Genesis (Gn 1,1 – 2,25) Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země

Genesis (Gn 1,1 – 2,25) Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země

Genesis (Gn 1,1 – 2,25)
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale
nad vodami vznášel se duch Boţí.
Vše pro člověka
I řekl Bůh: „Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl ţe světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval
Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! Učinil klenbu a oddělil vody pod
klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro,
den druhý.
I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaţ se souš!" A stalo se tak.
Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, ţe to je dobré. Bůh také řekl:
„Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnoţují semeny, a ovocným stromovím
rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala
zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnoţují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které
nese plody se semeny. Bůh viděl, ţe to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí.
I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě aby oddělovala den od noci! Budou na znamení
časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak.
Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v
noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu aby svítila nad zemí, aby vládla ve
dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, ţe to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
I řekl Bůh: „Hemţete se vody ţivočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou
klenbou!" I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých ţivočichů, jimiţ se
zahemţily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl ţe to je dobré.
A Bůh jim poţehnal: „Ploďte a mnoţte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoţí
na zemi." Byl večer a bylo jitro, den pátý.
I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy ţivočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské
zvěře!" A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a
rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, ţe to je dobré.
Člověk pro Boha
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad
mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad kaţdým
plazem plazícím se po zemi."
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Boţím,
jako muţe a ţenu je stvořil.
A Bůh jim poţehnal a řekl jim:
„Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi.
Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami,
nad nebeským ptactvem, nade vším ţivým,
co se na zemi hýbe."
Bůh také řekl: „Hle,dal jsem vám na celé zemi kaţdou bylinu nesoucí semena i kaţdý strom,
na němţ rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu
nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je ţivá duše, dal jsem za pokrm
veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. Bůh viděl, ţe všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl
večer a bylo jitro, den šestý.
Den odpočinutí
Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své
dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh poţehnal a posvětil
sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.
Člověk v zahradě boží
Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe,
nebylo na zemi ještě ţádné polní křovisko ani nevzcházela ţádná polní bylina, neboť
Hospodin Bůh nezavlaţoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen
záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka,
prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech ţivota. Tak se stal člověk ţivým tvorem. A
Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví ţádoucímu na pohled, s plody dobrými k
jídlu, uprostřed zahrady pak strom ţivota a stromu poznání dobrého a zlého.
Odpočinutí a služba v zahradě
Z Edenu vychází řeka aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky.
Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níţ je zlato, a zlato té země je
skvělé,je tam také pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou
zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.
Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby obdělával a střeţil. A Hospodin Bůh
člověku přikázal: „Z kaţdého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání však nejez. V den,
kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."
Pomoc pro člověka
I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou" Kdyţ
vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k
člověku, aby viděl, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i
všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na
člověka mrákotu, aţ usnul. Vzal jedno z jeho ţeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin
Bůh utvořil z ţebra které vzal z člověka ţenu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal:
„Toto je kost z mých kostí
a tělo z mého těla!
Ať muţenou se nazývá,
vţdyť z muţe vzata jest."
Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem. Oba dva
byli nazí, člověk i jeho ţena, ale nestyděli se.
 Bible, ekumenický překlad
Přísloví (Př 3,19-35)
Rady a napomenutí
Hospodin moudrostí zaloţil zemi, nebesa upevnil rozumností,
propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy.
Můj synu, ať toto ti nesejde z očí. Zachovej si pohotovost a důvtip.
To dá tvé duši ţivot a milost tvému hrdlu.
Tehdy půjdeš bezpečně svou cestou, tvá noha se neporaní.
Ulehneš-li, nebudeš se strachovat, ulehneš a příjemný bude tvůj spánek.
Neboj se náhlého strachu, aţ přijde spoušť na svévolníky.
Hospodin bude po tvém boku, bude střeţit před pastí tvou nohu.
Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat.
Neříkej svému bliţnímu: „Jdi a přijď zase a dám ti to zítra", kdyţ to máš s sebou.
Nechystej nic zlého na svého bliţního, který s tebou důvěřivě bydlí.
S nikým neměj spory bez důvodu, jestliţe se proti tobě nedopustil zlého.
Nezáviď násilníkovi, ţádnou z jeho cest si nezvol.
Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství.
Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho poţehnání na obydlí spravedlivých.
Vysmívá se posměvačům, pokorným však dává milost.
Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu.
 Bible, ekumenický překlad
Žalmy (Ž 23,1-6)
Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku.
Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.
Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své.
Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl
tvá, toť mne potěšuje.
Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj
naléváš, aţ oplývá.
Nadto i dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všecky dny ţivota mého, a přebývati budu
v domě Hospodinově za dlouhé časy.
 Bible, kralický překlad
Izajáš (Iz 24,1-23)
Aj, Hospodin vyprázdní zemi, a pustou učiní; promění zajisté způsob její, a rozptýlí obyvatele její.
I budeť jakoţ lid tak kníţe, jakoţ sluţebník tak pán jeho, jakoţ děvka tak paní její, jakoţ
kupující tak prodávající, jakoţ půjčující tak vypůjčující, jakoţ lichevník tak ten, jenţ lichvu
dává.
Náramně vyprázděna bude země, a velice zloupena; nebo Hospodin mluvil slovo toto.
Kvíliti bude a padne země, zemdlí a padne okršlek země, zemdlejí vysocí národové zemští,
Proto ţe i ta země poškvrněna jest pod obyvateli svými; nebo přestoupili zákony, změnili
ustanovení, zrušili smlouvu věčnou.
Protoţ prokletí zţíře zemi, a vypléněni budou obyvatelé její; protoţ hořeti budou obyvatelé
země, a pozůstane lidí maličko.
Ţalostiti bude mest, usvadne vinný kmen, úpěti budou všickni veselého srdce.
Odpočine radost bubnů, přestane hluk veselících se, utichne veselí harfy.
Nebudou píti vína s prozpěvováním, zhořkne opojný nápoj pitelům jeho.
Potříno bude město marnosti; zavřín bude kaţdý dům, aby do něho nechodili.
Naříkání bude na ulicích pro víno, zatemněno bude všeliké veselí, odstěhuje se radost země.
Zůstane v městě poušť, i brány zbořeny budou.
Nebo tak bude u prostřed země, u prostřed národů, jako očesání olivy, jako paběrkování, kdyţ
se dokoná vinobraní.
Tiť pozdvihnou hlasu svého, prozpěvovati budou v důstojnosti Hospodinově, prokřikovati
budou i při moři.
Protoţ v údolích oslavujte Hospodina, na ostrovích mořských jméno Hospodina Boha
Izraelského.
Od končin země slyšíme písničky o slávě spravedlivého. Ale já řekl jsem: Zchuravěl jsem,
zchuravěl jsem. Ach, na mé hoře, ţe nešlechetní nešlechetnost provodí, nešlechetnost,
pravím, ţe tak nestydatě páší.
Hrůza a jáma a osídlo tě očekává, ó obyvateli země.
I stane se, ţe kdoţ uteče před pověstí strachu, upadne do jámy, a kdoţ vyleze z jámy, v
osídle uvázne; nebo průduchové s výsosti otevříni budou, a zatřesou se základové země.
Velmi se rozstoupí země, velice se rozpadne země, náramně pohybovati se bude země.
Motaje, motati se bude země jako opilý, a přenešena bude jako chaloupka; nebo těţce na ni
dolehne nepravost její, i padne tak, ţe nepovstane více.
I stane se v ten den, navštíví Hospodin vojsko vysoké na výsosti, téţ i krále zemské na zemi.
Kteříţto shromáţděni budou, tak jako shromaţďováni bývají vězňové do ţaláře, a zavříni
budou u vězení; po mnohých, pravím, dnech navštíveni budou.
I zahanbí se měsíc, a zastydí slunce, kdyţ kralovati bude Hospodin zástupů na hoře Sion, a v
Jeruzalémě, a před starci svými slavně.
 Bible, kralický překlad
Matouš (Mt 13,1-23)
Podobenství o rozsévači
Toho dne Jeţíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáţdilo velké mnoţství lidu. Proto
vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
„Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli
ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice
vzklíčila, protoţe neleţela v zemi hluboko, ale kdyţ vyšlo slunce, spálilo je, takţe uschla,
protoţe nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však
padla na dobrou půdu a přinesla uţitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná
třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!"
Důvod řeči v podobenstvích
Učedníci přistoupili k Jeţíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On
odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má,
tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k
nim mluvím v podobenstvích, protoţe vidí, a (přece) nevidí, slyší, a (přece) neslyší ani
nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
"Budete stále poslouchat, a neporozumíte,
budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte.
Otupělo totiţ srdce tohoto lidu.
Uši mají nedoslýchavé
a oči zavírají, takţe očima nevidí,
ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se,
a já je neuzdravím."
Ale blahoslavené jsou vaše oči, ţe vidí, a vaše uši, ţe slyší. Amen, pravím vám: Mnoho
proroků a spravedlivých touţilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale
neslyšeli.
Výklad podobenství
Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Kdyţ někdo slyší slovo o (Boţím)
království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u
kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a
hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Kdyţ pak pro to slovo nastane
souţení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale
světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takţe zůstane bez uţitku. Do dobré půdy
bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takţe přináší uţitek; a vydá jeden stonásobný,
druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.
 Bible, ekumenický překlad
Skutky apoštolské (Sk 9,1-31)
Obrácení Saula
Saul nepřestával vyhroţovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyţádal si od
něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muţe i ţeny, kteří se hlásí
k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, kdyţ uţ byl blízko Damašku, zazářilo
kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?"
Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: „Já jsem Jeţíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do
města a tam se dovíš, co máš dělat." Muţi, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova;
slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za
ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.
V Damašku ţil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: „Ananiáši!" On
odpověděl: „Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: „Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě
Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muţ
jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: „Pane, mnoho lidí mi
vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněţí plnou
moc zatknout kaţdého, kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: „Jdi, neboť on je mým nástrojem,
který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáţi mu, co všechno
musí podstoupit pro mé jméno." Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vloţil na Saula ruce a řekl:
„Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Jeţíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět
viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal
pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.
S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, ţe Jeţíš je Syn
Boţí. Všichni, kdo ho slyšeli, ţasli a říkali: „To je přece ten, který se snaţil v Jeruzalémě vyhladit
všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněţím." Ale
Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, ţe Jeţíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské
ţidy.
Po nějaké době se ţidé uradili, ţe Saula zabijí, ale on se o jejich úkladech dověděl. Protoţe ve dne v
noci hlídali i brány, aby ho mohli zahubit, spustili ho učedníci dolů z hradeb v koši po provazech. Kdyţ
přišel do Jeruzaléma, chtěl se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protoţe nevěřili, ţe k nim
patří. Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku
uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroţeně kázal v Jeţíšově jménu. Saul se nyní
mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoštoly a všude směle mluvil ve jménu Páně. Kázal také řecky
mluvícím ţidům a přel se s nimi, takţe se ho pokoušeli zabít. Kdyţ se to bratří dověděli, doprovodili ho
do Cesareje a poslali do Tarsu.
A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, ţila v bázni Páně a
vzrůstala počtem, protoţe ji Duch svatý posiloval.
 Bible, ekumenický překlad
Zjevení Janovo (Zj 16,1-21)
Hrůzy sedmi nádob
A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: „Jděte a vylejte těch sedm nádob
Boţího hněvu na zem!"
První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené
znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem.
Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno ţivé v
moři zahynulo.
Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev. Tu jsem slyšel, jak praví
anděl, který má moc nad vodami: „Spravedlivý jsi, Boţe, svatý, který jsi a kterýs byl, ţe jsi
vynesl tento rozsudek: těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po
zásluze!" A od oltáře jsem slyšel hlas: „Ano, Pane Boţe všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou
tvé soudy."
Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní. Lidé
hynuli nesmírným ţárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale
neobrátili se, aby mu vzdali čest.
Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí
hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů.
Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena
cesta králům od východu slunce. A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lţivého proroka
vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná
znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáţdili k boji v rozhodující den
všemohoucího Boha.
„Hle, přicházím nečekaně jako zloděj!
Blaze tomu, kdo bdí a střeţí svůj šat,
aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!"
Shromáţdili ty krále na místo, zvané hebrejsky Harmagedon.
Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: „Stalo se!"
A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je
člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města
národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého
trestajícího hněvu. Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy, na lidi padaly z nebe
kroupy těţké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protoţe ta pohroma byla
strašná.
 Bible, ekumenický překlad
PUBLIUS OVIDIUS NASO: PROMĚNY
KNIHA VI.
NIOBÉ
Hlučí to Lýdií celou, i fryţskými městy jde pověst
o činu tom a řečmi jiţ zabrala velký kus světa.
Niobé před svým sňatkem se také s Arachnou znala,
za oněch dob, kdy pod lýdským Sipylem ţila jsouc pannou.
Avšak krajanky Arachny trest ji něpřiměl k tomu,
aby se poddala bohům a vedla skromnější řeči.
Plní ji hrdostí nejedna věc, leč ani um choťův,
ani jich obou rod, ni moc té veliké říše
milá jí nebyla tak - ač bylo to všecko jí milé jako vlastní děti. A z mateří nejblaţenější
mohla se Niobé zvát, jen neměla zdát se jí sobě!
Mantó Teiresiova, ta věštkyně budoucna znalá,
uprostřed ulic thébských, jsouc boţím vznícena duchem,
takto hlásala všem: "Ó pospěště, Thébanky, valem,
kadidlo Látóně ctné i oběma Látóny dětem
u zboţné modlitbě palte a do vlasů vpleťte si vavřín!
Látóna ústy mými tak poroučí." Thébanky všechny
rozkazu poslechnou hned, i zdobí si zelení skráně,
modlí se vroucně a sypou kadidlo v posvátné ohně.
Hle, tu Niobé kráčí, kol ní jde druţina četná,
zlatem vetkaným ve fryţský šat se skvěje a září,
krásná je, pokud jen hněv to dovolí, potřásá zlobně
půvabnou hlavou i kšticí, jeţ s obou ramenou splývá.
Stane a vzpřímena pyšným kol dokola pohlédne zrakem:
"Jaké to šílenství," dí, "klást bohy jen z doslechu známé
nad bohy, které je vidět? Proč kadidlem Létó je ctěna,
boţství mé však dosud ho postrádá? Tantalos byl mi
otcem, jenţ jediný směl kdys u stolu sedávat s bohy.
Sestra Plejad je rodička má, mně obrovský Atlás,
nesoucí na šíji své báň nebes, je po matce dědem,
Júpiter po otci zas, a jest k mé chloubě i tchánem.
Mne se Frygové bojí a já jsem paní, jeţ vládne
na slavném Kadmově hradě, já s manţelem spravuji hradby,
vzniklé za zvuku choťových strun, i obyvatele.
Ve kterou paláce část svůj pohled zamířím, všude
nesmírné poklady lze tam viděti. K tomu se druţí
tvář, jeţ bohyně hodna. Sem přičti i sedmero synů,
sedmero dcer a brzy tolikéţ zeťů a nevěst!
Taţte se teď, co příčinou jest mé veliké pýchy,
nade mne klást se odvaţte teď tu Títánku Létu,
zplozenou jakýmsi Koiem, jíţ kdysi ni skrovného místa
nepřála veliká, širá zem, kdyţ porodit měla!
Nepřijal blankyt ni moře, ni zem té bohyně vaší,
byla psancem světa, aţ řekl té tulačce Délos:
'Zeměmi bloudíš jak cizinka ty, já vlnami moře,'
smiloval se, svůj nestálý byt jí poskytl. Ona
Matkou dvojčat se stala - toť sedmina potomstva mého!
Šťastna ţe jsem, kdo můţe to popřít? - a zůstanu šťastna:
lze mít pochyby o tom? Mně hojnost jistotu dala.
Příliš silna uţ jsem, by Štěstěna mohla mi škodit;
byť by i mnoho mi vzala, přec o mnoho více mi nechá!
Nad strach se povzneslo jiţ mé štěstí. Povaţte jenom,
ţe by mi z dětí davu cos odňato snad býti mohlo:
nikdy přec k počtu dvou já neklesnu po té ztrátě,
kolik má Látónin 'houf'! Coţ není tak bezdětné rovna?
Vzdalte se jiţ, hned obětí zanechte, odloţte z vlasů
vavřín!" Odloţí jej, jdou pryč a neskončí oběť,
tichým šepotem jen ctí bohyni, jakoţ jim volno.
Bohyně zahoří hněvem a na strmém vrcholku Kynthu
takto k oběma zrozencům svým se promlouvat jala:
"O mně, vaší matce, tak pyšné, ţe dala vám ţivot,
o mně, jeţ z bohyň ţádné krom Júnóny ustoupit nechci,
šíří se pochyby, zda jsem bohyní, s oltářů budu
vyhnána po věky ctěných, kdyţ vy mi nepřispějete.
To však není jen jediná uráţka: rouhavou řečí
zvětšila Niobé mrzký svůj čin a stavěla drze
nad vás potomky své, a mne - ať na ni to padne! bezdětnou zvala, ta hříšná, v níţ otcův jazyk se ozval!"
Prosby připojit chtěla k těm slovům Latona. "Ustaň!"
řekl jí syn, "jen zdrţením trestu by nářek byl dlouhý!"
Totéţ řekla i dcera, i snesli se s blankytu rychle
vzduchem a v mracích skryti jiţ dostihli Kadmova hradu.
Rovná, široká pláň se prostírá u thébských hradeb,
koně ji tepají stále a kopyta tvrdého dupot
s vířením vozových kol tu rozmělnil leţící hroudy.
Někteří ze sedmi synů, jeţ Amfíón zplodil, se právě
vyšvihli na statné koně, i seděli na jejich hřbetech
tyrským purpurem krytých a udidla, od zlata těţká,
třímali. Isménos, nejstarší z nich - bylť matčina lůna
prvním břemenem kdys -, an zahýbal v kruhu vţdy stejném
svého čtvernoţce běh a svíral mu zpěněná ústa,
vzkřikl pojednou: "Běda mi, ach!" - má doprostřed prsou
vraţenou perutnou střelu, i pustí mroucí svou rukou
uzdu a přes pravé plece se kácí pomalu na bok.
Nejbliţší Sipylos, zaslechnuv toul, jenţ zařinčel vzduchem,
popouštěl uzdu - tak uviděv mrak a vichřici tuše
prchá velitel lodi a napíná plachty, jeţ visí
ze všech stran, by neušel nikudy lehounký vánek.
Ale ač popouštěl uzdu, přec stihla ho střela, jíţ nelze
uniknout: vyslaný šíp se zabodl nahoře v šíji,
chvěje se tam, a nahý hrot mu vyčníval z hrdla.
Jak byl nachýlen vpřed, on přes hřívu, přes nohy v trysku
sletí s koně a zbrocuje zem svou ohnivou krví.
Faidimos, nešťastný hoch, a Tantalos, na něhoţ přešlo
dědovo jméno, ti oba uţ skončili cvičení v jízdě,
v zápas, dílo to mládí, se pustili s lesklými těly;
těsně se obemkli jiţ a v kříţku se potýkajíce
k hrudi přitiskli hruď: tu vymrští napjatá struna
šíp, jenţ proklál oba, jak semknuti byli v tom boji.
Současně zalkali oba a současně sloţili na zem
údy, jeţ zkřivila bolest, pak naposled obrátí oči
současně, leţíce tu, a vydechnou současně duši.
Alfénór spatří je tak a bije se do krve v prsa
vyrazí, z obětí chtěje ty chladné vybavit údy,
při té zboţné sluţbě však padá: Apollón Délský
do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící střelu.
Kdyţ byl vytaţen šíp, kus plic byl na háčcích přitom
vyrván a s krví, jeţ na vzduch proudila, prchl i ţivot.
Nikterak prostou ranou byl zasaţen mladistvý chlapec
Damasichthón. Byl poraněn tam, kde se začíná holeň,
ţilnatý kolena ohyb kde vytváří klouboví měkké.
Zatímco zhoubnou střelu se pokouší vytáhnout rukou,
druhý šíp se mu do hrdla vryl aţ po samo peří.
Krev jej vypudí ven a vyrazí do výše z rány,
zprudka tryskajíc, proráţí vzduch a do dálky stříká.
Poslední Ílioneus své paţe (ach, nijak mu prospět
neměly při prosbě!) zdvihl a dí: "O bozi, vy všichni
vespolek!" - netuší nic, ţe netřeba prositi všechny "ušetřte mne!" Byl dojat bůj Lučištník, ale svou střelu
nemohl odvolat jiţ. Ten hoch však nejlehčí ranou
zahynul: vyslaný šíp jen mělko mu do srdce vnikl.
Pověst o té hrůze, bol národa, slzy všech přátel
oznámí matce tu náhlou pohromu. Ona se diví,
ţe se to mohlo stát, a hněvá se, toho ţe skutku
mohli se odváţit bozi a tolik moci ţe mají.
(Otec Amfíón totiţ, jenţ mečem prsa si proklál,
zemřel, a tak svůj bol i s ţivotem najednou skončil.)
Jak se ta Niobé teď, ach, od oné Nioby liší,
od oltářů Léty jeţ nedávno zahnala národ,
kráčela středem města, svou hlavu vztyčujíc, závist
v přátelích budíc - ach, teď sám nepřítel měl by s ní soucit!
Na chladné mrtvoly vrhne se hned a v neladném chvatu
rozdává polibky všem a naposled líbá své syny.
Zdvíhajíc od jejich těl své lokty zsinalé k nebi
volá: "Jen ty se pas mou bolestí, ukrutná Létó,
jen ty se pas a nasyť svou hruď mým ţalem a smutkem,
nasyť své divé srdce! V těch sedmi mrtvolách nesou
do hrobu mně! Nuţ, vítězná sokyně, jásej a plesej!
Vítězná? Nikoli! Proč? Mne zbývá, nebohé, více,
neţ máš ty jsouc šťastna. Já vítězím přes všecky ztráty!"
Skončila: zadrnčel šíp a napjatá tětiva luku.
Poděsil zlý ten zvuk krom jediné Nioby všechny:
té dal odvahu bol. Hle, stojí tu u már svých bratrů
sestry v černém šatě a vlasy jim splývají s hlavy.
Střelu, jeţ uvázla v těle, se snaţí vytrhnout jedna:
na bratra poloţí mroucí tvář a ochabne navţdy.
Druhá se pokouší těšit svou nebohou matku - tu náhle
umlkla, zkřivila se a klesá pod tajnou ranou.
Marně prchajíc, tato se zhroutila; na sestře jiná
umírá; ta se skrývá; tu zděšeně pobíhat vidíš.
Šest jich zastihla smrt, kdyţ rozličné dostaly rány;
zbývala poslední jen. A rodička celým svým tělem,
celým šatem ji kryje: "Tu nejmenší jednu mi nechej,"
zvolala, "o jedinou a nejmenší z tolika prosím!"
Zatímco prosila, ta, jeţ k prosbě ji pohnula, padla.
Sirá uprostřed mrtvol svých dcer a synů i chotě
usedla, neštěstím svým pak strnula. Nečechrá vlasy
vánek, barva tváře je bez krve, nehnutě hledí
oči z truchlivých lící - nic ţivého v postavě není.
Ba sám jazyk uprostřed úst a podnebí ztvrdlé
zkamení, cévy v těle jí navţdy přestaly bíti;
šíji nelze jiţ ohnout, je neschopna pohybu paţe,
nemůţe kráčet noha - i v útrobách všechno je kámen.
Pláče však přec. A vichřice vír ji obklopil mocný,
ten pak ji do vlasti odvál. Tam vsazena na vrchol hory
tone v pláči: i dnes ten mramor prolévá slzy.
PUBLIUS OVIDIUS NASO: PROMĚNY
SALMAKIS A HERMAFRODÍTOS
...
Bohyně Afrodíté kdys Hermovi zrodila syna.
Najády vychovávaly pak na Ídě hošíka toho,
který podobu měl, již v otci i matce lze spatřit,
proto on Hermafrodítos své jméno po obou dostal.
Jakmile dospěl pak patnácti roků, sám opustil hory,
jež mu domovem byly, a s nimi i pěstounky ídské.
Po městech neznámých bloudil, rád vídával neznámé
řeky,
neboť záliba v chůzi mu menšila útrapy cesty.
Došel až do Lykie a k sousedícím s ní Kárům.
V Kárii uvidí pramen, jenž vodou čistou až na dno
tvořil rozkošnou tůň, v níž nerostlo rákosí bažin,
ani sítiny žádné, ni vodní neplodné býlí.
Voda je průhledná zcela, kol dokola po krajích tůně
bujný se rozkládá trávník a rostliny, zelené stále.
Víla zde bydlí, však neschopna je zvěř lovit a střílet,
nezvyklá napínat luk, ni s družkami závodit v běhu,
jediná z Najád a Dryad je neznámá Dianě rychlé.
Častokrát víly, jak vypráví pověst, ji povzbuzovaly:
"Salmakis, kopí se chop neb toulce malovaného,
přeruš nečinnost svou a otuž se obtížným lovem!`
Ale ta nevzala kopí a nevzala barevný toulec,
ani obtížnou honbou čas prázdný nevyplňuje.
Časem své spanilé údy si omývá pramenem čistým,
hřebenem zimostrázovým si častokrát česává vlasy,
dívá se v zrcadlo vody a táže se, zda jí to sluší.
Jindy v průhledný šat si zahalí panenské tělo,
lehne si na měkkou trávu neb na měkkou podušku
listí.
Často květiny trhá. I tehdy je trhala právě,
když v tom spatřila hocha a hned ho toužila míti.
K němu ač spěchala přijít, dřív přece však nepřišla
k němu,
pokud se neupravila a na šat se nepodívala,
tvář dokud nenaladila a nebyla hodna slout krásnou.
Pak jej osloví teprv: ,Ó hochu, jenž nejspíše bohem
měl by ses zdát, a jsi-li již bohem, jsi Cupido jistě.
Jsi-li však smrtelník jen, pak šťastni jsou rodiče
tvoji,
šťasten bratr je tvůj a sestra, máš-li snad jakou,
stejně i pěstounka tvá, jež obě jsou šťastny tvou
krásou.
Daleko blaženější však nad všecky byla by jistě
budoucí nevěsta tvá, již uznal bys za hodnou sňatku.
Máš-li nevěstu již, pak popřej mi rozkoše tajné,
nemáš-li, ať jsem to já, a do jedné ložnice vstupme!`
Potom umlkla víla a jinoch se uzarděl studem,
nevěděl, co je to láska; však ruměnec studu mu
slušel.
Barvu tu jablka mají, jež visí na slunném stromě,
nachem zbarvená sloň neb narudlý bělostný měsíc,
jemuž nadarmo pomáhá k lesku hřmot kovových
puklic.
Polibků sesterských aspoň když od něho žádala víla
a když kol bělostné šíje mu ovíjela už ruce,
,Přestaň, sic prchnu,` jí řekl, ,a opustím tebe i
místo.`
V leknutí Salmakis praví: ,To místo ti, cizinče,
nechám
volné!` Pak obrátí krok a naoko odchází, ale
přitom se dívala zpět a sotvaže v dohledu byla,
skryla se v houští a klekla si tam. I myslil si jinoch,
že je už sám a nikdo ho nevidí, proto tam běhá
po měkké trávě sem tam a chvilkami do hravých
vlnek
špičky namáčí nohou, pak po kotník ponoří nohy,
brzy však příjemnou vlahostí vody jsa do tůně
lákán,
jemný si z něžných údů šat svlékne a odloží stranou.
Tehdy se obzvlášť jí líbil. I zaplála Salmakis touhou
po jeho nahé kráse; i oči jí třpytivě planou,
tělo tím průzračným proudem mu prosvítá, tak jako
pod sklem
obraz ze sloní kosti či lilií bělostné květy.
Salmakis netrpělivá jen stěží teď může se zdržet
ve své šílené touze a nestisknout jinocha na hruď.
Zatím si Hermafrodítos už pošplíchal dlaněmi tělo,
rychle do vody skočí a s rozkoší pažemi máchá.
,Vyhrála jsem, tys můj!` tak vykřikne nymfa a ihned
daleko odhodí šat, hned vrhne se do vln a chlapce
drží, ač se jí brání, a v zápase polibky krade,
podkládá pod něho ruce a přesmoc se dotýká prsou,
hned sem, hned zase tam se ovíjí okolo něho.
Konečně, když se tak vzpínal a chtěl se jí vymanit z
loktů,
obemkne chlapce jak had, jenž unášen Iovovým
orlem
od země do výše k nebi, i hlavy i nohy mu opne,
sevře mu ocasem pružným i mohutně rozpjatá
křídla,
nebo jak břečťan kol vysokých stromů se dokola
vine,
aneb jak polyp když soupeře svého, jejž pod vodou
chytne,
chapadly roztaženými blíž k sobě ze všech stran
svírá.
Jinoch však vzdoruje dál a odpírá touženou rozkoš
nymfě; ta naléhá stále, naň celým svým tělem se
tiskne,
tulí se k němu a praví: ,A třeba se vzpírej, zlý
chlapče,
nemůžeš uniknout přec! To rozkažte, bozi, ať nesmí
odloučit žádný den jej ode mne, od něho mne zas!`
Bohové splnili prosbu a spletená obou jich těla
v jediné tělo se spojí a obdrží podobu jednu,
jakou vidívá ten, kdo větev roubuje s větví:
obě srůstají spolu a s růstem pospolu sílí.
Jakmile objetím pevným se jejich sloučily údy,
oni už nejsou dva, však mají podobu dvojí,
nejsou již muž ani žena, hned tím, hned oním se jeví.
Když tedy viděl, že vodou, kam sestoupil ještě jsa
mužem,
stal se pak hermafrodítem, že údy mu zženštily v
proudu,
pozdvihl ruce a volal, však hlasem už nikoli
mužským:
,Otče Herme a Venuše matko, mně učiňte kvůli,
mně, jenž po vás jméno jsem po obou obdržel, aby
kdokoli z mužů vejde v ty proudy, jak polomuž
vyšel,
naráz ať zženštilým je, kdo touto zde vodou se
smočí.`
Rodiče vyslechli prosbu a synovi dvoupohlavnímu
splnili přání: ten pramen hned napustí nečistým
kouzlem."
(z latiny přeložil Ivan Bureš)
1
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky ţel,
svou lásku slavík růţi pěl,
růţinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
aţ se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růţovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenţ k sobě šly vzdy blíţ a blíţ,
jak v objetí by níţ a níţ
se vinuly v soumraku klín,
aţ posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou kaţdý tvor.
Za růţového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vţdy zeleněji prosvítá,
aţ v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenţ jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný ţal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední poţár kvapně hasne,
i nebe, jenţ se růţojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – jiţ se nevrátí! –
Svedenou ţel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíţí hvězdný svit,
jenţ po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níţí –
po temných vlnách cosi blíţí,
rychle se blíţí. Malá chvíle,
a jiţ co čápa váţný let,
ne jiţ holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růţe, jenţ při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růţovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíţ a blíţe!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenţ pod ním svítí,
ten plášť!“ Jiţ člůn pod skalou víţe.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běţí,
zaplesá – běţí – dlouhý skok –
jiţ plavci, jiţ na prsou leţí –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v ţilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru víţka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
ţe příští den jej ţití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraţdě zavraţdil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
aţ tváře, jenţ co růţe květou,
zbledlé nad kolem obdrţí stán,
aţ štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, aţ co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – ţádný cíl.
Kol bílé věţe větry hrají,
při níţ si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věţi je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvraţděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný sloţen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Ţe truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaţe zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po sklepení jen,
jenţ nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
aţ – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas ţije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupeţnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
kaţdémuť: „Strašný lesů pán!“
Aţ poslez láska k růţi svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraţdí otce neznaného.
Protoţ jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
jiţ zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný sloţen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvrţen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V ţivota sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliţe jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obraţený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, neţ jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký ţal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
neţ nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra jiţ můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Jiţ od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý ţivot sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
neţ zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i ţivot ten,
jenţ ţiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady touţil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach ţádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozloţen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam ţádný – ţádný – ţádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, ţádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam ţádný – ţádný – ţádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – ţádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A neţ se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věţí,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenţ v hlubokých mrákotách leţí.
Stráţného vzbudil strašný hřmot,
jejţ řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
aţ vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, ţe nic nezírá;
ač stráţce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma jiţ prchla čírá.
On za kamenný sloţen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
ţe trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Neţ však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakţ byla vyšla – hynou.
Přistoupí stráţce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil stráţce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A stráţný vzdy se níţ a níţ
ku vězni kloní – blíţ a blíţ,
aţ ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
aţ zmlkne – jak by pevně spal.
Leč stráţný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný ţal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
aţ sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě ţil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
neţ navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za stráţným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
sloţený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenţ myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.
Intermezzo I
Půlnoc
(krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenţ na stráţi – co druzí spí –
o vlastní kříţek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc sloţený
v ztrhaný mrtvý stráţce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiţ ţivot – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů touţení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemţení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán.
Aţ zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán.
Aţ zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, kaţdý mi zjev!“
Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov tomu dám.“
Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“
Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
jiţ je den, jiţ je den!“
Sbor duchů
„Jiţ je den, jiţ je den!“
(zmizí)
3
Nad temné hory růţný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růţové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; aţ – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růţový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaţe však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken ţivý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný ţalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren ţivý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějţ města malého i bílé věţe stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné mnoţství jiţ. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenţ v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl mnoţství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenţ pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíţe zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Mnoţství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíţ strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růţový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce kaţdého zajímá váţný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenţ smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíţ se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
aţ posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
aţ kde jezero v temno hor
v modré se dálce níţí.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věţ – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíţí.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíţí,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíţí. –
Nejblíţe pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níţ stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jeţ nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu ţel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenţ dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenţ rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A aţ běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl jiţ, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – jiţ jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra mnoţství hluk.
Přichystán jiţ popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnaţil vězeň krk, obnaţil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, aţ celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdrţela stán;
tak skončil ţivota dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné mnoţství v kol mala pahorku stálo;
teprv aţ k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední poţár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenţ v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“
Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víţe.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují –
v temné dálce, něco blíţe
neţ hory se sestupují,
takţe siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý poţár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehoţto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul poţár – bledší – bledší,
aţ se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Kaţdý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“
4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima téţ – i jaro vzešlo zas;
aţ mnohá léta jiţ přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíţe jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němţ byl tichý stán
dávno jiţ obdrţel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc plouţil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
ţe strach i ňadra má i mého koně ouţil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – jiţ jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět ţití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
aţ s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
aţ tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky ţel,
svou lásku slavík růţi pěl,
růţinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vloţila, co věnec z růţí;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůţí.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejţ bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v ţaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, aţ vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka ţeţhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem jiţ sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj téţ krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci ţal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, neţ červánky pohynou?
Tohoto poutníka jiţ zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí ţivot můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“
Stránku vytvořil Borek Lupoměský (borek at lupomesky cz)
Anglický text přepsal a sejmutí ilustrací provedl Adam Zbiejczuk (adamm at skylined org)
Tato stránka pouţívá kódování UNICODE a Cascading Style Sheets level 2
Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie
1852
1
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? Neškareď se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku:
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
2
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těţkých prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci kdyţ na třetí šlo,
tu mi dával ţandarm u postele
šťastné dobrýtro.
Se ţandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
„Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá.“ Já jsem i na lačný ţivot
vţdycky zdvořilý:
„Odpusť, slavná císařská komise,
ţe jsem v košili!“
Ale Dţok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
jiţ na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! Haf! Haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře ţe jsem měl ten moudrý nápad,
jiţ ani nekvík. -
3
Občan zvyklý na pořádek bylo to v prosinci především jsem si obul punčochy
v slavné asistenci.
Pak jsem teprv četl psaní však ho tuhle mám rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si ho sám.
Bach mi píše jako doktor,
ţe mi nesvědčí
v Čechách zdraví, ţe prej potřebuju
změnu povětří.
Ţe je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!
Ţe on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
A ţandarmům ţe nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.
4
Coţ je dělat? Ţe pak musím
hloupý zvyk ten mít:
ţe nemohu ţandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
ţe by chtěli Brodští, aţ se vzbudí,
třeba - s námi jet.
Pravil mi, ţe nemám s sebou
zbraně ţádné brát,
neb ţe oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Ţe mám téţ, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet, sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichţ se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak Sirena,
aţ jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i koţich dříve však kalhoty!
Koně a ţandarmi stáli
dávno před domem:
„Milí braši, maličké strpení,
hned jiţ pojedem!“
5
Ó, měsíčku, však ty ţenské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříţ!
Také’s mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp neţ kaţdý novelista
hořkost těchto chvil.
Matka, ţena, sestra, dcerka,
malá Zdeničinka,
stály okolo mne v tichém pláči:
hořká chvilinka!
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tuţený:
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknul jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla.
Neb ti všichni blíţe dveří
posud stáli stráţ:
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáţ!
6
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi,
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou ţandarmi.
Ten borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hleděl:
„Jsi to, můj hošku?“
Pode mnou jest tvá kolíbka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let:
ale, chlapče, jaké to obludy
vidím s tebou jet?“ -
7
Kdyţ jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
za Lincem zas myšlenky na Kufštejn
z hlavy mi nevyšly.
Teprva kdyţ jsme nechali
Kufštejn vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.
Hloupá jízda, milý brachu,
kdyţ se neví kam:
veselé ty trubky postiljonů
jsou jen bídný klam.
Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali!
Telegraf je přece jenom
hezký vynález!
Ten před námi všude, neţ jsme přišli,
ohlášení nes.
By nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve neţ tam přijedeme,
kamna rozehřáti.
Nesmím ale zapomenout
Budějovice,
tam Dedera koupil mělnického
čtyry lahvice.
Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlenky?
Čili doufal, ţe pro mne bude
Lethe na Čechy?
Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlaské zas;
ale zdá se, ţe je v obou stejná
nepokojný kvas. -
8
Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo, co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.
Cesta z Reichenhallu do Weidringu,
ty ji musíš taky dobře znát,
ta se nedá ţádnou ordonancí
přeoktrojovat.
Hory, skály ohromnější ještě,
naţ jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
drška armády.
Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mţik;
darmo křičí Dedera: „Drţ koně!“ prázdný je kozlík.
Kočár praští a koně ve větru,
jiţ je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.
Dolů jako s věţe cesta plytká,
vůz jak šipka klouţe hý a hat,
snad má chuť nás někde do propasti
internýrovat?
Och, to byla pro mne chutná chvilka,
neboť neznám ţádnou větší slast
neţli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!
Napadnul mi - jsemť já čtenář bible o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej z loďky k utišení bouře
vyhodili ven.
Metejme los! pravím, mezi námo
musí někdo velký hříšný být,
a ten k usmíření nebes musí
z vozu vyskočit.
Jen to vyřknu, ejhle, policajti
ani svědomí nezpytovali,
a kajícně vyrazivše dvířka
z vozu vyskákali. Ach, ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leţí stráţ,
ale s panem delikventem samým
kluše ekipáţ!
Ach, ty vládo, převrácená vládo,
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůţeš! - Bez kočího, bez opratí, potmě,
u silnice propast místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr s Alpy.
Svěřiti svůj osud také jednou
koňům splašeným se já mám bát,
občan rakouský? Coţ se mi můţe
horšího jiţ stát?
Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvěj neţ cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.
Tam jsem zatím - mustr delikventů! bez ochrany povečeřel hezky,
neţ za mnou stráţ s odřenými nosy
přikulhala pěšky.
Já spal dobře, ale policajti
měli tu noc ve Weidringu zlou,
mazali si špiritusem záda,
nosy arnikou.
Tu je konec této epopeje,
k níţ jsem nepřibásnil ani chlup,
všechno mi dosvědčí ve Weidringu
postmistr Dahlrupp.
9
Přijeli jsme do Brixenu
bez vší trubací,
krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí.
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech,
mne zde český, dvojhlavý orel
drţí v klepetech.
Krajskou vládu, podkrajského,
ţandarmerii,
ty mi dali za anděle stráţce
v té Siberii.
přepis Kangaroo
Další texty Karla Havlíčka Borovského
Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
08/27/2004 09:15:16
nápady, připomínky -> [email protected]
Mapa