Zde můžete stáhnout SCOOL! v PDF

SCOOL!
STUDENTSKÝ MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / 46
EDITORIAL
Zdravíčko všichni, kdo jste hned nepřeskočili dál,
jak asi víte, právě jste otevřeli poslední číslo časopisu SCOOL! V tomto kalendářním roce.
Taková příležitost by si žádala malou rekapitulaci, tak se do toho rovnou pusťme – za rok
2015 měl časopis na kontě 6 čísel, 62 článků, 11 redaktorů a 2 šéfredaktory. To jsou slušná
čísla, nemyslíte? A proč vlastně téma světlo? Když se řekne světlo, někdo si může představit
světlou budoucnost, někdo světlo života a někdo světlo na konci tunelu, což mě přivádí k
tomu, že od tohoto čísla si slibujeme, že každý čtenář by si mohl z našeho menu vybrat. Jak
jste si už asi všimli, mívám čas od času sklony se rozkecat, tedy rozepsat, takže tady bych
svůj monolog utnul. Teď už mi zbývá jen jediná milá povinnost, a to popřát Vám všem za
celou redakci veselé Vánoce, krásné prázdniny a bohatého Ježíška.
OBSAH
03 Ksichknížka
04 Jednou větou
06 Svět světla
08 Vědění bez vidění
12 Absolvent - Jaroslav Světlík
14 Mikuláš 2015 + Fotoreport
16 Když je temnota jemnější
17 Válka o proud
18 Ve stínu světla
20 Milý Ježíšku!
21 Anketa
22 Betlémské světlo
23 Každý den může být světlý
24 První rozhlasová hra na světě
25 Poslední světlo
26 Zábava
27 Kalendář
08
Vědění bez vidění
Jaké je to učit se bez zraku?
Projekt našich studentů.
12
Absolvent - Jaroslav Světlík
Exluzivní rozhovor s absolventem našeho
gymnázia a současným starostou města
Rosice.
SCOOL! - MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / č. 46. prosinec 2015
SCOOL!
Šéfredaktor: Vladimír Buchar Redakce: Barbora Simajchlová, Lucie Hamarová, Michaela Bučková, Jan Hruškovič,
Kateřina Lánská, Ludmila Volavá
Korektury: Eva Kokešová Grafika: Lucie Hamarová
web: scool-mag.cz facebook: facebook.com/CasopisSCOOL email: [email protected] tel: 732 659 640
2 2 o b sa h
cover design: Dan Růžička: Budiž světlo tisk: POINT CZ, s.r.o.
G
TGM
TGM
BE
SCOOL!
PŘIDEJ SE K NÁM I TY!
Gymnázium
Gymnázium Zastávka
Zastávka
Komunitní
Komunitní organizace
organizace
Timeline
Timeline
Informace
Informace
Fotky
Fotky
To
To se
se mi
mi líbí
líbí
Další
Další
Škola
Škola hrou
hrou
Relaxační
Relaxační centrum
centrum obklopené
obklopené lesy
lesy vv nejhezčím
nejhezčím kraji
kraji České
České
republiky
republiky
Toto
Toto se
se líbí:
líbí: 265
265 nadějným
nadějným studentum
studentum
Čajovna
Čajovna
Čajovna
Zatopit
Zatopit
Zavolat
Zavolat Zuzanku
Zuzanku
Vyhlásit
rozhlasem
Vyhlásit rozshlasem
rozshlasem
ObecZastávka
Zastávka
Obec
Obec
Zastávka
Jsme
Jsme
členy
Jsmečleny
členy
mensy
mensy
mensy
Podporují
Podporují
nás
Podporujínás
nás
Zdeněk
sdílí
ss Maturanti
2015
Zdeněk Máša
Máša
sdílípro
Maturanti
2015
Mezinárodní
úřad
míry a váhy
4.
4. květen
květen
17.
prosinec
Opovažte
Postěžujte
Postěžujtese
sisisi stěžovat!
G
TGM
Gymnázium
TGM
v Zastávce
Protikorupční
skupina
Kobra
Protikorupční
skupina
Kobra prošetřuje
prošetřuje učitele
učitele gymnázia
gymnázia
15.
29.
29.prosinec
duben
duben
Kdo
koho?!
Kdo podplácí
podplácí
koho?!
Hledáme
nového
zvoníka… teda školníka!
Quasimodo
Tak já to tedy beru, šéfe!
Jaderná elektrárna Dukovany
13. prosinec
Přejeme všem krásnou třetí adventní neděli.
Někdy
Někdy světlo
světlo na
na konci
konci tunelu
tunelu může
může být
být i i vlak.
vlak. –– (cítí
(cítí se
se pobaveně)
pobaveně)
Byla zavedena nová jednotka vkg!
Vánoční Gymnázium
kilogram
na začátku
odpovídá přibližně hmotnosti 1kg cukroví. Ale
Zastávka
Gymnázium
Zastávka
po pozření
jeho hmotnost exponenciálně zvyšuje. Podle soustavy SI je
30.
30.se
duben
duben
vánoční kilogram definován jako 1/120 hmotnosti mezinárodního prototypu
SK120údržby
uloženého
u Mezinárodního
úřadu vyřazeno
pro
míry azvukové
váhy
VVSanta
rámci
předmaturitní
inventáře
škole
rámciKlause
předmaturitní
údržby
inventáře
škole jeje dočasně
dočasně
vyřazeno
zvukové
v Sévres.
zařízení
uživatele
zařízení
uživatele Eva
Eva Kokešová
Kokešová .. VV současnosti
současnosti dostupní
dostupní verze
verze ss titulky
titulky nebo
nebo
ss dabingem
dabingem V.
V. Křivánkové
Křivánkové
To se nelíbí Nikomu
To
Tose
selíbí
líbíZkouška
Zkouškasirén
sirén Přidejte
Přidejtekomentář
komentář
Zuzanka
Já to věděla!
Eva
Eva Kokešová
Kokešová do
do skupiny
skupiny Občanské
Občanské sdružení
sdružení Za
Za levné
levné zájezdy
zájezdy
14.
duben
14.
dubenLeitner
Zbyněk
Haha!
Asi
Asi se
se dám
dám na
na politiku!
politiku! Hezky
Hezky se
se tam
tam sedí
sedí aa zájezdy
zájezdy maj
maj proplacený!
proplacený!
Novinky.cz – Pavel Školník Studnýka byl označen v příspěvku
10. prosinec
Toto
Toto se
se líbí
líbí Gymnazijní
Gymnazijní společnosti
společnosti aa Dobře
Dobře vám
vám tak
tak
Na půdě Gymnázia v Zastávce byl objeven hledaný recidivista, který se
úspěšně vydával za školníka. Policie ČR ho zadržela právě ve chvíli, kdy se
snažil ukrást levé přední kolo bílému renaultu.
Martin
Martin Dojiva:
Dojiva: Já
Já vám
vám říkal,
říkal, že
že to
to nemáte
nemáte danit!!!
danit!!!
G
TGM
Gymnázium TGM v Zastávce
5. prosinec
Lenka
Lenka Krejčíková,
Krejčíková, Lenka
Lenka Mášová
Mášová aa Radek
Radek Hakl
Hakl via
via RUMkeeper
RUMkeeper
18.
18. duben
duben
Bitva o lístky
na
stužkovák začala…
Byla
Byla to
to dřina,
dřina, ale
ale vždycky
vždycky když
když sisi sáhnete
sáhnete na
na dno,
dno, tak
tak jeje to
to krásnej
krásnej pocit!
pocit!
Just
Just completed
completed 21
21 bottles
bottles run
run with
with
RUMKeeper
RUMKeeper
Duration
Duration 1:54:15
1:54:15 || Bottles
Bottles burned
burned 21
21
Speed
Speed per
per bottle
bottle 5:44
5:44
Average
Average speed
speed per
per bottle
bottle 11.05
11.05 bpH
bpH
Toto
Toto se
se nelíbí
nelíbí Všem
Všem maturantům
maturantům zz češtiny
češtiny
Zuzanka:
Zuzanka: AA určitě
určitě budeš
budeš potřebovat
potřebovat asistentku,
asistentku, žejo?
žejo?
Track
Track your
your drinking
drinking via
via RUMKeeper
RUMKeeper
Cpt.
Cpt. Jack
Jack Sparrow:
Sparrow: Did
Did someone
someone say
say RUM???
RUM???
To se líbí Oktávě a Čtvrtému ročníku
Pavel
Pavel Školník
Školník Studýnka:
Studýnka: AA řidiče?
řidiče?
To se líbí Quasimodovi
Dobyvatelé Bohatství země// Vojtěch Řezáč, oktáva
Vybraní studenti oktávy se letos již podruhé účastní celostátní multioborové soutěže Bohatství země, kterou pořádá
Masarykova univerzita Brno. Soutěžící mají za úkol zpracovat výhledový plán na 30 let pro společnost, která se
zabývá ukládáním oxidu uhličitého do hornin. Po důkladné
přípravě vytvoří skupina zúčastněných studentů studii, kterou se pak bude snažit obhájit před odbornou komisí. Závěrečný workshop se bude konat v březnu v Beskydech.
Držíme našim soutěžícím palce, aby opět obstáli v náročné
konkurenci.
Výchovný koncert// Adéla Janzová, sekunda
Stejně jako imatrikulace nebo divadelní představení maturantů patří k oslavě Dne studenstva i výchovný koncert.
Letos si pro nás připravila své vystoupení cimbálová kapela Réva, která nám ukázala, že na cimbál se nemusejí
hrát jen lidové písně, ale třeba i rock a další jeho alternativy.
04
jednou větou...
Kromě samotného poslechu známých písní v netradičním
provedení mohli studenti soutěžit o hodnotné ceny (žvýkačky a vizitky).
Mendelování se sekundou// Michaela Drápová,
Anežka Ondráčková, sekunda
Sekundáni navštívili 18. listopadu 2015 Mendelovu univerzitu v Brně. Při příležitosti mezinárodní akce GIS DAY si vyzkoušeli různé technologické zázraky z oblasti IT. Tím začala
spolupráce naší sekundy s MENDELU, která bude pokračovat dalšími exkurzemi na specializovaném IT pracovišti
univerzity.
Den otevřených dvěří// Adéla Janzová, sekunda
Dne 2. 12. 2015 se jako již tradičně otevřely dveře naší školy i pro veřejnost. Návštěvníci se mohli společně se svými
studentskými průvodci podívat do všech učeben a náležitě si vše vyzkoušet. Největšímu obdivu se těšily laboratoř
chemie a učebna informatiky. V angličtině bylo pro návštěvníky dokonce nachystáno občerstvení a celá akce proběhla
skvěle a snad díky pomoci všech zúčastněných získáme spoustu nových zájemců o studium.
Úspěchy našich ajťáků// redakce
7. 12. 2015 vyvrcholila celostátní soutěž Kraje pro bezpečný internet. Student sekundy Danylo Popovyč se
umístil mezi třemi nejlepšími a byl pozván na Krajský úřad
Jihomoravského kraje, kde získal krásnou cenu – notebook ACER.
Dalším úspěšným reprezentantem školy je septimán Jan
Hruškovič, který zvítězil v celostátní soutěži BenQ školní
ajťák 2015. V obrovské konkurenci cca 7 500 účastníků
získal náš student v náročném testu největší počet bodů a
domů si odnesl hodnotnou cenu v podobě monitoru, herní
myši, předplatného dvou časopisů a kartonu BigShocku
pro celou třídu.
jed n o u v ě t o u . . .
05
Svět světla
Jan Hruškovič, septima
Zcela jistě vám neuteklo, že tématem tohoto SCOOL!u je „Světlo“. Má to svůj důvod. Možná si někteří z vás všimli, že
letos je Mezinárodní rok světla. V tomto článku bych rád napsal vše možné i nemožné o světle, věřím, že se spolu
dozvíme spoustu nových a někdy i užitečných věcí.
Co vlastně světlo je? Z fyzikální podstaty se jedná o obyčejné elektromagnetické záření, respektive o jeho viditelnou
část, kterou je naše oko schopno zachytit. Přesněji jde o
elmg. záření o vlnové délce 390–790 nm. Záření s menší
vlnovou délkou se nazývá ultrafialové (některá zvířata dokáží rozpoznat) a s větší vlnovou délkou infračervené. Světlo
má dokonce různé charakteristiky – svítivost, světelný tok,
barva, koherence,… „Nositelem“ světla je částice nazvaná
foton, která ovšem nemá žádnou hmotnost. Fotony se pohybují, nečekaně, rychlostí světla a podle teorie relativity nemůže foton předběhnout žádná částice s hmotností. Dokážu si představit váš aktuální pohled, tak radši od fyziky pryč.
Výročí a přednášky
O roce světla se můžete dozvědět spoustu informací na
stránce www.roksvetla.cz. Rok světla byl vyhlášen nejenom
kvůli nediskutovatelné významnosti světla, ale také proto,
že většina objevů souvisejících se světlem byla uskutečněna v letech končících pětkou. A mimochodem, letos neslavíme jenom rok světla, ale také stoleté výročí Einsteinovy
obecné teorie relativity (jejíž část sepsal mimo jiné při svém
působení na matematicko-fyzikální fakultě v Praze). Není to
ale tak, že by byl vyhlášen mezinárodní rok něčeho a nic
se nestalo. Po celý rok se nejen v České republice koná
spousta akcí a přednášek o světle. Jejich dlouhý výpis najdete právě na výše uvedených stránkách roku světla. A
koho by zajímaly spíše online přednášky, tomu doporučím
fyzikální čtvrtky, což jsou veřejné odborné přednášky, které
2
se konají na fyzikální fakultě při ČVUT v Praze a jejichž záznam lze najít na internetu. Najdete tam spoustu zajímavých
přednášek nejen o světle, ale i například o jaderné energii,
s kterou zase souvisí letošní výročí 30 let od spuštění Jaderné elektrárny Dukovany.
Nezdravé svícení LaSeRy
Umělé světlo má bezpochyby velký význam v každodenním
životě. V noci by se nám těžko chodilo a jezdilo potmě, dívalo do černého displaye mobilu, počítače či televize. Bez
těchto věcí si každodenní život bezesporu nedokážeme
představit. Světlo ale může být v jistém smyslu škodlivé.
Mnozí odsuzují klasické žárovky, protože většinu elektřiny,
kterou spotřebují, užijí spíše na teplo než světlo. Budiž, ale
barva světla, kterou žárovky produkují, je přirozenější, žlutá,
podobně jako denní světlo ze Slunce. Novodobý trend –
LED žárovky místo těch klasických ale také v jistém ohledu
není správný. LED žárovky produkují hodně světla z modrého spektra, které narušuje činnost mozku. Toto se nejvíce
projeví zejména ráno a při usínání. Večer bychom neměli k takovémuto zdroji přijít nejméně hodinu před spaním.
Možná si řeknete, že to je v pohodě, ale není. Mobily, počítače, televize – tyhle všechny přístroje mají display fungující
na principu LED podsvícení, takže „čumění do mobilu“ před
spaním je docela nezdravé a pro dosažení kvalitního spánku zcela nevhodné. I když většina lidí bez mobilu v ruce
v dnešní době ani neusne. Opačně se tohle používá ale třeba v domovech důchodců ráno. Lidem se tam ráno právě
pouští takovýto zdroj světla, aby je více nabudil a probudil.
Takže asi nejlepší bude před spaním místo čekování fejsbůku a posílání sexy fotek ve spodním prádle přes snap
si sednout někam do křesla s čajem a knížkou a číst si.
Ano, jak naivní myšlenka…
LaSeRy
Starší čtenáři si možná vzpomenou na dětství a upustí slzu,
když uvidí následující obrázek:
Pro neznalé – Laser
asi za 30 Kč, made
in China, jako děti
jsme s tím blbli pořád,
a kdo měl více čepiček s různými tvary
promítaných objektů,
byl pán! Ano, i lasery
zmíním, protože jejich
využití je nesmírně velké. Upustíme od těchto laserů – hračiček a
ukazovátek. Většinou
se lasery používají
v průmyslu a medicíně. Spousta z vás
nosí brýle, a jak jistě
víte, laserová operace
očí vám může s tímto
hadicapem pomoci. Laserový paprsek totiž dokáže soustředit velké množství energie na malou plochu. Toho se
využívá například při řezání materiálů. Doma ale také alespoň jeden laser máte. V optických CD a DVD mechanikách (BlueRay samozřejmě také), kde se pomocí něj zapisují data na optický disk. Dnes se lasery hojně používají ve
vědě a výzkumu. A jak jistě víte, do laseru se nikdy nedívejte, mohl by vám poškodit zrak.
SCOOL!
ISSUE 46
Spásná energie ze Slunce?
Světlo ze Slunce – asi nejběžnější a nejpřirozenější zdroj
světla, se kterým se denně setkáváme. Světlo ze Slunce
k nám cestuje zhruba 8 minut. Takže když se díváme na
Slunce tak vlastně vidíme jeho podobu před 8 minutami…
Možná vás někdy napadla otázka Proč je obloha modrá,
když Slunce svítí žlutě/oranžově..? Odpověď je jednoduchá – při průchodu atmosférou se mění jeho vlnová délka,
a proto můžeme vidět ve dne modrou oblohu a navečer
oranžový až červený západ Slunce. Světlo, respektive záření ze Slunce nám ale může posloužit i jinak, než že nám
posvítí ve dne. Slunečních elektráren je v České republice
víc než mnoho. Fungují díky fotovoltaickým článkům, které
pracují na principu fotovoltaického jevu
- Foton s dostatečnou energií může v polovodičovém materiálu uvolnit elektron z valenčního do vodivostního pásu.
Na jeho původním místě vznikne tzv. díra - elementární
kladný náboj. Je-li v polovodičovém materiálu vytvořen PN
přechod (dioda), pohybují se tyto náboje směrem k elektrodě se stejnou polaritou. Jsou-li elektrody propojeny vnějším obvodem, vzniká na PN přechodu působením světla
napětí a proud - PN přechod se stává zdrojem. (Wikipedia)
O tom, že tento způsob přeměny světla v elektrickou energii není až tak složitý vás může přesvědčit třeba Michael
Bátrla, bývalý student našeho gymnázia, který se se svou
SOČkou popisující nové materiály pro organickou fotovoltaiku umístil na 3. místě v celostátním kole soutěže SOČ a
mimo jiné byl pozván na prestižní Intel ISEF do Los Angeles. Více v některém z minulých čísel neméně prestižního
vydání našeho časopisu.
Trocha biologie...
Také bych rád zmínil světlušku. A teď nemyslím ten nadační fond, ale ty malé potvůrky, které létají a světélkují
koncem června. Přesněji světluška větší – brouk z čeledi
světluškovitých. Ano, skutečně brouk, i přes lidový název
„svatojánská muška“. Lítat mohou pouze menší samci, ale
větší samice mají mnohem více světelných orgánů. Světélkují díky specifické fotochemické reakci luciferinu. Zajímavé je, že svícení mohou světlušky zapínat a vypínat podle
vlastní vůle. A proč vlastně takto světélkují? Jednoduše –
dávají tím najevo svou připravenost k páření.
Shrňme to – využívejte světlo, jak jen bude potřeba, neplýtvejte při tom ale zbytečně elektrickou energií (ty nálepky
„ZHASÍNÁME“ nad vypínači ve škole stále platí!) a nečumte
do těch mobilů před spaním.
přečtěte si více o světle na
www.roksvetla.cz
S V Ě t svě t l a
07
foto: R. Malý
Vědění bez vidění// S Mírou
Je to preventivní projekt, který si klade za cíl přinést žákům a učitelům možnost vnímat vyučování méně běžnými smysly.
Je představitelné učit se ve škole bez zraku? Je vůbec možné učit se společně s takto handicapovanými spolužáky?
Jaké pocity a zážitky měli žáci ze dne stráveného ve škole jako nevidomí, nám přináší následující příspěvek.
Jaké to je, přijít o zrak? Co to pro nás vidoucí znamená?
To nezjistíme, dokud si to sami nezkusíme. Několik z nás
mělo tu možnost. Je to rozhodně zkušenost, na kterou se
hned tak nezapomíná. Třeba nás přiměje k větší solidaritě.
Kdo ví…
Není to jen o tom dávat pozor, abyste do něčeho nevrazili.
Celý svět vám zmizí jako vygumovaný obrázek a co vy?
Sami. Ve tmě. Nepochybuji, že všichni z nás, kdo ten den
chodili se zavázanýma očima, si vybrali nějakého svého
„průvodce“ a tomu průvodci museli důvěřovat. Celý tento
projekt prakticky spočíval na důvěře. Pokud jste nevěřili,
narazili jste. Někteří zase narazili, protože věřili příliš. Cílem
očividně bylo, krom zjištění jak se cítí postižení, i upevňování vztahů.
A pocity? Je to přinejmenším zneklidňující. Spoléhat se jen
na hůlku a navigátora. Časem se ale nejspíš dá naučit, se
tímto způsobem pohybovat, poté co si „zmapujete“ prostor.
Závěr? Zážitek, který nechci, aby se opakoval, ba co hůř,
aby byl trvalý. Nevidět ty, které máte rádi, třebas jen na
jeden den, je dost depresivní.
Ale ta radost, když je spatříte poté, co si sundáte šátek…
Ten den, jsem ve škole nikoho neviděla, nicméně nemohu
prohlásit, že tam nikdo nebyl.
Kateřina Kolibáčová, prima
082 P r o j e k t
Být den slepá, bylo pro mě výzvou.
Nezvládla bych to ale bez svých přátel, kteří mě celý den
vodili. Hlavně děkuji Natálce Burešové, mému celodenního vodiči, a také Peti Lánské za krmení na obědech. :D
Jako slepá jsem mnohem více vnímala výklady v hodinách. Byla to pro mě obrovská zkušenost!
„Zavřu oči, abych lépe slyšela.“:)
Veronika Antošová, sekunda
Když jsem ráno vešla do školy, bylo to jako každý den, ale
teď jsem měla všude okolo sebe tmu. Občas jsem viděla
nějaké barvy, ale ten pocit, že se nikomu nemůžu podívat
do tváře, ani co má na sobě, mě hrozně ubíjel. Většině
„slepých“ se chtělo ve všech hodinách spát, ale mně se to
nedařilo. Byla jsem závislá jen na svých uších, protože jsem
oči „neměla“. Chtěla jsem vědět, co se kolem mě děje, a
tak jsem spoléhala na své uši. Myslím si, že bychom měli
slepé brát stejně jako ostatní lidi a že bychom jim měli pomáhat stejně, jako nám celý den pomáhali spolužáci.
Sára Ondráčková, prima
Hned u vchodu u školníka jsme si měli zakrýt oči šátkem či
lyžařskými brýlemi šátkem vycpané a vytáhnout hůl, která
nám celý den bude sloužit jakožto slepecká hůl. Hned první čtyři schody byly velice náročné, naštěstí se hned našel
někdo, kdo byl ochotný mi s nimi pomoci.
Když jste připraveni o zrak, je nutné dát větší důraz na jiné
smyslové orgány jako sluch, hmat a v neposlední řadě
čich. Ale i tak orientovat se na škole je velice těžké, a tak
potřebujete člověka, který by vám pomohl. A sama jsem
se přesvědčila, že je jich tu hodně, ochotných lidí, kteří
podrží dveře, navedou na schody anebo se jen zeptají, zda
nepotřebuji pomoct. A pocity? Celý den se mi jaksi nezdál
reálný, bez zraku mi přišlo, jako by se to celé dělo jen v mé
hlavě. Moc doufám, že se ještě podobná či stejná akce
bude konat, je to inspirativní a určitě bych zúčastnila.
Markéta Zejdová, prima
Ve škole za slepce jsem to nějak přežil, jen jednou jsem
naletěl kolenem na roh lavice. Chvíli jsem si myslel, že
budu chodit i bez jedné nohy. A možná jsem omylem srazil
pár lidí na chodbě, když jsem přecházel z učebny a pomalu zdolával schody. Nejtěžší z celého dne pro mě bylo
jít slepý na záchod. Pisoár jsem radši neriskoval. Výuka
se mi zdála občas tak táhlá, obzvlášť když někdo diktoval,
že jsem si dával pozor, abych neusnul. Po mé zkušenosti
musí být pro slepce nejnudnější matika. No kdo z nás by
přece chtěl počítat kvadratické rovnice poslepu. Chemii
jsem ještě nějak zvládl, se zavázanýma očima mi nezbývalo nic jiného než vnímat výklad. Ani mobil jsem nemohl
vytáhnout, když jsem se nudil. Potom jsme ještě měli angličtinu. Ta byla asi z celého dne nejlepší, protože jsme
mohli mezi sebou mluvit anglicky. V biologii jsme poznávali
zástupce živočichů podle zvuků, které vydávají. To mě docela bavilo. A nakonec výtvarka. Tam jsme toho moc dělat
nemohli. Měli jsme kreslit poslepu, ale já jsem měl to štěstí,
že jsem si vzal bílou pastelku, a tak jsem toho namaloval
opravdu hodně. Jako slepý bych nikdy nechtěl skončit.
Ondřej Odehnal, druhý ročník
Světlo denní, necítil jsem.
Ze školy mé stalo se temné místo,
namísto gymnázia blázinec.
Já nevěděl kam šlápnout...
Tahali mě spolužáci a já se tak cítil být slepým psem.
Že jsem jim nevěřil, to byl problém můj, nebylo mi nevidomému jisto.
Strach a posměch mě pohlcoval více a více...
Pak nic - šero v mysli a samá tma - někdy zvuky a obrazy
žádné.
Chvíli krásně, avšak spíše bezradný jsem byl každou chvíli.
Byl jsem pomatený.. jen schránka... slepý šílenec.
Martin Macháček, druhý ročník
„Být den slepá,
bylo pro mě
výzvou.“
P r oj e kt
09
foto: R. Malý
Studenti vykonávali všechny denní činnosti stejně jako každý jiný den...
122 O s o b n o s t r e g i o n u
Dnešní den byl zážitkem, který si budu pamatovat ještě
dlouho. Upřímně, už nikdy bych to nechtěl zažít, i když
tohle bylo jen „ubohých“ pár hodin. Pocity jako znuděnost, stísněnost, totální dezorientace byly často namístě.
Nejhorší však byly nájezdy spolužáků na mou nevidomou
osobu, která se nemohla vůbec bránit. Společně s nimi to
však byly přesuny po chodbách v době přestávek, kvůli velkému počtu ostatních lidí, do kterých jsem několikrát
„ťuknul“ svou pomocnou hůlkou. Když uvidím nějakou sbírku charity pro nevidomé, po této zkušenosti určitě přispěji.
Roman Dvořák, druhý ročník
Tento den jsem si užila. Už asi vím, jak se musí lidé cítit s
takovýmto hendikepem.
Musím říct, že to mají velice těžké, např. byla jsem na obědě a skoro jsem se nemohla ani najíst, kámoška mi jídlo
přinesla, nakrájela, ale vůbec to není lehké se poslepu najíst; nebo v tělocviku, nemohla jsem hrát hru, takže jsem
celé dvě hodiny seděla…
Ještě bych řekla, že zraku bychom si měli vážit a chránit
jej a ne ničit si ho tím, že se budeme koukat celý den do
počítače na televizi atd… Zrak je třetí nejdůležitější orgán,
který máme, je těžké se bez něj obejít… To je asi všechno,
co bych k tomu řekla. Jsem ráda, že jsem se takového
projektu mohla zúčastnit.
Silva Vitorýnová, prima
První pocity z mého slepého dne byla bezmoc a zmatenost. Najednou nic nevidíte, nemáte žádnou jistotu a nevíte, kde jste. Nejtěžší byla první hodina. Měli jsme zrovna
zeměpis a během něj mě hrozně bolely oči a pořád jsem si
musel upravovat šátek. Potom v angličtině mi paní učitelka
nekompromisně řekla, že mě moje indispozice neomlouvá
ve psaní dopisu, a tudíž jsem byl nucen psát poslepu celý
anglický dopis, a ani jsem nevěděl, jestli píšu rovně, křivě
nebo jestli vůbec píšu na papír a ne na stůl. Třetí a čtvrtou
hodinu jsem si užil nejvíc z celého dne. Hudební výchova
je pro slepce úžasná, protože když nevidí, tak se víc soustředí na sluch a ostatní a není rozptylován ničím jiným. Ale
hraní na flétnu pro mě bylo trochu oříškem, ale nakonec
jsem zvládl i to. Ve francouzštině mají taky výhodu, protože
francouzština je rytmický a melodický jazyk. Ale matematika, předmět, který nepřipouští fantazii, musí být pro slepce
utrpením. Když pan učitel něco rýsoval na tabuli, měl jsem
problémy především. Ale před matematikou mě ještě čekal
oběd. Špagety se sýrem byly výborné. Naštěstí mě jedna
kamarádka krmila, a tak jsem se nemusel starat o to, jestli
si vidličkou nevypíchnu oko. Tento den pro mě byl obrovskou zkušeností. Jedno přísloví říká, že zážitek nemusí být
pozitivní ani negativní, důležité je to, jestli je intenzivní. Pro
mě toto přísloví platilo po celý den, jelikož jsem zažil i několik pádů.
Jakub Novák, sekunda
V naprosté tmě se mi zdálo, že dávám větší pozor a jsem
klidnější. Na druhou stranu hodiny se mi zdály delší a nevěděl jsem, co se kolem mě děje. Párkrát jsem sice zakopl,
SCOOL!
ISSUE 46
ale i tak jsem si tuto zkušenost užil a doporučoval bych
ostatním, ať si to taky zkusí.
Zdeněk Kunc, sekunda
Můj první pocit z toho, že jsem měla zavázané oči a nic
neviděla, byla nedůvěřivost vůči ostatním. Bála jsem se,
že mě někdo chytne za ruku a navede tam, kam já nechci.
Ale nakonec se mi nic takového nestalo a místo toho se
mě několik lidí ujalo a celý den mě vodilo ze třídy do třídy
a na další místa po škole. Zjistila jsem však, že je to velmi
nepříjemné. Nic nevidíte a také třeba nevnímáte, když na
vás někdo mluví a neřekne vaše jméno. Je to zvláštní pocit. Když jsem však po skočení školy mohla otevřít oči, byla
jsem sice ráda, ale bylo to velmi bolestivé pro zrak. Nechtěla bych, aby se mi něco takového někdy v životě stalo.
A navíc, když si představíte, že už byste nikdy neuviděli
světlo. Je velká škoda, že si to vlastně ani nedokážeme
představit. I když si zavážeme oči šátkem, tak je to určitě
ve skutečnosti jiné, než si všichni myslí.
Kateřina Bauerová, prima
Věci týkající se hendikepovaných lidí mě vždycky fascinovaly, proto jsem se bez váhání do projektu „Slepota“ zapojila. Slepí lidé to totiž nemají vůbec jednoduché. Každý
jejich krok je doprovázen nejistotou z pádu a každý v jejich
blízkosti pro ně může znamenat hrozbu. Překvapuje mě
nezdolná síla, díky které dokáží každé ráno vstát a vydat
se vstříc světu, který nevidí. Lituji je, protože nikdy neuvidí
světlo nebo barvy. Možná to je sobecké, ale jsem ráda, že
mezi ně nepatřím. I necelý den, kdy jsem měla možnost
„vidět“ svět nevidomýma očima pro mě byl náročný. Sice
se mi líbil důvtip, se kterým učitelé a spolužáci celou situaci
zvládli, ale nedokážu si představit, že bych tímto způsobem dokázala žít. Díky tomuto experimentu jsem si začala
víc vážit svých krátkozrakých očí a světla, jež mě doprovází
životem.
Klára Jungwirthová, druhý ročník
Nic jsem neviděla. Celých sedm hodin jsem byla
zahalená do tmy prostřednictvím šátku a lyžařských brýlí.
Přede mnou jen černočerná tma. Nevím vůbec, jestli to můžu
považovat za černou, je to spíše barva zavřených očí. Jestli
mi nerozumíte, zkuste si je zavřít. A když už jste v tom, představte si, že přesně toto vidíte celý život. Nic jiného. Přesně
toto jsem si dnes vyzkoušela. Bylo to celkem deprimující.
Mojí velkou oporou byla moje trekingová hůlka a samozřejmě moje kamarádka. I když mě dvakrát zavedla do cizí
učebny a pak utekla nebo si dělala legraci, že je tam ještě
jeden schod a on už tam nebyl a já se málem rozplácla o podlahu, i tak jí moc děkuju za trpělivost a pomoc.
Musí být hrozné nikdy nevidět tváře lidí. Vím, že mi lidi něco
říkali, ale nevím, jak u toho vypadali. Nemám ten obraz.
Jako by to vůbec nebylo. Už si ten šátek víckrát dobrovolně nedám. Chci všechno vidět! Byl to pro mě opravdu
silný zážitek. A výhoda dnešního dne? Můžete prospat
celý tělocvik a nikdo neřekne ani půl slova.
Vendula Jarošová, prima
pr o j e kt 11
Všechno, co jsem v životě potřeboval, jsem se
naučil na gymnáziu
Mnozí z vás (přinejmenším žáci paní učitelky Fikerové) v minulých týdnech jistě zaregistrovali na půdě naší školy novou
tvář. A dlužno dodat, že tvář usměvavou a sympatickou. Kvůli dlouhodobé nepřítomnosti paní Fikerové byl o zástup
v hodinách chemie požádán Mgr. Jaroslav Světlík, pro kterého to ovšem nebyl příchod do neznámého prostředí. Pan
Světlík je totiž absolventem našeho gymnázia. Tohoto faktu jsme samozřejmě využili a připravili pro vás rozhovor typu „dva
v jednom“, tedy rozhovor s vyučujícím a absolventem zároveň. A díky tomu tu s námi pan Světlík stále zůstává.
Co se vám vybaví, když se řekne Gymnázium
v Zastávce? Na co nebo na koho nejraději vzpomínáte? Inspiroval vás k výběru povolání některý
z učitelů? Potkal jste nějakého osvíceného učitele? Jaký jste byl žák?
Na svá studia na Gymnáziu v Zastávce vzpomínám velmi
rád. Byla to úžasná léta s úžasnými kantory a ještě úžasnějšími spolužáky. Prostě pohodové čtyři roky, na které se
nezapomíná. Díky velikosti, nechci říci malosti, gymnázia
jsme se všichni osobně znali, od prváků až po čtvrťáky, a
vznikala tak nádherná symbióza názorů i společných akcí.
Někdy i velmi náročných. Jak pro žáky, tak pro učitele. Někdy i pro veřejnost. I veřejnou bezpečnost. Právě na tyto
akce, kurzy, výlety, taneční, ... velmi rád vzpomínám. Žákem
jsem byl docela úspěšným, i když jsem studiu moc nedával,
stačilo mi dávat ve škole trochu pozor a sem tam se mrknout
pak doma do svých sešitů. S kantory jsem vycházel dobře,
pedagogickou hvězdou byl pro mne pan učitel Rada, který
mne přivedl k následnému studiu chemie na vysoké škole.
Učitele osvícené jsem při svém studiu nezaregistroval, osvícenství se ostatně v té době příliš nenosilo.
Jak vás tato škola vybavila do života? Jaký je váš
vztah ke vzdělávání vůbec?
Myslím si, že bych mohl parafrázovat literárního klasika
s menší obměnou: „Všechno, co jsem opravdu potřeboval
v životě znát, jsem se naučil na gymnáziu v Zastávce“. Nelžu.
Na vysoké jsem si připadal, jako bych opět byl v mateřské
škole. Tam z nás dělali tehdejší prolustrovaní „kantoři“ úplné
122 a b s o l v e n t
blbce. Gymnázium jsem měl opravdu rád.
Vzdělání je jedna z nejdůležitějších věcí v životě, to je jasné. Jsem osobně ale velmi zklamán ze současné úrovně
vzdělávacího procesu v naší republice. Nároky na studenty
se neustále snižují, přitom se učí spousta zbytečností, které
člověk v životě nikdy nevyužije. Bohužel ani rodiče si neuvědomují, že investice do vzdělání se vždy vyplatí. Velký rozdíl
je i v úrovni jednotlivých škol. Pokud se v čele ministerstva
školství neobjeví nějaký bývalý „osvícený“ pedagog, který
bude mít o praxi přehled a neučiní ráznou reformu, pak dopadneme hodně špatně.
Na gymnázium jste se po letech vrátil, ale v roli
učitele, jaké z toho máte dojmy?
Když jsem tuto možnost, za kterou velmi vedení gymnázia
děkuji, dostal, zajásal jsem. Učit studenty mne vždy velmi
bavilo, mladí lidé mne nabíjejí energií, mají neotřelé nápady,
kdysi jsem ze školství odcházel velmi nerad. Takže ten měsíc
mé „praxe“, navíc v mé oblíbené chemii mi propláchl hlavu
a já nemusel dvakrát v týdnu dopoledne myslet na spoustu
pitomostí a různých prudičů, se kterými se setkávám jako
starosta ve svém úřadu. Bohužel jsem zjistil, že zapomínám
a hodně věcí jsem si musel zopakovat a znovu se naučit,
abych to pak mohl studentům vysvětlit. Ale celkově to byla
to pro mne velmi příjemná změna. Samozřejmě také kvůli
tomu, že jsem nemusel dělat tu spoustu administrativy a
dalších blbostí, které musí současný učitel zvládat a věnovat
jim více času než vlastnímu pedagogickému procesu. Byl to
prostě RELAX!
V současné době vykonáváte již druhé období
ve funkci starosty V Rosicích. Co vám tato práce
bere a co dává?
Tato práce mi dala možnost seznámit se spoustou
zajímavých i podivných lidí. Hodně jsem se toho naučil,
člověk pochytí hodně informací a zkušeností z práva,
stavařiny, po čase se vyznáte v projektech, pořád se
můžete učit. To mne baví. Ale také jsem záhy zjistil, že to
není vůbec lehká funkce. Řídit kolos s rozpočtem přes sto
milionů je někdy docela mazec. Navíc jsem byl zvyklý ze
svého podnikání, že si své kolegy mohu vybrat, a když
mezi nimi objevím nějakého lempla, pak letí. Na radnici to
nejde, co vám lidi zvolili, to máte a musíte to respektovat.
Že pak vznikají problémy, nikoho nezajímá. Také mi tato
funkce vzala poslední špetku soukromí. Ale s tím jsem
počítal.
Kolik vám zbývá volného času a jak jej nejraději
trávíte?
S volným časem problém nemám. Již jsem se odnaučil
mít zapnutý mobil po celý víkend. Volný čas trávím
aktivně sportem, díky tomu, že jsem hodně let pracoval
v cestovním ruchu, miluji cestování.
Do naší školy chodí i přes ideální dopravní
spojení poměrně málo studentů z Rosic? Čím
by se to dalo vysvětlit?
To je přímo nevysvětlitelný úkaz. Kdybych měl děti, které
chtějí jít na gymnázium, poskytující všeobecné vzdělání,
pak by nebylo o čem se bavit. Za nás jsme byli rádi,
že nemusíme nikam daleko jezdit, že jsme brzy doma.
Vystačili jsme si sami s vlastními aktivitami. Dnes každý
mladý člověk se snaží stát se členem nějaké širší komunity
a Brno k tomu láká. Je v něm více možností zábavy, sportu,
kultury. Není to o úrovni našeho gymnázia. Ta byla vždycky
dobrá.
Využíváte ve funkci starosty zkušenosti z
učitelství? (Například na zasedání zastupitelstva)
Vidíte, to mne nenapadlo. Mít tak někdy po ruce v radě
nebo zastupitelstvu to ukazovátko! Dělám si srandu. Určitě
ale používám metodu přesvědčování, a když se někdo
hlásí o slovo, tak ho vyvolám. Jako ve škole.
Toto číslo je na téma světlo, co se vám pod
ním vybaví? / Co se vám vybaví v souvislosti se
„světlem“?
Světlo miluji! Však jsem Světlík, ne? Nemám rád tmu
a tmavé prostory, když něco dělám, potřebuji nutně
světlo nejen díky svému slábnoucímu zraku, ale hlavně k
dokonalým zrakovým požitkům.
Bojíte se potmě?
Ani ve dne!
Někteří žáci a učitelé si vyzkoušeli jeden den ve
škole bez světla (bez vidění). Troufnul byste si
taky?
Troufnul, ale nerad. Netrpím žádnou fobiíí ze tmy, ale
nedovedu si život ve tmě představit. Obdivuji hendikepované
lidi se zrakovým postižením, že se s tím dovedou úspěšně
vyrovnat.
Kdybyste mohl mít nějakou superschopnost,
která by to byla a proč?
Já bych chtěl být neviditelný a umět se přesouvat v čase.
Jsem neskromný, že? Ale obě schopnosti spolu souvisejí.
Proč být neviditelný? Jakých bych se mohl dopouštět
šprýmů a taškařic, ze kterých by byli ostatní lidé mimo! To by
mne bavilo. To nejsem tak zlomyslný, dělal bych to jen těm,
co nějakým způsobem machrují, že jsou víc než ostatní a
že všemu rozumí. Třeba bych začal u našich politiků. To by
se třeba divil ministr financí, kdyby měl každé ráno na stole
postavené sněhuláky ze svých úžasných koblih!
A cestování v čase? To souvisí s mojí cestovatelskou
vášní. Podívat se pěkně zpět do minulosti, budoucnost
mne nezajímá, tu si vytváříme sami. Ve světě třeba do
antického Říma, omrknout v Egyptě Kleopatru, v Čechách
zase kněžnu Libuši, zda to byla opravdu vhodná a důstojná
partnerka pro pořádného Oráče.
Co byste si přál co nového roku? Co byste
popřál naší škole?
Do nového roku bych si přál, aby byl klidný a příliš se
nelišil od těch minulých. Aby Evropa byla i nadále místem
bezpečným pro spokojený život, kde platí NAŠE zákony,
kterými se musíme VŠICHNI bez výjimek řídit. Vidíte,
nemyslím na sebe, ale i na všechny ostatní. O tom to
starostování je.
Gymnáziu bych popřál, aby již nikdy nemělo existenční
problémy, byla by velká škoda, kdyby nějakým
bezprecedentním politickým rozhodnutím přišlo Rosicko
o výbornou střední školu, která vychovala spoustu
odborníků a úspěšných lidí. Popřál bych gymnáziu také
hodně šikovných studentů a ještě šikovnějších učitelů, bez
kterých by to nešlo
Mgr. Jaroslav Světlík
Maturita v roce 1977, třídní učitel: Jaroslava Pragerová,
Milena Leitnerová
Další studium: Učitelství M - CH na Pedagogické fakultě
v Brně
Zaměstnání:
dřívější: učitel, OSVČ, jednatel spol. s r.o.
nynější: starosta města Rosice
Den, kdy se ot
162
foto: septima, třetí ročník
tevřelo peklo...
ISSUE 45
17
Když je temnota jemnější...//
Lucie Hamarová, sexta
Cesta se za okny míhala v zdánlivě klidném tempu v temnotě zimní večerní krajiny. Z autorádia vyhrávala známá oblíbená
kapela své písničky na dobrou noc všem věrným posluchačům a topení jelo na plné obrátky. Sandra se usmívala,
částečně z okna a částečně na svůj a Lukasův odraz na skle.
„Nejedeme moc pozdě?“ prohodila se smíchem Laura, sedící vzadu. „Kdepak, jen jsou tři v noci a máme asi čtyři
hodiny zpoždění,“ odvětila Sandra a jízlivě se pousmála. Bylo jasné, že kvůli sněhovým vánicím a ucpaným silnícím už
vyhlášenou party nestihnou. Ale kupodivu to trojici nevadilo. Bavili se i tak výborně a ani pár hodin v koloně tyhle optimisty
nedokázalo vyvést z míry. „Myslím, že jsme to už mohli otočit,“ zamumlal Lukas, vypnul rádio a zasunul do přehrávače
svoje oblíbené CD.
„Ber to tak, že pro jednou budeme mít frajerský zpoždění.“
„Myslím, že čtyři hodiny nejsou zpoždění, ale nedoražení,“ zasmál se Lukas a šťouchl Sandru do žeber.
Na pár minut se rozprostřelo příjemné ticho přerušované jen hudbou linoucí se z přehrávače. Každý z nich byl ve svém
myšlenkovém světě daleko od ostatních.
Od večerního nečasu se počasí uklidnilo a místo sněhových vánic, byla silnice před nimi jen jemně poprašována slabým
deštěm. Lukas byl trochu nervózní. Vlastníkem řidičského průkazu nebyl tak dlouho, aby si mohl věřit ve špatném
počasí, na namrzlé silnici a hluboko uprostřed noci. Kdyby jel sám, bylo by to ještě něco jiného, ale takhle… Zmocnila
se ho zlá předtucha. Lukasovy myšlenky se ovšem po pár minutách odebraly jinam a uklidnily ho.
„Myslíte, že vůbec budeme u Sama moct přespat? Po takové party?“ zeptala se Laura, zatímco si vytahovala z přihrádky
deku. Jeli už nějakou dobu a začínala ji přemáhat únava. Laura byla vždy pro každou srandu, pro každý výlet a povyražení,
ale když to trvalo moc dlouho, začínala u toho klimbat.
„Jsem si jistý, že Sam pro nás bude mít vždycky místo,“ zívl Lukas a sjel rukama kousek níž po volantu.
„Nechceš vystřídat, Lukasi?“ zeptala se starostlivě Sandra, když zahlédla stopy únavy v Lukasově tváři. „Nesmysl…,“
odvětil s úsměvem a posunul ruce zase trochu výš. Ve skutečnosti byl opravdu unavený. Víčka mu sama klesala únavou,
co minutu alespoň dvakrát. Ruce se mu zdály jako ze železa, bylo nemožné je udržet ve správné poloze. Nohy na
pedálech mu těžkly a přistihl se, že každou chvíli myšlenkami zalétává jinam.
Sandra se protáhla. „Nechcete si zahrát nějakou hru? Je tu docela mrtvá zábava.“
„Neblbni, Sandy, víš přece, jak dopadnou naše monopoly a vlastně každá hra, kterou my tři začneme hrát,“ zasmál se
Lukas při vzpomínce na jejich poslední deskovku. Sandra se zapitvořila a znovu začala koukat z okna ven.
Tmu najednou prořízlo ostré světlo. Všechno se seběhlo hrozně rychle a zároveň příšerně pomalu. Všude bylo spoustu
světla a naprosté ohlušující ticho, které bilo do uší. Nákladní vůz se před nimi ze zatáčky vyřítil naprosto znenadání.
Bublina ticha jakoby v momentě praskla, děj se zrychlil a malé osobní auto se třemi pasažéry v plné rychlosti nabouralo
do nákladního vozu.
Ticho, ticho, tma. Ticho, ticho, tma, Ticho, ticho… Nic jiného tady nebylo. Vlastně co je to nic? Je to ticho a tma? Je to
prostor všeho, co známe a bez všeho, co můžeme registrovat? Sandra nevěděla, kde je, nevěděla ani, kdo je. Ticho
a tma ustupovaly… Ale ustupovaly velmi pomalu, ani jeden se nechtěl vzdát svého místa v Sandřině světě. Připadalo jí
to jako dny, týdny, měsíce a roky.
Nejprve začínala vidět slabé světlo. Přidaly se drobné hluky, trochu připomínající šumění vody, šepot listů a lidskou
řeč, kterým ale nebylo rozumět. Trvalo ještě dlouho dobu, než se zvuk vyostřil natolik, aby Sandra mohla slyšet svoje
jméno. Když se tak stalo, otevřela oči. První, co uviděla, bylo spousta světla. Bylo všude a oslepovalo ji. Když si trochu
navykla, uviděla svoji matku. Jenže kde to byli? Bílá místnost, neosobně zařízená, úsporné zářivky. Nemocnice. Sandra
se usmála a poprvé po dvou týdnech promluvila.
„Ahoj mami.“Její hlas zněl skřípavě a škrábavě. Sandřina matka se k ní nahnula, obejmula ji a rozplakala se. Sandra byla
ráda, že zase vnímá, žije. Ovšem její matka nevypadala, že pláče radostí, ale smutkem.
„Co se stalo, mami?“
„Laura, Lukas…“, hlas se jí zlomil.
Pochopení Sandru udeřilo jako obrovská pěst a zasadilo jí do krku knedlík. Chtěla se rozběhnout a vyřvat si hlasivky dokud
nepadne únavou. Jenže nohy ji neposlouchaly. Nadzvedla se, nedbajíc hadiček, které ji vedly z paží do prazvláštních
přístrojů a zahleděla se na splasklou peřinu v místě, kde obvykle bývaly její nohy.
Světlo. Proč jen musela znovu vidět světlo, když temnota byla jemnější…
16 P ov í dka
Válka o proud// Erik
Mühlberger, druhý ročník
Válka o proud je neoficiální název pro spor, který probíhal v
19. století mezi T. A. Edisonem a N. Teslou. Šlo o to, zda
je lepší stejnosměrný či střídavý proud. Spor se rychle přenesl do podnikatelské roviny a kvůli tomu se postupně vyhrocoval. Poté, co Tesla objevil princip střídavého proudu a
uvedl jej do praxe, snažil se jeho zavedení prosadit po celé
Evropě. Neúspěch ho ale dovedl do Ameriky, kde byl na
doporučující dopis zaměstnán u Edisona. Tesla mu nastínil
přednosti střídavého proudu a navrhoval jeho zavedení.
Edison, který by však zavedením střídavého proudu ztratil
značné finanční prostředky ve svém podnikání se stejnosměrným proudem, se však rozhodl Teslu umlčet. „Nikolo,
podívej se, jsi mladý, talentovaný a jistě i plný zajímavých
nápadů, ale myslím si, že ten tvůj střídavý proud nikdo chtít
nebude. Lidé se nových věcí bojí a nevěří jim. Radši mi pomoz se zlepšením efektivity strojů v mé továrně. Dám ti za
to 50 000 $.“ Nikola s tím spokojený rozhodně nebyl, ale
ty peníze by se mu opravdu hodily, a tak tento těžký úkol
přijal. Po vykonané práci přišel Tesla za Edisonem a požadoval své peníze. Edison se s nesmlouvavým výrazem
v obličeji pouze pousmál a řekl: „Až se z tebe stane skutečný Američan, teprve pak tento vtip oceníš.“ Tesla z toho byl
smutný, ale hlavně měl na Edisona velkou zlost.
Po fiasku s nezaplacenou prací se Tesla odhodlal a odešel
z jeho služeb. „Než-li pracovat pro tebe, to radši pracovat
proti tobě!“ těmito slovy se Nikola loučí a odchází vstříc sólové dráze. Za pomocí různých sponzorů se snaží prosadit
střídavý proud. Získal vybavenou laboratoř a začal pracovat
na vylepšení transformátorů a všeobecně systému distribuce střídavého proudu. Přelomové pro jeho snahu bylo
setkání s Georgem Westinghousem. Ten Teslovi přednesl
velmi lukrativní nabídku na výstavbu elektrárny, kterou vynálezce přijal.
Edison cítil v Teslově výzkumu ohrožení svých podnikatelských aktivit. Zahájil tedy kampaň, která měla jeho snahy
zdiskreditovat. Edison například prohlásil: „Mým osobním
přáním je zcela zakázat používání střídavého proudu. Je
stejně nebezpečný, jako zbytečný, a je naprosto k ničemu.“
Nebo: „Jakákoliv jím vyvíjená zařízení dříve nebo později
uživatele zabijí.“ Jako součást kampaně bylo představeno
i elektrické křeslo, na kterém byl usmrcen na smrt odsouzený vrah William Kemmler.
Kromě této snahy také Edisonovi zaměstnanci demonstrovali účinky střídavého proudu tak, že veřejně usmrcovali
živá zvířata. Ve společnosti to vzbudilo silné pohoršení a
kampaň byla úřady prohlášena za nemravnou a nezákonnou. Úřady pak Edisonovi uložily pokutu a Edison musel
s kampaní přestat. Tyto pomluvy však nemohly Teslu vy-
SCOOL!
ISSUE 46
vést z míry, spíše naopak. „Myslíš si, že mě těmito chabými
slovy zameteš pod koberec stejně, jako tvá služebná zametá nedopalky, které potají kouří ve tvé kanceláři?“
Tesla prohlásil svoje odpůrce za parazity, kteří se snaží zničit jeho dosavadní práci. V roce 1893 se v Chicagu konala výstava, která měla být osvětlena elektrickým proudem.
Edison se se svojí společností přihlásil jako první. Cena, za
kterou by proud na výstavu dodal, byla však dvakrát větší
než cena, za kterou by proud dodal Tesla. „Gratulujeme,
pane Teslo, získáváte tuto velmi důležitou zakázku. Doufám, že nás nezklamete!“ Nezklamal, a co víc, předvedl
úctyhodný výkon - 200 lamp a světel vytvořilo překrásnou
kulisu pro výstavu a všechny nadchla myšlenka stejného
systému pouličního osvětlení ve všech městech.
Definitivní porážkou se pro Edisona staly jeho neúspěšné
snahy o získání zakázky na stavbu vodní elektrárny na Niagarských vodopádech. Tu naopak získal Tesla za podpory
sponzorů, především pak Westinghouse Electric Corporation a o pár let později byla elektřina z elektrárny vedena až
do New Yorku, což by Edisonův systém nedokázal.
Když zhasnou světla
Když rtuť klesá a zhasnou světla,
máme své vlastní noci vítání.
Andělům padají na zem křídla,
když si strach dává s chtíčem setkání.
Cítím přicházet tvé nebohé tělo,
stisknutím tlačítka ztichnou města.
Cítím přicházet tvé znavené tělo,
sebepoškozováním zhasnou světla.
Když zhasnou světla a spadnou stěny,
zníme stejně jako krvelačná zvířata.
Linie se zkříží a padnou i zábrany
a my zemřeme, když zhasnou světla.
Když denní světlo upadá do noci,
bestie rvou velké kusy života.
Chceme jít ven a chopit se moci,
ale nejde to. Zhasla totiž světla.
Když v mých očích denní světlo povstává,
dlouhá noc odchází zpátky na jinou stranu.
Na malý okamžik se to správným stává,
já však živý už moc dlouho nezůstanu.
Cítím přicházet tvé nebohé tělo,
stisknutím tlačítka ztichnou města.
Cítím přicházet tvé znavené tělo,
sebepoškozováním zhasnou světla.
17
foto: wallpaperup.com
Ve stínu světla// V. L. K. P.
První jiskry
Náš malý český Prométheus, Štorchův Kopčem, vynalezl
pracný způsob získání ohně a světla. Třel dřevo o dřevo,
zahřál se velice, ale kýžený výsledek se nedostavil. Dřel se
jako Robinson na pustém ostrově, pak usedl a jal se přemýšlet. Napadlo ho pomoci si lukem, jehož tětivou otáčel
kolíkem tak efektivně, až vznikla jiskra.
Podobně se zachoval i novodobý trosečník na Tajuplném
ostrově, Cyrus Smith. Když vyhasl oheň, zapálený poslední
sirkou, poslal kamarády na lov, sedl si u vyhaslého ohniště
a přemýšlel. Pak spojil pryskyřicí dvě sklíčka od hodinek,
vyplnil je vodou a takto získanou lupou zapálil. Z výše uvedeného plyne, že světlem lidského pokroku je obyčejná
lenost. Raději hodinu přemýšlet, než pět minut pracovat.
drahé, křesadla málo dostupná, louče hořely rychle. Jak
se smrklo, šlo se spát se slepicemi. Lidé v těch časech
zato měli více přirozených, ba nadpřirozených světel než
my, v osvíceném dvacátém prvním století, kteří jsme neustále oslňováni zářivkami, veřejným osvětlením, ohňostroji,
protijedoucími vozidly, stále puštěnou televizí, obrazovkami
počítačů. Což teprve zákeřné a všudypřítomné záblesky
mobilních telefonů!
Na bezmračné obloze v noci svítilo obrovské množství
hvězd, Mléčná dráhy byla opravdu mléčnou. Hned za
humny, v temném lese, bylo lze potkat různá světýlka, bludičky, Karafiátovy broučky, vodníky proměněné v lucerny,
které tiše pluly při březích řek, nebo rybníků. Vodník též
potřeboval světlo, jak dobře víme z Erbena: „Sviť měsíčku,
sviť, ať mi šije niť…“ Sýčkové mile skuhrali u spoře osvětlených okýnek, zalepených blánou z vepřového měchýře.
Rudě svítily oči vlků, v závěsu za nimi se blyštěly bílé tesáky
hraběte Drákuly. Jak šťastni museli být Jeníček a Mařenka, když po dlouhém klopýtání temným hvozdem konečně
spatřili svítící okno perníkové chaloupky. Navíc co světla a
tepla užili, když na pozvání roztomilé babičky vstoupili dovnitř. Thomas Alva nás o to vše připravil.
Světlo provází člověka dějinami v různých podobách.
Temný středověk
Jaká krásná doba musel být středověk, jak barvitý život ve
světle, stínu i tmě! Světlo a tma limitovaly a též okrašlovaly život našich předků více než dnes. Světlo svíček bylo
Osvícené osvícenství
Henrik Ibsen napsal: „Člověk si nikdy nemá brát své nejlepší kalhoty, když jde do boje za světlo svobody a zapravdu“.
Nevíme, jaké si navlékl Jan Hus, ale ještě po šesti stech
První den svého pracovního týdne stvořil bůh světlo, a tím
oddělil světlo od tmy.
Teprve čtvrtého dne vyrobil světla na nebeské klenbě, aby
svítila nad zemí. Tím bylo zaděláno na základní problém.
Člověk chtěl od počátku pánaboha napodobit a různým
způsobem si chtěl svítit sám. Prométheus to provedl způsobem zcela lidským a oheň zkrátka bohům ukradl, přičemž za to tvrdě zaplatil.
18
16 ve st í n u sv ě tla
letech se rozzáří oči mnohých našich pracujících, když mají
šestého července den volna. Snad se jako znalec filosofie utěšil výrokem Senecovým: „Čím jasněji oheň hoří, tím
rychleji uhasne“.
„Revoluce přináší světlo pro lid,“ vyslovil se francouzský politik Joseph Fouché. Zapomněl dodat, že revoluční světlo
může též nabrat podobu posledního záblesku gilotiny nebo
výstřelu popravčí čety.
Náš Havlíček Borovský převedl roli světla do reálného života člověka devatenáctého, potažmo dvacátého století.
„Policie, jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světě veřejnosti nerada se brodí“.
... revoluční světlo může též
nabrat podobu posledního
záblesku gilotiny...
Světlé včerejšky
Hluboce se nás také dotýká světlo v průmyslu a stavebnictví. Kdo by neznal nádhernou modř fotovoltaických elektráren v kontrastu se žlutí řepkových polí. Žárovka zpívá,
Antonín umírá. (J. Wolker)
Svátek světla na Kraví hoře
V úterý 22. prosince se budou na
Kraví hoře dít podivuhodné věci.
Budova Hvězdárny a planetária
Brno rozvibruje okolí hudbou i světlem a oslaví jeden z nejkrásnějších
přírodních svátků – zimní slunovrat.
Vstupenky si kupovat nemusíte, jen
se teple oblečte. Projekce se budou pravidelně opakovat od 17.
do 22. hodiny. V jeden, jediný den
roku 2015 přijde zážitek, na který
se nezapomíná. Každý foton letící
nad Kraví horou s sebou ponese
poselství o výjimečnosti našeho
Slunce. Každý tón o kráse vesmíru
kolem nás.
www. hvezdarna.cz
Jan Perner, významný podnikatel v oblasti železniční infrastruktury devatenáctého století, chtěl při jízdě vlakem vidět
světlo na konci jím projektovaného tunelu. Bylo to poslední,
co viděl. Kdyby žil dnes, jistě by se z dopravního prostředku nevykláněl. Jako špičkový odborník by jistě věděl, že jediný tunel na světě, na jehož konci nemůže být vidět světlo,
se jmenuje Blanka.
Kéž by se nám rozsvítilo
Není možno pominout, že světlo zasahuje i do gastronomie. J. A. Savarin, francouzský právník, politik a znalec
umění kuchařského soudil, že: „Objev nového jídla přinese
pro člověka více světla než objev hvězdy“. Bude to možná pravda, neboť mnohé hvězdy, jejichž světlo vidíme, už
neexistují.
Ve škole je světlo velmi důležité. Není to žádné světlo, řekne se o neprospívajícím žákovi. Zhasínejte světlo, musí se
šetřit, říká pan ředitel. Přísun světla do třídy organizuje vyučující, proto žáci nemají svévolně manipulovat žaluziemi.
Trestuhodná věc je, když venku svítí slunce, žaluzie jsou
zatažené a ve třídě pracují všechna světla na plný výkon!
Milý Ježíšku!
Milý Ježíšku,
tenhle dopis píši každý rok, ale letos… Letos to bude jiné.
Jsem spokojená s tím, co mám. Samozřejmě nový telefon a spousta oblečení by se vždycky hodily. Každopádně
jsem spokojená, ale přála bych si víc klidu a víc času. Klid
jen tak pro sebe na relax a čas na kamarády, přítele a rodinu. Občas bych si přála utéct do vlastní reality a stopnout
čas. Chci se konečně pořádně vyspat a nepřemýšlet nad
tím, co zase nestíhám. Amen. L. P.
Milý Ježíšku,
na Vánoce si přeji, aby mě adoptoval Dan Bilzerian. M. L.
Milý ježíšku
Přál bych si nějakou novou hračku. Celý rok jsem byl hodný a zatím mám samé jedničky a jednu dvojku. Taky bych
si přál, aby jsme byli zdravý. D. K.
Milý Ježíšku,
kdybys existoval, tak bys zajisté měl velké schopnosti, protože donést celému světu dárky v jednu chvíli asi
není jen tak, ne snad? Takže bys zajisté dokázal splnit i
to, abychom žili věčně, všichni byli zdraví, bohatí a co víc,
šťastní. Nebylo by to krásné? Jistě, ale úplně nemožné.
Takže buďme rádi, že žijeme v této naší realitě, kde je i zlo
i nespravedlnost, ale na druhou stranu štěstí, ale obojí je
v rovnováze, a tak to má být. Milý Ježíšku, zůstaň v dětských snech a nadějích, že opravdu někde jsi. Je hezké,
že děti mohou doufat, ale ve skutečném životě to funguje
jinak. A. G.
Milý Ježíšku,
přála bych si hromadu věcí, jako každý rok koneckonců.
To si takhle říkám, ale když dojde na psaní tohohle dopisu,
nenapadá mě jedna jediná, doslova. Aspoň z těch hmotných a v rámci možností splnitelných ne. Zato těch nesplnitelných mám víc než dost. Bohužel ani jedna nepůjde
uskutečnit. Vlastně když o tom tak přemýšlím, zlatá rybka
a možnost mít tři přání by byl docela skvělý dárek.
V. S.
Chtěl bych chytit zlatou rybku?
Nejspíš ne… Zní to sice úžasně, mít tři jakákoli přání, ale
asi bych nevěděla, co si vybrat. Mám spoustu přání od
malých, bezvýznamných až po „velká“, nesplnitelná. Bylo
by těžké vybrat „ta správná přání“. A ať bych vybrala cokoli,
asi bych toho časem litovala… Navíc je stokrát lepší pocit
dosáhnout něčeho kvůli a díky sobě a ne jen tak. L. V.
Moje odpověď je ne. Proč? Protože si myslím, že věci by
měly mít svůj řád a plynout tak, jak jsou. Ač jsou věci zdánlivě špatné, nebo dobré, záleží na našem pohledu. Každá
událost a věc v našem životě má svoji užitečnou roli, která
nás má potěšit, poopravit nebo poučit. Nemůžeme ze svého života vyřadit věci špatné, protože bychom si nevážili
věcí dobrých. A nemůže ani vyřadit věci dobré, protože
naše touha po štěstí by nás udolala do velkého smutku. L. H.
Ano, protože v tom, jak svět nyní vypadá, by snad zlatou
rybku potřeboval každý. První přání by bylo, ať mají všichni
moji kamarádi a rodina štěstí. Druhé přání by byla jednička
z fyziky. Třetí přání by bylo dalších 100000000000! přání. M. V.
Zlatou rybičku bych rád chytil, ale nechtěl bych nějaká přání, která by mohla skončit špatně. Například vědět správnou odpověď na jakoukoliv otázku. Časem bychom se
zbláznili nebo by prostě nebylo co dělat. Mně osobně by
stačily nějaké peníze nebo něco drobného, co se může
hodit. Jako například schopnost vyčarovat jídlo dle přání
nebo toaletní papír, když dojde. Nebo prostě jednoduše
více přání. P. O.
Myslím si, že v této době by jakákoliv „nadpřirozená“ pomoc nebyla namístě. Na světě je mnoho věcí a bohužel
nejenom těch dobrých. Kdyby měl mít jeden člověk na
světě tři přání, hned by mu to všichni záviděli a snažili se
škodit. Kdybych já měl tři přání, tak si je nechám na nějakou situaci, která by si to vyžadovala. L. H.
Chtít můžu, bohužel žádná taková neexistuje. Pokud chce
člověk něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat, ne o
tom snít nebo si to přát.
E. K.
16
20 v á no č n í p ř á n í s e pt i m y a s e x t y u . . .
Anketa// Michala Bučková, Kateřina Lánská, septima
Tuto anketu doprovázela naše zvědavost a musím říct, že
jsme opravdu spokojené s rozličností odpovědí. Z našeho
průzkumu vyplývá, že na naší škole máme spoustu superhrdinů, co se ve tmě vůbec nebojí, ale jen málo se přiznalo,
že se tmy opravdu bojí. Bylo zde několik zajímavých poznámek, kdy ze se tmy bojíte nejvíc, jako třeba: hřbitov, pole
nebo při venčení psa večer či při pronásledování masovým
vrahem. Jinak jste většinou odpovídali, že se bojíte v případě, že jste sami nebo v temném lese.
Druha část naší ankety se vztahovala na podmínky při usínání. Naprostá většina usíná za tmy. Jsou tu jedinci, kteří
Někdy
45
Ano
63
vůbec za světla usnout nemůžou, ale naopak je jich pár,
kteří světlo potřebují a prostě bez něj neusnou. Bylo tu i pár
pokusů i vtip, např.: „K usínání potřebuji maminku.“ Jako
vtip dobrý, ale jestli je to pravda, tak je celkem smutné, že
zhruba 16tiletý student je tak fixovaný na maminku. Potom
jsme zde měly poznámky stylu „po dobrém sexu“… k tomu
se radši vyjadřovat nebudeme… jako nejvtipnější poznámku považujeme tu od studenta, který vymyslel větu: „Nemáme doma elektriku, ale zapalují si svíčku každou noc“.
Vyhrál tak naši nevyhlášenou soutěž! Gratulujeme a těšíme
se na Vaše příští odpovědi.
1) Bojíte se tmy?
2) Usínáte ve tmě nebo při světle?
Počet respondentů - 195
Ne
87
Tma
107
Je mi to
jedno
67
Světlo
21
Tipněte si, kdo by mohl říct (využijte možnosti):
V. Řezáč, R. Cizler, F. Kašík, D. Maděránek, oktáva
1) 0EdA= ∑q=>B*dA=0…a bylo světlo
A) Leitner B) Máša C) Mášová
2) A za chvíli pozná světlo světa.
A) Dolíhalová B) Ondroušek C) Máša
3) Kolego, byl mi dnes do domu zaveden svítiplyn.
A) Ondroušek B) Sedláková C) Kokešová
4) Snad se mi o svaťáku rozsvítí.
A) Máša B) R.Malý C) Maturant
5) Jmenuji se Světlanka.
A) Smejkalová B) Kokešová C) Dolíhalová
6) Svítící žížala? Kdo tam co házel?
A) Hejda B) Leitner C) R. Malý
7) Světlo není, žijeme ve tmě. Aby světlo dorazilo do cíle,
musí urazit polovinu vzdálenosti, pak další a další polovinu,
a vlastně nebude svítit vůbec.
A) Leitner B) Hakl C) Pan Kroutil
1)B 2)A 3)a 4)C 5)A 6)C 7)C
8)A 9)c 10)c 11)A 12)c 13a
Kvíz - Buďte osvíceni!
Víte, že…..
…. tma je důležitá pro tvorbu
melatoninu? Největší množství
tohoto hormonu je produkováno,
pokud je živočich část dne ve
tmě. Tato látka v těle řídí regulaci
celoročního rytmu a její nedostatek
může u člověka způsobit zvýšené
riziko různých typů zhoubných
onemocnění.
8) Světlo je nutné pro správný chod fotosyntézy ZELENÝCH rostlin.
A) Hejda B) Dvořáčková C) J. Malý
9) Pokud vám ta zkumavka začla svítit, vý-Bůch, co se stalo.
A) Fikerová B) Máša C) Dojiva
10) Zase nesvítí světlo v jedničce, Kokešová má dnes
smůlu.
A) Dojiva B) Sedláková C) Pan školník
11) Včera vyplo pouliční osvětlení, seřvala jsem starostu a
ředitele ČEZu.
A) Trojanová B) Dvořáčková C) Smejkalová
12) Já si na vás u té maturity posvítím.
A) Fikerová B) Leitner C) Kokešová
13) A nezapomeňte zhasnout v hale!
A) J. Malý B) Kokešová C) Pan školník
anketa, kvíz
21
Více informací včetně
seznamu dalších akcí najdete
na oficiálních stránkách:
www.betlemskesvetlo.cz
Betlémské světlo
V l a d i m í r B u c h a r, s e p t i m a
1986, kdy se v sousedním Rakousku několik pracovníků
Lineckého rozhlasu rozhodlo ozvláštnit tamější sbírku pro
nevidomé a zrakově postižené děti Světlo ve tmě. Tyto
obětavce totiž napadlo zorganizovat cestu až do dalekého
Betléma, do jeskynní kaple, v níž se měl narodit Ježíš Kristus, a dovézt odtud světlo v podobě malého plamínku do
Lince jako výraz poděkování všem, kteří jakkoliv nadaci pomohli. Aby však byla nadále jasná spojitost akce s nadací
Světlo ve tmě, bylo zajištěno, že na cestu vyrazilo jedno
z dětí a malý televizní štáb.
Po svém návratu se toto světélko šířilo dále s takovým
úspěchem, že o rok později byli k šíření přizváni také rakouští skauti, aby se betlémské světlo mohlo dále šířit. S
tím byla spojena také nutná změna v organizaci a centrum
akce bylo přeneseno do Vídně. Odtud se pak mohlo začít
18
16
Betlémské světlo v Popůvkách
Popůvky, Náves
22. 12. 17:00-19:00
šířit dále do Evropy. Právě Vídeň je pro tuto akci nadále
důležitým místem, každý rok se zde totiž schází skautské
delegace z různých evropských státu a při slavnostní mši
je každé skupině světlo předáno. Vyslané delegace jej pak
po návratu dále šíří a jinak tomu není ani u nás. Po naší
vlasti je betlémské světlo skauty rozváženo vlakem podle
veřejně dostupných rozpisů a každý, kdo má zájem, si
může odnést trošku svého betlémského světla domů.
Tato tradice, která se u nás stále drží, dokonce je možná
oblíbenější než dříve, nám samozřejmě otevírá možnosti
veřejných akcí, kde hromadně přibývá hrdých majitelů již
několikrát zmiňovaného plamínku. Vybral jsem dvě akce,
které byste mohli navštívit a kde byste si mohli užít pohodovou, snad i přátelskou atmosféru.
Vánoce na brněnské radnici
Brno, Nová radnice
23. 12. 10:00-18:00
foto: libkak.rajce.idnes.cz
Každý den může být světlý...
Barbora Simajchlová, sexta
Představili jste si někdy den bez světla? A byl by to vůbec
den? Pro někoho možná ano, pro někoho možná ne. Světlem ale začíná a končí náš den, náš týden a náš život. Znovu tu máme otázku. Je doopravdy světlo jen to, co vidíme?
A znovu. Pro někoho ano, a pro někoho ne. Pro někoho je
světlo i jen hezká myšlenka nebo úsměv. Zkusili jste někdy
se jen tak z ničeho nic usmívat na cizí lidi? Já to dělám
denně. Většina lidí uhne pohledem a úsměv neoplatí, ale
pár lidí se usměje zpět. Mám z toho pak hezký pocit třeba
pro další hodinu. A ten úsměv mě nestál nic a dal mi toho
pak tolik. To je světlo pro mě.
Nejde jen o světlo, které vidíme, ale hlavně o to, které cítíme. Může být špatný den, může být špatný týden a nebo
může být i špatné století. Ale je doopravdy špatné? Nebo
temné? Jak si ho, kdo nazve. Na co čekat na velké věci,
aby nám prosvětlily den, nestačí i drobnosti? To, že ráno
dobře vstaneme, to ,že si v autobuse máme kam sednout,
Pár příběhů k zamyšlení
Měla jsem asi půl hodiny do odjezdu vlaku, a tak jsem si sedla do čekárny a něco ťukala do mobilu. Když jsem šla na nástupiště, přišel ke mně kluk a beze slova mi podal list vytržený
ze sešitu. Na něm jsem byla nakreslená já, jak si smskuju.
Jednou, v den, kdy jsem si připadala vážně hrozně (mastný
vlasy, neučesaná, nenamalovaná), mě na ulici zastavil chlapec s větou: ‚‘Ahoj, jen jsem ti chtěl říct, že ti to dneska sluší.‘‘
Usmál se a odešel. I když nevím, co mi ten den teda slušelo.
Dělám v obchodě, jednou tam přišel hodně starý pán,
už ani nevím, co sháněl, ale když odcházel, mezi dveřmi se zastavil a řekl mi, že až bude anděl, přijde mě
navštívit. Bylo to krásný a nikdy na to nezapomenu.
zdroj: vinted.cz
to, že si máme s kým sednout, to, že uslyšíme naši oblíbenou písničku. Je toho tolik, co ten den prosvětlí, ale my
mu nedáme šanci.
Co to jeden den zkusit? Mít světlý den. Radovat se ze všeho a to špatné obrátit v něco hezkého. Většina lidí to nedokáže; tak nebuď jako oni a zkus to nějak jinak. Oni poznají,
že jsi šťastný a věř mi, že budou chtít taky. Můžeš jim i říct,
jak jsi to udělal, a pomoct jim v tom a je jen na nich, jestli se
rozhodnou se začít radovat z maličkostí. Já si dřív koupila
malý diář a každý den jsem si zapisovala tu věc, ze které
jsem se daný den těšila. Začni si to zapisovat! Až budeš
mít špatnou náladu a uvidíš, z čeho ses dokázal radovat,
bude ti hned líp. A co, že to byla třeba sleva na nějakou
věc nebo dočtená knížka a nebo nově nalezená písnička.
To všechno se počítá. Tohle všechno ti zlepší den. A tvůj
den bude světlý a ani k tomu nebudeš potřebovat to pravé
denní světlo.
Občas si připravím do školy o jednu svačinu navíc a po
cestě jí někomu dám. Většinou je dávám bezdomovcům, ti to totiž čekají ze všeho nejmíň a udělá jim to
největší radost. Jeden se dokonce rozbrečel dojetím.
Babička pracuje v takové malinké knihovně na vesnici a lidi jí nosí staré knížky, které už chtějí vyhodit. Některé si nechá, některé zařadí do knihovny a ostatní
rozdává lidem, co zná, podle toho, o co se zajímají. Knížky, které nikdo nechce a nehodí se do knihovny začala dávat do autobusové zastávky s nápisem
„Jednu odnes, druhou přines. Knížky se nevyhazují“ ..
Vyrábím kartičky s různými citáty nebo s nápisy „Usměj se“
a nenápadně je trousím po ulicích, nechávám na zastávkách, na lavičkách, atd. Věřím na náhody a doufám, že by
mohly třeba někomu pomoct nebo zvednout náladu.
Ú va h a 23
Divadlo Járy Cimrmana//
Záskok
V době Cimrmanova hereckého kočování byla většina
hospodských sálů a sokoloven již elektrifikována. Ale
poměrně často se stávalo, že uprostřed představení
došlo k přerušení dodávky proudu a celé divadlo se
ponořilo do tmy. Zapalovat svíčky či petrolejová lampy
bylo po požáru Národního divadla přísně zakázáno.
Muselo se tedy čekat, až se závada odstraní. Pro tyto
nepříjemné chvíle čekání napsal Cimrman vtipnou
scénickou vložku, která se celá odehrávala potmě. Když
jsem ji v pozůstalosti herce Oty Plka našel, uvědomili jsme
si, že tu Jára Cimrman dávno před vynálezem rozhlasu
položil základ rozhlasové hře. Posuďte sami. Prosím,
zhasněte světlo. (zhasne se)
1.HEREC: Velevážené publikum, zůstaňte na svých
místech. V důsledku poruchy elektrického osvětlení
sehrajeme veselý výstup „Tma jako v pytli“.
KREJČÍ: Manželko, nevadí ti, že odcházím z domova a
nechávám tě tu samotnou v našem bytě, který je zároveň
krejčovskou dílnou?
ŽENA: Nevadí. Vím, že jako krejčí musíš za svými
zákazníky z domu, když nám tak často vypínají světlo a ty
nevidíš na práci.
KREJČÍ: Tak sbohem, manželko.
ŽENA: Sbohem, manželi. A nebouchej dveřmi, ať
neprobudíš dědečka, který spí ve vedlejší místnosti.
Je pryč, už jsem se bála, že neodejde. Za chvilku
totiž přijde můj milenec František Křižík. Má továrnu na
elektřinu a udělá poruchu, kdykoli chceme vystrnadit
manžela z domu.(Ozve se zaklepání) To jsi ty, miláčku?
Pojď dál, vzduch je čistý.
KŘIŽÍK: Konečně tě držím ve svých rukách. Ó, jaké máš
pevné boky.
ŽENA: To je krejčovská panna, Františku.
KŘIŽÍK: Promiň. A teď? Nejsi panna?
ŽENA: Ale Františku!
KŘIŽÍK: Už tě poznávám. Kdybys byla panna, měla bys
tady odsud k podlaze dřevěnou štangli.
ŽENA: Kde jsi, Františku?
KŘIŽÍK: Tady, miláčku. Smím tě políbit?
ŽENA: Polib mě, Františku.
KŘIŽÍK: Mně připadá, že máš v puse fajfku.
ŽENA: Dědo!? Vy jste tady?
DĚDA: Jo. Hledám svíčku. Kdo to tu s tebou je, že mě
pořád oblizuje.
ŽENA: To je Venouš. Můj muž a tvůj syn. Běž spát. Najdu
svíčku sama.
DĚDA: Tak já jdu spát. Dobrou noc.
KŘIŽÍK: Konečně sami, drahá. Celý život bych ti chtěl
takhle klečet u nohou.
ŽENA: Kleč, Františku, kleč.
DĚDA: Poslyš, snacho, vrátil jsem se. Nějak se mi nezdá
16
24
ten hlas. Jsi to opravdu ty, Venouši? Kde jsi? Aha tady. A
co že jsi tak malej?
ŽENA: Dědo, Venouš teď odešel. Tohle je sousedovic
malý Mirek. Jeho mamince zase došel ocet.
DĚDA: K čemu potřebuje tolik octa? Vždyť seš tu každej
den.
(Ozve se klepání)
ŽENA: Kdo je?
MIREK: Dobrý večer, jsem sousedovic malý Mirek.
Mamince zase došel ocet.
DĚDA: To jsem blázen… Říkalas, že tady ten, co ho držím
za vlasy, je sousedovic malý Mirek.
ŽENA: Sousedi mají dva malé chlapce.
DĚDA: A oba jsou Mirkové?
ŽENA: Ano. Mají dva malé Mirky. Vy už taky nic neudržíte,
dědo.
DĚDA: Jednoho Mirka jsem udržel.
(Ozve se klepání)
ŽENA: Kdo je?
SOUSEDKA: Dobrý večer. Jsem vaše sousedka. Není
tady náš Mirek?
DĚDA: Jsou tady oba vaši Mirkové.
SOUSEDKA: Oba. Já mám jen jednoho Mirka.
DĚDA: Vidíš, snacho, sousedka je mladší, a taky udrží jen
jednoho. KREJČÍ: To jsem rád, že jsem neodešel za svými
zákazníky a svůj odchod jsem jen předstíral.
ŽENA: Probůh manželi, tys byl celou dobu zde ?
KREJČÍ: Ano. Konečně jsem se dozvěděl, proč nám tak
často vypínají proud. Pojď sem Křižíku! Kde jsi? Á, tady
klečíš.
MIREK: Já jsem Mirek.
KREJČÍ: Promiň Mirku. Tak tohle je Křižík.
KŘIŽÍK: Já jsem taky Mirek.
KREJČÍ: Nekecej. Je jenom jeden Mirek. Druhej je tu na
ocet. Křižíku, pamatuj si, ještě jednou vypneš elektriku...
KŘIŽÍK: Slibuju, že nevypnu, pane mistře. Se zálety jsem
dneškem skoncoval. Buď moje nová oblouková lampa,
nebo vaše stará.
(Rozsvítí se)
Viděli jste, přátelé, respektive slyšeli, jak Cimrman využil
výpadku proudu, který divadelní představení zpravidla
ochromí, k pobavení publika.
Scénku „Tma jako v pytli“ hrála jeho společnost několik
let se stejně bouřlivým ohlasem, jakého jsme byli svědky
dnes, a to až do roku 1913, kdy navštívil představení
František Křižík s chotí. Sám Křižík by byl přešel celou
záležitost s humorem, ale jeho paní trvala na tom, že
scénka musí být stažena z repertoáru a výpadky proudu
musí přestat.
PRVNÍ ROZHLASOVÁ HRA NA SVĚTĚ
foto: libkak.rajce.idnes.cz
Poslední světlo
Sedím na studené podlaze v malinkaté místnosti a všude kolem sebe cítím chlad. A možná i cizí přítomnost. Samozřejmě
mi říkali, že tu se mnou nikdo není, přesvědčovali mě a přemlouvali, jenže já je vidím. Všichni kolem jsou slepí. Pokaždé
jen teatrálně nadzvednou matraci u mé postele a dívají se pod
ni, jakoby snad oni byli tak hloupí a schovávali se právě tam.
Když skončí s prohlídkou postele, na které jsem od příchodu
sem ještě ani jednou nespala, zkoumají všechny rohy místnosti a pořád dokola hlasitě opakují: „Nikdo tady není, vidíš? Jen
ty a my.“ A oni.
Nikdy to neřeknu nahlas, ale v duchu si to myslím. Ne, já to
vím. Jsou tady a mluví na mě, den po dni mě dohánějí k šílenství. Když jsem sem přišla, chvíli jim trvalo, než mě našli, ale
nebylo to tak dlouho jako dřív. Už v tom byli zběhlí. Neustále
se zlepšují. Mnohokrát jsem se jich ptala, proč mě nenechají
na pokoji, proč si nejdou vyřídit ty věci, jež je tady drží, jenže
se mi od nich dostává jen jediné vyhýbavé odpovědi: Ty jsi jediná, kdo nám doopravdy rozumí. Jen ty nám můžeš pomoct.
Nevíme proč, prostě to cítíme.
Dřív mi říkali, že je to zázrak, že se mi něco takového přihodilo.
Dodnes to prohlašuje většina lidí, jenže jen proto, že s mým
údělem neměli možnost ani chvíli žít. Zkuste si představit neustálý šum rádia, přes den celkem nepatrný, člověk si na něj
časem zvykne, jenže v noci je to mnohem horší. Jen si představte, že někdo tohle pokažené rádio zesílí a vy máte pocit,
že vám praskne lebka, rozletí se na milion kousků a tam, kde
dřív byl váš mozek, je teď už jen díra. Tak přesně takhle se
cítím, jen místo šumu rádia mám v hlavě bezpočet naříkajících,
smějících se a konverzujících hlasů. Je to k zešílení.
Když vezmeme v úvahu dnešní politickou situaci…
Já nechci být mrtvá, slyšíte mě?! Nechci BÝT MRTVÁ, propánaboha!
…přišlo mi to neskonale vtipné, když…
Kde je můj chlapeček? Můj malinký chlapeček, kam se ztratil?
Prosím vás, neviděli jste mého malého chlapce? Je asi takhle
vysoký,…
…a medvěd povídá: „Jestli tady bude někdo podvádět, tak
mu rozbiju tu jeho rezatou špičatou držku!“
Je to jako na přeplněném nádraží. Hlasy se překřikují, mluví
jeden přes druhý, skáčou si do řeči a vytváří tak
neprostupnou bariéru, která se nedá přelézt. Zůstala jsem za
ní uvězněná a vysvobodí mě jedině smrt. Nebo se za to alespoň modlím.
Ale jsou tady i takové, jež nejsou tak bezohledné jako všechny
ostatní. Respektive jediný z nich. Patří mladému vojákovi z první světové války, je tu už tak dlouho, že se řadí k těm rozum-
SCOOL!
ISSUE 46
nějším a rozvážnějším. Byl jeden z prvních, kteří mi vyprávěli
příběh své smrti. Jenže ho nikdy nedokončil. Vždy ho něco
vyrušilo nebo se naopak nepřinutil pokračovat. Pobízela jsem
ho, aby vyprávěl, ale většinou mi přestal odpovídat, tak jsem
to vzdala. Nevím, proč ho vyprávěl právě mě, ale byla jsem
mu za to neskutečně vděčná, protože jeho příběh mi pomáhal
alespoň na chvíli zapomenout na realitu.
Dnes za mnou však přichází sám,
vystupuje z všeho toho zmatku a odvádí mě za ruku do jediného tichého koutku, jež umí vytvořit jen takoví, jako je on.
Chtěl bych ti dneska vyprávět.
Už jen tahle věta mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech. „Tak
povídej,“ zašeptám do tmy. Zhluboka se nadechne a spustí,
jako už tolikrát před tím.
Už jsem ti vyprávěl, že jsem se narodil na hájovně poblíž jedné
malé vesničky v Polsku, jejíž jméno teď není podstatné. Většinu svého života jsem strávil v lese a učil se jeho zákonům. Byl
jsem víc zvíře, než člověk, takže bylo pochopitelné, že jsem
neměl mnoho přátel. A možná že právě pro to jsem se stal
terčem posměšků, jakmile jsem nastoupil do školy. Moji spolužáci mě z nějakého důvodu nenáviděli a nezapomněli mi to
nejlépe každý den dávat najevo.
Ale jednoho dne to přehnali. A sice v den, kdy kolem naší
vesničky procházela polská vojska. Stáli jsme tehdy celá třída
u cesty a s očima navrch hlavy je sledovali. A právě tehdy mě
jeden z mých spolužáků postrčil dopředu, až jsem klopýtl a
upadl přímo před velitelem.
„Copak to tu máme,“ pronesl s úšklebkem a zvedl mě za paži
ze země. „Mladý voják.“
Bojovně jsem vystrčil bradu. „Nechci do armády, jednou budu
hajným.“
Velitel si mě tehdy změřil pohledem, na který nikdy nezapomenu. „Uvidíme,“ řekl tiše a i se svým vojskem odpochodoval
vstříc smrti.
Následující léta byla pro mě utrpením. Každou noc jsem se
budil ze sna zbrocený potem a křičel, že budu hajný. Otec to
nechápal. Ale v létě, tehdy mi bylo čerstvých sedmnáct, měl
pochopit. Protože si pro mě přišli.
„Kde je ten budoucí hajný?“ zeptali se ostře a já jsem předstoupil. Hrubě mě postrčili kupředu a já jsem ani neměl možnost
rozloučit se s otcem.
Příští den jsem už spal na tvrdém kavalci a brečel do polštáře.
Naklonil se ke mně jeden kluk a řekl mi, ať nebrečím jako malá
holka. Stali se z nás nejlepší přátelé.
Pokračování na straně 26...
P O S L E D N Í S V Ě T L O 25
Ve válce to bylo kruté, častokrát jsme viděli umírat naše lidi po
stovkách, což bylo na denním pořádku. My jsme měli první dny
opravdové štěstí, přežili jsme, a nemuseli jsme ani zabíjet. Jenže
po týdnu jsme byli nuceni zabít své první protivníky. Tomu mému
nemohlo být víc než patnáct, když se proti mně řítil se zápalnou
lahví v ruce. Tehdy mě napadlo, jestli takoví jako on nejsou hodni opravdové zbraně, když si musí poradit je s tímto málem.
Nechtěl jsem ho zabít, chtěl jsem ho jen zastrašit svou odřenou
puškou, jenže jsem zapomněl, že je nabitá a vzpomněl si ve
chvíli, kdy mu kulka zasáhla srdce. Přiběhl jsem k němu a před
očima se mi udělaly černé skvrny. Zabil jsem člověka. V tom
okamžiku se mi obrátil žaludek a já se vyzvracel do ušlapané
trávy. Tak moc jsem ho chtěl znovu přivést k životu, jenže to
nešlo. Stokrát jsem se mu omlouval a prosil ho o odpuštění, i
přes fakt, že mě už nikdy nemohl slyšet. A právě tehdy měla přijít daň za mou nelidskost. Ve chvíli, kdy jsem se zvedal ze země
a otíral si ústa rukávem, zasáhla mě nepřátelská střela do břicha. V agónii jsem se znovu poroučel k zemi. Zem pode mnou
a pod mrtvým chlapcem se zbarvila doruda. Chvíli mi trvalo,
než mi došlo, že to je moje krev. Cítil jsem, že tento svět brzy
opustím. Rána byla hluboká a každou vteřinu mě odtrhovala od
mého krátkého života plného bolesti a strachu. To, co mi bylo
souzeno vidět naposled, byl můj nejlepší přítel, držící mě v náručí a šeptající své sbohem přes závoj slz, jež očišťovaly mou tvář.
Polední jeho slova, co jsem ještě stihl zachytit, byla: „Pomstím
tvou smrt, to se neboj.“
Jenže moje smrt nemohla být pomstěna, když jsem sám byl
vrahem.
Touto větou jeho vyprávění končí. Cítím, jak mi po tvářích stékají
slzy. Pláču za jeho krátký život, pláču za jeho první a jedinou
oběť, pláču za jeho smrt. Chtěla bych to všechno vrátit, teď
když znám celý příběh, jenže to není v mých silách. Už už chci
něco říct, když mě přeruší cizí hlas.
Říkáš, že měl zápalnou láhev? A nic víc.
Ano, jen tu, řekne můj voják tiše.
Že mu nebylo víc než patnáct let? Pokračuje neznámý dál a můj
voják se rozčílí.
Ano, bylo mu sotva patnáct, co chceš ještě vědět? Jaká byla
jeho poslední slova? Jak vypadala jeho tvář, když umíral?
Ne, protože já znám jeho poslední slova.
Až teď si všimnu, že všechny hlasy na chvíli ztichly. Naslouchají
tomuto rozhovoru a pro mě se to ticho stává rajskou hudbou.
Užívám si to, i když bych neměla.
Nevěřím ti. Kdo vůbec jsi?
Na malý okamžik se rozhostí ticho a potom se všem hlasům
okolo zatají dech. Co se stalo? Co? Poprvé to chci vidět. Poprvé za svůj život si přeju, aby bylo světlo.
Já jsem ten, kdo je pronesl. Tehdy, na tom bojišti jsem řekl:
Prosím, já nechci umřít. Ještě ne.
Slyším, jak můj voják zalapá po dechu. Představuju si, jak v tom
pokoji padne na kolena a tiše prosí chlapce o odpuštění. Prosí
ho, aby mu odpustil, že udělal tak ohavnou věc, že uhasil svíčku tak mladého života, jen proto, že ti nad námi si to tak přáli.
Tiše pláče a naříká, až dokud chlapec znovu nepromluví.
Už dávno jsem ti odpustil. Nebyla to tvoje vina.
A přesně v ten okamžik se objeví to světlo a já je všechny spatřím. Jejich užaslé bledé obličeje, vznášející se ve vzduchu, oči
upřené na dva mladé muže v koutě místnosti. Objímají se a ten
starší pláče. Potom pomalu otočí hlavu, upře na mě tmavé oči a
bezhlesně vytvaruje rty jediné slovo.
Děkuju.
A pak oba zmizí. Všechny oči se upřou na mě. Světlo zhasne.
Dnes v noci si asi vyslechnu spoustu příběhů.
Barbora Holubářová, sexta
26
Z á bava
Zábava
Když bůh řekl „budiž světlo“, Chuck Norris čekal,
až poprosí.
Pesimista vidí v tunelu tmu.
Optimista vidí světlo na konci tunelu.
Realista vidí světla vlaku.
Strojvůdce vidí tři blbce na kolejích.
Ptá se soudce muže: „Kolik vám je vlastně let?“
„Světlo světa jsem spatřil před třiceti lety.“
Soudce pohotově odpoví: „A kolik let jste byl
slepý?“
Chuck Norris nevidí světlo, světlo vidí Chucka
Norrise.
„Stiskl mi ruku, pak mě vzal do svého pokoje,
zhasl světlo, natáhl paži a zeptal se mě: Líbí se
ti mé žluté fosforeskující hodinky?“
Chuck Norris nikdy nevypíná světlo. On vypíná
tmu.
Láska je světlem života…manželství, to je účet
za elektrický proud.