PDF, 1,35 MB - Howadoor na cestách

Listí
[email protected]
Trojice francouzských horolezců, pokoušející se o výstup
na Paldor Peak (Ganesh Himal), je od minulého týdne pohřešována. Skupina záchranářů nalezla na místě výškového tábora
pouze opuštěný stan, stojící na okraji lavinového pole.
Tisková zpráva, listopad 2006
Bylo léto a horké slunce prozařovalo mé tělo. Cítil jsem jeho sálání,
přes víčka viděl velký červený pulzující kotouč, jak se valí oblohou,
krouží a teplo proudí a proudí, aby prohřálo stále studenou, mrazivou zem.
Pak kotouč zežloutl, zbělal, zmodral a zastavil se. Zem zmrzla na
kost a má tvář přimrzla k ní. Otevřel jsem oči.
V černé ploše stropu vybuchla modrá zářivka, hroty střepin se mi
zabodly do očí. Pootočil jsem hlavu, abych odvrátil pohled a zaskučel
novou bolestí.
Kurva. Musel jsem uklouznout a praštit se do hlavy, kurva.
Ojíněná zem se změnila v chladný vzorek dlaždic, když jsem se
pokoušel převalit na bok. Hlavu mi vzadu mačkala neurčitá bolest,
těžká, ale ne dost ostrá na to, abych se cítil víc naživu. Přiložil jsem
dlaň k dlaždicím a pokusil se zvednout, i když mi vlastně bylo jedno,
jestli se to povede nebo ne. Snad bych byl raději zůstal ležet.
Zvedl jsem se na kolena a stěny záchodu se rozvlnily. Je mi blbě,
kurva, blbě, opakoval jsem si, ale bylo v tom víc přání než skutečnosti. Chtěl jsem, aby mi bylo zle, protože zle je alespoň něco, zatímco
já necítil nic. Vůbec nic, ohromné, prázdné, dokonale prázdné nic.
Seš hovado.
Ponořil jsem ruce do mísy, nabral vodu a opláchl si obličej.
Klidně buď. Je to úplně na nic.
Postavil jsem se, chvíli se ještě opíral o stěnu a pak vrávoravě
vykročil k umyvadlu. Prostor se ještě několikrát rozhoupal, ale už ne
dost na to, aby mne znovu pohltil. Nepodíval jsem se do zrcadla, jen
otočil kohoutkem a strčil hlavu pod studenou vodu. Nebolelo to, kurva.
Chtěl jsem, aby to zabolelo, aby mě to třísklo, ale nestalo se nic.
Prázdnotě je všecko fuk.
*
V lokále bylo šero a už skoro prázdno. Posadil jsem se k nedopitému pivu, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si. Bude ti zle, bude ti
opravdu zle, zadoufal jsem, a vysával hořký dým z vlhké cigarety. Kouř
klesal k desce stolu a pomalu houstl. Věděl jsem, že mi zle nebude. Ne
dost zle. Dopil jsem pivo.
„Ještě…,“ kývl jsem na servírku. Zvedla se.
Když přišla, viděl jsem v jejím pohledu úlek.
„Co se vám…“
„Nic, to je dobrý… Pivo mi dej.“
Zůstala nerozhodně stát.
„Neměl byste.“
„Vím co bych neměl, dej pivo,“ zahučel jsem. Potřebuju to pivo,
sakra. Potřebuju ho tam nalejt.
„Máte dost.“
„Dej.“
Dost? Prázdnota nikdy nemá dost. Prázdnota pohltí všechno
a nikdy ji nezaplníš. Prázdnota je tmavá, pohltí a zadusí. Je jako
lavina.
Nechtěl jsem na to myslet.
„Dej pivo.“
Stála, dívala se a kývala. I lampa u stropu se kývala. Zašátral
jsem poslepu na stole po krabičce cigaret a namáhavě zvedl hlavu
k servírce.
„Tak dej.“
„Poslední,“ rozhodla se nakonec, „že jsou ty vánoce. Neměl byste
tolik.“
Neměl… proč? Taky mu říkali, neměl bys. I měl, co vy víte. Co
můžete vědět, vy… Přinesla pivo, přinesla i krajíc chleba a postavila
obojí na stůl.
„Snězte to. Jste tu celý večer a jen pijete. Vypadáte jako… Neměl
byste. Ptali se po vás.“
Nalil jsem půl sklenice piva do prázdnoty a znovu se na ní podíval. Škaredá. Starostlivý výraz. Je sama. Tlustá. Škaredá, unavená a
sama. Chleba, sádlo. Škvarky. Sama na vánoce. Odstrčil jsem krajíc.
„Nechci. Jenom pivo. Kdo se ptal?“
Urazila se.
„Takoví… neznám je. Jen se ptali,“ řekla přes rameno a sedla si
zas do kouta.
Zapálil jsem další cigaretu a přemýšlel, jestli do prázdnoty nalít
zbytek piva hned, nebo až dohoří. Stejně to nebude stačit. Nic nebude
stačit. Proud dýmu bloudil po desce stolu, hledal cestu, ale nenacházel. Ani my ji nenajdeme. Neutečeme, před prázdnotou ne. Nalil jsem
ho tam a vstal.
Sáhl jsem do kapsy a podal jí bankovku.
„Dobrý…“
Pokrčila lhostejně rameny, škaredá.
„Nechtěl jsem… nemám hlad. Díky, je to od vás…“
Znovu pokrčila rameny, ale pak se na mne podívala.
„Jdete? Takhle? Mrzne.“
Mrzne… Já vím, že mrzne. Leží tam a… Ne. Nechci na to myslet.
„Máte jen tričko. Venku mrzne, neblázněte.“
Sama na vánoce se rozhlédla.
„Měl jste přece bundu?“
„Měl.“
Už nemám. Mohl bych tam jet, vyhrabat ho a vzít si jeho, blesklo
mi hlavou. Bunda po mrtvém, takovou bych chtěl. A ještě. Kopni do
toho, ať to zabolí. Bolest vyplní prázdnotu. Ale nebolelo to. Nic, dokonalé nic.
„Dával jste si ji na věšák, nestůjte tam přece. Vidíte, já vám říkala,
že byste tolik neměl.“
Vykročil jsem ke dveřím. Mrzne, co má být.
„Tak počkejte! Nemůžete takhle, v tričku na mráz. Najdu ji, snad
ji nikdo nevzal.“
Přinesla bundu z rohu lokálu.
„Tady máte.“
Neseděl jsem tam. Tam jsem neseděl, pomyslel jsem si. Jsi opilejší, než si myslíš. Záleží na tom?
„Je to přece vaše? Je? Není vám něco? Díváte se tak…“
„Je. Nic mi není. Díky.“
Oblékal jsem si bundu.
„Máte…,“ zarazila se, ale pak pokračovala.
„…máte kde spát, že?“
Mimoděk jsem se usmál. Musím vypadat opravdu hrozně. Škaredá se škvarkama, sama na vánoce. Zas se urazila.
„Já jsem to tak… Mrzne. Nechci abyste si někde lehnul do sněhu.
Kór na vánoce.“
Vždyť já vím, že jsi to právě tak. Jak jinak, každý cítí prázdnotu.
Otočil jsem se k ní.
„Mám, díky. I za chleba děkuju. Nelehnu, dneska mám kde… Dnes
ne. Co příště? Třeba příště.“
Pokrčila rameny, vždycky slyší příště. Otevřel jsem dveře, vyšel
ven, zavřel dveře. Mráz, na zemi jen slabá vrstva sněhu, jen tak, aby
zakřupal, jako se lámou… Ohlédl jsem se. Škaredá stála u okna,
dívala se na sníh a žvýkala krajíc chleba se škvarkama.
*
Měl bych pít. Nesněží, měl bych ještě kurva pít, aby mi bylo zle.
Není mi dost zle, i když se prostor zas vlní a vzadu v hlavě mám něco,
co necítím, co nejsem já, jen mne to tlačí k zemi. Ale to je málo, musím
se ještě napít.
V krabičce zbyla poslední cigareta.
Cítil jsem, jak mi trny trhají látku a kůži na tváři, jak kloužu
tváří po zledovatělých kamenech. Teď to zabolelo. Teď už ano, když
jsem zátylkem udeřil do sněhu. Zabolelo, ale stále ne dost.
Jasná zimní noc, čerň oblohy propichují hvězdy, které se roztančí,
když člověk leží chvíli na zádech a snaží se spadnout do té černé
prázdnoty, tančí jako vločky sněhu, který nepadá, jen mrzne, mrzne
až je z toho teplo a já ležím a pozoruju ty tančící hvězdy a brzy se rozpustím v prázdnotě a…
Slíbils.
Nelehneš si do sněhu, kurva, slíbils to škaredé. Přinesla ti chleba,
kurva, vstaň. Vstávej, hajzle ožralá, do píči, tak vstávej!
Přidržel jsem se stromu a čekal, až se tmavé obrysy kmenů kolem
ustálí.
Jsi opilejší, než si myslíš. Musíš jít domů, sakra, přestaň, běž
domů, přestaň a běž domů, hned teď.
Všecko kolem plave. Tmavé tělo stromu vypadá jako silueta dívky.
Už mi není teplo, začíná zas mrznout, zabodává se to pod nehty, do
kostí. Dívka odchází, vzdaluje se, ztrácí se mezi kmeny.
Musím jít kurva domů.
Kurva ale kudy?
Všecko plave.
Kroky.
Někdo jde s baterkou, vidíš? Zeptáš se, nemůžeš tu stát, musíš se
jich zeptat. Sám netrefíš ani zpátky ke škaredé, dneska jsi to přehnal
jako nikdy, musíš jít k nim, zeptat se. Zavolají cajty, tak ať, lepší cajti
než černí, běž tam, ukážou ti cestu.
„Hej!“
Zastavili se a světlo baterky mne oslepilo.
„Dobrý večer, prosím vás…“
Jeden něco řekl. Vykročili ke mně, ale jinak. Jdou kurva nějak
jinak, strčil jsem si ruku před obličej, abych je uviděl, jen kdyby mi
nesvítili do očí, hned bych věděl proč jdou tak jinak, kurva proč tu
baterku…
První rána dopadla do tváře, pak další, neuvěřitelně rychlá, do
žaludku, ohnul jsem se, třetí do zátylku. Znovu ta tvrdá promrzlá
země, ale tentokrát žádné slunce. Jen čerň, a já se snažím udržet na
okraji.
Ucítil jsem, jak mne prohledávají, nic nenajdou, všecko jsem
nechal škaredé. Kopanec do boku mne otočil na záda. Znovu světlo
v očích a hledající ruce a pak se rozzuří, kopnou znovu a ještě a já se
už na kraji černi neudržím. Škaredá dojí chleba a půjde sama spát.
Nebude už žádné příště.
Stáli kolem, vnímal jsem jejich nerozhodnost.
Zhasli baterku a odešli.
V mraze mi krev na tváři tuhla dřív, než mohla stéci na zem. Vstal
jsem, setřel ji rukou a dlaň olízl. Jsem přece hovado, nic než špinavé
ožralé hovado. Hovado vydrží všechno.
Vykročil jsem po cestě.
*
Vzbudil jsem se a zvracel, dlouze, táhle zvracel a znovu a znovu,
roztřásl se zimou, zas zvracel a přitom se třásl, zvracel jsem čerň
s tančícími hvězdami a tolik se třásl. Pak jsem znovu usnul. Probudil mne zvonek.
„Proboha, co se ti…?!“
Krovka stála uprostřed tmavého obdélníku dveří. Pořád je ještě
tma. Nebo už zase? Na vánoce dlouhé noce, zasmál jsem se. Zděšení
v její tváři se ještě zvýraznilo.
„Cos dělal?!“
„Nic, procházel jsem se. Co tak koukáš? Pojď dál.“
Uhnul jsem, aby mohla projít, a zády mi projela ostrá bolest. Zasyčel jsem. Krovka stála pořád nerozhodně na prahu.
„Já jsem ani nechtěla… Tys někam spadl?“
„Ne, proč? Nic mi není, co máš.“
Vstoupila dovnitř, zavřel jsem dveře a znovu zasykl. Nespadl.
Ta bolest se mi líbila. Skoro jako kdybych už ani neměl chuť někam
padat.
„Je mi fajn.“
„Fajn? Tobě je fajn? Nezbláznil ses? Co s tebou je, víš jak vypadáš?
Viděl ses vůbec?“
„Fajn. Je mi fajn.“
Kupodivu jsem ani příliš nelhal. Do zad se mi zabodla rozžhavená tyč, kterou při každém mém pohybu kdosi zarazil o kus hlouběji.
Bolest. Bolest vyplní prázdnotu, věděl jsem to. Bolest.
„Zbláznil. Jsi blázen, potřebuješ doktora, potřebuješ sakra doktora, aspoň na hlavu určitě. Pojď se na sebe podívat.“
Krovka mne popadla za ruku, odtáhla do koupelny, postavila před
zrcadlo a rozsvítila. Ostré světlo způsobilo novou bolest. Zatnul jsem
zuby a přimhouřil oči. Krásná, řezavá bolest. Bolest znamená život.
Otevřel jsem oči.
Nečekal jsem to. Tohle ne. Bylo to… rozhodně si to člověk mohl
dost dlouho prohlížet. Takové věci se nevidí často.
„Vidíš to?!“
Díval jsem se na to a přišlo mi to docela zábavné. Že se to vůbec
udrží na nohách! Pousmál jsem se.
„Jsi magor. Tomuhle ty říkáš fajn, ty pitomče, potřebuješ šití,
sakra, smrdíš, teče z tebe krev, sotva se držíš na nohách, špinavý jsi
jak prase ale je ti fajn, někdo tě snad přejel nebo co, vypadáš jako kdybys už před týdnem… Kurva. Ještě se tak blbě… A já… já se… aby…
Do prdele, kurva!“
Krovka nebývá sprostá, skoro nikdy ne, jen tehdy, když na ni jde
opravdová hysterie. A to není často. Ona nebývá hysterická téměř
nikdy. Jen občas. Vlastně… Jenom když je se mnou.
Sedla si na kraj vany a viděl jsem, že se rozpláče.
Myslím, že ani plakat jsem ji mockrát neviděl. Krovka nepláče, ne
často. Jenom… Když je se mnou.
Podíval jsem se znovu do zrcadla. Stálo to tam pořád a jaksi divně
se to šklebilo. Krovce se nelíbíš, mrkl jsem na to. Mrklo to na mne
zdravým okem zpátky. Nejen nelíbíš, ty ji děsíš. Asi s tebou budeme
muset něco udělat.
„Nebreč. Nic mi není, prosím tě, tak nebul přece. Pomoz mi, umyju
se, nebude to tak zlé. Sundej mi tričko.“
Bolelo to, zatraceně moc to bolelo. Pomohla mi sundat šaty, pak
chvíli váhala a hodila je do kouta. Opřel jsem se o ni a s námahou se
posadil do vany. Pustila vodu, znovu jsem zasykl.
„Co to máš tady vzadu na hlavě? Víš vůbec co tam máš? Jak jsi
k tomu přišel?“
„Uklouzl jsem.“
„Uklouzl… Potřebuje to šití.“
„Znáš mě.“
Zná mne, Krovka mě dobře zná. Stála mlčky, sprchovala mne teplou vodou a krev se pomalu rozpouštěla. Díval jsem se, jak odtéká se
špínou a zvratky pryč.
*
Krovka seděla na kuchyňské židli a pozorovala mne. Vařil jsem
kávu. Krovka mlčela. Není hovorná. Ani hezká není, a ví to o sobě.
Zatočil jsem mlýnkem, zaskřípalo to v něm i ve mně. Bolest.
„Počkej, namelu to sama.“
Zalili jsme kávu, seděli u stolu a hřáli si o hrnky ruce. Mlčeli jsme,
bylo o čem mlčet. I mluvit bylo o čem, ale protože jsme oba věděli, o
čem bychom mluvili, a nikomu se o tom mluvit nechtělo, mlčeli jsme.
O tom samém. Alespoň v tu chvíli jsem myslel, že o tom samém.
Káva vychladla.
Krovka není hovorná, ale teď chtěla něco říct. Viděl jsem na ní, že
neví jak začít.
„Proč jsi vlastně přišla?“
Vzhlédla, ale stále to bylo málo.
„Přespíš?“
To už stačilo. Zachraptěla, když začala.
„Ne. Nepřespím, Folky. Proto jsem právě přišla, že už nepřespím.“
„Tak?“
„Tak. Co jsem se to dozvěděla o Rakovi, přemýšlím. Celé ty dny
jsem přemýšlela, Folky, a já už takhle nemůžu. Podívej se na mne.“
Podíval jsem se na ni.
„Podívej se na sebe. Já už takhle dál nechci, Folky. Tohle není
normální život, tohle není vůbec žádný život. Je to jenom to přespávání, nic víc. Ale já bych to vydržela, Folky, protože i to málo je docela
dost, pro mne to bylo vlastně víc než dost, i když třeba pro tebe ne.“
Chtěl jsem začít, ale zarazila mne.
„Nepřerušuj mne, Folky, už ti tohle nikdy říkat nebudu. Vydržela
bych to všecko a byla asi i spokojená, ale ne po tom, co se stalo Rakovi.
Neměla bych ti to říkat, protože to bude bolet, a vůbec bych ti to
neměla říkat, když jsi v takovém stavu, ale jindy než teď to nepůjde.
Folky, pamatuješ jak jsme se všichni sešli naposledy předtím, než Rak
odjel. Pamatuješ, co jsem vám oběma říkala. Věděla jsem to, Folky, a
Rak by mi byl věřil, už skoro věřil, ale ty ses smál, smál ses jak ty to
umíš, smál ses mi, a tíms ho přetáh’ zase k sobě, uvěřil tobě a ne mně
a jel.
Folky, ty za to můžeš. Ty za to můžeš, co se mu stalo, a já proto
už s tebou nemůžu být. Protože tohle bude pokračovat. Ty jsi ničitel,
Folky, ty zničíš všecko a všecky kolem a nakonec, věř mi, a nebude
to dlouho trvat, zničíš i sebe. Já to vím, jako jsem věděla, co se stane
Rakovi, tak vím i tohle, a vím, že už se tomu teď nebudeš smát, jenže si
stejně nedokážeš pomoct. Budeš to pořád ty a budeš pořád jen ničit.
Folky, já tě mám ráda, ty víš, že tě mám opravdu ráda. Taky víš,
že pro holku, jako jsem já, bude těžké začít jinde a možná se mi to ani
nepodaří, ale stejně musím jít. Když zůstanu, tak zničíš i mne, já to
Folky vidím, vidím, že se to stane, a nechci skončit jako Rak.
Tys vždycky tvrdil, že tohle, co ty děláš, co jsme všichni dělali, je
život, že ti ostatní to nechápou, že oni nežijí doopravdy, a já ti dlouho
věřila. Oběma jsem vám věřila. Ale už ne. Neměli jste pravdu, tohle
život není, to je jen cesta ke smrti a nic víc. Já chci svůj život, svůj
malý život, jak ty bys řekl. Možná je malý, ale je to pořád život. To
vaše, to tvoje je smrt.“
Vstala ze židle, díval jsem se, jak se její drobná postava odráží na
hladině vychladlé kávy. Neměla pravdu. Ne v tom, že bych řekl „malý
život“. Ne dnes.
„Sbohem, Folky.“
Položila na stůl klíče od bytu a odešla. Tiše. Její silueta ještě chvíli
plavala v hrnku a pak se ponořila na dno, tam, kam jsem přes černou kávu nedohlédl.
Ne dnes. Ne potom, co se stalo Rakovi.
Seděl jsem a snažil se zaslechnout její kroky. Teď jde po chodníku, přejde přes cestu, pak na zastávku. Sníh křupe.
Neslyšel jsem nic.
Znovu ta prázdnota. Dokonalé nic, nic bez barvy, bez zvuku a bez
bolesti.
Musím pít, musím se něčeho napít.
*
Mlha za oknem rozplizla světlo pouličních lamp do oranžových
vějířů. Chvíli jsem je pozoroval a pak mne znovu zkroutila bolest. Na
displeji zářily dlouhé zelené číslice, něco po desáté. Nevím, jak dlouho
jsem spal, a ani nevím, proč bych to vědět měl. Měl jsem svou bolest
a ta mi stačila. Bolest pulzovala, krásná bolest, bolest, která vyplní
prázdnotu, zaplní mysl a nedovolí propadnout se do bezedné černi.
Kurva.
Narazili mi žebra, možná i přerazili. Ale hlavně mám něco se
žaludkem, jako kdybych sežral střepy.
Vzal jsem ze stolu svůj hrnek se studenou kávou a napil se. Káva
stekla do žaludku. Druhý hrnek, ten, v němž se utopila Krovka,
stál opuštěně na druhé straně stolu, když jsem se otočil ke dřezu a
všechnu tekutinu zas vyzvrátil.
Tak tohle kurva ne, tohle fakt bolí. Moc to bolí, do hajzlu, museli
mi prokopnout do břicha díru nebo co. Stál jsem zlomený v půli a
držel se za bolavé břicho.
Měl bys něco sníst, něco normálního. Kdys vlastně naposledy
jedl? Těžko říct… kolikátého vlastně je? Pět dnů? Šest? Nežereš nejmíň tejden, jen chlastáš a pak se divíš, idiote.
V lednici nic, ve spíži pár drobků. Míval jsem dole na polici krabici
s granulemi, jednou jsme měli… Už nemáme nic, i na spodní polici je
prázdno. Musíš něco sníst, bolí to, bolí, sněz rohlík a bude to lepší.
Půl jedenácté.
V půl jedenácté je otevřená nejvýš nálevna, kde mají tak akorát
oplatky a bonbóny. Pomyšlení na ně mne znovu zkroutilo nad dřez.
Do píči, ta bolest mě snad rozerve. Sežer něco, sakra, však si poradíš,
vždycky sis poradil, vždycky jsi byl pyšný, jak si poradíš. Blbej roh-
10
lík snad ještě seženeš, kus chleba, rohlík, to ještě dokážeš. Sníš, lehneš, ráno bude líp.
Nerad otravuju lidi, a tak jsem nejprve jen zaklepal. Bolest mne
přitiskla ke stěně chodby, žárovka zhasla. Ticho. Určitě spí, bude zlá…
ale ta bolest. Stiskl jsem tlačítko a zvonek se rozdrnčel. Znovu ticho,
spí, zvonek zas vztekle vrčí, nemám rád to vrčení a asi budu zvracet.
Konečně váhavé kroky.
„To jsem já, paní Macháčková, nezlobte se, že takhle večer…“
Dveře se neotevřely.
„Maminka není doma.“
„To jsem já.“
„Nesmím nikomu otevírat.“
„To jsem já, Olinko, neboj se.“
„Maminka není doma.“
Bolest mi před očima kreslí světle fialové obrazce, tma se začíná
povážlivě vlnit. Držím se stěny a dýchám. Když už máš lehnout, tak
ne tady, nebudou tě tu přece sbírat. Dveře se otevřely.
„Vidíš, to jsem jenom já, Olinko.“
Stavím se do pruhu světla, aby mne děvčátko vidělo. Kouká na
mne nepohnutě, oči má velké, tmavé a ubrečené.
„Spala jsi? Nechtěl jsem tě vzbudit, chtěl jsem mluvit s maminkou, ale takhle… Běž si zas lehnout.“
Holčička zavrtí hlavou.
„Ne? Jen běž, maminka přijde.“
„Nespala. Já se tu… svítila jsem si… já se tu sama bojím.“
Sama bojím… Já vím, děvče, s tím se narodíš a s tím umřeš. Celý
tvůj život bude v tom, že se sama bojíš.
Bestie v žaludku mne nakopne za tu pitomou filozofii, láme mě to,
ale snažím se stát rovně. Neděs dítě.
„Maminka neříkala, kdy přijde?“
Hloupá otázka. Holce jsou sotva čtyři, co může vědět o čase. Zas
kroutí hlavou.
„Brzy. Říkala, že brzy, ale já se bojím.“
Olinka na mne kouká, obličej se jí krabatí.
„Tak nebreč. Něco vymyslím, neplač.“
Nebrečí, ale brzo bude. Tak přemýšlej, chytráku. Domů ji vzít
nemůžu. Ven ji vzít nemůžu. K nim jít nemůžu. Zůstat s holkou na
chodbě nemůžu. Vysrat se na to můžu. Liskni si. Znovu.
„Podívej, Olinko, uděláme to takhle.“
Ještě pořád nebrečí, stojí v proužku světla, je bosá a trochu se
třese zimou. Slyším, jak kdesi z útrob bytu tikají nástěnné hodiny.
11
„Ty teď zavřeš, půjdeš zpátky do postele, budeš si svítit a nebudeš se bát. Já zatím půjdu ven, najdu tvou maminku a přivedu ti ji.
Možná to bude chvíli trvat, ale ty se nesmíš bát, maminku najdu, přivedu a všecko bude v pořádku, ano?“
Nic neříká, kývnu na ni, pořád nic, nakonec kývne taky. Lehce
do ní strčím, dveře se zavřou, ve tmě chodby slyším, jak se pomalu
šourá pryč.
Musím do putyky, všude jinde už je zavřeno a najíst se musím.
Holka se uklidnila, za chvíli přijde máma a bude to v pořádku. Přijde
za pár minut, přece nemůže nechat čtyřleté dítě samotné celou noc.
Rukou se opírám o zeď a opatrně, hodně opatrně scházím po schodech do přízemí. Bolí mne každý krok, bolí mne celé tělo, nerad bych
teď spadl ze schodů.
Chodník se leskne, jako hladina černého jezera odráží oranžová
souhvězdí lamp. Kulhám hustou mlhou k nálevně.
„Tý vole, dobrý!“
Dýmem nad stoly problikává modré světlo televize, opírám se o
pult, číša se směje a ukazuje si na tvář.
„Fakt že jo, tohle se často nevidí. He. O co šlo, o ženskou?“
Smrdí to tu, čpavý dým dusí, už mě zas natahuje, nevím, jestli
mám dýchat nebo ne, zatnu zuby, opřu dlaně o plech. Nesmíš zvracet. Přešlo to.
„Jo, taky. O prachy, o ženskou…“
Pokrčím neurčitě rameny, číša ke mně zvedá půllitr.
„No jo, jak jsou v tom aji prachy… Si dáš?“
„Ne… Jo. Ne.“
Směje se žlutými zuby, dívám se přes jeho hlavu na špinavou
polici, pár cukrátek v ošoupaných obalech tam rejdí v prachu.
„Nejóne, nejóne,“ hučí si pro sebe pobaveně.
Kurva, prachy! Nechals doma prachy, debile. Seš v hajzlu. Seš
totálně v hajzlu. Seš vylízanej rozmlácenej debil co je v tom nejsmradlavějším hajzlu, protože si doma nechal prachy. Seš ubožák.
Chcípl, protože zapomněl prachy. Na dluh… si zas liskni, podívej na
něho, baví se rozflákaným ožralou, ten ti nedá ani párátko. Škaredá
by dala. Sám seš škaredá. Dala by chleba se škvarkama.
Otáčím se zády k pultu, bezradně zírám skrz dým do blikající
obrazovky, na neurčité postavy zkroucené nad půllitry. Šerem lokálu
projede obloukem žhavá cigareta, ruka se pohne a zvedne sklenici,
televize vztekle a nesrozumitelně bublá, číša se zasekl, točí sklenicí
pořád dokola, cení žluté zuby ve strnulém šklebu, rudá cigareta znovu
projede vzduchem a ruka dopadne na stůl.
12
Sedí v rohu, je to přece ona. Vypadá tak. Snažím se jít rovně. Je
to ona.
„Dobrý večer, paní Macháčková.“
Vzhlédnou ke mně všichni tři. Otylý chlap se zpoceným obličejem, ten patří k ní. Na stole pivo, pár prázdných frťanů, z popelníku
stoupají tři provázky kouře. Druhý chlap je menší, to bude kámoš, co
jim dělá křena. Nelíbím se ani jednomu, tlusťoch má pohled utopený
v pivu, ale nepotrvá dlouho a na hladinu vypluje vztek.
„Nezlobte se, paní Macháčková, zvonil jsem u vás. Nevěděl jsem,
že jste pryč. Olinka mi otevřela.“
„Vy jste ji vzbudil?“
Těžko je jí víc jak pětatřicet, ale zdá se o deset, patnáct let starší.
Vypadá dělácky, unaveně, možná tahá balíky někde na poště. Sama.
Kazím večírek.
„Nevím, říkala, že nespala.“
„Vy jste ji vzbudil.“
„Nevím, říkala, že nemůže spát, že se bojí sama. Nevěděl jsem, že
nejste doma.“
I velká se bojí sama, proto je tady. Tlustý je pomalý, ale dojde mu
to.
„Hele, a co je tobě do toho? Se do nás neser.“
Žena sbírá ze stolu cigarety.
„Kam jdeš? Nech holku, však je velká dost. Ať si zvyká.“
Nedívá se na něj, chytne ji za ruku.
„Tak to snad aspoň dopiješ? Vona už stejně zas chrní, tak vo co
de?“
Tlusťoch se chystá vstát, žena ho odstrčí. Těžce dosedne zpátky
do židle, má už pro dnešek dost. Žena bere z věšáku špinavý kabát.
„Kurva. Vzbudí holku, debil, a pak se sem nasere. Potřeboval by
ještě jednu nakládačku.“
Křen se přičinlivě směje, žena odchází bez rozloučení. Mlhou ťukají podpatky, snažím se s nimi držet krok a nesyčet bolestí.
„Já opravdu nechtěl, paní Macháčková.“
Mávne rukou.
„To máte jedno. Ono je to tak lepší.“
Na schodech z ní cítím kouř, alkohol a pot. Nemůže najít v tašce
klíče, sežmoulané kusy papíru padají na zem, zkouším se pro ně
ohnout.
„Nechte to bejt, já to ráno… Co jste vlastně chtěl?“
„Ono to zní hloupě, ale já si šel vydlužit kus chleba.“
„Chleba?“
13
„Jo, jestli doma kousek nemáte. Měl jsem hlad, všude už je teď
zavřeno.“
Našla klíče, snaží se trefit do zámku.
„Vy jste taky, chleba…,“ vrtí hlavou, otvírá dveře a tiše zavolá,
„Oli? Spíš, Oli?“
Dveře se zabouchnou. Stojím na chodbě, opřený zády o stěnu, je
tma a studené ticho, němá, chladná, vlhká prázdnota a tma, stojím
dlouho a když se chystám odejít, dveře se znovu otevřou.
„Nespala. Tady máte.“
Podává mi půlku bochníku.
„Děkuji, já ani tolik nechci, stačí když mi ukrojíte kousek. A ještě
jednou se…“
Strká mi chleba v plastikovém sáčku do ruky.
„Berte, já se s tím teď krájet nebudu, berte. A neomlouvejte se,
říkám vám, že je to tak beztak lepší.“
Dlaní přimáčkne vypínač, žárovka osvěcuje chodbu. Prohlíží si
mne.
„Vám se něco stalo? Měl byste jít k doktorovi.“
„To bude dobrý.“
„Ptala se tu po vás.“
„Kdo?“
„Neříkala.“
Krovka.
„Aha, já už vím, už jsem s ní mluvil.“
„Ne ta. Ne ta vaše kamarádka, jak k vám občas chodí. Jiná.“
Pravda, Krovka by se neptala.
„Jiná? Jak vypadala?“
Sousedka rozhodí rukama.
„No jak. Tak. Taková vyfintěná. Blondýna, kostýmek. Bílej. Jak
z televíze. Bílej kostým, bílá kabelka. Asi před třema dnama. Celá
vypulírovaná. Řekla jsem jí, že nevím, kde jste, ani kdy se vrátíte. A že
telefon nemáte. Taková mladá, pch.“
Zaškaredí se, ohrne rty.
„Blondýna v kostýmku? Hm. Nic mi to neříká. Každopádně díky
za chleba a dobrou noc.“
Už otvírám dveře, když přiběhne a podává mi obálku.
„Počkejte ještě, tohle vám přišlo. Ke mně, vidíte? Někdo to poslal
na mý jméno, takže to strčili ke mně do schránky, ale tady vzadu je,
že je to pro vás. Nebyl jste doma, zastrčila jsem to za zrcadlo a pak
jsem na to zapomněla. Já nevím, proč to posílaj mně, jako byste byl u
mě v podnájmu.“
„Mami?“
14
Ze dveří vykoukla hlava děvčátka.
„Už ať jsi v posteli, Oli! Alou! Už jdu!“
Protáhlé zelené číslice za pár minut odbijí půlnoc.
Seděl jsem ve tmě u kuchyňského stolu, zvolna žvýkal poslední
kousek chleba a díval se, jak mlha bez lítosti pohlcuje obrysy stromů,
jak houstne, až šerem zadusí i oranžové skvrny luceren. Z hrnku
jsem upíjel Krovčinu vystydlou kávu, zvracet se mi už nechtělo. Přede
mnou na stole ležela obálka, adresou nahoru, a stoupal z ní mrazivý
chlad.
Rakovo písmo jsem poznal na první pohled.
*
Mráz polevil, slabá vrstva sněhu se rozpustila. Na vyhlídce bylo
sucho, po zemi spadané listí, náš buk ukazoval holými větvemi do
údolí.
Tuhle rád vyprávěl Rak – potkají se dva buddhističtí mniši, jeden
mahajánový, jeden zenový, chvíli se baví a pak se ten mahajánový začne vytahovat:
„Můj mistr umí dělat zázraky! Když si stoupnu na jeden břeh řeky
a v pěsti držím papírek, tak on dokáže z druhého břehu svým vnitřním zrakem přečíst, co je na papírku napsáno! To tvůj mistr jistě
nedokáže.“
Zenový jen máchne rukou:
„Pch, můj mistr umí jinačí zázraky. Když má hlad, nají se, když
má žízeň, napije se.“
Přesně tak to funguje. Udělej, co je zapotřebí, zázraky přijdou
samy. Dojedl jsem chleba a bolest žaludku poznenáhlu zmizela.
Obrysy věcí byly znovu tvrdé a spolehlivé, spát se mi už nechtělo. Ještě
chvíli jsem zíral z okna a pak zapnul počítač. Stroj nevrle zachrochtal. Podíval jsem se, co přišlo. Moc toho nebylo – vyčítavá zpráva od
sestry a jakási novinářka psala, že by mne ráda navštívila, jako bývalého Rakova kamaráda.
Rak znal spousty lidí, mnohem víc než Krovka nebo já, ještě víc
lidí znalo jeho, jeho známí znali zas jiné lidi, a to byli někdy i novináři.
Když se k nim dostalo – často výrazně zkreslené – povídání o Rakových, pro ně tak dobrodružných akcích, občas je napadlo, že by mohli
napsat článek do jednoho z těch strakatých barevných časopisů. Přišli za Rakem a ten je vyrazil. Někdy s humorem, často však i dost
sprostě a neurvale. Nechtěl s nimi nic mít, říkal, že nemá zapotřebí
lhát lidem, že si nalžou dost sami. Koneckonců novináři byli od nich,
tím to bylo dané. Stalo se, že se nedali a zkusili to oklikou, přišli za
15
mnou nebo za Krovkou. Vyrazili jsme je taky, v tom jsme s Rakem byli
zajedno. Jako skoro ve všem. Zprávu od novinářky jsem smazal.
Sestra psala o mámě a o Vánocích, nemůže mne už týdny sehnat,
máma smutná, aspoň na ty svátky bys snad mohl přijet, je doma
sama, nezavolám, nenapíšu, kolik ještě těch Vánoc bude.
Noční rychlík jel za hodinu a stejně jsem neměl nic na práci, sebral
jsem batoh a šel na vlak. Když jsem nedělal prudké pohyby, ani mne
nic zvlášť moc nebolelo.
Máma se nevyptávala. Už dlouho se neptá.
Nebyl jsem doma víc jak půl roku a zdála se mi malá, hrozně
malá. Vždyť kdysi byla vysoká a není to tak dávno, jak se mohla tak
scvrknout?
„Měl by sis na to dát obklad,“ řekla jen, když si prohlédla modré
skvrny v mé tváři. Seděli jsme u večeře, sestra zapálila svíčky a pokoušela se o náladu. Nekazil jsem jí to, vždyť vlastně opravdu – kolik těch
Vánoc ještě bude. Jednou mi sestra zas napíše a bude tam, že se
máma scvrkla už úplně, scvrkla, zakutálela a už ji nikdo nenajde.
Nemám černé šaty, napadlo mne.
„Zajdi za paní Vorlovou.“
Pohlédl jsem na mámu.
„Je teď doma úplně sama, zajdi za ní.“
Pro Raka jsem si oblek půjčovat nemusel. Tělo se nenašlo, žádný
pohřeb se nekonal, k čemu. Byli s jeho mámou, paní Vorlovou, sami.
Žádní příbuzní, snad jen pár hodně vzdálených. Žádné hlučné konce.
Vlastně si to tak vždycky přál, někam se potichu zakutálet.
„Nebude chtít se mnou mluvit.“
„Bude, běž.“
Paní Vorlová mě mlčky zavedla do kuchyně, beze slov natočila
vodu do konvice, z police vzala největší hrnek. Počkala, až voda začne
vřít, postavila hrnek s čajem přede mne.
„To byl jeho.“
Neplakala. Usrkával jsem čaj z Rakova hrnku, lednice vrčela a
na polici tikal staromódní budík. Rak by mi nalil do čaje rum, jeho
máma pozorovala hřbet svých rukou.
„Neměl jste…“
Hlas se jí zadrhl.
„Co?“
„Neměl jste ho pouštět.“
Věděl jsem, že to řekne.
„Paní Vorlová, vždyť já…“
„Neměl jste ho pouštět, měl jste mu říct. Vy jste přece věděl, jak je
to nebezpečné. Sám. Neměl nikdy jezdit sám, měl jste mu domluvit,
16
on vám věřil, byl jste jeho jediný kamarád. Vždycky dělal, co jste řekl.
Neměl jste ho pouštět, měl jste jet s ním, nebylo by se mu to stalo.“
Skoro všichni si tohle mysleli, už od základní školy. Štvalo mě
to. Jako kdybych já mohl Rakovi určovat cestu, vždyť tak to nikdy
nebylo, vždycky to byl právě on, kdo vedl! To Rak byl živel, Rak byl
agens, Rak byl duší všeho konání. Rak přicházel s nejbláznivějšími
nápady a uměl je předestřít tak, že se zdály být tím nejrozumnějším
na světě. Ne, nezdály, ony byly tím nejrozumnějším a nejlepším na
světě, jen na to Rak musel přijít a ukázat. Rak vymyslel, Rak spískal
– a pak řekli mně, že jsem přece měl vědět, jak jsem mohl tohle udělat, jak jsem mohl dopustit, aby chudák Rak. Krovka, Rakova máma.
Zatraceně.
Rak byl menší než já, o hodně. Menší, hubenější. Tak asi proto.
Všichni si mysleli, že já vedu, ale bývalo to právě naopak. Rak velel,
já následoval. Rak byl ten pravý ohňestrůjce, my ostatní nejvýš podávali rakety.
„Měl jste… mohl tu být.“
Konečně se rozplakala, chvíli jsem seděl a pak ji pohladil po ruce.
Prohlížel jsem si zdi kuchyně. Jedna krajinka, fotografie žádná. Plakala dlouho.
„Nezlobte se, já jsem to tak…,“ řekla mi mezi dveřmi.
„Nezlobím.“
„A někdy, přijďte ještě někdy. Někdy.“
„Přijdu.“
„Vyčítala ti?“ zeptala se máma. „Nezlob se na ni. Ona ví, jak to
bylo, ale to víš.“
„Nezlobím.“
„Přijedeš zas?“
„Přijedu.“
„Přijeď. A dej pozor. Prosím tě.“
„Dám,“ zalhal jsem, vzal batoh a odjel na vyhlídku.
*
Jednou Rak přišel s lezením po stromech, přišel tím nápadem
celý rozpálený, jak on uměl být, a my se rádi nechali rozpálit taky,
vzali jsme lana a cajky a v lese šplhali po bucích a dubech, po těch
největších stromech, jaké jsme mohli nalézt, seděli v korunách, popíjeli, vítr s námi pohupoval a bylo nám blaze, jenže to Rakovi nestačilo, jemu nikdy nic nestačilo, přitáhl odkudsi houpací sítě a jelo se na
vyhlídku, našli jsme strom přímo nad údolím a div se nezabili, když
17
jsme sítě přivazovali mezi větve, výš, co nejvýš, Rakovi bylo všecko
moc nízko.
„Každý strom, to je vrchol, nezlezený vrchol,“ smál se, „v jeho
koruně nikdy nikdo nebyl a po nás už nikdo nebude, bude tu stát
třeba staletí a bude vždycky jen náš, je to jen naše země, my ji objevili a po nás už nikdo.“
Bylo nám to jasné, vždyť to bylo vždycky jasné. Jen bychom na to
sami nepřišli.
I Krovka se smála, její smích cinkal a Rak vzal nůž a vyryl do
kůry datum. Pak jsme leželi v sítích a padal soumrak a vítr kýval
stromem a pili jsme rum, co Rak přinesl, a zas nám bylo blaze, spali
jsme na vlnách větru, a když ráno tma řídla, Rak nás vzbudil a svět
byl nekonečný, bez hranic jako oceán stromů v šeru pod námi.
„Svítání, chvíle co trvá navždy,“ řekl tehdy neobvykle tiše Rak a
vytáhl dýmku. Podávali jsme si ji ze sítě do sítě, kouřili hašiš ztraceni
v zeleni listů nad světem a slunce oddalovalo tu chvíli, kdy musí vyjít
a rozbít věčnost, až Krovka prohlásila, že jestli se okamžitě nevyčurá,
tak praskne, slanila ze své sítě na zem a slunce vyšlo.
Datum, co Rak vyryl, bylo kdesi vysoko nade mnou, ztracené ve
spleti holých větví, a já dnes lano neměl. Sedl jsem si pod strom a
vytáhl z bundy obálku.
Tuhý žlutý papír, cizí známka i razítko. Vpředu rozevlátým Rakovým písmem adresa paní Macháčkové, vzadu malým „předejte prosím“ a mé jméno. Podle data na razítku byl dopis odeslán několik dnů
po Rakově příletu do Prithví. Neviděl jsem žádný důvod, proč Rak
neposlal dopis přímo mně, ale ani jsem se o žádné objasnění příliš
nepokoušel. To byl prostě Rak, udělal vždycky všecko po svém.
Psaní šlo dlouho, a když ho dostala sousedka, byl Rak už mrtvý.
Další týdny pak leželo zastrčeno a zapomenuto za zrcadlem.
Vytáhl jsem z kapsy nůž, rozřízl obálku a dal se do čtení. Dopis
byl napsán na rubu hlavičkového papíru jakési místní cestovní kanceláře. Černý, výrazný inkoust, veliká písmena, řádky rovné, rukopis
na Raka neobvykle úhledný. Psáno s důrazem, několik míst zvýrazněno podtržením.
Četl jsem psaní znovu a znovu, nakonec jsem papír pečlivě složil,
vložil zpět do obálky, zasunul do kapsy bundy, zaklonil hlavu a zahleděl se do změti haluzí.
Ničemu jsem nerozuměl.
Nedávalo to žádný smysl, ani jako vtip ne.
Rak se pár dnů před smrtí zbláznil.
18
*
Vlak se malátně tloukl polednem, z lidí navlečených v tlustých
kabátech stoupala vlhkost. Načmáral jsem do čůrků na skle pár bezmyšlenkovitých klikyháků, vytáhl z batohu láhev a napil se. Žena
naproti se odmlčela v hovoru, vrhla na mne odsuzující pohled a pak
dál vyprávěla děj včerejšího filmu. Napil jsem se ještě jednou a otřel
rukávem okno. Nepomohlo to. Žena repetila dál, muž vedle se hlučně
vysmrkal, vlak drkotal po kolejích, od semaforu k výhybce, před sebou
stanice a nádraží. Přede mnou nebylo nic.
Mrznout přestalo, zima se roztekla do blátivých kaluží. Zbývaly
poslední minuty mých kolejí, už jen několik desítek metrů, odemknu
dveře, sundám boty. Batoh položím do kouta, do sklenice natočím
vodu. Vypiju vodu. Konec. Pak nic, pak už vůbec nic, není co by mělo
pokračovat, není proč. Žádný záměr, žádný cíl, žádná budoucnost.
Konec času.
Někdo vyslovil mé jméno. Ohlédl jsem se.
„Dobrý den.“
Usmívala se tím způsobem, že mne v prvním okamžiku napadlo,
že mi chce něco prodat.
„Jste to vy, že ano?“
Jak z časopisu, napadlo mne, přestože žádné časopisy nečtu. Bílý
kostýmek, bílá obdélníková kabelka, spíš složka nebo aktovka, v rohu
matně stříbřitý kovový nápis. Cosi jsem zabručel, vyložila si to jako
souhlas.
„Já jsem Světlá,“ natáhla ke mně ruku, „Psala jsem vám, vzpomínáte si?“
Vzpomněl jsem si, to je přece ta, o které mluvila paní Macháčková. Taková mladá, pch. Psala? Aha! Mozek se mi konečně probudil.
Psala, nějaká Světlá mi psala, to je ta novinářka, jejíž mail jsem smazal. Chtěla mluvit o Rakovi. Prohlédl jsem si ji znovu, pečlivěji. Jasný
případ, jedna z nich. Její ruka klesla.
„Už vím. Podívejte se, nejjednodušší bude, když své otázky sepíšete, pod každou přidáte jako odpověď ne a máte rozhovor hotový. Nic
víc bych vám stejně neřekl. Sbohem.“
Vykročil jsem znovu k domu. Nedala se, vzápětí jsem za sebou
uslyšel zacupání.
„Počkejte!“
Nezastavil jsem. Oběhla mne a postavila se mi do cesty.
„Tak počkejte! To je asi nějaký omyl!“
„Přesně to si také myslím,“ odvětil jsem a pokusil se ji obejít. Udělala úkrok a zase stála přede mnou.
19
„Ne, počkejte, nechte mne to vysvětlit. Vy si asi myslíte, že jsem
od novin, že?“
„Nejste?“
Zavrtěla energicky hlavou.
„Ne, vůbec ne. Rak si to taky ze začátku myslel, já nevím proč,
vypadám tak?“
Pokrčil jsem rameny.
„Psala jste přece… o rozhovoru.“
„Psala jsem vám, že s vámi chci hovořit, nic víc! Špatně jste si to
vyložil. Nejsem novinářka, vůbec ne. Chtěla jsem s vámi mluvit, jen
tak, normálně. Žádná interview, mluvit, popovídat si, jako lidi. Byl
jste přece taky Rakův kamarád.“
Stál jsem proti ní a nic mne nenapadalo. Nevypadala jako někdo,
s kým bych si chtěl povídat, ani nemohla. Nechtěl jsem si povídat
s nikým, chtěl jsem jít domů, odemknout dveře, sundat boty, batoh
položit do kouta. Jenže co pak? Možná… asi bych nic nezhoršil, kdybych s ní promluvil. Viděla, že váhám a chopila se znovu iniciativy.
„Tak to smáznem, co říkáte? Začneme znovu, jako by se nic
nestalo. Já vás uvidím a představím se. Dobrý den, já jsem Světlá.
Karolína Světlá.“
Nezasmál jsem se, nereagoval jsem vůbec nijak. Stál jsem jak trotl
uprostřed chodníku a vůbec nevěděl, co mám dělat.
„No tak,“ pobídla mne, „Teď se představíte vy. Řeknete dobrý den
a své jméno.“
Rezignoval jsem a pozdravil.
„Výborně,“ pochválila mne zářivým úsměvem, „Tak se ta hra hraje.
Teď je řada na mně. Já jsem ta Světlá, která vám psala. Chci si s vámi
popovídat, protože jste znal Raka, byl jste jeho nejlepší kamarád. Znal
jste ho líp než já, taky jste na to měl mnohem víc času. Teď vy.“
Podpatky ocelově zacvakaly, udělala dva krátké krůčky, aby jí
projíždějící auto nepostříkalo šaty. Nepohnul jsem se.
„Tak jo,“ rozhodil jsem nakonec odevzdaně ruce, „Tak dobrá, když
chcete, i když si od toho moc neslibujte. Já… nejsem zrovna hovorný
člověk. Ale když vám o to tak jde, tak si tedy promluvíme. Fajn, jo.
Může být.“
Rozhlédla se kolem.
„Uprostřed chodníku?“
Vzdychl jsem.
„Ne. Jistěže ne uprostřed chodníku. Pojďte, vždyť už víte kde bydlím.“
S úsměvem přikývla. Vlastně se smála docela pěkně.
20
*
„Nic jste nepoznamenal.“
Už mi to zase myslelo, po dlouhé době. Asi jsem právě tohle potřeboval, vytržení, odlepit se od toho všeho. Už zas jedu, i když vidím jen
k nejbližšímu semaforu. Ta holka mi sice úplně nevoní, je taková… Ve
skutečnosti docela voní, zaregistroval jsem ve dveřích do bytu. Nepoznamenal? Aha, jasně, Karolína Světlá.
„Ne, k čemu. Máte jistě dost vtipných poznámek od jiných.“
„Takže jste si všimnul! To táta, přišlo mu to jako dobrý vtip. Ale
mně se to líbí, teď už ano. Jméno co láme ledy, člověk se představí a
lidi se zasmějí.“
„Hm.“
„Tedy až na vás. Originál, jak jinak, když jste byli s Rakem taková
dvojka. Rak byl osobnost.“
Hlas jí posmutněl, ale vzápětí pokračovala opět veselým tónem.
„A o vás říkal, že jste ještě originálnější.“
„Tak tohle jistě neříkal.“
„Ne. Ne těmito slovy. Chcete vědět, co o vás říkal?“
Ukázal jsem jí na židli.
„Vím, co říkal. Že jsem dokonalý cvok.“
Zachichotala se, tak trochu bublavě.
„Jo. Uhádl jste. Když jsem se něčemu divila, když jsem mu řekla,
že se snad zbláznil, prohlásil, že to ještě neznám Folkyho, to bych prý
teprve viděla, kdo je pravý blázen. Neurazil jste se?“
„Ne. Co si dáš, vlastně co si dáte, Karolíno?“
Vehementně zamávala rukama.
„Ne, neopravujte se. Dáš, přece si nebudeme pořád vykat. Jsem
Karolína, nebo jak chceš. Ty jsi Folky. Bereš?“
„Beru. Co si dáš, Karolíno? Čaj?“
„Čaj, ovocný, dík. Já jsem tak ráda, Folky, že jsem tě sehnala.
Běhám za tebou už snad dva týdny, pořád jsi nebyl doma, na mail
jsi mi neodpověděl, sousedka nic neví. Té asi pěkně ležím v žaludku,
zahlížela na mne jako na nějakou… Nelíbím se jí, co?“
Nemám rád ukecané lidi, opravdu ne. Nemůžu je vystát. Ale
tahle holka… a zrovna teď… bylo to fajn, vidět ji brebentit za starým
kuchyňským stolem, rozhazovat rukama a pořád se smát. Žila, a to
jsem potřeboval. Něco, co žije.
„Dokonce mi namluvila, že nemáš telefon, raketa jedna.“
„Ale já opravdu nemám telefon.“
„Co? Fakt ne? Neděláš si srandu?“
„Nemám, no.“
21
„Nemá telefon! A já myslela, že mi ta ženská kecá. I když co se
divím, Rakův kamarád, skutečný originál.“
„Chtěla‘s říct dokonalý cvok,“ zasmál jsem se a samotného mne
to překvapilo. Zasmál jsem se. Před hodinou by mi to nepřipadalo
možné.
„Nechtěla, to říkal Rak. Já říkám originál.“
„Tak jo. Nemám telefon, a nemám ani ovocný čaj, Karolíno. Mám
jen dva čaje, s rumem a bez. Nebo potom kafe.“
„Dva druhy kafe,“ mrkla na mne.
„Správně.“
„Tak jestli můžu prosit, tak s. Venku mi byla už docela zima.
Jinak je mi to jedno, co si dáš ty.“
Vytáhl jsem plechovou krabičku s čajem a dva hrnky.
„Čekala‘s před domem? Dlouho?“
Trochu se zamyslela.
„Chvilku. Ne moc dlouho. Snad půl hodiny? Říkala jsem si, že se
projdu kolem, že třeba budu mít štěstí. A vidíš – vyšlo to.“
Zase na mne vesele mrkla. Vyndal jsem z batohu nedopitou láhev
rumu a rozlil obsah do hrnků.
„Jé, to je už spíš rum s čajem, co?“
Pokrčil jsem rameny.
„Ale to je dobrý, nech to tak, aspoň mě to pořádně zahřeje.“
Zalil jsem čaj a postavil na stůl.
„Cukřík?“ rozhlédla se po kuchyni.
„Nemám.“
„Ty jsi teda… nemá telefon, nemá cukr, nemá ovocný čaj, nemá
rád novináře…,“ durdila se naoko.
„Mám, co potřebuju.“
„Jenom jestli doopravdy víš, co potřebuješ.“
Dala hlavu na stranu, v dlouhých světlých vlasech se odrazilo
světlo lampy.
*
„Takže ty ses s Rakem znala…“
„Nezmínil se?“
„Ne. Ale on o svých známých málokdy mluvil.“
„Dal mi na něj tip jeden kluk za školy.“
„Co studuješ?“ zeptal jsem.
„Kulturologii. To je…“
„Vím, co to je.“
„Vážně?“
22
„Jo, alespoň rámcově.“
Zamyslela se, jako by hledala odkud začít.
„On ten kluk totiž hodně lezl a o Rakovi básnil jako o legendě. Prý
byl svého času nejlepší.“
„Těžko říct,“ usrkl jsem čaje, „Jak se to vezme.“
„Prý měl styl, říkal ten kluk. Tvrdil, že jiní měli lepší fyzičku,
vůbec na všecko že se našel někdo lepší, ale on že měl to, co nikdo
jiný. Styl. Prý jako on nelezl nikdo, dával tomu úplně jiný rozměr.
Říkal, že to byla spíš filozofie, než sport. V tom že na něj nikdo neměl.
Taky mě vzal párkrát s sebou na stěnu, ten kluk. Lezení mě celkem
chytlo, a tak jsem si to dala dohromady, sehnala číslo a Rakovi zavolala.“
Odhadl jsem, jak asi dopadla, a ušklíbl se.
„Tak, úplně přesně tak,“ souhlasila Karolína, „Ani mě nenechal
domluvit, práskl mi telefonem. Zkusila jsem to po čase ještě jednou,
to už rovnou zařval, ať mu vlezu na hrb a neotravuju. Přidal i nějakou
tu zvířenu. Jenže to mě neznáš, to mne právě chytlo ještě víc. Já se
jen tak odbýt nenechám.“
„Všiml jsem si,“ podotkl jsem. Zvedla obočí.
„No no. Ty ses dal docela lacino, Raka jsem přemlouvala mnohem dýl. To se vůbec nedá srovnat. Dával se i zapírat a myslím, že
jsem ho párkrát opravdu hezky vytočila, alespoň podle toho jak řval.
Jenže…“
„…to tě neznal.“
„Jo. Nakonec to vzdal, dostala jsem ho, úplně jsem ho vyřídila,
nezmohl se na odpor. Souhlasil, že mě vezme na stěnu, že mi všecko
vysvětlí, souhlasil úplně se vším.“
Podivil jsem se: „Rak? Tys ho ukecala? Tak tohle se asi nikomu
nepovedlo. Rak když něco opravdu nechtěl, tak s ním nehnulo nic. Jsi
dobrá.“
„Jsem,“ protáhla se spokojeně jako kočka, když vylíže misku, „Si
piš, že jsem. Já dostanu nakonec vždycky všecko, co chci. Jenže pak
se to nějak zvrtlo.
Myslela jsem, že si spolu párkrát zalezeme, ukáže mi ty své tajné
fígle, já je pochytím a budu za hvězdu. Nebo tak něco. Ve skutečnosti
myslím, že mě už ke konci víc bavilo s ním bojovat, donutit ho, aby
udělal, co chci, než to lezení samotné. A tak jsme byli na stěně jenom
asi dvakrát a i tam jsme víc mluvili než lezli. Vlastně on mluvil a já
poslouchala.“
„Vidíš, to by mne ani nenapadlo,“ popíchl jsem ji, ale nevšímala
si toho.
23
„On… já myslela, že je to jen takový poděs, co sice prolít‘ kus světa,
ale v podstatě jen obyčejný, nanejvýš poněkud praštěný chlap. Jenže
když se rozvykládal… to ti byly věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela. Uměl se podívat tak, jak asi nikdo jiný. Najednou se všecko
známé stalo nějak zvláštní a naopak, skoro to vypadalo, jako kdyby
tím, co říká, přetvářel svět. Jako by nemluvil o světě, ale jakýmsi
kouzlem ten svět tvořil. Chápeš, co chci říct?“
Jak bych nechápal. Tohle byl přesně Rak, jak jsem ho znal. Přikývl jsem.
„Prostě jsem si myslela, že jsem dostala já jeho a zatím dostal
on mě. Scházeli jsme se častěji a byli jsme spolu víc, i když to nebylo
úplně… on měl dost málo času, připravoval další cestu, měl i dost
jiných věcí… a kolikrát byl i dost divnej… a taky… no…“
„Co?“
„No já myslím, že s někým chodil. Že nějakou měl a nechtěl jet po
dvou kolejích zároveň. Takže… to nikdy nedošlo nijak moc daleko.“
„Ne tak daleko jak bys chtěla.“
Pohlédla na mne úkosem.
„Jo. Ale byla jsem si jistá, že on to v podstatě taky chce, akorát
že potřebuje chvilku času. Fakt je, že o tomhle se s ním nikdy nedalo
mluvit, vždycky to utnul. Držel si odstup. A já si myslela, že je času
dost, že třeba až se vrátí z hor… pak odjel…“
Odmlčela se. Prohlížel jsem si ji. Dívala se nepřítomně z okna. Má
modré oči, pomyslel jsem si. Jaké měla Krovka? Hnědé? Hnědozelené?
Nic neříkala, jen hleděla ven, v modrých očích se žádná vlhkost neobjevila. Nakonec promluvila docela tiše.
„Chybí mi. Bez něj je všechno takové… obyčejné. Nijaké. On měl
své kouzlo a to kouzlo přenášel na všecko kolem a mě napadlo, že zkusím zjistit, jestli něco z toho kouzla někde nezůstalo. A tak jsem si to
namířila rovnou sem, kam taky jinam, než za jeho nejlepším kamarádem. Vždyť on o tobě mluvil skoro pořád, o tom, co jste kdy podnikli…“
Otočila se na mne: „Hele, je pravda, že jste kdysi ukradli auto?“
„Tak tyhle věci ti zrovna vykládat nemusel.“
Ve skutečnosti to byla pravda jen poloviční, ukradli jsme auta
dvě.
Pousmál jsem se: „Na tohle se mne neptej, všecko zapřu.“
Už byla zase veselá, trochu sebou zavrtěla, jako by setřásala něco
nepříjemného, a pak řekla: „A taky potřebuju, aby mě někdo konečně
naučil ty jeho lezecké fígle! Lezli jste přece hodně spolu, ne?“
Zaváhal jsem: „To je sice fakt, ale já nikdy nebyl ani trochu tak
dobrý. Podívej se na mne, dneska mám o nejmíň dvacet kilo víc než
24
Rak, s tímhle při lezení žádné zázraky nedokážu. Rak lezl po skalách,
mě zas víc bavilo bouchat železem. Na horách se to pak srovnalo.“
„Ale ne,“ odvětila, „mně nejde o žádné extrémní výkony. Spíš mě
zajímá ta jeho… filozofie.“
„Inu… tak jo.“
„Vážně?“
„Když říkám. Dnes na lezení venku není počasí. Půjč mi telefon,
zavolám známému, má stěnu. Za půl hodiny jsme tam.“
Zírala na mne.
„Počkej… teď?“
„A kdy? Chceš lézt, jdeme lézt.“
„Jenže já tu nic nemám!“
Líbila se mi, vyvedená z míry se mi líbila opravdu hodně.
„Cajky mám já, nějaké tričko a jiné hadry ti půjčím, lezačky bude
mít kámoš. Máš ten telefon?“
Cvakla sponou bílého obdélníku a stále trochu nevěřícně v něm
šátrala.
„To se vždycky tak rychle rozhoduješ?“
„Omyl,“ opáčil jsem, „Vůbec se nerozhoduju. Rozhodování jen
zdržuje. Já konám. První lekce Rakovy filozofie v praxi.“
Mezitím se rozhodla ona: „Tak dobře, díky moc. Ale teď to nepůjde. Já… s tímhle jsem nepočítala. Musím si ještě něco… Co takhle
v pět? V půl šesté? O půl šesté tady, ano? Můžeš se s tím tvým známým takhle domluvit?“
Bavilo mne to, souhlasil jsem, sotva dořekla větu: „Můžu.“
Pořád ještě lehce vyvedená z míry vytáhla telefon: „Dobře. Najdi
si číslo na známého.“
„Nemusím nic hledat,“ natáhl jsem ruku, „Na čísla mám paměť.“
„Já raději sama.“
Telefon mi nepodala. Řekl jsem číslo, její štíhlé prsty přeběhly po
klávesnici. Odhodila si vlasy z čela, naklonila hlavu, přidržela si přístroj u ucha a pak mi jej teprve dala.
Joe byl doma, domluvili jsme se v několika větách.
Vzala si přístroj zpět, uložila do kabelky a vstala.
„O půl šesté tady,“ ujistila se ještě mezi dveřmi.
V koupelně jsem se opláchl. Na tváři jsem měl stále ještě dost viditelné šrámy a podlitiny, přišlo mi na chvíli zvláštní, že se na ně nezeptala. Ani čaje se téměř nedotkla. Vypil jsem zbytek, vzal peníze a šel
ven. Koupím něco k jídlu.
Trať mého vlaku se znatelně prodloužila.
25
*
Byla přesná, přesná, zářivá a voňavá. Zvláštní, nikdy jsem neměl
rád, když se holky přehnaně strojily, ale Karolína byla jiná.
„To je tvoje?“ zeptal jsem se překvapeně, když ukázala k bílému
autu před domem. Nevyznám se v autech, sám žádné nemám, ale
zdálo se mi stejně luxusní jako ona sama.
„Myslel jsem, že půjdeme pěšky.“
Vyfoukla vzduch nosem, z jejího úsměvu sálala spokojenost se
sebou, sebevědomí a na okamžik se mi zdálo, že i špetka pohrdání.
Ale když promluvila, dojem se vytratil.
„Tak kudy z nudy?“ rozverně se na mne obrátila.
Ukazoval jsem cestu a přitom ji pozoroval. Karolína řídila uvolněně ale soustředěně, jen občas na mne rychle pohlédla, snad aby se
ujistila, že na ni hledím. Zjevně jí dělalo dobře dělat dojem, a já zas
musel uznat, že dojem dělá vskutku dobrý a dělá ho dobře. Ošklivák
Joe nás čekal před vchodem.
„Dneska…,“ řekl a zarazil se při pohledu na Karolínu, „dneska
mám vlastně zavříno. Ale pro tebe všecko. Nazdar, Folky.“
Představil jsem Karolínu, Joe zachřestil klíči a otevřel nám.
„Jak jde kšeft?“ zeptal jsem se ho. Jen cosi neurčitého zavrčel,
pohledem stále přilepený na Karolíně. Věnovala mu jeden ze svých
třpytivých úsměvů.
„Kde se můžu převléct?“
„Tady,“ zachraptěl Joe a zamával rukama, „tadyhle je to, no, šatna
a všecko, já ti tam, e, já vám tam rozsvítím, moment, tak.“
Karolína jej neopravila, zavřela za sebou dveře. Šli jsme chodbou
do haly.
„Hele… to je tvoje?“
Pokrčil jsem rameny: „Se neví.“
„Kdo neví? Ty nebo vona?“ zachechtal se Joe a pak znalecky ohrnul ret: „Ty jo, sis sáh’ hodně vysoko. Ta bude drahá, ti řikám.“
Ošklivák Joe to musel vědět, vždycky chodil jen s těmi nejkrásnějšími holkami. Zacvakaly jističe, pod vzdáleným stropem se rozzářila světla.
„A co Krovka?“
„Se neví,“ zopakoval jsem gesto, „Asi nic.“
Odmlčel se, pak zavrtěl hlavou, napůl udiveně a napůl nesouhlasně.
„Krovka je hodná holka, Folky.“
„Jo.“
Vytáhl jsem z pytle cajky.
26
„Co máš s ksichtem?“
Lano bylo jako vždycky samý uzel.
„Ožral jsem se a jacísi čórkaři si ze mě udělali kopačák.“
„Z tebe, jo?“ podivil se Joe, „A jak skončili? Uhraješ to na podmínku?“
„Vole… Byl jsem sťatej jak nikdy, na nic jsem se nezmoh’.”
„Hm… To’s musel bejt fakt jak prase.“
Joe si dřepl ke mně a pomáhal rozmotat lano. Ztišil hlas.
„S tím Rakem… Blbý, co?“
„Jo. Blbý.“
Rozvázali jsme smyčky. Joe se zas vztyčil a nervózně si přehazoval klíče z dlaně do dlaně.
„Blbý…,“ zopakoval zadumaně.
Vešla Karolína.
V krku mi zakrákalo, když jsem se snažil potlačit vyprsknutí.
Teda… co je moc je moc. Jako kdyby vypadla z reklamy na fakt hustě
dobrodružnej biják. Brzy i ve vašem kině. Ještě by to chtělo sluneční
brejličky. A ta čepička… Na hlavě kšiltovku, zlaté vlasy ji vytékaly pod
páskem vzadu. Dokonalá… Vyprskl jsem doopravdy.
Joe stál chvíli jak vyřezaný, čekal jsem, kdy otevře úžasem
hubu.
„No tak…,“ vzpamatoval se, „No tak mládeži, se tu teda bavte jak
dlouho chcete, pak to Folky všecko pozhasínej a klíč hoď do schránky.
E…“
Pár vteřin přemýšlel, co by ještě řekl, potom se otočil a odklátil se
chodbou, kroutě přitom stále nevěřícně hlavou. Karolína počkala, až
uslyší bouchnutí venkovních dveří. Pak se obrátila ke mně. Neusmívala se. Vůbec ne.
„Folky, jedno si teď ujasníme,“ prohlásila studeně, „Ty jsi ty. Jsi
jaký jsi. Já jsem já, jsem taková jaká chci být. Jasný? Jsou věci, na
kterých se zjevně neshodneme a nic nám nepomůže, když se budeme
navzájem shazovat. Buď to vezmeš, jak to je, nebo ne, ale pak to řekni
rovnou.“
Šla z ní zima.
„Tak co, Folky, už žádný úšklebky? Bereš?“
Zima a taková… síla. Tohle není Krovka, kamaráde, pomyslel
jsem si. Jak to říkal Joe? Šáh’ jsem vysoko.
„Jo. Promiň, Karolíno.”
Jen okamžik, a tvrdý výraz v její tváři nahradila dřívější veselost.
Bez přechodu. Zasmála se.
„Nic se nestalo, Folky. Dáme se do toho, co říkáš? Vytáhnem na
svět ta Rakova kouzla.“
27
*
„Tak kde začneme?“
Protáhl jsem lano, karabina pronikavě cvakla. Už jsem dlouho
takhle… Zauvažoval jsem.
„Jak dlouho lezeš?“
„Řekněme pár měsíců. Je to důležité?“ odpověděla Karolína otázkou.
„Nechci ztrácet čas vysvětlováním něčeho, co znáš. Pár měsíců,
takže žádná začátečnice… Co kdybys mi ukázala… To bude nejlepší,
Karolíno, předveď se.“
„Fajn.“
Předváděla se ráda.
Poodstoupila kus od stěny a pozorně si ji prohlížela. Pak si
vybrala cestu a nastoupila. Lezla dobře, úsporně. Občas zaváhala,
ale ne nadlouho. Z jejích pohybů čišela cílevědomost, sebevědomí a –
nedostatek respektu. Mladá. Byla nahoře. Cesta byla jen průměrně
obtížná, přesto mi ale bylo hned jasné, co jí řeknu.
„Tak co, mistře?“ kývla na mne, když stála, ještě udýchaná, znovu
na zemi, „Jak zní hodnocení poroty?“
„Hodnocení? Já tě nechtěl hodnotit, ale… Jsi dobrá. Můžeme to
zabalit.“
„Jak, zabalit?“ zírala na mne, „Proč? To lezu tak blbě?“
„Vždyť ti říkám, že jsi dobrá.“
„Tak jak to, zabalit?“
Povzdychl jsem si.
„Podívej se, Karolíno, vždyť já vlastně ani nevím, co po mně chceš.
Po Rakovi jsi chtěla, aby tě něco učil, a on by asi i mohl, říkal jsem ti,
že byl na skále mnohem lepší než já. Vidím, že nejsi žádný začátečník,
neděláš podstatné chyby, fyzicky jsi na tom dobře, tak co bych teď měl
asi dělat? Tebe není co učit, Karolíno, prostě lez, jak chceš, zlepšíš se
sama od sebe. Jsi už teď dobrá a já k tomu, abys byla lepší, asi nijak
přispět nemůžu.“
Pohrávala si s popruhem úvazku.
„Jestli máš zájem, můžu tě seznámit s nějakým výborným lezcem. Třeba zrovna s Joem, lezl i závodně a dost vyhrával.“
„Ty se bojíš,“ řekla.
„Co?“
„Normálka se bojíš.“
Nechtělo se mi věřit, že mě chce tak pitomě vyprovokovat.
„Ty se Folky bojíš, že jsem lepší, že se ukáže, že už jsi to všecko
zapomněl, tak máš akorát plno chytrejch keců.“
28
A jak průhledně!
„Neboj, já se ti nebudu smát. Nejsi třeba ve formě, dobrá, já to tak
beru.“
To snad není pravda.
„Já…“
„…jsem sem šel, abych předvedl, jak jsme bývali s Rakem dobří,“
doplnila mne, „Abych ukázal ten náš legendární styl. Abych se vytáh’.
Jenže teď nějak ztrácím odvahu, co?“
Je pěkná, místy dokonce krásná, ale myslí jí to divně. Zatraceně
divně. Je asi přece jen jedna z nich. Pocítil jsem cosi jako zklamání.
Myslel jsem…
Kurva. Ztrácím čas.
Vycvaknul jsem se z lana, postavil se pod stěnu a zavřel oči. Červenočerná oblaka, dole namodralá stopa světel reflektorů, pomalý
dech. Pomalejší, hlubší. Nemyslel jsem už na nic. Otevřel jsem oči a
první chyt mi spadl do ruky.
Když jsem přelézal přes zábradlí galerie, ozval se zespodu potlesk.
No… zas tak dobré to nebylo. Ošklivák Joe by se sice neválel s řehotem po zemi, ale ani žádný úšklebek uznání by v poďobaném obličeji
nevyloudil. Přece jen, o čtvrt metráku víc, než je na lezce dobré, se
pozná, s tím žádný styl nehne. Bylo to… v rámci možností.
„Žjóva!“ udělala, když jsem sešel dolů. Nebudu lhát, trochu mě to
potěšilo. Ne zas tak… No jo, dobře, všem je to jasný.
„Já že jsem dobrá, jo? A co bys byl potom ty?“
„Zbabělec, co má akorát plno chytrejch keců, myslím.“
Zaculila se.
„Ale no tak. Musela jsem tě trochu pošťouchnout. A že to stálo za
to. Jsi skvělej.“
„Cože? Neslyšel jsem, zopakuj to.“
Odfrkla.
„Tak se koukni.“
Chytil jsem ji za loket, odtáhl kus od stěny, aby nám reflektory
nesvítily do očí, a začal objasňovat.
„Podívej, tys lezla tudy, já támhle o kus vpravo. To moje je sice těžší
cesta, ale ne o moc. Ty bys ji taky dala, v tom to není. Támhle úplně
vpravo, ten převis. To bych nezvlád’, dnes ani náhodou. Popravdě jsem
ho dal akorát párkrát v životě. Tobě postačí pár týdnů intenzivního
tréninku a nebude v tom pro tebe zásadní problém. Takže jak vidíš,
v obtížnosti to není. Nejsi horší, zvládáš prakticky to samé. Na soutěži můžeš za půl roku zabodovat, já nikdy. A v soutěžení ti styl nepomůže, nebo alespoň ne moc. Ty chceš vyhrávat, ale tohle není o vyhrávání. Ne na soutěžích. Je ti to k ničemu.“
29
Chystala se cosi říct, ale nedal jsem jí čas.
„Fajn, už je mi jasné, že nedáš pokoj. Co chceš, toho dosáhneš.“
Blýskla očima, avšak ne zle.
„Je to v té plynulosti, i když ani plynulost není všecko, jen část. Je
to v přirozenosti. Ono se to dost špatně vysvětluje… Tančíš, Karolíno,
představ si, že tančíš. Proč? Aby ses přemístila z jedné strany parketu na druhou co nejrychleji? Ne, to bys běžela. Tančíš proto, abys
vyhrála soutěž? Ne, to by ses pohybovala úplně jinak, to už by nebyl
tanec, ale gymnastika. Netančíš pro nic, prostě jenom tančíš. Ne proto
nebo proto, tančíš. A v tom to je.“
Poslouchala.
„I když ani to není celé, ale to teď nechme, takhle to bude stačit.
Tančíš, jenom tančíš, vznášíš se, až vlastně sama neděláš nic. Když
běžíš, snažíš se se vší urputností, abys donutila svět přemístit se od
startu k cíli, tlačíš do něj nohama ze všech sil, bušíš do něj. Je v tom
násilí. Když tančíš, neděláš nic, svět tě nese na vlnách. Ne tam, kam
ty chceš, protože ty už nic nechceš, nese tě to úplně samo, vlastně
ani tak ne, není žádné to a ty, ty a svět, jste jeden celek, který někam
proudí. Svět teče časem a ty jsi jen součástí univerza.“
Pohlédla mi přímo do očí a vydechla:
„Rak. Jako kdybych ho slyšela.“
Měsíce jsem toho tolik nenamluvil.
„Slyšíš ho. V jistém smyslu.“
Vzpamatovala se, už zase byla věcná a cílevědomá.
„Je to nádhera, Folky, přímo poezie. A teď mne to nauč.“
Udělala pár kroků pod stěnu.
„To se nedá naučit, ne tak, jako když se učíš třeba… řídit auto.
Ty už to umíš, Karolíno. Je to v tobě, je to tvoje přirozenost. Ty jí jen
musíš dát prostor, přestat jí bránit. Vylez támhle k tomu chytu.“
Byl to jen kousíček, byla tam za pár vteřin.
„Jsem tu, co dál?“
„Nevím. Nic?“
Slezla dolů.
„Jak, nic?“ řekla s potlačovanou rozmrzelostí.
„Proč jsi tam lezla, Karolíno?“
„Vždyť jsi chtěl!“
„A tys mi chtěla vyhovět? Proč lezeš, Karolíno?“
Rozhodila rukama.
„Protože chceš být lepší. Chceš vyhrát soutěž, chceš se ukázat
na té nejvyšší a nejstrmější věži, chceš, aby tě uznávali. Chceš, aby
ti tleskali, lezeš, aby ses mohla cítit nadřazená, kvůli tomu lezeš? Já
30
chtěl, abys tam vylezla, tys mi chtěla vyhovět. Pořád jen chceš, chceš,
chceš. Zkus nechtít.“
Voněla. Těžko nechtít, když má tak zlaté vlasy, řekl kdosi ve mně.
Nevšímal jsem si ho.
„Chtění brání přirozenosti, zabíjí ji. Potlač ho a všecko se udělá
samo.“
Přikývla.
„Dobrá, snad to chápu. Co mám udělat?“
„Nic.“
Viděl jsem na ní, že nerozumí a ztrácí trpělivost.
„Tak jo. Stoupni si sem. Vidíš ten chyt? Zavři oči. Chyť ho.“
Udělala to a otevřela oči.
„Dobře?“
„Ne. Chyť ho znovu.“
„Zavřít oči?“
„Tentokrát ne,“ řekl jsem. Znovu natáhla ruku a uchopila výčnělek.
„Teď to zkus ještě jednou se zavřenýma očima. Tak. Cítíš ten rozdíl?“
Hmátla vedle.
„Jo, netrefila jsem se. Chceš říct, že lezeš se zavřenýma očima?“
„Vůbec ne.“
„Tak co?“
V jejím hlase byla naléhavost a nespokojenost. Chce všecko a
hned. Nechápe to.
„Ruka je rychlejší než hlava, Karolíno, tohle ti přece Rak musel
říkat. Rád to opakoval. Ruka ví, kam má sáhnout. Ty lezeš dobře, ale
je v tom moc… chtění. Jsi cílevědomá, to je tvoje povaha. Podíváš se.
Rozmyslíš se. Vyhledáš cíl, dáš se do pohybu. Dosáhneš cíle. Podíváš
se, a nanovo.“
„To je snad… normální?“
Pousmál jsem se.
„Nu ano, je. Ale tys nechtěla, aby tě Rak učil být normální.“
Tak znovu.
„Ruka je rychlejší než hlava. Nepotřebuješ přemýšlet, nemusíš uvažovat nad tím, co uděláš teď a co potom. Nemusíš nic plánovat. Když tomu necháš volný průběh, udělá se to samo. Ruka sama
udělá.“
Stála bez hnutí pod stěnou.
„Ruka nic nedělá,“ ohlásila po chvíli.
Její nespokojenost se přenesla na mne. Je to k ničemu.
„Blbost! Zavři oči a lez nahoru!“ zařval jsem.
31
Zkusila to, uklouzla jí noha. Spadla sotva z metru na žíněnku.
„Znova! Zavři oči a lez!“
Spadla znovu, zatnula zuby, servala si z nohou lezačky a vší silou
je mrštila do rohu.
„Píčovina!“
Šel jsem pro botky, pomalu, aby měla čas se uklidnit.
„Promiň, Folky. Zlobíš se?“
„Ne, proč?“
„Přece že… Asi dnes není ten pravý den, jsem nějaká… napnutá.
Co kdybysme toho pro dnešek nechali a zkusili to jindy?“
„Jak chceš.“
„Fakt se nezlobíš?“
„Ne.“
Prohlížela si mne.
„Nezlobíš. Jsi takový… klidný. Až nepřirozeně, Folky. Kdybych tě
neviděla lézt, myslela bych si… Tak jo, zkusíme to jindy. Máš hlad?“
„Celkem.“
„Bezva, Folky. Spakujeme věci, já se trochu opláchnu – teče tady
teplá voda, ne? – a pak vyrazíme do nějaké ňamky hamky restauračky, bereš?“
Bereš byla její oblíbená fráze. Ňamky hamky, proboha.
„Si piš.“
Seděl jsem na obrubníku před domem, čekal. Kolem prošel pán
se psem. Pes mne očichal. Klidný. Ano, klidný, Karolíno. Už jsem toho
zažil příliš, i vzteklých holek jsem už viděl mraky. Všecko se jen opakuje. Mne už, Karolíno, těžko něčím překvapíš.
Ale to byl šeredný omyl.
*
Měl jsem chuť na pivo.
Lokál byl moderní a drahý. Stylový nábytek, nerezové doplňky,
nová dlažba. Necítil jsem se tu dobře, ze všeho sákla nadutost a
odtažitost. Kdesi v pozadí hrála hudba, odrazy od holých stěn ji rozmazaly do všech koutů, po podlaze se převalovalo hučivé dunění spodních tónů. Měl jsem pořád hlad, jídla bylo málo a nechutnalo mi. Číšník se díval nevlídně, viděl stejně jako já, že sem nepatřím.
Nebo rum nebo něco. Zamíchal jsem kafe.
Karolíně se tu líbilo. Jedla po malých soustech, krátkými, rovnými pohyby. Hospodu vybrala ona. Zapadla sem. Moderní, drahá,
dokonalá. Ale chladná. Trochu. Asi.
32
Při jídle letmo prohodila několik vět. Zeptal jsem se na školu, přešla to. Nevadilo mi to, ani jsem si vlastně povídat nechtěl. Namluvil
jsem se dost pod stěnou Oškliváka Joea. Měl bych zas začít, uvažoval jsem. Poslední týdny jsem jen chlastal. Zaběhat si. Trochu do hor.
Zabouchat železem. Dostat se zas do formy. Najdeš si tlustou ženu a
budete mít sedm dětí, vole.
Doma mám vajíčka, napadlo mne. A k nim prázdnou tmu.
Karolína dojedla, kávu nechtěla.
Zaplatil jsem a začal se loučit.
„Počkej, Folky,“ zarazila mne, „Odvezu tě.“
Nejdřív jsem chtěl odmítnout, ale pak jsem se jí podíval do očí.
„Dík.“
„Vzadu,“ řekla, když auto zastavilo před domem, „Mám dvě láhve.
Mám dvě láhve, Folky, mám chuť je s tebou vypít, ale mám taky jeden
vážný problém.“
„Problém? V čem tkví?“
Nedívala se na mne, hleděla upřeně přes přední sklo do noci.
„Problém je v tom, že řidiči nesmějí pít, Folky. Tudíž když s tebou
vypiju ty dvě láhve, nemůžu pak už odjet. Je to potíž.“
Souhlasil jsem.
„Ano… Skutečně potíž… V téhle chvíli nevím, jak bych ti pomohl,
Karolíno. Snad že bychom vzali ty láhve a šli je nahoru vypít s tím, že
nás napadne něco potom?“
Pokývala hlavou.
„Může být, Folky. Zdá se mi, že by to mohlo fungovat.“
Vzali jsme láhve a šli nahoru. Nápad jsme dostali ještě dřív, než
byly prázdné.
Nebyla zas tak chladná.
*
Spal jsem lehce.
Nemohlo být víc než pět, půl šesté, když se pohnula. Tiše, opatrně
a velmi pomalu se posadila, pak dlouho setrvala bez hnutí. Snad mne
pozorovala, neotevřel jsem oči. Po několika minutách vyklouzla zpod
spacáku a chystala se postavit. Natáhl jsem ruku a chytil ji za lýtko.
Bylo tvrdé.
Nevydala žádný zvuk, jen ztuhla. Pak si lehla zpět, přivinula se
ke mně a do ucha mi zašeptala jediné slovo:
„Spi.“
Když královna rozkáže, poslechnout se musí.
33
Vzbudil jsem se nabitý, natřískaný energií a bylo mi dobře. Kurva,
dobře! Takhle už mi nebylo celé týdny, snad měsíce. Vrazil jsem do
koupelny a rozesmál se.
„Přijdu,“ napsala Karolína rtěnkou doprostřed zrcadla. Chechtal
jsem se, ta holka je dočista cáklá. Každopádně moc kouká na televizi.
Ještěže nenapsala I’l be back.
„Přijde,“ vysvětlil jsem chlápkovi v zrcadle.
„To je dobře, ne?“ pokrčil rameny.
Ukázal jsem na něj vztyčený palec, on ukázal palec na mne. Taky
měl z něčeho ohromnou radost, viděl jsem to na něm. Sympatický
chlápek.
Snědl jsem všechno, co jsem našel, zalil kafem, serval z postele
prostěradlo a spolu se spacáky nacpal do pračky.
„Nemůžeš být pořád takové čuně,“ pokáral jsem muže v zrcadle.
Zdálo se, že to chápe.
Zima kamsi odešla, počátek ledna hřál neobvyklým teplem. Klusal jsem po lesní pěšině, a když jsem vyběhl až na kopec k ocelové
věži, byl jsem zpocený jak kůň.
Koupil jsem dvě nové deky. Cukr a barevné deky.
Víno jsem vybral drahé, v dlouhých, štíhlých lahvích.
Voda ze spacáků, rozhozených po radiátorech, kapala na podlahu, ale to přece nevadí, vždyť co je mokré, to je čisté. Naplnil jsem
pračku další dávkou, zasypal všecko bílým práškem.
„Tebe taky vyperu!“ pohrozil jsem člověku ze zrcadla.
Železa jsem naložil jen přiměřeně, přece jen, po tolika týdnech…
K čertu s přiměřeností! Když tohle dáš, přijde o hodinu dřív. Naložil
jsem víc a dal to.
Nepřišla.
Postavil jsem jednu z útlobokých lahví na stůl, vytáhl kudlu a
otevřel vývrtku. Pod okny prošel noční chodec, na chodbě něco klaplo.
Ticho. Zvonek mlčel. Vývrtka cvakla zpět do nože, ztratil jsem chuť.
Šel jsem do koupelny a smazal rudá písmena.
„Chováš se jak piča,“ sdělil mi chlap.
Oholil jsem mu tlamu, hajzlovi.
*
Nešla. Monitor mne oslepoval, stáhl jsem jas, co to šlo, avšak stále
svítil v tmavém pokoji příliš. Příliš a zbytečně. Nepřišla, nenapsala.
Jen zpráva od mámy, špatně, žádné „jen“. Zpráva od mámy, starostlivá. Nic nevyvádím, mami, neboj, nenapsal jsem, co přesně
dělám, i když by ji to potěšilo, měl bys, kluku, už s tím blbnutím pře34
stat, neříkám usadit se, ale víš, jak to myslím. Najít si nějakou pěknou, nebo vůbec nějakou, třeba i s Krovkou by se smířila, hlavně mi
nikam nespadni.
A paní Vorlovou vykradli, teda vlastně ne dočista, jen jí kdosi vlez’
do bytu, zpřeházel věci, ukradli jen pár krámů po Rakovi, sošku,
co své mámě dovez’ naposledy z Indie, a snad jakési papíry, nic cenného, tedy pro ni ano, ale policajti se tím asi zabývat nebudou, ani
nic nezničili, ani zámek ne, paní Vorlová se teď bojí sama, možná se i
odstěhuje, prý má v Čechách příbuznou nebo snad známou, ale ještě
neví.
Sestra zdraví a ať fakt neblbnu.
Odeslal jsem odpověď, pokoj se propadl do tmy.
Přišla až další den odpoledne, přitiskla se ke mně a její vůně naplnila byt.
„Včera to nešlo.“
„Nevadí,“ lhal jsem.
„Prima,“ pochválila útlé lahve s rudou tekutinou, „Ale já mám
něco lepšího.“
V koženém vaku s matnou přezkou to zacinkalo. Obsah jejích
lahví byl hnědý a voněl po dřevě. Našel jsem skleničky, nalila mně i
sobě. Mně víc.
Povalil jsem ji na postel, zlaté vlasy mne zasypaly.
„Počkej,“ vydechla, „Počkej, teď ne. Chci abys mi povídal. Povídej.“
Přinesla sklínky do postele a já povídal.
Chtěla to.
Chtěla vědět všecko a tak jsem jí všecko řekl. O Rakovi, o mně,
o všem. Vyvolal jsem zpátky z času to všechno a pokojem vířil sníh,
slunce pálilo na vrcholcích skal, které jsme vylezli, Rak se znovu smál
ve větru, kamenné desky zas padaly z Domu, aby kolem nás ve vzduchu načrtly rozmazané čmouhy a na vrcholu Smažené ryby jsme se
opět hádali.
„Kokotina, úplná blbost, spát přímo na vršku,“ slyšel jsem, jak
znovu říkám.
„Jo, kokotina,“ souhlasil mrtvý Rak.
„Smete nás to jak mastnej papír, ty šmoku,“ řval jsem na něj.
„Jo, smete,“ odvětil radostně.
„Vidíš to! Támhle, žene se to rovnou na nás!“
„Vždyť o to přece jde,“ překřikoval Rak vítr.
„Čuráku! Podej stan!“
Roztáhli jsme stan, do rohů zarazili cepíny, co nejhlouběji, vyházeli metrák sněhu lopatou na sněhový límec a ono se to přihnalo,
35
položilo stan, rozervalo na cáry a ty odneslo, metrák sněhu nám mrštilo do obličeje, ležel jsem na břiše a Rak řval smíchy.
„Ty vole, my tu chcípnem, všichni tady pojdem!“ vřískal mi nadšením přímo do ucha a já kopal lopatou do sněhu díru, Rak hrabal
cepínem a bylo nám v tom svinstvu ještě horko, díra se prohlubovala,
a jak jsme do ní zapadali, vítr zeslaboval. Protáhli jsme chodbu kus
dozadu, abychom se oba vešli.
„Seš moc tlustej,“ řekl Rak už normálním hlasem. Vítr vyl nad
námi, do otvoru jsme nacpali batohy a zapřeli je cepínem.
„Kušuj, nebo tě rozmáčknu. A nešij sebou.“
„Počkej… už to skoro mám… tak uhni kurva kousek…,“ házel
sebou Rak a šátral kdesi ve vnitřních kapsách bundy. Pak vystrčil ze
spacáku ruku.
„Je libo cigárko?“ ukázal krabku.
Třískl jsem hlavou o strop záhrabu. To je cvok, ježišmarjá, to je
cvok.
„Tady v díře? Ti jebe! Se zadusíme, blbče! Máš jich dost?“
Zapálili jsme si snad až desátou sirkou, tak byly mokré, vypnuli
čelovky a dusili se dýmem. Když už se to nedalo vydržet, otevřeli jsme
na chvíli díru a vítr vysál kouř ven. Bouře se pomalu uklidňovala,
mezi rychle letícími mraky plály hvězdy.
„Poslední! Chceš poslední?“
Nechal jsem ji Rakovi, zachechtal se a ukázal dlaň.
„Hele, náhoda, zbyly dvě.“
Zírali jsme na skoro už čisté nebe. Pošli všichni, ti všichni tam
dole, ve svých luxusních domcích a hotelových postýlkách, všechny
je to zabilo.
„Ale kosa tu je, to zas jo.“
Ráno bylo plechové. Slezli jsme dolů, do ulic městečka plného mrtvých lidí. Na trhu jsem koupil jablka, sedli jsme pod slunečník a pili
pivo. Stan dopadl kus za Itálií do moře.
Nalila mi znovu z hnědé láhve, sobě taky. Mně víc.
„Chybí ti, co?“
„Hm.“
Skončilo to všecko. V tom to bylo. Nešlo ani tak o smrt, o Raka
smeteného lavinou kdesi pod zapomenutým kopcem Himálaje. Šlo o
nás, co jsme zbyli. O Krovku, o mne. S Rakem všecko zhaslo, nikdo si
neuměl představit, že bychom mohli pokračovat bez něj.
Nebyli jsme spolu pořád, to nikdy, poslední čas dokonce ani často
ne, ale věděli jsme, že zas přijde den, vymyslíme a zas budeme na vlně.
Den už nepřijde, zmýlili jsme se. Byli jsme jako třínohý stůl, který
36
dokáže stát na sebehorších hrbolech, ale teď stolu utrhli nohu. Dvounohý stůl nedokáže stát vůbec.
Krovka to věděla, proto odešla. Nechtěla být částí rozbitého stolu.
Byl konec a už nikdy pro nás nemělo nic nového začít. Lavina
spolu s Rakem smetla i naši budoucnost.
Nalila mi ještě, sobě už ne. Whisky páchla po dubu.
Žádná budoucnost. I když chvílemi se mohlo zdát…
„Ne,“ odstrčila mne jemně ale rozhodně, „Když jsi opilý, tak ne.“
Tak ne.
Vzbudil jsem se půl hodiny před polednem, potácel se po kuchyni,
před očima mi plula neuchopitelná šedá oblaka a hlava mi mohla
prasknout.
Prej lepšího.
*
„Není to přesně takové, co?“ zeptal jsem se ocelové věže na vrcholu
kopce.
„Nikdy to není přesně takové,“ odpověděla.
Ve zpoceném tričku pádím lesem, snažím se z hlavy vyhnat malátnost a šedý kouř. Musel jsem toho vypít víc, než jsem myslel.
Kafe smrdí. Strčil jsem hlavu pod kohoutek.
Buď rád, že vůbec něco je, povídám drátům studené vody ve sprše
a jsem rád. Snad. Nejsem si jistý, sakra, nějak si nejsem jistý.
Vůně železa v posilovně šedý kouř konečně vypudila.
Karolína přišla v podvečer, letmo mne v předsíni políbila, v kabelce
jí zavrněl telefon, lekla se, trhla sebou, obsah bílého obdélníku se rozprskl po podlaze. Telefon vrčel dál, sebrala ho, zbytek nechala ležet.
„Nech to být,“ ukázala na rozhozené věci a vyklouzla s přístrojem z bytu.
Stál jsem v předsíni. Na ohnutém okraji papíru se černala krátká
řádka čísel. Z bločku vyklouzlo stříbrné pero. Podíval jsem se na papír
znovu, čísla tam pořád byla.
Nechal jsem to být.
Dveře se otevřely a zavřely.
„Práce,“ usmála se omluvně Karolína a začala sbírat věci z podlahy.
„Práce… Jaká práce?“ zeptal jsem se.
Vzhlédla ke mně, v jejím pohledu něco bylo.
„Přece se nebudeme bavit o práci, Folky,“ řekla mile, „Dnes ne.
Chci být s tebou, ať si práce trhne.“
To něco byla ostražitost.
37
„Půjdeme k Joeovi na stěnu?“ zeptal jsem se.
„Půjdeme,“ odpověděla Karolína, „Ale ne dnes. Jsem utahaná,
Folky. Napiješ se?“
Vytáhla z police skleničky, od včerejška zbylo ještě dost dřevěného nápoje. Až trochu moc na to, jak mi bylo ráno špatně.
„Dík, nebudu. Včera jsem to přepísk’, ráno mě děsně bolela hlava.
Probral jsem se až před polednem. Co ty? Nalívala’s pořád jenom
mně…“
Nízké sklenky s plochým dnem vrátila zpět, vytáhla vysoké na
nožce.
„Když piješ, tak nalévám. A tys pak tak krásně vykládal… Já
nemůžu moc pít, ráno musím řídit.“
Znělo to logicky.
„Vyzkoušíme to tvé víno, ano? Jen ochutnáme. Má nádhernou
barvu, viď?“
Dívala se na mne skrz láhev. Vytáhnul jsem kudlu, otevřel
vývrtku.
„Rudé víno, zlaté vlasy, kdepak tohle skončí asi?“
Ono zní leccos logicky.
Zasmála se, uvolněně. Jen radost. Nic dalšího v tom smíchu
nebylo. Ne.
„Ó! Ty jsi náš malý básník, viď? Budeš mi zase povídat? O Rakovi,
o sobě…“
„Ty znáš Krovku, Karolíno?“
Zahleděla se do vína, tekoucího do sklenice.
„Krovku? Kdo je Krovka? Ne, neznám žádnou Krovku.“
Naplnilo jednu a teď teklo do druhé. Pořád jej sledovala.
„Musíš znát Krovku. Rak ti přece musel o Krovce něco říct, vždyť
my jsme nebyli dvojka, ale trojka. On, Krovka a já. Musel ti o ní povědět.“
Sklenice byly plné. Konečně se podívala na mne.
„Aha! Ty myslíš tuhle Krovku. Ano, jistěže se zmínil, že s vámi
někdy jezdila i jakási holka. Zapomněla jsem, že se jmenuje Krovka,
dokonce mi její jméno možná ani neřekl.“
Vzala sklínky ze stolu.
„Pojď vedle, Folky, je to tam pohodlnější. Natáhneme se, co říkáš?
Jen tak. Napijeme se, hm?“
Pozvedla víno směrem ke mně.
„Na co?“
„Ať úsměv Buddhy věčně prozařuje naše mysli,“ plácl jsem první
kravinu, která mne napadla.
„Nádherné, Folky. Na úsměv Buddhy!“
38
Rudý jazýček projel mezi rudými rty a ponořil se do rudého vína.
„A teď mi zas povídej. Třeba o Krovce, když chceš, o krásné Krovce.
Jaká je, co dělá, kde bydlí…“
Odložil jsem sklenku prudce na okenní parapet, pár kapek vína
vyprsklo.
„Nezlob se, musím…,“ zavolal jsem na ni už zpoza dveří.
„Hehe, Folky, ty sis to trochu spletl,“ halekala na mne Karolína
z pokoje, „Napřed se pije, potom čurá!“
Spletl. Kdo ví, kdo se vlastně spletl, promluvil zadumaně člověk
v zrcadle.
„Kdes byl, prosím tě, tak dlouho?“ mávala Karolína prázdnou
sklenkou, když jsem se konečně vrátil. Mezitím se svlékla a zalezla
pod deku.
„Nalej mi ještě trochu, a už začni. Na úsměv Buddhy!“
Tak tedy o Krovce.
S Rakem jsem se znal už do první třídy, bydleli jsme jen pár ulic
od sebe. Krovka přišla o hodně později, až na fakultě. Krásná Krovka…
Nebyla vůbec krásná. Nebyla, věděla to o sobě, a tak to ještě podtrhla,
ze vzdoru, aby viděli, že ji nedostanou, že jí na takových věcech nezáleží, schovala se za tlusté brýle, které nepotřebovala, a navlíkla se do
pytle od brambor. Jsem škaredá a co, budete mne mít rádi? Nebudete,
vždyť vás znám, vím jací jste. Seru na vás, vy povrchní šupáci.
Nebyla vůbec krásná, ale chytrá byla víc než my všichni dohromady. Chytrá… Krovka byla génius, což není pochvala, jen konstatování věci. Rak nechal školy po třeťáku, já sotva prolez’, Krovka skončila s červeným diplomem. Málem ji od zkoušek vyhodili, to proto,
že si tropila z profesorů nepokrytou legraci, dokazovala jim v jejich
vlastních oborech, jací jsou ignoranti, jak snadné je zamotat je do
spleti pseudologických vývodů a pak je utopit. Pohrdala jimi, protože
si myslela, že oni pohrdají jí. Bylo to tak. Dali jí diplom, zavřeli dveře
a zapomněli na ni.
Já určitě nejsem pitomý, ani Rak nebyl, ale s Krovkou jsme si tak
občas připadali. Než my jsme se pracně vyškrábali na první schůdky
logické stavby, ona už prošmejdila všechny její místnosti, a když se jí
chtělo, podminovala ji, nechala nás vlézt dovnitř a pak nám ji jednou
větou shodila na hlavu.
Smáli jsme se, Krovka se mračila, myslela si, že se smějeme jí.
Pochválili jsme ji, urazila se. Pozvali jsme ji na čundr, myslela si, že si
z ní děláme legraci.
Ale přišla.
Ve vlaku Rak řekl, že jsme ji vzali s sebou, jen abysme si z ní
dělali legraci, že viděl film s obludami, že tam obludy vytáhli na laně
39
na strom a házeli na ně kamení a že my to s Krovkou uděláme zrovna
tak. Dřív, než mohla vybouchnout, jsem jí sebral brýle, dostala sluneční, do ruky flašku s pivem, a protože nevěděla, co má dělat, raději
se opila.
Večer zas nevěděla, na koho z nás se má vyvalit, a tak nebylo
nic.
Rakovi řekla jeho holka, že s ním končí, jestli se bude tahat o
víkendech s příšerou. Bylo dost naivní, tohle děvče. Poslal ji do prdele,
prý má plné zuby blbých nán, které nic nepochopí, ani kdybyste jim to
do hlavy rvali lopatou. Hezky nahlas.
Krovka nepotřebovala lopatu, Krovce stačilo naznačit. Obvykle
jsme to byli my, kdo si vedle ní připadal tupě. Školu jsem dokončil
asi jen díky ní. Nebyla sportovní typ, na vysoké hory jsme ji nebrali,
ale zvládla leccos, byla přizpůsobivá. A vděčná. Ne jako ty mrchy, co
si myslí, že se celý svět musí točit kolem nich. Byla tichá a vděčná,
Krovka s altovým hlasem.
A trochu…
„Co?“ zeptala se Karolína. Vyprázdnil jsem zbytek láhve do její
sklenice.
„No, trochu praštěná. Ačkoli… ono je to těžké.“
„Jak, praštěná?“
„Vyletí. Stačí málo a bouchne. Emotivní, řekněme.“
„Hysterka,“ byla si Karolína jistá.
„Někdo by to tak nazval, já říkám emotivní. A ještě… Po škole
začala trochu ujíždět. Dělala takové divné věci, někdy to vypadalo
rozumně, ale někdy zas no… jako duchařina. Nebo tak něco.“
Karolína vyprskla: „To chceš říct, že vyvolávala duchy?“
„Ne, to ne, bylo to jenom něco jako. Vymyslela si takovou teorii…
prostě někdy mluvila jakoby z cesty, že má předtuchy a kdovíco, ale
ona nemyslela předtuchy jako mají šílenci, takoví ti psychotronici a
vyvolávači duchů, těmi ona opovrhovala, byli to pro ni stejní blázni
jako pro tebe nebo pro mne. Je to dost složité, mluvila o vnímání skrytých rovin světa a svou logiku to mělo, jenže… prostě to znělo tak
divně, že jsme to nikdo nebrali vážně.“
„Já myslím, že kdo věří na předtuchy, je magor,“ zatvrdila se Karolína.
„No jo, asi jo. Asi. Říkám ti, ona je geniální, pro nás je dost těžké
ji posuzovat.“
„Geniální magor… Hele, a teď s pravdou ven,“ zatočila Karolína
sklenicí, „Kdo z vás s ní to, no, chodil?“
Vůbec jsem neměl o Krovce začínat. Sebral jsem Karolíně sklenici.
Poťouchle se ušklíbla.
40
„Že by oba?“
„Ne, to ne,“ řekl jsem rychle. Vždyť to bylo už dávno, jen jednou
nebo dvakrát a... Nemusí všechno vědět. Pokračoval jsem.
„Rak měl svoje spády jinde. Uznával Krovku, byl rád, když s námi
něco podnikla, ale takhle on ji nebral.“
„Z tebe to leze jak z chlupatý deky. Takže když Rak ne, tak teda
ty.“
Zahučel jsem. Já se jí taky neptám.
„No… Teda občas.“
Zahýkala smíchy. Taková trocha vína a co to udělá.
„Občas, jo? Občas! Co znamená občas?“
„Občas znamená občas.“
„Aha, to’s mi to pěkně vysvětlil. Tak hele, Folky, panáčku. Kdy je
občas? Je včera občas? Je předevčírem občas? Je dnes ráno když jsem
tu nebyla občas?“
To byl ale blbej nápad, pitomej, nedomyšlenej.
„Ne, Karolíno, to už je pryč. Je konec, skončilo to. Před měsícem,“
trochu jsem si přidal, „Když se nevrátil Rak, tak to všecko skončilo.
Definitivně. Už žádné občas.“
Zabalila se do deky a uvažovala.
„A co ty její předtuchy? Splnily se někdy?“
Pohladil jsem ji po hlavě, po vlasech. Takových krásných, žlutých
vlasech. Zhasnul jsem, lesk zmizel ve tmě.
„Jo, splnily. Když se zabil Rak. Věděla to ještě než odjel.“
Hleděl jsem do stropu.
Na stole v kuchyni ležela bílá obdélníková kabelka s matně stříbřitou sponou. Spíš taková složka.
Karolína voněla.
V kabelce byl papír s ohnutým okrajem.
Na čísla mám paměť.
První v řádce černých čísel byl Krovčin telefon. Mezera. Směrovací
číslo Milína. Mezera. Číslo Krovčina domu. Konec řádky.
Karolína vyklouzla zpod své deky a přivinula se ke mně.
Nechal jsem to být.
*
Přicházela a odcházela, teď už každý den, někdy vpodvečer, někdy
později. Ráno se ztratila. Neslyšel jsem ji odjíždět, její auto bylo tiché.
Zůstávali jsme v bytě. Nechtěla jít lézt, teď ne, jindy. Chtěla, abych
jí vyprávěl, leželi jsme a já mluvil a přitom přemýšlel, co bude dál. Čas,
kdy už nebudu mít co říci, se blížil s každým večerem. Vysoké zelené
41
číslice odměřovaly poslední hodiny mých příběhů. Co pak? Karolína
nemluvila o budoucnosti. O sobě nemluvila téměř vůbec, snad proto,
že jsem se neptal. Nemám ve zvyku se vyptávat. Nevnímá to jako
chlad a nezájem? Zkusil jsem zavést řeč na školu, na její práci, na přátele. Vrátila se v několika větách zpět, tam, kde jsem skončil vyprávění o sobě a o Rakovi.
Nechtěl jsem, aby odešla.
Vytáhl jsem z přihrádky Krovčiny klíče od bytu a dal je Karolíně.
Vzala si je, zdálo se, že ji to těší. Zvonila ale dál.
Nechtěl jsem, aby mi klíče vrátila.
Odstup. Přese všechno, přes čas, který jsme spolu trávili, přes její
zářivé úsměvy, stále mezi námi byl prostor, který se mi nedařilo překročit. Ona ho snad neviděla, já však jasně cítil, že se ke mně nikdy
nepřiblížila úplně. I když sálala žárem, stále jako bych kdesi uvnitř
cítil malý, mrazivý kousek ledu. Byli jsme každý jiný, to nám bylo od
začátku jasné, dívali jsme se na svět jinak. Snad to bylo v tom.
Nechtěl jsem, aby led zmrazil plameny.
Ve špeluňce jsme sedávali s Rakem a Krovkou, popíjeli a dělali
plány. Snad proto jsem tam vzal Karolínu, když přišla jednou večer
dřív. Udělat plán, zjistit, co bude pak.
Škaredá servírka zvedla koutky úst, když jsem vkročil do poloprázdného lokálu. Usmál jsem se na ni, za mnou vplula oslnivá Karolína. Škaredá zvadla.
„Nemáme, slečinko, todle my nevedem’. Pivo, limo, čaj, kafe,
rum.“
Karolína seděla na okraji lavice, prohlížela si matná okna, zašlé
ostění a vypadala, jako by se bála, že se zašpiní.
„A chleba se sádlem a se škvarkama,“ doplnil jsem servírku.
„Vy si pamatujete? Byl jste tenkrát… No, našel by se. Dáte si?“
obrátila se ke mně.
„Rád. Ty taky, Karolíno?“
Nechtěla. Nechala si přinést čaj, prohlédla si pozorně otlučený
hrníček, opatrně usrkla a pozorovala mne, jak popíjím pivo a k tomu
ukusuji z tlustého krajíce.
Přežvykoval jsem sousto a nevěděl jak začít. Začala sama.
„Budu muset odjet, Folky.“
Dojedl jsem chleba. Na talířku zůstalo pár drobků. Dvanáct. Patnáct. Jeden větší.
„Neodjížděj, Karolíno. Já… chci tě mít tady. Nejezdi pryč.“
„Jsi milý, Folky, ale musím. Práce. Ne nadlouho a ne hned, neboj.
Pozítří, nebo za pár dnů, a asi jen na týden. Nebo snad na dva, nanej-
42
výš. Neboj se,“ mrkla na mne, „Vrátím se. Taky se mi bude stýskat.
Napíšu ti, až budu vědět přesněji, kdy se vrátím. Napíšu.“
Napíše. Pošťuchoval jsem prstem drobky po talířku.
„Práce. Nemám rád tu tvoji práci.“
„Já taky ne, Folky,“ vyhrkla a znělo to upřímně.
„A co je to vůbec zač, co je to za práci? Nikdy jsi mi to neřekla.“
Karolína zavrtěla hlavou: „Folky, já z toho taky vůbec nejsem
nadšená, že budu od tebe pryč, tak si ještě nekažme večer hovory o
práci, která to všecko způsobila. Práce přináší peníze, s tím se nedá
nic dělat, ale nemusíme si jí kazit večer. Pojďme se raději bavit o tom,
co bude dál.“
Dál? Ano, chtěl jsem se bavit o tom, co bude dál. O tom jsem se
chtěl bavit ze všeho nejvíc.
„Až se vrátím, Folky, ráda bych s tebou konečně zas lezla. A při
tom lezení… Folky, my se pořád ještě potřebujeme trochu víc poznat,
necítíš to taky tak?“
Byl jsem – nemám to slovo rád, ale přesto – šťastný. Ne, nemám
ho vůbec rád, zní tak sentimentálně. Ale byl jsem. Cítí to stejně, už
jsem věděl, že stačí jen počkat, oheň zvítězí a rozpustí i ten poslední
kousíček ledu.
„Víš, myslela jsem, dostala jsem takový nápad – vzala bych si
časem z práce volno, na pár týdnů, a vyrazili bychom někam dál? Na
hory? Jel bys se mnou? Vzal bys mě?“
Je to tak prosté, nekonat, nechtít a všecko jde samo tou nejlepší
cestou.
Bylo to na mně vidět.
„Jé!“ rozesmála se vesele Karolína, „Jak se nám panáček rozzářil!
Celý večer se kaboní… Vždyť ty svítíš jak lampión!“
Aby ne. Objal jsem ji kolem pasu a políbil. Servírka vzala ze stolu
talířek.
„Chutnalo vám?“
„No jéje!“ zašklebil jsem se. Chutnalo, Karolína i škvarky. Karolína víc.
„Tak vidíte, měl jste si dát už minule.“
„Vy se znáte?“ zeptala se Karolína.
„Nijak zvlášť, jen od vidění. Onehdy jsem se tu příšerně zlinýroval.“
Karolína mi zahrozila prstem.
„Vůbec hodně piješ, Folky,“ zvážněla.
„Dost mě to tehdy vzalo, víš, to s Rakem. Už nebudu. Půjdem?“
Karolína se rozhlédla a ohrnula nos: „Jo, pojď pryč. Ono to tady…
smrdí to tu. Je to tu takové šupácké.“
43
Šupácké.
Já sem patřím, Karolíno, přemýšlel jsem na záchodě. Jsem taky
takový šupácký. To je ono, to je to, co je pořád mezi námi. Jsi příliš
lesklá pro někoho šupáckého.
Ale ono se to spraví, na horách se všecko spraví. Tvůj lesk drobet
zmatní a já… No, už aspoň nebudu tak chlastat. Má pravdu, holka.
Minule jsem to tu přehnal, hovadně přehnal. Opláchl jsem si ruce a
rozhlédl se po místnůstce.
Špínou zaslepené okénko, malé umyvadlo. Prázdná síťka na
mýdlo.
Pisoár. Oprýskaná malba.
Sáhl jsem si mimoděk na zátylek. Divná myšlenka.
Dřevěná stěna kabinky záchodu.
Divná.
Čekala před špeluňkou. Korunu stromů prosvěcovalo žluté světlo
pouliční lampy, po zemi lezly stíny holých haluzí.
„Cos tam dělal tak dlouho? Je mi zima.“
Objal jsem Karolínu kolem ramen. Vrátili jsme se podél řeky.
„Ne, Folky, dnes ne. Bolí mě hlava, bylo tam strašně nahulíno.
Nezlob se.“
Na dece kvetly ohromné pestrobarevné kytky.
Díval jsem se na Karolínu. Byla tak štíhlá, zavinutá do květů.
Dlouhé světlé vlasy pohltily záhony šíleného zahradníka, pod fantaskními barvami zmizelo vše. I malý tvrdý modrý kousek ledu. Ale někde
tam hluboko…
Má nová barevná deka. Taky tak trochu – šupácká?
Nenaléhal jsem.
Pozoroval jsem, jak Karolína usíná, a přemýšlel.
Měl jsem o čem přemýšlet.
O záchodech, namátkou.
O záchodech s drsnou, hrbolatou dlažbou, na níž by ani sebevětší
opilec neuklouzl. O záchodech tak malých, že by v nich opilec, který
přesto uklouzne, neměl kam spadnout. O záchodech, v nichž není nic,
oč by se uklouzlý padající opilec mohl udeřit do zátylku.
Prostě jen tak, o záchodech.
*
Vzbudilo mne táhlé, nepřerušované drnčení. Spal jsem dlouho a
tvrdě, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval.
Na Karolínině místě ležela jen složená květovaná deka. Studená
deka. Zvonek nepřestával chrčet.
44
„Byl’s to ty?“
Krovka nemluvila nahlas, Krovka křičela. Stála přede dveřmi,
zadýchaná, rudá v obličeji, jako kdyby z Milína přiběhla. Nic jsem
nechápal.
„Byl’s to ty, Folky?!“
Hlas jí přeskakoval rozrušením. Možná skutečně přiběhla.
„Kurva, Folky, tak byl‘s to ty?! Ty jedinej máš klíče, nevrátil‘s mi
je, a já se tě ptám, jestli jsi to byl ty! Sakra, Folky, jestli je to nějakej
tvůj fór, tak je to hodně blbej fór, ten nejblbější fór cos kdy udělal, a
ty s ním teď hned přestaneš, rozumíš, nebudeš mi lhát a řekneš mi
popravdě – tak byl’s to doprdele ty?!“
Poslední slova už vřískala.
Za dveřmi paní Macháčkové to zachrastilo. Vtáhl jsem Krovku do
bytu.
„Co blbneš, sakra!“
Zírala na mne úpěnlivě, jako kdyby ode mne čekala něco nesmírně
důležitého.
„Co blázníš! Vzbudila’s mě.“
„Folky…“
Už nekřičela, její hlas teď zněl prosebně.
„Netrap mě, Folky.“
Zatlačil jsem ji do kuchyně. Ztěžka dosedla na židli, sebral jsem
z podlahy pár věcí a oblékl si je.
„Tak, a teď mi, prosím tě, řekni, co má tohle všecko znamenat.“
Pozorně, velmi pozorně mi hleděla do tváře, přímo do očí. Nenašla
tam, co chtěla, ať už to bylo cokoli. Zvadla.
„Nebyl’s to ty,“ řekla rezignovaným, dutým hlasem, „Ne. Poznala
bych to, neumíš tak lhát.“
Položila ruce na stůl a hleděla na své dlaně.
„Folky, já vůbec nevím, co teď budu dělat.“
Nemám rád, když mne někdo budí. Nemám rád, když mne budí
ječení zvonku a ženy, vřeštící na pokraji hysterie. A co opravdu nemám
rád je, když ničemu nerozumím. Začal jsem mít zlost.
„Co budeš dělat, tak já ti řeknu přesně, co budeš dělat, Krovko.
Budeš pít čaj a budeš tu sedět tak dlouho, dokud mi tohle nevysvětlíš.“
Mlčky mne pozorovala, dívala se, jak plním konvici vodou, vybírám z polic hrnky, z krabičky beru čaj.
„S rumem?“
„Mám tu auto. Jo. Ale jen trochu. Máš nové skleničky.“
„Hm.“
45
S nepřítomným výrazem si nabrala cukr, zamíchala čaj, vytáhla
lžičku a začala s ní ťukat o stůl. Znělo to nepravidelně, nervózně.
„Někdo… nebo něco… Folky, já fakt nevím, co budu dělat. Někdo
mi leze do domu.“
Kaštanové vlasy měla mastné a rozcuchané. Nedbá na sebe,
pomyslel jsem si. Ne tak jako Karolína. Dřív jsem si toho nevšimnul.
Dřív mi to bylo jedno.
„Leze. Jak, leze?“
„Nevím. Dveřma. Má klíč.“
Já klíč měl.
„Folky, ty máš přece ještě pořád klíče od Milína.“
Pokrčil jsem rameny: „Minule jsi odešla hodně narychlo. A taky
mě to nenapadlo, měl jsem… jiné věci na přemýšlení.“
Spoustu jiných věcí, dobře si vzpomínám.
„Máš je, opravdu? Neztratil’s je třeba?“
Zase ta prosba v jejím hlasu.
Šuplík zaskřípal, odhodil jsem pár starých pohlednic. Byly tu,
ležely na dně, přesně tam, kam jsem je odložil.
„Tady je máš.“
Nevzala si je, jen se na ně podívala a pokývala odevzdaně hlavou.
Položil jsem klíče před Krovku na stůl.
„Děvče, prosím tě, chováš se zas jak cvok. Nemůžeš mi jasně a
srozumitelně říct, co se ti stalo? Někdo ti leze do bytu, asi dveřma. Jak
jsi na to přišla, proč si tohle myslíš?“
„Protože to vím. Poznám to. Napoprvé jsem si nebyla jistá, ne
úplně. Dnes ráno už ano, musel tam být, nejspíš v noci. Folky, já
nikdy nezamykám jen na jeden západ. Nikdy. Vůbec nikdy.“
Už zas rapluje.
„Nechceš chovat prase?“
„Co?“
„Prase. Protože to by se v těch tvých řečech možná vyznalo.“
Mlčela dobrou minutu, ťukala lžící o stůl, rytmus byl stále rychlejší a rychlejší. Natáhl jsem se a lžičku jí vzal.
„Před dvěma dny jsem přijela pozdě domů, kolem desáté. Zdržela
jsem se v práci, ale nebyla jsem ospalá. Nebyla jsem ospalá, otupělá,
nic jsem nepila. Neberu žádné medikamenty. Vonělo to tam divně.
Knihy byly srovnané trochu jinak. Záložka ve skriptech byla na jiné
straně, než jsem skončila. Hrnek byl posunutý, poznala jsem to. Dělá
se pod ním… takové to… kolečko.“
Zatím jsem si nemyslel nic.
„Ale – nechala jsem to tak. Přesvědčila jsem sama sebe, že se mi
to zdá. Omyl. Příliš mnoho práce.
46
Včera jsem zůstala přes noc v laboratoři. Bylo to úplně jasné, ani
jsem nemusela otevírat. Já nikdy nezamykám jen na jeden západ, víš
to přece. Nikdy, nikdy, prostě nikdy. Někdo tam byl. Prohlížel věci,
knihy, co já vím co všecko. Něco tam šmejdí, Folky, někdo nebo něco
tam chodí, já to cítím, plíží se to okolo mne, dívá se to na mne, ale já
to nevidím. Já se bojím, Folky.“
Teď už ano. To slovo začíná na P a má osm písmen.
„Ty si myslíš, že jsem paranoidní.“
„Jsi?“
Hleděla na mne jako pes.
„Já nevím, Folky. Jsem přetažená, to ano, ale ne tolik. Chtěla
bych být, ale myslím, že nejsem. Nezdá se mi to. Je to realita. Někdo
tam byl.“
„Vzala sis něco na uklidnění?“
„Ne.“
„Chceš?“
„Ne! Nechci žádné prášky, sakra, já chci, aby to zmizelo, aby to
šlo pryč!“
Přesto neprotestovala, když jsem přehraboval krabici s léky.
„Máš ještě čaj? Výborně, zapij to.“
Povzdechla si a zapila prášek. Vzal jsem rohlík a začal jej mazat
máslem.
„Kdo jiný má klíče?“
Zakroutila hlavou: „Tohle nemá cenu, Folky. Vždyť se známe, víš,
že jsem už dávno všecko promyslela.“
Podal jsem jí rohlík.
„Tohle nemá cenu, Krovko. Vždyť se známe, víš, že si chci promyslet věci sám.“
Nepatrně se pousmála. Až bude jednou soutěž v uklidňování hysterických žen, přihlásím se.
„Takže kdo má ještě klíče?“
„Nikdo. Jedny máš ty, jedny měla máma.“
Řekla „máš,“ ne „měl’s“. Krovčina máma umřela před třemi lety.
„Kde jsou klíče tvé mámy?“
„Dole v autě. Předtím v Milíně, ve skříni. První místo, kam jsem
se podívala.“
Chtěla tím říct, že jsem pomalý, že se nemám snažit, že všecko, co
napadne mne, už ji napadlo dávno. A že to stejně nebude k ničemu.
Uvidíme, Krovko.
„Takhle problém nestojí, Folky.“
„Počkej, nepřerušuj mne. Ztratilo se něco?“
47
„Tak, v tom to je. Nic. Nemůžu zaručit, že nezmizelo – co já vím –
z koše pár odpadků, ale určitě nic, čeho bych si všimla. A to je právě
ono. Zloděj by třeba měl šperhák, otevřel by si, ale přece by něco
ukrad’! Žádný zloděj nepoleze do stejného kvartýru dvakrát za sebou
jenom proto, aby si početl v knížkách! To není zloděj, Folky, já nevím,
kdo mi leze do domu, ale zloděj to není. Nevím, co se děje, a to mě
děsí.“
„Šperhák… Byly zámky poškrábané?“
„Ne.“
„Vlezl vůbec dveřmi? Co takhle oknem, nedá se k tobě vlézt
oknem? Jinudy?“
Podívala se na mne útrpně.
„Folky… Proboha, co to na věci mění? Je mi jedno, jestli je to upír
a proleze mi do baráku pod prahem ve formě řídké mlhy, já chci aby
to přestalo!“
„Jestliže chodí dveřmi a otevírá si klíčem, pak už se tam nedostane, když vyměníš zámky.“
Bod pro mne.
„Vyměním zámky, Folky. Vyměním je, vlezu si do postele, zhasnu
a budu sama v tmavém prázdném domě čekat, jestli to zabralo.“
Hm. Žádný bod.
„Máš dluhy, Krovko? Podnikáš větší obchody? Neshody se sousedy? Co kolegové v laboratoři, nejsou špatní vtipálci? Nepřátele
obecně, máš?“
Jen vrtěla hlavou. Zase vedle.
„Byla’s na policii?“
Idiotismus.
„Ne, počkej, beru zpět.“
Napadlo mne něco, ale musel jsem si nejdříve promyslet, co to
udělá. Krovka žvýkala rohlík a vypadala už o poznání klidněji, než
když se mi snažila zlikvidovat zvonek. Promýšlení k ničemu nevedlo.
„Ty sis to vymyslela, Krovko,“ skočil jsem do toho po hlavě, „Abychom se zas dali dohromady. Směřuješ k tomu, že se teď seberu,
pojedu s tebou do Milína, pomůžu ti vyměnit zámky a pak s tebou
budu v tmavém prázdném domě ležet v posteli, a když strašidlo nepřijde, najdeme si holt jinou zábavu.“
Vystřelila ze židle tak rychle, že jsem reflexivně ucouvl.
Stála za stolem vzpřímená, v očích zlé světlo, pěsti zatnuté. Seknul jsem pohledem vpravo. Výborně, nůž je bezpečně v příborníku.
Velmi zvolna se posadila.
Nemluvila, ale viděl jsem, že jí mozek pracuje na plný výkon.
Nenašla nic, protože nic se nalézt nedalo.
48
„To ti nemůžu nijak vyvrátit, Folky.“
„Dáš si ještě rohlík?“
„Dám,“ přisvědčila, „A ještě čaj.“
Posadil jsem se k ní.
„Ty si tohle opravdu myslíš? Pravdu, Folky.“
Pohladil jsem Krovku po ruce. Tak tedy pravdu.
„Je to možnost… ale po těch letech… ne, nemyslím.“
Její ruka byla studená, pohladil jsem ji ještě jednou. Ona pohladila mne. Na povrchu vypadala klidnější, než když přišla, ale v hlase
měla pořád úzkost.
„Bojím se, Folky.“
Bála se. Moc se bála, vnímal jsem její strach a věděl, že jestli ji
opravdu neuklidním, zhroutí se. Drželi jsme se za ruce a dívali se na
sebe, když se otevřely dveře. Seděl jsem k nim zády, ale přesto jsem
okamžitě ztuhnul.
Karolína voněla.
*
Hlavně od sebe nesmíme odskočit, blesklo mi hlavou. Snad jsem
se otočil dost plynule, doufám.
Karolína stála ve dveřích do kuchyně, v ruce klíče, které jsem jí
dal. Krovka je viděla o vteřinu déle. Své klíče. Své klíče od mého bytu.
Nůž je v příborníku. Vstal jsem a postavil se před přihrádku.
„Ahoj, Folky!“ zašveholila Karolína cukrovým hláskem. O kvartu
výš. O oktávu.
„Cinkla jsem. Asi jste mne neslyšeli, co? Máte…“
„Ahoj, Karolíno,“ vpadl jsem jí do řeči, aby nemohla pokračovat o
lidech, kteří jsou natolik zaujati jeden druhým, že neslyší ani zvonek.
Povedlo se, ale co teď?
Dívaly se na mne obě velmi mile. Příliš mile.
Karolína byla vyšší, jako vždy jak vystřižená z časopisu. Stála
proti podsadité, o hlavu menší Krovce s umaštěnými vlasy a zářila
z ní blahosklonnost a nadřazenost.
Co takhle začít zpívat ukolébavku?
„Tak snad nás představíš, Folky,“ řekla Krovka a hlas jí přetékal
bodrou srdečností. Ani stopa po předchozím strachu. Přátelská paní
domu vítá hosta. Horší, než jsem myslel.
„Karolíno, to je Krovka. Krovko…“
„Já jsem Karolína,“ natáhla ruku směrem ke Krovce, podívala se
jí do očí a ruku hned zase stáhla. Velmi rozumné.
49
„Folky mi o vás vyprávěl. Říkal, že k němu někdy zajdete.
Občas.”
Slovo občas obtáhla tlustým černým fixem a podtrhla. Es na konci
syčelo jak rozběsněný had.
„Krovka má vážný problém, se kterým si sama neví rady, a tak
se přišla poradit. Přece jen jsme se roky… Nebyl nikdo jiný… asi
zrovna…“
Zaplétáš se, sakra, úděsně žvaníš.
„Vážný problém,“ chápavě pokývala Karolína hlavou, „Tak tak.
Moc vážný problém. No. Nebudu vás zdržovat, Folky, od řešení vážných problémů. Přišla jsem ti jen říct, že se mi v práci něco zvrtlo a
musím odjet hned. Když jsi neotvíral, myslela jsem, že ti tu nechám
vzkaz. Nic dalšího jsem nechtěla, a tak můžete vesele pokračovat.“
„Počkej,“ zašeptal jsem v předsíni, „Opravdu o nic nejde, není to
tak, jak myslíš. Fakt něco potřebuje, má potíže. Tak Karolíno.“
Podívala se na mne smutně.
„Folky Folky,“ ztrápeně vzdychla.
Políbil jsem ji lehce na tvář. Nebránila se.
„Napíšu ti.“
Odešla.
Klíče si odnesla. Aspoň že tak.
Zamknul jsem za Karolínou dveře a opřel se o ně. Takhle nějak
mohlo být těm lidem, když to spustili v Černobylu.
Vešel jsem do kuchyně, Krovka mne propíchla očima. Hlavu měla
zvláštně otočenou na stranu… Nelíbilo se mi, jak se na mne dívá.
Počkala, až si sednu.
Židle tichounce zaskřípala.
„Kdopak byla ta líbezná dívenka?“
Krovčin hlas byl kovový, tenký a přesný jako mikrotom.
„Řekla ti to,“ začal jsem pomalu a velmi, velmi opatrně, „Karolína.“
„Ka-ro-lí-na.“
Znělo to jako když se napíná struna.
„No… Karolína… taková…“
„…jedna.,“ dořekla za mne Krovka a trhla rukou.
Ucítil jsem vánek a hrnek se roztřískl o zeď za mnou. Prolétl
kolem po přímce, po nejkratší možné dráze. Nečekal jsem to, a tak
jsem dokázal ucuknout. Takový pěkný hrneček.
„Ty svině!!!“ zaječela Krovka, „Ty hajzle, ty špinavý prase hnusný!
Ty bastarde, ty zasraný hovno! Víš jak je to dlouho co jsem tu byla
naposledy?! Čtrnáct dnů, mizerný zasraný dva tejdny, ty hovado! Po
50
všech těch letech! Ty sis sem za blbý dva tejdny, sakra, ani sem si
neodnesla svý věci! Že vy ste… počkej, ty všiváku…“
Vrhla se do pokoje, vzápětí byla zpátky.
„Jestli jsem si to nemyslela!“
Přičichla ke spacáku a zavřískla.
„Ty dobytku! Tys ho pral, ty pazdráte! Ty ses s tou kurvou po něm
válel, tys ji šukal na mým spacáku, ty ksindle, ty vodpornej uvozhřenej ksindle! Přiznej to, ať tě můžu zabít, svině, nejsi než špinavá
smradlavá svině, přiznej to!!!“
Byla dokonalá, ale i já mám své klady.
„No bóže,“ udělal jsem teatrální gesto, „Ty s tím naděláš.“
Zaječela a rozchechtala se, řehtala se jako šílená, zhroutila se na
židli, smála se dál a dál, pomalu z ní síla unikala až přešla do tichého
pláče, položila hlavu na stůl, zabořila tvář do svého vypraného ošukaného spacáku a její pláč se drobnými potůčky roztékal po podlaze
kuchyně. Trvalo dlouho, než ztichla docela a zůstala nehnutě sedět.
„Krovko,“ zašeptal jsem. „Krovko… Je po všem, skončilo to.
Krovko.“
Pohladil jsem ji zlehka po zádech, jako se hladí nášlapná mina.
Nevybuchla, nestalo se nic. Pohnula se až po dlouhé době. Narovnala
se a otočila ke mně tvář. Vypadala strašně. Otřela si rukávem nos.
„Folky. Co se to stalo, Folky. Co se to s náma se všema stalo.“
Vytáhl jsem ze skříně svou starou zimní bundu a přehodil ji
Krovce přes ramena. Bez protestů se do ní nasoukala a zůstala stát
uprostřed kuchyně. Dívala se teď tak nějak… dovnitř.
Zvedl jsem z kouta batoh, strčil do něj pár věcí. Ze škatule s léky
vyndal prášky a dal si je do kapsy. Krovce jsem podal láhev se zbytkem rumu. Vzala si ji, ruku s ní spustila volně podél těla.
„Půjdeme.“
Objal jsem Krovku kolem ramen. Nevysmekla se, šla jako panáček na klíček. Odemkla auto, sedla si na sedadlo spolujezdce. Vzal
jsem její klíčky a posadil se vedle ní. Nemám auto, řidičák ale ano.
Nastartoval jsem a pomalu se rozjel.
Nechal jsem Krovku sedět na parkovišti. Hleděla pořád kamsi
dovnitř, jednou nebo dvakrát se mechanicky napila z láhve. Koupil
jsem zámky, bochník chleba a dvě grilovaná kuřata. Sáček s jedním
z nich jsem položil Krovce na klín a jemně jí vzal z ruky láhev.
Pojídala nepřítomně kuře, jen tak, bez chleba.
„Co se s náma se všema stalo,“ vzdychla znovu, když jsme projížděli zšeřelými poli, „Je to jako lavina, jako ta lavina, co zabila Raka,
někde nahoře se něco utrhlo a teď nás to všecky vleče.“
51
*
Nakapal jsem na klíč trochu oleje, zastrčil do zámku a párkrát
zkusmo cvaknul. V pořádku. Přenesl jsem nářadí k druhým dveřím.
Krovka stála ve dveřích, opřená ramenem o veřej a pozorovala
mne při práci. Vrut cinkl o dlažbu a odskákal. Dokončil jsem druhý
zámek, stiskl zuby a přešel k dalším dveřím. Dostával jsem zlost.
Vyměnil jsem všechny tři zámky, vyvrtal díry a připevnil na
vnější dveře bezpečnostní západky. Prošel jsem celý dům a prohlédl
místa, kudy by se snad dalo vlézt dovnitř. Nikde jsem nenašel nic, co
by vypadalo na práci zloděje. Mezi Krovčinými krámy jsem zahlédl
kotouč lepicí pásky, nařezal z něj tenké proužky a přilepil je zevnitř
na horní stranu oken. Krovka mne stále bedlivě sledovala. Připadal
jsem si jak pako.
Naházel jsem nářadí zpátky do skříně a šel si umýt ruce.
Blbárna.
Kdyby o sebe alespoň trochu dbala. Prach. Všude rozházené
knihy, rozložená skripta, v tomhle chaosu nemůže poznat, kdyby jí
barákem prošel hroch. Ze země jsem zvedl pohozenou sukni a položil
ji na gauč.
Sedl jsem si ke stolu, rozsvítil lampu a prozkoumával staré
zámky.
„Najednou nějaký pořádkumilovný,“ zahučela Krovka.
Stará vyrudlá sukně. Mlčky jsem prohlížel zámek.
„Co je vlastně zač, ta tvoje… děvenka.“
Otočil jsem se na ni a prásknul zámkem o stůl.
„Zeptat se snad můžu,“ ušklíbla se Krovka.
Sebral jsem zámek. Nikde žádné zvláštní poškrábání. Je to celé
pitomost.
„Studentka,“ zavrčel jsem.
„A čehopak?“ zajímala se dál.
Ať toho doprdele nechá, nebo se neznám.
„Kulturologie.“
„Tak? Hezké.“
Nemá to cenu. Strčil jsem zámky do krabice.
„Nic. Není na nich nic podezřelého.“
„A jak se jmenuje? Tedy příjmením.“
„Sakra! Krovko!“
Dívala se na mne tak nevinně, že jsem vážně pomýšlel na to jednu
jí vrazit a odkráčet. Nebo dvě.
„Světlá,“ procedil jsem nakonec mezi zuby, „Jmenuje se Světlá,
Karolína Světlá.“
52
„Jako ta…“
„Jo! Přesně! Měla vtipného tátu nebo rodiče vášnivé čtenáře
nebo co, k čertu, co si vlastně myslíš? Odejdeš. Spálíš mosty, skončíš
všecko, uděláš tyjátr. Fajn, neskáču z toho nadšením po větvi, ale co
můžu dělat. Zařídím se podle toho. Uběhnou tři týdny…“
„Dva.“
„Uběhnou kurva dva týdny a něco, ty přiletíš, ztropíš novou scénu,
vymyslíš si historku…“
„Nevymyslela jsem si to, Folky!“
„…prostě s něčím přiletíš, div nezboříš barák, dobře, tak třeba
máš opravdu problém, ale co měla znamenat ta hysterie potom? Tak
snad když konec tak konec!“
„Ebebé,“ prohlásila Krovka.
Tak a dost.
Zvedl jsem se ze židle, šel ke dveřím, vzal boty a začal si je obouvat.
„Folky, počkej,“ řekla a už zas měla pláč na krajíčku, „Já to tak
nemyslela, počkej.“
Zavazoval jsem tkaničky. Co si myslíš, já tě taky umím podusit.
„Tak Folky, poslouchej! Nemůžeš teď odejít!“
Já ti dám ebebé. Já ti ukážu.
„Já tu sama nebudu!“
Zavázal jsem obě boty a vzpřímil se.
„Mám toho všeho už plné zuby. Potřebuju si vyčistit hlavu, zvlášť
od tebe, Krovko.“
Hlas se jí už zase třásl.
„Prosím tě, Folky…“
Hm. Začala se jí klepat brada. To by tak zhruba stačilo.
„Nejdu pryč. Jdu si zaběhat. Vrátím se asi za hodinu a zůstanu
tu. Do zítřka. Jestli přijde bubák, než se vrátím, pozdrž ho, chci ho
taky vidět.“
*
Leden se rozhodl, že půjde na ruku katastrofistům a přinesl mimořádné teploty. Po sněhu ani památky, na koncích smrkových větví
začínaly rašit pupeny. Klusal jsem lesem, sledoval svůj dech a rozpouštěl každou myšlenku v šumícím modrozeleném oceánu. Nechtěl
jsem už nic řešit, chtěl jsem z toho vypadnout, nechtěl jsem myslet na
nikoho a na nic. Běžel jsem dál, konejšivý šum zvolna sílil až pohltil i
poslední vlnky mysli a prostor vyplnila čirá, neporušená prázdnota.
53
„Kdes byl, proboha? Říkal’s hodinu a je tma,“ přivítala mne
Krovka.
Sprchoval jsem se dlouho.
„Uvařila jsem ti rýži.“
Jedl jsem, Krovka si sedla naproti mně. Starý plechový budík na
skříni hlasitě tikal.
„Dáš si pivo?“
„Ne.“
Šupácký budík. Krovka přinesla džbán a nalila do sklenice čirou
tekutinu.
„Meduňka,“ vysvětlila žertovným tónem, „Meduňka na noc pitá
vyvolá klidný spánek a veselé sny.“
„Přestaň, Krovko. Tím nic nespravíš.“
To bylo ono, pokoušela se to spravit. Aby to bylo jako dřív. Přestala
šaškovat a unaveně řekla:
„Dobrá, Folky. Chceš to pivo?“
„Ne. Najím se a půjdu spát.“
Vypil jsem meduňku.
„Nevadí ti, že budu ještě chvíli pracovat?“ zeptala se mne Krovka,
„Pak si lehnu do druhého pokoje na gauč.“
„Dělej, co chceš.“
Pokoj ozařoval jen svit monitoru, Krovka klepala do klávesnice a já
koukal do stropu. Spravit… Chce, abych se vrátil. Chci se já vrátit? A
co Karolína? Chvílemi se mi zdála jen jako vzdálený sen, sen, který se
zvolna rozplývá v šedi nového rána. Ženské… Měl bych někam vyrazit, do hor, pryč. Ťukání se poznenáhlu vzdalovalo.
Probudil jsem se během okamžiku. V pokoji byla naprostá tma.
Zaslechl jsem to znovu.
Za dveřmi do druhého pokoje něco šramotilo. Krovka nemluvila
do větru. Znovu se to ozvalo. Někdo tam je.
Nezkoušel jsem potmě najít žádný předmět, kterým bych vetřelce
udeřil, spolehl jsem se na moment překvapení. Rozrazil jsem dveře.
Krovka příšerně zavřískla.
„Kurva co blbneš! Co tu děláš, co tu šmejdíš, ty krávo pitomá,
kousek a měla’s vyražené zuby. Já tě zabiju.“
V slabém světle lampy jsem viděl, jak se chvěje. Přece jen se mi jí
zželelo, objal jsem ji kolem ramen. Překvapení pokračovala. Netřásla
se zimou ani strachem, opřela se o mne celým tělem a tlačila mě zpět
do pokoje.
„Folky, sakra. To se nedá vydržet.“
Povalila mne na postel a zválela jak opilec žitné pole.
54
*
Každá vteřina dvojí svět.
Každý okamžik, každá nepatrná štěpinka času rozdělí univerzum, na to co mohlo být a nebylo, na to co nemuselo být a je. V každé
chvíli se rozhoduje, dá-li se cesta světa tou či onou cestou, jaký bude
jeho budoucí obraz. Vším, co konáme či nekonáme, měníme budoucnost. Každý čin, každý pohled, gesto, každé slovo či věta může být
tím, co zcela změní naši cestu.
Rozhodl jsem se. Vykašlu se na všecko, půjdu domů, sbalím batoh
a vyrazím.
Krovka, navlečená v té staré oválené vyrudlé sukni, přinesla do
postele tác s kávou.
Alpy. Přelezu pár hřebenů. Zářící sníh, čisté sluneční světlo,
v noci aseptický mráz. Už mám dost téhle… bažiny. Zafuněl jsem a
usrkl vřelé kávy.
„Tak, Krovko. Problém je, řekl bych, vyřešen.“
Káva. Horká, černá, hořká vonící káva.
Hledíme zpět a hledáme. Kde byla ta chvíle, která nás dostala
až sem? Kdy nastal okamžik, který vše změnil? Málokdy jej nalezneme, málokdy jej zřetelně spatříme, ale pokud ano, čeká nás bolestné
poznání.
Otlučený starý hrnek.
„Hm,“ udělala Krovka. Ani tak, ani tak.
Modrý vzor. Tikající plechový budík.
„Koukni, já myslím, že to celé bylo mnoho povyku pro nic. Naděláš s prkotinou. Dobře, vlezl sem třeba nějaký čórkař. Řekněme. Teď
už nevleze, je to vyřešeno. Ženské vždycky navyvádí… Paní Vorlovou
prý taky vykradli. Chm. Skoro nic nevzali, škoda žádná, a ona by se
hned stěhovala. Ženské.“
Ne velký čin, žádný zásadní zvrat. Jen maličkost, nepatrný detail.
Pouze gesto, které nalezlo svou chvíli. Jen věta. Slovo.
Krovka hleděla do svého hrnku: „Vorlovou… Rakovu mámu… Kdy
ji vykradli?“
Na zasněženou stráň lehce dosedne poslední vločka.
„Někdy teď, po Vánocích, psala máma. Vlastně ji ani nevykradli,
akorát tam vlezli a dohromady nic nevzali… Jen prý pár papírů a
takovou sošku… z Indie.“
Nevěřím tomu. Svět se nedvojí. Lavina nevzniká z poslední vločky.
Žádná rozhodnutí, žádné štěpení. Univerzum je neměnné, nelze si
vybrat cestu, jíž se budeme ubírat k budoucnosti. Nedá se změnit,
co bylo, jako se nedá změnit, co bude. Jsme voda, která teče. Zurčí,
55
bublá, skáče přes kameny, kypí životem, ale kudy a kam poteče, si
zvolit nemůže.
„Sošku?“
Už se nedívala do kávy, ale přímo na mne.
Voda teče vždycky jen z kopce.
„Tu zlatou?“
*
„Ne, žádnou zlatou. Šlohli malou bronzovou sošku Buddhy,
takový suvenýr. Tu, kterou nám Rak ukazoval, když se naposledy
vrátil. Vždyť to bylo tady, pamatuješ.“
Beze spěchu odložila hrnek na stůl a pomalu a zřetelně pronesla:
„Pamatuju. Ta soška byla zlatá, Folky.“
Musela se zbláznit. Dočista.
„Nesmysl!“
„Žádný nesmysl.“
„Úplný. Měl jsem ji v ruce, tys ji měla v ruce.“
„Právě. Vzpomeň si.“
Rak básnil, dělal grimasy, rozhazoval rukama a oči mu svítily,
v kořenáči doutnaly tyčinky, které přivezl Krovce. Vytáhl z batohu
smotek špinavého oblečení, rozmotal jej, vzal sošku.
„Ta je pro mámu,“ oznámil.
Byla to jen malá, několikacentimetrová hloupá soška culícího se
Buddhy, jakých se válí na každém krámku se suvenýry tucty. Navíc
celá špinavá, snad od sazí, nebo jak ji Rak přechovával mezi cajky
v batohu. Napadlo mě tehdy, že mohl mámě přivézt něco pořádného,
ale nechtěl jsem mu kazit radost.
„Koukni,“ podal mi ji, „Ta je, co?“
Říkal to tak hrdě…
„Právě,“ řekla znovu Krovka.
Hrdě.
Vzal jsem Buddhu a okoukl.
„Hm, ten se ale culí,“ pochválil jsem, abych Raka neotrávil. Buddha se zazubil. Natáhl jsem se a podal sošku Krovce, div že ji nepustila na zem.
„Právě,“ řekla Krovka potřetí, jako by se zasekla.
„Ty máš silné ruce, Folky. Tobě to tak nepřišlo. Ta soška byla
těžká. Mám z laboratoře cit pro váhu v rukách. Napadlo mne okamžitě, že nemůže být z bronzu.“
56
Vzpomínal jsem. Krovka vzala Buddhu a otočila ho vzhůru
nohama. Rak poznamenal něco o tom, kam mu kouká.
„Byla dutá, nebyl to plný odlitek. Tím spíš byla příliš těžká. Zlato
je skoro třikrát těžší než bronz. Škrábla jsem dovnitř nehtem. Žádný
bronz, zlato.“
Hrála si s Buddhou chvíli mlčky, pak pohlédla tázavě na Raka.
„Čekala jsem, že se vytasí s překvapením. Že nás všecky
ohromí.“
Zašklebil se, mrknul na ni a sošku si vzal.
„Bezvadná, pro mámu úplně bezvadná,“ pochválil špinavého Buddhu a zas ho zamotal do hader.
„Myslím, že mu došlo, že jsem na to přišla, ale když o tom nechtěl
mluvit, nechala jsem to být. Asi mu dělalo dobře pomyšlení, že jeho
mámě v kredenci stojí kus zlata, a všichni si myslí, že je to jen bezcenný suvenýr. Rak byl takový.“
Rak byl opravdu takový. Uvažoval jsem.
„Jsi si jistá?“
Podívala se na mne jako na přihlouplého žáčka: „Samozřejmě.
Naprosto.“
Vstal jsem z postele a rovnal si to v hlavě. Zlatý Buddha. Rak
uměl vždycky překvapit.
„Kolik stojí taková zlatá soška?“
Krovka odpověděla bez váhání: „Tahle měla něco málo pod kilo,
odhadem devět set, devět set padesát gramů. Kdyby šlo o tutéž váhu
zlata v investičních slitcích, vyšla by asi na čtyři sta tisíc. Zhruba.“
Slušné peníze, ale nic závratného. Nevěděl jsem, že se Krovka
vyzná i v obchodech se zlatem.
„Ale Folky, prosím tě,“ ukázala s despektem na počítač na stole,
„Našla jsem si to, hned když jste tehdy odešli. Ovšem zlato ve slitcích
má vysokou ryzost. Neumím odhadnout, nakolik ryzí byla ta soška,
ale určitě to bylo méně. Takže jako materiál měla cenu nižší, nedá se
však říci přesně o kolik.“
Mluvila jako ke studentům na přednášce.
„Je zde ale ještě možná cena umělecká, sběratelská i historická.
Ty zase mohou celkovou cenu navýšit. Nebyl to moderní výrobek,
neměl punc, ledaže bych ho pod vrstvou špíny nenašla. Myslím, že
Rak sošku zasvinil schválně, nebo přinejmenším pár vrstev přidal.
Zjevně nechtěl, aby se hned vidělo, že je zlatá. Možná jen tak, pro
všechny případy. Kvůli nám, kvůli mámě. Kvůli celníkům, třeba.“
To dávalo smysl. Rak by jistě necpal státu clo do chřtánu, když
byla skoro jistota, že může sošku zabalenou ve špinavém oblečení i při
případné kontrole obhájit jako pouhý laciný suvenýr.
57
„A kvůli zlodějům.“
Rozsvítilo se mi.
„No jo! Vždyť je to už jasné! Máme to! Koukni. Rak na cestách
lacino koupí, nebo vůbec nějak přijde k sošce. Propašuje ji sem, chlubí
se přátelům, dělá mu dobře ukazovat hroudu zlata jako bezcennou
tretku. Plánuje ji věnovat mámě, vykládá to všem dokola, mně, tobě,
lidem, které ani neznáme. Měl spoustu známých. Nikdo na nic nepřijde a Rak se uvnitř chechtá. Jenže tys na to přišla. A když ty, mohl i
někdo jiný. Nebo to dokonce někomu sám v záchvatu chlubivosti prozradí.
Pak jede znovu pryč a už se nevrátí.
Toho někoho napadne, že tu po něm zbyl kus zlata, který by nebylo
špatné přemístit. Kus zlata, o kterém se vší pravděpodobností nikdo
další neví. Nikomu nebude chybět. Tak jde k tobě, protože jsi z nejlepších přátel Raka. Šmejdí, nenajde. Vleze tedy k Rakově mámě, tam už
najde. Pomohl si k necelému půlmiliónu. Konec. Všecko hraje.“
Krovka si povzdechla.
„Folky, jsi… víš… jsi milý, ale ještě kdybys trochu víc myslel. On
široký hrudník není všecko.“
Jindy bych se naštval.
„Mně tady vlezli naposledy včerejší noc.“
No jo…
„A to už sošku dávno měli.“
Cvrnknul jsem prstem do cingrlátka, visícího z lampy.
„To na věci nic nemění. Prostě je napadlo, že kde je soška jedna,
může jich být víc. Že je Rak třeba rozdal přátelům. Nebo si je u nich
schoval. U přátel.“
„Hm?“ udělala na mne Krovka tázavý zvuk a čekala, kdy mi to
dojde.
„U svých nejlepších přátel.“
Došlo mi to.
*
„U mne ale nikdo neslídil.“
„Jsi si jistý? Všimnul by sis?“
„Inu,“ zamyslel jsem se, „Všimnout bych si nutně nemusel. Ale
poslední dva týdny jsem byl skoro pořád doma, odcházel jsem nepravidelně, nikdo nevěděl kdy se vrátím, mohlo to být kdykoli. Macháčková, sousedka, by si taky všimla, kdyby ke mně šel někdo cizí. Skoro
bez přestávky u mne někdo byl. Já, Karolína…“
58
Čekal jsem, že ji to bodne. Snažila se to zakrýt, ale bodlo. Sedla si
za stůl, zapnula počítač a nepřítomně hleděla do monitoru.
„Studentka… Jak se vlastně skutečně jmenuje?“
Nechtěl jsem se právě teď bavit o Karolíně.
„Už jsem ti to řekl.“
„Nejmenuje se Karolína. Nebo možná ano, ale ne Karolína
Světlá.“
Zíral jsem na Krovku. Co to zase mele?
„Žádná Karolína Světlá nestuduje kulturologii na žádné z vysokých škol. Nestudovala ani v uplynulých pěti letech, nebo dál, kam
až školy zveřejňují databáze. Žádná Karolína Světlá se nepřihlásila
k letošním přijímacím zkouškám. Folky, žádná studentka vysoké
školy Karolína Světlá neexistuje. Ne v téhle zemi, ne na Slovensku.
Včera večer, dvacet pět minut práce.“
Sedl jsem si ke Krovce. Otočila počítač.
„Jestli chceš, ověř si to sám.“
Natáhl jsem ruku ke klávesnici a pak ji zas stáhl. Na pár zlomků
okamžiku jsem vůbec nevěděl, co mi řekla.
„Folky! Vzpamatuj se! Nebo aspoň nekoukej tak pitomě.“
Tu druhou polovinu se mi hned splnit nepodařilo. První jen
zčásti.
„Rakousko?“ zeptal jsem se tiše.
„Ne. Zbytečné to zkoušet. Ráno mi došel mail od známého z centrálního registru obyvatel. Je to jednoduché, když znáš lidi. Existují
dvě žijící Karolíny Světlé.“
Věděl jsem, že nebude následovat to, co bych rád slyšel.
„První je sedmačtyřicet, druhé osmaosmdesát.“
Zaťukala na klávesnici a znovu otočila displej ke mně. Nevím, co
na něm bylo, nečetl jsem to.
„Nejmenuje se tak, Folky. Karolína Světlá je vymyšlené jméno.
Ještě jsi si jistý, že u tebe nikdo neslídil?“
Položil jsem dlaň na zadní stranu displeje a počítač sklapnul.
*
Chtěl jsem začít řvát, uřvat Krovku, vyřvat jí ty blbosti z hlavy. O
čem to do hajzlu furt točíš! Co se mi to snažíš narvat do hlavy! Všecko
jsou to jenom tvé smyšlenky, jsou to akorát blbé kecy zhrzené ženské!
Od koho vím o vetřelci u Krovky? Od Krovky. Kdo přišel se zlatým
Buddhou? Krovka. O vloupání u paní Vorlové, pravda, psala máma.
59
Mailem. Dokázala by Krovka zfalšovat mail? Rychleji než bych lusknul prsty.
Vyrudlá obnošená sukně.
Proč by to dělala? Aby se mnou mohla spát, aby nasadila Karolíně
psí hlavu? Provalilo by se to, ale Karolína by už byla pryč.
Otlučené hrnečky v zaprášené polici.
No jistě, ty jelito, tos uhád! Vraž si jednu. Takhle začíná paranoia.
„Zbylo pivo?“
„Jedno.“
Přinesl jsem láhev a dvě skleničky. Ne příliš čisté. Z takových
by Karolína… Kurvadrát. Jedno jsem přece jen na Krovce oceňoval.
Nelhala. Neřekla, že ji to mrzí.
„Tak dobře. Fajn. Nejmenuje se tak. A co má být? Třeba se jmenuje Stáňa Podebraná nebo Gusta Jelimanová, prostě se jí to takhle
líbí víc. Může se jmenovat Karolína Vohryzková nebo Papundeklová…
nebo jak.“
„Může,“ připustila Krovka.
„A vůbec, když si někdo vymýšlí jméno, tak přece nepoužije tohle?
Taky bych o sobě netvrdil, že jsem Karel May.“
„Kdyby se to prozradilo, řekl bys, že se ti to líbí, že to byl dobrý
vtip, že tvé vlastní jméno tak dobře nezní. Kdyby sis říkal Josef Rejtek,
těžko bys to zdůvodňoval vtipem.“
Jsou takoví lidi. Lidi, kteří mají odpověď na všechno. Nebývají
populární.
Krovka znovu otevřela počítač.
„Když tedy chceš, Folky, bude se jmenovat Karolína Vohryzková.
Co ti řekla o studiu? O škole?“
„Nic.“
„Ptal ses?“
„Ano.“
„Zmínila se o práci, že se jí v práci něco zvrtlo. Co to je za práci?“
„Nevím.“
„Ptal ses?“
„Ptal.“
„Co ti řekla o sobě? O příbuzných, o kamarádech, rodině, dětství?“
Pátral jsem v paměti. Bylo toho málo, žalostně málo. Že leze.
Znala se s Rakem. K tomu se dostala přes jednoho kluka. Ještě…
mám paměť na čísla. Říkala, že leze a lezla, to byla pravda. Že se
znala s Rakem se nedá ověřit. Čísla.
„Za čtrnáct dní ti řekla jen tolik?“
60
„Mluvili jsme o… Mluvil jsem hlavně já. Vyptávala se. Na Raka.
Na mne.“
Zatracená čísla.
„Vyptávala,“ zopakovala Krovka vodorovným hlasem.
Vzdal jsem to.
„Tak jo. Řeknu ti to.“
Vybavil jsem si obsah bílé složky rozhozený po podlaze v předsíni. Nech to být, řekla tehdy Karolína. Řádka čísel na okraji ohnutého papíru. Adresa domu ve kterém jsme právě seděli.
Krovka přemýšlela. Několikrát vztáhla ruce ke klávesnici, ale pak
je zas položila na stůl. Usrkla piva. Ťukla párkrát nehtem o okraj
skleničky. Trvalo několik minut, než začala.
„Paní Vorlové vlezou do bytu. Seberou papíry a sošku. Nejsou
spokojení, nestačí jim to. Vlezou ke mně. Něco hledají a nejsou to
cennosti. Nejdou po soškách, Folky. Mám doma hotovost, pár stovek
dolarů a tak. Pro obyčejného bytaře nejlepší co může být. Žádní překupníci, čisté peníze. Není problém je najít. Nic nezmizelo. Soška stála
půl miliónu, řekněme. Žádný zázrak. Pro pobudu spousta peněz,
ale pobuda nenechá na místě dolary. Rozkopne zámek, rozbije sklo.
Nebude se šperhákem… Folky!“
Mozek jí pracoval na plný výkon.
„Žádný šperhák, Folky! Klíče, tvoje klíče! Vzala je, půjčila si je,
okopírovala.“
Konstrukce. Fikce, smyšlenka. Dáváme do souvislostí věci, které
žádnou souvislost nemají. Shody okolností. Náhody, nic než náhody.
Nezabírá to, k čertu, nezabírá.
Procházel jsem celou stavbu znovu a znovu a hledal místo, kde
bych zapáčil a rozbořil ji. Něco jsem našel.
„Krovko, tohle nesedí. Snažíš se tvrdit, že Karolína u mne doma
hledala snad sošky, snad něco jiného. Víš, jak to u mne vypadá. Vždyť
já tam dohromady nic nemám. Oblečení, cajky na lezení. Nebylo by
zapotřebí, aby prolézala byt čtrnáct dnů, dvě hodiny by bohatě stačily.
Hrníčky v polici. Prázdno ve spíži, pár krámů z cest. A to je prakticky
všecko. Pár knih, počítač.“
„Počítač,“ zadumaně pronesla Krovka, „Jaké máš heslo do poštovní schránky?“
Heslo. Co je mi teď do nějakých hesel! Heslo… Takové hloupé
heslo.
„Na co ho potřebuješ?“ zeptal jsem se a snad to znělo tak neutrálně, jak jsem chtěl, „To je moje heslo. Ukaž, já ho tam naťukám.“
Neukázala. Sykla a byla v tom zas ta její nadřazenost. Klávesy
zaklapaly. Věděl jsem, co zkouší, bylo to delší slovo a nebylo správné.
61
Povytáhla pobaveně obočí a zkusila druhé, třípísmenné. Ani to nezabralo, a tak vyťukala slovo, které chtěla zkusit hned jako první.
Znám Krovku.
Culila se na mne přes okraj monitoru. Zářila spokojeností.
„Je to sice, Folky, jak sám vidíš, nanejvýš naivní heslo, ale…
Pěkné heslo.“
I ona mne zná. Slovo mělo šest písmen a začínalo na K.
*
Potřeboval jsem se pohnout. Jít na vzduch, zaběhat si.
Po pár minutách Krovka vstala od počítače a uchopila telefon.
Odešel jsem z pokoje, otevřel zadní dveře na dvorek a zahleděl se do
nebe. Bylo jasno. Slyšel jsem, jak Krovka v pokoji s někým mluví, slovům jsem nerozuměl. Jabloně s holými větvemi, vzadu u plotu bujné
chuchvalce meduňky. Prý veselé sny.
Došel jsem na konec zahrádky a bylo to horší než předtím. Zlé
a ještě horší. Uvažoval jsem, jestli to Krovce povím. Bude potřebovat
kýbl meduňky.
„Krovko…,“ začal jsem opatrně. Neposlouchala mne.
„Kdys byl naposledy v Indii?“
„Před dvěma roky. Proč?“
Mou otázku ignorovala: „Na Islandu?“
„Šest nebo sedm let. Vždyť víš.“
„V Německu?“
„V listopadu. Co to má zas…“
„Takže ne v úterý, předevčírem a včera pozdě večer?“
Zatnul jsem zuby. Ty její suverénní řeči!
„Já jen, že ses z těch míst díval, jestli ti nepřišel mail. Naposledy
včera po jedenácté, to jsme, myslím… Nedívali jsme se tou dobou na
poštu. Někdo ti prohlíží schránku, někdo, kdo nechce, aby bylo poznat
odkud, někdo, kdo tvé heslo uhodl. Nebo přečetl u tebe doma v počítači.“
Zvedl jsem ruce.
„Folky, oni nehledají nic materiálního. Nehledají nic, co by se dalo
vzít a prodat, nechtějí krást. Oni chtějí něco vědět.“
„Já vím, Krovko.“
Dívala se, jak zvedám z opěradla židle odloženou starou bundu a
sahám do vnitřní kapsy.
„Vím, co chtějí vědět.“
Hodil jsem to na stůl.
62
*
Zdar Folky,
vedle u stolu slintaj do rejže 2 namasťáci, ale to není to, proč ti píšu.
Trochu víc to tu fičí, kurevsky víc, než jsem čekal. Člověče, myslím teď
dost na Gornegrad, jestli jsem si těch dvacet cáků nevybral už tehdy.
A taky na Krovku, na tu blbou básničku, co nám furt dokola recitovala, než jsem odjel. Hele, jak to bylo. Vo tý koze a šedesáti banánech
mi to připomíná kubózní Majdu, co s náma chodila do školy, jak žuchla
v tom červencovým mraze do rybníka a její machechu nejvíc zajímalo,
že to bylo ve čtvrt na pět. Chtělo by to trochu smrkovýho listí, tak dvaatřicet gramů, nasypat okem do 11 nádrže od.
Kdyby něco, tak zajdi za Krovkou, ať ti zas zarecituje to co tehdy,
nauč se básničku nazpaměť a užívej tu poezii ve zdraví. A pozdravuj ji,
určitě, nezapomeň.
Nahoru a pryč, Rak
Slovo „zdar“ bylo podtrženo, stejně jako číslovka 2 a slova „Majdu,“
„čtvrt“ a „by“. Mezi slabikami slova „listí“ namaloval Rak svislou čáru.
Několik písmen mělo pod sebou tečku, slova „tak“ a „třiceti“ spojovala šipka. Kromě toho bylo na několika místech dopisu zakroužkováno písmeno, ale třeba také jen háček nad ním. Odstavce odděloval
šestiúhelníkový obrazec, podobný, jaký člověk někdy z nudy bezmyšlenkovitě načmárá. Celek působil zcela chaoticky a dokonale nesmyslně, jako dílo zfetovaného šílence. Upřímně řečeno, až doteď jsem
se domníval, že první Rakova investice po příletu do Prithví byla do
turistické soupravy – dýmky s řádnou dávkou hašiše, a to, co nyní
držela Krovka v ruce, je potvrzení, že nekoupil žádný šmejd.
Jenže teď už jsem si nebyl jistý.
Krovka odložila dopis na stůl a z druhého pokoje přinesla lampu.
Zapojila ji, rozsvítila, vzala už notně ošoupanou obálku psaní a přiložila k zářivce. Tohle mne nenapadlo.
„Pod známkou nic není,“ odložila obálku.
„Nedává mi to žádný smysl,“ natáhl jsem se po dopisu, „Nebo skoro
žádný. Doteď jsem si myslel, že si Rak zas zažertoval.“
Krovka mi dopis nedala, pročítala jej znovu a znovu. Otočila jej,
prohlédla si zadní stranu s hlavičkou cestovní kanceláře.
„Co ti dává smysl?“
„No… snad začátek a konec. Gornegrad, tam jsme měli kdysi
dost nahnáno. Nalezli jsme do ledového hřebínku, bez jištění, a shora
začaly padat kamenné plotny, velké asi jako poklička. Než k nám doletěly, nabraly šílenou rychlost a my vždycky jen zaslechli, jak sviští
okolo a viděli rozmazanou šmouhu ve vzduchu. Jednou nebo dva63
krát mi proletělo kamení sotva pár centimetrů od hlavy. Bylo to jak
palba ve válce. V ledu se nedalo nikam schovat ani uhnout, vlevo díra
pět set metrů, vpravo půl kilometru. Nemohli jsme dělat nic, než lézt
rovně nahoru a doufat, že se dostanem z hřebene dřív, než nás některá z těch čmouh vezme s sebou dolů. Tehdy jsme měli doopravdy
strach, i Rak měl strach, a Rak neměl strach nikdy. Měli jsme štěstí,
z prdele kliku.“
Štěstí. Slyšel jsem se, jak dýchám jak rozpařený kůň, každý
výdech mohl být poslední, chystám se udělat krok, stojím jen na hrotech maček, a zlomek sekundy předtím, než zaseknu cepín jedna z těch
zabijáckých čmouh proletí přímo mezi mým břichem a tím strašně tvrdým ledem, nemá smysl nijak reagovat, seknu cepín, zakopnu mačku,
nedívám se, jak je to ještě daleko, nedívám se dolů, nevidím než led a
slyším Raka, jak kus nade mnou zprudka vydechuje řídký vzduch a
pak sedíme pod vrcholovou skalou, kurva. Bylo to…
Ve starém budíku hlasitě cvaklo. Bylo to pryč.
„Takže Rak chtěl asi říct, že má, nebo očekává problémy, ze kterých vyvázne jen se štěstím. Jenže to zas není nic překvapivého, lezl
sólo na Paldor, a i když nejde o žádný extrémní kopec, přesto v tom
určité nebezpečí bylo. Navíc jsi ho sama možná nalomila sýčkováním
před odjezdem.“
„Měla jsem pravdu, Folky,“ ohradila se Krovka, „Nechtěli jste mne
poslouchat tehdy a ty nechceš slyšet ani dnes.“
Vzdychla.
„A co dál? Ještě něco?“
„Jakžtakž logicky zní ještě konec, mám zajít za tebou. Snad to
může znamenat, že mi vysvětlíš, oč jde. Že když si nebudu vědět rady,
mám jít k tobě.“
Zbytek dopisu byl pustý blábol. Krovka před odjezdem žádnou
básničku nerecitovala, natož o kozách a banánech. Nepamatoval
jsem si na žádnou Majdu, která by s námi chodila do školy a spadla
do rybníka, neznám vůbec žádnou Majdu. Nikdy jsem neslyšel slovo
„kubózní“. Smrkové listí byl stejný nesmysl jako červencový mráz,
ledaže by listím myslel nějakou drogu. Ale i kdyby, stejně jsem nic
nechápal. Jen žvásty.
„Tobě to smysl dává?“ zeptal jsem se Krovky.
Neodpověděla přímo: „Rak nechtěl, aby se dopis dostal do rukou
někomu cizímu. Proto ho poslal tvé sousedce. Možná ho napadlo, že
by ti někdo mohl dopis vytáhnout ze schránky. A pro případ, že by jej
přece jen četl někdo, kdo neměl, napsal ho tak, aby dával smysl jen
tobě.“
„Jenže mně žádný smysl nedává!“
64
Už se nedívala na mne, ani na dopis, dívala se kamsi skrz zeď.
„Smysl… Užíváš slov, kterým nerozumíš.“
*
Krovka se překvapivě psaním od Raka příliš nezabývala. Čekal
jsem, že jej prozkoumá písmenko po písmenku, bude se pokoušet objevit v textu systém, rozluštit šifru. Byla-li v dopise vůbec jaká šifra, o
čemž jsem stále pochyboval. Snad se Rak opravdu pokoušel do dopisu
cosi skrytého vepsat, ale přehnal to natolik, že vytvořil beznadějně
nerozluštitelný chaos. Pravda je, že se psaní samo nabízelo jako věc,
po které slídí Karolína. Slídí… jestli vůbec slídí. Pokud je to celé něčím víc než fantazií, založenou na řetězci náhod.
Mohla mne vůbec Karolína podvést? Všecko to sehrát, vést roztomilé řeči, spát se mnou, jenom proto, aby… Co vlastně? Něco. Prachy,
samozřejmě, co jiného. V takové či onaké formě, jde o prachy. Mohla
to všechno předstírat? Skrz šedivé záclony se dralo odpolední lednové
slunce. Dokázal bych se já tak přetvařovat? Měla by záclony občas
vyprat. V duchu jsem pokrčil rameny. Nu ano, dokázal bych to. Za
určitých okolností. Čistě technicky. Vlastně by to mohla být i zábava.
Jsou mraky sňatkových podvodníků. Ano. V tomhle problém nebyl.
Krovka pročetla dopis ještě několikrát, prosvítila jej lampou jako
prve obálku, otevřela počítač a chvíli něco ťukala. Zjevně k žádnému
objevu nedospěla. Po dvaceti minutách, snad po půl hodině, počítač
vypnula, zvedla se od stolu, zhluboka se nadechla a protáhla.
„Jsem unavená, Folky. Nepůjdeme se projít?“
Havran na větvi nás upřeně pozoroval. Šli jsme po okraji lesa,
vedle nás šedohnědé pole s trčícími ostny strniště. Z kůry starého
stromu visely cáry lišejníku, slunce poznenáhlu zalézalo za obzor.
Dny se delší. Havran zakrákal.
Krovka si dřepla, rukou nabrala hrst suchého listí, nechala je
propadávat mezi prsty a dívala se, jak se snáší k zemi.
„Co je to?“ obrátila obličej ke mně.
„Listí,“ odpověděl jsem poslušně.
„Co dělá listí?“
„Šustí. A svistí.“
Nabrala další hrst, vztyčila se a přistrčila ji ke mně.
„Čichni si.“
Přičichl jsem.
„Voní.“
„Co ještě?“
Pokrčil jsem rameny.
65
„Jsou v něm brouci. Je vlhké.“
Krovka zavrtěla nespokojeně hlavou a hodila listí na zem. Zasyčelo, když dopadlo. Šli jsme dál. Havran roztáhl černofialová křídla a
odletěl přes pole k obzoru.
Co ještě.
Smrákalo se, lesem probleskly rozsvícené lampy Milína. Krovka
mlčela, ne zamyšleně. Nešla z ní únava, spíš něco jako odevzdanost.
Co ještě.
Vzal jsem ze země suchý list a strčil si jej do úst.
„Krovko, jak chutná suché listí?“
Zasmála se. Podal jsem jí druhou půlku listu, šli jsme nazpět
k Milínu, kolem kaple obehnané polorozbořenou zídkou a žvýkali
hořké hnědé listí.
*
Když Krovka vytáhla klíč a odemykala nový zámek, měl jsem už
plán.
„Teď zas my,“ posadil jsem Krovku k počítači, „Mám toho dost.
Nebudu už trčet jak krtek v díře a jen čekat, co na mne odkud spadne.
Nemůžeme strnule čekat až nás to trefí. Musíme převzít iniciativu.“
„Ano,“ řekla Krovka. Ignoroval jsem tón, kterým to řekla.
„Co máme? Soška, paní Vorlová, tvůj domek, Karolína, maily.
Možná. Možná ne. Teď to ověříme. Chtějí něco vědět, dozvědí se to.
Dokážeš poslat z mé adresy mail tak, aby to vypadalo, že jsem jej odesílal z jiného města? Z internetové kavárny, řekněme?“
„Přijde na to. Které město máš přesně na mysli?“
„To je jedno, ale mělo by být pořádný kus odsud.“
Podívala se na hodinky, zapnula počítač. Po chvíli se zeptala:
„Děčín?“
„Výborně! Děčín bude přesně to pravé. Za chvíli ti dojde mail
ode mne z Děčína. Bude v něm zhruba tohle: Mám to. Našel jsem to,
přesně tam, kde jsme čekali. Zítra ráno přijedu domů, v… Počkej.“
Chvíli jsem uvažoval.
„Kdy odsud jede první autobus?“
Klovla několikrát do klávesnice.
„V šest.“
„Fajn. Text zprávy. Přijedu domů zítra ráno v sedm, opláchnu se a
v osm vyrazím k tobě. Vezmu to s sebou, Folky.
Až ti mail přijde, odpovíš na něj: Domluveno, o půl deváté tě čekám.
Krovka. Ráno pojedu domů a počkám. Jestli máš pravdu, budou chtít
to, co jsem našel. To, po čem celou dobu pasou. Nenechají si to ujít.“
66
„A Karolína přijde,“ pochopila Krovka, „Když ne?“
„Tak je to celé pitomost. Uvážíme návštěvu psychiatra. Když nepřijde, budeme na tom jako teď, nic se nezhorší. Nemáme co zkazit.“
Pak mne něco napadlo. Špatný scénář. Nejhorší možný případ.
Dost zlý na to, abych jej Krovce detailně neobjasňoval.
„Teď dávej pozor, na tomhle záleží nejvíc. Když se do osmi nic
nestane, vyjdu z bytu, zajdu do nejbližší budky a zavolám ti. Budeš
tady, budeš zamknutá a budeš čekat. Až ti zavolám, bez otálení se
sebereš, vlezeš do auta a pojedeš ke mně. Hned.“
Nechtěl jsem, aby přemýšlela proč.
„Když nezavolám do osmé, nebo do půl deváté, přišla. Sebereš se
a odjedeš do práce. Můžeš zůstat pár hodin v laboratoři?“
Přikývla.
„Návrhy?“
„Nejsou.“
Takovou Krovku jsem měl rád. Krovku, které nebylo zapotřebí nic
vysvětlovat dvakrát. Krátké prsty s krátkými nehty začaly rejdit po
klávesách, díval jsem se jí přes rameno, jak píše text zprávy. Krovku,
na kterou jsem musel dávat pozor, aby nepochopila příliš mnoho.
Nezvedla oči od počítače, když se zeptala:
„Co budeš dělat, když přijde?“
„Přejdu do ofenzívy. Tentokrát budu já tahat rozumy. Dostanu
z ní, co půjde, a pak to skončím. Řeknu, že je mezi námi konec, něco
si vymyslím, prostě se jí zbavím. Odejde, vyměním zámek, změním
heslo.“
„A pak?“
„Časem třeba přijdeme na to, oč šlo. Pak…,“ zasmál jsem se, abych
ji rozveselil, „Ty máš vědět co pak, ty máš přece předtuchy.“
Nerozveselil. Vrhla na mne nešťastný pohled. Chtěla něco říci,
čekal jsem. Neřekla nic.
*
Autobus nejel.
Černí lidé postávali u otlučené plechové boudy, nažloutlé světlo
lampy se roztékalo po tlustých kabátech jako žluklé máslo. Stál jsem
nehnutě, ale v hlavě mi létaly myšlenky zběsile jak parta opilých netopýrů. Náš plán, můj plán, ten můj dokonalý plán, se teď už vůbec
nejevil dokonalý. Každé zapísknutí netopýra odhalilo další chybu, otevřelo novou neočekávanou možnost, variantu, se kterou jsme nepočítali. Čekající lidé nervózně podupávali, jako by se mé rozrušení přená-
67
šelo i na ně. Někteří netopýři mají zuby, malé ostré ošklivé krvelačné
zoubky. Nehýbal jsem se. Klid těla přinese klid mysli.
Muž s tlustou koženou brašnou. Několik dětí s aktovkami. Lépe
oblečená žena, úřednický obličej. Dvě dívky v tichém hovoru. Po
asfaltu se rozlily ovály světel. Autobus.
Sedl jsem si dopředu. Autobus kličkoval po křivolakých cestách od vesnice k vesnici, oranžová světla patníků se poslušně rozsvěcovala, když v dálce zaslechla jeho chraplavé mručení. Na každé
ze zastávek přistoupily další černé kabáty, skřípavé rádio přežvykovalo směs muzaku s blížící se frontou, nemáte drobné? Odpoledne od
západu přibývání. Záře města před námi se blížila a zároveň matněla,
jak váhavě blednul východní obzor. Na horách sněhové.
V bytě bylo chladno.
Za šest minut sedm hodin. Před domem nestálo žádné drahé bílé
auto. Zapnul jsem počítač. Mail od Krovky přišel podle plánu. Plánu.
Přestal jsem věřit v plány. Stát se mohlo úplně cokoli. Vypnul jsem
počítač a čekal.
Rudé víno v dlouhých lahvích. Zbytek Karolíniny dřevité whisky.
Po chodníku přešla skupina dětí, rozednilo se.
Nic. Zvonek zůstával tichý.
Kávu? Ne. Jsem bez toho příliš… Jsem stlačené pero.
Číslice ukrojily dvacet minut. Vyčistil jsem si zuby, dlouho držel
ruce v teplé vodě. Číslice se nehýbaly.
Přece jen kávu, horkou. Stále ticho. Vřelou kávu.
Ulicí projelo bílé auto. Jiné. Dodávka.
Za deset minut osm už jsem věděl.
Idioti. Jsme blázni.
Vypil jsem kafe a vyčkával, až displej ukáže dvě nuly.
„Dobrý den, paní Macháčková. Ahoj, Olinko.“
Zdá se pořád tak utahaná… Děvčátko v obnošeném kožíšku a
huňaté čepici vypadalo jako malý medvěd.
„Brej. Vedu malou na středisko.“
„Copak?“
Přidřepl jsem k dítěti. Neplakalo, ale ani se neusmálo. Pod nosem
se mu vlhce zalesklo.
„Teď to všude řádí. To… viróza. Neboj,“ obrátila se k malé, „to bude
dobré.“
Pomalu jsem si obouval boty a čekal, až na schodišti dozní kroky.
Budka je dva bloky odsud, zavolám, odpískáme to a přestaneme blbnout. V mezipatře visel ušmudlaný obrázek, stránka z časopisu přilepená páskou za sklo, fotografie. Kdosi vyryl do zdi řadu hlubokých
vrypů.
68
Před vchodem do domu stála štíhlá krásná dívka. Usmívala se na
mne.
Nebylo to dobré.
*
„Ahoj, Folky!“ zavýskla Karolína, „Zrovna jsem se chystala zazvonit. Mám štěstí, málem jsi mně utekl.“
Dokonalá Karolína. Dokonalý úsměv, milá, přítulná, přátelská,
veselá. Perfektní.
„Co koukáš? V práci je všecko zas jinak, co se dohodlo se nedodrželo, znáš to, říkám si, že když mám najednou čas, stavím se u
tebe, jéžiš, Folky, já se na tebe těšila. Kam vlastně jdeš? Vezmeš mě
s sebou?“
Slova z ní vystřikovala jako z fontány.
„Já jenom… tady…“
Vzpamatoval jsem se.
„To je bezva, Karolíno. Nic, nejdu nikam, pojď nahoru.“
Podržel jsem jí dveře. Je to tam? Je v těch očích slídivost?
„Mám celý den pro sebe, vlastně pro tebe, jsi rád?“
Ne. Nic v nich nevidím. Nikde žádná skvrna, vše je vybroušené,
bezešvé. Rovné a hladké jako její vlasy. Pohladil jsem Karolínu po
hlavě a přičichl k těm vlasům, vydechujícím jen teplo a kořennou
vůni. Nikde žádný led, nic, nač bych si nalil hnědý dubový líh.
„To víš, že jsem rád. Kávu? Čaj?“
„Folky!“ rozchechtala se, „Jsi jak na klíček! Kávu nebo čaj, s či
bez… Co takhle změnu?“
Slunce za oknem se konečně probralo z ospalosti. Uvařil jsem
čaj.
„Hele, s tou Krovkou…“
Karolína zavrtěla odmítavě dlaní.
„Ne, ne, ne, prosím tě, nic mi nevysvětluj. Přece mi nemusíš nic
vysvětlovat, já… Hehe, ale že to byl pěkný trapas. Jenže to je pryč, ono
se to tak někdy semele. Necháme to plavat, jo?“
„Jsi velkorysá, Karolíno.“
„Velkorysá? Ó, jaké velké slovo. Dík.“
Zvážněla.
„Ale máš pravdu, jsem velkorysá.“
A už zas byla rozzářená. V okamžiku, jako když se otočí vypínačem. Jako by v ní bylo něco mechanického.
Ne. Mechanický jsem byl já, trčel jsem stále toporně opřený o stůl
a zíral na ni. Nejsi přirozený.
69
„Kdo chce něčeho dosáhnout, nesmí se zdržovat detaily, že?“ zazubil jsem se. Tak, jen tak, vesele, rozmarně, nenuceně. Souhlasně přikývla.
„Nemám tu nic k snídani, Karolíno, chystal jsem se… Máš
hlad?“
„Jako vlk!“
Poškrábal jsem se vzadu za krkem, ale dřív, než jsem promyslel
další krok, přišla s vlastním.
„Říkám ti, Folky, že mám celý den. Co si takhle vyjet? Nic nesháněj, nic nehledej, sednem do auta, dáme si snídani v hospodě na výpadovce, co říkáš? Něco pořádného, já to platím.“
Ukázal jsem zdvižený palec.
„Skvělé, Folky! A pak…,“ vykoukla z okna, „Dnes bude krásně.
Poslouchala jsem rádio, dnes má být ještě hezky, ale už od zítra se má
ochladit a přijít zima. Tak co toho ještě využít a zajet někam dál? Do
lesa?“
„Myslíš lézt?“
Zaváhala.
„Minule jsi říkala, že chceš lézt.“
To je ono. Přišpendli ji tím, co už říkala. Jako motýla.
„Minule jsi…“
Nerada to slyší. Nerada slyší, co minule. Zužuje se prostor k manévrování.
„Myslíš, že je na lezení počasí?“
„Proč ne? Teplo je dost, sucho taky, můžeme se mrknout do věží.
Necelá hodina cesty. Je tam pěkně. Ale když nechceš, můžeme se projít lesem. Povykládáš mi o své práci… o škole… minule jsi…“
Rozhodla se.
„Jedem. Sbal cajky, Folky, jedem se napapkat a pak si protáhnem tělo.“
„Fajn,“ usmál jsem se na ni, hezky, mile, upřímně. Jako ona na
mne.
„Ještě – moment, musím si ještě zavolat.“
Vyklouzla ze dveří, ale vzápětí se vrátila, strčila hlavu do místnosti a zavolala na mne.
„Dnes ti vrátím tu stěnu, Folky! Těš se, dostanu tě.“
*
Napapkat.
Jedl jsem u plastikového stolku mastné plastikové hranolky a
rozhlížel se po lidech. Řidiči kamiónů, servírka v barevné uniformě.
70
Skupina mužů v tmavých oblecích jedla se strachem, aby si nepotřísnila bělostné košile. Karolína švitořila. Zeptal jsem se několikrát
na práci, povídala hodně, řekla málo. Nic, samé bezobsažné fráze,
nekonkrétní, rozplizlé jako chuť plastikové kávy. Smála se a vrněla,
plastiková panenka Barbie, spokojená, že si ze mne udělala svého
Kena. Plastikoví příbuzní mi právě přehrabují byt.
Je tak spokojená, tak moc.
Auto hřálo a jemně vrnělo, chtěl jsem, aby byla spokojená, udržoval jsem ji v pocitu vítězství, mluvil jsem o Rakovi, o našich dětských
začátcích s prádelní šňůrou, přimyslel jsem si, že jej máma tou šňůrou nakonec zpráskala, to byl Rakův oblíbený příběh, vykládal ho
každému do omrzení, musel ti jej taky povídat?
„Nevzpomínám si. Neznali jsme se tak dlouho.“
Chytrá. Žádné otevřené lži. Nejlepší lež je pravda. Nebo – vůbec
nelže?
Všecko je to výmysl, paranoia. Pořád to bylo možné.
Auto se houpalo na výmolech lesní cesty jako tichá bílá loď. Karolína přijela až ke skalám, vytáhl jsem batoh s lany a sledoval ji, jak
se převléká. Krásná Karolína. Neměl jsem už žádný plán, nechal jsem
věci volně plynout.
Zimní les pod věžemi sálal tichem, teď probodávaným suchým
cvakáním karabin. V ohništi už dlouho oheň nehořel, déšť rozmazal
popel do velké černé skvrny, ani v boudě přilepené pod skalním převisem jsem nenašel nic než pár kusů starých potrhaných obalů od jídla.
Od jara do podzimu je ve věžích rušno, ale leden není doba na lezení.
Zkontroloval jsem lano, odstoupil od skály a vybíral cestu. V koruně
modřínu nehybně viselo staré opuštěné hnízdo. Nefouká, to je dobře.
Vybíral cestu… Jako by něco takového bylo vůbec možné.
Necítil jsem se na velké výkony, rozhodl jsem se pro jednu z jednodušších tras. Zato Karolína hýřila energií.
„Tak co, Folky, jdeme na to?“
Prohlédl jsem její úvazek, lano, dotáhl zámek karabiny. Pobaveně
mne sledovala.
„Už toho nech, všecko je v pořádku.“
Bylo. Postavil jsem se pod skálu vedle ní, ukázal na první metry
cesty a začal.
„Prohlédni si důkladně skálu, ale příliš přitom nepřemýšlej kudy
se dáš. Pamatuj, ruka je rychlejší než hlava.“
Přerušil mne její hlasitý smích.
„Dnes ne, Folky. Dnes polezeme každý po svém, ukáže se, co je
lepší.“
„Lepší k čemu?“
71
Na chvíli se zarazila, ale jen na okamžik. Vyfoukla vzduch nosem
a nastoupila.
Dnes byla lepší než na stěně, o hodně lepší. Z jejích pohybů vyzařovala sebejistota, stoupala po skále bez zaváhání. Žádné pochybnosti, jen síla a dynamika – a stále nedostatek respektu. Snad i cosi
jako pohrdání. Vylezla ke štandu a zamávala na mne.
Nešlo mi to. Nedokázal jsem potlačit myšlenky, vyrovnat hladinu mysli. Několikrát jsem sáhl do prázdna, lezl křečovitě a ještě to
zhoršoval, snažil jsem se, a tím křeč jen prohloubil. Uvolněný kámen
dopadl na balvan pod námi, třesklo to. Pohlédl jsem vzhůru směrem
ke Karolíně, usmívala se. Ne. Smála se mi.
A pak udělala chybu. Nečekala, až budu u ní, dala se znovu do
pohybu a pokračovala ve výstupu.
„Karolíno! Kurva, Karolíno!“
Nereagovala, pokračovala a byl to její vrcholný výkon, musel jsem
ji přese všechno obdivovat, zářila elegancí a dokonalou integritou,
soustředěním na jediný bod, bez pochybností, bez zaváhání. Byla jako
vržená střela, která nemůže nezasáhnout cíl.
Zmizela za okrajem skály.
O zubatý lem spáry jsem si roztrhl kůži na ruce. Zastavil jsem
tam, kde jsem neměl, plýtval silami, nalezl do příliš obtížného místa,
musel se o kus vrátit. Nešlo mi to. Být tu Rak, držel by se za hlavu a
předstíral naříkání. Poslední, nepatrně převislý úsek, jsem překonal
s vypětím všech sil, převalil se na vrcholovou plošinku věže, na drsnou skálu řídce posypanou hrubým pískem a zhluboka dýchal.
„Cos blbla! Musíš na mne počkat! Tohle se nedělá!“
Zacvakla lano do vrcholového kruhu, stála proti obloze, dívala se
na mne, jak funím, a teď už své pohrdání ani neskrývala.
„Já dělám ráda věci, které se nedělají, Folky.“
Vycvakl jsem se z lana.
Z věže byla nádherná vyhlídka, na husté jehličnaté lesy, na vzdálenou vesnici s bílým kostelíkem, jehož zdi zářily v paprscích nízkého
slunce. Po silnici až někde u obzoru projelo auto, příliš daleko, abychom slyšeli hluk, jen odlesk na skle na okamžik bíle zasvítil.
„Když budeš dělat jen věci, které se dělají, nikdy nevyhraješ. A
dnes jsem vyhrála já.“
Vzdychl jsem a zadíval se k obzoru. Nad námi bylo stále ještě přívětivé modro, ale od západu se při zemi blížila nízká a hutná hradba
fronty.
„Vyhrála, prohrála. Nic takového není, to je jen zdání, představa.“
Nedala se zviklat, dnes ne. Vítězství ji ovládlo. Dnešek byl její.
72
„To jsou akorát kecy.“
„Žádné kecy, Karolíno. Co vypadá jako výhra, může se už za chvíli
jevit jako prohra. Je to jen představa.“
Žádní ptáci. Vzduch nad lesem byl mrtvý.
„Tak jo, Folky, představa. Možná se mi jen zdá, že jsem tady byla
první, že jsem vyhrála. Možná si to všecko jen představuju. Když tomu
chceš věřit, prosím. Ale já si to představuju moc ráda.“
Už jsem nelapal po dechu. Když jsem promluvil, byl můj hlas
vyrovnaný a klidný.
„Dobrá, Karolíno. Když si tak ráda představuješ, zkus si teď představit něco jiného.
Představ si, že za tebou přijde někdo, kdo o sobě prohlásí, že je
studentka kulturologie. Ty mu z nějakého důvodu nevěříš a chceš se
přesvědčit. Jako otázku bys mu ty, skutečná studentka kulturologie,
položila?“
Ticho. Nedíval jsem se na ni, ale cítil jsem, jak ztuhla.
„Na co by ses ho zeptala? Nevíš, Karolíno? Nebo jak ti mám
říkat?“
Otočil jsem se k ní.
„Jak se doopravdy jmenuješ? Proč jsi za mnou přišla, kdo tě
poslal? Nejsi žádná studentka kulturologie, to celé je od začátku lež.
Proč mi stále lžeš, Karolíno? Tebe nezajímá lezení, to je taky lež. Copak tě zajímá?“
Stála pořád na stejném místě, ale už ne zpříma a elegantně. Nahrbila se. Zatnula svaly.
„Copak tě tak zajímá na Krovce? Má pěkný domek, viď, ráda bys
věděla co je uvnitř?“
Zírala na mne a z očí se jí staly dvě čárky. Zlé čárky.
„Ke komu patříš, Karolíno, co je to za lidi? Co jste hledali u Rakovy
mámy? Povíš mi to?“
Připichoval jsem motýla, další a další špendlíky, aby se nemohl
pohnout, aby nemohl utéct, aby mu nezbylo než roztáhnout odevzdaně křídla a ukázat vše, čím je má pomalovaná. Sledoval jsem její
tvář. Růžový plast se roztékal.
„Co se v jedné vteřině jeví jako výhra, už v druhé může být prohrou. Proč jsi mi napovídala všechny ty lži? Proč jsi mi proslídila byt,
ukradla klíče od Milína, proč jsi na mne poslala ty lidi, aby mě zmlátili?“
Šklebila se, její obličej byla jeden zlostný škleb.
„Protože něco chceš, Karolíno. Jenže to co chceš, mám já, a
ty to nikdy nedostaneš. Výhra? Kdepak. Prohra. Konec, Karolíno,
prohrála’s. Vzdej to.“
73
Měla to vzdát. Měla se sesypat, rozplakat, měla s tím přestat,
skončit! Mohli jsme znovu… Nevzdala to.
„Ty šupáku. Ty šunte. Ty bezcennej zkrachovalej zmetku.“
Vrhala po mě slova jako kamení a syčela, syčela jako pára, která
se pod nesmírným tlakem rve trhlinami na povrch.
„Ty nulo, ty špinavá nulo. Chce se mi blejt když na mě šáhneš,
když se na tebe podívám. Si myslíš žes mě dostal. Ty směšná nulo! Ty
tvý věčný trapný kecy. Teď už je to jedno.“
Krok, udělala krok směrem ke mně.
„Šmejde, poslouchej ty užvaněnej blbej vypitej šmejde, to já dostala
tebe, je po všem, a ty seš akorát lůzr, vyřízenej, odbytej lítostivej lůzr,
vyřídili jsme tě jako toho tvýho kreténskýho kamarádíčka…“
Zmizela.
Zlomek vteřiny jsem nevěděl, co se stalo.
Pak jsem ucítil na hřbetu pravé ruky tlak. Zápěstím projela jehla
bolesti. Něco dutě zadunělo. Náraz. Ruka ukazovala přede mne, do
prostoru. Ještě jsem nechápal proč.
Pro to nesnesitelné pohrdání. Pro pohyb, který jsem spatřil v jejích očích. Pro to, co řekla o Rakovi.
Uslyšel jsem úder. Dopadla.
Ruka je rychlejší než hlava.
*
Jedu.
Osma se rozpaluje a já padám po svistícím laně dolů, cítím, jak se
ve mně začíná rozvíjet ohromná pružina, pero stlačované tolik dnů.
Jedu.
Udeřil jsem ji hranou dlaně do hrudi, silou, kterou nevládla žádná
vůle, plnou silou prázdné mysli. Byla tak lehká, jako dutá. Odhodilo
ji to do prostoru, kus za okraj skály. Nestihla reagovat. Nepokoušela
se zachytit. Nevykřikla.
Odešla tiše.
Jestli se nezabila, budu ji muset dorazit.
Dopadám pár metrů vedle Karolíny. Leží na balvanu rozhozená
jako hračka, jako kdyby neměla kosti, tváří dolů. Pálím si levačku
o rozžhavenou osmu, podrž ji tam, ještě, podívejte, panika, spálil se
když se jí snažil co nejrychleji přijít na pomoc. Nádech, výdech. Blíž.
Ještě blíž.
Zvedl jsem opatrně Karolíninu hlavu a podíval se jí do obličeje.
To, čeho jsem se bál, nebylo třeba.
74
Telefon, první pomoc, klíčky od auta, bunda, šátrám v kapsách,
tak rychle, dveře, bílá kabelka, telefon. Jméno!
Jméno. Neznáš její jméno. Vznikne podezření.
Doklady, techničák, musí tu někde kurva být, řidičský průkaz,
kreditní karta, v přihrádce jen mapa, v pravé přihrádce nic, za sluneční clonou, mám! Jméno. Fotografie souhlasí. Adresa trvalého bydliště. Datum narození. Číslo dokladu. Máš paměť na čísla.
Telefon.
„Uklidněte se, člověče!“
Velmi dobře, pokračuj.
„Hned tam jedeme. Uklidněte se.“
Odložit telefon. Chyba! Vrátit její doklady na místo! Tak, lepší.
Sbalit lano, ne rovně, zacuchat, rozházet kolem. Nic pro trasology. Musíš s ní pohnout, pokoušel ses o první pomoc. Tohle ne! Ano.
Musíš.
Karolínino tělo se svezlo z balvanu.
Čekal jsem, co to se mnou udělá. Výdech, nádech.
Dál. Dva prsty přitlačit ke krku. Razantně. Zkoušel jsi zjistit,
jestli žije.
Dělalo. Krve bylo zatím málo, ale přibývala. Překonej to! Budou tu
za chvíli. Pravdu. Držet se pravdy pokud to jde. Mělo by stačit pozměnit vteřinu, dvě.
Jestli nás někdo viděl, je konec. Rozhlédl jsem se, les byl stále
tichý a netečný, lhostejný ke všemu.
Klíče! Někde musí mít klíče od mého bytu. Auto. Přihrádky, přihrádky. Kabelka. Vak. Ne. Musí je mít u sebe.
Krve je víc a víc. Balíček papírových kapesníků, mince. Další
kapsa. Nemá je, ona ty klíče nemá! Doprdele.
Nebe je nízko, padají první kapky. Zima. Výborně, nech bundu
být. Panika, zima, šok. Ale nepřehrávej.
Jedu.
Pružina uvnitř mne roztáčí do stále vyšších obrátek, musím ji
brzdit, musím zvolnit. Žádnou skutečnou paniku, ta zabíjí! Uklidni
se. Nádech, výdech.
Zapomněl jsi na něco? Sundat úvazek? Snad raději… Ne. Později,
až tu budou, pár vteřin budeš vědět co s rukama.
Ošklivák Joe! Kurva, zná ji jako Karolínu. Rychle, mysli. Otočíš
to ve svůj prospěch. Blíž k pravdě. Nechávala si tak říkat, líbilo se jí
to víc. Jo, to projde.
Mezi stromy zazářily modré blesky aut, kolébajících se ze strany
na stranu. Dýchám.
Projde to.
75
*
„Stejný… to je furt stejný, v létě úplně to samý, zas taková holka…
blbnou, akorát furt samý srandičky…“
Světla reflektorů se odrážela v kuličkách vody na skle. Přes dveře
policejní dodávky ke mně doléhal rozhovor policistů se záchranáři, na
plechovou střechu bubnovaly velké těžké kapky hustého deště. Několikrát zasvitly blesky fotoaparátů, muži se snažili pracovat rychle, aby
nepromokli. Vysoký, lehce přihrblý policista kreslil náčrtek, kapky mu
padaly na blok, pokoušel se jej neobratně přikrýt cípem kabátu.
„Jo…,“ ukazoval jeden z policistů nahoru, k vrcholu skalní věže.
Přinutili mne obléci si bundu, z dodávky vytáhli deku.
„Vlezte si dovnitř, člověče.“
Zašoupli dveře. Přehodil jsem si deku přes záda.
„Ukažte tu ruku,“ otevřel dveře vzápětí lékař, „Nic to nebude. To
jste si udělal při slaňování?“
Přestříkl spáleninu chladivým sprejem a přelepil náplastí.
„Jinak…,“ zarazil se lékař, nechtěl říct slovo dobrý, „Nejste zraněný? Jak jste na tom? Je vám zima?“
„Nejsem v šoku,“ zahučel jsem, „Narazil jsem si zápěstí, ale to
nic… Nic mi není.“
Chvíli mne pochybovačně pozoroval, pak zavřel dveře.
„Dělejte, chlapi… jo, chvilku… jsou to magoři… lije čím dál víc…
stejně s tím nic… co ten… akorát popálenej na ruce… aspoň že tak,
předloni to byli dva najednou… jestli vám upadne… jo, zavoláme.“
Sanitka zavrčela, motor několikrát zavyl, kola vozu se smekala na
mokrém listí, pak se auto konečně otočilo a kolébalo se pryč. Otočil
jsem se, abych viděl dozadu. Smotávali mé lano, přes Karolínu ležela
velká fólie. V záhybech se začínaly tvořit loužičky vody. Snažil jsem
se zahlédnout její vlasy, ale žádný zlatý pramen zpod plachty nevyklouzl.
„Kurva,“ vrazil dovnitř dodávky jeden z policistů, „kurva den.“
Sáhl někam dozadu mezi sedadla, vytáhl velkou silnou baterku a
obrátil se na mne: „Jak je? Není vám špatně?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Kdyby bylo, tak si řekněte. Musíme počkat na… Počkáme až ji
odvezou.“
Zápěstí mi začínalo natékat, přetáhl jsem si přes něj rukáv bundy.
Vrhnul na mne podezřívavý pohled a odešel s baterkou k ostatním.
„Aby se nám nepoložil… jestli ho neměli odvézt… hele, běž tam
k němu.“
76
Další z policistů se otočil, přišel k dodávce a pohlédl na mne blízka
přes sklo. Pak se vrátil beze slova k ostatním, jako na povel všichni
otočili hlavy směrem k lesní cestě.
„Jo… Takže my končíme… Chlapi!“
Nedíval jsem se, jak ji nakládají, policisté se přihnali k autu a
cpali se dovnitř, do tepla a sucha.
„Sedněte si sem,“ přikázal jeden z nich, posunul jsem se, „Pojedeme k nám, tam to sepíšem.“
„To jsou taky nápady… v lednu, v tomhle svinským počasí…,“
zavrčel pro sebe ten za volantem, dodávka drkotala pryč od věží a přes
čelní sklo se valily potoky vody.
„Ještě tu tak zapadnout, kurva.“
„Není vám zima?“
Nechtěli, abych jim v autě zkolaboval.
„Ne.“
*
Mladý psal na počítači, starší si přinesl velký hrnek čaje, držel jej
v dlaních a díval se z okna. Mokré kabáty uniforem položili na starý
špinavý radiátor, ujistili se dlaní, že hřeje. Déšť tekl po skle.
„Chcete čaj?“
„Ne.“
Zas ty podezřívavé pohledy.
„Co máte s rukou?“
„Narazil… slaňování, jel jsem moc rychle… osma se rozžhavila.“
Podívali se na sebe.
„Jestli je vám zle, jste v šoku, tak toho dnes můžeme nechat. Přišel byste zítra ráno. Můžeme vám zavolat lékaře.“
„Ne, dobrý. Jsem v pořádku.“
„Máte právo odmítnout výpověď, přečtu vám zákonné poučení.“
„Ne. Já vím, znám to. Sobě nebo osobě blízké… Nemusíte to číst.“
Přesto text rychle odrecitoval.
„Je mi to jasné. Není důvod.“
„Takže…,“ otočil se mladý k počítači.
Smekla se. Lezla nahoru jako první, přelezla přes štand, nenechala
se jistit, nevím co to do ní vjelo, byla rozjetá, nahoře je taková plošinka… Stáli jsme tam. Tak pět, deset. Možná i čtvrt, nevím. Dívali
jsme se, je tam to, vyhlídka.
„Zima? Byla jí zima?“
„Neříkala. Nemyslím, bylo ještě dobře. Pěkně.“
Starší se podíval významně z okna.
77
„Člověče, je leden.“
„Bylo dobře. Chtěla jít lozit, ráno bylo ještě teplo. Nebyla mi
zima.“
Zhluboka vzdychl.
„Vám třeba zima nebyla, ale vždyť byla o polovičku lehčí než vy.
Nemáte rozum. V lednu. Taková holka snadno prokřehne.“
„Neříkala. Nestěžovala si.“
Zase si povzdychl: „Tak dál…“
Smekla se, nevím přesně, chystal jsem slaňák, stála na kraji, něco
dělala s úvazkem, chystali jsme se sjet dolů, normálně tam stála… a
najednou tam nebyla… a pak jsem slyšel…
Mladší muž se poškrábal na čele, potom vstal od počítače a odešel. Starší se posadil proti mně.
„Jak dlouho jste spolu chodili?“
„Znali jsme se jenom… ne tak… Dva týdny.“
Zahučel cosi. Zkusil jsem to.
„Ona byla přítelkyně mého kamaráda, přišla od něj.“
Mladší se vrátil, přinesl hrnek s čajem a postavil ho přede mne
na stůl.
„Proč jste teda aspoň nelezli ve třech?“
„Protože… on je mrtvej…“
Vypadalo to dobře.
„Zabil se na horách, v Himaláji. Lavina. Budou to dva měsíce.“
Fungovalo to. Starší zvrátil hlavu ke stropu a vyfoukl sešpulenými rty vzduch.
„Kurva, lidi, kurva,“ zavrčel znechuceně, „Vidíte kam to vede, a vy
nepřestanete blbnout. Taková krásná holka. Kurva.“
„Pijte čaj,“ přikázal mladší. Usrkl jsem.
Poškozená… to je jedno jak si říkala… Přešlo se to. Nikoho nezajímala Karolína. Dva týdny… stěna… párkrát… ano, asi tak… naučit… rodiče…
„Neznáte?“
Neznali jsme se zase tak… Vzpomněl jsem si na trvalé bydliště z
průkazu. Snad někde v západních Čechách… ne, neříkala… ani přátele, jenom Rak… šlo jí o lezení, nemluvila o sobě příliš… byla uzavřená.
„Máte instruktorské zkoušky?“
„Ne.“
„Ne,“ zopakoval pomalu a nespokojeně starší. Štěstí. Bez zkoušek
jsem jen blbec, co nechal spadnout děvče. Žádná zodpovědnost.
78
Ne, telefon nemám, fakt, nemám. Budu doma. Stěna, Joe, adresa…
Přijela ráno… bylo hezky… vybavení je moje… jo, často… před deseti
dny, na stěně… pravidelně, ano, kontroloval jsem…
„To nemá cenu,“ řekl starší.
„Pili jste něco? Pila něco?“
„Jestli tam něco bylo, tak to naši zjistí,“ pokračoval spíše pro
sebe.
„Myslíte alkohol? Řídila. Nic. V motelu minerálku, motel na dálnici. Já taky nic. Ne, ani pivo.“
„Ale k čemu to bude,“ zeptal se stěny.
Řekl jsem jim název hospody.
„Léky, drogy?“
Nic… přijeli… lezla první, byla dobrá, moc dobrá… stáli jsme
nahoře…
„Určitě promrzla,“ poznamenal starší, „Taková holka. Neměla ani
rukavice. V lednu.“
Smekla se. Asi. Je tam písek. Neviděl, jenom jak… Koutkem oka,
strašně… nedával jsem pozor, osma…
Z tiskárny vyjely papíry. Mladší se protáhl, vzal potištěné listy,
seskládal.
„Tak já vám to přečtu celé. Protokol o výslechu svědka…“
Poslouchal jsem, déšť za oknem neustával. Byl už večer, na oprýskané zdi visely velké kulaté hodiny, jaké bývaly kdysi na vrátnicích.
Nábytek nuzný, opotřebovaný, židle strohé, s nohama ze železných
trubek. Překližková skříň na křivých nožkách, nachýlená na stranu,
ošlapané žluté linoleum. Rychlovarná konvice představovala jediný
luxus policejní stanice.
Podepsal jsem. Starší policista se nadechl a zadíval na mne, jako
by chtěl něco důležitého říct, v jeho pohledu bylo obvinění a nepřátelství, pak jen rychle mávl rukou a odešel na chodbu.
Mladší mi podal kopii, chystal jsem se ji složit.
„Počkejte,“ vytáhl ze zásuvky tenkou průhlednou plastovou
složku.
„Díky.“
Posunul si židli ke mně, pohledem se ujistil, že jsou dveře
zavřené.
„Kolega, on… Měli jsme tu poslední dobou víc takových případů,
v létě zrovna. Víte, on má taky dceru.“
Mlčel jsem.
„Připravte se. Dáme vaši adresu jejím příbuzným, rodičům. Jestli
vás kontaktují, tak to nebude nic hezkého, na to se připravte. Budou
vám to dávat za vinu. Pochopte, rodiče.“
79
„Jo. Jasný.“
„Tak… Běžte domů. Dáme vám vědět. Vaše věci vám za pár týdnů
vrátí. A…“
Podíval jsem se na něj tázavě, chvíli přemýšlel, pak se otočil
zpátky ke stolu.
„Nashledanou.“
„Snad raději ne,“ odpověděl policista a zvedl telefon.
Zavřel jsem tiše dveře a zvolna odcházel po chladné chodbě. Muž
u vrátnice mi odemkl mříž. Stáhl jsem si přes hlavu kapuci a vykročil do deště.
Prošlo to.
*
Stále pršelo. Stál jsem na ulici a díval se přímo do zářícího bodu
pouliční lampy. Světlo bylo nádherné, horké, odráželo se v kalužích,
vymršťovalo se ze země ve sloupcích kapek, aby se vzápětí vrátilo zpět
na hladinu a narýsovalo do ní několik žlutých dokonalých kruhů.
Nešel jsem rovnou domů, procházel jsem se beze spěchu večerními ulicemi města. Sám, lidé jedli večeři v suchu za matně zářícími
okny, jen tu a tam tiše projelo kalužemi auto. Prohlédl jsem si zboží
v osvětlené výloze obchodu, pěkné, užitečné věci, které si jistě někdo
koupí, aby mu přinesly radost. Bylo mi dobře, dobře, protože vlastně
nijak, nemyslel jsem na nic konkrétního, nic zvláštního jsem necítil.
Bylo mi dobře.
V omítce domu se stříbrně zaleskly šupinky slídy, chvíli jsem je
zblízka pozoroval.
Po protější straně ulice chvatně přešel chodec, vrhl na mne jen
krátký zkoumavý pohled a pak spěchal dál, bez deštníku, odešel a
zapomněl.
V naší ulici stály lampy zarovnané v zástupu jako němá, ale
pozorná hlídka. Přitiskl jsem dlaň k štíhlému tělu jednoho ze strážců.
Chlad byl příjemný, přitlačil jsem ke kovové trubce obě ruce a vychutnával jej.
Ve tmavém, neosvětleném místě stojící auto bouchlo dveřmi.
Černá, nízká postava, schovávající hlavu před deštěm do pláště, se
rozběhla ke mně. Čekal jsem s rukama přitisknutýma k studenému
kovu.
„Folky! Jsi to ty!“ vyrazila ze sebe Krovka. Mluvila polohlasem,
jako by se bála, že nás někdo uslyší.
80
„Co se děje? Sakra, kdes byl tak dlouho? Neozval ses od rána, co
je s tebou, měl jsi odněkud zavolat, vždyť já se strachy… nevěděla jsem
vůbec co mám dělat…“
Nejspíš v mém obličeji něco zahlédla.
„Folky?“
Chytil jsem ji za loket a táhl zpět do auta.
„Stalo se něco, Folky? Co se stalo?“
Strčil jsem ji silou na sedadlo řidiče, z kapsy vytáhl srolované
stránky protokolu.
„Nechci, aby nás spolu někdo viděl. Jeď domů. Jeď teď hned domů,
tam si tohle vezmi a přečti. Ne opačně, nejdřív domů a pak čti. Neptej
se, poslouchej mne. Až si to přečteš, běž spát. Pokud budeš potřebovat, napiš mi mail.“
Zastrčil jsem trubičku do přihrádky ve dveřích, hluboko, až na
dno.
„Jeď domů, Krovko.“
Zabouchl jsem dveře.
Já? Tohle jsem nebyl já. Nejsem tak rozhodný. Nevím vždycky
přesně, co mám dělat. Krovka se na mne dívala přes přední sklo, já
na ni. Pak zasunula klíček do zapalování a nastartovala.
Šel jsem domů, odemkl dveře, zul si boty, zamknul dveře. I já
zamykám vždy na dva západy. Neprohlížel jsem byt, šel jsem do pokoje,
lehl si do postele a v příští vteřině usnul.
*
Nemáte žádné nové zprávy.
Změnil jsem heslo na dlouhou, jen mně smysl dávající posloupnost čísel. Zápěstí bylo oteklé jen trochu, držel jsem ruku pár minut
pod studenou vodou, vzal batoh a odešel do města.
Šroubovák zapadl do drážky šroubu, v ruce mne slabě bodlo. Pracoval jsem rychle a soustředěně.
„Copak, zasekává se?“
„Dobrý den, paní Macháčková,“ pozdravil jsem sousedku, „Ztratil
jsem klíče. Pro všechny případy…“
Pozorovala mne. Z papírové krabičky jsem vytáhl novou vložku
zámku.
„Jak je Olince?“
„Leží.“
„Má teplotu?“
„Už ne.“
81
Dotáhl jsem šroub, slabě syknul bolestí. Příštích pár dnů si musím
dávat na ruku pozor.
„Tak ji pozdravujte… a nashledanou.“
Dveře zaklaply. Řekla by, kdyby se na mne někdo ptal. Vyvrtal
jsem několik děr a připevnil petlici. Ne příliš masivní, soustředěnému
náporu by neodolala, ale měl bych se stačit probudit.
Nemáte žádné nové zprávy.
Rozložil jsem bundu na radiátor, po včerejším dešti byla stále ještě
mokrá. Na vařič postavil hrnec s vodou, z papíru vybalil tmavé klobásy. Plyn zasyčel, škrtl jsem sirkou. Jako stroj, připadal jsem si jako
velký dokonalý stroj, jehož kola do sebe přesně zapadají. Stroj, který
nic nezastaví.
Klobásy strašlivě páchly, obracel se mi z toho zápachu žaludek.
Otevřel jsem okno a pustil dovnitř mrazivý vlhký vzduch. Udělalo se
mi líp.
Nahlédl jsem do hrnce a znovu se mne zmocnila nevolnost.
Odporné růžové maso plavalo v hnusném žlutém tuku. Odvrátil
jsem obličej, přiklopil hrnec poklicí, odnesl do záchodu a celý obsah
vylil. Nechal jsem otevřené okno, abych z bytu odstranil nesnesitelný
zápach masa, a k obědu snědl misku vloček a krajíc chleba.
V 16:30 před nádražím. Krovka.
Napsala. Nebylo to dobré, nebylo to špatné, bylo to tak, jak to bylo.
Rovná cesta, cesta plná výmolů, pořád je to cesta. Velkému dunícímu
stroji je to jedno. V posilovně jsem cvičil jen nohy.
Přijela na minutu přesně, otevřel jsem dveře auta a nastoupil.
Nepozdravili jsme se, beze slova se rozjela.
Přijela, ale to nestačilo. Potřeboval jsem vědět, jak se věci mají.
Znát rozložení figur.
Položil jsem Krovce ruku na stehno, rozhodnou, pevnou ruku.
Ruku někoho jiného.
Neucukla, neodtáhla se, dívala se stále dopředu, jen povystrčila
bradu a její tvář ztvrdla. Noha se posunula o pár milimetrů ke mně.
Všechno bylo jasné. Smlouva byla uzavřena.
„Drž se toho, cos jim řekl do protokolu,“ začala, když se auto propletlo přeplněnými ulicemi a nechalo za sebou poslední domy města,
„Nic na tebe nemají. Kdyby bylo potřeba, zaplatím právníka.“
Přikývl jsem.
„Nech ji tam,“ přikázala úsečně.
Vrátil jsem ruku na její stehno.
Já jsem nebyl já, Krovka nebyla Krovka. Přesto se zdálo, že by
spolu ti dva mohli vycházet.
82
*
Před Milínem zazvonil Krovce telefon, zpomalila, zavedla auto na
kraj silnice, zastavila.
„Sedí vedle mne,“ řekla do přístroje a podala mi jej, „Pro tebe.“
„Zdar! Co se děje, Folky?“
Hlas Oškliváka Joea zněl znepokojeně.
„Teď tu byly dvě benga, zrovna vodešly, sem si nejdřív myslel…
Ptali se akorát na tebe, máš zas nějaký trable? Co se děje?“
„Jo. Mám. Co chtěli vědět?“
„No… Akorát se ptali na to, jaks tu byl s tou holkou… však víš.
Chtěli vědět jestli máš instruktorský zkoušky, jinak je nic nezajímalo.“
„Starší a mladší?“
„Jo. Takovej… prostě dvě benga, dvakrát sem je neprohlížel. Co se
děje? Hele, řek sem jim, že nemáš, nemáš je, že ne? Já teda jestli sem
něco neposral. Že teda co já vím a co je mi známo, tak je nemáš.“
Starší. Nemá mě rád, má rád svou dceru. Přes noc mu to vrtalo
hlavou, chce mě utáhnout na nedbalost. Nic jiného neměl. Teď už
nemá nic.
„Hele,“ nabízel se Joe, „S těma zkouškama by se možná něco
dalo… kdybys to potřeboval.“
„Ne, dobrý. Kdyby ještě něco, řekni jim normálně pravdu. Nemám
zkoušky.“
„Řek sem jim, že seš zkušenej, opatrnej, ale že zkoušky nemáš. A
co teda? Vo co de?“
„Joe, poslouchej, teď ti to nemůžu vysvětlovat. Dík, žes zavolal.
Stavím se příští týden. Ještě jednou dík. Jo – a nedělej vlny.“
Joe chvíli mlčel, zřejmě se chtěl dál vyptávat. Nakonec si to rozmyslel.
„Jasný, Folky. Žádný vlny. Stav se. Zdar.“
Vrátil jsem telefon Krovce. Nenastartovala, položila ruce na volant
a zachraptěla.
„Jedno. Jenom jedno, Folky. Jak…“
Nemohla to říct.
„Jaké to je? Chceš se zeptat jaké to je? To chceš vědět?“
Přikývla. Řekl jsem pomalu a zřetelně:
„Jako vypít vodu. Ne. Je to jako žvýkat suché listí, Evo.“
Kolem projelo auto, otočila klíčkem a motor znovu zavrčel. Ozvala
se, až když se před námi v šeru objevila první stavení Milína.
„Řekl jsi mi Evo. Nikdy jsi mi neřekl Evo.“
„Všecko je jednou poprvé.“
83
Otřásla se, jako by na ni sáhlo něco ledového.
*
„Uvařím večeři. Dáš si kuře?“
Kuře, do zlatova propečená kůže, pod ní růžové maso. Kosti. Šlachy. Kloubní pouzdra. Zvedl se mi žaludek.
„Ne. Nemůžu maso. Dělá se mi zle, jenom na něj pomyslím. Něco
si najdu.“
Vešel jsem do spíže. V zaprášených policích defilovaly sklenice
starých zavařenin. Krovka zavařovala, dokud žila její máma, pak
ještě nějaký čas, ze setrvačnosti. Vzal jsem nejblíže stojící sklenici,
otřel prach a prohlížel obsah. Žaludek nereagoval. Vrátil jsem se do
kuchyně, z příborníku vytáhl velkou lžíci.
Tohle bych taky dřív neudělal. Alespoň bych se zeptal.
„Jestli ti to nevadí, byl bych raději, kdybys to kuře nedělala ani
pro sebe. Víš… vadí mi i zápach. Jenom si představím maso a je mi
zle.“
Krovka nahlédla do lednice.
„Nevadí, stejně bych… Vejce? Vadí ti vejce?“
Představil jsem si rozteklá roztříštěná vejce. Uprostřed vazké
tekutiny plove rudý chuchvalec. Zatnul jsem zuby.
„Dám si chleba s máslem,“ řekla Krovka, když se na mne podívala.
„Jo. Díky. Časem se to spraví.“
Mazala máslo na chleba.
„Jo.“
Posadil jsem se na gauč a cinkal lžící ve sklenici s ovocem. Něco
mne napadlo.
„Změnil jsem heslo. Krovko, kolik písmen má tvoje heslo?“
Přestala jíst chleba a zasmála se. Ne tak docela, spíš jen lehce
pousmála. Alespoň určitý náznak tam byl.
„Folky… já… Nejsem tak naivní.“
*
Přejížděl jsem prstem po hřbetech knih. Vesměs odborná literatura, anglická, německá, chemie, biochemie, biofyzika. Knihy nebyly
uloženy v knihovně, ale v policích starého kredence. Krovka si nikdy
na luxus nepotrpěla. Oprýskané smaltované nádobí. Nač si vlastně
potrpí? Představil jsem si svůj vlastní byt. Pár krámů. Nevlídné, tak-
84
řka prázdné místnosti. Kupa předmětů naházených v koutě na podlaze.
„Zapálil bych si.“
Obvykle nekouřím, jen když piju, ale teď jsem měl chuť.
„Nemám,“ odpověděla Krovka, „Nemám tabák ani… Jedině zajet
autem.“
„Nech to plavat.“
Tak do toho.
„Něco řekla.“
Krovka zůstala okamžik strnule stát, hned se ale vzpamatovala.
„Pokračuj, poslouchám.“
„Řekla, že dostali Raka.“
Zopakoval jsem doslova, co řekla Karolína chvíli před tím.
„A to není všecko.“
Špeluňka před vánoci, záchod, ve kterém se nedá uklouznout.
Rána v zátylku. Muži s baterkou, kopance, ruce, chvatně prohledávající kapsy. Teď už to bylo všechno.
Zatímco jsem mluvil, vzala Krovka ze stolu pero, otáčela je v dlani
a po každé obrátce klepla koncem pera do stolu, jako by dělala tečky
za mými větami. Rozhodné, jednoznačné tečky.
„Tohle není hra, Krovko. Nebyla od začátku a teď už teprve ne.“
Bodla perem do stolu.
„Vím! Já vím. Kdybys tušil, Folky, jak bývá únavné být vždycky o
krok před ostatními…“
Opřela se oběma lokty o stůl, chytila pero do rukou a zahryzla se
do něj. Chvíli tak setrvala, pak pero odložila.
„Tys jim řekl, že to máme. Prohlédli ti byt, ale nic nenašli. Karolína… Oni si myslí, že to máš. Že to pořád máme. Co udělají? Asi teď
budou určitou dobu v šoku, ale nedá se předpovědět jak dlouhou.
Pak…“
„Mohou to vzdát.“
„Mohou. Nemusejí. Jestli to nevzdají, změní taktiku. Folky, my už
nemůžeme jít na policii, uvědomuješ si to?“
Uvědomoval jsem si to, samozřejmě že ano. Zatraceně dobře jsem si
to uvědomoval. Možnosti se vypařovaly jak voda z rozžhavené plotny.
„Nepřestanou. Budou to chtít a my nevíme ani co. Přijdou si pro
to a my nic nemáme.“
Krovka dvěma prsty roztočila pero. Dívali jsme se oba, jak po
desce stolu sviští šedý rozmazaný kruh, pero se otáčelo, zpomalovalo,
až se zastavilo.
„Máme,“ řekla.
85
*
Zalitoval jsem, že jsme přece jen nejeli pro cigarety. Raději doutník. Při nejbližší příležitosti koupím doutník, dlouhý hnědý tlustý
doutník, lehneme si s Krovkou do postele, budeme koukat do stropu a
podávat si ho. Doutník bude vonět.
„Máme,“ zopakoval jsem po ní a četl z její tváře, „My to máme. Ty
to máš. Tys… tys na to přišla. Přečetla’s to, rozluštila.“
Chytil jsem ji za ruku.
„Tys rozluštila Rakův dopis! Krovko, ty jsi…“
„Já vím, co jsem,“ vzdychla si.
Přinesla dopis a podala mi ho. Obrátil jsem jej zběžně několikrát
dokola, neviděl jsem v něm nic nového.
„Bylo to snadné, Folky. Vlastně je to naprosto jednoduché, Rak to
napsal úplně zřetelně. Bylo to hned to druhé, co mne napadlo.“
„Jednoduché?!“
„Rak neměl čas vymýšlet žádné složité šifry, a i kdyby ho měl,
neměl zas jistotu, že bys komplikované kódy rozluštil. Kromě toho…
víš jaký byl. Vždycky spoléhal spíš na přímočarou drzost než na rafinované metody.“
To je pravda, stále jsem ale v textu dopisu neviděl nic než změť
nesmyslů.
„Právě. Nevidíš nic než změť nesmyslů.“
„A?“
„Protože to má být změť nesmyslů. Ty nesmysly nic neznamenají,
nemají znamenat, mají to být nesmysly. Jsou to nesmysly. Rak úmyslně vytvořil chaos, který na první pohled říká: Jsem jen šum, mne si
vůbec nevšímej. Jsem zde jen pro oklamání nepřítele. Zpráva je jinde.
Na druhé straně.“
Otočil jsem list. Druhá strana byla prázdná.
„Není prázdná.“
Vlastně ne docela. Dopis byl napsán na hlavičkovém papíře místní
cestovní kanceláře. Do záhlaví natiskli stylizovaný emblém, znázorňující cosi jako krajinu s horskými vrcholy, a text. Green Horizons
Trekking Ltd., Durbar Marg, Prithvi. Proprietor Govinda Nawang.
Číslo telefonu, číslo faxu. E-mailová adresa.
„Všimni si, není to natištěné, je to z laserové tiskárny,“ ukázala
Krovka, „Ale to samo o sobě nic neznamená. Místní firmy to takhle
zřejmě dělají, připraví si hlavičku v počítači. Vyjde je to laciněji.“
Přišel jsem na to: „Ta cestovka neexistuje. Ten text je kód.“
Krovka se pousmála: „Ale ne, existuje. Našla jsem si ji na internetu. Green Horizons, Govinda Nawang. Přesně takhle firma. Rak
86
použil hlavičku existující firmy, nejspíš ji našel v počítači v internetové kavárně. Ta cestovka internetovou kavárnu také provozuje.“
Zase jsem nic nechápal.
Krovka si okamžik užívala svou převahu a pak mi napověděla:
„Vlastně… Ona to není úplně přesně ta firma.“
„Ta čísla,“ ukázal jsem na papír.
„Ano. Ta čísla,“ přikývla Krovka.
„Změnil čísla telefonu a faxu. První číslici ponechal, jinak by bylo
nápadné, že fax a telefon v jednom městě nezačínají stejně. Ale dál
už to není telefonní číslo, nesouhlasí s čísly, uvedenými na internetu.
Není to žádné telefonní číslo, je příliš dlouhé. Kromě toho jsem obě
vyzkoušela. Nemačkej mi ruku.“
Pustil jsem ji.
Najednou mé myšlenky udělaly divoký skok stranou.
„Počkej! Druhé! Tys řekla, že to bylo hned to druhé, co tě napadlo!
Takže tys…“
„Ano, Folky. Říkám ti, bývá to hrozně únavné.“
Civěl jsem na ni: „Tys to věděla… tys věděla co je v tom dopise…
tys…“
„Tys mi taky neřekl všechno, nevyčítej,“ ohradila se, „Navíc k čemu
by to bylo? Bylo jasné, že to není dětská hra a kdo nic neví, z toho nic
nedostanou. Zdálo se mi o málo lepší počkat… a zařídit, co je zapotřebí.“
Jasné! Bylo jasné! Někdy jí musím vylíčit, jaké to je, být pořád o
krok vzadu.
Řekl jsem to, co se ode mne očekávalo: „Zapotřebí? Co je zapotřebí?“
Krovka zapnula počítač.
„Rezervovat letenky.“
Nemohl jsem ji dohnat, opravdu jsem se snažil, ale byla příliš
rychlá.
„Ta čísla jsou souřadnice. První dvě číslice stupně, pak minuty,
tisíciny minut. Zeměpisná šířka a délka. Rak je pravděpodobně odečetl z mapy.“
Otočila displej ke mně.
„Třeba právě z této.“
Obraz byl rozmazaný, nedokázal jsem se hned zorientovat. Příliš rychlá.
„Satelitní mapa, bohužel v lepším rozlišení není dostupná. Zhruba
sto deset kilometrů od Prithví, poblíž vesnice Shyabru Besi, přímo na
hřebenu, asi tři kilometry na sever od osady. Podle všeho tam vede
obyčejná stezka. Tady.“
87
Ukázala na rozplizlou skvrnku uprostřed obrazovky.
„Tady to je. Sem to Rak schoval.“
*
Užívej tu poezii ve zdraví.
Vybavil se mi svazek starých rukopisů, svázaný tlejícím provázkem, pohozený v dutině rododendronu pokrytého lišejníkem. V koruně
stromu se houpe opice. Poslední Rakův bláznivý vtip.
„Něco tam je,“ pokoušel jsem se rozeznat detaily příliš zvětšeného
snímku z družice, „Stezka se rozšiřuje, je tam plácek a uprostřed
snad kupa kamení… nebo…“
„Tak něco,“ souhlasila Krovka. Jako by ji celá věc spíš unavovala
než vzrušovala.
„Lepší fotografii jsem nesehnala, je to mimo hlavní turistickou
oblast. V Shyabru Besi je sice jakési meditační centrum, kam sporadicky jezdí turisté, mají i webové stránky, ale nezískala jsem víc než
pár snímků z interiérů a bezprostředního okolí.“
Přede mnou rychle proběhlo asi deset obrázků buddhistických
stup, praporků, detaily zvířecí sochy s vyceněnými zuby a celkový
pohled na vesnici, nekvalitní snímek ukazující jen terasovitá políčka
a několik střech s těžko rozpoznatelnými hromadami dříví na zimu.
Tuctová osada himalájského podhůří.
„Besi je od Prithví téměř stejným směrem jako Paldor, jen o polovinu blíž,“ poznamenala Krovka.
Paldor. Lavina. Vzpamatoval jsem se a vstal od stolu.
„Jaká je pravděpodobnost, že ses spletla?“
Krovka se ani nesnažila skrýt znechucení.
„To je ale blbá otázka, Folky. Víš vůbec nač se ptáš? Pravděpodobnost! Jak by se asi dala vypočítat?“
Zamával jsem rukama v obranném gestu.
„No dobře, fajn! Máš pravdu. Chci říct – mohla ses splést?“
Odfrkla: „Jistěže. Samozřejmě, že mohla.“
Pak pokračovala už o něco klidněji.
„Máme tu Rakův dopis na papíře se zmanipulovanou hlavičkou.
Tu hlavičku Rak změnil záměrně, těžko k tomu mohlo dojít jinak, než
že chtěl v číslech skrýt určitou informaci. Pouhá dvě čísla, v nich neukryješ román. Internetové vyhledávače na ně nereagují, není tu žádný
sejf, k němuž by chyběl kód, jediná interpretace, která mne napadne,
vede k souřadnicím. Ty neukazují nikam do prázdna, ne do oceánu,
ne tisíce kilometrů od známých míst, ne do bažiny, ale sotva čtyři
pět hodin cesty autobusem od místa, odkud dopis přišel. Ukazují na
88
stezku na hřebeni, přesně na cosi jako pahorek, na význačné místo.
Může to být náhoda? Samozřejmě, že může.“
Jenže není. Krovka mluvila dál.
„Takhle to nemělo proběhnout, Folky. Rakův původní plán byl
docela prostý. Něco získal, něco cenného. Co v takové situaci člověka napadne? Rychle nabyl, rychle pozbyl. Napadne ho, že když cosi
snadno dostal, taky by o to mohl lehce přijít. Osud je vrtkavý. Třeba
to ukradl a jde po něm původní majitel. Navíc chce lézt na hory, v tom
je vždycky určité riziko, a zvlášť, když jde o Rakovy akce. Má obavy.
Nemůže tu věc brát s sebou, a tak ji skryje na vhodném místě. Pro případ, že by se mu něco stalo, pošle dopis tobě, svému nejlepšímu příteli. Sází na to, že jej ukážeš mně, výslovně ti to přikáže, a je si jistý,
že jeden z nás velmi rychle rozluští pravý obsah.
Tak to zamýšlel, a bylo by to fungovalo. Výborně fungovalo. Jenže
se něco zvrtlo. Sousedka ti předala psaní se zpožděním. Neukázal jsi
mi ho hned, ale až za několik týdnů. A mezitím…“
Mezitím…
Co můžeme dělat? Můžeme nedělat nic? Rak nám nepsal proto,
abychom jeho dopis zahodili.
Krovka mlčela, čekala, až si věc promyslím.
Můžeme se s někým spojit? Absurdní. Snad Joe? A co mu řekneš
o Karolíně? I kdyby, k čemu nám bude? Jsme v tom sami.
Měl jsem chuť, strašlivou chuť si zapálit. Jít do lesa a žvýkat suché
listí.
Třeba to vzdají.
Třeba ne. Nemůžeme stát a čekat, až nás to trefí.
„Máme rezervaci do Prithví na příští pátek.“
Možností bylo tolik co vždycky. Jedna.
*
Nemám rád jízdu po dálnici.
Krovka jela pomalu, sunuli jsme se zvolna s dlouhou kolonou. Za
okny vířily velké těžké sněhové vločky, světlo reflektorů se roztékalo
na tančící hradbě sněhu sotva pár metrů před autem. Uvnitř však
bylo teplo. Nemám rád auta, dělají ze skutečného světa cosi za sklem,
kino, televizi. Díval jsem se z okna a přemýšlel. Krovka mlčela.
*
„Hele, nech nás.“
89
Blondýna rozložila své teleskopické nohy a odplula. Seděli jsme
s Ošklivákem Joem na baru, jak honosně říkal pultíku s občerstvením pro zákazníky. Vytáhl bez ptaní z lednice plechovku piva a postavil ji přede mne.
„Nebo chceš něco tvrdšího? Mám tu…“
„Ne, dobrý. Dík.“
Pivo zasyčelo.
„Nic mi nemusíš vykládat, já už to slyšel. To víš, tamtamy. Ty vole,
ti teda povim.“
Joe se zatvářil ohromeně.
„Ti povim… Taky si radši vemu.“
Vytáhl druhé pivo, otevřel a pozvedl směrem ke mně.
„Tak… já ani nevím na co. Nejdřív Rak a teď tvoje holka, to je
šílený.“
„Nebyla moje holka. Vlastně… to byla původně Rakova… známá.
Nevím přesně jak to mezi nima bylo.“
Joe vyvalil oči.
„Rakova?! Ty vole! Tak to je ještě šílenější! Rak, Rakova holka…
Šílený.“
Loknul jsem si piva.
„Hele… nemusíš mi teda na to nic říkat…,“ začal Joe opatrně, „Já
to jen tak slyšel.“
„No co.“
„Ale fakt nevylítni. Lidi toho nakecaj. Teda já slyšel, že tam lezla
akorát v tričku, a jak promrzla… Víš, žes ji tam nechal vylézt, a jak
nahoře zkřehla, tak se smekla.“
Ukázal jsem okrajem plechovky směrem k blondýně, stojící v druhém rohu sálu: „Tvoje nová?“
Joe se spokojeně zasmál: „No jo. Dobrá, co? Studuje medicínu.“
Nebyla dobrá, pro mne určitě ne, ale bylo mi to úplně jedno.
„Jo, dobrá.“
„A drahá…,“ řekl Joe už ne tak spokojeně, pak si vzpomněl a
naklonil se ke mně, „Tak co teda? Jak to bylo.“
Pivo bylo studené jako led, jak vlhké kamení, jako ta jeho vyčouhlá
bloncka.
„Kecy, Joe. Totální kecy. Měla bundu, bylo teplo a skoro bezvětří.
Nepromrzla.“
Joe ochotně přikyvoval: „Jasný, jasný. Mně bylo hned jasný, že je
to kravina. Že bys ji přece nenechal.“
Na chvíli se zarazil, koukl na mne a odhadoval, co udělám. Pak se
přece jen zeptal: „No jo, ale co teda?“
Nechtěl jsem zrovna teď vzpomínat co teda.
90
„Nevím. Já fakt nevím, musela… něco… já vůbec nevím. Prostě
jsem tam stál, chystal slaňák. Nevím.“
Joe s napětím čekal na pokračování, ale nebylo jak pokračovat.
„Hele, Joe. Ti cajti. Byli tu ještě?“
„Ne. Jak jsem ti volal, tak od tý doby nic. Oni to chtěj na tebe
hodit? Že jako nedbalost?“
Pokrčil jsem neurčitě rameny.
„To je blbost!“ rozhorlil se Joe, „Kurva, to je přece blbost, každej
leze sám za sebe, přece nejseš žádnej instruktor, ses klidně moh zrakvit ty, co se do toho serou! Pičovina.“
Chvíli mlčel.
„Ty… Z toho nic nebude. To je jen rutina, jak zjistili, že nemáš
zkoušky, tak to daj k ledu.“
Taky si myslím.
„Hm. Šílený… A co, chystáš něco? Jedeš někam?“
Na dně plechovky zbývalo pár posledních loků. Blondýna v rohu
nervózně stepovala. Vykládat, co chystám, jsem Joeovi nemohl. Pokud
vůbec sám vím, co chystám.
„Ta tvoje doktorka je už nějaká nervez, radši půjdu. Dík za pivo.“
Skočit do tmy, to chystám. Ale koneckonců, nedělám totéž každou vteřinu? Na něco jsem si vzpomněl. Pozvedl jsem plechovku směrem k Joeovi.
„Tak Joe! Na to, ať úsměv Buddhy věčně prozařuje naše mysli.
Zdar.“
Joe se zachechtal.
„Ty seš vážně rapl, Folky. Zdar. Dej na sebe bacha. A jestli někdo
přijde zas s těma kecama o tom, žes ji nechal promrznout…“
Obrátil jsem se prudce k němu.
„To ne, Joe! Nech to plavat. Ať to vyšumí samo. Nechci aby se to
rozmazávalo.“
Zatvářil se chápavě.
„No jo. Máš pravdu. Nechám to plavat. Tak zdar.“
„Zdar.“
Jestli se ve skvrnce ze satelitní mapy válí bedna prachů, tak ti
taky koupím pivo, pomyslel jsem si a odešel do setmělé ulice.
Co si koupím já? Nic. Nechceme si nic koupit. Potřebujeme to najít, abychom mohli ďábla prodat.
*
Vrstva sněhu na dálnici rostla s každou minutou, auto sebou
několikrát nepříjemně hodilo ze strany na stranu. Krovka zpoma91
lila, odbočila a vypnula motor. Opodál prorážela clonu sněhu vlažná
světla motelu. Vzala ze zadního sedadla bundu, do kabiny krátce dýchl chlad. Krovka klopýtala břečkou ke světlům, límec bundy přetažený přes hlavu, přední sklo auta rychle zakrýval sníh. Na sedadle
tálo několik vloček, smetl jsem je na podlahu. Promočí si boty.
*
Dny před odletem byly černé a rovné jako hladina studeného
kafe.
Zůstával jsem doma. Ke Krovce jsem nejezdil, nebylo dobré, aby
nás spolu vídali. Napsala několik mailů. Pokusy o čtení mé pošty
přestaly, proužky lepící pásky byly stále tam, kam jsem je přilepil.
Letenky zaplatila. Z policie se nikdo neozval. Vůbec nikdo se neozval.
Nic se nedělo. Možná to byl konec. Možná ne.
Konec, klid. Chtěl jsem klid. Ať najdeme cokoli, předáme to s velkým řevem úřadům. Vymyslíme jednoduchou, prostou legendu. Bude
jasné, že už nic nemáme. Skončí to a bude klid. Chci klid.
Napsal jsem mámě, dlouhý, obšírný text o ničem. Nechtěl jsem
psát, že odjíždím, bála by se. A kdyby se někdo ptal, řekla by to. Pořád
se ještě mohl někdo začít ptát.
Klid. Sbalit, nastrkat pár věcí do batohu. Opravdu to chci? Snažil
jsem se to chtít.
Zamknul jsem dveře na dva západy a zazvonil u sousedky.
„Paní Macháčková… Nazdar, Olinko.“
„Jedete pryč? Nadlouho?“
Nevypadá zase tak zle. Je jen unavená, na všechno sama, a je
zima. Všichni jsou v zimě oškliví. Olinka vykukovala zpoza mámy.
„Tak co, už jsi zdravá? Jedu. Nevím přesně. Podívej, něco jsem ti
přinesl.“
Podal jsem holčičce hadrového panáka.
„Našel jsem ho při balení.“
Vzala si panáka. Nenašel, koupil včera v krámě. Kde by se u mne
vzal panák.
„Paní Macháčková, kdyby se po mně někdo ptal. Nebo kdyby bylo
zapotřebí. Tady.“
Podal jsem jí kartičku s mailovou adresou.
„Ať napíše. Jednou za pár dnů se podívám.“
Nechtěl jsem, nemohl jsem rozhlašovat kam jedu. Ale nechtěl jsem
ani stíhání proti uprchlému. Tohle se jevilo jako rozumný kompromis.
92
Krátce pohlédla na kartónek, pak se otočila a zastrčila jej za rám
zrcadla.
„Jo. Olinko, jak se říká?“
Holčička upřeně hleděla panákovi do očí.
„Vyřídím. A to… nechcete kytky… zalejt? Třeba?“
„Díky. Nemám kytky. Nashledanou. Ahoj, Olinko. Vezmi ho
s sebou do postele, on se sám v noci bojí.“
Zaprášený obrázek v mezipatře nikdo neutřel. Zamával jsem
Olince. Obě se dívaly, dokud jsem jim nezmizel.
*
Do kabiny znovu vtrhl sníh. Podala mi kelímek s kávou a papírový sáček, zběžně ometla bundu a posadila se. Stěrače nad sněhem
sice nepřesvědčivě, přesto však zvítězily. Krovka mi vzala z ruky kelímek, trochu kávy upila a vrátila mi jej. Auto se znovu rozjelo.
V sáčku tři koblihy. Neměl jsem chuť na koblihy.
Kdybych se naklonil a natáhl ruku... Žlutý vír před námi by
zmizel, padali bychom našedlou tmou, s vypnutými světly a ztichlým motorem, jen vzduch by syčel přes plechové hrany stále silněji...
Prudce jsem zatřásl hlavou, rozpité skvrny světel se mi před očima
znovu zhmotnily.
V protisměru se prohnal obrovský troubící stín. Kamión. Krovka
si jednu koblihu vzala, levou rukou držela volant, z pravé ruky ukusovala koblihu. Pohlédl jsem na hodiny. V pořádku, máme čas. Mít čas.
Absurdní obrat. Krovka dojedla, z konečků prstů olízla bílý poprašek
cukru.
*
„Poslední a konečná výzva. Pasažér…“
Pohlédl jsem vzhůru ke stropu haly, směrem k té věci, která
hovoří, která vždycky mluví o posledních a konečných výzvách. Přesné
tvary dlouhých kovových nosníků, dokonalý výtvor, v němž se počítá
s každým gramem oceli a ani se špetkou člověka. Studená sedadla
z nerezového plechu. Hladká, čistá mramorová podlaha. Hladký, čistý
mladý muž za přepážkou. Usmíval se, když mu Krovka předala naše
letenky. Oni se pořád usmívají.
Prohlédl si pasy: „Víza? Nemáte víza do cílové země.“
„Na letišti. Po příletu.“
Vrátil nám doklady.
„V pořádku.“
93
Letadlo zarazilo rypák do nízké vrstvy oblačnosti, světla města
zhasla. Krovka se odvrátila od okénka, zvedla opěrku mezi našimi
sedadly a položila mi hlavu na klín. Probíral jsem se mastnými kaštanovými vlasy.
„Čaj? Kávu?“
Byly doby, kdy na místa letušek vybírali ty nejhezčí holky.
„Kávu. Pivo.“
„A paní?“
Krovka spala, její vlasy mi chladivě klouzaly mezi prsty. Těch
bílých bylo zatím jen pár, ale už se nedaly přehlédnout.
„Taky kávu.“
Položil jsem plastové koflíky na stoleček. Let bude dlouhý. Věděl
jsem, že neusnu.
*
„Folky! Prober se! Tak Folky!“
Vzbudil jsem se. Okénkem proudilo krásné, čisté sluneční světlo.
Krovka, ještě zmačkanější než obvykle, zírala ven s nosem přilepeným na skle.
„Podívej!“
Nad tenkou, potrhanou vrstvou oblačnosti vyčnívaly vzdálené horské štíty. Himálaj. Sněhem pokryté ledovce získaly v ranním slunci
teple žlutou barvu.
„Já vím, tys už tohle viděl, ale… Nádhera.“
Letadlo klesalo, proklouzlo dírou mezi řídkými mraky a postavilo
se na křídlo. Pod námi se rozvinulo Prithví, ošlapaný koberec plný
domků, políček, ohrad, prašných ulic a štíhlých komínů cihelen.
„Nádhera,“ vydechla znovu Krovka.
Pod křídlem se mihl poslední dům, vysoký kůl na sušení sena,
plot letiště. Kola letounu udeřila o dráhu. Nerozepínejte bezpečnostní
pás, dokud letadlo zcela nezastaví.
Nic se nezměnilo, číhali před letištěm a okamžitě se na nás vrhli.
Znám je. Vykřikl jsem mezi taxikáře rozumnou sumu a název hotelu,
kde jsme spali, když jsem tu byl naposledy s Rakem. Žádné smlouvání, berte, nebo nechte tak. Nejbližší z nich mne okamžitě popadl za
rukáv a táhl ke svému autu.
„Poprvé? Jste u nás poprvé?“
Nechtěl jsem se bavit. Ukázal jsem na palubní desku, z níž trčely
smotky drátů.
„Rádio? Hudba?“
„Hudba. Máte rád místní hudbu!“
94
Taxikář strčil kazetu do přehrávače. Vlastně ano, mám rád místní
hudbu. Zejména proto, že nerozumím slovům.
Vůz kličkoval úzkými uličkami Prithví, proplétal se křížícími se
proudy troubících aut, spěchajících lidí, cyklistů, vezoucích na nosičích koše a v nich ty nejbizarnější předměty, rozháněl chumáče školaček v uniformě. Hodilo mne to kupředu, když řidič dupnul na brzdu.
Rikša z vedlejší silnice, cinkání, klakson. Po stranách ulice nikdy
nedokončené domy, jejichž horní patro tvoří betonová deska s několika sloupy, z nichž trčí svazky ocelové výztuže. Pokračování příště.
Z oken vlající pestrobarevné kusy látek. Most přes čtyřmetrovou říčku,
zavalenou horami odpadků. Těžká směs pachů.
„Za tři dny festival,“ ukázal řidič směrem ke skupině hinduistických chrámů.
Prithví. Krovku nepochybně okouzlí, je tu poprvé. Ohlédl jsem
se dozadu, seděla přisátá pohledem k okénku. Úžasné, pitoreskní,
barevné, kypící, špinavé, páchnoucí, odporné Prithví. Ani tak, ani
tak. Pro mne už ne, pro mne už jen Prithví. Takové, jaké je. Žádné přívlastky. Prostě Prithví.
Auto zastavilo na křižovatce. Otočil jsem kličkou, abych zavřel
okno. Žebrák pokračoval k autu za námi.
Řidič mi pomohl vyložit zavazadla.
„Spropitné? Spropitné, pane?“
Vždycky, vždycky to musejí zkusit. Jestli by třeba ještě něco,
ještě alespoň drobeček. Ignoroval jsem taxikáře, vzal batohy, šťouchl
Krovku a zmizel mu ve vchodu do hotelu.
„Chcete něco lepšího, pane?“
Recepčního jsem si pamatoval. Znám ten hotel, nemají žádné lepší
a horší pokoje. Nemají ani špatné a ještě horší. Prostě hotel.
„Poslední patro?“
„Jistě pane!“
Přiletěli jsme mimo sezónu, hotel je téměř prázdný. Šel před námi,
otevřel dveře. Sprcha. Předvedl, že teče voda. Rudý, prošlapaný a propálený koberec. Zašpiněná malba. Prostě pokoj.
„Nebo chcete pokoj s televizí?“
„Ne.“
Položil jsem batohy na podlahu. Omyl jsem si obličej, vytáhl kartáček a vyčistil si zuby. Pak jsem se postavil k oknu a hleděl na pláň
plnou plochých střech. Tak jsme tady.
Krovka mne zezadu objala kolem pasu.
„Sedmnáct.“
Nechtělo se mi přemýšlet, ale věděl jsem, že nedá pokoj.
„Čeho sedmnáct?“
95
„Teď už devatenáct. Od odjezdu jsi řekl devatenáct slov včetně
spojek. Za dvacet sedm hodin a necelých pět tisíc kilometrů.“
Obrátil jsem se k ní, nepřestala mne objímat. Podívala se na mne
zespodu, její brada se mi bolestivě zaryla do žaludku.
„Nemrač se pořád, Folky. Jsme tu, je krásně, město je krásné.
Máme čas, nespěcháme. Jsme přece turisté na výletě. Tak se nemrač.
A mluv se mnou. Alespoň malinko.“
Z ulice zacinkala rikša. Zatroubilo auto, druhé, třetí. Z obchodu
zazněla hudba, místní melodie. Má pravdu. Slunce přívětivě zasvitlo,
šedá clona chandry se poznenáhlu rozpouštěla.
„Nebereš… nevzal sis něco?“ zeptala se Krovka.
Co ji to zas napadlo? Ohrnul jsem ret a zavrtěl hlavou.
„Ne, jsem čistej. Už dávno jsem nic neměl. Rok. Nebo i víc.“
„A… dal by sis? Se mnou?“
Rozesmál jsem se.
„Ne, Krovko, teď vážně ne. Tedy jestli myslíš něco tvrdšího z místní
zahrádky. Díky. Chci mít čistou hlavu. Později.“
Pohlédl jsem z okna, na ulici pod námi nabízel obchodník pomeranče. Hezké, žluté.
„Napijem se, jo? Budu veselý, slibuju. Ale – něco za něco.“
Zpozorněla.
„Za co?“
„Vysprchuješ se.“
Sice pohrdavě zafrkala, ale dohoda to byla.
*
Byla jako dítě, jako dítě poprvé v lunaparku. Radovala se ze všeho.
Z pouličních krámků, hýřících barvami, z úlisných snědých obchodníků s liščími obličeji, kteří se na ni sesypali a jeden přes druhého do
nebes vychvalovali své podřadné zboží za absurdně přemrštěné ceny.
„Cena jen pro vás, paní! Drahé? Řekněte si cenu! Pro vás za vaši
cenu!“
Stál jsem opodál, připravený zakročit, když by ji chtěli okrást už
příliš.
„Kitá pajsá?“
Přijeli jsme mimo sezónu, krámky pro turisty zely vesměs prázdnotou, a tak obchodníci šroubovali ceny ještě nesmyslněji než obvykle.
Dotaz v místním jazyce je rázem srazil na polovinu, stále však chtěli
třikrát víc, než zač bych bez smlouvání podobné zboží koupil ve velkém obchodě se suvenýry.
96
Zasmál jsem se a navrhl částku, za niž by se dal koupit nejvýš
papír na zabalení.
„Ale Folky!“ napomenula mne pohoršeně.
Místní hudba z otevřených obchodů tekla ulicí, nad námi proti
nebi zářily barvami šňůry buddhistických praporků a Krovka se škaredila.
„Vždyť je tak krásná.“
Prodavač nerozuměl slovům, smyslu ale dokonale. Postavil se
mezi nás, abych mu nekazil kšeft.
Měla radost z hemžení davu, z malých usměvavých lidí, proudících kolem, z toulavých psů, spících všude, kde zbylo místo. Podrbala
jednoho z nich za ušima, poprvé a naposled v jeho životě. Nevěděl, co
si má myslet, a tak spal dál.
Dala bankovku žebrákovi, a když dál natahoval ruku, sahala pro
další. Musel jsem ji odtáhnout.
„Folky! Viděl’s ho přece, tak Folky!“
Neměl nohu a já měl hlad a ani trochu chuti být pronásledován
jednonohým žebrákem a tisíci jeho zmrzačených konkurentů, kteří si
všimli, že madam dala.
V jídelně pro místní vytáhla sošku slona, postavila na stolek a
šťouchala do ní prstem, zatímco já jedl z plechového talíře kouřící
masové knedlíky. Jako kdyby jí bylo sedm.
„Jak kouká… Ten má ale chobot, co?“
Slon se postavil na zadní a zatroubil, pravý tibetský ručně vyřezávaný slon ze vzácného dřeva, lisovaný z plastu v indické továrně po
miliónech kusů.
A mně sedmdesát.
Přemýšlel jsem, jak dlouho jí radost vydrží, jak dlouho potrvá, než
se z úchvatně pestrého, na každém kroku barvami hýřícího zábavního parku Prithví stane Prithví šedivé, přeplněné, špinavé a zanedbané. Jen obyčejné asijské město. Nechci, aby to bylo brzy.
Natáhl jsem ke slonovi prst. Podíval se na mne, zprvu nedůvěřivě,
pak prst obtočil chobotem a položil si jej jako kládu na záda. Užitečný
tibetský slon.
Šli jsme po mostě přes řeku zasypanou odpadky, v nichž ryla
divoká prasata, a já vyprávěl, jak jsme tu s Rakem před lety pozorovali místního kluka, tmavého jak olejem napuštěné dříví, proplétal se
opatrně mezi zahnívajícím smetím, až našel pár metrů od stoky, která
kdesi nahoře v kopcích začíná jako svěží horská říčka, jako zázrakem nedotčené místo. Bylo malé, musel odkopnout několik plastových
lahví a roztrhaných papírových krabic, aby si mohl rozbalit ručník.
Obřadně jej roztáhl, úhledně vyrovnal, z kapsy trička vytáhl sluneční
97
brýle, položil se na záda a mezi horami svinstva se opaloval, zasněný,
ponořený do představ, v nichž není malým chudým tmavým obyvatelem Prithví, ale velkým, bílým, a bože! tak šíleně, nemožně bohatým!
cizincem ze západu.
„Smutné,“ řekla Krovka.
Nad námi zaburácelo letadlo, odlétající do Evropy pro nové velké
bílé boháče, toužící pokochat se pestrou chudobou. Nepřipadalo mi to
smutné.
Koupil jsem láhev místního rumu, jednu z mála věcí, kterou tu
umějí udělat pořádně.
Dým z vonných tyčinek přitáhl Krovku do dalšího z obchůdků,
probírala se hromadami šál z dvěstěprocentní pašminy, chválila vzory,
hladila zálibně jejich syté barvy a prodavač se roztékal blahem, jako
kdyby hladila jeho. Vrhla na mne krátký provinilý pohled, když nakonec jednu z šál koupila, a vzápětí se vrhla přes ulici do dalších lákavých dveří.
„Rikša? Rikša, pane, rikša?“
Uskočil jsem před projíždějící tříkolkou, na zadní straně ozdobenou barvami přetékajícími ornamenty, ignoroval skrčeného muže,
nabízejícího tlumeným hlasem hašiš (kouř, dobrý kouř, pane) a dostihl
Krovku, hledající ve stohu vyšívaných taštiček, pod policemi překypujícími soškami démonů, bambusovými flétnami, noži zahnutými do
tvaru zobáku, kůží potaženými bubínky, vyřezávanými peckami tropického ovoce, stříbrnými slony z olova a cínu a krabičkami, malými
dřevěnými malovanými krabičkami.
„Už jen krabičku, Folky,“ žebronila Krovka, otáčejíc v dlani pestře
ozdobenou škatulku, „Je taková…“
Ze stěny krabičky civěla jednooká modrá ryba.
Posunula výstupek na boku předmětu, z otvoru vyjel dřevěný
had, jeho hlava opsala oblouk a jedovaté zuby uštkly Krovku do prstu.
Hračka.
Stála s vytřeštěnýma očima, bledá jak stěna, krabičku držela
v napřažené ruce.
„Hračka, madam. Překvapení. Líbí se vám? Hračka. Zábavná.“
Dřevěný had s červenou hlavou stále zarýval zuby do Krovčina
prstu, křečovitě prolomeného v kloubu. Pochopil jsem, že nedokáže
krabičku odložit, obešel jsem prodavače a jemně vypáčil hračku ze
sevřených prstů. Už se nedívala na ruku, ale skrz zeď obchodu někam
daleko.
„Problém, pane?“
98
Cestou do hotelu Krovka neřekla ani slovo, hleděla nepřítomně
před sebe, nevnímala pokřikující rikši, řezavé zvonění bicyklů ani
neodbytné obchodníky s ovocem. Promluvila až u večeře.
„Já… Kdysi, Folky… Ne, nic.“
Neptal jsem se.
Pili jsme kolu s rumem a Krovka poznenáhlu nabývala snesitelné
barvy.
Koupil jsem doutník, dlouhý hnědý tlustý doutník. Leželi jsme na
zádech v hotelové posteli, koukali do stropu a podávali si jej. Kakofonie zvuků z ulice se spojila s duněním místní kapely z nedalekého
baru do slitiny podivných barev. Tabákový kouř stoupal vzhůru, popel
neslyšně opadával do plechového hrníčku mezi námi. Laciný falšovaný indický doutník.
Doutník voněl.
*
Koupil jsem několik kroužků puri, mdlého těsta z mouky a vody
smaženého na oleji, a dvě vejce natvrdo. Krovka stála u autobusu,
zahleděná k severnímu obzoru.
Tloukli jsme se místním autobusem po rozbitých klikatých cestách už tři hodiny. Otřískaný autobus byl stále přeplněnější, přesto
v každé vesnici přistupovali další a další lidé. Zasmušilí domorodí
muži v tradičních i moderních oděvech, plivající bezostyšně na podlahu a smrkající do dlaně, krásné dívky v barevných sárí, koketující se mnou úsměvy, předstírajícími nesmělost, matky, kojící v uličce
autobusu nerušeně děti i ve chvílích, kdy jsem se držel ze všech sil,
abych hlavou nenarážel do stropu. Repetivé staré ženy, obličeje rozryté
sluncem, obtěžkané koši, drmolící mezi sebou tvrdá slova místního
jazyka. Žebráci, kteří na zastávkách obešli autobus, a jakmile spatřili
cizince, rozsvítil se jim v očích plamen dychtivosti, tloukli rukama do
okénka vedle Krovky, snažili se je otevřít, vykřikovali cosi v místním
jazyce a nepřestali, dokud se autobus nerozjel, utíkali podél něj, obličeje zkroucené zlostí, slyšel jsem jejich vzteklé volání, dokud je autobus nenechal daleko za sebou. Mladíci v armádních uniformách, spíš
ještě děti, snažící se o přísný výraz vojenské autority, procházející na
kontrolních stanovištích autobusem a pátrající po povstalcích a zbraních. Slunce, strmě stoupající po dokonale modré obloze.
Opálím se. Po několika týdnech budu hnědý jako ti nejsvětlejší
z nich.
V jedné ze zatáček úzké cesty se na severu zhmotnila zářící
hradba hor.
99
Krovka loupala vejce, bílé úlomky skořápek padaly do prachu. Do
Shyabru Besi nás čekaly další čtyři hodiny cesty.
*
„Ne, díky. Opravdu se nezajímáme o meditace. Ne. Turisté, jsme
jen turisté. Skutečně ne, žádná jóga, žádné meditace.“
Vtiskl mi do rukou letáček.
„Dobrá, díky. Ano, přečtu. Ne, ubytování máme. Pokud ano, tak
později. Ne, ani dáma se nezajímá o meditace. Věřím, jistě je chrám
velmi krásný. Snad, příležitostně. Později. Ne, ještě nevím, bohužel.“
V Besi jsme vystoupili sami, vzápětí se do autobusu natlačilo několik místních lidí a stroj se dal znovu na cestu ke vzdáleným horám.
Městys tvořila silnice, dvě řady domů po stranách, několik dalších
roztroušených po svahu na nimi a ještě o něco výš, na hřebeni kopce,
tři schodovité budovy meditačního centra, pasti na peníze západních
pošuků.
Nikdy se nevzdají. Nadháněč se chystal oslovit Krovku, zastoupil
jsem mu cestu, uchopil ji za loket a vedl k nejbližšímu hotelu.
„Přijďte, pane, jistě přijďte, alespoň si prohlédnete chrám!“ volal
za námi.
Alespoň chrám, alespoň hodina zadarmo na zkoušku, alespoň
jedno sezení s mistrem, alespoň příspěvek na údržbu, alespoň dolar,
alespoň rupii.
„Chrám bychom si prohlédnout mohli,“ řekla Krovka u večeře.
Majitelka hotelu přinesla ohromné porce nudlí, byl jsem rád, a příliš
nemluvila, tomu jsem byl rád ještě víc. Žádné nabídky, měl jsem už
dost všech těch úžasných nabídek.
„Co je to?“ vytáhla Krovka z nudlí kus zeleného listu.
„Chrám… Nechci tam chodit, budou otravovat. Je to jen kvartýr pomalovaný buddhistickými démony, nic víc. Obyčejný barák, největší dominantou je kasička na příspěvky. Tohle? Špenát.“
„Jsi hrozný skeptik, Folky,“ zasmála se. Už zas měla dobrou
náladu.
„Všecko je to jen habaďůra na máklé zápaďáky. Přijedou s vyvalenýma očima, pobudou tu půl roku, oni do nich hučí o rozšířeném
vědomí, pak odjedou a doma jsou z nich guruové. Diplom si dají ve
zlatém rámečku na stěnu a vytahují se před návštěvami. Ti podnikavější si založí vlastní školu a všecko se opakuje. Je to letadlo. Letadlo,
co lítá na slabomyslnost.“
Neodporovala, jedla večeři a lehký úsměv se jí pomalu vytrácel
z tváře.
100
„Takže… Už zítra?“
„Ano. Myslel jsem, že ano. Pokud nechceš čekat. Jestli chceš,
počkáme.“
Nebylo nač čekat.
Pokrčila rameny: „Dobrá. Zítra.“
„Didi,“ obrátil jsem se na majitelku hotelu, „Chceme si zítra prohlédnout okolí, vyrazíme brzy ráno a vrátíme se až k večeru.“
„Žádný problém. Snídani? V kolik hodin snídani?“
„Ne, díky. Sušenky, vezmeme si na cestu pár balíčků sušenek. Až
večeři.“
V rohu místnosti civěl z natrženého plakátu androgynní Buddha.
Přinesla sušenky, pronesla několik vět o chrámu, o horkých pramenech, nabídla průvodce. Nenaléhala.
„Přemýšlela jsi…“
„Přemýšlel jsi…“
Začali jsme oba najednou. Pokynul jsem Krovce, aby promluvila
první.
„Vlastně… Bojím se o tom přemýšlet. Nechci nic najít, Folky. Neumím si představit nic, co by to všechno ještě nezhoršilo. Teď ty.“
Didi odnesla talíře. Objednal jsem čaj.
„Černý? S mlékem?“
Uvažoval jsem, lžička cinkala o stěny pohárku z nerezového plechu. Čaj měl krémovou barvu, horký a sladký čaj.
„Chtěl bych počkat. Týden, dva. Zůstat tady, pít čaj, nebo se vrátit do Prithví. Chtěl bych to zastavit.“
Měla pravdu. Neslo nás to jako lavina, cítila to od začátku.
Nic se nedá zastavit, jako se nic nedá vrátit zpět, ani jít kupředu
nelze. Nemělo žádný smysl čekat. Nedalo se čekat.
Dopili jsme čaj, sebral jsem balíčky sušenek. Buddha nám vlídně
pokynul.
„Pozítří festival,“ zavolala za námi didi, „Tancování, zpěv. Zůstanete do pozítří?“
Besi se rychle nořilo do tmy, ulici osvětlovalo jen několik matných
žárovek. Krámky brzy zavřely. Není sezóna.
Žárovka u stropu pokoje byla tak slabá, že jsem sotva rozeznával
obrysy předmětů. Zahrčelo to, když jsem přirazil svou postel k její,
nechtěl jsem spát sám. Krovka příjemně hřála.
*
Tahle země je poslední místo, kam by měl jet člověk, který má rád
kafe.
101
Ještě za šera, s obrácenou loďkou Měsíce nad hlavou, stoupáme po
stezce nad Shyabru Besi. Pěšina se vine po hřbetu, obchází kamenné
zídky terasovitých políček aby zamířila strmě vzhůru k okraji rododendronového pralesa.
To, co mi teče doma z pračky, se podobá kávě víc.
Je bezvětří, předjitřní Himálaj je tichá a přívětivá. Nemůžu jít
tak rychle, jak bych chtěl, nechci nechávat Krovku vzadu, už mi není
chladno, zastavuji a sundávám větrovku. Nad východem se rychle rozsvěcuje. Krovka zhluboka dýchá.
„Počkej,“ říká, sahá do batohu a vytahuje jednu z těch elektronických hraček, které má tak ráda a které já nenávidím o to víc, oč
lépe mne živí. Nad protějším úbočím už září vrcholky skal, údolí krájí
obrovský nůž stínu. Stoupáme dál, tam, kam ukazuje šipka Krovčina
přístroje.
„Asi dvě hodiny tímhle tempem,“ hlásí Krovka, číslice na displeji
navigátoru předvídají budoucnost přesněji než ona, uvažuji jestli na
ně nežárlí. Přesněji a necitelněji. Nelíbí se mi.
Svah se zmírňuje a roztéká do louky, na kraji stojí chatrč pastevců, dvě stěny a dva štíty vyskládané z kamenů, přes ně přehozená
modrá plachta. Na louce je prázdno, ani dobytek ani lidé tu dnes nejsou, jsem rád, zejména dnes nestojím o zvědavé pohledy a otázky.
I Krovka si sundává bundu, beru ji do batohu. U potoka pijeme
ledovou vodu, jím sušenky a žaludek mne konečně přestává bolet.
Proplétáme se křivými kmeny rododendronů, které už za měsíc
budou obsypány nádhernými červenými květy. Laligurans, říkají jim
tak, každý druhý hotel se tu jmenuje podle nich. Šipka míří stále
vzhůru a náhle je tu, procházíme hranicí stínu, rosa na listech se
třpytí a je mi horko, svlékám se jen do trička a je mi zas dobře, otočím
se a údolí plní oceán zářivého vzduchu, už je jedno, proč tu jsme, jsme
na cestě, stoupáme výš a výš a to je všecko, na čem záleží.
Krovka je udýchaná, usedáme na pár minut na plochou zídku
vystavěnou k odpočinku nosičů.
„Podle mapy je o něco výš menší osada,“ povídá Krovka, „Asi jen
sezónně obydlená. Ale až tam stejně nemáme dojít.“
Hledíme na protější stranu údolí, stovky teras tvoří z úbočí mapu
vrstevnic, políčka jen občas přerušená bambusovým hájem nebo skupinou několika střech. Rozeznávám sloupy elektrického vedení, stoupají po svahu od osady k osadě, až končí skokem přes hřeben do dalšího údolí. Civilizace.
Z družice padá neviditelný déšť signálu.
„Už jen půl hodiny,“ říká Krovka.
102
*
Byla to zeď. Skvrnka ze satelitního snímku byla dlouhá modlitební zeď, sestavená z kamenů pokrytých sútrami, zakroucená hadovitá písmena vyklepaná pilnými kladívky domorodců. Neumím je přečíst, ani Krovka ne. Po zdi se plazily deštěm omšelé šňůry s vybledlými
buddhistickými praporky, ve stále ještě šikmém slunci vytvářela písmena posvátných textů plastický reliéf. Krovka jej pohladila. Vytáhl
jsem balíček sušenek a posadil se opodál.
Jedli jsme sušenky.
„Tady,“ ukázala Krovka na bližší konec zdi, „Ale těžko říct, jak
přesné jsou ty souřadnice.“
„Vypni už tu věc, prosím tě.“
Přístroj pípnul a usnul, schovala jej do batohu. Nad vzdálenými
vrcholky se začínaly tvořit chocholy bílých par. Tři, zbývaly ještě tři
sušenky.
Dvě. Jedna.
Rozlomil jsem ji napůl.
Krovka se zahleděla do údolí.
„Zdálo se mi, že za námi někdo jde,“ vysvětlila po chvíli.
Dívali jsme se spolu, několik minut jsme pozorně sledovali stezku,
ale nikoho jsme nespatřili. Ani shora, kde snad měla být další osada,
se nikdo neblížil. Už žádné sušenky.
„Tak?“
Přisvědčil jsem.
Bylo to jednoduché, tak trapně snadné. Čekal jsem… nevím co
jsem čekal, ale jistě nic tak banálního. Rozebrali jsme jen malou část
zdi, dali stranou snad jen deset větších kamenných desek a stála před
námi. V dutině zdi uschovaná velká modrá plechovka od sušeného
mléka, opásaná kusem žluté reflexní horolezecké šňůry. Byli jsme na
konci cesty.
Sáhl jsem pro ni a vzpomněl si na hračku, z níž vyjel dřevěný
had.
„Pozor,“ sykla Krovka, ale nezaváhal jsem.
Byla lehká. Velmi lehká. Žádné zlato.
Postavil jsem plechovku na zeď mezi sútry a průsvitné praporky,
plochou čepelí nože odstranil víčko a podíval se dovnitř. Pohlédl jsem
na Krovku.
Otočil jsem plechovku dnem vzhůru, nic nevypadlo, obrátil zpět
a podal Krovce. Podívala se dovnitř, odložila ji, znovu uchopila, ještě
jednou prohlédla, sundala opatrně žlutou smyčku, posadila se na
103
zem a plechovku položila vedle sebe. Chvíli si pohrávala se šňůrou a
pak se rozplakala.
Plechovka byla prázdná.
Úplně prázdná.
Hlavou mi prolétlo ve zběsilém tempu mračno myšlenek, které
nikam nevedly. Je to vůbec ona? Jistě, nikdo z místních nepoužívá
horolezecké šňůry. Někdo vybral obsah? Proč nevzal i plechovku?
Jako výsměch? Kdo, komu se chtěl smát? Nepochopili jsme Rakův
dopis obráceně, nebyly právě souřadnice tím, co mělo nalákat nevítaného čtenáře, nebyla zpráva skutečně ukrytá v nesmyslném textu
na druhé straně? Pak by tu ale nebylo vůbec nic. Žádné řešení, jen
prázdnota.
Krovka vzlykala nahlas a zoufale, v jejím pláči byla bezmoc a marnost, ta nejvíc.
Prohlédl jsem ještě jednou dutinu. Nic dalšího v ní nebylo. Prozkoumal jsem zeď kolem. Beznadějný pokus, kromě nalezené dutiny
byla zeď všude kompaktní a zjevně léta nedotčená. Vzal jsem plechovku, nikde žádný nápis, zpráva, nic. Jen rezatá plechová piksla.
Pět tisíc kilometrů kvůli kusu plechu. Kdyby jen vzdálenost, všechno!
To všecko pro nic.
Potlačil jsem zuřivou touhu rozdupat plechovku a zbytky mrštit
do výsměšně rozšklebeného údolí.
Pohyb. Zahlédl jsem jej koutkem oka.
Sestupoval seshora, proti slunci, malá černá postava. Kamínek
pod jeho nohama hlasitě cvaknul. Krovka se otočila.
Nešel náhodou kolem, mířil rovnou k nám.
Rychlým pohybem jsem schoval plechovku mezi kameny u paty
zdi a znovu se vzpřímil. Muž přidal do kroku. Krovka se postavila.
Do tváře jsem mu uviděl, až když byl téměř u nás.
Vykročil jsem proti němu, švihl rukou, sevřel jeho krk loktem a
tlačil muže k zemi. Krovka se vrhla k nám, chytila jej z druhé strany
tak prudce, že se jejich hlavy srazily. Držel jsem pevně a ještě stiskl.
„Ty bastarde,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.
„Parchante. Hnusnej mizernej parchante,“ vyrazila ze sebe
Krovka.
Povolil jsem stisk a muž zasípal.
„Kurva, lidi, vždyť já vás mám taky rád,“ řekl Rak.
*
„Hajzle,“ řekla roztomile Krovka.
104
„Tři měsíce,“ hlas se Rakovi zadrhl, „Tři měsíce si všechno sumíruju, všecko, pořád dokola… A teď nevím co říct.“
Seděl na zemi, zády opřený o zeď, Krovka se opírala o jeho pokrčené nohy, hlavu zakloněnou.
„Ty svinskej hajzle,“ zavrkala znovu.
„Tak to si hleď kurva rychle vzpomenout.“
Vískal ji ve vlasech, tvářila se spokojeně. Co spokojeně, div se
nerozplývala.
„Folky má pravdu,“ vrněla medovým hlasem, Rak se dál probíral
jejími vlasy a Krovka tála, rozpouštěla se blažeností, nastavila tvář
ostrému slunci, přivřela oči a bylo jasné, že vůbec nechce, aby si Rak
na něco vzpomínal, že chce naopak na všecko zapomenout a takhle
sedět už navěky.
„Ty seš taková svině, Raku,“ pokračovala a znělo to jako když
přede kočka.
Nakopl jsem šutr.
„A vůbec, vy mrzáci, kde jste byli tak dlouho?“ ušklíbl se Rak.
Opálený, úplně tmavý, kůže na rukou se mu loupala, slunce mu
přidalo vrásky kolem očí. Zhubl, byl teď o hodně hubenější než jsem si
ho pamatoval. Před nějakým časem si oholil hlavu, trčely mu z ní jen
kratinké řídké štětiny. Seděl tu v dlouho nepraných hadrech, místy
šedivých od prachu, orvané lezecké větrovce, na mnoha místech roztržené a neobratně zalátané, rozvaloval se, drbal Krovku ve vlasech, a
blbě se na mě šklebil.
„Já tě… Praštím tě, Raku. Ty blbče, já tě tak strašně zmlátím.“
„Zmlať ho, Folky,“ zapředla Krovka a oči už měla úplně zavřené,
„Dej tomu hajzlovi, co se do něj vejde. Ale až za chvíli.“
Rak mne úmyslně dráždil.
„Mohli jste si ušetřit cestu, kdybyste včera šli s Nímou. S tím
nadháněčem. Ale takhle je to… Efektnější. Ne?“
Uchopil jsem do ruky podlouhlý těžký kámen a beze slova se před
něj postavil.
„Asi ne,“ pokusil se o provinilý výraz, ale jeho snědá tvář se pořád
smála.
Přiblblík. Co jsem měl dělat. Odložil jsem kámen a taky se zašklebil.
Ještě naposledy podrbal Krovku, pak zvážněl a vstal.
„Necháme těch tanečků. Složíme to dohromady a půjdem.“
Už byl zase v čele. Před pěti minutami vstal z mrtvých a najednou
nám velel. Svině Rak.
Obestavěli jsme plechovku odloženými kameny, přes sútry přehodili šňůru s odranými praporky. Rak obhlédl zeď z obou stran. Vypa105
dala jako dřív, jako by se nic nestalo. Ukázal směrem ke slunci, směrem, kam stoupala stezka.
„Čtvrt hodiny, dvacet minut.“
Pak se zachechtal, skočil mezi nás a objal nás oba kolem pasu.
„Nevěřili byste, jak rád vás vidím. A teď, děcka, teď teprve začne
ta pravá jízda! Au!“
Krovka jej bez rozmýšlení kousla do ucha a podle toho jak zařval
v tom nebylo něžnosti ani za mák. Určitě to ale bolelo míň, než rána
pěstí ode mne.
*
Nedošli jsme až k osadě, hned za hranou se vynořil nachýlený domek, několik dalších stálo ještě o pár minut výš.
Ze dveří vykoukla místní dívka, spatřila Raka, rozzářila se, pak si
všimla Krovky a její úsměv trochu pohasl.
„Rek! Ahoj, Rek. Přátelé?“
„Ahoj,“ pozdravil ji Rak, „Ano, přátelé.“
„To je Pásom,“ obrátil se k nám, „Neumí anglicky nejlíp. Tak akorát.“
„Stejná země? Pobudete? Čaj?“
„Čaj, díky,“ souhlasil Rak, pak se zarazil.
„Vlastně ty kafe, co, Folky?“
„Ani náhodou. To jejich ani za prase. Taky čaj. Dík.“
Děvče zašťouchalo pumpou vařiče na kerosen, Rak vzal z rohu
místnosti plastový kanystr s vodou a naplnil zprohýbanou plechovou
konvici. Vyznal se tu. Pásom ukázala na prázdný koš a pak dolů do
údolí.
„Já jen teď čaj, Rek. Musím jít, vrátím. Vypijte čaj. Vrátím odpoledne, čtyři hodiny, pět hodin. Přijď zítra, Rek, nebo večer.“
„Nebo večer, Rek,“ zopakoval jsem česky, patrně s příliš zřetelným
výrazem ve tváři. Pásom stydlivě sklopila oči, otočila se zády a začala
do plechových pohárků sypat cukr.
Rak mluvil vážně: „Se nesměj, Folky. Už se to tu nedá vydržet.
Trčím tu osm, devět týdnů a leze mi to na mozek. Jak zvíře v kleci.
Dole u budháčů chcípl pes, v Besi jakbysmet. Tady nahoře už to mám
prolezlé skrznaskrz. Člověk si musí něco najít. Oni jsou na to zvyklí,
ale… Kdybyste nepřijeli, tak jsem za tři týdny vypadl sám. Možná i
dřív. Určitě dřív.“
Pásom dřepěla u hučícího vařiče, čekala, až voda začne vřít a
vzhlížela k Rakovi. Sedli jsme si na lavici k dřevěnému stolu.
106
„Kšefty se jim zrovna nehejbaj, momentálně jsem tam jenom já a
jeden skrznaskrz prohulenej frantík, ten už je tam snad od založení.
Patří k inventáři. Žije z podpory, posílaj mu prachy z Francie, a on
jenom sedí a hulí jeden čáras za druhým. Prý malíř, ale malovat jsem
ho v životě neviděl.“
Pásom přinesla čaj, postavila před každého pohárek a chytila
Raka za rukáv.
„Rek! Ty jsi špinavý, Rek. Já vyperu, co?“
Pohladil ji po ruce.
„Později. Díky, Pásom.“
Prohlédla si nás jednoho po druhém, v očích cosi jako obavu.
„Já jdu, Rek.“
Hodila si na záda prázdný koš z rákosu a vyběhla ven.
„Ta nechce, abys někam vypad. Ne bez ní.“
Pokýval hlavou.
„Jo. Je hodná. Jasně, chce pryč. Všichni tu chtějí pryč.“
„Raku…,“ ozvala se Krovka. Roztáhl dlaň pravé ruky a povzdechl si.
„Já vím. Neříkám, co chcete slyšet. Ale… ještě. Co máma.“
V místnosti se ochladilo. Slunce zašlo za první mrak. Podíval se
na Krovku, pak na mne.
„Nic moc, co?“
Nešetřil jsem ho, nebyla na to doba.
„Hůř.“
„O hodně?“
„O hodně ne. Ale ne o málo. O dost. Spíš o hodně než o málo.“
„Blbý.“
Odmlčel se, čaj s mlékem stydnul netknutý na stole. Pak se obrátil na Krovku.
„Nechal jsem jí tam… Aspoň má tohle. Zatím.“
Krovka zavrtěla hlavou.
„Nemá. Je to pryč, Raku. Vzali to.“
Práskl pěstí do stolu.
„Kurvy! Svinský kurvy. A co…?“
Krovka udělala znovu odmítavé gesto.
„Ne. První ty.“
Prohlédl zevrubně dlaň své ruky, pak ji znovu zatnul v pěst, přitiskl klouby silou k desce stolu.
„Jo. Tak jo.“
107
*
„Srali mě, neskutečně mě srali, už jsem se ani nemohl podívat na
ty jejich teploušské bundičky z kosmických látek, na ty jejich vykulené ksichty. Pokud si zrovna před ně nenarvali foťák, což dělali furt.
Ani už nevím, co to tenkrát na jaře se mnou bylo, snad proto, žes nejel
i ty, Folky, že jsem tu byl sám, že jsem náhodou zrovna přijelo lidí jak
sraček, nebo jsem snad vlezl mezi dva zájezdy úředníků, ale už jsem
myslel, že někomu z těch zápaďáckejch smrádků rozflákám tu jeho
vysmátou tlamku.
Ona to byla hlavně moje chyba, že jsem šel tak profláknutý trek,
ale já o tom tenkrát moc nepřemýšlel, šel jsem to první, co se naskytlo, chtěl jsem být hlavně sám v horách, jenže to jsem si kurva
naběhl, ti hajzlíci jako by to tušili, oni si normálně ke mně naschvál
sedali. Já si dám pivo, chci si ho tiše užít, chci koukat po horách a po
černovlasých holkách a chci si namluvit aspoň na pár minut, že ne, že
nejsem uprostřed běsnění turistického průmyslu, a v momentě sedí
vedle mně jakýsi smradlavý anglán, a hned že všecko strašně sjúpr,
že jeho kejmera má ohromnej zům a jestli si to indžoj jako on. Já myslel, že mi jebne, že mu ten indžoj zarazím do krku. Rozzuřím se, ještě
když si na to vzpomenu. Bydlel jsem radši u těch nejhorších nuzáků
ve špinavé chatrči na zemi, jenže stejně jsem si tam nepřipadal jak
na horách, ale jako když spím někde na asfaltu před McDonaldem a
kolem mně jezdí limuzíny. No hnus.
A tak jsem připadl na to, že odtamtud zmizím. Koukal jsem do
mapy, kudy by se nejlíp dalo zahnout kramle, a taky že jo, našel
jsem odbočku do postranního údolí, celkem nic jsem o tom nevěděl,
jenom, že je tam snad starý opuštěný klášter, někde na konci malá
osada Naar, že to byla kdysi obchodní stezka do Tibetu a hlavně, že se
tam nesmí. Tedy smí, jenže jenom na povolení snad sedm set dolarů
za týden. Což už je i na zápaďáky docela dost. Tudíž si to povolení
nekoupí. Tudíž tam nebudou. Tudíž je tam klid. A toho klidu si já
v klidu indžoj.
Už jsem se fakt nemohl dočkat, kdy dojdu do Koto, to je vesnice,
z níž se jde do toho postranního údolí, dolítl jsem tam celý natěšený
a vrazil přímo do hordy vojáků, protože v Koto je checkpoint, a kdo
nemá permit na údolí Naar, tak si ani nevrzne. Vojáčků asi deset, flintičky, sedí rovnou u mostu, most vede přes řeku a za řekou má země
zaslíbená.
V duchu jsem se smál, já se tak řehtal, jak se teď ukáže, kdo je
tady akorát blbej trekér zavinutý v goráči. Protože ty to Folky znáš.
108
Já to taky znám. Ale oni ne. Na ně vojáčci udělají dojem. Neprostupná
hráz, bariéra. Stop. Hehe.
Sedím v klidu v Kotu, dívám se jak si děcka hrají, piju čang,
potáhnu trochu z dýmky, sluníčko sedá na kopec. A když se stmívá,
tak to vojáci balí. Tady se všecko balí, když se stmívá, hlídá se jen od
sedmi do pěti. Ještě mi zamávali, když odcházeli! Ani místní nechodí
po setmění, když je tma, všecko sedí doma. Počkal jsem ještě chvilku,
vyčistil dýmku, vytáhl batoh zpoza šutru a už jsem byl na mostě a na
druhé straně.
Šel jsem asi dvě hodiny, a když už jsem neviděl ani na pár metrů,
tak jsem si řekl, že stačilo, protože ona je tam úzká pěšina, vine se
hned nad řekou a neměl jsem v plánu se takhle navečer koupat. Roztáhl jsem spacák na prvním plácku pod stromy a usnul.
Ráno… člověče, já kdybych mohl, tak si ráno budu líbat nohy za
ten fantastický nápad. Ráno mě vzbudí klinkání zvonku, otevřu oči,
stařík vede jaka dolů po stezce, neptá se, neotravuje, snad ani neumí
anglicky, jen si tak kývnem, já ještě pár minut ležím a užívám si to.
V údolí ticho, jen řeka hučí, nade mnou strmé stěny jak z geologického breviáře a z toho všeho dýchá takový krásný vlhký chlad. Úplně
jiný svět.
A mělo to pokračovat. Jdu půl dne a nic, prostě nic. Párkrát soutěska, můstek přes řeku, ne moderní, žádná ocelová lana a betonové
bloky, starobylý, až má člověk skoro strach na něj stoupnout, tedy
kdyby byl blbý a nedomyslel si, že co uneslo jaka, jeho unese třikrát.
K večeru se údolí konečně rozšířilo, to už jsem byl o kus výš, tak ke
čtyřem tisícům, pak se roztáhlo úplně a teď to opravdu přišlo.
Tam jsou hory, Folky, to je černá magie a ne hory. Myslím, že jsme
nikde takové hory neviděli. Přede mnou hradba nádherných kopců,
ty tvary, člověče, jako obrovské bludiště, všecko se to lesklo ve slunci,
nahoře ledovce a pod tím hřebeny černé jak uhel, všecko se to kříží
a proplétá a nikde nikdo, máš to celé jen pro sebe. Za celý den jsem
potkal jen ráno toho staříka s jakem, jinak ani nohu. Představ si,
najednou ti někdo daruje kus Himaláje. Tumáš, je tvoje.
Jenže to pořád ještě nebylo všecko. Šel jsem dál po stezce, už ne
moc dlouho, zas byl jeden z těch starých dřevěných mostků, tentokrát
dlouhý a úplně zázračný, pod ním stometrová díra a on postavený bez
jediného hřebíku, jen z toho dříví, co tam přitáhli zespodu, protože
v těchhle výškách už nic neroste, vypadal, jako by držel v prostoru
jen díky nějaké buddhistické kletbě. A na druhé straně… Na druhé
straně stupa, stupa jak barák, a za ní kamenné domečky, všecko
opuštěné. Opuštěný starý klášter. Už tam jsem si myslel, že se mi to
všecko snad zdá. Slunko zapadalo, sedl jsem pod stupu do zazenu
109
a seděl jsem tam, dokud úplně nezmizelo a já se v tom všem úplně
nerozpustil.“
Podíval jsem se na Krovku. Naslouchala dychtivě, mohla na
Rakovi oči nechat.
„Tam vidíš…,“ Rak pohlédl ke stropu, „Tam cítíš… Hele, podíváš
se do mapy a jediné, co najdeš, jsou tři slova - Ancient Trade Route.
Stará obchodní stezka. Ale když tam jsi, tak najednou cítíš tu obrovskou historii, která tudy šla. Vždyť já spal na místě, kde přede mnou
spal určitě tibetský mnich, když utíkal před Číňany, a sto let před ním
jiný a mně to připadalo, jako bysme si ve dveřích pokynuli na pozdrav.
Jdeš po stezce, kde jsou snad ještě stopy karavan, co nosily z Tibetu
sůl. Jako by tam plynul čas pomaleji. Nebo ani ne pomaleji, ale… spojitěji. Neskáče přes bezvýznamné události jako z kamenu na kámen,
přes hrbolky, mezi nimiž je jen prázdno, ale teče jako mohutný nepřerušovaný proud.“
Odmlčel se, přepočítal si prsty a mluvil dál.
„No. Když jsem se ráno vzbudil a zjistil z mapy, že jsem už jen půl
dne od Naaru, uvažoval jsem, co dál. Vesnice je ve čtyřech osmi, nad
ní už je jen pohraniční šestka Ombigajčan a pak už Tibet. Nechtělo se
mi dojít do osady, dát si čaj a mazat zase dolů mezi trekéry s foťáky,
to teda ani dost málo. Loudal jsem se směrem k Naaru, koukám před
sebe a najednou myšlenka – když už jsem tu, vylezu si na Ombigajčan.
V osadě se najím, koupím nudle, odpoledne povylezu kus nad ni, přespím a brzy ráno vyrazím. Už jsem měl ten kopec před sebou a vypadal bez obtíží lezitelně. Sníh začínal odhadem těsně pod šesti tisíci,
pak jen dlouhá povlovná pláň až k vrcholu. Vypadalo to dobře. Procházka.
Jenže mě z toho záhy vyvedli. Teda vyvedl. On se vždycky najde
kazišuk, co má za smysl života ostatním všecko zprasit.
V Naaru byli nadšení, že jim turista zas po měsících nese prachy,
cpali do mě jídlo horem dolem a najednou se odkudsi vynoří takový
místní skřet. Jak jsem viděl ten jeho uhejbavej baziliščí ksicht, hned
mi bylo jasné, že to není normální vesničan, že je to nějakej zkurvenej hajzlík. A taky že jo. Ani se moc nezdržoval těma jejich otázkama
odkud jsem, jak se mám a kam jdu, a hned po permitu. Prej že je sirdár a že zakázaná oblast, permit, dolary, pokuta, zločin a trest, bla
bla.
Nesedět v baráku u stolu mezi lidma, poslal bych ho do prdele.
Takhle jsem dělal blbého, že o permitu nic nevím, kdepak bych já prosťáček, nikdo nic nechtěl, šel jsem večer přes most, co já s jeho permitem. Co mi taky mohl, ksicht jeden. Vesničani ho měli na první
pohled taky plné zuby, jenže znáš je. Ti se sice do ničeho radši neple110
tou, s turisty chtějí být zadobře a s vrchností musí, jenže kdybych
vzal cepín a prásknul toho bastarda po kebuli, což by taky bylo jediné
správné, tak už by to na ně bylo moc. Pomoc od nich čekat nemohl,
ovšem já taky ne.
Zpočátku skákal jak gumový dědek, že mu musím zaplatit pokutu,
já na to, ať si vylíže voko, že stejně nic nemám a nic nedám, co bych
mu taky dával, vždyť byl o dvě hlavy menší než já, pablb. Policie tam
žádná není, potkat ho beze svědků, tak by si troufnul akorát držet
uctivě zobák, mamlas. Na to on, že půjde dolů za vojákama, že pošlou
nahoru hlídku, a ta si mě už podá. To bylo blbé, protože to fakt mohl
udělat, pro něj je to půl dne cesty dolů, vojáci to mají den nahoru, a
kdybych šel na kopec, tak jim slezu rovnou do pasti.
Skončilo to tak, že jsem Ombigajčan pro tu chvíli pustil z hlavy,
on se spokojil s tím, že hned vypadnu a pomažu dolů, před vesničany
se cítil jako vítěz a to mu stačilo. Tyhlety zkurvené povahy jsou všude
úplně stejné.“
Po cestě kolem domku prošel vesničan s jakem, Rak ztichnul,
čekali jsme. Plechový zvonec na krku zvířete cinkal, až utichnul
v údolí, Rak ještě chvíli naslouchal a pak pokračoval.
„Koupil jsem ještě pytel nudlí, zabalil to, zas se coural odpolednem pryč, a přitom dostával čím dál větší vztek. Nejdřív mě napadlo,
že si na toho drbana počkám, až půjde sám dolů, ztřískám ho, až
bude prosit, jenže to byla blbina, protože jsem tam mohl čekat týden,
on by nešel a nakonec bych ho potkal s partou dvaceti kamarádíčků.
Pomstu jsem proto pustil z hlavy a uvažoval, co dál. Rozbalil jsem na
balvanu u stezky mapu, koukal po okolních kopcích a docvaklo mi
to!“
Rak se spokojeně zašklebil.
„Přece obchodní stezka nemůže být slepá, vždyť se muselo chodit
dál, do Tibetu! Někde nad Naarem nebo v okolí musí být sedlo, dost
možná i zachovalá cesta k němu. Občas po ní někdo projde, i dnes se
místním jakžtakž toleruje, když si občas zajdou do Tibetu a zpátky,
Číňani v těchhle horských oblastech hlídají jen hlavní cesty a i ty dost
sporadicky. V mapě sice cesta vyznačená nebyla, ale podle vrstevnic
jsem usoudil, kde by tak asi mohla být, koukal po kopcích a za chvíli
jsem ji měl.
Vinula se po pravé straně údolí, podél přítoku, odbočovala ze
stezky do Naaru jen asi hodinu nad opuštěným klášterem. Pěšina sice
slabá, přesto ale viditelná, točila se v serpentinách po suti směrem
nahoru, zrovna tam, kde jsem čekal sedlo. Viděl jsem z ní vlastně jen
útržky, ale když jsem nahoře mezi skalami spatřil proti nebi malou
stupu, o ničem jsem už nepochyboval. Já na tebe vyzraju, ty kazi111
šuku. Nebude kopec, ale bude sedlo do Tibetu, a kdo ví, jestli se neukážou problémy, tak bych se možná mohl kouknout i kousek na druhou stranu.
Po napůl zbořeném mostku jsem se dostal na druhou stranu řeky,
nabral vodu a pak šel ještě asi dvě hodiny po pěšině. Musel jsem dávat
pozor, abych ji neztratil, místy úplně zmizela, ale pak jsem zas našel
starého kamenného mužíka a věděl jsem, že jdu dobře. Po dvou hodinách už slunko zapadalo, našel jsem kus rovného místa s trochou
suché trávy, uvařil večeři a usnul. Sakra!“
Rak vyskočil a začal si rozepínat bundu.
„Vždyť já tu mám mapu! Ukážu vám to na mapě.“
Rozkládal po stole mapu, oči mu svítily, jezdil po otrhaném a zpřehýbaném archu papíru prstem a rozpaloval se, jako by byl v těch místech znovu. Nedíval jsem se na mapu, ani Krovka ne. Rak na nás po
chvíli pohlédl a zarazil se.
„Máte pravdu. Mapa může počkat,“ řekl a znovu se posadil na
dřevěnou lavici. Mapu nechal rozloženou na stole. Neříkali jsme nic,
znovu se nejistě podíval na Krovku, na mne.
„Připadám vám jako cvok? Vždycky, když si to připomenu… Však
počkejte.“
A pokračoval.
*
Dřevěné, hrubě opracované dveře, v rohu plastikový kanystr
s nazelenalou tekutinou. Celý domek tvořila jen jediná místnost, v levé
části místo na vaření, vpravo stůl, lavice, hromada matrací, které se
večer rozloží na podlahu. Police s uniformním nerezovým nádobím,
vyráběným v Indii. Všichni tu mají takové. Velká čínská termoska,
zdobená červenými květy.
„Přes noc se zhoršilo počasí. Spadlo pár kapek, zatáhlo se. Blížila
se bouře, ale nakonec Naar obešla a rozplynula se kdesi na západě.
Vstal jsem ještě za šera, foukal studený vítr, uvařil jsem čaj, abych
se zahřál. Slunce vycházelo, když jsem vyrazil vzhůru. Bylo jasno,
ráno je tu skoro vždycky jasno, ale na dně údolí už leželo mlíko. Za
pár hodin se mělo zatáhnout. Přes terénní vlny jsem do sedla neviděl,
podle mapy a výšky nemělo být příliš daleko, ale stezka se kroutila,
obcházela skalní žebra, prodírala se klikatě mezi balvany, a místy se
úplně ztrácela. Než jsem se nadál, vystoupaly mraky až ke mně a stál
jsem v mlze.
Nedělal jsme si z toho těžkou hlavu, mlha stoupala dál a čekal
jsem, že se nejpozději odpoledne roztrhá, tak to tady obvykle chodí.
112
Podle všeho jsem už musel být v bezprostřední blízkosti sedla, terén
se narovnával, dokonce když na okamžik mlha zřídla, zdálo se mi, že
přede mnou vlevo se začíná mírně svažovat dolů. Stezka se rozplizla
až úplně zmizela. Nechtěl jsem sestupovat, držel jsem se vpravo, směrem k Ombigajčanu, snažil jsem se traverzovat svahem mírně vzhůru.
Občas se nade mnou v mracích ukázal flíček modré oblohy a tak jsem
doufal, že dřív nebo později se na chvíli udělá v mlze díra a já se zorientuju.
Přišla. Kurva, díra v mlze přišla dřív, než jsem se nadál a přinesla
mi to nejšerednější překvapení co si pamatuju.
Mlha se roztrhla snad jen na půl minuty.
Kurva!
Stáli od mně sotva dvě stě padesát, tři sta metrů, v sedle, tak sto
metrů pode mnou! Hlouček, bylo jich tak deset nebo patnáct, takoví
hnusní malí zelení mravenci, ověšení flintama, a co bylo vůbec ze
všeho nejhorší, čučeli přímo na mě. Oni mi zírali přímo do ksichtu!
Kurvadrát.
Čínští pohraničníci. Já myslel, že se poseru. Přece tam neměl být
nikdo, a najednou tohle! Kurva, taková neuvěřitelná smůla, oni tam
snad zrovna měli manévry, ale nad tím jsem v tu chvíli nepřemýšlel,
ztuhnul jsem jak socha a vejral na ně. Museli mě v té mlze slyšet nebo
co, asi jsem shodil pár kamenů, protože se dívali od začátku mým
směrem, viděli mě v tom okamžiku, co já je. Fakt, na posrání.
Já pořád ještě zíral a nehýbal se, ale oni se, parchantíci, vzpamatovali mnohem rychleji. Jeden z nich ukázal ke mně a už to jelo. Vyběhli.
V tom okamžiku se mlha zatáhla a já věděl, že jestli mě dostanou, tak
jsem v pěkném svrabu. Pár týdnů v čínské base, potom hezká pokuta
od Nepálců za to, že jsem neměl permit, úžasné vyhlídky. Začal jsem
zdrhat.
Moc jsem nepřemýšlel kudy, vzal jsem to původním směrem. Dole
byli Číňani, nahoru to moc nešlo, tak jsem víceméně traverzoval svahem k severu a možná trochu nahoru, hlavně kudy to šlo nejrychleji
pryč, přeskakoval jsem balvany, padal na suti a modlil se, ať ta mlha
drží, ať zhoustne, ať se sakra neroztrhne, ať mně nevidí, neslyší, ať
jim zdrhnu. A pak jsem myslel, že se poseru podruhé.
Ty vole, ratata! Ti šílení zelení bastardi normálně začali střílet!
Slyším v mlze dávku ze samopalu, dneska si sice myslím, že stříleli
spíš do vzduchu, protože tak jako tak nemohli čekat, že v tom mlíce
něco trefí, ale tehdy jsem sebou prásknul o zem úplně předpisově.
Magoři, úplní magoři, prostě po mně stříleli! Tak to je konec, tady
bude Rakova konečná, říkal jsem si tehdy, protože ti gauneři tě ani
nestrčej do basy, oni tě rovnou odprásknou.
113
Ale moc dlouho jsem se neválel, hned jsem se zas zvedl a zdrhal
dál. Hlavně ne dolů, tam dole jsem najednou tušil celý Peking v plné
polní, smažil jsem běžet šikmo po svahu nahoru, zpotil jsem se úplně
všude, lapal jsem po dechu, že to muselo být slyšet až na ústřední
výbor. Zdrhal jsem takhle…. nevím přesně, ale určitě hodinu, a pak
jsem padnul na suť za velký balvan a byl jsem určitě už v ksichtu
celý modrý, vždyť jsem mohl být tak v pět sedmi, pět osmi. Vydýchával jsem se hezky dlouho a čekal hlavně na to, až mi přestane hučet
v uších a já v té mlze něco zaslechnu. Nebo raději nezaslechnu, to
teda o moc radši.
No, nezaslechl. Neslyšel jsem nic. Snad to vzdali, ale jisté to nebylo.
Mlha ještě zhoustla.
Když se nic nehýbalo a trochu jsem se uklidnil, zvedl jsem se a
pokračoval, teď už pomaleji. Taky to moc rychle nešlo, svah už byl
pěkně příkrý, viditelnost dvacet, pětadvacet metrů nejvýš, samá suť,
skály, místy velké balvany, pár fleků sněhu, stezka žádná. Vytáhl
jsem buzolu a mapu. Podle všeho jsem traverzoval západním úbočím
Ombigajčanu, asi osm set metrů pod vrcholem.“
Rak ukázal prstem do mapy.
„Tady. Přelézal jsem kamenopády, šutry byly nestabilní jak prase,
zjevně tam tudy nikdo nikdy nešel. Bál jsem se, abych něco nestrhl,
jednak mě to mohlo vzít s sebou, jednak jsem na sebe nechtěl upozorňovat rudé gardy dole. Nebo kde, mohli být klidně pár metrů za mnou.
Radši nemyslet. Měl jsem strach. Do prdele, začínal jsem mít čím dál
větší strach, a čím víc jsme přemýšlel, tím ten strach rostl a rostl, já
si uvědomoval, že jsem v hajzlu, v tom nejhorším hajzlu co jsem snad
kdy byl.
Za mnou Číňani. Budiž, basa je blbá věc, ale ono to vypadalo, že
jak mě zmerčí, tak to do mě bez řečí našijou! Pode mnou určitě další
Číňani, milióny těch skrčků. Nade mnou nelezitelný terén, určitě
ne v téhle mlze. Přede mnou cokoli, nejspíš kilometrová díra. Cesta
žádná. Mlha jak v prádelně. Uvnitř už ne strach, ale přímo panika.
Nejhorší je panika. Vojáci už slyšet nebyli, terén sám o sobě nezabíjí. Zastavil jsem na prvním jakžtakž vhodném místě, nacpal se mezi
balvany, aby mě nebylo odnikud vidět a vytáhl z batohu jídlo. Mít plné
břicho situaci nikdy nezhorší. A být v teple taky ne. Vytahal jsem
z batohu hadry a navlíkl na sebe co se dalo, posadil se na batoh, pojídal suché nudle a čekal, až mě něco napadne. Nebo až mě aspoň přejde ten strach.“
Před dvěma lety postříleli v jiné oblasti Číňani skupinu Tibeťanů,
žijících na nepálské straně Himálaje. Občas chodívali do Tibetu, přes
starou stezku v jednom z nižších sedel, za příbuznými, přenést na
114
zádech koš se zbožím. Jednou si na ně počíhala skupina čínských
vojáků s lehkým kulometem. Postříleli je až na jednoho všechny.
Nedali jim šanci.
„Jsou to kurvy, Folky,“ zatnul zuby Rak, „Tohle jsem nevěděl, ale
že jsou to svině, od kterých radši dál, mně bylo i tak jasné.
Seděl jsem tam, bylo už dávno po poledni, a zvažoval možnosti.
Spíš hledal, jestli vůbec nějaké možnosti jsou. Jídla jsem měl na tři,
s trochou šetrnosti na pět dnů. Voda by se našla, mohl jsem přinejhorším rozpustit sníh. Nějaký čas bych ve skalách vydržel, pokud by
byla naděje, že odtáhnou. I když trčet v bezmála šesti tisících… Když
jsem došel k tomu, že nejrozumnější bude počkat, až se mlha rozplyne, a pak teprve dumat co dál, mlha se opravdu rozplynula.
Bída s nouzí. V bezprostřední blízkosti jsem neviděl nikoho. Přímo
do sedla odtamtud už taky nebylo vidět, zůstalo skryté za skalními
žebry, které jsem přelezl. Svah, kamenopád, ve kterém jsem seděl,
se svažoval směrem dolů ve stále příkřejším úhlu, až končil hranou
a dírou. Pak, dobrý kilometr pode mnou, na dně údolí, stály ruiny
několika kamenných domů. A tři zelené vojenské stany. A u nich pilní
zelení zkurvení mravenečci.
Natáhl jsem si kuklu přes obličej, abych měl jistotu, že mne
zespodu nezahlédnou, ale na tu vzdálenost a proti tmavým skalám
neměli skoro žádnou šanci. Jenže já taky ne. Mohli odtáhnout zítra,
a mohli tam trčet měsíc. Podíval jsem se nahoru. Špaténka. Kamenopád začínal pod ledovcem, slabých dvě stě výškových metrů nade
mnou. Strmým ledovcem, místy prakticky kolmým, končícím vrcholovou převějí. Nahoru by to šlo, ale musel bych mít křídla. Zbýval
poslední směr, pokračovat dopředu, směrem od sedla.
Seděl jsem na začátku širokého suťového žlabu, za sebou žebro a
za ním sedlo, přede mnou moře balvanů, široké půl kilometru, možná
víc. Končilo dalším skalnatým žebrem, mnohem rozeklanějším, členitějším, než to, které už jsem překonal. Přesto se ale zdálo, že bych ho
přelézt mohl. Přes kamenopád mi stačila opatrnost, pak bych přelezl
žebro a snad by se dalo pokračovat v traverzu kolem Ombigajčanu.
Z mapy jsem nedokázal vyčíst, jestli je to možné, přesto se mi v tu
chvíli jevila jako jediná přijatelná alternativa pokusit se obejít horu
dokola a slézt na druhé straně do Naaru. Nebo slézt třeba i jinde,
hlavně v bezpečné vzdálenosti od vojáků a pokud možno na nepálskou stranu. Neměl jsem na výběr. Nemělo smysl dál vyčkávat. Začal
jsem pomalu přelézat balvany.
Po hodině, kdy jsem se každou chvíli ubezpečoval, že mne zespodu
nikdo nevidí, mi bylo jasné, že žebra ten den nedosáhnu. Kamenopád byl širší, než se zdálo, terén namáhavější a já vysílený honič115
kou s vojáky. Slunko zalézalo za Ombigajčan, když jsem se dopotácel k potůčku, který nahoře vytékal z ledovce a ztrácel se místy mezi
kameny. Zůstal jsem u něj, z plochých kamenů sestavil jakýs takýs
plácek krytý velkým balvanem, vařil až do noci čaj a snažil se moc
nepřemýšlet o tom, jak to všecko dopadne.
Sviňky dole asi taky lokaly čaj, viděl jsem, jak jim po stanu přebíhají světýlka. Možná jsme dokonce pili úplně stejný čaj. Dobytek.
Těsně před usnutím jsem si strašně přál, aby se se mnou utrhlo celé
úbočí a zavalilo ty parchanty dole.
Počasí bylo ráno lepší, mlha žádná. Noc jsem přečkal jakžtakž.
Schroupnul jsem nudle nasucho, rozbil na potůčku vrstvu ledu,
nabral vodu do láhve. Zelené stany byly tam co večer.
K žebru jsem došel asi za tři, čtyři hodiny. Zblízka bylo ještě rozeklanější než zdálky, trojúhelníkové skály trčely do nebe jak zuby na
hřbetě obrovského draka. Strašně, ze všech sil jsem doufal, že až je
přelezu, otevře se přede mnou široká schůdná pláň, kterou přejdu,
možná přelezu ještě jedno dvě další žebra, a pak už uvidím Naar,
slezu tam, dám si nudle a tomu místnímu ksichtovi co mě do toho
všeho dostal rozflákám rypák. Tak jsem si to maloval, když jsem lezl
spárou nahoru, slunko do mě pralo, a to bylo dobře. Kdyby se zkazilo počasí…
Zkazilo se všecko. Dostat se na vrchol žebra nebylo zas tak obtížné
ani namáhavé, ale co jsem uviděl potom, mě odepsalo. Žádná hladká
pláň. Dvoukilometrová díra rovnou dolů. Konec, definitivní konec.“
Rak se opřel o stěnu domku a v jeho tváři bylo vidět odraz někdejšího zoufalství.
„Brečel jsem. Zůstal jsem ležet na břiše, koukal na druhou stranu
do prostoru a brečel.“
Odmlčel se.
„Ležel jsem tam snad půl hodiny a přešlo mě to. Tak moc jsem
spoléhal na to, že na druhé straně… No nic. Snědl jsem mechanicky
trochu jídla, napil se vody. Vykoukl jsem zpoza kamenů, stany v údolí
se nepohnuly. Bylo to beznadějné. Něco prásklo. Nahoře v ledu uvolnilo slunce kámen, proletěl vzduchem a dopadl do sutě daleko ode
mne, odrazil se a letěl dál. Díval jsem se za ním, doufal, že aspoň jednoho z vojáků zabije, a pak jsem si vzpomněl na Gornegrad.
Kurva. Tehdy to přece taky nešlo ani vlevo, ani vpravo, ani dolů.
Lítaly kolem nás šutry, všecko bylo zoufalé a – my se z toho dostali.
Svítí slunce, nepere do tebe vítr, jíst máš co, vzdát se čínským ksichtům pořád ještě můžeš. Tak co tu řveš, ty blbče! Když to nejde tudy,
běž tam, kudy to jde.
116
Myslím, že jsem musel být z té výšky a z nedostatku kyslíku už
trochu… Naprosto šílený. Ručím za to, že nikdo z nás tří, kdybysme tu
skálu viděli odsud, by se nahoru nevydal. Ne jen s turistickým cepínem a mačkami. Vůbec s ničím, ta cesta byla jednosměrka. Musel
jsem se zaklonit, když jsem chtěl zjistit, kde končí.
Žebro nemělo jednu ostrou hranu, spíš jakoby dvě rovnoběžné,
občas se spojily, občas se rozešly na několik metrů a nechaly mezi
sebou kuloár, žlab. V mé výšce byl sníh jen na tmavých, zastíněných
místech, ale už sto metrů nade mnou byl žlab vysněžený celý. Pokud
jsem dobře viděl, vedly dračí zuby až na vrchol, nebo až tam, kam
bylo vůbec vidět. Ombigajčan má šest tisíc čtyři sta, takže nahoru
zbývalo přinejhorším osm set, ale možná jen šest set metrů. Kdyby se
mi podařilo dostat přes vrchol, do Naaru už stačilo jen seběhnout po
rovné, pozvolné, bezproblémové pláni ledovce a potom kus po suché
trávě. Patnáct set metrů dolů seběhnu za dvě a půl hodiny. Podle
mapy se zdálo, že žebro opravdu vede až k vrcholu.
Zvláštní. Podíval jsem se do údolí. Byl jsem určitě o padesát metrů
výš, ale ještě pořád jsem přemýšlel, jestli lézt nahoru. Dobře. Nemysli
na nic, nezdržuj se úvahami. Nelez. Nech to tak, vyleze to samo.“
Ruka je rychlejší než hlava.
„Tak, Folky. Dokud to šlo, lezlo to samo. Pak to nešlo, musel jsem
zabrat, roztrhl si ruku, rozerval jsem rukavici, a když jsem ji sundával, spadla mi dolů. Vytáhl jsem rezervní ponožku. Vzpomněl jsem si,
že mám v batohu pro všechny případy pár tablet efedrinu, víš, vždycky
jsme je brávali a nikdy nepoužili. Nasypal jsem jich do sebe hrstku,
bez počítání, zapil zbytkem vody. Nečekal jsem až zaberou, lezlo to
dál. Podíval jsem se na slunce, sunulo se příliš rychle. A ve skále se
nedalo zůstat, nebylo kde.
Byl jsem už v polovině výšky žebra a zatím to šlo špatně, ale pořád
stejně špatně, takže vlastně dobře. Lepší špatně než hůř, raději hůř
než vůbec. Místy se dalo jít, opravdu jít, pár kroků vzhůru sněhovým žlabem, jen dobře zakopávat špičky bot, ale pak zas přišla skála,
musel jsem najít cestu, obejít, přelézt. Nedívat se do propasti. Jen
počasí stálo při mně a asi jen díky němu jsem to přežil. Slunce hřálo
a vysušilo větší část skály, kdyby byla pokrytá ledem, nikdy bych to
nedokázal. Vypnul jsem hlavu, nemyslel na nic a šplhal dál.
Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem zastavil, uvědomil si, že
jsem na smrt unavený a že je pozdě. Za dvě hodiny zapadne slunce a
začne mrznout.
Podíval jsem se dolů. Zelené stany se kamsi ztratily, byl jsem
vysoko, ohromně vysoko. Směrem do Tibetu hory, hory až po obzor,
tisíce kopců, kam ses podíval, tam jen hory a hory, a všecko se to
117
na mne koukalo. Dívalo se, jak skončím, zapadne slunce, zalezu do
škvíry ve skále, možná vydržím ještě jednu noc, ale pak stejně zmrznu.
Pohlédl jsem konečně nahoru.
Žebro končilo. Skála mizela sotva dvacet, třicet metrů nade
mnou. Prohrál jsem. Cesta nekončila vrcholem, ale převislým splazem ledovce. Nepřekonatelným. K vrcholu chybělo snad jen padesát
metrů, jedna lanová délka, ale já lano neměl. Teď už nezbýval ani
jeden směr.“
Rak vstal, sundal si špinavou, rozervanou, mnohokrát sešívanou
bundu a položil ji před nás na stůl.
„Ta je odtamtud, na památku. Pro štěstí.“
Krovka přejela dlaní po látce.
*
„Vlastně už to nemělo žádný smysl. Nač se namáhat, chcípneš o
kousek níž nebo výš. Stejně jsem stoupal dál, už bez energie, jen setrvačností. Jak jsem se blížil k ledovému převisu, dýchal na mne chlad,
bral mi poslední zbytky sil a místo nich dával beznaděj. Ne, vůbec
žádný smysl.
Skála, drcená tlakem ledovce, popraskala a rozpadla se do mohutných bloků a desek, zřítily se na sebe, vzpříčily se, jeden blok podepřel
druhý. Kus před koncem žebra, předtím, než zmizelo v převislém ledu,
vznikla z jedné z desek plošina, spíše jen police, ohromný balvan po
straně podepřel další desku a spolu s dalšími skalními bloky vytvořily výklenek. Položil jsem na polici batoh, posadil se na něj a díval
se, jak v zapadajícím slunci červeně svítí vršky tibetských hor. Ještě
jednu noc, ještě další den dokážu přečkat.
Ze sněhu a ledu uvařím čaj. Jídlo ještě mám. Na plošince je místa
dost, zvlášť, když vyhážu pár kamenů z výklenku. Batoh jsem pečlivě
ukryl ve spáře, nechtěl jsem, aby spadl dolů dřív, než přijde čas.
Výklenek byl hlubší, než se zdálo, jeho ústí bylo z větší části zataraseno hromadou kamení. Byla to vlastně malá jeskyňka, metr a půl
široká, necelé dva metry hluboká. Skalní deska tvořící její strop se
směrem dozadu svažovala.
Vyčistím dno od navátého sněhu. Z hromady kamení postavím
před vchodem zídku, ochrání mne před větrem. Když vyhážu kameny
zezadu, budu mít víc místa na spaní.
Pod druhým kamenem ležel kus dřeva. Nedošlo mi to.
Stavěl jsem zídku, dřevo jsem odhodil stranou.
Obrátil jsem oblý plochý kámen. Jeho spodní stranu pokrývala
hadovitá písmena.
118
Pořád mne ještě nic nenapadlo, nemohl jsem zastavit, začal bych
mrznout. Chtěl jsem se najíst, spát a na nic nemyslet.
To, co jsem vzal do ruky potom, už nebyl balvan. Příliš těžké. Nebo
jsem byl moc unavený. Vynesl jsem to ke vchodu. Nebyl to kámen.
Mělo to deset, dvanáct kilo, možná i patnáct kilo, nevím přesně,
byl jsem vyčerpaný. Hadr, ve kterém to bylo původně zabaleno, se už
dávno rozpadl. Zasvítilo na to slunce, otřel jsem to rukávem a ono to
zasvítilo na mne. Zasvítilo a pozdravilo.
Byla to socha sedícího Buddhy.
Vyrval jsem z batohu čelovku a vrátil se k hromadě. Kamení bylo
vlastně jen nahoře, pod ním ploché desky se sútrami a po nich mi bylo
jasné, že jsem mrtvý. Jsem mrtvý. Zastřelili mne pohraničníci, trefili
mě, já ležím někde dole a tohle všechno jsou sny, poslední představy
umírajícího mozku. Za chvíli svět zešedne a zmizí.
Krovko. Folky. Bylo to tam, jak v šíleném snu. Je to tam. Zlaté
sošky Buddhů, jako dětská pěst, jako dětská hlava. Deset, patnáct.
Dlouhá tepaná pouzdra, v nich staré svitky, snad modlitební knihy.
Přes dvacet. Destičky srovnané do sloupku, kovové, těžké, zlaté, vykládané zeleným kamenem. Sto, víc než sto. Polorozpadlé smotky látek,
barvy vybledly, ale zlatá vlákna zůstala. Modlitební mlýnky s lesklými kameny. Všechno. Šest kilometrů nad světem na konci cesty je
všechno.“
Zmlkl, dlouho hleděl skrz dřevěnou stěnu a pak dodal:
„Pořád to tam je. Zlatý Buddha. Zlato. Leží tam a čeká na nás. Je
to naše.“
*
Prachy.
Neměl to říkat. Ne o zlatě. Ne o prachách.
Začalo mi to docházet.
„Takže tys nebyl mrtvý.“
Začalo se to rovnat jak skrčená látka pod žárem žehličky.
Prachy. Pro jeho prachy. Jestli jsem si to nemyslel. Všecko skončilo tam, kde to pokaždé skončí. Věčně jen prachy. Pro jeho zasraný
zkurvený prachy!
„Tys nebyl mrtvý a já kvůli tobě…“
Tohle ne! Bleskurychle jsem na cestě úvah vystavěl zeď. Tudy ne,
tudy nesmíš. Nemůžeš invertovat čas. Nemůžeš s pomocí zkušeností
z budoucnosti řešit problémy minulosti, jde to jen opačně. Když to
uděláš, když se o to pokusíš. zblázníš se. Tohle nesmíš.
119
Čekal jsem, až to přejde. Musel jsem vystavět ještě několik zdí,
ale přešlo.
Ne.
Nepřešlo.
Karolína. Její vlasy roztříštěné o kamení.
On nás do toho navezl. Kvůli své chamtivosti. Kvůli svému zpičenýmu zlatu!
Rak přede mnou ustupoval.
„Folky!“
Všecko jen kvůli nějakejm smradlavejm, blbejm, zkurvenejm prachům!
„Folky, zastav se!“
Krovka se mi pověsila na ruku, odhodil jsem ji, udeřila se o
stěnu, ale nevykřikla, z police se vysypalo plechové nádobí, zvedla se
a nacpala znovu mezi nás. Rak stál přikrčený v koutě, schoulil se a
rukama si chránil hlavu.
„Folky, kurva, to přece není kvůli prachům! Nech si to vysvětlit!“
Byl najednou tak malý.
„Co uděláš, Folky? Zmlátíš mě? Zabiješ mě? Co uděláš?“
Zahleděl jsem se do tmavého rohu, rovně nad jeho hlavu a polkl.
„Nic, Folky. Sám víš, že to nemá smysl. K čemu by to bylo? Nemáš
žádnou možnost. Nemůžeš nic udělat. Když mě zmlátíš, nic se tím
nezmění. Ani ten tvůj vztek nepřejde.“
Svině.
„Vidíš. Folky, tam nahoře není jen hora prachů. Jo, ty jsou fajn,
ale o ně přece nejde. Kdybys tam byl… až tam budeš… Folky, já tam…
Najednou jsem si byl jistý, že se odtamtud dostanu, že tohle všechno
není proto, abych tu umřel, že je to proto, abych se rozhodl. Seděl jsem
tam, už byla dávno tma, za mnou zlato a pode mnou svět, měsíc zářil
jen pro mne, stoupal po obloze, seděl jsem tam bez hnutí celé hodiny,
a celou tu dobu jsem uvažoval, přemýšlel jsem, Folky, co udělám. Je
to zvláštní místo. Promýšlel jsem všecky možnosti pořád dokola, až
jsem konečně poznal, že žádné možnosti nejsou. Dostanu se odtamtud. Svět mne tam nepřivedl abych zmrzl. Ale co pak? Můžu jít pryč
a neudělat nic, pokrčit nad tím vším rameny a do konce života se proklínat, že jsem zahodil největší příležitost, jakou jsem kdy měl? Umím
si to představit, nebo si umím namluvit, že si to umím představit, ale
můžu tohle doopravdy udělat?“
Chamtivá svině. Už to nefungovalo. Rak se zvětšil.
„Můžu jít na úřady? Směšné, tebe by to vůbec napadlo? Porvou se
o to Číňani s Nepálci, Indie si zasolí, chvíli se bude žvanit o kulturním dědictví, blá blá, pak to všecko někam zmizí a šlus. Nezbude mi,
120
tobě nezbude, než si představovat, cos mohl udělat, cos měl v rukách
a pustil to. I kdybys dostal svůj desátek, kdyby se stal zázrak, bude to
o to horší. V rukách pár blbejch baků, to bys vyměnil za to největší,
co ti život nabíd’? Dáš to jim? Celý zbytek života.
Vždyť na tohle jsme přece čekali, vždycky jsme přece právě tohle
chtěli. Tohle je cesta, je to jediná skutečná příležitost, kterou nám
život dá. Když nám vichřice rozervala stan, nebyl to průser, byl to
večer splněných přání. Pamatuješ? Vzpomínáš na Gornegrad, jak
nám šlo o krk? Víš ještě, jaké to tehdy bylo?“
Vím. Vím jaké to bylo.
„Bylo to to nejlepší, co jsme v životě zažili. Víš to stejně jako já.
Tohle je splnění našich přání za celý život. Folky, tady nejsou žádné
možnosti. Cesta je jenom jedna.“
Bylo to pryč.
Krovka uklidila nádobí. Rak mluvil dál, mluvil ještě dlouho. Čaje
se nikdo nedotkl, tři vychladlé pohárky stály smutně na stole. Rak
skončil.
„Myslel jsem… Krovko! Folky!“
Nechápavě se na nás díval.
„Myslel jsem… Představoval jsem si to. Mělo to být jinak! Tři
měsíce jsem si představoval dnešek. Měli jste být rádi, měli jste být
nadšeni! Nejste. Krovko?“
Neodpověděla hned.
„Tak Krovko. Co je s tebou, co je s vámi?“
„Stalo se moc věcí, Raku,“ začala Krovka, „Nevyšlo to, jak sis
představoval.“
Vrhla na mne tázavý pohled. Nechtěl jsem mluvit.
„Ty, Krovko.“
Všechno?, zeptala se mne očima. Všechno. Samozřejmě, že
všechno.
Vyšel jsem z domku, slunce stálo ještě vysoko. Údolí bylo plné
průzračného vzduchu.
*
„Seděl jsem na okraji plošiny, měsíc stoupal a odrážel se v ledovcích. Nevnímal jsem mráz, přemýšlel jsem o všem, co se muselo stát,
abych tady, v díře pod vrcholem bezvýznamného pohraničního kopce,
našel poklad, přemýšlel jsem o lidech, kteří jej sem uložili, a pak už
jsem nemyslel na nic, ani na to, jak se odsud dostanu, protože jsem si
byl jistý, že cestu najdu, že tam nezůstanu, byl jsem naplněný doko-
121
nalou, neochvějnou jistotou. Cítil jsem se tak silný. Sám, jediný. Vyvolený.“
Rak sebral ze stolu bundu, oblékl si ji, složil opatrně opotřebovanou mapu, a zašklebil se.
„No… a taky jsem našel hák. Pod zlatými soškami a zelenými destičkami a vším tím bohatstvím ležel zapomenutý železný hák. Sice
dost rezivý, ale na kopání stupů a jako náhražka druhého cepínu se
asi použít dal.
Myslím, že to všecko tam neleží staletí. Hádám, že když Číňani
přepadli Tibet, utíkali před nimi mniši do Nepálu také přes nedaleké sedlo. Přirozeně, že s sebou vzali všechny cennosti z klášterů,
které mohli unést – ale nevěděli, s jakými podmínkami se v Nepálu
setkají. Mohli o ty věci velmi snadno přijít. Mohla jim je zabavit nepálská vláda, nebo je mohli jednoduše oloupit. Nejlepší bylo schovat je na
bezpečném místě.
A proč se pro ně nevrátili? Třeba o zlatě vědělo jen pár lidí, a ti
zemřeli. Nebo o nich stále vědí, ale nemají důvod je odnášet. K čemu?
Prodat? Co by dělali s penězi? Nebo o nich neuvažují jako o zboží.
Navíc jsou formálně na čínském území, hranice vede přes vrchol,
takže sice jen o pár set metrů, přesto jsou v Číně a tak by se mohlo
stát, že by je Čína požadovala zpět. A znáš to, politika. Nikdy nevíš.
Já být na jejich místě, asi bych zatím nechal cennosti kde jsou. Nebo
o zlatě může vědět jen malá skupina lidí, třeba jen jeden člověk, a ten
nemusí být nutně v dobrém vztahu s tibetskou exilovou vládou. Nebo
je to všecko úplně jinak. Co já vím.
Pustil jsem to z hlavy a díval se na Himálaj v měsíčním svitu.
Hory jsou dnes jen moje, stejně jako zlato.
Ráno jsem snědl všechno jídlo, které mi zbývalo.
Z hromady jsem vzal jednu střední sošku Buddhy a podlouhlou
zlatou destičku, vykládanou zeleným kamenem s vyrytými písmeny.
Zbytek věcí jsem uložil zpátky tak, jak byly, a pečlivě zakryl kameny.
Nejsem hamižný, Folky. A nechtěl jsem mít příliš těžký batoh, i ty dvě
věci měly určitě dohromady alespoň dvě kila.
Počkal jsem, až mě slunce po noci zahřeje, utáhl mačky, vzal
cepín, do levé ruky hák, a nastoupil do ledu.
Kopnout vší silou, zaseknout, zakopnout, zaseknout. Připadal
jsme si jako moucha na skleněné stěně. Nelezl jsem ledy než dvakrát
třikrát v životě, ale jistota mne stále neopouštěla, věděl jsem, že dělám
naprosto přesně to, co dělat mám. Zakopnout, zaseknout. Traverzoval jsem od kamenné police takřka kolmým ledem doprava, díval se
jen do ledu, nejvýš vodorovně. Ne nahoru a za žádnou cenu dolů. Po
deseti metrech jsem naposledy uviděl vchod do jeskyně, po dalších
122
deseti metrech se ledovec mírně sklonil. Už nebyl tak kolmý. Lezl jsem
vzhůru.
Na vrchol Ombigajčanu jsem se vyšplhal za něco víc jak hodinu.
Je to jen jedna lanová délka. Jen padesát metrů pod vrcholem.
Bylo nádherně, modrá obloha, slunce hřálo, směrem do Nepálu
jen rovná, povlovná, přátelská pláň ledovce. Pod ním jsem v údolí
našel i střechy Naaru. Zvládl jsem to. Dokázal, přežil jsem! Měl jsem
štěstí, svět chtěl, abych měl štěstí. Sáhl jsem do batohu pro zlatého
Buddhu, na okamžik mne napadlo, že se mi všechno jen zdálo, ale byl
tam. Ukázal jsem mu tu nádheru, stříbrný, ostrý sníh, zuřivě pálící
slunce, modrou oblohu. Šťastný svět. Myslím, že se mu taky líbil.“
*
Nerozuměl jsem slovům, z domku ke mně doléhal jen jejich zvuk.
Krovka byla věcná, mluvila v krátkých, rovných větách. Rak ji nepřerušoval.
Z dalších domků osady, o něco výš po cestě, vykoukly postavičky dvou dětí a cosi na mne halekaly. Nevěnoval jsem jim pozornost,
nechtěl jsem, aby děti přiběhly a spustily obehranou žebravou píseň.
Dej mi pero, dej mi bonbón.
Obešel jsem domek, opodál zaslechl sykot. Shora se vinula dlouhá
černá hadice zdejšího vodovodu, ve spoji netěsná, do vzduchu vystřikoval tenounký pramének vody. Nekonečné schůdky terasovitých políček. Dřevěné hrábě zavěšené na stěně.
Chtěl bych tu žít? Zorat pole, zasít, sklidit. Zorat, zasít, sklidit.
Narodit se, žít, umřít.
Rak se na něco zeptal, Krovka zopakovala předchozí větu. Děti
zmizely ve vesnici.
Neviděl jsem idylu, klid a únik, ani tvrdou práci, dřinu a klopotné
úsilí. Jen tupý koloběh, bezcílné opakování již řečeného. Bezvýchodnost. Písničku, v níž se donekonečna opakují tři tóny. Život, podobající se víc chemické reakci než životu.
Slova uvnitř utichla, vešel jsem do domku.
Rak byl menší než já. Až dosud byl nižší - nižší, ale větší. Teď se
na mne díval a z jeho pohledu jsem poznal, že už nejsem jen delší, ale
větší, opravdu větší. A že už to tak zůstane. Nestál jsem o to.
*
„Věci jsem zamotal do hadrů, zabalil do spacáku. Žádný problém
na hranicích nevznikl, nikdo se nezajímal. Šlo to hladce.
123
Krovko… Jsi děsně chytrá. Ty jediná jsi na to přišla, viděl jsem to
na tobě. Pak už jsem raději nikomu nic neukazoval. Sošku jsem dal
mámě. Nic jsem jí neřekl, ona peníze nepotřebuje. Bála by se, že ji
okradou. Takhle byla spokojená. A taky jsem si říkal, že kdyby něco,
tak nezůstane jen tak.“
Vzpomněl si, zatnul pěsti.
„No, nedopadlo to.
Začalo se to hatit, když jsem chtěl prodat tu destičku. Zajel jsem
kus od nás, ve větším městě, ve velkém kšeftě, tam takovou věc spíš
ocení. Chtěli po mně jméno, šel jsem jinam, taky ho chtěli. Dal jsem
jim ho. Neptali se odkud tu placku mám, tehdy ne. Chtěli ji ocenit
odborníkem, nechal jsem ji tam. Dali mi potvrzení. Po týdnu jsem se
vrátil, už na mne byli tři, obchodník, expert a ještě jeden, asi sběratel.
Už se ptali. Nic jsem jim nic neřekl. Prý jestli mám doklady o
nabytí, nechtělo se mi to líbit. Sbalil jsem tu věc a šel pryč. Zastavili
mne. Nevyhrožovali, prý se nějak dohodneme, říkal jsem si, že jsem je
zmáčkl, že změkli. Prý ale v takovém případě nemohou vyplatit plnou
cenu, riziko, bla bla. Zas jsem se zvedl, nejsem blbý. Podle ceny zlata a
váhy jsem měl dostat tři sta, nejmíň dvě stě tisíc. Nedám jim to přece
za buřta.
Nabídli mi půl miliónu. Že víc nemůžou. Ledaže bych doložil,
informoval, kdesi cosi. Jsem blbý. Ta věc měla mnohem větší hodnotu
než jen cenu materiálu. Úplně blbý. Ale ne zas natolik aby to na mně
bylo vidět.
Řekl jsem jim, že ani náhodou, že si asi dělají legraci. Chtěl jsem
dělat chytrého. Dostal jsem z nich pět set sedmdesát, ale nelíbilo se mi
to, dívali se po sobě. Šel jsem domů, prachů plnou kapsu, ale vůbec se
mi to nelíbilo. Dívali se po sobě zatraceně divně.
Něco jsem dal mámě, tak akorát, aby se ještě nezačala vyptávat.
Koupil jsem si bundu. Když se to tak vezme, tak to vlastně žádné velké
peníze nejsou.
Měsíc byl klid.
Pak mi volali. Ten starožitník volal, že by se rád sešel. Nechtěl
říct proč, jen mluvil o nabídkách. Tak výhodných, že jsem ho poslal
do prdele. Co jsem měl, jsem prodal, nic víc nemám, o ničem nevím.
Nechtěl se nechat odbýt, pořád dokola mlel, že se jistě dohodneme.
Trval jsem na svém, nic nemám, nic nevím, není na čem se dohadovat.
Asi to byla chyba. Kdybych opravdu nic neměl, kdybych byl obyčejný naiva, tak bych asi po výhodné nabídce šel. Chtěl bych aspoň
vědět, v čem spočívá. Sešel bych se s ním. Takhle…
124
Zas byl klid.
Nebo se mi to tak tehdy jevilo.
Pár lidí se zmínilo, že se na mne někdo ptal, telefonem, jednou
osobně. Nespojil jsem si to. Nevšimli si jak vypadal, tuctový chlápek.
Ničím je nezaujal.
Pak… Bydlel jsem u jedné paní, vlastně už před tím, než jsem
odjel do hor. Byli jsme… No. Jednou přijdu a ona hysterická, ječí, že
tohle jsme si nedomluvili, že se jí hrabat ve věcech nebudu, že jsem
hajzl zlodějská. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, ječela, jako by ji na
nože brali. Vyhodila mě z bytu.
Zavolal jsem známé, nebyla proti, ale prý až za týden. Jel jsme
domů k mámě, seděl tam v tichu a došlo mi to.
Nebo jsem měl aspoň podezření, jisté to nebylo.
Ti parchantíci chytli stopu. Nevím, jak je to možné, ale vycítili
zlato.“
*
„Půjdeme dolů,“ rozhodl jsem, „Je pozdě.“
„A?“ zeptal se Rak. Neodpověděl jsem, chvíli čekal. Když se nedočkal, ukázal na stůl: „Vypijte čaj, Pásom… Počkám tu na ni. Vypijte
aspoň ten čaj.“
Vypil jsem chladný čaj, Rak přejížděl nejistým pohledem z Krovky
na mne a zpět.
„Zítra je festival. Sejdeme se odpoledne v Besi, ano? Budou tancovat, zpívat, užijete se. Co, Krovko?“
Krovka přikývla.
„A rozhodneme se. Zítra se rozhodneme.“
Krovka znovu souhlasila. Odložil jsem pohárek.
„Tak zítra.“
Ve dveřích se otočila, vrátila se k Rakovi a objala ho. Krátce,
silně.
Scházeli jsme dolů po stezce, ohlédl jsem se, Rak stál před domkem a sledoval nás. Prošli jsme kolem modlitební zdi.
„Je to blbost, celé je to blbost,“ začal jsem, „Co všecko nás to už
stálo, a proč vlastně? Máme málo? Co ty, Krovko, máš málo?“
„Ne, Folky,“ odpověděla Krovka.
„Rak je blázen, cvok. Jeho plán je možná realizovatelný, ale proč,
k čemu? Kdyby do toho nevrtal, kdyby to nechal, mohli jsme teď…“
Najednou jsem nevěděl, co jsme vlastně mohli. Snad cosi jako chemická reakce? Kurva!
125
„Kravina!“ zařval jsem, „Nic než šílená kravina, nebezpečná,
nesmyslná. Dávám od toho ruce pryč, Krovko. Ne! My dva od toho
dáváme ruce pryč.“
„Dobře,“ řekla poslušně.
„Tak. Konec. Jdeme od toho.“
Vstoupili jsme do rododendronového lesíku, loňské listí zašustilo
pod nohama. Krovka se ohnula, nabrala hrst hnědých listů.
„Jak chceš, Folky. Jdeme od toho. Kam?“
Hleděl jsem na ni. Kam? Kam… Probírala listy, plesnivé zahodila, nechala si jen pár suchých a sestavila z nich v dlani vějíř. Pak
se podívala na mne, vějíř z listů zvedla jako kouzelník nabízející divákům kartu.
Kam.
Vzal jsem si bez vybírání.
Kam.
Rak je blázen, ale Krovka svině.
„Jsi svině,“ řekl jsem jí.
Kam! Kam jinam můžeme jít! Do té... chemie?
Vyšli jsme z lesíku na terásky polí, pod námi už bylo vidět střechy
Besi. Na jazyku se rozplývala hořká chuť suchých listů. Rak by mohl
být spokojený, nemusel už čekat do festivalu.
Kam bychom šli? Pryč od své jediné příležitosti, jít dolů tancovat
ještě pár let s nimi na tři tóny, zbytečně začít a zbytečně skončit?
Vedle nás se zablesklo, pozlacená socha laně nad vchodem do
meditačního centra odrazila paprsek nízkého slunce.
Žádné možnosti.
„Nejen slabomyslnost, Folky,“ zadívala se Krovka směrem k rozzářené lani, „Je to i touha překročit vlastní stín.“
Skutečná svině.
*
„Chtěl jsem, abys jel se mnou, Folky, ale tys něco měl. A potom…
Po čase se mi to všechno začalo zdát neskutečné. Představil jsem si,
jak ti budu vyprávět, že pojedeme do hor pro pytel zlata. Jak se budeš
tvářit. Nechtěl jsem tě přemlouvat…
No dobře. Hlavní asi je, že jsem prostě chtěl jet sám. Ne proto,
abych se nemusel dělit, to je nesmysl, stejně jsem nemohl odnést ani
čtvrtinu toho, co tam je. Ale… Nevracel jsem se pro prachy. Chtěl jsem
to ještě zažít. Být sám nad světem, nad nocí, nad dnem. Chtěl jsem
zas mít tu jistotu. Mít celý svět jen pro sebe. A ve dvou… Nevím, myslel jsem, že ve dvou už to takové nebude.“
126
Nemusel mi to vysvětlovat.
„Ono to vyprchá, brzy se to setře. Však víš.“
Vím.
„Technicky jsem pomoc nepotřeboval. Samozřejmě mne ani na
vteřinu nenapadlo, že bych si zas mohl zaběhat s Číňany po kopcích.
Jednoduše se vyjde po ledovci na Ombigajčan, žádné obtíže v tom nejsou, shora se bezpečně slaní k jeskyni. Našel jsem trasu ze sousedního údolí, kterým se příliš nechodí, stačí vylézt na hřeben a po něm
přejít až na ledovec. Pár dnů, od autobusu zhruba týden. Vyhneš se
Naaru, permitům, všemu. Vypadalo to jednoduše. Jenže. Jenže pak
přišla Krovka a její… No, však si pamatujete.“
Krovka a její skryté roviny. Vize. Rovnou – předtuchy. Krovka se
nepohnula, její výraz se nezměnil. Předtuchy! Směšné.
„Víš, jak do mne hučela. Smáli jsme se tomu oba, ale… Hele, riziko
je vždycky, to víme oba. Jedna věc je narýsovat si něco na mapě a
druhá… Taky po tom všem. No, rozhodilo mne to. Trochu.
A pak mě vykradli, hned druhý den po příletu. Rozházeli mi hotelový pokoj, šlohli mapu a pár papírů. Bezvýznamné věci. To mi nahnalo
ještě víc. Jo, ono se krade, turistům se seberou věci z pokojů. Ale cennosti. Peníze, šperky, něco, co má cenu. Ne mapu! Ne rozepsaný dopis,
ne seznam adres! Asi… Hele, víte, že jsem se nikdy nijak zvlášť nebál.
Riziko bylo, ale muselo se překonat. Jenže po tom všem už na tom asi
nejsem s nervama jako dřív. Rozhodilo mě to, dost. Říkal jsem si, že
jestli jsou to ti lidi, co jsem je měl za zády doma, jestli po mně šli až
sem… Jsem tu sám. Sám v cizí zemi, kde nefunguje policie, nic. Tady
prostě zmizíš a nikoho nic nezajímá. Nebyl bych první.“
„Jak přesně vypadala ta destička, kterou jsi prodal?“ zeptala se
Krovka.
Rak se zarazil, rozhodil ruce.
„No jak… Tak šest krát dvacet čísel. Kov tvořil jakousi pánvičku,
do ní byl zasazený zelený kámen, leštěný, i když už zašlý a místy
škrábnutý. V kameni vyrytá písmena.“
„Sútry?“
Rak pokrčil rameny.
„Nejspíš, jako tady všude. Sútry.“
„Kov?“
„Zlato. Snad slitina se stříbrem, ale z větší části zlato.“
„Fotku nemáš?“
„Ne. Napadlo mne to, ale pak jsem nechtěl…“
„Jasně. Bylo jich tam víc? Těch destiček? Říkal jsi, že ano.“
„Spousta, celý sloupec. Přes stovku.“
127
Padesát miliónů. Padesát sedm. Děleno třemi. Ne, tolik ne. Nedokážeme odnést třikrát třicet kilo. Každý deset kilo. Pět, šest miliónů
pro jednoho. Vraž si jednu. Ne, vraž si jednu za každý milión.
Krovka se zamyslela, po chvíli pokynula Rakovi.
„Tak jo. Pokračuj.“
Pohlédl na mne, ale neměl jsem tušení, co se jí honí hlavou. Nejspíš zas ty její… vize. Rak mluvil dál.
„Byli tři, místní. Menší, ale silní. Místní nejsou agresivní, nikdy.
Ne vůči cizincům. Jen když jim někdo zaplatí, navede je. Když si je
někdo najme.
Zbýval mi den údolím a pak už vyjít do sedla. Počkali si na mne,
jednoznačně tam na mne číhali. Táhlo to z nich hašišem, museli si
dát na kuráž. Byli rychlí a hlavně úplně nepříčetní. Srazili mě na zem,
kopali do mne, dokud jsem se nepřestal bránit. Zlomili mi zub.“
Rak si prstem ohrnul ret. Kus horního špičáku mu chyběl.
„Cosi mezi sebou drmolili, ale nerozuměl jsem jim ani slovo. Trochu se motali, asi z toho haše. Vzali batoh, vysypali ho na hromadu.
Nevím, co chtěli dělat, nečekal jsem, jak ho vysypali, vypadl cepín.
Chytil jsem ho a třískl prvního, jak jsem jen mohl. Prosekl jsem mu
stehno, šel k zemi. Odkulil jsem se, jeden šel ještě po mně, ale druhý
zaváhal. Stihl jsem se postavit, už jsem měl výhodu, vyšší, těžší,
s cepínem. Švihnul jsem po něm, uhnul, couvl, druhý zvedal toho, co
dostal ránu. Můj viděl, že je na to sám. Vzdal to. Zdrhli, chytli toho, co
ji koupil, a zdrhli dolů. Kurva, co jsem měl dělat? Mohl jsem je i zabít,
ale byl jsem rád, že stojím. Věděli, že do nich nepůjdu, když se stáhnou.
Trvalo to vlastně jen pár vteřin, možná minutu. Měl jsem dost,
z huby mi tekla krev, ale co horší, měl jsem strach. Jako tehdy pod
žebrem. Víc. Na tohle nejsem stavěný. Hory jsou jedna věc. Hory tě
zabijou, ale nejsou zákeřné. Hrajou podle pravidel, kurva, tohle byli
lidi, ti můžou udělat úplně cokoli. Mohli se vrátit. Mohlo jich přijít víc.
Kdykoli, kdekoli. Žádná pravidla.
Kurva. Tohle ne, sebral jsem batoh, narval do něj co jsem mohl,
jen cepín nechal venku, a zdrhal jsem. Až po půl kilometru mi došlo,
že nemůžu zdrhat po cestě, když údolím vede jen jedna. Nervy v prdeli.
Nemyslí mi to. Přebrodil jsem na prvním místě řeku, na druhé straně
nejsou žádné osady. Vylezl jsem kus po stráni a zašil se na první
místo, kam nebylo vidět.
Sranda skončila, to mi bylo jasné. Neuspěli tihle, přijdou další.
Vymlátí to ze mne, přibude čárka do statistiky ztracených trekérů.
Ani se to nepozná. A to mne přivedlo na ten nápad.
128
Přelezl jsem hřeben údolí na druhou stranu. Nevede tam cesta,
ale není to nic složitého. Po hřebenu jsem se dostal pod Paldor, před
pár lety tam lavina smetla skupinu Italů, pamatuješ, Folky? Zrovna
v době, kdy jsme tu byli spolu, četli jsme to v novinách. Nikdy je nenašli, jen stan na kraji lavinového pole. Na Paldor nepotřebuješ povolení,
má jen pět osm. Přesně, co jsem potřeboval. Postavil jsem stan, možná
dokonce tam, co Italové, nechal v něm, co bylo zapotřebí. A zmizel,
rychle a potichu.
Vyhnul jsem se osadám, došel jsem až dolů, v prvním městyse
chytl autobus. Byla sezóna, turistů hodně, ztratil jsem se. Za dva dny
jsem byl v Prithví, napsal jsem ti dopis. Pošta je tu nevypočitatelná,
a než najdou stan… Nikdo si žádné nesrovnalosti nevšimne. Odjel
jsem do Besi, zaplatil za půlroční meditační kurz. Tady se tě nikdo
na nic neptá, když platíš. Nic je nezajímá, dokud jim dáváš prachy.
Dostal jsem pokojík, jednou za čas mrknul v Besi na internet. Našli
stan na kraji lavinového pole. Našli papíry. Udělali čárku do statistiky.
S Frantíkem jsme zahulili čáras. Čekal jsem dál, až přijedete. Nebo na
jaro. Nakoupil bych nové věci… už by po mě nikdo nešel…“
Přisunul se ke Krovce, vzal ji kolem pasu a přitiskl k sobě.
„Krovko, ty ani nevíš, jak jsem rád, že tu jste.“
*
Jedu.
Konečně zas jedu, je mi fajn, festival je fajn, svět… Koho zajímá
svět.
Svět se smrsknul do dvaceti čtverečních metrů kouře a hřmotu.
Do místnosti se natlačilo neuvěřitelné množství lidí, malých, snědých,
skladných lidí, muži i ženy, odnesli stoly a židle, nechali jen lavice
u stěn, přinesli bubínky a harmoniku, pili z pohárků čang a z odlivek rakši, kouřili, kamna čoudila, dým stoupal k zčernalým trámům,
petrolejová lampa hučela a všichni se smáli, zpívali, skákali do rytmu
a pili.
„Vnímáš ještě? Folky!“
Krovka se ke mně naklonila. Seděl jsem na zemi, opřený o překližkovou zástěnu, vedle mne šílený chlap třískal do bubínku. Lidé
dupali do podlahy, bílé oblouky zubů se vznášely ve směsi kouře a
slov jedné z nekonečných místních písní.
Uchopil jsem pohárek s čangem, aby jej Krovka nevylila.
„Jasně!“ zařval jsem, až jsem se sám lekl, a ztišil hlas, „Jasně, že
vnímám. Když zrovna neječej.“
Dřepla si ke mně na bobek.
129
„Frčej, co?“
Ukázal jsem zdvižený palec na bubeníka. Vycenil bílé zuby a mlátil do nástroje ještě větší silou.
„Folky!“
Mluvila naléhavě, zblízka.
„Folky, něco ti musím říct.“
Harmonikář foukl do špatné dírky, zazněl falešný tón, lidé se rozesmáli, vrátili se v písni o kousek zpět a křičeli dál.
„Oni po nás půjdou. Nemají už nic jiného, čeho by se chytli. Jestli
zjistili, kam jsme odletěli, musí jim to být jasné. Rak, teď my. Nezbýváme jim než my. Půjdou po nás.“
Chytil jsem ji, napůl povalil k sobě do klína, přitiskl rty na její
ucho. Bránila se, myslela, že jsem opilý. Byl jsem.
„Krovko. Krovko! Pšššš. Neboj se, Krovko. Vím, co uděláme.“
Syčel jsem jí přímo do ucha, přestala se bránit. Pohledy místních
se nám vyhýbaly, nejsou zvyklí. Muži se tu žen na veřejnosti nedotýkají, ne takhle. Šeptal jsem dál.
„Nejsme v Evropě. Tohle je Asie, Krovko. My je pozabíjíme.“
Ztuhla.
„Zabijeme je, všechny je zabijeme. Neboj.“
Pustil jsem ji, postavila se, podívala se na mne zděšeně, couvala,
stále na mne hleděla, připletla se několika tančícím do cesty, uhnuli
jí, posadila se zpět na lavici u zdi a pořád se na mne dívala.
Zopakovali naposledy refrén.
Vzal jsem pohárek a šel k ní, posunula se, aby mi udělala vedle
sebe místo. Páry se vydýchávaly a pily.
„Neboj se. Dělal jsem si… Poradíme si. Napij se, neboj se a napij
se, je přece festival.“
Zamával jsem na didi, přiběhla vzápětí, přinesla další pohárky
s čangem, šťastná, že cizinci se baví. Krovka vzala pohárek a hltavě
jej vypila, didi na ni udiveně pohlédla, pak se rozesmála, řekla něco
v místním jazyce, vzala si nádobku a odběhla, aby ji znovu naplnila.
„Festival? Líbí festival?“
Myslela si, že to nevidím. Vidím. Nejsem naivní, ne tolik, jak si
myslí Krovka. Dnešek je minulost, naše minulost. Jsme na cestě
časem, jsme uprostřed něčeho, co už vlastně neexistuje, je to jen přelud, poslední stíny noci. To všecko tady mizí, mizí ze dne na den,
každým okamžikem se rozpouští do nicoty. Přijedeme za dvacet, pětadvacet let a už tu nic z toho nebude. Nebude festival, nebudou špinavé
polorozpadlé domky, nebude šumět voda v hadici. Nebude tu didi,
nikdo z nich už tu nebude. Užívej krásy dneška, krásy právě tohoto
okamžiku. Užívej krásy dokud to jde.
130
„Líbí!“ postavil jsem se a vykřikl ze všech sil, až se lidé kolem
rozesmáli. Rak předal vypůjčený bubínek do nejbližších snědých
rukou, vstal z podlahy, přišel k nám, ještě jsme se posunuli, i když
už nebylo kam, vytáhl z kapsy dýmku, popadl jsem ji, cvakl zapalovačem a rychle několikrát potáhl. Podal jsem Rakovi, plamínek zapalovače olízl hnědou hrudku hašiše, předal dýmku Krovce, váhala jen
nepatrnou chvilku. Můj pohled padl na bubeníka, ukázal mi palec.
Na oplátku, ruka mu stále trčela do prostoru, ale buben už zněl, lidé
tancovali pomalu, tak pomalu, místností se valily vlny horka, lampa
žhnula jasněji a jasněji a buben duněl, vibroval celým domem. Chytil jsem se stolu.
„Pomalu, Folky,“ zašklebil se Rak, „Je to síla.“
Rozhodli se zbourat dům, řvali a dupali, jakoby vyvolávali zemětřesení. Napil jsem se čangu, rychle, než mi strop spadne na hlavu.
„Je krásná, že? Krásná.“
Rak se rozhlédl: „Kdo? Didi?“
Zaječel jsem do vln.
„Ale ne, Krovka!“
Otočila se ke mně celým obličejem, zmuchlaná Krovka, nemyté
vlasy, červenočerně károvaná pánská košile. Chtěl jsem jí udělat radost, chtěl jsem všem dělat radost. Rozhazovat zlato. Co s ním
jiného.
Rak pochopil.
„Je, Folky. Moc krásná. Víš, kdybys nebyl kamarád…“
„Ty bastarde!“ zahrozil jsem mu pěstí, „Naval.“
Podává mi dýmku, přejíždím plaménkem po zbytku hašiše, několikrát pomalu a hluboko vdechuji. Vrhnu pohled na Krovku. Funguje
to. V očích jí pluje malý kousek zlata.
*
„Jak je, Folky?“ smál se Rak, „Včera jsi to řádně osolil.“
Z horkého přeplněného autobusu v Besi vylezlo asi deset domorodců a tři turisté. Měli jsme štěstí. Naházeli jsme batohy dopředu,
sedli si na ně, motor stroje řezavě zavyl. Stále otevřenými dveřmi jsem
viděl, jak se o turisty přetahují majitelé hotelů s nadháněčem z meditačního centra, pak mi výhled zastínil mladík, akrobaticky vykloněný
ven a vykřikující názvy dalších měst na naší trase. Bylo dobře, vytáhl
jsem ze sáčku kroužek puri a zakousl se do něj, Krovka se opírala o
mé rameno, autobus zuřivě skákal po rozbité cestě a kolemjdoucí žena
s dítětem v kapse z plátna na zádech se usmívala. Dobře, vždyť jsme
byli zas na cestě. Dobře.
131
„Fajn,“ zazubil jsem se na Raka, autobus sebou na výmolech házel
ze strany na stranu a my se kývali s ním jako na lodi v bouři.
Pravda, byla tu. Blána, nehmatná, tenká membrána, prohýbající
se pod obrazy světa, která se na ni zvenku promítaly, uzavírající nás
tři do pružného vejce. Byla tužší, než obvykle. Zbytkový hašiš, brzy
se ztratí.
„Co ta… Pásom?“
Blána se ztenčí, takřka zprůhlední, přesto ale zůstane.
Vlastně jsem nikdy na lodi v bouři nebyl.
Rak pokrčil rameny.
„Nechal jsem jí peníze. Tal. Jedeme do Talu. Tři.“
Mladík s ohromným svazkem bankovek v ruce, závozník, průvodčí
a výběrčí jízdného v jednom řekl částku, sehnul jsem se, abych vyndal peníze z batohu. Rak mne zadržel, vytáhl balíček papírů z kapsy,
odpočítal a zaplatil.
„Nech to, stejně jsou to… Mám ještě dost.“
„Povídal’s, že chce, abys ji odvezl s sebou,“ řekla Krovka.
Zatvářil se nejistě, znovu pokrčil rameny.
„Nic jsem jí nesliboval. Trochu… trochu brečela. Ne moc. Nechal
jsem jí dost, opravdu. Je realistka.“
Určitě. Všichni jsou tu realisté, ženy zvlášť. Peníze jsou živobytí, a
to je důležitější než co jiného.
„A neuvažoval jsi… Víš, že bys ji opravdu odvezl?“ pokračovala
Krovka.
Rak se zakroutil, zjevně mu téma nebylo příjemné, zadíval se
z okna. Projeli jsme kolem dvou hlínou oplácaných domků, na jejichž
plochých střechách poskakovala tlupa freneticky mávajících dětí.
„Ale to víš, že jo,“ odpověděl s nechutí, „Jenže… Co s ní tam. Je
milá, hodná, pracovitá. Všechno – ale tady. Umí uvařit rýži, nanosit
vodu. Obstarat dobytek. Uplést čepici. Udělat čang. Tady skvělá žena,
ale tam prakticky negramotný primitiv. Chtěla by zpátky… Tam to
není pro ni.“
Krovka Raka soustředěně poslouchala, čekala, co ještě řekne.
„Ale no jo, tak jo,“ rezignoval nakonec Rak, „Dobře, Krovko. Pravda
je, že o tom ještě furt trochu přemýšlím. Spokojená?“
Krovka se zatvářila.
„Já přece nic neříkám.“
„U tebe úplně stačí, když se jenom koukáš.“
Kazeta dál pištěla nekonečnou indickou píseň, dialog mladíka a
dívky o tisíci slokách.
„Ts,“ udělala Krovka.
132
*
Silnice se klikatila jak lano bordelářského horolezce. Rozbitá, roztřískaná cesta plná hlubokých děr, místy zčásti zatarasená sesuvem
půdy, řidič stoicky zacouval, až se záď stroje octla nad takřka kolmým
svahem, končícím po pár stovkách metrů kdesi hluboko dole stužkou
řeky, motor zadrnčel, autobus se naklonil na stranu, víc, ještě o něco
víc, pak se zhoupnul, překonal sesuv a jelo se dál, klidně a samozřejmě.
„Krovko,“ ozval se Rak a vytrhl mne z malátné polodřímoty, „Tys
ještě nikdy nebyla tak vysoko, že?“
Na chvíli se zamyšleně odmlčel.
„Hele, a…“
„Ani neuvažuj,“ natáhla proti němu ruku se vztyčeným prstem.
Zarazil se.
„Vždyť já… Bože, Krovko, s tebou je to těžké.“
Ne, ve skutečnosti to s ní vůbec nebylo těžké. Autobus zastavil v jednom ze zákrutů cesty, přistoupil vrásčitý stařík, rozhlédl se,
kdesi vzadu spatřil známou tvář, prodíral se uličkou následován mladíkem se svazkem bankovek, lidé, už tak dost stlačení, se před nimi
zázračně rozestupovali a hned za nimi zas semknuli v kompaktní
celek, přirozeně, plynule, jako voda. Vzpomněl jsem si na Karolínu,
jen na okamžik, mihla se kolem a rozplynula. Rak změnil téma.
„V Talu půjdeme do hotelu, kde jsem byl minule. Budou se ptát.
Řekneme, že čekáme na přátele, že zatím nevíme, kam půjdeme. Pro
všechny případy.“
Krovka zasyčela, rozuměl jsem tomu. Pro všechny případy. Bláhovost.
„Jo.“
*
Nelíbil se mi.
Tal, křižovatka a východiště treků, byla i teď, několik týdnů před
začátkem skutečné sezóny, křižována turisty, převážně Japonci a
Korejci. Nechodívají do hor, přijedou, pobudou několik dnů, husím
pochodem, vedeni průvodcem, podniknou několik kratších vycházek do údolí. Štěbetají, odrážejí slunce skly fotoaparátů, prohlédnou
chrámky, uždíbnou exotiky, stále trochu rezervovaní, odtažití. I oni
mají svou blánu, své vejce, v němž si přivezou svůj svět a které nikdy
neopustí.
133
Nelíbil se mi jeho obličej. Hoteliér se ptal, řekli jsme mu o přátelích, pokýval hlavou, prohlédl si nás a výraz v jeho tváři znamenal
lež. Lžou, všichni lžou, chtějí peníze a další peníze, musejí lhát, a přitom to neumějí, lež jim lze snadno přečíst z obličeje, dívají se úlisně a
křivě, hoteliér tak hleděl, vzali jsme si třílůžkový pokoj, poslal s námi
kluka a díval se, jak stoupáme po schodech, ohlédl jsem se, provázel
nás slizkým úsměvem a otevřel přihrádku ve stole.
Pokoj byl pěkný.
„Dobrý, co?“ řekl Rak.
Voda tekla.
„Nakoupíme věci, přespíme a ráno vyrazíme.“
I ve sprše. Okna se dala zavřít na kličku, po ulici proběhlo umouněné dítě s míčem, krátce na mne pohlédlo a běželo dál. Zámek fungoval, ale má druhý klíč. Řekl jsem jim to.
„Ten skrček? No jo, taky se mi nelíbí. Krysí očka. Je bez sebe štěstím, že může oholit další turisty. Není sezóna, kšeft stojí.“
Krovka se natáhla na postel. Cvakl jsem vypínačem, žárovka se
rozsvítila. Zhasl jsem.
„Radši vezmeme všechny cennosti s sebou.“
Stejně jsme je vždycky brali.
Zapsali jsme do knihy smyšlená jména z Estonska, nečetl zápis,
sklapl knihu a strčil do přihrádky. Doklady nikdo nechce. Jen
peníze.
„Zařídím vám permity. Jízdenky na autobus. Průvodce, nosiče.
Lacino, všude stejné ceny. Rychle, lacino. Řekněte si. Kam pojedete?
Kdy?“
Šlo mu jen o výdělek.
„Ještě nevíme, musíme se spojit s přáteli.“
Ve dveřích jsem se otočil.
*
Nemohli jsme si vybírat. Obchodů bylo několik, ale věcí málo,
vysloužilý materiál horolezeckých expedic, pár opotřebovaných stanů,
úvazky nejisté kvality. Nechtěli jsme si vybírat, použitelné bylo vesměs
vše. Stan byl pro tři malý, ale lehký.
„Zmáčkneme se,“ rozhodl Rak.
Nechtěli jsme mít příliš těžké batohy, koupili jsme jen tenké lano.
Nebudeme do něj padat, slaňování vydrží. Cepíny, šrouby do ledu.
„Krovku dáme doprostřed.“
Koupila žlutou vestu.
„Lezení? Který vrchol? Máte povolení?“ zajímal se prodavač.
134
„Přátelé, čekáme na přátele. Přijedou. Pak se uvidí.“
„Zařídil bych. Lacino. Rychle. Všude stejné ceny. Řekněte si.“
„Později.“
Dál se nevnucoval, koupili jsme víc materiálu, než jindy prodá za
měsíc. Cena přemrštěná, Rak smlouval jen trochu, nemohli jsme jít
jinam a obchodník to věděl. Tal je poslední městečko, dál už jsou jen
vesnice a pastevecké domky. Nacpali jsme materiál do batohů, hodil
jsem si svůj na záda. Ztěžkl. Zvyknu si.
Jedli jsme na bílých plastových stolcích a bílých plastových židlích vyložených do ulice, Krovka odběhla.
„Dáme pivo?“ navrhl jsem Rakovi, „Dál už nebude.“
„Jasně.“
Přišla až po půl hodině.
„Dívala jsem se na internet. Když nám mají napsat ti přátelé.“
„A co?“
„Nic.“
To je dobře. Píše máma? Stejně jsem nevěděl co bych jí odpověděl.
Podívám se, až se vrátíme.
„Ale pánové! Kde mám pivo já?“
Rak vytáhl láhev zpod židle.
„No tak!“
Zasmáli jsme se, pili pivo, má židle byla obrácená do ulice, před
obchodem s lezeckým materiálem stál prodavač, u kterého jsme
nakoupili, bavil se s krysími očky z hotelu a oba dívali se směrem
k nám.
Rak studoval jídelní lístek: „Pořádně se najezte, zítra už tohle
nebude. Hele, Krovko, co něco sladkého? Lívance s marmeládou, co
říkáš?“
„Jo, třeba,“ odpověděla Krovka nepřítomně.
„A já si dám taky. Co ty, Folky?“
Její židle byla obrácená jinam, ale Krovka otočila hlavu a dívala
se stejným směrem jako já.
Snědli jsme jídlo, vypili další pivo a vrátili se do hotelu.
„Přátelé se ozvali,“ řekla Krovka hoteliérovi, „Potřebovali bychom
lístky na autobus a trekking permit. Můžete to do rána zařídit?“
Krysí očka se rozsvítila, vytáhla z přihrádky papír a tužku a
zapsala si název cíle. Sledoval jsem Raka. Cíle, ležícího o sedm hodin
dál. Rak nehnul brvou. Cíle, ležícího úplně jinde, než jsme se chystali vyrazit. Hoteliér řekl částku, Rak spokojeně pokýval hlavou. My
lhát umíme.
135
*
Z autobusu jsme vystoupili po dvaceti minutách cesty. Zapomněli
jsme něco v hotelu, co se dá dělat. Blázniví turisté, v plném autobuse
Japonců a Korejců se trojka zapomnětlivých trekérů ztratila. Nechtěli
zpátky peníze a to je hlavní. O dvacet minut později už o nich nikdo
nebude vědět.
„Dobrý nápad, Krovko,“ řekl uznale Rak, „Něco to stálo, ale pro
všechny případy…“
„Raku, přestaň říkat všechny případy,“ poprosila Krovka a zvedla
batoh, „Naskakuje mi z toho husí kůže.“
Rak se zachechtal.
*
Překonali jsme plochý hřeben nad nehlubokým údolím, prošli
bambusovými háji a nakrátko okousanými pastvinami, kolem prázdných pasteveckých chatrčí, po zákrutech pěšiny k říčce, našli příhodné místo a přeskákali na druhou stranu po balvanech, našli
stezku a znovu stoupali do svahu. Obešli jsme Tal. Vedlejší údolí už
bylo naše.
Šli jsme vzhůru v horku po starém chodníku s kamennými
schody, slaný pot mi v těžkém a hustém vzduchu tekl do očí. Kráčel
jsem poslední, nechtěl jsem, aby Krovka zaostávala, držel jsem se pár
metrů za ní. Rakovi horko nebylo, už si zvykl, šel rychle a mizel nám
z dohledu, ale čas od času na nás počkal. U pramene jsme nabrali
vodu a stoupali dál, potkali pasáka, černého od dýmu a špíny, v otrhaných hadrech. Neuměl ani slova anglicky, vlastně ani svého jazyka,
byl debilní, vyplazeným jazykem přejížděl řídké křivé zuby, pomekával a rozhazoval rukama, nepoznali jsme, jestli z nás má radost.
„Nic mu nedávej,“ zadržel Rak Krovku, která se chystala sundat
batoh, „Půjde za námi.“
Nedostal nic, ale snad ani nic nechtěl, zůstal sedět na vyvráceném kmenu starého stromu, díval se za námi, jak jdeme pro bohatství, které nepotřebujeme, a vydával skřeky. V dalším háji jsem uřízl
Krovce bambusovou hůl. Zelený bambus je měkký, ale časem vyschne
a ztvrdne.
„Těžký?“ ukázal Rak na Krovčin batoh, když jsme pozdě odpoledne došli na hřeben a našli ploché místo k přenocování.
„To je dobré. Zvládnu to.“
„Něco ti vezmu.“
„Ne, zvládnu to.“
136
Postavili jsme stan, vařič zahučel. Rychle se stmívalo. Rak nalil
do hrnků čaj.
„Nudle? Nebo nudle?“
Krovka seděla na kameni před stanem, dívala se, jak Rak připravuje večeři, unavená. Nestěžovala si. Zvládne to. Rak nasypal do hrnce
koření, zamíchal lžící, vypnul vařič a po straně se na mne zašklebil.
„Krovko! Folky,“ položil lžíci na poklici, „Jen tak mě cestou napadlo.
Co kdyby. Kdyby něco, víte. Co uděláte s mým dílem?“
Ježišmarjá, to je pako. Uchechtl jsem se.
„To jako kdyby něco?“
„Jo.“
„Ty jsi ale děsnej vůl, Raku,“ zavrčela Krovka a nesmála se.
„O tom jsem nepřemýšlel,“ začal jsem zvolna, „Ale když… jak
říkáš, kdyby něco, tak by žádný tvůj díl nebyl, ne?“
Rak nevypadal zklamaně: „Aha.“
„No… něco dáme tvé mámě.“
„Aha,“ zopakoval Rak, „To jo. A něco…“
Krovka pochopila: „Pásom?“
„Jo. Něco. Mámě víc. Nebo jak chcete.“
Vlastně… Popíchnu Krovku. Ty její předtuchy.
„Raku, a kdyby něco… Víš. Kdyby. Tak co ty uděláš s mým dílem?
A co s Krovčiným?“
Krovka vyskočila z kamene a dívala se z jednoho na druhého.
„Folky!“
„No…,“ protáhl pomalu a potutelně Rak, „Kdyby teda s váma
něco… Tak bych asi dal něco mámě. Tvé mámě.“
Krovka zatnula pěsti.
„A za Krovku?“
„Za Krovku? Za tu něco Pásom.“
„Folky!“ zavřískla Krovka, „Ty jsi ještě větší vůl! Jste oba bastardi
a jestli ještě ceknete, tak ty nudle sežeru všecky sama!“
Rozchechtali jsme se.
Setmělo se rychle. Večerní katabatické proudění ochladilo vzduch
a rozhoupalo koruny nízkých stromů. Světlo hvězd kmitalo mezi větvemi v kratších a kratších provazcích, pil jsem chladný čaj a pozoroval jejich mihotání. Stan několikrát zafrkal, ale stál pevně, ostatně
vítr nebyl nijak silný.
„V kolik vstaneme? V šest se rozednívá.“
Nebylo kam spěchat.
„Tak v šest?“
Krovka zavrčela.
„Říkala’s něco?“
137
„Ne.“
„Tak v šest.“
Zalezla do spacáku, pod hlavu si stočila svou novou žlutou vestu.
Stan byl malý, ale vešli jsme se. Krovka zůstala uprostřed. Ležel jsem
na boku, bylo mi horko, rozepnul jsem zip spacího pytle a přehodil
přes Krovku ruku. Rak udělal totéž. Ležela nějakou dobu bez hnutí,
pak se ozvala.
„Co je zase tohle, pánové?“
„Nic, co by.“
Opět chvíli mlčela.
„Hm.“
*
Znovu jsme letěli dálnicí, ale tentokrát jsem řídil já a udělal jsem,
co jsem udělat měl, vypnul jsem světla a stroj se propadal do tmy,
Krovka neseděla vedle mne, objímala mě zezadu kolem ramen, cítil
jsem obrovský černočerný objekt, pronásledující auto, blížící se k nám
a chystající se nás rozdrtit, museli jsme jet rychleji, zašlápl jsem pedál
do podlahy, na chvíli to pomohlo, ale pak se ta černá věc začala opět
přibližovat, Krovka mne pevně sevřela a odkudsi se začalo ozývat
jasně kovové klepání, ne, teď nemůžeme zastavit, ta věc za námi nás
dostane, musíme zrychlit, ale v motoru to cinkalo víc a jasněji, a už to
nebylo v motoru, sen zmizel, avšak kovový zvuk zůstal.
Vzbudil jsem se o vteřinu, o dvě dřív, ale Rak byl svižnější, okamžitě vyrazil ze stanu, nepokoušel jsem se rozepínat spacák, pokrčil
jsem nohy, vší silou se odrazil a vyletěl jako zátka ze šampusu, otočil
se na břicho a slyšel, jak se Rak směje, vyskočil na nohy, Rak se ohýbal smíchy, už jsem nehmatal po cepínu a smál se s ním.
Krovka se vysoukala do půl těla ze stanu.
„Co se děje?!“ zírala na nás s nechápavým úlekem, „Co šílíte?“
Rak ukázal na ptáka, sedícího opodál.
„Krkavec. Byl to jenom krkavec.“
Probudilo mne cinkání nádobí, položeného zvenčí u stanu.
Někdo… Blbý pták. Slunce ještě nevyšlo. Do prdele. Snad ho zaujal
lesklý kov, snad hledal něco k snědku. Kloval do ešusu. Srdce mám
až v krku. Tři čtvrtě na šest.
Rak zapálil vařič, Krovka se posadila před stan, pytel si přehodila přes záda. Vytáhla balíček sušenek, jednu zlomila a půlku hodila
krkavci. Naklonil hlavu, upřel na Krovku černé oko, pak poskočil a
sušenku sežral. Hodila mu druhou půlku. Rak rozbalil mapu.
138
„Pokusíme se traverzovat po svahu, pokud najdeme cestu. Jestli
to vyjde, po poledni bysme měli projít poslední vesnicí v údolí. Můžeme
ji obejít, ale myslím, že to není třeba.“
Podíval se na nás tázavě, když jsme nic nenamítali, pokračoval.
„Dál jsou ještě další osady, ale všechny po pravém břehu. My se
budeme držet vlevo, měla by tam být stezka.“
Bílý obdélník mapy se odrazil v hladině bezedného oka, krkavec
roztáhl křídla a zmizel v údolí.
*
Hodinu za hodinou jsme se ponořovali do údolí, přestože pěšina
vedla víceméně vodorovně. Rozeklané horizonty skal před námi se
skládaly jeden přes druhý, vzdálenější mizely v ranní mlze, stoupající od řeky, z bližších trčely siluety osamocených stromů, rostoucích
v místech, kam člověk nepřijde celá desetiletí.
„Tam tak mít chajdu, co?“ mávnul Rak směrem vzhůru, k skalní
plošině uprostřed nejbližšího žebra. Ano.
Traverzovali jsme úbočím po pastevecké stezce, občas přerušené
bystřinou, padající přes skály z hřebenu do řeky, stoupající k nám.
Hukot vody zesiloval, občas přerušen zvláštním, těžko popsatelným
zvukem, když prudký tok zakýval některým z obrovských balvanů
v korytu. Po poledni řeka dorazila k nám a za nejbližším skalním
žebrem se objevil první domek, lákající nápisem turisty k přespání,
okna zatlučená, na dveřích veliký visací zámek. Sezóna ještě nezačala. Z dalšího stavení vyběhla žena.
„Vítejte! Čaj? Oběd? Tento měsíc první turisté, minulý jen dva.
Brzy, jste tu brzy. Odpočiňte si. Čaj? Jídlo?“
Didi se radovala, přinesli jsme peníze, a snad i trochu rozptýlení.
„Máme rádi jaro,“ vysvětloval Rak, „Prohlédneme si údolí, květy.“
Přikývla a vedla nás za domek, přinesla bílé plastové židle a stolek, rozestavěla je na plochý, štěrkový břeh řeky, odběhla, vzápětí se
vrátila, doprostřed stolku postavila plechový hrnek s umělou květinou. Posadili jsme se.
„Květy, ano. Brzy rozkvete laligurans. Krásný, velký, velmi červený. Čaj? Jídlo?“
Plastová květina se převrátila, zvedl jsem ji. Rak se na nás tázavě
podíval.
„Naobědváme se, ne? Co takhle… rýži? Pro změnu?“
Ironicky se zašklebil.
Didi odešla. Zvrátil jsem hlavu. Přes skalní římsu přepadávala
voda, potok se řítil z výšky přímo do řeky, v jeho tříšti tancovala slabá
139
duha. Řeka řvala. Zaposlouchal jsem se, byl v tom tlukot dopoledního
vlaku i řev startujícího letadla, odnášejícího náš k neznámým koncům.
„Folky!“
Rak do mne šťouchl.
„Prober se, máš tu jídlo!“
Vždycky jsem obdivoval neuvěřitelnou rychlost místních žen
při vaření. Oblékl jsem si bundu, zip zapnul až ke krku. Z řeky šel
chlad.
„Zůstanete přes noc?“ prosila didi. Zůstanou déle, bude víc
peněz.
Nechtěl jsem zůstat, nemám rád stísněná říční údolí. Svírají mne.
Omezí svět na přímku, jen nahoru nebo dolů, po proudu nebo proti
němu.
„Je mi to jedno, jak chcete vy,“ řekl jsem.
Didi ukázala na Krovku.
„Paní unavená, lepší zůstat. Ráno půjdete dál. Udělám snídani.“
Krovka zavrtěla hlavou.
„Ne, kluci. Radši bych šla dál. Nechci tu zůstat.“
Skutečně byla unavená, viděl jsem to na ní.
„Jestli půjdeme dál,“ vytáhl Rak mapu, „Čeká nás kus za vesnicí
strmé stoupání. Musíme vylézt skoro sedm set metrů, pak se teprve
cesta lomí. Měli bysme dojít až k potoku, kvůli vodě. Tři, spíš čtyři
hodiny cesty. Nemáme naspěch. Můžeme to ujít zítra. Jestli jsi unavená, bylo by opravdu lepší zůstat.“
Krovka byla rozhodnutá.
„Ne. Jsem unavená, ale zvládnu to. Nechci zůstat u řeky.“
„Díky,“ obrátil se Rak k didi, „Přespíme, až se budeme vracet.
Dnes ne.“
Jedli jsme horkou rýži, na hladině řeky kypěla a vzápětí zanikala
bílá pěna.
„Proč nechceš spát u řeky?“ zeptal se Rak.
Pod vodopádem trčela z řeky slizká černá větev stromu.
„Krovko. Ptal jsem se.“
Snědla ještě několik soust a pak teprve neochotně odpověděla.
„Hučí.“
„Hučí?“
Pohlédli jsme s Rakem na sebe, potom na Krovku. Zaryla lžíci do
hromady rýže.
„Jo. Hučí. Nemám to ráda. Je v tom… Člověk v tom slyší to, co
nechce slyšet.“
140
Proud zatočil slizkou větví, otočila se dokola jako hlava rozhlížejícího se hada.
Krovka práskla lžící o stůl, zatnula zuby a hleděla vztekle kamsi
mezi nás.
„Nechutná? Problém? Něco špatně?“
„Ne, ne. Chutné, velice. Všecko v pořádku,“ uklidňovali jsme
s Rakem didi, která vyplašeně přiběhla.
„Paní nechutná?“
„Chutná, jistěže chutná. Jen diskutujeme. Hovoříme. Jídlo je
skvělé.“
Odešla.
Přidal jsem se ke Krovce, nejen proto, abych ji uklidnil: „Taky
tu nechci zůstat. Nerad spím v údolích, slunce pozdě vychází a brzy
zapadá, je tu tma a vlhko. Koukni, za hodinu tu bude stín.“
Rak obrátil ruce dlaněmi vzhůru.
„Fajn! Fajn, Folky. Vždyť nic neříkám, mně to hučení taky leze na
nervy. Člověk neslyší vlastního slova. Tak se Krovko hned nečil a jez,
ať můžeme vypadnout.“
Černá větev se potopila.
*
Odbočku z hlavní cesty jsme našli snadno, pěšina vzhůru k hřebeni byla úzká, ale zřetelná. Občas tudy projdou místní lidé, zkracují
si cestu do Naaru. Ne příliš často, ne v tuto roční dobu. Bude to osamělá cesta. Tak, jak potřebujeme.
Slunce zmizelo za hřebenem, stín stoupal lesem nad námi. Hukot
řeky se vzdaloval a slábl, brzy zmizel docela. Šli jsme příkře vzhůru
tichým listnatým lesem, v němž jen zřídka zaznělo naříkání neviditelného ptáka, les postupně řídnul a spolu s ním i vzduch, cítil jsem, jak
se vynořujeme z nížin do světa skutečných hor, dýchalo se mi lépe a
přestával jsem se potit.
Krovka šla pomalu, odpočívala, ale nestěžovala si.
V podvečer jsme dohonili stín a slunce se nakrátko znovu vyhouplo
nad obzor. Těsně nad třemi tisíci metrů se cesta zlomila, šli jsme ještě
asi půl hodiny, až Rak spatřil potok a zakřičel na nás. Shodili jsme
batohy na nejbližším plochém místě, slunce se dotýkalo protějšího
hřebene. Postavili jsme stan, Krovka snědla několik kousků sušeného
ovoce, lehla si do spacáku a dívala se, jak s Rakem zapalujeme vařič.
Cinkání nádobí mi připomnělo krkavce. Musíme dát věci na noc
dovnitř, nestojím o další ranní překvapení. Nestojím o vůbec žádná
překvapení.
141
Když jsem přinesl Krovce večeři, spala. Nebudil jsem ji.
Snědli jsme s Rakem jídlo. Vytáhl poloprázdnou krabičku místních cigaret, kouřili jsme a noc rychle houstla. Žádné světlo se pod
námi neobjevilo, údolí zůstalo temné.
*
Vzbudil jsem se nevrlý, plný neurčitého kalného vzteku. Bolelo
mne v krku. Nejedl jsem, jen se napil studeného čaje od večera, bože,
mít tak hrnek pořádného kafe.
„Běž s ní,“ řekl jsem Rakovi, „Půjdu za vámi.“
Neptal se, znal mě. Držel jsem se sto kroků za nimi. Nechtěl jsem,
aby se má zuřivost vyvalila na ně. Se zaťatými zuby jsem dusal po
stezce, kopal do kamení, rval za popruhy těžkého batohu a čekal, až
mne to přejde. Údolím tekl vlhký chlad a šero, trvá to, než slunce přeskočí přes hřeben. Měl bych víc pít. Seru na to. Zkurvenej krk. Zkurvený zlato.
V ohybu stezky jsem shodil batoh a hleděl zpět. Les záhy skončil, vegetace se tu nedostane nad tři a půl tisíce metrů, minuli jsme
poslední osamělé stromy, několik suchých mrzáků ještě živořilo na
svahu o kus výš, ale dál před námi už je jen svět žluté trávy, šedých
skal a nakonec sněhu a ledu. Krásný, prostý, silný svět.
Hluboko pode mnou vylétlo hejno krkavců poplašeně nad stromy,
ptáci zakrákali do ranního ticha, zavířili vzduchem a jako vločky černého sněhu klesli opět k zemi. Nelíbilo se mi to. Vzpomněl jsem si na
krysí očka, na papírek, který vytáhl z přihrádky, hleděl jsem do tmavého zářezu údolí a čekal. Ptáci už nevzlétli, stál jsem na stezce snad
dvacet minut, ale dál se nic nedělo. Vzal jsem batoh, hodil si jej na
záda a pohlédl ještě jednou dolů. Nic. Ušel jsem padesát kroků, zastavil a znovu pozoroval údolí. Vůbec nic.
Neviděl jsem Raka ani Krovku, šel jsem už skoro hodinu, slunce
se konečně objevilo nad skalními zuby, poslední zbytky stínu se rozplynuly v hloubce a odtekly s neviditelnou řekou a já byl stále sám,
zrychlil jsem a přistihl se, že ztrácím hlavu, chci je vidět, do hajzlu
kde jsou, tolik jsem přece nemohl zůstat pozadu, tak kde kurva ti
dva jsou, prodloužil jsem krok, jak to jen šlo, něco se jim muselo stát,
kurva. Kurva!
Seděli za zatáčkou a čekali na mne.
„Kdes byl, kurva! Folky!“
Rak nebyl klidný, ani dost málo ne.
Hodil jsem batoh na zem a dlouze vydechl.
„Promiň. Já…“
142
„Cos tam dělal, prosím tě?“ zeptala se Krovka. Vibrato v jejím
hlase bylo slabé, avšak zřetelné. Podíval jsem se zpět do údolí, teď už
ponořeného v slunci.
„Nic. Omlouvám se. Nic.“
Rak zavrtěl hlavou.
„Hele, radši…“
Přisvědčil jsem: „Jo. Jasně. Odteď raději spolu.“
Po skále nade mnou přejel černý stín. Krovka pohlédla k nebi,
dolů po stezce a pak krátce na mne.
Jeden z krkavců plachtil v proudu teplého vzduchu směrem
vzhůru.
*
Stupa se zjevila za skalním pilířem krátce po poledni. Krovka
hodila batoh na zem a sedla si na něj.
„Jsem unavená, pánové.“
Kamenná část nepřesáhla mou výšku, břevno trčelo sotva o metr
výš, rozbité a nalomené. Na hrotu visel kus zašedlé staré šňůry, praporky už ale dávno odnesl vítr.
„Stanovat by se tu dalo,“ rozhlédl se Rak po plošině, „Ale je teprve
půl jedné. Co ty, Folky?“
Seskládaná z červených a šedých kamenů, o patu opřeny olámané desky se sútrami. Nebyly ryté pečlivou rukou řemeslníka,
jen nahrubo vyškrábané hroty kamenů. Stupu sestavili místní lidé,
mířící přes hřeben do Naaru, na zádech proutěné koše zboží a potravin, veselé ženy v barevných suknicích, drobní muži žvýkající betel.
Krovka si položila hlavu do dlaní a vydýchávala se. Rak rozbalil
mapu, pohlédl několikrát vzhůru ke skalám, šel jsme k němu a díval
se mu přes rameno.
„Zůstat,“ rozhodl jsem, „Jestli je tu voda, zůstat.“
Nebyl důvod spěchat. Kdybychom šli dál, museli bychom stoupat po mizející stezce příkře vzhůru, přelézt několik žeber, jít nejméně
další tři, pravděpodobněji ale čtyři hodiny, snad i víc. Teprve pak bychom došli k potoku a místu, které mapa označovala za vhodné pro
tábor. Sám jsem byl unavený.
„Dík, kluci,“ řekla Krovka, „Do zítřka se seberu.“
Vodu jsme našli v zářezu v suťovém poli asi sto metrů od tábora,
tenký pramínek, vytékající zpod skály. Po skalách, ohřívaných sluncem, jsme rozhodili spacáky. Obloha byla stále modrá, jen pozdě odpoledne se opatrně zhmotnilo několik mraků, aby se soumrakem zase
kleslo do údolí. Byli jsme už vysoko, nebylo horko, slunce sotva zahá143
nělo chlad, klesající k nám z dosud skrytých ledovců. Ještě dva dny
cesty vzhůru a budeme jej ráno vyhlížet, aby nám rozehřálo zmrzlé
boty.
Postavili jsme stan do závětří, okraje důkladně zatížili kameny.
„Čaj,“ ohlásila Krovka.
Sesedli jsme se nad mapou.
„Zítra vyjdeme jen sem,“ ukázal Rak, „Nechci jít až na hřeben, i
když bychom to asi stihli. Kvůli aklimatizaci. Další den buď jen do
sedla, nebo raději až sem, na hranici sněhu.“
Pohlédl jsem vzhůru, ale hlavní hřeben byl ještě daleko, skryt za
několika hradbami skal.
„Možná bude sníh i níž, ale nemyslím,“ pokračoval Rak, „Snad jen
trochu. Měl by tam být mix, skalnatý zasněžený hřeben, ale celkem
plochý. Žádná žiletka. V létě se tudy občas chodí. Možná občas sněhové pole. Stoupá se jen zvolna, za den bychom měli být na začátku
ledovce, pět osm, pět devět, možná až šest. Podle toho, kde najdeme
vhodné místo. Přespíme. A pak už…“
Zbývaly čtyři dny. Položil jsem se na slunce a díval se přes zavřená
víčka na žhavý modrý kruh, pozoroval víření fosfenů a nemyslel na
nic. Vzbudil mne chlad.
*
Oblékl jsem se, vzal láhev.
„Počkej, půjdu s tebou,“ nabídl se Rak.
Šli jsme pro vodu, čekal jsem, že začne mluvit, Rak není tak
mlčenlivý jako já nebo Krovka, ale byl zticha. Voda tekla tenkým pramínkem do láhve, studená, ledová voda, ruce mne zábly. Musíme dát
plné lahve na noc do stanu, v noci by mohlo mrznout. Zdálo se mi, že
chce Rak o něčem začít, ale stále mlčel.
„Měli bychom hodně pít,“ prohodil jsem u stanu.
I skály mlčely, vzduch stál, jen slunce se zvolna pokládalo na horizont, přes obrovský prostor okolo nás jsem se cítil stísněně, nebo snad
právě pro ten prostor, jako by na nás doléhal, jako by nás stlačoval a
hrozil rozmáčknutím.
Krovka se posadila před stupu, zkřížila nohy a hleděla do rudého
slunce. Jen hučící vařič rušil ticho, ale pak i on zmlkl, Krovka stále
seděla, silueta vystřižená z černého papíru. Pil jsem čaj. Zvedla se,
když slunce zapadlo.
„Škoda, že jim nerozumíme,“ ukázala na klikatá písmena na
kamenných deskách.
Podal jsem jí ešus plný čaje.
144
„Kdo říká, že nerozumíme?“ zašklebil se Rak.
Vypili jsme všechno, uvařili další, i to vypili, a uvařili ještě na
ráno. Hvězdy se rozsvítily.
Převalil jsem se do prázdna, vytáhl ruku ze spacáku, ale Krovku
nenahmatal. Vzbudil jsem se. Rak spal, nemohlo být víc, než devět
hodin, půl desáté. Vystrčil jsem hlavu ze stanu. Trvalo chvíli, než se
mi rozlepily oči a uviděl jsem ji.
Stála na okraji plošiny, nad srázem do údolí, tmavé místo, kde
nesvítily hvězdy. Nehýbala se, hleděla upřeně do prostoru před sebou.
Vyklonil jsem se ještě víc. Nad skálu právě vyplul měsíc.
„Meditace?“ zeptal jsem se potichu a vzal ji kolem pasu. Neobjala
mne, byla ztuhlá, napnutá. Nedívala se ke hvězdám, její pohled směřoval dolů.
„Dívej se,“ zašeptala a byl v tom strach.
Neviděl jsem nic než čerň. Tma. Dlouho jsem hleděl do prázdné
tmy. Pak jsem to spatřil.
Bylo to chladné jako světlo hnijícího dřeva. Krátce se zablesklo a
zmizelo.
Čekal jsem.
Po minutě se světlo objevilo znovu, namodralé, studené světlo, na
několik vteřin velmi slabě, na hranici rozpoznatelnosti, nakrátko zmizelo, znovu se objevilo, nepatrně posunuté. Na naší straně údolí. Hluboko pod námi, ale nedokázal jsem odhadnout kde přesně. Znovu se
rozsvítilo.
Ztuhl jsem taky.
Zaskřípalo kamení, otočil jsem se, z druhé strany vedle Krovky
jsem rozpoznal Raka.
„Někdo si svítí na cestu,“ řekl tiše. Příliš tiše na Raka.
Místní nechodí po setmění. Stezka, spojující vesnice, vede po
druhé straně údolí, hlouběji, v lese, odtamtud by k nám světlo žádné
lucerny nedosáhlo. Studené světlo. Místní, pokud vůbec mají baterky,
používají ty nejprostší, se žárovkou. Žlutě svítící žárovkou, ne svítilny
se zářivkami, s halogeny, ne moderní horolezecké čelovky se svítivými diodami, vydávající namodralé, mrazivé světlo. A nechodí, nikdy
nechodí za tmy.
Stáli jsme před stupou dvacet minut, ale světlo se už neobjevilo.
„Pojďme spát,“ řekl Rak, vzal Krovku za loket a vedl ji ke stanu,
tam zastavil a zasmál se směrem ke mně: „Ještě se musím vymočit,
jinak budu za chvíli běhat. To jsou ty kýble čaje.“
Pochopil jsem.
„Sakra, vidíš, to bych měl taky,“ řekl jsem nahlas.
145
„Hlídky?“ zeptal se Rak, potichu, aby slova zanikla v pleskání
tekutiny o kamení.
„Raději ne, vyděsíme Krovku ještě víc, než už je. A je to hodně
daleko.“
Rak zamručel na souhlas.
Krovka ležela na zádech a zírala do střechy stanu. Chtěl jsem
něco uklidňujícího říct, ale nic mne nenapadlo.
*
Vstal jsem ještě za šera. Nemrzlo, ale nezbývalo mnoho, zapálil
jsem vařič, oblékl si vestu a rukavice a dřív, než Krovka vstane, šel
k okraji plošiny a hleděl do údolí. Stezka se kroutila pár desítek metrů
dolů, pak mizela za terénní vlnou, zahlédl jsem ji ještě o stovku metrů
níž, jak uhýbá vpravo a překonává ostrý postranní hřebínek. Nikde
ani náznak pohybu. Vrátil jsem se ke stanu.
Balili jsme rychle, Krovka ještě dojídala snídani, nechtěl jsem
spěchat, abych v ní nevzbudil dojem nervozity, napadlo mne, že bych
mohl požádat Raka o cigaretu, ale vzápětí jsem to zavrhl, nikdy jsem
ráno nekouřil, ostatně nebylo to rozumné, před prudkým stoupáním.
Balili jsme stan holýma rukama, byl mokrý od vysrážené vlhkosti,
ruce bolestivě zábly. Pomohl jsem Rakovi zastrčit smotek do pouzdra
a rychle si znovu navlékl rukavice.
Sklízeli jsme poslední věci, Krovka poodešla stranou, Rak si
dřepnul ke mně a syčivě zašeptal: „Slyšel jsem je, Folky. Včera před
polednem spadlo dole kamení, daleko. Myslel jsem, že opice… Možná
to byly opice.“
Možná. I krkavce možná vyplašily opice. Chtěl jsme mu o krkavcích povědět, ale Krovka se vrátila.
Stoupali jsme beze slov, nepříliš rychle, drželi se při sobě jak
vyplašené děti, Rak vpředu, hned za ním Krovka, já sotva dva kroky
za ní. Slunce ozářilo protější hřeben. Chtěl jsem se podívat dolů, propátrat údolí, ale vyděsil bych Krovku, její strach by se přenesl zpátky
na mne. Přestalo mne to bavit.
„Kurva!“ řekl jsem normálním hlasem, ale znělo to, jako bych
zařval, „A dost. Nebudeme si hrát na schovávanou. Možná za náma
někdo jde, možná ne. Můžou to být turisti, nemusejí to být turisti.
Nehodlám se dál tvářit, že to neexistuje. Prostě to zjistíme.“
„Folky,“ začala Krovka tiše.
„Nešeptej!“
Teď už jsem opravdu křičel.
146
„Nešeptej, sakra. Děsíme se akorát navzájem. Vylezem támhle,
posadíme se a prohlídneme si údolí.“
Ukázal jsem na místo notný kus nad námi.
„Jo,“ přisvědčil Rak, „Než se tam dostaneme, posvítí slunce i na
naši stranu. Uděláme to tak.“
Šli jsme dál. Nemělo smysl diskutovat, nebylo o čem. Každý z nás
věděl totéž, možná si myslel něco nepatrně jiného, ale to nebylo podstatné. Mohli jsme si myslet cokoli, na realitě samotné myšlení nic
nezmění. Potřebovali jsme znát skutečnost.
Ujistil jsem se, že zespodu splýváme s pozadím. Popošel jsem
několik desítek kroků stranou, abych viděl svah i z jiného úhlu. Zakýval jsem hlavou ze strany na stranu, někdy to pomáhá. Slunce už
vysálo většinu mlhy, jen docela na dně zbývala trocha páry. Nespatřil jsem nic.
„Nic,“ řekl Rak.
„Nic,“ řekla Krovka.
Pokračovali jsme v cestě vzhůru. Stezka nás vyučila, mizela
pozvolna, dost pomalu na to, abychom se naučili nalézat ji intuicí,
odhadem, podle nepatrných známek na balvanech. Jen občas, dvakrát třikrát za hodinu, nás nevelký mužík stojící na osamělém balvanu nebo skalní římse, přesvědčil, že jdeme správně.
Přešli jsme po úzké skalní římse, zalomené do pravého úhlu, pod
námi několik metrů kolmé skály a pak velmi příkrý svah, pokrytý
kamenitou sutí. Musel jsem se otočit čelem ke skále, abych batohem
nezachytával o výčnělky.
Mraky se dnes vytvářely rychleji, vlhkosti bylo ve vzduchu stále
víc. Může se rozplynout, ale také nás za několik dnů může čekat den
špatného počasí. Směrem do Indie byla obloha jasná jako předchozí
dny, žádná fronta se neblížila. Nad námi stále visely jen nejbližší, sotva
pár desítek metrů vzdálené skály, jakmile se pěšina propletla mezi
nimi, nahradily je další. Hory samotné se skrývaly kdesi za nimi.
Rak zastavil, rozbalil mapu, mávl na mne, abych mu pomohl s orientací.
Bylo kolem jedenácté, nevelký kus nad námi muselo být tábořiště,
na které jsme včera nedošli. Bylo zapotřebí se rozhodnout, jestli dnes
budeme pokračovat až na hřeben.
„Jak jsi na tom, Krovko?“ otočil se Rak.
Stála na stezce, otočená do údolí, hleděla dolů.
„Jsou dva,“ řekla.
147
*
Přitiskli jsme se k její tváři a sledovali směr napřažené ruky.
„Támhle. Dva body, těsně za sebou.“
Viděl jsem jen světlou skvrnu vzdálené skály. Níž, než jsme ráno
začali. Pokud tam opravdu někdo byl, nešel po naší stezce, stoupal
přímo od řeky.
„Viděla jsem je proti té skále, pak splynuli s pozadím. Nebo zašli
za balvan. Je to daleko. Ale bylo to tam.“
Daleko, ale ne nekonečně daleko. Skála byla od nás čtyři, pět,
určitě ne víc než šest hodin cesty.
„Šli rychle?“ zeptal se Rak.
„Viděla jsem jen dva body, na dvě vteřiny. Černé body, nic víc.“
Zamrkal jsem, oči mi oschly a světlá skála se rozmazala.
„Ale přesto,“ dodala Krovka, „Ano. Rychle.“
*
Nikdo nechtěl jít nahoru. Tábořiště bylo veliké, kryté před větrem, rozlehlé, jen mírně šikmé místo, poházené obrovskými balvany,
za nimiž lze ukrýt stan před větrem a před čímkoli jiným, plošina
v terénním kotli, na jedné straně ohraničená nevysokým splývavým
hřebenem s kamenopádem, na druhé straně už rozeklaným černým
skalním žebrem a velmi strmým svahem, prostým jakékoli vegetace.
Odsud už bylo vidět kousek hlavního hřebene, zubatou skálu, poprášenou zbytky sněhu, trčící k pomalu bělající obloze asi pět set metrů
nad námi.
„Nemá to smysl,“ argumentoval rezolutně Rak, „Unavíme se. Vylezem za den skoro kilometr, výsledek bude, že se nám akorát udělá
blbě. Stejně před ničím nezdrhnem. Kdo ví, jak se tam dá tábořit, a
jestli vůbec. Tady je tekoucí voda, nahoře už budeme muset rozpouštět sníh. Podle mě je nesmysl chodit ještě dnes nahoru.“
Hovořil tak, jako by odrážel rány, ale Krovka i já jsme s ním zcela
souhlasili.
„Jasně, Raku. Strčíme stan až k suti, někam hodně dozadu mezi
balvany. Nebude nás vidět, ne na první pohled. Kdyby někdo šel, uslyšíme ho mnohem dřív, než on nás zahlédne. Navaříme. Vylezeme na
hřebínek a budeme sledovat, jestli se dole něco hýbe. Krovka mohla
vidět cokoli. Zvířata. Glaciology.“
Konec jsem neměl říkat, cítil jsem, že to byla chyba. Znělo to, jako
bych se chtěl obelhávat.
„A v noci hlídky,“ zahučel ke mně Rak při stavění stanu.
148
Krovka se ujala vaření. Nemluvila, jen přejela pohledem cepíny,
které jsme opřeli o lišejníkem porostlý kámen, tak, aby byly po ruce.
Dosud zůstávaly zabalené v batohu. Snědli jsme jídlo.
„Jdu nahoru,“ odložil Rak lžíci, „Obhlídnu okolí. Možná najdu jiný
plácek někde stranou, pak bysme se tam přestěhovali.“
Suť vydávala nepříjemné křapavé zvuky. Po čtvrt hodině se Rak
vztyčil proti nebi na hřebenu asi padesát metrů nad námi, krátce
zamával, posadil se a splynul s členitou linií horizontu. Přemýšlel
jsem, urputně jsem uvažoval, co říci Krovce, věděl jsem, že je napjatá,
nervózní, ale vše, nač jsem připadl, by stav ještě zhoršilo. Pomohla
mi sama, podívala se na mne smutně, ale v jejím hlase byla odhodlanost.
„Zabiješ je, Folky?“
Pohlédl jsem na ostré zobáky cepínů, opřených o balvan. Zatnul
jsem zuby.
„Zabiju. Když bude třeba, zabiju.“
„Dobře.“
*
Nelekl jsem se Raka, který se po dvou hodinách najednou tiše
vynořil mezi balvany nedaleko stanu. Zděsil jsem se toho, že se v tomhle terénu vůbec lze pohybovat potichu. Dosud jsem si myslel, že člověk nutně shodí kámen, zaskřípe štěrk pod botou. Bude slyšet už zdaleka. To bylo zlé.
„Opravdu jsou dva,“ řekl Rak a bylo to ještě horší.
„Jen na okamžik. Pět vteřin. Jsou teď asi sto metrů pod stupou.
Žádné detaily. Snad… Batohy. Jinak nic. Jdou rychle.“
Mohli poznat, že jsme u stupy přespali? Nemohli, nenecháváme
odpadky. Jistěže mohli! Pod stanem se v stlačené trávě vytvoří suchý
obdélník, je zřetelný ještě dny, natož hodiny. Toaletní papír, sice
daleko, mezi kameny, avšak bílý a snadno k nalezení. Poznají naprosto přesně, kde jsme.
„Jiné rozumné místo na stan jsem neviděl. Pokud nechceme spát
přímo na balvanech, ale nevím, k čemu by nám to bylo. Můžeme sbalit a zdrhat nahoru.“
Krovka zakroutila hlavou.
„Ne,“ promluvila, „Nemá to smysl. Situace se zítra zopakuje a
v horším místě.“
„Myslím si to samé,“ přidal jsem se.
„Fajn,“ přisvědčil Rak, „Jasná věc. Jen jsem chtěl vědět, že to
vidíme všichni stejně. Tak dál. Traverzovat vlevo ani vpravo se nedá,
149
to jsem obhlídl. Tedy teoreticky ano, ale rovnou vám říkám, že já do
toho nejdu. Vyměníme nejisté nebezpečí za jisté a mnohem větší. Vlevo
je bůhvíco, patrně skoro kolmé skály. Vpravo bysme se možná upíchli,
ale stejně se daleko nedostaneme, nevím, k čemu by to bylo dobré.“
„Sejít dolů?“
„Myslíš po stezce?“
Zamyslel jsem se, Rak ale ihned pokračoval.
„Mimo stezku to nejde. Díval jsem se cestou, vy jistě taky. Pěšina
je v podstatě jediná možná cesta dolů. Navíc… A hlavně…“
Viděl jsem, že má nápad.
„Co, Raku?“ zeptala se dychtivě Krovka.
„Já na tohle seru,“ zkřivil Rak obličej, „Prostě na to seru, nenechám se honit jak blbej zas nějakýma pidižvíkama nebo bůhvíjakým
ksindlem. Zas mne, zas nás akorát naženou někam, odkud se dostaneme, jen když nám pomůžou všichni démoni, a já trochu cítím, že už
to mám u božstev vybraný. Seru na ústupy a seru i na ty noční hlídky.
Folky, navrhuju počkat, až se setmí, vyjde měsíc, vezmeme cepíny a
půjdeme dolů. Ti dva tam mají jen dvě možnosti. Těžko budou chtít
spát na stezce. Můžou buď zůstat u stupy nebo jít až sem. Já myslím,
že zůstanou dole.“
Podíval jsem se na hodinky.
„Já taky, Raku. Už je pozdě, přišli by až po setmění.“
„Přesně tak. Jestli přece jen přijdou, uvidíme je zdaleka. Počkáme
si na ně. A jestli nepřijdou, než vyjde měsíc, půjdeme dolů. Nahoru
jsme vyšli natěžko za čtyři hodiny, dole budeme za devadesát minut.
Budou spát. Zjistíme, co jsou zač a proč jsou tady. A jestli…“
Věděl jsem, co jestli. Uchopil jsem do ruky svůj cepín.
„Zařídíme to tak, že je přejde chuť.“
*
„Nic. Nikde nic.“
Rak se vrátil z hřebene až za šera. S Krovkou jsme zabalili uvařili
večeři, věci zabalili do batohů a strčili je do stanu. Neměl jsem hlad,
byl jsem nervózní, napnutý, jídlo bylo suché a nešlo spolknout. Slunce
zmizelo, chlad přišel rychleji a byl mrazivější než včera. Pohladil jsem
Krovku po zádech.
„Devadesát minut dolů,“ počítal Rak, „Na zjištění situace půl
hodiny. Nahoru dvě a půl. Půl hodina pro všechny případy, celkem
pět hodin. Je půl sedmé, vyrazíme v devět. Ve dvě v noci jsme zpátky.
Nejpozději.“
150
Baterky jsme strčili do kapsy. Větrovku jsem nechal ve stanu,
šustila by.
„Budu čekat,“ řekla Krovka.
Šero houstlo a stejně rychle, jako se ne obloze objevovaly hvězdy,
mi docházela trpělivost. Došel jsem na konec tábořiště, tam kde začínala úzká nezřetelná cesta, a snažil se dole ve tmě něco spatřit nebo
zaslechnout. Nic, nic, bylo mi zle z prázdného, beztvarého nic. Nic,
jehož jedinou vlastností je nezřetelná hrozba. Čas na hodinkách se
pohnul sotva o pět minut. Vrátil jsem se ke stanu.
Krovka seděla na kameni, objímala se rukama a nepatrně se
pokyvovala dopředu a dozadu. Rak stál vedle stanu a hrotem cepínu
lehounce ťukal o zem. Hodinky zřetelně zpomalovaly, uběhly mizerné
dvě minuty.
„Raku…“
„Mám toho dost, Folky,“ skočil mi do řeči Rak.
„Chci říct to samé. Nemusíme čekat na měsíc, je vidět docela
dobře. Vyrazil bych hned.“
„Jo, Folky. Jdeme.“
Do kapes bundy jsem nacpal rukavice a sáček sušených jablek,
Rak omotal šňůru kolem rukojeti cepínu. Krovka vstala, byla už tma
a neviděl jsem jí dobře do obličeje, ale když promluvila, byl její hlas
vysoký a přiškrcený.
„Kluci… Vraťte se co nejdřív. Prosím.“
„Jo.“
Čekal jsem, že Rak prohodí něco vtipného, aby trochu zmírnil
tíseň, ale nedočkal jsem se. Otočil se a lehce a tiše odcházel. Šel jsem
za ním.
*
Noc je jasná, bezvětří jen zřídka zašumí proudem studenějšího
vzduchu tekoucího z kopců. Nad východem se začíná poznenáhlu zvedat stříbřitý přísvit, ale měsíc je stále ještě pod obzorem, našlapuji
zlehka, slyším jen tiché skřípání písku, občas klapnutí kamínku. Rak
jde rychle, černý stín, obratně se přesouvající z kamenu na kámen,
zářez údolí pohlcuje temnota, hvězdy blikotají v mrazivém vzduchu,
ale mně je horko, potím se, pot mi promáčí tričko na zádech. Krátce
syknu na Raka, zastavujeme, pomalu rozepínám zip bundy, jako by
nás tady mohl zespodu někdo slyšet, Rak hledí ze srázu dolů, stojíme
minutu, dvě, trochu vychládám, Rak chce jít dál, vidím, jak chce,
aby se konečně vše vyřešilo, abychom vyplnili prázdnotu, dali hrozbě
151
konkrétní tvar, který je možné uchopit, zničit a odhodit, ukazuje dolů,
hvězdy svítí dost na to, abych zřetelně uviděl jeho gesto, a jdeme.
Před místem, kde se stezka mění v úzkou římsu nad srázem a
lomí se v ostrém úhlu doleva, znovu zastavujeme, mačkám tlačítko,
hodinky planou malátným zažloutlým světlem.
„Dvaadvacet minut,“ šeptám Rakovi, „Jdeme rychleji, než jsme
mysleli.“
Beze slova přikyvuje.
Na stezce zavadí o kamínek, ten přepadne přes hranu a několikrát
klapne o kamení dole, než se zastaví. V mé hlavě zní jako kamenná
lavina, ale nemůže být slyšet dál než na padesát metrů. Zastavujeme
se, tiskneme zády ke skále, jsem nalepený na Raka a dávám pozor,
abych cepínem neudeřil o balvan.
Cítím, že se Rak posouvá, jdu těsně za ním, dva kroky, třetí, zbývá
obejít ostrou kamennou hranu.
Hvězdy před Rakem zhasly.
Byl větší než Rak i větší než já, silnější a rychlejší, děsivě rychlý,
švihl rukou, udeřil Raka do hrudi a přirazil jej zády ke skále, Rak
zvrátil hlavu a uhodil se do zátylku, rozhodil ruce a zůstal na okamžik ležet na svislé kamenné desce, ruka muže se oddělila od Rakovy
hrudi a cosi se v ní zalesklo.
Můj cepín míří tam, kde očekávám tvář, nemám čas jej otočit,
zasáhl jsem útočníka lopatkou, ne zobákem, ne silou, ale jen švihem,
potácí se, Rak se kácí na mne, čas mého ohromení končí, do druhého
úderu už dávám všechnu sílu a rychlost, zasáhl muže někam do břicha, cítím, že cepín prosekl oděv, ale že to nestačí, ocelová hrana se
o látku zabrzdila příliš, muž zvedá ruce k obraně, ale když se cepín
vrací, láme se v pase, měním nepatrně dráhu a úder dopadá shora na
hlavu.
Nikdo nevykřikl, nikdo nevydal jediný zvuk.
Muž se zvolna naklání přes okraj stezky nad sráz, Rak bezvládně
klesá na mne, zachytím jej levou rukou, padá dál, držím Raka za
bundu, aby se svezl na stezku a nezřítil dolů.
Muž zmizel ve tmě. Nejdříve dopadlo cosi kovového, následoval
těžký tupý úder a rachot kamení.
Druhý stojí za ním. Světlá skvrna obličeje. Na zlomek vteřiny váhá,
nechce šlápnout na Raka, nemá cepín a ví, že můj úder nevykryje. I
já jsem strnul, ani já na něj nechtěl šlápnout, ale měl jsem, kurva,
měl jsem to udělat, zaváhal jsem, muž vsadil všechno na jednu kartu,
máchl rukou, hlava se mi sama pohnula doleva ke skále, kolem ucha
mi cosi prolétlo, dotklo se mne to lehce jako křídlo netopýra a narazilo na skálu za mnou.
152
Kamení pod námi stále hřmí.
Udělal jsem rychlý krok kupředu, nohou trefil Rakovu bezvládnou paži, rozmáchl se cepínem, ale bylo pozdě. Byl rychlejší, muž už
byl o dva kroky dál, otočený ke mně zády a mizel ve tmě. Nepronásledoval jsem ho, slyšel jsem, jak běží dolů, shazuje kameny, zvuk rychle
slábl a vzápětí se ztratil.
Deset vteřin. Čtvrt minuty.
Shýbám se k Rakovi, klečím na jednom kolenu na zbylém místě
na stezce. Nehýbe se. Přikládám dlaň na jeho hruď, je mokrá. Cítím
kovový pach.
*
Můj pot se mísí s krví, mám znovu tu nepopsatelnou sílu, jdu jako
stroj vzhůru, zmrzlý vzduch mi hvízdá v krku, obcházím první balvan a chci zavolat, ale Krovka už přibíhá, chce něco říct, ale křičí, jen
neartikulovaně křičí, jdu ke stanu, pokládám Raka na zem, Krovka
rozsvěcuje baterku, zapínám svou.
Krovka stojí, její ústa jsou otevřená, chce něco říct, ale nemůže,
snaží se, dává do toho veškerou sílu, ale z hrdla jí vychází jen děsivé
ticho. Nesvítím na Raka, ale ona ano.
„Balíme, Krovko. Hned. Okamžitě.“
Nasazuji si čelovku na hlavu, vyhazuji batohy ze stanu, vytrhávám stanové kolíky. Krovka stojí, nepatrně se kývá zepředu dozadu,
svítí Rakovi do tváře a stále se snaží něco říct. Tyče , stan se hroutí
k zemi.
„Krovko. Není čas. Musíme zmizet.“
Konečně dokáže promluvit.
„Je mrtvý.“
Sahá mu na krk, na hruď, pod bundu nasátou do těžka krví.
„Šli nahoru. Šli po nás. Srazili jsme se dvacet minut odsud. Dva.
Bodli ho. Zbyl jeden, druhý je… Nevím, spadl dolů. Rak… Měli nože.
Bodli ho. Jednou. Umřel hned. Krovko!“
Zase se začala tak kývat.
„Krovko! Není čas. Musíme zmizet, musíme zabalit a vypadnout
nahoru!“
Protože jeden zbyl, protože je rychlejší a silnější, protože má
výhodu útočníka. Protože jestli se vrátí, nevyhrajeme. A chce zlato,
chce vědět, kde je to zasraný zlato. Nezabije nás oba tak rychle jako
Raka. Jen mne.
Neslyší, Krovka mě vůbec neslyší.
153
„Je mrtvý,“ drmolí, „Je mrtvý, Rak je mrtvý, je mrtvý, Rak je
mrtvý, Folky, Rak je mrtvý, je mrtvý.“
Hlas jí stoupá do jekotu.
„Je mrtvý, Folky, podívej se na něj, teče mu krev, je mrtvý, Folky,
on je mrtvý!“
Chytám ji za límec a jedním trhnutím zdvihám, uhodím do tváře,
držím ji, aby neupadla, krátká, rovná rána, ještě jedna, a ještě, tu už
jsem nechtěl, ale ruka sama udeřila, zatnu všechny svaly, abych nebil
dál, svítím jí zblízka přímo do očí.
„Krovko! Přestaň! Vzpamatuj se, hned! Teď budeš dělat, co ti nařídím. Přesně to, co ti rozkážu. Jasné?“
Nereaguje, ale už ani neječí, pouštím ji, na okamžik se zdá, že
upadne, je jako z gumy, přesto nakonec stojí sama. Vytahuji Rakovi
z kapsy baterku, zapínám ji a podávám Krovce.
„Stůj a sviť.“
Prohledávám ostatní kapsy, jen kapesník, stočená čelenka,
doklady budou v batohu, nadzvedávám tělo, abych se dostal do zadní
kapsy kalhot, jsou prázdné. Roztrhávám Rakovo tričko, chci vidět
ránu, je široká a přímo na srdci. Krev lepí. Světlo na vteřinu mizí, ale
pak se vrací zpět, Krovka se zapotácela. Zapínám Rakovi bundu.
„Sviť mi na ruce a přemýšlej. Mysli za mne.“
Doklady jsou v horní kapse batohu, plátěný pytlík, pas, peníze,
papíry.
„Mapa,“ říká Krovka.
Mám sice svoji, ale přesto hledám Rakovu mapu, už ji mám, zbývá
lano, šrouby do ledu, léky. Rychle.
„Nasaď si čelovku,“ přikazuji Krovce.
Teď spacák, nechci pokládat kameny Rakovi na obličej.
*
Krovka klopýtá za mnou, zakopává o kámen a padá na suť, zvedá
se. Nemůžeme jít daleko. Krovka znovu padá. Kus před sebou vidím
mezi balvany dlouhé černé místo, jdu tam. Pokládám pytel na zem.
„Odhazuj kamení.“
Snaží se, mlčí a snaží se, ale začíná se třást, není to k ničemu.
„Tak jen stůj, sviť a mysli.“
Zvedám kameny, jsou lehké, jako z pěny, ploché dávám stranou,
pracuji rychle, rychle, jak můžu nejrychleji, snad půjde nejdřív zjistit,
co se stalo s tím, co bodl Raka, to mu vezme čas, bylo by lepší, kdyby
žil, snad by jej ošetřil a tím se ještě zdržel, ale na nic z toho nelze spoléhat, vší silou páčím kameny a vrším je na sebe.
154
Pytel vyplnil díru, Rakovy nohy sklouzly hlouběji, do průrvy pod
balvanem.
„Batoh.“
Krovka mi podává Rakův batoh, rvu jej do škvíry mezi balvany a
už sahám po plochých kamenech a kladu je nahoru, spěchám, zakrývají už celý pytel, teď velké, víc, další, všechno, co jsem vyházel, přidávám balvany z okolí, ale nechci vytvořit mohylu, chci, aby místo
nebylo nápadné, je to šílenství, je tma, stejně jsem na něco zapomněl,
svítím všude kolem, pytel zmizel pod vrstvou suti, Rak zmizel.
„Zpátky k batohům.“
Rozděluji věci, nechtějí se vejít, dívám se krátce na Krovku, je křídově bledá. V tváři má děs.
„Zhasni.“
Vypínám baterku. Stojíme ve tmě. Chtěl bych ji obejmout, uklidnit,
ale nejde to, musíme udržet tempo, změkla by. Oči si zvykají rychle,
avšak příliš pomalu, napínám uši, neslyším nic, než náš hlasitý dech.
Měsíc už je nad obzorem.
„Vezmi batoh.“
Nemůže ho zvednout, potácí se, ale nepomůžu jí, nakonec se jí to
podaří, opět rozsvítím, pruh světla létá po suché trávě, nic nezůstalo.
Znovu tma. Vzpomněl jsem si, co řekl Rak. Půlhodina pro všechny
případy. Žádné emoce, teď ne.
„Jdeme.“
*
Stoupáme po příkrém svahu, dvacet kroků šikmo vlevo, otočit se,
dvacet kroků šikmo vpravo, otočit se, měsíc zalévá krajinu, jdu první,
musíme jít rychle, Krovka se bojí, strašlivě bojí, a tak se mne drží ze
všech sil, jsme už vysoko nad táborem, kdybych se ohlédl, viděl bych
hory rychle se roztahovat do všech stran krajiny, s každým krokem by
jich bylo víc, ale já nemohu, nemůžu zastavovat, musíme jít.
Svah končí, otáčím se a na okamžik strnu, protože Krovka tu
není, ale slyším ji, utekl jsem jí, je padesát metrů pode mnou, čekám,
přichází a nemůže popadnout dech, sípá, podpírám ji, nechci, aby si
sundala batoh a sedla. Musíme jít, pořád jít.
Před námi je plochý, stovky metrů dlouhý a široký kotel, vyplněný
kameny, nad ním se leskne v měsíčním světle sníh hlavního hřebene.
Tam musíme dojít.
Podávám Krovce láhev, dlouho lapá po dechu, než se zklidní natolik, že se dokáže napít. Liju si vodu do hrdla, je ledová a řeže jako
nůž.
155
Padáme, mnohokrát upadneme přes kameny, mrzne a vlhkost
se mění v slizkou vrstvu ledu, musíme zpomalit, stačí, aby noha
zůstala zaklíněná ve škvíře a zlomí se a zemřeme. Jdu stále první,
velmi pomalu, aby Krovka viděla, kam může bezpečně šlápnout, terén
stoupá jen zvolna a hořící měsíc letí po nebi vzhůru. Nemluví, Krovka
vůbec nemluví, slyším jen její svištivý dech.
Měsíc už začíná klesat, když se hora znovu láme vzhůru, zbývá
poslední stovka metrů, kolem nás svítí sněhové skvrny, Krovka se
motá, nedokáže už jít rovně, čekám na ni, zastavujeme.
„Sundej batoh.“
Sedíme na batozích, Krovka má záda ohnutá, podávám jí sáček
s jablky. Nereaguje, vůbec jej nevnímá. Vody se napije. Dívám se na
hodinky, budou tři. Zůstaneme sedět pět minut a musíme jít, jinak už
nevstaneme vůbec. Hledím vzhůru, sníh není souvislý. Mačky zatím
nepotřebujeme.
„Vstávej. Už jen sto metrů.“
Neříká nic, nedívá se na mne, hledí stále k zemi, ale vstává a jde.
*
Stavím stan do nízkého sněhu, za zubem skály, nebude zespodu
vidět. Ruce mi mrznou, hledám balvany, abych stan zatížil, stan stojí,
Krovka tu stále není, jdu zpět, je stále ještě alespoň třicet metrů pod
hřebenem, stojí uprostřed svahu, dívá se do země a nehýbe se. Běžím
po sněhu dolů.
„Stan stojí, už jen pár minut a jsi u něj. Lehneš si, Krovko, vydrž
ještě pár minut.“
Beru Krovce batoh, ale nemůžu ji táhnout, naštěstí se znovu hýbe,
pomalu, nemá už žádnou sílu, ale jde, krok za krokem, trvá strašlivě
dlouho, než stojíme u stanu, posadí se přímo do sněhu, schoulí se, je
to špatně, bude mokrá, ale nemůžu teď nic dělat, vytahuji její spacák, zvedám ji ze sněhu, chci jí sundat bundu, ale pak ji jen opráším,
ometu sníh a posadím do stanu, sundám boty. Lehá si už sama.
Nedokážu nespat. Rak by to dokázal, Rak dokáže nespat i dvě
noci po sobě. Já ne. Musím se vyspat, alespoň chvíli. Stojím před skalou, dívám se dolů do kotle a snažím se rozpoznat pohyb. Měsíc je při
mně, zaplavuje krajinu ostrým šikmým světlem. Nic se nehýbe.
Tři hodiny. Vyspím se tři hodiny, to bude stačit. Hledím k východu.
Za hodinu začne svítat.
156
*
Vzbudilo mne dusivé horko, sírově žhavé světlo propalující se střechou stanu, vyprahlo v krku, v ústech, suchý jazyk, šustící, když jsem
jím přejel po patře. Malátnost, vedro, lapal jsem po dechu a rval se
ze spacáku, s námahou se posadil, pohlédl na hodinky a zděsil se.
Krátce po jedné odpoledne.
„Krovko!“
Neviděl jsem ji, schoulila se celá dovnitř spacího pytle, dloubnul
jsem do ní, nereagovala, znovu a silněji, stále žádná reakce.
„Krovko! Vstávej, Krovko, je pozdě, musíme vstát a jít!“
Nehýbala se, rozepnul jsem zip stanu a vyhlédl ven. Teplý vzduch
rychle unikal. Obul jsem si boty. Našel jsem láhev. Prázdná.
Musíme rozpustit vodu, musíme se napít. Sbalit stan. Dvě hodiny.
Vyjdeme ve tři. Další tři hodiny do tmy, nestihneme přejít hřeben až
k začátku ledovce.
„Tak Krovko!“
Zařval jsem. Nepatrně se pohnula.
Odkopal jsem cepínem sníh z povrchu, nasekal tužší, zledovatělou vrstvu, naházel do ešusu. Benzín. Zbývá dost. Čtyři dny určitě.
Zapálil jsem vařič.
Nevstala, nevzbudila se.
Směrem k Naaru jen sníh, svah, spadající z hřebene nejdříve
zvolna, ale už po několika metrech příkřeji a příkřeji, končící ostrou
hranou a volným prostorem. V dálce pod nimi rozlehlé, velmi široké
údolí, na jehož druhé straně se zvedá hradba hor, černých, skalnatých, úžasných bizarních tvarů, tak, jak je Rak popsal. Rak. Ještě
jednou, Rak. Nic jsem necítil. Tak jsem to potřeboval.
Přihodil jsem do vody v hrnci další kusy zledovatělého sněhu,
z měkčího uplácal závětří kolem vařiče. Musím ji vzbudit. Vrhnul jsem
se do stanu, převalil Krovku, abych dosáhl na zip, rozepnul spacák,
podepřel jí záda, posadil, odhodil slepené vlasy z obličeje. Modřiny.
Snad ode mne, snad od pádů při nočním přechodu kamenopádu. Jen
modřiny, nic závažného. Páchla potem, zajel jsem rukou pod bundu,
mokrá, propocená záda. Oblékne si mé suché věci. Stále neseděla
sama, neotevírala oči, jak z hader. Zbil bych ji, ale ničeho bych nedosáhl. Rozepnul jsem jí bundu, mrazivý vzduch konečně Krovku probudil.
„Co…“
V pravém slova smyslu se nerozhlédla, jen konečně rozlepila víčka.
Civěla na mne prázdným pohledem.
„Co je…“
157
„Krovko! Vzpamatuj se! Musíš se vzpamatovat, dělej! Posaď se.
Seď sama, nemůžu tě podpírat.“
Šlo to pomalu, zoufale pomalu. Konečně seděla bez opory a poznal
jsem, že mne vidí.
„Folky… Co je to… Bolí mě hlava.“
Pokusila se zvednout ruku a sáhnout si na obličej, nepovedlo se
jí to, ruka klesla zpět do klína. Vyčerpaná, dehydrovaná, snad částečně v šoku. Noc nad pěti kilometry. Musí pít, především musí vypít,
kolik dokáže. Odhodil jsem látku, aby vchod zůstal otevřený a přidal
do ešusu další sníh.
„Folky. Co se děje. Kde to jsme. Kde je Rak.“
Cože?! Dřepl jsem si před ni.
„Krovko, proboha, vzpamatuj se. Vzpomeň si. Šli jsme celou noc.
Jsme na hřebeni. Musíme se sebrat, zabalit a jít dál, nemůžeme tu
trčet. Je pozdě, zaspali jsme. Vzpamatuj se, kurva!“
Neobratně, těžkopádně se přesunula ke vchodu, vyhlédla ven,
prudké slunce jí přivřelo oči. Sebral jsem hrst sněhu, chytil ji zezadu
za hlavu a otřel jí sněhem obličej, bez něžností, tvrdě. Chytila mne za
ruce. Výborně. Pustil jsem ji, otřela si sníh z tváře a v jejím výrazu se
objevilo zděšení.
„Folky! Rak! Rak je mrtvý!“
„Vylez ze spacáku, hned.“
„On je mrtvý!“
„Ano, je mrtvý. Kurva, Krovko, já tě potřebuju! Potřebuju, abys
fungovala. Vylez ze spacáku. Obuj si boty. Vylez ze stanu. Převlékneš
si věci a vypiješ čaj.“
Vhodil jsem do vody špetku čajových lístků, jen na obarvení. Tři
čtvrtě na jednu, do hajzlu, tři čtvrtě hodiny! Jediný ešus za tři čtvrtě
hodiny, i pro Krovku málo. Taky musím pít. Kurva.
Vyhrabala se ze spacáku, ale boty jsem jí musel obout sám, zavázat, chytit ji za ruce a postavit.
„Nesedej si! Tady stůj. Sundej si bundu, sundej si všecko. Oblečeš
si mé věci. Dělej.“
Pohybovala se malátně, nekladla odpor, ale nebyla v ní ani jiskra energie. Ani nejmenší špetka. Chvatně jsem prohledal léky, mívali
jsme s sebou efedrin. Nebyl tam, věděl jsem, že tam nebude. Sakra.
Ani kafe není. Přidal jsem do hrnce víc čaje a nasypal cukr, hodně
cukru.
Trvalo jí dvacet minut, než se převlékla. Nechal jsem čaj bublat,
alespoň silný čaj, když nemáme nic jiného. Odstavil jsem jej, přihodil hrst sněhu.
„Pij. Tohle všecko vypiješ. Pij co nejrychleji, budu vařit dál.“
158
Vypije ještě další plný hrnec. Ruce se jí třásly, trocha čaje vyšplíchla
na sníh, sakra, ona ani nedokáže zdvihnout plný ešus! Přelil jsem čaj
do hrnku.
„Rychle, Krovko! Pij rychle.“
Vařič hučel.
*
„Folky,“ protáhla skoro naříkavě, „Co budeme dělat? Co teď
budeme dělat?“
Na hodinky jsem pohlédl jen ze zvyku, stejně už bylo všechno
jasné. Půl třetí, skoro třičtvrtě. Nic není sbaleno, nevypil jsem ještě
ani deci, do píči, sere se to.
„Neboj se. Vím úplně přesně, co budeme dělat.“
Znovu jsem naplnil její hrnek čajem. Už alespoň trochu myslela,
už alespoň stála o něco pevněji. Vložil jsem do hlasu všechnu rozhodnost a autoritu.
„Dnes zůstaneme tady. Dáš se do pořádku. Budeš pít a jíst. Vzpamatuješ se. Podívám se kousek nahoru po hřebeni, abych věděl, co
nás čeká. Zítra vstaneme velmi brzy, zabalíme a za den přejdeme hřeben pod ledovec. Jestli zbude čas, sestoupíme směrem k Naaru, tak
nízko jak jen dokážeme. Jestli ne, přespíme ještě jednu noc. Pozítří
budeme v Naaru.“
Nepřikývla, jen stála, držela hrnek, dívala se na hučící vařič a
znovu slabě zanaříkala.
„Co budeme dělat.“
Kurva! Chtěl jsem zařvat. Ztrácím nervy. Klid. Uklidni se. S klidem všechno stojí a padá.
„Vypij ten čaj!“
*
Nezdržoval jsem se čajem, vypil jsem na pár loků plný hrnec teplé
oslazené vody.
„Já už nemůžu, Folky.“
„Musíš. Je ti zima?“
„Pozvracím se. Ne.“
Slunce nás ještě stále zahřívalo, ale v noci bude mrznout, sáhl
jsem na Krovčiny věci sušící se na stanu, už nebyly tak mokré, snad
do večera vyschnou. Uchopil jsem cepín, pohlédl nahoru. Ne, mačky
ještě nepotřebuji.
159
„Zůstaneš tady a uvaříš další hrnec čaje. Já jdu nahoru. Vrátím
se do hodiny. Za tu dobu vypiješ všechen čaj, vodu z hrnce přeliješ do
láhve a rozpustíš další sníh. Jasné?“
Sníh byl rozměklý od slunce, stoupalo se dobře a bezpečně, i
když jsem cítil dehydrataci i výšku. Jen kousek nad stanem a krajina se rozvinula na obě strany, ale dopředu jsem stále neviděl, stoupal jsem s přestávkami na vydýchání půl hodiny, než jsem zastavil,
už jsem neviděl stan, ztratil se mezi skalami, ale výhled dopředu mi
stále zastíraly vyčnívající balvany a zvrácené kamenné desky. Avšak
jít se dalo, stačilo dávat pozor, občas se přidržet, opatrně obejít skálu,
vyšvihnout se na balvan a neuklouznout po vrstvičce ledu. Půjde to.
Stopy nočního výstupu byly zřetelné jen těsně pod sedlem. Údolí,
v němž jsme nechali Raka, bylo pusté, jen kotel naplněný šedými roztříštěnými bloky hornin. Žádný pohyb, žádné další stopy. Mohl tam
být, snadno mohl číhat o něco níž. U stezky. V záloze. Myslím, že tam
byl. Tudy jsme nemohli sestoupit. Cesta byla jen jedna.
*
Vařič byl tichý, láhev prázdná, ešus plný studené vody. Čaj v Krovčině hrnku pokrývala zelenošedá blanka. Batoh nechala otevřený.
Oblečení, sušící se na stanu, se svezlo na sníh.
„Vstávej, kurva, Krovko, vstaň! Nemůžeš spát!“
Udeřil jsem ji několikrát pěstí, ne tak, abych jí ublížil, jen ze
vzteku, do spacího pytle. Probírala se ztěžka. Odřel bych jí obličej sněhem do krve, kdybych si myslel, že to k něčemu bude.
„Krovko, poslouchej. Nesmíš spát. Spala jsi dost a ještě se vyspíš
v noci. Musíš pít, musíš poslouchat, co ti říkám.“
Mluvil jsem jí zblízka přímo do tváře.
„Terén je schůdný. Jídla máme dost, vodu si opatříme. Čeká nás
den, den a půl pochodu a budeme ve vesnici. Budeš mě poslouchat,
uděláš, co ti říkám, a jsme pozítří v teple. Ale nesmíš spát, Krovko,
tohle, co děláš, nás oba může zabít. Soustřeď se. Zapni mozek. Neposlechneš mě a zhebnem tady oba. Slyšíš?“
Přikývla, vydechl jsem si. Vnímá.
„Dobře, Folky. Já vím, že máš pravdu.“
Uvažuje. Překoná to. Oprášil jsem batoh a podepřel jí záda, podal
hrneček s nedopitým čajem. Napila se. Jen malinko, ale napila.
„Točí se mi hlava.“
„Pij.“
Dostaneme se z toho.
160
*
Nevypila dost, sotva tři hrnky, něco málo přes litr. Snědla pár
kousků sušeného ovoce. Uvařil jsem polévku, dostala do sebe jen pár
lžic.
„Je mi špatně, Folky. Dělá se mi zle od žaludku. Snažím se, ale
když se budu nutit, pozvracím se.“
Mluvila rozumně, soustředěně. Jakžtakž. Vypil jsem zbývající
vodu, snědl polévku. Slunce zapadalo, vařil jsem další a další vodu,
přelil do lahví, které dám na noc do spacáku, celou dobu mluvil na
Krovku, aby neusnula, o tom, co si dáme k jídlu v Naaru, o snadném
hřebeni, který hladce překonáme, blábolil jsem jedno přes druhé, jen
abych ji probral z apatie. Odpovídala jednoslabičně, pokud vůbec.
Usnula jakmile padla tma.
Třásla se zimou, bylo krátce po půlnoci, klepala se tak, že mne to
probudilo, sáhl jsem na ni. Horečka.
„Vzbuď se!“
Probudila se, seděla sama, oči zavřené, třásla se po celém těle.
Ve světle čelovky jsem probral léky. Na dlani mi zbyly čtyři různobarevné tabletky. Přidal jsem další dvě. Diamox, proti horské nemoci.
Neotevřela oči, spolkla všechno, natáhlo ji to, ale nezvracela, zapila
třemi doušky vody, víc nechtěla, lehla si. Už se třásla jen jemně, přitiskl jsem se k ní. Vlhkost našeho dechu se srážela na stěnách stanu,
mráz ji rychle měnil v suché tenké šupiny.
*
Musel jsem se přinutit vstát, vylézt z vlažného spacího pytle do
zmrzlé noci nad ránem, strčit nohy do ztuhlých bot. Prsty bolely, když
jsem se dotýkal kovových součástek vařiče, nechtěl vzplanout, trvalo
dlouho, než se rozhučel. Tuto noc se všechny mraky nerozpustily,
nad vrcholky hor se držely slabé chocholy páry, dupal jsem vztekle
do sněhu, abych se zahřál a hleděl k červenajícímu východu. Krovku
jsem vzbudil, až když se slunce dotklo obzoru.
„Jak je?“
Mluvila takřka neslyšně.
„Jo. Jde to.“
Věděla kde je, ale byla slabá, vyčerpaná a zoufale pomalá. Než
se oblékla a vylezla ze stanu, uběhla téměř hodina, sníh už zářil ve
slunci, když pila černočerný přeslazený čaj, vypila celý hrnek a dala
se do balení batohu.
„Folky,“ musela zašeptat několikrát, než jsem ji uslyšel.
161
„Bolí tě v krku?“
Na otázku neodpověděla, stála nad věcmi bezradně, se zmatkem
v očích.
„Folky… Řekni mi, co mám udělat. Já. Nevím odkud mám začít.“
Sáhl jsem jí na čelo, horečku neměla.
„Nejdřív sněz tohle.“
Dva prášky proti bolestem a horečce, jeden Diamox. Spolka
pilulky, zůstala stát a netečně hleděla na hradbu hor.
„Strč do batohu spacák a oblečení. Zbytek zabalím sám.“
Strhl jsem stan, vytřásl zmrazky. Mačky vybalil a zavěsil na
batoh, budeme je potřebovat. Lano.
Neměla sílu stlačit věci tak, aby se vešly, musel jsem to udělat za
ni, co jsem mohl, dal jsem do svého batohu, ale přece jen musela něco
nést. Bylo půl deváté, když jsem si hodil batoh na záda a zvedl Krovčin. Lehký, ale i tak se zapotácela.
„Krovko! Vnímáš mě? Je ti zle?“
Dlouhá pauza. Krovka nikdy nedělala pauzy, Krovka odpovídala dřív, než se člověk zeptal. Mluvila stále šeptem a pomalu, pohled
upřený dovnitř, celá jakoby se propadala dovnitř.
„Vnímám, Folky. Je mi divně. Jsem unavená, ale půjdu. Říkej mi
kam.“
Kdybych ji přivázal na lano a pokoušel se ji táhnout, upadla by.
Nechtěl jsem jít první, nechtěl jsem ji spustit z očí. Vzal jsem ji za ruku
a vykročil.
*
V poledne už bylo zataženo, vítr oproti minulým dnům mírně
zesílil. Šla děsivě pomalu, vlastně ani nešla, zvedla nohu, položila
o malý kousek kupředu, zaváhala, pak teprve dokončila krok, nesípala, dýchala slabě a povrchně. Nedokážeme dnes přejít celý hřeben,
nevěděl jsem přesně, kde jsme, ale jistě jsme nevystoupali ani dvě stě
metrů. Přes kameny jsem ji musel pomáhat, vysadit ji na skálu, přelézt kolem a na druhé straně ji zase pomoci dolů.
„Pauza,“ položil jsem batoh na sníh a vytáhl mapu. Na Krovce
nebyla vidět žádná úleva, sundal jsem jí batoh, posadila se a bez
výrazu hleděla před sebe.
Počasí se mi nelíbilo, už víc jak týden bylo krásně, ale každý den
se mraky objevily dřív, vítr zesiloval, výhled do Indie už nebyl čirý.
Podal jsem Krovce sáček, strčila si do úst dva kousky, ale vůbec nežvýkala.
162
„Je to jako ve snu,“ zašeptala tak slabě, že jsem musel přiblížit
tvář až k jejím rtům, abych vůbec slyšel, „Jako ve snu. Vím, kde jsem,
Raku, vím přesně, co děláme, kam jdeme, ale přitom jako bych byla
úplně někde jinde.“
Neopravila se.
„Snažím se, ale nemůžu zatnout svaly. Neposlouchají. Jako bych
neměla tělo. Jako ve snu.“
Před námi čněla z hřebene strmá rozeklaná skála, nemohli jsme ji
přelézt, nezbývalo než traverzovat po sněhovém poli a obejít ji. Vytáhl
jsem lano, z batohu sundal mačky, navázal Krovku. Má smysl jí dávat
cepín? Dal jsem jí ho, smyčku přivázal šňůrou k batohu. Neztratí ho.
Šel jsem první, dělal jsem malé kroky a snažil se vydupat cestičku, když se lano rozvinulo, zarazil jsem cepín do sněhu, omotal
lano kolem něj a vykřikl na Krovku. Nebála se, nepatrnými krůčky
se sunula po sněhové střeše, trvalo věčnost, než přišla až ke mně.
Zůstala stát, odmotal jsem lano, nedíval se dolů a šel dál.
Poryv větru nebyl silný, ale ohlédl jsem se. Chtěl jsem vědět, jestli
Krovka stále stojí, kdyby uklouzla po svahu dolů a já to nečekal, bylo
jisté, že mne strhne a zřítíme se oba. Neuklouzla, udělal jsem další
krok a sněhová plotna se utrhla, upadl jsem na břicho, zaryl hrot
cepínu do sněhu a nalehl na něj, přesto jsem jel zvolna dál, pochopil
jsem, že se se mnou šine celá plocha, vytáhl ve zlomku vteřiny cepín a
zabodl vší silou daleko před sebe, tak daleko jak jsem dohmátl. Zastavilo se to. Pode mnou to zašumělo, když sníh přepadl přes hranu. Přitáhl jsem se k cepínu, zakopl hroty maček jak nejhlouběji to šlo, vylezl
zpět. Opřel jsem se o cepín a dlouho zhluboka dýchal, pak se podíval
dolů. Ujel jsem po sněhu jen asi pět metrů. Otočil jsem se na Krovku.
Stála na svém místě, nehybně, stále ve stejné poloze a netečně hleděla před sebe.
Trvalo hodinu a půl, než jsme se dostali z traverzu zpět na hřeben.
*
Místo bylo špatné, hrbolaté, ale kryté před větrem. Nemohli jsme si
vybírat. Krovka spolkla léky, donutil jsem ji vypít trochu čaje. Horečka
odezněla. Pohladil jsem ji po tváři, reagovala jen nepatrně. Zvedla oči,
bezvýrazně se usmála. Vítr stále sílil, chvílemi zalomcoval stanem.
Šli jsme až do setmění, za každou skalou jsem doufal v konec
hřebene, nebo místo, kde spatříme ledovec, stoupající k vrcholu
Ombigajčanu, následovala však vždy jen další skupina rozeklaných
skalních bloků. Rovné sněhové plochy už nepředstavovaly úlevu, vítr
163
foukal šikmo, silně a hrozil nás smést, držel jsem Krovku za ruku a
v poryvech ji chytal kolem pasu.
Z mapy jsem nedokázal vyčíst, jakou část hřebene jsme překonali. Doufal jsem, že alespoň polovinu. Výškoměr nebyl k ničemu,
nebyl zkalibrovaný a terén stoupal příliš zvolna. Zatáhlo se natolik,
že vzdálené hory zmizely v mracích, nemohl jsem použít ani kompas.
Pak mě něco napadlo.
„Krovko! Ty máš přece ten přístroj!“
Zas ta k nesnesení dlouhá pauza.
„Přístroj? Jaký… přístroj.“
„Navigátor, satelitní navigátor, přece. Funguje? Není vybitý?“
Dívala se na mne nechápavě asi minutu, pak pokrčila nepatrně
rameny, vzal jsem její batoh, vyházel věci, snad ho neztratila. Našel
jsem jej.
„Zjisti, kde jsme,“ podal jsem Krovce žlutou krabičku, nenatáhla
ruku, strčil jsem jí tu věc do dlaně.
„Zapni to!“
Hleděla na slepý displej, v očích jí rostla panika, nakonec se tiše
rozvzlykala, po tvářích jí tekly slzy, když řekla:
„Já nevím. Folky, já nevím, jak se to zapíná. Zapomněla jsem to.“
*
Litoval jsem, že se naše spacáky nedají spojit. Zahřál bych ji a
ona mne, ale hlavně bych lépe věděl, jak na tom je. Spolkla další tři
tablety Diamoxu, vypila ještě trochu vody, snad i něco snědla, pak si
poslušně lehla a zavřela oči. Nepoznal jsem, jestli spí, vždyť celý den
jakoby spala.
Zapnul jsem navigátor. Fungoval. Pět tisíc osm set. Zjistil jsem
polohu, vynesl do mapy, dvakrát zkontroloval.
Zbývala jen asi čtvrina.
Dokázali jsme to.
*
Vítr vál celou noc, probouzel jsem se každou hodinu, poslouchal,
jak sviští přes hrany skal, díval se na schoulenou Krovku, kontroloval, jestli nemá horečku, jestli ji není zima a – jestli dýchá. Dýchala
příliš povrchně, slabě, po půlnoci jsem ji vzbudil a přinutil zapít další
tabletu Diamoxu.
Až nad ránem svistot větru polevil. Vyběhl jsem ze stanu, v šeru
našel vhodné závětří pro vařič. Den ode dne bylo jeho zapalování
164
obtížnější, spotřebovali jsme víc benzínu, než jsem očekával, ale už to
bylo jedno, zbývalo jen pár hodin po hřebeni a pak dlouhý, ale úlevný
sestup do Naaru.
Slunce vycházelo pomalu, prosvítalo opatrně skrze mraky.
Nemluvila, posadit se ale dokázala, neměla horečku, byla studená,
snad mi jen promrzly při vaření ruce, třel jsem jí tváře i paže, abych
do nich dostal trochu barvy, jen trpně seděla a zírala do prázdna.
„Krovko, zjistil jsem, kde jsme! Je to lepší, než jsem myslel, ještě
dnes můžeme být v Naaru.“
Kývla hlavou, jen jednou.
*
Bylo to horší, než jsem myslel. Krovka už téměř vůbec nefungovala, musel jsem ji obléknout, vytáhnout ze stanu, stála zhrouceně
opřená o skálu a netečně hleděla, když jsem zápasil se stanem, vítr
mi jej rval z rukou, musel jsem na něj nalehnout, byl pokrytý námrazou a nešel sbalit do pouzdra. Nakonec jsem jej narval do batohu jen
tak, chytil Krovku za ruku.
Vítr zeslábl jen na krátkou dobu kolem svítání, potom začal znovu
zesilovat, a když jsme se vydrápali na jeden z vyšších bloků, spatřil jsem těžkou hradbu mraků, řítících se na nás z Indie jako rozjetý
vlak, přelézali jsme další a další namrzlé skály, podpíral jsem Krovku
jak to jen šlo, přes některá místa jsem ji přetáhl za ruce po břiše, chvílemi byla tak vyčerpaná, že se nedokázala postavit ani na všechny
čtyři a my jsme nemohli čekat, museli jsme jít, konečně odsud vypadnout. Vítr se rychle měnil ve vichřici, jeho přátelské dloubání do zad
v tvrdé rány.
Vytlačil jsem Krovku na další schod a vyšvihl se za ní.
Konečně.
Pod námi se otevřelo sedlo, sotva padesát metrů dolů a jsme na
ledovci, skály tam končí, dál už je jen tvrdý, vymetený sníh, ledovec
krátce stoupá, po pravé straně padá kolmo dolů, rozervaný širokými
odtrhovými trhlinami, vlevo ze sedla neprůchodné strmé skály, ale
stačí vyjít kus po sněhu, krátký traverz vlevo a následuje široká sněhová pláň. Za ní bude Naar, nevidím tam, ale musí tam být, nevidím
ani vrchol Ombigajčanu, ztratil se v mracích kdesi přímo před námi.
Viditelnost klesá minutu po minutě.
„Vidíš? Krovko, vidíš? Slezeme dolů, kousek nahoru po sněhu,
žádné lezení, a pak už rovnou dolů do vesnice. Krovko!“
Vítr zařval a pokusil se nás shodit, nebyl čas na hovory, sklouzl
jsem ze skály do závětří a Krovku stáhl za sebou, usadil ji bezpečně do
165
spáry a hleděl dolů, snažil si zapamatovat nejlepší sestupovou cestu,
v mracích už zmizely i nejvzdálenější trhliny v ledovci, za pár minut
jsme mohli stát v mlze.
„Krovko!“
Měla zavřené oči.
„Krovko, vzbuď se, jdeme, rozumíš?“
Křičel jsem jí z blízka do ucha. Otevřela oči a pokusila se vstát,
pomohl jsem jí, šlo to, ještě pořád to šlo, byli jsme chráněni před větrem, ale v závětří se držel nafoukaný sníh, tam, kde jsem očekával
pevnou skálu, jsem se propadl, už jsem se nesnažil lézt, pokud to
šlo, svezli jsme se po šikmé plotně a spadli do sněhu, roztrhl jsem si
bundu, ale museli jsme jít, Krovka už nedokázala stát sama, opírala
se o mne a o balvany, ale to stačí, budu ji cestou dolů podpírat, už
jsem neviděl ani sedlo, utopili jsme se v neprostupném mléku a vítr
vztekle vyl kolem nás, ohýbal prsty přes hrany skal a pokoušel se na
nás dostat.
Přepadli jsme oba přes okraj balvanu, zatápal jsem do prázdna a
objal Krovku. Dopadli jsme do sněhu. Skála zůstala nad námi. Konec.
Byli jsme v sedle.
Opřel jsem ji o skálu a sestoupil několik metrů níž. Hluboký
sníh rychle vystřídala umrzlá zledovatělá vrstva, musím se vrátit pro
mačky, vyšel jsem ze závětří, vítr mne udeřil, uklouzl jsem, nesnažil
se vzdorovat, klesl jsem na všechny čtyři a zachytil se o lem sněhové
desky rukou, vítr běsnil, sundal mi kapuci a zalepil oči, škrábal jsem
se poslepu zpět ke Krovce, ať se nehýbe, ať se neskulí, ať tam je.
Nebyla tam. Zpanikařil jsem, na pár vteřin jsem úplně ztratil
hlavu.
Nebyl to ten balvan. Vylezl jsem o kus vedle.
Seděla na batohu, opřená hlavou o skálu a spala.
Zapnul jsem jí bundu jak jen to šlo, stáhl kapuci přes obličej.
Nezmrzne.
Nedalo se jít dál, nedokázal bych to ani sám. Vyhrabal jsem ve
sněhu místo pro stan, přinesl kameny, abych jej zatížil, a vzýval
démony, aby se vítr neotočil. Neotočí se. Táhne ho tlaková níže nad
Tibetem, vítr tu fouká jen jedním směrem, od jihu k severu. Neotočí
se. Nesmí se otočit.
Strčil jsem Krovku do stanu, všude byl sníh, vybíral jsem jej
holýma rukama a házel ven, spacáky dal do sebe a zabalil ji do nich.
Neotočil se.
166
*
Vařič ohřál vzduch ve stanu tak, že mi začalo být horko, pára se
srážela na stěnách a tekla v čůrcích dolů, Krovka však měla tváře
stále stejně ledové. Vítr hvízdal kolem, kvílel, občas i dychtivě zafrkal
látkou stanu, ale nedostal se na nás. Zatím.
„Krovko.“
Už jsem nebyl hrubý.
„Krovko.“
Dýchal jsem jí teplý vzduch do tváře. Lehce, něžně.
„Krovko.“
Otevřela oči, zvedl jsem ji, podepřel batohy, posadila se.
„Čaj.“
Rozdělil jsem zbývající tablety Diamoxu do čtyř dávek, šest tablet
nastrkal Krovce do úst, u rozpraskaných rtů přidržel hrníček s čajem.
Byl opravdu horký, ale neucukla.
„Zdálo se mi. Folky. Bylo to barevné.“
Byl jsem rád, že znovu mluví, čaj jí z tváří vyhnal mrtvolnou bledost.
„Víš, kde jsme?“
Neodpověděla, hleděla skrz stěny stanu do dálky.
„Nádherně barevné… Zdálo se mi o stromech… Pamatuješ… Nad
údolím… všude samé zelené stromy.“
Zapálil jsem znovu vařič, ať mluví, ať se zahřeje. Napije se. Všecko
se spraví.
„Byl tam Rak…“
Šeptala stále tišeji, pak už jen seděla a dívala se na mne, nebo mým
směrem, nevěděl jsem, jestli mne vnímá, ve stanu bylo znovu horko,
ale benzín rychle docházel, zbývá jen na vaření, nemůžu topit.
„Ještě trochu. Napij se ještě trochu.“
Zkusila to, rozkašlala se, ne hlasitě, ale stálo ji to mnoho sil, kašel
s ní třásl, bál jsem se, že bude zvracet, zakryl jsem spacák svou bundou, utichla. Nezvracela. Pomohl jsem jí znovu se posadit.
Po minutách otevřela oči, hleděla přímo na mne, teď mne vnímala
docela určitě, viděl jsem, že je znovu tady, se mnou, s hrnkem chladnoucího čaje, ve stanu ztraceném v horách, ve vichřici, která nám
nedovolí dát se na cestu. Konečně se vrátila.
„To nevadí.“
Už nešeptala, mluvila tiše, ale zřetelně.
„To nevadí, Folky.“
Oči se jí pomalu rozostřily, víčka klesla. Usnula. Položil jsem ji,
utěsnil spacák, aby neprochladla. Zelené stromy.
167
*
Vítr ječel, sněžný prach vytvořil bílý tunel, jímž jsme se řítili
vstříc času, zasypal jsem sněhový límec stanu, udusal, přivlekl další
kameny, před vchodem navršil hromadu sněhu na vaření. Byli jsme
na ostrově uprostřed zabijáckého bílého oceánu.
Musíme odejít, nebudu čekat na světlo, nebudu čekat, až vítr
ustane, jakmile jen trochu poleví, hned, jak se roztrhnout mraky, aby
bylo vidět alespoň kus, vyrazíme, Krovka to dokáže, budu ji podepírat a směrem dolů to bude snadnější, vezmeme jen nejnutnější věci,
už žádná lana, žádné šrouby, po šikmém svahu bychom mohli sjet a
dole, na trávě, ji můžu i nést. Půjde to. Jen vítr musí přestat. Přestaň,
kurva, na půl dne přestaň. Prašivých pár hodin.
Navigátor. Snad by pomohl, i když jsem tomu nevěřil, vyrval jsem
jej z batohu. Displej zůstal slepý, lhostejná bezcenná škatule. Baterky
se vybily.
Vítr neustával.
Co by udělal Rak? Vymyslel by něco? Ne, nic jiného než já. Nevymyslel by nic. Ani já jsem nic nevymyslel. Nešlo nic vymyslet. Snažil
jsem se, konstruoval ty nejšílenější varianty, ale nešlo to. Nebylo to
možné. Žádné další možnosti. Jen jedna cesta.
Vítr šílel.
Vyhlédl jsem ven, ve stanu zavířil bílý prach. Neviděl jsem ani na
metr. Dosáhl bych rukou na místo, kde bílá plocha odrazila světlo
baterky.
Byl čas, zažehl jsem znovu vařič.
Odpočítal dalších šest tablet.
Cukr. Cukr došel. Vhodil jsem do hrnce kus čokolády a pár zbylých kousků sušených jablek. Voda bublala, pára se ihned srážela na
látce, promočila by nás ještě víc. Zhasnul jsem vařič.
Ležela na boku. Tiše. Ne tak.
Rozepnul jsem oba spací pytle.
Z pootevřených úst jí vytékal tenký provázek slin.
Vrátil jsem léky do krabičky.
Vypil čaj.
Položil jsem ji na záda. Otřel ústa. Vzal si svůj spací pytel. Srovnal jí ruce podél těla, slepené vlasy kolem obličeje. Zapnul zip. Utáhl
obě šňůry. Už tu nebyla.
168
*
Pracoval jsem pomalu a soustředěně. Odměřil šňůru. Přepálil
plamenem. Na koncích vytvořil smyčky, zvolna, klidně. Zkusmo navázal na lano, vyzkoušel. Pečlivě smotal, závit vedle závitu.
Vítr.
*
Nespím, poslouchám vítr.
Je v něm vše, zurčení vody, drnčení strun, zelený šum větru
v korunách, cinkání lžic, praskání ledu, který pokrývá kameny
Rakova hrobu. Před minutou letěl kolem něj. Raka neslyším.
Do půlnoci vybil nejhorší zuřivost.
Je ještě tma.
Hvězdy prosvítají dírami v nízko letících mracích. Severní obzor
zabliká, pak se celý nakrátko rozzáří světlem vzdálených blesků. Skládám věci do batohu. Žádné hřmění, bouře je vzdálená a zvuk odletěl s
větrem. Ovíjím lano kolem Krovky. Hvězd je čím dál víc, mraky padají
do Tibetu. Na vteřinu zahlédnu obrys vrcholu.
Nespěchám.
Obzor je růžový, když stojím nad trhlinou. Odvazuji lano, pozorně
ukládám do batohu. Budeme ho potřebovat.
Kleknu si ke Krovce.
Postrčím pytel oběma rukama, krátce to zasyčí, když odjíždí po
svahu, přepadne přes okraj trhliny a mizí mezi stěnami chladného
modrého ledu.
Stoupám vzhůru, sníh se mění v led, drtím jej hroty maček a vítr
mi pomáhá, tlačí mne do zad, vzhůru, k vrcholu, na konec cesty. Ještě
se otočím, do očí mne bodnou paprsky vycházejícího slunce, místo
pod poslední skálou hřebene tone ve stínu, ale stan napůl zasypaný
sněhem ještě vidím.
Pláň je dlouhá, vítr svistí kolem uší a je v něm všechno, Krovka se
cinkavě směje, jemný bílý prach mizí závratnou rychlostí v dálce, Rak
cosi nezřetelného povídá, nerozumím mu, ale vím, co chce, musíme
dojít na konec cesty, dostat to, co pro nás svět přichystal, proč nás
sem přivedl. Je to naše cesta, jediná, po které jsme mohli jít, kráčíme
všichni spolu, slunce už stoupá, vrchol Ombigajčanu, ta bílá nevýrazná oblina září, odvíjí se z ní dlouhý chochol páry, musím zastavit,
vydýchat se. Neohlížím se. Dívám se před sebe a nahoru, tam, kde za
tenkou vrstvou zbývajícího vzduchu není už nic, jen vesmír.
Už jdu. Vždyť už jdu, vidíte, že jdu.
169
Ano. Já vím. Pro Pásom, pro tvoji mámu, Raku. Odnesu, kolik
budu moci. Co pro tebe, Krovko? Směješ se.
Bolest mi trhá břicho. Nezlobte se, zastavím jen na chvíli. Jsem
unavený, ale dojdu.
Tibetské hory jsou nekonečné, vyprahlý oceán skal bez hranic,
od obzoru k obzoru. Odkopávám sníh, zavrtávám šrouby do ledu.
Důkladně. Zahrnu sněhem, aby se k nim slunce nedostalo. Správně,
vždyť já vím, že je to správně. Lano, opletené jasnými barvami. Úvazek. Hlavní smyčka, posouvá se. Smyčky kolem bot, zaklesnout mezi
hroty maček.
Visím sám na ohromné skleněné stěně, vítr zůstal nahoře, vzduch
je klidný a přívětivý. Snažím se zahlédnout Rakův pilíř. Dolů, ještě
dolů. Jedna lanová délka. Nespěchej. Stojím ve smyčkách, posunu
uzel, zavěsím se.
Jsem příliš vpravo, spustím se ještě níž, lana už zbývá jen pár
metrů.
Cepíny se zasekávají do ledu, rozlétává se v ostrých odštěpcích,
udeří mne do tváře. Sunu se po stěně. Tři metry. Dva. Balvan, plošina
je pod ním. Ještě dolů.
Dokázali jsme to.
Úzká kamenná římsa, tmavý vchod do skalního výklenku, zastřešený obrovskou šikmou deskou. Lano nestačí, odvážu se, zarazím
cepín do spáry, konec omotám kolem něj.
Jsme na konci.
Raku, Krovko, máme to. Mraky zmizely, slunce stoupá, zrcadlově
hladké ledovce modře září. Vcházím do jeskyně.
Odnesu, kolik budu moci. Jistoty, nejsilnější jistoty, prostupuje
mnou a celým světem, dává mi sílu, jakou jsem dosud nepoznal.
Sedím před jeskyní, pode mnou nekonečno hor. Stačí vztáhnout ruku
a jedním pohybem je smazat.
Jeskyně je prázdná.
Jen docela vzadu stojí kamenná deska. Vyvlekl jsem ji na římsu.
Loupe se mi kůže, v prasklinách se leskne krev. Prsty se dotýkám
ornamentů, obkroužím velké kolo i vnitřní kruh, vyplněný písmeny.
Kolo osudu. Pohladím desku dlaní, za Krovku. Za sebe. Za tu nekonečnou sílu.
Dostanu se odsud, vím to. Slunce letí nebem, vyšplhám zpátky na
vrchol a po ledovci, krásné bílé ploše tvrdého ledu sejdu dolů, tam, kde
bude šustit suchá žlutá tráva. Lehnu si na ni. Síla se zlehka vytratí,
slunce bude hřát a usnu. Dokážu to.
Dnes ne. Zítra.
Dnes zůstanu silný.
170
Kamenné řeky v údolích černají, slunce rudne a sklání se
k západu.
Postrčil jsem kamennou desku oběma rukama, letí po ledu, až se
změní v šedou čmouhu, narazí na skálu a osud vybuchne, rozletí se
v oblak střepů, jejichž hroty se zabodnou do modrého ledu. V ústech
mám hořkou chuť, chuť suchého listí.
Je léto a nízké slunce stále prozařuje mé tělo. Cítím jeho sálání,
přes víčka vidím velký červený pulzující kotouč, jak se valí oblohou,
krouží a teplo proudí a proudí, aby prohřálo stále studenou, mrazivou zem.
Pak kotouč zežloutne, zbělá, zmodrá a zastaví se. Zem zmrzne na
kost a má tvář přimrzne k ní. Zavírám oči.
Magin Goth, Nepál, únor 2007
171
Fotografie Janahe
Poslední změny 25. května 2007
172