Untitled - Between

Nový Zéland 2010
Obsah:
Obsah:......................................................................................................................................... 1
Mapa trasy: ................................................................................................................................. 2
1. den – 31.12.2009 - čtvrtek...................................................................................................... 3
2. den – 1.1.2010 pátek .............................................................................................................. 4
3. den – 2.1. sobota..................................................................................................................... 4
4. den – 3.1. neděle..................................................................................................................... 5
5. den – 4.1. pondělí ................................................................................................................... 6
6. den – 5.1. úterý....................................................................................................................... 8
7. den – 6.1. středa.................................................................................................................... 11
8. den – 7.1. čtvrtek .................................................................................................................. 12
9. den – 8.1. pátek .................................................................................................................... 14
10. den – 9.1. sobota................................................................................................................. 16
11. den – 10.1. neděle............................................................................................................... 18
12. den – 11.1. pondělí ............................................................................................................. 20
13. den – 12.1. úterý................................................................................................................. 22
14. den – 13.1. středa................................................................................................................ 25
15. den – 14.1. čtvrtek .............................................................................................................. 27
16. den – 15.1. pátek ................................................................................................................ 30
17. den – 16.1. sobota............................................................................................................... 32
18. den – 17.1. neděle............................................................................................................... 34
19. den – 18.1. pondělí ............................................................................................................. 36
20. den – 19.1. úterý................................................................................................................. 38
21. den – 20.1. středa................................................................................................................ 40
22. den – 21.1. čtvrtek .............................................................................................................. 41
23. den – 22.1. pátek ................................................................................................................ 44
24. den – 23.1. sobota............................................................................................................... 45
Náklady na cestu a další informace:......................................................................................... 46
Ubytování - podrobněji: ........................................................................................................... 47
Doprava - podrobněji: .............................................................................................................. 48
Ostatní - podrobněji:................................................................................................................. 49
1/49
Nový Zéland 2010
Mapa trasy:
Růžově vyznačena trasa naší cesty:
čárkovaně – přelet letadlem
plná čára – po zemi
tečkovaně – plavba trajektem
2/49
Nový Zéland 2010
1. den – 31.12.2009 - čtvrtek
Náš silvestrovský den začal budíčkem před šestou hodinou. Proběhlo rychlé dobalení
posledních věcí a jeli jsme na letiště. V pracovní den je spojení na letiště velmi rychlé a bez
tlačenic. Na letišti jsme si nechali zabalit batohy do ochranné fólie. Tentokrát jsme měli na
balení speciální požadavek: aby z igelitu koukali popruhy batohů a mohli jsme v Londýně
přejet z jednoho letiště na jiné letiště bez rozbalení fólie. K snídani jsme si dali tousty a pak
nasedli do prvního letadla Wizz air. Let probíhal v pohodě. Jelikož to byl nízkonákladový let,
tak jsme neměli na palubě žádné občerstvení. Dali jsme si tedy další toust z našich zásob a
přistáli v Londýně na letišti Louthan.
Ceny v Londýně jsou závratné. Chvíli jsme
zjišťovali možnosti, jak se dostat z letiště
Louthan na letiště Heathrow. Cesta přes
centrum Londýna nevycházela o moc levněji
a s ohledem na únavu jsme se rozhodli pro
autobus National Express jedoucí přímo na
druhé letiště Heathrow (cena 20,50 £)
v 11:45. Čekali jsme na nástupišti číslo čtyři,
jak nám řekli na informacích. Nějaký
autobus přijel, ale na nástupiště šest. V 11:42
jsem se šel zeptat řidiče, zda náhodou nejede
na Heathrow. On že tam jede a že už odjíždí,
tak kde jsme. Rychle jsme dali batohy do
kufru, nastoupili a hned vyjeli. Hodinová
Spící Hanka na vozíku, Londýn
cesta okolo Londýna, kde není nic k vidění a
byli jsme zas na letišti. Zjistili jsme, že jsme u letištní budovy terminálů 1,2 a 3, které jsou
pohromadě, ale my jsme potřebovali terminál 4. Mezi terminály jezdí zdarma podzemní vlak.
Vlakové spojení je pohodlné a hezké. Bylo tam také teplo, tak jsme přemýšleli, že budeme
chvíli vlakem jezdit sem a tam. Ale pak jsme přeci jen šli do haly terminálu čtyři. Dal jsem
batohy na vozík, Hanka si sedla na batohy a jeli jsme halou. Když jsme našli opuštěné zákoutí
haly s volnými sedačkami, tak jsme se tam utábořili. Jedli jsme, blbnuli, Hanka koupila čaj a
horkou čokoládu na zahřátí. Čekání do osmi večera bylo trochu dlouhé, zvlášť v chladné
překlimatizované hale, ale dočkali jsme se. S váhou batohů nebyl problém, jelikož na první let
z Prahy jsme museli mít váhu do 15kg a to
bylo nejpřísnější ze všech letů. Při čekání na
určení brány odletu jsme se procházeli halou
a našli letadlo Korean air. Hanku zaujalo, že
bylo obrovské a patrové – Boeing 747-400.
Říkala, ať zařídím, že s ním poletíme. Sice
jsem to nezařídil, ale přesto jsme s ním
letěli. Sympatické letušky a prostornější
místa
k sezení
oproti
předchozímu
nízkonákladovému letu. K večeři nám
nabídli korejské jídlo „bibimbap“ nebo
hovězí. Já věděl o co jde, z dřívějších letů
s Korean air, tak jsem si dal hovězí. Hanka
testla korejské jídlo. Ze začátku Hanka
Boeing 747-400 a Hanka, Incheon
vypadala nadšeně z toho jídla, ale pak jí to
3/49
Nový Zéland 2010
přešlo. Každý jsme měli svou obrazovku před sebou, koukali jsme na filmy a pak nějak
usnuli.
2. den – 1.1.2010 pátek
Přechod do Nového roku jsme prospali v blíže nespecifikovaném časovém pásmu. V jeden
moment jsem vykoukl z okýnka a zahlídl jsem v nějakém městečku rozsvítit se střídavě
zelené a červené světlo dvakrát po sobě. Byli jsme někde nad Ruskem za St. Peterburkem,
kde byla zřejmě jedna hodina po půlnoci, takže asi jen opožděný dozvuk Silvestra. Střídavý
spánek zakončený snídaní, přibližně v 14 hodin korejského času. Časový posun Jižní Koreji,
vůči české republice, je 8 hodin. Čekalo nás klidné přistání na letišti Incheon a byli jsme po
deseti a půl hodinovém letu zas na zemi.
Zimní výzdoba, Incheon
Zelený sezamový zákusek
Slunečný Auckland
V Jižní Koreji jsme měli necelé dvě hodiny, takže jsme tak akorát přešli k naší odletové bráně
a odbavili se. Tentokrát jsme letěli menším letadlem. V 17:20 místního času jsme odlétali.
Tentokrát si už ani Hanka nedala korejské jídlo. Nicméně i u hovězího jídla byl zelený
sezamový zákusek. Korejci jsou vysazený na sezam. Alespoň tedy u Korean air. Zákusek byl
hnus. Zase nás čekalo střídavé spaní kombinované s koukáním na televizi.
3. den – 2.1. sobota
Časový posun mezi Jižní Koreou a Novým Zélandem je další čtyři hodiny. Snídani jsme měli
v šest hodin novozélandského času. Přistáli jsme v Aucklandu a šli na celní kontrolu. Zaškrtli
jsme, že nemáme jídlo a že máme „turistické vybavení“. Nejdříve celníci chtěli, ať vyndám
stan, který někam odnesli na kontrolu. Pak jsme šli na skener a našli jablka v mém malém
příručním batohu. Jak se ukázalo, tak zde na Novém Zélandu tuto kontrolu berou opravdu
vážně. Vzali si mě bokem a po několika otázkách ohledně vyplnění formuláře mi řekli, že za
špatné vyplnění je pokuta 200 $NZ. Chvíli jsem s nimi o tom diskutoval, ale nebylo moc o
čem a zaplatil jsem. Vedle dvě vysmáté turistky měly každá jednu mandarinku. Úsměv se jim
postupně vytrácel a dostaly každá stejnou pokutu jako já. Ještě jsme měli štěstí, že jsem
všechna čtyři jablka měl u sebe jen já, jinak by Hanka dostala taky stejnou pokutu. Nemluvě o
tom, že podle pozdějších informací jsme zjistili, že není výjimkou, když za takový přestupek
4/49
Nový Zéland 2010
člověka vykážou ze země a jede rovnou domů. U okýnka jsme si vyzvedli stan, který nám bez
problémů vrátili.
Zjistili jsme, že vnitrostátní letiště je jen deset minut chůze
od mezinárodního letiště. Hanka byla unavená, tak si sedla
na batohy na vozíku a vezl jsem ji na terminál místních letů.
Cestou jsme směnili první eura na novozélandské dolary.
Jak se během našeho pobytu ukázalo, tak letiště
v Aucklandu je to nejhorší místo, kde se dají měnit peníze.
Nejvýhodnější kurz je naopak při platbě platební kartou.
Každopádně náš přibližný kurz pro přepočítávání cen byl
14 korun za 1 novozélandský dolar. Venku bylo nádherně,
slunečno, horko. Bylo teprve ani ne jedenáct hodin a tak
jsme zkusili, zda nám nevymění letenku na dřívější let.
Bohužel u naší levné letenky to nešlo vyměnit (stálo by to
180 $NZ na osobu, což bylo dvojnásobek nákupní ceny),
tak jsme měli pět hodin čas na poflakování. Natáhli jsme se
na trávník na cestě mezi letištními budovami a vyhřívali se
Ve „věznici“, Christchurch
na sluníčku. Policie před letištní halou hlídala, aby se tam
lidé dlouho nezdržovali s auty. Trochu nám vyhládlo, tak
jsme zašli do nedalekého McDonalds a dali si tam každý menu (dohromady 2 menu 15,50
$NZ). Po 15 hodině jsme došli k bráně číslo 32 a nasedli na náš let do Christchurche. Bylo
zataženo, ale občas jsme viděli pobřeží pod sebou.
V Christchurchi před letištěm nám nabízeli
shuttle bus (dodávka za 30 $NZ) vezoucí
vícero lidí nebo taxi (35 $NZ) bez čekání a
jedoucí přímo a jen s námi. Hanka byla
hrozně unavená, takže jsme jeli taxíkem a
nehledali zastávku normálního autobusu.
Taxikář nás hodil přímo k Jailhouse
accommodation, kde jsme měli rezervaci na
první noc na Novém Zélandu. Bývalá
věznice
rekonstruovaná
na
hostel.
Ubytovali jsme se (65 $NZ/dvoulůžák)
v malé „cele“ s palandou. V kuchyňce jsme
si uvařili rychlou večeři, dali si sprchu a šli
spát. Po třech dnech na cestě, byť v reálu
zkráceno o časový posun a dvou nocí
v letadle, jsme konečně leželi v posteli.
Zrekonstruovaná věznice, Christchurch
4. den – 3.1. neděle
Ráno po snídani jsme zajeli do centra města (MHD 2,80 $NZ). Nezdržovali jsme se tam, jen
nakoupili v supermarketu jídlo a plynové bomby (9 $NZ malá). Autobusem jsme jeli zas
zpátky do hostelu, kde jsme přebalili batohy. Rozloučili jsme se v hostelu a s přestupem dojeli
na okraj města Christchurch, na silnici Main south road.
5/49
Nový Zéland 2010
Začali jsme stopovat. Asi hodinu jsme tam stáli a pak
zastavili dva Francouzi, kteří měli v plánu rok cestovat a
pracovat na NZ. Dobře se s nimi povídalo, až jsme dojeli do
města Geraldiny. Tam jsme pod stromem něco poobědvali a
zase stopovali. Celkem brzo zastavil kluk z Hongkongu.
Chtěl příspěvek na benzín, tak jsme mu to odkývali, aniž
bychom tušili kolik to bude. Dovezl nás k Pukaiki lake,
jezero ležící nedaleko Mt. Cook, na křižovatku silnic k Mt.
Cook. Chtěl 40 $NZ, což nebylo málo. Jelikož jsme neměli
$NZ, tak jsme mu dali 20 euro. Asi hned třetí auto nám
zastavilo. Japonec, pracující ve vesnici Mt. Cook, nás vzal.
Před námi bylo zataženo a nejvyšší hora Nového Zélandu
Mt. Cook nebyla vidět, tak jsme se rozhodli přespat
v kempu Glentanner park asi 20 kilometrů před vesnicí.
Bylo tam celkem dobré počasí. Ubytovali jsme se (16 $NZ
Stopování na NZ
na osobu) v kempu vybaveném kuchyní, záchody,
prádelnou. Udělali jsme si procházku k jezeru, které mělo
nádhernou zelenomodrou barvu. Zbarvení je způsobené stékající vodou z ledovců. Večer byl
hodně silný vítr a vypadalo to, že nás to snad odfoukne i se stanem.
Mt. Cook v mracích, kemp Glentanner
Jezero Pukaiki
5. den – 4.1. pondělí
Ráno jsme řešili, zda jet k Mt. Cook vesnici
nebo ne. Bylo tam zataženo a vypadalo to,
že možná i prší. Nakonec jsme tam přeci jen
vyrazili. Stopli jsme pani s dcerou
z Chicaga. Jeli přímo do Hooker valley, kde
je kemp, což bylo ideální. Rozloučili jsme se
s nimi a za deště přešli k přístřešku v kempu.
Přístřešek byl hezký, ale docela protahoval a
bylo tam chladno. Déšť létal téměř
vodorovně, jak byl silný vítr. Zahráli jsme si
Carcassonne a dali si svačinu. Malinko
polevil vítr, tak jsme vyrazili k jezeru
6/49
Ranní pohled na Mt. Cook věstil déšť
Nový Zéland 2010
Hooker lake. Kvůli dešti jsme původní asi čtyřhodinovou procházku zkrátili na hodinu a došli
jen k Mueller lake. Vrátili jsme se zpátky do přístřešku, kde jsme si nechali velké batohy a šli
stopovat. Při stopování nám už naštěstí nepršelo. Brzy nám zastavil Švýcar, který si užíval
prázdnin, než nastoupí do armády na povinou službu. Fajn kluk, zastavili jsme na chvíli u
jezera, udělali fotky a pokračovali. Krajina mezi Twizel a Wanaka je nádherná. Zvlněná
krajina, samý kopec, bez stromů a křoví, vcelku suchá a hnědá. Ve městě Wanaka jsme se
rozloučili u informačního centra.
Čekání na lepší počasí
Za deště u jezera Mueller lake
V informačním centru jsme si nechali batohy a šli do centra města. Bylo nádherné počasí a tak
jsme se u krásného jezera posadili na zem a kochali se. Krásný výhled na jezero Wanaka a
okolní kopce. Hanka krmila kachny a racky. Nákup jídla byl úspěšný, ale peníze jsme
nevyměnili. I v pondělí byly banky zavřené. Na trávníku jsme se najedli a vyhřívali se na
sluníčku. Po odpočinku jsme se vydali na stopa za město. Slunce pálilo a moc se nedařilo. Po
víc jak hodině jsme sice stopli auto, ale svezli nás jen na křižovatku asi o kilometr vedle, kde
se dělil směr na Queenstown a West Coast. Pán s rodinou byli z Nového Zélandu a vůbec
jsme jim nerozuměli. Zase víc než hodina čekání a pak nám zastavil chlápek z ostrova Tonga.
Nejel daleko, ale hodil nás aspoň o pár kilometrů dál do města Albert Town, kde byl kemp.
Moc jsme se nehnuli, ale aspoň jsme měli nouzovku, kde přespat pro případ, že nám už nikdo
nezastaví. Po další hodině stopování jsme to vzdali a zalezli do kempu.
Kemp byl bez obsluhy a jen se do schránky
hodil vyplněný papírek a peníze. Stálo to 14
$NZ pro nás dva. My měli po kapsách
celkově jen 32,50 $NZ. Dvacku se mi tam
dávat nechtělo, tak jsme tam dali jen 12,50
$NZ. Postavili jsme stan u řeky, povečeřeli,
udělali si výlet po okolí a ulehli.
Křižovatka na které jsme hodinu stopovali
7/49
Nový Zéland 2010
Hanka vaří večeři v kempu, Albert Town
Suché klima vnitrozemí jižního ostrova
Mapa okolí města Wanaka – žlutě vyznačena naše trasa
6. den – 5.1. úterý
Ráno když jsme balili věci, tak se v kempu objevil týpek, co kontroloval kasičku a stany.
Hanka na něho houkla naše číslo, všichni ostatního ho měli dle pokynů za oknem auta a bylo
to v pohodě. Neřešil, že má o trochu míň peněz, než by měl mít. S mírnými obavami po
předchozím dni, kdy se moc nedařilo, jsme šli na stopa. Aut moc nejezdilo. Dva kluci co
8/49
Nový Zéland 2010
zajížděli do kempu na nás houkli, že za dvě minuty jedou zas pryč a že nás vezmou. A tak se i
naštěstí stalo. První Novozélanďané, s kterými jsme si popovídali. Živili se tím, že jezdili
s turisty na kajaky. Pohodoví mladí týpci co nechodí daleko pro slova „cool, fucking crazy“ a
podobně. Míjeli jsme nádherný jezera Hawea a Wanaka, počasí bylo nádherné a ačkoliv jsme
viděli krajinu jen z auta, bylo se na co dívat. Povídali, že i v zimě jsou silnice sjízdné, a že
když je velká vánice, tak je třeba půl dne sníh na cestě. V extrému maximálně dva dny, takže
není potřeba řešit odklízení sněhu ze silnic, kterých tu je tisíce kilometrů a těžko by se
udržovaly.
Odpočívadlo u Makarora
Blue pools
Vysadili nás v Makarora, kde nabrali nějaké turisty, kteří si zaplatili výlet na kajakách. Je to
místo, kde je jen informační centrum, kavárna a to je vše. Tedy ještě dráha pro letadélko a
helikoptéru, které na vrchol kopce vyvážely turisty, kteří pak šli pěšky a zpátky lodí nebo měli
jen vyhlídkový let. Dali jsme si malou svačinu a šli zas stopovat. Aut moc opět nejelo.
Pozorovali jsme letadélko a vrtulník jak vzlétávaly a občas projelo auto. Jeden kluk, co šel
kolem, se nás začal vyptávat na plán a tak. Říkal, že chtěl taky na ledovec jako my, ale že
předpověď počasí je špatná na další dny, tak se radši jde projít po okolí, dokud je hezky.
Stopovali jsme a když nás to po nějaké době
přestalo bavit tak jsme vyrazili pěšky ať se
trochu protáhneme. Netrvalo to zas tak
dlouho a zastavil nám Němec s dodávkou.
Nasedli jsme dozadu a vyjeli. Nevěděl, kam
jede, my taky ne, ale všichni jsme směřovali
na západní pobřeží. Cestou jsme několikrát
zastavili u různých zajímavostí. První Blue
pools. Půlhodinová procházka k řece
s krásně čistou vodou. Nepřipomínalo to
bazénky nebo tůňky jak by člověk podle
názvu čekal, tak jsme šli dál, ale už tam nic
nebylo. Respektive byla tam krásná příroda,
ale ne nic s vodou. Cestou zpátky jsme
Vodopád Fantail a hustá vegetace kolem
pozorněji četli cedule a opravdu to u řeky
mělo být ono. Dál jsme zastavili u vodopádu Fantail, který nebyl nijak výrazný. Hanka měla
hrozný hlad, ale holt nebylo, kde se najíst. Ještě jedna zastávka u vodopádu Thunder Creek,
který byl třicet metrů vysoký a pak jsme dojeli k městu Haast. Bylo zataženo, poprchávalo a
9/49
Nový Zéland 2010
celkově nic moc. Němec, že i přes to hnusné počasí pojede na pláž, což bylo mimo naší trasu,
tak jsme se rozloučili.
Okolí Blue pools
Vodopád Thunder Creek
S Hankou v deštném pralese
Za poprchávání jsme stopovali na křižovatce, kde to nevypadalo moc optimisticky. Krom
deště se objevily muchničky, které nás žraly. Naštěstí ne až za tak dlouho nám zastavil mladý
kluk z Německa. Byl čerstvě vystudovaný doktor, co si užíval poslední prázdniny, než
nastoupí do práce. Říkal, že přesně na stejném místě stopoval nějaký týden zpátky. Moc se
mu nedařilo stopování, tak si nakonec půjčil auto. Nám se sice celkem dařilo stopovat, ale
taky jsem uvažoval o půjčení auta. Jenže jsem si nevzal řidičák, tak nebylo co řešit. Byl to
hodně pohodový kluk a moc fajn se s ním kecalo. Zvažoval, zda půjde na Copland trek, který
vede z Fox Glacier k Mt. Cooku. O tom treku jsem taky uvažoval a místo objíždění hor jsem
je chtěl původně přejít. Vzhledem k náročnosti treku a tomu, že Hanka byla nemocná před
odjezdem jsem to dál už neplánoval. Počasí však bylo stále deštivé a tak to i Němec nechal na
jindy, až se bude zas vracet na jih a doufal, že bude hezčí počasí. Ve městě Fox Glacier jsme
si udělali pauzu. On si dal kafe a my hot dog a chicken nugets. Hot dog nás překvapil, jelikož
na Novém Zélandu to je párek na tyčce obalený asi ve smaženém vajíčku. Pokud člověk chce
hot dog na jaký jsme zvyklý, musí chtít „americký hot dog“. S Němcem jsme se svezli ještě
kousek do městečka Franz Josef Glacier. Ukázal nám ještě kde bydlel, když tu před časem
nocoval a naše cesty se rozdělily.
Pohled z okna našeho hostelu
K vidění je vícero zajímavých stromů
10/49
Nový Zéland 2010
První dva hostely byly plné a ve třetím měli volné jen dormitory (pokoje pro víc lidí). Vzali
jsme tedy pokoj pro čtyři lidi. Nejprve, po dost hladovém dni, jsme si udělali jídlo. Pak jsme
si dali sprchu a když jsme se vrátili na pokoj, tak tam byli dva Italové pracující v Austrálii.
Udělali si výlet na dvanáct dní na Nový Zéland.
Vzdálenosti na Novém Zélandu jsou velké, a i když jsme vypustili plánovaný výlet lodí v
Milford Sound na jihu, tak se to zdálo stále napjaté v našem časovém programu. Udělali jsme
si druhou večeři a pak ulehli.
7. den – 6.1. středa
Franz Josef Glacier
Komerční výstup na ledovec
Chlad v blízkosti ledovce
Po snídani jsme si sbalili, batohy nechali na recepci v hostelu a vyrazili k ledovci. Bylo to
vzdálené asi 5,5 kilometrů od města. Cestou jsme po chvíli stopli jednoho Švýcara, co bydlel
ve stejném hostelu jako my a tak jsme si zkrátili pěší výlet. Od parkoviště začínala cesta
k ledovci respektive několik různých cest po okolí. Nejdříve jsme došli k ledovci a kochali se.
Pozorovali jsme hodně skupin, jež šly přímo na ledovec
organizovaně a za peníze. Dost přelidněno. Potkali jsme
tam čtyři Čechy. Seděli jsme u ledovce, svačili a pozorovali
tu masu ledu. Neustále nad námi létaly vyhlídkové
vrtulníky. Bylo oblačno, ale naštěstí nepršelo, jak
předpovídali. U ledovce byla docela zima, ale nechtělo se
nám odtamtud odejít. Když jsme se vrátili k parkovišti, tak
jsme vyrazili jinou cestou. Vyšli jsme na kopec s vyhlídkou
na ledovec i když jsme byli od ledovce trochu vzdáleni.
Skalní stěna u ledovce
Zpátky do města jsme se prošli pěšky. Nakoupili jsme,
vyzvedli batohy a šli stopovat. Zastavil nám Australan,
který byl v Queenstownu na svatbě své sestřenice a jel do
Christchurche. Docela dlouhá vzdálenost na jeden den jízdy
autem, ale pán říkal, že v Austrálii jsou vzdálenosti tak
velké, že tam běžně jezdí tisíc kilometrů za den. Milý,
klidný chlapík ochotně nabízel, že když budeme chtít někde
zastavit, ať řekneme. Jednou jsme zastavili u křoví Hance
11/49
Nový Zéland 2010
na záchod a pak krátké protažení u nějakého jezera. Ačkoliv město Greymouth bylo asi dvacet
kilometrů za jeho odbočkou, tak nás tam dovezl až do kempu. Kemp byl vybraný podle
průvodce Lonely Planet a patřil do řetězce kempů s názvem Top 10. Byl dost velký a
vybavený, což pro nás byla spíš nevýhoda (20 $NZ/osobu). I tak jsme se ubytovali. Zjistili
jsme, že jsme ztratili kolíky od stanu. To bylo dost nepříjemné vzhledem k očekávanému dešti
a větru. Šel jsem na pláž a tam bylo naštěstí dost vyplaveného dřeva. Z klacků jsem udělal
kolíky a postavili jsme stan. Nebylo to ideální, ale nic lepšího se nedalo dělat. V kuchyňce
jsme si udělali večeři a pak se prošli krátce po pláži, kde bylo větrno a zataženo.
Hustá vegetace deštného pralesa
Údolí s ledovcem Franz Josef Glacier
Ve stanu naproti nám měli patrovou postel,
pán před stanem na skládacím stole krájel
všelijaké přísady a připravoval večeři jak
v nějakém kuchařském pořadu. Zalezli jsme
do stanu a ulehli.
Celou noc foukal vítr a pršelo. Díky klackům
nám do stanu vůbec nenateklo a stan
neuletěl, ale plachty byly přeci jen volnější a
tak byly docela hlučné ve větru.
Pláž u které jsme spali, Greymouth
8. den – 7.1. čtvrtek
Ráno jsme zjistili, že se uvolnila přes noc předsíňka stanu a tak nám trochu nateklo do bot.
Posnídali jsme a vyrazili. Akorát se zas rozpršelo. Za deště jsme opustili kemp a došli na
hlavní silnici vedoucí do centra Greymouthu. Déšť byl silný, tak jsme se schovali pod stříšku.
Když to polevilo, tak jsme se vrátili na stopa. Místo na stopování nevypadalo dobře a bylo to
jen asi dva kilometry do centra, tak jsme vyrazili pěšky. Doufali jsme, že zas nezačne pršet.
Po chvíli jsme narazili na supermarket a tak jsme udělali velký nákup. Ceny v malých
městech jsou bohužel vyšší než ve větších městech. Každopádně supermarket nabízí alespoň
12/49
Nový Zéland 2010
v mezích možností levné ceny. Když jsme
došli do centra města, tak se zase rozpršelo.
Koupili jsme kolíky ke stanu, Hance
pláštěnku na batoh a šli jsme z města. Déšť
zesílil a tak jsme se „utábořili“ v altánku na
břehu řeky a najedli se. Měli jsme opět
chleba a pomazánku „humus“, což je
nejlevnější co lze koupit na Zélandu. Sýry,
salámy a podobně jsou o dost dražší. Bylo
chladno a Hanka chtěla něco na zahřátí, tak
jsme šli hledat nějakou kavárnu. Místo toho
jsme na konci města našli informační
centrum. Orientačně jsme se zeptali na cenu
autobusu do Punakaiki (14 $NZ/osobu).
Altánek, kde jsme svačili, Greymouth
Stále hustě pršelo a na stopování to nebylo,
tak jsme nakonec koupili lístky na autobus.
Bylo 13 hodin a jel v půl druhé. Zároveň jsme si zarezervovali hostel v Punakaiki
(70 $NZ/dvoulůžák), abychom se mohli usušit. Za necelou hodinku jízdy autobusem jsme
ujeli přibližně čtyřicet kilometrů a vystoupili do stejného deště jako v Greymouthu.
Pobřeží před hostelem, Punakiki
Relativně hezké počasí, Punakaiki
Měli jsme to necelý kilometr k hostelu. Déšť sílil, vítr se zvedal a my se cestou chvílemi
zastavovali, jelikož se moc proti tomu větru a dešti nedalo jít. Úvodní rozladění přešlo ve
veselou náladu, jelikož bylo jasný, že budeme stejně mokrý a nemá cenu to řešit. K hostelu
jsme dorazili a potkali tam dva Slováky. Ubytovali jsme se na dvojlůžáku, zapnuli klimatizaci
na topení a začali sušit své věci. Za chvíli jsme měli v pokoji jak v sauně. V kuchyňce bylo
plno lidí a všichni koukali z okna na vlny na pobřeží, déšť za okny, hráli hry nebo si četli.
Najedli jsme se, a jelikož přestalo pršet, tak jsme vyrazili na „skalní palačinky – pancake
rocks“. Bylo pošmůrno, ale nepršelo a tak jsme si prohlédli tyto skály, jež jsou vrstvené a
vypadají jak naskládané palačinky. Při návratu do hostelu jsme ještě mrkli do jedné jeskyně a
pak už zas do hostelu. Sprcha, druhá večeře a šlo se spát.
13/49
Nový Zéland 2010
Skalní palačinky – Pancake rocks
Deštivo, ale krásně zeleno
9. den – 8.1. pátek
Ranní procházka po pobřeží
Po snídani jsme vyrazili na krátkou procházku po pobřeží,
až jsme došli na hlavní silnici a stopovali. Bylo skoro jasno
a sluníčko. Úplný opak předchozího dne. Bylo po ránu a
moc aut nejezdilo. Asi po hodině zastavilo docela malé
auto. Byli jsme tam dost namačkaný, ale začínalo zas pršet
a bylo dobře, že jsme jeli. Byli to dva místní lidé a jeli do
Westportu. Tam jsme nechtěli, ale dohodli jsme se, že nás
vyhodí na křižovatce kousek před městem. Pán moc
nemluvil a pani řídila a pořád se s námi bavila. Bylo jí
dobře rozumět, překvapivě na anglicky mluvícího rodilého
mluvčího. Počasí se stále měnilo. Vystupovali jsme na
křižovatce za jen drobného poprchávání. Na křižovatce byl
kluk stopař, což nebylo dobře, ale holt nebylo na výběr.
Stopovali jsme kus za ním. Přišel další intenzivní slejvák a
tak jsme schovali batohy pod pláštěnku. Naštěstí to byl
docela krátký slejvák.
Jedno auto zastavilo u kluka, nedohodli se a pak slečna zastavila u nás. Bohužel si nevšimla,
že má odbočit, takže jsme jí řekli, že jede špatným směrem. Po čase zastavilo klukovi auto a
naše konkurence konečně odjela. Netrvalo dlouho a zastavilo nám taky auto. Mladý Australan
co pracoval jako průvodce na raftu. Cestoval po světě a živil se raftováním. Cestou jsme se
zastavili v kavárně, jelikož chtěl kafe. Hanka si dala espreso s mlíkem (4,5 $NZ) a já horkou
čokoládu (4,5 $NZ). Kluk jel do Blenheimu a tak jsme s ním jeli na křižovatku Kawatiri
junction.
Vysedli jsme a koukali, že to je dost blbé místo na stopování, jelikož to byla samá zatáčka a
bez odstavného pruhu. Každopádně jsme tam stopovali. Za nedlouho projel kolem nás pickup, který se vrátil a řidič se ptal, zda chceme svézt. Na korbu jsme dali batohy a jelo se. Byl to
Novozélanďan, který mluvil tak, že mu nebylo rozumět. Klasicky jsem s ním komunikoval,
aniž bych věděl o čem je řeč. Když jsem do jeho řeči vsunul poznámku, že má nebezpečnou
práci a nechal ho dál mluvit, tak se mě Hanka ptala co má za práci. Řekl jsem jí, že nevím.
Hanka se hrozně smála a já měl problém zachovat vážnou tvář a komunikovat s ním dál tak,
14/49
Nový Zéland 2010
aby to vypadalo, že vím o čem mluví. On nevěděl, čemu se Hanka směje a říkal „She is
squashed.“. Já jsem mu v duchu naší konverzace přirozeně přikývnul na souhlas a pousmál
jsem se tomu. Hanka se mě zas ptala, co znamená slovíčko „squashed“. Řekl jsem jí, že
nemám tušení a ona se zas hrozně smála, což už zmáhalo i mě a tak jsem při pokračující
konverzaci měl problém se nesmát, ale jen mi cukaly koutky. Slovíčko „squash“ jsme znali
jen jako sport. Odhadovali jsme, že asi říkal, že je vysmátá. Později doma jsme zjistili, že to
znamená, že se mačkala, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že jsme opravdu byli vepředu
trochu namačkaní. Jeli jsme s ním naštěstí jen necelou půlhodinu do Kohatu. Takže jsem
vydržel udržovat konverzaci, aniž bych moc tušil o čem je řeč.
Informační cedule – Abel Tasman NP
Pták v Abel Tasman národním parku
Pán nás vysadil na křižovatce, a jak jsme začali stopovat, tak přes silnici byl chlapík, co šel
k nám. Ptal se, zda jedeme do Motueka. Přikývli jsme a on že se jen rozloučí s kamarády a
vezme nás. Dali jsme malou svačinu a byl u nás. Byl to Novozélanďan žijící ve městě
Kaiteriteri. Vyprávěl nám, že ty, co se s nimi loučil, svezl pár dní zpátky a že u něho bydleli
pár dní. Byl z nich nadšený, jak byli v pohodě. Takový ti alternativní lidi, dredy, marihuana,
pohoda. Pak nám náš „šofér“ říkal, že ročně vypěstuje asi padesát kilo marihuany a že to
slušně nese. Není divu, že se těm alternativním lidem u něho líbilo. Marihuana je sice
zakázaná, ale nejde se po tom tak jako třeba po kreku, říkal. Měl starý auto, aby neupoutával
pozornost. Když jsme mu řekli, že jedeme na Abel Tasman trek, tak řekl, že nás sveze až do
Marahau, odkud se vyráží, což bylo super. Zastavili jsme se v Motuece v infocentru, kde se
musí rezervovat spaní v kempech na treku a pak jsme jeli do Marahau. Tam jsme se
rozloučili. Tim nám dal ještě na sebe telefonní číslo, kdybychom něco v této oblasti
potřebovali, tak že nám pomůže.
Náš stan v kempu Appletree
Oceán při západu slunce, Abel Tasman NP
15/49
Nový Zéland 2010
První den nás čekala jen asi pět
kilometrů dlouhá cesta do kempu
Appletree bay. Bylo hezky, ale ne
moc vedro. Klikatá cestička nahoru a
dolu podél pobřeží. Občas vyhlídka
na pobřeží a pláže. V kempu, který
byl na pláži, jsme postavili stan.
Kemp byl pouze se záchodem a
kohoutkem nepitné vody, respektive
pitné jen po převaření. Najedli jsme
se a kochali vlnkami. Na koupání to
moc nebylo, protože voda byla
docela studená.
10. den – 9.1. sobota
V noci bylo jasno a byly vidět
nádherně hvězdy. Přes den nás čekal
nejdelší úsek, asi patnáct kilometrů.
Posnídali
jsme
cornflakes
s pomerančem a vyrazili. Krajina se
měnila a střídaly se různé druhy
stromů. Nejhezčí byly kapradinové
„palmy“. Cesta se docela vlnila
nahoru a dolu. Pitná voda nám trochu
docházela, tak jsme se rozhodli pro
malou zacházku k Anchorage, kde je
kohoutek s pitnou vodou. Hodně
jsme museli klesnout k pláži, ale
vodu jsme našli a doplnili zásoby.
Přes další kopec jsme se dostali
k pláži Torrent bay. Tam podle toho
kolik je vody (příliv nebo odliv) je
možné jít zkratkou, která je o čtyři
kilometry kratší. Museli jsme si
jednou sundat boty, ale prošli jsme
zátoku kratší cestou. Na druhé straně
pláže jsme poobědvali a koukali, jak
se zátoka za námi zalévá vodou.
Druhá půlka cesty vedla zase
pralesem přes různé potůčky.
Mapa Abel Tasman národního parku: Modře
zvýrazněn začátek treku a místa kde jsme spali.
Červeně vyznačena naše trasa.
Vpravo časy v kolik kde zastavuje vodní „autobus“
a ručně napsané časy odlivů v jednotlivých
zátokách pro možnost jít kratší cestou.
16/49
V Bark bay jsme postavili stan
v kempu, který byl vybaven i
přístřeškem na vaření, pitnou vodou,
ohništi a byla tam také krásná pláž.
Byla tam zátoka, kde kotvilo několik
plachetnic. Připlulo tam i několik lidí
Nový Zéland 2010
na kajacích. Kromě turistiky si tu lidé půjčují kajaky a plaví se podél pobřeží. Když zapadlo
slunko, tak se docela ochladilo. U ohniště lidé diskutovali, ale když jsme se zaposlouchali tak
jsme jim moc nerozuměli.
Rozespalé pozorování hvězd ze stanu
Ptačí hostina
Kajak je oblíbenou alternativou pěší chůze
Pohled na jednu z mnohých zátok
Kopcovité pobřeží
Skrytá opuštěná zátoka
17/49
Nový Zéland 2010
Odpočinek s obědem na Torrent Bay
Klidná hladina a idylická modř moře
Vodní „autobus“ přirážející ke břehu
Přílivem zaplavovaná Torrent Bay
11. den – 10.1. neděle
Na úvod nás čekalo docela strmé stoupání s převýšením 130
m. Nejvyšší převýšení naší cesty. Potkávali jsme vícero lidí
v protisměru. Asi je tam vyložil vodní „autobus“, který tady
jezdí mezi plážemi. U Tonga je jedno z míst, kde se dá
projít pouze za odlivu a neexistuje jiná cesta. Byli jsme tam
za odlivu a tak jsme v klidu přešli po pláži. Další kopec a
terénní vlny přes potůčky s občasnými výhledy na moře.
Pláž Awaroa byla již na dohled. Když jsme k ní sestoupili
začalo poprchávat a déšť sílil. Zrychlili jsme a došli do
kempu. Hanka byla unavená, tak si zatím sedla a já postavil
stan. Rychle jsme naházeli věci do stanu, jelikož už pršelo
dost silně. Když déšť trochu polevil, tak jsme si v kuchyňce
udělali jídlo. Opět se rozpršelo a to ještě o dost silněji. Byli
jsme zalezlí ve stanu a byli rádi, že jsme nebyli ještě na
cestě. Ve stanu jsme si uvařili druhý chod. Foukal vítr a
déšť silně bubnoval. Občas do stanu protekla kapka, ale nic
zásadního. „Ranger“, pracovník parku, se tam odněkud
18/49
„Tučňákokachna“ ☺
Nový Zéland 2010
objevil a obcházel stany, zda jsou všichni v pohodě. Do večera intenzivně pršelo. V noci,
když šla Hanka na záchod a zbudila mne, tak jsem vykoukl ze stanu. Obloha byla nádherná.
Bez mráčků a plná hvězd.
Výškový profil celého treku v Abel Tasman NP
„Tarzan“ Hanka s lijánou
Houpací most
Druh lesa se cestou několikrát změnil
V kuchyňce vaříme večeři
Zátoka při odlivu
19/49
Nový Zéland 2010
Zhoršující se počasí nad pobřežím
Velmi precizně upravené stezky a mosty
12. den – 11.1. pondělí
Věděli jsme, že cesta dál vede přes pláž, která je průchozí
jen po odlivu někdy před polednem. Nespěchali jsme, v
klidu posnídali, zabalili a přesunuli se k pláži. Většina lidí
čekala u chaty, tak jsme šli podél pobřeží tak daleko jak jen
to šlo a tam jsme si sedli na kameny. Pozorovali jsme, jak
voda pomalu ustupuje. Také jsme sledovali, jak se na nás
valí černé mraky.
Schovali jsme se pod malý převis, a když začalo pršet, tak
jsme byli krytí. Bylo po poledni a voda nám stále stála
v cestě. Někteří lidé z druhé strany zátoky začali brodit.
Docela hustě pršelo a voda v nejhlubším místě sahala lidem
skoro po pás. K tomu bylo i celkem chladno a foukalo.
Když bylo půl jedné, tak déšť polevil a bylo zřejmé, že voda
víc neopadne. My jsme nepokračovali dál v treku po pláži,
ale šli jsme víc do vnitrozemí a tak jsme měli cestu o něco
méně zavodněnou. Zuli jsme se a na boso a s vyhrnutými
Cesta přes zátoku před odlivem …
Kemp v Awaroa Bay
… a po odlivu.
20/49
Nový Zéland 2010
nohavicemi vyrazili. Déšť téměř úplně ustal. Potkali jsme se tam s dvěma cyklisty. Nechápu,
odkud jeli, ale opouštěli trek stejným směrem jako my. Sundali brašny z kol a začali je
přenášet. Šli jsme za nimi, když jsme viděli, že mají vodu jen po kolena. Oni byli pomalí, tak
jsme si dál cestu hledali sami. Přebrodili jsme dalších několik zalitých ploch a potůčků co
zbyly i po odlivu. Voda už nikde nebyla hlubší a dostali jsme se „v suchu“ na druhý konec
zátoky.
Hanka se brodí …
… pták se brodí …
… já se brodím.
Obuli jsme se a vyrazili po kamenité cestě. Pozitivní bylo, že u zátoky parkovalo několik aut,
takže jsme měli šanci že někoho stopneme i když ne moc velkou. Několik aut nás minulo.
Byla to krásná samota. Zelené kopce, nikde ani živáčka. Když jsme došli k rozvodněnému
potoku tekoucímu přes cestu, tak jsme se zastavili. Sundávat boty a brodit zas po kolena se
nám nechtělo. Přijela akorát dodávka, a že nás svezou. Nasedli jsme a přejeli dva rozvodněné
potoky. Cesta byla hodně hrbolatá a trvalo, než jsme se dostali na asfaltku. Tito
Novozélanďané nás svezli sice relativně jen kousek, ale podstatné že nás vyvezli z té samoty.
Městečko Takaka bylo malinké, ale už tam vedla silnice skrz vícero měst.
Nakoupili jsme v supermarketu a šli
stopovat. Chlápek co nás vzal nejel daleko,
ale zase jsme se hnuli. Studoval náboženství
a byl ve Švýcarsku, Indii, Číně a podobně
poznávat různé druhy náboženství. Bylo
zajímavé s ním pokecat. Vysadil nás někde
uprostřed Takaka a Upper Takaka, kde
nebylo vůbec nic. On odbočil z hlavní cesty
někam do kopce. Stáli jsme mezi ohradami a
začalo pršet. Naštěstí jen krátce. Když
přijížděl kamión, Hanka poskakovala a
říkala, že s ním chce jet. Opravdu zastavil.
Chlápek jel do Nelsonu a tak jsme se s ním
svezli delší kus cesty. Byl to asi šedesátník a
Druhá strana zátoky s pěkným počasím
byl ve Vietnamské válce. Chvíli jsme se o
tom bavili a také o dalších věcech. Klikaté cestičky do kopce a zas dolů a on to projížděl se
svým asi 50 stop dlouhým kamiónem jako nic.
21/49
Nový Zéland 2010
Nezajížděl až do města Nelson a tak nás vysadil kousek před. Nebylo to moc dobré místo na
stop a tak jsme stopovali u značky, od které se už dál nesmělo zastavit. Bohužel to bylo navíc
jen kousek za křižovatkou. I když to vypadalo špatně, tak nám zastavil jeden kravaťák a svezl
nás. Sice jsme s ním jeli jen kousek, ale podstatné bylo, že jsme se dostali na druhý konec
města kam pokračovala naše cesta. Navíc se rozpršelo a my byli pod stříškou nějakého
obchůdku, což bylo strategické pro další stopování za deště.
Když něco jelo tak jsem vylezl a pak se zase schoval. Jedna pani nám zastavila, ale hodila by
nás jen o křižovatku dál. Kdyby bylo hezky, tak by to bylo fajn, jelikož se tam cesta větvila.
Za deště jsme dali přednost přístřešku a odmítli. Hned zastavilo druhé auto. Kluk z Turecka a
holka z Brazílie. Jeli do Blenheimu, což bylo naším směrem alespoň nějaký kus. Klučina jel
svižněji než by asi bylo dobré vzhledem k tomu, že pršelo, ale zas předjížděl velmi opatrně. V
klikatých serpentinách jsme míjeli rozmačkané auto, které odtahovali. Řidič asi nepřežil.
Hanka se bála jet s tímhle týpkem a tak jsme to řešili. Křižovatka Haverlock, kde se dělila
cesta do Blenheimu a Pictonu, kam jsme měli namířeno my nebyla daleko a tak jsme to už
nechali. Když jsme byli na křižovatce tak klučina řekl, že nás zaveze až do Pictonu, což bylo
dalších šedesát kilometrů. Bylo pozdě a už by se špatně stopovalo, ale Hanka z toho moc
nadšená nebyla. Každopádně jsme dojeli do
Pictonu. Zvali nás na kafe, ale bylo už kolem
deváté večer, takže jsme se šli rovnou
ubytovat. V prvním hostelu měli volno jen
v pokoji pro dvanáct lidí. Ženská tam byla
hrozně veselá, milá a celkem pošuk. Cinkla
nám do vedlejšího hostelu a tam měli místa
v pokoji pro pět lidí. Koupili jsme si u ní
alespoň lístek na trajekt na desátou ráno
druhý den a šli do druhého hostelu.
Pán nás ubytoval, neměli jsme žádné
spolubydlící a ukázal nám hostel. Hanka se
šla sprchovat a já šel dělat večeři. Moc jsme
to nenatahovali a šli spát.
Park nedaleko přístavu, Picton
13. den – 12.1. úterý
Vstávali jsme před sedmou hodinou. Nasnídali
jsme se, zašli do supermarketu, vyměnili peníze
a šli na trajekt. V Pictonu je docela velký
přístav. Vešli jsme do budovy, dostali lístky na
trajekt a šli na check-in. Překvapilo nás to, ale
procedura byla podobná jak na letišti. Zbavili
jsme se velkých zavazadel a vyčkávali, až
otevřou naší bránu. Obrovská loď, do níž
najížděly kamiony a z vlaků překládali
kontejnery. Loď pro 550 lidí, délky 148 metrů,
stála 45 milionů $NZ, rychlost 35 km/h, 8
palub, z nichž jsou horní dvě pro lidi. Vylezli
jsme na horní palubu, abychom měli výhled.
Pohled na přístav z trajektu, Picton
22/49
Nový Zéland 2010
Loď pluje 92 kilometrů z Pictonu do Wellingtonu tři hodiny. První třetina cesty vede
obrovskou zátokou. Po stranách jsou vidět různé malé zátoky. Voda je klidná a jsou krásné
výhledy. Při vyplouvání ze zátoky se začínají dělat vlny a s vyplutím na otevřené moře se
vlny zvětšují. Foukal docela silný vítr a vlny se stále zvětšovaly. Udělali jsme si výlet na
palubu ve předu lodi. Koukali jsme dopředu, a když se člověk procházel, tak se střídala
gravitace. Chvíli chodil jak po měsíci a měl pocit, že se vznáší a pak loď zase šla nahoru a byl
jak někde na Marsu a šlo se velmi těžko. Navíc to házelo do strany. Nečekal bych, že tak
velká loď vážící přes 13 000 tun může takhle lítat. Šli jsme zas dozadu, kde to míň houpalo.
Cestou jsme si koupili americký hot dog, prohlédli si několik salónků, krámek se suvenýry,
bar a další místnosti.
Trajekt mezi Pictonem a Wellingtonem
Zátoka s klidnou vodou z paluby trajektu
Jak se zvedaly vlny, tak Hance trochu tuhnul úsměv. Seděla vzadu a omezovala svůj pohyb.
V ruce pro jistotu svírala pytlík na zvracení. Šel jsem se zas podívat na přední palubu, kde to
nejvíc házelo. Bylo to úžasný vidět ten kolos, jak sebou hází pod náporem větru a vln. Akorát
když jsem se otočil zády, tak loď dopadla na vlnu, kterou rozstříkla tak, že voda mě zezadu
ohodila jako další lidi kolem. Byl jsem zřejmě první mokrý pasažér, ale ne poslední. Šel jsem
dozadu za Hankou usušit se. Ze zadu jsme pozorovali vlny, loď, krávy v kamionu o dvě
paluby níž, které z toho moc nadšené nebyly. Když jsem oschl tak jsem šel zas dopředu. Na
přední palubě už nikdo nebyl, jelikož vlny se přelévaly přes palubu a byl by každý úplně
mokrý. Pozoroval jsem to předním obrovským oknem. Vlny a vítr šly zprava, tak jsem šel
k pravému boku. Akorát jak jsem koukal tak loď dopadla tak tvrdě, že se jednak ozvala
obrovská rána a vlna, která ohodila loď byla obrovská. Hned na to druhý dopad a zase rána a
vlna ohazující celou loď. Lidé, co seděli vpředu s pytlíky v ruce, okamžitě klonili hlavy a
plnili své pytlíky. Místností se linul zápach a zvuky, jasně nasvědčující tomu, že to lidé moc
dobře nesnáší. Nechápu, proč ti jimž je špatně, tam seděli. Vepředu, kde to nejvíc hází a
v uzavřené místnosti, kde by bylo vzhledem k zápachu špatně leckomu jen z toho smradu. Šel
jsem dozadu zkontrolovat Hanku. Hanka už nebyla na horní palubě, ale o palubu níž, jelikož
ty velké vlny jenž jsem viděl vpředu šly až přes celou loď. Vysmátí a mokří lidi slézali z horní
paluby. Hanka se stačila otočit a navíc nedostala plný zásah, takže nebyla až tak moc mokrá.
Proplouvali jsme největšími vlnami na naší trase a na horní palubě už také nikdo nebyl. Šli
jsme dozadu, kde byla krytá zadní paluba a Hanka tam na lavičce vyčkávala. Já jsem jí
střídavě kontroloval a chodil se někam dívat po lodi. Přiblížilo se pobřeží severního ostrova a
vlny pomalu ustávaly. Když jsme vpluli do zátoky, tak již byla hladina klidná a i Hanka se šla
dívat na majáky. Wellington byl v mracích a pršelo tam, což nebyla dobrá vyhlídka našeho
stopování.
23/49
Nový Zéland 2010
Pobřeží jižního ostrova a lodička ve vlnách
Přední paluba trajektu
Vystoupili jsme jak na letišti, prošli tubusem do haly, vyzvedli batohy z jezdícího pásu a
trochu vyčkávali. Jednak Hanka si ještě rovnala žaludek a také jsme se snažili zjistit, kde
jsme. Dobré bylo, že jsme byli na severním kraji města a dokonce hned vedle silnice 1, kterou
jsme potřebovali. Bohužel to byla dálnice a kolem komplikované nájezdy. Došli jsme
k jednomu nájezdu na dálnici, který byl krytý mostem, aby na nás nepršelo a stopovali jsme.
Bylo to docela dost blbé místo, ale lepší kolem nebylo.
Netrvalo to naštěstí tak dlouho a zastavila nám pani, co jela na sever. Svezli jsme se s ní do
města Paraparaumu. Dálnice naštěstí mimo Wellington vypadala jako normální silnice a na
stopování v pohodě. Další nám zastavil pán, co nás vzal do Sanson. Byl to Maor, původní
obyvatel a bylo mu dost těžko rozumět. Navrhoval fotovoltaické panely a snažil se o nich se
mnou odborně bavit. To bych však nezvládal ani v češtině, natož v angličtině a navíc
s Maorem. Byl také u leteckých sil za války v Perském zálivu. Když jsme vystoupili, tak jsem
už trochu zoufale hledal záchody. Hanka čekala u batohů a já pobíhal kolem a hledal nějaké
zákoutí. Nic jsem nemohl najít a krize mě přemohla, tak jsem si nakonec ulevil, tam kde jsem
prostě byl. Když jsem se vrátil k Hance, tak jsem si všiml, že stojí vedle cedule WC. Ze
Sanson do Bulls to je jen pět kilometrů, ale pán, který nás vzal, nám pomohl, jelikož tam byla
křižovatka a silnice se dělila do různých směrů.
Majáky severního ostrova
Mračna a déšť nad Wellingtonem
V Bulls nám zastavila pani s dvěma dcerami. Byla to farmářka co stříhala ovce, ale zrovna
byla na mateřské. Bylo jí velmi dobře rozumět a byla to hrozně milá ženská. Ve městě
24/49
Nový Zéland 2010
Hunterville, kde nás pani vysadila, jsme se trochu zasekli. Byla to díra, aut už moc nejezdilo,
ochlazovalo se a trochu nás přepadala skepse. Zastavil nám stařík se psem. Celé auto
chlupaté, ale byli jsme rádi, že se konečně hneme z místa. Dojeli jsme do Taihape. Říkali
jsme si, že dáme poslední stop a pak přespíme, tam kde skončíme.
Zde jsme nemohli najít WC, Sanson
Mnoho býku ve městě Bulls
Naštěstí to nebylo dlouho a zastavil chlápek s dodávkou, co jel do Taupo. Byl to nějaký
byznysmen, co ho prý obrali o dva miliony dolarů a tak se přestěhoval z Austrálie na Nový
Zéland a splácel to. Pracoval na Novém Zélandu jako realitní makléř. Tvářil se hrozně
pozitivně, že je šťastný, jelikož tu našel ženu, krásnou krajinu a tak celkově. Asi to myslel
upřímně, ale byl tak nějak až moc pozitivní. Zval nás, ať se u něho zastavíme, až pojedeme
dál, že nás vezme na denní výlet okolo Taupo. Ve městě Turangi byl náš plánovaný cíl tohoto
dne a bylo každopádně super, že nás tam dovezl. Chvíli jsme hledali kemp, ale nakonec jsme
ho našli. Paní v kempu už zavírala, ale ubytovali jsme se ještě (12 $NZ/osobu ve stanu). Byl
to docela velký kemp a hezký. Byl to velmi dlouhý den, takže jsem jen rychle postavil stan,
Hanka zatím udělala večeři a šlo se spát.
14. den – 13.1. středa
Ráno jsme vstávali až skoro v osm hodin. Posnídali jsme, zašli do informačního centra a
zjistili předpověď počasí. Na následující dva dny byla relativně dobrá. Koupili jsme si lístek
na následující noc v Tongariro
národním
parku
(25
$NZ/osobu), i když pani se
tvářila, že se tam asi
nedostaneme, jelikož je to
daleko padesát kilometrů a
poslední autobus odjel před
osmou ráno. Stejně jsme to
vzali a vrátili se do kempu.
Dobalili jsme a v deset hodin
odcházeli.
Popošli jsme na silnici 41 a
stopovali. Docela brzo nám
zastavil chlápek s dodávkou.
Mapa Tongariro Alpine Crossing treku
25/49
Nový Zéland 2010
Mapa okolí jezera Taupo a Tongariro NP
Modře vyznačena naše cesta z Wellingtonu přes Turangi do Rotorua.
Červeně vyznačena naše dvou denní trasa do národního parku Tongariro NP.
Pán jel kam jsme potřebovali, takže jsme měli štěstí. Odbočil na silnici 47 a jen jsme koukali
kde je nenápadná odbočka k chatě Mangatepopo hut. Odbočku jsme zahlédli na poslední
chvíli a tak jsme jí přejeli, ale pán se vrátil a vyhodil nás u odbočky.
26/49
Nový Zéland 2010
Chata Mangatepopo hut
Pohled na sopku Ngauruhoe od chaty
Byla tam cedule „7 km parking“. Vydali jsme se pěšky po kamenité cestě. První auto, které
jelo, jsme stopli a tak jsme se svezli i tento krátký úsek s dvěma Novozélanďany co byli
zrovna nezaměstnaní a tak cestovali. Od parkoviště již začínala pěší túra. Vyrazili jsme na
Tongariro Alpine Crossing trek, který je přibližně devatenáct kilometrů dlouhý. Tento první
den nás čekal jen půl hodinový úsek k chatě Mangatepopo hut v 1190 m.n.m. Byli jsme tam
brzo a tak jsme si udělali oběd. Byli jsme tam zatím sami. Trochu tam profukovalo a bylo
chladno, ale bylo to tam hezký. Vařič, stoly, lavice a několik postelí. Později dorazili dva
Francouzi a Němec. Na chvíli se tam zastavili tři arabové. Trochu hluční, ale když se najedli
tak zas šli. Pak dorazila skupina asi osmi lidí. Děti ze střední a nějaký průvodci. Ožilo to tam.
Chata se postupně plnila. Parta s dětmi soutěžila, kdo pusou ze země zvedne krabičku, aniž by
se dotknul něčím jiným země než chodidly. Když se to povedlo, krabička se zmenšila a šel
další. Až už to bylo jen dno a ti nejlepší olizovali podlahu, aby nějak ten papír zvedli ze země.
Byli dost hluční a Hanka chtěla jít ven stavět stan, aby se vyspala. Bylo už večer, foukalo tam
a vůbec se mi nechtělo stěhovat ven a ráno balit stan. Hanka brblala, že se nevyspí, ale
nakonec jsme zůstali. Před desátou večer i ostatní ulehli, ale z vedlejší místnosti byly slyšet
hlasy až asi do jedenácti.
15. den – 14.1. čtvrtek
Budíka jsme měli na šestou
hodinu, abychom vyrazili
brzo. Uvařili jsme si čínskou
polívku, dali si banán a po půl
sedmé vyrazili. Úvod byl
pozvolný
po
dřevěných
chodníčkách. Celkově bych
řekl, že to trochu přehánějí
s úpravou cest v národních
parcích. Na cestách mají
rohože zasypané štěrkem, aby
to neklouzalo nebo geotextílii
zasypanou štěrkem, aby se
lépe odváděla voda, dřevěné
obrubníky podél cestiček,
Záchod na úpatí Ngauruhoe
27/49
Strmé stoupání do sedla
Nový Zéland 2010
schody ze dřeva, dřevěné mostky potažené plastovou mřížkou, aby to neklouzalo.
Červený kráter a vzadu Ngauruhoe
Sopka Ngauruhoe z Jižního kráteru
Cesta se začala zvedat a my šplhali do sedla vedle sopky Ngauruhoe, která je vysoká 2287 m.
Před hlavním stoupáním, po asi hodině chůze, jsme došli k Soda springs, kde byly veřejné
záchody. Další asi hodina chůze šla dost strmě nahoru a dělali jsme pauzy. Slunce postupně
prosvětlovalo údolí za námi, ale skoro až v sedle jsme ho viděli i my přímo proti sobě. Chůze
do kopce ve stínu byla příjemnější a bylo dobře, že jsme si přivstali.
V sedle, na začátku jižního kráteru, byla odbočka na vrchol sopky Ngauruhoe. Podle cedule to
byly tři hodiny na vrchol a zpátky. Bylo by to super tam vylézt, ale bylo by to náročné a
nestíhali bychom možná potom projít trek v rozumný čas. Neabsolvovali jsme tedy výstup
„hobita Froda Pytlíka“, který ve filmu Pán prstenů šplhal na tuto sopku, aby zničil prsten.
Centrální kráter a v pozadí Blue lake
Jedno z jezer Emerald lakes
Prošli jsme oválnou rovnou pláň Jižního kráteru a začali zase stoupat nahoru k Červenému
kráteru. Bylo azuro a pohled na kužel sopky byl úchvatný. Při stoupání jsme dali svačinu a
trochu si oddechli. Když jsme vylezli nad Červený kráter, tak se nám nabídl pohled na krásně
zbarvený kráter, který byl opravdu do červena. Poslední malé stoupání do přibližně
1900 metrů nad mořem nás dostalo na místo, kde člověk nevěděl kam dřív koukat. Na jedné
straně Červený kráter a sopka Ngauruhoe a na druhé jezera Emerald lakes a Blue lake.
Kochali jsme se výhledem a pomalu sestupovali k jezerům. Chvíli jsme seděli mezi dvěma
malými jezírky. Pak jsme šli ke třetímu a vylezli nad něj. Nabídl se nám nejhezčí pohled.
Jedno z Emerald lakes, za ním Červený kráter, pak sopka Ngauruhoe a dál zasněžené kopce
28/49
Nový Zéland 2010
Mt. Ruapehu. Seděli jsme tam a hleděli. Začala mi docházet baterka u foťáku, respektive jsem
si to až v tuhle dobu všimnul. Sešli jsme k jezeru, kde byl taky hezký výhled. Pokračovali
jsme dál podél Centrálního kráteru k Blue lake. U jezera Blue lake jsme dali oběd a také mi
došla baterka ve foťáku. Okolo jezera bylo vícero sírových čmoudíků a člověk to občas
docela cítil.
Zahájili jsme sestup. Z dohledu se nám ztratila sopka
Ngauruhoe a klesali jsme a klesali. Minuli jsme velké sirné
pole, jímž protékal potok přes který jsme procházeli a který
byl vroucí. Serpentiny dolů byly dlouhé a trvalo dlouho než
jsme se dostali k chatě Ketetahi. Zbývalo nám ještě něco
přes šest kilometrů a klesání až do 700 metrů. Bylo to trochu
ubíjející, navíc v žáru poledního slunce a docela jsme už
cítili chodidla. Závěr byl již naštěstí lesem, ale stejně to bylo
nekonečné.
Emerald lakes
Konečně parkoviště! Pár aut a vícero autobusů. Na stopa to
moc nevypadalo a jít další kilometry k hlavní silnici se nám
nechtělo. Po chvíli přijel autobus do Turinga, tak jsem se šel
zeptat, zda nás vezme i když to nemáme dopředu
rezervované. Řekl, že jo (15 $NZ/osobu). Nasedli jsme a
celkem rychle dojeli do Turinga. Rozvážel lidi až přímo
k ubytování a tak nás hodil přímo do kempu.
Za centrálním kráterem sopka Ngauruhoe
Jezero Blue lake
První jsme si na recepci koupili nanuky (3 $NZ - Magnum). Leželi jsme na trávě, jedli
nanuky a odpočívali. Hanka usnula na trávě a já zatím postavil stan. Přesunuli jsme věci do
stanu, zašli do fast foodu a koupili si něco jako „fish and chips“ – hranolky, kousek ryby (kids
fish), krabí tyčinka (krabsticks), klobásu a taštičku plněnou zeleninou (spring roll). V kempu
v kuchyňce jsme to snědli. Zaujala nás vířivka, tak jsme si po jídle na půl hodiny (5 $NZ/půl
hodiny) dali teplou vířivku. Pak už jsme jen psali deníky, nic nedělali a brzo ulehli. Byl to
velmi vydařený den, ale také dost náročný.
29/49
Nový Zéland 2010
16. den – 15.1. pátek
Ráno jsme měli budíka na sedmou hodinu, ale vstali jsme ještě dřív. Bez spěchu jsme
posnídali a opustili kemp. V supermarketu New World jsme nakoupili ještě nějaké jídlo a
kolem půl deváté jsme byli u silnice a stopovali.
Oblast Wai-O-Tapu
„Chemická“ jezírka
The Champagne pool
Aut jezdilo dost, ale chvíli to trvalo, než nám nějaké zastavilo. Byli to dva Francouzové,
kterým se nedařilo stopování, tak si půjčili auto. Museli jsme se dozadu vejít i s oběma
batohy, takže jsme byli trochu namačkaní, ale hlavně že jsme jeli. Jeli stejně jako my do
Waiotapu na gejzíry a různé bublající a sirná jezírka. Chvíli po desáté hodině měl stříkat asi
tři minuty nějaký gejzír. To jsme sice nestihli, ale ten gejzír je uměle vyvoláván „mýdlem“,
takže je to podfuk na lidi. Procházeli jsme si tři kilometry dlouhý okruh mezi různými
čmoudíky, bublající vodou a bublajícím bahnem. Bylo to hezké i když vstup 30 $NZ je přeci
jen dost. Potkali jsme tam zájezd Čechů, tak jsme kolem sebe slýchali různé komentáře a
člověk si musel dát víc pozor co říká. U velkého jezera s červeným okrajem jsme poobědvali
ve stínu malého přístřešku. Hezké smrduté místo.
Gejzír v oblasti Te Puia
„Krápníky“ - usazeniny
30/49
Bublající bahno
Nový Zéland 2010
Vzali jsme si batohy z úschovny (1 $NZ/batoh) a pěšky vyrazili k „Mud pool“ („blátivá
studánka“). Mělo to být kousek, ale nevěděli jsme jak daleko. Šli jsme a chvíli stopovali, ale
silnice byla nepřehledná, tak jsme toho nechali. Po chvíli byla odbočka k „mud pool“. Šli
jsme tam a už nestopovali. Přesto nám zastavily dvě Argentinky. Namáčkli jsme se k nim do
auta a jeli. Bláto jsme nějak minuli a byli jsme zas na hlavní silnici. I tak dobře, že jsme ten
kousek nemuseli jít pěšky. Rozloučili jsme se a šli stopovat za křižovatku.
Vystoupení Maorů, Te Puia
Vyvalené oči, vyplazený jazyk a pokřik
Zastavil nám farmář s malým náklaďáčkem. Batohy jsme dali na korbu auta a sedli si k němu
dopředu. Dobře se s ním povídalo a za chvíli jsme byli ve Whakarewarewe, kde jsou další
čmoudíky a hlavně skutečný přírodní gejzír. Jmenuje se to Te Puia. Vstup nás překvapil,
40 $NZ na osobu a pokud člověk chtěl na představení Maorů, tak to bylo o dalších 10 $NZ
dražší. Po troše váhání jsme si koupili lístky i na to představení.
Gejzír stříká často, ale ne vždy a tak jsme ještě před představením šli rychle ke gejzíru. Ze
země stříkaly dva proudy vody, několik metrů vysoko. Zem byla kolem horká od termálních
proudů. Pobyt na rozpálené zemi, u vroucího gejzíru, při pálícím Slunci je pro většinu lidí jen
na krátkou dobu. Hanka by tam však mohla strávit celý den. Naštěstí jsme se museli
přesunout na představení. Stranou bylo několik maorských domků, u kterých nás uvítala
maorská žena. Seznámila nás s průběhem ceremoniálu, čemuž jsme rozuměli jen částečně.
Maorská výzdoba
Z maorského domu vyšlo několik maorských válečníků a
žen, kteří předvedli krátký uvítací tanec. Pak jsme vešli
dovnitř domu a představení pokračovalo. Pěkné tancování,
z něhož to hlavní co si člověk odnese je, že Maoři umí dobře
valit oči, vyplazovat jazyk a vydávat u toho „bojový“ skřek.
Po představení jsme si prohlídli zbytek parku. Respektive
část parku. Vícero čmoudících jezírek, blátivých kaluží, byli
jsme i u „cooking pool“, kde psali, že v této vyvěrající
vroucí vodě Maorové vařili a stále vaří, že tam vaří
například kukuřici. Bohužel tam nikdo nic nevařil a já bych
si tu kukuřici rád dal. Alespoň jsme se tam najedli
z vlastních zásob a vyrazili zpátky ke gejzíru. Zase jsme
pozorovali stříkající vodu a když bylo skoro šest večer, kdy
zavírali park, tak jsme šli ven. Cestou jsme se stavili v „kiwi
house“, kde bylo potemněno a mohli jsme tam vidět ptáka
kiwi, jak tam chodí a něco zobe. Je to noční pták.
31/49
Nový Zéland 2010
Chvíli jsme před vchodem stopovali, ale pak jsme si řekli, že to nemůže být daleko do města a
šli jsme pěšky. Možná tak asi tři kilometry jsme šli a míjeli mnoho hotelů, motelů a jiných ne
moc levných bydlení. První hostel, který jsme zkusili, byl plný. Nasměrovali nás na další
hostel a tam už měli volno. Ubytovali jsme se na dvoulůžkovém pokoji, udělali si jídlo, dali
sprchu a odpočívali po velmi horkém dni.
17. den – 16.1. sobota
Ráno jsme nakoupili v supermarketu, zabalili a šli na stopa. Došli jsme na kraj města, což
nebylo až tak daleko. Trvalo to skoro hodinu, než nám zastavil mladý novozélandský pár,
jedoucí do Hamiltonu. Byli to oba doktoři, čerstvě po škole, jedoucí na víkend na výlet a
cestou plánovali jejich blížící se svatbu. Cestou jsme se zastavili v jednom městečku, jelikož
slečna něco chtěla. Tak jsme si aspoň taky koupili horkou čokoládu. Byli milí a v Hamiltonu
se snažili vyhodit nás na nějakém dobrém místě. Dálnice číslo 1, jedoucí až do Aucklandu,
objížděla město a oni objeli víc než půlku města, vysadili nás a pak jeli do centra. Byla to
ulice autobazarů a nějakých skladů. Nic zajímavého a nebylo kam jít stranou, tak jsme se
najedli přímo u silnice.
Oběd u města Hamilton
Pod věží Sky Tower
Výhled ze Sky Tower
Hodinu, možná i trochu více, jsme stopovali, než nám zastavilo auto. Bylo to asi naše nejdelší
čekání. Starší manželé a jeden syn v rodinném autě se pro nás vrátili, když kolem nás
napoprvé projeli. Jeli asi dvacet kilometrů před Auckland, takže jsme měli přes sto kilometrů
společných. Pán byl z ostrova Samoa a pani původně z Holandska, ale oba byli už
Novozélanďané. Pán pocházel ze čtrnácti dětí a sami měli šest dětí. Když měli rodinou
oslavu, tak jich tam bylo prý 143, ale kdyby tam byli všichni, tak by to bylo kolem 250 lidí.
Cestou sjeli z dálnice ve městě Pokeno, že se tam vždy zastavují. Nevěděli jsme proč, ale
když zastavili u stánku se zmrzlinou, tak jsme si dali taky a pochopili proč. Byla výborná.
Velikost „kiddy cone“ je druhá nejmenší velikost ze čtyř velikostí a jsou to dva obří kopečky
(2,20 $NZ). Zmrzlinu jsme nakonec ani neplatili, jelikož nás na ni pozvali naši
„spolucestovatelé“. Docela dlouho jsme to oblizovali. Když jsme sjeli do města Manukau, tak
to vypadalo špatně. Silnice byla už jako opravdová dálnice a nebylo moc kde stopovat.
Ochotně s námi objeli možnosti a pak nás vysadili na tom nejlepším i když mizerným místě.
32/49
Nový Zéland 2010
Nejlepší místo bylo na nájezdu na dálnici v zatáčce, kde byl malý prostor pro asi nouzové
zastavení. Špatné místo, ale lepší nebylo. Chvíli jsme tam byli a zastavila paní s dítětem a že
nás sveze do centra za 5 $NZ. Vzhledem k místu, kde jsme stáli a touze už být ve městě a
ubytovat se, tak jsme jeli. Moc jsme si nepovídali, pani byla toková chladná, ale podstatný
bylo že nás vyhodila v Aucklandu na Victoria street vedle Sky Toweru. Hned vedle byl
hostel, který jsme měli vyhlídnutý. Byl bohužel obsazen, ale aspoň jsme získali mapku centra
s vyznačenými ubytovnami. Zašli jsme do hostelu nedaleko a měli volno v pokoji pro čtyři
lidi (28 $NZ/osobu), tak jsme to vzali.
Prosklená podlaha na věži Sky Tower
Vyhlídka ve 220 m nad zemí, Sky Tower
Zašli jsme do informačního centra ve Sky Toweru, abychom zjistili možnosti ohledně výletu
do Bay of Islands. Trochu déle jsme to tam řešili a pak se dohodli na „zájezdu“, který
zahrnuje dopravu do Paihia a zpět včetně výletu lodí s pozorováním delfínů (195 $NZ/osobu).
Běžně to dělají jako výlet na jeden den, ale dá se to domluvit, že se člověk nevrací stejný den,
ale později. My jsme si to udělali jako výlet na dva dny s tím, že ubytování a ostatní jsme si
řešili sami nezávisle.
Když už jsme byli ve Sky Toweru, tak jsme
šli mrknout na vstup. Byl dost drahý
(28 $NZ/osobu), ale bylo to jediné místo,
které jsem chtěl v Aucklandu navštívit, tak
jsme šli. Výtah má částečně prosklenou
podlahu, takže člověk vidí jak se dno šachty
ztrácí hluboko pod ním. Částečně je také
prosklená stěna věže a člověk vidí ven, když
jede nahoru. Hance výtah nedělal moc dobře
a nemohla koukat dolů ani ven. První výtah
končí na vyhlídkové plošině v 186 metrech
nad zemí. Podlaha vyhlídky je místy
prosklená a člověk vidí přímo pod nohama
Noční pohled na přístav a Sky Tower
malinké lidičky dole. Psali, že sklo je tlusté
38 milimetrů a že je stejné nosnosti jako
betonová podlaha. Prošli jsme si to dokola a jelikož jsme měli o 3 $NZ dražší lístek tak jsme
mohli jet druhým výtahem do 60. patra ve výšce 220 metrů. Výhled podobný jen stěny jsou
víc prosklené a tudíž menší pocit nějaké zábrany před pádem. Hanka stála u středu věže a
pořád říkala, že se to hrozně hýbe. Někde tam byla poznámka, že při silném větru se věž
nahoře vychyluje až o jeden metr. Nevím, já to necítil. O pár pater pod námi byla vidět
33/49
Nový Zéland 2010
plošina, z které se odráželi skokani z věže. Zrovna ale nikdo neskákal. Stejně tak se na té
úrovni takzvaní „skywalkeři“ procházeli kolem věže, aniž by je dělila nějaká stěna. Byli
jištění jen lany. To by mohlo být zajímavé, ale je to hodně drahé.
Výhled z věže byl hezký, ale chyběli tam nějaké dominanty na co se dívat. Nejhezčí byl
přístav. Hanka měla hlad, ale na věži jíst nebyla schopná a tak jsme jeli dolu. O vyhlídku níž
jsme se ještě krátce zastavili v restauraci, která je hned patro pod nižší vyhlídkou. Jen jsme ji
prošli a jeli dolů.
Šli jsme do přístavu a jak se stmívalo tak byl pěkný výhled na osvětlené město včetně věže
Sky Tower. Když jsme se vrátili na pokoj tak jsme ulehli. Bylo tam dost hlučno. Přeci jen
hostely ve velkých městech jsou celkově hlučnější, špinavější, lidi jsou trochu jiní a mají jiné
aktivity.
18. den – 17.1. neděle
Posnídali jsme a zabalili. Stěhovali jsme se jen do jiného pokoje, ale ten byl uklizen až
odpoledne. Batohy jsme dali na recepci a šli ven. Hned vedle hostelu byl Albert park. Malý
park s pěknými obrovskými rozeklanými stromy. Za ním byla Aucklandská universita a dál
velký park s vojenským muzeem. Do muzea jsme nechtěli, ale park je velký a objevili jsme
tam krásnou zimní zahradu, kde byl vstup zdarma. Rostly tam například orchideje a hlavně
jsem tam viděl Viktorii královskou (Victoria Amazonian, Royal Water Lily), největší
leknínovitou rostlinu s průměrem listů až tři metry. V parku jsme taky viděli hejno hus
přecházejících přes přechod. V muzeu jsme si dali kafe a horkou čokoládu a sedli jsme si
s tím venku na trávu. Měli jsme krásný výhled na Sky Tower a pozoroval jsem skokany a
skywalkery. Ti co se procházeli po vnějšku věže, pomalu obcházeli věž a průvodce jim
ukazoval kde co je ve městě. Skokani z věže byli zastaveni o několik pater níž než se odráželi,
tak o dvacet metrů níž, tam na chvíli viseli a pak je rychle spouštěli dolů na vodících lanech.
Adrenalin to bude tak jako tak, ale nebyl to bungee jumping jak jsem si původně myslel.
Auckland je neuvěřitelně klidné město
Viktorie královská v zimní zahradě
Z parku jsme se vrátili do města a v jedné Hong Kongské restauraci si dali čínu (od 8 $NZ).
Pak jsme šli k přístavu. Aniž bychom to tušili, tak jsme se někde minuli s princem
Williamem, který tam byl na návštěvě a projížděl kolem přístavu. My jsme okukovali jachty a
čluny. Seděli jsme v přístavu a pozorovali tu pohodu kolem.
34/49
Nový Zéland 2010
Pohoda v parku
Sky Tower
„Skywalkeři“ na Sky Toweru
Kostel v Aucklandu
Pak jsme šli obhlídnout suvenýry, dárky co
chtěla Hanka a cestou jsem očumoval jedno
zaparkované Ferrari. V supermarketu jsme
nakoupili jídlo a vraceli se do hostelu. Hanka
zatoužila po něčem k jídlu. Jeden stánek s hot
dogy a hamburgery jsme našli, ale nebyl
levný. Pak nám padl do oka Burger King.
Vzpomněli jsme na Irsko, kde měli
nejlevnější hamburgery u Burger Kinga.
Hned u vchodu byla reklama na letní akci.
Malý nápoj, malé hranolky, zmrzlina a burger
s celkem vydatnou náplní za 5,5 $NZ. To
byla super cena, takže jsme si došli každý pro
jedno menu a byli jsme spokojení.
Na našem dvojlůžáku (72
$NZ/pokoj) bylo o poznání
klidněji. Také proto, že nebyla
okna do dvora, kde lidé kecali
a vysedávali.
Skokan ze Sky Toweru
35/49
Ferrari v přístavu
Nový Zéland 2010
19. den – 18.1. pondělí
Ráno byl budík na sedmou hodinu. Před osmou hodinou jsme vyráželi na autobusové nádraží
u Sky Toweru. Náš autobus do Paihia jsme našli lehce a nasedli jsme. Odjezd v půl deváté a
s několika zastávkami, z nichž jedna byla velká svačinová, jsme se po víc jak čtyřech
hodinách dostali do Paihia. Bylo to nezvykle dlouhé a takové trochu divné když jsem nemusel
s nikým konverzovat jako při stopování. Před námi seděl kluk, co fotil jak blázen. Byl asi
unesený z nového Olympusu SP 560 UZ. Osmnácti násobný zoom využíval při každé
příležitosti, fotil každou blbost a výsledky zoufalé, jelikož to nemohl v ruce ani omylem
udržet. Řešili jsme s Hankou, zda mu dřív dojde paměťová karta nebo baterky. „Vyhrály“
baterky. Měl sice náhradní, ale ty hned taky vybil. Pak už jen nervózně koukal a nemohl fotit.
V přístavu, Paihia
Dům na opuštěné pláži
Čiperný delfín
Před jednou odpoledne jsme vystoupili v Paihia. Naše loď odplouvala v půl, takže jsme se
akorát přesunuli k molu a vyčkávali s napětím naší plavbu za delfíny. Loď, možná pro sto lidí,
ale nebyla plně obsazena. Byli tam také čtyři další Češi. Vlny nebyly velké a plavba byla
klidná. Objížděli jsme různé ostrůvky a zátoky. Když se objevily první ploutve nad hladinou,
nastal všeobecný šrumec a každý chtěl vidět delfína. Několik jich kolem nás plulo a na chvíli
se objevovali nad hladinou. Asi třikrát jsme viděli, jak vyskočili úplně nad hladinu do
Párek delfínů …
… další delfíni se kolem nás vynořovali
36/49
Nový Zéland 2010
vzduchu. Zavládla spokojenost, jelikož hlavní cíl tří hodinové plavby byl splněn. Pak jsme
pluly k „Hole in the rock“ (díra ve skále). Pěkný skalní oblouk, v němž se mlely vlny. Přes
další ostrůvky jsme se zas vrátili do přístavu.
Při plavbě jsme míjeli pirátskou loď …
… a piráty
Nádherné opuštěné pláže na ostrůvkách
Ostrůvek s „Hole in the rock“
Vydali jsme se pěšky podél pláže k levnému hostelu. Hanku
přepadl hlad, tak jsme cestou posvačili a také nakrmili
všudypřítomné racky. Hned vedle jediného velkého místního
supermarketu jsme našli hostel Mayfair lodge, kde jsme si
mohli postavit stan vedle baráku (15 $NZ/osobu). Uvařili
jsme si jídlo a Hanka při tom usínala a málem spadla do
kastrolu. Po jídle tam usnula na gauči a spala asi hodinu jak
dřevo.
Pojídání zmrzliny na pláži
Když se probrala tak jsme zašli vedle do supermarketu.
Hlavní bod nákupu byla zmrzlina. Měli tam jen balení po
čtyřech a více nanukách. Než jít kupovat na vedlejší pumpu
jen dva nanuky za nějakých 4-5 $NZ, tak jsme se rozhodli
koupit vaničku zmrzliny. Měli jen dvou litrové, což bylo
hodně, ale za 4,5 $NZ, takže se to vyplatilo. Se zmrzlinou
jsme došli na pláž a tam jí jedli při západu Slunce. Asi litr
zmrzliny jsme snědli a pak jsme byli přesycení. Vrátili jsme
37/49
Nový Zéland 2010
se na hostel a zbytek zmrzliny dali do mrazáku na další den. Potkali jsme tam jednoho
Slováka, co byl na Novém Zélandu tři měsíce. Pokecali jsme a před jedenáctou šli spát.
20. den – 19.1. úterý
Budíka jsme měli nastaveného na sedmou hodinu. Do deseti hodin jsme si mohli půjčit
zdarma kajak v hostelu, tak jsme to chtěli stihnout. K snídani jsme si dali zmrzlinu a přizvali i
Slováka. Celou jsme ji ještě nedojedli, tak jsme mu tam zbytek nechali v mrazáku. V osm
hodin jsme už šli s lodí k pláži. Šel jsem první do kajaku. Sedl jsem do něj a seznamoval se
s tím. Nebylo to tak nestabilní, jak jsem čekal a na oboustranné pádlo se dalo zvyknout. Chvíli
jsem se projížděl okolo pláže a docela mě bolely ruce. Člověk není na ten pohyb zvyklý.
Seznamování se s „ocean kayak“ …
… a zkušená jízda na kayaku
Vystřídali jsme se a Hanka bázlivě vyrazila. Nejdřív sebou mlela u břehu, až se vydala kousek
dál, kde nebyly takové vlnky a nevyhazovalo jí to pořád na břeh. Vypadala, že jí to fakt baví i
když ruce jí taky brzy bolely. Pak jsme se začali ráchat a cákat na sebe vodu až jsme byli celí
mokří. Chvíli jsme si zaplavali. Hanka poprvé plavala v plovací vestě a byla z toho hrozně
unesená jak jí to nadnáší.
„Pobřežní hlídka“
Totemy v kempu
38/49
Krásné stromy „přesličky“
Nový Zéland 2010
Vrátili jsme se do hostelu, dali si sprchu, dobalili a vyrazili. Na pláži jsme si dali jídlo. Hanka
koupila nějaké „Roe smoked fresh“ v domnění, že to je ryba. Jak jsme později zjistili, tak to
byly jikry (roe = jikry) a nic moc to nechutnalo. Podivnou chuť jsme zajedli pomazánkou a
jikrami nakrmili racky, kteří z toho byli nadšení.
Podívali jsme se do nedalekého kempu, kde měli jako
výzdobu vyřezané „totemy“. Byli tam také krásné stromy,
které jsme již několikrát viděli. Nevěděli jsme, jak se
jmenují, ale nazývali jsme je „přesličky“. Po pláži jsme došli
do centra a v informacích zjistili že parasail (na padáku být
tažen za lodí) je docela drahý. Nejvyšší, kde se letí ve 1200
stopách, za 89 $NZ, v 800 stopách za 75 $NZ a pozorovatel
jedoucí jen na lodi 25 $NZ. Hanka chtěla být jen
pozorovatel a já jít na padák, ale vzhledem k ceně jsme to
nechali na jindy.
Přešli jsme na další pláž a tam se utábořili a psali deníky.
Pozorovali jsme ze břehu parasail i různé jachty. Náš
autobus odjížděl v půl páté, tak jsme měli dost času se jen
tak poflakovat a pozorovat dění na pláži a okolí. Dostali
Pobřeží v Paihia
jsme hlad a nechtělo se nám vařit. Hanka zůstala na pláži u
batohů a já šel do centra koupit nějaký „fish&chips“. Docela
jsem to tam hledal, jelikož to na co ukazovala šipka, bylo zavřené a už jsem to chtěl vzdát.
Pak jsem ale viděl lidi s typickým balíčkem a bylo jasné, že to tam někde prodávají. Další
hledání a našel jsem to. Trochu drahé, ale nebylo moc na výběr. Vzal jsem rybu „dory“ (6,20
$NZ) a hranolky (3 $NZ). Byla to docela velká porce, ale stejně to bylo drahé.
Vedle pláže jsme to snědli a pak se začali zvedat na autobus. Byli jsme tam po čtvrté hodině a
už tam autobus stál. Hanka ještě v rychlosti šla na záchod a koupit pohled a mezi tím se
všichni turisti naskládali do autobusu. Čekalo se akorát na Hanku. Turisti neměli tento den
tolik štěstí jako my předchozí den a neviděli žádné delfíny. Jak přišla Hanka, tak jsme vyrazili
i když nebylo půl, abychom byli co nejdřív v Aucklandu. Cesta ubíhala docela rychle a
s jednou pauzou na svačinu jsme se rychle blížili k Aucklandu. Občas trochu poprchávalo, ale
měli jsme pěkný výhled na centrum Aucklandu. Před osmou večer jsme vystupovali u Sky
Toweru a šli se ubytovat zas do stejného hostelu.
Vyhlídkové lety vrtulníkem, Paihia
Příjezd do Aucklandu a pohled na přístav
39/49
Nový Zéland 2010
Znovu jsme měli pokoj 405. Potkali jsme na recepci opět Martina, kluka s kterým jsme kecali
když jsme v tomto hostelu byli před dvěma dny. Zjistili jsme, že letí s námi stejným letadlem
do Soulu. Bez velkého vybalování jsme rovnou vyrazili do Burger Kinga na „Summer
stunner“, výhodné a levné menu (5,5 $NZ). Cestou jsme dostali od nějakých holek letáček do
klubu. Najedli jsme se v BK a šli mrknout do toho klubu. Kdo přišel oblečený za opačné
pohlaví, měl levnější pití. Bylo ale teprve devět večer a tak to tam ještě nežilo. Prošli jsme se
k přístavu a zpátky. Já si koupil ještě jedno menu v BK a snědl jsem si to v hostelu.
S Martinem jsme se domluvili, že se sejdeme u recepce kolem sedmé ráno.
21. den – 20.1. středa
V půl sedmé jsme vstali, dobalili, snídani vynechali a šli na recepci. Byla ještě zavřená, ale
chvíli po sedmé slečna přišla, dostali jsme zálohy za klíče a vyrazili jsme na autobus.
Chvíli jsme čekali na zastávce a mezi tím tam přišli dva Slováci, co tam byli čtyři týdny na
líbánkách. Auckland je neuvěřitelně klidné město. Má přes milion obyvatel, nemá metro, a
přesto ráno člověk nevidí žádný shon a zácpy. Nasedli jsme na autobus (14 $NZ/osobu) a jeli
na letiště. Naše přepážka byla otevřená, tak jsme rovnou odbavili batohy (Hanka 14,5 kg, já
20,5 kg). Zašli jsme na odpočívadlo a tam posnídali – kompot a cornflakes. Trocha
poflakování a byl čas odletu 10:15.
Hanka hůř snášela start letadla a i celý let. Pravdou je, že bylo vícero turbulencí a dost často
to házelo. Jednou, když jsem šel na záchod, tak mě letušky třikrát posadily zpátky dřív, než
jsem se na záchod dostal, jelikož byly turbulence. Časové mezery mezi turbulencemi byly tak
krátké, že jsem se prostě nedočkal volného záchodu. Výhledy moc hezké nebyly a tak jsme
střídavě koukali na filmy a hráli piškvorky.
Náš pokoj v Paradaise hotel Incheon
Televize se dá použít i jako zrcadlo
V Soulu jsme přistáli kolem šesté večer (4 hodiny časový posun oproti Novému Zélandu)
místního času. Prošli jsme kontrolami. Velké batohy jsme měli odbavené až do Londýna, tak
jsme se o ně nemuseli starat. Našli jsme přepážku Korean Air. V rámci letenky jsme měli
zajištěné ubytování. První pozitivum bylo, že krom ubytování jsme dostali kupony na večeři a
snídani v hotelu a ještě na oběd na letišti. Nasedli jsme společně s dalšími lidmi do autobusu a
jeli do Paradaise hotel Incheon. Byla už tma a nic jsme neviděli. Hotel byl krásně nasvícen,
ještě vánočně. Na recepci jsme dostali magnetickou kartu od pokoje 518 a šli jsme se
zabydlet.
40/49
Nový Zéland 2010
Pokoj byl hezký, velký, obrovské LCD, dvojpostel, navíc ještě normální postel a malé
pohovky. Šli jsme rovnou na večeři. Hanka při čekání na jídlo usnula. Pro nás bylo vlastně
jakoby už po půlnoci. Dostali jsme salát a Hanka si dala špagety a já hamburger steak. Nebylo
toho až tak moc, ale potěšilo to. Cestou z večeře jsem se na recepci ptal, kde je hotel a
ukazoval jsem jim mapu Soulu. Oni že jsme daleko a že to na mapě není. Nechápal jsem to,
když před tím říkali, že to je patnáct minut pěšky do centra. Nechal jsem to být, že už jsem
unavený a že druhý den to vyřeším.
22. den – 21.1. čtvrtek
Spali jsme jako dřeva. Když jsme vstali, tak bylo ale teprve tři ráno místního času. Chvíli
jsme se převalovali, pak si dali vanu, pak jsme koukali na televizi. Novinky ze světa byly
obrovské zemětřesení na Haiti, nepokoje v Nigérii a to stačilo na to, abychom přeladili na
něco jiného než zprávy CNN. Naladili jsme krasobruslení, kde byl záznam exhibice vítězů
olympijských her 2006 v Torínu.
V Incheonu mrzlo a bylo kolem - 10 stupňů
Zmrzlá „kapusta“ v truhlících
Před sedmou hodinou jsme šli na snídani. Čekalo nás velmi milé překvapení. Snídaně
v podobě švédského stolu. Vajíčka, slanina, rýže, ananas, sladké a slané pečivo, maso, saláty,
hovězí, tousty, džusy, čaj, kafe a další věci. U některých jsme nevěděli co to je. Hodinu jsme
se ládovali. Tedy já. Hanka odpadla dřív. Byl to nezvykle sytý start do dne.
Veselí pajduláci v parku
V osm hodin jsme vyrazili na procházku. Už
před snídaní jsme si na recepci vyjasnili, že
nejsme v Soulu, ale ve městě Incheon, podle
něhož se jmenuje letiště. Takže když říkali,
jak daleko to je do centra, tak mluvili o
centru Incheonu. Bohužel, ale i tak jsme se
vydali do mrazu na procházku. Podle mapy
jsme zjistili, že zajímavostí není mnoho.
Našli jsme „tradiční korejský park“ a „čínské
město“. Když jsme vylezli před hotel tak nás
praštil přes tváře mráz. Cesta byla pokryta
ledem a my klouzali od hotelu. „Tradiční
korejský park“ byl docela daleko a ne moc
41/49
Nový Zéland 2010
dostupný, tak jsme šli do „čínského města“, které bylo hned vedle hotelu.
Brána do parku Jayu
Altánek s bezdomovcem na zmrzlé zemi
Ulice byly po ránu úplně prázdné. Stoupali jsme uličkami, vyzdobenými lampiony a podobně,
na kopec. Na vrchu kopce byl Jayu park věnovaný Korejské válce a byla tam například socha
generála Mc Artura. Po parku pobíhalo pár aktivních sportovců, případně cvičili na
všelijakých cvičících nástrojích rozmístěných v parku. Když se naskytl výhled na město, tak
to vypadalo docela průmyslově. V porovnání se skutečnou Čínou je tady super, že nápisy jsou
psané i latinkou a člověk se dobře orientuje. Byla hodně velká zima a kolem parku už moc
míst kam jít nebylo, tak jsme se po víc než hodině vrátili do hotelu.
Zašli jsme tam, kde byla snídaně a u čaje seděli v křeslech a připadali si jak nějaký pracháči.
Na recepci jsme se ptali, kolik tam stojí pokoj pro dva, v kterém jsme spali. Bylo to přibližně
150 euro a samotná snídaně stála 13 euro. Navíc doprava a večeře, takže ta jedna noc by vyšla
hodně draho, kdybychom to měli platit. Bylo to příjemné luxusní zpestření zpáteční cesty, i
když jsme bohužel neviděli centrum Soulu.
Informační směrovky
Socha v nadživotní velikosti
Rozprava u čaje v hotelu
V deset hodin jsme zase všichni odjížděli z hotelu na letiště. Na letišti jsme dostali za kupony
sendvič, mandarinku a plechovku pití, což byl oběd v ceně necelých 7 eur. Společně
s Martinem, s kterým jsme letěli z Aucklandu, jsme bloumali po letišti. Hanka chtěla pohled,
ale překvapivě měli jen sady po deseti pohledech, tak žádný nekoupila. Asi v půl jedné jsme
42/49
Nový Zéland 2010
došli k naší bráně číslo patnáct. Byla tam dlouhá fronta do letadla, tak jsme ještě kecali
s Martinem, kterému to letělo až po čtvrté odpoledne do Vídně. Hanka z nervozity běhala
pořád na záchod. Rozloučili jsme se a jako úplně poslední nastoupili do letadla. Při vzletu
byla Hanka zas nervózní a tak jsem jí vyprávěl pohádku o prasátku, co šlo pracovat na ropnou
plošinu. Tato pohádka nepřímo navazovala na pohádku o prasátku, co šlo po lese, kterou jsem
jí vyprávěl v Nepálu, když jsme letěli z hor a měla hrozný strach. Na ropnou plošinu šlo
pracovat, protože jsem v časopise zahlédl nějaký článek o ropných polích. Let byl tentokrát
téměř bez turbulencí, takže jsem s pohádkou docela brzo skončil.
Visutý most cestou na letiště, Incheon
Boeing 747-400, Incheon
Bylo nádherné počasí a krásný výhled. Zasněžené čínské hory byly vidět pod námi. Čínskou
zeď jsem bohužel nezahlédl, jelikož jsem začal koukat pozdě. Dál jsme viděli zasněženou
poušť Gobi i celé Mongolsko, kde zrovna řádily velké mrazy. Z Ruska zamrzlé jezero Bajkal,
zasněžené město Irkutsk vedle Bajkalu, bílá
rozlehlá Sibiř se spoustou řek a přeletěli jsme
pohoří Ural. Byl to krásný letecký průlet nad
Transsibiřskou magistrálou z Pekingu do
Moskvy a pro mě připomínka naší cesty po
této úžasné železniční trati o tři roky dřív.
Nezvykle jasné počasí a krásná zasněžená
krajina. Cestou jsme viděli také několik
filmů. Nad Evropou se zatáhlo, na chvíli jsme
viděli Dánsko a pak až Londýn, kde byl vidět
Tower Bridge, London Eye, Big Ben a jiné.
Vzhledem k časovému posunu devět hodin
jsme byli v Londýně ve stejný den, jako jsme
vyletěli a bylo teprve po čtvrté odpoledne
Pohled na čínské město z 36 000 stop
místního času.
Metrem (3,50 £ ze 6. zóny do 4. zóny) jsme z letiště dojeli do Hounslow central a po chvilce
bloudění našli Civic Guest house. Byla už tma. Ubytovali jsme se v “twin“ pokoji
(45 £/pokoj). Na pokoji jsme měli rychlovarnou konvici, tak jsme si zalili čínské polívky na
večeři, dali si sprchu a rychle zalehli. Londýnského času bylo teprve kolem sedmé večer, ale
korejského času byly už čtyři ráno a novozélandského osm ráno.
43/49
Nový Zéland 2010
23. den – 22.1. pátek
Ráno jsme vstali. Byla tma. Když jsme se už asi hodinu jen tak povalovali v posteli, tak
Hanka koukla na hodinky a řekla, že je šest ráno. Bohužel se ukázalo, že hodinu přičetla,
místo aby odečetla, takže byly teprve čtyři ráno. Snídaně v sedm ráno byla rázem hrozně
daleko. Váleli jsme se v posteli a snažili se ještě usnout. Pak jsme si dali nějaké lupínky
jelikož jsme měli hlad a snídaně stále daleko. Prováleli jsme se konečně k snídani. „Full
english breakfast“ obsahuje tousty, vajíčko, klobásku, slaninu, fazole, džem, cornflakes, čaj a
džus. Docela jsme se najedli a okolo osmé vyráželi do města.
Tower Bridge, Londýn
Trafalgar Square, Londýn
Bylo mokro po dešti a předpověď počasí byla taková, že bude hodně pršet. Koupili jsme si
celodenní lístek na metro (10 £ na celý den – při nákupu po 9:30 je levnější 7,50 £). To hlavní
co jsem chtěl vidět, byl most Tower Bridge, takže jsme jeli tam. Vystoupili jsme z metra na
zastávce Tower Hill. Byli jsme přímo vedle Tower, což je pevnost, jejíž oficiální název zní
„Palác a pevnost jejího veličenstva, Tower of London“. Pevnost je sice taky hezká, ale já se
těšil na most. Obešli jsme pevnost a dostali se ke břehu řeky Temže. Bylo zataženo a začalo i
poprchávat, ale i tak jsme měli hezký výhled na most Tower Bridge. Nejen na most, ale také
na HMS Belfast, lehký křižník, který se zapojil do druhé světové války a nyní slouží jako
muzeum. Došli jsme na most a za mírného deště ho přecházeli. Původně jsem se chtěl jít
podívat nahoru, ale jednak bylo brzo a zatím zavřeno a hlavně za deště by stejně moc hezké
výhledy nebyly. Při pohledu zpátky jsme viděli za pevností Tower dominantní budovu 30 St
Mary Axe, která je neformálně nazývána Gherkin (okurka) a má 180 metrů. Po mostě jsme se
vrátili zpátky a po nábřeží šli podél Temže. Podívali jsme se ještě na Monument, Piccadilly
circus, Trafalgar Square, Big Ben, Westminsterský palác a London Eye. Cestou jsme různě
popojížděli metrem, schovávali se před deštěm, snažili se nakoupit, ale ne všude nám
fungovaly platební karty. Nakonec se rozpršelo tak hustě, že jsme zalezli do McDonalda vedle
obřího „ruského“ kola, jehož hřídel byla prý vyrobena v Čechách a nazývá se Londýnské oko.
Dali jsme si pár cheesburgerů a koukali, jak venku hustě prší. Sice pršelo stále, ale zase jsme
vyrazili. Podívali jsme se k Westminsterskému opatství, kde chtěli dost vysoké vstupné, takže
jsme dovnitř nešli. Hanka se chtěla podívat na Victoria Coach Station, autobusové nádraží,
odkud jezdí mnoho autobusů po celé Anglii a Hanka má tohle místo ve vzpomínkách
z předchozích návštěv Londýna. Prohlédli jsme si autobusové nádraží a jelikož se počasí stále
nelepšilo, tak jsme ukončili naší prohlídku Londýna a jeli zpátky na náš pokoj.
44/49
Nový Zéland 2010
Následující den jsme potřebovali ráno odejít dřív, než byla snídaně, tak jsme si domluvili, že
nám dají balíček. Také jsme si domluvili taxíka na ráno na letiště. Nejdřív mi to přišlo jako
hrozná snobárna a drahota jet na letiště taxíkem (50 £ za taxi pro dva), ale když jsme si
spočítali, že jet metrem a pak autobusem stojí pro dva lidi skoro stejně jako taxi (asi 47 £) a
trvá to asi dvakrát tak dlouho, tak to bylo docela výhodné jet taxíkem.
Tower Bridge
London Eye
Big Ben a London Eye
24. den – 23.1. sobota
Ráno jsme se váleli v posteli a byli vzhůru zas o několik hodin dřív než bychom chtěli. V osm
hodin jsme sešli dolů a nasedli do taxíku. Pán jel docela rychle, takže jsme byli na letišti ještě
před devátou hodinou.
Na letišti jsem měl nadváhu batohu několik kil, takže jsem přendával věci z velkého
zavazadla do příručního, abych se vešel do patnácti kil a nemusel platit navíc. Na letišti jsme
se poflakovali a přečkali čas do čtvrt na dvanáct, kdy byl odlet. Poslední a celkem krátký let
nás dopravil do Prahy. V Praze nás na rozdíl od teplejšího Londýna čekala podobná zima jako
v Koreji, tedy mráz a několik stupňů pod nulou.
45/49
Nový Zéland 2010
Náklady na cestu a další informace:
Náklady celkem
Zpáteční letenka Praha - Londýn
Zpáteční letenka Londýn - Soul - Auckland
Cestovní a storno pojištění
Výměna 390 eura
Platby kartou
Celkem
4 278 Kč
22 938 Kč
990 Kč
10 277 Kč
13 441 Kč
51 924 Kč
Kurzy měn: leden 2010
Euro
Novozélandský dolar (platba kartou)
Novozélandský dolar (výměna eur)
Libra
Korejský Won
26,4 Kč
13,9 Kč
14,5 Kč
31,3 Kč
0,017 Kč
46/49
Nový Zéland 2010
Ubytování - podrobněji:
Kde
Christchurch
Glentanner park
nedaleko Wanaka
Franz Josef
Glacier
Greymouth
Punakaiki
Abel Tasman NP
Abel Tasman NP
Abel Tasman NP
Picton
Turangi
Tongariro NP
Turangi
Rotorua
Auckland
Auckland
Paihia
Auckland
hranice
Soul
hranice
Londýn
Londýn
Celkem
Název
Jailhouse
kemp
kemp
Cena
Kč/osobu
461
227
99
Montrose Backpackers
kemp Top 10
Beach hostel Backpackers
Aplle Tree Bay
Bark Bay
Awaroa Bay
hostel
kemp
Mangatepopo hut
kemp
Spa Lodge Backpackers
Friendz.com Backpackers
Friendz.com Backpackers
Myfair lodge Backpackers
Friendz.com Backpackers
383
284
496
170
170
170
355
170
355
170
397
397
510
213
510
Cena v $NZ
65 / dvoulůžák
16 / osobu
7 / osobu
27 / osobu (dormitory pro 4)
20 / osobu
70 / dvoulůžák
12 / osobu
12 / osobu
12 / osobu
25 / osobu (dormitory pro 5)
12 / osobu
25 / osobu
12 / osobu
56 / dvoulůžek
28 / osobu (dormitory pro 4)
72 / dvoulůžek
15 / osobu (stan vedle lodge)
72 / dvoulůžek
145 euro / dvoulůžák (pro nás
0 zdarma)
Paradise hotel
Civic Guest House
Civic Guest House
704 45 liber / dvoulůžák (B&B)
704 45 liber / dvoulůžák (B&B)
6 946 Kč
47/49
Nový Zéland 2010
Doprava - podrobněji:
z
Londýn Louthan
Auckland
Christchurch - letiště
Christchurch
Christchurch
Geraldine
Twizel
Mount Cook
Wanaka
křižovatka
kemp u Wanaka
Makarora
Haast
Franz Josef Glacier
Greymouth
Punakaiki
Westport
Kawatiri
Motupiko
Awaroa Bay
Takaka
Uruwhenu
Nelson
Nelson
Picton
Wellington
Paraparaumu
Sanson
Bulls
Hunterville
Taihape
Turangi
Ketetahi parking
Turangi
Waiotapu
Waiotapu (křiž.)
Rotorua
Hamilton
Manukau
Auckland
Paihia
Auckland
Londýn - metro
Londýn - metro
Londýn
do
Londýn Heathrow
Christchurch
Christchurch - hostel
Geraldine
Twizel
Mount Cook
Wanaka
křižovatka
kemp u Wanaka
Makarora
Haast
Franz Josef Glacier
Greymouth
Punakaiki
Westport
Kawatiri
Motupiko
Marahau
Takaka
Uruwhenu
Nelson
Nelson
Picton
Wellington
Paraparaumu
Sanson
Bulls
Hunterville
Taihape
Turangi
Mangatepopo road
road
Turangi
Waiotapu
křižovatka
Whakarewarewa
Hamilton
Manukau
Auckland
Paihia
Auckland
letiště
km
749
133
135
50
202
1
5
61
81
140
180
44
50
127
39
73
20
18
73
15
95
92
40
90
6
38
45
91
27
21
100
2
30
105
105
25
235
235
Londýn Louthan
Celkem na Novém Zélandu
Celkem v Londýně
poznámka, cena, čas
20,50 £ - autobus National Express
letadlo 119 $NZ
taxi, 35 $NZ za dva lidi
MHD, jízda 2,80 $NZ
stop, 2 Francouzi
stop,Honkongčan (20 euro)
stop, Japonec
stop, Švýcar
stop, Novozélanďanská rodina
stop, z ostrova Tonga
stop, 2 Novozélanďnai
stop, Němec
stop, Němec
stop, Australan
autobus, 14 $NZ, hodina
stop, 2 Novozélanďani
stop, Australan
stop, Novozélanďan
stop, Novozélanďan
stop, 2 Novozélanďani
stop, Novozélanďan
stop - kamion, Novozélanďan
stop, Novozélanďan
stop, Turek a Brazilka
trajekt, 58 $NZ, 3 hodiny
stop, Novozélanďan
stop, Novozélanďan
stop, Novozélanďan
stop, Novozélanďanská rodina
stop, Novozélanďan
stop, Australan
stop, Novozélanďan
autobus, 15 $NZ
stop, 2 Francouzi
stop, 2 Argentynky
stop, Novozélanďan
stop, 2 Novozélanďani
stop, Novozélanďanská rodina
stop, Novozélanďan (5 $NZ)
autobus, 4 hodiny (zájezd)
autobus, 4 hodiny (zájezd)
autobus, 15 $NZ, 45 minut
1 jízda 3,50 £
celodenní lístek 10 £
taxi 50 £ za dva lidi
3 578 km, za cenu 3 697 Kč
1 847 Kč
48/49
Nový Zéland 2010
Ostatní - podrobněji:
věc
vstup - Waiotapu (termální oblast)
vstup - Te Puia (termální oblast), včetně vystoupení Maorů
"zájezd" do Bay of Islands (doprava a výlet lodí)
vstup na vyšší vyhlídku - Sky Tower
Plynová bomba - malá
Adaptér na elektrickou zásuvku
horká čokoláda
espreso
nanuk na tyčce
výřivka (půl hodiny)
zmrlina "kiddy cone" (dva velké kopečky)
jídlo v čínské restauraci od
porce ryby "dory" (fast food)
hranolky (fast food)
49/49
cena v
$NZ
30
50
195
28
9
18
4,5
4,5
2-3
5
2,2
8
6,2
3