stáhnout - Nahraj.to

1
ANDREA CREMEROVÁ
VZPOURA
DRUHÝ DÍL SÉRIE SMEČKA
KN IŽ NÍ KL UB
2
Síla a lstivost jsou ve válce dvě nejdůležitější ctnosti.
Thomas Hobbes, Leviathan
3
ĆÁST PRVNÍ
OČISTEC
Byl jsem vyčerpaný; my dva, cesty neznajíce, jsme se
zastavili na rovině opuštěnější než cesty v poušti.
Dante, Očistec
4
JEDNA
Všude kolem se neustále ozýval křik.
Obklopovala mě tma. Na prsou jsem cítila
hroznou tíhu, bojovala jsem o kaţdé
nadechnutí a topila se ve vlastní krvi. A
najednou jsem se posadila a zamţikala v
přítmí.
Křik ustal. Místnost zaplavilo ticho. Několikrát
jsem se bolestivě nadechla a pokusila se
olíznout vyprahlé rty. Chvíli mi trvalo, neţ jsem
pochopila, ţe ty výkřiky, které jsem slyšela,
byly moje. Úplně mi rozedřely hrdlo. Přitiskla
jsem si ruce na prsa, přejela jsem prsty po
haleně. Látka byla hladká, bez trhlin po šípech
z kuše. V přítmí jsem nic moc neviděla, ale
poznala jsem, ţe ta halena není moje, nebo
spíš ţe to není svetr, který jsem si vypůjčila od
Shaye a který jsem měla na sobě tu noc, kdy
se všechno jednou provţdy změnilo.
Hlavou se mi míhaly útrţky událostí. Sníh.
Temný les. Víření bubnů. Vytí, které mě volalo
k obřadu.
Obřad. Krev mi ztuhla v ţilách. Utekla jsem
před vlastním osudem.
Utekla jsem od Rena. Při pomyšlení na vůdce
mladých Baneů se mi sevřelo srdce, ale kdyţ
jsem si přitiskla dlaně na oči, vybavil se mi i
někdo jiný. Kluk na kolenou, svázaný, s
páskou přes oči, sám uprostřed lesa.
Shay.
Kdyţ jsem střídavě pozbývala vědomí a
procitala, slyšela jsem jeho hlas, cítila jeho
doteky. Co se stalo? Nechal mě samotnou ve
5
tmě tak dlouho... Pořád jsem byla sama. Ale
kde vlastně?
Konečně jsem přivykla šeru v místnosti. Slunce
se prodíralo mezi mraky za vitráţovým oknem,
které mu propůjčovalo růţový nádech.
Zapátrala jsem kolem po nějakém východu.
Napravo jsem uviděla vysoké dubové dveře.
Čtyři, moţná pět metrů od místa, kde jsem
seděla.
Dech se mi zklidnil, ale srdce stále bušilo jako
splašené. Spustila jsem nohy z postele a
opatrně se postavila. Podařilo se mi to celkem
bez problémů. Cítila jsem, jak se mi probouzejí
svaly, napjaté, připravené na všechno, co by
mohlo přijít.
Dokázala bych bojovat i zabít, kdyby to bylo
třeba.
Zaslechla jsem něčí kroky. Vzápětí se pohnula
klika a dveře se rozlétly dovnitř. Stál v nich
muţ, se kterým jsem se uţ jednou setkala. Měl
husté vlasy, tmavě hnědé jako káva. Jeho rysy
byly výrazné a ostré, pár vrásek, na tvářích
šedočerné strniště zanedbaný, ale pořád
přitaţlivý.
Naposledy jsem ho viděla těsně předtím, neţ
mě sejmul jílcem meče. Okamţitě se mi zostřily
špičáky
a v prsou zarachotilo zavrčení.
Chtěl něco říct, ale já se bleskově převtělila ve
vlka, přikrčila jsem se a zavrčela. Cenila jsem
tesáky, připravená ke skoku. Měla jsem dvě
moţnosti: roztrhat ho na kusy, nebo se kolem
něj vyřítit ven. Na rozhodnutí mi zbývalo pár
vteřin.
Ruka mu sklouzla k pasu, odhrnul koţený
plášť a odhalil jílec vyčnívající z dlouhé
6
zahnuté pochvy.
Takže boj.
Svaly se mi chvěly, kdyţ jsem se připravovala
ke skoku.
„Počkej."
Spustil ruku z jílce a ukázal mi prázdné dlaně,
aby mě upokojil.
Ztuhla jsem, zaskočená tím gestem a trochu
podráţděná jeho naivitou. Nedám se uklidnit
tak snadno. Chňapla jsem naprázdno a
riskovala pohled do chodby za ním.
„To rozhodně nechceš udělat," varoval mě a
zastoupil mi výhled.
Odpověděla jsem mu zavrčením.
A ty zase nechceš poznat, čeho jsem schopná,
když mě zaženou do kouta.
„Vím, na co myslíš,"
pokračoval. Meč nechal v pochvě a zaloţil si
ruce na prsou. „Mohla by ses přese mě dostat.
Jenomţe pak bys narazila na bezpečnostní
hlídku na konci chodby. A i kdybys zvládla i je
coţ by se ti mohlo podařit vzhledem k tomu, ţe
jsi vůdkyně ,narazíš na ještě větší skupinu
stráţí u východu.“
„Vzhledem k tomu, že jsi vůdkyně." Jak ví, kdo
jsem?
S vrčením jsem couvla a ohlédla se k vysokým
oknům. Mohla bych skrz ně proskočit. Bolelo
by to, ale pokud nejsme moc vysoko, přeţila
bych.
„To bych ti neradil," konstatoval a podíval se
stejným směrem.
Co je vůbec zač? Umí snad číst myšlenky?
„Byl by to pád minimálně ze sedmnácti metrů,
na tvrdý mramor." Přistoupil o krok blíţ. Znovu
jsem ucouvla. „Nikdo z nás nechce, aby se ti
7
něco stalo."
Přestala jsem vrčet.
Ztlumil hlas a dodal: Jestli se převtělíš v
člověka, můţeme si promluvit."
Opět jsem vycenila zuby a bezmocně couvala.
Oba jsme věděli, ţe s kaţdou minutou ztrácím
jistotu.
Jestli se pokusíš utéct," pokračoval, „budeme
tě muset zabít."
Pronesl to tak klidně, ţe mi chvíli trvalo, neţ
jsem to pochopila.
Vydala jsem na protest ostré štěknutí, které
přešlo v temný smích, kdyţ jsem se převtělila.
„Myslela jsem, ţe nikdo z vás nechce, aby se mi
něco stalo."
Koutek úst mu zacukal. „Nechce, Callo. Já
jsem Monroe."
Přiblíţil se ke mně o další krok.
„Zůstaň, kde jsi," varovala jsem ho a předvedla
mu své špičáky.
Zastavil se.
,Ještě ses mě nepokusil zabít, “ řekla jsem a
pořád kolem sebe pátrala po něčem, co by mi
poskytlo taktickou výhodu. „To ale neznamená,
ţe ti můţu věřit. Jestli se to ţelezo, co máš u
pasu, jenom pohne, přijdeš o ruku."
Přikývl.
Rozbolela mě hlava ze všech těch otázek, které
se v ní vyrojily. Znovu jsem podlehla pocitu, ţe
nemůţu dýchat. Bylo by ale krajně nevhodné
propadnout panice. Stejně tak jsem si nemohla
dovolit projevit jakoukoli slabost.
Zaplavily mě vzpomínky, z nichţ mi naskočila
husí kůţe. V duchu jsem slyšela bolestné
výkřiky. Zachvěla jsem se, kolem mě se ovíjely
přízraky jako rozmazané stíny, nad nimi
8
křičely sukuby. Dala se do mě zima.
„Monroe! Ten kluk je tady!“
„Kde je Shay?“
Zajíkla jsem se, hrůzou se mi sevřelo hrdlo.
Čekala jsem na odpověď.
Zasáhly mě další útrţky uplynulých událostí,
změť obrazů, které se neustále měnily.
Bojovala jsem s tím a snaţila se vzpomínky
uchopit a udrţet na tak dlouho, abych si
ujasnila, co se vlastně stalo, jak jsem se sem
dostala. Vybavilo se mi, jak jsme se hnali
úzkými chodbami Rowanovy vily, jak jsme
zjistili, ţe jsme v pasti, a vběhli do knihovny.
Shayův strýc Bosque Mar nahlodal mou
zuřivost pochybnostmi.
Shay mi mačkal prsty tak silně, že to bolelo.
„Pověz mi, kdo doopravdy jsi. “
„Tvůj strýc,“ odpověděl Bosque klidně. „Tvoje
krev. “
„Co jsou zač Strážci?“ zeptal se Shay.
„Další takoví, jako jsem já, chtějí tě chránit a
pomáhat ti. Shayi, ty nejsi jako jiné děti. Máš
nezměrné schopnosti, takové, že si je nedovedeš
ani představit. Mohu ti ukázat, kdo doopravdy
jsi. Naučit tě, jak zacházet s mocí, kterou máš. “
,Jestli chcete Shayovi tolik pomáhat, tak proč ho
dnes
měli obětovat?“ Postavila jsem se před Shaye,
abych ho chránila.
Bosque zavrtěl hlavou. „To všechno je tragické
nedorozumění. Byla to jenom zkouška tvé
věrnosti naší ušlechtilé věci. Myslel jsem, že
jsme ti poskytli to nejlepší vzdělání, ale zřejmě
neznáš příběh o Abrahámovi a jeho synu
Izákovi? Není snad obětování toho, koho
miluješ, největší zkouškou tvé víry? Skutečně si
9
myslíš, že bych dovolil, aby Shay zahynul
tvýma rukama? Vždyť jsme tě žádali, abys ho
chránila. “
Roztřásla jsem se. „Lžete. “
„Opravdu?" Teď se usmíval téměř vlídně. „Po
všem, čím jsi prošla, svým pánům nedůvěřuješ?
Nikdy bychom nedopustili, abyste Shayovi
ublížili, na poslední chvíli bychom ti předložili
jinou kořist. Chápu, že taková zkouška možná
působí zbytečně krutě, že jsme od tebe a
Reniera žádali příliš mnoho. Zřejmě jste na
takové věci ještě moc mladí."
Zaryla jsem prsty do dlaní, aby si Monroe
nevšiml, jak se mi třesou ruce. Slyšela jsem
křik sukub a inkubů, syčení chimér a šouravé
kroky těch strašlivých vysušených tvorů, kteří
se vynořili z podobizen na stěnách.
„Kde je?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby
znovu. „Přísahám, ţe jestli mi to neřekneš..."
,Je v naší péči,“ odvětil klidně.
Znovu mu pobaveně zacukal koutek. Pořád mě
vyvádělo z míry jeho zdrţenlivé, leč sebejisté
vystupování.
Nebyla jsem si jistá, co v tomhle případě
znamená „v naší péči“. S vyceněnými špičáky
jsem se kradla přes místnost a čekala, aţ se
Monroe pohne. Přitom mi však pořád před
očima jako akvarel plavaly vzpomínky.
„Proč se ještě neprobrala?" zeptal se Shay.
„Slíbili jste, že se jí nic nestane. “
„Bude v pořádku," ujistil ho Monroe. „Kouzlo v
těch šípech působí jako silné sedativum, chvíli
to potrvá, než účinky vyprchají. “
Pokusila jsem se promluvit, pohnout se, ale
víčka jsem měla neskutečně těžká, spánek mě
10
opět táhl do své náruče.
Jestli se dohodneme, vezmu tě za ním,“ řekl
Monroe.
.Jestli se dohodneme?" Dobře ţe jsem
neukázala ţádnou slabost. Pokud se mám na
něčem domlouvat s Hledačem, pak jedině za
mých podmínek.
„Ano," potvrdil a riskoval další krok směrem ke
mně. Kdyţ jsem neprotestovala, usmál se.
Nebyl to proradný úsměv nezachytila jsem
pach strachu ale brzy ho něco zaplašilo.
Smutek?
„Potřebujeme tě, CalIo.“
V hlavě jsem měla zmatek. Zatřásla jsem jí ve
snaze rozehnat ho jako hejno otravných much.
Musím působit sebejistě, nesmí poznat, ţe mě
jeho zvláštní chování zaskočilo.
„Kdo přesně mě potřebuje? A k čemu?“
Vztek mě přešel, přesto jsem si dávala záleţet,
aby moje špičáky zůstaly ostré jako břitvy.
Chtěla jsem, aby Monroe ani na vteřinu
nezapomněl, s kým mluví. Pořád jsem
vůdkyně, bylo důleţité, aby to viděl a abych na
to nezapomínala ani já. Síla byla to jediné, co v
tu chvíli hrálo v můj prospěch.
„Moji lidi,“ odpověděl a mávl rukou
za sebe ke dveřím.
„Hledači."
,Jsi jejich vůdce?“ Zamračila jsem se.
Vypadal silný, ale sešlý jako člověk, který
nikdy nenaspí tolik, kolik by potřeboval.
Jsem velitel," opravil mě. „Velím skupině
Haldis. Řídíme operace ze základny v
Denveru."
„Takže teď si promluvíme o tvých přátelích v
Denveru, ano?"
11
Někde v hlubinách mé mysli se ozval Luminin
smích a pak Hledačův výkřik.
Zkříţila jsem paţe na prsou, abych se
neotřásla. „Dobře."
„Ale tvou pomoc nepotřebuje jen moje
skupina," dodal a najednou se vrátil zpátky
přede dveře. „My všichni. Všechno se změnilo,
takţe nesmíme ztrácet čas."
Zajel si rukama do vlasů. Napadlo mě vrhnout
se vpřed, jeho pozornost očividně ochabla,ale
něco na něm mě fascinovalo natolik, ţe uţ jsem
ani nevěděla, jestli chci opravdu utéct.
„Moţná jsi naše jediná naděje. Nemyslím, ţe by
to Scion dokázal sám. Mohla bys být poslední
člen rovnice. Rozhodující bod.“
„Rozhodující v čem?“
„V téhle válce. Můţeš ji ukončit.“
Válka. Okamţitě mi vzkypěla krev v ţilách.
Vítala jsem to horko, hned jsem se cítila
silnější. K boji v téhle válce mě vychovali.
„Potřebujeme, aby ses přidala k nám, Callo.“
Stěţí jsem ho vnímala. Pohltila mě rudá mlha
zaplavily mě myšlenky na násilí, které
provázelo podstatnou část mého ţivota.
Válka čarodějů.
Slouţila jsem Stráţcům v boji proti Ochráncům
od chvíle, kdy jsem se poprvé dokázala
pořádně zahryznout do masa. Lovila jsem pro
ně. Zabíjela.
Upřela jsem na Monroea oči. Zabíjela jsem jeho
lidi. Jak by mohl chtít, abych se k nim přidala?
Vycítil mou ostraţitost. Neřekl nic, jen semknul
ruce za zády pozoroval mě a čekal, aţ
promluvím já.
Polkla jsem, nutila jsem se ke klidu. „Chceš,
abych za vás bojovala. “
12
„Nejen ty,“ řekl. Poznala jsem, ţe i on svádí
vnitřní boj. Zdálo se, ţe by na mě k smrti rád
všechno vychrlil. „Ale ty jsi klíč. Jsi vůdkyně,
proto máš pro nás takovou cenu. Někoho jako
ty jsme vţdycky potřebovali."
„Nerozumím." Kdyţ mluvil, oči se mu tak
rozzářily, ţe jsem se nemohla rozhodnout, jestli
mě to spíš děsí, nebo fascinuje.
„Ochránci, Callo. Tvoje smečka. Potřebujeme,
abys je přetáhla na naši stranu. Aby bojovali s
námi."
Měla jsem pocit, jako by se mi země otevřela
přímo pod nohama a já padala někam dolů do
hlubin. Chtěla jsem mu věřit, přesně v tohle
jsem přece doufala, ne?
Způsob jak osvobodit mou smečku.
Ano. Ano, to je ono. Srdce se mi rozbušilo při
pomyšlení na návrat do Vailu, za vlky z mé
smečky. Za Renem. Všechny bych je mohla
odvést od Stráţců za něčím jiným. Něčím
lepším.
Jenomţe Hledači byli mí nepřátelé. Jestli s
nimi mám uzavřít nějaké spojenectví, musím
postupovat opatrně. Rozhodla jsem se hrát
neochotnou.
„Nevím, jestli by to bylo moţné..."
„Ale bylo!" Monroe přiskočil, jako by mě chtěl
popadnout za ruce, oči mu fanaticky zářily.
Převtělila jsem se a chňapla mu po prstech.
„Omlouvám se.“ Zavrtěl hlavou. ,Je toho tolik,
co nevíš.“
Vzala jsem na sebe znovu lidskou podobu. Na
čele měl hluboké vrásky. Byl uštvaný, plný
tajemství.
„Ţádné nečekané pohyby, Monroe. “ Pomalu
jsem k němu popošla a vztáhla ruku, abych ho
13
odradila od další podobné chyby. „Zajímá mě
to, ale pořád nejsem přesvědčená, ţe víš, co po
mně chceš."
„Vím.“ Odvrátil se. „Chci po tobě, abys
riskovala úplně všechno."
„Proč bych to měla dělat?" opáčila jsem.
Odpověď ale přišla sama. Riskovala jsem
všechno, abych zachránila Shaye. A udělala
bych to bez přemýšlení znovu, kdyby to
znamenalo, ţe se budu moct dostat zpátky za
svou smečkou. Zachránit i je.
Ucouvl do chodby a naznačil mi, ţe můţu
projít.
„Kvůli svobodě."
14
DVA
Dveře vedly do široké a dobře osvětlené chodby
Ohromeně jsem se rozhlíţela. Stěny byly
vytesané z lesklého mramoru, jejich povrch
odráţel zlatavou sluneční záři, která dovnitř
dopadala okny.
Kde to jsem?
Ta nádhera mě rozptýlila natolik, ţe jsem si ani
neuvědomila, ţe na chodbě nejsme s Monroem
sami.
„Pozor! “ ozval se zachmuřený hlas a já
nadskočila.
Otočila jsem se a jen stěţí si udrţela lidskou
podobu. Byla jsem celá najeţená, ţe mě
přistihli nepřipravenou. Kdyţ jsem zjistila, kdo
to promluvil, málem jsem se převtělila.
Ethan. Setkala jsem se s ním dvakrát a
pokaţdé jsme spolu bojovali. Nejdřív v
knihovně, pak v Rowanově vile. Odtáhla jsem
rty abych mu předvedla špičáky. Přitiskla jsem
si na prsa zaťatou pěst. Šipky z jeho kuše mě
málem zabily, neţ mě Monroe připravil o
vědomí. Ethan na mě hleděl a já si všimla, ţe
má na nose hrbolek, muselo to být od toho, jak
mu ho Shay přerazil. Nijak to nekazilo jeho
drsně pohlednou tvář, spíš vypadal ještě
nebezpečněji. Napjatě jsem si ho prohlíţela.
Stačilo, aby posunul prsty k dýce u pasu.
Převtělila jsem se ve skoku a zlostný výkřik
přešel v zavytí. Narazila jsem do něj plnou
silou.
Pitomá, pitomá, pitomá! Stačilo pár vlídných
slov a já nakráčela rovnou do pasti.
15
Ethan mě popadl za koţich na plecích a
odstrčil mě, takţe mi čelisti, které mu mířily na
hrdlo, secvakly naprázdno.
Klel a svíjel se pode mnou. Vytrhla jsem se mu,
ale neţ jsem se do něj mohla zahryznout,
někdo mi narazil do zad.
Paţemi a nohama mi ovinul trup a nepustil
mě. Zavrčela jsem a snaţila se vymanit, otáčela
jsem hlavu ve snaze osvobodit se. Na útočníka
jsem pořádně neviděla a nepodařilo se mi ani
zahryznout do paţe, která mě svírala. Chlapské
zavýsknutí a smích jen rozdmýchaly mou
zuřivost. Prudce jsem sebou smýkla a začala se
otáčet kolem dokola v zoufalém pokusu setřást
ho.
Smích patřil Ethanoví, který vyskočil a se
spokojeným úšklebkem sledoval můj marný
boj.
„Drţ se, kovboji! Stačí osm vteřin, Connore, a
dostaneš zlatou,“ pokřikoval. „Uţ máš za sebou
pět.“
„Přestaňte!" Monroe se postavil mezi mě a
Ethana. „Callo, dal jsem ti své slovo. Tady nejsi
v nebezpečí. Connore, pusť ji.“
Mrskla jsem sebou, kdyţ jsem ucítila, jak se
Connor otřásá smíchy. „Ale Monroe, tohle bude
můj novej rekord."
„Vítejte na vlčím rodeu," smál se Ethan, aţ se
za břicho popadal.
„Řekl jsem dost." Monroe rozhodně nepůsobil
pobaveně.
Kdyţ mě Connor najednou pustil, vyvedlo mě
to z míry tak, ţe jsem se ze setrvačnosti
vymrštila a málem přepadla na záda.
„Ale no tak, Šípková Růţenko." Otočila jsem se
a zjistila, ţe se na mě Connor zubí. I jeho jsem
16
si pamatovala. Byl to ten druhý Hledač, který
nás se Shayem přepadl v knihovně. A byl i v
Rowanově vile, to on popadl Shaye v bezvědomí
a ve vlčí podobě do náruče a odnesl ho pryč od
Marových přízraků, sukub a inkubů. Při té
vzpomínce jsem se otřásla. Znovu jsem dostala
strach, protoţe jsem se ještě pořád
nedozvěděla, co je se Shayem.
Na rozdíl od Ethana, jehoţ pohled mě
nenechával na pochybách, ţe by mi zabořil
dýku do břicha se stejnou radostí, jako bych já
jemu rozsápala hrdlo, měl Connor co dělat, aby
se přestal smát. Vyzařoval jisté chlapecké
kouzlo, vypadal skoro nevinně, ale já si dobře
pamatovala, jak se umí ohánět mečem.
Zahnuté meče, podobné tomu Monroeovu, měl
v pochvě u pasu. Zavrčela jsem na něj a
pomalu od těch tří couvala pryč.
„Po ránu nejsme zrovna nejlíp naloţení, co?“
usmíval se Connor. „Slibuju, ţe ti dáme něco k
snídani, vlčice, ale Ethana seţrat prostě
nemůţeš. Platí?"
„Callo." Monroe šel ke mně a vrtěl hlavou.
„Nejsme tví nepřátelé. Prosím, dej mi šanci."
Podívala jsem se do jeho tmavých očí, které na
mě trochu vylekaně upíral, pak jsem zalétla
pohledem k Ethanovi s Connorem. Zaujali
boční postavení za Monroem, ale ţádný z nich
netasil. Vnitřní konflikt mě přímo paralyzoval.
Všechny instinkty ve mně volaly po útoku, ale
Hledači se aţ dosud jedině bránili. Ani teď se
mi nesnaţili ublíţit.
Pořád nesvá jsem se převtělila.
„Takhle se mi líbí víc, co tobě?" utrousil
Connor a úkosem pohlédl na Ethana, který jen
něco zabručel.
17
„Co tady dělají?" zeptala jsem se a ukázala na
ně. „Myslela jsem, ţes říkal, ţe s tebou jsem v
bezpečí."
„Patří k mé skupině," odpověděl. „A budeš s
nimi spolupracovat. Můţeš jim důvěřovat
stejně jako mně."
Teď jsem se zasmála já. „To těţko. Ti dva se mě
uţ párkrát pokusili zabít."
„S tím uţ je konec, teď jsme na jedný lodi," řekl
Connor. „Čestný skautský."
Jako kdybys někdy chodil do skauta." Ethan
se pousmál, ale jen na kratičký okamţik.
„Navíc se mi právě pokusila prokousnout krk!"
„Ethane." Monroe po něm šlehl přísným
pohledem.
Jenţe Ethanovo nepřátelství mě uklidňovalo
víc neţ Monroeovy sliby nebo Connorova
uštěpačnost. Aspoň dávalo smysl. Tohle jsou
Hledači a já jsem Ochránce. Co si můţeme
navzájem nabídnout kromě krveprolití?
„Callo," oslovil mě Monroe, „naše světy se mění
rychleji, neţ tušíš. Zapomeň na to, co si myslíš,
ţe o nás víš. Můţeme si navzájem pomoct.
Chceme všichni totéţ.“
Nic jsem na to neřekla a hádala, co podle něj
chci já.
„Půjdeš s námi?“ zeptal se. „Vyslechneš si, co ti
chci říct?"
Odtrhla jsem od něj oči a rozhlédla se po
chodbě, která mizela za ohybem. Vůbec jsem to
tu neznala. Kdybych utekla, stejně bych
nevěděla, kam se řítím. Půjdu s Monroem,
aspoň přitom můţu prozkoumat případnou
únikovou cestu.
„Dobře," svolila jsem.
„Paráda!" Connor se rozesmál. „Konec bojů.
18
Takţe teď jsme kámoši? Hezký."
S tím se mi významně zahleděl na prsa.
,Je to vlk," utrhl se Ethan. „To je zvrácený."
„Teď právě není," namítl Connor, aniţ uhnul
pohledem. Přistoupil blíţ. Zachytila jsem pach
cedrového dřeva a fialek smíšený s vůní kávy.
Byla to známá směsice, uţ jsem měla tu čest.
Zavrčela jsem a uskočila. Přišel další nápor
vzpomínek na chvíle, kdy jsem byla stěţí při
vědomí.
„Je to určitě vůdkyně?" zeptal se Connor a
přitiskl mě k sobě, když jsem se pohnula.
„Nevypadá zas tak drsně. “
„ V tom případě asi trpíš výpadkem paměti, ty
pako, “ odsekl Ethan. ,Je sice hezká blondýnka,
ale to neznamená, že ten vlk zmizel. “
„Vidíš to moc černě, kamaráde zasmál se.
„Člověk má žít přítomností a já mám právě teď v
náručí pěknou holku. “
„Přestaňte o ní mluvit, jako bych tady nebyl!"
zaječel Shay
„Božínku, rozčílil jsem Velikéhoušklíbl se
Connor. „Dočkám se někdy odpuštění'?“
„Neprovokuj ho, Connore,“ napomenul ho
Monroe. „ Už jsme skoro na místě. “
„Promiň, kluku,“ ušklíbl se Connor.
„ To by stačilo!" Shay zavrčel a já zaslechla
rychlé kroky.
„Tak pozor!" Přede mnou se vztyčil Ethan. „Na
to zapomeň, kluku. “
„A dost!" zavelel Monroe. „ Támhle je portál.
Jdeme. “
Znovu jsem se pokusila pohnout, mhouřila jsem
oči, abych viděla, kde to jsme. Vzduch jako by
jiskřil, chlad vystřídalo teplo. Connor mě sevřel
pevněji. Znovu jsem upadla do bezvědomí.
19
Tváři v tvář Connorově rozpustilému úsměvu
jsem si byla jistá, ţe uţ jsem ho viděla i kdyţ
vzpomínky zůstávaly mlhavé. Zaťala jsem pěst
a zvaţovala, jestli ho mám praštit do břicha
nebo trochu níţ. Jestli se chce vyhnout boji,
bude si přede mnou muset dávat pozor na
jazyk.
Monroe byl rychlejší. „Dej pokoj, Connore.
Nech ji, ať si na nás trochu zvykne, neţ se
vytasíš se svým smyslem pro humor. “
„Ano, pane!“ Connor se postavil do pozoru, ale
nepřestával se smát.
Pořád mě to mátlo. Ethan zabručel, nadále mě
ostraţitě sledoval, přesto se nepohnul. Bylo
jasné, ţe bojovat nechtějí. Protoţe jsem se je při
kaţdém předchozím setkání snaţila zabít,
jejich zvláštní nenucené chování mi vůbec
nedávalo smysl. Co jsou zač?
„Anika nás čeká v poradní síni,“ oznámil
Monroe a odkašlal si, aby zamaskoval smích, i
kdyţ se mu to moc nepodařilo. Otočil se a
vyrazil chodbou. Jdeme.“
Musela jsem skoro popobíhat, abych mu
stačila. Pořád mi bylo nepříjemné mít Connora
s Ethanem za zády. Stálo mě hodně úsilí,
abych se pořád neohlíţela a necenila varovně
zuby.
Prostředí bylo velice zvláštní. Chodba se
neustále stáčela, minuli jsme mnohé dveře,
zato ţádné rohy. Ať uţ jsme to byli kdekoli,
zřejmě šlo o nějakou kruhovou stavbu.
Prostory zalévalo sluneční světlo, které bylo
čím dál jasnější, jak ranní slunce stoupalo po
obloze. Musela jsem mhouřit oči. Dokonce i
20
stěny se leskly. Mramor, z něhoţ byly zdi a
podlahy, protkávaly ţilky křišťálů v
různobarevných odstínech, protínaly povrch
kamene v barevných struţkách, které uvnitř ve
spojení se slunečními paprsky vytvářely
jakousi přízračnou duhu. Tolik jsem se
soustředila na ty hypnotizující vzory, ţe kdyţ
Monroe náhle zastavil, málem jsem do něj
narazila.
Došli jsme do míst, kde chodba ústila do široké
otevřené místnosti, odkud vedly další dvě
chodby, jedna doprava, druhá doleva. Ta vlevo,
která nepochybně směřovala do středu celé
stavby, vlastně nebyla chodba, protoţe záhy
končila prosklenými dveřmi vedoucími na
mramorový most. Popošla jsem ke dveřím a
podívala se ven. Vzápětí jsem zatajila dech.
Stěny ustoupily a mně se odhalil výhled na
ohromné nádvoří. Muselo být tak sedmnáct,
moţná dvacet metrů pod námi.
Vypadá to, že mi Monroe o té výšce nelhal.
Nádvoří bylo plné... skleněných domků a
zahrad? Vypadalo to jako zahrady, ale nerostly
v nich ţádné rostliny. Na druhé straně byla
vlastně zima. Nebo ne? Jak dlouho tu vlastně
jsem?
Zvedla jsem hlavu a zjistila, ţe na rozdíl od
chodby, kterou jsme přišli, není nádvoří
zastřešené. Za skleněnými dveřmi se snášely
vločky.
Někdo mi poloţil ruku na rameno a já
nadskočila.
„Nejdřív se budeme věnovat důleţitým věcem,“
usmál se Monroe. „Slibuju, ţe tě tu později
provedeme.“
.Jasně,“ řekla jsem a vydala se za ním chodbou
21
napravo. Zčervenala jsem a doufala, ţe jsem se
netvářila moc ohromeně, kdyţ jsem zírala ven.
Tahle nová chodba byla širší neţ ta, kterou
jsme přišli, a na rozdíl od té první byla rovná.
Po obou stranách byly zasazené dveře a jedny
masivní dřevěné čekaly přímo před námi. Kdyţ
jsme k nim došli, překvapeně jsem si
uvědomila, ţe v obou křídlech je vyrytý
alchymistický symbol země- tentýţ trojúhelník,
který označoval jeskyni Haldis na stránkách
Války všech proti všem.
,Je vidět, ţe pilně studovala,“ poznamenal
Connor. „Silas bude nadšením bez sebe. “
Monroe s Ethanem si ho nevšímali a já se
kousla do rtu, abych si připomněla, ţe na sobě
nesmím dát nic znát. Jenţe kdyţ Monroe
otevřel dveře, záhy jsem zapomněla úplně na
všechno. Vešli jsme do velkého sálu, v jehoţ
středu stál jediný stůl, kruhový a masivní, jako
by ho sem někdo přenesl ze dvora krále Artuše.
Stěny lemovaly regály s knihami, starými
svazky vázanými v kůţi, podobně jako v
Rowanově vile. Uţ jen z té podobnosti mi
naskakovala husí kůţe.
Koutkem oka jsem zahlédla dva lidi, kteří stáli
opodál, probírali knihy v jednom regálu a tiše
rozmlouvali. Jednoho z nich jsem znala. A
milovala.
Shay soustředěně poslouchal dívku, která stála
vedle něj. Mohla být stará asi jako já a měla
velké hnědé laní oči, napůl zakryté tmavými
prameny vlasů, které se jí uvolnily z drdolu
sepnutého v týle kovovou sponou. Jako jediná
z Hledačů, které jsem prozatím viděla, nebyla
po zuby ozbrojená, přestoţe jinak byla
oblečená stejně jako ostatní v obnošených
22
koţených kalhotách, úzké tunice z
nebarveného lnu a botách se širokou
podráţkou. Totéţ jsem teď měla na sobě i já.
Nízko na bocích jí visel široký opasek se dvěma
zvláštními tenkými kovovými bodci.
Nepoznávala jsem je. Byly dlouhé asi půl metru
a připomínaly dva úzké stříbrné ţelezniční
praţce s ostrým hrotem na konci. V jedné ruce
drţela několik svitků a poklepávala si jimi o
stehno.
Najeţila jsem se, kdyţ jsem zjistila, ţe má
druhou ruku poloţenou na Shayově rameni.
Příval ţárlivosti mě překvapil. Pořádně se do
mě zahryzla. Nechtěla jsem, aby se ho dotýkala
nějaká jiná holka.Je můj!
Zvedl hlavu, jako by mi četl myšlenky, ale kdyţ
se otočil, pochopila jsem, ţe ucítil můj pach.
Při tom pomyšlení se mi v ţilách rozproudila
krev a já se mu vrhla v ústrety. Cestou jsem
stihla zpraţit tu tmavovlásku výhrůţným
pohledem.
„Callo!“ zvolal a rozpřáhl náruč. „Uţ je ti
dobře?"
Srdce mi bušilo příliš rychle, stěţí jsem
popadala dech. Bála jsem se, ţe uţ ho nikdy
neuvidím. Ţe ani on, ani já tu hrůzu
nepřeţijeme.
Chtěla jsem přikývnout, ale ve stejné chvíli se
mi podlomila kolena. Naštěstí mě včas zachytil.
Přitiskla jsem se k němu, věděla jsem, ţe je teď
stejně silný jako já. Mohla jsem ho sevřít v
drtivém objetí bez obav, ţe mu ublíţím. Objal
mě. Přitiskl mi hlavu na svá prsa a políbil mě
do vlasů.
Shay. Shay. Musela jsem se zhluboka
nadechnout. Jeho pach, ta vůně jara, teplá a
23
plná příslibů jako slunce, které se dralo okny
dovnitř, mě celou naplnila.
Zabořila jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si
jeho rty. Cítila jsem, jak je překvapený, kdyţ
jsem ho políbila. Chutnal sladce. Sladkost se
brzy proměnila v teplo a z toho se stalo horko.
„Callo,“ zašeptal a jemně mě kousl do ušního
lalůčku- vlčí gesto. Přivinula jsem se k
němu.Je můj.
„Ničilo mě, ţe nemůţu být s tebou," řekl, kdyţ
se odtáhl a podíval se mi do očí. „Boţe, tak rád
tě zase vidím."
Connor hvízdl, tmavovlasá dívka nás se
zájmem sledovala. Ulevilo se mi, ţe jsem
konečně zase s ním, v duchu jsem se však
proklínala za mizerné sebeovládání. Měla jsem
si to uvědomit. Tohle není ţádné soukromé
shledání. Pozorují kaţdý náš pohyb. Shay mi
chyběl, jakmile jsem ho spatřila, netouţila jsem
po ničem jiném neţ se ho dotýkat, ale to
Hledači nemusí vědět. Přinutila jsem se ke
klidu a vyprostila se z jeho objetí.
„Nic mi není, Shayi," řekla jsem a snaţila se
nepodléhat prázdnotě, která se mě mimo jeho
náruč zmocňovala. „Víceméně. Jsem trochu
dezorientovaná."
„Proto jsme taky tady," ozval se Monroe a došel
k nám. „Shayi, věřím, ţe se máš dobře.“
„Hned je to lepší," odpověděl, aniţ ze mě spustil
oči. Zachvěla jsem se, kdyţ ignoroval mou
snahu zachovat si odstup a přitáhl mě znovu k
sobě.
„I já jsem rád, ţe se Calla zotavila," řekl
Monroe. „Kdybychom ji ztratili, byla by to
tragédie."
Ochraptěle jsem se zasmála. „Coţe? Mám
24
dojem, ţe mě střelil," ukázala jsem vyčítavě na
Ethana, který však nehnul brvou. Potom jsem
se otočila zpátky na Monroea. „A tys mě
omráčil."
Přikývl a omluvně se usmál. „Potřebovali jsme
nejdřív zjistit, co jsi zač, jestli bys mohla být
náš spojenec."
Věnovala jsem mu podezíravý pohled.
„Udělali jsme všechno pro to, aby ses rychle
zotavila."
Shay si odfrkl. Jasně, vašim léčitelům tak
můţu věřit."
Podívala jsem se na něj. Jakým léčitelům?"
Moje vzpomínky na chvíle od souboje v
Rowanově vile byly přinejmenším mlhavé,
místy přímo děsivé. Bylo zřejmé, ţe mě něco
vyléčilo, ale nevzpomínala jsem si, ţe by mi
někdo ošetřoval rány.
„Nevím, co ti udělali." Zlostně střelil pohledem
po Monroeovi, který pokrčil rameny
„Kvůli těm šípům byla dlouho mimo," řekl. „Od
toho taky jsou. Naši léčitelé jí ale odstranili z
krve všechny toxiny. Neměla by mít ţádné
následky."
Zavyla jsem a snažila se dostat k němu. Každý
krok pro mě byl utrpením. Z prsou mi ještě
pořád trčely šípy, krev mi pomalu plnila plíce.
Když jsem se k němu dostala, převtělila jsem se
a zabořila ruce do jeho srsti.
„Shayi! Shayi!“ Tiskla jsem se k němu a cítila,
jak mi z údů vyprchává síla.
„Očarované šípy. Doufám, že si to pěkně užíváš,
“ ozval se Ethanův ochraptělý hlas. Znovu na
mě zamířil kuší.
,, To tys ho proměnila?"
25
Na prsou mě pálilo, všechno kolem se
rozmazalo. Přikývla jsem a zhroutila se na
podlahu vedle Shaye.
Prsty mi vylétly k hrudi, znovu mě rozbolela při
vzpomínce na šípy, které se do ní zaryly. Byla
jsem mimo?
Jak dlouho?" zašeptala jsem.
„Co?" Shay zakryl mou ruku dlaní.
Jak dlouho jsem byla bez sebe? Jak je to
dlouho, co jsme odešli z Vailu?"
„Asi týden," odpověděl.
Týden. V jistém ohledu to nebylo zas tak moc,
ale kdyţ jsem si představila, co všechno se za
tu dobu mohlo stát mé smečce, co je mohlo
potkat během pouhých pár hodin od našeho
útěku, připadalo mi to jako věčnost.
A Ren. Co udělali jemu? Lhal, abychom jim
mohli utéct. Nepřipadalo v úvahu, ţe by na to
Stráţci nepřišli.
Roztřásla jsem se a Shay mě pevně sevřel,
jenţe já byla v duchu v náruči někoho jiného.
Jako bych znovu slyšela Renův hlas.
„Nevím, co si mám o tom myslet. Co jinýho
můžeme dělat? Tak to u nás prostě chodí. “
„To ještě neznamená, že je to správný. Víš sám,
že bych svou smečku neopustila, kdybych
nemusela,"přesvědčovala jsem ho tiše.
„Kdybych jim mohla pomoct nějak jinak."
Podíval se mi do očí, plný nejistoty.
„Nemáme moc času, “ pokračovala jsem. Jak jsi
dokázal získat takový náskok?“
Ohlédl se. „Když našli Flynnovou, vypukl
poprask, ale já zachytil tvůj pach a okamžitě
jsem vyrazil za tebou. Ostatní se teprve
26
rozdělovali do skupin. Otcova smečka, starší
Baneové. “
Ztuhla jsem.
„A co Nightshadeové?“ vypravila jsem ze sebe.
„Zadrželi je, čeká je výslech."
„Co se stalo ve Vailu?" Rozhodla jsem se od
Shaye odtrhnout, abych se trochu
vzpamatovala.
Nikdo mi neodpověděl a mně sevřela srdce
ledová ruka stejně jako tu noc, kdy jsme utekli.
Jenţe právě teď jsem si nemohla dovolit
podlehnout obavám z toho, co se mezitím stalo
nebo nestalo mé smečce. Síla a neochvějné
odhodlání, to byla má nejlepší naděje ne,
jediná naděje na jejich záchranu.
Jak jste nás v té vile našli? Zabili jste Bosquea
Mara?“ Connor se zasmál. Jestli jsme zabili
Mara? Tu věc nikdo zabít nemůţe.“
„Věc?“ Shay povytáhl obočí. Jakou věc?“
„Zatím Mara nikdo zabít nedokáţe," řekl
Monroe a upřel oči na Shaye, neţ mi
odpověděl. „Co se děje ve Vailu, nevíme, ještě
pořád se to snaţíme zjistit."
„Víte vy vůbec něco?"
„Dávej si bacha na jazyk, vlčice," vloţil se do
toho Ethan a posunul si na rameni popruh
kuše. „Nebýt nás, byla bys v tý knihovně
skapala."
„To kvůli tobě jsem měla na mále!" Vrhla jsem
se k němu. Zůstala jsem v lidské podobě, ale
popadla jsem ho za kabát a přirazila ho k
desce stolu. Sehnula jsem se k němu a
předvedla mu své špičáky. „Uţ mi nikdy
neříkej, abych si dávala pozor na jazyk, nemáš
páru, s kým mluvíš."
27
„Callo!" Monroe ke mně přiskočil a stáhl mě z
Ethana.
„Tohle není nutné. “
Ethan vyskočil. „Krucinál, radši bys měl tomu
svýmu čoklovi nasadit košík, Monroe."
Zlověstně jsem se usmála. „Doporučuju ti,
abys mi propříště neříkal čokl. "
Tmavovlasá dívka se rozesmála. „Nádhera."
„Táhni k čertu, Ariadně." Ethan ještě pořád
běsnil.
„Mluv slušně," napomenula ho a mlaskla.
„Callu potřebujeme," zdůraznil Monroe klidně.
„O tom nebudeme vyjednávat."
Je to tak, navíc má pravdu," podotkl Connor a
měřil si mě s ostraţitým obdivem. „Napálil jsi
do ní pár šipek."
„Tenhle chlapec je Scion." Monroe na Ethana
upíral oči. „A vůdkyně vlčí smečky by mohla
být klíčem k vítězství."
Ethan si odfrkl. „Scion pro nás nic neudělal a
vlci tuhle válku nevyhrajou. Tohle je náš boj a
oni patří k druhý straně!"
„Teď se to určitě změní, kdyţ se k nám Calla
přidala." Monroe se vyčkávavě otočil na Shaye.
Ten strčil ruce do kapes. ,Jo, asi jo.“
„To nestačí, Shayi." Zatvářil se podráţděně.
„O čem to mluví?" chtěla jsem vědět.
Shay se na mě podíval. „Nechtěl jsem jim říct
nic o Vailu nebo o tom. co jsme zjistili v
knihovně, dokud tě sem nepřivedou zdravou a
ţivou."
„Aha." Nějak se mi podařilo nečervenat se,
přesto mi najednou bylo horko.
Ethan zatínal pěsti a přecházel rozčileně z
místa na místo. ,Je mi jedno, ţe je to Scion.
V našem světě je to v podstatě mimino. Musí
28
poslouchat rozkazy, ne si klást podmínky."
„Můţu klidně jít, třeba hned," odsekl Shay.
„Tamhle jsou dveře," ukázal Ethan.
„To stačí! Takhle to prostě je a bude, Ethane,"
prohlásil Monroe. ,Je to jasné?"
Ethan na něj chvíli mlčky hleděl, pak se otočil
na patě a odešel na druhou stranu místnosti.
„Dobrá," ozvala se Ariadne, „protoţe asi
nemůţeme mluvit o Vailu, dokud nepřijde
Anika, moţná bychom se mezitím mohli
představit."
Plavně popošla k nám a usmívala se, jako by
se vůbec nic nestalo.
Monroe se zamračil. „Představit?"
„No jistě," opáčila. „Moţná jsi na to zapomněl,
ale tohle je můj debut. Kvůli všemu tomu
rozruchu kolem Shaye je to všem jedno. Ale
dostala jsem rozkaz se ti hlásit, Monroe."
Bouchla ho rolemi svitků do prsou. „Ukončila
jsem akademický výcvik. Doufám, ţe máš
radost. Jsem připravená na svou úlohu ve
skupině Haldis."
Vzdychl a vzal si od ní listiny. „Ano, Ariadne,
blahopřeju ke sloţení zkoušek. Nemohl bych
být pyšnější, ţe tě máme na palubě."
Nasadila rádoby úsměv.
„Odteď uţ jenom Adne,“ oznámila. „Mý jméno
je hrozně dlouhý. “
Jak chceš. Zvládla jsi výcvik neuvěřitelně
rychle a od mistrů máš to nejvyšší hodnocení,"
řekl Monroe. „Můţeš si vybrat, kam chceš
postoupit."
Já vím," přimhouřila oči.
„Nemusíš k Haldisu."
Já vím." Zaťala zuby. „Ale uţ se stalo. Máš mě
na krku."
29
„Víš dobře, ţe tak jsem to nemyslel," začal
vysvětlovat, ale ona zavrtěla hlavou.
„Nech to plavat."
Odhrnula si tmavé vlasy z očí a vroucně se
usmála na Connora. Jsi rád, ţe mě vidíš?
Vţdyť jsi byl na hlídce kolik, tři měsíce?"
„Zkus šest," odtušil. Je jasný, ţes na mě úplně
zapomněla. Viděl jsem, jak to tu rozjíţdíš na
našeho Sciona, kdyţ jsme přišli. Koketa, co?“
„Neflirtovala jsem s ním," ohradila se, ale mně
se zdálo, ţe trochu zčervenala. „Víš moc dobře,
kde jsem byla a proč. Rozhodně jsem na tebe
nezapomněla."
Shay se na mě provinile podíval a já zaryla
nehty do dlaní. Co je to za holku?
„Chlap pozná, kdyţ dostane košem." Connor se
udeřil pěstí do hrudi.
„Ty si teď říkáš chlap?" Suše se usmála. Já
myslela, ţe kašpárek... nebo snad pozér."
„Ne. Radši zůstaneme u chlapa. Chceš vidět
důkaz?"
„Byl bych rád, kdybys odmítla, Ariadne,"
ušklíbl se Monroe, ale i kdyţ se tvářil
podráţděně, poznala jsem, ţe bojuje s
úsměvem.
Ten však zmizel, kdyţ dívka vzplála. „Radši se
tě ani nebudu ptát, jestli jsem ti chyběla."
„Moc rád tě vidím," řekl Connor rychle a došel
k ní. Sklonil se a políbil ji na tvář. „Tess s
Isaakem jsou věčně pryč a Ethan je pořád
nevrlej. Navíc na tebe se kouká daleko líp."
Prohlédla jsem si ji pořádně. Byla hezká... aţ
moc. Opravdu flirtovala se Shayem, zatímco já
byla v bezvědomí?
„Plácáš," řekla a otočila se ke Connorovi zády.
„Vůbec ne," ujistil ji. „Bez uráţky“, Ethane."
30
„Jsem zdrcen," prohlásil Ethan.
Ariadně se otočila ke mně. „A ty jsi ta vlčí
dívka?
Shay o tobě v jednom kuse mluvil."
Usmála jsem se na ni. I kdyby s ním flirtovala,
myslel pořád na mě. Výborně. Přesně tak mi to
vyhovovalo.
„Tohle je Ariadne," představil ji Shay.
„Seznamovala mě s tím, jak to tady chodí."
„Říkej mi Adne," dodala dívka.
Já jsem Calla," opáčila jsem a napřímila se,
abych vyuţila výškové převahy. Shay o ni
moţná nemá zájem, přesto jsem chtěla, aby jí
bylo jasné, jak se věci mají.
Oči jí vesele zajiskřily. „Slyšela jsem.
Ochránkyně, která se jmenuje Calla... jako ta
kytka. Roztomilé."
Nedokázala jsem zadrţet zasténání. Jo, jako ta
kytka." Nebyl to přesně ten dojem, který jsem
chtěla vzbuzovat.
„Tak to je senzace," řekla a pousmála se. „Ráda
tě poznávám. Teda jestli jsi opravdu na naší
straně, Cal.“
31
TŘI
Cal.
Skoro jsem slyšela, jak se Ren směje.
Udělalo se mi slabo. „Proč jsi mi tak řekla?“
Instinkt převtělit se byl těţko potlačitelný. Měla
jsem pocit, jako by se stěny svíraly kolem mě.
Uteč, Callo, běž za svou smečkou. Sem nepatříš.
Shay musel mou úzkost vycítit, protoţe mě
popadl za ruce a přinutil, abych se na něj
podívala.
„No tak, klid, nemyslela to špatně." Došlo mi,
ţe podle něj mě nutí převtělit se vztek na
Ariadně. Jenţe v tom potíţ nebyla.
„Přesně tak. Promiň, jestli tě to naštvalo."
Pokrčila rameny, ale oči měla rozzářené, jako
by chtěla, abych na ni zaútočila. Jen mě to tak
napadlo."
Sotva jsem ji slyšela, jak mi hučelo v uších.
Jako by mě do sebe najednou vcucnul sen. Ne,
noční můra. Zaplavily mě pocity, které jsem o
samotě dokázala potlačit.
Její pobavený výraz zmizel. „Děje se něco?"
Zavrtěla jsem hlavou a přála si, aby se otevřela
zem a pohltila mě. Slyšela jsem, jak mi Ren
šeptá do ucha to jméno. Copak si nemůţeme
se Shayem ani na chvíli uţít shledání, aniţ by
se mi připomínal jediný člověk, který by nás
dokázal rozdělit?
„Říkal jí tak někdo, koho znala," ucedil Shay.
Někdo. Teď uţ jsem Rena nejen slyšela, ale
viděla jsem jeho tvář a rozpomněla se, jak mě k
sobě přitáhl tu noc, kdy jsem utekla z Vailu. Z
obřadu, při němţ se měl stát mým druhem.
32
Políbil mě, prosil, abych zůstala. Co je s ním
teď? Lhal, čímţ nám pomohl uprchnout.
Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jakou cenu
za tu leţ zaplatil.
Vail. Domov. Srdce mi bušilo, nemohla jsem
dýchat.
Co tady dělám? Zaryla jsem nehty do dlaní a
snaţila se ovládnout, abych se nevrhla na
Hledače v podobě vlka, který ve mně vrčel v
zoufalé touze po boji a potřeboval se vrátit ke
své smečce.
Adne si chvíli prohlíţela Shaye, který se tvářil
napjatě, pak se zkoumavě zahleděla na mě.
„Aha,“ pronesla tiše a ani se nesnaţila
zamaskovat úsměv, „někdo. Uţ chápu."
Nastalo dlouhé nepříjemné ticho. Connor si
protáhl klouby na rukou, aţ to zakřupalo, a
významně se zahleděl na Monroea. “
„Takţe uţ nemusíme dělat ţalářníky? zeptal
se. „Ne ţe by to nebylo vzrůšo, většinou nás
posíláš do úplně jinejch bitev."
„Nemůţeš zmlknout?" obořil se na něj Shay.
Cítila jsem se provinile. Věděla jsem, ţe se
nerozčiluje kvůli Connorovým vtipům, i kdyţ ty
jeho věčné ţerty byly přece jen trochu otravné.
„Ale no tak, to jsou způsoby," dráţdil ho
Connor. Jsi Vyvolený, takţe bys měl umět
zapůsobit. Škoda ţe tě nikdo nenaučil pravidla
etikety. Chápeš, třeba kterou vidličku pouţít
na salát, umění kaligrafie, elegantní způsob
vykuchání protivníka."
Chvíli to vypadalo, ţe se na něj Shay vrhne.
„Uţ dost, Connore," ozval se podráţděně
Monroe. „V klidu počkáme, neţ přijde Anika. “
„Uţ přišla." Ode dveří k nám kráčela ţena,
oblečená jako ostatní Hledači aţ na kovový
33
medailon ve tvaru růţice kompasu, který měla
na krku. Její vlasy, stočené na temeni, měly
barvu zralé pšenice.
Doprovázela ji další ţena, jejíţ vzhled evokoval
jediný přívlastek: divoká. Černé vlasy měla
ostříhané nakrátko, karamelovou kůţi na krku
zdobilo tetování sloţitých krajkových vzorů.
Opasek měla plný noţů, od jejichţ
nablýskaných rukojetí se odráţelo slunce a
vrhalo kolem odlesky jako varovné smrtící
signály.
„Lydie!" Connor se k ní rozběhl a sevřel
potetovanou válečnici v medvědím objetí.
„Taky tě ráda vidím,“ zasmála se hlubokým
hlasem. Jak se má Tess?“
„Pořád se hádá s Isaakem.“ Zazubil se. „A
samozřejmě se jí po tobě stýská. “
Oplatila mu úsměv. Jestli půjde všechno
dobře, za pár hodin se uvidíme.“
Poloţil jí ruce na ramena. „Dneska večer si
shledání moc neuţijete."
„Lepší neţ nic," opáčila.
V tu chvíli k nim přistoupil Ethan, vzal Lydii za
loket a otočil ji k sobě. „No ne, ty ses nějak
vyšňořila."
„Slyšela jsem, ţe máme výjimečné hosty," řekla
a rozhlédla se. Upřela oči na mě a nepatrně se
uklonila. Ohromilo mě to. Bylo to zřetelné
gesto úcty. Znovu jsem se v duchu ptala na
totéţ co před chvílí. Kdo si myslí, že jsem? Co
ode mě chtějí?
Poté se strnule poklonila Monroeovi.
„Můţeme?"
Zadíval se na mě. Ještě jsme se k tomu
nedostali."
Váţná blondýna se usmála. „To nevadí, aspoň
34
nebudeme muset nic opakovat."
Pokynula mi. „Callo, je mi ctí. Jmenuji se
Anika."
„Díky." Sevřela jsem podávanou ruku.
Nepřekvapilo mě, ţe má pevný stisk.
Z jejího sametového hlubokého hlasu i
majestátního drţení těla vyzařovala autorita. „I
kdyţ s tou ctí si nejsem tak jistá."
Zasmála se. „Zachránila jsi Sciona a to
znamená, ţes moţná zachránila i nás."
Ještě jste mi ani neřekli, co znamená, ţe jsem
Scion." Shay se postavil vedle mě. „Adne mě
hlídá jako malý dítě od tý doby, co jsme sem
přišli."
„Ale nehlídám," bránila se Adne. „Ani jednou
jsem ti nemusela naplácat, coţ je škoda.
Shay vykulil oči. Podíval se na mě a zavrtěl
hlavou, stejně jsem ale dostala vztek.
„Adne!" Monroe po ní střelil pohledem.
Napůl jsem čekala, ţe ji Connor poplácá po
zádech za to, jak dokonale navázala na jeho
obvyklý repertoár, kupodivu však vypadal ještě
rozrušeněji neţ Monroe. Prohlédla jsem si
drobnou dívku a v duchu přemítala, jak dlouho
by tak trvalo, neţ bych jí urvala ruce v
ramenou. Rozhodně pod deset vteřin. Možná
míň než pět.
„To byl jen vtip," odsekla, pak se ale nervózně
ohlédla na Aniku. „Promiň, Aniko."
„Omluva se přijímá." Anika se usmála a rázem
vypadala docela jinak. „Bude nějakou dobu
trvat, neţ důkladně poznáš, kým jsi, Shayi.
Určitě je to čekání nesnesitelné, coţ mě mrzí,
ale tvoje úloha přijde na řadu aţ později. Teď
musíme především zjistit, jakou roli v tom
všem sehraje Calla."
35
,Já?“ Odtrhla jsem oči od Adne, kterou jsem
sledovala pro případ, ţe by si Shaye začala
znovu dobírat. Ona však hleděla na Connora.
Jsem Šíp," oznámila Anika, „takţe tu v
současné chvíli velím."
„Coţe?" nechápala jsem.
Dotkla se kovové růţice, kterou měla
zavěšenou na krku, pak ukázala na Monroea.
„Šíp řídí rádce všech skupin. Ty uţ znáš rádce
skupiny Haldis."
„Co přesně je skupina Haldis?" zeptala jsem se
a vzpomněla si na symbol země na dveřích.
„Všechno ti vysvětlíme v pravý čas, slibuju. Teď
máme ale mnohem naléhavější problém.
Potřebujeme tvou pomoc, jestli jsi ochotná nám
ji poskytnout."
„A jak vám mám pomoct?" zeptala jsem se
podezíravě.
I kdyţ mě opakovaně ţádali, abych jim
důvěřovala, neustále jsem čekala nějaký
úskok.
Usmála se, ale vůbec to nevypadalo vesele.
„Potřebujeme, aby ses vrátila do Vailu.“
Snaţila jsem se zachovat si neutrální výraz.
Vrátit se do Vailu. Přesně to jsem chtěla, ne?
Tak proč jsem najednou celá ztuhla?
„To si děláte srandu." Shay postoupil vpřed a
napůl mě skryl před Aničiným pronikavým
pohledem.“Jakmile se tam objeví, zabijou ji."
Zpraţila jsem ho pohledem. Měl pravdu, ale já
se narodila pro boj. Úvodní šok odezněl,
zostřily se mi špičáky. Jsem vůdkyně, Shayi, ne
štěně. Nezapomínej na to.
„Nemyslím zpátky ke starému ţivotu,"
upřesnila Anika. „Kdyţ jsi teď tady ty, Scion,
válka bude nemilosrdně
36
pokračovat. Stráţci se na nás vytasí se vším, co
mají. Musíme získat výhodu."
„A v čem je výhodný poslat ji zpátky?" opáčil.
„Chceme něco vyzkoušet." Monroe mu poloţil
ruku na rameno. „Něco, co uţ kdysi dávno
dobře zafungovalo. Spojenectví."
Spojenectví. Etapa války čarodějů, jíţ se
přezdívalo Utrpení. První vzpoura Ochránců.
Všechno do sebe zapadalo.
Zaplavila mě naděje i strach. Válka. Hledači
táhnou do války a já mám být jejich první
výstřel. Moje tělo při pomyšlení na boj
okamţitě zareagovalo, napjaté, připravené.
„Tak moment." Shay Monroeovu ruku setřásl.
„Myslíš spojenectví s Ochránci?"
„Uţ k tomu v minulosti došlo a hodně to zvýšilo
naše šance proti Stráţcům."
Zavrtěl hlavou. Já četl něco jinýho. Vím o tý
vzpouře. Máte kliku, ţe Ochránce nevyvraţdili."
Přestaň mě chránit. Nevšímal si mého
varovného vrčení, upíral oči jen na Monroea.
„Tehdy to skončilo špatně," připustil. „Ale
nějakou dobu to bylo úspěšné spojení.
Tentokrát by mohlo představovat rozdíl mezi
vítězstvím a poráţkou."
„Navíc máme jeden zásadní článek, který jsme
tenkrát neměli," dodala Anika.
„A to?"
„Tebe."
„Aha," hlesl Shay.
Dívala jsem se na něj a hádala, jestli se o své
úloze v celé té záhadě, kterou jsme ve Vailu
odhalili, dozvěděl něco víc. Anika ho nazvala
zásadním článkem. Hledači se zjevně
domnívají, ţe s jeho pomocí mohou vyhrát
válku. Doufala jsem, ţe je to pravda uţ jen
37
proto, co mě záchrana Shaye stála.
„Proč?" sykl Ren. „Proč jsi pro něj ochotná
riskovat svůj život?"
,Je to Scion, “ zašeptala jsem. „Možná nás
všechny může zachránit právě on. Co kdyby
naše životy patřily jen nám? Co kdybychom
nesloužili Strážcům?"
Vzpomínala jsem si, jak jsem tohle řekla, ale
myslela jsem ještě na něco, co jsem se
neodvaţovala před Renem vyslovit. Ne kdyţ
byly v sázce naše ţivoty.
Co kdybych si svůj osud určovala sama?
Zachvěla jsem se. Věděla jsem, ţe Shaye
miluju. Od chvíle, kdy se mě poprvé dotknul,
se ve mně probudila část mého já, o níţ jsem
do té doby neměla tušení. Naše tajnosti,
ukradené okamţiky, zakázané polibky, to, co
jsme jeden pro druhého riskovali to všechno
vedlo k volbě, která mě přivedla aţ sem.
Sešla jsem z cesty, která mi byla přisouzena,
protoţe jsem ho nemohla nechat zemřít. Jenţe
to nebyl jediný důvod, proč jsem z Vailu
utekla. Svět, který jsem znala, se zhroutil.
Vůdce brání svou smečku. Vede ji. A já ji
opustila, ale jen protoţe jsem věřila, ţe jedině
tak je můţu zachránit.
Vyuţila jsem, ţe Shaye zaměstnává něco
jiného, abych si řekla o to, co chci v tomhle
boji získat já. Přestoţe jsem Hledačům plně
nedůvěřovala, potřebovala jsem jejich pomoc.
Moţná je to šance zachránit smečku před
Stráţci.
„Ano,“ řekla jsem. „Udělám to.“
„Callo,“ protestoval Shay.
38
„Ne.“ Umlčela jsem ho pohledem a vycenila
zuby. „Mají pravdu. Stojím o tohle
spojenectví.
1
Moje smečka by to tak chtěla.
„Výborně," pochvalovala si Anika.
Ethan se s brbláním stáhl do kouta, kam se
uchýlil prve, neţ přišly Lydia s Anikou.
„Hodilo by se 1
nám pár taktických informací,
neţ vyrazíme, konstatoval Monroe.
„Povím vám všechno, co vím,“ slíbila jsem. „I
kdyţ si nejsem jistá, jak moc to pomůţe při
plánování útoku.“
„Pomoct můţe cokoli."
Dobře.
„Ale začneme od začátku. Na podzim jsme
přišli o dva lidi. Nevíš, co se s nimi stalo?“
Špatně.
Podařilo se mi zachovat neutrální výraz. Tohle
novému spojenectví rozhodně nepomůţe.
„Vím.“
Ještě jedna taková otázka a zabijou mě, jestli
odpovím popravdě.
„Callo, počkej," řekl Shay varovně a přistoupil
ke mně. Zjevně došel ke stejnému závěru.
Zavrtěla jsem hlavou. .Jestli stojí o spojenectví,
tak ať vědí, s kým ho uzavírají." A jestli budou
chtít pomstu, tak ať. Rozhlédla jsem se. Dveře
byly zavřené. Byly bytelné, ale ne tolik, aby
odolaly Ochránci, který se proti nim vrhne v
plné rychlosti. Kdybych musela utéct, dokážu
to.
„Ale Shay mi sevřel zápěstí.
Nevšímala jsem si ho. Jsou oba mrtví."
Adne sklopila oči, Anika s Lydií vzdychly,
Connor se poškrábal na tváři.
„To není zrovna novinka, Monroe.“
„O Kyleovi jsme věděli, “ pronesl Monroe tiše.
39
„Byl mezi Padlými. Ale potřebovali jsme se
ujistit se Stuartem. Nikoho neodepíšeme,
dokud si od přímých svědků neověříme, ţe
zemřel.“
Zjeţily se mi chloupky na zátylku. „Od přímých
svědků?"
„Ano, takový je náš protokol," potvrdila Anika.
Napadlo mě, ţe bych ráda věděla, co udělají, aţ
zjistí, jak moc přímý svědek jsem já.
„Tak moment.“ Shay se mračil. „Co jsou ti Padlí
zač? Četl jsem o nich ve Válce všech proti všem.
Byly to ty nestvůry, co se vynořily ze
strýcových nechutných obrazů?"
Při vzpomínce na tvory, kteří nás
pronásledovali ponurými chodbami Rowanovy
vily, jsem se mimoděk otřásla. Jak se šourali,
sténali jak prázdné byly jejich oči.
„Ano, ale teď není čas na vysvětlování,“ řekl
Monroe přísně. „Takţe zpátky ke Stuartovi, víš
o něm něco?" zeptal se mě.
Přikývla jsem, i kdyţ mi nebylo zrovna nejlíp.
„Co se s našimi agenty stalo?“ zeptala se
Anika. „Potřebujeme vědět, jak je zajali. Naše
zdroje ve Vailu nemají ţádné informace. “
„Vaše zdroje?"
Monroeův výraz mluvil sám za sebe.
„Odpověz."
Shay se tvářil vyděšeně. „Myslím, ţe tohle
potřebuje trochu obšírnější vysvětlení. “
Vytrhla jsem se mu, připravená zaútočit nebo
se bránit. „Není třeba nic vysvětlovat, Shayi.
Jsem Ochránce. Vědí, co to znamená."
„A do hajzlu," ulevil si Connor. Vyměnili si s
Lydií pohled a oba se začali nenápadné
přibliţovat k Ethanovi, který mě sledoval se
zdánlivě nevinným výrazem.
40
Adne se podívala na Connora. „Co je?“
Zavrtěl hlavou, aby ji umlčel, oči upíral na mě.
Polkla jsem. „Byla jsem se Shayem venku před
klubem Efrona Banea, kdyţ po nás vaši lidi
vystartovali."
„Pokračuj," vybídl mě napjatě Monroe.
„Moje práce byla chránit Shaye. Jednoho z
nich jsem na místě zabila.“
„Stuarta," zašeptala Lydia. Postavili se s
Connorem vedle Ethana kaţdý z jedné strany
jako stráţe.
1
„Takţe uţ jsme skončili s mluvením? pronesl
tiše.
„Zachovej klid,“ nařídila mu Anika. „Záleţí jen
na tom, jestli vyhrajeme válku. Válka si ţádá
oběti.“
„To její druh dělá oběti," odsekl.
,Jen se na ni podívej, Ethane, je to jenom
děvče," ozval se Monroe. „Nezapomeň, o čem
jsme spolu mluvili. Ochránci nejsou takoví, jak
se zdá. Mohla by nám pomoct přivést je na
naši stranu."
Jeho něţná slova mě překvapila. Nebyla jsem
zrovna nadšená, ţe mě nazval „jenom
děvčetem", ale byla jsem ráda, ţe mu nejde o
pomstu. Bohuţel ne všichni přítomní sdíleli
jeho názor.
Ethanový rysy zkřivil vztek. V příštím
okamţiku strhl kuši z ramene a namířil na mě.
„Dej to dolů, Ethane!" křikla Anika.
Connor mu zbraň vytrhl z rukou. „Moţná bys
měl odejít."
„Nechce se mi,“ opáčil, aniţ se na něj podíval.
„Co se stalo Kyleovi?"
„Přišli tam další Ochránci," odpověděla jsem a
Shay se postavil přede mě jako ţivý štít. „Řekli,
41
ţe ho Stráţci chtějí ţivého."
Ethan přikývl, viděla jsem, jak mu pulzují ţíly
na krku. „Dál?"
„Odvedli ho k Efronu Baneovi k výslechu,"
doplnila jsem. Musela jsem zavřít oči, okamţitě
se mi vybavila ta děsivá noc jak mě Efron
okukoval i jak mi z jeho doteku naskakovala
husí kůţe.
Jen ať si to zkusí znovu tentokrát si to líbit
nenechám.
„Bylas u toho?"
„Ano." Jako bych se octla zpátky v Efronově
kanceláři a slyšela Hledačův křik, zatímco mě
Ren drţel za ruku. Otřásla jsem se.
„Vedla jsi výslech ty?" Vypadal klidně. Aţ moc.
„Ne."
„Tak kdo?"
„Ethane, zacházíš moc daleko," přerušil ho
Monroe. „Víš, co se Kyleovi stalo. Viděl jsi ho v
Rowanově vile. Je po všem, vykašli se na to."
Ethan po něm střelil pohledem. „Mám právo
vědět, co se stalo s mým bratrem!"
Bratrem? Jeho nenávistné pohledy a
nepřetrţitá zasmušilost najednou dávaly smysl.
Zaplavila mě vlna soucitu. Musela jsem si
odkašlat, protoţe mi před očima vytanula
Anselova tvář. ,Je mi líto, ţes přišel o bratra.
Taky mám bratra, a jestli se mu něco stalo..."
Co s ním asi udělali? A co s Bryn, která byla
jako moje sestra?
Upřel na mě rozběsněný pohled. „Tak mi to
pověz -"
„Přízraky," řekla jsem rychle. „Vţdycky
pouţívají při výsleších přízraky."
„Přízraky?" opakoval přiškrceně. „Dali ho
přízrakům?"
42
Na chvíli zavřel oči, pak mu ruka sklouzla k
pasu. Zahlédla jsem záblesk ocele, kdyţ vytasil
dýku. Napjala jsem se, připravená k akci.
„A tys byla u toho," zasyčel. „Udělali z něj
Padlého a tys u toho byla. Ty bezcitná čubko,
mohla jsi tomu zabránit!"
Kdyţ otevřel oči, sálala z nich zármutkem
rozdmýchaná zuřivost. Skočil vpřed s tasenou
dýkou. Chtěla jsem se na něj vrhnout, ale
najednou se mezi námi objevil Monroe. Shay ve
stejném okamţiku klesl k zemi těsně přede
mnou se výhrůţně krčil )zlatohnědý vlk.
Vycenil tesáky.
Ethan zbledl.
„A Sciona jsi proměnila v zrůdu. Osobně tě
stáhnu a udělám si kabát z tvý kůţe!"
Shay se připravil ke skoku, sklopil uši.
„Ne!“ vykřikla Anika.
Monroe se vymrštil a popadl Ethana kolem
pasu.
„Lydie, Connore, odveďte ho odsud!“ zavolal a
snaţil se vzpouzejícího se muţe udrţet.
„Vyřídíme to později. “
Ethanovi odletovaly od úst sliny, jak chrlil
jednu kletbu za druhou. Oba Hledači se vrhli
na pomoc svému veliteli. Se značným úsilím
odtáhli řičícího Ethana z místnosti. Slyšela
jsem jeho zmučený křik ještě dlouho potom, co
nám zmizeli z očí.
Monroe zavrtěl smutně hlavou. Podíval se na
Shaye, který se pořád krčil přede mnou, oči
upřené na dveře.
„Mohl bys?“ vzdychl.
„Shayi, přeměň se,“ vybídla jsem ho tiše.
„Hned." Vzápětí stál vedle mě, i kdyţ se pořád
tvářil ostraţitě.
43
Jestli jí někdo ublíţí, budete toho litovat,"
pronesl zlověstně.
„Nic se jí nestane."
Nebylo mi příjemné, ţe se o mně baví, jako
bych u toho nebyla. Chápala jsem, a dokonce
oceňovala Shayovu snahu chránit mě, ale jsem
válečnice. Nepotřebuju ničí ochranu.
V prsou mi kypěl vzdor.
„Nic podobného uţ se nebude opakovat, to vás
ujišťuju," prohlásil Monroe.
Je mi líto, co se stalo," řekla jsem, protoţe uţ
jsem nehodlala dál mlčky přihlíţet. „I kdyţ to
pro vás asi nic neznamená."
Ohlédla jsem se ke dveřím, jimiţ odvlekli
Ethana. „Nebo pro něj."
„Znamená, pokud to myslíš upřímně," ujistil
mě Monroe a zamyšleně studoval můj utrápený
výraz. „Chvíli potrvá, neţ ti začne věřit. Jestli
vůbec někdy."
„Tohle nemůţe fungovat." Shay začal rozčileně
přecházet po místnosti. Jak se máme někam
dostat, kdyţ se ji jeden z vás pořád snaţí
zabít?"
Na tom něco bylo. Těţko bych se mohla
soustředit na pomoc své smečce, kdybych si
musela neustále hlídat záda.
„Ethan sice trpí a má zlost, ale pořád
poslouchá moje rozkazy," zdůraznila Anika.
„Nikdo Calle neublíţí, dokud je pod mou
ochranou."
Otočila jsem se na ni. „Pod tvou ochranou?"
Moţná má Shay pravdu, tohle spojenectví
nemůţe fungovat. Vůdci nepotřebují ţádnou
ochranu. Hledači nechápou můj svět ani mě.
Ale dokáţu zachránit Ansela, Bryn a ostatní
sama?
44
Anika se suše usmála. „Obávám se, ţe tak se
věci mají, Ochránkyně. Přinejmenším dokud
nepřesvědčíš ostatní o své loajalitě."
„Moje loajalita patří mé smečce," opáčila jsem
automaticky. Vzápětí jsem se kousla do rtu.
Smečce, kterou jsem opustila. Pomyslela jsem
na Ethanův šílený vztek. Dokázala bych
reagovat jinak, kdyby se naše role prohodily?
Našla bych v sobě sílu odpustit? Sice jsem
Kylea nezabila já osobně, ale byl mrtvý, protoţe
jsem dělala svou práci. Vůbec jsem se Ethanoví
nedivila, ţe je jeho vztek namířený na mě.
Nemám na vybranou, tohle spojenectví
potřebuju.
Shay mě vzal za ruce. Jeho dotek mě vytrhl z
chmurných myšlenek. Podívala jsem se mu do
očí a rozpomněla se, proč jsem odešla z Vailu.
Vzdorovitost ze mě vyprchala. Propletla jsem s
ním prsty a pohladila ho palcem po zápěstí.
Usmál se a já se zachvěla.
„Pomůţeme jim, Cal," řekl tiše. Jsme zase
spolu. Pomůţeme Anselovi i ostatním."
Přikývla jsem, na úsměv jsem se však
nezmohla. Vrásky kolem Monroeových očí se
napjaly, kdyţ viděl naše propletené prsty.
Mimoděk jsem Shayovu ruku setřásla. Napadlo
mě, jestli je všem Hledačům proti mysli, ţe by
jejich drahocenný Scion mohl milovat
Ochránkyni. Hrdlo se mi sevřelo v obavách.
Pokud ano, změní to nějak jeho city ke mně?
„V to všichni doufáme," ozvala se Anika, „ale
potřebujeme zjistit něco víc, neţ podnikneme
další krok. Jak dlouho jste plánovali vzpouru
proti Stráţcům?"
My že jsme něco plánovali?
„Ehm... já -“Slova mi vázla na jazyku. Já nic
45
neplánovala. Chtěla jsem jedině zachránit
Shaye. Všechno se rozhodlo za běhu a byl to
jeden velký chaos.
„Nutili ji, aby se za někoho provdala,“ řekl
Shay opovrţlivě. „V sedmnácti letech... Věřili
byste tomu?"
Monroe přikývl, zřejmě chtěl něco říct, ale mně
bylo, jako bych dostala ránu. Proč to musí
vţdycky skončit u mě a u Rena? Copak Shay
nechápe, jakou oběť Ren podstoupil, kdyţ mě
nechal jít?
„Tohle není..." Vzápětí jsem zmlkla, protoţe
jsem nechtěla veřejně propírat své vztahy.
,Já vím, ţe to není všechno," řekl Shay a já si
všimla, jak ostré má špičáky. „Ale je to
důleţitý. Ten obřad, to, ţe tě nutili byt s ním, to
bylo šílený."
Jak o něm takhle můţeš mluvit?" obořila jsem
se na něj. „Ren se nám pokusil pomoct. Zalhal
kvůli nám a Stráţci to poznají. Mohli by ho
zabít!"
Ne, bylo to mnohem horší. A právě ta ohavná
pravda posilovala můj vztek. Sklopila jsem oči.
„Zabijou ho."
Nesnaţila jsem se tajit smutek, kdyţ jsem se
na něj znovu podívala se slzami v očích.
Shay zbledl, ale byl to Monroe, kdo na Renovo
jméno zareagoval jako první.
„Ren?" uţasl. Poznala jsem, ţe se usilovně
snaţí zůstat klidný. „Myslíš Reniera Laroche?"
„Znáš ho?" Tentokrát jsem byla překvapená já.
Monroe se odvrátil. „Slyšel jsem o něm," řekl
ochraptěle.
Anika ho bedlivě sledovala. „Tak to je zajímavý
vývoj. To by mohlo být dost zásadní,
nemyslíš?"
46
Monroe se na ni nepodíval, jen přikývl.
„Povězte nám o tom obřadu víc,“ vybídla nás.
„Pomůţe nám, kdyţ budeme vědět, jaká je
situace ve Vailu."
„Calla s Renem měli na jaře zaloţit novou
smečku,“ vykládal Shay, aniţ ze mě spustil oči.
„Další skupinu Ochránců, která měla chránit
jeskyni Haldis.“ Zaťal zuby. „Naplánovali to
Stráţci, jak uţ mají ve zvyku.“
Rozčileně jsem na něj hleděla. Copak jsem
neutekla před obřadem? Nechala jsem tam
Rena a riskovala všechno, jen abych Shayovi
pomohla. Co mám ještě udělat, aby mi věřil?
„Víme, jak tyhle věci chodí,“ konstatoval
Monroe. „Utekla jsi před ním?“
„Ne, před ním ne," odpověděla jsem mu. Shay
zaťal pěsti, a i kdyţ to bylo malicherné, cítila
jsem jisté zadostiučinění. „Stráţci naplánovali,
ţe máme v rámci obřadu zabít Shaye. Našla
jsem ho svázanýho v lese. Musela jsem ho
zachránit, proto jsme utekli. “
Shay uţ se na mě nedíval a mou samolibost
vystřídaly výčitky. Nijak mi nepomohlo, kdyţ
ho Adne vzala za ruku a něco mu pošeptala.
Výborně, takže teď je ze mě potvora a děvka a z
ní dobrá kamarádka. Skvělá práce, Callo.
„Čili tohle měla být ta oběť,“ vydechl Monroe.
„Věděli jsme, ţe k tomu má dojít o Samhainu,
ale netušili jsme kde. Vysledovali jsme Sciona
do Rowanovy vily.“
„Naštěstí pro nás,“ dodala jsem. Ani jsem si
nechtěla představovat, co by se stalo, kdyby se
tu noc neobjevili. „Ochránci vás sledovali?"
zeptal se.
Přikývla jsem. „Poslali za námi Baney.“
„Celou smečku?" podivila se Anika. Jak jste jim
47
utekli?" Shay vzdychl, jako by dělal nějaký
velký ústupek. „Ren nám pomohl. Dohonil nás
v lese, ale nechal nás jít a svedl ostatní na
falešnou stopu."
„Pomohl vám?" Monroe na mě upřel oči, jeho
výraz jsem však nedokázala rozluštit.
„Ano," zašeptala jsem sotva slyšitelně. Špatně
se mi dýchalo. Kaţdá vzpomínka na tu noc
byla jako další kámen, který se mi svalil na
prsa a pomalu mě dusil.
Adne nás pozorovala.
„To rád slyším," řekl Monroe.
„Ano," usmála se Anika, ale jen nakrátko. „To
nám hraje do karet."
Ve dveřích se objevil Connor. „Co mi uteklo?"
Zalétl pohledem k Adne, která se ještě pořád
drţela Shaye. „Budu hádat, Scion tě poţádal o
ruku."
„Zná Reniera Laroche," odpověděla Adne a
ušklíbla se jeho kyselému výrazu. Shaye
nepustila. „Oni oba."
Shay se zamračil a vymanil se jí. Úkosem na
mě pohlédl. Usmála jsem se na něj a jeho výraz
zjihl.
Connor hvízdl. „Tomu říkám náhodička."
Vyměnili si významný pohled. Co vlastně o
Renovi vědí?
„Ale právě ted máme jiné starosti," prohlásil
Monroe věcně. „Kde je Ethan?"
„Poslal jsem ho k ţencům," odpověděl Connor.
„Mám dojem, ţe základna je odsud dostatečně
daleko."
„Právě se odtamtud vrátil," staral se Monroe.
„Měl by mít aţ do zítřejšího večera volno."
Connor pokrčil rameny. „Lydie to taky
schválila. Ethan se potřebuje něčím zaměstnat.
48
Navíc je to náš nejlepší ostřelovač."
Monroe vydal souhlasný zvuk a zahleděl se na
Shaye. „Chápu, proč jsi chtěl na Ethana
zaútočit, ale radši se mezi námi ve vlka
nepřeměňuj, pokud nebudeme venku bojovat.
Je tu hodně prstů na spouštích, které patří
vojákům vycvičeným zabíjet Ochránce a teprve
potom se ptát."
„Budu na to pamatovat," zabručel.
„Děkuji," řekla Anika. „Callo, neţ odejdeš,
vyjádřil některý z členů tvé smečky
nespokojenost se svým údělem? Pokud byl Ren
ochotný pro tebe riskovat, dalo by se
předpokládat, ţe by nám mohli přijít na pomoc
i ostatní samozřejmě pod tvým velením."
Udělali by to? Myslela jsem na Masona s
Nevem, na Sabine. Ţivot v područí Stráţců byl
pro ně tvrdý. Jistě by skočili po příleţitosti
odejít, nebo ne?
A Ansel. Chtěl svobodu, aby mohl ţít s Bryn.
Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem usoudila,
ţe by se k nám bratr bez rozmýšlení připojil.
Nikdy bys Strážce nezradila. Ale kdybys
změnila názor, dej vědět... vůdkyně.
Navíc nešlo jen o Ansela. Kdyţ Bryn zamlčela
mé první setkání se Shayem, sama tím
riskovala. Byla stejně věrná jako bratr.
„Ano," řekla jsem. „Přidají se k nám.“
„A tví rodiče?" zeptala se. „Bylo by ještě lepší,
kdyby na naši stranu přešli i starší
Nightshadeové."
„Moţná..." Srdce se mi rozbušilo. Otec a matka
byli vůdci, moji vůdci. Vţdycky jsem se
podrobovala jejich vůli. Co by si asi mysleli,
kdyby je chtěla vést vlastní dcera? Ochránci si
na změny v hierarchii moc nepotrpí.
49
„A co Baneové?" zeptal se Shay. „Copak
nechcete všechny vlky?"
„Některé mladší Baney moţná, ale starší se k
nám nepřidají," odpověděl Monroe.
Jak to víte?"
„Uţ máme se smečkami jisté zkušenosti,"
nadhodila Anika. „Emile Laroche se s námi
nikdy nespojí."
Zkušenosti.
„Takţe chcete říct, ţe se k vám nepřidají,
protoţe všichni Baneové, kteří by byli pro
vzpouru, uţ jsou mrtví," konstatovala jsem.
„Pozabíjeli je, kdyţ jste se o spojenectví
pokusili naposledy. Jako Renovu matku."
Monroe se nadechl. „Odkud to víš?"
„Našli jsme záznamy Stráţců o smečkách
Ochránců," vysvětloval Shay. „Víme, ţe Corrine
Larocheovou popravili, protoţe plánovala
vzpouru ve spolupráci s Hledači."
Jenţe mně odmalička tvrdili, ţe padla během
útoku Hledačů, kdyţ byl Renovi teprve rok,"
dodala jsem. „Aţ do noci, kdy měl proběhnout
obřad, jsme o tom věděli jenom my dva."
Rozhostilo se ticho, pobledlí Hledači vypadali
ustaraně.
„Není divu, ţe Ochránci slouţí tak věrně,"
ulevila si Anika. „Stráţci vám nalhali, ţe to my
jsme pozabíjeli vaše bliţní."
Roztřásla jsem se. „Věřil tomu i Ren, ale kdyţ
jsme utíkali, řekla jsem mu pravdu."
Všichni se na mě otočili.
„Tys mu to řekla?" opakoval podráţděně Shay.
„Ţe o tom nic nevím!"
„To je ten důvod, proč nás pustil," zašeptala
jsem, ale nedokázala jsem se mu podívat do
očí. Alespoň z části, pomyslela jsem si. Vybavil
50
se mi Renův zoufalý výraz. To, jak mě políbil.
Je v tom nějak zapletený. Hledači nám neříkají
všechno.
Monroe se najednou otočil na patě a rychlým
krokem vyrazil ke dveřím. „Omluvte mě," řekl
přes rameno.
„Monroe!" zavolala na něj Anika, ale on uţ byl
pryč.
„Půjdu za ním," nabídl se Connor.
Adne zavrtěla hlavou. „Takhle je to s ním
pokaţdý."
Co to mělo znamenat? Podívala jsem se na
Shaye, ale tvářil se stejně nechápavě jako já.
„Moţná by se téhle mise neměl účastnit,"
uvaţovala Anika.
„Ty myslíš, ţe by dovolil, aby to proběhlo bez
něj?" zasmála se hořce Adne. „Čeká na další
pokus kolik let. Vlastně na něj čeká celý můj
ţivot."
Anika semkla rty. „Měj úctu ke svému otci,
dítě. Nechápeš, kolik ztratil."
„Tvůj otec?" hlesl Shay. Díval se na ni dost
podobně jako na mě, kdyţ si myslel, ţe jsem ho
zradila.
Znovu se do mě zahryzla ţárlivost. Jak moc se
sblíţili, neţ jsem se zotavila?
Adniny tváře polil ruměnec, jako by právě vy
jevila ošklivé tajemství. ,Jo, Monroe je můj
táta."
„Proč jsi mi o tom nic neřekla?"
„Není to zas tak důleţitý." Odvrátila se, tváře
červené.
„Proč mu pořád říkáš Monroe?" nechápala
jsem. Můj otec byl vůdce Nightshadeů, ale
stejně jsem mu říkala „tati".
„Protoţe nechci zvláštní zacházení," odpověděla
51
vzdorovitě. „A protoţe ho to hrozně rozčiluje."
„Úctu, Ariadne," napomenula ji Anika. „Záleţí
na tom víc, neţ si myslíš."
„Pokusím se," řekla Adne, ale zdálo se, ţe by
nejradši obrátila oči v sloup.
Anika semkla ruce. „I přes toto nešťastné
přerušení potvrzuje to, co jste řekli, naše
naděje v souvislosti s Ochránci. Přizpůsobíme
tomu naši misi."
„Kdy?" chtěla jsem vědět. „Kdy půjdu pro svou
smečku?"
Usmála se. „Hned."
52
ČTYŘI
Hned? Ale to znamená... Skutečně naplánovali
útok na Stráţce tak brzy? Představa návratu
mě děsila i lákala zároveň. Chtěla jsem najít
svou smečku co nejdřív, ale nebyla jsem si
jistá, jestli jsem připravená bojovat po boku
Hledačů. Nevěřila jsem jim. Byli to mí únosci.
Chtějí spojence, ale nic jiného mi zatím neřekli.
„Výborně,“ ozvala se Lydia, která se právě
vrátila. „Hrozně by mě zklamalo, kdybych si
brousila dýky zbytečně."
Zachvěla jsem se. Lydia vypadala tak bojovně,
ţe jsem měla co dělat, abych se v její blízkosti
nepřevtělila. Pach jejího oblečení, lesklá ocel u
pasu, přesně takové mě učili zabíjet.
„Teď hned?" Shay přešel k nim. Vzduch kolem
něj praskal napětím a já měla obavy, ţe se
kaţdou chvíli převtělí. Bylo zřejmé, ţe ve
společnosti Hledačů jsme oba jak na trní.
„Zbláznili jste se?"
„Shayi," pronesla Anika klidně, ale její tón
připomínal tasený meč, hladký a smrtící. Jsi
pro nás důleţitější, neţ bych ti mohla vysvětlit,
ale pořád tady velím já a ty se budeš řídit
mými rozkazy."
„Ani pořádně nevím, kdo jsi," odsekl. „Proč
bych tě měl poslouchat?"
Tiše jsem zaklela. Začínal se měnit. I Lydia to
musela vycítit, protoţe jí ruce sklouzly k
lesklým rukojetím u pasu. Zavrčela jsem.
Jakmile se ty zbraně objeví, převtělím se i já.
Rychle jsem se rozhlédla. Naše síly byly
53
vyrovnané, coţ nebylo nejlepší.
Jen klid, kluku," doporučila mu Lydia.
„Nádech, výdech."
Bylo mi jasné, ţe je Shay poslouchat nebude.
Ovládaly ho vlčí instinkty, protoţe Hledači
ohroţovali něco, co povaţoval za své území...
mě. Choval se, jako bych byla jeho druţka.
Jeho vůdcovský protějšek. To znamenalo, ţe
zasáhnout můţu jedině já. Přestoţe ve mně
všechny instinkty volaly po krvi, potlačila jsem
je. Nestálo to za to.
„Shayi, počkej," chytila jsem ho za ruku. Cítila
jsem, jak mu buší srdce ve stejném staccatu
jako mně. „To je v pořádku."
Jak to?" Ještě pořád hrozilo, ţe se převtělí, ale
aspoň mě ted vnímal.
„Protoţe já chci jít," řekla jsem. „Musím."
Uvědomila jsem si, ţe přesně tak to je. Nezáleţí
na tom, kolik toho vím o Hledačích, moje
smečka stojí za jakékoli riziko. Musím se za ně
bít. Přímo zoufale jsem touţila po boji. A jestli
to znamená bojovat po boku Hledačů, pak se
musím postarat, aby to klapalo.
Shay se na mě díval, sice i nadále nesvůj, ale
přesto mi byl ochotný naslouchat. Zaskočilo
mě, jak silně se na něm vlk podepsal. Reagoval
na mě přesně jako vůdce smečky, který přijme
radu jedině od své druţky. Díky takovému
partnerství jsou z nich silní a nezdolní vůdci.
Jestli teď skutečně uvaţuje tímhle způsobem,
pak vím jak na něj.
„Smečka, Shayi," zašeptala jsem. „Mysli na
naši smečku."
Naskočila mi husí kůţe, kdyţ jsem vlky z
Haldisu nazvala „naší" smečkou, Shayovou
místo Renovou. Ale zabralo to.
54
„Opravdu si myslíš, ţe se je podaří zachránit?"
zeptal se a já poznala, ţe jeho vztek vychládá.
Je to jediná šance." Ukázala jsem mu ostré
špičáky. Usmál se, pochopil, ţe tohle
spojenectví rozhodně neznamená naši
kapitulaci. Vyjednávala jsem o podmínkách,
které potřebují vlčí válečníci v nás.
„Má pravdu,“ podotkla Anika a pokynula Lydii,
aby zbraně nechala tam, kde jsou. „Neriskovali
bychom, kdyby existovala jiná moţnost. A v
ohroţení nebude jenom Calla, posílám ven i
svoje lidi.“
Prohlíţela jsem si Šíp a odhadovala její výraz.
Tvářila se odhodlaně, oči jí zářily zápalem pro
blíţící se bitvu. Měla pravdu. Hledači riskují
ţivot, kdyţ se odváţí znovu do Vailu, a dělají to
jen proto, aby zachránili Ochránce- mou
smečku před nebezpečím. Něco takového jsem
rozhodně nečekala. Byla jsem z toho nadšena,
ale i nervózní.
„Přesně tak," řekla Lydia, oči rozzářené stejně
jako Anika. „Nenechala bych si to ujít ani za
nic."
Kdyţ jsem se na ně tak dívala, najednou jsem
byla ráda, ţe vytáhnu do boje s nimi, a ne proti
nim.
„Pokud nenastane ta nejpříznivější konstelace,
o čemţ pochybuju, nepodaří se nám je
zachránit hned dnes večer," upozornila Anika.
„Půjde především o první kontakt. Musíme
vyrazit hned, protoţe je sobota."
„A proč?" nechápal Shay.
„O víkendu drţí hlídku Callina smečka." Anika
se na mě podívala. ,Je to tak?"
,Je,“ přikývla jsem, i kdyţ mě trochu
zneklidňovalo, kolik toho vědí. Odkud zjistili,
55
jaký je náš rozpis hlídek?
„Abychom dosáhli toho, co chceme, musíme si
nejdřív získat sympatie mladých vlků. Jde nám
o to, aby se mezi Ochránci rozšířila vlna
vzpoury. Calla nám pomůţe zajistit jejich
důvěru, snad se první krok podaří uţ dnes."
Málem jsem se usmála, ale jen málem.
Prozatím jsem chtěla, aby ve mně Hledači viděli
bojovnici, váţnou a nebezpečnou.
„Měl by tam být Mason s Fey nebo s mým
bratrem," řekla jsem. „O sobotních hlídkách se
střídají."
„Doufám, ţe to bude Mason s Anselem," řekl
Shay, kterému se zjevně ulevilo. „Lepší dvojici
by sis asi těţko mohla vybrat."
,Jenţe...“ Radost z brzkého shledání s těmi
dvěma mě rychle opustila. „Kdyţ jsem se
loučila s Renem, řekl mi, ţe mou smečku
zadrţeli a budou je vyslýchat. Myslíte, ţe uţ
budou zase na hlídce?"
„Věděl někdo z nich, kdo je doopravdy Shay?“
zeptala se
1 Anika. „Nebo ţe má být obětován při
obřadu?
„Ne, nevěděli nic,“ zavrtěla jsem hlavou. Další
bodnutí výčitek. Nedokázala jsem odhadnout,
jakému nebezpečí jsem všechny vystavila.
Vzpomněla jsem si na poslední chvíle s Bryn.
Jsi připravená?" zeptala se. Sice se na mě
zářivě usmívala, stejně jsem ale vycítila
nervozitu.
„To asi není zrovna nejlepší otázka," povzdechla
jsem si. Znovu jsem se podívala na prstýnek.
Sem patřím. Vždycky jsem věděla, kam vede
moje cesta, teď nezbývá, než se po ní vydat.
„Nebudu daleko. “ Vzala mě za ruku. „Nikdo z
naší smečky nedovolí, aby se ti něco stalo."
56
„Nesmíte do obřadu zasahovat," připomněla
jsem jí a nechala se odvést po schodech dolů a
do lesa.
„Myslíš, že nás dokážou zastavit, kdyby ti něco
hrozilo?" Šťouchla do mě a vymámila ze mě
úsměv.
Jestli je teď v maléru ona, nikdo a nic mi
nezabrání jí pomoct.
„Mám tě ráda, Cal. “ Políbila mě na tvář a
zamířila ke kruhu pochodní.
Krev mi v ţilách začínala zpívat. Chtěla jsem se
převtělit a výt, volat smečku, kterou jsem
opustila. I já tě mám ráda, Bryn. Jdu si pro
tebe.
,Je výhoda, ţe nic nevěděli," usoudila Anika.
Jestli Stráţci došli k závěru, ţe šlo jenom o
spiknutí tebe se Shayem, pravděpodobně se
věci vrátily zpět k normálu. Budou chtít
přesvědčit Ochránce, ţe je vlastně všechno v
pořádku dost by jim uškodilo, kdyby přiznali,
ţe se jim věci vymkly z rukou."
Přikývla jsem, ale hrdlo se mi nepříjemně
sevřelo. Jenţe Ren... Poznají, ţe lhal." Moje
smečka nevěděla, co jsem udělala nebo kdo je
vlastně Shay, zato Ren ano. Znamená to, ţe
jeho uţ zachránit nestihnu?
„Bohuţel nevíme přesně, co se odehrálo mezi
Stráţci a Ochránci od chvíle, kdy jsme vpadli
do Rowanovy vily,“ vykládala. „Snad se to
trochu vyjasní dřív, neţ přejdeme k další fázi. I
kdybys nenarazila na vlky, ve které doufáš,
pořád nám prospěje, kdyţ něco zjistíme.
Výzvědný oddíl se“ dnes večer sejde s jedním z
našich kontaktů.
„Máte ve Vailu kontakty?" ţasl Shay. „To jako
57
špehy?"
„Ano," přikývla Anika.
„A kde?" chtěla jsem vědět. Horečně jsem
přemýšlela, kdo z Vailu by mohl být Hledač, o
kterém nemáme tušení. Připadalo mi to
nemoţné.
„Právě teď jsou tam jen dva," odpověděla.
Jeden ve škole a jeden ve městě."
„Ve škole?" To mi vyrazilo dech. „To přece není
moţné!"
V duchu jsem si vy bavovala tváře a pachy
svých spoluţáků, učitelů, dalšího školního
personálu. Nikdo neodpovídal.
Anika se zasmála. „Ale je."
„Kdyby byl ve škole Hledač, poznala bych to.
Stráţci by to věděli."
„Kdybychom byli tak hloupí a pouţívali jako
špehy své vlastní lidi, pak bychom válku
prohráli ještě dřív, neţ vůbec začala," ozval se
nový hlas. Otočila jsem se a spatřila ve dveřích
zvláštní postavu. Do tváře mu nebylo vidět přes
hromadu knih a svitků, kterou balancoval.
„Pomoc," dodal a Adne se smíchem pospíchala
k němu. Zachytila svitky, které se z té hromady
právě svezly.
„Ahoj, Adne," usmál se na ni. Byl mladý, ne o
moc starší neţ Shay. Silné černé brýle jen
zdůrazňovaly jeho ostře řezané rysy.
Nejzajímavější ale byly jeho husté vlasy. Tmavé
černé pramínky spolu navzájem zápolily jako
vlny na mořské hladině těsně nad jeho obočím.
Doklopýtal ke stolu a konečně se zbavil svého
nákladu.
„Díky, ţes přišel tak rychle, Silasi,“ řekla
Anika. „Právě se probudila."
„Napadlo mě to.“ Otočil se a zkoumavě si mě
58
prohlédl. Nejenţe měl šílené vlasy, ale na sobě
měl potrhané dţíny, kanady a tričko Ramones.
Jestli mě ostatní Hledači mátli, tenhle mě
přímo fascinoval.
Vzápětí do místnosti vešel Connor spolu s
plaše působícím Monroem. Jakmile zahlédli
Silase, otočili se na patě.
„Najdeme vás pozdějc," zamával Connor na
rozloučenou.
Jen zůstaňte," vybídla je Anika.
„Ale ne," zaúpěl. „Fakt musíme?"
„Connore." Varovný podtón se nedal splést.
„No dobře, dobře." Přesto si Silase měřil, jako
by právě vylezl z popelnice.
„Taky tě rád vidím." Silas se netvářil o nic
přátelštěji.
„Callo, Shayi," ozvala se Anika a okázale si
nevšímala, jak jeden druhého provrtávají
pohledem. „Tohle je Silas, haldiský písař."
Přelétla jsem pohledem jeho zmačkané tričko a
zběsilé vlasy. „On je taky Hledač?" Rozhodně
na to nevypadal.
Anika našpulila rty a mně se zdálo, ţe má co
dělat, aby se nerozesmála.
„ Jako písař si můţe dovolit poněkud
liberálnější šatník. Není moc pravděpodobné,
ţe by se někdy octl na bojišti."
„Co přesně znamená písař?" zeptal se Shay.
„Papíroţrout," zabručel Connor.
„Uráţka z úst negramotného tupce," ušklíbl se
Silas. Jak se z toho jenom vzpamatuju?"
„Nemohli byste s tím přestat?" napomenula je
Adne. „Písaři spravují veškeré naše informace a
archívy."
„To teda rozhodně není-,“ začal se Silas
nafukovat.
59
„Bohatě nám to stačí," přerušila ho Anika.
„Prostě jen pozdrav, Silasi."
Jasně, paní mravokárkyně. Musím dbát o svou
reputaci."
Tahle slovní přestřelka mě překvapila a nejen
proto, ţe byl Silas takový podivín. Bylo jasné,
ţe otěţe pevně drţí Anika. Přesto se nezdálo, ţe
by jí jejich neustálé popichování nějak zvlášť
vadilo. Ochránci se museli zcela podrobovat
vůli svých pánů. Podobné komentáře, jaké byly
mezi Hledači zřejmě zvykem, by nám vynesly
krutý trest. Zato Silas, Connor... všichni tady
se k Anice chovali jako ke kamarádce.
Teprve po chvíli jsem si uvědomila, ţe na mě
Silas civí. Pohyboval hlavou, jako by se snaţil
najít správný úhel, pod nímţ by měl pozorovat
nový exemplář, který se objevil na jeho stole v
laboratoři, „tak ty jsi vůdkyně, jo? Hezká, coţ je
zajímavý, protoţe bych čekal, ţe budeš spíš
nahánět hrůzu. Většinou o Ochráncích
slýcháme dost hororový historky. Chápeš,
hřích proti přírodě a tak podobně."
Hřích proti přírodě? O čem to mele? Nějak jsem
na to nedokázala nic říct.
Silas se pootočil a prohlédl si Shaye. „A ty
budeš Scion."
Pomalu ho obešel, zastavil se za ním, aby si
prohlédl jeho zátylek, pak se spokojeně usmál.
Jasně, tady máme to znamení. Paráda,
konečně něco. Uţ hodně dlouho jsem si tě přál
vidět, i kdyţ jsem dost pochyboval, ţe se k tobě
vůbec dostaneme. Grant říkal, ţe máš rád
Hobbese. To je senzační. Samozřejmě to byla
smůla s tou kletbou, vypadalo to, ţe se u vás
ve třídě schylovalo k moc zajímavý debatě,
kdyţ ho to sejmulo. No, co naděláš.“
60
„Grant? Jakej Grant?"
„Grant Selby," vysvětlil Silas. Jeden z našich
agentů."
„Coţe? Náš učitel?" uţasla jsem. „Náš učitel
filozofie je váš špeh?"
Jo, je." Silas se usmál. „Dobrý krytí, ne?"
Anika přešla ke stolu a začala probírat listiny,
které tam Silas odloţil. Je jasný, ţe my se ke
Stráţcům nedostaneme dost blízko, aniţ by
nás poznali. Takţe jsme naverbovali lidi, aby je
sledovali místo nás. Samozřejmě ne moc,
protoţe nechceme riskovat víc ţivotů, neţ je
nutný. Většinou se nabízejí ti, co se nejvíc
zajímají o výsledek války. Nejschopnější pak
posíláme rovnou do centra dění jako špehy. “
„A uděláte z nich naše učitele?" Připadalo mi to
šílené. Šílené a nebezpečné. Kdo by do něčeho
takového šel? Pan Selby byl buďto ohromně
statečný, nebo uţ ho prostě nebavil ţivot.
„Ta škola je nejlepší místo ke sledování,
protoţe tam jsou pohromadě Ochránci, Stráţci
i lidi," vykládal. „Navíc zaměstnávají jako
učitele výhradně lidi. V posledních letech se
nám dařilo mít mezi zaměstnanci minimálně
jednoho, někdy i dva špehy. Dost nám to
pomohlo při plánování strategie."
„Pořád se s tím vytahuje," pošeptal Connor
Adne tak, aby to všichni slyšeli. „Rozhodně
není první člověk v tomhle oblečení, kterýho
napadlo něco originálního."
Já si té jízlivé poznámky nevšímala, pak mi ale
něco došlo. Jestli Selby ví o našem světě, proč
vůbec ve třídě mluvil o Hobbesovi? Slyšeli jste,
co se mu stalo?"
Náš učitel rozebíral Válku všech proti všem téma, které načal Shay a o němţ majitelé
61
školy, Stráţci, všem zakázali mluvit. Zaplatil za
to. Ţivě jsem si pamatovala, jak se zhroutil ve
třídě a po obličeji mu tekly sliny. Magická
muka zamaskovaná jako záchvat.
Anika se otřásla, zato Connor se dal do
smíchu. Jo, a došlo k tomu, protoţe je to
sentimentální blázen. Málem se prozradil."
Zamrkal na Shaye. „Byl prostě úplně hotovej z
toho, ţe Scion chce mluvit o Hobbesovi.
Povaţoval to za nějaký znamení shůry nebo
co."
Shay se zamračil.
„Moţná to bylo znamení shůry," prohlásil Silas.
„Kdybys někdy zkusil vzít do ruky knihu, třeba
bys pochopil, co to s člověkem udělá. No ale to
by ses nejdřív musel naučit číst..."
„Věděla jsi, ţe k něčemu podobnýmu můţe
dojít, kdyţ jsme z něj udělali agenta." Connor
mluvil na Aniku, písaře ignoroval. „Silas má
dost zpřeházený priority."
„Grant odvedl skvělou práci,“ prskl Silas.
„Tohle uklouznutí ho málem prozradilo," opáčil
Connor. „Byla to pitomost a mělo mu to dojít."
„Lepší neţ ten neandrtálec, cos ho přivedl ty,"
odsekl Silas a začal se přehrabovat v papírech.
Já bych do toho doupěte, kde pracuje, ani
nevkročil. I kdyţ ty uţ asi stejně budeš mít
všechny ty nemoci, co se dají v Rundownu
chytit."
,Je to Burnout, ty pitomče," opravil ho Connor.
„A je to stejně dobrý místo jako škola. Vlci jsou
tam v jednom kuse."
„V Burnoutu?" uţasla jsem. „Tom Shaw je váš
agent?" Představila jsem si nevrlého vedoucího
našeho oblíbeného baru. Místa, kam jsme
unikali před dohledem Stráţců a kde se nikdo
62
nestaral, kolik nám je. Tom se přátelil s
Nevem, bubnoval v jeho kapele. To všechno
byla jenom přetvářka, aby z nás mohl tahat
informace?
,Je to tak." Monroe se unaveně díval na
Connora a Silase.
Jeho pozorovací schopnosti se Grantoví
nemůţou rovnat," ušklíbl se Silas.
„Tom má lepší styky." Connor vytáhl dýku a
zkusil palcem ostří. Tvářil se výhrůţně. „Pro
spojenectví bude zásadní. Grant si nikdy
neumazal ručičky jako on. Ta škola je
oddechový místo pro slečinky. “
Pokud tě zrovna nezažene do kouta sukuba.
Grant nebyl jediný, koho v naší škole stihl
trest. Nerada jsem vzpomínala na to, jak se mi
nehty sestry Flynnové zaryly do tváře, kdyţ mě
přistihla s Renem. Vzápětí jsem zčervenala, to
kdyţ jsem pomyslela na to, co jsme dělali.
Provinile jsem se podívala na Shaye, ale ten mi
momentálně nevěnoval pozornost.
Já mám Selbyho rád," namítl. „Byl to skvělej
učitel."
„Samozřejmě." Adne věnovala Connorovi přísný
pohled. Je to odváţný člověk a taky ohromně
chytrý. Connor prostě nedokáţe ocenit
intelekt."
„Hele, nemusíš Silase bránit jenom proto, ţe
jste oba posedlí úspěchem," opáčil. Já chtěl
jenom říct, ţe intelekt ti kůţi nezachrání."
„S tím nesouhlasím,“ oponoval mu Shay. Zdálo
se, ţe je připravený na váţnou debatu, ale
Connor jen zavrtěl hlavou.
„Říkám věci tak, jak jsou, kluku. Nebudu se o
tom s tebou dohadovat. “
„Tobě jde nanejvýš o pivo zadarmo." Silas něco
63
zuřivě zapisoval do jakéhosi deníku.
„Proboha, doufám, ţe na mě nepíšeš další
stíţnost?" Connor na něj ukázal hrotem dýky.
„Neslušné chování, verbální výhrůţky..." Silas
nezvedl hlavu.
,Já to budu stejně ignorovat," prohlásila Anika
a zaloţila si ruce na prsou. „Podáváš jich aspoň
deset do týdne."
„Dvacet."
Uţ mi to jejich věčné hašteření lezlo na nervy.
„Jak od nich získáváte informace? A jak to
dělají, ţe je neodhalili?" Mluvili jsme o boji a já
se nemohla dočkat. Špičáky jsem měla ostré
jako břitvy a stálo mě hodně úsilí, abych při
mluvení nevrčela.
„Máme ve Vailu na poště dva boxy, samozřejmě
pod fiktivním jménem, ale oni mají oba klíč."
Zdálo se, ţe Anika mileráda změnila téma.
Jejich prostřednictvím komunikujeme. Měníme
jméno a schránku kaţdých pár měsíců a
rozdáváme nové klíče. Ve Vailu je hodně
lyţařských nadšenců a taky sezónní pracovní
síly, co se stěhují na část roku tam a na část
se vracejí domů, takţe to nebudí ţádnou
pozornost."
Přikývla jsem. Cítila jsem se nepříjemně.
Hledači nás celou tu dobu sledovali a my o tom
nevěděli. Jsou nevypočitatelní, ale právě proto
jsou mnohem výkonnější, neţ jsem ze začátku
odhadovala. Kaţdé takové odhalení sniţovalo
mou hrdost na schopnost hlídek Ochránců.
„Dneska večer máte rande s Grantem," oznámil
Silas a vytáhl z kapsy zmuchlaný papír. „Právě
jsem dostal zprávu."
Anika si ji od něj vzala. „Silasi, uţ jsme mluvili
o tom, ţe korespondenci máš pečlivě ukládat."
64
„Spěchal jsem," pokrčil rameny.
,Já bych se toho radši nedotýkal,“ radil jí
Connor. „Kdo ví, kde to bylo."
„Sklapni, ty hnido,“ obořil se na něj Silas.
„Hnido?" Connor se zasmál. „To ses musel
hodně snaţit, neţ jsi na tohle přišel."
„Buďte oba zticha,“ promluvil Monroe. Klidné a
působivé vystupování rádce se vrátilo. „Aniko,
oddíl je připravený. Můţeme to provést dnes,
jak jsme doufali?"
Se zatajeným dechem jsem čekala na odpověď.
Kdyby řekla ne, ať se propadnu, jestli bych si
nějak cestu do Vailu nenašla sama.
„Ano. Kdo všechno půjde?"
Usmála jsem se, přejela si jazykem po ostrých
zubech. Shay se na mě podíval. Poznala jsem,
ţe si dělá starosti, přesto přikývl. Moc dobře
věděl, jak na tomhle záleţí.
„Lydia, Connor, Ethan a Calla," odpověděl
Monroe, coţ mě zaskočilo. Sice jsem se těšila
na boj, ale bylo zvláštní, jak mě zahrnul mezi
Hledače. Navíc padlo jméno, ze kterého jsem
zneklidněla.
„Ethan?" Vţdyť jen před hodinou tady běsnil a
řval jako pomatený.
„Musí si na naši spolupráci rychle zvyknout,
není čas opečovávat ho."
„Souhlasím," řekla Anika. „Kdo dál?"
„Isaac s Tess nám pomůţou v terénu." Odmlčel
se, zadíval se na Adne. „Tkát bude Jerome."
Adne se najeţila, ale Anika ji předešla. „Ne.
Jerome teď učí na Akademii. Je to skvělý
tkadlec a to místo si zaslouţil. Nyní je
oficiálním tkalcem Haldisu Adne."Adne
nasadila samolibý úsměv.„Myslel jsem, ţe kvůli
povaze tohohle...," vysvětloval Monroe, ale
65
Anika ho přerušila.
„Bez debat. Tkát bude Adne. Doufám, ţe s tím
nemáš problém."
„Ne," odtušil a zaloţil si nespokojeně ruce na
prsou.
Sledovala jsem další rozepři. Co je to s nimi? Ať
uţ byl důvod roztrţky jakýkoli, nechtěla jsem,
aby ohrozil tuhle výpravu. Naštěstí měla Anika
stejný názor.
„Tak dobře,“ řekla. „Nemáme času nazbyt.
Ethan uţ je tam?“
,Jo,“ potvrdil Connor. „Určitě uţ vychladnul.
Tess umí s rozervanou duší hotový zázraky.
Navíc mám dojem, ţe mu dala sušenky."
Mrkl na Lydii. „Stejně tě utáhla na to svoje
pečení, co?“
„Miluju ovesné sušenky s čokoládou." Pokrčila
rameny.
„Moţná je Ethan ještě nestihl sníst," zasmál se
Connor.
„To brzo zjistíme," usmála se Anika. „Adne,
otevři nám průchod."
66
PĚT
Počkej." Shay mě chytil za ruku a zadrţel mě
dřív, neţ jsem se vůbec pohnula. „Odcházíš
hned teď?“
„Máme jen pár hodin, neţ vyrazí na hlídku
starší Nightshadeové, tedy jestli mladší ještě
pořád hlídkují, z čehoţ pro tuhle chvíli
vycházíme," řekla Anika. „Rychlost je zásadní,
jestli máme navázat kontakt. Jedinou naší
výhodou je jiná časová zóna, ale to je asi tak
všechno."
Jaká časová zóna?" zeptala jsem se.
„Ve Vailu je o hodinu míň.“ Lydia zkontrolovala
ostří jedné ze svých dýk.
Jsme v jiné časové zóně? A kde vlastně jsme?"
„Na Putující akademii." Adne se postavila
doprostřed naší malé skupiny. „V srdci veškeré
existence Hledačů."
„Nikdy jsem o ní neslyšela," připustila jsem.
Podle informací, které jsem o Hledačích měla,
se zdálo, ţe jsou prostě zalezlí v doupatech po
celém světě a snaţí se sebrat dohromady, aby
mohli podnikat partyzánské útoky.
„Akademie je to nejlepší, co máme." Anika se
usmála. „Tady jsou uloţeny veškeré naše
vědomosti, akademie nám poskytuje jídlo,
vzdělání a mnoho dalších věcí. Ţije tu většina
Hledačů kromě těch, kteří mají zrovna nějaké
poslání."
„Putující se jí říká proto, ţe se pohybuje podle
potřeby," dodal Monroe. „Nezůstáváme na
jednom místě déle neţ šest měsíců, abychom
nebyli odhaleni. Kdyby se Stráţcům někdy
67
podařilo zaútočit na akademii, znamenalo by to
náš konec."
Moc jsem z téhle akademie neviděla, ale bylo
jasné, ţe je obrovská.
Jak můţete pohnout budovou?"
Jo, to by mě taky zajímalo," ozval se Shay a
upřel oči na vysoký strop.
Adne na něj mrkla. Jestli tě to bude zajímat i
za tři měsíce, seţenu ti místo v první řadě."
„No, to je jedno," zamračila jsem se. „Kde jsme
teď?"
„V Iowě," odpověděla mi Anika.
„Proč zrovna v Iowě?"
„Moje řeč," přikývl s předstíranou váţností
Connor.
Adne vzdychla. „Akademie se pohybuje po
celém světě. Teď je v Iowě, příští umístění bude
v Itálii."
V duchu jsem si představila rotující zeměkouli.
Jak jsem se sem dostala?
„Teď nemáme čas na vysvětlování." Anika
pokynula Adne. „Později."
„Souhlas. Adne, uţ ten průchod otevři," řekl
Connor. „Neumím čekat, mám z toho
kopřivku."
„Aspoň budeš vypadat trochu lip," zabručel
Silas. Zvedl z hromady knih sloţený papír. Jak
dokázal v té záplavě poznat ten pravý, to byla
záhada.
„Tady je další depeše pro Granta." Hodil
sloţený papír Connorovi jako frisbee. „Zkus to
neztratit."
Connor papír bez obtíţí zachytil. „Díky."
„Co se to děje?" Podívala jsem se na Shaye a
snaţila se nějak pochopit tu podivnou
konverzaci.
68
„Ariadně je tkadlena," oznámil Monroe. „To je
nejdůleţitější poslání, jaké můţe Hledač
zastávat."
Nejdůleţitější poslání. Znovu jsem si Adne
prohlédla. Nemohla být starší neţ Ansel. „Ona
povede tuhle výpravu?"
„Nepovede, bude jen tkát."
„A není trochu moc... mladá?" Neměla jsem
ponětí, co si pod tkaním představit, ale jestli je
pro naši misi tak důleţité, chtěla jsem, aby se
ho ujal někdo zkušenější.
Jak uţ jsem říkal,“ zazubil se Connor a
pohladil Adne po vlasech, „tady naše zlatíčko
překonává očekávání.“
„Nech mě pracovat," zabručela a uhnula.
Chtěla jsem jít k ní a přesvědčit se, ţe je
opravdu tak výjimečná, jak všichni tvrdí.
Shay mě však chytil za ruku a stáhl zpátky k
sobě. Je lepší to vidět, neţ si to nechat
vysvětlovat."
Adne vytáhla od pasu útlé kovové bodce.
„Co to je?" zeptala jsem se pro případ, ţe by to
přece jen byly zbraně.
Povytáhla obočí, neušlo jí, ţe jsem zaujala
obrannou pozici. „Skeany- nástroje tkalců.
Uvidíš, na co se pouţívají."
Nadechla se a zavřela oči. Pak se začala
pohybovat. Skeany se míhaly vzduchem, po
kaţdém rychlém máchnutí, které doprovázel
zvláštní zvonivý zvuk, za sebou zanechávaly
světelnou stopu. Adne se pohybovala v jakémsi
šíleném tanci. Shýbala se k podlaze,
vykopávala nohy ke stropu, míhala skeany,
jako by cvičila nějakou gymnastickou sestavu.
Lesklá vlákna, která se z hrotů řinula, se vršila
na sebe, zvuky připomínaly cinkání zvonků.
69
Mávala paţemi, jako by skeany provlékala
ohromnou neviditelnou osnovou, sloţité
světelné vzory byly čím dál jasnější, aţ jsem se
nakonec musela odvrátit. Zvonivé zvuky
zaplavily celou místnost, zdálo se, ţe se brzy
utopíme v oceánu hudby a světla.
A najednou to všechno ustalo.
„Koukni," pošeptal mi Shay.
Otočila jsem se k Adne, která stála před
ohromným zářícím trojúhelníkem a popadala
dech. Visel ve vzduchu jako světelná tapiserie.
Se zatajeným dechem jsem přistoupila blíţ. V
tom trojúhelníku byl obraz: vnitřek nějakého
skladiště, hromady beden v matně osvětlené
místnosti.
„Tam půjdeme?" zašeptala jsem.
Adne přikývla, ještě pořád lapala po dechu.
„Pěkný," poplácal ji Connor po rameni.
„Nic to není," usmála se a otřela si zpocené
čelo.
„A co bude dál?“ Hleděla jsem na ten
neuvěřitelný výjev.
Jsou to dveře,“ vysvětlila mi. „Prostě jimi
projdeš."
„Bolí to?“
„Trochu to lechtá," řekl Connor s předstíranou
váţností.
Adne ho praštila plochou stranou skeanu.
„Au!“
Je to v pohodě, Callo,“ uklidňoval mě Shay.
„Takhle jsem se dostal na akademii. Vypadá to
asi trochu šíleně, ale funguje to.“
„Šíleně?" ohradila se Adne.
„Šíleně krásně," zazubil se Connor. Jdu první."
Jak chceš," řekla jsem, protoţe jsem nechtěla
přiznat, ţe mi z toho naskakuje husí kůţe.
70
Connor sebejistě vstoupil do světelného
obrazce. Jeho tělo se na chvíli rozmazalo, a
vzápětí uţ stál na druhé straně mezi bednami.
Zastavil se, protáhl a zívl. A pak si najednou
stáhl kalhoty a vystrčil na nás holou zadnici.
„Paneboţe, Connore!" zaúpěla Adne. „Vlez tam
a kousni ho, Shayi."
Já přece nejdu," namítl Shay, ale smál se. „A i
kdyby, do jeho zadku by se mi rozhodně
kousat nechtělo."
„Tak moţná Calla," usmála se Adne.
„To těţko," zabručela jsem, i kdyţ jsem musela
připustit, ţe jeho zadek nevypadá zas tak
špatně.
„Uţ dost," zasáhla Anika a nakrátko objala
Lydii. „Ať se vám daří."
„No jasně," řekla Lydia a pospíšila si portálem,
aby stihla plácnout Connora plochou stranou
své dýky.
Adne vyprskla smíchy.
„Teď běţ ty, Callo," vybídl mě Monroe. „Adne
půjde za tebou."
„Počkej," zastavil mě Shay „Co budeme dělat
my, neţ se vrátí? Prostě sedět na zadku a
čekat?"
„Ne." Monroe k němu přistoupil a jemně ho ode
mé odtáhl. „Máme svůj vlastní úkol."
,Jakej?“
„Zajdeme za instruktory z akademie a ty je
přesvědčíš, ţe všem prospěje, kdyţ se k jejich
studentům přidají mladí vlci.“
Takţe takhle si to spojenectví představují.
Nebudeme s nimi jen bojovat, ale i cvičit, učit
se o jejich světě. Zvláštní představa, ale celkem
vzrušující.
Adne začala nervózně podupávat. „Tak uţ běţ,
71
Cal. Snaţíme se průchody otevírat a zavírat co
nejrychleji. Nejsme na exkurzi."
Znovu mě oslovila tím jménem. Vycenila jsem
na ni zuby a uspokojilo mě, kdyţ o krok
ucouvla.
Ohlédla jsem se na Shaye a ten se na mě
usmál. „Hodně štěstí. “
Pokusila jsem se jeho úsměv opětovat. Pak
jsem zavřela oči a vstoupila do lesklého
trojúhelníku.
Connor měl přece jen částečně pravdu.
Jakmile jsem vstoupila do světelných dveří,
nezačalo to šimrat, ale brnět, jako by byl
prostor kolem mě nabitý statickou elektřinou.
Vzápětí jsem ucítila zatuchlý vzduch a uslyšela
Connorův smích. Naštěstí uţ si mezitím natáhl
kalhoty.
Jsi s náma, Callo?“ zeptala se Lydia. „Tak
jdeme na to.“
Connor zakašlal. „S tebou bych na to šel s
radostí, Callo.“
Zpraţila jsem ho pohledem.
„To tě nikdy neunaví poslouchat vlastní vtipy?
“ Lydia ho postrčila ke dveřím.
„Opravdu se na to musíš ptát?“ Zazubil se a
zamrkal.
Lydia se snaţila tvářit přísně, ale nakonec se
rozesmála. „Ty jsi chodící katastrofa, ale právě
proto tě mám ráda.“
„No jasně ţe máš.“
„Přestaň se naparovat, Connore." Adne se
vynořila z portálu. Otočila jsem se. Ve velkém
trojúhelníku za ní byl ještě pořád vidět
mihotající se obraz místnosti, odkud jsme
přišli. „První cesta portálem je vţdycky trochu
strašidelná."
72
„Není to zas tak blbej způsob cestování,"
prohlásil Connor a zamnul si paţe. „Co ty na
to, vlčice?"
„Ne, není.“ Upírala jsem oči na portál. „Ale...“
„Copak?" Adne dala ruce v bok. „Vadí ti moje
tkaní?"
„O to nejde, ale neznervózňuje tě to?“
Adne vzdychla a načrtla skeany přes portál
velké X. Průchod zmizel. „Koukni, Cal, celé
tohle cvičení ti mělo předvést, ţe je to naprosto
bezpečné. Nevím, co jiného bych ještě mohla
udělat, leda tě nechat chodit portálem tam a
zpátky celou noc."
„Takhle jsem to nemyslela," vysvětlovala jsem.
„Nebojíte se, ţe Stráţci prostě jeden z nich
otevřou a najdou vás? Je to přímo ideální
způsob, jak získat moment překvapení. Proto je
přece taky pouţíváte, ne?"
„Aha, chápu," přikývla.
„Mělo by vám to dělat starosti, je to dost velká
slabina."
„Byla by," usmála se Adne rozpustile, „kdyby to
fungovalo tak, jak myslíš. Jenţe to tak
nefunguje."
„Proč ne?" Její samolibý výraz mě rozčiloval.
„Protoţe naši tkalci jsou výjimeční," pronesl
Connor, vzal Adne kolem pasu a stihl jí dát
pusu na tvář, neţ ho odstrčila.
„Ty jsi ale osel," řekla, ale smála se.
„Snaţil jsem se ti sloţit kompliment," bránil se
s dotčeným výrazem. Nepodařilo se mu uhnout
dost rychle před její napřáhnutou rukou.
„Mohl by mi to někdo, prosím, vysvětlit?"
zeptala jsem se, vytočená jejich naprostým
klidem, kdyţ já byla tak napjatá.
„Stráţci nemůţou pouţívat portály," řekla Adne
73
a přestala zápolit s Connorem.
„Proč ne?" nechápala jsem.
,Je to jedna z mála výhod, které máme, protoţe
neporušujeme zákony přírodní magie jako oni,"
vysvětlovala.
„Pořád tomu nerozumím."
„Pamatuješ si, jak Silas mluvil o hříchu proti
přírodě?" zapojil se Connor.
,Jo, i kdyţ mi to nedávalo smysl." Zaloţila jsem
vzdorně ruce na prsou. „Překvapuje mě, ţe s
tím teď začínáš."
Zvedl paţe na znamení, ţe se vzdává. Jenom
proto, ţe je to nutný. Podle mě jsi nádherná,
vlčice-nikde ţádná mutace, aspoň na první
pohled. Na druhý straně, jsi oblečená..."
„Přestaň, Connore,“zaúpěla Lydia.
„Ano, paní. No dobře, takţe Stráţci porušili
zásadní pravidla, aby získali všechnu tu moc,
co mají, včetně toho, ţe stvořili Ochránce,"
vykládal Connor. Jenomţe portály fungujou na
přírodních principech, no a kdyţ v jednom
kuse uráţíš Zemi tak jako Stráţci, nemůţeš od
ní čekat ţádnou laskavost."
Pořád mi nějak unikal smysl.
„Všechno na tomhle světě je propojené, celá
zeměkoule," vysvětlila mi Adne. „Tkalci
pouţívají starou magii, díky níţ proplétají
vlákna těch spojení, čímţ propojují jedno
konkrétní místo s druhým. Tak cestujeme."
„Ale Stráţci...," začala jsem.
„Neumí proplétat vlákna," dopověděl za mě
Connor. „Musejí cestovat staromódním
způsobem. Nebo teda spíš novou technologií.
Ale portálem nemůţou. Nedokáţou tkát. Země
to nedovolí."
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli to plně chápu,
74
ale v tu chvíli se rozlétly dveře na druhé straně
místnosti. Spustila jsem se k zemi a převtělila
se, připravená zaútočit na muţe, který na nás
mířil kuší. Connor se přede mě vrhl dřív, neţ
jsem mohla zaútočit.
„Isaaku, odloţ to! Co jsme ti udělali?"
Muţ s kuší něco zachrčel. „No dobře. Uţ jsme
si říkali, kdy dorazíte. Proč jste otevřeli dveře
ve skladišti?"
„Protoţe kdyby na nás s tou kuší čekal Ethan,
uţ by ji zastřelil," ukázala Adne na mě. „Radši
jsem byla opatrná."
„Na tom něco bude," připustil Isaac. „I kdyţ
právě teď by na7toho vlka mohl maximálně
prskat sušenky . Láduje se jima od tý doby, co
sem přišel. “
„Callo, snaţ se tady tolik nepřeměňovat,"
doporučila mi Lydia a objala Isaaka. „Kde je
moje děvče?"
Vzala jsem na sebe lidskou podobu a spolkla
břitkou odpověď. Co čekají? S Hledači a
kušemi jsem neměla zrovna nejlepší
zkušenosti.
,Je v kuchyni s Ethanem," odpověděl Isaac.
„A jak na tom Ethan je?“ zeptala se Adne.
„Teda kromě toho, ţe si nacpal břicho?"
Podíval se na mě. „Uţ trochu vychladnul."
„To bude stačit," řekl Connor, vzal mě za ruku
a dotáhl ke dveřím. „Isaaku, seznam se s
Callou. Povede naši parádní vzpouru
Ochránců."
Cože? Ta formulace na mě dopadla jako těţký
balvan.
„A to je všechno?" zazubil se Isaac. „Rád tě
poznávám, rebelko."
Stiskla jsem podávanou ruku a střelila po
75
Connorovi nepřátelským pohledem.
Plácl mě po rameni. Jenom se starám, aby tě
tvoje pověst předcházela."
„Díky."
Šli jsme za Isaakem, který měl vlasy zapletené
do tenkých copánků, svázaných v týle do
ohonu. Zavedl nás do velké prázdné místnosti,
kde nebylo nic kromě rohoţí na podlaze a
zbraní zavěšených na stěnách.
Lydia si všimla, jak se rozhlíţím. „Výcviková
místnost."
Pokračovali jsme do dalších dveří, za nimiţ nás
uvítal oheň plápolající v krbu, vůně čerstvé
kávy a dvě osoby, jedna usměvavá, druhá
zachmuřená.
„Ahoj, krasavice." Lydia rozpřáhla paţe a objala
ţenu, která mohla být zhruba stejného věku
tak kolem pětatřiceti. Její zvlněné kadeře mi
připomněly Bryn, i kdyţ měly inkoustově
černou barvu.
„Dneska mám šťastný den," řekla a políbila
Lydii.
„Nemůţu mít taky šťastnej den?" ozval se
Connor, oči upřené na líbající se dvojici.
„Nezkoušej otravovat mou holku," varovala ho
se smíchem Lydia.
Já ji neotravoval, " bránil se, „jenom jí trochu
lichotím. Myslíš, ţe bych se odváţil narušit
tvoje území? Hlídkuju s tebou a nerad bych se
octnul na špatným konci tvý dýky.“
„Ţe bys měl přece jenom rozum?“ Lydia otočila
svou přítelkyni ke mně. „Tess, tohle je Calla, ta
spící vlčice, kterou jsme se snaţili probudit. “
„A taky ţe se probudila.“Tess ke mně bez
váhání přistoupila a vzala mě za ruce. Je mi
ctí, ţe tě poznávám."
76
Znovu to slovo... čest. Vyvádělo mě z míry.
„Díky." Ruce měla měkké a teplé a její upřímně
laskavé modré oči se při úsměvu celé rozzářily.
Okamţitě se mi zamlouvala.
„Máme čas na kafe?" zeptal se Isaac, v ruce
konvici. „Nebo jdem rovnou na krev a
vnitřnosti?"
Jeho slovní obrat mě dost zaskočil.
„Ty nejdeš nikam," usadila ho Lydia a znovu
Tess objala. „Ţenci mají hlídat pevnost,
tentokrát jdou jenom útočníci a vlk."
„A já," dodala Adne.
„Slyšel jsem, ţe jsi nová tkadlena, Ariadne."
Isaac si nalil kávu. „Vítej na palubě."
Jenom Adne," řekla na to.
„Pořád se bouříš proti tátovi, Ariadne?" zeptala
se Tess a opřela se o Lydii. „Mluvili jsme o
tom."
„No ne," utrousila Adne, prošla kolem nich a
posadila se na ţidli ke kuchyňskému stolu
vedle Ethana, který upřeně hleděl do hrnku,
před sebou talíř plný drobků od sušenek. „A
vůbec, nemohly byste se k sobě lísat někde
jinde? Ne kaţdý tady má nějakou lásku a vy se
s ní v jednom kuse předvádíte."
„Pozor na jazyk," ohradila se Lydia. „Nemáme
moc příleţitostí a ty to dobře víš. Je štěstí, kdyţ
se nám podaří ukradnout hodinu ve stejné
časové zóně."
„Navíc je ti šestnáct, Ariadne." Tess na ni
upírala přísný pohled. „Těţko bys mohla
stihnout potkat lásku."
„Ale mohla.“ Connor se posadil z druhé strany
vedle ní a vzal ji kolem ramen. Jenom si toho
neváţí. "
Adne zasténala a poloţila hlavu na stůl. „Vdám
77
se za prvního člověka, který mi nalije kafe, a je
mi jedno, kdo to bude.“
„Hoď mi hrnek, Isaaku,“ zvedl se Connor.
„Proboha," zamumlala.
„Co se divíš?“ bránil se Connor. „Hrnek kafe
místo prstýnku? Tak takovou ţádost o ruku
beru.“
Dotkla jsem se kovového krouţku na prstě.
Kdyţ jsem si uvědomila, ţe mě Adne sleduje,
rychle jsem skryla ruce pod stolem.
„Stejně si nic víc nemůţeš dovolit," podotkl
Isaac.
„Taky fakt," zasmál se Connor.
Ještě pořád nemám kafe," protestovala Adne. „I
přes svou velkorysou nabídku."
„Nevzdávej se tak snadno, zlato," usmál se na
ni Isaac a postavil před ni kouřící šálek. „Dáš
si taky, Callo?"
„No, já bych radši...“ Zaváhala jsem. Pořád
jsem nedokázala pochopit to bizarní škorpení
těsně před bitvou. „Neměli bychom se radši
zaměřit na útok? Anika říkala, ţe máme na
všechno jen pár hodin."
Rozhostilo se ticho. Zatajila jsem dech,
očividně se mi podařilo říct něco nevhodného.
Tess se nade mnou slitovala. „Zlato, vţdycky se
najde čas na jedno kafe." Vzala mě za ruku a
posadila vedle Connora.
„Kdyţ jde člověk na rande se zubatou, měl by
si najít čas na něco dobrýho," dodal.“
„Amen," zabručel Ethan.
Rozhlédla jsem se po jejich posmutnělých
úsměvech a konečně pochopila. Myslela jsem
na to, jak ţijí, čemu musejí čelit: Stráţcům,
Ochráncům, přízrakům. Ohavnostem z
nočních můr.
78
Jde tu jedině o přeţití. Hledači jsou válečníci,
stejně jako Ochránci. Kaţdý boj můţe být jejich
poslední. A tohle všechno, od špatně
načasované kávy po Connorovy nejapné vtipy,
slouţí jako jakási sebeobrana, psychické
obrnění. Je to jediný způsob, jak nepodlehnout
zoufalství.
Bylo to zvláštní, ale s touhle strategií jsem se
dokázala srovnat. Zvlášť kdyţ zahrnovala kafe,
ačkoli mě napadlo, ţe kdybych ţádné
nedostala, moţná bych byla v boji ještě
agresivnější.
„Co je vlastně tohle za místo?" zeptala jsem se
a v duchu se snaţila nějak pospojovat
skladiště, výcvikovou místnost a kuchyni.
„Po celém světě máme základny blízko velkých
osídlení Stráţců. Mají dva účely, jednak jsme
jejich prostřednictvím v kontaktu se zvědy z
lidského světa, jednak právě z nich podnikáme
útoky. “
Je to takový roztomilý Očistec, jak tomu
říkáme," vzdychl Isaac.
„To moţná je, ale máte tu skvělý kafe," zasmála
se Lydia.
„Proč Očistec?" zeptala jsem se a usmála se,
kdyţ mi Isaac podal plný hrnek.
„Však víš, to je to místo mezi nebem a peklem,"
odtušil Connor. „Nebe je v tomhle případě
akademie a peklo..."
„Vail." Ethan se odsunul od stolu, zvedl se a
odebral se do kouta. Očividně uţ nedokázal
sedět v mé přítomnosti.
Tess zavrtěla hlavou, ale on si toho nevšímal a
popíjel kávu v osamělém tichu.
Otočila jsem se na Connora. „Dobře, a kde
jsme přesně teď?"
79
V duchu jsem se otřásla. Copak můţeme být v
bezpečí, kdyţ se nacházíme tak blízko Stráţců?
Odpověděla mi Lydia, kdyţ se s Tess usadily.
Jsme ve skladišti v Denveru. Tkalci odsud
otevírají portály do míst, kde má proběhnout
útok. Sem přicházejí útočníci podle toho, na
jaký úkol byli nasazeni.
„A my, ţenci, trpíme samotou," dodal zasmušile
Isaac.
Tess mlaskla. „Chceš říct, ţe nejsem dobrá
společnost?"
„Ne, jestli mi nepřestaneš vařit," zazubil se.
„Tak ty mu teď vyvařuješ?" neodpustila si
Lydia. Jsi nějak moc hodná. “
„Nevměšuj se do naší dohody, ţenská!“
protestoval Isaac. „Navíc meju nádobí.“
„To je pravda,“ přisvědčila Tess.
1
Napila jsem se kafe. „Kdo jsou ţenci?'
„Na světě moc Hledačů nezůstalo," vykládala
Lydia. „Většina se jich drţí na akademii, kde
učí nebo se cvičí, na mise jsou vysíláni, jen
kdyţ je to nutné. Zato ti, co vyráţejí do bitvy
den co den, ţijí na základnách, jako je tahle.
Naše oddíly mají vţdy stejnou skladbu, kaţdý
tvoří deset členů a kaţdý z nich má svůj
specifický úkol. Ţenci shánějí zásoby a
prohánějí cenné zboţí černým trhem, aby nám
zajistili příliv penéz."
Zmínka o černém trhu mě trochu znervóznila.
Jen se neboj, Callo, nekšeftujeme s lidskými
orgány," pronesla se smíchem Tess. I já se
nervózně zasmála. „Většinou jde o umění a
staroţitnosti. Umíme tyhle věci najít na
místech, kam nikdo jiný nemá přístup."
„Snaţí se ti vysvětlit, ţe ţenci jsou pašeráci,"
upřesnil Connor. „Ale milí."
80
„Connore, víš dobře, ţe kvůli týhle práci se
musí člověk hodně dlouho učit," ohradil se
Isaac.
„Dýl neţ ty," dodala Tess.
Jak dlouho?" chtěla jsem vědět.
„Standardní jsou pro Hledače dva roky
obecného výcviku a jeden rok specializace.
Ţenci k tomu mají další dva roky navrch."
„Aby se naučili pašovat?"
„No vidíš, Connore, cos zavinil,“ zavrtěla Tess
hlavou. „Ne, funguje to jinak. Ţenci znají dějiny
umění, umí jazyky, mají kulturní přehled, k
tomu samozřejmě patří bojový výcvik. Práce
ţence je moţná náročnější neţ práce útočníka.
"
Odkašlala jsem si. „No dobře, a útočníci jsou?"
„Útočníci jsou vlastně tvůj protějšek,"
odpověděla Lydia. Jsou vycvičení jako první
linie útoku proti Stráţcům. Napadají stanovené
nepřátelské cíle. Ale vesměs to znamená, ţe
zabíjejí Ochránce."
„Paráda," utrousila jsem a cítila, jak se mi
zostřují špičáky. „Tkalci otevírají dveře a
Monroe je váš...?"
Snaţila jsem se rozpomenout na ten výraz.
„Rádce," dopověděla Tess.
Ethan došel ke stolu a bouchl do něj prázdným
hrnkem. „Takţe kdyţ teď hodina ve školce
skončila, můţeme se pohnout? Zbývá nám
jenom pár hodin denního světla."
„Ethane!" Tess v mţiku vyskočila.
,Jen klid," zvedl se i Connor. „Má pravdu,
musíme vyrazit."
Lydia se na mě podívala. „Určitě by ses ráda
zeptala ještě na spoustu věcí, ale bohuţel to
bude muset počkat."
81
„To je v pohodě." Zvedla jsem se ze ţidle, svaly
připravené k akci. Po dávce kofeinu a při
pomyšlení, ţe jdeme do lesa, bych se nejradši
dala do běhu.
Přišel čas, aby vůdkyně našla svou smečku.
82
ŠEST
Dveře, které Adne otevřela tentokrát, odhalily
pohled do krajiny, kterou jsem znala celý ţivot.
Sněhem pokrytý svah se třpytil v odpoledním
slunci, světlo střídaly stíny vysokých borovic.
„Tohle je východní svah,“ pronesla jsem tiše.
Touha rozběhnout se, najít vlky ze své smečky
a odvést je do bezpečí byla ochromující. Zaťala
jsem zuby a snaţila se ovládnout.
„Ano,“ řekla Adne. „Bude to stačit? Nedaleko
odsud máme domluvené setkání. Grant je na
stezce o několik set metrů dál. Je to v
rezervaci, která se táhne podél vaší hlídkové
trasy, ale snad tam na něj ţádný vlk
nezaútočí... doufejme.“
„Nesnáším zimu,“ utrousil Ethan a zavázal si
boty.
,Já se nemůţu dočkat, aţ si udělám ve sněhu
andělíčka," prohlásil Connor a připnul si
sněţnice.
„Někdy tě fakt nemám rád,“ řekl na to Ethan a
vzal si rukavice, ale bylo vidět, ţe bojuje s
úsměvem.
Lydia se zasmála. „Callo, my s Ethanem s
tebou půjdeme hledat tvou smečku. Connor
vyrazí na opačnou stranu za Grantem."
Přikývla jsem, i kdyţ bych šla radši s
Connorem neţ s Ethanem. Nijak mě
neuklidnilo, ţe Lydia vyrazila v čele a Ethan
vzadu za mnou. Obávala jsem se, aby moje
nechráněná záda nebyla pro jeho kuši příliš
velkým pokušením.
83
„Budu čekat," oznámila Adne a zavřela
průchod. Opřela se o strom. „Ať vám to netrvá
moc dlouho. Myslím, ţe ani mých dvacet vrstev
v téhle výšce moţná neobstojí. Mrzne."
To mě vytrhlo z představ, jak se svobodně řítím
sněhem. „Proč prostě nepočkáš vevnitř?"
Hledači se na mě otočili. Nechápala jsem, proč
se tak tváří. Kdyţ byly dveře otevřené, bylo
vidět na druhou stranu za portál. Obraz byl
sice rozmazaný, ale zas ne tolik.
Ethan něco zabručel, Adne se na mě rychle
usmála.
„Promiň, zapomněli jsme, ţe neznáš pravidla.
Portál nikdy nesmí zůstat otevřený."
„Nikdy," zdůraznil Ethan. „A tkalci se nikdy
neúčastní útoku. Zůstávají na kraji útočné
zóny."
Adne se zakabonila, Connor zavrtěl hlavou.
„Sama víš, proč se to tak dělá, beruško."
„Sklapni!"
Lydia ji vzala kolem ramen. „Tkalci jsou mezi
Hledači ty nejmocnější a nejcennější nástroje.
Snaţíme se riziko, kterému by mohli být
vystaveni, omezit na nejniţší moţnou míru."
„Ale o to mi přece šlo,“ namítla jsem,
podráţděná tím, ţe
o svých údajných spojencích téměř nic nevím.
„Kdyby byla na druhé straně, můţe prostě
portál zavřít, jakmile by něco hrozilo."
„I kdyţ jsou tkalci opatrní, pořád se můţou
dopustit nějaké chyby." Adne se tvářila jako
bouřkový mrak. „Něco by mohlo proniknout
dovnitř."
„Myslela jsem, ţe Stráţci portálem nemůţou."
„Nemůţou je vytvářet," upřesnila Adne. „Ale
projít skrz dokáţou. Stejně jako jejich tvorové
84
Ochránci, přízraky, cokoli."
„Kdyby se někdy Stráţci zmocnili tkalce,"
dodala Lydia, „kdyby ho přinutili průchod
otevřít, vůbec bychom netušili, ţe se na nás
něco chystá. Proto zůstávají portály zavřené, a
proto nemůţou být tkalci útočníci. Pracují
mimo nebezpečí... nebo aspoň v rámci
moţností."
Adne se tvářila, jako by kousla do citronu.
„Proto se taky, kdyby přišlo něco jinýho neţ
my, vrátíš do Očistce," řekl jí Connor.
Já ten protokol znám,“ odsekla. „Dostudovala
jsem, jestli to nevíš."
Jak bych mohl zapomenout?" Usmál se a
poslal jí vzdušný polibek, vzápětí se začal
brodit sněhem.
„Dobře, Callo," ozvala se Lydia, „evidentně z
nás budeš nejlepší stopař, tak nás veď."
Zazubila jsem se, převtělila a vrhla se do
sněhu. Svěţí zimní vzduch mi proudil do
nozder. Zatouţila jsem zavýt. Zpod keře se
vyřítil králík a mně se začaly sbíhat sliny.
„Callo!" křikla Lydia.
Zastavila jsem se a zvířený sníh se kolem mě
zvedl jako bílá mlha. Ouha.
V tom vzrušení z běhu po horském svahu jsem
zapomněla, ţe nejsem ve společnosti vlků. Lidé
jsou pomalí. Otočila jsem se a doběhla zpátky
k těm dvěma. U nich jsem se převtělila.
„Omlouvám se."
„Můţeš klidně vyrazit napřed, ale neztrať nás z
dohledu," řekla Lydia.
Ethan si posunul popruh kuše. „Kdyby se nám
zdálo, ţe jsi moc daleko, střelím tě do ocasu."
Lydia se na něj zamračila.
Jen si dělám legraci," zabručel, ale rozhodně se
85
netvářil přátelsky.
Znovu ve vlčí podobě jsem netrpělivě vyrazila
napřed, ale snaţila jsem se být Hledačům na
dosah. Čerstvý sníh pro nás nebyl zrovna
nejlepší. Tlumil pachy a nové stopy, zahladil
staré.
Průchod, který Adne otevřela, byl jihozápadně
od jeskyně Haldis. Zamířila jsem k oblasti, kde
bychom za normálních okolností měli v tuhle
odpolední hodinu narazit na hlídky Stráţců.
Nebylo snadné se Hledačům přizpůsobit.
Nemohli jsme spolu komunikovat, coţ bylo
dost otravné, chvílemi mě to přímo rozčilovalo.
Kdykoli jsem jim chtěla něco říct, musela jsem
doběhnout zpátky, převtělit se, a pak zase
vyrazit vpřed. O to víc jsem touţila po svých
druzích. Snaţila jsem se rozpomenout, jaké
bylo běţet po téhle cestě se Shayem, dokud byl
ještě člověk. S ním jsem byla trpělivá a Hledači
prokázali, ţe se i ve sněhu dokáţí pohybovat
rychle. Sice to nebylo ideální partnerství, ale
přece jen funkční. To jsem si neustále
připomínala, kdyţ jsem se hnala vpřed.
Hrabala jsem tlapami ve sněhu, zvedala čenich
a větřila, dělala jsem všechno, co jsem mohla,
abych našla nějakou známku toho, ţe tudy
běţeli vlci z mé smečky. Jenţe jsem nic
nenašla. Ţádné stopy, ţádné pachy. Kde jsou?
Moje naděje klesaly jako slunce na obzoru,
kdyţ mě Lydia znovu zavolala.
„Našla jsi něco?“ Kolem nás se rozlévaly
inkoustově černé stíny.
„Ne,“ přiznala jsem a kopla do sněhu. „Tohle
svinstvo tlumí všechny pachy. Jediné stopy,
které jsem objevila, patří zvěři. “
„Nemohli změnit hlídkovou trasu? “ zeptal se
86
Ethan.
Tím poukázal přesně na to, co mě hnětlo. I
kdyby se ale trasa změnila, stejně bych čekala,
ţe narazím na nějaké známky, ţe se v okolí
pohybovali Ochránci. Byli jsme tak blízko
jeskyně, hlídky ji přece nemohly úplně
vynechat. Jenomţe... jenomţe jsme odsud se
Shayem odnesli to, co jeskyně ukrývala. A
Stráţci to vědí. Kdyţ se Shayovi podařilo
zmocnit toho zvláštního válce, ve škole byl
přímo hmatatelně cítit jejich strach a napětí.
Uţ nebylo třeba jeskyni ochraňovat. Čili ţádné
další hlídky. Napadal mě jen jediný důvod,
proč by se v okolí měli vyskytovat vlci. Museli
tu čekat na...
„Ale ne,“ praštila jsem se do čela. Krev mi
ztuhla v ţilách.
„Co je?“ zeptala se Lydia.
Nechtěla jsem jim to říct. Připadala jsem si
jako naprostý idiot. Jak jsem mohla
zapomenout na něco tak důleţitého?
Tváře mi hořely, protoţe jsem věděla, proč se to
stalo. Byla jsem tak pohlcená představou, ţe
najdu Masona, Ansela nebo i vznětlivou Fey,
znovu se s nimi shledám. Automaticky jsem
předpokládala, ţe bude všechno jako dřív. Tady
jsme hlídkovali. Na tohle místo jsem se
soustředila celý ţivot. Vůbec mě nenapadlo vzít
v úvahu něco jiného.
Ale proč nic neřekl ani Shay, kdyţ jsme
připravovali plán akce? Věděl, ţe Haldis uţ v
jeskyni není, vţdyť ho má teď u sebe.
1
„Callo,“ oslovila mě Lydia znovu, „co se děje?
Snaţila jsem se zformulovat vysvětlení a
omluvu, najednou jsem však něco zahlédla.
Byla to postava asi sto metrů od nás, která se
87
k nám rychle blíţila.
„Pozor," řekl Ethan a namířil kuši.
„Počkej.“ Lydia mu poloţila ruku na rameno.
Postava šla po dvou a zběsile na nás mávala.
„To je Connor.“
Na člověka se sněţnicemi se blíţil opravdu
rychle Hledači zřejmě trénovali i v zimním
terénu.
Jdeme,“ rozhodl Ethan a vyrazil mu naproti.
Kdyţ jsme se k němu dostali, stál sehnutý,
ruce opřené o kolena, a lapal po dechu.
Je mrtvej,“ vypravil ze sebe. „Grant je mrtvej.
Rozsápali ho.“
Protoţe jsem byla vychovávaná k násilnostem,
nečekala jsem, ţe mě pomyšlení na smrt můţe
tak vyvést z míry. Jenţe při představě
neohrabaného a hodného učitele Selbyho v
kaluţi krve jsem se otřásla.
„Kruci." Ethan sklopil hlavu.
Lydia zavřela oči. „To je škoda. Znamená to, ţe
odsud musíme vypadnout. Jestli vlci ještě loví,
snadno nás najdou... nebo vyčenichají Adne.“
Connor přikývl, ale podíval se na mě. „Našla jsi
svou smečku?"
„Ne," hlesla jsem, ještě pořád rozrušená
osudem Granta Selbyho. „Navíc jsem si právě
uvědomila, ţePřerušilo mě zavytí. Vzápětí se ozvalo další a
další, aţ mi naskočila husí kůţe.
„To není moje smečka," zašeptala jsem.
„Vědí, ţe jsme tady,“ řekl Ethan. ,Jdeme.“
„Drţ se u nás,“ nařídila mi Lydia a znovu se v
čele pustila vpřed.
Vraceli jsme se, ale tentokrát oklikou. Lydia
nás vedla jinou cestou směrem k Adne, pečlivě
se vyhýbala místům, kudy jsme přišli. Já se
88
znovu převtělila, neustále jsem větřila a
naslouchala, snaţila jsem se zjistit, jestli nás
vyjící vlci sledují. V padajícím šeru se však
rozhostilo nepříjemné ticho. Uvědomila jsem si,
ţe sníh pohlcuje zvuk i pach. Vítr nám vháněl
do tváří ledové krystalky namrzlého sněhu, vál
směrem, odkud se předtím ozývalo vytí.
To bylo zlé. Byli jsme k nim po větru. Ochránci
nás ucítí, zato já je ne, dokud nebudou u nás.
Vytí se ozvalo znovu, tentokrát blíţ.
„Mám dojem, ţe bez boje se odsud
nedostanem,“ ozval se Ethan.
„Hlavně běţ dál.“ Lydii od úst stoupaly obláčky
páry.
Blíţili jsme se k místu, kde jsme nechali Adne,
kdyţ se náhle z větví stromu nad námi snesl
stín.
Lydia se otočila, dýku v ruce.
„To jsem já!“ Adne zvedla paţe.
„Cos dělala na stromě?“ zeptal se Ethan.
„Schovávala jsem se.“ Oprášila ze sebe sníh.
„Slyšela jsem to vytí a říkala jsem si, ţe se
radši budu drţet při zdi."
„Dobrej nápad," pochválil ji Connor, kterému
se zjevně ulevilo, ţe se jí nic nestalo.
„Co se děje?" chtěla vědět.
„Zabili Granta," řekl jí.
Zbledla. „To ne."
Zastříhala jsem ušima, protoţe v lese za námi
se ozvaly nové zvuky. Škrábání tlap po ledu.
Nechtěla jsem se převtělovat, tak jsem na
Hledače jen vyštěkla. Stačilo to.
Ethan si připravil kuši. „Adne, otevři průchod.“
Popošla jsem vpřed a prohledávala očima les.
Vtom jsem zahlédla pohyb. Mezi stromy se
mihl narezavělý vlk. Srdce mi poskočilo.
89
Nightshade. Sasha-Feyina matka a jedna z
matčiných hlídkových partnerek. Rozběhla
jsem se k ní.
„Callo, ne!“ zavolala Lydia, ale já běţela dál.
Znovu jsem vyštěkla, tentokrát jsem volala
Sashu. Mihla se mezi dvěma stromy a já k ní
vyslala myšlenku.
Sasho! Sasho, počkej!
Rusý vlk se otočil a vyrazil ke mně. Hnala se
plnou rychlostí, vůbec nezpomalila, ani kdyţ se
blíţila. Vrčela.
Vítej doma, Callo.
Narazila do mě a obě jsme se svalily do sněhu.
Vykroutila jsem se a skočila stranou, kdyţ mi
chňapla po lopatce.
Přestaň! Co to děláš?
Neodpověděla, místo toho se na mě znovu
vrhla, oči podlité krví.
Probraly se ve mně instinkty a já jí úder
oplatila. Zahryzla jsem se jí do hrudi, ale chuť
krve vlastní smečky mnou silně otřásla.
Všechno mi to připadalo jako ve snu. Útočím
na matku své kamarádky. Bylo to porušení
všeho, co mi kdy bylo svaté.
Znovu jsem se ji pokusila oslovit.
Sasho, prosím, jsem tu, abych vám pomohla.
Jen tak tak jsem se vyhnula jejímu dalšímu
výpadu.
Jsi jenom hloupá holka.
Pochopila jsem hroznou pravdu. Sasha se mě
snaţí zabít, a jestli mám přeţít, budu muset já
zabít ji. Zoufale jsem se snaţila najít jiné
východisko z téhle polízanice.
Kdyţ se na mě vrhla tentokrát, překulila jsem
se na stranu, otočila se ve sněhu a zakousla se
jí do zadního běhu. Vyjekla, kdyţ jsem jí
90
přeťala šlachy. Zahryzla jsem se hluboko do
svalu a ona znovu vyjekla, kroutila se a marně
po mně chňapala. Spokojená, ţe teď uţ nás
nebude moct pronásledovat, jsem ji pustila a
rozběhla se za Hledači. Mezi stromy uţ jsem
viděla světélkující portál, ale za mnou se
ozývalo bojovné vytí. Nabrala jsem na rychlosti
a hnala se s větrem o závod.
„Callo!“ mávala na mě Adne. Řítila jsem se
přímo k ní. Dělilo nás od sebe pouhých pár
metrů, kdyţ do mě narazilo cosi tvrdého a
těţkého. Překotila jsem se, náraz mi vyrazil
dech. Zvedla jsem se na roztřesené nohy a
otočila se k útočníkovi.
Myslela jsem, ţe se mi zastaví srdce, kdyţ jsem
zjistila, ţe přede mnou stojí Emile Laroche.
Honí nás vůdce Baneů.
Ochromil mě strach, přitom jsem horečně
uvaţovala. Sasha lovila s Emilem. S Emilem!
Nedávalo to smysl. Sasha byla vţdycky
partnerkou mé matky. Nightshade.
Nightshadeové se zodpovídali jedině svým
vůdcům, mým rodičům, Stephenovi a Naomi
Torovým. Nightshadeové a Baneové se
navzájem nesnášeli a vyhýbali se kontaktu, jak
to šlo. Smečky spolupracovaly jen na přímý
rozkaz Stráţců.
A teď vede Nightshadey Emile Laroche, vůdce
Baneů. Najeţila jsem se a zavrčela na něj, i
kdyţ jsem tomu ještě pořád nemohla uvěřit.
Nepochopitelná noční můra pokračovala. Proč
je Sasha s Emilem? Proč mě napadla? Kde jsou
matka s otcem? Kde je moje smečka?
Baneovi kapaly z huby sliny.
Přišlas prosit o odpuštění?
Nohy se mi podlamovaly.
91
Oklepal se.
Možná zjistíš, že na to už je pozdě.
Zavrčela jsem. Jestli chce boj, má ho mít, i
kdyţ to vypadalo dost beznadějně-Emile se
mezi Ochránci proslavil jako zabiják. Bylo to
ohromné a silné zvíře a měl za sebou na rozdíl
ode mě dlouhé roky soubojů.
Ničeho nelituju.
Zatvrdila jsem se a čekala, aţ po mně skočí.
Moţná ho neporazím, ale pořád mu můţu
ublíţit. Hodně.
Skrčil se a jeho zavrčení připomínalo hrdelní
smích. Přesně tohle říkal tvůj otec.
Můj otec?
Ještě pořád jsem byla šokovaná jeho slovy,
kdyţ najednou vyjekl a otočil hlavu, aby si
vytrhl z boku dýku. Válel se ve sněhu a kolem
zůstávala krvavá stopa. Druhá dýka ho
minula.
„Callo! Rychle běţ k Adne,“ křičela Lydia.
Hnala se na Emila s dalšími dvěma dýkami v
rukou.
Rozběhla jsem se k portálu.
„Běţ, běţ!“ křičel Connor a potýkal se přitom s
dalším Banem jen pár metrů od naší únikové
cesty. Ochránce a Hledač se váleli ve sněhu.
Zahlédla jsem odlesk Connorovy dýky, jíţ vlka
bodal. Bane cvakal naprázdno čelistmi,
pokoušel se Hledače zranit, ale marně, Connor
se kroutil a otáčel a drţel se mimo dosah. Kdyţ
jsem se hnala kolem něj, udeřil vlka přes čelisti
plochou stranou meče a druhým mu probodl
chřtán. Skopl bezvládné vlčí tělo z meče a
rozběhl se za mnou.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ethan vedle
portálu kryje Lydiin útok neutuchající palbou z
92
kuše. Převtělila jsem se. Lapala jsem po dechu,
ale potřebovala jsem se zeptat, co bude dál.
„Dělej! “ Ze zářícího průchodu se vynořila ruka
a Adne mě vtáhla do tepla výcvikové místnosti
v Očistci. Connor proskočil hned za mnou.
„Lydie, vzduch je čistej!“ křikl Ethan. „Vrať se
sem!“ Udělal dva kroky k ní, kdyţ se náhle z
lesa vynořili čtyři další vlci a řítili se k vůdci
Baneů.
„Lydie!" zařval Ethan a zase začal pálit šípy.
Spustila oči z Emila a zahlédla blíţící se
Ochránce. Vrhla po nich dvč dýky. Podařilo se
jí jednoho zneškodnit, druhého zpomalit, ale
kdyţ se otočila a pustila sněhem k portálu,
Emile se vymrštil a skočil.
Náraz ji povalil do sněhu. Tři zbývající vlci k
němu doběhli ve chvíli, kdy se jí zahryzl do
hrdla.
„Ne!" zvolal Connor a dral se průchodem
nazpátek. Tam ale stál Ethan a blokoval mu
cestu. Zavrtěl hlavou, pak se podíval na Adne.
Connor zaklel, ale nehádal se.
Je po ní, Adne,“ hlesl Ethan. Neotočil se, aby
viděl, jak Emile trhá Lydiino tělo. „Zavři
průchod."
93
SEDM
Tess leţela zhroucená na podlaze a Connor k
ní tiše promlouval.
„Radši ji vezmeme s sebou,“ řekl Ethan
Isaakovi. „Můţou sem prozatím poslat jiného
ţence. Vezmu to tu místo ní, dokud Anika
nerozhodne jinak. “
Isaac přikývl.
Posadila jsem se ke stolu a snaţila se nějak
vstřebat všechno, co se stalo. Adne mezitím
začala tkát průchod na akademii. Lydia je
mrtvá. Sotva jsem ji znala, ale to, jak zemřela,
mě pronásledovalo. Udělalo se mi zle, aţ jsem
se roztřásla. Zabořila jsem tvář do dlaní.
Nemohla jsem se zbavit pocitu, ţe jsem svým
novým spojencům přinesla jen ţal. Tess
naříkala a kaţdý její vzlyk se mi zadíral pod
kůţi jako ostří břitvy. Běţela jsem za Sashou.
Myslela jsem si, ţe kaţdý Nightshade bude můj
spojenec. Nemohla jsem se víc mýlit. A můj
chybný úsudek stál Lydii ţivot.
Někdo mi poloţil ruku na rameno. Zvedla jsem
hlavu a zjistila, ţe je to Adne.
„Průchod je otevřený," řekla.
Šla jsem za ní k zářícímu portálu. Tess plakala,
kdyţ ji Isaac objal na rozloučenou. Pak ji vzal
Connor kolem pasu a provedl průchodem.
Kdyţ jsem cestou k portálu míjela Ethana,
popadla jsem ho za rukáv. Moţná jsem si méla
vybrat někoho jiného, ale ta slova mi sama
vylétla z úst.
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem.
Vytrhl se mi, ale tvářil se spíš smutně neţ
94
rozčileně. „Tak to tady u nás chodí. “
Viděla jsem, jak to funguje. Kromě Tess nesli
ostatní Hledači svůj smutek mlčky, jednoduše
šli dál. Bylo to kruté i krásné zároveň.
„Pošlete zprávu, aţ budete moct,“ ozval se
Ethan.
„Určitě." Adne mi pokynula, abych prošla.
Anika uţ na nás čekala. Upírala oči na Tess,
která bojovala se slzami.
„Lydia?“ řekla jen. Tess se znovu rozplakala a
Anika svěsila hlavu.
„A náš kontakt," dodal Connor.
„Tess, měla bys jít do svého pokoje," vybídla ji
jemně Anika.
Tess jen přikývla. Kdyţ odešla, zeptala se
Anika Connora: „Co se stalo?"
„Těţko říct." Zamnul si zátylek. „Kdyţ jsem se
dostal na místo, kde jsme měli domluvenou
schůzku, Grant uţ to měl za sebou. Vykrvácel
tak hodinu předtím. Jeho tělo uţ stihlo
zmrznout."
Anika se zamračila a podívala se na mě. „A co
smečka?"
Zavrtěla jsem hlavou. Zvaţovala jsem, jestli jí
mám říct o Haldisu a o své domněnce, ţe se
schéma hlídek změnilo. O tom hrozném
nedopatření, které jsem nějak přehlédla. Ve
světle toho, co se stalo, jsem to ale nedokázala.
„Vlci na nás okamţitě zaútočili," vykládal
Connor.
Odkašlala jsem si. „Něco se změnilo."
„Co?“ Otočil se na mě.
.Jeden z těch vlků, co nás napadli, byl
Nightshade," vysvětlovala jsem. „Ne z mojí
smečky, ale z té starší. A byl s Baney."
„Víš to jistě?" Anika přimhouřila oči.
95
„Vím,“ odpověděla jsem a nutila se ke klidu.
„Ten vlk, který zabil Lydii, byl Emile Laroche."
„Cos to řekla?" Ve dveřích se objevil Monroe a
za ním Shay.
Adne došla k nim a přivinula se k otci.
„Ztratili jsme Lydii,“ oznámil Connor.
Monroe Adne objal. Bylo to poprvé, co jsem je
viděla chovat se jako otce a dceru.
„A udělal to Emile?" ujišťoval se Monroe a
hladil Adne po vlasech. „Vůdce Baneů?“
„Ano," potvrdila jsem.
Hledači se semkli kolem Aniky a začali spolu
tlumeně rozmlouvat.
Shay vyrazil ke mně a já mu šla naproti.
Nezaváhala jsem, kdyţ rozpřáhl náruč. Hlava
se mi točila.
Ve Vailu se děly věci, kterým jsem
nerozuměla. Opřela jsem se o něj a vdechovala
jeho vůni.
,Je ti něco?“ zašeptal.
„Nic se mi nestalo," odpověděla jsem tiše, „zato
se stalo něco ve Vailu."
Přitiskl mě k sobě. „Co?“
„Tady ne," pošeptala jsem mu.
Políbil mě do vlasů.
Monroe se na nás zachmuřeně otočil. „Musíme
to probrat se Silasem."
Anika přikývla. „Měl by být ve studovně."
Adne uţ se vymanila z otcova objetí a otřela si
slzy z tváří. „Půjdu s vámi."
„Měla by sis odpočinout."
„Ne." Veškeré stopy zranitelnosti vystřídal její
obvyklý vzpurný výraz.
„V tom případě jdu taky," prohlásil Connor, oči
upřené na Adne. Tvářil se ustaraně.
Zajímalo mě, proč ji pořád ochraňuje. Adne
rozhodně nepůsobila křehce a drţela se přímo
96
obdivuhodně vzhledem k tomu, ţe tohle byla
její... aha. Najednou Connorova starostlivost
dávala smysl.
Byla to její první mise coby nové tkadleny,
poprvé vyrazila do akce se skupinou Haldis a
hned přišli o dva lidi. Těţko říct, jestli to
dokázala strávit jako ostatní Hledači, nebo
jestli si to jen schovává na později, aţ bude
sama.
„Tudy,“ řekl Monroe, i kdyţ se na Adne
zamračil, neţ nás odvedl pryč.
Nešli jsme chodbou, ale prosklenými dveřmi.
Vzduch na nádvoří byl mrazivý, zdálo se však,
ţe to Monroe vůbec nevnímá. Zadívala jsem se
dolů na holou zem. V dálce pod námi jsem
zahlédla klikaté cestičky a prázdné fontány.
Nikdo nemluvil, od úst nám stoupaly jen
obláčky páry. Nádvoří
bylo obrovské. Neţ jsme došli k dalším dveřím,
vedoucím do druhé budovy akademie, dělalo to
dobře několik set metrů.
Ačkoli po architektonické stránce se vnitřní
prostory chodby, do níţ jsme vstoupili,
podobaly křídlu Haldis, vzor byl úplně jiný.
Haldis byl plný teplých sytých odstínů okrové,
karmínové a mahagonové barvy, od stěn po
tmavé trámy v poradní síni.
Zato tady se všechno třpytilo, jako by chodbu
vytesali z ledu. Stěny polévaly studené odstíny
modré, levandulové, stříbrné a zářivě bílé.
Barvy’ vířily a mísily se, chodbou se rozléhalo
tiché šelestění, jako by tu profukoval jemný
vánek.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se. Neustálé
proměny barev na stěnách navozovaly dojem,
ţe se budova pohybuje.
97
„Tohle je křídlo Tordis." Monroe se ohlédl přes
rameno. Uvědomila jsem si, ţe jsem zůstala
stát, zatímco ostatní jdou dál. Bylo to sice
překrásné místo, ale Hledači i Shay uţ tu
očividně někdy byli. Buďto uţ na ně jeho krása
nepůsobila, nebo neměli potřebu komentovat
ji.
„Kolik je tu křídel?"
„čtyři," odpověděl Monroe, kdyţ jsem ho
doběhla. „Haldis, Tordis, Pyralis a Eydis.“
„Země, vzduch, oheň a voda,“ dodala tiše Adne.
„čtyři ţivly.“ Shay se také rozhlíţel kolem sebe.
Moţná tu přece jen nebyl. „Tordis je vzduch."
Monroe přikývl. „Kaţdý ţivel má své specifické
rysy. K ţivotu potřebujeme všechny čtyři, ale
kaţdý Hledač, který vstoupí na akademii, si
musí vybrat zaměření.“
„A jaké je zaměření v Haldisu?“
„Země produkuje válečníky," řekl Connor a
štípl Adne do tváře. Jsme zemitější."
„Kéţ by.“ Praštila ho do ramene. „Navíc
útočníci pocházejí i z Pyralisu. Haldis se
proslavil hlavně ţenci... a rádci."
Zalétla pohledem k Monroeovi, který nepatrně
pokynul hlavou.
„No a co ty?" zeptala jsem se jí. „Copak ty ses
nevycvičila v Haldisu? A jak to, ţe pro ně teda
děláš?"
Jak jsem říkal." Monroe se zastavil před
úzkými, sloţitě vyřezávanými borovými dveřmi.
„Potřebujeme k ţivotu všechny čtyři ţivly.
Tkalci se cvičí v kaţdé skupině-tvorba portálů
vyţaduje soulad všech čtyř."
„Páni." Shay se na ni obdivně zahleděl.
„Není to zas taková sláva," prohlásila a
zamračila se na otce.
98
„Ale je." Connor jí pocuchal vlasy a ona na něj
vyplázla jazyk.
„Ale většina z nás zůstává jenom v jedné
skupině." Monroe na dveře zaklepal. „Tordisvzduch-je prvek intelektu. Tady se cvičí a ţijí
písaři."
Dveře se rozlétly a za nimi se objevil Silas s
náručí plnou svitků.
„Co je?" zamračil se. „Mám něco na práci."
„Ztratili jsme Granta."
Svitky se rozsypaly po zemi, Silas zbledl. „To
ne."
Je mi líto," řekl Monroe, protáhl se kolem něj a
naznačil nám, abychom šli za ním.
Shay se rozhlíţel kolem sebe. „Tohle ţe je
studovna?"
Ta otázka byla na místě. Uvnitř to vypadalo,
jako by se sem slétly slovníky z celého světa,
aby tu zahynuly hroznou smrtí. Podlahu přes
papíry nebylo vidět. Hromady knih se pováţlivě
kymácely, jako by šlo o nějaké stavby těsně
před zhroucením.
„Hlavně na nic nesahejte." Silas, který se
teprve teď vzpamatoval z toho šoku, mě
odstrčil stranou a zamířil ke stolu nebo jsem
aspoň hádala, ţe pod tou hromadou papírů a
map je opravdu stůl asi jako člověk, který
prochází minovým polem.
Connor se nijak nerozpakoval a uvolňoval si
cestu tím, ţe odkopával hromady knih a papírů
z cesty.
„Kruci, Connore!" křikl Silas. „Teď nic nenajdu,
aţ to budu potřebovat."
„To je mi fuk,“ ujistil ho Connor a posadil se na
ţidli poté, co ze sedáku shodil další knihy.
„Tvoje zvláštní privilegia jsou mi ukradený.
99
Anika tě opatruje jako mimino, ale to
neznamená, ţe já to budu dělat taky."
Monroe postupoval přece jen opatrněji, za ním
šli Adne a Shay. Já se rozhodla pro cestu,
kterou uţ uvolnil Connor.
„Máš tu ještě nějaký ţidle, Silasi?" zeptala se
Adne.
„Tohle je moje studovna," odsekl. „Ne archiv
Tordisu. Většinou jsem tady sám."
„Můţeš si mi sednout na klín," mrkl na ni
Connor a plácl se do stehen.
Jak galantní," zabručela a opřela se o Silasův
stůl.
„Klidně postojíme," řekl Monroe.
„Co kdybyste mi konečně prozradili, jak jsme
přišli o zvěda?" Silas se probíral hromadou
svitků. Kdyţ konečně našel pero a čistý list,
začal psát.
„To prozatím nevíme," odpověděl Monroe a
podíval se na mě.
Chvíli jsem se mu vzdorně dívala do očí, pak
mi došlo, ţe chce, abych pokračovala. Trochu
jsem se napřímila, příjemně překvapená, ţe ctí
moje postavení vůdkyně.
„Něco se změnilo ve smečkách Ochránců,"
řekla jsem. „Nevím, co přesně se stalo, ale
hlídky, tak jak jsem je znala, skončily."
Silas semkl rty, pak mi pokynul, abych
pokračovala.
„Emile Laroche vedl vlky Nightshadeů.“ Svěsila
jsem ramena, kdyţ jsem si vzpomněla na boj se
Sashou. „Pořád nechápu, jak je to moţné. “
Kdyţ jsem vyslovila Emilovo jméno, Monroe
zaťal zuby.
„Vůdce Baneů hlídkuje s Nightshadey?“ Silas
psal dál, ani nevzhlédl.
100
„Ne, nebyla to hlídka,“ opravila jsem ho a cítila,
jak se do mě vkrádá chlad. „Oni spolu loví.
Lovili nás.“
Silasovi vypadlo pero z ruky. Vykulil oči. „Ty
myslíš, ţe věděli, ţe se objeví naši lidi?"
„Jestli to nevěděli, rozhodně je to
nepřekvapilo," ujistila jsem ho. „Podle mě
čekali, aţ se ukáţeme."
„Moţná to vytáhli z Granta, neţ ho zabili." Silas
vzdychl.
„To bych neřekl," ozval se Connor. Já ho našel.
Vypadalo to, ţe ho přepadli ze zálohy a
okamţitě zabili."
Silas se zamračil. „V tom případě mají
informace z vlastních zdrojů."
„Myslíš, ţe tu taky mají zvědy?" divil se Shay.
„Ţe je mezi váma černá ovce?"
„To těţko," ušklíbl se Silas. „Naši lidi nejsou
zrádci. Myslím její druh. "
Ukázal na mě. Vyrazilo mi to dech. Netrvalo ani
vteřinu, neţ jsem se převtělila a skočila k němu
na stůl. Cvakla jsem čelistmi těsně před jeho
obličejem. Silas vyjekl, ţidle se s ním překotila
a on spadl na zem.
„Callo!" vykřikl Monroe.
Vzala jsem na sebe zpátky lidskou podobu,
dosud skrčená na stole.
Jak jsi to myslel, můj druh?" Upírala jsem na
něj oči, zatímco on se oháněl noţem na dopisy.
„Víš přece, ţe není vlkodlačice," ušklíbl se
Shay. „To stříbro ti moc nepomůţe."
„Monroe!" Silas vytřeštěně zíral, jak se krčím
na stole, připravená ke skoku.
„Callo, prosím," naléhal Monroe.
Nepodívala jsem se na něj. Jen mi řekni, jak jsi
to myslel, Silasi."
101
Polkl. „Chtěl jsem jenom říct, ţe zdrojem
informací o tobě a o Shayovi je nejspíš tvoje
smečka. Pravděpodobně je vyslýchají. “
Ruce a nohy mě najednou nechtěly poslouchat.
Zadrželi je, čeká je výslech.
„Ale... vţdyť oni nic nevědí," vykoktala jsem.
„Věděli jsme to jenom Shay a já... paneboţe!"
„Co je?" Connor mě sledoval. Cítila jsem, jak
mi z tváří vyprchává krev.
„Ren," zašeptala jsem. „Ren to věděl."
„A kolik toho věděl?" zeptal se ochraptěle
Monroe.
„Pověděla jsem mu o Corrine, ţe ji Stráţci
popravili," vzpomínala jsem. „Taky jsem mu
řekla, ţe Shay je Scion."
„Sakra," ulevil si Connor. „A je po spojenectví."
„Proč?" nechápal Shay.
Silas se pomalu zvedl, ale nespouštěl ze mě oči.
„Protoţe ty mladé vlky strčí pod zámek, dokud
se nepřesvědčí, jestli jsou loajální.
Nedostaneme se k nim."
Monroe si zakryl tvář. Zaklel a uhodil pěstí do
stolu, aţ se jedna z kniţních pyramid zřítila.
„Mrzí mě to," obrátila se na něj Adne.
Neodpověděl.
Connor vstal, popadl svou ţidli a postavil ji
před něj. Monroe vděčně pokývl, posadil se a
opřel se o kolena, ztracený v myšlenkách.
„Kdyţ je teda tahle moţnost v háji, co dál?"
zeptal se Connor.
Sklouzla jsem ze stolu a ignorovala vyděšeného
Silase.
„Já se své smečky nevzdám," prohlásila jsem.
„Nemůţeme je tam jen tak nechat."
Samozřejmě jsem tušila, ţe Renovi něco hrozí,
ale představa, ţe vyslýchají Ansela s Bryn, byla
102
ještě horší. O ničem nevěděli. Ať uţ se jim stalo
cokoli, je to jenom moje vina. Ohrozilo je moje
tajemství.
„To nemůţeme," řekl Monroe, oči upřené před
sebe. Jenomţe nyní uţ nemluvíme o
spojenectví, ale o záchranné výpravě."
„Navíc potřebujeme získat víc informací, neţ
budeme moct vůbec začít s přípravou," dodal
Silas a ucouvl, kdyţ jsem po něm střelila
pohledem.
„Má pravdu, Callo," ozvala se Adne.
„Nemůţeme jít do Vailu naslepo. Moţná
vyslýchají jenom Rena, ale moţná taky všechny
z tvé smečky."
Podívala jsem se na Shaye a on neochotně
přikývl.
„Tak co teda?" zvolala jsem. „Budeme sedět a
čekat?"
„Ne, čekání nepřipadá v úvahu." Monroe
zavrtěl hlavou.
Je čas pořádně ho nastartovat, ne?" usmál se
Connor.
„To je nejhorší metafora, jakou jsem kdy
slyšel." Silas se vrátil zpět ke stolu a útrpně
začal sbírat papíry, které jsem shodila.
„O čem to mluvíte?" mračil se Shay.
„Pořád ti to nesecvaklo, kluku?" Connor se na
něj otočil. „Přece o tobě."
„O mně?"
Kdyţ Monroe vzhlédl, měl zarudlé oči. „Silasi,
je čas."
„Čas na co?" zeptala jsem se. V myšlenkách
jsem zůstávala u své smečky. U Ansela a Bryn.
Pálilo mě na prsou, kdyţ jsem se snaţila
zaplašit představy všeho, co se jim mohlo stát.
A moţná ještě pořád děje.
103
„Aby se Shay dozvěděl, kým ve skutečnosti je,“
pronesl Monroe.
Já vím, kdo jsem," ohradil se Shay.
„Chceš se vsadit?" zasmál se Connor. „Moţná
tě čeká překvápko."
„Dej mu pokoj," okřikla ho Adne.
„Chcete slyšet ten příběh, nebo probereme
plán?" zeptal se Silas.
„Plán,“ prohlásila jsem. Jak můţe Shay pomoct
smečce?"
„Zatím toho moc udělat nemůţe,“ řekl písař.
„Nejdřív musíme získat všechny díly."
Jaký díly?" nechápal Shay.
„Díly kříţe," odpověděl Silas, jako by to
všechno vysvětlovalo.
„Díly kříţe?"
Silas povytáhl obočí a téměř vyčítavě na Shaye
ukázal prstem. „Kolik jsi toho z Války všech
proti všem doopravdy přečetl?"
Musela jsem se ho zastat. „Tak hele, profesore,
jakmile jsme zjistili, ţe mají Sciona o
Samhainu poloţit na obětní oltář, vzali jsme
nohy na ramena, protoţe nám šlo o ţivot.
Jinak by se vám ho těţko podařilo zachránit,
jestli se nepletu. Tak si dávej pozor na jazyk."
Vycenila jsem na něj zuby.
Všichni se zatvářili zaraţeně, jen Connor se
uchechtl, kdyţ Silas opět popadl nůţ na
dopisy.
Je to tak, Silasi, ne kaţdému je dopřán takový
luxus, aby si mohl dovolit zasvětit ţivot studiu
jako ty. Máme štěstí, ţe jsou tady, a je nesmysl
vyčítat jim, ţe nestihli dočíst příběh aţ do
konce," zasáhl Monroe.
Silas se otřásl, jako by se mu udělalo nevolno,
pak se zasmušile zadíval na Shaye. „Promiň."
104
Shay se usmál. „Četli jsme jenom útrţky."
„No dobře." Písař se nadechl, jako by se chystal
zdolat rekord v potápění. „Na kaţdým z
posvátných míst je jeden díl kříţe, a ty je musíš
podle proroctví získat. Jedině tak můţeme
vyhrát." Vydechl a zaskřípal zuby.
„Chtít po tobě tahák na písemku, to by byl asi
průšvih," utrousil Connor. „Nemáš páru, co je
stručnej výtah."
„Nebo příčetnost," dodala Adne a usmála se na
Shaye, který se zasmál, ale na ublíţeného
Silase se radši nepodíval.
„Stručný výtahy jsou zvěrstvo," prskl.
Nahnula jsem se k němu, nestála jsem o další
napomínání. Já tomu nerozumím, Shay uţ
přece kříţ má. To tetování."
Connor se rozesmál. „Chlape, škoda ţe ses se
mnou nevsadil."
Vyměnili jsme si se Shayem nechápavý pohled.
Silas vypadal jako husa, která se chystá snést
zlaté vejce.
„To tetování jenom označuje, kdo jsi, je to
signál pro ty, co tě hledají. Není to ten
skutečnej kříţ,“ oznámil, náramně spokojený
sám se sebou.
„Co je teda ten kříţ zač?“ zeptala jsem se tiše.
Monroe se na mě nepodíval, své hnědé oči
upíral na Shaye. Téměř lítostivě vzdychl.
,Je to zbraň.“
105
OSM
„Zbraň?“ opakoval Shay tiše, ale ne ustrašeně.
„Technicky vzato hned dvě zbraně,“ vykládal
Silas nadšeně. „Ale mají se pouţívat společně,
jako jedna síla."
„Dvě zbraně?" Nedávalo mi to smysl.
„Ano," pronesl tiše Monroe. „Dva meče."
„Elementální kříţ," dodal Silas. „Meč země a
vzduchu a meč ohně a vody. Kdyţ se na
Shayovo znamení podíváš pořádně, zjistíš, ţe
kaţdý rameno kříţe má jeden špičatej konec.
To je hrot meče."
„Takţe to jsou meče," vydechl Shay tak nějak
zklamaně.
„Co je?" zeptala jsem se ho.
Ušklíbl se, ale oči upíral na své dlaně.
„Shayi?" Ani Monroe jeho reakci nechápal.
,Já jenom, ţe je to... prostě typický," zamumlal.
„Tak nějak jsem si nikdy nepředstavoval, ţe
budu bojovat s mečem. Zvlášť kdyţ jsem teď
vlk.“
Zaplavilo mě příjemné teplo. Musela jsem se
odvrátit, sevřelo se mi hrdlo. Možná přece
jenom chápe, co znamená být Ochránce. Jestli
je to tak, pomůţe mi vést smečku, coţ u mě
předčí jakoukoli zbraň.
„Nejsou to jen tak obyčejné meče," řekl
Monroe. Jsi jediný, kdo jimi můţe vládnout."
Jediný? Tak to uţ bylo něco. Shay nasadil
zvídavý výraz. Propletl si prsty, pak se znovu
zamračil.
Musela jsem se rozesmát, konečně mi to
všechno došlo.
106
„Určitě si to uţiješ, Shayi, i kdyţ moţná ne
tolik jako ten bič nebo cepíny. “
„Cepíny?“Connor zpozorněl.
Shay přikývl a sklopil oči.
„Vsadila bych se, ţe lituješ, ţes nečetl víc
nindţa komiksů, co?“ Nemohla jsem se přestat
smát.
Adne nás nechápavě sledovala. „O čem to
mluvíte?"
„O Shayových dětských aspiracích,“ zazubila
jsem se. „A o jeho oblíbených výcvikových
příručkách."
„Meče mi připadají hrozně...obyčejný.“ Zavrtěl
hlavou.
Jestli hledáš grafickou inspiraci, můţeš zkusit
Path of the Assassin nebo Shaman Warrior,"
navrhl mu Silas. „Spousta soubojů se dvěma
meči, coţ budeš muset ovládnout. Můţu ti
půjčit svou sbírku."
Shay se trochu rozveselil.
„Budeme pokračovat ve výcviku, který jsi
tenhle týden začal," řekl Monroe. „Nebude v
tom ţádná potíţ, Connor si tě vezme na
starost."
Já můţu taky pomoct." Adne otce zpraţila
pohledem.
„To je fakt," přidal se Connor. „Moţná není
útočník, ale v souboji je fakt dobrá, Monroe."
Mrkl na ni. „Určitě se všichni přijdeme podívat
na tvůj první zápas se Scionem."
Adne se zazubila. „Vidíš, Monroe?"
„No dobře," povzdechl si. „Adne s výcvikem
pomůţe."
„Pořád ale potřebujeme získat všechny čtyři
díly kříţe, neţ to bude mít vůbec význam,"
podotkl Silas.
107
Horečně jsem uvaţovala. Díly kříţe. Shay říkal,
ţe v knize Stráţců byly čtyři mapy. Mohl by být
Haldis jedním dílem meče? A pokud ano,
kterým? Nevypadal jako zbraň, pokud ovšem...
Kříţ tvoří dva meče. Válec, který jsme našli v
jeskyni, rozhodně není čepel, ale začínala jsem
tušit, jak by to mohlo být. Zvlášť pokud je Shay
jediný, kdo můţe těmi meči vládnout, protoţe
Haldisu se mohl dotknout jenom on. Musí to
být ono.
„Ne," pronesla jsem tiše, „stačí nám uţ jen tři
díly."
V místnosti se rozhostilo překvapené ticho.
„Prosím?" řekl nakonec Silas.
„Byli jsme se Shayem v jeskyni Haldis,“
prozradila jsem. „Má ten díl, který tam byl
ukrytý."
Shay zbledl. „No, já jim o Haldisu ještě neřekl,
Callo.“
,Já vím.“ Naznačila jsem mu pohledem, co si o
tom myslím. ,Je to jílec, ţe? Jílec meče.“
„Ano, je.“ Monroe se otočil na Shaye. „Proč jsi
nám to neřekl?"
Shay sáhl do vnitřní kapsy bundy.“Je mi líto,
chtěl jsem mít nejdřív jistotu, ţe vám můţeme
věřit. Ale teď uţ je to asi pasé." Ukázal lesklý
okrový válec.
Ticho kolem bylo přímo hmatatelné.
„Kdy jste ho získali?" zeptal se nakonec
Monroe, oči upřené na ten zvláštní předmět.
„Byli jsme s Callou v jeskyni v říjnu," odpověděl
Shay a začal si s válcem pohrávat. Čím déle
jsem si ho prohlíţela a viděla, jak dokonale mu
padne do ruky, tím větší jsem měla jistotu.
„Tam právě Shay pouţil ty cepíny," dodala
jsem. „Stráţci nechali Haldis hlídat obrovským
108
pavoukem. Zabil ho."
„Cepínem?" Connor vykulil oči.
Shay se otřásl. „Byla to hrůza."
„No já nevím," usmála jsem se při té
vzpomínce. „Vyřídil jsi tu nestvůru celkem bez
problémů."
„Cepínem?" opakoval Connor a hleděl na
Shaye, jako by ho viděl poprvé.
,Jo,“ přikývl Shay, ale vypadal, jako by mu
nebylo dobře. Sevřel válec pevněji.
Silas si odfrkl a zalovil v koţené brašně,
pohřbené pod horami papírů na stole. Kdyţ se
napřímil, měl na rukou tlusté koţené rukavice.
Natáhl se pro válec.
Chtěla jsem ho varovat, ale nakonec jsem si to
rozmyslela. Jakmile se dotkl hladkého
povrchu, vyjekl a klopýtl, pak začal vrtět
hlavou. Ostatní na něj udiveně zírali.
„To je divný," zlobil se a znovu se chtěl Haldisu
dotknout.
„Na tvým místě bych to nedělala," pronesla
jsem tiše. „Ta bolest se s kaţdým dotekem
stupňuje.“
Teď se všichni otočili na mě. Vyzývavě jsem jim
pohled oplácela.
„Tys věděla, ţe mě to bude bolet?“ zeptal se
Silas rozhořčeně.
„Nevěděla, aspoň ne jistě. Myslela jsem, ţe se
ho třeba nemůţou dotknout jenom Ochránci.
Ale vypadá to, ţe na něj smí sáhnout jenom
Shay.“
Silas vykulil oči. „I kdyţ mám začarovaný
rukavice?"
Byl to blázen. „Myslel sis, ţe to rukavice
změní?"
„No, měl jsem jistou teorii..." Poškrábal se
109
rozpačitě na hlavě.
Monroe zasténal a zabořil tvář do dlaní.
„Silasi, tys nám neřekl, ţe je to jenom teorie.
Přísahal jsi, ţe to bude fungovat. Nahlásili jsme
to Anice!"
„Pitomče," ulevil si Connor. Přistoupil k
Shayovi a z uctivé vzdálenosti si Haldis
prohlíţel.
„O co jde?" zeptal se Shay, kdyţ viděl, jak
poraţenecky se všichni tváří.
„Silas naplánoval naše nedávné útoky,"
pousmála se upjatě Adne. „Přepadové oddíly se
snaţily dostat na posvátná místa v naději, ţe se
nám podaří shromáţdit díly kříţe, neţ se objeví
Scion."
Jenomţe nikdo z vás se jich nemohl dotknout,"
doplnila jsem. Má důvěra v jejich schopnosti
poněkud opadla. Opravdu dokáţou pomoct mé
smečce, kdyţ dělají takové chyby?
„Nevěděli jsme to," řekl Connor a věnoval
Silasovi vraţedný pohled. „Desítky Hledačů
padly, kdyţ se k nim snaţily dostat."
Musela jsem se odvrátit, najednou jsem si
uvědomila, ţe jsem se dnes dopustila úplně
stejné chyby. Nemůžu jim to zazlívat. Všichni
děláme, co můžeme.
Silas vypadal trochu vyvedený z míry. „Byl
jsem si jistej, ţe to půjde."
„Proč jste se zaměřili na ten kříţ?“ chtěla jsem
vědět. „Co je na těch mečích tak zvláštního?"
„Ten kříţ je jediná síla na světě, která dokáţe
porazit přízraky," odpověděl tiše Monroe. „Aţ
Scion získá a ovládne meče, můţe je vypudit ze
světa, porazit přisluhovače podsvětí. Dokonce i
samotného Bosquea Mara. Nikdo jiný to
nedokáţe."
110
Shay zbledl.
„Dokáţu bojovat s přízraky?"
„Ano." Monroe mu poloţil ruku na rameno.
„Dokáţeš a taky budeš. Za nějaký čas.“
Silas, který se očividně oklepal, uţ nevydrţel
mlčet. „Musíme ten kříţ získat. Je to jediná
věc, která nám umoţní porazit Stráţce."
Přikývla jsem a snaţila se představit si moc,
která by dokázala porazit Bosquea a jeho
hordu.
„Proč jsi to před námi tajil?" obořil se Monroe
rozčileně na Shaye.
Shay se rozhlédl po ostatních a vzdychl. „Mrzí
mě to,“ řekl, „ale neměl jsem jak poznat, jestli
jste takoví, jak tvrdíte. Chtěl jsem počkat, aţ
vám bude věřit i Calla."
Kousla jsem se do rtu. Byla jsem mu za ta
slova vděčná, ale litovala jsem, kolik to Hledače
stálo.
„Tak dobrá," odkašlal si Monroe. Jedeme dál.
Teď aspoň víme, ţe jakmile tu zbraň bude mít,
Stráţci mu ji nemůţou vzít."
Je dobře, ţe máš Haldis, Shayi," řekla Adne.
„Ušetří nám to jednu cestu."
Usmál se. „To asi jo." Pak se otočil na Silase.
„Kdo byla ta ţena?"
„Ţena?" Silas povytáhl obočí.
„Ţena v jeskyni. Zpívala, pak zhaslo všechno
světlo a já najednou drţel Haldis."
„Aha,“ usmál se, „to byla Cian, válečnice,
prorokyně. Jen díky ní jsme dneska tady.“
„Byla to první Hledačka," dodal Monroe na
vysvětlenou. „A taky tvoje prapraprateta.
Scionův rodokmen začíná u prapředků Eiry a
Cian."
„A kdo byla Eira?“ zeptala jsem se.
Monroe se zachmuřil, oči upřené na Shaye.
111
„Tvoje prapraprababička. Byla to Cianina
sestra a první Stráţkyně.“
„Sestra? Jak je to moţné?" podivil se.
Silas si odkašlal.
„Ach boţe, tak uţ to vybal," zaúpěl Connor.
Bezobřadně se svalil na zem, hromadu papírů
pouţil místo polštáře.
„Není to zas tak dlouhej příběh," zabručel
Silas.
Connor ani neotevřel oči.
„A je dobrej," přesvědčoval písař.
„Dobrej?" Tentokrát se na něj Connor podíval.
,Je to jedna velká katastrofa."
„Myslel jsem vzrušující," opravil se.
„Jo, nám to zničilo ţivot a ty to vychvaluješ
jako literární
skvost."
„Tak uţ ho nech, ať to můţe říct, Connore,"
ozvala se Adne přísně. Pokynula Silasovi.
„Takţe před dávnými časy..."
Silas se znovu rozzářil. „Tehdy ještě nebyl svět
duchů lidem skrytý. Společenství na zemi se
mísila se silami země a podsvětí. Většina lidí by
to nazvala „magií“, ale je v tom mnohem víc."
Jak to?" zeptal se Shay.
„Napojení na základní síly země je přirozené,
vychází prostě ze ţivota na týhle planetě.
Všechno je součást stejného systému, jsou to
stejné energie. Schopnost naladit se na tyhle
síly má kaţdý jinou, ale potenciál mají všichni."
„Tak v čem je teda problém, jestli je magie
normální součást lidí?"
„Nejenom lidí," opravil Shaye Silas. „Zvířat,
rostlin, země, oblohy, kamenů. Všeho."
„Základní síly nejsou problém, Shayi," řekl
Monroe, „ale magie země není jediná, která se v
112
tomhle světě objevuje."
„Mluvíte o podsvětí?" zeptala jsem se.
Naskočila mi husí kůţe. „Odkud pocházejí
přízraky a sukuby?"
Přikývl.
„Výborně, vlčice," ušklíbl se Silas. „Podsvětí
existuje jako určitá protiváha země. Nikdy v
podstatě nebylo součástí tohohle světa,
existovalo souběţně s ním, asi jako vlaky na
rovnoběţných tratích."
„Její zlé dvojče," zasmála se nevesele Adne.
„Přesně," odtušil Silas. „Kdyţ se na svět duchů
naladili další lidi, některý z nich napadlo, ţe by
se mohli pokusit povolat síly podsvětí a vyuţít
je pro vlastní prospěch."
„Proč o tom nejsou nikde ţádné záznamy?"
zeptal se Shay. „Kdyţ lidi o podsvětí vţdycky
věděli."
„No promiň," rozčiloval se Silas, „já myslel, ţe
se ti dostalo vzdělání. Copak jsi nečetl ţádný
historický kníţky?"
„Jasně ţe jo.“
„Kdybys dával pozor, všiml by sis, ţe aţ do
půlky devatenáctýho století mluvili lidi v
jednom kuse o čarodějnicích, démonech a
nestvůrách."
„Myslel jsem, ţe to jsou jenom pověry," namítl
Shay.
„Vítej v moderní době vědecký revoluce." Silas
se usmál. „Všichni by měli Stráţcům
zatleskat."
Vyměnili jsme si se Shayem nechápavý pohled.
„Předbíháš se, Silasi," upozornil ho Monroe.
„No jasně, omlouvám se. Kaţdopádně to, ţe šlo
o pověry, je výmysl moderní doby. Samozřejmě
bylo potřeba nějak uspokojivě vysvětlit děsivý
113
bytosti, který byly vţdycky skutečný a těţko se
ovládaly. Jak jsi právě předvedl, teorie pověr se
výborně ujala a úspěšně přepsala dějiny."
Shay tomu nechtěl věřit. „To sis vymyslel."
„Nevymyslel," pravila Adne chladně.
„Tak co se vlastně stalo?" zeptala jsem se,
ohromená tou hradbou lţí, která dosud
obklopovala můj ţivot.
„Jak uţ jsem říkal, pouţití elementární moci je
v pořádku, ale ti, co fušovali do podsvětí,
zadělali sobě i ostatním na problémy. Tvorové z
podsvětí se s lidma moc nesnášejí.“
„Jak to?“ nechápal Shay.
„Sám jsi to viděl,"odpověděla jsem mu. „Jsme
jejich potrava. Přízraky, sukuby, inkubové.
Krmí se nejhoršími částmi ţivota. Ţiví se naším
utrpením."
Adne zbledla, ale kdyţ ji chtěl Monroe vzít za
ruku, ucukla.
„Aha," zamumlal Shay. Jasně, promiň."
Silas mávl rukou. „V pohodě. Ale tehdy, kdysi
dávno, se pár ušlechtilých lidí rozhodlo čelit
silám podsvětí a utnout praktiky těch
nezodpovědných, co si neuvědomovali, ţe si
zahrávají s ohněm. Bojovali s tvory podsvětí,
kteří se objevili na zemi."
„S přízraky se přece bojovat nedá," namítla
jsem.
„Přízraky jsou novinka," prohlásil Monroe.
„Tedy relativní, objevily se tak před pěti sty
lety."
„A tomu ty říkáš novinka?" ţasla jsem.
„V historických souvislostech," upřesnil Silas.
„Přízraky přišly se Stráţci. Neţ se objevily,
dokázali mágové vyvolat jen sukuby a inkubymají víc lidských rysů, proto můţou překročit
114
hranici mezi světy snáz a ten, kdo je povolá,
nemusí mít takovou moc."
„Kde se vlastně vzali Stráţci?" zeptala jsem se
netrpělivě.
„Právě se k tomu dostávám," pravil Silas
nevzrušeně. „Válečníci, kteří ze sebe udělali
stráţce mostu mezi zemí a podsvětím, byli
úspěšní. Byli trpěliví, bdělí a odváţní a podařilo
se jim udrţovat síly podsvětí v jistých mezích a
minimalizovat jejich škody na zemi. Jenţe pak
se v šestnáctým století objevila bojovnice,
krásná, milá a v boji zdánlivě neporazitelná. A
vymyslela pro své druhy nový úkol. Mluvím o
Eiře."
„Co udělala?" vydechl Shay.
„Byla nesmírně ctiţádostivá. Prohlašovala, ţe
válečníci nemusí jen chránit svět, ale ţe by
měli zbavit zemi podsvětí jednou pro vţdy.
Zavřít dveře mezi naším a oním světem."
„To zní celkem dobře," podotkla jsem.
„To jo,“ potvrdil Silas, „jenţe cesta do pekel je
dláţděna dobrými úmysly, jak se říká.“
„V tomhle případě doslova," zabručel Connor.
Poloţil si niku na oči, takţe to vypadalo, ţe
pospává, ale já viděla, jak má napjaté svaly na
krku a čelisti.
Silas mu věnoval pohrdavý pohled. „Eira se
rozhodla, ţe rytíře do téhle akce povede.
Jenomţe aby dokázala zavřít dveře mezi světy,
musela nejprve zjistit, jak se je podařilo otevřít.
Tyhle vědomosti hledala v podsvětí, a přitom se
změnila."
Jak se změnila?" Shay uţ nebyl tak bledý.
„Našla zdroj, tvůrce cesty z podsvětí na zem.
Bytost mocnější, neţ kdo z lidí během krátkých
setkání s říší temna poznal. Tenhle tvor vyslal
115
na náš svět svoje vyslance, aby shromáţdili
moc a předali mu ji. Chtěl být ještě silnější a
rozšířit průchod tak, aby se na zem dostalo víc
jeho věrných."
Otřásla jsem se, měla jsem pocit, jako bych
měla zavázané oči a táhlo mě to do tunelu a já
rozhodně nechtěla vidět, kde to jsem, aţ mi oči
rozváţou.
„Eira byla silná, ale její ctiţádost ještě silnější.
Ten tvor víc neţ v co jinýho doufal, ţe jednou
otevře cestu tak velkou, ţe i on sám bude moct
vstoupit na tenhle svět a ovládnout ho. Chtěl
být pánem ne jedné, ale dvou říší, podsvětí a
země. Slíbil Eiře místo po svém boku, jestli mu
pomůţe."
„A ona to udělala." Monroe upíral oči na své
dlaně.
„Nebyla sama," pokračoval Silas. „Spousta
válečníků uţ byla unavená z nekonečnýho
souboje s podsvětím, ve kterým nasazovali den
co den ţivoty. Jejich hlad po moci byl velký a
Eira neměla problém sehnat zástup
následovníků."
„Stráţci," konstatoval Shay.
„Tak se sami nazvali," potvrdil písař. „Stráţci
moci, která je pro většinu lidí příliš velká.
Povaţovali se za elitu, která byla vyvolená, aby
vládla na zemi s pomocí sil podsvětí."
„Jenomţe to je nesmysl," prskl Connor.
„Opravdu?" poznamenala jsem tiše. „Stráţci na
zemi vládnou. Pouţívají svou moc a sklízejí
úspěchy."
„To ano," řekl Monroe, „ale ta moc jim nepatří.
Ţijí ve strachu, ţe ji ztratí. Nakonec jsou z nich
jen otroci toho samého tvora, který svedl Eiru.
V historii nese jméno Harbinger. Vy ho znáte
jako Bosquea Mara."
116
DEVĚT
Kdyţ jsme šli pryč, Shay mlčel. Nevěděla jsem,
jestli na něj mám mluvit, dotknout se ho. Jak
bych se asi cítila já, kdybych zjistila, ţe můj
jediný ţijící „příbuzný" je ve skutečnosti pán
démonů?
Dozvěděli jsme se toho moc najednou,
odsunuli spoustu kamenů, pod kterými se
ukrývaly ošklivé věci. Věděla jsem, ţe mí
pánové jsou krutí, ale teď jsem plně pochopila,
jaká je jejich skutečná povaha: nejenţe
vyuţívají síly podsvětí, oni se s temnotou
ochotně spojili. Ten temný svět rodil bytosti,
které rozsévají utrpení, a právě jeho hrůzy jsou
zdrojem moci Stráţců. Moci, kterou jsem celý
ţivot ochraňovala.
Šla jsem napřed a nutila se k rychlejšímu
tempu. Chtěla jsem se někde schoulit do
klubíčka, zavřít oči a zapomenout na pravdu.
Kéţ by tu byla Bryn, abych si s ní o tom mohla
promluvit,určitě by přišla na způsob, jak mě
rozveselit. Její humor vţdycky dokázal rozptýlit
moje pochybnosti. Kdyţ jsem si představila její
usměvavou tvář, okamţitě mě začalo hryzat
svědomí. Kde teď asi je? Ublíţili jí Stráţci?
„Měli byste si odpočinout," řekl Connor.
„Zavedu vás do vašich pokojů."
„Trefím sám," odbyl ho Shay a vzal mě za paţi.
„Nepotřebujeme doprovod."
„Ticho, kluku, pořád jsi tu jako host. Tak bych
prosil trochu slušnosti."
„Kluku?" Shay se najeţil a svíral mě, aţ to
bolelo. „Jsi jen o tři roky starší neţ já!"
Connor se napřímil a poloţil ruku na jílec
117
meče. „Vsadil bych se, ţe jsem toho viděl
mnohem víc, neţ bys dokázal strávit, i kdyţ jsi
Scion.“
Bylo mi jasné, kam to směřuje. „Nechte toho,
oba.“ Všichni jsme byli vyčerpaní a podráţdění.
„Přesně tak,“ přidala se Adne. „Máme za sebou
mizernej den a nestojíme o to, abyste se tu
navzájem podřízli.“
„Svatá pravda,“řekl Connor, ale ruku z meče
nespustil.
Snaţila jsem se krotit svoje podráţdění a raději
jsem si prohlíţela křišťálové ţilky, které
protkávaly stěny. Dokonce i na chodbách, nyní
osvícených jen mihotajícími se plameny
pochodní, vzory jemně zářily. Během cesty
nabraly barvy Tordisu, připomínající ledové
pavučiny, tón růţové a světle ţluté. V jednom
místě jako by se barvy přímo chvěly a
pulzovaly. Po stěnách se najednou rozlévala
šarlatová a zářivě oranţová, bylo to jako
procházet ohništěm.
Neměnily se však jen barvy. I vzduch kolem
nás se ohřál, ale bylo mi to spíš nepříjemné,
neţ aby mě to uklidnilo. Kýchla jsem a zavrtěla
hlavou, protoţe jsem ucítila zvláštní odér. Ve
stejné chvíli Shay nakrčil nos.
„Co to je?“ zeptal se.
Neviditelná směs, která mě udeřila do nosu,
měla povědomé sloţení černý pepř, šalvěj,
hřebíček a cedr ale byla příliš silná. Začaly mě
pálit oči, slzely. Teplo, které se mi rozlévalo po
kůţi, začalo svědit. I Shay se škrábal na rukou.
„No nazdar," uteklo Connorovi, kdyţ na nás po
očku pohlédl,
„asi jsme to měli vzít zpátky přes
“
nádvoří.“
Shay se rozkašlal a střelil po něm vyčítavým
118
pohledem.
„Nebojte, uţ jsme skoro za tím," uklidňovala
nás Adne.
„Za čím?“ Přitiskla jsem si ruce na nos a na
ústa, přesto jsem se rozkašlala, jako bych
vdechla kouř.
„Tohle je Pyralis a teď právě procházíme kolem
apatyky, " oznámila Adne a ukázala na
dvoukřídlé dveře, které připomínaly ty od
poradní síně Haldisu aţ na to, ţe vyřezané
trojúhelníky byly prázdné a jejich špička
směřovala vzhůru.
„Mrzí mě to,“ omlouval se Connor, „neuvědomil
jsem si, ţe vás to tak dostane.“
„Proč to vám dvěma nevadí?" nechápala jsem.
Konečně jsem zase mohla trochu dýchat,
protoţe jakmile jsme minuli ty dveře, pronikavý
zápach začal slábnout.
„V apatyce se připravujou naše kouzla směsi,
které pouţíváme na zbraně, aby měly lepší
účinky proti..." Adne se na mě nervózně
ohlédla.
„Ochráncům."
Přejela jsem si jazykem po ostrých špičácích.
Očarované šípy. Doufám, že si to pořádně
užíváš.
Ještěţe Ethan zůstal v Očistci. Kdyby byl tady,
kdyţ mě při vzpomínce na jed rozbolely staré
rány, neodolala bych a utrhla mu kus ruky.
„Jo. Prostě byste se měli Pyralisu vyhýbat,
protoţe tady se vám asi nikdy líbit nebude,"
dodal Connor.
„Díky za tip," zabručel Shay a konečně pustil
tričko, které si přetáhl jako roušku přes nos.
Poznala jsem, ţe jsme došli do Haldisu, protoţe
ohnivé odstíny vystřídaly jemné tmavé tóny,
119
jaké se dají najít jedině v půdě. Výpary z
Pyralisu rovněţ zmizely, konečně jsem mohla
pořádně dýchat. Svědění přestalo, i kdyţ nám
se Shayem jako připomínka cesty kolem
apatyky zůstaly na paţích rudé šrámy.
„Takţe kaţdý křídlo odpovídá jednomu ţivlu?"
zeptala jsem se. „Zemi, ohni, vzduchu a vodě?"
Uţ jsem viděla tři křídla a ráda bych si
prohlédla i vodní část akademie.
„Přesně tak," potvrdila Adne.
Je to tu hezký, ne?" nadhodil Connor. „Dobrý
bydlení."
„Díky." Adne se na něj přes rameno usmála.
„Chceš říct...?" Nechápala jsem to.
Connor se zasmál. „Budovou vedou svá vlákna
všichni tkalci, ale Adne se právě rozhodla
shrábnout celou chválu jenom pro sebe."
Jeho smích mě trochu uvolnil, bylo znát, ţe se
vrátil do svého obvyklého rozpoloţení.
Okamţitý účinek toho věčného vtipkování mi
názorně předvedl, jakým přínosem jeho smysl
pro černý humor doopravdy je. I kdyţ s tím byl
někdy otravný.
Jaká vlákna vedete akademií?" chtěl vědět
Shay.
„Díky nim ji dokáţeme přesouvat," odpověděla
Adne a zamnula si spánky. „Ale abych byla
upřímná, hrozně mě bolí hlava. Nemohla bych
tě ohromovat svými neuvěřitelnými
schopnostmi někdy jindy?"
Zastavila se přede dveřmi. „Tohle je tvůj pokoj,
Callo."
Connor se samolibě usmál. „Kdybys měla
noční můry, vlčice, mám dveře hned vedle. Je
tam dost velká postel, na kterou se vejdem
oba, teda jestli nebudeš kousat... aspoň ne
120
moc."
Popadla jsem Shaye za ruku, neţ se na něj
mohl vrhnout.
„Fakt bys měl brát věci trochu s nadhledem,"
zavrtěl Connor hlavou, kdyţ viděl, jak Shay
zatíná pěsti.
„Ach boţe, Connore," zaúpěla Adne, „říkala
jsem, ţe mě bolí hlava. Nemohl by sis ty řeči
pro dnešek odpustit?"
„Promiň."
To mě ohromilo. Ještě jsem ho neslyšela
omluvit se za nějaký vtip. Došel k ní a odhrnul
jí vlasy z očí. „Měla by ses trochu prospat."
Ještě není tak pozdě." Zdálo se mi, ţe se
poněkud zachvěla. „A i kdybych si šla lehnout,
stejně bych dneska asi nedokázala usnout."
„Tak si můţeme povídat," navrhl. Jeho
rozpustilé šaškování bylo rázem pryč.
Chvíli se na něj mlčky dívala, pak přikývla.
„Trefíš do svýho pokoje, Shayi?" zeptal se
Connor, aniţ z ní spustil oči.
„Neříkal jsem to náhodou tak před deseti
minutama?"
„No jo." Connor vzal Adne jemně kolem ramen
a vedl ji chodbou.
Dívala jsem se za nimi, opět zmatená těmi
neustálými změnami atmosféry mezi nimi.
Teprve kdyţ si Shay odkašlal, přestala jsem se
zabývat jejich zvláštním vztahem.
„Kde máš pokoj ty?“ zeptala jsem se.
Strčil ruce do kapes a rozhlédl se. „Hned vedle,
ale napadlo mě, ţe bych moţná...“
Rozbušilo se mi srdce a tváře mi zčervenaly,
kdyţ jsem si vzpomněla, co říkal Connor.
„Chceš jít dál?“ nabídla jsem mu.
Usmál se a upřel na mě oči plné naděje.
121
Vzala jsem ho za ruku a věděla, ţe musí cítit,
jaké tempo nabral můj tep. V pokoji byla tma.
přesto jsem rozeznala postel, psací stůl a
několik čalouněných ţidlí. Připomínalo to něco
mezi pokojem na koleji a hotelem. Nebylo to
zas tak zlé.
Jenţe kam teď? Dostala jsem se na
neprozkoumané území. Zůstali jsme se
Shayem sami a nemuseli se před nikým
skrývat. Tady nás nikdo nemohl přistihnout.
Byli jsme v bezpečí... aspoň teoreticky.
Podlamovala se mi kolena, opájela jsem se
touhou a volností, konečné můţu dělat, co
chci.
Mám ho odvést k posteli, nebo by to bylo moc
rychlé? Měla bych hrát ostýchavou? Kruci, v
tomhle se vůbec nevyznám.
Postavil se za mě, objal mě kolem pasu a pak
mě k sobě přitiskl.
Kdyţ mě začal líbat na šíji, naplnilo mě sálavé
teplo. Opřela jsem se o něj a ohromně se mi
ulevilo. Uvolnila jsem se. Jsme sami, uţ ne pod
dohledem Hledačů, z nichţ jsem přes vřelé
přivítání byla nadále nesvá. I kdyby se mi ale
tohle nové uspořádání nezamlouvalo, aspoň
jsem ještě naţivu. My oba, já i Shay.
Vychutnávala jsem si vědomí, ţe jsme v
bezpečí.
Zavřela jsem oči a jeho ruce začaly klouzat po
mém těle.
I přes oblečení jsem cítila horko sálající z těch
doteků, které mě ale zároveň neuvěřitelně
chlácholily.
„Tak co si o Hledačích myslíš?“zeptal se. „Mně
to připadá, ţe jsou asi fakt kladáci.“
„Vypadá to tak.“ Trochu jsem se zavrtěla. ,Je to
122
divný, ale trochu mi připomínají Ochránce."
„Já to chápu, jsou to taky bojovníci. Všichni
podstupujete oběti kvůli válce." Odtáhl mi
límec haleny a políbil mě na rameno.
„Oběti." Zachvěla jsem se, najednou jsem si
vzpomněla na Lydii. Na Granta Selbyho. Za co
asi poloţili ţivot? Pořád jsem toho o Hledačích
hodně nevěděla.
Jsou hrozně dobří," řekla jsem a vzpomínala
na jiţní svah. „I kdyţ nejsou vlci."
„Někdy má lidská podoba svoje výhody," namítl
Shay.
Jako třeba?"
Jako třeba kdybych teď byl vlk, mohl bych tě
maximálně olizovat."
Zasmála jsem se a chtěla se k němu otočit, ale
nepustil mě.
Políbil mě na hrdlo. „Vidíš, tohle je mnohem
lepší neţ olizování. “ Náhlé zrychlení srdečního
tepu a spalující horko mi prozradily, ţe je to
opravdu mnohem lepší.
Sklouzl mi rukama k bokům a jemně mě kousl
do ušního lalůčku. „Vsadil bych se, ţe objevíme
i další věci, které jsou takhle lepší."
Otočila jsem se dřív, neţ mi v tom mohl
zabránit, a zvedla hlavu, lačná jeho polibku.
Kdyţ se naše rty setkaly, jako by mě celou
zachvátily plameny. Líbal mě zlehka, dráţdivě.
Ty jemné doteky jeho rtů přímo bolely,
probouzely ve mně touhu po něčem dalším.
Zabořila jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si
ho blíţ. Kousla jsem ho do rtu. Poloţil mi ruku
na záda, druhou mi vklouzl pod halenu a začal
mě zkoumat a laskat.
„Tolik jsi mi chyběla," šeptal.
„Ty mně taky," přiznala jsem a málem se
123
zajíkla, kdyţ mé políbil na tvář. Má kůţe jako
by pod jeho elektrizujícími doteky oţívala.
Zasmál se a já popadla dech. „Připadá ti to
legrační?"
„Ne,“ zašeptal. Jenom mě napadlo, ţe
vypořádat se s tím, co máš na sobě, je mnohem
jednodušší, neţ kdyţ jsem zápolil s tím
ctnostným nesmyslem, cos měla minule, kdyţ
jsme se líbali."
Zachvěla jsem se, kdyţ prsty zdůraznil, jak to
myslel.
„Myslíš ty svatební šaty?“ Dalo mi práci mluvit
srozumitelně. „Tohle je pohodlnější, ale stejně
mi připadá divný mít na sobě oblečení
nepřátel. “
„Uţ to nejsou nepřátelé. Navíc ti sluší.“ Usmál
se. „Nejvíc se mi líbí ty upnutý koţený kalhoty.
“Jeho ruce se znovu daly do pohybu a mně se
zatočila hlava.
„Chceš navázat tam, kde jsme minule
přestali?" zeptal se. „Myslím předtím, neţ nám
začalo jít o ţivot?"
Zachvěla jsem se, jenomţe v mé mysli se v tu
chvíli ozval jiný hlas. Hlas, který jsem slyšela
ten večer.
Miluješ ho? Renova slova vířila kolem mě,
musela jsem zavřít oči, bojovala jsem s citovou
bouří, která mě zachvátila.
Tady jde jedině o lásku.
Jeho sytý hluboký hlas zazníval zblízka, byl tak
skutečný. Otevřela jsem oči, téměř jsem čekala,
ţe ho spatřím stát vedle sebe s pokřiveným
úsměvem na rtech.
Ahoj, Cal.
Místo toho jsem viděla jen vysoká okna ve zdi.
Nerada jsem se od Shaye odtáhla. Proč se mi
124
tohle pořád děje? Nedokázala jsem uniknout
vzpomínkám na Rena. Naopak, byly čím dál
neodbytnější.
„Asi bychom neměli." Můj hlas zněl zastřeně,
ještě jsem byla rozechvělá, nevěděla jsem však,
jestli to je pořád reakce na Shayovy doteky
nebo nečekanou vidinu Rena.
Vzdychl, kdyţ jsem poodstoupila.
„Co se děje?"
Nechtěla jsem mu to říkat, proto jsem se raději
uchýlila k druhému důvodu. „Dneska to bylo
dost zlý. Lydia zemřela, abych se já dostala
zpátky. Umřela kvůli mně. Pořád tomu
nemůţu uvěřit, čekala bych, ţe mě teď Hledači
budou nenávidět.
„Mně se zdá, ţe Ethan tě rozhodně nenávidí."
Ušklíbl se.
„To je vzájemný." Hořce jsem se usmála.
„Myslela jsem ty ostatní. Monroe je uzavřený,
ale rozhodně ne rozčilený, a Connor je vlastně
senzační."
,Jo tak." Shay zaskřípal zuby.
„Nemyslím takhle," vzdychla jsem.“Je milej a je
s ním legrace. Chápej, asi jako Adne."
Její jméno jsem vyslovila poněkud jízlivě. Taky
dovedu hrát ţárlivou.
Buďto mu to uniklo, nebo to přešel. „Jo, ta je
skvělá. Strávil jsem s ní celej týden."
„A co jste dělali?" zeptala jsem se a málem mi
uniklo zavrčení.
„Jsi roztomilá, kdyţ ţárlíš." Pohladil mě po
tváři a ucukl, kdyţ jsem ho chtěla z legrace
plácnout po ruce. „Víš, ţe mám oči jenom pro
tebe."
Jasně." Zasmála jsem se, ale pořád to neznělo
úplně přesvědčivě.
125
„Váţně."
Podívala jsem se mu do očí, a kdyţ mě políbil
na špičku nosu, věděla jsem, ţe to myslí
doopravdy.
„Prostě mi to tady ukázala," řekl, „a taky jsme
trochu cvičili. Tady na výcvik hodně dají."
„Co jste cvičili?" Pohladila jsem ho po rameni.
„Souboj," odpověděl.
„Aha. A jaký to bylo?"
Zasmál se. „Prostě teď asi umím líp bojovat."
„Šlo ti to dobře uţ předtím."
„Tak to bys mě měla vidět teď, kotě," zazubil
se.
„Tak uţ mi víckrát neříkej, nebo ten výcvik
brzo vyuţiješ."
„Dobře," řekl a zvedl ruce na znamení, ţe se
vzdává. „Ţádný zdrobněliny, ţádný zvířátka.
Vlastně jsem se dozvěděl něco o akademii a o
tom, jak probíhá výcvik Hledačů, ale co se týče
budoucnosti a toho, co se ode mě čeká, nevím
pořád ani ťuk."
„Shayi... proč jsi jim nechtěl ukázat Haldis?"
Něco mě na tom trápilo, ale nedokázala jsem
rozluštit co.
„Nechtěl jsem jim nic prozradit, dokud nebudu
mít jistotu, ţe se jim dá věřit. Dokud se
nevrátíš," odpověděl a mě zahřálo u srdce. „Teď
uţ jim asi věřím."
„Takţe jste před sebou navzájem mlčeli?"
„V podstatě." Zasmál se. ,Já chtěl mít jistotu,
ţe to s tím spojenectvím s Ochránci myslí
váţně, a neublíţí ti, jakmile se probereš."
„Děkuju," řekla jsem, ale pořád mě
překvapovalo, ţe je podvedl. „Shayi, věděl jsi,
ţe půjdeme hledat mou smečku. Proč jsi nás
nezastavil?"
126
„Chtělas jít," namítl, já však poznala, ţe se
jenom vyhýbá pravdě.
„Já dokázala myslet jen na to, ţe se dostanu k
nim. Vůbec mě nenapadlo, ţe hlídky uţ teď
nemají smysl... Dokud jsem se o tom
nepřesvědčila na vlastní oči."
Nenamáhal se zakrýt úsměv.
Jenţe tys to věděl," zavrčela jsem. „Věděl jsi, ţe
je nenajdeme."
„Nevěděl, ale napadlo mě to.“
„A proč jsi nic neřekl?" Mé překvapení rychle
přerostlo v rozhořčení. Dva lidé zemřeli. „Tos
měl."
„Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo," odpověděl
napjatě. „Myslel jsem, ţe takhle dokáţeš
Hledačům svou cenu, a přitom nenarazíte na
větší potíţe."
„Jenomţe my měli potíţí celou hromadu,"
odsekla jsem. Rozčilovalo mě, ţe se mě snaţí
ochraňovat, a ještě ke všemu lhaním. „Dva lidi
to stálo ţivot."
Já vím," řekl rychle a bylo vidět, ţe začíná mít
taky vztek. „A mrzí mě to, Callo. Neřekl jsem
nic, protoţe jsem si myslel, ţe kolem Haldisu
prostě vlci nebudou. Jak jsem měl vědět, ţe
tam na vás budou čekat?"
Protože v tom jsme nejlepší. Kousla jsem se do
jazyka, nechtěla jsem na něj dál štěkat. V očích
mě pálily slzy, začínala mě zmáhat únava,
všechno mě bolelo. Došla jsem k posteli a
posadila se. Neničila mě jenom ztráta dvou
Hledačů. Těţce na mě doléhalo zklamání. Vrhla
jsem se do té mise po hlavě, protoţe jsem
doufala, ţe se mi podaří zachránit smečku.
Zato teď jsem nevěděla jak dál, ani jestli je
vůbec najdeme.
127
Svezla jsem se na matraci a zabořila hlavu do
polštářů. Po tvářích mi stékaly slzy. Zavřela
jsem oči. Vzápětí jsem ucítila, jak na postel
dosedl Shay. Natáhl se vedle mě. Políbil mě na
šíji, ale já uţ nebyla s ním. Byla jsem zpátky ve
Vailu, u své smečky. Teprve po dnešním utkání
s Emilem mi došlo, proti čemu vlastně stojím a
taky jsem si připomněla, co všechno jsem
ztratila. Nenáviděla jsem vůdce Baneů, ale na
jeho syna se moje nenávist nevztahovala.
Přišlas prosit o odpuštění? Možná zjistíš, že na
to už je pozdě.
Utekli jsme a já získala svobodu, ale Ren je
pořád ve Vailu. A lhal, aby nám pomohl. Jak
na tohle asi zareagoval Emile? Za jakou cenu
Stráţci Renovi odpustí, pokud vůbec? Je ještě
naţivu?
Shay mě přitáhl k sobě.
„Ne, Shayi, přestaň." Hlas se mi chvěl, odtáhla
jsem se od něj.“Já prostě... nemůţu."
Chtěla jsem ho, ale kvůli rozjitřeným emocím
jsem byla neklidná a nesvá.
Chytil mě kolem pasu. „Proč?"
Chvíli mi trvalo, neţ jsem mohla promluvit.
„Víš proč."
Tiše zavrčel. „Není tady. Vaše svatba, všechny
ty vůdcovský výmysly, je to pryč. Nemusíš se
dál chovat, jako by na tebe měl nějaký právo.
Chtěl bych, abysNemohl se víc mýlit. Ren byl pořád se mnou,
sledoval kaţdý můj pohyb. I kdyţ ke svatbě
nedošlo, bylo mezi námi silné pouto, jako mezi
vůdci a partnery bývá. Vţdycky to tak bylo, uţ
od prvního dne, kdy jsem ho poznala a
oznámili mi, ţe jednou budeme spolu. Tohle
pouto, ta loajalita mě pořád poutaly k Vailu a k
128
němu. Jediná věc, která mě kdy přiměla
zpochybnit, jestli bychom s Renem měli být
doopravdy spolu, byl kluk, který právě leţel
vedle mě.
Shay mlčel, ale cítila jsem, jak mě provrtává
rozčileným pohledem.
„Já to nechápu,“ řekl po chvíli. „Teď uţ jsi
volná, Callo. Přece to chceš. “
Měl pravdu. Chtěla jsem to, ale neřídila jsem se
jen vlastní touhou.
„Nejsem volná. Ne doopravdy,“ vzdychla jsem a
přetočila se k němu.“Je mi líto, ale dokud
nebudu vědět, ţe je moje smečka v bezpečí,
nechci dělat ţádný věci, který by ve mně
posilovaly pocit, ţe jsem je zradila."
Jakmile jsem to řekla, došlo mi, ţe je to
opravdu tak. Nepronásledoval mě jen Ren; byla
to má rozhodnutí.
Nepříjemně se zasmál. „Takţe tím, ţe mě
miluješ, zrazuješ svou smečku? I po všem, co
se odehrálo, by ses kvůli nim stala Renovou
druţkou?"
„Já... já nevím." Skutečně jsem nevěděla, co
mám dělat. Snaţila jsem se ho trochu
uchlácholit. „Nemyslíš, ţe vzhledem k tomu, co
se děje, by bylo nejlepší nechat věci prozatím
tak, jak jsou? Přece teď musíme řešit
důleţitější záleţitosti, neţ jsou vztahy mezi
tebou, mnou a Renem, ne?"
Mimoděk jsem se dotkla prstýnku, který mi
Ren daroval.
Shay přimhouřil oči. „Důleţitější záleţitosti?"
„Třeba zachránit svět? Nebo jak vyhrát tuhle
válku? To mi připadá celkem důleţitý."
Pokusila jsem se zasmát, ale neznělo to
přesvědčivě.
129
Ani Shay se nesmál. „Vůbec to s tím
nesouvisí."
,Já vím." Uţ jsem jeho pohled nedokázala
snést. ,Je to... Dobře, ale nebude se ti to líbit."
„To je fuk. Chci slyšet pravdu."
Co když ani sama nevím, jaká je? City mi
prokluzují mezi prsty jako voda, kdykoli se je
pokusím uchopit.
„Neskončilo to,“ zašeptala jsem.
„Co neskončilo?"
Já a Ren.“
„Jak to můţeš říct? A nemohla by ses přestat
vrtět?“
Ztuhla jsem, kdyţ se mi podíval na ruku. „Co
je to?“
„Nic.“ Chtěla jsem ji schovat pod polštář, ale on
mě popadl za zápěstí a zadíval se na lesklý
kovový krouţek s modrým safírem.
„Callo,“ řekl pomalu, „co je to?“
Odkašlala jsem si a snaţila se zůstat klidná.
„Prstýnek.“
„Prstýnek." Kdyţ se dotkl bílého zlata, ucukla
jsem.
„To ti dal on.“ Cítila jsem, jak je napjatý, v
prsou mu zlověstně rachotilo. Je to tak?“
Přikývla jsem. Na chvíli jsem si myslela, ţe se
převtělí a kousne mě.
„Kdy?“ zeptal se.
„Tu noc před svatbou.“
„Sundej to.“
„Coţe?“ Posunula jsem před sebe polštář jako
štít.
„Sundej to,“ zopakoval. „Proč bys měla nosit
prstýnek, co ti dal on?“
„Já...“ Zajíkla jsem se. „Kdyţ ho sundám,
mohla bych ho ztratit."
130
„No a?“
Neodpověděla jsem, jen sklopila oči.
„Takţe kdyţ říkáš, ţe to mezi tebou a Renem
neskončilo, myslíš tím, ţe jsi s ním pořád
zasnoubená? Proto ten prsten nosíš?'' Mluvil
zdánlivě klidně, ale já cítila, jak to v něm vře.
Jeho vztek vířil mezi námi, hustý jako kouř
spáleného dřeva s příměsí něčeho dalšího.
Bodlo mě u srdce, kdyţ jsem rozeznala jemný
hořkosladký pach smutku-prach a tlející růţe.
„Tak jsem to nemyslela... ale nemůţu být s
tebou. Ne takhle." Hlas se mi třásl. „Kdyţ je
tam a kdo ví, co se mu děje. Jim všem, Shayi.
Nechali jsme je tam. Jak bych mohla myslet na
něco jinýho? Nemůţu, prostě to nejde."
„To přece ale neznamená-“
„Ne.“
„Kašlu na to.“ Zvedl se z postele. „Můţeš klidně
spát, Callo, uţ tě nebudu obtěţovat."
Odešel a ve mně se všechno sevřelo. Potýkala
jsem se s touhou rozběhnout se za ním. Místo
toho jsem se přetočila na záda a upřela oči na
hvězdy, které prosvítaly skleněným stropem.
Doufala jsem, ţe dřív nebo později vyčerpáním
usnu.
Utekla jsem z Vailu a to možná všechno
změnilo, ale pořád nevím, kam vlastně patřím.
131
DESET
Sevřela jsem v čelistech jeho hrdlo, drtila mu
dýchací cesty. Do chřtánu mi prýštila horká
krev chutnající po mědi. Jeho srdce
zpomalovalo. Mezi údery nastávaly dlouhé
děsivé odmlky. Podíval se mi do očí, usmál se a
já v duchu slyšela jeho hlas.
Vítej, Callo.
Ucouvla jsem a vzala na sebe lidskou podobu.
Najednou mi byla zima, zvedal se mi žaludek.
Mrtvý Stuart se usmíval, i když mu v krku zela
díra. Ucítila jsem něčí dotek na rameni. Otočila
jsem se a spatřila ženu. Usmívala se stejně jako
mrtvý muž, dobrosrdečné, vřele. Tmavě rusé
vlasy jí spadaly ve vlnách na záda, v černých
duhovkách měla stříbrné žilky. Čišela z nich
radost, když se na mě dívala. Rozevřela rty.
„Callo, “ zašeptala mé jméno, jako by pronášela
modlitbu, vroucí a toužebnou. Sklopila oči ke
straně a i já se tam podívala. Držela v náručí
dítě, které mohlo sotva začít chodit. Jeho
mírumilovný výraz mě přiměl přistoupit blíž.
Náhle otevřelo očka. Vypadala jako noční
obloha posetá hvězdami. Jako oči jeho matky.
Ren.
Díval se na mě. Vzápětí se vesele rozesmál a
začal nadšeně tleskat ručkama. V prsou se mi
rozlévalo zvláštní teplo. Zvedla jsem oči ke
Corrine Larocheové a úsměv mi odumřel na
rtech. Tyčil se za ní stín, sbírající se bouřkový
mrak zkázy. Otevřela jsem ústa, chtěla
vykřiknout a varovat ji, ale nic z nich nevyšlo.
Průsvitné černé cáry se jí ovinuly kolem krku a
ramen, černé plazivé úponky jí omotaly paže.
132
Začala křičet a Ren jí vypadl z náruče. Naříkal
strachy. Vrhla jsem se vpřed, abych ho
zachytila, ale další pokřivené paže popadly dítě
ještě ve vzduchu. Corrine vyjekla, když ji
přízrak uchvátil a spoutal její tělo černými
provazci, které pulzovaly a kroutily se zároveň s
jejím utrpením.
Klesla jsem zděšeně na kolena. Ozvalo se
uchechtnutí a já se odvrátila od trýzněné ženy.
Zjistila jsem, že na ni hledí Emile Laroche, ve
světle modrých očích pohrdání. Pak se podíval
na naříkající dítě ve své náruči. Zavrtěl hlavou a
světlé vlasy mu spadly do obličeje, zastínily
jeho rysy a proměnily úzký obličej v masku
ďábelské krutosti. Ren křičel a Emile s odporem
semkl rty. Sevřel dítě pevněji. Naposledy se
zhnuseně ohlédl po Corrinině zmítajícím se těle,
otočil se k ní zády a odešel. Slábnoucí dětský
pláč se mísil s výkřiky jeho matky v děsivém
duetu.
Nemohla jsem se pohnout, odtrhnout oči od
Corrinina utrpení. Vtom se vedle mě někdo
objevil. Když jsem se tam zadívala, zjistila jsem,
že je to Ren, který hledí na přízrakem pohlcenou
ženu. Už nebyl dítě, ale mladý muž, můj
budoucí druh. Jeho černé oči, které se předtím
leskly jako vesmír, teď byly prázdné. Zpocené
tmavé vlasy se mu lepily na čelo a na krk a tělo
měl pokryté fialovými, žlutými, zelenými a
černými podlitinami. Rudé pruhy a jizvy po
popáleninách na jeho zádech a pažích tvořily
jakýsi děsivý vzor. Upíral oči na svou matku.
Mračil se, jako by mu ten děsivý výjev vůbec
nedával smysl. Zavrtěl hlavou a vzdychl.
„Ach bože, Rene. “ Chtěla jsem ho chytit za
ruku, ale má dlaň prošla jeho tělem, jako by byl
133
vzduch.
Nespouštěl oči ze své matky, ale jeho rty se
začaly pohybovat.
„Kde jsi, Cal?“ Trhl zápěstím. Na prstu se mu
něco zablýsklo: můj prstýnek, který měl
zavěšený na špičce ukazováku a kýval jím jako
kyvadlem, které odměřuje čas.
Na ramenou se mu objevily nové rány, kůže se
otevřela, z ran začala prýštit krev, zalévala jeho
tělo rudým vodopádem. Červené stužky mu
stékaly po pažích, zápěstích, prstech. Klesl na
kolena, hlavu sklopenou. Vykřikla jsem zároveň
s Corrine.
Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Ještě
pořád ve mně doznívala ta noční můra. Měla
jsem co dělat, abych nepozvracela postel,
nutila jsem své srdce zpomalit. Hrůzu, která
mě probudila, pozvolna vystřídal tupý smutek.
Svět se vrátil do původních kolejí. Usoudila
jsem, ţe jsem spala tak hodinu. Jen napůl při
smyslech jsem v dlani svírala prstýnek, který
mi Ren daroval před svatbou. I v té tmě zářil,
jak se od něj odráţelo světlo hvězd, které
dovnitř dopadalo skleněným stropem. Přetočila
jsem se na bok a zavřela oči, jenţe jakmile
jsem to udělala, znovu jsem měla před sebou
krvácejícího Rena. Bylo jasné,
ţe spánek nepřipadá v úvahu, minimálně ne
teď.
Vyklouzla jsem z pokoje, aniţ bych si předem
rozmyslela, kam půjdu. Potřebovala jsem
prostě setřást tu hrůzu. Zalétla jsem pohledem
k vedlejším dveřím. Zatouţila jsem zajít za
Shayem, omluvit se mu a vyhledat útěchu v
jeho náruči. Jenţe jsem pořád byla moc nesvá.
134
Navíc se mi neustále vracely vzpomínky na
souboj s Emilem. Otřásl mnou do morku kostí,
zasel do mě pochybnosti. Nešlo jen o to, ţe
zemřela Lydia. Šlo o mě. Nezabila jsem Sashu.
Nechtěla jsem to udělat. Budu vůbec
Hledačům v něčem prospěšná, aţ dojde na boj?
Kráčela jsem chodbou a otáčela prstýnkem na
ruce, myslela jsem na to, jak se zaleskl v tom
hrozném snu. Jako by mi vyčítal, ţe jsem
přijala závdavek Renovy oddanosti, a přece
jsem ho nechala před oltářem samotného. Dělá
to ze mě zrádkyni, nebo jen zbabělce?
Ze zamyšlení mě vytrhl lákavý pach, který se
linul odněkud zezdola. Nechala jsem se
táhnout vpřed a po schodech dolů. O dvě
poschodí níţ jsem vešla do prostorné místnosti
plné stolů, kterou ozařovalo jen několik lamp.
Rychle jsem odhalila zdroj té vůně. Na jednom
stole stály skleněné konvice s kávou. Ze šálků
se kouřilo, Hledači popíjeli a tiše si povídali.
Monroe nalil kávu Tess. Neplakala, přesto z její
tváře čišel smutek. Byla s nimi i Adne s
kytarou v klíně a Connor, který vypadal trochu
ztrhaně. Kupodivu jsem vedle Monroea
zahlédla i Silase.
Z nálady v místnosti bylo zřejmé, ţe se tam
sešli, aby truchlili pro mrtvé. Vůně kávy mě
sice lákala, ale nechtěla jsem je rušit. Otočila
jsem se a chystala se odejít, ale někdo mě
zavolal.
Byl to Monroe. Váhavě jsem přistoupila blíţ.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se mě.
„Ne.“ Nebylo mi příjemné, ţe se na mě všichni
dívají. „Špatně jsem spala a ucítila jsem kávu."
„Aţ nahoře?“ divil se Connor.
Přikývla jsem a přešlápla.
135
„Hustý." Usmál se, odepnul od pasu polní
láhev a nalil si z ní cosi do šálku s kávou.
Podle ostrého zemitého pachu jsem jantarovou
tekutinu tipovala na whisky“.
„Nechtěla jsem vás rušit," namítla jsem.
„Nerušíš." Tess mi pokynula, abych se posadila
vedle ní, a nalila mi šálek. „Posaď se k nám,
prosím."
Jenom si vyprávíme historky," řekla Adne a
začala tiše drnkat na kytaru. „O Lydii a
Grantovi."
„Můţeš taky nějakou přidat," navrhl Monroe.
„Takhle my ctíme mrtvé a snaţíme se, aby
zůstali s námi."
„Já?" Zamračila jsem se, i kdyţ jsem se
posadila a vzala teplý šálek do dlaní.
„Granta jsi vídala častějc neţ my." Silas měl
před sebou otevřený zápisník. „Určitě máš v
zásobě nějakou historku, kterou bys mohla
vyprávět."
Zamyslela jsem se. Co bych asi tak mohla o
Selbym říct? Byl to dobrý učitel, jenţe
prohlásit, ţe „filozofie byla můj oblíbený
předmět", mi připadalo trochu hloupé.
„Je mi líto, ale asi ne,“ pronesla jsem tiše.
„No, nevadí.“ Connor se napil vylepšené kávy.
„Já uţ dneska stejně nemám na další historky
náladu.“
„Nebuď neotesanec a projev trochu úcty,“
napomenul ho Silas a začal něco zapisovat.
„Lydia byla bojovnice,“ namítl Connor. „Podle
mě nás má za blázny, ţe tu kvůli ní
vzdycháme."
„Connore,“ okřikl ho Monroe a podíval se na
Tess, ta však zavrtěla hlavou.
„Má pravdu. “ Usmála se. „Asi je z nás právě
136
teď hrozně otrávená a zklamaná.“
„Ty bys ji nikdy nemohla zklamat.“ Adne
natáhla ruku a jemně ji pohladila po tváři.
Tess se zaleskly oči, přesto se dál usmívala.
I Adne se usmála, jenţe se nedívala na Tess.
„Hele, ospalče, slyšel uţ jsi někdy o hřebenu?“
Otočila jsem se a uviděla Shaye, který si
spěšně uhlazoval vlasy, i kdyţ mu to moc
nepomohlo. Natáhl si dţíny a tričko, ale bylo
zřejmé, ţe právě vylezl z postele.
„Pardon,“ řekl, „ale probudil jsem se a uţ se mi
nepodařilo usnout. Pak jsem ucítil kafe."
„Jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet,“
podotkl Connor.
Podívala jsem se na Shaye a hádala, jestli se
ještě zlobí. Posadil se mezi mě a Adne. Kdyţ se
na mě ostýchavě usmál, poznala jsem, ţe ho
naše hádka mrzí. I mně to bylo líto. Políbila
jsem ho na tvář.
„Taky jsem nemohla spát.“
Vzal mě kolem ramen.
Silas nás pozoroval.„Co je?“ zeptala jsem se.
„Zvaţuju dvě protichůdný teorie ohledně
Sciona,“ řekl.
„Nemůţu se rozhodnout, jestli to, ţe jsi ho
proměnila, zvýšilo jeho schopnosti, nebo je to
naopak utlumilo."
„Jaký schopnosti?" zeptal se Shay.
„Máš díky svýmu původu vrozenou moc."
„Původu?" podivil se Shay. „Myslíš ty záleţitosti
kolem démonů a rytířů?"
„Myslím tvýho otce." Silas si ho chvíli prohlíţel,
pak se znovu pustil do psaní.
Napřímila jsem se. „To si o něm děláš
poznámky?"
„No jasně." Silas ani nezvedl hlavu.
137
„Okamţitě toho nech!" Vyrazila jsem mu pero z
ruky.
Zůstal na mě civět.
„Asi tě miluju, nebo co," zazubil se na mě
Shay.
Jenom si zaznamenávám, co jsem
vypozoroval," bránil se Silas. „Tohle je ţivotní
příleţitost."
„Nejsem příleţitost," ohradil se Shay. „Jsem
člověk."
„Jsi Scion," opáčil písař. „Musíme znát plný
rozsah tvýho potenciálu, neţ rozhodneme, jak
budeme postupovat dál.“Anika mi svěřila úkol
odhadnout, jestli jsi schopný vykonat to, co se
od tebe očekává."
Monroe vzdychl. „Ale asi tím nemyslela, ţe si
máš zapisovat průběh kaţdého setkání se
Shayem, Silasi."
,Jo." Connor dopil kávu a znovu si dolil. „Proč
se pořád chováš jako trotl?"
„Ty se zase chováš jako neandrtálec," odsekl
Silas. „Sebe mám rozhodně radši."
„Nechápu, co pořád máte s mým původem,"
řekl Shay. „Na otce si vůbec nepamatuju.
Umřel, kdyţ mi byly tři roky."
Silas ho zachmuřeně sledoval.
„Posledních šestnáct let mě Bosque Mar vláčel
po světě," pokračoval Shay. „Dneska jsi o něm
mluvil jako o Harbingerovi. Očividně to není
můj strejda. Tak co je na mým tátovi tak
zvláštního?"
Najednou jako by se v místnosti ochladilo,
dokonce i Silas se tvářil zaraţeně, kdyţ Shay
vyslovil Stráţcovo jméno.
„Bosque Mar není tvůj strýc, to je pravda,“ řekl
posléze Monroe. „Ale tvůj otec byl taky
138
Stráţce."
Shay zbledl. „Díky za informaci."
„Na tom ale nesejde, Shayi," uklidňoval ho
Monroe, „záleţí jenom na tom, ţe ty jsi Scion."
„Znamená to snad, ţe nejsem člověk?"
Prosebně se na mě ohlédl.
„Jsi... nebo jsi aspoň byl, neţ jsem tě
proměnila," ujistila jsem ho spěšně. Věnovala
jsem Monroeovi rozčilený pohled. „Poznám
rozdíl mezi smrtelníky a naším druhem. Shay
není Stráţce."
„Najednou jsi odbornice na Sciona?" prskl
Silas.
Jen klid, Silasi," doporučil mu Monroe. „Stráţci
potřebovali, aby Shay nic netušil." Díval se na
mě. „A samozřejmě chtěli všechno utajit i před
Ochránci. Callo, musíš pochopit, ţe i samotní
Stráţci jsou lidi. Zrovna jako my."
Dech mi vázl v hrdle, znovu se vrátila ta
nepříjemná nevolnost.
„Takţe lhali," konstatoval Shay. „Nejsou to
ţádní tajuplní Dávní."
„Lhaní jim jde ze všeho nejlíp," řekla Tess.
„Ale jak by to mohli být lidi?" vypravila jsem ze
sebe. „Nemají lidský pach, a kdyţ uţ jsme u
toho, vy taky ne. A co ta jejich moc?"
„Cítíš pouţívání magie, Callo, přetrvávající
pach jejich moci. Hledači a Stráţci jsou
napojení na vnější zdroj, ale pořád jsou to lidé.
Kdysi měli lidé blíţ k zemi a z ní pramenící
moci," vysvětloval Monroe. „Ti, kdo byli na
prapůvodní magii napojení nejvíc a dokázali jí
vládnout, se oddělili od svého společenství. Byli
to léčitelé, moudří muţové a ţeny."
„Ale oni přece nemůţou být lidi," protestovala
jsem. Jsou nesmrtelní."
139
„To nejsou," ujistil mě Monroe. „Chtěli, abyste
si to mysleli,ale jde jen o to, jak pouţívají svou
moc, na rozdíl od nás. "
„To nechápu," řekl Shay.
Jde o úctu k zemi, přirozeným silám a jejich
cyklům," prohodil Connor s ironickým
úsměvem.
„Hledači se domnívají, ţe smrtelnost je
přirozená a správná, a ne něco, čemu je
nejlepší se vyhnout." Silas Connora ignoroval a
s radostí se dal do poučování. „Stárneme a
umíráme. Smrt je součástí přirozenýho cyklu.
Zato Stráţci uţívají svou moc, aby si ţivot
nepřirozeně prodlouţili. To ve spojení s
podsvětím mění jejich podstatu, ale pořád
začínali jako lidi a v zásadě jimi zůstávají.
Totéţ dělají i se svými Ochránci. Proto taky tak
zřídka vznikne nová smečka. Dostanou rozkaz
zplodit potomstvo, jedině kdyţ je to nezbytný.
Podle našich záznamů neměli vlci spojení s
Haldisem štěňata aţ do doby někdy přede
dvěma generacemi. Tehdy se Stráţci rozhodli
vést Ochránce jinak a posílit mezi nima
rodinný pouta."
Shay se na mě zděšeně podíval. Přikývla jsem.
„Ale Stráţci děti mají," namítl. „Do naší školy
přece chodily a tvou smečku zdědil Logan,
Callo."
Silas se ušklíbl. „Stráţci jsou neuvěřitelně
marniví a ţárlivě střeţí svou moc. Kdyby jich
bylo hodně, vedlo by to jedině k rozbrojům v
jejich řadách, coţ nechtějí riskovat. Jenom
nejmocnější z nich smějí mít děti, který mají
šířit jejich odkaz na tomhle světě. Pár jich ţije
ve Vailu, ty znáte. Ostatní jsou rozesetý po celý
zeměkouli, zejména kolem posvátných míst,
kde spočívá moc. Hledači mají v těch oblastech
140
svoje základny, aby o nich měli přehled.
Jenomţe i kdyţ jich je víc neţ nás, pořád se
nemůţou měřit s obyčejnou lidskou populací.
Proto Stráţci pouţívají jako pěšáky lidi.
Politiky, majitele nadnárodních společností a
tak dál."
„Ale kde k té výhodě vlastně přišli?" Zoufale
jsem se snaţila zpracovat nové informace.
„To by mě taky zajímalo," dodal Shay.
„Pochopil jsem, ţe pouţívají svou moc, aby si
prodlouţili ţivot, ale copak nebyly na začátku
vaše síly vyrovnaný?"
„Víceméně." Silas se zatvářil nespokojeně,
zřejmě litoval, ţe jsme po jeho proslovu
neoněměli úţasem.
„Asi budeš muset vylíčit, jak to bylo,“ nadhodil
Connor.
„Moţná by bylo nejlepší začít tím, kdo je
vlastně Shay, aby pak dějiny zapadly do
kontextu,“ navrhl Monroe.
Jenţe-,“ zaprotestoval Silas.
„Zestručni to. Začni Shayovým původem."
„No dobře," povzdechl si písař. „Scion je
potomkem první Stráţkyně, Eiry, syn zrádce.
Podle toho ho Hledači identifikovali. Teda
kromě jeho znamení."
„Zrádce?" Shaye to vyvedlo z míry, podobně
jako mě. Zato Hledači se tvářili nevzrušeně,
tenhle příběh uţ zjevně všichni znali.
„No ano." Silas zabubnoval prsty o desku stolu.
„V proroctví o Scionovi se říká, ţe Stráţce,
mocný potomek samotné Eiry, opustí svůj
druh a obrátí se proti němu. Jeho dědic se má
stát nástrojem pádu Stráţců. A tím dítětem je
Scion."
Shay se nechápavě mračil, Silas tedy zalistoval
141
ve svém zápisníku a otočil ho k němu. Je to
přímo tady."
„To je latina," podotkl Shay.
„Copak neumíš číst latinsky?" uţasl Silas.
„Ne bez slovníku," odsekl.
„Silasi, většina z nás neumí číst latinsky jako
ty," upozornil ho Monroe.
„Můţem to nějak zkrátit?" Connor dal hlavu do
dlaní.
„Vydrţ," řekla jsem a omluvně se na něj
usmála. „Povídám vám, ţe i kdyby Stráţci byli
jenom magií prosycení lidi nebo co, v Shayovi
nic podobnýho není. Prostě nemá jejich pach.
Já Stráţce znám."
Já vím," odvětil Monroe, „ale je to tím, ţe
Shayova matka byla jiného druhu."
Jeho otec zradil Stráţce z lásky," ozvala se
Adne.
„Proč vlastně od Stráţců odešel?" zeptal se
Shay.
„Ale no tak, Adne, to je klišé," zafuněl Silas.
„Moţná je to klišé, ale láska opravdu hýbe
světem, Silasi," okřikla ho Tess a oči se jí
znovu zarosily. Je to jedna z mála věcí, kvůli
který jsou lidi ochotní riskovat."
Podívala jsem se Shayovi do očí a cítila jsem,
jak se červenám.
„No dobře,“ svolil Silas otráveně, „kaţdopádně
opustil Stráţce, protoţe aby si uchovali
výhradní moc, zakázali trvalé svazky mezi
svým druhem a obyčejnými lidmi. Tristan se
zamiloval do Sarah a pokusil se s ní ukrýt. No
a pak prostě přiletěl čáp a jim se narodilo dítě.“
Ukázal na Shaye.
Jak jste ho teda našli, jestli se ukrýval?“
zeptala jsem se.“Jak jste vůbec mohli vědět, ţe
142
ten zrádce z proroctví existuje?"
„Nemuseli jsme ho hledat," ozval se Monroe.
„To on vyhledal nás."
„Ano?“ Shay vykulil oči.
„Chtěl získat ochranu pro svou ţenu a dítě.
Věděli jsme, kdo to je. A on věděl, ţe mu ji
poskytneme. Bohuţel to nestačilo."
„Stráţci je našli?" hlesla jsem.
Přikývl. „Na Aranských ostrovech. Mysleli jsme,
ţe tam jsou dostatečně izolovaní, udrţovali
jsme to místo v naprosté tajnosti, ale dopadlo
to špatně. Našli je, zabili Tristana a Sarah a
Shaye převzal do opatrování Bosque Mar.“
Shay hleděl do prázdna.
„Nechápu, proč teda není Stráţce," namítla
jsem. „Copak nezáleţí na tom, co je zač otec?"
„Pokud jde o proroctví, tak ano,“ odpověděl mi
Silas. „Ale co se týče jeho podstaty, jeho
osobnosti, záleţí vţdycky na matce."
„Jak to?"
Tess se usmála. „Protoţe síla stvoření spočívá
v ţenách."
„Jen se naparuj, Tess, aspoň si nezničíme
postavu," utrousil Connor a poplácal se po
plochém břiše.
„Zapomeňte na souboj pohlaví," vloţil se do
toho Silas. „Zdá se, ţe pro povahu dítěte je
vţdycky dominantní matka. Proto Shaye taky
vnímáš jenom jako člověka protoţe jím ve
všech ohledech je. Moc podsvětí, kterou
pouţíval jeho otec, se na něj nepřenesla.
Jedinou známkou jeho smíšenýho původu je to
znamení. “
Přemýšlela jsem. „Proč říkáš, ţe matka je
vždycky dominantní? Copak k něčemu
takovýmu došlo i jindy?“
143
„Mezi Stráţci ne. Nikdo kromě Tristana se
neodváţil porušit to tabu ohledně
rozmnoţování mimo vlastní řady. Ale máme
jistý poznatky z období Utrpení."
„To byla přece válka," namítla jsem. Jak by to
mohlo souviset s dětmi?
„Spojenectví vznikají z mnoha důvodů," pronesl
Monroe tiše. Odvrátil se od nás, náhle odtaţitý.
Silas přikývl. „V letech před vzpourou
Ochránců pouta mezi Hledači a vlčími vojáky
zesílila v mnoha ohledech. Podle záznamů děti
z takových svazků vţdycky pokračovaly v
matčině linii. Pokud byl otec Ochránce, dítě se
narodilo jako Hledač, ale pokud byl otec
Hledač, dítě zůstalo vlkem."
Vytřeštila jsem zrak. „Hledači a Ochránci měli
děti?"
„Uţ je to dávno," odpověděl Monroe s napjatým
výrazem. „Stráţci dělali, co mohli, aby všechny
ty potomky vyhladili a tahle pouta nadobro
přeťali."
Zachvěla jsem se. „Ale Ochránkyně prostě
nemůţou mít děti..."
Zarazila jsem se a cítila horko ve tvářích.
Nechtěla jsem
o tom mluvit. Bohuţel mi ta slova sama vylétla
z úst. Tohle bylo jedno z těch tajemství, která
jsem si chtěla nechat pro sebe.
„Dopověz to," vybídl mě Shay, který zpozorněl.
Upírala jsem oči na stůl.
Ne, o tomhle nechci mluvit, je to důvěrné. A
hrozné.
Monroe si odkašlal. „Stráţci se snaţili získat
kontrolu nad Ochránci mnoha způsoby, mimo
jiné i tím, ţe sami řídili jejich partnerství a
porody. Začali s tím někdy po Utrpení.
144
Vyuţívají svou moc, aby u Ochránkyň zastavili
nebo spustili reprodukční cyklus, takţe mohou
otěhotnět, pouze pokud jim jejich pánové
vyberou partnera a nastane vhodná chvíle.
„Proboha," vydechl Shay.
Náhle jsem nemohla dýchat. Co si o mně bude
myslet?
„Nemůţeš za to." Tess mě vzala kolem ramen.
Voněla jako útěcha, jabloňovými květy a
medem. Opřela jsem se o ni, vděčná za její
neustálou laskavost.“Jsou to sviňáci."
„Utrpení tyhle praktiky předznamenalo,"
doplnil Silas. „Před vzpourou si Stráţci takový
pozor nedávali."
„Tvoje matka byla obyčejný člověk, Shayi," řekl
Monroe a věnoval mi soucitný pohled. „Narodil
ses s lidskou podstatou a přesně to z tebe taky
Calla cítila."
„Takţe to, ţe můj otec zradil Stráţce, ze mě
udělalo Sciona,“ shrnul to.
Byla jsem ráda, ţe se hovor stočil jinam. Pro
jistotu jsem to ještě podpořila.
„Taky to znamení. Ale on sám ho nevidí."
Ukázala jsem na něj. „Kdyţ jsem mu o tom
vytetovaném kříţi řekla, vůbec netušil, o čem
mluvím."
„To znamení má ochranu, proto není vidět,"
vysvětloval Silas. „Není to znaménko ani
tetování, je to mystický symbol.“
„Takţe lidi ho prostě nevidí?" zeptala jsem se.
Písař obrátil oči v sloup a mávl podráţděně
rukou. Je to mnohem rafinovanější kouzlo.
Tohle Stráţci ovládají perfektně, vytříbená
manipulace. To znamení prostě všem, kdo by si
ho případně všimli, říká, ţe nestojí za
pozornost. My pouţíváme stejnou taktiku, aby
145
lidi věčně nenaráţeli na akademii. Vţdycky se
od ní odvrátí a okamţitě na ni zapomenou.
Takţe v tomhle případě nikoho nenapadne
přijít k Shayovi a zeptat se, kdo mu dělal
tetování."
Kdyţ se na Shaye díval, měl v očích téměř
úctu. „Prostě by si mysleli, ţe sis pořádně
neumyl krk po hodně náročným fotbalovým
zápase nebo tak nějak."
„Ale já to vidím," namítla jsem.
„Ty nejsi člověk," opáčil. Jsi-“
„Hřích proti přírodě," skočila jsem mu do řeči.
Jak jsem mohla zapomenout."
Odsunul se, kdyţ jsem vycenila zuby.
Shay se zašklebil a opatrně si sáhl na krk.
„Paráda. Takţe jsem Vyvolený, ale nezvládám
osobní hygienu. "
Silas se zazubil. „Přesně tak.“
Adne se tvářila rozpustile. „Pomoz mi, Obi
Wane, jsi moje jediná naděje... ale nemohl by
ses nejdřív vykoupat?“ Zamávala řasami.
„Ráda ti kdykoli umyju záda.“
Shay zrudl a já se zachmuřila. Adne to
nevnímala, protoţe se dívala na Connora, který
si jen dolil do kávy whisky.
Silas se opřel a prohlíţel si Shaye. „No ale kdyţ
tě teď tvoje vlčí holka proměnila, asi bys ho
měl vidět. Na Ochránce to kouzlo neúčinkuje.“
„Nejsem jeho holka,“ rozčílila jsem se. Shay
zrudl ještě víc a mě to okamţitě zamrzelo.
Hledači na mě překvapeně zírali.
„Prostě nejsem,"řekla jsem hloupě. Nedokázala
jsem se na Shaye podívat. Bylo to ode mě
podlé, ale byla to pravda. Milovala jsem ho, ale
nebyla jsem si vůbec jistá, jaký je vlastně mezi
námi vztah. Naše ţivoty se neustále měnily a já
146
nemohla najít pevnou půdu pod nohama.
Shay dal hlavu do dlaní. „Myslel jsem, ţe kdyţ
budu znát pravdu, bude to lepší, jenţe není.
Nemůţu se srovnat s tím, ţe jedinej příbuznej,
se kterým jsem za ty roky ţil, je nějaká zrůda z
podsvětí. “
„Ne jen tak nějaká. Je mnohem mocnější neţ
jakýkoli jiný nepřítel,
se kterým jsme se střetli, a ty máš zásadní
význam pro upevnění jeho nadvlády. Nemohl tě
svěřit jen svým nohsledům. Jak sám vidíš,
selhali. Vsadil bych se, ţe si tvůj útěk ošklivě
odskákali.“
V tu chvíli jsem se začala třást. Nechtělo to
přestat. Co je s mou smečkou? Shay mě
pohladil po ruce a podíval se na Monroea.
„Uţ se to stalo, je to tak?“ zeptal se. „Četli jsme
o poslední vzpouře Ochránců.“
„Myslíš Utrpení? To bylo velkolepé období
našich dějin. Málem jsme vyhráli. Bohuţel to
skončilo dost špatně.“
„Ne.“ Napřímila jsem se a upřela oči na
Monroea, protoţe jsem si byla jistá, ţe zná
odpověď na otázky, které ve mně hlodají. „To
nebyla poslední vzpoura."
Jako by se stáhl do sebe. „Ne."
„Zapomeň na to, Cal," varovala mě Adne.
„Tohle není tvoje věc.“
Vycenila jsem zuby. „Můţeš mi tak přestat
říkat?"
„Ne, protoţe na to pokaţdý reaguješ stejně. Je
docela fajn vědět, ţe jsi přece jenom v určitým
směru taky člověk. Ta váţná vlčice mě trochu
znervózňuje, víš?“
Nemohla jsem pochopit, jak je moţné, ţe ve
mně dokáţe číst jako v knize, i kdyţ se
147
neznáme ještě ani celý den.
„Kaţdopádně má Adne pravdu," ozval se
Connor a já z jeho dechu ucítila whisky. „Bude
lepší nechat to plavat."
„Ne," trvala jsem na svém. „Co se stalo s
Baney? Jak zemřela Corrine Larocheová?"
„Řekl jsem, ţe to stačí." Connor bouchl pěstí do
stolu.
„Klídek." Shay na něj zavrčel.
„Monroe?" pípla úzkostně Tess.
„To nic," řekl Monroe tiše. „Měli by to vědět."
Connor zavrtěl hlavou a dolil si do šálku zbytek
whisky. „Takţe další smutná historka."
148
JEDENÁCT
Monroe se usadil pohodlněji. „Poprvé jsem se
do Očistce dostal, kdyţ mi bylo dvacet. Měl
jsem se stát útočníkem. Byl jsem ztřeštěný
mladý kluk, plný zápalu a ctiţádosti, co nemá
moc zdravého rozumu. Ovšem dost jsem si o
sobě myslel. “ Zasmál se a zajel si rukou do
tmavých vlasů. „Neschvaloval jsem pravidla,
která v té době prosazoval náš rádce. Davis byl
hrozně pedantský a mně obzvlášť vadilo, ţe
trval na tom, aby útočníci vţdycky hlídkovali ve
dvojicích. Navíc jsme většinu času získávali
informace
o Stráţcích, místo abychom na ně útočili. “
Zaloţil si ruce na prsou, ztracený ve
vzpomínkách. Jednou, kdyţ jsem měl mít
výcvik, vyrazil jsem na vlastní pěst. Namířil
jsem si to k Haldisu, říkal jsem si, ţe aspoň
jednoho nebo dva Ochránce dostanu. Byl jsem
blázen. Kdyby to bylo jenom trochu jinak, neţ
to nakonec dopadlo, bylo by po mně.“
„Co přesně?" zeptal se Shay.
„Narazil jsem na Ochránkyni. Přihnala se ke
mně mnohem rychleji, neţ bych povaţoval za
moţné, neměl jsem ani čas tasit. Naprosto
jsem své protivníky podcenil. Povalila mě a já
myslel, ţe mě zabije." Na chvíli se odmlčel.
„Jenomţe najednou to nebyl vlk, ale mladá
ţena.“ Usmál se na mě. Jen o málo starší neţ
ty, Callo.“
Přikývla jsem, srdce mi bušilo. „Proč na sebe
vzala lidskou podobu?"
„Chtěla po mně, abych ji zabil.“
„Coţe?“ ujelo Shayovi.
149
Zaslechla jsem tlumený vzlyk a zjistila, ţe Tess
uţ zase pláče. Adne ji objímala.
„Byl jsem celý zkoprnělý," pokračoval Monroe.
„Plakala, sotva dokázala mluvit. Tiskla se ke
mně a naříkala.“
V jeho očích se odráţela čirá bolest a mně se
najednou špatně dýchalo.
Neklidně se zavrtěl. „Musela se stát druţkou
surového muţe, kterého nemilovala, navíc
neustále trpěla strachem z ještě zvrácenějšího
pána. Snaţila se starat o blaho své smečky, na
které jí velmi záleţelo, jenţe jejich ţivoty byly
stejně nevyzpytatelné a nesvobodné jako ten
její.“ Znovu se odmlčel. „Tohle všechno by prý
ještě dokázala snášet, jenţe pak jí její pán
nařídil, aby povila dítě.“ Monroe zavřel oči.
„Nedokázala se smířit s představou, ţe to
maličké přivede na svět a ono tam bude muset
snášet stejná muka, jaká ji kaţdý den uvrhují
do náruče zoufalství."
„A cos udělal?" zašeptala jsem.
„Nabídl jsem jí pomoc. Řekl jsem jí o Utrpení.
Vyprávěl jsem jí, jak se věci skutečné odehrály
na rozdíl od lţí, které jí od narození
předkládali. O časech, kdy se Hledači a
Ochránci spojili, aby bojovali proti Stráţcům.
Snaţil jsem se ji přesvědčit, ţe to všechno jde i
jinak. Chtěl jsem jí nabídnout jiné řešení neţ
smrt. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl tak trpět
a nepřál jsem si nic jiného, neţ ji zachránit."
My se Shayem jsme fascinovaně naslouchali,
Connor hleděl do svého šálku a Adne začala
hladit Tess po vlasech. Silas nás zřejmě vůbec
nevnímal, znovu zuřivě něco zapisoval, jen
občas se nakrátko podíval na Shaye.
Monroe se smutně usmál. „Začali jsme se tajně
150
scházet. Já pro ni zjišťoval, jak taková
spojenectví v minulosti probíhala."
Ucítila jsem, jak mě Shay pohladil po ruce,
usmál se. Monroeovi to neušlo. Povytáhl obočí.
„Něco vám to připomíná?"
Shay přikývl.
Monroeův úsměv však záhy zhořkl. „Davis
zuřil, ţe jsem porušil jeho příkazy, ale skočil po
příleţitosti získat Ochránce na naši stranu.
Vypadalo to jako skvělá šance, jak se dostat k
Haldisu. Corrine se podařilo sehnat pro nás
podporu dalších vlků z její smečky. Měli jsme v
plánu dostat je pryč, pak shromáţdit
dostatečné vojsko sloţené z několika skupin a
podniknout společný útok na Stráţce ve Vailu.“
„Jenomţe se něco zvrtlo," nadhodil Shay.
Monroe přikývl a odkašlal si, přesto zněl jeho
hlas stísněně. „Corrine otěhotněla. Doufala, ţe
se tomu nějak vyhne, ale takové věci se
kontrolují dost těţko."
Chvíli mlčel, opřel se o stůl. „Bála se utíkat
těhotná a nechtěla riskovat ani s
novorozenětem, proto mě poţádala, jestli by se
ten plán mohl odloţit. Chtěla počkat, neţ dítě
poporoste, neţ bude jejímu synovi rok, aby ho
útěk tolik neohrozil. Souhlasil jsem." Umlkl,
jako by bylo příliš těţké pokračovat.
Ačkoli jsem se bála toho, co uslyším, zeptala
jsem se, jak to bylo dál.
„Mezitím bylo spiknutí odhaleno." Monroe
sepnul dlaně, aţ mu zbělely klouby. „Oddíl
Hledačů byl na území Baneů přepaden ze
zálohy. Přišli jsme o víc neţ půlku našich lidí."
„A co Corrine a její vlci?" zeptal se napjatě
Shay.
„Mezitím uţ je předhodili přízrakům. Byli mrtví
151
dřív, neţ jsme dorazili."
Musela jsem zavřít oči, protoţe Monroe právě
vdechl ţivot mé noční můře. Bylo mi hrozně.
„A Rena nechali ţít?" zašeptala jsem. „To dítě
přece nezabili."
„Těţko říct, ale z toho, co jsem si dal
dohromady, byl Corrinin druh svému pánovi
věrný a nikdy proti Stráţcům nic nepodnikl.
Dítě zůstalo v jeho péči, koneckonců pořád
potřebovali mladého vůdce nové smečky. Jak
uţ jsi sama řekla, nikdy se nedozvěděl, jak jeho
matka doopravdy zemřela."
Shay mi stiskl ruku a já si uvědomila, ţe mi po
tvářích tečou slzy. Rychle jsem je otřela.
Podíval se na Monroea. „Máte tušení, kdo nebo
co je prozradilo?"
Monroe zaťal zuby, oči upíral na své dlaně.
,,To asi bude muset stačit, kamarádi," zabručel
Connor. .Jste spokojení?"
Shay se na něj rozčileně otočil. „Co kdybys-“
„Uklidni se, Shayi." Pohladila jsem ho po ruce.
„Děkuju, Monroe."
Rádce vstal a otočil se k nám zády. „Přeju
dobrou noc."
Já se přidávám," oznámila Tess a vydala se za
ním ke schodišti.
„Ideální způsob, jak vyklidit sál," ušklíbl se
Connor.
„Nech toho," napomenula ho Adne a vstala.
„Najdeme si jinou zábavu."
Zazubil se. „Mám pár nápadů."
Já mám určitě lepší a navíc reálný." Posadila
se na stůl, nohy si opřela o lavici a vzala do
ruky kytaru. Prohrábla stru ny a podívala se
na nás.
„Nějaké přání?"
152
„Dáma má přednost," řekl Connor.
Adne tedy začala zpívat, měla hluboký sytý
hlas.
Shay se okamţitě rozveselil. „To je Dylan
Thomas?"
Zmlkla a pokrčila rameny. ,Jo. Je to taková
naše mantra Sloţila jsem k tý básni melodii."
Jak dlouho uţ hraješ?" zeptal se a sledoval
jako v transu, jak se její prsty pohybují na
hmatníku.
„Od čtyř let. Naučila mě to máma."
„Má talent, ale to není ţádný překvápko,
protoţe naší Adne jde prostě všechno. Byla
geniální dítě a tak dál." Connor jí odhrnul vlasy
z čela. Hnědé oči se mu zaleskly, kdyţ se dotkl
její kůţe.
Pojala jsem jisté podezření. Pod povrchem
jejich neustálého škorpení se skrývalo něco víc.
Vůbec jsem o tom nepochybovala.
Všichni tu mají utajené příběhy, které je
spojují, ale tihle dva mají navíc své vlastní
tajemství.
„To je vidět," ohodnotil Shay. „Nemohla bys mě
to naučit?"
Přestala hrát. „Váţně?"
Přikývl.
Usmála se na něj a ukázala na místo na lavici
u svých nohou. .Jasně."
Shay si přesedl a ona mu poloţila kytaru na
kolena. Polkla jsem, kdyţ se posadila za něj a
nahnula se dopředu, aby mohla vést jeho ruce.
I kdyţ jsem měla určité tušení ohledně
Connora s Adne, napadlo mě, jestli to, co mezi
nimi bylo, uţ náhodou neskončilo a Adne si
nemyslí na Shaye. Samozřejmě jsem
nepochybovala o jeho citech ke mně, ale stejně
153
se ve mně probouzela ţárlivost, kdykoli jsem
ho s Adne viděla. I kdyby o ni neměl zájem,
spřátelili se nějak moc rychle. Uvědomila jsem
si, jak moc postrádám své přátele, zvlášť Bryn.
I kdyţ ze mě musela neustále páčit, co cítím,
její věrná přítomnost a pochopení mě
uklidňovaly. Kaţdý vůdce potřebuje podporu.
Odtrhla jsem oči od Adne a Shaye. Čím dál víc
jsem měla chuť převtělit se a povalit Adne na
zem.
„Asi si půjdu lehnout." Connor hlasitě zívl,
přitom však podráţděně sledoval nečekanou
hudební lekci. „Adne, můţu tě doprovodit do
pokoje?"
„Coţe?" Sotva se na něj podívala. „Najednou
potřebuju doprovod? Octli jsme se snad zpátky
v devatenáctém století a mně to uniklo?"
Connor si chvíli zlostně měřil Shaye, pak
rozčileně dupl. Najednou vypadal skoro
bezbranně, ještě nikdy jsem ho tak neviděla.
„Ne, já jenom... Tak dobrou," vykoktal.
„Dobrou." Adne ho téměř nevnímala.
Connor zaváhal. Bylo vidět, jak jím zmítá vztek
i smutek.
Já si asi taky půjdu lehnout," oznámila jsem.
Než jí urvu prsty.
„Doprovodím tě, klidně ti zazpívám i
ukolíbavku... a moţná bys mi mohla ukázat, co
tě pořádně rozdivočí," zazubil se Connor.
„Hele!“ okřikl ho Shay.
„Klídek, kluku,“ zasmál se.
„No tak, Shayi, dávej pozor,“ napomenula ho
Adne. „Takţe dáš prsty sem a sem. To je akord
G dur.“
Shay zčervenal a otočil se k ní. „Promiň. Hm...
tak dobře, G dur."
154
Jen se neboj, za chvíli ti to půjde samo.“
Opřela mu bradu o rameno.
Vyšla jsem za Connorem z jídelny se zaťatými
zuby.
„Jak se drţíš, holka?" Cestou do schodů se na
mě ohlédl. „Všechno je najednou vzhůru
nohama, co?“
Narovnala jsem se, nebyla jsem si jistá, jak si
mám jeho otázku vyloţit. „Proč se staráš?"
Mrzelo mě, ţe jsem to řekla tak nabroušeně,
ale pořád to ve mně vřelo kvůli tomu, jak se
Adne ovíjela kolem Shaye.
Navíc s Connorem to bylo jako na horské
dráze, člověk nikdy nevěděl, co přijde, jestli
nevhodné ţerty nebo hloubavé otázky. Hledači
mi dávali emocionálně zabrat.
„Hele, stejně nám budeš muset nakonec věřit.“
Místo skutečného úsměvu jsem jenom vycenila
zuby. „Nakonec. “
„To je fér,“ řekl a zastavil u dveří ke mně do
pokoje. „Sladký sny, vůdkyně.“
„Díky," odpověděla jsem a vešla dovnitř.
Ani jsem se nenamáhala rozsvítit, jen jsem se
sesula na postel a hleděla na tmavou oblohu
nad sebou. Hlavou se mi honily myšlenky,
které mi bránily usnout, přesto jsem byla k
smrti utahaná. Jenomţe to nebyla obyčejná
únava.
Jsem osamělá.
Došlo mi to aţ tehdy. Nikdy předtím jsem
osamělá nebyla, vţdycky jsem u sebe měla
smečku, ať uţ mě ţivot postavil před cokoli.
Bez ní jsem se cítila ztracená, zbytečná.
Utekla jsem z Vailu, abych zachránila Shaye,
ale taky abych zachránila své přátele. Jenomţe
to se zatím nepodařilo, naopak jsem měla
155
pocit, ţe je to čím dál nepravděpodobnější a
vzdálenější.
Co tady vůbec dělám?
Převalila jsem se a zabořila hlavu do polštáře.
V místnosti bylo trochu chladno, ale já přes
sebe ani nepřetáhla tlustou peřinu. Ten
nepříjemný chlad, který mnou prostupoval,
napájel mou bezútěšnou duši. Kdyţ jsem
zaslechla, jak se dveře tiše otevřely a zavřely,
ani jsem se nepohnula. Zachytila jsem pach
sluncem prohřáté trávy a hřebíčku. Shay
potichu přešel přes pokoj, pak se zastavil.
„Vím, ţe jsi vzhůru, Callo.“
Vzdychla jsem a otočila se k němu.
„Ty uţ se neučíš na kytaru?" Byla to jedovatá
poznámka a rozčilovalo mě, ţe se mi Adne tak
snadno dostala pod kůţi.
„Chtěl jsem se kouknout, jestli jsi v pohodě."
Natáhl se ke mně.
Odtáhla jsem se a přetočila na záda.
„Tos tam Adne nechal úplně samotnou? Mně
se zdálo, ţe se na to vyučování těší. " A mám
dojem, že se těšila i na další věci.
„Musela zpátky do Denveru," řekl. „Přišel Silas
s rozkazem, aby se okamţitě přemístila na
základnu. Ale zdá se, ţe ty chceš, abych tě
nechal úplně samotnou."
Nepoznala jsem, jestli to myslí podráţděně
nebo pobaveně, tak jsem na to nic neřekla.
Upřela jsem oči na hvězdnou oblohu. Jenţe
výhled mi brzy zastínil Shay. Místo aby se
natáhl vedle mě, lehl si nade mě a zatlačil mě
do matrace.
„Shayi." Překvapilo mě to, ale nebála jsem se.
„Co to děláš?" Poloţila jsem mu ruce na prsa a
zatlačila, abych ho nadzvedla.
156
Chytil mě za zápěstí a dal mi ruce nad hlavu,
abych ho nemohla odstrčit.
„Uţ ţádný schovávání za strachem, Callo.
Přestaň utíkat.
Můţeš mi zkusit uhryznout obě ruce, jestli
chceš, ale teď tě políbím."
Dívala jsem se do jeho zářivých sebejistých očí.
Nebál se mě. Ačkoli mě drţel jemně, cítila jsem
jeho sílu, coţ bylo překvapivé a vzrušující
zároveň. Uţ ke mně nepřistupoval opatrně,
jako kdyţ byl člověk. Teď byl Ochránce a navíc
Scion, který ponese elementální kříţ, zbraň,
jakou svět ještě neviděl. Je to válečník, který se
mi vyrovná, moţná mě i předčí. Pousmála jsem
se, kdyţ jsem si uvědomila, ţe jeho
zranitelnost, která mě na začátku ponoukla
zachránit mu ţivot, vzala za své a nahradila ji
síla, která se vyrovná jeho neústupné vůli. Uţ
nepotřeboval, abych ho chránila, ale pořád mě
chtěl. Tvářil se dychtivě, bylo vidět, ţe se
potřebuje ujistit, ţe i já po něm touţím. A to
byla pravda.
Jsem volná. Miluju ho. Není důvod se tomu
bránit.
Pustil mě a vyčkávavě mě pozoroval.
Neodstrčila jsem ho. Sehnul se ke mně a já ho
vzala kolem krku, začala jsem ho vískat v
hebkých vlasech. Vzápětí se naše rty setkaly.
Jeho polibek v sobě nesl příslib té svobody, po
níţ jsem touţila. Byl sladký a něţný jako zelené
výhonky, které se derou na světlo v prvním
jarním slunci. Zavřela jsem oči a nechala se
tím pohltit. Med a hřebíček. Jemný teplý déšť,
který mě celou smáčí. Byl jako zářící slunce, co
zaplaší zimní chlad.
Přitiskl se ke mně a já ho objala nohama. Tiše
157
zasténal. Dál mě líbal a jeho doteky jen
rozdmýchávaly mou touhu. Hladila jsem ho po
zádech, cítila jeho svalnatá ramena. Chtěla
jsem o něm vědět víc. Vklouzl mi rukama pod
tuniku a začal mě hladit po břiše, pak jeho
dlaně pozvolna zamířily výš. Jako bych celá
hořela.
Stáhla jsem si halenu a odhodila ji. Shay se na
mě chvíli jen díval, tělo napjaté jako struna.
Zašmátrala jsem pod jeho tunikou a našla
poklopec dţínů. Hrála jsem si s ním, chtěla
jsem pokračovat, ale nebyla si jistá, jestli mám.
Sehnul se a vášnivě mě políbil. Tiskla jsem se
k němu, potřebovala jsem mu být co nejblíţ.
Nenáviděla jsem zbývající oblečení, které nás
od sebe dělilo. Kdyţ jeho dlaně začaly klouzat
po mém těle, zrychlil se mi dech.
„Callo," zašeptal, „ani nevíš, jak dlouho na
tohle čekám."
Jeho slova mě zarazila, jako bych klopýtla ve
tmě. A najednou nade mnou nebyl Shay, ale
Ren. Jeho tmavé oči se leskly v šeru, to jeho
prsty mě laskaly. Chtěl bych tě políbit, Callo.
Nevíš, jak dlouho na to čekám.
Jako by v místnosti zavanul studený vítr.
Sálající plameny v mém těle uhasly, zůstal jen
do morku kostí pronikající chlad. Otřásla jsem
se, udělalo se mi zle. Zavrtěla jsem hlavou.
„Co se děje?" Shay se nadzvedl.
„Přestaň." Tentokrát jsem ho odstrčila. Zavřela
jsem oči, sebrala z podlahy svou tuniku.
Nedokázala jsem se na něj ani podívat. ,Já
nemůţu."
Roztřásla jsem se tak, ţe jsem si sotva zvládla
halenu obléknout. Tmavá propast ve mně jako
by oţila a vtahovala do sebe veškerý můj klid.
158
Nenáviděla jsem se za to, ţe se od něj
odtahuju, věděla jsem, ţe ho miluju a chci ho.
Proč nedokážu zapomenout na minulost? Co to
se mnou je?
„Co je ti?" ptal se vyděšeně. Jsi úplně bílá."
Chtěl mě obejmout, ale já radši vstala z
postele.
„Promiň," zamumlala jsem. Nedokázala jsem
mu vy světlit, co se ve mně děje. Instinktivně
jsem se dotkla prstýnku od Rena.
Slyšela jsem jeho hlas. Řekni mi, že se ke
smečce vrátíš. Ke mně.
Jako by se se mnou všechno zatočilo. Nechala
jsem ho tam. Kvůli mně riskoval všechno a já
se mu takhle odvděčila. Oddala jsem se
jinému, i kdyţ jsem byla zaslíbená jemu.
Co tady dělám, s lidmi, kteří byli vždycky mí
nepřátelé? Patřím ke své smečce. Zamrazilo mě,
kdyţ jsem si uvědomila, ţe nejsem volná.
Nebudu volná, dokud moje smečka nebude v
bezpečí. Zůstávala jsem zajatcem strachu, ţe
jsem je odsoudila k něčemu hroznému.
„Callo, co je?“ Shay došel ke mně, ale najednou
se ozvalo bušení na dveře. Vzápětí dovnitř
vpadla Adne.
„Callo!“ Tvářila se vyděšeně. „Musíš ihned do
Denveru!"
„Co se stalo, Adne?“ Shay pospíchal k ní.
„Útok? Stráţci?"
„Ne.“ Chvíli na něj hleděla, jako by ji šokovalo,
ţe ho našla u mě v pokoji. Pak se vzpamatovala
a otočila se ke mně. „Ethan na hlídce dostal
Ochránce. “
„Ochránce?“ Srdce se mi zběsile rozbušilo,
kdyţ jsem viděla, jak je vy- děšená.
Zajíkla se. „Prý je to tvůj bratr."
159
ČÁST DRUHÁ
PEKLO
Vzdejte se veškeré naděje, vy, kdoţ vstupujete .
Dante, Peklo
160
DVANÁCT
„Coţe?" vypravila jsem ze sebe ochraptěle.
Její bratr?" ţasl Shay. „Myslíš Ansela?"
„Nevím, jak se jmenuje. Tak co tu ještě stojíte?
Jdeme!“
Setřásla jsem ten šok a vrhla se ke dveřím.
Adne uţ se hnala chodbou, za mnou běţel
Shay.
Ethan dostal Ochránce. Dostal? Zaplavila mě
ochromující hrůza. Záhy jsem zahlédla
světélkující portál.
Zastavila jsem, muţe u průchodu jsem
neznala. „Všichni ostatní uţ jsou tam,“
oznámil.
„To je jenom Jerome, Callo. Běţ dál.“ Adne mě
postrčila k portálu.
Klopýtla jsem a přistála na čtyřech ve
výcvikové místnosti Očistce.
„Co tě to napadlo?" zuřil Monroe. „Vţdyť je to
dítě!“
Bála jsem se toho, co ho mohlo tak rozzuřit.
„Hnal se na mě, Monroe, a vřeštěl jako šílenec.
Přísahám," bránil se zoufale Ethan. „Pořád
dokola volal, ţe je Ochránce. Co jsem měl
dělat?"
Isaac, Connor a Silas hleděli s popelavou tváří
na něco u svých nohou. V tu chvíli jsem si
všimla krve na podlaze.
Monroe nás uslyšel a odtrhl oči od Ethana.
Kdyţ mě uviděl, jeho zlost vystřídal strach.
„Callo..." Překročil krvavé struţky a popadl mě
za paţi.
Vytrhla jsem se mu a odstrčila Connora, který
se za ním vynořil ve snaze zaclonit mi toho,
161
kdo leţel na zemi.
Ansel se nehýbal, oblečení měl nasáklé krví.
Vykřikla jsem a zakryla si ústa. Z prsou mu
čněly šípy z kuše.
„Anseli, Anseli!“
„Nevěděl jsem, kdo to je...“ snaţil se Ethan a
zděšeně na mě hleděl. „Prostě se na mě vrhnul.
Myslel jsem, ţe mi snad vyškrábe oči.“
Skočila jsem po něm, ale Connor mě zezadu
popadl a nepustil.
„Klid, holka. Hlavně nedělej nic unáhlenýho."
„Zabiju tě,“ zasyčela jsem a zuřivě se snaţila
Connorovi vykroutit.
„Paneboţe." Shay doběhl k nám a zíral na
Ansela. Pak se otočil na mě. „Můţeš mu
pomoct?“
Rudý závoj zuřivosti mi z mysli vytlačil všechny
příčetné myšlenky. Zavřela jsem oči a snaţila
se trochu uklidnit.
„Jestli mu ještě bije srdce, moţná jo,“ vydechla
jsem nakonec.
„Dobře, tak jdeme na to. Pomůţu ti. Musíš se
soustředit, Callo, musíš ho zachránit.“ Shay
mě vzal za ruku. „Pusť ji,“ řekl Connorovi.
Ten se tázavě ohlédl na Monroea, který se
postavil mezi mě a Ethana. Přikývl. Connor
povolil sevření a Shay mě dotáhl k mému
bratrovi. Klekla jsem si do krvavé louţe a
poloţila mu ruce na prsa. Slyšela jsem jeho
dech, přerývavy a vlhký. Srdce mu bilo, ale
slabě a čím dál pomaleji.
Zajíkla jsem se. „Ach boţe, Anseli.“
„Je mi to líto.“ Ethan na nás hleděl se směsicí
smutku a hrůzy. „Nevěděl jsem, ţe je to tvůj
bratr."
Otočila jsem se na něj a znovu se mě zmocnila
162
zuřivost.
„Buď zticha, Ethane," doporučil mu Monroe a
znovu se posunul tak, abych na něj neviděla.
„Callo. “ Shay mi připomněl, ţe teď se musím
zaměřit na něco jiného. „Ansel potřebuje
okamţitě pomoct. Co mám dělat?"
Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuje krev a ty šípy
musí ven.“
Přikývl.
„Aţ ti řeknu, co nejrychlejc je vytáhneš."
„Dobře. “
Přemístil se na druhou stranu vedle Anselova
bezvládného těla a uchopil šíp. Já se kousla do
předloktí. Pak jsem dala bratrovi ruku pod
hlavu a zvedla mu ji. Rozevřela jsem mu rty,
sehnula jsem se, přitiskla mu krvácející ránu k
ústům a přitom mu šeptala: „Poslouchej,
bráško. Prosím." Vzlykala jsem. „Musíš pít,
Anseli. Prosím, pij.“
Krev mu tekla do úst a do hrdla. Zavřela jsem
oči a přitiskla se čelem k jeho spánku. Hledači
na nás mlčky zírali se zvědavými a zděšenými
výrazy.
Ansel se nehýbal. Uţ měl plná ústa krve,
začala mu vytékat koutkem.
„Callo?" ozval se úzkostně Shay.
„Anseli, prosím," šeptala jsem dál. „Pij. Mám tě
ráda. Nedělej mi to. Pij."
Jeho tělo sebou trhlo, otřáslo se. Otevřel ústa a
polkl. Zaťal svaly a odtáhl hlavu od mé paţe.
„Adne, Connore, rychle sem," vykřikla jsem.
„Bude se bránit. Potřebuju, abyste ho drţeli."
Přiběhli ke mně a přitiskli Anselovi ramena k
podlaze. Znovu sebou trhl a jim dalo zabrat,
aby ho udrţeli. Přesto byla jeho obrana slabá,
coţ jsem nechápala. Něco se stalo. Přiloţila
163
jsem mu předloktí znovu k ústům.
„No tak, Ane, potřebuješ to. Pij, nebraň se
tomu."
Znovu polkl, pak konečně začal pít.
„Drţte ho," nařídila jsem Adne a Connorovi.
Zachmuřeně přikývli.
„Shayi, začni vytahovat ty šípy."
Jasně." Nadechl se. „Tak jdeme na to." Vytrhl
Anselovi z hrudi první šíp.
Ansel neotevřel oči, ale vzepjal se a zachrčel, aţ
mu od úst vystříkla krev. Adne hekla, Connor
ho drţel bez větších obtíţí.
Tlačila jsem mu ránu ke rtům a má úzkost
sílila. Ansel se brání, přesto nemá ţádnou sílu.
Co když už je na záchranu pozdě?
„Další, Shayi," nařídila jsem. „Musíme je dostat
ven co nejdřív."
Shay vytáhl zbývající dva šípy. „To je všechno,"
ohlásil a odhodil je stranou.
Tiskla jsem bratrovi předloktí k ústům. Teď uţ
pil klidně a pravidelně. Opřela jsem se druhou
rukou o zem. Stálo mě to hodně krve.
„Callo...“ Shay se přesunul ke mně a vzal mě
kolem pasu.
„To nic," řekla jsem.
Pak Ansel přestal pít. Váhavě jsem odtáhla
ruku a druhou si stiskla ránu. Víčka se mu
zachvěla, otevřel oči.
„Callo?“
Rozplakala jsem se a přitáhla ho k sobě.
Monroe si rozechvěle oddechl. „Díky bohu."
„Teď uţ chápu, proč je tak těţký je zabít,“
podotkl Silas. „Viděli jste, jak rychle to
proběhlo? Budu muset na akademii navrhnout
nějaký nový kouzla. “
„Teď ne, Silasi," ucedil Connor.
164
Jsi to ty.“
Ansel zamţikal. „Nemůţu uvěřit, ţe jsem tě
našel."
„Anseli." Zabořila jsem mu tvář do vlasů. „Ach
boţe, Anseli."
Přelétl pohledem shromáţděné Hledače,
nakonec se zahleděl na Ethana, který ucouvl.
„Střelil mě," řekl kupodivu mírně pobaveně. „To
on na mě střílel."
„To nic, zase bude dobře," chlácholila jsem ho.
„Nevěděl, kdo jsi, ale teď uţ se ti nic nestane."
Ansel se na mě znovu podíval, na rtech zvláštní
prázdny úsměv.
„Radši mě měl zabít."
165
TŘINÁCT
Zabořila jsem mu prsty do ramen, ale
nedokázala jsem promluvit, nemohla jsem
uvěřit tomu, co právě řekl. Stěţí jsem rozeznala
jeho pach přes ostatní odéry, které ho
překrývaly. Špína, krev a ostrý pach strachu.
Shay se skrčil k nám. „Anseli, no tak, jen klid,
všechno uţ je v pohodě."
Zamrazilo mě, kdyţ se můj bratr rozesmál.
Ještě nikdy jsem neslyšela něco tak děsivého.
Po veselí v tom nebylo ani stopy.
„Jo, Shayi?“ opáčil a znovu se tak zlověstně
zasmál. „Váţně je všechno v pohodě?"
„Anseli, co se stalo?" Odhrnula jsem mu vlasy z
čela.
Odstrčil mi ruku a pokusil se mi vymanit.
„Přestaň s tím a pusť mě."
Sevřela jsem ho ještě pevněji. Nedokázala jsem
jeho divné chování pochopit. Strčil do mě, ale
já se ani nepohnula.
Shay se najednou zatvářil vyděšeně, kdyţ
sledoval, jak se Ansel přestal bránit. Vstal, celý
pobledlý. „To ne."
„Co je?" nechápala jsem.
Zavrtěl hlavou, oči upřené na mého bratra.
„Nevím, jestli je to moţný, ale zdá se mi, ţe...“
„Tobě se zdá, pane vyvolený?" Ansel se podíval
na mě a v jeho šedých očích na chvíli zaplál
vztek. Vzápětí to ale bylo pryč, znovu se v nich
rozhostila ta prázdná a beznadějná mlha.
Monroe přistoupil opatrně k nám. Ansel na to
nijak nereagoval. Nepřítomně hleděl před sebe.
Monroe k němu poklekl.
,Je mu něco?“
166
,Já nevím,“ odpověděla jsem úzkostně.
„Bráško, prosím, mluv se mnou.“
„Vzali mi to,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Co ti vzali?“
„Callo,“ varoval mě Shay, „moţná bys ho měla
nechat chvíli být, aby si odpočinul.“
„Mě,“ dopověděl Ansel, ale do očí se mi
nepodíval. „Všechno. Je to pryč. Jsem mrtvej.“
„Tady ti nikdo neublíţí," řekl Monroe jemně.
„Tvoje sestra má pravdu, nic ti tu nehrozí. “
„Na tom nesejde,“ odbyl ho.
Byla jsem s trpělivostí u konce. „Co je s
tebou?"
Odstrčila jsem ho a on se zhroutil na podlahu
jako hadrová panenka. Panebože, co to má
znamenat?
Chvíli se nehýbal, pak se mu ramena začala
otřásat, jak bušil pěstmi do země a vzlykal.
Connor na něj zíral. „To sebou všichni
Ochránci takhle házej o zem? Nebo to nějak
souvisí s tím, ţe jseš vůdkyně?"
„Ne!“ Bojovala jsem s děsivým poznáním, které
se do mě vkrádalo.
Lehla jsem si vedle bratra a opatrně ho
obrátila.
„Anseli?" Chtěla jsem se ho dotknout, ale
ucukl.
„Nesahej na mě.“
„Proč se mi nedokáţeš bránit?" Obávala jsem
se, ţe odpověď uţ znám, ale všechno ve mně
tomu vzdorovalo.
Střelil po mně pohledem, pěsti zaťaté. „Uţ jsem
ti to říkal Vzali mi to.“
„Musíš mi to vysvětlit, Ane, já ti nerozumím."
Ale rozuměla jsem, jen jsem tomu nechtěla
věřit.
167
„Uţ není Ochránce," ozval se za mnou Shay.
Otočila jsem se na něj. Tvářil se váţně, ve tváři
sinalý.
„To není moţný." Ne, ne, ne!
„Ale je,“ řekl tiše Monroe, který se drţel v uctivé
vzdálenosti.
„Ne, není!“ zaječela jsem, i kdyţ jsem to měla
přímo před očima.
„Ochránci mohou být stvořeni," pokračoval
Monroe, „ale i degradováni na obyčejné lidi.“
„Ne!“ Vyskočila jsem a postavila se před svého
bratra, jako by mu něco hrozilo. „To nemůţe
být pravda!"
„Ale je." Silas si uhladil tuniku. „Ochránci jsou
zvrácenost, anomálie. Stráţci mohou svými
výtvory manipulovat, jak se jim zachce."
Zavrčela jsem na něj.
Nerozházelo ho to.“Je to tak."
„Zmlkni, Silasi." Connor mu dal pohlavek.
„Au!" vyjekl Silas a zamnul si hlavu. „Co
je,jenom jsem vysvětloval-“
„Dost," okřikl ho Monroe.
„Ale proč?“ Shay se znovu skrčil k Anselovi.
„Proč ti to udělali?"
Ansel se mračil, probodával ho pohledem.
„Potřebovali odstrašující příklad."
Vyschlo mi v ústech. „Pro koho?" zasípěla jsem.
Upřel na mě oči a já se sesula na podlahu. Jak
se na mě můţe můj vlastní bratr takhle dívat?
„Pro tvou smečku," procedil přes zaťaté zuby.
„Nebo uţ jsi na nás zapomněla, kdyţ sis našla
tyhle nový kámoše?"
Jen klid," řekl Shay. „Calla za to nemůţe.
Snaţila se mi zachránit ţivot. Takţe jestli to
chceš někomu vyčítat, pak mně."
Ansel se na něj chladně usmál. „Blahopřeju,
kamaráde, jsi vlk, zatímco já ne. Proměnila si
168
tě, aby tě měla pro sebe, a na nás se
vykašlala."
„Tak to nebylo, Anseli, chtěli ho zabít!" Oči mě
pálily, po tvářích mi stékaly slzy.
„Radši jeho neţ nás. Brzo bude celá smečka
mrtvá.“
„Ne,“ zašeptala jsem. To by přece neudělali, ţe
ne? Přece by nezabili všechny mladé vlky?
Všechno ve mně křičelo. Stráţci uţ Ochránce
za vzpouru popravovali dřív. Zpečetila jsem
snad své smečce stejný osud, kdyţ jsem
utekla?
Monroe přistoupil k nám, sehnul se a vzal
Ansela kolem ramen.
„Dobře poslouchej, můţeme tobě i tvým
přátelům pomoct, ale musíš nám říct pravdu.
Sledovali tě?“
Ansel obrátil oči v sloup a plivl Monroeovi do
tváře.
Adne zatajila dech, ale Monroe jen zvedl ruku.
„Chápu, ţe trpíš,“ řekl tiše, bez rozčilení. „Ale
musíš mi věřit. Nejsme tví nepřátelé. Tvoje
sestra je u nás v bezpečí a ty taky. “
Nemohla jsem dýchat, slzy mi dál tekly a
kapaly z tváří do výstřihu. Co jsem to
provedla? Před očima se mi míhaly známé
tváře. Bryn, Mason. Ren.
Shay mě vzal za ruku. „Callo, to není tvoje-“
„Nech toho.“ Vytrhla jsem se mu. Je to moje
vina.“
Ansel se roztřeseně nadechl. „Vyhodili mě z
dodávky v centru. Řekli, ţe jestli budu mít
kliku, najdu svou sestru.
„Ethane?“ Monroe se zvedl.
„Určitě byl sám," odpověděl Ethan. „Ţádní
stopaři, ţádni Ochránci."
169
„Zřejmě to mělo být jenom varování," navrhl
Connor. „To by se jim podobalo."
Adne se otřásla a on ji objal.
„Asi máš pravdu," souhlasil Monroe.
Adne popošla blíţ. „Měli bychom mu pomoct se
umýt. Najdu mu něco na sebe.“
„Chci bejt sám,“ zamumlal nezřetelně Ansel,
ale vztek z něj vyprchal.
Lehla jsem si k němu.
„Dovol jim to, Ane. Opravdu nám můţou
pomoct."
„Neměl jsem ti říkat ty věci.“ Zachvěl se a
konečně se na mě podíval. V očích měl bezedný
smutek. Jsem rád, ţe nejsi mrtvá. “
Přes slzy jsem se zasmála. „Díky."
„Proč jsi od nás utekla?"
„Nemohla jsem Shaye nechat umřít. Prostě
nemohla,“ zajíkla jsem se. „Nechtěla jsem vás
opustit. Je mi to hrozně líto.“ Opřel mi hlavu o
rameno a já ho objala. „Mně taky.“
170
ČTRNÁCT
Sešli jsme se v Očistci u kuchyňského stolu.
Silas s Adne před nás postavili hrnky s horkým
čajem. Ansel uţ nebyl špinavý a zakrvácený,
měl na sobě věci, které mu našla Adne, a
vypadal jako dřív. Skoro. Pořád to byl jen stín
bratra, kterého jsem si pamatovala; ačkoli měl
přes ramena deku, třásl se zimou. Dřív
vţdycky vyzařoval optimismus a neměl daleko
k úsměvu. Teď vypadal ztrhaně, oči, které
zakrývaly pískově hnědé vlasy, působily
vzdáleně a odtaţitě.
Seděla jsem naproti němu a nepřestávala ho
pozorovat, hádala jsem, jak se cítí, jestli má
bolesti. Snaţila jsem se přisednout si k němu
blíţ, ale okamţitě si odsunul ţidli, jako by mou
přítomnost nemohl vystát.
Uţ nebyl vlkem. Chápala jsem, jak hrozná je to
ztráta. Vţdycky jsme byli vlci a přijít o tuhle
část svého já pro mě bylo... prostě
nepředstavitelné.
Ale proč nechce být u mě? Vím, že to není jeho
vina. Stydí se? Bojí se mě?
Ansela nehodili vlkům, naopak ho od nich
vyhodili. Nechali ho opuštěného na ulici,
protoţe svým pánům uţ k ničemu nebyl.
Tiše jsme seděli a trpělivě čekali, aţ odpoví na
Monroeovu otázku.
Svíral v dlaních hrnek s čajem, nehýbal se.
Monroe si odkašlal. „Vím, ţe je to těţké, ale
musíš nám říct, co se stalo, kdyţ Calla se
Shayem utekli z Vailu.“
Ansel odsunul hrnek a skryl chvějící se ruce
pod stolem.
171
„Čekali jsme na ni na mýtině.“
Zavřela jsem oči, najednou jako bych se tam
opět vrátila. Slyšela jsem bubny, melodický
zpěv Sabine a Nevilla. Vzpomínala jsem, jak
jsem zachytila Shayův pach, jak jsem ho našla
svázaného a se zavázanýma očima. Srdce se mi
rozbušilo v rytmu bubnů.
„Jenţe nepřišla.“To mě probralo. Otevřela jsem
oči a zjistila, ţe na mě Ansel hledí.
„Protoţe našla mě,“ řekl Shay. „Unesli mě.
Svázali mě a nechali v lese, neţ přijde čas, aby
mě při obřadu předhodili jako oběť.“
„Zajímavé,“ broukl Silas.
„To není zajímavý, ale zvrhlý," obořil se na něj
Connor.
„Co tady vůbec děláš?“ vycenila jsem na Silase
zuby. „Nemáš se vrtat v papírech? “
„Přesně," přidal se pobaveně Connor.
„Písaři koordinují veškeré informace získané na
základnách," nafoukl se Silas. „Dneska jsme
přišli o hlavního informátora a tenhle kluk
nám můţe říct, co se stalo."
Otočil se na Ansela, ale ten jenom nepřítomně
hleděl na desku stolu.
Silas si odkašlal a vybídl Shaye: „Pověz nám o
tom obětování. Zahrnovalo to nějakou rituální
přípravu?"
„Rituální přípravu?" opakoval Shay. „No... asi
ne. Jednoduše mě omráčili. Jestli se mezitím
něco stalo, tak o tom nevím."
„Mohl bys s tím vyptáváním počkat, neţ
skončí?" řekl Monroe a pokynul Anselovi, aby
pokračoval.
Všichni utichli.
„Nikdo z nás nevěděl, co se má dít," navázal
Ansel a na chvíli se odmlčel. „Teda aspoň nikdo
172
z mojí smečky. Prostě jsme si mysleli, ţe se
Ren s Callou vezmou. Věděli jsme, ţe budou
muset zabíjet, ale mysleli jsme, ţe půjde o..."
Zarazil se a zvedl oči.
„No to je roztomilý,“ zasmál se temně Connor.
„Co?“ nechápala Adne.
Ethan se ušklíbl a vstal. „Někoho z nás. Mysleli
si, ţe jim předhodí Hledače.“
Isaac se rozkašlal a Adne mu podala kapesník.
Nastalo nepříjemné ticho.
„To je minulost," prohlásil nakonec Monroe.
„Nechte to plavat. “
Ansel se na něj podíval a pokračoval.
„Čekali jsme tak dlouho, ţe Efron nakonec
poslal několik starších Baneů do lesa. Začali
okamţitě výt. Všichni jsme se tam rozběhli, vlci
i Stráţci. A pak jsem ji uviděl. “
„Flynnovou,“ pronesli jsme se Shayem
najednou.
Přikývl. „Nedokázal jsem na ni přestat civět.
Vůbec jsem nevěděl, ţe bude v lese, a najednou
tam leţela mrtvá a bylo jasný, ţe to má na
svědomí někdo z vlků.“
Podíval se na mě. „Vědělas, ţe je sukuba?“
„Ne, dokud se na nás nevrhla," zašeptala jsem
a vybavila si její křídla, oheň, který chrlila.
„No a pak to začalo," vyprávěl bratr. „Efron a
Lumine vydávali rozkazy. Já se snaţil zůstat s
Bryn, ale kaţdýho z nás popadl někdo ze
starších Baneů. Nechápal jsem, co se děje.
Hodili mě do auta a vyrazili jsme do Vailu."
„Kam do Vailu?" nechápala jsem.
„Do Edenu. Ale ne do klubu. Pod ním má Efron
takový vězení. Tam nás vzali."
„Tak to je přínosná informace," pochvaloval si
Silas.
173
„Coţe?" obrátil se na něj Shay.
„Nevěděli jsme, kde mají Stráţci vězení,"
vysvětlil Monroe. „Mluv dál, Anseli."
„Netušil jsem, proč s náma zacházejí jako s
nepřítelem." Teď uţ se z něj slova řinula o
překot. „Dali mě do cely s Masonem a mám
dojem, ţe Fey zavřeli s Bryn-neviděl jsem je,ale
slyšel jsem je křičet."
Roztřásla jsem se. Shay mě vzal za ruku a já se
neodtáhla.
„Chvíli se nic nedělo." Ansel mluvil tak tiše, ţe
se všichni předkláněli, aby ho slyšeli „Nasadili
nám zvláštní pouta, takţe jsme se nemohli
převtělit, ale to byl teprve začátek."
„Nechali jste si to patentovat nebo co?“ obořil
se Shay na Monroea.
Ten neodpověděl.
„O co jde?“ nechápala jsem.
„Dali ti to samý, kdyţ tě sem donesli," řekl mi.
„Kdyby se probrala, kdyţ jsme byli u ní, byla
by na nás okamţitě zaútočila." Connor pokrčil
rameny. Jinak to prostě nešlo."
Shay chtěl protestovat.
„To je dobrý, Shayi," uklidnila jsem ho.
„A potom přivedli Rena." Zdálo se, jako by
Ansel náš hovor vůbec nevnímal. Byl ztracený,
nebo spíš polapený v minulosti.
Jakmile jsem uslyšela Renovo jméno, vytrhla
jsem ruku, za kterou mě Shay drţel. Ren se
nám snaţil pomoct, lhal kvůli nám Stráţcům.
Čím za to zaplatil?
V duchu jsem znovu slyšela jeho hlas. Tady jde
jedině o lásku.
Cítila jsem jeho dech, dotek jeho rtů. Jeho
objeti předtím, neţ jsem ho opustila.
„Pak to začalo." Ansel se křečovitě otřásl.
„Co začalo?" pobízel ho Monroe jemně.
174
„Tresty," zašeptal. „Přišly přízraky."
„Adne, měla bys odejít," řekl Monroe, oči
upřené na roztřeseného Ansela.
„Ne,“ odmítla, i kdyţ byla bledá jako stěna.
„Proč by tu nemohla zůstat?" zeptal se Shay.
Monroe zaťal zuby. Neodpověděl.
Adne se napřímila. „Přízraky zabily mou
matku."
„Adne, běţ, prosím," naléhal Monroe.
„To je dobrý, Monroe," řekl Connor a vzal Adne
za ruce. „Ona to vydrţí."
Monroe se mračil, ale dál už se nedohadoval.
Ansel pokračoval. „Poprvý přišli do cel s
Lumine a Efronem. Brali nás jednoho po
druhým, ostatní se museli koukat. Někdy
dorazil Emile a starší Baneové. My byli
připoutaní v lidský podobě a oni se na nás
vrhali zuby a drápy. Tak, abychom krváceli, ale
aby nás nezabili. Jindy přišli Stráţci a přivolali
přízraky. Ty byly horší neţ Ochránci. Mnohem
horší. Je to, jako kdyţ vás spolknou a uvězní
uvnitř a vy máte pocit, jako by se vám maso
odchlipovalo z kostí. Jako by vás poţíraly
zaţiva... nekonečně pomalu. Nějakou dobu
jenom řvete. Pak omdlíte. Kdyţ se proberete,
jsou pryč. A za pár hodin se vrátí a začne to
znova. Někdy jsem slyšel křičet Bryn a Fey.
Svěsila jsem hlavu, mučila mě představa Bryn
ovinuté pulzujícími černými chapadly. Adne se
podlomila kolena a Connor ji vzal kolem pasu.
„Vyptávali se vás na něco?“ zeptal se Monroe.
„Co od vás chtěli?"
„Chtěli vědět, kde je Calla. A pořád dokola se
ptali na Sciona. Nevěděl jsem, kdo to má být."
„Mysleli Shaye. To on je Scion," řekla jsem.
Ansel se zachmuřeně usmál. „To uţ vím taky.
Vím, ţe ho chtějí zabít. Něco jsem si dal
175
dohromady z toho, na co se ptali."
„A co Renier?" zeptal se Monroe zvláštně
napjatý.
„Vyvedli nás z cel do velký místnosti. Všechno
tam ve vězení bylo nový a lesklý, asi jako na
operačním sále. Kromě týhle místnosti. Ta byla
stará a tmavá. Jako středověká mučírna. Byli
tam všichni."
„Všichni?" zeptala jsem se.
„Všichni Ochránci, asi stovka, a všichni Stráţci
a jejich přízraky. Dívali se na hromadu z
naskládanejch kamenů, připomínala pódium.
Nebo oltář."
Oltář.
Ach ne, to ne! Prosím, Rena ne.
„Na tom oltáři byl Renier?" Monroeovi se chvěl
hlas, coţ mě překvapilo ještě víc. Zdálo se, ţe
má stejný strach jako já.
„Ne. Stál vedle oltáře s Emilem a mým otcem,"
řekl Ansel a podíval se na mě. „Na oltáři byla
moje matka."
Vyskočila jsem, sotva jsem se ovládala.
„Coţe?!“
Ansel se nepříjemně usmál. „Překvapuje tě to?"
Jak se mě takhle můţeš ptát?" vykřikla jsem.
„Máma s tím přece neměla nic společnýho."
„Ale je to vůdkyně," opáčil tak klidně, ţe mě z
toho zamrazilo. „Měla tě naučit, kde je tvoje
místo."
Moje místo. Všechno, co jsem na svém ţivotě
nenáviděla. Druhý důvod, proč jsem utekla.
Bylo to skoro stejně zlé jako obava, ţe ztratím
Shaye.
„A selhala," dodal šeptem. „Tak to řekla
Lumine. Selhala v plnění povinností."
Sesula jsem se na lavici a ani nevnímala, ţe mě
176
Shay objal „Co jí udělali?"
„Nechali Emila, aby ji zabil, a táta se na to
musel dívat."
Kdyby mě Shay nedrţel, byla bych sjela aţ na
zem.
„Zabili vám mámu?" zašeptala pobledlá Adne.
Connor jí něco tiše šeptal. Po tvářích jí stékaly
slzy, jinak ale ani nehlesla.
„Prohlásili, ţe je to trest pro ně oba. Máma
umřela, protoţe jsi utekla. Táta přišel o svou
druţku."
V hrdle se mi sbíral vzlyk, pro slzy jsem viděla
všechno rozmazaně.
Mou matku. Zabili ji kvůli mně. Co jsem to za
ohavnou zrůdu?
„Takţe vůdce Nightshadeů nechali ţít?"
upřesňoval si Silas. Dělal si poznámky a já
měla sto chutí ukousnout mu prsty, pěkně
jeden po druhém.
„Ţádný vůdce Nightshadeů uţ není," hlesl
Ansel.
Jak to myslíš?" Shay mě k sobě tiskl. Já byla
jako ochrnutá, nemohla jsem se hnout.
„To je další část trestu," odpověděl bratr.
„Stráţci smečku Nightshadeů zrušili. Jedinej
vůdce je teď Emile. Dostal všechny vlky. Efron
s Lumine nám řekli, ţe tak to odteď bude.
Baneové se ukázali jako loajálnější a budou
Nightshadeům nadřazení, dokud ti neprojeví
svou věrnost."
Jak by to měli udělat?" ozval se Ethan.
„Mají ho přivést zpátky," ukázal na Shaye. „To
je nový nařízení. Ochránci dostali rozkaz najít
ho a vrátit Stráţcům. Ten, komu se to podaří,
si získá jejich přízeň. Kdyţ to bude Nightshade,
stane se novým vůdcem a povede svou vlastní
177
smečku."
„Ale to přece nejde," namítla jsem automaticky.
Jako vůdce se musíš narodit, nemůţou tě na
něj povýšit. Dokud ţije náš otec, je vůdcem
Nightshadeů on, ať uţ ho Stráţci uznávají nebo
ne.“
„Pověz to jim," odsekl.
„To by nám mohlo pomoct," zabručel Ethan
zamyšleně. Connor přikývl.
,Jak?“ obořila jsem se na ně. Jak by nám to
mohlo pomoct? Budou nás pronásledovat."
„Mohlo by...“ Connor chtěl něco říct, ale
Monroe ho nenechal domluvit.
„Počkat. Anseli, a co Renier Laroche?"
Ansel dlouze vzdychl. „Nazvali ho zrádcem jako
Callu. Musel si kleknout před oltářem."
„Zabili ho?" zašeptala jsem ochraptěle.
Zavrtěl hlavou a něco ve mně, co umíralo,
znovu oţilo.
„Tak co se stalo?" chtěl vědět Monroe, který se
taky trochu uvolnil.
„Řekli, ţe za jeho zradu můţe Calla. Ţe se
ţenským nedá věřit, protoţe se rodí, aby
sváděly a podváděly. Calla ho podvedla. Jenom
se snaţil zachránit svou vyvolenou, protoţe
věřil, ţe ho miluje."
Věřil, že ho miluje. Zamilovala jsem se do
jiného, ale Ren zůstal mou součástí. Sdíleli
jsme cosi, co jsem nedokázala pojmenovat.
Byla snad i tohle láska? Výčitky mě bodaly
jako tisíce jehel. Odtáhla jsem se od Shaye.
Silas přikývl. „Hm, ano, Evin úděl. To je hezký
detail."
„Silasi, přísahám, ţe jestli ještě něco řekneš,
přerazím ti čelist,“ pohrozil mu Connor.
„Není nic špatnýho na tom, kdyţ se snaţíš
178
pochopit jednání protivníka," ohradil se
povzneseně. „Kdyţ je nebudeme znát, těţko
odhadneme jejich další tah."
„Connore, nech to být," přerušil je Monroe.
„Silasi, ted na to není vhodná chvíle."
Silas něco tiše zabručel, Connor z něj
nespouštěl oči.
„Nasadili na něj přízrak." Ansel se otřásl.
„Takhle dlouho to ještě nikdo nikdy nevydrţel.
Kdyţ bylo po všem, nechápal jsem, ţe je ještě
při vědomí. Řekli, ţe si svůj osud můţe vybrat
sám. Ţe můţe ještě pořád ovlivnit, co s ním
bude."
„A co odpověděl?" zeptal se Monroe.
„Kdyţ ho přízrak pustil, nemohl mluvit. Byl
zázrak, ţe to přeţil. Měl ho o tolik dýl neţ..."
Schoulil se a začal dávit.
Polil mě chlad, jako by všechno ve mně pomalu
zamrzalo. Nekontrolované jsem se třásla.
Moje matka je mrtvá. Rena mučili, a to všechno
jen kvůli mně.
„Odvedli ho." Ansel si otřel sliny. Pokusil se
napít čaje, ale na to se mu příliš třásly ruce.
„Nevím kam, ale jestli jim nedá odpověď,
kterou chtějí slyšet, zabijou ho."
Monroe se tvářil zdrceně. Upřel oči do plamenů
v krbu a zatoulal se v myšlenkách někam
daleko.
„No a pak vzali na oltář mě," hlesl bratr.
Natáhla jsem se přes stůl a chtěla ho vzít za
ruce. Podíval se na mé dlaně a odvrátil se.
Stáhla jsem se zpátky s pocitem nekonečné
prázdnoty.
„Lumine řekla, ţe dětem Naomi Torové se nedá
věřit. Poloţila mi ruce na prsa a já myslel, ţe
mě to snad roztrhne vejpůl. Vyl jsem a pak se
179
najednou moje vlčí podoba vznášela přede
mnou a nakonec vzplála. Hořela, srst se
smaţila. Cítil jsem to, viděl jsem to, jako by mě
upalovali zaţiva. Vlk shořel na popel. Lumine
mávla rukama a ten popel zmizel. A já věděl,
cítil jsem, ţe vlk je pryč. Uţ nejsem nic."
„Být naţivu není nic," řekl Monroe, došel k
němu a poloţil mu ruku na rameno. Jsme
jenom lidi, a přece si myslíme, ţe stojí za to
ţít.“
Jenomţe já nejsem člověk,“ zvolal Ansel. Jsem
Ochránce. Byl jsem Ochránce. Co jsem teď, to
nevím.“
„Můţu tě proměnit zpátky, “ napadlo mě
najednou. „Abys byl zase Ochránce."
„Ne, protoţe mě degradovali." Anselova tvář se
zkřivila v rozčilení. „Říkala to Lumine. Řekla to
všem, ţe se ze mě můţe stát Ochránce jedině
starou magií. Vůdce mě proměnit nedokáţe.
Jsem prokletej."
„Pomůţeme ti," tišil ho Monroe. „Naučíme tě
jiný způsob boje. Nemusíš být vlk, abys byl
silný."
„Tahle válka by uţ dávno skončila, kdyby měli
sílu jenom vlci," dodal Ethan.
Já ale nechci bojovat jinak! Chci se znova stát
vlkem." Ansel upřel na Monroea horečnatě
planoucí oči. „Můţete to zařídit? Vím, ţe taky
pouţíváte magii."
Monroe neodpověděl.
„Říkal jste, ţe mi chcete pomoct," naléhal
zoufale bratr. „A já tohle potřebuju. Callo, ať
mi pomůţou."
„My nevytváříme Ochránce," řekl nakonec
Monroe neoblomně. „Neměníme přirozenost."
„Co to vykládáte, Anselova přirozenost je přece
180
být vlkem! Nepřirozený je to, co s ním udělali
oni,“ namítla jsem.
„To moţná, ale upřímně řečeno ani nemáme
prostředky, jak to změnit. Nezničíme dalšího
tvora, jen abychom Ansela zahojili."
„Proč byste měli ničit dalšího tvora?" nechápal
Shay.
„Museli bychom vzít podstatu jiného vlka
přičemţ to zvíře zemře abychom Anselovi dali,
co potřebuje."
Naskočila mi husí kůţe. „To nechápu."
Silas zvedl oči od poznámek. „Ochránci byli
vytvořeni po letech pokusů, kterýma šli Stráţci
proti přírodním zákonům. Vţdycky měli sklony
měnit přirozenost podle svý vůle.
Ochránci představovali jednu z prvních ukázek
moci, kterou získali spojením s podsvětím.
Vzali zvířata a lidi a celý roky se je snaţili
zkříţit, aby vytvořili dokonalý bojovníky.
Samozřejmě došlo k mnoha nezdarům, jejichţ
následkem byly znetvořený těla tvorů, kteří se
nehodí na tenhle ani na ţádný jiný svět. No a
pak konečně vznikli Ochránci. Jenţe ta jejich
podstata... Jsou hřích proti přírodě. To je
přesně ten důvod, proč Hledači bojují proti
Stráţcům."
Podívala jsem se na něj. „Tys mě právě nazval
hříchem proti přírodě? “
Silas mě přejel pohledem. „Ano, to jsem
udělal.“
„Uţ dost, Silasi,“ napomenul ho Monroe.
Celé tělo mě začalo svědit, štípat, jako by po
mně lezli mravenci. „Opravdu takhle vznikli
první Ochránci?"
Vzpomínala jsem na příběh, který mi vyprávěli,
kdyţ jsem byla malá. První Stráţce-ušlechtilý
181
válečník, zraněný a umírající, jehoţ zachránil
vlk samotář. Stráţce se mu odměnil tím,ţe z
něj udělal vyšší bytost. Vzniklo mezi nimi
pouto věrnosti a vzájemné náklonnosti, které
není moţné zlomit.
„Ano. Vyprávěli vám snad místo toho nějakou
líbivou báchorku?" ušklíbl se Silas. Očividně
by rád dodal ještě něco, ale Monroeův pohled
ho umlčel.
„Další lţi," hlesl Shay. Napadlo mě, jestli
nelituje, ţe jsem ho proměnila, kdyţ ted zná
pravdu ţe náš druh nevznikl jako odměna za
věrnost, ale násilným překrucováním zákonů
přírody. Ţe to byl jeden z mnoha děsivých činů,
které mají Stráţci na svědomí.
„Callo, musíš něco udělat," zašeptal Ansel. „I
kdybys nemohla pomoct mně. Neţ mě vyhodili,
Lumine řekla, ţe totéţ čeká i zbytek smečky,
jednoho po druhým. To nesmíš dovolit. Je to
tvoje smečka."
Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo,
nemohla jsem dýchat. Co si počnu? To, co jsem
udělala, zničilo můj svět. Moje matka je mrtvá,
z bratra zůstala hromádka neštěstí. A kvůli
čemu? Jsme sice se Shayem v bezpečí, ale
prospělo to někomu? Moc Stráţců se nijak
nezmenšila. Rozbolela mě hlava, jak jsem se
úporně snaţila najít nějaké řešení.
„To nedovolíme."
Zvedla jsem hlavu. Monroe se tvářil zarputile.
,Jak přesně si to představuješ?" zeptal se ho
Isaac a ohlédl se na Connora.
„Přesně tak, jak jsem řekl," ujistil ho a podíval
se na mě. „Zachráníme tvou smečku."
182
PATNÁCT
Myslela jsem, ţe uţ mi nemůţe být větší zima,
ale kdyţ to Monroe vyslovil, jako by se v
místnosti ochladilo.
Shay si odkašlal. „A jak byste to chtěli udělat?"
Monroe neodpověděl.Shay se na mě záměrně
nedíval. „Nerad to říkám, ale Ren věděl, co
riskuje, kdyţ se rozhodl nám pomoct. Byla to
dobrovolná oběť.“
„Oběť?" Nenáviděla jsem to slovo, které se mi
neustále pletlo do ţivota. Matku obětovali.
Bratr si myslí, ţe by mu bylo líp, kdyby ho taky
zabili. Nemohla jsem snést pomyšlení, ţe by se
měl Ren brzy připojit k obětem, které mám na
svědomí kvůli tomu, ţe jsem zachránila Shaye.
„Ne. Ren není oběť. Dojdeme pro něj.“
Ansel přikyvoval, i kdyţ se přitom neuroticky
kolébal. Shay se na mě ani nepodíval.
„Chceš jít do Vailu?" vybuchl. „Nechat se zabít?
Jen se koukni, jak dopadla vaše poslední
výprava!"
„Shayi," napomenul ho Monroe, „nemůţeme
mladé vlky nechat Stráţcům, to by byla
bezcitnost. Můţeme jich zachránit aspoň pár -a
s nimi i plánované spojenectví."
,Já přece nejsem bezcitný," bránil se Shay. „Ale
tohle je válka. Sami mi pořád dokola
opakujete, ţe válka s sebou nese oběti."
Monroe upíral oči na Ansela. Jsou to ještě děti.
To je něco jiného."
„Děti?" Shay se nepříjemně zasmál. „Mluvíme
tu o druhém vůdci. Vím, ţe Calla je mladá, ale
rozhodně není ţádné dítě, a Renier Laroche
zrovna tak. Věděl, co dělá. Tím to hasne. “
183
„Jak to můţeš říct?" obořila jsem se na něj.
„Hrozí mu smrt jedině proto, ţe se nás snaţil
zachránit!"
„Konstatuju fakta,“ opáčil chladně. „Jestli
půjdeme do Vailu, bude to krveprolití.
Nemůţeš takhle riskovat. Nedovolím ti to.“
„Ty mi to nedovolíš? Kdo si myslíš, ţe jsi?" Krev
mi vřela v ţilách a zuby jsem měla tak ostré, ţe
jsem si o ně pořezala jazyk.
Otočila jsem se na Monroea. „Nemůţeme ho
tam nechat!"
Vzal mě za ruku. „Nenecháme, Callo, máš moje
slovo."
„To je přece nesmysl," rozkřikl se Shay. „Co by
mohlo ospravedlnit takovou sebevraţednou
misi?"
„Miluje Callu,“ pronesl Monroe tiše. „Uţ jednou
pro ni riskoval ţivot, aby ji zachránil. Nezradí
ji. Umře pro ni."
Moje výčitky byly ostré jako nůţ. Shay zaklel.
„To přece nemůţete vědět," prohlásil, pěsti
zaťaté. Je to Ochránce. Viděl jsem, co dokáţou.
Četl jsem jejich dějiny. Následovali Stráţce bez
váhání kolik staletí. Ren je jedním z nich."
Monroe se zatvářil přísně. „Není to jenom
Ochránce. Je to Corrinin syn. Změnila názor a
on ho změní taky."
„Corrine je mrtvá," zasyčel Shay. „Zapomeň na
svou romanci, starče."
Ozvala se rána. Monroe ho dobře zasazeným
úderem poslal k zemi. Adne se k němu spěšně
shýbla. Ethan se postavil vedle Monroea. Tvářil
se neproniknutelně.
„No tak, tati," domlouvala otci Adne. Zřejmě ji
to hodně rozrušilo, jinak mu vţdycky říkala
Monroe. „Měj rozum. Shay má strach o Callu.
184
Taky ji miluje."
Čím dál lepší. Tohle bylo poprvé, kdy uznala
Shayovy city ke mně. Asi mě to mělo uklidnit,
ale dostala jsem na Shaye příliš velký vztek. I
kdyby to bylo z lásky, nemá právo bránit mi,
kdyţ chci zachránit svou smečku.
„Je vidět, ţe teď uţ se na ničem nedohodneme,"
zabručel Shay a zamnul si tvář. Adne mu
pomohla vstát.
„Promiň." Monroe zavrtěl hlavou, oči upřené na
svou pěst.
Connor se po nás rozhlédl a vstal. „Tak hele, to
poslední, co potřebujeme, je rozkol ve vlastních
řadách. Stojíme všichni na stejný straně."
„Tak to je překvapení," zabručel Shay.
„Klídek, pane vyvolený," ušklíbl se Connor.
Jestli chceš váţně věci změnit a udělat něco
pro to, aby bylo na světě líp, musíme
Ochráncům pomoct. Jejich ţivot je peklo.
Musíme je odtamtud dostat. Navíc má Monroe
pravdu, i těch pár by nám mohlo bodnout.
Někde začít musíme."
Monroe přikývl.
„Ethane," obrátil se na Hledače Shay, „zastaň
se mě alespoň ty."
„Vím, ţe jseš Scion a tak dál, kluku," řekl
Ethan, „ale podle mě má pravdu Monroe a ta
vlčice. Musíme tam, a to co nejdřív."
„Tvůj podpis petice za práva Ochránců jsem
rozhodně nečekal," uchechtl se Connor.
Ethan se usmál, pak zalétl pohledem k
Anselovi, který se schoulil do sebe a vypadal
nevýslovně ţalostně. „Moţná jsem je odhadoval
špatně."
„A jak si představujete, ţe jim pomůţeme, aby
nás to nestálo ţivoty?" zeptal se Shay.
185
Srdce se mi málem zastavilo, kdyţ se všichni
podívali na mě. Ale promluvila Adne.
Já se o to postarám."
„Coţe?" Monroe se na ni poplašeně otočil.
„Odvedeme je potají, těsně před úsvitem. Tím
pádem máme ještě pár hodin na přípravu.
Půjde jenom malý oddíl. Otevřu vnitřní
průchod."
„To ne." Monroe zbledl.
„Kaţdý tkadlec musí předvést, ţe dokáţe
vytvořit vnitřní portál, aby získal pověření.
Zvládla jsem všechny zkoušky, máš moje
papíry. Dokáţu to.“
„O co jde?“ zeptal se Shay.
Ethan se na Adne usmál. „Chytrá holka.“
„Ne," řekl Monroe znovu a přistoupil ke své
dceři. „Vnitřní portál slouţí jenom pro nouzové
případy. Nemají se pouţívat k útoku.“
„Co je vnitřní portál?" chtěla jsem vědět.
Adne začala nadšeně vysvětlovat: „Vede do
míst, která tkadlec neviděl. Musíš ho otevřít na
základě vlastní představy toho místa nebo
podle náčrtku. V tomhle případě nám to
poskytne moment překvapení, a přesně to
potřebujeme," dodala k Monroeovi.
“Je to proti protokolu," protestoval. „Nedovolím
to."
„Ten protokol je pitomost," opáčila. „Můţu
dostat oddíl dovnitř a ven. Jiná cesta není."
Zatvářila se vzdorně. „Stuarta a Kylea to mohlo
zachránit."
Monroe zamţikal, neřekl však nic.
Connor jí poloţil ruku na rameno. ,Je to
celkem riziko, holka. Zvládneš to?"
Přikývla, zato Monroe zavrtěl hlavou. „Zakazuji
další hovor na tohle téma. Prostě to nepřipadá
186
úvahu. Prioritou kaţdého oddílu je chránit
tkalce."
Adne se jízlivě zasmála. Ještě před malou chvílí
jsi byl ochotný vykašlat se na předepsaný
postup. Tady nejde o protokol, ale o mě. Dej s
tím pokoj, Monroe. Nabízím ti jedinou
schůdnou strategii a ty to víš."
Hleděl na ni přimhouřenýma očima.
„Prosím, já to zvládnu. Nech mě jim pomoct."
Ethan to nevydrţel. „Má pravdu, jedině takhle
by to mohlo vyjít, i kdyţ to asi bude stejně
průšvih."
„Musíme vybrat hodně malej oddíl,"
konstatoval Connor.
„Jak malej?" zeptal se Shay. „Teda kdyţ
nepočítám nás, co jsme tady."
„Ty nejdeš,“ usadil ho Connor. Jsi Scion.
Kdyby tě dostali, je po nás.“
Monroe ztěţka vzdychl. „Scion nepůjde. Adne,
můţeš otevřít portál blízko Edenu, ale ne
uvnitř."
„Ale to moţná nebude stačit," namítla.
„Udělat průchod přímo do klubu by byla
sebevraţda. Hrozí velké riziko, ţe prohrajeme a
tkadlena i portál padnou do rukou nepřítele.
Navíc jsme se teprve teď dozvěděli, kde přesně
to vězení je. Šla bys úplně naslepo, a to já
nedovolím. Buď naproti přes ulici, nebo v té
zadní uličce. Odtamtud udeříme, vytáhneme je
z vězení a rychle zmizíme."
„Kdo půjde?" zeptal se Shay. Nevypadal
spokojeně, ale vztek uţ ho přešel.
„Jenom dobrovolníci," odpověděl Monroe.
„Tohle není mise, kterou by nařídil Šíp. Je to
osobní. Nebudeme se vracet na akademii. Útok
začne hodinu před svítáním. Ten, kdo půjde,
187
by si měl do té doby trochu odpočinout a
připravit se."
Ethan si odkašlal. Já jdu."
Nevěřícně jsem se ušklíbla, nemohla jsem si
pomoct.
Chladně se na mě usmál. „Moţná tě nemám
rád, vlčice, ale je mi líto, ţe jsem málem zabil
tvýho bráchu. Navíc ty hajzlové zabili mýho.
Rád bych jim to dal seţrat... třeba tím, ţe jim
vyfouknu vězně před nosem."
Monroe se zamračil, ale Ethan jen pokrčil
rameny. Jak jsi říkal, Monroe, tohle je osobní."
„Dobře, Ethane, takţe půjdeme ty a já."
,Jenom dva?" zíral Shay. „Chcete jít jenom
dva?"
„Ne," usmál se Monroe a otočil se na mě.
„Bereme s sebou vůdkyni Ochránců. To by
mělo k tajnému osvobození vězňů stačit."
„Callu ne,“ zvolal. „Vţdyť ji chtějí zabít, je to
nebezpečný!"
Vyskočila jsem a vycenila na něj zuby.
„Nezapomněl jsi náhodou, kdo jsem?
Nepotřebuju, abys mě chránil!"
Kdyţ se na mě podíval, rozčilení mě opustilo.
Jeho oči byly plné strachu a lásky.“Já vím."
„Musí nám pomoct najít smečku," podotkl
Monroe. „Bez ní to nepůjde."
Shay svěsil ramena, ale přikývl.
Já jdu taky," ozval se najednou Connor. Jestli
to bude poslední mejdan, tak si ho rozhodně
nenechám ujít."
„Domluveno," řekl Monroe. „Silasi?"
„Copak?" Písař se soustředil na své poznámky.
„Můţu ti důvěřovat, ţe to neohlásíš Anice?
Aspoň prozatím."
Silas dál psal, ale přikývl. „Navrhuju dohodu.
188
Zjistěte, jak dostali Granta, a já nepoběţím za
Šípem. Zpráva,
kterou mám, je prozatím
dost ubohá."
„Děkuju," řekl Monroe. „Ethane, probereme si
taktiku. Isaaku, mohl bys tomuhle mládenci
udělat něco k jídlu? Connore..."
Jdu na to," skočil mu do řeči Connor a vyrazil
ke dveřím. Ohlédl se na Adne, Shaye a mě.
„Tak pojďte, sám to všechno nepoberu."
Podívala jsem se na Ansela, ale ten se jen třásl
a upíral oči na své dlaně. Bude lepší nechat ho
chvíli na pokoji. Chtěla jsem mu pomoct, ale
chystala jsem se do boje a k tomu je potřeba
soustředění. Jen pohled na něj mi rval srdce.
Viděla jsem, jak je zlomený, navíc mě pokaţdé
zasáhla představa matčina krvácejícího těla na
oltáři. Spolkla jsem ţluč, která mi stoupla do
krku, a zvedla se. Adne uţ vycházela z
kuchyně.
„S čím chceš pomoct?" zeptal se Shay
„Se zbraněma." Connor se zazubil a vyšel ze
dveří.
189
ŠESTNÁCT
„Se zbraněma?“ Shay následoval Connora do
výcvikové místnosti.
„Běţ prostě za ním,“ zaúpěla Adne. „Chlapi a
jejich hračky. Člověk by čekal, ţe z toho časem
vyrostou.“
„Copak nemá dva meče?" nechápala jsem.
„Právě ţe jenom dva," opáčila ironicky.
„To mu nestačí?" zeptal se tiše Shay.
Na druhé straně místnosti byly úzké dveře.
Connor je odemkl a vešel, my za ním. Uvnitř
byla úplná tma, místnost neměla ţádná okna.
V hlavě mi začalo podivně hučet.
„Au!" vykřikl Connor. „Krucinál, Silas asi zase
nechal leţet na podlaze výcvikovou příručku.
Kde je to pitomý světlo...?"
„Tady," zavolala Adne a vzápětí ozářila místnost
obyčejná holá ţárovka.
Ohromeně jsem se rozhlíţela, Shay hvízdl.
Všechny čtyři stěny pokrývaly od podlahy ke
stropu zbraně: zahnuté meče různé délky,
některé velké jako dospělý člověk, dýky se
zakřivenou nebo zubatou čepelí, jednostranné
a oboustranné sekery, palcáty, tyče, dřevcové
zbraně. Všechny se i v tom mizerném osvětlení
leskly.
Místnost pulzovala starou magií, která sálala z
očarovaných zbraní, vzduch jako by vibroval.
Byla to další nepříjemná připomínka, ţe
Hledači se celý ţivot snaţí zdokonalovat v
zabíjení Ochránců. Záhy mě rozbolelo rameno,
svaly jako by se rozpomněly, co tyhle zbraně
dokáţou.
„Co jsem říkal?" Connor kopl do několika spisů
190
na podlaze. „Kdyţ Silas tak ţere kníţky, proč je
nechává všude válet?"
„Silas sem chodí cvičit?" Pořád jsem si
prohlíţela zbraně, ale představa písaře s
některou z nich mi připadala absurdní.
„Myslela jsem, ţe písař nebojuje."
„Ne, ale všichni Hledači se cvičí v boji. Kaţdej z
nás si musí odslouţit svoje na základně,"
zabručel Connor. „Dokonce i písaři, včetně
budiţkničemů."
„Není budiţkničemu, jenom zapomíná," zastala
se Silase Adne. Došla ke štaflím, ze kterých se
dalo dostat ke zbraním vysoko na stěně. „Tak
co chceš?"
„Vezmi krátkej meč," instruoval ji, „a taky
nějaký katary."
„Jsi tak průhlednej," ušklíbla se a začala
sundávat zbraně. Klasický krátký meč jsem
samozřejmě poznala, zato zvláštní dýky se
širokou čepelí jsem viděla poprvé.
„Mám ve svejch preferencích jasno," zazubil se
a zachytil meč, který mu hodila.
„Kolik zbraní nosíš najednou?" vyptával se
Shay, kdyţ Connor převzal další dvě tlačné
dýky.
„Jak kdy. Ideální je asi šest, moţná sedm."
„Ethan s Connorem si myslí, ţe jejich muţnost
je přímo úměrná mnoţství ocele, co mají pod
kabátem," utrousila Adne. „Asi si tím něco
kompenzujou."
„Tak hele!" ohradil se Connor.
„Jednou soutěţili v tom, kdo toho najednou
pobere nejvíc," dodala.
„Kdo vyhrál?" zeptala jsem se.
,Já,“ pochlubil se Connor. „Dvacet dva."
„Fakt?" Shay povytáhl obočí. Prohlíţel si zbraně
191
různých velikostí a tvarů.
„No výborně." Adne obrátila oči v sloup.
„Vypadá to, ţe máte dalšího konkurenta."
Connor zavrtěl hlavou. „Nedoporučoval bych ti
to, Shayi Jakmile překročíš patnáctku, všude
tě to bodá a píchá, kdykoli se pohneš."
„Budu na to myslet,“ zazubil se.
„Navíc Connor podváděl,“ ozval se Ethan, který
se opíral o
zárubeň. „Poinardy se mezi
pořádný zbraně nepočítají."
„Stačí s ním bodnout do oka nebo do krku a je
po tobě,“ odtušil Connor.
„Stejně je to holčičí nůţ.“
„Určitě tím nechceš holky podceňovat,"
varovala ho Adne. „To by totiţ mohlo ohrozit
tvoje zdraví."
Jasně ţe ne, podceňuju jenom Connora."
„Máš vztek, ţes prohrál," ušklíbl se Connor a
nastavil čepel meče světlu. „Potřebuje naostřit."
„Měl by ses o svý zbraně líp starat," prohlásil
Ethan a zaměřil se na Adne. „Takţe tohle je
dnešní čekárna?"
„Vypadá to tak. Potřebuješ víc šípů? Co takhle
cvičný terč, aspoň si ukrátíme čekání."
„Ty všechno víš," zazubil se.
Adne snášela další zbraně a Ethan se
prohraboval v bednách. Shay toho vyuţil a s
rukama v kapsách popošel ke mně.
„Mrzí mě, co jsem předtím řekl."
Zatínala jsem zuby, abych se na něj neutrhla.
„Prostě tě nechci ztratit."
Přikývla jsem, přesto jsem se na něj
nepodívala. I kdyţ to bylo z lásky, jeho slova mi
hnula ţlučí. Nezaslouţila jsem si je, ani Ren.
Představila jsem si Shaye a vůdce Baneů.
Dokáţou vůbec někdy bojovat bok po boku?
192
Po očku mě pozoroval. Pak zavrtěl hlavou a
vzdychl.
„Co je ti?" zeptala jsem se a spolkla zbytky
hněvu.
„Ale nic, jen tak přemýšlím."
Upřel na mě oči a znovu vzdychl. „Takţe on se
vrátí."
„Kdo?" zeptala jsem se roztrţitě a přitom
sledovala, jak Connor máchá zbraněmi.
„Ren," odpověděl Shay a já okamţitě
zpozorněla. „Teda jestli to vyjde. Bude tady, s
náma."
Odvrátila jsem se.
Ren.
Ren bude tady. Polilo mě příjemné teplo při
představě, ţe bude v bezpečí. A u mě.
„Co to pro nás znamená?“- naléhal.
„To nevím," odpověděla jsem po pravdě a chtěla
si jít prohlédnout smrtící výzdobu stěn.
Popadl mě za ruku. „Počkej.“
Otočila jsem se k němu. „Nechci o tom mluvit,
Shayi,“řekla jsem tiše. „Teď musím myslet na
důleţitější věci, jako třeba jak nezařvat."
„Nemusíš mluvit, stačí, kdyţ mě budeš
poslouchat."
Vzal mi hlavu do dlaní.“Je mi jedno, ţe tu
bude. No dobře, to není tak docela pravda,
stačí si představit, ţe bude blízko tebe, a mám
pocit, ţe zešílím. Nedokáţu normálně uvaţovat,
vnímám jenom vlka v sobě. Taky proto jsem
řekl..."
Z hrdla mu vyšlo tiché zavrčení, v jeho očích se
mihl vlčí stín. „No to je jedno. Přísahám, ţe
chci smečce pomoct. A nepřeju si, aby se
Renovi stalo něco zlýho... aspoň většinu času.
Jde mi jenom o tebe a o mě. Od tý doby, co
193
jsme sami, se všechno změnilo, nebo v to
aspoň doufám."
Nemohla jsem se na něj podívat. Srdce jako by
mi naráţelo do hrudníku ve snaze uniknout
před tím rozhovorem.
„Nejsi ve Vailu," pokračoval. „Tady to funguje
jinak. Porvu se o to, abys byla se mnou."
Opravdu je všechno jinak? Uţ jsem sama
nevěděla, jaká pravidla platí a kde je vlastně
moje místo.
„Shayi..." Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale
vzal mě kolem pasu a nepustil.
„Řekni mi, ţe o to nestojíš, a dám si odchod."
Sklonil se ke mně, aţ se dotýkal rty mé tváře.
Hrdlo se mi svíralo. Chtěla jsem mu říct, ţe ho
miluju. Byla to pravda. Milovala jsem ho tak,
jak jsem to dřív nepovaţovala za moţné, dokud
mi nevpadl do ţivota. Zaslouţil si to vědět,
získat nějaké ujištění, ţe jeho city plně opětuji.
Jenţe já uţ si nevěřila, zvlášť po tom, co
vyprávěl Ansel. Těm,které jsem milovala, jsem
přinesla jenom smrt nebo mučení.
Moji matku zabili. Má smečka zůstávala v
nebezpečí, bratra zmrzačili tak, ţe se
nenáviděl. Všechno to byla moje vina. Jak jsem
mu mohla něco říct? Kdykoli jsem se sama k
něčemu rozhodla, všem to jenom ublíţilo. Co
jsem mohla Shayovi nabídnout, kdyţ jsem
zatím všem přinesla jenom utrpení?
„O čem si to tam vy dva špitáte?" zavolala Adne
ze štaflí. „Tumáš, chytej!"
Hodila Shayovi meč. Trhla jsem sebou, zato on
v klidu udělal krok vpřed a jílec chytil.
„Na co to je?“ zeptal se. „Stejně tam nejdu."
„A co budeme dělat, neţ nás Monroe zavolá?"
,Já určitě neusnu," prohlásil Connor. „Nemáš
194
chuť na bitku, Shayi? Sice nejdeš, ale párkrát
máchnout mečem pro zábavu můţeš, ne?"
„Moţná."
„Chceš taky něco, Callo?" zeptala se Adne a
mávla ke stěně se zbraněmi.
„Ne, díky," odmítla jsem a prohlíţela si záplavu
lesknoucích se seker, mečů a dalších zbraní, z
nichţ některé jsem ani nedokázala pojmenovat.
„Raději si vystačím s přirozenou výbavou."
„A ţe ji máš pořádnou," udělal na mě Connor
oči.
Usmála jsem se a předvedla mu přitom ostré
zuby. Rázem ho to veselí přešlo.
Zato Ethan se rozesmál. Poprvé jeho smích
patřil mně. „To sedlo."
Shay potěţkával meč v ruce, pak jím máchl a
zkusil výpad.
„Tak co ty na to?" řekla Adne a došla k němu.
„Nevím," odtušil zamyšleně. „Škoda ţe nemám
ponětí, co bude zač ten kříţ.
Bylo by fajn cvičit s něčím podobným."
„Nic podobnýho neexistuje," ujistil ho Connor a
vrhl dýky proti cvičné figuríně. Všechny se jí
zabodly do prsou. Obrátil se mi ţaludek.
Kde asi tyhle čepele skončí, až vpadneme do
Edenu? V srdcích vlků, které znám? Po jejichž
boku jsem dřív bojovala?
„Asi ne.“ Shay upíral oči na stěnu. „Nic z toho,
co je tady, se mu nevyrovná, tak mě napadlo,
jestli má trénink s nima vůbec smysl.“
„Přestaň uráţet naše zbraně, Vyvolený,“ ohradil
se Connor a začal před sebou rychle krouţit
dvěma zahnutými meči. Ucouvla jsem o pár
kroků od toho smrtícího tance, při němţ se
Connor ani nezapotil. „Nejsou zas tak špatný.“
195
„Určitě ne," zasmál se Shay, „chtěl jsem říct...“
Pak rozhodil rukama. „Nebo radši nic.“
Já vím, cos chtěl říct,“ zazubil se Connor.
„Trénink ti neuškodí, i kdyţ to nebude s
nejsvětějším kříţem. Jestli tě jeden na jednoho
nudí, co kdybys to zkusil proti dvěma?"
Shay se podíval na něj, pak na Adne. „Moţná."
„Neprovokuj, Connore," napomenula ho Adne a
zavrtěla hlavou. „Kašli na to, Shayi, nemusíš
bojovat s náma oběma, to by bylo dost
praštěný."
„Promiň, ale stojí většinou nepřátelé jeden za
druhým a čekají, aţ na ně přijde řada?"
nadhodil Connor.
„Connore." Adne dala ruce v bok.
„To je fakt," usoudil Shay. „Můţem to zkusit."
„Váţně?" ujistila se Adne, ale na rty se jí dral
úsměv.
Jo," zazubil se Shay. „Hoď mi ještě jeden meč."
„Ať si zkusí curugi," navrhl Connor. Jeho jílec
trochu připomíná Haldis."
„Fajn." Adne se vrátila ke stěně a natáhla se
pro úzký, mírně zakřivený meč.
„Co si vybere má paní?" zeptal se Connor.
Leţérní otáčení meči dokazovalo, jak dokonale
své zbraně ovládá.
„Zkusíme, jak zvládne ťie-pien," rozhodla Adne.
„Ať má nějakou změnu."
„Řetězovej bič?" odtušil Connor. „To není blbej
nápad."
„Shay to s bičem umí." Zachvěla jsem se, kdyţ
jsem si vybavila temný les a jedovatý úsměv
Flynnové, její řev, kdyţ jsem jí uhryzla paţi, a
Shaye, který jí vytrhl stínový bič a vzápětí ho
pouţil proti ní.
„Je vůbec něco, co ti nejde?" usmála se oslnivě
196
Adne. Zaryla jsem nehty do dlaní, abych jí
neskočila po krku.
„Golf," odpověděl. „Na ten nemám trpělivost."
Ozvalo se svištění, jak rozčísl vzduch čepelemi.
Adne si protáhla šíji a začala postupovat k
němu. V kaţdé ruce svírala dřevěnou násadu
biče ze sedmi kovových článků. Na konci obou
bičů byl ostrý hrot. Působily děsivě a Adne jimi
ladně máchala tak, ţe vypadaly jako ţivé.
„To jsou biče?" zeptal se Shay, oči upřené na
svíjející se kov. Já sama rozhodně nikdy takový
bič neviděla.
,Jsou,“ ujistila ho a trhla zápěstím. Stříbrné
články vystřelily a hrot se vzápětí zabořil do
hrdla cvičné figuríny.
„Ty jo,“ vydechl uznale a ucouvl.
„Nejsou špatný," řekla Adne a bič vyprostila.
„A co je tohle?" zeptala jsem se, kdyţ si Connor
připnul k opasku krátké čepele.
„Jen se ke mně přibliţ s těma svýma velkýma
zubama a já ti to předvedu."
Ethan se uchechtl a zvedl kuši. „Nikdy jsem
nepochopil, proč máš rád katary."
Vypálil s ohromující rychlostí čtyři šípy do
figuríny.
Shay došel k terči.“Jak to děláš, ţe umíš střílet
tak rychle? Já vţdycky povaţoval kuši za
pomalou zbraň. Silnou, ale pomalou.“
„To moţná evropský kuše," řekl Ethan a šel
vytahat šípy z figuríny „Tahle vychází z
čínskejch modelů. Vyrobili ji tak, aby byla
hlavně rychlá. Má zásobník, ze kterýho se po
kaţdý ráně nabije další šíp."
Přitiskla jsem dlaň na prsa. Aţ moc dobře jsem
si pamatovala, jak rychlé jsou Ethanovy šípy.
Podíval se na mě a přikývl. „Kdyţ nedokáţeš
197
zasáhnout Ochránce rychle a několikrát po
sobě, je z tebe mrtvola."
Connor si ho odmítavě změřil. „Mě by to
nebavilo."
„Tupá síla není jedinej způsob, jak se dá
bojovat," podotkl Ethan.
„Blbost, nechceš si umazat ručičky," opáčil
Connor a vytáhl z opasku kataru. Sevřel
rukojeť, která vedla souběţně s krátkým
širokým ostřím.
„Spíš brodit se v krvi,“ podotkla Adne, oči
upřené na kataru.
Connor na ni úkosem pohlédl a vytáhl další.
Bez varování skočil, ve skoku popadl figurínu a
vzápětí přistál v podřepu za ní.
Shay uznale hvízdl, kdyţ si prohlíţel hluboké
zářezy, které Connor figuríně zasadil.
„Nindţa,“ utrousila jsem.
Shay se na mě nepatrně usmál.
„Představení skončilo," smál se Ethan. „To sis
nevšim, ţe uţ byla mrtvá?" Zamával šípy, které
z figuríny před chvílí vytahal.
„Dneska se nemáte předvádět vy dva," podotkla
Adne.
Jak to?"
„Shay se potřebuje procvičit." Adne trhla bičem
tak, ţe se svinul a zase rozvinul jako kovový
had.
Shay se trochu nesvůj poškrábal na krku.
„Moţná to není zas tak dobrej nápad."
„Ale no tak," odbyl ho Connor. „Ty to zmákneš.
Potřebuju vypustit páru, neţ za pár hodin
vyrazíme na tu šílenou akci."
„To chápu." Shay se protáhl. „Taky jsem trochu
nervní."
Ethan se zasmál.“Jen se neboj, budu dělat
198
rozhodčího a dám bacha, aby na tebe
nezkoušeli levárny."
„Vůbec nejsi vtipnej," ušklíbl se Connor a
vyměnil katary za své meče.
„Můţeme?" zeptala se Adne.
.Jasně," zazubil se Connor.
Shay přikývl a sledoval Hledače, kteří kolem
něj začali pomalu krouţit. Viděla jsem, jak mu
vystouply ţíly na krku Adne zaútočila jako
první, její biče vylétly nízko při zemi. mířily mu
na kotníky. Shay se jim bez problémů vyhnul,
jako by skákal přes švihadlo. Jen co přistál na
zemi, provedl výpad
Connor. Jeho meče uţ se neotáčely v leţérním
stylu, teď kmitaly takovou rychlostí, ţe se mi
skoro rozmazávaly před očima.
Chtěla jsem přiskočit, instinkty mi velely
vrhnout se mezi ocel a Shaye. Mé tělo volalo po
krvi. Měla jsem pocit, ţe se snad zadusím, jak
jsem se snaţila potlačit vlka v sobě, který se
chtěl vyprostit z vězení v lidském těle. Jenţe
jsem do boje nemohla zasahovat. Shay to
potřeboval. Přišel čas, aby Scion bojoval sám.
Netušila jsem, jak těţké pro mě bude jen
přihlíţet. Couvala jsem ke zdi, vzápětí jsem
sebou trhla, kdyţ mě do zad bodly ostny
palcátu, který visel na stěně.
Shay upíral oči na Connora. Jejich meče se
střetly, místností se rozlehlo zařinčení ocele.
Adne se mezitím přikradla k Shayovi zezadu.
Její biče vylétly k jeho nechráněným zádům.
Zatajila jsem dech, kdyţ najednou přinutil
Connora sklopit meče a vymrštil se do
vzduchu. Přeskočil Adne a přistál hned za ní.
Connor vykřikl a vrhl se k zemi. Jen tak tak se
mu podařilo vyhnout ostrým hrotům bičů.
199
Shay popadl Adne zezadu kolem pasu, přitáhl
ji k sobě a přiloţil jí čepel meče k hrdlu.
„Vzdáváš se?“
Vypadala šokovaně. Polkla a opatrně přikývla.
„Do prdele.“ Connor se se smíchem zvedl na
nohy. „Uţ to chápu. Scion je Vyvolenej, protoţe
má oči i vzadu. Stačilo by ti ostříhat vlasy a
bylo by je vidět, ţe jo?“
Adne prudce oddechovala. Shay sklonil meč a
usmál se.
„Jak jsi to dokázal?" vydechla.
Totéţ jsem chtěla vědět i já. Ještě nikdy jsem
nic podobného neviděla, ohromilo mě to.
Pokrčil rameny. „Ani nevím. Prostě jsem věděl,
ţe se ke mně blíţíš. Cítil jsem tě za sebou. “
Ethan mlčel, ale vyměnil si s Connorem
významný pohled.
„Tak fajn," prohlásil Connor. Jedna nula pro
tebe. Dva souboje ze tří?“
„Adne?“ zeptal se Shay.
„Tohle uţ se ti podruhý nepovede, “ prohlásila
a škádlivě ho od sebe odstrčila.
„Uvidíme," zazubil se.
Uţ jsem to nedokázala dál snášet. Jejich
urputný souboj i ţertovné naráţky ve mně
vyvolávaly pocit, ţe sem nepatřím. Ţe mě tu
nikdo nepotřebuje a nechce. Jejich síla i smích
se do mě zařezávaly jako ostnatý drát. Jako by
nezáleţelo na ničem, co jsem se dozvěděla.
Moje matka je mrtvá, má smečka padla za
oběť, ale ţivot těch tří vesele běţí dál. Budu
truchlit sama.
Smutek mě vtáhl do temné propasti sebelítosti.
Pomyslela jsem na Ansela. O kolik horší to
všechno musí být pro něj? Zmocnily se mě
výčitky. Nebyla jsem jediná, kdo přišel o
200
někoho, koho má rád. Připravili nás o matku,
ale Ansel ztratil ještě víc. Vzali mu vlka a zničili
ho. Já se moţná trápila, ale zůstala jsem celá.
Pořád Ochránce. Pro něj uţ nebylo cesty zpět.
Nikdo si nevšiml, ţe jsem se otočila a zamířila
ke dveřím. Connor se právě vrhl na Shaye a
zaskočil ho tak, ţe upustil jeden meč.
„Hele!“
„Myslíš, ţe po tom, cos předved, ti dám
varování dopředu?“ zvolal Connor. „Adne, sejmi
ho!“
„S radostí." Zasmála se a vykopla.
Shay se mrštně sehnul a překulil se po
podlaze. „Na to zapomeň!"
Vyklouzla jsem ze dveří, provázená řinčením
ocele.
201
SEDMNÁCT
Z místnosti nahoře nad schodištěm, k němuţ
mě dovedl Anselův pach, do chodby dopadal
pruh světla. Dveře byly pootevřené. Tiše jsem
vstoupila.
„Ty mě zničíš, kluku. “ Isaac si zamnul čelo.
„Co s tebou mám dělat? “
Zaklepala jsem. Isaac se otočil, i Ansel vzhlédl,
jakmile mě ale uviděl, zase sklonil hlavu.
.Jdeš mě vystřídat?" zeptal se Isaac a šel mi
naproti.
Přikývla jsem a sledovala bratra, který seděl na
kraji postele, oči upřené na boty.
„To je fajn." Isaac ztlumil hlas. „Tess je na tyhle
věci mnohem lepší neţ já. Normálně se o hosty
stará ona."
„Nevěděla jsem, ţe jsou tady na základně
loţnice." Rozhlédla jsem se po malé a strohé
místnosti.
„Útočný oddíly někdy potřebujou na splnění
mise několik dnů. Tady bydlí, kdyţ nejsou na
akademii. Taky tu ţijou ţenci."Jasně.
“Jak mu je?" zeptala jsem se.
„Tvrdí, ţe ho nic nebolí, ale je úplně mimo.
Nedokázal jsem ho přimět, aby něco snědl.
Ohřál jsem mu guláš, je na nočním stolku.
Třeba budeš mít víc štěstí."
„Díky, ţes u něj zůstal," řekla jsem.
„V pohodě. Jestli nic nepotřebujete, půjdu
dolů."
„Jasně." Došla jsem k posteli.
Ansel nic neříkal, ale něco svíral v rukou.
„Takţe ty nechceš jíst?“ Ukázala jsem na misku
s gulášem.
202
„Budu jíst, aţ budu mít hlad,“ zamumlal.
,Já u nich jedla a přísahám, ţe to není
otrávený,“pronesla jsem v pokusu o humor.
Nezasmál se. To, co drţel v ruce, strčil do
kapsy. Vypadalo to jako zmačkaný kus papíru.
„Co je to?“
„Nic.“ Zaloţil si ruce na prsou. „Co chceš?“
„Máš toho za sebou hodně,“ řekla jsem, kdyţ
jsem pochopila, ţe nemá smysl pokoušet se o
neutrální téma. „Měl by ses o sebe trochu
starat."
Kdyţ jsem mu chtěla poloţit ruku na rameno,
uhnul.
„Nesahej na mě.“
„Proč? Jsem tak ráda, ţe tě tu mám, Ane.
Stýskalo se mi po tobě.“
Zasmál se, ale vůbec to neznělo vesele. „Fakt?
Kdo by to byl řekl?“
Nedokázala jsem se zbavit bolestného hryzání v
ţaludku, které jeho slova zase probudila.
„Musela jsem odejít."
Mlčel.
„Musela jsem. Chtěli ho zabít."
„Zabili mámu," zašeptal.
,Já vím," zajíkla jsem se. Jenţe tohle měl být
ten obřad. Naplánovali to tak, abych musela
Shaye zabít já."
„Kolikrát mi to budeš opakovat?" zeptal se tiše.
„Stejně to neomlouvá, co potkalo nás. Ty nevíš,
jaký to bylo, tys tam nebyla."
Drásal si nehty zápěstí. Shýbla jsem se k němu
a uviděla rudé šrámy Chytila jsem ho za ruku.
„Přestaň s tím!"
Znovu se dutě zasmál. „Proč bych měl?"
„Moţná jsem tam nebyla, ale vidím, jak moc ti
ublíţili."
203
Otřásl se a chytil se za břicho, jako by se mu
udělalo zle.
„Jako bych pořád cítil, jak to ze mě vyrvali.
Nedokáţu na to přestat myslet."
Ztlumil hlas do šepotu.“Já takhle nemůţu ţít.“
„Anseli, pořád jsi to ty a já tě mám ráda."
Stiskla jsem jeho dlaň ve své. „Prosím,
neubliţuj si.“
Nemohla jsem mu říct, ţe nezáleţí na tom, ţe
ho degradovali. Byla by to leţ. Věděla jsem, co
znamená ztratit vlka.
„Něco s tím uděláme.“
„Udělat s tím něco můţou leda Hledači,"
namítl, „a ty uţ jasně řekli, ţe nechtějí. A
Stráţci..."
„To, co ti provedli, je hrozný, ale nesmíš to
vzdávat. Prosím, buď silný. Kvůli mně. Kvůli
Bryn."
„I kdyby byla ještě naţivu, beze mě jí bude lip."
„To je nesmysl."
„Zaslouţí si někoho, kdo s ní bude sdílet
všechno. Se mnou by nemohla být sama
sebou. Potřebuje Ochránce."
„Ne, nepotřebuje."
Jak to víš?"
„Protoţe takhle to nebylo vţdycky," pronesla
jsem tiše.
„O čem to mluvíš, Callo?" Rozčileně se na mě
podíval. Má pocit, že přišel o všechno, na čem
záleží.
„Zjistila jsem, ţe Hledači a Ochránci spolu dřív
ţili, milovali se." Jemně jsem mu stiskla ruku.
„Nemusíš být vlk, aby tě mohl milovat
Ochránce."
Nevěřícně na mě hleděl.
„Je to pravda. Kdysi dávno jsme byli spojenci...
204
a někdy i víc."
„Kdysi dávno," ucedil a já mu na očích viděla,
ţe se znovu vzdal.
„Ale vím to taky proto, ţe já se zamilovala do
Shaye," dodala jsem rozechvěle. Ještě předtím,
neţ jsem ho proměnila."
Podíval se na mě. Jeho výraz se nakrátko
změnil a před sebou jsem měla znovu svého
bratra.“Já to věděl." Málem se usmál.
„Já vím."
„To asi přece jenom něco znamená." Povzdechl
si. „Řekl jsem ti, ţe bych kvůli Bryn utekl.
Moţná je to všechno moje vina." Koutek úst se
mu zvedl v úsměvu, pak se ale zamračil.
„Milovalas někdy Rena? Myslel jsem, ţe jo.
Chápej, bylo vidět, ţe mezi váma něco je. Šlo
jenom o to, ţe jste oba vůdci?"
Zachvěla jsem se.“Já...“
Před očima se mi míhaly vzpomínky. Renův
smích, jeho tvář, doteky. Ţe miluju Shaye, jsem
si přiznala, teprve kdyţ hrozilo, ţe ho ztratím.
Teď hrozí nebezpečí Renovi. Souvisí snad
potřeba zachránit ho taky s láskou?
A najednou jako by byl u mě a šeptal mi: Tady
jde jedině o lásku. Téměř jsem cítila jeho dech
na tváři.
Kdyţ jsem neodpověděla, Ansel zavrtěl hlavou.
„No to je jedno."
Natáhl se na postel. „Takţe ty jim věříš?" zeptal
se.
„Hledačům?"
„Jo."
„Asi," řekla jsem vyhýbavě. Ne tolik, jak bych
ráda.
„Co bude dál?" zeptal se.“Jestli se ti podaří
najít smečku, co pak?"
205
„Pak pomůţeme Shayovi," odpověděla jsem,
ještě pořád ztracená v myšlenkách na Rena.
„S čím?"
„Zachránit svět."
„A to je všechno?" zasmál se a tentokrát to
znělo opravdově.
„Jasně," usmála jsem se na něj. „Nic víc."
Oba jsme chvíli mlčeli.
V tom tichu se mi zdálo, ţe musí být slyšet, jak
mi bije srdce. „Anseli, měli bychom to zkusit."
„Co?"
„Proměnit tě. Stráţci lţou v jednom kuse, třeba
si vymysleli i tohle."
Polkl. „Fakt si to myslíš?"
Rozhodně jsem o tom nebyla přesvědčená, ale
upřímné jsem v to doufala.
„Pořád lţou," zašeptala jsem.
Otočil se na mě. „Tak dobře.“ Celý se roztřásl.
Kdyţ jsem se převtělila, zkřivily se mu rysy.
Nedovedla jsem si představit, jak pro něj musí
být těţké sledovat mou přeměnu, tak
přirozenou, kdyţ jemu tuhle schopnost vzali.
Posadil se a pozoroval mě. Pomalu jsem
sklopila čenich k jeho předloktí a zastříhala
ušima. Kývl. Kousla jsem ho, rychle a hluboko.
Zatajil dech. Cítila jsem nakyslý pach jeho
strachu.
Převtělila jsem se do lidské podoby a vzala ho
za bradu.
„Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já,
vůdkyně smečky, tě povolávám do sluţby v této
hodině nouze."
Ticho rušilo jen naše oddechování, rychlé a
ustrašené. Čekali jsme. Zavřela jsem oči a
usilovně si přála, aby ze mě vystřelil proud
moci, který by spojil vůdce a člena smečky. Se
206
zavřenými víčky jsem promluvila znovu.
Tentokrát se mi třásl hlas.
„Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já,
vůdkyně smečky, tě povolávám do sluţby v této
hodině nouze."
Nic. Ţádná magie.
Kdyţ jsem oči otevřela, Ansel vrtěl hlavou. Po
tváři mu stékala slza.
„Bellator silv-“
„Přestaň," zasípěl a upřel na mě zarudlé oči.
„Nech toho."
Nevěděla jsem, co říct. Opravdu to udělali.
Anselův vlk byl pryč a já ho nedokázala
přivolat zpátky. Pocítila jsem ke Stráţcům
spalující nenávist, větší neţ kdy dřív.
„Dám ti krev." Zajíkla jsem se a zjistila, ţe i já
pláču. „Pořád krvácíš."
„Ne." Sundal si halenu a ovázal ji kolem rány
na ruce. „Nechci."
„Anseli -"
Natáhla jsem k němu ruku.
„Nechci!" Jeho zuřivost mě ohromila.
Svezl se zpátky na postel. Vztek v jeho tváři
vystřídala prázdnota, která byla snad ještě
děsivější.
„Měla bys jít,“ řekl, oči upřené do stropu.
„Musíš se trochu vyspat. “
„Neodejdu od tebe.“
Sáhl do kapsy a vylovil zmačkaný papír.
„Anseli, co je to?“ zeptala jsem se.
„Dej mi pokoj.“ Hleděl na ten špinavý cár, pak
ho sevřel v pěsti a přitiskl si ji na prsa. „No
dobře, je to od Bryn. Podařilo se mi to schovat
u sebe, kdyţ nás Stráţci rozdělili.“ Musela mu
napsat báseň. Srdce se mi sevřelo, oči mě
pálily. Má u sebe Bryn něco od něj? Můj bratr
207
a má nejlepší kamarádka, jejichţ lásku jsem
chtěla před Stráţci tajit. Moţná by bylo lepší,
kdyby spolu byli utekli. Mohlo by se jim snad
stát něco horšího neţ tohle?
Ansel se odvrátil. „Uţ běţ.“
Zůstala jsem schoulená na kraji postele. Kdyţ
mě jeho pravidelné oddechování přesvědčilo, ţe
usnul, natáhla jsem se vedle něj, opatrně,
abych se ho nedotkla, a dívala se, jak spí. Po
nějaké chvíli začal vydávat zvuky, tiché kníkání
jako nějaké mládě, které trpí bolestí. Chvěl se a
třásl, ale neprobudil se.
Nakonec jsem usnula i já, ukolébaná tichým
nářkem jeho nočních můr.
208
OSMNÁCT
„Callo," zašeptal Shay a jemně mnou zatřásl.
Jeho hlas mě vytrhl ze snů, v nichţ mě
pronásledovaly zmučeně výkřiky a temně stíny.
Na okamţik jsem se nemohla rozpomenout,
kde to jsem. Vnímala jsem pouze Shayův vřelý
hlas a cítila jeho příjemný pach. Začala jsem se
k němu natahovat, dychtivá jeho blízkosti.
Tvářil se nechápavě, kdyţ jsem ho pohladila po
tváři. „Poslali mě, abych tě probudil. Je čas."
Sladkost té chvíle rázem zapudil chladný
závan. Uţ jsem věděla, kde jsem a k čemu se
chystám. Protřela jsem si oči a rychle se
posadila. Ansel se zavrtěl. Naštěstí se
neprobudil, ale dál mumlal a vzdychal ze sna
jako celou noc. Ještě víc mě sklíčilo, kdyţ jsem
se rozpomněla, jak jsem se mu snaţila pomoct,
ale nevyšlo to.
„Tak pojď, ostatní uţ čekají dole," pobízel mě
Shay.
Tiše jsme vyšli z pokoje.
,Jak je na tom?" zeptal se, kdyţ jsme scházeli
po schodech.
„Pokusila jsem se ho proměnit." Musela jsem
se opřít o zábradlí, znovu to na mě dolehlo.
„Fakt? Podle toho, jak se tváříš, se to asi
nepodařilo, co?"
Přikývla jsem. Objal mě kolem ramen a políbil
na spánek.
„Je dobře, ţes to zkusila, Callo. Je mi to líto."
„I mně."
„Dostane se z toho?"
„To nevím,“ řekla jsem a ohlédla se. „Vypadá
to, ţe je... úplně na dně.“
209
,Já jsem vlk jenom chvíli, ale i tak je to moje
pevná součást. Nedovedu si představit, ţe bych
o to přišel."
Přikývla jsem. Opravdu je tak silně propojený
se svým vnitřním vlkem, nebo se jenom snaţí
soucítit s Anselem?
„Měl bych jít s váma," řekl.
„Ne, v tom mají pravdu. Bylo by to moc
riskantní."
Pustil mě a strčil ruce do kapes. „Pořád si
myslíš, ţe nedokáţu bojovat."
„Vím, ţe umíš bojovat," ujistila jsem ho. „Viděla
jsem tě uţ několikrát. O to tady vůbec nejde."
„Mohl bych vám pomoct," podotkl. „Vím to.“
„Tentokrát ale nezáleţí na tom, jak se umíš
ohánět mečem." Zavrtěla jsem hlavou. „Pořád
proti sobě máme přízraky Dokud nebudeš mít
kříţ, nemůţeš se jim postavit."
„To ani vy," zavrčel a zuby uţ měl zase ostré.
„Máš pravdu." Drtilo mě to jako balvan.
Sebevražedná mise.
Bylo to šílené riziko, přitom jsem ani nevěděla,
jestli je zbytek smečky ještě naţivu. Nebo Ren.
Co kdyţ uţ jsem je všechny ztratila?
Z prázdné haly se ke mně donesly hlasy
Hledačů. Kdyţ jsme došli aţ dolů, Shay mě
najednou popadl a otočil k sobě. Neţ jsem se
vzpamatovala, políbil mě. Opřela jsem se o něj
a pootevřela rty. Sevřel mi ramena. Cítila jsem
jeho strach a přemýšlela, jestli se nemám
odtáhnout. Chvěla jsem se tím šimravým
teplem, které mě zaplavilo, ale taky úzkostí,
protoţe jsem si najednou uvědomila, ţe jestli se
věci ve Vailu zvrtnou, moţná uţ Shaye víckrát
nepolíbím. Nikdy.
Konečně se ode mě odtrhl a přitiskl čelo k
210
mému. „Moţná bys neměla chodit. Ansel tě
potřebuje. Monroe to zvládne i bez tebe. “
„Musím," namítla jsem a odstrčila ho. „Jedině
já můţu smečku přesvědčit, aby Hledačům
důvěřovala."
Jestli se ti něco stane..."
„Tady jsou." Adne nespokojeně mlaskla. „Ted'
není vhodná chvíle na dlouhé loučení. Copak
nevíte, ţe romantika uţ se nenosí? Je nejvyšší
čas vyrazit."
„Promiň." Vyklouzla jsem ze Shayova objetí.
Kdybych u něj zůstala ještě chvíli, asi bych
podlehla strachu a vzdala se naděje, ţe někoho
ze svých přátel dokáţu zachránit.
Pořád jsi jejich vůdkyně, Callo. Smečka tě
potřebuje. Víš, kdo jsi.
Upínala jsem se k té myšlence, kdyţ jsem
kráčela prázdnou halou. Ethan s Connorem uţ
na mě čekali.
Connor mi pokývl. „Isaac se o tvýho bráchu
postará, neţ se vrátíme."
„Já taky," ozval se za mnou Shay.
„Díky." Nedokázala jsem se na něj podívat v
obavách, ţe by následoval další nápor
zbabělosti pramenící z mé sobecke touhy
zůstat s ním.
Co se to ze mě stalo? Jsem slabá, protoţe
miluju Shaye? Zdálo se mi, ţe nemám ţádnou
sílu, ţe uţ ničím nepřipomínám vůdkyni,
kterou jsem bývala. Neochvějné odhodlání a
nezávislost, kterých jsem si vţdycky tolik
cenila, jako by ze mě během posledního týdne
vyprchaly. Jenţe jsem potřebovala dokázat
Anselovi a smečce, ţe jsem je neopustila. Jinak
bych se sebou nedokázala ţít.
Z kuchyně vyšel Monroe. „Takţe jak jsme na
211
tom?"
„Všichni připravení," odpověděl Connor a
zasunul si dýku do boty.
Monroe přikývl. „Adne otevře průchod na konci
zadní uličky za Efronovým klubem. Vpadneme
dovnitř postranním vchodem a dostaneme se
do vězení."
„A co bude dělat, aţ zmizíte uvnitř?" zeptal se
Shay. „Necháte ji u portálu samotnou?"
Monroe přikývl.
„Co kdyţ ji napadnou? Nechte mě jít s ní.
Zůstanu u portálu, kdyby k něčemu došlo."
„Nepřipadá v úvahu. S námi nepůjdeš, Shayi.“
Monroe se zachmuřeně usmál na svou dceru.
„Kdyby zaútočili na portál, Adne se dokáţe
ubránit.“
Vykulila oči. „Děkuju. “
„Já se snad rozbrečím," vzdychl Connor a
poloţil Ethanovi hlavu na rameno.
„Přestaň," zabručel Ethan a posunul si popruh
kuše. „Do hodiny bude dost moţná po nás.
Klidně i dřív."
„Tím spíš bychom si měli váţit kaţdého
okamţiku." Connor předstíral, ţe si otírá slzy.
„Adne, můţu s tebou mluvit mezi čtyřma
očima?" zeptal se Monroe.
„Ne, na to zapomeň." Zavrtěla hlavou. „Nechci
poslouchat proslov otce k dceři, protoţe
můţeme umřít. Prostě budu dělat svou práci."
„Nejde o-," chtěl jí něco vysvětlit, ale to uţ se k
němu otočila zády.
„Connore." Sledoval, jak si Adne připravuje
skeany. Trhl hlavou ke straně. „Potřebuju s
tebou něco probrat."
Connor se zamračil, ale odešel s ním do
tmavého kouta.
212
„No jasně, strčte ho do kůlny," zašklebil se
Ethan.
Adne se ohlédla na Shaye. „Doufám, ţe
neskočíš do portálu, aţ ho otevřu. Nevím, jestli
bys neměl radši přísahat."
„Rozhodně to nedělej," přidal se Ethan. „Tohle
uţ jsme probrali. Nebudu riskovat krk, jestli tu
nezůstaneš. Co kdyby sis šel třeba lehnout?"
„Aţ odejdete, půjdu nahoru za Anselem." řekl
Shay, ale bylo poznat, ţe se mu to vůbec nelíbí.
„Nebudu se tvářit, jako ţe se nic neděje."
„Jak chceš." Ethan pokrčil rameny. „Na tvým
místě bych to zaspal."
„Prostě je dţentlmen, na rozdíl od tebe,"
utrousila Adne, objala Shaye a políbila ho na
tvář. „Děkuju, ţe o nás máš starost. Zvládneme
to."
Měla jsem sto chutí na ni zavrčet.
„To je fakt, já dţentlmen rozhodně nejsem,"
odtušil Ethan. „Kdyby ses na mě takhle vrhla,
určitě bych tě nenechal vyváznout jenom s
pusou. “
Shay si rozpačitě promnul krk, po tváři se mu
rozlil ruměnec. Adne se zasmála.
Upřela jsem oči na Connora s Monroem.
Nechápala jsem,
o co jde, ale oba vypadali dost rozrušeně.
Monroe rychle mluvil a drţel něco v ruce.
Snaţila jsem se odhalit, co to je. Obálky?
Connor přešlapoval na místě a rozčileně vrtěl
hlavou. Moc ráda bych věděla, o čem se
dohadují.
„Uţ to bude,“ oznámil Ethan, kdyţ se Monroe
vrátil. Adne skákala a otáčela se, pohlcená
tkaním. I kdyţ uţ jsem to viděla, pořád mě
fascinovaly zářivé světelné vzory, které se před
213
ní rozvíjely.
Connor se postavil vedle mě a mlčky ji
sledoval.
Jeho obvyklé veselí vzalo za své. Byl bledý a
napjatý.
Zalétla jsem očima k Monroeovi a znovu
hádala, co mezi nimi proběhlo.
Krev mi vzkypěla v ţilách, kdyţ druhá strana
za portálem nabrala obrysy.
Tmavá zasněţená ulice.
V dálce jsem rozeznala pouliční lampu, která
osvětlovala zavřené obchody v centru Vailu.
214
DEVATENÁCT
Na druhé strané portálu byla zima, zakousl se
do mě mrazivý vítr. Nadechla jsem se a do
hrdla mi vstoupil studený vzduch. Roztřásla
jsem se do morku kostí, ale aspoň jsem si
připadala ţivá. Touţila jsem se rozběhnout, výt,
lovit. Od úst mi stoupala pára jako kouř.
Ohlédla jsem se a uviděla Shayův rozmazaný
obraz. Přecházel před otevřeným portálem.
Ráda bych nějak sáhla dovnitř a uklidnila ho.
Kdyţ dal Monroe povel, vrhla jsem se okamţitě
vpřed, nechtěla jsem projevit ţádné
pochybnosti. Teď jsem litovala, ţe jsem mu
nevěnovala aspoň úsměv nebo polibek. O to
horší pro mě bylo, kdyţ mi došlo, ţe ho jako
poslední políbila Adne. Stála vedle portálu s
váţným výrazem, meče tasené, zatímco Connor
s Ethanem se vydali na výzvědy.
„Nemáš strach, ţe někdo uvidí to světlo?"
zeptala jsem se a ukázala na zářící portál.
„V téhle části ulice nejsou ţádná okna,“
odpověděla. „Proto jsme ji vybrali.“
To mě uklidnilo jen z části. Průchod teď sice
nebyl tak výrazný jako během tkaní, ale pořád
byl vidět, připomínal blikající vánoční
ţárovičky. Svátky se blíţily, proto nezbývalo
neţ doufat, ţe kaţdý, kdo by portál případně
zahlédl, by ho povaţoval za vánoční dekoraci.
„Vzduch je čistý,“ oznámil Ethan, kdyţ se
vrátil. „Ţádný překáţky ani hlídka v prostoru
odsud k postranním dveřím."
Connor neřekl nic, očima neustále pročesával
stíny.
„Dobře, tak jdeme,“ zavelel Monroe.
215
Ethan s ním srovnal krok, já se převtělila ve
vlka a tiše za nimi našlapovala, zadní voj tvořil
Connor. Srdce mi bušilo tak, ţe bych čekala, ţe
ho Hledači budou slyšet. Nikdo z nich
nepromluvil, ani se na mě nepodívali. Všichni
postupovali se zaťatým výrazem úzkou uličkou.
Kdyţ jsme došli ke dveřím, Monroe nás gestem
zastavil.
„Mají tu alarm?"
„Ne, jenom zámek,“ odpověděl Ethan.
„Jdu na to.“ Connor vytáhl z kapsy cosi
kovového a přistoupil ke dveřím.
Ethan zaujal jeho místo vzadu.
Ozvalo se cvaknutí a zaskřípění, dveře se
otevřely. Monroe s Connorem vpadli dovnitř a
sehnuli se v očekávání útoku.
Ţádný nepřišel.
Podívali se na sebe, ale pak nám naznačili,
abychom je následovali. Ethan za námi zase
zavřel.
Vklouzli jsme do chodby. Obracel se mi
ţaludek, kdyţ jsem si vybavila, jak jsem tudy
šla k Efronově kanceláři. Je tu vůdce Baneů i
teď? Zavětřila jsem. Klub páchl potem a
přetrvávajícím, nepříjemně nasládlým dechem
sukub. Nakrčila jsem čenich a litovala, ţe se té
odporné směsi nemůţu zbavit.
Jinak jsem ţádné další pachy nezaznamenala,
ani pohyb. Dunící basy a změť barevných
světel vystřídalo ticho a šero. Ţádní tanečníci,
ţádné sukuby u tyčí, ţádní Ochránci. Bylo
slyšet jen kroky Hledačů, jak jsme postupovali
dál do přítmí. Ta příliš zjevná opuštěnost se mi
nelíbila. Na takové místo, které obvykle ţilo
krví a chtíčem, to bylo podezřelé.
„Tady jsou schody," zašeptal Connor. Zastavil
216
u paty schodiště vedoucího dolů do tmy.
Nahnula jsem se přes tepané zábradlí a hleděla
do té bezedné tmavé propasti.
„Ţádné světlo?" zeptal se Ethan.
„Zatím ne,“ odpověděl Connor a vydal se dolů.
Schody vedly níţ, a níţ, a ještě níţ. Z té
nekonečné úzké spirály se mi motala hlava.
Obklopila nás tma. Bylo to, jako kdyţ člověk
zavře oči a začne se točit kolem dokola.
I kdyţ jsem ve tmě viděla, z toho sestupu jsem
byla nervózní. Pomohlo mi aţ fluorescentní
světlo, které se náhle objevilo, a čím jsme byli
níţ, tím výrazněji zářilo a zalévalo všechno
nazelenalým svitem. Jak hluboko jsme asi
sestoupili?
„To bude ono," řekl Connor, kdyţ konečně
sešel ze schodiště do čtvercové místnosti,
kterou moţná kdysi nabílili, ale časem zašedla
a pokryly ji pavučiny. Popošel dál, ale vtom se
na něj ze tmy za schodištěm vyřítil tmavý stín,
povalil ho a vyrazil mu meč z ruky.
Ethan za mnou zaklel a přeskočil zábradlí, já
se protlačila kolem Monroea, abych se do vlka
pustila. Ethan pálil do Ochránce šípy. Ten tiskl
Connora k zemi, ale já se mu vzápětí zahryzla
do nechráněného boku. Vlk zavrčel. Trhl
sebou, kdyţ se mu do plecí zabořily šípy.
Vycenil zuby a chňapl po mně. Snadno jsem se
vyhnula a skrčila se, abych provedla další
výpad.
Connor ale mezitím vytáhl od pasu kataru,
vrazil ji zvířeti do břicha a otočil jí v ráně.
Ochránce vyjekl a vzápětí se ozvalo vlhké
chroptění. Sesul se na Connora a znehybněl.
Connor ho ze sebe shodil. Ethan drţel kuši v
pohotovostní pozici a rozhlíţel se.
217
„Jenom jeden?“ podivil se Monroe, který k nám
došel s tasenými meči.
„Prozatím,“ odtušil Ethan a sklonil zbraň.
„Tak to máme kliku." Connor si otřel
zakrvácené ruce. Popošla jsem k němu a
podívala se na vlka, který leţel mrtvý vedle něj.
Byl to jeden ze starších Baneů, dobře jsem ho
znala. Sabinin otec. Právě jsme zabili Sabinina
otce.
Převtělila jsem se a zavrtěla hlavou.
„Děje se něco?" zeptal se Connor.
„Něco mi tu nesedí," řekla jsem a rozhlédla se
po malé místnosti. Bylo mi nepříjemné, ţe jsem
v lidské podobě, kdyţ nám hrozí nebezpečí.
„Ten vlk tu neměl být."
Jak to myslíš?" nechápal Monroe. „Mě by
naopak překvapilo, kdyby tu nebyl. Dokonce se
divím, ţe jich tu nebylo víc."
„Ale ne, jde o tohohle konkrétního vlka,"
vysvětlovala jsem a nepříjemný pocit sílil.
„Znám ho... znala jsem ho. Nedělá pro Efrona
ochranku, je to Ochránce z horské hlídky.
Jako vlci z mé smečky."
„Nemohli si prostě vyměnit místa?" navrhl
Ethan.
„Tak to nechodí. Aspoň ne u horských
smeček."
„Vsadil bych se, ţe od vašeho zmizení se tu
hodně věcí změnilo," podotkl Connor.
„Moţná." Neklidně jsem hleděla na mrtvého
vlka. Neměl by tu být. Vím to.
„Budeme se mít na pozoru, Callo," ujistil mě
Monroe a odvedl mě od těla. „Ale teď musíme
pokračovat. Dostat se sem nám trvalo mnohem
déle, neţ jsem čekal. Nesmíme ztrácet čas. Mrzí
mě, jestli to byl někdo, koho jsi znala."
218
Za spirálovitým schodištěm se nacházely jedny
jediné dveře. Connor zkusil kliku, pak vytáhl
paklíč. Opatrně dveře otevřel, čímţ nám odhalil
výhled do úzké chodby, osvětlené stejnou
bzučící zářivkou. Z chodby vedlo šestero dveří,
dvoje po obou stranách, jedněmi jsme vešli a
poslední zely naproti nám. Dveře po stranách
byly jakési kovové trojúhelníky, protnuté
úzkou štěrbinou ve výši očí.
„Co teď?" zeptal se Ethan.
„Začneme je otevírat," rozhodl Monroe.
„Můţeme zkusit páčit zámky všichni, kaţdý
jeden."
„Ne, počkejte. Pojďte za mnou."
Převtělila jsem se, sklonila hlavu a zavětřila.
Kdyţ jsem došla ke druhým dveřím na pravé
straně, zakňučela jsem a zaškrábala na ně.
„Tyhle?" zeptal se Monroe.
Znovu jsem zakňučela. Nemohla jsem se
dočkat, aţ se dostanu dovnitř. Vteřiny, po
které Monroe páčil zámek, se nekonečně vlekly.
Pak se dveře rozlétly.
Uvnitř v cele seděli dva mladíci, kaţdý u jedné
stěny. Řetězy jim poutaly zápěstí ke zdi a
omezovaly je v pohybu. Nehýbali se, oči měli
zavřené. Visely z nich cáry oblečení. Roztrhané
kalhoty, rozervané košile. Jejich obličeje byly
samá podlitina a modřina, zaschlá krev.
Připomínalo to jakousi zvrácenou duhu.
Světlo v cele neustále blikalo, aţ se mi místnost
rozmazávala před očima.
Vyštěkla jsem a vrhla se dovnitř.
Mason otevřel oči. Pomalu otočil hlavu a
zatvářil se nevěřícně.
„To není moţný."
Nev zasténal, ale oči nechal zavřené. „Prostě mi
219
řekni, aţ to skončí."
„Callo?" Mason se pokusil nahnout blíţ, vzápětí
se zašklebil bolestí.
Olízla jsem mu tvář a vzala na sebe lidskou
podobu, abych mohla mluvit. „Jsem to já,
Masone. Dostanu vás odsud."
„Fakt?" Hleděl na mě, jako bych byla jen
výplod jeho představivosti.
„Callo?“ Teď uţ otevřel oči i Nev.
„Takţe se mi to nezdá?" Mason zvedl ruku a
dotkl se mé tváře. „Paneboţe."
„Můţete chodit?" zeptal se Monroe, který se
objevil u nás.
„Kdo jste?" Mason nakrčil nos. „Hele, to je
Hledač! Co to má sakra znamenat?"
„To je v pořádku, Masone," vzala jsem ho za
ruku, „jsou s náma. “
„S náma? Hledači?" Nev se zasmál. „Moţná
přece jenom není skutečná."
„Jsem. Prosím, odpovězte mu," naléhala jsem,
protoţe nás tlačil čas. „Můţete chodit?"
„Snad," řekl Mason a protáhl si nohy. „Uţ jsem
to nějakou dobu nezkoušel. „Nechceš nám říct,
jak ses sem dostala? A proč ti pomáhají
Hledači?"
„Aţ zmizíme z Vailu,“ ozval se Connor. „ Teď na
klábosení není čas.“
„Přesně tak. Ale slibuju, ţe vám to pak
vysvětlím.Všechno to má svůj důvod.“
„Jestli nás dostaneš z toho pekla tady, je mi
všechno ostatní fuk,“ prohlásil Nev a zakryl si
oči.
„Nevím, jestli vám k něčemu budeme,“ řekl
Mason. „Od tý doby, co nás tu připoutali, jsem
se nedokázal převtělit."
„Je to v těch poutech,“ osvětlila jsem mu a
220
dotkla se ţelezného kruhu na jeho zápěstí.
Jakmile ti je sundáme, zase ti to půjde.“
„Connore," řekl Monroe a ukázal na Neva.
„Dostaň ho z těch řetězů.“
Sám se jal osvobozovat Masona.
„Nevím, jestli to je ten nejlepší nápad,“
pochyboval Ethan a ostraţitě oba spoutané
Ochránce sledoval.
„A co chceš dělat, zastřelit je?“ utrhla jsem se
na něj. „Nebo uţ si nepamatuješ, proč jsme
tady?“
„Takţe naši zachránci nás chtějí zabít?"
nadhodil Mason, kdyţ si všiml, ţe mu Ethan
míří kuší na prsa. „Paráda."
„Vzhledem k tomu, jak se věci v poslední době
odvíjejí, mě to nepřekvapuje," podotkl Nev.
„Nechtějí vás zabít." Probodávala jsem Ethana
pohledem, dokud kuši nesklopil.
„Jenomţe co kdyţ-,“ chtěl namítnout, ale
nenechala jsem ho domluvit.
„Co kdyţ je to trik? Jen se na ně podívej. Jak
by takhle mohli bojovat? Mám strach, ţe je
odsud nedostaneme celý."
„Tak to jsme dva," utrousil Connor. „A já doufal
ve vlčí posily."
„Jestli dojde k boji, budeme bojovat," zavrčel
Nev, kdyţ mu okovy spadly ze zápěstí. V tu
ránu z něj byl vlk a kulhal k Masonovi.
„Kruci." Ethan ucouvl a znovu pozvedl kuši.
„Nech toho!" okřikla jsem ho. „Nejsou to
nepřátelé."
Jakmile byl Mason volný, i on se převtělil. Oba
vlci se obcházeli, olizovali, lísali, čerpali útěchu
ze vzájemného kontaktu. Přihlíţela jsem a
touţila připojit se k nim, ale nechtěla jsem jim
rušit shledání.
221
„Jeţíši,“ vydechl Ethan, kdyţ Mason vycenil
zuby a zahryzl se Nevovi do plecí. Začal lemtat
krev, která z nich vytékala.
„To je v pořádku," pronesla jsem tiše. „Tímhle
se vyléčí.
Pak s náma můţou bojovat."
Nev sál krev z Masonovy hrudi a já cítila sílu
jejich spojení.
„Jsem rád, ţe to funguje," řekl Connor, který
očividně vycítil změnu atmosféry. „Ale musíme
jít."
Ethan se zarazil. „Moment."
„Co je?"
„To s tou krví bude asi problém." Otočil se na
mě. Jak chceš sakra zabít někoho z těch
druhých?"
„O čem to mluvíš?" zamračila jsem se.
„Jestli vám vlkům stačí navzájem se kousnout,
tak se prostě zahojíte s kaţdým polknutím,
ne?"
Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila.
„Takhle to nefunguje," ozval se Monroe.
Překvapeně jsem na něj pohlédla, i kdyţ
vzhledem k tomu, ţe figuroval v poslední
vzpouře Ochránců, mi asi mohlo dojít, ţe bude
znát naše tajemství hojení.
Dala jsem ruce v bok a otočila se na Ethana.
„K hojení nestačí jenom krev Ochránce. Musí ti
ji darovat, jinak zůstane jen obyčejnou krví."
„Darovat?" opakoval nechápavě.
Mason se převtělil do lidské podoby a sledoval
náš rozhovor.
„Přesně tak. Nemůţeš si ji prostě vzít," vloţil se
mezi nás.
„Tu krev ti musí někdo nabídnout, aby získala
léčivé schopnosti." Pohmoţděniny na obličeji
222
mu ještě nezmizely, ale výrazně vybledly.
„Uţ je to mnohem lepší." Usmál se a rozpřáhl
náruč. Vrhla jsem se do ní.
„Jsem rád, ţe jsi v pořádku," řekl. „Bál jsem se
o tebe."
Ethan se ještě pořád tvářil uţasle. Nev zůstal
vlkem, stál v obranné pozici vedle Masona, ale
kdyţ jsem se na něj usmála, zavrtěl oháňkou.
Ukázala jsem na Hledače. „Masone, Neve. tohle
jsou Ethan a Connor. Dneska tu velí Monroe.
Ten uţ Ochráncům pomáhal dřív."
Mason povytáhl obočí.
Zavrtěla jsem hlavou. Jak jsem říkala,
vysvětlím později. Kde jsou ostatní?"
„To nevím. Hodně nás přesouvali, rozdělili nás
a neustále stěhovali. Pořád jsme byli jen ve
dvojicích."
Odmlčel se. „Zřejmě si mysleli, ţe nás spíš
zlomí, kdyţ budeme muset sledovat, jak si toho
druhýho bere přízrak. Teď uţ jsme s Nevem
nějakou dobu ve stejný cele, ale nějak jsem
přestal vnímat čas, takţe ani nevím, jak je to
dlouho, co jsem viděl někoho z ostatních. "
„Myslíš, ţe jsou naţivu?" zeptal se Monroe.
„Jo." Mason vzdychl. „Stráţci neholdují tichým
popravám. Kdyby za trest zabili dalšího vlka,
udělali by to tak, aby to všichni ostatní viděli."
Smutně se na mě podíval. „Tvoje máma,
Callo... je mi to líto, ale..."
„Já vím," zamumlala jsem se sevřeným hrdlem.
„Ansel uţ mi to řekl. Našel nás."
„A jak je na tom?" Mason pobledl. „To, co mu
provedli..."
Je na tom dost mizerně, ale je v bezpečí."
„Říkal jsi, ţe vás přesouvali," přerušil nás
Monroe. „Odkud kam?"
223
„Tady dole jsou čtyři vězeňský bloky,"
odpověděl Mason.“Jsou rozmístěný kolem
sálu."
„Jakýho sálu?" zeptal se Ethan.
„Tam se z mučení stává podívaná," usmál se
zachmuřeně Mason. „V duchu jsem o tom
skládal písničku. Chápete, abych si trochu
ukrátil čas. Právě tam zabili Naomi."
Vzal mě za ruku. „A tam taky potrestali Ansela
a Rena."
V tu chvíli se mi podíval do očí. Ochromila mě
naléhavá potřeba najít Rena co nejdřív.
„Musíme se do těch dalších cel podívat,"
rozhodl Monroe, jako by ho posedlo stejné
nutkání. „Tak jdeme. “
Connor zkontroloval poslední celu. Byla
prázdná. Mason s Nevem byli jediní vězni v
tomhle bloku.
„Tak to asi budou dveře číslo pět,“ hádal
Connor a přešel ke dveřím na protějším konci
chodby.
Vlk vedle Masona začal vrčet.
„Co se tomu tvýmu hlídacímu psovi nezdá?“
zeptal se Ethan.
Monroe po něm střelil přísným pohledem.
„Bez uráţky,“ dodal rychle.
„Tyhle dveře vedou do sálu,“ vysvětlil Mason a
já viděla, jak se mu třesou ruce.
„Dá se k těm celám dostat i jinudy?" zeptal se
Monroe.
Mason zavrtěl hlavou.
„Otevři je, Connore," nařídil Monroe.
224
DVACET
V sále nesvítila ţádná stropní zářivka, kolem
dokola blikaly a skomíraly olejové lampy, které
jako by vysílaly varovné signály. Prostor, který
se před námi v tom naţloutlém mihotavém
světle objevil, připomínal zející hladová ústa.
Okamţitě jsem měla srdce v krku.
„Prošli jsme portálem v čase nebo co?“ utrousil
Connor.
„Buď, nebo jsme na místě, kde pořádají
nejdepresivnější renesanční festival světa, “
řekl Ethan a s připravenou kuší se rozhlíţel
kolem.
I já si prohlíţela místnost a bojovala se silnou
nevolností. Měli pravdu. Na rozdíl od sterilních
moderních cel byla podlaha i stěny téhle
místnosti z kamenů, navršených na sebe jako
slizcí slimáci, tmaví a vlhcí. Jinak tu nebylo nic
aţ na jakési pódium, napodobenina gotického
jeviště, které vyčnívalo z jedné stěny. Do
kamenů nad ním byla vyryta slova:
Vzdejte se veškeré naděje, vy, kdož vstupujete.
Dante.
Otřásla jsem se, okamţitě se mi vybavily
pekelné výjevy zdobící stěny Efronovy
kanceláře nahoře, z nichţ mnohé se
nepochybně v téhle místnosti skutečně
odehrály. Páchlo to tu zatuchlinou,
pavučinami, močí... a krví. Spoustou krve.
Zapotácela jsem se, ten pach byl ochromující.
Bylo to jako vdechovat smrt. Mason mě
zachytil.
,Já vím,“ pronesl jen.
225
Upírala jsem oči na pódium, nedokázala jsem
se odvrátit. Tady zabili mou matku. Zavraţdil ji
Emile Laroche a můj otec tomu musel přihlíţet.
Bratra tu zmrzačili. Co asi udělali s Renem? V
očích mě štípaly slzy Najednou mě Monroe
pohladil po tváři a setřel mi slané kapky.
„Jednou tohle místo zničíme, kámen po
kameni," slíbil. „Za tohle bojujeme."
Přikývla jsem, nebyla jsem schopná nic říct.
„Z kaţdé strany sálu vedou dveře do jednoho
vězeňského bloku," oznámil Mason a ukázal na
nejbliţší, které vy- padaly přesně jako ty, jimiţ
jsme vešli.
„Je tu vţdycky tak prázdno?" zeptal se Monroe
a jeho slova se v sále rozléhala jako v jeskyni.
„Kdyţ mě sem přivedli, tak tu prázdno nebylo,"
vzdychl Mason. „Bylo tu plno Ochránců, čekali
na ortel Stráţců."
„Vůbec se mi tady nelíbí," ozval se Ethan.
„Ani mně," přisvědčil Monroe a podíval se na
mě. „Dokázala bys nás dovést k ostatním?"
Zavětřila jsem a málem se pozvracela.
Pozůstatky utrpení nasákly do podlahy. Bylo to
podobné, jako kdybych se snaţila zavětřit
konkrétní pach uprostřed hromady hnijících
mrtvol. Znovu se mi zvedl ţaludek.
„Tady ne," řekla jsem nakonec. „Moţná tam v
chodbě s celami."
„Musíme to zvládnout co nejrychleji," upozornil
nás. „Connor s Ethanem a vlky budou
hlídkovat, já zkusím dveře."
Nejdřív jsme zamířili k jiţním dveřím. Monroe
vypáčil zámek, Connor s Ethanem bedlivě
očima pročesávali sál. Mason s Nevem byli ve
vlčí podobě, krouţili mezi námi, větřili, uši
přitisknuté k hlavě, zuby vyceněné.
226
Monroe dveře otevřel a prošel jimi, já za ním.
Přestoţe uvnitř taky přetrvával nepříjemný
pach, nebyl tak ochromující. Po několika
krocích jsem na sebe vzala lidskou podobu.
„Tady teď nikdo není," oznámila jsem. Jdeme
do dalšího bloku."
„Nic?" zeptal se Ethan, kdyţ jsme se vrátili do
sálu.
Monroe zavrtěl hlavou.
„Kam teď?“ zeptal se Connor a protáhl si šíji,
aniţ by spustil oči z přístupových míst.
„Západní blok,“ rozhodl Monroe a přešel ke
dveřím. Znamenalo to, ţe severní část nám
zbude aţ nakonec, pokud ani v západním
bloku nic nenajdeme. Severní dveře byly jen
kousek od pódia a já se k těm kamenům, které
potřísnila krev mé matky, vůbec nechtěla
přibliţovat. Zhroutím se, aţ zachytím její pach?
Odtrhla jsem od pódia oči. V tu chvíli jsem
zahlédla pohyb. Jako by se stíny u stropu
zavlnily. Zastavila jsem se a hleděla do tmy.
„Callo?" Ethan se u mě zastavil.
Čekala jsem a sledovala to místo. Byl tam jen
tmavý stín. Zřejmě mě šálí těţce zkoušené
nervy.
„Nic tam není," řekla jsem a pospíchala za
Monroem.
Kdyţ jsme došli k západním dveřím, Nev
zakňučel a zaškrábal drápy o podlahu.
„Co se děje?" zeptal se Monroe.
Nev se převtělil. „Cítím Sabine.“Je tam, i další
vlci."
Mason začal kňučet, otáčel se v kruzích, hlavu
skloněnou.
„Kolik?" Connor sevřel rukojeti šavlí pevněji.
„Nevím jistě," odpověděl Nev, „ale není tu
227
jenom Sabine."
„A co zbytek vaší smečky? Je tu Ren?" zeptala
jsem se ho.
„Jestli je, ostatní překrývají jeho pach.
Nedokáţu ho rozeznat."
„Ale Sabine cítíš?" nechápal Ethan.
„Voní jako jasmín, coţ je dost výrazná vůně.
Takovou poznáš i v davu."
„Aha," hlesl Ethan. „Tak jasmín."
„Nemůţeme probírat parfémy pozdějc?" utrhl
se Connor. „Počítám, ţe tu na nás čeká řeţba."
„Jsme připravení," oznámil Nev a znovu na
sebe vzal vlčí podobu. Rázem byl celý najeţený.
„Otevírám dveře," upozornil nás Monroe.
„Buďte připravení na všechno."
Zámek cvakl a dveře se otevřely. Okamţitě
jsem se převtělila.
Chodba byla prázdná, stejná jako ty dvě, které
uţ jsme prohledali.
„Které dveře?“ zašeptal Monroe k Nevovi.
Ten prošel kolem prvních dvou cel a větřil s
čenichem nízko u země. Mason se mu drţel v
patách.
Zastavil přede dveřmi vzadu vpravo a ohlédl se
na Monroea, který beze slova přikývl. Connor s
Ethanem svírali své zbraně a Monroe vzal za
kliku. Zaváhal, ohlédl se na ostatní.
Naznačil nám, ţe není zamčeno.
Hledači si vyměnili zachmuřený pohled a
připravili se. Monroe zprudka otevřel.
Ozvalo se vrčení a vzápětí z cely vyskočili dva
starší Baneové. První narazil do Connora a
vyjekl, kdyţ se mu mezi ţebra zabořila dýka. V
hrudi druhého vlka přistály dva Ethanovy šípy.
Dopadl s jekotem na zem, ale pořád se drţel na
nohách. Otočil se, aby znovu zaútočil. V tu
228
chvíli se na něj vrhl Mason. Váleli se po
podlaze a navzájem se trhali ostrými zuby. Nev
přiskočil Masonovi na pomoc. Ethan vpadl do
cely.
„Běţ s ním, Callo,“ vyslal mě Monroe. „Jestli
jsou uvnitř vlci z tvé smečky, musíš je
přesvědčit, ţe jsme spojenci.“
Přikývla jsem a vklouzla dovnitř. Ethan hleděl
na třetího Banea, který stál sehnutý u
bezvládného těla, leţícího u stěny. Spatřila
jsem tmavý závoj vlasů, štíhlé nohy, které
sotva zakrývaly cáry šatů. Sabine. Nehýbala se.
Krev mi ztuhla v ţilách, bála jsem se, ţe je
mrtvá.
„Callo?" otočila jsem se po hlase, který mě
zavolal jménem. Zajíkla jsem se. Z druhé
strany cely na mě uţasle hleděla Bryn. Byla
připoutaná ke stěně stejně jako předtím Mason
s Nevem. Tváře měla propadlé, její šaty na tom
nebyly o moc líp neţ Sabininy. Hrdlo se mi
sevřelo, kdyţ mi došlo, ţe jsou to tytéţ šaty,
které na sobě měly před obřadem nebo spíš
jejich zbytky.
Vyštěkla jsem a vrhla se k ní, zarazil mě však
Ethanův hlas.
„Jestli víš, co je pro tebe dobrý, tak od ní
okamţitě zmiz,“ ucedil a namířil na Banea,
který vrčel před Sabine.
Vlk sklopil uši, oči upřené na Ethana. Skláněl
se nad bezvládným tělem a cenil zuby jen
kousek od Sabinina hrdla. Vrčel se škodolibým
zadostiučiněním.
Sabine tiše zasténala a otevřela oči. Ohromně
se mi ulevilo, ţe je naţivu, vzápětí však Bane
rozevřel čelisti a vzal do nich její hrdlo.
„Callo, udělej něco!" vykřikla Bryn a napjala se
229
v poutech. „Efron Baneům nařídil, aby ji zabili,
kdyby se nás někdo pokusil zachránit. “
Otočila jsem se znovu na vlka, ale to uţ se
Ethan dal do pohybu. S výkřikem odhodil kuši
a do překvapené šelmy narazil. Člověk i
Ochránce se svalili na zem. Ethan zaklel, kdyţ
se mu vlčí zuby zahryzly do ramene. Okamţitě
jsem se vrhla k nim. Vlk se chystal znovu
zaútočit a soustředil se jen na Ethana,
přinejmenším do chvíle, neţ jsem mu zabořila
tesáky nad lopatku. Z rány vytryskla krev,
cítila jsem křupnutí kosti. Ochránce zavyl a
otočil se na mě. Převalila jsem se po podlaze z
dosahu jeho čelistí. To chvilkové rozptýlení
Ethanoví stačilo. Vytáhl dýku a vrazil mu ji do
hrdla. Vlk se otřásl a znehybněl. Ethan skopl z
dýky jeho bezvládné tělo.
Sabine hleděla na Ethana a drţela se za hrdlo.
Přistoupil k ní a ostýchavě se jí dotkl.
„Jsi zraněná?" zeptal se a prohlédl si ji. Vzápětí
se odvrátil, to kdyţ zjistil, jak málo zakrývají
její rozedrané šaty.
„Ne,“ zašeptala, aniţ z něj spustila oči. „Kdo
jsi?“
„Ethan," řekl a odkašlal si. Chvíli mu trvalo,
neţ našel místo, kam se mohl bez uzardění
dívat. „Přišel jsem ti pomoct."
Najednou se zarazila. „Ty jsi Hledač."
Přikývl a konečně se jí podíval do očí. „Ale jsem
na tvé straně."
Málem jsem se zajíkla, ne kvůli krvi, kterou
jsem měla v ústech, ale protoţe bych zrovna od
něj tahle slova nikdy nečekala.
„Myslela jsem, ţe umřu." Po tvářích jí stékaly
slzy. „Byla jsem si tím jistá. Řekl, ţe od něj ţivá
nikdy neodejdu."
230
„Kdo to řekl?" Ethan ji něţně pohladil po tváři.
„Efron," odpověděla za ni Bryn.
„Efron Bane?" Jako by se teprve teď
vzpamatoval, odtáhl ruku a otočil se k ní. „Ten
Stráţce?"
Přikývla. „Rád si Sabine... drţel u sebe. Mám
dojem, ţe si její volbu vzal osobně."
„Jak u sebe?" nechápal Ethan. Sabine mu
pohlédla do očí a zdálo se, ţe mezi nimi došlo k
jakémusi tichému porozumění.
Zaťal pěsti. „Zatracenej parchant!"
Sabine sklopila oči.
Převtělila jsem se a přistoupila k ní. „Jakou
volbu?"
„Nabídl mi, ţe můţu sloţit novou přísahu
věrnosti," zašeptala a po tvářích jí stékaly slzy.
„Vrátit se k Emilově smečce, kdyţ se zřeknu
tebe a ostatních z tvé smečky."
Volba. Stráţci, nebo já. Otřásla jsem se.
„Ale já odmítla," pokračovala. „Nevím, proč jsi
odešla, Callo, ale to, co udělali Anselovi...
věděla jsem, ţe totéţ provedou Masonovi a
Bryn. Na tom jsem se nemohla podílet."
„Efron si ji za to pořádně podal," doplnila Bryn.
„Přízraky“ sem za ní přicházely kaţdý den.
Výhradně kvůli ní. Mě si nebraly zdaleka tak
často. Celkem tak čtyřikrát nebo pětkrát.
Vyvázla jsem lehce."
„To bych neřekla," pousmála se rozechvěle
Sabine. „I jednou je víc neţ dost."
„Tolik mě mrzí, čím jste musely projít."
Poklekla jsem k Bryn.
Objala mě tak pevně, ţe jsem skoro nemohla
dýchat. „Mám radost, ţe jsi naţivu."
„Je mi to hrozně líto," vypravila jsem ze
sebe.“Mě sice vzali taky do zajetí, ale chovali se
231
ke mně slušně, byla jsem v bezpečí, nezaţila
jsem nic z toho utrpení, kterému podrobili
zbytek smečky, kdyţ jsem zmizela z Vailu.“
„Netrap se tím,“ řekla mi. „Tys to neudělala. To
oni."
,Já vím, ale-“
Nenechala mě domluvit. „Callo, nevím, co
provedli s Anselem po tom, jak mu ublíţili.
Mám strach, ţe je moţná..."
„Ne." Vzala jsem ji za ramena. „Vím, co mu
udělali, Bryn. Je to strašný, ale ţije. Teď uţ je v
bezpečí. Dostal se ke mně a k Shayovi."
„Opravdu?" Hlas se jí chvěl, bylo vidět, ţe mi
chce z celého srdce věřit, ale bojí se.
„Uvidíš ho, jakmile se dostaneme do Denveru."
V tu chvíli vpadl do cely Connor a z jeho šavlí
odkapávala krev. Mason s Nevem mu byli v
patách, čenichy rudé. Je tady všechno pod
kontrolou?"
„Jo," přisvědčil Ethan. „Můţete ji z toho
dostat?" Ukázal na Brynina pouta, sám se
sklonil k Sabine.“Já se postarám o tyhle."
Mason se převtělil a spolu s Connorem
přistoupil k Bryn. Kousl se do vnitřní strany
zápěstí a nabídl jí svou krev, zatímco ji Connor
vysvobozoval. Ethan udělal místo Nevovi, který
poklekl k Sabine.
„Drţíš se?" zeptal se jí Nev tiše a napřáhl k ní
paţi.
„Jen tak tak," odpověděla a zahryzla se mu do
ruky.
Ethan stál nad nimi a sledoval, jak se jí po
bledých tvářích šíří ruměnec nového ţivota.
Zatajil dech, kdyţ zvedla hlavu a usmála se na
něj.
„Jak je ti?" řekl trochu nesvůj.
232
„Uţ je to lepší," ujistila ho tónem, jaký jsem u
ní ještě neslyšela. Upírala na něj oči.
„Zachránil jsi mi ţivot."
Ethan se odvrátil. „Já... ehm." Rozpačitě si
zamnul zátylek.
Sabine, osvobozená z pout, se zvedla a objala
ho.
„Děkuju ti," zašeptala.
Strnul, ale kdyţ se neodtáhla, uvolnil se.
Přivoněl k jejím vlasům.
„Jasmín," vydechl.
„Coţe?" Sabine zvedla hlavu.
Odkašlal si. „Rádo se stalo.“
„Dokonce i Hledač," ušklíbl se Nev. „Tohle máš
jenom ty, Sabine."
„O čem to mluvíš?" otočila se na něj
nechápavě, ale on se jenom zazubil.
„To je fuk,“ řekl rychle Ethan a znovu si
odkašlal. Zpraţil Neva pohledem. Vyprostil se z
jejího objetí a vstal. Sabine se znovu usmála,
výhradně na něj. Vypadal jako omámený.
Nev se rozesmál a zavrtěl hlavou.
„Čemu se směješ?" zeptala se ho, kdyţ jí
pomohl na nohy.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Monroe. „Koho
tu máme?"
„Další dva," řekla jsem a ukázala na dívky.
„Bryn a Sabine."
Trochu se zasmušil. „Ţádné stopy po
ostatních?"
Zavrtěla jsem hlavou. Uţ jsem pochopila, ţe
nás oba suţuje stejné zoufalství. Nenašli jsme
Rena.
„Jestli jsou vyléčení, musíme vyrazit," řekl.
„Pořád jsme nenašli všechny."
„Můţeme si dovolit další přepadení?" zeptal se
233
Connor. „Stráţci nás evidentně čekali a tohle
byl moţná jenom začátek. Příště nás můţe
potkat něco mnohem horšího."
„Dokončíme, co jsme začali," prohlásil
neochvějně Monroe. „Navíc je nás teď dvakrát
tolik."
Connor chtěl něco namítnout, ale Monroe
zavrtěl hlavou.
„Dokončíme to," zopakoval. Otočil se zády dřív,
neţ mohl Connor něco říct, a vyšel na chodbu.
234
DVACET JEDNA
Bryn mě cestou z cely vzala za ruku a opřela se
o mě.
„Hrozně se mi po tobě stýskalo, Callo. Uţ jsem
se bála, ţe tě víckrát neuvidím. “
„I mně se stýskalo." Pomyslela jsem si, ţe jejího
přátelství nejsem hodna. Tolik toho vytrpěla,
kdyţ čekala, aţ se vrátím. Ona i ostatní.
„Radši zůstanu na čtyřech,“usmála se a
spustila se k zemi-vlk s bronzovou srstí.
Přidala se k ostatním vlkům, kteří se drţeli při
sobě, otírali se jeden o druhého a vrtěli
oháňkami.
Ethan s Connorem sledovali, jak se mladí vlci
těší ze shledání. Podle jejich zaskočených
výrazů jsem soudila, ţe se snaţí srovnat s tím,
jak si jejich zapřisáhlí nepřátelé projevují
náklonnost, věrnost i jak se navzájem dobírají.
Takové vlastnosti si dřív spojovali jen se svým
vlastním druhem, ne s Ochránci. Jedině
Monroea jejich chování nepřekvapilo. Kráčel v
čele, poháněný jedinou myšlenkou.
Prošli jsme znovu sálem a zamířili k severním
dveřím. Pódium se tyčilo před námi a závan
krve, staré i čerstvé, zesílil. Ten ostrý pach
protkaný utrpením mě na chvíli doslova
oslepil. Klopýtla jsem, zvedl se mi ţaludek.
Násilí, které se tu odehrálo, jako by nasáklo do
stěn i podlahy. Sklopila jsem hlavu, chtěla
jsem si zacpat uši. Zdálo se mi, ţe slyším
matčiny výkřiky. Connor mě chytil za loket,
abych neupadla.
„To zvládneš, “ řekl mi tiše.
Přikývla jsem a snaţila se nedívat na tmavé
235
skvrny na ohavném pódiu.
Monroe odemkl dveře. Ve chvíli, kdy je trochu
pootevřel, jsem znovu zachytila periferním
viděním pohyb. Zrovna jako předtím, jakési
mihotání ve stínech.
„Počkejte." Popadla jsem Monroea za ruku.
„Co se děje, Callo?" otočil se ke mně.
Klouzala jsem pohledem po místě, kde se to
něco mihlo. A pak jsem to spatřila.
Chrlič.
Teď se vůbec nehýbal, přesně jako socha na
kamenné římse pod stropem, ale všechno ve
mně křičelo, ţe to je klamné zdání.
„Ethane," zašeptala jsem a ukázala na toho
tvora. „Zastřel to. Teď hned."
„Je to socha," ohradil se. „Sice dost hnusná,
ale nemůţu mrhat šípama."
„Zastřel to!"
Podíval se na mě, pak zamířil. Vylétl šíp. Ethan
zaklel, kdyţ se šíp neodrazil od vytesané zrůdy,
ale zaryl se do ní. Chrlič oţil, zavřeštěl.
„Do hajzlu!" Connor uskočil, kdyţ se tvor vrhl z
římsy přímo na nás.
Zakryla jsem si uši, aby mi z toho hrozného
vřískotu nepraskly bubínky. Bryn zavrčela a
vyskočila, aby se s ním střetla ještě ve
vzduchu. Tvora její neohroţenost zaskočila.
Zavřeštěl vzteky. Bryn se mu zahryzla do křídla
a zrůda dopadla na zem. Z rány jí vytékala
mléčně šedá krev. Sabine tvorovi skočila na
prsa a přitiskla ho k pódiu. Bryn zaútočila
znovu, tentokrát se mu zahryzla do hrdla a
trhla prudce hlavou. Ozvalo se zapraskání, jak
mu zlomila vaz.
„Celou tu dobu nás to sledovalo," vydechla
jsem.
236
„Jsou tu další?" zeptal se Connor. Obezřetně se
otáčel kolem dokola a prohlíţel strop.
„Ne, ale Calla má pravdu, musel nás sledovat
od chvíle, kdy jsme sem přišli," řekl Monroe.
„Obávám se, ţe jsme právě spustili alarm."
Všichni jsme znehybněli, kdyţ nám došlo, co
tím myslí. Ticho narušil jakýsi hluboký
neodbytný zvuk přicházející odněkud zdálky,
připomínal tiché bubnování. Škrábání drápů o
ţelezo, tlumené kroky vlčích tlap. Naši
nepřátelé se blíţili z horního poschodí klubu.
„Jdou po nás,“ řekl Monroe a ohlédl se ke
dveřím, kterými bychom se dostali z vězení a
ke schodišti.
„Víte o nějaký jiný cestě ven?“ zeptal se Connor
vlků. Sabine kníkla, pak se převtělila.
„Nikdo z nás jiný východ neviděl,“ odpověděla.
„Tudy sem přivedli i nás, bohuţel."
Věnovala Ethanoví omluvný pohled.
„V tom případě jsme tu v pasti," konstatoval a
díval se na ni, jako by zvaţoval, jak stráví své
poslední okamţiky na tomhle světě.
„Zbytek smečky musí být v tomhle bloku,"
podotkl Monroe. Jestli se nám je podaří
osvobodit, moţná se zmůţeme na slušnou
obranu. Třeba se nám odsud povede dostat."
„Určitě ne všem," ozval se Connor.
„Nemáme na vybranou. "
„To je fakt," přikývl Ethan a zaloţil nový šíp do
kuše.“Je čas na poslední boj. Vţdycky jsem
věděl, ţe na to jednou dojde."
„Ne," pronesla procítěně Sabine.“Já tady dole
neumřu. Tuhle radost Efronovi neudělám."
Převtělila se a zavyla. Ostatní vlci zvedli hlavy a
připojili se k jejímu bojovému pokřiku. Z
prostor nad námi se ozývalo vytí blíţících se
237
Ochránců, kteří odpovídali na jejich výzvu.
Vytí vlků jako by vlilo Hledačům novou sílu do
ţil.
„Zamknu ty dveře!" Connor se rozběhl přes sál.
.Jestli je to jediná cesta dovnitř, třeba získáme
trochu času."
„Dobrý nápad," pochválil ho Monroe. „Ethane,
pomůţeš Connorovi a vlkům. Snaţte se je
udrţet. Callo, pojď se mnou."
Následovala jsem ho do vězeňského bloku a
ohlíţela se do sálu, kde mí druhové krouţili
kolem Connora s Ethanem, kteří zápolili s
dveřmi. Pak jsem se nadechla a vzápětí jsem se
zachvěla. Ve vzduchu jsem ucítila závan kouře
hořícího dřeva.
„Co je?"
,Je tady," zašeptala jsem.
Do chodby dolehlo vytí z druhé strany
Naskočila mi husí kůţe. Poznala jsem ten zvuk
Mason volal o pomoc. Vzápětí se ozval Nev.
Monroe se na mě podíval. Slyšela jsem
škrábání drápů na kamenné dlaţbě, štěkot a
vrčení.
„Ochránci," řekla jsem mu. „Dostali se dovnitř."
„Běţ ho rychle najít. Řekni mu, ţe sem jdeme.
Půjdu za ostatními, aby se sem boj nedostal.
Pak se pro tebe a zbytek smečky vrátím,
slibuju.“
Přikývla jsem, ale měla jsem strach.
Monroe tasil meče a rozběhl se pryč.
Pach kouře mě táhl ke dveřím vzadu vlevo.
Prosím, ať jsou odemčené.
Vzala jsem za kliku a k mému úţasu se
otevřely. Tahle cela byla větší neţ ostatní. Kov
se leskl ve světle bzučících neonů, které blikaly
na stropě. Cítila jsem ho dřív, neţ jsem ho
238
uviděla. Z té vůně santalového dřeva a kůţe mě
zabolelo u srdce. Bez přemýšlení jsem
klopýtala vpřed, pospíchala k postavě, která se
krčila v koutě na druhém konci cely.
„Rene!“ Objala jsem ho a přitáhla k sobě.
„Callo,“ vydechl. Opřel si o mě hlavu a objal
mě.
„Není ti nic?" šeptala jsem, tiskla ho k sobě a
přitom málem omdlévala úlevou, ţe je naţivu.
„Ne.“
„Díky bohu." Trochu jsem se odtáhla, abych
popadla dech. „Nemáme moc času. Nemůţu ti
to teď všechno vysvětlovat, ale musíme odsud
zmizet."
Podíval se na mě a najednou mě začal drtit v
objetí, jeho rty se přisály k mým. Zaplavily mě
vzpomínky, následované přívalem emocí.
Ren.
Tohle byl ten Ren, kterého jsem znala tak
dlouho. Můj vyvolený. Mladý vůdce Baneů. Můj
sok i přítel. Ten, který měl po mém boku vést
novou smečku. Bojovník jako já. Vlk jako já.
Líbala jsem ho, z očí mi vyhrkly slzy. V tu chvíli
jsem vůbec nepřemýšlela, vnímala jsem jedině
to, jak nádherné je být zase s ním. Znovu jsem
v rychlém sledu proţívala osud, který mi byl
předurčený, ale který se nenaplnil. Časy, kdy
jsem ještě netušila, ţe to všechno jsou jen lţi.
Kdy jsem si myslela, ţe znám své místo. Malá
část mého já zatouţila po té blahodárné jistotě,
po ţivotě, jaký bych bývala mohla vést, kdyby
můj svět nezachvátil naprostý chaos.
Odtáhl se a podíval se na mě. Pohladil mě po
tváři, vzal mě za ruku. Dotkl se prstýnku z
bílého zlata.
„Ke mně,“ zašeptal. „Patříš ke mně.“
239
Sevřelo se mi hrdlo, nedokázala jsem nic říct.
Kolik slibů jsem porušila? O co všechno jsem
ho připravila, kdyţ jsem utekla?
Znovu mě políbil, něţně, jeho rty postupovaly
po mé tváři na hrdlo. Přitáhl mě blíţ k sobě.
„Říkali, ţe přijdeš,“ šeptal. „Nevěřil jsem tomu,
a přece jsi tady.“
Vír rozjitřených pocitů, který mě do té chvíle
unášel, se náhle zastavil a já se rázem vrátila
do přítomnosti.
Říkali,že přijdeš.
Zadívala jsem se na něj pozorněji. Byl tam
sám. Ţivý. Na rozdíl od ostatních nebyl ani
zhmoţděný. Jeho tvář nebyla ztrhaná bolestí a
hladem, oblečení neměl špinavé a rozedrané.
Jeho pach byl tentýţ, který jsem tak dobře
znala, teplý a muţný, nepotřísněný zvratky,
krví či špínou. Podívala jsem se mu na ruce.
Ţádná pouta. A byl tam sám.
Srdce mi sevřela studená ruka strachu.
„Rene?“ zašeptala jsem. Všechno ve mně
křičelo hrůzou z poznání, které se mi začínalo
vkrádat do mysli.
Sklonil se a políbil mě na ucho.
„Chybělas mi, Cal. Tak moc,“ říkal tiše. Vzal
mě pevně za paţe. ,Je mi to líto.“
A najednou jsem přeletěla vzduchem celu po
celé její délce. Narazila jsem hlavou do zdi a na
chvíli se mi zatmělo před očima.
Zůstala jsem zhroucená na podlaze. Jeho prsty
se mi opět zaryly do ramen a zvedly mě.
Cítila jsem jeho horký dech. Znovu mě začal
líbat, ale tentokrát jsem ucítila krev. Ucukla
jsem a snaţila se najít rovnováhu a zastavit tu
závrať, která přetrvávala.
„Rene, přestaň, prosím.“ Pokusila jsem se ho
240
odstrčit. „Co to děláš?"
Díval se na mě se zarputilým výrazem. Z jeho
tmavých očí čišel smutek a zlost.
„Já tohle nechci, nikdy jsem to nechtěl,"
procedil přes zaťaté zuby. „Nemám jinou
moţnost. Nedalas mi na vybranou."
Znovu mnou smýkl o zeď a vyrazil mi dech.
Na okamţik zaváhal, hleděl na mě se
zoufalstvím v očích, i kdyţ jeho stisk zesílil.
„Jinak to nejde," vypravil ze sebe, jako by se o
tom snaţil přesvědčit sám sebe.“
Jsi moje druţka. Já tě musím přivést zpátky,
udrţet tě tady. Říkali, ţe musím."
Zírala jsem na něj. „Ţe musíš co?"
„Zlomit tě."
241
DVACET DVA
Ren mě přimáčkl ke studené ocelové stěně cely
a vsunul mi koleno mezi stehna.
Šok mě připravil o veškerou sílu, nedokázala
jsem se převtělit. Tohle přece nemůže být
pravda.
„Ach boţe, Rene, to ne,“ zašeptala jsem, oči
upřené na něj. Uţ jsem ho vůbec nepoznávala,
jeho výraz zrůznilo šílenství a ţal, který ho
nutil ublíţit mi. Snad nikdy jsem nepoznala
takovou hrůzu. Nechtěla jsem věřit, ţe by se
mohl tak změnit, ale prsty, které se mi zarývaly
do rukou, svědčily
o opaku. Z rozkousaného rtu mi tekla do úst
krev. Takže teď patří ke Strážcům?
Otřásla jsem se, zmocnila se mě závrať.
Dokázala jsem zůstat stát vzpřímeně jen díky
tomu, ţe mě pořád tiskl ke stěně. Jeho oči
jasně říkaly, ţe ho aţ sem dohnala lítost a
bolest.
„Nemusíš vůbec nic, Reniere,“ ozval se náhle
tichý hlas. „Pusť ji.“
Ren okamţitě vycenil zuby. Monroe se pomalu
přibliţoval. V kaţdé ruce drţel meč, čepele
sklopené.
„Máš na vybranou," pokračoval tiše. „Odejdi
odsud, nech tohle všechno za zády. Můţeš jít s
námi.“
„S vámi? S Hledači?" Ren si odplivl.
„Nejsme takoví, jak si myslíš," přesvědčoval ho.
„Přišli jsme pro tebe. Calla je tady, aby ti
pomohla, stejně jako já."
Upřela jsem na něj prosebný pohled. „Rene,
prosím, je to pravda. Pojď s námi."
242
„Kvůli tvýmu lhaní jsem o všechno přišel.“
Nepřestával sledovat Monroea. „Radši tě zabiju,
neţ bych ti znova uvěřil.“
Ve tváři měl vepsanou zlost i lítost.
„Doufám, ţe na to nedojde,“ odvětil Monroe.
„Nejsem tvůj nepřítel, ale nemůţu tě přinutit,
aby ses rozhodl správně. Tohle nemusí být
konec. Jestli nepůjdeš s námi, pusť aspoň to
děvče. Nedělej to všechno ještě horší."
„Co by mohlo být horší, neţ přijmout ruku,
kterou podává zrůda?“ Ze stínu u dveří
vystoupil muţ.
Srdce se mi zběsile rozbušilo, poznala jsem
Emila Laroche, podsaditého a ramenatého, na
rozdíl od štíhlého vysokého Rena. Díval se
přímo na mě. I kdyţ zůstal v lidské podobě,
obklopovali ho tři vlci: Dax, Fey a Cosette.
Upírali na mě oči a vrčeli. Z jejich nenávistného
pohledu křičelo jedno slovo.
Zrádkyně.
Nechtěla jsem vidět tuhle ošklivou pravdu,
zdůrazněnou vyceněnými zuby, zjeţenou srstí
a očima plnýma nenávisti.
Dostali na vybranou jako Sabine.
Tři z mých přátel se obrátili proti mně. Teď
patří k Emilově smečce. Dali přednost
Stráţcům před svými přáteli.
Ale proč?
Pak jsem se znovu podívala na Rena. I jemu
dali na vybranou. V tu chvíli se mi zvedl
ţaludek. Za jeho vztekem jsem viděla bolest.
Pochopila jsem, ţe mi nechce ublíţit, vybral si
Stráţce jenom proto, ţe jsem ho opustila.
Zradila jsem někoho, kdo mě miloval. Lhal
kvůli mně a oni ho mučili. Zlomili ho a všechno
to byla moje vina. Jak si mohl vybrat jinak?
243
„Emile," pronesl Monroe a to mě přimělo
odtrhnout od Rena oči. Hledačův výraz se
změnil téměř k nepoznání, kdyţ se díval na
vůdce Baneů a z jeho očí plála bezbřehá
nenávist.
Emile se nepřestal usmívat. „Ani nevíš, jak moc
jsem tě chtěl zase vidět, Monroe. Díky, ţes
přišel."
Monroe na to nereagoval.
Emile se otočil k Renovi a chladně a úlisně
řekl: „Reniere, seznam se s člověkem, který
zabil tvou matku."
Ren mě okamţitě pustil a zbledl.
Zapotácela jsem se a přitiskla se k boční stěně.
Rozhlíţela jsem se po vlcích, kteří nadále
blokovali dveře, Emilovi, Monroeovi a Renovi.
Nebylo odsud úniku.
Monroe se sípavě nadechl. „Ty prolhanej hajzle.
“
V jeho očích se zaleskly slzy.
Emile se mrazivě zasmál. „Ze lţu? Myslíš si
snad, ţe by Corrine zemřela, nebýt tebe?“
Monroe se na něj s výkřikem vyřítil.
Jenţe Ren se okamţitě převtělil v šedého vlka a
skočil mezi svého otce a Hledače. Monroe
zaváhal a ztratil rychlost. Vrhl se stranou a
odkulil se dřív, neţ ho Ren stihl hryznout.
„Vypadá to, ţe mám navrch, starý příteli,“
zašklebil se Emile, zatímco Ren kráčel k
Monroeovi, kterého zahnal do rohu cely.
„To se ještě uvidí," odtušil a upřel oči na Rena.
Vlk zuřivě vrčel a já věděla, ţe se na něj co
nevidět vrhne v touze pomstít svou matku.
„Rene, nedělej to!" vykřikla jsem. „Monroe tvou
matku nezabil. Snaţil se ji zachránit!"
„Zabij tu děvku, Daxi," zasyčel Emile.
244
„Okamţitě."
Dax vycenil ostré zuby a pustil se ke mně.
Nikdy dřív jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak
je velký, kdyţ je ve vlčí podobě. Nikdy jsem
proti němu nebojovala. Nejlepší válečník z
mladých Baneů. Viděla jsem, jak se mu pod
srstí napínají svaly. Uvědomila jsem si, ţe je to
největší vlk, jakého jsem kdy spatřila. Převtělila
jsem se a rozkročila se. Samozřejmě měl
výhodu, co se týkalo velikosti a síly, ale já zas
měla rychlost.
I kdyţ jsem se však chystala k obraně, v mysli
mi křičel zděšený hlas.
Nechci Daxe zabít. Jak bych to mohla udělat?
Uţ byl tak blízko, ţe ho ode mě dělil jediný
skok. Zavrčela jsem, ale pokusila se s ním
spojit myšlenkou.
Nedělej to.
Sama sis zavařila, Callo. Skrčil se a pootevřel
tlamu.
Dokonce i zuby měl obrovské.
V tu chvíli se však ozvalo pronikavé zavrčení.
Dax zaváhal a otočil se k Renovi, který ho
volal. Hleděli na sebe. Dax krátce zmateně
štěkl a těkal pohledem od Rena k Emilovi.
Ren mi své myšlenky neotevřel, slyšet je mohl
jen Dax, ale já bych byla dala všechno za to,
kdybych mohla zjistit, co mezi těmi dvěma
proběhlo.
„Nepleť se do toho, kluku," ucedil Emile a
zpraţil Rena pohledem.
Dax se zarazil a já udělala další krok ke
dveřím. Odhadovala jsem, jestli bych dokázala
uprchnout. Ale i kdyby to šlo, znamenalo by to
obětovat Monroea. Zůstala jsem stát.
Nehodlala jsem ho v tom nechat.
245
,Já jsem tvůj vůdce," připomněl Emile a
předvedl Daxovi ostré zuby. „Zabij ji. Zabij ji a
já z tebe udělám svého zástupce."
Dax se znovu otočil ke mně a v jeho očích
zaplála touha po krvi. Poznala jsem, ţe
podruhé nezaváhá. Nezbývalo mi, neţ se
okamţitě zbavit pochybností, které ve mně
vyvolávala představa, ţe budu bojovat s
bývalým členem naší smečky. A to hned, nebo
je po mně.
„Zmizni, chlupáči!" vykřikl náhle Connor, který
vpadl dovnitř a vrhl se mezi Daxe a mě s
připravenými meči.“Je mi líto, ţe ruším tenhle
mejdan, ale je čas rozloučit se. Ne ţe byste
nebyli skvělí hostitelé."
Dax skočil. Connor uhnul a ťal po jeho plecích.
Vlk se na něj vrhl znovu, ale Connor se mu
rychlostí vyrovnal. V Daxově boku se objevily
další dva šrámy. Ohromný vlk zaskřípěl zuby a
začal zuřivě štěkat, zatímco Connor krouţil
kolem něj a závratnou rychlostí otáčel meči.
Fey a Cosette se s vrčením vydaly k nám.
„Ne!" křikl Emile a ukázal na Monroea.
„Zapomeňte na tu holku. Chceme toho chlapa.
Daxi, zpátky. Nechte ty ostatní odejít. Nezáleţí
na tom, stejně nemají kam utéct."
Znovu se otočil na Monroea. „Teď musíme
vyřídit mnohem důleţitější záleţitost. Osobní."
Dax pomalu couval, i kdyţ nepřestal vrčet. Fey
a Cosette zaujaly pozici vedle Rena a odřízly
tak Monroeovi veškeré ústupové cesty.
„Connore," zavolal Monroe vyrovnaně, kdyţ se
kolem něj čtyři vlci začali stahovat. „Vezmi
Callu a utečte.“
Connor na něj vytřeštěně zíral. „To ne!“
„Hned, Connore.“ Monroe nespouštěl oči z
246
Rena. „To je rozkaz. “
„To neudělám,“ vzdoroval Connor. „Nestojí to
za to.“
„Ale ano,“ pronesl Monroe tiše. „Věděl jsi, ţe se
to můţe stát. Teď uţ odsud to děvče odveď. A
nepokoušej se pro mě vrátit. “
Byla jsem tak konsternovaná, ţe jsem na sebe
vzala lidskou podobu. „Ne!“
Emile se rozesmál. Ren se ještě pořád krčil
mezi otcem a Hledačem a planoucíma očima
sledoval, jak Monroe sklopil meče.
„Jemu neublíţím,“ řekl. „To dobře víš.“
„Myslel jsem si to,“ zašklebil se Emile a ohlédl
se po vlcích. „Postarejte se, aby neuprchl. Je
čas, aby Ren pomstil svou matku."
„Rene, nedělej to! Lţe ti, všechno to jsou jenom
lţi!" vykřikla jsem. „Pojď s námi!“
„Ona uţ k nám nepatří,“ sykl Emile. „Vzpomeň
si, jak se k tobě chovala, jak se k nám všem
otočila zády. Jen zavětři, hochu. Páchne jako
Hledači. Je to zrádkyně a kurva."
Podíval se na mě s takovou nenávistí, ţe jsem
klopýtla.“Jen se neboj, krasavice, i na tebe
dojde. Dřív neţ si myslíš."
Ucukla jsem, kdyţ mě Connor popadl za ruku.
Táhl mě k volným dveřím.
„Nemůţeme ho tu nechat," křičela jsem.
„Musíme." Connor zavrávoral, jak jsem se
mocně vzpouzela, ale rychle našel rovnováhu a
chytil mě pevněji.
„Budu bojovat!" oponovala jsem v zoufalé snaze
vyprostit se mu a přitom ho nezranit.
„Ne!" odmítl neústupně. „Slyšelas ho. Jdeme
pryč. A jestli se proměníš ve vlka, tak tě
přetáhnu po palici! “
„Prosím.“ Oči mě pálily, kdyţ jsem zahlédla
247
Renovy vyceněné tesáky. Svíralo se mi hrdlo,
Monroe úplně spustil meče.
„Co to dělá?“ zvolala jsem a znovu se pokusila
vytrhnout.
„Tohle je teď jeho boj,“ procedil přes zaťaté
zuby Connor. „Ne náš.“
Ren uskočil, kdyţ meče s třesknutím dopadly
na zem.
I kdyţ měl ještě pořád zjeţenou srst, přestal
vrčet.
„Poslouchej mě, Rene,“ řekl Monroe a skrčil se
do jeho výšky. Na ostatní vlky, kteří se k němu
pomalu blíţili, se nedíval. Ještě pořád máš na
vybranou. Pojď se mnou a dozvíš se, kdo
doopravdy jsi. Odejdi odsud, hoď tohle všechno
za hlavu. “
Ren štěkl a zmateně zakňučel. Zato s ostatními
vlky nijak nehnulo, ţe nepřítel odloţil zbraně.
Connor mě popadl pod krkem, aţ to zabolelo.
„Nemáme čas dívat se na to,“ vztekal se a táhl
mě ven z cely.
„Rene, prosím, nevol si je! Vyber si mě!“
vykřikla jsem.
Ren se otočil a sledoval, jak mě Connor táhne
na chodbu. Převtělil se a hleděl na Monroeovy
napřaţené ruce. Přistoupil k němu.
„Kdo jsi?“
Monroeovi se třásl hlas. Jsem-“
„Tak dost! Jsi hlupák, hochu,“ zavrčel Emile na
Rena. Usmál se na Monroea. „Zrovna jako tvůj
otec.“
A vzápětí se odrazil od země. V letu se převtělil
ve vlka a narazil do Monroea. Sevřel v čelistech
jeho nechráněné hrdlo těsně předtím, neţ mě
Connor odvlekl z dohledu. Táhl mě co
nejrychleji zpátky do sálu.
248
Ohlíţela jsem se v naději, ţe uvidím, jak z cely
vycházejí Ren s Monroem, ale bylo slyšet jen
vrčení a štěkot vlků.
249
DVACET TŘI
Odsud se nikdy nedostaneme. Je to past. Za
běhu jsem vzlykala, otřesená tím, čeho jsem
byla svědkem. Celou dobu to byla past. Teď uţ
se to v přízemí Edenu hemţí Ochránci a
Stráţci, kteří nám zablokují únikovou cestu.
Běţela jsem dál, ruku v ruce s Connorem, i
kdyţ můj krok byl čím dál těţší, jako bych
běţela po mokrém betonu.
Před námi se ozývaly výkřiky.
Connor otevřel dveře a strčil mě do sálu.
Veškeré zbytky nadějí vzaly rázem za své.
Ochránci se dovnitř drali východními dveřmi
po dvou i po třech najednou. Ethan stál na
pódiu a co nejrychleji je zasypával palbou šípů.
Zpomalil tím jejich postup, Ochránci se brodili
ve vlastní krvi. Mnozí z nich byli zasaţeni a
zhroutili se na kamennou podlahu. Mrtvoly se
kupily přede dveřmi a naštěstí pro nás tak
bránily pronikání většího počtu nepřátel.
Ostatní z mé smečky se potýkali s těmi, kdo se
dostali dovnitř a unikli Ethanově palbě.
Connor zaklel a vytáhl mě na pódium.
„Vypadá to špatně, kamaráde,“ poznamenal
Ethan a znovu zamířil. „Uţ mi skoro došly
šípy.“
„Tak pět minut a podlehneme přesile,“
konstatoval Connor, kdyţ se rozhlédl.
„Kde je Monroe?" zeptal se Ethan.
„Přišli jsme o něj,“ řekl tiše Connor. Zalila mě
nová vlna hrůzy.
„No, tak to je třešinka na dortu.“ Ethan se
zachmuřeně usmál. „Něco na rozloučenou?“
„Callo,“ otočil se Connor ke mně, „kdybych s
250
Ethanem odlákal jejich pozornost, dokázali
byste se ty a ostatní dostat ke schodům?"
Hleděla jsem na nápor nepřátelských vlků,
škrábajících se přes hromadu mrtvých těl,
která ucpala chodbu.
„I kdyby to šlo, podle mě bude odsud do
přízemí čekat minimálně padesát Ochránců.
Nemáme šanci."
Connor zavrtěl hlavou a ohlédl se k severním
dveřím. I já se tam podívala. Pořád jsem tajně
doufala, ţe by mohl být Monroe ještě naţivu a
vynořit se odtamtud.
Náhle se ozvalo ohlušující zapraskání a objevil
se záblesk. Přimáčklo mě to k podlaze. V uších
mi zvonilo, jako by těsně za námi uhodil blesk.
V místnosti zapraskala elektřina, ve vzduchu
byl cítit ozon. Ethan zasténal, otočil se na patě
a namířil kuši na to, co nás porazilo.
„To se mi snad zdá," vydechl Connor, kdyţ se
Adne vyřítila ze zářícího portálu a rozpřáhla
náruč.
„Nezdá." Zazubila se a pomohla mu vstát.
Vzápětí se ale usmívat přestala, zaregistrovala
Ochránce, kteří se prodírali do sálu.
„Vnitřní portál v Edenu," ţasl Ethan. „Tys to
dokázala. Fakt jsi to dokázala."
„Opěvovat mě můţete později," řekla na to.
„Teď musíme vypadnout."
„Moje smečka," připomněla jsem a vstala.
„Jdu na to," křikl Ethan. Seskočil z pódia,
posunul si kuši na záda a tasil meče.
Prosekával si s křikem cestu davem.
„Představení skončilo, mizíme odsud!"
Mason zastříhal ušima. Zahlédl zářící portál a
radostně zavyl. Nev se otočil a rozběhl se k
pódiu. Bryn pustila z čelisti dalšího vlka a
251
vrhla se k nám. Sabine zahnali ke zdi tři vlci
najednou.
„Vydrţ, Sabine," volal Ethan.“Jdu pro tebe."
„Callo, postarej se, aby se Ochránci nedostali k
Adne!" nařídil Connor.
Vyrazil za Ethanem a odráţel Ochránce, kteří
se pokusili pronásledovat vlky z mé smečky. Já
se převtělila a trhala na kusy všechny, co se
dostali přes něj.
Ethan se probojoval k Sabine a svými meči od
ní odehnal dva vlky.
„Utíkej!" zařval, kdyţ skolila třetího. „Jdu hned
za tebou."
Prohnala se kolem něj k pódiu. Ethan probodl
jednoho z Ochránců, druhý se mu však zahryzl
do ruky. Zaklel a snaţil se vyprostit. Vlk ale
sevření čelistí nepovolil. Ethan upustil z druhé
ruky meč a sáhl pro dýku. Vlk se k němu
pořád tiskl, kdyţ mu zabořil ostrou čepel do
oka. Ochránce se sesul, ale z Ethanový paţe se
řinula krev. Klopýtal k nám.
„Kryju tě, brácho,“ zavolal Connor, sekl
jednoho vlka a dalšího zasáhl pěstí do tlamy.
„Tady!“ křičela Adne a mávala na ně. „Honem,
do portálu! Musím ho zavřít, neţ se dostanou
skrz.“
„Mason, Nev i Bryn uţ proskočili dovnitř.
Sabine čekala vedle mě. Kdyţ se na pódium
vyškrábal Ethan, převtělila se, vzala ho kolem
pasu a pomohla mu projít.
„Běţ, Callo," vybídla mě Adne a rozhlédla se.
„Connore, kde je táta?"
„Běţ, Callo," zopakoval Connor a postrčil mě k
portálu.
Ohlédla jsem se přes rameno. Přitáhl Adne k
sobě a něco jí pošeptal. Celá ochabla a sesula
252
se na něj. Popadl ji do náruče a pronesl ji
portálem z té vřavy.
Pod nohama jsem méla štěrk. Nadechla jsem
se chladného ranního vzduchu. Chutnal po
svobodě, ale přinesl mi jen krátkou
hořkosladkou úlevu.
Za sebou jsem slyšela, jak Adne vzlyká a
Connor k ní tiše promlouvá. „Musíš zavřít ten
průchod, Adne. Prosím."
Ozvalo se zavrčení a ona vykřikla. Otočila jsem
se a zatvrdila se před dalším bojem. Dvěma
Ochráncům se podařilo proskočit za námi.
První z nich přimáčkl Adne k zemi a chňapal
po ní, zatímco před ním uhýbala, druhý se
potýkal s Connorem.
Rozběhla jsem se k Adne a přitom koutkem
oka zahlédla, jak kolem prolétly další
rozmazané tvary. Connor zvedl meče, Nev s
Masonem se vrhli na vlka, který stanul proti
nim. Roztrhali ho na kusy ve spršce krve a
chlupů.
Zahryzla jsem se do zadní nohy vlka, který
ohroţoval Adne, a snaţila se ho z ní servat.
Otočil se a vzápětí vyjekl a otřásl se. Padl mrtvý
k zemi. Adne zafuněla a svalila ze sebe jeho
tělo. V ruce drţela zakrvácenou dýku, kterou
ho probodla. Bez zaváhání pospíchala k
otevřenému portálu, a kdyţ jím proskočil další
vlk, jednoduše se shýbla.
Načrtla skeany kříţ a světlo portálu pohaslo.
Já se vrhla na nového útočníka. Svalili jsme se
na zem a váleli se ve štěrku. Kamínky se mi
zadíraly do kůţe. Vlk se pokusil uniknout,
jakmile se postavil na nohy, ale já po něm
skočila. Mířila jsem mu na hrdlo, místo toho
jsem se mu zahryzla do přední nohy, protoţe
253
ucukl. Vyjekl a snaţil se mě setřást, ale já ho
nepustila. Vzápětí se ozvalo zadrnčení
Ethanovy kuše, následované trojím tupým
úderem. Vlk zakňučel a svalil se.
Vrčení a křik zeslábly, aţ utichly docela. Bylo
slyšet jen naše oddechování.
„Kde to jsme?" zeptal se Ethan nakonec.
Leţel na zemi, opřený o loket, poraněná ruka
mu bezvládně leţela na prsou. Sabine se k
němu shýbla a prohlédla jeho zranění. Bryn,
Mason i Nev zůstali ve vlčí podobě, choulili se k
sobě stranou od ostatních.
Adne Ethanovi neodpověděla. Sesula se
Connorovi k nohám. Začal ji hladit po vlasech
a rozhlíţel se.
„Mám dojem, ţe jsme na střeše sousedního
domu."
„Na střeše? Je to pravda, Adne?"
Pořád nereagovala.
„Adne," naléhal Ethan, „kde to jsme?"
„Nech ji být," zamračil se na něj Connor.
,Já nechci prudit," odtušil Ethan. Jenomţe v
tom případě nejsme ani zdaleka mimo
nebezpečí. Musíme se dostat zpátky do
Denveru."
Adne se rozechvěle zvedla, ale kdyţ ji chtěl
Connor obejmout, uhnula.
„Je to tak, jsme na střeše vedlejšího domu.
Otevřu průchod domů, ale teď mi dejte pár
minut.“
Odpotácela se od nás a otírala si uslzené tváře.
Posadila jsem se v lidské podobě na zem a
přitáhla kolena k bradě. Chtěla jsem jít ke své
smečce a zjistit, jestli jsou všichni v pořádku.
První cesta portálem pro ně musela
představovat šok, který jen znásobil stres z
254
útěku. Nedokázala jsem se k tomu přimět.
Pořád jsem se v duchu vracela do severního
vězeňského bloku. Zavřela jsem oči a sváděla
marný boj se zoufalstvím a zmatkem.
Zrovna jako tvůj otec.
Tahle Emilova věta mi vůbec nedávala smysl. A
kdyţ jsem si vzpomněla, jak se při tom výroku
usmál na Monroea, naskočila mi husí kůţe.
Proč by měl o sobě mluvit jako o hlupákovi?
Protoţe počítal s tím, ţe mi Ren ublíţí, kdyţ mě
ještě pořád miluje?
Cítila jsem bolestnou ztrátu a uvědomila si, ţe
uţ Rena pravděpodobně víckrát nespatřím. A
pokud ano, pak jako jeho nepřítel.
„Callo?“ Otevřela jsem oči a zjistila, ţe přede
mnou klečí Sabine. Za ní stáli ostatní vlci, teď
uţ v lidské podobě.
„Ano?“
Sabine polkla, v očích slzy. „V záchvatu boje
jsem si nevšimla, ţe ses vrátila sama. Ale teď
jsme tady a oni ne...“
Najednou jsem měla pocit, jako by mi na prsou
leţelo olověné závaţí.
Jsou mrtví, viď?“ zajíkla se.
Nedokázala jsem odpovědět. Hleděla jsem do
její zdrcené tváře a nechtěla jí říct pravdu,
která byla ještě mnohem horší neţ to, co si
myslela, ţe se stalo.
„Všichni?" zašeptala Bryn lítostivě. „I Ren?“
„Ne,“ odpověděla jsem taky šeptem.
Connor přešel k nám a poloţil mi ruku na
rameno.
„Tys je viděla?" zeptal se Mason. Jsou ţiví a
zůstali tam?"
Sabině se okamţitě zachmuřila. „Dopustilas,
aby tam zůstali?"
255
Ethan se namáhavě zvedl a zamířil k nám. „Co
se stalo?"
Sabine ze mě nespouštěla oči.“Jak jsi mohla?"
„Calla neměla na vybranou," řekl místo mě
Connor.
„Jistěţe měla," odsekla Sabine.
Dokonce i Bryn se tvářila zklamaně.
Nedokázala jsem se na ně podívat. Upírala
jsem pohled do země a v očích mě pálily slzy.
„Nenechali jsme je tam," promluvil znovu
Connor. „Byl jsem s Callou, kdyţ je našla."
„Tak proč tu nejsou s námi?" Sabine
přimhouřila oči.
„Zůstali, Sabine," hlesl Nev, který pochopil
Connorův váţný výraz. „Zůstali se Stráţci."
„Ne," vydechla Bryn.
„To je nesmysl," zasyčela Sabine. „Cosette by s
nima nikdy nezůstala!"
Je to tak," řekl Connor. „Napadli Callu."
„Ale proč?" nechápal Mason.
„Protoţe poslouchají Emilovy rozkazy,"
odpověděla jsem konečně.
„A Ren?" zeptala se rozechvěle Bryn. „On
taky?"
„Ano." Zůstal kvůli tomu, co jsem mu udělala.
„Sakra." Nev odešel stranou. Mason se na mě
smutně usmál a zamířil za ním.
Sabine tiše plakala. „Ach, Cosette."
Ethan si odkašlal. „Poslyš, jestli tam ta Cosette
zůstala, tak protoţe se bála."
„Bála se odejít, kdyţ ví, co se jí stane, kdyţ tam
já nebudu?" zajíkla se. „Teď uţ ji nemůţu
chránit před Efronem a ona ví, co s ní bude
dělat!"
„Lepší poznané zlo neţ nepoznané," podotkl
Connor. „To se stává."
256
Zavrtěla hlavou a vzlykla.
„Tvoje kamarádka?" zeptal se Ethan tiše.
„Vţdycky jsem ji brala spíš jako sestru. Prostě
to nemůţu pochopit."
„Callo." Bryn mě vzala za ruku. „A Ren... nevíš“
Zavrtěla jsem hlavou. „Teď nemůţu, Bryn,
nezlob se.“
Výčitky. Zahanbení. Lítost. Dopadla na mě celá
lavina pocitů. V té chvíli bych prostě
nedokázala mluvit o tom, co se stalo.
„Dobře," řekla a zvedla se. „Nechám tě o
samotě."
Odešla za Masonem a Nevem.
„Ethane, můţeš nás na chvíli nechat?" poţádal
ho Connor a skrčil se ke mně.
„Jasně.“ Stejně uţ se zase díval na Sabine,
která se od nás pomalu vzdalovala. Na rozdíl
od Bryn se nepřipojila k vlkům. Zůstala stát
sama na kraji střechy. Ethan se za ní vydal, ale
udrţoval uctivý odstup.
Connor na mě vrhl naléhavý pohled. „Monroe
mi řekl, ţe jste k sobě s Renem měli blízko."
Hrdlo jsem měla tak sevřené, ţe to bolelo, ale
aspoň jsem přikývla. Obávala jsem se, ţe další
vyptávání uţ nevydrţím.
„Slyšelas, co řekl Emile?" pokračoval Connor
tlumeně. „Těsně předtím, neţ..." Nedokázal to
dopovědět a na chvíli se odvrátil.
„Ano," odpověděla jsem otupěle. Nechápala
jsem, co na tom záleţí.
Connor si několikrát odkašlal, neţ mohl znovu
promluvit. „Chci tě poprosit, abys to nikomu
neříkala, dokud to nepovím Adne."
Co nemám říkat? Přišli jsme o Rena i o
Monroea. Půlka smečky se přidala ke
257
Stráţcům. Ti, které jsme zachránili, si myslí, ţe
za naše ztráty můţu já. Jenţe jak jim to mám
vyvrátit? Koneckonců je to pravda.
„Ví se o tom," pronesl. „Nebo se o tom aspoň
šuškalo. Není ţádný tajemství, ţe Monroe
Corrine miloval, ale o dítěti neměl nikdo ani
tušení."Dítě.
Konečně jsem to pochopila. Bála jsem se, ţe se
mi srdce rozlétne na tisíc střípků. Monroeovo
nekonečné vyptávání na Rena. Neuvěřitelná
rizika, která podstoupil, jen aby ho zachránil.
To jak před ním odhodil zbraně.
Nebo,ţe Ren vůbec nevypadá jako Emile, zato
se podobá Monroeovi. Proto mi rádce připadal
vţdycky tak povědomý. Vlasy tmavé jako káva,
ostře řezané rysy.
Jemu neublížím. To dobře víš.
Monroe byl Renův otec. Corrine po něm chtěla,
aby ji zabil, protoţe jí nařídili otěhotnět.
Zamilovala se do něj, trávili společně celé
měsíce, během nichţ plánovali vzpouru... a
celou tu dobu bylo její tělo svobodné, Stráţci z
ní sňali kouzlo, které brání oplodnění.
„Paneboţe," zašeptala jsem a ukápla mi první
slza. „Rene.“
Monroeův syn, a přece Ochránce. Zdá se, že
pro povahu dítěte je vždycky dominantní matka.
„Teď pro něj nemůţeme nic udělat,“ řekl
Connor. „Lituju, ţe to nejde jinak. Monroe
chtěl, aby se to Adne dozvěděla.I kdyby se
nevrátil. Povím jí to, ale teď na to není ta pravá
chvíle."
Polkla jsem naprázdno. „Ale jak to? Co Adnina
matka?"
„To se odehrálo, ještě neţ jsem přišel," vykládal
tiše, „ale přece jenom jsem o tom něco zaslechl.
258
Potom co to spojenectví nevyšlo, Hledače
obklíčili a Corrine zabili, na tom byli všichni
zle, ale nejhůř ze všech Monroe. Mám dojem,
ţe začal pít. Vrhal se do kaţdé mise, chtěl se
nechat zabít."
„A co se změnilo?" Docela dobře jsem si
dokázala představit, ţe si to musel dávat za
vinu a vyčítat si to.
„Zaznamenali jsme takové ztráty, ţe se muselo
zahýbat rozmístěním našich lidí. Diana-Adnina
máma-byla nová útočnice, kterou přidělili k
Haldisu. S Monroem se spřátelila, jako jedinou
si ji pustil blíţ k tělu. Zachránila ho před ním
samotným. No a pak se narodila Adne."
„Znal jsi ji?" Zkusila jsem si představit ţenu s
Adninými mahagonovými kadeřemi a jasnýma
jantarovýma očima. V té představě se právě
cvičila s Monroem v šermu a oba se přitom
smáli.
Zavrtěl hlavou. ,Já přišel jako její náhrada. “
Ohlédl se po Adne, která stála u okraje střechy
se svěšenou hlavou. „Uţ se asi nikdy
nedozvíme, jestli jí Monroe o Renovi řekl." Pak
se znovu podíval na mě. „Můţeš o tom
pomlčet?"
Přikývla jsem, zcela přemoţená všemi těmi
nečekanými zvraty, které můj ţivot neustále
obracely vzhůru nohama.
„Děkuju,“ řekl a vstal. Napadlo mě, jak chce
sdělit Adne, ţe má bratra, kterého nikdy
nepoznala a zřejmě ani nepozná, leda by ho
zabila.
Kdyţ odešel, zaslechla jsem Ethana se Sabine.
Ethan se odkláněl od její nataţené paţe.
„Říkám, ţe ne.“
„Přestaň se chovat jako mimino,“ napomenula
259
ho a já zjistila, ţe jí z předloktí vytéká krev.
„Nebudu pít tvou krev." Pokusil se uhnout, ale
zavrávoral, protoţe se nemohl opřít o
poraněnou paţi.
„Představ si, jak to bude bolet, kdyţ se to bude
hojit samo, “ podotkla. „Navíc to bude trvat
celou věčnost, zato takhle se to dá do pořádku
hned. A nezůstanou ti jizvy.“
„Jizvy mi nevadí," utrousil.
„No jasně, tvrďáku," zasmála se. „Jenomţe
drsná muţnost ti nebude k ničemu, kdyţ
budeš nosit ruku měsíc na pásce. Copak si
myslíš, ţe takhle můţeš bojovat?"
„Ale já...,“ koktal Ethan.
„Navíc ti pořád krvácí i ta rána na rameni,"
dodala Sabine. „Pomůţu ti.“
„Nech mě na pokoji," prskl jako nedůtklivé
děcko a odvrátil se.
„Dobře. Ale aţ se napiješ."
Vklouzla za něj, jednou rukou ho objala a
přitiskla zády k sobě.
„Nech toho!" zvolal a vytřeštil zrak. Dál uţ mu
nebylo rozumět, protoţe mu Sabine přitiskla k
ústům krvácející ruku.
Snaţil se vyprostit, ale jí uţ se vrátila plná síla
Ochránce a nedělalo jí větší problémy ho
udrţet. Její krev mu stékala po tváři. Ještě
jednou se vzepřel, pak mu nezbylo neţ
polknout. Viděla jsem, jak se mu cosi mihlo ve
tváři-směsice strachu a úţasu.
Ten výjev mi byl aţ příliš povědomý. Jako bych
se vrátila do minulosti, do toho dne, kdy jsem
dala Shayovi napít své krve. Tehdy se tvářil
stejně uţasle. Ethan popadl Sabine za zápěstí,
a místo aby ji odstrčil, přitiskl si její ruku k
ústům. Zavřel oči a pil, chvěl se v extázi.
260
Connor, který mlčky přihlíţel, konsternovaně
sledoval, jak se rána na Ethanově paţi přímo
před našima očima zaceluje. Sval znovu srostl,
kůţe se zatáhla, nezbyla ţádná jizva. Ethan
měl dál zavřené oči, byl ztracený v síle toho
okamţiku.
Kdyţ se rána zahojila, chytila ho Sabine za
rameno a vyprostila ruku z jeho sevření.
„Uţ stačí, tygře," broukla. „Abych neomdlela."
Její hlas vrátil Ethana zpátky na střechu, do
studené noci, k pěti párům očí, které se na něj
upíraly.
Trhl sebou a rychle vyskočil na nohy. „To
bylo...“
Uštvaně na ni hleděl a couval. Pak se zamračil.
Já to nechtěl."
„Rádo se stalo," řekla na to a zachvěla se,
protoţe ji ovanul ledový vítr.
Ethan se pořád tvářil zarputile, ale sundal si
koţený kabát a hodil jí ho.
„Jdu dohlídnout na to, aby se sem nedostal po
poţárním schodišti nějakej přízrak."
Přízraky. Bryn zakňučela. Ohlédla jsem se a
zjistila, ţe celá smečka aţ na Sabine je ve vlčí
podobě. Nev s Masonem se k Bryn tiskli a i oni
se třásli. Bylo evidentní, ţe proţili velké
utrpení, bolest a strach, které v nich zůstanou
napořád,i kdyţ budou volní. V duchu jsem se
pokusila nějak uklidnit. Měli jsme štěstí, ţe na
nás dnes čekali jen Ochránci. Dokázali jsme se
ubránit.
Štěstí...
„Vzduch je čistej,“ oznámil po návratu Ethan.
„Nikdo po nás nejde. Můţe uţ Adne otevřít
portál?"
„Můţe,“ ozvala se Adne a zamířila k nám. Tváře
261
měla mokré od slz. „Víš určitě, ţe nás nikdo
nepronásleduje? Byli venku i předtím, proto
jsem skončila tady nahoře."
„Co se vlastně stalo? Jak ses k nám dostala?"
vyptával se Connor.
„Kdyţ jste byli pryč tak dvacet minut, najednou
se to před klubem začalo přímo hemţitpřijíţdělo jedno auto za druhým, ozýval se křik
a kroky,“ vykládala. „Ochránci se hrnuli
dovnitř postranními dveřmi. Bála jsem se, aby
si mě nevšimli, proto jsem portál zavřela a
otevřela průchod sem na střechu. Tady jsem
čekala, dokud mi nedošlo, ţe jste asi v maléru."
„A proč jsi otevřela dveře uvnitř v Edenu?“
zeptal se Ethan.
„Všechno jsem sledovala odsud ze střechy.
Ochránci pořád přicházeli, byla jich strašná
spousta. Pochopila jsem, ţe je to past, tak jsem
to riskla."
„Díky," řekl Ethan. „Jinak by z nás zbyly jenom
kosti."
„Ochránci lidi neţerou," namítla jsem
pohoršené. „Nikdy."
„Ale no tak, víš, jak to myslím," zašklebil se.
„Naštěstí jsem dávala pozor, kdyţ tvůj bratr
líčil, jak to ve vězení vypadá,“ pousmála se na
mě Adne. Jedině díky tomu jsem tam ten
průchod dokázala otevřít."
„Jak to děláš?" chtěla vědět Sabine. Přitáhla si
Ethanův kabát těsněji k tělu. „Něco takovýho
jsem ještě neviděla."
„Adne umí vyuţít magii k tomu, aby spolu
propojila dvě místa," vysvětlila jsem co
nejstručněji. „Tímhle způsobem Hledači
cestujou."
„Hustý." Nev se převtělil. „Ale jak to, ţe za
262
váma Stráţci nejdou?"
„Stráţci nedokáţou portál vytvořit," řekla jsem
rychle. „Pak vám to vysvětlím." Nezdálo se mi,
ţe by byla příhodná chvíle vykládat jim, ţe nás
Hledači vnímají jako hřích proti přírodě. Navíc
jsem myslela na něco jiného. Ethanova slova
mi bzučela v mozku jako otravný komár. Nikdo
nás nesledoval. Proč? Samozřejmě jsme byli
ukrytí, ale ne zas tak dobře. Člověk by čekal, ţe
Stráţci dají pokyn pročesat ulice, dokonce i
střechy, ţe nás nechají hledat.
Bylo v tom mnohem víc neţ jenom nervozita.
„Nelíbí se mi to.“
„Co se ti nelíbí?" zeptal se Connor.
„Náš útěk. Bylo to moc jednoduchý."
„Jednoduchý?" zaskřípěla zuby Adne. „Můj
otec je mrtvý! "
Zachvátila mě lítost. Svěsila jsem hlavu a
myslela na Monroea, na Rena. Na to, jak málo
otce dělilo od získání ukradeného syna. Navíc
jsem měla strach, ţe Bryn, Mason, Nev a
Sabine si ponesou trvalé následky přestálého
utrpení jako můj bratr. Teď se zdáli být v
pořádku, ale co aţ vyprchá adrenalin z útěku
na svobodu a oni zjistí, ţe jejich ţivot uţ nikdy
nebude jako dřív? Zachránili jsme vůbec
někoho? Utápěla jsem se v zoufalství.
Connor ji vzal za rameno. „Počkej, Adne, ona tě
nechtěla urazit. Na co naráţíš, Callo?"
Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem všechno
zpackat ještě víc.
„Ne, řekni nám to," naléhal Ethan. „Ty Stráţce
znáš. Co ti na tomhle nesedí?"
Podařilo se mu trochu mě vytrhnout z náruče
sebelítosti. Připomněla jsem si, kdo jsem, nebo
kdo jsem aspoň bývala. Vůdkyně. Bojovnice.
263
„Byla to past," řekla jsem.
„No to je jasný," přikývl Ethan. „A to dost
dobrá."
„Jenomţe mohla být mnohem lepší," namítla
jsem.
Jak to?"
„Přízraky," konstatovala jsem prostě.
Connor přistoupil blíţ. „Co s nima?"
„Proč tam nebyly?" Snaţila jsem se mluvit
sebejistě, i kdyţ mi srdce sevřela ledová ruka
strachu.
Nikdo nepromluvil, všichni mě sledovali.
„Přemýšlejte," pokračovala jsem tedy. „Věděli,
ţe přijdeme, přesto na nás poslali jenom
Ochránce. Neviděla jsem tam ţádný Stráţce a
bez Stráţců nejsou přízraky."
„Coţ znamená?" pobízel mě Ethan.
„Kde teda Stráţci jsou?" odpověděla jsem
otázkou. „Proč tam na nás nečekali?"
„Nechtěli si zašpinit ručičky," utrousil Connor.
„Ne, Calla má pravdu," pronesl ustaraně
Ethan. „Proč by nevyuţili svou nejsilnější
zbraň, aby zajistili, ţe neutečeme?"
„Třeba byli někde kolem, ale ne uvnitř,"
navrhla Adne a otřela si oči. „Dodneška jsem
nikdy vnitřní průchod neotevřela. Moţná čekali
někde venku, aţ budeme utíkat z klubu."
„Moţná," přikývla jsem, ale nedařilo se mi
zahnat pochybnosti. Jenomţe proč nás teda
teď nehledají?"
Na to neměl nikdo odpověď.
„No dobře, kaţdopádně ničemu nepomůţe,
kdyţ tu budeme čekat, co přijde," rozhodl
Connor. „Adne, otevři portál. Vracíme se do
Denveru."
„Jasně," zachmuřila se. „Dělej svou práci, jako
264
by se nic nestalo."
Odvrátila se a svěsila ramena. To nevypadalo
dobře. Můj neklid sílil s kaţdou uplynulou
vteřinou. Potřebovali jsme zmizet a Adnin
smutek nás zpomaloval. Moţná je na svůj věk
nadaná, ale pořád je hodně mladá, coţ se právě
projevilo. Connor ji vzal za ramena a otočil k
sobě. Zvedl jí bradu, aby se na něj musela
podívat.
„Nejsi jediná, kdo dneska někoho ztratil,
Adne," řekl tiše a opřel si čelo o její. Já měl
tvýho tátu taky rád. I Ethan."
Odvrátila jsem se od nich, připadala jsem si v
té důvěrné chvilce jako nezvaný host.
„Ale jsi jediná, kdo nás odsud můţe dostat,"
pokračoval Connor.
Kdyţ jsem se otočila, viděla jsem, ţe Adne
vytáhla z opasku skeany.
„Máš pravdu," vzdychla a pustila se do tkaní.
Bryn se převtělila a přišla ke mně.
„To je úţasný," zašeptala a sledovala, jak se
prameny světla proplétají a tvoří portál.
Přikývla jsem.
Vzala mě za ruku. „Nezlob se, ţe jsem od tebe
odešla, Callo. Tolik se toho stalo."
„Neomlouvej se, všechno je to moje vina."
„Není," oponovala důrazně. „Jestli se ostatní
rozhodli zůstat, jsou to blázni. A není to tvoje
vina."
Jenţe Ren...“ Kdyţ mě políbil, cítila jsem, jak
moc mě pořád chce, a podle reakce vlastního
těla jsem poznala, ţe i já po něm ještě touţím,
nebo alespoň část mého já. To mě zaskočilo. V
duchu jsem znovu proţívala ty hrozné první
chvíle v cele s ním. Ještě pořád jsem viděla
bolest, která se mu zrcadlila v očích, kdyţ si
265
myslel, ţe nemá na vybranou a musí mi ublíţit.
„Ne, Callo," vytrhla mě Bryn ze zamyšlení.
„Nevím, proč jsi odešla z Vailu, ale dovedu si to
domyslet. Uţ hodně dlouho jsme měli s
Anselem určité podezření. Nemám ti za zlé, ţes
šla za láskou."
„Nešlo jen o to, stalo se toho mnohem víc,"
řekla jsem tiše.
„O tom nepochybuju, ale i kdyby ne, nebylo by
na tom, ţes utekla, nic špatnýho. A ani tak bys
nemohla za to, jak se Ren rozhodl. Protoţe nic
víc to není, jenom jeho rozhodnutí."
Dívala jsem se na ni, dojatá, jak mě má ráda.
Ţe mi odpouští.
„Děkuju," zašeptala jsem.
„Co si víc zaslouţí oběti neţ láska?" usmála se
smutně.
„Mluvíš jako Ansel."
„Svůj k svému," řekla a já zamrkala.
„Co je?"
„Nic," odpověděla jsem rychle. Nechtěla jsem jí
vykládat, ţe totéţ mi kdysi říkal Ren.
„Nemůţu se dočkat, aţ ho uvidím," vydechla
Bryn.
„Coţe?" nechápala jsem, ztracená v
myšlenkách.
„No přece Ansela,“ zasmála se. ,Je tam, ne? V
tom Denveru."
,Je. Ale Bryn, on je...“ Nedokázala jsem to
dopovědět. Třeba se Ansel změní, kdyţ bude
mít u sebe Bryn. Nechtěla jsem jí dopředu
nahánět hrůzu.
„Čeká na tebe,“ řekla jsem a ona se znovu
usmála.
Kdyţ byl portál hotový, nevypadal jako dřív.
Neviděla jsem za ním místnost, ze které jsme
266
přišli do Vailu. Obraz byl tmavý a rozmazaný.
„Tam máme jít?" zeptal se ostraţitě Mason.
„Ano,“ přikývla nejistě Adne. „Nechápu, proč je
tam taková tma."
„Na tom nesejde," mávl rukou Connor. „Stejně
nemáme na vybranou, musíme zpátky. Jestli
se něco děje, aspoň to rovnou zjistíme."
„Tos mě uklidnil," utrousila jsem. Bryn se
zatvářila vyplašeně a já jí povzbudivě stiskla
ruku. Litovala jsem, ţe jsem nemlčela.
„Je to tak," konstatoval Connor. „Ethane, běţ
první. Vlci, vy půjdete za ním, pro jistotu si
nasaďte chlupatý brnění. Za váma půjde Calla,
pak já a Adne, která zavře průchod, jakmile
budou všichni uvnitř."
„Chlupatý brnění?" Bryn povytáhla obočí.
„S radostí," řekl Nev a vzápětí tu místo něj stál
vlk. Mason s Bryn se také převtělili a drţeli se
pohromadě. Sabine tam pořád stála a hleděla
na Ethana. Nepřevtělila se.
Connor se na mě usmál. „Tak běţ, patříš k
nim."
Oplatila jsem mu úsměv, i kdyţ uţ se mi
zostřily špičáky. „Hlavně se mě nepokoušej
pohladit."
Vítej zpátky, Callo. Bryn mi olízla tlamu.
Chybělas nám.
Nev s Masonem mě také uvítali po vlčím.
Tak co, jak jsme na tom? zeptala jsem se jich.
To nám řekni ty, ty jsi vůdkyně.
Nev mě jemně kousl. Jestli je teď tohle naše
smečka, tak ať z toho vytřískáme co nejvíc.
Zavrtěla jsem oháňkou. Přesně tak.
Můžeme už odsud vypadnout? Mason zahrabal
tlapou.
Ohlédla jsem se na Connora, který nás zvědavě
267
pozoroval.
Sabine zůstávala opodál v lidské podobě.
Ethan se zatvářil překvapeně.
„Vypadá to, ţe můţeme, Ethane," prohlásil
Connor. „Půjdeš v čele, kdyţ ses tak hezky
zahojil?"
„Trhni si,“
zabručel Ethan a zčervenal, kdyţ se ohlédl po
Sabine.
Ta pořád nepřítomně hleděla do dálky,
zachumlaná v jeho kabátě. Třásla se, a
nemyslím, ţe to bylo zimou.
„Co kdybys šla s ním, Sabine?" navrhl Connor.
„Drţte se u sebe.“
Přikývla a zmizela v portálu. Ostatní vlci si
pospíšili za ní.
Já na chvíli zaváhala, ohlédla jsem se na ulici,
která vedla k Edenu. To místo všechno
změnilo.
Tady mi zabili matku, tady bratrovi ukradli
duši, přivlastnili si Rena. Tady Monroe našel
svůj konec.
Místo abych se vydala za svou smečkou,
převtělila jsem se. „Co kdyţ-“
Connor zavrtěl hlavou. „Zpátky rozhodně
nejdeme.“
Překvapilo mě, kdyţ mě objal.
„Všichni jsme dneska o někoho přišli," zašeptal
mi do vlasů.
Adne nás mlčky sledovala a v jejích uslzených
očích se odráţela mihotavá záře portálu.
Přikývla jsem, na chvíli jsem se k němu
přitiskla. Vzápětí jsem se znovu převtělila a
proskočila průchodem do temné hlubiny.
268
DVACET ČTYŘI
Horký náraz mě odmrštil zpátky k portálu,
kterým jsem právě proběhla. Na chvíli jsem si
myslela, ţe se nějak nepovedl a já zůstala
uvězněná někde mezi světy, kde se brzo
usmaţím. Nic jsem neviděla. Všude kolem byl
hustý kouř, který mě štípal do očí a pronikal
mi do plic. Převtělila jsem se, abych mohla
zavolat na Hledače, ale vzápětí jsem padla na
kolena a rozkašlala se. Slepě jsem šmátrala
před sebou.
„CaIlo!“ Někdo mě popadl za ruku a odtáhl
stranou. V kouři jsem rozeznala Anselovu tvář.
„Musíš odsud zmizet," sykl a táhl mě od
portálu.
„Co se děje?" vypravila jsem ze sebe. Teď uţ
jsem aspoň poznávala, kde to jsem. V Očistci.
Stěny olizovaly plameny, stravovaly základnu
Hledačů.
„U schodů jsou další dva!“ zaslechla jsem
Ethanův křik.
„Dělejte, pryč," zařval vzápětí Isaac. „Nenechte
se chytit!"
Ansel mě stáhl na podlahu, kdyţ se z kouře jen
pár metrů od nás vynořil temný tvar. Ztuhla
jsem strachy. Byl to přízrak.
„Tiše," pošeptal mi bratr.
Srdce mi bušilo jako splašené. Kde je Shay?
Slyšela jsem křik, ale nepoznala jsem, jestli
patří muţi, nebo ţeně.
V portálu se objevili Adne s Connorem.
Connor se okamţitě rozkašlal. „Co to sakra je?"
Zahlédla jsem, jak se přízrak otočil a začal se
pohybovat k nim. Ansel se mě snaţil zadrţet,
269
ale já ho odstrčila a vrhla se k nic netušící
dvojici.
„Utíkejte!" vykřikla jsem, narazila do nich a
odvalila je od lesklého portálu.
Adne se vyškrábala na nohy. „Paneboţe, co se
stalo?"
„Našli nás," konstatoval Connor a tasil. „Stráţci
nás našli."
„Adne? Connore?" Z kouře se vynořil Ethan s
bezvědomou Sabine v náručí. Následoval ho
Isaac. Oba drţeli zbraně, ale tvářili se
vyděšeně.
„Do hajzlu." Connor mhouřil oči a snaţil se
prohlédnout kouř.
„Co se stalo?" zeptala jsem se při pohledu na
Sabine.
„Ten barák za chvíli spadne," sděloval Ethan.
„Zrovna kdyţ jsme prošli dovnitř, zřítil se kus
stropu. Dostala ránu přímo do hlavy. Nevím,
kde jsou ostatní vlci, moţná je to zavalilo."
„Jde sem! Ethane, stáhni se!“ Connor svíral
meče, v očích beznaděj. Blíţil se k nám přízrak.
„Callo, drţ se za mnou!"
„Adne, otevři průchod!" zařval Ethan. „Dostaň
nás odsud!"
Přízrak uţ byl sotva dva metry od nás.
Pořád jsem nikde neviděla Shaye ani zbytek
smečky. Leţí zavalení troskami? Nebo uţ je
přízraky dopadly? Kdo vůbec vede tenhle útok
a jak to, ţe Stráţci pronikli do Očistce?
„Z toho se nedostaneme," konstatoval Connor
zachmuřeně. Stál mezi přízrakem a naší
skupinkou.
„Všichni ne," utrousil Isaac a ohlédl se po nás.
Odstrčil Connora a vrhl se na přízrak.
„Ne!" vykřikl Ethan, kdyţ Isaakovo tělo ovinuly
270
černé stíny. Všichni jsme zkameněli hrůzou.
Isaac nevydal ani hlásku, jen jeho tělo se
zhroutilo, kdyţ si je vzala temná stvůra.
„Adne!" Connor nám zaclonil výhled na to
děsivé divadlo.
„Je otevřený!" zavolala v odpověď. Otočila jsem
se a uviděla za ní nový průchod.
„Běţte!" Connor trhl hlavou a Ethan se Sabine
v náručí proskočil portálem.
„Ty taky." Vzal Adne za ruku.
„Nepůjdu, dokud tu budeš ty,“ bránila se.
„O tom nebudeme diskutovat. Jestli se tam
během dvou minut nedostaneme, zavřeš
průchod, rozumíš?“
Oči se jí zaleskly, přesto přikývla a zmizela v
portálu. „Shayi!“ vykřikla jsem. Zoufale jsem
pátrala po jakékoli známce, ţe je tu on nebo
někdo z ostatních. „Anseli! “
„Běţ,“ chtěl mě Connor postrčit, ale já ucukla.
„Přišli si pro něj. Pravděpodobně uţ ho mají.
Musíš jít!“
,Já je tu nenechám,“ křičela jsem a zajíkala se
kouřem.
V dýmu se zhmotnily další tmavé obrysy.
Connor zaklel. „Nevím, kolik jich tu je, ale
nemůţeme čekat, neţ to zjistíme. “ Popadl mě
za ruku.
„Prosím,“ naříkala jsem, „já je musím najít.“
V tu chvíli se z kouře vyřítili čtyři vlci. Hnali se
k nám. Můj nářek přešel v radostný výkřik.
Shay se převtělil a okamţitě mě objal. Vzápětí
uţ vedle něj stála Bryn s Masonem a Nevem,
všichni pobledlí.
„Díky bohu, ţe ti nic není," šeptal mi Shay do
vlasů. „Běhali jsme po základně jako v nějakým
šíleným bludišti a vyhýbali se přízrakům.“
271
„Kde je Ansel?“ Bryn plakala. „Přes ten kouř
nedokáţu vycítit jeho pach... nenašla jsem ho.“
„Já nevím.“ Ţaludek se mi sevřel. Nechala jsem
vlastního bratra přízrakům?
„Koukejte padat do toho portálu!“ Connor ode
mě Shaye odtrhl a postrčil ho ke
světélkujícímu průchodu. „Musíme ho zavřít,
neţ se sem dostanou přízraky. “
„Ale...“ Bryn se zoufale rozhlíţela.
Mason s Nevem se znovu převtělili, větřili a
vyli.
„Konec,“ rozkřikl se na nás Connor a popadl
Bryn za ruku.
„Uţ nečekáme.“
„Já věděl, ţe mě tu necháš, ty parchante,“
ozval se najednou Silasův hlas.
Písař visel Anselovi na ramenou. Bratr klopýtal
vpřed a zápolil s jeho vahou.
„Anseli!“
Rychle jsem ho prohlédla, jestli není zraněný.
„Není ti nic?“
Zavrtěl hlavou, ale nepodíval se na mě.
„Jsi zraněný?" zeptal se Connor Silase.
„Spadnul jsem ze schodů, kdyţ se objevili... asi
mám vymknutej kotník. Ještě ţe tam přišel
tenhle,“ ukázal na Ansela.
„Vezmi ho na druhou stranu," zavelel Connor a
odvrátil se, ale mně neušlo, ţe se mu
ulevilo.“Jdeme, hned!"
Ansel upíral oči na podlahu a vlekl Silase do
portálu. Bryn pospíchala za nimi.
Shay mě vzal kolem ramen a společně jsme
vyrazili do průchodu, za námi Mason s Nevem.
Najednou se zezadu ozvala rána a ohlušující
výbuch.
Exploze nás vymrštila vpřed, vyrvala mě ze
272
Shayovy náruče.
Pozbyla jsem vědomí. Poslední, co jsem
zahlédla, byla těla mých přátel, která letěla do
světla portálu jako stíny proti slunci.
273
DVACET PĚT
Leţela jsem na zádech a hleděla na šedou
oblohu. Ve vzduchu se vznášely kousky popela,
dopadaly mi na kůţi a tály.
Tály?
Zhluboka jsem se nadechla ledového vzduchu.
Sněhové vločky se pokojně snášely dál.
Nesnesitelný ţár plamenů a dusivý kouř
zmizely. Přetočila jsem se a snaţila se zjistit,
kde to jsem.
K obloze se ve vyrovnaných řadách zvedaly
vybledlé ţluté stvoly, sahaly zdánlivě aţ do
nebe. Táhly se všude kolem.
Nechápala jsem. Pak jsem se dotkla vysušené
hromádky na zmrzlé zemi.
Kukuřice. Podívala jsem se ke svým nohám.
Země byla tvrdá, promrzlá, ale pod popraškem
sněhu prosvítala tmavě hnědá hlína. Pole.
Opodál jsem zaslechla, jak někdo popadá dech.
Adne se převalila s úšklebkem na bok.
„Vítejte v Iowě.“
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a zavrtěla
hlavou, protoţe mi pořád zvonilo v uších.
„Na pozemku akademie," odpověděla.
Shay zafuněl a zamnul si břicho. „Málem mě
probodla kukuřičná nať. Proč nejsme na
akademii?"
„Nechtěla jsem riskovat, ţe by se tam s námi
dostal ještě někdo," řekla Adne a zvedla se. „Ale
neboj, není to daleko."
„Hej!" zvolal najednou Connor.
Otočila jsem se a zjistila, ţe Mason je ve vlčí
podobě a vrčí a Bryn se opodál snaţí zadrţet
274
Ansela, který se od ní pokouší odejít.
Nev klečel na kolenou a něco tiskl vší silou k
zemi. Mason byl připravený okamţitě zaútočit.
Pak jsem zjistila, ţe nedrţí něco, ale někoho.
„Co se děje?“ chtěl vědět Ethan.
„Callo, co je to s nima?“ zeptal se mě Connor.
Kdyţ jsem popošla blíţ, zahlédla jsem zlatavé
zjeţené vlasy. To není možné.
Slyšela jsem přidušené zvuky, protoţe ho Nev
dál dusil.
„Prosím...,“ sípěl Logan, „při...šel jsem... eh...
vám... pomoct."
„Neve, počkej." Popadla jsem ho za loket. „Co to
říká?"
Je mi to jedno," ucedil Nev. Logan začínal
modrat.
Hleděla jsem na ně jako uhranutá. Těţko jsem
mohla mít Nevovi za zlé, ţe chce Stráţce zabít.
Logan se marně bránil a lapal po dechu.
Nevovy rysy zkřivil vztek.
„Kdo je to?" přispěchal k nám Connor.
„Stráţce," odpověděla jsem mu. „Syn Efrona
Banea."
„Co tady sakra dělá?" Connor se na něj
nechápavě díval. Jak se sem dostal?"
„Nemám páru."
Logan se pokoušel bránit. Obrátil se na
Connora.
„Zachraňte... je,“ zachroptěl. „Tristan... ţije."
„Coţe?" Connor přiskočil a odstrčil Neva
stranou. Teď se nad Loganem tyčil on. Šlápl
mu na hrudník. Logan chvíli kašlal a popadal
dech, opatrně se dotkl podlitin na krku.
Connor jím zatřásl. „Cos to říkal?"
„Poskytněte mi azyl," vypravil ze sebe. „Jestli
mě pošlete zpátky, zabijou mě.“
275
„S chutí to uděláme za ně," zavrčel Nev. „Nikam
chodit nemusíš. “
„Proč bychom měli chránit Stráţce?" zeptala
jsem se Logana. Nevěřila jsem mu ani slovo.
On a jeho otec měli na svědomí všechny ty
zvrácenosti ve Vailu. To jejich vinou se Ren...
Myšlenka na Rena mě znovu zdrtila. Navţdycky
jsem ho ztratila, ale nejhorší bylo, ţe jsem ho
svou zradou připravila o moţnost ţít někdy
jinak, neţ mu diktují Stráţci. V očích mě
zaštípaly slzy. Sama jsem měla sto chutí
vrhnout se k Loganovi a vyškrábat mu oči,
abych si aspoň trochu ulevila.
Shay ke mně přistoupil a objal mě, jenţe jeho
blízkost byla jako sůl v ráně, znásobovala mé
výčitky.
„Teď ne," odtáhla jsem se.
Ethan Logana probodával pohledem. „Zabij
ho."
Connor přikývl a tasil meč.
Logan se však rozesmál. „Pokrytci! Myslel jsem,
ţe Hledači mají být ušlechtilí. Samozřejmě
pošetilí, ale zároveň i ušlechtilí."
„Na mrtvolu toho dost nakecáš," ucedil Connor
a přiloţil mu ostří čepele k hrdlu.
Logan se napjal, ale dál se usmíval. „Chtěl
jsem jenom říct, ţe kdybyste se neujali jednoho
z mého druhu, vaše naděje uţ by dávno vzaly
za své, nebo ne?"
„O čem to mluví?" nechápala Bryn. Ansel se jí i
nadále snaţil vyhýbat, ale ona chodila za ním a
pokoušela se ho obejmout.
„Mluví o mým otci," řekl Shay tiše.
„Já věděl, ţe nejsi Vyvolený jen tak náhodou,"
ušklíbl se Logan. „Pozoruhodně vnímavý."
„Ty nejsi Tristan," obořil se na něj Ethan.
276
„Ale můţu vám ho pomoct zachránit."
„Coţe?" Shay se vrhl vpřed. Jak to?"
„Snaţím se vám to tu celou dobu říct. Tví
rodiče jsou stále naţivu."
„Lţeš." Shayovi se chvěla ruka,v které svíral
meč.
„Ne kdyţ na tom závisí můj ţivot,“ ubezpečil ho
Logan. „Tristan a Sarah Doranovi jsou naţivu.
Pořád je můţeš zachránit."
„Co to má kruci znamenat?" vykřikl Nev a
nervózně přecházel kolem Connora. „Zabijte
toho hajzla. Nemůţu se na něj dívat. “
Mason se k němu přiblíţil se zjeţenou srstí.
„Ne!“ Shay mu zablokoval přístup ke
Stráţci.“Jak je můţeme zachránit? Kde jsou?“
Logan se pozvolna usmál. Jestli to chcete
vědět, potřebuju ujištění, ţe se mi nic nestane.“
„Lţe,“ sykl Nev. „Zavřete mu hubu, vyřízněte
mu jazyk.''
„Moment,“ vloţila jsem se do toho neochotně.
Uvědomovala jsem si, ţe Shay má alespoň z
části pravdu. Jestli vi něco o Shayových
rodičích, musíme zjistit co.“
„Tak co dohoda? Jestli nám to neřekneš,
vyříznu ti jazyk,“ navrhl Connor a zachytil
dýku, kterou mu hodil Ethan.
Logan se přestal usmívat. „Barbare.“
„Beru to jako kompliment,“ ušklíbl se Connor.
„Tak co, bereš? “
„Přestaňte.“ Silas přikulhal k nám, i kdyţ
nevypadal moc dobře. Jestli má nějaké
informace, musí absolvovat oficiální výslech. “
„Neptal jsem se na tvůj názor,“ řekl Connor.
„Je to protokol,“ oponoval Silas. „Anika bude
zuřit, kdyţ ho nedodrţíš. Jestli je tohle opravdu
syn Efrona Banea, můţe být nejen cenný
277
informátor, ale i vynikající rukojmí. “
„Koumák má pravdu," připustil Ethan.
Adne vytáhla z opasku tkalcovskou dýku. „Já
na protokol kašlu! Můj otec i Isaac jsou mrtví
kvůli Stráţcům. Chci jeho krev!"
Connor ji na poslední chvíli popadl a strhl
stranou. Hrot dýky jen o kousek minul
Stráţcovu tvář.
„Pusť mě!“ vykřikla v slzách.
Logan se třásl a poulil oči na její zbraně.
„Přísahám, ţe mám informace, které
potřebujete. Navíc kdybych vám chtěl ublíţit,
copak bych uţ dávno nepovolal přízrak?"
Na to nikdo neměl odpověď. Nenáviděla jsem
ho za to, ţe všechno, co říká, má vţdycky
smysl.
Connor z něj zvedl nohu a Logan se opřel o
lokty. Connor mu hbitě přiloţil dýku k hrdlu.
„Kdyţ vám něco z toho, co vím, prozradím,
zavedete mě ke svému Šípu?" poţádal.
„Záleţí na tom, co to bude," řekl Connor, oči
upřené na Adne. „Tvoji lidi nám toho dneska
hodně vzali. A to je jenom dnešek."
„Můţu vám říct, ţe mezi sebou máte zrádce.
Vydám vám ho jako projev dobré vůle.“ Logan
se ušklíbl a mě zamrazilo.
„Jakého zrádce?" Connor mu zlehka přejel
dýkou po krku.
„Jak myslíš, ţe jsme vás našli?" opáčil Logan
sebejistě. „Naháníme vás uţ léta. Copak si
myslíte, ţe jsme dneska prostě měli štěstí?"
„Někdo vás přivedl na základnu do Denveru,"
došlo Connorovi.
„Někdo, komu jste důvěřovali," přikývl Logan.
„Koho jste vzkřísili z mrtvých.“
„To je leţ,“ zaburácel Shay. Postavil se přede
278
mě, aby mě chránil před tím, co mi ještě pořád
nedocházelo.
Logan se na něj usmál. „Moţná máš sílu,
Scione, ale ani ty ji před tímhle neochráníš."
„Ty hnusná bezcitná kryso," rozkřikl se na něj.
„Okamţitě přestaň, nebo...“
„Nebo co? Zabiješ mě, abys zatajil pravdu? Je
snad zločin, ţe vám to chci říct, kdyţ to
ochrání vaše spojence?"
„Tak ven s tím. Stráţce, ztrácíme trpělivost,"
vybídl ho Connor a zlehka na dýku přitlačil.
„Její bratr,“ řekl Logan a rozkašlal se. „Byl to
Callin bratr. Uzavřel dohodu s mým otcem a s
Lumine."
„Ne," zašeptala jsem.
Mason zavrčel.
Logan upřel oči na mě.“Je to tak. Zradil tě.“
Okamţitě jsem se otočila na Ansela a zjistila,
ţe se krčí za Bryn, která se převtělila ve vlka a
vrčela, připravená chránit ho. Mason doběhl k
ní a zaujal místo po jejím boku.
Paneboţe.
„Je pro vás nebezpečnější neţ já," zasyčel
Logan.
Connor zvedl dýku a podíval se na mě. „Callo?"
Rozběhla jsem se k Anselovi. Bryn na mě
vycenila zuby, ale já ho popadla za ramena a
zatřásla jím.
„Anseli, prosím, řekni jim pravdu. Řekni, ţes to
neudělal!"
Byla jsem přesvědčená, ţe Logan lţe.
Bratr byl bílý jako křída, v očích měl prázdno.
„Řekli, ţe ze mě zase udělají vlka."
Bryn zakňučela, Mason štěkl. Nervózně nás
obcházel kolem dokola.
Couvala jsem, ruce se mi třásly. Litovala jsem,
279
ţe před tou ohavnou skutečností nemůţu
někam utéct a schovat se.
Connor zavrtěl hlavou. „Tohle bude asi nejlepší
vyřešit s Anikou."
„Souhlas," přitakal Ethan. Nakrátko se na mě
zadíval, pak zvedl do náruče Sabinino
bezvládné tělo, ale nepoznala jsem, jestli se
zlobí, nebo mu to je všechno jenom líto.
Z bludiště kukuřičných stvolů se náhle ozvalo
pronikavé hvízdnutí a následovala ho další.
Zakrátko nás obklopili po zuby ozbrojení
útočníci.
Vlci se stáhli k sobě, vrčeli a sledovali
nepřítele, připravení k útoku.
„Počkejte!" zvolala jsem a vrhla se k nim.
Překvapilo mě, kdyţ se ke mně přidal Ethan i
se Sabine v náručí.
„Stát." Zpoza válečníků vystoupila Anika.
Nev, Bryn a Mason pomalu couvali, dosud
najeţení, a čekali, co přijde dál. Ansel se
choulil za námi, jako by chtěl být neviditelný.
„Děkuji,“ pronesla Anika. Zahleděla se na
Ethana se Sabine v náručí a povytáhla obočí.
Ethan sevřel bezvládnou dívku pevněji.
Pak si prohlédla ostatní. Kdyţ uviděla Shaye
nezraněného, trochu si oddechla.
Otočila se ke Connorovi. „Co má znamenat
tahle neplánovaná návštěva?" zeptala se
mrazivě. „Navíc s Ochránci v závěsu? Máte
štěstí, ţe jsme na vás rovnou nezaútočili.“
Connor nehnul brvou.“Jinak to nešlo.“
„Očekávám kompletní hlášení." Nespokojeně
mlaskla. „Kde je Monroe?"
„Mrtvý," odpověděla Adne. „A Stráţci napadli
Denver."
To Anice vyrazilo dech.“Jak se to stalo?"
280
Connor se podíval na mě, ale neřekl nic.
„Bratr vůdkyně donášel," ozval se Logan a s
námahou se posadil. Connor ho okamţitě
zatlačil zpátky na zem.
„Ty jsi kdo?" Anika přistoupila k nim.
„Jmenuji se Logan Bane," představil se a
zamračil se na Connora. „Chci vám nabídnout
svou pomoc, tedy jestli mě tady váš svalovec
dřív nezabije."
„Bane? Stráţce?" zeptala se překvapeně Anika.
„Ano, jsem Stráţce, ale odešel jsem od otce i
ostatních. Nepatřím k nim. Patřím k vám."
„To těţko," utrousil Connor.
„Bylo by od vás pošetilé odmítnout mou
nabídku," utrhl se Logan. „Chci vám vydat
Scionovy rodiče."
„Tristana a Sarah?" Anika k němu poklekla.
„Uţ kvůli tobě samému doufám, ţe říkáš
pravdu."
„Ano."
„Neposlouchej ho." Adne k ní přiskočila.“Je to
Stráţce, Aniko. Můj otec je mrtvý!"
„Nemůţeme tohle vyřešit později?" ozval se
Silas. „Nevím, kolik nám zbývá času."
Anika si všimla, v jak zbědovaném je stavu.
„Na co?"
„Denverská základna padla do rukou nepřítele.
Proto jsme se taky objevili bez ohlášení.
Jestli se jim podařilo zmocnit informací, které
tam byly, neţ budova vyhořela, budou vědět,
kde je akademie."
Anika zbledla. „To ne.“
„To ano,“ odtušil Silas.
„Akademie se musí přesunout, a to hned.“
281
DVACET ŠEST
Hledači nás hnali rychlým tempem. Loganovi
svázali ruce a čtyři útočníci, kteří ho
doprovázeli do akademie, sledovali kaţdý jeho
pohyb. Byla bych jim za to strohé zacházení se
Stráţcem vděčná, kdyby se k Anselovi
nechovali stejně.
Logan kráčel s neskrývaným úšklebkem, zato
můj bratr klopýtal za ozbrojenými útočníky se
svěšenou hlavou.
„Musíme to zastavit," pošeptala jsem Shayovi.
,Já vím. Jakmile budeme na akademii,
promluvím s Anikou. Nemyslím, ţe by se mu
do tý doby něco stalo.“
To mě neuklidnilo. „Nezaslouţí si to. Sám jsi
viděl, jak je zdrcený. Prostě si neuvědomil-“
„Já to chápu, Callo.“
Vzal mě za ruku a naznačil mi, ţe mám mluvit
tiše.“Jsem s tebou zajedno, ale nejdřív musíme
zjistit, co se vlastně stalo, neţ je přesvědčíme,
ţe je Ansel nijak neohroţuje."
Nechala jsem ho tam a rozběhla se ke
Connorovi s Adne.
„Connore, nemůţeš s tím něco udělat?" sykla
jsem. „Tohle není Anselova vina."
„Teď ne," odmítl. „I kdybych mohl, není na to
čas."
Adne se tvářila neproniknutelně.
„Adne, prosím..."
Nepodívala se na mě.“Je to tak, nemáme čas.
Musíme se postarat o tohle."
Ukázala na velkolepou stavbu, která se tyčila
za kukuřičným polem. Zvenčí vypadala ještě
působivěji neţ zevnitř. Její mramorové stěny se
282
leskly v zimním slunci, které pronikalo mezi
tmavými mraky. Čtyři štíhlé věţe se rýsovaly
proti obloze. Všechna čtyři poschodí budovy
byla plná oken, zdálo se, ţe je plná světla.
Prohlíţela jsem si tu ohromnou stavbu a
nechápala,
jak by ji mohli přemístit.
Kdyţ jsme vešli, uţ na nás čekali další Hledači.
Dveře v přízemí vedly do stejné soustavy
chodeb, která se vinula kolem ústředního
nádvoří, ale v téhle chodbě bylo mnohem méně
dveří.
„Skupina Haldis?“ zeptala se Aniky ţena, v níţ
jsem poznala jednu rádkyni.
Zachmuřeně přikývla. „Pořád není jasné, co se
stalo, ale přišli jsme o Monroea a Denver byl
napaden. Vyhlas nouzové přemístění. “
„To myslíš váţně?" ţasla ţena.
„Ano. Udělej to hned.“
„Ale v Eydisu jsme ještě nedokončili-“
„Hned."
Rádkyně odspěchala do nitra budovy.
Anika začala vydávat rozkazy. „Upozorněte
křídla Pyralis a Tordis. Přesun bude zahájen
během patnácti minut. Všichni na svá místa! “
Hledači se rozběhli všemi směry.
Anika se otočila k útočníkům, kteří eskortovali
Logana a Ansela. „Vezměte je do vězení,
vyřešíme to později.“
„Ne!“
Několik útočníků pozvedlo zbraně, kdyţ jsem ji
popadla za paţi. Zavrtěla hlavou a oni se
stáhli.
„Callo, já chápu, ţe ten chlapec je tvůj bratr,
ale dokud neodhalíme celou pravdu, je třeba
zacházet s ním s maximální obezřetností. “
283
„I kdyby jim prozradil, kde je ta základna,
určitě jim musel naletět, nějak ho obelstili,"
naléhala jsem. „Vy nevíte, co mu udělali."
Vytrhla se mi. „Aţ přijde čas, všechno si
zjistím, ale právě teď ti nemohu vyhovět, je mi
líto."
Pokynula útočníkům a ti odvedli Ansela pryč.
„Anseli!" Chtěla jsem se rozběhnout za nimi,
ale Shay mě zadrţel.
„Počkej."
„Zacházejí s ním jako se zločincem!" vykřikla
jsem a vzepřela se mu. „Nemůţe za to. Mučili
ho. Musíme mu pomoct!"
„Něco vymyslíme, slibuju. Potřebujeme Aniku
přesvědčit, ţe můţe tvý smečce věřit. Teprve
potom můţeme hájit Ansela."
Anika se otočila ke Connorovi. „Můţeš mi
vysvětlit, co se tam vlastně stalo?"
„Moc přesně ne," zamumlal a vytáhl z kabátu
obálku. „Ale Monroe mě poţádal, abych ti dal
tohle, kdyby se nevrátil."
„Šel na výpravu s tušením, ţe se nevrátí?"
Anika mu vytrhla obálku z ruky. „A jak jste
našli mladé Ochránce? Měla jsem dojem, ţe
nevíme, kde jsou."
Connor se jí nepodíval do očí. „Byla to
naléhavá situace, Aniko."
Přimhouřila oči. „Chceš mi říct, ţe Monroe vedl
útok do Vailu bez oficiálního svolení?"
„Ano."
„A teď je mrtvý." Zavrtěla hlavou. „A ztratili
jsme Denver."
„Zato máme vlky," ozval se Ethan a sklopil oči
k Sabine ve své náruči. „Nebo aspoň některé z
nich."
„Doufejme, ţe nám to pomůţe." Neţ se
284
odvrátila, zahlédla jsem, jak jí po tváři skanula
slza. „Monroea jsme potřebovali."
„Já vím," řekl procítěně Connor.
„Rádci uţ na mě čekají. Probereme to po
přesunu. Jestli to stihneme."
S tím odešla.
„Co tím myslela, jestli to stihneme?" zeptala
jsem se.
Connor neodpověděl.
„Callo," oslovil mě Ethan a zahleděl se na
Sabine.
„Mám strach, ţe má vnitřní zranění. Musím ji
odnést k našim léčitelům."
„Kam?“
Jsou ve svatyni v Eydisu," vysvětlovala Adne.
„Moţná budeme potřebovat krev smečky,“
napadlo mě. Sabine nekrvácela a neměla ţádné
viditelné poranění, ale vnitřní zranění, které
není vidět, bývá často mnohem nebezpečnější.
„Půjdu s nima,“ nabídl se Nev. „Kdyby to
potřebovala, dám jí krev."
„Dobře."
Bryn a Mason přistoupili ke mně. Shay došel k
závěru, ţe teď uţ za Anselem nepoběţím, a
konečně mě pustil. Věděla jsem, ţe to, co mi
říkal, bylo rozumné, ale nenáviděla jsem tu
hroznou bezmoc.
„Co teď?" zeptal se Mason.
„Pojďte s náma," řekl Connor.
Najednou se odevšad rozeznělo vyzvánění.
Akademie pulzovala energií, zvuk sílil. Zvonění
a cinkání zvonů a zvonků bylo pronikavé, ale
mělo hypnotickou melodii. Jako by tou hudbou
vibrovaly i stěny. A pak jsem si uvědomila, ţe
stěny skutečně vibrují. Bludiště barev
proplétajících se mramorovými chodbami
285
pulzovalo s kaţdým tónem.
Adne se vrhla ke schodům. „Musím na své
místo!"
„Co se to děje?" chtěla vědět Bryn. Nervózně mě
chytila za ruku.
Connor nás vedl za Adne, ale na rozdíl od ní
neběţel. „Tkalci musejí přesunout akademii."
„Jak to dělají?" ptal se Shay.
„Vyţaduje to dokonalou koordinaci." Connor se
otočil přes rameno. „Kaţdý tkadlec musí tahat
za stejná vlákna, aby všichni najednou otevřeli
jedny a ty samý dveře."
„Ale jak se dá barák protáhnout dveřma?"
nechápal Shay. Došli jsme do prvního poschodí
a pokračovali k dalšímu schodišti.
„Nebudou akademii protahovat dveřma.
Naopak přetáhnou dveře přes akademii."
„Coţe?“ Nebylo mi to o nic jasnější.
Connor uţ ale neodpověděl. Zavedl nás nahoru
do druhého poschodí. Tady jsme našli Adne.
Stála v chodbě, z níţ se vcházelo do našich
loţnic a do poradní síně Haldisu. V rukou
drţela skeany, nehýbala se, oči měla zavřené,
pomalu a rytmicky dýchala.
„Adne...“ Shay chtěl vyrazit k ní.
„Pst!“ Connor ho zastavil. „Musí se soustředit.“
Rozhlédla jsem se po chodbě a zjistila, ţe jen o
pár metrů dál stojí další ţena, a kdyţ jsem se
otočila opačným směrem, uviděla jsem ve
stejné vzdálenosti mladého muţe.
„To jsou další tkalci," vysvětlil mi Connor.
Podíval se na nás. „Moţná byste si radši měli
sednout. Pro ty, kdo to ještě nezaţili, je to dost
intenzivní."
Nechápavě jsme na něj zírali, ale ţádný z nás
se neposadil.
286
„Jak chcete." Pokrčil rameny a znovu upřel oči
na Adne.
V tu chvíli se chodbou rozlehl nový zvuk, byl
hluboký, připomínal hlas obrovského zvonu.
Ten tón rezonoval celou akademií, pronikal mi
aţ do morku kostí. Zachvěla jsem se a Shay mě
vzal za ruku. Zvon se rozezvučel znovu a Adne
se zachvěla zrovna jako já předtím. Oči nechala
zavřené. Ozval se ještě jeden úder. Ozvěny jako
by se skládaly na sebe, vzduch přímo houstl
hlubokými tóny, člověk téměř cítil, jak ho
obtékají.
Kdyţ se zvon rozezněl počtvrté, Adne se dala do
pohybu. Ladně se předklonila, skoro jako by se
ukláněla. Další tkalci, které jsem viděla v
chodbě, udělali totéţ. Pak zvedla hlavu a začala
ohýbat a proplétat paţe a pohybovat trupem.
Přetrvávající dunění zvonu teď prostupovalo
lechtivé a něţné cinkání připomínající
zvonkohru zavěšenou ve větru. Zároveň s tím
se probudily i barvy, vzory na stěnách oţívaly,
třpytily se, zalévaly podlahu i naše těla duhou.
To uţ Adne nabrala rychlost, skákala a otáčela
se v tanci, který provází tvorbu portálu.
Ostatní tkalci se pohybovali v dokonalé
synchronizaci. Adne prudce oddechovala, byla
zpocená, ale ani jednou nezaváhala, nevypadla
z rytmu. Cinkání bylo čím dál hlasitější,
pronikalo mi do citlivých uší tak intenzivně, ţe
jsem si je musela zakrýt rukama. Duhové vzory
na stěnách a podlaze začaly jiskřit,
vybuchovaly do vzduchu jako ohňostroj.
Barevné gejzíry mě oslepovaly. Najednou jako
by se nám podlaha pohybovala pod nohama.
Padla jsem se zacpanýma ušima na kolena.
Stočila jsem se do klubíčka. Ucítila jsem, jak se
287
kolem mě Shay ovinul, aby mě chránil před
kaskádami zvuků a světel.
Otřela se o mě srst, pak se ozvalo zakňučení.
Bryn s Masonem se ke mně schoulili ve vlčí
podobě a strčili mi hlavy do podpaţí. Zvuky
nabraly takovou intenzitu, ţe uţ nepomáhalo
ani mít zacpané uši. Měla jsem chuť začít
křičet.
A najednou všechno zase utichlo.
Pomalu jsem zvedla hlavu a nadechla se.
Ucítila jsem výrazný, neznámý pach, slanou a
svěţí směs, vůni zeleně a... ryb? Znovu jsem se
nadechla. Pořád totéţ, nedokázala jsem to
přesně pojmenovat. Taky se mi zdálo, ţe cítím
citrony.
„ Dobrý? “ zeptal se nás Connor.
Shay vstal a protáhl se. „Asi jo.“
„Říkal jsem vám, ţe je to dost intenzivní, “
zazubil se.
„To je slabé slovo.“
Adne klopýtala k nám, vrávorala jako opilá.
Connor ji zachytil a ona se na něj bezobřadně
sesula.
„Dobrá práce, malá.“ Políbil ji na čelo.
„Díky," zamumlala. „Teď asi tak týden
prospím.“
Mason se převtělil zpátky do lidské podoby.
Došel k vysokým oknům ve vnější zdi, jimiţ
dovnitř dopadalo zlatavé světlo. Vzápětí hlasitě
vzdychl.
„To je... moře?“
Pospíšily jsme si s Bryn k němu. Bez dechu
jsem sledovala velkolepý západ slunce.
Akademie stála na vrcholu prudkého
terasovitého svahu, stovky metrů vysoko.
Krajina byla protkaná pečlivé udrţovanými
288
zakrslými stromy s pokroucenými větvemi.
Mezi jejich tmavě zelenými listy probleskovala
ţlutá. Citrony.
V dálce jsem viděla vesnici, která vyčnívala z
hornatého terénu. Podél pobřeţí se na útesech
táhly další.
Moře. Vlny omývaly břehy, slunce zbarvilo
zvlněnou hladinu do purpurová se záblesky
růţové. Hleděla jsem na ten vodní lán, který se
táhl za obzor, a chápala, proč si lidé kdysi
mysleli, ţe oceán vede na kraj světa.
Teprve kdyţ mě Shay vzal kolem ramen, trochu
jsem se vzpamatovala.
Ještě nikdy jsi moře neviděla, vid?“ Díval se z
okna.
Zavrtěla jsem hlavou, ještě pořád rozhozená
přesunem v prostoru a zaskočená tím, jak se
tohle nové místo dotklo čehosi hluboko ve mně.
Je to moře,“ potvrdila Adne, „teda jestli jsme
nepřistáli na špatném místě.“
To byl ten pach, který jsem nedokázala nikam
zařadit. Do té doby jsem se s ním nesetkala.
„Kde vlastně jsme?“ zeptala se Bryn.
„V Cinque Terre,“ odpověděl Connor.
„A to je kde?“
„V Itálii. “
289
ČÁST TŘETÍ
RÁJ
Musíš opustit všechno, cos miloval nejvíc: tento šíp
vyhnanství jako první.
vylétne z tětivy
Dante,Ráj
290
DVACET SEDM
V Itálii?" zvolal Mason. Přitiskl dlaně na sklo.
Chápala jsem jeho pocity. Bariéra, která nás
oddělovala od okolního světa, navozovala
dojem, ţe ráj tam venku není skutečný.
„Rozumím, asi vám bude chybět ta kukuřice,“
ušklíbl se Connor.
Adne si protáhla krk. „To nebylo hezký.“
„Jak je?“ zeptal se jí a zváţněl.
„Dobře. Jsem utahaná, ale v pořádku. Budou
nás čekat na shromáţdění v hlavní síni.“
„Já chci vidět Ansela," ozvala se Bryn.
„Můţeme se přesvědčit, ţe se mu nic nestalo?“
„Je v pořádku," ujistil ji Connor. „Přesun
proběhl bez chybičky. Kdyţ jsme tu my, je tu i
on. Vţdycky je to tak, ţe se povede buď
všechno, nebo nic."
„Ale-“
„Koukej, nejdřív musí Anika trochu
vychladnout, neţ po ní budeme něco chtít.
Callin bráška to dost zpackal. Chvíli potrvá,
neţ si všechno sedne."
Vyměnili si s Adne pohled, ze kterého jsem
zaskřípěla zuby. Bylo vidět, ţe oba pochybují,
jestli si tohle vůbec někdy „sedne".
Co bude s mým bratrem?
Bryn svěsila ramena.
Mason ji vzal za ruku.
„On to zvládne."
Přikývla jsem, i kdyţ jsem tomu věřila čím dál
míň.
„Půjdeme se najíst," rozhodla Adne. „A pak vás
ubytujeme. Určitě byste se rádi dali do
pořádku."
291
Sledovala jsem její zkoumavý pohled. Bryn s
Masonem skutečně potřebovali důkladnou
očistu.
Pořád na sobě měli rozedrané a špinavé
oblečení z té noci, kdy je zajali, byli umazaní a
potřísnění zaschlou krví. Jejich zuboţený
vzhled mi znovu bolestně připomněl, co museli
přetrpět.
Mlčky jsme vyrazili za Connorem a Adne, vedli
nás po schodech nahoru. Kdyţ jsme došli do
mezaninu v prvním poschodí, Adne se zarazila.
„Koukněte!" Podívala jsem se, na co ukazuje. I
my zůstali jako solné sloupy.
Zastavili jsme u skleněných dveří, které vedly
na nádvoří. Za neviditelnou bariérou se přímo
před našima očima měnilo celé rozlehlé
ústřední prostranství. Holá a suchá půda
oţívala rozvíjejícími se listy, zelenou prozářily
barvy rozkvétajících poupat. Ve fontánách mezi
květinovými záhony zurčela voda.
Connor hvízdl. „Ty jo, to je fofr, snovači jedou.
Paráda.“
„Vţdycky to tak je,“ řekla Adne, „ale stejně mě
to pokaţdý dostane. “
„Kdo jsou snovači? ' vyptával se Mason a
pozoroval přitom vinnou révu, jejíţ úponky se
ovíjely kolem mramorového schodiště za
prosklenými dveřmi.
„To je jedna ze specializací na akademii,"
odpověděl Connor. Jsou vesměs z Eydisu a
Haldisu. Jejich úkolem je začlenit budovu a
pozemky do místního ekosystému."
„Jsou něco jako zahradníci? ‘ ujišťovala se
Bryn.
„Někteří se zaměřujou na zahrady," přikývl a
pohladil si břicho. „Coţ je dobře, protoţe
292
středozemní klima znamená, ţe budeme mít na
stole víc čerstvýho jídla. Tam, kde je zima, je
moc kořenový zeleniny. Co vy na to?
Specialitou týhle oblasti jsou olivy a citrony,
ne? Mám dojem, ţe to psali ve zprávě o tomhle
stanovišti. Jenomţe k přesunu mělo dojít na
jaře, i kdyţ to vypadá, ţe se tady rostlinám daří
i teď.“
„Počkej moment," přerušil ho Mason. Jak je to
moţný? Vţdyť všechny ty kytky tady rostou
neuvěřitelnou rychlostí."
„Magie základních ţivlů,“ pokrčila Adne
rameny. „Eydis a Haldis voda a země. Snovači
se napojí na půdu, na kořeny rostlin a stromů
a na přírodní vodní zdroje. Díky tomu taky
máme vlastní zásobování vodou a geotermální
energií. "
„Je fajn, ţe uţ na tom dělají," pochvaloval si
Connor. „Tenhle přesun pro ně rozhodně nebyl
ideální."
Mason vrtěl hlavou a já viděla, ţe i on je z toho
nesvůj. „Tohle prostě není moţný. Kdo by něco
takovýho dokázal?"
„My," opáčil Connor a odvrátil se od okna.
„Kdyţ uţ mluvíme o nemoţným, kdo se tady
umí proměnit ve vlka?"
„Na tom něco bude," usmál se Shay. „Právě
kvůli tomu jsem těmhle věcem začal věřit."
Mason neochotně přikývl, ale něco si pro sebe
bručel. Vydali jsme se po schodech dolů do
přízemí.
„Kéţ by to mohl vidět Monroe," vzdychla Adne.
Svěsila hlavu a tiše vzlykla.
„Hlavně musíš zvládnout shromáţdění," řekl jí
Connor a vzal ji kolem ramen. „Pak si můţeme
povídat o tvým tátovi, jak dlouho budeš chtít."
293
Tentokrát jídelna nebyla prázdná, jako kdyţ
jsem sem zavítala minule. Hemţilo se to tu
lidmi, muţi i ţenami, místnost doslova
praskala ve švech a všichni mluvili.
„Támhle je Tess." Connor začal kormidlovat
davem.
Jaká Tess?" zeptala se mě Bryn.
„Patří k jejich skupině, k Haldisu."
„K Haldisu?"
„No, já ani..." Slova mi vázla na jazyku. Haldis,
Eydis.
Útrţky informací, které jsem během krátkého
pobytu u Hledačů pochytila, byly víc neţ sporé.
Ještě jsem toho o nich moc nevěděla, a přitom
jsem svou smečku, nebo spíš její zbytek,
uvrhla do tohohle světa s nejistou
budoucností. Co kdyţ to bylo špatné
rozhodnutí? Zvuk hlasů v sále sílil, aţ mě
rozbolela hlava.
Kdyţ jsem neodpověděla, Bryn pokrčila rameny
a následovala Masona ke stolu, kde seděla
Tess s Connorem.
„Callo?" Shay si mě pozorně prohlíţel.
„Jen běţ napřed," řekla jsem a postrčila ho za
Bryn. Jsem hned za tebou."
Ale zatímco se proplétal mezi Hledači, já
pomalu couvala do chodby a ke schodům. Tam
jsem se dala do běhu.
Netušila jsem, kam se vlastně řítím, ale
potřebovala jsem běţet.
Ještě před týdnem jsem byla ve Vailu a měla
spojit ţivot s Renem, vykročit po cestě, která
mi byla určená od narození. Můj osud. Mám
vůbec ještě nějaký? Nebo teď patří Hledačům?
Uniklo mi zavrčení. Nenechám se zavřít do
klece. Stráţcům jsem poslušně slouţila, a kam
294
mě to dostalo? Kdyby mi Hledači nabídli
moţnost bojovat s bývalými pány, přijala bych
ji. Zabili mi matku, mučili ty, které jsem
milovala. Chtěla jsem, aby za to zaplatili. Jenţe
s nimi musím bojovat podle vlastních pravidel.
Právě teď jsem rozhodovala za celou smečku a
potřebovala jsem jistotu, kterou jsem ale vůbec
necítila.
Octli jsme se na opačné polokouli, z mého
starého ţivota nezbylo v podstatě nic. Vztahy v
naší smečce, které se zdály být tak pevné, se
rozpadly, a to jen mou vinou.
Fey, Dax a Cosette se uchýlili ke Stráţcům,
lpěli na tom ţivotě přes všechny jeho nevýhody.
Byla jsem si jistá, ţe kdyby se tam nezjevil
Connor, bojovala bych s Daxem na ţivot a na
smrt. A z mého bratra se stal jen pouhý stín,
který byl dokonce svolný zradit mě, jen aby
získal zpátky to, o co ho připravili.
Jenomţe Ansel nebyl jediný, komu změnili
ţivot k nepoznání. I Renova budoucnost se
zhroutila ten den, kdy jsem utekla. Smečka
skončila a rozpadla se, vůdcovství teď patřilo
jen Emilovi, který byl spíš zrůda neţ člověk, a
navíc to ani nebyl Renův otec. Vzápětí jsem
klopýtla, to kdyţ mi došlo, co jsem si dřív
neuvědomila. Rena připravili o budoucnost uţ
dávno, kdyţ Emile a Stráţci zabili jeho matku.
Jeho ţivot se odvíjel ve lţích, umně navršených
na sebe, poskvrněných krví a smrtí.
Přitiskla jsem si dlaně na oči. Lţi, krev a smrt.
Byl náš ţivot vůbec něco jiného? Jak jsem si
tiskla dlaně k obličeji, ucítila jsem studený
dotek kovu. Prstýnek, který mi dal Ren. Příslib
věcí budoucích.
Já bych rád, abys věděla, že...
295
Přemítala jsem, co mi to chtěl tehdy říct a proč
to nedopověděl. Co všechno mi chtěl
nabídnout?
Najednou mi chodba připadala moc úzká,
stěny jako by na mě padaly. Potřebovala jsem
ven, nadechnout se čerstvého vzduchu.
Přidala jsem na tempu a hledala nějaký
východ. Kdyţ jsem doběhla k dalším
proskleným dveřím, vyřítila jsem se jimi ven.
Okamţitě mě obklopil slaný mořský vzduch.
Předklonila jsem se, ruce na kolenou, a hltala
ho, jako by to byla voda. Barevné odstíny
západu slunce vystřídaly tlumené barvy
stmívání, levandulová a šedá. Ale v těch
posledních zbytcích světla se prstýnek z bílého
zlata, který jsem měla na prstě, blyštěl a vrhal
na mě odlesky. Jako by si mě dobíral, jako by
se mstil.
Připomíná mi tvoje vlasy.
Dlouhý světlý cop mi visel přes rameno.
Vstala jsem. Nádvoří bylo obrovské a to, co
ještě včera představovalo holou půdu, se
proměnilo v nádhernou zelenou zahradu,
vzduch provoněla vůně čerstvých bylin.
Rozběhla jsem se k nejbliţšímu skleníku.
Hledala jsem cokoli, jen aby to bylo ostré.
Sotva jsem popadala dech. Otevřela jsem dveře
a vpadla dovnitř, klopýtala jsem kolem
semenáčků a hrnkových rostlin. Vůně
kompostu a vlhkého vzduchu byla nasládlá,
trochu se mi z ní zvedal ţaludek.
Konečně jsem našla to, co jsem hledala, na
konci skleníku na stole, kde se přesazovaly
rostliny.
Popadla jsem do ruky zahradnické nůţky,
druhou jsem chytila svůj tlustý cop ve výši
296
ramen. Stříhala jsem a stříhala, aţ mi dlouhý
konec zůstal volně v ruce. Zahodila jsem ho
jako ţivého hada. Konečně jsem se trochu
uklidnila, najednou jsem si připadala lehká,
volná. Odloţila jsem nůţky a odešla ze
skleníku.
Venku jemně poprchávalo. Nebyl to déšť, jen
jakési mrholení, jemnější neţ mlha. Byla teplá
noc a já se vydala do středu zahrady.
Cesta vedla kolem pečlivě zastřiţených keřů, za
nimiţ se nacházela malá oáza. Sestoupila jsem
po schodech mezi květinové záhony lemované
kvetoucími ovocnými stromy.
Vládlo tu naprosté ticho, jako by to místo bylo
chráněné před celým světem. Ve středu
čtvercového prostranství stála kamenná
fontána se čtyřmi vytesanými postavami. Byla
to zvláštní skupina: ţena v rytířském brnění,
muţ v mnišském rouchu, dítě se svitky v
rukou a ţena v prostých šatech, která v ruce
svírala ulomenou větev. V kašné jim u nohou
vířila voda a v ní se odráţely stříbřité mraky na
obloze.
Obešla jsem kašnu, ruku ponořenou do vody.
Tahle zahrada mi měla přinést klid, ale já
nedokázala vnímat nic kromě vnitřní bouře,
která mě stravovala. Zajela jsem si prsty do
vlasů, zaskočilo mě, kdyţ z nich má ruka nad
rameny vyklouzla.
„Dobrá schovka."
Otočila jsem se a uviděla Shaye. Šel ke mně po
zahradní cestičce. Znehybněla jsem zrovna
jako ty sochy v kašně a sledovala ho se
zaťatými zuby.
,Je tu ticho, není sem vidět.“ Rozhlédl se po
květinách, na něţ teď vysoké keře vrhaly tmavé
297
stíny. „Trochu strašidelný, aby sem v noci
nikdo nechodil, ale zase ne moc.“
Pousmál se. „Dávám jedna mínus jenom proto,
ţe dneska nesvítí měsíc."
Přistoupil ke mně.
„Díky,“ odsekla jsem nepřátelsky.“Jak jsi mě
našel?"
Zatvářil se trochu rozpačitě. „Sledoval jsem
tvůj pach."
„No jistě." Odvrátila jsem se a poodešla od
fontány hlouběji do stínů. „Běţ pryč.“
„Nejdu." Zastoupil mi cestu.
Já to myslím váţně, Shayi."
Já taky. Podle mě bys teď neměla zůstávat
sama. “
„To ale nezáleţí na tobě.“
Odhrnul mi světlé pramínky za ucho.
„Cop je pryč?“ Usmál se a namotal si na prsty
mé oškubané kadeře. „Líbí se mi to. K tobě se
to fakt hodí.“
Nic jsem na to neřekla a on se přestal usmívat.
„Nemusíš tím procházet sama.“
Jenomţe já jsem sama.“ V prsou jsem cítila
bolestné prázdno.
„Víš, ţe to není pravda."
Nadechla jsem se a zaťala pěsti. „Tak mi teda
řekni, co je pravda."
„Milovalas ho." Díval se mi do očí.
„Ano." To slůvko mezi námi zůstalo viset, holá
pravda. Uţ jsem se zase chvěla.
Přistoupil ještě blíţ. „Ale ne tak jako mě.“
Ucouvla jsem, jako by mě uhodil.
„Callo," řekl a vzal mě za ruku, „nemůţeš si to
vyčítat. To, cos udělala, co cítíš, ještě
neznamená, ţe můţeš za to, jak se Ren
rozhodl."
298
Vytrhla jsem se mu.
„Přestaň. Já o tom nechci mluvit. Nemůţu!"
„To je fakt," pronesl jemně, „teď není chvíle na
mluvení."
Pohnul se dřív, neţ jsem to stihla zaregistrovat.
Najednou mě svíral v náručí.
Zaryla jsem mu nehty do ramen, ale nepustil
mě, jen mě k sobě přitáhl těsněji.
Vrčela jsem, prala se s ním, on mě však drţel
přimáčknutou k sobě. Cítila jsem, jak mu buší
srdce, jen kousek od mého. Tvář jsem měla
mokrou, hedvábná mlha se mísila s mými
slzami.
Shay mě něţně políbil, jako by chtěl slíbat můj
smutek. Přivinula jsem se k němu. Líbal mě a
přitom mi šeptal slůvka útěchy.
Kdyţ bouře zármutku odezněla, zvedla jsem
hlavu a vyhledala jeho rty. Jemně mě kousl do
rtu a já ho začala líbat s takovým zápalem, ţe
ztratil rovnováhu a oba jsme se svalili na zem.
Octla jsem se pod ním.
Sotva jsem popadla dech, políbila jsem ho
znovu.
Začala jsem mu rozepínat knoflíčky košile.
Slyšela jsem, jak mu v prsou rachotí. Serval
košili ze sebe a já mu zabořila prsty do vlasů,
smáčených jemným mrholením.
Teď mě líbal na šíji. Přerývavě jsem
oddechovala, málem jsem se zalykala. Ve
vzduchu se vznášela vůně noční zahrady,
nasládlá po růţích a podbarvená slaným
pachem moře.
Shay se zaměřil na moje holé břicho, ani jsem
si nestačila uvědomit, ţe uţ nemám halenu.
Stejně jako koţené kalhoty.
Zkoumal mé tělo a já na oblečení rychle
299
zapomněla.
Nad námi pluly stříbrné mraky, vítr je čechral
jako jemnou záclonu, tu a tam mezi nimi
prosvítal bledý měsíc. Kdyţ mě znovu políbil na
tvář, cítila jsem kaţdý úder jeho srdce, jak
jsme se k sobě tiskli, tělo na tělo, kůţe na kůţi.
Zachvěla jsem se, cítila jsem, jak ve mně roste
cosi mohutného, co se otevírá a prahne po
tom, co mi můţe dát jedině on. Zdálo se mi, ţe
snad umřu touhou. Shay se odtáhl a mlčky se
na mě díval. V jeho očích čekala otázka.
„Ano,“ zašeptala jsem.
Políbila jsem ho znovu a veškeré otázky se
rozplynuly.
300
DVACET OSM
Střih, střih.
Bryn soustředěně špulila rty.
„Teda Callo, jestli ses chtěla nechat ostříhat,
tak sis měla prostě říct. Tohle je hrůza, co sis
na tý hlavě udělala."
Přihlíţela jsem, jak prameny mých vlasů padají
na zem. Nebylo lehké přijít sem. Podařilo se mi
vyprostit se ze Shayovy náruče, nepozorovaně
vyklouznout z jeho pokoje a vrátit se do svého.
Nelitovala jsem, ţe jsem s ním strávila noc, ale
netušila jsem, co přinese nové ráno, ještě jsem
ani pořádně nestačila zpracovat všechno, co se
odehrálo za posledních čtyřiadvacet hodin.
Potřebovala jsem být chvíli sama, neţ s ním
dokáţu mluvit o včerejší noci v zahradě a u něj
v pokoji.
Při té vzpomínce mě polilo horko. Zachvěla
jsem se.
„Neboj se, nestříhnu tě,“ procedila Bryn přes
zaťaté zuby, „ale buď tak laskavá a chvíli se
nehýbej, ano?“
„Promiň."
S výčitkami svědomí jsem se vydala hledat
svou smečku. Našla jsem je tam, kde jsem je
viděla naposledy. Zakručelo mi v břiše, kdyţ ke
mně dolehla vůně čerstvě upečeného chleba a
citronů. V jídelně bylo ráno rušno, ale přece
jen tu bylo méně lidí neţ předchozího večera.
Hledači proudili dovnitř a ven, někteří jen
popadli croissant a hrozen vína a šli po svém,
jiní se posadili se šálkem kávy.
Nev, Bryn, Adne, Connor, Silas, Tess a Sabine,
která vypadala úplně zdravá, seděli u stejného
301
stolu, u kterého jsem s Hledači popíjela kávu
dva dny předtím. Ethan a Mason tu nebyli, coţ
bylo podezřelé. Přistoupila jsem k nim. Zdálo
se mi, ţe chybí ještě někdo. Vzápětí mě píchlo
u srdce, uvědomila jsem si, ţe hledám
Monroea.
Přisedla jsem si k nim, připravená vytasit se s
vymyšlenou omluvou, proč jsem odešla, a
zodpovědět všechny jejich otázky ohledně mého
spojení s Hledači.
Jenţe jakmile jsem se objevila, veškerá
konverzace utichla, vystřídalo ji tíţivé ticho.
Adne se zachmuřila, pak pokrčila rameny a
zaměřila se na svou misku s čerstvým ovocem
a smetanou. Silas pokyvoval, jako by se snaţil
zjistit, co je na mně jiného. Tess byla tak
hodná, ţe se usmála a pozdravila mě, ale jinak
nic. Nevovi cukal koutek, jako by se chtěl
rozesmát, ale měl dost rozumu, aby to
neudělal.
Tak to šlo asi pět minut. Pak se Bryn zvedla a
pokývla Sabine. Společně mě odtáhly z jídelny
a dostrkaly ke mně do pokoje. Od té chvíle se
Bryn snaţila napravit škody, které jsem na
svých vlasech napáchala.
Sabine mlaskla a postavila se přede mě, aby
mohla ohodnotit její dílo. „Stříháš to úplně
blbě. Bude to mít křivý."
„Chceš to vzít za mě?“ odsekla Bryn.
,Jo.“ Natáhla se pro nůţky.
„Tak moment." Napřímila jsem se a Bryn
musela ucuknout, abych se na nůţky
nenapíchla. „Fakt mě chceš ostříhat, Sabine?"
Mračila jsem se, protoţe jsem se zdráhala
uvěřit, ţe by mě mohla ostříhat tak, aby mi to
slušelo.
302
„Ráda, Callo. Cosette jsem taky stříhala vlasy."
Na chvíli na ní bylo znát napětí, zvlášť kolem
očí, pak ale bylo pryč a ona se usmála.
„No ne, ta je měla nádherně udělaný," rozzářila
se Bryn. „V tom případě bys to určitě měla vzít
za mě. Já vůbec nemám páru, co s tím. Ve
stylingu jsem dobrá, ale stříhání je pro mě
španělská vesnice. “
Polkla jsem, přesto jsem přikývla. Jestli se ze
Sabine stala naše spojenkyně, je třeba
zapomenout na starou nevraţivost.
Bryn jí předala nůţky a oddechla si.
Vzápětí se za námi ozvalo odkašlání. Všechny
jsme se otočily ke dveřím.
„Ehm, ahoj.“ Shay si prohrábl vlasy. Před
sebou měl tři holky a zdálo se, ţe kaţdou chvíli
vezme nohy na ramena.
„Ahoj, Shayi,“ pozdravila ho Bryn a neúspěšně
se pokoušela ubránit smíchu.
Sabine mu pokývla a vzápětí se pustila do
stříhání.
„Co se to tu děje?“ Vešel do pokoje, ale očividně
se ještě nerozhodl, jestli je to bezpečné.
„Snaţíme se Calle dát trochu do pořádku vlasy.
Ustřihla si je.“ Bryn zvedla z podlahy pár
pramínků. „Co přesně jsi na to pouţila?"
„Zahradnický nůţky." Upírala jsem oči do
země. Neměla jsem od něj ráno odejít dřív, neţ
se probudil. Teď to bylo všechno tak nějak
neohrabané a já netušila, jak to mám dát do
pořádku.
„Tak to se nedivím, ţe to vypadá tak příšerně,"
zabručela Sabine.
„Mně se to líbí," namítl Shay.
Sabine se štěkavě zasmála. „Tobě by se líbila, i
kdyby měla lepru."
303
Zrudla jsem a Bryn se uchichtla.
Shay se rozpačitě usmál a znovu si odkašlal.
„Callo, chtěl jsem si s tebou na chvíli
promluvit."
Kousla jsem se do rtu.“Jasně, ale zrovna teď to
nejspíš nepůjde."
„No jo, to je fakt. Tak já budu u sebe v pokoji."
„Dobře."
Zastrčil ruce do kapes, ale aspoň se mu
podařilo odejít a neutéct.
Bryn se rozesmála. „Asi jsme ho dost vyděsily.
“
„Má těţkou pozici.“ Sabine hbitě pohybovala
nůţkami. „Zřejmě ho to trochu rozhodilo.“
„Co jako?“ Musela jsem se hodně ovládat,
abych zůstala sedět.
„Ţe je teď náš vůdce. Ren je pryč, místo něj
máme jeho. To je dost velký sousto. Je vlk
jenom pár týdnů a ještě si na to nestihl
zvyknout jako my ostatní."
„Coţe?!" vykřikly jsme s Bryn jednohlasně.
„Callo, jestli sebou budeš takhle mlít, tak tě
buď bodnu, nebo ti zničím vlasy," zlobila se
Sabine, aniţ hnula brvou.
Popadla jsem ji za ruku, ale ona se dál tvářila
nezaujatě.
„O čem to kruci mluvíš, Sabine?"
Pousmála se, jako by byla jediná, kdo pochopil
nějaký parádní soukromý vtípek. „To snad
nemyslíš váţně, Callo, jak bys to mohla
nevědět?"
Zamračila jsem se a ohlédla se na Bryn, která
uţ se netvářila nechápavě, ale spíš udiveně.
Sabine se rozzářila. „Vidíš, Bryn tomu rozumí."
Ta přikývla. „Samozřejmě máš pravdu.
Nechápu, ţe mi to dřív nedošlo."
304
Podívala se na mě a tváře jí zrůţověly v
rozpacích. „Prostě jsem si vţdycky myslela, ţe
to bude Ren."
„Ale... jak to?“ otočila jsem se prosebně na
Sabine, nemohla jsem si pomoct.
„Vţdyť je to jasný jako facka." Vymanila se mi a
pustila se znovu do stříhání. „Všichni víme, ţe
vůdce nejde jednoduše povýšit, musíš se jím
narodit. A Shay byl vţdycky vůdce, jenom
nebyl vlk. Kdyţ jsi ho proměnila, všechno do
sebe zapadlo."
Měla pravdu v tom, ţe vůdcem se člověk
nemůţe stát, ale musí se jím narodit. Tak to
Stráţci zařídili v rámci dalších opatření k
prevenci problémů s Ochránci. Jenţe já si
prostě Shaye s touhle úlohou nedokázala
spojit.
Bryn se uhodila do čela.“Jsem pitomá."
„Tak to já asi taky," ušklíbla jsem se, „protoţe
mi to pořád nedochází."
„Nedochází ti to, protoţe jsi vůdkyně." Chápavě
se usmála. „Shay se k tobě vţdycky choval jako
rovnocenný, ne? Nikdy se nenechal zastrašit,
kdyţ ses do něj pustila."
Kousla jsem se do rtu. „Asi jsem si myslela, ţe
je to prostě tím, ţe je člověk a neumí se chovat
jinak, protoţe nechápe, jak to u nás chodí."
„Ne," prohlásila Sabine. „To bylo tím, ţe je
vůdce."
Bryn mě vzala za ruku. „Ren v něm vţdycky
viděl soka.
I on to musel cítit."
„A měl pravdu," uzavřela to Sabine a začala mi
kontrolovat délku vlasů. „Vybrala sis Shaye."
„Coţe?" Tentokrát mě nůţky škrábly do krku.
„Au!"
305
„Nevrť se tak," napomenula mě a nahnula mi
hlavu ke straně. „Krev ti neteče. Stříhám dál."
Já si Shaye nevybrala," namítla jsem.
„Zachraňovala jsem mu ţivot."
Já nemyslím tehdy před obřadem," upozornila
mě. „Myslím včera večer."
Sevřela jsem okraje ţidle. „Včera večer?"
zasípěla jsem.
„Sabine, nech toho," varovala ji Bryn.
„Já ji nesoudím," ohradila se. „Má právo dělat
si, co sama uzná za vhodný. Shay je vůdce, čili
se o ni ucházel. Navíc jsem viděla jeho ramena.
Klidně bych si s ním taky uţila, kdyby se
nabídl."
„Sabine!" vyjekla Bryn a zděšeně mě sledovala.
Jenţe já byla v šoku natolik, ţe jsem se ani
nerozčílila.
„A jak jsi..." Tváře mi hořely.
„Jsi cítit jako on," ušklíbla se Sabine. „To je
další věc. Voní dobře, co? Jak chutná?"
Bryn se otočila zády, ale slyšela jsem, jak se
směje. „Přestaň, Sabine, uţ toho nech."
„Jdu se osprchovat!"
Nejraději bych si někam zalezla a umřela.
Sabine mlaskla. „To ti nepomůţe."
Úkosem jsem pohlédla na Bryn. Na rty se jí
dral přihlouplý úsměv.
„Ne ţe bys voněla špatně," řekla ve snaze
trochu mě uklidnit. „Sabine má pravdu, Shay
voní hezky, jako zahrada."
„Paneboţe." Zabořila jsem tvář do dlaní.
Jestli zůstaneš takhle, tak tě můţu stříhat jen
těţko," zasmála se Sabine.
„No dobře." Narovnala jsem se. „Hlavně uţ to
dodělej. A uţ ţádný řeči o tom, co bylo v noci."
„Fakt?" zeptala se Bryn zklamaně. Vycenila
306
jsem na ni zuby.
„Callo, snaţím se ti říct, ţes udělala správnou
věc," vysvětlovala Sabine a přitom mi
zarovnávala vlasy kolem obličeje. „Ren to
zvoral. Kdyţ tě tolik chtěl, měl přijít sem, tady
měl o tebe bojovat."
Upírala jsem rozpačitě oči na své dlaně.
„Callo." Zvedla jsem hlavu a podívala se jí v
zrcadle do očí. „To s Renem si nevyčítej. My
všichni dobře víme, ţe ti na něm hodně
záleţelo. Sám si vybral. Kaţdý se rozhoduje za
sebe."
Hleděla jsem na ni, pak na sebe. Vlasy mi
spadaly v nadýchaných vrstvách do tváří,
končily těsně nad rameny. Zachvěl se mi ret.
„Udělalas mě krásnou."
„Já toho moc neudělala." Odloţila nůţky a
ometla mi vlasy z ramen. „Taková prostě jsi."
Chtěla jsem něco říct, ale z hrdla se mi vydral
potlačovaný vzlyk.
„Proboha, hlavně nebul, Callo, máš být
vůdkyně," reptala Sabine. Ale pak mi stiskla
rameno a tiše odešla z pokoje. Bryn mě objala
a já se jí mohla vybrečet na rameni.
Posléze mi podala kapesník.
„Kdy si nechala Sabine transplantovat
osobnost?" zeptala jsem se. „Přísahala bych, ţe
se právě zachovala mile."
,Je milá.“ Bryn se smutně usmála. „Kdyţ jsi s
někým zamčená v jedný cele, dost toho o něm
zjistíš. Ona nikdy nebyla mrcha, jak jsme si o
ní mysleli. Byla jenom naštvaná na celej svět.
Hodně naštvaná. Všechno, co musela snášet...“
Otřásla se. „Rozhodně k tomu vzteku měla
důvod."
Musela jsem jí dát za pravdu. Sabine měla z
307
nás Ochránců zdaleka nejtěţší ţivot, přitom
jsem to byla já, kdo se nakonec rozbrečel.
Vysmrkala jsem se. „Asi ti připadám nemoţná.
“
„To těţko. Všichni toho máme za sebou
vrchovatě. Na tvým místě bych udělala totéţ."
„Díky, ale to přece nemůţeš tvrdit, dokud
nevíš, co se stalo."
„Connor uţ nám to vylíčil, i kdyţ mu do toho
pořád skákal Silas a snaţil se všechno uvádět
do historickýho kontextu. Je fakt divnej, co?"
„To je," přitakala jsem. „A co vám Connor
vlastně řekl?"
„To víš, jak ses cítila, to nám popsat nemohl,
ale dovedu si to docela dobře představit.
Vysvětlil nám, kdo je vlastně Shay a proč je tak
důleţitej."
„Říkal vám taky, ţe se s náma chtějí spojit?"
zeptala jsem se. Obávala jsem se, ţe pro ně
něco takového nepřipadá v úvahu.
Přikývla. „Vypadá to, ţe se od nich můţeme
naučit spoustu zajímavejch věcí."
„Jako co třeba?" Její odpověď mě překvapila.
Hodila jsem zmuchlaný kapesník do koše.
„Třeba bojovou techniku, magii. Svou
skutečnou minulost." Zavrtěla hlavou. „Pořád
nemůţu uvěřit, co všechno nám Stráţci
nalhali."
„Ani já."
„Škoda jenom, ţe přes všechnu tu magii
nemůţou pomoct Anselovi." Bryn došla k oknu
a zahleděla se na tyrkysové moře pod jasným
dopoledním sluncem.
„Taky bych si to přála."
„Chovají se k němu slušně,“ pokračovala uţ
tišeji a dotýkala se nadýchaných záclon
308
„Není ani v cele, je to prostě normální malej
pokoj.“
„Bylas za ním?“
Další příval výčitek. Proč jsem já bratra ještě
nenavštívila?
„Střídáme se u něj s Masonem.“ Kdyţ se
obrátila ke mně, bylo to, jako by jí na tvář
dopadl stín.“Jenomţe kdyţ jsem u něj, nechce
se mnou vůbec mluvit, a s Masonem je to dost
podobný. “
„Ţe ne?“
Zavrtěla hlavou.
„Třeba prostě potřebuje čas,“ napadlo mě, i
kdyţ jsem se cítila pod psa.
„Moţná." Zachvěla se. „Callo, mám strach, ţe o
něj přijdeme."
„Slibuju ti, ţe nedovolím, aby mu Hledači
ublíţili," prohlásila jsem zapáleně.
„Ale ne, s nima si starosti nedělám." Zamnula
si paţe.
Okamţitě mi bylo ještě hůř.
„Uţ ho skoro nepoznávám," zašeptala. Stáhl se
tak hluboko do sebe... Mám strach, ţe uţ
nechce ţít. Drápe si ruce do krve."
„Pomůţeme mu," vypravila jsem ze sebe.
„Postaráme se o něj."
Přikývla a z tváří si otřela slzy.
„Nechceš za ním zajít rovnou teď?" navrhla mi.
„Stejně uţ se mám vystřídat s Masonem. Kdyţ
zhruba kaţdý dvě hodiny něco nesní, není s
ním k vydrţení."
„V tom jsou asi všichni kluci v tomhle věku
stejní," usmála jsem se a vzala ji za ruku. „Tak
jdeme za Anselem."
„Takţe mi opravdu neřekneš nic o tom, co bylo
v noci?" Uličnicky se usmála.
309
„Ne." Ale i já se usmívala. Všechno se mi
vymykalo z rukou, s Bryn to ale bylo hned o
něco lepší.
Jen co jsme však vyšly z pokoje, zastavila se.
„Co se děje?“ zeptala jsem se jí.
„Nic.“ Chytila mě i za druhou ruku. Jenom,
ţe... Sabine má pravdu.“
„V čem?“
Snaţila jsem se rozluštit její výraz. Nevypadala
rozrušeně, spíš zvědavě.
„Se Shayem. Je to náš novej vůdce a musí se
stát součástí smečky. “
„Aha, tohle.“ Neklidně jsem přešlápla. Ne ţe
bych něco měla proti Shayovi v roli mého
druha, ale pořád jsem si na to ještě nezvykla.
„Měla bys ho najít, přijďte za náma jako
vůdcovský pár. Třeba pak Ansel pochopí, ţe se
věci mění. Ţe to pro něj... pro nás nekončí. “
Přikývla jsem. Opravdu to Anselovi pomůţe
pochopit, ţe uţ nás neovládají ti, kdo mu
ublíţili? Vţdycky věřil, ţe láska je na prvním
místě. Moţná mu opravdu otevře oči, kdyţ mě
a Shaye uvidí jako pár.
„Tak dobře.“ Přikývla jsem. „Půjdu ho najít.“
„Prima!“ Nadšeně mě objala a já se o ni opřela,
poloţila jsem tvář do těch jejích rusých
prstýnků a pomyslela si, jak silně její pach
odráţí její osobnost- -sladký a kořeněný, jako
směs karamelu a skořice. Vůně, která způsobí,
ţe se kdekoli cítíte jako doma.
Odspěchala chodbou a já se vydala za Shayem
do pokoje. Zaklepala jsem. Nic.
Znovu jsem zaklepala, napadlo mě, ţe moţná
usnul.
„Není tam.“
Otočila jsem se a zjistila, ţe se ke mně blíţí
310
Adne.
„Jak to víš?“
„Anika ho zavřela s rádci v poradní síni,“
vysvětlila a kývla smérem k místnosti.
„Připravují strategii k získání Tordisu.“
„Proč mi to neřekli?“ nechápala jsem.
„To je jedna z věcí, kterou tam řeší. Vzhledem k
pochybnému postavení tvého bratra některé
skupiny neschvalují, aby se téhle mise
účastnili Ochránci."
Nevěděla jsem, jestli mě to víc
šokovalo, rozčílilo nebo obojí. „Plánujou akci
bez nás?“
„Zvaţují moţnosti," usmála se krátce. „Ale to se
nám hodí.“
Jak to?“ Neušlo mi, jak se jí zaleskly oči.
„Potřebuju, abys mi s něčím pomohla,“ řekla a
dotkla se svých skeanů. „Tajně.“
„S čím chceš pomoct?" Naskočila mi husí kůţe.
Adne semkla rty.
„Dojdeme si pro mého bratra."
311
DVACET DEVĚT
Na chvíli se mi zdálo, ţe pode mnou podklouzla
podlaha a já padám.
„Callo?“ Adne mě popadla za ramena. „Co je s
tebou?“
Zavrtěla jsem hlavou, najednou mi bylo hrozné
horko.
„Slyšelas, co jsem říkala?" naléhala a táhla mě
chodbou.
Přikývla jsem. „Rena?"
„Ano."
„To přece nemyslíš váţně, Znamenalo by to
vrátit se do Vailu!"
Rychle mi dlaní zakryla ústa. „Tady ne."
Musela jsem se kousnout do tváře, abych se na
nic nevyptávala. Prošly jsme kolem mého
pokoje a několika dalších, aţ konečně jedny
dveře otevřela a vklouzla dovnitř.
Ačkoli bylo rozvrţení jejího pokoje stejné jako u
mě, ty místnosti nemohly být odlišnější. Moje
byla zařízená jako většina pokojů pro hosty,
vkusně a neutrálně.
Zato u Adne mě přivítala záplava barev: fialová,
černá a karmínová na stěnách, na posteli
sametový přehoz. Došla k přehrávači a zapnula
hudbu, při níţ se mi barevné stěny roztočily
před očima.
„Máš ráda Raveonettes?" Zesílila zvuk.
Přikývla jsem. Kolem mě se rozezněly éterické
hlasy.
„Promiň." Ţuchla na postel. „Ale potřebuju, aby
nás nikdo neslyšel. I kdyţ si muziku pouštím
nahlas i jindy."
„Mně to nevadí."
312
„Posaď se,“ ukázala vedle sebe.
Na to jsem byla moc nervózní, ale zůstala jsem
u postele a pohrávala si s třepením přehozu.
„Takţe Connor ti to řekl. “
Zavrtěla hlavou a rozvalila se na hromadu
polštářů. „Táta mi to řekl. “
Vytáhla obálku
1 a z ní dopis. „Connor mi to
jenom předal.
„Monroe ti napsal dopis?“ Zírala jsem na listy,
které drţela v rukou. Kolik jí toho prozradil?
Jaká další tajemství z minulosti se dostala na
tyhle stránky?
I přes slzy se zasmála. „Connor říkal, ţe táta
věděl, ţe se nenechám zahnat do kouta k
dojemnému otcovskému rozhovoru. Vyhýbala
jsem se takovým věcem od té doby, co
máma...“
Zalétla očima k nočnímu stolku. Podívala jsem
se tam a uviděla zarámovanou fotografii ţeny.
Měla světle rusé vlasy a zářivé jantarové oči.
Objímala vyčouhlé děvče s přihlouplým
úsměvem: o hodně mladší Adne.
Zalistovala v papírech. „Vlastně je svedla
dohromady.
Myslím Renova matka, Corrine. Kdyţ umřela,
táta byl na dně, no a máma ho z toho dostala.
A pak jsem se narodila já.“
Sledovala jsem ji a nevěděla, co říct. Přetočila
se na záda a přitiskla si dopis na prsa.
„To já jsem ten důvod, proč si nedošel pro
Rena,“ řekla, oči upřené ke stropu.
„Nechtěl riskovat a opustit mě a mámu. Myslel
si, ţe uţ dost ublíţil Corrine. Jenomţe to v něm
nikdy nepřestalo hlodat, pořád chtěl Rena
zpátky, celé ty roky. Všechno mi to tu napsal.“
Zašustila stránkami.
313
„Já ti věřím, ale nedivím se, ţe se tě rozhodl
chránit. Ren o tomhle neměl tušení a nic neví
vlastně ani teď. Myslí si, ţe jeho otec je Emile."
„Ano, proto se taky musíme vrátit."
„Nevím, jestli by vůbec chtěl, abychom se pro
něj vracely."
Nezapomněla jsem, jak mnou mrštil přes celu.
„Třeba chce zůstat jako ostatní."
„Váţně tomu věříš?" zeptala se.
Neodpověděla jsem. Nešlo to. Popravdě řečeno
jsem to totiţ nevěděla. Chtěla jsem věřit, ţe je
moţné Rena zachránit, ale viděla jsem, jak
Stráţci dokáţou Ochránce zlomit. Můj vlastní
bratr nás málem zabil, protoţe jím naši bývalí
pánové manipulovali. Bylo by snad ještě moţné
přesvědčit ho, ţe se minulost odehrála jinak,
neţ mu nalhali?
Ţaludek jsem měla jako na vodě.
Adne na mě upřela pronikavý pohled. „Musíme
to zkusit."
Zhluboka jsem se nadechla. „Adne, jak bychom
mohly? Uţ minule jsme se odtamtud málem
nedostali."
Posadila se a spustila nohy přes okraj postele.
„Proto to tentokrát vyjde. Ani náhodou nás
nebudou čekat navíc se jenom pokusíme najít
Rena, nic víc."
„Ale jak?"
„Zjistíme, kde je, pak otevřu vnitřní dveře jako
minule. Popadneme ho a vrátíme se. Konec."
Oči jí zářily.
„Jak chceš zjistit, kde je?"
Odkašlala si a sklopila oči. „No, ehm, všimla
jsem si toho prstýnku, co nosíš."
„A co s ním?" Zakryla jsem si ruku s prstenem
druhou dlaní.
314
„Bylas mu zaslíbená, je to tak?" Nepodívala se
na mě. „Dal ti ho on?"
„Dal, ale..." Chtěla jsem jí vysvětlit, ţe prstýnky
ke svatebnímu obřadu Ochránců nepatří. Ren
mi ho dal z vlastní vůle, protoţe... proč
vlastně? Snaţil se mi říct, ţe mě miluje? Chtěl
dokázat, ţe pro něj naše spojení znamená víc
neţ jen uposlechnutí rozkazu? A uţ jsem v tom
zase lítala. Nezmohla jsem se na odpověď.
Adne si toho nevšimla. „V tom případě nám ho
pomůţe najít."
Snaţila jsem se soustředit na to, co mi říká.
„Ale jak?"
Jestli ti ho dal on, bude s ním nějak spojený.
Toho se můţu chytit, abych zjistila, kde teď je."
„Tomu nerozumím."
„Z toho prstýnku povede vlákno," vysvětlila mi
a konečně zvedla oči. „My to vlákno budeme
sledovat do Vailu, aţ k němu. Tam pak otevřu
dveře."
„Bude to váţně fungovat?"
„Přesně tak jsme našli Shaye."
„Aha." Zpotily se mi dlaně.
,Já vím, ţe je to hodně nebezpečné, Callo, ale
podle toho, co jsem viděla a upřímně řečeno
taky podle toho, jak kvůli němu Shay vyvádí
jsem pochopila, ţe ti na Renovi záleţí. Určitě ho
tam nechceš nechat."
„To nechci," zašeptala jsem.
Adne vstala a prohrábla si mahagonové lokny.
“Je to můj bratr, ale neznám ho. Nejde tu o mě,
jde o tátu."
Zvedla poslední list dopisu a podala mi ho.
Na bílém papíře stála jen dvě slova.
Zachraň ho.
Začaly mě pálit oči. Podívala jsem se na Adne a
315
dopis mi vyklouzl z ruky.
„Já to musím udělat, Callo," řekla. „Pomůţeš
mi?"
Chvění se mi šířilo do paţí a ramenou, přesto
jsem přikývla.
Oddechla si a trochu se uvolnila.
„Díky bohu."
„Kdo ještě?" zeptala jsem se, zvedla jsem
stránku a vrátila ji Adne, protoţe uţ jsem se na
ni nemohla dívat. Ta dvě osamělá slova se mi
zadírala do srdce.
„Nikdo. Jenom ty a já."
„To si myslíš, ţe to zvládneme samy?" Ani s
pomocí by naše šance nebyly valné.
„Nikdo by nás tam nepustil," poukázala.“Jestli
o tom někomu řekneme, budou nás od rána do
večera hlídat."
Přemýšlela jsem. „Co někdo ze smečky?"
„Ne," odmítla. „Máme moc málo času. Musíme
vyrazit okamţitě, nemůţeme si dovolit jít
verbovat posily."
„Okamţitě?"
„Myslím tím dneska. Ve Vailu bude večer."
„To je šílený!" zvolala jsem.
„Teď tam určitě vládne zmatek a Stráţci se
skoro jistě zaměřují na Denver."
Její bohorovný klid mě ohromil. „Můţeme tam
prostě vklouznout a zase zmizet dřív, neţ si
toho někdo všimne. Pravděpodobně to teď
bude mnohem jednodušší neţ jindy."
Otevřela jsem pusu naprázdno. Dobře, znělo to
logicky. Sice šíleně, ale logicky.
„Nemůţeme s sebou vzít aspoň Connora?"
zeptala jsem se. Další bojovník by mě v kaţdém
případě uklidnil a Connor uţ o Renovi ví, navíc
se zdálo, ţe Adne v podstatě ve všem
316
podporuje.
Zachvěla se. „Ani omylem. On je ten poslední,
koho bych mohla poprosit o pomoc."
„Co to s váma dvěma pořád je?" vyjela jsem na
ni. Ze strachu jsem měla pocuchané nervy.
Ucouvla.“Jak to myslíš?"
„V jednom kuse se hádáte, a přitom se mi zdá,
ţe spolu snad tajně chodíte nebo co!"
Zčervenala, vzápětí zbledla a obrátila se ke
mně zády. „Mezi námi dvěma nic není."
„On se tak rozhodně nechová," nechtěla jsem
se vzdát.
Kdyţ se otočila, tvářila se přísně. „Callo, přišla
jsi sem uprostřed dění. Nejdřív musíš nás dva
pochopit, pak teprve zjistíš, jak se věci mají."
„A co kdybys mi zrekapitulovala první dějství?"
rýpla jsem si.
Pokrčila rameny a popošla k přehrávači. „Kdyţ
máma umřela, bylo mi jedenáct."
Napřímila jsem se. Nevěděla jsem, co na to říct.
Snaţila jsem se z ní něco vytáhnout a
najednou mluvíme o mrtvých matkách.
„Hned nato přišel do Haldisu Connor."
Popošla jsem k ní. „Promiň. Nemusíš mi to
vysvětlovat.“
Nepřítomně začala přetáčet písničky. „Bylo mu
teprve šestnáct. Na první misi útočníka to není
málo, ale byl tu ze všech nejmladší, čili věkem
nejblíţ ke mně. Dostal mě z toho nejhoršího.
Ani na chvíli mi nedal pokoj, pořád si mě
dobíral. Já procházela dost hrozným obdobím
ještě předtím, neţ jsem přišla o mámu. Byla
jsem vyčouhlá, samá ruka, samá noha,
nevěděla jsem, co se sebou. Connor mi dával
zabrat, ale já to potřebovala. Abych nemyslela
na mámu. Prostě mě ani na chviličku nenechal
317
v klidu."
Ušklíbla se. „Protoţe chvíle klidu by mě tehdy
zabila."
Tváří se jí mihly stíny emocí. Zavřela oči a
usmála se.
„V noci se obvykle přikradl ke mně do pokoje a
vy kládal mi srandovní historky o akademii,
dokud jsem neusnula. Díky tomu se mi dařilo
to zvládat. Kdybych byla večer sama, asi bych
to neunesla. Byl to můj nejlepší přítel celou
dobu, neţ jsem nastoupila k výcviku."
„Musela ses po výcviku vracet do Denveru?"
„Ne, ale chtěla jsem. Na akademii jsem
studovala na tkadlenu. Nikdy jsem nechtěla
být jinde neţ v Denveru. Skupina Haldis, to
byla vţdycky moje rodina. Patřím k nim."
Sklopila hlavu a tmavé vlasy jí zaclonily tvář.
Chvíli na to se zasmála. „První, co mi Connor
řekl potom, co jsem ho viděla po několika
měsících, které trávil na základně, bylo:“Vidím,
ţe ti narostly prsa. Blahopřeju. Doufám, ţe víš,
jak se pouţívají.“
„Chceš mi říct, ţe jste jenom kamarádi?"
zeptala jsem se.
Povytáhla obočí. „Bereš snad jeho naráţky jako
váţné dobývání?"
„To ne.“ Měla pravdu, ale tak nějak se mi
zdálo, ţe z ostatních si Connor přece jen
utahuje jinak neţ z ní.
„Tak vidíš. Ty jeho řeči, to je jenom taková
hra."
Usmála se na mě, ale znělo to trochu nervózně.
„I kdyţ Silas to samozřejmě dost zhoršil."
Jak to?"
„Prohrála jsem s ním sázku a on mě přinutil za
trest Connora políbit." Zčervenala. „Coţ
318
samozřejmě Connorovi jenom poskytlo další
trumfy." Napřímila se, jako by se chystala do
bitvy.
Musela jsem se usmát. „A proč vůbec Silas
chtěl, abys ho políbila?"
„Protoţe je sice geniální, ale neumí
improvizovat. Nemůţe Connora vystát, proto si
za sebe nedokázal představit nic horšího, neţ
ho políbit. No a tak chtěl totéţ ode mě."
„Chápu." Studovala jsem její výraz. „A udělala
jsi to?"
„Ano."
„No a?" pobízela jsem ji. Znovu se ke mně
otočila zády, takţe jsem jí neviděla do tváře.
Mlčela. Kdyţ se ozvala pomalá melodie, začala
se kolébat do rytmu.
„A nic." Zvedla ruku. „S Connorem nic nebude.
Dáš mi teda ten prstýnek?"
Zaťala jsem zuby, ale stáhla prsten a poloţila jí
ho do dlaně. Okamţitě se mi zdálo, ţe mám
podivně nahou ruku. Propletla jsem prsty a
snaţila se ignorovat tu prázdnotu, která mi
pronikala do morku kostí.
Adne vytáhla z opasku skean a přiloţila ostrý
hrot k bílému zlatu. Zavřela oči a začala velmi
pomalu dýchat. Ani jsem se nepohnula,
zadrţovala jsem dech, abych ji nevyrušila.
Vzduch kolem ní jako by zhoustl, mihotal se a
leskl, jako by na ni někdo seshora sypal zlatý
prach.
Velice pomalu oddalovala skean od prstenu, od
jeho špičky se táhla tenká linka. Zlaté vlákno.
Otevřela oči a pousmála se. „Tady ho máme."
Konečně jsem začala normálně dýchat.
Podívala se na mě. „Neboj se, Callo, vím, co
dělám. Z tohohle vlákna utkám okno, kterým
319
uvidíme, co je na druhé straně. Najdeme Rena
a teprve pak projdeme dovnitř."
Přikývla jsem. „Co kdyţ nebude sám?"
„O to právě jde," řekla a vrátila mi prstýnek.
„Vlákno nás zavede k němu, ale budeme mít
dostatek času, abychom se rozhodly, jestli je
na místě, kam se k němu můţeme dostat, nebo
jestli musíme počkat. Můţeme? “
„Můţeme.“ Ulevilo se mi, ţe nechce, abychom
samy dvě zaútočily na celou smečku
Ochránců.
Adne začala paţí pozvolna opisovat kruh. Zlaté
vlákno se prodluţovalo, vířilo před ní v tenkých
spirálách.
„Chceš se podívat?"
Přistoupila jsem blíţ a hleděla jí přes rameno.
Spirála se leskla, natahovala se do jakéhosi
úzkého kuţele. V dálce jsem viděla druhý
konec vlákna, který se pohyboval a
prodluţoval. Podél spirály se míhaly tvary,
rozmazané a neostré. Jako bychom letěly
vzduchem neuvěřitelnou rychlostí, příliš rychle
na to, abychom rozeznaly krajinu pod sebou.
Spirála nyní pulzovala záblesky světla.
Mhouřila jsem oči a snaţila se zahlédnout něco
povědomého. Zdálo se mi, ţe poznávám strom,
pak prudký kamenitý svah, obrysy budov.
Najednou se spirála otřásla a zlatavé světlo
zprůsvitnělo. Uviděly jsme borovicemi porostlý
horský svah, divočinu, která obklopovala
nevelkou mýtinu.
„Poznáváš to tu?“ zeptala se Adne.
Přikývla jsem, i kdyţ jsem jinak byla jako
zkamenělá.
„Je tady,“ řekla a hleděla do spirály. „Ale
nevím, jestli sám. Vzhledem k tomu, ţe ve
320
Vailu je noc, musel by ten, co je s ním, stejně
spát.“
„Je sám,“ zašeptala jsem.
„Víš to určitě?" zamračila se.“Jestli ano, tak
otevřu portál hned ted’.“
Nedokázala jsem spustit oči z okna, které Adne
vytvořila a které nás zavedlo k Renovi.
„Vím to jistě."
Adne zavřela průchod a otočila se ke mně.
„Kde to jsme?“
Kdyţ světlo portálu zhaslo, mýtinu zahalila
tma, kterou jenom slabě prosvětloval stříbrný
srpek měsíce. Nedostavěné domy byly
situované v půlkruhu kolem vydláţděného
prostranství s vyschlou kašnou uprostřed. V
zemi zely jámy základů vylité betonem, dřevěné
trámy se zvedaly do různé výše k noční obloze.
Tohle zůstalo po smečce Haldis: kostry domů,
torzo ţivota, který jsme tu mohli vést.
Sevřelo se mi hrdlo, uvnitř jako bych měla
vatu. Musela jsem si několikrát odkašlat, neţ
jsem dokázala promluvit.
„Tady měla ţít naše smečka. Po obřadu.“
„Fakt?" Adne se zamračila, vzápětí vykulila oči.
„Aha.“
Kousla jsem se do rtu.
„Kde myslíš, ţe je?“ zeptala se a rozhlíţela se
po tichém staveništi.
„Tamhle."
„Určitě?"
„To měl být náš dům,“ řekla jsem, ale
nepodívala se na ni.
„No nazdar." Poloţila mi ruku na rameno.
„Callo, já... to mě vůbec nenapadlo."
„To nic. Nikdo jiný tu nebude, tyhle domy jsou
prázdné. Smečka, pro kterou je postavili, uţ
321
neexistuje."
„Dobře. Tak jak to chceš udělat?"
Otočila jsem se na ni. „Ty nemáš plán?"
„Můj plán byl najít bratra. Coţ se podařilo. Tím
to končí."
„Musíme ho nějak přesvědčit, aby šel s náma!"
Kupodivu se mi podařilo i přes maximální
rozrušení šeptat.
„Proto jsem tě taky vzala s sebou.
Jenom teď nevím, jestli to bylo dobře nebo
špatně."
Vycenila jsem na ni zuby, ale nehádala jsem
se. Otočila jsem se zpátky k domu, který stál
tak padesát metrů od nás.
„Asi bych ti navrhovala prostě tam jít a
promluvit s ním. Zavyj, kdyby ses dostala do
maléru.
Nebo zakřič, co zrovna budeš moct."
„Díky," utrousila jsem zachmuřeně.
,Já bych tam ráda šla," namítla a zaloţila si
ruce na prsou. Jenomţe mě on nezná. To tebe
má rád. Jenom ty mu můţeš domluvit, jestli
pořád věří tomu, co vykládají Stráţci. Nikdo
jiný, Callo."
„Já vím.“
Uţ jsem to pochopila. Tohle je moje jediná
šance vynahradit Renovi, ţe jsem ho tady
nechala. Pokud je to vůbec moţné.
Studený vítr mě obalil jako plášť, chlad mi
pronikal pod kůţi a útočil na tu malou
jiskřičku naděje, která ve mně vzplála.
Za tu krátkou dobu, co jsem se připojila k
Hledačům, uţ jsem poznala, jak krutá je ve
skutečnosti válka čarodějů. Jejími oběťmi uţ
nebyli cizí bezejmenní lidé, ale Lydia, Corrine,
Monroe, moje matka, dokonce i Ansel. Jejich
322
smrt a bratrova ztráta mě svazovaly jako těţké
řetězy, které mě táhly ke dnu temného oceánu
strachu a smutku.
Kolem bylo ticho jako v hrobě.
Dusily mě pokroucené stíny mého bývalého
ţivota. Nepředstavovaly ţádnou hrozbu, byly to
jen útrţky minulosti, bolestné vzpomínky.
Zůstávala však naděje, která plála jasněji neţ
hvězdy na zimní obloze nad námi. Corrine i
Monroe jsou mrtví. Obětovali všechno pro
svého syna a ten je teď tady. Jim uţ nikdo
nepomůţe, ale Rena je pořád moţné zachránit.
A já jsem jediná, kdo to můţe udělat.
Tady jde jedině o lásku.
Je tam.
Sám.
Čeká na mě v domě, kam vstupují pouze
přízraky naší minulosti.
Hleděla jsem na trosky ţivota, který jsme měli
vést, a pochopila, ţe tady nejde o lásku, o
Shaye ani o Hledače. Jde o oběť-a o splacení
dluhu.
Naději. Druhou šanci. Ren nám můţe pomoct
tuhle válku vyhrát. Společně můţeme dát tomu
krveprolití, smutku a bolesti aspoň nějaký
smysl. Uvědomila jsem si, ţe uţ ho znovu
nemůţu opustit. Teď, ani nikdy jindy.
I kdyby to znamenalo, ţe se nakonec budu
muset obětovat já.
323