listopad 2004 - Základní škola a mateřská škola Krouna
Transkript
listopad 2004 - Základní škola a mateřská škola Krouna
Školní krounský občasník 2 Školní krounský občasník Zprávy z ředitelny Opožděně, ale přesto bych chtěl všem zaměstnancům a žáků školy popřát v novém školním roce mnoho pracovních i osobních úspěchů a hlavně zdraví. Harmonogram celého školního roku najdete na webových stránkách školy stejně jako přehled základních školních norem, kterými jsou školní řád, klasifikační řád a další dokumenty. Během prázdnin a počátku nového školního roku se podařilo dokončit a dovybavit novou učebnu zeměpisu. Věřím, že si hezkého prostředí budeme všichni vážit a nezničíme jej během prvního roku. Vzhledem k opravám opadaných omítek v šatnách 1. stupně, které budou prováděny v listopadu, prosím děti, aby dbaly zvýšené opatrnosti. Chvilku bude v šatnách chaos a nepořádek, ale jinak to nejde. V souvislosti s navýšením týdenního počtu hodin v 7. ročníku o 1 hodinu byl zaveden nový vyučovací předmět Konverzace v cizím jazyce. Další zvyšování počtu hodin ale bude ještě následovat. Na druhém stupni během dalších 2 let přibudou celkem 4 další hodiny a na prvním stupni 3. Důsledkem bude bohužel nutnost zavést pro osmáky a deváťáky ještě jedno „odpolko“. Od ledna 2005 vstupuje v platnost nový školský zákon. První viditelnou změnou bude pro deváťáky možnost podat si v prvním kole jen jednu jedinou přihlášku na střední školu s tím, že na některých středních školách druhé kolo ani nebude. Školní vzdělávací program, který nový zákon předpokládá, je již ve stadiu příprav a se zahájením výuky podle něj počítáme od 1.9.2006 a to v prvním a šestém ročníku. V Krouně 30. října 2004 ředitel školy Mgr. Josef Kyncl, Ze života školy 13. října měla v Krouně vystoupit s novým programem hudební skupina Marbo. Kvůli výpadku elektřiny však přijeli zbytečně. Koncert se nekonal a nejbližší volný termín je až v dubnu 2005. V úterý 26.10. pokračovala besedou v sedmé třídě spolupráce se střediskem výchovné péče Archa z Chrudimi. Navázali jsme tak na první část z května a projekt bude pokračovat ještě jednou částí v prosinci. Snad se podaří najít společné řešení problémů, které se v této třídě v poslední době nakupily. Po prázdninách zahájily činnost kroužky: divadelní soubor Dividlo, školní časopis Škrob, kroužek počítačový, hasičský, šití, zpívání, šachy a samozřejmě i Aerobik s úsměvem. Trochu starosti nám dělá několik čuňátek, které ve škole máme. Na chlapeckých záchodech někdo systematicky čůrá do kouta místo do pisoáru. Zprvu to bylo na zasmání, ale věřte, že se nyní už nedivíme vteku paní uklízečky. Jsme ale přesvědčení, že tohoto „pomatence“ nakonec Školní krounský občasník 3 Školní krounský občasník přistihneme. Jen nevíme, jestli mu tu jeho loužičku necháme jen vytřít nebo mu v ní, jako neposlušnému štěňátku, vymácháme i čumáček. Taky jste si v září vydechli? Ptáte se proč? Škola konečně koupila travní traktor. Kolem školy tak budeme mít vždy posekáno, ale hlavně – bude snad konec protivnému hrabání. Odvézt kupy posekané trávy je podstatně jednodušší a tak - sbohem hrábě. PS: Tedy jen na jaře a v létě. Na podzim totiž stále ještě padá listí. Ale nejsou i na něj stroje? Co vy na to, pane řediteli? 5. října navštívil první stupeň multikino v Hradci Králové. Nejmenší děti čekala kreslená pohádka Medvědí bratři, zatímco ty větší zamířili na Harry Potter: Vězeň z Azkabanu. V pátek 15. října vyrazil skoro celý druhý stupeň do Brna. Místo pravidelné exkurze do Prahy (autoshow + něco) byl letos cílem cesty brněnský hrad Špilberk a počítačový veletrh Invex. Každý si tak přišel na své až se z toho některým zatočila hlava a udělalo špatně. Opět jsme si připomněli, jak důležité je mít v autobusu po ruce pytlík. Ve stádiu příprav je opět volba Miss a Missáka naší školy a velká předvánoční show. Informace jsou zatím jen kusé, ale myslíme si, že se máme všichni na co těšit. Už aby skončily počítačové kurzy. Jednak se pořádně nemůžeme dostat k internetu a hlavně – po jejich dokončení by měla být zahájena rozsáhlá rekonstrukce počítačové učebny spojená s podstatným vylepšením. Už se těšíme, i když je bohužel jasné, že doba zcela bezplatného přístupu na internet asi definitivně skončila. Bleskáč (naše interview) Každý máme (nebo bychom si alespoň přáli doma mít) nějaké to zvířátko. Většinou si musíme vystačit s jedním nebo dvěma a tak jsme vyrazili za člověkem, který mezi zvířátky žije. Pan Kouba je majitelem hlineckého obchodu se zvířaty a my jsme se ho ptali: Venku se ochlazuje. Máte tu nějaké „zimomilné“ zvířátko? Vzpomenete si ještě, jaké bylo Vaše první zvířátko v životě? Jak vidíte, tak se tady topí, takže zimomilná zvířátka tady nemáme. Snad s výjimkou králíka. Ten by klidně mohl být venku. Asi rybičky, ale jistě to už opravdu nevím, protože zvířátek jsem měl hrozně moc. Drží mne to už od první třídy. Jak jste se ke své práci dostal? Těžce, těžce. Nějaký čas jsem byl v zahraničí – v Izraeli, Egyptě, Jordánsku, a pak jsem tápal, co vlastně budu dělat. V Praze jsem nějakou dobu pracoval v oboru chovu a prodeje zvířátek a tak jsem si nakonec otevřel vlastní prodejnu tady v Hlinsku, ve svém rodišti. Co to vůbec obnáší prodávat zvířátka? Kdo, kdy a jak často jim například poklízí? Musel jste k tomu studovat nějakou školu? Je to těžké. Krmí se dvakrát denně v sobotu, v neděli nebo ve svátek. zvířátek se musí udržovat stálá teplota nutné mít všude automatické spínače zařízení. Není to prostě žádná legrace a to zejména časově velmi náročná. a to i Většině a tak je a další práce je Tahleta práce byla nejprve mým koníčkem, ale v současné době musí provozovatel obchodu se zvířaty mít minimálně rekvalifikaci (měsíční kurz) nebo mít vystudovanou střední nebo vysokou veterinářskou školu a splňovat další podmínky – například praxi 5 let v oboru. To všechno jsem si musel postupně dodělat. Nejméně práce vyžaduje asi pavouk, kterého stačit nakrmit 1x za měsíc a 1x za týden vyměnit vodu. Hodně náročné jsou některé druhy hadů, které žijí v bažinách. Potřebují proto stále vlhký a čistý substrát. Jaké zvířátko vyžaduje nejvíce a jaké nejméně práce? Pokračování na straně 5. Školní krounský občasník 4 Školní krounský občasník Anketa Anketa Bojíte se útoku teroristů? A proč? Aneta Benešová, 7. tř. Vojtěch Šmahel, 8. tř. Bojím, protože jsou zlí a nepřemýšlejí, co dělají. Teroristů se nebojím, protože Krouna je taková pr… světa, že by na ni nikdo nezaútočil. Jarmila Šubecová, 2. tř. Bojím a nenávidím je, protože jsou zlí a zabíjejí lidi. Michaela Pokutová, 2. tř. Nebojím, protože tady ještě nejsou. Jana Kolářová, 7. tř. Teroristů se bojím, protože by nás všechny zabili. Jiřina Odvárková, 7. tř. Ano, protože by nás pozabíjeli. Aneta Mlynářová, 6. tř. Teroristů se ani moc nebojím, protože je jejich útok u nás nepravděpodobný. Jana Líbalová, 8. tř. Ano bojím, protože zabíjejí nesmyslně. Mgr. Petr Schmied Bojím, protože teroristé mohou zaútočit kdykoliv a kdekoliv. Mgr. Josef Kyncl Těžko říct. Obavu určitě mám, ale říkám si, že historie už několikrát ukázala, že kvůli nám, Čechům, by se ve světě nikdo moc nevzrušoval, a teroristé to snad také vědí. Kdo je to? Mladá, zlatovlasá a podle mínění jejích současníků i velmi krásná (což u šlechtičen nebývalo vždy obvyklé) žena usedla na trůn veliké evropské říše v r. 1740 ve věku pouhých 23 let. Krátce nato byla donucena vést dlouhou válku o udržení celistvosti říše, během které ztratila většinu Slezska. Postupem času se změnila v majestátnou panovnici, kterou známe z obrazů na našich zámcích, vždy oděnou v nádherných, drahými kameny posázených šatech. Při spravování státu byla zastánkyní umírněné střední cesty, kterou obvykle prosazovala metodou co nejmenšího odporu. Ve válečných konfliktech, které vedla, byla většinou neúspěšná a to ji donutilo zahájit rozsáhlé reformy státních úřadů i armády směřující k vytvoření moderního státu. Její syn a pozdější císař (jméno neuvádíme, protože pak by hádanka byla příliš snadná) II. usiloval ještě za její vlády o větší podíl na moci ve státě, ale ona to nikdy nepřipustila. Zemřela 29. listopadu 1780 ve věku 63 let z nichž 40 prožila jako panovnice jedné z nejmocnějších říší Evropy. Pokud jste poznali o jaké osobnosti je řeč, napište svoji odpověď spolu se jménem a třídou na kousek papíru a do 10. prosince zaneste p.uč. Kynclovi. Ze správných odpovědí budou vylosováni výherci, kteří obdrží drobné ceny. Připravila Bára Pešková, 8. tř. Školní krounský občasník 5 Školní krounský občasník Pokračování rozhovoru s prodejcem zvířátek: Jezdíte s nimi také na nějaké výstavy? Nedávno jsem absolvoval první. Jednalo se o výstavu ptáků a měl jsem tam koutek se svými zvířaty – hlavně pavouky a plazy. Ale ne na prodej nebo na soutěžení o ceny. Spíš jen na ukázku a zpestření programu. Které z Vašich zvířátek je vám nejmilejší? neprodávám, protože kupující by měl mít speciální povolení k chovu, které stojí dost peněz a vystavuje jej komise, která nejdříve zkontroluje, jaké vybavení a podmínky k chovu majitel má. Na Hlinecku by se tak zájemce o ně asi nenašel, ale občas sem na návštěvu jezdí jeden pán ze Žďáru nad Sázavou a ten doma chová desítky prudce jedovatých hadů. Támhle to! (ukazuje na pejska pod stolem). Ten je můj osobní. Je to sice čert, ale je můj Bojíte se na nějaké zvířátko sáhnout? A jak často Vás nejmilejší. A ze zvířat na prodej mám nejraději některé z nich kousne? Myši koušou stále, ale těch se nebojím. Respekt hady. A které je nejvzácnější, nejexotičtější a třeba mám před jedovatými hady, které beru jenom na háček a do ruky vůbec. Jen když byli malí, tak nejdražší? jsem je musel krmit násilím. Držel jsem je za Asi tenhle varan. Je z Austrálie a jeho hlavou, soukal jim žrádlo do krku a vyhýbal se momentální cena je asi 6000,- Kč. (pozn. red. – jejich jedovým zoubkům, které létaly vzduchem. varan měl délku asi 35 cm). A jak často Vám některé uteče a kam nejdále se dostalo? Ne, to opravdu ne. Nestačil by mi kalendář a Dáváte zvířátkům v obchodě sám pro sebe jména? Kam nejdále to opravdu nevím. Pokud uteče tady obchodě, tak ho většinou najdu. A utíkají Jsou některá z Vašich zvířátek jedovatá? A pokud vkaždou chvíli. Už asi 14 dní mi tady někde běhá ano, jak často je lidé kupují? pavouk a nemůžu na něj přijít. Určitě. Všichni pavouci a štíři tady v obchodě jsou jedovatí. Hadi, které mám tady, jedovatí Jedovatý? nejsou, ale doma jedovaté hady mám. A perličkou Všichni jsou jedovatí, ale tenhle patří k těm, je jedovatá balkánská stonožka dorůstající délky jejichž jed je asi jako bodnutí vosy. až 20 cm. Různá zvířátka jsou ale jedovatá různě. Mohl byste říci pět nejprodávanějších zvířátek? Některá mají jed silný třeba jako vosa nebo sršeň Určitě křečci, andulky, korely, potkani (jsou totiž a zdravého člověka na životě neohrožují, jiná jsou dost inteligentní a lidi je hodně kupují) a rybičky, protože skoro každá domácnost nějakou rybičku ale jedovatá smrtelně a prudce. A jak se prodávají? Teď je móda pavouků - má. prodám jich aspoň 5 měsíčně. Jedovaté hady ale Jsou nějaká „sezónní“ nebo módní zvířátka? Módní jsou teď hadi a pavouci. Hadi jsou totiž perfektní – nekoušou jako křečci, nevyžadují péči jako rybičky, jsou vhodní i pro alergiky a jsou exotičtí. Sezónní zvířata ale nejsou. Jsou období zvýšeného prodeje všech zvířat (Vánoce, po vysvědčení), ale že by se v nějakém období prodávalo více některé zvířátko to tady nepozoruji. určitě bych si to i pletl. Odkud zvířátka berete a kolik si jich chováte doma sám? Školní krounský občasník 6 Školní krounský občasník Doma chovám asi 10 druhů hadů, ale to jsou moji hadi a s prodejem nemají nic společného. Hodně zvířat se kupuje na burzách – pavouci, štíři, hadi. Existují také firmy specializující se na dovoz zvířat z Afriky, Ameriky nebo Asie. V neposlední řadě mi zvířata dodávají i chovatelé z okolí. Hlavně ptáky, křečky, myši a rybičky. vytipované lékaře, kteří se specializují třeba na ptáky nebo na plazy. A tygra nebo slona? nejvíce zapáchá? Slona ne, ale tygra nebo lva není problém. Všechny cirkusy mají obvykle pár šelem a ty mívají mladé, které nikdo pořádně nechce. ZOO jsou přeplněné a tak můžete mít klidně lva za přibližně 40.000,- Kč. Musíte ale mít povolení k jeho chovu stejně jako na chov jedovatých hadů nebo třeba velkých papoušků od „Žaka“ výš. Měl jste ve svém obchodě někdy konflikt s ochránci zvířat? Stalo se Vám někdy, že zákazník zvířátko reklamoval? Určitě. Nedávno mi zákazník reklamoval vodní želvu, že jí upadl ocas. Byla to sice jeho chyba, protože jí nechal vyschnout nebo měla studenou Byl byste schopný sehnat třeba krajtu nebo vodu a ocas ji začal zahnívat až upadl, ale přesto krokodýla? jsem mu ji vyměnil. Mám tady tak zdravou želvu Bez problémů. Krajty se prodávají úplně běžně, bez ocasu a čekám, až se najde někdo, komu to dvě tady zrovna mám. Není problém sehnat třeba nebude vadit a koupí si ji. ani kobru. Smrtelně jedovatého chřestýše, jehož Některé naše zvrhlé čtenáře bude asi zajímat, jestli tu jed může zabít až 100 lidí, můžete koupit za 700,- máte nějaké jedlé zvíře? Kč. Krokodýla vám seženu taky a budete si moci Určitě. Třeba morčata, králíky nebo hady. Krajta vybrat nejméně ze 4 druhů a 2 z nich budou chutná jako telecí a v Asii patří hadi na jídelníček z dovozu, nejspíš z Konga. Za nilského nejméně 3x týdně. Morčata se zase jedí v celé krokodýla, který dorůstá délky 8 m a váží přes Jižní Americe a dříve se jim i říkalo mořská tunu, zaplatíte 4000,- až 7000,- Kč. Dá se sehnat i prasata, protože je přivezli námořníci. černá vdova (smrtelně jedovatý pavouk - pozn. red.) Které ze zvířátek je nejčistotnější a které naopak Které z Vašich zvířátek je původem nejvzdálenější? Varan je původem z Austrálie a krajty z Tasmánie, ale byli odchováni v ČR. Dovezení jsem měl papoušky z rovníkové Afriky. Zvířata prý mají různé povahy. Které z těch Vašich je nejmazlivější a které nejvzteklejší? Nejvzteklejší jsou asi někteří štíři. Sice neprskají, ale jako všechna zvířata nemají rádi, když se na ně jde seshora a tak vztekle šlehají jedovým ostnem. A nejmazlivější jsou asi králíci nebo někteří papoušci. A třeba nejinteligentnější? Asi potkani nebo papoušci. Hadi jsou „blbí“. Velmi čistotní jsou plazi, kteří vykonávají potřebu jen občas a když ji zavčasu uklidíte, není žádný další problém. Pískomilové nebo fretky třeba chodí perfektně do koutka. Z tohoto pohledu jsou asi nejhorší myši. Konflikt ne, ale mám s nimi pravidelná jednání. Pravidelně kontrolují podmínky pro chov a také evidenci zvířat. Problém je v tom, že oni by nejraději měli všechny zvířátka označená čipem, ale to je moc drahé. Častěji se proto využívá možnost fotografování zvířat, ale to se kontrolorům zase moc nelíbí. A jinak se snažíme všechny podmínky dodržovat. Jediní hadi se například smějí krmit živými zvířaty (o nehybnou stravu ani nezavadí). Všechna ostatní (šelmy, hlodavci, atd.) se musí krmit zabitým masem. Které zvířátko je pro nás, děti, nejvhodnější a kterému bychom se měli raději vyhnout? Záleží na vašich možnostech a na tom, jak moc se o zvířátko chcete a můžete starat. Do malého Leguán tak 20 let a u pavouků je to rozdělené. koutečka se hodí akvárko, had, křeček. To je Samičky žijí tak 18 let a samci jen okolo 4 let. různé. Kolika let se tak dožívá pavouk nebo třeba leguán? Co když Vám zvířátko onemocní? Blíží se Vánoce. Jak je stráví Vaše zvířátka? To je problém. Hlavně se snažíme, aby k tomu Jako jaro nebo léto. Odpoledne dostanou nažrat a vůbec nedošlo. Ale když už se to stane, tak malé ráno zase a poklízí se jim úplně normálně jako savce raději co nejrychleji zkrmíme, no a s těmi každý jiný den. ostatními musíme ke zvěrolékaři. Mám Děkujeme za rozhovor! Školní krounský občasník 7 Školní krounský občasník Náš průzkumD DNáš průzkumD DNáš průzkum Zkusili jste se někdy zamyslet sami nad sebou? Nad tím, jací opravdu jste a jak se chováte ke svému okolí? Je to sice hodně nepříjemné, ale pokud překonáte počáteční zábrany a trochu i strach z toho, co na konec zjistíte, pomůže vám to usměrňovat své chování ke kamarádům, rodičům nebo učitelům. Ankety se celkem zúčastnilo 64 žáků 2. stupně naší školy (z toho 31 dívek a 33 chlapců) a jejich odpovědi zpracované do grafů přinášíme. Jak sám(sama) hodnotíš svůj vzhled? 80 55 Holky 79 Kluci 60 29 % 40 16 15 0 20 0 3 3 a b c a) super, nemá chybu b) nějaká vada na kráse by se našla, ale jsem spokojený(á) d c) nic moc, občas se tím trápím d) hrůza, nejradši bych se neviděl(a) a dal(a) bych nevím co za vylepšení Výsledky v první otázce jsou úplně jasné. Kluci jsou se svým vzhledem spokojeni podstatně lépe než holky nebo nad ním možná až tolik nepřemýšlejí. Trochu zarážející je ale počet 16% holek, které by daly nevím co za vylepšení. Holky, tak zlé to s námi ještě není a na podobné černé myšlenky máme ještě času dost. Co až nám bude 40 nebo 50 let? Jak sám(sama) hodnotíš svoji povahu? 60 42 50 52 49 40 Kluci % 30 20 3 Holky 35 10 3 3 3 0 10 0 a a) kdyby byli všichni jako já, nebyly by žádné problémy b) nikdo nejsme dokonalý, ale určitě patřím k těm lepším b c d e c) jsem asi jako každý(á) druhý(á) d) často mám pocit, že se chovám otřesně e) jsem pěkný syčák a parchant a divím se, že se mnou ještě vůbec někdo mluví Školní krounský občasník 8 Školní krounský občasník I v poslední otázce na minulé straně se kluci kupodivu hodnotí lépe než holky. Počet chválících se je sice přibližně stejný, ale čím horší povaha, tím je holek, které se tak cítí, více. Myslím si holky, že jsme to s tou sebekritikou fakt přehnaly. Máme své vady, ale kluci se v řadě případů chovají podstatně hůře a navíc jim to, jak je vidět, vůbec nedochází.. Jak sám(sama) hodnotíš svůj vztah k rodičům? 60 Holky 58 50 55 26 40 Kluci 24 % 30 3 20 15 10 3 3 3 10 0 a b c a) po všech stránkách jsem vzorný syn (dcera) b) občas mi něco ulítne, ale vždy to myslím dobře a rodiče moc miluji c) asi tak průměr d e d) vím, že jsem na ně dost často hubatý(á) a moc radosti jim nedělám e) mít takové děti jako jsem já, tak bych je raději snad ani neměl(a) Tak na této otázce se odpovědi téměř vyrovnaly. Snad jen u odpovědi d) je sebekritika kluků větší než holek. Jak sám(sama) hodnotíš vztah tvých rodičů k tobě? 80 60 Holky 23 33 Kluci 71 61 % 40 6 6 0 0 20 0 a b a) dělají pro mne všechno a plně se mi věnují b) občas mě na nich něco zamrzí, ale dělají co mohou c d c) nic moc, dají mi najíst a ošatí mne, ale moje starosti je nezajímají d) vůbec je nezajímám Tady jsme si oddechli. Trochu jsme s napětím čekali na počet odpovědí d), ale naštěstí nebyla žádná. Jinak své rodiče hodnotíme velice kladně, i když 6% holek a 6% kluků má pocit, že to zrovna není to pravé. zpracoval Vojtěch Hromádko, 9. tř. Školní krounský občasník 9 Školní krounský občasník B o m b a – j s m e d r u z í v ČR Tak a je to opět tady. Po loňském triumfu v celostátní soutěži o nejlepší školní časopis základní škol jsme podobným způsobem zabodovali i letos. Druhé místo (porazit nás dokázala jen Základní škola Cvikov se svým časopisem Školák) je sice o chloupek horší než první, ale v konkurenci 71 základních a středních škol se i tak nemáme za co stydět. Soutěž, stejně jako loni, organizoval Nadační fond Josefa Luxe (NFJL) a záštitu a osobní patronát nad ní letos převzal ministr zahraničí Cyril Svoboda. Ocenění přebrali zástupci žáků - redaktorů ve středu 10. listopadu 2004 v reprezentačních prostorách Černínského paláce v Praze, kde sídlí ministerstvo zahraničí (konkrétně v prostorách bytu bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka, který zde za dosud nevyjasněných okolností skokem z okna v r. 1948 zahynul) a předaly nám jej paní Věra Luxová, předsedkyně NFJL a paní Eva Rolečková, hlavní organizátorka soutěže. V závěru se ceremoniálu zúčastnil osobně J a k š e l č a s: i ministr Svoboda, kterému jsme položili několik otázek (viz r. 2002 následující strana). Předávání cen bylo spojeno i s prohlídkou první ročník soutěže; určena Černínského paláce včetně možnosti vyzkoušet si křeslo pana jen pro střední školy; Škrob ministra. přesto bodoval a mimo soutěž V rámci programu rozvoje etické výchovy tuto soutěž získal pamětní uznání podporuje i Pardubický kraj a díky tomu se částka, kterou Škrob r. 2003 a naši redaktoři jako součást ocenění pro školu získali, 1. místo v kategorii základních zdvojnásobila a dosáhla výše 30.000,- Kč (15.000,- od NFJL a škol 15.000,- od Pardubického kraje). Použití této poměrně vysoké r. 2004 částky musíme ještě promyslet, ale už teď víme, že to bude ku 2. místo v kategorii základních prospěchu celé školy a všech jejích žáků. škol Je to druhý největší úspěch našeho časopisu za celou dobu jeho existence a další obrovský kus práce pro reprezentaci obce. Zásluhu na tom ale mají všichni, kteří se na jeho tvorbě podíleli a podílí - ti, kteří před mnoha lety začínali a dnes již mnohdy mají své vlastní rodiny a děti, ti, kteří na jejich práci navázali, a i ti, kteří dnes jako členové redakční rady (ať již v Praze na předávání byli nebo ne) stanuli těsně pod pomyslným vrcholem. Loni jsme dosáhli nejvyššího ocenění, kterého je možné dosáhnout, a letos jsme úspěch téměř zopakovali. A za to Vám všem děkuji a blahopřeji! Kyncl Josef Kdo byl Josef Lux Josef Lux se narodil 1. února 1956 v Nekoři ve východních Čechách. Vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v Lanškrouně a Vysokou Nadačního zemědělskou školu v Brně. Před vstupem do politiky pracoval Cílem fondu Josefa Luxe je v zemědělství. S manželkou Věrou měli šest dětí: Veroniku, Josefa, Anežku, Jana, Marušku a Lidušku. V roce 1990 byl podpora iniciativ a zvolen předsedou Československé strany lidové, pozdější KDU aktivit přispívajících k vytváření, rozvoji a -ČSL. Po volbách v roce 1992 se stal ministrem zemědělství a místopředsedou vlády a tyto funkce zastával i po volbách v roce ochraně duchovních, etických a kulturních 1996. V roce 1997 byl prezidentem republiky pověřen sestavením dočasné vlády, v jejímž čele stál premiér Tošovský a hodnot Josef Lux i v ní zastával funkci místopředsedy a ministra zemědělství. V roce 1998 mu však byla zjištěna leukemie. Aby se mohl naplno věnovat boji s nemocí, vzdal se většiny funkcí. 24. září 1999 proběhla v Seattlu úspěšně transplantace jeho kostní dřeně, o šest týdnů později však přišly vážné komplikace, kterým Josef Lux nakonec podlehl. Zemřel v neděli 21. listopadu 1999. zdroj: www.fondlux.cz Školní krounský občasník 10 Školní krounský občasník Rozhovor s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou: Byl jste ve škole dobrý žák? Řekl bych, že jsem byl v té lepší polovině. Nejlépe jsem studoval na Právnické fakultě, kde jsem měl průměr 1,12 Jakou školu jste vystudoval? Vystudoval jsem ZŠ, potom gymnázium a nakonec Právnickou fakultu, Jakou funkci by jste chtěl ve škole vykonávat? Na ZŠ by to asi byl školník, protože to je velmi důležitá osoba, kterou všichni znají a musí s ní dobře vycházet. A docela rád bych učil právní nauky. To by mě bavilo. Učil jste na nějaké střední škole? Ano, učil jsem na Střední zdravotní škole ve Vršovicích, předmět právo. Kdy jste byl naposledy ve škole? Předevčírem na právnické fakultě v Brně. Jaký jste měl největší průšvih ve škole? S jedním kamarádem jsme se zamkli ve třídě a klíč jsme vyhodili z okna. Bylo to v asi druhé třídě. Psal jste někdy do školního časopisu? Ano na gymnáziu, ale žádnou cenu by jsme nedostali Jaké poselství by jste vzkázal studentům? Učte se! Děkujeme Naši redaktoři při rozhovoru s ministrem Svobodou ▲ Ocenění ► Věnování od ministra Svobody Školní krounský občasník 11 Školní krounský občasník Naše povídka Naše povídka Naše povídka Na šikmé ploše Díl 1. P Nový spolužák rávě ležím ve vaně, asi jako většina holek miluju pěnu, voňavou koupelovou sůl a svou oblíbenou rozhlasovou stanici. „Pane bože, zase začala Super night!“ Potápím hlavu pod vodu a znechuceně se šklebím. „Co asi bude zítra ve škole?“ bleskne mi při tom hlavou. Měla bych se možná učit, ale co z toho. Chytrá jsem docela dost a snad to nějak zvládnu. Jsem už v devítce a ještě jsem pořádně nemusela zabrat. A navíc – stejně jen opakujeme. Jó, devítka. Ale co dál? Co ze mě asi bude???? Miluju tanec, ale rodiče můj názor neznají a popravdě řečeno je asi ani moc nezajímá. Vlastní totiž jednu velkou pražskou firmu, takže ze mě nejspíš bude podnikatelka a zdědím všechny ty „mravenečky“, kteří pro mé rodiče a vlastně i pro mne dřou. Stejně bych ale raději na konzervatoř. Už od 5 let totiž chodím na balet a do taneční školy Disco a mám tak docela slušnou průpravu. Jinak je můj život ale stereotyp. „Děsná nuda,“ zařvala jsem ani nevím proč na celé kolo. „Co tady tak křičíš?“ rozlétly se najednou dveře od koupelny a v nich se objevila máma. „To ti nestačí, že řve rádio? A jestli se tak nudíš, proč jsi neumyla nádobí a neuklidila?“ Á, v osm večer rodičové ráčili dorazit domů. Taky by jim pus neupadla, kdyby mi řekli aspoň ahoj. Ale i tak se divím, že jsem je dneska potkala. Jindy se obvykle vracejí, až když už spím. Nebýt těch pár minut ráno, kdy vstáváme společně, asi bychom se celý týden ani neviděli. Někdy mne to docela štve, protože mám pocit, jako bych bydlela v hotelu. Všechno je více méně připravené, ale jsem doma stále sama. Většinou mi to sice vyhovuje (nebo spíš: většinou mi to už nevadí, protože jsem si zvykla), ale jsou chvíle, kdy mi naši fakt chybí. Tak moc bych chtěla s mamkou někdy jen tak klábosit o módě, o klucích, o kamarádkách nebo se jen tak přitulit a pomazlit, jako když jsem byla malá. Ani nevím, kdy mne naši naposledy pohladili. Na veřejnosti bych to asi nesnesla, aby mě takhle ztrapnili, ale v koutku duše po tom čas od času stejně toužím. No ale na druhou stranu: mám volnost, mám peníze a snad i trochu rozumu. A když nad tím tak přemýšlím, asi bych neměnila. Kykyryký, kykyryký, kykyryký, …………… Šmátrám poslepu rukou na stolku u postele a vztekle přísahám, že na zítřek si už konečně musím změnit melodii budíku na mobilu. Patnáct minut se ještě převaluju a pak se konečně vypotácím z postele. „Jau, do …, kterej … to sem dal?“ Zakopla jsem o cosi hned u postele a vzápětí zjistila, že to je moje vlastní taška s učením, kterou jsem si tam večer dala. Ale proč? Aha, už to mám. Nesmím zapomenout na věci na tělocvik nebo stará Roučková (naše učitelka tělocviku, která pamatuje snad i první olympiádu) bude mít zase nějaké kecy. „Sakra,“ ulevím si ještě a dopotácím se Školní krounský občasník 12 Školní krounský občasník k zrcadlu. „Pane bože,“ pomyslím si v duchu. Vypadám opět hrozně. Přede mnou v zrcadle je stejně jako každé ráno „houmlesák“. Postupně rozčesávám své černé, červeně podbarvené vlasy ostříhané kousek pod ramena, sundávám natáčku z moderně střižené ofiny a na pleť nanáším nejnovější vyživovací krém a po něm pak silnou vrstvu makeupu. Oči si ještě jemně černě podbarvím a úpravu vzhledu dokončím řasenkou. Natáhnu na sebe ramínkové tričko, mikinu, minisukni a kozačky a naposledy ještě mrknu do zrcadla. No, teď je to už mnohem lepší. Z Daniely Semerádové je zase Dany, jak si nechávám ráda říkat. Nebo jak mi říkají moji stále ještě pubertální spolužáci – z kopřivy je roštěnka. Ale kde jsou naši? Doma se mnou už totiž nikdo není. Je to jasný, včera přišli mimořádně o něco dříve a tak si to dnes ráno zase vybrali. Že potřebuju podepsat úkol z matiky a nějaký lístek o zahraničním výjezdu je vůbec nezajímalo. No, je pravda, že jsem jim to včera večer jaksi ani neřekla. A tak jen shrábnu 200,korun kapesné, které mi naši každé ráno chystají na stůl, popadnu aktovku a pádím do školy. Vcelku normální ráno jako každé jiné. Až cestou mi dochází, že jsem vlastně mohla zůstat doma nebo vyrazit do kina nebo do hypermarketu. Večer nebo zítra ráno by mi naši napsali omluvenku, že mi bylo špatně. Ještě ani nestačím myšlenku doladit a jsem v metru. Najednou koukám jako puk – takovýho kluka hned tak nevidíš: Má světlé vlasy jakoby vyšisované od sluníčka, skvěle opálenou pleť a hnědé oči. Zajímalo by mě, jakou má postavu a samozřejmě i zadní část těla, ale v metru je strašně narváno. Škoda, už vystupuje. Ještě jednou po něm kouknu a čumím podruhé – na nástupišti se objímá s holkou. Pcha, nějaká pitomá blondka. No nic, třeba pojede i zítra, ale teď už taky vystupuju. Vzpomněla jsem si na Marka. Jak je to vlastně dlouho, co jsme se rozešli? No, už to bude skoro měsíc a bylo by proto na čase poohlédnout se po jiném objektu. Ono se jich kolem mne pohybuje dost a řada z nich by i leccos chtěla, ale když si je tak projedu před očima, no nic moc. Buď jsou pohlední a můj typ, ale inteligence moc nepobrali, nebo naopak. A třeba Honza, ten je sice hezký i chytrý, ale na můj vkus až moc. Nějak si vedle něj připadám méněcenná a to fakt nesnáším. Jó, Marek, kdyby jen nebyl takový puntičkář. Přece není nic špatného na tom, vyrazit si do kina nebo na disko i s někým jiným. To by přece měl pochopit. Připadala jsem si jako jeho majetek, ale když jsme se rozešli, tak mě to dost vzalo. Probrečela jsem celou noc a to se mi ještě nikdy před tím nestalo. No nic, budou i jiní a tenhle z metra by zrovna celkem ušel. Až na tu blondku! Ale co není, může být. Přemýšlím a koukám přitom okolo sebe. Nikdo jiný ale moji pozornost už nepřitahuje. Leda támhleten. Vypadá jako já dneska ráno před zrcadle. Hahaha. Ještě, že je v metru opravdu husto a nikdo si mne nevšímá, protože se sama sobě směju. Zbytek cesty už jdu s kámoškou. Každé ráno (teda když jdu do školy) se potkáváme u eskalátorů. Ve škole je také všechno při starém a rychle zaplouvám, tak jako vždycky, do poslední lavice. Jane (Džejn), tedy česky Jana, tam už sedí. Jako jediná ze třídy má vkus jako já a chodíme spolu i na diskotéky. Je sice i na mě až moc velký drsňák, ale jinak je celkem fajn a mám ji ráda. Ráno vždycky probereme ty samé věci – jak bylo včera (pokud tedy vůbec něco, co stojí za řeč, bylo) a co bylo dnes cestou do školy. Samozřejmě se jí chlubím se zážitkem z metra. Kupodivu ji ani tak nezajímá, že měl nějakou holku, jako spíše, jaký měl zadek. No prostě typická Jane. Opět se mi hlavou mihne staré české přísloví o vráně, která k jiné sedá. A pro nás to platí doslova. Přes rachot ve třídě jsme ani nezaregistrovali, že se zazvonilo na hodinu. Teprve když se otevřely dveře a vstoupil náš třídní, zklidnili jsme se. Dnes ale nepřišel sám. Představuje nám nového spolužáka. Vnímám jen, že se Školní krounský občasník 13 Školní krounský občasník jmenuje Kryštof a přistěhoval se z Plzně. A … No to snad není možné, to je přece ten hezký kluk z metra. Chvíli jen tak zírám a podvědomě čekám, kdy se ve dveřích ještě objeví ta jeho blonďatá kočka. Konečně se vracím do reálu. „Jane, no tak Jane, přestaň psát tu esemesku. To je on,“ šeptám Janě a zlehka do ní opakovaně ždrkám. „Kdo on?“ nechápavě zvedá oči od mobilu Jana a teprve po mém kývnutí směrem ke Kryštofovi pokračuje „Jo ten z metra ráno, jo? No vidíš, tak si aspoň můžeš pořádně prohlédnout, jaký ten zadek vlastně má.“ Na rozdíl ode mne ale Jane vůbec nešeptá. Ba naopak. Poslední dvě věty řekla opravdu hodně nahlas (asi kvůli mobilu ještě nezaregistrovala, že už je hodina) a protože se i spolužáci už ztišili, bylo to jako výbuch atomovky. Celá třída se rozesmála. Udělalo se mi poněkud nevolno a asi jsem i zrudla jako čerstvě opařené prase. No snad to přes makeup nebylo tolik vidět. Provinilým pohledem se dívám po Kryštofovi, který se už mezitím posadil přes uličku vedle mne. Naše pohledy se střetnou a já čekám, co mi na to poví. Nahrála jsem mu na smeč a může mě jedinou větou dokonale ztrapnit. Pokračování příště píše Lenka Balounová, 9. třída Velký ComeBack Prasete Asi každý si pamatuje dny, kdy se na naší škole na holčičích záchodcích objevily nechutné věci z výkalů, počínaje špinavým prkénkem a konče malůvkami nahnědlým materiálem na zdech. Ač je to neuvěřitelné, z nějakého důvodu se něco podobného opět objevilo, tentokrát v rozích záchodků na chlapeckých záchodech v přízemí a v prvním patře, ale naštěstí jen v mírnější podobě – v podobě moči. Když se nad tím zamyslíme, tak ten dotyčný je vlastně docela borec. Já například stále nechápu, jak se trefí vedle pisoáru? Vždyť to snad ani nejde. No, a jak si vlastně dokáže vybrat ten správný roh. Já kdybych tam přišel, tak bych si nemohl vybrat, přece jen tam jsou vždycky čtyři rohy. Třeba ten správný roh vybírá jako pes, tedy čmucháním. No ale stojí mu to za to lézt po čtyřech pod pisoáry a čmuchat? Vždyť ho musí bolet kolena a o bacilech ani nemluvím. Ale pokud opravdu vybírá ten správný roh tímto způsobem, šetří našim uklízečkám vlastně práci, když tam tak pěkně vytře. No, ale docela by mě i zajímalo, jak to ten chudák dělá, když čůrá na zeď obloženou kachličkami? Když si my, kluci, představíme třeba záchody na vlakovém nádraží, kde je pouze zeď se žlábkem, tak přesně víme, co se stává, když se čůrá. No, co se stává? Co? Odráží se to a stříká kolem, takže musíme stát dost daleko od zdi. Nebo zase hodně blízko. Tak, jak to dělá náš borec, že se při tom nepomokří? Ale i kdyby, na našich záchodech není žlábek! Víte jak ten chudák musí mít mokré a smradlavé boty a nohavice?! A co když se mu při odchodu zrovna podsmekne noha a spadne přímo do toho? Ten musí mít výdrž… Školní krounský občasník 14 Školní krounský občasník Ještě by mě zajímalo, když už umí věci, které málokdo jiný dokáže, kde asi tak nacvičuje. Že by doma? Že by měli na záchodě žlábek? Nebo nacvičuje život psa? Ale stejně je úžasné, jak dokáže, aby na něm nebylo nic poznat. A tak získává náš obdiv a s děvčaty v redakční radě, jsme se usnesli, že ho musíme pozvat na konkurz „Močáka roku“, aby nám ukázal všechny své triky. Hodnotit bude tříčlenná porota dívek a hlavní cenou budou plenky Pampers s nočníkem téže značky a foto z vystoupení na památku, které bude zvětšeno a vystaveno na hlavních dveřích školy. Zájemcům předem gratulujeme a se svými výkony se do soutěže určitě přihlaste. Lukáš Musil, 9. tř. OTÁZKY na tělo - dnes Miloslava Malá Od září na naší škole působí dvě nové paní učitelky. A i když jsou místní a většina z nás je zná, přesto neuškodí se na pár věcí zeptat (p. uč. Malá je třídní učitelkou 3. třídy). Kolik je Vám let a kde jste se narodila? Čím jste chtěla být jako malá? Chodila jste ráda do školy? Byla jste pilná žačka? Jak hodně jste ve škole zlobila? 31 a narodila jsem se vPoličce. Bude to divné, ale učitelkou. Právě že ani moc ne. Myslím si, že ano. Už si toho moc nepamatuji, ale tak časté to zase nebylo. Měla jste někdy sníženou známku z chování? Ne. Jaký byl Váš nejoblíbenější předmět na ZŠ? Výtvarná výchova a tělocvik. Jaký předmět jste nesnášela? Matematiku. Jakou střední školu jste studovala? Střední pedagogickou školu v Litomyšli Kolik máte dětí? Jedno. Na kolika školách jste zatím učila? Krounská škola je druhá. Baví Vás povolání učitele? Ano Kolika jazyky byste se dokázala domluvit? Česky, slovensky a … německy. Kolik zemí jste ve svém životě navštívila? Asi 5. Jakým dopravním prostředkem nejraději cestujete? Autem. Jakou hudbu nejraději posloucháte? Skupinu Lucii a poprock obecně. Jaký herec, herečka či film je Váš nejoblíbenější? Moc se mi líbí film Pretty Woman, ale z herců a hereček nikoho nejoblíbenějšího nemám. Jaký politik? Raději se o politiku nezajímám, protože bych se vždy rozčílila. Na kolik hudebních nástrojů umíte hrát? 3 – kytara, flétna a trochu klavír. Myslíte si, že máte v životě štěstí? To je relativní a nechci nic zakřiknout. Čeho se nejvíce bojíte? Zloby a nenávisti. Na co se nejvíce těšíte? Na prázdniny. Co Vás dokáže nejvíce rozčílit? Když lidi kolem mne lžou a jsou zlí. Jaké roční období máte nejraději? Léto. Co v televizi nejčastěji sledujete? Asi zprávy. Jak odpočíváte? Nejraději spím. Zpovídala Bára Pešková, 8. tř. Školní krounský občasník 15 Školní krounský občasník Beslan Kde to jenom jsem, kde to mohu jen být? „Pozor! Ztrácíme ho, má nízký puls, už skoro nedýchá, rychle vezměte ho na šestku!“ Co je to za hlasy? Co je to za podivné bílé rozmazané postavy vedle mne? A ta světla? Vůbec na nic si nepamatuji, jak jsem se sem dostal? „Rychle, vyměňte mu kapačky, potřebuje víc krve, doneste další!“ „Zde doktorko, a tady je skalpel.“ Ten rámus! Začínám vzpomínat. Co se jen stalo, proč mám křeč v zádech? Vždyť jsem šel jen do školy. Už se mi to ale trochu vybavuje: Byl první školní den a u nás v tělocvičně byla slavnost k zahájení nového školního roku. Maminka šla se mnou a dovedla mě do tělocvičny, kde čekali moji kamarádi, které jsem znal už druhým rokem. Ano, šel jsem už do druhé třídy. „Čau kluci,“ pozdravil jsem je. „Ahoj!“ Chvíli jsme si povídali, pak mne maminka vzala za ruku a řekla, že už musí jít a ať se tu mám dobře. Rozloučili jsme se. To jsem ji viděl naposled. „MAMÍÍ!!!“ „Ten kluk má záchvat, rychle, chyťte ho, chce svou matku, přiveďte ji sem z čekárny!“ Všude byli lidé a spousta výzdoby, prostě začátek školního roku… A najednou se ozvala rána, řinkot rozbíjejícího se skla a hvízdání pneumatik auta. Neočekávaně do tělocvičny vběhli nějací lidé v kuklách a se samopaly. Začali křičet ať se nehýbeme a ať jsme zticha. Zprvopočátku se zdálo, jako by to byl vtip nebo zpestření prvního školního dne. Několik kluků z vyšších ročníků se k záhadným lidem přiblížilo, ale ti je bezcitně skopli dolů. V tu chvíli v nás hrklo. Došlo nám, že jsou všichni opásání výbušninami. Teroristé nás pomalu obklíčili. Zahlédl jsem, jak se asi tři starší kluci pomalu plíží ke dveřím ve snaze utéct. Pomalu je otevřeli, ale dveře zaskřípaly a jeden z teroristů se rozeběhl za nimi. Uslyšeli jsme výstřely a křik. Když se terorista vrátil, táhl za sebou za vlasy jednoho z těch kluků celého od krve. Terorista ho uprostřed tělocvičny pustil a surově nakopl. Kluk se odplazil k ostatním dětem a brzy jsme všichni věděli hroznou skutečnost – ostatní kluci jsou mrtví, zastřelili je. Pak šéf ozbrojenců vzal mobil a někam zavolal. Mluvil o výkupném a zabíjení rukojmích a asi za deset minut jsme uslyšeli sirény policejních a záchranných vozidel. Teroristé nás strčili k oknům a mířili na nás zbraněmi. Dva z nich kolem nás natáhli dráty k výbušninám a minám. Náhle se ozval hlas policie a začalo vyjednávání. Policie chtěla, aby propustili alespoň malé děti, ale bezvýsledně. V tu chvíli jsem si uvědomil, kdo tu vlastně všechno je. Nejen spolužáci, ale i pár prcků ze školky a řada rodičů a učitelů. Z různých míst školy bylo slyšet výstřely a křik. To teroristé obsazovali postupně celou budovu a zabíjeli dospělé i žáky, kteří se pokoušeli bránit se nebo utéct. Jedno z dětí v tělocvičně začalo brečet. To teroristy rozčílilo. Jeden z nich přistoupil k matce dítěte a křičel na ni: „Utiš to dítě! Dělej, nebo ho zabiju!“ Zoufalá matka se snažila dítě co nejrychleji utišit, ale nebyl čas. Pláč se začal ozývat z různých míst davu. Zakryl jsem si oči a moc si přál, aby se dítě utišilo. V tom se ozval výstřel . . . ticho . . . . a zoufalý pláč matky. Policejní vyjednávač chtěl telefonicky vědět, co to bylo za výstřel. Šéf teroristů mu odpověděl, že pokud nebudou splněny jejich požadavky, začnou zabíjet rukojmí. V každém z nás hrklo. Hodinu se vyjednávači snažili psychicky ovlivnit teroristy a zachránit rukojmí. Bez výsledku. Už byl skoro večer a malé děti začaly pofňukávat, že mají hlad a potřebují na záchod. Teroristé zavolali vyjednavačům, že možná propustí nějaké malé děti a povolí odvézt mrtvé. Školní krounský občasník 16 Venku už padala tma a přidal se i déšť. Teroristé přinesli něco jako vodu. Starší nechali malé, aby se napili, ale ani tak voda nevystačila pro všechny. Kdoví, odkud ji ale vzali, protože byla hořká a slaná. Jedna starší dívka ji s odporem vyplivla. Jeden z teroristů ji odtáhl do protější místnosti s tělovýchovným nářadím. Odtud byl slyšet jen křik, vřískot a nakonec zoufalé volání o pomoc. Pak se vrátil terorista sám. Podle hodin nad vchodem bylo asi devět, když se teroristé začali dožadovat splnění svých požadavků. Vyhrožovali, že každou hodinu zabijí několik lidí. A aby svým hrozbám dodali na vážnosti, vybrali jednoho učitele a jednu ženu. Nechali je kleknout na zem, přiložili jim k ústům telefon a rozkázali jim, aby zopakovali, co teroristé chtějí. „Oni nás zabijí, prosím, zachraňte nás, oni to udělají, prosím udělejte, co chtějí!“ Ale to už terorista namířil učiteli do týla. Z mobilu byl jen slyšet řev jednoho z policistů, ať to nedělají, že to zařídí, že už se to zařizuje, ale zazněl výstřel, výstřel, . . . dunivá rána, dunivá rána. Všichni se rozbrečeli. „Áááh!!!“ „Rychle sestro, další krev, kapačky!! Nesmíme ho ztratit!“ Po hodině teroristé rozházeli mezi rukojmí plastové lahve od minerálky, aby měli do čeho konat potřebu. „Mám žízeň, chci pít, prosím!“ žadonil malý chlapeček. Terorista ho chytil pod krkem, vzal láhev s močí a lil mu ji do úst. „Tady máš, napij se,“ řehtal se u toho. Mnoho lidí se odporem pozvracelo. Mrtvých přes noc přibývalo. Komu povolily nervy, kdo na sebe nějak upozornil nebo kdo byl každou hodinu vybrán – ti všichni byli zabiti. Žízeň většiny lidí byla nesnesitelná a řada z nich už dobrovolně pila svoji vlastní moč. Většina však jen bezvládně ležela. V devět ráno se venku strhla prudká přestřelka. Zatímco v tělocvičně nás hlídali jen dva teroristé s výbušninami, ostatní se rozeběhli po budově a stříleli z oken na policisty a vojáky. Konečně střelba utichla a teroristé se vrátili do tělocvičny. Bylo jich ale nejméně o 2 méně a přinesli i jednoho těžce raněného. „Toho zde nevyléčíme…“ „Pravda, musíme se ho zbavit.“ Školní krounský občasník Odnesli ho někam dozadu a my zaslechli další výstřel. Náhle se z východního křídla budovy ozval mohutný výbuch následovaný rachotem padajícího zdiva a stropu. Teroristé se snad poprvé lekli. Pozorně jsem se podíval na jejich šéfa a uviděl v jeho obličeji vztek. Všiml si mne. „Co? Co! Co, se ti na mně nelíbí, co? Chceš zabít, chceš? Nechceš, netvař se jak blbec!!“ A uhodil mě pažbou. „No? Líbí se ti to? Ne!? Tak zkus tohle…!“ Namířil na mne a já se rozklepal, slzy mi vhrkly do očí, nohy se pode mnou podlomily, ale věděl jsem, že se nesmím rozbrečet. Najednou se znovu rozpoutala střelba a to mi zachránilo život. Teroristé narychlo vybrali si třicet lidí, opásali je výbušninami a posadili je doprostřed tělocvičny. Pak vzali asi dalších deset a odvedli je jako živé štíty pryč. Z dáli byl slyšet jen nářek a křik. Nemluvňata se opět rozbrečela. Po chvíli se šéf teroristů vrátil, vzal mobil a volal, že pustí pár rukojmích, nemluvňata a matky. „Ty budeš můj štít!“ chytil mě při tom za límec. Došli jsme ke vchodu, kde na nás mířili policisté a připravovali se k převzetí dětí a matek. Šéf je poslal dopředu, ať jdou a mě si tiskl k sobě. Policisté si rukojmí rozebrali a odvedli je v rychlosti do bezpečí. Mě terorista dovedl zpět k ostatním a mrsknul se mnou o zem. Obehnáni kolem dokola výbušninami jsme seděli uprostřed tělocvičny. Sem tam bylo slyšet vzlyknutí. „Mami, maminko, já nechci umřít, nechci,“ vzlykalo jedno z dětí a matka jej šeptem utěšovala: „Ne, ne, zlatíčko, ty neumřeš, uvidíš, vše bude v pořádku.“ „Přestaňte fňukat! Přestaňte brečet! Tak slyšíte!!! PŘESTAŇTE!!! Nebo toho kluka zabiju,“ řval jeden z teroristů. Bylo asi poledne, když jsem uviděl, jak se v okně něco mihlo. Za chvíli zase. Byla to zásahová Školní krounský občasník 17 jednotka, asi se už připravují na útok – konečně, povzdechl jsem si. „Šéfe, venku se něco děje, běhají kolem policajti.“ „Asi se chystají na útok, jakmile sem vtrhnou, aktivujte výbušniny a střílejte hlava nehlava, nemáme co ztratit, hřích bude, když tu většina přežije.“„Ano, šéfe, rozumím.“ Od půl jedné do dvou byl docela klid, ale okolo půl třetí, možná to ale bylo i dříve, akce začala. Náhle se ozval zvuk rozbíjejícího se skla a v tělocvičně přistály kouřové granáty. Za zvuků natahujícího se lana a dupotu bot do místnosti vtrhla zásahová jednotka. Ozvaly se výstřely. Leželi jsme tváří k zemi a náhle rána. Pak jsem otevřel oči. Všude byla krev a kusy roztrhaných těl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Kus stropu se zřítil a zavalil několik lidí. Měl jsem štěstí, že jsem byl u lavičky. Vklouzl jsem za ni a bál se. Lidé zmatkovali a dávali se na útěk, přičemž se dostávali do palby. Křik, pláč, nářek a střelba, to bylo jediné, co jsem slyšel. Když už byla střelba slyšet zpovzdálí, vykoukl jsem. Kouř odhaloval mrtvá těla na podlaze. Ten pohled jsem nemohl vydržet. Utíkal jsem ke Školní krounský občasník vchodu, kde jsem narazil na policistu ze zásahovky. „Pojď, pojď sem chlapče, honem do bezpečí,“ potichu na mne zavolal. Nedošlo mi, že mám dávat pozor a celý šťastný, nedívajíc se okolo sebe, jsem se k němu rozběhl. Náhle jsem zase uslyšel ten známý zvuk - ano výstřel. Než jsem se stačil schovat, ucítil jsem bolest v zádech. Takovou tupou, co se postupně rozlézá po celém těle. Zalilo mě horko a na čele mi vyrazil studený pot. Uvnitř těla jsem cítil, jako by ve mně tekla voda. Od místa bolesti se pomalu šířil chlad, až nakonec vyšel ven. Podíval jsem se dolů a uviděl hodně matně a rozmazaně něco červeného. Krev, panebože to je moje krev! Stihl jsem se ještě podívat na muže, co mě chtěl zachránit. Jen mě vyděšeně sledoval a pak zastřelil teroristu, který mne trefil. Pak si už jen pamatuji, jak jsem se probudil v nemocnici. „Mami, maminko, já, já tě mám strašně rád, nezapomeň na mne, ma…mami…maminko…“ Najednou jsem viděl jen bílé jasné světlo a ucítil úlevu od bolesti. Potkával jsem znovu své kamarády, ty mrtvé ale i ty, o kterých jsem si myslel, že jsou naživu. Byl to strašný, neuvěřitelný a odstrašující masakr. Mnoho podrobností v tomto vyprávění není, protože by se sem jen ztěží vešly, ale i tak, zamysleme se nad tím, proč se tohle všechno muselo stát, proč muselo zemřít tolik nevinných lidí. Tato tragédie si vyžádala přes tři sta mrtvých lidí, z toho 150 dětí, ale přesný počet je dodnes neznámý. PROČ! Lukáš Musil, 9. tř. Už zase průšvih! Jeden pátek do naší třídy (kam taky jinam, že?!) přišel pan ředitel a zvýšeným hlasem kázal: „Přiznejte se, kdo z vás počmáral autobusovou zastávku!“ Všichni ztuhli a ve třídě najednou bylo hrobové ticho. Když se ani po chvíli nikdo nepřiznal, zeptal se pan ředitel dost důrazně tří kluků: „Nevíte o tom náhodou něco?“ ze začátku váhali a tvrdili, že na autobusové zastávce nic neryli ani nepsali, ale po chvíli se přiznali, že tam skutečně něco čmárali a psali, ale že ne všechno. Pan ředitel ještě řekl něco ve smyslu, že zastávka stála nemalé peníze a že by rodiče žáků určitě z případné náhrady škody neměli radost a ještě vyzval ty 3 viníky i nás ostatní, abychom, pokud ještě o někom jiném víme, mu to přišli říct. Školní krounský občasník 18 Školní krounský občasník O přestávce se lístek se jmény začal poměrně rychle plnit a další přestávku přijel pan starosta a seznam si odvezl. Mně to ale nedalo a šla jsem se zeptat pana ředitele, jak může vědět, že po zastávce psali naši kluci. Odpověděl mi, že je jiné děti viděly. Jen jsem zvědavá, jestli se bude jednat se všemi rodiči, protože po zastávce kreslila nebo čárala spousta dětí a mezi nimi i jedničkáři a dokonce i děti učitelů. Nechápu ale, proč se kvůli autobusové boudě dělá takový rozruch, když nádraží je již celá léta zdevastované a nikdo proti tomu nic nedělá. Vím, že zastávka byla nová a že ničit věci čáráním a rytím se nemá, ale kdyby se už dříve pořádně zakročilo proti ničení nádraží, nestalo by se možná teď to samé s autobusovou zastávkou. A taky nechápu, proč všechno jako první odnáší sedmá třída. Jiné děti toho na zastávce popsali mnohem více a svede se to na ty, kteří napsali jedno nebo dvě slova. A ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Jak někdo může věřit malým dětem? Denisa Stodolová, 7. tř. Ze všeho nejdříve bych chtěl Denise poděkovat, že našla odvahu napsat, co si myslí. Snaží se bránit čest své třídy a to je dobře. Zničené vlakové nádraží se mi také nelíbí a vím, že je věcí dospělých problém ničení (a nejen nádraží) řešit. Na druhou stranu ale také plně rozumím rozhořčení pana starosty i občanů nad chováním některých žáků naší školy, a to třeba zrovna na autobusové zastávce. Neúcta k majetku a práci druhých je bohužel problémem celé naší společnosti a mládeže obzvláště. Nevím také, proč bychom neměli věřit malým dětem, které mají obvykle podstatně větší smysl pro pravdomluvnost než jejich starší spolužáci a tedy i než spolužáci Denisy. A situace v 7. tř. to nakonec i potvrdila. Někteří hoši zprvu zapírali a přiznali se teprve tehdy, když už nebylo jiné zbytí. A netvrdím také, že byli jediní. Jako škola ani nebudeme celou záležitost dále nijak řešit, nicméně zcela před ní schovat hlavu do písku nejde. Bohužel je však skutečností, že v poslední době došlo v 7. tř. k nahromadění několika kázeňských problémů (a věřím, že i Denisa o nich moc dobře ví) a bylo a je nutné je řešit a to i ve spolupráci nejen s Obecním úřadem ale i s odborníky ze střediska výchovné péče Archa. A byl bych moc rád, kdyby nám s nimi pomohli i „rozumní“ žáci, kterým není osud jejich třídy lhostejný. Mgr. Josef Kyncl, ředitel školy A ještě jeden článek: S malůvkami a psaním do autobusové zastávky to začalo asi takhle. Na začátku byl nějaký pitomec, který tam z blbosti něco načmáral a pak, den ode dne, tam bylo malůvek a psaní více a více. Děti, které to psaly, ale my spíš litujeme než abychom je obdivovali jako hrdiny. Jsou to vlastně chudáci, kteří by se vážně měli jít někam nechat vyšetřit. Je nám jich líto, protože ze sebe, a jim to asi ani nedochází, dělají debily. A chudáci musí asi být i jejich rodiče, když po nich musí doma každou chvíli malovat celý byt. Usuzujeme tak totiž podle toho, že když čárají a píší po cizí věci, určitě to ještě ve větší míře dělají i doma a musí to u nich proto vypadat jako v opičárně. Och jééé, kdy už ty lidi konečně přijdou k rozumu. Aneta Mlynářová, Jitka Odehnalová, Petra Stehnová, 6. tř. Školní krounský občasník 19 Školní krounský občasník Perličky Špunty se vyrábějí z umělé hmoty nebo ze dřeva špuntovníku. Co je to korida? Korida je bejk. Základní části počítače jsou hardware, software a ampér. Ramenní kloub a klíční kost tvoří spletenec. (správně pletenec) Ta koza má pokrčené přední nohy, proto je nakřivo a nedá se přes ni skákat. 28. října máme svátek na památku všech mrtvol. Vezměte si ještě jednohubku, pane řediteli. On už je nikdo nechce, protože se nám rozsypaly na chodbě. Jmenuj mi některého obojživelníka? Že by to byl kapr? Ú d ě l h v ě z d. No řekněte, kdo z nás by nechtěl být slavný? Jen si představte davy fanoušků, které po vás šílí, sápou se na vás a fanaticky křičí vaše jméno, když jdete na pódium. Představte si, že jste bohatí a máte úplně všechno, na co si jen vzpomenete. Drahá auta, cesty kolem světa, luxusní vilu. Jiné slavné osobnosti a politici vás zvou na večeře a bankety, novinoví reportéři vás pokorně prosí o fotografii nebo o rozhovor. Všechno, co řeknete, se pro vaše ctitele, fanoušky a obdivovatele stává zákonem. Líbilo by se vám to? Byl by to pěkný pocit? Asi ano, ale … Ale taková sláva má i své stinné stránky. Jako hvězda byste se museli stále oblékat podle poslední módy a vyrazit jen tak v teplákách přes ulici do obchodu by určitě nešlo. Neustále by se kolem vás motala spousta vizážistů, kadeřníků, návrhářů, ale i manažerů, producentů a poradců. Ti všichni by vám lezli až do toho nesoukromějšího soukromí. Novináři by se mohli přetrhnout o každičký drb, který by se vás týkal, a kdyby žádný nebyl, klidně si ho i vymyslí. Sami byste bez ochranky nemohli udělat skoro ani krok a vaše adresa by se stala tajemstvím. Po chvíli byste asi měli plné zuby fanoušků, kteří by se na vás lepili kdekoliv na ulici a lidí, kteří by se jezdili na váš dům dívat jako na atrakci do ZOO. Vyrazit si jen tak večer na procházku nebo vlakem na výlet by se rovnalo skoro sebevraždě. A pak by tu ještě byl strach z různých maniaků. Jeden by vás chtěl zabít, protože vás nesnáší, a druhý proto, že by vás chtěl mít jen sám pro sebe. A to všechno by se týkalo i vašich nejbližších. Nakonec byste se uzavírali do vilových čtvrtí vám podobných lidí a tím přicházeli o přátele a známé. Ti dobří by za vámi skoro ani nemohli a zůstali by jen ti, kteří by vám podlézali a snažili se z vás mít sami pro sebe co největší prospěch. Sečteno a podtrženo, já bych tedy slavná být nechtěla, protože starostí, které z toho plynou, je opravdu dost a dost. Kristýna Kynclová, 8. tř. Přísloví ze strany 22: Školní krounský občasník 20 Školní krounský občasník ANO! Asi nikomu nemohly uniknout množící se zprávy o trestných činech nezletilých. Jedná se často o děti v našem věku, které páchají i ty nejtěžší zločiny. Jak ale zabránit vzrůstající kriminalitě mládeže? Objevil se i názor, že by se měla snížit hranice trestní odpovědnosti. Již v minulosti tuto změnu někteří poslanci navrhovali, ale vždy byli umlčeni s tím, že práva dítěte jsou nade vše. Děti do 15 let tak mohli v klidu dál krást, přepadávat i vraždit. A teprve až těch mrtvých bylo více, začalo se znovu mluvit o snížení hranice trestní odpovědnosti. A co na to Vy? Já sama jsem pro snížení hranice trestní odpovědnosti třeba až na 13 let, a to z těchto důvodů: a) Myslím si, že člověk si v tomto věku už dokáže srovnat v hlavě, co je dobré a co špatné a že dokáže rozlišit, čím někomu způsobí bolest, čím může uškodit nebo i zabít. b) Zastávám pravidlo, že každá špatnost by se měla spravedlivě potrestat. c) Zároveň se svými právy by měl každý přijmout i povinnosti a zodpovědnost. d) Dále předpokládám, že pro někoho to bude dostatečná hrozba, která mu nažene strach a odradí ho od páchání nepravostí. Ale kdo určuje, co je dobré a co špatné? Kdo určuje, co se smí a co ne? Jsou to všeobecné mravní zásady, které do nás od malička hustí rodiče. Ale co, když někteří rodiče na tyto zásady zapomněli? Pak by asi nebylo spravedlivé trestat jen dítě. Třináctiletý školák nemůže mít takovou zodpovědnost a zkušenost jako dospělý člověk a proto si myslím, že za činy dětí částečně odpovídají i rodiče a celá společnost, která je obklopuje. Když jsem uvažovala nad tímto problémem, uvědomila jsem si navíc, jak složité a odpovědné je rozhodovat o zákonech, které ovlivní život někoho jiného. Je moc těžké soudit, protože není krádež jako krádež a hlavně důvody, které vedly k trestnému činu jsou různé. Tereza Brožková, 7. tř. Snížení hranice trestní odpovědnosti u dětí NE! Poslední dobou se hodně mluví o návrhu zákona, kterým se sníží hranice trestní odpovědnosti dětí na 14 let nebo možná ještě níž. Mnoho lidí je pro snížení (hlavně z řad dětí), mnoho ale i pro ponechání této hranice na současných 15 letech. Mě se to až tak netýká, jelikož mi už bude patnáct, ale můj názor spíše směřuje ke druhému stanovisku - nesnižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých. Je sice pěkné mít dříve „občanku“ a navštěvovat dříve zábavy, ale je to tak všechno, co se dá dělat. Vím, že jsou i takové děti, které jsou pachateli krádeží, ublížení na zdraví nebo dokonce i vražd a vědí, že se jim nic nestane. Pro ty by snad byla snížená hranice určitou zábranou. Musíme si však uvědomit, že snížení hranice trestné odpovědnosti má i svá úskalí. A za to hlavní považuji souvislost této hranice s možností pohlavního styku. Jsou lidé, kteří jej vyhledávají s velmi mladými osobami a navíc si myslím, že i když je dnešní svět jiný než před 20 lety, přesto jsou věci, na které je i po 15 relativně dost času. Proto bych hranici trestní odpovědnosti nesnižoval, a pokud ano, tak by se od ní měla věková hranice pro pohlavní styk měla oddělit a ponechat na 15 letech. Jakub Tlapák, 9. tř. Školní krounský občasník 21 Víte, co to znamená? Nevím. Že prohráli. Školní krounský občasník Dopadnout jako sedláci u Chlumce znamená výrazně prohrát, zažít velký neúspěch, dopadnout otřesně. Co znamená dopadnout jako sedláci u Chlumce? Znamená to, že někoho vykradli? . Znamená to dopadnout hrozně. Myslím, že to znamená dopadnout hodně špatně. Asi že ho někdo okrade, né? V lednu 1775 propuklo v severovýchodních Čechách povstání sedláků, kteří se dožadovali zrušení nevolnictví a roboty. Jejich oddíly pod vedením A Nývlta však byly téhož roku v blízkosti Chlumce nad Cidlinou císařskou armádou drtivým způsobem poraženy. Povstání však přispělo ke zrušení nevolnictví (r. 1781). Robota však byla zrušena až v r. 1848. Víte, co to znamená? Deratizátor hubí škodlivé hlodavce (například krysy, potkany (pro ty, kteří si myslí, že jsou starší) a myši) a to jak Deratizátor deratizuje. v uzavřených objektech Deratizátor je nějakej vostrej típek. tak i v přírodě. Co dělá „deratizátor“? Deratizátor ničí hmyz. Něco likviduje, ale nevím co. Nevím. Deratizátor pracuje v laboratoři a ….. Deratizátor hubí škodlivé hlodavce. Ničí škodlivé hlodavce jakými jsou třeba potkani nebo myši. Pro úplnost ještě dodáváme: Dezinfekce = ničení choroboplodných organismů – virů a bakterií Dezinsekce = hubení škodlivého hmyzu v objektech (mravenci, moli, štěnice, švábi, atd.), ale i ve volné přírodě (zemědělští škůdci, vosy, sršni, atd.) Školní krounský občasník 22 Školní krounský občasník Školní řád Četli jste si náš školní řád? Docela nuda. Rozhodli jsme se do něj něco přidat nebo některé jeho části předělat: 1. Žák musí do školy přijít řádně upravený, zejména: a) z hlavy mu nesmí trčet sobotní Blesk, soused a tužka kterékoliv barvy a tvrdosti b) MAKE-UP nesmí být těžší než 5 623,68g c) oblečení by mělo pokrývat alespoň 5% těla 2. Žák se musí chovat k učiteli slušně: a) nesmí házet s učitelem o zem, aby zjistil, jestli skáče nebo neskáče b) před učitelem nesmí říct “Fuj“, ani když je ošklivý c) když žák dostane špatnou známku, nesmí poslat rodiče, aby učiteli nabili 3. Žák nesmí ničit školní majetek: a) měl by se vyvarovat házení spolužákem za účelem zničení umyvadla nebo plašení sousedovy kočky a jiných chráněných druhů zvířat b) rýpat do lavic je povoleno pouze levou polovinou pravého oka a pravým uchem levé nohy. 4. Žák nesmí do školy nosit: a) mumifikovaná těla svých předků b) návštěvníky z jiných galaxií c) třetí vydání knížky Udělej si sám - zbrojní průmysl. d) makety významných politiků - např.: Rákosníček, Rumcajs nebo Vetřelec. 5. Na školních pozemcích žáci nesmí: a) provádět chemické či biologické experimenty b) hledat ropu, zlato a drahokamy c) létat výše než 1000 m d) budovat komunikační zařízení pro spojení s mimozemskými civilizacemi. Vojtěch Hromádko, Jakub Kavka, 9. tř. Pan Nový a jeho příběhy aneb Poznáte české přísloví? Tak se zase setkáváme a představovat se už určitě nemusím. Tentokrát bych vám chtěl vyprávět o tom, jak mi můj soused pomohl, ale trošku jinak, než jsem si přál. To jsem jednoho krásného dne sledoval v televizi reportáž o počítačové gramotnosti. Vypadalo to, jakoby všichni už uměli na tom pécéčku dělat a jen já ne. No přece nejsem takový ňouma, abych se to také nenaučil. Autoškolu jsem sice nikdy nedodělal a 9. třída byla pro mě vysokou školou, ale znám spoustu lidí, kteří také řidičák nemají. Ale PC, to přece bude mnohem snazší. Hned ten den jsem zašel za mým sousedem (jinak pokladním v Hypernově a tam přece na počítačích pracuje), jestli by mě to nenaučil: „Dobrý den, pane Slavík“ pozdravil jsem ho. „Dobrý den. Co potřebujete?“ zeptal se mne. Přišel jsem se vás zeptat, pokud by jste byl tak ochotný, zda byste mě naučil něco málo na tom pécéčku.“ „Nó,“ protáhl dlouze pan Slavík, „a víte že i jo? Ale máte Školní krounský občasník 23 Školní krounský občasník nějaké doma?“ Zarazil jsem se. „Nemám, ale budu mít. Takže jsme domluvení? Kdy můžu přijít? Nemohu hned teď k Vám?“ vychrlil jsem na něj několik otázek, protože vlastní pécéčko budu muset rychle koupit. „Promiňte, ale teď opravdu ne. Ale zítra odpoledne kolem třetí se k Vám zastavím,“ potěšil mne soused. Po návratu od pana Slavíka jsem hned zpod polštáře vytáhl obálku s penězi a ještě ten večer jsem doma na stole měl pécéčko. Pravda, u koupě jsme se oba zapotili – tedy já i prodavač, ale to mi nevadilo. Sice mi stále vnucoval nějakou kalkulačku nebo psací stroj, ale na dotaz, jestlo to je taky pécéčko vždy zavrtěl hlavou. Zavolal jsem tedy sousedovi, aby zítra přišel. „Dobrý den, tak jsem tady. Na co jste mě potřeboval?“ otázal se. „Potřebuji ten stroj zapojit. Já těm drátkům nerozumím a v obchodě mi to sice zapojili a ve třech jsme to nesli do auta, aby se nic nerozpojilo, ale tady doma jsem nikoho nesehnal a tak jsem stejně něco odněkud musel vytáhnout. Vyznáte se v tom?“ ptal jsem se. „To opravdu ne. Tak stejně musíme ke mně.“ dodal. U pana Slavíka jsme si uvařili kávu a sedli si k počítači. A v tom to přišlo. Napil jsem se, hrnek mi vyklouzl z ruky a celý jeho obsah se vylil na počítač. Nějak v něm začalo prskat, trochu smrdět a najednou vybouchl. Naštěstí ne moc, ale pan Slavík přesto hřímal: „Já vás přetrhnu. Běžte mi z očí nebo vás zaškrtím.“ A když jsem odcházel, slyšel jsem ještě něco o nešikovných pitomcích a o penězích. Druhý den ale přišel a omlouval se, že na mne tak křičel, že to byla drobnost, počítač již má opravený a že už také zjistil, jak se zapojuje. Mělo se mi to hned zdát divné. Ale když se moje pécéčko rozsvítilo, přestal jsem být nedůvěřivý. Uvařil jsem čaj a posadili jsme se. Jenže on najednou hrnek loktem převrhnul a vylil čaj do mého počítače. Než jsem jej stačil vypnout, přidušeně vybouchl. Pan Slavík se mi sice omlouval, ale já z jeho slov cítil něco jiného. Obzvláště když mi druhý den v prodejně sdělili, že oprava bude stát tolik, co pana Slavíka, tedy 6000,- korun. Jaké jen přísloví mi to připomíná? Jakub Kavka, 9. tř. Poznali jste známé české přísloví? Pokud ne, podívejte se na stranu 19 Ve svém vývoji od počátku lidstva jsme si vytvořili svět, ve kterém peníze hrají jednu z nejdůležitějších rolí. Ale co jsou vlastně peníze? Čím to je, že jsou pro nás víc než obyčejné barevné papírky a kovové cetky ve tvaru mincí v různých barvách? Vždyť pro život nutně potřebujeme spoustu jiných věcí, například oblečení, jídlo nebo toaletní papír a přesto se nad toaletním papírem tolik nezamýšlíme, i když ho potřebujeme stejně často a v některých situacích i podstatně častěji než peníze. Lze tedy říct, že jsme peníze vymysleli a stali se jejich otroky? Jen si po ránu řekněte: „Jsem otrokem svých peněz.“ Zjistíte, že se vám to vůbec nelíbí. Nechceme být někomu či něčemu otrokem a vůbec ne v demokratickém státě, kde by měl být každý svobodným občanem. Přesto ale většina z nás více či méně otroky peněz jsme. Školní krounský občasník 24 Školní krounský občasník Snažíme se je ušetřit, vydělat, moc neutrácet. Někdy až příliš mnoho věcí přepočítáváme na peníze - kredit, zmrzlinu, kolu, přátelství, občas i lásku…. A v duchu si možná říkáme: ,,Být tak bohatý a nemuset se na peníze ohlížet.“ Ale jak se těm bohatým vlastně žije? Co to vůbec znamená, být bohatý? Každý večer žít s noční můrou, kdy mě někdo okrade anebo začne vydírat. Připomeňme si případ podnikatele z nedalekého Vysokého Mýta, který byl kvůli penězům unesen a zavražděn. Znamená to bát se zloby ostatních, bát se o vlastní děti, dávat si domů stále dokonalejší a dražší alarmy a pevné dveře, budovat vyšší a vyšší ploty, najímat si ochranku. Ne, nemluvím teď o majetku sto nebo dvě stě tisíc, mluvím o majetku milionů a více. A co byste dělali vy, kdybyste najednou měli 300 miliónů? Utráceli! Ale prosím vás, za co. Dům, několik aut, vrtulník, dovolená - ale co pak…. Myslíte, že člověk, který má hodně peněz, má všechno? Může si sice koupit hodně věcí, ale peníze by přece neměly být vše, na čem by nám mělo záležet. Kam jsme umístili zdraví, lásku, přátelství, dobrou vůli a ostatní důležité hodnoty? Proč peníze řadíme na přední místa našich žebříčků hodnot? Má pro nás větší cenu získávat peníze a střádat je, než je „hloupě“ utratit pro radost svých blízkých? Nemáte lepší pocit, když někoho potěšíte, než když si sami koupíte další přebytečnou věc? Diana Netolická, 7. tř. Chováme zvířátko V tomto školním roce bychom Vám chtěli přinášet na pokračování informace o chovu některých zvířat. Nemáme tím na mysli samozřejmě slepice, králíky nebo prasata (to přenecháme raději dospělým) a pro jistotu také vynecháme tygry, hady, slony a jim podobné. Stát se jejich majitelem by pro většinu z nás určitě znamenalo stát se i bezdomovcem. Nebudeme se ani věnovat obvyklým domácím mazlíčků, jako jsou psi, kočky, morčata nebo křečci, rybičky a podobně. Zaměříme se ale na zvířátka, která doma tak často nechováme a přitom bychom docela snadno mohli. Dnes začínáme na téma: Ubytování Želvu ubytujeme v teráriu o rozměrech minimálně 50 x 70 cm. Oproti vžité představě se želva ráda pohybuje a proto by měla mít prostor, v nejlepším případě by délka i šířka terária měla činit pětinásobek velikosti dospělé želvy. Chybět by neměla 20-ti až 30-ti centimetrová vrstva podestýlky, aby se želva mohla hrabat. Pro každou další želvu musíme přidat k základnímu rozměru jednu třetinu. Terárium může být skleněné, dřevěné nebo kombinované. Místo terária lze použít i obyčejné akvárko. Teplota v teráriu by měla být kolem 30°C. Aby si organismus želvy mohl vytvářet vitamín D, svítíme želvě UV zářivkou kolem 15-30 minut denně a zářivku umístíme asi 15cm nad krunýř želvy. To samozřejmě neplatí, dáváme-li želvu přes léto ven. Terárium umístíme tak, aby na želvu netáhlo a aby stálo na osvětleném místě. Musíme ale dávat pozor, aby nebylo přímo na slunci a nepřehřálo se. Neumisťujeme ho také přímo na zem (kvůli chladu) ani vedle televize (kvůli hluku). Pokud máte možnost, postavte na balkoně nebo na zahradě želvě letní výběh. Musí být ale zajištěn proti útěku želvy a obsahovat nádobku s vodou, úkryt a stinnou část. Školní krounský občasník 25 Školní krounský občasník Do terária umístíme různé větve, akvarijní kořeny a rostliny a stěny terária ozdobíme plasticky tvarovanými zástěnami, aby želvě nevadil její odraz ve skle. Na zástěnu lze rovněž umístit rostliny. Prostředí terária by mělo napodobovat přirozené prostředí želvy tak, aby se líbilo jak želvě, tak i vám. Součástí výbavy terária je samozřejmě také úkryt. Krmení V obchodech je k dostání velký výběr hotového krmiva pro terarijní zvířata, ale levnější (a někdy i lepší) je připravovat si krmivo vlastní. Skladba potravy by měla být různorodá, proto se stále snažte obohatit jídelníček něčím novým. Želvy nepohrdnou salátem, trávou, pampeliškami, různými červy nebo malými žížalami. Skladba by se také měla měnit v závislosti na ročním období. Potravu doma žijících zvířat je třeba doplňovat vitaminy a minerály. Zdraví Zdravá želva má mít čisté oči a nos, hladkou kůži bez přítomnosti parazitů, pevný a nepoškozený krunýř, pevný trus a měla by být aktivní a žrát. Nejčastěji se můžeme setkat s parazity na kůži želvy. O léčbě se ale raději předem poraďte s odborníkem nebo alespoň prodavačem ve Zverimexu. Snadno byste jí totiž mohli ublížit. Druhým nejčastějším onemocněním jsou infekce kůže nebo krunýře. Poznáte je podle podrážděných míst, hnisu nebo slizu. Pokud i přes čisté terárium problémy do týdne neustoupí, opět se raději s někým poraďte. Kristýna Kynclová, 8. tř. Dalším tématem na pokračování by v tomto školním roce mělo být pojednání o státech, které určují chod světa. Prvním z nich, který má největší vliv a moc jsou Spojené státy americké (USA) Podle ústavy z r. 1787 jsou prezidentskou republikou sestávající z 50 spolkových republik rozkládajících se v Severní Americe a v Oceánii (Havajské ostrovy). Až do poloviny 18. stol. bylo ale území dnešních USA rozdělené mezi Velkou Británii, Francii, Španělsko a Rusko. Britské kolonie První kolonii založili angličtí usedlíci r. 1607 ve Virginii a nazvali ji Jamestown. Dalšími pak byly třeba New York nebo Massachusetts a postupně se dělily na rolnicko-řemeslnický sever a plantážnický jih žijící z práce černých otroků. Chudí kolonisté ustupovali před tlakem velkostatkářů na západ, kde zabírali indiánská území, která po zkultivování prodávali majitelům plantáží. Tak se hranice anglické kolonizace posouvala stále na západ. Současně s Anglií založila na severoamerickém kontinentě svou koloniální říši i Francie. R. 1663 se francouzskou kolonií stala Kanada. Britsko-francouzská koloniální rivalita vyvrcholila v sedmileté válce (1756-1763). Pařížským mírem z r. 1763 dostala Británie francouzská území a Španělsko se vzdalo Floridy. Aljaška patřila až do r. 1867 Rusku, které ji Spojeným státům prodalo za směšných 7,2 milionu dolarů. Boj za nezávislost Po pařížském míru narůstalo napětí mezi britskými koloniemi a Velkou Británií, která chápala kolonie jen jako dodavatele nerostných surovin. Loďstvo, obchod a řemesla byly podřízené Velké Británii, která omezovala a oklešťovala samostatnost kolonií. Po několika sporech o daně a obchod začalo docházet i k ozbrojeným střetům britských vojáků, kteří se snažili udržet vliv Velké Británie na dění v koloniích, s ozbrojenými oddíly Američanů – Americkými milicemi. V květnu 1775 se sešli delegáti z dvanácti kolonií ve Filadelfii a vyhlásili milice za kontinentální armádu a jako hlavního velitele jmenovali George Washingtona. Britský parlament zakázal jakýkoliv obchod s koloniemi a král Jiří III. vyhlásil, že se kolonie nacházejí ve stavu vzpoury. 4. července 1776 přijal druhý kontinentální kongres prohlášení o nezávislosti severoamerických kolonií na Velké Británii. Ačkoliv se akt Školní krounský občasník 26 Školní krounský občasník nezávislosti odehrál už 2. července, stal se den přijetí a zveřejnění Deklarace nezávislosti Spojených států amerických státním svátkem USA. I přes četná vítězství Britové převahu nezískali. Neznali terén a měli nedostatek sil. Británie uznala nezávislost třinácti Spojených států amerických v r. 1781. Prvním prezidentem se v r. 1789 stal George Washington a r. 1790 bylo založeno hlavní město USA Washington. O rok později vstoupilo v platnost deset dodatků k ústavě o svobodě projevu, tisku, náboženství a dalších základních právech. Jen pro připomenutí. V té domě u nás bylo krátce po zrušení nevolnictví, lidé ale ještě museli robotovat a poddaný neměl téměř žádná práva. Jednotná měna USA – dolar – byla zavedena v r. 1792. Do r. 1865 se k původním 13 státům přidalo 23 nových států. Zpřístupňování západních území bylo ale spojené s vyhnáním Indiánů a krvavými konflikty s nimi. Vážné napětí v rámci Unie vyvolala otázka otroctví a spor o otrokářství se vyostřil po válce proti Mexiku. R. 1845 Spojené státy anektovaly Texas, převážně Američany osídlenou mexickou provincii, kterou jim Mexiko po prohrané válce nakonec přenechalo. Tím Mexiko ztratilo polovinu svého území. R. 1860 vyhrál prezidentské volby odpůrce otroctví Abraham Lincoln. Jižní státy, které byly zrušením otroctví hospodářsky ohrožené, vyhlásily odtrhnutí od USA a to byl začátek občanské války známé jako válka Severu proti Jihu. Jižní státy utvořily Konfederativní státy americké a za prezidenta si zvolily Jeffersona Davise. Válka skončila r. 1865 vítězstvím severních států a důsledkem bylo zrušení otroctví v celých USA. Lincoln byl ale nakonec při atentátu zavražděn. Proměna ve velmoc Dvěma hlavními metodami americké zahraniční politiky na přelomu 19. a 20. století byla dolarová diplomacie Kanada (hospodářské proniknuti do země) a Big Stick (diplomacie velkého obušku): v zemích byly vyvolány nepokoje, USA mohly vojensky zasáhnout a svůj čin zdůvodňovaly tím že USA ochraňují práva svých občanů. Spojené státy tak získávaly stále větší politickou a hospodářskou moc ve Střední i Jižní Atlantik Americe i v Tichomoří. 20. století - zrod supervelmoci Mexiko Do I. světové války USA vstoupily v r. 1917 a tím rozhodly o jejím výsledku. Vliv USA také umožnil vznik nových států na území poraženého Rakousko-Uherska, tedy i vznik Československa . R. 1919 byl přijat prohibiční zákon zakazující výrobu, dopravu a prodej alkoholických nápojů a tím bylo odstartováno „zlaté“ období gangsterů typu AlCapone. Do světové politiky se USA po I. světové válce mnoho nevměšovaly. Během 2. světové války USA ukázaly světu svou ekonomickou i vojenskou sílu a staly se spolu se Sovětským svazem (dnešním Ruskem) světovými supervelmocemi, které spolu až do r. 1987 politicky, vojensky i vědecky soupeřily o vliv ve světě. Toto období se nazývá studená válka. R. 1961 byl prezidentem zvolen John F. Kennedy. Slíbil prosadit změny v občanských právech pro barevné a bojovat proti bídě. V zahraniční politice chtěl dosáhnout odzbrojovacích dohod se Sovětským svazem. Uskutečnění jeho plánů však zmařil atentát r. 1963. Prezidentské období Jimmyho Cartera (1975-1980) bylo obdobím mezinárodní uvolňování. R. 1981 ale nastoupil do úřadu prezidenta Ronald Reagan a USA začaly prosazovat vůči okolnímu světu politiku z pozice síly. V Evropě začalo rozmisťování amerických a sovětských jaderných raket typu Pershing 2 a SS-20. Vztahy mezi supervelmocemi se během 20. století několikrát dostaly na pokraj nové světové války (korejská válka, berlínská a karibská krize, kubánská krize). Teprve v r. 1985 bylo na vrcholné schůzce Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova dosaženo pokroku a obě velmoci se dohodly na likvidaci raket středního doletu. Po rozpadu Sovětského svazu pak USA zůstaly jedinou světovou supervelmocí. Kristýna Kynclová, 8. tř. Školní krounský občasník 27 Školní krounský občasník Něco pro zasmání: Dvě blondýny stojí na nástupišti. Jedna se ptá průvodčího: „Doveze mě tento vlak do Prahy?“ „Ne,“ odpoví průvodčí. „A mě?“ ozve se druhá. Potká se plešatý s koktavým: „Vyvyvy aaasi mmmoc neneneutratitite zaza hohoholiče, co?“říká ten koktavý. Ten druhý na to: „No, rozhodně míň, než vy za telefon.“ Přijdou tři výrostci k řediteli základky na pohovor a on se prvního zeptá: „Co jsi dělal?“ První odpoví: „Kopal jsem do houby“. Ptá se druhého: „Co jsi dělal ty?“ Druhý odpoví: „Házel jsem houbu z okna“. A ptá se třetího: „ A co jsi udělal ty?“ Ten smutně odpoví: "Já jsem Houba!“ „Tati, zítra bude ve škole třídní schůzka, ale jen pro užší kroužek,“ povídá syn otci. A táta na to: „Tomu nerozumím.“ „No, bude tam paní učitelka a ty.“ Při hodině češtiny se ptá paní učitelka: „Jendo, když řeknu: Vdám se, jaký to bude čas?“ “Prosím, taťka říkal, že už nejvyšší.“ Paní učitelka se ptá dětí, kde byly o prázdninách. Vyvolá Mařenku a ta říká: „My doma mluvíme německy a tak jsme jeli do Německa.“ Vyvolá Jeníčka a ten říká: „My doma mluvíme anglicky a jezdíme do Anglie.“ Potom vyvolá Pepíčka: „My doma mluvíme sprostě a tak jezdíme do …!“ Učitel při hodině chemie: „Co se může vypařit stejně rychle jako voda?“ A žák povídá: „Maminka říkala, že minulý měsíc se nám nějak rychle vypařily peníze!“ Jak zní rozkazovací způsob slova mlčet? Psst! „Mami, víš kolik pasty je v zubní pastě?“ „Nevím.“ „Představ si, že od gauče až k televizi.“ připravila Kristýna Kynclová, 8. tř. Zkuste PC hru: True Crime: Streets of LA Myslím že, spousta počítačových fanoušků ji zná nebo o ní alespoň slyšeli. True Crime je hra na motiv akčních filmů s tím rozdílem, že váš příběh nezačíná úprkem z vězení či koncem nezdařilé mise, ale jste v roli policisty vyloučeného za nevhodné chování. Začínáte na střelnici, kde musíte sestřílet všechny terče. Po této misi pro vás přijde šéfová, která vás znovu zaměstná u policie a vy musíte řešit příběhové kriminální případy, kde nakonec jdete po vrazích svého otce. I v této hře se můžete zdokonalovat v bojovém umění, v ovládání zbraně nebo v jízdě autem. Nebo se objeví hláška „Kriminální poplach“ a na mapě se objeví červený čtvereček, který signalizuje, kde se právě odehrává kriminální činnost od Sexuálního obtěžování, přes Boj na ulici, až po Vyloupení banky a držení rukojmí. Pokud misi nedoděláte nebo se vám ji nepodaří úspěšně zakončit, pokračujete dál, ale později zjistíte, že ji stejně musíte uskutečnit. Každý váš pohyb, každé rozhodnutí se projeví na celé hře. V jedné části příběhu jsou i nadpřirozené bytosti. Hra má osm epizod ve dvou odvětvích. Plus: - skvělý příběh - dobrá hudba - dobré ovládání - výborná grafika Mínus: - krátká - podivné a tiché zvuky - málo textur a skinů postav - málo volnosti Školní krounský občasník 28 Školní krounský občasník Minimální požadavky Operační systém: Windows 98/Me/2000/XP Grafika: Direct 3D kompatibilní s grafickou Procesor: Intel Pentium 600 MHZ a lepší kartou s 32Mb video RAM nebo lepší Paměť: 128 MB RAM a větší Zvuk: Direct X 8.1 CD-ROM: 12x a rychlejší Příslušenství: Myš, klávesnice Hard Disk: 2.83GB volné a více Koupě: Hra vyšla letos na jaře a dnes by se dala sehnat i s českými titulky. Obě verze (anglická i s českými titulky) se dají sehnat v supermarketech (Pardubice, Chrudim, Hradec Králové atd.) a ke konci roku se snad objeví i na pultech malých obchodů, třeba v Hlinsku. Nebo to můžete zkusit přes internet na www.gamecentrum.net nebo jinde. Na internetu se dá sehnat hra téměř kdekoli. Lukáš Musil, 9. tř. Emotikony + Akronymy aneb Jsi v obraze ? Většina z Vás by podle nadpisu asi vůbec nevěděla, „vo co gou“, ale určitě stačí jen letmý pohled na tabulky a je hned jasné, o čem bude řeč. Emotikony jsou jednoduché (no jak kdy) symboly, které zejména v esemeskách a v mailech mohou vyjasnit, jak vlastně zprávu myslíte. Když někomu napíšete: „Ty jsi tele“, mohl by se opravdu urazit. Pokud ale přidáte :-), bude každému jasné, že to myslíte v dobrém, přátelsky a vlastně v roztomilém smyslu: „Ty můj hlupáčku“. Emotikonů neboli smajlíků je veliké množství a přinášíme jen ty nejčastěji používané. Emotiko n :-) :-D :-] :-( :-(( :-x :´-) |-׀ :) :)) :] :( :(( Význam Emotikon :-[ :[ ;-) ;) :-/ Mračení, nespokojenost :-| Velká nespokojenost :-p Nemůžu mluvit :´-( :´( Pláč ze štěstí :*) Spící |-o Úsměv, smích Velký smích Úsměv, ne upřímný Význam Emotikon Lítost, ne upřímná Mrkání, flirtování Bezradnost Lhostejnost Vyplazený jazyk Pláč Opilý Ospalý :-O :-o :-@ 8-) 8-| 8-( :´´´( :-~) :-! Význam Údiv nebo polibek Řvoucí Příjemně překvapen Napětí, překvapení Nepříjemně překv. Velký pláč Nastydlý Rozzlobený Akronymy jsou zkratky pro četně využívaná slova nebo spojení, obvykle anglická. Akrony m Význam anglicky Význam česky Akronym Význam anglicky Význam česky CU U2 4U FAQ See you You too For you Frequently asked questions Please Off topic Naviděnou Ty také Pro tebe Často kladené otázky prosím Mimochodem THX RUOK LMN FYI Thanks Are you OK? Let me know For your information In my opinion See you later Děkuji Jsi v pořádku? Dej mi vědět Pro tvoji informaci PLS OT IMO CUL8R Podle mého názoru Uvidíme se později Školní krounský občasník 29 Školní krounský občasník a povinnost Tak už pojď! Koukni kolik je už hodin! Přijdeš pozdě. Ale jít tam prostě musíš! Stále jenom fňukáš. Když já tam nechci. Copak to nechápeš. Ale já tam nepůjdu. ?! Ty nevíš jaké to je, když se ti každý směje, dělá ti samé naschvály a vším možným po tobě hází. A mami. Proč vlastně tam moc nutíš taťku tam jít? No je to přece jeho povinnost. Někdo tam totiž učit musí. Ach jo. Život je boj. A škola taky. Píše a kreslí: Vojtěch Hromádko, 9. tř. Vydává Základní škola v Krouně, PSČ 539 43, 469341115, okr. Chrudim e-mail: [email protected], http://www.xaz.cz/~zskrouna, ročník XIII. Redakční rada: L. Balounová, V. Hromádko, L. Musil, J. Tlapák, J. Kavka, K. Kynclová, B. Pešková, D. Stodolová, D. Netolická, T. Brožková, Mgr. J. Kyncl. Illustrations: © 2004 Lenka Balounová, 9. tř. Kopírování či jiné používání jakékoliv části bez souhlasu vydavatele je zakázáno listopad 2004 Školní krounský občasník 30 Školní krounský občasník