XIV.Vatikán a kořeny zednářství

JUDr. František BRABEC
XIV. VATIKÁN A KOŘENY SVOBODNÉHO
ZEDNÁŘSTVÍ V 15. STOLETÍ
I když i novodobé – renesanční svobodné
zednářství navázalo na dřívější zednářství
řemeslných cechů stavitelů chrámů (zedníků, kameníků, tesařů apod.), které jako tajná
bratrstva působily již za židovského krále
a vlastně již dlouho před ním, pojem svobodní zednáři se vyskytuje až v souvislosti
s rytíři řádu templářského. Pojem svobodní
vznikl v souvislosti s tím, že řemeslné cechy
(bratrstva) stavitelů chrámů a dalších gotických staveb obdržely od templářů svobodu
– osvobození od povinností jak vůči moci
světské, tak církevní. Odtud tedy „svobodní“.
Pojem zednáři byl odvozen od slova zedníci
– členové řemeslných cechů, kteří si úzkostlivě tajili tajemství matematiky, geometrie
a architektury založená na pradávné posvátné geometrii a geometrii platónských těles.
Zánikem Řádu templářských rytířů na
počátku 14. století po pogromu na ně ze
strany francouzského krále Filipa IV-Sličného a papeže Klimenta V., dochází u templářů v převážné části k zednářství.
Nejednalo se ale již o zednářství tajných
cechovních řemeslných bratrstev. Zednářství se již odchyluje od původního cechovního řemeslného zednářství a nabývá nový
politicko mocenský význam a charakter.
Zednářské symboly a rituály zůstávají
v lóžích v převážné většině zachovány.
Krom toho se zednáři aktivně podílejí na
renesanci antické kultury, vzdělanosti
a vědění.
Poslední velmistr templářů Jacques de
MOLAY upálen na hranici 18. března
1314 v Paříži
46
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV
A JEJÍ TAJEMSTVÍ
Není pochyb o tom, že římskokatolická církev již v prvé polovině 12. století vynikala
tajnými službami, špiony a vyslanci. Ve
svých archivech ve Vatikánů ukrývala
a dones ukrývá mnohá tajemství pocházející ze starodávného Egypta, antického Řecka
a Říma, ale i z dob mnohem starších. Krom
toho na rozdíl od světské šlechty a mnohdy
i světských panovníků vynikala vzdělaností a věděním.
Mniši františkánského řádu – františkáni
stáli v předních řadách misionářů. Usilovali o sjednocení Východu a Západu, křesťanství a islámu a neustále se, ve vztahu ke
katolické církvi, pohybovali na hranici
kacířství. Šlo ale skutečně o kacířství? Nebylo to spíše to, že v souvislosti s misionářstvím získali nebývalé znalosti a přišli do
styku s mnohými tajemstvími Východu?
Nebylo to spíše vědění, které jim bránilo
podřizovat se katolickým církevním dogmatům? Zřejmě asi ano. …Ve světě pozdního středověku a ranné renesance … vládl
rozum a myšlenky, kdo měl klíč k vědění,
měl i klíč k moci… Církev se rozdělovala na
tři frakce:
• Na mystické a křesťanské vyznavače království božího….
• Opozici, pro níž bylo nemyslitelné sblížení nebo dokonce smíšení s jinými vírami…
• „bažina prelátů“ …Výměnou za dočasný
prospěch byli kdykoliv se přiklonit k jedné
či druhé straně…“
Řím postavil své základy „…Na věčně nestabilní rovnováze…“
Tajná cechovní bratrstva – svobodní zednáři pod patronací templářského řádu dokázala v oblasti architektury neuvěřitelné věci
a vryla do řady církevních staveb mnohá
tajemství dávné minulosti. Svědčí o tom
např. „… Byzantský kostel svatého
PETRA… je vlastně napodobením chrámu
svaté SOFIE… vyniká nádhernými mozaikami na podlaze katedrály, na níž jsou
zobrazena všechna znamení zvěrokruhu, je
zhuštěným výrazem středověkého symbolismu; najdeme zde obrovský strom, záhadnou šachovnici, Alexandra Velikého, jehož
nesou GRYFOVÉ, krále Artuše, babylonskou
věž a znamení jazyků, posvátného boha
míru a války JANUSA s dvěma tvářemi, královnu ze Sáby a Šalamouna, Satana s korunou, NOEA a je archu plnou zvířat…“ To
nejsou pouhá vyobrazení, ale skutečná mystická a mysteriózní symbolika obsahující
mnohá a nemalá tajemství.
P A R L A M E N T • V L Á D A • S A M O S P R Á V A
O tajemných vědomostech renesančních
církevních hodnostářů, ale zejména mnichů
některých mnišských řádu, jako františkánů, cisterciáků a některých dalších svědčí
např. skutečnost, že „…už ve 13. století
františkán – laik Raimondo LULLO KASTELÁNEC, alchymista a templář napsal: „hlavní příčinou přílivu a odlivu Velkého moře či
Anglického moře je zaoblení mořské
vody… Následkem toho, jak se na naší straně opírá o náš kontinent, na opačné straně
se opírá o jiný kontinent, který nevidíme
a až dosud neznámý … ale prostřednictvím
pravé filozofie umožňují pozorovat zaoblení vodní hladiny a následný příliv a odliv,
které vyžadují nutně dva protilehlé břehy
… logicky se dá vyvodit, že na západní straně existuje kontinent“ … je to formulace,
která nepřipouští pochybnosti, pouze vyjadřuje jistotu, včetně toho, že země je kulatá…
A to bylo dávno před Kryštofem
KOLUMBEM a před jeho mořeplavbami.
LULLOVO učení představuje na danou
dobu tajné vědomosti. Františkán LULLO se
pohyboval v Tunisu, kde obracel muslimy
na víru. Zde se také setkal s JANOVSKÝMI
OBCHODNÍKY mezi nimiž byl i jistý Stefano COLOMBO.
Přitom již „…CICERO používá často asymetrických odkazů na „kulovité a kulaté“
planety, zmiňuje z nich Zemi… Která je
obklopena oblastmi. Dvě jsou obyvatelné….
„jižní mají nohy proti těm vašim!… Že země
je kulatá pochopili již lidé v antice… bylo to
jasné i z římským mincí…“ Odporovalo to
ale středověkým dogmatům katolické církve, teprve renesance začala vystrkovat
růžky. Obrovskou mystifikací katolické církve bylo dogma, že Země je plochá. „…Zeměpis v dobách KOLUMBOVÝCH ničí posvátnou PTOLEMAIOVSKOU představu, nebo
přinejmenším zeměpisnou vizi…“ Nešlo
však o vědomosti nové, ale vědomosti, které
již měly dávné civilizace. Dokonce i antika
tyto vědomosti převzala z dob dávnější
minulosti, např. od SUMÉRŮ, BABYLOŇANŮ, ASYŘANŮ apod..
Pro KOLUMBOVY mořeplavby – cesty za objevy nových pevnin a jeho objevení Ameriky
byly „… zásadním přínosem znalosti a zkušenosti dominikánů, cisterciáků a rytířských
řádů…. A to nemluvě o stálé přítomnosti židů,
ať již konvertovaných či ne a o muslimech
v zákulisí i na jevišti výpravy…“
Zajímavou okolností je pak skutečnost, že
na plachtách KOLUMBOVÝCH LODÍ se
nacházel červený templářský kříž v bílém
poli, stejný jaký byl na vlajce křižáků – Templářských rytířů.
www.parlament-vlada.cz
A to v době více jak sto let po oficiálním zrušení templářského řádu. Na likvidaci templářů se podílel papež KLIMENT V., ale papež
INOCENC VIII. KOLUMBA podporoval a sám
měl rodovou templářskou minulost „…v jeho
krvi se smísila tři velké monotématická náboženství, vzájemně odlišná a zjevně neslučitelná. Byl spřízněn s Reném z ANJOU. Ten byl
velmistrem rytířského řádu, který skrýval
tajemství a hledal Grál…“
Rodné jméno Giovanni Battista CYBO
Začátek pontifikátu
29. srpna 1484
Konec pontifikátu 25. července 1492
Předchůdce
Sixtus IV.
Nástupce
Alexandr VI.
Datum narození
1432
Místo narození
Janov, Itálie
Datum úmrtí
25. července 1492
Místo úmrtí
Řím, Itálie
Roku 1467 byl Giovanni Battista CYBO jmenován biskupem v SAVONĚ, roku 1472
v MOLFETTĚ; roku 1473 získal kardinálský
klobouk. Roku 1484 si zajistil papežskou
volbu tím, že noc před vlastní volbou podplatil ostatní kardinály. Tato volba, ke které
došlo 29. srpna 1484 byla obecně považována za simonii. Papežská politika jeho
předchůdce Sixta IV. počítala s tím, že se
papežem stane GIULIANO DELLA ROVERE,
synovec Sixta IV., který se později stal papežem (Julius II.).
Rod CYBO, jehož součástí je Giovanni Battista CYBO, pozdější papež INOCENT VIII.
„…Už od roku 1000 byl… Ve službách církve… CYBOVÉ po dlouhá staletí vytvářeli
dynastii mužů církve, rytířů, křižáků…“
Představovali významné templáře jak oficiálně tak v pozdější ilegalitě. Významné
místo v předmětné historii zaujímá přístav
a městečko v MONFETTĚ „…nedaleko přístavu byl klášter Pany Marie, …Špitál svatého Jana… Klášter , kostel špitál… Skýtá
body pro ty, kteří odplouvali do Svaté země
nebo se z ní vraceli. V městečku se usadili
nejprve templáři, později maltézští rytíři…
1308 templáři zmizeli, jejich dědictví zůstalo… Přesunuli se do jiných řádů, přežívali
v utajení… Žili dál prostřednictvím následnických korporací…“
Otec papeže INOCENCE VIII., ÁRON byl
„…chráněnec Reného z ANJOU. Byl obratný
diplomat a obdivuhodný rytíř, … byl římským senátorem…“ za papeže KALISTY III.
INCOCENS sám byl zámožný rytíř, který se
proslavil svým světáctvím. Objevuje se i rodová spřízněnost s rodem KOLUMBŮ. Giovani
Battista CYBO, jako budoucí papež INOCENC
VIII. mládí „…studoval na PADOVSKÉ
UNIVERZITĚ. V PADOVĚ se vyučovala aritmetika, astrologie a astronomie…“ Zdá se že
přerod templářství v zednářství souvisel
právě s PADOVSKOU UNIVERZITOU. Na
scéně se objevuje i kardinál BESSARIONobratný diplomat. Z jeho díla „…čerpal
KOPERNÍK, vědec který rozbil astronomická
dogmata…“ Kryštof KOLUMBUS se věnoval
kromě geometrie i astrologii „… PADOVA
byla akademií volného myšlení, líhní, v níž se
astrologická a okultistická témata potvrzovala i v pojednáních botanicko – farmakologických. To bylo typické pro mnohé templáře… V Padově se objevili mnohé vlivné
osobnosti, počínaje Galileiem GALILEI …
V podstatě PADOVSKÉ VZDĚLÁNÍ vedlo
k pohledu na MAGICKÝ SVĚT s „vědeckým
postojem“ … „PADOVA byla i významným
centrem umění …největší komplex freskových cyklů vzniklých v Evropě během 14. století… cyklus se nedochoval, roku 1944 ho
zničila bomba …Malířské cykly byly ilustrovanými texty… Umělecké dílo bylo napsáno
spoustou teologických a filozofických implikací, alegorií a symbolů … V Padově se
nacházelo tělo evangelisty – svatého LUKÁŠE
EVANGELISTY, který se podle tradic narodil
v Sýrii nebo ŘECKU…“ V PADOVĚ … v jednom z nejkrásnějších měst BENÁTSKA se
střetávali lidé. Disciplíny, studia, mozky,
náboženství… byla to křižovatka…. Byla
předchůdkyní akademií flanderských, neapolských, římských… Byla v ní jistota, že stvoří novou bytost pro novou dobu… K níž mířila renesance LEONARDOVSKY dokonalého
obrazu… bytosti, která včera vyslala lodě na
druhou polovinu světa a dnes vysílá vesmírné lodě hledat kontakty s případnými jinými světy, směrem k jinému kosmu… To vše
v úzkém spojení mezi mnoha DIOGENY,
kteří nesou světlo poznání a hledají soulad
mezi makrokosmem a mikrokosmem… Hledají jedinou univerzální jednotu… Renesance nepropukla náhle… Zůstala pevně spojena s dědictvím středověku…“
S PADOVSKOU UNIVERZITOU je spojeno
také jméno SVATÉHO JANA NEPOMUCKÉHO. Byl rovněž jedním z rektorů
Padovské univerzity.
Kněz, doktor církevního práva, generální
vikář a mučedník; patří k nejuctívanějším
světcům nejen v Čechách, ale i v německy
mluvících oblastech.
Patron Čech; kněží a zpovědníků; mostů;
lodníků, vodařů a mlynářů; 2. patron jezuitského řádu; spolupatron Mnichova a 2. patron Bavorska. Jan se narodil mezi roky
1340–1345 nedaleko Plzně, v trhové vesnici
POMUKU (později Nepomuku) pod Zelenou
horou, kde i strávil svá mladá léta. Rodné
místo Janovo patřilo klášteru řádu cisterciáků. Janův otec, v letech 1355–1367 pomucký rychtář (rok 1367 byl asi i rokem jeho
úmrtí), byl zřejmě český Němec (podle jména
P A R L A M E N T • V L Á D A • S A M O S P R Á V A
Bazilika sv. Antonína v Padově
Velflín, pravděpodobně zdrobnělina německého jména Wolfgang). Podle úřadu, který
Janův otec zastával, se lze domnívat, že byl
člověkem spolehlivým a mravným. O Janově matce nevíme nic. Vyskytují se však
domněnky, že byla Češka, neboť kde jinde by
se Jan, žijící v prostředí jednoznačně německém, mohl naučit tak dobře česky, když ne
právě od matky. Chybí nám i důkazy o tom,
zda měl Jan sourozence, jakož i další údaje
o životě jeho rodiny. Nevíme ani kde Jan
dosáhl základního vzdělání. Dá se však předpokládat, že to bylo ve škole (zřízené v roce
1344) při kostele sv. Jakuba (v něm byl Jan
pravděpodobně i pokřtěn), nedalekého cisterciáckého kláštera, jehož autoritou bylo
Janovo dětství bezesporu ovlivněno. V každém případě vzdělání, kterého Jan v mladých
letech dosáhl, mělo dobrou úroveň, neboť
mu stačilo i k pozdějšímu pokračování ve studiích na Karlově univerzitě v Praze, založené
nedávno před tím (v roce 1348) Karlem IV.
Padovská univerzita byla od samého počátku nejvýznamnější právnickou vysokou školou. O tom, že se Jan v Padově těšil značné
oblibě a autoritě a že se vyznačoval i mimořádnými právnickými znalostmi, svědčí skutečnost, že byl v roce 1386 zvolen jedním
z rektorů této univerzity. Padovskou univerzitu, podobně jako i boloňskou, vedli dva rektoři: jeden byl volen z řad Italů, druhý z řad
zaalpských studentů. Statuta právnické
fakulty ze 14. století podrobně popisují povinnosti a postavení rektorů. Rektory mohli být
zvoleni pouze studenti, studující již alespoň
3 roky, nejméně pětadvacetiletí, z dobré rodiny a dobré pověsti. Vždy to bývali klerici
a často již vyšší církevní hodnostáři, např.
kanovníci, arcijáhni, děkani kapitul, kteří si
na studia již přinášeli jisté právní zkušenosti. Povinností rektorů bylo udržovat v pořádku univerzitní zápisy, určovat rozvrh hodin,
stanovit prázdniny, způsob placení profesorů, rozdělovat disputace a lektury. Rektor
měl kromě toho světskou soudní pravomoc
nade všemi, kteří jakkoliv patřili k univerzitě,
především nad studenty, ale i jako nejvyšší
univerzitní autorita také nad profesory. Dlužno ještě uvést, že pozice rektora byla nejen
spojena s poctami ale i s nesmírnými výdaji,
které musel platit rektor ze své kapsy.
Pokračování příště
V článku byly použity prameny:
Ruggero MARIOI
Kryštof Kolumbus – Poslední z templářů
www.parlament-vlada.cz
47