ní, ale žiju „ji“ aneb jak se žije s paranoidní schizofrenií

ní, ale žiju „ji“ aneb jak se žije s paranoidní schizofrenií

NEŽIJU „S“ NÍ, ALE ŽIJU „JI“ ANEB JAK SE
ŽIJE S PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIÍ
Jsem úplně běžná žena, ničím kromě celého svého života nevybočuji z běžně
uznávaných hranic normality. Pokud lze diagnostikovat celý život, tak přijímám svou
nálepku paranoidní schizofrenik. Ne vždy jsem si však já nebo mé okolí mysleli, že je
na mně něco, co lze nazvat „nemocí“.
V momentě, kdy jsem se jednoho dne ráno probudila, a kolem mě byli samí
mimozemšťané, kteří se mnou telepaticky komunikovali a snažili se mi ublížit, už se
o nějakých hranicích běžného prožívání hovořit nedalo. Svět se pro mne stal místem,
které je bezbřehé, a kde je možné vše.
Pravidla tak, jak jsem je snad znala, přestala existovat a držet mě v mezích. Strach.
Tato emoce byla nadlouho jediná, které jsem propadala. Ovládal mě a nedovolil mi
vidět věci tak, jako je vidí ostatní. Hlasy, které mi překrývaly „realitu“, mě rušily,
nedovolily mi soustředit se. Bytosti, které mi chtěly ukrást právě narozené dítě a mě
nedobrovolně použít pro své účely.
Protože jsem studovala na vysoké škole sociální pedagogiku, pochopila jsem, že
zážitky, které mě provázejí, se až nepříjemně podobají těm, o kterých jsme se učili
v souvislosti se schizofrenií. Strach byl tak mohutný, že jsem zmateně potlačila svou
hrdost a v zoufalství vtrhla k psychiatrovi. Byl milý a chápavý. Posunul ke mně krabičku
s léky a jemně mi řekl: „Tohle je už vážnější…“. Pochopila jsem. Po lécích jsem
prospala většinou 20 hodin denně, postupně přibrala 25 kilo a nedokázala se
soustředit ani na běžné činnosti. Měla jsem štěstí. Mám skvělou rodinu, mí rodiče
a tehdejší manžel se o mne starali 24 hodin denně, abych nemusela do léčebny.
Povedlo se.
Po šesti letech, přestože mé pozitivní příznaky, tedy vize, hlasy a bytosti, nezmizely
a prožila jsem během toho několik menších atak, jsem byla schopná existence
v mezích „normálu“. Přesto jsem nebyla schopná najít práci, uspořádat si život podle
svých přání a svět mi připadal jako příliš těžké místo k žití. Uzavírala jsem se dovnitř
a tam hledala smysl. Pak jsem udělala krok vpřed, alespoň tak se mi to tehdy zdálo –
vysadila jsem léky. Proč? Připadala jsem si uvnitř mrtvá. Pohřbená zaživa. Necítila
jsem se dost intenzivně na to, abych měla pocit, že žiju. A měla jsem pocit, že léky
stejně nedělají, co mají, protože příznaky zůstaly. Jediné, co mi odbouraly, byl strach.
Asi po třech měsících bez léků se mi rozjela ataka. Absence strachu se zextrémnila
a já prožívala období plné mystických zkušeností, zážitků mystické smrti
i zmrtvýchvstání, nahlížení svých minulých životů, hlubokých vhledů do podstaty života
a vesmíru. Připadala jsem si výjimečná, vyvolená, byla jsem přesvědčená, že jsem
vtělením samotného Ježíše.
Odvaha, kterou mi ataka vzedmula, se projevila v zásadních životních změnách.
Odešla jsem od rodiny, odstěhovala se o 300 km dál, spálila za sebou všechny mosty.
I když, přesně tak to nebylo, protože mosty pak spálili lidé okolo. Nedokázali přijmout
to, co jsem dělala, a že jsem vybočila z „normality“ víc, než si dokázali představit. Jak
se ataka stupňovala, začaly pocity vyvolenosti opadat a já se začala se životem znova
úporně rvát. Přicházely deprese, propady, úzkosti na hranici snesitelnosti. Ale já
toužila žít. Prahla jsem po tom tolik, že když jsem viděla, jak působím bolest svému
partnerovi, a když hlasy a vize byly plné příkazů zabití ať už sebe nebo druhých,
probrala jsem se. Znovu se ozval strach. Tentokrát o ostatní. Říkejte tomu, jak chcete,
já tomu říkám láska. A láska dělá zázraky. Kvůli ní jsem znovu začala brát léky. Ty mi
pomáhají držet si odstup od všeho, co zažívám. Učím se. Učím se zavčas poznat, kdy
začínám vnitřně umírat a dávku mírně snížit. Učím se ale poznat i moment, kdy jde do
tuhého, a já musím léky na čas zvýšit. Je to život na hraně, ale nikdo se zkušeností
s duševní nemocí nemůže říct, že život s ní je lehký. Já jsem já a nedokážu říct: tohle
je moje a tohle je nemoc. Moje diagnóza je diagnózou celého mého života.
Nežiju „s“ ní, ale žiju ji.