Zde - Impuls Hradec Králové

4 / 2013
Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů
Valná hromada
VčVSAFV
15. března 2014
v Knihovně města Hradce Králové
Wonkova ulice 1262/1a
obsah
2629 - 2704 = 4/2013 strana 1 - 76
40
41
3 ÚVODEM
Dnes (možná) naposled - M. Lajdar
4 UNICA 2013
76. kongres UNICA 2014
23. - 30. 8. 2014 Piešťany, Slovensko
6
8
9
11
12
13
14
15
17
18
19
24
28
29 30
31
32
33
35
39
POD HLAVIČKOU VčVSAFV
Zápis ze zasedání rady VčVSAFV
Quo vadis, sdružení? - M. Škrobák
...uplynulo 20 let od naší první...
Co dělají (dělali) filmaři v okresech...? - Z. Petrovický
Jak si to pamatuji a co jsme při tom zažili... - M. Lajdar
Barevně černobílé analogové vzpomínky - R. Brun
Mikulášské semináře v Deštném v O.h. - L. Růžičková
Magie filmu... - M. Hašková
Vzpomínka na Deštnou - Petr Lášek
O počátcích, vývoji a činnosti filmového amatérského hnutí...
Založení filmového kroužku v Hradci Králové Jak jsme založili POHOFF? - V. Poledne, M. Polívka
Anketa - J.Šlaisová, M. Škrobák
Vaše odpovědi... Foxymon, P. Baran, O. Siebert, M. Kheil,
L. Novotný, M. Škrobák
OSOBNOSTI
Jarmila a Milan Otrubovi, Trutnov
SOUTĚŽE / bude...
20. Festival krátkometrážních filmů Berlín - W. Becker
40. Mladá kamera, 20. Juniorfilm, 47. Střekovská kamera
Soutěž studentských filmů, Český videosalon 2014,
Přehled krajských postupových soutěží 2014,
11. Zlaté slunce, Musaionfilm 2014
/ bylo...
Rychnovská osmička - E. Sokolovský
R8 výsledky
R8: Trošku mimo - T. Kotlant
2. ročník Dobromysl - O. Tamáš
Bzuk film 2013 - Z. Šršeň
54. ročník festivalu brno 16 - P. Tomek
Filmový svátek mladé tvorby podruhé - M. Šebesta
Malý/velký filmový festival mladé tvorby - K. Tlapáková
Malý filmový festival mladé tvorby 2013 - D. Vontor
Orfilmfest - M. Štěpán
Vydává:
Středisko amatérské kultury
IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s Východočeským volným
sdružením pro amatérský film
a video, za finanční podpory MK ČR
a Státního fondu kultury ČR
zima
Orfilmfest - Z. Sršeň, Bzuk
Nečekaná setkání - J. Hádková
Vysokovský kohout - výsledky
42
43
44
NAPSALI NÁM...
SKH Pictures entertainment - Š. Šťástková
Dřevěná - A. S. Cukrovský
Nebezpečný zájezd - P. Vaněk
Nejstarší kino světa znovu ožilo - L. Šlajchrtová
Adieu aneb rozloučení na seniorfóru 2013 - O. Siebert
46
47
VZDĚLÁVÁNÍ
Film na vysoké škole ekonomické - P. Michalik
Střední škola na zámku v malé obci Skalsko - E. Jílková
Žáci na gymnáziu moravská Třebová v roli filmařů
52
54
TECHNICKÉ OKÉNKO
Dlouhá cesta ke sloučení obrazu se zvukem - ing. I. Dašek
J. Suchánek, náčrt životopisu firmy a člověka - M. Henkrich
58
59
60
61
63
INFORMACE Z IMPULSU
II. pololetí v Impulsu... - J. Šlaisová
Donašeči na rozloučenou - I. Benešová
Cinama Open úspěšně etablován zpět v kině - O. Krejcar
Filmový večer v Dlouhé Vsi - M. Michálek
Škola AVT Hradec Králové 1993 - 2013
Nový název Impulsu - J. Vydarená
63 po uzávěrce...
Vysokovský kohout po čtyřicáté - A. Macek
64 Seniorforum 2013 Kroměříž - A. Macek
65 Svitavská klapka 2013 - P. Krušina
67 Digitalizace Rulových filmů skončila - A. Macek
68 „z redakčního šuplete“
Amatér - jak to slovo vzniklo? - J. Zikmund
Konec občanských sdružení? - A. Gregar
69 I kinematografie má své šmejdy - red.
70 Napsáno pro časopis Amatérský film a video
v roce 1994, ale aktuální i v roce 2014... - J. Šlaisová
71 aktuálně...
Cinema Open - ozvěny festivalu
Natáčení zrcadlovkou
72 Valná hromada VčVSAFV s programem
73 Krajská soutěž neprofesionální filmové tvorby
Redakce:
IMPULS
Pospíšilova 365/9
500 03 Hradec Králové
e-mail: [email protected]
495 545 434
Grafická úprava: Mario Alfieri
Neprošlo jazykovou úpravou!
Neprodejné
Náklad: 150 ks
Vyšlo: prosinec 2013
Tisk: Alkapress Hradec Králové
Registrováno: MK ČR E 21252
Fotografie poskytli:
R. Brun, M. Henkrich, E. Jílková, B. Kheil,
M. Kobrle, P. Krušina, P. Michalik,
M. Michálek, J. Otrubová, I Štaffová,
M. Štěpán, O. Tamáš, K. Taubingerová,
archiv Impuls, www.filmdat.cz
Děkujeme
ÚVODEM
Milan Lajdar
Dnes (možná) naposled!
e téměř pravidlem, že člověk si v průběhu
života okolo sebe vytvoří to „své“ a čím je
starší, tím víc se brání změnám a novinkám.
Nástup digitálního videa jsme my, klasičtí
osmičkáři, jakž takž ustáli, ale do dalších
technologií se už nehrnu. Například do 3D. Proč?
A k čemu, když mi ten 2D systém zcela vyhovuje. Nakonec se skutečně ukazuje, že 3D byla přechodná módní záležitost a výrobci televizorů od
něho ustupují…
Bylo pravidlem, že několikrát do roka vyšel Donašeč. Obvykle sice trochu po termínu, ale většina
obsahu má platnost trvalou a dá se číst kdykoliv.
Dokonce se přistihnu, že i ve starších číslech Donašeče objevím řadu zajímavých informací.
Do kalendáře se tlačí rok 2014. Co dodat?
V mém věku je většina věcí stejně spíš k horšímu.
Fyzicky i psychicky. Staré kosti, neohebný mozek,
nové technologie, kterým houbelec rozumím. Ani
nechci! Ale tak to je a čas ani koloběh dějin nezměníme. Naše stará (ale my dobře víme, že stále mladá) paní ředitelka Jarmila skončila ve funkci ředitelky. Ani se mi nechce věřit, že odchází do důchodu.
Jen vím, že stejně bude s námi a bude sledovat,
co se v našem oboru děje. Přátelé a kamarádi naštěstí s odchodem do důchodu neodlétají na jinou
planetu…
Nejisté je zatím i pokračování Donašeče. Možná bude, ale určitě v trochu jiné podobě. Nebo se
přemístí na internet, kam se houfně stěhuje mnoho
původně tištěných časopisů, filmů, knih. Taková je
doba i současný trend. Má to i své výhody, když
si mohu aktuální číslo přečíst on-line například na
Novém Zélandu… Také se tam chystám, protože
ve střední Evropě mě čím dál víc pobolívají klouby
a z některých politiků i vývoje se mi dělá nevolno.
U protinožců bude klid, jak se možná naivně domnívám.
J
Do Impulsu nastoupila nová paní ředitelka. Příjemná, sympatická a hlavně zocelená prací mezi
úředníky. Tím pádem předpokládám, že ví, jak na
ně a jak Impuls i v dnešní finančně náročné době
udržet v chodu. O jeho přínosu nepochybuji a bylo
by škoda, kdyby rovněž skončil.
Královna je „mrtva“, ať žije královna! Zejména
na francouzském dvoře se podobné zvolání používalo velmi často. Aby se zabránilo chaosu, oznamovala se zpráva o odchodu starého panovníka a
nástupu nového současně. „Le roi est mort, vive
le roi!“
Stále se něco končí a něco nového začíná. Přeji
nové paní ředitelce vše nejlepší! Budu velice rád,
když v našich řadách i ona najde své oddané spojence a souputníky. A bývalá paní ředitelka? Dál
zůstane naší milou paní Jarmilkou, protože v tomto
bodě se naštěstí nic převratného nekoná.
Ale raději budu citovat básničku Poštovní holub,
protože pan Jaroslav Seifert to skvěle vystihl napříč generacemi i časem:
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí;
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub o vzduch křídly bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima;
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
3
UNICA 2014
76. kongres UNICA 2014
SLOVENSKO * PIEŠŤANY * DOM UMENIA
23. - 30. augusta 2014
Národné zväzy, federácie
a asociácie prosíme:
1) do 15. 6. 2014 dodať súťažné národné
kolekcie filmov na adresu:
Národné osvetové centrum
PhDr. Zuzana Školudová
Námestie SNP 12
812 34 Bratislava, Slovakia
2) do 31. 5. 2014 nahlásiť mladého tvorcu
do 25 rokov, ktorý sa zúčastní workshopu
Ubytovanie:
Rezerváciu ubytovania si musí každý účastník
zabezpečiť sám priamo v konkrétnom hoteli.
Oba hotely poskytujú účastníkom UNICA 2014
špeciálne ceny. Pri rezervácii je potrebné uviesť
heslo „UNICA 2014“
Hotel Magnólia
e-mail: [email protected]
info: www.hotelmagnolia.sk
Dvojposteľová izba: 1 noc - 2 osoby,
4
s raňajkami 44,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň,
1 osoba (mestský poplatok)
Jednoposteľová izba: 1 noc – 1 osoba,
s raňajkami 27,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň,
1 osoba (mestský poplatok)
Hotel Satelit
email: [email protected]
info: www.hotelsatelit.sk
Dvojposteľová izba: 1 noc – 2 osoby,
s raňajkami 47,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň,
1 osoba (mestský poplatok)
Jednoposteľová izba: 1 noc – 1 osoba,
s raňajkami 33,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň,
1 osoba (mestský poplatok)
Uvedené ceny jsou určeny len pre účastníkov
Kongresu UNICA, nezhoduje sa s cenou uvedenou na webstránke.
Preto sa treba prihlásiť len emailom na adresu:
[email protected]
Pri rezervácii je potrebné uviesť heslo
„UNICA 2014“.
Rezervácia bude potvrdená až po uhradení zálohy vo výške 100,- Eur na účet hotela.
Prípadné stornovanie ubytovania bude spoplatnené podľa pravidiel uvedených na webstránke
hotela. Organizátori UNICA 2014 neberu zodpovednosť za prípadné nezrovnalosti .
Ubytovanie je možné si rezervovať od 1. októbra 2013. Po termíne 1. júla 2014 bude kapacita
hotela uvoľnená pre ďalších hostí, preto prosim, rezervujte si ubytovanie do tohto termínu.
prihláška na ubytovanie - hotel Satelit [PDF]
prihláška na ubytovanie - hotel Satelit [RTF]
Kongresová karta: do 1. júna 2014: 200,EURO, po tomto termíne: 210,- EURO
Bankové spojenie:
Sparkasse Hochrhein,
DE-79761 Waldshut-Tiengen
Kontonummer: 77057883
IBAN: DE79 6845 2290 0077 0578 83
BLZ 684 522 90
BIC SKHRDE6W
Kontakt:
PhDr. Zuzana Školudová
Národné osvetové centrum
Námestie SNP 12
812 34 Bratislava
tel.: 00421 2 204 71 245
mobil: 00421(0)902 065 995
e-mail: [email protected],
[email protected]
Program začína
UNICA 23. 8. 2014 o 18.00 h.
a končí 30. 8. 2014
večer odovzdávaním cien.
Poradie projekcií
01. Slovensko
02. Švýcarsko
03. Švédsko
04. Polsko
05. Lucembursko
06. Holandsko
07. Argentina
08. Uzbekistan
09. Bulharsko
10. Gruzie
11. Jižní Korea
12 Finsko
13. Maďarsko
14. Slovinsko
15. Rumunsko
16. Makedonie
17. Armenie
18. Andorra
19. Liechtensteinsko
20. Estonsko
21. Ukrajina
22. Rakousko
23. Rusko
24. Španělsko
25. Norsko
26. Velká Británie
27. Česká republika
28. Itálie
29. Chorvatsko
30. Belgie
31. Francie
32. Tunis
33. Německo
(Kolekce všech států jsou v délce 60´)
Vážení priatelia,
srdečne vás pozývame na 76. Kongres UNICA
– Svetový festival neprofesionálneho filmu
PhDr. Zuzana Školudová
5
POD HLAVIČKOU
Zápis ze zasedání
Rady Východočeského
volného sdružení pro
amatérský film a video
dne 17. října 2013,
sál střediska Impuls v Hradci Králové
Přítomni:
O. Krejcar, M. Škrobák, R. Hochman, S. Verner
Omluveni:
R. Brun, T. Brázdová
Hosté:
J. Šlaisová, Impuls
Program jednání:
1. Hodnocení KSAF 2013 a účasti v celostátním kole
Bylo konstatováno, že závěrečná zpráva o průběhu
a výsledcích krajského kola celostátní soutěže Český
videosalon je včetně souvisejících peripetií podrobně
uvedena v Donašeči č. 3/2013. Do předvýběru CS
kola bylo doporučeno 26 snímků, z nichž 14 postoupilo a 9 získalo ocenění.
Pro příští ročník bylo navrženo uspořádat krajskou
soutěž v budově nově otevřené Knihovny města
Hradce Králové v termínu 25. - 26. dubna 2014.
2. Forma podpory filmových aktivit v kraji, spolu
práce s pořadateli
Pro rok 2014 by měla být včas formulována možnost
finanční, případně technické podpory na základě
konkrétních požadavků pořadatelů. K tomu bylo navrženo svolání koordinační schůzky (možná i formou
e-mailové korespondence) všech pořadatelů filmových akcí na území východních Čech. Ekonomické
zajištění – vedle standardní možnosti podání grantu
na „podporu rozvoje kulturních aktivit v kraji“ u Ministerstva kultury zjistí O. Krejcar možnosti financování
z fondů Krajského úřadu KHK v roce 2014.
3. Informace o přípravě Cinema Open 2013
Zprávu přednesl Ondřej Krejcar. Cinema Open letos
není zařazena do kalendáře kulturních akcí města
Regina. Čtvrtý ročník se vrací opět do kina Centrál
v termínu 14. - 15. listopadu. Novinkou je blok filmů
zahraničních autorů. Hlavním hostem je režisér Radim Špaček s oceněným filmem Pouta.
4. Předběžná příprava valné hromady 2014
(nevolební) – místo a termín konání
Vhodným místem konání by mohla být Knihovna
města Hradce Králové, kde by se ověřily možnosti
6
a technické zázemí projekčního sálu před plánovaným uskutečněním krajské soutěže v těchto prostorách. Druhou variantou je uspořádání valné hromady
v sále střediska Impuls. Volba bude záležet na skladbě odpoledního doprovodného programu. Termín
prozatím nestanoven, předpoklad konec února – začátek března.
5. Průběžná zpráva o hospodaření
Přednesl pokladník Stanislav Verner, který byl též
vyzván k předložení aktuálního stavu platících členů - termín 16. prosince 2013. V této souvislosti opět
diskutována změna bankovního domu. Bude řešeno
v lednu 2014 současně s legislativně požadovanou
přeměnou sdružení ve spolek.
6. Donašeč 2013 – příprava vzpomínkového čísla;
Donašeč 2014 – diskuze o další existenci a formě
časopisu, zdroje financování
Poslední letošní číslo bude retrospektivní (20. výročí
sdružení). Filmaři budou požádáni (formou ankety)
o příspěvek „Jak jsem začínal s filmem“. Dále budou
osloveni dlouholetí spolupracovníci a přispěvatelé,
o vzpomínkový příspěvek budou požádáni též pravidelní účastníci víkendových setkání, která probíhala
počátkem 90. let v Deštném v O. h.
Donašeč 2014 - pravděpodobně nebude možno nadále financovat jeho vydávání v tištěné formě, pokud
nebude nalezen vhodný mecenáš. Bylo proto navrženo rozšíření elektronické podoby časopisu (nová samostatná webová doména; diskutována i spolupráce
s portálem Filmdat). Tyto stránky by byly pravidelně
kontinuálně doplňovány novými událostmi a příspěvky (obdoba zpravodajských portálů typu iDnes), takže
by bylo k dispozici stále aktuální „číslo“. Otázkou je,
kdo a jak často bude tyto příspěvky dodávat.
7. Různé; diskuze o dalším směřování sdružení
Bylo pokračováno v diskuzi zahájené na předchozím
zasedání Rady. Znovu zdůrazněna potřeba přeformulování poslání a cílů sdružení tak, aby došlo k postupnému zvýšení aktivity i řadových členů sdružení.
Byla projednána otázka formy další spolupráce
s Impulsem. Po změně pracovníka oboru film (Ondřej Krejcar), by sdružení mělo nadále pracovat spíše
v roli poradního orgánu Impulsu, který bude naopak
sdružení poskytovat technické zázemí (zmíněna úvaha vybudovat v prostorách Impulsu společné studio
pro obory fotografie a film, vybavené moderní osvětlovací technikou).
Činnost sdružení bude realizována na základě dohody uzavřené se Střediskem amatérské kultury Impuls.
Ve filmovém zpravodaji
Donašeč dobrých filmových zpráv
od čísla 3/2008 jsme otiskovali na pokračování
Kapitoly o dramaturgii, které pro zájemce
o vzdělávání připravil Rudolf Adler.
Na konci roku 2012 se nám podařilo vydat celý
materiál formou jednoduchých skript.
Pokud máte o skripta zájem, můžete je získat
v Impulsu Hradec Králové
Pospíšilova 365, 500 03 Hradec Králové
www.impulshk.cz
***
ABCD… pro všechny
FILM A VIDEO
Skripta jsou určena pro všechny zájemce o získání informací
o základech filmové řeči, o jejím formování a možnosti jejího užití.
Neměla by chybět v knihovničce žádného filmaře. Pokud máte
o skripta zájem, kontaktuje nás na adrese:
[email protected]
a můžete je získat za pouhých 100,- Kč. + 20,- Kč poštovné.
***
Členský poplatek 200,- Kč
můžete uhradit složenkou nebo převodním příkazem.
Číslo účtu VčVSAFV
182 908 940 / 0300 ČSOB Hradec Králové
PO ZAPLACENÍ ČLENSKÉHO PŘÍSPĚVKU VE VÝŠI 200,- Kč OBDRŽÍ ČLENOVÉ VČVSAFV
PRŮKAZ PLATNÝ PRO ROK 2014.
7
POD HLAVIČKOU
Quo Vadis, sdružení?
(úvaha k dvacátému výročí)
Bylo již v Donašeči několikrát zmíněno, že v tomto
roce si naše sdružení připomíná 20 let od svého vzniku
a tedy 20 let své činnosti ve prospěch filmařů, převážně
východočeských. Nejčastěji ve spolupráci se střediskem
Impuls se za těch dlouhých 20 let podílelo na pořádání
řady vzdělávacích akcí (workshopů), projekcí pro veřejnost a zejména krajského kola Celostátní přehlídky
amatérského filmu a videa (dnes Český videosalon).
Detailní vzpomínání u příležitosti desátého a patnáctého výročí přinesl Donašeč v číslech 4/2004 a 1/2008
a další dosud nezveřejněné vzpomínky a archivní materiály jsou uvedeny na následujících stránkách. Zde
se omezím jen na připomenutí nejúspěšnějších akcí,
mezi něž lze řadit mikulášská setkání v Deštném v O.h.
v 90. letech, spolupořádání Celostátního festivalu AFV
v Klicperově divadle v roce 1998 a podíl na pořádání
světového kongresu UNICA ´94 v Hradci Králové, kde
F. Jireš a kol. získal Zlatou medaili za mimořádnou
technickou úroveň projekce. Úspěšnou činnost našeho
sdružení v oblasti zprostředkování metodické pomoci
lze doložit také pravidelnými úspěchy východočeských
8
amatérů na celostátních i mimorepublikových soutěžích.
Celých dvacet let také vychází zpravodaj Donašeč, který dnes představuje kroniku o téměř 2700 stranách.
Zmíněné výročí jsme oslavili důstojně již v březnu
2013 na jubilejní valné hromadě v Muzeu východních
Čech v Hradci Králové, jehož secesní budova byla mimochodem otevřena právě před 100 lety. Odpolední
program s hostem Olgou Špátovou a jejími filmy Sama
a Největší přání určený i pro širokou veřejnost se i přes
drobné technické zádrhely v projekci velmi vydařil a naplnil mě dobrým pocitem. V přednáškovém sále se sešlo
na 80 spokojených diváků a projekce byla zakončena
nad poměry nezvykle dlouhou a velmi příjemnou besedou s autorkou (která k nám, když jsme u těch výročí,
zavítala po 10 letech). Vzhledem k velkému zájmu diváků lze říci, že díky této akci se VčVSAFV zase jednou
dobře zviditelnilo.
Ovšem vlastní valné hromadě v dopoledních hodinách bylo přítomno jen 17 „skalních“ členů sdružení, což
je ve srovnání s předchozími lety málo a je to jen jeden
z příznaků určité krize, kterou právě sdružení prochází. Pokles aktivity členské základny lze dobře pozorovat
i v ostatních českých sdruženích podobného zaměření
a příčiny jsou zřejmé: odliv nejstarší generace a nezájem mladých autorů jako potenciálních nových členů
(ostatně nezájem o sdružování a jisté rozkladné procesy
nejsou jen problémem neprofesionálního filmu - znával
jsem například několik hospod, kde se před 20 lety lidé
pravidelně scházeli ke společnému hraní a zpívání, dnes
tento jev prakticky zanikl). Příčin můžeme vidět několik.
Vedle všeobecného příklonu ke konzumnímu způsobu
života a nezájmu o cokoliv „tvůrčího“, tedy i pracného, je
to dle mého názoru rozvoj digitálních technologií, který
zapříčinil i to, že se autoři navzájem ke „společnému kutilství“ již prakticky nepotřebují a mnozí pomalu přestávají mít potřebu se i vidět. Osobně sice příliš nechápu,
k čemu mi jako autorovi je užitečné vyvěsit film kamsi na
internet, když zde schází skutečně přínosná zpětná vazba, ale budiž; pro uspokojení vlastního ega některých
pseudotvůrců je to snad vhodné prostředí. U mladých
lidí je navíc pod vlivem sociálních sítí patrná tendence
být zcela nezávazně členy několika komunit, mezi kterými lze libovolně „překlikávat“ dle momentální potřeby.
Nové paradigma se tomu říká.
Diskuze nad rostoucí pasivitou řadových členů byla
součástí zasedání nově zvolené Rady sdružení. Činnost
sdružení v té podobě, jak byla nastavena při jeho založení před dvaceti lety, se již zřejmě přežila a přestává
být v současnosti přitažlivá. Nebo je to tak, že jsme nabídnutím až nadstandardních podmínek pro naše členy
vytvořili skleníkové prostředí a teď se nám to podivně
vrací? Je proto třeba pokusit se o zvýšení atraktivity
činnosti sdružení pro případné zájemce o členství přeformulováním jeho poslání a cílů, což by mělo být zakotveno v nové podobě stanov sdružení. Zde je na místě
připomenout si ty stávající, kde ovšem nevidím nic, co
by již nemělo platit: Posláním VčVSAFV je sdružovat neprofesionální filmové tvůrce ke společnému cíli, kterým
je propagace jejich činnosti, ...podpora rozvoje oboru
a vzájemná inspirace při dosahování tvůrčích výsledků. Dále: ...poskytování odborné metodické pomoci..., pořádání soutěží, přehlídek a vzdělávacích akcí...
Ano, jen zprostředkováním kvalitních služeb v oblasti
vzdělávání autorů můžeme svým dílem přispět k zachování amatérského filmu jako výrazného kulturního fenoménu ve východních Čechách.
K nové formulaci stanov musejí být nejprve zodpovězeny tyto otázky:
1) Komu má nadále sdružení sloužit a co má nabízet –
dostupnější technika posunula amatéry k profesionálům, což je skutečnost pro mladou generaci velmi přitažlivá, a naopak pro starší může být spíše odrazující.
Hranici je ale správnější hledat spíše mezi „pokrokovými“ a „konzervativními“ filmaři. Ti první se často
profesionalizují a řady amatérů přirozeně opouštějí.
Ti druzí se dále dělí do několika táborů: autory, kteří
chtějí něco sdělit a „uživatele“, které zmátla snadnost
ovládání dnešních přístrojů. A pak je tu skupina těch,
kteří točí už dlouho tzv. „pro radost“, nechtějí být vyrušováni od svého hezkého a roztomile pitomého a
cítí se dotčeni, ba ohroženi vpádem „poloprofesionálů“ využívajících dostupnou techniku a dostupné informace a možnosti vzdělávání tvůrčím způsobem.
Úplně všichni ale mají k natáčení nějakou motivaci
(ač různou) a pro všechny platí, že více než po kritice touží po uznání. Obojího se autorům může dostat
na soutěžních přehlídkách a festivalech, kterých jsou
po Čechách desítky. I zde existuje zřetelná hranice
– jsou přehlídky, kde je plno, protože jsou přitažlivé
jinak (doprovodným programem, cenami ?), ale nikdo
z jejich účastníků nezná ty, kteří jezdí na celostátní
kolo Českého videosalonu do Ústí nad Orlicí (tedy na
údajně nejprestižnější přehlídku se šancí k postupu
do světové soutěže UNICA) a naopak.
V této souvislosti ještě položím kacířskou otázku,
zdali vůbec řešit „profi a neprofi“ – stačí se podívat
mezi divadelníky (amatérští herci hostují na profesionálních scénách; soubory -aby se posunuly kvalitativně výše, si zvou k inscenování režiséry-profesionály)
nebo zejména mezi fotografy, kde se ten rozdíl setřel
již dávno.
2) Jak jsme čitelní na veřejnosti – jaká je představa
o „amatérském“ filmu (pro někoho téměř sprosté slovo) a jak se nově prezentovat – vedle pořádání akcí
pro veřejnost (jako byla ta v Muzeu) je dnes významný komunikační kanál facebook.
Má-li být sdružení životaschopné, musí na změny
podmínek a možností reagovat, třeba i svým názvem.
Za prospěšnou a potřebnou i nadále považuji také spo-
lupráci s Impulsem. Od příštího roku bude sdružení dle
nového zákona spolkem. Tedy dojde, alespoň v názvu,
k návratu k prvorepublikové tradici, kde spolkový život
byl důležitou součástí společenského i politického života. Přejme si, aby se tento náš „inovovaný“ spolek nestal
symbolem a zároveň obětí morální devastace současné
společnosti.
Martin Škrobák
***
...uplynulo 20 let
od naší první valné hromady,
která se konala 6. listopadu 1993.
Na začátku roku 1994 vyšel také první
zpravodaj východočeských filmových
amatérů Donašeč dobrých filmových zpráv
a dnes dostáváte do rukou jeho poslední
tištěné vydání...
...ale už v jeho prvním čísle bez názvu,
tehdy se název teprve hledal, zaznamenával
aktuální události, které byly zásadní pro další
existenci filmového sdružení i některé
okolnosti, které s jeho ustavením
souvisely...
a před 20 lety se v něm psalo:
...dostáváte do ruky první číslo
informačního zpravodaje, který by chtěl být
pojítkem mezi filmovými amatéry
a jejich příznivci ve východočeském
regionu... (snad se nám to po celých
dvacet let více či méně dařilo...)
...aktivizovala se část filmových amatérů, kteří
pochopili, že je nutné, aby se začali podílet na organizování filmové činnosti v regionu východních Čech
a spolupracovali se Střediskem amatérské kultury Impuls, které zpočátku mělo vymezený rozsah činnosti v
okrese Hradec Králové...a proto bylo nutné, aby se amatéři začali sami podílet na organizování akcí pro všechny
filmaře východočeského regionu. První jarní den v roce
1993 jsme rozeslali po celém kraji výzvu ke spolupráci současně s přihláškou do Východočeského volného
sdružení pro amatérský film a video. Většina přihlášených se sešla 17. dubna 1993 na prvním setkání, kde
byl ustaven přípravný výbor a určeny úkoly pro počáteční období.
První valná hromada se konala 6. listopadu 1993
a zúčastnilo se jí 32 členů. Byla zvolena jedenáctičlenná
9
POD HLAVIČKOU
rada sdružení, schváleny stanovy a 29. 7. 1993 bylo
sdružení zaregistrováno na ministerstvu vnitra a založeno konto sdružení u Ekoagrobanky s počátečním
vkladem 1450,- Kč z vybraných z členských příspěvků.
Současně jsme oslovili řadu profesionálních filmařů, kteří s námi spolupracovali a podíleli se dlouhodobě na rozvoji amatérského filmu v našem regionu a nabídli jsme jim čestné členství.
Uvádíme několik odpovědí na naši nabídku, které
jsme obdrželi:
...kde jinde by mělo něco takového vzniknout dřív,
než ve východních Čechách. Tradice čilého kulturního
společenského a spolkového života zde patří k těm nejlepším a nejdelším.
A navíc. Bez východočeských neprofesionálních filmařů, jejich tvůrčích výsledků i aktivity si nelze historii
oboru u nás ani představit.
...snažte se být silou stmelující a konstruktivní. Vezměte si z ochotnických spolků to lepší a nehašteřte se
o prkotiny. Neuzavírejte se před lidmi se zájmem o obor
do nějaké zednářské lóže. Navazujte kontakty mezioborové a společenské. Podílejte se aktivně na kultur-
ním životě regionu. Buďte v těchto věcech iniciativní
a nestárněte. Bez mohutného přílivu nové krve to prostě nepůjde.
Rudolf Adler
PS. Čestné členství beru.
...vaši nabídku čestného členství s radostí přijímám...
přeji vám hodně aktivních členů s velkým tvůrčím potenciálem, kteří s morální podporou vašeho sdružení
udrží význam i kontinuitu úspěchů amatérské tvorby ve
vašem regionu...
Petr Prima, kameraman ČT
...protože jsem se doposud nedopídil ničeho, co by
mohlo býti na moji či vaši újmu, rozhodl jsem se vaši
nabídku přijmout.
Josef Hanuš, kameraman
...jmenováním čestným členem jsem samozřejmě
poctěn, ale hlavně mám radost z toho, že amatérské
hnutí ve Východočeském kraji nezahynulo... velmi vám
přeji, aby všechny vaše podniky byly úspěšné. Ján Šmok, zarytý Východočech
...skutečně v sobě chovám obdiv a úctu k amatérským filmařům, tím více k těm, kteří točí v současných
složitých podmínkách. A skláním se před těmi, kteří
technické, finanční a další podobné nedostatky bohatě
kompenzují svými nápady, osobitostí a talentem.
Josef Valušiak, FAMU Praha
...vaši milou nabídku samozřejmě přijímám a těším
se na setkání s vámi...
Zdeněk Všelicha, scénárista
...vždy hájím zásadu, že každého autora amatérského filmu si musíme vážit víc než vzácného semínka,
ze kterého může vzklíčit hodně dobrého a užitečného.
Jsou lidé, kteří rádi do všeho šťourají a mají snahu rozbíjet. Nedejte se jimi odradit! A nezapomeňte, že UNICA 1994 začíná v Hradci Králové naší českou kolekcí.
Jaroslav Cita
10
Co dělají (dělali) filmaři
v okresech?
Pro dnešek začneme
v Hradci...
...dr. Zdeněk Petrovický v prvním čísle filmového
zpravodaje „bez názvu“ v roce 1994 uvádí: I naším studiem zatřásl průvan času... pomineme-li generační změny, byly to proměny společenské, ale především technické povahy, poměrně náhlý ústup filmového média a
prudký nástup audiovizuální techniky. Celá naše technická base se nečekaně stala téměř muzejní záležitostí.
Otázku, co dál, nám pomohlo vyřešit středisko Impuls
vedené paní Šlaisovou, které si v reorganizačním chaosu a nejistotě udrželo svoji vitalitu a nelitovalo věnovat
část finančních prostředků na zakoupení aspoň starší
videokamery a rekordéru S-VHS. Tato skutečnost podstatně přispěla k udržení jádra amatérského kolektivu
a jeho renesanci. Nastoupilo období poznávání nového
média....
...a ještě jedna poznámka, uvádí dále dr. Petrovický... týká také našeho studia. Na jedné středeční schůzce vznikla spontánní diskuze o článku paní Evy Oherové, která pokládá vznik regionálních sdružení filmových
amatérů za negativní jev. Používá dokonce dosti silná
slova o rozbíjení jednoty a jakýchsi motivech v pozadí.
Za náš malý kolektiv, který stál u zrodu východočeského sdružení, chceme jednoznačně znovu prohlásit, že
nám šlo a stále jde výhradně o to, aby při rozpadající se
struktuře vzniklo nám něco velmi blízkého, co by nám
pomohlo přežít a ožít. Na zakládající schůzi zaznělo
zcela unisono, že nejsme v žádném případě proti celostátní organizaci. Možná, že se dosavadnímu výboru
ČSFV nepodařilo získat si větší podporu a důvěru a že
pozitivní dech jeho života až k nám prakticky nedosáhl.
Podaří-li se mu to, může přirozeně stanout v čele regionálních uskupení, která demokraticky vznikají zdola.
Pokud se mu to nepodaří, nepochybujeme o tom, že si
celostátní zastřešení tato sdružení vytvoří sama...
...příspěvkem zároveň otevíráme diskuzi o vztazích
mezi filmovými amatéry a jednotlivými sdruženími. Po
skončení festivalu UNICA by dle dohody z Rožnova pod
Radhoštěm z roku 1993 mělo být vytvořeno koordinační
centrum, které bude zastupovat české amatéry na jednání s UNICA. Předpokládá se, že toto centrum bude
vytvořeno ze zástupců všech existujících sdružení, která mezi sebou budou spolupracovat. Jak jsme si mohli
přečíst v časopise Video+ film 1/1994, někteří stále zavírají oči před faktem existence více sdružení a namísto
konstruktivního přístupu k nově vzniklé situaci se před
konáním soutěže UNICA snaží vyvolávat ostré názorové konfrontace...
Na první valné hromadě byla zvolena rada sdružení ve složení: Martin Škrobák, předseda, Zdeněk Pet-
rovický, místopředseda, František Jireš, jednatel, Ada
Macek, hospodář a členové rady za jednotlivé okresy
- Ladislav Hesoun, J. Otrubová, V. Teimer, F. Jáchim,
J. Rath, V. Šimek a P. Kadavý.
a dále...
v roce 1993 existovaly svazy a sdružení:
Český svaz pro film a video (ČSFV se sídlem
v Kroměříži), České amatérské sdružení přátel audiovize (Čas Praha), Mohelnické kino amatérského filmu
(MOKAF) a tehdy ještě ve společném státě Asociácia
filmových amatérov a videoamatérov (Afiva Bratislava).
A nově ustavené VčVSAFV se sídlem v Hradci Králové. Od roku 1994 nese svazový časopis název Donašeč
dobrých filmových zpráv.
České amatérské sdružení začíná vydávat svůj časopis s názvem Čas od času...
Z. Petrovický, Hradec Králové
a pár vašich vzpomínek na
„život s amatérským filmem“
Jak si to pamatuji a co jsme
při tom zažili…
Předem upozorňuji, že si toho už moc nepamatuji.
Pravděpodobně jsem však vzal kameru do ruky zejména proto, abych mohl balit holky. Psala se sedmdesátá
léta minulého století a mně začínala puberta. Tak jsem
točil a balil, i když obojí za mnoho nestálo. To víte; ty
laické začátky. Každopádně jsem byl nadšený, když přišel vyvolaný filmový pásek z laboratoře, a opravdu to
fungovalo. Téměř jako doopravdický film v kině. Pouze
chyběl zvuk. Jenže když se souběžně pustil magnetofon
s nahranou zvukovou stopou i projektor a příliš se to od
sebe nerozjelo, zážitek byl téměř dokonalý.
Pak mi do života vstoupily dvě osoby, které zásadně
ovlivnily můj vývoj. Nasměrovaly mě. Přemek Suchomel
a Jarmila Šlaisová. Přemek mi pomohl překonat pochybnosti o tomto pošetilém počínání a přesvědčil mě, že to
je dobrý a zajímavý koníček. A Jarmila nás pozvala na
první okresní soutěž, která vrcholila květnovou Hrubou
Skálou. Drápky byly zatnuty a já se dosud amatérského
filmování nepustil. Tato vášeň stále trvá, i když jiné vášně již pomalu pohřbil čas.
Do klubu v „myší díře“ na Střeláku nás přijali starší borci a chovali se vstřícně. Hodně náš naučili! Rád
vzpomínám například na pana Ing. Jindřicha Ratha,
i když ten, myslím, do tohoto klubu často nechodil a raději fungoval sólo. Hezké vzpomínky by vydaly na dlouhé povídání, tak to vezmu raději „ostrým střihem“ jako
jednotlivé záběry…
Největším oceněním asi byla Stříbrná krajka z Rychnovské osmičky z roku 1985 za film Naše tipy, která mi
11
POD HLAVIČKOU
stále visí na zdi. Jenže já, blbec, jsem zrovna ten rok do
Rychnova nejel a o přímou slávu tak přišel. Naopak obávanou postavou byl metodik Emil Pražan. Ten vždy dorazil do soutěžní poroty jako cenzor, který dbá na ideovou čistotu předváděných filmů. Jednou měl instrukce,
že se ve filmech nesmí objevit nic z náboženské tematiky. Film s božími mukami tehdy opravdu dál neprošel.
Jindy se soudruzi obávali nahého ženského těla. Zase
jsme měli utrum! S odstupem času však chápu, že to
bylo jeho povolání a jako porotce se snažil být v té době
docela kulantní. Nakonec právě natáčení amatérských
filmů bylo za bolševika relativně svobodným koníčkem a
nikdo nám předem nenařizoval, co máme a můžeme za
své peníze točit. Kdo fungoval pod oficiálním filmovým
klubem, tam to měl horší. Ale například ve filmovém klubu pod Velkovýkrmnou Smiřice a výraznou postavou dr.
Kalíka se točily skvělé filmy.
Vybavuji si, jak tehdy ještě mladý autor Miroslav
Janek přinesl film Zas ráno. Dnes by mladá generace
nechápala, co je na tom divného. Jenže to krásné „čtení mezi řádky“ už dnes nikdo nezažije. Film „zasráno“
samozřejmě glosoval tehdejší dobu a už v názvu bylo
patrné, co si o ní Janek myslí. Film byl však tak dobrý,
že nějakou cenu si zasloužil. Takže nakonec autor dostal diplom za film Zase ráno. To jsou hodně úsměvné a
hlavně nezapomenutelné okamžiky!
Baví mě také rychnovský pan Schejbal. Třeba film
Harmonikářka, nebo jak se po stříbrném plátně proháněla mladá nahá děva a autor ji točil ze všech stran.
Dodnes přemýšlím, zda při natáčení poznal krásnou
nahou modelku pouze externě nebo i trochu interně?
Přimlouval bych se za tu druhou verzi… Jen tak namátkově si vybavuji celou řadu jmen. Vtipálka Hemelíka, nezapomenutelné komedie pana Dolečka, mladé
intelektuály, jejichž filmy jsem nikdy nechápal, chlastací
tahy až do rána… Zejména proto, že autorek ženského
pohlaví bylo vždy pomálu, a navíc, jak říká paní režisérka Sommerová, filmařky nejsou ženské. Opravdu jsem
dosud žádnou filmařku neměl. Ale pár krasavic jsem na
svůj netradiční koníček přece jen dostal. To víte, Hollywood je pro řadu z nich vysněným cílem…
S amatérským filmováním vždy byla pohoda a sranda, i když se kolem vždy hemžily i prapodivné obskurní
figurky. Ale to jsme všichni – my nedocenění Umělci.
Zažil jsem rovněž překotný vývoj techniky až k současným digitálním technologiím. Sice jsem mnohokrát
psal, že obsahově čím dál víc kvantita převyšuje kvalitu,
ale nechť! Osobně jsem tomuto koníčku celoživotně za
mnohé vděčný. Zážitků bylo nepočítaně. Mám na filmových cívkách, na páskách VHS i na DVD mnoho filmů
všemožných žánrů, které jsem dosud nezhlédl. Navíc to
vypadá, že se k nim nedostanu vůbec nikdy. Lidský život
není nekonečný. Ale bylo to pěkné a bylo toho DOST…
V současné době zažívám určitý pocit marnosti. Má
smysl vůbec ještě něco točit, když všechno je natočeno
12
a zaznamenáno? Jenže stále se najdou tvůrci, kteří přicházejí s něčím úplně novým. Dobrodružství tedy trvá.
Mám špičkovou kameru, skvělou televizi, výkonný počítač. Často jsem ale raději divákem a konzumentem než
aktivním tvůrcem. Ono to vymýšlení, natáčení a zpracovávání dost bolí. Převládají pochybnosti. Ty se však rozplynou například na Vysokovském kohoutu. Tam vůbec
nezáleží na tom, jaký film jste přivezli, ale na tom, že se
účastníte. Ještě rád bych se pár let aktivně účastnil.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl točit i jaksi profesionálně. Tedy za peníze. Vytřískat „dobrý prachy“ se
z toho nedají, ale s kamerou jsem projel a zažil leccos.
Prezidenty, bezdomovce, umělce, zoologické zahrady,
patologii i řadu akcí v přímém přenosu. Nezapomenutelný je například porod mé nejmladší dcery. I za to jsem
filmu a videu vděčný. Uchová a zakonzervuje čas. Takoví jsme byli…
Samozřejmě se domnívám, že to nejlepší teprve natočím. Nápadů je mnoho, ale energie občas chybí. Každopádně se soudruhem Leninem souhlasím v jednom:
film je z umění nejdůležitější, jak údajně prohlásil. Film
v jakékoliv formě je pro mě důležitý (ale také knížky, hudba, ženy, víno, tabák do dýmky apod.). Určitě však vím,
že ať už se stane cokoliv, život s amatérským filmem byl
moc fajn a jsem moc rád, že se stal mým celoživotním
koníčkem. Díky němu jsem poznal i mnoho báječných
lidí a to trvá dodnes. Amen, jak říkají křesťané. Nebo
howgh – domluvil jsem, jak praví Indiáni.
váš Milan Lajdar
Barevně černobílé
analogové vzpomínky
Nedávno jsem skenoval vlastní archiv soukromých
negativů a to je vždy příležitost k malému ohlédnutí do
minulosti. Vykoukly na mě na dnešní dobu již technicky
Jiří Vejdělek - seminář na chatě Satelit,
Deštné v Orlických horách
malých skupinkách, což kladlo nároky na schopnost vysvětlit ostatním spolupracovníkům svůj pohled, záměr a
schopnost přesvědčit a nadchnout i je pro svůj cíl. Považuji to opravdu za všestrannou školu. Navíc naše snahy
hodnotili kvalitní profesionálové a to byl také veliký dar.
Takto využitý víkend měl pro mne mnohem větší cenu
než kila cukroví, která bych jinak musela péct.
Lucie Růžičková, Kladno
Daniela Drtinová při realizačním cvičení na FAMU
zastaralé obrázky ze společného cvičení v rámci „Školy audiovizuální tvorby“ pořádané Impulsem ve starém
studiu FAMU v Klimentské ulici. Při práci se světly nám
seděla modelem budoucí stálá moderátorka ČT Daniela Drtinová (tehdy čerstvě vystudovaná právnička). Na
obrazovém a zvukovém pracovišti byla ještě původní
analogová technika a „analogový personál“.
Na jiném negativu ze setkání v Deštném v Orlických
horách je zachycena noční diskuze (bez blesku, vteřinový čas při světle žárovky) amatérů se studenty a pedagogy FAMU. Letmý záběr na studenta prvého ročníku
Jirku Vejdělka. Obdivovali jsme jeho prvotinu - dokument pro přijímačky.
Richard Brun, Hradec Králové
***
Magie filmu si získala mé srdce už v dětství, kdy
se formovala moje láska k němu a logicky s postupem
času jsem toužila být mu co nejblíž. Když se ohlédnu za
prvními krůčky na milované, ale naprosto neprobádané
půdě, je tam několik jmen a fenoménů, které mě ovlivnily tak, že na ně vzpomínám živě dodnes.
Když se zaměřím na Východní Čechy, vzpomínám
velmi dobře především na dvě akce: na UNICA v Hradci
Králové v roce 1994, na které jsem poznala mnoho filmových přátel, se kterými se od té doby ráda potkávám.
Tedy více než dvacet let. Vzpomínám si ale také velmi
dobře na cestu do Deštné a na filmový workshop, který
mi dal zabrat. V dobrém! Filmů jsem měla nakoukáno
nespočet, protože pamatuji ještě stání front do Ponrepa
za hlubokého socialismu a tamní atmosféru..a především filmovou klasiku, která se tam hrála. Ta mě přitáhla
k filmu jako magnet. Ale právě v Deštné jsem dost dobře
pochopila, že mít hodně nakoukáno ještě neznamená
umět filmy točit. Rozbory amatérských filmů pro mě byly
na jednu stranu muka, protože jsem narážela na zásad-
Mikulášské semináře
v Deštném v O.h.
Byly v skutku nadílkou, alespoň pro mne. Nadílkou
inspirace, milých setkání, společné filmové práce, rad
a poznatků. Sympatické bylo, že se člověk v tom před
vánočním čase setkal se svými přáteli a známými
a mohl si v klidu, pryč z velkoměsta a v příjemném
prostředí popovídat o připravované tvorbě, nápadech
i výsledcích. To mě těšilo, ale ještě víc jsem oceňovala,
že se na seminářích opravdu pracovalo. Už při příjezdu
v pátek večer se odevzdávaly domácí úkoly, sobota se
trávila týmovou prací v terénu. Protože jsme se nacházeli
na horách dávalo prostředí i úžasnou možnost relaxace
a očistění od městského stresu. Vzpomínám, že jeden
tým to spojil i s lyžováním a natáčeli přímo na sjezdovce s lyžemi na nohou. Pamatuji se, že tým ve kterém
jsem pracovala já zas honil nějakého koně svážejícího
dříví z lesa. Prostě nevšední zážitky. V neděli se pak
hodnotily sobotní práce a domácí úkoly. Pracovalo se v
13
POD HLAVIČKOU
ní nepochopení, o čem přesně se vlastně mluví, ale na
druhou stranu to byla vynikající škola, kterou jsem ocenila až o mnoho let později.
Dodnes slyším některá slova pana režiséra pronesená v Deštné, režiséra dokumentaristy, kterého si velmi
vážím a který pro mě byl po pár letech znovu autoritou
v Praze při studiu režie na FAMU, Rudolfa Adlera.
O mém autorském filmu Aut řekl, že je to zcela typický příklad filmu „ala these“. Nejdřív jsem tomu nerozuměla a pak jsem se urazila, jak už to u mladých zapálených autorů bývá. Teprve po čase mi došlo, že jsem se
neměla urazit, ale poučit….
Přála bych všem začínajícím autorům, aby měli možnost takové tehdejší „Deštné“, která byla výbornou školou filmu.
Monika Hašková, Praha
Vzpomínky na Deštnou
Mě se při vzpomínkách na setkání filmařů v Deštném
vybavují většinou už jen střípky, o kterých ani nestojí za
to psát. Je vidět, že už utekla dlouhá doba a že i moje
hlava už má tyto vzpomínky kdesi hluboko v nějakém
adresáři a spousta z nich už je poškozená či smazaná.
Ale pokusím se o refresh (obnovu dat) a třeba se zadaří.
Poprvé (a bohužel i naposledy) jsem viděl v akci
dvojici režiséra Rudolfa Adlera a jeho kameramana Petra Primu. Od Petra Primy, který už tu není mezi námi
17 let, jsem se dozvěděl, že dělám dokumentární či
reportážní filmy lepší než ty hrané. A to poté, co jsem
měl za sebou tehdy několik pokusů o hraný film a dva
či tři dokumenty či reportáže natočené jen tak bokem.
Musím po letech říci, že měl pravdu. Těch pár mých
dokumentů zaznamenalo na soutěžích mnohem větší
zájem diváků, než mé rané hrané pokusy. Schválně neříkám „úspěch“, ale „zájem“, protože úspěch znamená
Lucii Růžičkovou natáčí Petr Lášek - deštné v O.h.
většinou jen nějakou cenu. A ta má často menší hodnotu, než zájem diváků, pro které ty naše filmy přece
točíme. Také jsem se v Deštné setkal s dalšími bezvadnými filmařskými dvojicemi. Např. Mirek Janek a Pavel
Koutecký (bohužel již také není mezi námi). Oba dva
byli velmi příjemní a milí filmaři, kterých si vážím a od
jejichž zajímavých a netradičních dokumentů se stále
mám co učit. Určitě bych nechtěl zapomenout na dvojici
Filip Remunda + Vít Klusák, jejichž tvorbu sleduji dodnes. Tehdy nám pouštěli v Deštné první dvouhodinový sestřih Českého snu, skvělého nápadu, o kterém se
v dobrém i zlém mluvilo v českých médiích. Jen se mi
zdá, že dalšími projekty již zdaleka nedosáhli takové
úrovně, jako jejich první film.
No a další dvojice veselých (tehdy) mladých režisérů: Bohdan Sláma a Roman Vávra. Toho prvního si
vybavuji, jak jsme točili nějaké kameramanské cvičení,
kde se Bohdan pitvořil před kamerou. Kdepak já ten
záznam asi mám? Asi někde v nějaké krabici na jakési
VHS. Toho druhého jsem zas málem zmrzačil při návratu do Prahy, když jsme havarovali s naší legendární
Š 1203 na zamrzlé cestě v lese 5 km od hranic Prahy.
Ale měli jsme tak obrovské štěstí, že se nikomu nic nestalo. Před hlubokým příkopem, do kterého jsme neovladatelně klouzali, nás zachránil jediný stromek široko
daleko, do kterého jsme se trefili. Takže jediná škoda
byla promáčknutá přední maska s nárazníkem a pak
několik stokorun za vytažení buldozerem z nedaleké
vesnice, kam jsme vezli jednoho z nás - účastníků východočeského setkání.
Vybavuje se mi také, že byla naše skupina pražáků
jednou pochválena za to, že jsme při natáčení nějakého
tématického videocvičení našli mezi místními obyvateli
stařenku. Ta se bez okolků rozvyprávěla o svém životě a o svých starostech, např. že za ní nikdo nechodí.
A to před lidmi, které viděla poprvé v životě a kteří navíc
měli kameru. Velmi jímavé i zajímavé setkání, které by
se nebýt lektorům a jejich zadání neuskutečnilo. Zážitek
na celý život.
Co mě ale nejvíc bavilo na těchto setkáních? Intenzivní setkání kamarádů filmařů a odborníků, kde jsme
20 hodin denně (spalo se zpravidla jen od 03.00 do
07.00) diskutovali o našich filmech, kamerách, technice,
soutěžích, jiných filmařích, pouštěli jsme si pořád nějaké
naše dokončené i nedokončené výtvory. Nikdo nikam
nespěchal, nikdo koneckonců ani nemohl prchnout pryč.
Žádná televize, žádný internet, žádné mobily. Neopakovatelné - svou atmosférou, místem, časem, způsobem
a lidmi, z nichž na některé už můžeme jen vzpomínat.
Petr Lášek
PS.: ...psáno v promítací kabině při digitální projekci filmu Hobit: Šmakova dračí poušť, který mě naprosto neoslovil, stejně jako předcházející části.
14
O počátcích,
vývoji a činnosti filmového
amatérského hnutí v Čechách
a následně i ve východních
Čechách
Vznik amatérské kinematografie je poprvé zaznamenám v roce 1931, kdy počala dělat první nesmělé organizační krůčky. Tehdy se amatérsky filmovalo na formát
šíře devět a půl milimetru s perforací uprostřed filmu.
V listopadu dochází k prvním schůzkám tzv. „devítkářů“. Tito první průkopníci filmových amatérů se schází
v místnosti firmy Cinema ve Spálené ulici v Praze, kde
měla zastoupení francouzská firma Pathé a propůjčovala svoje místnosti ke schůzkám. Zakládá časopis Pathé
Revue a dává k dispozici pomocná zařízení.
V časopise Pathé Revue se v roce 1932 píše o založení klubu: „poněvadž klub začal s ničím ( nelze však
opomenout účinnou pomoc fy Cinema), omezoval se
příliv členů toliko na nenáročné idealisty, kteří se za
členské příspěvky spokojovali se schůzkami v cizích
místnostech a účastí na veřejných předváděních 9,5
mm filmů, které opět bylo obchodní záležitostí a reklamou firmy Cinema“.
Byly to, ale již první buňky filmařů, kteří byli finančně
závislí na firmě Cinema. Dne 13. října 1932 na ustavující valné hromadě se skupina těchto prvních průkopníků
usnáší založit klub. Vzniká organizovaná skupina prvního klubu s názvem poněkud delším : Pathé klub, sdružení kinoamatérů pracujících na 9,5 mm filmu v Praze.
O další popularizaci se zasloužila firma Kodak. V roce
1932 vychází z laboratoří první „osmička“. Zároveň také
první zvuková promítačka na 16 mm film s jednostrannou perforací firmy Victor.
Rozvoj amatérského hnutí se stále omezuje jen na
Prahu, V roce 1933 tu má klub již 50 členů. Stěhují se
do vlastních nevelkých místností na Smíchov do Holečkovy ulice. Je to sklepní místnost, ale je to již vlastní
klubovna. V této době si zřizuje v Praze svoji filiálku konkurenční firma Kodak a přichází s již zmíněným formátem 16 mm a pro amatéry s půleným formátem 8 mm.
Členové Pathé klubu se snaží zajíždět do českých měst
a zakládat nové kluby. Tak vzniká klub v Plzni a Brně.
V roce 1934 se začíná pracovat na třech formátech
16, 9,5 a 8 mm. Členové se rozdělují na Pathé klub a
Československý klub kinoamatérů se sídlem v Praze. V roce 1935 získávají místnosti v Plodinové burze
v Paláci Charitas. Později se scházejí v kavárně Praha a
odtud přecházejí do kavárny Louvre. Dne 24. září 1936
slavnostně otevírají klubovnu v Praze 2 v Trojické ulici.
Zájemců o amatérskou filmovou tvorbu přibývá, volá se
po vytvoření svazu. Vzniká první kinoamatérské kino. Je
to dost vzácný úkaz, jedná se zřejmě o první kinoama-
térské kino v Evropě. Návštěvy z Rakouska, Německa a
Maďarska nejsou vzácností.
V roce 1937 nemůže již Pathé klub pracující výhradně na formát 9,5 mm odolávat tlaku a zájmu práce na
osmičku. V tomto případě osmičkáři vítězí a formát 9,5
mm pomalu zaniká. Nezaniká ovšem klubové hnutí. Ale
naopak pražské kluby zakládají své pobočky v dalších
českých městech. O popularizaci se také postarala firma Beaufort, nakladatelství v Praze, která od roku 1939
začíná vydávat časopis „Amatérská kinematografie“. Ale
vraťme se ještě ke klubové činnosti pražských kinoamatérů. Daří se jim založit další kluby v Čechách a na Moravě s tím, že zajíždějí promítat svoje i půjčené filmy
od firmy Kodak. Pro zajímavost stojí za to zalistovat v
archivech a vyhledat města, kam klubové hnutí zapálených kinoamatérů proniklo. Jsou to Pardubice, Kladno,
Plzeň Turnov a tehdejší Německý Brod. Na Moravě pak
Uherské Hradiště, Přerov, Olomouc, Ostrava, Bystřice
pod Hostýnem.
O podporu tohoto klubového hnutí se stará časopis,
který již vydává Klub kinoamatérů s názvem Českoslovanský kinoamatér. Zaniká Beaufortova Amatérská kinematografie a od roku 1939 až do roku 1944 se mění
název na Český kinoamatér, ale v září 1944 časopis zaniká. Po dvouleté přestávce se vydávání časopisu ujímá
Filmové nakladatelství a v roce 1949 pro nedostatek papíru také zaniká. Jen pro úplnost od roku 1962 vychází
časopis s názvem Filmovým objektivem.
V Hradci Králové nebyl ve vzpomenutých letech
ustaven amatérský filmový klub, který by podchytil činnost filmových amatérů pracujících na formát 9,5 nebo
8 mm. Podle dochovaných zpráv v Hradci Králové natáčel František Zolman, majitel krejčovského salonu. Měl
9,5 mm kameru značky Pathé s posunem filmování na
kličku. Při natáčení musel točit kličkou stejnou rychlostí,
aby pak při projekci byl filmový záběr plynulý. Natáčel
převážně rodinné filmy.
Dalším známým amatérem byl velitel hradecké městské policie Karel Vavroušek. Sám si pořizoval potřebný
rozměr filmů s tím, že je rozřezával z velkého formátu,
slepoval do délky a na zhotovené sekačce i vysekával
uprostřed filmového pásku okénka pro 9,5 mm film.
Z mladších nadšenců jmenuji Stanislava Hofmana, který
natočil mnoho filmů na svoji kameru Pathé 9,5 mm. Také
známý hradecký fotograf Miroslav Rajzík natáčel na kameru tohoto formátu.
Založení filmového
amatérského kroužku
v Hradci Králové
V Hradci Králové bylo mnoho filmových amatérů,
kteří si však natáčeli pouze pro sebe. Většinou šlo o
15
POD HLAVIČKOU
rodinné filmy. Nebyli však organizováni v žádném klubu.
Koncem roku 1955 vášnivý amatérský filmař dr.
J. Fandrlík si sjednal schůzku se svými přáteli filmaři Ladislavem Hemelíkem, Karlem Vítkem a Antonínem
Štefanem a přednesl jim svou myšlenku o organizování
filmařů amatérů v klubu po vzoru pražských filmových
klubů, který dosud v Hradci Králové neexistoval. Nápad
byl přijat a bylo dohodnuto nejprve zajít za vedením KD
ROH a projednat, zda by toto kulturní zařízení ve své
kompetenci nezřídilo filmový amatérský kroužek. Schůzka se uskutečnila začátkem ledna 1956 a byla úspěšná.
Na 20. ledna byla svolána početná skupina filmařů amatérů do prostor KD ROH na ustavující schůzi. Dostavili
se : dr. J. Fandrlík, Antonín Štefan, Václav Holý, Jiří
Frühbauer, Karel Vítek, p. Müller, dr. Jiří Kalík, Jaroslav
Zlatník, p. Popek a Ladislav Hemelík.
Za vedení KD ROH to byli František Hanyk a p. Bejr.
Na této schůzce vedení KD ROH přislíbilo poskytnout
klubovou místnost pro pořádání schůzek, doporučilo vypracovat plán naší činnosti, na jehož základě by
mohlo vytvořit finanční zajištění pro nákup zařízení nutného pro zdárnou činnost kroužku. Doporučili zakládajícím členům provést nábor nových členů. Současně
byl zvolen výbor kinokroužku ve složení: předseda dr.
J. Fandrlík, zástupce Karel Vítek, organizační L. Hemelík a hospodář A. Štěpán.
Výbor filmového kroužku byl v tomto složení přijat
a schválen i vedením KD ROH. Plán činnosti na daný
rok byl vždy schválen a byl doplňován dle návrhů členů
např. o přednášky členů a promítání jejich filmů z dovolené, organizační zajišťování filmových večerů v kraji,
technické zajištění a zkušenosti v amatérské práci. Na
konkrétních tématech přednášek se například podíleli:
Miloslav Matějka-vyvolávání a inverzní zpracování, ing.
Mráček – o filmovém materiálu černobílém a barevném,
J. Rath - o optice a nových kamerách, p. Vavruška o citlivosti filmů a ostatních nových materiálech. Po
dobu existence kroužku pod patronací KD ROH se natočilo několik kolektivních filmů, jedním z nich byl i film
o Hradci Králové nebo film o slavnosti SČSP. Členové
kroužku se podíleli na organizaci a pořádání II. amatérského filmového festivalu, který se konal v Hradci Králové v roce 1956.
Inventář kroužku se postupně rozšiřuje o AK 16 přijímačku a stav členů se zvyšuje. V dubnu 1956 bylo do
činnosti zapojeno 31 zájemců. Vedení KD ROH se pravidelně předkládal plán činnosti a zápisy ze schůzí, aby
bylo informováno o tom, jak kroužek pracuje. Schůzky
se konaly pravidelně každý týden mimo prázdniny. Na
každé schůzce se promítaly též filmy členů.
Na přednášky se zvali také přední filmoví pracovníci, například z Prahy to byl host Rudolf Mizet, který měl
zajímavou přednášku z připravované knihy O technice a
psaní scénáře.
Dalšími hosty byli pánové dr. Krekule a Doleček
16
Václav Poledne na KSAF 2012
a další. Pro veřejnost se promítaly po tři dny amatérské
filmy (13. – 15.9. 1956) s názvy Voda, sestra hor, Kde
žila Carmen Sylva, Jedno srpnové odpoledne, Za dobrodružstvím, Mozart v Praze, Model číslo 1 a 2, Pan
Halaburd se diví, Z palety mistra Hofmana, Omyl, Iluze,
Kosmický sen, Kinoamatérův epilog, Bruslaři, Černé a
bílé, Lázně Varna, Ženy v oblacích, Čistota půl zdraví,
Přijde jaro a řada dalších.
To již přicházeli další, noví členové. Emil Pražan,
Radomil Staštík, Viktor Seifert, Jaroslav Křešnička, Jaroslav Šolc a další. 20. října 1956 se na vnitropodnikovou soutěž MVO (dříve Bazar) vydali zástupci našeho
klubu Oldřich Dvořák, člen výboru, Jiří Frühbauer, člen
zakládajícího klubu, Miloslav Matějka, iniciativní člen,
který měl největší praxi ve zpracování filmů a František
Vondráček, který se zúčastňuje všech akcí a navštěvuje
pravidelně schůzky.
Konala se také soutěž mezi členy kroužku o vypracování scénářů pro eventuální natáčení filmů s tituly a scénáře byly hodnoceny počtem bodů: Míla Souček – Nevěra (13,5 bodu), ing. Rath – Natáčíme (12 bodů), Emil
Pražan - Schůze ZV (10 bodů), Láďa Hemelík – Myší
intermezzo (9 bodů), Viktor Seifert – Straka (6 bodů), Jaroslav Zlatník - Jak se filmuje (7 bodů), Jindra Hofmann
- Chyby a chybičky.
Členové kroužku se pravidelně zúčastňovali soutěží,
např. na Rychnovské osmičce.
Výbor kroužku se snažil vyplňovat program schůzek, aby byl pro člen zajímavý. Ze strany vedení KD
ROH ale, bohužel, slib zajištění materiálního vybavení
nebyl splněn. Pro vedení jsme byli jen nevýdělečný podnik v porovnání s plesy a tanečními zábavami, které se
zde v hojné míře konaly. Část členstva přestávala na
schůzky chodit. Klub se štěpil. Výbor se po marné snaze
po dohodě s vedením KD ROH rozhodl, že část členů
zkusí přejít do jiného zařízení. Od roku 1960 se naskytla
příležitost přejít do ZK ROH ZVÚ- do Koruny, kam přešlo
asi 20 členů. Zde ale nebylo žádné klubové vybavení a
tak se natáčelo se na vlastní kamery a scházeli jsme se
rovněž 1x týdně. Členové sem na schůzky chodili rádi,
promítaly se filmy, seznamovali se s novinkami o filmování, kamerách ap. Kolektiv se zde utužil, ale ani činnost
v Koruně netrvala dlouho. V roce 1962 odešli členové
filmového kroužku do PKO zvaného mezi Hradečáky
Adal. Zde se počet členů rozrostl zpočátku na 40 osob,
ale jak to po počátečním nadšení bývá, časem zůstalo
kolem 25 stálých členů. Zůstal tedy filmáč na Střelnici
(KD ROH) pod vedením Emila Pražana a v PKO pod
vedením Ládi Hemelíka a Míly Matějky. Ale ani v Koruně se filmařský život nezastavil. Jaroslav Křešnička
se studenty gymnázia a některých odborných středních
škol ustavil filmový kroužek, Zde se natočily filmy „Tvých
8565 dní“, „Kouzelná píšťalka“ a další. Chodili sem studenti Zdeněk Všelicha, Jan Vačlena, Ladislav Fábera,
Karel Kobosil, Vladimír Bucháček, Petr Sobotka a další.
Jarda Křešnička později odešel za prací do ČT v Českých Budějovicích a kroužek bez vedoucího se rozpadl.
Někteří se přesunuli zpět do KD ROH, kde ve sklepních prostorách ve vlastní režii a vlastníma rukama
vybudovali vlastní studio. A tak filmaři Ladislav Bečka,
Ladislav Carda, Karel Gembal, Jindra Hofman a mnozí
další vyměnili na čas kamery za zednické lžíce, krumpáče a další nářadí. V tomto klubu se zrodil nápad uspořádat Celostátní soutěž cestopisných filmů CAF. Proběhlo
několik ročníků a CAF byl převeden do profesionální režie a s profi filmy. Možná, že by stálo za pokus, soutěž
někde obnovit.
V dubnu 1966 bylo na okresní soutěž amatérských
filmů přihlášeno 11 filmů, z toho byly tři od členů našeho
klubu PKO. Členové obeslali i přehlídku v Pardubicích.
Na 1. celostátní soutěži se promítalo 34 filmů, z toho
opět tři filmy z našeho kroužku. Téhož roku se účastnil
kongresu UNICA v Mariánských Lázních delegát Ladislav Fiala z kroužku PKO. Na další schůzce uspořádal
zajímavé povídání o náplni tohoto kongresu. Nesmíme
zapomenout ani na Miloslava Matějku, který se zúčastnil jako delegát za Československo soutěže UNICA
v Tunisu.
Mimo pravidelné schůzky se pořádaly další zajímavé
akce pro členy i jejich rodinné příslušníky. Byly to většinou dva dny v roce s kolektivní účastí na natáčení filmů,
různých soutěžích, výletů po okolí atp. První akce byla
se zaměřením „K táborovému ohni (1962), Další S kamerou na kótu 274 (1963), S kamerou za romantikou
(1964), S kamerou s dětmi a pro děti (1974). Každoročně se členové scházeli na Natáčení u táborového ohně,
při Hovorech přes čočku, při Hradeckém zastavení, na
POHOFU a každý rok na Vánoce Pod stříbrným plát-
nem a na Silvestra. Výborný nápad měli hradečtí inženýři František Jireš a Josef Bouček, kteří byli duchovními otci a hlavními organizátory pěti ročníků celostátní
soutěže „O dětech, s dětmi a pro děti“. Konala se v PKO
v Hradci Králové jako bienále a v letech 1979-1989.
Poslední ročník se uskutečnil třetí listopadový víkend
v roce 1989, kdy se v Praze po Národní třídě “valila
historie“ v podobě studentské demonstrace proti tehdejší moci. Členové poroty Petr Prima a Rudolf Adler
tedy stále někoho posílali poslouchat do zákulisí rádio,
aby měli „čerstvé“ informace, jestli se studentům podařilo Národní třídou projít až na Václavák. Velmi úspěšná
soutěž, která by snesla obnovení.
Ing. Jindřich Rath byl po několik let technickým poradcem v mládežnickém klubu, udržoval korespondenci
se zahraničními filmaři a přispíval do filmových časopisů.
Pánové Ladislav Fiala a Ladislav Hemelík byli členy krajského poradního sboru pro amatérský film, dále
různých porot soutěží pořádaných v kraji i v porotách
předvýběrových.
Každý z členů přispíval podle svých možností k vytváření atmosféry v klubu i jednotlivých schůzek, které
se možná vymykaly klasickým představám o pojmu
„kroužek filmových amatérů“. Společným jmenovatelem
všech byla kamera a filmování, nikdy nebyl potlačen pravý smysl filmového kroužku, ale vždy tu bylo něco navíc.
Utužovalo se přátelství mezi členy i jejich rodinnými příslušníky, což se v jiných spolcích často nevyskytovalo.
V KD ROH majitel zabral prostory vybudované členy
klubu a na filmaře už nic nezbylo.
Příliv nových členů k doplnění našeho klubu PKO
nebyl, mladí měli jiný zájem, a tak členská základna
stárla. Připomeneme-li si knihu Karla Poláčka – zbylo
nás nakonec jen pět (Miroslav Polívka, Václav Poledne,
Stanislav Hofman, Jindřich Rath a František Jireš) .
Na začátku devadesátých let jsme využili nabídku a
stali se členy Východočeského volného sdružení a členy
filmového klubu při Impulsu.
Historii 40 let hradeckých filmařů stručně zpracovali
a sepsali Václav Poledne a Miroslav Polívka roku 2003
a roku 2013 doplnil Jan Vačlena.
JAK A PROČ
JSME ZALOŽILI POHOFF?
Nejdříve je potřeba odpovědět na otázku proč? Vraťme se k roku 1962, kdy jsme oslavili šesté výročí vzniku
našeho kroužku. Tehdy asi vznikl nápad vyrazit společně do přírody.
A uskutečnil se první zájezd s motivem „S kamerou
17
POD HLAVIČKOU
ANKETA
k táborovému ohni“. Tábořili jsme pod zříceninou
Potštejnského hradu u Orlice. Za rok na to odpadla
pro nepřízeň počasí akce „S kamerou na kótu 274“.
Milé filmařky, milí filmaři, přátelé dobrých filmů...
A uskutečnilo se náhradní setkání u Hemelíků . V dalším
roce jsme se pak sešli na chalupě u Polívků v Orlickém
jak jsme již na soutěžích avizovali v prosinci vyjde
Záhoří a téma bylo „s kamerou za romantikou“. Začali
historicky
poslední tištěné číslo východočeského filjsme s sebou brát rodiny i děti. Zde také oslavil Láďa
mového
zpravodaje
Donašeč dobrých filmových zpráv
Hemelík svoje padesátiny. Další setkání na téma „Zvěv
podobě,
na
jakou
jste
byli po 20 let zvyklí. Společně
davá kamera“ se uskutečnilo znovu v Orlickém Záhoří
ho
pro
vás
připravovali
- Středisko amatérské kultury
v roce 1969. Nejvelkolepější setkání členů kroužku a jeImpuls
Hradec
Králové
a
Východočeské volné sdružejich rodinných příslušníků se uskutečnilo 20. - 21. května
ní
pro
amatérský
film
a
video,
které si letos připomíná
1972 na chalupě u Polívků s pestrým programem, včet20
let
od
svého
založení,
a
které
jako jednu ze svých
ně slavnostního rozvinutí klubového praporu. Aby se na
prvních
činností
pro
filmové
kolegy
v regionu iniciovalo
něco nezapomnělo, byl vypracován program s fotograa
zahájilo
vydávání
filmového
zpravodaje.
fováním a filmováním této slavnosti, který byl zahájen
A právě na vás, čtenáře Donašeče a přátele (dobrépozváním manželů Polívkových. Scházíme se zde poho)
filmu se v tuto chvíli obracíme.
třetí. Obzvláště letos při slavnostní příležitosti rozvinutí
V
posledním připravovaném čísle Donašeče bychom
praporu a jeho předání nás jistě všechny přinutí, abydali
rádi
velký prostor vám, kteří jste časopis četli a
chom si v krásné přírodě vytvořili krásné prostředí v naší
mnozí
do
něj po celých dlouhých 20 let přispívali, abysdobré partě. Improvizovaný program: odpolední svačina
te
nyní
v
tom
posledním zavzpomínali na „život prožitý
v trávě, večerní posezení u krbu a noční promenáda
s
filmem“,
či
na
cokoliv jiného. U někoho to bude doba
pod hvězdami nám opět rozšíří kouzelné vzpomínky na
delší,
u
někoho
teprve pár let. Ale jistě jste s filmem
návštěvy zde již prožité. Heslo z našeho klubového pranebo
„okolo“
filmu
mnohé zažili.
poru „buďme dobrými přáteli“ ať se nám stane trvalým
V
tomto
čísle
necháváme
prostor pro „retro rubriku“,
zákonem. M. a M. Polívkovi.
ve
které
rádi
zveřejníme
vzpomínky
na vaše:
A nyní jak jsme založili POHOFF? Schůzky „pod
stříbrným plátnem“ a u „vánočního stromku“, výroční • filmové začátky
schůzky, jubilea členů ba i Silvestr jsme organizovali ke
• na první film
spokojenosti členů klubu i rodinných příslušníků. A když
už nebylo tolik toho filmování, byly na programu aspoň • první ocenění
• nejlepší - nejhorší filmový zážitek
společné hovory o filmování.
(s amatérským či profesionálním filmem)
Ten rok nás pozval Mirek Polívka opět k sobě na chalupu s tím, že kdyby se trochu upravila půda, mohlo by • film, který vás potěšil a na který nezapomenete
se tam i promítat. Polívkovi připravovali chalupu, jedna- • a také, co byste popřáli „amatérskému“ filmu
tel pozvánky s výzvou, aby každý účastník přivezl aspoň
do příštích let.
jednu cívku filmu k projekci. Nakonec se tento nápad
rozrostl do pravidelných setkávání s přehlídkou amatérSamozřejmě jakoukoliv další vzpomínku nebo téma
ských filmů pod názvem POHOFF (Polívkovic Orlicko
uvítáme.
Těšíme se na vaše příspěvky a věříme, že jich
Horský Filmový Festival).
bude
hodně...
První POHOFF se uskutečnil 14. - 15. září 1974.
Jarmila Šlaisová, Impuls HK
V sobotu ráno, kdy jsme společně uklidili půdu se připraMartin
Škrobák,
předseda VčVSAFV
vila promítací a zvuková technika a pro všechny účastníky byla překvapením filmová smyčka se znělkou „vítáme vás“. V letech 1974 - 1980 se uskutečnilo setkání
POHOFF v Orlickém Záhoří celkem sedmkrát. Promítlo
se tu celkem 61 filmů na klasickém filmovém pásku, což
bylo na dobu před nástupem videa velkým úspěchem.
Ze všech setkání je v kronice, kterou dopodrobna vedl Ladislav Hemelík a dnes je uložena v archivu
v Hradci Králové, zaznamenáno vše co se zde událo,
včetně seznamů promítaných filmů, filmařů a hostů, kterých se každoročně sešlo kolem dvaceti.
Václav Poledne, Miroslav Polívka, Hradec Králové
18
vaše odpovědi - příspěvky...
Ahoj Jarko,
přestože ankety moc nemusíme, tak jsme se sešli a
něco vyplodili. Je to ale pohříchu dost „foxymonské“, tak
doufáme, že nebudeš moc naštvaná.
Měj se fajn.
Martin
P.S. pro zmatení třídního nepřítele jsme to dopsali
pod původní text. Foxymon vědom si závažnosti retro
rubriky, a při plném vědomí a svědomí, odpovědně dí:
• ano
• nevíme
• R8
• Eva Zaoralová
• Blood Sucking Freaks
• méně chlebíčků (více Tuščáků)
S pozdravem Foxymon
***
Dobrý večer, omlouvám
se, ale nebudu fňukat a
psát o tom, jak voněly
slepky, kousky 8milimetrového filmu visely na kolíčcích, kina praskala ve
švech, amatérský film byl
sice nedokonalý, ale náš.
Je jiná doba. Myslím, že
plně vystihuje můj současný pocit termín - nezávislý
film, tedy ne už amatérský film. Nebudu se prát o
ceny s filmovými školami
ani tvůrci, již jsou už dávno
za hranicemi obyčejných filmových kutilů. Je to pro mě
už příliš vysoká laťka, nakonec to bylo vidět na Vysokovském Kohoutovi. Navíc mě ani to praní o ceny nijak
nebaví. Chybí mi klasické filmové kroužky, kde si navzájem mohli filmaři ukazovat svá díla bez toho, že by se od
nich čekal nějaký super talent. Byla to zábava. Nechápu
ani, proč se promítání českých filmů jmenuje - anglicky Cinema Open. A tak se nejspíš stanu v příštím čase
opravdu tím nezávislým filmařem, který nikam nepatří.
Vašek Wetu Šimek, Červený Kostelec
***
Mám velké potíže se vzpomínáním. Je toho tolik přítomného, že můj mozek má co dělat, aby všechny ty
informace, nápady a inspirace vytřídil, nevhodné zapomněl,vyklidil pro další šílení. Zastavit se je pro mne čím
dál vzácnějším. Tu přichází dopis s výzvou a já bych
hrozně rád zavzpomínal na časy minulé. Je to jako být
v temné komoře a vyvolávat fotografie v prošlé vývojce.
Vyvolávají se mi jen útržky.
Matně si vzpomínám, že při promítání mého filmu,
zase nevím jakého, ale byl to ten jeden z prvních. Tedy
asi v roce 1996, možná asi v Praze, po jeho promítnutí přišla za mnou Jarmila Šlaisová, řekla mi o tom, že
se s těmi filmy soutěží, vzala mi můj film a přihlásila ho
v Hradci do soutěže. A protože v Kroměříži to dopadlo
podobně a vzali mi tam také něco, zasloužil jsem se já,
filmový bažant, o vypracování dodatku k pravidlům, že
se může soutěžit jen v jednom kraji. A tak jsem slavně
vstoupil do novodobých dějin amatérského filmu.
A tak, Jarmilo, děkuji za to, že jste mne zavlekla na
dlouhé roky do tak zvaného amatérského filmu. Mám
mezi těmi filmaři hodně přátel. Dokonce si myslím, že
někteří patří mezi mé kamarády. A to je vlastně můj nejhezčí zážitek z toho celého rádoby soutěžení.
Ten nejhorší patří také do této oblasti. Protože mnozí
z nich bojují jen o ceny, závidí, pomlouvají, jsou závislí
na hodnocení porotců. A přitom je nás tak málo. V setmělých kinosálech se scházívá pár dědečků a babiček.
Stále tam sedíme ti stejní. A přitom jsme bohatí svou
tvorbou, i když jde třeba jen o homevideo, které má cenu
jen pro pár diváků. Ale i pro ně tu cenu má. Smutno je
mi z toho, že mnozí z nás chudnou pozorováním jen
svých výtvorů.
Dostal jsem možnost moderovat Klapku v televizi
NOE. Je to krásné a obohacující potkávat se s lidmi,
kteří filmují, s lidmi, kteří jim při tom pomáhají. Na scéně
před kamerami jsou tam sami se svými filmy. Je to proto
čisté a pro mne hodně inspirující.
Když člověk umí naslouchat všem těm výpovědím
i jejich náznakům, bohatne. Ale co se stalo s naší radostí? Dokážeme se radovat i z úspěchu toho druhého?
A to ještě soupeří naši úředníci. Tedy naši – myslím ti, co se motají kolem našich filmů. Berou si naše
výtvory mnohdy jako vstupenky na zahraniční cesty. Ať
jezdí, prosím vás, my jsme ti bohatší. Protože, Jarmilo,
ten čas strávený ve vzácné společnosti, do níž jste mě
nasměrovala, je stále pro mne časem radosti z tvorby
nebo jejím sledováním.
Váš časopis Donašeč jsem četl jen sem tam. Čas
na čtení – viz výše. Ale stejně je v tom všem spousta
pěkných myšlenek, setkávání s úžasnými lidmi (že jo,
19
POD HLAVIČKOU
pane Valušiaku, s úžasnými filmy, s nádhernými zážitky
plnými života. A to bych popřál amatérskému filmu do
budoucna. Ať přes to oceňování, soupeření, porotce, je
na živu. Pak se mu nemůže stát, aby vymřel mezi tou
spoustou řemeslných blbin, co se na nás valí ze všech
stran.
To nejkrásnější, co máme, je náš život. A když můžeme i ty osudy druhých přinášet do tmy promítání, budeme mít i diváky. A bude jich vyhladovělých přibývat. To
přeji, tomu věřím.
Petr Baran, Brno
***
Vážení a milí přátelé neprofesionálního filmu,
vážená redakce,
byl jsem požádán o napsání pár řádek do vašeho
časopisu v souvislosti s ukončením vaší informační
služby neprofesionálním filmařům. Rád tak činím, neboť nekončí pouze vaše úspěšná éra zpravodajství, ale
i já - jako VideoAktiv Regensburg - končím aktivní činnost jako filmař, ale také jako pořadatel přeshraničních
a mezinárodních filmových festivalů.
Myslím, že jsme pro náš filmový svět udělali vše, co
bylo v našich silách. Vím, jak je asi těžké pro Jarmilku Šlaisovou, vaši redakci, ale též pro mne říci po těch
letech naší práce najednou ADIEU. Přesto bych vám
všem, kteří jste stáli celá ta léta jako redakce DONAŠEČE po boku Jarmily Šlaisové, popřát do budoucna
hodně a hodně štěstí, zdraví a pochopitelně dalších
úspěchů v neprofesionálním filmu.
Mám-li se ve svém příspěvku zmínit o mém filmovém
životě, tak tedy pouze velice krátce:
Filmové začátky jsem započal studiem Filmové lidové akademie právě zde v Čechách. Mimo několik dokumentárních filmů O tlačné lodi na Labi a Výjezdu zdvižného vozíku na Sněžku (Firmy DESTA Děčín) a nebo
záznamu ze srpna 1968 toho nebylo moc.
Moje neprofesionální filmové začátky započaly, až
když jsem se vrátil opět do Německa, a to v roce 1984.
V roce 1986 jsem vyhrál svého prvního OSCARA na
mezinárodním festivalu v Kolíně nad Rýnem u příležitosti veletrhu PHOTOKINA. Byl to hraný film z rodinného prostředí „Návštěva“. Tedy návštěva mojí maminky
z Čech u nás v Regensburgu. Zde hrála celá naše rodina a hlavně naše dvouletá dcera Daniela.
Nejvíce si ale vážím svého prvního úspěchu z roku
1991 na Rychnovské osmičce. Sice to bylo jen čestné
uznání, ale byla to moje první cena ze zahraničí.
Nejlepší zážitek mám pochopitelně z natáčení filmu
Pražská romance v Praze, když prakticky v září 2001
začalo naše natáčení těsně po atentátu v New Yorku.
Natáčení bylo naplánované u německého velvyslanectví v Nerudově ulici, kde je současně i americké velvyslanectví. Tehdy jsme měli problémy se s naší natáčecí
technikou do Nerudovky vůbec dostat. Nakonec to dobře dopadlo.
Můj nejlepší a nejnáročnější film, co jsem natočil,
byla „Matka“. Tři roky psaní scénáře, konzultace s lékaři
a psychology. Příběh, který se sice v jiné podobě stal
v Americe, ale pro řadu porotců právě zde v Čechách
byl nepochopitelný. Byla to produkce s více jak šedesáti
statisty, herci a opravdovými lékaři. Tento film byl oceněn v Austrálii a Americe jako nejlepší neprofesionalní
film, ale získal i Maltézského rytíře.
O nejhorším zážitku nechci psát, neboť tyto zážitky
bych chtěl co nejrychleji zapomenout.
A co říci nakonec? Vyslovil jsem toho již dost za ta
léta dopisovaní do DONAŠECE, ale přesto bych vám
všem v redakci Donašeče, Jarmilce Šlaisové, a hlavně všem těm fantastickým filmařům chtěl popřát mnoho úspěchů do příštích let. Budu moc rád, když naše
společné úsilí o amatérský film, ale i naše přeshraniční
přátelství po nás převezmou další a budou ho dále
rozvíjet.
S mnoha přátelskými pozdravy
Váš Oskar Siebert z Regensburgu
20
***
Já a mé počátky
v amatérském filmu
Slovo amatérský nemám rád. Je zprofanované a
všichni si pod ním představují neumětelství, naivitu a já
nevím, co ještě. Bohužel tak i mnozí vzdělanci z různých
uměleckých institutů. Ale to nechci řešit.
Takže amatérský film a já. Jsme spolu hodně desítek let. Kdysi dávno měli v Národním technickém muzeu
celkem skromnou expozici nazvanou Interkamera. Měla
ale své obrovské kouzlo. Temný tunel a v něm po stisknutí knoflíku jakýsi předchůdce kinematografu předvedl
jedoucí vláček v malovaných kulisách. Letící pták, kterého jsem sledoval ve štěrbinách otáčejícího se bubnu.
Nebo malovaný přístav měnící se na skle z poledne do
noci a jiné půvabné roztomilosti. Z celé expozice vyzařovalo to nádherné kouzlo devatenáctého století, to voňavé leštěné dřevo, precizní kresby a ta úporná snaha
po reprodukci pohybu.
A v neděli dopoledne v kinosále téhož muzea plejáda grotesek či lumièrovských filmů, či na Žofíně výstava
„Ostrov smíchu“ se spoustou amerických a francouzských grotesek. Tak to byl asi prvotní podnět.
Dalším podnětem byla možnost navštěvovat Trnkův
ateliér, kde se zrovna natáčely Staré pověsti české a
pak Osudy dobrého vojáka Švejka. Byl jsem přítomen
natáčení několika Vávrových velefilmů i filmů prostších.
Třeba Robinzonka se natáčela u našeho domu. Na Vysočině jsem jezdil s filmaři, když točili Obušku z pytle
ven, či jako statista jsem byl na svatbě ve filmových povídkách ze starého mocnářství. Dokonce i zkoušky do
čimelické střední školy mám za sebou. Nakonec jsem
však v životě dělal úplně něco jiného. Ale amatérskému
filmu jsem věrný pořád. Takže toto byl další z podnětů.
A pak už jenom něco natočit. Začalo to ještě na základce. O velké přestávce přišel kamarád, že od strýčka
dostal osmičku Admiru. Přidal se druhý, že má doma fotostativ a já se přidal, že mám doma dvě stovky. A tak
jsem přispěl nákupem dvou fotolamp a dokonce mi ještě
pár kaček zbylo. Strýček ze Žiliny měl doma několik špulí Gevaerta osmičky - a ejhle - „světová produkční společnost“ byla na světě. Jak jednoduché! Náhle jsme byli
špičkoví umělci, kolem nichž se určitě bude točit celý
svět filmu, a bylo nám čtrnáct.
Prvním filmem byly roztřesené, různě podexponované nebo přeexponované záběry zoologické zahrady.
A navíc velmi zrnité, protože ten strýčkův filmový materiál byl ještě předválečný. Neodradilo nás to a hned
dalším naším filmem byl film animovaný. Pán si čte,
usne, zdá se mu, jak šachové figurky míří na něj modelem děla, vystřelí, pán se probudí a je rád, že to byl
Bohumil Kheil se strýčkovou kamerou a novými lampami
jen sen. Jak patrno, kam se na nás ta světová kinematografie hrabala! Expozice sporná, zrno veliké a ten námět! Fakt umění! Na druhou stranu bylo dobré, že jsme
z toho „světového umění“ poměrně rychle vyrostli.
Později přibyly další filmy, už zdaleka ne tak světové, zato barevné. Putování po Nízkých Tatrách nebo
Koněpruské jeskyně. Pouštěli jsme se do věcí, o kterých
jsme absolutně nic nevěděli. Takže další etapou bylo
shánění odborné literatury, která se sporadicky vyskytovala, a občas jsme vyslechli dobrou radu od těch, co
to uměli. A náhle jsme zjistili, že dělat film není zase tak
velká sranda, ale pokud se to dělá poučeně a poctivě,
tak výsledek stojí za to.
Následovalo pár hraných filmů či dokumentů. To už
bylo na materiál Foma, který byl slušný, taky už jsme
byli právě poučenější a ostřílenější a ani nám už nevadilo, že ty naše filmy už vůbec nejsou světové. Stále však
nebyly ty naše filmy na takové úrovni, že bychom se
s nimi troufli soutěžit na amatérských soutěžích. To přišlo až daleko, daleko později.
Rád vzpomínám na tuto dobu a na tehdejší techniku. Kamery normál osm, později super osm se zvětšeným obrazem - pořád však na 8mm filmu, kdy nedílnou
součástí omezení obrázku byla perforace. Občas též
šestnáctka, což bylo nákladnější, ale i složitější. Pokud
toto bude číst pamětník, tak mi dá zajisté za pravdu,
že dostat špulku s filmem do kazety od AK 16 / později Pentaflex z NDR, mající slušnou optiku tří objektivů
na otáčecí hlavě/, bylo velmi složité a jen pro zručné
ručičky. Světelný park. Fotografické žárovky 250 či 500
W, které musely být po několika minutách vypínány, neb
jinak byly odejity. Stativy, většinou fotografické, s výsledky řádně chvějivými.
Projektory dle značky výrobce prosvítily obraz do
vzdálenosti třeba 8 metrů. Zvuk z gramofonových desek, později senzace - magnetofon! A ještě později
21
POD HLAVIČKOU
synchronizátory. Udělátka, která se postarala o jakýsi
soulad mezi zvukem a obrazem. Až mnohem později
pan doktor Rentz. Ten jako jediný u nás lil magnetickou
stopu přímo na film a pokud měl amatér štěstí, nebo aspoň prachy, tak měl také i zvukový projektor, který uměl
již nahrát z jakéhokoliv podkladu - většinou magnetofonu - zvuk či hluk. Dokonce se mohl za pomoci mikrofonu nahrát komentář přímo do projektoru. No, jenom si
představte: pustíte na projektoru svůj film, máte zapnuto
nahrávání zvuku a namlouváte do mikrofonu komentář
filmu dle děje, který vidíte na plátně. Ovšem i s hlukem
projektoru. Takže raději zpět k magnetofonu. Jenže pak
se musí změřit časy jednotlivých sekvencí dle obrazu
a komentář přizpůsobit jejich délce. Kontaktní zvuk,
třeba různých dialogů - to ani náhodou. To až opravdu
mnohem později se dal dosti složitě dělat jakýsi postsynchron.
Nebo expozice. Pokud člověk neměl elektrický expozimetr, což byla nákladná věc, tak odhadoval expozici
dle expozičních tabulek, které byly buď určeny pro fotoaparáty, později i pro filmové kamery. Takže odhadnout
jaké osvětlení, jestli pod mrakem či poloslunečno, což
zase tak těžké nebylo, určit jak citlivý je materiál v kameře, což bylo napsáno na krabičce s filmem, rychlost
kamery, /mnohé měly tři i více rychlostí, od kterých se
odvíjela rychlost uzávěrky/ a pak se jenom na kameře
nastavila patřičná clona. Celkem jednoduché, ovšem ne
vždy spolehlivé. My světoví umělci jsme měli takový rámeček s okénkem, do kterého jsme hleděli. V rámečku
se posunovala destička, kde bylo podélné okénko s propustnou folií zabarvenou od neprůhledna až do čistého
průhledu, jakýsi optický klín. My destičkou posunovali a
když jsme začali rozeznávat obrysy scény, tak jsme na
druhé straně destičky odečetli expozici. Výsledky byly
podobné jako u tištěných tabulek. A byla i další různá
úskalí vhodná k proplouvání a mnohdy i k popukání.
Tak tohle byly jakési, dá se říci, romantické začátky.
Rozhodně to bylo dobrodružné. Člověk čekal tři týdny,
až mu vyvolají film. Přišel do provozovny natěšen, jak
bude večer slavný a od obsluhujícího dostal nový, ještě
neexponovaný film s ujištěním, že se to příště nestane.
Zároveň jen tak mezi řečí bylo zmíněno, že jim vypnuli
proud v momentě ustalování té várky, kde byl i váš film.
No nic. Teď už úsměvné. A stalo se mi to celkem třikrát.
Další zajímavostí mnohdy hraničící s drzostí našeho
mládí bylo to, že jsme se rádi předváděli. Jednak jsme
občas provozovali projekce v jakémsi agitačním středisku, umístěném v bývalé prádelně. Sice nic moc v rámci
světové produkce, zase na druhou stranu jsme byli rádi,
že to pár lidí zhlédlo a dokonce se někteří i k produkci vyjádřili. Až v pozdějších dobách jsme naše výtvory
přímo zařazovali do divadelních představení, či pořádali
veřejné filmové projekce v divadle. Herci byli spolužáci,
později, když jsem spolupracoval s různými malými divadélky poezie, to byli pochopitelně členové těchto sou-
22
borů, což mně vydrželo dodnes. Rád vzpomínám na ty
doby, rád vzpomínám na vymýšlení různých triků a na
atmosféru natáčení různých hraných taškařic, později
dokonce už i soutěžních. O tom však zase někdy jindy.
Míša Kheil, Praha
***
K amatérskému filmu jsem se dostal v roce 2008,
když jsem si řekl, že na svoji písničku „Čokoláda“ by
bylo fajn si natočit videoklip. Domluvil jsem si kavárnu,
nakoupil čokoládu a pozval svoje kamarády s kamarády.
Když jsem měl videoklip hotový, tak jsem se dozvěděl,
že existují amatérské soutěže. Neváhal jsem a tento videoklip jsem poslal na Brněnskou šestnáctku. Nečekal
jsem, že získám 1. místo. Díky tomuto ocenění jsem si
řekl, že zkusím udělat něco nového. Film mě začal natolik bavit, že jsem se rozhodl jít studovat obor filmová
a televizní tvorba na SPŠ sdělovací techniky v Praze
(Panská). Tam jsem poznal spoustu zapálených lidí pro
film a začali jsme točit společně různé klipy, dokumenty
a hrané filmy. V našich začátcích si děláme skoro všechno sami, ale když se najde pár nadšenců a na něčem se
domluvíme a rozdělíme si pozice, tak hned může být výsledek lepší, ale samozřejmě v týmu musíme dělat kompromisy a starat se hlavně o svou práci. Každé natáčení
filmu má nějakou příhodu z natáčení a já si dovolím jednu zmínit. Když jsme s kapelou Barbekju, ve které jsem
tou dobou hrál, natáčeli videoklip na „Vodopád slov“, tak
jsem si domluvil, že budeme natáčet na střeše základní
školy. Vše probíhalo podle plánu. Oknem jsme tahali nástroje na střechu, a když jsme měli připraveno a začali
natáčet, tak do hodiny přijela městská policie, kterou na
nás někdo zavolal z okolních paneláků kolem školy. Vše
jsme s policií vyřídili a popřáli nám pěkné natáčení. Dru-
Ladislav Novotný z Hradce Králové
hé místo, kde jsme točili, bylo v AC klubu. V tu dobu si
náš manager koupil nové auto a měl převozní značku.
Když jsme vykládali věci z auta, tak mu značka vypadla
a nikdo si toho nevšiml. Samozřejmě když odjel, tak ho
chytla policejní hlídka a nechtěla ho pustit, protože si
mysleli, že auto je kradené. Naštěstí jsme značku našli
venku, a tak moji rodiče značku odvezli a vše skončilo
šťastně až na menší časový skluz. Můj poslední počin
je „lyrics video“ na píseň „Na horské dráze“ kapely Druhá identita, ve které teď působím. Toto video jsme dělali
společně s bubenicí Nikolou Sádovskou, se kterou jsme
zjistili, že má velký výtvarný talent po mamince a skvěle
zvládá animaci. Byl to její první počin. Já se specializuji
ve filmu hlavně na zvuk, který je v dnešní době hodně
důležitý pro výsledek celého filmu. Přeji amatérskému
filmu, aby vzkvétal. Předpoklady k tomu jsou velké, protože technika jde velice dopředu, ale stejně je vždy nejdůležitější nápad a příprava.
Ladislav Novotný, Hradec Králové
PS: ...v těchto dnech bude Láďa skládat přijímací
zkoušky na FAMU, na katedru zvukové dramaturgie...
držme palce, ať se mu to podaří...
***
Můj život s filmem
jako takovým začal někdy v polovině 70. let – jak
symbolické – v dnešním Country Clubu Lucie! Tehdy
zde ovšem bylo kino „Dělnický dům“, kam jsem každou
druhou neděli jezdil trolejbusem na pohádky. Možná v
rámci vzpomínání stojí za zmínku, že v té době měla
svůj kinosál každá čtvrť, takže jich bylo v Hradci asi
devět (včetně nonstop kina ČAS na nádraží). Postupně následovaly filmy se všemi klukovskými hrdiny typu
Vinnetoua, Fantomase a také všichni ti báječní četníci
L. de Funése. Dnes, v době postmoderně globální, není
obtížné stáhnout film jakékoliv produkce ještě před premiérou, ale když jsem „rozum bral“, byly jediným zdrojem trochu „jiné“ kinematografie filmové kluby. Zde mě
oslovila řada snímků, z nichž bych jmenoval jen mnohovýznamový Topení po číslech režiséra P. Greenwaye.
Můj život s amatérským filmem se nekryje s 20 lety
trvání sdružení. Svoje první setkání s amatérským filmem jsem už v Donašeči kdysi popsal, tuším v roce
2003. Vzpomínal jsem tehdy na rok 1978 a téměř souběžná setkání s Otou Nepilým (dnes profesionálním fotografem), který mě tehdy lehce donutil nastudovat vše
kolem osvětlování, a Bohoušem Hrubým, s nímž jsem
spolupracoval na několika hraných filmech; tím prvním
byl snímek Rozhraní. Díky těmto setkáním a touze po
dalším vzdělávání v oboru jsem se přes klub hradeckých
filmařů na „Střeláku“ (jmenovitě Františka Jireše) propracoval až do bývalého OKS k paní Jarmile Šlaisové.
A také ovšem nesmím zapomenout na metodičku pro
film v KKS, andělskou bytost, Majku Vrbeckou, která mě
vyzvala ke studiu třídy amatérského filmu v rámci tehdejší „Lidové konzervatoře“, a tak mi zprostředkovala,
mimo jiné, zásadní životní setkání s Rudolfem Adlerem
a Petrem Primou. A s nimi i další „filmová zjevení“ jako
All that Jazz, který mě ohromil svým tématem i zpracováním, ale hlavně a především to bylo setkání s celou
oblastí filmu dokumentárního. Po revoluci přirozeně následovala spolupráce s Impulsem, která trvá dodnes.
Těch uplynulých 20 let bylo příležitostí k setkání
s mnoha zajímavými filmy, ale i osobnostmi. K nejkrásnějším, a tedy nezapomenutelným, patřila ta mikulášská
v Deštném v O.h. Nesnažím se ani přibližně odhadnout,
kolik jsem za ty roky viděl amatérských filmů, a tak je
téměř nemožné jmenovat jeden, na který nezapomenu.
S omluvou ostatním autorům vyberu dva z posledních
let, které mě oslovily – Z listů důvěrných E. Mocka (o milostné korespondenci Leoše Janáčka) a Andělé na kolejích, pro profesionální přístup autorů (O. Hejna a spol).
Nejhezčí zážitek mám z „filmového mládí“ – z jednoho večerního natáčení s Bohoušem Hrubým, kdy jsem
mu zasvítil celou jednu stranu Malého náměstí a pak
jsme vozili kameramana po chodníku ve vysloužilém
kočárku simulujíce kamerovou jízdu, čímž jsme záhy
vzbudili pozornost příslušníků SNB. A ze stejného filmu
jedna veselá historka navrch: jednu choulostivou scénu,
která se odehrávala při sporém světle, nám tehdy přišel
natočit nestor hradeckých amatérů Jindřich Rath s kamerou Bolex, která byla opatřena mimořádně světelným
objektivem. Všichni jsme pak s napětím čekali na návrat
vyvolaného materiálu, zda nebude nutno přetáčet (pamětníci ten pocit znají). Záběry se technicky zdařily, což
jeden z herců ještě v euforii hlasitě sděloval p. Rathovi
napříč přeplněným trojejbusem slovy: „Pane Rath, pane
Rath, to znásilnění se vám povedlo moc pěkně!“
Mým vlastním nejúspěšnějším snímkem (ceny v Litomyšli, na R8 a Benátkách n.J.) byl Kornout sladkejch
hořkostí – medailon malíře Jiřího Ščerbakova, nejprve
mého souseda a později i přítele. Už pár let jsem z různých důvodů nenatočil ani metr, totiž ani kilobyte, jen
jsem několika snímkům pomohl na svět. Ale doufám, že
nejpozději v důchodu zase začnu a budu mít čas se tomuto koníčku věnovat opravdu naplno tak, jak je v tomto
oboru třeba, jako to dělal do poslední chvíle Jirka Beneš
nebo stále dělá Míra Trudič.
Těším se na všechna budoucí filmová setkání, věřím, že stejně kvalitní. Východočeským amatérům přeji,
aby nepodlehli ani svodům moderní techniky, ani televizním manýrům a zůstali upřímně svoji při hledání témat
ke svým jedinečným filmům.
Martin Škrobák, Hradec Králové
23
OSOBNOSTI
Jarmila a Milan Otrubovi
Vážení a milí přátelé,
příznivci amatérského filmu
Stokrát promýšlená slova a věty, a nakonec
stejně nevím, jak začít.
Proč se mi zdá právě tento sloupek tak obtížný?
Vždyť jsme si na tomto místě už tolikrát povídali
s některými z vás a tehdy slova a věty plynuly tak
snadno, právě tak, jak se odvíjelo vaše příjemné vyprávění o vaší cestě za filmovým snažením
a úspěchy. A zde je právě ten důvod, proč dnes
budu těžko hledat vhodná slova pro další řádky.
Přátelé, naše pomyslné okénko osobností – autorů amatérských filmů Východočeského kraje – se
tímto uzavírá. Přesněji řečeno, je uzavíráno, končí.
Stejně tak jako končí jeho nositel, Donašeč dobrých filmových zpráv. Ovšem s tím rozdílem, že tato
zpráva dobrá není, což už jistě víte od naší paní
Jarmily, filmové mámy, jak ji nazval jeden z vás.
Nebylo vás málo, dobrá desítka, s kterými jsem měla
tu možnost pohovořit (Strouhal, Středa, Žatečka, Urbanec, Šimek, Macek, Tydlitát, Janek ml., Cita, Schejbal) nebo některé připomenout (Janek st., Futter, Bahník), avšak na řadu dalších už se nedostalo (za všechny
jmenuji aspoň Terezu Brázdovou, Císařovy, Trudiče,
Šolce...). Ve sloupku věnovaném naší paní Jarmile jsem
tehdy vyslovila přání, aby to, co zasela na políčko amatérského filmu, dál vzkvétalo a přinášelo dobré plody.
Doufejme v dobré kroky příštího hospodáře.
24
Já však vůči ní mám jeden dluh a veřte mi, splatit
jej je pro mne nesmírně těžké. Žádala mne již několikrát o okénko otevřené směrem do Trutnova. Nechtěla
jsem. Jistá etapa v téměř pětatřicetileté historii – zrušení
trutnovského studia FAST – byla pro mne dlouho velmi
bolavá. Nu což, částečně to již odvál čas, pokusím se
tedy zavzpomínat...
Ne že by nebylo na co, jen si myslím, že do té pravé
autorské filmařské rodiny ani snad nepatříme – tedy já a
můj muž Milan. Nemáme totiž vitríny plné diplomů a cen,
které by se mohly vážit na kila. Máme jich jen několik a
vážíme si jich jinak.
Jak to začalo?
Zhruba před pětatřiceti lety jako šťastní majitelé nové
„osmičky“ Admiry Super jsme si dali jednoho večera na
trutnovském náměstí schůzku s několika podobně postiženými kamarády. Nad námi otevřená okna tehdejší
Okáesky. Hned v příštích dnech se v místním plátku
objevila poněkud jízlivá zprávička, že si několik pravděpodobně bývalých fotografů založilo filmový kroužek.
(Že by ta otevřená okna?) A že to nebyl špatný nápad,
dali jsme to se všemi náležitostmi na OKS na vědomí.
Několikrát nám na další schůzku poskytli místnost s promítací „perličkou“, ale moc velkou radost jim to nedělalo.
Toť se ví, práce navíc. Nevím jak ostatní, ale my jsme
pak vždycky na několik dnů vyhradili koupelnu našemu
„uměleckému“ snažení a v té improvizované laboratoři
jsme navíjeli svitky exponovaných filmů do tanku, míchali z různých chemikálií vývojky a ustalovače, vyvolané jsme sušili na šňůrách nad vanou a pak žasli nad tím,
že se nám ty obrázky hýbou. Postupně se dala sehnat
barevná Agfa, filmy vyvolaly laboratoře, pražský pan
Rentz se svým patentem lepil podélnou zvukovou stopu
a nám se podařil první Film.
Na Schubertovu tříminutovou hudební hříčku film
Včelka. (Druhá cena na kraji). Tehdejší filmařská jednička, Karel Vaněk, mi pak dlouho říkal Včeličko! S dalším
filmem Verše psané na vodu jsme dostali cenu na celostátní soutěži v Mariánských Lázních. Od poroty cenu,
od dvou neznámých mladíků z řad diváků velkou kytici
„co okolní zahrádky daly“! Následoval Kapesníček, poněkud drze přepracovaná závěrčná práce z dvouleté
Lidové konzervatoře v Hradci, takzvané Šmokiády. Pan
profesor Šmok tu naši verzi (příběh fetišisty-zloděje
dámských kabelek) nakonec vzal a my jsme Kapesníček zase drze poslali na pár přehlídek. Potěšila i čestná
uznání.
A pak nastal boj. Doslova. V černobílém Kapesníčku
se angažovalo devět herců, dvě kamery, zvukař, rekvizitář, dva osvětlovači (převaha scén v interiérech), ještě podomácku mokré zpracování – a to vše převážně
u nás doma, v rodině se třemi malými dětmi. Požádali
jsme vedení tehdejšího Klubu pracujících v Trutnově
o azyl v podobě prostoru, kde bychom se mohli scházet
s kolegy, mít uložené filmařské nádobíčko a aspoň pro-
vizorně střihat, ozvučovat, atd. na různorodém inventáři
„co kdo přinesl z domova“. Úsměvná situace nastala,
když nám dovolili, že si věci můžeme dát do zkušebny
třicetičlenné trutnovské dechovky. Na dva stoly v rohu,
v nezamčené místnosti.
Takže boj pokračoval. Zkusili jsme získat zájem
o amatérský film na městském výboru. Naštěstí jeden
z vedoucích nějakého odboru – snad dopravy? měl také
osmičku a přes profesi (výše zmíněného) Milana - přenos televizního signálu - jsme získali ještě tehdejšího
místopředsedu města přes zájem o věc. Ovšem ne nezištně. Ten vycítil možnost prezentace městských akcí
jejich záznamem na film, i když jen na „tkaničku“, a řekla
bych, že díky obapolné spolupráci jsme nakonec dostali
prázdnou místnost s jednou zářivkou, jedním vypínačem
a jednou el.zásuvkou a WC pod vlastním uzavřením.
Paradoxně v jednom z objektů sdružených pod Klubem.
Tím začala další kapitola. Ředitelem Klubu byl
v té době mladý, ambiciozní, nápaditý chlapík, a kdo
by se nechtěl zviditelnit, že? K jeho chvále - vymyslel několik komponovaných pořadů (Křižovatky času),
25
OSOBNOSTI
my mu nabídli doplnění programu o diapozitivy a filmové pasáže jako pozadí na tři plátna, ukázalo se to
jako dobrý nápad, a on nám umožnil nakoupit nejzákladnější prostředky v podobě různých drátů, konektorů, rolet do oken atd. k zařízení příštího studia. Naše
nejstarší, sotva desetiletá, dostala školení, co dělat,
když se malé děti probudí, na telefon ceduli s číslem ke správcové a my (hrozní to rodičové) jsme večer co večer za pomoci kamarádů filmařů vydobývali
z pusté místnosti příští filmové amatérské studio FAST.
Ředitel mi nabídl i zaměstnání po mateřské - programové odd., pozice samostatný odborný pracovník oboru
audiovizuálních programů. Takže zdánlivě ideální stav.
Jenže kolik programů se vymyslelo (např. typu Vánoční
koncert s obrázky z města, s tradičními koledníky, výstavou betlémů), tolik filmových záběrů a diapozitivů musel
FAST vyrobit – respektive fotili a filmovali jsme ve dvou,
nebylo by fér požadovat tuhle práci po členech studia,
pomáhali jen výjimečně.
Nebyl čas ani síly na autorský film, neboť město
v té době prožívalo poměrně velký boom, dokončovaly
se nové školky, otvíraly nové silnice, stadion, koupaliště, ...a u všeho vrčely soukromé kamery členů FASTu.
Systémem „něco za něco“ jsme pak požádali o nákup
nezbytného zařízení do studia.
26
S osmičkovým projektorem se tyto snímky daly promítat jen na různých schůzích, aktivech, oslavách...,nebo ve vstupní hale kina. Většinou jsem promítání absolvovala já, byla jsem ještě na mateřské, starší byla ve
škole a mrňata přes den jezdila se mnou. Takové kino
Ponrepo. Jenže naše mrňata dvojčata šla také do školy,
potřebovala více mého času, a tak jsem se s Klubem
rozloučila.
Nastala další bitva – bitva o šestnáctku. Projektor
byl v místním kině, přístroj nám slíbila zapůjčit jedna ze
škol. A poněvadž, jak víte, peníze vám nikdo zadarmo
nedá, museli jsme sklopit uši a absolvovat i takové akce
jako cvičení Lidových milicí nebo okresní stranickou
konferenci. Alespoň jsem si dávala pozor, aby se v komentářích nevyskytovaly žádné věty a slova, které jsme
„nechtěli slyšet“.
Tehdy vznikly tzv. „městské“ snímky – Malujeme náměstí (děti z LŠU s malířskými stojany versus oprava
fasád kolem náměstí, Tajemství radniční věže – snímání
a znovu ukládání dokumentů do kopule věže, Oprava
staré radnice (odkrývání sklepení a sanace zdiva staré
radnice), Ještě renesance – záchrana posledního domu
z toho období – příští městská galerie, Cesta přátelství
( z Trutnova do Krkonoš), To je naše školka – slavnostní otevření. Těch akcí bylo víc, někde jsou shrnuté pod
společným pracovním názvem Rozvoj města. Objížděla
jsem televizní studia v Brně, ve Zlíně, TV Kavčí hory a
Filmové ateliéry Barrandov i Český rozhlas Hradec Králové a hledala dnešními slovy sponzory. Podařilo se přivézt převíječku, vyřazený dvoupás, střihový stůl, vyřazený magnetofon, mikrofony, lepičku – jaká radost! Město
se uvolilo koupit a nám jako zapůjčit ruskou 16mm kameru Krasnogorsk. Husarský kousek byl vyřazený 16
mm magnetofon Vestrex z Brna. Ještě o něm bude řeč.
Studio FAST – Filmové amatérské studioTrutnov –
honosný to název, že? Už fungovalo tak, jaká byla představa tvůrců: každé úterý v 19 hod. se scházeli jeho členové ke kutění na svých filmech, krom toho byly dveře
studia otevřené pro každého, kdo chtěl jen přijít, pozeptat se, poradit, předvést co natočil a co s tím dál.
V té době se ještě pořádaly okresní přehlídky,
u nás tradičně v Žacléři. Tu poslední jsme vzali do
Trutnova. Celý FAST i s rodinnými příslušníky si akci
vzal za svou a nechci se moc chlubit (jenom maloučko) – povedlo se! K dispozici byl sál, šatny, klubovny,
stravování, vše na jednom místě, ochotná správcová,
pracovník Klubu pro film, v porotě byl pan Josef Dobřichovský - střihač a Karel Dobřichovský - kamera.
Velký úspěch měl závěrečný večírek komponovaný na
čapkovské téma Jak se dělá film. Všichni se museli !!!
tvořivě zúčastnit, všichni se bavili, poklonu vysekl starý
pan Dobřichovský : „Byl jsem na tolika akcích, ale tak
skvěle jsem se nikde nebavil!“
Troufli jsme si i na uspořádání semináře o filmové
tvorbě rozpracovaného do jednotlivých kategorií. Měla
jsem témata kompozice obrazu a střih.
Přihlásilo se 12 zájemců, mezi nimi i pozdější úspěšný autor pan Zdeněk Strouhal. Řada jeho filmů se dokončovala ve studiu – Okno pro dva muškáty, Poklady podkrkonošských chalup, Krkonošské lomenice
a hlavně jeho tři filmy s „ptačí“ tematikou – Domov s vůní
puškvorce, Kolébky z orobince a Rožďalovické rybníky.
Domov s vůní puškvorce nás reprezentoval v české kolekci na UNICA ve švýcarském St. Galen.
Pak jsme se konečně zase dali i my do filmování.
Dostali jsme takzvanou společenskou objednávku, nebyl to tedy náš autorský film, i když nesl všechny znaky běžné filmové práce. Sbor pro občanské záležitosti (SPOZ) zadal zdokumentování své činnosti. Zprvu
jsme odmítli točit jednotlivé akce (svatby, vítání občánků, učňovské zkoušky, maturity, zlaté svatby, návštěvy
v domovech důchodců, atd.), ale pak jsme risknuli vlastní zpracování - to znamená všechny akce zpracované
lehce poeticky. Ti, kteří se tam měli a chtěli vidět, tam
byli, ale celek - něco jako povídka na dané téma – byla
hraná. Všude, kde se točilo, se pak také film s názvem
Paprsky z dlaně promítal, zadavatel byl spokojený,
bodejť ne, vždyť práce ZUČ nesměla být honorovaná
a měl tím pěknou propagaci. My jsme pak film poslali do
Žiliny na celostátní přehlídku společenských filmů, údaj-
ně byl druhý, my jsme ovšem výsledky nedostali a film
nám přivezl známý po své pracovní cestě na Slovensko. Asi po pěti letech, když se po odchodu toho výše
zmíněného aktivního ředitele Klubu rušily některé kanceláře, našel se v místnosti vedoucího propagace balík s průvodním dopisem, že je to cena za druhé místo
k filmu Paprsky z dlaně. Balík byl zastrčený za radiátor, v něm deset kazet 16mm barevného filmu (ve studiu se filmy uchovávaly v chladničce) a my jsme přitom neměli na co točit, o každou kazetu jsme museli
žebrat.
Tou dobou jsem podruhé přijala místo v Klubu – tehdy už v Domě kultury - na uvolněné místo po propuštěném „kádrovákovi“, nově personálním odboru spojeném
se mzdovým. Ač jsem se musela mnohé naučit, ta práce
mne ohromně bavila. Tam jsem se z tehdejších kádrových materiálů dozvěděla, že onen vedoucí propagace
(člen strany) mi do mých desek uvedl, že filmy, které
produkuje FAST, postrádají jakýkoliv politický náboj stranickosti.
No, plivnul pěkně, ale vlastně pochválil.
Moje působení v Domě kultury i ve studiu skončilo
nástupem nové paní ředitelky. Její první akcí v ředitelské funkci bylo zrušení Filmového amatérského studia
FAST. Že by setrvávaly staré struktury? (Byla kandidátkou). Po několika dosti bouřlivých diskuzích jsem se jí
dotázala, co bude s filmy a dalším exponovaným materiálem. Odpověď? „No co, to se vyhodí, protože je to
stejně všechno poplatné době.“ „A co se zařízením –
můžeme si ho odkoupit?“ „Ne.“
S jedním osmičkovým projektorem si pak venku
hrály nějaké děti a ten stojanový šestnáctkový studiový
magnetofon Vestrex, jehož cena by byla několik desítek
tisíc, ten vyhodili také – z okna v 1. patře, protože kdo
by se s ním vláčel po schodišti. Tak. A pak se divte, proč
jsem o této bolavé záležitosti nechtěla tak dlouho mluvit.
Ještě něco jsem zapomněla zmínit. V průběhu těch
pěkných let ve studiu FAST jsme spolupracovali i s několika dnes již známými osobnostmi – s Petrem Kracíkem
(ředitelem pražského Divadla Pod Palmovkou), tomu
jsme točili jeho zpracování básní R. Jefferse Z jestřábí věže (k přijímačkám na FAMU). Jiří Kalužný – herec
divadla v Pardubicích – byl se svým příjemným hlasem
výborným moderátorem, Jiří Kubec, později herec jiného pražského divadla, recitoval Verše psané na vodu…
I hradecký ing. Jindřich Rath k nám občas zajel se svými
technickými nápady.
Milá spolupráce se všemi, krásná léta u společného
koníčka. Všem těm dobrým lidem z FASTu i všem přátelům amatérského filmování děkuji.
Jarmila Otrubová, Trutnov
27
SOUTĚŽE / bude...
***
20. festival
krátkometrážních
filmů Berlín
„Unsere Nachbarn
bei Freunden“
Naši sousedé
u přátel
20. KFF (KurzFilmFestival) je
mezinárodní festival krátkometrážních filmů nesoucí podtitul „Naši
sousedé u přátel“. Tento festival
představuje prostřednictvím příspěvků ze západní a východní
Evropy tvorbu nezávislých autorů
krátkometrážních filmů a zároveň
je platformou pro vytváření mezinárodních kontaktů mezi evropskými
nezávislými tvůrci, čímž přispívá
k porozumění mezi kulturami východní a západní Evropy. Téma festivalu: Naši sousedé v Evropě
Termín konání: 14. - 16. 3. 2014,
Kino „TONI“, Antonplatz,
130 86 Berlin
Uzávěrka příjmu filmů: 15. 1. 2014
Festivalovou řečí je němčina.
Mezinárodní zásilky je bezpodmínečně nutno označit nápisem:
„Temporary import – for cultural purpose only, no commercial value“.
K zásilkám ze zemí mimo EU je
třeba přiložit celní deklaraci (Pro
Forma Invoice) s udanou hodnotou
v maximální výši 10 EUR/USD. Náklady, které chybně vyplněnou deklarací případně vzniknou, nebudou
pořadateli převzaty.
Soutěžní snímky přijaté do
soutěže budou od 15. 2. 2014
zveřejněny na internetových
stránkách ars cinema berlin e. V.
Pokud bude požadováno zpětné
zaslání snímku, je bezpodmínečně
nutno k zásilce přiložit 5,00 EUR, jinak budou snímky uloženy v archivu
ars cinema berlin e. V.
Příjem filmů: Frau Beate Müller,
Pistoriusstr. 31, D 130 86 Berlin,
tel./fax: 0049 30 926 9250
Další informace naleznete také
28
na naší webové stránce www.arscinema.de.
Informace, přihláška a propozice pro berlínský soutěžní festival
2014. Ubytování (včetně snídaně)
v hotelu Abacus je pro určitý počet
zájemců hrazeno pořadateli. Z Česka se zatím počítá s 20 lůžky (autoři
a delegáti), další kondice (příspěvek
na dopravu, ev. na stravu) budou
oznámeny až po obdržení přislíbených dotací od všech sponzorů.
Přihláška na webových stránkách pořadatelů nemá odesílací
„button“ (ochrana proti spamu), je
potřeba ji odeslat přímo z prohlížeče mailem. Zájemce o účast prosím
o informaci, budu se snažit počet
účastníků průběžně konsultovat a
koordinovat s pořadateli. Přihláška
také na www.filmdat.cz. • Bylo nebylo, Eva Gargašová • Chvála bláznovství, Bohumil Kheil
• Jízda králů, Miroslav Trudič
• Kosení, Arnošt Lukeš
• Pomsta, Zdeněk Patzenhauer
• Kdo se bojí Virginie Woolfové,
Bohumi Kheil
***
40. MLADÁ KAMERA
Termín konání: 21. - 23. 3. 2014
Uzávěrka: 25. 2. 2014
Místo konání:
Městské kulturní zařízení, Uničov
Info: http://www.mkzunicov.cz
S pozdravem Wolfgang Becker
Vážení kolegové,
na základě uzavřené dohody
mezi NIPOS a partnerem ars cinema berlin e.V. pro KFF 2014, vybral
Český výbor UNICA a doporučuje
do české kolekce k účasti na Berlínském festivalu v roce 2014 filmy
uvedené v příloze. Jednotlivým autorů doporučujeme vyplnit a odeslat
přihlášku organizátorům jak je uvedena na Filmdatu. Dále doporučujeme účast autorů na tomto festivalu.
Zájemcům o ubytování navrhujeme, aby se spojili s pane Wolfgangem Beckerem z Ústí nad Labem
([email protected]), který by tuto
záležitost koordinoval. Dále prosím
o předání zprávy panu Lukešovi,
Patzenhauerovi a Trudičovi, na které nemám emailové spojení. Jinak
je celý festival otevřen všem, proto
jej popularizujte. Přihlášeni jsou již
pan Jaroslav Nykl a Petr Baran.
Těšíme se nashledanou v březnu v Berlíně.
S pozdravem Jan Vačlena,
28. 12. 2013
Návrh české kolekce:
• Důvod k úsměvu, Milan Mach
• Slepice, Šimon Štefanides
***
20. JUNIORFILM
Termín konání: 14. - 15. 3. 2014
Uzávěrka: 31. 1. 2014
Místo konání:
Kino Svět, Dvůr Králové
Info:
http://www.ddmdvurkralove.cz
***
47. STŘEKOVSKÁ KAMERA
Termín konání:
21. - 22. 2. 2014
Uzávěrka: 31. 1. 2014
Místo konání:
Národní dům, Ústí nad Labem
Info: www.filmdat.cz
***
SOUTĚŽ
STUDENTSKÝCH
FILMŮ
8. ROČNÍK
14. - 15. KVĚTNA 2014
NÁCHOD
Soutěž pro studenty středních
škol ve věku do 21 let, starší jen
pokud jsou studenti SŠ a VOŠ.
Do soutěže mohou zaslat snímky
i žáci vyšších ročníků základních
škol, pokud snímek dosahuje dobré kvality. Filmy, kompletně vyplněné Průvodní listy ke každému
snímku a přihlášku na ubytování
v elektronické podobě zašlete do
31. 3. 2014. Zařazení filmů do soutěže sdělíme autorům a na adresu
školy do 15. dubna 2014.
KATEGORIE :
1) Hraný film
2) Dokument a reportáž
3) Animovaný film
4) Experimentální film a videoklipy
Doporučená délka filmu je do
20 minut. Technické podmínky jsou
uvedeny na www.primasezona.cz
nebo www.impulshk.cz
***
ČESKÝ VIDEOSALON
2014
61. celostátní soutěž
neprofesionální filmové tvorby
12. - 14. června 2014,
Malá scéna, Ústí nad Orlicí
***
Přehled termínů
krajských
postupových
soutěží 2014
Tachov 5. 4. 2014
Kroměříž 11. - 12. 4. 2014
Svitavy 26. 4. 2014
Praha 26. 4. 2014
Hradec Králové 25. - 26. 4. 2014
Mohelnice 1. 5. 2014
Zruč nad Sáz. 2. - 3. 5. 2014
Ústí nad Labem 3. 5. 2014
***
11. ZLATÉ SLUNCE
Celostátní soutěž neprofesionální
filmové tvorby - školní kategorie
12. - 13. června 2014
Místo konání:
Kulturní dům, Ústí nad Orlicí
Postupová kola:
ZLATÉ SLUNCE
Dvůr Králové nad Labem
Termín: 14. 3. 2014
Uzávěrka soutěže: 7. 3. 2014
Pro kraje:
Plzeňský, Karlovarský,
Středočeský, Jihočeský,
Hlavní město Praha, Ústecký,
Liberecký a Královéhradecký
Místo konání:
Kino Dvůr Králové n/L.
web.: www.ddmdvurkralove.cz
www.artama.cz www.filmdat.cz
ZLATÉ SLUNCE - Blansko
Termín: 24. - 25. 4. 2014
Uzávěrka soutěže: 19. 4. 2014
Pro kraje:
Zlínský, Jihomoravský,
Olomoucký, Moravskoslezský,
Vysočina a Pardubický
Místo konání:
Kino, Blansko
Web.: www.erbenova.cz www.
artama.cz www.filmdat.cz
Propozice, přihlášky a další
podkladové materiály do soutěže na:
www.filmdat.cz www.artama.cz
www.klubcentrum.cz
***
Musaionfilm 2014
Uherský Brod
17. ročník muzejních filmů
4. - 6. června 2014
Musaionfilm představí filmovou
tvorbou našich muzeí. Kromě toho
představíme významné filmy nemuzejních produkcí, které mají blízko
ke světu muzeí, zvláště k jeho projektům. Předběžný program počítá
i nyní s účastí odborných lektorů.
Pro rok 2014 svou účast již potvrdili režiséři prof. Mgr. Rudolf Adler
a MgA. Martin Štoll, Ph.D., autor
mnoha zajímavých projektů v oblasti současného českého dokumentárního filmu (publikace o režisérech
a připravovaná kniha o české dokumentární škole). Přehlídka počítá také s dvoudílnou přednáškou a
projekcemi Mgr. Jarmily Šlaisové
z posledních přírůstků videotéky Školy audiovizuální tvorby při
Impulsu v Hradci Králové a dalšími
kulturními programy. Nyní probíhá
shromažďování filmů a první je již
přihlášen!
Oceněním pro nejlepší snímek
festivalu bude cena poroty – soška
Černého Janka, symbol Uherského
Brodu. Přehlídka je otevřená všem
zájemcům. www.musaionfilm.cz
sekretariát Musaionfilmu
29
SOUTĚŽE / bylo...
***
Malé ohlédnutí za 55. ročníkem
RYCHNOVSKÉ
OSMIČKY
Vážení čtenáři a příznivci amatérského filmu, dovolte mi, aby byl
můj příspěvek osobním vyznáním
a hodnocením soutěže R8, jejíž úroveň rok od roku stoupá. Na
Rychnovskou osmičku jezdím jako
porotce už mnoho let. Jezdím na ni
hrozně rád, miluji své rodné město
Rychnov nad Kněžnou a úžasnou
atmosféru R8. Zažívám zde milé,
tvůrčí a přátelské chvíle. Každý rok
se těším, že se zde opět setkám
s filmaři - amatéry z celé naší republiky. Mám radost, když vidím, že
je jejich tvorba o stupínek lepší než
rok před tím. Navíc je soutěž vždy
perfektně připravená a za to patří
nesporně poděkování panu doktoru Tydlitátovi, který Rychnovské
osmičce zasvětil svůj život a jehož
si nesmírně vážím. Poděkování patří i dalšímu organizátorovi, Martinu
Šedovi, který má také na zdárném
průběhu R8 nemalý podíl. Nechyběl
předvýběr filmů, takže se na přehlídku dostalo 55 nejlepších prací.
Snímky v 55. ročníku R8 se
mnou hodnotily zkušené režisérky
z Prahy - PhDr. doc. Jana Hádková
a MgA. Simona Oktábcová. Hodnotili jsme celkem 13 dokumentárních
filmů, 11 hraných filmů, 7 reportáží,
9 školních filmů a 10 filmů zařazených do kategorie ostatní, tj. animované, experimentální a další. Ve
výsledném umístění filmů jsme se
téměř shodli. Každý film měl něco
do sebe, nějakou myšlenku a byl něčím kouzelný. Já osobně jako první
hledisko upřednostňuji film, který
mě nejvíce zaujal.
Naprosto jedinečný a právem
oceněný Hlavní cenou byl vítězný
30
snímek Anny Krejčové z Ústí nad
Labem CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM. Při jeho sledování jsem si kladl otázku, kde je pomyslná hranice
mezi profesionálním a amatérským
filmem?
Letos přibyl do soutěže další
fenomén - kategorie „školní filmové práce“. Je potěšující, že přibývá
mladých tvůrců, kteří přihlašují své
počiny do této soutěže. Mnohdy
jsou jejich soutěžní práce na velmi
dobré úrovni a dávají této soutěži
nový rozměr. Originální jsou témata
a způsob zpracování filmů.
Velice mě také zaujala práce
studenta gymnázia z Rychnova nad
Kněžnou Šimona Štefanidese PRAOTEC ČECH, která je velmi osvěžující a vtipná.
Letošní filmová soutěž se po celou dobu nesla ve znamení nevšedních zážitků, dobrodružství a vůně
dálek. Je mnohdy opravdu zajímavý
pohled těchto tvůrců na svět a na jejich snahu sdělit to ostatním. Bezpochyby je tento pohled odrazem společnosti, ve které žijeme, a odrazem
pocitů, které zažíváme. Co mě potěšilo, že na letošním ročníku ubylo
pesimistických a depresívních filmů.
Proto se i v příjemném duchu vedly
pohovory a hodnocení snímků.
A co říci na závěr?
Přál bych Rychnovské osmičce,
aby 55. ročník nebyl poslední. Tvůrcům amatérských filmů přeji do dalších ročníků hodně nápadů a tvůrčí
invence. Organizátorům soutěže
pak hodně kvalitních snímků a spokojenost, že přispívají k rozvoji této
oblasti. Kde jinde, než na takových
soutěžích jako je R8, mohou filmoví
amatéři měřit a porovnávat své síly
s ostatními a získávat motivaci do
dalšího filmování.
MgA. Eugen Sokolovský ml.,
režisér, předseda poroty
Výdledky:
HLAVNÍ CENA:
CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM
- Alena Krejčová
Kategorie dokumentárních filmů:
1. cena: NEUDĚLENA
2. cena: NEUDĚLENA
3. cena: NORIK MURÁNSKY
- Peter Poboček
Čestné uznání:
AKCE - Jaromír Schejbal
PŘES TŘI GENERACE
- Ing. Jan Vačlena
Kategorie reportážních filmů:
1. cena: KRÁLOVNA ENGADINU
- Jana Tášiková, Milan Ohurniak
Porota R8 - Eugen Sokolovský, Simona Oktábcová a Jana Hádková
Porota:
MgA. Eugen Sokolovský
režisér Brno
PhDr. doc. Jana Hádková
režisérka Praha
MgA. Simona Oktábcová
režisérka Praha
R8: Trošku mimo
Šimon Štefanides přebírá cenu na R8
2. cena: BEZ KOMENTÁŘE
- Miroslav Trudič
2. cena: KŘIŽOVATKA
- Miroslav Trudič
2. cena: VELIKONOCE V QUITU
- Miroslav Trudič
3. cena: NEUDĚLENA
Kategorie hraných filmů:
1. cena: PRAOTEC ČECH
- Šimon Štefanides
2. cena: MÍJENÍ
- Kateřina Šollarová
3. cena: VOJÍN ARAHOS 4:
RANDE S OSUDEM
- Martin Doležal
Čestné uznání:
OSUDOVÁ DOVOLENÁ
- Tereza Kolaříková
V PARKU
- Ivo Renotiére
INSPEKTOŘI
- Martin Bohadlo
Kategorie animovaných
a experimentálních filmů:
1. cena: ZA FILMY MARYŠA a
VZPOMÍNKA NA HORÁCKO
- Bohumil Kheil
2. cena: STARÝ OCEÁN
U NOHOU ZEMĚ
- Petr Baran
3. cena: PROTI SOBĚ
- Pavlína Taubingerová
Čestné uznání:
ODPAĎÁK
- ZŠ a MŠ Deštné v Orlic. horách
POMÁHAT A CHRÁNIT
- Bohumír Novák
Kategorie školních filmových
prací:
1. cena: ŽIVOT JE JINDE
- K. Balousová, L. Moučková,
D. Vobořilová, K. Vrátník
ze SPŠST Praha
2. cena: KOUZELNÍK - Jiří Česák
3. cena: ŽAR - Bartosz Kruhlik
Čestné uznání:
INGRID MICHAELSON - BE OK
- Alžběta Hlubučková
Cena Města Rychnova n. K.:
CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM
- Alena Krejčová, Ústí n/Labem
Cena poroty za kameru:
SVĚT PODLE ANUNNAKIHO
- T. Frkal, P. Motl, D. Ticháček,
Praha ze SPŠST Praha
Cena Impulsu:
MONDAY - Barbora Vrzáková
Anketa diváka:
„DEŽAVÍ“ PO ČESKU
- Jaroslav Doleček
Anketa mladého diváka:
PRAOTEC ČECH
- Šimon Štefanides
Anketa nejmladšího diváka:
OSUDOVÁ DOVOLENÁ
- Tereza Kolaříková
Stařenka v šátku belhá se městem. V batohu má prý něco vzácného. Osmičkový film v plechové krabičce. Nese ho od samotné Kněžny.
Po odfouknutí vrstvy prachu se na
štítku objevuje „Rychnov“. Jdeme
tmou. Filmový pás má padesát čtyři
políček, ale na konci jako by se klubalo padesáté páté.
Pozornosti. Poplatky. Klíče. Jen
jedny klíče pro dva lidi ve dvoulůžkovém pokoji. Z počátku drobný
nedostatek, ale v průběhu soutěže
se to ukázalo jako poměrně zásadní
problém. Minimálně klíče od budovy by měly být dva. U 55. políčka se
trhla perforace. Zahájení. Filmové
bloky. Trochu zmatečné nahlašování večeře. Večer porotkyň. Velmi
pěkný dokument Věry Chytilové
divadelní story (režie Jana Hádková) a ucházející 13. komnata Ivana
Klímy (režie Simona Oktábcová).
Ráno. Jdu na snídani, ačkoliv
jsem si ji nenahlásil. Deset nahlášených, přišli jsme tři, za což nám bylo
později vyčiněno. Ale nelze se divit,
když nahlašování bylo anonymní.
Navíc v půl deváté, kdy měla snídaně začít, by již spoustě lidí kručela
bříška. V neděli nebyla snídaně pro
jistotu vůbec, ale jinak se restaurace docela snažila. Dopolední blok.
Oběd. Odpolední blok. Hlasování
o filmu, který poběží dnes večer. Několik amerických filmů a velkolepá
česká konkurence v podobě Babovřesk. Když jsem se poprvé podíval
na čárky u filmů, Babovřesky vedly.
Recese! Bohužel u večeře se ukázalo, že to žádný vtip nebyl. Účastníci si zvolili při opětovném hlasování Babovřesky. Hlasoval jsem spolu
s několika odvážlivci proti (pro film
31
SOUTĚŽE / bylo...
Nevědomí, který skončil v prvotním
hlasování na druhém místě), ale
bylo nás málo. Porota se sice pokoušela verdikt zvrátit, ale bez úspěchu. Není mi jasné, proč porota neodstranila film rovnou z předvýběru.
Už to začíná! Velký filmový zážitek
od jednoho z nejvzdělanějších českých režisérů! 133 minut výborné
zábavy. Ha, ha, …ha. Vydržel jsem
90 minut, ale nevím, zda bych na
to měl být hrdý. Doufám, že autoři,
kteří pro tento film hlasovali, do příště přehodnotí své kinematografické
postoje nebo budou alespoň ohleduplní a nebudou se již podobných
soutěží účastnit. Čekal jsem poněkud jiný vkus od lidí, pro které je filmařina koníčkem a nikoli strojem na
peníze.
Neděle ráno. Diskuse s porotou.
Porotci se u většiny filmů rozpovídali, a přitom málokdy padlo něco, co
mi dalo nové filmové poznatky. Alespoň paní Hádková dokázala většinu
filmů doplnit stručným, erudovaným
a zajímavým komentářem. Vyhlášení oceněných filmů.
Dojem? Mdlý. Sice byla vidět
snaha organizátorů, ale nepříliš
atraktivní filmy, které jsem buď již
viděl na Videosalonu, anebo převážně spadaly do kategorie průměrné až podprůměrné, náladu příliš
nezvedly. Chyběla mi v dílech zejména hravost, nadšení a neotřelost
a až na částečné naplnění nadšení
mi tyto vlastnosti chyběly v rámci
celého festivalu. Drobné nedostatky v organizaci pak spolu s korunou
v podobě sobotního večerního filmového překvapení shazují prestiž
festivalu, který by měl lákat všechny filmaře a širokou veřejnost svou
tradicí a nadchnout je výbornými
filmovými zážitky. Oceňuji projekce
pro veřejnost, které probíhaly mimo
hlavní program, a tak jsem neměl
možnost je navštívit, ale prý je viděla necelá tisícovka diváků.
Sedím se stařenkou na kontrolní
projekci. Najednou střihač sedící několik řad za mnou z plných plic řve:
„Trošku mimo!“ Promítání se zastavuje. Bere si filmový pás do střižny
32
a nůžkami opatrně vystříhává z 55.
políčka faráře Šoustala a nahrazuje
jej blankem. Vkládá film do plechové
krabičky a tu zas do batohu. Stařenka se rozloučí a belhavou chůzí se
šine k řece Kněžně, ze které se za
rok zase vynoří. Snad bude 56. políčko hezčí než to letošní.
Tomáš Kotlant, Pardubice
***
II. ročník
filmového festivalu
Dobromysl
nadchl
„Češi jsou hrdí
na svá rodiště“
Filmový festival Dobromysl nosí
v sobě myšlenku „příběhy obyčejného štěstí“. I letošní ročník se odehrával v kině a Hankově domě ve Dvoře
Králové nad Labem.
Soutěžní snímky FF Dobromysl
s lehkostí a nadhledem kontrují filmům dnešních dnů, které jsou ve
velké míře přesyceny násilnými scénami a jejichž negativní atmosféra
nás „udolává“. Hlavním kritériem
pro hodnocení soutěžních snímků
FF Dobromysl se tak stává jednotka
pocitu štěstí, pozitivní stopy, která
v nás po zhlédnutí zůstává... S těmito pocity by měl divák bezstarostně
opouštět kinosál.
Festival dává šanci vedle velkých
profesionálních tvůrců také malým
filmařům, amatérům, ale i těm, kteří
disponují jen nápadem, protože svůj
film mohou natočit nízkonákladově
na mobilní telefon. Organizátoři tak
otvírají dveře šanci, kdy se takové
dílo dostane k očím profesionálů,
kteří mu v případě zájmu mohou pomoci na skutečný filmový svět.
Jak je vidět, nosná myšlenka FF
Dobromysl nadchla vysoký počet
účastníků, kteří svá díla do soutěže
poslali. Celkem bylo přihlášeno 78
snímků do všech kategorií.
FF Dobromysl tradičně doplňuje doprovodný program v duchu
celé akce, takže ke slovu se dostávají pouliční hudebníci, hudební
skupiny, kejklíři, divadelní spolky a
v letošním roce to byl i mezinárodní
řemeslný jarmark.
Vítězný soutěžící je oceněn skleněným dílem uznávaného designéra a skláře Petra Novotného. Skleněná koule ovinutá filmovým pásem
je originálem ze sklářské dílny A jeto
v Lindavě, kterou zakládal Bořek Šípek.
...diváci na festivalu
Ondřej Hejna předává cenu za nejlepší scénář
Další 3. ročník FF Dobromyslu
byl odstartován, posílejte svá filmová dílka a staňte se šťastným vítězem...
O. Tamáš
Přehled vítězů a kategorií:
kategorie absolutní vítěz:
Znojmo - Jan Otruba
Kategorie hraný film:
Ach ty můj strážný anděle
- Roman Němec
Kategorie dokument:
Anděl s polámaným křídlem
- Monika Kozlová
Kategorie animovaný film:
Kde rostou motýli
- MgA. Libor Nemeškal
Kategorie hudební klip:
Snowy Nutcase - Petr Špetla
Kategorie propagační snímek:
Znojmo - Jan Otruba
Kategorie reklama:
Trend - Lukáš Masner
Kategorie příroda:
Mozambik a Kruger park
- Ladislav Válek
Kategorie natočeno telefonem:
Odpoledne v Central parku
-Petr Hepnar
Kategorie nejlepší scénář:
Marinka - Lukáš Janičík
Kategorie nejlepší kamera:
Znojmo - Jan Otruba
Kategorie umělecký dojem:
Kde rostou motýli
- MgA. Libor Nemeškal
kategorie fotografie:
Až do narození mého syna
- Jan Otruba
Kategorie do 18 let
(za mladý filmový počin):
Film - Osudová dovolená
- Tereza Kolaříková, 13 let
***
BZUK FILM
2013
Domácí : Hosté
55 : 40
Pokusili jsme se festival tentokrát zhodnotit i sportovní terminologií. Domácí reprezentovali místní
borci z Rychnovska (Bzuk team,
Michálek a Schejbal). Jako hosté
nastoupili borci z Hradce Králové,
Prahy a Slovenska. Fanoušci se
chovali korektně. Ani letos nemuse-
la zasahovat policie. Během setkání nebyl zaznamenán žádný faul.
Výhoda domácího prostředí se nakonec projevila a po sečtení hlasů
zvítězili zaslouženě domácí v poměru 55 : 40. Nezbývá než blahopřát
a těšit se na odvetu příště. Možná
nás hosté pozvou na vlastní hřiště a
pro náš fanklub budeme muset shánět autobus.
Celkem 95 odevzdaných diváckých hlasovacích lístků ukončilo 10.
ročník. Žádný ze soutěžních filmů
vyloženě nepropadl. O vítězi rozhodly pouhé 2 hlasy. Čtyřnásobný
vítěz festivalu Milan Michálek letos
nestačil pouze na výkony Bzuk teamu. Kromě nesoutěžních filmů přítomné pobavily ukázky letu kvadrokoptery i s kamerovým závěsem.
Nově se partnerem festivalu stal Heliflix Praha. Díky slovenskému filmu
byl letošní ročník opět mezinárodní.
Výstava Modeláři sobě byla ještě
bohatší než loni. Děkujeme autorům
i divákům za báječnou atmosféru.
Účastníky festivalu nezapomněl
osobně pozdravit ani Jaroslav Doleček, velikán amatérského filmu
a rodák z Dlouhé Vsi.
Hlasování diváků - výsledky:
1. S blechou na vrchol
- MS Belgie 2013, Bzuk team,
24 hlasů, reportáž
2. To si polítáme
- Milan Michálek, Dlouhá Ves,
22 hlasů, hraný
3. RCTV - 9. díl
- Michal Čeliš, Praha. 19 hlasů,
TV vysílání
4. Model VEGA
- Miroslav Košút, Dubnica n/Váhom
11 hlasů, dokument
5. Sultimate
- M. Bartoš, V. Lukeš, Hradec Králové, 10 hlasů, dokument
6. Modelová situace
- Jaromír Schejbal, Rychnov n/K.
9 hlasů, experiment
Celkem vydáno 97 hlasovacích
lístků. Diváků hlasovalo 95. Poděkování za příjemný večer patří všem
partnerům a sponzorům, kteří akci
33
SOUTĚŽE / bylo...
Ocenění filmaři na soutěži Bzuk 2013
podpořili i letos: města Vamberk
a Rychnov n/Kn., ČSOB Hradec
Králové, KB Rychnov n.Kn., modelářské velkoobchody RCM Pelikán
Pardubice a ASTRA Uherský Brod,
Tiskárna Horáček Vamberk, Sodovkárna Rychnov n.Kn. a modelářské
časopisy z Prahy RC Revue, RC
Modely. Plátno zapůjčila společnost
AV Media Praha, Modely prezentoval Ing. Miroslav Rusiňak – Heliflix
Praha.
Z. Sršeň
BZUK FILM,
filmový festival
modelářů je s námi
již 10 let
U příležitosti tohoto výročí si dovolím malé ohlédnutí. Za deset let
jsme v Dlouhé Vsi ve Sportohotelu
prezentovali sto filmů o modelářích
a pro modeláře. Vytvořili jsme podmínky k pravidelnému setkávání
modelářů různých oborů a nacházení společné řeči prostřednictvím
filmového plátna. Zvolený formát
cca 4hodinového zábavného večera
s hlasováním diváků a tombolou má
své kouzlo a klidně by se dal aplikovat na kratší TV show s hlasováním přes mobilní telefony. Stolové
34
uspořádání se jeví jako dobrý nápad
a budeme v tom pokračovat. K akci
se podařilo vyprovokovat filmaře
amatéry a dokonce i filmaře profíky.
Důkazem toho je již 2. ročník setkání amatérských autorů Rychnovska
i loňská reportáž televize JOJ u
pana Špinara v Borohrádku. Ano,
vážení přátelé, díky naší aktivitě se
modeláři stali součástí celostátního
filmového registru amatérů www.
Filmdat.cz. Jsme rádi, že jsme zaujali i pražskou tvůrčí skupinu www.
RCTV.cz. V roce 2004 jsme začínali
s 53 diváky, letos jich přišlo 97. Průměrná návštěvnost 82. Navíc při
dvoudenní akci v roce 2009 jsme
v několika vlnách zvládli téměř 400
lidí. Přesto, že nikomu nehradíme
náklady, loni se večera zúčastnili
všichni tvůrci a letos chyběl pouze
slovenský autor.
Vítězové filmového festivalu modelářů BZUK Film:
2004 - Truckfest
- Bzuk team, Vamberk
2005 - L-13J Blaník
- Antonín Dodek, Lupenice
2006 - Pohledy zpět
- Antonín Dodek, Lupenice
2007 - Pan Modelář
- Bzuk team, Vamberk
2008 - Naše radosti
- Milan Michálek, Dlouhá Ves
2009 - Slet Top modelů
- Milan Michálek, Dlouhá Ves
2010 - Heli Fun Fly
- Milan Michálek, Dlouhá Ves
2011 - Zavírání sezóny 2011
- Milan Michálek, Dlouhá Ves
2012 - Water snake MMP
- Michal Kavan
a Richard Koutný, Náchod
2013 - S blechou na vrchol
- Bzuk team, Vamberk
První rok 2004 se Bzuk team
podílel na 7 filmech z 8 soutěžních.
Naopak v letech 2009, 2011 a 2012
jsme nepředkládali žádný náš film,
přesto se našlo dostatek tvůrců
ochotných předstoupit před diváky
a porotu se svými dílky. Filmování
a soutěžení nás baví, nezáleží na
tom, kdo skončí první či poslední.
Důležité je pobavení diváků i neustálé zlepšování kvality filmů a hlavně chuť pro to něco udělat. A proto
neváhej a své modelářské filmové
snímky dál posílej do Vamberka.
Více na www.bzuk.cz.
***
54. ročník
festivalu
BRNO 16
Do Brna jezdím na podzim rád,
pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brno16. Pokud jste o něm
za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak
je to opravdu zajímavá a asi i na
našem území zcela ojedinělá akce
tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16
konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik
k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až
sobota 19. 10.). To zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků
méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická
postava známá z filmů Vladimíra
Frančeho) musel poznamenat „jinde
na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je
kino plný mladejch lidí“.
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto
mladých lidí patřila ke krásnějšímu
pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci byli pořádně omlazeni.
Nicméně i původní organizátoři
dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která
zasedala v porotě až do úplného
vyčerpání. Po filmech zpravidla následovaly diskuse s přítomnými autory. Pro mě byla největšími zážitky
překvapivě setkání s tvůrci z FAMU,
konkrétněji se Soňou Jelínkovou,
autorkou filmu Nedokáže si říct dost
a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy. V obou případech to
byly rozhovory velmi příjemné a to i
proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše
na namachrované „režiséry“, kteří
zpravidla nemají být na co pyšní,
ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou
cenu nezískala. Autory Pand ocenili
alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná
„Z Habeše do kosmu“, tak pokus
(ač podle mě poněkud neohrabaný) zástupců Kinoaparát.cz o propagaci 16 mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně
vyčinil za používání nečestných a
nesportovních argumentů, byl jsem
za to nakonec pozván na projekci
Lov na Boghora, což však není ani
Porota festivalu Mladá tvorba B16
tak film, jako spíše performance. Po
letech, v nichž byla udělována jako
hlavní cena festivalu Velká hlava
plná filmů, bylo rozhodnuto nechat
studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce
mě pobavil asi návrh, v němž na brněnském orloji nazývaném familiárně „rotující šulin“, leží brněnský drak
zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely
nabídky pomoci s příštím ročníkem
a nápady, co by se dalo udělat na
příště. Při jedné takové diskusi jsem
zastihl i ředitele festivalu Miroslava
Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce setkat s ještě pestřejším
a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od
polského autora Bartosze Kruhlika
hlavní cenou festivalu ukázalo na
jistý rozchod vkusu poroty a publika.
Petr Tomek, Praha
Filmový svátek
mladé tvorby
podruhé
Nedílnou součástí Malého filmového festivalu mladé tvorby Brno
16 , a to součástí, která soutěžnímu
klání předchází, je již tradiční filmový workshop - po našem řečeno a
mnou i lépe vnímáno – tvůrčí filmová dílna.
Pod tímto vznešeným a vzletným
a mnohé napovídajícím názvem se
však skrývají „neúprosné filmařské
galeje“ ne nepodobné sportovnímu
zápolení známého pod označením
Ironman či Triatlon. Stejně tak jako
ti sportovci, tak i účastníci dílny plní
několik disciplín, přirozeně ne sportovních, ale filmařských - a to navíc
nejen tři, a jestliže sportovci mohou
dokončit závod, kdy ho prostě dokončí, filmaři na to mají čas daný,
nelítostně limitovaný a šibeničně nedostačující. Výsledkem pro ty prvé
je totální vyčerpání a jen pro něko-
35
SOUTĚŽE / bylo...
ho možná nějaká medaile, pro mladé filmaře to vyčerpání také platí,
ale výsledkem jejich snažení je pro
všechny zcela určitě hotový filmový
příběh, prostě jejich film.
Asi si po přečtení předchozího
možná mnohý řekne : A to tam fakt
vůbec někdo jede, když je to takový
záhul? A ví o tom jejich rodiče ?
Budete se divit, ale skutečně
jede a dlužno poznamenat, že je jich
rok od roku stále víc a že přijíždějí
rádi, s nadšením a chutí, a i z velké
dálky. A rodiče o tom nejenže vědí,
oni tam totiž jezdí s nimi a nepokrytě
a až dojemně jim fandí a jsou na ně
pyšní. Kde jinde totiž je dáván smysl
filmovým snahám jejich ratolestí a
jejich dosud nekonkrétním pokusům
s filmovou kamerou, kde jinde než v
kruhu stejně postižených vrstevníků
a nadšenců filmování. A to tím spíš,
že se vše děje pod laskavou, přínosnou a navýsost odbornou patronací
filmových tvůrců a léta již tvořících a
úspěšných filmových praktiků.
A tak mnohý rodič najednou poznává, že i film jako mimoškolní aktivita má nejen smysl a je srovnatelný s jinými kroužky či disciplínami,
ale jeví se i jako možná perspektiva
uplatnění či možného zacílení na
budoucí studia jejich potomka. Tady
byli v centru dění, tady byli účastni
toho tvůrčího kvasu a zápolení, aby
i oni spolu se svými dětmi, byli nakonec odměněni kouzlem rozzářeného stříbrného plátna, na němž je
prezentován „i jejich“ film.
Film, který si mladí tvůrci na
místě vymysleli, napsali a k realizaci připravili, dali dohromady štáb a
techniku, průběžně omrkli lokace,
improvizovali s kostýmy, sami sobě
byli herci, kameramany, střihači a
režiséry. Ale také hudebními redaktory, výtvarníky, zvukaři a bůhví čím
vším ještě možným, konče i těmi příslovečnými děvečkami pro všechno.
A to vše za neuvěřitelně krátkou
dobu, plnou hektiky a trápení, nevyspání a někdy i slz a dílčích radostí.
Nadarmo však nic z toho není a určitě to stojí za to, protože jak je již
tradicí, mnohý film vzniklý v rámci
této tvůrčí dílny je následně více
než častým a úspěšným sběratelem
ocenění na filmových přehlídkách
mladého filmu.
Ale pojďme pěkně po pořádku:
Vše to – tedy Malý filmový festival mladé tvorby - začalo 17. října
...při natáčení exteriéru
36
jako malý, ale ne nevýznamný souputník 54. ročníku druhdy slavné
Brněnské šestnáctky. A začal tak
trochu naopak. Totiž, je nepsaným
kulinářským pravidlem, že pověstná
chutná třešnička bývá až nahoře a
jako poslední nej nej ingredience korunuje dort. A tady se začalo právě
tou třešničkou, jmenovitě tedy projekcí animovaných filmů Jaroslava
Nykla, které tu třešničku nejen připomínají, ale i tak sladce chutnají, a
těch se namlsaly děti z mateřských
škol a čerství prvňáčci při projekci
v sále Břetislava Bakaly.
Téměř v zápětí, ale na jiném
místě Brna, vypukl workshop resp.
vypukla tvůrčí filmová dílna, jejíž
úvod patřil přednáškám s projekcí,
z nichž v jedné, slovem a i na filmových ukázkách demonstroval Milan
Šebesta, filmový tvůrce a ext. pedagog UTB Zlín, zavilý přítel a nadšenec animace a filmových triků, principy a postupy při jejich vytváření
a odhalil tak mnohé ze své bohaté
praxe, použitelné i pro tak zdánlivě
odtažitě zaměřenou filmovou specifiku, hraný film. Druhý z lektorů Vít
Šaroun, student film. režie na UTB
ve Zlíně se věnoval chronologii vytváření audiovizuálního díla, přednášel o důležitosti literární přípravy,
o neoddiskutovatelné roli scénáře, a
hlavně o nezbytném a režijně důmyslném a nápaditém propojení všech
složek tvůrčího snažení, aby nakonec vzniklo smysluplné, hodnotné a
divácky akceptovatelné dílo, kterým
se tvůrce zapíše do jejich srdcí a
duší.
To jiné místo z úvodu předchozího odstavce znamená Středisko
volného času Labyrint, kde již podruhé našli organizátoři výtečný
azyl a zázemí pro Malý filmový festival, a lze jen políbit jejich šťastnou
ruku, protože budova Labyrintu je
skutečně jakýsi labyrint místnůstek,
chodeb a různých zákoutí přímo vyzývajících k rozličnému filmovému
využití ať už pro filmování samotné
či prostor, kde lze v klidu postprodukčně dokončovat natočený materiál v počítači, čehož se i vrchovatě
využilo při natáčení letošní kolekce
filmů. A navíc sluje toto středisko
projekčním sálem s dostatečnou
kapacitou, ale i společenskou místností umožňující občerstvit se, o dostatku sociálního zařízení nemluvě.
Tedy nejen díky za příhodnou budovu, ale vlastně i za to, že veškeré
akce a aktivity pořadatelé soustředili
právě sem a zjednodušili tak průběh celé této bohumilé akce. A tak
jedva skončily přednášky, rozjely se
filmové maratónky několika skupin,
z nichž některé jsou již každoroční
a tvoří samostatný štáb, jiné vznikly přímo na místě z těch mladých
filmařů, kteří tu byli poprvé, či se
tradičním skupinám nedostávalo plného počtu. Vmžiku se zprovoznila
technika, sem tam se ještě doladil
a nebo vůbec překopal scénář a šly
se hledat lokace. A ani to netrvalo
dlouho. Již se rozeběhlo nejméně
šest kamer třímaných nabuzenými
mladými tvůrci ve snaze o poctivou
a osobitou filmařskou výpověď. Organizátoři tak mohli lehce vydýchnout, předpřipravili stříhací stavy a
po zařizování všeho možného jim
konečně vybylo trochu času na šálek dobré kávy.
A stalo se něco, co se stalo
při této akci snad poprvé a bylo to,
alespoň pro mne, neobvyklé a nezvykle kouzelné. Totiž, zúčastní-li se
takové tvůrčí dílny student základní
školy, musí ho doprovázet dospělý.
Na to jsou nějaká nařízení a nelze
je než respektovat. Obvyklá je skupinka žáků s doprovodem pedagoga, což se i děje. Tentokrát bylo
dost účastníků mladší kategorie,
kteří přijeli sólo, a při jejichž výletu
by byl doprovod pedagoga luxusem,
a tak přijeli s rodiči. V části dne, kdy
mládež v blízkém okolí Labyrintu natáčela své záběry a rodiče u
toho nechtěla mít, byli všichni zbylí
soustředěni do místnůstky s občerstvením. Po počátečním, jakoby logicky separátním rozmístnění došlo
pozvolna k plynulému propojení rodičů se členy organizačního štábu,
s lektory, s technickým personálem
střediska a i nahodilými hosty a
...při střihu a dokončování filmu
vytvořila se množina na stejné frekvenční vlně se pohybujících individualit, která však, při odposlechu
jejich řečí, reakcí a vzájemných
akceptací, budila dojem jednolitého
orgánu, který funguje právě proto,
že je tam jeden každý, a kdyby jen
jeden vypadl, zřítí se množina jako
domeček z karet. Ale nevypadl nikdo, z té téměř hmotné vzájemnosti
to prostě ani nešlo. Vznikla rodina,
rodina lidí vidících se většinou poprvé, velká rodina, kterou stmeloval
jeden duch porozumění a vzájemného respektu. Náhodný příchozí by
již vůbec nepoznal, kdo je lektor a
kdo rodič, kdo rozumí filmové technice a kdo vděčně přijímá rady, kdo
má za sebou první metry filmování
a kdo je letitý filmař, kdo k filmování
obdivně vzhlíží či kdo ho teoreticky
preparuje. A jsem přesvědčen, že
ačkoliv bylo venku krásně slunečno,
nad Lužánkami se jisto jistě vznášel
obláček a na něm si filmoví bohové
dojetím zamačkávali slzy.
Nicméně tato krásná směsice
člověčiny a filmařiny již zůstala, byla
stále latentně přítomna a trvala takto
skvělá po celou dobu konání Malého
filmového festivalu. Ještě dopolední
zřetelný individualismus vzal za své
a cokoliv dalšího se dělo, dělo se
tak za účasti téměř všech přítomných včetně těch mladých filmařů,
jejichž profesní účast na projektech
byla splněná. A tím mám na mysli večerní projekci filmů vzniklých
na předchozím ročníku tvůrčí dílny
či následné sledování divadelního
představení s názvem Jak se stát
hrdinou – Návrat ke kořenům, které
nabídlo skvělé divadelní uskupení
MA-MA-MA-TAYs.
I příští den měl zhruba stejný
půdorys. Dopolední workshop, tentokrát pro příchozí a pokračování
či spíše finiš natáčených projektů,
jejichž podvečerní premiéra se kvapem blížila. Jednotliví mladí filmaři
měli vesměs obraz pohromadě a
první řazení záběrů napovědělo,
zda-li jsou nutné dotáčky, či lze přikročit k fajnšnitu, což, rozumíme si
asi, je definitivní střih. No ale pak
přijde ještě postprodukce a jak praví
klasik, času je málo a voda stoupá
...!
Dopolední workshop, tvůrčí filmová dílna pro příchozí, byl pro
mne další, ale v dobrém smyslu
slova neskutečný zážitek. Účastníky této tvůrčí dílny byli totiž žáci
devátého ročníku ZŠ Palackého
v Brně v doprovodu jejich učitelky,
paní Evy Doležalové. Tato božsky
37
SOUTĚŽE / bylo...
trpělivá a tolerantní paní zvládala
značně nesourodou skupinu kluků
a holek s obdivuhodnou laskavou
suverenitou, ale dovedla být i pedagogicky nekompromisní a důsledná.
Faktickým šéfem tohoto workshopu
byl Ivoš Procházka, protože tyto děti
měly spíše zájem o akci, přímé natáčení, než o nějaké teoretické výklady. Za bedlivého jeho dozoru a
průběžných rad a doporučení, kterými jsme je naváděli, se kurážnější
žáci chopili kamery a formou představování natočili jakousi anketu,
kde se jejich spolužáci po jednom
představili a projevili své tužby a zájmy či i do kamery něco předvedli.
A byli kouzelní, s rozdílnou mírou
otevřenosti a kuráže v poloze od
naivní dětské říkanky přes přiznání
jisté dívenky, že ve volném čase má
nejraději kouření cigaret až po dosti peprnou anekdotu jednoho mládence. Následně pak vytvořili dvě
skupiny a obě, každá po svém, vymyslela a natočila reklamu na šampón proti lupům. Čas s nimi strávený
byl úžasný, ta směs spontánnosti,
zakřiknutosti, lehkého drzounství i
naivní otevřenosti či bezradné plachosti mě fascinoval tím spíše, že to
vše probíhalo v naprosté kázni a respektu. Následné hlasité reakce při
projekci jejich filmování byly jistě pro
ně, ale i pro nás, krásnou zvukovou
tečkou za smysluplně stráveným
dopolednem.
Odpoledne pak, kdy mladí filmaři
odevzdávali svá dílka k přípravě na
projekci, nastal, alespoň pro mne,
sladký čas nicnemuselosti, který
jsem vyplnil návštěvou ART kina,
kde probíhaly projekce oficiálního
festivalu Brněnská šestnáctka, a
měl jsem tak nejen možnost vidět
nějaký soutěžní film, ale i potkat se
s přáteli a bývalými studenty, kteří
se Šestnáctky zúčastnili. A pamětliv
předchozích ročníků, docela jsem
spěchal, abych nemusel projekci
sledovat, když ještě dobře, tak na
schůdcích mezi sedadly, a když
hůře, tak v hloučku stejně pomalých
diváků, opřen o zeď zaplněného
sálu a natahuje krk přes čísi rame-
38
no. Letos ale platilo okřídlené festina lente, kinosálek byl poloprázdný
a projekce se navíc nějak zadrhla,
asi pověstný štýft spadl do neméně
pověstného trýbu !
Stalo se krásnou tradicí, že se
projekce čerstvě natočených filmů
odehrává na Kraví hoře v Středisku
volného času zvaného Lávka. Pro
mne je to ten třetí kouzelný vjem,
který mne na Malém filmovém festivalu mladé tvorby nepřestává fascinovat. Ono, mezi námi, je to taková
z nouze ctnost, protože v pátek navečer se Labyrint naplní frekventanty různých kroužků a aktivit, a zjednodušeně řečeno, již bychom se
tam nevešli. No ale pánbůh zaplať
za takovou z nouze ctnost. Vždyť
Lávka, přesněji řečeno Studio Lávka, v čele s Mirkem Obrátilem je již
dávno zasvěcena filmu a pro účely
Malého festivalu je to ta nejlepší volba. Nic nesejde na tom, že prostory
jsou stísněné, miniaturní, s titěrným
promítacím sálem, kam jsme se taktak vešli, ale důležitá je atmosféra,
kterou jsou ty miniaturní metry čtverečné prosyceny, a která je vyzařována do prostoru a tak sladce se,
zvláště ctiteli filmu, inhaluje.
Úvod projekce patřil filmům, které nebyly přijaty do soutěže festivalu, a jejich autory přirozeně zajímalo
proč, což jim bylo v následném rozboru vysvětleno. Poté následoval
zlatý hřeb programu. Byly promítnuty
filmy staré jen několik hodin, jejichž
dotvoření důkladně prověřilo nejen
odolnost tvůrců, ale hlavně jim položilo tu rozhodující otázku: opravdu
chceš být filmařem? Stačilo se ale
jen rozhlédnout. I v unavených tvářích mladých adeptů filmového řemesla mluvila jiskra v oku jasně. Filmů vzniklo šest a u vědomí krátkosti
času, za který musely vzniknout, je
jejich úroveň více než sympatická a
lze se nadít, že po drobných opravách může většina z nich uspět příští rok v soutěži. Projekce filmů byla
obohacena o okamžitý rozbor toho
kterého filmu jak z pohledu odborného, tak samotnými autory i zúčastněnými diváky. Panovala dělná, byť
již lehce unavená atmosféra, která
se po projekci a rozborech přelila do
ostatních miniaturních místnůstek
studia Lávka, aby zde v neformálním prostředí opět ožila. Vylepšena
byla navíc snad tisícem vynikajících
jednohubek, které připravily obětavé organizátorky, a také nějakou tou
skleničkou dobrého bílého vína.
Ty tácy plné jednohubek ve mně
vyvolaly zvláštní nápad, přál jsem
si, aby tento festival měl své titulky jako ve filmu a já mohl do titulků
napsat: jednohubky připravil(i-y) a k
tomu vypsat jména. A docela mi to
přišlo vtipné a v duchu jsem se tím
bavil. Pak mně to ale docvaklo úplně
a moje myšlení vylétlo až nahoru té
pyramidy jmen, která se o tuto filmovou akci zasloužila.
Uvědomil jsem si, že je škoda,
že tato akce nemá skutečné titulky,
protože být v nich uveden by si zasloužilo mnoho bezejmenných nadšenců.V těch pomyslných titulcích
by měli být na prvním místě ti hlavní
hybatelé, v tomto případě hybatelky:
Katrin Taubingerová a PhDr. Šárka
Tryhuková, dámy nesoucí na svých
bedrech samu existenci tohoto, jak
jsem nazval, Filmového svátku mladé tvorby. A pak jsem se snažil přidávat jméno za jménem, ale vymklo
se mi to z rukou, protože si víc pamatuji jména než příjmení : Dana,
Petr, zase Dana, Ivoš, Kyslík, Kačka
...
A takto dumaje jsem si uvědomil,
že vůkol opět došlo k tomu vzácnému kouzlu kolektivního souznění,
sedělo se či stálo kolem pidibarového pultíku a klábosilo, i odborně
a věcně probíralo, či jen okouzleně
a vděčně mlčelo. Stále někdo tento
mumraj natáčel či fotil, stále bylo o
čem hovořit, případně jen tak poslouchat nebo se přít a přesvědčovat druhého.
Sedělo by se sedělo, ale neúprosná poslední šalina tomu zatla tipec,
a tak zazvonil od šaliny zvonec a báječné tvůrčí filmové dílně Malého filmového festivalu mladé tvorby 2013
byl konec !
Milan Šebesta, Zlín
Malý/velký
filmový festival
mladé tvorby
Letos v říjnu se již tradičně konal
Malý filmový festival mladé tvorby
v Brně, tentokrát osmý ročník. Zúčastnili se ho jak ostřílení mladí filmaři, tak i úplní nováčci. Ani z jedné skupiny ovšem až do oficiálního
ukončení festivalu neopadlo nadšení. Jistě budu mluvit za všechny,
když řeknu, že letošní ročník se více
než povedl.
Mladí účastníci se hned na začátku prvního dne museli rozdělit
do tvůrčích skupin, ať už se jejich
jednotliví členové znali nebo ne. Za
společného úsilí během dvou dnů
každá skupina vytvořila malé filmové dílo. Všechny výtvory se poté
ukázaly světu na večerním promítání. Každý musel uznat, že všechny
filmy se nesmírně podařily, a mohl
být náležitě pyšný na svou práci.
Poslední den, v sobotu, jsme se
zúčastnili přehlídky soutěžních filmů. O kvalitě každého z nich se nedalo pochybovat. I porota měla problém ve stanovený čas určit jasné
vítěze. Nakonec, po rozdání všech
diplomů a cen, se všichni opět rozutekli do všech koutů České republiky
(a jednoho koutu Slovenska), doufajíc, že příští rok se opět sejdeme ve
stejném, ne-li větším, počtu.
Jakkoliv malý se brněnský festival ve svém názvu může zdát, jeho
velikost je téměř hmatatelná. Je velký díky kvalitě a pečlivosti, se kterou je festival každý rok pořádán. Je
velký díky zážitkům, které jsou pro
všechny zúčastněné nezapomenutelné a díky kterým se mnozí na festival každoročně vrací, a nakonec
je velký díky lidem, kteří se na něm
podílejí, ať už to jsou organizátoři,
pomocníci či kolektiv soutěžících.
Nejedna výměna kontaktů jistě vedla k novému velkému přátelství.
Malý filmový festival
mladé tvorby 2013
Festivalu jsem se jako autor zúčastnil již podruhé. Užil jsem si atmosféru mezi lidmi, kteří se věnují
stejnému koníčku jako já a odnesl
jsem si mnoho cenných rad a poznatků, z úst odborníků, které se
týkaly promítaných filmů. Už nyní se
těším na další ročník.
Dominik Vontor
***
Orfilmfest
2013
Již druhý ročník filmového festivalu z regionu Orlických hor a okolí
proběhl v sobotu v sále kina v Jablonném nad Orlicí. Jedenáct autorů
zaslalo celkem čtrnáct filmů, z nich
pořadatelé z občanského sdružení
Filmová společnost Orfilm vybrali jedenáct. Něco přes sto diváků
mohlo zhlédnout také dva snímky
nesoutěžní z dílny jablonského rodáka, pana Vladimíra Venda. Zejména jablonští příznivci filmu urči-
tě kvitovali promítnutí dokumentu
z roku 1971 o otevření tehdejší
nové samoobsluhy. Druhým nesoutěžním snímkem byl remake filmu,
jehož vznik se datuje do 30. a 40.
let minulého století. Záběry staré
přibližně osmdesát let doplnili filmaři
z Orfilmu o záběry stejných míst ze
současnosti. K pohodové atmosféře
festivalu přispěl i hudební doprovod,
o který se postarala kapela Docenti
pod vedením Davida Serbouska.
Soutěžní snímky byly v délce od
tří do dvaceti minut. Tematicky se
jednalo o dokumenty, medailony,
hrané filmy i reportáže z východočeského regionu. Ceny byly vyhlášeny ve dvou kategoriích. Cenu diváka, vyhlášeno bylo pouze první
místo, získal film „Inspektoři“ tvůrce
Martina Bohadla z Prahy. Námětem
hraného filmu je parodie na pořady
hodnotící turistické atrakce, v tomto
případě Adršpašsko - teplické skály. Stejný film se umístil i na třetím
místě v kategorii cena poroty. Místo druhé v této kategorii pak získal
film autora Josefa Hradeckého ze
Sopotnice „Zdeněk Kolářský – akademický sochař a medailér“, dvacetiminutový medailon o tvůrci mnoha
uměleckých děl. Vítězem se stal
dokumentární film rychnovského
Jaromíra Schejbala „Jedno je málo,
deset je moc“ o životních peripetiích
Jaromír Schejbal přebírá cenu
Kristýna Tlapáková,
Ústí nad Labem
39
SOUTĚŽE / bylo...
rodiny s deseti dětmi. „Film jsem
natáčel skoro celý rok, bylo to velmi
silné téma. Další osudy rodiny jsem
pak ještě nějakou dobu sledoval,
pokud vím, do rodiny po natáčení
posléze přibylo další dítě. Prvního
místa si vážím, konkurence byla veliká,“ řekl o svém díle vítěz, a dodal:
„festival byl pěkný, organizace byla
na vysoké úrovni“. O kvalitě snímků
se kladně vyjádřili porotci, kterými
letos byli Jana Štásková, reportérka
TV Joj, Patrik Buňka, reportér Prima
FTV, filmová kritička Pavla Kafková
a dlouholetý filmař, člen Orfilmu Jaroslav Šilar. Jak řekla Pavla Kafková : „Oproti předešlému ročníku se
výrazně zlepšila kvalita filmů, pokud
tomu bude i nadále a pokud bude
další ročník, máme se za rok na
co těšit.“ A jak řekl předseda Orfilmu a ředitel festivalu Miloš Štěpán :
„Stoupající počet soutěžících, filmů
i kvality a spokojenost soutěžících
jsou pro nás dobrou motivací i závazkem, abychom pokračovali a
možná založili novou tradici, takže
zveme už teď na Orfilmfest 2014.“
Miloš Štěpán, Jablonné n/O.
Seznam filmů a autorů :
1. VOSTATKY VE LHOTĚ - Miroslav Šolc
2. ROJENÍ
- Zdeněk Sršeň
3. JABLONNÉ 2012
- Ing. Arnošt Lukeš
4. ŽIVOT NA DVORKU
- Roman Tatýrek
5. OBEC DOLNÍ DOBROUČ
- Lukáš Kubíček
6. JEDNO JE MÁLO, DESET MOC - Jaromír Schejbal
7. TO SI POLÍTÁME
- Milan Michálek
8. INSPEKTOŘI
- Martin Bohadlo
9. ZDENĚK KOLÁŘSKÝ
- AKAD. SOCHAŘ A MEDAILÉR
- Josef Hradecký
10. PROVAZ O JEDNOM KONCI - Robert Hrubý
11. U ORNITOLOGŮ V LEŠTINĚ - Jan Šmíd
40
ORFILMFEST
Vítěz je opět z okresu
Rychnov n/Kněžnou.
Na první ročník filmového festivalu v Jablonném nad Orlicí v roce
2012 budu vzpomínat stále. Vynikající atmosféra, skvělý hudební
doprovod i vítězství pro Bzuk team
s filmem Pan Modelář a ještě dohra
v podobě natáčení TV JOJ u pana
Špinara v Borohrádku. Festival jsem
všude chválil a nakonec jsem sám
na uzávěrku málem zapomněl. Dobře to dopadlo, stihli jsme to. Jedenáct soutěžních filmů. Letos Bzuk
team přijel s filmem z roku 2003.
Je to úplně náš první film s názvem
Rojení. Taková naučná sonda do
života včel a včelaře v průběhu celého jednoho roku. Divákům se film
líbil. Odborná porota vytýkala pouze nepoužívání stativu a chvějící
se obraz při držení kamery v ruce.
Celková úroveň filmů byla letos
o řád vyšší, než loni. Mezi autory se objevili zkušení harcovníci
z amatérských soutěží a tak bylo na
co koukat. Program měl spád. Moderátoři i hudební vložky doplňovali
pohyb na filmovém plátně. 1 místo nakonec zůstalo v rychnovském
okrese. O vítězství u odborné poroty se tentokrát postaral Jaromír
Schejbal z Rychnova nad Kněžnou
se snímkem: Jedno je málo, deset
moc. Zajímavý dokument, vyprávějící o životě jedné rodiny v Orlických
horách, která vychovává 10 dětí.
Tento film sbírá úspěchy již od roku
2008. Diváky i porotu zajímalo, jak
se tento příběh asi vyvíjí dál. Ostatní výsledky na www.filmdat.cz. Než
jsme odjeli domů, ještě jsme si v duchu oživili premiéru filmu Stopařka
a loňskou bouřlivou atmosféru herců (motorkářů). Organizátoři měli
navíc připravené k prodeji i pěkné
DVD, které lze též zhlédnout na
http://www.orfilm.eu/archiv.html pod
názvem Ohlédnutí za filmovým festivalem Orfilmfest 2012. Podívejte
se a možná začnete také točit a střihat.
Zdeněk Sršeň, Vamberk
***
Nečekaná
setkání
Letos jsem měla dvakrát možnost nahlédnout do světa amatérského filmu a do společenství filmařů, jimž tvorba filmů je koníčkem,
nikoliv obživou. Je to svět fascinující
zaujetím, s nímž amatéři tvoří svá
díla. Mnohdy jim lze jen závidět. Nejsou tlačeni termíny ani dramaturgickými plány, svá témata si mohou
vybírat svobodně, bez dramaturgických direktiv, jimiž jsou profesionálové zhusta svázáni.
Přiznám se, že to byl pro mě svět
zcela nový - v porotě Rychnovské
osmičky i Vysokovského kohouta
jsem mohla bez jakýchkoliv předsudků posuzovat jednotlivá díla,
aniž bych byla zatížena nějakými
osobními vazbami, minulými díly autorů ani jimi samými - zkrátka přišel
člověk odjinud a mohl více méně objektivně pozorovat.
V Rychnově soutěžilo na padesát filmů v několika kategoriích.
Jako dokumentaristku mě pochopitelně nejvíc zajímaly dokumentární
filmy.
Co mě zvlášť zaujalo, byla šíře
témat, kterými se režiséři zabývají.
Na rozdíl od profesionálů svá témata potkávají víc ve svém každodenním životě, dá se skoro říct, že
s nimi žijí. Takové Císařské hody
s právem režisérky Aleny Krejčové,
která dostala hned dvě ocenění, si
nezadalo s profesionálním zpracováním. Jako zjevení působí reportážní dílka Miroslava Trudiče (Bez
komentáře, Křižovatka, Velikonoce
v Quitu), který nezapře velký talent nejen při hledání témat, ale i
ve zpracování - jeho dílka zaujmou
skvělou stavbou vyprávění i téměř
profesionálním střihem.
Ve Vysokově porotu zaujal slovenský dokument Jána Kusky z Liptovského Mikuláše s názvem Palo
Žiak, furman z Vrchslatiny, příběh
jednoho z posledních lesníků, kteří
ve slovenských horách pracují se
skotem při těžbě dřeva. Skvěle nasnímaný a sestřihaný příběh sice
trpěl neústrojným použitím komentáře - výpovědi furmana Žiaka, jehož hlas provází obraz od prvního
do posledního záběru, ale přesto
film dostal Cenu ministerstva zemědělství právě za filmové ztvárnění
tématu.
Všem oceněným filmům se dá
vždy něco vytknout - obecně amatérští filmaři nezvládají práci se
zvukem, někdy jsou jejich dílka
disproporční, chybí odstup a dramaturgické posouzení před dokončením díla. Autoři by měli svůj film,
než jej definitivně dokončí, ukázat
někomu, kdo se na něj podívá „novýma“ očima, nezaujatě a řekne své
připomínky.
Pak by se nemohlo stát, aby jinak výborný dokument Rok vína
autora Petra Barana se zdál být
k nepřečkání, nebo Zbojníčkové od
Vysoké Lenky a Vladimíra Císařových působil jako edukativní pořad
pro školy.
Pokud jde o hranou tvorbu, ve
Vysokově se sešlo několik výrazných děl. Dobře vyprávěné i natočené příběhy Nebezpečný zájezd
Petra Vaňka a Cirgula od Ondřeje
Pavliše právem získaly společně
druhou cenu. Jako třetí v této kategorii se umístil doyen českého amatérského filmu Jaroslav Doleček se
svým Dežaví po česku, střihovou
koláží z autorových předcházejících
děl, jíž reflektuje společenské a politické dění v současné společnosti.
Zjevením byl nejen pro mě film
Marinka Lukáše Koláčka z Vyškova,
který si odnesl první cenu v kategorii
hraných děl. Jeho příběh nenaplněné lásky je vyprávěn s neobvyklou
v Čechách poetikou, s jakou tvořil
svá díla například francouzský režisér Eric Rohmer.
Velmi profesionálně působil také
film Vojín Arahos 4: Rande s osudem Martina Doležala - v Rychnově
získal 3.cenu v kategorii hraných filmů, ve Vysokově cenu poroty - autor rozhodně ví, co je filmová řeč,
má smysl pro detail i dramatičnost
situací, ale vzdor tomu je jeho příběh trochu bezobsažný.
Není smyslem této rekapitulace
vyjmenovávat všechny oceněné či
promítané tituly. Každý z výše uvedených filmů i přes výhrady, které
k nim porota měla, utkvěl něčím v
paměti. Příběhem, zpracováním,
nápadem. Nejpodstatnější však je
to, že amatérští autoři vytvářejí smysluplné hodnoty se zaujetím, kterého se profesionálům mnohdy nedostává.
Jana Hádková, Praha
***
VYSOKOVSKÝ
KOHOUT 2013
Výsledky:
Hlavní cena / Cena Ministerstva
zemědělství:
Paľo Žiak, posledný furman
z Vrchslatiny, ing. Ján Kuska,
Liptovský Mikuláš, Slovensko
Hrané snímky:
1. cena: Marinka
- Lukáš Koláček, Vyškov
2. cena: Nebezpečný zájezd
- Petr Vaněk, Praha
2. cena: Cirgula
- Ondřej Pavliš, Praha
3. cena: Dežaví po česku
- Jaroslav Doleček, Dlouhá Ves
Čestné uznání:
Dřevěná - Film. spol. Foxymon,
Brno
Animované snímky:
1. cena: Šedá pohádka
- Jaroslav Nykl, Praha
2. cena: Rodiče a děti
- Bohumír Novák, Nové Město na
Moravě
3. cena: Pomáhat a chránit
- Bohumír Novák, Nové Město na
Moravě
Zvláštní ocenění:
Cena Járy Kohouta:
Maryša - Bohumil Kheil, Praha
Cena poroty:
Kolekce filmů Martina Doležala,
Praha
Cena za herecký výkon:
Sáře Haváčové ve filmu Marinka
Zvláštní cena poroty za střih:
„Dežaví po česku“
- Jaroslav Doleček z Dlouhé Vsi
Porota:
Miroslav Janek, Roman Vávra,
Jana Hádková, Pavla Kafková,
Hugo Habrman
Helena Bohadlová
Dokumentární snímky:
1. cena: Velikonoce v Quitu
- Miroslav Trudič, Náchod
2. cena: Zbojníčkové od Vysoké
- Lenka a Vladimír Císařovi,
Kutná Hora
3. cena: Rok vína
- Petr Baran, Brno
Čestné uznání:
Began se vrací
- Jaromír Schejbal, Rychnov n/K.
Tyhle ruce
- Adolf Macek, Česká Třebová
41
NAPSALI NÁM...
SKH Pictures
Entertainment
SKH je skupina mladých filmařů, kteří stále rozšiřují
svoje řady. Psal se rok 2009, když se při „filmařském
projektu“ ve škole dali dohromady tři kluci: Ondřej Štětka, David Koníř a Jakub Hladík, kteří si zahráli na filmaře. Vzniklý film z tohoto projektu byl poslán do soutěže
v Ústí nad Orlicí, kde film neočekávaně uspěl a navíc se
kluci na workshopu v rámci soutěže naučili opět něco
nového. Tím odstartovali svojí filmařskou kariéru a dali
vzniknout radě krátkých i delších filmů, které mohli diváci zhlédnout na YouTube i v kinosále. Postupem času se
ke skupině kamarádů, kteří do té doby brali natáčení jen
jako zábavu a koníček, začali přidávat i ostatní filmoví
nadšenci z okolí, a tím vznikla takřka seriózní filmová
společnost s nadšenými členy, kteří tuto „zábavu“ berou
naprosto vážně a chtějí s ní prorazit do světa. Úspěch
na světovém poli filmu je pro ně snem, jehož uskutečnění se naplno věnují. Stále točí a vytvářejí nové a nové
filmy, jejichž náplní je zaujmout, zabavit a něco divákovi
sdělit. Nejeden film zaznamenal úspěch a získal několik
cen pro mladé filmaře. Každým nově natočeným filmem
se jejich tvorba zlepšuje a SKH nabírá čím dál tím více
zkušeností, díky kterým se jejich tvorba mění v poloprofesionální, ne-li profesionální.
Jejich nejnovější film, který se v současné době promítá v kinosále Mumie v Ústí nad Labem, má název
„Tenký led“. Je to první akční film, který SKH natočilo.
Celý děj Tenkého ledu se odehrává v průběhu svatby
dvou hlavních postav, tj. ženicha Lukáše a nevěsty Moniky. Celá svatba probíhá v nejlepším pořádku. Hosté se
baví, Lukáš a Monika si užívají první společné chvilky
jako novomanželé a všichni společně radostně popíjejí.
Mimo přátele Lukáše a Moniky jsou tam i jejich rodiče,
tedy i Moničin otec, který jim ovšem svatbu moc nepřeje,
ale snaží se to na sobě nedávat moc znát. Na důkaz
lásky ke své dceři jim jako dar přichystal menší vtípek,
který zosnoval s Moničinými kamarády a o kterém ženich neměl ani ponětí. Problém ale nastává v tom, že
„Moničini kamarádi“ se ukážou nebýt těmi, za koho je
všichni mají.
„Vtípek“ totiž spočívá v tom, že Moniku její kamarádi
z legrace unesou, ale pak jí řeknou pravdu, že to není
doopravdy a všechno bude v pohodě. Jenže ono to nakonec dopadne všechno úplně jinak.
Avšak ještě předtím do kin zamířil film „Náznak“.
Oba filmy měly velký ohlas. Pokud chcete tyto úspěšné
filmy zhlédnout, můžete si „Náznak“ koupit na DVD na
adrese http://skhpictures.wix.com a „Tenký led“ můžete
stále ještě vidět v kinosále Mumie v Ústí nad Labem.
Celý tento projekt vznikl za účelem navnadit studenty a
obecně filmové fanoušky, aby se nebáli a zkusili si také
natočit svůj vlastní „trhák“, a také dát možnost ostatním,
42
aby si přičichli k filmařině. Do budoucna skupina chystá
film „Hladina“, který tentokrát nebude režírovat už dlouholetý režisér SKH David Koníř, ale téměř nováček ve
tvorbě filmů, ovšem s velkým zapálením, Šarlota Šťástková. Ani to není poslední film, který filmaři chystají.
V rukávu mají spoustu námětů a scénářů k novým filmům. Chystají také svůj dosud nejdelší film, který by
měl mít až hodinu a půl čistého času. Rozhodně se máte
na co těšit!
Šarlota Šťástková, korekce Ondřej Štětka,
SKH Pictures E.
DŘEVĚNÁ
Filmová společnost Foxymon dokončila v říjnu nový
film s názvem Dřevěná. Natáčení začalo loni v září ve
zchátralém areálu
bývalé brněnské
Vlněny, poté se
přesunulo do penzionu v obci Zálesí poblíž Vranovské přehrady, aby
se nakonec kruh
uzavřel ve sklepě
v Brně - Chrlicích.
Na filmu se podílela tradiční sestava, ke které se jako
herci přidali Jiří Pejchal, Mirka Tesařová a Petr Křemenák.
Film uvozuje Senecův citát „Láska přemáhá i bohy“
a následně tvůrci na ploše 28 minut předvádí příběh
manželské dvojice, jejíž silný vzájemný cit dojde přes
různé překážky svého naplnění. Podle autorů, kteří jsou
tradičně skoupí na informace, se jedná o milostný příběh, ve kterém se zrcadlí některé nejpalčivější problémy
dneška.
Že by Foxymon vzal konečně rozum do hrsti a místo
svých fantasmagorických příběhů začal točit filmy, které
svou angažovaností a upřímnou snahou o postižení reality dneška osloví vnímavé diváky napříč generacemi?
Byl bych tomu rád věřil, ale uvidíme ... uvidíme.
Alexandr S. Cukrovský
NEBEZPEČNÝ ZÁJEZD
Myslím, že z nekonečných debat o amatérském filmu
a jeho směřování sem či tam se vytrácí jedno pro mě
osobně dost zásadní téma, totiž že vznik takového dílka
by měl být provázen povznášející radostí. Pochopitelně
ne vždy lze k tomu přistupovat takto svobodomyslně.
Proto my u nás v Blues filmu kromě projektů, u kterých
se tváříme opravdu smrtelně vážně (nasadíme saka,
kravaty nebo vytáhneme nabité peněženky), se alespoň
jednou za rok necháme unášet gejzíry nespoutané punkové fantazie.
Ve své podstatě se jedná o mírně infantilní hru –
Pojďte, něco natočíme! I když neexistuje scénář, jen
nutkání a chuť. A tak se posléze rodí
slaboduchý námět, který právě přišel
na mysl účastníkům pitky u pátého piva
předešlého večera. Kvalita tohoto příběhu vzešlá z chmelového moku, jež jevila se v uměleckém dýmu neskutečným
šrapnelem, hrdinským počinem či progresem pro otrlé, s klesajícími promile
souběžně vyprchává. Však ani ranní ani
následná kocovina odpolední nedokáže rozkolísat rozbujelé chtění.
My v Blues filmu, a.s., máme lecjaké zkušenosti a samozřejmě zavazuje
nás i úspěch děl předchozích. V tomto
případě především ohlasy na loňského
Michala (k vidění na film1.cz), které byly
různé (např. O.H. si mě škrtnul z přátel),
většinou téměř pozitivní. Nutno však
sebekriticky přiznat, že díky jistým méně obvyklým prostředkům filmové řeči (kultivované sprostotě) nedosáhlo
toto dílo až tak daleko, jak by si zasloužilo. Přitom atributy pro úspěch byly rozloženy dobře, cizokrajné prostředí (Zakarpatí), zvířata (medvěd), známá osobnost
(O.H.) a kritika zaprděného konzumního způsobu života
ve městě. Žel naše jadrné, právě probuzené boratovství
nenalezlo leckde pochopení. V konzervativních kruzích
pražského videosalonu už vůbec. Právě tam jsem ve
slabé chvilce duševní, v poblouznění středního věku a
na doporučení Petra Láškana na poslední mžik Michala
přihlásil. A tak byl Michal (kde vystupuje přesná replika O.H.), stejně jako souběžně zaslaná politická satira
OVeS (projev předsedy OVSa v Rudolfínu pro 1000 diváků)zameten pod stůl. Těšil jsem se věru alespoň na
pár peprných komentářů v dalším čísle VH, abych zjistil
pouze, že zde je toto poměrně zásadní a přelomové dílo
- film jednoho herce - naprosto ignorováno.
Na druhé straně není se co divit. Přesně takovou reakci jsem čekal a Petra Láška včas varoval, že Michal
je určen pouze pro určitou úzkou skupinu zasvěcených
diváků, nikoliv pro širší obec.
I přesto si neodpustím coby pravidelný čtenář VH
napsat, že marné jsou všecky stesky činovníků AF, že
kino v hlavním městě zeje prázdnotou, když dílo, které
by mohlo rozčeřit stojaté vody, které by hravě zaplnilo
biograf po střechu (stejně jako Malostranskou besedu
při své premiéře), je bez milosti kaceřováno. V té souvislosti vzpomenu již legendární opus Inge a Jorgen
(o zásahu na Czech Tek party), který, ač v rodném
městě opět zapuzen, nakonec kromě jiných sklidil cenu
nejvyšší na Freshfestu v Karlových Varech. Přes tyto
zmíněné spory na domácím hřišti, o nichž bylo třeba
stručně informovat, jsme byli nakonec požádáni, aby
se Michal účastnil prvního kola festivalu outdoorových
filmů. Ačkoliv svým nativním zpracováním do tohoto
žánrového spektra vůbec nezapadá, přišlo mi rozehrání
této (původní mé) smělé myšlenky, jako
krok správným směrem. Domnívám se,
že Michal mezi stem účastníků obstál
se ctí, ačkoliv přes všechny ambice do
něj vkládané se do závěrečného kola
neprobil.
To se dalo ovšem předpokládat. Pokud jste někdo někdy viděl outdoorový
film a Michala, záhy jistě pochopíte proč.
Letos jsme tedy vyrazili do Rumunska, abychom v rámci našich dlouhodobějších idejí objevovali země na východ
od našich hranic. Země, o nichž ještě
dnes vypráví někteří naši soukmenovci s hrůzou v očích, neboť mnoho let
na zad tomu, že tam tudy přejížděli se
svými škodovčičkami k Černému moři a
bylo doporučeno nikde nezastavovat a
čůrat až na hranicích. Jelikož naše předchozí ukrajinská mise vzbudila značný lokalizovaný ohlas, byli jsme
tentokrát čtyři. Tři chlapi a jedna ženská. Zde jistě každý, kdo má co do činění s filmem, uzná, že v takové
sestavě (když je ženská) se scénář rodí daleko rychleji.
Že tedy vzniká přímo kvapíkovitě a překotně, že náměty
se jen hrnou, že bleskově vznikají zejména scény milostné a scény svlíkací. Samozřejmě také různé erotické
předěly a obrazy poloobnažené, plnoobnažené, neřku-li
hambaté se v tu ránu rojí jak vosy. Samozřejmě vše se
současně maskuje zauzlenými partnerskými vztahy, láskou, nenávistí a pomstou, případně bolestí kolem hrudní
kosti. Ale my, co jsme u filmu už dlouho, víme, o co jde
autorům těchto scénáristických chtíčů v první řadě a
nenecháme se opít rohlíkem. Přes uvedená protivenství, která podrobněji zpracuji ve svých připravovaných
pamětech (kapitola VII – Náhlá filmová vzplanutí), se
snímek podařilo dokončit.
Než zasednou kritici ke svým počítacím strojům, jenom připomenu, že jsem měl v baťohu a vláčel na zádech: spacák, karimatku, vařič, celtu a kameru Sony.
Nikoliv však zvuk, světla, jízdu a klapku. Jak již jsem
43
NAPSALI NÁM...
předznamenal, námět se zrodil v noci před odjezdem,
avšak během následujících večerů v liduprázdných
horách Apuseni dozrál, nabobtnal a zkvasil. Ale že to
budou ve výsledku naráz hned tři mordy, jsem netušil.
Přesto jsme se obešli bez kečupu.
Vzniklý film - Nebezpečný zájezd - vypadá, jak vypadá. Lepší už nebude. Nutno říci, že se hluboce skláním
před těmi všemi přírodovědnými seriály, kde plynulá jízda kamery vedle hejna žraloků je něčím tak běžným,
jako chůze po ulici s nákupní taškou. Když už tedy potažmo prozrazuji, že se zřejmě kamera kinklá, sdělím,
že to vše je autentizující a účelné, aby divák postupně
podlehl narůstajícím psychologickým miniaturám jednotlivých postav. Příběh se rozvijí v klasickém ¾ taktu
vídeňského valčíku, aby postupně rozbřeskl do žižkovského šramlu. Končí pochopitelně nečekaně tragicky,
jak už ságy a filmy natočené v horách končívají.
Nebezpečný zájezd tak přinesl mnoho okamžité radosti (o níž zmiňuji se v úvodu), ale bohužel také mnoho
následné starosti…
Petr Vaněk, Praha
Nejstarší kino
světa znovu ožilo
Diváci už před lokomotivou
neutíkají
Po rozsáhlé rekonstrukci bylo otevřeno kino Eden
v jihofrancouzském La Ciotat. Je to legendární místo,
kde se jako první film na světě promítal slavný příjezd
vlaku od bratří Lumierů.
O prvním filmovém promítání v nejstarším kině světa panuje mnoho legend. Říká se, že když diváci, kteří
přišli na pohyblivé obrázky bratří Lumierových, spatřili
jeden z nejslavnějších filmů sourozenecké dvojice: „Příjezd do stanice La Ciotat“, dali se v panice na zběsilý
úprk a zděšeně křičeli. Něco takového nikdy předtím neviděli a měli strach, že vlak vjede do hlediště.
Kino Eden v jihofrancouzském pobřežním městě La
Ciotat si včera připomnělo svou tehdejší slávu. Po letech, kdy tamní plátno žloutlo stářím a dřevěná prkna
v sále trouchnivěla v prosoleném vzduchu od Středozemního moře, bylo nejstarší kino světa znovu otevřeno.
Slavnostního zahájení se zúčastnila řada slavných
osobností včetně režiséra Romana Polanského či herečky Nathalie Bayeové, hvězdy Tartuffových a Godardových filmů. Slavnost se nesla v duchu němého snímku bratří Lumierových, který se v kině promítal před více
než 114 lety. Nikoli však poprvé, sourozenci uspořádali
už předtím několik promítání, v pařížských kavárnách
44
nebo v domě svého otce, bohatého průmyslníka.
Padesátivteřinový film z každodenního života tehdejší francouzské společnosti, jejž bratři natočili v roce
1895, nebyl z dnešního pohledu nijak zvlášť dramatický.
Spíše nuda. Na plátně se před diváky objevilo místní
nádraží a na peronu lidé, kteří se procházeli, čekali na
vlak nebo své blízké. Někteří diváci tehdy ve filmu hledali sebe nebo své známé a smáli se důvěrně známému
nádraží. Jenže pak se v závěru objevil vlak a mířil přímo do hlediště. A právě tehdy údajně nastala panika, že
stroj nestačí zabrzdit a vyřítí se z plátna.
Začínal tu Montand
Slavná éra Edenu byla započata. A vydržela dlouho.
Dalších několik desítek let filmový „ráj“ sloužil jako kino
i divadlo, kde svou kariéru zahájila celá řada pozdějších
legend. Například šansoniér Yves Montand nebo herec
a zpěvák Fernandel. V osmdesátých letech však oblíbenému kinu u Marseille nastaly těžké časy. Přišlo o majitele, který byl zavražděn při loupežném přepadení. Program začal váznout, kino ztrácelo diváky a v roce 1995
se v něm přestalo promítat úplně. I když jednou ročně se
v něm konal týdenní festival filmů pro pamětníky.
Příznivci kinematografie se ovšem nikdy nevzdali
naděje, že zchátralá budova do svého nitra znovu pozve filmové fanoušky. Dlouho však chyběly peníze na
opravu. Eden je získal docela nedávno, když Marseille
získala status evropské kulturní metropole pro letošní
rok. Rekonstrukce stála šest milionů eur (přes 150 milionů korun). Budova má novou žlutou fasádu, na níž v
některých částech přibyla dekorativní mozaika. Přes sto
šedesát sedaček v sále má nové čalounění a někdejší
rudé, prošlapané koberce nahradila dubová prkna.
A samozřejmě se nezapomnělo ani na první slavný
snímek, který kino Eden představilo. Fasádu budovy
bude alespoň dočasně v noci zdobit obrys parní lokomotivy z barevných laserových světel.
Leona Šlajchrtová, MF Dnes
(Otiskujeme se svolením autorky)
Adieu aneb Rozloučení
na SENIORFÓRU 2013
Už je to tak. I když někteří kamarádi mi stále nevěří. Moje účast na XX. Seniorfóru v Kroměříži byla mou
definitivní tečkou za více než 22letou aktivní účastí na
filmových soutěžích v Čechách.
Končím rovněž i jako iniciátor a pořadatel česko- ba-
vorských akcí a autor
několika koprodukčních
česko-německých filmů.
Více jak 15 roků
jsem se snažil o vzájemnou spolupráci, než
jsem si vlastně uvědomil, že svou aktivitou
lezu - jak se říká “na
nervy” nejenom našemu německému svazu,
ale i některým funkcionářům českého filmového svazu.
Chtěl jsem společně s Danielou prolomit hranice předsudků a někdy i nenávisti či závisti. Svým otevřeným jednáním jsem sice získal pár přátel a kamarádů, ale také
řadu nepřátel. I když jsem měl na základě svých životních zkušeností z politicko-občanského pronásledování
v ČSSR důvod k ignoraci a nebo dokonce také k nenávisti, snažil jsem se naopak položit základní kámen naší
kulturní spolupráce v oblasti neprofesionálního filmu.
S lítostí musím konstatovat, že o tyto kontakty nebyl příliš velký zájem ani ze strany našeho německého svazu
(BDFA), ale ani bavorského svazu a popravdě řečeno
ani některých funkcionářů českého svazu či Českého
výboru UNICA. Jelikož jsem hodlal v započaté preshraniční spolupráci pokračovat, byl jsem donucen ukončit
své členství jak v bavorskem, tak celoněmeckém filmovém svazu (BDFA).
Nadále jsme společně s Danielou a několika českými
přáteli (přesněji řešeno se třemi - Bouše, Šika a Pandula) nadále organizovali česko - bavorská, či přesněji
regensbursko - česká filmová setkání. Doufali jsme, a to
až do letošního roku, že se nám podaří v této spolupráci
pokračovat. Letošní červencový mezinárodní festival
u nás v Regensburgu nám ale potvrdil, že je nezájem
nejen ze strany vedení našeho města a kraje, ale že
zájem o tato setkávání není ani z české strany (jmenovat nikoho ale nebudu).
A tak byl asi nejvyšší čas aktivity z naší strany ukončit. I když jsem na poslední akci - společný filmový festival - finančně dost doplatil, věřili jsme spolu s Danielou,
že jsme přítomným autorům a hostům připravili v Regensburgu příjemný pobyt.
Pravděpodobně tomu tak ale asi nebylo, neboť pouze paní Mgr. Jarmila Šlaisová věnovala našemu festivalu několik článků a uznání ve východočeském filmovém
Donašeči.
Zřejmě jsme nestáli nikomu jinému za to, aby se
o tomto společném filmovém festivalu krátkých filmů
spojeném s mezinárodním kulturním programem “Okno
k sousedům” alespoň zmínil. Proto jsem si dovolil zaslat
také redakci VIDEOhobby alespoň krátký článek.
Definitivně jsem se chtěl ale rozloučit na letošním
XX. Seniorfóru v Kroměříži.
Před třemi roky jsem si řekl, že končím s natáčením
a také jsem skončil. Svůj poslední film jsem natočil
v roce 2010, byl to dokument s názvem „Seoul, perla
Asie”. Potom jsem už nic dalšího netočil, jen pouze sestříhával dříve natočené materiály. Tak vznikly moje dva
poslední filmy. Vím, že snímky „Fotografie na památku
a Daniela“ nebyly vzhledem ke stáří materiálu ohromující, ale byly to prakticky dokumenty, které naplňovaly
myšlenku UNICA. Medaile UNICA se uděluje filmům,
které ve svém obsahu ztvárňují či popisují mezinárodní
spolupráci anebo se zabývají i otázkou mezinárodního
porozumění. To byl můj záměr, který jsem na rozloučenou chtěl naplnit.
Letošní Seniorfórum proběhlo, jako vždy, bez jakýchkoliv organizačních nedostatků díky dobré práci pořadatelů. Atmosféra během projekce i mezi projekcemi
byla více jak fantastická. Jaroslav Nykl se svou předpremiérovou projekcí “Červené karkulky” v nás všech
vyvolal nezapomenutelné filmařské zážitky. Člověk se
po tomto novém „nyklovákovi“ musí zamyslet, kde bude
asi vrchol jeho profesionality? Nejenom jeho témata, ale
celé provedení jeho animovaných filmů je více než profesionální. Jaroslave, my ti za tento nepopsatelný zážitek ze srdce děkujeme.
Večer program uvedlo vystoupení ženského pěveckého souboru a po něm nastalo předávání cen. Škoda, že tento „jubilejní“ slavnostní ceremoniál proběhl
jen jaksi stereotypně a bez patřičné atmosféry tohoto
dvacátého ročníku Seniorfóra. Alespoň projekce názvů
oceněných filmů, jak bývalo v minulosti zvykem, by jistě
zpestřila a umocnila slavnostní atmosféru. Na rozloučenou se svou aktivní činností jsem věnoval pořadatelům
symbolickou cenu. Pořadatelé ji ale přidali k ocenění
plaketou MUDr. Jaroše a ani nezmínili, kdo tuto cenu
věnoval a za co ji autor obdržel.
Po předání cen, napínavé tombole a několika skleničkách výborného vína se začali účastnici tohoto jedinečného mezinárodního festivalu pomalu rozcházet.
Na rozloučenou ještě několik stisků rukou a přání
šťastných a veselých Vánoc, ale, jak už to u nás seniorů
bývá také hlavně zdraví a naděje, že se spolu příští rok
na Seniorfóru opět sejdeme.
Vážení přátelé, bylo to pro mne 13 krásných a nezapomenutelných roků, kdy jsem se osobně účastnil jako
filmařský veterán Seniorfóra v Kroměříži. Tento festival
vždy pro mne byl něčím zvláštní. A tak bych tentokrát
ještě jednou chtěl poděkovat Ladislavu Františovi i jeho
spolupracovníkům za krásné zážitky v Kroměříži.
Snad se někdy někde ještě sejdeme na některé ze
soutěží, ale tentokrát tu nebudu už jako autor, ale jen
jako jeden z návštěvníků.
Proto neříkám „na shledanou“ ale „adieu“.
Váš filmový kamarád z Regensburgu
45
VZDĚLÁVÁNÍ...
Film
na Vysoké škole ekonomické
„Tak založíme obor“, tato slova padla na jednom neformálním povídání s kolegy asi před 4 lety. Bavili jsme
se o tom, jak do výuky na ekonomické škole dostat více
výuky multimédií. Přestože se to zdálo prakticky nereálné, tak se po dvou letech administrativních příprav
skutečně podařilo otevřít obor multimédia v ekonomické
praxi. Příští rok z něj budou první studenti odcházet jako
bakaláři.
Jsme ekonomická škola, takže studenti se tu učí
i předměty jako management, matematiku nebo ekonomii, ale kromě nich si v rámci oboru projdou fotografií,
typografií, grafikou, webdesignem, zvukem, produkcí a
také filmovou tvorbou. Velký důraz se snažíme klást na
praktické zkušenosti, ale je samozřejmé, že výstupy nelze srovnávat s ryze uměleckou školou, jakou je FAMU
nebo třeba škola v Písku. Na zvládnutí filmových základů jsou vyhrazeny jen dva semestry. V hodině se pracuje s 20 - 25 studenty, což je sice na ekonomickou školu,
která otevírá kurzy ve „stovkách“, neuvěřitelné, ale pro
opravdu rozumný individuální přístup je to stále příliš.
V prvním „základním“ kurzu si studenti projdou mnoha praktickými cvičeními, jako je třeba z FAMU převzatý
pracovní postup, vyzkouší si základy filmového svícení,
naučí se vybrané střihové postupy a také se seznámí se
základy filmové řeči (na ukázkách z nejrůznějších filmů).
Tento semestr přidáme práci s kamerami (studenti jsou
totiž v drtivé většině zvyklí točit na zrcadlovky a televizních kamer se bojí) a také tvorbu krátkého dokumentu
a produktového videa. Kromě toho celý semestr pracují
ve skupinkách na literárním scénáři krátkého hraného
filmu, který je určen k realizaci v navazujícím předmětu.
V hodinách spolupracujeme se studenty nebo absolventy FAMU hlavně v scénáristické části a v oblasti kamery
a svícení.
Netradičně probíhá na konci semestru zkouška z teoretických znalostí. Studentům se pustí ukázka z jednoho dopředu známého filmu (obzvláště „oblíbená“ je mezi
studenty Markéta Lazarová) a ukázku pak student rozebírá z pohledu kamery, střihu, zvuku nebo scénáristické
stavby. Obvykle se při povídání dostaneme od konkrétní
ukázky k celému filmu a použití jednotlivých výrazových
prostředků při jeho tvorbě.
V navazujícím kurzu pak studenti točí hraný film podle připraveného scénáře. Aby celý koncept mohl fungovat, musí mít studenti již absolvovaný též zvukový a
produkční kurz. Pracují v 5 až 6členném týmu, každý
má svou roli jako v reálném štábu. Velmi zajímavý je
pro studenty psychologický aspekt takové spolupráce.
Zjišťují, že zvládat termíny, být vystaveni tlaku jak produkčnímu, tak uměleckému, není žádná „sranda“. Celkem mají 13 týdnů na realizaci s tím, že literární scénář
46
musí rozpracovat do technického, pak do storyboardu,
udělat z něj produkční breakdown, najít si lokality (na realizovatelnost dohlížíme již při psaní literárního scénáře)
a herce, vyřešit případné sponzory a možnosti zapůjčení techniky i z mimoškolních zdrojů. A pak samozřejmě
natočený materiál sestřihat, případně dotočit „zapomenuté“ záběry. Na 13 týdnů toho je až až, a když k tomu
ještě připočteme psychologický tlak a nároky ostatních
souběžně probíhajích předmětů, jsou studenti na konci
semestru vyždímaní jako citrón.
Aby si užili taky trochu slávy a hlavně aby natočené filmy neskončily jen v našem pedagogickém šuplíku,
řeší jejich kolegové souběžně v produkčním předmětu
zajištění slavnostní projekce. V minulém semestru „vyhrál“ možnost uspřádat projekci tým, který zvolil prostor
v NoD Roxy. Studenti pak byli moc spokojení s odezvou
u svých přátel a známých a after party až do rána se vydařila i pro nás pedagogy. Čtyři vzniklé filmy (OFF, Ztraceni v překladu, Catgroove a Dejte nám pokoj!) můžete
zhlédnout i na You Tube, pokud zadáte do vyhledání
TheGMLVSE.
Od příštího roku chceme otevřít v rámci oboru i kurzy
pro středoškolské studenty, které by měly sloužit k tomu,
aby si středoškoláci mohli prakticky vyzkoušet, jak se
film vyrábí, a to od vzniku námětu až po finální sestřih
filmu, vše doplněné i základními teoretickými vědomosti.
Není to tak dávno, co jsem se bavil s filmovým
zvukařem i kameramanem, kteří občas točí reklamy, a
oba svorně „nadávali“ na to, že dnešní zadavatelé vzniku filmu/videa vůbec nerozumí a mají naprosto nereálné
požadavky. Doufám, že až studenti, kteří vyjdou z tohoto
oboru, budou jednou v nějaké reklamní agentuře právě
na pozici zadavatele, tak si vzpomenou, čím vším si oni
sami při natáčení prošli a budou při vzniku filmu „soudní“.
Pavel Michalik, Praha
Střední škola
sídlící na zámku
v malé obci Skalsko
Střední škola fotografická, filmová a televizní má
vlastní specifický vzdělávací program zaměřený na maturitní obor Užitá fotografie a média, kód oboru 8241-M/02.
Výuka děleného oboru Užitá fotografie a média filmová a televizní je náročná. Výsledky studentů školy
jsou však výjimečné. Osm absolventů z prvních dvou
maturitních ročníků už studuje na filmových akademiích
– tři na FAMU v Praze a pět na FAMO v Písku, další tři
studenti byli přijati na UJEP – Fakultu umění a designu
v Ústní nad Labem, ateliér Aplikované a reklamní fotografie. Další se uplatňují na jiných vysokých školách humanitního směru nebo přímo ve fotografické či filmové
praxi.
Ve spolupráci s vysokými školami a profesionálními
filmaři a fotografy si škola udržuje řadu nejlepších lektorů odborné výuky a získává ke spolupráci stále další
významné osobnosti české kultury, o které rozšiřuje svůj
lektorský tým.
Kvalitní výuce a výchově mladých talentů věnuje
škola maximum. Ve Skalsku má vlastní domov mládeže, kde pobývají často i dojíždějící odborní lektoři, kteří
pak pracují se studenty v průběhu celého dne a rozšiřují výuku i o zájmovou mimoškolní činnost. Menší počty
přijímaných žáků vytvářejí rodinnou atmosféru školy a
zároveň umožňují věnovat se individuálně jednotlivým
studentům.
Škola má vlastní autobus, který pravidelně využíváme na celou řadu mimoškolních domácích i zahraničních
aktivit. Začalo to před pěti lety fotografickou a filmovou
týdenní praxí na pobřeží Baltického moře. Poté následovaly Londýn, Vídeň, Bratislava, Drážďany, Mnichov,
Paříž, Amsterodam, kam se opakovaně vracejí studenti mladších ročníků. Pravidelně navštěvují také Prahu,
kde nevynechají žádnou významnější výstavu nebo divadelní či filmová představení. Zároveň jsme zapojeni
do výměnného projektu mobility Leonardo da Vinci, naší
partnerskou školou je SSUŠ filmová v Košicích.
Vzdělávací program školy s mnoha hodinami praxe
vyžaduje od studentů vlastní tvůrčí myšlení a individuální snahu. To se pak odráží ve výsledcích školních fotografických a filmových prací, kterými se škola úspěšně
prezentuje na mnoha výstavách a soutěžích, kde získala již řadu ocenění. Největším úspěchem studentů naší
školy byla hlavní cena diváka za hraný studentský film
roku 2011 s názvem Božena studenta Davida Vignera
na celostátní přehlídce studentských filmů Noc filmových nadějí, které se zúčastňují především studenti vysokých filmových škol.
Jednu z největších výstav prací studentů školy organizovalo v říjnu roku 2012 Mělnické kulturní centrum
v Masarykově kulturním domě, kde se prezentoval široký průřez fotografických prací studentů školy a také
nejúspěšnější absolventské filmy, které vznikaly nejen
v ateliéru školy za zdmi historického objektu zámku ve
Skalsku, kde škola sídlí, ale i při mnoha domácích a zahraničních aktivitách školy. Další významné výstavní aktivity připravujeme pro rok 2014.
Eliška Jílková, Skalsko
Žáci na Gymnáziu
Moravská Třebová
v roli filmařů
Gymnázium Moravská Třebová i v letošním školním
roce pokračuje v realizaci klíčových aktivit projektu ESF
„Spojení teorie s praxí v přírodovědných předmětech“.
Pod záštitou Střediska amatérské kultury Impuls
Hradec Králové a pod odborným vedením zkušeného
pedagoga profesora Rudolfa Adlera a filmaře a technika Ondřeje Krejcara se 23. - 24. září 2013 již podru-
47
VZDĚLÁVÁNÍ...
hé uskutečnila dvoudenní exkurze Základy natáčení a
workshop. Žáci kvarty a zájemci z maturitních ročníků
se seznámili teoreticky i prakticky se základy optiky,
kamerou, natáčením krátkého filmu a jeho úpravami
na počítači. Žáci pracovali ve skupinách, sami si zvolili
téma videoklipu a napsali scénář. Rozkreslili jednotlivé scény pro natáčení kamerou. Poté si ve zvoleném
programu upravili prvotní záběry. Na workshopu si své
filmové prvotiny navzájem představili. Vzniklo celkem
6 krátkých filmů (Pomsta; Učitelka tance; Přítel; Škytavka; Špatný sen; Dolfík v posilovně), které můžete zhlédnout na webových stránkách školy.
Žáci 4. AV si v rámci projektového dne „Zpravodajství“ ve dvojicích vytvořili otázky, které souvisely s programem a obsahem exkurze.
Následuje výběr nejlepších otázek a odpovědí:
Jaký byl cíl exkurze?
Během exkurze jsme se naučili ovládat kameru. Vyzkoušeli jsme si, jak se natáčí film a tvoří scénář.Zjistili
jsme, že není vůbec jednoduché natočit správně původní záměr. Dokázali jsme si vzájemně respektovat chyby,
kterých jsme se dopouštěli. Teď, když se díváme na film,
víme, co je detail a polodetail.
Tereza Mazurová; Adéla Fikrová
Co jsme od exkurze očekávali?
Všichni jsme se těšili na práci s kamerou, na tvorbu
scénářů, na role filmových hvězd, na zajímavé zážitky s
kamarády, a nejvíce na svůj originální film.
Marie Trunečková, Lucie Prucková
Jak probíhala exkurze?
První den jsme se dozvěděli základní informace
o natáčení a ve skupinkách jsme vytvořili scénář, který jsme poté rozkreslili na jednotlivé záběry. Odpoledne
jsme začali natáčet. Další den jsme zhlédli natočené
záběry a sestříhali je za pomoci rad lektorů střediska
Impuls Hradec Králové a pedagogů do finální podoby.
Nakonec jsme vytvořené filmy společně zhodnotili.
Tereza Dolívková, Petra Šmídová
Jak probíhal první den exkurze?
Po úvodních informacích jsme si vybrali téma našeho filmu. Dostali jsme kamery a vybrali nejvhodnější
místo pro natáčení. Začali jsme natáčet. Pan profesor
Adler a další lektoři nás obcházeli, a pokud se dalo na
naší práci něco vylepšit, tak nám velmi rádi poradili.
Simona Otevřelová, Pavel Horák
První den byl zpočátku hodně informativní. Po základních pokynech následoval výběr scénáře a samotné
natáčení. Mysleli jsme si, že jsme natočili veškerý materiál, ale některé záběry nám chyběly. Museli jsme je tedy
dotáčet následující den. Díky skvělé atmosféře byl pro
nás tento den velmi zajímavý.
Václav Mačát, Štěpán Chadima
Ráno jsme zhlédli prezentaci, jak pracovat s kamerou. Následovala přednáška o natáčení v praxi a typech
záběrů. Pan profesor Adler nám poskytl užitečné rady.
S kamerami jsme se přesunuli na zvolené místo. Natáčení mohlo začít. Téměř všechny skupiny už první den
natočily potřebný materiál.
Natálie Šafaříková, Aneta Budigová
Jak probíhal druhý den?
Druhý den ráno jsme už netrpělivě čekali před učebnou. Usedli jsme k notebookům a začali pracovat. Nej-
48
dříve jsme si jednotlivé natočené snímky prohlédli. Po
vzájemné konzultaci jsme začali film stříhat. Přidávali
jsme i různé efekty, které dodaly filmu „šmrnc“. Pan profesor Adler, technik a kameraman Ondřej Krejcar a paní
učitelka Irena Štaffová nás bedlivě kontrolovali a pomáhali nám, když se něco nedařilo. Po dokončení filmečků
následovalo jejich zhlédnutí.
Simona Otevřelová, Pavel Horák
Nejprve proběhla přednáška o stříhání a úpravě filmu. Byly nám zapůjčeny školní notebooky. Z natočeného materiálu jsme vybrali nejlepší záběry a sestříhali je.
Některé skupiny musely dotáčet materiál i druhý den.
Když byly všechny filmy hotové, společně s panem profesorem Adlerem jsme je zhlédli a zhodnotili. Na závěr
exkurze nám paní Jarmila Šlaisová ze střediska Impuls
pustila zdařilé filmy i z jiných škol.
Natálie Šafaříková, Aneta Budigová
Druhý den jsme zjistili, že nám chybí jedna důležitá scéna. Nastaly problémy s dotáčením, herci neměli
stejné oblečení jako ve scéně z předchozího dne. Díky
lektorům ze Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové jsme vymysleli, jak tuto scénu dotočit. Poté
jsme scény sestříhali a upravili. Následovalo zhlédnutí,
hodnocení a uložení vytvořených filmů.
Václav Mačát, Štěpán Chadima
Jak probíhalo natáčení a stříhání?
Natáčeli jsme v budově gymnázia. Nepříznivé počasí
nám nedovolilo natáčení venkovních scén. Ráno jsme si
vytvořili skupinky a z napsaného scénáře kreslené záběry. Po obědě jsme začali s natáčením krátkých filmů.
Druhý den jsme si stáhli filmy do počítačů a začali jsme
stříhat. Byla to náročnější práce, která nám zabrala celé
dopoledne. Odpoledne jsme zhlédli naše filmy a prokonzultovali chyby s odborníky, kteří nás na konci exkurze
pochválili.
Tereza Mazurová, Adéla Fikrová
ně natáčet jednotlivé scény. Všichni jsme se museli plně
soustředit.
Kateřina Vacková, Lucie Berková
V úvodních hodinách jsme se rozdělovali do skupin.
Každá skupina si vybrala scénář, který ji nejvíce zaujal.
Tento scénář jsme zpracovali do filmové podoby. Druhý
den jsme se naučili film správně sestříhat, aby scény
na sebe dobře navazovaly a nebyly zbytečně dlouhé.
Náš film byl přibližně tříminutový a obsahoval dvanáct
záběrů.
Marek Křivánek, Vojtěch Hučík
Jak probíhalo natáčení vybraných témat?
Nejprve jsme zvolili téma, které jsme následně zpracovali jako scénář. Pak následovalo rozkreslení záběrů,
shánění rekvizit a vyhledávání vhodného místa. Záběry
se musely nejprve natočit po malých úsecích, a to nebylo zrovna jednoduché. Každý záběr jsme točili asi třikrát
až pětkrát. Nakonec vznikly jednominutové až dvouminutové filmy.
Marie Trunečková, Lucie Prucková
Jak vypadal scénář?
Každý z nás vytvořil svůj scénář, následovalo vybrání toho nejlepšího. Scénář musel být lehce zpracovatelný a musel mít zajímavý děj, aby nebyl nudný.
Natálie Šafaříková, Aneta Budigová
Co bylo námětem scénáře?
Nejdříve jsme přemýšleli o úplně jiných scénářích,
Jak probíhala příprava samotného natáčení?
Žáci dostali instrukce od pana profesora Adlera, jak
správně točit krátký film. Po rozdělení do skupin následovalo přidělení rolí. V každé skupině byli dva herci,
kameraman, režisér a dva asistenti. Poté jsme vybrali
scénář, který nás nejvíce zaujal.
Kateřina Vacková, Lucie Berková
Jak probíhalo natáčení?
Jednotlivé skupiny se přesunuly do takové části budovy školy, která vyhovovala prostředí jejich scénáře.
Kameramani se učili zacházet s kamerou. Podle návrhu
scénáře jsme začali tvořit krátký film. Během natáčení
nás kontrolovali učitelé i lektoři a radili nám, jak správ-
49
VZDĚLÁVÁNÍ...
ale z důvodu nedostatku vhodných prostor a herců jsme
se nakonec rozhodli pro scénář, který se jmenoval Učitelka tance. Bylo dívce, která přijde na hodinu tance a
snaží se napodobit velmi zvláštní pohyby své učitelky.
Náročný tanec nezvládá, rozhodne se odejít.Učitelka se
po jejím odchodu rozpláče,ale dívka se vrací a nakonec
si společně zatancují.
Tereza Dolívková, Petra Šmídová
Bylo natáčení videoklipu obtížné?
Nejtěžší asi bylo udržet klid, abychom nerozesmáli
herce. Některé scény nám ale dělaly velké problémy.
Například tanečnice, která při šíleném tanci nedokázala
zadržet výbuch smíchu, nebo zakopnutí, které nedokázal herec dokonale zahrát. Buď po slupce od banánu
doopravdy uklouzl, nebo nespadl podle našich představ.
Nakonec jsme všechno zvládli.
Jiří Kodeš, Tomáš Rada
Nebudeme si nic namlouvat, některé problémy se
vyskytly i v naší skupině. Největší nastaly s osvětlením
a oblečením. Kvůli špatnému osvětlení jsme museli natáčení některých scén několikrát opakovat.
Václav Mačát, Štěpán Chadima
Nejtěžším úkolem bylo přetvořit scénář tak, aby herci věděli, co mají hrát. Nejobtížnější byly záběry detailů
obličeje, při nichž se například měli herci tvářit smutně,
ale místo toho podléhali záchvatům smíchu. Někteří se
nedokázali vžít do role, proto se nám natáčení protahovalo. Kameramani to také neměli lehké, museli natáčet
detaily a polodetaily z neobvyklých úhlů. Při natáčení
pádu ze schodů si museli kameramani dokonce i lehnout na podlahu. Ale nakonec se to povedlo a všichni
přežili ve zdraví.
Tereza Mazurová, Adéla Fikrová
Největší potíže jsme měli s natáčením jednotlivých
scén a výběrem herců. Ne všichni chtěli hrát, ale nakonec jsme ty nejvhodnější herce přemluvili. Problémy
jsme měli i se správným nastavením kontrastu. Za pomoci pana profesora Adlera jsme je vyřešili. Některé
natočené detaily nebyly dokonalé, proto jsme museli
záběry opakovat. Drobné potíže nastaly i s načasováním střihu, ale i s tímto problémem jsme se snadno popasovali.
Marek Křivánek, Vojtěch Hučík
V jakých prostorách se záběry natáčely a jaké
byly funkce žáků ve skupince?
Natáčeli jsme v prostorách velké tělocvičny našeho gymnázia. Scénáře dalších spolužáků se natáčely
např. v posilovně,na chodbě nebo v učebnách. V naší
skupince byl kameramanem Pavel Horák,režisérem Jiří
Kodeš, jejich asistentkami Petra Šmídová a Tereza Do-
50
lívková,dále jsme samozřejmě potřebovali dvě herečky,
těmi byly Kateřina Vacková a Marie Spíchalová.
Tereza Dolívková, Petra Šmídová
Na filmu se podíleli: Václav Mačát a Vojtěch Hučík
(herci), Štěpán Chadima a Marek Křivánek (kameramani), Tomáš Rada (režisér), Petr Zobač (asistent režiséra). Všichni měli zásluhu na úspěšném natočení filmu.
Petr Zobač, Martin Černý
Dokázali jsme se ve skupině vždy dohodnout?
Spolupráce ve skupině byla průměrná. Herečky nedávaly pozor a kameraman trpěl nedostatkem profesionality svých spolupracovníků. Pracovní nasazení nám
ale nechybělo, vždy jsme s nadšením opravovali toho
druhého. Díky odborné pomoci lektorů kulturního střediska Impuls Hradec Králové a našich učitelů jsme na
konci druhého dne prezentovali vcelku zdařilé dílko.
Zuzana Dospivová, Jitka Řeřichová
Rozdělení činností proběhlo celkem hladce. Nejzdatnější umělec nám nakreslil scény, autor scénáře se
stal režisérem, nejodvážnější se stali herci a zbylí dva
se stali kameramany. Práce ve skupině probíhala, jak
měla. Většinou jsme se na všem shodli, v případě rozporu jsme ochotně respektovali názor ostatních.
Marek Křivánek, Vojtěch Hučík
Jak jsme si poradili se stříháním filmu?
Stříhání filmu jsme se věnovali druhý den exkurze.
Za zdařilý sestřih vděčíme naší kameramance, které se
i přes nedostatek podpory týmu podařilo vyhotovit něco
jako film. Střihem jsme dokonce zvládli vyřešit problémy
s kontinuitou filmu.
Zuzana Dospivová, Jitka Řeřichová
O čem je ve zkratce náš film?
Film vypráví o jednom chlapci, který usne během vyučovací hodiny na své lavici. V té chvíli začíná napínavý
příběh – sen. Učitel píše důležitou látku na tabuli, ale
náš žák spí. Učitel ho probouzí a okamžitě mu píše nedostatečnou. Žák se ještě rozespalý velmi naštve, odejde ze třídy a zamíří ke schodům. Na schodech však zakopne, spadne, a v tu chvíli se vzbudí. Je stále ve třídě a
učitel si naštěstí ničeho nevšiml. Sen se tedy nevyplnil.
Pert Zobač, Martin Černý
Jaký byl celkový dojem z exkurze?
Exkurze pro nás byla velkým přínosem. Tím, že jsme
se na filmování podíleli sami, nahlédli jsme do zákulisí
práce filmařů.
Simona Otevřelová, Pavel Horák
Z této exkurze byli všichni žáci nadšeni. Při natáčení
filmu jsme zažili hodně legrace a exkurze jsme si náležitě užili. Chtěli bychom poděkovat lektorům kulturního
střediska Impuls Hradec Králové, naší paní učitelce informatiky Ireně Štaffové a panu učiteli Michalovi Čermákovi.
Tereza Dolívková,Petra Šmídová
Pozitivní bylo, že jsme spolupracovali ve skupinkách,
které jsme si mohli sami vytvořit, takže se nám lépe daři-
lo řešit vzniklé problémy a užili jsme si hodně zábavy. Na
konci každého dne jsme mohli navíc zhlédnout vytvořené práce našich vrstevníků z jiných škol, ale i spolužáků.
Myslíme si, že se filmy všem líbily. I když jsme tuto činnost dělali poprvé,filmečky se vydařily.
Tereza Mazurová, Adéla Fikrová
Čím byly tyto dny přínosné?
Naučili jsme se manipulovat s kamerou, nahlédli
jsme do zákulisí natáčení. Spolupráce v menších skupinkách byla velmi přínosná. Byli jsme překvapeni, kolik
toho filmaři musí umět, aby natočili dobrý a kvalitní film.
Kateřina Vacková, Lucie Berková
Jak jsme spokojeni s výsledným videem?
Naše výsledné video je celkem povedené. Při natáčení jsme neměli žádné větší problémy. Exkurze byla
skvělou zkušeností a doufáme, že získané vědomosti
ještě využijeme. Děkujeme kulturnímu středisku Impuls
Hradec Králové a Gymnáziu Moravská Třebová, že nám
tuto zajímavou a skvělou aktivitu umožnily.
Natálie Šafaříková, Aneta Budigová
51
TECHNICKÉ OKÉNKO
Dlouhá cesta
ke sloučení
obrazu se zvukem
Mezníky v ozvučení
amatérských filmů
Za zrod profesionální kinematografie se uvádí legendární předvedení prvních filmů bratří Lumièrových
v roce 1895 v pařížském Grand Café. Nové médium
se začalo rychle rozvíjet a komerčně využívat. Filmy
se zprvu předváděly v kočovných biografech, později v
kinech. Aby se zvýšila atraktivnost němých filmů, byly
doprovázeny nejprve jednoduchou klavírní hudbou,
později vybranými i záměrně komponovanými skladbami, hranými orchestrem. Teprve s příchodem optického
záznamu zvuku na filmu v roce 1927 se ozvučení filmů
započalo promyšleně koncipovat.
Amatérské filmování započalo 1921, kdy francouzská firma Pathé na trh uvedla filmový formát 9½ mm.
Americký Kodak zavedl formát 16 mm a následovně
8 mm. Amatérské filmy se v domácím kruhu předváděly němě a zpravidla byly doprovázeny bezprostředním
komentářem diváků. Později došlo ke sdružování filmových amatérů v klubech. V Praze byl 1932 založen firemní Pathé klub a 1935 ČKK - Český klub kinoamatérů.
Amatéři v klubech brzy pocítili, když promítání tehdějších černobílých němých filmů doplní hudbou, jejich díla
jaksi ožijí, působí zajímavě a poutavě.
Gramofon
Až do šedesátých let byly filmy v klubech a na soutěžích doprovázeny hudbou z gramofonových desek:
zpočátku ze šelakových s 78 o/min, později z dlouhohrajících s 45 a 33 o/min. Amatéři tehdy natáčeli převážně reportážní a dokumentární filmy. K filmům se skladby
většinou hrávaly od jejich začátku až do konce, a byl-li
film delší, tak se jednoduše nasadila nová skladba; na
členění děje filmu a jeho průběh se nebral velký ohled.
Aby při nasazování vybraných hudebních pasáží a výměně desek nedocházelo k přestávkám, byly v klubech
instalovány dvoutalířové gramofony s prolínacím regulátorem, který umožňoval plynule přecházet z jedné
52
skladby do druhé. Autoři nasazovali a ukončovali jednotlivé hudební pasáže podle průběhu obrazu. Přesnost
souladu a změn skladeb odvisela od znalosti filmu a od
zručnosti obsluhy gramofonů. S výběrem vhodné hudby si většina amatérů hlavu příliš nelámala; používaly
se běžně skladby populární hudby. Jen pokročilí a ctižádostiví amatéři, kteří si byli vědomi významu využití
doprovodné hudby, si ke svým filmům přinesli vlastní
vybrané desky a ozvučovací plán pro jejich přehrávání
k jednotlivým sekvencím děje.
Magnetofon
Naprostý převrat v technice ozvučování filmů a rovněž nesmírný pokrok v uměleckém použití zvuku jako
účinného výrazového prostředku způsobil magnetofon,
který se v Čechách objevil na soutěžním promítání
v roce 1955. Jeho používání se rychle rozšířilo. Amatéři
si magnetofon opatřovali povětšinou soukromým dovozem ze zahraničí nebo na černém trhu; tehdejší socialistický režim ze žurnalistických a propagačních motivů
nechtěl, aby se magnetofony dostaly do privátních rukou. Teprve o řadu let později se situace změnila a státní
podnik Tesla začal vyrábět magnetofon Sonet Duo.
S magnetofonem se ozvučení filmů podstatně zjednodušilo a zlepšilo, amatéři začali své filmy doprovázet nejen hudbou, ale i komentářem a dlouhotrvajícími
ruchy. Problémem však byla synchronizace obrazu se
zvukem; při chodu dvou oddělených přístrojů, projektoru a magnetofonu, docházelo během delšího promítání
k odchylkám v jejich běhu, a tím k posunutí zvuku
a obrazu. Čím více byl zvukový doprovod spjat s obrazovým dějem, tím přesněji musel být zajištěn souběh
filmu a magnetofonového pásku.
Pro dosažení synchronního chodu obou přístrojů
se aplikovaly různé metody manuální a automatické
regulace. Jejich princip byl založen na řízení projekční
frekvence filmu podle běhu magnetofonového pásku.
S ohledem na kvalitu zvuku nebylo možno připustit sebemenší odchylky v posuvné rychlosti pásku, protože
sluch je velmi citlivý a rozezná již nepatrnou změnu výšky tónů. Naproti tomu mírné kolísání obrazového kmitočtu divák vůbec nepostřehne.
Pro řízení projekční frekvence se tehda převážně používal malý stroboskopický kotouč, který se umístil na
ozubené odvíjecí kladce projektoru a osvětloval malou
doutnavkou. Autor, který svůj film dobře znal, při promítání vzniklé diference v souběhu obrazu a zvuku vyrovnával zrychlením či zpomalením rychlosti předváděného
filmu.
Pro samočinnou regulaci souběhu filmu a magnetofonového pásku byly zkonstruovány různé synchronizační systémy, z nichž některé byly složité a vyžadovaly speciální úpravy projektoru a magnetofonu.
V české amatérské praxi se používaly elektromechanické synchronizátory Paillard Bolex Synchromat a
Meopta SM8. Synchronizátor se umístil u magnetofonu
a s projektorem se mechanicky spojil s ohebnou hřídelí.
Magnetofonový pásek byl vytažen z magnetofonu a založen do synchronizátoru, kde byl veden přes regulační pohyblivou kladku spojenou s kontaktním ramínkem
pojíždějícím po odporu, zapojeném do série s motorem
projektoru. Pokud byla rychlost pásku i obrazový kmitočet projektoru v souladu, kladka se nepohybovala;
při odchylkách se posunem kladky zvyšoval či snižoval
odpor, který tak reguloval obrátky motoru projektoru.
Přesto se dosáhlo jen přibližné synchronizace obrazu a
zvuku s přesností jedné až tří vteřin, což neumožňovalo
do zvuku zařadit dialogy nebo krátké ruchy jako výstřely,
údery, rozbití skla.
V západních zemích byly na trhu různé elektrické
synchronizátory, které pracovaly na systémech impulsů
či děrovaných magnetofonových pásků. Ty však byly
tehdy pro čs. amatéry nedostižné.
Způsob současného (kontaktního) příjmu obrazu
a zvuku za účelem natočení dialogového filmu byl pro
amatéry tehdy z technických důvodů sotva možný; profesionální zařízení byla cenově nedostupná. Přesto se
někteří amatéři pokusili dialogové filmy natočit; ozvučili
je dodatečně postsynchronem s větším či menším úspěchem.
Magnetofon způsobil převrat v možnostech ozvučení
filmů. Autoři počali zvuk záměrně vybírat a přizpůsobovat průběhu děje, členit ho podle ucelených sekvencí a
využívat možnosti komentáře. „Skalní“ amatéři z počátku používání magnetofonu příliš nepřál a když komentář
namluvil profesionální spíkr, tak protestovali, že to není
„pravý“ amatérský film.
Magnetická stopa na filmu
Distribuční kopie profesionálních 35 a 16mm filmů
měly původně zvuk zaznamenán opticky na své okrajové stopě. V polovině šedesátých let se optický záznam
zvuku postupně nahrazoval magnetickým.
V roce 1957 se z Maďarska začal dovážet 16mm
projektor značky Terta Sound, který byl kromě reprodukce opticky záznamenaného zvuku přizpůsoben i pro
záznam a reprodukci zvuku na magnetické stopě nanesené na okraji jednostranně děrovaného 16mm filmu.
Některé kluby tento projektor zakoupily a daly jej k používání členům klubu.
V roce 1960 vyvinulo družstvo Meopta adaptér Amatic 8, který byl řešen jako přídavné zařízení k projektoru
Optilux, a umožňoval ozvučování 8mm filmů s magnetickou stopou.
V tehdejších domácích poměrech byl problém, jak
film magnetickou stopou opatřit. V zahraničí byly na trhu
speciální úzké magnetické pásky, které se pomocí přídavného zařízení nalepily na okraj filmu. Ty však nebyly
pro české amatéry běžně dostupné, a navíc se z filmu
někdy odlepovaly. Pomoc přinesl český amatér dr. Jiří
Rentz, povoláním chemik, kterému se po mnoha pokusech v domácí laboratoři podařilo namíchat magnetickou směs a vlastnoručně zkonstruovaným přístrojem ji
nanášet na okraj filmu. Dr. Rentz byl tehdy v domácích
poměrech jediný, který mohl magnetickou stopu na 16
a 8mm filmy nanášet, a to nejen pro amatéry, ale i pro
televizní profesionály.
Meovox 16
V roce 1964 Meopta Přerov vyvinula synchronní
magnetofon Meovox 16, který byl určen pro dvoupásovou metodu ozvučování 16mm filmů ve všech stadiích
výroby filmu, jak při filmovém natáčení způsobem «synchron» a «playback», tak i pro dodatečné postsynchronní ozvučování, montáž zvuku, směšování jednotlivých
zvukových složek a přepisování zvuku na kombinované
kopie. Meovox 16 bylo možno vzhledem k jeho stavebnicové konstrukci upravit či přizpůsobit pro celou řadu
dalších speciálních úkonů, které se ve filmové praxi vyskytují.
Nosičem zvukového záznamu byl 16 nebo 8mm perforovaný film s magnetickou vrstvou. Držáky magnetických hlav byly vyměnitelné a umožňovaly nahrávat i reprodukovat zvukový záznam na 16mm filmu ze středové
nebo krajové stopy a při použití dvoustopých magnetofonových hlav ze dvou stop současně. Pohon přístroje
obstarávaly synchronní motory. Meovox bylo možno též
mechanicky spojit s projektory Club 16 a Meopton, a tím
postsynchronně ozvučovat, nahrávat zvukový záznam
na obrazový film s magnetickou stopou, přepisovat optické nebo magnetické zvukové záznamy na další filmové kopie, přizpůsobit nesynchronně sejmuté zvukové
záznamy na obrazový film, směšovat jednotlivé zvukové
složky a stříhat zvukový pás. Samotným přístrojem bylo
možno zaznamenávat a přehrávat zvukové záznamy
jako s běžným magnetofonem.
Meovox 16 byl určen především pro profesionální
účely. Jeden z prototypů byl dán k dispozici amatérskému týmu ČKK, který v září 1966 na mezinárodním
kongresu UNICA v Mariánských Lázních natáčel denní
«Festivalové vteřiny» na 16mm film. Reportážní šoty se
natáčely a promítaly dvoupásově, takže nebylo nutno
nanášet magnetickou stopu na obrazový film, což podstatně urychlilo ozvučení a možnost předvedení snímků
ihned po vyvolání filmu. Kvalita, synchronnost a srozumitelnost zvukových záznamů dosahovala profesionálních parametrů a byla překvapením nejen pro domácí,
ale i zahraniční účastníky soutěže UNICA.
Formát Super 8 a zvukové kamery
V roce 1965 Kodak zavedl nový filmový formát Super
8, který měl nejen poněkud větší obrazové políčko, a
tudíž lepší kvalitu obrazu, ale i širší okraj pro nanesení
magnetické stopy. V roce 1974 byly na trh uvedeny Super 8 filmy «Ektasound», které byly již ve výrobě opatře-
53
TECHNICKÉ OKÉNKO
ny magnetickou stopou, a dále zvukové kamery, s nimiž
bylo možno natáčet současně nejen obraz, ale i originální zvuk scény. Vybavenější kamery umožňovaly různé
optické triky, poskytovaly možnost připojení přídavného
mikrofonu a manuální regulaci hlasitosti zaznamenávaného zvuku; přiblížením mikrofonu co nejblíže ke zdroji
zvuku se omezily nežádoucí postranní ruchy prostředí a
kamerové mechaniky.
Zvukové kamery byly značným přínosem pro natáčení autentických reportážních a dialogových filmů.
Určitým problémem byl však střih filmu. Zvuk byl totiž
z technických důvodů nahráván na filmu v předstihu 18
obrazových políček; pro magnetický záznam zvuku se
film musí pohybovat zcela rovnoměrně a film pro snímání obrazu trhaně. Tato okolnost se musela při natáčení
a pozdějším střihu respektovat a pro dialogové záběry
nebo formálně uzavřená hudební vystoupení se kamera
spouštěla nejméně jednu vteřinu předem a vypínala po
jejich skončení opožděně. Vážně pracující amatéři tento handicap dokázali překonat a ve filmu ponechali jen
scény s originálním zvukem a ostatní části filmu ozvučili
dodatečně hudbou, komentářem a i ruchy.
jako profesionálové; důkazem toho jsou vítězné filmy
na domácích i mezinárodních soutěžích. Videofilmy se
v klubech a na soutěžích promítají videoprojektory, jež
poskytují velké a brilantní obrazy; protože pořizovací
ceny videoprojektorů se postupně snižují, začínají pronikat i do domácího prostředí amatérů. Novodobá technika digitálního záznamu obrazu a zvuku, jakož i software
poskytují amatérům znamenité vybavení pro tvorbu
videofilmů; jen zásady jejich tvorby v podstatě zůstaly
stejné jako při natáčení klasických filmů; technika není
vše, jen se musí účelně a kreativně využívat.
Video a zvuk
Koncem sedmdesátých let se na trhu objevily první videokamery pro amatéry s kazetami systémů VHS;
profesionálové používali systémy Umatic a Betacam.
Později vznikly další analogové formáty: Video8, S-VHS,
Hi8 a pod. Nová technika současného záznamu obrazu a zvuku byla zpočátku vyhrazena profesionálům a
zámožným amatérům. Ostatně mnoho tzv. «skalních»
amatérů tehdy na videotechniku nevěřilo a stavělo se
k ní odmítavě; rovněž dosahovaná kvalita obrazu a projekce na televizoru je ve srovnání s klasickým filmovým
obrazem na velkém plátně neuspokojovala. Výhody
dlouhého záznamu na jedné kazetě, možnost okamžité reprodukce bez laboratorního zpracování, snadné
smazání nepotřebných záběrů a nehlučný chod kamery
překonala tehdejší filmová technika pouze dvěma argumenty: malou lehkou kamerou a relativně nízkou cenou
pro natáčení a projekci; navíc amatéři zařízení pro filmování již vlastnili a koupě videotechniky představovala
nemalé finanční výdaje.
Technický pokrok se však nedá zastavit; filmové kamery a projektory z trhu časem zmizely. Vývoj přinesl
nové, zlepšené videokamery, jakož i digitální záznam
obrazu a zvuku na pásku a DVD. Počáteční střih pomocí
přepisů vybraných scén a úseků videofilmu z jedné kazety na druhou byl nahrazen digitálním zpracováním pomocí počítačových programů, které umožňují nejen obraz, ale i zvuk přesně a synchronně nastavovat, stříhat
a montovat do nových sledů. Originální zvuk lze všelijak
následně zpracovat a účelně začleňovat do dodatečného ozvučení videofilmu, a to vše pohodlně na monitoru
počítače. Amatéři mají dnes prakticky stejné možnosti
***
54
Závěrem
Téměř devadesátiletý vývoj amatérského filmování
se v posledních 25 letech revolučně změnil. To, že amatéři budou dnes mít prakticky stejné technické i výrazové
možnosti jako profesionálové, se kdysi zdálo jako utopistické. Dnes záleží jen na autorech, jak profesionální
možnosti při své filmové tvorbě umělecky využijí.
Ing. Ivo V. Dašek
Jindřich Suchánek,
první československá továrna
přístrojů pro úzký film v Brně
Náčrt životopisu
firmy a člověka
Vzájemná vazba mezi
přerovskou
Optikotechnou
(pozdější hlavní závod firmy
Meopta) a brněnskou firmou
Jindřich Suchánek byla výraznější, než by na první pohled
mohlo být patrné. Oba podniky vyrostly z téže ekonomické krize přelomu dvacátých a
třicátých let, a také se rychle
prosadily nejen na tuzemském trhu. K jejich výraznějšímu rozvoji došlo takřka zároveň, byť už za jiných podmínek. Na další rozvoj Optikotechny měl pozitivní vliv
odkup podniku brněnskou Zbrojovkou, která investovala
do jejího rozšíření. Firma Suchánek se také rozšířila - o
rok později a vlastními silami.
Již v roce 1935 probíhala vzájemná jednání mezi
Suchánkem a Optikotechnou (Zbrojovkou), která zamýšlela firmu získat, z čehož však nakonec sešlo.
O odkoupení neúspěšně usilovala Optikotechna znovu
ještě v letech 1938 a 1942. Přes neshody a vzájemnou
konkurenci na poli kinematografické techniky však spolu firmy také spolupracovaly. Jindřich Suchánek začal
kamery Admiry i další přístroje od roku 1938 dodávat
s objektivy z Optikotechny a Optikotechna kamery výrazněji propagovala.
Poslední vzájemné jednání probíhalo již za změněných společenských i hospodářských podmínek po
II. světové válce. Optikotechna, přejmenovaná na národní podnik Meopta, v rámci zestátňování menších
soukromníků převedla firmu Jindřich Suchánek v roce
1948 pod svou správu.
Následující shrnutí si klade za cíl alespoň ve stručnosti představit podnik, který takřka celou dobu své existence sídlil v Brně na ulici Hybešova 46, nejdříve jako
firma Jindřich Suchánek Brno a (nepočítáme-li závěr
okupace, kdy na papíře figuroval pod názvem Admira),
který později proslul jako Meopta, závod Brno, tedy jako
jedna z významných poboček koncernu Meopta.
Vznik a rozvoj firmy
Jindřich Suchánek
(1931-1935)
Jindřich Suchánek (11. 7. 1900 Přerov – 10. 8. 1988
Brno) se narodil jako třetí dítě v rodině brzdiče na dráze
Jana Suchánka a Rosalie Suchánkové (rozené Horákové). Jindřich Suchánek po absolvování školy nastoupil
do První přerovské strojnické továrny se slévárnou E.
Kokora. Při zaměstnání si dodělal mistrovský kurz na
Střední průmyslové škole v Přerově a u Kokory pak zastával funkci vedoucího kotlářské dílny.
Hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých
let zastihla Kokorovu továrnu nepřipravenou, a tak se
Jindřich Suchánek rozhodl nečekat na další propouštěcí
vlnu v továrně a postavil se sám na vlastní nohy.
V únoru 1931 se oženil s Miladou Schönovou a záhy
se spolu přestěhovali do Brna na ulici Veveří č. 123, kde
si pořídili skromnou dílnu. Tato dílna, původně zaměřena na výrobu fyzikálních a laboratorních přístrojů pro
školy, ale neprosperovala. Stačil proto drobný impulz od
známých a přátel z okruhu kolem primáře Palackého,
N. Havlíčka a vyučujících a studentů VUT, aby se Jindřich Suchánek cíleně zaměřil na trh s kinoamatérskou
technikou a příslušenstvím. Tento trh navíc od jara 1932
prožíval výrazný rozmach, jak dokazoval nebývalý zájem Mezinárodní výstavy filmové, uspořádané v rámci
Pražských vzorkových veletrhů ve dnech 12. - 20. března. Tato výstava obsahovala kromě jiného expozici Film
a fotografie v rukou amatérových. I díky této výstavě
lze sledovat všeobecně rozšiřovaný zájem o amatérské
filmování napříč dobovým tiskem, průmyslem i jako o
zájmovou činnost.
Samotný Suchánek měl s amatérským filmováním
zkušenosti ještě z Přerova. Majitel továrny vlastnil kameru Pathé-baby, francouzskou komoru na 9,5 mm film,
a Jindřichovi Suchánkovi ji v roce 1929 několikrát půjčil
na sváteční filmování.
Dne 2. 9. 1931 podal Suchánek žádost k Živnostenskému úřadu v Brně k provozování živnosti „výroba
amatérského nehořlavého kinofilmu“.
Ve své firmě začínal řezáním a perforováním 35 mm
filmu na amatérské formáty, zabýval se opravami cizích
kamer a projektorů a v létě 1932 měl sestrojený první
prototyp 16mm kamery Admiry. Širší veřejnost se s novou kamerou seznámila nejdříve zběžně ještě během
léta a v zimě byla podrobně recenzována na stránkách
Fotografického obzoru. Časopis oceňoval, že„... přístroj
»Akro-Admira 16« z dílen brněnské fy Suchánek nevznikl násilně v důsledku nynějších devisových opatření, nýbrž po dlouholetých a pečlivých pokusech a byl náhodou
v nynější době dán na trh“ a že „přístroj splňuje všechny
technické požadavky kladené na moderní model“.
O rok později, v roce 1933, Jindřich Suchánek představil novou a dobově nejmenší přijímací komoru Admira pro 9,5 mm film. S Admirou 9,5 (přezdívanou pro svůj
tvar „ledvinka“) vzbudil pozornost 16. listopadu 1933
v pražském Pathé Klubu. Ledvinka zaujala i německé
kinoamatéry – v ročence Jahrbuch des Kino Amateurs
1934 o ní referoval Willi Frerk, významný autor filmovacích příruček. Na první pohled zaměnitelná s Admirou
-ledvinkou 9,5 mm byla později vyrobená Admira-ledvinka na 8 mm film.
Po projektoru Akro-Polis (z roku 1933) předvedl na
podzim 1934 v Pathé klubu projektor Popular s hlavicí
na promítání 9,5mm filmů.
Firmu však neutvářel jen její výrobní program, ale
také vnější vztahy. Od srpna 1932 v Brně dodávala firma
Suchánek své výrobky do obchodů s foto a kino potřebami v generálním zastoupení obchodníka L. Fischera
z Brna a Suchánek také navázal úzké vztahy s Klubem
kinoamatérů v Brně (brněnský Klub kinoamatérů vznikl v září 1932), který byl přes osobu svého zakladatele
J. Velíška propojený s Čs. společností pro vědeckou kinematografii (založena na začátku roku 1933). Čs. spo-
55
TECHNICKÉ OKÉNKO
lečnost pro vědeckou kinematografii prosazovala úzký
film ve škole a lidovýchově a Jindřich Suchánek byl na
tomto záměru zainteresován – např. projektor Popular
se od konce 1936 pro školy dodával levněji pod názvem
Scolar.
Zdá se však, že z tržního hlediska se rozvoji firmy
otevřely možnosti v roce 1935, kdy Suchánek dostal velkou zakázku od firmy Baťa na výrobu reklamních projektorů.
Zlatá éra
kinoamatérské techniky ve firmě JSB
(1936-1941)
Původně skromná firma na Veveří, kde kromě majitele Jindřicha Suchánka byli původně zaměstnáni pouze
další dva lidé, se prvního května 1936 přesunula se sedmnácti zaměstnanci, kteří vzešli zejména z řad učňů,
do objektu bývalé textilní továrny na ulici Hybešova 46.
Zde Suchánek získal větší prostory v části čtyřpodlažní
železobetonové budovy a strojní park podniku byl rozšiřován nákupem strojů ze Švýcarska, hlavně od firmy
Schaublin.
56
1. listopadu 1936 byl vydán podrobný nabídkový katalog JSB. Vedle kamer a projektorů obsahoval např.
diaprojektory (diaprojektor Simplex, výměnné dia hlavice na projektor Popular), běžné kinoamatérské příslušenství (cívky, vyvolávací rámečky, lepička Rapid)
i méně obvyklé přístroje (filmové kopírky).
Kvalitu výrobků, jejich chod i odolnost testoval Jindřich Suchánek zejména v Klubu kinoamatérů v Brně
(klub se v roce 1937 přejmenoval na Moravskoslezský
klub kinoamatérů). V klubových zprávách se také objevovala řada prvních pochval, výhrad a věcných postřehů
k ozkoušeným přístrojům – hlavně k promítačkám a kamerám.
Koncem roku 1936 Suchánek zesílil propagaci a
reklamu otiskoval nejen v periodikách zaměřených na
amatérský film (Amatérská kinematografie a Československý kinoamatér), ale též v časopisech určených fotografům-amatérům (Foto-noviny, Fotografický zpravodaj, Spoušť). Výjimečně se stávalo, že byla zaměněna
inzerce firem Jindřich Suchánek, Brno a Sufrafilm FotoSuchánek, Praha.
Firma František Suchánek, Praha (Sufrafilm) však
neměla příbuzenskou ani žádnou jinou bližší vazbu
k firmě Jindřich Suchánek, Brno. František Suchánek
pražskou firmu vybudoval v roce 1919 jako renomovaný obchod pro fotoamatéry a k tomu krátce vydával
časopis Fotografická revue (1919-1921). Sufrafilm záhy
rozšířila nabídku z fotoamatérů také na kinoamatéry
a ve 30.letech 20.století ještě k tomu vyráběla výukové
filmy pro školy. V laboratořích firmy pracoval např. známý kinoamatér Čeněk Zahradníček (1900-1989), pozdější kameraman týdeníku Aktualita, proslulý amatérskými filmy Atom věčnosti (1934), Ruce v úterý (1935)
a Příběh vojáka (1935), které natočil společně s Vláďou
Šmejkalem (1902-1957).
Ještě v roce 1936 se firma J. Suchánek, Brno představovala jako První čsl. výroba přístrojů pro amatérskou
kinematografii. V následujícím roce 1937 se již prezentovala pod názvem Jindřich Suchánek, první československá továrna přístrojů pro úzký film, byť o přeměnu
živnosti na tovární výrobu bylo úředně zažádáno až na
podzim roku 1941.
Během let 1937-1941 firma pokračovala v ofenzívě
na trhu. Na jarním Pražském vzorkovém veletrhu byl
v roce 1937 poprvé předveden prototyp známé čtvercové Admiry 8 B (kamera na 8mm film) a první série
se objevila na trhu v létě. O rok později, v roce 1938,
zase na jarním PVV vzbudila pozornost čtvercová Admira 16 D na šestnáctimilimetrový film. Zájem byl i o nové
projektory – velký projektor pro školy Luxor a ultralevný projektor Minor (oba z roku 1939) a řadu drobného
kinoamatérského příslušenství. Nezahálel ani výrobní
program zaměřený na fotoamatéry - po diaprojektoru
Diax (z roku 1937) byl v roce 1938 uveden zvětšovací
přístroj Colombo.
Celkový průřez výrobou firmy Jindřich Suchánek byl
součástí výstavy k výročí sta let české fotografie. Také za
protektorátu vydaný Amatérský film od A do Zet (1942)
od Karla Kameníka, dobově oceňovaná učebnice kinoamatéra, lze mj. vnímat jako reprezentativní katalog
tuzemské optickomechanické výroby konce třicátých let.
V Kameníkově knize je mimoděk poměrně komplexně
shrnuto to nejzajímavější ze Suchánkovy výroby.
Okupace
a poválečný vývoj firmy
(1941-1948)
Politicky vypjaté období druhé poloviny třicátých let,
které vyvrcholilo obsazením československého pohraničí německou armádou a odsunem českého obyvatelstva, se otisklo také do inzertních textů. Jindřich Suchánek se rozhodně netajil svým občanským postojem a
sociálním cítěním a reagoval po svém – „na zmenšení
našeho státu odpověděli jsme odvážně rozšířením své
výroby, chtějíce tak skromnou hřivnou přispěti k hospodářské výstavbě nové republiky.“ Těšil jej zájem zákazníků a za svůj podnik doufal, že „ve svém oboru budeme
moci zaměstnati další síly a nepostaví-li se nám v cestu
dosud nepředvídané překážky, jsou naše vyhlídky na
tuzemském i zahraničním trhu velmi příznivé.“ A skutečně – navýšil počet zaměstnanců ze sedmdesáti v roce
1938 na devadesát sedm v jednačtyřicátém roce, kdy
zaměstnával 84 dělníků a třináct administrativních pracovníků. Jako důstojník v záloze a vzhledem k tomu,
že vytrvale odmítal ve své továrně přejít na válečnou
výrobu, byl zatčen gestapem a od 28. 10. 1941 do 15. 4.
1942 byl vězněn v Brně. Po krátkém pobytu v koncentračním táboře Mauthausen byl 12. 11. 1942 přesunut
do koncentračního tábora Buchenwald, kde přežil do
osvobození.
Do chodu továrny zasahovala paní Suchánková, byť
oficiálně převzal firmu generál Günther Tschersich. Ten
zrušil dosavadní program a nasměroval jej žádoucím
směrem – výroba se zaměřila podle vzpomínek pamětníků např. na zaměřovače do ponorek. Aby dodržel dodací termíny, navýšil Tschersich počet zaměstnanců a
investoval do dalších strojů. Na konci války se mu díky
konfiskaci dokonce podařilo získat továrnu na krátkou
dobu do osobního vlastnictví. Co se osoby G. Tschersicha týká, pokud to není shoda jmen, potom se s velkou
pravděpodobností jedná o člověka, který měl blízko k H.
Göringovi.
Po návratu z koncentračního tábora byl podnik Jindřichovi Suchánkovi navrácen. Společně s padesáti
zbylými zaměstnanci se pustil do obnovení výroby. Navázal a z továrny znovu vyšla filmová kamera Admira 8
C (Admira 8 C byla v tisku inzerována ještě za války)
a uvedl nový 16mm projektor Jubilar a 8mm projektor
Atom (1947).
Od znárodnění po normalizaci
(1948-1988)
Při druhé vlně znárodnění v roce 1948 byla Suchánkova firma nejdříve omylem převedena pod národní
podnik Tesla, teprve následně připadla pod Meoptu.
Jindřich Suchánek pak byl prakticky odsunut z vedení továrny a fungoval jako externí spolupracovník-konstruktér.
V chatě na Brněnské přehradě, kde žil, nadále sestrojoval nové prototypy úzkých kamer. Tentokrát však už
jen hlavně sobě pro radost, bez možnosti prosadit je do
výroby.
Meopta Brno si až do konce padesátých let vystačila s výrobou Admir, které se s drobnými úpravami (jako
Admira 8 D, 8 E, 8 II, 8 IIa) vyráběly až do šedesátých
let. Poslední úpravou původní Suchánkovy kamery byla
Admira 8 F, jejíž výroba byla ukončena až roku 1964. Teprve potom se definitivně proměnil design tuzemských
amatérských kamer.
V padesátých letech nastoupil Jindřich Suchánek
do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd v Králově Poli, kde byl zaměstnán až do důchodu. Společně
s inženýrem Aloisem Kovaříkem a dalšími lidmi mj. navrhoval v šedesátých letech diaprojektor s automatickým
posunem a s prolínáním obrázků. Tento diaprojektor se
však už do výroby neprosadil.
Suchánek nadále udržoval přátelské vztahy s amatérskými filmaři v Brně, kteří jej vnímali jako svého nestora. Býval také pravidelným návštěvníkem filmového
festivalu Brněnská šestnáctka a v roce 1975 o něm Jan
Beran, významný amatérský filmař-dokumentarista, natočil ve spolupráci s Klubem filmových amatérů v Brně
medailon J. Suchánek vzpomíná…
Jindřich Suchánek zemřel sám takřka zapomenut
v osmaosmdesáti letech v domově důchodců, dva roky
po smrti své paní.
M. Henkrich
57
INFORMACE Z IMPULSU
V minulém čísle filmového zpravodaje Donašeč dobrých filmových zpráv jsme zveřejnili
přehled akcí v oblasti filmu, které se v první polovině roku konaly v našem regionu, na některých se Impuls podílel. Následující období do
konce roku mapujeme v přehledu také v tomto
čísle. Jedná se o již „zavedené“ akce, festivaly
a soutěže, o kterých se podrobněji dočtete v
jednotlivých rubrikách. První zářijovou neděli jsme se vydali na Rychnovskou osmičku. Konala se opět, ale údajně už
naposledy. Prostředí sice krásné, ale je tu trochu problém s akustikou. Příští ročník by měl být opět v Pelclově divadle, ale v projekčním sálku o patro výš, který je pro projekce podle místních vhodnější. Uvidíme
v září. Rychnovské kino zůstává i nadále uzavřené.
Cenu Impulsu jsme odvezli zpět do Hradce, autorka
snímku MONDAY Barbora Vrzáková, která ji získala, na
soutěž nepřijela.
Ke konci září jsme se spolupodíleli na zajištění dvoudenního workshopu pro studenty Gymnázia v Moravské Třebové. Pomohli jsme trochu s technikou, i když
škola díky iniciativě prof. Štaffové a grantům získala
prostředky na vybavení i vzdělávání studentů v oblasti
přírodních věd na období tří let.
Ve dvou dnech se studenti seznámili s teorií a praxí
natáčení krátkých filmů, připravili si náměty a sami si
natáčení prakticky vyzkoušeli. Organizačně a metodicky
zajistilo akci středisko Impuls Hradec Králové ve spolupráci s vyučujícími pedagogy gymnázia. Odbornými
lektory byli prof. Rudolf Adler a Ondřej Krejcar. Program
doplnila ukázková projekce několika amatérských filmů
včetně snímků natočených studenty středních škol. Posloužit měly jako motivace pro vlastní natáčení filmů.
Věříme, že i podruhé se filmový workshop vydařil.
Ozvala se nám také prof. Kateřina Krausová z gymnázia v Nové Pace s informací, že si na podzim ve škole
založili filmový klub. Přihlásilo se do něj velké množství
studentů. Tak držíme palce, aby „mlaďáky“ neodradilo
až zjistí, kolik práce dá natočit i krátký film. Ale úspěšného autora Vojtu Řeháka už ve škole mají, tak snad jeho
úspěchy budou motivovat i další studenty, aby vydrželi.
Těšíme se na jejich filmy na filmové Náchodské prima
sezóně.
Miniworkshop se konal jako doplňkový vzdělávací program pro účastníky filmového festivalu Cinema
Open. Připravili jsme ho ve spolupráci se Střední školou
aplikované kybernetiky Hradec Králové, pedagogové a
studenti školy působili jako lektoři různých animačních
technik.
Konzultační středisko bylo pro autory otevřené
po celý letošní rok. Jeho služby využila řada z vás a
58
Čtenář Donašeče David Ledvinka
jsme rádi, že tak můžeme přispět k dobré úrovni filmů
v našem regionu. Další zájemci se ozývají. Dostali jsme
i požadavek na rozbor a připomínkování dvou scénářů
celovečerních „amatérských“ filmů. Tak uvidíme. Budeme se těšit na nové filmy v novém roce.
Podzimní víkendy jsou tradičně zaplněny festivaly.
A to nejen amatérskými. Podařilo se mi i letos na konci
října krátce navštívit Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě 24. - 28. 10. 2013 a FAMUFEST,
který se konal v pražském Divadle Komedie 13. - 17.
11. 2013. Těšila jsem se na dobré filmy. V Jihlavě nejen
na ty české, ale hlavně na zahraniční dokumenty. Oba
festivaly byly perfektně připraveny, vše klapalo téměř
dokonale, skvělá propagace, katalogy, bylo možné si
vybrat z mnoha z doprovodných programů, ani o diváky nebyla nouze, hlavně ve večerních hodinách. Ale ani
jeden z festivalů nenabídl ve dnech, kdy jsem tam byla,
tak zajímavé snímky jako v minulých letech. Na rozdíl
od minulých ročníků jihlavského festivalu žádný „nezapomenutelný“ film. Z těch zahraničních mi snad nejvíc
v paměti utkvěl slovenský Člověk ryba (Homo ciris) Jany
Michálkové z VŠMU z Bratislavy. Fabulovaný snímek by
mohl být zajímavý i do programu Cinema Open 2014.
Na FAMUFESTU mě potěšily snímky dvou studentek
Hany Kotlářové (Lovebook - 9 minut) a Kláry Sodomkové (Šikmá plocha 8 minut). Jejich filmové počiny jsme už
před několika lety mohli sledovat na krajských soutěžích
v Hradci Králové. Určitě také vhodný tip pro hradecký
festival.
Přehlídku filmů s regionální tematikou nabídl již podruhé Orfilmfest v Jablonném nad Orlicí. Vznikl vloni
z iniciativy místních filmařů a na jeho atmosféře je to
znát. Po oba roky bylo hlediště kina téměř zaplněné. Do
poroty jsme „vyslali“ Pavlu Kafkovou, která se účastnila
i prvního ročníku.
O týden později se konala druhá tradiční filmová
přehlídka v našem kraji Vysokovský kohout, který svojí atmosférou, množstvím filmů, účastníků i nasazením
pořadatelů i porotců tradičně nezklamal.
Festival Cinema Open se uskutečnil ve dnech 15. 16. 11. 2013 a vrátil se opět do |“opravdového“ kina, do
Bia Centrál v Hradci Králové. O jeho průběhu píše dále
Ondřej Krejcar.
Další regionální akci uspořádali místní filmoví nadšenci a současně i členové VčVSAFV v Dlouhé Vsi. Bylo
to již druhé filmové setkání filmařů rychnovského regionu a bylo také plno. Bohužel se nikdo z hradeckých nemohl zúčastnit, tak nás i tam zastoupila Pavla Kafková.
Aspoň jsme z Impulsu organizátorům pomohli s náklady
na akci a uhradili jsme položku za pronájem sálu. Snad
už se nám na to třetí filmové setkání podaří konečně
také přijet.
Na Svitavskou klapku, připravenou pořadateli jako
hudebně filmové setkání, se nám následující pátek už
podařilo dostat. Klub Tyjátr v kině Vesmír byl i letos po
celý večer do posledního místa zaplněný převážně mladými diváky, i když letos v průběhu projekcí nesměli kouřit, takže bylo lépe vidět na plátno, na kterém pozorně
sledovali promítané filmy a dobře se bavili při hudební
projekci domácí kapely. Účastnil se i svitavský starosta, ředitel gymnázia, ředitel kulturního zařízení Fabrika
i obě, pro mne již „bývalé“ kolegyně Alena Mauerová a
Dáša Schulzová. Opět po roce povedený večer.
Po celý rok probíhala v Impulsu výuka v odborném
kurzu Škole audiovizuální tvorby. V červnu jsme
ukončili první výukový blok a od září navázala další tři
víkendová setkání druhého „semestru“. V pátek 25. října
se v rámci výuky uskutečnil také celodenní realizační
seminář ve studiu FAMU. Natáčení bylo zpočátku trochu
hektické, protože se nedostavila první z účastnic plánovaného rozhovoru v ateliéru, ale naštěstí se podařilo
realizovat řešení, které bylo v záloze, a tak se oba rozhovory natočily, sestříhaly a na posledním výukovém setkání i vyhodnotily. Výuka bude pokračovat do března,
kdy všichni zájemci o postup do třetího absolventského
„semestru“ musí splnit všechna zadání stanovená pro
uzavření dvou výukových bloků. Od dubna pak ti, kteří
postoupí začnou připravovat svoje absolventské filmy.
Závěrečné zkoušky a absolventské projekce by se měly
uskutečnit do konce roku 2014.
Čtenáři Donašeče manželé Koneční
V tomto čísle filmového zpravodaje zveřejňujeme
také seznam posluchačů Školy AVT, přehled absolventů
a jejich filmů z deseti ukončených běhů školy, aby bylo
vše pro „historii“ zaznamenáno. Absolventské snímky
posluchačů posledního 11. běhu Školy AVT budou přidány do seznamu zveřejněného na webu Impulsu.
A tímto odstavcem se dostáváme k „historické události“ a oznamujeme, že právě čtete poslední číslo našeho tištěného zpravodaje „DONAŠEČ dobrých filmových zpráv“. První číslo ve formátu A5 jsme připravovali
na konci roku 1993. Společně ho vydáváme od počátku
roku 1994 jako informační zpravodaj východočeských
filmařů. Spolu s letošním dvacátým výročím založení
VčVSAFV „slavíme“ tedy i dvacet let vydávání tohoto
zpravodaje. Je to ohlédnutí spíš smutné, ale vše má
svůj čas. Děkujeme všem, kteří přispívali svými texty
k pestrému a zajímavému obsahu zpravodaje.
Vydávání zpravodaje sice v této podobě končí, ale
činnost VčVSAFV pokračuje. Bude i nadále potřebovat,
abyste ho vy, východočeští filmaři podporovali, nejen finančně placením symbolických příspěvků, ale hlavně
tím, že budete držet pospolu, točit dobré filmy a pracovat ve prospěch „východočeského filmového hnutí“.
O to vás všechny prosím a žádám. Končí nejen Donašeč, ale definitivně i moje působení v Impulsu. Od 1. 1.
2014 jsem „na volné noze“. Obor přebírá Ondřej Krejcar
a přeji jemu i vám, aby se vše i nadále dařilo. Mějte se
všichni dobře. Ráda se s vámi budu i nadále setkávat. vaše „Jarmila šla“
Donašeči
na rozloučenou…
Zpráva, že zpravodaj východočeských filmařů Donašeč v prosinci letošního roku končí mě překvapila a rozesmutnila. Co dodat? Je ke škodě amatérských filmařů, že přicházejí o tiskovinu, která podrobně mapovala
neprofesionální film, zaujatě bez jakékoliv upachtěnosti
přinášela pravidelně zprávy z filmových soutěží, dávala
prostor spolupracovníkům neprofesionálního filmu publikovat své poznatky, zajišťovala vzdělávání filmařů…
v časopise nechybělo ani oblíbené technické okénko
a dlouhá řada zajímavých informací od vydavatele, Střediska amatérské kultury IMPULS Hradec Králové.
Je na místě upřímně poděkovat všem tvůrcům
a přispěvatelům pěkného časopisu za jejich dlouholetou
práci, konkrétně paní Jarmile Šlaisové, před jejíž gigantickou prací, kterou v redakci odvedla, nelze než smeknout… Amatérským filmařům ze srdce přeji, aby se přes
všechny překážky, jako jsou krácení rozpočtu, drahé
poštovné, nedostatek grantů, časem znovu zmohli na
tak fundovaný časopis, jakým Donašeč byl…
Iva Benešová, Praha
59
INFORMACE Z IMPULSU
...děkuji mnohokrát za zaslání Donašeče. I za uvedení mých článků. Je to zajímavé čtení a docela mne zaujalo, jak se pan Adler vyjádřil k NIPOS ARTAMA. Smutné
na tom je, že se s ním dá jedině souhlasit.
Já už se připravuji na Váš festival Cinema Open.
Program je výborný, filmy jste vybrali skvělé a moc se
taky těším na setkání s Radimem Špačkem.
Mějte se krásně a ať se daří!
S pozdravem LK
Cinema Open
úspěšně etablován
zpět v kině
Ve dnech 14. - 15. listopadu 2013 se otevřely brány hradeckého Bio Central výhradně pro festival nezávislých filmů Cinema Open. Charakterem festivalu bylo
příjemné prostředí, skvělá hudební kulisa či dokonce
světelná atmosféra, vycházející z produkce elektronické
hudby v první den přehlídky a hlavně osobní účast dvou
lvů Radima Špačka a Ondřeje Malého.Ve dvou dnech
bylo nachystáno k projekci 20 filmů v celkovém projekčním čase 6 hodin. Snímky byly rozděleny do 4 bloků,
z nichž byly tři výhradně obsazeny českou tvorbou a jeden blok obsadily filmy ze zahraničí. Festival měl i jednu filmovou premiéru a představil nejen řadu nejlepších
krátkých filmů, ale objevily se na plátně i dva středometrážní. Kvalita filmů ve vysokém rozlišení a technicky
kvalitní projekce kina zajistily úroveň srovnatelnou digitálnímu kinu. Divák měl možnost před každým blokem
zhlédnout upoutávky na filmy v bloku příštím.
Do Hradce Králové osobně zavítal a v sále diskutoval s diváky držitel Českého lva, režisér Radim Špaček
a herec Klicperova divadla, taktéž držitel Českého lva za
hlavní roli, Ondřej Malý. Oba dva představili důkladně
snímek Pouta a připomněli mnoho humorných historek
60
z natáčení. Nechyběla však ani závažná sdělení o tématice tajné státní bezpečnosti, o které film pojednává. Ondřej Malý byl i přítomen na zahájení festivalu ve čtvrtek
a osobně tak uvedl s moderátorkou Ilonou Machovou
druhý film v rámci festivalu, ve kterém ztvárnil roli.
K tomu všemu byl zajištěn doprovodný program,
koncert skupiny Zabijáků a borců, sólového interpreta
s kytarou TheKittchen, nebo elektronických specialistů DJMefisto b2b SlowMow s video artovou projekcí.
Doprovodný program doplnily ukázky filmové techniky,
workshop animací či ochutnávka vín. K tomu fungovala
s pestrou nabídkou kavárna kina, která měla po oba dva
dny napilno.
Na festival si našlo celkem cestu téměř 200 diváků
všech věkových kategorií. Nejsilnější návštěvnost měl
páteční večerní blok se 100 diváky v hledišti. Nejslabší
byly čtvrteční bloky a blok zahraničních filmů. Věříme,
že festival bude každoročně zvyšovat pomyslnou laťku
a nalezne si na něj cestu více a více diváků krajské metropole. Kulatý pátý ročník se má jistě od toho letošního
kde odrazit.
Ondřej Krejcar, Impuls Hradec králové
foto Michal Kobrle - PhotoPassion
Filmový večer
v Dlouhé Vsi
Již druhé nesoutěžní setkání filmových tvůrců Rychnovska se poslední listopadový pátek uskutečnilo ve
Sporthotelu v Dlouhé Vsi. Promítalo se pro zaplněný sál,
ve kterém usedlo asi 110 diváků. Zhlédli 20 snímků rozdělených do čtyř bloků a o přestávce po prvním a třetím
bloku se uskutečnilo losování tomboly. Z rychnovského
regionu pochází řada významných amatérských filmařů, kteří patřili již před mnoha lety mezi filmovou amatérskou špičku. Připomeňme například známou dvojici
ŽA-BA ( Žatečka – Bahník), která připomněla svoji tvorbu oceňovaným snímkem Než začne skřivánek povrzávat. Stále aktivní filmaře zastupovali Jaromír Schejbal, Milan Michálek, Jaroslav Černý, Josef Hradecký
a několik dalších, kteří se neprezentují na soutěžích a
točí své snímky jen „do šuplíku“. A z té nastupující filmové generace student rychnovského gymnázia Šimon
Štefanides, nositel letošní Ceny hejtmana Královéhradeckho kraje si své místo mezi úspěšnými filmaři již
také vybojoval. Samozřejmě vyvrcholením večera byla
projekce snímku Jaroslava Dolečka Dežaví po česku,
do kterého se mu podařilo sesříhat nejlepší záběry
z jeho několika původních snímků a poskládat z nich
snímek, který s textem písničky Tomáše Kluse získal
neuvěřitelně aktuální náboj. Na závěr popřáli pořadatelé Jaroslavu Dolečkovi k jeho 85. narozeninám. K přání
se dodatečně připojují i VčVSAFV a středisko Impuls.
Ocenění K. Švenka, F. Žatečka, Z. Sršeň a J. Schejbal
Téměř všichni účastníci večera vydrželi až do třiadvacáté hodiny, kdy setkání filmařů končilo. Atmosféra byla po
celý večer příjemná, a tak se již nyní můžeme těšit na
třetí ročník setkání filmařů Rychnovska. Jak řekli na závěr pořadatelé: příjemné setkání a vysoká účast s kladným hodnocením celé akce. Nezbývá než pokračovat
příštím třetím ročníkem. Závěrem večer zhodnotila paní
Pavla Kafková, bývalá filmová amatérka, v současnosti
působí také jako porotkyně, kterou jsme požádali, aby
zastoupila VčVSAFV i Impuls, jehož zástupci se letos
nemohli filmového večera zúčastnit. Středisko Impuls
podpořilo tuto regionální akci, na jejímž uspořádání se
podíleli filmaři a členové Vč.VSAFV z Rychnovska úhradou nákladů za pronájem promítacího sálu. Tak zase za
rok v Dlouhé Vsi....
(text připraven z podkladů pana Milana Michálka)
Škola AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBY HRADEC KRÁLOVÉ
Seznam posluchačů 1993 - 2013 a jejich absolventských snímků
1. běh
Libor Blažek, Havlíčkův Brod
SPORŤÁK, 9´
Věra Motlová, Uhelná Příbram
BLUEGRASSOVÁ DÍLNA, 10´
Jiřina Mužíková, Volovka SYMBIÓZA, 11´
Renata Raiterová, Hradec Králové
STAL JSEM SE PEKAŘEM, 7´
Stanislav Šmíd, Štětí
AŽ BUDU SÁM, 13´
Stanislav Zavadil, Hradec Králové
REMINISCENCE, 11´
Jaroslav Přibyl, Náchod
(N)
2. běh
Libor Babušík, Šlapanice
PROGLAS, 13´
Antonín Nevole, Stráž p/Ralskem
HYNEK, 10´
Aleš Křišťan, Hradec Králové
NĚCO VÍC, 10´
Miroslav Fojtů, ing., Brno MERLÍČEK, 15´
Jaroslav Heindl, Klášterec n/Ohří (N)
Jiří Peřina, Olomouc
(N)
Radovan Novotný, Nový Bor
(N)
3. běh
Petr Beníšek, Kadaň
NATOŽ ABY NÁM PRŠELO, 13´
Petr Horák, Svitavy
FRANTŮV SVĚT, 12´
Michal Kindernay, Hradec Králové
VÍRA V BÁSEŇ, 12´
Richard Korbut, Praha
ŽIVOTNÍ ROLE NELY DANKO, 14´
Oto Mašek, Znojmo
JÁ JSEM ASI BLÁZEN, 8´
Vendula Horáková-Vávrová,
Lázně Bohdaneč MŮJ PAN DOMÁCÍ, 14´
Kamil Šlapal, Velké Losiny
61
INFORMACE Z IMPULSU
OZVĚNA TICHA, 12´
Pavel Samec, Plzeň (N)
Kateřina Sobotková, Praha (N)
Pavel Fojt,ing., Orlová (N)
Milan Jurček,Hlučín (N)
4. běh
Zdeněk Dvořák, Praha
LÉČBA KONĚM, 16´
Luboš Hrabák, Beroun
O MEDVĚDOVI, 16´
Tomáš Kobolka, Praha
(N)
Vladimír Špígl, Lysá nad Labem
MÍLA ŘEČENÝ ALIM, 17´
Tomáš Vrbata, Praha
CESTA SRDCE, 8´
Roman Vraspír, Polička
RUCE S OHNĚM, 15´
5. běh
Martin Hošek, Ledeč n/Sázavou
PÁLAVSKÝ VINOHRAD, 10´
Roman Kupka, Pardubice
I AM TEACHER, 5´
Jiří Petrů, Ústí n.L.
ONDRA, 13´
Tomáš Rychtera, Praha
GO HARG OR GO HOME, 16´
Marek Zábranský, Praha
ŘÍKÁM SI STEFANIE, 8´
6. běh
Pavel Fučík, Praha
MIKIHO PUPÍCI, 7´
Tomáš Jíra, Praha
PŘEDNOSTA STANICE, 5´
Tomáš Majer,Praha
TANEČNÍK, 6´
Bořivoj Minařík, Praha
JESKYNĚ U HÁJOVNY, 9´
Petr Schreier, Praha
PŘÍBĚH O HOLOUBKOVI, 14´
Pavel Stibůrek, Týnec n. S.
CHLAPI SOBĚ, 5´
Jiří Krištof, Praha (N)
7. běh
Milan Báča, PaedDr., Svitavy
(N)
62
Jiří Boš, Hradec Králové
(N)
Hugo Habrman, Nové Město n/M. MOKRÝ RÁJ, 16´
Petr Hejcman, Kolín
KOLÍNE, KOLÍNE..., 13´
Miroslav Hofman, Kopřivnice
PŘÍBĚH MĚSTA „K“, 13´
Tereza Klůsová-Brázdová,
PhDr, Litomyšl
KRVAVÝ ROMÁN, 27´
Jan Kroupa, Praha (N)
Pavel Michalik, ing., Praha ČEŠI, 7´
Robert Nekl, Nový Jičín
ČLOVĚK NA OBTÍŽ, 18´
Marcel Pašek Praha (N)
Zdeněk Přikryl, Hulín
TY JSI PETR..., 13´
Stanislav Verner, ing.,
Hradec Králové (N)
8. běh
Vladimír Beran, Mgr.,
Police nad Metují (N)
Patrik Feyfar, Basilej,
Švýcarsko (N)
Beáta Gálová, Nivnice
KUFR PLNÝ VZPOMÍNEK, 19´
Josef Korec, Mariánské Lázně
(N)
Milan Letocha, Letovice (N)
Dušan Mihalečko, Trutnov (N)
Břetislav Petr, Blansko
DEJTE SI POZOR, JEDE
VELOREX , 15´
Přemysl Rzounek, Karlovy Vary
CAVEMAN, 18´
Vladimír Švanda, Marián. Lázně
GALDIÁTOŘI, 10´
Petr Uher, Břeclav (N)
Petr Václavek, Praha (N)
9. běh
Lukáš Báchor, Bohdaneč NEPŘICHÁZÍ V ÚVAHU, 12´
Miloslav Dvořáček, Praha (N)
Otakar Faifr, Náchod (N)
Luděk Hubáček, Praha (N)
Petr Orálek, Vyškov
NA CESTĚ, 18´
Robert Pánek, Jablonec n/N.
(N)
Ondřej Šlambora, Hradec Králové
(N)
Jaromír Šlápota, Praha
LISTY NA VODĚ UNÁŠÍ
PROUD, 26´
Michal Zábrš, ing., Třebíč
HELE SOCHA, 10´
Lukáš Mlček, Brno
ZÁMEČTÍ PÁNI, 17´
10. běh
Zdenek Balcar, Náchod (N)
Vladimír Bezděk, ing., Vyškov
VOUSATÝ OLIŠ, 16´
Zuzana Dobiášová,ing., Praha MORAVA,VÍNO,CHURURGIE
19´
Katarína Gallová, Mgr.
Bratislava, (N)
Hana Kosová, ing. Praha
HUDBA HRADNÍ STRÁŽE, 26´
Ondřej Krejcar, Hradec Králové
ŘEMESLO NAD UMĚNÍ, 24´
Zdeněk Macháč, Praha
NÁVŠTĚVA V KAVÁRNĚ, 28´
Milan Konečný, Mgr., Mohelnice
MOHELANKA, 13´
Jan Vaněk, Chlumčany (N)
Tereza Semecká, Praha (N)
Petr Šilnánek, Bc., Chlumec n/C.
(N)
Jiří Tille, Hoštka (N)
11. běh
Radek Hochman, ing.
Hradec Králové
Robert Janda, Tachov
Radim Janík, Šestajovice
Jindra Knopová, Praha
Pavel Mědílek,
Červený Kostelec
Jiří Preclík, Mgr.,
Ústí nad Labem
Tereza Románková, Mgr.,
Zlín
Marie Římovská, Mgr.,
Uherský Brod
Walter Schorge, ing.,
Praha
Romana Svatošová-Straková, MgA.
Praha
Josef Veselý, Hoštka
Nový název
Impulsu
Dne 9. září 2013 schválilo Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje usnesením ZK/8/426/2013 nový název
Střediska amatérské kultury Impuls, a to Impuls Hradec
Králové, centrum podpory uměleckých aktivit. Pod
novým názvem bude organizace existovat od 1. ledna
2014.
O tom, zda je stávající název, který vznikl v době,
kdy se v roce 1990 organizace transformovala z Okresního kulturního střediska,vyhovující, se začalo diskutovat počátkem letošního roku s nástupem nové ředitelky.
Názory se různily jak uvnitř organizace, tak mezi četnými partnery a spolupracovníky Impulsu. Na webo-
vých stránkách Impulsu byla zveřejněna anketa, aby se
k problematice mohla vyjádřit i širší veřejnost. Ukázalo
se, že pod spojením středisko kultury si lidé skutečně
představují kulturní zařízení, které jim zprostředkuje kulturní zážitky, nikoliv organizaci, která podporuje aktivní
umělecký rozvoj. V názorech se promítly i generační
rozdíly a také rozlišný pohled odborné a širší veřejnosti.
Nakonec se zrodil název, který doporučil ke schválení výbor pro kulturu a památkovou péči a následně jej
schválilarada kraje i zastupitelstvo.
V novém názvuse promítá mimo jiné sídlo organizace, jako je tomu v případě ostatních příspěvkových organizací zřizovaných Královéhradeckým krajem, např.
Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, Regionálního muzea v Náchodě či Hvězdárny v Úpici.
Pojem impuls v novém názvu obstál, neboť organizace je skutečně impulsem pro amatérské umělce a jejich další rozvoj.
Věříme, že nový název bude přijatelný pro všechny
partnery a spolupracovníky a zároveň děkujeme všem,
kteří přispěli svými názory k jeho vzniku.
Jaroslava Vydarená
ředitelka
po uzávěrce...
Vysokovský kohout
po čtyřicáté
Dne 8. listopadu opět zakokrhal „Vysokovský kohout“. I v tomto roce se nejen organizace samotné soutěže, ale i obsluhy a veškerého zázemí vysokovské hospůdky chopili sami Vysokováci. A opět se jim to povedlo
a účastníci soutěže byli s prostředím, obsluhou, jídlem
i cenami spokojeni. Tradiční výpadek proudu nikomu náladu nezkazil. Hospůdka a její elektrické obvody je už
letitá „stařena“, a tak není divu, že ji občas něco „zabolí“.
Důležité je, že vlastní soutěž proběhla v pořádku včetně
soutěžní projekce. Porota byla, jako každý rok, mírně
obměněna. O cenách a pořadí rozhodovali: Miroslav Janek, Pavel Vávra, Jana Hádková, Pavla Kafková a Hugo
Habrman.
A jaké byly filmy? Neviděl jsem všechny, protože
jsem v sobotu musel jet do Pardubic. Podle mne podle očekávání, tedy jako vždy, různorodé. Od těch málo
zajímavých až po vynikající. Zmíním se o dvou dobrých
filmech, které však leží na opačných pólech lidské filozofie.
Film „Nebezpečný zájezd“ Petra Vaňka z Prahy je
na amatérské poměry precizně natočený. Ve zkratce:
příběh začíná tím, jak se připravuje past v podobě šípu,
který je připevněn na napružené větvi a po našlápnutí
na správné místo procházejícího probodne. Ze začátku
si myslíte, že je tato past připravená k lovu zvěře, ale
už během filmu vám dojde, že past je připravena na to,
aby zabila člověka. Dva muži a jedna žena jdou podhorskou přírodou na chatu. Žena je nervózní, ale nevíme
proč. Jenom tušíme, že ta žena se těch dvou mužů bojí.
To se druhý den potvrdí, protože při obhlídce přírodních
krás objeví jeskyni. Žena vysloví přání si ji prohlédnout.
Jeden muž ji tam zavede. Za chvíli se vrací sám. Na
otázku, co je s ní, druhý mávne rukou a prohlásí: „Ta
se už ven nedostane“. Jenomže se dostala, nejdříve
zabije jednoho muže na chatě, druhého u říčky a nakonec ji probodne ona nastražená past. A film končí. Proč
se vlastně tento příběh odehrál, nevím. Zůstalo několik
zásadních nezodpovězených otázek. Buď jsem něco
přehlédl nebo jsem tak hloupej. Ale podle toho, co se
šuškalo mezi přítomnými, nás takových bylo víc. U mne
tento film nebodoval. U poroty ano, dostal druhou cenu
v kategorii hraných filmů.
63
po uzávěrce...
Druhý film „Šedá pohádka“ Jaroslava Nykla, také z
Prahy, vypráví příběh sluníčka, které nechtěně spadlo
z oblohy do trávy a nemohlo zpět. Když mravenečkové zjistili, že sluníčko nesvítí, vydali se sluníčko hledat.
Cestou vysvobodí z kukly líhnoucího se motýlka. Mimochodem je to jedna z nejvtipnějších scének filmu. Potom hledají sluníčko a když je najdou, společnými silami
je vrátí na oblohu. Je to pohádka, po které nezůstaly
žádné nezodpovězené otázky. Opravdu je to pohádka
jenom pro malé děti?
Tyto dva filmy stojí na opačných pólech lidského chápání světa. Jeden film vypráví příběh o tom, že svět není
určen k ničemu jinému než ke zmaru. Z tohoto příběhu
na mě opět dýchla nemoc zvaná „psychopatie“. Není
potřeba znát proč, hlavně že se zabíjí.
Možná se mýlím, ale je možné, že je to reakce na nějaké autorovo zklamání. A tak doufám, že druhou cenu
tento amatérský film dostal pouze za svou realizaci, která byla opravdu nadstandardní.
Druhý film vychází z úplně jiného světového názoru.
Vyskytl se větší problém, sluníčko spadlo z nebe. Problém, který by psychopati vyřešili vyvražděním lidstva
a zničením přírody. Ale Jaroslav Nykl předloží lepší řešení. Společnými silami mravenečků, motýlka a dalších
se podařilo sluníčko vrátit na oblohu zpět, aby zase bylo
světlo a teplo. Film v tomto případě nekončí ve vzduchoprázdnu, ale má řešení. „Ten umí to a ten zas ono“,
je pravda, která dostala člověka tam, kde je.
Stačí se rozhlédnout po nejbližším okolí. Třeba taková věc dnes běžné potřeby jako mobil. Kolik desítek tisíc lidí asi pracovalo společně na tom, aby byl vyroben?
A kolik desítek tisíc lidí se podílí na tom, aby vůbec
fungoval? Nad touto skutečností bychom se měli zamyslet. A co se týká provedení, Nyklův film je ukázkou toho,
kam až může amatérský kreslený film dospět. Jeho filmy se s úspěchem měří s filmy profesionálními. Amatérští filmaři a hlavně i profesionálové, kteří jsou zvyklí
na celé týmy lidí, kteří jejich filmy spoluvytvářejí, kroutí
hlavami a nevěří, že vznikly u něj doma v kuchyni. Bohudík dnešní technologie to umožňují. Pan Nykl dělá své
filmy sám, a tak na rozdíl od profíků stráví nad filmem
podstatně více času. Nejen proto si animovaný film Jaroslava Nykla zaslouží první cenu, ale rovněž i za své
profesionální zpracování. Smekám pokrývku hlavy před
takovou trpělivostí.
Adolf Macek, Česká Skalice
Seniorforum 2013
Kroměříž
I letos se na konci roku, tradičně na začátku prosince, uskutečnil již 20. ročník soutěže SENIORFORUM
64
v Kroměříži. Soutěž začínala v pátek 29. listopadu a
končila v neděli 1. prosince, která byla rovněž tradičně
určena k prohlídce města Kroměříže.
V pátek v 16:00 hodin bylo slavnostní zahájení, které
zpestřil pěvecký sbor „Rozárky“. Po úvodu začala vlastní soutěž. Co napsat k filmům? Z mého subjektivního
pohledu byla celková úroveň dost rozkolísaná. Přihlášeno bylo 57 filmů, z toho jich 11 nebylo přijato do soutěže.
Přesto rozkolísaná úroveň zůstala. Ale ono je to vlastně
dobře. Jak jinak bychom poznali ty skutečně dobré filmy? Je to to samé jako rozeznat dobro mezi zlem. Když
bude kolem vás samé dobro, jak poznáte, co je zlé? A
navíc v našem případě mají jak dobří, tak i špatní autoři
možnost se něco naučit. Proto si vyberu asi tři filmy, na
které napíši svůj názor. Upozorňuji, že to bude názor
subjektivní. A začnu filmem, který se mi líbil velmi málo.
1/ The Red Rose - Ian Woodwarda z Anglie. Film vzdává hold mladému páru anglické královské rodiny a
narození jeho potomka. Nemám nic proti anglickému
patriotismu a už vůbec ne proti anglické královské rodině, ale tady to trochu autor přehnal. Byl tam jeden
velice rušivý prvek, který by se dal vyjádřit poznámkou, co jsem si k filmu napsal: „Ten jeho počítač toho
umí ...“. Asi 95% filmu tvoří totiž jeden trik za druhým
a hojně využívané je klíčování, které není ani moc
maskované. Zbývajících 5% tvoří záběry přirozené,
bez technických úprav. Jsou dobře natočené a zahrané, takže z některých na vás „dýchne lidskost“.
Jenomže v zápětí nastane smršť trikových záběrů a
„lidskost“ je fuč. Určitě porota asi zná Anglii lépe, a
tak jim řada záběrů něco řekla nebo nastínila. Mně
jako „Neagličanovi“ film připadal hrozně vyumělkovaný a úplně mimo královskou realitu. O co šlo, jsem
pochopil po pěti minutách a pak jsem se začal nudit.
Řada podobných záběrů, opakující se triky a žádný
vývoj příběhu několikrát způsobily, že jsem při zatmívání obrazu jásal, že film už končí. Nekončil, a to
nejméně třikrát. Dvacet sedm minut je na takový film
hodně. Stačilo šest až sedm minut a film mohl získat
lepší umístění.
2) Filmeček „V parku“ Ivo Renotièra z Ústí nad Labem
je jednominutový vtípek. Dědové v parku na lavičce
se nudí a vymýšlejí, co by mohli dělat. Všechny nápady jsou zamítnuty, až jeden navrhne: „Kluci, jdeme
na panáka“. Všichni zajásají a odcházejí. Já jsem si
v duchu říkal: „No jo, klasika, jdou se ožrat“. Následoval však záběr na „skákacího panáka“ namalovaného na asfaltu a v něm poskakující nohy dědulů
v příslušných polích, někdy i na jedné noze. Vtípek,
který se Ivovi Renotièrovi opravdu povedl.
3) „Dežaví po česku“ je film Jaroslava Dolečka z Dlouhé Vsi. Písnička, která kritizuje morálku politiků, je
doprovázená krátkými střihovými ukázkami z jeho
slavných filmů natočených zpravidla ještě na osmičku. Doleček už za hlubokého „socializmu“ kritizoval
svými filmy morálku některých tehdejších politiků a
ejhle, jak se to hodí i dnes, kdy morálka politiků doslova „spadla do kanálu“. Písnička to docela přesně
vyjadřuje. Autor Jaroslav Doleček by si zasloužil určitě lepší ocenění než jenom čestné uznání.
Soutěžní projekce skončila a došlo na medailonek
seniora. V letošním roce byl vybrán Petr Chmela, který
se svým bratrem natáčí speleologické filmy. Pro diváka,
který nelozí podzemím, to jsou filmy velice zajímavé.
A Petr Chmela je umí natočit a sestříhat tak, že dobře
seznamují diváka s prostředím pod zemí, kam se dostane málo kdo. A natáčet stále ve tmě je také docela
umění.
Následovalo „okénko mladého autora“ Jiřího Kafky
z Prahy. Bohužel, jak jsme brzy zjistili, tak to byly reklamní spoty na jeho filmy. Filmy, ve kterých kudla v břiše je tím nejlepším dorozumívacím prostředkem mezi
lidmi. Autorovi se za ta slova neomlouvám, protože mám
dvě podezření. Buď tyto filmy natáčí psychopati pro psychopaty nebo pracuje ve službách válečné lobby. Od
dob domácí občanské války USA několikrát velmi zbohatly na válkách v jiných regionech světa. Nejvíce na
válkách v Evropě. A tak na tuto strategii nedají dopustit
a posílají do světa tuny „umění“ stejného charakteru, jak
nám nastínil pan Kafka. Je třeba s dostatečným předstihem vytipovat a připravit další vhodné regiony tak, aby
tam mohla vypuknout nějaká ta „občanská válčička“ pro
případ, že by v těch současných to lidi přestalo bavit,
dohodli se a složili zbraně. Proti Hollywoodu však pan
Kafka nemá šanci i přesto, že jeho filmy jsou kultivovanější než ty hollywoodské. Bohužel však stále hluboko
pesimistické a krvavé.
A je tu sobota večer a vyhlášení výsledků. Aby ti,
co žádnou cenu nedostanou tolik nesmutnili, zazpívaly nám nejdříve opět „Rozárky“. Kdo a jak byl oceněn
si můžete přečíst na webu www.čsfv.org nebo na Filmdatu. Pak následovalo pasování nových členů do klubu
Seniorfora, tombola a společenské posezení autorů a
poroty. Musím přiznat, že vyhlašování cen a pasování
mi připadalo takové „suché“. Teprve po tombole mě napadlo, že se mohlo využít přítomnosti „Rozárek“, které
mohly kratinkými výstupy dát jak vyhlášení cen, tak ale
i pasování onu chybějící „šťávu“. Snad příště na 21. Seniorforu Kroměříž 2014.
Adolf Macek, Česká Skalice
Svitavská klapka
2013
V pátek 13. prosince se tradičně uskutečnil ve svitavském Alternativním klubu Tyjátr již 3. ročník minifestivalu
neprofesionálního filmu „Svitavská klapka“. Tato akce je
zaměřena především na neprofesionální autory a studenty, ale pravidelně se zde představují se svojí volnou tvorbou i filmaři profesionálové. Tím vzniká prostor
k diskuzi a inspiraci mezi autory různých úrovní a věkových kategorií. Nad minifestivalem přebírá již pravidelně
záštitu režisér a autor dokumentárních filmů, pedagog
FAMU, prof. Rudolf Adler. Vedle filmařů doplňují večerní program také začínající svitavští hudebníci a kapely,
Moderátoři festivalu a Rudolf Adler
65
po uzávěrce...
které zpestřují přestávky mezi filmovými bloky a starají
se o atmosféru po oficiálním ukončení akce.
Program byl zahájen promítnutím videopozvánky
na 3. ročník minifestivalu, po němž okamžitě navázalo
hudební číslo připravené přáteli z filmu v čele s hlavními moderátory večera, Danielem Zezulou a Štěpánkou
Fingerhutovou.
První filmový blok odstartoval snímek Lukáše Šiguta
„Be The SuperMan“, jenž popisoval den čtyř kamarádů,
sportovců. Za filmaře profesionály se zde představil kameraman a reportér z regionální kabelové televize CMS
TV pro oblast Svitavska Petr Horák, který diváky uvedl do světa počítačových her a představil zde tři krátké
spoty plné vizuálních efektů. Studentské cvičení z katedry dokumentaristiky FAMU, odehrávající se v komunistickém prostředí minulého století, představil za Zdeňka
Chaloupku sám pan profesor Rudolf Adler. Dalším au-
torem byl Pavel Juřík, který pustil část své bakalářské
práce, tedy krátký sestřih rozsáhlé kompilace výbuchů,
který byl do rytmu podržen dynamickou hudbou. Jeden
z nejmladších autorů, teprve patnáctiletý Marek Fedrsel,
ukázal snímek zachycující jízdu na krosové motorce.
Celý blok pak zakončil již ve Svitavách tradičně známý
animační tvůrce Pavel Jindra, který pobavil krátkým filmem s názvem „Člobrdo“.
Přestávku vyplnila mladá svitavská kapela Dvojité Gé hrající tzv. „alternativní garážový punkrock“, jež
svými dvěma písničkami naladila obecenstvo na druhou
část večera.
Druhý blok zahájil snímek mladého režiséra Luboše
Daniše „Halucinace“ pojednávající o mladé nemocné
dívce a jejím osudu. Následoval další animovaný film
s názvem „Cecilova ranní deprese“, který zde představila mladá autorka Petra Macháčková, již podpořila velká
fanouškovská základna v publiku. Její snímek pak byl
vyžadován dokonce k opakování. Poslední animovaný
a jeden z divácky nejúspěšnějších filmů večera, který
uvedl již výše zmíněný Pavel Jindra, nesl název „Ptáci“. Tento úsměvný příběh si ,podobně jako ten předchozí, vysloužil velký potlesk. Jako jeden z posledních
byl představen hraný film natočený Matějem Kovářem
a jeho kamarády, který zachycoval dlouhý boj o kouzelný kamínek. Celý večer pak ukončila komedie Martina
Jůzy „Lufťáci“. Komedie o jinak běžných věcech, které
se jinak plánují a jinak uskutečňují. Čtyři kamarádi v příběhu letně prázdném hledají štěstí v poněkud pokřivené
realitě.
Po ukončení posledního bloku pan profesor Rudolf
Adler zhodnotil celou akci, dal autorům krátké doporučení k další tvorbě a popřál jim mnoho úspěchů. Autoři
s ním mohli ještě individuálně konzultovat svoje filmy
promítané v průběhu večera. Hostem večera byla opět
i paní Jarmila Šlaisová z hradeckého střediska Impuls,
se kterou jsme se domluvili na spolupráci při výběru
doplňkové kolekce filmů pro příští ročník. Celý zbytek
večera pak doprovázelo volnou zábavu hned několik hudebních představení, z nichž první byla již známá skupina The Dozing Brothers hrající jazzovou a dixielandovou
hudbou z počátku 20. století. Dále nastoupila na pódium
již podruhé kapela Dvojité Gé a na závěr čekalo diváky příjemné překvapení v podobě zpěvu a hry na klavír
v podání Daniela Zezuly a Dominiky Fišerové.
Projekční sál byl jako vždy naplněn do posledního
místa, hlavnímu programu přihlíželo více než sto diváků.
Pavel Krušina, Svitavy
66
Digitalizace
Rulových filmů
skončila
Byla sobota odpoledne, druhý den Vysokovského
kohouta. Po dopoledním promítání jsem navštívil kamaráda Honzu Boháče, se kterým jsem osm let pracoval
v Rubeně v Náchodě. Právě jsme probírali své osudy
od chvíle opuštění Rubeny, když se ozval telefon. „Láďa
zemřel“, sděloval mi hlas. „Co blbneš, vždyť jsem s ním
před chvilkou mluvil a byl v pořádku“, já na to, protože jsem měl na mysli Láďu Čepelku z Říkova. Nebylo
moc dobře rozumět, a tak mi chvilku trvalo, než jsem
pochopil, že se jedná o Vladimíra Rulu z České Třebové, kterému jsem před třemi dny nabízel účast na Vysokovském kohoutovi. Před časem mi oznámil, že mi v
závěti odkazuje svoji filmovou pozůstalost. Ani ve snu
mě nenapadlo, že se toho dožiju.
A tak nastalo velké stěhování pozůstalosti ke mně do
paneláku. Patnáct bedýnek DVD filmů ještě šlo a nedalo
to moc práce. Zato VHS, to byla práce! Byly uskladněny
až na půdě. A nebyly to jenom Rulovy filmy, ale daleko více těch profesionálních, kupovaných. Přestěhovat
všechno do paneláku byl naprostý nesmysl. Kazety byly
naházeny do krabic tak, jak přišly pod ruku a nezbylo
než vytřídit profesionální kazety od těch Rulových. Těch
krabic byla nejméně půlka půdy, a tak jsem celý měsíc
chodil třídit kazety a potom je přemístil k sobě do sklepa
v paneláku. Tam jsem ukládal VHS kazety do větších
krabic od televizorů a podobně. Nakonec to byla pyramida vysoká přes dva metry třicet. Sotva jsem na tu nejvrchnější dosáhl.
Nedalo se nic dělat. Hromady kazet v bytě a ve
sklepě musely zmizet. Jediná možnost byla digitalizace
filmů. A tak jsem se do toho 9. května 2012 pustil. Téměř
Vladimír Rula
každý den včetně sobot a nedělí jsem převáděl DVD
a VHS kazety na vyhrazený pevný disk. Uložit na disk
DVD nebyl až tak velký problém. Na to stačily zhruba
tři hodiny. S VHS to problém byl. Analogová technika je
přece jenom více náchylná k poruchám a největší problém byla synchronizace, kterou jsem dost často musel nastavovat. Velmi často byly poruchy nahrány už při
kopírování z kamery. Pásky VHS-C, na které opakovaně natáčel svou kamerou Panasonic, dlouho nevydrží.
Pokud byla kazeta nová, digitalizace probíhala celkem
dobře. Jenomže Rula se snažil kazety maximálně využít, a tak po několika filmech opět nastaly problémy se
synchronizací. Navíc Rulův byt byl dvakrát vyplaven a
hodně kazet bylo zasaženo plísní. Abych aspoň trochu
zachránil tyto kazety, vybral jsem při jedné návštěvě ve
sběrném dvoře vyhozený VHS rekordér a upravil ho na
čištění pásků. Někdy to pomohlo velmi dobře, někdy
méně. Digitalizaci jsem ukončil 18. prosince 2013.
A jaké jsou jeho filmy? Použil bych dva termíny. První: vlaky, vláčky, nostalgické jízdy, lokomotivy, zkrátka
železnice. A když se jezdí vlakem, tak i cestování. Filmy nedosahují příliš vysoké kvality, ale už dnes mají
mnohé značnou historickou hodnotu. Co teprve za pár
desítek let. Obrazově nejsou nic moc, ale v komentáři
řečené informace jsou často velmi zajímavé.
A ty druhé jsou filmy, kde není žádný komentář, což
je velká škoda, protože si o něj přímo říkají. Některé
filmy by mohly snad i sloužit pro výuku ve filmových školách.
Další překvapení: obrázky, fóry, fórky, satira, kritika
a vůbec legrace. To byl pro mne objev. O těchto filmech
jsem nic nevěděl a určitě víc jak čtvrtinu tvoří právě tyto
obrázkové filmy. Ty s fóry jsem nazval „fórforník“. Na
nich Vladimír Rula pracoval tak, že našel nějaký obrázek a připsal k němu fórek. Když jich měl několik, natočil
je na film. Někdy jenom okopíroval fórek z novin nebo
časopisu, většinou však tvořil fóry vlastní. A tak točil filmky s kreslenými vtipy pro zasmání, škodolibé, politické
a nebo vtipy o sexu. Některé jsou opravdu výborné.
Pokud si pamatujete na jeho úvodní a koncové titulky
u filmů na soutěžích, tak mi dáte za pravdu, že v tomto
směru byla Rulova tvorba nezaměnitelná.
A to nejdůležitější nakonec. Víte, kolik natočil filmů a
filmečků od roku 1996 do roku 2011? Statistika ukázala neuvěřitelné číslo 1571 titulů. Je nutné odečíst asi tři
filmy, které dostal od svého příbuzného, a pak několik
zkopírovaných osmiček, které natočil už v šedesátých
a sedmdesátých letech. Jediné, které se z této doby zachovaly. Ale stále to jsou jeho filmy. I tak si říkám, že je
to snad na zápis do české knihy rekordů. Možná, že to
není jenom rekord český, možná je to rekord evropský,
možná celosvětový. Budu se muset do Guinessovy knihy rekordů podívat.
Adolf Macek, Česká Třebová
67
...z redakčního šuplete
Amatér
jak toto slovo
vzniklo?
V oblasti fotografie, stejně jako v mnoha dalších oblastech výtvarného umění (ale i sportu) je slovo amatér
velmi hojně užíváno v nejrůznějších podobách a významech: amatérsky provedeno, amatérský výtvarník,
filmový amatér, amatérismus, amatérská soutěž atp.
Velmi často má použití slova amatér zlehčující, nebo
dokonce hanlivý význam. Posouvá předmět doplněný
tvarem slova amatér do nižší kategorie proti profesionální úrovni. Slovníky cizích slov vykládají význam variant
slova amatér téměř stejně:
Amatér - neprofesionál; znalec oboru nebo činnosti
bez profesionální přípravy;
Ochotník - sportovec, který neprovádí sportovní činnost jako své povolání;
Amatérismus - provozování něčeho ze záliby, nikoliv z povolání;
Amatérství - profesionální nezpůsobilost k vykonávané činnosti, neschopnost;
Amatérský - ochotnický.
Známe ovšem původní použití tohoto výrazu, vycházejícího z francouzského slova aimer, což v překladu
znamená milovat? Abychom se to dověděli, musíme
se vrátit k počátkům moderního sportu, a to jezdectví.
Jezdecké dostihy v současném pojetí začala provozovat
v 18. století anglická šlechta. K tomuto účelu si u svých
sídel zřizovala stáje závodních koní, o které se starali a
současně na nich závodili najatí zaměstnanci. Ti byli na
startovních listinách dostihů uváděni jako jezdci. Objevovali se však i případy, že majitel koně byl natolik jezdecky zdatný, že se na svém koni závodů účastnil osobně. Pro odlišení od jezdců – zaměstnanců byl takovýto
šlechtic na startovní listině uveden jako amatér. Nikoli
tedy ve významu, který by jej zařazoval do kategorie
méně kvalitních jezdců. Toto označení nevypovídalo ani
o žádných výhodách, které by měl oproti soupeřům. Vyjadřovalo skutečnost, že se jedná o osobu provádějící
zdarma a ze záliby činnost, kterou miluje.
Jiří Zikmund, Hradec Králové
...a navíc, kdo by neznal italské „amare“ tedy milovat,
mít rád....proč je poslední dobou tolik averze k tomuto
vlastně „libozvučenému“ slovu, které především znamená tvořit něco ze záliby, z lásky pro potěšení vlastní
i druhých....pro takové lidi se zájmem o tvoření a radost
z tvoření tu bylo do konce roku 2013 Středisko amatérské kultury Impuls...
(red)
68
***
Ve filmovém zpravodaji Donašeč...1/2012
jsme poprvé upozornili na „velkou novelu“
občanského zákoníku a nové podmínky pro
existenci a vznik občanských sdružení, který
v první fázi vyvolal v terénu poměrně rozruch
a obavy.
O tom co bude a jak to bude se od té doby
stále diskutuje (např. na www.nipos-mk.cz).
K této problematice sepsal následující řádky předseda „spřáteleného“ východočeského
sdružení divadelníků pro zpravodaj Divadelní
hromada... stejným způsobem se nový zákoník
(ne)dotkne i našeho „filmového sdružení“....
s jeho souhlasem otiskujeme, přečtěte si:
Konec
občanských sdružení?
Slyšel jsem tu poplašnou zprávu. Ještě před pár dny,
dokonce z úst vysokoškolského pedagoga, který se
zabývá veřejným sektorem - do něhož patří i divadelní spolky, sdružení, soubory... Prý to tak podle nového
občanského zákoníku bude. Takže se ta jobovka týká
i nás, kteří hrajeme divadlo „nepodnikatelsky“, tedy nikoliv pro peníze, ale pro radost svou i svých bližních. Byť
i od nich zpravidla inkasujeme vstupné. Ale zvykli jsme
si říkat, že jsme „neziskoví“, což je v podstatě tvrzení poněkud zavádějící. Neb i řízek po představení je odměna
a má hodnotu jakési „mzdy“...
Moji milí, já, ale i ti, co nový občanský zákoník skutečně četli, však říkáme ne! Nic se neruší, nic nekončí.
Neděste se, vážení občanští sdruženáři, a nestahujte
kalhoty, když brod je ještě daleko! Od 1. ledna 2014
sice začne platit zákon 89/2012, onen nový občanský
zákoník, a budou jím zrušeny zákony o zakládání občanských sdružení (zák. 83/1990 Sb.), obecně prospěšných společností (zák. 248/1995 Sb.) i nadací a nadačních fondů (zák. 227/ 1997 Sb.) - to však neznamená,
že podle těchto (zrušovaných) zákonů budou zrušeny
či dokonce zakázány právnické osoby, které podle nich
vznikly. Nikoliv, jen se už takto nebudou zakládat další
nové.
Ty existující – a občanských sdružení je u nás podle „třiaosmdesátky“ založeno už skoro 95 000! – nemine pouze jediná změna, povinnost do tří let po tom, co
nový OZ vstoupí v platnost, se zaregistrovat u příslušného rejstříkového soudu, kam Ministerstvo vnitra převede registraci občanských sdružení. Rejstříkové soudy
vzniknou 1. 1. 2014. V rámci takové nové registrace je
třeba upravit stávající satanovy sdružení podle nového
zákona, především odstranit ze svého názvu termín
„občanské sdružení“, protože název musí podle § 216
nového občanského zákoníku obsahovat slova „spolek“
nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“.
Nová „sdružení“ občanů (tedy i ta divadelní, filmová
a další...), už budou vystupovat jako právnické osoby
– spolky, jak jsme jim stejně říkali a jak je zná i staletá
tradice a nový OZ je tak v § 214 opět označuje. Ale zákonodárce také klade důraz na to, aby šlo o spolkovou
činnost vzájemně prospěšnou, která slouží především
těm, kteří se kvůli tomu sdružili – konali, co je baví a těší.
A výsledkem jejich hlavní činnosti, která je nezisková, a
proto také daňově zvýhodněná oproti podnikání, může
být i nácvik a pořádání divadelních představení. Je to
stejné u divadelních spolků jako třeba u Sokolů, kteří na
své tělocvičné akademie taky prodávají lístky.
Pravda, řada „neziskových“ divadelních souborů,
především pražských, se snaží divadlem živit. Mají vyloženě profesionální zaměření, ale musely se uchýlit
k právní formě občanských sdružení, aby mohly dosáhnout – jako nezisková instituce – na různé státní a městské či krajské granty, což se dávno přežilo. Jenže po
roce 1990 u nás nemáme divadelní zákon. Ten přesně
určoval, co je divadlo „z profese“ a co divadlo ochotnické. Uvádí to už první divadelní zákon z roku 1850, rozlišují to i zákony komunistické. Dnes mladí divadelníci
často ani netuší, co je divadelní „spolek“ a co je soubor,
který se chce divadlem živit. Z toho důvodu byl letos
v únoru schválen transformační zákon č. 68/2013 Sb.,
o změně právní formy občanského sdružení na obecně
prospěšnou společnost, a to pro takové subjekty, které se svou hlavní činnosti vlastně „živí“, např. Spolek
Kašpar v Praze a jiné. Tyto „spolky“ mohly v období od
1. dubna 2013 do 31. prosince 2013 samy dobrovolně
změnit svou právní formu na obecně prospěšnou společnost a ve své hlavní – neziskové - činnosti realizovat
uměleckou tvorbu a „prodej“ divadelních inscenací. Taková sdružení už nemusí mít mindrák, že jejich členská
základna - smysl každého spolku - je nulová. Vždyť
spolek by měl především uspokojovat zájmy svých členů, což je v případě „klasického“ amatérského divadelního souboru přirozené.
Nechci se pouštět do dalších změn, které i v rámci
divadelních aktivit nový občanský zákoník přináší tím,
jak se nadále budou zakládat neziskové subjekty, které se divadlem zabývají profesionálně. Dnes to jsou
(a zřejmě dlouho budou) i příspěvkové organizace zřizované státem a obcemi či kraji nebo obecně prospěšné společnosti. Nové instituce tohoto typu by měly být
podle nového OZ zakládány jako „ústavy“, přičemž pojem ústav je míněn jako tradiční a historický název pro
nepodnikatelský, veřejně působícího subjekt. Dříve se
běžné říkalo „tento bohulibý ústav vzdělávací nebo kul-
turní“, užíval ho i K. H. Hilar, když ve 30. letech min. století připomínal, že „Národní divadlo by mělo být ústavem
výlučně uměleckým“ (K. H. Hilar.: Boje proti včerejšku,
Praha 1925, s. 198)
Tak takhle to nějak bude. Zatím není třeba nic podnikat. Pokud se však chcete dozvědět něco víc a podrobněji, otevřte si na webu stránku: http://www.epravo.cz/
top/clanky/transformace-obcanskych-sdruzeni-na-spolky-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku
A ještě recept na to, jak vytvořit nějaké „zastřešující
sdružení“, které by chránilo, bránilo a rozvíjelo amatérské divadlo coby produkt „spolkového života“. Stojí prý
o to i ředitelka Artamy i někteří další se k tomu hlásí, jak
psali na stránkách AS a Zpravodaje JH, že by bylo třeba
se „nějak spojit“. Nu, asi před pěti šesti lety jsme tehdy
ještě s předsedou SČDO Jardou Vyčichlem klopotně zakládali a pak bohužel rezignovaně opustili myšlenku Matice českých divadelníků (myslím ale, že SČDO a OSDO
Ústí nad Orlicí spolu ještě kamarádí, jen jsem o tom už
pár let nic neslyšel). Stanovy a různou korespondenci
mám ještě schovanou. Ale takový svaz lze zcela pěkně založit i podle nového občanského zákoníku. Hned
v úvodu § 214 se říká, že „vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj
svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou
povahu...“. A to je vše, co se pro má udělat, chytrému
napověz, hloupého trkni... Jenže, máte pravdu, kde vzít
ty lidi, kteří to nezištně a demokraticky vezmou na svá
bedra. Jó, folkloristi, sportovci, ale i rybáři a hasiči smysl
pro takovou sílu prutů Svatoplukových mají. Jen divadelníci možná (i filmaři) myslí spíš na ten řízek či festivalovou slávu. Když do jejich města zavítá jiný ochotnický
soubor (nebo se promítá kolekce filmů odjinud – viz krajská soutěž nebo festival Cinema Open), ani se nejdou
podívat...
Alexandr Gregar, Hradec Králové
I kinematografie
má své šmejdy
nenovější je Maturita
Věra Míšková ...deník Právo,
kulturní rubrika 23. 11. 2013
Po premiéře dokumentu Silvie Dymákové Šmejdi
řada firem, které lákají i drastickými způsoby zejména
seniory k nákupu zboží, které za předraženou cenu neposkytuje to, co slibuje, skončila. Skvělý výsledek!
Tyto firmy ale nejsou jediné. Srovnatelným šmejdem
je i to, kdy kinaři vybírají vstupné za něco, co nelze fil-
69
po uzávěrce...
mem ani nazvat. První příčku v tomto žebříčku okupuje
dlouhodobě producent a distributor, někdy také herec a
režisér Tomáš Magnusek (Bastardi, Jedlíci, Školní výlet,
a další), jehož nejnovější produkt Maturita (jako scénárista a režisér je uveden Tomáš Houška) právě vstoupil
do kin.
Údajně komedie o tom, jak se maturanti pokoušejí
ukrást maturitní otázky, není film, ale sled výjevů, v nichž
se studenti, pedagogové i úředníci, vesměs za hranicí
idiocie potácejí plátnem, mluví sprostě, občas (v představách) vraždí a ty ženského rodu se svlékají.
Celé je to jednak nemorální (když dokážete něco
ukrást, máte šanci, že vás zaměstná policie), jednak to
postrádá základní dovednosti stvořit výrobek zvaný film.
Děj je tupý, herci trapní.
Pokud má někdo z nich i talent, Maturita to spolehlivě
zatloukla. Kameraman neumí svítit, zvukaři nedokážou,
aby bylo pořádně rozumět. Režírovat nebylo co. A už
vůbec to není vtipné – dokonce ani na premiéře, obsazené viditelně převážně kamarády, kteří se zoufale smát
chtěli, mnoho smíchu nezaznělo.
Každý má právo si myslet, že umí natočit film, a má
právo to zkusit. Jiná věc je, když jiní za to mají platit.
A v kinech se platit musí.
Maturita a její uvedení do kin je tedy šmejd srovnatelný s nabízením dek a hrnců – jen zacílený místo seniorů
na teenagery.
...veřejnoprávní TV asi potěšila příznivce pana Magnuska, kterých je určitě několik i mezi filmovými amatéry
a po dvou dílech snímku Bastardi odvysílala ke konci
roku jeho poslední film Jedlíci. Pokud některé snímky
z jeho tvorby již znáte, jaký názor si na filmy uděláte je
jen na vás...
(red)
***
napsáno
pro časopis
Amatérský film
a video v roce 1994
ALE aktuální i v roce 2014
V polovině loňského roku (1993) vznikla vedle ČSFV
(původně NSFV) další tři filmová sdružení. Vezměme
tuto skutečnost jako fakt, přestaňme osočovat kohokoliv
ze snahy o rozbití jednotné organizace. Tu „jednotnou“
máme všichni ještě v živé paměti a časy, kdy někdo nad
námi rozhodoval, který film můžeme promítat v národní
soutěži a který ne, nebo který autor může být „puštěn“
70
na zahraniční soutěž, nejsou nijak dávné.
I ve východních Čechách jsme ustavili volné sdružení pro amatérský film a video (VčVSAFV). Nikoli natruc,
ale z potřeby. Po pravdě musím přiznat, že i nespokojenost řady členů tehdy ještě NSFV (Nezávislého svazu
pro film a video) s činností centrální organizace i působením a veřejným vystupováním některých členů výboru
bylo motivem k odchodu ze svazu a založení vlastního.
Hlavním důvodem však bylo připravit se na „krizovou
variantu“. Ustavit sdružení, které by v případě potřeby
převzalo část činností střediska Impuls, které v této
době pečuje ve východních Čechách o všechny oblasti neprofesionální umělecké tvorby, a zajistilo činnost
v oblasti filmu a videa.
Vzhledem k dosud nedořešené legislativě a územnímu uspořádání není jisté, jak dlouho bude toto středisko
existovat, zda nebude zrušeno či převedením pod jiného zřizovatele neztratí možnost regionálního působení.
Z této nejistoty vzešla potřeba založit organizaci, která
bude mít právní subjektivitu, aby mohla zastupovat filmaře regionu, získávat finanční prostředky na činnost,
hájit jejich zájmy. K tomu je nezbytně nutná orientace
v terénu. Proto osobně považuji existenci několika menších sdružení znalých problematiky a potřeb své oblasti
a samozřejmě zastřešené a koordinované „centrálou“
složenou ze zástupců všech existujících sdružení za
velmi praktickou a funkční. Máme u nás zkušenosti
s tříletou činností Volného sdružení východočeských divadelníků a jsou ty nejlepší.
Osobně jsem optimista. Věřím, že současný stav
vzájemné nevraživosti je přechodný a vyplynul z nedostatku kvalitní komunikace mezi jednotlivými sdruženími. Přimlouvám se, pokud nelze neshody řešit osobním
jednáním a jsou součástí zveřejněných článků, aby se
uváděly konkrétní skutečnosti i jména. Zabraňme, aby
neadresnými výroky byli zpochybňováni lidé seriózně
jednající.
Hledejme společnou cestu, je to jediná šance, jak být
skutečnou oporou při rozvoji amatérského filmu a videotvorby. Nemluvme již o tom, co bylo, ale o tom, co je
potřeba udělat... A nejdůležitější je pro nás celosvětový
festival UNICA, který začíná v Hradci Králové19. srpna 1994. První promítaná soutěžní kolekce bude naše
– národní. A k jejímu úspěchu by mělo směřovat naše
společné snažení.
Jarmila Šlaisová
Odesláno do redakce časopisu AFV
Jiřímu Dědovi dne 14. 2. 1994
AKTUÁLNĚ...
Ozvěny festivalu Cinema Open
13.02.2014, Bio Central,18:00, 2.sál (kavárna)
Kouzelník
teorie reality
Slepice
Inspektoři
Fakebook
Kamarádi
márinka
Česák Jiří
Řezníček Daniel
Štefanides Šimon
Bohadlo Martin
Březina David
Vaněk Petr
Koláček Lukáš
6 min
10 min
9 min
9 min
15 min
12 min
36 min
97 min
Natáčení zrcadlovkou
(S DLSR)
Chcete znát kouzlo velkého formátu 35mm
a používat v praxi nástroj blízký profesionální
kinematografii? Navíc vše snadno, levně a digitálně.
Praktický seminář s Michalem Strakou
sobota 15. února 2014
Impuls Hradec Králové, Pospíšilova 365, 500 03
Hradec Králové
Obsah semináře:
-Základy práce s kamerou
-Základy expozice
-Nastavení zrcadlovky
-Video pro střih
-Nejčastější chyby
-Stabilizace obrazu
-Zrcadlovky a zvuk
Praktické ukázky tvorby, zařízení a příslušenství.
Max počet účastníků: 12-15
Cena: 200,-Kč
Přihláška a podrobnosti na www.impulshk.cz
Michal „Mike“ Straka – pět let pracuje jako kameraman na volné noze, má zkušenosti s přímými přeno-
sy, reportážemi, reklamním videem i krátkými filmy.
Natáčel na Srí Lance, v Norsku, Francii a všech zemích střední Evropy. Založil a vede populární web VideoZrcadlovkou.cz, který se jako jediný v ČR věnuje
tvorbě tohoto druhu revolučního záznamu.
71
AKTUÁLNĚ...
Valná hromada
VčVSAFV s programem
Valná hromada sdružení proběhne
15. března 2014
v Knihovně města Hradce Králové,
Wonkova ulice 1262/1a.
Program:
09:30 Prezence, placení příspěvků
10:00 Valná hromada
13:00 Přestávka na občerstvení
14:00 Seminář s Miroslavem Jankem
projekce dokumentárního filmu Umanutá
o filmové režisérce Drahomíře Vihanové
Filmový den v jedinečných prostorech knihovny.
Přijměte pozvání na nevšední odpoledne strávené v zajímavých a nově zrekonstruovaných
prostorech Knihovny Hradce Králové, v jejímž
přednáškovém sále se uskuteční seminář o dokumentárním filmu s režisérem, dokumentaristou
a střihačem Miroslavem Jankem. Ten nás seznámí se zákulisím a úskalím tvorby jeho posledního
dokumentárního filmu s názvem Umanutá.
Umanutá
Dokumentární
Česko, 2012, 58 min
Režie: Miroslav Janek
Hrají: Drahomíra Vihanová
Dokument o Drahomíře Vihanové, jejíž celovečerní prvotina skončila v trezoru a režisérka se
tak etablovala především jako jedinečná dokumentaristka.
„Zkoumáním jednotlivých životních vzletů a pádů
paní režisérky, a reflektováním témat některých
jejích filmových děl jak hraných, tak dokumentárních, chci dospět k formě víceméně esejistické,
k otázkám životních ztrát a nálezů, k otázkám
tvůrčí umanutosti a daně z ní plynoucí, k otázkám
samotného smyslu či nesmyslu lidského konání,
potažmo i k otázkám stavu věcí jak ve filmu, tak
ve společnosti.“
Miroslav Janek
72
Miroslav Janek
Dokumentární režisér, kameraman a střihač. V letech
1969–1979 natočil téměř 40 krátkých filmů v Československu, od roku 1980 pracoval v USA jako střihač a
kameraman. Sám tam natočil kolem deseti autorských
nezávislých filmů (Visitor, Heroes, Little City in Space,
Now I lay me). Spolupracoval s Geofreyem Reggiem
jako střihač na celovečerních dokumentech Qatsi trilogie: Koyaanisqatsi, Powaqqatsi, Naqoyqatsi a krátkometrážním Anima mundi. Od roku 1993 pracuje pro
Českou televizi na hodinových dokumentárních filmech,
které získaly řadu ocenění: Sedm deset Nečtiny, Zemský ráj, Nespatřené, Hamsa, já jsem, Previanti, Člověk
a jeho pán, Bitva o život, Nachové plachty. Po tragické
smrti Pavla Kouteckého se chopil dokončení filmu Občan Havel, jenž získal Českého lva. Od roku 1998 je
stálým pedagogem FAMU.
Krajská soutěž
neprofesionální
filmové tvorby
pro Královéhradecký kraj
25. - 26. dubna 2014
Postupové kolo pro Český videosalon 2014
Pozor, změna! Soutěž bude probíhat
v nových prostorách a v novém modelu
- pátek odpoledne a sobota celý den.
Knihovna města Hradce Králové
Wonkova 1262/1a,
500 02 Hradec Králové
Propozice, přihlášky, průvodní listy,
termín uzávěrky a další informace budou zveřejněny
na www.impulshk.cz nebo filmdat.cz .
73
Chcete převést své staré filmy
nebo pásky na DVD nebo digitalizovat
do počítače a již nemáte k dispozici
zařízení pro jejich přehrávání?
Obraťte se na nás.
Přepisy filmů provádíme od roku 1991 a za tu dobu jsme převedli
velké množství starých filmů na VHS i do DVD, poslední dobou
i do počítačových souborů AVI,MPG nebo MOV.
Přepisujeme všechny filmové formáty i domácí videokazety:
Filmy 8mm i se zvukovou stopou
S8mm i se zvukovou stopou, rychlosti 18 i 24-25 obr./sec
16 mm i s optickou stopou rychlosti 16 a 24 – 25 obr./sec.
Zajistíme i přepis 16mm dvoupásu i pracovní přepis 35mm (pouze stereozvuk)
Pro členy VčVSAFV sleva na přepisy 10% při objednání zakázky.
Kontakt, ceník a objednávky:
FILM-VIDEO.CZ
Petr Lášek, Praha
tel.: 721 421 700
Sběrné místo v Hradci Králové a ve většině krajských měst
v České republice a v Bratislavě.
74
KONZULTAČNÍ STŘEDISKO 2014
Konzultační středisko je forma individuální vzdělávací dílny, kdy autor
konzultuje svoje představy a postupy při natáčení filmu s odborníkem, ale
přitom zachovává naprosto svoje autorství. Práce lektora jde formou rad a doporučení a každý zváží, co z doporučení konzultanta bude realizovat. Žádný
odborný poradce za autora nenapíše scénář, ani nenatočí či nesestříhá film,
pouze poradí, jak z daných možností, připraveného scénáře či doneseného
hrubého materiálu vytěžit co nejkvalitnější výsledek.
Konzultačním střediskem za uplynulých dvacet let prošla řada amatérských tvůrců východních Čech i mnozí autoři z jiných míst České republiky.
Opodstatnění jeho existence potvrzují výsledky a úroveň oboru amatérských
film v regionu, dokládané množstvím ocenění východočeských autorů na
domácích i zahraničních soutěžích a festivalech.
Konzultaci vám zprostředkujeme ve středisku Impuls Hradec Králové.
[email protected] – Ondřej Krejcar, mobil 773 133 744.