Sen o rytíři / Geoffrey Chaucer
Transkript
Sen o rytíři / Geoffrey Chaucer
Sen o rytíři / Geoffrey Chaucer přeložil Martin Pokorný doprovodnými texty opatřili Jan Čermák, Záviš Šuman a Martin Pokorný Translation © Martin Pokorný, 2007 Texts © Jan Čermák, Záviš Šuman, Martin Pokorný 2007 © Vojtěch Ripka – Jitro, 2007 ISBN 80-86985-03-2 Obsah Branami snů (J. Čermák) Od Komedie ke komice Diplomat a básník Fortuna Anglorum Rozmanitost, rétorika, cit (Z. Šuman) Je to pravda, zdá se mi (M. Pokorný) 9 29 35 41 47 63 Sen o rytíři Poznámka k překladu 75 166 Doprovodné texty Filosofie utěšitelkou Ovide moralisé Spor před českým králem Ráj Lásky 169 173 179 183 189 Branami snů O snových vizích v anglické literatuře pozdního středověku Středověk a sny „Jako člověk lapající stín a honící se za větrem je ten, kdo se drží snů… Nejsou-li poslány Nejvyšším jako navštívení, nevěnuj jim pozornost. Sny obloudily mnoho lidí / a padli ti, kteří v ně skládali naděje…“ nabádá Kniha Sírachovcova (34,2.6–7), jedna z deuterokanonických starozákonních knih, k nimž se středověk ve svém zaujetí sny vytrvale vracel. Nevypočitatelnost, s níž sen k člověku přichází, a fascinující možnost, že by mohl skýtat klíč k budoucnosti, v probuzeném spáči utváří nejednoznačný postoj starý jistě jako sny samy. Je jimi neodolatelně přitahován i nekonečně znejisťován a maten. Tento nejednoznačný postoj – existují přece sny pravé i nepravé, a není ani trochu snadné je rozlišit – středověk zdědil po snech starověkých. Do vínku však dostává zároveň i něco nového, totiž neúprosný morálněteologický rámec, ve kterém jedině může své sny nahlížet a který nejistotu a trýzeň plynoucí z nejednoznačnosti snů nadlouho a bolestně prohlubuje: nejsou-li poslány Nejvyšším jako navštívení, nevěnuj jim pozornost. Tento morálněteologický rámec, vytyčený biblí a patristikou, zaujímá ke snům a jejich výkladu nejméně do 12. století zřetelné, logické a především úzké věroučné stanovisko. Sny podle církve mohou pocházet toliko ze tří zdrojů: od Boha, ďábla s jeho spřeženci, a od člověka samého. Postupem času se toto stanovisko 9 dále zužuje v souvislosti s tím, jak roste přehrada mezi žádoucími, avšak vzácnými sny božského původu na straně jedné a všemi ostatními na straně druhé. Sny, jež nejsou navštívením Nejvyššího, nejenže nestojí za to se zabývat, ale je to dokonce zavrženíhodné. Sny, které se nezdají těm či skrze ty, kdo jsou Bohu blízcí a milí (jako jsou např. patriarchové, proroci, světci či králové), a ve chvíli nadané duchovním významem (např. v okamžiku vnitřního obrácení, v předvečer vojenského vítězství, jež ohlašuje triumf víry, či před narozením významné osoby světského či duchovního stavu), jsou totiž sny nevyhnutelně spjatými s tělem a světem, a ty je třeba přemáhat. Spánek se typicky chápe jako stav slabosti (v některých indoevropských jazycích spolu slovní kořeny pro pojmy „spánek“ a „slabost“ dokonce etymologicky souvisejí). Tělo je ve spánku oproštěno od duše, rozum je ukolébán k nečinnosti, a z nedostatku rozumu nemůže vzejít nic dobrého. Sen jako produkt tělesného spánku se proto odmítá jako nepodstatný či nicotný nebo je přímo ostrakizován coby projev žádostivosti či chlípnosti. Kýžené sny stále častěji nabývají konkrétní podoby duchovního odvratu od světa či tělesného odchodu z něho. Vztahy mezi pěti základními druhy snu v předkřesťanském chápání, jak je na přelomu 4. a 5. století zachytil řecký konvertita a novoplatonik Macrobius, středověk dále zkomplikuje ve svém úsilí vymýtit snahy zvídavých spáčů o to, aby se smyslu svých snů dobrali. Dva druhy z této pětičlenné typologie snů, tíživou noční můru (insomnium) a těkavou iluzi (visum), 10 církevní učení prohlásí rovnou za klamné a nezasluhující výklad. Ze dvou typů snů, jež pohané považovali za pravé, středověk přijme pouze jasnozřivý sen zjevující Boží pravdu (visio), zatímco prorocký sen (oraculum) odmítne s tím, že skrývá bludný prvek věštby. Poslední, pátý druh – běžný sen přicházející ve spánku (somnium) – pak bude v klasickém středověkém výkladu označen za málo hodnotnou, nižší formu snu, smíšenou, a proto nespolehlivou, jejíž smysl dokáží rozpoznat pouze vyvolení – svatí mužové a ženy. Celkově lze tedy říci, že postoj člověka ke snům v raném středověku charakterizuje fascinace prodchnutá úzkostí, jež plyne z hluboké nejistoty nad jejich legitimitou a obecně nejednoznačným smyslem. Teprve 12. století, jež v dějinách spásy přesouvá důraz od Stvoření a Soudu k samotné Spáse a jež se začíná zajímat o vnitřní život člověka, jeho individualitu a vztah mezi duší a tělem, znamená počátek proměny také v náhledu na sen. Touto proměnou jsou sny postupně zbavovány zásadní neblahé pověsti zapovězeného území, a naopak zvolna uznávány za přirozený lidský projev. Tak jako raně středověký postoj přijímal vlastně jen sny prokazatelně božského původu, jsou pak stále častěji apriorně odmítány pouze sny pocházející od ďábla. Tím je do značné míry rehabilitován a osvobozen sen, který má původ v člověku samém. Sny jsou prohlášeny za lidem vlastní a začínají být chápány jako svědectví o nich. Tak se rozšiřuje působnost běžných snů a nově je položen důraz na jejich rozmanitost a složitost, danou různorodostí lidské individuality a související s řadou je- 11 jích podnětů vnitřních i vnějších, fyzických i duševních (tělesná konstituce, letora, denní podněty, strava, vliv nebeských těles aj.). Přirozeně se také uznává nutnost výklad snů ve věroučném rámci propracovat, a to především vzhledem k jejich možným prognostickým rysům. K proměně středověkého náhledu na sen postupem doby rovněž přispívají zprostředkované kulturní vlivy vyznačující se skeptickým postojem ke smyslu a hodnotě snů, z nichž nejpodstatnější je výklad Aristotelův. Kurtoazie a literární osvobození snu Původní středověkou doménou snu jako prostředku slovesného zobrazení je přirozeně duchovní literatura, inspirovaná biblickými zjeveními, a to zejména próza filosofická a literární útvary hagiografické a homiletické. Zdá se však, že právě v souvislosti s osvobozováním snu proniká snové vidění, jehož prostřednictvím k člověku odnepaměti promlouval Nejvyšší, jako literární útvar i do slovesné tvorby světské. Jeho výsostným územím se stává kurtoazní poezie, v níž se objekt milostné touhy a dialog s ním podává v metaforické a jazykové paralele ke vztahu mezi člověkem a Bohem. Feudální dvůr je figurou dvora nebeského. Dvornost (courteisie), základní morální, sociální i estetická kvalita života u dvora, jež je souhrnem celé řady ctností, není chápána jako okázalý důsledek a projev společenského postavení, nýbrž odvozuje se z příkladu Kristova. Rámec snové vize se v poezii coby tradičním sdělném i obřadním výrazovém prostředku dvorského života prosazuje jako důležitý stavební princip vyprávění, posilující jinotajnou hru významů a slov. 12 V úvahách o snu jako tématu a strukturním principu v anglické literatuře této doby nabízí přirozené východisko básnická tvorba Geoffreyho Chaucera, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že tento básník svébytným způsobem potvrzuje osvobození středověkého snu z jeho původních morálněteologických vazeb – přijetí dlouho odmítané skutečnosti, že sny se lidem prostě zdají (včetně úsměvné skepse nad smyslem jejich výkladu), dokládají zejména Canterburské povídky. Druhý důvod pak spočívá v tom, že Chaucer vynalézavě rozvíjí formu snového vidění jako kompoziční rámec vyprávění, a to hned ve čtyřech básních – vedle Snu o rytíři to platí také pro skladby Dům Proslulosti, Ptačí sněm a Legendu o dobrých ženách. Psychologické, fyziologické i metafyzické stránky snové zkušenosti dostávají největší prostor v canterburské Povídce kněze jeptišek. Sen a způsob, jakým jej kněz z ženského kláštera do svého příběhu zasazuje, patří k nejpozoruhodnějším rysům povídky a zároveň příznačně zrcadlí posun ve středověkém náhledu na snění a jeho výklad. Knězovo zvláštní vyprávění staví především na postavě snícího spáče, na paradoxním proplétání žánrů i na interakci s povídkou, jež na cestě poutníků-vypravěčů do Canterbury v rámcové kompozici výpravného celku bezprostředně předchází. Spáčem, kterého zde těžký sen trýzní, není král, rytíř ani poustevník, nýbrž kohout. Mnichovi, vypravěči povídky, která v canterburském souboru bezprostředně předchází, nedopřáli ostatní poutníci jeho tragédii – ve středověkém chápání příběh o tom, jak mocní a vzne- 13 The Book of the Duchess Sen o rytíři I have gret wonder, be this lyght, How that I lyve, for day ne nyght I may nat slepe wel nygh noght; I have so many an ydel thoght Purely for defaute of slep That, by my trouthe, I take no kep Of nothing, how hyt cometh or gooth, Ne me nys nothyng leef nor looth. Al is ylyche good to me – Joye or sorowe, wherso hyt be – For I have felynge in nothyng, But as yt were a mased thyng, Alway in poynt to falle a-doun; For sorwful ymagynacioun Ys alway hooly in my mynde. And wel ye woot, agaynes kynde Hyt were to lyven in thys wyse, For nature wolde nat suffyse To noon erthly creature Nat longe tyme to endure Withoute slep and be in sorwe. And I ne may, ne nyght ne morwe, Slepe; and thus melancolye And drede I have for to dye. Defaute of slep and hevynesse Hath sleyn my spirit of quyknesse That I have lost al lustyhede. Suche fantasies ben in myn hede So I not what is best to doo. But men myght axe me why soo 5 10 15 20 25 30 76 Převeliký je to div, že vůbec nespím a jsem živ: ve dne bloumám a přes noc bdím, hlavu mám plnou marností a jářku, na ničem už vůbec mi nesejde: ať líp je nebo hůře, škaredé či hezké – co mně po tom. Vše je mi jedno: ruch i pokoj, radost i žal – nic necítím, mé vědomí je mlžný stín, co vmžiku se možná rozplyne; představy smutné, tesklivé mou mysl neustále plní. Člověku ale dáno není takhle žít! Je v přirozené míře, že lidská bytost, stejně jako zvíře, musí spát: žal bez úlevy vezme jim život; já však – celý den ani noc zraky nezamhouřím. Melancholie mne těžce souží, na hruď dolehl mi strach, že octnu se brzy na márách. To bdění je jak závaží; duch, který sílu přináší, pod jeho ranami už padl. Veškerá touha mi v duši zvadla, hlavu mi plní bludné stíny – nevím, co počít si mám s nimi. A možná se chce někdo ptát, proč vlastně nedokážu spát, 77 I may not slepe and what me is. But natheles, who aske this Leseth his asking trewely. Myselven can not telle why The sothe; but trewly, as I gesse, I holde hit be a sicknesse That I have suffred this eight yeer; And yet my boote is never the ner, For there is phisicien but oon That may me hele; but that is don. Passe we over untill eft; That wil not be mot nede be left; Our first mater is good to kepe. So whan I saw I might not slepe Til now late this other night, Upon my bed I sat upright And bad oon reche me a book, A romaunce, and he it me tok To rede and drive the night away; For me thoughte it better play Then playe either at ches or tables. And in this bok were written fables That clerkes had in olde tyme, And other poetes, put in rime To rede and for to be in minde, While men loved the lawe of kinde. This bok ne spak but of such thinges, Of quenes lives, and of kinges, And many other thinges smale. Amonge al this I fond a tale 35 40 45 50 55 60 78 co se mi stalo; nechť zví hned, že nedostane odpověď. Marné je takovéhle ptaní: já sám to nevím, nemám zdání. Ta choroba, jen to mohu říct, už osm let mne trápí – a vůbec nic mi nepřináší úlevu; jen jeden lékař uzdravit dovede mne. Ale jářku, tyhle věci zatím nechme stranou – ještě se k nim vrátím; co chcete, dozvíte se zas. Když takhle jednou plynul čas a já usnout stále nedovedl, v posteli jsem si zpříma sedl a řekl, ať knížku přinesou – nějaký román; knihy jsou zábava lepší než šach či dáma, já pomyslel si – tak dočkám rána; při čtení hned čas lépe plyne. Přinesli ji. V ní byly v rýmech příběhy, které mniši s poety kdys dávno sepsali – to aby v paměti se udržely, by je lidé čtli, dokud zůstane svět světem. V ní, v té knize tedy, jen o tom byla řeč, o královnách a králích, nu a též o spoustě dalších drobností. V tom všem já zaujat byl náhle příběhem, 79 That me thoughte a wonder thing. This was the tale: There was a king That highte Seys, and had a wif, The beste that mighte bere lyf, And this quene highte Alcyone. So it befil thereafter soone This king wol wenden over see. To tellen shortly, whan that he Was in the see thus in this wise, Such a tempest gan to rise That brak her mast and made it falle, And clefte her ship, and dreinte hem alle, That never was founde, as it telles, Bord ne man, ne nothing elles. Right thus this king Seys loste his lif. Now for to speke of Alcyone, his wif: This lady, that was left at hom, Hath wonder that the king ne com Hom, for it was a longe terme. Anon her herte began to [erme]; And for that her thoughte evermo It was not wele [he dwelte] so, She longed so after the king That certes it were a pitous thing To telle her hertely sorowful lif That she had, this noble wif, For him, alas, she loved alderbest. Anon she sent bothe eest and west To seke him, but they founde nought. “Alas!” quod she, “that I was wrought! 65 70 75 80 85 90 80 co vpravdě úžasný mi připadal. Vyprávěl tohle: jeden král se jmenoval Ceyx, a ženu měl, jaké bys lepší nenašel; Alkioné se jmenovala. Krátce nato se přihodilo, že král musel vyplout na moře. Vezmem to stručně: za bouře strhlo se takové pozdvižení, že jeho lodi zlámaly se stěžně, klesla ke dnu a ti, co byli na palubě, se utopili – a nikdo nikdy nenašel vrak ani lidi, bohužel. Tak ten král Ceyx přišel o život. Nu, teď o královně pár slov: čekala doma a přemýšlela, proč král se nevrací, když měla jeho loď dávno zpátky být. Tu se jí srdce zasmuší a od té chvíle napořád se dokázala jenom bát; tak valem chřadla kvůli králi, co ztratil se jí kdesi v dáli, a člověk cítil slitování, když viděl vznešenou tu paní, jak prahne po svém nejdražším. Do čtyřech koutů světa, dím, poslala sluhy, leč nenašli ho. „Och běda!“ praví, „nač dál mi život! 81
Podobné dokumenty
JiráskŮV Hronov - Amatérská Scéna
čím jsem tehdy procházel, jak jsem uvažoval. Bylo to o tom, jaký je vztah mezi tím, co
žijeme, a co žije přírodní člověk, jaký máme
vztah k bohu a jak ty věci jsou pro každého
člověka stejné, jen s...
Girls 14 - Tennis Europe
Ekaterina
Polina
Dayana
Irina
Anda
Eliz
Oona
Daria
Carlota
Simona
Vitalia
Taisya
Wiktoria
Sabina
Anna
Ali
Andreea
Oana Smaranda
Teodora
Olga
Francisca
Jovana
Kaja
Varvara
Gergana
Nevena
Ramona Eva
...
I. období KŘESŤANSKY STAROVĚK
prvotní (primární) prameny k životu historického Ježíše. Byly tím sice
otřeseny mnohé tradiční naivní představy, které chápaly evangelia jako
moderní životopisy Ježíše, přesné obsahově i chronologi...