Santiago na kole deník

Obálka: „nultý kilometr“, tzn. západní cíp Evropy, dále už to nejde.
Zde jsem byl opět moc šťastný, dojatý a sám pro sebe jsem si říkal skoro
nahlas: „ nejlepší na všem je to, že mám svůj domov, svou rodinu, kam se
mohu vrátit, kde mě někdo čeká. Mohu se vrátit kdykoliv a být u sebe
doma. To nemá každý a přece by to mohli mít skoro všichni“.
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2008
1
Obsah:
Santiago de Compostella podruhé. ......................................................... 4
17.9. středa ................................................................................................ 5
18.9. čtvrtek ............................................................................................... 6
Biarritz - Bayonne -Sant-Jean- Roncesvalles 97 km. ................................ 6
19.9. pátek.................................................................................................. 8
Roncesvalles 952 m - Zubiri 28 km - Larrasoana 33 km - Pamplona 48 km
- Utegra 68 km - Puente de le Reina 75 km - Estella 98 km, limit 100 km
dodržen. ................................................................................................... 8
20.9. sobota ............................................................................................. 12
Estella - Los Argos 22 km - Viana 40 km - Logrono 50 km - Navarrete 63
km - Setes 71 km - Najera 84 km - Santo Domingo 105 km. .................. 12
21.9. neděle.............................................................................................. 15
Santo Domingo - Belorado 23 km - Pas La Pedraja 1150 m 38 km Burgos 70 km - Hornillos 96 km - Hontanas 107 km. .............................. 15
22.9. pondělí ............................................................................................ 18
Hontanas - Fromista 35 km - Carrio de los Gondes 55 km - Sahagun 97
km - El Burgo Ranero 119 km - Reliegos 133 km ................................... 18
23.9. úterý ................................................................................................ 21
Reliegos - Leon 26 km - Hospital de Orbio 59km - Astorga 76 km Rabanal 98 km - Foncebadon 104 km - El Acebo 117 km - Molinaseca
127 km, celkem 667 km.......................................................................... 21
24.9. středa .............................................................................................. 24
Molinaseca - Ponferrada 8 km - Villafranca 33 km - Trabadelo 44 km Pedrafita de Cebreio 62 km - Alto de Poyo 75 km - Triacastella 81 km Samos 99 km - Sarria 111 km, celkem 778 km....................................... 24
Sarria - Portomarin 25 km - Ventas 38 km - Palas de Roi 50 km - Melide
57 km - Arzua 77 km - Santiago 122 km, celkem 900 km. ...................... 28
26.9. pátek................................................................................................ 31
Santiago - Negreia 29 km - Cee 82 km - Finisterra 100 km - Capo
Finisterra 103 km - Finisterra 106 km, celkem 1006 km.......................... 31
27.9. sobota ............................................................................................. 34
Finisterre - Negreia 71 km - Santiago 100 km - Banderia 135 km, celkem
1141 km.................................................................................................. 34
2
28.9. neděle.............................................................................................. 36
Banderia - Ourense 73 km - Sandias 109 km - Monterrei - Verin 147 km,
celkem 1288 km. .................................................................................... 36
29.9. pondělí ............................................................................................ 38
Verin – Gudiňa 36 km – Lubian 61 km – Padornelo 71 km – Mombuey
115 km – Tabara 157 km, celkem 1445 km ........................................... 38
30.9. úterý ................................................................................................ 41
Tabara – Zamora 43 km – Toro 77 km – Tordesillas 117 km – Cuguňuela
144 km, celkem 1589 km....................................................................... 41
Cuguňuela – Valladolid 10 km – místo nakládky 21 km, celkem 1610 km.
............................................................................................................... 44
2.10. čtvrtek, den mých narozenin. ........................................................ 45
3.10. pátek večer. .................................................................................... 46
Poznámka na konec................................................................................ 48
3
Santiago de Compostella podruhé.
Motto: každý život na zemi je jedním putováním.
Jen 48 hodin po návratu z překrásného týdenního pobytu v Roháčích, který
připravila pro 23 přátel Jitka, se vydávám na další cestu do francouzských
Pyrenejí, odkud budu šlapat na kole na západní cíp Evropy mys Finisterre a
zpět asi do Madridu. Za 2 dny jsem stihl návštěvu zubařky a zubní
laboratoře a tak odjíždím s novým zubem. Kromě pravidelné 60 km dlouhé
nedělní cyklistické vyjížďky jsem navštívil posmrtnou výstavu asi 80ti
obrazů a grafik svého tchána prof. Jirouta ve Slepoticích, která mi udělala
velkou radost. Poskytl jsem rozhovor jičínskému deníku, připravil si kolo a
nabalil věci na cestu. Uklidil jsem částečně zahradu, načesal maličko ovoce
a ještě se stačil rozloučit s přáteli v hospodě U Šuků. V pondělí večer po
18té hodině jsem se setkal na dvoře Carga s řidičem Petrem Dusbabou a
jeho kamionem Volvo. Odjeli jsme vyprovázeni Jitou a Pavlem Hejlem přes
ucpanou Prahu směr Rozvadov, kde jsme podruhé povečeřeli. Skoro až do
šesté hodiny ranní Petr pokračoval na německo - francouzské hranice, kde
poblíž Basileje musel zastavit na 11ti hodinovou bezpečnostní přestávku.
Zatím co on dopoledne spal, já kolem desáté vstal, dal ranní hygienu, lehce
posnídal a začal psát deníček z cesty. Dobrý oběd jsem připravil z dobrot,
které nám na cestu připravila Jita; moc jsme si pochutnali, diky.
Byl chladný oblačný den, teplota jen 15 st. C. Moc jsem se těšil na všechny
dny příští, aniž bych věděl, kolik jich vlastně bude a kde skončím. Chci si
maximálně užít svobody a volného času, který mám. Na cestě jsem po
dlouhé době konečně sám a po návratu nemám nic důležitého
naplánováno; snad nechci vynechat jen Sněžku. Chci začít ve
francouzském Bayonne a už na kole se znovu vrátit na jarní start pěšího
putování v Saint-Jean-Pied de Port, odkud jsem 24 dní šlapal přes Santiago
na mys Finisterre, což bylo celkem 885 nádherných kilometrů a
překrásných zážitků.
A proč znovu do Santiaga? Po návratu domů jsem si přečetl další knihu o
Santiagu „Putování po nebeské stezce“ od Carmen Rohrbach. Při čtení
jsem zjistil, že ne všechno jsem na cestě stačil poznat. Mám velkou chuť
své znalosti doplnit a věnovat ještě více času památkám, zvláště těm
románským. Jedu do Santiaga znovu kvůli samotné cestě. Je pro mě
důležité být na cestě. Právě Santiago, cesta jako taková a lidé na cestě i
lidé kolem, Španělé, mě fascinovali. Tím, že jsem v pohodě došel do
Santiaga, život pro mě má ještě větší cenu než dříve, ještě více si ho
vážím, i když Štěpán při shlédnutí fotek z výstupu na Mont Blanc před 2
týdny to trochu zpochybnil, a já ho chci maximálně užívat. Proto ten nápad,
opakovat cestu do Santiaga ještě letos, ale jiným způsobem. Nebude to asi
4
tak jednoduché, být s poutníky co nejvíce, když volím dopravní prostředek
kolo. Vzdálenosti se zkracují, když se jede na kole, ale také zážitky. Jenom
tak, když člověk kráčí nohama po zemi, se naučí poznávat skutečné
vzdálenosti.
Naše smyslové orgány jsou přizpůsobeny pomalosti chůze. Ale budu se
snažit jet společně s poutníky na kolech, abych měl co nejvíce kontakt s
lidmi, dříve se ubytoval, abych s nimi mluvil, připravoval večeře společně a
popíjel s nimi a klábosil.
Těším se, že budu opět asi 3 týdny jedním z herců ze všech koutů světa,
kteří hrají divadlo „O životě na této planetě zvané Země“ pro všechny
Španěly na překrásné scéně od Pyrenejí po Atlantik a zpět až do Madridu.
Už se moc těším, až si opět vyzvednu poutnický pas, který mi usnadní tuto
nádhernou cestu. Možná budu mít i štěstí, že přivezu nějaký snímek z cesty
pro mé drahé. Já už ty snímky dávno mám z prvé cesty ve své mysli, ve
své duši.
Pauza ještě neskončila a tak mohu popíjet víno a pojídat dobrý moučník od
Jity, zatímco Petr zase kouří, když nemůže pít, a hraje na počítači karty.
Předtím jsme společně shlédli video a film Dva mezci pro sestru Sáru,
mexická kovbojka, nic moc. Ale odjet jsme mohli až v 17 hodin.
Pokračovala jízda do Francie jen s hodinovou přestávkou. Petr ji ukončil půl
hodiny po půlnoci, aby mohl mít další bezpečnostní přestávku už v
Bayonne, kde se rozloučíme a já naposledy přespím na pohodlném lůžku v
kabině.
17.9. středa - vstali jsme až v 8 hodin a využili čistého sociálního zařízení
k ranní hygieně. Posnídali jen koláče a buchty. V 9.30 hod. jsme
pokračovali v cestě za pěkného slunečného počasí s ranní teplotou 8°C.
Promýšleli jsme pravděpodobný návrat domů, výhodný také pro Petra.
Nejdříve bych mohl být v Madridu na své narozeniny, tj. za 15 dní, ale raději
pojedu o týden déle. Petr mi prozradil, že on měl narozeniny včera, 43 let,
což jsme bohužel ani nezapili; dnes večer to určitě napravíme. Před
obědem jsme se setkali s Láďou z Hořic, též řidičem Carga, u benzinky na
kávě. Oběd jsme tak museli přesunout na další zástavku, ale o to více jsme
toho snědli; kromě polévky každý velkého ptáčka s rýží. Odpoledne teplota
vystoupila na 23°C a bylo stále slune čno. Večer jsme zaparkovali v
Biarritzu, asi 10 km za Bayonne; bylo 19.30 hod., po 49 hodinách od
odjezdu z Jičína. Vzdálenost činila 1950 km. Na oslavu Petrových
narozenin padla láhev Fernetu a několik plzeňských piv.
5
18.9. čtvrtek
Biarritz - Bayonne -Sant-Jean- Roncesvalles 97 km.
Budík nás probudil už v 5.30 hodin, poslední společná snídaně a loučení.
Petr už v 6,35 hod. pokračoval asi 150 km do Španělska, kde vykládal
zboží a ihned měl naložit zboží nové do Jičína pro Continental. Já
nespěchal, neboť byla ještě tma a teprve v 7 hodin za svitu městských
luceren jsem se vracel na kole do Bayonne a odtud podél řeky odjel na start
poutní cesty do Sant-Jean-Pied de Port, což bylo skoro 70 km. Název
města znamená Svatý Jan na úpatí průsmyku. Zde jsem si vyzvedl
poutnický pas za 2E a v 10,30 hod.
se vydal na cestu.
6
Tentokráte jsem jel jinou cestou, tzv. Napoleonovou, což je stará římská
silnice z Galie do Hispánie. Napoleon tu prošel přesně před 200 lety, roku
1808. Zprvu je cesta asfaltová, ale stoupá velmi prudce. Kolem jen stáda
ovcí
a
mlhavo.
Zastavil jsem až u
chaty Orisson 1140 m
n.m., kde byla první
možnost občerstvení
a přespání. Já pouze
vyměnil
zcela
propocené triko a
poobědval jsem. Bylo
teplo, ale na okolních
hřebenech Pyrenejí
se válela mlha a
začalo silně foukat.
Cesta stále
stoupala
serpentinami
nahoru,
kolem jen pastviny a na
nich ovce s černou
hlavou, občas koně. V
sedle Bentarte 1344 m
n.m.
jsem
překročil
hranice Španělska. Zde
jsem předjel jediné dva
cyklisty,
mladé
Francouze. Ale cesta je
7
kamenitá nebo zase bahnitá a tak stále častěji jsem musel kolo tlačit nebo i
přenášet. Velmi těžký terén a stále jen nahoru. Ráno jsem vyjel od moře,
tzn. z výšky asi 40 m n.m. a
poslední
stoupání
bylo
bukovým lesem do sedla
Lepoeder 1480 m n.m., to
znamená, že jsem vystoupal
více jak 1400 výškových
metrů - pěkná práce. Začalo
drobně mrholit a tak pěší
poutníci navlékali pláštěnky,
které se hodily, neboť ve
sjezdu do údolí Roncesvalles
952 m n.m. začalo už pršet.
Bukovým lesem jsem se řítil
už po asfaltce ke klášteru, který je jako pevnost. Když jsem v 15.30 hod.
dorazil, začal pořádný déšť. Půl hodiny jsem musel čekat s ostatními
poutníky na ubytování, které bylo pro mě však výborné, výjimečné, a jen za
5€. Zatímco všichni poutníci spali v obrovském klášteře v hale pro 120 lidí,
bylo jich asi 70, cyklisté mají pokojík vedle recepce a byl jsem tam sám.
Nikdo mě nerušil chrápáním. Koupelna byla super včetně elektricky
vyhřívaného sušiče na boty i oděv. Ani jsem se moc nedivil, neboť tuto
těžkou horskou etapu ostatní cyklisté vynechávají a i pěšáci se horám
vyhýbají a nastupují cestu většinou až v Pamploně. Já si dal dnes pořádně
do těla a na noc jsem se opravdu těšil. I když to bylo jen 27 horských
kilometrů, celkem to dalo 97 km. Budova hotelu, kde jsem spal na jaře, je
nyní v rekonstrukci. Po večeři jsem v blízké restauraci popíjel červené víno
a dobře se bavil se Španěly.
19.9. pátek
Roncesvalles 952 m - Zubiri 28
km - Larrasoana 33 km Pamplona 48 km - Utegra 68 km Puente de le Reina 75 km Estella 98 km, limit 100 km
dodržen.
Nemohl jsem dospat a tak v 6.30
hod. jsem vstal, posnídal a v 7,45
hod. opustil příjemnou ubytovnu, kde jsem si řádně odpočinul. Rozednívá
se až po půl osmé a tak ani dříve odjet není možné. Silnice byla mokrá po
nočním vydatném dešti, ze stromů ještě kapala voda, ale já se radoval
8
z překrásné asfaltové silnice s minimálním provozem. Předjížděl jsem první
poutníky a všichni jsme se zdravili. První zástavka byla v Burgete, kde jsem
si fotil pěkné domy baskického
typu. Po hezkém sjezdu ale opět
stoupání na zahřátí asi 300
metrů do sedla Mezquiriz 922 m
a opět jsem sjížděl dolů příjemné; samé hory, nahoru a
dolů. Na úpatí Pyrenejí ještě pár
dešťových kapek, ale zima
nebyla - asi 12°C. Zvlášt ě, když
znovu musím stoupat do dalšího
sedla Erro 801 m, kde jsem se
na jaře setkal s Brňákem
pracujícím v Londýně. Lesem
jsem sjížděl do vsi Zubiri stále za
minimálního provozu, téměř po
autostrádě. A za chvilku už jsem
byl v Larraasoaně, kde jsem
zastavil před radnicí, kde je
noclehárna.
Byla
sice
už
zavřená, ale měl jsem velké
štěstí. Naproti má dům starosta
města jménem Santiago Zubiri,
který právě vyšel ze svého domu a pozval mě dál - jeho jméno znamená
baskicky most. Ve svém domě má jednu místnost jako malé muzeum
Svatojakubské cesty. Ukázal mi mnoho zajímavostí, pochlubil se obrázky
ze svých dvou poutí do Santiaga a ukázal mnoho kronik, kde jsou adresy
poutníků z celého světa, kteří u něho přespali a nebo mu zaslali mnoho
darů. Byl mile překvapený, že
v mém jarním programu, který
mám sebou, je uvedeno i jeho
jméno jako starosty obce. Po
návratu do Jičína mu musím
sdělit podrobnosti o svých
cestách a proto mi dal i
mailovou adresu. Postupně
jak
jsem
se
vzdaloval
Pyrenejím, počasí se stále
lepšilo a v Pamploně už bylo
20°C a polojasno. Jel jsem
stále po pěkné asfaltce podél
9
řeky Arga. V Pamploně jsem
pokračoval kolem arény ke katedrále,
která je ale v rekonstrukci. Proto jsem
nahlédl do sousedního muzea, které
má překrásný interiér. Na kole jsem si
projel celé město, krásné zahrady, jel
kolem gotické baziliky a kostela Santa
Nicolas a zastavil se na francouzském
náměstí v turistické informační
kanceláři.
Další zástavkou a to už na oběd
byla ves Utegra s výstavnými
baskickými domy, kde už slunce
10
pořádně hřálo. Obědval jsem u kašny s Kanaďany, kteří putují na dvojkole,
s
vousatým
Francouzem
jedoucím též na kole,
a
mnoha
dalšími
poutníky více jak
hodinu. Za tu dobu
nás minulo a zdravilo
minimálně
40
poutníků a dalších 20
cyklistů. Kde se vzali,
když v Pyrenejích
nebyli, ptal jsem se
sám sebe. Je pravda,
že terén z Pamplony
je přívětivý a kopce
přiměřené. Asi po půl
hodině jsem byl v Puente la Reina,
kde mi opět učaroval románský most
stavěný pro poutníky už v 11. století
nad řekou Arga. Dále jsem jel
souběžně s dálnicí po asfaltové silnici
až do Estelly, což bylo už v 15 hodin.
Ubytoval jsem se v albergue parroquil
zdarma a ještě mi správce nabídl oběd, paellu a zeleninový salát, což jsem
neodmítl. Ubytovna je malá, asi 20 lůžek, ale nic tam nechybí. Koupelna
opět super a vším vybavena a tak jsem ji okamžitě využil. Většinu tu tvořili
domácí Španělé, poutníci, ke kterým jdu nyní na druhou večeři a víno.
11
20.9. sobota
Estella - Los Argos 22 km - Viana 40 km - Logrono 50 km - Navarrete
63 km - Setes 71 km - Najera 84 km - Santo Domingo 105 km.
Správce ubytovny Antonio, 60 let, se ráno vytáhl, když pro nás připravil
skvělou snídani, která se skoro vyrovnala snídani minulý týden v Roháčích;
a opět zadarmo, resp. za dobrovolný příspěvek do kasičky na stěně, kam
jsem přispěl 5€ při
odchodu
(oběd,
ubytování a snídaně).
Musím
dodat,
že
ubytovny a i ostatní
služby
spojené
s poutnickou
cestou
jsou
finančně
podporovány
španělskou
vládou,
městy, bankami - a
nejen španělskými, ale
také EÚ. Jako obvykle
jsem odjel už v 7.45
hod.,
tzn.
po
rozednění, kdy většina
poutníků už je na cestě s čelovkami. Já však nespěchám, mám limit 100
km, který nechci překročit, tzn. max. 5 hodin na kole. Bohužel na kole s
poutníky nelze být - viz později. Ráno jsem fotil alespoň kostel San Miguel s
reliéfy
biblických
scén. Město Estella,
baskický
název
Lizarra, je obklopeno
pahorky
vápenců.
Stoupal
jsem
do
Irache s krásným
kostelem
a
neopomenul
opět
zastávku
vedle
kláštera u vinařského
závodu,
kde
z
jednoho
kohoutku
teče dobrá voda a z
druhého
dobré
červené. Poté mezi
12
vinicemi plných dozrálých hroznů, a tak
každou hodinu zastavuji a ochutnávám.
Zvládnu maximálně jen jeden hrozen sladké, chutné, převažuje víno modré nad
zeleným. Cesta pokračovala mezi olivami,
duby a zase vinicemi. Byla skoro
liduprázdná, hlavně bez aut, neboť
souběžně vede autopista (placená
dálnice) nebo autovia, což je nová
rychlostní komunikace asi jako z Prahy na
Turnov. Na náměstí v Los Arcos byla
turistická kancelář zavřená, ale fotím
barokní kostel s gotickou věží.
Pokračoval jsem do vsi Sansol a
stoupal do Viany. Silnice vede
velmi členitým terénem a tak
jsem se brzy zahřál a musel
odložit vše zbytečné. Teplota se
přibližovala 20°C a odpoledne
bylo více jak 23°C., i když z hor
vál chladný vítr. Příjemná byla
zástavka v městečku Viana, což
je stará pevnost na pahorku s
obrovským kostelem. Za malou
13
chvilku jsem byl ve větším městě Logrona, kde jsem nakoupil a v parku
poobědval, obklopen stále dětmi ve věku 7 - 12 let. Obloha byla bez
mráčků, sluníčko už pěkně hřálo, pohoda, jakou si snad ani nezasloužím. O
radost jsem se podělil s Jitou prostřednictvím SMS. V Logrone se vracím ke
kostelu Santa Maria del Palacio, který má jednu z věží zakončenou
gotickým kamenným hrotem. Líbil se mi také portál u kostela Sv.
Bartoloměje. Do Navarrety jsem jel opět kolem vinic, které jsou
zavlažované starými kanály. Poté
stejně jako poutníci musí jít vedle
frekventované silnice, já po ní musím
jet skoro 10 km na kole stejně jako
Kanaďané na dvojkole, které znám od
včerejška. Celý den jsem předjížděl
poutníky na kole, nemohu napsat
cyklisty. Často svá kola tlačili a
myslím, ze Hynda Tišer by tu byl
rychlejší než někteří poutníci. Ale
zvítězí všichni, co přijedou do
Santiaga; zde to není o rychlosti, ale o
vytrvalosti a vůli. V dálce v oparu se
už rýsovalo vápencové pohoří s
vrcholem San Lorenzo 2262 m. Cesta
pokračovala do Najery a přes most
jsem zamířil do známé ubytovny.
Zde jsem se jen bavil s poutníky,
popíjel červené a zatím co oni
čekali na ubytování, já pokračoval
do Santa Dominga. Předtím jsem
ještě měl zastávku ve vsi Setes u
pěkného kostela Inglesia Parroquial
de San Martin. Nedaleko kostela
v Santo Domingu jsem se ubytoval
a opět zdarma. Potkal jsem se s
Francouzem na kole, který spal
včera v téže ubytovně jako já. Na
prosluněné zahradě jsem chtěl psát
další část deníku a zjistil, že mi
chybí sešit s deníčkem. Jaké štěstí
14
v neštěstí, že jsem včera odpoledne a večer všechno odeslal mailem domů.
Kromě své hygieny jsem věnoval čas
i svému oblečení a také kolu. Nyní je
ještě 22°C! V kavárn ě píši tyto řádky
a těším se na večeři, kterou si
připravím sám. Zítra v neděli mám v
plánu jít na večeři do restaurace na
poutnické menu, které stojí obvykle 8
– 9€ včetně pití, tj. i vína.
21.9. neděle
Santo Domingo - Belorado 23 km - Pas La Pedraja 1150 m 38 km Burgos 70 km - Hornillos 96 km - Hontanas 107 km.
Ve včerejší ubytovně měli na zahradě klece a v nich 4 kohouty, asi
podobné, o jakých se píše v historce či legendě města Santo Domingo.
Atrakcí zdejší katedrály je totiž bohatě zdobená klec na slepice, v níž je
jedna bílá slepice a jeden bílý kohout. Podle legendy měli jednomu člověku,
jenž měl být oběšen za čin, který nespáchal, zachránit život. Zdejší kohouti
včera řvali celé odpoledne, ale ráno mě včas nevzbudili a tak jsem trochu
zaspal. Možná to bylo větším množstvím jídla, hlavně piva a vína, které
jsem konzumoval. Stále mě někdo zval a já neuměl odmítnout a to už je co
říci. Odjel jsem proto až v 8 hodin, kdy většina poutníků už šlapala směr
Santiago. Byl opět slunečný den, teplota kolem 15°C. Silnice byla trochu
více frekventovaná, neboť paralelní autopista ještě není dokončena.
Skončily vinice a je tu kolem jen kukuřice a pole po sklizeném obilí. Také
cítím smrad od vepřínů, kterých je tu mnoho. Jsem už v Kastilii, což je
země hradů; kolem dubové lesy, topoly, jalovce. V městečku Belorado jsem
se pozdravil se skupinou italských cyklistů a také na silnici potkávám
15
mnoho španělských cyklistů na
závodních kolech. Je neděle, a tak
mají asi pravidelné vyjížďky stejně
jako my v Jičíně. Já trénink absolvoval
dnes dopoledne ze San Dominga do
Burgosu, což bylo 70 km a zvládl jsem
to v pohodě za 3 hod. a 20 minut.
Musel jsem přitom vystoupat z výšky
cca 630 m do sedla ve výšce 1150 m dobrá práce. Malou zastávku jsem měl
ve Villafranca, kde jsem fotil
kostelík. Již před obědem jsem
přijel do křesťanského města
Burgos, kde jsem nakoupil a
odpočíval poblíž katedrály. Bylo obtížné ji vyfotit, jak je rozsáhlá. Město leží
ve
výšce
cca 900 m
n.m.
a
přesto
tu
byla teplota
21°C. Ob ěd
byl báječný;
polovina
grilovaného
s
kuřete
velkým
množstvím
sosu, olivy,
rajčata,
chléb, pivo,
víno,
sýr
Azul. Ještě
dobře, že v
obchodě se
16
mnou byl ochotný zákazník,
který
koupil
druhou
polovinu kuřete, neboť
prodávají jen celá za 6€. Po
obědě jsem poslal krátký
mail, projížděl se po městě
a hlavně zahradami, a
relaxoval. Odpoledne jsem
dokončil cestu směrem na
Hornillos,
kde
jsem
dokoupil pití v již z jara
známém obchůdku, který
žije jen z turistů, poutníků.
Je tu jen pár domů s
omítkou,
zde
hliněnou
usnul středověk. Zastavil
jsem až v Hontanas, kam
zbývalo
11
km
po
šotolinové cestě. Zde jsem
předjel snad 40 poutníků,
ale spíše více. Pustá a
bezútěšná
je
zdejší
meseta, která je protějškem
jižní manchy, kterou jsem
projel loni na jaře. Jsem na
náhorní plošině ve výšce cca 900 m n.m. a
také zítra se budu pohybovat ve stejné
výšce, kde je velmi příjemně s teplotou do
20°C; v zim ě je tu však moc nevlídno.
Hontanas je kamenná vesnička ve svahu
mesety. Ubytoval jsem se v hotelu El
Puntido, ve středověkém domě, ale uvnitř
je moderně vybaven, zvláště koupelna je
super. Platil jsem pouhých 5€. S celým
dnešním dnem jsem nesmírně spokojen a
těším se na další. Cestuji pro své potěšení,
poznávám kraj a lidi, těším se z jejich
vlídnosti, vstřícnosti, důvěry, nalézám nová
přátelství.
17
22.9. pondělí
Hontanas - Fromista 35 km - Carrio
de los Gondes 55 km - Sahagun 97
km - El Burgo Ranero 119 km Reliegos 133 km, ale jen 5.5 hodiny.
Skoro všichni na hotelu vstávali v 6 hodin a tak jsem se přidal, i když budu
muset čekat na rozednění. Snídal jsem na pokoji, neboť většina poutníků
se vydala na cestu už v 7 hodin. Já v obvyklých 7.45 jsem jel už po
asfaltce, ale bez aut; předjížděl jsem jen poutníky, kteří mě zdravili. Zastavil
jsem u zříceniny San Anton,
bývalého gotického kostela,
a při focení na automat byl v
akci ještě blesk. Bylo totiž
zataženo, teplota jen asi
12°C. Jel jsem stále v
nadmořské výšce 900 m.
Kolem byla jen pustina nebo
pole, kde bylo obilí už
sklizeno. Další zajímavé místo bylo
ve vsi Castrojenz, nad níž ční
obrovský starý hrad. Tato pevnost
viděla mnoho bojů mezi křesťany a
Maury. Pod ní je skoro bílý kostel
Nuestra Seňora del Manzano, typicky
španělský. Dlouhou rovinou jsem se
přiblížil mostu přes řeku Pisuerga,
kde je hranice Staré Kastilie a Leonu.
18
Dostal jsem se do provincie Palencia. Rovinatá cesta podél zavlažovacích
kanálů mě dovedla do Fromisty, kde
začalo pršet. Tak jsem pospíchal do
prvního baru, objednal si kávu a psal
deníček a čekal na lepší počasí. Po
skončení deště jsem si prohlédl románský
kostel San Martin, který je
překrásný a zachovalý, ale
právě tu dokončovali terénní
úpravy okolí. Když byla oschlá
silnice, pokračoval jsem opět
rovinatou krajinou, asi jako v
Holandsku. Už se mi to zdálo
nudné a tak jsem trochu zrychlil
19
a dosáhnul průměru skoro 27 km za
hodinu. Na oběd jsem zastavil v
Carrionu, kde jsem si prohlédl jak
město, tak gotický kostel a klášter s
románským portálem Panny Marie a jen
průčelí kostela Sv. Jakuba. Poté jsem
projížděl malými vesničkami, kde jsou ještě domy z vepřovic s blátivou
omítkou; některé dokonce obkládají moderními obkladačkami. Do
Sahagunu byl menší provoz a teplota nepřesáhla 16°C. a bylo polojasno.
Ve městě jsem si prohlédl
nejprve románský kostel San
Tirso, který spíše špatně
rekonstruují,
a
potom
nádherný zachovalý cihlový románský
kostel San Lorenzo, vše z 12. a 13.st.,
který stavěli muslimové - nádherné! Zcela
bez aut byla asfaltová silnice podél
platanů do Burgo Ranero, kde jsem chtěl
skončit. Blížil se časový limit 5 hodin,
který jsem si dal jako maximum,
20
popřípadě limit délkových 100 km. Bohužel ubytovna byla už plná a tak
jsem musel pokračovat dalších 14 km do Reliegos. Na polovině cesty mě
však zastihl déšť a tak jsem zastavil, oblékl pláštěnku a návleky na boty a
cestu dokončil v dešti. Bylo to však velmi snadné, neboť převýšení bylo
dnes minimální a tak jsem za 5,5 hodiny ujel 133 km, což byl průměr 24,2
km za hodinu. Ubytoval jsem se v noclehárně za 4€, vysprchoval, nakoupil,
uvařil dobrou večeři včetně brambor a masa, a bylo mi dobře. Před chvílí
jsem odepsal na 7 mailů, které mi přišly, včetně od Augusta ze Sardinie.
23.9. úterý
Reliegos - Leon 26 km - Hospital de Orbio 59km - Astorga 76 km Rabanal 98 km - Foncebadon 104 km - El Acebo 117 km - Molinaseca
127 km, celkem 667 km.
Včera večer mě španělský poutník seznámil s další trasou z francouzskošpanělských hranic poblíž Atlantického oceánu zvanou Camino del Norto,
tj. Irun - San Sebastian - Castro Urdlales - Santander - Ribadesella - Pola
de Siero - Oviedo - Lugo - Arzua - Santiago. Chtěl bych ji vyzkoušet asi v
květnu, opět na kole, cca 800 km, prý hodně v horách, což mě láká. Nyní
mám možnost prodloužit zpáteční cestu ze Salamanca do Plasencia Caceres - Merida - Almendralejo - Sevilla a odtud asi vlakem do Madridu za
kamionem.
Ráno jsem vstal s poutníky kolem půl sedmé, posnídal a odjel v obvyklých
7.45 hodin, i když ještě moc
vidět nebylo. Postupem na
západ se rozednívá stále
později a slunce zapadá též
později a večer ještě pěkně
hřeje.
Dopoledne bylo
poměrně chladno, jen 11°C,
ale jasno. Do Leonu byla
silnice téměř rovná, ale frekvence
aut zatím největší. Už od 9. hodiny
jsem si prohlížel město. Začal jsem
katedrálou, pokračoval románskou
bazilikou San Isidoro, což je
klášterní kostel, a zakončil špitálem
21
San Markos, který má
fasádu skoro 100 m
dlouhou, pokrytou sochami
a
ozdobami.
Teplota
stoupla jen asi na 18°C a
tak jsem na kole opět
trochu zrychlil, ale hlavně
zásluhou
španělských
cyklistů, kteří měli trénink
na 150 km na speciálech.
Měl jsem s nimi společnou
cestu 22 km a zvládl jet v
"háku" víc jak 35 km za
hodinu, což se divili. Další
zajímavostí je výstavba větrných elektráren, ale i velké množství velkých
solárních panelů. Už v poledne jsem byl v městě Astorga, kde jsem výborně
obědval jen 40 m od
biskupského
paláce
navrženého Gaudím, kde je
muzeum Svatojakubské cesty,
a necelých 100 m od
pozdněgotické katedrály a
radnice; překrásné prostředí
pro polední siestu, kde jsem si
povídal s polskými a italskými
22
cyklisty. Za Astorgou
už jsem jel zcela sám,
bez aut, bez lidí, stále
do Leonských hor, kde
mě čekal nejvyšší bod
celé cesty ve výši nad
1500
m
n.m.
s
vyhlášeným
památníkem
a
železným křížem Cruz
de
Ferro.
Před
vrcholem jsem předjel
2 mladé Francouze a
trochu je povzbudil.
Sjížděl jsem dolů více
jak 900 m přes ves El
Acebo, kde jsem spal
na
jaře,
což
je
kamenná
vesnička
žijící jen z turistů.
Sjezd byl překrásný též
díky počasí, neboť
slunce hřálo a dole
bylo až moc teplo. To
už jsem byl ve starém
krásném
městečku
Molinaseca, kde jsem
se za 7€ ubytoval. Byl
to překrásný den a
nelituji,
že
jsem
neskončil na kopci či těsně pod
ním; ráno by byl sjezd asi
krušný, neboť bývá chladno. Po
večeři jsem šel na vycházku do
města a přijal pozvání na víno od
dvou mladších Italů - cyklistů,
kteří zvládli cestu z Leonu, což
bylo 101 km. Ale byli značně
vyčerpáni a zítra budou prý
odpočívat, dají si max. 40 km.
Potkal jsem je ráno v Leonu,
kam přiletěli z Bergama, kde oba
23
pracují jako bankovní úředníci. Na cestu do Santiaga mají jen týden, což se
jim zdá málo, ale mně hodně. Je to jen polovina cesty od Pyrenejí do
Santiaga, tj. cca 420 km. Pro ně denní průměr 60 km, když já mám v max.
pohodě průměr 110 km.
24.9. středa
Molinaseca - Ponferrada 8 km - Villafranca 33 km - Trabadelo 44 km Pedrafita de Cebreio 62 km - Alto de Poyo 75 km - Triacastella 81 km Samos 99 km - Sarria 111 km, celkem 778 km.
Dobře vyspalý jsem byl připraven už v půl osmé po snídani na další den a
jen čekal na denní světlo, což bylo až v 7.55 hodin. Odjížděl jsem vstříc
dalšímu dni, na který jsem se opět těšil, neboť ke konci bylo stoupání více
24
jak 700 m. Celkem 3 průsmyky v pořadí: El Cebreio 1300 m n.m., Alto de
San Roque 1270 m n.m. a Alto de Poyo 1335 m n.m.. Ráno bylo opět
chladno, jen 11°C, ale jasno. Za minimálního provoz u jsem byl za chvilku
ve městě Ponferrada a kolem jsou samé hory. S třemi španělskými cyklisty
jsme si prohlédli románský hrad a hlavní kostel Nuestra Señora de la
Enciana.
Prošel
jsem
městskou
branou a
fotil
barokní
radnici. Do
Villafranca
byl největší
provoz
včetně
kamionů a tak jsem opět zrychlil, abych se také zahřál. Od začátku jedu jen
v kraťasech, tričku a dopoledne s
návleky (rukávky) na rukách. Ve
Villafranca byla turistická kancelář
ještě zavřená a tak jsem byl
pozván místním občanem vedle
do baru na kávu a povídání o mé
cestě. Potom jsem si prohlédl
kostel Sv. Jakuba, kde jsem se
snažil fotit i uvnitř.
25
Následovala
poklidná
jízda
Národním parkem údolím Valcarce,
což je uzavřená rokle do Trabadela;
jen poutníci tu šlapali a pár
cyklistů,
které
jsem
stále
předjížděl. Potom už jen nekonečné
stoupání do tří průsmyků a mezi tím
klesání. Na vrcholu Leonského
pohoří na 62. kilometru v obci
Pedrafita de Cebreio jsem vstoupil
do Galicie, provincie Logo, kde bylo
už příjemné teplo, asi 20°C a tak
jsem zastavil na oběd. Následoval
mě Němec, kterého jsem předtím
předjel a říkal mi, že jsem jako Emil
Zátopek, ale na kole. Po chvilce
přijeli i Španělé, kteří už uznali moji
výkonnost, neboť včera nevěřili, že
jsem ujel o 26 km více jak oni, a to
byli značně vyčerpáni; v kopcích
jsem si s nimi jen pohrával. Když
jsem se ptal, zda se setkáme zítra v
17 hodin v Santiagu, tak mi říkali, že
jsem blázen. V překrásné vesničce
Pallozas, což je v průsmyku
Cebreiro, zasedli raději do hospody
na oběd a odpočívali. Nádherné jsou
26
kamenné domy s doškovou střechou a je
tu i pěkná vyhlídka na pásmo vrchů v
Galicii a na nové dálniční komunikace
dole včetně tunelů. Je tu i kostelík a
klášter. Úžasný byl asi 10 km
dlouhý sjezd po pěkné široké
silnici do městečka Triacastela,
kde rychlost byla stále kolem 50
km za hodinu a žádná auta.
27
Poté jsem dojel k velkému klášteru ve
městě Samos a za nádherného
odpoledního počasí do městečka
Sarria, kde jsem v jedné z mnoha
ubytoven ukončil pěknou cestu.
Následovalo pravidelné holení,
sprchování, praní, nákup, deníček,
zprávy na internetu, večeře a
procházka před spaním. Tento
večer jsem byl pozván ke stolu
manžely z Belgie, Mexičanem a
mladší Italkou, kde jsme si dlouho
povídali. Oni všichni španělsky a
mě občas vypomohla sympatická
Italka s překladem, která by
nejraději jela se mnou do Finisterre.
Popíjeli jsme skoro do půlnoci.
25.9. čtvrtek
Sarria - Portomarin 25 km - Ventas 38 km
- Palas de Roi 50 km - Melide 57 km Arzua 77 km - Santiago 122 km, celkem
900 km.
Ráno jsem bohatě posnídal, neboť kuchyň
jsem měl skoro jen pro sebe. Všichni brzo
odešli a já čekal na světlo skoro do 8 hodin.
Ráno byla poprvé pěkná "kosa", snad jen
8°C, a tak jsem byl p ři sjezdech prochladlý.
Měnil jsem proto rukavice za prstové (měl
jsem omylem jen 2 levé – jednu z toho
malou Jitčinu) a přidal návleky na nohy.
Bunda a dlouhé kalhoty zůstaly zatím
28
nepoužity. Při dlouhém sjezdu do
Portomarinu jsem vjel do husté mlhy
a nebyla ani šance fotit ve městě
samotném. Když jsem přejel most,
tak jsem známé jezero pod sebou ani
neviděl. Naštěstí o 100 m výše už
slunce nádherně hřálo a tak jsem
projížděl malými minivesničkami,
všude svérázné sušáky na kukuřici a
stáda dobytka. Jsou tu malé rodinné
farmy a ještě mnoho ruční práce.
Kolem Arzua jsou pěkné borovicové
lesy, barevné "křoví" kolem cesty,
začínají i eukalyptové háje. To jsem
se už blížil Monte del Gozo, což je
Hora radosti, kde je velký
monument postavený při příležitosti
návštěvy papeže Jana Pavla II.
29
Na periferii Santiaga je moderní věž s
bronzovými
postavami
dvaceti
nejvýznamnějších osobností, které
navštívily Santiago, mezi nimi též Lev
z Rožmitálu. Teplota odpoledne se
vyšplhala na 25°C. První cesta vedla malými uli čkami ke katedrále a poté
jsem si vyzvedl v Oficíně de los Peregrinos Credencial del Peregrino, což je
osvědčení o vykonané cestě. Navíc jsem na požádání dostal program své
plánované jihovýchodní cesty, v které chci pokračovat v neděli po návratu z
Capo Finisterre. Ještě jsem si vyzvedl program severní francouzské cesty
podél Atlantiku, kterou bych chtěl jet na kole v květnu příštího roku. Dlouho
jsem se toulal
uličkami,
až
jsem
objevil
městskou
knihovnu,
odkud
jsem
psal
další
maily.
Když
jsem
se
ubytoval v tzv.
Seminario
Menor za 10€,
už se mi na
poutnickou
večeři
ani
nechtělo
a
odložil jsem ji
na později.
30
26.9. pátek
Santiago - Negreia 29 km - Cee 82 km - Finisterra 100 km - Capo
Finisterra 103 km - Finisterra 106 km, celkem 1006 km.
Noc byla moc dlouhá, protože soused, asi Jihoameričan, hrozně chrápal a
já zapomněl špunty do uší doma. Navíc jsem zjistil, že mi chybí vařič, který
jsem zapomněl před 2 dny v hotelu na terase při ranním vaření kávy. A tak
jsem osvětlenou ulicí za 4 minuty dojel do baru u Porto del Peregrini, kde
jsem si objednal velkou bílou kávu a vedle v pekárně zakoupil sladkosti a
byl spokojen. Mezitím se rozednilo a tak opět kolem katedrály jsem začal
svou cestu. Zde umývali ulice, náměstí i schody, a já pokračoval na Konec
světa. Zprvu trochu frekventovaná asfaltka a kolem pěkné domy, spíše vily;
později menší vesničky a kolem
borové lesy. První zástavka
byla až ve městě Negreia, kde
jsem chtěl koupit nový vařič.
Vařič většího typu, který jsem si
chtěl koupit před cestou už
v Jičíně, však neměli, ale zjistil
jsem alespoň, že se jmenuje
Luz-petromas camping gas
peqveno. A tak jsem v pohodě
pokračoval
velmi
členitou
barevnou krajinou, ale už s
malým provozem za krásného
slunečného počasí do městečka
Cee, které leží už u moře. Zde
jsem zastavil u městského úřadu naproti
kostelíku v centru města, kde byla i
knihovna, tzn. internet a sociální zařízení
zdarma. Pro mě to byl maximální komfort,
31
obchod ve vzdálenosti 80 m a ještě pozvání od starosty na kávu a povídání
o své cestě, respektive o té jarní i nynější. Novináře jsem raději odmítl, po
zkušenostech ze Sardinie. Zastávka se protáhla přes 3 hodiny a tak teprve
kolem 16té hodiny jsem dokončil svou cestu na skalnaté výspě 3 km za
Finisterre u majáku a nultého kilometru.
Zde jsem jako jediný cyklista v té době
byl přivítán německými turisty, kteří se
chtěli se mnou vyfotit. Jednoho jsem
požádal také o fotku mým aparátem, ten
však při vracení upadl na zem a má
poškozený objektiv, jak sám ohlásil.
Vzpomněl jsem si na podobnou nehodu
v Krkonoších, kde se mi stalo to samé,
když jeden z ochotných lyžařů na
běžkách učinil totéž. Náladu mi to ale
nezkazilo a vzpomněl jsem si na
nalezený foťák v batohu, o kterém
dosud nevím, zda s ním budu umět fotit
32
a zda je vůbec funkční. Řekl jsem si, že o vysvětlení požádám v některém
obchodě. Už jsem proto nevyfotil při zpáteční cestě románský kostel Panny
Marie, který je poslední před Koncem světa. Viděl jsem ale kamenný kříž a
maják na skále, dále už byla jen obloha a moře,
kolem skal na
všechny strany
Atlantik.
Neubránil jsem
se slzám dojetí,
podruhé v životě
zde, sen mnoha cestovatelů, a já to zvládl z Francie dvakrát a dokonce v
jednom roce, kdy mi bude za týden 67 let! Další sen se mi splnil. „Sny
umírají, když se uskuteční”, ale já nebyl smutný, právě naopak. Vzpomínal
jsem na svou Jitu, na rodinu a přátele. I když jedu sám, na poutní cestě
nejsem nikdy sám, nejsem cizincem. Patřím mezi poutníky, přátele, kde je
mi dobře. Život je skoro jako divadlo. Je nádherné být člověkem, hercem na
této scéně. Kéž by mi to bylo dopřáno co nejdéle. Musím být na cestě, ne
abych někam došel, nýbrž abych stále nacházel sám sebe. A chci mít stále
čas; čas na to, co mě baví, na
život. Musím přiznat, že Jita mě
už pochopila a vše mi přeje či
toleruje. Za to jí nyní chci moc
poděkovat. Ubytoval jsem se v
městské ubytovně za 4€.
Bohatě nakoupil a dlouho
vyvářel, jedl a pil. Společníkem
mi byli Ital z Milána, který mě
pozval na druhou večeři a víno,
a mladík z Argentiny. Ani se mi
nechtělo spát, měl jsem
obrovskou radost.
33
27.9. sobota
Finisterre - Negreia 71 km - Santiago 100 km - Banderia 135 km,
celkem 1141 km.
Dobře vyspalý a odpočatý jsem vstal až v 7 hodin. Mezi poutníky vládla
nevšední výborná nálada, radost z toho, co dokázali. Průměrný věk bych
odhadl na 50 let; starší, ale také mladší. Seznámil jsem se s nalezeným
foťákem a tak snad zdokumentuji i další dny pro Jitu a přátele. Dlouho jsem
se ráno loučil s Finisterre, bylo velmi příjemně, teplo už po ránu 17°C.
Slunce se ukázalo až v 8,45 hodin a tou dobou jsem se začal vracet zpět
do Santiaga stejnou cestou. V protisměru jsem potkával poutníky a některé
i na kolech. Asi na půl cestě jela skupinka tří; byli to Španělé, kteří křičeli:
"Bravo Ceco" a zastavili. S
nimi jsem jel asi tři dny,
poté už neměli síly a
nestačili. Gratulovali mi k
úspěchu a chlubili se, že
Španělé jsou nejlepší na
světě jak ve fotbale, tak i v
cyklistice. Letos vyhráli
Toure de France, Giro
d´Italia a svoji Vueltu.
Loučili jsme se stiskem ruky
a objetím; bylo to srdečné a
přátelské, až mě to dojalo.
34
Na oběd jsem zastavil v městě Negreia, 29 km před Santiagem. Ani jsem
neboť oběd v restauraci byl dobrý.
nelitoval zapomenutého
vařiče,
Obrovský milánský řízek s pomfrity a chlebem a kupa zeleninového salátu,
že jsem to skoro nezvládl; vše za 6€. Ještě jsem zde využil internet pro
spojeni s domovem a přáteli. Odpočatý jsem se vrátil do Santiaga, nakonec
zašel na kávu, stejnou jako včera ráno a na stejném příjemném místě
uprostřed města,
mém oblíbeném
u
Porta
del
Peregrini, což je
brána poutníků.
U kávy, kterou
jinak
moc
nemusím, jsem
pozoroval lidičky
kolem,
domácí
Španěly i mnoho
poutníků
spěchajících ke
katedrále
pro
svůj Credencial.
Já tomu říkám
"zasloužené
vysvědčeni o vůli člověka". Stejnou či ještě větší musel mít Lev z Rožmitálu
a jeho družina už v roce 1465, které vyslal na cestu král Jiří Poděbradský,
jak o tom píše Jirásek v knize „Z Čech až na konec světa“.
V této kavárně jsem sám a dobrovolně jsem se rozhodl, že budu
pokračovat na svém kole tzv. Jihovýchodní svatojakubskou cestou Via de la
Plata alespoň do města Salamanca, asi 460 km. Možná, že si ji i
prodloužím.
Dnes v podvečer jsem jel
překrásnou krajinou, občas
lesnatou, někdy skály, jedlé
kaštany, ale také palmy,
barevné keře, krásné staré
mosty a viadukty, ale také nové
moderní dálnice s vysokými
pilíři
prostě
nádherná
panoramatická
cesta.
Na
silnicích Španělska se zatím
cítím dost bezpečně, vždy je tu
minimálně dva metry široký pás
35
pro cyklisty a řidiči jsou k cyklistům nesmírně ohleduplní. Někdy je k
dispozici celá silnice, skoro bez aut. Proto si to tady tak užívám. K večeru
jsem pohodlně dojel do malého městečka Bandeiera, 35 km za Santiagem.
Poutníky jsem však na
celé cestě nepotkal, ale
ani ubytovnu pro ně. A
tak jsem se poprvé
ubytoval v hotelu za 10€,
sám ve dvoulůžkovém
pokoji a jako jediný host
v hotelu. V Santiagu
jsem za stejnou cenu
měl
chrápající
noclehárnu. A tak jsem
byl rád, že jsem pokračoval v cestě, i přes
stanovený limit. Po pravidelné hygieně a
praní prádla následoval nákup, večeře v
pokoji na hotelu, a vycházka do města.
Znovu se těším na zítřejší den. Dnes snad
bylo nejtepleji. Od ranních 17°C po 26°C k
večeru, což bylo báječné.
28.9. neděle
Banderia - Ourense 73 km - Sandias 109 km - Monterrei - Verin 147 km,
celkem 1288 km.
Parádně odpočatý a vyspalý
jsem vstal až po 7. hod., lehce
posnídal, teplá voda na kávu
z horké sprchy místo vařiče;
udělal údržbu kola a v 8,15
hod. vyjel na opuštěnou
silnici. Je neděle a tak všichni
spí. Trochu více jsem se
oblékl, ale brzy jsem musel
odkládat. Silnice je nádherná,
ale nezná rovinky. Střídá se
pouze dlouhé stoupání a
36
klesání. Z nadmořské výšky asi 250 m jsem musel stoupat na pas Santo
Domingo 700 m n.m. a San Martino 818 m n.m. Souběžně s prázdnou
silnicí vede autopista a proto jsem potkal jen pár cyklistů; jenom 2 dvojice
poutníků na kolech těšící se do
Santiaga a mnoho Španělů na
nedělní vyjížďce. Při silnici
nabízeli na mnoha místech
místní specialitu; ve vodě vařili
"pulpo", což je chobotnice, ale
pro mě moc tvrdá. Počasí bylo
jako obvykle slunečné, celý den
modrá obloha, ráno asi jen
13°C, odpoledne 24°C, k
večeru ještě více. Na oběd jsem
zastavil ve velkém městě
Ourense, kde se mě ujal
organizátor Camino "Via de la
Plata", kterou jsem začal včera.
Namítám, že chybí seznam
ubytoven, jejich adresy, jako má
Camino francése. Řekl, že to
napraví, ale dále na cestě prý
budu už spokojen a pokaždé
nějakou levnou najdu. Musel
jsem mu dát večer za pravdu,
neboť v městečku Verin u
Monterrei, kde je hezký starý
hrad, jsem se bez problému
ubytoval za 3€. Bohužel jsem tu
byl sám, zrovna jako celé
odpoledne na silnici, a to mě
moc nebaví. Krajina je velmi
členitá, mnoho lesů kolem,
ale chybějí mi lidé. A tak to
bylo trochu nudné. Kopce byly
i celé odpoledne, neboť před
obědem jsem do Ourense 10
km přímo sletěl. Město má
nadmořskou výšku necelých
100 m. Zato po obědě jsem
37
musel opět stoupat a střídavě i klesat, ale neminuly mě dva průsmyky; na
132. kilometru dokonce Estibadas 848 m n.m., což byla docela tvrdá práce.
Pivo ani víno mi však nechybělo a tak jsem jel s úsměvem. Po ubytování
následovala obvyklá sprcha, nákup
a večeře. Protože jsem tu byl
ubytován sám, tak jsem odešel do
baru mezi domácí, abych se „doma“
nebál. Při návratu do ubytovny jsem
měl strach, zda budou vrata
otevřená, neboť se dala otevřít jen
zevnitř. Nechal jsem sice dveřní
vrata nedovřená, ale měl jsem
obavy, aby je nějaký vtipálek
nezavřel. To bych asi spal na ulici a
čekal na správce do rána.
29.9. pondělí
Verin – Gudiňa 36 km – Lubian 61 km – Padornelo 71 km – Mombuey
115 km – Tabara 157 km, celkem 1445 km.
Nemohl jsem se dočkat rána a vzpomínal na úsloví, jak je Galicie zelená.
Ano, je to pravda, chovají tu mnoho krav a prasat. Zatím jsem to jen cítil,
ale dnes v noci jsem skoro nespal... V ubytovně, kde bylo 24 postelí, jsem
si připadal jako ve chlévě. Neuvěřitelné množství much, které bzučely
kolem mé hlavy. Po půlnoci jsem všechno oblečení a batohy přestěhoval
dále od mé postele a snažil jsem se je ještě pobít. Ale byl to nerovný boj,
který jsem brzy vzdal a těšil jsem se na ráno. Navíc celou noc se
v místnosti svítilo, neboť vypínač byl vedle v zamčené kanceláři. Obtížné
bylo se i nasnídat, jak
mouchy dorážely. A tak
jsem čekal na rozednění
raději už před ubytovnou
a v 8 hodin jsem odjel.
Rychle jsem se zahřál,
neboť
začátek
byl
nádherný; 12 km dlouhé
stoupání z výšky asi 250
m n.m. do průsmyku
Fumales 879 m n.m. asi
za 55 minut. Následoval
sjezd a znovu nahoru,
průsmyk Meson de Erosa
895 m n.m., opět sjezd, a
38
do pasu Estibades 848 m n.m., a zase dolů a další pas na 39. km Caniso
1085 m n.m. a zase dolů, a před tunelem je výška asi 1100 m n.m., a tak
jsem raději odbočil na vedlejší cestu do Lubianu, abych si odpočal, najedl a
napil se. Ale po
obědě
jsem
znovu stoupal na
pas
Palacios
1300 m n.m. a
tak
jsem
pochopil, že tady
poutníci
na
kolech
jezdit
nemohou. Potkal
jsem jen jednoho
Španěla, ale byl
„na
šrot“.
Nastoupal jsem
na
devadesáti
kilometrech skoro
3000 výškových
metrů.
Zastavil
jsem
raději
v hospodě
na
pivo
a
začal
přemýšlet, co dál.
Silnice
podél
portugalské
hranice
je
nádherná, vpravo
Národní
park
Montezinho,
skoro
bez
provozu, krásné
lesy kolem, ale
chyběl
mi
tu
život;
žádní
poutníci,
žádní
turisté, nikdo. A
tak jsem zavolal
na
jičínské
Cargo,
zda
mohou
mému
39
řidiči P.D., který bude ve středu ráno vykládat pod Madridem, najít nakládku
v oblasti Zamora nebo Salamanca, kde jsem chtěl dle svého programu
končit cestu. Tomáš Kracík během hodiny kladně odpověděl a nakládka
byla navržena ve Valladolidu, kam jsem mohl dojet na kole už další den –
fantazie! „Tomáši děkuji“ jsem psal v SMS. Pokračoval jsem po náhorní
plošině ve výšce cca 800 m n.m. za
nádherného slunečného počasí až
do Tabary, kam vede už pohodlnější
cesta. Zde jsem se ubytoval
s dalšími 6 poutníky, z toho byli 2
Argentinci na kolech. Nakoupil jsem
a využil volnou kuchyňku k bohaté
večeři. Během chvilky jsem se
rozhodl vrátit se ve středu domů do
Jičína a využít získaný čas např. pro
svého vnuka Tomáše, pokud ho
rodiče uvolní ze školky. Cítil jsem se
skvěle; dnes to bylo 157 km v
maximální pohodě, žádná únava,
40
jen trochu stesk po domově. Rád oslavím své narozeniny ve čtvrtek v
kamionu s P.D., výborným řidičem. Někdo namítne, proč spěchám. Ne,
nespěchám, jen zase chci změnu. Nemám rád usedlý způsob života,
trvalost a stálost, mám rád změnu. Stejně jako nedokáži nikde zůstat
dlouho, nemám rád ani dlouhé návštěvy, nechci se ale ani zdržovat
v oblastech bez lidí, což na španělsko-portugalské hranici bylo. Jsem tulák
mezi dvěma světy. V přírodě se mé životní síly nabíjejí, pak se začnu
trochu nudit, a tak spěchám zase k lidem. A teď ke své rodině, za svými
přáteli. Moc se na všechny těším.
30.9. úterý
Tabara – Zamora 43 km – Toro 77 km
– Tordesillas 117 km – Cuguňuela
144 km, celkem 1589 km.
Zatím co pěší španělští poutníci se
mnou snídali, smrdící Argentinci jedoucí
na kolech ještě v 8 hodin vyspávali.
Však také večeřeli včera až kolem 23.
hodiny, kdy jsme dopíjeli víno a chystali
se do postele. Opět bylo chladné ráno,
zvony odbíjely osmou hodinu, a já
odpočatý jsem se těšil na předposlední
den
na
kole.
Ranní
červánky,
vycházející slunce, které brzy začalo
hřát, to byla paráda. Poloprázdná silnice
vede náhorní plošinou ve výšce cca 700
m n.m. a téměř stále přímo.
41
Přejel jsem širokou řeku, o které
jsem se zprvu domníval, že je to
jezero. A tak jen hodinu a 45 minut
trvala cesta do velkého města
Zamora. Je to staré opevněné
město s románskou katedrálou z 12.
st. a je tam mnoho románských a
gotických kostelů. Zajímavý je
pohled ze starého města na
širokou řeku Duero. V městské
knihovně jsem vyřídil všechnu
mailovou
poštu,
nakoupil
a
poobědval.
Přišla
mi
trochu
úsměvná zpráva od
Jity
„kdy
přijedeš?“ Sám jsem to nevěděl,
záleželo to na řidiči kamionu, délce
nakládky a hlavně na jeho
bezpečnostních přestávkách. Odpoledne jsem jel opět rovinatou krajinou,
kolem buď borovicové lesy nebo dubové korkovníky a velké vinice plné
dozrálých hroznů. Zastavil jsem jen krátce v městečku Toro, položeném
vysoko nad krajinou. Za příznivého počasí jsem dokončil v podvečer cestu
42
kolem lánů zežloutlé kukuřice do
Tordesillas, kde jsem měl v plánu
přenocovat. V turistické kanceláři
jsem zjistil, že hotel stojí min. 20€ a
ubytování poutníků je odtud min. 20
km, ale zpět směrem na Santiago. A
tak jsem vymyslel alternativní řešení
ubytovat se ve směru na Valladolid,
kde
mám
plánované
setkání
s řidičem kamionu zítra po obědě.
Kromě Camino francese a
Camino Via del Plata jsem měl
možnost projet malou část
Camino Valladolid, kde je ve
vsi Cuguňuela, vzdálené 27
km,
poutnická
ubytovna.
Telefonicky mi tam zajistili
místo a tak jsem pozdě večer
šlapal skoro hodinu a půl,
neboť jsem musel vystoupat
nahoru ještě více jak 200 m.
Cesta
vedla
po
úzké
asfaltce, kde ale nikdo nejel
ani nikdo nešel. Bylo to
takové malé dobrodružství a
byl jsem rád, že jsem si
vyzvedl podrobnou mapu
okolí.
Krajina
je
tam
překrásná,
skály,
lesy,
zapadající slunce vše ještě
umocňovalo, ale stále jen
sám, nikdo nikde. Měl
jsem štěstí, když už na
mě čekala starší paní
ubytovatelka
v malé
svérázné vísce. Dostal
jsem od ní k dispozici
pěkný, skoro nový volný
dům. Ano, celý dům jen
pro mě; naposledy zde
spal jeden Američan před
43
třemi dny. Za vše jsem
zaplatil neuvěřitelná 3€!
Mezitím mi řidič kamionu
sdělil adresu firmy, kde
mám zítra čekat, ale žádal
potvrzení,
že
s ním
odjedu. Bohužel ale v celé
vsi nebyl signál a tak po
večeři jsem to zkoušel
v místním baru, kde jsem
tekutiny
doplňoval
s místními. Signál ale
stále nebyl a řidič přitom
další SMS zprávou se obává o můj osud, zda se mi něco nestalo, když
jsem neodepsal. A tak po poradě s domácími jsem se vrátil do ubytovny pro
kolo, nasadil si čelovku a znovu začal stoupat po silnici za hluboké tmy asi
2 km o 120 m výše, kde signál byl a zpráva odešla. Vrátil jsem se do baru a
vše náležitě oslavil. I těch dnešních 144 km.
1.10. středa
Cuguňuela – Valladolid 10 km – místo
nakládky 21 km, celkem 1610 km.
Dnes jsem si to chtěl vychutnat od samého
rána, když jsem měl celý dům k dispozici.
A tak jsem vstal až v půl osmé, osprchoval
se a naposledy po snídani kromě jiného
jsem ochutnal velký hrozen vína;
čerstvého, chutného, vyzrálého, sladkého,
až skoro břicho bolelo. Slunce už dávno
vyšlo a já si to užíval. Až v 9.30 hod. jsem
odevzdal klíče od domu, poděkoval
s přáním se za rok možná vrátit. Na
předměstí velkého města Valladolidu je
veliké množství překrásných řadových
domů, ale volných, k prodeji či pronájmu.
Vzpomněl jsem na syna Štěpána, který mi
psal, že jsou tu domy levnější než
v Čechách, neboť mnoho firem, které je postavily, nestačily splácet půjčky a
tak přišly do konkurzu. Kdyby to nebylo tak daleko, bylo by dobré mít nějaký
levný byt či dům u moře nebo v horách, ale takto to není reálné; a hlavně
jezdit stále na jedno místo není moc zajímavé.
44
Další pozoruhodností je obrovské množství slunečních kolektorů, řekl bych,
celá elektrárna. Nedivím se, neboť slunce tu svítí téměř neustále a určitě
ještě EU poskytuje dotace, neboť se šetří životní prostředí. Samotné město
Valladolid je veliké a moderní, zato fabrika Lingotes Especiales, kde byla
nakládka brzdových kotoučů a obložení do Frýdlantu, je zastaralá a všude
mnoho prachu. Do továrny mě nepustili a tak jsem se převlékl
z cyklistického do civilního před vrátnicí a ještě poobědval. Ale už kolem
14. hodiny jsme s Petrem vyrazili směr Jičín, k domovu. Po cestě jsem ještě
u benzínky nakoupil alespoň pití, neboť budeme cestovat určitě do soboty.
Jita mi psala, že už je ráda, že jsem sesednul s kola a díky včasnému
návratu mě čeká ještě podzimní práce na zahradě. Docela jsem se na tuto
změnu těšil, zvláště na případnou návštěvu dětí o WK v Jičíně.
2.10. čtvrtek, den mých narozenin.
První velká bezpečnostní přestávka byla před Pamplonou, asi hodina jízdy
zbývá na francouzské hranice. Bylo to od 18 hod. do 3,15 hod.. Asi 20
minut předem se z budíku stále ozývalo: “je čas vstávat, jsou 2 hod. a 55
minut,, je čas vstávat,…“ Minimální hygiena a snídali jsme až za jízdy; Petr
dokonce snídani vynechal. Další zastávka až před Bordeaux; Petr hodinu
odpočíval, já hygiena, obstarání vody do kanystru, nakoupil jsem kvalitní
červené víno na své narozeniny. První gratulace byla od Jity, poté Dráži,
Jitky s rodinou Štěpána, Jirky R. a dalších. Počasí nám přálo, teplota 16°C,
provoz na silnici slabší. Později trochu pršelo, teplota klesla na 12°C, ale
v kabině bylo stále příjemně a tak jsem cestoval jen v kraťasech a tričku.
Velká zastávka byla až na Montluconu, kde jsme obědvali. Teprve hodinu
po půlnoci jsme pokračovali v cestě. Takový je život řidičů, kteří jezdí tzv.
„do plných“, tj. bez ohledu na den či noc, ale tak, aby měli minimální
přestávky a maximální výkon, což znamená také více peněz na výplatní
45
pásce. Skoro totéž se opakovalo další den, tj. ve čtvrtek, kdy velká
přestávka trvající 11 hodin začala na francouzsko - německých hranicích
v 11 hodin a odjet jsme mohli až ve 22 hodin. Dříve by to stejně nešlo,
neboť v Německu měli svátek sjednocení a tak byl po celý den zákaz jízdy
kamionů.
3.10. pátek večer.
Většina lidí byla asi doma, mnozí sledovali televizi, jiní šli za kulturou, za
sportem, někdo možná ještě pracoval a někteří se už připravovali na lůžko,
pokud už nespali. Nám v kabině kamionu ale právě zapípal budík a stále
opakoval: “je čas vstávat, je 21.30“. Ano, pro nás, resp. pro řidiče Petra
začala další zodpovědná práce, další pracovní den. Já rychle připravil
večeři nebo možná snídani, nevím. Ale byl to hemenex s francouzskou
bagetou, španělskými rajčaty a českou červenou paprikou. Ve 22,05 hod.
jsme opustili přeplněné parkoviště a mohli překročit hranice do Německa a
pokračovat v cestě domů, do Jičína. Hodinovou zastávku po půlnoci jsme
využili k vlastní hygieně včetně sprchování za poplatek 2,6€ a setkali se
s dalšími řidiči Carga, kteří zde překvapivě pro mě utráceli eura v hracím
automatu a byl mezi nimi i Franta Balcar, s kterým jsem cestoval v dubnu
do Francie. Druhou přestávku po páté hodině jsme využili ke snídani u
benzinové stanice už v Česku. Petr si objednal klobásu a černou kávu a
bylo to velmi předražené. Mému přání mít bílou kávu prodavačka
nerozuměla; prý „co to je“. Dělala, jako by to slyšela
poprvé v životě a tak jsem raději odešel. Celá cesta
proběhla plynule a tak jsme do Jičína přijeli skoro o
hodinu dříve, tzn. už po osmé hodině. Byl to skvělý
výkon řidiče a protože jsem s ním cestoval již
počtvrté, snad mám právo o něm říci něco více. Je
to řidič s obrovským přehledem a zodpovědností,
odvádí skvělou práci, které rozumí. Jezdí rychle,
plynule, ale bezpečně, a dodržuje i všechna
pravidla. Má velký cit pro svůj kamion, šetří naftu,
gumy, obložení, ale i poplatky na dálnicích, pokud
to situace umožňuje. Je až úzkostlivě pečlivý na
pořádek v kabině a auto má téměř stále čisté. Jí
méně, ale více kouří a pije kávu; byl příjemný
společník. Chci mu touto cestou poděkovat za pohodovou a klidnou jízdu a
rád bych s ním ještě někdy cestoval do světa, pokud mi Cargo vyjde vstříc.
Zrovna tak děkuji vedení Carga, které vyhovělo mé žádosti dopravy do
Španělska, jmenovitě Jirkovi Matesovi a Tomáši Kracíkovi. Já se na oplátku
snažím získat zakázky na dopravu pro firmu u svých přátel a syna
pracujícího ve firmě EMCO Praha.
46
Má další cesta skončila a vrátil jsem se domů bohatší; ne o peníze, ale o
zážitky. Jen jsem využil času k životu, který je dán každému. Ale na
každém záleží, jak s ním naloží. Vrátil jsem se spokojený a šťastný a totéž
přeji každému. Potvrdilo se i mé úsloví, „že nejhezčí věci na světě jsou
skoro zadarmo“, neboť za 19 dní v zahraničí jsem utratil cca 6200 Kč + 500
Kč za jídlo a pití z domova (v průměru 5€ za ubytování a 8€ za jídlo a pití za
den).
Na cestách mnoho neutratím,
někdy ani peníze nepotřebuji a
přitom se mám lépe jak dobře.
Nemám nedostatek snad ničeho,
jen času se mi zdá občas málo.
Proto je pro mě někdy až
nepochopitelné, jak s ním někteří
mrhají, resp. jak málo jim stačí
k životu. Někomu jen práce a
hospoda, jiným jen televize či
supermarketů,
návštěva
maximálně jeden výlet za rok
s cestovní kanceláří a možná
pasivní odpočinek u moře. Často
nejsou spokojeni se svým životem.
Na jejich tvářích vidím závist,
nespokojenost,
nelaskavost,
únavu, trochu lenost; přitom jim
nechybí peníze. Pokládám to za
duševní chorobu bohatých lidí.
Nechci žít nudný život, myslet na
bohatství. Proto se těším a raduji
z cest a zážitků a těším se na další
setkávání se zajímavými lidmi.
Nikam nejdu, jsem jenom na cestě,
putuji; putuji už mnoho let.
Život je pro mě překrásnou hrou, kterou si vychutnávám. Proč nejsou
spokojeni lidé kolem, kteří jsou mladší, bohatší, resp. mají mnohem více
peněz? Já se cítím bohatší než oni, už 9 let jsem v penzi naprosto
svobodný; mohu dělat co chci, co se mi líbí, co mě baví abych byl šťastný.
Zatím mám i přiměřeně zdraví, což je také štěstí. Mým cílem je užívat
života, dokud to jde, v každém okamžiku žít, když je čas; pokud možno
harmonicky, s úsměvem, v pohodě.
V Jičíně 4. října 2008
47
Ivan
Závěrem chci poděkovat:
1/ Jitě, že mi cestu umožnila, sledovala a snad i přála
2/ Petrovi Dusbabovi, řidiči kamionu za bezpečnou a pohodovou jízdu tam i
zpět
3/ Tomáši Kracíkovi, za zprostředkování obou jízd
4/ Janu Malému z Cyklo SKI Žitník za dokonalou přípravu kola
5/ všem, kteří mi psali maily a SMS zprávy během pobytu v zahraničí
6/ všem poutníkům a Španělům, které jsem potkal a měl možnost s nimi
hovořit a moc jsme si rozuměli.
Poznámka na konec.
Do Španělska se chci vrátit v příštím roce min. na 2 týdny s kolem koncem
dubna nebo po skončeném cyklokurzu, tj. 15. září, abych si užil celé
Camino Via del Plata, tj. ze Sevilly do Santiaga de Compostella, cca 900
km na kole, případně ještě část severní cesty podél Atlantiku tzv. Camino
del Norte. Už dopředu se raduji z toho, že budu opět poutníkem na cestě do
Santiaga. Cesta nebude pro mě trápením, neboť cesta je pro mě radost,
radost z hledání a poznávání. Živím v sobě něco jako jsou sny. Nechci
přestat snít. Sen je potravou duše, jako jídlo je potravou těla. Chci snít dál,
aby má duše nezemřela.
Vzhledem k tomu, že cesta na kole do Santiaga byla poslední zahraniční
akcí v letošním roce, chci si jen stručně připomenout všechny zahraniční
akce, které jsem si naplánoval a dokonce i všechny realizoval:
1/ 11.-30.3. Itálie + Sardinie - na kole 1700 km, část kamionem
2/ 15.4.-19.5. Francie + Španělsko + Portugalsko - pěšky 885 km, část
kamionem
3/ 28.6.-6.7. Slovinsko jako vedoucí zájezdu CK Alpina Brno – horské kolo
4/ 10.-21.7. Černá Hora jako vedoucí zájezdu CK Alpina Brno – horské
kolo
5/ 26.7.-2.8. Itálie – Dolomity, vysokohorská turistika, 11 přátel
6/ 15.-23.8. Itálie – Dolomity jako vedoucí CK Alpina Brno – turistika
7/ 25.-30.8. Itálie + Francie - Dolomity, Gran Paradiso a Mont Blanc,
vysokohorská turistika, 6 přátel
8/ 7.-13.9. Slovensko – Západní Tatry, Roháče, vysokohorská turistika, 24
přátel
9/ 15.9.-4.10. Francie + Španělsko – na kole 1610 km, část kamionem.
12.10.2008
Ivan
48