2012

Literární klub Dr. Nadi Benešové
při Městském muzeu a knihovně Čáslav
SBOR NÍ K
prací autorů oceněných
v 11. ročníku
LITERÁRNÍ SOUTĚŽE
Čáslav 2012
© Bernadeta Babáková, Miroslav Búran, Kristýna Dujsíková,
Jaroslava Hofmannová, Jindra Lírová, Pavel Martinec, Eva
Procházková, Josefa Růžičková, Petra Slováková, Tomáš
Tománek, Petra Tomášková, Jana Trhlíková, Jana Veselá, 2012
Foto © Klára Hrubá, 2012
2
ÚVOD
Letošní ročník literární soutěže byl výjimečný tím, že
se jej zúčastnil rekordní počet soutěžících. Porota hodnotila
celkem 96 soutěžních příspěvků, z toho 51 v kategorii poezie
a 45 v kategorii próza.
V každé kategorii byly porotou uděleny tři hlavní ceny
(bez určení pořadí) a tři čestná uznání.
Dále byla udělena mimořádná cena poroty slovenskému
autorovi.
Ve sborníku vítězných prací uvádíme autory a jejich
příspěvky v abecedním pořadí.
Vzhledem k vysokému počtu soutěžících má literární
klub v plánu vydat do konce roku 2012 v každé kategorii další
menší sborník a v něm dát prostor těm autorům, jejichž práce
porotu zaujaly, ale ocenění se jim nedostalo.
3
Obsah - autoři:
Miroslav Búran
Pavel Martinec
Eva Procházková
Jana Veselá
Jindra Lírová
Petra Slováková
Tomáš Tománek
Bernadeta Babáková
Kristýna Dujsíková
Jana Trhlíková
Jaroslava Hofmannová
Josefa Růžičková
Petra Tomášková
7
11
16
20
28
33
36
43
50
56
62
54
70
4
POEZIE
Mimořádná cena:
Miroslav Búran
Hlavní cena:
Pavel Martinec
Eva Procházková
Jana Veselá
Čestné uznání:
Jindra Lírová
Petra Slováková
Tomáš Tománek
5
6
MIROSLAV BÚRAN
(Jablonica, Slovensko)
Mimořádná cena
In utero
(nenarodenému)
Spíš
nepočuješ slová
len žblnkanie rieky
ktorá ti obteká breh
zužuje
tvoj kontakt s ňou
na jeden
dotyk
prúdením
šepkáš zlomky myšlienok
potrebné
pre klíčenie
zatiaľ
si iba zrnko
čerstvo zapustený
korienok
7
S potrebou
(Mile Haugovej)
Pokračujem tam
kde slová zhasli
kde hlasivkám došiel atrament
dokresľujem stromom údy
ľuďom vetvy
a zvieratám reč
aby sa nenarodení
narodili
s potrebou
milovať
Paže
Časom vybledli
tvoje dotyky
moje dotyky
koža na koži
koža v koži
moje paže
i tvoje paže
sú už dávno
rozpažené
8
Modlitba
(Pane)
Najprv som sa kúpal v hmle
potom mi škorce vytrhali chlpy
ďatle vylúpli oči
a jastrab ma odniesol
k tebe domov
(pane)
prosím ťa
dotkni sa mojich hriechov
a ja ohluchnem
zanôtim ti pieseň havranov
nech temný hlas vo mne
onemie
(pane)
žiadam ťa
kým ešte vládzem
zbav ma čiernych spomienok
nech sivá duša v chladnom tele
tvojimi rukami
obelie
Je čas
odviazať nohy z reťaze
nech bežia
svojim vlastným cvalom
9
pritĺcť dvere
štipľavými slovami
a spáliť kroky vzad
skočiť do jamy
plnej blenov
a predierať sa žumpou
očakávaní
potom prežiť
hlasné ticho
našich ešte hlasnejších
mlčaní
10
PAVEL MARTINEC
(Trutnov)
Hlavní cena
I.
Tamburinistova levá ruka
oblékala vzletnou mlhou
její vlasy
Naučila se vždy celý text
a stejně před jejím příchodem
nad scénou zhasínala
světla
Let balónem
s barevnými kulisami pádu;
Viděla HO nad propastí
s rozevřenými dlaněmi
jak říká:
Na tamburinu
břišní stěny zamrzlého
jezera
marně se dobývala
měděnými prsteny
ústa ryb
Pole zelenala
máky. A pravá
ruka zachřestila.
Na její povel
obzor obsadili ptáci.
11
Aby si připadala
dostatečně volná
až dojde ke kraji.
II.
Balada o bubnu
Sešla se s ním
a v polích
svítalo
byl to tambor
samotného boha
namísto žeber ale
zajímal se
o srdce
Neboť rád věci
ožíval svou
hloubkou
Bubnuj děvče
bubnuj řekl pak
A ona
prastarými nápěvy
vraždila klasy
v polích
až k zrcadlu
rokle
12
III.
O malém bohu nočních můr
Rozsvítil jsem lampu
a nočním můrám
se narodil bůh
Bůh žárovky
není tím trestajícím
bohem svíčky
Prohlásil prorok
a máchnutím tykadel
pootočil můřím
vesmírem
a já měl pocit stvořitele
který potřebuje zrcadlo
aby si dohlédl
na vlastní
záda
IV.
Uplatili další noc
a když si sazeč protřel oči
světlo už z polí
rozhánělo ptáky
a žertýř vítr
obměňoval v korunách
listy za kříže
a zpět
13
V.
Primae noctis
První noc hříchu byla rozmařilá,
Lilith se smála, kouřila a pila
rubíny Burgund na ex přímo z lahve
v sobotu Večer po práci, když Jahve
doplácal z hlíny bídu člověka,
věděl už o Potopě, zpil se, halekal,
pak studem zvracel, vítr letěl sadem,
opilá Lilith vsázela se s Hadem
a Adam-dítě olizoval paty,
opilá Lilith strhla před ním šaty
a slanou vlhkost ustlala mu v klíně,
pak její vlasy, struny koňské žíně,
člověku ostny bičovaly záda,
vypila Lilith z číše jedu hada
a tři dny nato v křeči povila.
Té noci vyhnanství,
kdy svět upálil masku,
shořely jabloně a Jahve
uznal Lásku
VI. (haiku)
vylétl z klece
maličký žlutý ptáček
- kočka dopila
14
VII.
CARMINA VITAE
A srdce?
katafalk s dvojitou rakví
dvěma věnci
a dvojím zkurveným životem
za zavřenými vraty krematoria
je ti tě líto?! plač!
myslel sis na vavříny?
ubožátko … jak je mi líto tišiny tvých snů
zobohlavé stíny
rozetnou tvé loučení s kapilárou života
a červi-karmelitáni
si vymodlí
na zohaveném těle příslib smrti
směj se – i já se směji
parafín úsměvu –
carmina mortis!
15
EVA PROCHÁZKOVÁ
(Žleby)
Hlavní cena
Nostalgická
Zvoním
na knoflíček tvé košile
potom tiše vstoupím
Ťukám
odhodlaně na tvé rty
pomalu se otevírají
Chtěla bych se ti
dostat i pod kůži
jenže tam je zatím zamčeno
Procitnutí
Náš svět se pootočil a bylo prostřeno
když přišel jsi a foukl
do stojatých vod.
Přivřela jsem oči
smetla pavučiny
rozsvítila světla
a pozvala tě dál.
Hříšná
Tvůj vlas na mé halence
to když ses mi položil do klína
a v tom vichru
jsi nestačil spočítat pihy
znaménka
na naší cestě
ke kořenům
16
Podobni ptákům
Jak vrabec na římse
Ťukáš
na okno mého pokoje
Odpovídám v rytmu svého srdce
Jak labutě na rybníce
Plujem
Z hlubin pod hladinou
vydáváme si svá tajemství
Jak orli svým letem
pokoříme skály
Všude nacházíme
odraz Měsíce
Jenom vlaštovkami
už být nemůžem
Jsme podzimní
Smutek
Rozkládáš se mi
do barev duhy
když v kapkách deště
hledám tvůj stín.
Až tebou se utopím
pak někdo řekne
to je ta co pila
moc
17
V okovech
Jak mušky chycené
v pavučině
sami jsme se omotali
křídlo o křídlo
tetelivě
nedočkavě
A ve spadaném listí
máme hlad
Prázdninová
V sítu noci mizí
kousky letní tmy
a hvězdy zůstaly
Strojek času semlel
lesklá pozlátka
a láska zůstala
Do mlhy se ztrácí
prohry všedních dnů
pavouk ti znenadání
přešel po dlani
Koupelová
Jak princezna Solimánská
obklopená květy
vycházím z koupele
nastavuješ horké dlaně
stulená ve tvé náruči
něžně ztišená
procitám
18
Jak zrnko písku
uvízlé v lastuře
nechám se obalit
tebou
stane se z nás perla
víš
Předjaří
Nové jaro
nové sny
a něžné hříchy
za které se nechcem kát
Nejsme přece bozi
bezchybní
Tak jen tiše
obejmem kříž u kapličky
A poděkujeme
A poprosíme
Jistota
Barevné žárovičky před očima
A stříbrné vlání
To ty jsi na příjmu
Kdykoliv
Kdekoliv
Hnízdo v koruně stromu
A křídla
To kdybychom padali
Pohádka bez konce
Vrásky
Šediny
No a co ?
19
JANA VESELÁ
(Ostrov)
Hlavní cena
Granátové jablko
Stotisíc srdcí
a každé je trpkosladké..
Vodník
Rozvlněná třísla vod
Dušičky lihované ve víně
V řasách oblečená chapadla
Nommo (2012/4)
Kam až kráčí tvoje mysl?
Z abstraktních myšlenek vytesám tvou podobiznu
Jsi kořenkový tvor třepetající mozaikovými křídly
A zpod svého snu
Vytváříš si hračkárnu tužeb
To bludiště mýtů
20
S šesti ploutvemi místo prstů
Nejraději vhodím tě do modrobílé alchymie vzduchu
Nommo..........
Poznáš bezpochybně počátek i konec svého věku
Tvoje vlastní
Banánovníkové oči
Nommo
Symboly Slunce
Staroznámky ozvěny časů........
…Do klidného dechu nebe
otevřeným tělem naskrz v opačnou obrazutvornost zemské
přitažlivosti.
Tušení
Podivné zvony
Čiší to z nebe
Které barevnými pruhy kroužkuje balkon
Už aby to přišlo…
Snad – i – těším se..
Dům naproti je bílý jako syrová kostka měkkého sýra
Ještě nezvoní…
21
Na balkoně
Přemýšlím z jakého nebe jsme pršeli…
My lidé
Nakreslit tak všechny lidské duše jak se prolínají
Na vahách země
Uléháme s očima od vody…
2010
Točím se jako zeměčas
V dotykách listů deníku
Cítím stáří…
Harmonická
A dýchat pravidelně jako budhové sedmi zemí
Viděla jsem na sklenkách hor putovat čmeláky
A všechno bylo čisté…
Meditace
Slovo boží
V placentách barev
Sochy kosmonautů letící do středu aury…
22
Vítr
Ovesné ježibabky
Kýchající
V podřepu
Inverze
Zeleninový proroci
Počítají průdušky…
Letní /2004/
Obloha skvrnitá maceškami
V zorničkách očí spící včely
Hadí stébla svinutá kolem zeměplochy…
Barvotisk
Ruce vtlačené do omítky hradů
Nekreslí čas,ale pocit..
Otisk křídel stromu
23
V lásce
Mé jméno vyryté do paměti soch
Molekulární hmotou stínů
Věř
Že jsem to já
—s tebou—
Opírám se o slunce
S tebou
Malířská
Déšť a trochu rzi na mě padá
Z kostěného plátna od Rembrandta
Persefoné…
***
Až ti dcery stříbrný vlas na hrudi vytrhnou
A čas hieroglyfy vrásek už nepřečte…
Poslední člověk nebo tvor
Poslední kapku z písku bude pít..
Přes plochu za nebe
Vím, že se vrátíš...
24
Léto 2009
Jeřabiny těžké jako olovo
Tak plný je srpen
Měsíc ženců a zlatého pole
Obtisklého do nebe..
Horké odpoledne /2004/
Na kameni
Usnul ještěr
A do dlaně
Příroda stekla…
Zimní /2005/
Naslz si ručku plnou hráchu a zelí
odkroj kus obrazu
abys mohl
políbit zem
za okny prosinec a sněží
ochladlo slunce a psi jsou modří..
Vánoce kořeněné zeleným pomerančem
na nebi zmrzlé brusle a leštičky bot..
V prosincovém pokoji
leží ležatá kočka
v sytě zelené peřině…
25
Hořící silueta
Rozlila avokádový džus
v kapse dvě dvacetikoruny
a překřížené nebe..
Jsme zrcadlem bytí
Tváře jsou odrazem přírody
Duše je odrazem vesmíru
Ale srdce je tváří duše…
(…která se vyskytuje na hranici vesmíru a přírody.)
Hvězdami v pásu Orionu
Aurická těla duhová
Krajina bílého nekonečna po které utíkají křemičité zebry
Svobodně, drsně a záhadně
Pouští otázek a symbolických odpovědí
Orámujou tvou něžnou tvář navěky…
1.7.- 8.7.10 Na Hvězdě
Sopečné vyvřeliny ve tvaru srdce
Tak prastará jako strom
Do nebe plachtí tři vlaštovky
Sedíme na pyramidě
Tak tiše
26
Bez hnutí
Šedou oblohou
Mizí dlaně ..
8.7.2010
Ráno
Zlaté pole
A úplně černé pohoří
Slunce zlatější než Diskobolos
Jako kdybych házela kamenem o kámen
Takový je vzduch
Krásně křemičitý a opálový..
30.7.10
Mlhy stékají z hor
Motýlí farmy na střechách domů
Za sklem vidím nahá tělíčka
Jako Kůže velbloudů
Jsou
Průsvitná..
27
JINDRA LÍROVÁ
(Mělník)
Čestné uznání
Jedno zimní ráno
Mráz cinknul o nebe,
až z něho jen drobné střepy zbyly.
Možná se mu to povede,
proměnit krajky na střechýly.
Ťuknul mráz do oken
a skoro zdálo se, že rozpustile.
Rozprostřel ráno. Začal den
a střechy ve městě byly bílé.
***
To se jen zdálo
to o té beznaději…
Najednou kdosi
hladí tě po čele
a všechno špatné
zapadá do závějí
Sněží a venku
jsou s tebou Andělé
28
Takové to bylo ráno
Takové to bylo ráno
kdy i kosové zůstali schovaní
před strohým holomrazem
Za uzamčenou branou
slyšet bylo jen klepání
a popílek tiše zavadit o zem
Tak už to bývá…
Setkání po letech. Otazník nad námi.
Tak už to bývá s dávnými láskami.
Vrátit se za tebou… Jak ti to jen říci?
Perlí dál víno pod medovou svící.
Ty však už jinde jsi. S touhou, ale i s tíhou dní.
Pijeme rýnské. Až do dna. Víme, že poslední…
První pohlazení jara
Do větví Měsíc napršel
a vykoupal je v perličkách.
Noc byla vlahá a já k ránu
byla jsem jako v snách.
Po cestách vítr rozfoukal slunce,
to bylo veršů, co mě pak napadalo!
Včera jen obyčejný den byl…
To ještě za oknem nestálo jaro.
29
***
V batůžku snů svoje první touhy
hrdě a vznešeně neseš si na zádech
Z života zatím okamžik je pouhý
Věcí se dotýkáš zvoní a v neznámu je spěch
První sněženky
Děti si hrají za domem
a na jaro asi nejvíce
kabátky napůl rozepnuté
na hlavách ještě čepice
Za oknem mládí A taky smích
O trochu líp hned je mi
A zase sněží jak v dobách předešlých
bělostná kvítka po vychladlé zemi
***
V šípcích se vítr usadil
až zpřetrhal k ránu unavenou strunu
Tak řekni kdes v tu chvíli byl
když bát jsem se začala těch ostrých trnů?
***
Kočičí drápky se zasekly
už jenom v límcích kožíšků.
Tak máme po zimě. Zpět ptáci přilétli.
Pod oknem kočí zve na první projížďku.
***
30
Ráno bude mráz křičely hvězdy
a nebe rozprostřelo pestrou cíchu
Sebestředný měsíc všechny přelstil
vystřelil šípem po strnulém tichu
***
Aspoň o pár penízků
škemrá ráno kolem zahrad
Štěstí už je nablízku
z plotů začlo zlatě krápat
První fialky
Po noci nebe se utrhlo
do trávy modře se rozdrobilo
Stačilo studánku obejít
tolik modra v ní ještě zbylo
***
a stromy kvetou čím dál víc
dnes se v nich kolébá večerní zvon
ve větvích lucerny ulehly do zlatic
a v dáli svítí lampion
***
Zas je tu máj Dny příští
do vůní ulehnou i v koutech od bezu
Z míz trochu lepkavých touha k nám prýští
a v keřích zpívá to napuchlých od bezu
31
Májová cesta
Co nejvíc nahlas květy křičely
a na tom jsme se shodli
Májovou cestou jsme projeli
než vyšel Měsíc modrý
Ještě dlouho báli jsme se promluvit
natož se vrátit zpátky
Co hezčího jsme mohli chtít
než májovou cestou vstoupit do pohádky
32
PETRA SLOVÁKOVÁ
(Frýdek - Místek)
Čestné uznání
Zjevení
Jako chudé zjevení
zrcadlící se na vodní hladině
bez odpovědí na věčné otázky nebytí
Růže krvácí po řezu
v křišťálových vázách umírá s každým dechem
kdy vypouští svou krásu
vůně padá k zemi mlhavým oparem beznaděje
to tělo žije v hrobce
A kolem něj smrt hřeje
Ze zranění tepe srdce zkázy,
S umírajícím dechem jedné růže.
Povrchní život
Umírat po kouscích
Jak nemorální
Pít žal jako jed a trávit se jím,
Když rozežírá ústa zmrzačením
V tom kyanidovém opojení
Klesá na kolena opar existence sám
Zůstaň stát, kde zrovna hoříš
Třeba tam…
33
Čekání
Ještě se nevrátil… nevrátil.
A já
Pořád čekám
Až spadnou pírka
Nech mě spát
Dokud hvězdy nezhasnou
V kolébce ticha
Sním o tvém dechu...
Dvanáctý listopad
Sníh je mlčenlivá prosba
V remízku koroptve umrzly
A vítr odvál jejich peří
mezi stébla posečené trávy
Po parapetu stéká krev
Zhaslých hvězd a prolétajících komet
Venku v zamrzlé řece
křtí svatého Vladimíra
34
Ta Chvíle
Chci být sníh na tvých ramenou
Který přikrývá krajinu do ticha
A cukrový krystal v koutku úst
Který shořel svítáním
Abys věděl jak to bolí
Když jsi královstvím vichřice
Jako krůpěje krve na růžích
A roztrhnutý májový prstýnek
Nevíš
Kam chodí spát
Nepotřebné barvy z duhy
Kde se na šachovnici
Ztrácí figurky slov
Z prázdných ulic
Tam šustí listím
Vítr ve tvém srdci
Tak proč mlčíš
Možná se snáší šero
Na vlaštovky
které skrze prach
hledají cestu domů.
35
TOMÁŠ TOMÁNEK
(Praha)
Čestné uznání
Vigilie pro K.
I.
v totemu
dvanáct ozvěn
jak hadi
v našich rukou
dokáží zabít
vtáhnout do dřeva
nechoď k nim
mají duši stromu
jedové žlázy
pod kůrou
duchové dřeva
tvoji věrní bratři
k smrti tě vábí
hlazením
II.
dnes ráno
kopce řvaly
v údolí praskl
řeky hřbet
36
obzor si
drásal tvář ptačími nehty
..
jako by jeden výdech
měl sílu
zničit svět
III.
v plicích dva stromy
jak uschlé mloky
držené za ocas
držené
v tůni vody
která jim dává žít
mít v těle rybník
a nenahmátnout
stavidlo
IV.
utopen
vlastním tělem
jako by loď
oblékla moře
roztrhán racky
do rybářských písní
37
večer když ryba
pleskne o stůl
promění její maso
v život
palivo
našich těl
Zvířata
zvířata stínů
u pramene noci
jako by z těla
chtěla pít
zubaté zebry
dravé laně
sníh drtí na prach
ptáčata
vyjmu ti žebro
vyroste noc
tvá sestra
Těžba
I.
večerní
těžba tváří
výbuchy očí
pod povrchem
mateční žíly vrásek
38
II.
kraj skály
pohledům řežou
krky
krmí hlubinu
je mnoho zvířat
pod povrchem
trhají maso
tváří
jako by kůže
z obličeje
mohla obléci
zemi
jako by myšlenka
vrásnila hory
Vzpoura
spolkla jsi měsíc
do kruhu svinutý
chlad
nebe pokleslo
v kolenou
39
země se točí
pod tvým krokem
jedenkrát
ozuby útrob
světem
pumpovat
Odsun
a když mrtví zapomenou
nezbude z nás nic
než propálené stránky
prázdné lastury měst
ve vlnobití kopců
mlha se líhne
v prolukách
má měkké kalné zuby
bere si zpátky svět
odejdem do zdí
zemí z pavučin
do světadílů plísně
od-sun-krok
40
PRÓZA
Hlavní cena
Bernadeta Babáková
Kristýna Dujsíková
Jana Trhlíková
Čestné uznání:
Jaroslava Hofmannová
Josefa Růžičková
Petra Tomášková
41
42
BERNADETA BABÁKOVÁ
(Lomnička u Tišnova)
Hlavní cena
Nevěřící Tomáš
Není to vůbec lehký. Já nevím, jak vy, ale já prostě
v kostelech nekradu, to se nedělá. Nebo by se to nemělo dělat.
Jenže včera mi bylo úplně jedno, jestli je to kostel, synagoga
nebo mešita, bylo mi to volný. Upřímně, nikdo z vás by si to
nelízl, fakt že ne. Blížím se potemnělým městem, vezmu to
zadem, přes hřbitov, veřejné osvícení tu jen lemuje obrysy
andělů, křížů a smutečních vrb. Šel jsem tou uličkou vedle zdi, co
nejdál hrobu mýho fotra. Vyhýbal jsem se mu jak čert svěcené
vodě. Aby taky ne, už jsem se tam v dětství nachodil dost. Někdo
jako malej třeba hraje fotbal, chodí do skautu, já svoje dětství
prožil na hřbitově. Zní to divně? Jsme tedy divní: já a můj drahý
bratříček Lukášek, ten hezčí, chytřejší, hodnější, milovanější,
mladší bráška. No, těžko mluvit o mladším, když jsme dvojčata.
Každopádně já tyhle hnusný brány světa rozevřel jako první. Ani
nevím proč, ale my dva měli odjakživa jen naši starou babičku.
Přišla mi nesmrtelná, mám pocit, že ji od narození muselo být
těch jejích osmdesát. Měla vždycky ruce jako věchýtek, prolezlé
pavučinou fialových žilek, byly studené, až ledové, vrásčité,
seschlé, já se jich bál, ale Lukášek ne, toho fascinovaly. On je
vůbec tak nějak divně zvrhlý. Vystudoval medicínu a stal se
patologem. Lukášek… Nemám sice ani maturitu, jenže všechno
je lepší než se hrabat ve zdechlinách. Už v devíti letech věděl,
že po smrti vám ještě týden rostou nehty, někdy i vlasy. Nějakej
komplex z minulosti nebo co.
S babičkou jsme bydleli vedle márnice, ona uklízela na
hřbitově, měla to jako přivýdělek. Nejčastěji oprašovala hrobeček
svého jediného syna, našeho táty. Jeho hrob se nelíbil, jen šedá
žula, nic víc. Daleko zajímavější byly honosné hroby z leštěných
43
mramorů. Mě nejvíc bavilo střílet z praku štěrk a strefovat se
do nich, pěkně mezi zlatá písmena. Lukášek byl hodný chlapec,
ten nestřílel, jen si se mnou hrál občas na dobývání márnice. Na
tom není nic divnýho, ta budova se už celé století nepoužívá.
Jen šílenci libující si v depresích, úchylnostech a latexu se tam
pravidelně setkávali každý pátek. Asi na sabbat. Jako malí kluci
jsme se jich báli, babička nás jimi strašila. Časem nás začali
přitahovat, později jsme byli nedílnou součástí jejich seancí.
Lukáš proto, že jako blázen do anatomie a biologie člověka
dokázal hodiny a hodiny docela poutavě vyprávět o lidské krvi,
kostech, kostře, páteři, lebce, mozku, srdci, žílách…. Když začal
studovat medicínu, sice si musel ostříhat svoje havraní vlásky,
takže pozbyl uhrančivého zjevu: něco mezi černokněžníkem
a tři dny starou mrtvolou, na druhou stranu se velice zlepšil
ve znalostech latiny, tehdy mu všechny ty pseudogotické víly
visely na rtech, když nakřáplým hlasem šeptal latinské názvy pro
čtyřnásobnou zlomeninu kosti stehenní.
Já na biologii nikdy moc nebyl. Nebyl jsem ani hezčí než
bratr, všechny moje trumfy byly v tom, že jsem měl odvahu na
to, vzít naší bábě klíče od márnice, nevadilo mi jít pěšky v dešti
přes celý město do obchodu, kde nekoukali na nějakej ten rok
u začínajících alkoholiků. Na tyhle věci jsem jim byl dobrej. Taky
mě měli všichni rádi, když jsem rozbitý okna a poblitý máry vzal
na sebe. To se mi i jedna temná dívka sama nabízela, no a já
bral.
Utíkali jsme tehdy babičce oknem. Vraceli se k ránu
dveřma. Ona stála mezi futry, nekřičela, nebila nás, jen se jí
z očí, které byly zapadlé do seschlé kůže plné hlubokých vrásek,
draly slzy jako hrachy. Ptala se, jestli si to zaslouží, ne nás, ona
volala k Bohu. Myslím, že v mládí musel být stokrát horší než
my, když jí ten její Mesiáš seslal takovou Jobovu ránu. Přitom
babička nepila, nekouřila, modlila se hodně, to jo. Skoro bych
řekl, že pro samé modlení, klekání zapomínala na nás. Že častěji
44
hladila korálky růžence, než svoje vnuky. Vedla nás ke správné
křesťanské výchově. Já kostely neměl rád, byla tam zima,
průvan a zvláštní smrad zatuchlé shnilotiny. Kněží mi nevadili.
Byl jsem několikrát donucen ministrovat při bohoslužbě, když
ovšem farář viděl můj odbojný výraz, dal mi bonbon a poslal
mě domů. Za tohle jsem ho měl fakt rád. Ještě párkrát jsem
ho zkoušel navštívit v sakristii, dokonce si mě pamatoval, ptal
se, jestli hledám cestu k Bohu. Já řekl, že bych radši bonbon,
což ho asi zarmoutilo, zahuhlal, že jsem nevěřící Tomáš, když
Lukáš uviděl jeho svraštělé čelo, vykřikl: Já hledám! Farář mu dal
svatý obrázek, na kterém je vyobrazen umírající Kristus ve velice
nepřirozené poloze, výraz jeho obličeje je barokně přehnaný
a mně dal kokyno. Myslím, že mi to Lukáš dodnes neodpustil.
Babička i přes moje pochybovačství nás vodila každou neděli
a přesvědčovala o tom, jak k životu potřebujem celý ten šílený
humbuk, zvaný církev: učila nás stále nové modlitby, ukazovala
nám obrazy světců, četla příběhy o jejich utrpení. Bystřejší
Lukášek poznal, že když bude zticha i když nevnímá, bude na
tom líp než já, stále se vzpírající, neklidný, dávající najevo svůj
nesouhlas. Když nám bylo konečně osmnáct, což vlastně není
ještě tak dávno, byl konec tomuhle “ráji na zemi“. Jako svobodní,
dospělí lidé jsme si zvolili cestu i přes babiččiny protesty. Lukáš si
vybral tu nejmenšího odporu: nechal se živit babičkou, dodělal
střední, vystudoval medicínu, spolu s opuštěním školních let
opustil také své léta v márnici, stal se patologem, tudíž měl
spoustu záhrobní zábavy v práci a sem tam si přišel odsedět
povinnou nedělní hodinku. Po babiččině smrti zdědil barák.
Já netoužil po ničem jiném, než žít si po svém. To se
ovšem nesnoubilo s životem zbytku naší rodinky. Bydlel jsem
na kolejích, dokud jsem byl ve škole, pak u holky, u druhé,
u třetí, u kámoše, u kámoše kámoše, u bratra sestřenice kámoše
kámoše, pak už jsem nebydlel. Poté jsem potkal pár lidí, co
bydlí i nebydlí v místech, jež jsou všech a nejsou ničí. Tahleta
45
společnost byla fajn, dokud někoho nenapadlo nastavit další
pravidla: cigára, tráva, ohnivá voda. Nic víc, žádný kyseliny.
Jo a budete pracovat. Já chtěl pracovat. Někdy. Jenže nemám
prostě štěstí, to všechno vyžral můj bratříček. Naštěstí se nás pár
odtrhlo, ne žádný smažky ani vágusové, prostě to jen nelámeme
přes koleno: máš prachy, nemáš prachy, máš jídlo, nemáš jídlo,
máš práci, nemáš práci, všechno rovným dílem. I pro psa. Zvířata
jsou přece taky naši bližní, žejo. Jenže teď zrovna neměl nikdo
nic. A nic rovným dílem je hovno pro každýho. A až všem začne
kručet v břichu je to zlý, zlý, zlý. Někteří lidi mají ale mnohem víc,
než potřebujou, pár z nich to dá na charitu. Jenže, ví oni, jak ty
jejich penízky skončí? Kdesi daleko v jižní Africe, třeba ty prachy
má někdo nesprávnej, ale to oni neví, hlavně mají čistý svědomí,
nemůžou za to, to je chyba jiných lidí, oni dělali, co mohli, nikdo
je nemůže nařknout, že jsou žgrdi.
A ti co křičí, že tolik potřebných je všude kolem nás?
To je hlas volajícího na poušti. Někdo ten hlas ale vyslyší. S tou
myšlenkou jsem se tehdy ubíral do kostela. Kolik nedělních
správnejch křesťanů hodí jednou týdně nějakej ten drobák do
kasičky, pak odchází s pocitem dobrýho svědomí, že dneska
nasytili hladové dítě, holt tedy dají prsaté servírce dýško až zítra...
Těch je dost. Taky je hodně těch, co v poctivé, zapálené víře
strkají do kasiček část svých úspor, tíží je svědomí, jak křičeli na
svého nemocné otce, který nahrbený dožívá někde v penzionu,
jehož tam odložili, jehož opustili. Všichni ti, co okradli svoje
sourozence, teď se tváří, jakože nic. Všichni ti, co vyhodili svoje
děti z domu. Ti, co zahýbají svým lepším polovičkám a o víkendu
se tváří jako šťastná rodinka. Ti, co v práci kradou, tak aby se
o tom nevědělo. Ti všichni urputně cpou do kasičky u dveří svoje
očistné desátky, doufajíc, že Ten nahoře aspoň trošičku sleví
u velkýho účtování.
Chápu tu jejich upřímnou snahu zalíbit se, když se jim to
nepovedlo v normálním životě, když jsou tak divně pokřivení,
46
ale jen sami pro sebe a jen před Tím nahoře, ten jedinej to
vidí a oni to ví a moc je to drtí. Nebyla by teda škoda nechat
všechny kajícné prosebníky napospas převratům v banánových
republikách? Co když někdo ty jejich odpustky ztopí, koupí si
za ně kalašnikovy, trhaviny, fet, mačety a všechny ty hnusný
vynálezy, ty biče, co si na sebe upletlo lidstvo?
To nejde, přece jen trochu té výchovy ve mně zůstalo.
Nedopustím, aby peníze padly to špatných rukou. Já sám je
přerozdělím potřebným, nasytím davy, vzkřísím Lazary. Zatím
co v mé palici rotovaly všechny ty ušlechtilé plány, přelezl
jsem bránu hřbitova. Teď už jen tak dvě minutky ke kostelu.
Stojím před masivními kovovými dveřmi. Na týhle klice jsem se
bratrem houpal, hráli jsme si na klepadle na Tarzana. Zhoupnu
se jako zamlada a ono nic. Jasně, teď se zamyká. Stojím před tím
chrámem maloměšťáctví, kde svýho Boha na noc radši zavřou na
petlice a pět západů. Aby jim ho někdo neukrad. Nejsem naštěstí
moc blbej, ani levej, po chvilce páčení jsem vevnitř. Známý pach
zatuchliny přebíjí kadidlo. Fajn. V baptisteriu je svěcená voda,
ještě aby to stejný bylo s kasičkou, bývala u dveří. Deset let jsem
tady nebyl. Deset let je hodně. Zběsile probíhám mezi lavicemi,
koukám do zpovědnice, nikde nic. Kněz asi taky není úplně tupej,
peníze schoval před útokem dalších Jánošíků. Já mám prostě
pořád smůlu. Bylo mi jasný, že s prázdýma kapsama se vrátit
nemůžu. Všichni jsme si řekli, že něco seženeme. Zkusím střelit
aspoň svícny, sebral jsem čtyři, kostel svaté Ludmily a Václava
zrovna zlatem neoplývá. Teď bude ještě míň. Krucinál. Jdu
rovnou k oltáři a automaticky si kleknu. Jak to mám naučené
z mala. Málem bych si lisknul, když si uvědomím, co dělám.
Otevřu ten zaprášený svatostánek, kam ukládají kalich a zlatou
misku na hostie, nasucho polknu. Není to svatokrádež? Potí se
mi ruce. Ještě pro jistotu prohlédnul kostel. Nikde nikdo. Šero,
chladno v zástupu dřevěných lavic. Ruce se mi začnou třást, jako
mojí babičce. Špatně se mi dýchá a mám pocit, že se dusím.
47
Obrátím se k oltáři, chtějíc sebrat zlatý kalich. A v tom ji uvidím,
ji i její rozechvělé ruce, plné fialových žilek. Babi? Promnu si
obličej, protřu oči, ale ona tam stojí, tam kde měla být svatá
Ludmila, stojí ona, nahrbená, ztrápená, plná vrásek. Babi?
Ruce s vyšíváním z fialových žilek ve smířlivém gestu, jako když
roztahuje náruč k objetí. Ty určitě čekáš na Lukáška, teď když
mě tady vidíš klečet, zatímco mě v kapse tlačí kradené svícny.
Ale její hnědé oči jsou sladce hřejivé, přívětivé, koukám do nich,
do jejich hloubky. Babi, babi promiň. Vždyť já byl vždycky tvůj
chlapeček, já jen chtěl, abys věděla, že mě máš, nikdo netuší, jak
těžký je být dvojče, jen horší verze našeho Lukáška. Babi, babi,
já vím, že ses snažila. Já jsem tě utrápil, já to vím.
Cpu ty nakradené věci k oltáři, přímo k jejím nohám. Ona
má ale stejně pořád ty mírné, klidné oči. Vytahal jsem z kapes
všechno: krom svícnů taky pár drobnejch, krabičku PallMallek,
rozbitý hodinky, pomačkanou zpáteční jízdenku. Nahrnu to
všechno, tyhle moje poslední poklady, protože já, já tady teď
neobětuju ze svých přebytků, ale z toho, co mi poslední zbylo.
Chci svou utrápenou babičku zasypat svými dary, nakonec
připojím uloupený rohlík, jako bílou smírčí holubici. Klečím
před ní, horké slzy mně kanou z brady a vpíjí se do ošlapaného
koberce, ruce sepjaté, prosebně vztažené k ní. Tluču se v prsa
v záchvatu viny. A když k ní vzhlédnu, stále se jen mírně usmívá.
Odpustila mi. Otřu si oči, políbím její vrásčitou, seschlou ruku
na obraze a odcházím. Cítím se lehký, očištěný. Když za sebou
zavřu dveře kostela, slíznu z mokrých rtů zbytky olejové barvy,
co mi tam ulpěla a příšerně mi zakručí v břichu. Sedím na
schodech před kostelem, kolem tma jako v pytli, žaludeční stěny
se o sebe třou o sto šest. Při vzpomínce na obětovaný rohlík
tělem projede palčivá bolest. Váhám, pak se ovšem zvednu.
Mířím zpět, rychlým krokem míjím zpovědnici, se sklopeným
zrakem vystoupám k oltáři. Shrábnu všechny ty věci zpět do
kapes, včetně svícnů i kalichu na mešní víno. Neodvažuju se
48
vzhlédnout. Rohlík nedočkavě nacpu do úst. Než za sebou zavřu
těžká vrata kostela, provinile kouknu do míst, kde moje kajícné
slzy ještě nestihly zaschnout.
Sorry, babi, já budu vždycky asi tak trochu nevěřící
Tomáš.
49
KRISTÝNA DUJSÍKOVÁ
(Hodonín)
Hlavní cena
Představte si, že jste muž. Postáváte na vlakovém nádraží. Už jen ze zvyku se rozhlížíte kolem a bavíte se hodnocením
dívek. Pěkné nohy. Hm, ne. Ta za moc nestojí. Kdyby se lépe oblékla. Další je přímo zrozená pro předváděcí molo. Všimnete si
i holky, která je zahloubaná do knihy. Většinou takovým typům
příliš pozornosti nevěnujete, ale zrovna tato je tak roztomilá.
Na nohou má pohodlné tenisky, malý batoh položený na klíně
a o něj opřenou objemnou knihu. Právě teď pro ni neexistuje
nic jiného než hrdinové románu. Rád tak pozorujete lidi venku.
Přemýšlíte, co se jim asi honí hlavou.
A pak tu stojí kluk. Oblečen do koženého křiváku, blond
vlasy nedbale staženy do copu, z kterého se mu uvolnilo pár
pramínků a vítr si s nimi nezbedně pohrává. Na ramenou ho
tíží batoh – trochu neladí s bundou. Levou rukou si přidržuje
popruh. Na pravé si ťuká nehtem o druhý. Je nervózní? Do uší
mu hraje hlasitě hudba. Chvíli jeho pohled prozrazuje, že téměř
nevnímá okolí. Pak ho cosi vytrhne ze snění. Je to malá holčička, pláče, protože ji matka táhne opačným směrem, než chce
jít. Mírně se té scénce usměje. Pak opět přestane vnímat okolí.
Najednou si všimnete psa, kterého do té doby vůbec neregistrujete. Ležel klidně s hlavou složenou na velkých bílých tlapách.
Je to ještě štěně. Jste si tím jistí. Ale i přesto je to velký, mohutný tvor. A i tak ho vaše oči nepostřehly. Až teď. Protože zvedl
hlavu. Otočil ji dozadu a zvědavě sledoval holuba, který ťapal
kousek od něj. Ten bídák! Jak se opovažuje ho rušit? Psisko se
začalo se zaujetím točit tělem k tomu divnému zvířeti. Čumákem přitisknutým těsně u země se natahuje k holubovi. Nedbá
na to, že ho obojek škrtí na krku. Jen se honem dostat k tomu
provokatérovi, který se drze promenáduje nedaleko něj! Kluka
50
ze snění tentokrát vytrhne právě štěně, které mu vodítkem přiškrtilo ruku. Trhl s ním, aby se pes vrátil do původní pozice. Ale
ne! Proč? Musí přece chytit toho holuba! Kluk se k němu skloní
a poškrábe ho za uchem. Pes přátelsky zabouchá ocasem. Přesto jeho pozornost neustále přitahuje ten zlý požírač smetí.
Zabere se opět do své hudby a začne klepat botou o zem
v rytmu muziky. To psa zaujme na chvíli víc než pták. Nastraží
uši, krčí čelo a zvědavě natáčí hlavu na stranu s očima upřenýma
na klukovu nohu.
Vypadal jako osamělý cestující. Vypravující se na cestu
jen se svým věrným psím společníkem. Vypadal tak až do chvíle,
než se vedle něj postavila štíhlá dívka ve společenském kostýmku černé barvy se stejně tmavou čelenkou ve světlých vlasech.
Zastavila se vedle jeho pravice, poupravila si úzkou sukni a znovu svěsila ruce podél těla. Rozdílnost jejich oblečení bije do očí!
Přesto je cosi spojuje. Co to jen může být? Dívka pozvedla levou
ruku a vložila ji do chlapcovy pravice. Nepodíval se na ni. Jediná
známka toho, že vnímal její přítomnost, bylo pevné stisknutí její
něžné dlaně ve své. Najednou si všimnete změny v jeho tváři.
Rty, doteď pevně semknuté k sobě, povolily. Oči na nepatrnou
chvíli zavřel a poté opět zabodl svůj pohled před sebe. Prohnul
se v zádech, snad aby aspoň na chvilku odlehčil svým ramenům
od tíhy batohu. Na vteřinu vás napadne, jestli je to jen ten batoh, co ho tíží.
Dívka si stoupla na špičky a natáhla se k chlapcovu uchu.
Cosi mu řekla. Jako by nevnímal. Nevěnuje jí jediný pohled.
Ale ne z nenávisti. To vylučuje už jen jeho ruka, kterou pevně,
majetnicky svírá její drobnou ručku. Nádražím se přenáší hlas
oznamující příjezd vlaku. Dívka cosi svírá ve volné ruce. Něco, co
pro ni nejspíš znamená hodně. Rozeznáte v jejích prstech obálku. Je už výrazně pomačkaná, jak ji nejspíš děvče už dlouhou
dobu drží. Snad nějaké kruté sbohem od přítele? Ale ne. Milenec přece stojí hned vedle ní. Je to snad dopis od rodičů, aby
51
v cizím městě na sebe dávala pozor? Možná. K nástupišti se blíží
vlak. Pisklavé nepříjemné skřípání, když se stroj snaží zastavit,
dráždí pouze psa. Téměř nepříčetně se rozštěká. Projevuje tak
jen strach z té děsivé železné věci. Ti dva si snad ani toho uši
rvoucího pištění nevšímají. Chlapec nejdříve pokyne dívce, aby
nastoupila, poté dovnitř vyskočí štěně a až nakonec on.
Tak moc vás ta trojice zaujala, že míříte přímo za nimi.
Posadíte se naproti nim. Co to jen mezi nimi je? Jaký příběh je
přivedl na vlakové nádraží? Tajně – jen tak po očku – sledujete dvojici. Kluk teď vypadá mladší, než se vám na první pohled
zdálo. A jeho dívka? To je ještě dítě. Může jí být sotva šestnáct.
Ale přesto kvůli čemusi působí dospěle. Jakási událost mění její
dětskou tvář v tvář ženy.
Tolik vás láká zjistit o nich víc. Natolik chlapec přivábil
vaši pozornost, že se od něj nemůžete odtrhnout. Ale co je ta
věc, která je v nich skryta? Nemůžete na to přijít. Utíkají snad
z domova? Od zbohatlických rodičů, kteří si budoucnost obou
představovali jinak? Prchají snad, protože se dostali do maléru?
Jaký to může být asi problém? Nechtěné dítě, které brzy zhyzdí
dívčinu postavu? Dostali je do potíží falešní přátelé? Utíkají snad
před policií? Museli se sebrat tak rychle, že děvče ani nemělo
čas, aby se převléklo do něčeho pohodlnějšího? Nebo v tom ani
není žádný malér a oni se jen vydali na výlet! Proč by ale jela v
kostýmku? Možná jedou na svatbu. To je pak ale nevhodně oblečen pro změnu on. Nejspíš má oblek už na místě. Jen kdyby…
jen kdyby neměli oba ten zvláštní výraz v očích!
Na chlapcově tváři si všimnete nažloutlé skvrny nalevo
od brady. Zapomněl se umýt po nějakém večírku? Po maškarním plese? Ne. To není barva. Je to stará modřina. Dostal se s
někým do sporu? Bránil někoho? Snad svou dívku? Před kým?
Před nějakým dotěrným a opilým klukem? Před otcem, který jí do tváře vmetl, že je jen obyčejná coura, když se nechala
zbouchnout nějakým dlouhovlasým pobudou, který ji dozajis52
ta vymění při první příležitosti za jinou naivku? Bránil vůbec ji?
Bránil vůbec někoho? Třeba jen nešikovně upadl, když se mu
to potrhlé štěně, ležící mu teď věrně u nohou, vpletlo do cesty.
Možná spadl z kola.
Unaveně hledí z okna. Ani nevnímá koleje… ani stromy.
Nezírá na bílé obláčky líně si plující po obloze a tvořící různá
zvířátka a grimasy, když člověk zapojí trochu fantazii. Prostě jen
upírá zrak z okna. Nevěnuje ničemu pozornost.
Dívka v prstech neustále obrací obálku, která už dávno
vzala za své. Hledí na ni svýma modrýma očima, prsty přejíždí
po hranách složeného papíru. Už jen chvíli a strany obálky se
tím nepřetržitým žmouláním od sebe nadobro oddělí. Ve tváři
se jí pojednou objeví rozhodnutí. Otevře obálku a vytáhne z ní
papír… nebo dva. Nejde to hned rozeznat. Chlapec na moment
odtrhne zrak od okna a přilepí jej na list v dívčiných dlaních. Jako
by se v jeho očích objevila hrůza, děs, možná i strach. Ale jen na
moment, pak se zase otočí ke krajině venku. Venku, kde tak nádherně svítí sluníčko a není nic důležitějšího než si tento den ve
svém životě naplno užít. Dívka rozbalí složený list. Je ušmudlaný,
nejspíš od hlíny. Štěně začenichá. Cítí snad známou vůni? Náhle
jen na vteřinku – téměř neslyšitelně – protrhne skličující ticho
v kupé krátkým zakňučením a zase složí svou huňatou hlavu na
tlapky. Mrká, přebíhá očima z jedné strany na druhou. Pes na
chvilku zvedne zase hlavu, aby vyplázl jazyk a rytmicky oddychoval. Je mu v tom dusném vzduchu a hustém kožichu příliš
horko. Znovu položí hlavu na zem, hlasitě začmuchá, zkoumá
cosi na podlaze a hned se zase uklidní.
Dívka si položila dopis na klín a snaží se jej trochu narovnat. Zkoumáte první slova. Nejdražší… Ne, to nebudou výčitky
rodičů. Nakonec si opravdu čte dopis od svého přítele? Připomíná si první zamilované řádky, jež jí psal? Oči jí jezdí po písmenkách. Rty jsou povolené. Se zatajeným dechem hltá slova. Musí
to být krásná slova, když je tak pečlivě pročítá. Na prsteníčku
53
točí palcem s drobným zlatým prstýnkem. Zaujal vaši pozornost.
Je krásný. Přímo září na její drobné ručce. Říkáte si, že byste jistě
své přítelkyni taky takový koupil. Chlapce, stále utápějícího své
oči do dálky, si okamžitě oblíbíte pro jeho vybraný vkus.
Oči blondýnky se přesunou od konce opět na začátek
milostných řádků. Čtete v její tváři, že si prostě dopis musí přečíst znovu. Usmějete se tomu a zároveň zatoužíte vytrhnout jí
dopis z ruky a přečíst si, co jí tak asi psal.
Dívka zvedne list blíž k očím. Tu jí najednou na zem spadne nějaký menší tvrdý papír. Je to fotografie. Vidíte na ní tři rozesmáté tváře. Kluk, který na nástupišti přivábil vaši pozornost,
jeho dívka a vedle ní pak další kluk. Je hodně podobný tomuto
chlapci, ale vypadá trochu starší. Jen asi o dva či tři roky. Společně se drží všichni kolem ramen a usmívají se od ucha k uchu.
Cosi vás na tváři toho staršího zaujme. Něco vám říká, našeptává, že jeho úsměv není tak úplně bezstarostný. Dívka fotografii zvedne, položí ji vedle sebe a hladivě po ní přejede rukou.
Chlapec obejme dívku kolem ramen a položí svou tvář do jejích
vlasů. Cosi jí šeptá. Dívka se znovu začte do řádků. Vy zatím můžete studovat obrázek. Všimnete si, že starší chlapec v druhé
ruce svírá chlupatou kuličku. Štěně. Ano. Je to právě to štěně,
které jim teď leží u nohou. Na fotce je jen mnohem menší a má
sladce přihlouplý štěněčí pohled. Pořád vám ale v hlavě zní, že
jste toho neznámého chlapce někdy viděl. Někde jste ho už určitě viděl. Zahlédl jste odraz své tváře ve skle. Díváte se na sebe.
Dlouho.
Štěně – byl to dárek k narozeninám. Chlapec držel dívku
za ruku. Zcela mylně jste si myslel, že to měl být důvěrný milenecký dotek. Svíral jí dlaň, aby věděla, že je u ní a nemusí se bát.
Děvče, stejně jako on, si prožilo něco hrozného. Něco, co její
mysl poznamenalo do konce života. Změnilo to výraz v její tváři
nadobro. Neutíkají z domova. Neutíkají ani od rodičů. Nejsou
v žádném maléru. Nejedou na žádný výlet, ani na svatbu. Chlap54
cova modřina není známkou toho, že by někoho bránil. Není ani
důkazem jeho nešikovnosti. Kdepak. S někým se pohádal. Šlo o
největší a nejhorší hádku v jeho životě. Hádka, které lituje, ale
už ji nelze vzít zpět. Dívka svírala po celou dobu v rukou dopis. Je
to jediná věc, která jí zbyla. Právě tam četla ta optimistická slova, že si člověk má užívat každého slunečného dne naplno. Jen
jim teď nějak nedokáže moc věřit. Jak by taky mohla? Jsou to
slova člověka, který jí také věnoval zlatý kroužek k narozeninám.
Prý každá velká slečna musí mít takový prstýnek. Pokaždé, když
si na ta slova vzpomněla, musela se pousmát. To byl celý on její bráška. Při pohledu na fotografii je jí ale do pláče. Obrázek
vznikl před necelým rokem. Slavily se narozeniny. Ale ty už se
teď slavit nebudou. Dnes se totiž jede dívka v černém kostýmku
rozloučit. Jede spolu s klukem v kožené bundě. Je to její bratr, ne
milenec. Díváte se stále na sebe? Jen se dívejte. Už je vám vše
jasné. Vzpomínáte si. Uvědomujete si všechno. Sestřička a bratr
ti jdou dát sbohem.
55
JANA TRHLÍKOVÁ
(Praha)
Hlavní cena
Přetlačovaná
Byl starý muž. A taky se starý cítil. Zrovna teď si připadal
na sto let, možná i víc. Vlastně ne. Připadal si, jako by byl už
mrtvý. Mrtvola, do které někdo kope, trošku opožděně a zbytečně. Ve skutečnosti mu bylo teprve sedmdesát. Zachovalý,
čilý a úspěšný. Manažer. Hezké slovo. Důležité. Držel se ho jako
klíště. Nechtěl být důchodce. Ten, co je na obtíž, bere sociální
dávky a s pojízdnou taškou a letáčkem v ruce obchází slevy, aby
si udržel životní úroveň a podplatil vnoučata čokoládou. Nechtěl
být ten, co zaclání mladým a perspektivním, ubírá jim štěstí
a možná i kus oblohy, těm, co mají všechno před sebou, i smrt,
stejně jako on, jen o padesát let později.
Na poradě v zasedačce bylo dusno. Kovové rámy oken
byly vyvrácené z pantů, ale vzduch v místnosti se stejně vůbec
nehýbal. Díval se na ni. Skloněné čelo, do kterého padal pramen
tmavých vlasů. Dávala si ho za ucho, rychlým, netrpělivým pohybem.
„Tak do kdy mi to odevzdáte?“ zeptala se Klára ostře
a podrážděně. Bylo to nepochopitelné. Nemohl uvěřit, že se
tímto tónem obrací právě na něj. Nejspíš si myslela, že už to má
ve svých rukách. Konečně. Všechno bude lepší. Celý svět bude
lepší. Věděl, že je to klam. Nový nepřijde svět s ní, stejně jako
starý neodejde s ním. Nestihne skoro nic. Stáří si pro ni přijde.
Dřív než si myslí. Stejně jako pro něj.
Její prsty zamrzlé těsně nad klávesnicí notebooku netrpělivě vyčkávaly, až dostanou pokyn k úderu. Oči za hranatými obroučkami si ho měřily přísně a tvrdě. Zdála se celá tvrdá.
Úhledně, krásně tvrdá. Jenže na něj už to nezabíralo.
Vladimír nechápal, kdy se to takhle zvrtlo. Byl její šéf,
56
vybudoval celý projekt, vymyslel, zorganizoval. Najal si ji. Když jí
viděl poprvé, měla v uších rozpustilé náušnice s modrými střapci. Sebevědomě přehodila nohu přes nohu. Předvedla opálená
lýtka a stehna bez faldíků. Líbila se mu. Mladost jí koukala z očí
i pohybů, štíhlá, možná trošku plochá. Ale měla to v sobě. Sex.
Proto ji přijal. I když dobrá byla i jinak, perfektní angličtina, pracovní nasazení. Znáte to.
Sex. Myslel na to často. Skoro pořád. Vzrušovala ho. Nakláněl se nad ní, pozoroval mladou kůži, hladkou a vypjatou ve
výstřihu. Tepala životem. Byla to krása. Moc z toho neměl, ale
stejně, ta blízkost se mu líbila. I její dravost. Šla za svým, s hlavou
skloněnou jak býk, tvrdě a útočně. Připomínala mu sebe. Své
mládí. Vášeň, kterou někde ztratil, postupně, nevěděl kde.
Přemohl se a celkem klidně odpověděl: „Do zítřka.“
„Už do zítřka?“ Trošku ji tím vyděsil. Předpokládala, že
tak velký úkol bude vyžadovat nejmíň týden. Možná ještě pořád uměl víc než ona. Možná znal postupy, které ještě neznala. Překvapeně si ho změřila. Oficiálně byl pořád její šéf, i když
ve skutečnosti jí nejdůležitější práci už předal. Řízení projektu.
To teď byla její výkladní skříň. Potřebovala se předvést. Ukázat,
že dokáže být ostrá a s ničím se nepárat. Ani s ním. Připadal jí
najednou hrozně starý. Zpomalený. Vybledlé vlhké oči působily
ztraceně a bezbranně. Přitom ještě před pár lety byl štramák.
Smála se na něj a říkala: „Vy na svůj věk vůbec nevypadáte.“.
Měla před ním respekt. Tehdy jo. Možná jí i trošku přitahoval.
Úplně na začátku, když ji přijímal. V koženém křesle, s mahagonovým lesklým nábytkem za zády působil důležitě a profesionálně. Silnej chlap. Velkej hráč. A docela sexy. To až později se nějak
scvrknul.
„Dobře, tak zítra,“ uzavřela rázně debatu a zapsala datum do notebooku, aby to nemohl později popřít. Občas dělal,
že neví, nechápe a nerozumí. Nesnášela to.
Pozoroval její prsty. Vyrazily po klávesnici zbrkle a natě57
šeně, jak stlačená pružina. Nemohly se dočkat. Krátkými údery
drtily klávesnici. Příliš mnoho energie na takovou blbost.
Nevěděl, kdy se to zvrtlo. Pár let navíc. Trošku zpomalil.
Cítil divnou tíhu. Obalovala každou buňku jeho těla. Rozlévala
se v mozku. Někdy bylo těžké si vzpomenout. Jindy to šlo překvapivě snadno.
Pramen vlasů jí znovu spadl do obličeje. Chtěl se s ní vyspat. Hned na začátku. Opravdu chtěl. Flirtovala. Usmívala se.
Pak se vždycky stáhla. Naježila. Vysílala bodlinky jak dikobraz.
Netroufl si. Tedy kromě toho jediného večera. Na oslavě padesátin náměstkyně. Byl opilý a nestálo to za moc.
„Tak přejdeme k dalšímu bodu porady,“ zabodla zrak do
monitoru. Napodobovala jeho slova, ale bylo tam něco navíc.
Sveřepá hysterická razance. Efektní prázdnota. Urputnost, zbytečná a trošku hloupá. Přehrávala. Nechápal, proč s tím předáváním tehdy tak pospíchal. Myslel si, že je to fér. Dá jí šanci se
zapracovat a jeho práce, všechno co celá léta budoval, nezmizí,
neztratí se v nenávratnu.
„Tady máte nový návrh, jak ho podle našich požadavků
vypracoval grafik.“ Ztěžka se natáhl se pro podklady. Prsty nejistě zašmátraly.
Uvědomila si, jak zchátral. Před lety, možná ještě před
rokem, jí obtěžoval každou chvíli. Zíral do výstřihu. Nakláněl se,
jakoby potřeboval vidět na monitor. Zdánlivě letmo se dotýkal
jejích nahých rukou. Tiskl se k ní. Byl tak průhledný. Hnusil se jí.
Snažila se to nedávat najevo, ale fakt se jí hnusil. Měl mokrá ústa
a zkažené zuby. Asi to nevěděl. Asi si připadal mladý. Snažil se jí
zatáhnout do postele. Tlačil na ni. Možná ji i trošku vydíral. Byl
nechutnej. Bála se, že ji vyhodí, když to neudělá. A taky chtěla
tu funkci. Musela se na něj smát, házet nohu přes nohu. Jinak to
nešlo. Nakonec se s ním vyspala. Bylo to mdlé a trapné. Fatální
omyl. Byl opilý a její slova si špatně vysvětlil. Najednou ležel na
ní, na pohovce v kanceláři. Kostnaté prsty stahovaly okraj kraj58
kových kalhotek. Nemohla couvnout. Ještě teď cítila rozměklá
ústa, jak se neúnavně pokouší proniknout do jejího těla. Chtělo
se jí zvracet. Naštěstí to bylo krátké. Brzo toho nechal. A jednu
výhodu to mělo. Měla ho v hrsti.
„No, mě se to vůbec nelíbí. Myslím, že jste to vzala za
špatný konec.“ Znělo to, jako by něco zásadního zvorala. To nečekala. Vztekle si ho změřila. Držel se manažerského postu jako
klíště. Všichni ostatní v jeho věku ve firmě už dávno skončili, jen
on se tvářil, že se ho to netýká. Každý náznak, že by měl odejít,
bral jako osobní útok. Až loni na jaře, najednou ustoupil. Došlo
mu, že je starej a předal jí to. Konečně. Věděla, že si to zaslouží.
Měla život před sebou, chtěla si to užít. Ukázat všem, co je v ní,
že je skvělá a mladá. A pravda je na její straně. Protože vždycky
to tak je. Mládí a krása zvítězí nad stářím a bezmocností. Nebo
tak nějak. Věřila, že konečně zmizí. Zbaví se ho. Místo toho pořád zacláněl. Nesmyslně se pletl do věcí, kterým dávno vůbec
nerozuměl. Hrál si na pana důležitého. Přitom byl totálně mimo.
Sklerotický dědek. Nezajímal už vůbec nikoho. Jenže si to nechtěl připustit.
„Pane inženýre, vy pořád měníte názor.“
„Neměním názor. Říkám vám stále totéž. Už od začátku
projektu. Nemá cenu měnit všechno. I to, na co jsou uživatelé
zvyklí. Trvalo dlouho, než jsme je takhle vychovali. Je nesmysl
měnit i to, co skvěle funguje.“
„Na minulé poradě jste s tímto postupem souhlasil,“ namítla sebejistě.
„To není pravda“, ohradil se.
„Podívejte se laskavě do zápisu, před měsícem jste říkal,
že to schvalujete“.
„Nedělejte ze mě blbce, snad vím, co jsem říkal,“ ohradil
se. Žíly na krku tepaly vztekem a bezmocí.
„Nedělám z vás blbce. Jen vás upozorňuji na něco, na co
si zřejmě nepamatujete.“ Zmrzlá slova. Odsekávala je pomalu,
59
krutě a nemilosrdně, jak sekáčkem na led.
Zatmělo se mu před očima. „Tohle si ještě pamatuju,“
ohradil se.
„No asi ne. Tady, vidíte.“ Vztekle mu strčila papír se zápisem z minulého jednání před nos. Jeho okraj se třásl. Tiše šustil.
„Máte to tam.“ Dlouhým nehtem s francouzskou manikýrou jezdila po odstavci nahoru a dolů, jako by byl senilní idiot.
„Takhle jsem to neřekl. To jste si špatně zapsala,“ provrtal ji vyčítavým pohledem.
„Zapsala jsem to správně. Máte to tady jasně, černé na
bílém“. Prst zběsile kmital nad textem. Vibroval jak jazyk chřestýše, ostře se zapichoval se do písmenek, která zděšeně odskakovala. Maličko se zachvěl. Hnusem. Opovržením. Slabostí. Dřív
byla tak milá. Předal jí všechno, co věděl. Nebo skoro všechno.
Černé na bílém. Cítil dusno až v krku. Svíralo ho i zevnitř. Musel
něco udělat. Zachovat si důstojnost.
„Takhle se ke mně chovat nebudete,“ odpověděl tvrdě
a zvedl se k odchodu.
„Jestli teď odejdete, na další poradu už chodit nemusíte. Rozhodneme to bez vás.“ Výhrůžka. Jasná a zřejmá. Převzetí
moci. Definitivní. Zamrkal překvapením.
Byl konec. Blížil se k němu. Dlouho. Věděl, že bude trpký, jen netušil, že tak moc. Vztyčil se nad ní. Mohutně. Hrozivě.
Ruce zapřené o desku stolu. Nezlomný a silný. Ještě jí ukáže.
Odkáže ji do správných mezí. Řekne jí, že její čas ještě nepřišel.
Nemůže mít všechno hned. Protože takhle to nefunguje. Nesmí
tak strašně, úporně a sobecky předbíhat, protože jinak… Svět jí
to vrátí. I s úroky.
Čekal na ty slova, až přijdou, s mrazivě potemnělým obličejem. Pak ucítil něco divného. Jako když pukne semínko, které
se právě probudilo k životu. Zlehka. Potichu. Nesměle. V jeho
hlavě.
Ještě chvíli se snažil přidržet okraje stolu. Pak se skácel
60
na podlahu vedle kovové konferenční židle. S rachotem se převrátila.
- Na pohřbu o něm mluvila hezky. O mrtvých jen dobře.
Byla ráda, že se to vyřešilo. Vlastně docela snadno. Konečně byla
na řadě. A bylo to tak spravedlivé. Nepřála mu smrt, ale jeho čas
dávno skončil. Měl to vědět, mít trošku soudnosti a odejít dřív.
Ještě jednou vyjádřila soustrast manželce. S černým kloboučkem, působila matně a prázdně. Vyhlodaná životem zevnitř, stála tam opuštěně, jak prázdná, svlečená slupka.
Takhle Klára nehodlá skončit. Opravdu ne. Autíčko jí zapípalo na pozdrav. Příští týden dostane firemní octávku. Dočkala se. Konečně bude svobodná, nesvázaná hloupou opatrností, zbytečnou uprděností. Nikdo jí nebude omezovat, zaclánět,
vnucovat předpotopní názory. Měla plný zuby tý jeho stařecký
pomalosti. Teď má všechno. Všechno, co chtěla. Vzrušená a napjatá cítila v sobě sílu. Úžasnou. Nekonečnou. Stáhla okýnko
auta. Horký vzduch proudil. Vlasy zběsile vlály. Cuchaly se. Energie vibrovala, přetékala, drala se ven. Cítila ji všude. Všude kolem. V muzice, která se řítila vpřed, v rytmu cvrčků i záblescích
slunce bláznivě rozkmitaného stromořadím.
Cítila tu energii, když vjížděla do zatáčky, ostře s vědomím moci a síly. Dva prsty jen lehce, sebevědomě položené na
volantu.
Nebe se naklonilo. Divně. Malinko ji to překvapilo. Pak
už nebylo nic.
61
JAROSLAVA HOFMANNOVÁ
(Čáslav)
Čestné uznání
Dovolená slečny Klívie
Klívie byla má přítelkyně, která od smrti maminky se
mnou žila v jednopokojovém bytě. Měla jsem ji moc ráda a pečlivě se o ni starala, protože ona sama to nesvedla. Nemluvila,
nechodila, stále jen churavěla. Tiše polehávala v koutku, dívala
se oknem do rozlehlé zahrady a mlčky pozorovala stromy. Na
bledých řasách jí seděl nepřítomný pohled a mě občas přepadaly obavy z toho, že odejde a já zůstanu sama.
Ten obyčejný a přesto skvělý nápad mě vlastně ťuknul
do hlavy takhle jednou k večeru. Končilo jaro, barevné a voňavé,
jen snad trochu suché. V bytě se špatně dýchalo a já v naději, že si polepším, otevřela dokořán dveře na terasu. Nebylo to
o mnoho lepší. Horko sálalo jako z výhně a dusilo.
Slunce, vypadající jako krvavý pomeranč, se snášelo pozvolna za obzor, když náhle zahřmělo. Klikatý blesk rozčísl nebe,
obloha potemněla. Během pár vteřin se přihnal vítr a přinesl
s sebou osvěžující déšť. Nepršelo, lilo jako z konve. Ohromné
kapky vody se sloučily v dlouhé průsvitné řetězce a spojily nebe
se zemí. Ochladilo se. Z borových lesů začala stoupat načechraná pára, která připomínala cukrovou vatu, a na hladinách kaluží
svítily žluté škraloupy pylu. Dýchalo se poměrně lépe. Vzduch
se pročistil, ptáci zanotovali veselé písničky a čmeláci sborově
zabzučeli. Všechno ožívalo, radovalo se a i mě bylo do zpěvu, jen
Klívie se utápěla ve smutku. „Možná by ten déšť prospěl i jí,“ pomyslela jsem si. „Co kdybych ji vzala ven?“ Vešla jsem do pokoje
a beze slova vzala Klívii do náručí. Jen si mě udiveně prohlédla,
ale neprotestovala, když jsem ji nadzvedla a nesla do zahrady.
Došla jsem k jabloni a jemně Klívii položila pod rozložitou korunu. Byla překvapená, ale nastavila tvář dešti. Ten ji omýval a ona
62
se počala nádherně lesknout. Nastavila všechny své údy dešti
vstříc a mně se zdálo, že se začíná usmívat. „Vidíš,“ promluvila
jsem k ní vlídně. „Jak málo stačí k radosti. Víš co, má milá? Nechám tě tu pár dní vyvětrat, mysli si, že jsi na dovolené a užívej
si to. Já budu blízko tebe a pohlídám tě.“ Nečekala jsem žádnou
reakci, spiklenecky jsem na ni mrkla a odkráčela domů.
Nechala jsem Klívii v zahradě celou tu dobu, co pršelo,
pět, nebo šest dní, ale denně jsem ji navštěvovala. Klívie vypadala spokojeně. Dostala zdravější barvu a celá jen zářila.
Po týdnu déšť dopršel a vysvitlo slunce. „Dovolená skončila,“ vysvětlila jsem, když jsem se objevila na zahradě. „To stačí,
nejsi zvyklá být tak dlouho venku.“ Uchopila jsem Klívii a odnesla ji zpátky domů. Tam jsem ji uložila na obvyklé místo a se
zalíbením si ji prohlídla. Takhle dobře a zdravě nevypadala, co
ji znám! Během následujících pár dní Klívie zesílila a vyhnala
masivní výhonek, na jehož konci vykvetl květ složený z několika ohromných zvonců. Hrál všemi odstíny oranžové barvy a tak
omamně voněl! Ještě nikdy jsem nic tak krásného neviděla.
V ten okamžik jsem si byla jistá, že teď už Klívie jistě neodejde.
Radovala jsem se jako malé dítě, Klívie se spokojeně usmívala.
A stačilo k tomu tak málo! Doušek čerstvého vzduchu a pár kapek čisté vody…
63
JOSEFA RŮŽIČKOVÁ
(Šumperk)
Čestné uznání
Ty chceš od nás odjet před Silvestrem?
„Ty chceš od nás odjet před Silvestrem?“ divila se sestra,
když jsem jí oznámila své náhlé rozhodnutí. „Jsi v Praze a máš
možnost vidět ohňostroj nad Hradem na vlastní oči …Nechápu.“
Zrovna přítomná kamarádka z vedlejšího bytu ji podpořila: „Víš vůbec, jaký je to zážitek pozorovat proudy a růžice barevných raket ze střechy jedenáctipodlažního paneláku?!
A připíjet si tam o půlnoci?! Já, když jsem to tam prožívala poprvé, připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Když někdy nemůžu
usnout, představuju si to. Nádhera. “
A ještě švagr si přiložil polínko: „Pro tebe to bude premiéra. Fakt. Silný zážitek.“
„Jako…Jako premiéra v Národním divadle?“
Byla jsem ujištěna, že „ asi tak“.
Tomuhle nelze odolat. Zůstala jsem.
Těším se. Už, už to vypukne.
Pohled na ciferník starožitných bicích hodin. Jedenáct.
Blíží se magická hodina – půlnoc.
Přicházejí k nám další dva manželské páry. Nervozita
probíhá ve stylu:
„Doufám, že nemáš zas ty kozačky na podpatku. Loni sis
na tom kačírku užila!“
„Botasky. V nich Jindrovy fusekle. Koukni!“
„To je odér!“
„Jakejpak odér?! Jsou vypraný.“
64
„Kdo máte brejle, nezapomeňte je. Ten drát od hromosvodu je na zemi špatně vidět.“
„Je div, že tam ještě je. Loni se o něj permanentně zakopávalo.“
„Zvlášť ty.“
„A ty ne?“
„Kapuce, čepice. Máte všichni?“
Já nemám. A nevezmu si. Na teploměru je šest nad nulou. Nač čepici? Ještě by mi poničila čerstvý účes od kadeřníka.
Muži s batůžky naplněnými láhvemi šampaňského
a skleničkami vyrážejí. My, ženy, jsme jim v patách. Výtah je
„v permanenci.“ My tu půlnoc oslavíme zřejmě tady na chodbě!
Co si pak budu představovat po celý rok před usnutím?! Konečně!
Po frontě na výtah fronta na žebřík. A nahoře fronty na
novoroční polibek, říkám si v duchu. Zezadu se náhle dotkne
mé ruky něco studeného a vlhkého. Povyskočím.
„Eleno, fuj! Co ty tady děláš?“ pohladí sestra fenu bígla, zřejmě „šmrncnutou“ i jinou rasou. Ta nabízí „pac“. Sestře
i mně. Proč mně, když mě nezná? Zřejmě i mezi psy jsou flegmatici.
Za nás se zařazují obézní manželé tak kolem čtyřicítky
s třemi přitloustlými kluky ve věku asi od šesti do dvanácti let.
Korpulentní matka dětí stanovuje pořadí: „Nejdřív táta, pak ty,
Rogere. Pak Kristian, Elvis a nakonec já.“
Vyhoupnu se na střechu a zděsím se. Mrholí. Naštěstí
jen drobně. Nechce se mi vracet pro čepici, drala bych se proti
proudu. Vstup na střechu chrlí další a další zájemce o mimořádné zážitky.
Zakopávám o drát.
„Vždyť jsme mluvili o tom drátu,“ slyším a silné švagrovy
65
ruce mne zachytávají ještě před dopadem.
„Mně se musí všechno opakovat,“ reaguji. A mířím
k zemi podruhé. To když se nad mou hlavou se syčením rozpadává roj bílých hvězdiček.
„Neboj,“ pozvedávají mne dva muži z podřepu, „za těch
deset let, co sem chodíme zakončit Silvestra, ještě nikomu žádná rachejtle na hlavu nespadla.“
Nemám prvenství. Spokojila se se zasyčením těsně
u mého ucha a zhasla.
„Čelem vzad,“ pootáčí mnou sestra. Dívám se v tom
směru upřeně na obzor, kde se toho dnes má nejvíc odehrát,
ale vidím jen jakousi barevnou mlhu. Rachocení slyším. Mí blízcí
a známí rozebírají zprávu z medií, že letos se budou rakety odpalovat z vltavské hladiny:
„Níž už to dát nemohli.“
„Ale mohli. Do metra.“
Takhle končí konstatování, že hlavní ohňostroj neuvidíme.
„Bude půlnoc!“
Dostávám skleničku.
To, co je do ní naléváno, se hrne i na mé rukavice. Jsou
mokré. Vlasy mokré, rukavice mokré… Ať! Začíná líbání! Za hlavami líbajících nevidím barevné růžice. Škoda.
Přicházejí další sousedé. Jak asi vypadají? Na hlavách
mají kapuce...
„Jé, vy nejste vy?“ podiví se po polibku jeden vousáč.
„Ne, já nejsem já,“ odpovídám.
Rachot kolem sílí, obloha ve směru k Hradu opravdu zůstává temná.
„Elve! Elve! Elve!“vpadá do líbání a popíjení hlas vyplašené mámy, která postrádá svého syna.
Z otvoru se posléze vyhoupne Elvis.
„Co’s tam dělal?!“přiskakuje matka.
66
„Hrál si s Elenou. Ona tam dole běhá a kňučí.“
„Proč ses nedovolil?!“hartusí máma. Plesk! Kluk dostává
jednu pořádnou na zadek. Další pak od přiběhnuvšího otce.
Kdosi ze skupinky u otvoru to komentuje: „Jó, Elvisi, jak
na Nový rok, tak po celý rok. Aspoň se to tak říká.“
Ale! Několik chudších trsů „rachejtlí“ ze sídliště nám ten
pobyt ve vlezlé zimě a mrholení na střeše teď nečekaně zpříjemňuje.
„No, není to nádhera?!“vnímám vemlouvavý hlas.
„Jó, je.“
Několik mužů a žen se za strašného skřípotu kačírku pod
nohama pokouší tančit. Když první dvojice po zakopnutí o drát
padá, vzdávají to všichni.
„Tady je péés!“ ječí kdosi perfektní fistulkou mezi dvěma
vzdálenými detonacemi.
„Pro něho je to tu nebezpečnééé!..“
„Elena snese ten rachot. Je stará, skoro hluchá. Jak se
sem dostala?“ přibíhá k psovi zmalovaná „paninka“.
„Vylezla po žebříku sama,“ vysvětluje Kristian s důrazem
na posledním slově.
„Fakt. Vylezla,“ dosvědčuje Roger.
Oba o tom vědí své.
„Ani bych se nedivil,“ pronáší kdosi z okolí, „kdyby tu
mezi náma pobíhala fretka.“
„Jestli máte na mysli tu naši, tak…“
„Nemám. To jsem jen tak plácnul. Ani nevím, že nějakou
máte,“ brání se nařčený.
Holohlavý mladík briskně vyskakuje z otvoru ve střeše
a už cestou ke své skupince haleká: „Přišel jsem o hodně? Co
jste viděli?“
„Hovno,“ dovídá se.
„Tak v Brně viděli ještě větší. Říkali v televizi. Když to odpalovali, byla tam mlha jak v prádelně,“ informuje.
67
„Tak proč to odpalovali?“
„Z tradice.“
„Aha.“
Naše skupinka se rozptyluje. Jednotlivé manželské dvojice jdou přát dalším známým z domu. A co já? Kdosi v kapuci mi
znovu naplnil skleničku. Fajn. Budu se procházet po střeše a nasávat obojí – šampáňo i atmosféru první hodiny nového roku
v tomto exkluzivním prostředí, říkám si. Zvedám hlavu k obloze,
kde skomírá červená rachejtle, dělám krůček dozadu... „Eúúú,“
vykvikne Elena. Tentokrát já nabízím pac na usmířenou. Přijímá.
Blížím se k dvojici zvlášť krásných lidí.
„Ty ses teda navoněl! Skoro jak ženská.“
„Deodorant. Nový. Od tebe. Je trochu agresivní, že?“
„To kvůli té fuchtli z prvního patra?“
„Monika tu náhodou není,“
„Vida, máš o ní přehled.“
Pubertální hoch s dvěma bohatě obloženými chlebíčky
na dlani zakopává o drát a chlebíčky se rozprskávají na kačírku.
Šmejdí prsty mezi oblázky.
„To je nápad – jíst chlebíčky nad tímhle štěrkem!“ hodnotí jeho činnost kdosi přísný.
„Seber jen kyselou okurku, to ostatní vyberou zítra ptáci,“ směje se povzbudivě kdosi benevolentní.
Světlice – sirotek mi asi ozářila obličej, protože slyším:
„Jste to vy?“
„Ne, nejsem to já.“
„Takže jste. Políbil jsem vás omylem. Nebylo vám to nepříjemné, když mám takové vousy?
„Bez obav.“
„Super. Tak ještě jednou. Jenom na čelo. Nejsem si úplně jist přesvědčivostí vaší odpovědi.“
Vracím se na místo naší skupinky.
Je tu sestra. Balí skleničky do ubrousků a ukládá je do
68
krabice. Přicházejí ostatní.
„Co tu dělá plná láhev? Vždyť jsme už všecko vypili,“ diví
se, když postrčí krabici.
„Noc nám ji nadělila, tahle noc je kouzelná,“ uvažuje romanticky založená sestřina kamarádka.
Její manžel už takový romantik není: „Někdo cizí si tu
v té tmě spletl batůžky.“
„Za chyby se platí. Měl se řádně dívat,“ sděluje své stanovisko druhý soused a chystá se znovu rozdat skleničky.
Jeho manželka, matematička, srovnáním toho, co se vypilo a co mělo být vypito, dochází k závěru, že plná láhev není
ani dar kouzelné noci, ani si ji tam neukryl někdo cizí, ale že tam
zůstala v důsledku našeho liknavého popíjení.
A už nám zas šumí šampáňo v pohárech. A sestřina kamarádka, jež si poprvé při Silvestru tráveném na této střeše připadala jako Alenka v říši divů, mne oslovuje: „Tak co říkáš té
dnešní premiéře?“
„Jako komedie - výborná. Bavím se. Herci podávali přesvědčivé výkony.“
„Ten nedostatek světelných efektů ti nevadil?“
„Ne. Atmosféra, ta je důležitá,“ říkám a na dotvrzeníˇ
dopíjím zbytek šampáňa „na ex“. „ Já miluji premiéry. Mají své
kouzlo.“
„Před spaním si to vybavovat nebudeš...“
„Ale budu. Úsměv před spaním navodí veselé sny.“
„Nelituješ, že jsi neodjela?“
„Ne.“
69
PETRA TOMÁŠKOVÁ
(Rokytno)
Čestné uznání
Mluvil, stále a nepřetržitě. Lavina slov se mu valila z pěkně
krojených úst. Občas na něco ukázal, občas se na něco zeptal,
na odpověď nečekal. Možná ji znal, možná mu stačilo jen slyšet
sebe sama.
„Tak podívej, máme tu několik koutů…“ Stáli v předsíňce
zelené maringotky. Takovou znala jen z knížek. Byl to malý prostor vonící bohémstvím, tajemstvím a dávnými časy. Popisoval jí
ho kousek od kousku, obrázek od obrázku. Jeho vyprávění mělo
systém. Chytal ji jemně za ramena, aby ji otočil a ona se podívala přesně tam, kam potřeboval. Vypadalo to, že mu moc záleží
na tom, aby tok jeho slov a popisované místo neztratily příběh.
Připomínal jí průvodce zámkem. Byla z nastolené atmosféry
unešená i přes příšerný nepořádek, který tu panoval. „Tady jsme
sedávali.“ Namířil ruku k něčemu, co kdysi dávno bývala krásná
pohovka. „Hodiny, dny, týdny jsme tu vydrželi sedět a pít a kouřit a… všechno... Jednou jsem ho viděl vycházet z týhle nozdry“
prst položil na plakát s hlavou koně. „Jindy mi mával z tohohle
okýnka a jednou z něj dokonce skočil do dolů…“ Na černobílém
plakátě byl vlak tažený parní lokomotivou jedoucí nad propastí.
„To byly jízdy…!“ Pronesl zasněně…
„Ááá, podívej, víš kdo je tohle?“ prstem poťukával na rámeček malé fotografie. Překvapil ji, takže trvalo chvíli, než dokázala
odpovědět. „Masaryk a…ten druhý… nemůžu ho poznat.“ Byla
naprosto nesoustředěná, mysl jí nefungovala. Začala se červenat. „Je to Jirásek. Ale z toho si nic nedělej, taky bych ho nepoznal.“
Dvěma krůčky postoupili do nitra maringotky. „Tady je něco jako
kuchyňka. No, moc se nerozhlížej, neuklízíme. Na tomhle kalen70
dáři je trocha mystična, na tomhle zase trochu historie a tady
na tom…to jsme my dva. Tihle dva pupkatí sládci. Jsou vyfocení
na jakýmsi srazu a vidíš, jak jsou tu všichni ožralí? I my… A když
popojdeš trochu dál,“ musel ji jemně postrčit před sebou, protože stála a prohlížela si starou, zajímavě tvarovanou židli. Byly
na ní zbytky zelené barvy, cítila, jak sem patří, líbila se jí... „jsi
v ložnici“. Tady si můžeš kdykoli usnout a nic nevědět. Tady ten
blb tolikrát spal a pak taky… no, plodil a plodil…“ Poslední slova
dodal téměř potichu, s povzdechem. Letmo se na sebe podívali a nastalo ticho, které trvalo pár nekonečných vteřin. Poznala však, že Tadeáš umí vyplnit tenhle tichý, nekonečné vteřiny
trvající prostor, rychle se nadechl a obratně vrátil do své role.
„Ta židle, na kterou ses dívala, je pro mě hodně vzácná. Je to
francouzská výroba a podle jejího vzoru se vyráběly židle za c.k.
mocnářství. Mám dvě, druhá stojí venku, podívej,“ namířil prst
k okýnku. Židlička stála na trávníku a vypadala ještě použitěji,
než ta uvnitř. „Představ si, že mi dokonce, a to už několikrát, švára nabízel, že je v Německu prodá, prý by tam za ně trhali ruce…
Moje ségra se tam totiž provdala, víš? Ale já je nedám, neboj.
Poznáš hezký věci, viď?“ Usmála se, „nevím… prostě se mi líbí.“
Zase nastalo ticho, odmlčel se… a když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak. Náhlá změna ji donutila podívat se mu
do očí a zpozornět. Dost možná až teprve teď začala skutečně
vnímat každé jeho slovo… „Víš…“, začal opatrně, „strašně mu tě
závidím. Vždycky jsem si přál mít vedle sebe někoho, jako jsi ty.“
Nadechla se, chtěla něco namítnout. Nedovolil. „Vždycky se mi
líbily brunetky.“ Letmo se dotkl jejích černých kudrlin. Nečekala
to, ale neuhnula. Ten dotek neznamenal nic víc, než čím byl.
Nebyl překročením zakázané meze, přesto byl plný lásky. „A podívej ...“ Hlavou pohodil směrem k okénku, kterým bylo vidět na
zahradu, „…žiju s blondýnkou, ale tak už to v životě chodí…“
Začala se cítit nejistě, bylo jí hloupé, že jsou tu sami dva.
Nejraději by šla ven, ale síla téhle chvíle, chvíle, která slibovala
71
doplnění mozaiky o další pochopení, ji držela na místě. „Víš, já
jsem na něj strašně nasranej. Strašně. Já mu to nikdy neodpustím, nikdy. Jak jen mohl udělat takovou kokotinu?! Nenávidím
ho za to! Je to vůl, hroznej vůl. Teď, v tomhle stavu nemůže světu nabídnout ani třetinu toho, čeho by byl normálně schopný.
Všechno se teď točí jen kolem jeho těla. Nic nemůže. Sám nic
nezvládne. Snažil jsem se, tak moc jsem se snažil, ale nemůžu
si pomoct, fakt…, nenávidím ho za to.“ Příval slov se mu vyvalil
z nitra a po tváři mu zpoza pilotek začaly stékat slzy… Nevěděla,
co dělat, co říct. Měla pocit, že když promluví, propukne v neutěšitelný pláč. Tolik toho malého velkého chlapečka litovala,
tolik ho chápala, přestože věděla, že stávající, nejreálnější realitu, zná jen ona sama. A pak…zná i smutné tajemství, které mu
nesmí nikdy říci…vždyť stačilo jen přijmout příchozí hovor a na
oprátku by nedošlo… Mlčky mu utřela slzu.
„A teď ten paradox. On má tebe! Je mu v životě krásně.
Má pro koho žít, někdo ho miluje. A já se pořád jenom plácám
od ničeho k ničemu. To musí člověk tak strašně, nelidsky trpět,
aby stanul vedle takového člověka jako jsi ty?!“ Rozkládal vášnivě rukama, kroutil hlavou a přitom si, zdánlivě pevně, na položenou otázku odpověděl: „Ale já NE! Já nemůžu trpět, rozhodl
jsem se, nebudu trpět.“ Znělo to přesvědčivě, smutně. Vnímala
ta slova, jako rezignaci nad sebou samým. Jako když říká „nedokážu trpět, proto budu trpět“. Věděla, že tohle není cesta, cítila,
jak je zničený. Byl opilý, možná už i kouřil, přesto mluvil jasně
a srozumitelně. Připadalo jí, že na tuhle chvíli čekal hrozně dlouho. Že vše co za dobu čekání nastřádal na srdci, musí ven. Ven
k ní. Nebyla si jistá, jestli se chce nechat vnést do vlny emocí,
která jím cloumala, byla však celou situací natolik fascinovaná,
že nedokázala odejít.
„Já tě mám strašně rád. Nemůžu ani vyslovit, jak si tě
vážím. Jsi pro mě neskutečným stvořením.“ Nadechla se, chtěla
oponovat. Chytil ji za ruce, aby ji zarazil. „Nepřerušuj mě prosím,
72
musím ti to říct. Vždyť vedle tebe snad ani nejde spát na jedný
posteli, vejít se vedle tvojí svatozáře, to snad ani není možný ...
Opravdu, mám tě strašně moc rád a chci ti nějak pomoct. Nevím
jak, nedovedu si představit, jak žiješ. Telefon na mě asi nemáš,
ale pro tebe nebude těžký si ho zjistit, takže kdybys cokoli, cokoli potřebovala, volej, já přijedu. Hned. Nechci ti nabízet peníze,
ty ničemu nepomůžou, ale kdyby ti třeba jenom moje přítomnost nějak pomohla, budu u tebe, jak dlouho budeš chtít…“
Nemohla to vydržet, měla pocit, že se zadusí. Kroutila
hlavou. „Přestaň, prosím, přestaň. Neměj o mně tak vysoký mínění. Já jsem úplně normální, úplně. Všechno ti to takhle připadá jenom proto, že mě vidíš vedle něj, jen díky tomu se domníváš, že…vždyť, kdybych šla sama po ulici, ani si mě nevšimneš…“
pevně ji držel za ruce „nic se nedomnívám, já to prostě vím. Jen
pořád nemůžu přijít na to, jak je to všechno možný…takovej život…“ Chtěla utéct, ale byla jak přikovaná. Po tváři se i jí začala
kutálet jedna slza za druhou. „Je mi dobře. Jen někdy, když jsem
hodně unavená, tak nevím, jak dlouho to vydržím, jak dlouho
ho v takovém stavu udržím. Není na tom dobře. Bojím se. Protože… Víš, taky ti povím jeden paradox. Ty mě tu opěvuješ, protože jsem s ním a zatím… z toho stejnýho důvodu jsem přišla
téměř o všechny přátele a známý. Připadám jim divná, že s ním
jsem, říkají, že jeho prostřednictvím ničím život svým dětem…“
Zalykala se… „asi to nebyly opravdoví přátelé, nebo byli a berou
to ode mě jako zradu, vzdálila jsem se jim, nevím, nevím…někdy
je to hodně těžký, ale to…nestěžuju si, vůbec ne…“
Nastalo ticho. „To jsem nechtěl, promiň, nechtěl jsem tě
rozplakat, vidět tvoje slzy, to je pro mě strašný…promiň mi to…“
zašeptal.
„Jéé“ hlesl otráveně „volají mě, půjdeme, hm?“ Ulevilo se jí,
přestože by tu ráda zůstala, sama…Otočili se k odchodu, šla první. „Miluju tě“ řekl, když napůl vedle sebe, napůl za sebou sestupovali ze schůdků a letmo ji políbil na rameno.…nereagovala,
73
věděla to, ale taky věděla, že je to jiná láska. Miluje ji, stejně
jako Patrika, který na ně z dálky kynul prázdným půllitrem…
„Kde jste takovou dobu? Že ty ses nám, Tadoušku, zase
rozkecal?“ Místo odpovědi chytil Tadeáš Patrika jistým hmatem
pod krkem a začal ho škrtit. Byť byl Tadeáš drobounký, zakymácel Patrikem tak, že se vozík, na kterém seděl opřel o zadní
kolečka. „Ty hajzle jeden …“ Lekla se, dostala strach, strach, že
mu začne něco vyčítat. Měla pocit, že musí zasáhnout. Bála se,
že se rozhádají. Nepřála si to. Každý má své tajemství a Tady
se musí s tím svým vyrovnat. Než stačila napřáhnout ruku, aby
se opřela o Patrikovo koleno a narovnala jej, změnil se Tadeáš
z hrubiána v tu nejněžnější bytost, jakou kdy viděla. Škrcení se
pomalými gesty postupně měnilo v pohlazení, obejmutí… dělají
tohle drogy, nebo on? Připomínal jí mima, který však promluvil, zařval … „já Tě mám tak rááád… Musel jsem Danušce přece
všecko ukázat.“
Patrik se smutně podíval na svůj klín, pak zvedl hlavu
k Daně „Miláčku, prosím tě, já nemám co pít…“ Natáhla ruku pro
půllitr a chtěla mu dojít natočit. „No a co jako?“ zařval Tadeáš
„musí všechno dělat ona? Tady teda ne, dej to sem.“ Vzal půllitr
do ruky a ještě jednou Patrika přiškrtil. Ten se smál a řekl mu:
„Víš Tadoušku, Danuška měla donedávna život na hovno a já jí
chci všechno vynahradit, všechno. Já bych pro ni chtěl i umřít.
Kdyby mi někdo dal vybrat mezi tím, že se můžu znovu postavit
na nohy a neznat ji a mezi životem, který mám teď, vybral bych
si druhou variantu, protože žít s ní, je pro mě nejdůležitější věcí
na světě, i když jsem kripl. Chci, aby byla šťastná.“ Tadeáš s půllitrem v ruce nepřestával se škrcením. „Jenže chtít nestačí, musíš
to dělat, ty vole, opravdu dělat!“ řval Patrikovi do ucha. Dana
to nemohla poslouchat. Popošla do nitra zahrady. Slyšela tahle
slova už mnohokrát a nevěřila jim. Připadala jí přehnaná, viděla
v nich pózu snílka, mluvky, typického Střelce, který neumí ustát
šeď všedních dní. Chce, aby byla šťastná… Jde to vůbec? Možná
74
je to její chyba, možná si pocit štěstí sama zakazuje. Snad se
bojí, že by bylo vykoupeno další bolestí, snad už je tak cynická,
že šťastná být nedokáže a pak… ten neustálý strach… Poznala,
jak křehký je život a jeho obzvlášť.
Tadoušek to všechno ví. Zvláštní, vidí se dnes potřetí
v životě… Je to asi tím, že je opravdu takový, jak jí ho Páťa popisoval. Nesmírně inteligentní, nesmírně empatický. A to vše až
tolik, že před ním vůbec nemusí mluvit, podívá se jí do očí a rozumí. Začíná čím dál víc rozumět tomu, co je mezi touto na první
pohled nesourodou dvojicí. Láska, silná přátelská láska. Dokáže
si dokonce představit, že kdysi na sebe museli být silně napojeni, i když nebyli zrovna spolu, jako dvojčata.
Také to před lety zažila, se Sabinou. Krátké kamarádství,
které však bylo neuvěřitelně intenzivní. Přestože se rozešly, nerozešly v dobrém, nemůže na ten výjimečný vztah zapomenout
a člověk Sabinina typu ji v životě moc schází. Je to už snad osm
let, kdy Dana napsala poslední esemesku, na kterou jí nebylo
odpovězeno… Byť byla Sabina o sedm let starší než Dana, neměla ještě děti. I když to Sabina zprvu vnímala, jako svou přednost a hlavně fakt, který s jejich kamarádstvím nesouvisel, postupně ji touha po dítěti zcela ovládla a jejich přátelství zničila.
Záviděla Daně dvě krásné děti, záviděla jí spokojenost v životě,
přestože neměla Dana oproti ní žádný majetek ...
Dana se na ni za to nezlobí a nikdy, ani na chvíli, zášť
necítila. Ví, že byla Sabinka nešťastná, že už neměla sílu vídat
se s ní. Proto jejich vztah tak necitlivě ukončila… Přitom…tolik
prodebatovaných hodin. Takový soulad, taková neskutečná blízkost. Nikdy si s nikým tolik nerozuměla a považuje tento vztah
za nejintenzivnější a vlastně nejnaplněnější ve svém životě.
Odnesla si z něj, krom smutku z jeho konce, pocit, že na světě
opravdu existují bytosti, které se musejí potkat, které k sobě
patří, a že nezáleží na tom, jaká forma vztahu to je. Bylo to tak
75
snové a skutečné zároveň. Vždy se na sebe nesmírně těšily. Společný čas, ať už ho trávily kdekoli, utekl neskutečně rychle. Jejich
rozhovory byly o něčem, nikdy spolu nepomlouvaly a nedrbaly,
jak se na ženské sluší. Poznaly se v práci, neměly tedy společnou
minulost, známé, takže drbat nebylo o čem. Tohle nemůže nikdy
z Dany vyprchat. A snad je dobře, že to takhle dopadlo. Nemusela přistupovat k žádnému kompromisu a smí si tak nosit toto
vzácné přátelství v sobě, jako něco co jí dává naději, že není až
takový ufon, jak si občas připadá… Pak… Co dnes? Jak by Sabina
přijala Patrika? Jak by vnímala skutečnost, že se Dana po nepodařeném manželství zamilovala do vozíčkáře, který je naprosto
nesoběstačný? Raději nevědět.
Byl krásný večer. Na obloze se dělaly červánky. Bylo jich
hodně a díky rozhledu, který zahrada nabízela, byl vidět daleký
růžový svět. Přesto si Dana už moc přála, aby bylo víc hodin, aby
už Patrik přestal pít a oni mohli odjet domů. Tam byla neustále
v jednom kole a neměla čas o ničem přemýšlet. Chvíle zastavení, jako byla tato, dávala prostor úvahám nad sebou a to nechtěla. Chtěla si myslet, že žije tak, jak si vždycky přála. Smysluplně.
Dobře. Žádné pochybnosti.
Z dálky slyšela hlasy a v myšlenkách se musela vrátit
k těm dvěma. Stále více jí jejich vztah připomínal ten, který prožila se Sabinou. Úplně se při tom pomyšlení zachvěla. Nebo to
mají chlapi jiné? Pravda, dokáží překonat ledasco, přenesou se
ve vzájemných vztazích přes odlišnost názorů, hádku, odloučení… Jejich přátelství to nepoškodí. Dokážou být věrnější víc
sobě, než svým ženám. Ale pochopit, že si ten druhý chce vzít
život a následně se pak muset dívat na to, jak se mu to nepodařilo? Tadoušek Patrika nenávidí proto, co udělal, ale miluje ho
proto, co spolu prožili, co z něj v sobě nosí. Nezáviděníhodný
boj, za který bude platit, ať už se rozhodne jakkoli. Jak moc dobře tohle Dana ví. Platí každý den, každou minutu, ale díky němu
76
žije. Teď a tady, v přítomnosti. Neplácá se v minulosti a nevzývá
nejistou budoucnost. Jak jí jednou napsal její profesor „jen díky
lásce umíme žít přítomností…“ Jak pravdivé, jak mnohdy trpké.
Trpké díky vědomí, že život nabízí jen pár okamžiků, kdy se cítíme skutečně a bez pochybností prostoupení něčí láskou.
Měla ráda svůj život, přestože věděla, že nikdo jiný by
takhle žít nechtěl. Byla vděčná za všechno špatné, co kdy zažila. Uměla si z toho vytáhnout to nejlepší. Zároveň ji zkušenosti,
které měla, naučily nemít očekávání. Neměla nereálné sny a její
život tím byl jednodušší, oproštěný o zbytečná zklamání. I proto
tu teď bloudila zahradou a předstírala, že si prohlíží výpěstky
Tadouškových rodičů, přestože nic ze zahradního porostu nedokázala vnímat. Vznášela se ve zvláštním oparu, chtěla být sama
a neslyšet další chválu na svou osobu, neodpovídat na otázky
a hlavně nemuset se stydět za Patrika… Byla si plně vědoma
toho, jak zavírá oči, před jeho živočišnou chutí a potřebou konzumovat alkohol a vše omamné. Nelíbilo se jí to, ale uměl to
s ní a ona mu nedokázala nic odepřít, přestože věděla, že dělá
možná stejnou chybu jako kdysi, v manželství…
V plotě na konci zahrady objevila branku. Chtěla jí projít,
ale byla zamčená. Škoda, byla za ní jednokolejná trať. Jak ráda
by se podél ní prošla. Bylo to právě to, co potřebovala. Měla
pocit, že pravidelný systém koleje by ji pomohl zbavit se zvláštních dojmů, kterými byla prostoupená. Snad…, ale dnes by asi
musela ujít několik kilometrů, aby se to podařilo…
Vrátila se tedy k ostatním a zapálila si cigaretu. Patrik
si jí všiml až po notné chvíli. „Jé, miláčku, ty jsi tady? Už jsem
myslel, že jsi odjela… Počkej, počkej…musím ti něco říct…“ Sotva mluvil, nakláněl se dopředu a dozadu, až se tím vozík stával
značně nestabilním. „Miluju tě, víš to?“ Usmála se na něj a pohladila ho po vlasech. Neviděl to, nevnímal to. Začal zhluboka
dýchat a pusu přitom nafoukl jako balon. „No nazdar“, procedila
naštvaně mezi zuby, zahodila cigaretu a začala rychle odbrzďo77
vat vozík, aby jej mohla otočit a odjet co nejdále od ostatních.
Nepodařilo se jí to, terén byl nerovný a trávník plný drnů. Patrik
začal statečně zvracet před zraky všech přítomných. Dana mu
jednou rukou držela vlasy a druhou mu kapesníkem otírala ústa.
Tadeáš ji přispěchal na pomoc, ale nemohl než jen přihlížet. „Tadoušku, prosím, přines vodu a jestli máš, tak trochu písku.“ Než
Tadeáš přišel, bylo dokonáno, Patrika náhlý trapas probral a tak
se jej snažil obrátit ve vtipnou vsuvku dnešního večera…
„Tak, voda tady, písek zde. Řekni co s tím chceš, hned
to vyrobím.“ Nakazoval Daně hlasem, který jasně dával najevo,
že je s ní. Popovezla vozík kousek dál. „Polej prosím to kolo, ať
to na něm nezaschne a ten písek vysyp támhle“, přitom prstem
ukázala na obsah Patrikova žaludku, ležící na trávě…
„Pojedeme, Páťo, hm?“ „Pojedem, lásko, nezlob se na
mě, prosím…“ Podíval se na ni, jak malé dítě čekající výprask…
„Nezlobím se“, řekla s povzdechem a kontrolovala, zda je už Patrik i vozík čistý. V tu chvíli k nim přistoupil Tadoušek. „Co vy
dva?“ Dana se na něj usmála, „my už pojedeme domů, hm?“
„Jasně“ pokýval s pochopením a nečekaně odběhl k sympatickému dlouhánovi, jehož jméno si Dana nepamatovala. Otočila
opatrně vozík a tlačila Patrika směrem k ostatním. „Tak se tu
všichni mějte krásně, my pofrčíme.“ Pronesl Páťa k přítomným,
kupodivu střízlivým hlasem. Spustil se hlahol. Všichni se s nimi
začali srdečně loučit. Když bylo po líbání, objímání a slibech na
další setkání, natočila Dana vozík směrem k cestičce, která vedla
k bráně, k autu. V tu chvíli ji Tadeáš chytil za ruku a odtáhl ji kousek dál. „Počkej, ty ne, jsme tu od toho, abychom ti alespoň trochu pomohli, ne?“ Vozíku se chopil onen dlouhán a jal se neuměle Patrika odvážet. Dana se vyděsila. „Tadoušku, co blázníte?
Vždyť ho vyklopí!“ Tadeáš ji pevně držel a nedovolil jí přiblížit
se k vozíku. Snažila se mu vysmeknout, nešlo to… „Ale do auta
ne, tam ho dám sama, slibuješ?“ „Jsi prdloušek, viď?“ Zašeptal
Daně do ucha a dal jí pusu na čelo. „Slibuju!“
78
Byť se Dana obávala, že cesta bude kritická, že se Patrikovi ještě udělá špatně, probíhalo vše v poklidu. Usnul a ona se
tak mohla v myšlenkách vrátit k Tadeášovi. Dostal ji. Tak moc,
že si to zřejmě ani neuvědomovala, zároveň jí ho bylo moc líto.
Věděla, že oproti ní bude muset udělat kompromis. Ona jej dělat nemusela a dnes je tak ušetřena dívat se na něco, co by ji
bolelo. Pamatuje si Sabinu takovou, jakou jen ona chce a nikdo,
ani Sabča sama, jí v tom nemůže zabránit.
Tadeáš takové štěstí nemá, a protože je to veskrze dobrý
člověk, je jasné, že se nemůže rozhodnout jinak, než že s Patrikem nějakým způsobem zůstane. A ona mu pomůže. Pokusí se
ho podpořit. Opováží se. Ano! Nebude těžké opsat si jeho číslo
z Patrikova mobilu…a udělá to hned, jakmile dorazí… Nápad ji
osvěžil, rozechvěl, měla z něj ohromnou radost. Takovou, že ji
nerozhodila ani silniční kontrola, která je stavěla, a nevadila jí
ani cesta samotná, byť byla v nočních hodinách obzvláště zdlouhavá…
„…přestože Ti Tvůj přítel už nikdy doopravdy nepodá
ruku, protože ji má zkroucenou…, ŽIJE a má Tě stále stejně rád…
Odpusť mu to, prosím. D.“
79
SBORNÍK
oceněných prací
Literární soutěže Čáslav 2011
Vydal Literární klub Dr. Nadi Benešové v nakladatelství Studio
Press Čáslav v září 2012
Fotografie a grafická úprava: Klára Hrubá
Korektury:
Milena Matějíčková
Mgr. Martin Provazník
Marie Hrubá
Vydáno výhradně pro vlastní potřebu členů klubu a soutěžících autorů
Tiskárna -Studio Press s.r.o., Táborská 1667, 286 01 Čáslav
tel./fax: 326 539 560, e-mail: [email protected], www.studiopress.cz
80