William Styron – Sophiina volba

William Styron –
Sophiina volba
William Clark Styron (11. 6. 1925 Virgínie – 1. 11. 2006 Massachusetts) byl
významný americký spisovatel, prozaik, představitel tzv. jižanské prózy.
Narodil se ve Virgínii, otci z Jihu, který byl „opravdový Jižan“ a byl zvyklý na
domácí otroky a mírumilovné matce, která pocházela ze Severu a učila syna lásce k
přírodě a hudbě. Ta v jeho třinácti letech zemřela a on se s její smrtí těžce
vyrovnával a bolesti z její ztráty přisuzoval některé své problémy pozdější doby –
například alkohol, deprese, sklony k sebevraždě a drogy.
V druhé světové válce vstoupil do armády a bojoval v Tichomoří, po válce
vystudoval Dukeovu univerzitu a působil jako nakladatelský redaktor pro několik
nakladatelství. V 50. letech se vydal do Evropy, kde v Paříži potkal svou budoucí
manželku, spisovatelku Rosy Bergunderovou, kterou si později vzal a s níž měl čtyři
děti. V roce 1985 se zhroutil a začal se léčit z depresí.
Po svém nervovém zhroucení napsal zpověď Viditelná temnota a povídku Ráno
na pobřeží a poté umřel po dlouhé nemoci na zápal plic v nemocnici v
Massachusetts.
Jeho romány (Ulehni v temnotách, Dlouhý pochod, Přiznání Nata Turnera,
Viditelná temnota: Memoáry šílenství, Ráno na pobřeží, Zapal ten dům…) se
zabývají otázkami trestu, viny a rasismu a jsou ovlivňovány W. Faulknerem a
nenápadně tím navazují na Dostojevského.
Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu.
DÍLO
Sophiina volba vznikla v roce 1979, po Styronově návštěvě Československa a polské
Osvětimi v roce 1974, kdy byl šokován tím, co nacisti ve světě napáchali.
Styron chtěl o činech nacistů informovat veřejnost přístupnou formou, protože se bál,
že by se něco takového mohlo někdy v budoucnosti opakovat. Napsal proto co
nejpoutavější a nejzajímavější příběh, aby oslovil co nejširší publikum, který měl být
varováním pro budoucí generace.
Částečně je to i dílo autobiografické, protože Styron podobně jako Stingo vyrůstal v
jižanské Virginii a neúspěšně pracoval v jednom nakladatelství.
Psychologický román, který je z části autobiografickým příběhem ze Styronova
mládí, inspirován návštěvou koncentračních táborů v Československu a Polsku.
Děj se odehrává po druhé světové válce kolem roku 1947 v Severní Americe, kde
se prostřednictvím hlavní hrdinky Sophie (původem Polky) stáváme svědky hrůz,
kterých se nacisti dopustili na Židech a dalších náboženských skupinách a národech
během války.
Styronův román je možno zařadit do kontextu poválečné prózy s tematikou
holocaustu a zároveň do mimořádně silné tradice prózy amerického Jihu.
Žánrová charakteristika: Psychologický, historický a autobiografický román
(vrcholný epický žánr mohutný svým rozsahem, dějem, počtem postav a
myšlenkovým záběrem) patřící do velké epiky.
Kompozice: Kniha je členěna do šestnácti kapitol. Uspořádání témat v prostoru je z
hlediska prostředí reálné, uspořádání témat v čase je chronologické i retrospektivní.
Děj je vystaven ve dvou rovinách, které se neustále prolínají. První z nich je
současný příběh vyprávěný Stingem, který vytváří kulisu pro vyprávění Sophiino. V
něm se Stingovi vyzpovídává ze svých zážitků z předválečného a později
okupovaného Polska, ze vzpomínek na svého otce, který byl nadšeným antisemitou,
vypráví o svém zatčení a nakonec věznění v koncentračním táboře v Osvětimi.
Děj:
Základní dějovou osu příběhu tvoří výpověď vyprávěče Stinga (W. Styron) o tom, jak
se učil psát. Pásmo autorského vyprávění o sobě je však brzy přerušeno líčením
života mladého mileneckého páru: Sophie Zawistowské a Nathana Landaua, s
kterými se Stingo seznámil v létě 1947 v brooklynském penziónu. Jinou dějovou linii
tvoří příběh Stingova pronikání do záhad tragického až patologického vztahu milenců
(zjišťuje, že Nathan je narkoman a schizofrenik) a dál do minulosti a nejhlubších
zákoutí psychiky ženy, která ho přitahuje. V dalším dějovém plánu je pásmo
hrdinčiných vzrušených monologů, líčících její dětství a mládí v Polsku (v Krakově),
její osudy roku 1943 ve Varšavě a v koncentračním táboře Osvětim. Zde zaujímají
klíčové místo Sophiininy volby.
Název románu sice naznačuje jednu klíčovou volbu, ale nad závěrečnou tragickou
Sophiinou volbou můžeme jasně cítit, že ta je pouhým důsledkem celého řetězu
dalších osudových voleb před jaké stavěl člověka nacismus. První volbou je Sophiin
pomýlený závěr neangažovat se v okupované Varšavě. I když Sophii její varšavská
přítelkyně přesvědčuje, aby se stala členkou organizovaného odboje, Sophie odmítá.
Druhá volba, která má pro hrdinčino celoživotní trauma klíčový význam, je volba,
před niž Sophii postaví sadistický německý lékař při jejím příchodu do
koncentračního tábora. Nechá ji vybrat si z jejich dvou dětí jedno, které bude dále žit
v koncentračním táboře Osvětim. To druhé bude odvezeno do nedalekého tábora,
určeného pouze pro likvidaci vězňů. Sophie si vybere svého desetiletého syna Jana.
Sama pak sleduje, jak jí nacisté odvádějí její malou dceru Evu k transportu do
Březinky. Třetí volba je Sophiino rozhodnutí pokusit se svést Rudolfa Hösse,
vrchního velitele osvětimského tábora. Volba vychází z krajního zoufalství matky,
která chce zachránit svého potomka. Tento pokus ztroskotává a jen prohlubuje
bezmocnost, která se zakotvuje níž a níž do Sophiiny duše. Závěrečná hrdinčina
volba vyplývá z jejího konečného poznání, že život pro ni nelze obnovit, tak jako se
dalo díky Nathanově péči obnovit její fyzické zdraví, a že jakékoliv pokusy zbavit se
bolestných traumat minulosti a rozvinout vlastní šťastnou vyrovnanou osobnost jsou
marné. Nakonec i její jediná naděje, začít nový život s Nathanem, se ukáže být
klamná a nerealizovatelná, a proto jí nezbývá než zhasit světlo svého života.
Hlavní téma: Bouřlivý vztah mezi Nathanem a Sophií, který doprovází žárlivé scény,
fyzické násilí, ale i chvíle neskutečného štěstí, pohody a lásky, odehrávající se po
válce v Americe.
Celkové téma: Osud polské dívky Sophie, která vyrůstala pod neustálým tlakem
svého otce, který zbožňoval Němce a vyznával antisemitistické ideály. Dokonce
vymyslel plán pro vyhlazení Židů, kterého se nakonec stal obětí on sám, jeho zeť,
dcera i vnoučata. Ironie osudu.
Vedlejší témata: Stingova snaha o napsání úspěšného románu, jeho sexuální
neschopnost a neopětovaná láska ke krásné Sophii.
Otázky trestu a viny, které se neustále objevují v skrytém podtextu celého příběhu
a na které musí čtenář přijít sám (objevují se ve všech Styronových dílech )
Hlavní myšlenka: Válka zanechala v lidech nesmazatelné stopy, na něž nelze
zapomenout. Lidé byli často nuceni udělat věci, které by za běžných okolností nikdy
neudělali, a výčitky svědomí nejde umlčet. „Budoucnost souvisí s minulostí, ukazuje,
že velké viny a velké zločiny nelze promlčet!“
Umělecké prostředky: Kniha je psána velmi čtivou formou spisovného jazyka,
občas se zde objevuje i americké jižanské nářečí pro Styrona tak typické.
Prolínají se a střídají různé jazyky (většinou vložené krátké věty ve francouzském,
polském nebo německém jazyce), styly a roviny vyprávění.
Výjimečností této knihy je autorův osobitý styl, a to bohatě členěná věta (podle
vzoru W. Faulknera). Dále se zde vyskytuje hojně přímá řeč a symbolika (většina
věcí je jen lehce naznačena a člověk si je musí sám domyslet).
Pro jazykový projev Sophie jsou charakteristické chyby (v překladu do češtiny
především časování a vid sloves), které ilustrují její cizí původ.
Vliv díla: Kniha má obrovský vliv, protože Styron byl první, kdo dokázal vylíčit
atmosféru v Osvětimi. Dokázal šokovat celý svět a ukázat zrůdnost nacismu. Dále
podat pravdivé svědectví o psychice lidí, kteří byli součásti ohavného plánu
„Likvidace Židů a slovanských národností“.
V knize se objevují nejen otázky nacismu, ale i rasismu, které na některých
částech světa přetrvávají do dneška, takže je stále aktuální.
Podle knihy byl natočen i stejnojmenný celovečerní film, který zajistil
představitelce Sophie - herečce Meryl Streep Oscara. Sophiina volba se dočkala i
operní podoby, a to když ji v roce 2002 na vlastní liberto zkomponoval ve Spojených
státech britský skladatel Nicholas Max.
Zajímavostí je, že sám Styron po dopsání této knihy začal trpět vážnými
depresemi a musel se z nich začít léčit, což jen dokazuje, jak silný byl jeho zážitek z
návštěvy koncentračních táborů a jaký neuvěřitelný cit vložil do tohoto díla.
LITERÁRNÍ KONTEXT
• Literatura 2. poloviny 20. století
• Reakce na válku
• Tématika holocaustu
Další autoři o 2. sv. válce:
Rusko: Boris Polevoj (Příběh opravdového člověka), Alexandr Fadějev (Mladá
Garda) Michail Šolochov (Osud člověka),
Německo: Bruno Apitz(Nahý mezi vlky), Gunter Grass (Plechový bubínek), Erich
Maria Remarque (Čas žít, čas umírat)
USA: Joseph Heller- USA ( Hlava XXII), Norman Mailer (Nazí a mrtví)
Nizozemí- Deník Anny Frankové
O holocaustu:
Arnošt Lustig (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), Ladislav Fuks (Pan Theodor
Mundstock), Norbert Frýd (Krabice živých)