3. ročník PRÁZDNINOVÉ ČÍSLO 2013

Autor nápisu: Martin Pekár; autorka obrázku: L;-)
3. ročník
PRÁZDNINOVÉ ČÍSLO
2013
1
Slovo úvodem
Milé čtenářky a milí čtenáři,
ráda bych Vám představila prázdninové číslo, v němž se dočtete něco o
černobylské havárii, zamyslet se můžete nad přátelstvím, sportovní téma Vám
přinese článek o frisbee či o hokejovém zápase, který navštívila jedna z našich
autorek článků. Za obdiv určitě stojí obrázky, které pro Vás namalovala další
členka našeho týmu. A přečíst si můžete i vlastní tvorbu – tentokrát se jedná o
zdařilé slohové práce Vašich spolužáků.
To a ještě více najdete na dalších stránkách našeho časopisu.
Užívejte si čtení, léto i odpočinek.
L;-)
Redakční rada:
Kuka Olen – autorka úvah
Лукаш Ридл – autor článků o sportu
Monikas – autorka kreseb
Poilo-smile – autorka recenzí a článků
Sherlock – autor článků o kapelách a zpěvácích
L;-) – korektorka textů, autorka úvodníků k článkům a toho, co je třeba
2
Obsah
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Havárie černobylské elektrárny ..............................................................................................................4
Svátky české republiky ......................................................................................................................... 10
Máš se mnou problém? ........................................................................................................................ 15
Přátelství ............................................................................................................................................... 17
České hokejové hry 2013 ...................................................................................................................... 18
Frisbee ................................................................................................................................................... 20
Vlastní tvorba........................................................................................................................................ 24
3
Havárie černobylské elektrárny
Vážení čtenáři,
rozhodl jsem se psát o této závažné tématice i přes to, že bych měl psát
o něčem více „militaristickém“. Jak má rubrika napovídá. I přes to vše
mé rozhodnutí převážil fakt, že velký počet mých vrstevníků vlastně
ani neví, co si pod pojmem „Černobyl“ představit. Mnozí nevědí, že
někdy došlo k největší jaderné havárii v historii lidstva. Někteří naopak
žijí v domněnce, že šlo o jaderný útok z USA v rámci studené války. A
objevují se i další podobné konspirační teorie.
Havárie jako taková mě vždy fascinovala, ať už jejím dopadem na svět, nebo
zkrátka tím tajemnem, které se kolem oné události dodnes snáší. Budu se
snažit sepsat pokud možno co nejvíce pochopitelný článek, jelikož články,
které jsem četl já, byly často nepochopitelně napsané a mnohdy se
rozcházely s ostatními údaji.
Píše se rok 1986. Právě je 25. dubna a elektrárna Černobyl prožívá jeden
z mnoha rutinních dnů. V nedalekém městě Pripjať běží život tak jako všude
jinde ve městech. Děti si hrají na hřišti. Matky řeší každodenní starosti
v domácnostech. Manželé pracují na dobře placených místech v elektrárně.
Nikdo ani netušil, co se v následujících 24 hodinách stane a jak to změní
jejich životy.
4
Něco o elektrárně
Elektrárna je v té době chloubou Sovětského svazu. Byla postavena na území
Ukrajiny, v oblasti Kyjeva, na severních hranicích s Běloruskem. V roce 1977
byl dostavěn první jaderný reaktor elektrárny Černobyl. Reaktory zde byly
celkem čtyři plně funkční, z nichž ten nejmladší byl tři roky starý. Ještě za
sebou neměl splněné některé bezpečnostní zkoušky, ale i přes to už byl
v provozu.
Další dva reaktory byly v době havárie rozestavěny. Každý reaktor měl výkon
3,2 GW – tepelné energie, což činilo 10% produkci elektrické energie
Ukrajiny. Reaktory byly chlazené vodou a ovládané grafitovými tyčemi.
Město energetiků
Kdo by neznal pojem „město duchů“, tedy pseudonym města Pripjať, které
bylo postaveno pro zaměstnance elektrárny a jejich rodiny. Byla to chlouba
Sovětského svazu, město bylo také nazýváno „město energetiků“. Žilo v něm
zhruba 49 tisíc lidí s průměrným věkem 26 let. Město bylo dobře
zásobované, plné škol, školek, obchodů atd.
Hodiny před havárii
…Ale vraťme se zpátky k 25. dubnu 1986. Vše začalo už ráno toho dne, kdy
byla naplánovaná odstávka čtvrtého reaktoru. V rámci této odstávky se
rozhodlo, že dojde k běžnému experimentu, kterým by si měl projít každý
reaktor ještě před plným zavedením do pracovního procesu.
Experiment byl naplánovaný na noční hodiny, protože v tu dobu je potřeba
mít energii na nejnižším bodě. Přípravy začaly už během dne, odstávka
pomalu začala. Postupně se snižuje výkonnost, test je plánovaný na nejnižší
výkon, který činí 25 – 30 %. Proč ne rovnou na 0 %? Pro provedení
experimentu je potřeba elektrický proud v turbínách – na řídicí středisko a
osvětlení.
Na obrázku lze vidět ovládací panel 4.5reaktoru po výbuchu. Foto: internet
K večeru se střídají směny. Hlavní technici a celkově vedení jde spát. Zde
vidíme první zásadní chybu. Plánovaný experiment měli řídit zkušení
technici. Situace byla taková, že zde byl hlavní technik Datlov a dva technici,
kteří arogantnímu Datlovi podle jeho slov „nesahali ani po kotníky“. Dále ve
velíně bylo ještě několik dalších zaměstnanců, u reaktoru byla obsluha a u
turbín taktéž.
Podle plánů měl experiment začít na nízkých hodnotách: 700 MW. Bohužel
z neznámých důvodů výkon klesl rapidně až na 30 MW. Oba technici
Datlovovi říkali, že z bezpečnostního hlediska se musí experiment zastavit a
reaktor okamžitě odstavit. To Datlov razantně odmítal s tím, že jsou nemehla
a že tomu nerozumí.
Datlov byl obětí vlastní arogance a komunistického smýšlení, kde bylo hlavní
si nepřipustit chybu. Dává pokyn zvýšit výkon pomocí regulačních tyčí.
Podařilo se výkon zvýšit na pouhých 200 MW, ale i tak byl rozkaz pokračovat
v experimentu. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěné
dvě turbíny poháněné reaktorem. Vodní tok překročil povolený limit a došlo
k odstranění regulačních tyčí. Díky tomu se stal reaktor velice nestabilní a
neovladatelný.
Experiment a následný výbuch
Samotný experiment začal v 1:23:04 místního času. Nestabilnost reaktoru se
v řídicím stanovišti nějak neprojevovala. Přívod energie do vodních pump byl
vypnut, běžely na setrvačnost, cílem bylo zjistit, zda takto vypnuté turbíny
dokáží chladit reaktor setrvačností, než se přepne na nouzový režim.
V reaktoru se začíná zahřívat voda a vzniká pára doprovázená velkým
tlakem. V této situaci už je reaktor tak nestabilní, že už nepomáhá ani
nouzové tlačítko „AZ“, které slouží k vypnutí reaktoru. Regulační tyče, které
se po zmáčknutí tlačítka zasunuly automaticky, ještě přilily olej do ohně.
Díky grafitu teplota ještě více stoupla. V 1:23:47 se hodnota vyšplhala na
30 GW, což je desetkrát více, než je běžný operační výkon reaktoru.
Následuje výbuch par, který odhodí 1000 tun těžký kryt reaktoru, který zničí
střechu. Následuje řada výbuchů – a to kvůli přístupu kyslíku. Začíná velký
požár.
Je spuštěn poplach a hasiči jsou povolání k zásahu. Nikdo z nich si
neuvědomuje závažnost situace. Nevnímají to, že se kolem nich rozptýlil
neviditelný zabiják. K zásahu je svoláno cca 60 hasičů. Byli vybaveni
dozimetry, které vypověděly službu už kilometr před elektrárnou. Veškeré
dozimetry v elektrárně vypověděly taktéž službu, takže obsluha věděla jen to,
že úroveň radiace je nepředstavitelná. Už 2 hodiny po zásahu začínají
zasahující hasiči zvracet a cítit žár na pokožce…
6
Když ranní svit ukázal zkázu
Ráno už byl požár uhašen. Přijíždí komisař vyslán vládou, aby zjistil, co se
stalo. Pripjať se probouzela a zaměstnanci jeli jako normálně do práce. Všem
zasahujícím hasičům a personálu bylo přikázáno vypít sklenici lihu proti
následkům z ozáření. V noci z 26. na 27. dubna komisař připouští poškození
reaktoru a je sestaven evakuační plán.
Co je nejzajímavější, je to, že tajná policie KGB se informaci o výbuchu
dozvídá ve 3 hodiny ráno. Generální tajemník SSSR Gorbačov, považovaný
za nejmocnějšího muže planety, se dozvídá až po páté hodině ranní, že došlo
k požáru, nikoliv výbuchu.
24 hodin po výbuchu bylo přes 200 lidí odvezeno do moskevské nemocnice,
kde 31 z nich zemřelo na následky ozáření. Následující dny bylo z oblasti
evakuováno 135 tisíc obyvatel.
V průběhu následujících dnů byli povolání tzv. likvidátoři. Byla to především
armáda a dobrovolníci, kteří se obětovali pro odklízení spadu v okolí.
Vrtulníky denně sypaly tisíce tun prachu, písku atd., aby neutralizovaly
šíření radiačního spadu. K čištění 30 km pásma kolem elektrárny bylo za
celé dva roky využito až 800.000 lidí.
7
(na fotografiích zachyceni „likvidátoři“)
Ostatní info
Veřejnost Sovětského svazu žila v absolutní nevědomosti. Svět se dozvěděl o
havárii díky naměřené radiaci ve švédské jaderné elektrárně, kde si mysleli,
že únik radiace proběhl právě u nich. Po jaderné havárii se zvýšil výskyt
rakoviny štítné žlázy a podobně.
Dodnes je kolem elektrárny ostnatý plot přísně střežený vojáky. V zóně žije
cca 500 starších lidí, kteří i přes hrozící nebezpečí nechtějí svůj domov
opustit. K zabránění úniku radiace byl postaven sarkofág, který dnes už
koroduje, a proto by jej měl v roce 2013 nahradit nový, na který se skládají
státy celého světa.
Datlov, viník nehody, byl obviněn z nedbalosti s trestem na 10 let, ale v roce
1993 byl propuštěn. Svou vinnu odmítal až do své smrti (1995).
Poslední reaktor v Černobylu byl odstaven v roce 2000.
Lidé při výbuchu dostali až 7000 krát větší ozáření, než lze dostat při
rentgenu.
Použité stoje (autobusy, vrtulníky atd.) jsou shromážděny na jednom místě,
protože jsou kontaminované a nepoužitelné.
8
Závěrem bych chtěl přidat několik fotografií o tom, jak Černobyl a okolí
vypadá dnes. Názory si udělejte sami, fotografie bez komentáře.
Autor článku: Лукаш Ридл
9
Svátky v České republice
Rozhodla jsem se, že Vám přiblížím státní svátky, které se v naší zemi slavívají. Určitě
by stálo za to se o nich rozepsat, protože mají zajímavou historii, tradice či se třeba jedí
nezvyklé pokrmy. Kdybych ovšem měla rozepsat všechny tyto svátky tak, jak by si
zasloužily, vydalo by to na knihu, nikoli jen na článek do školního časopisu. Podívejme
se tedy na dny, kdy se „nemusí do práce a do školy“.
1. leden
Tento svátek se slaví od roku 2001, do té doby se jednalo „jen“ o významný den. V tento den
si připomínáme „Den obnovy samostatného českého státu“, který vzniká 1. 1. 1993
rozdělením Československa. Na rozdělení jednoho státu na dva suverénní státy celky se
dohodli politici stran, které ovládly parlamentní volby z května 2002 – tedy ODS (předseda
Václav Klaus) a HZDS (předseda Vladimír Mečiar). Bylo tak vyslyšeno přání většinové části
veřejnosti. V poslední čtvrtině roku 1992 byly projednány základní dokumenty, které se
týkaly spolupráce obou nově vznikajících státních celků (tj. např. vytvoření celní unie,
smlouva o dobrém sousedství, zákon o dělení majetku federace aj.). V návaznosti na vznik
nového státu byla ČR dne 19. ledna 1993 přijata do OSN. Jejím prvním prezidentem se stal
Václav Havel (zvolen 26. ledna 1993) a od 8. února 1993 pak platila měnová odluka obou
států. Jako zajímavost bych uvedla, že společný stát fungoval 74 let, 2 měsíce a 3 dny.
Typickým pokrmem, který se tento den prý jídává, je čočka – a to proto, že prý do dalších
měsíců daného roku zajišťuje konzumentovi dostatek finančních prostředků.
Velikonoční pondělí
Pro křesťany je tento svátek tím největším z celého roku. Kromě státního svátku se tento den
označuje i jako „den pracovního klidu“. Tento křesťanský svátek označuje vítězství Ježíše
Krista nad smrtí – to se označuje jako vzkříšení. Tento den je mj. označován i jako „Červené
pondělí“. V lidové tradici se užívá mnoho zvyků, které jsou s tímto dnem spojené. Jedná se
např. o to, že chlapci a muži v tento den chodí od domu k domu, aby pomocí různých proutků,
jalovců aj. vyšlehali dívky a ženy, kterým má tento rituál zajistit mládí, krásu a plodnost. Na
Moravě k tomuto zvyku bývá přidáváno i polévání děvčat a žen ledovou vodou. V některých
oblastech se po poledni role otáčí a na koledu chodí dívky. Mezi oblíbené odměny za
„provedenou práci“ patří sladké pamlsky a kraslice, v dnešní – moderní – době pak i lihoviny
a peníze. Zajímavostí je jistě to, že samo vejce je chápáno jako symbol nového života
(obsahuje totiž zárodek života). Pomlázka se datuje již do 14. století a zmiňuje se o ní pražský
kazatel Konrád Waldhauser.
1. květen – Svátek práce
Také tento den je mimo státního svátku chápán jako den „pracovního klidu“. Z historického
pohledu se jedná upomínku na vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu – a to
1. května 1886. Místní dělníci se snažili svým protestem prosadit osmihodinovou pracovní
dobu. Celá akce ale vyvrcholila tzv. Chicagskou tragédií, při níž došlo k ozbrojenému
střetnutí stávkujících a policie. O tři roky později, tj. 1889, schválila tento den jako státní
10
svátek i Francie. Německo ho přijalo až o několik desítek let později – a to přes fakt, že jej
Hitler původně odmítal. U nás se vlna oslav tohoto svátku objevila s fungováním
komunistického režimu. Tento svátek u nás tehdy patřil mezi ty nejdůležitější, pořádaly se
masové průvody. Účast na průvodech byla de facto povinná (i když v zákoně nebo ve
vyhlášce se o tom nepsalo) a učitelé (u žáků) i nadřízení (u dospělého obyvatelstva) měli
dohlížet nad jejím plněním. V západní Evropě měl tento den ještě jeden zajímavý důvod
k oslavám – jednalo se o začátek jarní setby, který byl zasvěcen bohu slunce a plodnosti.
V současnosti slouží tento den ku příležitostem setkání různých ideově odlišných skupin,
které v té době manifestují proti různým faktům (případně za ně). Poslední důvod oslav
v tento den vychází z pohanské tradice, kdy bude žena políbená v tento den pod rozkvetlou
třešní celý rok přitažlivá a krásná
8. květen – Den osvobození od fašismu
V tento den si připomínáme konec 2. světové války, za který lze z pohledu historie považovat
kapitulaci německých vojsk, což vstoupilo v platnost právě 8. května (ve 23.01
středoevropského času). Toto datum je ale vnímáno ve východních zemích jinak – připadá až
na 9. května (vychází to z časového posunu). Zajímavostí pro ČR je to, že se zde válčilo až do
11. května 1945, kdy bylo definitivně poraženo zbylé německé vojsko (a v Tichomoří se
válčilo až do září 1945). Za zmínku určitě stojí i fakt, že během komunistického režimu u nás
tento svátek slaven nebyl, dokonce se nejednalo ani o památný nebo významný den.
5. červenec – Cyril a Metoděj
V tento den vzpomínáme na příchod slovanských věrozvěstů, kteří na naše území (přesněji na
Velkou Moravu) přinesli křesťanství a vzdělanost. Zajímavostí je jistě to, že přišli asi již na
jaře 863, nikoli až v létě. Na Velkou Moravu dorazili na žádost knížete Rastislava, která byla
adresována Michalu III., byzantskému císaři. V žádosti se psalo, že by k nám měli dorazit
duchovní, kteří by kázali ve slovanském jazyce tak, aby bohoslužbě rozuměl i prostý lid
(jinak se kázalo latinsky, popř. německy). Konstantin k tomu účelu vytvořil i písmo –
hlaholici, která byla dále zjednodušena na cyrilici, z níž vzešla azbuka užívaná v Rusku
dodnes. Oba učení mužové museli své učení několikrát hájit, což se jim dařilo. S nástupem
Svatopluka na moravský knížecí stolec však opět nastupuje latina, Konstantinovi a
Metodějovi žáci (neboť oni sami jsou již dávno mrtví) jsou vyhnáni nebo vězněni. Oběma
velkým mužům víry se dostalo ocenění z rukou papeže Jana Pavla II., který je prohlásil
v prosinci roku 1980 za spolupatrony Evropy. V současnosti existuje na našem území několik
poutních míst, která mají tyto hlasatele víry a vzdělanosti uctívat a připomínat.
6. červenec – Den upálení Mistra Jana Husa
Jde o uctění památky českého církevního reformátora a kazatele, který byl upálen 6. července
1415 v Kostnici na koncilu, kdy neobhájil své učení. Na začátku svého působení byl
podporován králem Václavem IV., který mj. vydal Dekret kutnohorský – upravoval poměr
hlasu na univerzitě (3:1 ve prospěch Čechů proti cizincům). Když však začal Hus umravňovat
i krále samotného, podpora ustala. Veřejně vystupoval pro bohatnutí církve, zejména proti
prodeji odpustků, což mu přineslo uvalení klatby (nesměl kázat) a vyhlášení interdiktu (zákaz
českých bohoslužeb) nad Prahou. Do Kostnice byl povolán novým králem (bratrem
11
Václava IV.) Zikmundem, který mu zaručil bezpečný návrat do české vlasti. Nutno
podotknout, že Zikmund opravdu věřil, že Husa zpět do vlasti dostane i přes fakt, že by své
učení a tvrzení neodvolal. I když byl Zikmund nejen český král, ale i císař, proti církvi
nezmohl ani on nic. Jan Hus neodvolal, byl tedy označen za kacíře. Vlivní představitelé z řad
české šlechty zaslali koncilu protestní list, na němž se objevilo 452 pečetí. Nepomohlo ani
toto a Mistr Jan byl upálen přímo v Kostnici. U Husových následovníků a obdivovatelů tento
čin vyvolal obrovskou vlnu odporu proti církvi, zášť vůči Zikmundovi. Když byl o rok
později upálen ze stejných důvodů také Husův následovník – Jeroným Pražský – přidaly se
k nevolím i rozsáhlé vojenské nepokoje, které dnes označujeme jako husitská revoluce. Mistr
Jan Hus je uznávanou osobností i v soudobém světě.
28. září – Den české státnosti
Tento den odkazuje na rok 935, kdy byl pravděpodobně zavražděn kníže Václav z rodu
Přemyslovců, znám také jako svatý Václav, tedy český světec a symbol české státnosti. Kníže
Václav, syn Vratislava a Drahomíry, vnuk svaté Ludmily a Bořivoje (prvních pokřtěných i
historicky doložených knížat na našem území), byl poražen Jindřichem Ptáčníkem, ale i
přesto si náš stát zachoval suverenitu – a to díky Václavovu diplomatickému jednání. Podle
Františka Palackého (historika, specializujícího se mj. na husitské období) musel Václav
Jindřichovi platit 500 hřiven stříbra a 120 volů (toto však není doloženo), aby tak zajistil
suverenitu i mír. Václav založil chrám sv. Víta, na svou dobu byl vzdělaný a obratný politik,
podle různých legend (např. „Kristiánova legenda“) pečoval o chudé, kácel šibenice, pěstoval
víno i obilí apod. Václavova mírná zahraniční politika se však nelíbila jeho bratru
Boleslavovi I., a tak jej v Boleslavi zavraždil, resp. dle legend nechal zavraždit svými třemi
druhy. Zajímavostí je jistě to, že den a měsíc Václavova zavraždění je jasný – tj. 28. 9. – liší
se však rok. Udávají se dva možné letopočty: 935 a 929, ale výsledky moderního bádání se
kloní spíše k roku 935. Svatý Václav je jako světec vnímán a prezentován již od konce
10. století a svou mučednickou smrtí se stal druhým českým svatým (první byla jeho babička
Ludmila, kterou nechala zavraždit vlastní snacha, Václavova matka Drahomíra).
28. říjen – Den vzniku samostatného Československého státu
Tento svátek se vztahuje k roku 1918. I přesto, že se v současnosti objevují hlasy, které říkají,
že není potřeba oslavovat vznik státního celku, který již dávno neexistuje a trval poměrně
krátce, je jasné, že 1. ČSR měla klíčový význam i pro současné dějiny. Mimo křesťanskou
společnost je 28. říjen vnímán asi jako nejdůležitější svátek v roce. Toho dne má být uctěna
památka těch, kteří se o vznik 1. ČSR zasloužili (a mnohdy za to i položili život). Vznik
samostatného Československa předcházel našemu působení v rámci Rakouské monarchie (od
roku 1848 pak Rakousko-Uherska), kdy se naši předkové snažili prosadit více práv a
případnou samostatnost. Marně. Proces úplného osamostatnění začal až během 1. světové
války, kdy bylo jasné, že tvář Evropy se změní. Velkou zásluhu na vzniku 1. ČSR má T. G.
Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik, kteří jednali s mocnostmi Dohody (vítězná strana
1. světové války, která diktovala podmínky pro ty státy, které prohrály). TGM se stal i
1. prezidentem nového státu, moci se ujal Národní výbor v čele s „muži 28. října“ (Rašín,
Švehla, Soukup, Stříbrný, Šrobár), prvním premiérem byl zvolen Karel Kramář.
12
17. listopad – Den boje za svobodu
Tento svátek je také označován jako „Den boje za svobodu a demokracii“. Jedná se o
zajímavý svátek, který se vztahuje hned ke dvěma letopočtům: 1939 a 1989. V roce 1939 byl
splněn Hitlerův rozkaz o uzavřených českých vysokých škol, několik vysokoškoláků bylo
popraveno a cca 1.200 studentů bylo uvězněno. Na základě těchto události byl v Londýně
vyhlášen Mezinárodní den studentů. O 50 let později, tj. roku 1989, vypukla v Praze tzv.
sametová revoluce. Označení získala díky tomu, že de facto při ní nebyla prolita krev (což je
pro revoluci nevídaný fakt). Šlo o pád komunistického režimu na našem území. Odpoledne se
v Praze na Albertově sešly stovky studentů, kteří demonstrovali, tato poměrně klidná akce se
změnila v pochod za svobodu a politické změny. Po této demonstraci následovaly rozsáhlé
(zejména politické) změny.
Autorka: Monikas
24. prosinec – Štědrý den
Asi není nutné tento svátek dlouze představovat. Je to první z řady tří po sobě jdoucích
státních svátků. Ač je většinovou veřejností vnímám i jako první den vánočních svátků,
křesťané by měli vědět, že vánoční svátky začínají až 25. prosincem a končí 6. lednem. Jde o
oslavu narození Ježíše Krista (ač se historicky dokládá, že se narodil jindy, nejspíše v březnu).
24. prosinci je připisována magická moc. Naši předkové v tu dobu dělali řadu úkonů, které
zajišťovaly hojnost úrody, bohatství i zdraví a štěstí celé domácnosti. Se specifickými zvyky
se u nás setkáváme již ve 14. století, ale zdobení vánočního stromku se k nám dostalo až ve
40. letech 19. století. Používaly se převážně zdoby ze dřeva, perníku či jiného pečiva. Se
samotným průběhem večera byly spojeny různé zvyky: pouštění lodiček ze skořápek
13
vlašských ořechů, lidí olova, házení střevíce apod. Důležitým symbolem tohoto dne je i
večeře: v dřívějších dobách byla mnohem tradičnější i skromnější. Jedla se oplatka s medem,
hrachová nebo čočková polévka, kroupový nákyp s houbami či sušené domácí ovoce. Na
závěr se popíjel čaj (v majetnějších domácnostech punč). Štědrovečerní jídelníček však má
několik krajových variant a specialit.
25. prosinec – Boží hod vánoční
Křesťané od tohoto dne (až po 6. leden následujícího roku) oslavují narození Ježíše Krista.
Podle Bible se vydala těhotná dívka Marie se svým snoubencem Josefem, tesařem z Nazaretu,
do Betléma. Tento svátek v soudobém světě probíhá ve znamení rodinných návštěv a oslav.
V našich zemích se obvykle podává pečená husa či kachna – a to se zelím a knedlíky.
V historii se tento významný den měl slavit pouze v rodinném kruhu, neměl se poskvrnit prací
ani zbytečným vycházením z domu.
26. prosinec – svatý Štěpán
Tento den se běžněji označuje jako tzv. 2. svátek vánoční. Katolická církev na celém světě
uctívá svatého Štěpána jako jednoho z vůbec prvních mučedníků. Byl ukamenován před
damašskou bránou do Jeruzaléma, protože se přiznal, že věří ve vzkříšení Krista a zároveň
tvrdil, že Ježíš je rovný Bohu a Židé jsou vinni za jeho smrt. V našich zemích je tento svatý
spojen s tradiční vánoční koledou, kterou vykonávali koledníci po staletí; v současné
společnosti však koleda téměř zanikla (resp. se objevuje jen v některých krajích).
V 19. století např. chodily děti s betlémskou hvězdou a bedýnkou, v níž se nalézaly malé
jesličky, které si děti postavily. Koledou si chudé rodiny často zabezpečily obživu na několik
měsíců. Svatý Štěpán je chápán jako patron koní a vinné révy.
Autorka článku: L;-)
14
Máš se mnou problém?
Někdo s námi má třeba problém a my si v duchu říkáme: „Máš se mnou problém?“
Přitom tato otázka by měla znít nahlas, neměli bychom si to jen myslet v duchu. Musíme přijít
za tím člověkem a zeptat se ho, protože to, že se nám vyhýbá, nebo se s námi nebaví, může
být jen nedorozumění.
Musíte za ním jít – a to chce odvahu. Vím, je to těžké, ale jinak to vyřešit nejde…
Vím, že se mnohdy bojíte, že se vám ten člověk vysměje, ale třeba se taky nevysměje, ale to
nezjistíte, pokud to nezkusíte…
Opravdu za ním musíte jít vy, neboť ten člověk sám to neudělá, protože jemu je to
jedno, ale vám by být nemělo… Nikdo jiný to totiž za vás nevyřeší… Proč by to taky dělal?
Je to váš problém. Musíte si ho vyřešit sami. Ovšem je to o odvaze. Ta člověku často chybí,
protože si nevěří a bojí se.
Strach je něco co nás dokáže dostat tzv. „na dno.“ Je to špatná věc… Strach nás nutí
někdy dělat šílené až špatné věci. Nebýt strachu, bylo by to úplně jiné. Jenže zase na druhou
stranu, kdyby nebyl strach, tak by si asi všichni moc věřili – a to by nemuselo dopadnout
dobře. A navíc si myslím, že je to právě strach, co nás nutí dělat, co nechceme, ale také nás
nutí ten strach něco překonat. Prostě strach je asi to nejhorší, co nás může potkat… Ale jak už
jsem psala, bez strachu by nebylo co překonávat.
My musíme překonat ten strach a jít za tím člověkem. Třeba to dopadne dobře a ten
člověk se vám nevysměje, protože to opravdu bylo jen nedorozumění… A pokud se vám ten
člověk vysměje, tak je to špatné (protože ten člověk asi není v pohodě), ale zase si můžete
říct, že jste to aspoň zkusili. Nemusíte si pak říkat: „Mohl/a jsem to aspoň zkusit, třeba by mi
to řekl/a.“ Vím, to se mi to lehko píše, přece psát a udělat danou věc, to je rozdíl… Vím, jak
se asi cítíte, ale taky už jsem to zažila… Ten strach z výsměchu, ale už jsem to i překonala.
Jde to. Jenže se nám nechce právě kvůli tomu strachu, ale jde to překonat, jen se nám musí
chtít a taky si musíme trochu věřit a ne se jen tzv. schovávat v koutě.
Překonávejte svůj strach… Bude to hned lepší…
Tak co uděláte příště? Budete se schovávat ve strachu, nebo půjdete za tím člověkem a
zeptáte se ho: „Máš se mnou problém?“
Autorka článku: Kuka Olen
15
Autorka: Monikas
16
Přátelství
Je to něco, co zná a má každý. Neboť každý se s někým kamarádí.
Přátelství je vlastně vzácný dar. Je to něco, bez čeho se nedá obejít. Přátelství je něco tak
skvělého, ovšem to bychom tomu někdy nesměli bránit tím, že si říkáme: „Já přátele
nepotřebuju.“ To je chyba. Přece každý potřebuje přítele, někoho, s kým si popovídá,
případně se mu svěří se svým problémem.
Ale nesmíme si plést pravé přátelství s falešným. Proč vznikají taková falešná
přátelství? Nejčastější případ tohoto přátelství je třeba tento: jeden chce být oblíbený, a tak se
začne kamarádit s někým, koho nemá rád, jen proto, aby byl prostě oblíbený. Tento případ je
velmi častý…
A jak se dá poznat, že přátelství je falešné? Úplně jednoduše. Přece se říká: „V nouzi
poznáš přítele.“ – a je to tak. Pravý přítel vám pomůže, vždy když máte problém, ale falešný
se na vás tak leda „vykašle“. Nebo se ještě říká: „Pravý přítel ví o tobě vše a má tě pořád
stejně rád.“ A tato věta je opravdu velmi pravdivá. Opravdovému kamarádovi můžete říct
úplně vše a je mu to jedno, protože ví, jací jste teď a má vás rád. Je mu jedno, jací jste byli.
Jde mu o to, jací jste teď, ne jací jste byli před pěti lety – to už jste udělali. Je mu úplně fuk,
že před těmi pěti lety jste udělali nějakou věc, za kterou se stydíte ještě teď. Je mu to jedno,
protože už to bylo a dál to neřekne, protože vám to slíbil. Ovšem dělá-li váš/vaše kamarád/ka
přesný opak, je to falešné přátelství… Bohužel…
Ale nejhorší (horší než falešné přátelství) je to, že vy máte „pravé“ přátelství, ale
nevážíte si ho a začnete si ho vážit, až když ho ztratíte… A to je špatně! Svého/své
kamaráda/ky si máte vážit vždy. Ne, až když ho/ji ztratíte. To už je potom pozdě. Važte si
kamaráda/ky pořád, ne až bude pozdě. Vždyť ta/ten kamarád/ka vás má rád/a. Tak proč si
ho/jí nevážíte? Přece vás má rád/a a nezradí vás.
Pokud takového přítele máte, jste šťastný člověk, neboť teď je více falešných
přátelství. Tak si svého kamaráda važte.
Autorka článku: Kuka Olen
17
České hokejové hry 2013
ČESKO vs. FINSKO
Už od ledna jsem den co den sledovala stránky hokej.cz s očekáváním, kdy se na webu
konečně objeví informace o předprodeji vstupenek na České hokejové hry do Brna. Dočkala
jsem se někdy na přelomu února a března. A 13. března už jsem měla lístky doma.
V Brně na Českých hokejových hrách jsem byla už 2×, pokaždé s někým jiným, ale pokaždé
jsem si koupila lístky na stání, protože by mě hokej bez pořádného fandění a super atmosféry
snad ani nebavil. Letos jsem si vybrala utkání Česko vs. Finsko, které se konalo 25. 4. 2013.
Na Finech jsem už sice byla, ale zápas mi nejvíce vyhovoval, co se týče času konání. Ostatní
zápasy: proti Švédsku, nebo proti Rusku se totiž konaly o víkendu, a vstupenka byla
celodenní i na zápas např.: Finsko vs. Rusko, což pro mě jako osobu nebydlící v Brně není
moc vhodné.
Ve čtvrtek 25. 4. 2013 se den ve škole strašně táhl a já jsem se nemohla dočkat, až konečně
s přítelem vyrazíme na vlak a pojedeme směr BRNO. Koupili jsme si zpáteční jízdenku a šli
na nástupiště. Po cestě na nástupiště jsme si všimli, že jde odněkud zápach a kouř. Šli jsme se
podívat, co se děje, a překvapení bylo příjemné. V dlouhém vlaku mezi vagóny byla
zapřáhnuta stará parní lokomotiva na uhlí, pocházející ze Slovenska (to jsme poznali podle
vlajek). Trochu jsme se pokochali, vyfotili si tak krásný unikát a šli na naše nástupiště. Vlak
přijel včas. Při kontrole jízdenek nám paní průvodčí oznámila, že je mezi Vyškovem a Brnem
výluka, tudíž musíme přesednout na autobus a dojet do Brna autobusem. Tahle informace mě
celkem zneklidnila, jelikož mívám vždy zjištěné přesné časy, tj. v kolik a kde budu a s jakou
časovou rezervou. Nevěděla jsem, jak dlouho jede autobus z Vyškova do Brna a i přes to, že
jsme měli hodinovou rezervu, měla jsem strach, že utkání nestihneme. Po cestě jsme si
povídali různé historky, které se mi na hokeji stávají, jako například že přijedu domů, kde se
mě zeptají, jak hokej skončil a já si prostě nemůžu vzpomenout. Jen vím, jestli jsme prohráli,
nebo vyhráli. Do Vyškova dorazil vlak včas. Rychle jsme šli před vlakové nádraží, nasedli do
autobusu a já už jsem myšlenkami popoháněla všechny lidi, aby přišli do našeho autobusu, a
mohli jsme tak vyrazit. Cesta autobusem utekla celkem rychle, nejdéle trvalo dostat se v Brně
na vlakové nádraží. Kochala jsem se krásnými auty a děs mi naháněla kvanta lidí všude na
ulicích.
Když jsme dorazili na vlakové nádraží, šli jsme se hned zeptat, odkud nám pojede večer
autobus do Vyškova. Paní u okýnka na informacích nám oznámila, že výluka je do dneška
(25. 4. 2013) do 18:00, takže zpátky pojedeme vlakem už z Brna.
Cestu na zimní stadion už moc dobře znám, a tak jsme za 15 minut byli na místě. Prošli jsme
kontrolou a vešli do haly. V našem sektoru na stání bylo už úplně narváno, a v sektoru naproti
nám bylo tak 20 lidí. Stáli jsme kousek od bubnů, takže o zábavu bylo postaráno. Při nástupu
hráčů na led jsme skandovali jejich jména a při zahájení hry hnal celý stadion české
reprezentanty kupředu.
18
První třetina se obešla bez gólu. Až v druhé části utkání skóroval oblíbený, bývalý brněnský
útočník Petr Hubáček a publikum mělo obrovskou radost. Druhá třetina byla na góly velmi
bohatá, Češi dali dva rychlé góly po sobě a Finové na ně uměli odpovědět. Stav po druhé
třetině byl 2:2 a já jsem se začala obávat prodloužení. Museli bychom odejít dříve, kvůli
vlaku. Na začátku třetí třetiny padl třetí gól českého týmu. Do konce utkání to byly velké
nervy, zda Finové dorovnají, či nikoliv, ale stav 3:2 se podařilo českému týmu bránit. Během
děkovačky jsme už pomalu odcházeli, protože nám bylo jasné, že se potom budou k východu
ze stadionu tlačit všichni lidé.
Na vlakové nádraží jsme dorazili opět za nějakých 15 minut. Koupili jsme si něco k jídku a
čekali jsme na vlak. Vlak byl poloprázdný a unaveni jsme jeli domů. Po cestě svítil krásný
měsíc, a dokonce bylo částečné zatmění Měsíce, takže bylo na co koukat.
Po příjezdu do Hranic jsme šli k autu, po cestě nás oslovil starý pán, zda bychom ho zavezli
do Stříteže, že taxi stojí moc peněz. I když je Střítež úplně na jinou stranu, než bychom jeli,
pána jsme zavezli. Po cestě jsme se velmi bavili, jelikož byl velkým fanouškem sportu a mého
přítele pořád oslovoval „mládenče“. Řekl nám svůj názor na reprezentačního hokejového
trenéra pana Hadamczika, porovnával ho s trenérem slovenského týmu, ale i o fotbalu věděl
mnoho a dělil se s námi o jeho poznatky a zážitky. Ve Stříteži jsme milého pána vysadili.
Zaplatil příteli pomalu více, než by dal za taxík, se slovy: „Já vám platím za ochotu,
mládenče, v dnešní době už je totiž vzácná.“
Čtvrteční výlet jsme vyhodnotili jako velmi zábavný a úspěšný a kolem půlnoci jsme dorazili
domů.
Autorka článku: Poilo-smile
19
Frisbee
Vážení čtenáři,
pokud máte občas chuť si s přáteli „zařádit“, nebo si jen tak
„zahrát“ s vašimi čtyřnohými miláčky, máte jedinečnou
možnost zavítat ve světě frisbee a dovědět se vše, co se
kolem něj točí.
Kdo by neznal ten hezký plastový „létající talíř“ nebo disk, který tak hezky
létá, že ano? Ale jestlipak víte, jaká historie je s ním spjatá a k čemu vlastně
byl určený? Co se s ním dá vše dělat, případně jak si s ním hrát? To vše se
vám budu snažit zodpovědět. Přeji příjemné čtení.
HISTORIE:
Frisbee je házecí, nebo taktéž létající talíř, který pochází z USA. Ano, země
nekonečných možností. Ve 40. až 50. letech minulého století byl vymyšlen
pravděpodobně v univerzitním kruhu. První sériově vyráběné disky se
objevily už v roce 1955.
Ještě by stálo za zmínku vysvětlit název frisbee, jedná se pravděpodobně o
zobecnění názvu americké firmy Frisbie Pie Company of Bridgeport, která vyrábí
mimo jiné i obaly na koláče podobné tvaru, to se americkým studentům tak
líbilo, až se název uchytil.
20
Jak lze z první fotografie vidět, dokážete si domyslet ten „důvtip“, kterým
studenti vymysleli létající disk takový, jak ho známe dnes. Jednoduše si
házeli krabicí od koláče. Na druhé fotografii je kresba firmy prodávající
koláče s těmito formami.
TECHNIKA HRY:
Jeden z nejdůležitějších prvků je házení létajícím talířem alespoň tak, aby
letěl na našeho spoluhráče nebo kamaráda. Je mnoho technik, jak se dá
házet, ale já sem napíši dvě základní a jednu „specialitku“. První technika
hodu, kterou každý použije instinktivně, se nazývá hod backhandem.
Je důležité, abyste při hodu stáli bokem k cíli a pevně drželi disk v ruce. Hod
učiníte švihem loktu a zápěstí. Doporučuji pro upřesnění shlédnout video,
kde se to dá odkoukat.
(obrázek techniky hodu – backhandem)
Druhá technika hodu se nazývá forehand. Je trochu obtížnější, ale dá se
naučit. K cíli stojíme čelem. Disk držíme třemi prsty. Disk hodíme jakoby „od
boku“. Nejlépe uvidíte na videu, nebo na fotografii pod textem. Opět
dodáváme švih zápěstím a loktem.
21
Třetí typ hodu se nazývá over (hammer). Disk se drží jako při forhendu
třemi prsty, s tím rozdílem, že hodíte jakoby od hlavy. Disk letí obloukem a
prudce dolů.
(obrázek techniky hodu – over)
Jak správně chytat disk? I zde lze použít několik způsobů, pro začátečníka
se určitě vyplatí chytat dvěma rukama. Tento způsob se nazývá „na čápa“
(mezi dlaně). Dalším způsobem je chytání do jedné ruky (do dlaně). Snažte se
používat oboje ve sprintu, ve skoku, zkrátka v jakékoli pozici, v níž to jde.
(obrázky: chytání „na čápa“ a do jedné ruky)
SAMOTNÁ HRA:
S létajícím talířem se mimo poklidného házení s kamarády dá zahrát i nějaká
ta hra. Je jich hodně, takže se nemusíte bát, že by vás házení omrzelo. Já
vám představím typ hry, kterou sám hraji, a baví mě. Je asi nejhranější a
zaručuji, že si ji užije každý, kdo ji zkusí. Nevýhodou je potřeba minimálně
pěti hráčů na každé straně. Samozřejmě se to dá zahrát i ve třech na každé
straně, ale už to není ono. Tento druh hry se nazývá ultimate frisbee…
22
Ultimate frisbee
Ultimate frisbee je kolektivní bezkontaktní hra, kde se hraje na dva
týmy po pěti až sedmi hráčích. Hra probíhá na hrací ploše 100×37 metrů.
Na obou stranách je koncová zóna. Cílem je pomocí přihrávek dostat disk do
koncové zóny s tím, že disk zachytí spoluhráč, tím boduje. Poté se strany
prostřídají a mužstvo, které inkasovalo, dělá „výhoz“. Jde o vyhození disku
co nejdále na půlku soupeře.
Obrana se snaží uhájit svou zónu tím, že disk buď chytí, nebo srazí k zemi.
Takže pokaždé, když můj hozený disk letí do autu (mimo hřiště), nebo je
sražen, či chycen protihráčem, vynutí si změnu držení disku.
Co je hodně zajímavé, že v této hře nenajdeme rozhodčího, jelikož je to hra o
fair play.
(Na obrázku hrací plocha pro hru ultimate frisbee)
Závěrem bych dodal jen to, že vám přeji hodně zdaru a veselých her
s přáteli v této zábavné hře s „talíři“.
Autor článku: Лукаш Ридл
23
Vlastní tvorba
…facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu
Tento příběh se stal mému kamarádovi Jardovi asi před dvěma lety v Bystřici pod
Hostýnem.
Jarda je zcela normální teenager, má spoustu kladných, avšak i záporných vlastností.
Pochází z neúplné rodiny, bydlí s matkou, ale protože pracuje v Liberci, často se o něj
stará babička, které je asi 78 let. Podle mne je to velice milá a spravedlivá paní, dbá na dobré
chování, dochvilnost a nesnáší lži. Naštěstí právě tyto vlastnosti Jarda nemá.
Jednoho dne, když přišel do školy, shodil ze zad těžký a velký batoh. „Už to doma
nevydržím, pořád mě jen všechno zakazuje a dusí mě. Však si toho bába nevšimne a matka
taky ne, vždyť není nikdy doma!“ Začal si sám vyprávět, co se děje.
„Jardo, nedělej to, uvidíš, že se to spraví,“ byla moje reakce.
Poté už odmítal se se mnou o téhle situaci dále bavit. Snažila jsem se mu to vymluvit, asi
málo. Hned druhý den nepřišel do školy, nebylo mi to divné, často na školu kašlal, ale pro
dobrý pocit jsem se šla podívat k nim domů. Dveře mi otevřela jeho babička, po tváři se jí
koulely slzy a kapesník, kterým si je otírala, měla úplně zmáčený.
„Jarda včera ze školy domů už nepřišel, večer jsme se pohádali a on splnil to, čím mi
vyhrožoval, utekl!“ Vzlykala.
Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem ji podpořila dobrými slovy, poděkovala a odešla
jsem.
Zkoušela jsem mu celý den volat, napsala jsem i pár desítek SMS, ale nereagoval. Další
den do školy přišla policie, takže už ho hledají; vyptávali se na naše vztahy. Jediné, co jsem
mohla o něm 100% říct, bylo, že je komplikovaná osoba, podle něj mu nikdo nerozumí, snad
už ani já.
Jardovu babičku jsem potkala na ulici, vylepovala plakáty s jeho podobiznou. Neodolala
jsem a znovu mu zavolala, vzal mi to!
„Jardo, prosím tě, vrať se! Tvá babička se trápí, tvá mamka tě všude hledá…“ Nestačila
jsem nic dalšího říct, protože mi to položil.
Policie pročesávala lesy, místa, o kterých jsme se zmínili, že je má rád, ale po Jardovi
jakoby se slehla zem. Už jsem ani nedoufala, hledala jsem na místech, kam chodil přemýšlet,
aby byl sám, ale ani tam jsem ho nenašla.
Jenže stal se zázrak, přibližně po týdnu se přihlásil sám, nikdy nikomu neřekl, kde celou
tu dobu byl, jen řekl, že by už takovou hloupost neudělal. Na policii si ho šla vyzvednout jeho
babička, plakala, on plakal. Teď už si byl vědom toho, co udělal a hlavně jakou bolest
způsobil svým blízkým.
Babička k němu přišla blíž a vrazila mu facku. Musela ho pálit na tváři ještě dlouho, ale
nemohl se ubránit úsměvu.
Autorka: Martina Pekařová, CH1
24
Genius loci: Nepostihnutelný duch místa aneb co zůstává oku
skryto
Byl jasný podvečer a vítr si pohrával s listy, které odpovídaly uspokojujícím třepetáním.
Větve ukazovaly na srnky ohýbající svůj krk pro bohatý zelený trávník pokrývající neveliký
studený palouk. Na konci palouku vesele zbarvený míč neposedně podskakoval od rukou dětí
a létal do výšin, kam slunce odcházelo spát a ještě posílalo poslední paprsky na rozloučenou.
Oblohou se přihnal velký černý mrak, předhánějící sám sebe, jako by sama noc posílala
svého posla. Náhle se začala rozlévat tma po lese i palouku a mrak začal jakoby lkát a na listy
dopadaly osvobozující kapky. Stromy se začaly hluboce klanět pod nápory větru. Pod stromy
proběhly malé nožky dětí odrážející se od již napitých a veselých mechů, tvořících cestičku
k malé, kouzelné chaloupce. Skřípající dveře, upozorňující na své stáří, se pootevřely, aby
pustily děti do svého nitra.
Poslední paprsky světla dopadaly na svíci, která držela stráž nad celou zaprášenou
místností. Ruka dítěte chňapla po zápalkách ležících vedle svíce a začala česat hlavičku
zápalky o škrtátko. Hlavičku obalila zářivá a oslnivá koule, která přeskočila na svíci a dodala
jí poslední zbytky moci pro vládu nad chaloupkou. Místnost prolilo teplé světlo a ukázalo
tajnosti chaloupky. Za svící útočily kapky na okno a vydávaly strašidelný zvuk rozléhající se
po okolí. Naprasklé tabulky okna ukazovaly na záhadnou skříň, mluvící o své historii. Nánosy
prachu vířily směrem k rozpadlému stolu, lkajícímu, protože mu chyběla noha a loupal se mu
lak, tudíž již nemohl vystavovat svou krásu. Naproti stolu zaujímaly své místo dveře, skrz
které vítr dával najevo svou moc.
Vystrašené děti nakonec spokojeně usnuly.
Ranní slunce začalo šimrat svými tenkými paprsky, které probudily ratolesti do teplého
dne, kde zajíci pokojně snídali a stromy si tiše šeptaly s vánkem o včerejším dešti.
Autor: Jakub Tihelka, CH2
25
Autorka: Monikas
Genius loci: Nepostihnutelný duch místa aneb co zůstává oku
skryto
Ocitla jsem se na velké louce, která je obklopena krásným a přitom strašidelným lesem.
Uprostřed paseky stála napůl rozpadlá chaloupka. Objevila se tu právě včas, protože se
nezadržitelně blížila bouřka.
Vše začalo nesnesitelným dusnem a tísnivým tichem, jež přerušoval jen beznadějný
bzukot much, které jako smyslů zbavené narážely do oken a snažily se najít aspoň malou
skulinku, do níž by se mohly schovat před tím, co se chystalo venku. To vše ale jen
umocňovalo strach, který pohltil celé okolí a nezadržitelně prostupoval i celým mým tělem.
Přes špinavé sklo pokryté prachem a drobným dávno mrtvým hmyzem šla vidět obloha
potažená těžkými černými mraky připomínajícími ohromné balvany připravené rozdrtit vše,
co se jim postaví do cesty. Najednou se venku setmělo, jako když někdo sfoukne svíčku a s ní
i poslední zbytky naděje. Do toho tísnivého ticha se ozvala rána, až se celé stavení otřáslo.
Zvedl se silný vítr a zkoušel utrhnout vše, co mu ztrouchnivělé dřevo na chatrči dovolilo. Na
pomoc mu přišel i déšť padající v dlouhých provazcích na zem. Bičoval okolní trávu, jež se
bezmocně tiskla k půdě, u níž hledala úkryt, ale marně. Oblohu prořízl blesk a odkryl pohled
na okolní stromy, ze kterých vítr rval listí i kusy větví, jako by chtěl ukázat, že on je tu
pánem. Jedna okenní tabulka tento nápor nevydržela a praskla. Střípky se rozsypaly po
podlaze jako malé drobné perličky pokryté třpytivými slzami. Domek skřípal a úpěl pod
náporem větru, který, jak se zdálo, začal chatku pomalu a jistě dobývat.
Nejspíše to byl její poslední dobrý skutek, ale ani tak se nevzdávala a věřila, že jí někdo
pomůže tak, jako ona pomáhala celé roky ostatním.
Autorka: Pavla Hodinková, CH2
26