Jakub - No Foot, No Stress!

D r u h é ž i vot y
Jakub Kovařík
Přepral jsem svou nohu
„Přišel jsem vždycky za nějakým specialistou, ortopedem, protetikem...
Ptali se: Tak co vás trápí? A já: Chtěl bych uříznout pravou nohu. Všem to
vyrazilo dech. Než jsem šel na amputaci, protetik si vyměřil, kolik nohy
potřebuje na nasazení protézy, a tam mi pod kolenem udělal čáru. V nemocnici
jsem jen ukázal: Tady bych prosil,“ řekne s pokerovou tváří pětatřicetiletý
Pražák Jakub Kovařík, než se rozesměje.
76
N
ad ránem 30. března 2004 se vracel
z tahu domů. Měl
něco vypito. „Žil
jsem hodně bohémským životem
a už tak půl roku jsem měl pocit,
že se musí něco stát, že to takhle
nemůže pokračovat do nekonečna. Ale spíš jsem čekal, že mi
některá ze slečen řekne, že jsem jí
udělal dítě... A najednou jsem se
probudil na ,jipce‘ s hadičkama
a elektrodama. To byl trošku šok,“
vzpomíná Jakub.
Byl jsem nezbeda
Tenkrát zamířil na zastávku k Národnímu divadlu. Tramvaj právě
přijížděla. „Měl jsem takovej zvyk,
že jsem často z hospody domů běhal, aby se mi udělalo líp, než půjdu
spát. Chtěl jsem jen kousek popojet, ale řidič mi zavřel před nosem.
Rozběhl jsem se. Ve svý opilecký
pýše jsem myslel, že mu ve Spálený vysvětlím, že mi to neměl dělat.
Ale došlo mi, že je to pitomost,
běh jsem vypustil. V tu chvíli mi
pravá noha sklouzla po retardéru
pod zadní nápravu. Probral jsem
se na silnici, troubil na mě nějakej
taxikář. Odkutálel jsem se stranou
a zavolal si záchranku. Co jinýho?
Před šestou ráno tam narváno lidma nebylo. Pak už je to takový mlhavý... Křičel jsem, ať mě buďto ně-
napsala Daniela Gaudlová foto archiv Jakuba Kovaříka a Jana Brabníková
kdo zastřelí, nebo ať už přijede ta
sanitka. Fakt to bolelo. Něčím mě
nadopovali, ještě jsem zařval, že mi
zničili kalhoty. Zbytek vím jenom
z vyprávění, bylo to se mnou hodně na vážkách,“ líčí Jakub.
Odvezli ho do nemocnice na Karlově náměstí. Tramvaj mu zle pomuchlala pravou nohu od kotníku
dolů. „Operovali mě, pokoušeli se
dát nohu dohromady, ale bohužel
po týdnu jsem dostal čtyřicítky
horečky, byl jsem celej septickej,
křísili mě. Do nohy se dostala anaerobní infekce. Poničila víc než
sama nehoda, ožrala větší část chodidla a měkké tkáně, přišel jsem
o všechny prsty. Snažili se to všemožně léčit – antibiotiky, tlakovou
komorou, ale nepomohlo to. Šel
jsem znova pod nůž. Nohu mi ořezali. Nikdo z doktorů nebyl schopný jednoznačně říct, co je nejlepší
řešení. Uříznout nohu, nebo ne?
V tý době jsem to chtěl chlapsky
a definitivně vyřešit. Ale všichni
mi radili, ať to ještě zkusím, noha
se dá uříznout vždycky. Měsíc
jsem ležel na Karláku, měsíc a půl
na Bulovce, kde mi dělali plastiku,“
konstatuje Jakub.
Na rehabilitaci do Kladrub se dostal hned v srpnu. Jak se smíchem
říká, šlo to rychle, prý se trefil do
okurkové sezony. Motorkáři tam
nebyli, ti ještě leželi po nemocni-
cích, a lyžaři už byli pryč. „Každej,
kdo v Kladrubech byl, musí mít jinej pohled na svět. Přišel jsem tam
zlomenej. Před úrazem jsem jezdil
na windsurfingu, začal jsem ve třinácti, dával jsem tomu hodně. Jakmile jsem vydělal nějakou korunu,
hned jsem jel někam surfovat.
Kupoval jsem prkna větší a rychlejší, nacpal jsem do toho spoustu
peněz. Nakonec jsem s těžkým
srdcem všechnu výbavičku prodal. V zimě jsem stejně intenzivně blbnul na snowboardu. Oba
sporty jsem miloval. A najednou
mi zbylo něco málo z chodidla.
V Kladrubech jsem pochopil, že se
mi zas tolik nestalo. Moje nehoda
byla moje vlastní blbost. Máma
měla hroznou chuť mi pořádně na-
77
tlouct. Je statečná, se mnou si moc
zkusila, i když ke mně měla docela
tvrdej přístup. V legraci říkávala, že
dokud nás tluče, tak nás má ráda.
Ale nadávali mi všichni, kdo za
mnou chodili do nemocnice. Litovaly mě jenom sestřičky,“ chechtá
se Jakub.
Normální je prát se
s tím
V léčebně ho fascinovaly lidské
osudy i souhry nešťastných náhod, které sem mnohé pacienty
přivedly. „Tady mi došlo, že každej normální člověk se s tím pere,
jak může, těžký je to jen pro toho,
kdo to nemá v hlavě srovnaný.
Viděl jsem neuvěřitelný zázraky,
lidi, kteří měli prognózu, že nebudou nikdy chodit, a oni to tam
mezi bradly rozcházeli. Byla tam
úžasná atmosféra, všichni se při
každém setkání zdravili, třeba podvacátý. Personál chodil s úsměvem, nikdo z nich neměl nikdy
špatnej den. Proudila tam úžasně
pozitivní energie. První diskotékou vozíčkářů jsem byl úplně
unešenej. Byl jsem tam dva měsíce a bylo to opravdu zábavný. Ale
taky jsem si uvědomil, že si člověk
nemůže být jistý dnem ani hodinou. A když se má něco stát, tak
to přijde,“ zvážní najednou Jakub.
V Kladrubech se mu podařilo
částečně rozpohybovat kotník,
ale dalších sedm měsíců byl ještě o berlích. „Když jsem berle
odložil, říkali mi, že bych měl
chodit s vycházkovýma holema.
Snažil jsem se, ale zapomněl jsem
je vždycky v nějaký hospodě.
D r u h é ž i vot y
Očima
sestry
Šárky
Kubík patří v mém srdci k nejmilovanějším bytostem na Zemi.
Když mi není dobře, volám nejdřív Kubovi. Ví o mně ty nejtajnější věci. Naše vzájemná láska
je nebývalá, je to můj nejlepší kamarád. Jsem na něj moc pyšná,
to, jak zvládá svůj hendikep, je
úžasné. Prošli jsme spolu různými proměnami jeho i mých nálad
po tom nešťastném úraze. Ten
Kubu změnil, nevím, do jaké míry
si to uvědomoval, ale začal být
odtažitější, občas i zlý. Celá naše
rodina se mu snažila pomoci a situaci ulehčit. Ve finále s tím ale
bojoval sám. Podporovala jsem
ho, když se rozhodl pro, řekněme,
velmi radikální operaci, amputaci končetiny. Letos se všechno
vyřešilo a já mám zase bráchu,
kterého jsem na chvíli ztratila.
A až se naučí chodit včas, budu
úplně spokojená.
Kuba mi dělá velkou radost i svými golfovými úspěchy, všechny
vítězné trofeje mi posílá vyfocené. Držím mu palce a byla bych
moc ráda, kdyby mě vzal jednou
na turnaj jako svého caddieho.
Kuba má velmi rád adrenalinovou zábavu. Tajně doufám, že se
mu podaří v zimě nasadit snowboard a zajezdit si. Přála bych
všem, aby měli takhle skvělýho
bráchu a parťáka, jako se to poštěstilo mně.
To bylo strašný. Už jsem si na nich
dělal i čárky, abych si k nim vytvořil nějakej vztah. Nepomohlo
to, tak jsem začal chodit bez nich.
Chodil jsem blbě. Záleželo na botách, zkoušeli jsme ortopedický
vložky, ale to moc nefungovalo. Ve
finále jsem skončil s tím, že musím nosit pohodlný tenisky s přiměřeně zvednutou patou a vytvarovanou vložkou. Za ty roky jsem
si doma udělal slušnou zásobu
bot. Šel jsem si koupit boty, čtvrt
hodiny jsem v nich v krámě chodil, dobrý. Donesl jsem je domů,
jednou jsem v nich vyšel a za půl
hodiny se vracel, noha rozedřená
do krve. Vůbec to prostě nešlo.
Neumím věci reklamovat, tak
jsem boty buď někomu dal, nebo
si je nechal,“ směje se Jakub.
Golf mě zachránil
V roce 2005 ho starší sestra Šárka vytáhla na golf do Letňan, kde
si dělali s manželem a kamarády
zelenou kartu. „Lanařili mě už
podruhý, že jim někdo ze skupiny vypadl; ,Jenom si stoupneš na
odpaliště a budeš pálit do míčku.‘
Bylo to v době, kdy jsem nemohl
ani pořádně chodit a hrozně jsem
potřeboval něco dělat, abych se
z toho nezbláznil. Celkem rychle
mi to začalo lítat. Byl to moc hezkej
pocit, když jsem míček trefil. Ale
chtěl jsem, aby mi to lítalo výš a dál.
Několik měsíců jsme se švagrem
chodili na driving. A pořád jsme
trénovali. Přestávalo nás to bavit,
chtěli jsme vědět, proč vlastně pálíme do těch míčků, a vyrazili jsme
na hřiště. Bylo to jiný než na rohožce, nabudilo nás to, začali jsme víc
trénovat a obcházet veřejná hřiště.
Teprve na podzim jsme si troufli jít
v Benátkách na zelenou kartu. Potom jsme se snažili aspoň jednou
tejdně do toho mlátit. Nachytal
jsem spoustu zlozvyků, ale golf mě
fakt v tý době zachránil, nikdy v životě na něj nedám dopustit a zůstanu mu věrnej,“ vypráví Jakub.
Jedu, co hlava dovolí
Golf byl sice fajn, ale Jakubovi
začal chybět adrenalin. V roce
2006 si udělal řidičák na motorku.
Jeho máma mu říkala: Dvakrát jsi
málem umřel, nemůžeš už tolik
riskovat. „V Kladrubech jsem se
rozhodl, že si nebudu nic upírat.
A motorky jsem obdivoval od
dětství. Hlavně krosový. S nohou
nevypadal cross reálně. Koupil
jsem si silniční motorku a první
rok cestoval. A jak je mým dobrým zvykem, když něco začnu
dělat, tak se do toho zakousnu.
Najezdil jsem asi dvanáct tisíc kilometrů, o rok později už šestnáct
tisíc za hranicemi všedních dnů.
Jezdil jsem jenom trasy, který
jsem znal, abych je mohl projíždět
rychleji. Až jsem si jednou řekl, že
jezdím na tu silnici už moc rychle.
Tak jsem si jel v roce 2008 poprvý
zkusit okruh v Sosnový. Do toho
jsem se úplně zamiloval. Tady jezdím, co mi moje hlava dovolí. Na
silnici se trošku krotím a jednou
za čas se na okruhu vyřádím do
maxima. Rychlost byla vždycky
moje. I na surfu i na snowboardu.
Když něco dělám, rád se do toho
pořádně obuju,“ zašklebí se Jakub.
U lidí, kteří ho mají rádi, moc
pochopení pro svou adrenalinovou vášeň nenachází. Většina se
tomu diví. „Na motorce poslouchám své vnitřní já a zatím se to
vyplácí. Srovnal jsem si to v hlavě
a myslím, že to tak má být. I když
na ,toho tam nahoře‘ nevěřím,
tak jsme se dohodli, když už jsem
tam dvakrát málem byl, že potře-
jsem vystudoval gymnázium, zkoušel jsem malovat, začal jsem fotit,
dostal se do přípravnýho ročníku
na FAMU, pak focení vyšumělo,
utekl jsem na vojnu. Toho nelituju,
mám odtamtud úžasný kamarády.
V roce 1999 jsem se vrátil k rodinnýmu řemeslu. Dědeček měl
dlouhá léta vyhlášenou restauraci
v Praze, skončil jsem v naší hospodě. Nejdřív jako číšník, pak jsem
restauraci i vedl. Konečně jsem objevil učení, které mi vyhovuje. Učení praxí. Zjistil jsem, že mě hrozně
baví barmanství. Po nehodě jsem se
do baru vrátil, ale nemohl jsem stát
dvanáct hodin na place a fungovat. S nejlepším kamarádem jsme
zkoušeli směny půlit, to šlo, ale on
mi nakonec utekl do Německa.
Já šel do hotelu na recepci, umím
jazyky, práce s lidma mi není cizí.
Vydržel jsem tam osm let. Ale jsem
nenechavej, bylo mi to málo, začal
jsem ještě pracovat v cestovce, kde
tí by to bylo naposled. Takhle to
vnímám. Najednou něco ve mně
řekne: teď to nedělej. A já se otočím a jedu domů. Kdybychom
dokázali líp poslouchat sami sebe,
všechno by líp fungovalo,“ přemýšlí nahlas Jakub.
jsem dodnes. Točil jsem dvě práce,
v pohodě jsem to stíhal. Loni jsem
k tomu ještě školil budoucí kapitány,“ chrlí hekticky Jakub.
Vodu miloval odmalička. Jeho děda
měl loď, každé prázdniny vyráželi
na moře. „Vždycky jsem chtěl dělat
jachting, ale v tý době to nebylo
možný. Tak jsem někdy v osmi začal
s kanoistikou, ale byla to z nouze
ctnost, nakonec jsem toho nechal.
Předloni jsem si udělal kapitánský
zkoušky. S člověkem, u kterýho
jsem zkoušky dělal, jsme si padli do
noty a on mi nabídl práci. Loňskou
sezonu jsem strávil na Vltavě a částečně i na Labi. Bylo zajímavý vidět
život v Praze z vody,“ pochvaluje si
Jakub.
Dvě práce jsou málo
Říká o sobě, že vždycky, když chce
v životě něčeho dosáhnout, tak to
dokáže. Po nehodě dostal plný invalidní důchod, ale za každou cenu
se chtěl vrátit k profesi, kterou dělal
předtím. „Se mnou to nebylo nikdy
jednoduchý. Pořád jsem poslouchal: Je chytrej, jen kdyby se učil.
Ale mě učení nebavilo. Byl jsem
hrozně línej. Různýma manévrama
78
Jeden rok golf, druhý
lodě
V roce 2009 se posunul Jakubův golf do úplně jiné dimenze.
Poznal trenéra Viktora Skalleho. „Přišel jsem k němu zase
přes ségru. Náhodou ho potkala
a připadal jí hodně sympatickej.
Viktora mám rád, od začátku věděl, že mám zdravotní hendikep,
a vždycky jsme řešili, co si můžu
a nemůžu dovolit. Trénuju s ním
pravidelně dvakrát týdně. No,
pravidelně. Vlastně ob rok. Jeden rok dávám golfu hrozně moc
a druhej rok si dávám trošku pauzu. Trénuju třeba jen v zimě a na
jaře mě zruší práce nebo některá
z mých sportovních vášní, které
jsem si našel po nehodě,“ pokrčí
rameny Jakub.
Mezi ně patří i jízda na dračích
lodích, ke kterým se dostal v roce
2010. „Zase mě do toho uvrtala
ségra. Přestěhovala se do Klenče,
kde se dračí lodě jezdí. Hodně
mě vychválila; prý mám bráchu, má ohromný ramena, jezdil
na kánoi. Když mi to líčila, tak
jsem říkal: ségra, já tam nepojedu, na kánoi jsem seděl, když
mi bylo osm. Všichni očekávali,
že tam přijde minimálně Sylvester Stallone. Z prvního závodu
jsem byl nadšenej a stal jsem se
členem Lochness teamu Kleneč.
Na fyzičku je to super, trénujeme
jednou týdně, závody jezdíme
jednou měsíčně. A jsme docela
dobrý, účastníme se i mistrovství republiky. Rok a půl jsem se
na dračích lodích trápil, loni to
všichni pochopili a posadili mě
na háčka, takže teď tomu velím
já,“ baví se Jakub.
Dva roky
k rozhodnutí
Jeho smysl pro humor a nadsázku
je prostě neskutečný. Těžko uvěřit,
že téměř devět let od uplynutí nehody řešil trýznivé dilema: mám si
dát nohu uříznout? „Strašně jsem
se s tím pral. Když si vezmu, jak
mi to dneska s novou nohou jde,
trošku ty uplynulý roky zamrzí.
Z medicínskýho hlediska asi odkládání nemělo smysl, ale mě to
někam posunulo. Naučil jsem se
jinak žít. Nevím, kdybych dostal
umělou nohu v pětadvaceti, jestli
by to bylo stejný jako mít ji dneska. V hlavě jsem na tom kroku
pracoval čtyři roky, po dvou letech
jsem byl definitivně rozhodnutej
pro amputaci. A dva roky trvalo,
než jsem to letos opravdu udělal.
Byli doktoři, kteří neměli chuť
nohu zachraňovat, jiní tvrdili, že
lepší vlastní špatná noha než dobrá umělá. Další se divili: S tímhle
ty chodíš? Nemohl jsem chodit
bos, vždycky jsem si musel obout
botu. Bez měkkých tkání bych
chodil přímo po kostech,“ vysvětluje Jakub.
Definitivní rozhodnutí Jakub odkládal, konzultoval s odborníky.
Chtěl mít jistotu, že využil pro
záchranu nohy všechny možnosti.
„To vlastní rozhodnutí je strašně
těžký. Dva roky jsem přemejšlel,
jestli nohu uříznout nad kotníkem
anebo pod kolenem. Většina lidí
nemá na výběr. Ve finále bylo třicet centimetrů na to, kde si vybrat
a nohu uříznout. Rozhodli jsme
se pro kratší, ale proteticky výhodnější, variantu. Mám speciální
protézu pod kolenem, s tou se dá
i velmi kvalitně běhat,“ říká spokojeně Jakub.
Bez nohy jsem happy
Loni na podzim se začal připravovat na amputaci, řešil, ve které
nemocnici si má operaci domluvit. „V roce 2012 to už bylo hodně
na spadnutí, šel jsem na Bulovku,
ale tam se to nějak protahovalo
a já na to potřeboval jít v lednu,
abych byl na sezonu už funkční.
Tak jsem musel ještě rok počkat,
ale už jsem všude trousil, že na to
jdu, už to začalo bejt trapný. Nakonec mi to dělali letos v Brně.
Bylo to tam moc příjemný. Furt
to bylo chacha, chichi, kdy ti uříznou nohu? Příští rok? Když jsem
se na Nový rok probudil, tak mi
zatrnulo. Za jednadvacet dní na
to jdu. Začal jsem bejt hodně nesvůj. Zaplatil jsem všechny účty,
domluvil, kdo se postará o kočky.
Postupně mě jímala hrůza, sbíral
jsem v sobě statečnost. Naposledy jsem si srovnával v hlavě, jestli
dělám ten správnej krok. Od té
doby jsem nezalitoval,“ usmívá se
spokojeně Jakub.
Operace proběhla dobře, po osmi
dnech ho propustili z nemocnice,
tři týdny byl doma a pak už šel do
práce. „Všechno jsem zvládl úplně
perfektně, ale vůbec mi nedošlo,
že když do člověka řežou, že to
bolí. Když jsem se probudil na
,jipce‘, byl jsem docela překvapenej. Všichni se mnou pořád řešili
jenom psychickou stránku. Zvedl
jsem si peřinu a přimhouřeným
okem se podíval. Přiznám se,
ukápla jedna slza, kterou jsem nad
tou nohou ztratil. A od tý doby
jsem jen happy. Úplně nejvíc mě
baví, že mně lidi, kteří mě znají
dlouho, říkají, že je jim najednou
se mnou moc dobře. Předtím mě
noha bolela, i když jsem to nedával najevo. Teď je pro mě všechno
jednoduchý a snadný,“ září spokojeností Jakub.
Protézu dostal v půlce března,
o měsíc později už začal trénovat
golf. „S novou nohou to byla velká změna. Ale úplně nečekaným
směrem. S Viktorem jsme trénovali styl, který mě připravoval na
hru po amputaci. Docela tvrdě
jsme to ladili. Hned při prvním
tréninku s protézou jsem zjistil, že
mě noha hrozně bolí a že musím
hrát normálně jako všichni ostatní. Dva roky dřiny sice k ničemu,
ale přechod k normálu byl vlastně
hodně jednoduchej,“ pokrčí rameny Jakub.
Letos v dubnu se stal členem České golfové asociace hendikepovaných. „Měl jsem přihlášku už dřív,
ale nepřipadal jsem si jako hendikepovanej. Viktor mě prudil, ať
už tu žádost laskavě pošlu. Doko-
79
pal mě k tomu. Za ty roky se z nás
stali parťáci. Hodně jsme toho
spolu prožili, nachodili, natrénovali, párkrát jsem mu tahal hole na
turnaji. Oslovujeme se křestními
jmény, ale pořád si vykáme. Tenhle
styl komunikace mám moc rád,“
zašklebí se pobaveně Jakub.
Hraj s tím, co máš
První oficiální turnaj za asociaci
hrál v červnu na Darovanském
dvoře. A hned Czech Disabled
Golf Masters 2014. Skončil ve
své kategorii první a dostal se do
širšího kádru reprezentace. „Golf
byl pro mě vždycky jen zábava,
ale letos nabral díky asociaci trošku jinej směr. Asi tomu budu dávat, co to nejvíc půjde. Na Darové
jsem hrál strašně. Ze tří kol jsem
zahrál dobře devět jamek. Bylo to
o nervy. Viktor šel se mnou jako
caddy. Každou chvíli mi říkal,
že hraju jako lopata. Jsem na to
zvyklej, jeho připomínky mě nerozhodí. Nakonec mě pochválil,
ale hned to shodil: Nemusel jste
vyhrát jen o čtyři rány, ale klidně o těch dvacet, s kterými jste
vedl po první devítce. Viktor mě
považuje právem za svůj úspěch.
Když se s někým potkáme na
hřišti, řekne: Jakube, pojďte sem,
a gripem mě flákne přes kalhoty
do nohy. A dodá: On nemá nohu,
normálně. A všichni jen nevěřícně zírají,“ pobaveně se usměje
Jakub.
Nakonec ještě dodá: „Každej mi
říkal, jak jsem se s nohou statečně popral. Není to hrdinství.
Člověk prostě musí hrát s tím,
co má. A to se snažím šířit mezi
zdravýma lidma.“