Formulace trinitárního dogmatu

Transkript

Formulace trinitárního
dogmatu
Moje kniha
PDF vytvořeno pomocí open source knihovny mwlib. Další informace naleznete na http://code.pediapress.com/
PDF generated at: Thu, 26 Dec 2013 13:39:42 UTC
Obsah
Články
Trinitární teologie
1
1
Hilarius z Poitiers
2
Základní trinitární hereze
4
Markionismus - 1. století
5
Markionismus
5
Markión
6
Patripasianismus
8
Modalismus
8
Eusebios z Kaisareie
8
Montanismus
11
Tertullianus
12
Sabellianismus
17
Sabellianismus
17
Sabellius
17
Pavel ze Samosaty
18
Hereze, odporující Boží jednotě
19
Tacián Syrský
19
Justin Mučedník
20
Novatianus
22
Nejsvětější Trojice
23
Atanázius
26
Koncily (christologické i trinitární problémy)
28
První nikajský koncil
28
První konstantinopolský koncil
30
Efezský koncil
31
Chalkedonský koncil
33
Druhý konstantinopolský koncil
36
Třetí konstantinopolský koncil
37
Druhý nikajský koncil
38
Čtvrtý konstantinopolský koncil
39
Fotios
40
Reference
Zdroje článků a přispěvatelé
43
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
44
Licence článků
Licence
45
1
Trinitární teologie (z lat. trinitas trojice) je odvětvím teologie, které se zabývá křesťanským dogmatem o
Nejsvětější Trojici. Trinitární teologie náleží vedle christologie k základním teologickým odvětvím.
Učení o Nejsvětější Trojici formulovala církev na prvních čtyřech ekumenických koncilech a je zahrnuto v křesťany
obecně uznávaných vyznáních víry, zvláště v nicejsko-konstantinopolském vyznání.
Mezi významné trinitární spisy patří De trinitate Hilaria z Poitiers ze 4. století a De trinitate Aurelia Augustina z
první třetiny 5. století. V Augustinově trinitární teologii hraje klíčovou úlohu jeho teorie vnitrobožských vztahů.
Boží podstata je jednoduchá, nepodléhající žádné změně, není v ní případkové bytí. Proto Augustin hledal rozlišení
Otce, Syna a Ducha Svatého pomocí kategorie vztahu (nebyl prvním, toto řešení má svůj počátek v teologii sv.
Řehoře Naziánského) V Bohu tak jsou subsistující vztahy otcovství, synovství a pasivního darování. Otec věčně
plodí Syna a Syn „vydechuje“ Ducha Svatého, Syn je věčně plozen a „vydechuje" Ducha Svatého, Duch Svatý je
věčně „vydechován“ Otcem a Synem. Mají společný, věčný a naprosto dokonalý úkon vědění, chtění a bytí. Jednají
jako „jediný princip“.
Související články
•
•
•
•
•
•
Trojjedinost
Trojjediný Bůh
Teologie
Christologie
Filioque
Hilarius z Poitiers
2
Hilarius z Poitiers
Svatý Hilarius z Poitiers
Učitel církve, Malleus Arianorum
Narození
kolem 315, místo nejasné, možná Poitiers
Úmrtí
13. ledna 367, Poitiers
Svátek
13. leden
Pohřben
Poitiers
Úřady
biskup
Uctíván církvemi
římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; Lutheráni
Významné zasvěcené kostely Saint-Hilaire-le-Grand v Poitiers
Patronem
Poitiers; La Rochelle; Luçonu
Sv. Hilarius z Poitiers (asi 315 – 13. ledna 367) byl latinsky píšícím teologem 4. století.
Narodil se narodil kolem roku 315 v Poitiers (dnešní Francie, lat. Pictavium, odsud jeho latinské jméno Hilarius
Pictaviensis) pohanským rodičům, dostalo se mu vynikajícího vzdělání a dovedl také číst řecky. Studoval spisy
Starého a Nového zákona, což jej přivedlo k tomu, aby opustil dosud hájený novoplatónismus a přijal křesťanství
spolu se svou ženou a dcerou.
Obyvatelé Poitiers si jej vážili natolik, že jej roku 353 zvolili biskupem, ačkoli byl stále ženat a měl dceru. Jedním z
prvních kroků, které podnikl, bylo prosazení exkomunikace Saturnina, ariánského biskupa města Arles.
Ve stejné době napsal císaři Constantiovi II., aby se ohradil proti násilí páchané ariány na katolících. Úspěšný nebyl
– na synodě v Beziers (Biterrae) svolaný Constantiem roku 356 byl spolu s Rhodanem z Toulouse poslán do exilu ve
Frýgii, kde strávil čtyři roky.
Nadále se účastnil debat, které měly vyřešit trvající spory uvnitř církve v otázce Nicejského vyznání víry. Jeho spis o
Trojici – De Trinitate – sepsaný v letech 359 a 360 je prvním zdařilým pokusem vyjádřit latinské subtilní teologické
termíny, doposud definované pouze řecky. Toto rozsáhlé pojednání je nejvýznamnějším pojednáním starověké
církve o Trojici, které překonává až stejnojmenné dílo Augustinovo v první čtvrtině 5. století.
Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení Prvního nikajského koncilu, čímž si
vysloužil přezdívku malleus Arianorum („kladivo proti ariánům") či Atanáš Západu. Zemřel 13. ledna 367. V roce
1852 byl prohlášen za učitele církve.
Životopis Hilariův, sepsaný Venantiem Fortunatem kolem roku 550 není považován za dostatečně seriózní pramen.
Spolehlivější jsou však Jeronýmovy poznámky v De viris illustribus' (kap. 100), Kronika Sulpicia Severa (2, 39–45)
a Hilariovy vlastní spisy.
Hilarius je považován za prvního latinsky píšícího autora církevních hymnů. Ve svém myšlení jde ve stopách dvou
velkých alexandrijských teologů, Órigena a Atanáše (Athanasia). Zvláště v exegetických dílech je však myslitelem
poměrně nezávislým a originálním. Z jeho biblických spisů se nám zachovaly Tractatus super Psalmos a
Commentarius in Evangelium Matthaei.
Hilarius z Poitiers
Literatura
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské
nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
3
4
Základní trinitární hereze
5
Markionismus - 1. století
Markionismus
Markionismus či marcionismus je dualistický věroučný systém, který vytvořil Markión ze Sinopé v Římě kolem
roku 144. Markionismus je jednou z prvních křesťanských herezí, která se vyznačovala zvláště popřením židovských
(starozákonních) kořenů církve; Markión učil, že stvoření je dílem demiurga, zlého boha. Proti Markiónovu učení se
zvedla vlna nesouhlasu ze strany představitelů církve, kteří proti markionitům sepsali nejeden polemický spis, avšak
z pera samého Markióna se žádný spis nedochoval.
Dějiny
Související informace naleznete v článku Markión.
Církevní organizace založená Markiónem má svůj počátek v exkomunikaci Markióna římskou církví kolem roku
144. K jejímu založení Markión užil svého majetku a markionitské komunity se záhy rozšířily po celé římské říši.
Markionité přetrvali na Západě dalších 300 let, Markiónovy ideje lze však nalézt v mnoha dalších heretických
hnutích celých církevních dějin. Na Východě, zvláště mimo hranice Římské říše se markionismus později sblížil s
manicheismem; obě dvě nauky charakterizuje silný dualismus. Markiónovské komunity však přetrvaly místně až do
16. století.
• Montanismus
• Gnosticismus
Reference
• MONDIN, Battista. Marcione. Dizionario dei teologi. Bologna: Edizioni Studio Dominicano, 1992, s. 373.
• THERON, Michel. Marcionites. Petit lexique des hérésies chrétiennes. Paris: Albin Michel, 2005, s. 258-261.
ISBN 2-226-15902-9.
Markión
Markión
Markión ze Sinopé (asi 100 Sinopé – asi 160 Řím) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické
učení o zlém Bohu Starého zákona a dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla jako heretické (viz
markionismus). Markión vytvořil pevnou církevní organizaci, jejímž byl biskupem, a prosadil v ní velmi omezený
výběr křesťanských spisů (10 Pavlových listů a výběr z Lukášova evangelia). To patrně vedlo k pevnější organizaci
římské církve a urychlilo vznik kánonu Nového zákona.[1] Řada z Markiónových heretických názorů se opakovaně
objevovala v pozdějších dějinách církve.
Život a působení
To, co nám je o Markiónovi známo, pochází od jeho
protivníků, kteří se ovšem zásadně shodují. Markión byl
bohatý syn biskupa v Pontu, snad v dnešním Sinopu v
severním Turecku na pobřeží Černého moře, asi 250 km
SV od Ankary. Tertullianus píše, že byl loďařem a
obchodníkem.
První zmínku o Markiónovi nalézáme v Justinově První
apologii (26) z poloviny 2. století. V té době byl Markión
ještě naživu a měl mnoho příznivců. Nepřátelský postoj
Markion s posluchači
vůči němu zaujímá Polykarpův žák Irenej z Lyonu v
polemickém spise Adversus haereses z konce 2. století, toto jeho pojednání rozšiřuje ve své polemice Adversus
Marcionem Tertullianus. Hippolyt Římský o Markiónovi říká, že byl synem biskupa, který jej pro nemravnost
exkomunikoval; této historce se však nechce příliš věřit, protože ostatní zmínky o Markiónovi hovoří jako o
ctnostném muži.
Markión se někdy kolem roku 140 usadil v Římě a v prvních několika letech vypracoval teologický systém, kterým
strhl na svou stranu množství posluchačů. Poté začínají konflikty s římskými biskupy a Markión začíná organizovat
vlastní oddělené společenství věřících. Markión je exkomunikován a římská církev mu vrací předchozí dar 200 tisíc
sesterciů. Řím však zůstává místem Markiónova působení, přitom se zakládají další markiónovské komunity po celé
římské říši. Takto vzniká samostatná církevní organizace, jejíž hlavou a autoritativním biskupem je Markión.
Podle Tertulliana a Ireneje se Markión pokoušel použít svého majetku k tomu, aby církev přijala jeho učení, což
odmítla. Markión se setkal i s Polykarpem ze Smyrny, který tvrdil, že znal osobně apoštola Jana a který Markióna
nazval „prvorozencem ďáblovým“. Kromě již zmiňovaných patřili k Markiónovým kritikům Efrém Syrský,
Dionýsios z Korinta, Theofilos z Antiochie, Filippos z Gortyny, Rhodo, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Již toto
množství oponentů svědčí o vlivu, který markionité v rané církvi měli.
Teologie
Svou nauku zaznamenal Markión ve dvou spisech nazvaných Instrumentum a Antiteze, které se nám ovšem
nedochovaly; o jejich existenci víme z Tertullianova spisu Adversus Marcionem. Markiónovo učení je často
označováno za gnostické, od křesťanské gnóze se ovšem odlišuje v tom, že zatímco podle gnostiků je v duši každého
člověka jiskra Boží jako stopa Stvoření, podle Markiona je celé Stvoření dílem zlého Boha, zákonodárce a soudce
Starého zákona.
Spojuje je však systematický protiklad dobrého Boha Nového zákona plného lásky, Otce, jehož zvěstuje Ježíš
Kristus, a „zlého“ Boha Starého zákona, který je zodpovědný za Stvoření světa, zákon atd. Jedná se tak o první takto
vyostřený příklad dualismu v rámci rodícího se křesťanství. Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje
6
Markión
demiurgovi, který se, stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý Bůh. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a
pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i plození a zakazuje pohlavní styk. Demiurg je též zodpovědný
za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu. Kristus je představen
jako Bůh lásky, který člověka osvobozuje od zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Ježíše
nepokládá Markión za Mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (doketismus), které nemůže trpět.
Odkazy
Reference
[1] S. Moll, A new portrait of Markion
Literatura
• MONDIN, Battista. Marcione. Dizionario dei teologi. Bologna: Edizioni Studio Dominicano, 1992, s. 373.
• THERON, Michel. Marcionites. Petit lexique des hérésies chrétiennes. Paris: Albin Michel, 2005, s. 258-261.
ISBN 2-226-15902-9.
• Markionismus
• Gnóze
• Biblický kánon
Externí odkazy
• (anglicky)
• S. Moll, A new portrait of Markion (2010) (http://www.bibleinterp.com/articles/mol358031.shtml)
• Catholic Encyclopedia: Marcionites (http://www.newadvent.org/cathen/09645c.htm)
• Tertullian, De Carne Christi (Latin and English) (http://www.tertullian.org/articles/evans_carn/
evans_carn_00index.htm)
• Wace on Marcion (http://www.earlychristianwritings.com/info/marcion-wace.html)
• EarlyChurch.org.uk on Marcion (http://www.earlychurch.org.uk/marcion.php)
• The Marcionite Prologues to the Pauline Epistles (http://www.ccel.org/ccel/harnack/origin_nt.v.i.html)
• Marcion's Writings (at the Gnosis Archive): Gospel of the Lord and Other Writings (http://www.gnosis.org/
library/marcionsection.htm)
7
8
Patripasianismus
Modalismus
Modalismus či modalistický monarchianismus označuje teologický názor, považovaný za jednu z variant
monarchianismu, který označuje slovem „Bůh“ (řecky θεός theos) pouze osobu Otce. V protikladu k dynamickému
monarchianismu se pokouší modalismus hovořit též o plném božství Syna.
Mezi nejstarší modalisty 2. a 3. století patří Noetus a Praxeas, kteří ztotožňují Otce a Syna. Tento názor vedl k
označení modalismu jako patripassianismu (odkaz na utrpení Otce). Modalisté se domnívali, že Otec se stal
člověkem, narodil se z Panny, trpěl na kříži a zemřel. Praxeas pak rozlišuje mezi Otcem a Synem v tom smyslu, že
Otec vyjadřuje Ježíšovo božství a Syn jeho lidství. V tomto smyslu Otec trpěl s lidským Ježíšem.
• Monarchianismus
• Sabellianismus
Eusebios z Kaisareie (asi 265 – 30. května 339), nazýván též
Eusebius Pamphili (žák Pamfilův), byl biskupem v palestinské
Kaisareii a je považován za otce církevních dějin. Ve svých Církevních
dějinách (Historia ecclesiastica) se zabývá dějinami rané církve. Využil
starší nedochované dílo Hegesippova; Eusebios v Církevních dějinách
cituje mnoho jinde nedochovaných pramenů.
Roku 296 v Palestině zahlédl Konstantina, který tam cestoval spolu s
Diocletianem. V palestinské Kaisareii s pomocí Órigenovy Hexaply a
svého učitele Pamfila studoval Písmo svaté. Roku 307 byl uvězněn,
avšak nadále pracoval na přípravě nové edice bible. Za dioleciánova
pronásledování byl Pamfilos 6. února 310 usmrcen a Eusebius uprchl
do Tyru a posléze do egyptské pouště.
Biskupem v Kaisareii se stal kolem roku 313, v úřadu vystřídal Agapia.
Od počátku se angažoval ve sporu o Areiovu nauku. Areia podpořil
dvěma dopisy (Eufratiónovi a Alexandrovi) a svoláním palestinské
místní synody, která Areiovi umožnila působit v palestinské diecézi, ale zároveň žádala, aby se Areios snažil o
smíření s alexandrijským biskupem Alexandrem. Synoda v Antiochii (324/325) obvinila Eusebia, že souhlasí z
Areiovou naukou, a podmínečně ho vyloučila z církve[1].
Eusebios z Kaisareie zasáhl do jednání Prvního nikajského koncilu (325). Jak informuje v dopise obci v Kaisareii,
Eusebios Níkajskému sněmu předložil své vyznání víry, které biskupové i císař Kónstantínos označili za pravověrné
(tímto snad Eusebia rehabilitovali). Je možné, že se toto vyznání pak stalo předlohou k novému vyznání víry,
schválenému v Níkaii, které je dnes známo jako Nicejské vyznání. Eusebios s novým Níkajským vyznáním
souhlasil, snad aby potvrdil svou pravověrnost, s jeho zněním ale spokojen nebyl. V dopise kaisarejské obci proto
interpretuje nové pojmy Níkajského kreda („Syn je soupodstatný s Otcem“, Syn byl zrozen „z podstaty Otce“ a je
„zrozený, ne stvořený“) ve smyslu své nauky.
I po sněmu v Níkaii se Eusebios účastnil sporu o Areiovu nauku (srv. ariánství). Vystupoval proti Athanasiovi z
Alexandrie, kterého předvolal roku 334 před synodu, na kterou se Athanasios nedostavil. Následujcíího roku
předsedal synodě v Tyru, na níž se Athanasios opět nedostavil. Posléze přednesl celou záležitost císaři, který
Athanasia poslal do exilu. Proti Eusebiovi vystoupil též Markellos z Ankýry, který též protestoval proti Ariově
rehabilitaci (roku 336). Eusebios umírá roku 339, nedlouho po Konstantinově smrti.
Význam Eusebia tkví především v jeho díle Církevní dějiny. Jeho dílo je psané v apologetickém duchu a často
obsahuje mylné, nebo zavádějící informace. Přestože je třeba jej číst velice kriticky, nikdo nemůže popřít jeho
přínos, neboť poskytuje nezměrné množství údajů, které by jinak byly zcela ztraceny.
Dílo
Díla dějepisná
• Kronika
• Církevní dějiny [2], přel. J. J. Novák
• Palestinští mučedníci – často částí Církevních dějin. Vypráví o pronásledování křesťanů v Palestině v letech
303-311.
Chvalořeči na Konstantina
• Život Konstantinův – Okázalá chvála na císaře, který je připodobněn k novému Mojžíšovi.
• Chvála Konstantinova
Díla apologetická
• Základní a obecný úvod, z nějž se nám zachovaly pouze fragmenty, známé pod názvem Eclogae Propheticae. Jde
o popis starozákonních proroctví, vztahujících se k Mesiáši.
• Praeparatio evangelica – Příprava evangelia – polemika s pohanstvím
• Demonstratio evangelica – Důkaz evangelia – zabývá se zde osobou Ježíše Krista, polemika s židovstvím
• Peri theofaneias – O Božím zjevení
• Proti Porfyriovi – ztracené dílo. Mělo jít o polemiku s novoplatónským filosofem Porfyriem.
• Proti Hieroklovi
• Refutatio et apologia – ztracené dílo.
Díla biblická a exegetická
•
•
•
•
•
•
synoptická tabulka k evangeliím
Onomasticon – soupis biblických míst
Otázky a řešení ohledně evangelií– dochováno jen ve zlomcích
Komentáře k žalmům – rozsáhlé dílo.
Komentář k Izaiášovi
O velikonocích (Περι της του πασχα εορτης) – o významu židovských velikonoc, mystický výklad křesťanských
a datum velikonoc.
9
Díla dogmatická
• Apologie Órigena – dochovaná jen první část v upraveném překladu Rufinově. Vypracováno spolu s Pamfiliem.
• Proti Markellovi – polemika o ariánství
• O církevní teologii
Pokračovatelé Eusebiových církevních dějin
•
•
•
•
•
•
Rufinus z Akvileje
Philostorgius
Sokrates Scholastikos
Sozomenos
Theodoretos z Kyrru
Evagrius Scholasticus
Reference
[1] srov. Quasten J., Patrologia II., Casale Monferrato 1980, 313
[2] http:/ / www. fatym. com/ taf/ knihy/ patrol/ p_cdej. htm
•
•
•
•
•
Nicejské vyznání
Dějiny církve
Athanasios
Caesarea Maritima
Externí odkazy
• (anglicky) Onomasticon (http://www.tertullian.org/fathers/eusebius_onomasticon_01_intro.htm)
• Opera omnia (svazky 19-24): (http://graeca.patristica.net/)
10
Montanismus
Montanismus
Montanismus, označovaný též jako Nové proroctví představuje raně křesťanské hnutí 2. století, pojmenované po
svém zakladateli Montanovi. Montanismus, který se rozšířil v Malé Asii, především ve Frýgii, a v některých částech
Severní Afriky, hlásal nadcházející konec světa v extrémní podobě včetně opouštění majetku, zákazu sňatků a
vyzýval i k provokativnímu mučednictví.
Podle Epifania vzniklo toto hnutí roku 156, podle Eusebia roku 172, ve vesnici Ardoban na pomezí Frýgie a
Mýsie.[1] Za episkopátu hierapolského biskupa Papia se pak hnutí rozšířilo po celé Frýgii, takže jeho stoupenci byli
označováni také jako katafrýgové (řecky ἡ κατὰ Φρύγας αἵρησις hé kata Frýgas hairésis, hereze rozšířená u
Frýgů). Zakladatel hnutí, Montanos, se vydával za proroka a Utěšitele přislíbeného Janovým evangeliem.
Doprovázely jej dvě ženy, Priska (či Priscilla) a Maximilla, které opustily své manžele a následovaly jej. Hnutí
nalezlo své zastánce i v jiných částech římské říše, a to ještě v období, kdy křesťanství nebylo povoleným
náboženstvím (religio licita, tj. před rokem 313). Veřejné působení Montanovo lze tak situovat mezi roky mezi roky
135 a 177.[2]
U počátku Nového proroctví stálo přesvědčení, že Nový Jeruzalém již brzy sestoupí na zemi a bude se nacházet ve
frýgickém městě Pepuza, nacházejícím se asi 30 km na severovýchod od Hierapole. Zde se pak Montanus se svými
přívrženkyněmi usadil a sebral sbírku vlastních prorockých výroků, v nichž Montanus hovoří ve jménu božím;
Didymos Slepý tak například dokládá, že Montanos tvrdil: „Já jsem Otec, Syn a Duch svatý.“[3] Tři montanističtí
proroci se pak považovali za poslední boží zjevení; Maximilla například tvrdila, že po ní již nebude dalšího
proroctví, jen konec.[4] Vedle očekávání brzkého konce světa montanisté hlásali mravní rigorismus, který byl zřejmě
reakcí na uvolněné mravy křesťanů ve 2. století.[5]
Pro představitele církve bylo Nové proroctví nepřijatelné z vícero důvodů – předně byl pro křesťany nepřijatelný již
Montanův nárok, že jeho proroctví jsou inspirovaná Duchem svatým do té míry, že se ve jménu tohoto Ducha
Montanos promlouval. Někteří oponenti prohlašovali, že se Montanos považuje za vtělení Parakléta, zřejmě však svá
proroctví, společně s extatickými projevy v komunitě svých příveženců, považoval pouze za vylití Ducha svatého,
jež mělo předcházet paruzii. Velké pohoršení vyvolávalo i to, že se do vedení tohoto hnutí dostávaly i ženy, které
prorokovaly a vyučovaly. Nové proroctví pak mělo na církevní praxi největší vliv v následujících oblastech:
vzhledem k extatickým projevům v montanistických komunitách se v církvi rozšířila nedůvěra vůči podobným
projevům. Montanistický důraz na inspiraci jejich proroctví vedl pak církev k jasnějšímu vymezení kánonu Nového
zákona jakožto sbírky textů, uznávaných církví za Bohem inspirované a za měřítko víry (latinsky regula fidei).[6]
Navzdory tomu, že církev označila hnutí za heretické, tato sekta přetrvala na některých místech až do 8. století.
Nejznámějším přívržencem montanismu je bezesporu církevní spisovatel Tertullianus († kolem 220), který se zřejmě
kvůli svým sympatiím k asketickým a rigoristickým důrazům v montanismu k tomuto hnutí ve svých pozdějších
dílech přiklonil. Někteří autoři hledají paralely mezi starověkým montanismem a současným pentekostalismem,
avšak toto srovnání není obecně přijímáno.
11
Montanismus
• Biblický kánon
• Tertullianus
Poznámky
[1] METZGER, B. M. The Canon of the New Testament: Its Origin, Development, and Significance. Oxford: Oxford UP, 1997. ISBN
9780198269540, s. 100.
[2] TREVETT, C. Montanism: Gender, Authority and the New Prophecy, ISBN 0-521-41182-3, s. 2|7.
[3] DIDYMOS SLEPÝ. De Trinitate III, 41, 1.
[4] EPIFANIOS ZE SALAMINY. Panarion 48, 1.
[5] METZGER, s. 101.
[6] METZGER, s. 106.
Tertullianus
Quintus Septimius Florens Tertullianus (kolem 160 v Kartágu –
kolem 220 v Kartágu) je nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský
spisovatel přelomu 2. a 3. století, který je považován za autora základní
křesťanské terminologie v latinském jazyce.
Život
Celkově máme o Tertullianově životě (vzhledem k rozsahu
dochovaného díla) poměrně málo informací, jak už z jeho vlastního
díla nebo ze zmínek u autorů druhých (Eusebios z Kaisareie, Historia
ecclesiastica II,2,4; Jeroným, De viris illustribus 53).
Narodil se jako syn pohanského římského velitele (centurio
proconsularis). Dostalo se mu velmi dobrého vzdělání, a to zejména
právního a v rétorice. Uměl řecky a je pravděpodobné, že je totožný s
Tertullianus.
jistým známým právníkem své doby a téhož jména. Kolem roku 195 se
z Říma vrací do Kartága jako křesťan (někteří autoři, např. Adolf von
Harnack jeho obrácení řadí do roku 197 nebo 198) a brzy začíná jeho služba církvi. Toto jeho obrácení bylo asi
velmi náhlé a pro nové náboženství se Tertullianus velmi nadchl, jak o tom svědčí již rozhodný a vášnivý tón jeho
díla obhajujícího křesťanskou víru a samotná zmínka v Apologeticu (49), že „Křesťanem se člověk nerodí, nýbrž
stává.“
Není zcela jasné, zda se stal knězem, ačkoli to tvrdí Jeroným. Kolem roku 207 se rozešel s církví a přiklonil se k
montanistické sektě a zaujal velmi nekompromisní postoj k čemukoli, co v církvi zavánělo kompromisem či laxním
přístupem. Augustinus tvrdí, že se na konci svého života Tertullianus vrátil zpět do církve, avšak o správnosti tohoto
tvrzení odborníci pochybují.
12
Tertullianus
Dílo
Tertullianus patří k nejoriginálnějším latinsky píšícím křesťanským autorům prvních staletí. V jeho díle nalezneme
spojení vznosné rétoriky a zápalu s praktickým přístupem ke křesťanskému životu. Jako autor vyniká inteligencí i
výmluvností, vtipem a výborným vzděláním. Nejkovanější však byl v jazyce samotném, totiž v latině, a obohatil jej
o mnoho neologismů, jimiž položil základy teologického pojmosloví, z nějž teologie těží dodnes. Podle H. Hoppeho
(1932) Tertullianus vytvořil 509 nových substantiv, 284 adjektiv, 28 příslovcí a 161 sloves, tedy dohromady 982
latinských novotvarů.
Odborníci nenacházejí shodu v dataci Tertullianových děl, avšak jejich stáří lze s určitou pravděpodobností datovat a
tato díla řadit do jeho katolického či montanistického období. Text se nezachoval v obecně dobrém stavu, pouze jeho
raný spis Apologeticum se dochoval v mnoha rukopisech, ostatní spisy většinou dochoval pouze Codex Agobardinus
(pořízený arcibiskupem Agobardem z Lyonu mezi lety 814 a 840). Celkem se dochovalo třicet jedna Tertullianových
spisů. Tím se řadí mezi nejplodnější latinské autory předkonstantinovské doby.
Apologetické spisy
1. Ad nationes. Krátce po svém obrácení píše Tertullianus obranu křesťanského náboženství, nadepsanou Ad
nationes (2 knihy, 197). Popisuje v ní pohanství ve stavu morálního a náboženského úpadku. Můžeme tento spis
považovat za určitý náčrt či koncept pro pozdější práci, totiž Apologeticum, které sepisuje autor ještě téhož roku.
2. Apologeticum je adresováno správcům provincií římské říše. Na rozdíl od ostatních apologetických prací této
doby se věnuje výhradně politickým obviněním namířeným proti křesťanům, totiž neúctě ke státním božstvům
(crimen laese maiestatis). V díle obviňuje zvláštní proceduru, jíž používaly pohanské úřady vůči křesťanům:
jediným jejich zločinem je „jméno křesťan“ (nomen Christianorum). Všem ostatním zločincům je dovolena
obhajoba, nikoli však křesťanům, mučení se používá pro ostatní zločince, aby přiznali svou vinu, křesťané jsou
mučeni, aby zapřeli svou víru. Odmítá též podezření, které v pohanské společnosti kolovalo o křesťanech a
informuje o důležitých bodech křesťanské víry a života křesťanů. Křesťanství je podle něj filozofií, avšak
filozofové nemusejí obětovat bohům jako křesťané, dokonce je mohou odmítat, aniž by byli trestáni.
Pronásledování křesťanů je však nemůže oslabit: „Budeme rozmnoženi, jakkoli nás sekáte, neboť krev jest
semenem křesťanů!“ (Plures efficimur, quoties metimur a vobis, semen est sanguis christianorum. Ap. 50).
3. De testimonio animae. 17. kapitolu spisu Apologeticum rozvíjí další spis, De testimonio animae (Svědectví
duše). Ve spisu se snaží Tertullianus ukázat, že svými spontánními zvoláními křesťané ukazují, v co skutečně věří
v hloubi své duše: v jednotu Boha, nesmrtelnost duše a existenci zlých duchů.
4. Ad Scapulam (212, Scapulovi) je otevřený dopis africkému prokonzulovi, nepříteli křesťanů, ve kterém mu
Tertullianus vyhrožuje Božím trestem, při němž se odvolává též na zatmění Slunce.
5. Adversus Iudaeos (207, Proti Židům) je spisem adresovaným vyznavačům židovství, v němž se snaží
Tertullianus ukázat, že starý zákon odplaty musí být nahrazen novým zákonem lásky. I pohané mají účast na Boží
milosti (kapitoly 1-8). U druhé části (kapitoly 9-14) se pochybuje, zda patří k tomuto spisu, neboť se jedná o
výňatek ze 3. knihy Adversus Marcionem.
Dogmatické a polemické spisy
1. De praescriptione haereticorum (kolem roku 200, Preskripce heretiků). Toto dílo ukazuje asi nejvíce
Tertullianovo právnické vzdělání a erudici. Název knihy poukazuje na autorův názor, že proti heretikům je třeba
použít právního prostředku zvaného preskripce – to ve starověkém Římě znamenalo, že obhájce se dovolal
preskripce, čímž zabránil žalobci, takže nemohlo dojít k přelíčení. Preskripce užívá tedy teologicky na základě
těchto předpokladů: a) Ježíš Kristus nesvěřil svou nauku nikomu jinému než apoštolům a b) apoštolové tuto
nauku nepředali nikomu jinému než svým křesťanským obcím. To ukazuje na pravověrnost i stáří apoštolského
učení ve srovnání s dalšími herezemi.
13
Tertullianus
2. Pět knih Adversus Marcionem (Proti Markiónovi) je nejrozsáhlejším Tertullianovým dílem, které navíc existuje
ve 3 různých recenzích. V 1. a 2. knize dokazuje, že stvořitel světa nemohl být nikdo jiný než dobrý Bůh, v 3.
knize, že Kristus byl předpovídaný Mesiáš a nikoli vyšší aión bez těla. 4. a 5. kniha kritizují Markiónův kánon
Nového zákona a ukazují, že mezi Starým a Novým zákonem neexistuje rozpor.
3. Adversus Hermogenem (Proti Hermogenovi). Obrana křesťanské nauky o stvoření proti gnostickému malíři
Hermogenovi v Kartágu.
4. Adversus Valentinianos (Proti Valentiniánům) proti gnostiku Valentinovi a jeho sektě; často využívá Irenejovo
Adversus haereses 1.
5. Scorpiace (Sérum proti škorpionům) – lék na gnostické hereze, hájí morální hodnoty mučednictví.
6. De carne Christi (Tělo Kristovo) odmítá gnostický dokétismus.
7. De carnis resurrectione (Vzkříšení těla) obhajuje vzkříšení těla.
8. Adversus Praxean (Proti Praxeovi) je nejjasnější přednicejská ukázka církevní nauky o Trojici zaměřená proti
patripasionistu Praxeovi. Poprvé se užívá pojmu trinitas, tj. trojice.
9. De baptismo (Křest) ukazuje církevní nauku o křtu a jeho nezbytnosti; jedná se o první celistvé dílo o této
svátosti a mimořádnou ukázku církevní praxe začátku 3. století.
10. De anima (O duši) – jedno z nejdelších Tertullianových děl, které patří k řadě protignostických spisů a
zaměřené proti Hermogenovi; jedná se spíše o polemický spis, v němž Tertullianus odmítá některé filozofické a
gnostické názory.
Praktické a asketické spisy
Katolické období
1. Ad martyres (197, Mučedníkům). Tento spis měl potěšit a upevnit křesťany ve vězení.
2. De spectaculis (197-200, O hrách) zakazuje křesťanům navštěvovat pohanské hry kvůli jejich nemravnosti a
spojení s modloslužbou.
3. De oratione (198-204, Modlitba) je příručkou pro katechumeny, jak se mají modlit; obsahuje též první komentář
na Otčenáš.
4. De patientia (200-203, Trpělivost). Pojednání o ctnosti, která se nesnaží vlastnit a jejíž největším nepřítelem je
touha po odplatě.
5. De paenitentia (asi 203, Pokání) se zabývá kajícím smýšlení a praxí před křtem (kap. 1-6) a církevním pokáním
u člověka, který se dopustil těžkého hříchu (7-12).
6. De cultu feminarum (2 knihy, 195-201, O odívání žen) útočí na různé druhy ženské marnivosti.
7. Ad uxorem (2 knihy, kolem 203, Ženě) žádá po Tertullianově ženě, aby zůstala po Tertullianově smrti vdovou
anebo si vzala pouze křesťana.
8. De exhortatione castitatis (před 207, Výzva k čistotě) nabádá přítele, který je vdovcem, aby se podruhé neženil.
Montanistické období
1. De monogamia (217, Jedno manželství) zuřivý útok na zákonnost druhého manželství.
2. De virginibus velandis (před 207, O zahalování panen) obhajuje zvyk, že panny zahalují svou hlavu, a to nejen v
kostele, ale i na veřejnosti.
3. De corona (211, O věnci) odmítá věnčení vojáků jakožto pohanský zvyk a zakazuje křesťanům službu v armádě.
4. De idololatria (Modloslužba) požaduje striktně odmítnutí idolatrie a jakékoli povolání, které je s ní spojeno
(herec, učitel, státní nebo vojenský úředník).
5. De fuga in persecutione (asi 212, Útěk v pronásledování). Útěk během pronásledování není dovolen a protiví se
Boží vůli.
6. De ieiunio adversus psychicos (O postu proti psychikům) je obranou montanistické postní praxe s výpadem proti
psychici, tj. těm, kdo povolovali svým žádostivostem (tj. katolíkům).
14
Tertullianus
7. De pudicitia (O studu). Spis nepřiznává církvi právo odpouštět hříchy, a to v kontrastu s předchozími pohledy
autora. Tuto moc nemají biskupové, ale pouze homines spirituales, tj. duchovní lidé (apoštolové a proroci).
8. De pallio (Pallium). Nejkratší z Tertullianových spisů je jeho osobní apologií. Ospravedlňuje se před
spoluobčany, že vyměnil tógu za filozofický plášť, pallium.
Teologie
1. Tertullianus pohlíží skepticky na pohanskou filozofii. Jeho postoj není vůči rozumu negativní, pouze jeho úlohu
relativizuje – filozofie má pro něj význam do té míry, nakolik souhlasí s křesťanskou vírou (postoj credo ut
intelligam = věřím, abych porozuměl). Boží existence a nesmrtelnost duše může být poznána rozumovou reflexí
(De resurrectione 3). Boží dokonalost pramení z faktu, že Bůh nemá počátek.
2. Každé jsoucno je tělesné (corpus), avšak corpus svého druhu; sám Bůh je tělem, ačkoli je duch (Adversus
Praxean 7). Toto corpus zřejmě znamená určitou substanci, kterou Tertullianus připisuje Bohu pouze podstatně.
Podobně duše je corpus a má vlastní tvar a barvu, barvu zářícího vzduchu (De anima 7,9).
3. Nauku o Trojici nalezneme v díle Adversus Praxean, kde Tertullianus tuto nauku hájí a kde vyjadřuje zcela jasně
trinitární termíny běžné v ponicejské teologii; Tertullianus sám je tvůrcem latinského slova Trojice: trinitas:
• Connexus Patris in Filio et Filii in Paracleto tres efficit cohaerentes, alterum e altero. Qui tres unum sunt, non
unus (25)
• tres unius substantiae et unius status et unius potestatis (2).
• Trinitas unius Divinitatis, Pater et Filius et Spiritus Sanctus. (De pudicitia 21)
• Alium (…) personae, non substantiae nomine, ad distinctionem, non ad divisionem (Adv. Prax. 12)
4. Logos existoval a byl osobou (persona) už před stvořením světa, avšak teprve stvořením světa vyšel z Otce coby
dokonalý zrod (nativitas perfecta; Adv. Prax. 7), kdy se z Moudrosti stalo Slovo. Syn jako takový tedy není věčný
(Adv. Herm. 3), avšak není odlišný od Otce (Adv. Prax. 9), pouze se od něj liší vznikem (gradu). Otci přísluší
plnost božství, Synu jen část. Syn vychází z Otce jako paprsky ze slunce (Adv. Prax. 13).
5. V osobě Krista existuje dvojí přirozenost; touto naukou předbíhá Západ o celá staletí. Ježíšovy zázraky pak
ukazují jeho pravé božství, jeho city a utrpení jeho pravé lidství (De carne Christi 5). Tuto jeho nauku zobrazuje
následující citace:
• Proprietas utriusque substantiae (in una persona), duplicem statum, non confusum sed coniunctum in una
persona, deum et hominem Iesum (Adv. Prax. 27).
6. Tertullianus se staví proti Mariině panenství během a po porodu (in et post partum; De carne Chr. 7,23; Adv.
Marc. 4,19); tato nauka se nachází v křesťanských spisech už od apoštolských dob (Protoevangelium Jakubovo,
Ódy Šalomounovy).
7. Duše dítěte je výhonkem (tradux) duše rodičů (traducionismus); takto Tertullianus vysvětluje podobnost
psychologického nadání rodičů a dětí.
8. Prvotní hřích jako zlá touha vstoupil do lidské přirozenosti skrze hřích Adamův, a tak se stal její součástí. Křest
dětí však Tertullianus nedoporučuje kromě nebezpečí úmrtí dítěte (De bapt. 18).
9. Primát byl podle De pudicitia 21,9-11 svěřen pouze sv. Petru, nikoli ostatním biskupům. Petr a Pavel zemřeli v
Římě (Scorpiace 15; Adv. Marc. 4,5).
10. Postní praxe. Ve spise De paenitentia nabádá Tertullianus hříšníky, aby se podrobili církevnímu pokání. Zřejmě
se domníval, že církev smí odpouštět hříchy, ačkoli mnohá místa v jeho díle nejsou v tomto bodu jasná. Podrobně
se zmiňuje o veřejném vyznání hříchů (exomologesis). Jako montanista pak rozlišuje odpustitelné a
neodpustitelné hříchy (peccata remissibilia et irremissibilia: De pud. 2) a odpírá církvi moc hříchy odpouštět
těžké hříchy, tj. cizoložství, vraždu a apostazi, tj. odpad od víry. Duchovní člověk (spiritalis homo) má moc
odpouštět hříchy, nikoli držitel biskupského úřadu, neboť pneumatici jsou nástroji Ducha svatého (De pud. 21).
11. Eucharistii nazývá vztah slávy, požehnání a chvála a hymny (gloriae relatio et benedictio et laus et hymni) a
vidí v ní naplnění Malachiášova proroctví (1,10). Nazývá ji též obětními modlitbami (orationes sacrificiorum),
15
Tertullianus
16
které mají přinést „tělo Páně“, „svátost eucharistie“ (De oratione 19; Adv. Marc. 3,22; De pud. 9,16).
Konsekrovaný chléb nazývá „podobou těla“ (figura corporis mei), tedy tělem v symbolu chleba. Realita tohoto
těla je však tak jistá, že jí chce dokazovat ze skutečnosti Ježíšova ukřižovaného těla (Adv. Marc. 3,19). Tělo
věřícího se šatí tělem a krví Krista, aby duše byla nasycena Bohem (Caro corpore et sanguine Christi vescitur, ut
et anima de Deo saginetur: De res. 8).
12. Tertullianus zná jistý očistný stav po smrti. Mrtví, s výjimkou mučedníků zůstávají v podsvětí až do dne Páně.
Tam trpí, avšak přímluva žijících jim může ulehčit (De anima 55, 58; De res. 43).
Odkazy
Prameny
• O hrách. Kitzler, P. [tr.]. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-100-5.
• KITZLER, P. „Q. S. F. Tertullianus - Povzbuzení mučedníkům (Ad martyras)“, in: Teologický sborník 4, 2002,
str. 55-62. ISSN 1211-3808 [1].
Literatura
• KITZLER, P. „Quam ecclesiae hominem non fuisse? Tertullianus a jeho nový portrét“, in: Teologická reflexe 2,
2004, str. 199-209. ISSN 1211-1872 [2]
• KITZLER, P. „Some Comments on the Czech Tertullian Scholarship“, in: Sborník prací Filozofické fakulty
Brněnské univerzity, N 8, 2003, str. 47-51. ISSN 1211-6335 [3].[4]
• RANKIN, D. Tertullianus a církev. Brno: CDK, 2002. ISBN 80-85959-95-X.
• VYSOKÝ, Z. K., Příspěvky k poznání pramenů spisů Tertullianových a vzájemných vztahů nejstarší apologetické
literatury křesťanské. Praha 1937.
Externí odkazy
•
•
•
•
•
•
(anglicky) Tertulianův život a dílo podle Catholic Encyclopedia
[5]
(anglicky) Tertulianův život a dílo podle The Columbia Encyclopaedia
[6]
Latinské a anglické znění Tertullianových děl [7]
[8]
(anglicky) Jeronýmovo De viris illustribus se zmínkou o Tertullianovi
[9]
(česky) Tertullianus: Obrana křesťanů (Apologeticum)
[10]
(česky) Tertullianus: Uplatnění preskripce vůči heretikům
Reference
[1] http:/ / worldcat. org/ issn/ 1211-3808
[4] http:/ / www. tertullian. org/ articles/ kitzler_czech_scholarship. htm
[5] http:/ / www. newadvent. org/ cathen/ 14520c. htm
[6] http:/ / www. bartleby. com/ 65/ te/ Tertulli. html
[7] http:/ / www. tertullian. org
[8] http:/ / www. newadvent. org/ fathers/ 2708. htm
[9] http:/ / www. tertullian. org/ other/ czech_apologeticum. htm
[10] http:/ / revue. theofil. cz/ revue-clanek. php?clanek=710
17
Sabellianismus
Sabellianismus
Sabellianismus představuje jednu z podob modalismu, teologický názor, který na začátku 3. století šířil především
Sabellius v Římě.
Sabellius učil, že existují božské monády, které se zjevují jako Otec, Syn a Duch Svatý. Bůh se jako Otec zjevuje,
když je stvořitel a zákonodárce, jako Syn, když je vykupitel a jako Duch, když daruje milost. To jsou tři modi, které
zjevují tutéž a jednu božskou osobu. Logos představoval pro Sabellia a pro Pavla ze Samostaty manifestaci Božího
rozumu. Trojice se tedy v Bohu týká pouze vztahů v sobě jediného Boha vůči sobě a vůči světu. Vtělením Bůh
přestává být Otcem, nanebevstoupením přestává být Synem.
Sabellianismus odsoudila synoda v Římě roku 262.
Modalistickou a sabelliánskou nauku vyznávají dnes některé skupiny letničního hnutí. [zdroj?]
• Modalismus
• Monarchianismus
Sabellius
Sabellius byl křesťanský kněz a teolog původem zřejmě z Libye či Egypta. Přišel do Říma a stal se vůdcem
zastáncům modalismu, za což jej papež Calixtus I. roku 220 exkomunikoval.
Proti obecně přijímané křesťanské nauce o třech osobách v Bohu (Trojice) Sabellius učil, že Bůh je nedělitelný, ale
lze mu přiřknout tři základní způsoby či modi (stvořitel, vykupitel, dárce milosti). Toto učení bývá označováno jako
sabellianismus, který byl římskou synodou roku 262 odsouzen jako hereze.
• Modalismus
• Monarchianismus
Pavel ze Samosaty
Pavel ze Samosaty
Pavel ze Samosaty byl v letech 260 až 268 biskupem v Antiochii, teologem, jehož učení bylo církví odsouzeno.
Pavel zastával dynamický monarchianismus, který popírá, že v Bohu existují tři osoby. Učil, že Ježíš Kristus byl
přijat (adoptován) za Božího syna při svém křtu v Jordánu, ale že jinak zůstal obyčejným člověkem.
Pavlovo učení bylo soustavně napadáno a on sám byl nakonec roku 268 odsouzen. Přesto zůstal vzdorobiskupem v
Antiochii až do roku 272, neboť byl chráněn svým přítelem Zenóbiem z Palmyry. Mezi Pavlovy žáky mohl patřit i
Areios (Arius) a je často zmiňován jeho vliv na Nestoria.
• Dynamický monarchianismus
18
19
Hereze, odporující Boží jednotě
Tacián Syrský
Tacián či Tatian byl křesťanský apologeta 2. století, původem z východní Sýrie nebo spíše Asýrie. Křesťanskou víru
přijal pravděpodobně v Římě, kde byl žákem Justina Mučedníka. Z Říma však patrně okolo roku 172 odešel a vrátil
se do Syrie, možná pro svůj extrémní asketismus. Patřil patrně do skupiny Enkratitů, kteří odmítali manželství a při
křtu vyžadovali závazek celibátu, podle některých byl i gnostik.
Dílo
Z jeho vlastního díla se zachovala velice útočná Řeč k Řekům, kde odmítá a zatracuje celou řeckou kulturu, umění i
literaturu.
Mnohem významnější je jeho Diatessaron - harmonizace čtyř evangelií do jednoho díla, která se v Sýrii užívala až
do 5. století a zachovala se i v mnoha překladech. Tatianovo zpracování možná ovlivnilo i některé staré rukopisy
Nového zákona. Byl to pokus setřít rozdíly mezi jednotlivými pohledy na tajemství Muže z Nazaretu, ale nebyl to
pokus šťastný.Taciánův pokus neměl však vliv na to, aby vytlačil kanonické novozákonní spisy ze scény.
Tacián jako představitel Logos - teologie
Hlavní Taciánovou obavou je, aby plození Slova nebylo chápáno jako rozdělení v Bohu. Tacián silně podtrhuje, že
Bůh je Duch. Slovo, které v jeho díle není nikdy označeno jako "Syn", je nositelem stejného duchovního statutu jako
Otec. Tacián jako představitel logos - teologie hovoří ve smyslu pozdějšího rozvoje trinitárního dogmatu. A to proto,
že jeho výrok o duchovní povaze je možno vnímat jako pokus o vystižení jediné společné přirozenosti Otce a Syna.
Výrok o Božím Duchu
Tacián hovoří také o Božím duchu, který může přebývat v lidské bytosti jako v chrámu. Tento Duch však není vázán
k Otci a Synu a nehovoří o něm v souvislosti s Božím "nitrem". Tacián zřejmě vnímal Ducha Božího jako určitou
modalitu Božího působení navenek, a proto spíše než o trinitární reflexi je možné hovořit o "binární" koncepci
Božího tajemství.
Odkazy
• Patristika
Na internetu
• Tatianova Řeč k Řekům - en [1]
Literatura
• B. Altaner, Patrologie. Freiburg i. Br. 1963, str. 101 n.
• Pospíšil, C.V. Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie.2. vyd. Kostelní Vydří: Krystal OP,
Kamelitánské nakladatelsví,2010. s. 251 - 252. 590 s. (Teologie). ISBN 978-80-87183-14-4
Tacián Syrský
20
Reference
[1] http:/ / www. ccel. org/ fathers2/ ANF-02/ anf02-37. htm#P1114_299739
Justin Mučedník
Justin Mučedník či Martyr (cca 100, Flavia Neapolis – 165,
Řím) byl řecký křesťanský theolog a filosof, jeden z církevních
Otců; je svatým katolické církve.
Život
Justin se narodil na přelomu 1. a 2. století n. l. ve Flavii Neapolské
v Palestině. Jeho otec Priscus byl římským pohanem. Justin se
přestěhoval do Efesu, kde se postupně se zabýval význačnými
řeckými filosofickými směry (stoicismus, aristotelismus,
pythagorismus a konečně platónismus, u kterého několik let
setrval). Po setkání s neznámým starcem na břehu moře, který
prostými argumenty podkopal Justinovo přesvědčení o správnosti
platónismu a obrátil jej na víru, konvertoval Justin ke křesťanství;
křest přijal mezi léty 130–137). Poté se věnoval obraně a šíření
křesťanské nauky mezi vzdělanými Řeky a Římany. Odešel do
Říma, kde přednášel nauku, kterou považoval za pravou filosofii, a
(zejména od roku 150) napsal několik filozofických spisů na
obhajobu křesťanské nauky.
Justin Mučedník
Dílo a myšlení
Jeho dílo se skládá z převážně apologetických spisů:
• Dialog s Židem Tryfónem - vypráví o jeho životě a obrácení ke křesťanství
• První apologie
• Druhá apologie
Apologie znamená obrana, zde konkrétně obrana víry; proto se církevní Otcové zejm. 2. století, kteří takové obrany
psali, nazývají apologety. Jejich hlavním rysem je, že se snaží komunikovat s nekřesťanským světem argumenty
akceptovatelnými i nekřesťany (tzn. nepřesvědčují pouze zjeveným Písmem, ale také filosofickými argumenty).
V Apologiích je vzácný úryvek, popisující starokřesťanskou eucharistickou bohoslužbu, kde je dobře patrná
mimořádná úcta k posvěcenému chlebu, který se zde zřetelně odlišuje od chleba obyčejného.
Známá a zajímavá je Justinova úvaha nad logos spermatikos. Zjednodušeně ji můžeme reprodukovat následovně: Už
ve starých filosofických systémech (platónismus, stoa) a náboženstvích (judaismus) můžeme již spatřit semínka (řec.
spermata) Božího Slova. Ježíš Kristus však představuje vtělené Slovo (logos), a proto má křesťanství pravdu plnou,
zatímco dřívější nauky mají z pravdy jen zlomky. Tato starobylá úvaha otevírá prostor pro mezináboženský dialog.
Jiná jeho slova dokladují z prvních apologet dokladují jeho stopu na hranici mezi světy křesťanů a pohanů:
„
Když říkáme, že on, Ježíš Kristus, náš učitel, byl zplozen bez pohlavního spojení, byl ukřižován a
zemřel, a opět vstal, a vystoupil do nebe, nepředkládáme nic odlišného od toho, čemu věříte ohledně
synů Jupitera.[1]
“
Justin Mučedník
21
Justin jako jeden z prvních představitelů logos - teologie
Pokud tvrdíme, že Justin je jeden z prvních představitelů logos - teologie, pak o tom svědčí tento výrok :
" Jeho Syn, který jediný může být nazýván Synem v pravém slova smyslu, Slovo, jež existuje spolu s ním a je zprozeno
přede všemi tvory, když na počátku skrze něho stvořil vše a dal tomu řád, je nazýván Kristus proto, že je pomazaný
kvůli tomu, že skrze něho uspořádl všechno."
Justin hovoří o "plození", což je metafora z novozákonního christologického titulu "Syn". Nauka o preexistenci
Slova - Syna se inspiruje prologem Janova evangelia (srov. Jan 1,1 - 3), ale není s ním úplně totožná. Plození Syna je
vázáno na Stvoření v tom smyslu, že Bůh - Otec nejprve způodil Syna jako předpoklad svého stvořitelského díla.
Slovo však jednoznačně preexistuje vzhledem ke svému narození z Marie, a proto je označováno jako "Bůh". Vazba
mezi plozením Slova a stvořením je v Justinově díle konstantou.
Justinova smrt
Justin zemřel mučednickou smrtí za vlády Marca Aurelia. Byl udán filosofem Crescentiem za hlásání křesťanské
nauky, zajat a předveden před římského prefekta Junia Rustica. Z výslechu jsou zachována akta, v nichž jsou
uvedena Justinova slova:
Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je
pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle
proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.
„
S dalšími odsouzenými byl zbičován a potom sťat. Jeho ostatky jsou uloženy u sv. Vavřince za hradbami Říma. V
18. století byla část jeho ostatků přenesena do loretánské kaple ve františkánském klášteře v Hájku u Červeného
Újezda.[2]
Odkazy
Reference
[1] První apologie, úvod 11. oslovení
[2] Historie kláštera v Hájku (http:/ / klasterhajek. ic. cz/ Historie. html)
Literatura
• (slovensky) Sarka R., Justínova apologetika svedectva, Teologické texty 23 (2012), 3, 131-135.
• Pospíšil, C.V. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2010. s. 250. 590 s. ISBN 978-80-87183-14-4
•
•
•
•
Křesťanství
Dějiny církve
Církevní Otcové
Poapoštolská doba
“
Justin Mučedník
Externí odkazy
• (česky) - kompletní obě Justinovy apologie + Dialog s Tryfonem (http://bezva.info/taf/knihy/patrol/nabidka.
htm)
• (česky) Justin: První apologie (úryvek) (http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=703)
Novatianus
Novatianus (česky Novacián) byl druhý známý vzdoropapež.
Novacián byl římský presbyter, hlásil se k Hyppolitovu odkazu, a proto patří mezi představitele logos - teologie. Zdá
se, že byl už v roce 250 v římské církvi důležitou osobností. Po mučednické smrti papeže Fabiána (roku 250) a
patnáct měsíců trvající sedisvakanci byl zvolen papežem Kornélius a Novatián se proti němu postavil. Roku 251
však menšina zvolila Novatiana jako vzdoropapež.Novatianus byl velmi nadaným spisovatelem.Jeho hlavní dílo De
trinitate (O Trojici) je prvním teologickým traktátem v latině.
Novacián rigorista
Jádro jejich sporu byla praxe pokání. Novacián byl rigorista a požadoval trvalou exkomunikaci odpadlíků. Nechal se
vysvětiti na biskupa. Po exkomunikaci založil sektu novacianistů. Ve střetu obou papežů hrál také roli
novacianismus: Kornelius přijímal ty, kdo odpadli v době pronásledování, zpět do církve, zatímco Novatian zastával
přísnou linii. Novatianovi stoupenci založili „církev čistých“ a křtili znovu ty, kteří k nim přestoupili. Biskupové,
kteří se sešli v Římě na synodě roku 251, vyloučili Novatiana z církve. O jeho dalším životě je známo málo; snad
zemřel roku 258 (?) mučednickou smrtí.
Novacián - teolog
Byl prvním římským teologem, který svá díla sepisoval v latinském jazyce. Od Tertuliána přebírá výraz persona a
Syn je tedy druhá osoba, ale není druhým Bohem vedle Otce. Otec je nezplozený a Syn všechno dostává od Otce. Z
toho sice vyplývá, že pro Novaciána je Syn v určitém pohledu podřazen Otci, ale zároveň je syn Otci z určitého
ohledu roven, neboť Otec, který má Syna věčně v sobě, jej v určitém okamžiku svobodně zplodil. Je-li Syn druhou
osobou, pak to rozhodně neruší Boží jednotu, neboť Otec a Syn jsou jedno (Jan 10,30). Zmíněná jednota spočívá na
vzájemné lásce, rovnosti, podobnosti, spojení.
O Duchu Svatém
Novacián Ducha Svatého nikdy výslovně nedefinuje jako osobu a nikdy o něm přímo netvrdí, že je Bůh. Z vlastností
a funkcí, které mu tento autor připisuje, ale není obtížné dospět k závěru, že tento Duch Svatý má božský statut.
22
23
Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je
společné označení Boha v křesťanském dogmatu o třech osobách, totiž
Bohu Otci, Bohu Synu a Bohu Duchu Svatém, které sdílejí jediné
božství.
Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde
nevyskytuje. Křestní formuli přikazující křtění ve třech jménech, ne
nutně osobách, nacházíme v Matoušově evangeliu (28,19–20):
Andrej Rublev, Mendlák, 1410, Galerie
Tretjakov, Sankt Petěrburg – nejznámější
symbolické vyjádření Nejsvětější Trojice
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte
je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
„
“
— Mt 28,19–20
Tento příkaz vyslovila osoba 'Syna', tedy Ježíš Kristus. Podle rozdílného pochopení jeho podstaty je označován buď
za Božího Syna nebo za Všemohoucího a ve všem plně rovnocenného Boha Syna. Druhá varianta odpovídá učení o
Nejsvětější Trojici. První varianta nezpochybňuje Ježíšovo božství, nicméně je duchovní osobou samostatnou, která
není součástí trojjediného božstva Trojice, a která nemá být uctívána, nýbrž poslouchána.
Někteří badatelé se domnívají, že tento výrok takto doslova Ježíš nevyslovil a posun významu k trojičnosti je spíše
odrazem pozdější reflexe. Pro tento názor nejsou ani podpůrné, ani vyvracející důkazy.
Řecké slovo τρίας (trias, trojice) se objevuje až ve 2. století u apologetů, např. u Athenagory z Athén:
(Křesťané) znají Boha a jeho Logos, vědí, co znamená jednota Syna s Otcem, co znamená společenství
Syna s Otcem, co je Duch, co je jednota této triady, Ducha, Syna a Otce, a co značí rozlišení v této
jednotě.
„
— Athenagoras z Athén
V západní církvi se objevuje latinské slovo trinitas (trojice) na počátku 3. století u Tertulliana. Jedná se o
neologismus, který Tertullianus vyvinul, aby zároveň postihl trojici i jednotu (tres + unitas). Tertullianus také zavádí
pro Otce, Syna a Ducha svatého označení persona, osoba. Rozlišuje také původně právnický pojem substantia pro
označení úhrnu těchto osob a personae pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své
substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae, totiž Otec, Syn a Duch Svatý.
Podle jiné verze původu těchto pojmů užil Tertullian metafory kartáginského divadla, v němž si herci nasazovali na
obličej masku (persona), která představovala jejich úlohu.
“
Řecká teologie 4. století, která měla rozhodující vliv na vypracování nauky o Trojici, užívá místo pojmu osoba
řeckého slova ὑποστάσις (hypostasis, skutečnost, existence, přirozenost), jehož se i dnes v teologii užívá, neboť
moderní pojem osoby je často nesprávně zaměňován se starověkým pojmem osoba.
Přijetí nauky v minulosti a současnosti
Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. christologie či spásy, nebyl v prvních staletích
jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení
proti extrémům, které představoval adopcionismus či dokétismus.
V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s
ariánskou krizí a Prvním konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského
vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských
církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo
žádnou roli.
V současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně
katolické. Podobně přijímají tuto nauku také církve evangelikální.
Náboženské skupiny odmítající nauku o Trojici
Ty náboženské skupiny (jež někteří nepovažují za křesťanské, neboť křesťanské církve definují jako církve uznavající
nauku o Trojjediném; nicméně význam slova "křesťané" je v původním jazyce odvozen od slova "Kristus" /nikoli od
slova "křest", jak se to jeví v českém jazyce/ a znamená tedy "kristovci"), které odmítají nauku o Trojici, většinou
odmítají také nauku o božství Ježíše Krista, nebo jej pokládají za nižšího, než je Bůh. Mezi ně patří zvláště Svědkové
Jehovovi, Kristadelfiáni a Unitáři. SJ vyučují božství Krista v definici Boží Syn, mající božskou podstatu a plnost od
Boha, ne však ve smyslu Bůh Syn, ve všem roven Stvořiteli a Otci všeho. Kristadelfiání neveří v předlidskou
existenci a Unitáři považují Ježíše Krista za pouhého člověka, popírají jeho vzkříšení i předlidskou existenci. Stejně
tak vyznavači Judaismu, Islámu a Bahá'í. Věřící muslimové a bahaisté ovšem pokládají Ježíše alespoň 'za jednoho z
proroků', byť zdaleka ne nejdůležitějšího. Kvakeři naopak nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční.
Některé církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň jej chápou jinak než většina církví – např. některé ze
skupin letničního hnutí, Mormonská církev, Rastafariáni a další nezávislé skupiny. Mormoni např. mluví o 3
osobách, které jsou nezávislé, nejsou součástí Trojice, ale jednají ve všem vždy stejně. Rastafariáni považují
etiopského císaře za vtělení Krista. Odlišnosti v chápání dogmatu vytvořeného ve 4. století se liší i u většiny
křesťanských denominací.
Argumenty proti nauce o Trojici
The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně
nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, [Izraeli]: Pán náš
Bůh je jeden Pán.‘ Bible také učí, že pouze jediný pravý Bůh nemá počátek ani konec. Podle mnoha biblických veršů
je Bůh Nejvyšší nad celou zemí (i nad ostatními osobami).
24
Biblické výroky vztahující se k Nejsvětější trojici
• „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (ČEP, Mk 13,32)
• Ježíš Kristus sám řekl, že Otec je větší než on („…neboť Otec je větší než já“, Jan 14,28).
• "Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi." (2Kor 13,13)
Trojice v životě křesťana
Navzdory názorům, že nauka o Nejsvětější Trojici nemůže mít žádný vliv na způsob, jakým křesťan prožívá svou
víru, přesto má podle křesťanství tato nauka zásadní vliv na spásu člověka. Podle apoštola Pavla mají křesťané „skrze
Krista v jednom Duchu přístup k Otci“ (Ef 2,18). Cílem křesťanského života je společenství s Otcem a věčný život.
Ten Bůh daruje lidstvu tím, že se spojuje s lidstvím vtělením Ježíše Krista, který vydává svůj život za hříšníky, a tak
je možná obnova přátelství člověka s Bohem. Prostředkem, kterým Bůh navazuje pouto mezi věřícím a Ježíšem, je
Duch svatý, který sjednocuje církev a uschopňuje křesťana, aby žil podle Boží vůle. Křesťan již během svého života
vstupuje do společenství tří osob, které sdílejí jediné božství. Nauka o Trojici proto není pouze akademickou
záležitostí, ale kontroverze ohledně této nauky se dotýkaly jádra křesťanské víry a způsobu života.
Pokud se má podstata Trojice přiblížit, přistupuje se k formulaci, že Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Tato láska
je natolik božská a silná, že utváří vlastní osobu - Ducha svatého. Lidská rodina se pak také chápe jako obraz
Nejsvětější Trojice, kdy z lásky mezi mužem a ženou vzniká další osoba – dítě.
Odkazy
•
•
•
•
•
•
•
Trojjedinost
Teologie
Filioque
Christologie
Sloupy Panny Marie a Nejsvětější Trojice
kostel Nejsvětější Trojice (rozcestník)
Externí odkazy
•
•
•
•
Nejsvětější Trojice [1]
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici [2]
Sv. Augustin: O Trojici (De Trinitate) [3]
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu [4]
Reference
[1]
[2]
[3]
[4]
http:/ / revue. theofil. cz/ revue-clanek. php?clanek=63
25
Atanázius
Atanázius
Atanázius se narodil kolem roku 298 nebo 299 v Alexandrii. Biskup Alexandr ho ordinoval na diákona v roce 319 a
ustanovil ho svým sekretářem. Díky tomuto pověření se stal účastníkem a svědkem 1. nicejského koncilu. V roce
328 se stal Alexandrovým nástupcem, ačkoliv ještě neměl kanonický věk. Bylo mu méně, než třicet let. V roce 335
byl svými odpůrci poprvé sesazen. Jedno následující život byl poznamenán pěti vyhnanstvími a následnými návraty
do Alexandrie. Poslední exil skončil v roce 366 a Atanázius už nadále setrval ve svém úřadě až do smrti (2. května
373). Východní církev ho obdařila titulem "otec ortodoxie" a západní církev je počítá mezi čtyři největší východní
církevní otce.
Hypotetické výroky o Trojici
Atanázius učí, že Trojice nezávisí na Stvoření. Syn je stejně věčný jako Otec, plození syna nemá počátek v čase. Syn
není zrozen kvůli stvoření, ale naopak, jsme stvořeni pro něho. Syn by tedy existoval spolu s Otcem, i kdyby nedošlo
k stvoření. Tyto hypotetické výroky zdůraznily transcendenci Boha vůči světu, přisuzují transcendenci Boha vůči
světu. Přisuzují také tutéž transcendenci Otci i Synu, který pochází z Otcovy podstaty, a proto platí, že v Otci a Synu
je jediné božství.
Učení o Duchu svatém
Učení o Duchu svatém se nachází v jeho Listu Serapionovi: Duch je Tvor, patří k jedné a neměnné Trojici, která je
jediným Bohem. Tento způsob jednání Trojice se týká jak stvoření, tak díla spásy. Duch svatý je „homoúsios"
vzhledem k Otci i Synu. Stejně jako Syn je z Otce, tak také duch svatý je z Otce a zároveň vychází skrze Syna.
Božství Syna a Ducha garantuje bezprostřední kontakt člověka s Bohem i skutečnost, že v díle zjevení a spásy se
člověku skutečně daruje Trojjediný.
Árius proti Atanáziovi
Árius (asi 250-336) byl Atanáziovým odpůrcem ve věci trinitologie. Jeho učení spočívalo na základě, že Syn byl
Otcem zplozen a tudíž má svůj počátek. O Duchu svatém učil, že je tím prvním, koho Syn stvořil, protože Syn učinil
všechny věci. Základ ke svým výrokům nalezl v Písmu (Mt 28,18; Mt 28,18; Mk 13,32; l K 15,28). Podstata sporu
spočívala v tom, že Anastázius Boží jednotu zastával, a přitom rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v
Bohu. Učil, že Syn byl zplozen. Arius odmítal zrození před věky a tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.
Nicejský koncil
Císař Konstantin, který svolal a předsedal Nicejskému koncilu (325)se přiklonil na stranu Atanáziovu. Výsledkem
bylo prohlášení Nicejského vyznání víry, v němž zaznívá. že Kristus je stejné podstaty s Otcem (homoúsios). O
Duchu svatém je pak řečeno - Věřím v Ducha svatého -. Porážka arianismu Doktríně o Trojici dali definitivní
podobu tři teologové z Kapadocie ve východní Malé Asii. A tím porazili arianismus. Stalo se tak koncem čtvrtého
století. Byli to: Basil z Cesareje, jeho bratr Řehoř Nysánský a blízký Basilův přítel, Řehoř Naziánský.
Přispěli k uspořádání slovníku o Trojici výrazy úsia pro jedinou podstatu Boží a hypostasis pro osoby Trojice. Tím,
že kladli důraz na tři základní přirozenosti v jednom Bohu, očistili Nicejské vyznání víry od podezření ze
sabelianismu, z něhož je podezírali umírnění. Trvali také důrazně na tom, že Duch svatý je také úsios.
26
Atanázius
Literatura:
Elektronická: Přehled dějin nauky o trojici. http://zod.reformace.cz/prehled-dejin-nauky-o-trojici-cislo-91
Monografie: Pospíšil, C.V- Jako v nebi, tak i na zemi:náčrt trinitární teologie. 2 vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2010. str. 268 - 270. 590 s.
ISBN 978-80-7195-465-1
Jedin, H. Malé dějiny koncilů. 1. nicejský koncil. Dostupné z: http:/ / revue. theofil. cz/ revue-clanek.
php?clanek=209
27
28
Koncily (christologické i trinitární
problémy)
Kdy
20. května – 25. července 325
Uznávají jej
katolická církev, pravoslaví, orientální církve, nestoriánské církve
Předchozí koncil
--
Následující koncil
Svolal jej
císař Constantinus I.
Předsedal mu
pravděpodobně Hosius z Córdoby
Účastníků
tradičně se uvádí počet 318 biskupů; reálně mohlo na sněm do Níkaie přijet asi 250 biskupů
Diskutované otázky
ariánství, datum Velikonoc, platnost křtu heretiků
Dokumenty a prohlášení Nicejské vyznání
Přehled ekumenických koncilů
Níkajský (též nicejský) koncil svolal císař Kónstantínos v roce 325 do maloasijského města Nikaia. Jedná se o první
ekumenický koncil - shromáždění biskupů křesťanské církve. Na sněm přijeli biskupové především z východní
poloviny Římské říše, sněmu se osobně neúčastnil biskup sídlící ve městě Římě (papež), poslal ovšem své zástupce.
Koncil se zabýval sporem o nauku Areia z Alexandrie (srv. heslo ariánská hereze), který se týkal povahy Kristovy
osoby a vztahu Božího Syna k Bohu Otci. Koncil odmítl výrazy "bylo, kdy Syn nebyl", "Syn není z jiné usie nebo
hypostaze" a "(Syn) nebyl, dříve než byl zrozen", čímž se chtěl jasně vymezit proti Areiovi (či latinsky Ariovi) a jeho
nauce. Na koncilu bylo zformulováno nicejské/nikájské vyznání víry, které především výrazy "Syn je soupodstatný s
Otcem" a "Syn je z Otcovy podstaty" znovu arianismus odmítlo.
Dalším z výsledků koncilu byla shoda církví na způsobu výpočtu data pro slavení Velikonoc. Tyto svátky mají v
církvi jako oslava Kristovy smrti a vzkříšení ústřední místo, a církev proto považovala za důležité Ježíšovo vzkříšení
slavit ve stejnou dobu.
Průběh koncilu
Koncil byl zahájen 20. května 325 v ústřední budově císařského paláce, kde byla předběžně projednána otázka
ariánství. Při této diskusi, které se alexandrijský kněz Arius a jeho egyptští přívrženci nejspíše neúčastnili, hráli
důležitou úlohu Areiovi zastánci z řad biskupů, zvláště biskup Eusebios z Nikomédie. Pravidelná zasedání však
započala teprve s příjezdem císaře Constantina I. Po úvodní řeči v latině ustanovil císař též koncilní pořádek způsob, kterým se mělo při jednání postupovat. Předsedajícím koncilu byl nejspíše biskup Hosius z Córdoby. Po
zasedání, které trvalo celý měsíc, koncil slavnostně vyhlásil Nicejské vyznání víry. Toto vyznání víry přijala většina
přítomných biskupů.
Do jednání o vyznání víry aktivně vstoupil Eusebios z Kaisareie. Přednesl vlastní vyznání víry, s nímž císař a většina
biskupů souhlasila. Hlavní Eusebiovou snahou byl pokoj v církvi a Eusebios se v této věci snažil vyjít císaři vstříc.
Císař Kónstantínos navrhl připojit k Eusebiovu vyznání pojem homoúsios. Nejspíše tato iniciativa vedla k vytvoření
nového kréda, které se lišilo od Eusebiova vyznání nejen přijetím obratu homoúsios tó patri, „soupodstatný s Otcem“
a bylo sněmem v Níkaii přijato jako Níkajské vyznání víry.
25. července 325 byl koncil ukončen. Při závěrečné řeči Constantinus opět zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi
i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc.
Synoda roku 327 zpochybnila usnesení 1. nikajského koncilu týkající se vyloučení některých zastánců Areia a jeho
nauky (např. Eusebia z Níkomédie). Pokračovaly také teologické spory o pojetí a vyjádření vztahu mezi osobami v
Trojici, které zapříčiňovaly rozdělení církve po celé 4. století.
Na koncilu byla také vybrána metoda pro výpočet data Velikonoc. V té době se používaly dva výpočty, římský a
alexandrijský a nikajský koncil se rozhodl pro ten alexandrijský, který se užívá až do současnosti.
Odkazy
• Přehled koncilů
• Nicejské vyznání víry
• Výpočet data Velikonoc
29
30
Kdy
květen - 9. červenec 381
Uznávají jej
katolická církev, pravoslaví, orientální církve, nestoriánské církve
Předchozí koncil
Efezský koncil
Svolal jej
císař Theodosius I.
Předsedal mu
Timotheos z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios
Účastníků
150 (bez účasti západních biskupů
ariánství, apollinarismus, sabellianismus, božství Ducha svatého
Dokumenty a prohlášení Nicejsko-konstantinopolské vyznání, sedm kánonů (z nich tři zpochybňované)
První konstantinopolský koncil (květen – 9. červenec 381), který většina církví uznává jako druhý ekumenický
koncil, svolal císař Theodosius I., aby podpořil Nicejské vyznání a vypořádal se po půlstoletí rozporů s ariánskou
kontroverzí. Koncil krom toho Nicejské vyznání doplnil o další věroučné výroky týkající se božství Ducha svatého.
Roku 380 se císařové Gratianus a Theodosius I. rozhodli svolat koncil, který by se postavil stále silnému ariánství a
který by také rozhodl v případu konstantinopolského biskupa Maxima Kynika. Koncil se sešel v květnu
následujícího roku a zúčastnilo se ho 150 biskupů, všichni z východní části říše.
Koncilu postupně předsedali Timotheos I. z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios.
Koncil zvolil Grégoria (Řehoře) Naziánského konstantinopolským patriarchou, ten však několik měsíců nato
rezignoval a uvolnil toto místo Nektariovi.
Maximos byl odsouzen a Melétios z Antiochie ustanovil za biskupa Konstantinopole Grégoria z Nazianzu. Po
Melétiově náhlém úmrtí předsedal Grégorios koncilu až do příjezdu Acholia, který měl předložit požadavky papeže.
Ten požadoval, aby byl Maximos poslán do exilu a aby koncil zakázal přesunu biskupů z jednoho místa na druhé.
Když však dorazil na koncil Timotheos z Alexandrie, označil ustanovení Grégoria konstantinopolským biskupem za
neplatné. Grégorios rezignoval na svůj úřad a za konstantinopolského biskupa byl zvolen Nektarios, dosud
katechumen.
Koncil schválil čtyři disciplinární kánony. První z nich je namířen proti ariánství a různým ariánským sektám. Druhý
omezuje moc biskupů na území jejich diecéze. Třetí kánon ustanovuje konstantinopolský biskupský stolec na druhé
místo co do cti a důstojnosti. Poslední z těchto kánonů odsuzuje Maxima a jeho následovníky. Tři z těchto kánonů
měly oslabit pozici Alexandrie. Pátý a šestý kánon přijala synoda, který se sešla v Konstantinopoli roku 382. Sedmý
kánon je vytržen z listu, který konstantinopolská církev poslala Martyriovi z Antiochie.
• Nicejsko-konstantinopolské vyznání
Efezský koncil
31
Efezský koncil
Efezský koncil
Kdy
22. června 431 – 10. července 431
Uznávají jej
katolická církev, pravoslaví, orientální církve
Předchozí koncil
Svolal jej
císař Theodosius II.
Předsedal mu
Sv. Cyril Alexandrijský
Účastníků
200-250 (papežští legáti dorazili později)
nestoriánství, Theotokos, pelagianismus
Dokumenty a prohlášení potvrzeno Nicejské vyznání, odsouzení herezí, prohlášení o Theotokos
Efezský koncil zasedal mezi 22. červnem 431 a 10. červencem 431 v maloasijském Efezu. Koncil byl svolán
císařem Theodosiem II., vnukem Theodosia I. Koncilu se účastnilo 200 až 250 biskupů; zasedání však probíhalo
poměrně rychle, aby se k závěrům dospělo před příjezdem západních biskupů. Jednání se vyznačovalo
vystupňovanou atmosférou, ostrými střety a obviněními. Koncil je uznáván jako třetí ekumenický koncil. Hlavní
otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství.
Podle závěrů koncilu přecenil Nestorios místo lidské přirozenosti Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto
bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista,
avšak nikoli Ježíše coby Logos, Božího syna. Logos v Kristu pouze přebýval jako v chrámě; Ježíš tak byl pouze
θεοφόρος theoforos, nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána χριστοτόκος christotokos
nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je θεοτόκος theotokos,
nositelka Boha, též Bohorodička; toto pojmenování bylo přeloženo do latiny jako dei genetrix.
Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami – zcela Bohem i zcela člověkem s
racionální duší a tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spojení dvou
přirozeností v Kristu bylo takové povahy, že jedna přirozenost nerušila přirozenost druhou.
Koncil též vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolsého vyznání, které složili Otcové Prvního nikajského koncilu roku
325 a Prvního konstantinopolského koncilu roku 381, k němuž zakázal dodávat jakékoli přídavky. Krom toho
odsoudil koncil též pelagianismus.
Efezský koncil
• Nestorios
• Nestoriánství
• Theotokos
Externí odkazy
• Usnesení efezského koncilu [1]
Reference
[1] http:/ / www. orthodoxia. cz/ kan_02. htm#NADP10
32
33
Kdy
8. října – 1. listopadu 451
Uznávají jej
katolická církev, pravoslaví
Předchozí koncil
Efezský koncil
Svolal jej
císař Marcianus
Předsedal mu
papežský legát Paschanius
Účastníků
500
monofyzitismus, božská a lidská přirozenost v Kristu
Dokumenty a prohlášení Chalkedonské vyznání, odsouzení Eutycha a Dioskúra, 28 kánonů
Chalkedonský koncil (8. října – 1. listopadu 451) byl čtvrtý ekumenický koncil, který zasedal v Chalkedonu v
Bithýnii v Malé Asii. Jako závazný jej pro svou nauku považují katolická církev a pravoslaví. Koncil odsoudil
Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše
Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice. Koncil odmítají orientální církve.
Dějinné pozadí
Pozůstatky nestorianismu
I poté, co Efezský koncil odsoudil nestoriánství, přetrvával konflikt mezi patriarchy Janem z Antiochie a Cyrilem z
Alexandrie. Cyril tvrdil, že Jan zůstal nestoriánem, a Jan obviňoval Cyrila, že se stal přívržencem apollinarismu. Oba
se snažili dojít ke smíru za prostřednictví berojského biskupa Acacia při jednání 12. dubna 433. Následujícího roku
přistoupil k jejich formulaci i Theodorétos z Kyrrhu.
V této době však byla přeložena do syrštiny díla dvou dávno zemřelých antiošských teologů, Diodora z Tarsu a
Theodora z Mopsuestie, a jejich spisy napomohly novému rozkvětu hereze mezi Armény. Oba teologové byli
intervencí konstantinopolského patriarchy Prokla odsouzeni na celém křesťanském Východě.
Eutychovská kontroverze
Asi dva roky po Cyrilově smrti roku 444 začal konstantinopolský mnich Eutychés učit mírně pozměněné
christologické učení, aby zabránil novému šíření nestoriánství (jak zmiňuje ve svém listu papeži Lvu I. roku 448).
Tvrdil o sobě, že je věrným žákem Cyrilovým, které prohlásilo za ortodoxní setkání roku 433.
Cyril pak učil, že „existuje pouze jedna φύσις fýsis, totiž vtělení Boha-Slova“. Cyril chápal řecký pojem φύσις
zřejmě ve smyslu odpovídajícím latinskému pojmu persona (osoba), zatímco řečtí filozofové by jej překládali do
latiny slovem natura (přirozenost). Mnozí tak rozuměli Eutychovu učení v tom smyslu, že se pokouší o renesanci
ariánství – Areios odmítal božství – božskou přirozenost – Ježíše, zatímco Eutychés odmítal jeho lidství, tj. lidskou
přirozenost.
Papež Lev I. se vyslovil v tom smyslu, že Eutychův omyl pramení spíše z nedostatku jeho nadání než ze zlé vůle.
Jeho strana se v celém sporu snažila nezapojit se do sporu s protivníky, který neumožňoval, aby se ujasnilo, v čem
došlo k nedorozumění. Eutychovo učení se rychle šířilo po celém křesťanském Východě.
V listopadu 447 byl na místní synodě v Konstantinopoli Eutychés označen za heretika dorylajským biskupem
Eusebiem, který žádal, aby byl sesazen ze svého úřadu. Flavianos z Konstantinopole však nehodlal otázku vzhledem
k výborné Eutychově reputaci rozřešit, avšak nakonec byl Eutychés sesazen a označen za heretika. Císař Theodosius
II. a alexandrijský biskup Dioskúros nepřijali rozhodnutí synody. Dioskúros uspořádal vlastní synodu, která vrátila
Eutycha do jeho úřadu a císař svolal koncil do Efezu na rok 449 a pozval též papeže Lva I., který měl být zastoupen
svými legáty.
Latrocinium v Efezu
Flavianos mezitím dospěl k názoru, že Eutychés zastává mylné učení, a zpravil o tom též papeže Lva I. Papež proto
napsal koncilu list, v němž žádal přijetí svého stanoviska, avšak odsouzení Eutycha přenechal samotnému koncilu.
Koncil svolaný Theodosiem II. se sešel 8. srpna 449 v počtu 130 biskupů a za předsednictví Dioskúra. Dioskúros
zabránil papežským legátům, aby přečetli papežův list a císař zabránil, aby hlasoval kdokoli, kdo hlasoval o dva roky
dříve pro Eutychovo sesazení. V důsledku toho se koncil rozhodl podpořit Eutycha a patriarchu Flaviana sesadil a
odsoudil k exilu, krátce nato Flavianos zemřel. Papežským legátům se podařilo s papežovým listem Flavianovi
uniknout. Při druhém zasedání koncilu, tentokrát již bez zastoupení legátů, bylo sesazeno několik dalších biskupů,
včetně Iby z Edessy, Ireneje z Tyru (blízkého přítele Nestoriova), Domna z Antiochie a Theodoréta z Kyrrhu.
Rozhodnutí tohoto koncilu vyhrotilo vztahy mezi Východem a Západem, takže hrozilo schizma; vždyť koncil se
vyslovil přímo proti papežově prohlášení. Papež sám pak tento koncil nazval „synodou zlodějů“ – latrocinium – a
odmítl přijmout její závěry.
Průběh koncilu
Situace se nadále zhoršovala: papež požadoval svolání nového koncilu a císař odmítl ustoupit, byť o píď. Avšak ke
zvratu došlo úmrtím Theodosia II. a nástupem Marciana na císařský trůn, neboť Marcianus obhajoval nauku Flaviana
a Lva.
Císař souhlasil se svoláním nového koncilu, ale nikoli do Itálie, nýbrž opět na Východ. Papež však byl pozván, aby
koncilu předsedal. Vyhoštění biskupové se mohli navrátit do svých diecézí a Flavianovo tělo bylo přeneseno do
hlavního města a pohřbeno se všemi poctami.
Koncil se původně měl sejít v Nikaji, avšak byl přesunut na poslední chvíli do Chalkedonu, kde začal 8. října 451.
Papežský legát Paschanius byl vyslán, aby koncilu předsedal. Lev I. koncilu poslal dopis, který odsuzuje latrocinium
a popisuje správnou nauku o Vtělení, kterou lze nalézt již v předchozím listu Flavianovi. Jednalo se o nejhojněji
zastoupený koncil ve starověku, účastnilo se jej zhruba 600 biskupů. Paschanius odmítl hlasovací právo Dioskúrovi,
který na předešlém koncilu exkomunikoval papeže.
Marcianus si přál, aby koncil proběhl rychle a proto jej požádal, aby se vyslovil v otázce Vtělení dříve, než pokročí
se samotným soudem. Koncilní Otcové však považovali za nezbytné shodnout se na novém znění vyznání víry a
zároveň poukazovali na skutečnost, že jejich názor na dotyčnou nauku obsahuje již Lvův List Flavianovi (zvaný též
Tomus). Po přečtení tohoto listu sami účastníci koncilu vzkřikli památné: „Ústy Lva promluvil Petr. To je ono, co
věříme. Toto je víra apoštolů. Lev a Cyril učí tutéž věc.“
Koncil pokračoval soudem nad Dioskúrem, ten však odmítl před koncil předstoupit. Jednohlasně byl odsouzen a jeho
dekrety byly anulovány. Marcianus poslal tedy Dioskúra do exilu. Biskupové byli požádáni, aby podepsali svůj
souhlas s naukou obsaženou v Tomu, ale skupina třinácti Egypťanů odmítla. Císař proto rozhodl, že má být sestaveno
nové krédo a jeho text předložen koncilním Otcům. Nedošlo ke konsenzu a navrhovaný text se ani nedochoval.
Paschanius hrozil, že se vrátí do Říma a svolá koncil tam. Marcianus jej podpořil s tím, že pokud se biskupové
nedohodnou na dodatku ke krédu, bude nutné koncil přemístit. Tento dodatek byl posléze schválen, hovoří se v něm
o spojení dvou přirozeností v jediné osobě Krista.
Více viz Chalkedonské vyznání.
34
Závěrečná ustanovení koncilu tvoří 28 kánonů. Biskupům byla svěřena pravomoc nad jejich diecézemi a směli
zakládat a rušit vzniklé kláštery. Dále získali možnost svěřit svému zástupci (vikáři) starost o časné záležitosti a
svolávat dvakrát ročně diecézní synodu. Kléru koncil zakázal přecházet libovolně z diecéze do diecéze a sloužit v
armádě. Konstantinopol coby biskupské sídlo bylo deklarováno jako druhé co do významu hned po Římě. Proti
tomuto poslednímu kánonu protestovali posléze papežští legáti, kteří jej odmítli podepsat.
Důsledky koncilu
Bezprostředním důsledkem koncilu bylo nové schisma. Biskupové, kterým nebyl jazyk papežova Tomu blízký,
koncil odmítli a tvrdili, že nauka o dvou φύσεις, čili přirozenostech, je shodná s nestoriánstvím. Zde mají svůj
počátek tzv. orientální církve, které až dodnes odmítají usnesení koncilu.
V nedávných letech zintenzivnil dialog zvláště mezi katolickou církví a orientálními církvemi. Ve vzájemných
diskusích se poukazuje především na skutečnost, že historický rozdíl v nauce je spíše terminologickým
nedorozuměním než skutečnou roztržkou a několik orientálních církví tak znovu navázalo společenství buď s
katolickými nebo pravoslavnými církvemi.
• Chalkedonské vyznání
• Monofyzitismus
Externí odkazy
• Evagrius Scholasticus: Církevní dějiny [1]
Reference
[1] http:/ / www. fatym. com/ taf/ knihy/ patrol/ p_cdej3. htm#2-2
35
36
Kdy
553
Uznávají jej
Předchozí koncil
Svolal jej
Justinián I.
Předsedal mu
Eutychios z Konstantinopole, papež Vigilius v zastoupení
Účastníků
150
monofyzitismus
Dokumenty a prohlášení Constitutum papeže Vigilia
Druhý konstantinopolský koncil byl v pořadí pátým ekumenickým koncilem, který se konal za předsednictví
konstantinopolského patriarchy Eutychia a který měl vyřešit určité otázky, jež vyvstaly rozhodnutím
Chalkedonského koncilu – tzv. spor o Tři kapitoly. Koncil, poslední z pěti velkých církevních shromáždění
starověku, zavrhl také tři staré křesťanské spisy kvůli nestoriánským omylům, které v nich shledal, avšak jejich
autory zřejmě za heretiky neoznačil.
Koncil svolal císař Justinián I., který zasahoval do koncilních diskusí, ač se jich přímo neúčastnil. Prominentními
účastníky koncilu byli alexandrijský a antiošský patriarcha. Z křesťanského Západu se koncilu účastnila pouze hrstka
biskupů, neúčastnil se ani papež Vigilius, který se, podobně jako jeruzalémský patriarcha, nechal zastoupit legáty.
Papež však nakonec přijal veškerá ustanovení koncilu, ač to na Západě vedlo k dlouho trvajícím sporům.
Tento koncil také odsoudil učení o preexistenci duší, které od 3. století zastával Órigenés a někteří jeho žáci. Hlavní
otázkou však byly zmiňované Tři kapitoly, výsledkem jednání koncilu však nestoriánství zůstalo i nadále v souladu s
rozhodnutími Efezského koncilu herezí. Řecká akta koncilu byla zničena roku 681, dochoval se však jejich latinský
překlad (ač na některých místech upraven ve prospěch papeže).
37
Kdy
680–681
Uznávají jej
Předchozí koncil
Svolal jej
císař Konstantin IV. Pogonatos
Předsedal mu
Konstantin IV. Pogonatos
Účastníků
asi 300
monotheletismus
Dokumenty a prohlášení odsouzení monotheletismu
Třetí konstantinopolský koncil (7. listopadu 680 – 16. září 681) byl ekumenický koncil svolaný byzantským
císařem Konstantinem IV. Pogonatem. Koncil obnovil jednotu východní a západní církve odsouzením
monotheletismu (Kristus má jen jednu vůli), ke kterému se smířlivě choval i papež Honorius I. (625–638),
rozhodnutím, že Kristus má vůle dvě. Závěry koncilu (odsouzení hereze i heretiků včetně Honoria) potvrdil papež
sv. Lev II. (681–683), který odmítl Honoriovo odsouzení za herezi, ale za nedbalost – nepotlačení hereze.
• Seznam koncilů a synod
38
2. nikajský koncil
Kdy
787
Uznávají jej
Předchozí koncil
Svolal jej
císařovna Irena
Předsedal mu
Irena
Účastníků
350
obrazoborectví
Dokumenty a prohlášení specifikování správné úcty k obrazům (ikonám)
Druhý nikajský koncil (nicejský, 24. září 787 – 23. října 787) byl ekumenický koncil. Specifikoval správné
vnímání úcty k obrazům a ostatkům svatých a ukončil na Východě první fázi obrazoborectví.
Svolání tohoto koncilu iniciovala císařovna matka Irena, vládnoucí za svého syna Konstantina VI. Na koncilu byla
schválena ikonodulie, čímž byly negovány výsledky konstantinopolského koncilu z roku 754, který naopak podpořil
ikonoklastické učení.
39
Kdy
869-870
Uznávají jej
katolická církev
Předchozí koncil
První lateránský koncil
Svolal jej
císař Basileios I. a papež Hadrián II.
Předsedal mu
papežští legáti
Účastníků
20-25 (1. zasedání), 102 (poslední zasedání)
Fotiovo schizma
Dokumenty a prohlášení sesazení Fotia, 27 kánonů týkajících se mj. úlohy biskupů a práv patriarchů
Čtvrtý konstantinopolský koncil (5. října 869 – 28. února 870) je koncil, který se sešel nedlouho poté, co na
byzantský trůn nastoupil po zavraždění dosavadního císaře Michaela III. Basileios I. Makedonský. Úkolem koncilu
byla obnova jednoty východní a západní církve.
Basileios I. záhy sesadil konstantinopolského patriarchu Fotia a povolal nazpět do úřadu jeho sesazeného předchůdce
Ignatia. Jeho rozhodnutí potvrdil koncil, který zasedal v letech 869 - 870 v Konstantinopoli. Církev, rozpolcená tzv.
Fotiovým schizmatem, byla opětně prohlášena za jednotnou. Prestiž papežského stolce však utrpěla v jiném směru.
Koncilní otcové nepřiznali papežům právo rozhodovat o vnitřních záležitostech byzantské církve. Kromě toho se do
Konstantinopole dostavili vyslanci bulharského knížete Borise I., aby zde konečně vyřešili problém, pod čí církevní
svrchovanost Bulharsko připadne. Vzhledem k předcházejícím událostem šlo ve skutečnosti o projev dobré vůle
bulharského vládce podřídit se konstantinopolskému patriarchátu. To svým rozhodnutím potvrdili přes protesty
papežských legátů tři východní patriarchové, kteří byli určeni spor rozhodnout. Ignatios poté okamžitě zřídil v
Bulharsku arcibiskupství a několik biskupství a obsadil je řeckými duchovními. Boris dosáhl svého, přestože tak
otevřel svoji zemi působení byzantského kulturního a duchovního vlivu.
Tento a všechny následující ekumenické koncily neuznává pravoslavná církev. Ta naopak uznává pouze
konstantinopolský koncil, který se konal v letech 879–880 a podpořil Fotia, avšak většina pravoslavných jej
nepovažuje za ekumenický.
• Fotios
Fotios
Fotios
Fotios, řecky Φώτιος, (asi 820 Konstantinopol – 6. února 891 Bordi,
Arménie) byl patriarcha konstantinopolský v letech 858–867 a
877–886 a jeden z protagonistů velkého církevního schizmatu (mezi
Východem a Západem). Pravoslaví jej považuje za jednoho z
největších patriarchů a svatých, zatímco západní církev jej vnímá
kriticky. Patřil mezi nejvzdělanější muže své doby a inicioval mj. misi
svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.
Život
Fotiův otec Sergios náležel k císařově tělesné stráži, starší bratr jeho
otce Tarasios Nikeforos (784–806) byl patriarchou a jeden z jeho bratří
si vzal sestru císařovny Theodory. Fotios studoval v Konstantinopoli,
středisku tehdejší vzdělanosti a sám brzy na tamním učení přednášel
gramatiku, rétoriku, filozofii a teologii; získal si pověst mimořádně
vzdělaného muže. Mezi jeho žáky patřili též sv. Cyril, apoštol Slovanů,
Ikona s Fotiovým vyobrazením
a pozdější císař Michael III. Bezesporu byl Fotios vynikajícím
filologem, exegetou a znalcem patristiky. Zároveň byl velitelem císařské tělesné stráže a posléze první císařský
sekretář.
Roku 847 byl zvolen nástupcem konstantinopolského patriarchy Methodia I. radikálně smýšlející Ignatios I., syn
císaře Michaela I. Ignatios záhy způsobil eskalaci napětí mezi radikálními a umírněnými biskupy. Po roce 856, kdy
se císař Michael III. stal plnoletým, se rozhořel souboj mezi Ignatiem a císařovým strýcem Bardasem, který
podporoval umírněné. Není dnes zcela jasné, nakolik pravdivé jsou obžaloby obou stran. Konflikt však roku 858
skončil Ignatiovou (více či méně vynucenou) rezignací.
Císař Michael a Bardas pak zvolili laika Fotia, který se osvědčil jak na akademické, tak administrativní půdě, novým
patriarchou, a Fotios do týdne přijal biskupské svěcení. Fotios přitom informoval ostatní patriarchy o svém vstupu do
úřadu a uznal přitom i čestný primát římského biskupa, tj. papeže. Patriarchové vč. papeže uznali Fotia, avšak papež
Mikuláš I. se chtěl ohledně procedury volby informovat. Proto vyslal dva legáty, jejichž druhotným cílem mělo být
též získání Ilýrie, Kalábrie a Sicilie pod papežovu jurisdikci. Oba papežští legáti se zúčastnili koncilu, který Fotios
svolal, vyšetřili Fotiovu volbu a shledali Ignatiovo odstoupení zákonným a kanonickým. Druhého záměru však
nedosáhli.
Po jejich návratu však papež Mikuláš z rozčarování nad neúspěchem pokusu o návrat ztracených provincií pod jeho
jurisdikci prohlásil výsledky vyšetřování za nulitní, exkomunikoval oba legáty a vyhlásil Fotiovu volbu za neplatnou
a Fotia za sesazeného; právoplatným patriarchou měl být podle něj nadále Ignatios. Fotios reagoval tím, že císaři
zkoncipoval dopis, v němž císař s papežem jedná jako s poddaným, což si nikoli překvapivě vyžádalo ostrou
odpověď z Říma.
Mezitím došlo ke konfliktu v jiné oblasti. S císařovou podporou se Fotios angažoval v misii mezi Rusy, Bulhary, na
Velké Moravě a u Chazarů. Fotios má rozhodující podíl na rozšíření křesťanství na těchto územích. V případě
Bulharska však došlo k dalšímu konfliktu s Římem, který si nárokoval jurisdikci nad tímto územím. Krom toho se
zde setkal Fotios s tím, že západní misionáři vkládali do slov Nicejsko-cařihradského vyznání slovo filioque („který z
Otce i Syna vychází“). Fotios oficiálně reagoval; ve svém teologicky vybroušeném okružním listu východním
patriarchům exkomunikoval papeže, že „latiníci“ neboli západní církev mají špatné zvyklosti, že se postí v sobotu,
půst začínají teprve na Popeleční středu, kněžím není dovolováno ženit se a nesmějí udělovat svátost biřmování a
především, že do vyznání víry propašovali slovo „filioque“.
40
Fotios
Římskokatolická církev vidí v tomto okružním listě příčinu schizmatu. Podle pravoslavných křesťanů Fotios bránil
ortodoxii a tradiční autonomii patriarchátů - nic nového tak nepředkládal, jen se bránil novotám z římské strany.
Události se začaly nyní hýbat i v samotné Byzanci. Císař Michael III. byl zavražděn, Fotios zakázal vrahovi a
uzurpátorovi trůnu Basileiovi I. Makedonskému účast na bohoslužbě. Basileios sesadil Fotia a patriarchou ustanovil
opět Ignatia, zároveň si na svou stranu získal jednak byzantskou radikální stranu i nového papeže Hadriána II. Další
koncil s menším počtem účastníků, který dnes římskokatolická církev uznává jako Čtvrtý konstantinopolský koncil,
jemuž předsedali dva papežští legáti, se konal ve dnech 5. října 869 - 28. února 870. Koncil se zabýval Fotiovým
případem, Fotios však měl nadále podporu naprosté většiny metropolitů a biskupů. Koncil byl zahájen za účasti
pouhých 12 biskupů a účast na něm nikdy nepřekročila 103 biskupů. Fotiovi na koncilu nebyla dovolena plná
obhajoba. Když se Fotios odmítl podepsat pod své odsouzení, byl exkomunikován a poslán do exilu.
Fotios se nadále účastnil všech politických útoků a podporoval velmi dobře své přívržence. Nakonec byl z exilu
povolán zpět a stal se vychovatelem pozdějšího císaře Leona VI. Měl tak vysokou podporu, že již tři dny po
Ignatiově smrti opět seděl na patriarším stolci. V Římě vládl již nový papež, Jan VIII., který kvůli problematickým
vztahům s franskou říší usiloval o dobré vztahy s Byzancí. Roku 879 se konal koncil, který uznává pravoslaví jako
Čtvrtý konstantinopolský koncil; tento koncil papež výslovně uznal. Výsledky předchozího koncilu byly zrušeny a
Fotios byl rehabilitován. Koncil uznal papežovu jurisdikci nad křesťanským Západem, naopak mu ji odmítl nad
Východem. V otázce jurisdikce nad Bulharskem koncil rozhodl, že bude pod svrchovaností papeže, filioque bylo
nepřímo odsouzeno zamítnutím jakýkoliv dodatků k Nikájsko-cařihradskému vyznání víry. Fotiovské schizma bylo
konečně zažehnáno.
Roku 882 papeže Jana VIII. vystřídal Marinus I., který Fotia znovu exkomunikoval, načež Fotios reagoval svým
Pojednáním o mystagogii Ducha svatého, které dodnes ve východní církvi představuje standardní dílo v otázce
filioque. Roku 886 neočekávaně umírá Basileios I. a nový císař Leon VI. Fotia sesazuje ve prospěch svého
šestnáctiletého bratra Stefana. Zbytek svého života dožívá Fotios v klášterní vazbě v Arménii.
Dílo
Mezi nejdůležitější Fotiova díla patří Myriobiblon neboli Bibliotheca, sbírka poznámek z jeho přednášek o
klasických a křesťanských autorech, kteří jsou často citováni. Jedná se o nesmírně významné dílo z hlediska dějin
byzantské literatury a svědek byzantského humanismu, který má počátky právě v 9. století.
Mezi nejdůležitější z početných teologických spisů Fotiových patří Amfilochia, sbírka více než tří set otázek a
odpovědí na těžká biblická místa, filozofické a teologické problémy, adresovaná arcibiskupu Amfilochovi; mimo
jiné sem patří zmíněné Pojednání o mystagogii Ducha svatého.
Z Fotiových biblických komentářů se dochovaly jen zlomky. Známe však zhruba 80 Fotiových promluv a zhruba
200 dopisů ze všech období jeho života. Dále Fotiovo dílo tvoří mnohé polemické spisy, zejména v otázce filioque a
jurisdikce papeže.
Nakonec přicházejí církevně právní díla, především je Fotiovi připisován Nomokanón, klasické dílo pravoslavného
církevního práva. Dílo je však starší a Fotios jej pouze redigoval.
Hodnocení
Vynikající Fotiovy schopnosti učence nepopírá žádná ze stran, stejně tak neexistují žádné námitky ohledně jeho
života – jedná se bezesporu o významnou postavu. Církevní historikové pravoslavné a katolické církve jej však
hodnotí většinou zcela rozdílně. Pro pravoslavnou církev se jedná o světce, který v tíživé situaci své doby a přes
osobní rizika zachoval s odvahou tradiční učení církve. Svátek sv. Fotia v pravoslavné církvi připadá na 6. února.
Katolická církev mu tradičně přisuzuje vinu za závažné schizma (což zcela nesouhlasí s dnešními historickými
poznatky).[zdroj?]
41
Fotios
42
Sv. Fótios je rovněž významný jako původce misijní cesty věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy
jako jeden z iniciátorů kristianizace slovanské střední a východní Evropy. Sv. Konstantin (Cyril) byl mj. žákem a
přívržencem sv. Fotia.
Literatura
• DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha : Vyšehrad, 1990. 416 s. ISBN 80-7021-034-6.
• DVORNÍK, František. Fotiovo schizma : historie a legenda. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2008. 575 s.
ISBN 978-80-86715-94-0.
• HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 768 s. ISBN
80-7106-192-1.
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8.
• Filioque
• Čtvrtý konstantinopolský koncil
• Velké schizma
Externí odkazy
• Heslo v Kirchenlexikonu [1]
Konstantinopolští patriarchové
Předchůdce:
Ignatios I.
Reference
[1] http:/ / www. bautz. de/ bbkl/ p/ photius_v_k. shtml
858 – 867 a 877 –
886
Fotios
Nástupce:
Stefanos I.
Trinitární teologie Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9854859 Přispěvatelé: BobM, Dodo, JeremySil, Somo9, Tomastr, Vanessa, ŠJů, 1 anonymní úpravy
Hilarius z Poitiers Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11025635 Přispěvatelé: Adam Hauner, Bab dz, Cinik, David Dospiva, Dodo, Elm, Fagnes, Harold, Jenda H., Jvano,
Macronyx, Miaow Miaow, Milan Keršláger, Saltzmann, Sokoljan, Stanator, Viti H., ŠJů, 2 anonymní úpravy
Markionismus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10234011 Přispěvatelé: BobM, Che, Dodo, Podzemnik, Sokoljan, Vasiľ, 1 anonymní úpravy
Markión Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10757386 Přispěvatelé: BobM, Che, Dodo, Limojoe, Silesianus, Sokoljan, TinyFirstman, Zkf, ŠJů, 1 anonymní úpravy
Modalismus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9843029 Přispěvatelé: BobM, Che, Dodo
Eusebios z Kaisareie Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10779709 Přispěvatelé: Adam Hauner, Ben Skála, BobM, Bonaventura.ofm, Chaim, Dodo, Fagnes, Grw, Harold, Hobr,
Ivannah, Jirka O., Meluzína, Mercy, Mormegil, Padu, Podzemnik, Sokoljan, TJ Ryba, Zirland, ŠJů, Šárka Praha, 4 anonymní úpravy
Montanismus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9970314 Přispěvatelé: Bab dz, BobM, Che, Dodo, Orangeclimber, 1 anonymní úpravy
Tertullianus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11022487 Přispěvatelé: Bab dz, Barbucha, Ben Skála, BobM, Cinik, Dodo, Fagnes, Hobr, Honza Záruba, JéeM84, Limojoe,
LukinD, Mercy, Mrzout, Porthos, Silesianus, Timichal, Tob, V. Z., WWII, Yopie, 10 anonymní úpravy
Sabellianismus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10833385 Přispěvatelé: BobM, Che, Dodo, Karel, Podzemnik, Somo9, 1 anonymní úpravy
Sabellius Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10169069 Přispěvatelé: BobM, Che, Dodo, Karel, Krvesaj, Litlok, Slady, 1 anonymní úpravy
Pavel ze Samosaty Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10173180 Přispěvatelé: Che, Dodo, Karakal, Porthos
Tacián Syrský Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11048557 Přispěvatelé: Barbucha, Ben Skála, Honza Záruba, Honza365, Irena M. Aghova, Jirka O., Silesianus, Sokoljan,
Vrba, 1 anonymní úpravy
Justin Mučedník Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11048632 Přispěvatelé: Bab dz, Barbucha, BobM, Bonaventura.ofm, Bondaruk85, Freibo, Hidalgo944, Honza365, Horst,
Irena M. Aghova, Japo, LukinD, Milan Keršláger, Mychajlo, Silesianus, TJ Ryba, Tomas62, Vrba, 1 anonymní úpravy
Novatianus Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11049427 Přispěvatelé: Bab dz, Dodo, Horst, Irena M. Aghova, Meluzína, Mercy, Petr1868, Rafus, Silesianus, 1 anonymní
úpravy
Nejsvětější Trojice Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10223513 Přispěvatelé: Ansorge.vratislav, Arutha, BobM, Bonaventura.ofm, Cinik, Dodo, DonQuijote, Draceane, Egg,
Elm, Fagnes, Faigl.ladislav, Future Perfect at Sunrise, Gabreta, Irwing, JAn Dudík, JeremySil, Jiří Janíček, Juda, Kapa, Lordův uctívač, Loupeznik, LukinD, Miaow Miaow, Mr. Richard Bolla,
Mrajda, Pavel Q, Sir Jarek, Snek01, Sokoljan, Somo9, Zagothal, ŠJů, 27 anonymní úpravy
Atanázius Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11049712 Přispěvatelé: Irena M. Aghova
První nikajský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10719779 Přispěvatelé: Aleš Tošovský, Aver, Dodo, Emer eledhwen, Fagnes, Harold, Hippopotamus, Ivannah, Jirka
O., Johann, Kohelet, Lalina, Padu, Podzemnik, Saltzmann, Slovan88, Studit, Tchoř, 7 anonymní úpravy
První konstantinopolský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9839112 Přispěvatelé: Dodo, Fagnes, Harold, JAn Dudík
Efezský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9839114 Přispěvatelé: Dezidor, Dodo, Fagnes, Guy Peters, Majkl.tenkrat, Pan BMP, Pavel Jelínek, Tom778, 3 anonymní
úpravy
Chalkedonský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10168458 Přispěvatelé: Bab dz, Beren, Dodo, Fagnes, Guy Peters, Majkl.tenkrat, Nolanus, Nádvorník, Singularita, TJ
Ryba, 3 anonymní úpravy
Druhý konstantinopolský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9839119 Přispěvatelé: BobM, Dodo, Fagnes, Honza Záruba, Hubitel, Majkl.tenkrat, V. Z.
Třetí konstantinopolský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9839123 Přispěvatelé: Dodo, Fagnes, Gumruch, Semenáč, Silesianus, Symmachus, 2 anonymní úpravy
Druhý nikajský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=9839126 Přispěvatelé: Chmee2, Dodo, Elm, Fagnes, Silesianus, Sumil, 3 anonymní úpravy
Čtvrtý konstantinopolský koncil Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10168459 Přispěvatelé: Cinik, Dodo, Fagnes, Honza Záruba, Majkl.tenkrat, Qurqa, V. Z., 3 anonymní
úpravy
Fotios Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10597751 Přispěvatelé: Bab dz, Beren, Bezec228, BilboqCyborg, BobM, Byrnjolf, Dodo, Fagnes, Jirka O., Jj14, Majkl.tenkrat,
Meluzína, Miaow Miaow, Pasky, Podzemnik, Qasinka, Reo On, Saltzmann, Sebesta, V. Z., Vasiľ, Zp, 7 anonymní úpravy
43
Soubor:Hilaryofpoitiers.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hilaryofpoitiers.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Richard de Montbaston et collaborateurs.
Soubor:Marcion teaching.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Marcion_teaching.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Mladifilozof
Soubor:Eusebius of Caesarea.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Eusebius_of_Caesarea.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Bibi Saint-Pol, Copydays, Jarekt,
Tomisti
Soubor:Tertullian.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Tertullian.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Serge Lachinov, Tomisti, 1 anonymní úpravy
Soubor:Justin Martyr.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Justin_Martyr.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Evrik, Mladifilozof, Poulos, Tomisti
Soubor:Angelsatmamre-trinity-rublev-1410.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Angelsatmamre-trinity-rublev-1410.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
.:Ajvol:., Alex Bakharev, AndreasPraefcke, AnonMoos, Athaenara, Dcoetzee, Goldfritha, Paddy, Shakko, Tsca, Ustas, Wst
Soubor:StPhotios.jpg Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:StPhotios.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Dodo78, Evrik, Micione, 1 anonymní úpravy
44
Licence
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0
//creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/
45

Formulace trinitárního dogmatu

Transkript

Podobné dokumenty

Stáhněte si PDF Akademického bulletinu

Gnóze - Jozef Miko

Zobrazit náhled - Bez Vydavatele

JaNa GERŽoVÁ / MilaN KREUZZiGER Culture in the times of

Církevní dějiny – 300+, koncily, kréda

Dějiny vzniku novozákonního kánonu