pdf verze část první

ročník 2014, číslo první
téma čísla
extra ecclesiam nulla sallus (?)
obsažník
Kolik je nebí? (pokus o úvodník)
Malá antologie náboženského podvodu
Mýtus (?) traktátu O třech podvodnících
Heretici, schizmatici, heterodoxní živlové, rozvratníci …
Hieornymus Bosch – heterodoxní mystik s geniální imaginací
nebo upjatý holandský měšťák?
Anthony de Mello, SJ – pozoruhodný jezuita 20. století
Bohuslav Reynek – génius prostého života
Setkávadlo … znovu na scéně
Nezávislý občasník pro čtivé duše, číslo první, vyšlo v listopadu 2014
Redakční adresa: [email protected]
3
4
9
16
26
29
30
Kolik je nebí?
(pokus o úvodník)
Císař Fridrich II. z rodu Hohenštaufů byl znám svými
heterodoxními názory a postoji, za něž si postupně
vysloužil nevraživost papeže, klatbu, exkomunikaci a
sesazení z trůnu. Na to, že se jeho životní pouť
odehrávala ve 13. století, si totiž dovolil opravdu
hodně. Ostatně, jeho osobnosti se budeme
podrobněji věnovat v hlavní části tohoto čísla,
neboť k tématu „není spásy mimo církev (?)“ má
opravdu hodně co říci.
Jednou z jeho zálib byly rozhovory s učenci, přičemž
– jak asi tušíte – se nikterak nebál klást jim dotazy
až „nebezpečně“ zvídavé. Jeden z nich mě
neobyčejně zaujal: „kolik je nebí?“
Tento Fridrichův „hlavolam“ pro učence měl
samozřejmě zcela konkrétní, až materializovaný
význam. Ovšem pokud ho vymaníme z kontextu,
snadno se z něj stane doslova provokující filosofická
hádanka, otevírající obrovský meditativní obzor. V
něm si můžeme doslova sáhnout na otázku po
smyslu lidské existence, která nám však stejně
vyklouzne z ruky.
Kolik je nebí … Nekonečně, chtělo by se říci. Ale je
to pravda? Není? Kdo to ví. A co je vlastně nebe?
Chceme ho chápat v astronomickém smyslu … nebo
duchovním? Ale lze v duchovním smyslu vůbec o
nebi mluvit? A pokud ano, jak si ho máme
představit?
V tomto čísle se chceme věnovat polemice, zda
člověk může bez nutnosti akceptovat církev (a v
širším smyslu náboženství jako takové) dosáhnout
něčeho, co na startu pracovně nazveme „spásou“.
Jako člověk, který dvacet let dlel v církvi, mám
bohaté zkušenosti s tím, co znamená být součástí
takového společenství. Díky tom, že jsem se zdaleka
neuzavíral do svého „domovského“ sboru, nýbrž
jsem čile šmejdil, kde se dalo (napříč různými
církvemi), mám myslím celkem použitelný obrázek.
Na jeho základě jsem dospěl k přesvědčení, že
každé náboženství (a tím i každá církev) je z principu
špatná – nebo lépe řečeno špatně. A nemá smysl se
zabývat otázkou, jestli některé náboženství je méně
špatné, než jiné. Anebo jestli Svědkové Jehovovi
jsou horší nebo lepší církví, než třeba Českobratrská
církev evangelická. Takové poměřování je směšné.
Důvodem, proč je dle mého názoru každé
náboženství špatně, je skutečnost, že náboženství
vytváří hranice, kterými se vymezuje - vůči ostatním
náboženstvím, vůči ateismu, vůči heterodoxním,
teistickým, deistickým, gnostickým nebo kdovíjakým
myšlenkovým a duchovním proudům apod. Jinými
slovy, staví nezávislému hledání a uvažování do
cesty hranice – kam až se smí myslet a hledat, a
kam už ne. A to je to, co je špatně. Protože kde
člověk bere jistotu, že správně odhalil, co může
považovat za „in“ a co už musí odmítnout jako
„out“?
Podle mého nejhlubšího přesvědčení je jakákoli
hranice, stavící se do cesty svobodnému rozumu,
útokem na nejzákladnější právo člověka – na právo
svobodně myslet. V církvi se člověk dobrovolně části
své svobody vzdává … dobře, ale jak velké části? Je
to jen nezbytný „kousek“ nebo už tím odkládá klíč
ke své nezávislosti?
V Bibli se píše „poznáte pravdu a pravda vás učiní
svobodnými“. Já říkám: „vstoupíte do církve, a ta
vám tu svobodu ukradne.“
Pokud se s podobnými myšlenkami svěřím svým
přátelům z církve, zpravidla se na mě oboří: „kdo a
jak tě zbavuje svobody?“. Jistě, existuje spousta
způsobů, jak být v církvi, a přitom se cítit svobodně.
Pro mě jsou však nepřijatelné. Sice už dávno nejsem
mladý a opustilo mě nadšení pro až revolučně
laděnou radikálnost, ovšem ani po letech se nic
nemění na mém postoji k otázce náboženství versus
svoboda. Na tomto místě si dovolím krátký citát z
knihy Martina Hemelíka o jednom z nejúžasnějších
filosofických hlasatelů lidské svobody, Baruchu
Spinozovi: „… to, oč se Spinozovi jedná v prvé řadě,
co mu především tane na mysli a vystupuje se vší
naléhavostí, je lidská cesta ke svobodě, štěstí a
blaženosti. Je to totiž to jediné, co stojí za námahu a
úsilí.“
Takže sečteno podtrženo: náboženství a s tím
logicky i církve jsou dle mého přesvědčení
principiálně špatně. Lidem církevním a obecně
náboženským to jistě zní nepěkně. A co teprve, až
se na dalších stránkách dočtou, že náboženství je
podle (nejen) mého názoru podvod … 
Kolik je nebí? Co je vlastně spása? A co je lidská
svoboda? Pojďme se nad tím zamyslet … Zvu vás 
3
Malá antologie náboženského
podvodu
Potřebuje člověk církev (a potažmo tedy náboženství
jako takové) ke své spáse? A co je to vlastně spása?
Kdy a jak se v lidském rozumu objevila myšlenka na
život mimo dimenze fyzické existence – a s ní idea
záchrany před nebytím? A kdy a jak se objevila
davová manipulace, jež praví, že tuto záchranu si
člověk musí něčím „zasloužit“? (Ať už čímkoli …)
Právě poslední otázka je klíčová. Protože dotyčná
manipulace je nezbytným předpokladem pro
výstavbu a fungování náboženství – čili církve.
Dvě velká monoteistická náboženství (judaismus a
křesťanství) se zakládají na podvodu jejich
zakladatelů. To tvrdí kritici již od starověku.
Od počátku 4. stol. se křesťanství vydalo na cestu
k získání náboženského monopolu v Evropě – a
následně získalo dominanci ve většině civilizovaného
světa. V kulturních oblastech, jež ovládlo, se stalo
tak mocnou veličinou, že hravě rozmáčklo každého,
kdo by chtěl podrývat jeho postavení.
A přesto - od vrcholného středověku, tedy od konce
epochy scholastického křesťanství, vzrušoval Evropu
fenomén traktátu o třech podvodnících, který téma
geneze náboženství pojednal způsobem pro církev
absolutně nepřijatelným. Budeme se mu věnovat
v následujícím článku, plynule a logicky navazujícím
na tuto stať. (Jen podotýkám, že věnovat se budeme
pouze křesťanství a judaismu; třetímu velkému
monoteistickému náboženství – islámu - a jeho
zakladateli Mohamedovi se v této stati nevěnuji
záměrně, nejde o opomenutí).
Jak to tedy bylo se vznikem judaismu a křesťanství?
Ve druhém případě je zakladatel (nebo spíše
duchovní zdroj) v podstatě jasný – Ježíš Kristus.
V případě „staré“ židovské víry je to složitější. Podle
Starého zákona byl prvním, kdo „poslouchal“
hospodina, patriarcha Abrahám. Ovšem v jeho
případě šlo o osobní, skrývaný postoj – Abrahám
tedy žádný náboženský systém nezaložil. Za tvůrce
„víry v pravého boha“, kterou přijal židovský lid, je
tradičně považován Mojžíš.
Takže Ježíš a Mojžíš. Jak to s nimi bylo?
Byl Mojžíš skutečně jako děcko vyloven z Nilu a jako
dospělý se setkával s bohem (např. v podobě
hořícího keře), vyvedl izraelský lid z Egypta (i suchou
nohou přes moře), přijal desky s desaterem atd. –
nebo to byl podvodník, kněz z Heliopole, zasvěcený
do egyptské magie, který oklamal naivní Izraelity?
Byl Ježíš Kristus božím synem, zrozeným
z neposkvrněné panny, spasitelem lidstva, který po
ukřižování vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa –
nebo to byl syn římského vojáka jménem Panter a
betlémské prostitutky Miriam, jehož tělo ukradli
z hrobu jeho následovníci, aby ho mohli ukrýt, a
namluvit naivnímu davu, že Ježíš byl vzkříšen?
Pojďme se tedy na tuto problematiku podívat
pozorněji. Odhoďme všechny předsudky a vypravme
se na fascinující plavbu do neznáma …
Kde se vzalo, tu se vzalo …
náboženství
Jak vlastně došlo k tomu, že lidi napadlo stvořit
náboženství? Vezměme tuto nesmírně širokou
otázku brutální zkratkou, „vyříznutou“ čistě pro
potřeby tohoto článku.
E. B. Tylor (a po něm řada dalších badatelů) se
domnívá, že vývojovým předstupněm náboženství
byl animismus (primitivní víra v existenci
duchovních bytostí a nesmrtelné, samostatné duše).
Z něj se pak postupně, ruku v ruce se zrodem
civilizace, vyvinulo náboženství. Zpočátku byly jeho
principy pochopitelně hodně podobné principům
animismu – jednalo se o velmi pestrý svět duchů
(nebo chcete-li bohů a bohyň), ne nepodobný tomu,
co známe např. z helénského či románského světa.
Nebo ze světa egyptského.
Náboženství tedy bylo původně vysloveně
polyteistické. Za první krůček k monoteismu bývá
často považován atonismus, ale také judaismus.
Níže se pokusím naznačit, že mezi oběma těmito
náboženstvími je zjevná spojitost, aniž by však bylo
jasno, které z nich je starší.
Zrození monoteismu se stalo epochálním zlomem
ve vývoji lidstva - otevřelo totiž cestu ke zrodu
náboženského podvodu většího formátu, posléze
dokonce formátu globálního. Víra v jednoho boha
má totiž pro šikovné manipulátory úžasnou
vlastnost: poskytuje mnohem lepší možnost svést
hloupý a nevzdělaný dav, než nabízí roztomilý svět
bohů, bůžků, nymf, duchů, skřítků a kdovíčeho
dalšího. Pokud dostane vykutálený a dostatečně
charismatický podvodník příležitost, nemusí být pro
něj zas tak složité přesvědčit pověrčivé spoluobčany
o svém „božství“. Nevěříte?
Údajní průkopníci podvodu
Ovšem průkopníci náboženského podvodu si
dokázali poradit i v prostředí ryze polyteistickém.
Jejich kejkle však nepřežily je samé – tedy pokud
opravdu existovali, což není jisté. Ale pojďme do
detailu, zmíním se o dvou z nich, kteří byli
legendami náležitě „proslaveni“.
Za průkopníka náboženského původu bývá poněkud
mylně považován legendární římský král Numa
Pompilius, údajný nástupce zakladatele Říma
Romula. Podle tradice žil v letech 750 – 672 př. n. l.
4
Nejstarší zprávy o něm pocházejí z 3. stol. př. n. l. a
vydatnější až z poměrně pozdních pramenů klasické
doby, tj. 1. a 2. stol. n. l. Autoři těchto informací
(Livius, Plútarchos) sice nepochybně čerpali ze
starších zdrojů, jejich zprávy však mají legendární
povahu.
Podvod Numy Pompilia spočíval v tom, že předstíral
„schůzky“ s bohyní Egerií a podle jejích pokynů
údajně prováděl posvátné úkony.
Uvádí se, že Mojžíš od něj „opisoval“. Jinými slovy,
že se od něj naučil umění náboženského podvodu –
tato myšlenka se nabízí, neboť Mojžíš předstíral
schůzky s bohem obdobně, jako Numa Pompilius
předstíral
dostaveníčka
s
Egerií.
Ovšem
chronologicky je to nesmysl. I kdyby Numa
Pompilius skutečně žil, pro což neexistují žádné
nezvratné důkazy, byl by to naopak on, kdo se mohl
učit od Mojžíše – neb Mojžíš žil mnohem dříve (tedy
pokud opravdu žil, pro což rovněž neexistují
důkazy). Většina badatelů totiž Mojžíše klade kamsi
do 13. stol. př. n. l. – tedy minimálně o půl tisíciletí
dříve, než měl žít Numa Pompilius.
Ale pojďme dál. Za průkopníka náboženského
podvodu v helénském světě je považován Zalmoxis.
Ani on, stejně jako Numa Pompilius a Mojžíš (a
ostatně i Ježíš), není bezpečně doloženou
historickou osobou. Dočítáme se o něm u Herodota,
což je zdroj nechvalně proslulý svou nespolehlivostí
(podobně jako evangelia).
Zalmoxis byl údajně thrácký otrok, sloužil prý u
Pýthagora, kde pochytil ledacos o filosofii a
náboženství. Dal si dvě a dvě dohromady a po
propuštění na svobodu a návratu do domoviny
obalamutil své thrácké krajany. Štědře přijímal
zemské předáky, kterým tvrdil, že ani on, ani nikdo z
jeho hostů nezemře. Prý se odeberou na místo, kde
budou navždy žít ve štěstí a slastech. Nechal si
vyhloubit podzemní místnost, a v ní na tři roky
zmizel, zatímco ho jeho učedníci oplakávali jako
mrtvého. Poté se vrátil („vstal z mrtvých“) a tím
přesvědčil Thráky o pravdivosti svého učení.
Pro naše další vyprávění je Zalmoxis zajímavý
zejména prvkem předstíraného zmrtvýchvstání ve
spojení s magickou číslovkou 3 (Zalmoxis z mrtvých
vstal po třech letech, Ježíš po třech dnech) a též
ideou posmrtného života v blaženosti. Ježíš měl
zřejmě dobré povědomí o helénském světě, mohl
Zalmoxův příběh znát a nechat se jím inspirovat.
Zalmoxis se totiž prezentoval jako bůh nápadně
podobným způsobem, jako Ježíš (ten svým
posluchačům rovněž sliboval, že nezemřou, nýbrž
budou žít navěky).
Tolik velmi stručně o dvou zajímavých čtverácích z
temného starověku. Následně se budeme věnovat
dvěma „velkým podvodníkům“, zakladatelům dvou
velkých monoteistických náboženství: Mojžíšovi a
Ježíšovi. Pro další text předpokládejme, že skutečně
žili, a že jejich role v genezi judaismu a křesťanství
odpovídá tradici těchto náboženství.
Mojžíš: plaváček nebo zvrhlý kněz?
Legendárním zakladatelem judaismu, nejstaršího
významného (a dosud živého) monoteistického
náboženství, je Mojžíš. Co o něm víme ze Starého
zákona? Hebrejská verze jeho jména zní Moše, což
se vykládá jako „z moře vytažený“. Podle biblického
vyprávění žil cca 120 let (tedy docela dlouho a už to
působí divným dojmem). Narodil se židovským
rodičům v Egyptě, kde tehdy sídlil celý národ. Kvůli
nařízení faraona zabít všechny malé židovské
chlapce jej rodiče vložili do třtinové ošatky a pustili
po vodě Nilu (kouzelná pohádka o plaváčkovi, která
se v různých obměnách vine dějinami jako červená
niť). Novorozence z řeky vylovila faraonova dcera a
přijala jej za svého. Jako kojná byla pro něj vybrána
jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo).
Krásné melodrama. Ale dál.
Mojžíš se oženil s dcerou midjánského kněze Jetra.
V té době se mu v hořícím keři zjevil bůh a poslal jej
zpět do Egypta vysvobodit izraelský lid z egyptského
otroctví a přivést ho do zaslíbené země. Při té
příležitosti mu bylo zjeveno boží jméno JHVH.
Mojžíš se tedy vrátil do Egypta a pokusil se
vyjednávat s faraonem. Neúspěšně, za což bůh
potrestal Egypt pověstnými deseti ranami. Faraon
poté Izraelce propustil, ale pak si to rozmyslel, a
pronásledoval je. Bůh však nechal uprchlíky pod
vedením Mojžíše přejít napříč Rákosovým mořem, v
němž se Egypťané vzápětí utopili. Poté Mojžíš
provedl izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém
putování se s ním usadil v Moabu. Tam poté Mojžíš
zemřel. Splnila se tak boží předpověď, že neuzří
zaslíbenou zemi, protože pochyboval o slibech,
které mu dal JHVH.
Mojžíš podle Bible obdržel od boha desky s
desaterem, a je mu rovněž připisováno autorství
Tóry, tj. pěti knih starého zákona, jež jsou
označovány jako „knihy Mojžíšovy“ (začíná jimi i
kánon křesťanské Bible).
Takto o Mojžíšovi smýšlejí judaisté i křesťané. A
koneckonců i muslimové.
Kritici to však vidí jinak. Podle nich byl Mojžíš
všechno možné, jen ne to, co z něj udělala židovská
tradice.
Ve 2. století prezentoval řecký filosof Celsus Mojžíše
jako šarlatána, který zfanatizoval dav a přinutil ho
uvěřit v báchorky, které známe z Geneze.
Romantický příběh o plaváčkovi v Nilu si vymyslel,
stejně jako další okolnosti, včetně rozhovorů s
bohem.
5
Ještě o něco dříve, v 1. stol. n. l., zmiňuje židovský
historik Josephus Flavius (samozřejmě kriticky a
odmítavě) helénistické texty, podle nichž byl Mojžíš
ve skutečnosti knězem v Heliopoli. Původně se
jmenoval Osarsiph a žil za časů faraona
Amenhotepa III. (vládl přibližně 1405 - 1367 př. n.
l.). Postavil se do čela vzbouřených Izraelitů, a s
pomocí magie jim „vsugeroval“ náboženství se
strašlivým a pomstychtivým bohem (a nutno říci, že
starozákonní hospodin takový skutečně je,
krvežíznivější stvůra se v historii lidstva
nevyskytuje). Pokud by to byla pravda, pak Mojžíš
vůbec nebyl Žid, nýbrž Egypťan.
To nás přivádí blíže k otázce časového usazení
údajné Mojžíšovy existence, která je dosti
podstatná, jak se ukáže níže. Nejznámější a také
nejrozšířenější přesvědčení je v rozporu s výše
zmíněny informacemi ze starořeckého prostředí,
neb předpokládá, že Mojžíš žil nejspíše zhruba v
době vlády egyptského faraona Ramesse II. (19.
dynastie, vládl v letech 1279 – 1213 př. n. l.). Tedy
cca o století později, než kam ho datují staří Řekové.
Proč je to tak podstatné?
Výše jsem se zmínil o atonismu a judaismu jako o
dvou náboženstvích, jež jsou považována za úsvit
monoteismu. Obě se zrodila ve stejném prostředí
(Egyptě) zhruba ve stejnou dobu. Každé však
naprosto jiným způsobem, ovšem souvislost mezi
nimi je očividná.
Nejprve k atonismu. Ten nebyl výsledkem nějakého
vývoje „zdola“, nýbrž zásahem „shora“, čili prostého
mocenského rozhodnutí faraona Amenhotepa IV. (či
Achnatona, jak je spíše znám), který Egyptu vládl ve
14. stol. př. n. l. (1367 – 1350 př. n. l.). Tento faraon
provedl reformu egyptského náboženství, jehož
podstatou bylo „zrušení“ barvitého panteónu a
„instalace“ jediného pravého boha Atona, jemuž
poskytl ideologickou a propagandistickou podporu,
za kterou by se nemusel stydět ani Joseph
Goebbels. Amenhotep se na Atonovu „počest“
přejmenoval na Achnatona (což v překladu
znamená „slunci prospěšný“) a založil nové hlavní
město říše Achetaton (Atonův obzor). Pro nás je
tato vcelku nevýznamná epizoda staroegyptských
dějin důležitá právě jen z důvodu naznačené
souvislosti s judaismem.
Jak uvedeno výše, Mojžíš buď vyvedl lid z otroctví
(jak tvrdí židovská tradice), anebo lid svedl (jak tvrdí
tradice helénská). Tak či tak, ať Mojžíš žil nebo ne, a
ať byl vzorný anebo odporný, je nutno povšimnout
si zajímavých analogií monoteistického judaismu s
Achnatonovou monoteizující reformou egyptského
náboženství. Hypotézu o vzájemné provazbě
atonismus-judaismus posiluje i fakt, že Achnatonův
Hymnus na Slunce se nápadně podobá 104. žalmu.
Čili je možné, že buď Achnaton „opisoval“ od
žalmisty nebo vice versa (což je pravděpodobnější,
žalmy jsou zřejmě mladší). Buď jak buď, vzájemná
souvislost mezi judaismem a atonismem je
nesporně zajímavá, stejně jako chronologie všech
zmíněných událostí, která umožňuje několik různých
výkladů vzájemného vlivu obou náboženství. Pokud
totiž tuto hypotézu přijmeme, pak jsou tu v
podstatě tři možnosti:
• judaismus navazuje na atonismus (Mojžíš musel
dobře znát atonismus, a tudíž musel žít v době,
kdy principy tohoto náboženského experimentu
byly ještě dostatečně a podrobně známy, tj.
možná i v době Achnatonovy vlády)
• atonismus navazuje na judaismus (Achnaton žil
později, ovšem měl povědomí o tom, co mezi
Izraelity Mojžíš způsobil)
• anebo je tu ještě možnost přibližně současného
vzniku obou náboženství.
Z výše uvedených informací vyplývá, že pokud mají
pravdu staří Řekové, kteří předpokládají Mojžíšovu
„kariéru“ v době Amenhotepa III., pak byl Mojžíš se
svým náboženským podvodem první a Achnaton se
nechal inspirovat. Mají-li však pravdu badatelé, kteří
Mojžíše kladou do éry Ramesse II., pak to bylo
naopak a Mojžíš se „učil“ od Achnatonova systému.
Třetí možnost je, že žili oba zhruba ve stejné době a
jejich monoteistické experimenty se při svém zrodu
ovlivňovaly navzájem.
Mojžíš s deskami Zákona a rekonstrukce Ježíšovy podoby
podle Turínského plátna
Ježíš: mesiáš nebo potulný
divotvorce?
Někdy na přelomu letopočtu, čili blízko roku 0
(nejpravděpodobněji někdy v letech 6 až 3 př. n. l.)
se měl v Betlémě narodit Ježíš Nazaretský, známý
jako Kristus. Zhruba o 33 let později měl poblíž
Jeruzaléma zemřít na kříži. Co se o tom dovídáme z
Nového zákona?
Vánoční příběh je myslím dostatečně známý, včetně
jeho pokračování až do příběhu Velikonočního.
Cesta z Nazareta do Betléma kvůli sčítání lidu, pře6
plněné hospody v Betlémě, chlév s oslem a volem
kometa na nebi, andělé, pastýři, králové z Východu
… a hlavně neposkvrněná matka Maria. A pak útěk
do Egypta před Herodovým vyvražďováním
neviňátek (analogie s podobnou akcí, známou z
příběhu o Mojžíšovi). Dvanáctiletý Ježíš školí v
Chrámu teology. Pak cca 18 let díra a najednou je
na scéně přibližně třicetiletý kráčející kazatel a mág,
toulající se Palestinou s postupně narůstající tlupou
kumpánů, jejichž počet se nakonec ustálí na
magickém čísle 12.
Uzdravování, kázání,
podobenství, provozování zázraků. A nakonec
příjezd do Jeruzaléma na oslátku, poslední večeře s
nácvikem eucharistie, modlitba v Getsemane v
krvavém potu tváře, zatčení, mučení, odsouzení,
ukřižování … a zmrtvýchvstání a nanebevstoupení.
Takhle to vidí Nový zákon. A částečně se k této verzi
příběhu kloní i muslimové. Judaisté považují Ježíše
za lžimesiáše, jenž byl po zásluze potrestán.
Kritici to však vidí jinak. A znovu se tu setkáváme s
Celsem, který se do Ježíše opřel jako první. Jeho
svědectví je velmi podstatné, neb žil nedlouho po
Ježíšově éře. Podle Celsa byl Ježíš pouze kouzelník,
který ohromoval svými triky, hlásal prachbídné lži a
vystupoval velmi rozporuplně. Nevědomé, prosté
krajany podvedl tím, že je nutil nepřemýšlet, nýbrž
pouze věřit, což je něco, co Celsus jako filosof a
obávaný diskutér z principu odsuzoval (k Celsově
kritice Mojžíše a Ježíše se vrátím v dalším článku).
Tak či tak, pokud Ježíš skutečně žil a projevoval se v
souladu s tím, co zaznamenali evangelisté, byl
nesporně pozoruhodným náboženským vůdcem,
ideologicky navazujícím nejen na starozákonní
proroctví, ale též na kontext mandejců a esejců. A
také na povstání Judy Makabejského. Vezměme to
popořadě a zkusme najít kontinuitu.
Kdo byli (a jsou) mandejci? Je to dosti tajemná
skupina, existující do dnešních dní. Jejich původ
není znám a pouze lidová legenda uvádí jejich pobyt
v Egyptě. Odsud prý uprchli před Mojžíšem (sic!).
Potom mizí na celé tisíciletí z historie. Znovu se na
scéně objevují zhruba ve stejné době jako esejci,
tedy v době relativně blízce předcházející Ježíšovu
narození. Josephus Flavius uvádí, že v jeho době (1.
stol. n. l.) jich mohlo být až 10 tisíc. On sám byl po
určitou dobu jedním z nich.
Esejci je označení pro asketické apokalyptické
mesianistické hnutí antického judaismu. Uvádí se,
že vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku
68 n. l. zničením jejich sídliště v Kumránu. Samotní
esejci popisují v Damašském dokumentu své
počátky takto: 390 let poté, co Babyloňané dobyli
Jeruzalém, tedy roku 196 př. n. l. se vyskytli lidé,
kteří se chtěli řídit zákonem Božím, avšak ve své
touze tápali. Po dvaceti letech se však objevil „Učitel
spravedlnosti“, který dal hnutí pevný směr.
Toto hnutí lze zřejmě ztotožnit s hnutím tzv.
chasidim (dosl. „zbožní“), které stálo v čele
makabejského povstání (167–161 př. n. l.) proti
Seleukovcům.
To samé nám však o mandejcích říkají jejich
legendy, v nichž lze nalézt i další dokonalé shody,
které naznačují, že by mohlo jít o dvě jména
stejného společenství (po určitou dobu). Což je
ovšem dosti diskutabilní vzhledem k poměrně
zásadním rozdílům mezi oběma skupina v přístupu k
ortodoxii. Je zde možná hypotéza určitého
prolínání.
Esejské hnutí bylo totiž mnohem více ortodoxní a
asketické, než hnutí mandejské, ale především bylo
apokalyptické – očekávalo zásadní zvrat, boží zásah.
Esejci předpokládali, že při něm zanikne Chrám,
znečištěný bohoslužbou saduceů, a následně
sestoupí z nebe Chrám nový (vzpomeňme: Ježíš
slíbil, že vystaví „chrám svého těla“ ve třech dnech).
Ježíš měl s esejci jistě mnohé styčné body (zejména
očekávání Božího království). Co však bylo typicky
esejské, to odmítal, tj. především askezi a
odloučenost od světa. Vystupoval veřejně, setkával
se s celníky a hříšníky. Nenávist esejců vůči všem,
kteří nepatří do stejné názorové skupiny, Ježíš
výslovně zavrhoval a přikazoval lásku ke všem
lidem, i k nepřátelům. Očekávání blízkého příchodu
Božího království mělo pro Ježíše také jiné vyústění
– zatímco esejci příkazy Tóry radikálně vyostřili,
Ježíš tyto příkazy relativizoval. Tím se tedy spíše
klonil k přístupu mandejskému než esejskému.
Pro nás je v této souvislosti zajímavá otázka vztahu
Ježíše k Janu Křtiteli a tím ke společenství esejců,
neboť Jan Křtitel je badateli považován za esejce.
Podle evangelia se Ježíšova matka dobře znala s
rodiči Jana Křtitele (dokonce byla příbuzná Janovy
matky Alžběty), což nabízí hypotézu, že Ježíš byl
rovněž vychován v esejském prostředí (nebo v
prostředí esejcům názorově hodně blízkém). To by
vysvětlovalo jeho perfektní znalost židovské
ortodoxie. Svým počínáním se však proti ní de facto
vzbouřil. Byť tvrdil, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž
naplnit, pro ortodoxní judaisty byla jeho koncepce
absolutně nepřijatelná. Z toho by se dalo vyvozovat,
že ač ovlivněn esejci, měl Ježíš blíže k poněkud
liberálněji smýšlejícím mandejcům, kteří byly v
židovském prostředí silnou skupinou, z níž se také
mohli rekrutovat Ježíšovi učedníci. Ovšem narážíme
zde na problém: mandejci totiž považovali (a
považují) Ježíše za falešného proroka. Takže těžko
říci, jak to skutečně mohlo být s napojením Ježíše a
jeho učedníků na tuto skupinu židovského národa.
7
A ještě jen velmi okrajově naťuknu problematiku
kompatibility ježíšského příběhu s mesiášskými
proroctvími ze Starého zákona. Ať se na mě
pravověrní křesťané nezlobí, ale autoři evangelií si
dali velikou práci s tím, aby pohádku o Ježíši Kristu
násilně naroubovali na tato proroctví. Přesto sem
jim to příliš nepovedlo. Ne proto, že by odvedli
špatnou práci – právě naopak. Důvodem selhání je
skutečnost, že mesiášská proroctví jsou v komparaci
velmi zmatená a navzájem si protiřečící - a tudíž je
prostě nemožné vytvořit osobnost mesiáše, která by
byla jejich odpovídajícím naplněním. Židé očekávají
mesiáše, který přijde ve slávě, sedne si na Davidův
trůn, bude vládnout silou a zdrtí nepřátelé, ovšem
zároveň se těší na tichého, mírného beránka božího,
který se obětuje tak, jako jehně při pesachu. Ježíš
byl od každého trochu; navíc – podle proroctví se
měl jmenovat Immanuel, a ne Ježíš, což bylo
závažné opomenutí. Židy prostě až na řídké výjimky
nepřesvědčil. Díky neskutečné agilitě sekty jeho
následovníků se však podařilo křesťanství rychle
rozšířit v oblasti Středozemního moře a v Británii. A
následně na začátku 4. století se toto náboženství
stalo oficiální ideologií římské říše a bylo
vymalováno. Evropa se stala na dlouhá staletí
křesťanským světadílem.
V souvislosti s Ježíšem zmiňme ještě jednu
pozoruhodnou postavu, a sice Josefa z Arimatie
(podle badatelů to byl člen velerady nebo městské
rady Jeruzaléma). Píše se o něm i v Novém zákoně,
konkrétně v Matoušově evangeliu, jako o tajném
Ježíšově následovníkovi (příteli Ježíše a Piláta), který
poskytl pro uložení Ježíšova těla nově vytesanou
skalní hrobku, s níž zřejmě počítal pro sebe. Tím, že
nenechal Ježíše viset na kříži přes noc,
demonstroval nesouhlas s rozsudkem.
Josef z Arimatie se údajně stal jedním z prvních
křesťanů. Podle apokryfního Nikodemova evangelia
byl po Ježíšově pohřbu uvězněn, ale zmrtvýchvstalý
Kristus ho osvobodil. Nakonec byl Josef vyslán v čele
dvanácti misionářů do Británie (v legendách ze 13.
století se uvádí, že ho tam vyslal apoštol Filip).
Ale místní (anglické) legendy jdou ještě dál. Podle
nich byl Josef také spojován s pověstmi o svatém
grálu a králi Artušovi. Svatý grál prý byla nádoba
nebo snad kalich, z níž pil Ježíš při poslední večeři, a
Josef pak zachytil do této nádoby krev ukřižovaného
Krista. Josef ji pak odvezl s sebou do Anglie a uložil v
křesťanském chrámu v Glastonbury, který nechal
vystavět (nebo sám vystavěl) z proutí.
Podle další z legend prý byl Ježíš synovcem Josefa
z Arimatie a ten ho jako malého chlapce přivedl do
druidské školy v Avalonu. Tam se měl Ježíš naučit
magii, kterou pak oslňoval své krajany. Jiné
spekulace naznačují možnost, že Ježíš na kříži
nezemřel, jeho smrt byla pouze předstíraná, a Josef
z Arimatie ho do hrobky jen „uklidil“ a následně
v tichosti odvezl do Británie, kde pak Ježíš působil
coby mág a implantoval křesťanství do keltského
prostředí. No prostě různých verzí je nepočítaně,
račte si vybrat.
Tolik tedy stručně k osobnostem Mojžíše a Ježíše.
Pokud skutečně žili a pokud geneze judaismu a
křesťanství odpovídá posvátným textům těchto
náboženství, kladu si otázku: čím to, že zrovna tito
dva z celého zástupu náboženských podvodníků
dokázali založit celosvětově silné organizace, jež
přetrvávají již bezmála tři a půl, resp. dvě tisíciletí?
Co bylo na jejich koncepci tak neodolatelného, že
Ježíš a Mojžíš neupadli do zapomnění podobně, jako
Achnaton, Numa Pompilius, Zalmoxis a další?
Výše jsem naznačil několik kritických hlasů na
adresu Mojžíše a Ježíše, pocházející z doby blízké
Ježíšově éře. A v následujícím článku se budeme
věnovat tomu, jaký obrázek si o Mojžíšovi a Ježíšovi
udělali myslitelé v průběhu věků.
8
Mýtus (?) traktátu O třech
podvodnících
V předchozím článku o hypotetickém náboženském
podvodu Mojžíše a Ježíše jsem lehce naťukl otázku
existence Traktátu o třech podvodnících. Jako celá
řada heterodoxních spisů, o nichž se ve středověku
mluvilo, ale které nikdy nikdo nespatřil, mohl i tento
spis být mýtem. Ale nemusel.
A o co vlastně šlo? Od vrcholného středověku se
šuškalo o existenci textu, jehož autor tvrdí, že tři
zakladatelé velkých monoteistických náboženství,
tedy Mojžíš, Ježíš a Mohammed, spáchali podvod na
důvěřivém davu a svedli své bližní k závislosti na
lživé doktríně. Spis měl mít formu traktátu s názvem
De tribus impostoribus (O třech podvodnících).
Co o něm dnes víme?
Fridrichu, Fridrichu, zlobíš …
První oficiální zmínka o tomto traktátu, a rovnou i s
označením autora, přišla z nejvyšších míst. Teď
nemám na mysli nebesa, nýbrž velmi pozemskou
pozici hlavy církve – papeže. Roku 1239 vydal Řehoř
IX. encykliku, v níž za autora hanebného spisu De
tribus impostoribus označil císaře Svaté říše římské
Fridricha II. Nazval jej králem odpornosti a
škorpiónem šířícím jed trnem svého ocasu. Papeže
dále pobouřilo, že podle Fridricha člověk nemá věřit
ničemu, co nelze prokázat silou přirozeného
rozumu. Fridrich na oplátku Řehořovo nařčení
popřel a nazval jej kacířem.
Nevraživost mezi papežem a císařem dokonale
zapadá do kontextu sporu o investituru, což byl boj
mezi duchovní a světskou mocí o dominantní vliv ve
vrcholně středověké společnosti. První výstřel této
války vypálil Řehoř VII. (1020 – 1085) svým
nabubřelým a nediplomatickým vyhlášením, v něm
se označil za nejvyššího vládce všeho křesťanstva –
a císaře tak „učinil“ svým podřízeným. Vydal
Dictatus papae, kterým sledoval odstranění laické
investitury. Císař Jindřich IV. (1050 – 1106) na to
zareagoval sesazením papeže, což byl značně
neuvážený krok vzhledem k Jindřichově vratké
pozici v říši. Papež na něj uvrhl klatbu a říšští
velmoži donutili císaře, aby s papežem našel smírné
řešení. Následovala známá pouť do Canossy, kde
papež nechal Jindřicha tři dny čekat naboso ve
sněhu, než jej vpustil k jednacímu stolu.
Vrcholem sporu pak byl konflikt mezi Fridrichem I.
Barbarossou (1122 – 1190) a Inocencem III. (1160 –
1216). Opět střídavě docházelo k sesazení papeže a
exkomunikaci císaře.
A napětí pokračovalo i ve 13. století. Řehoř IX.
(papežem 1227 – 1241), mimochodem synovec
Inocence III., se rovněž snažil prosazovat vizi
univerzální nadvlády Svatého stolce. V cestě této
myšlence stála jedna
z nejsilnějších a
nejoriginálnějších osobností středověku, císař
Fridrich II. (1194 – 1250). Ihned po nástupu Řehoře
IX. na Svatý stolec začaly mezi oběma vládci ostré
spory. První impulsem bylo, že Fridrich roku 1227
zahájil od roku 1215 slibovanou kruciátu, ale
následně ji brzy přerušil. Důvodem byla epidemie,
která kosila vojsko. Papež za tento krok uvrhl císaře
do klatby a svůj postoj nezměnil ani poté, co
Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a v únoru
následujícího roku vyjednal se sultánem AlKhamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma,
Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma
si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm – od té
doby se datuje jeho vřelý vztah k islámskému světu,
který mu katolická církev nikdy neodpustila.
Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město
otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt
však církev považovala za zradu (a Fridricha
exkomunikovala), neboť Jeruzalém měl být
osvobozen krví prolitou křižáky, a ne dohodou s
příslušníky znepřáteleného náboženství. Ibn Wásil
tehdy napsal, že císař zůstal upřímným a srdečným
přítelem al-Malika al-Khamila a udržoval s ním
hojnou korespondenci až do al-Khamilovy smrti.
Roku 1229 pak Fridrich sám sebe za asistence
templářů korunoval jeruzalémskou korunou,
přestože byl v té době exkomunikován.
Následujícího roku byl v Anagni uzavřen chatrný mír
mezi papežem a císařem, jehož součástí bylo
odvolání exkomunikace. Ovšem o devět let později
došlo k otevřenému vojenskému konfliktu mezi
oběma „kohouty“ a Fridrich dokonce vojensky
vytáhl proti Římu. A v tomto kontextu jej Řehoř IX.
jako nejhoršího myslitelného heretika a rouhače
označil za autora traktátu De tribus impostoribus.
Toto podezření vypadalo na první pohled dosti
věrohodně. Fridrich měl pověst dosti heterodoxní
osobnosti,
obklopené
krajně
podezřelými
existencemi, např. tajemným dvorním filosofem
mistrem Theodorem, který pro císaře sepsal výtah
ze spisu Secretum secretorum (Tajemství všech
tajemství), připisovaného Aristotelovi. Dále zde byl
skotský astrolog, věštec a matematik Michel Scot,
ale hlavně Pierre des Vignes, šedá eminence a pravá
ruka císařova. Tento Ital s francouzským jménem byl
představeným justice a zapisovatelem zákonů, ale
také byl logothetou, tedy „tím, který klade slova“.
Právě on vytvořil ideu, která Fridricha prezentovala
jako emanaci božství, srovnatelnou s Kristem.
Není pochyb, že vliv Pierra des Vignes na císaře vedl
k tomu, že Fridrich předložil Michelu Scotovi soupis
otázek typu „kolik je nebí?“, „ve kterém nebi se zdr9
žuje bůh?“, „jak by bylo možné rozmnožování
lidstva v souladu s boží vůlí, nebýt prvotního
hříchu?“ apod. Fridrich se prostě nespokojil s
oficiální scholastickou teologií, na to byl příliš
intelektuálně zvídavý a racionalistický. Což jsou dva
atributy osobnosti, které církev obecně nerada vidí.
Inspirace napříč náboženstvími
Abychom pochopili celý spektákl související s
traktátem, je potřeba osvětlit si alespoň trochu
ducha doby, která tento mýtus stvořila.
Evropa vrcholného středověku rozhodně nebyla
čistě křesťanská. Značný kus Pyrenejského
poloostrova ovládali Arabové, stejně jako některé
oblasti Středomoří. V celé řadě evropských zemí se
etablovala židovská diaspora (v některých zemích
však čelila pronásledování, pogromům a vyhánění).
Mísení těchto tří kultur mělo veliký význam pro
civilizační vývoj našeho světadílu.
Odskočme si nejprve na chvíli k arabským
„sousedům“. Jak již naznačeno v předešlém
odstavci, v době, o níž je řeč, ovládala muslimská
(nebo raději arabská) civilizace velmi zajímavý kus
Evropy, konkrétně značnou část Pyrenejského
poloostrova. Je pravdou, že ve 13. století, tedy v
časech císaře Fridricha II., už pomalu slavné časy
Arabů v Hispánii končily, ovšem k našemu tématu
náboženských podvodníků i odtud zazněly
pozoruhodné podněty.
Ostatně – zazněly odtud ještě dříve, než z prostředí
křesťanského. Dokonce se dá říci, že myšlenka
podvodu trojice Mojžíš, Ježíš a Mohammed se
zrodila právě v arabském světě.
Nepředstavujme si „Arábii“ jako monolit
muslimského vyznání a zarytého nepřátelství vůči
„nevěřícím“. Vztahy mezi Araby a křesťany (a Židy)
nebyly na území dnešního Španělska vždy až tak
napjaté, jak by se mohlo zdát. Příslušníci všech tří
etnik povětšině žili vedle sebe v ovzduší redukované
tolerance a navzájem si (možná neuvědoměle)
poskytovali zajímavé podněty.
Arabská filosofie byla původně (ještě před
nástupem
Mohammeda)
ovlivněna
neoplatonismem
a
metafyzikou
světla.
Zjednodušeně řečeno, filosofující Arab považoval
boha za přítomného ve všech věcech (moudrý to
člověk).
Nebylo
tedy
zapotřebí
žádných
charismatických duchovních playboyů, kteří by
museli lidstvu ukazovat „světlo poznání“. Islám
tento světonázor rozmetal a není divu, že ortodoxní
muslim se filosofů štítil stejně, jako vyznavačů
„nepřátelských“ vyznání.
První skutečně silnou proti-islámskou herezí bylo v
10. století hnutí karmatů, v jehož čele stál Abu Tahír
al-Džannabí. Karmati byli esoterickou větví síísmu,
sektou odpadlou od ismaelitů. Kromě neoplatonis-
mu je inspirovala mj. gnóze a esoterismus. Abu
Tahír se snažil vyvrátit učení Mojžíše, Ježíše a
Mohammeda pomocí protichůdnosti jejich výroků.
Dokonce prý prohlásil, že „lidstvo zkazili tři jedinci:
pastýř (Mojžíš), lékař (Ježíš) a velbloudář
(Mohammed)“.
Určitě nejznámější postavou středověké islámské
hereze je Muhammad ibn Rušd, v západním světě
známý jako Averroes (1126 – 1198), filosof z
Cordóby, překladatel a žák Aristotelův. Žil cca o půl
století dříve, než císař Fridrich II., v době, kdy se nad
Al-Andalusem začala stahovat temná mračna
reconquisty. Svět je podle něj nepomíjivý, nikoli
však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na
jediném rozumu (monopsychismus). Tímto pojetím
se dostal do příkrého rozporu se scholastikou. Pro
naše téma je podstatná zejm. tato jeho formulace:
„náboženství židovské, křesťanské a islámské
neobsahují žádnou pravdu, která není prokazatelná
filosofickým myšlením, ale pouze symboly
nejvyšších pravd“. Takové uvažování bylo
nepřijatelné pro středověkou doktrínu striktního
oddělení rozumu od víry. Tento Averroův postoj
vedl k tomu, že z něj fundamentalističtí křesťanští
teologové 13. století učinili původce všeho zla. Jako
nevěřící pes z lůna islámu byl právě Averroes
označen za stvořitele myšlenky tří podvodníků.
Když už jsme na jihu dnešního Španělska ve 12.
století, zmiňme se ještě krátce též o židovské
inspiraci. V prostředí rabínské ortodoxie se tehdy
„vymkl normálu“ Moše ben Majmon, (neboli
Maimonides, žil v letech 1135 – 1204),
nejvýznamnější židovský učenec evropského
středověku (v novověku najde svého nástupce v
osobě Barucha Spinozy, ale nepředbíhejme). Ve
Španělsku strávil pouze dětství a rané mládí (byl
současníkem a cordobským „sousedem“ Araba
Averroa), pak musel utéci před náboženskou
nesnášenlivostí na Blízký východ. Pozornost
tradicionalistických rabínů a jejich rostoucí
nedůvěru si získal přesvědčením, že mezi vírou a
rozumem nemůže být zásadní rozpor, neb obojí
pochází od Boha (jednoduché, ale geniální
zdůvodnění). Pokud svaté texty brání v racionálním
poznání, je nutno chápat je alegoricky. Takový
postoj
pochopitelně
fundamentalistických
judaistům nevoněl ani trochu, a Maimonides, ač
upřímně věřící hebrejec, se díky němu řadí mezi
heterodoxní učence, kteří (v jeho případě zcela
neúmyslně) pomohli vybudovat podhoubí odporu
proti oficiální teologii masových náboženství.
V křesťanském prostředí té doby se myšlenka tří
podvodníků rodila postupně. Prvním krůčkem k ní
bylo celkem logicky zpochybnění Mohammeda, jenž
10
jenž byl za podvodníka označen jako první. Za
všechny rané kritiky zmiňme Guiberta de Nogent,
který se roku 1109 ve svých Dei gesta oar Francos
do Mohammeda pořádně opřel. Ovšem z textu jeho
útoku je cítit neznalost islámu i osoby Mohammeda.
Mnohem
fundovanější
kritika
islámu
se
pochopitelně rodila na Pyrenejském poloostrově,
kde měli křesťané dost příležitostí ke kontaktů s
muslimským světem.
Možná prvním, kdo se v křesťanském prostředí
odvážil učeně diskutovat o tezi, že Ježíš, Mojžíš a
Mohammed jsou podvodníci, byl pařížský profesor
Simon de Tournai, vyhlášený rétor, proslavený
dialektickou virtuozitou. Došlo k tomu někdy ve
druhé polovině 12. stol. (v Paříži přednášel od r.
1165). Kronikář Matthew Paris ve 13. stol. napsal, že
Tournai prohlásil: „… tři muži si podmanili svět
svými sektami a učeními: totiž Mojžíš, Ježíš Kristus a
Mohammed.“ Jedná se o první zmínku o myšlence
tří podvodníků v křesťanském prostředí.
Mýtus živený fanatismem
Ale zpět k Fridrichu II. a jeho duchovnímu vůdci
Pierrovi des Vignes. Jak uvedeno výše, byl to právě
Fridrich, kdo byl jako první veřejně z úst vysoce
(dokonce nejvýše) postaveného hodnostáře
katolické církve označen za autora traktátu O třech
podvodnících.
Otázkou je, zda v nějaké podobě tento traktát
skutečně existoval. Nikde totiž není možno vypátrat
žádný hodnověrný důkaz, že dotyčný spisek
opravdu někdo vlastnil nebo alespoň četl. Vytvořil
se tak mýtus, který se postupně nafoukl jako balón.
Obecně se považovalo za fakt, že traktát existuje, a
sem tam se objevily zmínky, že ho někdo viděl nebo
dokonce četl. A jak šel čas, a na scéně se objevovali
noví a noví heterodoxní živlové a vyslovení heretici,
byla z autorství traktátu nařčena celá řada
pozoruhodných osobností. Řadu z nich spolykaly
plameny podobně, jako našeho Jana Husa (ten
ovšem s De tribus impostoribus určitě neměl nic
společného, upálen byl za jiné „zločiny“), protože
církev v té době zrovna neoplývala tolerancí. A to
jak ta „pravověrná“, tak ta reformovaná. A kdo
neskončil na hranici, užil si v lepším případě
opovržení, pronásledování a ústrky, v horším
případě vyhnanství a/nebo internaci.
Z dlouhé řady podezřelých, kteří byli nařčeni z
autorství traktátu, jmenujme Giovanni Boccaccia
(autor slavného Dekameronu), spisovatele a básníka
Pietra Aretina, filosofa Bernardina Ochina,
matematika, fyzika, astrologa, lékaře a hermetika
Gerolama Cardana, dále politika, diplomata a
filozofa Niccolo Machiavelliho, astrologa, filosofa a
hermetika Giordana Bruna … V 16. století byla v
těžkém podezření univerzita v Padově, známá jako
„semeniště“ heterodoxie. V témže století se Kalvín v
Ženevě domníval, že autora traktátu odhalil v
Jacquesu Gruetovi, a poslal ho roku 1547 na hranici.
O šest let později stejně naložil s Michelem
Servetem, španělským filosofem a lékařem, rovněž
podezřelým ze sepsání „tří podvodníků“. Tato
politicko-náboženská vražda je asi nejslavnějším
Kalvínovým zločinem. Jedním z těch, kdo Serveta z
autorství traktátu vinili, byl myslitel, orientalista,
spisovatel a kabalista Guillaume Postel – ovšem jak
už to tak chodí, byl následně sám obviněn, že „tři
podvodníky“ sepsal, a církev mu ustavičně šlapala
na paty a nakonec jej prostřednictvím inkvizice
poslala do vězení. Dalším, kdo si o putovní obvinění
řekl hodně nahlas, byl právník Jean Bodin, který se
ve svém slavném sedminásobném dialogu pokusil
dokázat, že náboženští vůdci jsou podvodníci. Za
možného pisatele traktátu byl označen i anglický
dramatik Christopher Marlowe, známý svým rušným
a nespoutaným životním příběhem. Další a ještě
romantičtější hrdina, Marloweův přítel a ochránce
sir Walter Raleigh, byl dalším, o němž se vedla řeč v
souvislosti s podezřením ze sepsání „tří
podvodníků“. Stejně tak byl nařčen jejich krajan a
současník, výjimečný a nedoceněný oxfordský
filosof Robert Burton. Ovšem asi nejblíže k
podezření byl další učený Angličan té doby (o něco
mladší, než výše jmenovaní), věhlasný filosof
Thomas Hobbes. Ve Francii padlo podezření mj. na
advokáta a teologa Pierra Charrona, a hlavně na
Giulia Cesare Vaniniho, který byl za své otevřeně
ateistické přesvědčení v roce 1619 popraven v
pouhých 34 letech. Tento filosof a spisovatel byl
typickým představitelem matoucí prezentace
heterodoxního myšlení formou dialogů, paradoxů a
protimluvů. Církevním autoritám však nakonec
neuniklo, kam míří, a zamířily s ním na popraviště.
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, výčet více
či méně význačných podezřelých je opravdu hodně
dlouhý.
Zajímavou epizodu ze seriálu hledání traktátu
přineslo období třicetileté války, resp. období krátce
po ní. Na scéně se objevila jedna z nejoriginálnějších
osobností celého století, švédská královna Kristina.
Svými postoji byla podobna Fridrichu II. Obklopila se
bezvěrci a vyhlásila naprostou nezávislost na
náboženství. Chválil ji i slavný René Descartes (který
se mimochodem rovněž objevil mezi adepty
autorství traktátu), stejně jako Blaise Pascal. Roku
1654 ve svých osmadvaceti letech Kristina
abdikovala a vydala se putovat Evropou při hledání
uměleckých děl a rukopisů, čemuž se věnovala již
dříve. Samozřejmě prahla po získání traktátu O
třech podvodnících. V pátrání jí napomáhal diplo11
mat a osobní rádce Johann Adler Salvius (zemřel
roku 1652 a Kristininy abdikace se tedy nedožil).
Ten se dost nevybíravým způsobem několikrát
pokusil traktát vypátrat, zřejmě bezvýsledně. Ovšem
nakonec je možné, že se mu jej přece jen podařilo
nalézt; podle svědectví jeho osobního lékaře totiž
prý měl jeden výtisk ve své knihovně a v předvečer
smrti jej spálil. Opatřit mu ho měl židovský lékař,
mystik a kabalista Baruch de Castro. Podobná
romantická pohádka provázela i několik dalších
osobností, ovšem hodnověrný důkaz existence spisu
stále scházel.
Ale to už se na scéně tiše a nenápadně objevil
portugalský Žid žijící v Nizozemí, Baruch (Benedikt)
Spinoza. Jeden z nejzvláštnějších a nejskvělejších
filosofů všech dob byl za autora De tribus
impostoribus označen zcela absurdně, neboť
absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by s dotyčným
spisem měl sám vědomě cokoli společného.
Paradoxně právě s ním je však úzce spojen první
historicky prokázaný výskyt traktátu. Vazba na
Spinozu je v něm tak rafinovaná, že na jednu stranu
jeho autorství přímo nepotvrzuje, ovšem Spinozův
filosofický systém je zde doslova katalyzátorem
ducha spisu.
Kdo byl vlastně tento pozoruhodný myslitel druhé
poloviny 17. století?
Spinoza: Descartův pokračovatel a
odpadlík od náboženství
Baruch Spinoza (či Benedikt Spinoza, lat.
Benedictus, 1632 - 1677) byl nizozemský židovský
filozof - racionalista, a jeden z prvních kritických
čtenářů bible. Svými současníky byl většinou
považován za ateistu, proklatce a příliš radikálního,
nekonformního a extravagantního myslitele. Do
nesmiřitelného rozporu s teologií „velkých
náboženství“ jej přivedlo překonání karteziánského
dualismu těla a ducha. Z jeho literárního díla
jmenujme „Traktátu o pokroku rozumu“ a
„Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“,
„Teologicko-politický traktát“, a hlavně stěžejní spis,
kterým je „Etika“.
Narodil se v zámožné sefardské obchodnické
rodině, která pocházela z Portugalska, odkud
musela před protižidovskými pogromy prchnout do
Nizozemí. Sefardská kultura měla blízko ke
kabalistické tradici, proto lze předpokládat, že i
Spinoza byl s různými formami kabaly dostatečně
obeznámen, což se projevilo zejm. na jeho koncepci
absolutního božího bytí. Od praktické kabaly
(astrologie, chiromantie, gematrie apod.) se však
striktně distancoval a považoval ji za dětinskou
činnost vzbuzující smích.
Svým původem Spinoza náležel k velké skupině
sefardů, k tzv. „marranos“. Tak byli označování Židé,
kteří vynuceně přijali křesťanskou víru, ovšem potají
setrvávali v judaismu. Byli vystaveni v podstatě
nepřetržitému pronásledování, proto prchali do
Nizozemí, kde se mohli opětovně otevřeně přihlásit
k víře svých otců. Tyto konsekvence měly jistě podíl
na Spinozově principiálně ostražitému přístupu ke
křesťanství, zejm. katolickému.
Jako mladík navštěvoval Spinoza nižší talmudskou
školu, ale očekávanou cestu k rabínství nenastoupil.
Někdy po roce 1650 se setkal s protestantskými
menonity a navštěvoval latinskou školu bývalého
jezuity Van den Endena, kde se setkal s Druhou
scholastikou a s dílem René Descarta, které na něho
udělalo velmi hluboký dojem; Maimonidovo dílo
znal patrně už dříve.
Po smrti svého otce roku 1654 převzal jeho
zadluženou firmu, kterou však později předal svému
mladšímu bratru.
Roku 1656 se dostal do těžkého názorového
konfliktu s amsterodamskou židovskou obcí, která
ho 27. června slavnostně vyloučila a zakázala svým
členům, aby se s ním stýkali. Spinoza na protest
přestal užívat židovskou verzi svého jména (Baruch)
a nadále se psal jen latinskou formou Benedikt
(portugalsky Bento).
Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné
skromnosti a poctivosti, která korespondovala s
jeho filosofickým přesvědčením o hledání
skutečného dobra a štěstí, a několikrát osvědčil
velkou občanskou statečnost. Navzdory tomu, že
byl většinou považován za ateistu, jeho filosofie je
bez boha nemyslitelná, a třebaže zůstal po zbytek
života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu
nepopíral.
Baruch Spinoza
12
Po rozchodu s židovskou náboženskou obcí žil
Spinoza v Amsterodamu a v blízkém Rijnsburgu, živil
se broušením skleněných čoček a snad i výrobou
mikroskopů a dalekohledů. Přitom si stihl dopisovat
s významnými nizozemskými, anglickými i
německými učenci (Hobbes, De Witt, Oldenburg,
Leibniz, von Tschirnhaus) a začít formulovat vlastní
velmi svéráznou filosofii, založenou na racionalismu.
Přes mnohé shodné rysy s racionalismem vykazuje
Spinozův filosofický systém řadu originálních prvků,
které z něj činí výjimečné učení, nezapadající do
klasifikačních schémat.
Jeho metoda byla přísně systematická a neochvějně
logická; postupoval axiomaticko-deduktivní cestou,
odpovídající výraznému vědeckému fenoménu své
doby – matematizující přírodovědě. Vycházel z
Descarta, z jeho nauky o substancích, dovedl však
jeho systém (první velké racionalistické učení
novověku) do důsledků. Za výchozí axiom si určil
absolutní nekonečnost boha, vedle něhož nemůže
už nic samostatného existovat. Na rozdíl od
Descarta, pro něhož bůh jako stvořitel stojí nad
světem, chtěl ho Spinoza zahrnout do jediného
celku, mimo nějž nemůže být vůbec nic. Substance,
čili „to, co ke své existenci nic jiného nepotřebuje,
co na ničem jiném nezávisí“, může být tedy pouze
jedna, nekonečná, věčná a božská („mimo boha
nemůže žádná substance ani být, ani být myšlena“
— Etika I., věta 14). Jsoucna neboli věci jsou jen
mody jediné substance, která je neměnná,
nedělitelná, nekonečná. Spinoza volí označení Deus
- Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho,
co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen.
Substance
neznamená
žádnou
látku
ani
poznatelnou
skutečnost,
nýbrž
především
myšlenkovou kategorii. Nekonečná substance má i
nekonečně mnoho atributů. Všechny poznatelné
věci a celý Vesmír, jsou pouze „v bohu“, jehož
Spinoza někdy nazývá také „natura“ (z lat. nasci,
rodit), což nelze přeložit moderním slovem
„příroda“ a znamená spíše něco jako „povaha“ či
„podstata“. Ačkoli je tedy všechno zahrnuto v
jediném nekonečném, věčném a naprosto nutném
celku, mezi bohem jako stvořitelem a stvořeným
světem je přesto zásadní rozdíl. Tím se Spinozův
metafyzický systém liší od panteismu a někteří pro
něj užívají název panenteismus (z řec. pan-en-theó,
vše v bohu).
„Pokud se někteří domnívají, že chci dokázat
jednotu boha a přírody (kterou chápou jako jistou
hmotu nebo tělesnou látku), úplně se mýlí.“ —
dopis Oldenburgovi 21/73, listopad 1675.
Pokud Spinoza výslovně upíral bohu osobní a lidské
rysy nebo činnosti (vidění, chtění, city atd.), bylo to
– jak vysvětluje v dopisech – jen proto, že se chtěl
bránit naivním a vulgárně religiozním představám,
které si boha personifikují a „udělují“ mu lidské
vlastnosti. Tato jeho koncepce určitým způsobem
koresponduje s „negativní“ definicí boha, která je
typická
pro
některé
mystické
koncepce
středověkých myslitelů (zejm. Mistra Eckharta,
jehož
myšlenky
inspirovaly
nizozemský
mysticismus).
Výše uvedený popis je velmi zjednodušující, ale plně
nám postačuje pro konstatování, že takto myslící
filosof byl zcela nepřijatelný pro ortodoxní
náboženské struktury. Jaký div, že se stal
podezřelým ze sepsání „podvodnického traktátu“.
Klima v jeho době bylo zcela jiné, než třeba za císaře
Fridricha ve 13. stol. nebo za Vaniniho cca půl
století před Spinozou. Za rohem již číhalo 18. století
se svým osvícenstvím, tolerančními tendencemi a
revolučními událostmi. Všechny tyto fenomény
měly jako společného jmenovatele výrazný podíl na
sekularizaci evropské civilizace. Zatímco zatuhlá
církev se prostřednictvím inkvizice snažila udržet
neudržitelné pozice, společenské ovzduší se
zásadně posunulo. A tak je logické, že označení
Spinozy za autora traktátu bylo cosi jako
vyznamenání, ocenění jeho nezávislého myšlení,
které se staví vůči náboženství zásadně kriticky.
Svobodně uvažující myslitelé mu tleskali (byť
kritizovali jeho filosofické závěry), ovšem pro
náboženské činitele byl nestravitelný. Nic na tom
nemění skutečnost, že jej nelze označit za ateistu
(vždyť bůh pro něj byl základem úplně všeho).
Podstata Spinozova filosofie je v příkrém rozporu se
základními principy křesťanství, judaismu i islámu.
Martin Hemelík ve své monografii Spinozy
charakterizuje jeho filosofii jako „zvláštní pokus o
nové filosofické porozumění situaci evropského
člověka na prahu počínajícího nového věku. Tento
pokus se opírá o ideu jsoucna nejvýše dokonalého a
absolutně nekonečného, tj. Boha, a usiluje na
základě filosofických principů a postupů o racionální
explikaci světa a člověka v něm. Celý pokus se
přitom zakládá na přesvědčení a nezlomitelné moci
a ryzí pravdivosti očištěného rozumového poznání.“
Ještě srozumitelněji Hemelík charakterizuje
Spinozovo přesvědčení o několik odstavců dále: „to,
oč se holandskému filosofovi jedná v prvé řadě … je
lidská cesta ke svobodě, štěstí a blaženosti.“ A zde
jsme u jádra přediva, které spojuje Spinozu s
traktátem O třech podvodnících: nejvyšším
stupněm lidského poznání je pro Spinozu racionální
intuice, tj. lidské myšlení se musí osvobodit od
náboženských dogmat a nabýt schopnosti
analyzovat všechny skutečnosti kritickým rozumem,
bez zaujatosti a uměle vytvořených bariér; a musí
zcela jasně a přesně od sebe oddělit dva neslučitel13
né fenomény: boha (substanci) a náboženství
(instituci). Tato myšlenka, dovedena do důsledku by
se dala popsat tak, že náboženství je největší
překážkou skutečného poznání boha (jež je pro
Spinozu nejvyšším dobrem pro lidskou mysl).
Náboženská dogmata a rituály nám akorát hází
klacky pod nohy, směrují nás do slepých uliček a
točí nás v kruhu. Toto poselství je vepsané zejm.
mezi řádky „Etiky“ a právě díky němu se holandský
filosof židovského původu stal „favoritem“ mezi
mysliteli podezřelými ze sepsání De tribus
impostoribus.
Několik desítek let po Spinozově smrti náhle spatřil
mýty opředený traktát světlo světa. Sice pod jiným
názvem, ale byl tady. V žádném případě se však
nemohlo jednat o spis, z jehož autorství byl kdysi
obviněn Fridrich II. a po něm mnoho dalších
heterodoxních živlů.
Naopak se Spinozou bylo toto dílko spojeno doslova
pupeční šňůrou. O co tedy vlastně šlo?
Traktát je na světě … vlastně hned
dva … ale …
Takže traktát se nakonec skutečně objevil. Jak k
tomu došlo? První stopa pochází zhruba z doby
Spinozova úmrtí, tj. ze 70. let 17. století. Zřejmě
roku 1678, tedy pouhý rok po Spinozově skonu,
sepisuje J. M. Lucas nejstarší životopis velkého
filosofa – tato skutečnost je pro naše téma
podstatná, jak vyplyne níže. M. A. Oudinet, advokát
z Remeše, ve svém pojednání z té doby hovoří o
traktátu O třech podvodnících, který prý spatřil a
četl, a podává z něj shrnutí, které přibližně odpovídá
obsahu 3. kapitoly výše zmíněného nejstaršího
doloženého vydání. Nacházíme zde Filónovu
argumentaci proti Mojžíšovi i Celsovu proti Ježíši.
Text, který Oudinet takto komentuje, byl zřejmě
společným základem obou nejstarších známých
verzí traktátu – více o tom níže.
Na přelomu století se rozhořela polemika o
existenci traktátu, který v této době již zjevně mezi
učenci v různých koutech Evropy nějakou dobu
koloval v mnoha verzích. Šlo tedy spíše o jeho
autentičnost. Čili o spor, zda se jedná o podvrhy a
zda skutečně existuje nějaké pravé vydání spisu.
Roku 1716 vyšel anonymní text, který je odpovědí B.
La Monnoieovi, jenž hájil tvrzení o neexistenci
traktátu. Autor anonymu kategoricky prohlašuje, že
traktát viděl i četl … Následuje velmi nepřehledná
spletice sporů a dohadů mezi jednotlivými
skupinami myslitelů, až se roku 1719 traktát náhle
objevil veřejně.
Takže skutečně existuje - a to dokonce ve dvou
autonomních verzích, které měly zcela samostatný
vývoj. Jedna z nich byla francouzská a druhá
latinská. Jak to tedy s nimi bylo? Nejprve vezměme
tu mladší z nich, ovšem dříve vydanou – tedy verzi
francouzskou.
Roku 1719, čili 42 let po Spinozově smrti, vyšel v
Haagu spis „Spinozův život a myšlení“. Je to
nejstarší vydání traktátu O třech podvodnících, z
něhož se dochovaly nějaké exempláře (celkem 4),
tedy nejstarší skutečně doložitelné vydání. Jak se
toto dílo zrodilo a proč je označováno za zmíněný
traktát, přestože nese zcela jiný název? A kdo je
vůbec jeho autorem? Pátrejme.
Toto dílo vzniklo patrně mezi léty 1700 -1711. O půl
století později označuje Marchand ve své analýze za
jeho autora Jana Vroesena, právníka, který působil
na počátku 18. století jako diplomat ve Francii
(možná proto byl originál spisu psán francouzsky).
Vroesenovo autorství potvrzuje též anonymní
poznámka ve vydání z roku 1737. Ovšem anonymní
dopis z roku 1714 zmiňuje existenci traktátu a za
jeho autora označuje J. M. Lucase (jenž nejstarší
Spinozův životopis skutečně sepsal, jak uvedeno
výše). Pokud byl autorem Vroesen a nikoli Lucas,
určitě z Lucasova životopisu čerpal, a to zcela
zásadně. Za autory byli též (v obou případech
mylně) označování Henri de Boulainvilliers a John
Toland, dva radikální volnomyšlenkáři, ovlivnění
Spinozovým filosofickým systémem. Buď jak buď,
spis opsal roku 1711 vydavatel Charles Levier, velký
ctitel Spinozy. Se svým společníkem Thomasem
Johnsonem provedl gramatické úpravy jeho textu a
připojil k němu odstavce z děl Charrona a Naudého,
stejně jako výpůjčky z Vaniniho – vesměs byly citace
vytrženy z kontextu a použity vysloveně účelově.
Takto doplněný spis byl tedy roku 1719 vydán v
Haagu pod názvem „Spinozův život a myšlení“. O
dva roky později spatřilo světlo světa další vydání,
bez předmluvy, již pod názvem „Traktát o třech
podvodnících“. Za jeho vznikem zřejmě stojí dvojice
vykutálených vykuků jménem Ferber a Böhm (druhý
jmenovaný byl knihkupcem; na prodeji spisu s
šokujícím názvem si chtěl namastit kapsu). V dalších
desetiletích se pak traktát dočkal řady dalších
vydání, první skutečně respektované vyšlo roku
1735 u Kunratha v Hamburku.
Takže to bychom měli francouzskou verzi traktátu …
a jak to tedy bylo s tou druhou, tedy latinskou,
starší, ovšem později vydanou?
Vyšla péčí nakladatele Strauba ve Vídni roku 1753
pod latinským názvem „De Tribus impostoribus“, s
fiktivní datací 1598. Těžila především z Celsových
argumentů proti Ježíšovi a Mojžíšovi (zde je paralela
s výše zmíněným Oudinetovým shrnutím – možná
fiktivního - traktátu).
14
Na rozdíl od francouzské verze, založené na precizní
argumentaci, je verze latinská stručná, odbytá, a
zmatená. Jak to bylo s jejím zrodem?
První stopa, zato však pořádná, pochází z roku 1688,
kdy se v německém Kielu J. F. Mayer seznamuje s
rukopisem J. J. Müllera, jenž již nesl název „De
tribus impostoribus“. Zmíněný rukopis byl
kompilátem staršího zdroje neznámé provenience a
Müllerových doplňků. Mayer následně pořídil
několik opisů tohoto dílka. Roku 1716 se s ním u
barona Hohendorfa seznámil Leibiniz, asi
nejvýznamnější racionalistický myslitel té doby.
Následně baron Hohendorf rukopis zakoupil pro
knihovnu prince Evžena Savojského. A v roce 1753
již bylo dílko ve Vídni vydáno oficiálně, jak uvedeno
výše. Jeho rukopis nakonec skončil v národní
knihovně ve Vídni.
Co je vlastně obsahem „Spinozova
života a myšlení“
Zaměřme se nejprve na starší, latinskou verzi, tedy
„De tribus impostoribus“. Toto útlé a poněkud
zmatené dílko začíná myšlenkou, že všechna
náboženství hovoří o bohu, aniž by vůbec chápala
jeho podstatu. Jejich představitelé nejsou o nic
lepší, než pohané, kteří si vymysleli spoustu
zprostředkovatelských božstev. Přívrženci velkých
náboženství se umějí pouze navzájem obviňovat z
modlářství. Bohu přisuzují horší zvrácenosti, než
jakých se kdy dokázali dopustit lidé. Křesťané přišli s
šílenou myšlenkou, že aby bůh vykoupil lidi z
hříšnosti, nenapadlo ho nic lepšího, než strašlivě
mučit vlastního syna. Proč bychom měli takového
boha uctívat? Pokud nějaký bůh existuje, pak podle
traktátu pravděpodobně pouze uvedl do pohybu
jsoucno a dál do osudů vesmíru nezasahuje. Ovšem
sama otázka existence boží je podle traktátu
nezodpověditelná. Autor se v této souvislosti
obšírně věnuje bibli, zvláště Genesis, kterou
označuje za snůšku báchorek.
Mladší, francouzská verze traktátu, tedy Spinozův
život a myšlení (později vydané jako Traktát o třech
podvodnících),
je
dílem
podstatně
propracovanějším a plánovitě koncipovaným.
Argumentace je „vykradena“ z děl významných
autorů, kteří byli ostatně ve své době označování za
možné autory traktátu: Vaniniho, La Mothea, Le
Vayera, Naudého, Charrona, Hobbese, a
pochopitelně hlavně Spinozy. Originální a úderná
syntéza těchto citací stojí na skutečnosti, že
„výpůjčky“ jsou vytrženy z kontextu a tudíž jejich
myšlenkový náboj působí zvlášť průbojně. Podle
traktátu mají lidé o bohu zcela falešné představy,
plné protimluvů – důvodem je, že při úvahách o
něm nepoužívají racionální rozum, a spokojí se s
pasivním přijímáním dogmat. Aby vysvětlili fyzické a
morální zlo, představili si, že je projevem božího
hněvu a nevyzpytatelných soudů. Traktát proti
zcestným představám o bohu staví vlastní definici:
jedná se o jednoduchou bytost nekonečných
rozměrů, která je hmotné podstaty, a vůči jsoucnu
se projevuje neutrálně, tj. ani netrestá, ani
neodměňuje. Zakladatelé náboženství byli podle
traktátu obratní mágové a manipulátoři, jinými
slovy obchodníci s absurdními sny. Náboženství je
podle traktátu plodem strachu a naděje. Je založeno
na obratném užívání klamu; v podstatě se jedná o
gigantický a velmi sofistikovaně realizovaný podvod.
Používá k tomu předstírání zázraků, vymýšlení snů a
vizí, falešných fám, proroctví a zjevení. Každé
náboženství se považuje za lepší, než jsou ta ostatní.
Duši ve smyslu náboženského chápání autor
traktátu považuje za přelud (ostatně stejně jako
démony); podle jeho názoru duše při smrti člověka
zaniká. Jednou ze stěžejních tezí traktátu je důraz
politický rozměr náboženství (tato argumentace je
mimochodem naprosto správná).
15
Heretici, schizmatici, heterodoxní
živlové, rozvratníci …
Pokud je pravdivý slogan „Extra ecclesiam nulla
salus“, pak je církev cestou (nebo spíše
prostředkem) ke spáse, a to jedinou možnou. Ale
hned se člověku dere na jazyk otázka: která církev?
Je jich moc. A každá větší církev se štěpí na názorové
a věroučné frakce, mezi nimiž často zeje hluboká
propast teologických odlišností.
Pokud se omezíme jen na křesťanství a odhlédneme
od ostatních náboženství, vidíme dvě tisíciletí plných
násilí a schizmat. Jak vybrat, která z církví (a
názorových skupin uvnitř nich) je ta pravá?
Na tuto hloupou otázku netřeba hledat odpověď,
neb tato odpověď je dobře známa: žádná. V
následujícím článku se budeme věnovat jen několika
z mnoha zajímavých alternativních skupin a
organizací uvnitř křesťanství, a pozoruhodných
osobností, z nichž o některých byla řeč ve stati o
traktátu De tribus impostoribus. Přitom se logicky
nemůžeme vyhnout reformaci; svůj focus na ni
omezíme především na Kalvínovu Ženevu.
Koptská církev
Křesťanství se v Egyptě, ovlivňovaném helénskou
kulturou, uchytilo již brzy po ukřižování Krista, v
době misie v řeckém civilizačním prostoru. Vznik
koptské církve v Egyptě v 50. a 60. letech 1. stol. n. l.
je spojen s osobou alexandrijského biskupa Marka,
který roku 68 zemřel mučednickou smrtí.
V prvním století patřila Alexandrie (spolu s
Antiochií,
Jeruzalémem
a
Římem)
k
nejvýznamnějším centrům křesťanství. Velké ztráty
koptská církev utrpěla koncem 3. stol. za vlády
římského císaře Diokleciána, který rozpoutal velké
pronásledování egyptských křesťanů. Následně se
mezi Egypťany šířily staré pohanské kulty a
alternativní křesťanské směry, zejm. ariánství, které
vzniklo „odštěpením“ nebo lépe řečeno odklonem
od koptského křesťanství (viz níže).
Později vedly terminologické a jazykové rozdíly a
separatistické tendence k věroučné roztržce
Alexandrie s Konstantinopolí a obecně s vyznavači
závěrů chalkedonského koncilu (451). Vzájemné
nevraživosti mezi oběma patriarcháty vedly k
mnoha násilnostem.
V této souvislosti nutno zmínit, že koptská církev je
spojena
se
smutně
proslulým
zničením
Alexandrijské knihovny, největší a nejslavnější
bibliotéky starověku, součásti věhlasného múseia v
Alexandrii. Byla považována za hlavní centrum
vzdělanosti od 3. století př. n. l. až do roku 48 př. n.
l., kdy za války mezi Caesarem a Pompeiem zčásti
vyhořela. Roku 220 byla po útoku Aureliana
poničena znovu. K jejímu úplnému zániku a zboření
došlo roku 389 za náboženských bouří, a to z
podnětu alexandrijského patriarchy Theofila, hlavy
koptské církve. Na jeho pokyn knihovnu zničilo
vojsko římského císaře Theodosia I. Později byla
znovu vybudována a ve své vědecké činnosti
pokračovala až do roku 643, kdy byla Alexandrie
dobyta Araby, jejichž vládce Omar nechal knihovnu
definitivně zničit.
7. století bylo pro koptskou církev ve znamení
násilné arabizace, kdy Arabové Egypt zcela ovládli a
nastolili zde islám. Za jejich působení se z koptštiny
stal převážně jen liturgický jazyk, který je velice
podobný jazyku starých Egypťanů. Za patriarchů
Cyrila V. a Cyrila VI. začalo koptské křesťanství opět
vzkvétat. Koptské církev přežila do dnešních dní,
působí ovšem v komplikovaných podmínkách téměř
výhradně muslimského prostředí.
Zajímavým fenoménem, spojeným s koptskou církví,
jsou pouštní otcové (nebo otcové pouště, chcete-li).
Jedná se o společenství mnichů, žijících v pouštních
oblastech Egypta, Sýrie a Palestiny, jejichž život byl
považován za velice příkladný. Bydleli v pouštních
kaplích, ze kterých postupně vznikaly kláštery, na
něž se napojovala i další obydlí. Typické pro tyto
stavby jsou vysoké hradby, neboť stále čelili
nejrůznějším útokům.
Spiritualitu pouště hlásal jako první sv. Antonín
Egyptský (251-356) a sv. Pachomius a pak jejich
následovníci. Otcové pouště jsou známí především
svým přísně asketickým a duchovním životem.
Otcové jsou, až na občasná setkání s koptskými
rolníky, naprosto uzavřeni vůči světu kolem, a ve
svých klášterech se věnují pěstování vína, oliv a
duchovnímu rozjímání.
Arianismus
Učení o rovnocenné Svaté trojici, čili o trojjedinosti
boží, je jedním z ústředních dogmat křesťanství.
Mnoho však nechybělo k tomu, aby tato „věroučná
hádanka“ skončila jako bezvýznamná hereze. Po
jistou dobu totiž v rané církvi vedly konkurenční boj
dvě silné skupiny: trinitáři (čili vyznavači učení o
trojjedinosti) a stoupenci arianismu, který
zjednodušeně řečeno popírá jak rovnocennou
trojici, tak božství Ježíše Krista. Ale vezměme to
popořádku.
Ariánství či arianismus je křesťanský teologický a
christologický
směr,
vycházející
z
učení
alexandrijského kněze koptské církve Areia (latinsky
Arius, cca 260–336). Podle jeho teologie je „Ježíš
Kristus stvořenou bytostí, spolu s Duchem svatým
podřízenou Bohu Otci“.
16
Areios se někdy kolem roku 318 dostal do
teologického sporu s alexandrijským biskupem
Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci.
Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za
herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z
alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("Dopis
všem biskupům" a "Dopis Alexandrovi ze Soluně")
zveřejnil nejdůležitější teze jejich „kacířské“ nauky:
„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem
nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho.
Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl.
Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a
učiněn.“
„Slovo není Otci co do své podstaty podobno, není
skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť
nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke
stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se
nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo
ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž
Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“
„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako
vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené
od Boží podstaty a Otec je pro Syna neviditelný.
Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej
dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou
podstatu, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás
Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem;
nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“
Arianismus byl následně odsouzen Prvním
ekumenickým sněm v Níkaji roku 325 jako hereze,
tedy odchylné učení, jež popírá božství Ježíše Krista.
Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k
Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem"
a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi
odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev
vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy Syn nebyl´,
´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´,
nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo
podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může
změnit.
Kdyby tehdy na sněmu zvítězili ariáni, mohly se výše
uvedené kacířské teze stát základem křesťanské
věrouky. Ale Prvním ekumenickým koncilem spor
zdaleka neskončil, ariánství se šířilo i nadále.
Podpořili je někteří významní biskupové v Palestině,
Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a
Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech
nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený
(subordinační) model Trojice. Sám císař Konstantin,
který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství
důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval
a na konci života se nechal pokřtít ariánským
knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn
Constantius II. a později císař Valens. V
Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do
nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém
příjezdu
propustil
ariánského
biskupa
Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší
menšinové katolické obce. V roce 380 vydal dekret,
v němž postavil arianismus mimo zákon, a následně,
samozřejmě pod jeho vlivem, zvítězila na Druhém
ekumenickém
koncilu,
tedy
Prvním
konstantinopolském koncilu (381), představa tří
rovných hypostazí či osob v Trojici.
Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství
kmenů, které přicházely na území Římské říše, a
byly víceméně nucené přijmout křesťanství. Byli to
např. Gótove, kteří roku 375 vstoupili přes Dunaj do
Římské říše, nebo Vandalové vedení králem
Geiserichem, kteří přijali ariánství při svém pobytu v
Hispánii od gótských misionářů. Po svém příchodu
do Libye roku 429 a jejím ovládnutí zde založili
Vandalské křesťanské ariánské království.
Rivalita ariánství a trinitářství pokračovala. Ariánské
učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s
Duchem svatým podřízená Bohu Otci, totiž bylo z
politického hlediska atraktivní pro světské
panovníky. Mocenské uspořádání společnosti se v
raném středověku odvozovalo z teologických
představ a panovník se chápal a byl přijímán jako
pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha
svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že
církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena
panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo
vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této
podobě arianismus jako politickou teorii své moci
přijali germánští vladaři raného středověku a velmi
neradi ho opouštěli. Frankové přestoupili ke
katolictví teprve po roce 498 (496 byl pokřtěn
Chlodvík I.), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově
opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce
587. U germánských kmenů přežíval arianismus
dokonce až do 7. století.
Politický aspekt unitářské teologie se znovu vrátil do
hry v boji o investituru ve vrcholném středověku.
Později, v novověku, oživl odpor ke katolické trojiční
nauce během reformace působením antitrinitářů
nejprve v Polsku (Faustus Socinus +1604, jeho
stoupenci jsou označováni jako sociniáni) a pak i v
Německu. Argumentovali často biblí, kde se slovo
Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo naopak zřetelně
podporuje jedinečnost v jediné osobě, tedy
monoteistické
kořeny
křesťanství.
Odpůrci
trojičního pohledu byli jako kacíři ostře
pronásledováni protestanty i katolíky.
V dnešní době přežívá antitrinitářské dědictví
arianismu v řadě církví, sekt a náboženských
společností, jako jsou např. unitáři, kristadelfiáni,
Svědkové Jehovovi, řada denominací z letničního
hnutí apod.
17
Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám, se
křesťanstvo naukou o trojjediném bohu výrazně
odchýlilo od nauk společně sdílených s oběma
velkými abrahámovskými náboženstvími, tj.
judaismem a islámem, pro které je myšlenka trojí a
přitom jediné podstaty boha nepřijatelná.
Keltská církev
Zvláštním a obecně ve veřejnosti velmi populárním
vývojovým článkem evropské civilizace jsou Keltové.
Do Evropy přišli podobně jako Slované od východu,
ale mnohem dříve, někdy na konci 2. tis. př. n. l.
Usadili se nejdříve oblasti jižního Německa a v
Rakousku kolem Solnohradu. U toho však nezůstalo,
pohybovali dále na západ do Francie (Galie),
Španělska, Británie a Irska a později do Malé Asie
(Galacie) a Itálie. Keltský jazyk se uchovával ústní
tradicí spolu s jejich učením, které předávali dál
učitelé náboženství (druidové). Poté, co se keltské
etnikum dostalo pod vliv Říma v Galii i v Británii,
přežívaly kulturní a náboženské tradice nejsilněji v
místech, která zůstala většinou nedotčena římským
vlivem, včetně Irska a severu a západu Britských
ostrovů. Z hlediska keltské církve a misie je pro nás
právě irský prostor klíčový. První Keltové tam přišli
pravděpodobně ze Španělska už v 6. stol. př. n. l.,
ale mnohem více jich přišlo z Galie a Británie.
Přechod Keltů v Irsku ke křesťanství se odehrál
rychle díky misionářské práci sv. Patrika (přelom 4. a
5. stol.) a jeho následovníků. Sbory církve založené
Patrikem byly zřejmě zřizovány podle římského
vzoru a měly diecézní strukturu, což se však v
daných podmínkách neosvědčilo. Během „zlatého
věku" keltského křesťanství (5. - 9. stol.) přijala
místo toho keltská církev klášterní systém, který
sledoval vzor pouštních monastýrů v Egyptě, jak je
známe dokonce i dnes. Lze tak říci, že rané irské
křesťanství bylo silně ovlivněno východní klášterní
spiritualitou. Není divu; v té době existovala rušná
námořní doprava mezi oblastí Středozemního moře
a Irskem, která měla za následek koptské a východní
vlivy na keltskou církev. Víra misionářů a šiřitelů
víry, kteří přinesli křesťanství z Galie do Británie a
Irska v 5. a 6. stol., byla hluboce zakořeněna v učení
a příkladu egyptských (koptských) otců pouště.
Model klášterního života a společenství, jaký se
vyvinul v Egyptě, byl mnohem působivější v
kmenovém uspořádání Irska, kde nebyla velká
města a kde byla vžitá tradice místního
představeného s autonomní autoritou (podobnou
opatům). Irsko bylo v té době v západní Evropě
jedinečné tím, že mělo nezávislá pravidla církevní
struktury, vytvořená představenými klášterních
společenství podle příkladu východní církve. Tím se
irská církev vymykala vlivu Říma, vlivu papeže …
Raný systém klášterů v Irsku zcela pohltil veškerou
kulturu země. Kláštery a společnost tvořily celek do
té míry, že kláštery poskytovaly základní záruky pro
obyvatelstvo. Poskytovaly bydlení a stravu, výcvik a
zaměstnání, záštitu umění, udílely almužny a útulek
potřebným. Klášter byl střediskem vzdělanosti,
rozvoje obce, ekonomické a obchodní činnosti
stejně jako evangelizace, duchovní obrody a očisty.
Keltské křesťanství se vyznačovalo spirituální
vitalitou a dynamikou, jež byla tvůrčí i dobrodružná,
zakořeněná v kontemplaci, modlitbě a duchovní
kázni, ale vždy otevřená bezpodmínečné výzvě Boží.
Duchovní horlivost, jaká se vyvinula zvláště v Irsku,
přiměla mnohé věřící opustit rodnou zemi a vydat
se na poušť, což bylo hledáním naprosté závislosti
na Bohu. Ostatní Evropa těžila pak z tohoto
keltského exodu. Velká putování a odchody z Irska
do Evropy začal sv. Kolumbán (zemřel r. 615),
keltský putující mnich a evangelizátor, který se vydal
do Evropy z Bangoru v Severním Irsku a založil
slavné kláštery v Luxeil ve Francii, v Bregnanz ve
Švýcarsku a v Bobbio v Itálii. Na počátku 8. stol se v
důsledku misijního náporu keltského křesťanství
dostaly stovky evropských klášterů pod přímý vliv
keltských křesťanských tradic. Velká duchovní
moudrost a horlivost keltské církve vedla ke
zřetelné expanzi keltského křesťanství v Evropě.
Tato expanze se nevyhnula ani území současných
Čech a Moravy. O tom, že irští misionáři působili
úspěšně i zde, svědčí architektonické památky.
Kostel v Modré u Velehradu byl založen počátkem
osmého století, podobně jako kostel v nedalekých
Kopčanech (dnes území Slovenska). Čili ještě před
příchodem slovanských věrozvěstů i před
řezenským křtem v r. 845. Obě svatyně tedy zřejmě
vznikly jako následek irské (nebo chcete-li
iroskotské) misie.
Keltští mniši sehráli svoji roli i v Clunyjské reformě,
která byl na počátku 10. stol. reakcí na určité
zesvětštění společnosti.
S keltským křesťanstvím je nepřímo spojen příběh
svatého grálu. Nádoba s Kristovou krví, který podle
některých legend měl do Británie přivézt Josef z
Arimatie (viz článek o původu náboženského
podvodu), se stala ústředním bodem příběhu o
rytířích krále Artuše. Zde se však pohybujeme na
půdě pohádek a mýtů, u nichž je nemožno určit,
nakolik mají reálný základ.
Templáři
Řád „rytířů templu“ vznikl jako důsledek křížových
výprav do Svaté země někdy kolem roku 1120,
nejpravděpodobněji 1118 nebo 1119. Celý název
18
zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
(chudí tedy rozhodně nebyli, k tomu se záhy
dostaneme). Založilo jej osm rytířů z družiny
Godfroye z Bouillonu. Nejstarší písemná zmínka o
řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první
velmistr řádu Hugo z Payns svědkem potvrzení
výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II.
A právě Balduin poskytl templářům jejich první
„kasárna“, čili komendu. Stala se jí jeruzalémská
mešita Kubbat as-Sachrá, tedy pověstný Skalní dóm.
Před mnoha staletími tam stál templ, totiž chrám,
který na hoře Moriah vybudoval libanonský stavitel
Hiram z Týru pro krále Šalomouna (odtud název
Šalomounův chrám). A právě označení templ dalo
řádu jeho zažité jméno.
Následně se k templářům přidávali především
synové urozených (a často velmi bohatých) rodů.
Řeholní pravidla jim roku 1128 sestavil Bernard z
Clairvaux.
Původním smyslem této organizace byla ochrana
poutníků, přicházejících do míst, kde žil a umíral
Kristus. Ale to zřejmě nebylo jediné a posléze ani
nejhlavnější poslání řádu. Skutečnost, že templáři
obsadili Skalní dóm (tedy mešitu na místě
Šalomounova chrámu) a následně i sousední mešitu
al-Aksá, vybízí k úvahám, že v útrobách těchto
objektů objevili cosi velmi závažného a nesmírně
cenného, co napomohlo k rychlému zbohatnutí
řádu. Tento poklad, jehož skutečná povaha vybízí k
fantazírování, mohl podle některých názorů
zahrnovat i svatý grál (více k tomu níže). Louis
Charpentier (a s ním někteří další badatelé) se
domnívá, že součástí pokladu z jeruzalémského
chrámu mohly být projekční informace ke stavbě
starověkých chrámů, které pak templáři dopravili do
Evropy. Prakticky okamžitě poté začaly ve Francii
jako houby po dešti růst monumentální gotické
sakrální stavby (typicky katedrála v Chartres). Nový
stavební sloh se objevil náhle jako blesk z čistého
nebe a bez jakéhokoli tápání nahradil sloh
románský, který svým těžkým, k zemi tlačícím
ponurým charakterem souzněl s duchem
scholastiky. Gotika byla zcela jiná, otevírala prostor
k nebi, fascinujícím způsobem pracovala se světlem
a celou svou koncepcí otevřenosti a vzdušnosti
obracela pohled i mysl návštěvníka vzhůru. A právě
ta náhlost jejího zrodu bez jakékoli přechodové fáze
působí nápadně.
Řád přesunul své hlavní sídlo do Paříže, komendy
vznikaly na západě Evropy jedna za druhou. Z
templářů se postupně stali zdatní obchodníci a
finančníci. Netrvalo dlouho a stali se nejsilnější
ekonomickou organizací civilizovaného světa.
Finanční operace prováděli způsobem, jehož
efektivita a promyšlenost je na svou dobu až
neskutečná. Dávno před vznikem moderních bank
tak položili základ flexibilnímu platebnímu styku.
Není divu, že jejich služeb rádi využili mocní
vládcové včetně králů. To se nakonec stalo
templářům osudným - král Filip IV. Sličný, mocný
vládce Francie, nakonec své věřitele rozdrtil a získal
(veškerý?) jejich majetek. I když to zřejmě není tak
docela pravda, protože 13. října 1307, v předvečer
zatýkání templářů po celé zemi (o němž patrně řád
získal předem informaci), se údajně podařilo
značnou část cenností řádu propašovat do Skotska.
Další osud tohoto pokladu je neznámý, a tudíž je
otázkou, jak to vlastně bylo a co se vůbec podařilo z
Francie vyvézt. A jestli to třeba celé není jen
dezinformace.
Propagandistická kampaň, kterou k účelu likvidace
řádu vedl Filipův kancléř Vilém de Nogaret, si svou
sofistikovaností a logistickou dokonalostí nikterak
nezadala s kvalitou brilantního finančního systému
templářů, a nemusel by se na ni stydět ani věhlasný
Joseph Goebbels. Pozatýkaní templáři na mučidlech
přiznávali strašlivé zločiny, jako modlářství, sodomii
apod. Jejich velkou smůlou bylo, že velmistr Jacques
de Molay v kritických okamžicích jako hlava řádu
selhal, a nedokázal najít způsob, jak řád ochránit.
Pod tlakem kancléřových vyšetřovatelů si počínal
zmateně a tím celou situaci jen zhoršil. Nakonec se
vzepjal k odvážnému činu a společně s normanským
preceptorem Geoffroyem de Charnay 18. března
1314 odvolal své přiznání jako vynucené na
mučidlech. To už bylo ale pozdě, o osudu řádu bylo
rozhodnuto, stejně jako o osudu Molaye i Charnaye.
Oba byli okamžitě popraveni.
Jacques de Molay
19
Rytíři Templu se brzy po svém vzniku vzdálili svému
údajnému poslání. Křesťanský (potažmo přísně
katolický) charakter této organizace byl velmi
diskutabilní. Řád nesl všechny atributy tajných,
uzavřených společenství – mysteriozní rituály
(přijímací i jiné), přísné utajení všech podstatných
informacích o fungování řádu, nemožnost řád
opustit jinak, než nohama napřed … To vše
vyvolávalo u lidí zvenku podezření, a fámy o
podivných praktikách templářů se nafukovaly jako
pouťové balónky. Je nepochybné, že zakladatelé
řádu si díky kontaktu s orientálním světem ve Svaté
zemi přivezli plno duchovních podnětů, které se pak
v ideologii řádu mísily s křesťanstvím. Např.
významným bodem výslechů zatčených templářů
bylo přiznání, že při svých shromážděních zapírali
Krista a uctívali tzv. „Bafometa“. Měla to být
vousatá hlava se třemi tvářemi, modlářský předmět
buď získaný v Orientu, nebo vzniklý na základě
inspirací z Východu.
Templáři byli, jak řečeno výše, tajemným
společenstvím, takže není divu, že bývají spojováni s
tajemnými fenomény křesťanských dějin. Jedním z
nich je i svatý grál, jak naznačeno výše (templáři se
jej měli zmocnit při pátrání v jeruzalémském
chrámu nebo při plenění Cařihradu roku 1204).
První, kdo spekuloval o tom, že se tato relikvie
nachází v rukou řádu, byl Wolfgang von
Eschenbach. V povídce Parsifal, která vznikla někdy
v letech 1210-1215, naznačil, že grál je střežen v
pevnosti Munsalvaesche, která bývá někdy
ztotožňována se španělským klášterem Montserrat.
Pseudohistorikové v souvislosti s grálem zmiňují tzv.
rosslynskou kapli, tajemnou stavbu vybudovanou v
polovině 15. stol. ve Skotsku. Postavil ji William
Sinclair z rodiny hrabat z Orknejí. Tato rodina patřila
v minulosti k významným templářům, a William
Sinclair pak údajně založil skotské zednářství a
propojil tak templáře s jejich následovníky (k
templářskému odkazu se hlásí řada zednářských
skupin). Rosslynská kaple je podle některých názorů
templářským kryptogramem a jedná se v podstatě o
schránku pro ukrytí svatého grálu. Zde se však už
pohybujeme na velmi tenké půdě nevědeckých
spekulací.
Střípek na závěr: jakkoli se poslední velmistr Molay
v kritických chvílích pronásledování neosvědčil,
pozoruhodná je jedna věc. Krátce před svou smrtí
proklel krále Filipa IV. Sličného, jeho kancléře
Nogareta i papeže Klimenta V., který pod Filipovým
nátlakem řád zrušil. Nogaret i papež zemřeli krátce
po Molayově popravě, a nedlouho poté skonal i sám
král Filip. Pouhých osm měsíců po velmistrově smrti
se tak jeho kletba beze zbytku naplnila.
Kataři
Jsou označování též jako „albigenští“. Jedná se o
první velké středověké heretické hnutí evropského
Západu. Mělo nadregionální charakter, nebylo
vázáno na jméno určitého kazatele, a v různých
zemích mělo různá jména. Název albigenští získali
podle města Albi v Languedocu (dnes součást jižní
Francie), kde se toto náboženské hnutí značně
rozšířilo. Název kataři pochází z řeckého καθαρός
(katharos), což znamená čistý. Tento název je
převzatý z pozdně antických polemik proti
novaciánům a poprvé využitý o soudobých kacířích v
60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Sami
kataři toto označení neužívali. Původně tak byli
označováni pouze jejich učitelé, ale „nálepka“ se v
literatuře rozšířila jako pojmenování pro všechny
přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím
německého ketzer odvozen i český výraz kacíř.
Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky
prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však
Lombardie a Okcitánie. K prvnímu zaznamenanému
propuknutí hereze, které lze jednoznačněji spojit s
katarstvím, došlo v Porýní kolem roku 1140.
Klíčovým pramenem o této události je dopis
premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu
Bernardovi z Clairvaux. Tato listina je datována do
období 1143 – 1147. Podle ní se přívrženci hereze
dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené.
Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k
vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu.
Heretici, o nichž Ebervin píše, odmítali pít mléko, a
také požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního
spojení. Odmítali manželství. Při každém denním
jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“
Otčenášem (tato tradice v určitě obměně běžně
přežívá v protestantských kruzích – místo Otčenáše
se většinou pronášejí jiné říkánky). Podle Ebervina
uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob
apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých
dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že
kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí
z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít
také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit
vlastní apoštolský původ.
Současní křesťanští historici předpokládají spíš jen
volné ovlivnění katarů bogomilstvím. Přesto si
stručně toto bezesporu zajímavé hnutí představme.
Bogomil, od něhož se bogomilství odvozuje, byl
venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho
jméno, které znamená „milující Boha“, bylo
pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové
odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým záko-
20
nem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku
u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Písmo
nepřijímali doslovně. Základem jejich učení bylo
přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo
lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž
propadl zlu. Bůh stvořil pouze věci neviditelné,
duchovní. Bogomilové považovali Satana za
prvorozeného syna božího, a Ježíše Krista za jeho
mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem,
ale byl na bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův
pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z
nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou
schránku člověka. Život však do těla vdechl bůh
výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do
skutečného nebe. Satan souhlasil, ale žárlil na
božský potenciál člověka, a tak svedl Evu. Později
namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším
bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal
nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš
vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské
království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou
smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku.
Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho
místo na nebesích.
Ale zpět ke katarům čili albigenským. Okcitánské
katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12.
století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers
roku 1163 a z tzv. Niquintovy listiny. Podle ní se v
hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly
katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie
a z Východu. Jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na
biskupy. Niquintova listina se nicméně dochovala
jen v opise ze 17. století a někteří badatelé
(Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques
Chiffoleau) zpochybňují její pravost.
V poslední třetině 12. století se katarské hnutí
rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a
Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem
venkovské šlechty vůči hospodářským nárokům
církve. A také s příkladným prostým životem
katarských duchovních, který kontrastoval s
bohatstvím církevních hodnostářů.
Jak vlastně albigenští žili? Přísně asketicky. Pokud se
věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout
nejvyššího stupně v hierarchii tohoto společenství,
musel prokázat své schopnosti k vedení života
„dokonalého“ během obvykle roční zkušební doby.
Musel zachovávat posty každé pondělí, středu a
pátek, a kromě toho se postit během tří
čtyřicetidenních období. Po celý čas se musel zdržet
produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a
sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla
představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili,
že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž se rodí z
vody. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě
zakázán. Pokud žil kandidát na „dokonalého“ v
manželství, musel svého partnera opustit. Poté, co
kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový
život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná
pravidla a jenž byl mnohem tvrdší, než obdobný
život většiny katolických asketických řádů, poněvadž
nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla
nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly
katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny
přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití
vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se
krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení
kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a
vydávalo ho znovu Satanovu světu. Po vykonání
pokání však bylo možné opětovně přijmout katarský
křest, zvaný consolamentum, a znovu se tak stát
„dokonalým“.
Jak vnímala katary oficiální církev? V rychlém šíření
tohoto hnutí spatřovala hrozbu společenskému
řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.).
A proto se rozhodla proti katarům zakročit. Třetí
lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když
se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským
soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se
přece utéci o pomoc ke světským zákonům a
dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným
trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků.
Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí
Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají
katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože
tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na
svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za
vyobcované z církve a i s jejich ochránci a
přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi
přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za
ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim
odepřen.“
Nezůstalo jen u toho. Papež Inocenc III. pověřil
cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou
víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de
Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel
dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo
požadované výsledky. Proto roku 1208 papežem
vyhlásil křížovou výpravu proti albigenským na jihu
Francie (trvala do roku 1229).
První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků,
neměly velký ohlas. Když však bylo svatým
bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou
dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo
zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata
kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu.
Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské
„dokonalé“ na hranicích, a zabíjeli obyvatele. Např.
v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré
obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyzná21
ní, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři
nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější
pramen o této události, Dialogus miraculorum z
pera Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města
Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle
výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i
pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu
Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít,
otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A
opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze
strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl,
jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou
jeho.‘ (‚Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt
eius‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno
ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i
dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována.
Válka probíhala během vlády tří francouzských
panovníků Filipa II. Augusta (1180–1223), Ludvíka
VIII. (1223–1226) a Ludvíka IX. (1226–1270). Roku
1244 padlo poslední útočiště albigenských, vesnice
Minerve. Poslední katarské hrady, Montségur a
Quéribus, byly dobyty roku 1255. Výsledkem bylo
připojení velké části jihu k francouzské koruně a
postupné přemožení katarství na tomto území
působením násilností křížové výpravy a zejména
inkvizičního vyšetřování. Tak skončil příběh prvních
„předskokanů“ reformace, která již čekala za
rohem.
Wycliffe a „jeho“ lollardi
John Wycliffe (též Wyclif, Wycliff nebo Wickliffe), v
češtině znám jako Jan Viklef, (asi 1320 – 31.
prosince 1384) byl anglický teolog na Oxfordské
univerzitě a propagátor reforem římskokatolické
církve. Z jeho popudu vznikl první anglický překlad
bible, není ovšem jisté, zda se sám do jejího
překládání zapojil. Je považován za předchůdce
protestantské reformace. Jeho spisy přiváželi do
Čech pražští univerzitáni, mezi nimiž vynikal
Jeroným Pražský.
Roku 1367 byl Wycliffe zbaven řízení koleje v
Canterbury. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal k
papeži Urbanovi V., který však rozhodl v jeho
neprospěch. Roku 1377 byl obviněn, že učí bludy.
Podle jeho učení (spis „Protestatio“) nesmí mít
církev pozemské statky, jediným pramenem víry je
Písmo svaté, papež je Antikrist a církev ho
nepotřebuje. V křížových výpravách viděl jen
podniky loupení a plenění. Církev by se měla řídit
vzorem z dob apoštolských časů. Londýnská synoda
(1382) odsoudila 24 Wycliffových vět a arcibiskup
vydal příkaz k jeho vyhnání z Oxfordu. Jeho spisy
byly spáleny. Poslední roky svého života dožil
Wycliffe na své faře v Lutterworthu, kde se věnoval
sepisování knih a kázání.
Wycliffovy názory nalezly odezvu v českém
prostředí, kam jeho spisy přinášeli, jak uvedeno
výše, studenti vracející se z anglických univerzit. To
byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů,
které zesílily po sňatku Anny Lucemburské s
Richardem II. (Anna, dcera Karla IV., byla v Anglii
velmi oblíbená, také se roku 1380 zastala povstalců
a prosila o shovívavost při jejich potrestání).
Wycliffovy názory zásadně ovlivnily Jana Husa. V
Praze však byly jeho knihy jako kacířské nakonec
zkonfiskovány a spáleny na hranici.
Wycliffovi učedníci a pokračovatelé se nazývali
lollardi.
Stali
se
středověkým
anglickým
náboženským hnutím, které chtělo reformovat
katolickou církev. Ta je však prohlásila za kacíře a
pronásledovala. Lollardi odolávali perzekuci více než
sto let, vytvořili svou vlastní literaturu, učení svého
mistra zjednodušili, a zprostředkovávali je širší
veřejnosti.
Lidové hnutí anglických lollardů se podobalo
valdenskému hnutí, ale nebylo jím nijak ovlivněno.
Hnutí se rozvíjelo z univerzitních kruhů k méně
vzdělaným vrstvám. Přibližně od roku 1380
podnikali někteří kněží, mezi nimi i členové
oxfordské univerzity, kazatelské cesty po celé zemi.
Ostentativně
zachovávali
chudobu
a
pravděpodobně již užívali překladů Písma svatého,
do kterého se na Wycliffovu žádost pustili dva jeho
žáci: Mikuláš Hereford a Jan Purvey. Univerzitní
lollardství postupně vymizelo, protože v řadách
profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali
kaplani a laici a lollardství se postupně
radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni ze strany
katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo
dokonce upalování. Aby se zaplnily mezery vzniklé
jejich pronásledováním, docházelo až do počátku
15. století k tajným svěcením.
Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které
pro své přesvědčení získali Wyclifovi žáci. Ve
Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní
označení, které naráželo na jejich puritánskou
přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi nakonec
přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli
důraz na teologickou stavbu Wycliffova učení, ale
starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali
především zjednodušení obřadů, odstranění
klerikální společnosti a sekularizaci majetku
duchovních.
Nejvýznamnějším světským vůdcem hnutí byl John
Oldcastle (patřil např. mezi lollardy, kteří si
dopisovali s Janem Husem). Byl zatčen pro své
názory, ale podařilo se mu s pomocí lollardů
uprchnout. V roce 1414 připravoval povstání a chtěl
22
také zajmout královskou rodinu. Povstání však bylo
prozrazeno a skončilo neúspěchem. Povstalci byli
pobiti, 69 zajatců bylo popraveno. Oldcastle uprchl
na venkov. Král mu několikrát nabízel milost, pokud
odvolá své názory. Oldcastle odmítl a roku 1417 byl
zatčen a popraven. Dva roky poté, co stejný osud
potkal Jana Husa.
Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém Perkins,
který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli
jeho držiteli laici nebo kněží. Také neměl úspěch.
Tím se jenom prohlubovala nenávist vrchnosti vůči
stoupencům Wycliffova učení. Represe byla ještě
tvrdší. Přes pronásledování se udrželi až do v 16.
století a společně s vlivy německé reformace se stali
podhoubím pro rychlý rozmach reformace anglické.
Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo
prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské
revoluce přijel do Prahy významný příznivec lollardů
Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal
jedním z nejvýznamnějších představitelů české
reformace.
Kalvínova ženevská inkvizice … a
Michel Servet, její „nejslavnější“ oběť
Možná nejkřiklavějším příkladem toho, že
protestanti se z obětí velmi čile proměnili v
agresory, jakmile uchvátili moc, je Kalvínova
Ženeva. Náboženská nesnášenlivost vyeskalovaná
do fanatismu byla vždy katalyzátorem krutosti,
páchané na obou stranách barikády. A je jedno, zda
bylo vyvražděno lidí tisíc nebo jen deset. Neexistuje
velká krutost a malá krutost. Je jen jedna jediná
krutost, a ta buď je, nebo není. Počet obětí na tom
nic nemění.
Jan Kalvín (francouzsky psán Jean Calvin, vlastním
jménem Jean Cauvin) se narodil 10. července 1509 v
Noyon v Pikardii a zemřel 27. května 1564 v Ženevě.
Švýcarský teolog francouzského původu a významný
představitel křesťanské reformace 16. století byl
zakladatelem kalvinismu – protestantského učení,
na jehož teologické platformě je založena celá řada
současných reformačních církví, a to i v České
republice. Kontroverzní postavou je hlavně kvůli
svému teokratickému řízení Ženevy po roce 1541.
Kalvín pocházel z rodiny notáře Gérarda Cauvina
jakol druhý syn z celkem šesti sourozenců. Studoval
práva v Orleans a v Bourges, pak teologii v Paříži.
Bylo to asi právnické vzdělání, jež ovlivnilo některá
specifika jeho reformační činnosti.
K reformaci se Kalvín přiklonil začátkem 30. let 16.
stol., vlastně teprve na počátku svých pařížských
teologických studií. Pro své přesvědčení musel toto
město opustit. Přesídlil do Štrasburku, kde ve velmi
krátkém čase sepsal své zásadní dílo Istitutio
christianae religionis (1536, český překlad F. M.
Dobiáše vyšel roku 1951 v Praze péčí Komenského
evangelické fakulty bohoslovecké pod názvem
Instituce učení křesťanského náboženství).
Tato kniha byla koncipována jako katechismus pro
vzdělané a stala se základní učebnicí reformované
teologie. Současně však byla napadána Kalvínovými
odpůrci; jeho pojetí predestinace bylo vykládáno,
jako by podle Kalvína měl bůh být zdrojem všeho
hříchu.
Již roku 1536, kdy vydal své zásadní dílo, se Kalvín
objevuje na pozvání reformátora Viléma Farela v
Ženevě, ale městská rada oba radikály roku 1538
vyhnala.
Roku 1541 ženevští radní požádali Kalvína, aby
odpověděl jejich arcibiskupovi, který je chtěl přimět
k návratu ke katolictví. Kalvínova odpověď
městskou radu přesvědčila natolik, že ho pozvali
zpět, a slíbili podřídit se jeho obecnímu zřízení. Asi
netušili, jak strašlivé chyby se dopouštějí.
Město bylo v oné době pouze volně spojené se
švýcarským Spříseženectvem, teprve nedávno se
vymanilo z vlivu savojských biskupů a současně se
stávalo útočištěm hugenotů z celé Francie. Historik
Will Durant napsal, že Kalvínovo „diktátorství
nebylo založeno na zákonu nebo síle, ale na
[Kalvínově] vůli a charakteru“ a že „Kalvín byl v
zavrhování svobody náboženského názoru stejně
důkladný jako kterýkoli papež“. Kalvín spolu se svým
vikářem Farelem vydal Ženevský katechismus. I když
nevykonával přímo vládu, měl na ni rozhodující vliv.
Svou autoritou prosadil mj. zákaz zábav, které
sváděly k nemravnostem a nezřízenosti (např.
tanec). Cílem bylo přinutit lid, aby se koncentroval
na Boha, na poctivou práci a šetrnost. Zákaz zlatých
šperků přinutil ženevské zlatníky, aby si hledali jiné
zaměstnání, a položil tak základ švýcarského
hodinářství.
Strašlivá je bilance Kalvínovy inkvizice. Za
čarodějnictví byly upáleny desítky lidí. Jednou forma
převládajících herezí, které se snažil Kalvín potřít
svými přísnými pravidly, bylo unitářství. Navazovalo
v mnohém ohledu na arianismus, ale tehdy bylo
nazýváno socinianismem na základě spojení s
Leliem (1525-62) a Faustem Socinim (1539-1604),
strýcem a synovcem, rodáky z italské Sieny. Faustus
žil dlouho v Polsku, od doby, kdy tam, stejně jakoi v
Sedmihradsku, bylo unitářské učení povoleno a
velmi rozšířeno. Spojil rozdělené unitářské církve v
Polsku; jejich členové byli nazýváni „polští bratří“ a
jejich názory byly vyjádřeny „rakovianským
katechismem“. Socinianismus se od nich rozšířil jako
z nějakého ústředí. Brzy zachvátil některé členy
protestantských církví a později získal rozhodující
vliv zejména v protestantském duchovenstvu. Zalo23
žen byl z veliké míry na kritice současné teologie a
obracel se spíše k intelektu než k srdci.
Pronásledování unitářů vyvrcholilo nejslavnějším
Kalvínovým zločinem: upálením španělského učence
Michela Serveta roku 1553. (Mimochodem, tuto
událost dodnes připomíná název ženevského
fotbalového klubu Servette Genéve).
Lékař Miguel Servetus (v Ženevě znám jako Michel
nebo Michael Servet či Servette), se kromě
medicíny věnoval filosofii a teologii. Narodil se roku
1511 ve vesnici Villanueva de Sijena na území
Španělska. Již od malička se rád učil. Jeden
životopisec o něm napsal, že „když mu bylo čtrnáct
let, uměl už řecky, latinsky a hebrejsky a měl velké
znalosti z filozofie, matematiky a teologie“. V té
době již byl Servetus pážetem Juana de Quintany,
osobního zpovědníka španělského císaře Karla V. Při
úředních cestách, na nichž svého pána doprovázel,
mohl Servetus pozorovat hluboké náboženské
rozpory tehdejšího Španělska. Židé a muslimové byli
vyháněni ze země nebo nuceni k přijetí katolické
víry (španělská vláda vyhnala 120 000 Židů, kteří
odmítli přestoupit na katolickou víru, a několik tisíc
Maurů bylo upáleno na hranici).
Když mu bylo šestnáct let, odešel studovat práva na
univerzitu v Toulouse ve Francii. Tam poprvé uviděl
celou bibli a také ji celou přečetl, i když to bylo
přísně zakázáno (!). Studium Písma a také mravní
úpadek duchovních, jehož byl Servetus ve Španělsku
svědkem, otřásly jeho vírou v katolickou církev.
Jeho pochybnosti se prohloubily během korunovace
Karla V. Papež Klement VII. nastolil tohoto
španělského panovníka za císaře Svaté říše římské.
Papež seděl na svém přenosném trůnu a král mu při
audienci políbil nohy. Servetus později napsal: „Na
vlastní oči jsem viděl, jak byl papež s veškerou
pompou nesen na ramenou knížat a jak mu lidé na
ulicích vzdávali božskou poctu.“ Mladý teolog
pochopil, že taková pompéznost a přepych jsou v
rozporu s prostotou evangelia.
Studium dějin a bible jej dovedlo k závěru, že
během prvních tří století existence se křesťanství
zkazilo. Pochopil, že Konstantin a jeho nástupci
podporovali falešné nauky, které nakonec způsobily,
že se Trojice stala oficiálním učením církve. Když
bylo Servetovi dvacet let, vydal spis De Trinitatis
Erroribus (O bludech Trojice), díky němuž se stal
terčem inkvizice. Věci chápal jasně. Ve svém díle
Declarationis Jesu Christi (Prohlášení o Ježíši Kristu)
označil nauku o Trojici za matoucí, a napsal: „v bibli
není žádná zmínka o Trojici ... Boha poznáváme
nikoli prostřednictvím našich pyšných filozofických
představ, ale prostřednictvím Krista.“ Dospěl také k
závěru, že svatý duch není osoba, nýbrž boží činná
síla.
Servet si přece jen vysloužil příznivou reakci.
Protestantský reformátor Sebastian Franck napsal:
„Španěl Servet tvrdí ve svém traktátu, že v Bohu je
jen jedna osoba. Římská církev prohlašuje, že jsou
to tři osoby v jedné bytosti. Spíše se kloním ke
Španělovi.“ Nicméně ani římskokatolická církev, ani
protestantské církve nikdy Servetovi neodpustily, že
napadl jejich ústřední nauku.
Studium Písma vedlo Serveta k tomu, že odmítl i
další církevní učení. Není divu, že byl nucen utéci
před svými mocnými pronásledovateli. Změnil si
jméno na Villanovanus a usadil se v Paříži. Tam
vystudoval umění a medicínu. Zájem o vědu jej vedl
k tomu, že začal provádět pitvy, aby pochopil, jak
pracuje lidské tělo. Výsledkem bylo, že jako první
Evropan popsal plicní oběh krve. Své závěry zahrnul
do
díla
Christianismi
Restitutio
(Obnova
křesťanství). S těmito poznatky přišel o 75 let dříve,
než William Harvey popsal celý krevní oběh.
Servet a Kalvín se pravděpodobně setkali již během
Servetova působení v Paříži. Už při tomto prvním
kontaktu vznikla mezi oběma mladými teology silná
antipatie, a Kalvín začal na Serveta pohlížet jako na
nesmiřitelného nepřítele. I když byl Kalvín vůdcem
reformace, nakonec Serveta udal katolické inkvizici.
Servetovi se jen tak tak podařilo utéci z Francie, kde
nakonec vzteklí katolíci upálili alespoň jeho
podobiznu.
Servetův útěk skončil v Ženevě, hraničním městě,
kde Kalvínovo slovo bylo zákonem. Servet byl
odhalen a uvězněn. Kalvín se postaral o to, aby s
ním ve vězení zacházeli obzvláště krutě. Během
soudního procesu souhlasil Servet při debatě s
Kalvínem s tím, že své názory upraví, ale pouze
tehdy, pokud mu jeho protivník předloží biblické
argumenty, které by ho přesvědčily. To Kalvín
pochopitelně nedokázal, neboť jeho učení a
ideologie byly založeny na obratné aplikaci
náboženské demagogie.
Kalvín a Servet
24
Servet byl odsouzen k trestu smrti upálením na
hranici. Podle některých historiků to byl jediný
náboženský disident, kterého katolíci upálili
symbolicky a protestanti doslova.
Dne 27. října 1553 se v Ženevě konala jeho poprava.
Kalvínův vikáře Farel varoval přihlížející: „[Servet] je
moudrý člověk, který si bezpochyby myslel, že učí
pravdu, ale padl do rukou Ďáblových … Dejte si
pozor, aby se totéž nestalo vám.“
Kalvín se sice zbavil osobního protivníka, ale ztratil
morální autoritu. Servetova nespravedlivá poprava
rozhořčila přemýšlivé lidi v celé Evropě a poskytla
mocný argument zastáncům lidských svobod, kteří
trvali na tom, že žádný člověk by neměl být zabit
kvůli svému náboženskému přesvědčení. Nyní byli
odhodlanější než kdy dříve, aby pokračovali v boji za
náboženskou svobodu.
Italský básník Camillo Renato protestoval: „Ani bůh,
ani jeho duch nenařídili takový čin. Kristus takto
nikdy nejednal s těmi, kdo s ním nesouhlasili.“ A
francouzský humanista Sébastien Chateillon napsal:
„Když zabijete člověka, neochráníte tím nějakou
nauku, ale zkrátka zabijete člověka.“ Sám Servet
prohlásil: „Považuji za vážnou věc zabít člověka kvůli
tomu, že se mýlí v nějaké otázce výkladu Písma.
Vždyť víme, že i vyvolení mohou být zavedeni na
cestu omylu.“
Servetova smrt znamenala obrat v ideologii a
mentalitě, které panovaly od čtvrtého století. Z
historického hlediska Servet zemřel proto, aby se
svoboda svědomí mohla stát občanským právem
jednotlivce v moderní společnosti.
Ve francouzském městě Annemasse, asi pět
kilometrů od místa, kde Servet zemřel, byl v roce
1908 na jeho památku odhalen pomník. Nápis na
něm říká: „Michel Servet ... zeměpisec, lékař,
fyziolog, přispěl k blahu lidstva svými vědeckými
objevy, svou oddaností nemocným a chudým a
neochvějnou nezávislostí své mysli a svého svědomí
... Jeho přesvědčení bylo nezlomné. Svůj život
obětoval pravdě.“
Osud Michela Serveta nápadně připomíná osud
Jana Husa. Serveta, odpadlého katolíka, popravili
protestanti. Husa, oddaného katolíka, byť
revoltujícího, popravili katolíci. Barva dresů není
důležitá, zlo zůstane zlem, ať se oblékne jakkoli.
Pikantní skutečností zůstává, že kdyby ve 4. století
zvítězilo v církvi ariánství nad trojičním učením,
Servet by nebyl kacířem, ba naopak, stál by na
pozicích oficiální teologie. A propagátorem
zcestného učení by byl Kalvín, a možná by to byl on,
kdo by skončil na hranici. Buď jak buď, Kalvín se
projevil jako bezcitný náboženský fanatik, a navíc
jako bezohledný intrikán. Když se mu nepodařilo
Serveta zničit tím, že ho udal „konkurenci“, nechal
ho popravit sám.
Ženeva, do které proudilo mnoho exulantů z celé
Evropy, se pak stala jedním z hlavních
protestantských center na starém kontinentě. Po
Kalvínově smrti jeho církev v zásadě splynula se
zwingliány (založil Ulrich Zwingli), a dala tak základ
švýcarské národní církvi (vznikla v roce 1566), načež
velmi ovlivnila Jednotu bratrskou a utrakvisty v
Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i
Českobratrská církev evangelická.
Hugenoti
Francouzští protestanti v 16. a 17. století, kteří svůj
název získali (alespoň podle jedné z nejčastěji
užívaných verzí) podle jména Huguese Besana,
vůdce povstání v Ženevě, byli příznivci kalvinismu. V
průběhu většiny 16. století byli ve Francii tvrdě
pronásledováni. Ačkoliv v roce 1561 persekuci
formálně ukončil královský Edikt orleánský,
následně potvrzený Ediktem ze Saint Germaine,
netrvalo dlouho, a vypukly dlouholeté náboženské
války. Začaly 1. března 1562 masakrem hugenotů ve
Wassy. V roce 1572 byly tisíce hugenotů pobity za
Bartolomějské noci. Války se táhly až do roku 1598,
kdy král Jindřich IV. vydal Edikt nantský, jenž
zaručoval hugenotům plnou toleranci. Navzdory
tomuto dokumentu však bylo za Ludvíka XIII. v
letech 1627–1628 obléháno a dobyto hugenotské
město La Rochelle. Ludvík XIV. roku 1685 zrušil Edikt
nantský a hugenotské náboženství prohlásil za
ilegální, což způsobilo Francii masovou vlnu
emigrace z Francie do protestantských zemí Evropy
a také do Ameriky.
A jak to bylo s onou tak proslavenou
Bartolomějskou nocí? V roce 1572 měla Francie za
sebou celé desetiletí náboženských válek, v nichž se
ve vlnách střetávali mezi sebou katolíci a hugenoti.
Symbolickým aktem smíření se měla stát svatba
předního hugenota, navarrského následníka trůnu
Jindřicha Bourbonského, se sestrou krále Karla IX.,
princeznou Markétou z Valois, v rodině nazývanou
Margot. Jindřichova matka, navarrská královna
Jeanne d’Albret, byla velkou odpůrkyní tohoto
sňatku, který jinak měl řadu příznivců. Jeanne však
9. června 1572 zemřela a svatbě už nic nestálo v
cestě.
Sňatek se konal 18. srpna 1572 a k této události se
do Paříže sjelo mnoho hugenotských šlechticů,
včetně uznávaného vůdce admirála Colignyho.
Ženich, který jako hugenot neuznával katolickou
mši, prostál většinu obřadu před kostelem. Když
potom stanul před oltářem, ženich s nevěstou se na
sebe ani nepodívali. Nevěsta neodpověděla ani na
otázku celebrujícího, zda si Jindřicha bere
dobrovolně za manžela. V té chvíli král Karel IX. po25
ložil ruku na sestřinu hlavu a přinutil ji přikývnout.
V příštích dnech, kdy byl královský sňatek v Paříži
oslavován, přesvědčovala Kateřina Medicejská syna
Karla, aby proti hugenotům zasáhl mocí, což se jí
nakonec podařilo, ačkoliv král choval přátelský
vztah k admirálovi Colignymu. K prvnímu pokusu o
vraždu tohoto předáka došlo 22. srpna, kdy se ho
pokusil na ulici zastřelit jeden z Kateřininých mužů
jménem Maurevel, ale pouze admirála zranil. Tento
čin hugenoty velmi pobouřil. Dva dny nato, na den
sv. Bartoloměje (odtud název Bartolomějská noc),
byl admirál spolu s dalšími hugenotskými vůdci
zavražděn v hostinci v Ponthieu, kde během svého
pařížského pobytu bydlel. To bylo signálem k
masovému vraždění po celé Paříži i mimo ni, jež
trvalo až do října 1572. Největší masakry probíhaly v
Toulouse, Bordeaux, Lyonu, Bourges, Rouenu a
Orléansu. Zdroje uvádějí různý počet obětí od dvou
až po desítky tisíc. Soudobé prameny tvrdí, že v
následujících týdnech plavalo ve francouzských
řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby.
Hieornymus Bosch – heterodoxní
mystik s geniální imaginací nebo
upjatý holandský měšťák?
Nizozemský malíř Hieronymus Bosch (původním
jménem Jeroen van Aken, žil v letech cca 1450 –
1516) je nesporně jednou z nejpozoruhodnějších
osobností historie světového výtvarného umění.
Snad žádný umělec jeho oboru nevzbuzuje svým
dílem tolik antagonistických reakcí a nešokuje
neuvěřitelnou šíří a originalitou své fantazie.
Surrealisté 20. století se k jeho odkazu programově
přihlásili jako k ideovému zdroji svého snažení. Přes
propast půl tisíciletí tak ze studnice Boschovy
neotřelé výrazové výbušnosti vytvořili umělecký
směr, který nezadržitelně ovlivnil další vývoj
výtvarného umění.
Ovšem – není toto všechno alespoň zčásti falešný
mýtus? Byl mistr Hieronymus opravdu nadán tak
úžasnou fantazií nebo pouze vizualizoval představy,
jež jej obklopovaly a vytvářely atmosféru jeho doby?
Byl Bosch fenoménem originálního až heterodoxního
mysticismu, jak se možná při povrchním pohledu na
jeho obrazy můžeme domnívat, nebo byl
konformním katolickým (malo)měšťákem?
Nebo je pravda jako obvykle někde uprostřed?
Zkusme se na tyto otázky podívat analyticky.
Kdo byl mistr Jeroným
Bartolomějská noc
Zajímavá byla reakce papeže Řehoře XIII.: Všechny
zvony se rozezvučely pro díkůvzdání a děla
Andělského hradu vypálila oslavnou salvu. Byla
vydána upomínková medaile a Řehoř pověřil Giorgia
Vasariho, aby vytvořil nástěnnou malbu masakru,
která je dosud ve Vatikánu. Podle některých autorů
je ovšem tento popis papežovy reakce přehnaný, a
zčásti jde dokonce o historický mýtus.
Tak co, jak se vám ve světle těchto několika střípků
z historie církve jeví tvrzení, že mimo církev není
spásy? Možná to spíš podle všeho vypadá, že není
větší překážky pro spásu, než je církev. Ale to by bylo
strašně zjednodušující. Teologická pestrost totiž
rozhodně není na škodu a souvisí s přirozenou
lidskou potřebou hledat si vlastní cestu, vlastní
odpovědi na zásadní otázky, tj. nepřebírat slepě a
bezmyšlenkovitě omílaná dogmata.
Jen kdyby kolem toho nebylo tolik násilí ….
Hieronymus (nebo přesněji Jeroen) van Aken se
narodil ve městě Hertogenbosch, v nepříliš zámožné
malířské rodině (otec i děd byli malíři). Rok
Jeroenova narození není znám. Badatelé se
rozcházejí do té míry, že se pohybujeme v rozmezí
let 1450-1462.
Pravděpodobně v roce 1478 se náš malíř oženil s
bohatou patricijskou dcerkou jménem Aleyt. Díky
tomuto sňatku se Boschovi otevřela cesta k majetku
a respektovanému společenskému postavení –
oboje úspěšně rozvíjel až do konce svého života. Ale
to už předbíhám, neboť tato skutečnost souvisí s
tématem dalšího vyprávění …
V očekávání apokalypsy
Abychom opravdu pochopili, proč Bosch maloval to,
co maloval, tak, jak to maloval, je potřeba zmapovat
si vlivy, které utvářely jeho obrazotvornost. A hned
se nám záhada bezbřehé imaginace mistra
Hieronyma začne jevit jiných barvách.
Povrchní pohled na jeho obrazy, zejména na
pověstné detaily Pekla, nutně vedou k dojmu, že
26
Bosch byl posedlý satanismem. Ovšem hrůzná
monstra, která ztvárnil ve svém díle, nejsou démoni,
nýbrž zpodobnění lidské hříšnosti a zkaženosti.
Hlavy bez trupů se pohybují na lidských nohách,
ryby dostaly ptačí křídla, opice zase křídla motýlí,
lidské nebo zvířecí postavy či jejich části jsou
nabodnuté na roštu, ptakopysk je provlečen tětivou
luku, hříšník je provléknut do strun harfy, bobule je
propíchnutá prutem, vejce šípem, žáby a ryby
polykají nestvůry … Atakdále atakdále. Kdo byl onen
mistr fantazie, jenž toto vše a mnoho další obtiskl
na plátno?
V první řadě je nutno konstatovat, že Boschova
tvorba plně zapadá do kontextu konce středověku,
pro nějž je charakteristické očekávání konce světa.
Tato skutečnost zcela zásadně determinovala
Bosche jako malíře. S tímto tvrzením plně souzní
opojné apokalyptické vize, jež jsou asi vůbec
nejznámější částí jeho tvorby.
Na konci 60. let 15. století nastala v Nizozemí vlna
veřejných mučení „ďáblových spojenců“. Tyto
sadistické exekuce byly spojeny s dobovým tažením
proti kacířství a čarodějnictví, jež Evropě vydrželo
ještě několik století. Nelze vyloučit, že muka
„hříšníků spojeným se satanem“ sledoval i mladý
Jeroen, budoucí mistr Hieronymus Bosch. A do jeho
ještě skoro dětské mysli se tyto obrazy mohly vrýt
nesmazatelnou stopou, která pak zásadně ovlivnila
malířovy výrazové prostředky.
Roku 1475 umírá ve Zwolle dominikán Alain de la
Roche, jehož kázání byla proslulá barvitým líčením
ztělesněných hříchů. Fantaskní obrazy, které
vykreslil ve svých proslovech jako živé, nápadně
připomínají pozdější motivy Boschových obrazů.
Není pochyb, že právě vliv soudobé vlny vypjatého
katolického fanatismu, jehož byl de la Roche
symbolem, se pro mladého malíře stal zdrojem
inspirace.
1482 vyšla v Antwerpách holandská verze básně
Visio Tungdali, díla irského anonyma z 12. století. O
dva roky později ji vydal v Hertogensboschi
(mladému Jeroenovi přímo „pod nosem“) vydavatel
Laempt. Je zcela zřejmé, že díky tomu se s tímto
výtvorem Bosch seznámil. Visio Tungdali je snad
nejpochmurnější
nábožensky
exaltovanou
středověkou vizí. Vystupují zde zrůdy, hadi, hříšníci
odsouzení k rafinovanýcm trestům apod. – vše jak
„vystřiženo“ z Boschových obrazů. Visio Tungdali je
dnes považováno za jeden z hlavních zdrojů
démonické ikonografie, ve druhé polovině
patnáctého století však úzce souznělo s dobovými
náboženskými náladami v Nizozemí.
Někdy v letech 1486-1487 se Bosch stává členem
Bratrstva Panny Marie při katedrále sv. Jana v
Hertogenboschi. Zůstal jím až do smrti, bratrstvo
hojně finančně podporoval, a v jeho řadách se stal
váženým měšťanem svého rodného města. Členství
v této bytostně ortodoxní katolické organizaci mělo
na mladého umělce velký vliv. Bratrstvo Panny
Marie vzniklo roku 1318 a v prvním století své
existence bylo jen typickým projevem mariánského
kultu. V dalším období však pod vlivem Bratří
společného života, Boschova ideologického
podhoubí, obrátilo svou pozornost k dobročinnosti
a šíření vzdělanosti.
Boschova rodina byla zřejmě s Bratřími společného
života úzce spjata. Čím vlastně bylo charakteristické
společenství, jež mělo tak zásadní vliv na Boschovu
rodinu i na něj samotného? Základy této
nizozemské katolické sekty položil roku 1343 Jan
van Ruysbroek (ani se nesnažte jeho jméno vyslovit,
lese nedaleko Bruselu. Tam se obklopil žactvem,
kterému diktoval poučné texty. Jeden z jeho žáků,
Gaert Groote (tak to už vůbec nejde vyslovit,
neumítesdružení Bratři společného života (od roku 1587
existuje pod názvem Windesheimská kongregace).
Pro zajímavost, po určitou dobu byl členem této
sekty také Erasmus Rotterdamský. Ale kdo to
vlastně byli, Bratři společného života? „Viseli“ tak
trochu mezi tradicí a herezí; na jednu stranu ostře
kritizovali kacířské sekty, na stranu druhou se však
účastnili polemiky proti zkaženému a „vystydlému“
kléru. Sečteno, podtrženo, ve své době byli
podobným fenoménem, jako v naší době různá
letniční a charismatická hnutí. Člověk, který se k nim
hlásil, v žádném případě nebyl heterodoxním
odpadlíkem; ba právě naopak. Příslušnost k Bratřím
byla projevem katolické horlivosti až fanatismu.
Není divu, že si toho společenství vysloužilo od
tradicionalistického kléru nařčení z kacířství; roku
1418 však bylo na Kostnickém koncilu od všech
obvinění očištěno (na témže koncilu se o tři léta
dříve totéž nepovedlo Janu Husovi).
Hieronymus Bosch
27
Když jsme u Boshovy náchylnosti k fanatickým
katolickým sektám, zmiňme ještě hypotézu, že byl
též ve spojení s Homines Intelligentiae. Toto
společenství náleželo do okruhu Bratří a sester
Volného Ducha, což byla organizace na počátku 15.
století velmi rozšířená v Německu i Nizozemí. Jejich
učením prý byla víra, že veškeré lidstvo je určeno ke
spáse, peklo neexistuje, věčný život si nelze
zasloužit; rovněž pěstovali kult Adama (odtud název
Adamité) apod. Tyto ideje jsou ovšem v příkrém
rozporu s duchem Boschových obrazů, které se
peklem, satanskými stvůrami, utrpením hříšníků a
zaslouženými tresty jenom hemží. Proto se
domnívám, že Bosch se pravděpodobně s idejemi
Volného ducha příliš neidentifikoval.
Přidržme se tedy toho, co víme, a sice že Bosch byl
částečně pod vlivem Bratří společného života a že
byl členem Bratrstva Panny Marie. Symbolem
tohoto hnutí byla bílá labuť; tento motiv se na
některých Boschových obrazech objevuje.
Boschovo dílo nemůžeme z hlediska duchovního
náboje analyzovat izolovaně od duchovního náboje
jeho doby a jeho prostoru v oné době. Druhá
polovina 15. století a začátek století následujícího
představuje v Nizozemí epochu vypjatého
katolicismu. Pravověrní si libovali v naturalistickém
líčení stvůr a muk. Proto se domnívám, že to, co
vidíme na Boschových obrazech, není tak úplně jeho
původní fantazie. Podle mého názoru se nechal
inspirovat. Ovlivnila jej barvitá fantaskní kázání
kněží, jako byl de la Roche, pochmurná literární díla,
jako Visio Tungdali, výjevy mučení satanovým
pomahačů, k nimž v Boschově době celkem běžně
docházelo, a hlavně apokalyptické nálady jeho
doby.
Co vlastně víme?
Boschův malířský odkaz byl zkoumán z hlediska
teologie, alchymie, kabaly, astrologie … Domnívám
se, že těžiště pravdy (protože úplná pravda vždy leží
někde na pomezí) je v oblasti teologie, lépe řečeno
vypjatého katolického mysticismu. Ale co já vím …
co my víme?
O životě mistra Hieronyma toho mnoho nevíme. Na
jedné straně máme jeho dílo, doslova nabité až
démonickou obrazotvorností, jež nemá obdoby, na
druhé straně máme obrázek konformního až
vypjatého katolíka, který se těšil úctě svého okolí, a
rozhodně nebyl žádným heterodoxním živlem nebo
dokonce rebelským kacířem. Jeho obrazy nebyly
určeny k tomu, aby provokovaly oficiální církevní
kruhy; právě naopak, svým myšlenkovým nábojem s
dobovými náboženskými náladami vysloveně
korespondovaly.
28
Anthony de Mello, SJ – pozoruhodný
jezuita 20. století
V předchozích článcích jsme si vyprávěli o celé řadě
pozoruhodných osobností, spojených s křesťanstvím
(a náboženstvím obecně) v době více či méně
vzdáleně minulé. Dost možná nám z toho vyplynulo,
že – jak praví Lenin – všechno souvisí se vším.
Následující řádky na to plynule navážou a budou
stručně věnovány mimořádnému katolickému
činiteli doby velmi nedávné, jenž s naším tématem
souvisí pozoruhodným způsobem. Navzdory tomu,
že byl příslušníkem kněžského řádu, který v
minulosti nechvalně proslul inkviziční „péčí“ o
čistotu víry, věnoval se hledání toho, co různá
náboženství spojuje, a nikoli rozděluje. Jeho
inspirace ve výsledku vedou k úvaze, zda církev a
náboženství nejsou zbytečné výmysly, když vlastně
nelze určit, které náboženství a která církev je ta
správná a spasitelná. Nebo lépe řečeno: vedou k
úvaze, jak správně na církev a své místo v ní
nahlížet.
Anthony de Mello, SJ (1931 –1987) byl jezuitský
kněz, psychoterapeut a spisovatel. Narodil se v
Bombaji, a tento původ jakoby předurčil jeho
celoživotní zájem o moudrost staletí, jež leží daleko
za hranicemi křesťanských dogmat. Až neuvěřitelná
schopnost přirozené, nenásilné syntézy myšlenek
různých náboženství jej z pohledu oficiální církve
neustále stavěla do podezřelého světla. A nakonec
ho katolíci „ocenili“ dokonce posmrtně: roku 1998
vydala Kongregace pro nauku víry stanovisko, ve
kterém konstatuje, že části jeho díla (zejména
pozdního) se vzdalují od křesťanské víry a jsou
neslučitelné s katolickou naukou.
Práce s lidmi byla de Mellovým celoživotním
posláním. V duchovních cvičeních, určených pro laiky
i jezuitské kněží, oživoval smysl i význam
duchovnosti, modlitby. Celosvětově je však znám
svým dílem literárním. Proslavil se knihami jako
Modlitba žáby, Ptačí zpěv, Cesta k lásce, Minutová
moudrost aj. Formou krátkých a často pichlavě
humorných příběhů a meditací se v nich dotýká
spirituality a smyslu lidského života.
Níže připojuji dva takové stručné příběhy, pocházejí
z knížky Ptačí zpěv.
„Mohl by sis víc vydělat,“ zněla odpověď. „A pak by
sis třeba k loďce mohl pořídit motor, lovit v hlubších
vodách, a nalovit víc. Tak by sis vydělal víc a mohl by
sis pořídit sítě. S nimi bys nachytal ještě víc a vydělal
ještě víc peněz. Brzy bys měl dost, aby sis mohl
koupit dvě rybářské lodě … a možná i celou flotilu
rybářských lodí. Pak bys byl bohatý jako já.“
„A co by bylo potom?“
„Pak by sis mohl opravdu užívat života.“
„A co si myslíte, že právě dělám?“
My jsme tři, Ty jsi tři
Biskupova loď si udělala celodenní zastávku u
vzdáleného ostrova, a biskup se rozhodl, že ten čas
využije co možná nejúčelněji. Procházel se po břehu
a přišel až ke třem rybářům., kteří si opravovali sítě.
Lámanou angličtinou mu vysvětlili, že před staletími
díky misionářům přijali křesťanskou víru.
„My křesťané!“ říkali a hrdě ukazovali jeden na
druhého.
To udělalo na biskupa hluboký dojem. A znali
modlitbu Páně? Nikdy o ní neslyšeli. Biskup byl v
šoku.
„Co tedy říkáte, když se modlíte?“
„My obrátit oči k nebi a říkat: my jsme tři, Ty jsi tři,
smiluj se nad námi.“
Biskupa ten primitivní a vysloveně kacířský způsob
modlitby přímo zděsil. A tak celý den strávil tím, že
je učil, jak se správně pomodlit. Rybářům to moc
nešlo, ale snažili se ze všech sil, a než biskup
druhého dne odplul, slyšel je ke své spokojenosti
odříkat celé znění modlitby bez chyby.
O měsíce později se stalo, že se biskup zase plavil v
blízkosti těch ostrovů, a jak tak chodil po palubě a
odříkával večerní modlitbu, vzpomněl si potěšeně
na ty tři muže na ostrově tam v dálce, kteří se teď
díky jeho trpělivosti umějí modlit. A při tom jen tak
mimoděk vzhlédl a všiml si na východě nějakého
světlého bodu. To světlo se přibližovalo k lodi a ke
Spokojený rybář
Bohatý továrník ze Severu se pohoršil, když uviděl
rybáře z Jihu, jak líně polehává vedle své loďky, a
pokuřuje z dýmky.
„Proč nerybaříš?“ ptal se továrník.
„Protože jsem už dnes chytil dost,“ povídá rybář.
„A proč si nenalovíš víc?“
„A proč bych to dělal?“
Anthony de Mello
29
svému velikému úžasu uviděl biskup tři postavy, jak
kráčejí po vodě. Kapitán zastavil loď a každý se
nakláněl přes zábradlí, aby se na ten úkaz podíval.
Když byli na doslech, biskup v nich rozeznal své tři
přátele rybáře.
„Pane biskupe,“ volali, „my slyšet, že vaše loď
blízko, tak za vámi rychle jít!“
„A co chcete?“ zeptal se biskup strnulý úžasem.
„Pane biskupe,“ pokračovali, „nám to moc moc líto.
My zapomenout krásná modlitba. My říkat: Otče na
nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé …
a dál už nevědět. My moc prosit, aby vy nám říct
znovu.“
Biskup se cítil zahanben.
„Vraťte se domů, přátelé,“ zavolal, „a při
modlitbách zase říkejte: my jsme tři, Ty jsi tři, smiluj
se nad námi!“
Příští číslo setkávadla … znovu na
scéně bude věnováno tématu
Kde se vzala, tu se vzala …
civilizace
Cílem bude zcela nevědecky se
zamyslet nad tím, zda je možné
alespoň hypoteticky zkusit svázat
některé volné konce provazu,
který se vine z šerého dávnověku.
Uzávěrka příspěvků je
28. února 2015.
Bohuslav Reynek – génius prostého
života
Na jaře letošního roku (2014) proběhla v pražské
Valdštejnské jízdárně rozsáhlá výstava prací
Bohuslava Reynka. Byla doprovázena reklamní
kampaní pod klíčovým sloganem „Bohuslav Reynek
– génius, na kterého jste měli zapomenout“. Celý
ten humbuk kolem výstavy by byl samotnému
Reynkovi určitě hodně proti srsti. Z mého pohledu,
jak vnímám jeho tvorbu, bych jej totiž spíš nazval
géniem prostého života. Svůj pocit z celé té, nebojím
se říct šaškárny, krásně vyjádřil na serveru lidovky.cz
Martin C. Putna. Musím říct, že mi doslova mluví z
duše:
„Křížem krážem po českých cestách se rozkřičely
transparenty:
Revolta!
Reflexe!
Restart!
Reinkarnace! Poté dokřikly: Reynek! Génius, na
kterého jsme měli zapomenout. Pozvánky pak
násobí křik:
Výpravný průvod křížové cesty s kardinálem
Dominikem Dukou ve stopách Ježíše Krista.
Prožijete slavnost v Čechách dosud nevídanou.
Z pestrého programu slavnosti: Výjevy z pašijových
her. Scénický tanec na téma posledních slov Krista.
Velikonoční průvod do Valdštejnské jízdárny.
Kdo to je, ten Reynek? To bude nějaká super mega
bomba celebrita. Někdo tak slavný a kontroverzní
jako Jan Dům nesmí mít stěny Kaplický, Bořek Havel
byl můj kámoš Šípek nebo Jan Holářiť Oprejskaná
omítka Saudek. Jinak by přece neměl takovou
reklamu. Na takové vernisáži se prostě nesmí
chybět. Budou tam všichni! Možná přijde i
strahovský opat.
Tak tohoto Reynka neznám. Znám někoho úplně
jiného. Znám básníka a grafika Bohuslava Reynka,
který se staral o tvorbu samu, ale pramálo o její
ohlas. Unikal pozornosti velkých scén nejen za
komunismu, ale už za první republiky.“
Tolik Martin C. Putna. Dodám k tomu už jen tolik, že
Reynkovo „malé, tiché a komorní“ umění určitě není
pro každého. Vsadím se, že drtivá většina
návštěvníků výstavy vůbec nepochopila ducha a duši
toho, na co se dívali. On je totiž velký rozdíl mezi
„dívat se“ a „vidět“.
Katolický básník a grafik Bohuslav Reynek se narodil
posledního květnového dne roku 1892 v Petrkově u
Havlíčkova Brodu. A ve stejném domě, kde spatřil
světlo světa, také o 79 let a 4 měsíce později zemřel,
a to 28. září 1971. S Petrkovem byl Reynek
celoživotně spjatý, byl tam prostě doma, i když to
30
zdaleka neznamená, že by byl zalezlý za pecí jako
pohádkový Hloupý Honza. Právě naopak. Důkazem
jsou jeho cesty do Francie, odkud si i přivezl svou
životní družku, básnířku Suzanne Renaudovou.
Tvorba slovesná a grafická jsou u něj propojeny
doslova pupeční šňůrou. To, co vyjadřuje obrazem,
adekvátním způsobem zapisuje i slovem. Velmi
často existuje báseň a k ní paralelně grafika
stejnojmenná nebo s obdobným námětem. Ve slově
i v obraze má shodný vyjadřovací jazyk: stručné,
kratičké věty, často jednoslovné, jako údery
kladívkem. Nastřelené symboly, jejichž sled vytváří
vyprávění. Stejný minimalismus vidíme na jeho
grafikách. Úspornost ve vyjadřovacích prostředcích
jen umocňuje sílu poselství, jež je do Reynkova díla
vloženo.
Okno v noci
Dřevo, sklo, šeď koster sirá,
lotrů přelámané hnáty.
Oblaku cár, ve skle díra,
zoufalství květ z luny svátý
zavírá se, otevírá.
Kulisy Reynkova života byly monumentální. Zažil
obě světové války, stejně jako válku studenou, zlá
léta padesátá, nesmyslný projekt Pražského jara a
následnou okupaci spřátelenými armádami. Zemřel
4 měsíce po konání 14. sjezdu bolševické partaje,
který odstartoval mrazivou normalizaci. Přesto jeho
umění je všechno, jenom ne monumentální, a
politický akcent, tak patrný z tvorby mnohých jeho
současníků (počítaje v to i katolickou modernu), z
jeho prací prvoplánově vůbec nezaznívá (jedinou
výjimkou je přítomnost ministerského předsedy
Chamberlainea, stojícího vedle Jidáše na grafice z r.
1938). Tíseň doby je tak citelná spíše z atmosféry
obrázků a veršů, ovšem rozhodně není žádným
Reynkovým záměrem přímo odkazovat náladou
svých děl k nějaké politické metafoře. Čili, jak by
řekli moderní manažeři s titulem MBA, politika není
driverem Reynkova uměleckého projevu.
Vítr, pláč, dech z vlhkých slují.
Sotva slzy ze skla setru,
hned zas křivé ruce větru
hrabou hrob pod samot tújí,
kostrou zalomcují.
Zátiší
Telátko v podmraku jeslí.
Stín je vzal okolo šíje,
stíny mu zlato snesly
a lampa odhání je...
Stín se mu dotýká čela,
sláma mu šeptá do uší,
v loktuši
zlaté jako plášť andělaco, nikdo netuší.
Reynkova symbolika je dalším projevem jeho prosté
geniality. Obrázky promlouvají tiše, jemně, intimně,
nevnucují se divákovi bombastickými výrazovými
prostředky. Většina jeho výtvarných děl je doslova
31
maloformátových, což dobře ladí k niternosti jejich
výpovědi. Stejně tak i básně – málokdy se setkáme s
nějakou rozsáhlejší skladbou.
Trnité větve, někdy holé, někdy s rudými květy
(symbolika krvavých ran) odkazují na Kristovu
trnovou korunu. Linie ptačích stop ve sněhu evokuje
obraz Kristových zad, ošlehaných bičem. Prolnutí
obou těchto symbolů je syntézou pašijového
příběhu. Významným symbolickým prvkem je pro
Reynka motiv žebříku – vidí v něm obraz kříže,
vlastně mnoha křížů, nekonečné řetězení křížů …
proto často vidíme na obrázcích s tématikou
Kristova utrpení žebřík. Reynek zde cítí i zvláštní
mystickou provázanost se starozákonním žebříkem
Jákobovým – a jsme zase u toho, že všechno souvisí
se vším, jak pravil Lenin.
Tento symbolistní systém se odráží i v Reynkových
básních. Trny, žebře, ptačí stopy, větve, žebroví a
síťoví stromů … to jsou právě ty kratičké věty, ty
jednotlivé, nastřelené symboly, jež nás vedou k
meditaci nad poselstvím básníkova projevu.
Prostota jeho umění souvisí i s faktem, že velká a
silná biblická témata s železnou pravidelností
umísťuje do svého rodného prostředí, a to jak v
básních, tak v obrazech. Svatá rodina se nachází v
chlévě petrkovském, nikoli betlémském, a do
Egypta prchá přes pláně Vysočiny, nikoli Svaté
země. Kristus je ukřižován na petrkovském dvoře,
nikoli na Golgotě, jeho matka pláče nad mrtvým
tělem tamtéž nebo na mezi někde poblíž. Není to
samoúčelné. Reynek tím nenásilnou formou
odkazuje na skutečnost, že biblické příběhy jsou
součástí našeho života, že to není jen nějaká stará
pohádka, cosi jako historická literatura. Že to je živý
a trvalý příběh, který se stále opakuje v našich
životech a prosakuje do nich.
Vítr v mracích
Balvany mračen vítr ohněm omet,
zápraží domů opuštěných svítí,
ve změti vraků, kol a komet
lodičku luny láme vlnobití.
Noc nahou paží odhrnula z čela
zemřelým vlasy, do loží a hloží
rubáše světla rozestřela,
vztaženou prosí o království Boží,
noc žebrá o království Boží.
Při pohledu na Reynkovy obrázky a při čtení jeho
veršů se neubrání dojmu určité pochmurnosti, která
z nich na první „olíznutí“ čiší. A přesto – když se
32
trochu „zakousneme“, zjistíme, že Reynek je
básníkem naděje. A právě naděje je oním
„driverem“ celé jeho tvorby.
křesťanství „po římském způsobu“ i s jeho
dogmatikou, ale byl zcela prost omezenosti a
fanatismu, který často provází vypjaté skalní
církevnictví.
Soumrak
Stmívá se na zemi
bez naděje.
Labuť než oněmí,
nezapěje.
Jde Josef úpěti
do cisterny.
Veden jest k oběti
kozel černý
Šat v krvi zčervená.
Zrada zalká.
Otcův žal. Ozvěna.
Mrak a dálka.
Reynkovo dílo jsem vždycky vnímal jako dialog.
Svými obrázky a básněmi jakoby hovořil se mnou,
jakoby jeho řeč byla určitě mně a jenom mně,
nikomu jinému. Tento zvláštní pocit zcela intimního
niterného dialogu je na hony vzdálen výše zmíněné
dravé marketingové kampani, která provázela jeho
výstavu. S oním „soukromým prostorem pro dialog“
úzce souvisí a podporuje ho právě Reynkův
minimalismus ve výrazových prostředcích a
formátu. Svět je velké jeviště pro malé příběhy,
jejichž velikost nacházíme právě v oné niternosti.
Možná si teď kladete otázku, proč jsem vlastně
tento malý medailonek Bohuslava Reynka připojil
na závěr hlavní části tohoto čísla. Jaký vztah má
tento bezesporu pozoruhodný umělec k našemu
tématu, tedy otázce, zda opravdu mimo církev není
spásy?
Odpověď je jednoduchá. Reynkův umělecký odkaz
prodchnutý prostotou a nadějí je pro mě čistou
esencí toho, co si představuji pod pojmy
náboženství a církev. Náboženství, jak ho vnímám
já, je vždy velmi soukromý rozhovor mezi tím, co
nazýváme bůh, a jedním jednotlivým jednotlivcem.
A církev je neviditelné, vlastně jaksi virtuální
propojení těchto jedinců, které proniká napříč
různými církvemi a náboženstvími. Prolamuje hráze
dogmatických rozdílností, a spojuje, místo aby
rozdělovalo. V takové církvi není místo pro
nevraživost, vznikající z názorových rozdílů. Jsem
člověk omylný a v pokoře musím uznat, že se mohu
mýlit a mé názory a pohledy na věc mohou být
nesprávné. Zaujmu-li tento postoj, pak jakákoli
dogmatika zcela ztrácí smysl.
A právě takové poselství cítím z Reynkovy tvorby.
Ano, on byl katolík, jasně a zřetelně vyznával
A jsme na konci hlavní části tohoto čísla. Klíčovou
otázku se určitě nepodařilo zodpovědět, protože to
ani nebylo cílem. Nicméně věřím, že se nashromáždil
dostatek podnětů k meditaci. A o to šlo. Nemá smysl
pokoušet se předkládat hotové odpovědi, ať si každý
udělá vlastní názor a pokusí se formulovat vlastní
odpovědi.
-jr-
33