Rozhovor s Vilémem Čokem

Připravil: Roman Řepa
ROZHOVOR
VILÉM ČOK
18
12-2007
Foto: archiv
ROZHOVOR
VILÉM ČOK
Vilém Čok se nesmazatelně zapsal do dějin českého rocku mnoha počiny. Připomeňme si třeba kultovní píseň Ó hory, ó hory, kterou nazpíval při hostování ve skupině Stromboli. Začínal
s kapelou Zikkurat, úspěchy slavil s kapelami Nová růže, Moped a hlavně jako baskytarista
Pražského výběru. V nedávné minulosti se do širokého povědomí veřejnosti dostal hlavně
díky svým rolím v oblíbených muzikálech, ať už šlo o rockovou klasiku Jesus Christ Superstar, nebo nyní o aktuální romantickou Angeliku, kde vystupuje v roli krále. Pro mnohé
nezadržitelný punkový živel má však mnoho rozměrů a některými svými názory vás určitě
překvapí.
Punker i král
V poslední době jsem tě párkrát zahlédnul na stránkách bulváru. Jaký je
vlastně tvůj vztah k tomuto druhu médií a novinářům obecně?
Pokud se objevím v bulváru, tak většinou je
to nechtěně. Když už se zeptají, tak jde většinou
o krátké rozhovory. Tito novináři pokládají většinou standardní otázky, ale vlastně si s člověkem
ani povídat nepotřebují, protože pak stejně
napíší, co chtějí. Samozřejmě, že raději poskytnu
smysluplný rozhovor o něčem, než o hovně.
Takže si jich asi moc nevážíš, co?
Nedělám předem ukvapené závěry. Novinářů
si obecně jako lidí vážím a mínění o nich si
začínám vytvářet v okamžiku, když mi začnou
pokládat otázky. Podle toho, na co se ptají, většinou rychle poznám, jestli se mnou ten člověk
rozhovor udělat chce, nebo ho udělat musí. A zároveň si při povídání dělám o dotyčném další
obrázek. Když ho někdo pošle, většinou padají
standardní otázky typu: Co jste dělal předtím, co
děláte teď, co hodláte dělat a kolik máte dětí?
Pokud si novinář přijde popovídat z vlastní vůle,
okruh otázek je jiný.
Ono je to asi také o touze po senzacích a nedostatku slušnosti. Měl jsi
někdy s bulvárem skutečně závažný
problém?
To víš, že ano. Bulvár má dokonce speciální
fondy na pokuty, tzn. i když sází na naše „vynikající soudnictví“, přece občas prohraje a musí se
omluvit či sáhnout pro zlatku. Mám s tím bohužel také svoje zkušenosti. I já to jednou nevydržel
a žaloval jeden takový deník. Situace dopadla
v podstatě mojí prohrou, i když se mi omluvili,
prohrál jsem to. Jeli jsme tehdy s Pražským výběrem na několik koncertů do Ameriky a ze svých
peněz jsme platili fotografy, kteří měli o cestě
napsat a nafotit tamní hudební festival. Byl jsem
ubytován v hotelovém pokoji, jehož okna a balkon směřovaly na parkoviště. Normálně spím
jenom v tričku, dole bez, jak jsem zvyklý. Vylezl
jsem za klukama na balkon, protože jsem je po
probuzení slyšel mluvit. Na parkovišti se zrovna
mezi auty potuloval jeden „náš“ fotograf, a když
mě viděl v negližé, začal mě fotit. Já po něm
hned skočil, stačil to zmáčknout dvakrát. Chtěl
jsem, aby mi dal okamžitě ten kinofilm.
Začal mě prosit, že tam má cenné fotky, které
by se zničily a že mi negativ doma vystřihne
a předá. Byli u toho dokonce svědci, asi pět lidí,
třeba Petr Janda z Olympiku. Vrátili jsme se tedy
zpět domů a za týden to bylo v bulváru. Tak jsem
to dal okamžitě k soudu a ten fotograf mi faxem
poslal čestné prohlášení, že s tím nemá nic společného, že mu ten negativ někdo ukradnul.
Nakonec se ukázalo, že lhal a prodal to bulváru za mizerných osm tisíc korun. No a oni na tom
vydání vyvařili mnoho milionů. Po neskutečných
průtazích vše skončilo za dva roky. Mezitím
toho fotografa v Blesku zaměstnali, byl jejich
pracovník a tím pádem ho kryli. Soud nepřihlédl
k jeho falešné přísaze. Nevzal v úvahu ani to, že
jsem mu nepózoval, že jsem mu ten film chtěl
vytáhnout, nic nepomohlo, ani svědci. Soudce
řekl, no, uznáváme, že to nebylo košer od toho
fotografa, ale nic víc. Možná pan soudce dostal
od protistrany nějakou pozornost. Nebyl by
první, ani poslední. Ale znovu podotýkám, slušní
paparazzi existují také.
Stejně mám pocit, že se to pořád přitvrzuje.
Já si to také myslím. Nevím, jestli by něco
takového prošlo u soudu jinde. Tedy vzhledem
k tomu, co jsem já měl za důkazy. Každopádně
jsem byl v blbým čase na blbým místě.
Jak se ti, kromě té nepříjemné epizody, ve Spojených státech líbilo?
To je zajímavé, spousta lidí nedá na USA dopustit, ale jsou i druzí, kteří Ameriku nemusí. A já
patřím k těm druhým. Byl jsem trochu šokovaný
z toho, že jsme na koncertech potkali poměrně
dost Čechů, z nichž naprostá většina byla Amerikou znechucená. Většinou říkali: „Kriste Pane,
jen ať si rychle vyděláme peníze a rychle odsud
pryč.“
Mám v USA také pár známých a některé příhody, které zažili a pak mi
vyprávěli, třeba o pančování nafty
a přimíchávání lehkých topných olejů
mi přišly jako něco, co bylo také u nás
na začátku devadesátých let.
Většina z těch, kteří byli znechuceni, byli mladí
lidé. Říkali: „Krajina úžasná.“ Ale pořád prý se
cítili pod dozorem, přišlo jim, že žijí v totálně policejním státě, že všichni o všech všechno věděli.
Ale víš, jak to je: Je asi tisíc způsobů, jak Ameriku
pochválit, a samozřejmě i jak ji zatratit.
Takže žít bys tam nechtěl?
Nechtěl, ale musím po pravdě říct, že anglicky
umím prd. Sice se domluvím, ale mluvím blbě. I ta
komunikační bariéra způsobila, že jsem se s nikým
z Američanů blíže nezkontaktoval. Vlastně ani
nebyl čas, vždyť jsme tam byli asi týden.
Jak se jim líbila vaše muzika?
Muzika se líbila dost. Hráli jsme např. ve slavném rockovém klubu v New Yorku, v Night Factory. Klub jsme totálně vyprodali, takovou návštěvu
prý měli naposledy před deseti lety. Příjemné
místo. Napůl tam byli Amíci, napůl Češi. A řvali
jak protržený.
Měli jste repertoár v angličtině?
Hráli jsme česky. Bylo to hezké. Ale Pražský
výběr je už pasé, protože jsme se rozešli.
Ten rozchod mi přišel dost podivný.
Rivalita mezi Kocábem a Pavlíčkem je dlouholetá. Já jsem přišel do Výběru v roce 1980.
U všeho podstatného jsem tedy byl, od průšvihů,
kdy jsme hráli při prvních koncertech v klubech
pro třicet, čtyřicet lidí, až po doby, kdy na nás
přišlo dvacet tisíc.
Nezpychne člověk?
Já bych ty pocity trochu rozfázoval. Když jedeš
od nuly, začínáš sbírat lidi, nejdřív je jich třicet, pak
padesát, sto padesát, tři sta, a jde to postupně,
tak si na to pomalinku zvykneš a už ti to pak nic
neudělá, když vystoupíš před masou lidí. Ta masa
je jako řeka. Pak už je to velké pódium, lidé jsou
daleko, stejně vidíš jen pár prvních řad. Alespoň já
jsem to snášel dobře.
Ale pak jsou lidé, kteří vyletí rychle, a najednou
si vystoupí hned před deseti tisíci lidmi, to je konec, a to musí být k zešílení - štěstím, euforií, ale
i pýchou a domýšlivostí.
Takže problémy se ve Výběru hromadily dlouho?
Už v době, kdy Michael Kocáb pomáhal vyhnat
z Československa ruské vojáky, což ho velmi proslavilo, nechal na koncertu ve „Fučíkárně“ na Výstavišti v Holešovicích pověsit veliký transparent
Michael Kocáb a Pražský výběr. A už tehdy jsme
pozorovali, že chtěl být opravdu sólo.
Vy už jste se ale jednou rozpadli.
To je pravda. Dohromady jsme se dali asi po osmi
letech v roce 2000, jenže Michal Pavlíček neměl
kvůli několika velkým projektům na Výběr skoro dva
roky moc času. Bylo to takové nahnuté, ale pak se
sešli s Václavem Havlem – Kocáb, Havel a Pavlíček.
Havel tam byl jako katalyzátor, protože Kocáb je velmi autoritářský a elitářský a uznává jen dva „lidi“
na světě – Boha a Havla. Michal Pavlíček mi tenkrát
říkal: „Tam se porveme a bude to v troubě, tam
musí být někdo, kdo nás udrží v klidu.“ Tak jsme
12-2007
19
ROZHOVOR
VILÉM ČOK
přemýšleli kdo a napadl nás jedině Havel, jestli na to
přistoupí. Tak se sešli v hospodě a vyjasnili si to. Klid
zbraní, utišené emoce.
Nakonec tedy došlo k dohodě. Kocáb měl nějaké
sólové písničky, udělá si prý svůj nový projekt,
kde je zúročí a počkáme do jara 2007, až se otupí
emoce a dáme to dohromady třeba i právnicky, aby
byl klid, a hrajeme dál. Pak jsme se najednou na
konci roku 2006 dozvěděli, že Michael Kocáb založil
kapelu Pražský Výběr II, že má tiskovou konferenci
a chce to rozjet tímto směrem. My to považujeme
s Pavlíčkem za těžký podraz, tohle by férový člověk
normálně neudělal. On nám sebral know-how,
které jsme společně vytvářeli 27 let, což je více než
polovina hudebníkovy kariéry. On nám to vzal, aniž
by nám to řekl.
A to lze?
Jak vidíš, tak ano. Řeknu ti jeden fór. Ještě v době,
kdy jsme nevěděli, že vznikne Pražský Výběr II, tak
jsem Pavlíčkovi navrhoval, abychom název kapely
nechaly zaregistrovat, protože do té doby nebyl.
Říkal jsem mu: Pojď, zaregistrujeme si název, stojí
to pět tisíc, a je to v pohodě, nikdo na to nemůže
a necháme to v klidu umřít.“ Že si to tím pádem nebude moci nikdo přivlastnit. „Ne, ne, neblbni, to by
Kocáb nikdy neudělal, Pražský Výběr bez nás, vždyť
má alespoň špetku charakteru,“ řekl tehdy Pavlíček.
No a než jsme se nadáli, tak si Kocáb Pražský Výběr
zaregistroval a je jeho.
Co se soudit?
To by se do toho museli vložit experti, aby nám
řekli, jestli to stojí za to, zda má cenu se několik let
zabývat sporem… Osobně o to nestojím.
Nedovedu si představit, že by mi tohle
někdo udělal, ještě člověk, kterého považuji za kamaráda.
Já jsem si Michaela Kocába opravdu vážil, myslel
jsem si, že je charakter, a tímhle on to všechno
vyvrátil. Vzal si Výběr jako svou značku. A ty nové
písničky, co zkomponoval a měl na svou sólovou
desku, tak ty pochopitelně nacpal do Výběru. My
jsme měli poslední schůzku loni v březnu a on nám
tam hrál šest nových věcí. Pět z nich jsme nevzali.
On se strašně naštval a tenkrát řekl: „Buď tam bude
všech šest, nebo ani jedna.“ Já říkám: „Michale, ty
máš manýry sólisty, ale my jsme kapela, a rozhodujeme se kolektivně. Nám ty písně nic neříkají.“
V kapele je nutná otevřená komunikace. Jinak to
nebude fungovat. On je teď sólista a všichni skáčou
podle něj.
V takové kapele bys stejně hrát nechtěl, ne?
To víš, že ne.
Teď máš svou skupinu ByPass. S nimi jsi
začal hrát ještě, než jste vzkřísili Výběr?
Je to ta samá kapela, se kterou jsem hrál předtím,
než se dal Výběr v roce 2003 znovu dohromady. To
byla moje podmínka, že Bypass nemohu rozpustit,
když už ho držím nějaký pátek. Kloubil jsem tedy
koncerty Bypassu s Výběrem, celý tři roky, než se to
rozsypalo.
Nedělali jste jim předkapelu?
Ne, nikdy.
Jaké to bylo hrát ve dvou kapelách?
To byl strašný záhul. Někdy i tři hodiny v kuse.
Teď jsem třeba byl na Ozzy Osborneovi a ten
jeho kytarista Zakk Wild hrál ještě před Ozzym.
Blázinec šílenej.
To je taky baskytarista?
Ne hraje na kytaru.
Hraješ v Bypassu, nebo jen zpíváš?
Snažil jsem se odlišit polohu v Bypassu od
20
12-2007
Výběru, takže tam jsem jenom za mikrofonem.
Jsem tam za zpěváka a ve Výběru jsem byl
jenom za basistu. A teď mi basa odpadla. Mně
ty události kolem Výběru tak rozhodily, že jsem
všechno prodal, basy, aparát, prostě všechno,
tak mě to „vyosilo“. Ale už zase cítím, že mě
svrbí prsty, musím si koupit novou basu a začít
zase cvičit.
Tak si kup tu svoji starou.
Tu má Vašek Bárta alias Noid, od Lucky Bílé.
Tvrdil, že ji musí mít, tak jsem mu ji prodal.
Rád bych se tě zeptal na jednu věc.
Ty, rocker, vystupuješ poměrně často
v muzikálech. Baví tě to?
Já to mám v branži jakoby rozdělené – má
práce a má láska. Muzikály mě živí, jsou moje
práce, a má láska je hudba, kterou dělám, i když
také za peníze. Ale díky muzikálům se mohu
v pohodě zabývat okrajovou muzikou, nemusím
a nechci spadnout do té komerční větve hudby,
chci dělat přesně ty věci, které sám vytvářím.
V jakém poměru to asi máš?
To neřeším. Potřebuji práci, abych mohl dělat
to, co mě baví. Já se celkem dobře etabloval
v oblasti muzikálů. Hodně jsem jich odmítnul, ale
hodně také dělal. Snažím se dobře vybírat.
Já měl rád Bídníky a také Jesus Christ
Superstar. Tam jsi hrál Heroda, že?
Jo. Můj druhý muzikál. Před ním byla Pěna dní.
Kdysi jsem se bavil s Karlem Černochem
a ten mi říkal, že hraní v muzikálu je
komplexní záležitost. Že tam se pozná
profík. Musíš mít fyzičku, uzpívat to
a ještě uhrát.
Je na tom kus pravdy, ale já cítím i něco jiného. Ten společný průsečík tam přece jen je, stojíš
na pódiu, nemáš sice v ruce kytaru a hraješ někoho jiného, ale stejně vyzařuješ a dáváš energii
těm lidem, co tě sledují a oni ti ji vracejí. Mám
úplně stejné pocity na koncertu i v muzikálu,
úplně euforické stavy. Zcela mě to pohltí. Mnoho
kolegů to dělá jen pro peníze, já samozřejmě
částečně také, živí mě to, ale nevidím ty prachy
v první lajně, mám prostě pocity euforie. Teď dělám Angeliku, přijď se podívat. Hraju krále.
Jak se hraje postava z historie?
Moje podmínka při muzikálovém hraní je
dobrá komunikace s režisérem. Nemám rád
autoritativní přístup, že to bude takhle a přes to
nejede vlak. Snažím se s režisérem domluvit, že
by tam mohly být i jiné věci, aby ta figura byla
pestrá. Pokud není postava fiktivní, tak si o ní
chci zjistit co nejvíce, např. na internetu, jaký ten
král byl, jak se oblékal, jakou měl povahu, záliby
atd… a zároveň, aby v postavě byl Čok.
M u s í m t i t a k é t ro c h u v y n a d a t .
Jednou jsi mě pěkně naštval, když jsi
mluvil na rádiu Beat. Vyprávěl jsi, jak
jsi řídil pod vlivem alkoholu. Někteří
kluci tě mají za vzor, tak mi to přišlo
jako nebezpečný návod.
To teda byla pěkná kravina. Tohle období
mám už za sebou. Byly ale doby, kdy jsem dost
chlastal. To je pravda.
Dostal ses do fáze závisláka?
Dostal. Byl jsem skoro v tom nejhorším
stadiu, kdy jsem se vzbudil a začal pít hned od
rána a sám. Najednou jsem v tom byl. Trvalo
mi několik let, než jsem to zvládnul. Myslím,
že to není jen v oblasti pití. Samozřejmě, že to
nešlo hned, je to jako u těžkých drog, snižoval
jsem dávky. Třeba jsem jedl polévku a najednou to na mě přišlo, tak jsem si nalil do té
polévky vodku. Chutnalo to solidně.
Nemusel ses nikdy léčit?
Jednou mě odvezli do Bohnic, byl jsem
v deliriu.
Pamatuješ si z toho něco?
Je to takové balancování mezi vědomím
a nevědomím. Neviděl jsem žádné přeludy,
viděl jsem barevný kruhy. Přiznávám, že jsem
příliš velký materialista a na mimosmyslové
věci moc nevěřím, spíš si myslím, že si hlava
vyrobí obrazy, v závislosti na nějaké látce.
Naštěstí jsem se z toho tenkrát dostal a teď
si dělám poslední tři roky cosi jako Ramadán.
Dva až tři měsíce v roce téměř nepiju.
Jsou to nějaké konkrétní měsíce?
Většinou je to v zimě - po Silvestru si dám
závazek, letos třeba leden, únor, březen. Maximální denní limit pro mě byla dvojka bílého.
Mě celkem baví ta výzva, zkoušet se, jestli
vydržím bez věci, která mi chutná.
A co cigarety?
Já už nekouřím sedm let. Nemohl jsem
dýchat. Když máš z něčeho problém, tak se to
daleko jednodušeji odbourává. Ale když děláš
něco, co ti nevadí, dokonce se ti to líbí, tak to
je problém. Odvykat, když doktor ještě neřekl,
že máš rakovinu plic.
Co piješ nejraději, když máš chuť
a nemáš Ramadán?
Pivo je strašně blahodárný nápoj, zázračná
věc. Musím říct, že nejlepší je to, co se dělá ze
zásadité vody. Když ho vypiješ víc, tak ti není
blbě. Tohle u mě splňuje třeba Plzeň. Úžasný
nápoj. Jen ten problém s přibíráním. Když jich
je hodně, tak za chvilku máš vanu, jako v koupelně…hihihi
Práci a pivo jsme probrali, teď je čas
na lásku, alespoň tu hudební. Kam bys
zařadil svoji muziku? Mně se zdá, že tě
hodně ovlivnil punk.
Já jsem začínal jako punker. Tahle hudba mi
přišla přímočařejší a promlouvající jasněji k tématům lidského života, než ty vzletné pasáže
Pink Floydů, nebo jiných uměleckých kapel
v té době. Punk je energie. To já preferuji.
To mi povídej, miluji Dead Kennedyes.
Jsou výborní, Biafra je chytrý chlap. Dvojka se
jim fakt povedla úplně bezvadně. Mimochodem, víš o tom, že punkáč Biafra kandidoval
asi před patnácti lety na guvernéra?
Hudba ByPassu je ale již hudba fúze, mě
baví ta energie, kterou se snažím v kapele
zachovat – ale nejen tvrdé kytary, ale i trocha
elektroniky. Nevím, k čemu bych to přirovnal.
Jsi tam neomezený vládce?
Kapela je moje druhá rodina. Tam je třeba
mít otevřené vztahy. Aby dobře a dlouho fungovala, musíš naprosto otevřít karty a mít čisté
vztahy. „Mládenci, kdo chce skládat, ať skládá.
Když bude dobrá píseň, přineste ji,“ říkám
klukům. Nemám problém s autorstvím, nikdy
jsem ho neměl. Nikdy to nebude, že já, já, já.
Je něco, co tě v poslední době štve?
Asi to přišlo s věkem. Čím dál víc mi nyní
vadí lidé, kteří svůj život jakoby nevyužijí. Nedávno jsem vynadal známému, že tráví čas jen
mezi prací a hospodou. Že jen proplouvá časem. Zároveň je mi to blbé, protože vím, že do
jeho času zasahovat nemohu, a připadal bych
ROZHOVOR
VILÉM ČOK
si jako radílek. No a najednou se do podobné
pozice dostávám já a říkám si: „Doprdele,
dělám to dobře, nebo blbě. Je správné, že tolik
času věnuji hudbě? Proč se třeba neodstěhuju
na rok do Indie, nebo nejedu na cestu kolem
světa?
Není to tím, že máš dva kluky
a manželku?
Nejsem já náhodou domácí typ? (smích)
No, nevím…
Počkej, to by ses divil, jen tak v teplákách
si lehnu do lehátka na zahradě a čumím na
stromy. A je mi dobře. Nebo si zapálím v krbu
a koukám do ohně. Touha po klidu je důsledek
stresu, ve kterém celá léta žiju.
Mně se vždycky zdálo, že jsi jako
povodeň, že se do věcí vrháš živelně.
Jen do mála věcí v životě jsem šel skutečně po
hlavě, hodně si vše promýšlím dopředu. Bojím
se chybného kroku. Asi proto, že za mnou nikdy nestál důsledný manažer, který by mě chápal a radil. Já si všechno budoval sám, intuicí,
nebo tím, že jsem měl vztahy s dobrými lidmi,
kterých si vážím a taky jim to dávám najevo.
Myslím, že jsem měl nos i kliku na dobré projekty. Nevím o žádném propadáku, do kterého
bych bezhlavě naskočil, a nevyšlo to.
Fakt jsem si myslel, že jsi do všeho
hrrr.
Lidé si mě mylně představují podle toho,
jak se umělecky vyjadřuji, ať už s kapelou na
pódiu, nebo na jevišti v muzikálu. Tam vidí
showmena a tu energii. A myslí si, že jsem
jako povodeň. Rychlý, impulzivní a tím pádem
i zbrklý. Právě proto se snažím vše kontrolovat.
Ne na pódiu, tam to neumím, ale mimo něj už
ano. Jediný podstatný, v čem je problém, je čas
a jeho smysluplné využití. Kvůli němu jsem
musel už spoustu dobrých projektů odmítnout.
Protože jsem zjistil, že ve stressu už pracovat
nechci. To by mě nebavilo. Oni říkali, hele,
neboj, to bude dobrý, to překousneš. Máš za to
dobrý prachy. Ale já to nepřekousnu. Nechci.
Možná je to tím, že vyděláš dobrý
prachy i z toho, co tě baví?
Jasně a zároveň si na zajímavé projekty
dokážu počkat. Celý život se do ničeho netlačím. Nějak to přichází samo. Říká se, že člověk
má jít svému štěstí naproti, ale já to nikdy
nedělal.
Co třeba vztahy mezi hudebníky?
Tam jde o prachy a úspěch, to musí být
tvrdé. Poznáš, kdo je kamarád?
Blbě. Takhle, orientovat se můžeš podle
„svých“ lidí, když s nimi delší dobu pracuješ.
Tam si můžeš být částečně jistý, odhalit karty
a dovolit si s nimi komunikovat upřímně. Ale
v těch velkých projektech, kde je hodně lidí,
tam je to hustší než v kapele. Logicky platí, čím
větší kolektiv, tím více konfliktů.
Je v této branži velký tlak?
Ano. Ale záleží individuálně, jak k tomu kdo
přistupuje. Hodně začínajících umělců ten tlak
nevydrží, protože úspěch je běh na dlouhou
trať a u nás je malý trh. Oni si přitom myslí, že
za rok před nimi padne svět na prdel. V USA
vyhledávají talenty za provize specializovaní
lidé – agenti. U nás na to firmy nemají prachy,
shánějí si je samy, nebo vznikají tzv. televizní
hledači talentů. To je případ Superstar nebo
XXX. A soutěžící resp. noví zpěváci jsou pak
z úspěchů i pádů tak vyjevení, protože tím
martyriem hraní od píky od klubů po haly
neprošli. A pak se diví, když skončí Superstar
a z těch třech kol se dlouhodobě chytí tak
čtyři lidé.
Jak zvládáš muziku a rodinu?
Víceméně se mi to daří. Nemyslím si, že by
člověk měl veřejnosti odhalovat svoje soukromí. To už jsem pochopil taky. Vocaď – pocaď.
Máš čas na své kluky, a jaké volíš
výchovné metody?
Snažím se. Otcovskou autoritu ve smyslu
tvrdosti a zákazů moc neuznávám. Zrovna
jsem si vzpomněl, jak vychovával fotr mě. Dost
fyzicky. Dostával jsem do držky. Už tenkrát
jsem si řekl, že svoje děti takhle vychovávat
nebudu. Jsem pro ně jako kámoš, vnímají mě
tak, blbneme spolu u počítače, s balonem,
jezdíme na vodu.
Dneska je to hodně přetechnizované.
Počítačová éra je v tomhle ohledu velmi ošidná
a nebezpečná. Poutá lidi. Informatika je sice
úžasná, člověk se dozví spoustu věcí, ale najednou se přistihne, že nedělá nic jiného, než
že sedí u kompu, nebo u televize. Komunikační
zahlcenost – třeba mobilama, všimni si, že lidé
často používají jen holé věty. Nemají čas, jen
honí peníze.
Jak se tomu bráníš?
Už jsem to naznačil. Doma vypnu. Od stresu
pomáhá také Sára, ovčanda křížená s dobrmanem. Vzali jsme si ji z útulku.
Máš nějaký sen, který bys chtěl
zrealizovat, nebo by ses chtěl někam
podívat?
Na rozdíl od spousty lidí, kteří si strašně
pochvalují poznávání světa, mě moje profese
a neustálé ježdění cestování zprotivily. Na
dovolenou ale jezdím. Mám rád slunce a moře. Celý rok mám nabitý, takže když přijedu
někam, kde je hezky, svalím se tam a ležím.
Je po mně.
Jak dlouho to vydržíš?
Tři, čtyři dny. Dokud ze mě nespadne ten
stres. Moje žena mě přirovnala ke krokodýlům.
Ti celý den leží a otevřou jen občas hubu.
Tak jsem si je „okopčil“ a ležím celý den. Pak
vstanu, vezmu si ploutve a šnorchl a jdu se
potápět. Dokážu se potopit až do deseti metrů.
Já miluji vodu, ze všech živlů je mi nejblíže.
Rád chodívám plavat, i když musím brzy ráno
vstávat, jinak je později v bazénu plno. Nějaký
čas jsem chodil i do Vltavy. Moje maminka
také milovala plavání a brávala mě od mala
s sebou. Ona byla velká sportovkyně, hodně
závodila v běhu, měla spoustu medailí, a také
ráda cestovala. Také do mě v mládí vštípila
lásku k hradům, na které jsme často jezdívali.
Naopak mě nebaví posilování. Pro mě je plavání výborné, i když chápu, že pro jiné to může
být nuda. Mně se nějak otevírá hlava a spoustu
věcí si tam uvědomím. Také jsem zkoušel v lesích u nás běhat, ale šli po mně psi tamních
chasníků, tak jsem si koupil běhací pás.
Ta kondička je asi nutná…
Koncert mě stojí obrovské množství energie.
Ale baví mě to, nějak mě to promývá a pročišťuje. A zároveň nabíjí.
Hodně jezdíš autem, jaký k nim
máš vztah? Prý jste dokonce vlastnili
autoservis?
Děda, táta mého táty, měl na Podkarpatské Rusy, v Užhorodu, autoservis. S babičkou
se tam narodili, pak museli zdrhnout, když
jim půdu zabírali Rusové a Maďaři, jinak
by je podřízli. Pár lidí z rodiny tam zůstalo,
někoho zavřeli, někdo přišel o majetky, a pár
lidí opravdu zabili. Dědeček nakonec skončil
v Praze, v Podolí. Co se týká aut, mám k nim
uživatelský vztah, ale beru je i trochu jako
bytosti. Vadí mi, když má auto závadu. Ne, že
by třeba bránila funkčnosti, ale já musím jet do
servisu a nechat to opravit. Třeba jsou špatné
tlumiče, ale mně je to líto, když to bouchá. Cítím, že stroj trpí. Vím, že je to jen věc, ale chci,
aby fungovala bezchybně. Vadí mi i přetáčení
motoru.
V čem teď jezdíš?
Mám VW Sharan, to je kvůli místu, pro
rodinu a psa, nebo když občas beru bedny na
koncert. I když většinou neřídím, na koncerty
máme řidiče a jiná auta. Jinak preferuji velké
a pohodlné vozy, na úkor malých a rychlých
sporťáků. Mám rád spíše praktičnost.
Jel jsi někdy truckem?
Ne, nikdy. Jednou jsem moderoval na okruhu
v Mostě a Dan Landa mi to nabízel, ale nakonec nebyl čas.
Hele Romane, můžu se tě na závěr na něco
zeptat já?
Jistě.
Trucker a rocker – dobře se mi to rýmuje,
jsou to podobná slova. Co truckeři, poslouchají
tvrďárny??? Dle mýho, většina z nich musí být
rockeři, když mají takovýhle káry. Neříkej mi,
že tam poslouchají Malovaný džbánku nebo
co…
Nezapomeň, že řidičů jsou statisíce.
Míra vkusu je rozdílná, vím, že si pouštějí i dechovku, někteří poslouchají
hodně country a další rock. Je to dost
různorodé.
Hahaha, tak tos mě dostal :-)))
Zdravici všem truckerům!!!
Děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho
úspěchů ve všem, do čeho se pustíš.
03-2007
05-2007
12-2007
51
21
45