o slepci a slepotě

21. neděle po Trojici, 25. 10. 2015, Blahoslavův dům / Tišnov, sj
„O SLEPCI A SLEPOTĚ“
čtení Písma sv.: Jr 31,7-14
text kázání: Mk 10,46-52
Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn
Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši,
Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel:
„Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho
slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš
mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi,
tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.
Sestry a bratři, jak jsem již předeslala ve své poznámce k dětem, dnes to má být o změnách. Možná
taky o proměnách – těch uvnitř i těch vně. A základem je Markův text o proměně žebráka v
učedníka. Tak to by nám to mělo jít snadno, vždyť tohle je proměna jako hrom!!!
Spolu s Ježíšem, učedníky, zástupy, pisatelem evangelia a jeho dalšími čtenáři či posluchači se
ocitáme v Jerichu či jeho blízkém okolí. Vedla tudy poutní cesta. To ale ještě nevysvětluje, co tu Ježš
dělal či dělat chtěl. Jozue, ten porazil i Jericho, dolů hradby padají. A od té doby, co byly takto
pobořeny, bylo město považováno za klaté. Vždyť to bývala bašta kultu měsíčního božstva. Přece i
sem Ježíš zavítá, přece ani tímto prostředím se nenechá odradit, nevezme to oklikou, nevyhne se
prostředí, které je čímsi nesnadné nebo rizikové. Chceme-li být jeho učedníky, i toto bychom se
měli učit. Nebát se přijít kamsi, kde nejsou předem příliš nadějné vyhlídky.
Další okolnost: Ježíš už je prakticky na cestě do Jeruzaléma. Nit Markova vyprávění se má
zanedlouho odvinout k historce s oslíkem a parodii na příjezd krále do královského města. Ježíšova
lidská mise se chýlí k závěru, on sám to nejspíš tuší, mohl by k tomu soustředit svou pozornost. Už
žádné zázraky, už žádné mocné činy, už toho bylo dost, viděli a slyšeli jste dost, teď je třeba sebrat
všechny síly a dotáhnout to do konce. Jeden by se asi nedivil, kdyby Ježíš kráčel odhodlaně vstříc
Jeruzalému a už se moc neohlížel nalevo ani napravo. Jenže on se i v tuto chvíli klidně nechá vyrušit,
zastavit, zdržet. Ne proto, aby cíl své cesty oddálil, nýbrž aby se věnoval komusi, kdo jej volá. Ejhle,
že by další návod pro nás? Nesoustředit se tolik na své vlastní cíle, byť bohulibé, a umět se nechat
vyrušit?
Poslední črty do obrazu – ten, který tu Ježíše volá a zastavuje, je slepý žebrák. Dvakrát nuzný člověk,
omezený svým handicapem a navíc, snad právě kvůli němu, v situaci hmotného nedostatku a
strádání.
Jenže v tom je právě zrada našeho úhlu pohledu, našeho vnímání, našeho vidění světa a lidí kolem!
Ten žebrák je ve skutečnosti, z pohledu Božího království, vlastně bohatý. A nuzní, slepí jsou vlastně
ti, kdo stojí kolem. Ti, kdo se snaží umlčet volání o pomoc, ti, kdo se nechávají svázat strachem z
Římanů či kdo ví, jakými předsudky, ti, kdo Bartimea napomínají, aby mlčel. Tady se skoro až bojím
té příbuznosti zástupu s námi, církevníky – kdo všechno volá Ježíše a my ho chceme z různých
důvodů umlčet, zklidnit, ignorovat? Kdo všechno volá tak, že je nám z toho trochu trapně nebo
nějak jinak nepatřičně a nepříjemně? Vůči komu jsme tak hloupě slepí? V duchu mi defilují
neukázněné děti a ti, kdo mají nemocnou duši a ti, kdo mezi námi jinak vyčnívají, zbožností,
sexualitou, stylem života,... ...možná to ode mě slyšíte už po tolikáté, že se vám to poslouchat
nechce. Ale ten zástup, který se staví mezi Ježíše a Bartimea, ta lidská zeď, kterou je třeba překonat
znásobeným úsilím, ta bariéra, kterou je potřeba prorazit křikem či čím jiným, ta v tom příběhu je
a přehlédnout tak docela nelze. To bychom museli být skutečně zaslepení...
Bohatý žebrák. Protimluv? Jenže on volá: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ - Pane,
smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se! Nad námi... Každou neděli, o každém svátku, při každém
shromáždění... Ke komu se takto modlíme? K Bohu, přece! A Bartimaios jakbysmet! Ježíši, Synu
Davidův, Pane, Mesiáši, Kriste,... Různé tituly, ale za nimi stejná úcta k tomu, kterému jsou
přisouzeny. Toto je ten, který má obnovit Izrael, toto je ten, o kterém prorokoval i Jeremjáš, toto je
ten, který má nastolit Boží království. Slepý Bartimaios to věděl, důvěřoval tomu ještě dřív, než se s
Ježíšem osobně setkal. Smiluj se nade mnou! Tak se znovu a znovu modlí k Bohu žalmista. Žebrák u
cesty nehledá divotvorce a léčitele, volá po setkání s Bohem, s tím, který má moc měnit úděl,
proměňovat, uzdravovat, dávat novou naději. Věří. Důvěřuje Ježíši. A tak může na pouhé pozvání
do jeho blízkosti reagovat tím, že odhodí svůj plášť a radostně vykročí. Šaty dělaj člověka, kutna
mnicha, krunýř rytíře, žebrácký plášť žebráka. A Bartimaios toho žebráka s důvěrou nechává za
sebou a vyráží za Ježíšem. Už tady se cosi mění.
Teď by mohla v příběhu přijít na řadu léčitelská rutina: vkládání rukou, potření očí slinou nebo
dokonce blátíčkem ze slin, něco jako lidi kolem Ježíše zažili už v Bethsaidě, zkrátka to uzdravování.
Jenže ona místo toho přijde Ježíšova otázka: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Netrpělivý čtenář už
by si skoro povzdechl, proč takové tanečky, proč to rovnou nevyřídit? Proč nějaké formální otázky?
Protože je to Ježíš a ten vidí věci jinak, než my, zrychlení nedočkavci. Ježíš nemá snahu řešit něco
sám ze své pozice (ačkoliv by, přiznejme, právě on mohl!). Nenakládá s Bartimeem podle svého
posouzení. Nenaordinuje mu něco z pozice toho, kdo VÍ, kde je problém. Dává mu možnost, aby se
ke své situaci vyjádřil sám. Aby sám vyslovil a formuloval, co vlastně chce a potřebuje. Dle mého
názoru především nevidí na první pohled slepotu, handicap, ale vidí člověka, který jej naléhavě
volal. A na to oslovení reaguje nabídkou pomoci – otevřenou. Žádný slon v porcelánu, žádný
nepatřičný a trochu zahanbující soucit, žádné nezkušené ignorantství. To je, panečku, příklad nad
zlato!
Bartimaios v setkání s Ježíšem prohlédne. Mluvit příliš jednoznačně o zázraku, který potkal někoho
jiného, mi připadá poněkud problematické. Neumím smlčet, že Bartimaios se opřel svou důvěru,
víru v Ježíše jako toho, kdo má moc věci měnit, proměňovat. Ježíš jeho víru nepřezkušoval. Ale byla
to právě ona, která Bartimeovi umožnila přijít, oslovit, následovat. Slepý prohlédne a jde za Ježíšem.
My čtenáři také máme prohlédnout, nechat se osvobodit od jiného druhu slepoty, nechat se
proměnit. A jít za Ježíšem, do Jeruzaléma i jinam. Amen
modlitba po kázání
Bože, Otče všech lidí, ty můžeš víc, než jsme schopni pochopit. Měníš náš úděl a náš smutek
proměňuješ v radost. Zbav nás veškeré slepoty ducha a srdce, a naplň nás svou silou. Amen