Můžeme začít buď - Evangelická církev Praha 8

Vycházka Libní - okolo Rokytky
Můžeme začít buď:
na náměstí Dr. V. Holého před bývalým pivovarem, kde je dnes prodejna Albert ...
Kotlaska, dříve zahrádkářské
kolonie, rozkládající se na kopci
Solentka. Kus tohoto kopce,
ve kterém byl dříve železniční tunel, byl odbagrován při
výstavbě železničních tratí,
mostů a silnic kolem Balabenky.
Kotlaska byl původně název
vinice. Majitel Antonín Gottlas zakoupil ve 30. letech 19.
století vinici Primasku se dvěma
usedlostmi a statek u Helmů,
které pak spojil v jednu usedlost „Gottlasku“. V Libni zřídil i
kartounku a později zakoupil i
barvírny na Barvířském, nynějším Slovanském, ostrově. V
polovině čtyřicátých let se dostal do sporu se svými bankéři,
ztratil úvěr, prosoudil značné jmění a upadl do dluhů. Nakonec se ocitl úplně na mizině, roku 1848 oslepl a v
dlouhém šedivém plnovousu byl prý pak voděn malou dcerkou po Praze a žebral u kostela sv. Jiljí na Starém
Městě pražském.
V těchto místech stával i tzv. Anglický pivovar. Nedlouho poté, co libeňský zámecký pivovar ztratil své výsadní postavení, byl založen v Libni druhý „nový pivovar“. Stál na místě bývalé Gottlasovy kartounky, jež byla
roku 1872 adaptována na sladovnu. V roce 1888 se stala majitelem pivovaru anglická a. s., jež pivovar zmodernizovala a rozšířila. Když se anglická firma dostala do finančních potíží, prodává 1906 libeňský pivovar
Josefu Kornfeldovi. Po jeho smrti byl pivovar v roce 1928 zrušen, ale byla zde do roku 1939 sladovna. Usídlila
se zde i nábytkářská firma, a později mlékárna. Část sladovny se soliterním komínem stojí dosud.
Pivovary v Libni:
1. ZÁMECKÝ 1545 - 1900
·
Albrecht Bryknar
·
Jan Hertvik z Nostic
·
Město Praha
2. NOVÝ (anglický) 1869 - 1928
·
The Bohemian Breweries Ltd., Praha
·
Josef Kornfeld
·
Josef a Olga Kornfeldovi
·
Olga Kornfeldová
Od roku 1928 do roku 1939 sladovna.
Anglický pivovar
Nedlouho poté, co libeňský zámecký pivovar ztratil po zrušení propinačního práva (propinační právo = oprávnění k výstavu a čepování nápojů) své výsadní postavení, byl založen v Libni ještě druhý
pivovar, „nový“, kterému bylo přiděleno čp. 63 v dnešní ulici U Libeňského pivovaru. Stál na místě
Gottlasovy kartounky. Přestavba kartounky se uskutečnila v letech 1872-74. Roku 1872 byla kartounka adoptována na sladovnu a v roce 1873 byla přistavena humna.
Nejrozsáhlejší výstavba proběhla roku 1874. Toho roku nechal Albert Goldfinger vybudovat dle plánů stavitele
Jana Jelínka pivní sklepy, spilky, lednice, humna, sklady, kotelnu, strojovnu, konírnu pro deset koní a obytnou
budovu, ale i bednárnu a byt pro bednáře a domovníka. Albertu Goldfingerovi však patřil nový pivovar jen do
roku 1875. Tehdy jej získal Emanuel Kallberg a jeho synové a od nich roku 1880 Karel Knobloch. Ten nechal roku
1885 vybudovat místním stavitelem Václavem Pískem chlév a následujícího roku stáje. Po jeho smrti v roce 1888
se stal nakrátko dalším majitelem Raimund Kubík a roku 1889 anglická akciová společnost The Bohemian Breweries Ltd. Prague, jež pivovar zmodernizovala a rozšířila. Společnosti patřil nejen „nový“ libeňský pivovar, ale také
pivovar U Štajgrů v Praze na Novém Městě a v Práči u Záběhlic – dnes část Prahy 10.
Společnost zpočátku prosperovala, když roční výstav dosahoval až 70 000 hl piva a libeňský pivovar
se zařadil mezi první dvacítku českých pivovarů. Angličané nechali v roce 1890 přestavět strojovnu a
kotelnu, přistavěli skladové sklepy a novou varnu. Práce provedla firma J. Rosenberg ing. pro stavby
průmyslové, spec. Pivovary z Královských Vinohrad. Tehdejším ředitelem pivovaru byl sládek František Ronz, který nechal roku 1892 postavit dům s výčepem a velkým hostincem (nyní restaurace U
sokola čp. 369). Roku 1891 byly ještě vybudovány stavitelem Františkem Schlafferem ležákové sklepy
s kapacitou 3000 hl piva, velká varna, lednice a místnost pro vystavování piva. Generálním ředitelem
anglické akciové společnosti byl Alexander Wentworth Forbes. Moderní pivovar byl opatřen dvěma
parními stroji o síle 58 koní a zaměstnával 56 dělníků. Sládkem byl František Camplík, nadsladovním
Jan Voráč, podstarším Josef Šíl a sklepmistrem Antonín Bouček. Kapacita varny se zvýšila přestavbou
na 120 hektolitrů.
Přes počáteční rozmach se anglická firma dostala do značných finančních těžkostí. V letech 1898-99
musela zrušit nebo prodat dva své pivovary a v roce 1906, po prodeji posledního pivovaru, jímž byl
právě ten v Libni, zanikla. Libeňský pivovar od ní koupil Josef Kornfeld a přejmenoval jej na První
parostrojní pivovar v Praze VIII. To však již libeňský pivovar ztrácel rozpínavostí holešovického pivovaru dříve nabyté pozice a roční výstav klesl na 43 000 hl, z čehož nejvíce (30 608 hl) bylo desetistupňové pivo a nejméně (119,5 hl) dvanáctistupňového piva. Pivovar však vařil i pivo 11º a 13º.
Po 1. světové válce byl sice pivovar opět nákladně modernizován, a přestože nová varna dosahovala
varu 160 hl, roční výroba stál klesala. Po Kornfeldově smrti roku 1919 připadl pivovar vdově Olze,
která ho vlastnila až do roku 1928, kdy byl zrušen. V části pivovaru zřídila nábytkářská firma Jirásko,
která sem přestěhovala živnost z Břevnova, své provozy, a tím přispěla k likvidaci některých budov.
Jiráskovu továrnu postavil v letech 1929-30 ing. František Havlena.
Zchátralé budovy byly již zbořeny. Sladovna, patřící tehdy firmě Leopold Schmied a spol., pracovala
do prvních let okupace a pak rovněž zanikla. Firma přeměnila parní provoz sladovny na elektrický
a vedle sladu zde vyráběla i obilnou kávu. Druhá část, přistavená anglickou společností – proto se jí
také říkalo „anglický pivovar“ –, sloužila dále jako Bednářova parní mlékárna (čp. 1499) a chemické
laboratoře. Část sladovny spolu se solitérním továrním komínem stojí dosud v dnešní ulici Kotlaska.
anebo
od tramvají č. 10, 24 a 25 ze stanice Stejskalova v Zenklově ulici jít proti toku Rokytky.
Stejskalova ulice (od roku 1904) byla pojmenována podle bývalého libeňského starosty Martina Stejskala
(1806-1885). Byl sládkem a později nájemcem zámeckého pivovaru v Libni (čp. 39). Od roku 1850 členem
obecního výboru v Libni, od roku 1864 radní a v letech 1867 - 1870 starostou Libně. Majitel velkostatku Zdiby, zemřel 23. 11. 1885 na Smíchově.
PIS uvádí, že starostou Libně byl v letech 1866 - 1875. toto datum (starostování v letech 1866-1875) je také
uvedeno v Pražském uličníku. Podle Hejtmánka, který čerpal z obecní kroniky jde ale o období 1867-1870.
Tehdy bylo volební období 3leté. Hejtmánek, i jako pamětník, píše: 1864 (obecní volby 24.a 26.říjen) - starostou zvolen Ant. Kubeš, a prvním radním Martin Stejskal. Továrník Ant.Kubeš zemřel 13.června 1866 a
úřadování převzal první radní Martin Stejskal; 1867 (obecní volby 18. a 21.listopad) - starostou zvolen Martin
Stejskal 1870 (obecní volby 27. a 29.prosince) - starostou zvolen Josef Hála. Ten volby nepřijal a při opětné
volbě zvolen starosta Josef Voctář a prvním radním Václav Svět. Martin Stejskal již v radě nebyl.
Z Prahy vedly dvě poutní cesty směřující do Staré Boleslavi. Ta starší, nazvaná později Svatováclavská, vedla
od Poříčské brány přes dnešní Poříč Karlínem a odtud buď na Švábkách nebo u Palmovky odbočila přes
Libeň kolem místa dodnes zvaného U kříže na Prosek ke kostelu a odtud dále kolem jižního okraje Letňan na
Přezletice a Popovice k brodu na nezjištěném místě do Boleslavi. Na Proseku byla významná zastávka všech
procesí. Zde se scházeli poutníci z různých směrů a po požehnání v kostele pokračovali pak poutní cestou
do Boleslavi navštívit místo, kde byl zavražděn a krátce měl i hrob svatý Václav. Byla to ta cesta, kterou v
roce 938 převáželi tělo svatého Václava. Když byla založena Svatá cesta, tak Svatováclavská cesta ve směru od
Brandýsa končila v Popovicích a odtud pokračovala do Dřevčic, kde se napojila na Svatou cestou.
Svatá cesta, zvaná Via sancta, vedla z Prahy od Špitálské brány přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř,
Podolánku, Dřevčice, Vrábí a Brandýs do Boleslavi. Touto cestou se přenášelo boleslavské paládium. Tato cesta byla od roku 1674 osazena 44 kapličkami, vzdálených od sebe asi půl kilometru (na délku Karlova mostu).
Počet 44 byl podle P. Johanna Müllera, SJ určen počtem invokací loretánské litanie. Celou cestu můžeme dnes
rekonstruovat na základě knihy Jana Tannera Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi z roku 1692. V roce 1785
dali Černínové zřídit ke svému zámku ve Vinoři novou cestu lemovanou alejí. Přeložením silnice ztratila
cesta na významu, většina kapliček viditelně zchátrala a díky rozorání původní cesty se některé z nich ocitly
uprostřed polí. Směr cesty se mezi Vinoří a Klíčovem napřímil, ale zbylé kapličky zůstaly na svých dřívějších
místech a připomínají trasu původní cesty. Procesí vycházející z Proseka šla od kostela severním směrem
ke křížku a zde pokračovala východním směrem dnešní Čakovickou, kde se za Klíčovem teprve napojila na
Svatou cestu.
V Libni najdeme dvě kaple.
Jedna je v tělesu bývalého náspu trati na Sokolovské ulici naproti Invalidovně. Na tympanonu je nápis: UTĚŠ
SMUTNÉ OTWEDEWŠE ZLÉ. Výklenková kaplička ve tvaru edikuly s toskánskými pilastry a trojúhelníkovým štítem s obrazem sv. Václava z 19. století byla v roce 2004 kompletně opravena, ale o dva roky později
byla vandalsky hrubě poničena. Její oprava vyšla na 60 tisíc korun a provedl ji akademický sochař Miroslav
Koželuh.
Další kaplička z této cesty je u řeky Rokytky, ve Stejskalově ulici v Libni.
Ve Staré Boleslavi stojí chrám sv. Václava se starobylým podzemním kostelem sv. Kosmy a Damiána nad původním hrobem sv. Václava a pak knížecí kostel sv. Klimenta s románskou freskovou výzdobou a mariánskou
svatyní, která se svými dvěma věžemi zdvihá k nebesům. Palladium země České je spjato se sv. Václavem.
Podle barokních legend je darovala sv. Václavu jeho babička sv. Ludmila, která ho prý dala zhotovit na radu
sv. Cyrila a Metoděje. Český kníže kovový reliéf zachycující Pannu Marii s Kristem nosil celý život na prsou.
Po jeho smrti ho, jak říká legenda, zachránil Václavův sluha Podiven a zakopal do země. Později byl náhodně nalezen v místech, kde dnes stojí chrám Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1648 se ho zmocnili Prusové,
Palladium ale bylo vykoupeno, přeneseno do Prahy a pak definitivně do Staré Boleslavi. Legenda je jedna
věc, skutečnost druhá. Palladium zřejmě není oním originálem, který nosil sv. Václav na prsou, ale je výrazně
staré, odborníci se domnívají, že by mohlo jít o kopii vytvořenou podle Palladia původního.
případně
začít na Elsnitcově náměstí u betonového mostu přes Rokytku
Rokytka
O Praze se někdy hovoří jako o sochařském díle Vltavy, ale území části Prahy 8 a 9 je spíš dáno kontrastem
mezi širokým a hlubokým údolím Rokytky a okolní rovinou mírně se svažující k Labi. Údolí Rokytky je
jakousi osou Prahy 9 a skutečně dílem Labe. Hlavní řekou třetihorních Čech byl široký, meandrující veletok,
který tekl někde směrem od Pardubic k dnešní Praze a v jeho původním korytě nyní teče Rokytka. Starobylé
slovo rokyta bývalo označením pro vrby a břehy byly skutečně zarostlé vrbovím. V Praze je největší říčkou
(zmiňovanou již roku 1109), má 10 přítoků. Její znečištění dosáhlo 4. stupně, ale poté, co se vystavělo několik čističek, znečištění kleslo. Rokytka je známá i mnoha druhy ryb, lze tu prý chytit nejen kapry a štiky, ale i
plotice, cejny, tlouště. Na konci 80. let se zde vyskytoval i rak říční, bývaly tu prý i vydry.
Protože zde bývaly každoročně povodně – Rokytka se rozlévala až k úpatí skály hloubětínského zámečku,
– byla Rokytka od Černého mostu až k ústí do Vltavy v letech 1905 až 1910 regulována. Práce provádělo
„Družstvo k regulaci Rokytky“, společnost složená z místních sedláků. Toto družstvo najalo baraby (tuneláře)
z tehdejšího Rakouska. Byli to Italové a říkalo se jim „bratránkové“. Žili v boudách, které se podobaly sudům.
Měly dřevěný rám pobitý plechem, uvnitř byly vystlány slámou. Boudy vlekli bratránkové stále s sebou na
místo, kde právě pracovali. Bydleli v nich i v zimě a do některých lezli pozpátku vleže, tak byly malé. Bratránkové byli stále otrhaní, vařili si venku na plechu a co si přes den vydělali, to většinou večer propili v kantýně.
Tu provozovala tzv. „bába“, a ještě dlouho po jejich odchodu se zde zpívala písnička o kantýnské a jejích třech
dcerách jak okrádaly bratránky.
Mnoho libeňských ulic dostalo jména někdejších pražských primátorů, případně politických činitelů.
Najdeme zde například náměstí Holého. V době prvního stanného práva, vyhlášeného po Heydrichově příchodu do Prahy, stanul před popravčí četou v ruzyňských kasárnách i dr. Václav Holý. Václav Holý
(*24.7.1900 – †30.9.1941), český pracovník sociální péče, funkcionář sociálně demokratické strany a Dělnické
akademie, od roku 1939 vůdčí činitel domácího protifašistického odboje, v letech 1940–1941 hlavní představitel Ústředního vedení odboje domácího. V dubnu 1941 byl zatčen gestapem a za stanného práva v září 1941
popraven. Pamětní deska Obětem 2.světové války, která je umístěna na Palackého náměstí č. 4//375, nese i
jeho jméno.
Je zde i Andrštova ulice: František Andršt (*13.2.1907 - †30.9.1941), český sociálně demokratický odborový
pracovník. Za nacistické okupace vedoucí činitel odbojové organizace PVVZ. Také on byl v dubnu roku 1941
zatčen gestapem a za stanného práva v září 1941 popraven. Ulice Srbova, Podlipného, Zenklova a Drahobejlova nesou jména pražských primasů. Post nejvyššího představitele města Prahy za dobu svojí existence
vystřídal tři pojmenování: purkmistr; starosta; primátor. Název purkmistr je spojen s rozhodnutím císaře
Josefa II. o ustavení Prahy jako správního celku sjednocením Starého Města, Nového Města, Malé Strany a
Hradčan ze dne 12. února 1784. Od roku 1882 se nejvýše postavený úředník začal titulovat jako starosta a
funkce primátora vznikla k 1. lednu 1922 zároveň s vytvořením Velké Prahy.
JUDr. Vladimír Srb byl primátorem v období 5.2.1900 - 10.2.1906 (konec 2.volebního období); JUDr. Jan
Podlipný v období 2.1.1897 - 18.1.1900 (konec volebního období); PhDr. Petr Zenkl byl primátorem dvakrát: I. období bylo duben 1937 - 24.2.1939 (zastupitelstvo rozpuštěno Zemským úřadem) a II. období pak
27.8.1945 - květen 1946 (volby). Ulice Drahobejlova se jmenuje podle Václava Krocína z Drahobejle (původní jméno Šafránek si přepsal dle tehdejší módy do latiny – latinsky crocus – šafrán). Primator Wenzel Krocin von Drahobejl působil v úřadě v letech 1584 – 1605. Za zásluhy o obec byl povýšen v roce 1557 císařem
Rudolfem II. do vladyckého stavu a roku 1594 do stavu rytířského. V erbu měl lva a šafránový květ. Jeho
erb je zasazen ve zdi ve dvoře v domě U Halánků, kde Krocín ve svém domě bydlel a kde později žila rodina
Vojty Náprstka. Václav Krocín, rytíř z Drahobejle, byl pochován v blízkém, dnes již neexistujícím kostele sv.
Štěpána Menšího, též Štěpána ve zdi. Krocínův náhrobek objevili dělníci v roce 1863 při hloubení základů
pro nový dům. Ve Vysočanech se nacházela i usedlost Krocínka, na Staroměstském náměstí chybí už od roku
1862 Krocínova kašna. Ta byla postavena okolo roku 1591. Bylo to renesanční dílo rudolfínské architektury,
ale jméno jejího tvůrce se nedochovalo.
Krocín v Praze koupil dva domy. Jeden z nich na Betlémském náměstí, kde byl pivovar – to je dům U Halánků, a další dům vedle kostela sv. Štěpána ve zdích. Ten stával v hradbách, proto to označení. Rod Krocínů
vlastnil vinice na Proseku a na Hanspaulce. Na prosecké vinici měli letohrádek Krocínku, v místech ulici Nad
Krocínkou ve směru na východ od Dlabačovy vily na rohu Stoupající ulice, který tu stál až do požáru ve třicátých letech 20. století. Václav Krocín byl dvakrát ženatý. S první manželkou měl syny Václava a Jana Kryštofa.
S druhou dceru Annu. Po narození svého syna se pak psal Václav Starší Krocín z Drahobejle. Po Krocínovi
byly pojmenovány ulice v Praze 9. Od roku 1900 do roku 1904 se jmenovala Krocínova a od roku 1904 Drahobejlova. Na Proseku jsou od roku 1935, kdy byla na stavbu rodinných domů pro zaměstnance ČKD rozparcelována Krocínova vinice, ulice Nad Krocínkou, Na Krocínce a Pod Krocínkou.
Vpravo máme kopec Kotlaska, vlevo pak (za Kolčavkou) Labuťka.
Kolčavka
Historie této usedlosti sahá až do 15.
století a mezi jejími
majiteli se vystřídali
aristokraté vznešených jmen: markrabata Millesimo,
hraběnka Leopolda
Příchovská, francouzský šlechtic
Doujand d Houllier,
hrabě Deym i anglický generál.Bývalá
viniční usedlost
na břehu Rokytky
pod Sovími vrchy
vznikla jako hospodářská usedlost v
husitských dobách,
nejstarší písemné
zprávy pochází z 18.
století, kdy usedlost i
vinici vlastnil hrabě Millesi. Majitelé
Kolčavky se často
střídali, mezi vlastníky převažovala bohatá šlechta. V devatenáctém století pan Václav Ubelli ze Siegburgu
Kolčavku přestavěl a vznikla tak vinice nejen s hospodářskou usedlostí, ale i šlechtickým sídlem. Dařila se
tu kvalitní burgundská réva nejlepší v pražském okolí. Jeden z dalších majitelů, anglický generál Thomas of
Brady využil toku Rokytky k vybudování anglického parku s altánky, kde křivolaká ramena Rokytky spojovala malá jezírka. V jedné z těchto tůněk se utopili nešťastnou náhodou jeho dva malí synové. Nešťastný otec
Kolčavku prodává prvnímu náhodnému zájemci a vinice i zámeček postupně upadá a pustne. Ve 30. letech
19. století koupil usedlost zámožný pražský měšťan Hlasivec, který chtěl Kolčavku postupně zvelebovat pro
svých pět dětí. Děti se ale rozešly do světa a doma zůstala jen nejstarší Ludmila, snoubenka vlasteneckého
profesora Františka Čupra. V přípravách na svatbu však rodinu zasáhl státní krach a Hlasivec přišel o všechen
svůj majetek. Kolčavku čekala dražba. Dr. Čupr však od sňatku neustoupil, a protože se mu podařilo vydat
Čítanku českého jazyka pro německé školy, koupil v dražbě za svůj honorář Kolčavku. Musel se však vzdát
univerzitní profesury, protože odmítl přednášet německy a měl být proto přeložen do Uher. Stal se profesorem na Akademickém gymnasiu, ale pro své vlastenectví byl svého místa zbaven. Vyučování se ale nevzdal,
na Kolčavce zřídil střední hospodářskou školu pro hochy a mladé muže spolu s internátem a školní stravovnou. Roku 1857 tu studovalo již 38 posluchačů, mezi nimi Julius Grégr či Vítězslav Hálek. Škola se zároveň
stala významným kulturním centrem, hrálo se tu divadlo, byla zde knihovna. Školská éra skončila rokem
1870 a s ní i někdejší půvab zdejšího okolí. Násep železniční trati rozdělil pozemek a budovu utopil ve svém
stínu. František Čupr po smrti své manželky v r 1872 všechny své školy zrušil a žil pak v ústraní na Kolčavce,
zabývaje se vědeckým bádáním a literární prací. V libeňském zátiší vytvořil tehdy své životní dílo, čtyřdílný
spis „Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských“. František Čupr zemřel 29. června 1882 a byl pohřben za velké účasti vlastenecké veřejnosti na starobylém hřbitově u kostela sv. Václava na Proseku. Kolčavku zdědil jeho syn, ing. Ladislav Čupr, který zde r. 1881
založil Továrnu na cementové výrobky.V jiné části byla sirkárna (zavedená již od r. 1870 panem Hladíkem).
Asi od roku 1882 byla na Kolčavce firma na minerální barvy a chemické preparáty paní Hofmanové, později
výrobna pletacích strojů manželů Jarošových. Po válce výrobna likérů dr. B. Gruna, továrna na barvy a laky.
Ve vyčleněné budově čp. 69 vznikl podnik na výrobu náplní do hasicích přístrojů.
Balabenka
Říkali jsme si, že původní usedlost měšťana Ballabena byla ještě v roce 1920 na Palmovce. Nová Balabenka
pak stála na dnešní Balabence na místě kde stojí benzinová pumpa. Balabenka vznikla na přelomu 18. a
19. století jako hospodářská usedlost s vilou a mohutnou zahradou. Bankéř Karel Antonín Ballaben byl i
majitelem mezinárodní povoznické firmy, a proto byly na Balabence rozlehlé stáje pro tažné koně, prostory
pro formanské vozy, dílny na jejich opravy a kanceláře. Ballaben zde žil až do své smrti v roce 1815. Dceru
Karla Ballabena si vzal bankéř a ředitel Pražské paroplavební a plachetní společnosti Karel Kleinwächter,
jehož koníčkem byla hudba. Když se přiženil na Balabenku, založil zde hudební školu. Scházívala se u něho
tehdejší hudební smetánka. Znal se s manželi Duškovými a jejich prostřednictvím i s Mozartem. (Ballabenovi patřila nějaký čas i Bertramka). Roku 1840 se Kleinwächterova dcera Karolina vdala za častého hosta
hudebních dýchánků jejich rodiny, kapelníka královského stavovského divadla Františka Škroupa. Ten byl
tehdy již vdovcem a byl na vrcholu své hudební slávy. Hudbu ke hře Fidlovačka s písní „Kde domov můj“
složil již v roce 1834. S Karolinou měl 7 dětí, ale mnoho štěstí ve svém 22letém manželství nezažili. Škroup
musel odjet za obživou do ciziny. V holandském Rotterdamu získal místo šéfa opery, ale svou rodinu nechal na Balabence, protože věřil, že se k ní brzo vrátí. Doufal marně, domů se již nevrátil, zemřel v bídě 7.
února 1862, krátce potom, co jej navštívil Bedřich Smetana. Byl pochován ve společné hrobce nemajetných
protestantů. Hudba zůstala Balabence věrná i při posledních majitelích. Byli jimi manželé Zůnovi, jejichž
dcera byla proslulou harfenistkou.
Za první republiky zanikly zahrady Balabenky i její vinice, oblast procházela bouřlivým průmyslovým
rozvojem. Budova a nádvoří Nové Balabenky sloužily jako řemeslnické a průmyslové provozovny. Byla tam
např. „Nejstarší továrna na mlékařské stroje a konve na dopravu mléka v Československé republice, majitele A. Jílka. V r. 1995 musela ustoupit dopravním stavbám a přes odpor místního občanského sdružení i
obecního úřadu byla zbourána.
Podviní
Podviní je nejstarší osídlenou částí Libně, dnes zaniklá ves mezi Libní a Vysočany ležící „pod vinicemi“ na
březích Rokytky. Již roku 1318, za vlády Jana Lucemburského je v pramenech zmiňována zdejší tvrz, dvůr a
mlýn. Na sklonku 14. století měl Podviní v držení rod Bavorů, po smrti vdovy Kristiny (paní zbožné a k církvi štědré) ho získal Jan Adam, který se potom psal „z Podviní“. On, ani jeho příbuzní nebyli přívrženci husitů.
Mikuláš z Podviní svědčil proti Janu Husovi v roce 1409 před úřadem pražského arcibiskupa. Když Václav IV.
Sesadil novoměstské konšely sympatizující s Husem, byl novým purkmistrem jmenován Jan Podvinský. Ten
se památného 30.7.1419 stal jednou z obětí první pražské defenestrace. Dav vyplenil Podviní (i Prosek, který
také patřil Podvinským). Od roku 1421 byl vladykou v Podviní pražský měšťan Jan Bradatý (r. 1426 padl v bitvě u Ústí nad Labem). Připojení Podviní k Libni (1524) se netýkalo podvinského mlýna. Podvinská tvrz byla
již v r. 1595 pustá a naposledy je zmíněna v r. 1609. Mlýn (čp. 73) se z celého Podviní zachoval nejdéle, tedy
jeho obytná část v zarostlé zahradě s vjezdovým pilířem ,který tu údajně přežil z husitské doby. Mlýn několikrát vyhořel z nedbalosti bezdomovců, kteří zde slavili čarodějnice, poté jej pohltila nová zástavba. Je podle
něj nazvána dnešní ulice v Libni: Podvinný mlýn (v letech 1895-1906 Podvinský mlýn).
Další demolovaný objekt je lihovar s rafinerií a výrobou drasla, nazývaný špirituska. Budovala ho od roku
1872 firma Franz Xaver Brosche Sohn, jako svou pobočku. Současně s lihovarem byla postavena i sladovna,
ovšem vyráběný slad zpočátku sloužil jen pro potřeby lihovaru. Lihovar byl znám po celém Rakousku-Uhersku a vyvážel své výrobky téměř do celé Evropy. V objektu lihovaru byly 4 vodní nádrže – rybníky, do kterých
se přiváděla voda z Rokytky. Jejich hladina byla výše, než hladina Rokytky, která po regulaci klesla. V 70tých
letech minulého století se výroba v lihovaru postupně omezovala, až byla úplně zastavena, objekty v 80tých
letech zbourány, rybníky zasypány a na místě továrny postaveno sídliště.
Hřiště Sparty Praha
Je vybudováno na místě bývalého zahradnictví. Dnes je zde Rugby Club, ale od jara 2008 se začalo sportovat v nové víceúčelové hale. Prostory čtyřpodlažního objektu využijí především vyznavači házené a dalších
míčových her. Hlediště hlavní haly pojme až 1250 diváků, zázemí tu najdou stolní tenisté v sále s kapacitou
100 diváků. Tělocvičnu pro 50 diváků budou moci využívat například judisté, ale i jiní sportovci. K dnes již
běžným službám podobných zařízení patří posilovna, fitnes, rehabilitace, restaurace, vše s bezbariérovými
vstupy. Řešení venkovního ragbyového hřiště s tribunou a zázemím a bytového objektu areálu AC Sparta o
pěti podlažích je zatím na papíře. Projekt se dolaďuje, přibyla v něm například běžecká trať. Dokumentace je
připravena pro územní rozhodnutí, ubytovna má vydané stavební povolení.
Budova PVT, je architektonicky velice zajímavá, má podobu lodě a z každé strany vypadá jinak. Designér Fischer dbal i na maličkosti, např. vnitřní schodiště má úpony jako na lodí, je rozlišen prostor pro zaměstnance a
klienty, nahoře nechybí kapitánský můstek.
Pravěk
V pravěku existovalo od Palmovky podél Rokytky až k Podviní souvislé osídlení. Jejím údolím tekla meandrovitě velká řeka. Nad Rokytkou začíná náhorní plošina České křídové tabule.U Podvinného mlýna byly nalezeny hroby kultury šňůrových pohárů asi z 2. poloviny 3. tis. př. Kristem. Muži byli pohřbíváni na pravém
a ženy na levém boku. V r. 1930 bylo mezi lihovarem a mlýnem vykopáno sídliště únětické kultury ze starší
doby bronzové ( slitina mědi a cínu) – zlaté šperky vyzdívané roby, skrčenci. Kostrové hroby byly nalezeny v
prostoru Sparty. Na staveništi školy na Balabence byla nalezena část sídliště bylanské kultury ze starší doby
železné (8-5 stol. př. n. l.) –doba haštalská. V okolí Kolčavky bylo sídliště laténské kultury, u vysočanské nemocnice bylo germánské pohřebiště.
Přírodní park Podviní
V dnešním parku Podviní stál kdysi zámeček čp 184 zvaný „na libeňské půdě“.V roce 1888 v něm byla založena Továrna na barvy, laky a fermeže firmy Chitz a Moller. V roce 1934 zde anglická firma založila tiskárnu biblí, o rok později tu vznikla provozovna na výrobu kosmetických přípravků a r. 1939 zde Josef Smolík
otevřel výrobu automobilových součástek, která byla později provozována družstvem Motex.
Park Podviní je nejen zelenou oázou, ale zároveň i uměleckým dílem. Čtyři hektary půdy, na nichž se dnes
Park rozkládá, byly dříve jen místem zanedbaného parku a skládky. Do konce šedesátých let stával v těchto místech Vysočanský zámeček s přilehlou zahradou a ovocným sadem. Když byl zámek zbourán, zůstal
pozemek opuštěný a zahrada zarůstala křovím a plevelem až do devadesátých let. Tehdy se v hlavách skupiny umělců v čele se Stanislavem Špoulou zrodila myšlenka využít tuto plochu k výstavbě městského parku.
Původní studie a plány byly bombastické, avšak realizovatelná byla jen jejich část, a to především z finančních
důvodů. Projekční stránku výstavby všech tří etap realizoval architekt Josef Smutný.
V první fázi rekonstrukce, která začala v roce 1997, byla upravena a zregenerována dřívější zámecká zahrada.
Tato nejstarší část parku se nachází po pravé a částečně i levé straně příchodu od můstku přes Rokytku. Byly
zde zachovány některé původní dřeviny, jejichž stáří se odhaduje na více než sto let. Výrazným architektonickým prvkem této části parku je uměle vybudovaná vodoteč se dvěma jezírky, na jejichž březích jsou vysázeny
vrby, které dokreslují kouzelnou atmosféru. Voda původně vytékala z Proseckého rybníka pod estakádou
a tekla pod povrchem země. Architekti toho využili a umělými koryty zavedly podzemní vodu na povrch.
Tekoucí voda s malými jezírky dodává parku atmosféru skutečné přírody.
Dominantou Parku Podviní je model keltského kamenného hradiště s přírodním amfiteátrem vybudovaný ve
tvaru středověkého veleještěra. U zrodu tohoto originálního díla stáli tři autoři – akademický architekt Libor
Culka, akademický sochař Jiří Beránek a Miroslav Pacner, který našel inspiraci v Obrově chodníku, , což je jeden z přírodních divů v Severním Irsku. Tvoří jej 35 000 vyvřelých čedičových kamenů. Podle bájí tento úkaz
vystavěli obři jako most z Irska do Skotska. Inspirací k ještěrovi byla tajuplná stavba adénských amerických
indiánů v Ohiu zvaná Hadí mohyla. V mytologii chrání had prameny života, náš ještěr „pije vodu z jezírka
dřevěnou vyhlídkou“.
V poslední etapě výstavby byla vytvořena rozlohou největší část parku, takzvaná odpočinková louka. Tato
zatravněná plocha s nízkou výsadbou je architektonicky nejjednodušším prostorem, přitom však toto území
prošlo při rekonstrukci nejradikálnějšími změnami. Všude tu totiž původně ležely hromady suti, kamenů a
jiných stavebních materiálů, svážených sem z nedalekého přednádražního prostoru v době jeho demolice.
Černé skládky byly pracně odstraněny, přičemž menší část stavebního odpadu byla zahrnuta do země. Altánek ve středu louky působí už z dálky uklidňujícím dojmem, je záchytným bodem, útočištěm. Jako jeden z
mála městských parků má Park Podviní také veřejné ohniště. Součástí Parku je také dětské, a dokonce i psí
hřiště.
Park je také využíván k nejrůznějším kulturním a společenským akcím, a dokonce slouží pro oddávání novomanželů. Je jediným místem v Praze, kde se konají svatby pod širým nebem.
Dostali jsme se do Vysočan. Kdysi byla dělítkem mezi Libní a Vysočany právě Rokytka, dnes Prahu 8 a 9
odděluje železniční trať.
VYSOČANY: název patrně odvozen od charakteristiky obyvatelstva - tj. od lidí žijících na vysokém místě. V
r. 1902 byly dekretem Františka Josefa I. povýšeny na město s právem užívat městský znak. Budova vysočanské radnice postavena v r. 1911. V r. 1922 se Vysočany staly součástí tzv. Velké Prahy. Dne 25. března 1945
byly poničeny spojeneckým náletem na Prahu.
Vysočany jsou od vzniku Velké Prahy roku 1922 jádrem Prahy 9. Nejstarší písemná zpráva o Vysočanech
se nalézá až v listině kladrubského kláštera z roku 1239, podle níž Vladislav I. věnoval zmíněnému klášteru
jedno město a 128 vesnic, mezi nimiž jsou uvedeny i Vysočany. Nejvýznamnější vlastníci byl kuchař Jana
Lucemburského, rytíř Zdeněk, rytíř z Vysočan. Vysočany tvořily početné vinice s příslušnými usedlostmi- Jetelka, Kelerka, Klíčov, Krocinka. V polovině devatenáctého století tu byl založen pivovar. V tu dobu zde bylo
pouze 58 domů. V polovině devatenáctého století se proměnily v průmyslové středisko s mnoha továrnami.
Roku 1896 zde začala jezdit elektrická tramvaj. Na město byli povýšeny 27: srpna 1902. Znak dostaly na
základě císařského rozhodnutí, na kterém byli zobrazen stříbrný dvouocasý lev (České království), homole
cukru (cukrovar), stříbrné ozubené kolo (továrny), vinná réva s hrozny (vinice). Pohromou byli pro Vysočany nálety 25.3. 1945, bylo zničeno mnoho domů. Roku 1966 byla dostavěna estakáda na Prosek navržená
architektem Ladislavem Fejtlem. V roce 1974 se z Prahy 9 stala čtvrť zajímající ze všech pražských obvodů
největší území.
Jednou z dominant Prahy 9 je vysočanská radnice v roce 1854 se stala obecní
úřadovnou ale roku 1989 podlehl demolici. V 80. letech byl zakoupen pozemek
na tvrz. Obecním vršku pro novou školu
a obecní úřad. Pověsti vypráví, že v tomto
domě straší, chodci slyšeli naléhavé klepání. Když byla roku 1910 budova stržena, nalezli dělníci při výkopu chodníku
kostru zabitého člověka. Hned 1911 byla
postavena nová radnice- tedy její polovina podle plánu stavitele Václava Haaseho.
Nedaleko stál špitálský dvůr, který byl
roku 1634 upraven na vojenský špitál. Za
zmínku stojí i vysočanský zámeček, který
byl v polovině 17. století. Václav Pražák
zde zřídil nové vysočanské kulturní a
společenské centrum.
Město Vysočany
Vysočany byly sice od 29. srpna 1902 městem, ale přesto nepozbyly výhod, které obyvatelům poskytuje
vesnice. Bylo to ovlivněno blízkostí Prahy, zejména po rozvoji průmyslové výroby, zavedením tramvajového
spojení s Prahou a zřízením železniční stanice ve Vysočanech a posléze i v Libni-horní. Ve Vysočanech se
stále slučovaly výhody města i venkova.
Dnes, kdy vzpomínáme 105. výročí povýšení Vysočan na město, si můžeme připomenout důvody tohoto
činu. V úředním dokumentu se uvádí, že to bylo na žádost vysočanských občanů a s milostivým přihlédnutím císaře pána ke spořádané vysočanské obci. Nebyl to však ale jiný důvod? Jak vypadala tenkrát politická
situace v Rakousku-Uhersku? Mocnářství po „vyrovnání“ s Uherskem již ztrácelo svůj vliv v Evropě. Ani stárnoucí císař již nebyl tak rovnocenným partnerem ostatním evropským monarchům. Lesk vídeňského dvora
byl přehlušován významem Paříže, Říma, Londýna a dokonce i Krakov či Madrid nabývaly na důležitosti. V
samém mocnářství mohla Vídeň překonat ve věhlasu Praha, která by se mohla znatelně rozrůst připojením
sousedních měst, zejména Smíchova a Žižkova. Impuls k tomu dalo připojení Libně s primátorským zámečkem a další místa by jistě pak záhy následovala. Jak tomu zabránit? Jednoduše: povýšit obce kolem Prahy, u
nichž je nebezpečí, že svým spojením vytvoří z Prahy Vídni nebezpečnou konkurenci, na samostatná města.
Udělit jim výsady, třeba jen přidělením vlastního znaku. A tak se stalo, že během několika let vznikaly v okolí
Prahy z dosud samostatných obcí města. A jednání o jejich připojení k Praze, a tím ztráty samostatnosti, se
zdálo být zažehnáno. To trvalo jen do konce existence rakouského mocnářství.
Po jeho zániku a vzniku samostatné republiky byly položeny i základy ke vzniku Velké Prahy připojením
okolních obcí a Praha se začala rozrůstat. Podobná připojení se ještě několikrát opakovala, až Praha (už bez
přívlastku Velká) dosáhla dnešní podoby. K té ji pomohlo i připojení Vysočan od roku 1922.