Článek v Instinktu 3/2014 - Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla

Článek v Instinktu 3/2014 - Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla

reportáž
i Děti NA JEHLÁCH
Některým ještě nebylo třináct, ale utrpení a myšlenek na
sebevraždu mají za sebou víc než ostřílený narkoman. Děti
závislé na drogách, které se ocitnou v detoxikačním centru,
zdaleka nepocházejí jen z nuzných rodin, naopak. Na rozdíl
od dospělých feťáků jim chybí jakákoli motivace s tím přestat.
text: Linda Kholová / foto: Robert Sedmík
22
Ř
íkali jí Malej ďábel. V deseti kouřila, v jedenácti začala holdovat
marihuaně a zpíjet se do němoty,
ve dvanácti přidala pervitin. Ten
pomáhala i vařit a po roce si ho začala píchat „drátem“, jak dnešní feťáci přezdívají
stříkačce. Pod vlivem drogy prý dala v zuřivosti do zubů i hřmotnému ožralovi, který
o ní na oplátku roztřískal půllitr.
Když tiše vklouzne do jídelny Dětského
detoxikačního centra Nemocnice milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod
pražským vrchem Petřín, podivíte se. Třináctiletá Karla vypadá pod okny s mřížemi
křehce jako porcelánová panenka: drobná
ramena halí do trička s obrázkem včelky,
blonďaté vlasy má způsobně stočené do drdolu. Bílá pleť, k tomu modré nevinné oči,
drobný nosík. Vzpurnou náturu naznačuje
jen pár dredů s korálky, piercing v bradě
i jazyku a roztahovací náušnice – poznávací
znak vyznavačů hudebního stylu tekno, který vytváří interesantní díry v uších.
Je to jen pár dní, kdy byly dívčiny hubené
ruce rozpíchané jako cedník. „Prodělala
jsem několik toxických psychóz. Chtěla
jsem skočit pod vlak, válela jsem se po zemi, měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje. Klepala jsem se a pořád brečela.“ Mluví klidně, antipsychotika dělají své. Jakmile
však dojde řeč na rodinné vztahy, její výraz
se prudce promění.
Holčička se hodila
„Matka je bezcitná svině!“ říká, naklání se
ke mně a křupne si klouby na rukou jako boxer před výkonem. Její matka přitom není
alkoholička nebo jinak zdevastované troska.
i S perníkem
přestanu. Ale
nepřestanu chlastat
ani kouřit trávu.
Vždyť to nic není.
23
reportáž
i Pracuje jako účetní, otec je stavař. Rozvedli
se, když Káje byly čtyři roky. A za zdmi
pěkného bytu v Aši začalo peklo. „Máma si
našla přítele, se kterým si udělala dvě další
děti. Nás se starším bráchou si přestala všímat – až na okamžiky, kdy na nás řvala.
Často jsme dostali takovou bombu do držky,
až jsme druhou schytali o sporák nebo
o stůl. Nikdy nás neobjala, nepochválila,“
vypráví Kája a zavrtí se na židli z vysloužilé tramvaje. Tahle sedátka totiž odolají záchvatům zdejších pacientů…
V deseti letech začala dívka utíkat: k babičce, k tátovi. Soud ji však svěřil do péče
matce. „Ten o tebe nestojí, proč taky, jsi
spratek!“ rýpala si s gustem do Kájina otce.
Dívka toužila po zázemí a pochopení, chtěla
někam patřit. Po experimentech s marihuanou a alkoholem se dostala do party zkušených „perníkářů“. Hodila se jim, takže
o dávky neměla nouzi: ve varně se pro roztomilou holčičku, která začala fungovat jako
spojka mezi výrobci, dealery a konzumenty,
„matroš“ vždycky našel. Nejdřív drogu
šňupala, pak jí začala vadit napuchlá nosní
24
i Její vzpurnou
náturu naznačuje
jen pár dredů
s korálky, piercing
v bradě i jazyku
a roztahovací
náušnice.
sliznice. Přešla na jehlu. „Věděla jsem, že to
je riziko, ale myslíte ekonomicky: méně
drogy, větší účinek.“ Když policie vařiče
rozprášila, začala krást. A jakmile matka
doma usnula, utíkala do noci.
Tu zrádkyni zabiju!
„Na perníku jste ve svém světě, nikdo na
vás nemůže,“ vypráví Kája. Z výjevů, kterých bývala svědkem, by i otrlému dospělé-
mu běhal mráz po zádech. Rozbroje dealerů,
pistole u hlavy. Obchod s patnáctiletými
prostitutkami. Tedy… prý. Jak říká starý
bonmot: „Kdy feťák lže? Vždycky, když se
mu hýbou rty.“ Beru to tedy s rezervou. Ať
tak nebo tak, už když byla v šesté třídě, šlo
to s ní pořádně z kopce. „Pipiny řešily šminky a o mně říkaly, že jsem špína,“ vypráví.
Jejího chování a stále horších známek si
povšimla školní psycholožka, ale matka ji
ujistila, že je všechno v pořádku. Že prý
dcera jen prožívá obtížnější období. „Musela
vědět, že něco beru. Vždyť jsem třeba čtrnáct dní nejedla, ale ona to vůbec neřešila.“
Všechno se provalilo, když Kája měla trávit
víkend u otce. Odjela na hudební festival do
Brna, ale doma řekla, že je u kamarádky ve
městě. Nepřijela, jak slíbila, a otec zavolal
kamarádce. Ta všechno vybalila. Zděšený
rodič neváhal a dovezl ji právě sem, na dětský detox pod Petřín.
Teď se Kája upíná k budoucnosti s otcem,
chce začít znovu. Dokáže skoncovat s drogami? „S perníkem určitě, ty psychózy mě
děsily. Ale nepřestanu chlastat, ani kouřit
trávu. Vždyť to nic není,“ mávne rukou.
Když se začne zaobírat myšlenkou, jak se
pomstít kamarádce, která jí „napráskala“, je
z ní zase dítě: „Tu zabiju,“ vzteká se. A jakou pro sebe plánuje budoucnost? Chce se
naučit pracovat s mixážním pultem a kočovat jako dýdžejka po zemi. A škola? „Stačí
učňák,“ foukne si do ofiny.
Rozbít, zničit, vyšroubovat
„Kájin příběh je typický, proto jsem vám ho
nabídl,“ vysvětluje mi později primář dětského detoxu Marian Koranda. Zařízení,
kterému šéfuje, je unikátní: kromě terapeutické komunity v Řevnicích neexistuje jiné,
kde by se pracovalo výhradně se závislými
dětmi. Pacienti pocházejí z nejrůznějších
vrstev, měli tu i děti miliardářů.
Až 95 procent tuzemských uživatelů začíná s drogami před osmnáctým rokem.
I k pervitinu nebo heroinu se dostávají často
ještě před pubertou, tedy do třinácti let. Devastace nezralého organismu je přitom
o mnoho rychlejší než u dospělého. Primáři
Korandovi se před časem dostal do rukou
PRIMÁŘ. „Zastrašování dětí nefunguje,“
říká Marian Koranda z Dětského
a dorostového detoxikačního centra Praha.
šestiletý Rom, kterému heroinové injekce
píchali vlastní bratři. Zemřel po několika
měsících. Osmdesát procent petřínských pacientů je závislých na pervitinu, zbytek jsou
těžce závislí na marihuaně nebo alkoholu.
Až dvacet procent z nich má smrtelnou
žloutenku typu C. V průměru je jim kolem
patnácti.
„Jsou často agresivní, všechno rozmlátí
a zničí,“ říká doktor Koranda a ukazuje kolem sebe. Sololitové desky uchycené na
zdech prý musí neustále vyměňovat, na pokojích to vypadá jako ve vazbě: holé zdi, postel, kovová skříňka. „Ber drogy, co to jde,“
načmáral někdo na omítku. Vedle je jiný nápis: „Neber!“ Je zakázáno je mít u sebe, vysvětluje Koranda. Bezútěšně vypadá i společenská místnost: je tu stolní fotbálek
a boxovací pytel, ale posilovací stroj vypověděl službu. „Dodavatel nás uklidňoval, že
je to stroj, na kterém cvičí Kajínek na Mírově a vydrží prý všechno. Nám ho pacienti za
pár měsíců rozšroubovali, potřebovali si ze
šroubů udělat roztahováky na náušnice,“
usmívá se Koranda.
25
i
reportáž
PŘÍSNÝ REŽIM.
Terapeuti jsou tady
pro závislé děti
i šestnáct hodin
denně. Snaží se jim
ukázat, že svět bez
drog má něco do
sebe. Pojišťovna
proplácí jen
dvanáct dní léčby,
pak dítě musí pryč.
Vynalézavost závisláků je bezbřehá, nedávno třeba vytrhli vypínač ze zdi, aby si
spojenými drátky zapálili cigaretu. Snad jediným veselejším místem je tady výtvarná
dílna, kterou vede jeptiška - Boromejka.
„Vymodelují si z hlíny hrnek nebo upletou
košík. Často tak mají poprvé v životě něco,
za co je někdo pochválí, na co mohou být
pyšní,“ říká primář Koranda a dodává, že
největší dřinou je děti motivovat, proč se
s drogou mají rozloučit. „Připadá jim, že fetováním vlastně nemají co ztratit. Dospělému občas i dojde, že si chce udržet vztah,
rodinu, práci, že s drogami to nejde dohromady. Zato dítěti je všechno jedno. Z domova by odešlo rádo, maturitu si přece může
dodělat v jedenadvaceti.“
Nebezpečné lavičkování
Dětským detoxikačním centrem, které kromě fyzické očisty od drog nabízí individuální psychoterapii, projde ročně zhruba 250
pacientů. Pokud dítě začne fetovat do třinácti, čtrnácti let, je podle primáře zřejmé, že
problém bude v rodině. Dysfunkčních modelů je nepřeberně: rodiče mohou výchovu
zanedbávat, nebo být naopak přespříliš
ochranitelští. Uškodí i perfekcionisti, kteří
chtějí mít ze svého syna třeba nového Jágra.
Všechny extrémy každopádně zadělávají
na pokřivené sebevědomí. „Jsou také rodiny, které na první pohled fungují skvěle, ale
manželé jsou přitom spolu jen ze setrvačnosti, jejich vztah je vyčpělý. Problémy dítěte tak mohou fungovat jako podnět, který jejich soužití rázem alespoň částečně oživí.
Šestiletý potomek se začne třeba pomočovat
a vidí, že kvůli němu rodiče najednou komunikují. Když později začne brát drogy, je
to stejný princip: semknou se a zachraňují
ho,“ přibližuje Koranda.
Pokud dítě začne s drogami později, je
v tom často – pro pubertu přirozená - touha
zkusit něco zakázaného. Jenže když se
26
Informace nestačí
J
e to vlastně paradox: děti
dneska vědí o záludnosti
drog skoro všechno, přesto
berou marihuanu jako neškodnou bylinu a alkohol
jako limonádu pro dobrou
náladu. Statistiky udávají, že
se šestnáctiletí Češi opíjejí ze
všech mladých Evropanů nejčastěji. S nějakou nelegální
drogou má u nás zkušenost
každé druhé dítě. Vyzkoušet
jointa není samozřejmě nic
alarmujícího. Jenomže každé
třetí dítě u nás má s nelegálními drogami zkušenost opakovanou – trávu kouří běžně,
házejí do sebe o víkendech
LSD, extázi, pravidelně berou
pervitin. Primář Koranda je
přesvědčený, že i na marihuaně vzniká těžká závislost,
notabene v případě křehkého dětského organismu. Tuzemců, kteří jedou v tvrdých
drogách, pomalu ubývá:
dnes jich je 40 tisíc oproti
zhruba 60 tisícovkám v roce
2008; všichni ovšem začínají
ještě před dospělostí.
„chytne party”, je téměř nemožné ho z ní
dostat. „Než aby dítě opustilo společenství,
které mu dává pocit výjimečnosti a bezpečí,
raději by si useklo ruku. Borec bývá ten,
kdo si drogu vezme, nikoli ten, kdo odmítne. A to je průšvih.“ Rodiče by měli zbystřit
například ve chvíli, kdy zjistí, že jejich dítě
takzvaně „lavičkuje“: vrstevníci posedávají
po parcích, kouří, popíjejí víno, které si třeba doma odlili do PET lahve. Nuda si žádá
akci, takže proč po čase nezkusit něco tvrdšího...
Odborníci na protidrogovou prevenci už
vědí, že zastrašovat, zakazovat a ukazovat
dětem odpudivě zrychtované narkomany nemá význam. „Některé to naopak k drogám
přiláká,“ upozorňuje primář Koranda. V anglosaských zemích na to jdou promyšleněji,
do škol chodí na přednášky „frajeři“ z různých profesí: svalnatí hasiči, neohrožení policisté, uznávaní lékaři i třeba šikovní tesaři.
Vyprávějí o své práci a o svých úspěších.
A nenápadně se malým posluchačům vyjevuje: s drogami by to nedokázali.
i Největší dřina je děti
motivovat, proč s tím
mají přestat. Připadá
jim, že fetováním
nemají co ztratit.
na prvočinitele: jsou agresivní a neuznávají
jakoukoli autoritu. Další dětské detoxy jsou
přitom v nedohlednu. „Ten problém není
možné řešit odděleně od alkoholu, tabáku
a hazardu,“ říká národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil. Studie prý ukazují,
že alkohol a tabák jsou vstupními drogami
i ke vzniku závislostí na nelegálních drogách - hlavně u těch, kdo začnou kouřit
a popíjet před patnáctým rokem.
U nové vlády hodlá Vobořil orodovat zavětší množství dětských léčeben i jejich odborného personálu. Zatím však detox pod
Petřínem zůstává ojedinělý, navíc je každý
rok ve třímilionové ztrátě; dotuje ho nemocnice, pod kterou patří. Primář Koranda si
alespoň schovává dopisy od vyléčených pacientů, má i další radost: „Nejvíc mě potěší,
když nás přijdou pozdravit se zdravým miminkem.“ INZERCE
Největší primářova radost
Není obvyklé, aby dítě, které prošlo dětským detoxem v nemocnici pod Petřínem,
zůstalo čisté. Pravděpodobnější je, že se sem
vrátí. Třikrát, pětkrát. Recidiva je totiž
u adolescentů častější než u dospělých, týká
se až třetiny pacientů. „Dítě musí především
pochopit, že má vážný problém, který samo
nezvládne. A že má abstinovat především
kvůli sobě,“ říká primář Marian Koranda.
Čeká se, až mozek dozraje a postoupí na
další vývojovou úroveň. Někdy ale ani to
nefunguje, protože narkomani mentálně často „zamrzávají“. A kam s dětmi po skončení
zdejší léčby, která je ohraničena pouhými
dvanácti dny? Zařízení pro dospělé si s nimi
nevědí rady a zdráhají se je prý přijímat.
Když dáte do léčebny s duševně nemocnými
dva tři narkomany, za pár dní to tady rozloží
27