Súčasné ekonomické zmeny nie sú typickou

Súčasné ekonomické
zmeny nie sú typickou
cyklickou krízou
Rozhovor Jána Košturiaka s profesorom Fordham University New York,
Milanom Zeleným k súčasnej situácii vo svete a na Slovensku
21. storočie je storočím globálnej hospodárskej spolupráce.
Kultúra práce a pracoviska, kultúra človeka pri práci a v podnikaní - to sú nové dimenzie kultúrnej hodnoty národa. Pretože
je ponižujúce klamať a kradnúť v práci, v tieni katedrál a vznešených odkazov predchádzajúcich generácií.
Milan Zelený
Milan Zelený – profesor, pôsobiaci na Fordham University
v New Yorku, ale tiež na Univerzite Tomáše Bati v Zlíně, Xidian
University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute
of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Už 30 rokov
je šéfredaktorom medzinárodného časopisu Human Systems
Management. Dlhodobo drží 1. priečku v rebríčku najcitovanějších českých ekonómov; v r. 2007 bol na jeho počesť vydaný tzv. Festschrift, pod názvom Knowledge and Wisdom. Jeho
populárne knihy v češtine sú napr. Cesty k úspěchu, Neučte se
z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty a Všechno bude jinak.
Odborné knihy:
Multiple Criteria Decision Making (McGraw-Hill), Multiple
Criteria Decision Making (University of South Carolina Press),
Multiple Criteria Decision Making: Kyoto 1975 (Springer-Verlag), Linear Multiobjective Programming (Springer Verlag),
Autopoiesis, Dissipative Structures and Spontaneous Social
Orders (Westview Press), MCDM-Past Decades and Future
Trends (JAI Press), Autopoiesis: A Theory of Living Organization (Elsevier North Holland), Uncertain Prospects Ranking and
Portfolio Analysis (Verlag Anton Hain), New Frontiers of Decision Making for the Information Technology Era (World Scientific), Information Technology in Business (Thomson), Human
Systems Management: Essays on Knowledge, Management
and Systems (World Scientific) a iné.
Milan, hovoríš, že súčasné ekonomické zmeny nie sú typickou
cyklickou krízou, ale transformáciou, ktorá pripomína priemyselnú revolúciu, alebo iné prevratné ekonomické zmeny, ktoré
prebehli v minulosti. Čo sú hlavné prejavy tejto transformácie?
Ako sa prejavuje a prejaví v hospodárstve a v našom živote?
Tato transformace vyplývá z transformací předchozích: vznik
zemědělství a měst (agrární sektor), velká průmyslová revoluce (výrobní sektor), vznik sektoru služeb (po 2. světové válce),
a růst státního sektoru (státní zaměstnanost, nezaměstnanost,
sociální podpora) v našem miléniu. Tyto čtyři sektory představují vše co lze ekonomicky dělat: produkovat potraviny, vyrábět
věci, poskytovat služby a „nedělat nic“ (tj. spotřebovávat finanční zdroje vytvořené ostatními sektory, žít z daní). Poprvé v historii stojí vyvinuté země před vyčerpáním potenciálu všech čtyř
sektorů z hlediska zaměstnanosti: pátý „sektor“ již neznáme
a ani si jej neumíme představit. Transformace tradiční ekonomiky, politiky a způsobu života je tudíž nevyhnutelná. Znaky této
transformace jsou všude kolem nás: samoobsluha a sebeslužba (outsourcing na zákazníka), disintermediace (odstraňování
mezičlánků), masová kustomizace (šití na míru v ceně masové
výroby), re-lokalizace (návrat k místním a regionálním ekonomikám), reintegrace (oslabování specializace a dělby práce),
technologizace výroby i služeb (digitální technologie), virtualizace (od fyzického k informačnímu prostoru internetu), atp. Naše
životy se stanou soběstačnější, autonomnější, nezávislejší a lokálně ukotvenější. “Americký sen“ vlastnit svůj dům se pomalu
transformuje do touhy vlastnit svůj podnik.
Často spomínaš, že globalizácia narazila na svoje hranice
a vzniká nový trend re-lokalizácie. Môžeš uviesť niektoré príklady re-lokalizácie napríklad v ekonomike USA?
Re-lokalizace (re-localization) probíhá na mnoha úrovních:
tzv. globální lokalizace (glocalization) se týká globálních a mezinárodních podniků, které své produkty přizpůsobují lokálním podmínkám, např. McDonald´s, Starbucks, Tesco, Dell,
atp. V USA se uchytil výraz local sourcing (využívání lokálních
zdrojů), kdy supermarkety doplňují svůj sortiment z nejbližšího okolí (maximálně do 30 mil) za účelem čerstvého a místně
preferovaného zboží (zvláště potravin), ale také jako spotřebitelská podpora místnímu zemědělství a průmyslu, regionální ekonomice a vzniku soběstačnějších komunit. Podobně
insourcing (využití vnitřních zdrojů) představuje protiváhu
k tradičnímu outsourcing. V anglických řetězcích, jako Waitrose nebo Asda již lokální sortiment začíná převažovat (např.
2150 produktů od 465 místních podniků ve Waitrose). Relokalizace probíhá i v Indii, kde se již některé automobily montují až lokálně, tj. v místě odběru. Vznikají multicentrální sítě
s autonomními „hubs“. Rozvoz potravin v New Yorku a okolí je
založen na lokální produkci, např. FreshDirect, stejně jako zásobování některých restaurací. Zkracování dodavatelských řetězců se odráží v popularitě celulárního QRM (quick response
manufacturing) a kolokace (co-location) dodavatelů přímo na
linkách zákazníka, obzvláště v automobilkách. Je fascinující sledovat první signály nastupujícího trendu. Pro mnohé podniky
je stále náročné (i když velmi důležité) takové trendy rozpoznat
včas – konkurenční prostředí tisíců malých podniků přinese
nové, pro mnohé již nepřekonatelné, výzvy.
Súčasní ekonómovia sa často odvolávajú na Keynesa, rozprávajú o stimuloch a nakopávaní ekonomiky, snívajú o raste
HDP, chcú s politikmi vytvárať a zachraňovať pracovné miesta.
Zdá sa však, že ich pokusy neprinášajú žiaden efekt, naopak,
problémy skôr prehlbujú a predlžujú. Zároveň sa ukazuje, že
mnohé ekonomické ukazovatele – HDP, miera nezamestnanosti alebo hodnoty akcií na burze neodrážajú skutočný stav
ekonomiky. Aký je Tvoj názor?
Keynesiánská opatření, stimuly a „nahazování motoru“ testuje Obama v USA už od r. 2008: nefungují, ale spíše zhoršují
ekonomickou situaci. Mnozí makroekonomové se vlastně nic
jiného ve škole neučili, a proto dnes ideově tápají. Neumí rozlišit mezi korelací a kauzalitou, nebo mezi příčinou a následkem. Korelace neindikuje nic, než časovou nebo prostorovou
souběžnost některých jevů. Např. to, že Velká deprese 30. let
skončila až Druhou světovou válkou neznamená, že válka poskytla keynesiánský stimulus. Nezaměstnanost Velké deprese byla eliminována až poválečnou akcelerací zaměstnanosti
v novém sektoru služeb, který v USA následně zaměstnal až
80% celkové pracovní síly (dnes 70%). To nebyl keynesiánský
stimulus. Stejně tak lze odepsat i monetarismus a další makroekonomické „poučky“, jako Okunův zákon, které evidentně
neplatí. Kdyby se ekonomové ve školách učili logiku, bylo by
na světě lépe. Míra HDP také neměří zaměstnanost, ale počet
transakcí v ekonomice; HDP může růst, i když zaměstnanost
bude klesat; poroste dokonce i při plné automatizaci. Hodnota
akcií odráží spekulativní sázky na jejich růst či pokles. Matematické programy dokáží sázet rychleji než lidé, i během tisícin
vteřiny, a tak přinášet velké zisky algoritmizovaným spekulantům. Přínos ekonomice v takových případech tíhne k nule: co
na burze vyhraji, musí někdo jiný prohrát - jako na koňských
dostizích. Nová přidaná hodnota nevzniká. Hráčská společnost, kde každý šidí a okrádá někoho jiného, peníze se přesouvají z kapsy jednoho do kapsy druhého, bez mezičlánku hodnotného produktu, je odsouzena k hospodářské dekadenci.
Podnikatelia na Slovensku sa sťažujú na korupciu, nefungujúce školstvo, ktoré nedostatočne pripravuje ľudí na pracovné
pozície, vysoké dane a odvody, drahý a nekvalitný servis štátu, aroganciu úradníkov, nevymožiteľnosť práva a pod. Mnohí
z nich sa odhodlali aktívne vstúpiť do verejného života a politiky a zmeniť tento stav. Je to správna cesta?
Podnikatelé si odjakživa stěžují na poměry, ale nechtějí se do
politiky „míchat“. Mluvit a ne jednat však funguje pouze za silné
konjunktury. Při krizi je jejich první reakcí „vyhodit šibaly“ a začít
finančně podporovat jiné politické strany, ideologie a politiky.
Tím se moc nezmění; jen další a jiní politici se naučí brát úplatky.
Nevím, zda je to naivita, anebo úmysl, ale chytat hloupé korupčníky produkuje více korupčníků vychytralých a mazanějších.
Korupce je důsledkem architektury systému, tj. nastavených
pravidel a regulací, ne jen chování chytráčků, kteří špatná pravidla a neprůhledné systémy využívají. Pro podnikatele má tedy
vstup do politiky smysl jen tehdy, chtějí-li změnit politiku a ne
jen vyměnit politiky. Pakliže na změnu systému nemá, pak je
lépe se věnovat podniku a směrovat se do zahraničí. Od politiky
se tak lze distancovat. Změnit politiku, ale i formu demokracie
a regionální samosprávy, není snadné. Podnikatelé by se museli
spolupracovat a propojit se mezi sebou, soukromými univerzitami a autonomními regiony, ne s politiky, bankami, armádou,
politickými stranami a finančními spekulanty – tj. s institucemi
prosperujícími pouze z peněz druhých lidí.
Žiješ v USA, ale pozorne sleduješ situáciu v Česku a na Slovensku. Naši politici väčšinou ako papagáje opakujú rôzne hlú­
posti, ktoré boli vymyslené v Bruseli a modlia sa, aby rástla
ekonomika Nemecka a my s ňou. Ošklbávajú domácich podnikateľov a rozdávajú štedré dotácie zahraničným firmám. Keby
si mal možnosť definovať a realizovať hospodársku stratégiu
pre krajinu typu Slovensko, aké by boli jej hlavné tézy?
Slovensko není zas tak složité: je to malá země, s nevyužitým
podnikatelským talentem, zanedbaným vzděláváním a socialistickými sklony v politice. Jeho ekonomika je odvozená od
ekonomiky Německa a tak zprostředkovaně i od Číny a růstové
části Asie. Je třeba se zaměřit na kvalitní podnikatelské vzdělávání, podporovat vznik podnikatelské sféry, která by generovala vlastní inovace, produkty, služby a nové podnikatelské
modely. Omezit závislost na nízko hodnotovém outsourcingu
a sáhnout si na světovou třídu ve specializovaných oblastech
znalostních, digitálních a lokalizačních technologií, ekologických a energetických systémů, jakož i regionální soběstačnosti
v základních potřebách. Dělat převážně věci s vysokou a ne
nízkou přidanou hodnotou. Snížit výrazně státní aparát, nevolit straníky, ani zleva, ani zprava, identifikovat a přinášet do
politiky odborníky a nezávislé osobnosti; koordinovat transformační úsilí s Čechy, podporovat se navzájem, ve smyslu hesla
„Uděláme si to sami“, kde jen trochu možné. Učíme se globálně, ale jednáme lokálně; ne naopak. A tak dál... ono to vlastně
vyplývá přirozeně a samo.
Neviem, či sleduješ detailne vývoj pred voľbami na Slovensku.
Pravica sa topí v korupčných škandáloch a zdá sa, že odchádza
do minulosti. Ľavica sa tvári, že škandály nemá a keby mala,
jej voliči sú na ne pomerne rezistentní. Faktom je, že politické strany a politici zlyhali a pripomínajú starých komunistov.
Vznikajú pokusy, aby občanov zastupovali nezávislé osobnosti
bez väzieb na stranícke aparáty. Príkladom je hnutie Obyčajní
ľudia a nezávislé osobnosti. Politici tomuto konceptu vyčítajú,
že nezávislé osobnosti sa nedohodnú, že im chýba jednotná
ideológia a tak môžu spôsobovať problémy pri hlasovaní v parlamente. Aký je Tvoj názor na tieto trendy?
Samozřejmě, že sleduji. Mám na Slovensku celou řadu přátel,
konzultuji četné podniky a držím palce. Dokonce jsem se v Modrém kostelíku ženil. Nemám rád pravicové nebo levicové pohledy na svět – jsou to přežitá dogmata, ideologické nálepky, které
do dnešní doby nepatří. Straník zůstane straníkem, a strana stranou, malou nebo velkou. Dnes platí, zda je daný postup správný
a efektivní, ne levý či pravý. Tady, zda je člověk osobnost, odborník a nezávislý myslitel i aktér, zda přebírá zodpovědnost za
své činy a neskrývá se za nějakou stranu, její aparát a programy.
Strany se nedohodnou a když, tak jen oportunisticky a dočasně.
Jednotlivci se nakonec dohodnou svými hlasy, ne zákulisními
smlouvami; nemůže u nich docházet k vzájemnému blokování,
jako u parlamentních stran. Jednotlivec je slabý a dohodnout se
musí; strana je silná a blokovat může. Ideologická jednota – tj.
držet hubu, držet krok – bez ohledu na měnící se okolnosti a potřeby občanů, je hlavní příčinou současné politické impotence
a rodící se touhy po síle, autoritě a diktátu. Ale ani Rusové si
již Putina nechtějí nechat líbit a začínají se bránit. Rozkradení
(a ukradení) Slovenska mě velmi trápí, ale je třeba vytvářet sjednocenou občanskou inicia­tivu a z ulic se přesunout do společenských sítí internetu: je třeba volit, hlasovat proti, v koordinaci
s iniciativami v Česku.
Milan, oslavuješ 70 rokov a stále viac sa objavuješ vo svojej
domovine, ktorú si pred 45 rokmi opustil. Čo by si poradil občanom tejto krajiny, ktorí sú frustrovaní z rôznych káuz, politikárčenia, korupcie a úpadku štátu a hospodárstva?
Nestačí být frustrovaný, je třeba jednat. Především, nevolit
partaje – už jich bylo dost a lepší nebudou, protože nemohou.
Volit jen specifické, nezávislé osobnosti a odborníky. Nebát se.
Vyhledávat a volit ty, kteří něco umí, podporovat jejich vstup
do politiky. Vytvářet si svůj vlastní politický názor a ne stále
sedat na stejné vějičky dobře profinancované „slibotechny“
stranických programů. Osvobodit se od mediální propagandy
ideologických názorů a postojů, vyjádřit své osobní preference
na internetu pro hnutí, skupiny a jedince, kteří nás zastupují ne jen slovy, ale hlavně činy. Když nemáte koho volit a jsou
vám všichni stejně odporní svojí zkorumpovaností, omezeností, dogmatismem, poťouchlostí a nekonečným setrváváním
v politice jako superzdroji obživy, tak raději nevolte. Zaregistrujte svůj nesouhlas s partajními kandidáty přes internet: nevoličů, kterým leží osud země opravdu na srdci, je stále více,
dnes již většina. Rád se vracím, rád navštěvuji svoji domovinu,
ale ještě jsem nevolil. Nemohu volit něco, co se mi příčí, již
od roku 1989: lhaní, korupci, opoziční smlouvy, rozkrádání,
ideologické zákryty, omezenost a politickou tupost. To raději
nic. Rok 1989 se stane historickou noční můrou studu pro celé
generace: ne proto, že jsme se osvobodili, ale proto, že jsme si
nabytou svobodu nechali tak snadno vzít, anebo ji vyměnili za
“mísu šošovice“. Tolik věcí se dá dělat bez politiků, beze stran,
bez státu a bez byrokracie: např. podnikat, vytvářet hodnoty,
utvářet občanské společnosti a hospodářské komunity, vzdělávat se a sdílet své zkušenosti a znalosti. Tolik věcí si můžeme
udělat sami – jako jednotlivci, v rodině, v podniku, v regionu
i ve státě. Nejlépe se zbavíte již zapáchajících stranických politiků tak, že je budete ignorovat, že je přestanete potřebovat,
a že jim přestanete tleskat. Odejdou pak sami, nepotřební, ale
hlavně: nevoleni.
Rozhovor viedol Ján Košturiak