1_Logika_03

3. část příběhu: Manfréd to nevzdává a sahá k dalším zbraním
„Mami, chvilku mě poslouchej, já ti to vysvětlím. Tentokrát na to s kamarády jdeme totiž úplně jinak, uvidíš.
Tak za prvé: tahle výprava není vůbec o zábavě, ale o penězích. A o velkých penězích.
Divíš se? Div se. Až se vrátím, budu v balíku, to je tutovka. A teď ti řeknu, jak to máme
vymyšlený.
Nejprve si to tam všechno sami důkladně projezdíme. Na koních, samozřejmě, je to
tam divočina. Exotika. Kvůli tomu potřebujem právě dost peněz pro začátek. Jenže potom, potom za náma přijede banda pracháčů, co by si tam sami nikdy netroufli, a těm
my budeme dělat kvalifikovaný průvodce. Supr nápad, co říkáš? Přišel na to Cigáro.
On má vůbec mega nápady. Pracháči hned na začátku složej mastnou zálohu a vod tý
chvíle jsme v balíku.
Ale to není všecko. Vzpomínáš, jak u nás jednou byl ten plešatej chlapík, říkáme mu
Vokno? Jo, tak ten si udělal rychlokurs na kameru a je z něj teď profík, prostě normálka
kameraman. S ním tam natočíme pár filmů a televizní kanály se o ně poperou. Další
prachy.
A eště víš co? Slíbil jsem Bylinkovi, že s ním v té Kolumbii nasbírám kaktusy nebo orchideje nebo co, prostě nějaký trávy, a tady doma botanický zahrady už maj’ granty na
to, aby si je od nás pěkně draho koupily, až se vrátíme. Je to tak, bude to supr balík! Tak
co, budu mít z čeho vracet, jo nebo ne?
Za druhý, mami, ty přece dobře víš, že u mě peníze vždycky byly až na – rozhodně ne
prvním místě! Lidský vztahy, to je to důležitý, nemám pravdu? A teď poslouchej: všichni
kámoši a kámošky do jednoho budou vědět, že mám ty prachy půjčený vod tebe a že to
sou tvoje poslední peníze. Umíš si představit, jak by se na mě dívali, kdybych ti je nevrátil? Dyť bych se před nima musel cítit jak… jak… no řekni, bavili by se vůbec ještě s takovým sprosťákem?
Jo a poslední věc, ale teď se drž, mami, to ti vyrazí dech. Vzpomínáš na svůj „zlatý
poklad“? Brož, náramek, zlaté prstýnky, náhrdelník s perlami… babička ti to dala, jako
že to jde v rodině z matky na dceru. A pak jsi ho najednou nemohla najít. Tehdy mně
ještě nebylo ani deset, ale moc dobře si na to pamatuju, to bylo slz a nářků… dala jsi
nám pěkně zabrat, celý dům vzhůru nohama, všechno zbytečný, poklad nikde. A teď se,
mami, podrž: já ho našel, já ten tvůj poklad objevil!“
Stará paní vytřeštila na syna oči, ruce položené na opěradle křesla, se jí rozechvěly.
„Manfréde, Manfrédku, co to říkáš? Kdes ho našel? Je to pravda? Hned mi ho ukaž!
Bože bože, brož po mamince! Ta, co ji vždycky nosila jen v neděli… Přineseš mi ji?
Nebo… máš ji tady?“
Náhle se Manfrédova matka zarazila. Něco jí tu nehraje. Syn si chce vypůjčit peníze
– a mluví o pokladu, který má hodnotu mnohonásobně vyšší než částka, o kterou ji
žádá. Co to znamená?
Manfréd už dál nečeká. Trochu se obával, že vzpomínka na poklad už v matčině paměti vybledla, ale teď vidí, že je tomu právě naopak. Jakoby čas dodal ztraceným šperkům na vzácnosti. Kuje tedy železo, dokud je žhavé.
„Od začátku, mami, hezky od začátku. Našel jsem krabičku s tvými šperky úplně náhodou před dvěma lety, tady na půdě. Je zbytečný přemýšlet, kdo ji tam tehdy schoval.
Samozřejmě jsem ti ji chtěl hned přinýst, že jo, ale… bylo to po tý autonehodě, auto nebylo moje… jo a úplně stejný den přišla Irena s těmi svými nároky a výhrůžkami…
Prostě jsem potřeboval dost peněz. Tak jsem dal ty věci do zastavárny.“
Stará paní zalapala po dechu.
„Neboj, mami, jsou tam pořád. A víš co – právě v Kolumbii vydělám dost peněz na
to, abych je mohl vykoupit a ještě ti vrátit půjčku. Bude to supr, že jo? Už chápeš, proč od
tebe potřebuju těch dvacet na cestu?“