AS 3-2008 - Novinky

3 | 2008 ročník 54.
dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
Improvizujte
a lépe se uslyšíte
Amatérská divadelní asociace
V Třebíči a Děčíně od bodu G do zásvětí
Šrámkův Písek | JNáchodská prima sezóna
Otevřeno Kolín | Ars poetica - Puškinův památník
Obsah čísla
Cesty amatérského divadla
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Fórum | Co to je experimentující divadlo teď a tady?
Nikterak pronikavá a možná i popuzující úvaha
nad smyslem odnože „experimentující“ divadlo
Jan Červený
Experimentuje se s experimentem | Petr Macháček
Experimentující divadlo tady a teď | Pavel Němec
3
3
4
Téma
Improvizujte a lépe se uslyšíte | Rozhovor
s Janou Machalíkovou připravila Simona Bezoušková
5
Ze života souborů
Náročné předlohy jsou pro nás výzvou | Rozhovor
s L. Voráčkovou a Vl. Goldou z Divadla bez střechy
Vyškov připravila Simona Bezoušková
Vždycky jsme spolu fyzicky | Rozhovor s P. Matouškem
a R. Kotlabou z Divadýlka na dlani Mladá Boleslav
připravila Jasanka Kajmanová
Z občanských sdružení
Amatérská divadelní asociace – ADA | Ota Smrček
10
12
13
14
14
15
16
16
16
18
Klíčové celostátní přehlídky
Letošní Pohárek SČDO mnoho radosti nepřinesl
Ladislav Vrchovský
Pohárek SČDO ve výsledcích a číslech | D. Zakopal
20
31
38
42
46
46
Krajské postupové přehlídky
Krajská přehlídka v Sadské | Zábava nejrůznější kvality
Rudolf Felzmann
Krajská postupová přehlídka venkovských divadel
Trhové Sviny 2008 | Jaromír Hruška
Komediálně naladěný Josefův Důl | Rudolf Felzmnann
Miletínské divadelní jaro | Alena Exnarová
V Brněnci se divadlu dařilo | Dušan Zakopal
Jarní Sešlost Boleradice | Z hodnocení Fr. Laurina,
D. Zakopala a L. Lázňovské sestavila S. Bezoušková
Hanácký divadelní máj 2008 | Vladimír Zajíc
2
62
63
64
66
68
Dramaturgický pozorník
Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté)
Aucassin a Nicoletta | Eva Machková
Hry významných dramatiků
Friedrich Dürrenmatt: Frank Pátý | Pavlína Schejbalová
Novinky světové dramatiky
Christopher Hampton: Řeči léčí | Milan Strotzer
Divadelní literatura
Děti a loutky
Vítězslava Šrámková o knize Jaroslava Provazníka
Václav Tille: Kouzelná moc divadla
Zprávičky
Kalendář | červenec–srpen 2008
70
71
73
77
77
78
79
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
Ročník 45. (Ochotnické divadlo 54.) l Číslo 3 / 2008
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu
Blanická 4, 120 21 Praha 2
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková
a Ing. Jaroslav Vondruška
Grafika časopisu: Luboš Tobola
Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Simona Bezoušková
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2
Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: [email protected]
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1
e-mail: [email protected]
tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz)
Cena ročního předplatného 240,- Kč
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 30. 5. 2008
Příští číslo vyjde 6. 8. 2008
© NIPOS PRAHA 2008
ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608
47
48
49
50
52
52
54
Štivadlo 2008 – Jako zmoklá slepice | Václav Müller
57
Loutkářský kvas po roce aneb Profesionální amatéři
nebo amatérští profesionálové? | Rozhovor
se Štěpánem Filcíkem připravila Marie Poesová
58
3 | 2008
61
Servis a informace
8
Divadelní přehlídky a dílny
Od bodu G do zásvětí
Jan Císař o Divadelní Třebíči / Divadelním Děčíně
Tekuté písky experimentujícího divadla
Šrámkův Písek 2008 | Vladimír Hulec
Náchodská prima sezóna 2008 aneb Odvážné chmury
– krotký humor | Josef Tejkl
Zase Otevřeno. Zase průvan. | Josef Tichý
Postgraduální sloupky
Paměť divadla VIII | Jan Císař
Osobnosti amatérského divadla
Čtyřicet let SČDO a 85 let Milana Kyšky
JUDr. Milana Kyšku zpovídal Vlastimil Ondráček
Malou scénu Zlín čeká kulaté jubileum, její zakladatel
Antonín Navrátil jubiluje teď | Petra Ševců
Zaloužilý jubilant z Újezda Jiří Doležal | Vít Závodský
Alena Dvořáková se má za čím ohlížet
Vladimír Gardavský
Herec a režisér Jiří Kubina se 17. srpna dožívá 75 let
Pavel Labík
Mirku, sbohem! | Petr Slunečko za Miroslavem Ryšavým
Vzpomínání na paní Jiřinu Baštovou | Jan Chad
Odešel všestranný divadelník František Klaška
Vít Závodský
Poděbradské dny poezie | Jiří Hraše
K přečtení není ani nápis s azbukou...
Rozhovor s Jiřím Klapkou nejen o Ars Poetice
– Puškinově památníku připravil Luděk Horký
Ostrov ve SKLUZU | Jiřina Lhotská
Moravský FEMAD poprvé | Vladimír Fekar
John Somers – Dramatická výchova a interaktivní
divadlo – workshop na PdF MU v Brně | Marie Pavlovská
Foto na titulní straně: Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín
2008 zdobilo několik inscenací původních her členů zúčastněných souborů. Patřila k nim i hra Josefa Tejkla Asteroid
Bejček, kterou autor nastudoval s nově vzniklým souborem
Samohana Hradec Králové. Na snímku Jan Bílek a Monika
Fejglová. Foto: Ivo Mičkal.
Foto na zadní straně obálky: Mezi patnácti produkcemi
vybranými do programu 47. ročníku Šrámkova Písku byl
Kabaret Kaldera Divadla na cucky z Olomouce, který autorsky ve spolupráci s kolektivem souboru připravila Barbora
Voráčová. Foto z představení: Milan Strotzer.
Cesty amatérského divadla
Co to je experimentující
divadlo teď a tady?
Experimentuje se
experimentem
Petr Macháček, autor
a režisér Divadla Kámen Praha
Tentokrát přinášíme názory tří vůdčích
osobností amatérských divadelních souborů, které
uvádějí (až na naprosté výjimky) pouze vlastní autorské texty a z jistého pohledu je tedy lze považovat za experimentující…
Nikterak pronikavá
a možná i popuzující
úvaha
nad smyslem odnože
„experimentující“
divadlo
inscenace, jenom ve zúženém (polovičním)
spektru „experimentace“.
Jinak ještě k experimentování
– když v divadle neexperimentujeme (tedy
stále, vyjma naší letošní inscenace), připadám si, jako bych netřídil odpad nebo se vyhýbal jiné podobné povinnosti. Lze hrát stále
stejně osvědčenou cestou, nic neriskovat, ale
pak se mi příčí mluvit o tom jako o umění.
Spíš je to ta „volnočasová aktivita“…
Jan Červený, autor, režisér a
herec souboru V.A.D. Kladno
Z úvodního článku pana Strotzera
(k této anketě či diskuzi, AS č. 1/2008 – pozn.
red.) vyplývá, že „škatulkování“ divadla přináší
problémy. Myslím, že je bude přinášet, i když
se škatulky „nadefinují“ sebelépe a i když se sebelépe „nadefinuje“ „experimentující divadlo“.
Já bych žádnou přehlídku experimentujícího
divadla nedělal. Dělat ji a tím i dělat z experimentujícího divadla nějaký „DRUH“ divadla,
je kontraproduktivní a vzato do důsledku to
může brzdit normální, běžné experimentování. „Když chcete do Písku, tak koukejte vymyslet nějaký pořádný experiment a vy ostatní se
na to zase radši vykašlete“ (samozřejmě trochu
přehnané, ale takhle mi to opravdu přijde). Já
myslím, že experiment by měl být prostředek,
nikoliv cíl, a že by měl být ve větší či menši
míře obsažen v každém divadelním počinu,
podle potřeb a povahy daného záměru.
Oficiální důvod škatulek je v problematičnosti porovnávání hrušek a jablek.
Ale proč by nešlo porovnávat inscenaci
tradiční a netradiční formy? Znamená to,
že nemáme porotce, kteří by byli schopni
odhlédnout od vlastního vkusu nebo žánru?
Asi ano. Problém je také v tom, že by se na
přehlídkách neměla hledat inscenace „lepší“.
Měla by se hledat inscenace, která je „cennější“, tj. méně zastupitelná jinou, ta, kterou
je cennější uvést na Jiráskově Hronově, jako
jedinečné příležitosti divadelní výměny.
Je cennější tam ukázat dotaženost klasiky,
nebo experiment? To je otázka, kterou by se
nemusela zabývat až programová rada JH,
ale každá porota krajské přehlídky při konkrétním posuzování dvou zcela rozdílných
inscenací. I nyní musí často poroty porovnávat formálně a žánrově těžko souměřitelné
Jan Červený / Foto: Milan Strotzer
Když jsme si řekli, že založíme divadlo, bylo nám jasné, že bude přinejmenším
experimentující, když už ne přímo experimentální. Kromě toho nám také bylo jasné,
že bude nezávislé. Po deseti letech nám není
jasné nic.
V exaktnějších oborech než je
umění, bych experiment neboli pokus stručně definoval přibližně takto: experiment
je cíleně připravená činnost s definovanými
vstupy a přesně zaznamenávanými výstupy
za účelem potvrzení nebo vyvrácení konkrétní hypotézy. O experimentu má tedy smysl
mluvit, když máme formulovanou nějakou
konkrétní hypotézu a chceme ji ověřit. Dále
bychom měli definovat předepsané parametry vstupů včetně podmínek prostředí a
parametry výstupů. Měli bychom předem
určit, co budeme za předpokladu dodržení
vstupních parametrů považovat za potvrzení hypotézy, co za neurčitý výsledek a co za
její vyvrácení.
Jedním z milionů možných vědeckých experimentů v divadle by mohlo být
například ověření hypotézy, že se vzrůstající
frekvencí cizích slov v textu hry vzrůstá podíl černého a tmavě šedého oblečení diváků
(tedy oblečení naznačujícího intelektuálské
sklony). V tomto případě by šlo o poměrně
jednoduše měřitelný experiment.
V počáteční (definiční) fázi experimentu bychom stanovili, že cizím slovem
se rozumí například slovo o alespoň dvou
slabikách, jehož kořen je prokazatelně ro-
P. S.: Otázky Tomáše Žižky, které nám ve
zdánlivě odlehčeném článku v AS č. 1/2008 zprostředkovala Lenka N., která má v NIPOS-ARTAMA
experimentující divadlo na starosti (a kterou možná NIPOS kvůli mně vyhodí, až se to experimentující divadlo zruší, ale ona je šikovná, jistě si něco
najde), jdou neomylně k podstatě věci.
„Jedním z milionů možných vědeckých experimentů v divadle
by mohlo být například ověření hypotézy, že se vzrůstající
frekvencí cizích slov v textu hry
vzrůstá podíl černého a tmavě
šedého oblečení diváků...“
„Problém je také v tom, že by
se na přehlídkách neměla hledat inscenace „lepší“. Měla by
se hledat inscenace, která je
„cennější“, tj. méně zastupitelná jinou, ta, kterou je cennější
uvést na Jiráskově Hronově,
jako jedinečné příležitosti divadelní výměny.“
mánský nebo germánský. Určili bychom,
že hypotézu budeme považovat za potvrzenou (nikoli prokázanou, s ohledem na
reálně možnosti bychom asi nemohli mít
tak vysoké ambice), pokud bude z dvaceti
měření alespoň v 18 případech mezi hrou
o 5 procent cizích slov a hrou o 40 procent
cizích slov zaznamenán alespoň o 20 procent větší podíl tmavě oblečených diváků,
přičemž tento podíl se vypočítá jako celkový
jednoduchý matematický podíl mezi tmavě
3 | 2008
3
Fórum
Petr Macháček / Foto: Ivo Mičkal
a netmavě oblečenými dospělými diváky.
Podmínkou je alespoň dvě stě diváků na
představení a alespoň deset představení v
rámci experimentu (abychom vyloučili statisticky neprůkazná měření).
Pro druhou (přípravnou) fázi experimentu bychom napsali nebo upravili dvě
hry tak, aby obsahovaly v jednom případě
například méně než 5 procent cizích slov, ve
druhém případě například 40 procent cizích
slov (s tolerancí řekněme plus minus 2 procenta). Hry bychom nastudovali.
Pro třetí (realizační) fázi projektu
stačí přesně definovat tmavě šedou (například pomocí barevného vzorníku, aby
nedošlo k chybám) a postavit ke vchodu do
divadla (pokud se tedy hypotéza vztahuje
na svrchní oděv) vyškoleného pozorovatele
zaznamenávajícího četnost tmavých a netmavých diváků.
V souladu s výše uvedenými podmínkami by bylo vhodné celý experiment
dvacetkrát opakovat nebo raději provést
za stejných podmínek na různých vhodných
místech, například řekněme ve dvaceti
různých českých divadlech věnujících se
různým žánrům (tyto žánry a jejich zastoupení v experimentu by bylo třeba stanovit
v přípravné fázi). Vše by bylo dobré provést
během relativně krátkého období, řekněme
několika let, například proto, aby se během
experimentu nezměnila móda natolik, že intelektualizující oděv by přestal být převážně
černý a šedý.
Výsledkem experimentu by mohla
být obsáhlá vyhodnocující práce a především výrok, že hypotéza byla potvrzena
nebo že hypotéza potvrzena nebyla. Je pochopitelné, že různí kolegové experimentátoři i teoretici by pravděpodobně zpochybnili správnost a úplnost definice podmínek,
věrohodnost přípravné fáze i průkaznost
realizace projektu s poukázáním na ne-
4
správnou základní koncepci, neprůhlednou
dokumentaci a nerovnoměrně zastoupené
spektrum žánrů.
Ovšem bez legrace: pokud bychom
se chtěli vážně považovat za experimentující
nebo dokonce experimentální divadlo, měli
bychom asi takové experimenty provádět
alespoň nějakým zjednodušeným, a tedy
méně průkazným, vědecky méně seriózním
a subjektivnějším způsobem. Konkrétně v
našem divadle bychom skutečně měli takto
zkoumat například souvislost mezi frekvencí
hereckých akcí (bylo by třeba upřesnit) a optimální délkou rytmicko-tematické jednotky
(bylo by třeba upřesnit), mezi délkou pauzy
(bylo by třeba upřesnit) a účinkem následného energetického impulzu (bylo by třeba
upřesnit) a mnohé další souvislosti.
Protože tyto věci systematicky
nezkoumáme, asi bychom se neměli za experimentující divadlo pokládat. Na druhou
stranu: kdo je zkoumá?
Člověk přirozeně cítí, že některé
divadlo experimentuje více než jiné a že
některé inscenace jsou více experimentující nebo dokonce experimentální než jiné.
Dred experimentuje víc než Libice a Žáby
jsou experimentálnější než Mlejnek. Takže
bych raději pokorně parafrázoval vágní
definici, která tady už byla: experimentující
je takové divadlo, které se alespoň v některé podstatné dimenzi vymyká zažitým a
ověřeným postupům. A spolehl bych se na
„...experimentující je takové divadlo, které se alespoň v některé
podstatné dimenzi vymyká zažitým a ověřeným postupům.“
odborníky, že jejich lidský úsudek bude převážně správný, a na diváky, že vše převážně
správně vycítí a na vše převážně přiměřeně
zareagují.
Pojmy experimentující a nezávislé
a mnoho dalších jsou asi jasnější intuitivně
než exaktně. Neexistuje vlastně divadlo proto, aby se pokusilo vyjádřit to, co se exaktně
vyjádřit nedá?
Experimentující
divadlo tady a teď
Pavel Němec, autor, herec
a režisér souboru BANDA
Benešov
Když jsem byl osloven Pavlínkou
Schejbalovou, abych se vyjádřil k tématu experimentujícího divadla, byl jsem
upřímně zděšen. Nic o něm nevím a nikdy
jsem neměl ambice dělat ho!
Potom jsem byl ale ujištěn, že
program BANDY – hrát pouze vlastní
texty – do jisté míry experimentem je, a
tak jsem kývnul. Alespoň mě to přinutí zamyslet se nad tím, co že to vlastně je experimentující divadlo. Už sám název říká, že
divadlo, které experimentuje. Tedy zkouší
nové, neprobádané, neověřené postupy a
cesty. To má ale háček! Když soubor, který
programově hraje Goldoniho, sáhne po
Williamsovi, je to (z jejich pohledu!) nepochybně experiment jako hrom! Ovšem ne
už z pohledu diváka. Když některý soubor
VĚDOMĚ popírá zavedené divadelní postupy a trvale hledá nové způsoby sdělení
svých myšlenek (chce-li sdělovat a má-li
co), je to jistě experimentující divadlo.
Patří jim můj obdiv, především proto, že
výsledek jejich pachtění (jde-li jim o výsledek) je velmi nejistý a pokud se tento
experiment zdaří, tedy objeví nové fungující inscenační možnosti, v příští divadelní
„Díky těmto specifickým experimentům došlo k jedné výrazné změně: Zatímco dříve po
nepodařených představeních
šuměla kuloáry otázka: „Kdo
to sem poslal?“ nyní tato otázka bývá vyslovována už před
představením a při určitých
jménech nemáte šanci sehnat v
hospodě volnou židli.“
sezoně se nepochybně narodí několik
představení, která jich použijí, ale v té
chvíli experimentem být přestanou.
Mnozí znají i tento pokus o experiment („Experimentující porotce tady
a teď“):
Nominovat na vrcholnou přehlídku představení, které nesplňuje ani
ty nejzákladnější parametry divadla (lze
o něm tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že
je experimentální či experimentující) a
3 | 2008
Téma
sledovat, co to udělá s diváky. Poprvé to
možná experiment byl, ale jen poprvé.
Pravidelným opakováním se z něj stala
téměř jistota, že v Tritonu to bude zajímavější.
Díky těmto specifickým experimentům došlo k jedné výrazné změně:
Zatímco dříve po nepodařených představeních šuměla kuloáry otázka: „Kdo
to sem poslal?“ nyní tato otázka bývá
Pavel Němec / Foto: archiv AS
vyslovována už před představením a při
určitých jménech nemáte šanci sehnat v
hospodě volnou židli. V hledišti to bývá
lepší, na druhou polovinu si můžete místa
dokonce vybírat – volných sedadel či židlí
je dost a dost.
Tímto bonmotem chci říci, že
experimentům fandím, ale před lidi by se
s nimi mělo jít jen tehdy, když jsou inspirativní tím, že ukazují nové možnosti a perspektivy a ne tím, že varují kudy raději ne.
A proto volám: Experimentujme!
Zkoušejme nové věci! Když se podaří a budou fungovat, zařaďme je mezi nepřebernou sumu standardních postupů (a přestaňme je považovat za experiment), když
se nepodaří, nechoďme s tím před diváky!
A nebo jen před partu kamarádů, pro které to může být pěkný nonsensový rozjezd
víkendové párty. A nebo se jednou za čas
sejděme na přehlídce těch experimentů,
které se rozpakujeme zařadit mezi standardní (tedy prověřené) postupy. Nebo si
o nich jen napišme, když si beztak nezaslouží „vyjmout“ z experimentů a „vložit“
mezi normální divadlo.
Za Járu dávám k dobru experiment, který jsem pro jistotu experimentálně ověřil: „Vyfukováním tabákového
kouře do vody zlato nevznikne!“
Improvizujte a lépe se uslyšíte
Rozhovor s Janou Machalíkovou
připravila Simona Bezoušková
Důvodů, proč dělat rozhovor
s Janou Machalíkovou, absolventkou
katedry výchovné dramatiky, vedoucí oddělení dramatické výchovy v DDM Praha 8
– Kobylisy, recitátorkou, improvizátorkou,
organizátorkou všeho možného a ženou
neutuchající a nevyčerpatelné energie, se
najde mnoho. Mne osobně k tomu inspiroval její kurz Improvizační ligy jako inspirace pro dramatickou výchovu pořádaný
v Centru tvořivé dramatiky na Praze 6.
Mohla bys nejprve čtenářům
Amatérské scény svůj kurz improvizace
stručně představit?
Sdružení pro tvořivou dramatiku pořádá v Centru tvořivé dramatiky
na Červeném Vrchu seminář Základů
dramatické výchovy, na kterém se střídají
jednotliví lektoři. A jednou se stalo, že odpadl lektor, a tak jsem se zeptala Jaroslava
Provazníka, jestli bych mohla se seminaristy
udělat improvizační seminář. A protože
improvizace s dramatickou výchovu souvisí
a divadelní sporty se studují i na katedře
výchovné dramatiky, souhlasil. Tak jsem pro
seminaristy na jedno dopoledne připravila
klasický improvizační trénink. Vzhledem
k tomu, že jsme neměli jedinou přestávku,
jsem se začala bát, že to nevydrží, ale oni
z toho byli naopak nadšení. Dokonce natolik, že přišli s tím, že by chtěli pokračovat. Po
skončení třísemestrálního kurzu se osmnáct
absolventů přihlásilo do kurzu improvizace.
Ten trval jeden semestr a setkávali jsme se
jednou za měsíc v pátek a sobotu. Byl zakončen zápasem improvizační ligy.
Kdo kurz navštěvoval?
Všichni to byli mladí učitelé, kteří
pracují jako lektoři dramatické výchovy,
a to je právě to podhoubí, ze kterého se
mohou rekrutovat noví trenéři. Když se
z někoho snažím udělat trenéra, hlavní
problém je většinou v tom, že mu chybí
pedagogický základ, jde na to spíš drilem
a není schopen sám vytvořit hru nebo ji
přeformovat tak, aby fungovala, jak zrovna
potřebuje. Naštěstí ti, které jsem v kurzu
„Od začátku jsme se učili další
základní, ale zároveň i velmi
těžkou věc, a to opustit svůj
geniální nápad ve prospěch naprosto blbého nápadu někoho
jiného.“
3 | 2008
„Improvizace není divadlo a
divadlo ani nahradit nemůže.
/.../ ...je především osobnostně-sociální průpravou – učí se
spolupracovat, komunikovat,
fungovat v týmu, v rámci daných pravidel.“
měla, pedagogický základ mají a k tomu
jsou i tvořiví. Do kurzu jsem vlastně šla s nadějí, že vzniknou nové týmy. Skvělé je, že se
pro improligu nadchli a vypadá to, že týmy
skutečně založí. Většina z nich není z Prahy,
takže by se improvizační liga mohla rozšířit
více i mimo hlavní město. A navíc by mohli
pracovat se středoškoláky.
Proč se snažíš o rozšíření improvizační ligy právě mezi středoškoláky?
Pro středoškoláky má improvizace
vliv na rozvoj osobnosti a dalších důležitých
dovedností. Může pro ně být i průpravou
pro divadlo. Samozřejmě, že improvizace
není divadlo a divadlo ani nahradit nemůže.
Jana Machalíková / Foto: Lenka Novotná
Pro ně je především osobnostně-sociální
průpravou – učí se spolupracovat, komunikovat, fungovat v týmu, v rámci daných
pravidel. A právě to adolescenti potřebují.
Při improvizaci jsou toho všeho schopni,
protože je to baví. Někteří absolventi kurzu mi říkali, že se svými středoškoláky jak
5
Téma
„Největší strach při improvizaci
mám z toho, že zmizí nadsázka, která je přitom základním
stavebním kamenem. Je to jen
jako, my hrajeme, že hrajeme
zápas, aby se divák bavil.“
tréninky, tak i zápasy zkoušeli a opravdu
to zafungovalo. Například kluci, kteří mají
problémy s autoritou, rozhodčího bez
problémů respektují. V rámci hry jsou toho
prostě schopní.
Jak konkrétně tréninky během
kurzu probíhaly?
Tréninky, které jsem se seminaristy
dělala, byly trochu jiné v tom, že jsme si na
konci vždycky sedli a vysvětlila jsem jim,
proč jsem které cvičení použila a proč jsem
je dávala za sebou zrovna v daném pořadí.
To při klasickém tréninku nedělám. Během
kurzu jsme si nedělali přestávky, protože
jsem se bála, že by vychladli, takže jsme
trénovali dvě a půl hodiny v kuse. Teprve
potom jsem jim zdůvodňovala jednotlivá
cvičení. Začínali jsme vždy pohybovými
cvičeními, aby se uvolnili. Pak následovala
asociační cvičení na uvolnění tvůrčího
myšlení, které jsem následně propojovala
s pohybem. Musí se najít akce, která obojí
propojí, aby nefungovaly hlava a tělo zvlášť.
Načež začínaly motivované hry, kterými
jsem se snažila dostat ke konkrétním kategoriím od nejjednodušších po ty složitější.
Samozřejmě je otázka, kdo co považuje
za nejjednodušší. Zkrátka jsem začala cvičeními pro dva. Nejzákladnější jsou podle
mě tzv. zrcadla, kdy jeden co možná nejpřesněji napodobuje toho druhého, aby se
naučili vzájemně se vnímat, spolupracovat
a reagovat na sebe.
Co následovalo potom?
Od začátku jsme se učili další základní, ale zároveň i velmi těžkou věc, a to
opustit svůj geniální nápad ve prospěch naprosto blbého nápadu někoho jiného. Což
samozřejmě hodně bolí. Ze začátku jsem
všechna cvičení směřovala ke spolupráci
a improvizaci jsme vlastně ani nedělali.
Teprve časem se nám z toho začala rodit kategorie duet, kdy spolu dvojice improvizuje
do momentu, než se společně podívají do
diváků a zkamení. Podstata spočívá v tom,
že kategorie z tréninku vyleze jakoby mimoděk, že se kategorie nedře, ale najednou
ji člověk má zažitou. Během celého kurzu
jsme jich zvládli devět. Kurz jsme chtěli zakončit zápasem, jenže jsme neměli diváky.
Nakonec jsme jich ale devět sehnali a mohli
jsme si sehrát zápas se vším všudy.
A jak zápas dopadl? Lišil se v něčem od těch ligových?
Rozdíl byl v tom, že když hrajeme
standardní zápas, bojíme se, aby do něj
6
Improvizační liga
Zdroj: www.improliga.cz
Turnaj v improvizaci je malinko o
sportu, ale především o divadle. Dva týmy se
navzájem utkávají v improvizacích na divácká témata. Cílem NENÍ navzájem se vyřadit,
ale SPOLEČNĚ vytvářet kvalitní improvizaci,
mít radost ze hry, moci si kdykoliv zahrát/
zaimprovizovat s různými týmy z různých
měst.
Hráči hrají SPOLU, a ne PROTI
SOBĚ. Nestranný hlavní rozhodčí a jeho dva
pomocníci dohlížejí na dodržování etických
a improvizačních pravidel ustanovených
Českou improvizační ligou - Improligou.
Ve hře existuje tajné trojspojenectví obou
týmů mezi sebou a diváky, jež tvoří opozici
proti přísnému a nesmlouvavému tandemu tří rozhodčích (hlavní a dva pomocní).
Jde o hru, chuť improvizovat, naslouchat
kolegům z vlastního i opačného týmu a
SPOLEČNĚ si zahrát.
Historie turnajů v improvizaci
spadá do konce sedmdesátých let, kdy se v
Québecku konaly první improvizační turnaje.
Její zakladatelé, Yvon Leduc a Robert Gravel,
se nechali inspirovat hokejem a převzali
kluziště s mantinely (bez ledu!), pruhované
dresy a čas rozložený do třetin. Improvizátoři
i diváci tak mohou zažít napětí, neopakovatelnou atmosféru a neočekávané zvraty v
„přímém přenosu“.
Turnaje v improvizaci rychle
přešly přes Atlantik a dnes se hrají ve
všech frankofonních zemích. Ve Francii,
v Belgii, ve Švýcarsku, ale taky v Maroku,
ve Španělsku, v Itálii a v Německu.
Česká improvizační liga (Improliga) převzala základní herní prvky zámořských impro
turnajů. Řídí se výhradně pravidly a formou
ustanovenou jejími kanadskými zakladateli,
jež se dodržuje i u mezinárodních turnajů
v improvizaci. Výjimkou Improligy je, že se
nehraje v mantinelech a že týmy mají místo
šesti pouze čtyři hráče.
Také publikum hraje v improvizačním turnaji důležitou roli. Proto je třeba
předat hned u vchodu každému dvoubarevnou hlasovací kartičku, pantofli a ofocená pravidla se znaky, jež rozhodčí používá.
Pantofle slouží k vyjádření nespokojenosti s
výrokem rozhodčího nebo jeho pomocníků,
v krajním případě s improvizací či ještě hůře
se samotnými hráči. Pantofle se házejí do kluziště, nikdy ne na herce! Kartičkou se hlasuje.
Na konci každé improvizace (jde-li o porovnávací, pak na konci poslední improvizace),
po oznámení a vysvětlení chyb je diváci na
vyzvání rozhodčího zvednou. Barva týmu,
kterému chtějí dát hlas, je pochopitelně obrácena směrem k rozhodčím.
3 | 2008
někteří aktéři nešli soutěžně. A protože
nevíme, jak je který tým vybaven, snažíme
se o to, aby se týmy v mezičasech vzájemně
povzbuzovaly. Seminář jsem od začátku
stavěla na tom, že zápas není soutěž, ale
především spolupráce a hra pro diváky,
kterým musíme umožnit, aby měli pocit,
že hrajeme zápas. Seminaristi to věděli a
myšlenku zápasu naplnili, což mě velmi
potěšilo.
Jana Machalíková nabízí. Foto: Lenka Novotná.
Stává se v zápasech, že by někdo
nehrál fair play?
Občas se stane, že soutěživost
někoho převálcuje a začne zápas brát doopravdy. Největší strach při improvizaci mám
z toho, že zmizí nadsázka, která je přitom
základním stavebním kamenem. Je to jen
jako, my hrajeme, že hrajeme zápas, aby
se divák bavil. Ve výsledku rozhodčí klidně
může udělit trestné body jen podle své
nálady nebo když vidí, že skóre není vyrovnané a u diváků mizí napětí.
Jaká další rizika zápasy přinášejí?
Může se také stát, že na zápas
přijde člověk, se kterým jsem nikdy nehrála. Idea je taková, že se sjedou dva týmy
z různých koutů, které se neznají, tři hodiny
Téma
spolu trénují před zápasem, naladí se na
sebe a pak si spolu podle pravidel zahrají.
Zápasy, ve kterém se lidé neznají, bývají
samozřejmě lepší. Protože když se jednotliví lidé znají, už vědí, co od sebe mohou
očekávat.
Má improvizace, kterou děláte,
nějaký strop? Nevyčerpá se časem?
Vyčerpá, podle mě tak po třech letech. Potom by měl člověk začít dělat něco
jiného – buď si založit svůj tým a trénovat,
nebo začít dělat divadlo, které je, myslím,
bezedné v tom, že se v něm sdělují témata
a myšlenky. Ty tři roky, pro někoho to může
být víc, pro někoho méně, jsou hranice,
protože na improvizaci nejde udělat kariéru
a pořád jen hrát. Pokud lidé zůstávají déle,
tak většinou jen proto, že se prostě chtějí
scházet, ale pak už se toho moc neudělá.
Všechny týmy potřebují nové tváře, které
by do nich vnášely energii. Zkrátka tento
druh improvizace nemá takovou hloubku,
aby se mohl dělat donekonečna.
Jak dlouho se věnuješ improvizaci ty sama?
Asi šest let a je pravda, že po třech
letech jsem už hrát nechtěla, a také jsem
hrát přestala. Chodila jsem jen na tréninky
a začala se zabývat tím, jak je postavit jako
vždycky, protože když chybí, je to poznat a
trénink je potom takový rozplizlý. Na stranu
druhou ale, kdybych se připravené kostry
přesně držela, tak se může stát, že nevyužiji
něčeho, co je vhodnější.
Která kategorie je podle tebe
nejtěžší?
Myslím si, že když člověk nějakou dobu trénuje, není pro něj problém
konkrétní kategorie, ale dovednosti kolem
– naučit se přijímat nápad druhého a ten
nápad rozvíjet a neuhnout nikam jinam. A
když se člověk naučí i tyto principy, stačí
kategorie jen vysvětlit. To je totiž moje vize
– že se sejdou týmy a řeknou si, my děláme
tuhle kategorii a ta funguje tak a tak a ono
by to stačilo.
Dají se podle tebe získané dovednosti využít i v životě?
Nejdůležitější je podle mě to, že
se naučíš druhého člověka poslouchat.
Psala jsem o tom i ve své diplomce. Často
se totiž stává, že ti někdo něco říká, ale ty
máš v hlavě myšlenku, kterou mu chceš
odpovědět a vlastně ho neslyšíš. On ti něco
vysvětluje a ty si jen opakuješ, co mu na to
řekneš a jenom čekáš, až přestane mluvit,
abys mu mohl(a) sdělit svůj protiargument.
Ale každá akce něco mění. V momentě, kdy
Snímek z utkání improvizační ligy. Foto: www.improliga.cz.
trenér a najednou to pro mě dostalo úplně
jiný rozměr. Pracovala jsem se středoškoláky, psala jsem diplomku a snažila se vytvořit
koncepci tréninků právě pro ně. Pak jsem
se vrátila k dospělým a občas si i zahrála.
Momentálně mám cíl vzdělávat učitelky,
protože bych chtěla, aby zakládaly nové
týmy.
Jakým způsobem tréninky vedeš?
Připravuješ se na ně nebo improvizuješ?
Připravuji si koncepci. Napíšu si,
jaká cvičení chci dělat a v jakém pořadí, a
pak je různě přehazuji nebo variuji podle
toho, co se děje na jevišti. Přípravu si dělám
„Nejdůležitější je podle mě to,
že se naučíš druhého člověka
poslouchat.“
mu zdá být špatný, je vlastně sám špatný.
Což je velmi dobrá průprava pro práci v týmu. Na druhou stranu je totiž skvělé zažít
pocit, že tě tam kolegové nenechají, když
nemáš nápad, že tě vždycky někdo zachrání
a pomůže ti.
Když jsem psala diplomku, dávala
jsem dotazníky středoškolákům. Psali v
něm, že díky získaným dovednostem jsou
schopni rychle reagovat, mluvit na jakékoli téma a lépe s druhými spolupracovat.
Taky se objevil případ kluka, se kterým
ostatní nechtěli spolupracovat, protože
měli dojem, že u něj pro jejich nápad nebude prostor, že je bude chtít zrežírovat.
Což byl třeba i můj problém. Člověk se ale
díky improvizaci může naučit dávat prostor
druhým. Základní idea, jak jsem už říkala,
spočívá v tom, že se nejedná o soutěž, ale o
spolupráci, a pokud na to člověk přistoupí,
může ho to i osobnostně posunout.
Mohla bys na závěr poradit těm,
kteří by o improligu měli zájem, co pro to
mají udělat?
Jana Machalíková v roli konferenciérky. Foto: www.improliga.cz.
ten druhý něco řekne, musí to mít nějaký
dopad na to, co chceš říct ty. Běžně spolu
lidé komunikují tak, že si vyměňují jen
v hlavě předem připravené myšlenky a
neposlouchají se přitom. Jsou každý zvlášť
a nereagují na podnět, který dostali. Další
dovednost, kterou si člověk může osvojit, je
nevynikat za každou cenu, a to je opravdu
těžké. Navíc se člověk naučí neškatulkovat
lidi. Protože když si na zápase předem řekneš, že je někdo nesympatický, tak jsi v pytli.
Zkrátka musíš ke všem přistupovat otevřeně. Zápas je o spolupráci a jinak to nejde.
Člověk, který nespolupracuje s tím, kdo se
3 | 2008
Zhruba před pěti lety jsme založili stránky www.improliga.cz a tam jsme
se snažili popsat všechny kategorie, podle
nich ale pravděpodobně trénovat nejde.
Takže bych každému doporučovala zajít
na trénink kteréhokoli týmu. Tréninky
jsou otevřené a myslím, že každý tým rád
někoho přijme. Nejsme uzavření, právě
naopak, stále hledáme nové členy. Každý
si to může vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli se chce do improvizace pustit.
Za celou improligu vítáme vznik nových
týmů, které by hrály podle současných
pravidel.
7
Ze života souborů
Náročné předlohy
jsou pro nás výzvou
subjektů. Vedle Divadla bez střechy sem patří studentský Divadelní
soubor Trdla, který se letos úspěšně prezentoval na krajské přehlídce
v Hodoníně (jeho představení Kuře Čtvrtka bylo doporučeno
na Popelku Rakovník 2008), Divadélko Zdeňka Řehky NETRDLO
a Školička dramatické výchovy při O. S. Thalia. Každoročně se
ve Vyškově pod patronací O. S. Thalia a MKS Vyškov konají i dva
Rozhovor připravila Simona Bezoušková
divadelní festivaly – v březnu to bývají Trdlinky, zaměřené na dětské
a studentské divadlo, v květnu pak Trdloviny. O. S. Thalia pořádá
také tzv. Rýmované večery. Více informací o sdružení, jeho struktuře
Divadlo bez střechy Vyškov existuje šest let a za tu dobu
a činnosti je možné najít na
se na celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního
www.osthalia.cz.
divadla objevilo s pěti inscenacemi. Nejen tato poměrně úspěšná
Vedle
těchto
bilance mě vedla k tomu, abych manažerku divadla Lenku
divadelních subjektů ve Vyškově
Voráčovou a dramaturga Vladimíra Goldu požádala o rozhovor.
působí i Divadlo Haná pod
záštitou MKS Vyškov s téměř
Na přehlídkách vídáme Divadlo bez střechy už několik
stopadesátiletou
tradicí.
let. Mohli byste ho i přesto prosím stručně představit?
Zaměřuje se na jiné divadelní
Divadlo bez střechy Vyškov vzniklo v roce 2003. Funguje
žánry, především na operety,
za podpory dvou subjektů, a to občanského sdružení Thalia Vyškov
muzikály a konverzační komedie.
a Městského kulturního střediska Vyškov. Za dobu svého působení
Tyto lehčí a divácky vděčnější
nastudovalo sedm divadelních inscenací – Hrubínovu Romanci pro
formy doplňuje Divadlo bez
křídlovku (2003, režie Dagmar Musilová),
střechy
představeními
pro
Nabokovovu Lolitu (2005, režie Tomáš
náročnějšího diváka, v souboru Trdla mají
Dorazil ml.), Té síly díl jsem já na motivy
podle filozofie Thalie pracovat mladší herci,
Goethova a Marlowova Fausta (2006, režie
kteří vzešli zejména ze Školičky dramatické
Ladislav Stýblo), Patříš mi! Aneb Fernando
výchovy.
Krapp mi napsal dopis (2007, režie Petr
Spolupráce v celém tomto
Nýdrle), Hypnoskop na motivy povídek Věry
složitém divadelním prostředí probíhá
Chase (2007, režie Ladislav Stýblo), příběh
poměrně hladce, je nutné skloubit
současné maďarské autorky Katalin Thuróczy
především časové a prostorové požadavky
Schody pro kočku (2007, režie Tomáš Dorazil
jednotlivých souborů, protože se dělíme o
ml.) a hru Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel
některé společné prostory (divadelní sál,
(2008, režie Rado Mesarč). Iniciátorem
zkušebny, materiálně-technické vybavení
vzniku Divadla bez střechy a současným
apod.). Myslím, že se vzájemně doplňujeme
dramaturgem souboru je Vladimír Golda. Vladimír Golda / Foto: Ivo Mičkal
a nabízíme tak vyškovskému publiku širokou
Na divadelních přehlídkách a festivalech
škálu divadelních aktivit.
získalo Divadlo bez střechy celou řadu ocenění, s inscenací Lolita
Vybíráte si závažné předlohy a pouštíte se do složitých
jsme se představili v roce 2006 i na Jiráskově Hronově. Každoročně
dramatizací. Co vás k tomu vede?
odehrajeme dvě až tři desítky představení, letos jsme již na čísle
Divadlo bez střechy si do vínku vložilo netradiční
16, celkově se pomalu blížíme magické stovce. Pro naše herce je
podmínky – zaměření na náročnější divadelní publikum, komornější
divadlo koníčkem, jemuž se mohou věnovat až po zaměstnání, což
formu inscenací, výraznou scénografickou a kostýmovou,
je v našem způsobu práce náročné, přesto jsou ochotni obětovat
choreografickou a hudební složku svých představení, a v neposlední
maximum.
řadě také kvalitně zpracované programy k jednotlivým inscenacím
Divadlo bez střechy je součástí O. S. Thalia Vyškov.
s důrazem na výtvarnou složku. Důvodů k těmto požadavkům
Kolik souborů sdružuje a jak tam fungují?
bylo hned několik – herecky dobře disponovaný soubor, potřeba
Občanské sdružení Thalia Vyškov vzniklo v roce 1996 a
jejich divadelního růstu, nabídka dosud chybějících představení
dnes působí jako zastřešující organizace pro několik divadelních
pro náročného diváka… Náročné předlohy jsou pro nás rovněž
výzvou. Také se snažíme ve své dramaturgii volit takové předlohy,
které jsou něčím zvláštní, netypické, originální. To je případ hry
Schody pro kočku, která je v českém amatérském i profesionálním
divadle českou premiérou. Dosud byla uváděna pouze v Maďarsku
a Rumunsku. Její autorka Katalin Thuróczy, žijící v Budapešti, tento
počin velmi ocenila, dokonce se na premiéru hry vloni v červnu
do Vyškova přijela osobně podívat. S výsledkem byla nadmíru
spokojena, ačkoliv představení je celé v češtině a paní Thuróczy
neumí česky ani slovo. Podobně lze mluvit i o inscenaci Dvojhlavý
orel, která je na amatérské úrovni také poměrně neobvyklou
záležitostí. Cocteauovo dílo je velmi specifické a problematické,
spíše bychom ho proto hledali na prknech divadel profesionálních.
Je to opět výzva k překročení osobních hranic.
Divadla s podobnou dramaturgií se většinou setkávají
s nedostatkem diváků. Jak jste na tom s nimi vy? Kolik mívají
vaše inscenace repríz?
Volíme často poetické příběhy, které pro svou realizaci
na jevišti vyžadují komorní prostředí. Toho většinou dosáhneme
Divadlo bez střechy Vyškov / Ch. Marlowe, J.V. Goethe, L. Stýblo: Té
přiblížením publika k hracímu prostoru či přímo na jeviště, nebo
síly díl jsem já. Foto: Ivo Mičkal.
celkovým redukováním velikosti divadelního sálu. Následkem toho
8
3 | 2008
Ze života souborů
DS Haná – Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle
románu Vladimira Nabokova: Lolita. Foto: Ivo Mičkal.
je, bohužel, i omezená kapacita v hledišti. Na domovské scéně se
s tím vypořádáváme celkem dobře a diváci si již zvykli na fakt, že
počet míst v hledišti je omezen, při výjezdech mimo Vyškov musíme
mnohdy improvizovat a upravovat prostory dle svých požadavků tak,
aby představení neutrpělo a aby ani diváci nebyli o nic ochuzeni.
S divadelním publikem je nutné pracovat, to jest naučit
diváky do divadla chodit pravidelně a o divadle přemýšlet. Oplátkou
pro diváka je pak kvalitní výkon na jevišti, prožitek silného životního
příběhu či jen malého okamžiku v osudu jevištní postavy, uvědomění
si určité obecné pravdy.
Kvůli omezené kapacitě hlediště u většiny našich
představení přistupujeme k většímu počtu repríz. Každou inscenaci
sehrajeme alespoň desetkrát až dvanáctkrát, z čehož přibližně
polovinu na domácí scéně a polovinu na různých přehlídkách a
festivalech. Na repertoáru máme v současnosti pět her, což je sice
pro soubor náročné, na druhou stranu také motivující. Jednotlivé
inscenace máme na repertoáru asi dva až tři roky.
Vaše divadlo má kolem šedesáti členů. Přesto uvádíte
inscenace s menším obsazením. Jak na to reagují ti, co zrovna
nehrají? Existuje mezi herci řevnivost?
Číslo šedesát není zcela přesná informace. Spíše by se
dalo říci, že za dobu existence Divadla bez střechy se do jeho aktivit
zapojilo na šedesát osob. Herci z nich tvoří asi jen polovinu, jinak
se jednalo o režiséry, scénografy, technický personál a další, kteří
nám s provozem souboru pomáhali či dosud pomáhají. Jak už jsem
říkala, vybíráme si komornější provedení divadelních inscenací,
což notně vyžaduje i komorní počet aktérů na jevišti. Schody pro
kočku jsou například určeny jen pro dvě protagonistky, v Patříš mi!
se objevují herci čtyři, Dvojhlavý orel pak čítá šest herců a jednoho
hudebníka přítomného na scéně. Řevnivost, rivalita či nezdravé
soupeření určitě nejsou signály, které by byly z hereckého ansámblu
Divadla bez střechy vysílány. Snažíme se o to, aby jednotlivé role
nastudovali skutečně herecky, pohybově a pěvecky disponovaní lidé,
pro něž je divadlo radostí, zábavou i jistou formou seberealizace.
Mnohdy přistupujeme i k alternaci rolí, hlavně z důvodu časové
zaneprázdněnosti některých členů či vzájemné podpory a motivace
mezi představiteli téže role. Tento způsob práce se nám osvědčil a
hodláme v něm i do budoucna pokračovat.
Vaše divadlo spolupracuje s profesionály. Jak vnímáte
hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem? A kam
byste na této škále zařadili Divadlo bez střechy?
Amatérské a profesionální divadlo se dnes rozlišuje již jen
velmi těžko, v mnoha pohledech se už hranice mezi nimi stírají. Často
jsou hlavními odlišovacími kritérii dotace či finanční odměňování
herců. Z tohoto hlediska se můžeme směle zařadit mezi soubory
amatérské. Protože ale ve Vyškově profesionální divadelní soubor
nemáme, pokoušíme se ho částečně svou činností zastoupit, a proto
se mnohdy profesionálních hranic dotýkat musíme. Těch profesionálů,
kteří s námi většinou krátkodobě spolupracovali, není mnoho, ale
pomohli do našeho souboru vnést nové impulzy a divadelní postupy,
které vedly ke zkvalitnění naší práce. Jde například o spolupráci s
režisérem Ladislavem Stýblem (v minulosti pracoval pro Městské
divadlo Brno, v současnosti má angažmá v pražském Divadle Pod
Palmovkou), jenž se podílel na představeních Hypnoskop a Té síly
díl jsem já. Další ryzí profesionály už v souboru nemáme. Protože
neodehrajeme měsíčně přes dvacet představení jako profesionální
divadla, jsem tím pádem na myšlené divadelní škále amatéři. V tomto
směru je to pro nás vlastně výhoda.
Jezdíte na mnoho přehlídek po celé ČR. Jak byste
zhodnotili letošní Divadelní Třebíč?
Na celostátní přehlídce v Třebíči jsme letos byli již s pátým
představením.Vždy se do Třebíče těšíme, protože tu na nás čeká
příjemné divadelní prostředí v konturách krásného historického
města. Každoročně se můžeme spolehnout na dobrou organizaci,
spolupráci se zdejšími techniky a odborné hodnocení poroty.
V minulých letech jsme byli zvyklí na velký zájem diváků, letos
však, zřejmě i vzhledem ke změněnému termínu a státnímu svátku,
jich bylo v publiku méně. Také nám trochu chyběly skvělé teplé
snídaně. Divadelní Třebíč zkrátka bereme jako svátek, který vybočuje
z běžného divadelního provozu.
Na čem dalším pracujete?
V příštím roce Divadlo bez střechy plánuje inscenovat hru
polského dramatika Stanislava Mrożka Šťastná událost či Čechovovy
povídky, koncipované trošku formou kabaretu, některé další divadelní
kusy zatím rozpracováváme. Chystáme se na své první monodrama
– Lidský hlas Jeana Cocteaua. V dramaturgickém plánu na další roky
zatím máme ve výhledu asi osm představení. Vše je ovšem závislé na
podmínkách, ať už finančních, prostorových či technických.
Divadlo bez střechy Vyškov
Jean Cocteau: Dvojhlavý orel
Foto: Milan Strotzer
3 | 2008
9
Ze života souborů
Vždycky jsme spolu fyzicky
Tvoříte spolu, píšete spolu, režírujete spolu, hrajete spolu.
Pánové, nejste pořád spolu?
PM: Ten text jsme nedělali spolu přímo fyzicky, my jsme si ho
posílali.
Rozhovor připravila Jasanka Kajmanová
RK: Kdybych měl popsat vznik naší inscenace odborně, tak můj
vklad je spíš dramaturgický a Petrův vklad je spíš režijně-autorský. Pořád
přepisuje verze po každé zkoušce, na které vznikne něco nového. Já jsem
Petr Matoušek a Radek Kotlaba jsou autory, režiséry a záspíš ten, který přichází s prvním impulzem, od kterého se to pak většinou
roveň hlavními protagonisty inscenace Rue Bonapart 17 Divadýlka
odvine jinam. Pak vznikají problémy, kdy já si myslím, že se hraje pořád
na dlani Mladá Boleslav, se kterou postoupili na celostátní přehlídku
první nápad, ale přitom jsme už dávno někde jinde a pak to potřebuji
Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008. Odtud (z Děčína) byla inscevysvětlit.
nace doporučena do programu Jiráskova Hronova 2008.
Na začátku, když přišel nápad zdivadelnit japonské povídky
S oběma pány jsem si v Děčíně těsně po „jejich“ rozboze sbírky Někdo zaklepal, jste spolu museli přeci fyzicky být?
rovém semináři povídala o sbírce pozoruhodných kriminálních
RK: Vždycky jsme spolu fyzicky.
příběhů odehrávajících se v pařížské ulici Bonaparte, ve třetím
PM: Na zkouškách určitě. Radek přinesl knížku a nezávisle na
patře domu č. p. 17, který pro zajímavost ve skutečnosti sousedí
sobě jsme vybrali povídky, které budeme chtít převést na jeviště.
RK: Ale v současné verzi je z povídek
japonského autora Šin´iči Hošiho už jen slabá
půlka. Navíc jsme z nich převzali vlastně jenom
zápletky.
PM: Nejdéle jsme debatovali o tom,
jak to propojit do celku.
RK: Řešili jsme tedy hlavně rámec.
Věděli jsme poměrně brzo, že se děj bude odehrávat v Evropě a že vše půjde napříč dvacátým
stoletím. A pak začaly ty spousty verzí.
PM: Možná jsme udělali chybu a měli
jsme to zasadit do Čech, ale odrazovalo nás
čtyřicet let komunismu, tím by se opakovalo
Petr Matoušek / Foto: Ivo Mičkal
Radek Kotlaba / Foto: Ivo Mičkal
dokola pořád to samé.
RK: Myslím, že Paříž je jako místo
dění výhodou. Když jsme v prostředí, které
všichni tak důvěrně neznají, tak se tam některé
nepřesnosti schovají spíš, než kdybychom to
hráli v Praze.
Napsání scénáře, režírování a hraní
– dá se to skloubit? Nechybí vám tzv. třetí oko?
PM: Chybí.
s Českým kulturním střediskem. Ještěže naše setkání neproběhlo až
RK: Někdy nám chybí hodně, ale tady je to zrovna udělané tak,
po fotbalovém utkání „Porota versus Zbytek světa“, protože se oba
že nejsme nikdy oba zároveň na jevišti, takže se na sebe můžeme koukat
tohoto náročného zápasu zúčastnili. Poté bych se asi ani od jednoho
a doplňovat se.
z „hráčů“ už nic nedozvěděla…
Jaký byl rozborový seminář o
vašem představení „Rue Bonaparte 17
aneb Pařížský pitaval“ v Děčíně?
Petr Matoušek (PM): Pro nás
příznivý.
Radek Kotlaba (RK): My jsme
z něho měli hezký pocit…
PM: …oproti „rychtě“, kterou
jsme dostali v Rakovníku, ale zase musím
říct, že oprávněně.
RK: U těch rozborů má člověk
málokdy pocit, že je špatně obsah toho,
co slyší. Spíš nám někdy úplně nesedne
forma, kterou je to řečené. S obsahem
v zásadě nepolemizujeme. Někdy je lepší říct si věci potom mezi čtyřma očima,
než exhibovat na rozboru před desítkami
lidí.
PM: Mnohokrát jsem zažil ještě
v jiném divadle paní režisérku, která
měla potřebu bránit soubor na rozboru
za každou cenu. A když už nebylo možné
soubor nějak ubránit, tak spustila: „já jim
to říkala…“ Toho jsem se vždycky snažil
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav / R. Kotlaba, P. Matoušek inspirováni povídkami Šin´iči
vyvarovat. Pokud inscenaci diváci nepoHošima: Rue Bonapart 17 aneb Pařížský pitaval. Foto: Milan Strotzer.
chopí, tak je to naše chyba.
10
3 | 2008
Ze života souborů
PM: Někdy třetí oko máme od někoho nezávislého, kdo
se přijede podívat na zkoušku. Bez toho by to vůbec nešlo, když už
napíšeme sami scénář, tak už bychom neměli ani režírovat, ale to
je taková nouze.
RK: V našem divadle se hodně těžko hledá režisér. Někdy
je zkoušení dost uvolněné, ale na druhé straně nám vyhovuje, že
každý z herců do toho může vnášet něco svého.
PM: Spíš musí.
RK: Proto máme tolik scénářů k jedné hře, protože se pořád něco přepisuje.
Rue Bonaparte 17 by se dala započítat jako kolikátý
počin Divadýlka na dlani?
PM: Čtrnáctá premiéra, s tím, že do toho jsou započítané
i věci, které nikdo na přehlídkách neviděl a dlouho se na repertoáru neudržely. U některých by se dalo říct i díkybohu, jako např. u
Goldoniády. To byla druhá premiéra?
RK: Ano, druhá. Představení, které bylo poznamenané
tím, že šlo o zásadní rozšíření souboru. Dlouho a těžce se zkoušelo,
protože většina souboru se učila nejzákladnější jevištní krůčky a
některé zkušenější herce už zkoušky nebavily a myslím, že na vý-
RK: Vymýšlíme si všelijaké možné i nereálné situace
ze života zámecké společnosti.
Zvali si tam tenkrát hodně literáty a vůbec umělce, takže je to
docela zajímavý materiál.
Pro koho to děláte?
RK: Pro správu zámku.
PM: Říkají tomu oživlé prohlídky pro návštěvníky
zámku.
RK: Když jsme viděli
některé soubory, hlavně historického šermu, které vypadaly jak
„věšáky na kostýmy“, tak nám to připadalo z hlediska předvedení historie tristní. Řekli jsme si: „Pojďme to udělat poučenější, divadelnější,
aby to nebylo jen o předvedení toho krásného kostýmu.“ Zbývalo
najít, kde nám dají prostor. Tak jsme se dostali na Loučeň, kde se
samo nabídlo období 19. století a nám se v něm zalíbilo. Také jsme už
„dělali Cassanovu“ v Mnichově Hradišti, tam mají zájem o baroko. Ale
to je trochu náročnější a nákladnější, co se kostýmů týká.
PM: My jsme se sami ještě úplně
nevybavili, a tak využíváme půjčovny, třeba
v ABC.
Jak to všechno zvládáte časově?
RK: Těžko.
PM: To byste se měla zeptat manželek. Možná by to nebylo publikovatelné…
RK: Myslím, že by to bylo publikovatelné. Ony jsou velmi kultivované a mají
pochopení.
PM: To si myslíš.
RK: Alespoň se vůči nám takhle staví. Některé věci jsme si museli vysvětlit, ale
zase je lepší, když jedu na Loučeň hrát Taxise,
než kdybych seděl v hospodě a proléval svůj
čas hrdlem.
PM: Radek je idealista a já jsem
realista. Jde opravdu o hodně času, ať už při
psaní, zkoušení, shánění peněz na nájem.
Máme divadelní prostor, tedy nemáme, jsme
tam v nájmu, a musíme tam každý čtvrtek
zajistit program, buď hrajeme sami, nebo
tam máme hosty. Někdy jde o spřátelené
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav / R. Kotlaba, P. Matoušek inspirováni povídkami Šin´iči ochotníky, pravidelně tam jsou bluegrassové
Hošima: Rue Bonapart 17 aneb Pařížský pitaval. Foto: Milan Strotzer.
večery, ale zveme i profíky – třeba tam měl
sledném tvaru tohle bylo hodně vidět. Pro divadlo ale bylo důležité, že si tímto pokusem prošlo. Lidé, kteří zůstali, se na něm hodně
naučili.
PM: Taková katarze Divadýlka.
Máte teď nové členy?
RK: Petr se svojí ženou měli dětský soubor, ten odrostl a
část zůstala věrná a přešla k nám do divadla. Tím se na čas vyřešil
problém s novými členy a navíc už něco na jevišti umějí.
Můžete říct více k tzv. historickým skečům, které děláte
ještě mimo divadlo?
PM: Fungují částečně pod Divadýlkem a ještě jsme si založili jedno občanské sdružení…
RK: …speciálně pro „living history“. Vyrostlo z účinkování
hlavně na boleslavském jarmarku, částečně to pro nás byla věc prezentační, a také jsme si to mohli nechat lépe zaplatit. Navíc nás to
docela baví, a tak jsme se dostali k oživování minulosti.
PM: Týká se to čtyř nebo pěti lidí z Divadýlka a zbytek si
domlouváme mezi našimi známými. Akce prozatím uskutečňujeme hlavně na zámku Loučeň. Pochopitelně se tam vše točí kolem
rodiny Thurn-Taxisů na konci 19. století.
„U těch rozborů má člověk málokdy pocit, že
je špatně obsah toho, co slyší. Spíš nám někdy
úplně nesedne forma, kterou je to řečené. S obsahem v zásadě nepolemizujeme.“
už dvakrát koncert Jan Burian. Děláme všelijaké příležitostné akce
jednorázové i opakované. Zhruba jednou za měsíc jsme začali také
dělat poetický večer.
RK: Recituje se poezie, hraje se na piano a představte si,
přijdou i lidi. V dramaturgii se snažíme dávat prostor místním regionálním básníkům. Ale to platí i o ostatních akcích.
V programu k představeni Rue Bonaparte 17 se o magických dveřích dočteme: Zaklepat a počkat, kdo nám otevře…, kdo
je domácí, kdo host, kdo přichází, kdo je na odchodu, kdo na útěku,
kdo se obětuje, kdo je oběť. Ptám se tedy, kdo jste vy – ve vztahu
k představení?
PM: Já jsem domácí.
RK: Já jsem rituální obětník, obětuji druhé.
PM: A všichni ostatní jsou oběti.
3 | 2008
11
Osobnosti amatérského divadla
Čtyřicet let SČDO
a 85 let Milana Kyšky
JUDr. Milana Kyšku
zpovídal Vlastimil Ondráček
Když se mi v telefonu po vytočení devítimístného čísla ozval velice
svěží a příjemný hlas JUDr. Milana Kyšky, byl jsem mile překvapen, že takto
hovoří člověk, který v červenci letošního roku bude slavit své pětaosmdesátiny.
Ano, věřte nebo nevěřte, 85!
Na můj dotaz na zdraví mi se svou typickou ironií sdělil, že ho má
tolik, že by ho mohl rozdávat. To byl velice milý a příjemný vstup do našeho rozhovoru. A pak mi na mou prosbu slíbil toto povídání o své cestě životem. Tady je,
děkuji ti za něj, Milane, a dovolím si jej citovat tak, jak jsi slova nakladl.
JUDr. Milan Kyška (vlevo) na konferenci SČDO při předávání ocenění JUDr. Petru Slunečkovi. Foto: František Rous.
„Divadlo jsem si zahrál poprvé
před mnoha lety, někdy v roce 1940. Tehdy
skauti plzeňské Stopy hráli v Městském divadle pod profesionální režií Foglarovu hru
Tábor ve Sluneční zátoce. Já jsem měl roli
Stopka ze zelené družiny a sklízel jsem u dětí
velké úspěchy, když jsem jako kuchtík válel
v mouce tenisák, kterým jsem pak uhodil o
vál; takový „knedlík“ samozřejmě pěkně vyskakoval. Krátce nato Němci Junáka zrušili a
bylo po hraní.
Druhou roli jsem hrál v době, kdy
jsem byl ve spolku Maska, ještě na gymplu.
Ale pak byla hrozně dlouhá pauza. Až v roce
1960, při příležitosti oslav MDŽ, mě ve fabrice
angažoval zapálený ochotník, no a to byl začátek. Hrál jsem různé štěky hlavně v pohádkách. Tehdy otevřeli v Praze tříletou Lidovou
akademii umění – divadlo, kterou jsem „vystudoval“ a dostal glejt, že jsem schopný vést
soubor. To už jsem se pouštěl i do režie – v době, kdy jsem pracoval ve Scénografickém
ústavu jako konstruktér, jsem v Gongu režíroval dramatizaci Maupassantova Polibku ve
snu a byl jsem hrdý, že mě za tu režii pochválil
šéf ústavu, inženýr Kouřil. Později jsem v Tatrovce režíroval Červené pantoflíčky a pro
otevřenou scénu na Výstavišti jsem napsal a
12
se souborem uvedl několik pásem pro děti. V Malostranské besedě
jsem připravil recitační pásmo z básní Miroslava Holuba – s ním jsem
osm roků studoval plzeňský „klasák“.
To už jsem byl členem pražského poradního sboru pro
divadlo, do kterého mě po absolvování Lidové akademie umění „zamontovali“. Když pak svůj post opustil jeho předseda, nastoupil jsem
na jeho místo. A v této funkci jsem v poradním sboru na jaře 1968 projednával návrh na stanovy organizace, která podle toužebného přání
amatérských divadelníků (především na „venkově“) měla nahradit
Ústřední matici divadelního ochotnictva československého zrušenou
v padesátých letech.
Hlavními propagátory nové organizace byli staří ochotníci,
kteří ještě matici pamatovali – já sám jsem k nim sice nepatřil, ale o
prospěšnosti takového spolčení jsem nepochyboval. Proto jsme v poradním sboru velmi podrobně projednali návrh stanov, který jsme na
jaře 1968 dostali k posouzení. Návrh byl nepochybně připravován se
zaujetím a snahou pokračovat tam, kde skončila ÚMDOČ, ale nebral
v úvahu, že se celá situace podstatně změnila. Proto jsme měli hodně
připomínek a já jsem dostal za úkol na hronovském shromáždění
připomínky přednést – jezdil jsem totiž do Hronova každý rok. Tenhle
„vděčný“ úkol jsem na shromáždění, které se konalo 11. 8. 1968, splnil.
Tím jsem se patřičně „zviditelnil“, a když pak v několikahodinovém
jednání plénum delegátů stanovilo základní pravidla, jimiž se má Svaz
českých divadelních ochotníků řídit (název byl podrobně diskutován),
nebylo divu, že jsem byl zvolen do přípravného výboru, jehož úkolem
bylo vypracovat stanovy podle závěru diskuzí, dát je schválit ministerstvu vnitra a poté svolat na 39. JH ustavující konferenci. Nekladl jsem
odpor, když jsem byl zvolen předsedou, mělo to svoji logiku, jako
Pražan a vystudovaný právník jsem měl podle ochotníků patřičnou
kvalifikaci. Měl jsem ovšem zdatného spolupracovníka od fochu, JUDr.
Josefa Koutského, člena žižkovské Malé scény. Práce to nebyla jednoduchá, ani příliš radostná, protože 21. srpnem se výrazně změnila celá
situace a rozhodně ne k lepšímu. Ale „konec dobrý, všechno dobré“!
V březnu 1969 jsme si z ministerstva vnitra odnášeli schválené stanovy a mohli se pustit do druhého úkolu, svolání ustavující konference
na 39. JH. Ta se uskutečnila 10. 8. 1969 a zvolila první řádný ústřední
výbor a já se stal předsedou, tj. „ochotnickým úředníkem“. A s konkrétní divadelní prací byl konec. Mým posledním počinem byla režie
Milan Kyška (uprostřed) si zahrál po dlouhé pauze, trvající od studentských let, až v roce
1960 při příležitosti MDŽ na jevišti divadelního souboru Elektrosignálu v Praze. Soukromé
foto M. Kyšky.
3 | 2008
Osobnosti amatérského divadla
textu manželů Petra a Stanislavy
Weigových Asyrský král. S touto
pohádkou pro dospělé na antické téma byl soubor DOPRAPO i
na zájezdu v Belgii.
Předsedou svazu jsem
byl do roku 1985, pak po mně
převzala žezlo PhDr. Stanislava
Weigová. Loutkáři původně připravovali samostatnou organizaci SAL, ale ministerstvo kultury
jejímu vzniku nepřálo, a tak došlo
v roce 1972 ke vstupu loutkářů
do již existujícího a fungujícího SČDO. Toto spojení se osvědčilo, jak
se ukazuje dodnes.
Za velký úspěch je nesporně možno označit vznik přehlídky
vesnických a zemědělských divadelních souborů v Žebráku – dnes
venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve
Vysokém nad Jizerou.
V současné době vedu Klub seniorů ČST/ČT, který pro televizní důchodce připravuje kulturní akce (besedy, návštěvy koncertů a
divadelních představení), autobusové zájezdy a turistické vycházky a
dokonce se souhlasem vedení ČT pořádáme kurzy práce s PC. Dlouhá
léta jsem členem výboru Společnosti bratří Čapků – devět let jsem
redigoval čtvrtletník Zprávy, ale to už jsem skončil pro ty křížky na
hřbetě. Dále jsem řadovým členem Matice české při Společnosti
Národního muzea – tady vypomáhám manželce, která pro matici
připravuje kulturní akce. Jsem členem klubu starých skautů KRUH,
kteří se každý měsíc scházejí na besedách na různá témata a pořádají
společné několikadenní pobyty o prázdninách v ČR i v zahraničí.“
Co k tomu, milí divadelníci všech věkových kategorií, dodat?
Závidět? Ne, ale vzít si příklad a jít do toho našeho koníčku s takovou
vervou, jakou má doktor Kyška!
Milane, k tomu velmi významnému životnímu jubileu ti
všichni přejeme hodně sil a stále dobrého zdraví a věřím, že se setkáme na akci ke 40. jubileu SČDO na letošním JH.
Mladá scéna Gottwaldov / Petr Botík: O kuruckéj vojně. Režie Antonín Navrátil. Účast na JH 1980. Foto: archiv souboru.
Malou scénu Zlín čeká kulaté jubileum,
její zakladatel – Antonín Navrátil – jubiluje teď
Petra Ševců
Antonín Navrátil se narodil ve Zlíně 19. července 1938. Je
absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Poté
jako profesionální herec, režisér či umělecký šéf prošel řadou českých profesionálních scén – Slovácké divadlo v Uherském Hradišti,
Divadlo pracujících ve Zlíně, Divadlo Vítězného února v Hradci
Králové, Divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě, Těšínské divadlo,
Západočeské divadlo v Chebu.
Jeho obrovský přínos českému amatérskému divadlu spočívá v jeho práci v amatérském divadelním souboru
Malá scéna, který založil coby herec a režisér Divadla pracujících v roce 1969 při Lidové škole umění ve Zlíně (tehdejším
Gottwaldově). Antonín Navrátil po dlouhou dobu tento amatérský soubor formoval a svým jedinečným pedagogicko-režijním
přístupem a vedením mu pomohl vydobýt si pevnou pozici na
poli českého amatérského divadla sedmdesátých a osmdesátých let. Inspirován metodami E.F. Buriana vtiskl Malé scéně své-
bytnou divadelní
poetiku, podpořenou důsledně rozvíjeným originálním Antonín Navrátil / soukromé foto
výukovým programem. Jeho inscenace vyvolávaly u odborné veřejnosti v oblasti
amatérského divadla četné diskuze. Polemizovalo se o tom, zda
jeho dětský herec není omezován v samostatné tvůrčí práci, zda
některé z jeho inscenací jsou ještě divadlem, nebo spadají spíše
do oblasti folklorních jevištních pásem apod. Jisté je, že náročná
průprava souboru přinesla kýžené výsledky a že jeho režijní práce
byla v důsledku přijata a pojmenována jako snaha o novou divadelnost. Byl ve své době jedním z těch profesionálů, jejichž pomoc
amatérskému divadlu otevřela v této oblasti nový směr.
Jeho výjimečnost se neodráží jen a pouze v jeho pedagogicko-režijním přístupu, ale také ve velmi zajímavé a na svou
3 | 2008
13
Osobnosti amatérského divadla
„Jisté je, že náročná Zasloužilý jubilant z Újezda
průprava souboru přinesla kýžené výsledky
Vít Závodský
a že jeho režijní práce
byla v důsledku přijata
Pětaosmdesátka si nyní počíhala na amatérského režiséra a hera pojmenována jako ce Jiřího Doležala, předního člena známého Tylova divadla z Újezda u
snaha o novou divadel- Brna. Od padesátých let až donedávna střídal práci za režijním pultem
s hereckou a v nejedné inscenaci pak dokázal zdárně spojit obojí.
nost.“
Jeho soubor nejprve pěstoval náročnější klasické operety (Poldobu neobvyklé dramaturgii, díky které si mohli jeho herci
vyzkoušet celou řadu různých forem divadla. Z těch nejzajímavějších vzpomeňme barevnou koláž pantomimických etud
Klauniády, která potvrdila náročnou systematickou pohybovou
průpravu souboru, dále pak fiabe C. Gozziho Král jelenem, kde
mohl soubor uplatnit své pohybové dovednosti a vyzkoušet si
navození komické situace, zkoušelo se černé divadlo, jevištní
pásma, pohádky, ale třeba také náročný text B. Brechta Výjimka
a pravidlo.
Nejvýrazněji ovšem vystupuje Navrátilova dramaturgická linie zachycující obyčejného člověka, lidové zvyky a tradice, téma lásky k lidem, domovu a přírodě, téma smrti. Tu reprezentovaly úspěšné inscenace – legendární Smrť na hrušce, O
Kuruckej vojně, Krásná Františka a Komédyja o chytrosti. Mnohé
z nich přinesly Malé scéně ocenění a také účast na národních a
celostátních přehlídkách Jiráskův Hronov. Jejich úspěch a především důsledné rozvíjení lidových tradic vyústilo ve spolupráci s Československou televizí, která natočila se souborem Malé
scény Smrť na hrušce (1979) a O Kuruckej vojně (1981). Dalším
z televizních zpracování a zároveň také zajímavým počinem,
kterým Malá scéna inklinovala k alternativě amatérského divadla té doby, bylo netradiční pojetí Shakespearova Romea a Julie
(1984). To nevycházelo v Navrátilově adaptaci z konfliktu dvou
znepřátelených rodů, ale z generačního střetu mladých s dospělými. Lze konstatovat, že na svou dobu byla, především díky
Navrátilově vedení, Malá scéna opravdu vyzrálým amatérským
souborem s originální divadelní poetikou a zajímavou výtvarnou jevištní stylizací. Jako režisér, dramaturg, autor divadelních
her a adaptací, choreograf a scénograf za 16 let svého působení
na Malé scéně ve Zlíně položil základ divadelnímu souboru, který přes všechny změny a obměny vytrval až do dnešních dnů
a který v příštím roce oslaví čtyřicet let svého trvání. Antonín
Navrátil se věnoval práci s dětmi a mladými lidmi i po svém
odchodu ze Zlína. Naposledy jako ředitel Domu dětí a mládeže
Reneta ve Františkových Lázních–Žirovicích, které se staly jeho
druhým domovem.
„...úspěch a především důsledné rozvíjení lidových tradic vyústilo ve spolupráci s Československou televizí, která natočila se souborem Malé
scény Smrť na hrušce (1979), O Kuruckej vojně
(1981), ale i netradiční pojetí Shakespearova Romea a Julie (1984).“
14
3 | 2008
skou krev, Mam‘zelle Nitouche, Zemi úsměvů,Veselou vdovu atp.), v
nichž si jubilant zahrál mnohé slavné role – Popiela, poručíka Gustava,
Celestina nebo Danila. Byl však také Mlynářem v Lucerně, Ezopem z
Figueiredovy alegorie Liška a hrozny, Profesorem v Horníčkově hře
Tři Alberti a slečna Matylda, poustevníkem Školastykem v Hrátkách
s čertem, Hejtmanem z Revizora, Majorem v dramatizaci Vančurova
Rozmarného léta.
Hlavní přínos pro Tylovo divadlo, pracující v bezprostřední
blízkosti kulturní metropole, znamenaly ovšem Doležalovy režie, a
to komediálních i vážných předloh. Po Schillerově tragédii Úklady
a láska následovala série zejména domácích her: Tylova Tvrdohlavá
žena, Štechovo Třetí zvonění, Zeyerova poetická pohádka Radúz a
Mahulena, Maryša bratří Mrštíků, dále Charleyova teta, Sedm výkřiků
na moři od Alejandra Casony. Počátkem osmdesátých let se začalo
Tylovo divadlo úspěšně prosazovat v širším měřítku: pravidelně se
účastnilo jihomoravského krajského festivalu vesnických souborů v
Němčicích nad Hanou a přiváželo zasloužená přehlídková ocenění.
Herecky neobyčejně vyzrálé nastudování Staré dobré kapely Jiřího
Hubače získalo v roce 1986 cenu za režii v Němčicích a bylo vysláno
rovněž na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou, kam stále agilní
ochotník rád každoročně zajíždí; vyznělo jako naléhavá nesentimentální výzva k citlivému porozumění, neokázalému přátelství mezi lidmi
a k boji s životní rezignací. Dalšího významného bodu své tvůrčí dráhy
dosáhl pak Doležal r. 1990 Casonovou jemně impresívní psychologickou hrou Stromy umírají vstoje, v níž se opět prostupuje tvrdá skutečnost se sebezáchovnými iluzemi. Na jevišti se J. Doležal objevoval i po
své osmdesátce, např. jako rozvážný a všemi respektovaný výměnkář
Petr Dubský z Jakubcova nastudování Stroupežnického Našich furiantů. Slova zmíněného španělského dramatika, že „zasévat radost do
duší lidí je stejně důležité jako rozsévat obilí“ zároveň vyjadřovala životní a kumštýřské krédo skromného moravského divadelníka, jehož
štafetu oddanosti Thálii ostatně převzala jeho dcera – profesionální
herečka a zpěvačka.
Alena Dvořáková
se má za čím ohlížet
Vladimír Gardavský
Umělecká vedoucí souboru Zamračené děti Alena
Dvořáková je bezpochyby nejvýraznější osobností současné plzeňské neprofesionální divadelní scény. Dne 20. července letošního
roku se navíc dožívá významného životního jubilea. I to je důvod
k ohlédnutí.
Někdejší stavební technička řadu let obětavě vedla na
Základní škole v Plzni-Černicích dětský recitační a divadelní soubor Sluníčko. V roce 1983 z „odrůstajících“ členů sestavila dnes
už legendární Naivně poetické divadlo, ve své době pravidelně
reprezentující Plzeň na národních přehlídkách Wolkrův Prostějov či
Jiráskův Hronov. Od první premiéry Aucassina a Nicoletty (1984) se
i všechny další inscenace v režii jubilantky vyznačovaly nevšední jevištní imaginací propojující nápadité metaforické dění s významově
Osobnosti amatérského divadla
přesným slovním vyjádřením poetických textů v řeči vázané i nevázané, často účelně využívající sborovou recitaci. Představení zároveň pokaždé osvěživě působila i přítomností moudrého nadhledu
a radostné hravosti. A režisérka zaujala vždy objevnou dramaturgií.
V Rozmarech léta (1985) překvapivě konfrontovala Vančuru s Nezvalem, o rok později v Almužnách zas Goetha s Erbovou. Absurditu
doby demaskovala spolu s Mrożkem (Mučednictví Petra Oheye),
Havlem (Zahradní slavnost) či s Huptychovým živočichopisem Tak
pojďte dál (1990). Následující cyklus scénických čtení z knih, které
nevyšly, autorů Karly Erbové, Karla Šebka, Karla Hynka, Zbyňka
Havlíčka či Vratislava Effenbergera vyvrcholil dvěma magickými
inscenacemi díla surrealisty Hynka Inu… aneb Akustická kalužina
(1992) a Párty na troskách deníku malého lorda (1994).
Po osamostatnění se hereckého kolektivu působícího
pak nadále jako Divadlo My převzala Alena Dvořáková do své
laskavé péče další formující se mladý kolektiv, se kterým pokračovala v uskutečňování svých divadelních vizí. Pod hlavičkou Divadla
Esprit NPD dále akcentovala oscilování mezi viděním absurdní
skutečnosti a třeskutě nadreálnou obrazností snění v inscenacích
Charmsovy Alžběty Bam (1995), Apollinairova Zavražděného básníka (1997) či Effenbergerovy Surovosti života a cynismu fantazie
(1998). A právě podle názvu jedné z Effenbergerových černých frašek přijal kolektiv pojmenování Zamračené děti, pod nímž působí
dosud. Pod režijním vedením Aleny Dvořákové nadále cizeloval
svůj jevištní projev, jenž se stal častou ozdobou národních přehlí-
Herec a režisér Jiří Kubina
se 17. srpna dožívá 75 let
Pavel Labík
Jiří Kubina stál poprvé na jevišti už ve svých
šesti letech a od roku 1958
se věnuje také režii. Jako
herec hraje jak na domácím
červenokosteleckém jevišti,
tak i například v Hronově či
v Náchodě. S hronovským
seniorským souborem reprezentoval Českou republiku
v inscenacích Kořistníčci a
Klubkův sen v Německu, v
Rakousku, v Anglii a v Itálii.
Publikum ho mohlo vidět rovněž ve hře Antona Pavloviče
Čechova Medvěd opět v
podání hronovských ochotníků, kde brilantně sehrál
hlavní roli. Kubinův Medvěd
zavítal do Polska, Itálie,
Belgie, Německa, Rakouska,
Švýcarska, Anglie a dokonce
i do exotického Japonska. Jiří
Kubina mimo to, že svůj volný
čas věnuje divadlu, nezapomínal ani na mladé talenty.
Se svojí manželkou Drahou
několik roků vedl dětský divadelní kroužek při Základní
škole v Červeném Kostelci.
V roce 2003 mu byl udělen
Zlatý odznak J.K. Tyla. Za svůj
divadelní život ztvárnil 69 po-
Alena Dvořáková (s brýlemi) v kruhu členů
plzeňského souboru Okřídlený vůl, s kterým
nastudovala a uvedla na JH 2000 Charmsovu
Jelizavetu Bam. Foto: Pavel Štoll.
stav a režíroval 19 inscenací. A
tato čísla jsou jenom výčtem
jeho aktivit v červenokosteleckém souboru. Kolik toho
bylo mimo Červený Kostelec,
ví jen Bůh a Jirka.
Jiří Kubina / Foto: archiv DS Červený Kostelec
A tak mu za celý
červenokostelecký divadelní
soubor a za všechny červenokostelecké diváky přejeme
hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a stále stejnou životní
vitalitu.
Zamračené děti Plzeň
Karel Hynek: Deník malého lorda
Foto: Bob Pacholík
dek, v inscenacích Effenbergerovy Vzpoury
sládků, Apollinairových Prsů Tiresiových,
druhé verze Hynkova Deníku malého lorda,
Reichelovy Fixní ideje na motivy novely
Leonida Andrejeva či montáže z díla Edwarda
Stachury Smířit se se světem.
Režijní a scenáristická tvorba Aleny
Dvořákové si obdivuhodným způsobem již
pětadvacet let udržuje setrvale nadprůměrnou úroveň. I proto byla přizvána k režijnímu
hostování seskupením Okřídlený vůl, proto
je i dnes žádána o předávání zkušeností
v porotách soutěží uměleckého přednesu.
Do osmé dekády života lze popřát této neúnavné, respektované a stmelující osobnosti
plzeňského amatérského divadelnictví kromě zdraví i neutuchající invenci.
3 | 2008
15
Osobnosti amatérského divadla
Mirku, sbohem!
Petr Slunečko
Dne 24. dubna 2008 v ranních hodinách zemřel Miroslav Ryšavý, významná
osobnost amatérského loutkového divadla,
jemuž se s velkým úsilím věnoval celý život.
Loutkářský životopis Mirka je věru
dlouhý. Své mládí prožil v divadelním spolku
Popelka v Lomnici nad Popelkou. Příchod do
Prahy byl pro něho velkým podnětem do budoucna. Angažoval se v Umělecké výchově,
Divadelní prodejně, aby pak založil loutkové
divadlo Kováček v Praze na Smíchově. Další
jeho cesta vedla ke vzniku souboru Pimprle,
v jehož čele stál dvacet let.
Ani to však pro Mirka nebylo dost.
V roce 1967 a v roce následujícím se již začalo
hovořit o vzniku Svazu amatérských loutkářů.
Mirek se záhy zapojil do práce přípravného
festivaly Čechova Olomouc, Raškovy Louny a
jiné. SAL také především tvrdě hájil při nejrůznějších jednáních zájmy loutkářů, a to nejen
svých členů.
Na počátku 90. let se koncepce SAL
poněkud změnila a spolu s ní také její vedení.
Nastalo období útlumu činnosti. A byl to opět
Mirek, který se ujal funkce předsedy SAL a
s velkou vervou po několik funkčních období
usiloval o to, aby SAL dovedl do plodnějších
časů. Kdyby nic, pak toto byl velký čin, pro
který na Mirka nelze zapomenout.
Dobrou noc, Mirku!
Vzpomínání na paní
Jiřinu Baštovou
Jan Chad
Dodnes ji mám před očima v roli
Terezy z inscenace hry Gerta Hoffmana Starosta,
nastudované českobudějovickým souborem
Zeyer. Zde vytvořila v režii Milana Fridricha,
tehdejšího šéfa činohry Jihočeského divadla
a velkého přítele amatérského divadla, typ
naivní měštky, a to přímo skvěle. Zmiňovaná
inscenace byla tenkrát v roce 1965, samozřejmě
i díky hereckým kolegům Zdeňku Humlovi a
Antonínu Baštovi, velmi slavná a napsáno o
ní bylo mnoho pochvalného. Jestliže mi dnes,
po více než čtyřiceti letech, tato její postava
zůstává v paměti z celé řady jiných, které hrála,
svědčí to o výkonu jistě nadprůměrném.
Miroslav Ryšavý / Foto: Jan Müller.
výboru a stal se jeho tajemníkem. Po srpnu 1968 byl ale vznik svazu zpochybněn.
Loutkáři proto nalezli cestu do Svazu klubů
mládeže, kde vznikla jejich samostatná sekce
(Sekce amatérských loutkářů). Mirek byl opět
tajemníkem. Ani uvedená organizační podoba nebyla definitivní. Loutkáři nakonec spojili své síly s ochotníky. Ti naštěstí již měli svůj
Svaz českých divadelních ochotníků. Loutkáři
zde vytvořili svou samostatnou složku
(Skupinu amatérských loutkářů – SAL). Mirek
samozřejmě u toho všeho byl a na mnoho let
se ujal funkce tajemníka SAL. Bylo to nejlepší
období v činnosti této loutkářské organizace.
Měla přes sto členských souborů a víc jak tisíc
individuálních členů.
Loutkářské hnutí se obohatilo řadou akcí, jakými byly individuální výstupy,
16
Jiřina Baštová z mladých let ve hře Ericha
Maria Remarqua Poslední dějství. Soukromé foto.
3 | 2008
Nelze také nevzpomenout na stovky
zkoušek a představení pozdějšího D111, na
které dlouhá léta pilně doprovázela svého
muže a režiséra Toníka Baštu. I když už později
nehrála, dovedla zvláště ve chvílích, kdy se
inscenace a herecká práce rodily těžko, poradit
zkušeností a povzbudit vlídným slovem. Může
se říci, že byla tak trochu ve stínu svého muže,
ale protože jsem je oba dlouho a dobře znal,
vím, že mu byla velkou oporou pro obrovský
kus práce, který pro divadlo – jak amatérské, tak
profesionální – v Českých Budějovicích vykonal.
O tom se ale na plakátech a v kritických článcích
nepíše.
Paní Jiřina Baštová zemřela dne
16. dubna 2008 ve věku 81 let. Ať jsou tyto
vzpomínky jakousi pomyslnou poslední
kytičkou za všechno, co ve svém životě pro
divadlo udělala. Přejme jí shledání s Toníkem,
po kterém se jí velmi stýskalo.
Odešel všestranný
divadelník
Vít Závodský
Dne 15. února 2008, necelé dva roky
po svých pětasedmdesátinách (AS je tehdy
připomněla), odešel jeden z významných příslušníků brněnské jevištní „staré gardy“, nositel
Zlatého odznaku J. K. Tyla (2004), dlouholetý
herec, režisér, ochotnický funkcionář a vůbec
všestranný divadelník, dobře známý většině
pěstitelů české amatérské Thálie, František
Klaška – statečný a obětavý kumštýř, kterého
tvrdý život rozhodně nehýčkal.
Už jako gymnazista s kamarády i
pozdějšími souborovými kolegy a proslulými
profesionálními herci Jiřím Tomkem a Ladislavem Lakomým debutoval přímo v Shakespearově Snu noci svatojanské. Jako člen Malého divadla, vedeného zkušeným režisérem
Františkem Palčíkem, podílel se na oficiálně
nevítaném inscenování Calderonovy barokní
alegorie Velké divadlo světa, k níž se r. 1995
vrátil už jako režisér. Na studiích medicíny však
přišel zlý úder: za členství v protikomunistické
skupině (brněnská televize o ní posléze natočila dokument Když se kácí les, lítají třísky)
„vyfasoval“ desetiletou vazbu, vzhledem k
amnestiím při úmrtích „dělnických“ prezidentů naštěstí zkrácenou. Léta 1951–1956 strávil
v socialistických kriminálech, vězeňských
„Léta 1951–1956 strávil v socialistických kriminálech, vězeňských ošetřovnách a hlavně v
pracovních lágrech, především
na Jáchymovsku (i tam se
„muklové“ pokoušeli hrát divadlo)...“
Osobnosti amatérského divadla
ošetřovnách a hlavně v pracovních lágrech,
především na Jáchymovsku (i tam se „muklové“ pokoušeli hrát divadlo); poté jej ještě
čekala prezenční služba, ulehčovaná alespoň
členstvím ve vojenském souboru. Nato prošel
Fr. Klaška (provázen obětavou manželkou
Terezou, taktéž herečkou z libosti), znovu perzekvován pro změnu husákovským režimem,
postupně „kariérou“ pomocného dělníka,
zedníka, skladníka, zásobovače a posléze inspektora Drobného zboží Jihlava. Důchodový
čas si krátil mj. u recepčního pultu zákulisí
Městského divadla Brno (s tamním ředitelem
a výborným manažerem Stanislavem Mošou
se ostatně kdysi potkal v asistentské funkci
při adaptaci Molièrova Lakomce), v jehož
činoherním souboru si také zahrál několik
epizodních figur ještě v novém tisíciletí.
Neméně úrodné období čekalo
poté Fr. Klašku v královopolském Semilasse
coby herce i režiséra Dělnického divadla. V
sedmé a osmé dekádě uplynulého století
zažívala tato ambiciózní, dnes již také zaniklá
parta své hvězdné hodiny. V největší míře to
bylo zásluhou náročného profesionálního
režiséra z tehdejšího Divadla bratří Mrštíků
Pavla Rímského. Klaška mu v pětici profilových
inscenacích dělal rovněž asistenta, a hodně tak
získal pro zdejší vlastní, teď už soustavnější a
festivalovými porotami vyzdvihovanou režijní
práci (Šamberkův Blázinec v prvním poschodí,
Koenigsmarkovy Ostrovy zdánlivé, Goldoniho
Treperendy aj.). Brněnští i hronovští pamětníci
dodnes s úctou vzpomínají na Rímského pojetí
humanistického dramatu Ivana Bukovčana
Sníh nad limbou (1974) a z následujícího roku
na poetickou hru Bulhara Jordana Radičkova
Sníh se smál, až padal, na kterou se teprve
poté vrhly profesionální scény. V roce 1979 v
Hronově nabízelo Dělnické divadlo dokonce
tituly dva – Rímského nastudování Daňkovy
historické tragikomedie Dva na koni, jeden
na oslu (s oceněným Klaškovým žoldnéřem
Svatým) a Jiráskovu Kolébku, v rovněž odměněné scénografii a režii Klaškově. Jako
temperamentní folklorní muzikál připravil
P. Rímský brzy nato Tajovského realistickou
veselohru Ženský zákon. Ovacemi skončil pro
tehdejšího vítěze úpického festivalu JH 1982, a
to právě díky Rozovského dramatizaci Tolstého
Příběhu koně, kde se Klaška kromě člena
choreograficky notně vytíženého chóru ujal i
figury Generála.
Po uzavření této kapitoly přišla na
řadu mozaika příležitostných jevištních aktivit
a součinnost s dalšími moravskými amatérskými ansámbly. Fr. Klaška přijal nabídku ředitele
profesionálního Loutkového divadla Radost
Vlastimila Pešky na funkci jeho zástupce,
jakož i pohotové záskoky na jeho renovova-
ném brněnském působišti a účinkování při
principálových adaptacích v komediálně vyhraněném Ořechovském divadle (Bylo nebylo
aneb jak Švédové L. P. 1645 Brno marně dobývali, Mam’zelle Nitouche-ky). Dojmy z jeho
zahraničních cest do Skandinávie, Anglie nebo
Belgie vylíčil ostatně i na stránkách AS. Stýskalo
se mu ovšem po režisérském pultu, a tak k
němu zasedl např. v Prostějově (Ostrovského
Bouře, Otčenáškův Víkend uprostřed týdne),
Břeclavi (Pirandellova Bláznovská čapka),
Křenovicích (Bradfordův Černošský Pán Bůh
a páni Izraelité), Novosedlech (Bukovčanovo
drama Než kohout zazpívá) nebo Šlapanicích
(Longenův C. k. polní maršálek). Své zkušenosti rovněž příležitostně uplatňoval na rozličných
hodnotících porotách, seminářích a dílnách.
Velké organizační úsilí několikaletého předsedy Oblastního výboru SČDO
si vyžádaly Klaškovy projekty, které nebyly
vázány na jediný soubor ani místo konání.
Po již zmíněném, dramaturgicky riskantním Velkém divadle světa pod hlavičkou
husovického Svatoboje a pokusu zaktivizovat generační seniorskou skupinu nad
Krupicovým textem Podzim, došlo na podnik
svým způsobem nejkurióznější, jenž patrně
vejde do příslušných análů. Úvodem 74. JH
(a poté ještě v Hustopečích a Boleradicích)
nabídla matadorská sešlost hereckých osobností z desítky vzdálených míst na Klaškův
podnět a v jeho režii estrádně naivistickou
verzi Klicperovy parodické „rytírny“ Hadrián
z Římsů. Divadelníkova pečlivá soukromá evidence registruje, že v celkem 1223 představeních odehrál bezmála stovku rolí (ta vysněná,
Holbergův venkovan Jeppe z vršku, však mezi
nimi není) a režíroval na dvě desítky titulů.
Není tedy divu, že košatá jevištní osobnost
zaníceného Františka Klašky bude brněnským
a moravským amatérským divadelníkům i jejich obecenstvu ještě dlouho chybět.
František Klaška na JH 2003. Foto: Ivo Mičkal.
Na ochotnických prknech nejprve v
padesátých a šedesátých letech přišla plodná
etapa působení v renomovaném Divadelním
studiu Josefa Skřivana, kde vedle Fr. Palčíka
úspěšně režíroval hlavně pozdější mnohostranný
kulturní pracovník Leonard Walletzký. Repertoár
tu nebyl nijak podbízivý, takže kromě pohádek
a klasiky světové (Plautus, W. Shakespeare,
Molière, C. Goldoni, Stendhal, A. P. Čechov, B.
Nušič, L. Leonov) i domácí (V. K. Klicpera, Fr.
Šamberk, bratři Čapkové, F. Langer) došlo i na satiry Osvobozeného divadla, absurdity S. Mrożka,
Karvašovu tragédii Antigona a ti druzí atp. Tehdy
velmi proslulý soubor se pravidelně probojovával na Jiráskův Hronov, odvážel si množství
všelijakých cen (Klaška se na nich podílel jedenácti hereckými) a hostoval v mnoha evropských
zemích. Do počátku 70. let, kdy z tohoto poté
zaniklého kolektivu odešel, absolvoval podle
vlastní statistiky 731 představení a ztělesnil např.
Malvolia nebo anglického krále Edwarda.
Umělecké seskupení Přineslih nastudovalo a uvedlo na Jiráskově Hronově 2004 v Klaškově
režii Klicperova Hadriána z Římsů. Foto z inscenace: Ivo Mičkal.
3 | 2008
17
Z občanských sdružení
Amatérská divadelní asociace – ADA
Ota Smrček
Počátky: Amatérská divadelní asociace vznikla na
začátku roku 1990 jako vyústění revolučního nadšení. Tehdy
skupina pražských divadelníků iniciovala shromáždění amatérských divadelníků ze všech koutů České republiky, které se sešlo
v Žižkovském divadle a které vyjádřilo
nutnost nastolit nové poměry i v oblasti
amatérského divadla. Na setkání vznikla
i potřeba založení nové organizace, která
také během několika týdnů vznikla. ADA
byla nejprve registrována ještě podle staré legislativy a v červenci 1990 pak znovu
zaregistrována ministerstvem vnitra už
podle nového, tehdy vzniklého zákona o
sdružování občanů.
Členy ADA jsou vedle souborů pražských a z okolí Prahy,
jež tvoří gró členstva, i jednotlivé soubory odjinud z Čech, z nichž
mezi nejvýznamnější patří Rádobydivadlo Klapý. Řádnými členy
ADA je dnes na 60 souborů a také 2 kluby (Klub přátel divadla
a Klub autorů), které sdružují individuální členy ADA.
Společenské aktivity: ADA přišla v porevoluční době
s řadou dobových iniciativ, patřila k nim například petice ministru
kultury, změna podoby Jiráskova Hronova ze soutěžní přehlídky na
přehlídku-žatvu toho nejlepšího, co se v oblasti amatérského divadla bez ohledu na žánry a druhy urodilo, uspořádání otevřeného
dne na Hronově, který v rámci festivalu Jiráskův Hronov probíhal
po celý den na pódiu letního kina v parku A.
Jiráska a na který se mohl přihlásit se svým
představením kterýkoliv soubor podle hesla
„kdo dřív přijde, ten dřív mele“. ADA také
iniciovala založení svépomocného Fondu
amatérského divadla, do něhož přispívala,
nebyla však schopna splnit podmínky transformace podle nového nadačního zákona,
který požadoval jako zakladatelskou částku
milion korun.
Mezi aktivity ADA ve společenské
oblasti patří nepochybně i sbírka pražských souborů na obnovu tisíciletou vodou zničeného zbraslavského Divadla Jana Kašky, která
sice vynesla jen 20 tisíc korun, částku z hlediska celkových nákladů
na obnovu divadla nepatrnou, která však přesto byla potěšujícím
výrazem vztahu pražských souborů k divadlu, v němž se do té doby
odehrálo už několik přehlídek pořádaných ADA. K obdobným krokům lze počítat i „nakoupení cihel“ pro nově budovaný divadelní
sál v Hronově, a to jak individuálně činovníky ADA, tak i organizací
jako takovou.
Na počátku činnosti ADA stálo také zaevidování řady amatérských herců do hereckého rejstříku-komparsu České televize,
které přineslo řadě z nich příležitost nahlédnout do zákulisí tvorby
televizních filmů a pořadů.
Divadelní akce: Po uspořádání divadelní pouti v Praze
na Kampě v roce 1990, na níž se po dva víkendy představila řada
pražských souborů a kterou navštívily stovky Pražanů i turistů, se
ADA věnovala v následujících letech pořádání řady divadelních festivalů, soutěžních i nesoutěžních. V první řadě je tu třeba jmenovat
výběrovou přehlídku činoherního divadla, pro kterou se vžil dnes
Lektorský sbor 2. přehlídky sokolských divadelních souborů v Lázních Toušeň 2001, zleva: Ota Smrček (stávající předseda ADA), František Mikeš (expředseda ADA), Luboš Šterc (člen lektorského sboru
ADA). Archivní foto ADA.
Během prvních dvou let existence ADA se ukázalo, že
nemá-li organizace vyčerpat energii a nadšení lidí v rozvětvené
administrativě, není možné organizovat a řídit z pražského centra
aktivity v ostatních regionech ČR. To vedlo nejprve k odpadnutí severní Moravy, jejíž zástupci zpočátku obětavě jezdili na schůze vedení ADA až z Ostravy, a pak také ke vzniku samostatného Volného
sdružení východočeských divadelníků, jehož původ v ADA dodnes
připomínají jako někdejší slovní hříčku poslední tři písmena názvu
časopisu Hromada. Významnou součástí ADA byly až do reorganizace armády vojenské divadelní soubory.
ADA, jejímž sídlem je česká metropole, se vcelku logicky
zabývala především problematikou amatérského divadla v Praze,
které má zcela svébytné postavení v rámci českého amatérského
divadla dané podmínkami existence v evropském velkoměstě s bohatou profesionální kulturní infrastrukturou.
„ADA také iniciovala založení svépomocného
Fondu amatérského divadla...“
18
3 | 2008
Herecká přípravka ADA v Jinonicích v r. 2007, lektorka PhDr. Libuše
Limanová kontroluje brániční dýchání. Archivní foto ADA.
Z občanských sdružení
ských souborů, když iniciovala a z velké části organizačně připravila
jejich první dva ročníky.
Dramatická škola ADA: Ještě za poslední fáze existence
metodického centra pro ZUČ v Praze se ADA organizačně podílela
na pořádání divadelních kurzů. Zpočátku šlo o dvouletý divadelní
kurz, v němž vyučovali prof. dr. Jan Císař, CSc. a režisér František
Štěpánek. Později, v době, kdy se začaly objevovat nové soubory
bez sebemenších divadelních zkušeností, se ukázalo jako nejužitečnější pořádání úžeji zaměřených startovacích krátkodobých
kurzů (v rozsahu 15 až 40 vyučovacích hodin), které vštěpují
účastníkům základy divadelního povědomí. Jedním z prvních
krátkodobých byl kurz Audiovizuální prostředky v amatérském divadle, realizovaný v r. 1995 v rámci národní přehlídky her pro děti
Popelka v Rakovníku.
Nyní ADA pořádá následující kurzy: Hereckou přípravku,
Režijně-dramaturgické minimum, Text a divadlo, Dramaturgický
seminář, Divadelní svícení a Autorský seminář. Připravuje se kurz
jevištní řeči a konferování. Krátkodobými kurzy prošlo na dvě stě
padesát účastníků, většinou z Prahy. Ke svým kurzům připravuje
a účastníkům poskytuje ADA skripta a další učební materiály, vydala také Dramaturgickou kuchařku a dramaturgické pomůcky (J.
Černíková: 2 x 25 her s malým obsazením; F. a M. Mikešovi: Hry pro
děti) a výukovou videokazetu jevištní řeči Mluvte s námi za spolupráce Herecké školy v Duchcově.
Snímek z absolventské etudy herecké přípravky ADA z r. 2007. Archivní foto ADA.
„...v době, kdy se začaly objevovat nové soubory bez sebemenších
divadelních zkušeností, se ukázalo jako nejužitečnější pořádání
úžeji zaměřených startovacích krátkodobých
kurzů...“
už tradiční název POPAD (Pražská oblastní přehlídka amatérského
divadla), kterou ADA pořádá už od roku 1990; zpočátku ještě krátce
ve spolupráci s pražskými metodiky pro amatérské divadlo Sašou
Pernicou a jeho nástupcem Lájošem Horváthem, pak už sama. Tato
přehlídka také jako první z výběrových přehlídek realizovala myšlenku otevřených přehlídek, na které se mohou přihlásit soubory
odkudkoli z České republiky. Také se v historii přehlídky nejednou
stalo, že vítězi přehlídky byly mimopražské soubory. POPAD byl
„POPAD byl pravidelně po řadu let nesporně
největší postupovou přehlídkou činoherního
divadla v Česku...“
pravidelně po řadu let nesporně největší postupovou přehlídkou
činoherního divadla v Česku, zpočátku byl i výběrem na Šrámkův
Písek a Wolkrův Prostějov, dnes si z toho ponechal zaměření na
činoherní divadlo pro dospělé a pro děti.
Druhou nejstarší pravidelně pořádanou přehlídkou je festival jednoaktovek Kaškova Zbraslav, jejíž první ročník se uskutečnil ještě pod názvem Pražská aktovka v roce 1996, ale už v Kaškově
divadle na Zbraslavi. Od roku 2005 je po dohodě s SČDO v lichých
letech národní přehlídkou jednoaktovek (v sudých letech ji střídají
Holice pořádané SČDO). Kaškova Zbraslav se vždy vyznačovala příjemnou atmosférou, což vedlo také pražské soubory k tomu, aby
sbírkou přispěly k obnově divadla po povodni v roce 2002, jak již
bylo uvedeno. Další dvě každoročně pořádané přehlídky (ve spolupráci s TJ Sokol Jinonice v jinonické sokolovně) byly založeny v roce
2001. Jde o Chudé divadlo, komorní činoherní přehlídku soustředěnou na hereckou práci, a o Jinonickou sonátu, festival uměleckého
a autorského přednesu, zpívané poezie a divadla poezie.
Neformální přehlídkou je Pražská konfrontace (v některých letech i se statutem žatevní pražské přehlídky) tvořená příležitostnými přehlídkami a setkáními. ADA také podpořila dnes početně patrně největší českou divadelní přehlídku Karlínské jeviště,
kterou pořádá DS DaŽ, a symbolicky i festival Literární Vysočina.
Po svém vzniku ADA lektorsky spolupracovala na armádní
divadelní přehlídce v Bechyni a stála také u zrodu přehlídek sokol-
Poradenství: Mezi služby, které ADA svým členům, ale i
ostatním divadelníkům od počátku bezplatně nabízela, byly konzultace v oblasti dramaturgické, autorsko-právní a organizační (např.
vzor stanov občanského sdružení).
Literární soutěže: ADA za dobu své existence uspořádala
dvě literární soutěže o původní dramatické dílo. První byla vypsána
na nové hry pro děti (1992), druhá se uskutečnila v loňském roce
a byla zaměřena na jednoaktovky. K okruhu autorů, kteří pošli aďáckými kurzy, patří například Petr Lněnička a Jindřiška Netrestová,
kteří opakovaně uspěli i v soutěži Tři oříšky pro Popelku. Díky autorským soutěžím a spolupráci s členy svého Klubu autorů může ADA
nabídnout na svých internetových stránkách souborům několik
desítek titulů divadelních her.
Webová prezentace: ADA už před téměř deseti lety vytvořila svou první internetovou stránku, byť svépomocně bez webových
fines a kouzel, ale vcelku funkční, kterou – i s následujícími dnešními
rozvětvenými stránkami ADA – navštívilo několik tisíc lidí.
Na závěr přehledu o činnosti ADA je nutno poděkovat
všem, kteří bez nároků na jakoukoli odměnu v ADA od jejího vzniku
pracovali. Jde o tři desítky osob a v první řadě je třeba jmenovat
dlouholetého předsedu ADA Františka Mikeše a prvního místopředsedu Ing. Zdeňka Šillera, čestné členy ADA, kteří již bohužel nejsou
mezi námi.
Kontakt: Amatérská divadelní asociace, Žitomírská 41, 101
00 Praha 10. E-mail: [email protected], http:// www.ada-divadlo.wz.cz, www.ada-divadlo.cz, tel.: 776 764 232.
„ADA za dobu své existence uspořádala dvě literární soutěže o původní dramatické dílo.“
3 | 2008
19
Klíčové celostátní přehlídky
Od bodu G do zásvětí
Jan Císař
Jedenadvacet představení tvořilo XVII.
celostátní přehlídku amatérského činoherního
a hudebního divadla Divadelní Třebíč (7.–11. 5.
2008) a Divadelní Děčín (15.–18. 5. 2008). Jistě
to je dostatečný počet na to, aby vznikl divadelní
maraton, ale ne zase tak velký, abychom mohli
tvrdit, že je to dokonalý vzorek toho, jak vypadá
současné amatérské divadlo. Jde spíše o průřez
částí amatérských souborů, které se účastní soutěží, jež od krajských kol přes celostátní přehlídky
mohou svou inscenaci dovést až na Jiráskův Hronov. Divadelní Třebíč (dále DT) a Divadelní Děčín
dam Divadla LUNA Stochov to demonstrovala názorně. Především čitelně, přehledně a
logicky uspořádala děj jako zřetězení situací,
které šly odněkud někam a bylo jasné, proč
to musí být jenom takto a ne jinak. Všechny
tyto situace jsou situace režijně-herecky rozehrávány; dámy M. Benešová, N. Gáčová a D.
Šteruská ukazují, co je to chápat a realizovat
situaci jako jednání určité postavy a režisér
Fleischmann to všechno sjednotil ve stylové
scénování, z něhož nenápadně, ale čitelně
vystupují rysy grotesky s poukazem (lehce
DS Bezchibi Brtnice / Simon Williams: Polib tetičku. Foto: Milan
Strotzer.
(dále DD), tedy poskytují představu o tom, jak vypadá aktivita, směřování a úroveň této skupiny
souborů. Pokusím se v tomhle článku o takový
pohled, i když ani ten nemůže být nikdy úplný.
Bavíme se
Rozdělil jsem si těch jedenadvacet
představení do skupin podle záměrů, jež to
nebo ono představení – respektive ta nebo
ona inscenace – sleduje. Zjistil jsem, že nejpočetnější je skupina inscenací, jejímž cílem
je bavit diváka. Ke svému jistému překvapení,
protože vloni jsem se v zamyšlení nad přehlídkou DT a DD omlouval, neboť jsem v článku o
východočeské přehlídce prohlásil, že v našem
amatérském divadle převažuje tendence
bavit a byl jsem právě DT a DD 2007 usvědčen, že tomu tak není. Omluva to zřejmě byla
zbytečná, byla to patrně výjimka potvrzující
pravidlo. Z těch sedmi zábavných představení
čtyři – tedy více než polovina – scénovala texty
současné „dobře udělané komedie“ cizí provenience. Což ještě nezaručuje kvalitu, neboť
ta v tomto případě vyžaduje především dobrou praktickou znalost konvencí, jež je třeba
uplatnit, aby se diváci smáli. Inscenace textu
Jean-Clauda Danauda Ach, ta něha našich
20
TMA divadlo Terezín / Michael Cooney: Nájemníci pana Swana aneb
Habaďůra. Foto: Milan Strotzer.
satirickým), že s těmi bojovnými dámami
pronásledujícími mužské pokolení je to úplně
jinak.
Evě Andělové se podařilo v režii
komedie Nájemníci pana Swana aneb
Habaďůra, kterou napsal M. Cooney, přehledně provést jednání postavy tak, aby bylo
zřetelné, co kdo právě dělá a proč a jaké nedorozumění z toho vzniká. Základní konvence
frašky, kdy všichni jednají nesmyslně, protože
jsou uvedeni v omyl, tu jako zdroj smíchu funguje. Co nad to jest, je už otázka schopností
herců tyto situace ve stylu frašky rozehrávat.
TMA divadlo Terezín má některé, kteří to
dovedou, zejména Martina Soudského jako
Erika Swana, jehož lež a podvod celý ten
kolotoč nesmyslů uvede do pohybu. Tohle
už se nepodařilo v představení DS Bezchibi
Brtnice, které inscenovalo komedii Simona
Williamse Polib tetičku. Inscenaci se prakticky nedostávalo téměř ničeho, co taková komedie vyžaduje. Zábavnost těchto komedií je
pro soubory značně přitažlivá, ale nedoceňují
nutnost ovládnout dokonale základní technologické herecko-režijní principy, s nimiž
scénování těchto textů stojí a padá.
3 | 2008
A jsem u poslední inscenace tohoto druhu: u Orgasmu
bez předsudků SemTamFóru
Slavičín. Myslím si, že je to zvláštní případ, kdy
snaha pobavit diváka tímto žánrem komedie
je spojena se snahou překonat scénováním její
technologickou konvenci. Letos si ve Slavičíně
k tomu vybrali velice podprůměrnou bulvární
hru, která není ničím víc než anekdotou o tom,
jak jedna dívka jménem Fiona schová klíčky
od auta svého kamaráda, aby museli strávit
jednu noc v jednom hotelu a jedné posteli, a
tak jej svést. Režisér Jan Julínek poskytl šanci
především Janě Žáčkové jako Fioně – a v tom
je kámen úrazu. Je-li nějaká možnost jak komediálně zahrát tento text, pak jen v tom, že
vznikne dokonalý partnerský vztah, souhra,
dovolte mně říci ansámblovost jako společné
vědomí o tom, že jednání v tomto prostoru a
čase znamená trvalé svádění a jeho odmítání.
Jenže u Fiony je hlavní exhibiční sebescénování, sebeprezentace, prostě předvádění se
místo alespoň elementárního hereckého vystupování jako určitého chování, které znamená komunikaci s partnerem. Herečce je nutné
přiznat obratnost, způsobilost, šikovnou techniku ovládání těla, ale to nic nemění na tom,
že uvádění této komedie je v této podobě na
úrovni využívání sexu, s nímž se setkáváme od
televizních reklam až po rady v nejrůznějších
tiskovinách jak najít bod G. Paradoxní je, že DT
přinesla představení, které se s touto podobou
a funkcí sexu v našem současném životě chtělo
vypořádat kriticky. Malá scéna Zlín přivezla do
Třebíče „zábavnou revue o strastech a slastech
s láskou a sexem“ podle textu slovenských autorů Petera Pavlace a Soni Ferancové Horká
linka aneb Manželská revue, kde na základě
Klíčové celostátní přehlídky
„Zjistil jsem, že nejpočetnější
je skupina inscenací, jejímž cílem je bavit diváka. Ke svému
jistému překvapení, protože
vloni jsem se v zamyšlení nad
přehlídkou DT a DD omlouval,
neboť jsem v článku o východočeské přehlídce prohlásil, že
v našem amatérském divadle
převažuje tendence bavit a byl
jsem právě DT a DD 2007 usvědčen, že tomu tak není. Omluva
to zřejmě byla zbytečná, byla
to patrně výjimka potvrzující
pravidlo.“
dopisů lékař „simuluje“ situace, v nichž radí
pisatelům, jak řešit problémy z této oblasti.
Zlínští chtěli zdůraznit pokleslost takového
počínání, a proto stvořili jakousi šmíráckou,
lacinou, hrubozrnou poloestrádu-polorevue,
v níž tato poloha měla snad parodovat, snad
ironizovat toto zacházení se sexem. Šli touto
cestou důsledně a názorně ukázali, co takové
prezentování sexu na veřejnosti a pro veřejnost znamená. Ale je otázkou, zda přece jen
neměli trochu od toho proudu nevkusu poodstoupit a nějakým způsobem k němu jasněji zaujmout stanovisko. Takhle je to možné
chápat i jako záměrný druh pokleslé zábavy,
jenž nemá vyšší ambice.
Dvě z inscenací tohoto zábavného
typu se pohybovaly v řádu lidového divadla,
jež se může hrát kdekoliv a je určeno pro pobavení nejširších vrstev diváků. Ořechovské
divadlo je na tomto poli dnes už legendou
s důsledně propracovanou a prováděnou
poetikou, která se vyznačuje kolektivní tvorbou vyrůstající ze srozumění režiséra s celým
souborem. V Třebíči tuto poetiku potvrdila
inscenace Paroháči aneb Červené kalhoty,
pro niž podnětem byly dvě molièrovské frašky, které vnesly do scénického tvaru některé
zajímavé momenty. Drtivě zběsilé tempo a
stálé hlasové fortissimo, které je dokonale
součástí oné poetiky, však zabraňuje souboru
i divákům tyto molièrovské momenty více
vychutnat; je však zřejmé, že pro Ořechovské
je to zajímavá a plodná inspirace. Don Quijot
aneb Veselý konec rytíře smutné povahy,
inscenace DS při MěKS v Červeném Kostelci,
je především autorským dílem Vlastimila
Klepáčka, který tento text napsal, zrežíroval
a zahrál si v něm i dona Quijota, jenž ovšem
není hlavní postavou.Tím je Sancho Panza,
kterého s chutí a vervou hraje Naďa Eflerová,
což je v řádu naivity lidového divadla, v němž
je možné pracovat s prvky, jež by se jinde jevily jako nepřijatelné. Ale tady jsou zdrojem
humoru, úsměvnosti, radostnosti, dobré nálady, životního optimismu. O nic více tomuto
divadlu nejde, ale stačí to na to, aby patřičně
upozornilo, že tyto zdroje zábavy mají svůj
půvab a svou přitažlivost. Mladoboleslavské
Divadýlko na dlani se představilo rovněž
autorským divadlem, byť zcela jiného druhu.
Pánové Matoušek a Kotlaba sestavili z různých příběhů sled výjevů Rue Bonaparte
17 aneb Pařížský pitaval. Jeho osnovným
východiskem je jeden byt v této pařížské
ulici, kde se odehrály – jak to v pitavalu
bývá – různé kriminální příhody. Spojuje jej
novomanželská dvojice, která se do bytu
nastěhovala, uklízí jej a přitom nachází různé
předměty, jež vyvolají v život některý dávný
příběh. Jenže: ani tento rámec a jednotlivé
příběhy nefungují jako nositelé tajemnosti,
překvapivé neočekávanosti, napínavosti.
Jedině nasvícené dveře v pozadí utvářejí
Divadlo Luna Stochov
Jean-Claude Danaud:
Ach, ta něha našich dam
Foto: Milan Strotzer
Divadlo Luna Stochov / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam. Foto: Ivo Mičkal.
3 | 2008
21
Klíčové celostátní přehlídky
tuto atmosféru; všechno ostatní je v tomto
směru jen naznačené, nedotažené, dost často
scenáristicky, režijně, herecky i scénograficky
neobratné. A snad mně bude dovoleno připojit
do této části inscenací Murrelova Posledního
léta DS Právě začínáme Horní Počernice. Je
to životopisná záležitost zobrazující některé
situace ze života slavné herecké hvězdy Sarah
Bernhardtové a poskytující hereckou příležitost dvěma hercům. Jana Keilová jako Sarah
a Vladimír Stoklasa jsou s to předvést a sdělit
atraktivnost, která se v této látce skrývá, a ať už
budou připomínky k jejich výkonům jakékoliv
– a jistě je mít lze – potvrzují jakým kořením divadla je divadlo herecké a jakou může za jistých
okolností přinést solidní zábavu.
Řešíme svůj život
Řekne-li se Voskovec a Werich, pak
se každému jen trochu znalému člověku naší
divadelní minulosti vybaví dva znamenití herci,
kteří bavili diváky svým komediálním herectvím
i svými hrami. Takže se dalo čekat od inscenace
Balady z hadrů této dvojice zábavné divadlo.
Jenže tomu tak nebylo, DS D. K. ze Ždáru nad
Sázavou se pokusil interpretovat tento text se
vší vážností jako skutečnou sociální baladu s výraznými a neskrývanými současnými akcenty.
Tím si připravil řadu úskalí, neboť to opravdu
není text, jenž je napsán tak, že jeho příběh
může být interpretován bez onoho jedinečného humoru jeho autorských herců. Tento pokus,
jenž se příliš nezdařil, však ukázal, že naše současnost, již Václav Bělohradský nazývá „dobou
pozdnější“, překypuje množstvím problémů,
že buď přímo uvádějí v život záměrnou aktuální
scénickou interpretaci – jako tomu bylo v tomto
případě – nebo nutně vyvolávají odkazy na některé rysy naší přítomnosti. A tak zbývající dvě
třetiny inscenací se pohybovaly v rámci těchto
souřadnic – samozřejmě v různých polohách,
podobách, rovinách.
Například čtyři sympatické, příjemné, půvabné, vtipné a neexhibující dámy
z Turnova si založily pro pobavení svých přátel – a jistě
i své – soubor Nakafráno
a v představení Naštěkaná
aneb 4 ženy v maloměstě vyprávějí – jak
to označuje druhá část názvu představení
– o svém každodenním, obyčejném životě
v místě, kde žijí. Divadlo to moc není, spíše
besídka, setkání. Ale ta snaha komunikovat
jevištěm o nejrůznějších problémech současného ženského života v konkrétním prostředí má svou výpovědní hodnotu, kterou
nelze jako určitý trend našeho amatérského
divadla pominout. Zcela odjinud se snažila
zmoci problémy člověka „doby pozdnější“
inscenace Příběhu koně, vycházející ze slavné novely L.N. Tolstého, již zdramatizoval F.
Skřípek pro mladoboleslavské divadlo a s níž
do Třebíče přijel DS Ty-já-tr CO?! z Prahy.
Učinil tak na půdě nedramatického divadla
montáží pohybu, krátkých dialogizovaných
situací, zvukově-hudebních pasáží a vizuálních komponentů usilujících o obrazný charakter. Z tohoto tvaru se vynořuje nakonec
slovo, jež chce vyslovit přímo a bezprostředně pocit jedince jako výraz jeho existence.
Nedramatické divadlo – a v tom lze souhlasit
s Hansem-Thiesem Lehmannem a jeho knihou Postdramatické divadlo – je přirozeným
projevem této doby a jednou ze šancí jak se
snažit vyjádřit subjektivní prožitek jako obecně platné sdělení. Některá současná témata
se takto v Příběhu koně objevila – například
téma jinakosti, odlišnosti – přes všechny
složitosti, jež nedramatické podoba divadla
přináší ve sdělnosti scénického tvaru.
SemTamFór Slavičín
D. Ruiz, F. Bettanin:
Orgasmus bez předsudků
Foto: Ivo Mičkal
Ořechovské divadlo Ořechov
Molière, Vl. Peška: Paroháči
Foto: Milan Strotzer
22
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
Malá scéna Zlín / S. Ferancová, P. Pavlac: Horká linka aneb Manželská revue. Foto: Ivo Mičkal.
Tři inscenace do tohoto proudu
vstoupily razantně a nekompromisně – dvě
z nich navíc jako původní texty napsané pro
amatérské soubory. Josef Tejkl si vytvořil
v Hradci Králové nový soubor Samohana,
s nímž zrežíroval (a také si zahrál) vlastní
novou hru Asteroid Bejček. Je to obraz
lidského pobývaní mezi vesmírem a zemí,
neboť Bejček je astronom, který na jedné
straně složitě prožívá pozemský život a
v něm především ženy a na straně druhé
nekonečnost neuchopitelného kosmu, jenž
dosahuje závratných výšek a klade metafyzické otázky. Režisér Tejkl měl velmi šťastnou
ruku, když do role Bejčka obsadil Jana Bílka,
profesionálního herce. Jeho způsob herectví,
jejž lze nejspíše charakterizovat jako gestus,
který znamená způsob názorného předvádění v tělesném chování herce a v jeho promluvě, je přímo stvořen pro tuto hru, v níž
se tolik disputuje o nejrůznějších otázkách a
přitom se také naplno žije. Přináší na jeviště
smyslovost obyčejného života, aby ji promě-
Ořechovské divadlo Ořechov / Molière, Vl. Peška: Paroháči aneb
Červené kalhoty. Foto: Ivo Mičkal.
ňoval v komentář, nadhled, hodnocení sebe,
jiných i všehomíra a sjednocuje tak směšnost
každodenního lidského pachtění a vážnost
bloudění člověka jako vyhnance i obdivovatele vesmíru. Má pro to vynikající partnerku
v Janě Portykové, která s ním herecky jde
toutéž cestou.
Tejklova hra je také – a hodně
– nahlédnutím do strastí a radostí mužského
života ve sféře erotické. Něco obdobného by
se dalo říci o inscenaci textu Pension, kterou
pro českolipský Divadelní klub Jirásek
napsal a rovněž zrežíroval František Zborník.
V tomto textu je problematika erotických vazeb klíčová. Pension Eden, v němž se jeho postavy sejdou, je však věčností. Dva muži, kteří
byli soupeři v lásce k jedné ženě, jsou mrtví
a po smrti si přehrávají svůj život, snažíce se
pochopit, jak žili. Tato scénická přítomnost
zásvětí otevírá metafyzickou rozlohu dění;
vzniká cosi jako věčné archetypy především
mužství, ale i ženství. Tahle poloha textu
posouvá na jevišti všechno do roviny ima-
DS při MěKS Červený Kostelec
V. Klepáček: Don Quijote. Foto: Ivo Mičkal
3 | 2008
ginativního symbolu, který ačkoliv vypadá
jako reálný fakt, poukazuje k něčemu nevyslovenému a také neuchopitelnému, co je „za
tím“, co je „skryté“. Za těchto okolností nelze
vnímat viděné a slyšené jako fakta v řádu pojmů, jež všechno vysvětlí na základě poukazu
ke konkrétní skutečnosti a racionálním příčinným vazbám. Tenhle text a jeho inscenace
se vzpírá tomuto tradičnímu reflektování,
vyžaduje porozumět scénickému tvaru jako
komplexnímu obrazu na principu simultaneity. Nepochybně má toto scénování nemalé problémy, které přispívají k obtížnosti
pochopení této inscenace; realizovat jeho
imaginativní symboliku je značně nesnadné.
V kontextu umění však vznikají stále nové
fiktivní struktury, v nichž se dobýváme ke
své minulosti, abychom ji učinili současnou.
Dostává-li se naše amatérské divadlo některými svými inscenacemi do této polohy, je
třeba uvědomovat si její specifičnost a hledat
k ní přístup, abychom mohli interpretovat
inscenace provedené v tomto řádu.
Pension nebyl jedinou inscenací,
která se odehrávala v zásvětí. Toutéž cestou
se vydalo i TotO Divadlo Praha, v němž
Hana Jůzlová zrežírovala divadelní adaptaci
literární předlohy izraelského autora Etgara
Kereta pod názvem Knellerův letní tábor,
23
Klíčové celostátní přehlídky
který je jakýmsi zvláštním oddělením sebevrahů, jimž je v posmrtném prostoru a čase
dopřáno pokračovat v tom, co žili, a postupně si uvědomovat, že sebevraždou se nic
neřeší; všechno pokračuje, protože člověk si
sám utváří svůj osud. S jistou obměnou, ale v
principu stejně platí pro tuto inscenaci totéž,
co pro inscenaci českolipskou: reálné jevy
formují fiktivní svět, jenž směřuje k hlubšímu
a metafyzičtějšímu uvažování o lidském bytí.
Rovněž i v této inscenaci se nepodařilo dokonale všechno v tom kmitání mezi realitou
a fikcí zvládnout. Je to zase výsledek vstupu
na citlivé, choulostivé a ne příliš známé pole
imaginativní symboliky, již nelze jednoduše
vytvářet na jevišti ani v rámci zmíněného
typu vysvětlení stejně jednoduše dešifrovat.
Snaha inscenace pohybovat se systematicky
mezi přirozenou uvolněností herců a metaforičností vizuálních prostředků i výraznou
funkcí hudby interpretovanou kolektivem
souboru dokazuje, že inscenace si je vědoma
nutné dvojlomnosti a že o ni usiluje.
Na závěr této části o inscenacích,
v nichž se řeší reálné životní problémy ži-
„Josef Tejkl si vytvořil v Hradci
Králové nový soubor Samohana, s nímž zrežíroval (a také si
zahrál) vlastní novou hru Asteroid Bejček. /.../ Přináší na jeviště smyslovost obyčejného života, aby ji proměňoval v komentář, nadhled, hodnocení sebe,
jiných i všehomíra a sjednocuje
tak směšnost každodenního
lidského pachtění a vážnost
bloudění člověka jako vyhnance i obdivovatele vesmíru.“
voty, je třeba vzpomenout inscenaci, kterou lze nazvat
poctivým tradičním hereckým
divadlem, byť z tohoto půdorysu vyrůstá rafinovaná modelová struktura. V textu EricaEmmanuela Schmitta Manželské vraždění
se vrací domů muž, jenž pozbyl paměť.
Postupně se ukazuje, že tahle ztráta byla asi
předstíraná, domluvená mezi manžely jako
reakce na krizi manželství, jež skončilo ránou
do hlavy, kterou muži zasadila jeho žena.
Manželský pár tím řeší vztah, v němž jsou lidé
k sobě přitahováni a přitom spolu neustále
bojují. Nad celou inscenací se vznáší otázka,
co je to láska. To, co vypadá jako skutečnost,
je znovu fiktivním modelem vzájemných
vazeb mezi mužem a ženou. Inscenace DS
Kroměříž pečlivě, důkladně, čitelně sleduje
všechny zákruty textu, má dva herce – Janu
Štěpánovou a Jiřího Kašíka – kteří jsou takové
práce schopni a dokážou udržet pozornost.
Takže: opět se fiktivní situací ve fiktivním prostředí řeší podstatná a základní životní otázka
– vztahů mezi muži a ženami.
Přesahujeme svůj život
Petr Vaněk svou jevištní adaptací
Hrabalových Ostře sledovaných vlaků
se souborem Divadlo DUHA Polná vzbudil
v Děčíně nejen pozornost, ale i živou diskuzi. Upravil si na základě Hrabalova textu,
filmového scénáře a Nývltovy dramatizace
svou vlastní předlohu, jíž se snažil o svébytný
aktuální výklad, jenž se dá nejspíše pojmenovat jako „ Češi v dějinách“. Pro tuto inscenaci
není klíčovým příběhem zrání Miloše Hrmy,
DS Ty-já-tr Co?! Praha / L.N Tolstoj, F. Skřípek:
Příběh koně. Foto: Milan Strotzer.
Samohana Hradec Králové
Josef Tejkl: Asteroid Bejček
Foto: Ivo Mičkal
24
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
DS Právě začínáme Praha-Horní Počernice / John Murrell: Poslední
léto. Foto: Ivo Mičkal.
ale chování a jednání všech postav ve stínu vlajky s hákovým křížem, která se klene
symbolicky nad celou inscenací a která se
posléze na závěr opět vynořuje v souvislosti
se současnými extrémními nacionalistickými
hnutími. Když budete chtít, můžete to také
nazvat Češi a totalita; dokonce jakákoliv
totalita. V tomto výkladu má inscenace slabiny, především v tom, že tento pohled by
se měl trvale obrážet v reakci všech postav
na situace a neměl by se tříštit do jednotlivostí. I tak je to posun pozitivní, protože
pozdvihuje inscenaci k záběru přesahujícímu
individuální osudy a vytyčujícímu problémy
obecnější povahy, neboť člověk v dějinách
je jedno z velkých témat, jež od renesance
činí z divadla i dramatu věc veřejnou, jestliže
takto budeme chápat obsah slova politika.
V tomto duchu na závěr Třebíče zazněla
naléhavě inscenace Divadelního souboru
Masarykova gymnázia ze Vsetína, jenž přijel s „perestrojkovou“ ruskou hrou Grigorije
DS D.K. Žďár nad Sázavou / J. Voskovec, J. Werich: Balada z hadrů.
Foto: Ivo Mičkal.
Gorina Thyl Ulenspiegel. Početný kolektiv
mladých s obdivuhodnou disciplínou, soustředěností a cílevědomostí, jež byly výrazem
ansámblovosti jako oddané službě tématu,
v něž všichni jeho členové uvěřili, hrál o potřebě velkých kladných hodnot. Vzniklo tak
zejména v první polovině – v druhé už text
potřebuje v řadě epizod nikoliv kolektivitu,
ale individuální rozehrání jednání postav
– „velké činoherní divadlo“ o hrdinství, na
němž má svou nemalou
zásluhu režisér Miroslav
Urubek.
V antických mýtech představoval héros
– hrdina, bohatýr – vlajkovou loď hodnotové
orientace, jeho příběhy
vypovídaly o morálce,
vině a trestu, velikosti a
malosti jednání. V Děčíně
se objevily dvě inscenace
DS Nakafráno Turnov: Naštěkaná
aneb 4 ženy v maloměstě
Foto: Ivo Mičkal
3 | 2008
antické řecké tragédie, jež se vážou k této
problematice, o níž už na počátku 19. století
prohlásil Carlyle, že pro ni jeho doba nemá
smysl „protože takřka popírá existenci velkých lidí a jejich žádoucnost“, a dokazoval tak
úpadek tehdejší společnosti. Obě inscenace
vyšly z úprav původních antických textů,
v nichž se objevil z rukou nepochybných
autorit aktuální novodobý postoj k tomuto
smyslu antických dramat. Studio divadla
Dagmar z Karlových Varů
nastudovalo spojení dvou
Antigon – řecké Sofoklovy
a nové Anouilhovy. Program
k inscenaci cituje výroky Jana
Patočky o antické Antigoně
jako předmětu nezměrného
obdivu a zároveň jako o
vzpomínce, již nerozumíme
a je pro nás neuvěřitelná.
Dramaturg této scénické
koláže v tomtéž programu
uvažuje o tom, kdo je dnes hrdina. Asi kvůli těmto otázkám
spojili ten dávný antický vzor neochvějného
mravního jednání s příběhem Anouilhovým
z roku 1942, v němž hrdinská věrnost bohům
se proměnila v zákon prostého lidství. Už
v roce 1947 u nás kolem inscenace tohoto
textu vypukla první diskuze, v níž zazněly
ideologicko-politické argumenty převažující
nad hodnocením uměleckých kvalit. Kreonovi
obhajujícímu zájmy státu a lidského pořádku
je tu totiž dopřáno totéž postavení jako titulní
postavě, jako by byla Antigona zpochybněna
jako mravní příklad. Odtud vyšla i karlovarská
inscenace, dokonce Kreon a jeho mocenské
postavení se dostalo do středu pozornosti. Je
to inscenace soustředěná, úsporná, kultivovaná, postavená na deklamaci, ale důrazem na
jednostranně chápaný a realizovaný aktuální
výklad se zbavila patetické vášnivosti hrdinství
a stala se jakýmsi ideovým skeletem.
Patos si v plné míře rozhodlo uchovat Divadlo BLIC z Ostrožské Nové Vsi v
inscenaci Euripidových Trójanek v úpravě
25
Klíčové celostátní přehlídky
Divadlo Duha Polná / B. Hrabal, P. Vaněk: Ostře sledované vlaky.
Foto: Ivo Mičkal.
„Petr Vaněk svou jevištní adaptací Hrabalových Ostře sledovaných vlaků /.../ se snažil o svébytný aktuální výklad, jenž se
dá nejspíše pojmenovat jako „
Češi v dějinách“. Pro tuto inscenaci není klíčovým příběhem
zrání Miloše Hrmy, ale chování
a jednání všech postav ve stínu
vlajky s hákovým křížem...“
J.P. Sartra. Patos znamenal v řeckém divadle
utrpení a také cit; v rétorice se patos uznával
jako technika, která měla dojmout. Patos v řeckém divadle vzbuzoval divákův soucit, neboť
sleduje nevinné oběti, které jsou vystaveny
krutému osudu. To všechno je v Trójankách
v míře vrchovaté. Neboť už Euripidés stvořil
hru vyvolávající obrazem utrpení žen po porážce Troje divákovy emoce a Sartre obnažující
nemilosrdnost jejich lidského osudu na tom
ničeho neubral. Inscenace se rozhodla využít
takovou patetičnost jako způsob recepce
představení. Proto vsadila na expresivitu řeči i
dalších jevištních výrazových prostředků. Tak se
setkala s nezvyklým divadelním jazykem, jenž v
sobě nese četné nástrahy, které se ne vždycky
podařilo překonat a které narážejí i na přijetí u
současného diváka, jenž tomuto způsobu recepce není zvyklý. Co je však nejdůležitější: tím,
že usilovala o tuto komunikaci s divákem, zachovala si její interpretace historizující ráz, jenž
svou mýtizací objevoval věčné otázky lidské
existence, což odpovídá jak textu Euripidově,
tak Sartrově úpravě. Scénování tohoto druhu
otevírá ještě jeden problém, na něž není české
amatérské divadlo zvyklé: problém deklamačního herectví jako stylizace hereckého jednání,
které je postaveno na využití scénických vlastností slovního materiálu mluvním výrazem. Je
to samozřejmě velký nesnadný úkol, protože
jde o víc než o technické zvládnutí verše nebo
autentičnost vnitřního prožitku. Herecké jednání se nevtiskuje do pouhých slov, ale je to řeč,
jíž člověk artikuluje děsivost reality, situace, aby
se jí neudusil. Inscenace s tím má problémy, ale
statečnost a odvaha, s níž se na toto pole pouští vzdorujíc běžnému přijímaní veršů z jeviště
i jisté výsledky, které na tomto poli dosahuje,
jí slouží ke cti. A kromě toho: tím, že vstoupila
zpříma do tohoto druhu divadla, nabídla projekt, jenž není v našem amatérském divadle
„XVII. celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla byla nejzajímavější
především šíří divadelních postupů, které se na ní představily.
Z hlediska divadelní kvality tu
byla jediná inscenace, která ve
všech směrech dosáhla na nadstandardní kvalitu...“
26
Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / František Zborník: Pension.
Foto: Ivo Mičkal.
častý – z jeviště se ozval silný citový výraz heroismu, který se vzpírá tíže osudu.
XVII. celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla byla
nejzajímavější především šíří divadelních
postupů, které se na ní představily. Z hlediska
divadelní kvality tu byla jediná inscenace, která
ve všech směrech dosáhla na nadstandardní
kvalitu: Cocteaův Dvojhlavý orel Divadla bez
střechy Vyškov. Je to divadlo, jemuž režie Radoslava Mesarče vnutila pevný tvar prostorem,
scénografií, kostýmy, mizanscénou, hudbou – a
hlavně vedením herců, kteří svými výkony režijní koncepci naplňují. Rozehrávají se všechny
tři tematické linie: romantická láska, politika a
smrt jako jediná možnost jak uniknout z osidel,
jež připravuje mechanismus moci a dosáhnout
skrze ni svobody jako naplnění lidské jedinečnosti. Možná je tento jediný takto důsledně realizovaný kvalitní scénický tvar málo, uvážíme-li
celkový počet představení, ale o to více budiž
za něj divadelnímu bohu vzdána chvála.
TotO Divadlo Praha / Etgar Keret:
Knellerův letní tábor. Foto: Ivo Mičkal.
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
Výsledková listina Celostátní přehlídky
amatérského činoherního a hudebního divadla
Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008
Odborná porota Celostátní
přehlídky amatérského činoherního a
hudebního divadla Divadelní Třebíč /
Divadelní Děčín 2008 udělila tato čestná uznání:
Jaroslavu Bučkovi za herecký výkon
v roli Jehana v inscenaci Balada z hadrů
Vlastovi Klepáčkovi za scénář
k inscenaci Don Quijote aneb
Veselý konec rytíře smutné postavy
Divadelnímu souboru Ty-já-tr CO?!
Praha za kolektivní herectví
v inscenaci Příběh koně
Janě Keilové za herecký výkon v roli
Sarah Bernhardtové v inscenaci
Poslední léto
Vladimíru Stoklasovi za herecký výkon
v roli Georgese Pitoua v inscenaci
Poslední léto
Karlu Bělohubému za herecký výkon
v roli Akademika v inscenaci Pension
Mikimu Vikovi za herecký výkon v roli
Gustava v inscenaci Pension
Františku Zborníkovi za autorský vklad
v inscenaci Pension
Divadelnímu klubu Jirásek Česká Lípa
za inscenaci Pension
Lukáši Tvrďochovi za herecký výkon
v roli Willensteina v inscenaci
Dvojhlavý orel
Bohuslavě Beránkové za herecký výkon
v roli Harriet v inscenaci Polib tetičku
Ořechovskému divadlu Ořechov
DS Kroměříž / E.E. Schmitt:
Manželské vraždění
Foto: Milan Strotzer
za kolektivní herectví v inscenaci
Paroháči aneb Červené kalhoty
Vojtovi Hruškovi za herecký výkon v roli
Ariho Galfanda v inscenaci
Knellerův letní tábor
Aleně Tomášové za herecký výkon v roli
Zuzany v inscenaci Naštěkaná
aneb 4 ženy v maloměstě
Barboře Kocmánkové za herecký výkon
v inscenaci Horká linka
Divadelnímu souboru Masarykova
gymnázia Vsetín za kolektivní herectví
v inscenaci Thyl Ulenspiegel
Janě Štěpánové za herecký výkon v roli
Lízy v inscenaci Manželské vraždění
Jiřímu Kašíkovi za herecký výkon v roli
Jilla v inscenaci Manželské vraždění
Miroslavu Valovi za herecký výkon
v roli Miloše Hrmy v inscenaci
Ostře sledované vlaky
Petru Vaňkovi za herecký výkon v roli
Přednosty v inscenaci
Ostře sledované vlaky
„Početný kolektiv mladých
s obdivuhodnou disciplínou,
soustředěností a cílevědomostí,
jež byly výrazem ansámblovosti jako oddané službě tématu,
v něž všichni jeho členové uvěřili, hrál o potřebě velkých kladných hodnot.“
DS Masarykova gymnázia Vsetín
Grigorij Gorin: Thyl Ulenspiegel
Foto: Ivo Mičkal
3 | 2008
27
Klíčové celostátní přehlídky
BLIC Ostrožská Nová Ves
Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky
Foto: Milan Strotzer
Kláře Krejčí za herecký výkon v roli
Zdeničky v inscenaci
Ostře sledované vlaky
Divadlu DUHA Polná za inscenaci
Ostře sledované vlaky
Magdaléně Hniličkové za herecký výkon
v roli Antigony v inscenaci Antigoné
Alici Kundrátové za herecký výkon v roli
Ms. Cowperové v inscenaci Nájemníci
pana Swana aneb Habaďůra
Simoně Matouškové za herecký výkon
v inscenaci Rue Bonapart 17
Divadýlku na dlani Mladá Boleslav za
inscenaci Rue Bonapart 17
Kamile Nekolové za herecký výkon v roli
Andromaché v inscenaci Trójanky
Odborná porota Celostátní přehlídky
amatérského činoherního a hudebního
divadla Divadelní Třebíč / Divadelní
Děčín 2008 udělila tyto ceny:
Nadě Eflerové za herecký výkon v roli
Sancho Panzy v inscenaci Don Quijot
aneb Veselý konec rytíře smutné postavy
Adrianě Roučkové za herecký výkon
v roli Královny v inscenaci Dvojhlavý orel
Tomáši Bézovi za herecký výkon v roli
Stanislava v inscenaci Dvojhlavý orel
Janě Portykové za herecký výkon
v inscenaci Asteroid Bejček
Janě Žáčkové za herecký výkon v roli Fiony
v inscenaci Orgasmus bez předsudků
Martinu Soudskému za herecký výkon
v roli Erica Swana v inscenaci Nájemníci
pana Swana aneb Habaďůra
Petru Matouškovi za herecký výkon
v inscenaci Rue Bonapart 17
Marii Benešové za herecký výkon v roli
Vdovy v inscenaci Ach, ta něha našich dam!
Daniele Šteruské za herecký výkon v roli
Slečny Petitpas v inscenaci
Ach, ta něha našich dam!
Jakubu Baranovi za výpravu
k inscenaci Příběh koně
Jitce Nejedlé za scénu k inscenaci
Knellerův letní tábor
Josefu Tejklovi za text Asteroid Bejček
Haně Jůzlové za režii a volnou adaptaci
k inscenaci Knellerův letní tábor
Divadlu bez střechy Vyškov za inscenaci
Dvojhlavý orel
TotO Divadlu Praha za inscenaci
Knellerův letní tábor
Samohaně Hradec Králové za inscenaci
Asteroid Bejček
Divadlu Luna Stochov za inscenaci
Ach, ta něha našich dam!
Zvláštní cena odborné poroty
byla udělena Miroslavu Urubkovi
za systematickou práci s DS Masarykova
gymnázia Vsetín
Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč /
Divadelní Děčín 2008 doporučila
do programu Jiráskova Hronova 2008
tyto inscenace:
Ach, tak něha našich dam!
Divadla Luna Stochov
Asteroid Bejček
Samohany Hradec Králové
Don Quijote aneb Veselý konec rytíře
smutné postavy
DS při MěKS Červený Kostelec
Knellerův letní tábor TotO Divadla Praha
Manželské vraždění DS Kroměříž
Orgasmus bez předsudků
Divadla SemTamFór Slavičín
BLIC Ostrožská Nová Ves
Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky
Foto: Ivo Mičkal
28
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
Ostře sledované vlaky Divadla DUHA Polná
Pension Divadelního klubu Jirásek Česká Lípa
Příbeh koně DS Ty-já-tr CO?! Praha
Rue Bonapart 17 Divadýlka na dlani Mladá Boleslav
Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní
Děčín 2008 nominovala do programu Jiráskova Hronova
2008 inscenaci: Dvojhlavý orel Divadla bez střechy Vyškov.
Divadlo bez střechy Vyškov / Jean Cocteau: Dvojhlavý orel. Foto:
Ivo Mičkal.
Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary / Sofokles, Jean Anouilh: Antigoné. Foto: Ivo Mičkal.
Ředitel celostátní přehlídky Mgr. Jaroslav Dejl zahajoval v Třebíči již
posedmnácté, Foto: Ivo Mičkal.
Prof. Jan Císař byl v Třebíči a Děčíně již podruhé v roli nezávislého
recenzenta (oponenta). Foto: Ivo Mičkal.
Charakteristický pohled do hlediště XVII. Divadelní Třebíče. Foto:
Ivo Mičkal.
Charakteristický pohled na přehlídkové hemžení v Děčíně. Foto: Ivo
Mičkal.
3 | 2008
29
Klíčové celostátní přehlídky
Třebíčsko-děčínské porotě 2008 předsedal Mgr. Milan Schejbal, jejími členy byli Martin Vokoun (oba na snímku), Mgr. Alena Exnarová,
MgA. Petr Michálek (v Děčíně jej vyměnil Mgr. Rudolf Felzmann),
Mgr. Pavel Purkrábek a MgA. Jan Šotkovský. Tajemnicí byla Mgr.
Simona Bezoušková. Foto: Ivo Mičkal.
Slavnostní zakončení XVII. celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla se poprvé neuskutečnilo v Třebíči, nýbrž v Děčíně.
Na místo obligátního divadelního představení hosta přehlídky
tentokrát organizátoři připravili překvapení, výbornou bubenickou
show v podání Jumping Drums. Foto: Ivo Mičkal.
Poprvé v historii novodobých přehlídek amatérského činoherního a hudebního divadla se
hrálo nejen na divadelních jevištích, ale i na fotbalovém hřišti. Děčínskou část zpestřilo utkání
dvou divadelních týmů – AC Porota versus FC
Zbytek světa. Výsledek zápasu byl 5:3 pro AC
Porota. Sestavy (shora dolů, zleva doprava):
AC – P. Purkrábek, S. Bezoušková, M. Vokoun,
M. Schejbal, A. Exnarová, M. Michálek., J. Michálek, P. Michálek. FC: J. Filip, P. Matoušek,
P. Vaněk, R. Kotlaba, F. Hnilička, J. Hnilička, J.
Jíše. Foto soupeřících týmů: Ivo Mičkal. Snímky
z utkání viz www.amaterskascena.cz.
„Pánové, s tím fotbalem v Děčíně to není nic
originálního, hrál jsem ho už na 40. Jiráskově Hronově v roce 1971, a na pořádném
hřišti, míč člověk sotva dohlédnul. Doufám,
že je vám jasné, co tím chci říct.“ Archivní
foto redakci zapůjčil JUDr. Milan Kyška.
30
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
Tekuté písky
experimentujícího divadla
47. celostátní přehlídka
experimentujícího divadla
Šrámkův Písek
23.–25. 5. 2008
Vladimír Hulec
Nakolik je Šrámkův Písek (ŠP) přehlídkou opravdu
experimentujícího divadla, je vždy předmětem polemik a velmi
rozdílných názorů. Ten letošní však rozhodně experimentující
byl. Ne-li ničím jiným, tak divadelními prostory. Nehrálo se
totiž na jednom z tradičních (a velmi „neexperimentujících“)
míst, na klasickém jevišti městského divadla. To bylo totiž z havarijních důvodů uzavřené. A tak se většina inscenací odehrála
v Divadle pod čarou (což je v podstatě hospodský sál), některá
v nedávno rekonstruovaném kulturním domě (klasický kulturák z let budování jednotné kultury, tedy vhodný pro koncerty
vážné i nevážné hudby, divadlo, kino, taneční i estrády, show a
schůze), několik v Divadelní kavárně (komorní sál se stolovým
uspořádáním) a jedno dokonce v právě otevřeném, pro kulturní potřeby města rekonstruované historické budově Sladovna
(tak trochu industriální prostor, byť zatím příliš úpravně nedotčený). Divadelníci tak nemohli využít klasické divadelní zázemí, a museli se spokojit s jednoduchým svícením a víceméně
otevřenou scénou. Myslím, že k všeobecnému – divadelnímu i
diváckému – prospěchu.
Letošního 47. ročníku ŠP se účastnilo 14 souborů s 15
inscenacemi či inscenačními projekty. Převažovala činohra, zastoupeny ale byly i netradičně pojaté loutky, pohybové divadlo,
kabaret, performance, improvizace, obřadní (rituální) divadlo a
dokonce i scénické čtení. Témata byla vážná i velmi ironizující,
abstraktní i zcela konkrétní, realistická i mystická a – samozřejmě
– osobní i nadosobní a časová i nadčasová. Porota, ve složení
Alena Zemančíková (předsedkyně), prof. Jan Císař, Jiří Adámek,
Petr Michálek (v diskuzích navíc moderátor) a autor tohoto člán-
Zdena! Jana! Brno / Jana Dolejšová, Zdena Mlezivová: Solitude.
Foto: Milan Strotzer.
ku, doporučila na Jiráskův Hronov (JH) sedm inscenací (projektů)
a navíc jeden nominovala. Pokud dramaturgická rada JH bude
tomu nakloněna, mohli byste tedy letos v Hronově vidět pestrou
paletu „kvasného“ divadla. Neboť takové je na Šrámkově Písku,
ať se zaštiťuje jakoukoli charakteristikou, především. Kvasné ve
smyslu otevřenosti, odvahy, nezatíženosti, vyhraněnosti a neotřelosti, ale současně nedotaženosti, nevyhraněnosti (to není omyl:
„Letošního 47. ročníku ŠP se účastnilo 14 souborů s 15 inscenacemi či inscenačními projekty.
Převažovala činohra, zastoupeny ale byly i netradičně pojaté loutky, pohybové divadlo, kabaret,
performance, improvizace, obřadní (rituální) divadlo a dokonce i scénické čtení.“
Divadlo na cucky Olomouc / Barbora Voráčová a kol.: Kabaret Kaldera. Foto: Milan Strotzer.
PuMoWo Brno / Martin Macháček: Storáče. Foto: Milan Strotzer.
3 | 2008
31
Klíčové celostátní přehlídky
Dvě Jihlava / Klára Daňková, Veronika Pavlíková: Jedna. Foto: Milan Strotzer.
Hvězdoši Holešov / Vladimíra Dvořáková a kol.: Půlnoční terapie.
Foto: Milan Strotzer.
vyhraněnost a současně nevyhraněnost jsou paradoxem mládí!),
naivnosti, nadutosti, tematické, formální i jiné neukotvenosti,
nehotovosti a nezkušenosti. Srovnat tyto soubory do hodnotové
„latě“ je v podstatě nemožné, a tak je jasné, že jiná porota by nominovala jiné soubory (z krajských přehlídek také občas přišly ve
zcela jiném pořadí) a na JH můžete zažít milá i nemilá překvapení.
Ostatně loňští Nejhodnější medvídci s Harilou, za kterou bych dal
ruku do ohně, že její forma i text budou jedněmi z ústředních
diskuzních témat festivalu (nestalo se), jsou toho výmluvným
dokladem.
Píšu tento text přesně týden po skončení festivalu.
Denně jsem o něm a o zúčastněných souborech přemýšlel a uvažoval, jakou formu článku zvolit... Patnáct minirecenzí, nebo uzavřít inscenace do časových, tematických či jiných celků? Anebo se
zamyslet nad tím, co je a co není experimentující, a dokládat to
právě projekty ze ŠP? Vše má svá pro i proti. Nejvíc se mi zamlouval ten poslední přístup, ale nechám jej na jindy. Ostatně je to
jedno z hlavních témat letošního ročníku AS, a tak se k problematice experimentu vyjádřilo a ještě bude vyjadřovat jistě dostatek
povolaných. Nakonec jsem zvolil možná tu nejbanálnější metodu
– 1) nedoporučené inscenace, 2) doporučené míň 3) doporučené
víc a 4) nominace. Přijde mi to nejpřehlednější a snad i téma a
s jedinou výjimkou – shodli téměř jednoznačně. Tou výjimkou
bylo duo Zdena! Jana! z Brna s taneční performancí Solitude
(Osamělost). Technicky velmi zručně zvládnuté výtvarně-pohybové představení bylo v podstatě jen načrtnutou etudou, vzniklou
během stáže dvou studentek katedry dramatické výchovy (dnes
nazvané obor divadlo a výchova) JAMU Brno, Jany Dolejšové a
Zdeny Mlezivové, v Utrechtu. Má téměř profesionální parametry
– poučenou čistou formu, náročnou pohybovou techniku i kvalitní provedení, ale čiší z něj právě ona studiovost a poučenost. Jako
by šlo o školní (byť vysoce kvalitní) práci bez potřeby ji dotáhnout
do dramaturgicky uzavřeného inscenačního tvaru. Dívky si pohrávají s pohybovými dialogy různých částí těla, ale lidská bytost, o
které by chtěly vypovídat, se jim vytrácí. A tak úvodní a závěrečný
obraz dvou žen, které se k sobě nemohou přiblížit, je jen formální záminkou k vtipným pohybovým a světelným hrátkám. Jako
ukázka možností pohybového divadla a těla jako objektu je to
vynikající – jako inspirativní do Kolína a dokonce i na Loutkářskou
Chrudim bych je velmi doporučoval – ale pokud dívky uvažují o
vyšších metách, musejí ještě téma i inscenační tvar dotáhnout.
Obdobně by se dalo psát o DS 2, shodou okolností opět
dvou dívkách: Kláře Dáňové a Veronice Pavlíkové z Jihlavy. I ty
si své představení vytvořily z libosti. Ovšem z obrácených důvodů
problematika experimentu v dnešním
amatérském divadle aspoň trochu vyplavou na povrch.
Havranprkno Praha / Jan Tošovský:
Duch Llana Estacada
Foto: Milan Strotzer
V píseckém pekle
Jak již jsem napsal, v porotcovském kotli pekelném – tedy mezi nedoporučenými na JH – se ocitlo sedm z patnácti inscenací či inscenačních projektů.
Doufám, že je tím nezdiskredituji, když
napíšu, že jsme se v porotě na nich – snad
„Pražské Havranprkno spojilo
motivy z Mayova Ducha Llana
Estacada s Řezáčovým Nástupem a vytvořilo a (záměrně)
neumětelsky odehrálo vlastní
mystifikační příběh z válečné a
poválečné doby na česko-německém pohraničí.“
32
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
– aby se aspoň na chvíli vrátily k divadlu.
Čtyři roky totiž hrály v jihlavském divadle
Spoušť, dnes však studují a žijí v Praze.
Veršovaný příběh o jejich láskách nazvaný
Jedna by byl v mnoha ohledech cenný
– osobními tématy, zvolenou formou, ironií
a nadhledem. Kdyby nebyl divadelně a textově tak bezostyšně prvoplánový a obecný. Krásné dívky by si zasloužily i nasazení
odpovídajícího spoluautora (zvl. režiséra či
režisérku, ale jistě i dramaturga), který by
je vedl k vyhraněnějším charakteristikám
postav, vypointovanějším situacím a nápaditějším textovým i divadelním řešením.
K dalším divadelně „naivním“
souborům patřilo Divadlo na cucky z Olomouce, jež přivezlo kabaretně zpracovaný
příběh z maloměsta nazvaný Kabaret
Kaldera. Jejich naivita byla příjemně hraná a svým způsobem čistá. Naráželi však
na (jejich estetikou) nepoznamenaného
diváka a sami sebe lapili do (vzhledem k
jejich humoru) nevhodného prostorového
řešení, ve kterém se mnohé akce a hlavně
vtipy utápěly. Doma prý hrají mezi diváky
v jedné hospodě a představení jí je „ušité
na míru“. Možná proto do první republiky
situované naivní příběhy Kápa, Lízátka a
Spisovatele působily jen jako literárně poučená (herci jsou vesměs studenty divadelní vědy Palackého univerzity) parodie pokleslých žánrů, jež víc než radost zahrát si a
před pár kamarády zablbnout neunese.
„...Pumrova práce /.../ nabízí přístup k divadlu, který překračuje
konzumnost, zábavnost a hravost a vrací je k jednomu z jeho
podstatných, tedy duchovních
poslání...“
To Hvizdoši z jihomoravského
Holešova nabídli – v podobném kabaretním hávu – jiný přístup. Též s odstupem, též s maximální ironií, ale současně
s velkým nasazením a vážností mluvili ve
své Půlnoční terapii o sobě. Na jevišti se
vystřídalo snad dvacet účinkujících. Někdy
byli dokonce na scéně najednou. A z různých stran a různými divadelními formami
mapovali svou generaci. Svá generační i
věková klišé, své touhy i nevraživosti, své
trapasy, výhry, prohry i bolesti. Autorka
a režisérka (a zřejmě jejich pedagožka)
Vladimíra Dvořáková byla, jak sama řekla,
hlavně inspirátorkou témat a zvolených
J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod: Dekalog: Pygmalion–Svatba–Kar. Foto: Milan Strotzer.
J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod: Dekalog:
Písně z prvního a dalšího smrtživota
Foto: Milan Strotzer
„J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod, uskupení kolem stepního
vlka současného amatérského
divadla Ondřeje Pumra. Jeho
neochota účastnit se pravidelných veřejných diskuzí, jeho
prohlášení ve festivalovém deníku „Já hrozně nerad ty žvanily
/.../ Diskurz typu duše je duše...
pivo je pivo... póza je póza... /.../
je pod moji úroveň“ vzbudily
řadu pohoršení a nevraživosti.“
forem vyprávění: od monologů, přes krátké etudy k sólovým a skupinovým písním
a choreografiím. Bylo to vtipné, bylo to
dojemné, ale ve výsledku snad až příliš
ambiciózní. Filmové dotáčky, které celé
dění doprovázely, posouvaly sice inscenaci
k opravdovému „multimediálnímu“ experimentu, ten se ale bohužel ani náznakem
nesnoubil s autenticitou a nadhledem (ironickým odstupem) herců.
Zbylé tři „propadlé“ soubory vystoupily shodou okolností v neděli. Jako
by dramaturgie festivalu přesně odhadla
jejich jedinečnost i slabiny. Přes naprostou formální odlišnost si totiž byly velmi
blízké. Jejich obdivuhodný a v mnoha
ohledech cenný intelektualismus naprosto
přebil divadelní komunikativnost. Pražské
Havranprkno spojilo motivy z Mayova
Ducha Llana Estacada s Řezáčovým
Nástupem a vytvořilo a (záměrně) neumětelsky odehrálo vlastní mystifikační příběh
z válečné a poválečné doby v česko-německém pohraničí. Brněnské PuMoWo se
sebevražedným nasazením četlo (za mírného svícení a promítání výtvarných obrazů na bílé plátno na horizontu) parodicky
laděné detektivní texty Storáče, jež sepsal
jejich vedoucí a režisér Martin Macháček
formou blábolivě nekonečného seriálu.
A příborské Duonasekeru – tedy Pavel
Rezi Rösner a Honza Dudy Dudek – vážně
i nevážně improvizovalo na téma Prodejce
duše. Všechny tři soubory jistě mají své diváky a snad si nějaké našly i v Písku. Hranici
vlastního „já“ jako téměř jediného – a rozhodně hlavního – estetického měřítka
svých produkcí však nepřekročily. A natolik
jedinečné, fascinující, originální osobnosti,
aby to pro divadelní představení (vy)stačilo, nejsou. Anebo jen v záblescích.
V předpeklí a očistci
V „koši“ porotou doporučených
se ocitlo hned sedm inscenačních projektů. Rozhodně nejvýraznější z nich
přivezli divadelníci z polsko-českého pohraničí J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod,
3 | 2008
33
Klíčové celostátní přehlídky
Duonasekyru Příbor / Pavel Rezi Rösner, Honza Dudy Dudek: Prodejce duše. Foto: Milan Strotzer.
Duonasekyru Příbor / Pavel Rezi Rösner, Honza Dudy Dudek: Prodejce duše. Foto: Milan Strotzer.
uskupení kolem stepního vlka současného amatérského divadla
Ondřeje Pumra. Jeho neochota účastnit se pravidelných veřejných diskuzí, jeho prohlášení ve festivalovém deníku „Já hrozně
nerad ty žvanily /.../ Diskurz typu duše je duše... pivo je pivo...
póza je póza... /.../ je pod moji úroveň“ vzbudily řadu pohoršení a
nevraživosti. V zásadě jde ale z obou stran o nepochopení. Pumr
se stále důsledněji snaží o divadlo-svátek, o divadlo přesahující
jednu inscenaci, o událost přesahující divadlo. Je silně ovlivněn
antropologickým divadlem, Brookovou a Grotowského druhou
divadelní reformou, polskou ariergardou (Gardzienice...), výtvarným divadlem s vazbami na rituální (zvláště křesťanské) odkazy,
přitahuje ho mýtus a podvědomí, zajímá ho divadelnost statického výtvarného obrazu. Velké ambice však zoufale narážejí na
schopnosti a technické možnosti souboru i samotného režiséra.
Pumr především zapomíná na herce a práci s nimi. Jsou to pro něj
manekýni přesouvaní ze scény do scény. Nevede je ani k nejjednodušším pohybovým a stylizačním technikám. Když postava umírá,
a to dokonce i když tu scénu několikrát za sebou herec zopakuje,
je to nejprimitivnější dětské položení se na zem. Ovšem s výrazem smrtelné vážnosti, což působí nejen
nevěrohodně, ale hlavně neumětelsky.
Každý jen trochu schopný režisér by tuto
akci dovedl zpracovat i s tím nejméně
nadaným hercem za jedno odpoledne. To
samé se děje s Ježíšem na kříži, s omývačem mrtvol, s mrtvou nevěstou a dalšími
postavami a výjevy z obou píseckých
performancí. Výtky, které pak zkušenější
diváci k Pumrově práci mají, jsou zcela
na místě. Na druhou stranu je ale Pumrův
přístup k divadlu jako rituálu v českém amatérském kontextu
dnes naprosto výjimečný a i z profesionálního pohledu zásadní.
Grotowského podněty u nás téměř vůbec nezakořenily a Pumr je
přetavuje do svého vidění divadla a světa. Zdůrazňuje intelektuální rozměr či možnosti těchto divadelních forem na úkor fyzického
divadla a opravdového hereckého zasvěcení. Vybízí tak k úvahám
možností a hranic tohoto typu divadla. Daří se mu spíš inspirovat
k akci než dotahovat k výsledku. Proto možná na festivalu více
uspěla dvanáctiminutová site-specific procházka divadlem a jeho
zákulisím Pygmalion-Svatba-Kar. Pracuje s jednoduchými performančními formami a spoléhá na vyvolání jedinečné atmosféry,
na „sílu“ okamžiku. Pumr do ní umně vkloubil motivy smrti a snu,
dávných mýtů, křesťanské obřadnosti i freudistických odkazů.
I když i zde by si bylo možné představit dotaženější tvar (závěrečná hostina vyvolává spíše rozpaky, o co autorům jde), právě
ona zhuštěnost formy, délka a aktivní divákovo zapojení do dění
(včetně toho, že se jedná o malou skupinu, ve které se během
performance vytvářejí malé sociální vazby), činí z akce autentický
divácký zážitek. Ambicióznější Písně z prvního a dalšího smrtži-
„Přesná lokální umístěnost je
podstatná nejen pro kukské
divadelní badatele, ale i pro
dvě ašské herečky a autorky
Annu Trki Trčkovou a Pavlu
Bugi Buškovou... /.../ Do Písku
přivezly vlastní jednoaktovku
Tkadleny. Nabídly vtipný text i
tvar a rozhodně nejlepší herectví celé přehlídky.“
34
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Heinrich Rademin: Nevyslovené Oraculum – Výmluvná
mlčenlivost. Ani muk! – Nepomuk! Foto: Milan Strotzer.
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
obrazivost vyvolávající dojem vznešené obřadnosti. Diváci mají
k dispozici text s vysvětlivkami a odkazy. Přesto jako by „cosi“
scházelo. Na povrch příliš vyplouvá koncept. Akcím i obrazům
chybí doznění a klid, jindy zas dramatičnost, napětí či ráznost.
Jako režisér je Pumr málo nápaditý, jako autor příliš zaumný. A
jeho herci jsou s touto formou divadla zatím spíše seznamováni.
Jsou technicky nedostatečně vybavení, chybí jim výrazná herecká osobitost, schopnost rozvíjet a dotvářet stylizované obrazy a
akce. A tak až příliš záleží na divákovi, zda je ochoten s takovým
divadlem vůbec do dialogu vstoupit. Přímé emoce, které jsou pro
takové divadlo důležité, totiž zchlazuje technická neobratnost a
příliš intelektuální konstrukce. Všechny tyto mé výtky však směřují z velké části mimo možnosti čistě amatérského souboru (u nás
dnes tímto směrem pracuje Farma v jeskyni). Bylo by velmi dobré,
kdyby se Pumrova práce mohla prezentovat v Hronově, kdyby
Ašlerovo komikadze – Nucený výsek Aš / Tkadleny. Foto: Milan
Strotzer.
vota, jež jsou třetí částí připravovaného desetidílného Dekalogu
volně inspirovaného biblickým desaterem (Pygmalion je čtvrtou
částí, loni na ŠP uvedl Pumr a jeho herci díly první a druhý), daleko
víc narážejí na technické limity herců. Inscenace je daleko dramatičtější, má různé roviny sdělování a způsoby vyprávění, prolínají
se v ní různé divadelní formy. Pumr pracuje s odkazy na folklor,
stylizované pohybové divadlo, civilní divadlo, křesťanský rituál a
jeho symboliku. Využívá sólový i sborový zpěv, jednoduché pohybové choreografie, živou hru na akustické nástroje, niterné herecké monology i vysoce stylizované dialogy, maximální výtvarnou
„...Ivan, Kamil a Dušan /.../ Jde o vtipně napsanou
a ještě vtipněji podanou, mírně intelektuální a
vysoce stylizovanou parodii... /.../ Humor je to
vysoce sofistikovaný, podaný ale tak chytře, ironicky, nápaditě a přitom jednoduše a výsostně
múzicky, že snad každé divácké srdce zaplesá.“
Ašlerovo komikadze – Nucený výsek Aš / Tkadleny. Foto: Milan Strotzer.
Antonín D.S. – Krvik Totr Praha / Martin J. Švejda: Ivan, Kamil a Dušan (malý intelektuální
muzikál). Foto: Milan Strotzer.
3 | 2008
se s ní seznámili čeští, nejen amatérští divadelníci a kdyby tak rázněji vstoupila do
kontextu českého divadla jako takového.
Nabízí přístup k divadlu, který překračuje
konzumnost, zábavnost a hravost a vrací
je k jednomu z jeho podstatných, tedy
duchovních poslání, a tím znovuotevírá
jeho, u nás vesměs přehlížené, možnosti a
rozměry.
Z Dredu se rekrutuje i velká část
dalšího, v Hronově již známého, souboru
– Geisslers Hofcomoedianten Kuks.
Programově se zabývají obdobím vrcholného baroka a jeho autory z okruhu hraběte Františka Antonína Šporka. Zapomenuté
texty překládají do češtiny a různými
divadelními formami zkoumají jejich možnosti prezentace v současném kulturním
kontextu. Nejúspěšnější byli při převodu
anonymního textu Amor a tyran, naleze-
35
Klíčové celostátní přehlídky
„Na vrchol pyramidy se v Písku /.../ dostalo pražské Divadlo Kámen, jež tak získalo nominaci na
letošní JH. /.../ ...hra Žáby je dalším /.../ krokem
k prozkoumávání možností čisté divadelní formy. Až geometrická konstrukce textu i aranžmá
scén vyvolává asociace na hudební a výtvarný
minimalismus a geometrismus.“
otisk doby a lidí v ní. Asi ne náhodou vyvolaly obě dívky asociace na formanovské Lásky jedné plavovlásky.
Jednoduchou komediální formu přivezl i pražský Krvik
Totr. Mladí herci a (jindy) i autoři se tentokrát nechali vést a
řídit autorem a režisérem spřízněného souboru Antonín D. S.
Martinem J. Švejdou. Společně vytvořili excelentní, do detailu
propracovanou miniaturu – malý divadelní muzikál – Ivan, Kamil
a Dušan. Hra byla poprvé nastudována v roce 2002 již zaniklým
předchůdcem Antonína D. S., Kulturně divadelním spolkem
Puchmajer. Hrála se údajně třikrát s přijetím „velmi vlažným“. Její
současná podoba je již dnes – ač od premiéry (15. 1. 2008) uplynul
necelý půlrok – výrazně úspěšnější. Jde o vtipně napsanou a ještě
vtipněji podanou, mírně intelektuální a vysoce stylizovanou parodii na muzikál, soap opery a – troufám si tvrdit – i na ionescovská
či beckettovská existenciální a absurdní dramata. Humor je to
vysoce sofistikovaný, podaný ale tak chytře, ironicky, nápaditě
a přitom jednoduše a výsostně múzicky (pohyb, hudba, stylizace, přesnost gest a point), že snad každé divácké srdce zaplesá.
Spojení (jindy) přeintelektualizovaného Antonína D. S. s (jindy)
přejemnělým humorem Krvik Totr přineslo příjemný intelektuální divadelní plod vhodný k vybranému divadelnímu stolování.
Radost ku půnebí tisknout a po divadelním jazyku válet.
ného ve Šporkově archivu, do lidového kočovného divadla. Loni
zpracovali barokní intermezzo Serpillo a Melissa jako televizní reality show. Letos přijeli s jinou aktualizací jiných textů – Ani muk!
Nepomuk! Za výchozí si vybrali libreta Heinricha Rademina
ke svatojánským nepomukovským oratoriím z dvacátých let
osmnáctého století, která přetavili do téměř kabaretní mozaiky
„schmidovského“ ražení (mám na mysli Jana Schmida z Ypsilonky
a jeho metodu hravosti a střihu). Mají k tomu schopné herce, a tak
inscenace funguje i bez jakéhokoli vědomí historických odkazů.
Je to její plus, ale i slabina. Nepomukovské téma, které je základem této inscenace, se jeví jako pouhá záminka ke kabaretně
laděné divadelní hříčce. Možná větší odvaha ke skutečně experimentální divadelní formě, odklon od prvoplánového a nadbyteč- Před branami nebe
ného režisérova (Petr Hašek) dovysvětlování na začátku a hlavně
Konečně se dostáváme k porotou označeným vrchov závěru by pomohly více obrátit divákovu pozornost k tomu, o lům. Snoubila se u nich divadelní kvalita s objevováním nových
co – předpokládám – hofcomoediantům
jde především: k odkazům a zdrojům, ze
kterých jejich inscenace vycházejí.
DS Čtyři rohy Plzeň / Podle J.P. Sartra: Surreality show
Přesná lokální umístěnost je
Foto: Milan Strotzer
podstatná nejen pro kukské divadelní
badatele, ale i pro dvě ašské herečky a
autorky Annu Trki Trčkovou a Pavlu Bugi
Buškovou, jež vystupují pod názvem
Ašlerovo komikadze. Do Písku přivezly
vlastní jednoaktovku Tkadleny. Nabídly
vtipný text i tvar a rozhodně nejlepší
herectví celé přehlídky. Obě se plně ztotožnily se svými postavami mistrové Evy
(Trčková) a učnice Jituš (Bušková), které
si během jedné pracovní směny vyprávějí
o svých banálních životech. Napsáno je
to s obrovským vtipem a nadhledem a
s ještě větším vtipem a nadhledem rovněž
interpretováno. A navíc a hlavně: zasazení
do konkrétní doby konce osmdesátých let
minulého století a konkrétního místa ašských tkalcoven činí z krátké hříčky cenný
36
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kol.: Hugo. Foto: Milan Strotzer.
divadelních forem. Divadelní myšlení šlo ruku v ruce s provedením.
DS Čtyři rohy z Plzně zkoumal prostor. Ne však – jak
je dnes zvykem – formou tzv. site specific divadla. Zajímaly ho
možnosti a úskalí divadelní komunikace v podstatě klasického
textu ve vztahu k extrémní vzdálenosti (přesněji blízkosti) mezi
hercem a divákem. Diváci sedí ve dvou či maximálně třech
řadách těsně kolem malého prostoru arénového jeviště. Herci
jsou tak pro diváka doslova na dotek. Jako bychom byli s nimi v
bytě. Cítíme jejich dech, můžeme si prohlédnout každou vrásku,
jakákoli akce se nás přímo (do)týká. Když se líbají, máme pocit
až neúměrného voyeurství. Současně nám vadí, že ten polibek
je hraný, kamuflovaný. Najednou se ukazuje, že nelze využívat
klasické herecké prostředky, působí falešně. A nelze vystačit
ani s autenticitou, jež působí příliš vulgárně. A tak vznikají nová
pravidla, nové herecké (a jistě i textové) zákonitosti. Plzeňští
navíc pracovali s klasickými předlohami či aspoň odkazy na
ně. V první části nazvané pan R jde o jejich soudobou autorskou variaci donjuanovského literárního mýtu. Druhá, nazvaná Surreality show, je dramatickou zkratkou Sartreovy hry
S vyloučením veřejnosti. V obou případech jde tedy o závažná
témata, jež jsou autorsky přetavená na tělo souboru. Skrze ně
pak zcela vážně, seriózně zkoumají, co vzdálenost mezi hercem
a divákem dělá s vnímáním příběhu a textu, i s herectvím jako
takovým. V Praze obdobně pracuje Američan Howard Lotker
(jeho projekt se jmenuje HoMe). Ten však zatím vytváří autorské
texty a příběhy, které inscenuje v konkrétních bytech. Ledaskoho
jistě napadne bytové divadlo Vlasty Chramostové. Na festivalu 4
dny v pohybu jsem zažil i kontaktní divadlo, kdy jedna brazilská
performerka komunikovala s jediným divákem v malém prostoru jakéhosi skladu. Vždy to byly jedinečné zážitky dané právě
extrémní blízkostí performerů (ostatně i již zmiňovaní Dred a
jejich Pygmalion se vydávají tímto směrem). Všichni byli či jsou
konfrontovaní s extrémní blízkostí divák–herec jako jevem, se
kterým se musejí vypořádat. Je to cesta, která ještě zdaleka není
prozkoumaná a která nabízí netušené možnosti. Je skvělé, že se jí
vydávají i amatérští průzkumníci.
Na poli již více známém, přitom však stále živém a různému zkoumání, zkoušení a objevování otevřeném se pohybují
mladí semilští divadelníci říkající si Teatro Hugo. Jejich animovaná černobílá groteska se zeleným koncem navazuje na cestu hra-
„...Teatro Hugo objevem letošního roku. Hraví,
vtipní, ohromně svěží a osobití. Svým „písmenným“ loutkám – místo loutek totiž mají v rukou
špejle s nápisy, jež pojmenovávají rekvizity i postavy – říkají animovaná skutečnost.“
DS Čtyři rohy Plzeň / pan R. Foto: Milan
Strotzer.
Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Žáby
Foto: Milan Strotzer
deckého Divadla Dno, jež zase navazovala
na Buchty a loutky, a ti zase na Drak. A aby
to nebylo jednoduché, v inscenaci Hugo
najdeme i vliv dada, surrealismu a postupů animovaných filmových grotesek Jana
Švankmajera. Pro mne jsou Teatro Hugo
objevem letošního roku. Hraví, vtipní,
ohromně svěží a osobití. Svým „písmenným“ loutkám – místo loutek totiž mají
v rukou špejle s nápisy, jež pojmenovávají
rekvizity i postavy – říkají animovaná skutečnost. Vymysleli si jednoduchý příběh
blízký Kafkově Proměně a razantními
prostředky groteskní nadsázky, filmových
střihů a animované zkratky jej převedli do
řeči soudobého loutkového (výtvarného)
divadla. Přesně, jednoduše, účinně. Je vy-
3 | 2008
37
Klíčové celostátní přehlídky
soce stylizované, přitom neztrácí autenticitu, využívá možností
černého divadla i živých herců na scéně, přitom se nevzdaluje
principům loutkového divadla. Má osobitý výtvarný rukopis, je
srozumitelné a komunikativní. Je mladé, chytré a radostné. Dno
je mrtvé, ať žije Hugo!
Náchodská prima sezóna 2008
aneb
Odvážné chmury - krotký humor
V hronovském nebi
Na vrchol pyramidy se v Písku – aspoň dle vyjádření poroty – dostalo pražské Divadlo Kámen, které tak získalo nominaci
na letošní JH. Práce Petra Macháčka je již v amatérském světě (i
na JH) známá, a tak jí nechám trochu interpretační volnosti, ať si
každý z hronovských diváků může udělat pokud možno nezatížený
obrázek. Inscenace i hra Žáby jsou dalším, v cestě souboru logickým krokem k prozkoumávání možností čisté divadelní formy. Až
geometrická konstrukce textu i aranžmá scén vyvolává asociace na
hudební a výtvarný minimalismus a geometrismus. Opakování vět
a slov, řízené variace pohybů a uskupení postav na jevišti, přísná
práce s rytmem scén, promluv i gest, důraz na symboliku kostýmů, rekvizit a používaných barev (výhradně různé odstíny černé
a zelené), až asketická strohost celé inscenace, to jsou fascinující
prvky v hledání moderního výrazového divadla, v hledání, jak
„čistou“ inscenační formou přesněji zamířit a hlouběji se dostat do
podstat sociálních i společenských jevů a témat dneška. A skrze ně
do podstat a jevů existence člověka v tomto světě. Na můj vkus se
Žáby až příliš vzdalují divadlu jako vyprávění napínavého příběhu.
Jsou příliš „zenové“. Zastavují čas, odstraňují vnější emoce a přímo
„vertikálně“ směřují do neuralgických center mechanismů chování
dnešních lidí a společnosti. Jako by Macháček říkal: Horor je v nás.
Ukazuje dnešní lidi jako otroky vnějších mechanismů chování, kteří
si vůbec nevědí rady s živelnou podstatou přírody (a zpětně jich
samých). Divák se musí těžce prokousávat nejen vycizelovanou
abstraktní formou, ale i v podstatě nedramatickým textem, který
pracuje s linearitou jako základním stavebním prvkem. Teprve když
divák této cestě uvěří a pustí se po ní, vydoluje v hlubších vrstvách
Macháčkových inscenací černé existenciální kameny. Je to ale už
území vskutku jen pro zasvěcené. Cesta nejvyššího, vysoce sofistikovaného, herecky i inscenačně náročného divadelního experimentu. Cesta, jež právem bude reprezentovat Šrámkův Písek na
letošním Jiráskově Hronově. Cesta, která bolí a ledaskoho odradí.
Josef Tejkl
Celých devět inscenací z patnácti se svým způsobem spíše brodilo v různých hloubkách temnot, zbývajících šest koketovalo více s humorem. Neradostné, leč symptomatické zjištění u divadla studentského, tak
bytostně okřídleného mládím. Jako by student v Čechách narážel více do
stěn životních depresí a radostem již odrostl…
Hned dvě inscenace temné linie přivezl Lukáš Horáček z Liberce. První v provedení souboru Stopa Liberec. Zde vyšel z Dykova
Krysaře a svou úpravu nazval Krysař v Hammeln. Nenalezl ovšem
způsob, jak komediantsky rozžít celou plochu scénáře. Ona lákavá
možnost je nastolena a funguje v expozici. Posléze je ovšem ansámbl
odložen coby zbytná dekorace a příběh neúplně a bez tajemství převyprávěn formou činoherních útržků. Ty jsou navíc většinou nad herecké
možnosti mladých interpretů, zatěžkány nepatřičnou psychologií a
vypjatými emocemi.
Kompaktněji působil další Horáčkův opus, tentokráte s DS
Atraktor ZUŠ Liberec, nazvaný Try again later. O co ovšem kompaktnější, o to křehčí. A tyto projekty Lukáše Horáčka se nedaří plnohodnotně přenést do jiných jevištních realit. Nastává „turistika“ příchodů a odchodů, jež spolehlivě zranitelnou květinku výpovědi nutí povadnout.
Téma jinakosti, šťastně zasazené převážně do venkovské
autobusové zastávky (kultovního shromaždiště vesnických teenagerů).
Malost venkovských poměrů - přistěhovavší se pražské děvče - nedostatek chlapců. Ocitáme se u zrodu neopětované lesbické lásky. Obě
strany „nepatřičného“ vztahu se stávají terčem „nezávadné“ většiny. Vše,
jak jinak, končí tragicky. Silný a svým způsobem odvážný příběh. Leč:
jak vyřešit přestavby, aby příběh neretardovaly a nerušily? Co s dveřmi,
jimiž se nevchází?
Do temnot lyrických se vydal DS Vrásčitá Vrtule Slaný.
Scenáristka a režisérka Kateřina Rezková nezapřela poučenost studiem
výchovné dramatiky na DAMU. Její Krkavci, podle Sedmera krkavců
Boženy Němcové, působili úhledně a kultivovaně. Avšak z neznámých
důvodů rezignovala na magickou sedmičku (krkavců bylo šest), téměř
vše inscenovala na ose souměrnosti, jež sama o sobě bývá nedramatická - a tak nositelkou dramatičnosti byla povýtce dobře zvolená reprodukovaná hudba. Ani zdvojování některých klíčových figur neučinilo
osudové téma zjevnějším a zahalilo jej ještě více do lyricky přibližné
monotónnosti a krásna.
Nápaditěji si v temnotách vedl DS Brnkadla Brno v inscenaci Procitnutí jara. Tuto dramatickou prvotinu Franka Wedekinda
DS HELE ZUŠ Křtinská, Praha
A. Goldflam: Scifi. Foto: L. Novotná.
Písečtí občané, včetně radních, věnovali i letos písku nezměrnou
pozornost. Ve chvíli zahájení 47. Šrámkova Písku jich bylo před
divadlem Fráni Šrámka plno. Proto také nemohli být v divadle.
Někteří Písečtí ale divadlo navštívili, předně oberlovaný vedoucí
Centra kultury v Písku Roman Čada, kamarádi ze spolupořádajícího Divadla pod čarou a místostarostka města paní Mgr. Hana
Rambousová, která přišla přehlídku zahájit. Ilustrační foto: Milan
Strotzer.
38
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
„...projekty Lukáše Horáčka se
nedaří plnohodnotně přenést
do jiných jevištních realit. Nastává „turistika“ příchodů a
odchodů, jež spolehlivě zranitelnou květinku výpovědi nutí
povadnout.“
z let 1890-1891 uchopila dvojice inscenátorek Hana Šmahelová a Bára Voráčová
s pokorou a zjevnou snahou o jevištní metaforu. Ta ovšem byla limitována stávajícími
technickými možnostmi, rozporem mezi
dobovými reáliemi a příliš současnými kostýmy, především ale nedobrým hlasovým
zvládnutím prostoru. Tak se bohužel stalo,
že tento subtilní tragický příběh o dospívání
nešel příliš přes rampu.
Ponurou osudovostí zatížené bylo
autorské představení Rozhodujeme sami?
Studentského divadla Mařeni a Pařeny
Gymnázia v Novém Strašecí. Mělo ambice
ptát se (a možná i odpovídat) na to, kdo vlastně stojí za našimi činy. Díky překomplikovanosti příběhu a jeho zahlcení nedeterminovanými postavami nemá však divák šanci
tento rébus dešifrovat, ba zdá se, že aktéři
sami se ve svém hlavolamu orientují různě.
Taktéž Divadelní soubor HELEZUŠ Křtinská Praha chtěl hrát Goldflamovu
hru Scifi o strachu. Soubor, vedený Hanou
Doulovou-Krobotovou, původní text této
modelové hry razantně krátil a též personálně upravil pro své možnosti. Herecky
disponovaní interpreti se od prvopočátku do
svých rolí doslova položí. Bohužel po deseti
minutách dospějí k zenitu a je nepochybné,
že nástup přepálili, takže se jim v druhé polovině zjevně nedostává sil. V nesnadném
prostoru hereckých hyperbol pak stačí i malé
uklouznutí, aby se pracně budovaná stavba
inscenace povážlivě zachvěla.
Pohřební sonáta za svitu reflektorů měla původně temné struny
satiricky reflektovat. Inspirována Josefem
Škvoreckým připravila zkušená režisérka
Markéta Světlíková hudebně-dramatický
koláč, do něhož se DS ŠOK Praha s vervou
zakousl. Přiznejme, že onen koláč je upečen
z kvalitních surovin. Škvoreckého východisko, invenční Markéta Světlíková, skvěle
disponovaní aktéři herecky, pohybově, muzikálně… . A hle. Podobně jako dvěma pekařům Čapkovým, pejskovi a kočičce, vedlo se i
ŠOKu. Figuríny Zuzky Proksové v životní, ba
nadživotní velikosti, samy o sobě zajímavé,
odvedly herce od činohry a znepřehlednily
Stopa Liberec / V. Dyk, L. Horáček:
Krysař v Hameln. Foto: L. Novotná.
Atraktor Liberec ( L. Horáček:
Try again later. Foto: L. Novotná
Vrásčitá vrtule Slaný / K. Rezková podle B. Němcové:
Krkavci. Foto: L. Novotná.
„V nesnadném prostoru hereckých hyperbol pak stačí i
malé uklouznutí, aby se pracně
budovaná stavba inscenace povážlivě zachvěla.“
3 | 2008
39
Klíčové celostátní přehlídky
DS Brnkadla Brno / Frank Wedekind:
Procitnutí jara. Foto: Lenka Novotná.
DS Nazabití ZUŠ Brandýs n. L. / Ch. Moore,
I. Ulrychová: Santa vivat. Foto: Lenka Novotná.
Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary
M. Macourek: Hra na Zuzanku
Foto: Archiv DS
výsledný tvar natolik, že si netroufám, dezorientován, dále fabulovat.
Téměř k hororu dospěl DS Nazabití
ZUŠ Brandýs nad Labem pod taktovkou Iriny
Ulrychové. Její dramatizace SANTA VIVAT
Christophera Moorea: (Nejhloupější anděl)
pracuje s kýčovitým pozlátkem santaklausovského vánočního štěstí a v těchto fázích
nacházíme jasný postoj k devalvaci církevních
svátků soukolím amerikanizované prefabrikace. Klíčový význam pro vývoj inscenace má
důmyslná scénografie na principu kazetové
stavebnice, jež umožňuje překvapivé dějové
zvraty (protrhávání oken). Ani ona však není
využita do důsledku; přesto nelze brandýskému souboru upřít, že rozhodně zaujal.
Nejsvětlejším bodem ve chmurách
a temnotách nakonec bylo vystoupení DS
Smršť DDM Kopřivnice. Autorská inscenace
Stop… jsme jako vy si zaslouženě odnesla
doporučení k výběru na Jiráskův Hronov.
Fixovaná textová předloha inscenace prý neexistuje. Některé scény to bohužel potvrzují
(když se třeba manželská hádka vymkne kontrole a zvolenému řádu). Několik banálních
příběhů, z nichž znásilnění dívky při autostopu zdá se být klíčovým, se vzájemně v rychlém sledu prostupuje a jsme svědky opravdu
vynalézavé práce s časoprostorem. Vzniká tak
opravdu jakási smršť, jejíž síla není a nemůže
být v dramaturgické přesnosti, ale v nečekaně
dobrém autentickém herectví. Scéna, v níž
matka seznamuje syna se svou milenkou,
patří opravdu k perličkám. Výsledný dojem:
v tomhle světě dospělých, o němž hrajeme,
nechceme už žít ani minutu. Ale dokážeme to?
Ještě dodejme, že inscenaci vévodí autentický
herecký výkon Adama Obrátila.
Zdánlivě radostnější divadelní
prostor otevřelo Studio Divadla Dagmar
Pedagogické školy Karlovy Vary hrou
Miloše Macourka Hra na Zuzanku. Soudíme-li ovšem podle smíchových reakcí převážně
mladého publika. Lektorský sbor se v případě
této inscenace rozdělil na část vstřícnou a pochybující. Macourkův již letitý absurdní text,
ve své době výjimečný, uchopila zkušená režisérka Hana Franková s vědomím, že v dnešním kontextu může chytit zcela nečekané
konotace, než kdysi v hluboké totalitě autor
zamýšlel. Franková, jak už je jejím dobrým
„Vzniká tak opravdu jakási
smršť, jejíž síla není a nemůže
být v dramaturgické přesnosti, ale v nečekaně dobrém
autentickém herectví. Scéna,
v níž matka seznamuje syna se
svou milenkou, patří opravdu
k perličkám. Výsledný dojem:
v tomhle světě dospělých, o
němž hrajeme, nechceme už žít
ani minutu.“
40
3 | 2008
Klíčové celostátní přehlídky
„V autorské inscenaci Život srdce závidíme jihlavským gymnazistům především nasazení.
Radostná energie z nich přímo
srší. Početný ansámbl doslova
kolotá v prostoru, rytmicky
kočírován trojicí skvělých muzikantů.“
DS Spoušť Jihlava / Život srdce
Foto: L. Novotná
zvykem, opět vstoupila do riskantních vod.
Přiznávám, že na rozdíl od totalitou nepoznamenaného diváckého mládí mne přepadl
smutek a chandra. Rád dále přiznávám, že
jsem té chandře s odstupem jednoho dne
přišel na kloub. Jistě i zásluhou rafinované,
subtilní, neautokratické a vědoucí režie Hany
Frankové. Placatá, chcete-li zploštělá, není
karlovarská inscenace, ale doba, naše česká
demokracie. I pro tohle neradostné poznání
si Studio Divadla Dagmar zaslouží doporučení k výběru na Jiráskův Hronov.
Vůbec nejlépe se letos vedlo DS
KUK! Praha 1. Ač ona zkratka prý znamená Klub Uměleckých Katastrof, avizovaná
katastrofa se nekonala. Ba naopak. Jejich
Komunikační etudy zaujaly živým autorským tvarem, jenž se zrodil pod taktovkou
Ivany Sobkové (zjevně metodou pokus
versus omyl) přes síto zřetelného záměru a
názoru. Inscenace má jasnou expozici, gradující střed a excelentní pointu. Klíčový nápad
využít banální přednášky o slovních druzích
funguje velmi dobře díky promyšlenému řazení jednotlivých etud, gradaci, postupnému
krácení a ostrým dílčím pointám. Souboru
není dopřáno ani na okamžik opustit jeviště.
Je v neustálém varu a opravdu doslova a do
písmene vaří guláš za zvuků stejnojmenné
skladby Hudby Praha. Onen guláš je ovšem
rafinovaně servírován mezi jednotlivými
etudami. Jednak jako defilé možných i
nemožných komunikací nonverbálních,
zároveň však jako významový předkrm pro
etudu následující. Přesně v okamžiku, kdy
se plíživě dostaví pocit stereotypu, dočkáme
se elegantního přechodu k zastřešujícímu
finále. Agresivita současných komunikačních
operátorů neumožňuje prostému občanovi
normálně zakoupit ani rohlík. Všude se naň
valí e r r o r, komunikační teror. Inscenace
byla plným právem doporučena k výběru na
Jiráskův Hronov.
K tomu lepšímu z letošní žně
patřilo též vystoupení DS Spoušť Jihlava.
V autorské inscenaci Život srdce závidíme
jihlavským gymnazistům především nasazení. Radostná energie z nich přímo srší.
Početný ansámbl doslova kolotá v prostoru,
rytmicky kočírován trojicí skvělých muzikantů. Tři rozsáhlejší etudy, jejichž leitmotivem
by mohl být slogan SRDCE JE PUMPA, propojuje postava Smrti, symbol nejen konce,
ale i počátku. Tam, kde pracuje jihlavský
soubor nonverbálně, je daleko přesvědčivěj-
DS Smršť DDM Kopřivnice
Stop... jsme jako vy
Foto: L. Novotná
DS KUK! Praha 1
Komunikační etudy
Foto: L. Novotná
3 | 2008
41
Klíčové celostátní přehlídky
Zase Otevřeno. Zase průvan.
XIII. Otevřeno, národní přehlídka pantomimy
a pohybového divadla
Připravil Josef Tichý, mim
(Theatre Image Praha)
na přehlídce Otevřeno člen lektorského sboru
a vděčný divák
DS KUK! Praha 1 / Komunikační etudy. Foto: Lenka Novotná.
ší. Choreografie jsou většinou nápadité a jdou ruku v ruce s generálním
tématem. Je ovšem nezbytné očistit tvar od prvoplánových scén (revizor v autobuse, rádobyhumor na účet homosexuálů…).
Další jihlavský soubor DS Ochotní pro cokoliv přivezl autorskou hru s velkým prostorem pro improvizaci. Čtveřice nadějných
gymnazistů se ve své taškařici Durch die Liebe místy zdařile, místy
podbízivě, místy původně, místy nepůvodně pokouší vytlouci humor
z poměrně křehkého teritoria, česko-německých a německo-českých
vztahů.
DS Spolu, ale každý sám ZUŠ Jaroměř přijel s textovou koláží Není štědrý jako štědrý. Ano, pokaždé Ježíšek nenadělí. Sedmero
svěřenců Jarky Holasové se sice „přetahovalo o vlastní téma“, seč mohlo,
ale jiskra nepřeskočila. Zamýšlené jiskření mezi klasikou Erbenovou a
kulišárnou Jiřího Suchého se prostě nedostavilo.
Nejrozpačitěji přijal lektorský sbor Sněhovou misi aneb
Rychlé šípy Divadla Bedřicha Kaněry při Obchodní akademii
Břeclav. Soubor se hrdě hlásí k diplomu za příkladné marketingové
a dokumentační zajištění vlastní divadelní činnosti. Zde možná bude
zakopán pes. Po celou hodinu trvání této stylově nesourodé produkce
cítíme vnějškový atak na diváka, méně již hlazení po duši, natož pak
návrat foglarovských ikon, byť třeba nostalgický. Pro laciné fóry se zde
naopak skáče třeba i přes plot.
Tolik zpráva o letošní Náchodské Prima sezóně. Sluší se dodat,
že lektorský sbor pracoval ve složení Veronika Rodriguezová, Dominika
Špalková, Tomáš Žižka a Josef Tejkl, že žádná inscenace letos přímo na
JH nominována nebyla, že festivalové rozborové semináře se těšily nebývalému zájmu, že je skvěle řídila Lenka Novotná, že se uskutečnily dvě
dílny pod vedením Michala Hechta a Anny Zaunerové. Bohužel vyvstaly
i rozpory mezi představami organizátorů místních a pražské Artamy
(prostory, propagace, kvalita ubytování atp.), jež mohou v budoucnu
vyústit i v to, že tato národní přehlídka opustí Škvoreckého rodiště.
Divadlo B. Kaněry OA Břeclav
Sněhová mise. Foto: Lenka Novotná.
42
3 | 2008
Třináctá národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla
Otevřeno se konala v Městském divadle v Kolíně ve dnech 25.–27. dubna
2008. Pod záštitou České komise pro UNESCO. Pořádaly Evropské centrum
pantomimy neslyšících, NIPOS-ARTAMA, Městské divadlo v Kolíně. Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Středočeského kraje, Městského
úřadu v Kolíně. Generálním partnerem přehlídky byl TOTAL Česká republika,
Pantomimická jednotka Řeč Praha / Vltava. Foto: Ivo Mičkal.
„Na samotné přehlídce se v poměrně rychlém
sledu střídala jednotlivá vystoupení, uváděná
konferenciérem, s tlumočením do znakové řeči.
Divák byl vystaven sice velkému objemu divadla,
ale to vyvažovala příjemná pestrost obsahů i forem.“
s. r. o. Rozborové semináře vedl lektorský sbor – odborníci divadelních oborů
formou diskuzí s tvůrci a interprety představení. Lektorský sbor přehlídky za
předsednictví Lenky Lázňovské doporučuje vystoupení a soubory na přehlídky Jiráskův Hronov a Mezinárodní festival pantomimy neslyšících v Brně a
Kašparův memoriál. Přehlídka
Otevřeno je jedinou pravidelnou nesoutěžní celostátní akcí
slyšících i neslyšících mimů a
herců. Vzala si za úkol hledat
nové formy nonverbálního vyjádření, podporovat integraci
sluchově postižených herců.
Tolik tedy několik základních fakt. Pokud budete číst dál, zkusím vám předat v krátké zprávě pár svých postřehů a dojmů z festivalu a
zmíním se o vystoupeních, která mě zaujala a nějak oslovila.
Výše zmiňované cíle a náplň přehlídky byly beze zbytku dokonány. Kolínské divadlo se naplnilo mladými herci, herečkami, taneč-
Klíčové celostátní přehlídky
A pak už to vypuklo tzv. naostro. Na samotné přehlídce se
v poměrně rychlém sledu střídala jednotlivá vystoupení, uváděná
konferenciérem, s tlumočením do znakové řeči. Divák byl vystaven sice
velkému objemu divadla, ale to vyvažovala příjemná pestrost obsahů i
forem. Kdo nezažil, asi neporozumí.
Nesoutěžní přehlídka byla zakončena gala-večerem, kde se
prezentovalo jakési „The best of Kolín“.
A tak tedy, co bylo letos v Kolíně na XIII. Otevřeno k vidění?
Zkusím se poohlédnout za několika těmi vystoupeními, která pro mě
byla čímsi zajímavá. Můj výběr i hodnocení jsou zajisté subjektivní a
osobní. Ale jinak to neumím:
Pantomima neslyšících České Budějovice / Pravěk. Foto: Ivo Mičkal.
Pantomimická jednotka Řeč Praha: Vltava
Nedá mi, se hned zpočátku se nezmínit, a to poněkud kriticky, k vystoupení P.J.Ř. Tento soubor je jedním z mála, který na české
divadelní scéně (byť nekomerční) uchovává šťavnatý absurdní humor a
poměrně dobře si vede ve stylu němé crazy komedie. Což je mimochodem jeden z nejobtížnějších divadelních žánrů a oni ho dělají dobře.
Ve scénce Vltava nám nabídli interpretaci Smetanovy hudby
v opravdu svérázném a zábavném pojetí. Spojení vodáckého motivu
s poetikou J.K. Jerome je mému srdci blízké. Leč, P.J.Ř. v tvůrčím zápalu
(asi?) tentokrát doplnili svůj skeč baletním dívčím sborem a myslím, že
zbytečně. Na působivosti personifikované Vltavy, ani na jiskře samotné
pointy to nepřidalo. Je škoda, že P.J.Ř. si už ze svých scének nevytvořila
představení, které by, alespoň občas, zahrála i jinde než jen na festivalu.
nicemi a tanečníky, mimy a mimkami. V zákulisí a šatnách byl pravý divadelní šrumec. Roztodivné předměty, kterým se říká rekvizity, se hromadily a
překážely, ztrácely se a opět byly nalézány. Dávní přátelé se zdravili, noví se
seznamovali. Organizační štáb v mírném zmatku všechno zvládal. Na jevišti
probíhaly zkoušky jednotlivých vystoupení. Účinkující se seznamovali s novým prostorem, jinými světly… ledacos bylo třeba na poslední chvíli ještě
poupravit. Atmosféra se zahušťovala, ale do velmi příjemné chuti. Prostě
festival, jak má být.
Chci ještě připomenout i ty neviditelné, kteří se velkou měrou podílejí na správném průběhu všech představení. Totiž zvukaře a osvětlovače.
Uvažte, kolik informací musí vstřebat při zkouškách. Kolik světelných změn
a přesných nástupů hudby je pro tolik souborů. A potom, při samotné přehlídce, nic nepokazit. Mají můj obdiv a velké díky od všech vystupujících.
DDM Klub Klamovka / Ničitel. Foto: Ivo Mičkal.
„Je téměř neskutečné vidět systémového inženýra hrát pantomimu. A ještě tak dobře. Václav
Dostál pro nás hrál biblický příběh, dostatečně
známý, a tak jsme si mohli vychutnávat čistý mimus.“
Václav Dostál, Olomouc / Noe
Foto: Ivo Mičkal
DDM Klub Klamovka: Ničitel
Tentokrát jsme viděli velmi srozumitelnou, průzračně čistou
etudu provedenou v imaginární pantomimě, téměř klasické a to řemeslně velice kvalitní. Jenže(!) mladý pan Štěpán nám přinesl na jeviště jakýsi
krásný „post-neoromantický typ“. Nejen kostýmem, ale i jistým druhem
frajírkovského pohybu i způsobem clownského myšlení. Jeho oscilace
3 | 2008
43
Klíčové celostátní přehlídky
mezi postavou pozitivní a negativní není asi dosud vyjasněná, ale
vzhledem k tomu, že je pod pedagogickým vedením pana Kaftana,
nemám obavy, že bychom se v jeho případě nemohli v budoucnu
dočkat výrazného mimického herce.
Dovolím si v této souvislosti napsat pár slov o Jiřím Kaftanovi.
Dlouhá léta se věnuje výuce adeptů pantomimického umění. Dokáže
předávat ono zázračné řemeslo podivuhodně nenásilným způsobem,
až člověk žasne. Troufám si říci, že vyučil většinu současných českých
mimů. A tak pokud máte na hlavě, klobouk dolů před tímto stále svěžím a veselým pánem, mistrem pantomimického řemesla.
PANE (Pantomima Neslyšících) České Budějovice: Pravěk
Tento skeč dodržel všechna pravidla dobrého divadla. Příběh
je jednoduše archetypální – muž, žena a jejich dítě. Účinek na publikum
spočíval ve zpracování. Pohybová stylizace, kostýmy, světlo – to všechno
sloužilo sdělení: „Vždyť je to pořád totéž a pořád to důležité,“ od pravěku až
Pantomima System International Brno / Děti a duha. Foto: Ivo Mičkal.
„Setkávání neslyšících se slyšícími, na jevišti i
v hledišti, přináší radost. Vidíme se, skrze umění
pantomimy si rozumíme, a tak se náš život stává
nejen snesitelnějším, ale i krásnějším.“
Václav Dostál z Olomouce: Noe
Je téměř neskutečné vidět systémového inženýra hrát pantomimu. A ještě tak dobře.
Václav Dostál pro nás hrál biblický příběh, dostatečně známý,
a tak jsme si mohli vychutnávat čistý mimus. Bylo to dokonalé, na prázdném jevišti jen jeden herec – všechno. Čisté, srozumitelné, precizní. A
líbilo se!
DS TJ Sokol Lázně Toušeň / V kině. Foto: Ivo Mičkal.
„Představení V kině je tzv. němá groteska, jak
má být. /.../ Tahle svázanost prostředí (biografu)
s formou (pantomima) je skvělá.“
k nám do současnosti… Scénka měla asi 5 minut, což jest překrásná ukázka
zkratky, jako jednoho z nejsilnějších výrazových prostředků pantomimy
A ještě k tomu osvětlení – bylo velmi citlivé. Ne příliš, ale jen tak,
abychom měli pocit jisté tajemnosti i intimity. Nechť nám to všem připomíná, že i ve světlech – méně je někdy více.
PANE České Budějovice: Autoškola
Sólový skeč patří k základní výbavě mima. Viktor Sersen diváky
v tomto případě přesvědčil, že ji má. Zahrál scénku s banálním námětem
v imaginární pantomimě tak, že se publikum bavilo. Musím napsat, že už
dlouho jsem neviděl hrát mima s takovým drivem. A stejně tak musím
napsat, že tempo této scénky bylo hodně rychlé, a tím myslím opravdu
velmi rychlé, takže divák často neměl čas vychutnat si jednotlivé gagy.
Protagonistovi by asi prospělo častější hraní před diváky, aby se naučil publiku naslouchat a přizpůsobit mu tempo. Domnívám se, že by se vůbec
nemusel stydět za „lachpausy“ a svoje gagy divákům tzv. „dávkovat“.
44
3 | 2008
ZUŠ Akordy Červený Kostelec: Chvění
Taneční vystoupení – jediné, ke kterému se chci a mohu
vyjádřit. Protože se na přehlídce Otevřeno vymykalo stylizací pohybu,
svícením, scénografií a poetikou. Použití projekce, světel, stínohry – velmi dobré a hlavně – účelné. Měl jsem příjemný pocit z pohybu tanečnic,
Klíčové celostátní přehlídky
neboť působil na hranici mezi přirozeným a stylizovaným. Ale nejdůležitější, myslím, bylo navození atmosféry a její posuny. Proto si myslím, že se mi to tak líbilo. A nejen mně.
Soubor TJ Sokol Lázně Toušeň: V kině
Soubor mi připravil skutečnou lázeň pro duši. Představení
V kině je tzv. němá groteska, jak má být. Na scéně byly umístěny dvě
řady dřevěných sklápěcích sedaček otočených směrem k publiku. A
my jsme sledovali, jak do tohoto kina přicházejí diváci, jsou usazováni
uvaděčkou a jak posléze sledují filmovou projekci. Tahle svázanost
prostředí (biografu) s formou (pantomima) je skvělá. Herci výtečně
zosobňovali vyhraněné typy diváků, dostali jsme krásný vzorek společnosti. Představení bylo nabito gagy, mělo dobrou pointu. Timing
a souhra herců byly na profesionální úrovni. Při větším počtu účinkujících je obdivuhodná práce herecká a zejména režijní. Všichni hráli
s chutí a bylo vidět, že je to baví. Bavil jsem se velice i já, a myslím, že
jsem nebyl sám.
„Myslím, /.../ ...že Otevřeno má větší význam, než
se mu přikládá.“
myslel, že některá vystoupení byla dosud nedopracovaná. Můj report
byl subjektivní a chtěl jsem psát o tom, o čem jsem psát chtěl.
Také tento náhled na XIII. Otevřeno by chtěl být pozváním na
příští přehlídku a připomenutím, že v české amatérské pantomimě se
pořád něco děje. A že stojí za to, vidět to.
Je skvělé, že organizátoři mají průběh festivalu „zmáknutý“,
nebývá to obvyklé. A při tolika účastnících to není vůbec jednoduché.
Je i důležité, že závěrečný galavečer dokáží ozdobit účastí celebrit. I
když jejich funkce je spíše dekorativní, dodává festivalu lesk, což rozhodně není k zahození.
Jenže, aspoň jak si myslím, účel festivalu Otevřeno je v něčem
jiném. Setkávání neslyšících se slyšícími, na jevišti i v hledišti, přináší radost. Vidíme se, skrze umění pantomimy si rozumíme, a tak se náš život
stává nejen snesitelnějším, ale i krásnějším.
Čechy jsou zemí s dlouholetou tradicí pohybového divadla.
Kvalitního pohybového divadla, ať už je tím myšlena pantomima,
scénický a výrazový tanec a další. Pochopitelně že v konzumní společnosti, ve které žijeme, je nabídka kultury a „kultury“ obrovská. O to
víc vyniká význam přehlídky Otevřeno, která ve dvou dnech dokáže
zcela koncepčně soustředit to, co vzniklo za uplynulý rok v amatérském
pohybovém divadle. Obrací naši pozornost na sféru nekomerční, ale
tvůrčí. Na scéně kolínského divadla máme možnost vidět, čemu a proč
TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou / Panoptikum. Foto:
Ivo Mičkal.
PSI (Pantomima System International) Brno: Děti a duha
Měli jsme možnost zhlédnout již téměř kompaktní představení.
Pohádka o dětech, duze a zlém čaroději, který jim ji chce vzít, ale nepodaří
se mu to, byla obsahově průzračná a divák si mohl vychutnávat divadelní
ztvárnění jednotlivých epizod. Herecké výkony dětí byly výtečné, pokud
děcka u divadla zůstanou, máme se na co těšit. Scénografie tady byla
nepřehlédnutelná. Bylo znát, jak pomáhá diváckému zážitku. Některé
nepřesnosti v temporytmu představení se snad ještě podaří odstranit.
Kus má před sebou možnosti vývoje a asi i úspěch u publika.
Na přehlídce byly dále k vidění tyto soubory: Hop-Hop Ostrov
(V bludišti mého srdce), NEPAHK Hradec Králové (Osudové setkání),
Flash Jaroměř (Co šeptala kůra stromů, Kde není plot, nemohou), Ayo
Dance Tachov (…a líbí se mi), TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce
n. Nisou (Stojím na tvé
dlani, Panoptikum), NoTa
Plzeň (Enyky Benyky),
Cyranovy boty Brno (Sen),
ZUŠ Akordy Červený
Kostelec
(Labužníci),
Divadlo Spolu Býchory
(Boreček), ZŠ SP Ječná
Praha (Blázinec v ZOO), Nepanto Praha (Závislost), DS Odevšad
(REK+LAMA). A inspirativní představení dvou souborů: Taneční studio
Light Praha (Velké vyhlídky) a Theatr ludem (Narozeniny).
Nezmínil jsem se o všech sólistech, dvojicích, souborech. A ani
bych si netroufl posuzovat taneční vystoupení. Není to proto, že bych si
Soubor Akordy ZUŠ Červený Kostelec / Chvění. Foto: Ivo Mičkal.
se děti, mladí a méně mladí věnují, jak to rozvíjejí, jak se s tím rvou a jak
to nakonec přece dokáží – něco nám sdělit, pobavit nás, zaujmout a
strhnout nás.
To, co by jinak zapadlo pod tíhou bulvarizace kultury, tahle
přehlídka vyzdvihuje, ale i dává impulzy pro další vývoj. Myslím, že to
není málo, a že Otevřeno má větší význam, než se mu přikládá.
Průvan nastal potřinácté.
3 | 2008
45
Klíčové celostátní přehlídky
Letošní Pohárek SČDO
mnoho radosti nepřinesl
Ladislav Vrchovský
Finále národní přehlídky v kategoriích monolog a dialog, které proběhlo ve dnech 19. a 20. dubna ve Velké Bystřici, bylo sice soutěžním kláním,
ale jednotlivá vystoupení až na výjimky patřila k těm nejméně vydařeným za
několik posledních let. Chce se říci: Pohárek schází na úbytě. Charakter soutěže s tak honosným názvem, jako je národní přehlídka, by měl nabídnout
určitou, a zcela jistě vysokou kvalitu. Příslušné nároky však letos splnili pouze
dva soutěžící, vítězka kategorie monolog ženy Veronika Rubášová a vítěz
kategorie monolog muži Vladimír Benderski.
Veronika Rubášová z Krupky si jako předlohu zvolila jeden
z apokryfů Karla Čapka, ten o Goneril, dceři krále Leara. Samotný výběr
textu, o jehož kvalitách není pochyb, odpovídal typu herečky. Co však
potěšilo nejvíce, byl osobní přístup interpretky, umocněný spoluprací
s režisérkou Janou Urbanovou, který přinesl objevný pohled na možnosti
výkladu předlohy. Herečka se soustředila na hledání kořenů zla v sobě,
vnější prostředky podřídila nároku na adekvátní vyjádření niterného procesu probíhajícího v duši ženy, konkrétně v Goneril tak, jak ji viděl a napsal
Karel Čapek a jak tento proces vnímá a prožívá právě Veronika Rubášová.
Schopnost navázání kontaktu s divákem zde byla bezpochyby prokázána
od samého začátku vystoupení a tento kontakt vydržel až do konce. Velmi
slibný výkon potvrzující talent herečky, navíc doprovázený přirozeným citem pro kvalitní mluvní projev, byl velkým příslibem do budoucna.
Zjevením jakoby z jiného světa bylo vystoupení Vladimíra
Benderského z Karlových Varů. Herec, jehož mateřským jazykem není
čeština, sice použil jako předlohu
český text, jmenovitě z dílny
Samuela Becketta, a i když dikce
na první poslech prozrazovala cizinecký akcent, ničemu to neublížilo, ba právě naopak. Samomluva
šíleného muže sevřeného ve
svěrací kazajce, provedená s použitím internacionálního hereckého jazyka s důrazem na gesto,
mimiku, řeč těla a pohyb v prostoru, a téma hrůzy z nenadálé
svobody a útěku zpět do nemoci
ve strachu z reality, téma výsostně
dnešní, to vše dohromady přineslo jeden z nejvýraznějších výkonů
podaných v soutěži i s ohledem
na minulé ročníky. Bohužel, jedná Vladimír Benderski z Karlových
se o výjimku. Vladimír Benderski Varů při přednesu textu S. Becketpřinesl herectví jiného typu, než ta. Foto: Jaroslav Magdon.
na které jsme na Pohárku zvyklí.
Jeho projev vychází z poetiky experimentálních hereckých studií a netradičního divadla. Pro všechny zúčastněné to bylo okouzlující setkání
se skutečným divadlem.
A ještě jeden okamžik z letošního dění ve Velké Bystřici zasluhuje zmínku. Ředitel přehlídky ing. Tomáš Hradil opakovaně zve jako
svého osobního hosta k vystoupení na jevišti ing. Jiřího Vencla z České
Třebové. Pan Jiří Vencl je zjevem na ochotnickém jevišti zcela ojedinělým. Jeho herectví, jeho „osobnostní nedivadlo“, popírající veškerá
kritéria na kvalitu jevištního projevu, je ve výsledku natolik okouzlující,
že každého, kdo přistoupí na nabídku účinkujícího, jeho výkon okouzlí.
Pan Vencl hraje sebe a svěřuje se divákům se srdcem na dlani, přivádí
diváka do svého vnitřního světa. A je to svět mimořádně bohatý a velmi
krásný. Příznačné bylo, že po závěrečném defilé a vyhlášení výsledků seděli pozdě v noci dlouhou dobu u jednoho stolu dva muži pohrouženi
ve vzájemném rozhovoru: Vladimír Benderski a Jiří Vencl.
46
3 | 2008
Nalézt příčiny současného úpadku národní přehlídky Pohárek
SČDO a najít způsob, jak si Pohárek proklestí cestu k vlastnímu rozvoji,
by měl najít Svaz českých divadelních ochotníků jako vyhlašovatel soutěže. Disciplíny, ve kterých se na Pohárku soutěží, mohou přinést velký
rozvoj interpretačních prostředků každému, kdo se na účast v soutěži
připravuje, a Pohárek jako takový jistě může napomoci růstu kvality
ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
(podrobné výsledky níže v informaci ing. Dušana Zakopala).
Pohárek SČDO 2008
ve výsledcích a číslech
Dušan Zakopal
Výsledky soutěže:
Monolog ženy :
1. místo: Veronika Rubášová z Krupky jako Goneril, dcera Learova
z Apokryfů Karla Čapka
2. místo nebylo uděleno
3. místo: Marie Živná z Neratovic jako Agnes ze hry J.P. Alègreho
Agnes Belladone
Monolog muži :
1. místo: Vladimír Benderski z Karlových Varů, Samuel Beckett
– postava muže
2. a 3. místo nebylo uděleno
Dialogy – účast – jeden dialog, nebyl oceněn
Soutěžilo celkem 10 výstupů ( 5x muži, 4x ženy, 1x dialog ) z původně
pozvaných 15.
Počty výstupů na národní
přehlídce Pohárek SČDO
v minulých letech:
V roce 2008 byl počet
výstupů pod průměrem, zvláště
v kategorii dialogů. Klesající tendence je zřejmá a loňský úspěšný ročník v počtu vystoupení
vyjma žen byl nadprůměrný.
Pokud jsem mohl
z dostupných podkladů vysledovat počty výstupů celkem
v jednotlivých oblastech, tak od
roku 2005 počet z 54 klesl v roce
2008 na 47. Přitom ve dvou obVeronika Rubášová z Krupky při lastech (Severočeši – Česká Lípa,
přednesu apokryfu K. Čapka o Východočeši – VSVD Hradec
Králové ) v roce 2008 bylo celGoneril. Foto: Jaroslav Magdon.
kem 29 výstupů, tj. 60 % z celku.
Na ostatní oblasti se počty výstupů pohybují od jednoho do sedmi
( Západočeši – Horšovský Týn ). Oblastní přehlídky se nekonají v regionech Jižní Čechy, Střední a Severní Morava, Střední Čechy a Praha.
rok
2004
2005
2006
2007
2008
monolog
muži
4
3
4
6
5
monolog
ženy
5
5
5
4
4
dialogy
celkem
8
4
4
6
1
17
12
13
16
10
Krajské postupové přehlídky
Krajská přehlídka v Sadské
Zábava nejrůznější kvality
Rudolf Felzmann
Středočeská přehlídka venkovských divadelních souborů se už podesáté konala v Sadské. Během necelých tří
dnů od 18. do 20. dubna 2008 jsme viděli
7 inscenací od stejného počtu souborů.
Přehlídku zahájil DS Křoví z Líšnice. Prvky činoherního divadla okořeněné výraznou hudební složkou, tak by
se asi dal pojmenovat pokus o jevištní
ztvárnění textu Ivana Krause Poker bez
esa. Herci se poctivě snažili naplnit dialogy plné slovních hříček a bonmotů, avšak
nepodařilo se překročit problém malé
dramatičnosti předlohy, v níž se aktéři
sice pokoušeli vytvořit základní charakteristiku svých postav, ale nenašli oporu
pro jejich vývoj či vztahy. Nedostatek
dramatických situací jen zčásti zakrývaly
hezké a především výrazově neotřelé písničky v solidní interpretaci a s perfektním
doprovodem.
vybrat pravého ženicha.
Základní nápad se zdá
být nosný a řada herců
využívá každého detailu
k vytváření plejády zajímavých hereckých kreací.
Režie si ví rady se složitým
aranžmá na simultánní
scéně, ale není zřejmé,
proč nezasáhla do textu
nejen v zastaralých dobových reáliích, ale v druhé
půli hry podléhá až estrádnímu řazení výstupů se schematickým pohledem na vztah
ženy a muže, navíc připomínajících předlistopadovou satirickou agitaci. Představení je
výborně rozehráno v až překotném rytmu,
avšak v druhé polovině ztrácí na dechu a vadí
spousta zbytečných a otřelých slov. Radikální
zkrácení by pomohlo hercům v odlehčení
závěru hry. Výrazný režijní rukopis a kvalitní
DS Klicpera Sadská / Otta Zelenka: Věčně tvůj. Foto: Michal Němeček.
O výpověď ryze osobní a přesto
apelativní se pokusil DS Kocábka z Chocerad, když z vlastní autorské dílny (Jiří Cinkejs)
zvolil titul Šmajchle aneb O to přece vůbec
nejde. Drobné herecké, režijní i výtvarné
nápady nepřekonaly celkovou myšlenkovou
nejasnost, ba v úvodu až nesrozumitelnost.
Herecká bezprostřednost dvou mužů a jedné
ženy na jevišti naznačovala možné směřování k výpovědi o lidské blbosti, avšak uvízla
na nezřetelné motivaci děje, který snad měl
pointu, ale její vtip nebyl publiku sdělen.
Domácí soubor Klicpera ze
Sadské si zvolil komediální hru Otty Zelenky
Věčně tvůj. Inscenátory zřejmě lákal nadmíru široce vyprávěný příběh o dívce, jejíž
věk signalizuje čas vdavků, ale ona si neumí
vadlo nabízí známý soubor Mrsťa Prsťa
z Kouřimi. Autorský scénář byl inspirován
ukrajinskou baladou o prolínání světa živých
a mrtvých a soubor při inscenování zvolil
své obvyklé postupy v nadsázce herecké i
hudební a stejně tak v pohybově-taneční
stylizaci. Problémem se ale stalo vnější rámování příběhu jako řady
kabaretních výstupů. Ději,
ztrácejícím přehlednost
v dílčích epizodách, chybí
ono slibované hororové
napětí.
Goldoniho
Náměstíčko může lákat
plejádou lidových postaviček, které se hádají,
perou i milují v době
karnevalu ve starých
Benátkách. Jestliže se pro
tento klasický titul rozhodl divadelní soubor
TJ Sokol Pyšely, pak navíc využil svých pěveckých i hudebních schopností k doplnění
příjemně humorné atmosféry. Kladem inscenace je dramaturgický výběr a úprava předlohy, avšak zdůrazněním hudební složky
došlo ke zjednodušení vzájemných vztahů
různorodých rázovitých postav. Jednoduchá
zápletka se spíše pohybovala od písničky
DS Klicpera Sadská / Otta Zelenka: Věčně tvůj. Foto: Michal Němeček.
herecká práce překonávají mnohé nedostatky textu a navíc dávají naději na dotvoření
inscenace (především zkrácením druhé poloviny hry!), která byla nominována na národní
přehlídku ve Vysokém nad Jizerou.
DS Odevšad sice jako své sídlo uvádí Milostín, ale jedná se převážně o účastníky kurzu pohybového divadla na Jiráskově
Hronově, kteří se rozhodli pokračovat samostatně. Inscenace Rek+lama těží z řady
drobných nápadů a etud od pantomimy přes
grotesku až po náznak tanečního divadla.
Sympatický soubor by asi měl zvážit, jaké
výrazové prostředky upřednostní pro jasnější
myšlenkové vyznění.
Už sám název Malenkyj vjerch
aneb Mrtvá nevěsta naznačuje, jaké di-
3 | 2008
k písničce, než aby sledovala souvislost i
proměnlivost děje.
Výběrem titulů, které měly za cíl
především zábavu, si přehlídka v Sadské
získala přízeň hojného publika a na závěr
potěšila i děti, neboť nedělní dopoledne
patřilo pohádce z dílny známého divadelníka Vlastimila Pešky. Čtyři půvabné hříčky pod názvem Měla babka čtyři jabka
předvedl DS Vojan z Libice nad Cidlinou.
Nepředstírané potěšení z herecké hravosti
a nápaditá scénografie využívající výtvarné
zkratky v kostýmech, rekvizitách i loutkách,
to vše charakterizovalo milé a sdělné představení propojené písničkami. Inscenace
byla porotou doporučena na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim.
47
Krajské postupové přehlídky
Krajská postupová přehlídka
venkovských divadel
Trhové Sviny 2008
Jaromír Hruška
Letošní ročník krajské přehlídky byl
z provozně-technických důvodů zkrácen o
jedno soutěžní představení a proběhl v termínu 19.–20. 4. 2008. V původním programu
se měla 18. 4. 2008 představit Ochotnická
jednota Brloh s Camolettiho hojně uváděnou
hrou Na správné adrese. Inscenaci jsem mohl
vidět na jiné přehlídce, kde splňovala svou zábavnou funkci, a její neúčast na této přehlídce
mohu vnímat jako deficit především z diváckého hlediska.
Dramaturgicky je zpětně zaznamenatelný jasný fakt. Venkovské soubory chtějí
diváka bavit. Předávat jistá malá lidská poselství prostřednictvím komediálního žánru.
Konfliktní a kontroverzní společenská témata
se v jejich inscenacích objevují zřídka a nebo
vůbec. Nechci hodnotit, jestli je to dobře či
není, pouze na to upozorňuji. Dramaturgické
směřování a vztahování se prostřednictvím
spíše starších textů (návrat do minulosti)
nenese stopy nových výkladů. Ta potřeba zde
prostě není. Na druhou stranu se venkovské
divadlo, alespoň zde na jihu Čech, vymaňuje
a překračuje hranice „sousedského divadla“
a snaží se působit mimo své teritorium a být
obecně platným.
Dokladem výše uvedeného může
být inscenace Divadelní společnosti
Podkova z Kovářova. Jejich inscenace
Námluvy autorské dvojice Milana a Pavly
Kochových je nostalgickou vzpomínkou na
poklidnou atmosféru prvorepublikových
filmů pro pamětníky. Pan rada, paní radová, dcera Julinka, ženich Sejkova, tetička
Valerie. Jednoduchá zápletka spočívající
v komické záměně starožitné židle a nevěsty
DOS Fikar Nadějkov
P. King, F.L. Cary:
Velká zlá myš
Foto: archiv přehlídky
zlá myš patřila k divadelně nejpropracovanějším, i když tematicky řeší problémy
staré několik desítek let. Komedie o malém
úředníčkovi firmy, který se omylem stane
sexuálním maniakem a následně i štvancem,
řeší téma prudérní anglické společnosti
poloviny 20. století. Pan Bloom je falešně
obviněn ze znásilnění, což je zprvu jeho
cejchem a prokletím, posléze je však ženami
obdivován, hýčkán i sexuálně obtěžován.
Jeho mužnost je dávána za vzor, jeho ego
je na vzestupu. V momentu, kdy se okolí
dozvídá, že Mr. Bloom není oním sexuálním
násilníkem, zájem o jeho osobu opadá zcela.
Inscenace má své, především herecké, vrcholy. Přesto místy trpí těžkopádnou gradací
a nepřesvědčivým závěrem. Scéna v Ikea
designu inscenaci prospívá a je plně funkční.
Dobová hudba 60. let určuje atmosféru a
někdy nese či uzavírá téma. Nutno říci, že
Nadějkovu je divadelnost vlastní a je do jisté
míry i osobitá.
Nedělní ráno zahajoval Amatérský
divadelní soubor Hořice na Šumavě
DS Podkova Kovářov / Milan a Pavla Kochovi:
Námluvy. Foto: archiv přehlídky.
48
Julinky. Sejkora jde požádat o ruku Julinky a
pan Strnad je zájemcem o obstarožní židli.
Prohozením času dojednaných schůzek
dochází ke komické situaci. Stylově čistá a
herecky vyvážená inscenace pracuje málo
se situací a charaktery jednotlivých postav.
Ostré kontury chybějí především u tetičky
Valerie. Ta má být jakýmsi postrachem rodiny, kterým ovšem není. Chybí konkrétní
závěr inscenace. A tak se musíme spokojit
s takovým milým, nostalgickým pohlazením
ze zašlých časů.
Dalším návratem do minulosti byla
inscenace Divadelního a osvětového spolku Fikar z Nadějkova. Jejich inscenace hry
Philips Kinga a Falklanda L. Caryho Velká
3 | 2008
Krajské postupové přehlídky
pohádkou Jana Jílka Kašpárek, Honza a
zakletá princezna. Hořičtí jsou „dělníky“
divadla. Neustále na sobě pracují, snaží se
dobrat podstaty divadla, jezdí na přehlídky,
dívají se, tvoří. Řekl bych, že je ve výsledku
zrazuje jediné. Jejich dramaturgie, tedy
volba textu. Především u amatérských
souborů je právě volba textu stěžejní záležitostí, může nemálo pomoci, ale může býti
i vražednou. Přes nesporné herecké kvality
souboru a neutuchající tvůrčí práci režiséra
nelze text této kvality se ctí zvládnout. Byť je
inscenace v jednotlivostech zručná a nápaditá, nefunguje jako celek, neboť jako celek
nefunguje ani Jílkův text. Shodou okolností
jsem viděl reprízu této pohádky na programu České televize, a to mne v mém úsudku
pouze utvrdilo. Ani taková legenda jako
režisér František Filip, herci jako Simona
Stašová, Václav Postránecký, Petr Nárožný
atd. nemohou onen dramatický oblouk
zachránit. Jejich profesionální výkony na
základě tohoto dramatického textu nevytvářejí potřebný tematický celek, který je,
zejména u textů určených dětskému divákovi, bezpodmínečně nutný. Nezbývá než
Hořickým popřát do další práce lepší volbu
dramatického textu.
Nedělní odpoledne. Divadelní a
ochotnický soubor „SUchdolské Divadlo“,
o.s. (SUD) a jejich inscenace Pamfilo a spol.
autora Zdeňka Hovorky. Hra, která vypráví
příběh statkáře Pamfila a jeho kumpánů.
Text stylově i tematicky vyvěrající ze staré
italské komedie, nesoucí v sobě prvky commedia dell´arte, ale i motivy Dekameronu.
Zvláštní směs obhroublého povalečského humoru, veršů, lásky a krásné hudby.
Předem musím říci, že absolutní předností
této inscenace byla scénická hudba, navíc
hraná živou tříčlennou kapelou. Pokud by
se režie a herci drželi hudební výstavby inscenace, mohlo by jít i o docela zajímavou
historickou taškařici o stárnoucím muži,
který se zamiluje do mladičké dívenky a
tzv. zblbne. Toto téma je nejen na divadle již
mnohokráte zpracováno a je vždy divácky
vděčné, protože má svůj reálný základ a je
silně nadčasové. Vyžaduje však pevnou dramatickou výstavbu, především režijní skrze
konkrétní situace. Toho se inscenaci nedostávalo, protože hlavní představitel Pamfila
Petr Toufar byl zároveň režisérem inscenace.
Ono oko zvenčí velmi chybělo. Docházelo
ke zbytečným nelogičnostem na jevišti, což
brání divákovi k emotivnímu ponoření se do
příběhu. Soubor má mladou tvůrčí základnu
a chuť dělat divadlo. Proto se těšíme, snad
za rok, na jejich nový kus.
Porota na přehlídce pracovala
ve složení: Jiří Anderle, Jaromír Hruška,
František Řinout. Udělila čtyři hlavní ceny
a čtyři čestná uznání. Na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim 2008 ve
Vysokém nad Jizerou doporučila porota na
1. místě inscenaci Velká zlá myš spolku
Fikar Nadějkov.
Komediálně naladěný Josefův Důl
Rudolf Felzmann
Příjemná pohoda, nečekaně velký
zájem seminaristů i místního publika a k tomu sedm představení v podání šesti souborů
– takové bylo 18. Josefodolské divadelní jaro,
krajská přehlídka venkovských divadelních
souborů pojizerské oblasti ve dnech 9. až 11.
května 2008.
Pásmem veršů a bajek Jiřího
Žáčka se představil Divadelní spolek
J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá. Hravé
Žáčkoviny měly sympatický ohlas v publiku, i když zpočátku se zdálo, že budeme
svědky až náhodného řazení drobnějších
textů souvisejících jen vnějšími znaky,
ostatně mnohdy ilustrativně zdůrazňovanými v gestech. Toto rozehrávání sdělovaného textu však v druhé polovině inscenace získalo na větší metaforičnosti, zvláště
když sympatický soubor začal nápaditě využívat výtvarných atributů (rekvizit, loutek,
částí kostýmů apod.) k vyjádření ideového
záměru.
Divadelní soubor Sokol Bozkov
je pravidelným účastníkem přehlídky a
zastupuje typ sousedského divadla, a to
včetně jisté dávky inzitnosti. Lidová komedie Karla Fořta Já jsem malý mysliveček
nabízí jednoduchý příběh o baronovi, který
se vrací do myslivny, kde kdysi prožil románek lásky, jenž nezůstal bez následků. Žel,
zápletka je slaboučká, protože vše se dozvíme na samém začátku a humorné scény
pak spíše počítají s hodně nenáročným divákem. Bozkovští příliš spoléhali na textovou předlohu, takže chyběla charakterizace
„Oproti všem komediálním předlohám, jež na této přehlídce zazněly, se v Tetičce podařilo sdělit
i jednoduchou, avšak působivou
myšlenku o potřebě citové pravdivosti.“
postav a jejich vztahy zůstaly naznačeny
ve slovní rovině. Leccos mohly zachránit
písničky, ale pěvecké podání zatím budilo
spíše rozpaky.
Komedie Simona Williamse Polib
tetičku zastupuje předlohu nabízející řadu
záměn, neboť hlavní hrdina nemá odvahu
přiznat své city k ženě. Text sice nenabízí
nic objevného a chvílemi trpí mnohomluvností, ale řadu scén rozehrává do
skutečně nečekaných komických situací.
Oporou inscenace Divadelního spolku
Krakonoš z Vysokého nad Jizerou jsou
herecké výkony, především Jiří Pošepný
jako hlavní hrdina okouzlí jak střídáním
převleků a hlasových proměn v rolích muže
a potrhlé tetičky, tak zkratkou ve vyjádření
bujaré legrace a pak dojímavého zajíknutí
citů. Také zbývající trojice postav plní své
úkoly v dobrém temporytmu a odstíněné
charakterizaci. Oproti všem komediálním
předlohám, jež na této přehlídce zazněly,
se v Tetičce podařilo sdělit i jednoduchou,
avšak působivou myšlenku o potřebě citové pravdivosti. Na základě nominace se
soubor Krakonoš zúčastní národní přehlíd-
DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou / Simon Williams:
Polib tetičku. Foto: archiv přehlídky.
3 | 2008
49
Krajské postupové přehlídky
„Sled scén o pěti vysloužilých
prostitutkách posedávajících
v newyorském parku sice nenabízí velké dramatické napětí,
ale má vtipný a dobře rozvíjený
dialog.“
ky Krakonošův podzim na svém domácím
jevišti ve Vysokém n. J.
Divadelní spolek Havlíček ze
Zákup přivezl hned dvě inscenace. Nejprve
se představil Nejstarším řemeslem americké provokující i módní dramatičky Pauly
Vogel. Sled scén o pěti vysloužilých prostitutkách posedávajících v newyorském
parku sice nenabízí velké dramatické napětí,
ale má vtipný a dobře rozvíjený dialog. Ten
sice zaujme nejprve odvážným zachycením
reality přestárlých kněžek lásky, ale pak také
odhalí cosi o poctivosti v poskytování veřejných služeb. Důležité zde je, jak si soubor
poradí s obsazením jednotlivých rolí, které
autorka určila ženám ve věku kolem sedmdesátky až osmdesátky. Míra věrohodnosti
zde zůstala naplněna jen zčásti, čímž byla
i oslabena postupná proměna v hierarchii
postav, tedy která z žen po úmrtí předešlé
převezme důležitou roli vůdčí madam, jež
je zárukou řádného pokračování veřejné
služby v oblasti nejstaršího řemesla.
Dále se Zákupští pokusili o odlišný
komediální titul, když zvolili širokodechou
parafrázi Jiráskovy Lucerny. Pod názvem
Lucerna aneb Zelený Rudolf ukryl autor
Oldřich Dudek nejen posuny ve výkladu a
motivaci postav z původní předlohy, ale také
„Velice silným hereckým zastoupením překvapil DS Tyl
z malé pojizerské obce Slaná.
Smůlu však měl při volbě textové předlohy /.../ Jaroslava Koloděje Postel pro anděla...“
příležitostné humorné vstupy
odpovídající době našich porevolučních let. Aktualizace
působily spíše rozpačitě, ale
v posunu dějových motivů se
vedle prvoplánových fórků
také objevily i neotřelé nápady. Nejednotnost v autorském
záměru pak odpovídala nejednotnosti hereckých výkonů.
Vedle půvabného nadhledu
se objevila až nadbytečně realistická drobnokresba blížící
se estrádnímu humoru.
Velice silným hereckým zastoupením překvapil
DS Tyl z malé pojizerské
obce Slaná. Smůlu však měl
50
při volbě textové předlohy. Hra Jaroslava
Koloděje Postel pro anděla vychází z nápadu, co se stane, když si sestřelíme svého
anděla strážného a ten nás chvíli jako konkrétní osoba provází všednodenními starostmi. Jenže hlavní hrdina, pan Mysliveček,
muž středního věku, překonává množství
vypitého piva, odolává výčitkám manželky,
loví peněženku a mobil ze senkrovny, zatímco jeho dcera se svým milým zplodí nového človíčka, což znamená příchod dalších
andělů strážných... Komika, pohybující se
v nižších patrech legrace, se snaží zachránit
chatrný děj, ten ale hercům ani režii nenabídl dostatek prostoru k vlastnímu vyjádření.
Vedle „Nejstaršího řemesla“ se
hitem dnešních jevišť, odhalujících „ženské problémy“, stává hříčka francouzského
dramatika Jeana-Clauda Danauda Ach, ta
něha našich dam! Uvedl ji Divadelní spolek
Scéna Libochovice. Zkušená režisérka i
dobré herecké obsazení slibovaly, že bude
naplněn záměr „…diváky především dobře
pobavit“. Jenže do přesvědčivého výsledku
chyběl malý, avšak důležitý prvek. Věkové
obsazení tří žen, jež se setkají v pařížském
parku a košík jedné z nich, snad ukrývající
uříznutou hlavu muže, je v inscenaci posunuto, takže se zcela věrohodně nedají naplnit představy ani slova sexuálně vyladěných
žen. Jde o komedii s erotickým pozadím, ale
také možná s kriminální zápletkou. Nebo
jde spíše o absurdní situaci, jež může vyústit do pouhé dobrodružné hry, kterou si
samy ženy vymýšlejí v každodenní nudě?
Libochovická inscenace zůstala zatím jen
v rovině všeobecnosti. Pak také pobavení publika je vlažnější a rozpačité. Jenže
stačí málo a celá inscenace by se mohla
posunout do zajímavější a srozumitelnější
roviny.
Přehlídka v Josefově Dole potvrdila dramaturgický trend, který v současném
amatérském divadle zřetelně převažuje.
Pro získání přízně publika i sponzorů jsou
voleny komediální texty. Je ale nebezpečné
věřit každému textu nadepsanému jako
komedie.
DS Scéna Libochovice / Jean-Claude Danaud: Ach, ta
něha našich dam! Foto: archiv přehlídky.
3 | 2008
Miletínské
divadelní jaro
Alena Exnarová
Krajská přehlídka venkovských divadelních souborů s postupem na Krakonošův
divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou se
v Miletíně od 2. do 4. května 2008 v prostorách
Sousedského domu konala už pošesté, již
tradičně za vzorné péče domácího souboru
a pozornosti města. Viděli jsme celkem šest
soutěžních představení a jedno mimosoutěžní. Pro nemoc se bohužel museli omluvit
Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu, kteří
byli přihlášeni se svatojánským divadelním
oratoriem Ani muk! Nepomuk!
Přehlídku zahájil domácí DS Erben
Miletín s pohádkou Jaroslava Koloděje
Jak čert vyletěl z kůže v režii Vladimíra
Kněžourka. Pohádka začíná nápadem, kdy
se král s generálem rozhodnou vyhlásit
válku lepšímu království. Pak se ale pohádky
pomotaly, objevila se řada motivů a dějová linie skončila jinde, než začala (řadou sňatků).
Přesto je třeba konstatovat, že je pohádka
inscenovaná vkusně, v hezkých kostýmech
a odpovídající scéně a diváky potěší některé
zajímavé herecké výkony (čestným uznáním
jsme ocenili Vladimíra Kněžourka za postavu
ševce Klabánka, Růženu Kněžourkovou za
kořenářku Jojdálkovou a Martina Hlavatého
za koktavého čerta; a ještě kostýmy a scénu).
Divadelní spolek Vamberk nastudoval v režii Aleny Joachimsthalerové
Šamberkovo Jedenácté přikázání. Herci
byli na jevišti výrazní, ale místo aby řešili
situace jednáním, vytvářeli komické charaktery. Představení tak trochu postrádalo
vnitřní pohyb a napětí a nebylo vždy jasné,
co která postava ví a co ne. Ale i zde jsme
viděli některé zajímavé výkony, které jsme
ocenili čestným uznáním (Radku Rochlovou
za postavu komorné Františky, Oldřicha
Nermutě za majora Jičínského a Milana
Bůžka za profesora Beránka).
Divadelní soubor Dolany přivezl do Miletína pohádku Zdeňka Kozáka
Čáry báby Cotkytle v režii Lukáše Ludvíka.
Soubor nás pokaždé potěší krásnými starými kulisami z fundu, a také tentokrát jsme
něco viděli. Ale pokud jde o samotnou inscenaci, nezdařilo se jim tak docela vystihnout
nadsázku, kterou tato předloha vyžaduje
– rozhodně to není pohádka pro malé děti,
ale dílko trochu „šmrncnuté“ Cimrmanem. A
tak i když se herci snažili držet figury, vše se
odehrávalo víceméně realisticky. Čestným
uznáním jsme ocenili Oldu Morávka za postavu Honzy Prince.
DS Korálka Dětenice – starší si v
režii Ivety Vališkové upravil muzikál Jiřího
Krajské postupové přehlídky
Suchého Revue z polepšovny. Nebyl to
rozdílné dispozice jsou příčinou ne zcela jedprávě šťastný nápad, protože pěvecky a
notného způsobu herectví. Na jedné straně
hudebně není soubor příliš disponován, a
stojí představitel Harpagona Jiří Hlávka,
tak hudba, o níž se postarali René Rochl a
který svou figuru vykresluje sytě a šťavnatě
Kristina Vališková, zněla z playbacku společza použití výrazných vnějších (fyzických)
ně se zpěvem, který občas doplňovali ještě
výrazových prostředků (hrbení se, neustálé
živě. U kostýmů a výpravy bylo v programopočítání imaginárních peněz rukou, hra s kavé brožuře uvedeno „co dům dal“, a to bylo
pesníkem…), až se někdy více soustřeďuje
v podstatě charakteristické pro celé předstana sebe a svůj vnitřní monolog, do něhož
vení. Trochu připomínalo školní besídku a
jednotlivé postavy zapojuje, než na řešení
diváci v Miletíně se příliš nebavili.
situací na základě impulzů daných jednáním
Dostávám se ke dvěma představeostatních postav. Protipólem mu pak jsou
ním, která byla vrcholem letošní miletínské
především představitelé mladých postav,
přehlídky. Nejdříve jsme viděli DS Doveda
kteří jsou jednodušší, přirození, citovější a
Sloupnice s aktovkou E. A. Longena
jakoby drženi v jedné rovině. Celku by jistě
Soudce jako břitva v režii
Markéty Světlíkové. Longenovy
aktovky nejsou v současné době
v českých divadlech příliš často hrány. Souboru se podařilo
přesně postihnout charakter
předlohy a předvedl syté kabaretní divadlo vyznačující se obrovskou nadsázkou oproštěnou
od jakéhokoliv náznaku psychologizování, divadlo vyznačující
se ostrou kresbou a výraznou
stylizací každé figury. V duchu
této stylizace jsou pojednány
i kostýmy, které velmi dobře
korespondují s celkem. Výrazné
a přesné bylo i mimoslovní jednání postav. Longenovu předlohu doplnili tematicky výborně DS Vojan Libice nad Cidlinou / Molière: Lakomec. Foto: Jaroslav
vybranými dobovými písněmi, Vondruška ml.
které byly organicky začleněny
do děje. Herci je nejen velmi
DS Doveda Sloupnice
dobře za doprovodu tříčlenné
E.A. Longen: Soudce jako břitva
kapely zpívali, ale herecky a poFoto: archiv přehlídky
hybově ztvárnili ve vynalézavém
aranžmá. Také řešení jevištního
prostoru odpovídalo svou stylizací inscenačnímu celku. Soudce
jako břitva je tedy inscenací
kompaktní, groteskní, zábavnou
a nesmírně svěží. Čestnými uznáními jsme ocenili herecké výkony
Ivet Ksandrové, Jirky Černého
a Vaška Veselého, cenami pak
Honzu Bednáře, Jardu Nováka
a Iré Štochlovou, dále Markétu
Světlíkovou za režii a soubor
za inscenaci s přihlédnutím k
hudebnímu nastudování a kostýmnímu řešení. A také jsme ji s
kolegy porotci prof. Františkem
Laurinem a Jaromírem Voseckým
nominovali na Krakonošův divadelní podzim.
Závěr
dne
patřil
Divadelnímu spolku Vojan z
Libice nad Cidlinou, který nastudoval Molièrova Lakomce.
Inscenace v režii Jaroslava
Vondrušky je přehledná, má logicky vybudované situace, všichni herci vědí, co hrají, ale jejich
3 | 2008
prospělo, kdyby se oba póly ve
volbě hereckých prostředků
přiblížily. Ale přes tuto připomínku je třeba konstatovat, že
se soubor vyrovnal s nesnadnou klasickou předlohou se ctí
a že jde rozhodně o inscenaci
kvalitní a netuctovou. Proto
jsme ji také doporučili programové radě Krakonošova divadelního podzimu k zařazení do
programu národní přehlídky.
A ještě jsme ocenili čestným
uznáním za herecké výkony
Ondřeje Růžičku (Kleant), Pavlu
Červinkovou (Eliška), Jaroslava
Brendla (Čipera), cenou pak
Jiřího Hlávku (Harpagon) a
Helenu Vondruškovou (Frosina).
A také Jaroslava Vondrušku za
režii inscenace.
Rovněž se sluší připomenout, že v sobotu odpoledne se v Miletíně konala valná
hromada občanského sdružení
Muzea českého amatérského
divadla a byly otevřeny nové
expozice První kroky ochotnického divadla a Divadlo národního obrození.
V neděli nás vzhledem
k absenci souboru z Kuksu
čekalo už jen mimosoutěžní
představení Štěpánkovy úpravy Vančurova Rozmarného
léta v provedení Divadelního
souboru Jirásek Nový Bydžov
(režie Pavel Klepáč). Atmosféru
původní předlohy připomněla
jen hudba a trochu i scéna, ale
jinak herci svébytný text víceméně realisticky odrecitovali,
čímž byla epičnost předlohy
ještě zvýrazněna a představení
působilo zdlouhavě.
No a pak už jsme jen
zaplatili útratu u baru, rozloučili
se a rozjeli do svých domovů s
tím, že už teď se těšíme na příští
Miletínské divadelní jaro.
51
Krajské postupové přehlídky
V Brněnci se divadlu dařilo
„Divadelní soubor Eduarda Vojana z Brněnce /.../
připravil velmi ambiciózní inscenaci Maryši bratří
Mrštíků... /.../ Je inspirativní především v tom, že
klade provokativní otázky po smyslu a způsobu
inscenování české klasiky.“
Dušan Zakopal
Pátý ročník krajské přehlídky venkovských divadelních souborů Sněhový Brněnec v Pardubickém kraji se konal 25. až 27. dubna
2008 v Brněnci–Moravská Chrastová. Přehlídka znovu prokázala, že se
jí v Brněnci mimořádně dobře daří, a to především pro dobrou a pozornou práci organizátorů, nadšení domácího souboru, zájem města a
sponzorů, účast vnímavého publika, ale především díky úrovni souborů,
které zde vystupují. Vždyť polovina ze šesti souborů přinesla osobité inscenace výrazně převyšující standard, například zajímavou provokativní inscenaci české klasiky, dále řadu hereckých výkonů v přesném stylu
a žánru moderní frašky a v neposlední řadě inscenace plné fantazie, humoru a vitální radosti z existence na jevišti. Porota pracovala ve složení
prof. Mgr. František Laurin – předseda, Mgr. Alexandr Gregar, Ing. Dušan
Zakopal – členové a tajemnice Hana Cihlová z Krajské knihovny v Pardubicích, oddělení kulturních služeb, spolupořadatele přehlídky.
Následně uváděné soubory jsou v pořadí, jak se prezentovaly
na přehlídce:
Divadelní soubor Eduarda Vojana z Brněnce, hlavní organizátor přehlídky, připravil velmi ambiciózní inscenaci Maryši bratří
Mrštíků, vycházející z Černínovy dramaturgické úpravy, která text redukuje na sled kratších dramatických situací v téměř klipové podobě,
škrtá menší postavy a některé vedlejší motivy. Na jednoduché scéně
s nezbytným mobiliářem se hraje za účasti přihlížejících postav, ty zde
působí jako chór, případně obstarávají volání za scénou nebo zapojují
potřebné rekvizity do hry. V duchu úpravy jsou postavy hrány v ostrých
kontrastech mezi věcností a prudkým nasazením bez většího propojení
průběžného jednání a menší zpětnou vazbou. Hudební složka vytváří
působivou kontrastní atmosféru. Herecký soubor je vyrovnaný s řadou
výrazných hereckých osobností. Inscenaci provázel mimořádný divácký
ohlas. Je inspirativní především v tom, že klade provokativní otázky po
smyslu a způsobu inscenování české klasiky. Soubor obdržel cenu za
inscenaci Maryši, vedle řady hereckých ocenění, a byl nominován na
Národní přehlídku venkovských divadelních souborů – Krakonošův
divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou.
Divadelní soubor Ledříček z Klášterce nad Orlicí si nekladl
za cíl inscenovat revui Ostrov Dynamit autorů Voskovce a Wericha.
Hraje se vlastně jen textová předloha jako volné vyprávění fantaskního příběhu bez písní a hudební složky pro tento žánr tak nezbytné.
Kolektiv je herecky nevyrovnaný, generačně sladěný, ale jejich byť
příjemné výkony nepřekračují hranici rampy a vyvolávají tím menší
diváckou odezvu.
Divadelní klub Makov uvedl hru Ferdinanda Olivy Láska
divy tvoří, autora desítky let nehraného, patřícího kdysi do skupiny
divácky úspěšných komediografů začátku dvacátého století. Inscenace
je budována v přehledné mizanscéně s určitým rozptylem komediálních prostředků, od civilně pravdivého projevu až k výrazné groteskní
nadsázce. Kromě soustředěné a vkusné práce souboru lze ocenit zajímavou dramaturgickou volbu, která úspěšně hledá v oblastech téměř
zapomenutých.
Divadelní soubor Tyl Králíky uvedl moderní frašku Ray
Cooneyho Prachy? Prachy! s nevšedním nasazením a přesným smyslem pro zvolený žánr. Inscenace je budována v přesných situacích
s mimořádně bohatou partnerskou zpětnou vazbou, se schopností
skutečně řešit vršící se situace. Jednání postav připomíná běh plný překážek, odboček i zákrutů, ale přesto směřuje ve výrazné nadsázce k cíli
jednání. Herci předvedli postavy v komediálních situacích uvěřitelně
a s nezbytnou mírou komediální nadsázky směřující až k frašce. Navíc
velmi zvládnutými stylovými prostředky. Ve druhé polovině inscenace
trochu ztrácí dech také vlivem nepříliš vyrovnaného obsazení, ale celkový ohlas v hledišti a průběžné salvy smíchu svědčí o nadprůměrnosti
inscenace, stylově (včetně výtvarného řešení) celistvé a vkusné a kulti-
52
3 | 2008
vovaně zábavné. DS Tyl Králíky získal vedle řady hereckých ocenění také
cenu za inscenaci a doporučení pro programovou radu pro výběr na
národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou.
Jetelova kronika Chvaletického divadla je půvabné autorské dílo Ivana Loňka, které s humorem a cimrmanovským nadhledem
představuje tvůrčí renesanční bytost Karla Jaromíra Jetela ve všech rovinách jeho fiktivní činnosti, aby pak v druhé části představila Jetelovo
vidění kapitol z českých dějin. Soubor již tradičně hraje s fantazií, velkým komediálním nasazením, hravostí a bezprostředností v celé škále
postav a postaviček. Ve druhé části se rovina kabaretu mění ve volné
vyprávění kapitol z dějin, inscenované ve výrazné stylizaci, ale zdá se,
jako by každá z těchto částí volala po samostatném večeru. Radost ze
hry a spontánní nasazení se bezpečně přenášelo do hlediště, které
reagovalo radostně a živě. Ivan Loněk získal cenu za textovou předlohu
a režijně herecký přínos v inscenaci Jetelova kronika. Čestné uznání získali členové souboru za kolektivní podíl na této inscenaci.
Kroužek divadelních ochotníků z Dolní Dobrouče prokázal, že textu Zelňačky René Falleta v dramatizaci Alexandra Gregara
dobře rozumí a je schopen předat z jeviště základní humanistické
poselství o potřebě přátelství, lidských kontaktů a překonávání samoty.
Představitelé hlavních rolí působí pravdivě, mezi postavami je dobrý
partnerský kontakt, a to je nezbytný předpoklad pro příjemné, i když
v závěru trochu monotonní představení.
Licenční postupová přehlídka Sněhový Brněnec 2008 na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou 2008 se uskutečnila za finanční
podpory Ministerstva kultury ČR a Pardubického kraje. Generálním
sponzorem byla Maloobchodní síť Partner, a. s., Olomouc. Krajská přehlídka ve svém úhrnu splnila dobře své poslání i jako přehlídka soutěžně postupová, přinesla v mnoha případech divákům nevšední zážitky
a pro samotné divadelníky byla v případě inscenací Maryši, Prachy?
Prachy ! a Jetelova kronika silně inspirativní.
Jarní Sešlost Boleradice
Z recenzí Františka Laurina, Dušana
Zakopala a závěrečné zprávy Lenky
Lázňovské sestavila Simona Bezoušková
Druhý ročník Boleradické sešlosti jako krajské postupové přehlídky venkovských ochotnických souborů představil ve dnech 7.–11.
května 2008 sedm inscenací od šesti souborů. Jedna z nich byla adresována dětskému publiku, ostatní byly určeny dospělým.
Přehlídka potvrdila, že obraz venkovského divadla realizujícího pouze lehčí žánry a především komedie, neboť venkovský divák to
vyžaduje, je jen mýtem. Pouze tři inscenace lze označit jako komedie.
Většina inscenací se tedy pokoušela o sdělení závažných a společensky
aktuálních témat.
„Přehlídka potvrdila, že obraz venkovského divadla realizujícího pouze lehčí žánry a především
komedie, neboť venkovský divák to vyžaduje, je
jen mýtem.“
Krajské postupové přehlídky
DS Prkno Veverská Bítýška / G. Büchner, P. Trtílek, adame: Fr. Vojcek (†33). Foto: archiv souboru.
Inscenace Vision III Jana Šenkyříka v podání DŽO Velatice
přinesla téma konzumní společnosti, v níž jsou konzumovány i mezilidské vztahy. Hlavní hrdina nečiní rozdíl mezi vlastněním supermoderních džínů a vztahem k partnerce. Ve skutečnosti jde spíše o moralitu,
kterou chtějí inscenátoři varovat před konzumním vztahem k životu,
tápáním v hodnotové orientaci a neschopností nést odpovědnost za
vlastní život. Toto poselství však způsobem jevištního uchopení zůstává pouze ve slovní rovině. Chybějí tematizované situace s dramatickým tahem. Chybí dramatické jednání, reakce jednotlivých postav
na situaci nebo partnera. Divák není emocionálně zasažen. Výpověď o
světě souboru z Velatic tak zůstala jen v rovině pokusu.
Do stejné skupiny inscenací patří Fr. Vojcek (†33) DS Prkno
z Veverské Bítýšky, který je znám svou náročnou dramaturgií a hledáním forem. Na přehlídku tentokrát přivezl razantní úpravu (adame,
Pavel Trtílek) dramatu G. Büchnera. Text byl redukován na řadu krátkých scén, v nichž se projevuje Vojckova odcizenost v chaosu doby.
Jako inscenační princip zvolila režisérka slečna adame formu klipu,
v níž pracuje se zkratkou, znaky a symboly. Nejde tedy o strukturu klasické inscenace postavené na psychologickém realismu. Büchnerův
Vojcek je k vraždě své partnerky Marie donucen okolnostmi svého
života a stupňujícím se tlakem okolí, zato Vojcek Veverské Bítýšky se
často chová spíše jako šílenec tlačený úzkostnými stavy (gestika, mimika, blábolení). Klipy bohužel nemají jasnou a přehlednou strukturu
(jednotlivé klipy často nejsou jasně zacíleny a mohou být vzájemně
zaměnitelné), chybí jim plasticita situací. Navrch postava samotného
Vojcka se nevyvíjí a od počátku do konce je jasné, že je odsouzen
k prohře.
Hra Josefa Boučka Noc pastýřů přináší především téma vztahu talentu a společnosti a z toho vyplývající témata další – umělec a moc,
rozpor mezi touhou a nemožností realizovat právo na osobní svobodu,
omezené povinnosti k druhým, ale také obtížnost vzájemné komunikace
výrazného jedince se společností a jeho nemožností se zařadit. Poučená
a zkušená režisérka DS bratří Mrštíků Boleradice Alena Chalupová buduje inscenaci přehledně, nachází přesné, jevištně srozumitelné vztahy
mezi postavami. Inscenace ale přes svůj mimořádný divácký ohlas přinesla spoustu otázek týkajících se některých rysů postav (především další
možnosti větší odstíněnosti a plasticity hlavní postavy Jana Jakuba Ryby),
vztahů (rozpor mezi snem, který představuje Pavlína, a realitou, do které
je vtahován svojí ženou), ale také závěru, kdy ke krizi skladatele dochází
po střetu s novým správcem panství, který působí spíše jako střet osobní
než pokračující rozpor s celou obcí, který ho dohání k sebevraždě. Jistě
by také stálo za to zvážit režijně-scénografické řešení a dojít v některých
situacích ke zjednodušení scény. Jako celek ale inscenace přináší silný
emocionální zážitek.
Závažné a potřebné téma řeší také drobná loutková bajka pro
děti O Kulišákovi Ivy Peřinové v podání DS Prkno Veverská Bítýška.
Pohádka svede dohromady dva ptáčky, myšku, hafana a uzenou klobásu.
DS Bratří Mrštíků / Josef Bouček: Noc pastýřů. Foto: archiv souboru.
DŽO Velatice / Jan Šenkyřík: Vision III. Foto: archiv souboru.
Ústředním tématem jednoduchého příběhu je, že každý se k něčemu
hodí a byť je každý jiný, patříme k sobě a je nám spolu dobře – jak ve světě
zvířecím, tak ve světě lidském. Charakteristickým rysem inscenace je její
výtvarná složka, zvláště pak řešení loutek a princip hravosti nejen u obou
vodičů, ale také ve vztahu k dětskému divákovi. Komunikace s dětmi je
nenásilná a má různé formy od přímého vyzvání až po hru v hledišti.
Zmíněné tři komedie představují jednu situační detektivní komedii a dvě frašky. Nejdále došlo Ořechovské divadlo Ořechov ve svém
stylu peprného, ale plnokrevného lidového divadla. S využitím motivů
dvou méně hraných komedií J.B. Molièra vytvořil Vlastmil Peška vlastní
dramatický text Paroháči aneb Červené kalhoty. Ořechovské divadlo
3 | 2008
53
Krajské postupové přehlídky
DS Bavory
A. de Benedetti:
A vy jste kdo?
Foto: archiv DS
pod vedením svého principála Vlastimila Pešky pracuje více jak 25 let a
za tu dobu si soubor vybudoval nejen svůj osobitý přístup k předlohám,
ale hlavně si vytvořil jedinečnou poetiku. Z jeviště na diváka působí
všemi prostředky komediálního herectví. Gag střída gag, zpívá se, tančí,
hraje se expresivně až halasně, mnohdy na úkor potřebné srozumitelnosti. Inscenace je užitými prostředky přehlcená a jeví se, že tentokrát
formu nadřadil soubor nad obsahem. Přese všechno si uznání zaslouží
celkové kolektivní úsilí po naplnění autorsko-režijního záměru. Vklad
souboru je obdivuhodný i s přihlédnutím k několikaletému vytváření
ořechovského stylu.
Další komedii A vy jste kdo? Alda de Benedettiho přivezl do
Boleradic DS Bavory. Jde o příběh dvou manželů, kteří žijí poklidným
životem až do chvíle, kdy se manželka pomátne a svého muže nepoznává. Soubor si zvolil žánr situačně konverzační komedie, který je
v některých směrech bohužel nad síly a dosavadní zkušenosti souboru.
Inscenace by mohla být důslednější ve vršení komediálních situací, postavy překvapovány a zaskakovány novými okolnostmi.
Detektivní komedií Mrtvý přišel na návštěvu Holgera
Eckerta se představilo Divadlo Stodola Jiříkovice. Inscenace byla
hrána uměřeně, střízlivými prostředky se snahou svědomitě sdělit divákovi detektivní příběh. Výklad jednotlivých postav zůstává však jen
v textové rovině, chybí hlubší rozkrytí a hlavně sdělení motivací, vazeb a
vztahů. S tím souvisí přesné a důsledné hraní situací, kterých je v detektivce bezpočet. V celkové úrovni souboru lze ale vysledovat zlepšující
se tendenci.
Odborná porota ve složení Mgr. Lenka Lázňovská (předsedkyně), prof. Mgr. František Laurin a Ing. Dušan Zakopal na Národní přehlídku venkovského divadla Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad
Jizerou doporučila inscenaci Noc pastýřů DS bratří Mrštíků Boleradice
a nominovala Paroháče aneb Červené kalhoty Ořechovského divadla
Ořechov.
Hanácký divadelní máj 2008
Vladimír Zajíc
Na krajské přehlídce v Němčicích nad Hanou s postupem na
národní přehlídky POPELKA Rakovník 2008 a Krakonošův divadelní
podzim ve Vysokém nad Jizerou 2008 bylo uvedeno celkem třináct
soutěžních inscenac, 7 adresováno dětem a 6 dospělým. Žánrově
převažovaly, jak bývá v posledních letech běžné, spíše nenáročné komedie či veselohry. Objevilo se několik autorských opusů a zásadních
úprav původních textů. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav
Kodeš, Ladislav Vrchovský a Vladimír Zajíc. Dětský seminář, který
slovem a obrazem vyjadřoval své názory na zhlédnuté pohádky, fundovaně vedla Zdenka Gregorová
(Poznámka redakce: Na tomto místě se budeme věnovat
pouze představením směřovaným k dospělému publiku. O představeních pro děti se dočtete v souborném článku o krajských přehlídkách
činoherního divadla pro děti v příštím čísle Amatérské scény.)
Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves, Euripidés, Sartre:
Trójanky. Výborný dramaturgický počin, neboť výběr tohoto textu
je logickým zrcadlem, v němž lze spatřit obraz dnešní skutečnosti
plné globálních konfliktů. Jsme svědky stále platného Euripidova
názoru, že ne bohové, ale lidé jsou odpovědni za činy, kterými se
znelíbí bohům; stejně platná je i formulace Sartra, který vnímal
člověka jako svobodnou bytost nesoucí odpovědnost za svoje
činy, jimiž teprve dává smysl světu, ovšem jen před sebou samým.
Z půdorysu vzájemného průniku čtyř osudů ženského údělu bě-
Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves / Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky.
Foto: Jaroslav Kodeš.
Divadlo Stodola Jiříkovice / Holger Eckert: Mrtvý přišel na návštěvu.
Foto: archiv souboru.
54
3 | 2008
hem trojské války promlouvá k publiku metaforicky i racionálně
sdělení, že se v každém okamžiku svého bytí podílíme na podobě
světa, ve kterém žijeme. Podílíme se nejen činy, ale i slovy, na což
se často zapomíná, stejně tak jako na odpovědnost za tytéž slova a
činy. Úctyhodná práce celého souboru, nicméně inscenační záměr
nebyl naplněn bezezbytku. Částečně ve složce scénografické, ale
především v interpretačních prostředcích, neboť nedotaženosti u
některých protagonistů oslabují pravdivost/uvěřitelnost postav a
jejich motivací, aby mohl nastat divácký zážitek par excellence.
Divadlo DŽO Velatice, Jan Šenkyřík: Klenot paní Emy.
Autorský text lze zařadit do proudu crimi noir, žánru, jež přes
napínavý příběh často až s groteskním nadhledem poukazuje na
panující společenské trendy převážně negativního charakteru. Jiná
věc je, že se text i inscenace lámou na dvě nesouřadné poloviny.
První dodržuje výše popsaný žánr, druhá však začne používat prvky
Krajské postupové přehlídky
realistického dramatu, takže je zaděláno na
problémy. Co se samotné inscenace týče, tak
přes všechny porodní bolesti (jde o druhý
opus) platí, že se jedná o tvůrčí počin, a to
i přes nedostatky, jakými jsou kompoziční
neproporčnost časová i prostorová; kulhající
temporytmus jednotlivostí i celku; rozostřenost klíče; nejistota, jakými výrazovými
prostředky ty či ony motivy zprostředkovat;
postavy a vztahy jsou zatím více definovány
přes text než přes jednání. Ovšem v situacích, kdy jsou si představitelé postav jisti
jimi samými a tím, kde se nacházejí a proč,
tak z jeviště proudí divadelnost, se kterou
se příjemci identifikují a dychtivě dění nejen
sledují, ale nabízenému se s chutí otevírají.
Lze si jen přát, aby DŽO dál pokračovalo
v nastoupené cestě, a aby dokázalo urovnat
své, zatím nesouřadné, nápady.
Morkovští
ochotníci,
Marc
Camoletti: Na správné adrese. Dobře řemeslně napsaný text, který obratně využívá
v dialogu princip „já o voze, ty o koze“, takže
Morkovští ochotníci Morkovice / Marc Camoletti: Na správné adrese. Foto: Jaroslav Kodeš.
Divadlo DŽO Velatice / Jan Šenkyřík: Klenot paní Emy. Foto: Jaroslav
Kodeš.
divák je v předstihu před postavami a ví, že
si jen zdánlivě rozumějí neboť každá mluví
o něčem jiném, každá jde za úplně jiným
cílem. Z těchto nedorozumění, z toho jak
postavy vnucují protihráčům své představy, vzniká humor konverzační i situační.
Mnohé z výše řečeného se začínajícímu
souboru z Morkovic zatím nedaří zprostředkovat, a tak využil asi třetinu nabízených
možností. Zatím chybí větší herecká i režijní
poučenost s tímto žánrem. Nicméně v typovém obsazení především ženských rolí a
kostýmní složce se soubor trefil přesně, a u
řady herců je zřejmý talent.
DS Flok Samotišky, Libuše
Žahourová: Školní výlet. Bohužel nejde o
původní muzikál, i když se zde hodně zpívá,
ale ani o literární předlohu s originálním
námětem, neboť inspirace Jeptiškami je
příliš čitelná. Na rozdíl od známého muzikálu však zde není ani příběh, který má
začátek, zřetelný průběh a konec: jedná se
spíše o sled estrádních výstupů, bohužel většinou postrádajících
vtip. Souboru zatím chybí potřebné dovednosti, aby se pustil do
náročných vod hudebního divadla.
DS Smotaná hadice, Křenovice: Hana Hásová, Jakub
Šírek na motivy scénáře M. Formana Rozpalme to, má panenko.
Ze starého milénia do milénia nového přenesl sbor dobrovolných
hasiček a zapálených dobrovolných divadelních amatérek věčný
příběh o lidech uzavřených ve své komunitě a zároveň sahajících po
světě. Tím je dáno, že jejich skutky a postoje, od ješitnosti k odvaze,
jsou nahlíženy skrze lupu grotesknosti. Oba tvůrci nového textu a
zároveň režiséři a scénografové inscenace příhodným způsobem
originál scénáře uchopili, upravili, a navíc obohatili povýšením do
jazykového nářečí, které postavám a situacím dodalo nečekané
průraznosti a plastičnosti. Všechny postavy hasičů hrají ženy a nutno
říci, že mají mužský rod výtečně zmáknutý co se vnějších projevů
týče: intonace, gesta, tělesné postoje, kohoutění na veřejnosti a
vyvěšení v soukromí. Nutno ovšem hned dodat, že i když se soubor
skládá z žen, nejde o z nouze ctnost, a v žádném případě nejde o
DS Flok Samotišky / Libuše Žahourová: Školní výlet. Foto: Jaroslav Kodeš.
3 | 2008
55
Krajské postupové přehlídky
karikaturu, ale o záměr. Skutečnost, že ženy
hrají muže, je opodstatněná a výpověď
DS Smotaná hadice Křenovice / Hana Hásová a Jakub Šírek
rozšířena o nový pohled a rozměr. Herečky
inspirováni filmem M. Formana: Rozpalme to, má panenko
udrží vytvarovanou dramatickou osobu
Foto: Jaroslav Kodeš
od začátku do konce, jejich postavy mají
propracované vztahy – plán, realizace,
zhodnocení výsledku, vnímají a reagují na
vše, co v situaci probíhá. Přechody mezi
situacemi jsou nejpřesnější tehdy, když se
prolínají principem filmového střihu, ale
tam, kde je nutný ostrý přeryv či ztišení,
nejsou vždy jasné tečky konce. Problém
je pouze v traktování dědečka, neboť je
to jediný okamžik, kdy jevištní obraz ztrácí
svou pravdu, kterou předtím i potom dokáže bezproblémově udržet. V inscenaci
jsou docela přesně dávkovány gagy od
ráže 0,5 až po panzerfaust, expresiva střídmá a natajmovaná. Scénografie pouhým
přinášením a odnášením dvou kusů mobiliáře do prázdné scény s přehledem vyřešila, v jakém prostoru se právě nacházíme.
Dále platí, že samo vnímání představení je
„Všechny postavy hasičů hrají ženy a nutno říci,
násobeno vědomím, že mužské postavy hrají ženy. A i když na
že mají mužský rod výtečně zmáknutý co se vnějtento fakt velmi brzy zapomeneme, přesto zůstává v podvědomí
a umocňuje zážitek, neboť z této dvojdomosti proudí nadhled
ších projevů týče: intonace, gesta, tělesné postoa metaforičnost, tento rozkmit mezi mužským a ženským ele-
je, kohoutění na veřejnosti a vyvěšení v soukromí. Nutno ovšem hned dodat, že i když se soubor
skládá z žen, nejde o z nouze ctnost, a v žádném
případě nejde o karikaturu, ale o záměr.“
Tím chci říci, že herecké výkony kromě nevyrovnanosti nenaplňují
záměrnou mezerovitost textu, která poskytuje sdostatek prostoru
pro plastické ztvárnění postav i situací. Uznání zasluhuje scénografie, která nesvazuje/neomezuje herce a neruší dojem diváků.
Hudební složku ale zbytečně narušuje použití jiného hudebního stylu, než který byl zvolen jako hlavní, a také nedostatečné
pěvecké schopnosti herců. Budoucí práci souboru by prospělo
definovat kompetence těch, kteří mají právo říci k zamýšlenému
jevištnímu tvaru poslední slovo, pracovat na rozvoji interpretačních prostředků jednotlivých herců a respektovat požadavky, které na všechny klade cíl, tedy jednoznačné vyznění inscenace.
J.K. Tyl Brodek u Přerova / J.B.P. Molière
v úpravě Evy Procházkové: Zdravý nemocný. Foto: Jaroslav Kodeš.
DS Smotaná hadice Křenovice / Hana Hásová a Jakub Šírek
inspirováni filmem M. Formana: Rozpalme to, má panenko
Foto: Jaroslav Kodeš
mentem umocňuje grotesknost a smutek
člověčiny tématu. Co si přát závěrem?
Nejspíše, aby to Smotané hadice na jevišti
vždy skvěle rozmotaly a rozbalily, a aby
vždy udržely míru a laťku na té úrovni,
kterou nabídly. V tomto žánru totiž platí,
že při tlačení na pilu, pardon, při přílišném
tlaku vody, dojde k opačnému efektu, než
je očekáván. (Nominace na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve
Vysokém nad Jizerou 2008.)
DS J.K. Tyl Brodek u Přerova,
J.B.P. Molière v úpravě Evy Procházkové:
Zdravý nemocný. Výběr a úprava textu
zasluhuje uznání, neboť rezonuje s aktuálními problémy dnešní doby, i když už
méně zohledňuje momentální složení
souboru vzhledem k hereckým dispozicím.
a
56
3 | 2008
Krajské postupové přehlídky
Štivadlo 2008
– Jako zmoklá slepice
Václav Müller
S edmý ročník Oblastní soutěže venkovských souborů Moravskoslezského kraje „ŠTIVADLO 2008“ se konal od 1.
do 4. května 2008 ve Štítině u Opavy. Záhájil jej známý soubor KOTOUČ ze Štramberka situační komedií Neila Simona
Řeči. Režisérka Pavla Jurková crazy komedii přepsala z původně hovorové řeči do obecné češtiny, a dala tak postavám
jiný základní charakter. Absurdnost děje, kdy se účastníci
společenského večírku snaží zabránit skandálu a vrší jednu
lež na druhou, čímž mají vznikat humorné situace, se souboru hned od začátku nepodařilo přenést na diváka. Tím vzniklo
jen průměrné ochotnické představení. Herecky se nejlépe dařilo v rolích manželů Ganzových Dagmar Benešové a Mořici
Jurečkovi, jejichž výkon ocenila porota čestnými uznáními.
Jako zmoklé slepice není jen název crazy komedie
Vlastimila Pešky, kterou pro
přehlídku připravil Divadelní
soubor z Kozlovic. Ten slogan je i výrazem, jaký má
společnost
zmanipulovaná
několika jedinci – v našem
případě dvěma expremiéry
končícími v ústavu pro choromyslné. Tam se v péči lékaře a
personálu pod vlivem injekcí
rozpomínají na zásadní situace svých životů, které v pod-
„Inscenace byla s napětím očekávána i proto, že
titulní postavu Otýlie Raftové obsadil režisér /.../
učitelkou mateřské školy, která divadlo nehrála
od dětských let.“
Třetí den ŠTIVADLA 2008 byl ve znamení souboru
Divadla Na Podolí z Hradce nad Moravicí. Odpoledne se
převážně dětským divákům představila část souboru pohádkou Vladimíra Břicháče O princezně Jedněnce – To je
jedno, v níž šlo o to, jak provdat princeznu, která na vše odpovídá replikou „To je jedno“, čímž odrazuje rytířské nápadníky. Ovšem až na jednoho, kterému se podaří u princezny
vyvolat jinou reakci. Pohádka na přehlídce splnila svůj účel.
Úspěch u diváka zaznamenali divadelníci z Hradce s komedií Františka R. Čecha, známou Dívčí válkou.
Zásluhou režisérky Mirky Halámkové i s nadšením hrajícího
souboru se historická legenda, transponovaná do současné
češtiny a obohacena o erotické napětí, setkala s příznivým
ohlasem. I proto, že se soubor vyrovnal se zmíněným napětím vkusně a nesklouzl do banality. Za bojechtivou Vlastu
získala Jaroslava Jašková cenu za ženský herecký výkon,
za pěvce Lumíra, mírně karikovaného, čestné uznání Pavel
Rohan. Cenu mladého talentu si odnesla Hana Jančíková za
svoji Šárku.
Domácí soubor ŠAMU Štítina si zvolil mezi ochotníky známou komedii ze současnosti Jaromíra Břehového
Otylka. Inscenace byla s napětím očekávána i proto, že
titulní postavu Otýlie Raftové obsadil režisér Václav Benda
Danou Baranovou, učitelkou mateřské školy, která divadlo
nehrála od dětských let. Lze říci, že se se svou rolí, zejména
v první části, vyrovnala se ctí. Škoda, že se jí to nepodařilo
i v části druhé, kdy odhaluje skrytý manželův a kamarádčin
záměr a přebírá iniciativu. Výborné představitele získal režisér v Tomáši Konečném pro roli trenéra – cena za mužský
herecký výkon, a v komické postavě pacienta ucházejícího
se o Otylku, kterého s vkusem a elegancí hrál Jaroslav
Dominik, jenž získal čestné uznání.
Úhrnem porota konstatovala, že žádné z uvedených
představení nedosahovalo mimořádné úrovně, aby mohlo
být přímo nominováno na Krakonošův divadelní podzim do
Vysokého nad Jizerou. Nicméně doporučeny byly inscenace
Jako zmoklá slepice z Kozlovic i Otylka ze Štítiny.
DS ŠAMU Štítina / Jaromír Břehový:
Otylka. Foto: Jaroslav Dominik.
statě ovlivňovaly celou společnost. A
to od dob, kdy bývali spolužáky, až po
jejich stoupání na společensko-politickém žebříčku…
Rozsah informativního článku
nemůže postihnout všechny klady i
zápory kozlovické inscenace. Úhrnem
lze však konstatovat, že oba režiséři
Jan Kukuczka a Emil Kopkáč starší
správně pochopili autorovo směřování
– nastavení gogolovského zrcadla nejen oběma pacientům, ale i divákům.
Výborně se vyrovnali i s nároky prostředí, rychlými změnami reálu ústavu a
retrospektivních představ, i s početným
omlazeným souborem. Škoda, že první
díl byl ve snaze nasazeného tempa
textově nesrozumitelný. Oba režiséři
získali cenu za režii. Z herců pak Jan
Chylík za postavu pacienta Rudocha a
Ludmila Klosová za dvojroli školnice a
listonošky.
a
3 | 2008
57
Krajské postupové přehlídky
Loutkářský kvas po roce
aneb Profesionální amatéři
nebo amatérští profesionálové?
Rozhovor se Štěpánem Filcíkem připravila Marie Poesová
Letos jsme porušili se Štěpánem
Filcíkem, odborným pracovníkem NIPOSARTAMA, tradici psaní dlouhých kompilátů
z krajských loutkářských přehlídek. O nich,
nových trendech, zajímavostech a stavu současného amatérského loutkářství jsme si spolu
raději popovídali.
Vrcholem amatérského loutkářství je každoročně bezesporu Loutkářská
Chrudim. Než ale začne, musí proběhnout
krajská výběrová kola. Kolik jich letos bylo,
a kolik inscenací se na nich objevilo?
Před několika lety se zvýšil počet
pořadatelů krajských přehlídek z osmi na deset, ale téměř nikdy se neuskutečnily všechny
najednou. Letos vypadla přehlídka v Třebíči.
„Mezi amatérskými soubory letos soutěžily o postup na Loutkářskou Chrudim přinejmenším
čtyři profesionální a poloprofesionální soubory.“
inscenací pro postup na celostátní přehlídku
Loutkářská Chrudim. K nim přibyla ještě jedna inscenace doporučená z Dětské scény.
Jaká byla úroveň jednotlivých
přehlídek? Objevilo se něco nového?
Podle toho, co jsem viděl a co jsem
se dozvěděl z ostatních přehlídek, byla úroveň v podstatě srovnatelná s minulými lety.
„...letos se uskutečnilo devět
přehlídek /.../ V nich se představilo 88 inscenací, z toho 8 nesoutěžně. Poroty /.../ nominovaly nebo doporučily 25 inscenací
na /.../ Loutkářskou Chrudim.
K nim přibyla jedna inscenace
/.../ z Dětské scény.“
adaptaci Puškinova Kamenného hosta.
Jedna novinka je ovšem zásadní. Mezi amatérskými soubory letos soutěžily o postup
na Loutkářskou Chrudim přinejmenším čtyři
profesionální a poloprofesionální soubory.
Z toho dva byly nominovány a jeden doporučen do hlavního programu.
Proč se to stalo? Není to proti podstatě a smyslu přehlídky?
Propozice Loutkářské Chrudimi
pojmy amatér - profesionál nedefinují. Koho
a jak pořadatel na výběrovou přehlídku
přijme, je pouze v jeho kompetenci. Ale
pořadatelé to často vůbec nemají lehké, protože s intuitivním rozdělením – profesionál
Tichý jelen Roztoky / Jiří Jelínek: Mariage
aneb Dobře prodaná nevěsta. Foto: Ivo Mičkal.
Tichý jelen Roztoky / Jiří Jelínek:
Mariage. Foto: Ivo Mičkal.
Je to škoda, protože na rozdíl od Čech, kde
v některých regionech má loutkářství velmi
silné zastoupení a koná se zde osm přehlídek
(v Praze jsou dokonce dvě), na celé Moravě
jsou přehlídky jen dvě a z toho se často jedna
nakonec nekoná. Jako by na Moravě nebyli
loutkáři. Ale oni tam jsou – byl jsem například minulý týden na Loutkářských letnicích
v Přerově, kterých se zúčastnilo osm sokolských souborů (z toho šest moravských),
a kde se také uskutečnilo druhé výběrové
kolo individuálních výstupů s loutkou, také
převážně moravských. Na krajské přehlídky
ovšem tyto soubory nepřijedou.
Takže letos se uskutečnilo devět přehlídek – v Turnově, Lounech,
Strakonicích, Plzni, dvakrát v Praze, v
Hradci Králové, Chrudimi a konečně jediná
moravská v Opavě. V nich se představilo 88
inscenací, z toho 8 nesoutěžně. Poroty těchto
přehlídek nominovaly nebo doporučily 25
58
I když podle počtu doporučení se zatím zdá,
že těch zajímavějších inscenací bylo možná
o poznání víc – ale to je nepřesné kritérium.
K novinkám do jisté míry patří třeba návrat
Jiřího Jelínka, tentokrát jako režiséra souboru Tichý jelen s inscenací Mariage aneb
Dobře prodaná nevěsta nebo „probojování
se“ k postupu některých souborů, které
jsme doposud v přehlídkovém programu
na Chrudimi neviděli (např. pražský soubor
Frydolín a jejich inscenace Frydolín aneb
Podvodu strašná odplata nebo soubor ZUŠ
Praha Topiranbury s inscenací Na počátku
věků, pak soubor jaroměřské konzervatoře, který zahrál Srdce víc než noha, a také
Kamila Trmačová se sólovým výstupem
Slečna Annie). K velkým překvapením bude
možná patřit Závěsné divadlo z Jičína, činoherní ochotnický soubor, který, s pomocí
profesionálního scénografa Roberta Smolíka
v roli režiséra, nastudoval velmi zajímavou
3 | 2008
hraje za peníze a amatér zadarmo – si dnes
nevystačíme. Dnes zadarmo nehraje téměř
nikdo. Navíc je cena dobrého amatérského
představení v podstatě stejná jako cena
profesionální skupiny. Alespoň z pohledu
pořadatele. K tomu přičtěme i fakt, že dnes
celá řada odborně školených divadelníků
(např. absolventů divadelních vysokých škol)
uskutečňuje projekty, na kterých nevydělají
vůbec nic nebo jen velmi málo. A pak jsou
tu představení divadelních škol. Ta se objevovala již v minulých letech. Například úspěšné
představení loňské přehlídky, Lapohádky
souboru DNO, které bylo realizováno šesti
lidmi, z nichž čtyři byli studenti DAMU (a to
nebyl jediný případ), ale letos se v soutěži
objevily dvě čistě školní práce (VOŠH Praha),
navíc to v jednom případě byla práce posledního, tedy absolventského ročníku. Byť
s inscenací, kterou nastudovali již v ročníku
prvním. V neposlední řadě nezapomínejme
Krajské postupové přehlídky
i na studenty či absolventy Základních uměleckých škol, kteří mají často velmi kvalitní
odborné a mnohaleté profesionální vedení.
Dělící čára je zkrátka nejasná. Řeknu to jinak
– dokázal bych bez problémů vyjmenovat
soubory, které by tvořily plynulý přechod
od amatérů k profesionálům. Budeme se tím
muset zabývat, a v propozicích na příští rok
tento fakt nějakým způsobem zohledníme.
Musíme se pokusit dát pořadatelům výběrových přehlídek nějaké vodítko. K tomu
nás konečně zavázala i programová rada
Loutkářské Chrudimi.
Navažme tedy na programovou
radu. Jak vybírala, a co nás v Chrudimi
čeká?
Programová rada z dvaceti šesti
doporučených inscenací vybrala dvacet tři,
a vytvořila osmnáct programových hodinových bloků (přehlídka trvá šest dní a má
tři hrací prostory pro přehlídkový program).
Dramaturgicky i žánrově to bude zřejmě velmi pestré. Uvidíme od klasických
iluzivních marionet i maňásků
Závěsné divadlo Jičín
přes tyčové a totemické loutky i
A.S. Puškin: Kamenný host
loutky hračky a předměty, až po
Foto: Štěpán Filcík
stylizovanou činohru a divadlo
masek. Vedle již výše zmíněných
inscenací se dá očekávat, že
dobrým divadlem bude Teatro
Hugo ze Semil s inscenací Hugo.
Spojáček z Liberce dramaturgicky velmi zajímavým způsobem
zpracoval Tři zlaté vlasy děda
Vševěda, k tomu lepšímu budou
určitě patřit i obě plzeňské inscenace (Hotel Beránek souboru
Střípek a Velké putování Vlase
a Brady souboru Hlína) a v neposlední řadě se těším i na další
zpracování textů D. Charmse souboru Na holou, Nádherný letní
den aneb Kdo jsme, kam jdeme
a kolik na to máme. Vlastně když
LS Frydolín Sokol Hostivař Praha: Fridolín
aneb Podvodu strašlivá odplata. Foto: Štěpán Filcík.
se tak dívám na chrudimský program, je jistá naděje, že tam nebude
vyloženě slabé představení.
To je odvážné tvrzení…
Je, a v tuto chvíli mě napadá ještě jedno rozlišení amatér
– profesionál. Profesionál by měl
umět ze sebe vydat standardní,
profesionální výkon – ať jsou
okolnosti jakékoliv. U amatérů
nikdy nevíme, co se stane a jak to
dopadne. Kolikrát už jsme viděli na
krajské přehlídce vynikající nebo
přinejmenším nadějnou inscenaci,
která pak na celostátní přehlídce
propadla… Takže uvidíme.
Jak je to s diváckou adresou inscenací?
Vezmu to oklikou. Teď si
uvědomuji, že jsem ještě nezmínil
představení, která hrají děti a mladí
lidé, „náctiletí“. To je také něco, co
je vlastně trvalou zvláštností tohoto oboru.
Tím, že je loutkové divadlo vlastně vymezeno
technologicky – je charakterizováno výrazovým prostředkem (loutkou), potkáváme se
zde nejen s nepřebernou žánrovou pestrostí,
ale i rozmanitostí divadelní i lidské zralosti.
Takže dětské a mládežnické soubory hrají většinou pro vrstevníky a někdy pro mladší děti.
Takových inscenací je letos v podstatě třetina.
Ostatní inscenace jsou většinou směřovány
na širší věkové spektrum, což je pro loutkové
divadlo typické, a jen menšina je pouze pro
dospělého diváka. Takové jsou letos řekněme
dvě tři – ale ani u nich se nedá říct, že by je dětské publikum za žádnou cenu nemohlo vidět.
Větší problém jsou inscenace vhodné pro děti
předškolního věku. Těch bývá na Chrudimi
málo, a ani letošní rok není výjimkou.
A co další program, například
Okénko loutkářských tradic?
Tohle okénko vzniklo z potřeby
dostat na Chrudim tradiční soubory. A to ze
Spojáček Liberec / Soubor podle K.J. Erbena:
Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Foto: Štěpán Filcík.
3 | 2008
59
Krajské postupové přehlídky
Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kol.: Hugo. Foto: Milan Strotzer.
dvou důvodů. Setkal jsem se například před
pár lety na jedné krajské přehlídce s porotcem,
který se divil, že tradiční loutkové divadlo ještě
vůbec existuje. A protože v té době se tyto soubory na celostátní přehlídku téměř nedostávaly, zdálo se dobré, aby byly vidět. Druhý důvod
je možná závažnější. Tradiční soubory žily, a
troufám si říct, že ve velké většině stále žijí,
v jisté, někdy velké, jindy menší izolaci. Hrají
doma, nikam nejedou, nikoho dalšího v oboru
často neznají. To má za následek, mimo jiné,
jejich uměleckou stagnaci, ne-li upadání, a
z toho zase vyplývá nemožnost dostat se do
výběru na celostátní přehlídku (pokud se vůbec na postupovou přehlídku odváží). Okénko
loutkářských tradic (OLT) chce tedy umožnit
těmto souborům přijet, aby byly vidět, a přitom jim ukázat, že Loutkářská Chrudim je i
jejich přehlídka. Já osobně bych byl rád, kdyby
se Chrudim stala místem každoročního setkání
všech (typů) loutkářů. Navíc zkušenost ukazuje, že ke zlepšení v jakémkoliv oboru vedou
dvě cesty – vzdělávání a setkávání, informace
a konfrontace (samozřejmě v tom nejlepším
slova smyslu). Ale zatím se ukazuje, že o tento
druh prezentace není velký zájem. Takže letos
se do programu přihlásily pouze dva soubory.
Přesto si myslím, že OLT program svůj smysl
má. Možná běží poměrně krátce a tradiční
soubory si na něj zatím nezvykly a nepřijaly
ho za svůj. Na druhou stranu mám pocit, že se
mírně zvedl zájem tohoto typu souborů o krajské přehlídky. Vím nejméně o pěti souborech,
které se ještě před nedávnem těchto přehlídek
neúčastnily a dnes je ve svých diářích vedou v
patrnosti..
A pak je tu jedna staronovinka
– Individuální výstupy s loutkou. V minulosti
proběhlo sedm ročníků přehlídky těchto loutkářských drobniček a teď, po letech se pokusil
SAL tuto tradici obnovit. Proběhla tři výběrová
kola a z vybraných výstupů bude na Chrudimi
sestaven finálový program. Z toho, co jsem viděl, to myslím bude program z větší části velmi
zajímavý a inspirativní.
Na co se můžeme těšit v inspirativním programu? Bude nějaký zahraniční host?
60
Někdo ZUŠ Jaroměř / Jakub Maksymov a Jarka Holasová: Ve dvě na
hruškách. Foto: Ivo Mičkal.
Z inspirativního programu nám bohužel vypadl nizozemský loutkář australského
původu Neville Tranter, už podruhé. Uvidíme
ovšem kanadský soubor L´Illusion s inscenací
Chantefable, což není nic jiného než starofrancouzský příběh Aucassin a Nicolette. Tato
inscenace vznikla za české spolupráce režiséra
Karla Brožka, dramaturgyně Niny Malíkové
a scénografa Aloise Tománka. Konečně i vedoucí souboru Claire Voisard studovala v 70.
letech v Praze. Pak uvidíme zajímavý projekt
Jiřího Adámka, Roberta Smolíka a Kristiny
Maděričové Vetřelec a další loutkové „klipy“
Hanky Voříškové na lidové písničky v podání
Heleny Vedralové, Stojí hruška v poli. Také
se plánuje vystoupení praprapraprapravnuka
Matěje Kopeckého Rosti Nováka a skupiny
Skutr v inscenaci 8 polib prdel kosům – otázka je, zda toto technicky náročné představení
půjde v Chrudimi vůbec realizovat.
Počítá se s tradičním křeslem pro
hosta?
Klasické křeslo pro hosta zatím
neplánujeme, ale chtěli bychom uspořádat
LS Hlína Plzeň / František Skála:
Velké putování vlase a brady
Foto: archiv OS Johan Plzeň
3 | 2008
setkání chrudimských návštěvníků, souborů
a seminaristů s pořadateli přehlídky. Cílem
by měl být pokus o načrtnutí vize, jakým
směrem by se Loutkářská Chrudim měla
v budoucnu rozvíjet.
Proč? Jsou nějaké problémy?
Největším problém současnosti je
pomalý, ale stále rostoucí zájem o přehlídku.
Každoročně je až několik desítek zájemců,
kteří se nedostanou do seminářů; celá řada
diváků se nedostane na všechna představení, o která mají zájem. A to z jediného
důvodu. Loutkové divadlo je často divadlo
drobné a musí se hrát v komorním prostředí; kdyby se měl úplně uspokojit divácký
zájem, museli bychom velkou část představení mnohokrát reprízovat, ale pak by
přehlídka trvala o mnoho dní déle. Anebo
bychom museli výběr omezit na menší počet inscenací. Prostě buďto budeme stále
omezovat počet návštěvníků či inscenací,
nebo budeme muset rezignovat na snahu,
aby všichni mohli vidět všechno. A nebo
najdeme nějaké jiné řešení.
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Poděbradské dny poezie 2008
Evy Vozkové a Kateřiny Vlkové vystoupili s metaforicky komponovaným dokumentem Allen
Ginsberg umírá.
Největší časovou plochu poděbradské přehlídky tradičně zaujímá soutěž ve dvou
kategoriích (I. kategorie 16–19 let, II. kategorie
20–30 let) a o dvou částech (tzv. fóra přednesu,
tj. vystoupení, a tzv. volné tribuny přednesu, tj.
seminární analýzy výkonů). Vyjmenuji tu všechny oceněné, protože jsou mezi nimi jména známá z amatérských soutěží v přednesu.
V I. kategorii Cenu Divadelného ústavu Bratislava a zároveň Cenu publika získal za
přednesem z Jirotkova Saturnina a odnesl si
Cenu Miloše Horanského a titul Laureáta soutěže ve své kategorii.
Ve II. kategorii byli slovenští recitátoři
úspěšnější, odnesli si šest cen z deseti. Ceny
Vydavateľstva Slovenský spisovateľ získaly
Andrea Sabová za Udalosti, montáž z textů D.
Charmse a Kristína Kováčiková za Predstavy
Olgy Feldekové, obě z VŠMU Bratislava. Cenu
Divadelného ústavu Bratislava převzal Juraj Ďuriš
( M. Habaj: Niet pôvabnejšej veci na svete, ako
je dievča v rozkvete), také z VŠMU Bratislava.
Cena Nadačního fondu Františka Langera připadla
Janě Trojanové, laureátce WP 2007 (Pedagogická
fakulta Univerzity Hradec Králové) za soustředěné
a vnitřně naplněné sdělení pasáže z Lešanských
jesliček Františka Hrubína. Cenu Obce spisovatelů si vysloužila Hana Marie Maroušková,
Laureátka WP 2006, v současnosti DAMU Praha,
za vkusný a stylově jednotný přednes Lacinova
Cenu Obce spisovatelů v Poděbradech získal Kryštof Bartoš. Foto: Bob Pacholík
Cenu Nadačního fondu Fr. Langera obdržela Jana Trojanová. Foto: Bob Pacholík.
temperamentní humorný výklad (Zd. Šmíd: Jak
hodného Václava zlý Boleslav zavraždil) student Pražské konzervatoře Jiří Kocman. Cenu
Nadačního fondu Františka Langera za tvrdě obžalobnou montáž (E. Wiesel a M. Vlach, překlad
A. Bláhová) Tváře viny si odnesl Ondřej Vacke,
Konzervaatoř Brno. Jediná oceněná Slovenka
v kategorii, Magdaléna Burianová, Církevní
konzervatórium Bratislava, za veselou lidovou
pohádku s nečekanými nápaditými střihy v tempu přijala Cenu Slovenského rozhlasu. Montáž
pěti autorů v překladech P. Šruta a J. Bruknera,
Ostrov, kde rostou housle, přednesla v bohatém sledu poloh Monika Timková, Pražská
konzervatoř – Cena Českého rozhlasu. Smysl
pro chlapeckou psychologii projevil v pasáži ze
Škvoreckého Zbabělců Kryštof Bartoš, Laureát
WP 2007 – Cena Obce spisovatelů. Na vrcholu
žebříčku se ocitl Matouš Vanča s plastickým
Dívčího románku. Cenu Českého rozhlasu přijal
Jiří Suchý (DAMU Praha) za energické podání letos aktuálních veršů Vladimíra Vysockého (překl.
Milan Dvořák) Píseň o osudových datech a číslech. Cena publika ve II. kategorii připadla Martě
Sovové (Pražská konzervatoř) za úryvek z knihy
Ireny Douskové Hrdý Budžes. Konečně Richard
Blumenfeld (Konzervatórium Košice) získal Cenu
Slovenského rozhlasu a finanční Cenu Miloše
Horanského za výrazově bohatý výkon v neupadajícím napětí a v kontaktu s publikem na textu
More, more, more Eugenia de Andrade (překl.
J. Marcelliová). Zároveň si odnesl titul Laureáta II.
kategorie.
Nabídka dramaturgie byla vkusná
a pestrá, jak vidno z ocenění hodně se dařilo
humoru a vtipu. Celkem čtyři desítky soutěžících odvedly dobrou práci a přispěly k úspěchu
Poděbradských dnů poezie.
Jiří Hraše
Konaly se letos (24.–27. dubna) již po
šestačtyřicáté. V roce 1963, témž, ve kterém vznikla
vinárna s poezií VIOLA, je založil, zorganizoval, finančně zabezpečil československý herec Vlastimil
Fišar. Tehdy – po vzoru Wokrova Prostějova – jako
Neumannovy Poděbrady. (Fišar: „Tak jako tvořivé
amatérské mládí má svůj Prostějov, budou mít i
profesionální přednašeči své město: Poděbrady!“).
Od třetího ročníku tu recitují také mladí, studenti
uměleckých škol a mladí herci. Po listopadu 1989
se přidali také vítězové celostátních soutěží amatérských.
Oblíbenou ozdobou programu bylo
i letos vystoupení mistrů v sobotním večeru,
na kterém byli oceněni Křišťálovou růží. Byl to
slovenský herec Marián Geišberg (nemohl být
přítomen, jeho přednes veršů zazněl z rozhlasového snímku), Carmen Mayerová (přednesla
Griegův baladický melodram) a Viktor Preiss (v
hrsti různých veršů vynikl především dokonalý
přednes veršů Šotolových). Křišťálová růže
jako nejvyšší ocenění přednesu poezie a prózy
se uděluje od roku 1966, první získala Vlasta
Fabiánová.
Zahajovací večer přivedl na pódium
v recitálu Zpívání do tmy Vladimíra Mertu.
Jeho písně, podané a komentované s vtipem
a šarmem, byly korunovány tvorbou na místě:
Merta zhudebnil něco veršů, přinesených z publika, před očima a ušima přítomných. Odpolední
pořad, v němž jsou představováni autoři, ať živí
či mrtví, letos uvedl živého básníka a překladatele Václava Daňka, mimochodem po mnoho
let rozhlasového literárního redaktora, kterého
uvedl Vladimír Justl. Verše z překladů i původní
tvorby s Daňkem recitovali Rudolf Kvíz, Aleš
Vrzák a Hana Kofránková. Autor přidal trochu
svých poznámek o životě i poezii.
Konečně třetí pořad měl charakter
přednáškového výkladu s ukázkami: slovenský
rozhlasový režisér a teoretik přednesu Vladimír
Rusko prošel s posluchači metamorfózami slovenského přednesu za 45 let.
Už na prvé poděbradské přehlídce byl
zařazen program pro děti, a to se stalo jednou
z tradic. Letos studenti VOŠ herecké (loutkáři)
připravili a dvakrát dětem předvedli pohádku
na francouzské motivy Kocour v botách. Živé
představení, nastudované Janem Prokešem,
děti uvítaly s nadšením. Nebylo to jediné školní
vystoupení. V Poděbradech už pravidelně vystupují studenti konzervatoří a fakult v pořadu (někdy dost dlouhého večera) Vizitky, rozuměj: vizitky škol. Letos obvyklí slovenští hosté, studenti
košické konzervatoře s pedagožkou Martou
Vilhanovou, přivezli scénický tvar Saroyanovy
povídky Muž, ktorý nechal srdce na vysočine;
studenti 2. ročníku herectví na pražské DAMU
s pedagožkou Hanou Kofránkovou připravili
minimalistické, ale velmi silné sdělení Písně o
lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka; z Pražské
konzervatoře studenti 3. ročníku pedagožek
3 | 2008
61
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
K přečtení není
ani nápis azbukou…
Rozhovor s Jiřím Klapkou, předsedou
České asociace rusistů, zejména o Puškinově
památníku, který se letos konal 16. května
a neztratil dech jako prostřelená harmonika,
připravil Luděk Horký
stoupení, zejména v oblasti tzv. kolektivní recitace, byla nastudována současně v ruštině i v češtině, kdy bylo zajímavé porovnání
dispozic, možností, odlišností, rytmu i malebnosti obou jazyků.
Všiml jsem si, že větší část interpretů Puškinova památníku pochází z moravských krajů…
Vážený příteli, za dvacet osm let, co mám potěšení se
s Puškinovým památníkem setkávat, na tom byla Morava vždycky
lépe než Čechy! Tedy Moravané byli častěji na prvních místech.
Jinak mnoho výborných recitátorů i pěvců na Puškinův památník
pěkně vzpomíná – Eva Urbanová, Táňa Medvecká i Petra Špalková,
Leoš Mareš i poslanci parlamentu ČR za ODS Walter Bartoš nebo
Petr Pleva, výčet by byl velký.
Kdy byl vlastně první ročník?
Ve školním roce 1966–67. Puškinův památník je nejstarší
Puškinův památník je soutěž v uměleckém přednesu
interpretační soutěží v cizím jazyce na světě. S nepřetržitou tradicí
děl ruských autorů a pořádá jej Ruské středisko vědy a kultury.
čtyřicet dva roky. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy u nás
Osobou nejblíže spjatou s touto soutěží jste vy. Jak a kdy jste se k
vznikl Puškinův památník, byla v Paříži založena Mezinárodní asoPuškinovu památníku dostal?
ciace rusistů. Hned nato vznikla jako profesní organizace i česká
K ruské literatuře a potažmo i k Puškinovu památníku mě
asociace. Puškinův památník nebyl založen na něčí pokyn, ale přiropřivedlo vlastně to, že pocházím z Dejvic. Někteří moji spolužáci
zeně se vyvinul z lidových kurzů ruského jazyka, kde se také zpívalo
měli ruské babičky, což byly ženy našich legionářů nebo ruských
a recitovalo. Jako soutěž to začalo začátkem 60. let na Slovensku a
emigrantů. Moje vlastní babička se s těmito dámami přátelila a já
na jaře roku 1967 bylo první celostátní kolo. Rok 1967 byl vůbec rov jejich rodinách poznával jinou než tu oficiální ruskou kulturu.
kem eskalace ruské kultury u nás! A to nemyslím zdaleka jen kulturu
Na návštěvách jsem se setkával se srdečnou pohostinností, se
diktovanou nějakou kulturní politikou strany a vlády. Šlo i o tvorbu
zvláštními buchtami, ve kterých proti našim zvyklostem bylo maso,
poměrně svobodnou. Například v divadle Rokoko dávali program
houby či zelí, s červenými polévkami, ale
Rokokokoktejl v ruštině, a mnozí si ještě
hlavně se zdvořilostí, vzdělaností, nobvzpomenou na píseň, se kterou vyhrála
lesou a atmosférou nějakého zvláštního
Marta Kubišová v roce 1968 Bratislavskou
tajemství. Věčné světlo pod ikonostasem,
lyru a ve které se zpívalo: „Už nikdo neví,
vůně tenkých svíček zapalovaných při
kdo ji hýčkal na rukou, chlubil se její perletí,
církevních svátcích, nostalgické písně ze
k přečtení není ani nápis azbukou, kdopak
starého gramofonu, a také opravdový záví, kdo písně na ní skládal, o jarních vodách,
jem citlivě naslouchat druhým a pomáhat.
které cestu zaplaví, o lidech dobrých i zlých,
Tedy s ruskou kulturou jsem se poprvé
o cestě, která končí v poušti zaváté, o bílých
potkával úplně jinak než většina mých
křížích na polích… Harmonika v křoví dovrstevníků. A také jsem zpíval po klubech,
znívá, ztratila už dech, už se jenom větrem
recitoval a hrál v amatérském divadle – pár
zachvívá prostřelený měch.“ Ruská kultura
let jsem byl vedoucím souboru Iris… Na
se s českou tradičně protínala, a to kvalitní
Puškinově památníku mě zaujala myšlenka,
a opravdové bylo u nás vždycky ceněno!
že prostřednictvím jazyka originálu se lépe
Kdybyste stál tváří v tvář čtrčlověk přiblíží ke kultuře národa. Recitátoři
náctiletému klukovi, kterého rodiče i
pracují s původními texty v autorově
dnes přivedli k ruštině, takže se ji učí, a
rodném jazyce, ale přetavují je a sdělují
který se pravidelně účastní soutěží umědivákům optikou české mentality, českého
leckého přednesu, směřujících k Dětské
naturelu, českého způsobu interpretace
scéně nebo Wolkerovu Prostějovu, ale o
témat. A český přístup k interpretaci je saPuškinově památníku nemá tušení… Co
mozřejmě v mnohém odlišný než přístup
byste mu řekl, abyste ho pro Puškinův
ruský. Takové to ruské patetické „kolečko“
památník získal, čím byste ho vyhecoje pro českého recitátora nepřirozené.
val?
Pozoruhodné bylo také to, že některá vyAsi bych si s ním chvilku povídal
Jiří Klapka / soukromé foto
a potom zkusil odhadnout, co by mu bylo
blízké (po typu, po srdci, po jeho možnostech), ale hlavně co by se mu mohlo líbit.
„Někteří moji spolužáci měli
Zda lyrika nebo nějaká sranda, něco rytruské babičky, což byly ženy
mičtějšího nebo spíš pomalejší próza, jestnašich legionářů nebo ruských
li by to byly verše Charmse, Chlebnikova
nebo nějaký Puškin, Lermontov, Babel či
emigrantů.
Bulgakov… Nebo jestli je ten kluk více
/.../ Na návštěvách jsem se sezpěvák než recitátor a zaujala by ho dejme
tkával se srdečnou pohostintomu kozácká balada, romance, lidová
píseň, něco z repertoáru Bulata Okudžavy
ností, se zvláštními buchtami...
nebo současných bardů. Já bych ho
/.../ ...ale hlavně se zdvořilostí,
prostě zkusil odhadnout a pak bych mu
vzdělaností, noblesou a atmoněco z těch děl předložil, ať si vybere. A
sférou nějakého zvláštního
také bych jej pozval na krajské přehlídky
festivalu, který se dnes oficiálně jmenuje
tajemství.“
62
3 | 2008
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
„Recitátoři pracují s původními texty v autorově
rodném jazyce, ale přetavují je a sdělují divákům
optikou české mentality... /.../ Takové to ruské
patetické „kolečko“ je pro českého recitátora
nepřirozené.“
ARS POETICA – Puškinův památník, do Brna, Ostravy, nebo na tu
celostátní v Praze a věřím, že by jej „dostala“ atmosféra.
A kdyby se vás zeptal, proč je má interpretovat v ruštině a ne v českém překladu, když je Čech?
Ukázal bych mu poslední česko-ruské vydání (2007) veršů Sergeje Jesenina nebo Puškinova Evžena Oněgina. Ať si to zkusí přečíst nejdřív v překladu a pak v originále. Přitom ty překlady
jsou opravdu kongeniální. Pořídili je naši nejlepší překladatelé
– Jesenina Václav Daněk, Puškina Milan Dvořák, a melodie veršů i
humor jsou skvělé a velice blízko originálu. Nicméně puristé říkají:
originál drahokam, překlad sklíčko pouhé. Já se za to Václavovi i
Milanovi velmi omlouvám! Zkrátka a dobře, dal bych tomu chlapci tohle k přečtení a věřím, že odpověď by si našel sám! To pokud
jde o recitaci – pokud jde o překladovou literaturu, jsme mezinárodně uznávanou světovou velmocí a například Evžen Oněgin byl
u nás přeložen celkem sedmkrát a inspiroval řadu našich literátů
včetně Nerudy (Kuplet Oněginský), Machara (Magdalena), Hory
(Jan Houslista) – dokonce i Jaroslav Hašek v oněginovském stylu
veršoval: „A fádně žiji, leccos píši, v pochybných krčmách sedávám,
kde starý chlapík na citeru, truchlivé verše hraje nám.“ Mám radost,
že za podpory Česko-ruské společnosti právě vyšlo záslužné dílo,
Slovník rusko-českých literárních kontaktů (autor M.Zahrádka
a kolektiv) s uvedením překladů od začátku 19. století do roku
2006. Medailony 355 ruských autorů, jejich překladatelé do češtiny a také divadelní, filmová, rozhlasová a televizní zpracování.
Dokonce nechybí ani poznámka, zda spisovatel pobýval u nás.
Víte o tom, že by existovala podobná soutěž, zabývající se jinou jazykovou oblastí?
Děkuji vám za otázku. Snažil jsem se tuhle myšlenku
realizovat v roce 2001, který byl vyhlášen jako Rok evropských
jazyků. Navrhoval jsem založit i Shakespearův památník, Goethův
památník a tak podobně… A skutečně se to tenkrát podařilo.
V západočeském kraji byla přehlídka s podobným názvem jako
ta naše – ARS POETICAE a recitovalo se anglicky, německy francouzsky, španělsky, zněly verše v ruštině a dokonce i v latině!
Nicméně šlo o ojedinělý pokus. Nechyběli ani tolik nadšenci, jako
spíše finanční prostředky… Ovšem musím se pochlubit, že jsme
interpretaci ruských děl v ruštině implantovali i na mezinárodní
scénu. Od roku 1990 jsme vyváželi české recitátory například
do Rakouska, do Německa, Polska, Slovenska i Španělska, kde
vystupovali společně s rusky přednášejícími interprety z mnoha
evropských zemí. Před dvěma lety jsem byl na světovém kongresu rusistů v Číně, vystoupil s referátem o našem Puškinově
památníku a navrhl uspořádat světové setkání. Slovo dalo slovo
a toto setkání se minulý týden (květen 2008 – pozn. autora) uskutečnilo v Petrohradu!
Komu se podle vás nejvíc daří?
My jsme dost dobří a máme smysl pro humor, Poláci jsou
artistnější, Bulhaři jsou hlubší a niternější a právě v Petrohradě
jsem teď viděl originální vystoupení studentů z Keni, Mozambiku
a Tanzanie…
Má podobná interpretační soutěž v ruštině svoji tradici i někde jinde mimo oblast tzv. bývalého východního bloku?
Tradici ne. Objevily se jednotlivé ročníky například ve
Francii, Německu, v Rakousku, ve Finsku nebo v USA, ale tradicí
to nazvat nelze. Vždy to záleží zejména na místních entuziastech
a samozřejmě i na financích. Dlužno dodat, že Rusové tuto soutěž
u nás nikdy příliš nepodporovali a pokud ano, tak dodnes spíše
v morální rovině. My ji můžeme organizovat jen díky grantu
Ministerstva kultury České
republiky. Díky této podpoře
se můžeme chlubit tradicí.
Ostatně, pokud vím, česká
kultura se kulturním vlivům
jiných národů nikdy nebránila.
A těší mne, jak naši předkové
pomáhali emigrantům – ať
ruským, německým nebo později řeckým či rumunským. A
také jsem pyšný, že Praha má
Dům národnostních kultur. No
a naším hlavním přáním je aby Festival ARS POETICA – Puškinův
památník byl nadále inspirací k poznávání ruské kultury, aby byl
příspěvkem k obohacování kultury naší.
Ostrov ve SKLUZU
Jiřina Lhotská, lektorka přehlídky
Nedávno jsem zaslechla rozhovor mezi amatérskými divadelníky:„Viděl jsi toho Charmse, co dělali Ostrovští?“ „Prosím tě, vždyť
to je hrozná dálka…!“ No bať! Ale vážení, nevíte, o co přicházíte. To, co
v posledních letech dozrálo a co se nabízí v západočeském Ostrově
nad Ohří v oblasti dětského a středoškolského divadla, má těžko
někde srovnání. Soubor Ireny Konývkové HOP HOP ZUŠ v Ostrově
nemusím znalým věci představovat. Pro ty, kdo o něm slyší prvně,
připomenu třiatřicet účastí na vrcholných národních amatérských divadelních přehlídkách – Jiráskově Hronově, Dětské scéně v Trutnově,
Loutkářské Chrudimi, Wolkrově Prostějově, Náchodě, zájezdy na divadelní festivaly do zahraničí – Itálie, Rakousko, Anglie, Lucembursko,
Německo, Švýcarsko, Belgie, kde svá představení hraje soubor
v němčině a angličtině, výsledky v recitačních soutěžích a soutěžích
monologů a dialogů. Soubor má zhruba sedmdesát vystoupení za
rok. A o tom, že kvalitní podhoubí je inspirující, svědčí, že v posledních letech vyrůstá vedle už zavedeného a známého ansámblu další
kvalitní soubor, který snese celostátní měřítka, soubor Lucie Veličkové
Na poslední chvíli, rovněž z místní ZUŠ. A právě jeho tři představení,
spolu s ostatními čtyřmi (když nepočítám noční Ohnivou show), byly
součástí programu divadelního festivalu SKLUZ, jehož první ročník se
konal právě v Ostrově ve dnech 2.–3. května 2008.
Jako by pořád ještě nestačilo, že se v Ostrově koná pravidelně mezinárodní divadelní festival dětí a mládeže SOUKÁNÍ či krajská
recitační přehlídka Dětská scéna. Teď tedy ještě přehlídka středoškolských a vysokoškolských divadelních souborů. Nesoutěžní.
Sešly se tu soubory z Brna, Plzně, jeden zahraniční z družebního
města Stollberg v Německu a dva zmíněné domácí soubory. Jen tak.
Pro inspiraci, z potřeby setkávat se, vidět se, předat si zkušenosti a vzájemné potěšení ze svých inscenací. A taky kvůli chuti se dozvědět zase
něco víc o svých představeních a o své práci, o fenoménu zvaném
divadlo. Důležitou součástí přehlídky totiž byly i společné diskuze o
všech představeních.
Organizace přehlídky fungovala bezchybně. Aby taky ne!
Kvůli naplnění názvu přehlídky se už od první chvíle počítalo s tím, že
„To, co v posledních letech dozrálo a co se nabízí v západočeském Ostrově nad Ohří v oblasti
dětského a středoškolského divadla, má těžko
někde srovnání.“
3 | 2008
63
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
začátky plánovaných akcí budou ve skluzu, a tak probíhalo vše podle
plánu a bez nerváků a spěchu.
Co se týče konkrétních představení, kromě jednoho – hostujícího souboru z Německa, který přivezl výpravnou, leč příliš verbální
pohádku Statečný krejčík podle bratří Grimmů – všechna spojovala
především potřeba osobní výpovědi. O sobě, o době, ve které -náctiletí a čerstvě dvacetiletí žijí, o vztahu k nám dospělým.
Domácí soubor Na poslední chvíli v inscenaci Gorolo
Gomolo zpracoval a převyprávěl příběhy starých Eveků, původních
obyvatel Sibiře, předal současníkům aktuální poselství o době a
lidech, kteří ještě neztratili kontakt s přírodou. Představení nepostrádalo divadelní obraznost, adekvátní tíživou, ale pravdivou atmosféru
a silný apel. Stejný soubor a stejná skupina se představila ještě jednou
v naprosto odlišném žánru. V autorském textu Lesson Three – My
Day přesvědčil, že stejně dobře dokáže přinést na jeviště humor a
nadsázku. Třetím představením stejného souboru, ale jiné skupiny,
byla emotivní zpověď osmi dívek v montáži českých i světových autorů, kterou nazvaly Dcera Evina. Slovy, pohybem i zpěvem vypovídaly
o křehké duši současné mladé ženy a dívky. Všechna tři inscenace režírovala Lucie Veličková.
Čtvrté ostrovské představení uvedl soubor HOP HOP pod
vedením Ireny Konývkové. Po loňské skvělé inscenaci experimentální
poezie V bludišti mého srdce, s níž získal na celostátní soutěži divadelních souborů ZUŠ jedno ze tří ocenění ve Zlatém pásmu, dokázal
i v této inscenaci, že patří k absolutní špičce souborů této věkové
kategorie. Představení U rybníku, montáž textů D.I. Charmse, bylo
pro mě profesionální ukázkou práce pedagoga (tedy vedoucího a
režiséra) a plně rozvinutého tvořivého, osobitého přístupu skupiny asi
devatenáctiletých mladých mužů a jedné dámy. Metaforická inscenace nepostrádala vtip, esprit, pohybovou a hereckou vybavenost protagonistů a především silnou výpověď, při které přes veškerou lehkost
mrazilo v zádech. Je s podivem, že nepostoupila z krajské přehlídky
na Náchodskou prima sezónu, a že diváci národní přehlídky studentského divadla v Náchodě nemohli tuto inscenaci vidět. Je to divadelní
a metaforický „Charms“, jeden z nejlepších, jakého jsem v poslední
době viděla na jevišti.
Přehlídku doplnil ještě soubor studentů JAMU z Brna
My, co spolu chodíme v autorské nápadité anekdotě Podivný den
Pavlíka B. a představení Za Mračenky souboru Zamračené děti
z Plzně, představení nabité energií, postavené na autentickém mapovaní pocitu současného mladého člověka.
„Představení U rybníku, montáž textů D.I.
Charmse, bylo pro mě profesionální ukázkou
práce... /.../ Metaforická inscenace nepostrádala
vtip, esprit, pohybovou a hereckou vybavenost
protagonistů a především silnou výpověď, při
které přes veškerou lehkost mrazilo v zádech. Je
s podivem, že nepostoupila z krajské přehlídky
na Náchodskou prima sezónu...“
Přestože přehlídka byla nesoutěžní, každý soubor si odnesl
individuální cenu a navíc dárek a cenu, které mu věnoval „družební“
soubor. Všichni se tak dozvěděli, co právě na jejich představení bylo
inspirativní a hodné ocenění.
Tak Ostrovští, a především ty, Lucko Veličková, která jsi celou
akci, jež ležela převážně na bedrech tvých a tvého souboru, vymyslela, přeju: Ať vám všem vydrží hodně sil a hodně nápadů do dalších
ročníků.
Moravský FEMAD poprvé
Vladimír Fekar
Kroměřížský Divadelní festival Ludmily Cápkové je zcela
novou přehlídkou objevující se na současné mapě amatérského
divadla. Kroměřížský DS, který přehlídku pořádá, se rozhodl svému
městu navrátit tradici ze sedmdesátých let a zároveň vzdát hold
své dlouholeté člence, která patřila mezi nejvýraznější osobnosti
amatérského divadla v regionu. V podtitulu přehlídky, která se
konala ve dnech 17. až 20. dubna, se objevuje název Moravský
FEMAD. Pořadatelé podle propozic chtějí zvát na přehlídku „moravské soubory, které zůstaly těsně před branami postupu na národní
přehlídku“ i z toho důvodu, že „mnohdy to může být jen z nedostatku
postupových míst z krajské přehlídky, jindy z důvodu subjektivního
pohledu hodnotitelů, kteří se nenaladili na stejnou vlnu jako divadelní
soubory“. Vznikla tak nová a velmi zajímavá
příležitost pro konfrontaci amatérských
souborů.
DS Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov:
Moravský FEMAD přichází také
Lesson Three – My Day. Foto: archiv DS.
s novým, atraktivním modelem hodnocení nejzajímavějších inscenací. O nejúspěšnějším souboru rozhodují soubory
samy. Každý ze zúčastněných soutěžících
souborů si zvolí jednoho mluvčího. Ti pak
v závěrečném večeru ve veřejném hlasování rozhodují o nejlepší inscenaci, mužském a ženském hereckém výkonu. Mluvčí
nesmějí hlasovat pro svou inscenaci, aby
hodnocení bylo spravedlivé. O vavřín
nejvyšší spolu souboj svedly především
Malá scéna Zlín s inscenací SIC Melisy
Gibbson (režie Petr Nýdrle) a inscenace
„Moravský FEMAD přichází také
s novým, atraktivním modelem
hodnocení nejzajímavějších inscenací. O nejúspěšnějším souboru rozhodují soubory samy.“
64
3 | 2008
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
I.N.R.I. M. Nyklíčka vyškovského Divadla
Haná při MěKS Vyškov. V závěsu pak skonMalá scéna Zlín / Melisa Gibbson: SIC
čili Amadis s Výbornou kachnou Neila
Foto: archiv souboru
Simona. V pomyslném poli poražených pak
Rozmarný duch Noela Cowarda v podání
DS Karla Čapka Třešť a komedie Polib
tetičku Simona Williamse DS Bezchibi
Brtnice.
Hra SIC Melisy Gibbson vypráví o
podivném trojúhelníku mladých lidí žijících
v jednom newyorském domě. Ti z nedostatku příležitosti žijí „zakleti“ ve vzájemných
hrách, jimiž si oživují své strnulé dny. Každá
z postav má v sobě určité znaky tzv. „obyčejného šílenství“, které z nich činí postavy
nevšední v jejich zdánlivé všednosti (Theo
skládá skladbu ke kolotočům, Frank se pro
změnu učí podle důležité kazety správné výslovnosti, aby mohl být licitátorem
na burzách, Babeta si ujíždí na skládání
pyramid z drobných, telefonování a ve vyprávění smyšlených příběhů).
Režisér Petr Nýdrle se pokouší
možnosti výraznějšího rozehrávání sexuální propletenosti vztahů
rámcovat
jejich
vzájemné
v tomto trojúhelníku, režisér Nýdrle se soustředil především na hru
hry
prostředky
filmového
a hravost, která je pro něj hlavním tématem inscenace.
dokumentu, který připravuje
Přehlídce vévodily sice komedie, přesto se však ukázalo,
o těchto mladých lidech z jedže diváky lze zaujmout i inscenací s jistou formou až duchovní ponoho činžáku nejmenovaný
lemiky. Snad proto zarezonovala výrazně také autorská inscenace
kameraman. Tomáš Komínek
I.N.R.I., tak trochu muzikál ze života Ježíše Krista, která nakládá
vymyslel velmi jednoduchý
s biblickým novozákonním příběhem apokryfně. Řečeno s trochou
klíč k proměně scény (dlouhý
nadsázky, svérázná „vyškovská“ varianta Jesus Christ Superstar je
paravan se třemi variabilními
postavena na tezi, že jistý Saul má evidentní zájem na tom, aby
vchody), díky němuž se dostáglorifikoval Ježíše v očích veřejnosti. Je to svého druhu jeho msta
váme střídavě na společnou
za to, že je přehlížen, z ní vyplývá evidentní snaha o zmanipulování
chodbu a potom zpět do jeddavů vírou. Inscenaci však chybí důsledně logická stavba a motinotlivých bytových jednotek. Minimalismus proměny prostor by si
vace jednotlivých postav, takže
určitě zasloužil ocenění, pokud by se bývalo s možností takové ceny
„Přehlídce
vévodily motivace Saula se nejeví jako
počítalo v propozicích.Všichni tři herci s bravurou zvládají civilní
sice komedie, přesto se zcela průhledná a uvěřitelná a
polohu, kterou jsou jejich postavy vedeny. Jejich velmi přesvědčivšak ukázalo, že diváky je spíše autorovým tezovitým
vé herecké výkony snesou profesionální parametry a ne náhodou
konstruktem. Vyškovský soudva z nich (Dalibor Dufek, Veronika Krajčová) byli oceněni. Škoda
lze zaujmout i inscena- bor však k tématu přistupuje
jen, že žádný z konfliktů, které postavy řeší, nenabyl na důležitosti,
cí s jistou formou až se samozřejmou opravdovostí,
a tak nás řemeslně dobře zvládnutá inscenace poněkud ukonejší
je dobře pěvecky disponovaný,
duchovní polemiky.“
svým nevzrušivým temporytmem. Ačkoli scénář hry naznačuje také
využívá znakovosti ve scénografii, stínohry, choreografie
a plno dalších prostředků, které v jiných
DS Karla Čapka při MěKS Třešť
inscenacích přehlídky nebyly obsaženy.
Noel Coward: Rozmarný duch
I přes neústrojnost některých složek, toFoto: archiv TDJ
pornost a literárnost některých písňových
textů nebo replik vyvolávala inscenace
nejvíce otázek.
Brněnský Amadis systematicky
rozvíjí komediální schopnosti členů svého
souboru. Po Blbci k večeři jsou tentokrát v
komedii Neila Simona Výborná kachna
herecky mnohem suverénnější. Ačkoli se
jedná o klasickou dveřovou komedii, jejich
jednoduché scénografické řešení s jasnými
příchody a odchody do portálů přivedlo
soubor k tomu, že se bez dveří velmi dobře
obejdou. Situační komedie Výborná kachna jemně paroduje a demaskuje dobře situovanou americkou, ale i naši společnost,
postavy v ní ze strachu o svou pověst stále
více kličkují ve lžích a polopravdách. Ty
gradují jak jinak než v přítomnosti policie,
3 | 2008
65
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
která chce objasnit střelbu v inkriminovaném domě. Neil Simon
patří mezi zdatné řemeslníky. K jeho jevištnímu zpracování je
řemeslo nezbytné. Kromě toho však i osobité charisma herců,
kteří postavy ztvárňují. Amadis ve svém středu nachází stále více
suverénních amatérských herců, na nichž je sice patrý částečně
rozdílný druh herectví, přesto však inscenace působí kompaktně.
Režie sice není nijak překvapivá, hercům se však daří pointovat na
mnoha místech Simonův text velmi dobře.
Naproti tomu Rozmarný duch postrádal mnohem citelněji prvky překvapující režie. Režisérka přistoupila ke Cowardově
hře až přespříliš pokorně a víceméně až televizně realisticky. Hru
situuje nedůsledně, takřka do přítomnosti. Bez mimořádného ozvláštňování zajímavého motivu prolínání světa živých a mrtvých
se Cowardův Rozmarný duch proměňuje v rozvleklou konverzačku.
V poslední soutěžní komedii Polib tetičku DS Bezchibi
Brtnice se pracuje s klasickým motivem převleku muže za ženu.
Doposud neúspěšnému spisovateli se naskytne příležitost vydat
pod ženským pseudonymem román v jednom vydavatelství, které se výhradně zaměřuje na ženské autorky. Okolnosti komedie
ho donutí, aby se nakonec vydával za smyšlenou autorku svého
románu. Polib tetičku je variantou Tootsie, v němž ženský převlek
souvisí s existenčními a profesními důvody. Brtničtí člení scénu
na prostor domu spisovatele a prostor, který obývá nakladatelka.
V rozehrávání situací nejsou sice příliš vynalézaví, nicméně určitá
rozpačitost hlavního mužského i ženského hereckého výkonu
mile koresponduje s charaktery hlavních postav.
Model kroměřížské přehlídky je zajímavý také tím, jakým
způsobem se pokouší vyprovokovat samotné amatérské soubory
v hodnotících seminářích ke společné diskuzi o problémech, které inscenace přinášejí. Seminářům nevévodí odborná porota (hlas
profesionála zaznívá v diskuzi jako jeden z mnoha). Moderátor
diskuze (letos jím byl Ladislav Langr) pouze usměrňuje okruhy
a témata, které by ve vztahu k inscenaci neměly být přehlédnuty. Semináře se účastní také Klub mladých divadelníků, vedený
lektorem, který ještě samostatně před hodnotícím seminářem o
inscenaci diskutuje.
Model semináře, kterého jsem se aktivně účastnil, se
ukazuje zajímavý především v tom, jak aktivizuje myšlení o divadle těch, kteří o semináře projeví zájem. Samotný způsob hodnocení divadel se jeví jako velmi demokratická cesta k oceňování
jednotlivých inscenací a hereckých výkonů. Škoda jen, že zvolený
systém neumožňuje ocenit i jiné složky, které mohou být v některých inscenacích těmi nejpozoruhodnějšími (scéna, kostýmy,
hudba, choreografie) nebo ocenit více hereckých výkonů v jedné
inscenací, i kdyby si to herci jednoznačně zasloužili.
John Somers:
Dramatická výchova
a interaktivní divadlo
Workshop 7.–11. 4. 2008
na PdF MU v Brně
PaedDr. Marie Pavlovská, Ph.D.
Garant dramatické výchovy na PdF MU v Brně
Setkat se s Johnem Somersem v České republice je pro mě
vždy velkou událostí, protože je nejen významným pedagogem na
univerzitě v Exeteru ve Velké Británii, dramatikem, redaktorem odborného časopisu pro dramatickou výchovu, badatelem, cestovatelem,
spisovatelem, ale především velkým člověkem, který umí dávat a
naslouchat. Před několika lety založil Exstream Theatre Company, kde
pracuje jako umělecký ředitel a v současné době se zabývá interaktivním a sociálním divadlem.
Johna Somerse můžeme charakterizovat jako učitele, lektora, který vede dramatickou lekci s velkou mírou nasazení a energie. Je
v každé minutě aktivní, skupinu povzbuzuje nejen slovem, ale i růz-
John Somers na svém workshopu Dramatická výchova a interaktivní divadlo, konaném na půdě PdF MU v Brně 7.–11. dubna 2008.
Foto: Simona Albertová.
nými gesty a zvuky, neustále monitoruje práci všech, koordinuje ji a
respektuje názory skupiny i jednotlivců. Pro získání pozornosti využívá
své velké herecké vybavení, často vstupuje do role, podle potřeby ji
mění, prostě umí zaujmout. Po jednotlivých aktivitách nejenže mistrně řídí diskuzi, ale názory vždy shrnuje, rekapituluje a vyvozuje závěry
pro celou skupinu s ohledem na odlišné názory jedinců. Svůj pobyt
v Brně sice o jeden den zkrátil, ale o to víc práci zhustil.
Po svém představení na začátku workshopu z úst Johna
zazněla tato věta: „Tím, že jsem tady, předávám vám spolu se svými
zkušenostmi také svou energii, a abych ji načerpal zpět, musím cítit, že
vy pracujete naplno, že se dokážete zcela oprostit od všech problémů
a starostí a být srdcem tady.“ Mohu říct, že tato věta se stala mottem
DS Bezchibi Brtnice / Simon Williams: Polib tetičku. Foto: Milan
Strotzer.
66
3 | 2008
„...povinností učitele je hledat takové příběhy,
které mohou děti, jichž se příběhy týkají, ovlivnit, pomoci jim v jejich životě.“
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
„Tím, že jsem tady, předávám
vám spolu se svými zkušenostmi také svou energii, a abych ji
načerpal zpět, musím cítit, že
vy pracujete naplno, že se dokážete zcela oprostit od všech
problémů a starostí a být srdcem tady.“
celého semináře, neboť jsme si energii opravdu navzájem předávali. Poté nám dal tuto
nabídku: první dva dny se budeme zabývat
dramatem ve výchově, využitím her a improvizací v dramatu. Třetí den se zaměříme na interaktivní divadlo a poslední den toto divadlo
předvedeme veřejnosti. Toho se někteří zalekli a nevěřili, že by k tomu mohlo dojít. Přesto,
když nás vybídl, ať se rozhodneme pro téma
interaktivního divadla a pro věkovou skupinu,
jíž bude divadlo určeno, jsme úkol splnili.
Hledali jsme materiál na internetu, v knihách,
novinách, televizi, časopisech apod.
Prvé dva dny workshopu byly plné
honiček, her, živých obrazů a improvizací, pracovali jsme s fotografiemi, příběhy a školními
dramaty. Oba dny praktické činnosti prokládal
lektor teoretickými poznámkami k dané práci
a snažil se nám pokládat teoretické otázky,
na něž jsme společně hledali odpovědi. Vždy
zdůrazňoval, že drama je výzkumný proces,
s jehož výsledky se vždy máme podělit ústně
i prakticky jazykem dramatu. Často jsme od
něho slyšeli větu: „Vy, učitelé dramatu, jste se
svými žáky výzkumníci, kteří zkoumají, jak to
funguje na této planetě.“
Důležitou součástí dramatu je
příběh, neboť příběhy ovlivňují náš život a
povinností učitele je hledat takové příběhy,
které mohou děti, jichž se příběhy týkají,
ovlivnit, pomoci jim v jejich životě. A právě
Struktura vzniku interaktivního divadla:
John Somers z Velké Británie. Foto: Simona
Albertová.
hledání příběhů bylo náplní naší práce třetí
den workshopu. Zároveň jsme začali dělat na
interaktivním dramatu.
Co jsme se všechno dozvěděli o
interaktivním divadle?
Interaktivní divadlo je: dlouhodobý projekt, řeší aktuální problém cílové
skupiny, zapojí diváka do příběhu – pomáhá
řešit problém.
Fáze interaktivního divadla jsou:
úvod – složený podnět; divadelní představení;
interaktivní část; edukativní část; evaluace.
Úvod – složený podnět se stává
startovacím bodem, pomocí něhož se po-
Snímek z brněnského workshopu Johna Somerse Dramatická výchova a interaktivní divadlo. Foto: Simona Albertová.
stupně odkrývá příběh, s nímž divák dále
pracuje. Příkladem pro vtažení do děje se v
našem případě stal starší batoh, který obsahoval: svačinu, obálku, noty, seznam žáků,
mobil, dopis, učebnici, roztrženou fotografii,
klíčenku, pití, kapesníčky a pouzdro.
Divadelní představení vzniká na
základě spolupráce režiséra, herců, facilitátora, projekce, hudebního doprovodu a
techniky.
Interaktivní část má za úkol: zapojení diváka, komunikaci s postavami z příběhu, hledání východiska.
Edukativní část se odehrává týden
po samotném představení, kdy učitel dostane balíček (informace o tématu, aktivity
zaměřené na prohloubení tématu, odkazy na
internetové stránky a literaturu zabývající se
daným tématem).
Evaulace může probíhat například
formou dotazníků, ale i open space, uskutečněním fóra po představení či porovnáním
vědomostí týkajících se dané problematiky
před představením, bezprostředně po představení a za delší časový interval (jeden rok).
3 | 2008
67
Postgraduální sloupky
Všechny role, které pracují na in„Dramatická výchova nedokáže minut. Začíná důležitá fáze hledání řešení
teraktivním divadle, jsou důležité, ale roli
diváky.
změnit svět, ale může přispět k problémuAby
facilitátora můžeme označit jako nejdůlediváci chtěli řešit problém, je
jeho zlepšení.“
žitější, neboť je prostředníkem mezi herci a
potřeba je zaujmout. Nám se to podařilo
diváky, zajišťuje jejich vzájemné pochopení
námětem, který je zajímal, ale který byl
a zároveň přes něho divák komunikuje s hercem. Usměrňuje dispodpořen živou hudbou, osvětlením, projekcí fotek z Ájina života,
kuzi nad problémovou situací a sděluje hercům názory diváků na
rekvizitami, scénou, přechodem mezi scénami, zastavením scény
daný problém a zároveň jejich způsob řešení.
(štronzo). Na představení se přišlo podívat dostatek diváků (i když
John byl mile překvapen, když studenti přinesli dostatek
věková skupina byla různorodá), kteří byli natolik zaujati řešeným
materiálu pro vytvoření interaktivního divadla. Z námětů, které
problémem, že dvacet minut, které nám Ája dala k řešení, je nestačilo
přinesli (EMO styl, útěk z domova, fenomén dívčích časopisů,
uspokojit. Protože diskuze byla velmi bouřlivá, rozhodli jsme se
anorexie, rizikové chování, ekonomická šikana, TV) jsme vybrali
ji prodloužit o dalších patnáct minut. Nakonec jsme řešení našli.
téma sebevraždy, které uspokojilo všechny účastníky workshopu.
Na závěr přítomní diváci dostali dotazník, ve kterém měli za úkol
Vytvořili jsme příběh o dívce, která je ze sociálně slabé rodiny,
odpovědět na otázky týkající se zhlédnuté problematiky.
přesto se chce vyrovnat spolužákům (mít internet, nový mobil
Poslední závěrečná faze interaktivního divadla – evaulace
apod.), ve škole ji psychicky šikanují, dělají si z ní nejapnou legraci
– následovala bezprostředně po ukončení diskuze a byla nabídnuta
a při konfliktu, kdy jí seberou peníze, to již nevydrží a rozhodne se
možnost využít tzv. balíček, v němž pedagog najde sepsány další
spáchat sebevraždu v prázdném bytě.
možnosti práce s tímto tématem. John doporučoval, aby evaluace
Představení začíná příchodem facilitátora, jenž ukazuje
proběhla ještě po delším časovém limitu (6–12 měsíců), kdy si aktéři
na batoh, který leží na stolku a žádá diváky, aby se do něj podívali,
interaktivního divadla ověří, do jaké míry si diváci zapamatovali proseznámili se s jednotlivými věcmi v něm a zjistili, komu asi patří.
blém a jeho řešení.
Facilitátor klade otázky, shrnuje odpovědi a dělá závěr jejich
Představení bylo zároveň úplným závěrem workshopu a při
zjištění. Poté přichází hlavní protagonistka Ája, sedá si, má zoufalý
loučení s Johnem jsme konstatovali, že jsme sice unavení, ale máme
výraz, bere z batohu žiletku a chce si podříznout žíly. V tento movelmi dobrý pocit z více než dobře odvedené práce. To nám potvrdil
ment přichází facilitátor, který ji oslovuje, a snaží se jí nabídnout
i John, který vyslovil přání, abychom v této práci pokračovali a zrepomoc. Ája se rozhodne, že seznámí diváky se svým příběhem.
alizovali další představení cíleně pro věkovou skupinu, jíž bylo toto
Následují jednotlivé scény z jejího života. Po odehrání představení
představení určeno, to znamená pro teenagery. Tuto jeho výzvu jsme
ji opět oslovuje facilitator a nabízí jí pomoc. Ája odpovídá, že má
vzali jako závazek, který musíme splnit. První naše představení pro
pouze dvacet minut, protože potom přijde otec, který jí určitě
školy je 6. června 2008.
potrestá (fyzicky napadne) kvůli jejím problémům ve škole. Tím
Při loučení John řekl větu, kterou jsem napsala nad dveře
dává divákům jasný signál, že musí pracovat na řešení jejího probpracovny pro dramatickou výchovu: „Dramatická výchova nedokáže
lému velmi rychle. Na řešení problémů mají pouze daných dvacet
změnit svět, ale může přispět k jeho zlepšení.“
Paměť divadla VIII
Jan Císař
Podruhé jsem vstoupil do amatérského divadla na
počátku sedmdesátých let – přesně 8.–14. srpna roku 1971
zásluhou Jiřího Beneše, jenž mne obratně přivedl do poroty
41. Jiráskova Hronova. Je to zvláštní, viděl jsem od té doby
mnoho „Jiráskových slavností“, jak se říkávalo těm dnům zasvěceným amatérskému divadlu, a mnohá jejich představení
jsem už zapomněl; přijde-li na ně řeč, musím si je pracně vybavovat z paměti, slepovat dohromady různé fragmenty – a
někdy se mně to při sebevětší snaze nepovede. Ale ten můj
první „porotcovský“ Hronov si pamatuji až překvapivě dobře.
Možná proto, že jsem byl stále něčím překvapován a že jsem
„Netušil jsem tehdy nic o Šrámkově Písku...
/.../ Pánové Vyskočil a Bošek měli ovšem jasnou
představu, co z toho chtějí udělat: přehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla.“
68
3 | 2008
to také nebral až
tak vážně; považoval jsem to stále
za jakýsi odskok a
ani ve snu mě nenapadlo, že to bude znamenat velkou část mého působení
v divadle dalších bezmála čtyřicet let.
Zajisté, že hlavní a nejpodstatnější příčina byla v době. Tehdy už se tzv. normalizace rozběhla na plno a zmizely
– tedy přesněji: byly likvidovány – všechny možnosti pro
veřejné otevřené uvažování o divadle. Nicméně – stále jsem
ještě nenašel a ani nehledal na půdě amatérského divadla
náhradu za tyto možnosti. Koneckonců: nebyl jsem sám,
tehdy ještě nenastala ta velká éra vstupu řady profesionálů
do amatérských vod. A navíc ten 41. JH mě příliš nepřitahoval. Na repertoáru byly tu lepší, tu horší tradiční činohry
realistického typu, jejichž největší zásluhou bylo, že se dramaturgickou volbou vyhnuly podprůměrným a ideologicky
primitivním současným textům. Dokonce byl na repertoáru
ještě Landovského Hodinový hoteliér; hrála ho Desta Děčín
s Josefem Doležalem. Bylo to slušné představení a už trochu
dýchalo nostalgií po odcházejících časech. Ale jinak nic moc,
takže jsem s lehkým srdcem příští rok JH vynechal a vůbec
Postgraduální sloupky
jsem se nezabýval nějakými úvahami, jestli do Hronova ještě „...dnes už vím, že ta změna, která přišla s tímpojedu nebo ne.
to typem „alternativního“ divadla byla větší,
Rozhodlo ovšem něco jiného – Šrámkův Písek (ŠP) a
hlubší, principiálnější a razantnější, než jsme se
pánové Vyskočil a Bošek. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak můj
vstup na toto pole je pro mne trochu záhadou. Předpokládám, domnívali. Zasáhla totiž samotné základy, na
že všechno začalo Pavlem Boškem, který od Jirky Beneše věděl, nichž stálo novodobé české divadlo od poslední
že jsem celkem lehce přístupný k tomu, abych byl „zlanařen“ třetiny 18. století.“
pro amatérské divadlo, a tak za mnou oba přišli a řekli, že hledají předsedu pro jakýsi orgán toho typu divadla, jehož festival se se v tomto typu amatérského divadla začal prosazovat, byl
odehrává v Písku, a že se jim zdám pro to vhodný. Netušil jsem z různých stran ohrožován. A tak jsem – byv požádán po smrti
tehdy nic o Šrámkově Písku a o tom orgánu, jehož předsedou Jirky Beneše, abych po něm převzal vedení poradního sboru
jsem měl být, snad ještě méně – jestli to vůbec bylo možné – pro amatérskou činohru – bez váhání přijal.
Dívám-li se dnes zpětně na toto období, kdy jsem deale s oběma pány jsme si rozuměli, byla s nimi zábava, a také se
s nimi dalo vážně mluvit o řadě věcí – a tak jsem jejich nabídku finitivně zapouštěl kořeny v amatérském divadle, tak se vlastně
přijal. Na rozdíl od JH – nevím přesně, kdy jsem na něm byl po stále ještě divím; možná s přibývajícím časem čím dále tím více.
prvé, ale odhaduji to na rok 1972 – byl ŠP tehdy velmi zvláštní Neboť dnes už vím, že ta změna, která přišla s tímto typem „alsměs. Vystupovaly tam nějaké divadelní soubory, jakési zvlášt- ternativního“ divadla, byla větší, hlubší, principiálnější a razantní smíšené soubory a hodně divadla poezie. Pánové Vyskočil nější, než jsme se domnívali. Zasáhla totiž samotné základy, na
a Bošek měli ovšem jasnou představu, co z toho chtějí udělat: nichž stálo novodobé české divadlo od poslední třetiny 18. stopřehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla. letí. V těch základech bylo a je totiž uloženo pojetí společenské
Vyslovil jsem teď termín, který jsme ovšem tehdy nepoužívali a funkce divadla jako funkce, která usiluje o účinné a přijatelné
používat nesměli, neboť slovo alternativa bylo v politicko-ide- poslání ve vztahu k velké pospolitosti. Na počátku to byl národ,
ologické klatbě, protože nebyla jiná alternativa než socialismus později měšťanstvo a proti tomu pak kritická protiměšťanská
– a to i v divadle; tak se ponejvíce říkalo
opozice; nakonec jsme zažili toto pojetí
netradiční divadlo. Ta koncepce byla „...malé jevištní formy vstoupi- jako oficiální doktrínu o ideologicky
samozřejmě vytvářena i ztělesňována ly vítězně na půdu amatérské- politickém poslání divadla ve prospěch
na místě osobností a tvorbou Ivana ho divadla a obrátily jeho po- socialistické společnosti. Zřejmě tenhle
Vyskočila, ale jaksi jsem se do ní hodil, zornost k jednotlivci, k divadlu poslední tlak byl tak obrovský a tak abprotože jsem měl za sebou tu knížku jako pomocníku a prostředníku surdní, že přispěl od šedesátých let k toz poloviny šedesátých let – Divadla, ktemu, že se ona výchozí báze českého divaosobnostního rozvoje – tedy dla začala pod náporem tzv. malých divará našla svou dobu – v níž jsem vlastně
poprvé malé jevištní formy postavil jako k individualitě.“
del prolamovat – až malé jevištní formy
rovnocenné partnery vedle tradičních
vstoupily vítězně na půdu amatérského
druhů divadla – najmě a především činohry. A navíc, něco jsem divadla a obrátily jeho pozornost k jednotlivci, k divadlu jako
z té alternativy – samozřejmě letmo, nahodile a útržkovitě, jak pomocníku a prostředníku osobnostního rozvoje – tedy k injsem se v šedesátých letech přece jen více dostal do zahraničí dividualitě. To je celkem logické a pochopitelné, ale co mne už
– viděl, něco jsem přečetl a něco mně o ní vyprávěli jiní. Takže tehdy stále znovu a znovu překvapovalo, bylo to, že lidé, kteří
jsem mohl jak na hovorech na ŠP, tak i na několika školeních, se v takto zacíleném proudu angažovali, chtěli nejenom takto
kterých jsem se s oběma pány účastnil, cosi o tomto divadle divadlo dělat, ale měli vůli i snahu divadlu porozumět – chtěli o
říkat a zamýšlet se nad některými souvislostmi. K mému počá- něm přemýšlet a poznávat je. V okamžiku, kdy jsem pochopil,
tečnímu překvapení se zájem o tyto mé vstupy postupně zvět- že tato skupina v amatérském divadle existuje a že nejen roste,
šoval, a tak jsem za tu krátkou dobu let svého plného působení ale nabývá síly duchovní, koncepční inspirace, bylo pro mne
v této oblasti začínal chápat, že v amatérském divadle bude amatérské divadlo zemí zaslíbenou, neboť bylo jasné, že jistá
podstatná část tzv. vzdělávací činnosti poskytuje pro toto přezřejmě možná přece do jisté míry teoretická reflexe divadla.
Opustil jsem malé jevištní formy a netradiční divadlo mýšlení nemalou – někdy větší, jindy menší – příležitost.
Nebyl jsem už na ŠP ani na jiných akcích „alternai ŠP ze dvou důvodů. Prvním bylo, že dosavadní vyhlašovatel
této přehlídky ČÚV SSM (to jest Český ústřední výbor Svazu tivního“ amatérského divadla účasten onoho období, kdy
socialistické mládeže) převzal i vedení tzv. odborné části, již Šrámkovým Pískem prošly nejslavnější české amatérské soudoposud zabezpečoval Ústav pro kulturně výchovnou činnost, bory, z nichž některé už byly poloprofesionální a jiné jen čekaly
v jehož rámci jsem se doposud my jako „odbornici“ pohybova- na okamžik, až se budou moci zprofesionalizovat. Dá se říci, že
li. Vypuklo to na jednom výběrovém „předkole“ v Praze, kde drtivá většina z nich vytvořila slavnou éru našeho amatérského
jsme se dostávali do sporů, protože zástupci SSM vystupovali divadla osmdesátých let, která už vešla do dějin jako legenda.
z mocenských pozic bez ohledu na divadelní kvalitu a specifi- Vrátil jsem se na Šrámkův Písek před třemi lety, ze zvědavosti,
ku celé oblasti. Pamatuji se na Jarmilu Drobnou, která byla na neboť jsem chtěl vědět, kam všechno to, co začínalo na počáttomto předkole s námi, jak s neuvěřitelnou, dokonale předstí- ku 70. let, dospělo. Věděl jsem samozřejmě, že se jeho podoba
ranou naivitou kladla našim vlastně „nadřízeným“ otázky, proč nutně po listopadu 1989 musela měnit a že se hledá jeho nová
tohle nejde a jak to tedy má být správně. Na ŠP to pokračovalo,
„svazáci“ převzali vedení poroty, posouvali všechno jinam, „...důsledná věrnost autorskému divadlu, které
takže jsme se buď museli hádat, nebo nezbývalo než při rozho- mělo podobu dramatické hry. To byl zásadní a
vorech se soubory mlčet. Zkrátka a dobře: celý ten trend, jenž rozhodující vliv Ivana Vyskočila...“
3 | 2008
69
Servis
koncepce. Dnes je to oficiálně aréna pro „...Šrámkovým Pískem prošly říci – druhově či žánrově prosazoval
experimentující divadlo. Neoficiálně, nejslavnější české amatérské podobu kabaretu nebo text-appealu;
ale prakticky a záslužně – řekl bych – je
tedy celek tvořila čísla převážně kosoubory, z nichž některé už mediálního ladění. Tady fungoval silně
to prostor pro prezentaci nejrůznějších
podob scénování, scénických tvarů, byly poloprofesionální a jiné i tvůrčí příklad dvojice Vyskočil–Bošek
pro něž neplatí žádná už vyzkoušená jen čekaly na okamžik, až se a samotného Pavla Boška. Z jistého hlekritéria a ani nejsou zařaditelné do es- budou moci zprofesionalizo- diska tu vlastně existovala norma autortetických norem. V době, kdy vznikala vat. Dá se říci, že drtivá většina ského divadla a dramatické hry, která se
ta vlna, o níž byla řeč, při vší rozdílnosti z nich vytvořila slavnou éru stala vrcholným a zásadním kritériem.
a různorodosti, diferenciaci a rozvrstDalší vývoj v tomto směru už vydatně
našeho amatérského divadla přinášel onu rozrůzněnost. A dnešek
venosti, existovaly některé společné
rysy, které ji utvářely a charakterizovaly. osmdesátých let, která už vešla na ni stojí. Dokonce bych si troufl říci,
Byl to samozřejmě na prvním místě do dějin jako legenda.“
že smyslem ŠP je v přítomnosti tuto
odpor proti všem oficiálním doktrínám
rozrůzněnost pěstovat v co nejširším
a byla to důsledná věrnost autorskému divadlu, které mělo měřítku. Dokonce se mně zdá, že v tomto duchu a z tohoto
podobu dramatické hry. To byl zásadní a rozhodující vliv důvodu by se ŠP dal chápat jako jistá škola tolerance a snáIvana Vyskočila, jenž se projevoval ještě ve dvou polohách: šenlivosti. A nezapírám, že se mně toto dědictví zdá být z pozdůrazňoval význam a funkci improvizace a – mohu-li to tak hledu minulosti velmi přijatelné.
RADY NERADY
pro divadelně nezasvěcené
(-náctileté)
Zde je osmý titul, který by mohl zaujmout žadatele tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy
a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale
nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme
hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8 až 12 osob. Když
bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“
Aucassin a Nicoletta
(Francouzský anonym ze 13. století)
Eva Machková
Tento středověký francouzský příběh slavil úspěch
v podání třebíčských středoškoláků v roce 1987 hned na pěti
významných přehlídkách věnovaných přednesu nebo divadlu
či obojímu. Vedoucí souboru Jaroslav Dejl vyšel z dramatizace
Pavla Aujezdského, pořízené pro Naivní divadlo v Liberci, a
upravil ji pro svůj tehdy již dost zkušený soubor.
Příběh je to pro mládež velmi atraktivní – spletitý
příběh lásky s překážkami, ale se šťastným koncem: hraběcí
synek Aucassin se zamiluje do Nicoletty, schovanky jiného
hraběte, který ji vykoupil z otroctví. Rodiče lásce brání, ale přirozeně neubrání. Oba mladí lidé po složitých peripetiích spolu
70
3 | 2008
uprchnou a přeplaví se přes Středozemní moře do Tramtárie,
kde Aucassin prokáže hrdinství, ale Nicolettu mu unesou banditi – ona zato našla svého otce, kartaginského krále. Nakonec
se milenci sejdou ve Francii a svatbě už nic nebrání.
Dejlův scénář je schůdný pro toho, kdo má zkušenost
a zálibu v tvaru na pomezí divadla a přednesu, a se souborem,
který umí pracovat jak s prózou, tak s verši, se sóly i sborem,
pro toho, kdo dovede pracovat s gagem, s vyprávěním, se
skupinovou postavou. Recenzent oné více než dvacet let staré
inscenace psal o „gejzíru humoru a nápadů“, o tempu inscenace, její technické dokonalosti, o komediálnosti členů souboru.
To vše je součástí individuality Jaroslava Dejla, ale patřilo to i
k schopnostem a zkušenosti jeho tehdejšího souboru a je to
tedy neopakovatelné v té původní podobě. Nicméně i další
inscenátoři se mohou o Aucassina a Nicolettu pokusit, nelze
ovšem scénář jen tak vzít a odehrát, je třeba najít klíč k celému
představení, tj. zvolit určitý systém prostředků, které se navzájem propojí a podpoří, prostě je třeba určitými prostředky
vládnout a uplatnit je nápaditě a tvořivě.
Ostatně taková byla práce Jaroslava Dejla – v stejném sešitku najdete i jeho Heslo „Nezval“, Koláž o životě a díle
Vítězslava Nezvala, které ve své původní podobě bylo jen běžným osvětovým pásmem o díle „našeho třebíčského rodáka“,
jakých se za rok urodí stovky. Ale v interpretaci Dejla a jeho tehdy ještě žáků základky to byl – marná sláva, to slovní spojení se
přímo vnucuje – gejzír humoru a nápadů. Dávný divadelnický
slogan praví, že zdramatizovat lze i jízdní řád – ano, ale pokud
člověk ví jak, má nápad. A jak dostávat nápady, na to jsou všechny rady a poradny krátké, to si žádá talent a zkušenost..
O věrném milování Aucassina a Nicoletty, Dětská scéna
č. 16, příloha Tvořivé dramatiky 1/2005, vydal NIPOS-ARTAMA,
DAMU a STD.
Dramaturgický pozorník
Hry významných dramatiků
Friedrich Dürrenmatt
Frank Pátý
Připravila Pavlína Schejbalová
Frank Pátý
Komedie jedné soukromé banky
Překlad: Z německého originálu Frank der Fünfte vydaného ve
Friedrich Dürrenmatt Werkausgabe in dreissig Bänden, Diogenes
Verlag, Curych přeložil Jiří Stach.
Osoby: 14 mužů (Frank V., Herbert – jeho syn, Emil Böckmann
– prokurista, Richard Egli – personální šéf, tři Pokladníci – Häberlin,
Schmalz a Kappeler, Päuli Neukomm, Heini Zurmühl, Guillaume
– číšník, Ernst Schlumpf – továrník, Piaget – majitel továrny na
hodinky, Prezident státu, Farář Moser) + 4 ženy (Ottilie – manželka Franka V., Franziska – jeho dcera, Frieda Fürstová, Hoteliérka
Streuliová) + němé role (smuteční hosté, sluhové, ošetřovatelka).
Věk postav není většinou striktně dán, vyplývá z postavení otec–syn
apod. Fridě Fürstové je čtyřicet let. Frankovým tedy asi padesát. Dá
se předpokládat, že výše postavení zaměstnanci (Egli) jsou starší než
Pokladníci apod. Nejstarší je Prezident.
Místo a doba děje: Soukromá banka Franka Pátého. Kavárna v sousedství. Jedná se o divadlo na divadle, což má podtrhovat i scéna
(předepsána je předscéna, portály banky apod.).
Franka Pátého napsal Dürrenmatt roku 1959. Premiéra se
konala v curyšském Schauspielhaus 19. března 1959. „Nové znění“
hry, o níž je níže psáno, je z roku 1980.
Této komedii se také říkává „Opera o jedné soukromé bance“, což je nadsázka, přesto je ale v textu předepsáno písní značné
množství, a to i těch, které posouvají děj, a také sborů. Text je rozdělen na 17 obrazů, autor předepisuje, že se jejich názvy mohou
promítat na oponu.
Upozorňuji na skutečnost, že autorská práva k provozování
této hry jsou vázána na práva k provozování hudebního doprovodu.
(Zvyšuje se tím mj. finanční náročnost případného nastudování
hry.)
1. Jako hrdinové Shakespeara
Jedná se o hudební číslo – píseň personálního šéfa Egliho.
Je to vlastně prolog, který, stejně jako často u Shakespeara, uvozuje
děj, nabádá diváky, jak hru vnímat (Trochu jako tragédii, trochu jako
frašku, berte tuhle komedii…), předem prozrazuje, oč v bance jde (O
našich vraždách slyš a podvodech…) a upozorňuje na aktuálnost tématu. Také samosebou podtrhuje antiiluzivnost hry, tj. že vše je „jen“
divadlo. Ne náhodou prolog zpívá právě Egli, on je hlavní výkonnou
rukou bankovních čachrů.
2. Smrt na jazyku
V tomto obraze Frank Pátý oznamuje divákům, že brzo
zemře, a zpovídá se z hříchů farářovi. Přiznává skutečné banality, o
zločinech zatím ani slovo. Snad i proto je mu odpuštěno. Přijímá ještě dva nové zaměstnance – Päuliho Neukomma a Heiniho Zurmühla
– jsou to mladí delikventi, kteří si odpykávají tresty v „pasťáku“.
Banka Franka Pátého jim nabízí pomocnou ruku – řečeno terminologií banky.
3. Frčíme k předkům
Pohřeb Franka Pátého, všichni zpívají. Vdova Ottilie se
s mužem loučí a říká, že s jeho smrtí zaniká celá dynastie, zejména
proto, že nedokázal udržet moc banky.
4. Co zfalšujem a nakradem
Hostina po pohřbu. Tři dny po smrti Franka ukazuje Ottilie
společně s personálním šéfem Eglim skutečnou tvář banky novým
zaměstnancům – Päulimu a Heinimu. Banka odhalila, že ji ti dva
chtěli podvést. Okrást a utéct. K Päuliho překvapení však nenásleduje vyhazov, ale definitivní přijetí do zaměstnání. Resp. Heiniho
museli „odstranit“, protože chtěl vydírat, ale Päuli je přijat. On žasne
– chtěl udělat jediný podvod, utéct k matce a žít poctivě, teď je ale
právoplatným členem gangsterské banky a dozvídá se, že Frank
Pátý umřel jen naoko. Místo něj byl v rakvi Heini. Dozvídá se i to,
že:
Frank V.: Naše obchodní metody už nelze utajit, státní kontroly jsou
pořád přísnější, počítače neomylné. Pokud se spletou, pak většinou ve
prospěch zákazníků. Proto jsme se rozhodli banku zlikvidovat. Za pár
týdnů oslaví naše firma dvě stě let svého trvání. Krátce nato zemře i
moje drahá manželka. Jako já. Na infarkt. Po jejím pohřbu spolu prožijeme zbytek života pod jiným jménem v humánnějším podnebí.
Egli: Také personál zmizí.
Böckmann: Dluhy převezme stát, úspory máme ulité v bezpečí – a
všechno bude v pořádku.
5. Ráno před našimi zločiny
„Milostný duet“ Friedy Fürstové a Richarda Egliho v kavárně (na předscéně). Ti dva si plánují růžovou budoucnost (domeček,
dětičky, zahrádka…), ale prozatím musejí plnit své povinnosti
v bance. Ta nic takového jako rodinu apod. nepodporuje! Tak prozatím Frieda spí s každým, s kým je „v zájmu banky třeba“, stejně
jako Egli ostatně.
Egli pak střihem (už ne ve zpěvu) kritizuje počínání tří
pokladníků. A nejen to, rázně jim přikazuje, co mají dělat. Schmalz
moc šetří. (Příští týden si koupíš mercedesku, která tě bude udržovat
na pokraji bankrotu, jak se sluší a patří.) Kappeler musí opustit těhotnou snoubenku (Koukej tu holku nechat sedět, tolik vnitřní slušnosti
snad od tebe můžu ještě žádat.) a Häberlin chodí do kostela a chce
se dokonce nechat zavřít, aby měl konečně klid (…hrozí obrovské
nebezpečí, že propadnete poctivosti! … Trochu více disciplíny, pánové,
sakra, až bude banka zlikvidovaná, můžete si pro mě za mě vstoupit
třeba do Armády spásy, ale do té doby musíte žít jako gauneři, apeluju
na vaše svědomí!).
Všichni tři pokladníci přiznají svou „vinu“ a slibují „nápravu“.
6. Cena lásky
Böckmann v dlouhém monologu popisuje fungování banky. A to má divák vzápětí možnost vidět v praxi: Přichází továrník
Schlumpf a vybírá si u přepážky peníze. Pokladníci a Frieda převlečená za Španělku na něj sehrají podvod – Frieda hraje opuštěnou
dceru revolucionáře, která marně čeká na peníze ze Sevilly, mění
své poslední pesety. Schlumpf se zachová jako kavalír a nabídne
Friedě pomoc. V kavárně jí pak oznamuje, že ji prokoukl, má ji ve
skutečnosti za sirotka, který se snaží zneužít banku. Jeho domněnka
je samozřejmě mylná, ale Frieda mu ji odkývne. Díky tomu (a díky
vidině toho, co spolu zažijí v nedalekém hotýlku) jí Schlumpf dá
všechny peníze, co předtím vybral v bance.
7. Gaunerů s formátem je pár
Ottilie si ve zpěvu stýská nad úrovní současné banky
– předkové Franka V. byli skuteční „formáti“, ale teď banka potřebuje každou pomocnou ruku. Ottilie dává první samostatný úkol
Päulimu. Má prodat bezcenné akcie za velké peníze panu Piagetovi,
kterému jeden z pokladníků u whisky se sodou nakukal, že se na
DRAMATURGICKÉ POZORNÍKY
V ROČNÍKU AS 2008
§ RADY NERADY
pro divadelně nezasvěcené (-náctileté)
§ HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
§ NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
3 | 2008
71
Dramaturgický pozorník
jistém území našel uran a Piaget má dnes ráno „náhodou“ potkat
majitele akcií toho jistého dolu. Tím majitelem má být Oskar Stucki,
tj. Päuli.
8. Pyrit a alpská záře
Päuli se snaží splnit úkol, akcie Piagetovi prodá, ale za
mnohem míň, než určila Ottilie. Však za to také od personálního
šéfa Egliho sklidí krutý úkol: má večer ve sklepě zabít pokladníka
Häberlina, který se podle banky nebezpečně odklání od její „filozofie“.
Eggli osobně pak předvede Päulimu velkou hru – nakuká
jisté paní Streuliové, která potřebuje peníze, aby svůj chátrající
penzion pojistila u pojišťovny Eirene a pak spáchala pojišťovací
podvod. Päuli to ale nechápe, takže mu Egli musí doslova popsat
celý plán: Pojišťovna Eirene patří Frankově bance, která přece na
podvod přijde a vydělá na tom!
9. Jejich tělo a jejich krev
Frank V. zpívá ódu na své předky. Ti totiž něco dokázali,
ale on zklamal, protože je vlastně mírumilovný člověk a páchat
zločiny se mu příčí. Ottilie proto musí být mozkem celého podniku.
Všechno, co oba dělají, dělají prý vlastně ze strachu. Potvrzují to
i nyní, když za nimi přichází bankovní prokurista a Frankův přítel
Böckmann, který se od lékaře právě dozvěděl, že zanedlouho zemře na rakovinu. Frankovi to ale vědí už dlouho. Již před dvěma
lety přesvědčili bankovního lékaře, aby Böckmannovi o vážné nemoci nic neříkal, protože se báli, aby při případné operaci v narkóze
před cizími doktory něco nevyzradil. „Na oplátku“ se Frankovi přiznávají Böckmannovi ke svému tajemství – mají dvě dospělé děti
– Franzisku a Huberta – které studují a o praktikách banky nemají
tušení. Rodiče se se svými dětmi scházeli jen o víkendech a prázdninách ve vile ve Španělsku, kde si říkají Hansenovi. Böckmann se
nestačí divit. Frankovi tedy tajně zažívali chvíle rodinného štěstí a
on musí zemřít sám, bez rodiny, po které toužil, ale kvůli bance si ji
nezaložil. Frankovi mají děti a pro ně to všechno dělají. Frank V. je
dokonce ochoten přijmout peníze, které připadnou bance po smrti
Böckmanna. (Pro nás ne, pro naše děti.)
10. Bratříček a sestřička
Hned v dalším obrazu Frankovy děti přicházejí na scénu.
Rozhodně nejde o typického absolventa univerzity a schovanku
dívčího penzionátu, za které je mají rodiče. Jsou to zkrátka děti
svých rodičů. A jako takové prokoukly podfuk s tatínkovou smrtí
– našly jeho zápisky – v márnici si jen ověřují, co už dávno tušily. A
už se obě třesou na chvíli, kdy banku převezmou.
Herbert: Jejich zločinem bylo, že chtěli banku zlikvidovat, místo aby
ji vedli jinak. /…/
Franziska: Dobro dokážou konat jen opravdoví grázlové.
Herbert: Díky lajdáctví našich rodičů je situace skoro beznadějná.
Franziska: Však mi to zvládneme, bratříčku! /…/ Stala jsem se milenkou ministra financí.
Herbert: Já jsem si půjčil Päuliho Neukomma.
Franziska: A co nejdřív skončím v posteli prezidenta našeho státu.
11. Svoboda je ráj
Noční zasedání banky. Frank V. v převleku za kněze (kvůli
utajení) oznamuje všem smutnou zprávu, a sice že banka je v rukou anonymního vyděrače, který ví všechno. Hrozí prý udáním
policii, pokud mu banka nevyplatí dvacet milionů. Pokladníci okamžitě navrhují nečekat na domluvený termín, zrušit banku hned
a utéct. Ale neznámý vyděrač prý ví všechno i o místech, kam se
jednotliví zaměstnanci chtějí ukrýt. Zpráva vyvolá nepříjemnou
reakci – jeden začne podezírat druhého. Böckmann vyzývá všechny, aby do trezoru vrátili to, co si tam nakradli. Ani pak by se ale
majetek banky zdaleka nepřiblížil požadované částce. (Böckmann:
Všichni jsme si tajně opatřili klíč od trezoru a plundrovali společnou
pokladnu. Číselný kód beztak známe.) Ottilie všechny překvapí
dokonalým přehledem o úsporách všech zaměstnanců. Ví, kolik a
kde má kdo uloženo a požaduje odevzdání. Zaměstnanci se bouří
72
3 | 2008
(hudební číslo). Všichni se kvůli bance dali na scestí, všichni vraždili a všichni z toho mají zdravotní problémy. Nikdo z nich už není
svobodný. Každý se „namočil“. Jediný Egli zachovává věrnost firmě.
Vytáhne na ostatní revolvery a žádá bezpodmínečnou poslušnost
zaměstnavatelům. A to i od své milé Friedy, která už se tolik těšila
na jejich společný život a nechce peníze dát. Dokonce obviňuje
ředitelství z podvodu – kde je důkaz, že vyděrač skutečně existuje?
Ottilie Friedě s ledovým klidem oznámí, že její pracovní výsledky
nejsou, co bývaly a že už podala inzerát na „mladší sílu“. Frieda ví,
co u banky znamená vyhazov – smrt ve sklepě. Ale je rozhodnuta nevzdat se. Jenže Richard Egli ji pak o samotě hrozně zklame.
Nesouhlasí s útěkem, naopak stojí na straně banky a ona se podřizuje. Jde s ním dobrovolně do sklepa. Zní to pateticky, romanticky,
neuvěřitelně, ale přečtěte si citát z textu (celá polovina dialogu Egli
– Frieda!):
Frieda: Najednou se ochladilo.
Egli: Nastalo ráno. (Vstane.)
Frieda: Jen se nalíčím. (Egli čeká. Frieda vyndá z kabelky spořitelní
knížku, šoupne ji přes stůl.) Tady máš mou vkladní knížku.
Egli: Děkuju ti. (Vezme si ji.)
Frieda: (Vstane.) Oukej. Pojďme do sklepa. (Odejdou vpravo dozadu.)
12. Madam si může oddychnout
Věrný Egli oznamuje Ottilii, že získal novou schopnou zaměstnankyni. Nejprve ho okradla, pak se s ním vyspala a on ji hned
zaměstnal. Takže paní ředitelka může být klidná.
13. Proto, ženo, bodni!
Böckmann umírá a na smrtelné posteli vyčítá Frankovi V.,
proč nezastavil tu strašlivou spoustu zločinů, které nebyly nutné.
Frank mu opakuje, že bylo nutné pokračovat v tom, co začali jeho
předkové. Ale Böckmann teď všeho lituje. Zavolal si skutečného
kněze, chce se vyzpovídat. Ottilie mu v tom ale zabrání a navíc to
Böckmannovi vyčítá jako zradu. Přikáže Frankovi, aby umírajícímu
zpíval, a sama mezitím připraví smrticí injekci. Böckmann skoná
těsně před příchodem kněze.
14. Sem a tam
Egli sedí v kavárně u Guillauma a překvapuje pokladníka
Schmalze přiznáním, že on sám mu zničil auto a ukradl falešný
pas, aby pokladník nemohl utéct. On sám vyhodil z vlaku druhého
pokladníka Kappellera, který byl na útěku. Zbývá poslední – Päuli
Neukomm, který právě přichází. Ale než mu stačí Egli vyložit něco
ze svých plánů, překvapí všechny přítomné pan Piaget, kterého
Päuli před časem podvedl, když mu prodal bezcenné akcie. Ukázalo
se totiž, že v inkriminovaném dole se zničehonic objevil uran a pan
Piaget je teď nejbohatší v zemi. I když umírá na ozáření… A dále
přichází paní Apollonia Streuliová, resp. přiváží ji ošetřovatelka
na vozíku, celou v obvazech. Paní Streuliová jásá. Blesky udeřily
do jejího penzionu právě ve chvíli, kdy u ní večeřel velitel hasičů a
představitelé města. Na pojistku od pojišťovny Eirene měla nárok
bez nejmenších pochybností. Ottilie Franková jí musela vyplatit
pět milionů… Egli, Schmalz a Päuli schlíple odcházejí do banky.
15. Štěstí života
Píseň Franka V. Má strach, je v koncích. Bojí se zaměstnanců. Myslí jen na to, aby se jeho děti měly líp. Schmalz, Egli a Päuli
postupně tajně přicházejí do sklepa. Najdou tam jeden druhého a
podezírají se z krádeží. Překvapí je tam ještě Frank V. Stejně jako oni
má zásoby jídla na několik dní a samopal. Drží se vzájemně v šachu.
Dokud budou u trezoru, mají všichni přehled o skutečné situaci
banky. Je jim smutno z toho, jak dopadli, a tak si jako vzpomínku
na staré časy zazpívají a zatančí se samopaly. Během toho objeví
Egli u Schmalze obálku s penězi, lup z trezoru. Nemůže to dopadnout jinak než zabitím Schmalze (v zákulisí). Egliho a Franka V. pak
ale překvapí Päuli (Vychovali jste mě přece po svém. Proto jsem teď
novým bossem.), který je oba obratně vezme na mušku své zbraně. Na pomoc se mu v tu chvíli objeví Herbert. Nad překvapeným
Frankem V. a Eglim padá opona.
Dramaturgický pozorník
16. Božská přímluva
Ottilie ve svém hudebním čísle přiznává své strašlivé zklamání – čekala v kavárně na novou zaměstnankyni a ona přišla – její
dcera Franziska. (Zahrnuta láskou, vzor nevinnosti, teď děvka sprostá,
která nestydí se žádné nemravnosti, připravena loupit, zbavená vší počestnosti.) Ottilie přichází ke slepému prezidentovi státu. Mluví s ním
jako jeho bývalá milenka. Přiznává se mu ke všem zločinům (lichva,
vyděračství, vydělávání na smilstvu, vraždy…). Chce, aby prezident
banku rozmetal, žádá spravedlnost. Chce být postavena před soud.
Ale prezident jí neposkytne rozhřešení, které čekala. Snad kdyby
dluhy banky byly trochu menší a čachry míň otřesné, pak by snad…
Ale takhle?
Prezident: Musel bych zvrátit celý řád světa, kočičko. Musím brát v úvahu souvislost věcí, spravedlnost a nespravedlnost do sebe zapadají příliš
subtilně, vměšovat se můžeme jen do maličkostí, ale co jsi prováděla ty,
má rozměry přímo grandiózní! Ne ne, neočekávej ode mne trest, očekávej ode mne jen milost.
Jediné, co Prezident zakazuje, jsou další vraždy. Jinak ale
zanechává plačící Ottilii o samotě, předává jí šek a jde se věnovat
státnickým záležitostem.
17. Odstoupení
Ottilie oznamuje Frankovi V., jak dopadla u Prezidenta.
Frank zase jí na oplátku, jak to bylo ve sklepě – přišel vyděrač
spolčený s Päulim a Frank mu banku předal. O dětech se ani jeden
nezmíní.
Ottilie: Kdo byl ten vyděrač?
Frank V.: To je vedlejší. Nějaký intelektuál. Spolčený s Päulim.
Rafinovaný džentlmen. Provádí své lumpárny zcela počestně. Ale to
už beze mě. V tom už Frank V. nepojede. Jako chudák si to teď můžu
dovolit.
Ani Egli už v ničem nepojede. Zametá před bankou jako její
nový domovník.
Frankovi teď, oba svobodní, vzpomínají spolu na děti a
doufají v jejich šťastnou budoucnost. Příběh dovypráví Egli: Teď
vede banku nové ředitelství (Päuli, Herbert a Franziska), je doba
„poctivých čachrů“, už se nevraždí, ale Egli ví, že koloběh světa je
neúprosný, i jeho čas zase přijde.
Egli:
Přijde opět doba katů /…/
Ať stane se to kdekoli,
Jména, data, země dosaďte si po libosti
Platit bude to žel kdykoli.
Z poznámek autora ke hře:
Tvrdívá se, že lidé, jaké ukazuji ve Frankovi, prostě neexistují. Jako pozorovatel lidí i sebe samotného si tím autor není tak jist.
Jistěže, moje soukromá banka je fikce. Avšak my všichni chceme,
stejně jako Frankovi zaměstnanci, dobro, šťastné děti, domek v Maibruggu, chceme být slušní. Dejme si pozor, abychom o dobru pouze
nezpívali jako oni. (Proto je v této hře hudba.)
Pro mne jako autora her je humor něco samozřejmého,
bez čeho by se vůbec nedalo psát. Nesnesl bych hru, při níž není
nic k smíchu, a také při Frankovi Pátém se máme vzdor vší drsnosti
smát. Je to také hra vážná, není to však vážnost hospodského rozumování.
Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce
2006 v souborném vydání her F. Dürrenmatta nazvaném Hry. Lze jej
objednat či zakoupit na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero,
Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax. 224 809 156, e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero. Cena 340,- Kč.
Novinky světové dramatiky
Christopher Hampton
Řeči léčí
Připravil Milan Strotzer
Christopher James Hampton
Christopher J. Hampton je britský dramatik, překladatel,
scenárista a filmový režisér. Narodil se 26. 1. 1946 ve Faialu na portugalských Azorských ostrovech. Dětství strávil v Egyptě a Zanzibaru,
poté studoval francouzštinu a němčinu v Oxfordu. Jde o nejmladšího dramatika, jehož dílo (komedie When Did You Last Time See
My Mother?) bylo inscenováno na londýnském West Endu. V letech
1968–1970 působil jako rezidentní dramatik prestižního divadla
Royal Court. Asi nejznámější Hamptonovou hrou jsou Nebezpečné
vztahy (Les Liaisons Dangereuses), adaptace románu Choderlose
de Laclose, která byla posléze zfilmována a získala mnoho cen. Tato
hra vznikla pro Royal Shakespeare Company. V původním obsazení
jako vikomt de Valmont exceloval Alan Rickman. Velmi ceněné je i
Úplné zatmění (Total Eclipse), hra o spalujícím vztahu dvou prokletých francouzských básníků – Arthura Rimbauda a Paula Verlaina.
I tato hra byla zfilmována. Hampton je také autorem mnoha divadelních adaptací a překladatelem z francouzštiny, jeho působení se
ale neomezuje pouze na divadlo, většinu svých her sám převedl do
filmové podoby, jednou z jeho posledních prací byl scénář k filmu
Atonement podle úspěšné knihy Iana McEwana.
Hampton je mj. autorem těchto divadelních her: Úplné zatmění (Total Eclipse, 1968), Divoši (The Savages, 1974), Treats (1976),
Povídky z Hollywoodu (Tales from Hollywood, 1984), Nebezpečné
vztahy (Les Liaisons Dangereouses, 1985), Bílý chameleon (White
Chameleon, 1991), Embers (2006). Až na výjimku jsou jmenované
hry k dispozici v agentuře DILIA. Hra Řeči léčí (The Talking Cure,
2002) měla českou premiéru v roce 2008 v pražském Divadle Na
zábradlí v režii Juraje Nvoty. Hráli v ní Igor Chmela, Magdaléna
Sidonová, Gabriela Pyšná, Jiří Ornest, Pavel Liška, Marie Spurná a
Leoš Noha. (Zdroj: www.DILIA.cz)
Řeči léčí
Překlad: Milan Lukeš z anglického originálu The Talking Cure vydaného v roce 2002.
Osoby: 5 mužů (Carl Gustav Jung, 29–38 let + Sigmund Freud,
50–59 let + Otto Gross, 27 let + Sanitář, středního věku + Důstojník
SS, středního věku) a 5 žen a dívek (Emma Jungová, 22–31 let +
Sabina Spielreinová, 18–27 a 50 let + Ošetřovatelka, asi 20 let +
Ruská dívka, 6 let + Agáta Jungová, 6 a 8 let).
Místa děje: Obývací pokoj ve služebním bytě zástupce ředitele
curyšské nemocnice, psychiatrická ordinace, jednolůžkový nemocniční pokoj, pracovna zástupce ředitele v curyšské nemocnici,
pracovna v bytě profesora Freuda ve Vídni, paluba výletní lodi, lóže
v curyšské opeře, podkrovní pokojík Sabiny v Curychu, pustina
v Rusku, paluba zaoceánské lodi, přepychová pracovna ve vile
Jungových, hotelový konferenční sál v Mnichově, zahrada honosné
vily Jungových na břehu jezera.
Mladý lékař, psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung přijme do curyšské nemocnice, kde je mj. zástupcem ředitele, novou
pacientku Sabinu Spielreinovou, ruskou Židovku ze zámožné rodiny. Sabina se do té doby léčila v soukromém sanatoriu, ale musela
je opustit, neboť svým nepříčetným chováním způsobila ústavu
3 | 2008
73
Dramaturgický pozorník
značnou materiální škodu. Jung se rozhodne vyzkoušet na nové pacientce Freudovu psychoanalýzu, v té době radikální terapeutickou
metodu.
Jung: Máte nějakou představu, co by mohlo být příčinou vašich záchvatů?
(Sabina, kterou přímo položená otázka zaskočí, se musí nějaký čas
vzpamatovávat, než odpoví.)
Sabina: Ponižování.
(Ticho. Jung je pekelně soustředěný a čeká. Sabina zvrátí hlavu, která jí
pak v neovladatelném tiku začne rotovat.)
Sabina: Každé... ponižování nebo šikanování. Nedokážu se na ně dívat. Obrací se mi žaludek, polévá mě pot, a pak musím kolik dní zůstat
v posteli.
Jung: To nevidí rád nikdo. Ale takové zážitky musely být ojedinělé.
(Dlouhé ticho. Sabina je očividně rozrušená. Nakonec jí Jung jemně
napoví.) Nebo snad ne?
Sabina: Ne, spíš časté, stávalo se to často, dost často.
Jung: Doma?
Sabina: Můj... otec se pořád rozčiloval, pořád se vztekal, na moje bratry.
Jung: Na vaše bratry?
Sabina: Hm.
Jung: Na vás ne?
Sabina: Občas... jenom někdy. Ale většinou na moje bratry.
Jung: A co pak dělal?
Sabina: Křičel a... křičel. A bil je. (Teď se už na židli vrtí, cuká nohama,
neovládá výraz svého obličeje.)
Jung: Ale vy máte svého tatínka ráda?
Sabina: Mám, ale nedokázala jsem... neuměla jsem... kolikrát byl tak
smutný, a já jsem nedokázala... pýcha mě... byla to strašně trapná láska... Já... (Odmlčí se. Jung čeká.) Nedokázala jsem ani...
Jung: Ano?
Sabina: ...mluvit na něho francouzsky...
Jung: Mluvit francouzsky?
Sabina: Ano, učila jsem se francouzsky, a když jsem sešla dolů, všechny
jsem pozdravila bonjour, ale jeho, jeho jsem pozdravit nedokázala...
jeho ne... nedokázala jsem mu dát pusu... (Začne prudce trhat hlavou.)
Jung: Nač jste teď myslela, když jste se zarazila?
Sabina: Kdy?
Jung: Teď, zarazila jste se uprostřed věty. Napadla vás nějaká myšlenka?
Sabina: Ne... já, ne...
Jung: Nebo nějaký obraz? Nebyl to obraz?
Sabina: Ano, obraz... ano.
Jung: Jaký obraz?
Sabina: Ruka. (Dlouho se vrtí na židli a mlčí, konečně se uklidní a tiše
řekne:) Otcova ruka.
(Jung promluví stejně tiše, aby kouzlo neporušil.)
Jung: Proč myslíte, že se vám vybavila?
Sabina: Vždycky když... když nás uhodil... tak potom...
Jung: Ano?
Sabina: Museli jsme mu políbit ruku.
Jung, zaujatý svým novým případem, vypráví své ženě
Emmě, co o Sabině prohlásila její matka. Velice opovržlivě se vyjadřovala o jejím přehnaném soucitu, např. se žebráky či hladovějícími
rolníky na Kavkaze. Prohlásila, že je Sabina přemoudřelá, a také intelektuální snob, který nedokáže mluvit s normálními lidmi.
V následujícím obraze vyzve ošetřovatelka Sabinu, aby
ulehla, trvá na dodržování denního režimu. Sabina žádá o soukromí,
aby mohla vykonat tělesnou potřebu. Ošetřovatelka jí nevyhoví. Pro
Sabinu je to nepřijatelné a se slovy „To se radši zabiju.“ se se zběsilou
rychlostí vyřítí k oknu, strhne ze zdi záclony, vyprostí z nich stahovací lanko a omotá si ho kolem krku. Zaskočená ošetřovatelka se
s ní pere. Nakonec se jí podaří lanko ze Sabiny odmotat, ale tak se
stanou zranitelnými její kapesní hodinky, které má připevněné na
74
3 | 2008
uniformě, a Sabina jí je v mžiku urve, hodí na zem a dupne na ně.
Když si sestra klekne na koleno, aby trosky hodinek posbírala, popadne Sabina skleněný džbán s limonádou a hodí jím o zeď, na níž
se s rachotem roztříští. Sestře se podaří vytáhnout píšťalku a přivolat pomoc. Dostaví se Jung v doprovodu statného sanitáře. Zklidní
Sabinu i ošetřovatelku.
Při dalším terapeutickém sezení Sabina vyzná, že otec
rodinu vydírá hrozbou sebevraždy, že ho matka nemiluje. Sabina
pomyslela na sebevraždu, když jí zemřela mladší sestra na tyfus.
Svěří se také s tím, že ji velice trápilo, když ji matka jako sedmileté
poprvé řekla, že je plně odpovědná za své hříchy. Uklidnil ji až
německy hovořící andělský hlas, který jí prozradil, že je výjimečná
bytost, a naučil ji rozpoznat, co lidé řeknou, ještě než otevřou ústa.
V závěru sezení Sabina volá po propuštění, nechce již o ničem mluvit. Z výrazu její tváře čiší nejistota a strach.
Jung svěřuje své ženě, že je ze Sabiny deprimovaný. Strávil
s ní deset dnů a zdálo se, že se její stav zlepšil, ale pojednou ji znovu
nalezl zcela vykolejenou. Utekla z nemocniční budovy, našli ji nahoře na žebříku, ze kterého nehodlala slézt; odmítala se vykoupat,
takže ji museli koupat násilím; všechny chodby zatarasila lavičkami,
pana ředitele označila za starého kozla, ukradla nůž a na vývěsku
připíchla vzkaz: „Jestli tu zítra nebudu, ještě to neznamená, že jsem
umřela.“ Také odmítala dva dny jíst s odůvodněním, že na Marsu
nejí nikdo. Nezbývá, než začít s pacientkou znovu od nuly.
Jung vede Sabinu za ruku do ordinace. Sabina jde s velkou
námahou, balancujíc na vnějších okrajích chodidel. Z následného
sezení vyplyne, že je pro ni obtížné chodit, neboť nemůže našlapovat na bříška prstů. Nestalo se jí to poprvé. Kdysi ji museli odnést z
rodinné vycházky, která se uskutečnila po nevyřešeném konfliktu
mezi otcem a matkou. Sabina projeví, že má obavy z budoucnosti, z
toho, až jednou bude muset opustit nemocniční péči. Jung ji ujistí,
že ji nepropustí dříve, než bude mít jistotu, že je připravena odejít.
Sabina se ujímá aktivity, a to tak, že nastane situace, v níž lze jen
těžko říci, kdo z přítomných je lékařem a kdo pacientem. Poté Jung
nabídne Sabině, s odkazem na akutní nedostatek personálu, zda by
nechtěla asistovat u jeho pokusů při ověřování jeho vlastní metody
– testu slovních asociací. Sabina se rozzáří, nabídku přijímá. Hned
při prvním testování, jehož subjektem je Jungova manželka Emma
v pokročilém stadiu těhotenství, se Sabina projeví jako velice bystrá
a nadaná pro analýzu výsledků testu.
Při jednom z dalších sezení, které je neobvykle dlouhé,
žádá Sabina, aby pro tentokrát přestali. Jung naléhá, aby ještě chvíli
pokračovali. Hovor se upíná k záchvatům zuřivosti Sabinina otce.
Jung: Popište mi, pokud si vzpomínáte, jak to bylo poprvé, když vás
otec zbil.
Sabina: To mi... to mi musely být asi čtyři roky... rozbila jsem talíř...
nebo... ano, talíř... poručil mi, abych šla do komůrky a... a svlékla se...
a pak tam přišel a... nasekal mi... měla jsem takový strach, až jsem se
počurala, a on... mě uhodil zas, a...
Jung: A potom, co vám takhle nasekal poprvé, vás bil ještě hodně?
Sabina: A jak... a někdy, když byl pryč, mě bila moje matka... ale to
nebylo vůbec... to nebylo jak když... (odmlčí se, po tváři se jí začínají
kutálet slzy)
Jung: A tehdy prvně, jak jste to prožívala?
(Dlouhé ticho, a pak Sabinu skoro není ani slyšet.)
Sabina: Líbilo se mi to.
Jung: Mohla byste mi to prosím zopakovat? Nerozuměl jsem vám
dobře.
Sabina: Líbilo se mi to. Vzrušovalo mě to.
Jung: A líbilo se vám to i pak?
(Sabina ze sebe vydá dlouhý sten, než se zmůže na odpověď.)
Sabina: Ano... ano... stačilo už jenom, aby mi řekl... běž do komůrky, a...
už jsem vlhla...
Jung: Neprovokovala jste ho někdy záměrně?
Sabina: Ne, spíš jsem... stávalo se to dost často... a pak... (Odmlčí se,
Dramaturgický pozorník
Jung čeká.) ...vždycky když bil moje bratry... nebo jim výpraskem jenom
pohrozil... musela jsem si jít lehnout a dotýkat se... (Vykřikne, její tělo se
začne na židli neovladatelně vzpínat nahoru dolů.) ...Později, ve škole...
to mohlo spustit cokoli... třeba když se mi někdo posmíval... jakékoli...
ponižování... já jsem ponižování vyhledávala... jakékoliv... i tady... když
jsem viděla sestru, jak strká pacienta do pokoje... nebo když jste řek...
když jste jednou řek... že mám poslechnout, co se mi řekne... okamžitě
jsem musela... a tenkrát tady... když jste mi vyklepával tu deku, vzpomínáte?...nemohla jsem se dočkat, až přijdu do pokoje... tak jsem byla
vzrušená...
(Vzlykot se konečně vybije; pak konečně na okamžik ztichne a poté
promluví tichým hlasem.)
Jsem beznadějný případ, jsem hnusná, jsem špinavá a zkažená, nikdy
mě odsud nesmíte pustit...
Jung: Ještě jednu otázku vám musím položit.
(Sabina zvedne hlavu, s klidným rezignovaným výrazem ve tváři.)
Co si představujete při masturbaci?
Sabina: Bolest. Pohanu. Všelijaké mučení...
Jung: Otcovou rukou?
Sabina: Nejenom jeho, svět je jedna velká mučírna...
Jung: A máte... je nějaký obraz, který si šetříte, a použijete ho, až když
chcete dosáhnout vrcholu?
Sabina: Ano... jsme v divadle, na jevišti, a on ze mne strhá šaty a bije
mě před davem lidí... přehnutou přes koleno, a všichni řvou po mé krvi...
řvou po mé krvi...
S větším časovým odstupem několika měsíců se v dalším
obraze ocitáme v pracovně profesora Sigmunda Freuda, u něhož je
návštěvou Jung. Hovoří spolu o výsledcích, kterých Jung dosáhl se
Sabinou za použití Freudovy psychoanalýzy, o dramatickém zlepšení, které nastalo poté, co se psychicky uvolnila. Jung prohlašuje, že
je Sabina chodící reklamou Freudovy metody. Byť je stále Jungovou
pacientkou, zapsala se na univerzitu, na lékařskou fakultu a vede
si velmi dobře. Freud je potěšen, že bude mít kdo pokračovat v
jeho díle. Zároveň je ale skeptický k přijetí jeho metody lékařským
establishmentem a veřejností vůbec, mj. i proto, že celý psychoanalytický kroužek spolupracovníků jsou Židé. Freud obrátí hovor k
analýze Jungova snu, kterou posléze rekapituluje jako poukázání na
nějakou důslednou represi nějaké nutkavé sexuální touhy. V závěru
třináctihodinového rozhovoru požádá Freud Junga, aby na čas převzal jeho pacienta psychiatra Ottu Grosse. Jung se poněkud zdráhá,
ale nemůže Freudově autoritě nevyhovět.
První sezení s Grossem probíhá pro Junga v nervózní atmosféře. Rozhovor totiž v podtextu otevírá Jungovo osobní dilema,
tkvící v rozhodování mezi životem zajištěného muže z prostředků
své bohaté, leč o jeho práci se nezajímající choti, a touhou po sexuálně přitažlivé ženě mající shodné zájmy. Dialog uzavírá Grossův
názor, že si člověk nemá dělat násilí.
Jung pozve Sabinu do opery na Wagnerovo Zlato Rýna. Při
představení se drží za ruce. Když po milostném duetu v závěru prvního jednání vybuchne bouřlivý potlesk, Sabina, zasažena hudbou,
svou ruku odtáhne a inspirována tématem opery navodí řeč o přitahování protikladů, o tom, že jenom srážka destruktivních sil může
vytvořit něco nového. Sabina Junga políbí a navzdory povídání o
dalším těhotenství jeho ženy a novém domě, který Jung staví pro
svou stále se rozrůstající rodinu, vyjeví, že mu chce dát syna.
Při dalším sezení Junga s Grossem je zřejmé, že Jungova
léčba – měl jej zbavit závislosti na opiu a kokainu – má pramalý
efekt. Role lékaře a pacienta jsou vedeny v obráceném gardu. Gross
během sezení vysvětluje Jungovi své polygamní teorie sexuálního
osvobození a nabádá Junga, aby podle nich jednal.
Jung se vášnivě pomiluje se Sabinou v jejím podkrovním
pokojíku, a tak Sabina dojde ženství, které ji osvobozuje. Jung je na
pochybách, dopouští se podvodu na své ženě a ptá se, zda je rozumné v tom pokračovat.
Sabina: Ty toho chceš nechat?
Jung: Ovšemže ne. Přece tě miluju.
(Skloní se a vášnivě ji políbí. Sabina se pak odtáhne, vzhlédne k němu a
promluví velice potichu.)
Sabina: Jaké to je, když se miluješ se svou ženou?
Jung: Jak to myslíš?
Sabina: Popiš mi to.
Jung: Když s někým žiješ pod jednou střechou – a nezáleží na tom,
nakolik ho miluješ – pak je to zvyk, rozumíš, všechno vzrušení, všechno
opojení se musí opotřebovat. Vždycky to je... velice něžné.
Sabina: Tak tohle je něco jiného. Něco jiného někde jinde, v jiné zemi.
Se mnou chci, abys byl... divoký. Chci, abys mě trestal.
(Jung ji s nejistým výrazem pozoruje.)
Pořád se mi v hlavě honí jedna ruská báseň, tuším od Lermontova, o
vězňovi, který nakonec pocítí jakési štěstí, když pustí ptáčka z klece.
Jung: Proč myslíš, že se ti pořád vrací?
Sabina: Asi to znamená, že až budu doktorkou, budu chtít lidi léčit tak,
abych jim vrátila svobodu, jako tys ji vrátil mně.
Jung: A ty mně, protože tohle je svoboda: žádná omezení, žádná pouta,
láska, která není prostředek k dosažení cíle, ale je cílem sama o sobě.
Sabina: To je tedy láska? Je láska taková?
Jung: Jaká jiná by mohla být, taková krása, takové absolutní fyzické
uvolnění, ledaže by to bylo něco ještě důležitějšího.
Sabina: Důležitějšího než láska?
Jung: Snad.
Sabina: Co by to mohlo být?
(Jung ji chvíli hladí po vlasech a přemýšlí.)
Jung: Budoucnost?
(Rozrušená Sabina zavrtí hlavou.)
Sabina: Ne. (Vzhlédne k němu.) Na budoucnost se mi nechce myslet.
Jung: Proč ne?
(Sabina se dívá stranou a neodpovídá.)
V posledním obrazu 1. dějství se nacházíme v pusté krajině v Rusku, je léto 1942. Na jevišti se objeví šestiletá holčička, čímsi
zaujatá, snad motýlem. Snaží se přiblížit k objektu svého zaujetí.
Za scénou tušíme pohyb neklidného davu. Objeví se důstojník v
uniformě SS a křičí na holčičku, aby se vrátila zpátky. Holčička mu
věnuje pohled, ale pak se rozhodne ho ignorovat a dál sledovat
svůj cíl. Důstojník si na ni vyšlápne, a když ji chce udeřit, zarazí ho
Sabinin výkřik „Nechte ji! Nevíte, že není nic horšího, než mlátit dítě?“
Sabina je nyní utahaná a zanedbaná padesátnice. Nic z jejího vnitřního náboje jí však neschází. Důstojník na ni ohromeně hledí a ptá
se, kde se naučila tak dobře německy. Sabina odpoví, že studovala
v Mnichově, že je lékařka. Důstojník na to odsekne: „Takže uvidíme,
doktorko Židovko, jestli dokážete vyléčit tohle.“ Vytáhne z pouzdra
revolver a holčičku zastřelí.
2. dějství otevírá obraz, v němž je Jung na odchodu z
jedné z četných návštěv u Sabiny v jejím pokojíku. Sabina leží na
posteli a nešťastně sleduje, jak se Jung doobléká. Chce, aby zůstal,
ale on, cítíce se provinile před Sabinou i svou manželkou Emmou,
odchází.
Emma porodí syna Franze. Je na to po několika zrozených
dcerách patřičně hrdá. Při Jungově návštěvě v porodnici jej Emma
obdaruje – nalezne doma člun, po kterém vždy velice toužil. Jung jí
děkuje za syna, krásný dům... Emma říká, že si zaslouží samé dobré
věci, že je dobrý člověk. Vzápětí ho překvapí otázkou: „Vrátíš se už k
nám? /.../ Snad sis nemyslel, že se tě vzdáme bez boje?“
Jung se rozhodne ukončit milenecký vztah se Sabinou. Ta
se to dozví nepřímo prostřednictvím své matky. Navštíví Junga, dojde mezi nimi k roztržce, při níž Sabina zraní Junga nožem ve tváři.
3 | 2008
75
Dramaturgický pozorník
Po dvou letech se Jung znovu sejde s Freudem. Ten je evidentně o Jungovi dokonale informován, přesto se ho ptá, zda fámy o
milence-pacientce jsou pravdivé, zda opouští curyšskou nemocnici,
protože byl propuštěn atd. Jung vše popírá, respektive se snaží přesvědčit Freuda o pravdivosti svých verzí, např. tím, že dal v nemocnici
výpověď, aby si založil soukromou praxi. Freud mu zjevně nevěří,
nicméně jde mu především o to, aby Jungovo jednání nepoškodilo
psychoanalytické bádání a kruh jeho stoupenců. V té souvislosti varuje Junga před flirtováním s parapsychologií a mysticismem. Bojí se
diskreditace svého učení. Hovoří o tom mj. proto, že svěřil Jungovi podíl na vydání Ročenky psychoanalytické společnosti a považuje ho za
předního pokračovatele svého učení – „syna a dědice“. Ujišťuje Junga,
že o něm a jeho práci povykládá při svém pobytu v Americe, kam byl
pozván americkými kolegy. Také mu slíbí, že napíše Sabině, že Jung
není schopen ničemného jednání a navrhne jí, aby si připomněla pozitivní pocity, které v ní vzbudil, než aby vychutnávala zášť.
Sabina po obdržení Freudova dopisu navštíví Junga.
Vyrozuměla z dopisu, že Jung o jejich vztahu všechno zapřel, takže ji Freud má za lhářku. Žádá Junga, aby Freudovi napsal pravdu.
Potřebuje totiž, aby ji Freud přijal jako svou pacientku. Jung jí to slíbí.
Z jejich dalšího hovoru se dovídáme, že si Jung Freuda přestává považovat pro jeho zarputilou snahu neopouštět půdu sexuální teorie,
a také, že Jung dostal pozvání do Ameriky vedle Freuda, který o tom
ještě neví.
V dalším obraze jsou již Jung a Freud na palubě lodi mířící
k americkým břehům. Jejich dialog odkrývá povahové rysy obou
mužů, mj. Jungovu ambicióznost.
Rok nato (1910) navštíví Sabina Junga v přepychové pracovně v jeho novém domě na břehu Curyšského jezera. Jungovi
postoupili z univerzity Sabininu disertační práci ke zveřejnění v
Ročence psychoanalytické společnosti. Jung žádá Sabinu, aby s
ním práci prošla, doplnila ji a opravila některé chyby. Domluví se
na spolupráci. Sabina projeví přání, že by pro ni mnoho znamenalo,
kdyby mohli být přáteli. Jung chvíli váhá a se slovy „A to zas ne.“ klesne na kolena a obejme ji. Sabina podlehne a oba se ztratí v pevném
sevření.
V následující obraze leží Sabina ve svém pokoji v Jungově
náručí. Jung je klidný, uspokojený. Sabina má před státnicemi. Na
dotaz, zda zůstane po zkouškách na univerzitě, Sabina odpoví, že
nikoliv, že se vydá nejspíše do Vídně, aby se cítila volná. Jung se rozpláče, Sabina se tváří odhodlaně.
Rok poté, po mimořádně úspěšné Sabinině přednášce hovoří Sabina s Freudem.
Freud: Vážně si myslíte, že sexuální pud... (krátce se odmlčí, aby si výrok
ověřil v poznámkách) ...je „démonická a destruktivní síla“?
Sabina: Ano, stejně jako tvořivá v tom smyslu, že z destrukce dvou
individualit dokáže vytvořit novou bytost. Ale vzhledem k sebezničující
povaze sexuálního aktu musí jedinec překonávat jistý odpor.
Freud: Řeknu vám, že bůhví proč jsem té představě nebyl přátelsky
nakloněn, ale čím víc na ni myslím, tím samozřejmější mně připadá, že
mezi sexem a smrtí musí existovat nějaké nerozlučné spojení. Necítím
vztah dvou lidí tak, jak jste ho zobrazila vy, ale jsem vám velice vděčen,
že jste téma tak podnětným způsobem oživila.
Sabina: Máte zcela zásadní námitky proti jakékoli náboženské dimenzi
našeho oboru?
Freud: Principiálně ne, jenom chci zdůraznit že ve jménu náboženství
se napáchalo více zločinů než v jakékoli jiné kauze. Obecně je mi jedno,
jestli člověk věří na Ramu, Marxe nebo Afroditu, hlavně když je netahá
do ordinace.
Sabina: Je v tomhle jádro vašeho sporu s doktorem Jungem?
Freud: Já s doktorem Jungem v žádném sporu nejsem. Jenom jsem se v
něm zmýlil. Měl jsem za to, že bude schopen naši práci rozvíjet, až tady
nebudu, ale špatně jsem ho znal. Zaskočil mě ten jeho druhořadý mysticismus a sebezveličující šamanismus. A nenapadlo mě, že dokáže být
takový surovec a svatoušek.
76
3 | 2008
Sabina: Snaží se najít nějakou cestu kupředu, abychom pacientům
jenom neříkali důvody, proč na tom jsou tak, jak jsou. Chce, abychom
dokázali říct: ukážeme vám, co nejspíš můžete očekávat.
Freud: Jinými slovy, hraje si na Pánaboha. Na to nemáme právo. Svět je
takový, jaký je; a pochopit to a akceptovat je cesta k duševnímu zdraví.
Co dobrého můžeme přinést, je-li naším cílem prostě nahradit jeden
klam druhým?
Sabina: Souhlasím s vámi.
Z pokračování hovoru je zřejmé, že Freud se v Jungovi velice zklamal a nabádá Sabinu, aby nevěřila árijcům: „Jsme Židi, milá
slečno Spielreinová, a Židy navěky zůstaneme.“ Sabina je překvapena
náhlou intenzitou jeho hlasu. Freud to zaznamená a změní téma. K
Sabinině radosti ji požádá, aby převzala několik jeho pacientů.
Jung po skončení konference Psychoanalytické společnosti, které předsedal Freud, čeká, aby s ním mohl promluvit. Napadne
Freudova slova o monotheismu, jak vznikl z otcovražedného pudu,
o mytickém Achmatonovi, který jako první pojal bizarní představu,
že je pouze jediný bůh a vymazal otcovo jméno ze všech veřejných
památníků. Mezi Freudem a Jungem dojde k roztržce. Freud je rozčilený a neopomene použít příměr vynechání jeho jména v ročence,
kterou připravil k vydání Jung. Konflikt vyústí ve Freudovu nevolnost
a v nekompromisní rozkol mezi oběma muži.
Poslední obraz se odehrává v zahradě vily Jungových, kde
je na návštěvě, nyní provdaná a těhotná, Sabina. Emma má starost
o manželův zdravotní stav (Jung je na pokraji nervového kolapsu)
a požádá Sabinu, zda by mu nemohla pomoci. Sabina se diskrétně
snaží vyhovět Emmině prosbě. Jung jí líčí svůj apokalyptický sen, v
němž strašná povodeň zaplavila celou severní Evropu až po Alpy,
odplavuje domy, tisíce mrtvol plují na hladině. Nakonec přívalová
vlna dojde až k jeho domu u jezera a mění se v krev Evropy. Ten sen
si nedovede vyložit, leda že by se to opravdu mělo stát.
Hovor se stočí k Sabinině muži a odjezdu manželů do
Ruska, nevyhne se konfliktu s Freudem. Sabina říká, že rozdíly mezi
nimi nejsou tak velké, jak si oba myslí. Kdyby postupovali společně,
bylo by to ku prospěchu všech. Sabina se poté zeptá, co je pravdy na
tom, že má Jung novou milenku. Jung to nepopře, je jí Toni, bývalá
pacientka, Židovka, chce praktikovat psychoanalýzu, připomíná mu
Sabinu.
Sabina: Jak to funguje? Jak sis zařídil, aby to fungovalo?
Jung: Nevím. Emma, jaks viděla, je základ mého domu; Toni je vůně ve
vzduchu. (Obrátí se k ní.) Láska k tobě byla z celého mého života to nejdůležitější. Pomohla mi pochopit, kdo jsem v dobrém i ve zlém.
(Sabinin výraz, dosud skeptický, zvláční a oči se jí zalijí slzami. Jung
natáhne ruku a na vteřinu ji položí na její břicho.)
Tohle mělo být moje.
Sabina: Ano.
Jung: Někdy člověk musí provést něco neodpustitelného, aby mohl dál
žít.
(A pak se předkloní a něžně ji políbí na čelo. Potom se otočí a vrátí ke
svému křeslu. Sabina se po chvíli váhání obrátí a odejde ze zahrady, dojatá tím, co řekl, nicméně klidná a ne, aspoň pro tuto chvíli, nešťastná.
Jung ze svého křesla sleduje, jak odchází. Pak se znovu obrátí k étericky
pokojnému jezeru, které zlátne v zapadajícím slunci. A jak tak sedí a
rozhlíží se po vodní hladině, a jak světlo zvolna pohasíná, ozve se zvuk,
stále hlasitější a hlasitější zvuk jakési obrovské laviny, která se valí z hor
do nehybných hloubek.)
Konec
Hra vyšla tiskem v časopise Svět a divadlo č. 6/2004.
Kontakt na vydavatele: [email protected] nebo www.divadlo.cz/sad.
Divadelní literatura
Děti a loutky
Chrudimské kapitoly
moderního dětského
divadla
Vítězslava Šrámková
Jaroslav Provazník, autor publikace
Děti a loutky, kterou před pár týdny vydala
pražská AMU, v současnosti vedoucí a pedagog katedry výchovné dramatiky DAMU, byl u
toho – u zásadní proměny podoby a cílů dětského loutkového divadla v posledním půlstoletí, o níž v knížce píše. Dlouhá léta se sám
v oboru pohyboval jako člen dětských a mladých souborů, vedených Hanou Budínskou,
poté byl sám vedoucím několika kolektivů a
také další profesní působení mu vždy umožnilo zůstat dané problematice věrný – nejen ji
sledovat, ale přímo „v dění“ působit.
Jeho utřídění historie třiceti přelomových let (60.-80. léta 20. století) v pojetí
práce a smyslu činnosti dětských loutkářských
souborů kromě šíře záběru – vřazení jejich
práce do kulturně-společenského kontextu
doby, do vývoje dětské literatury, divadla
vůbec a loutkového zvláště, ale i do změn
přístupu k výchově dítěte – nepodstrádá ani
hloubku: obecnější tendence odvozuje od
pečlivé charakteristiky práce jednotlivých
souborů a jejich vedoucích – pedagogů a
režisérů, přičemž si nevšímá jen „vlajkových
lodí“ – lidí a kolektivů táhnoucích obor vpřed,
ale i těch méně známých, „řadových“ vedoucích, kteří jejich podněty přebírali a po svém
zpracovávali.
Velkou spojnicí publikace je práce
Hany Budínské, která vedla dětské a mládežnické soubory Ústředního domu pionýrů a
mládeže v Praze s akcentem na komplexní
estetickou výchovu po celé sledované období. Souběžně dokázala zformulovat koncept,
metodiku vedení dětí. Od počátku – na rozdíl
od tehdejší praxe – zdůrazňovala, že příprava
představení není cílem, ale spíše prostředkem
výchovy a výsledný tvar je důležitý pro společné prožitky. Tvůrčí proces rozvíjí jak hravost a
bezprostřednost dětí, jejich kreativitu a fantazii, tak vzájemnou odpovědnost za dovršené dílo. Její pojetí loutkového divadla dětí
postupně prolínalo s dramatickou výchovou,
která se prosazovala v dětských divadelních
kolektivech. Jako lektorka a porotkyně ovlivnila i proměnu kritérií hodnocení dětských
loutkových inscenací. „Když Hana Budínská
a Rudolf Zezula (pozn. V.Š.: výtvarník a ve-
doucí pražského souboru MESPACE) hovoří o
komplexní estetické výchově, myslí tím jak na
komplexní rozvoj osobnosti svých svěřenců,
tak na komplexnost ve smyslu mezioborovosti.“ (Provazník) V souladu s tím se proměňuje
dramaturgie dětských souborů – přestávají
hrát velké romantické iluzívní pohádky, ale
i mentorské příběhy, které učily děti čistit
zoubky a zdravit, a v nichž se prosazovalo
instrumentální pojetí loutky jako výchovného
prostředku. V 60. letech dochází k výrazné
repertoárové proměně. Vedoucí sahají po
Jaroslav Provazník se v knížce
ovšem nezabývá pouze praktickým, metodickým a teoretickým hledáním specificky
dětského loutkářského projevu, ale i postupným vytvářením organizačního a kritického
zázemí. K pozitivům publikace patří, že ji opírá
o velmi důkladné, pečlivé a všestranné využití
všeho materiálu k dané problematice. Jeho
základem jsou stati, články a recenze časopisu
Československý loutkář, ale také řada dnes již
téměř nedostupných titulů, které vydávala
nejrůznější kulturní zařízení, tehdy často jako
rozmnoženiny. To svědčí nejen o hluboké
obeznámenosti s možným typem zdrojů, ale
i o dlouhodobé a systematické přípravě autora k této práci. Nemohl se jí ujmout nikdo
povolanější.
Václav Tille
Kouzelná moc divadla
V Institutu umění – Divadelním
ústavu v Praze vyšla v dubnu 2008 nová zajímavá divadelní publikace. V 5. svazku ediční
řady Eseje, kritiky, analýzy dostává slovo prof.
Václav Tille (1867–1937), osobnost prosazující divadelní vědu jako svébytnou univerzitní
disciplínu, autor Soupisu českých pohádek
(1929, 1934), reportážní knihy Moskva v listopadu (1929) a čtenářsky vděčného životopisu
Božena Němcová (1911). Jeho knižně většinou nepublikované divadelní kritiky a studie
přibližují půlstoletí divadla u nás, v Evropě i v
zámoří očima vědce a spisovatele, pro něhož
divadlo bylo víc zálibou a potřebou než profesí. Výbor je doplněn bibliografickým soupisem Tilleho statí o divadle. Publikace má 671
stran, cena 320 Kč. (red.)
drobných moderních pohádkách, básničkách
a textících třeba z Mateřídoušky, které si sami
na míru svého souboru dramatizují. Praxe
dětského loutkového divadla spoulu s požadavkem na bezprostřednost dětského projevu opouští postupy rozdělené interpretace
(mluviči – vodiči), objevuje se celé bohatství
nových loutkářských technik. Místo složitých
loutek, především dosud preferovaných marionet na nitích a javajek, usilujících o iluzívní
zobrazení postav, začaly soubory pracovat
s různými variacemi loutek plošných, s rozehrávanými obrázky, dlaňovými loutkami a s
předměty, které jsou výtvarnou metaforou
a jimž dává význam až jednání s nimi. V 70.
letech konfrontace mezi tradičním a moderním pojetím loutkovosti pokračuje, intenzita
a ostrost diskuzí se někdy dokonce přiostřuje,
ale v praxi se nové trendy nicméně postupně
prosazují. Vůdčími osobnosti z řad vedoucích souborů byli především Hana Budínská
(Praha) – Jiří Oudes (Těšov, Plzeň) a Milada
Mašatová (Olomouc).
3 | 2008
77
Zprávičky
ČESKÁ LÍPA (39 tis. obyv.): Divadelní
klub Jirásek v České Lípě uvedl na
jevišti Jiráskova divadla v pořadí již
druhou premiéru původní autorské
hry člena souboru v této divadelní
sezoně. Po Zborníkově hře Pension
to byla 16. 5. 2008 premiéra hry
Václava Klapky Obři Dona Quichota
s podtitulkem Hořká komedie o síle
a bezmoci lásky, rytířství a víry. Režie
se ujal autor hry, scénografii vytvořila
Renata Grolmusová, hudbu Bohuslav
Myslík. (MS)
DOBROVICE (3009 obyv., okres
Mladá Boleslav): Během víkendů
měsíce května letošního roku proběhl v Dobrovicích už 59. ročník
nesoutěžní přehlídky amatérských
divadelních souborů – Pojizerské
divadelní hry. V programu vystoupilo
jedenáct souborů se třinácti inscenacemi. Domácí DS Dobrovít zahrál
hned dvakrát, a sice hru Řež a běž a
pohádku Kouzelník Dyk. V programu
se dokonce představili krajanské
soubory z Chorvatska se společným
hudebně-divadelním vystoupením.
(PS)
HVOZDNÁ (1088 obyv., okres Zlín):
Obec Hvozdná a kroužek divadelních
ochotníků Hvozdná pořádaly ve
dnech 9. až 15. května VIII. ročník krajské přehlídky dětských ochotnických
souborů a souborů hrajících pro děti,
Hvozdenský měšec plný pohádek –
Hvozdná 2008. Celkem zde bylo k vidění devět pohádkových her: Pejsek
a kočička (Malá scéna Zlín), Uloupené
princezny (DS Klíček Kostelec u
Holešova), Rumcajs (Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná),
Zvířátka a loupežnice (DS Z. Štěpánka
Napajedla), Strašidláci (ZUŠ Zlín),
Pohádka z Honzovy Lhoty (DS Nahoď
Lidečko), Kájaspinkejhned, skřítek
dětských snů (DS KUK ZŠ Zachar
Kroměříž), Valašské slunko (Nezávislé
valašské divadlo Nevadí) a Popelka
a Princ (Divadlo Brod Uherský Brod).
Představení, která se neúčastní
žádné jiné přehlídky, hodnotila dětská porota, ta také udělovala ceny.
Přehlídka není postupová. (www.divadlohvozdna.cz) (PS)
JESENÍK (12 431 obyv.): V místním
Divadle Petra Bezruče proběhl 5.
dubna již dvanáctý ročník setkání
amatérských divadelníků s jesenickým publikem. Dopoledne a
odpoledne vyplnily pohádky, scénky
a divadelní inscenace souborů ZŠ,
78
ZUŠ, gymnázia a amatérských souborů, večer pak představení určená
dospělým. Úctyhodný divadelní
maraton předvedl to nejlepší, co se
urodilo ve zkušebnách Jesenicka:
Dvě pohádky se zvířátky (JCHP
Javorník), Kočka Modroočka (ZŠ Stará
Červená Voda), Brekeke (Kantoři
Mikulovice), Kočka Modroočka (ZŠ
Stará Červená Voda), Vašek – cestovatel mezi lidojedy (Rošťáci SVČ
Duha, Jeseník), Dobrodružství na
půdě (DS Dokolečka Gymnázium
Jeseník), Kterak se jeskyňkám vdavek zachtělo (Mandatum – Virtus,
o. s., Jeseník), Zhasněte světla (DS
Dokolečka Gymnázium Jeseník),
Sněhurka a sedm trpaslíků (Divadlo
bez zábran Kobylá), Bohyně (LDO
ZUŠ Jeseník), Naše městečko (DS
Severské Pradivadlo SVČ Rýmařov).
(www.mkzjes.cz) (PS)
KBEL (289 obyv., okres Plzeň-jih):
Obec Kbel žije v letošním roce
celoroční přehlídkou malých ochotnických souborů z jižního Plzeňska
a Klatovska pod názvem Divadelní
Kbel 2008. Přehlídku zde připravili
u příležitosti letošního výročí 110
let od prvního písemně doloženého divadelního představení ve
Kbele. Tradice ochotnického divadla
se v této obci začala psát díky sboru dobrovolných hasičů už v roce
1898. Tehdy si hasiči vybudovali
vlastní jeviště, namalovali si kulisy
a hráli divadlo pro zvýšení příjmů v
hasičské pokladně. Mezi iniciátory
ochotnického divadla ve Kbele patřili Václav Pučelík a Herman Bleier. Mezi
nejslavnější hry odehrané kbelskými
ochotníky do čtyřicátých let dvacátého století patřily například hry: Zlý
duch Lupacivagabundus, Kulatý svět,
Blázinec v prvním poschodí, Mlynář
a jeho dítě, Kříž u potoka, Modlitba
na hřbitově či Naši furianti. Vedle
hasičů v obci na počátku 20. století
působil i farní spolek, který se věnoval nastudování her s náboženskou
tematikou, jako např. Svatá Anežka,
Svatá Alžběta, Mladí pastýři betlémští
či Cizinci o Štědrém večeru. Tradice v
obci zanikla na počátku čtyřicátých
let dvacátého století. K obnově divadla ve Kbele došlo v lednu roku 2006.
Zásluhu na tom mají Milan Liška ze
Kbela, Josef Žofaj z Malince a Ludvík
Pouza z Příchovic. Soubor poznovu
začal s repertoárem pro děti, nastudoval pohádky O princezně se zlatou
hvězdou na čele a Švec a čert. Kbelští
ochotníci se aktivně podílejí na kulturním životě obce. Vedle vlastních
představení zvou do Kbela i soubory
z dalších míst regionu. Pořádají také
besedy a setkání s herci, spisovateli a
režiséry. (MS)
KERSKO (součást obce Hradišťko,
422 obyv., okres Nymburk): Příznivci a
ctitelé spisovatele Bohumila Hrabala
se podesáté sešli v Kersku. Tradiční
procházka po místech, která měl spisovatel rád, se uskutečnila 24. května.
Účastníci měli na hlavách netradiční
3 | 2008
pokrývky jako poctu B. Hrabalovi.
Hlavní program byl zahájen na zahradě lesního ateliéru Kuba. Mimo jiné
zde vystoupilo nymburské Hálkovo
divadlo s adaptací autorových Ostře
sledovaných vlaků. (MF Dnes)
LIBOCHOVICE (3669 obyv., okres
Litoměřice): DS Scéna Libochovice
připravila za podpory Ústeckého
kraje, Města Libochovice, nadačního fondu Kalich Alexandra Vondry
v Litoměřice a sponzorů 51. ročník
Libochovického divadelního léta.
Přehlídka se uskutečnila ve dnech
29. 5.–27. 6. 2008. Přizvány na ni byly
soubory Havlíček Neratovice s inscenací hry Jeana-Paula Alègreho Agnes
Belladone, Divadlo BANDA z Benešova s hrou Pavla Němce Amant, TMA
divadlo Terezín s fraškou Michaela
Coonyho Nájemníci pana Swana,
Divadlo Mazec s pohádkovým příběhem nazvaným Švanda, soubor
DK Krupka s kabaretním pásmem
Ať žijí nebožtíci, Kocábka Chocerady
s autorskou aktovkou Šmajchle, DS
NOPOĎ z Nového Boru s Goldoniho
Popraskem na laguně, divadlo Na
Vísce Hořovice s jevištní adaptací
předlohy Briana Friela Tanec na konci
léta, Divadlo Kámen z Prahy s inscenací Opičí Tlapa, Ochotnický spolek
Praotce Čecha z Roudnice nad Labem
s komedií Raye Cooneyho Kufržiček,
DS Svatopluk Benešov s Divadelní
komedií Bengta Ahlforse, DS Právě
začínáme z Horních Počernic s nastudováním hry Johna Murrella Poslední
léto a Rádobydivadlo Klapý s Tanečními hodinami pro pokročilé podle
Bohumila Hrabala. V programu přehlídky nechyběla vystoupení domácích souborů, soubor Malis uvedl hru
pro děti Tři kouzelné věci a přehlídku
pořádající soubor Scéna komedii
Michaela Frayna My dva. Přehlídku
doplňovala výstava historických divadelních opon nazvaná Malované
opony. Její návštěvníci měli možnost
pobesedovat s jejím kurátorem Jiřím
Valentou. (MS)
MILETÍN (870 obyv., okres Jičín):
Muzeum českého amatérského
divadla v Miletíně se konstituovalo
jako občanské sdružení. V sobotu
3. května 2008 uskutečnilo první
výroční schůzi spojenou s otevřením dvou nových expozic muzea
– První kroky ochotnického divadla
a Divadlo národního obrození.
Myšlenka zachovat hmotné památky
na činnost ochotnických souborů
našla úrodnou půdu u Divadelního
souboru Erben v Miletíně a díky
dobročinnosti majitele zámku pana
Ondřeje Stýbla i za nezanedbatelné
pomoci Národního informačního a
poradenského střediska pro kulturu
a za podpory Ministerstva kultury ČR
a dalších sponzorů se ji daří postupně
realizovat. Nově ustavené občanské
sdružení očekává, že se jeho členy
stanou amatérští divadelníci a jejich
profesionální spolupracovníci z celé
České republiky, kteří budou nápo-
mocni při shromažďování exponátů,
vytváření expozic a zajišťování provozu muzea. (MS)
MNICHOVO HRADIŠTĚ (8,5 tisíce obyv., okres Mladá Boleslav):
Obnovenou premiérou představení Dalskabáty, hříšná ves aneb
Zapomenutý čert 16. května 2008
oslavili mnichovohradečtí ochotníci
175 let trvání souboru. V představení
diváci uviděli stejné herce jako před
pětadvaceti lety, chyběli jen ti, kteří
již zemřeli. „Obnovit představení bylo
možné jen u této hry, kde stěžejní
postavy unesou věkový posun interpretů,“ uvedl režisér Pavel Štěpán,
který se rovněž po pětadvaceti letech
k představení vrátil. Představení před
léty bylo úspěšné po celé republice,
mělo třiatřicet repríz. Ochotníci se s ní
zúčastnili i divadelního festivalu amatérských souborů Jiráskův Hronov.
Jeden z herců, Josef Flanderka, tehdy
za roli čerta Trepifajksla dostal cenu
za nejlepší herecký výkon celé přehlídky. Zajímavostí je, že starý soubor
už nahradili mladí, kteří v Dalskabátech pomáhají. (MF Dnes)
NAPAJEDLA (7662 obyv., okres
Zlín): Na jedenapadesátém ročníku
Divadelního festivalu ochotnických souborů v Napajedlích mohli
diváci vidět jevištní zpracování
těchto titulů: Christopher Durang:
Nevyléčitelní aneb Běloch 185 cm
hledá kohokoliv zn.: Za účelem
styku (DSZŠ Napajedla); Euripidés,
J.P. Sartre: Trójanky (Divadlo BLIC
Ostrožská Nová Ves); Tankred Dorst:
Patříš mi! aneb Fernando Krapp mi
napsal dopis (Divadlo bez střechy
Vyškov); E.E. Schmitt: Manželské
vraždění (DS Kroměříž); I. Ambjörsen,
A. Helstenius, P. Naess: Elling a Kjell
Bjarne aneb Chvála bláznovství (DS
Zmatkaři Dobronín); G. Gorin: Thyl
Ulenspiegel (DS Masarykova gymnázia Vsetín); F. Urbánek: Kamenný
chodníček (Búranské ochotnické
divadlo Borský Mikuláš). Na festivalu
pracovala porota v novém složení:
Jan Štěpánek (scénograf, vnuk Zd.
Štěpánka, jehož jméno nese soubor
v Napajedlích), Tereza Chytilová
(herečka) a Tomáš Stolařík (herec
Městského divadla Zlín). Cenu diváka
si odnesl DS Masarykova gymnázia
Vsetín. Na podzim (termín ještě není
stanoven) chystají v Napajedlích
přehlídku amatérského divadla pro
děti. (PS)
ODRY (7336 obyv., okres Nový Jičín):
Dělnický dům Odry hostil v prvních
třech dnech letošního dubna 15.
ročník Celostátní přehlídky zájmové
umělecké činnosti církevních škol.
Přehlídku tradičně pořádá místní
Střední pedagogická a Střední zdravotnícká škola sv. Anežky České.
Soubory z celé republiky měly
možnost vystoupit v oborech: sólová recitace, divadlo malých forem,
dramatizace literárního díla, sólový
zpěv, malá hudební skupina, pódiový
tanec. Každé vystoupení hodnotila
Kalendář
odborná porota (divadelní formy měli
„na starosti“ V. Mareček z Městského
divadla Brno a A. Rychecký). Celá
akce byla ukončena slavnostním
galavečerem, na kterém bylo možné
zhlédnout znovu ty nejlepší výkony.
Snahou pořadatelů této akce je poskytnout mladým lidem náměty pro
jejich mimoškolní činnost, pro jejich
kulturní rozvoj a radost ze společného díla. Vždy jsou pozváni i zajímaví
hosté. Přehlídku tentokrát doprovázela výstava fotografií světoznámého
fotografa Jindřicha Štreita s tématem
Břevnovský klášter. Finanční nároky
přehlídky se organizátorům tradičně
daří zvládnout díky sponzorům z
řad rodičů, studentů, učitelů, firem
v okolí i v místě bydliště studentů,
církve, města a grantů. (www.cssodry.cz) (PS)
PRAHA: U příležitosti Světového dne
duševního vlastnictví se 28. dubna
2008 uskutečnil v Konírně Nostického
paláce v Praze seminář o autorském
právu. Pořádal jej pro zájemce z široké veřejnosti odbor autorského práva
Ministerstva kultury ČR. (MS)
PRAHA: V 70. a 80. letech známé
amatérské divadlo Kytka se vrátilo
na jeviště s obnovenými premiérami
dvou inscenací v jednom večeru. Ve
Strašnickém divadle se 24. 4. uskutečnilo představení dvou zpěvoher
Opera ještě nezemřela a Tajemný
listonoš. Autory inscenace jsou
Jan Kosek (scénář a texty písní) a
Vladimír Franz (hudba). Režie se ujal
Petr Chmela. Tvůrci se domnívají, že
kombinace parodie, naivity i absurdní poetiky, kterou se hry vyznačují, je
stále živá, a proto se rozhodli vrátit je
na jeviště. (Lidové noviny)
PRAHA: Tvůrčí studio Feng-yün
Song, v Čechách žijící zpěvačky
a performerky čínského původu,
známé mj. z lektorského působení
na Jiráskových Hronovech, nabízí
pravidelný cyklus seminářů Praktická
psychologie pro zpěváky a pro zájemce o hlasový projev a osobnostní
růst s programem Mystika za hlasem
a programem Hlas dítěte v nás. Tvůrčí
studio vzniklo na základě tvůrčích
uměleckých a pedagogických činností Feng-yün Song. Pedagogické
vedení je charakteristické celostním
přístupem k hlasu a dechu, kombinací východní a západní pěvecké
tradice, techniky a prociťování, intuice a racia, individuálními přístupy
a skupinovou inspirací, celostním
vnímáním bytí. Blíže viz www.fengjunsong.cz. (MS)
PRAHA: Divadelní soubor Antonín
D.S. připravil na 21. 5. 2008 v A-Studiu
Rubín na Malé Straně v Praze unikátní
večer s názvem Bilance 2005–2008: Ty
ještě nemáš dítě?? V rekapitulačním
večeru měli návštěvníci možnost
zhlédnout všechny tři profilové inscenace souboru: kabaretní pásmo
Surovosti laskavosti z roku 2005, „hru
ze života“ Dítě! z roku 2006 a dvojjediný portrét krize středního věku
Ženáč x Singl z roku 2007. Hudebními
hosty večera byly rockband Inženýr
Vladimír (Vladimír Mikulka a Martin
Rybář) a folková harmonikářka
Krystyna Skalická. (MS)
PRAHA 8: DDM Praha 8 – Kobylisy
uspořádal ve dnech 29.–31. 5. 2008
divadelní festival s názvem Setkání
Osmi (Y). Zahájen byl Osmičkovým
zápasem v improvizaci a dále se na
něm představilo Rádobydivadlo
Klapý s inscenací Equus, Hana
Voříšková se svou Oříškovou chaloupkou a čtyřminutovým divadýlkem pro jednoho diváka Grónská
písnička. Festival zakončilo představení Marmeláda pražského Divadla
Kámen. (SB)
PRAHA 20-HORNÍ POČERNICE (13
tis. obyv.): Kulturní centrum Horní
Počernice připravilo ve spolupráci
s domácími divadelními soubory 38.
ročník Divadla v přírodě, nejstarší
přehlídky ochotnických divadelních
souborů v ČR konané pod širým
nebem. Přehlídka proběhla od 8.
5. do 22. 6. 2008. Hrálo na ní 9 souborů (z toho 3 místní), které uvedly
12 inscenací v 31 představeních.
Domácí soubory do přehlídkového
programu přispěly šesti tituly. DS
Počerníčci zahájil hrou se zpěvy
Robin Hood, dále uvedl pohádku
Sněhurka a sedm trpaslíků v dramatizaci Marie Tůmové a Jana Kámala
a inscenaci Mrazík podle filmové
předlohy M. Volpina a N. Erdmana.
Počerníčci-Výtečníci se představili s nastudováním Brdečkova
Limonádového Joea a soubor
dospělých s kuriózním názvem
Právě začínáme se Shakespearovou
komedií Sen noci svatojánské
a poté z filmového zpracování
známou fraškou Clauda Magniera
Oskar. Mezi pozvanými soubory
byly DS Tyl Čelákovice s Goldoniho
Treperendami, Divadelní skupina
Chinorodí s hrou Kuana Chančchinga Letní sníh, Luna Stochov
s komedií Jeana-Clauda Danauda
Ach, ta něha našich dam, DS Jiří
Poděbrady s hrou Jaroslava Koloděje
Ježibaby z Babína, DS Mrsťa Prsťa
z Kouřimi se svérázným duchařským kabaretem Mrtvá nevěsta, DS
Svatopluk Benešov s pohádkou pro
děti Líný Honza v dramatizaci Josefa
Pšeničky. (MS)
PROSTĚJOV: Ve dnech 8.–10. května
uspořádalo Divadlo POINT akci s názvem Zámek Pointu 2008. Její součástí byly kromě koncertů a divadelních představení i workshopy. Dílna
Aleše Procházky nazvaná Trosečníci
ve městě byla určena studentům od
12 do 15 let a založena na vytvoření
dokumentu na základě strukturovaného dramatu. Magdalena Jansová a
Miroslav Ondra vedli workshop Akce
„Z“ site specific, jehož náplní bylo
výtvarné a divadelní oživení prostorů prostějovského zámku. Z divadel
na festivalu vystoupily: Buran Teatr
(Sexuální perverze v Chicagu),
SemTamFór Slavičín (Orgasmus bez
předsudků), Divadlo POINT Prostějov
(Švédský stůl, Plán R) a Malá scéna
Zlín (Pipi dlouhá punčocha). (SB)
SUCHDOL NAD LUŽNICÍ (3580 obyv.,
okres Jindřichův Hradec): Divadelní
soubor SUchdolské Divadlo připravil na červencové soboty 1. ročník
minifestivalu s názvem Suchdolské
divadelní večery. K hostování byly
pozvány soubory Českokrumlovská
divadelní scéna s inscenací Dvojí
pravda o Vilémovi z Rožmberka,
Divadýlko Kuba z Plzně s představením Pletené pohádky, Divadelní
spolek BANDA Benešov s inscenací
Amant, Divadélko KOS z Českých
Budějovic s hrou O selce lakomce,
Komorní studio Áčko z Benešova u
Prahy s inscenací Cikánská balada a
DS Tábor s inscenací Malý Alenáš a
Molièrovou komedií Lékařem proti
své vůli. Domácí SUD sehraje komedii
Pamfilo a spol. (MS)
PRAHA: V roce 1979 založil Jaroslav
Kovanda ve Zlíně časopis pro současnou poezii Psí víno. V současnosti
vychází v pražském nakladatelství
a vydavatelství Petra Štengla jako
čtvrtletník. V dubnu 2008 vyšlo již
43. číslo, jehož součástí je samostatná básnická příloha Marek Šobáň:
Místopisy. Viz www.volny.cz/psi.vino/
. (MS)
ZÁKUPY (2400 obyv, okres Česká
Lípa): Na dny 21. a 22. června 2008
připravil Divadelní spolek v Zákupech
oslavy 85. výročí vzniku českého
ochotnického divadla v Zákupech,
nejstaršího českého ochotnického
spolku na Českolipsku. Oslavy zahájila výstava divadelních plakátů, fotografií, kostýmů, spojená s prohlídkou
prostorů DS Havlíček. Jejich součástí
byly kostýmovaný průvod městem,
divadelní seminář, představení hry O.
Dudka Lucerna aneb Zelený Rudolf
a hry P. Vogela Nejstarší řemeslo.
Nechybělo ani společenské setkání
při hudbě a tanci. (MS)
červenec–srpen 2008
28. 6.–5. 7.
29. 6.–4. 7.
červenec
–srpen
červenec
–srpen
4.–22. 7.
18.–20. 7.
7.–19. 7.
25.–27. 7.
31. 7.–9. 8.
1.–9. 8.
2.–9. 8.
8.–9. 8.
15.–24. 8.
Sobotka – 52. Šrámkova Sobotka,
přehlídka a dílna uměleckého přednesu
CHRUDIM – 57. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM,
celostátní přehlídka amatérského
loutkářství spojená se semináři a dílnami
Zlín – HRAnDĚNÍ, 6. setkání divadla
a hudby
Luže, hrad Košumberk – Kulturní léto
Košumberk
Dačice – Za dačickou kostku cukru, nesoutěžní
festival divadelních a hudebních souborů
Poděbrady – 8. Letní divadelní slavnosti,
exteriérová přehlídka zábavného divadla
Plumlov – Plumlovský festival scénické
tvorby – Plumlovské léto 2008,
VIII. Mezinárodní divadelní workshop
Bechyně – Divadlo v trávě, XVI. ročník
divadelní přehlídky pod volnou oblohou
HRONOV – Klub (nejen) mladých
divadelníků 78. Jiráskova Hronova
HRONOV – 78. JIRÁSKŮV HRONOV,
FESTIVAL AMATÉRSKÉHO DIVADLA
(celostátní mezidruhová přehlídka
se zahraniční účastí)
Hronov – Rozborový seminář SČDO
při 78. Jiráskově Hronově
Machov – 4. Lojzíkův Machov, přehlídkové
setkání divadel s vlastní nezaměnitelnou
poetikou
Šumperk – Setkání mladých amatérských
divadelníků, tematické semináře a dílny
3 | 2008
79