Tour
Transkript
Tour
Tschechisch Srdečnĕ Vás vítáme v Císařských apartmá, Sisi - Muzeu a Stříbrné komoře ve vídeňském Hofburgu. Stříbrná komora 2 Všeobecné údaje o Stříbrné komoře a sbírkách měděného nádobí Po zániku monarchie v roce 1918 bylo více oddělení nyní osiřelé obrovské domácnosti vídeňského dvora shromážděno v “Dvorní komoře stříbra a stolního vybavení“ a od roku 1923 společně s objekty ze sbírky porcelánu jakož i Dvorního cukrářství, Dvorního sklepa, Dvorní kuchyně a Dvorní prádelny zpřístupněno veřejnosti. Prožijte při své návštěvě nejrůznější podoby bývalé domácnosti vídeňského dvora a poznejte kulturu stolování Habsburků. Před sebou vidíte výběr měděných pánví, kotlů, hrnců a forem, které dávají představu o rozsahu a různorodosti Dvorní kuchyně: pánve na platýze, kotle na vodu, nádoby na chřest, pot-à-oil na speciální polévky, vany na žhavé uhlí, v jejichž prohloubených poklopech dodávalo žhoucí uhlí teplo shora. Všechny tyto předměty svědčí o nesmírné náročnosti, kterou vyžadoval provoz dvorního státu o počtu až 5000 osob. Měděné formy se používaly v nesčetných variantách na želé, sulc, biskvit, krémy, nugát a samozřejmě na císařskou bábovku a dávají nahlédnout do vysokého umění mistrů cukrářů a pekařů. Měd byla v té době běžným materiálem ve šlechtických a měšťanských domácnostech. Měla tu výhodu, že dobře vodila teplo, nevýhodou byla jedovatá měděnka, která se vytvářela při vaření kyselých pokrmů. Proto muselo být nádobí pozinkováno a neustále kontrolováno, jestli zinek někde nechybí. 3 Stará stříbrná komora, různé servisy, stříbrné příbory V první místnosti Dvorní komory stříbra a stolního vybavení s dubovými vitrínami, které pochazejí ještě z dob monarchie, vidíte jednotlivé kusy nebo části starovídeňských, uherských a českých servisů jakož i příklady bílo-zlatého sanitárního porcelánu z Čech. Pozoruhodné jsou krásné série sklenic s různými variacemi brusu od firmy Lobmeyr/Wien. Zelené sklenice byly používány na rýnská vína. Ve vitríně uprostřed místnosti je vystaven císařský stříbrný příbor. Dodnes se používá při státních návštěvách. První velký soubor dodal Stephan Mayerhofer ještě před rokem 1837, později dostala zakázku následná firma Mayerhofer a Klinkosch a nakonec dvorní dodavatel Joseph Karel Klinkosch. Zvláštností jsou ozdoby po stranách příboru, dodnes oblíbený vzor housličkového tvaru s lištami. 4 Dvorní prádlo, prostírání pro státní návštěvy Ve vitríně uprostřed jsou vystaveny objekty z císařské prádelny. Do roku 1872 se prádlo dvorní domácnosti označovalo různými razítky a žlutou barvou, teprve později byly na prádle vyšívány monogramy a korunky. Osušky a ložní prádlo byly dříve výlučně z bílého jemného lnu. Teprve na konci 19. století se ručníky začaly vyrábět z piké a později také z anglického froté. Různé porcelánové servisy ve vitrínách dokumentují proměnu vkusu v průběhu doby. Na počátku 19. století se stolní nádobí pro běžné denní užívání poměrně neměnilo – byl to jednoduchý bílý porcelán se zlatým okrajem, pouze císařský orel vykazuje vliv módy či rukopis malíře. tabuli. Nádobí z masivního stříbra je zdobeno císařským erbem a udivuje svou jednoduchou zdrženlivou elegancí. Toto obrovské množství stříbrného nádobí je zapříčiněno tím, že se na vídeňském dvoře jedlo výlučně na stříbrném a zlatém nádobí. Dlouho se používal porcelán, vyráběný od roku 1710 i v Evropě pouze pro polévky a dezerty, avšak všechny státní chody se nadále servírovaly na stříbrných talířích. Teprve v průběhu 19. století se při soukromém stolování prosadil porcelánový servis. Lombardie s hradební korunou a rohem hojnosti jakož i alegorii Benátek s dóžecí čapkou a lvem, symbolem sv. Marka. Na okrajích podnosů se střídají tančící géniové a svícny. Při pohledu na tuto stolní dekoraci je možné si představit okázalou nádheru císařských tabulí, které byly zdobeny bohatými kyticemi, ovocem a sladkostmi. Klasicistní figurální zdobení této dekorace navazuje na tradici barokních stolních dekorací, které podle toho, pro jaký účel byla hostina pořádána, tématizovaly elementy božstev, válečnictví či lásky. Ve vitríně nalevo od průchodu do další místnosti vidíte již části „servisu pro státní návštěvy“, který byl ještě donedávna používán coby reprezentativní servis pro státní slavnostní večeře. V dobách monarchie byl nazýván „Hofform“ a byl používán pro večeře císařské rodiny. V postranních vitrínách jsou uchovávány pozlacené nástolní ozdoby; stolní ozdobné podstavce – tzv. kandelábry – pro sladkosti a víceramenné ozdobné svícny z pozlaceného bronzu – tzv. žirandoly - pocházejí z nástolní ozdoby nazývané „novofrancouzská“, kterou později ještě uvidíte. 12 Ceremonie omývání nohou U vídeňského dvora se zachovávala staletá tradice, kdy císař a císařovna na Zelený čtvrtek omývali nohy 12 mužům a 12 ženám. Tato tradice byla upomínkou na pokorné omývání nohou apoštolů Kristem. 5 Sanitární porcelán Ještě předtím než si Alžběta v roce 1876 jako první člen rakouského císařského domu nechala zřídit vlastní koupelnu podle dnešních měřítek, neexistovaly koupelny v moderním smyslu, ale i poté se většina příslušníků dvora musela spokojit se sanitárními soupravami sestávajícími z mís a džbánů na mytí, nádob na mytí nohou, na holení, misek na mýdlo, nočníků a podobně. Tyto soupravy nebyly jednotné – většinou byly z bílého porcelánu, ozdobené zlatým okrajem a zlatým orlem. 9 Státní prostírání Servis v historizujícím stylu nazývaný „Hofform“, který se ještě dlouho po skončení monarchie až do roku 2000 používal pro státní bankety, pochází z Vídeňské porcelánové manufaktury. Stříbrné talíře, které se kdysi u dvorních tabulí používaly pro jednotlivé chody, byly v době republiky degradovány na pouhé předkládací talíře. Jednotlivé chody se v dobách republiky servírovaly na porcelánu nazývaném „servis pro státní návštěvy“. Tento porcelán je bílé barvy s jemnou zlatou bordurou, puncovaným dekorem a černo-červeno-zlatým dvouhlavým orlem. Jeho technická zvláštnost spočívá v nově vynalezeném litografickém zlato- a barvotisku, který byl vynalezen v roce 1855, a kterým byl tento porcelán ozdoben. Tím bylo ruční pomalování nahrazeno racionalizovanou sériovou produkcí. Tato ceremonie se prováděla u starých, chudých a nemohoucích lidí, kteří se po pečlivé lékařské prohlídce a řádném umytí dostavili na Zelený čtvrtek ke dvoru. Po obřadu mytí nohou a po jídle, při kterém byly podávány tradiční půstní pokrmy, dostaly vyvolené osoby jako dárek hliněný džbán s poklopem naplněný bílým vínem, stříbrný pohár s dvouhlavým orlem a letopočtem, pokrmy a měšec s 30 stříbrnými mincemi, který měl připomínat stříbrňáky Ježíšova zrádce Jidáše. 6 Minton - Servis Zvláštností je neobyčejný anglický jídelní servis, který byl dárkem císařovny Alžběty císaři Františku Josefu pro lovecký zámeček Offensee. Návrh z roku1870 pochází od Williama Colemana a znázorňuje naturalistickým způsobem hmyz, ptáky, mořskou faunu a flóru. 7 Grand Vermeil K nejvýznamnějším servisům Dvorní komory na stříbro patří bezesporu Grand Vermeil. Toto vrcholné dílo francouzského zlatnictví čítalo původně předměty k prostíraní pro 40 osob. Vídeňskými stříbrotepci byl tento servis kolem roku 1850 rozšířen na 140 kusů. Dnes tento slavnostní servis sestává z celkem 4500 dílů a váží více než jednu tunu. Materiálem je ohněm zlacené stříbro, pro které se používá francouzský výraz Vermeil. Zajímavá je také historie tohoto servisu, která úzce souvisí s vzestupem a pádem Napoleonovým. Zadavatelem zakázky byl v roce 1808 Eugène de Beauharnais, nevlastní syn Napoleonův. Práce byly provedeny pařížským zlatníkem jménem Martin-Guillaume Biennais a milánským zlatníkem jménem Eugenio Brusa. Tento servis byl určený pro milánský dvůr, kde Beauharnais vládl v letech 1805-1814/15 coby vícekrál. Po dokončení byl tento servis přivezen do Milána, po Napoleonově pádu však Království lombardsko-benátské připadlo Rakousku. Na základě ustanovení Vídeňského kongresu musel císař František Evženu de Beauharnais servis odkoupit. Při příležitosti svého čtvrtého sňatku s Karolínou Augustou nechal František II. tento servis roku 1816 dopravit do Vídně poté, co byl vyrytý erb Napoleonův jako italského krále nahrazen erbem císaře Františka I. 8 Stříbro z Vídeňské dvorní tabule V této poslední místnosti původní části bývalé Dvorní komory stříbra a stolního vybavení jsou v prostřední vitríně vystaveny stříbrné talíře, podnosy, mísy, hrnce a teriny, které dávají představu o rozsahu denně používaného stříbra pro dvorní Stříbrné příbory pocházejí od firmy J.C. Klinkosch a sklenice od firmy J. & L. Lobmeyr a doplňují tento státní servis. Prostírání servisu korunuje ubrousek s umnými „císařskými sklady“, u kterého se do každého záhybu kladou čerstvé kousky pečiva. Tento druh skladů se směl používat pouze u dvorních tabulí, jichž se účastnil císař, a byl dobře střeženým tajemstvím, které se pouze ústně předávalo vyvoleným osobám. I dnes smí být tento druh skladu používán pouze při státních návštěvách korunovaných hlav a prezidentů a existují pouze dvě osoby, které toto tajemství znají – a střeží! 10 Alžběta, cestovní servis Miramare Pro cesty ke své vile vystavěné na řeckém ostrově Korfu zvané „Achilleion“ používala císařovna loď „Miramare“. Na této jachtě měla císařovna k dispozici speciálně zhotovený jídelní servis a příbory z alpaky, tedy z postříbřeného kovu. Tvar servisu pochází z běžné nabídky továrny na železné zboží Arthura Kruppa v Berndorfu kolem roku 1890. Jediným ukazatelem prozrazujícím jeho vznešené určení je vyrytý erb s delfínem korunovaným císařskou korunou. Na zadní straně vitríny vidíte další objekty, které jsou ozdobeny tímto známým delfínem, který se stal jakýmsi „logem“ pro všechny předměty, které byly určeny pro pobyt císařovny v Řecku. Stříbrné příbory, které jsou rovněž vystaveny a které byly vyrobeny terstským stříbrotepcem, byly určeny pro Achilleion. 11 Milánská stolní dekorace U příležitosti korunovace císaře Ferdinanda na krále lombardsko-benátského roku 1838 byla objednána monumentální tak zvaná Milánská stolní dekorace. Jedná se o nejrozsáhlejší soupravu Komory stříbrného nádobí, která podle potřeby dosahuje délky až 30 metrů a sestává z podnosů vykládaných zrcadly. V její prostřední části vidíte alegorické postavy Obě zlaté soupravy Lavabo byly zhotoveny nejlepšími augšpurskými stříbrotepci 18. století. Byly používány při křtinách Habsburků, při ceremonii mytí u příležitosti veřejných tabulí a při ceremonii omývání nohou o Velikonocích. 13 Habsburský servis Dezertní servis, nazývaný dříve „Laxenburský servis“, byl objednán ve Vídeňské manufaktuře roku 1824 u příležitosti svatby arcivévody Františka Karla s královskou dcerou Žofií Bavorskou, rodičů pozdějšího císaře Františka Josefa. Na konci 18. století nechal císař František I., ženichův otec, zřídit vedle letního zámku císařské rodiny v Laxenburku nedaleko Vídně, novou budovu nazvanou Franzensburg, která byla koncipována jako památník habsburské dynastie. Historie rodu je zde oslavována prostřednictvím uměleckých děl jako jsou obrazy, erby, vitráže a sochy v životní velikosti. Myšlenka oslavy habsburské dynastie se projevila – jak je vidno – rovněž zdobení jídelních servisů. Vedle erbů a portrétů dřívějších habsburských vládců a jejich manželek doplňuje tuto romantickou retrospektivu 60 tzv. „talířů s ruinami“ s pohledy na hrady a zámky Dunajské monarchie. Není náhodou, že neogotické tvary stolní dekorace připomínají relikviáře, mešní poháry a další sakrální předměty. Po zrušení Svaté říše římské roku 1806 se císař František snažil kompenzovat ztrátu sakrálního ducha německého císařství a legitimovat posvátnost a kontinuitu habsburské dynastie v novém rakouském dědičném císařství. Proto byl dokonce i u stolního nádobí s portréty předků kladen důraz na témeř liturgický charakter s nárokem na věčnou platnost. 14 Stolní servis pro arcivévodu Ferdinanda Maxe Tento servis byl dopraven do Vídně ze zámku Miramare u Terstu, bývalé rezidence arcivévody Ferdinanda Maxe, pozdějšího císaře Maximiliána Mexického. Tento arcivévoda byl mladším bratrem císaře Františka Josefa. Roku 1854 začal velet c.k. námořnictvu. Roku 1864 přijal mexickou císařskou korunu, ale nemohl se ve své nové říší prosadit. Byl zajat republikáncem Benitem Juarezem, který jej roku 1867 nechal podle stanného práva popravit. Další podrobnosti uslyšíte v císařských apartmá. Stolní servis je produktem porcelánky Herend v Uhrách, která se nejprve specializovala na kopírování čínských vzorů. Císař Maximilián objednal roku 1865 tento servis pro svou rezidenci v Chapultepek. Moritz Fischer, majitel manufaktury, získal možnost vystavit tento servis roku 1867 na Světové výstavě v Paříži jako reklamu pro výrobky z Herendu. Po ukončení této výstavy již Maximilián nebyl na živu, a proto nebyl tento servis nikdy dopraven do Mexika. 15 Thunský bílo-zlatý servis Bílo-zlatý jídelní servis byl zakoupen roku 1851 pro císaře Ferdinanda. Ferdinand, který od poddaných obdržel přídomek „Dobrotivý“, se vzdal v důsledku revoluce roku 1848 trůnu ve prospěch svého mladého synovce Františka Josefa a přesídlil na Pražský Hrad, kde žil v ústraní až do své smrti v roce 1875. Za účelem nového vybavení jeho pražské domácnosti byl v hraběcí thunské porcelánce v Klášterci nad Ohří v Čechách objednán tento bílo-zlatý jídelní servis. Výtvarný návrh tohoto servisu byl tehdy velmi aktuální. Všeobecný vkus se kolem poloviny století změnil. Přísné pravidelné linie biedermeieru ustoupily měkkým formám plným pohybu. Bohaté zlacení odpovídalo rostoucí potřebě feudálního přepychu, která se projevovala i na vídeňském císařském dvoře. 16 Stolní dekorace nazvaná „Novofrancouzská” Jeden z prvních předmětů do nové domácnosti mladého císaře Františka Josefa, pořízených po jeho nástupu na trůn po revolučních událostech roku 1848, byla tak zvaná Novofrancouzská stolní dekorace, objednaná v letech 1850/1851 v Paříži. Je vyrobena z pozlaceného bronzu a svým bohatým zdobením zdaleka předstihuje všechny ostatní stolní ozdoby. Obrovské víceramenné svícny, nazývané také žirandoly, mají bohatě zdobenou konstrukci z úponků a rokaje a jsou oživeny nahými postavami hrajících si dětí, skákající lovnou zvěří a ptáky s rozpjatými křídly. Stolní ozdoba v této velikosti byla nutná, protože mladý císař František Josef pravidelně zval své rádce a ministry k dvorním tabulím. Pod vlivem arcivévodnkyně Žofie začal být u dvora opět ve velké oblibě barokní a rokokový styl, což se odráží především v interiérovém vybavení apartmá. Tato refeudalizace se projevila rovněž u stolovacího náčiní. 17 Jídelní a dezertní servis se zelenými pásky (Sèvres) Servis se zelenými pásky byl exkvizitním dárkem francouzského krále Ludvíka XV. císařovně Marii Terezii. Byl znamením začínajícího se sbližovaní mezi Rakouskem a Francíí po Válkách o rakouské dědictví, které přinesly mnohé ztráty. Zelené proplétané pásky vytvářejí hlavní dekor jednotlivých částí nádobí, které se tvarem přibližují barokním zlatnickým pracem. Mezi tímto zdobným prvkem jsou malovány křehké rokokové scény podle obrazů malíře Françoise Bouchera. Představují alegorie lásky, poezie, hudby, malířství a sochařství nebo se vztahují k dílům světové literatury od Homéra až po Molièra. Tento servis je nádherným příkladem velmi elegantních výrobků, které vyráběla Královská porcelánová manufaktura v Sèvres, která byla založena roku 1738. Jsou formovány ze speciální křehké masy fritového porcelánu, na které však barvy díky nižší teplotě pálení mohou dosáhnout speciální zářivosti. Zářivá zeleň tohoto servisu byla vyvinuta teprve krátce před jeho výrobou. Pouze jedinkrát byl na dárku pro Marii Terezii použit dvojitý páskový motiv. 18 Zlaté klasové teriny V roce 1777 navštívil císař Josef II. svou sestru, francouzskou královnu Marii Antoinettu. Při svém návratu s sebou přivezl celkem 500 vzácných porcelánových objektů z Sèvres, k nimž patřily jídelní servis v jablkové zeleni a 4 nádherné teriny, ze kterých se tři dochovaly v Komoře stříbrného nádobí. Okrouhlá nádoba zvaná pot-à-oil, která byla určena pro zvláště silné polévky, stojí stejně jako obě polévkové teriny čtyřmi zatočenými nožkami na podstavcích. Pozlacená plastická výzdoba ze svazků klasů a plody malované v medailonech, zemědělské produkty, květiny, vejce, mořské plody, ale i zahradní a polní nářadí poukazují na plodnost a práci vedoucí k hojnosti úrody. 19 Skládání ubrousků (labuť), stolní textilie Skládání ubrousků plné fantazie je starým uměním, které ale bohužel vymírá. Komplikované kreace ve tvaru vějířů, ryb, mušlí, labutí, kachen či květů se používalo jako stolní dekorace především v raném baroku. Zdaří se ale pouze za předpokladu, že jsou ubrousky z nejjemnějšího lnu a že mají určitou velikost. Císařský ubrousek, který se pro to dobře hodí, má rozměry 1x1 m. Pro tyto umělecké kreace existuje ještě celá řada předloh ze 17. století. 20 Zlatý servis Zlatý servis je nejnádhernějším porcelánovým servisem císařského dvora. Všechny kusy tohoto stolního servisu pro 12 osob jsou pokryty leštěným zlatem, z části také uvnitř a na spodu. Jemné ornamenty z matného zlata si berou předlohy z antických ozdobných vlysů. Zlatý servis je mistrovskou prací Vídeňské porcelánové manufaktury a byl zhotoven roku 1814. Vybavení tímto servisem bylo velmi nutné, protože odpovídající zlaté nádobí bylo během války proti Napoleonovi roztaveno a použito pro ražení mincí. Když se při pobytu císaře Františka roku 1814 v Paříži ukázalo, že ve Vídni s největší pravděpodobností bude probíhat velký kongres evropských mocností, byl tento servis objednán u Vídeňské manufaktury. Tím bylo u velkých tabulí přinejmenším opticky dosaženo náhrady za zlatý servis použitý pro ražení mincí. 21 Míšeňský servis V Míšni byla roku 1710 založena první a na dlouhou dobu nejlepší porcelánová manufaktura v Evropě. Míšeňský servis, který vznikl kolem roku 1775, je dominován bohatou malbou s florálními motivy. Tvary jsou dobrými příklady „barokního klasicismu“. Zatímco baňaté teriny s úchytkami ve tvaru ovoce ještě sledují styl baroka, přechází prolamovaný košíček na ovoce již do klasicismu, jehož vzorem byly tvary typické pro antiku. 22 „Starofrancouzská“ stolní dekorace Tato stolní ozdoba byla objednána v Paříži roku 1838 u příležitosti korunovace císaře Ferdinanda na lombardskobenátského krále v Miláně. Výrobce však není znám. U dvora se velké zahraniční objednávky často držely v tajnosti nebo byly vyřizovány nejvyšším hofmistrem, aby nebyli vídeňští řemeslníci příliš zklamáni. Dekorace sestává z pozlaceného bronzu. Obdélníkové zrcadlové plochy reflektují večer světlo svící na žirandolách. Figurální ozdoby a měkké prohýbané úponky vytvářejí dojem elegantní nádhery. 23 Talíře s panoramaty Po Míšni byla roku 1718 ve Vídni založena druhá nejstarší porcelánová manufaktura Evropy. Porcelán byl tehdy sice oblíbeným a drahým objektem pro sběratele, avšak císařské tabule – s výjimkou dezertů - nebyl ještě hoden. Díky tomu, že bylo ve válečných dobách dvorní stolovací stříbro používáno pro ražení mincí, se mohl porcelán kolem roku 1800 konečně u dvora prosadit. Roku 1803 objednal císař František pro dvorní tabuli porcelánový servis sestávající ze 120 kusů. Patřilo k němu 60 talířů na dezert s různými vyobrazeními a 24 polévkových talířů s panoramaty, které dosahují jedinečné kvality. Vybrané motivy byly patriotického i romantického rázu. Mezi zlatými bordurami viděli hosté vulkány chrlící oheň, ledovcové krajiny nebo nejlepší příklady vídeňské architektury – na každém talíři byly 3 veduty z Rakouska, Švýcarska a Itálie, které malovali nejlepší malíři na porcelán podle starých rytin. Tato práce trvala 5 let. 24 Kandelábry z novofrancouzské stolní dekorace (Arena) V atriu vidíte „kandelábry“ neboli pozlacené bronzové stolní ozdoby, které, obložené cukrovím, zdobily císařskou tabuli. Patří ke stolní ozdobě zvané „novofrancouzská“ mladého císaře Františka Josefa. 25 Alexandr Lotrinský / Porcelán Imari Komora stříbrného nádobí vděčí vévodovi Karlu Alexandru Lotrinskému za zajímavou a rozsáhlou sbírku východoasijského porcelánu z doby kolem roku 1700. Karel Alexandr byl mladším bratrem císaře Františka Štěpána, manžela Marie Terezie. Roku 1744 se oženil s její jedinou sestrou Marií Annou. Po svatbě přesídlil mladý pár do Bruselu, kde se Karel Alexandr stal místodržícím Nizozemí. Stal se vášnivým sběratelem, ale nahromadil tím také dluhy. Po jeho smrti se jeho synovec císař Josef II. stal správcem odkazu, velkou část sbírky nechal v Bruselu vydražit, cenný porcelán Imari se však dostal na vídeňský dvůr. Některé z dochovaných kusů představují zajímavou symbiózu mezi východoasijsou a evropskou kulturou. Jsou to porcelánové předměty z Japonska a Číny, které byly evropskými stříbrotepci dále zpracovány a adaptovány pro použítí u dvora. Patří k nim mimo jiné talíře a nádoby montované do stříbra. Jejich modré, červené a zlaté pomalování vykazuje charakteristické barvy japonského porcelánu z epochy, která je pojmenována podle přístavu Imari, odkud se tento porcelán vyvážel. soupravy nahradily osobní individuálně tvarované příbory císařské rodiny. 27 Vídeňské stříbro z dvorní tabule To, že se z dřívějších epoch nedochovalo témeř žádné stříbro z dvorní tabule, má dva důvody: buď bylo opotřebované stolní stříbro, které již vyšlo z módy, často neúprosně roztavováno, aby mohlo být nově zpracováno nebo se jeho majitel dostal do finančních nesnází. Hlavním důvodem pro použití stříbra na ražení mincí na konci 18. století jsou však napoleonské války, k jejichž financování byly roztaveny téměř všechny stříbrné předměty v Rakousku. Výjimkou nebylo ani stříbro z dvorní tabule, které bylo tomuto účelu rovněž obětováno. Stříbrné soupravy byly nahrazeny porcelánovým servisem Vídeňské manufaktury. Teprve od roku 1830/35 se pomalu začalo s nahrazováním stříbra pro dvorní tabuli. Zakázku obdržel Stefan Mayerhofer, později doplňovali servis Mayerhofer & Klinkosch, případně J. C. Klinkosch. Tento servis byl rozšířen zejména po svatbě císaře Františka Josefa s princeznou Alžbětou Bavorskou roku 1854. 28 Anglický dezertní servis Minton Tento dezertní servis anglické manufaktury byl jedním z nejkrásnějších kusů na londýnské světové výstavě roku 1851. Porcelánový servis sestávající ze 116 dílů byl vyznamenán nejvyšší cenou za své estetické provedení. Anglická královna Viktorie tento servis koupila a poslala jeho část jako přátelský dárek císaři Františku Josefu. Velmi křehké umělecké dílo s figurkami z biskvitového porcelánu, které nebyly glazovány, a s malými pohárky pro anglickou omáčku z vajec a smetany, nebylo na rakouském dvoře nikdy používáno. Fragilita materiálu učinila tento luxusní výrobek pro jeho původní účel nepoužitelným. 29 Císařské schodiště Po Císařském schodišti s přepychovým štukovým mramorem a pozlacenými vázami z bronzu se dostanete, jako kdysi císař František Josef, do hlavního poschodí. Hofburg byl po více než šest století rezidencí Habsburků a tím také centrem Svaté říše římské. Vedle své funkce coby sídlo vlády a správní centrum byl ale Hofburg především také zimní rezidencí císařské rodiny – léto trávil dvůr od 18. století hlavně na zámku Schönbrunnu. Stolní dekorace ve tvaru skalní krajiny je pravděpodobně také vídeňskou stříbrotepeckou prací. Děrováním ve stříbrném kmeni mohl ucházet vonný kouř. Rovněž plody z čínského emailu obsahovaly vonné esence 26 Příbor císařovny Marie Terezie S příborem Marie Terezie se nám dochovaly velice osobní předměty této panovnice. Jednalo se o příbor, který byl zhotoven pouze pro ni a používán pouze jí samotnou a který ji všude doprovázel. Skládá se z nože, vidličky, servírovací vidličky a lžíce, doplněn malým kalíškem na vajíčko, kombinací lžičky na vajíčko a na morek jakož i slánkou. Byl vyroben z čistého zlata kolem poloviny 18. století. Teprve koncem 18. století se vyvinuly stolní příbory, jejichž soupravy čítaly příbory pro 12, 24, 36 a více osob. Tento počet je odvozován od počtu apoštolů. Tyto jednotné příborové © Schloß Schönbrunn Kultur- und BetriebsgesmbH, 2009 Tschechisch Přibližme se tedy historické Alžbětě: Muzeum Sisi 37 Dětství a mládi v Bavorsku Alžběta se narodila 24. prosince roku 1837 v Mnichově jako dcera vévody Maxmiliána Bavorského a bavorské královské dcery Ludoviky. Sisi – jak je Alžběta v rodinném kruhu nazývána - se v mnohém podobá svému otci. Tento vévoda, který má blízký vztah k prostému lidu, miluje přírodu, je vášnivým jezdcem a nadšeným cestovatelem. Sisi vyrůstá ve svobodné a nenucené atmosféře v Mnichově a na zámku Possenhofen u jezera Starnberger See. Není svazována etiketou, dvorským ceremoniálem ani přísnými dvorskými předpisy. Ke svému o dva roky mladšímu bratrovi Karlovi Theodorovi, kterému se v rodině přezdívá „Gackel“, má Alžběta po celý svůj život velmi dobrý a úzký vztah. V levé vitríně vidíte akvarel, který zobrazuje oba sourozence. Repliku dětských šatiček, které má Alžběta na sobě, můžete vidět v této místnosti. V dubnu roku 1854 přijela sotva šestnáctiletá vévodkyně Alžběta Bavorská do Vídně, aby se provdala za svého bratrance císaře Františka Josefa. Po svatbě se nastěhovala do svého apartmá v Hofburgu a vstoupila do imperiálního světa rakouské monarchie. Navštivte nyní muzeum císařovny Sisi – a prožijte v následujících šesti místnostech „Sisi – mýtus a pravda“. Upozorňujeme vás, že od této chvíle již není fotografování povoleno. 31 Smrt 10. září roku 1898 šokovala Evropu následující zpráva: císařovna Alžběta Rakouská byla zavražděna! Alžbětina tragická smrt znamenala konec pohnutého nešťastného ba často chybně chápaného života neobvyklé osobnosti. Přispěla ale také ke vzniku mýtu, který Alžběta živila již během svého života svým nekonvenčním životním stylem. Jak vznikl tento mýtus? Vydejme se hledat osobnost této císařovny! 32 Vznik mýtu Novinové výstřižky na tabulích před vámi a za vámi se zabývají otázkou, jak viděli Alžbětu novináři té doby. Ukazují velmi jasně, že Alžběta nebyla za svého života všeobecně oblíbená a oslavovaná krásná císařovna, plnící titulní stránky novin. Skutečností je, že se o Alžbětě, která se již velice brzy vzdálila své veřejné funkci císařovny a v posledních letech zřídkakdy pobývala v Vídni, psalo jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že noviny v monarchii rovněž podléhaly velmi přísné cenzuře, byl otevřený kritický postoj vůči císařovně sotva možný. Císař František Josef zde zaujímal mnohem důležitější roli. Tento „starý dobrý císař“ se zapsal do srdcí obyvatelstva a veškeré sympatie patřily jen jemu. To dokládají rovněž tiskové zprávy po smrti císařovny, v nichž patřila soustrast především císaři, který se musel vyrovnat s novou těžkou ranou osudu. Teprve po své tragické smrti byla Alžběta stylizována do podoby uctívané, nezištné a dobré císařovny a tím se začal předávat zkreslený obraz. 33 Ikona Za Alžbětina života se veřejnost jen pramálo zajímala o poněkud „podivnou císařovnu“, která se stahovala do ústraní. Teprve po její smrti byly objeveny možnosti komercializace legendy o nešťastné krásné císařovně, která příšla tragicky o život. Začaly se ve stále větší míře prodávat upomínkové obrázky, mince a další předměty, připomínající zavražděnou císařovnu A tato komercializace přispěla k tomu, že se z ní postupně stala ikona. 34 Pomníky Po Alžbětině smrti byly na její počest zřízeny četné pomníky. Ještě dříve než ve Vídni se v letech 1901 a 1902 konaly v Budapešti dvě soutěže o nejlepší návrh na vytvoření Alžbětina pomníku. Tato činnost a další v Salcburku vedly k tomu, že byl konečně i ve Vídni založen výbor na zřízení pomníku k poctě císařovny. Hledání důstojného místa, které bylo spojeno z četnými neshodami, ukončil císař rozhodnutím, že pomník bude stát v Lidové zahradě – Volksgarten. 35 Klotzova socha Jednoduchá stojící postava císařovny, která byla vytvořena pro Salcburk, inspirovala vídeňského sochaře Hermanna Klotze, který obohatil svou verzi o jeden pohybový prvek. Postava „vznešeně kráčející“ byla vytvořena jako malá plastika v životní velikosti. Tomuto zpodobnění se dostalo velkého uznání. Jeden exemplář plastiky zdobil dokonce pracovnu císaře na zámku Schönbrunn. Zde vystavená plastika v životní velikosti byla dar arcivévody Franze Salvatora, zetě císařovny, rakouské republice. 36 Alžběta ve filmu Teprve na základě filmových produkcí se stala Alžběta světově známou a zbožňovanou „Sissi“. K tomu přispěla především legendární filmová trilogie „Sissi“ od Ernsta Marischky z padesátých let, která proslavila mladou Romy Schneiderovou. Ovlivnila a dosud ovlivňuje obraz mladé, srdečné, nenucené „Sissi“, který však pouze částečně odpovídá skutečné osobnosti císařovny Alžběty. 38 Zasnoubení v Ischlu V létě 1853 doprovází Sisi svou matku a starší sestru Helenu - zvanou Néné – do Bad Ischlu, aby spolu s ostatními oslavila 23. narozeniny svého bratrance, mladého císaře Františka Josefa. Pravým důvodem této cesty jsou však svatební plány, které ukuly obě matky, které byly sestrami. František Josef se bezhlavě zamiluje do patnáctileté Sisi: 19. srpna se koná slavnostní zasnoubení. Sisi je pozorností, která je na ní soustředěna, zastrašená a tichá – František Josef je přešťasten. Také jeho matka arcivévodkyně Žofie má pochopení pro zamlklou Sisi a ostatně nemá, jak se často tvrdí, žádné námitky proti volbě svého syna, nýbrž má radost z toho, že ho vidí tak šťastného. 39 Šaty z předsvatebního večera Po zasnoubení v Ischlu se Sisi vrací zpátky do Bavorska, kde jsou okamžitě zahájeny svatební přípravy. Kromě toho se Sisi velmi intenzívně připravuje na svou budoucí úlohu rakouské císařovny. Sisi začíná mít stísněný pocit a její strach z vídeňského dvora je stále větší. Cítí, že svým zasnoubením v Bad Ischlu vstoupila na jeviště světových dějin a vzdala se tak své osobní svobody. Zachovalo se velice málo Alžbětiných šatů. Jedny z nich jsou šaty z předsvatebního večera, jejichž napodobeninu vidíte zde. Originální šaty jsou majetkem Umělecko-historického muzea ve Vídni, ale z konzervátorských důvodů již nesmějí být vystavovány. Tyto neobvyklé šaty měla Alžběta na sobě pravděpodobně u příležitosti oslavy na rozloučenou před svým odjezdem do Vídně. Zajímavé jsou především orientální výšivky na štole, vedle sultánského znaku je vyšitý arabský nápis, který v překladu znamená „Ó můj pane, jaký to překrásný sen“. 40 Svatba Svatbou dne 24. dubna 1854 začíná pro Alžbětu zcela nové období života. Slavnosti a ceremonie, cizí pohledy, vysoké nároky a velká očekávání přesahují Alžbětiny síly. Během své první velké recepce v nové roli císařovny se náhle z vyčerpání rozpláče a vyběhne ze sálu. Alžběta se na začátku snaží poslušně plnit všechny úlohy, které jsou jí ukládané. Císařskému páru se narodí čtyři děti. Nejstarší dcera Žofie však zemře již v útlém věku dvou let. Alžběta je zoufalá, avšak musí své city potlačovat, neboť povinnosti vyplývající z jejího postavení mají přednost před osobními problémy. 41 Raab Na stěně vidíte obraz malíře Georga Raaba, na němž je vyobrazena císařovna se slavným rubínovým náhrdelníkem u příležitosti oslav stříbrné svatby císařského páru v roce 1879. Tento šperk patří k dnes již neexistujícím korunovačním klenotům Habsburků. Ve stéle vedle plátna můžete vidět jeho rekonstrukci. 42 Winterhalter Mladá císařovna trpí stále více nespavostí, nechutenstvím a trvalým kašlem. Aby se zabránilo onemocnění plic, je na radu lékařů poslána na Madeiru. Poprvé je Sisi opět svobodná, zbavená jakýchkoli povinností a plnými doušky si užívá života daleko od dvorských formalit a předpisů. Když se Alžběta po dvouleté nepřitomnosti vrací zpět na vídeňský dvůr, je na ní patrná zcela zásadní proměna. Z půvabné, ale nesmělé melancholické dívky se stala sebevědomá, krásná žena. V této době rovněž vznikají známé portréty od Franze Xavera Winterhaltera. Nejznámější z nich je bezpochyby obraz před vámi, který představuje Alžbětu v roce 1865 v plesové róbě – v tak zvaných šatech s hvězdami - a se známými diamantovými hvězdami ve vlasech. Alžbětě patřila souprava 27 diamantových hvězd, které později odkázala své vnučce arcivévodkyni Alžbětě, dceři Rudolfa. Ve skleněné stéle si můžete prohlédnout rekonstrukci těchto diamantových hvězd. 43 Uherská královna Alžběta se naučila stále častěji využívat svou krásu k prosazení svých zájmů. O aktivní politické dění se příliš nezajímala a tak se stalo jen jednou, že zasáhla do vládních záležitostí svého muže. Tehdy šlo o pomoc Uhrám. Alžběta pociťuje velkou náklonnost k temperamentnímu a hrdému uherskému lidu, který od potlačení revoluce roku 1849 trpí pod absolutistickou nadvládou. Alžběta se stavá horlivou zastánkyní uherských zájmů a udržuje úzký kontakt s hlavními představiteli Uherska. Bezesporu má velký podíl na tom, že František Josef v roce 1867 nakonec podepisuje tak zvané Rakousko-uherské vyrovnání, které uznává historická práva Uher a zakládá tím Rakousko-uherskou monarchii. Téhož roku se v Budapešti v kostele sv. Matyáše koná slavnostní korunovace, při níž se rovněž Alžběta stává uherskou královnou. 44 Uherské korunovační šaty Před portrétem Alžběty jako uherské královny si můžete prohlédnout další šaty. Je to replika uherských korunovačních šatů, které byly ušity v módním salonu Worth v Paříži. Když František Josef a Alžběta po korunovaci vycházejí z kostela sv. Matyáše, vítá je nadšené „Eljen“ – „nechť žijí“ z hrdel mnohatisícového davu. Poté se Alžběta co nejrychleji převléká z těchto těžkých šatů s dlouhou vlečkou do jednoduchých šatů z měkkého tylu. Ve stéle vedle šatů vidíte rekonstrukci uherských korunovačních klenotů. Originály již bohužel neexistují. 45 Reprezentace Se stále vzrůstající nevolí plní Alžběta své povinnosti cisařovny. Reprezentace je jí nepříjemná, dvorní ceremonie obtížné a z hloubi duše pohrdá strnulými hierarchickými strukturami a intriky u vídeňského dvora. 46 Jízda na koni Císařovna nachází útočiště před vídeňským dvorem ve sportu, v pěstování kultu krásy a v cestování. Jednou z největších Alžbětiných vášní je od dětství jízda na koni. Krasojízdě se naučila již od svého otce, nyní absolvuje cisařovna tvrdý trénink a stává se z ní jedna z nejlepších a nejodvážnějších jezdkyň v Evropě. Její jezdecké výkony při parforsních honech (štvanicích) jsou často na hranici lidských možností. Poprvé se zde setkáváme s Alžbětou, která vědomě hledá své vlastní hranice – mimo jiné ve špičkových sportovních výkonech, přičemž se často ocitá v nebezpečných situacích. 47 Krása Alžběta byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby a také si toho byla patřičně vědoma. Péče o krásu zabírala většinu času z jejího každodenního programu. Zvláště pyšná byla na své husté vlasy, které dosahovaly až skoro na zem. Také jim věnovala neobvyklou péči – denně je nechávala 2-3 hodiny rozčesávat. Aby si zachovala svou všemi obdivovanou krásu zkouší Alžběta nesčetné zkrášlující recepty – před sebou vidíte některé z jejích originálních receptů. Alžběta je rovněž přesvědčena o tak výstředních metodách jako jsou účinky syrového telecího masa. Vykládala jím zvláštní kožené masky na obličej, které pak měla nasazené přes noc. Zvláštní důraz klade Alžběta na svou štíhlou linii. Byla vysoká 172 cm a vážila mezi 45 a 47 kilogramy. Obdivuhodný je také neuvěřitelný objem jejího pasu - 51 centimetrů. Navíc zkouší Alžběta nejrůznější diety, aby si udržela svou štíhlou postavu. Při tom hraje váha rozhodující roli: Alžběta se denně váží a s přibývajícim věkem drží stále radikálnější diety. Zprávy, podle kterých se Alžběta živila syrovou šťávou z masa, jsou však přehnané. Syrové telecí maso z kýty bylo pomocí speciálních lisů vymačkáno a tato šťáva byla okořeněna a převařena předtím, než ji Alžběta vypila. Do říše legend patří rovněž dohady, že Alžběta stále hladověla aby zůstala štíhlá. Účty z různých cukráren dokládají, že Alžběta často a ráda mlsala zmrzlinu a bonbóny 48 Zdraví Sportovně založená císařovna, která pečlivě dbá o svou tělesnou schránku, je samozřejmě také pod stálým lékařským dohledem. Ví dobře, že ke zdravému tělu a krásnému obličeji patří i zdravé a krásné zuby. Zubařské instrumenty jejího osobního zubního lékaře a dopisy její důvěrnice hraběnky Ferenczyové dokazují, že si Alžběta nechávala svůj chrup pravidelně ošetřovat. 49 Centrum Po tragické sebevraždě svého jediného syna Rudolfa v roce 1889 Alžběta stále více hořkne, stahuje se do sebe a straní se lidí. Je stále ostýchavější a nepřístupnější a chodí už pouze v černém. 50 Vitrína s vějíři a smutečními šperky Vějíře, závoje a slunečníky provázejí císařovnu na každém kroku. Poskytují jí nutnou ochranu před pohledy zvědavců. Alžběta nesnáší, když na ni lidé civějí. Jako patnáctiletá píše: „Možná, že budu později chodit vždy jen zahalená závojem, a ani moje bezprostřední okolí nebude smět více spatřit mou tvář.“ Ke smutečním šatům nosí císařovna smuteční šperky s černými skleněnými perlami a gagátem, což byl tmavý druh hnědého uhlí. Pro smuteční období bylo typické, že se nenosily šperky z vzácných kamenů. Jednoduchost použitého materiálu měla demonstrovat vlastní skromnost a zřeknutí se symbolů bohatství během smutečního období. 51 Refugia Časem se Alžběta naučí prosadit se u císařského dvora a začíná žít život, který odpovídá jejím představám. Dělá pouze to, co dělat chce a stále častěji odmítá roli císařovny. František Josef a Alžběta se navzájem odcizili. Alžběta se cítí být magicky přitahována nekonečným oceánem a sní o tom být svobodná jako racek: „Jsem jako racek bez pevniny...“ Aby se zabavila, podniká Alžběta dlouhé cesty a hledá si různá útočiště, místa, kde by mohla svobodně žít. Patří k nim uherský zámek Gödöllö u Budapešti, Hermesova vila ve vídeňském přírodním parku Tiergarten Lainz nebo také vila Achilleion na řeckém ostrově Korfu. Tuto nádhernou vilu vystavěnou v pompejánském stylu, která nese jméno císařovnina nejoblíbenějšího hrdiny, nechává Alžběta s velkým nadšením zařídit cennými antickými předměty. Po dokončení všech prací však ztrácí stále neklidnější císařovna o Achilleion zájem a nabízí vilu k prodeji. K tomu však dojde až po její smrti. 52 Titanie Alžběta, která píše básně již od svého mládí, se stále více utíká k poezii touhy. Miluje Homéra a inspirována svým velkým idolem Heinrichem Heinem píše řadu básní, které jsou poznamenané jejím zklamáním, těžkou myslí a touhami, ale také opovrhováním lidmi a přibývající izolací. Začíná se identifikovat s královnou víl Titanií z Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Aby své milované ženě udělal radost, nechává František Josef dokonce její ložnici v Hermesově vile ve Vídni, kterou nazývá „kouzelným zámkem Titanie“, vymalovat scénami ze Snu noci svatojánské. 53 Cesty „Jen nezůstat dlouho na jednom místě“... píše Alžběta. Stále silněji podléhá Alžběta lákání dálek – čím je dále od Vídně tím lépe se cítí. Z důvodu údajně ohroženého zdraví podniká císařovna dlouhé cesty, chce poznat cizí země a kultury. Miluje především cesty lodí, hlavně při vlnobití, kdy se cítí být živlům zvláště blízká. Na palubě její jachty si nechává zřídit skleněný pavilon, odkud má volný výhled na moře. Zde se nechává za bouřlivých vln, kdy už se celá lodní posádka začíná bát o své životy, připoutat na židli a prohlašuje: „Dělám to jako Odysseus, protože mne vlny lákají“ 54 Cestovní lékárnička 63dílná příruční lékárnička, která byla součástí císařovniných cestovních zavazedel, obsahuje kromě četných hořčičných náplastí, gázových obvazů, krémů a lahviček také pro naši dobu velmi zajímavou kokainovou injekci. Omamné drogy byly tehdy - jinak než dnes - hojně užívány jako léky. A protože byl již tehdy velmi dobře známý účinek kokainu jako látky, která zamezuje křečím a zlepšuje náladu, aplikoval se nitrožilně při menstruačních obtížích a během menopauzy. 55 Dvorní salonní vůz Jak nenáročná je Alžběta při cestách lodí, o to větším luxusem se obklopuje při cestách vlakem. Salonní vůz, postavený speciálně pro její potřeby, ve kterém cestuje po celé Evropě, je vybaven vskutku císařsky. Projděte nyní rekonstrukcí obytného salonu tohoto dvorního salonního vozu. Originál je možné si prohlédnout ve vídeňském Technickém muzeu. 56 Cíle cest „Cíle cest jsou jen proto tak vytoužené, protože je třeba k nim přicestovat. Kdybych někam přijela a věděla, že se z toho místa už nikdy nesmím vzdálit, stal by se mi pobyt v ráji peklem,“ napsala Alžběta. Její neklid vzrůstá a rodina i blízcí lidé si dělají stále větší starosti o trudnomyslnou císařovnu. Roku 1897 zapisuje dcera Marie Valerie do svého deníku: „Bohužel chce být mamá ještě více sama nežli dříve... a hovoří jen o smutných věcech“ a v květnu roku 1898: „...hluboký smutek, který mamá dříve jen občas obklopoval, ji nyní už vůbec neopouští. Dnes řekla mamá opět, že často touží po smrti... 57 Atentát a pohřeb V září roku 1898 pobývá Alžběta na několikatýdenním lázeňském pobytu v Territetu u švýcarského Montreux a se svou dvorní dámou Irmou Sztarayovou podniká 9. září výlet do Prégny, aby tam navštívila baronku Rothschildovou. Večer pak cestuje Alžběta do Ženevy, kde nocuje, a chce se příštího dne opět vrátit do Montreux. Jelikož cestuje Alžběta jako soukromá osoba, užívá pokaždé v takovém případě jeden ze svých titulů, aby ji nikdo nepoznal. Jako hraběnka z Hohenembsu se ubytuje v ženevském hotelu Beau Rivage. Indiskrece však zapříčiní, že se následujícího dne objeví v místních novinách zpráva, že se v hotelu ubytovala rakouská císařovna. Tuto zprávu čte i Luigi Lucheni, italský anarchista, který přijel do Ženevy, aby zavraždil prince Orleánského. To, že princ v posledním okamžiku změnil plán cesty a do Ženevy se nedostavil, Luchenimu nevadí – náhoda mu přihrála do cesty mnohem prominentnější oběť. 10. září dopoledne Alžběta ještě obstarává nákupy a navštěvuje svou oblíbenou cukrárnu. V poledne má v úmyslu nastoupit na palubu lodi, aby se vrátila do Montreux. Na cestě k přístavišti již na ní Lucheni číhá, vrhne se na císařovnu a pilníkem ji bodne do hrudi. Alžběta padne k zemi, hned nato však opět vstane a spěšně pokračuje v cestě do přístaviště, aby nezmeškala loď. Avšak krátce nato po nastoupení na palubu se císařovna zhroutí. Při otevření živůtku je nalezena drobná bodná rána. Loď okamžitě otočí a smrtelně zraněná císařovna je dopravena do hotelu, kde krátce nato umírá. Když František Josef obdrží zprávu o smrti své ženy, jsou jeho jediná slova: „Vy nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“ Císařovy Apartmány 58 Místnost tělesné gardy, zvaná „Trabantenstube“ Odsud se dostanete do historických obytných apartmá císařského páru – nejprve do apartmá císaře Františka Josefa, na které pak navazuje soukromé apartmá Alžbětino. 59 Sál pro čekatele na audienci Císař František Josef zvolil trakt Říšského kancléřství pro své apartmá, kde byly mimo úředních místností umístěny rovněž jeho soukromé obytné místnosti, které užíval až do své smrti v roce 1916. Audience uděloval císař dvakrát týdně, termíny byly oznamovány v novinách Wiener Zeitung a poté, co byl udělen osobní termín, přicházeli návštěvníci po bohatě zdobeném Císařském schodišti do této místnosti, ve které čekali, než směli vejít do audienční místnosti. Stěny jsou zdobeny třemi monumentálními obrazy malíře Johanna Petra Kraffta z roku 1832 a vyprávějí epizody ze života císaře Františka II./I., dědečka císaře Františka Josefa. 60 Audienční místnost Zde přijímal císař vždy vstoje své audienční návštěvníky a vzápětí pokračoval ve vedení rozhovoru. Na pultu se stojánkem ležela audienční listina, ve které bylo zapsáno pořadí účastníků audience jakož i důvod jejich příchodu. Zde bylo možné se císaři představit, poděkovat mu za udělené vyznamenání, poprosit o milost pro sebe či své příbuzné nebo také přednést soukromou žádost. Jelikož František Josef během jediného dopolede přijímal až sto osob, trvaly tyto audience jen několik minut. Lehkým pokývnutím hlavy císař audience ukončoval. 61 Konferenční místnost V této místnosti se konaly porady ministrů, tzv. “Minister Conseils”, kterým císař vždy předsedal. Mramorová bysta a čestná šavle vpravo vedle zadní niky připomínají polního maršála Radeckého, jednoho z nejznámějších vojevůdců monarchie. Nesmrtelnost mu však přinesl teprve slavný Radeckého pochod, který zkomponoval Johann Strauss otec. Obrazy ukazují výjevy z bitev z revoluce v Uhrách roku 1849. Otevřenými dveřmi v pozadí vidíte tzv. Císařskou šatnu, v níž stávaly za dob panování Františka Josefa skříně a komody s jeho osobním šatstvem. František Josef nosil téměř výhradně uniformu. Pouze na soukromých cestách býval oblečený do civilních šatů, na lov nosil kožené kalhoty, zelenou vestu, pohorky a štýrský klobouk. 62 Pracovna František Josef bral svou funkci císaře velmi vážně a plně si uvědomoval svou zodpovědnost za mnohonárodnostní říši, jíž vládl. Svou hlavní úlohu neviděl v nákladné reprezentaci, ale v konkrétní práci. Po celou dobu své vlády se považoval za prvního úředníka své říše čítající 56 miliónů obyvatel. Většinu času v průběhu dne proto trávil ve své pracovně, aby mohl prostudovat všechna akta, která měl podepsat. Jeho pracovní den začínal před pátou hodinou ranní a končil teprve pozdě večer po slavnostních večeřích, recepcích a plesech. Za psacím stolem a také na levé stěně vidíte Alžbětiny portréty od Františka Xavera Winterhaltera, zobrazující císařovnu s rozpuštěnými vlasy. Tyto obrazy jeho “andělské Sisi”, jak František Josef svou milovanou ženu nazýval, byly cisařovy nejoblíbenější portréty. Otevřené dveře v tapetě v pozadí vedou do místnosti osobního komorníka jménem Evžen Ketterl. Měl na starosti osobní pohodlí Františka Josefa, byl císaři kdykoliv k dispozici a servíroval mu snídani nebo malé přesnídávky na pracovní stůl. 63 Ložnice Když se císařský pár přestěhoval do rozdělených ložnic, byla tato místnost zařízena jako císařova ložnice. František Josef spal na této jednoduché železné posteli, což odráží veskrze spartánský styl jeho života. František Josef začínal svůj den dlouho před rozedněním, většinou v půl čtvrté ráno, pouze po větších oslavách si dopřával hodinu spánku navíc. Nejprve byl císař koupán lázeňským v kaučukové vaně, která se denně stavěla do ložnice. Jednoduchý toaletní stolek pro denní hygienu, který vidíte stát před postelí, ukazuje, že František Josef dával přednost nejen skromnému vybavení svých soukromých komnat, nýbrž i odmítal veškerý luxus jako zbytečnost. Poté, co se císař oblékl, vykonával denně na klekátku, které vidíte na pravo od postele, v kleče svou každodenní ranní modlitbu. Poté byla Františku Josefovi předkládána snídaně v jeho pracovně. 64 Velký salon Vybavení místnosti jako ostatně i vybavení celého císařova apartmá pochází převážně z 18. století, zatímco nábytek pochází z dob Františka Josefa. Jako všechny místnosti v Hofburgu, byl i Velký salon vytápěn keramickými kamny. V kamnech se zatápělo dřevem a c.k. dvorní topiči je zahřívali výhradně zvenčí přes topnou chodbu, která probíhala za místnostmi, aby tak do mísnosti nebyla zanášena nečistota. Od roku 1824 byl postupně instalován systém horkovzdušného topení, které vynalezl profesor Meißner. Kamna byla vytápěna horkým vzduchem, centrálně rozváděným potrubím do všech místností. 65 Malý salon / Upomínková místnost na císaře Maximiliána Mexického Tato místnost byla v dobách Františka Josefa používána jako kuřácký salon do kterého se mohli odebrat pánové, jelikož v přítomnosti dam se nekouřilo. Dnes je tato místnost upomínkovou místností na císaře Maxmiliána Mexického, mladšího bratra Františka Josefa. Na pravé straně vidíte jeho portrét. Maxmilián přijal v roce 1864 mexickou císařskou korunu a odebral se se svou ctižádostivou ženou Charlottou Belgickou do Mexika. Charlotta Belgická, jejíž portrét vidíte po levé straně, nutila svého muže přijmout korunu napříč obtížné politické situaci. Již krátce nato zrušila Francie svou přislíbenou pomoc a tím byl Maximilán vydán revolucionářům pod vedením Benita Juareze napospas – byl jimi zajat a roku 1867 popraven. V této místnosti končí císařovo apartmá. 66 Apartmá císařovny Alžběty: obývací pokoj a ložnice Od roku 1857 obývala Alžběta hlavní patro Amalienburgu, které navazovalo na císařovo apartmá. Alžběta využívala tuto místnost nejen jako soukromý obytný salon, ale i jako ložnici. Postel stávala uprostřed místnosti a byla chráněna paravánem. Na psacím stole v zadním okenním výklenku vyřizovala Alžběta svou korespondenci a psala také některé ze svých nesčetných básní. Dnes zde vidíte faksmile jejího testamentu. 67 Toaletní místnost a tělocvična Toaletní místnost s tělocvičnou byla nejdůležitější a zároveň nejosobnější místnost Alžběty, v níž trávila většinu času. Nalevo vidíte císařovnin toaletní stolek, u kterého Alžběta denně dvě až tři hodiny seděla, zatímco byla česána. Tyto hodiny využívala císařovna hlavně k četbě a k učení se cizím jazykům. Alžběta mluvila nejen anglicky a francouzsky ale i perfektně maďarsky. V oblibě měla především řeckou antiku a mytologii – na malé židli vedle toaletního stolku sedával většinou její řecký učitel Constantin Christomanos, který jí během náročné procedúry česání předčítal Homérovu Odyseu či Iliadu anebo kontroloval řecká gramatická cvičení, neboť císařovna se učila také staro- a novořečtině. V této místnosti absolvovala císařovna – k velkému zděšení a nepochopení dvorního státu – rovněž svůj denní cvičební program, aby si udržela štíhlou linii a zdraví. Vidíte zde ribstol, hrazdu a kruhy upěvněné v dveřních zárubních. 68 Toaleta Z toaletní místnosti se nyní dostanete stejně jako kdysi Alžběta do intimních císařovniných místností. V průchodu uvidíte po pravé straně císařovninu toaletu. Klozet s vodním splachováním z malovaného porcelánu má tvar delfína, vedle vidíte malé umyvadlo. 69 Koupelna Za toaletní místností si nechala Alžběta roku 1876 jako první člen císařské rodiny zřídit svou vlastní koupelnu dle dnešních měřítek. Na levé straně stojí dodnes císařovnina vana z pozinkovaného měděného plechu, baterie a příslušenství, které k tomu patřily, se bohužel nedochovaly. Zde si dopřávala Alžběta své časté parní či olejové koupele jakož i studené koupele k povzbuzení krevního oběhu a k prokrvení. Stejně tak zde probíhala procedúra mytí vlasů ze směsi žloutku a koňaku, která byla připravována speciálně pro ni a která trvala celý den. Zvláště zajímavá je podlaha – jedná se o linoleum, což byl tehdy zcela nový vynález. Dveřmi se dostanete do obou tzv. „Berglových místností“, které pravděpodobně sloužily jako císařovniny oblékárny. 70 Berglovy místnosti „Berglovy místnosti“ jsou pojmenovány po malíři Johannu Berglovi, který je kolem roku 1766 vyzdobil. Celoplošně pomalované stěny nás přenášejí do fantastické, exotické krajiny s bohatou faunou a flórou. Zdržte se zde několik minut a zahleďte se na četné detaily jako jsou malí ptáčkové, motýli a exotické ovoce, které tuto fantastickou krajinu oživují. Odsud se nyní dostane do Malého císařovnina salonu. Než se zde však otočíte doprava podívejte se doleva do Velkého císařovnina salonu – místnosti číslo 71. 71 Velký salon Tuto místnost používala Alžběta především jako přijímací salon. Mramorová socha, kterou vidíte v rohu, představuje múzu Polyhymnii od Antonia Canovy, která se dostala roku 1816 do Vídně jako dárek Království lombardsko-benátského císaři Františku II./I. Stůl prostřený k snídani, který vidíte před sebou, připomíná, že zde císařský pár občas společně snídával, jak ostatně ukazuje i současné aranžmá. 72 Malý salon Nyní jste v Malém císařovnině salonu. Tato místnost byla původně vyzdobena obrazy císaře Františka Josefa a dětí Gisely, Rudolfa a Marie Valerie. 73 Velká předsíň Po schodišti zvaném Adlerstiege v navazujícím Leopoldinském traktu se císařovna přes dveřníkovu místnost a předsíň dostávala do svého apartmá. Obrazy na stěnách nás zavedou do 18. století, do období panování Marie Terezie. Neorokokový styl této epochy měl za vlády Františka Josefa velký vliv na kulturu bydlení u vídeňského dvora. Dva z obrazů představují výjevy ze slavných oper „Il parnasso confuso“ a „Il trionfo d’amore“ skladatelů Glucka a Gassmanna v interpretaci dětí Marie Terezie. Na jednom z pláten je vyobrazena nejmladší dcera Marie Terezie Marie Antoinette jako baletka. podle obrazů malíře Françoise Bouchera. Také nábytek, paravan a ochranná plenta u kamen jsou potaženy gobelíny. Celý soubor byl součástí darů francouzského krále Ludvíka XVI. svému švagru císaři Josefu II. 76 Jídelní sál V této místnosti vidíte, jak se v době císaře Františka Josefa prostíralo jen pro nejvýznamnější rodinné večeře v úzkém kruhu. Galavečeře se konaly výhradně ve velkých slavnostních sálech rezidence. Tabule je prostřena podle etikety “Nejvyšší dvorní tabule”, protože i večeře v nejužším rodinném kruhu probíhala podle přísného ceremoniálu. Tabule byla vždy slavnostně vyzdobena, uprostřed stály pozlacené stolní ozdoby, obložené květinami, ovocem a cukrovím. Na stříbrných talířích ležely umně skládané damaškové ubrousky, prostíralo se vždy pro každý jednotlivý chod zvlášť: pro polévky a dezert porcelánové talíře, pro ostatní chody stříbrné talíře, stolní příbory ze stříbra zdobí dvojhlavý orel. Ke každému chodu se podávalo jiné víno, přičemž pro každý druh vína byla připravena jiná sklenice, zelené sklenice byly používány pro rýnská vína. Dále měl každý ze stolujících k dispozici vlastní karafu na víno, karafu na vodu a vlastní slánku. Aby jídla mohla být vždy servírována čerstvá a teplá, byla dvorní kuchyní transportována ve vytápěných bednách do příslušných apartmá, kde se ve vedlejších místnostech udržovala v teple pomocí speciálních nádob s ohřevem na uhlí, později na plyn. Císař seděl uprostřed tabule, naproti němu jeho čestný host a poté hosté dle stupně příbuznosti či hodnosti. Dámy a pánové seděli střídavě, konverzace byla povolena pouze se sousedem u stolu. Hosté byli obslouženi současně s císařem, který okamžitě začínal jíst. A protože, jakmile císař odložil příbor, byl chod ukončen a okamžitě odnášen, dával císař pozor, aby svůj příbor odložil teprve tehdy, když hosté dojedli. Večeře se skládala z devíti až třinácti chodů a trvala maximálně 45 minut, káva a likér se podávaly po večeři v jiné místnosti, kde bylo pánům dovoleno kouřit. Tím končí naše prohlídka císařských apartmá, chcete-li vidět a dozvědět se více o životním stylu u vídeňského dvora, zveme Vás srdečně, abyste navštívili Císařský dvorní mobiliář (Kaiserliches Hofmobiliendepot), kde Vás očekává velké množství interiérového vybavení z nejvýznamnějších rezidencí Habsburků. Naproti východu z císařských apartmá je stanice metra trasa U3, s níž se během pěti minut a po třech stanicích pohodlně dostanete do Císařského dvorního mobiliáře. Na závěr bychom Vás rádi upozornili také na císařská apartmá v zámku Schönbrunnu, bývalé letní rezidenci císařské rodiny. Až vyjdete ven, ocitnete se na náměstí Ballhausplatz – přímo proti vchodu k úředním místnostem rakouského spolkového prezidenta – a přímo naproti Spolkovému kancléřství. K lepší orientaci najdete u východu plán. Na závěr bychom Vám rádi poděkovali za Vaši návštěvu, kterou jste přispěli k zachování císařských apartmá, a přejeme Vám ještě krásný další pobyt v Vídni. 74 Alexandrovo apartmá/Průchozí místnost Prostory Amalienburgu ležící na severní straně (směrem k naměstí Ballhausplatz) byly v letech 1814 a 1815 – v době konání Vídeňského kongresu - obývány carem Alexandrem. Tehdy se všechny významné korunované hlavy Evropy zdržovaly ve Vídni za účelem nového rozdělení Evropy po Napoleonově pádu. Když byl Amalienburg obýván císařovnou Alžbětou, konaly se zde soukromé císařovniny recepce, nakonec zde měl své úřední místnosti v letech 1916 až 1918 poslení rakouský císař Karel I. 75 Červený salon Tento salon, který sloužil jako přijímací salon posledního císaře Karla I., je vybaven vzácnými tapiseriemi pařížské gobelínové manufaktury, které byly utkány v letech 1772 a 1776. Výjevy v medailonech byly vytvořeny © Schloß Schönbrunn Kultur- und BetriebsgesmbH, 2009
Podobné dokumenty
Stříbrná komora Tschechisch
rokokové scény podle obrazů malíře Françoise Bouchera.
Představují alegorie lásky, poezie, hudby, malířství a sochařství
nebo se vztahují k dílům světové literatury od Homéra až po
Molièra.
Tento s...
Esej kurátora Christopha Grunenberga
preferování formy a inscenování před otázkami vyprávění, či dokonce obsahu. „Úkol
formulovat anekdotu byl až něco dalšího,“ komentoval Robbe-Grillet, „význam spočíval ve
vyprávění. Pokud se sjednot...
jiří a marek, mrazem nás zalek na svatýho marka saď oharka
zahraničních investorů a financování státního dluhu by se výrazně prodražilo. Na
Žofínském fóru to v úterý uvedl ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09).
Prognózy jsou nicméně lepší, než sám oče...