buchara - Stránky o Střední Asii

Transkript

Díl první
Sadriddín Ajní
BUCHARA
SVĚT SOVĚTŮ
Vydavatelství Svazu Československo-sovětského přátelství
Praha 1952
1
Tento materiál slouží pouze pro užití zveřejněného díla výlučně k účelům vědeckým nebo vyučovacím či k jiným vzdělávacím účelům. Jedná
se o sken knihy
S. AJNÍ Buchara. Praha: Svět sovětů, 1952. Další dostupnost na <http://central-asia.su>.
Díl první
Z pradávných kamenů dům tento stavěl jsem,
hostinu připravil v něm druhům všem,
aby dnes každý současník můj znal,
jak druhdy jsem si hrával se svým osudem.
2
se o sken knihy
Díl první
Díl první ..................................................................................................................................... 5
VESNICE ................................................................................................................................... 5
Začátek ....................................................................................................................................... 6
Obřízka ..................................................................................................................................... 10
Po hostině ................................................................................................................................. 14
Dům, kde vařili chalvu ............................................................................................................. 18
Písečné přesypy ........................................................................................................................ 20
Boj s pískem ............................................................................................................................. 24
Soktara...................................................................................................................................... 27
Carevna Túta ............................................................................................................................ 29
Sedmihlavý běs ........................................................................................................................ 34
Chajbar ..................................................................................................................................... 38
Stařec ........................................................................................................................................ 40
Strýček Ustó-chódža ................................................................................................................ 42
Silák Lutfullá............................................................................................................................ 46
Nové řečiště Šafrikanu ............................................................................................................. 49
Habíba ...................................................................................................................................... 58
Básník....................................................................................................................................... 67
Jak jsem se učil psát ................................................................................................................. 72
Půst ........................................................................................................................................... 75
Slavnost v Dervišabádu ............................................................................................................ 78
Všemohoucí chódža ................................................................................................................. 90
Otec .......................................................................................................................................... 93
První vyjížďka do Buchary .................................................................................................... 101
Pýcha chódžů.......................................................................................................................... 110
Pole......................................................................................................................................... 112
Neštovice ................................................................................................................................ 114
Noc v poli ............................................................................................................................... 120
Sklizeň úrody.......................................................................................................................... 123
Hlava rodiny........................................................................................................................... 124
Černá hrobka .......................................................................................................................... 127
Soutěžení ................................................................................................................................ 129
Přípravy do Buchary............................................................................................................... 133
Díl druhý ................................................................................................................................ 134
MĚSTO .............................................................................................................................. 134
Mir Arab ................................................................................................................................. 135
Vyučování .............................................................................................................................. 137
Knihy...................................................................................................................................... 143
Cely ........................................................................................................................................ 145
Ruský jazyk ............................................................................................................................ 149
Býk ......................................................................................................................................... 154
Vousáč .................................................................................................................................... 156
Slavnosti ve Fajzabádu........................................................................................................... 160
Obuv mully Turába ................................................................................................................ 167
Zatmění................................................................................................................................... 171
Konec školního roku .............................................................................................................. 179
Opět na vesnici ....................................................................................................................... 181
Cesta do Buchary ................................................................................................................... 194
3
se o sken knihy
Díl první
Vzduch ušlechtilého města..................................................................................................... 197
Registan .................................................................................................................................. 202
Stařena .................................................................................................................................... 209
Emirovi synové ...................................................................................................................... 213
Vojenské cvičení .................................................................................................................... 217
Emirův příbuzný..................................................................................................................... 222
Vítězství spravedlnosti ........................................................................................................... 229
Dýchánek v Mir Arabu........................................................................................................... 230
Střevíce poutníků.................................................................................................................... 233
Dívka v poušti ........................................................................................................................ 236
Měsíčná noc v poušti.............................................................................................................. 238
Dcera urozeného chódži ......................................................................................................... 241
Sadriddín Ajní ........................................................................................................................ 248
Poznámky ............................................................................................................................... 254
4
se o sken knihy
Díl první
Díl první
VESNICE
5
se o sken knihy
Začátek
Začátek
Dětství jsem prožil ve dvou vesnicích, dosti od sebe vzdálených. Obě se lišily od
sebe vnějším rázem i mravy. Dříve než začnu mluvit o sobě, povím něco o těch vesnicích, aby bylo známo, kde se dalo to, na co chci vzpomínat.
Vesnice Soktara v gižduvanském okrese ležela na břehu Zerafšánu, asi osm
kilometrů na východ od okresního města. Vesnicí protékal potok Mazrangan a díky
hojnosti vody na naší úrodné půdě vypěstovali Soktařané krásné sady, vinice a
zelinářské zahrady, kde rostlo všeho nadbytek — od různého ovoce a zeleniny až po
vodomilnou rýži.
V Soktaře od nepaměti žili společně různí národové — Tadžikové a Arabové,
kteří tu zůstali po někdejších obyvatelích, přistěhovalci z Urgenče, Mirakanijci z
perského Mešchedu, přistěhovalci ze staré pevnosti Gižduvanu a Uzbekové ze sajdatošafrikanského okresu. Většinou se v Soktaře mluvilo tadžicky, ale Arabové a
Sajdatojci dávali přednost uzbeckému jazyku. Většinou to byli drobní zemědělci, buď
malorolníci nebo bezzemci, ale převážnou část soktarské půdy vlastnili dva
Mirakanijci, kterým říkali soudcovy děti a dobrodinci. Vesničané si od nich najímali
pole nebo provozovali různá řemesla.
Tadžikové obdělávali emirská pole (Vysvětlivky a poznámky k textu jsou
uvedeny na konci knihy) Urgenčci dávali přednost drobnému obchodu s potravinami a
Chodžagonci se zabývali věštěním a zaklínáním. Ze širokého okolí k nim přiváděli a
přiváželi nemocné a choromyslné. Léčili je tajemnými zaklinadly a zaříkadly, která
pronášeli nad jejich hlavami. Chodžagonští starci zůstávali po ranní modlitbě v mešitě,
mocnými hlasy zpěvavě předčítali »Modlitbu za vítězství“ a věřili, že všichni nemocní
z okolních vesnic uslyší jejich modlitbu a přijdou k nim, aby je uzdravili.
U mešity stála škola, kde se vyučovalo v zimě i v létě, a vedle ní malá medresa.
Učení se v této medrese ne-probíralo sice důkladně, ale v té době se sotva našla jiná
vesnice s tak vzdělanými obyvateli.
Dozor nad školou, mešitou a medresou měli dobročinní statkáři a všichni místní
úředníci byli voleni ze zámožných Tadžiků.
Můj otec a všichni moji předkové pocházeli ze Soktary; v Soktaře jsem se narodil
6
se o sken knihy
Začátek
také já.
Druhá vesnice, v níž jsem žil ve svém dětství, byla Horní Mahalla v
šafrikanském okrese. Ležela kilometr na severozápad od pevnosti Gižduvan, na okraji
písečných přesypů, které se táhly k poušti Kizil.
Byla tu vždy nouze o vodu, a když písek zasypal staré koryto Šafrikanu, zůstala
vesnice téměř bez vody.
Sady tu nebyly, dozrávala tu jen kyselá jablka, jimž se říkalo chodžichoni. Jenom
vinné révě se dařilo v horkém písku a místy se zelenalo řídké osení.
Pro nedostatek vody tu zeleninu téměř nesázeli — seli pšenici, ječmen, proso a
boby. Dokonce i hrubá bavlna guza rostla tak špatně, že na jejích slaboučkých zakrslých keřích dozrávala jen jedna, zřídka dvě tobolky.
Byla to chudá vesnice s ubohými hliněnými chatrčemi. Ačkoliv se tu všichni
zabývali zemědělstvím, nikdo z něho nemohl být živ. Mnohým nestačila úroda ani na
zaplacení daní a statkáři ještě násilím vymáhali jako pachtovné velkou část nejlepší
úrody; pachtovnému, které bylo vyměřeno v dávných dobách, se říkalo desátek, i když
daleko přesahovalo jednu desetinu úrody.
Většinu zdejší půdy vlastnil emir, druhá část patřila bucharské medrese Mir Arab
a rolníci, kteří tuto půdu obdělávali, odváděli emirovi a medrese desátý díl z úrody.
Ale boháči, kteří vlastnili zdejší půdu, z ní neplatili emirovi žádné daně: byli
příbuzní s vládci Buchary a všechna daňová břemena uvalovali na chudinu. Tím se
chudoba Mahallských ještě zvyšovala. O tom jsem již psal ve svém románě »Otroci“.
V této vesnici dovední řemeslníci téměř nebyli. Byli tu pouliční ševci, kteří dělali
pro hladové a chudé zákazníky. Ve středu vesnice, v Dehnaví Abdulládžán, pracovali
ševci, kteří uměli přibít nové podrážky a přesít holeně starých vysokých bot, ale
hospodařili tu zase překupníci, kteří si přisvojili i tento příjem.
Jedni pásli stáda boháčů, jiní sbírali topivo nebo nádeničili u sedláků. V zimě
skoro všichni čistili bavlnu pro překupníky. Za tu práci dostávali pár měďáků. Soudilo
se, že se tato práce vyplácí jen proto, že chlopněmi z bavlníkových tobolek se dá topit
v krbu.
Z této vesnice pocházela moje matka.
Soktara byla od Horní Mahally vzdálena šestnáct kilometrů. Z Buchary bylo do
7
se o sken knihy
Začátek
obou vesnic stejně daleko, asi čtyřicet kilometrů. Soktara ležela od Buchary na severovýchod a Horní Mahalla na sever.
Podle slov mého otce Sajjid Murad-chódži byl jeho otec, Sajjid Umar-chódža,
člověk vzdělaný a dobře ovládal jak tkalcovské, tak truhlářské řemeslo. Zvlášť byl
proslulý jako truhlář.
Jednou se zřítila stará sešlá mešita v Horní Mahalle. Začali hledat dobrého
truhláře a pozvali do vsi mého děda, aby postavil zřícenou mešitu.
Můj děd ji postavil a na jeden ze sloupů vyřezal: „Postavil Sajjid Umar-chódža
ze Soktary.“ Ve škole při mahallské mešitě se nevyučovalo a ve vsi neuměl nikdo číst
ani psát. Když Mahallští viděli vzdělaného mistra, byli tak ohromeni, že se všichni
obrátili na mého děda s prosbou, aby se stal duchovním v jejich mešitě, kterou sám
postavil, aby v jejich vesnici byl aspoň jeden člověk znalý písma. Jejich dřívější mullá
neuměl číst ani psát, jenom znal zpaměti několik kapitol z koránu a modlitby. Kromě
toho by u nich můj děd mohl pracovat jako truhlář, protože i toho velmi potřebovali.
Dědovi se tato nabídka zalíbila, protože v Soktaře, i když byl skvělým mistrem,
neměl valný příjem — tam i bez něho bylo mezi jeho příbuznými mnoho dobrých
truhlářů. A tady, kromě těch, kteří dělali přeslice a kola na čištění bavlny, jiných
truhlářů nebylo, a v okolních vesnicích, i když tam byly mlýny, nikdo neuměl dělat
dřevěné žernovy, a děd byl i v tom oboru mistrem. Uvážil, že tím vším si může
přivydělat a služba mully v mešitě mu dá hlavní příjem. Přijal návrh Mahallských.
Ubytovali ho vedle mešity, v mužské části domu jednoho rolníka — jmenoval se
Hamráh-chán.
Děd žil v té části domu mnoho let. Večer po práci učil hospodářova syna
Dehkana číst a psát. V té době se starší syn mého děda, můj otec, učil v bucharské
medrese a ostatní dědovy děti žily v Soktaře.
Život o samotě děda omrzel. Koupil na západním konci vesnice kus pole a
postavil si tam dům. Kolem něho nasázel meruňky, které, jak známo, nepotřebují
mnoho vody. Sem přestěhoval svou rodinu ze Soktary.
Za několik let děd viděl, že jeho dům v Soktaře pustne a půda dávno
neobdělávaná zarůstá býlím. Sám už byl starý a nemohl pracovat jako dříve. Proto se
rozhodl, že povolá mého otce z Buchary a že ho ožení.
8
se o sken knihy
Začátek
Mahallští mu rychle našli nevěstu — třetí Hamráh-chánovu dceru Zeveroj.
Hamráh-chán byl střední rolník a prostý člověk, proto vystrojili mému otci
skromnou svatbu.
Když mi otec později vyprávěl o tomto úseku svého života, dodával:
»Velmi rád jsem se učil. Nechtělo se mi opustit medresu a oženit se, ale otec a
matka už byli staří a beze mne by se jim těžko žilo; musil jsem přijet. V létě jsme s
matkou bydlili v Soktaře, obdělávali jsme pole a česali ovoce. Zimu jsme trávili v
Horní Mahalle — dělali jsme mlýnské žernovy, předli a tkali. Ale po učení jsem toužil
jako dříve. Když jsem neměl možnost učit se sám, učil jsem jiné; tvého strýce mullu
Dehkana a vesnické děti. Když jsem je naučil základním věcem, posílal jsem je do
Buchary do některé duchovní školy. Chtěl jsem, když sám jsem to nikam nepřivedl,
aby aspoň z nich něco bylo. Tvůj strýc Dehkan pokračoval v učení, ale ostatní se za
dva tři roky vraceli, stávali se mully při mešitách a začali šidit lidi. Tak moje práce
vyzněla naprázdno! «
Tito otcovi žáci — mullá Bóbódžán, mullá Hamráh-chán, mullá Abdul Vahíd a
mullá Sabit přišli jednou k nám.
Bóbódžán se stal duchovním ve vsi Rubáhó — Rubáhó znamená »lišky« — která
ležela na jih od Horní Mahally.
Otec řekl mullovi Bóbódžánovi:
»Podívej se, všichni tito mullové, až na tebe, byli dětmi zámožných lidí.
Žákovský život se jim zdál těžký. Ale ty, ty jsi přece syn chudáka, dětství jsi prožil v
bídě; myslil jsem si, že překonáš útrapy jako lev, a ty ses zatím stal mullou u lišek! A
já jsem v tebe tolik věřil! «
Mullá Bóbódžán se zasmál a ukázal na ostatní:
»A čím se stali oni?«
Otec se na něj podíval napůl hněvivě, napůl výsměšně:
»Byli vlčaty a vyrostli z nich vlci, ale ty přece nejsi z vlčího rodu!«
Otec chtěl zahanbit ty, kteří, ačkoliv měli možnost se učit, zanechali škol a stali
se mully.
Když zemřela moje babička a když po dvou letech umřel i můj děd, bydlil otec i
nadále ve dvou domech. V létě v Soktaře, kde se zabýval zemědělstvím a tkalcov9
se o sken knihy
Obřízka
stvím, a v zimě v Horní Mahalle, kde dělal žernovy. Otec tkal jen pro svou rodinu —
látky na šaty, pokrývky, podušky, ale žernovy dělal na prodej.
Tak i já jsem trávil své dětství v létě v Soktaře, kde jsem se narodil, a v zimě v
Horní Mahalle.
Obřízka
Náš velký dvůr v Horní Mahalle byl se tří stran uzavřen hliněnou zdí, vysokou
čtyři metry. Čtvrtá strana ústila do zahrady. Zahrada byla od polí také oddělena zdí, ale
ne tak vysokou.
Před vraty stál chlév a vedle něho přístřešek pro dobytek. Naproti byl pokoj pro
hosty, který byl v musulmanském domě vždy stranou pokojů pro ženy. Před tím
pokojem, pod přístřeškem, obráběl otec žernovy. Zde také rostl nevelký meruňkový
sad, a stranou, nad suffou, jak u nás říkají hliněné vyvýšenině, zvoucí k posezení a
odpočinku, se vypínala stará balchská moruše, která skýtala hustý stín a nesla hojně
ovoce. To všechno byl vnější dvůr.
Ve vnitřním dvoře, za chlévem a přístřeškem, stály dva dřevěné domy. Před
jižními dveřmi byla květinová zahrádka, před severními uliční zeď. Mezi domy byl
dvůr, zastíněný korunami dvou velkých meruněk.
Ve východním rohu dvora byly dva přístřešky nad kuchyněmi.
V předsíni severního domu stál otcův tkalcovský stav. Povím vám svou
nejranější vzpomínku na tento dům.
V jižním domě a na vyvýšenině pod moruší bylo plno hostí — mužů. V severním
domě bylo plno žen, také hostů.
Ve dvoře mezi kuchyněmi byl velký měděný kotel. Kuchař dával pilav na
hliněné mísy a chlapci nosili plné mísy hostům a prázdné přinášeli kuchaři zpátky. Pohoštění žen řídila jakási stařena.
Muže vítali můj otec, starší bratr, děd a strýcové. Ženy přijímaly moje matka,
babička a tety.
V rohu na vyvýšené plosince hráli hudebníci — bubeník, flétnista a dva dojristi.
Dojristi zpívali buď všichni dohromady nebo jeden po druhém. Proti hudebníkům stál
štíhlý, pásem ovinutý mladík. Měl v ruce buben,. bubnoval dojristům do taktu a
10
se o sken knihy
Obřízka
tancoval.
My děti jsme celou dobu stály u hudebníků, prohlížely jsme si je a poslouchaly
jejich písně.
Byl jsem velmi šťasten, šťastnější než všechny ostatní děti, protože jsem byl
krásně oblečen, lépe než kdy jindy. Měl jsem na sobě bílé kalhoty a kosili, přes to
chalát s vyšitými květy, a na hlavě ťubutějku, kterou mi vyšívala maminka.
Měl jsem z šatů radost a viděl jsem, že si jich všimly i děti. Chlapeček jen o něco
starší než já, Jergaš, syn kojné mého bratra, mě prudce chytl za cíp košile, zavolal
jakéhosi chlapce a zeptal se:
»Z čeho je ušitá?« Chlapec se zamyslil a řekl:
»To je bavlna.«
Nato Jergaš hrdě oznámil:
„A mně dal otec ušít hedvábnou košili!« V té době jsem ještě nerozeznával
hedvábí od bavlněné látky, ale věděl jsem, že mi k tomu dni všechno šili z tenčí bílé
látky, než byla otcova po domácku tkaná.. Proto mi Jergašova otázka nezkazila radost.
Zlobil jsem se na něho jen proto, že mne tloukl, když jsme si hráli na ulici.
Když se hudebníci zdvihli k odchodu, zpozoroval jsem, že se již i hosté rozešli.
Zůstali jen příbuzní.
Otec zaplatil hudebníkům a vyprovázel je k vratům. Běžel jsem k otci a žadonil
jsem, aby je nepouštěl — velmi se mi líbili.
Jeden z hudebníků mi řekl:
»Jdeme teď na jinou hostinu a na zpáteční cestě se u vás opět zastavíme.«
Vsedli na osly a jeli. Utíkal jsem za nimi a křičel:
»Vezměte mě s sebou! Já chci taky na hostinu!
Ale otec mě pevně chytil za ruce. Plakal jsem usedavě, dupal a křičel:
»A pojedu! Pojedu s nimi!
Ostatní děti běžely za hudebníky a lákaly mě s sebou.
Přišel ke mně děd:
»Nikam nechoď!« řekl. »My dva budem spolu tlouci na buben a pískat na
píšťalku. Ty na buben a já na píšťalku.“
To se mi líbilo. Slzy vyschly a srdce mi hned poskočilo radostí. Sám bubnovat —
11
se o sken knihy
Obřízka
to se mi zdálo ještě zajímavější než poslouchat hudbu. Nevěřil jsem však, že mi děd dá
buben.
„To říkáte jen tak! Kde byste vzal buben?«
Děd zvedl na dlani své dlouhé bílé vousy, které mu splývaly až po pás, a řekl
vyčítavě:
»Což mohu, při svých šedých vousech, klamat dítě?«
Čekal jsem, co bude.
Děd šel k ženské části domu a přinesl menší měděný podnos, vzal v kuchyni
rákosovou hůlku a ulomil s meruňky dvě větévky. To všechno rozložil přede mne na
vyvýšeninu, kde před chvílí seděli hudebníci.
Postavil podnos na hranu, posadil mě k němu a dal mi do rukou meruňkové
větvičky. Sám usedl vedle mne a přiložil rákos k ústům. Tloukl jsem větvičkami do
podnosu a ten se rozezvučel: dan-gar, dan-gar. A děd foukal do rákosu, jako by hrál na
flétnu.
Viděl jsem však, že všichni hledají mého staršího bratra a Jergaše. Se závistí
jsem je podezíral, že mě opustili a utekli s hudebníky.
Oba chlapce však brzy našli na meruňce. Běžel jsem do sadu se podívat, jak je
budou tahat dolů.
Otec přísně domlouval bratrovi:
»Není ti hanba, Muhiddíne? Ty se bojíš? Styď se! Jsi už velký a schoval ses jako
malé dítě! Podívej se na svého bratra! Je o osm let mladší než ty, ale je moudřejší.
Vzal si podnos a pěkně si hraje. Slez! Honem slez dolů!«
»Je malý, nemá z toho ještě rozum, ale já neslezu!
Neslezu!«
Můj strýc Kurban Níjáz, mladý silný muž, vylezl rychle na strom, stáhl
Muhiddína s větve jako zralou hrušku, vzal ho za ruce a spustil se stromu. Ti, co byli
dole, ho chytili a postavili na zem. Stejně stáhli i Jergaše. Chlapce drželi, aby jim
neutekli, a odvedli je do jižního domku.
Hrdý na otcovu pochvalu, běžel jsem k svému bubnu.
Děd stále ještě seděl na dřívějším místě. Zavolal na
mne:
12
se o sken knihy
Obřízka
»Pojď rychle! Píšťalka bez bubnu nic není!“
Vzal jsem opět hůlky a buben zahřměl.
Za chvilku vyšel Kurban Nijáz z jižního domku a řekl mi, abych jim šel zahrát
tam.
»Tam není suffa!« vyhrkl jsem.
»Udělali jsme tam z pokrývek krásné pódium ...
Podíval jsem se tázavě na děda.
»Pojď,« řekl děd, »tam tě uslyší i tvůj bratr. „
To byl pádný důvod. Ozvala se ve mně ctižádost.
Vzal jsem buben a hůlky a běžel jsem k domu. Dědeček se strýcem šli za mnou a
otec zůstal na suffě.
V pokoji byla ustlána tři lůžka. Na dvou už leželi můj bratr a Jergaš a na třetím
jsem měl já hrát na buben.
Když jsem šel na své místo, setkaly se mé oči se zarudlýma očima mého bratra.
Už neplakal, ale díval se na mne výsměšně a potměšilý úsměv mu hrál kolem rtů.
Zaškaredil jsem se na něho, protože jsem se cítil v bezpečí, a myslil jsem si, že ho
svou hrou ohromím a zahanbím. Posadil jsem se. Dědeček si sedl vedle mne a řekl mi:
»Na měkkých pokrývkách se nehraje, zvuk bubnu by byl hluchý. Raději si lehni
na záda na zem a vezmi hůlky do rukou. Budu držet podnos před tebou a ty do něho
bij hůlkami. Bude to znít zvučněji než zvon na velbloudu báje Abdurrahíma.«
Poslechl jsem ho. Podnos se rozezvučel jako zvon.
Vtom mě někdo chytil za nohy a pevně je přitiskl k zemi. A děd přimáčkl mou
hruď podnosem, takže jsem se nemohl ani pohnout. Náhle jsem pocítil takovou bolest,
že se mi až zatajil dech. Když jsem přemohl bolest, zuřivě jsem chytil vší silou děda za
vousy. Zatahal jsem ho silně za bradu a zaúpěl:
„Svými šedinami jste mě oklamal«
Všichni kolem se vesele zasmáli. Ačkoliv jsem ještě měl slzy bolesti v očích,
také jsem se zasmál. Děd zasténal a z očí mu vytryskly slzy — způsobil jsem mu také
bolest.
To je všechno, co si pamatuji o své obřízce.
Je to nejranější vzpomínka, která se uchovala v mé paměti. Byl jsem tenkrát
13
se o sken knihy
Po hostině
velmi malý, ale dodnes se jasně pamatuji na radost ze hry na buben, na pronikavou
bolest a slast z pomsty za zradu.
Po hostině
Po hostině na počest naší obřízky nastaly u nás doma zlé časy. Přímo jsem to
nepocítil, ale vyrozuměl jsem to z rozhovoru otce s matkou. Tyto rozhovory se
opakovaly večer co večer. Jednou, rozmlouvaje s matkou o svých dluzích, otec řekl:
»Štěstí, že jsem si nevypůjčil od lichvářů, že jsem neposlechl „dobrodince“, kteří
mi navrhovali, abych jim zastavil naše pole v Soktaře. Do smrti bychom zůstali v této
vesnici.«
»To znamená, že jste si vypůjčil bez úroků?« »Nu ovšem! Nevypůjčoval jsem si
mnoho, tak po dvaceti, po třiceti tengách. Nejvíc jsem si vypůjčil od tvého otce —
padesát teneg. Střádal si je na pohřeb a na rubáš.“
»Ó!«
»Říkal mi, abych si s těmi penězi nedělal starosti. ,Dáš mi je, až budeš mít!
Jenom dej pozor, aby se to nedozvěděl můj mladší syn Alí-chán.'«
»A ty o tom také s nikým nemluv!« varoval otec.
»A všichni vám půjčili peníze bezúročně?«
»Neprosil jsem u cizích. Vypůjčil jsem si u příbuzných v Soktaře, od dobrých
přátel. Říkali mi: ,To je maličkost, zapomeňte na to. Vezměte to jako náš dar!'
Odpovídal jsem jim: ,Co vás napadá, pomohli jste mi v těžké chvíli, už to je velký dar,
vždyť nejste bohatší než já!'«
»Měli jsme raději vystrojit hostinu v Soktaře«, řekla matka nespokojeně. »Tam
by to bylo lacinější. Vždyť zdejší lid je hladový, uvař jim třeba sto kotlů pilavu, snědí
to a budou chtít ještě!«
»Ne!« odporoval otec. „Nemáš pravdu! Výdaje by nebyly o nic menší. Ať dáš
chudému cokoliv, sní to a poděkuje. A ani když mu nemáš co dát, neodsoudí tě. Ale
boháčovi předlož ne jeden, ale třeba tři chody, a ještě se rozzlobí, že si ho dost nevážíš,
že jsi ho valně nepoctil! Kdybychom v Soktaře utratili třikrát více peněz, tamější
boháče bychom stejně neuspokojili. Vždyť by nepřišli, aby jedli, ale aby přijali poctu,
abychom před ně postavili hory jídel a celou homoli cukru a abychom jim ještě
14
se o sken knihy
Po hostině
darovali chaláty. Což bychom na to měli? Jen si to představ!“
Otec se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:
„A potom, vždyť v Soktaře téměř k nikomu kromě k příbuzným nechodím. V
zimě tam nejsme, a hostiny se přece pořádají nejvíce v zimních měsících. A tady jsem
byl skoro v každém domě na hostině. Musil jsem se jim odvděčit za ta pozvání. A
soktarští příbuzní mohli přijet sem.“
»Už uplynul rok od hostiny. Komu jste splatil dluh?“ zeptala se máti.
„Mnoha ještě ne. Tvému otci jsem jej splatil. A ještě dvěma, velmi potřebovali
peníze.«
»Proč jste tolik spěchal, abyste to otci vrátil?“ „Cožpak víš, kdo z nás dřív umře?
Starcům jsou peníze drahé. Možná, že na ně každou noc myslil. Proto jsem ho chtěl co
nejdřív uklidnit.“
Otec se zamyslil a dlouho mlčel. Potom řekl: „Neříkám ti to, abych tě
zneklidňoval, ale abych tě upozornil předem. Nermuť se, budeme-li musit nějaký čas
žít skromněji. Kupuj méně masa na trhu. Nebo je raději vůbec nekupuj. Dokud
nezaplatíme dluhy, budeme vařit jako v postě, jen z mléka. Na trhu kup leda trochu
rýže, pro případ, kdyby se u nás někdo stavil, až bude trh. Uvaříme rýži v mléce a
nasytíme hosta.«
»Zatím rýži kupovat nemusíme.« »Proč?« podivil se otec. »Rýži máme.«
»Jak to?« Otec překvapením až povstal. Matka se usmála.
„Nu, máme. Když tenkrát přivezli rýži na hostinu, odsypala jsem pytlík rýže a
schovala jej pro každý případ do truhly. Nejdůležitější je zaplatit dluhy.
»Ty jsi hlavička! Mít šetrnou ženu v domě je výhodnější než obchodovat s
Indií!« vzpomněl si otec na staré přísloví.
Bratr spal se mnou. Když jsem poslouchal rodiče, myslil jsem, že je slyším jen já.
Najednou jsem zaslechl, jak bratr zaryl hlavu do polštáře a hořce pláče.
Otec s matkou k němu polekaně přistoupili.
»Proč pláčeš? Co je ti?«
»Jak se teď pojedu učit? Copak jsme se nemohli obejít bez hostiny?«
»Neplač, synku, až přijde čas, sám tě odvezu do Buchary.«
„Jak mě odvezete, když nemáte peníze?« »Nu, na Bucharu si ještě dva roky
15
se o sken knihy
Po hostině
počkáš. Do té doby zaplatím dluhy a vypravím tě tam.“
Po tomto rozhovoru vařila jednou matka chalvu. Pomáhal jsem jí. Nejdříve
usmažila v kotli na másle jíšku, pak nalila do kotle hrneček morušového syrupu, který
si přivezla ze Soktary.
Když to zhoustlo jako omáčka, matka do toho přidala praženou mouku. Tím to
zhoustlo jako těsto. Matka vysypala mísu moukou, vylila na ni těsto, a když těsto
vystydlo a ztuhlo, uřízla mi kousek a ostatní rozřezala na stejné kousky, posypala je
moukou a uložila do skřínky.
Vzal jsem si kousek chalvy a s rozkoší jsem se do ní zakousl. Když jsem vyšel
ven, potkal jsem bratra. Řekl mi:
»To že je chalva? To je suchar, chalva je dobrá, když je máslová. «
»A kde jsi jedl máslovou chalvu?“ »U děda. Přivezl ji strýc Kurban Nijáz. Jedl
bys ji? Je velmi chutná.«
•Kdyby mi ji dali, jedl bych jí. Ale zatím sním tuhle.“ »A když já dostanu? Budeš
ji jíst? «
„A ty?«
»Také ji budu jíst.«
»Tak proč nepoprosíš otce? «
»Bojím se, že by pak řekl: vydal jsem na tebe moc peněz, teď nemám na
Bucharu. «
»Já chci taky do Buchary.«
»Ty jsi ještě malý. Než pojedeš do Buchary, vydělá otec ještě hodně peněz. Do té
doby zapomene na chalvu. «
»Tak já půjdu a poprosím ho.«
Šli jsme spolu do otcovy dílny. Ještě jsem měl plnou pusu matčiny chalvy, když
jsem prosil:
»Dejte mi máslovou chalvu.“
Otec aniž odtrhl oči od člunku, řekl:
•V téhle chalvě máš taky máslo. Jakou ještě chceš?«
»Chci dobrou máslovou chalvu, jakou jsem ještě nikdy nejedl. «
»A když jsi ji nejedl, jak to víš, že je dobrá?«
16
se o sken knihy
Po hostině
»Bratr mi to řekl.«
Když to bratr slyšel, vyběhl z dílny. Bezděky jsem ho prozradil. Otec se zasmál.
„Jdi a řekni matce, aby sem přivedla tvého bratra.«
Šel jsem a vyřídil matce otcova slova. Bratr se u ní schovával. Zeptal se mne
výhružně:
»Proč jsi mě prozradil otci?«
Věděl jsem, že má pravdu. Ale hrdost mi nedovolila, abych se k tomu přiznal.
»A co bys ty odpověděl?“
Bratr nevěděl, co mi má na to říci. Začervenal se. Matka zavedla bratra k otci, i
když se vzpíral. Byli jsme zvědavi, jak ho asi otec potrestá, že mě přemluvil.
Otec se zasmál, sňal brýle a začal si je čistit. Pak se zeptal:
»Muhiddíne, znáš vesnici Balój Rúd?«
»Znám.«
„Znáš tamější mlýn na břehu?«
Znám.«
»Opravdu?«
Bratr přikývl. Otec pohlédl na matku:
»Prosili mne dnes o máslovou chalvu. Dnes je trh. Nemusíme nic připravovat.
Bál jsem se, že nebude-li Muhiddín vědět, kde je Balój Rúd, že budu musit jet pro
chalvu sám. Ale když to ví, ať jede sám a přiveze ji. A ty si sedni a navíjej mi nitě, už
mi došly.«
Otec vzal tengu a dal ji bratrovi.
»Když přejdeš potok, uvidíš most. Přejdeš jej a uvidíš dům. To je dům mistra
Baróta. Tam vaří chalvu. Vejdi do domu a vyřiď mu můj pozdrav. Popros, aby ti dal
hrst chalvy. Zabal ji do papíru a přines domů.«
»A kolik je to jedna hrst?«
»Jedna hrudka.«
»Jedna hrudka to je tak pro jednoho. «
Otec přiložil obě dlaně k sobě a ukázal:
»Takhle velká hrouda to bude; ta stačí pro nás pro všechny.«
Bratr se připravil na cestu. Dovolil jsem se, abych mohl jít s ním. Vypravili jsme
17
se o sken knihy
Dům, kde vařili chalvu
se pro chalvu do Balój Rúdu.
Balój Rúd, což znamená Horní Potok, byl vzdálen od naší vesnice asi tisíc kroků.
Za naším domem se táhlo pole, a za tím polem bylo vidět stromy a stavení Balój Rúdu.
Vesele jsme se klouzali po zasněžené a zmrzlé zemi a brzy jsme přišli k řece.
Vesnice Balój Rúd leží na severním břehu Šafrikanu. Proto ji tak pojmenovali. S
jihu vtékala do Šafrikanu bystřina, a nad ní stál mlýn. Když v bystřině stoupla voda,
otáčela mlýnským kolem.
Když jsme tam přišli, nebyla v bystřině vůbec žádná voda a v korytě řeky se sem
tam bělaly zamrzlé louže.
Požádal jsem bratra, aby mi ukázal mlýn. Bratr souhlasil.
Prohlédli jsme si mlýn a šli jsme dále. Nepřešli jsme řeku po mostě, ale skákali
jsme a klouzali se po ledě.
Pak jsme vystoupili na břeh a vešli jsme do dvora, který měl vrata proti mostu.
Ve dvoře stál velký hliněný dům, čtyřikrát větší než obyčejný. Jeho střecha
spočívala na devíti trámech.
Otevřeli jsme jedny dveře a vešli dovnitř. V místnosti stála řada ohnišť, nad
nimiž byly šikmo zavěšeny kotle.
V některých kotlech se vařil syrup, v jiných kypěla voda s mýdlovým kořenem
(Kořen mydlice lékařské, saponaria oficinalis. Pozn. překl.), která se šlehá metlami, až
se utvoří pěna. V pozadí se v obyčejném kotli škvařilo máslo.
Do jednoho z nakloněných kotlů sypal jakýsi člověk upraženou mouku a druzí
dva mísili lopatami husté těsto. Nadhazovali těsto lopatami, obraceli je a opět spouštěli
do kotle.
Všechno řídil vysoký muž s dlouhým černým plnovousem.
Druhá část místnosti byla značně vyvýšená; stála tam na zemi velká dřevěná
mísa, dlouhá dva metry. Kolem této mísy ležely kozí kůže. Nedaleko stála velká truhla
s moukou.
Mistr přistoupil k truhle, nabral měděnou lopatkou mouku a posypal jí dřevěnou
mísu. Pak šel ke kotli, kde míchali mouku s hustým vařeným syrupem. Chvíli
18
se o sken knihy
pozoroval práci. Když těsto zhoustlo, křikl:
»Dost! Dejte to sem!«
Nabrali těsto na lopaty a vyložili na mísu. Tu se mistr podíval na nás: „Co tu
chcete?«
Bratr mu dal tengu a vyřídil otcův pozdrav. »Otec nás poslal pro hrst chalvy.«
»Ranní chalvu jsem prodal na trhu. Počkejte si, hned uděláme čerstvou. Zatím si
sedněte a dívejte se, jak ji dělají.«
Těsto se roztékalo po dřevěné míse.
Lidé, kteří stáli u kotlů, odešli, umyli si ruce a usedlí na kůže kolem nádoby. K
nim si přisedl i sám pán. Jenom u truhly zůstal stát chlapec s lopatkou v ruce.
Lidé udělali z těsta dlouhý válec. Spojili konce válce a utvořili z něho kolo. Pak
se sklonili nad nádobou a dlouho vyvalovali kolo, až jeho kraje dosahovaly po okraj.
Chlapec nabral lopatkou mouku a posypal toto kolo.
Lidé přehnuli kolo a složili je na sebe.
Vznikla dvě kola, pokud je opět nevyváleli po okraj mísy. Chlapec znovu
posypal kolo moukou.
Kolo znovu přeložili. Bylo menší, ale vyšší. Skládalo se ze čtyř vrstev těsta.
Tak pokračovali ve své práci.
Po třetí se utvořilo kolo o osmi vrstvách. Po čtvrté — o šestnácti vrstvách. Po
páté — o třiceti dvou vrstvách. Po šesté — o šedesáti čtyřech vrstvách. Po sedmé — o
sto dvaceti osmi vrstvách. Po osmé — o dvě stě padesáti šesti vrstvách. Po deváté — o
pěti stech dvanácti vrstvách. Po desáté — o tisíci dvaceti čtyřech vrstvách.
Tak překládali chalvu znovu a znovu — pětadvacetkrát.
Tehdy se pán s ulehčením narovnal: »To stačí!«
Vzal nůž a rozřezal kolo na kusy, každý asi loket dlouhý.
Jeden kus položil na váhy, které stály v koutě zvýšené části místnosti. Miska s
chalvou zůstala nahoře. Odřízl trochu od druhého kousku. Nyní byla váha přesná.
Větší kus zabalil do papíru a dal jej bratrovi:
»Dones to otci.«
Menší kousek rozdělil a dal každému z nás polovičku.
»A to je pro vás.«
19
se o sken knihy
Písečné přesypy
Běželi jsme rychle domů. Už se stmívalo.
Písečné přesypy
Bylo jaro.
Na našem dvoře kvetly meruňky.
Rolníci v Horní Mahalle orali pole, kopali příkopy, ořezávali vinnou révu.
Na kvetoucích březích a ještě nezoraných polích pásly děti dobytek.
Jednoho takového dne jsem zatoužil jít do polí. Pozval jsem s sebou bratra.
Souhlasil, ale poprosit rodiče o dovolení poslal mne.
Nejdřív jsem poprosil matku.
»Když otec dovolí, jděte!« odpověděla.
Šel jsem k otci.
Otec pracoval pod přístřeškem na žernovu. Nasadil si brýle a pozorně a přesně
vysekával otvor pro osu uprostřed žernovu.
»Copak mi chceš?« zeptal se otec.
»Mohu jít do polí?«
»S kým?«
»S bratrem.“
»Tvůj bratr nikam nepůjde. Celý týden se neučil. Dokud neudělá úkoly, nepůjde
ani ven ani si hrát. Až ho vyzkouším, pak ať si jde.«
»A nešel byste se mnou vy?“
»Jdi sám. Neboj se, vlk tě nesní. V poli jsou děti. Na břehu pase Jergaš stádo.«
Vyšel jsem do polí. Pole je široké a dýchá se tu volněji než ve vsi. Chladný vánek
je prosycen různými omamnými vůněmi. Na tmavém poli se zelená svěží osení.
Křehká tráva na březích a plané kvetoucí keře hustě vroubí tichou říčku. Děti, které
vozí na oslech hnůj na pole, vyprázdnily koše a na zpáteční cestě pořádají dostihy
nebo pustí osly, aby se napásli, a jdou si sednout k vodě.
Šel jsem přímo k břehu. Zpod ořezaných moruší nad vodou jsem viděl na náš
dům.
U říčky nikdo nebyl. Jen na zelených větvičkách seděli vrabci a vlaštovky.
Přeletovali mezi mladým listím, švitořili a cvrlikali. Měl jsem radost z ptačího
20
se o sken knihy
Písečné přesypy
štěbetání, svěžího vánku a jarní vůně.
Na druhém břehu zápasili pasáčkové. Viděl jsem mezi nimi i Jergaše. Díval jsem
se na ně z protějšího břehu. V říčce bublala voda a já jsem se bál přebrodit se k nim.
Ale Jergaš na mne zavolal:
»Pojď sem! Pojď!«
Přiběhl mi naproti až k samému břehu a volal:
»Pojď! V řece je málo vody, ne víc než po kotníky. Neboj sel«
Vyhrnul jsem si kalhoty, vstoupil do vody a přešel řeku. Přistoupil jsem s
Jergašem k dětem. Přestaly zápasit a začaly si hrát »na babu«. Ale červený měkký
písek, podobný prosáté mouce, byl tak sypký, že se dětem do něho bořily nohy, takže
klopýtaly a padaly. Hra je brzy unavila. Některé si lehly na měkký písek a slunily se na
jarním sluníčku. Jiné šly ke svému skotu.
Rád jsem se díval na mladá jehňátka a kůzlátka. Radostně pobíhala po písku,
jako děti; trkala se, zápasila spolu a honila se. Jehňátka, která zůstala vzadu, běžela s
žalostným bečením za stádem.
Jergaš se zeptal:
»Chtěl bys otci a matce něco odtud přinést? «
»Co bych jim odtud mohl přinést?«
»Jedl jsi někdy houby? «
»Ne, nepamatuji se.«
»Po včerejším dešti jsou v písku houby. Je jich tu plno. Už jsem jich nasbíral celý
pytlík. Jestli chceš, nasbíráme spolu i pro tebe.«
»Dobrá!« zaradoval jsem se. »Pojď!« Jergaš vzal hůl a šli jsme.
Přešli jsme dva písečné přesypy a na třetím jsme viděli místa, kde se písek zlehka
nadzdvihl. Pod tenkou vrstvou písku jsme našli houby. Začal jsem je sbírat do chalátu.
Jergaš ke mně přistoupil:
»Ukaž, co jsi nasbíral!«
Podíval se na houby a řekl:
»Vysyp je na zem!«
Vysypal jsem je a Jergaš přebral houby na dvě hromádky. Na jednu dával houby
s krátkou silnou nohou a na druhou houby s tenkou vysokou nohou, jejichž klobouček
21
se o sken knihy
Písečné přesypy
byl široký a tenký. Hub se silnou nohou bylo málo. Jergaš na ně ukázal a vysvětlil mi:
»Tyhle se mohou jíst. Jsou chutné. A ty dlouhé jsou hořké a jedovaté. Ty se
nejedí.«
Přešli jsme dva kopce a nasbírali jsme plnou čepičku jedlých hub.
A tu se zdvihl vítr.
Než jsme došli k řece, vířil už vítr prach.
Dobytek byl neklidný. Krávy bučely. Stádo se pasáčkům pořád rozbíhalo a dalo
jim moc práce, aby je udrželi pohromadě.
Jergaš sehnal svůj dobytek a hnal ho k řece.
»Písek se hnul!« křikl poděšeně s kopce jakýsi pasáček.
Jergaš běžel na kopec a já za ním.
Vítr foukal od severovýchodu. Obrátil jsem se zády k větru a stěží jsem se
vyšplhal na kopec.
Písek na nás lehce narážel jako větrem zvlněná stojatá voda. Vrchní vrstvy písku
stékaly na břeh řeky a mizely ve vodě. Začaly se chvět a sesouvat i spodní vrstvy
písečných kopců.
Zvedl se prudký vítr. Nebe se zatmělo prachem. Děti hnaly dobytek do vsi.
Dobytek poplašeně běžel domů, jako by se za ním hnala dravá zvěř.
Pevně jsem k sobě přitiskl čepičku s houbami a pospíchal jsem. Pole nebylo tak
sypké jako písek, vítr mi dul do zad, proto se mi šlo dobře, ale kolem už nezbylo nic z
té krásy a klidu, jimž mě ráno pole vítalo. Zeleň zšedla. Osení povadlo.
Vrátil jsem se domů.
Otec stále ještě vysekával díru do žernovu.
Byl tak zabrán do své práce, že se mne ani nezeptal, jak jsem se měl, co jsem
viděl a kde jsem byl.
Postál jsem u otce, pak jsem šel k matce a dal jí houby:
»Usmaž je rychle, chci jíst.« Matka radostně spráskla ruce: „To jich je! To bude
stačit pro všechny.« Bratr seděl v koutě a dělal úkoly. Zdvihl hlavu a upozornil matku:
»Nenasbíral jedovaté?«
»Poznám jedlé od jedovatých,« odpověděl jsem ne bez hrdosti.
»Všechny jsou dobré. Všechny jsou jedlé!« potvrdila matka.
22
se o sken knihy
Písečné přesypy
Odnesla je k ohništi. Očistila je a usmažila na oleji.
Otec dlabal svůj žernov až do setmění. Ale toho večera se brzy setmělo. Vítr sílil.
Spustil se pískový déšť. Písek brzy pokryl zemi. Pevně jsme uzavřeli dveře a rozsvítili
svíčku. Ale i škvírami ve dveřích vnikal písek do světnice jako voda.
Toho večera jedla moje rodina po prvé plody mé práce. Když jsem snědl houby,
rychle jsem usnul. Denní únava mne přemohla.
Probudil jsem se až ráno. Vzbudily mne rozčilené hlasy matky a otce. Naslouchal
jsem.
Říkali, že písek zasypal mnoho vesnic a zničil mnoho obilí. I vinice mého děda
jsou prý zasypány pískem.
»Nu tak, rychle připrav čaj, musíme si pospíšit k tvému otci na vinici, aby
nepřišel o všechno,« řekl otec matce. »Musíme je před tím zajistit i pro podruhé.«
Vyběhl jsem ven.
Jitro bylo tiché a jasné. Větříček sotva pofukoval. Ale celý náš dvůr i sad se
obrátily v poušť, nohy se bořily do písku.
Květy na meruňkách připomínaly mrtvá tělíčka včel. Louky a pole utonuly v
písku. Sad, který ještě včera tesil oči, vypadal jako poušť.
Otec přikázal matce, aby připravila sekeru, pilku a motyku. Oblekl si pracovní
chalát a chystal se na cestu. Prosil jsem ho, aby mě vzal s sebou.
»Tak pojď!« souhlasil otec. »Včera jsi viděl zemi živou, dnes uvidíš zemi
mrtvou. V životě je třeba vidět to i ono.«
Šli jsme k dědovi.
Tam už byli dědovi synové, moji strýcové, Kurban Nijáz, Raušán Nijáz a Nijázchán. Ale Alí-chán, pátý dědův syn, nakládal na osla pytel čaje a chystal se na trh.
Obchodoval na trhu s čajem.
»Proč tu nezůstaneš, abys bojoval proti společnému neštěstí?« zeptal se ho otec.
»Což je možné v takový den. myslet na trh?«
»Co mi je do sadu nebo do pole? Trh, to je něco!« odpověděl Alí-chán.
Otec tiše zabručel:
»Synu, máš černé srdce. Shnilé útroby.«
Z domu křikl děd na otce:
23
se o sken knihy
Boj s pískem
»Co s ním mluvíš? Copak je to člověk? Svině je to!«
Bylo vidět, že se už děd s Alí-chánem kvůli vinici pohádali.
Strýcové vzali motyky, sekery a lopaty a šli. Děd uložil do pytle chléb, čajník a
šálky, usedl na osla a mne posadil dozadu. Všichni se vypravili do stepi.
Babička nás vyprovázela. Modlila se nahlas a prosila boha o pomoc, abychom
přemohli pohromu a úspěšně vykonali svou práci.
Boj s pískem
Vinice a pole mého děda byly na okraji stepi Koko. Step Koko se táhla na
východ od Horní Mahally a sousedila s poli vesnice Karahání.
Step Koko ležela na jih od starého řečiště Šafrikanu a dříve se soudilo, že je
nejlépe zajištěna vodou. Když jsme přišli k stepi, neviděli jsme nic než písek. Na
severovýchodě vyrostly velké pískové kopce, k jihozápadu se snižovaly a dále se písek
prostíral v silné vrstvě, sahající po kolena.
Po celé stepi se hemžili lidé jako mravenci. Uvazovali vinnou révu. Dvakrát révu
vyprošťovali z písku a dvakrát ji písek znovu zasypal. Na trakařích, v pytlích, na
oslech vynášeli a vyváželi písek ze své vinice.
Došli jsme k dědovým vinicím.
Děd měl dvě vinice. Jedna, velká půl hektaru, nebyla ohražena zdí, a druhá,
poloviční, byla obehnána hliněnou zdí, vysokou tři lokte.
Velká vinice byla celá pod pískem a místo ní tu stál velký písečný přesyp.
V druhé vinici sesouvající se písek zasypal nejdříve řeku a pak se vršil před
zdmi. Když dosáhl výše zdí, přesypal se přes ně a zavalil asi třetinu vinice.
Přes to, že se vítr utišil, písek, ač pomaleji, se stále ještě rozlézal. Jako voda z
přeplněného příkopu, roztěkal se písek dál a dál a zasypával svým měkkým přívalem
mladé révové výhonky.
Na kraji vodní nádrže rozložil děd pod starou moruší pokrývku a pytle. Ještě před
dvěma dny se odtud těšil pohledem na řeku, která probleskovala mezi větvemi -vinice.
Teď nebylo po nádrži a řece ani stopy. Na jejich místě se zvedal písečný kopec, který
dosahoval k větvím stromů.
Otec přikázal mým strýcům, aby osekávali větve jívy, topolů, jilmů a moruší a
24
se o sken knihy
Boj s pískem
tahali je ke zdi malé vinice a k neohražené velké vinici.
Otec sekerou větve osekával a dělal z nich dlouhé kůly. Zatloukal je do řady
zvenčí mezi zdí a pískem.
Menšími větvemi a pruty splétal kůly dohromady, jako by pletl koš.
Když s tím byl hotov, řekl:
„Podaří-li se odtud za den vynést všechen písek, vinice bude zachráněna.«
Otec zamířil k neohražené vinici. Šel jsem samozřejmě za ním. Na severní a
východní straně tu otec rovněž zatloukal v řadách kůly do písku a strýcové je
proplétali větvemi.
Trvalo to dlouho, ale teprve až když byli s prací hotovi, šli k dědovi a něco
pojedli.
Otec se připravil na cestu domů:
»Nu, teď půjdu. Vaši synové si už sami mohou proplést kůly větvemi, obejdou se
i beze mne. A vytahat z vinice všechen písek je zdlouhavá a těžká práce. Začněte ji a
vaši synové ji dokončí.«
Starý vetchý děd poděkoval otci za pomoc a rozloučil se s námi. Strýc Kurban
Nijáz řekl otci:
»Chtěl bych být tak vytrvalý jako vy.«
„Raději buď ještě silnější a vytrvalejší. Všechno záleží na vůli. Kdyby lenoši
věděli, jak práce, i když unavuje tělo, blaží duši!«
Vraceli jsme se domů. Otec zvolil jinou cestu. Šli jsme vzhůru po řece, zanesené
pískem.
Tak jsme došli do vesnice Balój Rúd.
Viděli jsme místo výstavné vesnice, jakou byla včera, mrtvé zříceniny, domy,
zasypané pískem. Tu a tam trčely z písku střechy. Na hromadách písku seděly ženy a
děti. Za tu noc ztratili všichni domov. Před nimi ležely na hromadách pokrývky,
rohože, polštáře, kotle a misky.
»Zřejmě se rozhodli odejít do jiných vesnic!« řekl zádumčivě otec.
Přišli jsme k domu mistra Baróta. Bylo vidět jen střechu domu, kde vařívali
chalvu. Tento dům byl se tří stran až po střechu zasypán pískem. Přístup k němu byl
jen s jihu. Vrata a ohrada byly také zavaleny pískem a k domu se mohlo přijít s
25
se o sken knihy
Boj s pískem
kterékoliv strany po kopcích písku. Otec sestoupil k domu a křikl: „Mistře Baróte! Kde
jste?« »Tady. Sedím tu s dětmi jako v hrobě!« Ze dveří, kterými jsme ještě nedávno
chodili pro chalvu, vyšel mistr. Řekl nám:
»Když se na nás písek navalil, přestěhoval jsem ženu s dětmi a všechen majetek z
obytného domu do této dílny. Sám jsem se syny vylezl na střechu a shazovali jsme
odtud lopatami písek jako sníh. Tak se nám podařilo zachránit alespoň střechu nad
hlavou.«
»Proč naříkat, jiní zůstali docela bez střechy!« řekl otec.
U domu mistra Baróta už nebyla ani řeka, ani most, ani potok, ani mlýn, který
jsem si s bratrem prohlížel.
Otec přistoupil k místu, kde stával mlýn. Pod tíhou písku se stavba zřítila. Vše
bylo pohřbeno v písku. Na povrchu se tyčil jen smutný pískový kopec.
Doma jsme zastali strýce Ustó-chódžu.
Před několika dny odešel do sousední vesnice Tezguzáru, aby tam postavil dům,
a dnes se vrátil. Vyprávěl:
»Pole Bogiafzalu, Tezguzáru, vesnice Karaagače se všemi osetými plochami,
Abdulládžán, Muhannad Bákí a část Kačechuranu jsou úplně zasypány pískem. Písek
prý dosáhl až k vesnici Sajdató a ke kurgánům Vardanzehu.«
Otec si povzdechl:
„Teď už tu není ani řeka, je celá zasypaná. Ale ani ta místa, kde se ještě něco
zachránilo, se už nevzpamatují.
Kde vzít vodu? Můžeme říci, že celý šafrikanský okres se za noc stal mrtvou
pouští bez vody.«
Matka se zeptala, jak se daří dědovi a dodala: „Kvůli mému otci jste dnes zcela
zanedbal vlastní práci. Říkal jste přece, že musíte co nejdříve dodělat žernov.«
Otec se usmál matčiným slovům a zakýval hlavou: Tento žernov si u mne
objednal mlynář a dal mi závdavek — dvacet teneg. Slíbil jsem, že práci dokončím za
týden. Ale teď už ten žernov nikdo nepotřebuje. Právě jsem viděl, že už není ani mlýn
ani potok. A opravdu ani nevím, kde seženu peníze, abych mlynáři vrátil zálohu.
Zatím co mu matka připravovala čaj, prohlížel úkoly mého bratra.
26
se o sken knihy
Soktara
Soktara
Náš dům v Soktaře stál v příčné uličce na severním konci vesnice, vedle mešity.
V této uličce byla škola, mešita a zahrada, která patřila mešitě. V uličce bylo
ještě několik dvorů. Naše vrata vedla do této uličky. Náš dvůr nenáležel jen mojí
rodině. Žili v něm všichni naši příbuzní.
Dvůr byl dlouhý dvě stě metrů a asi sto padesát metrů široký. Dělil se na čtyři
části. První, u samých vrat, patřila nám. Tři ostatní — otcovu strýci (bratrovi mého
děda) a otcovým bratrancům.
Se strany od mešity a její zahrady byly tyto dvory ohrazeny nízkou zdí. Na
východě a západě nás hliněné zdi dělily od sousedů a na severu oddělovala vysoká
cihlová zeď naše dvory od stepi. Každý dvůr měl východ přímo do stepi.
Od severu byl naším nejbližším sousedem strýc Abdul-chódža, kterému prý
tenkrát bylo už devadesát let. V jeho vnitřním dvoře stál polozřícený dům, kde žila
jeho snacha se svou sestrou, a ve vnějším dvoře stál dům se štíhlými vyřezávanými
sloupy, podobný mešitě. Zde, v pokoji pro hosty, žil on sám.
Dříve se Abdul-chódža zabýval truhlařinou a obdělával své malé políčko, ale
jeho syn, člověk nezodpovědný a lehkomyslný, se nezajímal ani o truhlářství ani o
zemědělství. Když strýc zestárl a nemohl už pracovat, prodal se synem své pole. V té
době už strýc neměl žádné příjmy a žil z milodarů příbuzných. Po celé dny seděl
mlčky v pokoji pro hosty a vycházel na dvůr zřídka a nerad.
Syn strýce Abdul-chódži, Ibrahím-chódža, chodil po dvorech. Uměl číst a psát a
říkali o něm, že provozuje zaklínačské řemeslo. Ale bylo vidět, že ani toto snadné
řemeslo mu moc nevynášelo. Jednou za dva tři týdny přicházel domů, ale to, co s
sebou přinášel, nestačilo ani na uživení jeho ženy a její sestry, která u ní žila. Svému
devadesátiletému otci nedával nic. Můj otec říkal o Ibrahím-chódžovi, že je to
škodlivý zahaleč.
Jednou můj otec dlouho domlouval Ibrahím-chódžovi, že se nehodně chová k
starému otci. Ale Ibrahím-chódža ho jen zlostně odbýval žerty a smál se. Pak vsedl na
koně a vydal se znovu na toulky.
Za dvorem stařičkého strýce žila stařena, které všichni říkali Carevna Túta.
27
se o sken knihy
Soktara
Nevím, jak se vlastně jmenovala. Každý, když slyšel její přezdívku, si myslil, že sedí
na hoře pokrývek v sametovém a hedvábném šatu a vznešeně poroučí sluhům. Ale
všechno bylo jiné: měla na sobě vetché, záplatované šaty a v její chatrči nebylo nic než
stará odřená kozí kůže, roztrhaný kobereček, špinavá pokrývka a několik polštářů.
Bylo jí prý už víc než osmdesát. Stářím byla celá sehnutá a nemohla téměř vůbec
chodit, celý čas ležela. Pod hlavou měla vysokou podušku a právě takový polštář si
dávala pod nohy, aby tím jakž takž vyrovnala své shrbené tělo. Byla ženou druhého
strýce mého otce, Abdul Kuddus-chódži, který byl už dávno mrtev. Jejich syn Šarifchódža promarnil všechnu zděděnou půdu, a pak se odstěhoval do Karšů k nějakým
vzdáleným příbuzným. Ale i v Karších vedl Šarif-chódža zahálčivý život.
Každý rok se přijel podívat na matku. Potraviny, které jí přivážel, stačily právě
tak na půl druhého až dva týdny, co byl u ní. Po jeho odjezdu živili Carevnu Tútu
příbuzní a sousedé.
V nejzazší části našeho dvora žil otcův bratranec Chidójat-chódža, vzdělaný,
přívětivý člověk. V té době mu bylo tak padesát. Byl znamenitý truhlář. Říkalo se o
něm, že se mu ani v Buchaře nikdo nevyrovná. Pro jeho mistrovství ho neoslovovali
jménem, ale říkali mu Mistr chódža — Ustó-chódža.
Vychoval dva syny od první ženy. Starší Sajjid Akbar, vrstevník mého bratra, se
zároveň s ním učil u vesnického učitele; druhý zůstal bez vzdělání a pomáhal otci.
Když Ustó-chódža ovdověl, vzal si druhou ženu, která mu dala dvě dcery. Děvčátka
byla tenkrát zcela malá a žena mladá a velmi hrdá na svůj chódžovský původ. Tak
hrdá, že kromě uvaření nedělala vůbec nic. Na dvoře opadávaly a hnily meruňky, ale jí
ani nenapadlo, aby je očesala a usušila.
Přes své mistrovství nežil Ustó-chódža lépe než my, a přitom ještě pomáhal
Carevně Tútě i devadesátiletému Abdul-chódžovi.
Toho roku, kdy se řeka Šafrikan ztratila z Horní Mahally, nás otec velmi brzy
přestěhoval do Soktary, ačkoliv jsme obyčejně přijížděli v době, kdy v Soktaře dozrávaly morušové plody. Tentokrát se do našeho příjezdu moruše nestačily ani nalít.
V Soktaře se můj bratr spolu se Sajjid Akbar-chódžou učil u vesnického učitele a
já jsem si celé dni hrál s dětmi v příkopech a potocích, jichž v této vesnici bylo víc než
dost.
28
se o sken knihy
Carevna Túta
Otec se rozhodl, že nás ani na zimu nevezme do Horní Mahally, kde bychom byli
museli chodit pro pitnou vodu k vzdálené studni.
Otec zboural v Soktaře náš starý dřevěný dům, postavil nový a rozšířil ho o různé
přístavky. Při této stavbě pomáhal otci Ustó-chódža. Trochu mu pomáhali i můj bratr a
Ikram-chódža. Jenom Sajjid Akbar odmítal pracovat; říkal, že chce být písařem a že by
mu od hlíny a cihel zhrubly ruce a pokazil by si rukopis.
Carevna Túta
Toho roku byly pro mne a mé přátele, Hamíd-chódžu a dcerušky Ustó-chódži,
nejmilejší zábavou návštěvy u Carevny Túty. Poslouchali jsme se zatajeným dechem
její podivuhodné vypravování, pohádky a zajímavé historky. Uměla nazpaměť legendy
a básně o Rustamovi, Isfandiarovi, Sijavušovi a Abu Muslimovi.
Přinášeli jsme jí chléb a mléko a ona nám za to, ležíc na svých poduškách,
vyprávěla a vyprávěla své nesčíslné příběhy a my jsme zapomínali na místo a čas, na
její zkřivené tělo, přikryté nuznou pokrývkou, na tmavé stěny ubohé chatrče.
Pohádková Carevna Túta nás zaváděla do svého kouzelného království.
Jednou nám vyprávěla pohádku »O pilném dělníkovi a lstivém pánu«.
Pamatuji se na tuto pohádku ještě dnes.
Carevna Túta vyprávěla:
»Byl jednou jeden lživý a lakomý hospodář. Nutil své čeledíny a sluhy, aby na
něj zadarmo pracovali.
Když se hlásili o vydělané peníze, pán je všelijak zaplétal do dluhů, takže se už
nijak nemohli vymanit z jeho rukou.
Dokonce i když dělník splácel tento vymyšlený dluh, pán nacházel způsob, jak
ho zastrašit, podvést a znovu ho připoutat. Dělníci se do smrti nemohli dostat z područí
tohoto pána.
Když všichni jeho staří dělníci zemřeli, zůstal pán zcela sám. Nebylo nikoho, kdo
by na něj pracoval, nikdo už nechtěl jít k němu na práci, ať sebe víc lákal, ať se sebe
víc dušoval, že bude řádně platit. Šla o něm pověst, že je podvodník a pomlouvač a
tato pochybná sláva se o hospodáři rozšířila tak daleko, že ať hledal dělníky kdekoliv,
všude ho už znali a nechtěli k němu jít.
29
se o sken knihy
Carevna Túta
Jednou shromáždil před mešitou vesnickou chudinu a před samým mullou se
zapřísáhl, že půjde-li někdo k němu, že se s ním poctivě vyrovná. Ale ani tehdy mu
nikdo nevěřil.
Tenkrát pozval pán k sobě chlapce sirotka, který žil v téže vesnici. ,Synu můj,'
řekl mu pán, ,ty nemáš otce a já nemám syna. Zůstaneš-li v mém domě, přijmu tě za
syna, dám ti svou jedinou dceru, až vyroste, a po mé smrti přejde všechen můj majetek
do tvých rukou.'
Přivedl svou dcerku, které tenkrát bylo pět let, a řekl: ,Až vyroste, bude tato
krásná dívka tvou ženou.' Chlapec souhlasil. Týž den vstoupil k hospodáři do služby.
Míjely dny, měsíce, roky. Chlapec plnil čestně svůj slib a pracoval, jak mohl. K
pánově dceři se choval pozorně a uctivě: dělal jí hračky, vyprávěl jí zajímavé příhody
a bavil ji.
Dívenka velmi přilnula k laskavému a starostlivému chlapci.
Když začala dospívat, vzpomněla si na slib svého otce, že ji dá tomuto mladíkovi
za ženu. Dívka k němu přilnula ještě více a zamilovala se do něho. Pokaždé, když
odjížděl na pole, se mladík ohlížel na panský dům, jako by tam zanechával poklad.
Pracoval stále líp a líp, aby se co nejdříve přiblížil dlouho očekávaný svatební den.
Pán se k němu choval hezky a uctivě. Když ho posílal na práci, neporoučel, ale
prosil. Jednou začala dívka přemlouvat mladíka, aby někoho poslal k otci a smluvil
svatbu. Mladík jí domlouval, že bude lépe, když ji otec sám vystrojí beze všeho
prošení.
Když bylo dívce sedmnáct let, začali se do domu sjíždět starosvati se všech stran.
Dívka zneklidněla: matka poslouchala starosvaty, hovořila o výši výkupného za
nevěstu, ale nikomu neřekla ani slova o tom, že je dcera zaslíbena dělníkovi. Dívka
pochopila, že ji otec nikdy neprovdá za milovaného, že rodiče hledají bohatého zetě,
aby mu mohli dráže prodat svou dceru. A opět na něj naléhala, aby co nejdříve poslal
starosvata k matce a poprosil o její ruku.
,To věz, že provdá-li mě otec za jiného, zabiji se!« řekla dívka.
,Jestli mi tě otec nedá, sám se zabiji!' odpověděl mladík. a vydal se k mullovi,
před nímž byla uzavřena smlouva. mezi hospodářem a dělníkem. Mladík prosil mullu,
aby mu byl prostředníkem v jeho sporu s hospodářem. Pán se zasmál:
30
se o sken knihy
Carevna Túta
,Nedělejte si s tím už starosti. Bude-li se vás můj dělník na něco ptát, řeknete mu,
že mu sám odpovím.'
Pak šel pán k dělníkovi a řekl:
,Můj synu, nepleť do naší záležitosti vedlejší věci. Nevšímej si starosvatů. Vždyť
tvoje snoubenka je krásná. Proto žádají o její ruku. Ale my nechceme nikoho urážet,
proto je hrubě neodbýváme, ale žádáme za ní tolik peněz, že odradíme všechny
ženichy.'
Mladík se uklidnil. Uklidnil i dívku. A od těch dob pracoval ještě pilněji.
Jednou se před vraty panského domu objevila celá karavana bohatě vystrojených
velbloudů. Na jedněch byly naloženy pytle s rýží a moukou, na druhých sladkosti,
cukr, cukrovinky a chalva, a na jiných atlasová roucha, hedvábí, samet a brokát. U vrat
velbloudy zastavili, sňali s nich náklad a začali nosit dary do domu. Všichni pochopili,
že pán zasnoubil svou dceru jakémusi boháči, že všechny tyto věci jsou výkupné za
nevěstu a že brzy bude svatební hostina.
Mladý dělník to také pochopil a bylo mu, jako by se mu nebesa zřítila na hlavu.
Rozhodl se, že se zabije, ale pak si to rozmyslil: ,Zabít se mohu kdykoli, ale
dokud mám duši v těle, musím bojovat za své štěstí. Až už nebudu mít žádnou naději,
zabiji se.'
Zatím co všichni v domě byli zaměstnáni prohlížením darů a oděvů, které poslal
ženich, mladík proklouzl do vnitřního dvora a když spatřil dívku, pozval ji stranou.
Slzy jí vytryskly z očí. Ukázala mu dýku, kterou měla schovánu pod šatem:
,Čekám jen na příležitost, abych si ji vrazila do prsou!'
,Taky jsem nejdříve na to pomýšlel. Ale pak jsem našel prostředek, jak
zachráním tebe i sebe.'
Když to dívka slyšela, objala mladíka a po prvé ho políbila:
,Řekni rychle, co sis vymyslel, bojím se, že zemru radostí a ani se nedovím, jak
se můžeme zachránit!
,Měj strpení. Dělej, že se těšíš na svatbu. Najdu si okamžik, kdy vniknu k tobě a
utečeme spolu. Na hostině nezůstanu, připravím však zatím všechno k útěku a po
hostině půjdu k tvému otci a budu na něm žádat vše, co mi patří za dvanáct let služby.
Peníze nám přijdou velmi vhod pro první čas po útěku.'
31
se o sken knihy
Carevna Túta
Po těchto slovech mladík zmizel ze vsi a objevil se tam znovu až týden po
hostině.
Pán seděl s mullou a jinými boháči před mešitou. Dělník k němu přistoupil:
,Snědl jsem mnoho vašeho chleba, ale pracoval jsem málo. Když mi dáte to, co
mi právem patří za práci, bude to vaše poslední dobrodiní.'
,Co ode mne chceš?' zeptal se zlostně pán. ,Plat za dvanáct let práce. Mullá byl
svědkem naší úmluvy.'
Pánovy oči se podlily krví. Ale opanoval se.
,Nu což,' odpověděl, ,domáháš-li se práva, dostane se ti po právu. Ráno jsem
vytáhl ze sýpky půl pytle pšenice, abych jej odvezl do mlýna, ale nedostal jsem se k
tomu. Vezmi si tu pšenici.'
,Což jsem si za dvanáct let zasloužil jen půl pytle pšenice? Vidím, že se nebojíte
božího soudu!'
Když uslyšel ta slova, pán se ulekl. S nadějí se podíval na mullu. A ten hned
přispěl pánovi na pomoc:
,Řekni,' zeptal se mullá dělníka, ,když tě pán najímal, kolik peněz ti sliboval?'
Slíbil mi, že mne učiní svým zetěm.
Takový slib nelze pokládat za mzdu. A kolik peněz nebo jiného jmění ti slíbil?'
,Ne, nic.
,Dobře! řekl mullá. ,Když je to tak, pak všechno, co ti pán daruje, ti bude
odměnou za tvou práci. Všechno, co ti dá, přijmi s vděčností.'
Když mladík uslyšel tyto chytrácké mullovy úvahy, rozhněval se. Ale najednou
mu bleskla hlavou chytrá myšlenka. Podíval se na pána a klidně řekl:
,Nu což, vezmu si pšenici. Ale vaše žena mi nedovolí, abych ji vynesl ze dvora.'
,Když ti nebude věřit, ať vyjde před vrata a podívá se k mému domu. Potvrdím jí
to.'
Mladík se rychle vrátil do panského dvora. Osedlal si koně a řekl paní:
,Pán mi přikázal, abych odvezl pšenici do mlýna a vzal s sebou i vaši dceru, aby
si před svatbou ještě prohlédla mlýn. Jdete a řeknete jí, aby se rychle připravila.“
,Lžeš!' odpověděla paní. ,Nikdy nedovolí své dceři, aby po svatební smlouvě
jezdila někam s dělníkem.' ,Když nevěříte, jděte za vrata a sama se ho zeptejte.“ Paní
32
se o sken knihy
Carevna Túta
vyšla zároveň s dělníkem před vrata. Mladík křikl:
Nechtějí mi věřit!
Tu pán pokynul ženě rukou: ,Já jsem to dovolil! Dělník běžel na dvůr, naložil na
koně pytel s pšenicí, vskočil na něho a posadil za sebe dívku, která už byla připravena.
Ve chvíli, když se pán za ním pustil, aby ho dohnal, byli mladík s dívkou už
dávno za horami.
Usadili se v dalekém kraji a byli šťastni až do smrti.«
Carevna Túta vyprávěla prostým lidovým jazykem a svými výraznými obrazy
dojímala a uchvacovala posluchače.
Lituji, že jsem téměř úplně zapomněl způsob, jak vyprávěla, vždyť od těch dob,
co jsem poslouchal její příběhy, uplynulo už více než šedesát let. Nyní to všechno
vypravuji po svém. Ale pod dojmem vzpomínek na ni jsem se po celý život snažil psát
co nejprostěji.
Tuto osmdesátiletou stařenu pokládám za svého prvního učitele. A když na ni
vzpomínám, znovu je mi jí líto a jsem jí vděčný.
Jednou večer, když se už zcela zešeřilo, máti mi uložila, abych odnesl Carevně
Tútě misku mléčné rýžové kaše. Když jsem přinesl kaši, stařena mi řekla, abych
počkal a odnesl misku zpátky, aby ji mohla matka umýt se svým nádobím.
Sedl jsem si.
Tu vešel do pokoje syn Ustó-chódži Ikram-chódža a posadil se vedle mne.
Poprosil stařenu, aby nám něco vyprávěla.
Osmdesátiletá žena, která prožila těžký život, když pověděla jednu dvě pohádky,
se unavila. Ale děti na ni všelijak naléhaly, aby vyprávěla dál. Zvlášť neodbytný byl
Ikram-chódža. Někdy, když ji nemohl ničím jiným donutit, vzal jí zpod hlavy podušku
a utekl. Stařenu pak nesnesitelně rozbolel kříž.
»Dnes nemohu. Jsem dnes velmi slabá. Sním si kaši a hned budu spát.«
Ikram-chódža vzal Carevně Tútě misku s kaší a odběhl stranou.
»Když mi nic nepovíte, nedám vám kaši.« Stařena musela i tentokrát chtěj
nechtěj ustoupit. Slíbila nám, že nám poví zajímavý příběh, a Ikram-chódža jí vrátil
kaši. Když ji snědla, Carevna Túta řekla: „Tuto pohádku nazveme ,Všechno má svůj
čas.' Byl jednou jeden žák. Bydlil v cele jedné bucharské medresy. Měl přítele, který
33
se o sken knihy
Sedmihlavý běs
ho často zval na návštěvu a hostil ho. Žák toužil po tom, aby si mohl opatřit nějaké
pohoštění a pozvat přítele.
Jednou zalétl do jeho cely holub. Žák rychle vstal, zabouchl dveře a zabil holuba.
Oškubal ho, vykuchal a zašel k svému sousedu. Všechno mu vyprávěl a poprosil ho o
trošku másla, aby mohl holuba upéci.
Soused mu dal máslo, žák upekl holuba, přikryl kotel a šel pozvat svého přítele.
Jakmile vyšel z cely, jeho soused chytil živého holuba, vzal z kotle holuba
pečeného, dal do kotle živého a přikryl jej pokličkou.
Za nějakou chvíli se vrátil žák se svým hostem. Posadil hosta na čestné místo,
umyl si ruce, vykasal rukávy a začal chystat pohoštění. Umyl misku, postavil ji vedle
ohniště, vzal do pravé ruky vidličku a levou sňal pokličku s kotle…
Z kotle vyletěl holub, zakroužil, zatřepetal se v cele, vyletěl dveřmi a zmizel.
Když žák viděl tento zázrak, který zmařil všechny jeho naděje, div neomdlel.
Upustil vidličku, zdvihl ruku k nebi a zvolal:
,Ó Pane! Oživovat po smrti své tvory je tvé právo, tvá milost, ale všechno má
svůj čas. Proč se ti zalíbilo křísit holuba, který už byl upečen a zahanbit mne tak před
hostem?'«
Když skončila své vyprávění, řekla Carevna Túta Ikram-chódžovi:
»Tak vidíš, můj synu, právě tak, jak řekl žák, jsi měl i ty usoudit, že i na
vyprávění musí být vhodný čas a že není hezké mne týrat a chtít pohádky, když se mi
chce spát.«
Sedmihlavý běs
Carevna Túta, když se chtěla zbavit neodbytných dětí, si někdy brávala na pomoc
pohádky.
Začala vyprávět o běsech, vlkodlacích a démonech. Postrašené děti nejdříve tiše
poslouchaly, pak se však začaly bát a rozutekly se domů. Stařena potom mohla klidně
ležet. Skrčila se do klubíčka a dívala se na oblohu.
Zvlášť strašidelné bylo její vyprávění o sedmihlavém běsu. Tento hrozný,
nestvůrný běs, který jedl děti, sice konec konců zhynul na hoře Kaf rukou
Rustamovou, ale stejně jsem se vždy hrozně bál. Ze všech dětí jediný já jsem se
34
se o sken knihy
Sedmihlavý běs
odvažoval vyslechnout tuto pohádku do konce.
Ale i mezi dospělými měla Carevna Túta pozorné posluchače. Nejvíce ze všech
milovaly její čarodějné pohádky o běsech žena Ibrahím-chódži a matka Ikram-chódži,
které říkali Sultan-pošo.
Dům Sultan-pošin sousedil s domem Carevny Túty a jejich suffy na dvoře byly
vedle sebe. Za teplých letních nocí spaly obě na těchto hliněných vyvýšeninách na
dvoře.
Sultan-pošo neměla ráda obyčejné příběhy, ale jakmile slyšela, že Carevna Túta
začíná vyprávět o běsech a vlkodlacích, vstala se svého lože a posadila se ke stařeně.
Když se Sultan-pošo dost naposlouchala těchto pohádek, ráda je vyprávěla dál,
jiným dětem a ženám. Ale přitom všelijak své vyprávění přikrašlovala a vplétala do
něho i sebe, jako by bývala svědkem těchto kouzel. Z jejích slov vysvítalo, že
mnohokrát ve svém životě potkala běsy a jednou dokonce že viděla samého
sedmihlavého běsa.
Tvrdila, že za strýcovým domem, jak nazývala otce svého muže, žije sedmihlavý
běs. Nejdříve se zjevuje v podobě kočky, pak v podobě psa, vlka i jiných zvířat a
nakonec se prý proměňuje v černou nestvůru o sedmi hlavách.
Pak prý nestvůra začne růst. Roste a roste tak dlouho, až se hlavou opře o nebe.
Přijde-li jí někdo v té chvíli na oči, zvláště pak dítě, chytne je, rozmačká v prackách,
upeče na slunci a sní.
Jednou jsem se jí zeptal:
»Jak to, že vás, když jste ho viděla, nezpozoroval? Jak jste se zachránila?«
»Můj strýc mullá mi prozradil zaklinadlo. Když potkám běsa, řeknu nahlas toto
zaklinadlo a běs se mne nedotkne.
Strýc mullá říkala svému muži Ibrahím-chódžovi, který, jak se pamatujete, chodil
po vesnicích a předříkával modlitby a zaklinadla.
Chvíli mlčela a pak řekla:
»Dej si pozor! O běsech a vlkodlacích nikomu neříkej, nebo se ti pomstí! Jenom
já a Carevna Túta známe velké zaklinadlo, a proto se běsů nebojíme.«
Od té doby jsem se velmi bál. Sotva se snesla noc, všude se mi zjevovali běsi a
vlkodlaci. Ale varován a zastrašen Sultan-pošou, neodvažoval jsem se něco říci ani
35
se o sken knihy
Sedmihlavý běs
otci ani matce.
V Soktaře, která byla odedávna pokládána za střediska zaklinačů duchů, čarodějů
a mastičkářů, vůbec kolovala mnoho pověstí o všelijakých nečistých silách.
Půl versty od našeho dvora stála jakási prastará hrobka. Stála na kopci a kolem
dokola bylo plno hrobů. Na svahu tohoto kopce byla jeskyně. Podle pověsti bydlil v
této jeskyni drak, který každou noc, když lidé usnou, vychází prý ze své jeskyně a
vydává se na břeh Zerafšánu. Když vstoupí do řeky, rozevře tlamu tak, že se dolním
pyskem dotýká dna a horní zdvihá nad hladinu a proudy vody mu tekou do tlamy.
Když uhasí žízeň, vrací se stejnou cestou domů. Když mu někdo přijde do cesty, drak
prý ho za živa spolkne. A jenom větru se prý bojí. Když se zvedne vítr, drak strachem
vyje.
Věřil jsem všem těm povídačkám.
Když se zdvihl vítr, pozorně jsem poslouchal, co se děje u hrobky. A když vítr
zesílil, slyšel jsem zřetelně jakýsi řev.
Na západ od hrobky byl nízký kopec, kterému říkali hřbitov cizozemců. Tam
pochovávali ty, kdož nebyli rodem ze Soktary. Tento kopec byl tak hustě zarostlý
stromy a křovím, že tam nikdo nechodil. Za nocí bylo odtamtud slyšet sténání, nářek a
lkaní. Ve vsi měli za to, že to jsou hlasy nečisté síly.
Bál jsem se toho lesa. Velmi jsem se bál.
Jednou odjela matka do Horní Mahally, aby navštívila své příbuzné. Zavezl ji
tam můj starší bratr. Zůstal jsem s otcem sám doma. V té době rolníci pilně zalévali za
větrných dní mladou pšenici a ječmen, aby obilí nelehlo a dozrávající klasy se
nevysypaly.
Jednou v noci, kdy jsem byl sám s otcem doma, vítr, který začal již z večera,
zesílil. Spali jsme ve dvoře na vyvýšenině, a otec, ač bylo tma, vstal a šel do zahrady
pustit vodu na pšenici, která rostla pod meruňkami.
Když otec odešel, tma kolem mne zhoustla. Vzpomněl jsem si na sedmihlavého
běsa. Tu kolem suffy přeběhla kočka. Za okamžik se tam zastavil a nehybně ztrnul
pes. Chtěl mě oklamat a proto se ani nepohnul. Když jsem se však na něj zadíval, viděl
jsem jasně, že je to osel. Jak tak stál, zvedl jedno ucho a spustil druhé. Ale jeho oči
nebyly oslí, protože ve tmě svítily. Osel začal růst, rostl téměř až po střechu a jeho uši
36
se o sken knihy
Sedmihlavý běs
dosahovaly k vrcholku moruše. Pochopil jsem, že tu několik kroků přede mnou v
noční temnotě stojí běs!
Pronikavě jsem vykřikl: „Umírám!«
»Co je s tebou? Co se stalo?« ozval se otcův hlas.
Sotva se hlas ozval, strašidlo zmizelo.
Otec se mne vyptával, a já mu pověděl o strašné černé postavě, která stála právě
tady, a o sedmihlavém běsu, kterého potkává Sultan-pošo.
Otec se zasmál:
„Za starodávna žil velký učenec, říkali mu šejch Saadi. Ten říkal: ,Neboj se běsa,
běs člověku neublíží, boj se lidí s duší běsu. Tak si pamatuj: běs nemůže člověku
udolat nic zlého, člověk je silnější, a když se ti bude něco zdát, vzpomeň si na slova
šejcha Saadiho — ten nikdy nelhal — a neboj se!«
»A jací jsou to lidé s duší běsu? Čím jsou nebezpeční? «
»Ti jsou všude. Je jich mnoho i v naší vsi. Jsou to ti, kteří místo práce ohlupují
důvěřivé lidi a na tom podvodu budují své štěstí a zisk. Zabývají se zaklínáním duchů,
čarováním a všelijakou čertovinou.«
Otec chvíli mlčel a pak dodal:
„I můj bratranec Ibrahím-chódža, muž Sultan-poši, je taky takový člověk. Jenže
je hlupák. Jemu i podvody málo nesou. A žena mu v té věci pomáhá jak může, pouští
hrůzu na lidi. Nechoď už k ní a neposlouchej její žvásty. A když je uslyšíš, nevěř jí.«
Po otcových slovech můj strach zmizel. Byl jsem hned klidný a už jsem se nebál.
Ale les a jeskyně mi ještě nedaly spát, vždyť jsem sám slyšel řev v jeskyni a sténání v
lese. Řekl jsem o tom otci.
Otec odpověděl:
»V lese vyjí šakali. Je tam mnoho šakalů. Také ten šakal, který nám odnesl dvě
slepice, byl odtamtud. A kdo vyje v jeskyni, to ti ukážu zítra.«
Než jsme tam šli, přinesl otec prázdný džbán a řekl:
„Foukni do toho džbánu! Ale silně.«
Foukl jsem. Ze džbánu se ozval silný zvuk.
„Nezapomeň na tento džbán, až si budeme prohlížet jeskyni.«
Šli jsme ke hrobce. Dříve, ze strachu před drakem, jsem se neodvažoval tudy
37
se o sken knihy
Chajbar
chodit. Proto, když jsem šel k jeskyni, jsem ani nevěděl, jak vypadá.
Když jsem s otcem přisel k hrobce, viděl jsem, že na svahu kopce je nevelký
výklenek. Aby se země nesesouvala, stál před výklenkem pilíř z pálených cihel, vysoký jako sám výklenek. Pod výklenkem byla jeskyně, vyhloubená patrné lidmi někdy
v dávných dobách. Byla to podzemní chodba.
Když mi to otec všechno ukázal, řekl:
»Když s téhle strany fouká silný vítr, naráží na výklenek a prudce se stáčí do
jeskyně. Jeskyně nemá druhý východ. Vítr se odráží od jejích stěn a vrací se zpět. Vytí
a nářek, který slyšíš, je vytí větru, který se dere zpět z jeskyně.«
Zamyslil jsem se.
»Vzpomeň si, co jsi slyšel, když jsi foukal do džbánu!«
Moje pochyby se rozplynuly.
»Tak vidíš,« řekl otec, »vždyť vítr je tisíckrát silnější než ty. A jeskyně je
mnohem větší než džbán. Proto i zvuk je tady silnější a děsivější.«
Tímto prostým srovnáním, jakoby zázrakem, zničil otec strašného draka. Ukázalo
se, že jeskyně je prázdná.
Ostatně sám otec v běsy a vlkodlaky věřil. Soudil však, . že běsi a vlkodlaci
nemohou člověku škodit. A slova šejcha Saadiho mu to potvrdila.
Tím, že zničil draka, udělal pro mne otec velkou věc. Od té doby jsem se nebál
ani samoty ani tmy. Když jsem povyrostl, hádal jsem se jednou s dětmi, které věřily,
že drak a nečisté síly žijí v lese a v jeskyni. V noci jsem šel do toho lesa, nařezal jsem
tam větvičky a přinesl jsem je jako důkaz, že jsem zvítězil nad strachem důvěřivého
dětství.
Sedmihlavý běs z přízračné říše Carevny Tuty mě už nikdy více nestrašil.
Chajbar
Na podzim toho roku se otec s Ustó-chódžou rozhodli, že pošlou své starší syny
do Buchary do škol. Otec se nabídl, že tam chlapce doveze.
Počátkem září, před začátkem školního roku v medrese, odvezl otec mého bratra
Muhiddína a syna Ustó-chódži Sajjid Akbara. Můj strýc mullá Dehkan, bratr mé
matky, slíbil, že na ně v Buchaře dohlédne a že o ně bude pečovat.
38
se o sken knihy
Chajbar
A tak jsem zůstal doma jediným pomocníkem já. Ještě s námi sice zůstal můj
maličký bratříček Sirodžiddín, ale ten byl tenkrát tak malý, že, jak říkal otec, ještě
nemohl být považován za člověka.
Snažil jsem se, jak jsem mohl, pomoci rodičům, aby nepociťovali Muhiddínovu
nepřítomnost.
Na podzim se šakalové stále častěji od hrobky vydávali do vsi na lov slepic.
První, kdo jim padl za oběť, byly naše slepice, protože náš dvůr byl na konci
vesnice, nedaleko lesa. Otec zajel do Horní Mahally a přivezl od mého strýce pastýře
šestiměsíční ovčácké štěně, kterému říkali Chajbar.
Byl to velmi chytrý pes. Rychle začal chápat, co na něm chci, a brzy se vžil do
nových povinnosti.
Časem pochopil, že se bojíme o slepice a že největší nebezpečí hrozí slepicím od
šakalů. Proto zvlášť bedlivě hlídal stromy, na kterých v noci drůbež seděla, běhal k
brance, která vedla do polí a pozorně očichával zemi.
Přišlo jaro. Kvetly broskve. Chajbarovi už byl asi rok.
Jednou časně z rána odešel otec do mešity na modlitbu. Byl jsem už vzhůru.
Najednou jsem uslyšel poděšené kdákání slepic. Vtom spadlo něco těžkého se střechy.
Oblekl jsem si chalát a vyběhl ven.
Kolem bylo ticho.
Hlasitě jsem zavolal na Chajbara, ale ten se neozval ani neobjevil.
Podíval jsem se na stromy, kde ještě seděly slepice, a zjistil jsem, že jedna chybí.
Hned jsem věděl, že ji unesl šakal.
Vyšel jsem do polí. V dálce jsem spatřil Chajbara, jak běží domů. Když mě viděl,
zastavil se a začal štěkat, jako by mne volal. Zavolal jsem ho.
Chajbar zdvihl cosi se země a rozběhl se. Ale nedoběhl ani na polovinu cesty,
opatrně pustil své břímě na zem a hnal se úprkem ke mně. Když přiběhl, zatahal mě za
cíp chalátu, abych šel za ním, a pak se stejně rychle vrátil k opuštěné věci.
Šel jsem za psem. Před Chajbarem ležela na zemi živá slepice. Když jsem ji
zvedl, viděl jsem na Chajbarově břiše, zádech a prackách stopy šakalových zubů a
drápů.
Nesl jsem slepici domů. Chajbar radostně běžel přede mnou. Když jsme přišli k
39
se o sken knihy
Stařec
matce, lehl si na zem, svěsil uši, plazil se k ní, jako by se omlouval za svou nedbalost,
ale zároveň měl radost, že se mu podařilo zachránit slepici.
Chajbar obvykle nespal celou noc, dokud se otec neukázal na dvoře. Ale když
nastal den, vylezl na střechu otcovy dílny a tam si lehl na slámu a spal.
Šakal, který chodil na naše slepice, se jen ze strachu před Chajbarem
neodvažoval jít do našeho dvora. Když poznal Chajbarovy zvyky, přeložil lov na denní
hodiny.
Když však na to Chajbar přišel, nešel spát, dokud v domě všichni nevstali.
Chajbar byl hrdý pes.
Jednou mu matka nabila holí za to, že očichával misku, stojící ve výklenku. Od
této chvíle přestal Chajbar jíst. Ve dne spal jako dříve na slámě a v noci hlídal slepice.
Matka řekla otci, že Chajbar onemocněl;
»Už dva dny nic nejí!«
Měl jsem o něj starost. Vzal jsem kousek chleba a běžel jsem se podívat, co se s
ním stalo.
Chajbar spal na střeše. Zavolal jsem ho. Slezl ke mně. Hodil jsem mu kousek
chleba a Chajbar jej hltavě snědl. Radostně jsem běžel domů oznámit, že Chajbar jí.
Otec nařídil matce, aby také dala Chajbarovi chleba. Ale pes se na chleba ani
nepodíval. Když jsem mu jej nabídl já, opět jej lačně pozřel.
Otec řekl matce:
»Chajbar se pro něco na tebe zlobí. Čím jsi ho urazila?«
Matka vyprávěla otci, proč nabila psovi.
Když ji otec vyslechl, řekl:
»Chajbar je v právu. Vždyť je to hlídací pes pastýřů. A pastýři psům dovolují,
aby jejich nádoby očichávali. Proto to teď klidně udělal také. Neviděl v tom nic špatného. Měla jsi mu vlídně a laskavě vysvětlit, že to nemá dělat. Ty jsi mu však
natloukla a on si myslí, že si nezasloužil takové křivdy a zlobí se na tebe.«
Chajbar se urazil doopravdy. Několik dní nebral jídlo z matčiných rukou.
Stařec
Ač bylo strýci Abdul-chódžovi už devadesát, měl svůj bujný plnovous jen lehce
40
se o sken knihy
Stařec
prošedivělý. Měl tak husté a dlouhé obočí, že když se chtěl na někoho podívat, musel
si je odhrnout s očí.
Ostatně se téměř na nikoho ani nepodíval a s nikým nemluvil. Celé dny seděl
mlčky v koutě své světnice pro hosty. Na svůj věk byl tento vysoký suchý stařík s opáleným obličejem ještě silný a svěží. Několikrát denně vyšel na dvůr nadýchat se
čerstvého vzduchu a znovu se vracel na své místo.
Říkali o něm, že prý za celý život ani nezastonal.
Hned jak jsme se usadili v Soktaře, řekl otec matce, aby posílala strýci Abdulchódžovi ode všeho, co vaří pro nás. A mně přikázal, abych mu nosil jídlo a dbal, aby
v jeho džbánu byla vždy čerstvá voda. Několikrát denně jsem běhal k Amak-bóbó, jak
jsem strýci říkal.
Jednou večer jsem mu přinesl trochu polévky a postavil jsem šálek blízko něho.
Nazítří ráno jsem mu přinesl mléko a chléb. Stařec tvrdě spal. Před ním stál prázdný
šálek od polévky. Mléko s chlebem jsem vzal zpátky, aby je kočka nesnědla, když
strýc spí.
Když jsem se vrátil s mlékem, řekl jsem o tom otci.
»Touhle dobou strýc nikdy nespí!« podivil se otec. »Vždy vstává dvě hodiny
před východem slunce. Půjdu se k němu podívat.«
Šel jsem s otcem. Než otec vešel ke strýci, podíval se na džbán s vodou, který
stál na prahu.
„Džbán je prázdný!« řekl. »To znamená, že ráno vstával.«
Vstoupil do místnosti a sklonil se nad starcem. Nejdříve se dotkl jeho ruky, pak
přiložil ucho k hrudi.
»Zemřel. Právě zemřel. Ještě je teplý,« řekl mi.
Otec mne poslal pro strýce Ustó-chódžu a já ho rychle přivedl k otci.
Uložili spolu starce, umyli ho a oblekli jeho tělo, jak se slušelo a patřilo.
Jeho syn nebyl ve vsi a nikdo nevěděl, kde ho hledat, aby ho zpravil o otcově
smrti.
Zpráva o starcově smrti proletěla vesnicí jako blesk. Týž den odpoledne odnesli
jeho tělo do mešity.
Když se nad jeho tělem pomodlili všechny stanovené modlitby, lidé roztrhali na
41
se o sken knihy
Strýček Ustó-chódža
drobné kousky plátno, do něhož byla zabalena jeho pohřební nosítka.
Ptal jsem se otce, proč to dělají.
„Hlupáci,« odpověděl otec. „Věří, že je to posvátné plátno a že přináší štěstí.
Dokud byl strýc živ, ani si na něj nevzpomněli, nepoptali se po jeho zdraví, a teď
čekají, že jim přinese štěstí!«
V zimě lidé nestavěli.
Ustó-chódža seděl pod přístřeškem a hobloval dveře. Dveře, na kterých pracoval,
byly z jilmového dřeva. Hobloval je tak dlouho, až byly hladké a tak lesklé, že se v
nich odrážely věci jako v zrcadle.
Do těch silných prken, tvrdých skoro jako železo, vyryl ocelovými rydly různé
fantastické vzory. Tyto vzory byly tak jemné, plastické a složité, že vypadaly, jako by
je nadaný umělec tenkým vlasovým štětečkem načrtl na papír.
Strýc byl vtipný a veselý člověk. Měl vždy v zásobě žert nebo laskavé slovo.
Nikdy nikomu nepochleboval. Nikdy se před nikým nenafukoval. Mluvil stejně přívětivě s bohatými jako s chudými. Pro něho byli všichni rovni. Dokonce i se mnou,
malým chlapcem, mluvil vážně a podrobně mi vysvětloval všechno, co mne v jeho
práci zajímalo.
Snažil se mi ukázat všechno kouzlo svého řemesla. Vštípit mi nejen zájem, ale i
lásku k němu. Bylo vidět, že ho práce nikdy nemůže omrzet. Radostně pracoval od
rána do večera.
Jednou jsem se ho zeptal:
„Strýčku! Kdo vás naučil tak krásně pracovat?« »Všichni naši příbuzní byli
tesaři,« odpověděl strýc. „Tvůj otec je mistr, i strýc, i tvůj dědeček byl mistr, i tvoji
dědové a pradědové, všichni byli mistři. A nikdo se od nikoho řemeslu neučil.
Odkoukali si to jeden od druhého. Pak už každý podle svého zájmu, zálib a schopností
se stal mistrem více nebo méně dovedným. Prkna hoblovat jsem se naučil, když jsem
se díval, jak pracují otec a strýc, a další jsem si už domyslil sám. První vzory k rytinám
jsem si vybíral z kamenů naší mešity. Pak jsem si sám začal vymýšlet krásné a složité
kresby.«
42
se o sken knihy
Podal mi papír s jakýmsi vzorem:
„Tak se podívej! Tato kresba se jmenuje ,Dvanáct uzlů'.«
A pak mi podal druhý papír:
„A tohle je taky ,dvanáct uzlů'. Rozdíl mezi nimi je jen ten, že tady jsou mezi
dvanácti uzly ještě vpleteny hvězdy a mandle. Pohleď, oč je kresba krásnější a jemnější. Všechny tyto drobné doplňky jsem sám přidal k starému vzoru.«
Strýc pečlivě složil svůj výkres a uložil jej do koženého pouzdra. Pak řekl:
„Kdyby se učedník spokojil s tím, co mu dá jeho učitel, řemeslo by se nerozvíjelo
a ustrnulo by. Jen ti učedníci, kteří se nespokojují s tím, čemu se naučí, kterým nestačí
staré, kteří tvoří a hledají nové, jsou skutečnými následovníky slavných mistrů.«
Vstal a odešel do vnitřního dvora.
Za několik minut se vrátil a přinesl rákos asi půl metru dlouhý:
„Počkej trochu. Ukážu ti něco zajímavého!“
Vzal nebozez a provrtal rákos. Na jednom konci prořízl otvor, dlouhý jako lidský
nehet. Oškrabal kousek ovčí kůže, aby byla tenčí, a uřízl malý kousíček, právě co by
zakryl otvor.
Krajem kůže protáhl nit, a u horního okraje otvoru propíchl šídlem ještě jednu
dírku.
Nitku, připevněnou ke kůži, prostrčil tou dírkou a vytáhl ji ven s druhé strany.
Když silně zatáhl za nitku, kůže přilehla k otvoru, takže její konec těsně zevnitř
uzavíral otvor. Pak ucpal jeden konec rákosu, přinesl suchou morušovou větvičku a
nasadil na ni s jedné strany píst. Pak celou větvičku oloupal, aby byla ještě tenčí.
Vyřízl z kůže kroužek, který by zakryl vnitřní dutinu rákosu. Nasadil tento kroužek na
morušovou hůlku a upevnil jej na ní.
S druhé strany rákosu, shora až u konce, provrtal ještě jednu dírku a nasadil na ni
odtokovou trubičku.
Pak nalil do vědra trochu vody, strčil do rákosu hůlku, která nahrazovala táhlo, a
ponořil rákos do vedra tak, že otvor byl pod vodou a ostatní část rákosu byla venku.
Když strýc začal pohybovat táhlem nahoru a dolů, voda stoupala z vědra do
rákosu a vytékala z jeho horního konce.
Když jsem to viděl, byl jsem ohromen: proč voda stoupá nahoru?
43
se o sken knihy
Strýc mi to vysvětlil:
»Když zdviháme táhlo, kožený kroužek, přitisknutý k pístu, žene vzduch v
rákosu nahoru. Voda se snaží zaplnit vzduchoprázdný prostor a zdvihne kůži nahoru.
Když znovu odssajeme vzduch, voda přitiskne kůži, takže nemůže vytéci touž cestou
zpět. Když zdvihneme táhlo ještě jednou, přinutíme vodu, aby stoupla ještě výše a
udělala místo proudu nové vody z vědra. Tak se postupně zaplní vodou celý rákos, a
když dostoupí až nahoru, začne vytékat odtokovou trubičkou.«
Když skončil svůj výklad, dal mi strýc tento svůj výtvor:
„Bude to pro tebe zajímavá hračka. Říká se tomu pumpa.«
Nadšeně jsem se zeptal:
»Strýčku! To jste si sám vymyslil?« »Ne!« usmál se strýc. »Vymyslil si to můj
strýc a tvůj praděd Sajjid Ahmed-chódža. Vzal silný kmen bílého topolu, kterému v
Samarkandě říkají buks, rozřízl jej podélně, obě půlky vydlabal, pak je pevně spojil
tak, že uvnitř vznikla dutina jako v tomto rákosu. A aby dřevo lépe odolávalo tlaku
vody, pobil je zvenčí několika ieleznými obručemi. Jednou v pátek, když se muži z
celé vesnice shromáždili před mešitou, vytáhl tvůj praděd vodu z vodojemu u mešity
na střechu a všechny uvedl v úžas. Ale jeho pumpa byla tak těžká, že jeden člověk na
ni nestačil. Proto musil připevnit k táhlu příčnou hůl.
Dva silní chlapi ji uchopili a jak spouštěli a vytahovali táhlo, tekla voda jako z
hrdla džbánu.«
Strýc vyrýval ostrým rydlem jemný vzor a pokračoval:
»Letos bylo v Zerafšánu málo vody. V létě řeka zcela
vyschla. Osení na březích řeky začalo podesýchat. A tak rolníci postavili pumpu
tvého praděda do řeky a zalévali svá pole vodou, která se místy udržela na dně
Zerafšánu.
Když tvůj praděd sestrojil tuto pumpu, bylo mi sedm let. A přece jsem si
zapamatoval, jak byla sestrojena. Ty jsi zvídavý chlapec, proto jsem ti udělal tuhle
hračku. Teď jdi a hraj si.«
Po deseti letech jsem viděl právě takovou pumpu, ale ze železa. Přivezli ji z
Ruska a přečerpávali s ní ze sudů lněný olej a petrolej.
Strýček Ustó-chódža chtěl ze svého mladšího syna vychovat dobrého řemeslníka.
44
se o sken knihy
Ale syn nedával pozor na otcovy výklady a často zkazil rytinu, kterou mu otec svěřil.
Jednou si strýc stěžoval mému otci na svého mladšího syna. Říkal:
»Sajjid Akbar, jak je vidět už z jeho jména, se rozhodl, že bude velkým
člověkem. (Sajjid Akbar znamená Sajjid Veliký.) Truhlařina je podle jeho názoru pod
jeho důstojnost. ,Nu což! řekl jsem mu, ,když nechceš být člověkem, uč se a buď
mullou! Proto jsem ho dal do školy. Ale s chlapcem to bylo ještě horší, dva roky jsem
se s ním mořil sám, tři roky se učil ve škole, ale ničemu se nenaučil. Je vidět, že z něho
nebude ani člověk ani mullá, ale osel.«
»Ať je z něho raději osel než mullá!« vyhrkl otec. Ikram-chódža byl opravdu
velmi tvrdohlavý.
Jednou mu dal Ustó-chódža dřevěnou destičku, na které se měl cvičit. Ale místo
aby poslechl otcových pokynů, vyřezal všechna místa, která měl nechat a nechal ta,
která měl vyřezat. Zajímal jsem se o jeho práci, a když jsem viděl, že to dělá obráceně,
připomněl jsem mu Ustó-chódžovy pokyny, ale Ikram-chódža jen mávl rukou:
„Dej mi pokoj! Stejně tomu vůbec nerozumíš!«
Když ukázal otci svou práci, Ustó-chódža se velmi rozzlobil. Rozpřáhl se na syna
násadou, již právě opracovával, a křikl:
»Utíkej! Seřežu tě!«
Ikram-chódža odběhl několik kroků a zastavil se.
Strýc zamával násadou a vyskočil:
„Utíkej! Nabiju ti!«
A hnal se za synem. Nikdy jsem neviděl strýce tak rozzuřeného. Lekl jsem se, že
Ikram-chódžu zmrzačí. Pustil jsem se za ním a volal:
„Strýčku! Nebij ho!«
Ikram-chódža vyběhl ze dvora do polí. Strýc za ním. Když doběhl k brance, strýc
se na okamžik zastavil, aby nabral dech, pak se znovu za ním hnal a hrozil synovi jako
dříve:
„ Utíkej! Natluču ti!“
Ikram-chódža běžel napřed. Strýc se hnal za ním. A já jsem plakal a křičel:
»Nebijte!« a taky jsem běžel za nimi. Nakonec strýc křikl:
„Dost! Neboj se! Už tě nebudu bít, zlost mne přešla. Ale teď dělej pořádně!«
45
se o sken knihy
Silák Lutfullá
Strýc se vrátil domů a já jsem šel za ním.
»Nu, co jsi se tak vylekal?« zeptal se mne strýc. »Tys myslel, že ho opravdu
zbiju? Neboj se, osel své děti nebije, kráva taky ne, jak by tedy mohl člověk své děti
bít? Ne, chtěl jsem mu jen nahnat strachu, aby při práci myslel.«
Po chvilce strýc dodal:
„Jen o tom nic neříkej otci, nebo se mi vysměje!«
Strýc Ustó-chódža a můj otec byli nejen příbuzní, ale i dobří přátelé. V názorech
a přesvědčení se vždy shodovali. Jenže Ustó-chódža byl člověk veselý, vlídný a společenský. Dovedl s úsměvem, v žertu říci nejtvrdší pravdu každému přímo do očí.
Tak jednou nás soused mullá Aziz-chódža bezohledně tloukl syna, kterého pevně
přivázal ke stromu.
Když strýček Ustó-chódža slyšel křik, zašel k nim do dvora a chytil Aziz-chódžu
za ruku:
»Už dost, už dost, strýčku mullo! On už bude hodný! Teď už vám v ničem
nebude odporovat.«
»Je už úplný blázen! Není s ním žádná řeč!“ křičel mullá. »Jen holí mu napravím
hlavu!«
„Jste podivný člověk, strýčku mullo, což nemohou v jednom domě žít dva
blázni? V naší vsi jsou domy, kde žije bláznů několik.«
Tak nazval Ustó-chódža tohoto mullu bláznem a ještě po leckterém mullovi hodil
kamenem. Ale bylo to řečeno tak vesele, že i když Aziz-chódža pochopil, na co Ustóchódža naráží, nevěděl, co mu na to říci.
Můj otec byl naopak člověk přímý a tvrdý. Když se mu něco nelíbilo, řekl přímo,
co si o tom myslí, bez ohledu, zda se to dotyčnému líbí nebo nelíbí.
Silák Lutfullá
V té době žila v Soktaře nedaleko našeho domu žena Avez-chódžova se svým
synem Lutfullou.
Avez-chódža byl rolníkem bezzemkem, pole si najímal za polovic úrody, ale byl
líný na něm pracovat.
Avez-chódža měl dva syny. Staršího Nizám-chódžu poslal do škol a druhý syn,
46
se o sken knihy
Silák Lutfullá
můj vrstevník, se ještě neučil.
Sám Avez-chódža byl povídavý a lenivý. Pět hektarů půdy, kterou měl pronajatu,
musil obdělávat Lutfullá, syn jeho ženy, sám.
K zemědělským pracem používali rolníci v Soktaře motyky, jíž se u nás říká
ketmeň.
Takové motyky vážily čtyři kilogramy. Ale deset rolníků si objednalo u Dustboje
motyky těžké pět kilogramů a jedním z nich byl Lutfullá. Z těchto několika siláků byl
Lutfullá podle mínění vesničanů nejsilnější. Lutfullá prý pracoval bez oddechu od
svítání do oběda a od oběda do západu slunce. Ale také za čtyři jedl.
Jednou jsem si hrál na břehu potoka Mazranganu, který protékal naší vesnicí.
Hrál jsem si s Ustó-chódžovou pumpou. K potoku přišel se svými lidmi Abdu Šukurchódža, aby zahradil potok a pustil vodu do své zahrady. Ale ať se namáhali, jak
chtěli, ať házeli do Mazranganu sebe víc kamení a hlíny, voda hned všechna odnesla.
Vtom k nim přistoupil Lutfullá, a když viděl jejich marné úsilí, řekl:
»Strýčku mullo! Zastavím potok sám. Co mi za to dáte?«
»Placku a libru chalvy.«
Lutfullá souhlasil.
Svlekl se sebe všechno až na záplatované kalhoty a dal se do práce. Nejdříve
nanosil na oba břehy potoka hromadu hlíny. Nablízku nebyla ani hlína ani rašelina. Na
dně potoka byl písek a na břehu hlína smíšená s pískem.
Když Lutfullá vstoupil do vody, naházel tam hlínu, kterou si připravil na břehu.
Nejdříve zahradil třetinu potoka od jednoho břehu, pak druhou třetinu od protějšího
břehu. Ale pak přišlo to nejtěžší, Voda tekla trojnásobnou silou úzkou propustí, kterou
Lutfullá ještě nechal, a vytrvale podemílala hráz.
Lutfullá nemeškal a lehl si přes potok. Hlínu, kterou tam nasypal, udržoval při
jednom břehu rukama, při druhém nohama. Jeho tělo leželo jako kláda, přes níž se s
hukotem valila voda. Tak, vleže, vzal Lutfullá do ruky svůj ohromný ketmeň a vší
silou jím bušil do dna. řeky. Začal dobývat ze dna hlínu a zadržoval ji svým tělem na
místě. Jeho ruce pracovaly v té chvíli s takovou silou, že věru nevím, s čím bych je
mohl srovnat. Teprve později, po mnoha letech, když byla v Buchaře postavena
železnice a já viděl, s jakou silou pracovaly písty u lokomotiv, vzpomněl jsem si na
47
se o sken knihy
Silák Lutfullá
sílu Lutfullových rukou.
Když byla hráz vyšší než Lutfullá, vstal a zadržuje vodu svým mohutným tělem,
pokračoval v práci a se stejnou silou hrabal hlínu, aby upevnil a rozšířil přehradu.
Pak vylezl z vody a nasypal navrch ještě suchou hlínu, aby zabezpečil hráz před
odplavením.
Strýc Ustó-chódža, který při tom byl, nadšeně zvolal:
»Dej ti Bůh, Lutfullo, dlouhý věk, ať se dožiješ tisíce let!«
Když slyšel takové přání, Abdu Šukur-chódža se zasmál:
»Nu, Ustó-chódžo, přejete Lutfullovi nemožnou věc. A i kdyby se vaše přání
splnilo, co by z toho měl? Kdo se dožil tisíce let? Nikdo! Bylo by lépe popřát mu
bohatství a pohodlný život.«
Ustó-chódža se s úsměškem po očku podíval na mullu a uctivě poprosil:
»Dovolte mi, abych vysvětlil své přání.«
»Vysvětli.«
»Když někdo říká: žij do tisíce let, to ještě neznamená, že mu přeje dlouhé stáří.
Nikoli, ale přeje mu, aby vykonal takové věci, aby na něj lidé ani za tisíc let
nezapomněli.«
»A co může Lutfullá udělat, aby si lidé pamatovali jeho jméno tisíc let?«
výsměšně se podivil Abdu Šukur-chódža.
Ustó-chódža klidně odpověděl:
»Lutfullá žije třicet let. Celý život živí svou motykou rodinu. A vy za svých
šedesát let neumíte uživit ani sám sebe.«
»Jak to? Celý život jezdím a sbírám milodary od věřících. Dostávám za to sto až
dvě stě teneg měsíčně. To stačí pro mne i pro mou rodinu.«
»Jak jste upřímný!« zasmál se strýc. »Sám se přiznáváte! Což je to nějaká práce?
Hon na zvěř a ptáky — to je práce, ale vždyť vy honíte lidi!«
Kdosi ze zástupu zvolal:
»Klamou lidi jako zvěř, když ji chytají do pasti!«
Všichni se zasmáli.
Abdu Šukur-chódža zrudl hněvem. Ale opanoval se a zasmál se s ostatními. A
poručil přinést Lutfullovi placku a z krámku libru chalvy.
48
se o sken knihy
Nové řečiště Šafrikanu
Tlustý Lutfullá rozlomil chléb a chalvu na čtyři kousky a spolykal je jeden za
druhým. Pak nabral z potoka dlaní vodu a napil se. Když se narovnal, usmál se:
»Rty řekly: ,dostaly jsme', ústa řekla: ,už je to pryč', břicho se zeptalo: ,co to tam
bylo, že to dolů nedošlo?'«
Jeden z mládenců se zeptal Lutfully, kolik chalvy by mohl sníst na posezení.
»Teď bych snědl ještě tři libry a večer bych k tomu přidal celé čtyři.«
Kdosi zapochyboval;
„Pusté chvástání. Už nesní ani jednu libru!« »Jen přineste chalvu a uvidíte!«
popíchl je Lutfullá „Vsaďte se!« navrhl rolník, který silákovi vyčítal chvástaní.
„Prosím!« souhlasil Lutfullá. »Přijímám jakékoliv podmínky.«
»Zde jsou podmínky,“ navrhl rolník. „Když sníte ještě tři libry, které stojí tři
tengy, dostanete za to ještě tři tengy. Když ne, zaplatíte za chalvu a nadto mi ještě dáte
tři tengy. Co tomu říkáte?«
„Co říkám? Řeknu: přineste chalvu. Možná, že se najím dosyta.«
Přinesli chalvu. Lutfullá se do ní pustil a zapíjel každé sousto douškem vody.
Když dojedl, nastavil rolníkovi ruku.
Ten vybalil z kapesníku peníze, vysázel tři tengy a řekl:
„ Vyhrál jste ne šest, ale sedm teneg. Chtěl jsem vás obelstít a přinesl jsem vám
ne tři, ale čtyři libry chalvy. To mne stálo čtyři tengy a tři vám dávám.«
»To se mi líbí!« usmál se Lutfullá a podíval se šibalsky na Abdu Šukur-chódžu.
»Když pan mullá klame lidi, vyláká na nich peníze, a když jste se pokusil oklamat
mne, vylákal jste je ze své kapsy.« Všichni se zasmáli a rozešli se.
Přišlo jaro. Zelené meruňky se nalévaly. Na větvích balchské moruše dozrávaly
plody. Lidé začali ořezávat morušové větvičky pro housenky bource morušového.
Bouřlivě se hnal potok Mazrangan, rozvodněný po jarních lijácích kalnou vodou.
Rolníci orali, vláčeli, šili.
Vlaštovky přinášely oblé hrudky vlhké hlíny, podobné bavlníkovým tobolkám a
stavěly si pod římsami domů obratně hnízda, která vypadala jako lodičky.
Čápi si stavěli hnízda nad branou hrobky a lovili v loužích užovky. Pestrokřídlí
49
se o sken knihy
bažanti se čápů báli a proto před nimi přeletovali s keře na keř.
Všechno živé — lidé, ptáci, rostliny — všechno bylo v pohybu. Bylo jaro!
Jednoho takového dne, když jarní oblaka chránila zemědělce před žhavým
sluncem, přišel můj otec z Horní Mahally.
Právě jsem jezdil na Chajbarovi v uličce za mešitou. Když jsem viděl otce, běžel
jsem k němu a vesele jsem ho přivítal. Otec se však nepodíval ani na mne ani na
Chajraba, který radostně vrtěl ocasem.
Otec přivázal osla pod moruši, vzal torbu do ruky a vešel do dvora.
Ale já jsem ho s Chajbarem předběhl a řekl jsem matce, že se vrátil. Matka mu
vyšla vstříc, vzala mu torbu a zeptala se ho na zdraví.
Otec jí vyřídil pozdrav od jejích rodičů a mlčky vešel do pokoje. Matka nechala
torbu pod přístřeškem a šla rychle za ním. Vzala jeho chalát a turban a pověsila je na
hřebík u dveří. Rozprostřela pokrývku a položila na ni několik kulatých polštářů. Právě
tak roztržité a nevesele otec řekl:
»Postav rychle samovar a uvař čaj. Ukliď z torby maso, aby je kočka neukradla.«
Pak si lehl.
Tiše jsem si sedl vedle něho a díval jsem se na jeho smutný obličej. Když matka
přichystala čaj, prostřela ubrus a položila na něj chléb a sladkosti.
Otec začal pít čaj, ale tvář se mu nevyjasnila.
Matka se opatrně zeptala:
„Neprodal jste snad žernovy?«
»Prodal. Koupil jsem dva jilmy. Už jsem je porazil a rozřezal.«
A opět mlčel.
„Pro boha, nejste snad nemocen? Proč jste tak zasmušilý?«
„To není nemoc. Trápí mne to, co jsem viděl v šafrikanském okrese!« odpověděl
otec a znovu se odmlčel, ale matka už měla v rukou konec klubka, které tížilo otcovo
srdce. Už se domyslila, kam mají její otázky směřovat.
»Říká se, že v Šafrikanu kopají pro řeku nové koryto. Je to pravda?«
»Je,« odpověděl otec. »Kdyby je raději ani nedělali! Ta řeka je přivede na mizinu
víc než písek, který ji zasypal. Taková práce jim pomůže jako mrtvému modlitba!«
Když si trochu oddechl a uklidnil se, rozhovořil se o tom podrobněji:
50
se o sken knihy
»Obyvatelé Šafrikanu se už loni na podzim rozhodli, že vyberou písek ze starého
řečiště a napustí do něho vodu. Ale nestačili na to. Několikrát pracně vyhloubili
koryto, vynesli odtud písek, napustili vodu, ale za několik dní se písek sesul s břehů do
řečiště a znovu řeku zasypal.
Nejpřednější a nejbohatší lidé z Šafrikanu se obrátili na emira s prosbou, aby
provedl stavbu nového řečiště, že výdaje spojené s těmito pracemi vezme na sebe
všechno obyvatelstvo okresu.
„Emir dal příkaz čtyřem šafrikanském úředníkům — soudci, starostovi,
výběrčímu daní a veliteli stráže, aby hned začali s pracemi a dokončili stavbu nového
řečiště.
Čtyři pověření úředníci určili pracoviště, pak svolali lidi z obcí a domluvili se s
obyvatelstvem o podmínkách. Od té doby uplynulo šest měsíců. Za tu dobu prokopali
sotva čtyři kilometry řečiště, ale zbytek majetku, který rolníci zachránili před pískem,
padlo na vydržování těchto čtyř úředníků.«
Přímo o pracích otec vypravoval:
»Šel jsem se podívat, jak práce pokračuje. Na poli jsem viděl stany, úředníky a
jejich lidi. Všelijakých představených tam bylo na dvě stě. Řezník čtvrtil berana.
Kuchaři vařili pilav, smažili maso, pekli máslové placky. Koně těchto dvou set lidí
stáli kolem stanů svých pánů a žrali jetel. Přivezli plné pytle ovsa koním na noc. Vesničtí starostové přihnali osly naložené rýží, ječmenem a moukou. Všude kolem stanů
kypěly samovary. Dvě stě lidí jedlo pilav, smažilo maso, pilo čaj. Do západu slunce
zbývaly dvě hodiny. Tehdy úředníci vyšli ze stanů, svolali pomocníky a poručili jim,
aby sehnali kopáče a dali se do práce.
Zatím co sháněli kopáče, uplynula asi hodina. Od začátku práce do setmění
vykopala každá vesnice sotva několik pídí. Pak, na rozkaz úředníků, zavolali jejich
zástupci na dělníky:
,Pro dnešek dost! Zítra přijďte dříve, nebo ztratíte poslední tengu.'
Tak to u nich chodí.«
»Co z toho ti úředníci mají, když tak protahují práce?«
»Až to bude hotovo, kde těch dvě stě zahalečů najde pilav, maso a chléb pro
sebe, a oves a seno pro své koně? A to nedostávají jen jídlo. Každý den seberou od
51
se o sken knihy
obyvatelů deset tisíc teneg. To jsou náklady na veřejné práce. Polovinu těch peněz si
ukládají do truhly a druhou projedí.«
Otec dopil čaj a odmlčel se.
Podíval se na matku a v očích mu zahořely šibalské ohníčky:
»Rozhodl jsem se pro jeden krok. Nevím, co z toho bude. Uvidíme!«
Ale neřekl, jaký to bude krok. Matka se ho opatrně, ale naléhavě zeptala:
»Co tím myslíte?«
»Zatím o tom není třeba někomu vykládat. Ty o tom taky pomlč. Když jsem
viděl, jak se obyvatelstvo dočista ožebračuje a vody stejně nepřibude ani kapka, napsal
jsem emirovi oznámení. Celý list papíru jsem popsali Vylíčil jsem, jak jsou práce
řízeny. Prosil jsem, aby svěřil práci kterémukoliv čestnému člověku. Vysvětlil jsem, že
protahování prací škodí nejen obyvatelstvu, ale i státu: neprokopou-li řečiště včas,
voda se nebude moci napustit, pole nebude oseto a emir nedostane daně, protože
nebude odkud je brát!«
„Čí jménem jste to napsal?« zeptala se matka.
"Svým vlastním. Ale neboj se, neprozradil jsem své jméno. Na konec oznámení
jsem napsal: ,Pisatel dopisu nemá v tomto okrese pole a nepotřebuje vody. Píši vaší
výsosti jen proto, že mi blaho lidu a státu leží na srdci.'«
»A emir dopis už má?“ zeptala se matka radostně.
»Již by jej měl mít. Poslal jsem psaní po tvém bratru Kurban Nijázovi. Je moudrý
a svědomitý. Vydal se do Buchary. V pátek, když emir vyšel z Arku a ubíral se do
mešity, měl Kurban Nijáz vyjít ze zástupu a podat oznámení emirovu sluhovi. Sluha je
asi předal emirovi, emir je přečetl a vyslovil své rozhodnutí. Jaké rozhodnutí? Nevím.
Doufám, že pochopil, že jsem mu psal v jeho zájmu.«
Když to otec všecko vypověděl, zřejmě byl přesvědčen, že oznámení už vydalo
své plody. Jeho tvář se vyjasnila, usmál se a opakoval:
„V jeho zájmu.«
Pak otec vstal a šel se podívat po hospodářství. Nazítří usedl za tkalcovský stav.
Otec tkal ze všeho nejlépe kabros. Z kabrosu se šily prošívané pokrývky, košile,
kalhoty, ubrusy. Když byla věc ušita, dávali ji k barvíři, aby vybral vhodnou barvu a
vzorek a obarvil ji.
52
se o sken knihy
Z aloči, pestré bavlněné látky, šil otec nejen spodní, ale i svrchní chaláty, pro
sebe a pro nás všechny. Jen mému bratrovi, když odjížděl do Buchary, ušil otec košili,
kalhoty a chalát z látky tovární výroby.
Všichni jsme nosili doma tkané šaty.
Skoro všechny barvy, které potřeboval k barvení nití, si otec vyráběl sám. Z
ostrožky dělal žlutou barvu, z kůry granátového jablka černou. Skořicovou barvu
získal, když smíchal ostrožku s nějakou černí. Z mořeny barvířské dělal červenou. Jen
na olivovo a na modro nebarvil sám, ale dával nitě barvířům, kteří vyráběli tyto barvy
z indiga, jež se tenkrát dováželo z Indie.
Při všech těch pracích matka otci pomáhala. Kromě sbírání dříví matka mnoho a
dlouho tkala, předla bavlnu a navíjela nitě. Barvení námotků obstarala často sama
podle otcova návodu.
Dva týdny po otcově návratu přijeli na léto z Buchary Sajjid Akbar-chódža a můj
bratr.
Odpočali si dva týdny a znovu se začali učit u našeho venkovského učitele.
Ještě za měsíc přijel k nám strýc mullá Dehkan, aby navštívil svou sestru — mou
matku. V Buchaře se učil se synem gižduvanského soudce Abdul Vahída. Po ukončení školního roku přijeli oba do Gižduvanu, aby se učili u soudce. V té době
došel na soudcovo jméno rozkaz od emira, aby se odebral do šafrikanského okresu a
vedl tam práce při kopání řečiště. Měl řídit práce tak, aby před začátkem orání se voda
mohla pustit do řečiště a rolníci měli po starosti. Jakmile to otec od mully Dehkana
uslyšel, zazářil. Zdálo se, že vzlétne a rozezpívá se. Jako by vyrostl a chtěl růst až do
nebe. Napřímil se.
Vypjal prsa. Bylo vidět, že radost z této zvěsti je tak velká, že ji nemůže v sobě
utajit.
Radostně se významně podíval na matku. Chvíli mlčel a pak se zeptal mully
Dehkana:
»Nu, a po jmenování soudce, jak to s prací dopadá?« »Když jsem byl v
Gižduvanu, „ odpověděl strýc, „přišel tento příkaz našemu učiteli, soudci. Nechal
vyučování a vydal se k Šafrikanu. Já jsem tam s kamarádem zůstal ještě dva dny. Pak
jsem jel sem. Od vás už pojedu k svým rodičům. Proto o pracích samých dosud nic
53
se o sken knihy
nevím. Ale slyšel jsem, že emir propustil čtyři šafrikan-ské úředníky a zabavil jim
všechen majetek.«
Dva dny po tomto rozhovoru se strýc mullá Dehkan vypravil k svým rodičům do
Horní Mahally. Můj otec jel S ním. Chtěl vidět, jak práce pokračuje pod vedením
gižduvanského soudce. Vyprosil jsem si, aby mne vzal s sebou.
Všichni tři jsme se odebrali do Horní Mahally a zajeli do domu mého děda.
Když se dověděli o našem příjezdu, přicházeli do dědova domu vesničtí starci,
aby uviděli mého otce a strýce.
Všichni radostně vyprávěli, jak nový vedoucí dobře řídí práce:
»Gižduvanský soudce přikázal začít s prací časně ráno a pracovat do tmy. V
poledne zavedl jen hodinu odpočinku na oběd.
Oběd si musí každý dělník přinést s sebou z domova. Představení si rovněž musí
vozit jídlo a nesmějí je brát od rolníků. Sám soudce si s sebou přivedl dva lidi, posla a
sluhu, kterého si posílá domů pro jídlo a potraviny.
Za těch deset dní, co soudce Abdul Vahíd řídí práce, se prý udělalo tolik, kolik za
všech deset minulých měsíců. «
Když otec tyto noviny uslyšel, měl ještě větší radost.
Pozval strýce:
„Půjdeme se podívat? Popřejeme pracujícím hodně zdaru v jejich díle.«
Strýc souhlasil. Otec mě vzal také s sebou.
Už se pracovalo u vesnice Rubáhó, jižně od Horní Mahally. Vypravili jsme se
tam. Do vsi bylo asi deset tisíc kroků.
Soudce stál na břehu nového řečiště. Byl opásaný a v ruce držel dlouhou vrbovou
hůl. Abdul Vahíd byl menší muž drobné postavy s osmahlým obličejem a šedou
bradkou. Měl obočí jako můj devadesátiletý děd husté a dlouhé.
Strýc ho pozdravil jako žák medresy. Hluboce se před ním uklonil a seznámil ho
s otcem:
„To je můj švagr. Přišli jsme vám vzdát poctu.«
Soudce se zeptal strýce:
„To je ten člověk, který vás naučil číst a psát a poslal vás do škol do Buchary?«
„To je on!« odpověděl strýc. Soudce se znovu pozdravil s mým otcem: „Slyšel
54
se o sken knihy
jsem o vás od syna. Můj syn se učí s bratrem vaší ženy.«
Soudce se podíval na mne a zeptal se:
„Čí je to chlapec?«
„Můj syn,« odpověděl otec.
Soudce mě vyzdvihl nad hlavu a pak mě zase postavil na zem.
„Dej Bůh, aby tě vychovali. Staneš se mullou, budeš učený.«
Vytáhl cukrátko v červeném papírku a dal mi je.
„Učí se?« zeptal se otce.
»Na podzim ho dám do školy.«
Vtom přišli moji strýcové, Kurban Nijáz, Raušan Nijáz a Nijáz-chán, kteří tu
pracovali s ostatními.
„Kdo je to?« zeptal se soudce.
„Moji bratři,« odpověděl strýc.
»Výborně! Jsou skvělí pracovníci,« řekl soudce a pohlédnuv na strýce, dodal:
»Jděte a zatím pracujte, večer se všichni uvidíte.« Ale Kurban Nijáze zadržel a řekl
mullovi Dehkanovi:
»Tvůj bratr Kurban Nijáz je znamenitý pracovník,« (soudce začal mullovi
Dehkanovi tykat). »Takových tu mám jen deset. Ale rozumem a horlivostí, jak
soudím, předčí všechny.«
Soudci bylo zřejmě zatěžko mluvit vstoje, a proto se podepřel o svou dlouhou hůl
a usedl. Vyzval i nás, abychom usedli.
»Prvního dne, když jsem sem přijel, navrhl jsem stařešinům, aby vyhledali deset
tesařů, aby, zatímco my budeme kopat řečiště, stavěli mosty a hráze. Jeden z těch lidí
mi oznámil: "Tesaři nebudou pracovat levněji než za pět teneg denně" To znamenalo,
že by nás deset tesařů stálo denně padesát teneg. A vždyť jsme zakázali vybírat od lidu
další poplatky. Kde tedy vzít peníze na tesaře? Když se tento mladík, (ukázal na
Kurban Nijáze), o tom doslechl, přišel ke mně. ,MIuv," dovolil jsem mu.
,Mezi vašimi dělníky,' řekl, ,je nejméně padesát tesařů a truhlářů. Kopou tu s
ostatními. Když je zprostíte kopání, s radostí se zde zadarmo chopí jakékoliv práce.'
Hned jsem svolal tesaře a vybral z nich deset, kteří se nejlépe vyznali ve svém
řemesle. Poslal jsem je stavět mosty a hráze, aby se tato práce neopožďovala za po55
se o sken knihy
zemními pracemi. Velmi se mi zalíbil důvtip a odvaha tohoto mladíka. Vždyť, kdyby
neměl odvahu, nepomohl by mu ani rozum a z úcty k představenému by se byl
neodvážil mi něco radit. Každý člověk potřebuje rozum i odvahu. Rozum bez odvahy
je mrtvý. Odvaha bez rozumu je nebezpečná.«
Když domluvil, obrátil se soudce k strýci Dehkanovi:
»Nech svého bratra v mých službách. Budu tomu velmi rád. Umí číst a psát?«
»Ne,« odpověděl strýc.
»Je rozumný a odvážný a to je hlavní: s tím se všemu naučí. «
Soudce poslal Kurban Nijáze na práci a sluhovi přikázal, aby připravil čaj. Sluha
sňal se stromu kožený pytlík, vyndal z něho šálek a měděný čajník, nalil čaj a podal
šálek soudci. Soudce vypil čaj dvěma doušky a nařídil sluhovi, aby pohostil i nás.
Soudce řekl:
„Vařili jsme tento čaj ještě v Gižduvaně. Cestou vychladl. Promiňte, ale je to
přece jen lepší než pouhá voda.«
Když otec se strýcem dopili, soudce vstal. Ostatní se také zdvihli. Soudce navrhl:
»Pojďte, popřejeme dělníkům, aby se jim práce dařila. «
Soudce šel napřed, otec se strýcem maličko pozadu a já za nimi.
Soudce se zastavoval u každé skupiny dělníků, přál jim hodně zdaru a vyptával
se na to i ono.
Stařešinové a starostové, opálení, seděli ve stínu stromů, ale jak zahlédli soudce,
vyskočili a běželi k dělníkům, hlasitě křičíce: »Tady kopejte!« A honem se tvářili co
nejsvědomitěji a nejstarostlivěji.
Jakýsi velmi tlustý stařešina, který si do té doby klidně hověl pod stromem, se
hnal k dělníkům a začal je hlasitě, aby to soudce slyšel, poučovat, jak mají pracovat.
Když k němu soudce došel, tlouštík ho uctivě pozdravil.
Soudce řekl:
»Neztloustl jste příliš, stařešino? Ten zbytečný přívažek vás, jak vidím, zatěžuje.
Bojím se, že práce, kterou zde konáte, vám nepomůže, abyste se zbavil zbytečného
tuku. Měl byste vzít motyku do ruky a pracovat. Shodíte nadbytečný tuk a dělníkům
pomůžete.«
»Dobře, pane!« řekl tlouštík chvatně, ale ne příliš vesele. Rychle seběhl do
56
se o sken knihy
řečiště, vytrhl dělníkovi motyku a začal kopat sám. Dělníci se zasmáli.
Když se tlouštík desetkrát rozpřáhl motykou, byl tak zpocený, jako by ho někdo
polil vodou. Vysíleně se posadil na zem.
Soudce mu řekl:
»Tak vidíte, oč těžší je pracovat než poučovat, jak se to má dělat. A vy si ve stínu
stromu drbete břicho!« Šli jsme dále. Když jsme kousek ušli, soudce se ohlédl.
Všichni představení a starostové pracovali s motykou v ruce.
Opustili jsme ves Rubáhó a přiblížili se k místu, kde se stékaly dva potoky; od
severu potok z Horní Mahally a z jihu potok Istamsu.
U soutoku těchto potoků postavili tesaři přehrady, a aby desky těsněji přiléhaly
jedna k druhé, ohoblovali jejich kraje.
Padesát kroků níže od tohoto místa bylo již koryto řeky hotové. A ještě níž se
zase pracovalo.
Soudce poručil postavit při ústí potoka vysokou hráz a starostovi, který dohlížel
na stavbu přehrady, přikázal otevřít hráz Koko a pustit vodu.
Starosta řekl: »K službám, pane!« rychle odvázal koně a ujížděl do stepi Koko.
Soudce řekl otci:
»Řídím práce tak, aby hned za lidmi tekla voda. Když rolníci vidí, co jejich ruce
dokázaly, mají dvojnásobnou sílu. V úseku, na kterém dnes pracují, poteče zítra voda.
Zítra dovedeme vodu do vsi Rubáhó, pozítří do Dechněva.«
Soudce se opřel o strom a usedl na bobek. Společníci se posadili proti němu.
Soudce často pronášel slova mně nesrozumitelná a pak je tadžicky vysvětloval.
Ostatně jsem výkladům stejně nerozuměl.
Otec naslouchal jeho slovům pozorně jako školák. Vtom se přihnal starosta se
zprávou, že voda už teče. Soudce a všichni, kdo byli s ním, vstali a šli k hrázi. Voda se
drala kupředu, až se tvořily víry a špinavá žlutá pěna na povrchu. Voda narazila na
hráz, opřela se o desky a začala stoupat. Ačkoliv proudy vody pronikaly mezi deskami,
přece se hladina zdvihala. Nakonec dosáhla okraje hráze a převalila se přes hráz do
potoka Istamsu a Horní Mahally, kde narazila na hliněný val.
Otec a strýc poprosili soudce, aby se směli vrátit domů.
Pomalu, zároveň s vodou, jsme šli po břehu potoka. Otec řekl strýci:
57
se o sken knihy
Habíba
„Tento
muž
je
nejen
nejmoudřejší,
nejvzdělanější,
nejušlechtilejší
a
nejspravedlivější z lidí naší doby, ale i jeho tělo je, jak vidíte, jako ze železa. Ač je tak
starý, nic ho neunaví; vydrží sedět, stát i chodit. Vždyť mu je už přes sedmdesát.«
„Podle slov jeho syna dovršil v tomto roce sedmdesátý šestý rok.«
Přišli jsme do vsi zároveň s vodou.
Malé děti, které si hrály na ulici, běžely k potoku, tleskaly, skákaly po břehu
nahoru a dolů, vřeštěly a křičely:
„Voda, voda! Přišla voda!«
Zašli jsme k dědovi.
Tam zase hovořili o soudci. Radili se, mají-li k němu poslat na práci mého strýce
Kurban Nijáze. Otec tento návrh podporoval:
»Služba u soudce bude pro Kurban Nijáze výbornou školou!«
Soudce Abdul Vahíd je onen soudce Abdul Vahíd Sadri Sarir, který psal verše.
Habíba
Když mi bylo šest let, dal mě otec do školy při mešitě. Ale učení mi tam šlo
špatně.
Tu mě otec poslal do dívčí školy. Škola byla ve vnitřním dvoře našeho
vesnického mully a vyučovala v ní mullova žena Bíbí Chalífa.
Z chlapců se v této škole učili jen dva — já a Abdulló z Gižduvanu. Abdulló byl
o něco starší než já a děvčátka ho neměla příliš ráda. Posmívala se, když se pokoušel
spřátelit se s nimi. Ke mně se chovala srdečně jako k bratrovi.
Když jsem chodil do této školy druhým rokem, vstoupila do ní dívenka Habíba
ze sousední vesnice Kazašský Rabat.
Habíba nechodila večer domů, ale zůstávala přes noc v domě učitelky. Bydlila v
jednom pokoji s její dcerou Kutbiji.
Kutbija a Habíba byly téhož věku a nejstarší v naší škole. Habíba uměla plynně a
zajímavě vypravovat a četla lépe než Kutbija. Otec říkal, že Habíba je dcerou jednoho
z nejvzdělanějších mullů našeho kraje. Sám její otec se s ní zabýval a naučil ji
bezvadně číst a psát. Proč se mu zlíbilo poslat ji do této školy, čemu ji mohla naučit
žena vesnického učitele, jsem nemohl pochopit. Habíba se chovala ke mně laskavěji a
58
se o sken knihy
Habíba
pozorněji než ostatní. Dělala mi krásné hračky a opakovala se mnou úkoly.
Při vyučování jsme četli Háfizovy gazely. A že jsem plně nechápal smysl
milostných veršů, Habíba mi je vykládala. Když se ve verších vyskytla slova
»zamilovaná«, »milovaná«, uváděla jako příklad Kutbiji. Když jsme přišli na slovo
»přítel«, »zamilovaný«, »okouzlený«, uváděla jako příklad sebe.
Kutbija se tvářila, že se na ni proto zlobí, stahovala obočí, hněvivě po ní
pokukovala a skrývajíc úsměv, říkala výhružně:
»Počkej, já to řeknu matce, ta ti nabije. Tak ti nabije, jak ti tvůj otec nikdy
nenabil. A možná, že tě i ze školy vyžene!«
»Ach, kéž by mé vyhnala!« snivě vzdychala Habíba. Neříkala to žertem, její
povzdech plynul z nejtajnějších koutků srdce.
V naší škole bývaly spory, kdo je krásnější, zdali Kutbija nebo Habíba. Někteří
měli za krásnější Habíbu, jiní dávali přednost Kutbiji, děvčátka však neměla ráda
žádnou z nich; o Kutbiji říkala, že je domýšlivá, hrubá a nezdvořilá, o Habíbě soudila,
že je povídavá, lehkomyslná a ješitná. Zvlášť se vysmívala jejímu způsobu, jak četla
gazely. Nemohl jsem pochopit, jak na to všechno přišla. Nikdy jsem neviděl, že by
Kutbija s někým hrubě mluvila a ani jsem nemohl říci, že by se ke mně chovala
domýšlivě. A gazely se mi líbily, když je přednášela Habíba.
Jednou jsem četl ve škole gazel, který začínal takto:
Dokud můj sen se skutkem nestane, já nebudu mít klid. Dokud můj milý „ano"
neřekne, já nebudu mít klid.
Bíbí Chalífa nařídila Habíbě, aby se mnou zopakovala tento gazel a sama si šla
obstarat domácnost.
Habíba mě to nechala několikrát přečíst a pak mi vzala knihu z rukou a přečetla
mi celý gazel sama.
Četla s takovým citem, že se jí v očích zatřpytily slzy.
Mráz mi přejel po zádech, když svým hlubokým hlasem dočetla poslední řádky:
Buď navždy s ním či zemřít toho dne — dřív nebudu mít klid.
Když dočetla, zbledla a mne se zdálo, že klesá. Umlkla a přivřela oči. Slzy jí
zvolna stékaly po tváři.
Za okamžik se na mne podívala vesele a potměšile.
59
se o sken knihy
Habíba
Tenkrát jsem nic nevěděl o lásce, ale pochopil jsem, že má na srdci jakési hoře a
mně se tolik chtělo udělat něco, co by jí ulevilo. Ale co jsem mohl pro ni učinit?
Nepamatuji se, zdali týž den nebo nazítří, po skončení vyučování se mne zeptala:
»Máte doma květiny?«
»Ovšem, že máme.“
„Přines mi zítra čerstvé květiny.«
Radostně jsem souhlasil a běžel domů. Měl jsem radost z její prosby. Zdálo se
mi, že ty květy zítra zmenší a snad i utiší její bolest.
V našem dvoře, poblíž zahradní branky, rostly dva růžové keře. Na jednom
kvetly růžové a na druhém bílé růže.
Ráno, ještě před východem slunce, jsem šel natrhat růže pro Habíbu. Oba keře
byly obalené květy, které za noc rozkvetly. Zastavil jsem se v zamyšlení, které růže jí
mám natrhat — růžové by jí jistě slušely. Byly zvlášť krásné v tuto hodinu, kdy se na
nich třpytily kapky rosy, a připomínaly mi její tvář zkropenou slzami.
Odhodlaně jsem pro ni utrhl tři největší růžové růže. Utrhl jsem i tři bílé a běžel
jsem úprkem do školy.
U vchodu do školy jsem si pomyslil, že by mi děvčátka mohla květy vzít a proto
jsem je schoval za chalát.
Jakmile jsem vešel do dvora, přišla ke mně Kutbija. Podívala se na mne a zeptala
se: »Co to máš pod chalátem?«
»Knihy.«
Věděl jsem, jak snadno mne může usvědčit ze lži — držel jsem knihy v rukou.
Napadlo mne: »Teď mi vjede rukou za chalát!« a s obavou jsem se jí podíval do
obličeje. Její tvář byla tak podobná tváři Habíby, jako bílá růže růžové. Přiznám se, že
se mi bílé růže líbily daleko méně. Otec mi zakázal růže trhat, protože lékárník nám za
ně dával růžovou vodu, jíž tenkrát ženy používaly jako voňavky. Ale když mne otec
neviděl, připlížil jsem se ke keři a trhal jsem ještě nerozvitá vonící poupata.
Kutbija už nenaléhala a odešla do chléva, kde stála tráva. Vešel jsem do školy.
Bylo brzo, v místnosti ještě nikdo nebyl, jen Habíba zametala podlahu. Přistoupil jsem
k ní s růžemi v obou rukou. Pochválila mě a přijala květy. Dvě růže si zastrčila pod
ťubutějku za uši, podívala se do zrcadla a třetí květ si připjala na prsa.
60
se o sken knihy
Habíba
Pak mi vzala z ruky bílé růže, přivoněla k nim, zamračila se, vrátila mi je a
zeptala se:
»Proč jsi přinesl tyhle?«
»Myslil jsem, že se vám také zalíbí.«
„A které se víc líbí tobě?«
»Růžové.«
„Proč?«
»Jsou téže barvy jako váš obličej.«
Zasmála se, objala mne a přitiskla k sobě.
»A bílé růže? Koho ti připomínají?«
Odpověděl jsem bez váhání s dětskou upřímností:
»Kutbiji.«
Zdálo se, že se jí tato odpověď líbila ještě víc než první.
Zasmála se, pevně mne objala a dlouho mne líbala.
»Poslyš!« řekla mi najednou vážně. »Nikomu to neříkej. Když řekneš, budu se
zlobit. A velmi. Teď jdi a zopakuj si úlohy.«
Z jara, když začaly dozrávat plody na moruši, přijel můj bratr a Sajjid Akbarchódža na léto z Buchary. Když si několik dní odpočinuli, začali se jako dříve učit u
našeho mully.
Sajjid Akbar-chódža se rád chvástal a proto nerad mluvil s dospělými, a raději se
bavil se mnou. Často seděl v pokoji pro hosty, jehož dveře vedly do zahrady u mešity.
Když jsem se tudy vracíval ze školy domů, často mne pozval k sobe. Dělal mi
hračky a vyptával se, jak se učí dcerky některých našich sousedů.
Vyptával se mne na Habíbu.
Důvěřivě jsem vypravoval všechno, co jsem o ní věděl.
Jednou časně ráno, když jsem šel okolo jeho dveří do školy, Sajjid Akbar na mne
zavolal. Obyčejně mě volal, až když jsem se vracel ze školy, ale dnes to udělal obráceně.
»Stavím se potom,« bránil jsem se. „Přišel bych pozdě.«
„Počkej, počkej, máš dost času!«
Vrátil jsem se k němu. Podal mi dopis:
61
se o sken knihy
Habíba
»Dej to Habíbě. A přines mi odpověď. Jen dej pozor, aby to nikdo neviděl.«
Nestaral jsem se o obsah dopisu a při první příležitosti jsem jej Habíbě odevzdal.
Vzala dopis a odešla. Když se vrátila, byla bledá v tváři, oči se jí hněvivě
blýskaly a rty se jí chvěly. Byl jsem překvapen její náladou.
Zeptal jsem se:
„A co odpověď?«
Začervenala se a v očích jí zaplály hněvivé ohníčky. Vyzvala mě, abych šel za ní.
Prošla dvorem a zamířila k chlévu. Když vešla do chléva, zula si střevíček, otřela
jej v hnoji a hodila mí jej pod nohy:
»Vezmi si ten střevíc a hoď jej do obličeje tomu, kdo psal tento dopis. To je má
odpověď!«
Nezdvihl jsem střevíc. Ale když jsem se vracel ze školy, zastavil jsem se u Sajjid
Akbara, který na mne už čekal a vyprávěl jsem mu všechno, co se stalo s jeho dopisem
a podrobně jsem mu vylíčil příhodu se střevícem.
Sajjid Akbar zrudl vzteky. Vykřikl zajíkavě:
»Habíba, ta — ta lehkomyslná husa!«
Najednou se rozpřáhl a udeřil mě do tváře.
Mým prvním pocitem bylo překvapení: vůbec jsem nečekal, že dostanu za svou
úsluhu takovou odměnu. Urazil jsem se a rozzlobil. Ale vzápětí mi to přišlo tak k
smíchu, že jsem se rozchechtal: tak nejapně se Sajjid Akbar v tu chvíli tvářil.
Utekl jsem, ale srdce mi vřelo zlobou. Chtěl jsem se pomstít. Ale co jsem mohl
tenkrát dělat, když jsem byl jen malý chlapec a on silný žák medresy.
Po smrti svého devadesátiletého otce Ibrahím-chódža už neodcházel tak často z
domu. Ve starobylém pokoji pro hosty, kde zemřel jeho otec, začal Ibrahím-chódža
léčit nemocné zaklínáním a čarováním.
Jednou k němu přivedli blázna, aby ho vyléčil. Byl to vysoký, hubený, asi
třicetiletý muž s dlouhým plnovousem.
Způsob léčení nebyl složitý, používali ho tenkrát všichni lékaři a zaříkávači.
Ibrahím-chódža zakoval nohy nemocného do okovů a řetěz od okovů připevnil ke kůlu
uprostřed pokoje. Blázen mohl jen stát nebo sedět na lavici v koutě. Nemohl nikam
odejít. Ibrahím-chódža ho jednou denně krmil tenkým krajíčkem suchého chleba.
62
se o sken knihy
Habíba
Dvakrát denně bil nemocného nahajkou po obnažených zádech. Nepočítal rány, ale
jako jiní lékaři bil, dokud mu ruka neumdlela.
Když blázen někoho viděl, křičel:
»Za co mě mučí? Proč mě moří hladem? Vždyť jsem tvor boží! Smilujte se!«
Bylo mi ho líto. Vždycky jsem hleděl strčit mu nepozorovaně kousek chleba,
kaše, nebo jiné jídlo.
Časem ke mně blázen velmi přilnul. Chodil jsem k němu beze strachu. Nikdy
jsem u něho nepozoroval nějaké šílenství. Jen někdy říkal směšné věci: obracel se k
slunci s prosbou, aby ho vysvobodilo a vzalo k sobě, aby mohl svobodně cestovat po
obloze a dívat se odtud na naše pole.
Jednou mi řekl:
„Popros, aby mě tvůj strýc aspoň na chviličku pustil. Jen se projdu po zahradě
kolem mešity. A vrátím se. Já se vrátím. Dávám ti slovo, že se vrátím. Sám si pak dám
okovy na nohy. Dám ti za to slunce. Můžeš si pak na ně sednout jako na koně a jet na
něm, kam se ti zachce.«
V tu chvíli jsem spatřil Sajjid Akbara, jak se vrací z mešity domů.
»Vidíš toho člověka?“ zeptal jsem se blázna. »To on nedovoluje strýci, aby tě
pustil na svobodu. Já tě pustím sám a ty běž za ním a nabij mu. Možná, že pak dovolí,
aby tě strýc pustil.«
Bláznovi zasvítily oči jako vlku, když vidí berana.
»Honem mě pusť« křikl na mne.
Otevřel jsem zámek, jímž byl řetěz připevněn ke kůlu.
Blázen vzal do rukou řetěz, vstal a šel k zahradě u mešity. Šlo se mu špatně v
okovech, mohl dělat jen maličké krůčky. Ale nechtěl nechat svého nepřítele utéci.
Odrazil se od země oběma nohama najednou a několika skoky dohnal Sajjid Akbara.
Popadl ho oběma rukama a mrštil jím o zem. Potom si sedl Sajjid Akbarovi na prsa a
začal ho bít.
V první chvíli po napadení Sajjid Akbar divoce vykřikl. Potom, buď že ztratil
vědomí nebo nemohl popadnout dech, už ani nehlesl.
Na jeho křik vyběhl ze dvora jeho otec Ustó-chódža, sběhli se lidé z mešity a ze
školy, odtrhli blázna od jeho oběti a odvedli ho na dřívější místo.
63
se o sken knihy
Habíba
Už tenkrát jsem pochopil svou vinu. Vždyť kdyby se lidé byli trochu opozdili,
byl by býval Sajjid Akbar zabit.
Nikomu jsem se nezmínil, že mě Sajjid Akbar uhodil, protože kdyby se byl otec
dověděl, že jsem přinesl dívce dopis od mládence, byl by mě potrestal. A teď jsem ze
strachu před Sajjid Akbarem musel mlčet i o své pomstě.
Strýc Ustó-chódža se nejen zabýval řezbářstvím, ale také kreslil vzory pro jiné
mistry, mezi jinými i pro hrnčíře. Hrnčíři, tiskaři látek a štukatéři si u něho objednávali
kresby pro své výrobky.
Mezi hrnčíři ve vsi Kazašský Rabat byl mistr, který dělal překrásné misky a
šálky.
Pro každý nový tvar džbánů a šálků si objednával u Ustó-chódži vzory. V dětství
spadl se stromu a zlomil si nohu. Kost špatně srostla, a tak měl levou nohu kratší než
pravou. Protože se mu pěšky špatně chodilo, jezdíval obyčejně na oslu.
Téměř každý týden přijížděl s objednávkou k strýci Ustó-chódžovi a příští den k
němu zajel pro hotovou kresbu. Ale poslední dny býval u strýce skoro každý den. A
nejednou zůstal u něho přes noc.
Ráno odjížděl s hotovou kresbou a večer se vracel s novou zakázkou.
Všichni se divili, nač potřebuje tolik vzorů. Podivil se i Ustó-chódža:
»Hrnčíři si obyčejně objednávají dvě kresby do roka, jednu pro misky, druhou
pro šálky. Málokdy objednávají novou kresbu pro každý nový tvar nádob. Ale hrnčíř
z Kazašského Rabatu si ode mne v poslední době vzal tolik kreseb, že může na
každý džbán a každou misku dát jiný vzor. Tak mu přijdou jeho hliněné misky a
džbány desetkrát dráže než čínský porcelán. Nechápu, nač to potřebuje.«
Za několik dní jsem pochopil, že nejezdil tak často do naší vesnice pro kresby, i
když si je objednával.
Bylo to tehdy, když můj strýc Kurban Nijáz vstoupil v Gižduvanu do služby k
soudci Abdul Vahídovi. V téže době si můj druhý strýc Alí-chán vybral jednu z dcerek
gižduvanského hrnčíře za nevěstu.
Moje babička se chtěla podívat na synovu nevěstu a navštívit svého druhého syna
Kurban Nijáze. Vyprosil jsem si, aby mě vzala s sebou.
Když jsme přijeli do Gižduvanu, zůstali jsme na noc v hrnčířově domě. O
64
se o sken knihy
Habíba
půlnoci nás probudil křik: „Zloději! Zloději!«
Všichni vyskočili. Ženy se shlukly do hloučku, třásly se a šeptaly si.
Muži se hnali na dvůr. Hrnčíř brzy uklidnil ženy: ukázalo se, že přijel host. Viděl
jsem ho, jak pokulhávaje, přešel dvůr.
Časně ráno zabalila babička nějaké dobroty do vyšívaného ubrousku a šla k
soudci Abdul Vahídovi. Byl bych velmi rád opět viděl dobrého starého soudce a proto
jsem se neodloučil od babičky.
Když jsme přišli k soudcovu domu, sluhové vzali od babičky dar a zavedli ji do
vnitřního dvora. Byl jsem ještě malý chlapec, ale na ženské oddělení mě přece
nepustili. Zůstal jsem sedět na bobku u zdi konírny.
Ze svého místa jsem viděl na starého soudce. Seděl u dveří pokoje pro hosty a
vedl soudní vyšetřování. Neviděl mne. A možná, že v té chvíli ani nechtěl nebo
nemohl se mnou mluvit.
Tu prošel mimo mne onen kulhající rabatský hrnčíř, který si u Ustó-chódži
objednával tolik kreseb.
Hrnčíř vešel do soudní síně. Vedle něho šla dívka s chalátem přehozeným přes
hlavu a pevně se držela za cíp jeho chalátu.
Hned za nimi se do soudní síně vtlačili soudcovi sluhové a různí lidé, zvědaví na
každý soud nebo podívanou. Všichni s potěšením mluvili o uprchlé dívce, o hrnčířově
svatbě a ještě o něčem, co jsem dobře neslyšel nebo nepochopil.
Vylezl jsem na suffu blízko místa, kde seděl soudce, ale s počátku jsem ničemu
nerozuměl. Najednou zazněl soudcův hlas:
»Dívko! Kdo tě svedl s pravé cesty?« »Nikdo! Z vlastní vůle se chci provdat za
tohoto člověka,« odpověděla tvrdě, ačkoliv se jí v hlase chvěly slzy.
»A co řeknou tvoji rodiče, až se o tom dovědí? Budou s tím souhlasit?«
„Tento člověk je nyní pro mne otcem i matkou. Co mi je po jejich souhlasu nebo
nesouhlasu!« řekla hlasitěji a zvučněji.
Soudce začal obvyklý svatební obřad.
Přečetl modlitby, náležející k svatebním obřadům. Část modliteb četl arabsky a
část tadžicky. A tadžicky se zeptal hrnčíře:
„Ptám se vás před tímto shromážděním, zdali si chcete, jako člověk rozumný,
65
se o sken knihy
Habíba
uvědomělý a plnoletý, vzít podle musulmanských obřadů za ženu tuto dívku?«
»Ano. Chci!« odpověděl hrnčíř.
„Ptám se vás před tímto shromážděním, zdali chcete, jako osoba plnoletá, dát
podle musulmanských obřadů tomuto mladíku své tělo?«
»Tisíckrát chci!« zazněl pevně její hlas. Hlas mi byl velmi povědomý. Ale
nemohl jsem si vzpomenout, kdy a kde jsem jej slyšel.
Lidi se shlukli u číše s vodou, nezbytné při svatebním obřadu.
Hrnčíř sestoupil s dívkou se soudcovy suffy a oba zamířili k vratům. Dívka právě
tak jako prve šla vedle hrnčíře a pevně se držela okraje jeho chalátu.
Předběhl jsem je a vyběhl na ulici, abych poznal tu, jejíž hlas mi byl tolik
povědomý.
Tato statečná dívka dokázala za strašných podmínek bezpráví emirské Buchary
se provdat za svého milovaného, přemoci patriarchální despotismus v rodině a překonat všechny překážky jen dík své vášnivé a nepoddajné vůli.
Dvakrát jsem se ohlédl, ale nemohl jsem uvěřit svým očím. Dívka, která šla s
hrnčířem od soudce, byla Habíba.
Překvapeně jsem se před nimi zastavil a zapomněl jsem jim uvolnit cestu.
Habíba šla přímo ke mně.
Také mě viděla. Ale nepřišla do rozpaků. Usmála se a laskavou rukou mě
odstrčila stranou:
»Ach, ty zbojníku! Co tu děláš? Přece ses o mně dověděl dřív než ostatní? Nu,
všecky ode mne pozdravuj.«
Šťastni přešli mimo mne. Sedli na koně a odjeli. On v sedle, ona za ním.
Teď teprve jsem pochopil, proč byla tak vzrušena, když četla Háfizovy verše:
Dokud můj sen se skutkem nestane,
já nebudu mít klid. Dokud můj milý „ano" neřekne,
já nebudu mít klid.
Buď navždy s ním či zemřít toho dne —
dřív nebudu mít klid.
66
se o sken knihy
Básník
Básník
Vyšel jsem školu, ale číst jsem se tam nenaučil. Mohl jsem přečíst jen to, co jsem
už četl ve škole. A jen v té knize, podle které jsme se učili. Když mi přišlo do ruky
něco, co jsem dříve nečetl, nebo četl, ale v jiné knize, nechápal jsem už nic. Proto mne
otec dal do učení k našemu mullovi, který v letních měsících vyučoval mého bratra
Muhiddína a Sajjid Akbara-chódžu.
Nejdříve jsme s mullou probírali knížku »Základy učení«. Knížka objasňovala v
otázkách a odpovědích různé věroučné články. Přečtli jsme ji za měsíc. Pak jsme
začali číst knížku s názvem »Vědění«. Byla napsána tadžicky a vykládala arabské
skloňování. Ani v té ani v oné knize jsem stejně ničemu nerozuměl. Opakoval jsem po
svém učitelovi jako papoušek všechno, co mi předříkával.
U nás byl zaveden takový pořádek: než jsme přešli od jedné úlohy k druhé, musil
jsem mullovi plynně přečíst celý úkol. Zda však rozumím něčemu z tadžických vět,
ztracených mezi arabskými příklady, to už učitele nezajímalo. Ani já sám jsem se
nezamýšlel nad smyslem přečteného.
První den, kdy jsme začali číst tuto knihu, mne učitel donutil, abych nadřel
nazpamět několik otázek a odpovědí.
První otázka: »Proč pisatel říká: „Věz a nečti?"« Odpověď: »Proto, že čtení
neplyne z vědění, ale vědění vyplývá ze čtení. Proto pisatel říká: „Věz a nečti".«
Nijak jsem nemohl pochopit ani otázku ani odpověď. V mém věku to nebylo nic
divného. Podivnější bylo, že můj ctihodný učitel nejspíš sám nerozuměl ani otázce ani
odpovědi. Ale i když připustíme, že rozuměl, nestaral se zdali já rozumím něčemu z
toho, co učil.
Nejpodivnější však bylo, že ani můj otec, který věnoval mému učení tolik
pozornosti, se mne nezeptal, zdali tomu rozumím. Každý večer mě nutil, abych se
naučil úkolu zpaměti, abych se ráno nemusil před učitelem stydět. Někdy sám
poslouchal, jak čtu úkol. Když jsem jej přečetl plynně, pochvalně říkal:
„Jsi chlapík! Takhle se uč vždycky!«
Ze svých cvičení s mullou jsem měl dvojí užitek.
Předně: naučil jsem se počítat s abdžadem, který je založen na číselném významu
67
se o sken knihy
Básník
arabských písmen. Toto počítání mi otec podrobně vysvětlil. Podle těch pravidel jsem
sčítal význam arabských písmen a zapisoval jsem je podle devítivýznamového
indického pravidla s připojením nuly.
Za druhé: zamiloval jsem si verše. Tenkrát jsem ještě nechápal jejich význam, ale
okouzlovala mne sama hudba veršů. Rád jsem si říkal gazely, kterým jsem se naučil
zpaměti.
Zvlášť mne dojímaly gazely, jejichž smysl mi kdysi objasnila Habíba a které
sama s takovým citem a uměním četla.
Když jsem znovu pročítal tyto gazely, vyvstala mi Habíba před očima jako živá.
Vzpomínky na ni mé naplnily sladkou tesknotou. Když jsem vzpomínal, jak její »srdce
si vybojovalo svého milovaného«, připadala mi půvabná a chytrá dívka jako hrdinka z
pohádkového světa Carevny Túty. A to na mne působilo tak, že jsem začal snít.
Chtěl jsem pochopit smysl dvojverší, která jsem četl. V té věci byl mi jedinou
oporou otec, který jasně odpovídal na všechny moje otázky. Ale když jsem se ho ptal
na význam milostných veršů, stáhl obočí a řekl:
»Až vyrosteš, pochopíš.“
Tenkrát jsem nevěděl, že v našem kraji jsou básníci. Myslil jsem, že skládat verše
je údělem svatých. A protože všichni svatí žili v dávných dobách a v mé době už
nebyli, myslil jsem, že ani verše nemůže v mé době nikdo skládat. Toto přesvědčení
vzniklo ve škole Bíbí Chalífy a zachoval jsem si je do té doby, až mne jedno setkání
přesvědčilo, že i v naší době je možno psát verše.
Jednou šel otec do mešity k večerní modlitbě. Když už byl blízko mešity, rychle
se ke mně vrátil, vyzval mě, abych šel s ním a znovu pospíchal k mešitě. Běžel jsem za
ním.
Otec mě vysadil na vysokou zeď, která oddělovala náš dvůr od zahrady při
mešitě. Když tak u mne stál, řekl:
»Teď vyjde z mešity učitel tvého staršího bratra. Ukážu ti ho.«
Za několik minut vyšel z mešity náš vesnický mullá, u kterého jsem se tehdy učil
a vedle něho šel nevysoký, drobný člověk s žlutou hubenou tváří. Měl na sobě bílý
chalát a na hlavě bílý turban.
Otec řekl:
68
se o sken knihy
Básník
»To je učitel tvého staršího bratra. Je to veliký člověk, vynikající učenec a
nadaný básník.«
Podivil jsem se: veliký člověk, ale malé postavy; vynikající učenec a jeho turban
je mnohem menší než nosí náš mullá.
„Velikost a význam člověka se neměří podle jeho postavy a šířky jeho turbanu.
Ti mullové, kteří nic nevědí, si obtáčejí hlavu nejdelším turbanem, aby si prostý lid
myslil: to je veliký mullá. Ale moudří, skuteční učenci nosí maličký turban: jejich
velikost je v jejich vědění.«
Co to jsou verše, věděl jsem již tenkrát, ale nikdy ještě jsem neslyšel slovo
»básník«. Zeptal jsem se otce: „Nazval jste ho básníkem. Co je to?« „To je člověk,
který tvoří verše.«
Chtěl jsem se zeptat, co napsal, ale už nebyl čas: přiblížila se hodina modlitby a
otec mě sesadil se zdi. Domyslil se však, že jsem se chtěl na to zeptat a řekl:
»Běž domů. Až se vrátím, přečtu ti verše toho muže.«
Když se otec vrátil, vzal s police knihu, napsanou jeho vlastní rukou. Na konci
knihy byly na několika stránkách dva tři gazely. Otec na ně ukázal:
»To jsou jeho gazely.«
Četl mi je a vysvětloval.
Na konci každého gazelu bylo napsáno slovo »Isó<.
Otec řekl:
»To je jméno, pod kterým píše své verše. Pod tím jménem hovoří o sobě.«
V jednom z jeho gazelů se opakovalo slovo »chudoba«. Otec přečetl dvojverší
gazelu a řekl:
»Isó vytvořil tento gazel, když mu bylo třicet let. Tenkrát měl naději, že se do
svých čtyřiceti nebo padesáti let zbaví pout chudoby. Ale už mu minula čtyřicítka i
padesátka, už je mu víc než šedesát let, ale dosud se marně snaží dostat se ze své
chudoby. Celý život se živí opisováním knih a soukromým vyučováním. Pomysli,
kolik učenců pochází z chudých rodin. A přitom je jim učení téměř znemožněno. A
kolik synů boháčů, soudců, velkých mullů se učí a vyrůstají z nich většinou hlupáci
nebo ničemové — ve starých knihách není darmo napsáno: ,Vědomosti v rukou
ničemů jsou podobny ostrému meči v rukou opilce.'«
69
se o sken knihy
Básník
Na otcově tváři se objevily trpké rozpaky.
»Ano!« povzdechl. »Kdybych se byl učil, možná, že bych byl něco dokázal. Ale
chudoba mi to nedovolila. Pohleď, synu, uč se! Nikam jsem to nepřivedl, tak aí aspoň
ty něčeho dosáhneš! Slyšíš mě? Poslouchej, tohle také napsal Isó:
Když všecek stydneš zahálkou a z nudy
tak jako v umírání stydnou lidem údy,
vem knihu do rukou a čti si v ní!
A čtením v knize ohřej si svůj život chudý!
Chápeš smysl těch řádků? Tento moudrý člověk přirovnává zahálku k smrti. Učí,
abychom stále pracovali, že práce zahřívá člověka a chrání ho před chladem smrti. A
totéž píše i druhý básník. Poslouchej:
Své břímě s beder neskládej,
cizímu nést je nedávej! Svou práci — úkol života —
za blahodárnou měj!
Když mi otec vysvětlil smysl tohoto gazelu, dodal: »Všimni si, že oba ti velcí
lidé mají podobné názory. Dědeček Sajb psal tyto verše před dvěma sty padesáti lety a
Isó žije mezi námi, však jsi ho dnes viděl sám. A oba říkají totéž I Oba varují před
zahálkou a vybízejí k píli.«
Otec si velmi vážil dědečka Sajba, jak říkal slavnému básníku Sajbu Isfahánu.
Když ho otec četl, tvářil se jako dítě, když se dostane k zavařenině. Tento rozhovor s
otcem zanechal stopy v celém mém dalším životě. Od toho dne jsem neměl rád lidi ve
velkém turbanu a naučil jsem se pohrdat zahaleči a zahálkou.
Toho dne jsem poznal, že i za našich časů je možno být básníkem, i když mě
ještě znepokojovaly pochyby: může se člověk stát básníkem, aniž byl svatý, nebo byl
Isó tak svatý, že se mohl stát básníkem?
»Což jen svatí mohou psát verše?« zeptal jsem se otce.
»Ne, to ne!« usmál se otec. »Dokonce i já jsem napsal chronogram, abych oslavil
nový vohod do naší mešity, postavený tvým strýcem Ustó-chódžou:
Chidójat - chódžovy stavby září mistrovstvím a krásou též.
Kdo se mu v světě vyrovná? Nikoho nenajdeš!
V slepičím roce mešitě dal krásný stinný vchod.
70
se o sken knihy
Básník
Tož jeho slepici vodu a zrno dopřejtež!
»Vidíš,« řekl otec, »číselný význam písmen ve slově slepice dává číslo 1240.
Když se k tomu číslu přidá číselný význam slov zrno a voda (který je 63), dostaneme
číslo 1303 — rok této stavby.«
Abdžad jsem znal dobře. Přepočítal jsem chronogram svého otce a obdržel jsem
totéž číslo 1303.
To všechno mě naplnilo takovou světlou, jásavou radostí, a nejen to, že můj otec
píše verše, ale hlavně to, že verše mohou psát i ti, kteří nejsou svatí: vždyť verše psal
otec! A o tom, že není svatý, jsem byl pevně přesvědčen.
Byl bych ještě velmi rád slyšel nějaké otcovy verše. Prosil jsem ho, aby mi je
přečetl, ale otec odpověděl:
„Nepovažuj mě za básníka! Když člověk napíše pár dvojverší, tak to ještě
neznamená, že už je básníkem. Každý, kdo má básnické nadání, může složit několik
gazelů. Ale pouhé básnické nadání nestačí, aby se někdo stal velkým básníkem.
Básník musí být i velkým člověkem, aby mohl psát za všech životních okolností, musí
znát život ve všech jeho projevech, ale nejen jej znát, nýbrž i rozumět mu. Pak se může
stát básníkem jako je Isó, jako byl dědeček Sajb, Bédil nebo Háfiz.«
„A kromě Isa žijí v naší době i jiní básníci?«
„Ovšem. A mnoho. Gižduvanský soudce je také básníkem.«
Když jsem to slyšel, byl jsem roztrpčen. Když jsem před několika lety mluvil se
soudcem, byl ke mně laskavý a já jsem si tenkrát nepomyslil, že mluvím s básníkem.
Otázka mě zajímala i vzhledem ke mně. Zeptal jsem se otce, zda se také já mohu stát
básníkem.
»Jistě,« odpověděl otec, »ale není to tak prosté. Je třeba se mnoho učit, mnoho
číst. Je třeba nejen dobře znát básníky, ale také chápat svéráz každého z nich, aby ses
naučil, jak z nich čerpat svéráz vlastní. Zatím, dokud jsi malý, uč se číst a psát, uč se
zpaměti veršům, ale psát sám se zatím nepokoušej.«
Miloval jsem verše. Ale téměř jsem neuměl číst. Ještě hůř jsem na tom byl s
psaním. Až na několik znaků, které mi otec ukázal, když jsme se zabývali abdžadem.
Já jsem neuměl napsat jediné písmenko. Poprosil jsem otce, aby mě naučil psát.
Souhlasil:
71
se o sken knihy
Jak jsem se učil psát
»Dobrá. Až se naučíš psát, pak budeš i lépe číst.« Týž den jsem se naučil zpaměti
několika Isóvým gazelům, které se mi obzvláště líbily:
Za milý pohled jediný ti srdce bude děkovat, a za úsměv, byt bezděčný, já muka lásky
snesu rád.
Ó kráso, hrdá nesmírně! Ó jaro, lásko, radosti! Já všechny jarní květiny ti k nohám
snesu ze zahrad!
Když jsem prosil otce, aby splnil svůj slib a naučil mé psát, řekl:
»Mám ošklivý rukopis. Kdyby ses učil psát ode mne, psal bys také nehezky.
Počkej, brzy přijede z Buchary
Sajjid Akbar; ten tě naučí psát, protože má krásný rukopis.«
Stopy políčku, který mi kdysi Sajjid Akbar vlepil, dávno zmizely s mého
obličeje. Ale já jsem si to pamatoval a za nic na světě jsem se nechtěl u něho učit.
Pak jsem si pomyslil: vždyť mi otec říkal, že pro učení musíme překonávat
všechny překážky a těžkosti. A nadto jsem se s tím bláznem pomstil Sajjid Akbarovi a
vrátil jsem mu jeho políček i s nádavkem. Tak proč bych měl být ještě uražen?
Když jsem to všechno uvážil, dal jsem otci za pravdu.
Jednou mi otec řekl:
»Musíme se postarat o psací potřeby. Jak se říká: inkoust — voda, násadka —
hůlka, papír — hlína a podložka prach. Jak tím může člověk psát?«
Když se otec jednou vypravil do Horní Mahally, vzal mě s sebou na trh do
Gižduvanu.
Na gižduvanském trhu mi koupil pouzdro, dvě třtiny na psaní (tak zvané
kalamy), pryž, papír, desky na papír z beraní kůže, nožík na ořezávání kalamů, chomáček hedvábných vláken, které se dávaly do kalamáře, aby na peru neulpělo příliš
mnoho inkoustu, a čtyři listy kokandské volské kůže. Když mi otec odevzdal tyto
poklady, poslal mě zpátky do Soktary a sám jel dále do Horní Mahally.
Vylezl jsem na osla, vzal jsem koupené věci, svinuté v trubku, v níž leželo
pouzdro, a jel jsem z trhu domu. Měl jsem nesmírnou radost.
Když jsem vyjel z Gižduvanu, začalo oslu padat sedlo.
72
se o sken knihy
Vlevo u cesty se táhla nevysoká zídka. Zastavil jsem v jejím stínu, slezl s osla,
položil na zídku svitek s celým nákupem a zvedl ruku, abych přitáhl popruh na oslu.
Nějak jsem zavadil o svitek. Hladké pouzdro vyklouzlo z trubky a spadlo se
zídky do příkopu.
Přehoupl jsem se přes zeď a viděl jsem, že příkop je bez vody. Ale ani pouzdro
tam nebylo!
Zpozoroval jsem, že v příkopě je vykopaná úzká studna. Moje pouzdro tam
spadlo.
Usedl jsem u studny a hořce jsem se rozplakal — jako když matka pláče u hrobu
svého dítěte.
Muž, který šel kolem, se mne zeptal:
„Co je ti, chlapečku?«
Se vzlykotem jsem mu vyprávěl o své ztrátě.
„Neplač, nenaříkej. Slzami smutku nepomůžeš.“
Pocestný se začal svlékat. Hleděl jsem na něj s obavou a překvapením.
»Hned jej odtud vytáhnu!« řekl.
Chalát, turban a střevíce odložil na zídku a zůstal jen v košili. Přistoupil ke
studni.
Po schůdkách, které vytesali do stěny studny už tenkrát, když ji kopali, sestoupil
pocestný rychle dolů.
Vzal se dna moje pouzdro, zastrčil si je za pás u kalhot a po schodech zase vylezl
ze studny.
Byl jsem tak šťasten, že se to nedá vypovědět.
Za jeden den, ba za jedinou hodinu mi pouzdro přineslo tolik radosti! Nejdřív
jsem byl šťasten, že mi je otec koupil. A teď mi tento cizí, kolemjdoucí člověk udělal
ještě větší radost. Vždyť pouzdro mi koupil za jednu tengu vlastní otec, od něho jsem
měl právo očekávat a žádat různé věci. Ale tohoto člověka jsem vůbec neznal. A přece
pro mne tolik udělal! I když jsem byl ještě malý chlapec, dokonale jsem to pochopil.
Pocit hluboké vděčnosti naplnil mi srdce. Ale vyjádřit ten vděk jsem neuměl.
Utřel jsem si rukávem uplakané oči, z nichž ještě nezmizelo zoufalství, a vděčně
a radostně jsem se usmál.
73
se o sken knihy
Pouzdru se téměř nic nestalo. Jen s jedné strany bylo trošičku odřené. Dovnitř se
však nedostala ani kapka vody.
Když jsem tuto příhodu vyprávěl otci, řekl mi:
»To pouzdro je práce Mír Ódila.« (Mir Ódil byl otec Kórí Ibóda, který pracoval v
oddělení orientálních rukopisů Státní veřejné knihovny Uzbekistánu v Taškentě, a
zemřel v roce 1944.)
Mir Ódil byl jeden z nejdovednějších mistrů. Dělal tak dokonalá pouzdra, že byla
trvanlivá a neprostupná jako dřevo.
Vnější obal pouzdra dělal ze samarkandského papíru, dokonale nepromokavého.
Otec prohlédl pouzdro a řekl;
„Tato rýha na pouzdru není od vody. Jak padalo, nejspíše zavadilo ve studni o
nějaký kámen nebo suk.«
Konečně přijel Sajjid Akbar z Buchary. Začal jsem se u něho učit krasopisu.
Jako všichni učitelé krasopisu, předepsal mi několik obrovských písmen na list
papíru. Napsal je velikým kalamem.
Když ta velká písmena psal, vyšlo najevo, že dokud píše obvyklým drobným
písmem, píše velmi pěkně. Ale krasopisně psát nedovedl.
Jenže pro začátek bylo třeba krasopisně vypisovat ohromná písmena. Měl mi
ukázat, jak se to dělá.
Kostrbatě napsal na list veliká písmena a pak gumou a nehty očistil skvrny a
koncem třtiny opravoval sama písmena. Tak vytvořil překrásná začáteční písmena. Na
pohled by jim nikdo nemohl něco vytýkat.
Sajjid Akbar mi dal předlohu a nařídil mi:
»Jdi domů a napiš ta písmena tak, aby se nelišila od mých. Pak je opiš na zvláštní
papír a zítra mi jej přines. Uvidím. Když to napíšeš dobře, dám ti nový úkol. Když
špatně, budeš to musit opisovat znovu.«
Vzal jsem list a šel domů.
Doma jsem se necvičil, ale hned jsem vzal do třesoucí se ruky třtinu a psal
uložená písmena rovnou načisto. Písmena byla křivá a kostrbatá. Ale já jsem si z toho
nic nedělal — řídil jsem se příkladem svého učitele. Vymazal jsem místa, kde to bylo
rozmazané nebo křivé. Stejným způsobem jako učitel jsem na vymazaných místech
74
se o sken knihy
Půst
přidělal nové čáry. Vznikla krásně čitelná písmena. Když jsem napsal úkol a ukázal jej
otci, pochválil mě. Nepodezíral mě z podvodu.
Když jsem ráno odnesl svůj úkol učiteli, ani ho nenapadlo, že dřív než psát, jsem
se od něho naučil podvádět. I on mě pochválil a dovolil mi přejít k další lekci.
Tak jsem se za velmi krátkou dobu naučil psát jednotlivá písmena. Ale v arabské
abecedě, jak víte, vypadají písmena jinak, když se píši jednotlivě, než když se píší
dohromady.
Brzy jsme přešli k psaní celých slov a vět. Učitel mi předepsal takovéto
dvojverší:
Když slušně ovládneme slabikář, už můžem smáčet pero v kalamář.
Nyní přešel Sajjid Akbar k obvyklému drobnému písmu a psal obyčejnou třtinou.
Už nemusil nic vyškrabovat. Ale já, který jsem necvičil svou ruku v psaní, jsem musil
i nyní padělat stínování.
Moje učení se skončilo. Už jsem mohl zapisovat verše. Měl jsem však ošklivý
rukopis. Co jsem napsal, nikdo po mně nepřečetl. A někdy jsem ani sám nemohl rozluštit, co jsem před několika dny napsal.
Teprve po mnoha letech a jen proto, že jsem velmi mnoho psal, jsem si trochu
zlepšil rukopis. Ale zůstal nehezký pro celý život. Za to mohu děkovat Sajjid Akbarovu podvodnému vyškrabování a stínování.
Půst
Dozrávaly plody moruší. Byl červen. Dny se dloužily. Začal půst ramazan.
Jednoho parného červnového dne mě matka vyzvala, abych se postil. Souhlasil
jsem. Ale nebylo ještě ani deset hodin dopoledne, když mě zdolal hlad a žízeň.
Poprosil jsem matku, aby mi dala pít a jíst, ale matka nedovolila:
»Kdo nezachovává posty, je hříšník a shoří v pekle.«
»Ale vždyť půst už trvá kolik dní. Ty dny jsem se nepostil, to znamená, že budu
stejně hořet v pekle! Stojí za to ujít peklu na jeden den?«
»Kdyby ses už od rána nepostil, tak by ses jako maličký postit nemusil. Ale když
jsi jednou začal, tak se postil Když ne, budeš hříšníkem.«
Trápil jsem se ještě hodinu, abych nebyl hříšný, ale pak mi už nestačily síly.
75
se o sken knihy
Půst
V ústech se mi všechno stahovalo. V žaludku mi začalo kručet, jako by se tam
usadil ohnivý hladový drak, který chce vodu a chleba. Cítil jsem, že když toho draka
nenakrmím, že mě sní.
A tak v tomto těžkém osamělém zápase s drakem mě zastihl otec. Přišel za
matkou pro cívku do svého tkalcovského stavu a moje vzezření ho znepokojilo.
»Co je s tebou? Jsi zdráv?«
»Postím se.«
Opakoval jsem mu matčina slova o pekle a hříchu.
Otec se podíval na matku a rozesmál se:
»Není ještě plnoletý. Žádné příkazy šaríatu se na něj ještě nevztahují. Dej mu jíst.
Nač ho trápit hladem.« Moje oči byly hladovější než žaludek. Snědl jsem všeho tolik,
kolik jsem ještě nikdy nesnědl. Proto snad, nebo proto, že jsem se tak rychle tolik
najedl, mi bylo v noci špatně. Matka usoudila, že je to trest za porušení postu. Ale o
svém podezření se otci říci neodvážila.
Matka neztrácela naději, že mě přemluví, abych se postil tři dny, abych si již od
malička zvykal dodržovat půst a snad také proto, aby ve mně vychovala pevnou vůli a
trpělivost. Ale já jsem ji neposlouchal.
Tu však matka našla prostředek, jak mě nalákat. Tím lákadlem byl můj sen jet do
Dervišabádu.
V té době se každoročně v měsíci mizánu, který podle našeho kalendáře začínal
22. září a končil 22. října, konala v jedné gižduvanské čtvrti, v Dervišabádu, čtyřdenní
lidová slavnost.
Těm, kdo nikdy tuto slavnost neviděli, připadalo vyprávění o ní jako pohádka z
„Tisíce a jedné noci«.
To, co se vyprávělo o osvětlení, rachejtlích a ohňostrojích, o oslích závodech a
beraních zápasech, všechno se zdálo tak strašné a okouzlující jako čarovné pohádky
Carevny Túty.
V gižduvanském okrese by se byl stěží našel člověk, který na té slavnosti nebyl.
Děti chudých rolníků, které neměly kde vzít peníze na cestu, dělaly všechno, aby
získaly dvě tři tengy, bez kterých by na slavnosti nic neužily. Chodily česat bavlnu
nebo sklízet melouny. Když nemohly najít práci, kradly na polích melouny a okurky a
76
se o sken knihy
Půst
prodávaly je na trhu.
Já jsem již také několikrát prosil otce, aby mě pustil na tu slavnost.
S počátku otec jenom tento svátek haněl, ale když poznal, že nemůže mým snem
otřást, říkal mi, že jsem na to příliš malý.
„Vždyť sám tam jet nemůžeš a já s tebou nepojedu. Kdybych měl s tebou někoho
poslat, přišlo by mi to draho. Měj strpení, až vyrosteš, pojedeš a uvidíš to.«
Matka se rozhodla, že využije této mé touhy.
„Když budeš zachovávat půst, dám ti za každý den postu jednu tengu. Postíš se
tři dny a dostaneš tři tengy. S třemi tengami už můžeš jet do Dervišabádu.«
Souhlasil jsem.
Matka mi navrhla, abych ve dne, kdy je hřích jíst, spal. A v noci, kdy je dovoleno
jíst a pít, abych vstal a bděl až do rána, abych ve dne znovu tvrdě usnul.
Otec nic nenamítal, když videi, že s podmínkami souhlasím.
»Když se chceš postit, tak se posti!« řekl.
V noci jsem nešel spát a před východem slunce jsem se dobře najedl.
Než nastalo vedro, běhal a hrál jsem si venku. Pak mě to umořilo a šel jsem spát.
Matka ustlala sobě i mně ve stínu meruněk. Otec ve dne spal ve své dílně. V
domě nezůstal nikdo. Proto jsem přetáhl své lůžko do pokoje.
Zavřel jsem dveře, v polotmě jsem si lehl a hned usnul. Brzy mě probudil
nesnesitelný hlad. Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se znovu usnout. Ale hladový drak
se ve mně probudil a nelítostně dotíral. V představách se mi zjevovala různá jídla,
uvažoval jsem, čím ukončíme po západu slunce celodenní půst. Matka slíbila, že k této
dlouho očekávané hodině připraví teplý lístkový koláč s morušovým syrupem. Syrup
matka připravila již předem. Do všech podrobností jsem si představoval toto jídlo.
Domníval jsem se, že mě takovými úvahami hlad přejde. Ale stal se pravý opak. Hlad
se ozýval tak mocně, že jsem otevřel oči. Podíval jsem se na stěnu, zda tam visí tykev
s vytouženým syrupem- Visela. Matka ji věšela na stěnu na hřebík, aby se do ní
nedostali mravenci. Každý večer ji sundala a po jídle ji opět pověsila.
Vstal jsem s lůžka a přiblížil se k tykvi. Nemohl jsem na ni dosáhnout. Přitáhl
jsem si lůžko, složil u stěny jednu i druhou pokrývku a polštáře a vylezl jsem si na ně.
Tykev už byla na dosah. Slezl jsem, ulomil několik kousků chleba a strčil si je pod
77
se o sken knihy
Slavnost v Dervišabádu
paždí. A pak jsem znovu vylezl nahoru.
Otevřel jsem tykev. Jednou rukou jsem ji podpíral, aby, chraň Bůh, se neutrhla s
hřebíku, vytáhl jsem zpod paždí chléb, máčel jej v syrupu a jedl.
Jak ubývalo chleba pod paždím, naplňoval se mi žaludek.
Pak jsem znovu povázal hrdlo tykve, umyl se vodou ze džbánu na prahu a klidně
jsem si zase lehl.
Matka mě probudila teprve večer, když už měla prostřeno. Na ubruse byly
připraveny koláče i syrup.
Tak jsem se postil tři dny. Dostal jsem tři tengy a mohl jsem je utratit v
Dervišabádu.
Byl podzim. Přišel čas, kdy jsem měl jet do Dervišabádu.
Otec mi radil, abych nejezdil první týden slavnosti.
»Prvnímu týdnu říkají dětský. V té době tam nebývá nic zajímavého. Jeď raději
druhý týden.«
Příští týden se strýc Ibrahím-chódža vypravil do Dervišabádu. Otec mu dal tři
tengy a přikázal mu, aby vzal s sebou mě a Hamíd-chódžu, aby nám bylo spolu
veseleji. Měli jsme bydlet u hrnčíře, jehož dcera už byla v té době provdána za strýce
Alíchána.
Slavnost obyčejně začínala v úterý ráno a protáhla se až do čtvrtka večer.
V úterý jsme se časně ráno vypravili do Gižduvanu. Když jsme přijeli k hrnčíři,
byl jeho dům plný lidí. Byli to hrnčíři z jeho dílny. Všichni dělali rachejtle. Pospíchali,
aby byli brzy hotovi. Jedni hnětli hrudky hlíny, druzí připravovali náplň, třetí ji mísili s
drobnými železnými pilinami.
Rachejtle připomínaly džbán, ale bez ucha a hrdla. Také nebyly uvnitř duté.
Výrobci rachejtlí nacpali dovnitř hrudku hlíny, na ni nasypali prach a stlačili jej .
hůlkou. Náplní byl střelný prach, a aby nevybuchl, přidávali do něho železné a měděné
piliny.
Ibrahím-chódža se chvíli díval, jak se hrnčíři lopotí a pak se zeptal: »Zač je to?«
»Každá rachejtle přijde tak na deset teneg.« »A kdo na to dává peníze?« »My —
78
se o sken knihy
hrnčíři, klempíři a naši přátelé.“ »A co z toho máte?«
„Když zvítězíme nad našimi soupeři — Vabkentskými — bude to naší největší
odměnou.«
Na stupni seděl na pokrývce sám mistr. Mrkl na Ibrahím-chódžu a výsměšně se
usmál.
„Jsou to blázni. Nemají ženy ani děti, nemusejí se starat o jídlo ani o ošacení.
Jejich největší radostí je, když udělají dvakrát do roka ohňostroj. O slavnosti v
Dervišabádu a o ramazanské noci. Šťastní lidé! Také jsem toužil žít bezstarostně a
šťastně jako oni, ale kdepak! — Přišly starosti, žena, děti — musil jsem toho nechat!“
Ibrahím-chódža chtěl na to něco říci, ale hrnčíř pokračoval:
»I když se toho teď nemohu sám účastnit, snažím se jim pomoci, jak se dá.“
„Penězi? «
Hrnčíř šibalsky zamrkal a odpověděl:
„Ne! Dělám to jinak. Nikdy si za rok neuspoří dost peněz na jeden takový
ohňostroj. Když potřebují peníze, dávám jim na dluh, který mi odpracují. A to je velká
pomoc, když v případě potřeby člověku vypomůžeme penězi.«
Hrnčíř pohlédl na své dělníky a pokračoval:
„Užitek z této pomoci není jen ten, že dělníci mohou potěšit srdce ohňostrojem.
Ne! Hlavní užitek spočívá v tom, že se svými dluhy pevně připoutávají k dílně. I strom
kvete každý rok na témž místě. A tak i jejich dovednost vzrůstá den ze dne. Dá-li Bůh,
mohou pak sami díky svému umění se stát mistry. Vždyť i já jsem za mlada pracoval
jako tovaryš. Kdyby nebyli zadluženi, dali by se možná, jsou na to hloupí dost, zlákat
přebytečnou tengou, stěhovali by se z dílny do dílny, jejich dovednost by upadala, a
ani srdce mistrů by už s nimi necítila a přestali by je najímat na práci. Stali by se z nich
tuláci, kejklíři nebo zloději.«
Tato řeč mě nebavila. Zdálo se mi, že jí nikdy nebude konec.
Poprosil jsem Ibrahím-chódžu, aby se šel s námi projít.
Zamířili jsme k místu, kde se konala slavnost.
Prostranství bylo stranou od velké silnice, která vedla od Býčího trhu v
Gižduvaně do Buchary. Zde, u silnice, bylo asi deset hektarů polí, rozdělených na
malé kousky po půl nebo čtvrt hektaru. Úroda z těchto polí byla sklizena již v září a
79
se o sken knihy
majitelé to tu teď upravovali k slavnosti. Škodu vzniklou z toho, že země ležela ladem,
si vrchovatě nahrazovali na účet kramářů, kteří jim platili nájem za místo na slavnosti.
Celé prostranství bylo od severu k jihu rozděleno řadami topolů a po obou
stranách stromů se tísnily maličké krámky, sbité z tyčí a rohoží. V některých byly čajovny a jídelny, v jiných pekli ryby.
Obešli jsme celé prostranství. Ničím se nelišilo od vesnického trhu. Nemohl jsem
nikterak pochopit, co zde návštěvníci hledají a čím se baví. V gižduvanském okrese
byly daleko lepší čajovny; na příklad čajovna blízko našeho domu vedle tržiště, proti
Išánskému můstku: před ní byla nádrž s vodou a záhon petunií a čajovna byla skryta
ve stínu stromů. Zde nebylo nic takového.
Poprosil jsem Ibrahím-chódžu:
»Pojďte nám přece ukázat něco zajímavého!“
»Pojďme!«
Vedl nás stranou od bílých topolů, krámečků a čajoven k vysoké zdi, která
oddělovala tento pozemek od cesty k medrese Čubina Gižduvanského a k mostu přes
potok Chódža Hamón.
U zdi stály hloučky lidí. Ibrahím-chódža nás vodil od jednoho hloučku k
druhému. V některých skupinách hráli loto, v jiných kostky, v jiných zase karty.
Všude vládlo rozčilení a touha po zisku, napjaté tváře hráčů. se hned rozjasnily, hned
zase zachmuřily.
Největší hlupáci zde zkoušeli štěstí a prohrávali tengy, těžce vydělané na pouť.
»Tady není na co se dívat!« řekl jsem Ibrahím-chódžovi zlostně a nespokojeně.
Ibrahím-chódža se rozzlobil:.
»Jsi náročný a vybíravý chlapec, celý po otci!«
Chvíli mlčel a pak smířlivě navrhl:
»Dobrá. Zavedu vás tam, kde je to nejzajímavější.“
Znovu jsme prošli topolovou alejí kolem krámků a přišli jsme do
severozápadního kouta prostranství.
Byl tam velký vodojem a vedle něho krámy pekařů, prodavačů chalvy a ovoce.
Pekaři opřeli o stromy vedle vodojemu vysoké dřevěné police a vyložili na ně velké
máslové gižduvanské placky. Prodavači chalvy zabalili své lákavé zboží do zlaceného
80
se o sken knihy
a květovaného papíru.
Severně od vodojemu, na nízkém kopci, se tyčila Derviš-chódžova hrobka, na
jehož počest se slavnost pořádala. A s druhé strany vodojemu svítila pestrými koberci
a čajníky velká čajovna.
Ale ani tady jsme neviděli nic pozoruhodného.
Máslové placky a chalva ve zlatém papíře sice stály za povšimnutí, ale když měl
člověk peníze, mohl si všechno koupit a sníst doma bez putování do Dervišabádu.
Připomněl jsem si, že jsem náročný a vybíravý, a proto jsem se neodvážil říci
Ibrahím-chódžovi o svém zklamání. Ale sám to na mně poznal:
»Pravá slavnost začne večer. Zatím, jak vidíš, se lidé jen procházejí, obědvají a
pijí čaj. My si teď také koupíme něco k jídlu a půjdeme k hrnčíři. Večer se sem
vrátíme.«
Za osm pulů koupil Ibrahím-chódža dvě máslové placky a za půl tengy chalvu,
zabalenou do zlatého papíru. Šli jsme do čajovny na břehu vodojemu, objednali jsme
si čaj a dali se do jídla.
Blízko nás shromáždil vypravěč svatých příběhů posluchače a povídal jim o
dervišovi Fazil-chódžovi, na jehož památku se pořádala zdejší slavnost. Podle vyprávěčových slov byl Derviš-chódža chudý, stále hladový a vše, co si vyprosil, rozdal
chudým a vypravěčům svatých příběhů. Jednoho chladného zimního dne vyšel v
pouhém chalátu ven. Tam potkal vypravěče, který ho hned prosil o chalát. Dervišchódža mu dal chalát a nedbaje mrazu, šel domů jen v košili.
Když to vypravěč všechno pověděl, začal si vyprošovat na návštěvnících nejdříve
chalát, potom tengu, pak aspoň pul. Každý mu něco dal.
Ibrahím-chódža mu dal celou tengu. Podivil jsem se takové štědrosti: otec
nejednou říkal, že Ibrahím-chódža žije z milodarů.
»Proč jste mu dal tolik peněz?« zeptal jsem se.
Významně se usmál a odpověděl:
»Možná, že si myslíš, že je to z peněz, které mi dal tvůj otec? Ne! To jsou moje
peníze.«
Díval jsem se na Ibrahím-chódžu udiveně a tázavě. Když to zpozoroval, řekl:
»Je třeba dávat lidem příklad milosrdenství. Lidé viděli, že já, člověk s bílým
81
se o sken knihy
turbanem, jsem dal vypravěči almužnu. Lidé si pomyslí, že i mullá, ač sám žije z milodarů věřících, se snaží konat dobré skutky. A lidé budou štědřejší k chudému
člověku.“
Jižně od Gižduvanu byla vesnička Pajmuza. Většina dospělých obyvatel byli
vypravěči a mládež chodila po čajovnách a lidových jídelnách; zpívala písně a vybírala
peníze.
Když se vypravěčovi posluchači rozešli, přišli do čajovny dva zpěváci se svým
starším. Zpěvákům bylo asi šestnáct a jejich staršímu asi dvacet pět let. Chlapci přisedali hned k jednomu, hned k druhému návštěvníku čajovny a jejich starší stál
uprostřed čajovny a zpíval. Chlapci mu přizvukovali.
Ani jednu píseň nedozpívali však do konce.
Sotva starší zpěvák zanotoval píseň a chlapci se polohlasně přidali, přestal starší
zpívat a žádal almužnu:
»Tak co? Hledejte přece po kapsách! Zbylo tam něco pro nás?«
Jakémusi plešatému starci řekl: »Vaše dary jsou tak hojné jako vaše vlasy. „
Návštěvníci čajovny, strženi příkladem druhých, jim dávali drobné mince. Tu řekl:
»Ó, milené děti Chódži-derviše Gižduvanského! Přijel jsem k vám za štěstím až z
Buchary. Připravuji se v tomto roce k návštěvě posvátné Mekky. Říkají mi Džura
Čulak a žiji v Duchaře na předměstí vypravěčů. Všechno, co jste mi dali, je pro mé
dva zpěváčky za jejich krásné hlasy. A teď, pro Boha, mi dejte na cestu do Mekky.
Když někdo z vás po hromadném odjezdu poutníků přijede do Buchary, zajděte na
naše předměstí a poptejte se tam, zda jel Džura Čulak do Mekky, Řekne-li vám někdo,
že jsem nejel, vrátím vám peníze. Kdo mi nyní dá tengu, dostane jich ode mne deset.
Otevřte své Štědré dlaně ve jménu Boha milostivého a milosrdného.«
Pak mu někteří ještě něco dali.
Líbil se mi zpěv chlapců. A mrzelo mě, že jejich nesvědomitý velitel jim
nedovolil dozpívat ani jednu píseň.
Vrátili jsme se k hrnčíři. Tam už ležely jedna vedle druhé, jako džbánky v
hrnčířské dílně, prachem nabité rakety.
Odpočinuli jsme si dvě hodinky a znovu jsme se vypravili na slavnost. V
čajovnách a v krámech už rozžehli velké svíce. Všude stály mísy plné oleje, ve kterých
82
se o sken knihy
hořely staré hadry. Osvětlovaly celé okolí jako pochodně.
Když jsme se procházeli, pozorně jsme si prohlíželi tyto svítilny. Ibrahím-chódža
nám koupi] celý svazek papírových rachejtlí. Najednou nastal mezi lidmi hluk.
„Začíná ohňostroj!« oznámil Ibrahím-chódža.
Šli jsme na kopec, kde kromě Derviš-chódžovy hrobky stála ještě jakási ubohá
chatrč. Mezi hrobkou a chatrčí rostla moruše. Skulinami z chatrče pronikalo slabé
světlo.
Ibrahím-chódža nás usadil vedle chatrče, odkud bylo dobře vidět na stánky
kramářů a řekl:
»Ohňostroj začne proti vodní nádrží. Je to tam teď nebezpečné. Mohli by vás
umačkat. Odtud uvidíte všechno a bez nebezpečí.«
Svému bratříčkovi Hamíd-chódžovi svěřil krabičku sirek:
»Bude-li vám smutno, než začne ohňostroj, zapalte tuto rachejtli a pobavte se.“
Ibrahím-chódža odešel. Hamíd-chódža zapálil rachejtli. Sotva se ozval výbuch,
zazněly z chatrče stony: »Ach, umírám! Umírám!“
Dveře se otevřely a vyrazilo z nich několik lidí.
Polekali jsme se a utekli. Schoval jsem se v hrobce, ale Hamíd-chódža jim padl
do rukou. Tahali ho za uši a pohlavkovali ho. Teprve když Hamíd-chódža vřískal a
dušoval se, že už nebude pouštět rachejtle, ho pustili a vrátili se do chatrče.
Tiše jsem vyšel z hrobky a přiblížil jsem se k Hamíd-chódžovi. Plakal. Když mě
viděl, zastyděl se a přestal.
»Půjdeme se podívat, kdo tam je? Co tam dělají?“ navrhl mi.
Přistoupili jsme a podívali se škvírou ve dveřích. Sedělo tam několik lidí. Před
každým ležely na špinavém ubrousku sladkosti — rozinky, chalva a cukrátka. Stranou
od nich roztíral jeden člověk cosi v misce. Všichni seděli s hluboce skloněnými
hlavami a zavřenýma očima. I ten, který držel misku, měl skloněnou hlavu a zavřené
oči.
Jeden z nich, aniž zvedl hlavu nebo otevřel oči, bzučel jako moucha »bzz, bzz,
bzz« ... nejspíše o něčem tiše hovořili. Ale nebylo jim rozumět ani slovo. I jejich hlasy
zněly mumlavě.
Hamíd-chódža mě tiše vzal za ruku a táhl odtud. Když jsme opět usedli na svá
83
se o sken knihy
místa, řekl mi:
»To jsou poživači opia. Ten člověk roztírá v misce opium.«
»Odkud to víš?«
»Vím! Když jsem byl se strýcem v Reště, viděl jsem opiové doupě. Strýc je taky
kuřákem opia, je z toho docela nemocen. Opioví kuřáci a poživači se bojí silného hlasu
a hluku. Hned jim to oplatím!«
Hamíd-chódža si strčil svazek rachejtlí pod paždí, vylezl na moruši a přivázal
celý svazek k jedné větvi.
Pak zapálil nitku, přivázanou k rachejtli, rychle seskočil se stromu a nařídil mi,
abych se honem schoval.
Za minutku se plamínek doplazil k rachejtli. Nastal výbuch. Poživači opia znovu
s křikem vyběhli ze dveří. Ale ať běhali a hledali, jak chtěli, nenašli ani rachejtle ani
nás. S nadávkami se vrátili a zavřeli za sebou dveře. Když odešli, Hamíd-chódža řekl
radostně: „Vidíš, jak jsem se jim pomstil!«
Po prvním výbuchu nit doutnala dále. Jiskra se doplazila k druhé rachejtli. Opět
výbuch, poplach, nadávky kuřáků a nadšení Hamíd-chódži. Když vybuchla třetí
rachejtle, všechno se opakovalo jako po prvé. Řekl jsem Hamíd-chódžovi, že kdyby
nebylo této příhody, vrátil bych se ze slavnosti v Dervišabádu, aniž bych něco uviděl.
Teď jsem mohl říci, že jsem na slavnosti aspoň něco viděl.
Vtom vybuchla čtvrtá rachejtle. Opět jsme se bavili poplachem a křikem
poživačů opia.
Najednou nastal za našimi zády velký hluk. Kolem se všechno osvětlilo. Pohlédli
jsme na vodojem. Začal tam ohňostroj.
Na úzkém chodníčku u vodní nádrže stáli lidé tak namačkáni, že by ani jehla
nepropadla. V krámcích, na střechách domů, všude bylo plno lidí.
Dva urostlí mladíci s vykasanými rukávy stáli proti sobě. V pravé ruce drželi
rachejtli. Rachejtle chrlila jako kouzelný drak ze chřtánu ohnivé jazyky, které najednou vyšlehly, zasršely jiskrami a ozářily všechno kolem.
Než mladíci došli k sobě, začal plamen jejich rachejtlí hasnout. Na jejich místo
nastoupila jiná dvojice s rachejtlemi.
Jeden z těch chlapců byl ještě velmi mlád. Točil raketou v ruce, jak to dělávali
84
se o sken knihy
tanečníci na hostinách.
Se všech stran se ozývali hlasy:
»Ať žije Abdulló! Drž se, Abdulló! Ty jsi náš skutečný hrdina, ty překonáš řady
nepřátel! Pamatuj na to!« Když jsem zahlédl ve světle rachejtlí Abdullův obličej,
poznal jsem, že je to týž Abdulló, který se se mnou učil v dívčí škole.
Jeho otec, barvíř Bótur-háj, ho vzal ze Soktary do Gižduvanu, aby ho mezi
dívkami nerozmazlili. Když přijel do Gižduvanu, dostal se přes své mládí mezi udatné
kluky, jakmile se osvědčil v pouličních zápasech a potyčkách.
Když jejich rachejtle dohořely, vystoupili proti sobě s každé strany tři lidé. Šest
lidí zapálilo najednou rachejtle a vyšlo na prostranství. Davy diváků opět pokřikovaly
a povzbuzovaly své borce.
Oheň šesti rachejtlí zářil červenými, žlutými, bleděmodrými, zelenými a
modrými barvami.
Zdálo se, že je to pestrá kytice jasně planoucích květů.
Najednou chytla jedna raketa zespodu. Mladík, který ji pouštěl, se svalil i s
třaskavinou na zem. V davu se zdvihl pokřik:
»Nevybuchla. Chytla obráceně. Vabkentští vyhráli. Hej, vy muljanští slevači!
Pospěšte si! Hoďte je do vody, rychle do vody!«
S místa, kde vybuchla raketa, zvedli několik lidí. Hodili je do vodojemu, aby na
nich uhasili doutnající šaty.
»Slevači, slevači!« radostně a jásavě zvolali v zástupu.
Ale hned se ozval i pokřik jejich protivníků.
»To nic! Proti gižduvanským slevačům vyjdou slevači vabkentští! Udatnost se
ukáže v boji! Nejásejte předčasně!“
S obou stran vyšla řada osmi lidí s raketami. Dohromady jich bylo šestnáct.
Ale vtom chytla zespodu jedna z vabkentských rachejtlí a druhá vybuchla s
ohlušujícím rachotem.
Výbuch rozmetal pekařům police a ohromné placky se skutálely do vodojemu.
Já a Hamíd-chódža jsme upadli a přitiskli se tváří k zemi. Sténání, pláč, kvílení a
volání o pomoc splynulo s třeskotem čtrnácti hořících raket v strašlivý nářek.
Báli jsme se pozvednout hlavu od země.
85
se o sken knihy
Nakonec praskot utichl a rozeznali jsme jásavé výkřiky:
„Vabkentští jsou poraženi! Poraženi! Poraženi!« »Nevadí, příští týden dáme my
Gižduvanským za vy. učenou. Neradujte se předčasně!«
Když všechno pohaslo a u vodojemu nastalo ticho, zvedli jsme hlavy.
Hamíd-chódža se zeptal: »A co poživači opia?«
Běželi jsme k chatrči. Dveře byly dokořán. Ve výklenku slabě blikala lampička.
Překocená miska od opia se válela na zemi. Všude byly rozházeny zchumlané ubrousky a prázdné misky. Nikdo tam nebyl. Když začal ohňostroj, všichni se v hrůze
rozprchli.
Brzy se k nám vrátil Ibrahím-chódža. Byl bez turbanu a v rukou držel mokrý
chalát. Ptali jsme se, co se s ním stalo. Vyprávěl nám:
»Když od Vabkentských a Gižduvanských vyšel jeden mladík s rachejtlí, přiblížil
jsem se ke Gižduvanským a
začal jsem se za ně modlit: ,Ať vás Pán zachová a ochrání před ohněm, kouřem a
popálením. Ať sešle vítězství na vaše ramena!'
Jeden z Gižduvanských řekl:
»Když zvítězíme, odvděčíme se vám za vaši modlitbu."
Pomodlil jsem se ještě jednou za toho chlapce. Ale jeho raketa chytla zespodu,
popálila mu nohy, chalát na něm začal hořet. V ohni a dýmu se skácel na zem.
Zvedli ho. A také ostatní postižené. Všichni byli popáleni. Hodili je do vody.
Najednou vidím, že i na mně hoří chalát. Strhl jsem ho ze sebe a hodil do vodojemu.«
»A co váš turban?«
»Ještě jsem nedopověděl. Když jsem uhasil chalát, šel jsem si sednout do krámku
Fajzí-báje, to je syn prodavače chalvy Nasrulló-báje. Tam byl klid. Seděli jsme stranou
od davu a v bezpečí před raketami. Ale když vybuchla prokletá raketa Vabkentských,
pekařský krámek byl se všemi plackami smeten do vodojemu. Všichni,
kdož v něm byli, byli raněni. Fajzí-bájův krám se vzňal, tak tak že jsme z něho
vyskákali. Tu jakýsi člověk řekl:
,Mulló! Váš turban hoří!'
Hned jsem si jej strhl, až jsem si popálil prsty, ale tenká látka už stejně hořela
plamenem. Hodil jsem jej na zem. Shořel před mýma očima.«
86
se o sken knihy
Ibrahím-chódža řekl, že chlapci, za jehož vítězství se modlil, raketa, která mu
vybuchla v rukou, utrhla obě ruce až po zápěstí a ruce že mu ohořely až k lokti.
Chlapec ztratil vědomí. Odnesli ho. Neví se, zda to vydrží. Byl to Abdulló, který se
mnou chodil do školy pro dívky.
Již jsem psal v povídce »Čaroděj Ahmed« o jednom gižduvanském ohňostroji,
při němž zahynulo mnoho lidí. Tu příhodu jsem měl příležitost vidět později, po
několika letech.
Přespali jsme v hrnčířově domě a ráno jsme se znovu šli bavit. U vodojemu
zmizelo mnohé ze včerejší krásy. Ale stopy po požáru už byly odklizeny. Všechno už
bylo zase v pořádku. Sedli jsme si do čajovny u vodojemu a dali jsme si čaj.
Přišel k nám včerejší vypravěč. Uctivě se pozdravil s Ibrahím-chódžou, přisedl k
nám a řekl:
»Slyšel jsem, že vám při včerejším neštěstí shořel chalát. Velmi vás prosím,
abyste přijal jako dar nejlepší chalát z těch, které jsem včera sám dostal darem.«
A podal Ibrahím-chódžovi balík.
»Kdo má štěstí v životě, nemusí se starat!« řekl Ibrahím-chódža a vzal chalát.
Vypravěč odešel.
Ibrahím-chódža se na mne podíval a řekl:
„Tak vidíš, v co se mi obrátila jediná tenga, kterou jsem včera dal vypravěči.
Moje peníze, tak jako peníze lichváře, se mi vrátily i s úroky.«
Dopili jsme čaj a šli jsme na oslí dostihy.
Blízko silnice, od středu slavnosti až k dřevěné medrese, se pořádaly dostihy.
Dostihů se zúčastnilo asi padesát oslů. Byli to vesměs bílí velcí osli s
nádhernými, jakoby hedvábnými ocasy, se zastřiženou hřívou a vztyčenýma ušima.
Při dostihách pouštěli najednou dva nebo více oslů. Na koně usedl zkušený
cvičitel a na osla chlapec dvanácti až čtrnáctiletý.
Nejdříve vyvedli několik oslat, která náležela dětem. Pak běželi osli milovníků
těchto závodů. A teprve potom, když byli vybráni nejlepší znalci oslů a znamenití
jezdci, začaly vlastní dostihy.
Zatím co se majitelé oslů mezi sebou sázeli o deset nebo dvacet teneg, přidávali
se k nim ostatní. Ti, kdo se přidali, uzavírali mezi sebou sázky o dvacet, o padesát a
87
se o sken knihy
dokonce o sto teneg. Tak nezúčastnění diváci vyhrávali nebo prohrávali podle toho,
jak běželi cizí osli.
Nakonec vyšel pyšně na závodiště jezdec Istam Charchór. Vedl tlustého velkého
osla, který vypadal jako opilý a stále kopal zadníma nohama.
Přesto, že ho sám Istam pevně držel za ohlávku, osel se stavěl na zadní nohy a
pokoušel se napadnout jiné osly.
Istam vyzval soupeře, aby se s ním vsadili o dvě stě teneg. Na jeho výzvu se
nikdo nepřihlásil: všichni se báli, že takový zlý osel jejich osly předhoní.
Nakonec vyšel proti Istamovi sedmnáctiletý mladík, jménem Rustam-aški. Tři
přední zuby mu trčely dopředu a jeho osel byl proti Istamovu hubený a vychrtlý.
»Zbytečně chce vyhodit dvě stě teneg!« Istam se urazil:
»Stydím se závodit s mladíčkem, kterému ještě teče mléko po bradě!«
Ale diváci prohlásili:
„Když nenecháš závodit svého osla s oslem tohoto mladíka, budeme pokládat
tvého osla za poraženého.« Istam se rozzlobil:
»Dobrá. Ať ukáže peníze. Vyloží-li je, uzavřu sázku. Kde by tohle štěně vzalo
tolik peněz?«
Mladík měl u sebe jen sto teneg. Rozhodl se prodat svého osla za sto teneg pod
podmínkou, že v případě výhry vykoupí osla od kupce zpátky za sto padesát teneg.
Když prohraje, přejde osel do vlastnictví kupce.
Jeden stařec, který v mládí sám holdoval oslím závodům, byl ochoten půjčit
Rustamovi sto teneg.
Řekl:
»Neboj se, synku! Tvůj osel jistě předhoní Istama. A když vyhraješ, vrátíš mi
dluh a ještě pět teneg navíc. To je všechno. Tvůj osel si zaslouží plné důvěry.«
A stařec odpočítal Rustamovi sto teneg.
Když Istam slyšel starcova slova: »Tvůj osel jistě předhoní Istama«, vybuchl jako
sopka a zakřičel na starce:
»Tohoto osla jsem minulého roku koupil za dvě stě teneg. Celý rok jsem ho
připravoval k dnešnímu dni. Kdyby ho měl předhonit tenhle slabý oslíček, vzdávám se
88
se o sken knihy
jména Charchór (Charchór, znalec oslů. Pozn. překl.) a rozpářu mu nožem břicho.«
Stařec se usmál:
„Nerozčiluj se. Muž se pozná v bitvě a osel na dostihách. Dokud tvůj osel něco
nedokázal, netlachej, ne vychvaluj se. Až zvítězí, pak se chvástej podle libosti.«
Začaly dostihy.
Osel Istama Charchóra vyrazil kupředu.
Rustam nechtěl svěřit svého osla nikomu cizímu a sedl na něj sám.
Pevně držel opratě v rukou a jel za soupeřovým oslem.
Když oba osli projeli polovinu dráhy, Rustam popustil uzdu a křikl:
„No tak, oslíčku, rychleji!«
Osel Rustamův se odrazil všemi čtyřmi a hnal se za Istamovým oslem, až ho
dohonil.
Osli zmizeli za stromy a kopci. Ale brzy přišla zpráva, že Rustamův osel doběhl
první. Brzy přijel i Rustam.
Na jeho tváři nebylo po samolibosti a nadutosti ani potuchy. Ale Istam nesnesl
svou porážku.
Vytasil nuž z pochvy a vrazil jej až po střenku svému oslu do břicha. Osel se
svalil. A stařec řekl Istamovi vyčítavě:
»Tvůj osel za nic nemůže. Ty jsi vinen. Proč jsi ho tak vykrmil? Měl by sis sám
rozpárat břicho!«
Lidé se s odporem odvraceli od toho krutého divadla a rozešli se.
Z Koňského trhu jsme šli na Beraní trh. Tam se také pořádaly zápasy. Stejně jako
na oslích dostizích uzavírali soupeři sázky a diváci se k nim přidávali. Prohráli nebo
vyhráli velké peníze.
Přivedli k zápasu berana, jehož tučný ocas vážil, podle názoru diváků, asi půl
druhého pudu.
Při zápase se silou úderu jeho ocas tak rozhoupal, že se odtrhl od těla. Majitel
musil na místě zaříznout svého berana a levně prodat maso i lůj.
Tím se skončila zábava a já si umínil, že už nikdy nepojedu na slavnost do
Dervišabádu.
89
se o sken knihy
Všemohoucí chódža
U nás v Soktaře žil Kórí Mahmud. Byl to veselý, vtipný a chytrý člověk.
V dětství ho otec dal do školy předčitatelů koránu. Tam se naučil koránu
nazpaměť. Tam také získal hodnost kórí, což znamená předčitatel koránu.
Když vyrostl, nastoupil vojenskou službu.
Sloužil několik let při dvoře krajských správců. Pak se vrátil do vsi a začal se
živit zaklínáním, zaříkáváním a předčítáváním modliteb.
Jednou jsem se ho zeptal:
»Kórí Mahmude, proč jste opustil vojenskou službu? Což je modlení výhodnější?
Vždyť vojenská služba skýtá bohatství i vážnost. Modlitby a zaříkávání jsou sice počestné zaměstnání, ale neslibuje to nic než naději na milodary.«
Odpověděl:
»Čímkoliv se člověk zabývá, ať je to vojenská služba nebo duchovní služba, má
jeden cíl: snadno si vydělat kousek chleba. Člověk ve vojenské službě má v rukou
moc. Ale utiskuje lidi, násilím je donucuje, aby poslouchali rozkazů, a všichni ho
považují za lotra — už jeho zevnějšek budí hrůzu a odpor. Lidé zvlášť nenávidí sloužící u dvora, protože s jejich pomocí udržují emirové, vezírové nebo krajští správci
svou krutovládu. I když se jim lid ze strachu podřizuje, jakmile se něco změní v životě
těchto sluhů a padnou lidu do rukou — běda! Nemohou očekávat žádnou milost,
shovívavost nebo milosrdenství. Dobře jsem to poznal za deset let vojenské služby u
dvora správců.« Usmál se:
„Nu, a modlitby nebo zaklínání — to je snadné zaměstnání. Duchovní sice stejně
jako vojáci okrádají lid, jenže duchovní to dělají mírně a jemně, opřádají duši člověka
jakoby pavučinou, že postižení ani nevědí, že je vyssávají. A okradení nejenže nemají
k duchovním odpor, ale ještě je považují za dobrodince, spasitele a obhájce před
hněvem božím. Proto jsem se rozhodl změnit povolání.«
Kórí Mahmud jednou vesele vyplísnil jednoho Soktařana jménem Ubaj-chódža.
Ubaj-chódža, přesto že byl malým úředníkem, žil v takové nouzi, že už nemohl
od života nic očekávat. Ze statků pozemských mu zůstal hektar země a několik
meruněk. Takový majetek mu nezaručoval lehký život. Nikdy se nezabýval ani
90
se o sken knihy
vojenskou ani duchovní službou, ani zaklínáním nebo čarováním. Ale vždy horlivě vychvaloval i vojáky, i duchovní, i zaklinače, i kouzelníky. Obšírně a nadšeně vykládal o
spravedlnosti nejkrutějších správců, o šlechetnosti a velkomyslnosti zaostalých
a lživých zaklinačů. Dovedl po celé dny pět chválu o takových lidech.
Kórí Mahmud řekl Ubaj-chódžovi:
»Ach příteli! Jak lžeš! Kdybys byl voják nebo mullá nebo zaklinač duchů, nic
bych neříkal: každý cikán svého koně chválí. Ale ty z toho nic nemáš, a přece se
namáháš seč jsi, abys ospravedlnil a vychválil přečiny a zločiny vojáků, mullů a
zaříkávačů. To je nesmyslné a tedy hloupé.«
Jednou jsem seděl na břehu potoka Mazranganu.
Kórí Mahmud odkudsi jel, ale nedaleko mne seskočil, pustil koně domů a usedl k
potoku, aby si umyl obličej a ruce.
Ptal jsem se ho, odkud přijel.
»Z pohřbu ve vsi Obkendu.«
»Ale vždyť, dokud nebožtík ještě stonal, také jste tam jezdil abyste nad ním četl
modlitby, že?«
»Jezdil. Dokonce jsem za to bral milodary. A dnes jsem jel do toho domu na
pohřeb.«
»Vždyť ale jeho příbuzní viděli, že vaše modlitby nemocnému nepomohly, že
zemřel, ačkoliv jste se modlil za jeho uzdravení. Jak to, Že si k vám zachovali úctu a
dokonce vás pozvali na pohřeb? «
»Lid má na to velmi směšné názory!« zasmál se Kórí Mahmud. »Na příklad:
omyvači mrtvol nedělají žádnou škodu, ale lidé je pokládají za nečisté a na pohřeb je
nepouštějí. Zato mully a zaklinače zahrnují nesčíslnými dary v naději, že uzdraví
nemocného. Když se nemocný uzdraví, mají za to, že byl uzdraven modlitbami mully,
a když umře, jsou přesvědčeni, že je to vůle boží, že přišla jeho poslední hodina. A
mullovi nic nevytýkají, ale ještě více ho ctí za to, že se tak vroucně modlil ve chvíli,
kdy už Bůh rozhodl povolat nemocného na věčnost. A takového prosebníka
vyznamenávají přede všemi ostatními mully a zaklínači, a když těm dají při pohřbu po
aršinu tenkého kartounu, jemu dají mušelín na šaty.«
U nás v Soktaře mládenci často, zvláště v zimě, pořádali dýchánky, po každé u
91
se o sken knihy
někoho jiného. Na jeden takový dýchánek pozvali i Kórí Mahmuda.
Kórí Mahmuda měli rádi nejen pro jeho vtip a veselou náladu, ale i pro jeho
otevřenost, třebaže nikdo přímo nevyjadřoval svůj souhlas s jeho slovy. Na tento
dýchánek pozvali i Sajjid Akbara, z úcty k němu jako k žáku Bucharské medresy, i
když ani ten ani onen nebyli členy té společnosti.
Kórí Mahmud přišel a s ním i všichni hosté do domu mládence, který byl toho
večera na řadě, aby přichystal pohoštění.
Chyběl jenom Sajjid Akbar.
Hosté, kteří byli vesměs důvěrnými přáteli, začali Sajjid Akbara podezírat, že se
chce dělat důležitým, protože vznešení vždycky všude přicházejí pozdě.
Hosté řekli hostitelovi:
„Což nás chceš mořit hlady? Jestliže máš čím nás pohostit, dej to sem! Když ne,
řekni to rovnou a půjdeme domů.«
Hostitel odpověděl:
»Všechno je hotovo. Čekám jen na Sajjid Akbara. Když jsme ho pozvali, nebylo
by slušné začít bez něho.«
Počkali ještě. Když jim však došla trpělivost a Sajjid Akbar pořád ještě nešel,
začali večeřet bez něho. Sajjid Akbar stejně nepřišel.
Druhý den potkal Kórí Mahmud Sajjid Akbara na ulici a řekl, aniž se ostýchal
před přítomnými Soktařany:
»Včera vás hosté čekali více než dvě hodiny. To není hezké.«
»Šel jsem tam,« odpověděl Sajjid Akbar, „ale vrátil jsem se.«
»Proč?« podivil se Kórí Mahmud.
»Slyšel jsem na vlastní uši, jak ten nevzdělanec, pán domu, mě nazval prostě
jménem, ten a ten, prosím, ještě nepřišel. Jak může ledajaký zaostalý nevzdělanec
nazvat mne pouhým jménem, mne, žáka bucharské medresy! To je hanebná neúcta.
Rozhodl jsem se: raději ať čert vezme jeho pohoštění, než abych strávil večer v takové
společnosti.«
Kórí Mahmud se vysmál Sajjid Akbarovi do očí: „Každý člověk a každá věc mají
své jméno. Ale vy se ráčíte stydět za jméno, které vám dal otec. Je vidět, že musím pro
vás vymyslit nějaké zvlášť úctyhodné jméno, abyste se za ně vy nemusil stydět a
92
se o sken knihy
Otec
abychom ho my mohli používat, když budeme o vás hovořit.«
Jako by Sajjid Akbarovi zkoušel nový chalát, Kórí Mahmud naklonil hlavu na
stranu, podíval se na Sajjid Akbara a rozhodl:
»Nazveme vás, prosím, »Všemohoucí chódža«. Všemohoucí' — to je jedno ze
jmen božích. Vznešenějšího jména nenajdeš. Ale když k němu přidáme ještě chódža,
bude to znít ještě úctyhodněji než jméno samého Boha. Myslím, že vám toto jméno
bude plně vyhovovat a nebude se vám zdát, že je pod vaši důstojnost.«
Všichni kolem se zasmáli.
Sajjid Akbar zrudl hněvem. Pochopil, že si z něho tropí blázny. Protože nevěděl,
co na to odpovědět, prudce se obrátil a mlčky šel domů.
Po této příhodě nevyšel několik dní z domu. Ale nikdo na tu příhodu nezapomněl
a přezdívka Všemohoucí chódža už mu zůstala.
Otec
Naši rolníci se zvlášť nenávistně dívali na soudce. Jeden soudce žil kdysi i v naší
vesnici. Neznal jsem ho, dokud žil. Znal jsem jen jeho děti, kterým říkali »soudcovy
děti«. Téměř všechnu lepší půdu v Soktaře, a nejen v Soktaře, ale i v Saidkentu
vlastnili jeho potomci.
Severně od naší vesnice byl velký kus země osázen broskvoněmi. Tomu místu
říkali »soudcův sad«.
V době, o níž zde vypravuji, byly stromy toho sadu tak staré, že už nenesly
ovoce. Soudcovy děti prodaly Soudcův sad uhlířům. Uhlíři postavili v těch místech
milíře, porazili stromy a pálili uhlí.
Jednou si žena strýčka Ustó-chódži pozvala na návštěvu ženy z naší vesnice. Byl
jsem tenkrát malý chlapec a matka mě vzala s sebou. Byl jsem zvědavý i zvídavý.
Proto, místo abych si šel hrát s dětmi, jsem zůstal s matkou u žen.
Začaly mluvit o soudcích.
Jedna žena je nazvala pekelným topivem:
»Ti hoří tak prudce, že pekelné ohně přímo burácejí, když je čerti přikládají.«
Druhá se zasmála:
»Bůh připravil každému hříšníku v pekle místo velké jako pokrývka, ale pro
93
se o sken knihy
Otec
každého soudce je tam předurčen celý dům. Všecky stěny i strop toho domu jsou z plamenů«.
Sousedka jí nedala domluvit:
»To jen pro obyčejné soudce. Ale pro našeho soudce bůh nejenže postavil dům z
plamenů, ale stvořil i ohnivý sad. Proto bůh vnukl soudcovým dětem, aby prodaly sad
uhlířům. Z plamenů jejich milířů vyroste našemu soudci sad na onom světě.“
Moje matka, která milovala a ctila soudce Abdul Vahída, jenž před nedávnem
zemřel, řekla:
»Nejsou všichni soudcové takoví. Tak soudce Abdul Vahíd přijde do nebe. Ne
nadarmo ho nazvali šlechetným. Provedl stavbu nového řečiště Šafrikanu a staral se o
blaho celého okresu. To je bohulibé dílo.«
Ale jiné ženy s ní nesouhlasily.
Ta, která prve mluvila o ohnivém sadu, mávla beznadějně rukou:
»Ne, jak se člověk stane soudcem, má už předem v pekle vyhřáté místečko. A
když soudce Abdul Vahíd udělal ve svém životě mnoho dobrých skutků, dají ho mezi
obyčejné hříšníky, ale peklu stejně neujde. «
Jedna z žen jí přisvědčila:
»Soudce Abdul Vahíd tam musí přijít už proto, že oddal Habíbu bez svolení
rodičů. «
Ačkoliv jsem byl ještě malý chlapec, její slova se mi vůbec nelíbila. Soudce
Abdul Vahíd mi byl milý od prvního setkání. Když jsem byl svědkem, jak pomohl
Habíbě, aby se spojila se svým milým, moje láska k němu ještě vzrostla. A když jsem
se dozvěděl, že je básníkem, proměnila se má láska ve zbožňování. Velmi se mi
protivilo, že by měl hořet v pekle. Rozhodl jsem se, že si o té otázce promluvím s
otcem.
Můj otec nectil a nemiloval pravověrné mully, předčitatele a soudce. Při každé
vhodné příležitosti odhaloval jejich nevědomost a nespravedlivost.
Ve vsi se otec vždycky přel s mully a vždy tyto pře vyhrával. Znal množství
přísloví, průpovědí, hádanek a všechno, co je nezbytné k vedení takových hádek. Obyčejní mullové nic takového neznali a mnozí z nich neuměli ani číst ani psát. Otec
využíval své převahy tak, že se vždy stali terčem posměchu všech přítomných.
94
se o sken knihy
Otec
Můj otec byl věřící člověk a věřil v peklo, v nebe, v soudný den a v slovo boží. I
když otec pochyboval, že soudcové přijdou do zvláštních ohnivých domů, přece tvrdil,
že soudci utiskovatelé musejí přijít do pekla už proto, že jsou hříšnými prostředníky
mezi emirem a lidem' když stále jen hájí zájmy emirovy a nikoli spravedlnost.
Ze všech soudců si naprosto vážil jen Abdul Vahída Sadri Sarira.
Když jsem se ho zeptal na další osud zesnulého Abdul Vahída, odpověděl:
»Bůh se nad ním smiluje. Byl to dobrý člověk. «
A vyjmenoval mi mnohé z jeho dobrých činů. Mezi nimi i zavodnění
šafrikánského území.
»Maminka mu je taky vděčná za nové řečiště Šafrikanu. Ale vždyť to byla
emirova vůle, aby zavodnil šafrikánské území.«
»Vůle emirova? Jsi dětinský, můj chlapečku, a nepochopil jsi všechno. Emir
potřeboval důchod z tohoto území, ale nedostal by jej z pouště. Neměl starost o lid, ale
o svou pokladnu. Když jmenoval soudce Abdul Vahída, usiloval jen o to, aby se
řečiště prokopalo, což neučinili Abdul Vahídovi předchůdci. A emir potrestal tyto
předchůdce nikoli pro zbídačení lidu, ale že při pracích nezabránili zpronevěře státních
peněz. Emira ani ve snu nenapadlo, že jeho soudce může být jiný než ostatní
soudcové. Jenže soudce Abdul Vahíd dokázal, jak ušetřit lid, i jak zavodnit pole.«
»Zapomněl jsi říci, že byl ještě básníkem. «
Otec se nejdříve zasmál, pak řekl:
„Básnické nadání není u všech vždy ctností. Verše, stejně jako věda, jsou
dvojsečný meč. Když tímto mečem zabil šlechetného člověka, dopustil se vrah těžkého
hříchu. Když verše slouží dobru, sláva básníkovi. Když zlu, ať jsou proklety.“
Když jsem viděl, jak ochotně mi otec odpovídá, odvážil jsem se zeptat:
»Učinil soudce Abdul Vahíd dobro nebo zlo, když oddal Habíbu s hrnčířovým
synem bez souhlasu rodičů?“
»V šaríatu je psáno, že k sňatku dospělého mladíka a plnoleté dívky stačí souhlas
obou snoubenců. Na základě toho by je byl oddal každý soudce. „ Chvíli přemýšlel a
pak mi vysvětlil; »Ale kdyby je oddával jiný soudce, začal by soudní spor a přičinil by
se o rozvrat nové rodiny, protože by mu za těchto okolností plynul zajištěný důchod od
rozhněvaných rodičů. Dobro, které učinil Abdul Vahíd, záleží v tom, že nepřijal
95
se o sken knihy
Otec
žalobu, kterou mu podal starosta, a vyhnal žalobce. To bylo šlechetné.«
V těch letech měli bucharští žáci ve zvyku chodit v měsíci ramazanu k některému
známému soudci. Soudce je vysílal do vsí, kde nebyl mullá ani učitel. Obyvatelé
takové vesnice učinili ke konci měsíce ramazanu sbírku pro tohoto žáka.
Již jsem řekl, že můj strýc Dehkan se učil společně se synem soudce Abdul
Vahída. A můj bratr měl mezi přáteli z medresy také jednoho soudcova syna. S tímto
přítelem jel k jeho otci soudci, který je oba poslal do nějaké vesnice. Otec se o této
jejich výpravě doslechl, až když se vrátili do Buchary.
Když se o tom otec dověděl, tuze se rozhněval.
Pozval strýce Kurban Nijáze, který byl tenkrát u nás na návštěvě, a řekl mu:
„Jeď do Buchary a přivez Muhiddína. Jel bych sám, ale bojím se. Neovládnu se a
udělám hanbu jemu i sobě.«
Za tři dny přivezl strýc Muhiddína.
Jakmile můj bratr vešel do pokoje, vytáhl otec zpod plstěného koberce předem
připravenou hůl a vrhl se na Muhiddína. Matka a strýc ho sotva zadrželi a stěží ho
přemluvili, aby synovi pro tentokrát odpustil.
Otec se musil omezit na přísnou důtku. Ale byla palčivější než bití.
»Soudcové — to jsou svině!« řekl otec. »Jako svině se živí mršinami a
zdechlinami. A kdo zajde do jejich domu, stává se také sviní. Když chceš vyrůst v
člověka, spokoj se kouskem suchého chleba, který li mohu poslat a douškem vody,
kterou všude dostaneš sám. Chceš-li se však stát sviní, pamatuj si, že už nejsem tvým
otcem! „ Můj bratr dal slovo, že už nikdy v životě ani nohou nevkročí do domu
soudcova.
Náš vesnický mullá v Soktaře byl fanatický pobožnůstkář. Když byl trh,
objevoval se na tržišti a četl tam kázání, zakazoval a odhaloval činy, které porušovaly
příkazy šaríatu. Zároveň bral na sebe úkol prostředníka mezi hříšníky, které se mu
podařilo vypátrat, a bohem, jehož smilování jim svými modlitbami vyprošoval.
V té době vždycky chodili po trzích lidé, kteří prodávali naše vodní dýmky —
kouř prochází vodou a ochlazuje se.
Prodavači vybízeli lidi, aby si za malý poplatek zakouřili z jejich dýmek. Tyto
dýmky, udělané z dlouhé tykve s rákosovou špičkou, se často zdobily stříbrným
96
se o sken knihy
Otec
tepáním, aby se lidem líbily.
Jednoho dne v Gižduvaně zlomil náš vesnický mullá tři takové dýmky, aby
zabránil lidem kouřit, hroze jim hněvem božím za jejich slabosti.
Když se vesničané sešli jako obyčejně večer u potoka, aby si pohovořili o svých
záležitostech a odpočinuli si, mullá hrdě vyprávěl o svém vítězství nad prodavači. Otec
přerušil mullovo samolibé chvástání: »Udělal jste špatný skutek!« »Jak to? Proč?«
vybuchl mullá.
Otec mu odpověděl klidným a vážným hlasem, připomínajícím hlas kázajícího
mully:
»Předně: v šaríatu není nic psáno o škodlivosti tabákového kouře. Vždyť za
oněch dob, kdy se tvořil islám, nebylo vůbec ani tabáku, ani dýmek. To znamená, že se
děláte moudřejším než jsou ti, kdo sepisovali šaríat, když jste si dovolil jej doplnit.
Za druhé,« pokračoval otec, »když jste zlámal tři dýmky, neodnaučil jste tím lidi
kouřit, protože budou kouřit z jiných dýmek. Ale chudým prodavačům jste způsobil
velké hoře. Nemají jiných prostředků, aby se živili a vydržovali rodinu. Celé své
bohatství vložili do těchto dýmek, když je koupili nebo ozdobili. Kdyby je v těžké
chvíli prodali, mohli by za ty peníze aspoň krátký čas živit sebe i své rodiny.
Neprovinili se ani proti zákonu, ani proti šaríatu, protože kouření nebylo nikde a
nikým, leda vámi, zakázáno. A tak jste učinil krutý a nelidský čin a bezdůvodná
krutost je proti slovu božímu, A za třetí: vědomě jste způsobil hmotnou škodu svým
bližním, což je přímé přestoupení zákona.«
Rozzuřený, ale i rozpačitý mullá zařval:
»Chvástáte se svým vzděláním. Přete se a hádáte s mully. Bráníte nám potírat
hříchy a sám potíráte bohulibé skutky!«
»Tak? Vy tedy trváte na tom, že jste v právu?« řekl otec a vstal.
Přítomní byli přesvědčeni, že se teď mullá a otec do sebe pustí.
Ale proti očekávání neřekl již otec mullovi ani slovo a odešel domů. Běžel jsem
za ním.
Otec vešel do dvora a hned osedlal osla. Pak zašel do domu, ovázal si hlavu
turbanem, oblekl si chalát, uložil chléb do pytle a krátce oznámil matce, když už kráčel
ke dveřím:
97
se o sken knihy
Otec
»Jedu do Buchary.“
»Proč tak náhle? Počkejte! Napeču pro Muhiddína placky!« zvolala matka.
Ale otec se ani neohlédl, usedl na osla a odjel.
Matka se mne vyptávala, co se stalo na ulici. Řekl jsem jí o sporu otce s mullou.
Ale matka neshledala v tom sporu nic, proč by otec musel jet tak rychle do města.
Za tři dny se otec vrátil.
Přivázal osla. Položil cestovní pytel na suffu, a aniž něco řekl matce o synovi,
vyšel ven.
Za hodinu přišel zvenčí s rozradostněnou tváří. Jeho Starost byla ta tam, obočí se
mu narovnalo, v očích pohasly ohníčky hněvu.
S úsměvem vyprávěl matce o hádce s mullou a o své cestě do Buchary.
»Nejel jsem nadarmo. Přivezl jsem potvrzení svých slov. Poslyš:
„Zničení jakéhokoliv majetku je nepřípustné. Zničí-li kterýkoliv člověk číkoliv
majetek, nese za to mravní odpovědnost a je povinen to poškozenému nahradit buď
úplným obnovením zničeného jím předmětu nebo příslušnou peněžní částkou.«
K listině byla přiložena pečeť, velká jako pěkná číše. Byla to pečeť samého
muftiho.
„Touto listinou,« řekl otec, »jsem potvrdil pravdivost svých slov, usvědčil jsem
našeho mullu před lidmi z hlupáctví a přinutím ho, aby nahradil všechnu škodu, kterou
způsobil chudým prodavačům. A to je to hlavní. Mullové popřávají sluchu jen
takovým, jací jsou sami, nevzdělancům v turbanech. Nechtějí slyšet, co jim říkají
prostí lidé. Neuznávají moudré přísloví: Nedívej se na to, kdo mluví, ale co mluví. Tak
jsem jim zapečetil ústa pečetí muftiho. Mělas teď vidět našeho mullu, když jsem mu
přede všemi lidmi strčil tuto listinu pod nos!«
Ačkoliv byl můj otec člověk popudlivý a přísný, málokdy nás huboval a ještě
řidčeji trestal. Pamatuji se, že mne potrestal jen dvakrát.
Po prvé se to stalo tak.
Otec koupil jankovitého osla. Když se někdo dotkl oslovy hřívy, osel začal
vyhazovat zadníma nohama a shazoval jezdce nebo náklad na zem.
Jednou v létě odvedl otec osla do polí, aby se pásl na strništi. V poledne, když
začalo pražit slunce, poslal mě otec pro osla, ale upozornil mne:
98
se o sken knihy
Otec
„Poslechni, a nesedej si na něj. Kdyby ses náhodou dotkl jeho hřívy, shodí tě.«
Šel jsem na pole, odvázal jsem osla a hnal ho domů. Ale usoudil jsem, že je
hloupé jít pěšky a hnát před sebou osla bez nákladu. Myslil jsem si:
»Když si na něj sednu s nějakého vyvýšeného místa, mohu krásně dojet domů,
aniž se dotknu proklaté hřívy.«
Usouzeno — vykonáno.
Zavedl jsem osla do příkopu a opatrně jsem si na něj sedl, aniž jsem se ho dotkl
rukama.
Osel stál klidně.
Ale když jsme se dali na cestu a osel začal vylézat z příkopu, sklouzl jsem trochu
dozadu, protože osel neměl sedlo. Abych udržel rovnováhu, bezděky jsem se ho chytil
rukama za šíji- Osel začal vyhazovat zadníma nohama. Čím pevněji jsem se chtěl
zachytit, tím zuřivěji kopal a skákal. Nakonec jsem se neudržel a sletěl jsem dolů.
Bolest palčivá jako oheň mi projela pravou rukou. Zdálo se mi, že ji mám
uříznutou nebo zlomenou v lokti.
A osel vyhazoval dál, vytrhl se mi a utekl domů.
I když mě silně bolela ruka, daleko víc mě mučil strach z otce. Neposlechl jsem
ho, a proto jsem si konec konců zasloužil nejpřísnější trest.
Stěží jsem se postavil na nohy. Ale nesnesitelná bolest v ruce mě přiměla, abych
znovu usedl: jako by se mi železné drápy zarývaly do srdce, ramene i do ruky.
V tom se na cestě objevil otec.
Prohlédl mi ruku a řekl:
„Neposlechl jsi mě. Vidíš, i o ruku jsi přišel. A je to přece pravá ruka. Jak teď
budeš psát?«
Otcova otázka mě rozčilila tak, že žádný trest mě nemohl více zarmoutit.
Otec mi podvázal ruku šátkem, vypůjčil si od někoho koně a odvezl mě v náručí
do Gižduvanu k napravovači údů.
Napravovač řekl, že mám ruku vymknutou v rameni a že ji musí napravit. Zatáhl
mě tak silně za ruku, že bylo slyšet, jak zapraskaly kosti. Bolest byla nesnesitelná, ale
já jsem se tolik bál otce a styděl se před napravovačem, že jsem ani nemukl. Když otec
viděl mou statečnost, řekl:
99
se o sken knihy
Otec
»Jsi chlapík, synku!«
Když se ruka zahojila a já už dávno zapomněl na ten nešťastný den, otec si mě
zavolal, popadl mě levou rukou, do pravé ruky vzal prut a jednou mě švihl po nohou.
„Hleď, af příště posloucháš!« řekl přísně. »Když mě ještě jednou neposlechneš,
zpráskám tě. Rozumíš? «
»Rozumím. «
Po druhé mě otec potrestal přísněji.
Nedaleko naší vesnice, dva kilometry od našeho domu, byl nevelký trh.
Jednou mě otec poslal na trh pro sůl.
Když jsem se vracel domů, potkal jsem jednoho našeho známého, který mi
uložil, abych cosi vyřídil otci.
Když jsem se však vrátil domů, zapomněl jsem nejen na jeho vzkaz, ale i na něj.
Když se mne otec vyptával, koho ze známých jsem viděl na trhu, vzpomněl jsem
si na toho člověka. »A co říkal?« zeptal se otec. Ale já docela zapomněl, co mi uložil.
Začal jsem si vymýšlet. Patrně jsem otci napovídal nějaké nesmysly, protože mi nedal
ani domluvit:
„Nezapomněl jsi jeho slova? Nepleteš si to?« „Ne, ne. Právě tak to říkal!« lhal
jsem dál. Za několik dní zašel ten člověk do našeho domu. Otec přivítal hosta a pozval
mě do pokoje. Posadil mě vedle sebe a zeptal se hosta: hekněte mi, prosím, co jste mi
po něm vzkázal?«
Host podrobně opakoval všechno, co předtím říkal mně.
Ovšem, že to nemělo nic společného s tím, co jsem já říkal otci. Studem mi
vystoupil na čele pot.
Otec mě na místě před hostem vytahal za uši.
„Buď pozorný! Pamatuj si všechno, co vidíš a slyšíš. Když ti někdo něco řekne
nebo uloží, dávej pozor a zapamatuj si to. Když to zapomeneš, zeptej se znovu. Ale
nelži. Nikdy nelži, nechceš-li se červenat a mít hanbu. Teď jsi dvojnásob vinen.
Předně, že jsi zapomněl na vzkaz, za druhé, že jsi mne místo přiznání obelhali Kdybys
mi byl poctivě řekl, že jsi to zapomněl a nelhal mi, nebyl bych tě před tímto mužem
vyslýchal. Pamatuj si to dobře! A teď si jdi hrát.«
Dobře jsem si to zapamatoval. Tato příhoda měla vliv na celý můj život. Naučila
100
se o sken knihy
První vyjížďka do Buchary
mě dávat pozor, pamatovat si slova, události, věci a lidi. Rychle zapomínám verše, i
své vlastní. Ale slova a události, které jsem slyšel nebo viděl, nezapomínám nikdy.
Za posledních deset dvanáct let mí paměť zeslábla. Ale přesně si pamatuji vše, co
se mnou bylo dříve. Jistě má na tom podíl otcovo naučení, které mě povzbudilo, abych
rozvíjel a cvičil paměť.
Když host odešel, přistoupil jsem k otci. Pochopil, že mu chci něco říci, ale že se
ostýchám. Zeptal se mne velmi laskavě:
»Copak máš na srdci?«
»Chci se ti přiznat k jedné lži.«
»Přiznej se.«
»Já jsem se tenkrát nepostil, já jsem lhal.« Otec se zasmál.
»Já jsem si to tehdy myslil, že se nepostíš, ale že si chceš prostě vydělat peníze
na cestu. Ale nechtěl jsem kazit radost ani tobě ani matce, vždyť jí velmi záleželo na
tom, aby ses postil. Ty jsi ovšem tenkrát nejednal správně. Ale byl jsi ještě malý. Teď
už bys přece tak nejednal, viď?«
Jednou se otec rozhodl, že mě vezme do Buchary, aby mi ukázal město a nechal
mě několik dní u bratra, abych se seznámil se životem v medrese.
Jednoho zimního dne vsedl na osla, usadil mě za sebe dozadu a vydal se na cestu.
Když jsme minuli Jalangu, osadu mezi Bucharou a Vabkentem, přešel osel ke
kraji cesty a zastavil se pod košatým stromem. Otec přinutil osla ranami holí, aby
pokračoval v cestě, a řekl:
„Když jsem vloni jel do Buchary pro pečeť muftiho, odpočíval jsem pod tímto
stromem. Už to bude rok a osel si to pamatuje.“
Chvíli mlčel a pak najednou řekl: „Osel má lepší paměť než člověk. Člověk
rychle zapomíná. Hleď, snaž se všechno si zapamatovat! Všechno si pamatuj!“
Dorazili jsme do Buchary krátce před večerní modlitbou a vjeli jsme
Samarkandskou branou do města. Městské brány se v Buchaře zavíraly v době večerní
modlitby, půl hodiny po západu slunce, nato se klíče všech dvanácti městských bran
posílaly mirošabu — veliteli stráže. Otec řekl:
101
se o sken knihy
„Kdybychom se byli zpozdili jen o pět minut, musili bychom zůstat na noc v poli
za městskými branami.« Ve městě už bylo tma.
Jen ve strážní budce u brány, kde byla stráž, slabě blikala lampička, hadřík
ponořený do misky s olejem.
Kromě toho osamělého plaménku nehořelo nikde kolem žádné světlo. Bucharské
domy, jak je známo, nemají okna do ulice, jejich dveře a okna vedou do dvora. Proto
ani světla z domů nesvítila na ulici. Úzké ulice, sevřené slepými stěnami
dvoupatrových a třípatrových domů, připomínaly hrob.
Se stísněným srdcem jsme prošli tmou tohoto nevlídného města a zastavili se
před medresou Mir Arab, kde se učili a bydlili můj starší bratr a Sajjid Akbar.
Tu se na západní straně medresy objevilo jakési mihotavé světlo a zazněly bubny
a flétny. Otec řekl, že to asi někde mezi velkou městskou mešitou a medresou Mir
Arab hoduje emir. Tenkrát již třetím rokem vládl v Buchaře emir Abdul Ahad.
Kdykoliv emir vyjel ze svého paláce v Arku a zastavil se v některém městském domě,
pořádala se venku před domem slavnost.
Této první noci v Buchaře jsem byl svědkem takové slavnosti.
Na malém náměstí se shromáždilo mnoho diváků. Uprostřed náměstí hořela
hranice. Zády k ohni seděli hudebníci a tloukli do bubnů. Před hudebníky tančilo a
zpívalo asi dvacet mladíků — kadeřavých a bezvousých. Mezi tanečníky a davem stála
mísa s olejem; plápolal v ní jasným plamenem starý hadr. Stráže s holemi v rukou
odháněly diváky, aby se netlačili.
Mně se tato slavnost nějak nelíbila. Připomínala mi slavnost v Dervišabádu, na
kterou jsem měl trpké vzpomínky.
Otec složil s osla náklad, nechal mne u pytle, odvedl osla do zájezdního dvora a
hned se vrátil.
Šli jsme k medrese. Medresa Mir Arab, jedna z nejstarších, byla pokládána za
nejlepší medresu v Buchaře.
Vešli jsme hlavním vchodem a pak jsme zahnuli napravo. Tam bylo ve zdi
kamenné schodiště, temné, úzké a příkré.
Otec stoupal vzhůru, často na mne zavolal a já šel po jeho hlase.
Schodiště končilo, ale tmy neubylo. Octli jsme se v prostoru, uzavřeném se všech
102
se o sken knihy
stran.
Otec, jak bylo v medrese zvykem, nehtem tichounce zaklepal na jakési dveře.
Dveře se otevřely.
Vešli jsme do cely pod převysokou klenbou. Jiné dveře než ty, kterými jsme
vešli, tu nebyly.
Na nizoučkém stolku nad prohlubní se žhavým uhlím hořela svíce. Její světlo
však sotva osvětlovalo stolek. Jinak v místnosti, kterou obyčejně nazývají arabským
slovem hudžra, panovalo strašidelné příšeří a klenba se ztrácela kdesi ve výši, tonoucí
v neproniknutelné trne, kde, jak se zdálo, se otvíralo strašné noční bezedno. Zdálo se
mi, že je to dům pohádkové nestvůry z kouzelného světa Carevny Túty, v němž jsem
se najednou octl a kterého jsem se teď mohl dotknout vlastníma rukama.
Když jsme vešli, připravoval bratr večeři v dolní části cely a Sajjid Akbar,
kterému u nás ve vsi přezdili Všemohoucí chódža, seděl u ohniště.
Když nás přivítali a vyměnili s námi několik obvyklých vět, usadili nás ke stolku
nad prohlubní se žhavým uhlím. Takovému zařízení se říká sandál. V kamenné nebo
hliněné podlaze se udělá čtvercová prohlubeň a nad ní se postaví nizoučký, ale široký
stolek a kolem se rozprostřou houně nebo koberec, na něž se kladou pokrývky. Za
chladných zimních dnů byl v našich pokojích, kde nebylo žádného topení, sandál
nepostradatelný. Stolek se pokryl velkou čtvercovou prošívanou pokrývkou, a pod ní
se hromadilo všechno teplo z uhlí, uloženého v jamce pod stolkem. Člověk' mohl strčit
nohy pod pokrývku a sedět u stolu, aniž mu bylo zima, a v noci pod ní spát a hřát se
teplem dohasínajících uhlíků až do rána.
K takovému sandálu jsme usedli.
Bratr přinesl pilav. Byl to tučný drůbeží pilav.
Mezi jídlem se otec zeptal:
»Kde jste vzali slepici?«
Bratr mlčel a Všemohoucí chódža to vysvětlil.
„V třetím roce své vlády v Buchaře zavedl emir Abdul Ahad zvyk, že se na svých
večerních vyjížďkách z „Arku" zastavoval někde ve městě. Ve čtvrti, kde se emir zastavil, se pořádala zábava a nejbližší medresa byla povinna poslat emirovi večeři.
Jeden ze sluhů emirovy kuchyně přišel na pánův rozkaz do medresy a oznámil, že
103
se o sken knihy
všichni obyvatelé, kteří si něco vaří k večeři, musí přinést svou večeři emirovi. Žáci
dávali hotový pilav do kotlů a sluha jej v průvodu majitelů nesl do domu, kde se emir
zastavil. Tam vrchní kuchař otevřel kotle a ochutnal pilav. Některý přijal a nepodařený
odmítl. Vybraný pilav dával kuchař na emirovy mísy a majitelům vracel jejich kotel,
naplněný emírským pilavem a ještě přidal deset teneg.
O tomto zvyku se dozvěděli všichni žáci bucharských medres, a když se emir
Abdul Ahad zastavil v některém domě, žáci sousedních medres horlivě vařili pilav v
naději, že jej emir blahosklonně přijme.
Té noci se emir zastavil nedaleko medresy Mir Arab a tak ve všech sto čtyřiceti
třech celách medresy uvařili pilav, i když v mnohých celách bydlili žáci, kteří byli tak
chudí, že si nemohli dovolit pilav ani jednou za zimu. Ale i ti chudáci si vypůjčili
peníze nebo koupili na dluh maso u řezníka a rýži u kupce, jen aby nezůstali za
ostatními a mohli se těšit nadějí, že budou pochváleni emirským kuchařem.«
Sajjid Akbar dodal hrdě a vítězoslavně:
»Dnes večer byl ze sto čtyřiceti tří kotlů medresy Mir Arab vybrán náš pilav! A
tenhle drůbeží pilav byl uvařen v emirské kuchyni.“
Z počátku otec klidně naslouchal Sajjid Akbarově výkladu a večeřel. Ale jakmile
si uvědomil, co jí, zamračil se.
Myslil jsem, že popadne hůl a zbije bratra. Ale otec jen mlčky odstrčil mísu.
Už dávno sklidili se stolu a otec ještě nespal. Neřekl bratru ani Sajjid Akbarovi
ani slovo. Ani se na ně nepodíval. Seděl dlouho se zavřenýma očima a hluboko
skloněnou hlavou jako postící se poustevník. Jen občas pozvedl hlavu, těžce si
povzdechl a znovu ji svěsil.
Spal-li té noci, nevím. Brzy jsem tvrdě usnul. Vzbudil jsem se za svítání, když
bratr rozžíhal svíci. Otec seděl už oblečen a připraven na cestu. Když se rozednilo,
vstal otec se svého místa a řekl mi:
„Půjdeme, synu. Vezmu tě zpátky do vesnice. Tady u těch emirských patolízalů
by ses ušlechtilým mravům našich starých medres nenaučil. Ještě tak vylízat kotle z
emirské kuchyně — to dovedou.«
Začal jsem se slzami ho uprošovat:
»Nech mě tu, chci si prohlédnout město a vidět strýce mullu Dehkana.«
104
se o sken knihy
Otec po chvíli svolil, ale nerad. Řekl mi zasmušile a přísně:
„HIeď, aby ses tomu od nich neučil. Když mě neposlechneš, nechoď mi na oči!“
Bratr chtěl otci vynést pytel, ale otec mu jej vzal z ruky a vyšel z cely.
Šli jsme ho vyprovodit do dvora, kde stál náš osel. Ale ani tam nám otec více
neřekl. Mlčky zaplatil hlídači a odjel.
Cela, ve které bydlil můj bratr, byla ve dne ještě děsivější než v noci. V medrese
jí říkali „pokoj přízraků“. Když člověk přišel z denního světla sem, do velké, příšeřím
naplněné jeskyně, zdálo se mu, že se přízraky rozprchávají a mizí v koutech. Okna tu
nebyla. Alabastrová mříž vedla do ohromné kopule nad mešitou Mir Arabu a když ses
tam zadíval, pojal tě ještě větší děs — zdálo se ti, jako by ses díval do neznámého,
mlhavého, nevyzpytatelného světa, do nadsmyslné sféry věčnosti.
Jen pod samým stropem cely, v klenbě, byla jako střílna uzoučká skulina, kterou
za slunečního počasí právě v poledne padala na podlahu světelná skvrna, veliká jako
číška. Tento zářivý kroužek na temné podlaze uprostřed věčného pološera cely byl
jako oko dravé obludy, vyhlížející svou oběť.
Můj život plynul v této cele jednotvárně. Ráno a večer jsem měl suchý chléb,
který jsem si přivezl z vesnice, a čaj. V poledne bratr připravil nějaké teplé jídlo. Bylo
také prosté a jednotvárné: rýže nebo kase na vodě nebo maš — zdejší hrášek, který se
někdy vařil s rýží, nebo pioba, velmi chutná se suchým chlebem.
Všechny práce v domácnosti, jako vaření jídla, úklid cely a praní prádla dělal
můj bratr. Pomáhal jsem mu, jak jsem mohl. A Sajjid Akbar, Všemohoucí chódža, si v
cele počínal jako host. Celý den jen seděl a hřál si nohy u sandálu. Buď se učil, nebo
něco psal. Jen občas se netrpělivě zeptal:
»Budeme už brzy obědvat? «
Nebo: vařte silnější čaj!“
Bratr mu vlídně odpovídal, ale já jsem se zlobil a, v duchu jsem si říkal, že
bratrova povolnost je nemístná.
Zvykal jsem si na způsob života žáků medresy Mir Arab a na naduté chování
starších žáků této medresy.
Ohromná věkovitá stavba medresy Mir Arab měla vlastně dvě patra. Všechny
cely, ať v prvním nebo ve druhém patře, měly předsíně. V rohových věžích byly
105
se o sken knihy
čtyřpatrové cely, ve vnitřních úhlech třípatrové. Těmto třípatrovým celám říkali
obyvatelé druhého patra visuté, protože připomínaly visuté hroby. Všechny cely
prvního-patra měly jen jedny dveře, ale v druhém a čtvrtém patře byly dvoje; jedny
vstupní a druhé maličké, které se otevíraly do ulice a nahrazovaly okno. V naší cele
byla místo maličkých dveří alabastrová mříž, která vedla do mešity téměř pod kopulí.
V severním a jižním křídle medresy se táhlo vysoké kamenné podloubí, ale i zde
postavili stavitelé cely maličké a nízké, že nebylo možno se v nich narovnat, mohlo se
tu jen sedět nebo ležet. Stavitelé chápali, že maličké dveře by nevypadaly pod
mohutným klenutím, hezky, proto udělali k těmto malinkým celám široké a vysoké
dveře, jako vrata. Těmto celám se posměšně říkalo cely velbloudů.
Většina žáků třela bídu s nouzí. V zimě chodili skoro všichni v tenkých
kaftáncích a ve střevících na boso. Mladší žáci sedávali v podvečer za každého počasí,
ať bylo vedro, déšť nebo sníh, v nekrytém kamenném dvoře a učili se úkolům, starší
sedávali s učením pod podloubím.
Dospělí, kteří už dosáhli hodnosti mudarissů, měli zde několik najatých cel a
počínali si sebevědomé a naduté. Když někdo z nich odtud odjel, nikdo si na něj
dobrým slovem nevzpomněl, i když mu před tím vzdával čest a poctu.
Někdy vznikaly mezi mudarrisy spory. Ačkoliv jsem tenkrát nemohl rozumět, o
co se přou, slyšel jsem, jak v hádce jeden druhého uráželi, vyčítali si nevzdělanost a
negramotnost, nešetříce hrubými a sprostými nadávkami. Ale jakmile spor utichl,
chovali se zase pokrytecky. Teprve později jsem pochopil, že všichni měli pravdu:
i)yli to většinou nevzdělaní nedoukové, vzdělaných lidí mezi nimi nebylo.
V naší cele, v této hudžře přízraků, jsme nebydlili dlouho.
Pánem této cely byl mullá lichvář. Požadoval, aby ho můj bratr hostil.
Na počátku školního roku, dokud bratr a Sajjid Akbar měli ještě rýži a olej, které
si přivezli z vesnice, vystrojili lichváři dvě hostiny. Ale v době mého příjezdu byly
tyto zásoby vyčerpány a z poslední rýže uvařili »emirský pilavu. Teď už si nemohli
pozvat pána cely na návštěvu.
Jednoho chladného zimního dne lichvář důrazně požádal, aby vyklidili celu.
Tři dny hledali, až konečně našli pokojík v Bazar chódžově čtvrti.
Byl to podkrovní pokoj (u nás jim říkají »báláchána«) nad krámkem kupce, který
106
se o sken knihy
jej z milosrdenství propůjčoval žákům medresy, kteří byli bez přístřeší. Báláchána byla
tak špatná, že už rok v ní nikdo nebydlil.
Začali jsme se stěhovat.
Ačkoliv bylo od medresy Mir Arab k naší bálácháně asi kilometr, snadno jsme
tam přenesli všechny své svršky —rohože, nádobí a knihy — najednou. Džbán s
olejem a nevelkou zásobu dříví odnesl bratr na zádech.
Zbylo nám jen půl pytle uhlí. Ale pytel jsme neměli a tak nebylo v čem uhlí
přenést.
Po dlouhých úvahách se bratr rozhodl, že přenese uhlí ve džbánu na vodu.
Takové řešení se mi zdálo nejmoudřejší. Hned jsme vylili vodu ze džbánu a nasypali
tam uhlí.
Stěží jsme snesli veliký, těžký džbán se schodů. Dole jej bratr vzal na záda. Já
vzal do ruky samovar a Sajjid Akbar vážně nesl pod paží knihu.
S takovým nákladem jsme nemohli projít tržnicí mezi řadami krámků a proto
jsme se dali oklikou postranními uličkami. Padal sníh. Nohy klouzaly po nerovné blátivé cestě.
Když jsme došli do čtvrti koželuhů, bratr uklouzl a upadl. Džbán pukl a rozbil se;
uhlí se rozsypalo.
Bratr odmetl rukávem chalátu špinavý sníh a udělal u zdi místečko pro uhlí a pak
jsme začali sbírat rozsypané kousky uhlí a skládat je tam.
Všemohoucí chódža Sajjid Akbar se opřel o zeď a díval se na naši práci a jen si
pečlivě oprašoval chalát od uhelného prachu.
Bratr se na něj podíval a rozzlobil se; neřekl ani slovo, vrhl se na něj, povalil ho
do sněhu, sedl mu na prsa a začal ho bít. Pak řekl:
»Tak se odplácí tomu, kdo sám nechce pracovat, žije z práce druhých a ještě se
nad ně vyvyšuje.«
Už po druhé jsem se těšil ze Sajjid Akbarovy porážky.
Sotva bratr vstal. Všemohoucí chódža rychle vyskočil a dal se na útěk. Ani si
neočistil chalát od sněhu a hlíny. Divil-li jsem se dříve bratrově mírnosti a trpělivosti v
cele, tím víc jsem se nyní podivil jeho náhlému a spravedlivému výbuchu. Teprve
tehdy jsem pochopil arabské přísloví:
107
se o sken knihy
»Chraň nás, Pane, před hněvem dobráka. «
Tenkrát jsem po prvé bratrovi vyprávěl, jak jsem před několika lety pustil blázna
z řetězu a jak se blázen za mne pomstil na Všemohoucím chódžovi.
Když bratr vyslechl mé vyprávění, zasmál se:
»Chytře jsi to provedl. Jen to, prosím tě, neříkej otci, zlobil by se. «
»Ne, ne, vy jste první, kterému jsem to řekl. Jinak jsem to nikomu neříkal a
neřeknu. «
Naše nové obydlí bylo velmi špatné.
Báláchána byla nad kupeckým krámem. Tenké prkenné stěny propouštěly chlad.
Světlo vnikalo jen vstupními dveřmi. Teď v zimě jimi vnikalo víc chladu než světla.
Vytopit pokojík bylo prostě nemožné. Když jsme seděli u sandalu, hřáli jsme si nohy,
ale celé tělo se třáslo zimou. Za dva dny nám praskly dva džbány, protože v nich
zmrzla voda. Museli jsme vodu, kterou jsme si přinesli z vodojemu, ihned spotřebovat
a zbytek vylévat na ulici. V pokojíku nebylo ani tolik místa, abychom se umyli, a tak
jsme se chodili mýt se džbánem v ruce ven.
Měli jsme sice ještě maš, ale s olejem jsme byli na dně. Musili jsme si jej
kupovat u našeho kupce; sto dvacet pět gramů lněného oleje za dvě kopejky. Stačil
nám na dva tři dny. Kupec nám odměřoval olej džbánkem z tykve. Pokojík nám sice
jako nábožný dobrodinec propůjčoval bezplatně, ale když nám odměřoval olej, nikdy
nedolil, a stalo-li se, že naplnil tykev po okraj, nesl ji k našemu džbánu, ale ruka se mu
při tom třásla. tak, že se část oleje vylévala zpět do mísy.
Jednou v noci, když byl mráz zvlášť silný, šli jsme spát k našemu strýci mullovi
Dehkanovi do cely. Ráno nám kupec řekl:
»Nikdy nesmíte nechávat báláchánu v noci prázdnou. Zloději by do ní vnikli a
udělali by díru v podlaze a vykradli mi krám.«
Pochopili jsme, proč byl kupec tak dobročinný.
Za tohoto svého pobytu jsem si Bucharu téměř vůbec neprohlédl; sám jsem
chodit nemohl, když jsem město neznal, a bratr se musel učit.
Ve volných dnech jsme s bratrem chodili na knižní trh. Ale cestou jsme neviděli
nic než rvačky vozků, kteří se hádali v úzkých uličkách, kdo je komu povinen uvolnit
cestu a ustoupit se svou arbou až na místo, kde mohou dva vozy jedoucí proti sobě
108
se o sken knihy
projet. Mohl-li jsem v medrese Mir Arab poslouchat aspoň hádky, pře a křik mullů, v
odlehlé čtvrti, kam jsme se přestěhovali, jsem neměl ani to. Tam jsem měl jen jedno
potěšení, a to návštěvy rodiny mého strýce mully Dehkana. Oženil se v Buchaře a žil v
domě své ženy. Ale neměl v domě pokoj pro hosty a proto si našel celu v mešitě
Falthullá Kušbegí, která byla blízko nás, a dával tam také hodiny.
Můj strýc začal teprve nedávno přednášet a měl ještě velmi málo žáků. Současně
vyučoval jen čtyři pět žáků. Vyučoval skladbě arabského jazyka a logice. Jeho žáci se
při vyučování mezi sebou hlasitě hádali. Nemohl jsem pochopit, proč chodí k strýci —
proto, aby se učili nebo aby se hádali?
Zdálo se mi, že náš vesnický mullá vyučoval mnohem lépe než můj strýc.
Mullovi žáci seděli klidně a mullá četl úkol tichým hlasem. I když většina z nás tenkrát
pochopila jen málo nebo nic, měli jsme aspoň možnost něco pochopit. Tady křičeli
žáci, jak se mezi sebou hádali, křičel strýc, aby je překřičel, a mně se zdálo, že v
takovém hluku není možné se něčemu naučit.
Když od nás utekl Všemohoucí chódža Sajjid Akbar, vstoupil do služby k
bucharskému áchundu Arífchánovi.
Když pozapomněl na roztržku s bratrem, přišel k nám na návštěvu a vyprávěl
nám o své službě.
Kamkoli se áchund vydal, ať na hostinu, na návštěvu nebo na pohřeb, šel
Všemohoucí chódža s ním, kráčeje u jeho třmene vedle podkoního.
Když přijeli na místo, převzal podkoní od áchunda koně, posadil se na něj a
očekával pána. A Sajjid Akbar provázel pána až do domu. Když si áchund zul střevíce,
musil je Všemohoucí chódža očistit od prachu a vložit si je za ňadra.
Když áchund odcházel, Všemohoucí chódža mu obul střevíce, vzal dary, které
áchund dostal od pána domu a znovu šel s podkoním u áchundova třmene až domů.
I když, podle jeho slov, byla jeho práce těžká a zodpovědná, měl zato život
lehký. Spal v teplém a světlém pokoji v áchundově domě. Každé ráno pil čaj s
mlékem, každý den jedl pilav.
»Vždyť jste si vždy o sobě mnoho myslil, mínil jste dokonce, že by pro vás bylo
ponižující ustlat si vlastní postel. Jak jste se mohl stát sluhou? « zeptal se můj bratr.
»Člověk, ke kterému jsem dobrovolně vstoupil do služby, je mi rodem roven.
109
se o sken knihy
Pýcha chódžů
Jeho vzdělání je vyšší než moje, proto se nestydím mu posluhovat. Ale většina lidí,
nad které jsem se podle vašeho názoru vynášel, byla z nižšího rodu než já. A ti, kteří
mi byli rodem rovni, mi nebyli rovni vzděláním. A tak jsem měl všechny důvody,
abych se k nim choval povýšeně.“
Nemohli jsme vydržet ve své cele nad kupeckým krámem. Nečekali jsme ani na
konec školního roku a odjeli jsme domů do vesnice.
Bratr mě nechal doma, odpočinul si několik dní a vrátil se do Buchary.
Když jsem otci vyprávěl své bucharské dojmy, řekl jsem mu také o příčině Sajjid
Akbarovy hrdosti. Otec se zasmál, pak se zamyslil a řekl:
»,Jsi-li muž, nechlub se slávou svého otce.' Tato moudrá slova bohužel mnozí
nechápou, nebo je sice chápou, ale neřídí se jimi. Původem chlubí se jen hlupáci.
Znám lidi, ze kterých udělal vznešený původ ještě větší hlupáky než je Sajjid Akbar.«
A vyprávěl mi příběh o slavnosti u chódžů Mirakanijců.
Pýcha chódžů
Za svého mládí jel otec jednou do Samarkandu. Jel s ním i jeho rodák, jeden z
našich chódžů Mirakanijci.
V Samarkandu se zastavili v domě jednoho samarkandského chódži.
V těch dnech pořádal chódža z vesnice Dachbedí hostinu. Pozval na hostinu i ty
chódže Mirakanijce, u kterých se zastavil otec se svým krajanem.
Ti chódžové, kteří měli koně a sluhy, se vydali na návštěvu hned. Ale ti, kteří
neměli ani koně ani sluhy, se vypravovali velmi dlouho. Nakonec si každý z nich najal
dva koně a sluhu. Na jednom koni jel sám, druhého určil sluhovi. Otci a jeho průvodci
také dali koně. Otec řekl:
»Ještě dobře, že nám nedali průvod sluhů.«
Chódžové vyjeli v dlouhém, bohatém průvodě, jako by to jel sám emir, ze
Samarkandu a vydali se na hostinu do vesnice Dachbedí.
Tam před ně postavili různé mísy s lahůdkami a rozložili dary.
Hosté se však na to ani nepodívali.
Hostitel stál u vchodu do pokoje pro hosty a pobízel:
»Ochutnejte, prosím, poslužte si. «
110
se o sken knihy
Pýcha chódžů
Ale chódžové se jen pyšně vypínali ve své nádheře a na jídlo ani nepohlédli.
Teprve po dlouhém prošení vytáhl nejstarší host, sedící na čestném místě, z
kapsy perořízek, vzal s mísy jedno zrnko rýže a rozřízl je napůl.
Jednu polovinu vložil do úst a druhou nechal na ubruse.
»My, Soktařani, jsme viděli, že to k ničemu nevede a půjde-li to tak dále, že se
vrátíme do města s prázdnými žaludky. Neztráceli jsme čas a směle jsme se pustili do
jídla. Zatím co se chódžové vypínali, stačili jsme si dokonale nacpat břicha.«
Když hosté povstali od stolu, byla přečtena modlitba. Sluhové hostitelů vzali
mísy, které stály před hosty a jak bylo zvykem, odnesli je sluhům hostí.
Chódžové vypili doušek čaje a s touž emirskou okázalostí se vydali zpět do
města.
Když dojeli k řece, nejstarší se mezi sebou radili, „hodí-li se to tady?« nebo
»bude-li to lépe tam«, a nakonec vybrali jakýsi strom. Sluhové rozprostřeli v jeho stínu
pokrývky na koně. Chódžové si pospíšili a usedli ve svých zlatem protkaných
hedvábných chalátech do kruhu na ty špinavé a propocené pokrývky na koně. Zavolali
si podkoní a poručili jim:
»Tak rychle! Dejte nám jíst, nebo umřeme hlady!“ Podkoní se slovy: »Dobře,
pane, hned!“ vytáhli ze svých cestovních mošen pytlíky na krmivo pro koně a postavili
je před pány chódže.
Každý otevřel pytlík svého koně, vyndal z něho pilav a pustil se hltavě do jídla.
Byl to týž pilav, ze kterého ochutnali jen po půl zrníčku a ostatní poslali sluhům.
Vyšlo najevo, že sluhové byli svými pány předem upozorněni, aby, až se sami najedí,
vložili zbytky do pytlíků pro své pány chódže. Udělali to tak obratně, že nikdo nic
nezpozoroval.
Tenkrát jsem ještě nedovedl rozeznávat v otcově vyprávění posměch od pravdy,
ale když jsem vyrostl a pochopil některé otcovy nadsázky, přesvědčil jsem se z vlastní
zkušenosti, že se otec ani tak příliš neodchýlil od pravdy.
Buď jak buď, vyprávění, které si otec vymyslil, se vtisklo hluboko do mé paměti.
Ještě dříve, než jsem sám ze své vlastní zkušenosti poznal život, přesvědčilo mne
navždy toto vyprávění, jak je hloupé a marné se chvástat svým rodem nebo původem.
Má vlastní zkušenost potvrdila tento můj názor z dětství.
111
se o sken knihy
Pole
Pole
Seznámil jsem se s životem žáků medresy, i když jen velmi málo.
Nyní vyvstala otázka, zdali mám být poslán do Buchary do škol. Ale pro otce
bylo velmi těžké vydržovat dva syny v bucharské medrese. Navrhl mi, abych si sám
vydělal peníze nezbytné k učení a k pobytu v Buchaře.
Ve dvoře našeho domu byl kus neobdělané půdy, kterou otec osázel meruňkami.
Stromky už třikrát kvetly, a proto nebylo možné půdu obdělávat s voly, aby se stromky
nepoškodily a nepolámaly.
Otec mi navrhl, abych to pole zryl a něco tam zašil. Všechno, co se na něm urodí,
bude na mé učení.
Koupil mi motyčku a já se dal do práce. Třikrát jsem půdu překopal aby byla
kyprá.
Pak jsem uvažoval, jak zemi uvláčet. Rozhodl jsem se, že k tomu použiji starých
dveří. Ale moje brány neměly zuby a tak jsem musil nejdříve rozbít hroudy motykou
— někde násadou a někde ostřím. Pak se už dveře hodily k vláčení.
Hamíd-chódža a Ikram-chódža mi slíbili, že budou tyto brány tahat místo páru
volů. Ale když se dvakrát třikrát zapřáhli do dveří, na které jsem se posadil, aby byly
těžší, odřekli: měli toho dost.
I zde jsem si našel východisko.
Zapřáhl jsem do dveří Chajbara a chytrý pes za dvakrát třikrát pochopil, co má
dělat. Brzy táhl, obracel se nebo se zastavoval podle mých povelů jako starý zkušený
vůl.
Když jsem byl hotov s vláčením, přihnojil jsem pole chlévskou mrvou. Znovu
jsem přeryl zemi a políčko bylo připraveno k setí.
»Co mám zasít?« zeptal jsem se otce.
»Lidé říkají: ,Z lenosti sázej tykev,' ale já bych řekl: ,Pro začátek sázej tykev'. Ty
přece obděláváš pole po prvé, proto zasaď tykev. Práce je s ní lehká, nepotřebuje
mnoho péče. Tykev je dobrá k pilavu. Je nenáročná a výnosná.“
Když slunce prohřálo půdu a semena pěkně nabobtnala, otec mi je dal. Zašil jsem
je.
112
se o sken knihy
Pole
Když semena vzešla, třikrát jsem je ve dvou týdnech okopal. Pak jsem políčko
zalil. Když bylo políčko obdělané, ukázal mi otec místo, kde bylo nutno vykopat
zavodňovací strouhu.
V Buchaře se používá takového způsobu setí: nejdříve pole zasejí, pak je hned
zavodní a pak teprve prokopou zavodňovací strouhy. Tohoto způsobu setí jsem použil
i já na svém políčku.
V tom roce se otec mnoho napracoval na své půdě. Čtvrt hektaru osel bavlníkem
a druhou čtvrt hektaru džugarou. Ale mladé rostlinky bavlníku zaschly, otcova práce
byla marná. Jedinou naší nadějí zůstala džugara.
Na podzim otec pustil vodu a přeryl zemi. V zimě, v měsíci kavse a čtyřicet dní
poté pole zavodnil. Z jara je ještě jednou překopal a pohnojil. U nás byla stará zřícená
zeď, která už mnoho let stála na slunci. Otec navezl rozpadlé zdivo na své pole
džugary a posypal jím celé pole. V té práci jsem mu horlivě pomáhal. Otec naplnil
koše, zavěsil je oslu na hřbet a já jsem hnal osla na pole, kde jsem ssuť vysypal.
Otec si najal koně a dvakrát pole zoral, uvláčel a nakonec zasel. Po zasetí pole
ještě jednou uvláčel, aby se zrno dostalo hlouběji.
Osení bylo velmi řídké. Jedno stéblo džugary bylo od druhého na krok. Sousedé
stále radili otci, aby pole zasel znovu:
»Když to neuděláte, budete mít z pole velmi málo užitku,“ říkali.
Ale otec nesouhlasil:
»Vzpomeňte si na staré moudré přísloví: ,Mezi bavlníkem motyka projde, mezi
džugarou ať velbloud proběhne.' Bavlník se má sít tak, aby se mohlo mezi mladými
rostlinami snadno pracovat s motykou, a džugara tak, aby mezi osením klidně mohl
projít velbloud. «
Když osení povyrostlo, otec je třikrát okopal.
Když je slunce začalo vysoušet, pustil otec vodu.
Po zavlažení vyhnalo každé stéblo deset až dvanáct odnoží. Ale otec nechal jen
po čtyřech odnožích a ostatní uřezal.
Počítal, že toho roku sklidí z té čtvrti hektaru dvě stě čtyřicet pudů džugary.
113
se o sken knihy
Neštovice
Neštovice
Počátkem léta 1306 roku chidžry (v červnu roku 1889) vypukly ve městě
Buchaře neštovice. Úmrtnost dosáhla strašného čísla.
Když můj bratr onemocněl neštovicemi, přijel do vesnice. Můj strýc mullá
Dehkan onemocněl a zemřel. Jeho tělo převezli domů do Horní Mahally.
Otec se necítil zdráv a zůstal s bratřími doma, a mne vzala matka k dědečkovi,
abych se rozloučil se zesnulým strýcem.
Nevím, zda se tam matka nakazila neštovicemi, nebo už jela nemocná, ale jak
těžce nesla ztrátu bratra, sama se u dědečka rozstonala.
Vysadil jsem matku na osla a stěží jsem ji přivezl domů.
Doma jsem zastal otce a mladší bratry již v horečce.
V malém pokojíku leželo v řadě pět nemocných. Chodil jsem od jednoho k
druhému, podával jsem jim vodu nebo mléko, odháněl jsem od nich mouchy, podpíral
jsem je, když vstávali.
Za týden to bylo ve všech domech naší vesnice jako u nás. A nejen v naší vesnici,
ale téměř v celém okrese nezůstal jediný zdravý člověk. Lidé začali umírat.
V Soktaře, kde žilo asi tři sta rodin, pochovávali denně jednoho nebo dva
Soktařany.
Tehdy jsem ještě nevěděl, čím onemocněla moje rodina. Na venkově lékařů
nebylo a v Soktaře nebyl ani mastičkář, který by znal aspoň nějaké koření a uměl jakž
takž léčit lidi. V okolí žili jen zaklinači duchů; ale s prosbou o pomoc se v naší vesnici
k nim neobraceli ani nejprostší lidé. Tito podvodníci musili číst své zaklínací formule
ve vzdálených vesnicích, kde je nikdo neznal.
Jednou jsem se zeptal Kórí Mahmuda:
»Strýčku, proč čtete své modlitby v cizích vesnicích, když je v naší tolik
nemocných? Čtěte je tady, aby se uzdravili.“
Odpověděl:
»Ani zloděj neokrádá obyvatele vlastní vesnice. Což jsem horší než zloděj?«
Měl pravdu, že se přiznal k svému podvodu. Ale jestli ze sebe dělal šlechetného a
neschopného podvádět své sousedy, lhal. Blízcí sousedé však znali moc takových
114
se o sken knihy
Neštovice
modliteb a raději se obešli bez jeho pomoci.
V mé rodině nejvážněji onemocněl otec. Ležel téměř stále v bezvědomí. Jen
prosil, abych mu dal pít.
Jednou otevřel oči a zeptal se mne:
»Už jsi po druhé zavodnil džugaru?«
»Ne.«
»Kolik dní uplynulo od prvního zavodnění?“
»Deset.«
»Dobře. Ještě je brzy.« Když to řekl, zavřel oči a ztratil vědomí.
Když po prvním zavodnění minulo dvacet dní, odpověděl jsem na jeho stále se
opakující otázku:
»Dvacet.«
»Teď už musíš dát džugaře vodu. Můžeš-li, jdi a pokus se pustit vodu. Bez vody
by osení uschlo.“
Vzal jsem motyku a šel na pole.
Podivil jsem se, jak je náš pes rozumný. Dříve, kamkoli jsem šel, běžel za mnou.
Ale od té doby, co jsem začal ošetřovat nemocné, se Chajbar nehnul od dveří. Dnes,
když jsem se rozhodl jít na pole, Chajbar se na mě podíval, přívětivě zamával ocasem,
položil hlavu na práh a pozorně se díval na nemocné, jako by mě tu chtěl zastoupit.
Ten rok bylo hojně vody. Nadto rolníci byli většinou nemocní a nikdo se o vodu
nepřel. Snadno jsem otevřel stavidlo na velkém potoce, pustil jsem vodu na své pole a
vrátil se k nemocným.
Asi za hodinu otevřel otec oči. Zeptal se mne:
»Pustil jsi vodu?« »Ano.«
„Jsi chlapík,« pochválil mě a zavřel oči. Přestože byl strýček Ustó-chódža sám
nemocen a celá jeho rodina ležela, přišel navštívit otce na začátku jeho nemoci a
utěšoval mě:
»Otec se jistě uzdraví. Musí jen čtyřikrát prodělat zimnici.“
Čtyřicátý den se otec začal potit a nabyl vědomí. Poprosil o mléko a s chutí je
vypil. Druhý den se posadil. Třetí den vstal a opíraje se o hůl, vyšel ven. Byl jsem
šťasten.
115
se o sken knihy
Neštovice
Ale již deset dní po tom, co se otec začal uzdravovat, se mu znovu přitížilo a
musel ulehnout.
Když se to strýc Ustó-chódža dověděl, nic neřekl. Ani mě neutěšoval.
Ale mně se zdálo, že je otci lépe. Ležel klidně a neztrácel vědomí.
Sedmý den zašel Ustó-chódža k nám, podíval se na nemocného a řekl mi:
„Bude-li mu hůř, hned mě zavolej.“
„Jak poznám, zda mu je hůř nebo lépe?« zeptal jsem se ho se slzami v očích.
„Neplač. Buď zmužilý. Buď hoden svého otce. Je to s ním velmi vážné. Snaží se
klidně ležet, aby nás předčasně nevylekal. Hleď, abys ho nerozčiloval. Až bude těžce
dýchat a chroptět, bude to znamenat, že mu je velmi zle. Pak mě zavolej. A teď půjdu,
tvé tetě je také velmi špatně.“
Nastala noc. Rozsvítil jsem kahánek. Všichni spali, jen já jsem bděl. Bylo ještě
dlouho před půlnocí, když otec začal těžce dýchat a chroptět.
Zavolal jsem strýce.
Namočil vatu a vymačkal ji otci do úst. Otec otevřel oči. Nejdříve se podíval na
mě a potom na strýce:
»Ještě vodu, aspoň lžíci.«
Strýc mu nalil do úst dvě lžíce vody.
»To stačí,« řekl a obrátil se ke mně:
»Uč se. Ať je to pro tebe jakkoli těžké, uč se. Ale nebuď ani soudcem, ani
starostou, ani mullou. Můžeš se stát mudarrisem.«
Zavřel oči.
Za několik okamžiků se dýchání změnilo v chroptění. Ustó-chódža vzal znovu
vatu a nakapal otci do úst vodu.
Otec se pokusil trochu zvednout a podíval se na mne. Opět klesl. Ruce se mu
zachvěly a celý jako by se vytáhl.
Strýc podvázal mrtvému bradu a prsty u nohou. Zavřel mu oči a řekl mi:
»Půjdu se podívat na své nemocné. Pak se vrátím. Nebojíš se tu zůstat?«
»Což je možno se bát vlastního otce?«
»Jsi statečný,“ pochválil mě strýc.
Tenkrát bylo otci podle slunečního kalendáře padesát sedm let.
116
se o sken knihy
Neštovice
Strýc se za nějakou chvíli vrátil.
Když přišel po druhé, matka a starší bratr pochopili, že otec zemřel. Mladší bratři
se o tom dozvěděli až ráno.
V sousední vesnici žil kupec Juldaš-báj, který dovážel do Kazalinsku,
Akmolinsku, Orenburgu a do kazašských a baškirských měst rozinky, sušené
meruňky, po domácku tkané chaláty a gižduvanské bavlnářské výrobky.
Odtamtud zas dovážel ruské zboží.
Když se začala šířit smrtelná nakažlivá nemoc, pustil se do obchodu s rubáši.
Podle vlastních slov se rozhodl obchodovat s rubáši jen z dobročinnosti, z touhy
pomoci lidem. Z téže dobročinnosti mi prodal na úvěr za sto teneg všechno, co bylo
třeba k otcově pohřbu.
Ustó-chódža řekl, že bychom to byli mohli všechno dostat o třicet teneg levněji,
kdybychom měli hotové peníze.
Potřeboval jsem na drobná vydání ještě dvacet teneg. Dobrodinec mi půjčil
dvacet teneg pod podmínkou, že mu jich vrátím dvacet pět.
Když minuly první smuteční dny, onemocněla nám kráva a zdechla. Nevím,
stalo-li se to mou vinou nebo z nějaké jiné příčiny. Matka řekla:
»Všechno neštěstí, které máme nést my, ať padne na tu krávu. Kdyby byla pošla
dřív, třeba by se byl otec uzdravil. Teď je třeba pro tvé zdraví a pro zdraví tvých bratrů
obětovat i telátko.“
Přikázala mi, abych vzal telátko a dal je Chódžo-chánovi — chudému mrzáku,
který neměl ani ruce ani nohy a žil z milodarů.
Odvedl jsem k němu telátko. Ale Chódža-chán mi řekl velmi příkře:
»Teď je vy potřebujete víc než já. Dostávám dary a žiju. Vy nejste zvyklí žít z
milosti. A nikdo neví, jak se vám dále povede.“
Ale matka mu poslala znovu telátko s prosbou, aby je přijal pro zdraví dětí.
Tentokrát jsem stěží přemluvil Chódžu-chána, aby splnil matčinu prosbu. Teprve teď
jsem pochopil, oč je šlechetnější nemohoucí mrzák Chódža-chán než náš vesnický
mullá, který se neostýchal vzít od nás v den pohřbu deset teneg, ačkoliv měl v té době
uskladněno ve dvoře čtyři sta pudů pšenice a dvě stě pudů ječmene. A kolik teneg a
šatstva, to jsem ovšem nevěděl. Ale Chódža-chán neměl nic než oči, kterými se díval
117
se o sken knihy
Neštovice
na lidi a na jejich dary.
Podle slov starců nehrozila mým bratrům smrt, ale matce denně ubývalo sil.
Nemoc bratrů se zatím zlepšila natolik, že už mohli jíst. Podřezával jsem pro ně
poslední slepice.
Džugaru jsem sice včas zavodnil, ale nemohl jsem ji uchránit před ptáky.
Když začala džugara dozrávat, vrhla se na ni hejna vrabců — vyzobali některé
klasy do posledního zrnka. Ale klasy, jež zůstaly, byly silné a plné.
Nálety vrabců nebyly ostatně tak zhoubné jako nálety černých vran. Bylo jich v
Soktaře velmi mnoho. Vrabec sezobl deset dvanáct zrn a odlétl sytý a spokojený. Ale
vrány byly chtivé a nenasytné. Bál jsem se, že bude zničena všechna džugara a my s
ní. Naděje na zaplacení dluhu za otcův pohřeb a na to, že budeme mít v zimě co jíst,
závisela jen na džugaře. Měli jsme doma zásobu mouky, ale s tou' jsme mohli vystačit
sotva měsíc, a to bylo všechno. Bylo nezbytné zachránit džugaru. Ale nemohl jsem jít
na pole odhánět ptáky a nechat matku samotnou bez pomoci.
V té době k nám přijel jeden z matčiných bratrů, Alí-chán, s jedním svým
rodákem, aby se podívali na matku. Řekl, že po pohřbu bratra mully Dehkana se
všichni v domě roznemohli, otec, matka a všichni členové rodiny. Jeho žena a ženy
jeho bratrů zemřely. Nyní, když se zotavil, poslali ho otec a matka, aby nás navštívil.
Když strýc Alí-chán viděl, jak je matce zle, rozhodl se, že ji odveze domů do
Horní Mahally:
»Vždyť otec a matka žijí a jsou již zdrávi, a ty jsi tady ještě dítě, je toho na tebe
až až, když musíš ošetřovat bratry.«
Souhlasili jsme.
Udělal ze dvou holí nosítka, připevnil je k dvěma oslům a v pokrývce přenesl
matku na nosítka. Přikryl ji vyšívanou záclonou a vydal se na cestu.
Nevím, co cítili moji bratři, když se loučili s matkou. Mně to drásalo srdce. Ale
snažil jsem se ani nehlesnout, abych nezarmucoval nemocné.
Pohlédl jsem matce do očí.
Z jejích pohasínajících očí se draly slzy a stékaly po vyhublé, žlutavé tváři.
»Buď živ tisíc let,« řekla mi, když se osli hnuli. Prošli pod stromy, zahnuli
stranou a zmizeli mi s očí. Ujišťoval jsem se: »Není možné, abych najednou ztratil
118
se o sken knihy
Neštovice
otce i matku. Jistě se vrátí.«
Ale oči mě pálily od palčivých slz. Teď jsem většinu času strávil na poli. Doma
jsem se udržel, jen co jsem ohřál vodu, připravil jídlo a nakrmil nemocné.
Večer, když se už zcela setmělo, jsem se vrátil domů a šel jsem spát. Ráno před
svítáním jsem šel na pole. Tam jsem odháněl ptáky — to byla moje hlavní práce. Ale
prokletí ptáci, sotva jsem je odehnal s jednoho konce, snesli se na druhý, na plné klasy
džugary.
Ptáci si nevšímali hrudek a kamenů, vyletujících z mého praku. Pomohl mi
Ikram-chódža, syn Ustó-chódži.
Poručil mi, abych uřízl silnou hůl, tlustou jako lidská ruka a dlouhou loket. Vzal
ji, zakulatil a ohladil hoblíkem. S jedné strany vyvrtal vrtákem po celé délce hole díru,
ale neudělal ji naskrz, nýbrž vyvrtal nad ní ještě jednu dírku. Říkal tomu dřevěná
puška.
Tenkrát bylo v naší vesnici mnoho lovců, kteří chodili do hor se starými
puškami. Prach si dělali sami.
Ikram-chódža si vzal od jednoho lovce pytlík střelného prachu. Naplnil hlaveň v
holi prachem, ucpal ji nahoře vatou, obrátil hůl směrem k ptákům a podpálil dolejší
otvor.
Když se plamen dotkl prachu, roztrhalo to hůl na kousky. Nechápu, že se nám při
tom nic nestalo.
Ale jakmile ptáci ucítili střelný prach, odletěli a asi hodinu se neukázali.
Ikram-chódža vzal jinou hůl, tlustší než byla první, a znovu zhotovil pušku. Ale
tentokrát do ní dal méně prachu, puška se při výstřelu neroztrhla a vyplašení ptáci
odlétli.
Sotvaže se přiblížili, začali jsme střílet.
Tak se nám podařilo zachránit úrodu džugary.
Druhý den si Ikram-chódža vyprosil od lovců trochu olova a udělal broky. Jeho
broky byly sice menší, než jaké měli lovci, a připomínaly proso, ale Ikram-chódža
přece střílel těmito broky a dřevěnou puškou vrabce a polní holuby. Holuby jsme pekli
na ohníčku a hned jsme je jedli. Jednou zastřelil čtyři holuby. Upekl jsem je a pár jsem
odnesl nemocným bratrům.
119
se o sken knihy
Noc v poli
Klasy džugary zbělely a téměř dozrály. Tehdy strýc Ustó-chódža, který po smrti
mého otce onemocněl, vstal a opíraje se o hůl, přišel za mnou na pole. Pohlédl na
džugaru a řekl:
»Je čas sklidit zralou džugaru. Skládej ji na jedno místo hned a ne až všecka
uzraje a začne se sypat. Pak bys ji sám nestačil sklidit.«
Ukázal mi na ušlapanou zem na kraji pole.
„Sem ji skládej, tady je země suchá a rovná. Zde se bude lépe mlátit.“
Od toho dne jsem se pustil do sklizně úrody.
Teď jsem ani na noc neodcházel s pole.
Posbíral jsem stébla džugary, ze kterých jsem už vymlátil zrno, a postavil si z
nich chýši.
Čím více klasů jsem uřezal, tím více slámy na chýši mi přibývalo. Chýše byla
útulnější a chránila před větrem a deštěm.
Nakonec jsem měl slámy tolik, že jsem polovinu času potřeboval na to, abych ji
odnesl domů.
Ikram-chódža spal se mnou v chýši; měl macechu a tak ho to netáhlo domů.
Chodili k nám hoši, kteří se již uzdravili nebo ušli nemoci. Seděli jsme a besedovali do
půlnoci. Pak se rozcházeli domů a ti, kteří měli macechy, zůstávali v chýši na noc.
Noc v poli
Noci byly chladnější. Mrazivý podzimní chlad pronikal až do kostí. Ojíněná tráva
se třpytila v měsíčním svitu jako padlý sníh.
Všichni věděli, že v takové noci všechno pomrzne, že ráno je třeba sklidit
všechnu úrodu.
I já jsem přemýšlel o tom, že zítra budu musit sklidit všechnu džugaru, i když jí
na poli zůstala ještě polovina.
Po mrazech nelze otálet; dobytek se vyžene na pastvu přímo do polí, a co nevidět
začnou deště. Pak by všechna džugara přišla nazmar. Ale jak mám sám sklidit úrodu?
Přemýšlel jsem o tom všem, když přišel Ikram-chódža.
Třásl se zimou a stěžoval si:
»Chtěl jsem přinést pokrývku z těch, které mi zůstaly po matce, ale macecha mi
120
se o sken knihy
Noc v poli
ji nedala. Když jsem to řekl otci, odpověděl mi: ,Nedávno se zotavila a když ji nebudeme poslouchat, rozčílí se a může se znovu rozstonat. To nic, mráz tě nezabije. Jdi.'«
Přišli ještě tři chlapci. Jeden z nich se zeptal: »Proč jsi nejel do Horní Mahally
oplakávat matku?« Bylo mi, jako by do mne hrom uhodil. Pochopil jsem, že zemřela.
V mých očích nebylo slz, jako by ve mně všechno vyschlo. Myslil jsem si: »Co
si teď počnu? Ve dvanácti letech jsem úplně osiřel a zůstal jsem sám s nemocnými
bratry
»Starší bratr, až se uzdraví, pojede do Buchary, aby se učil. Budu musit
vychovávat mladší bratry. Co bude s mým učením? Tak rád bych se učil! Bylo to
otcovo poslední přání!“
Jeden chlapec, když slyšel slova: proč jsi nejel oplakávat matku! pohněvaně řekl:
»Nepotřebuje, abyste se ho vyptávali, ale abyste ho utěšili. Buď silný!“ řekl mi.
»Vždyť i Ikram-chódža žije bez matky.“
„Neklesej na mysli!“ řekl mi Ikram-chódža. »Všechno přejde, všechno přebolí.
Žiju už deset let bez matky. Nu, a vlk mě nesnědl.“
Jeden z posluchačů skočil Ikram-chódžovi do řeči: »Ty nemáš matku,“ řekl mu,
»ale máš otce a macechu… A on ztratil najednou otce i matku. Je mu hůř.“
»Lépe žít bez matky než se dostat maceše do rukou!“ trpce odpověděl Ikramchódža.
Člověk v neštěstí hledá útěchu. Nalezl jsem útěchu v těchto Ikram-chódžových
slovech. Pomyslil jsem si: »Mám to těžké, ale jsem svým pánem. Džugara je moje.
Bratři mě musejí poslouchat. Je to lepší než trápit se s macechou. «
Když však moji přátelé usnuli, usnula i tato útěcha. Najednou jsem pocítil svou
opuštěnost, nesmírnou jako svět.
Chtělo se mi plakat. Ale přemohl jsem se. Bál jsem se vyrušit spící druhy, vždyť
mě přišli potěšit, abych první noc své osiřelosti nebyl sám, a proto teď spali v mrazu
kolem mne.
Chtěl jsem něco dělat, abych se aspoň trochu rozptýlil. Vzpomněl jsem si na
dvojverší z Bédilova gazelu, který mi otec často čítával, a tiše jsem si zazpíval:
Kde jsi jen, ó zapomnění? Přijď, ach, přijď mi na pomoc! Poznovu v mé smutné
hrudi vzbudily se stesk a noc!"
121
se o sken knihy
Noc v poli
Náhle jsem v dáli zaslechl zpěv rolníků, kteří orajíce kráčeli za svými voly.
V gižduvanském okrese rolníci v létě vláčeli nebo orali s voly od desíti hodin
večer do východu slunce, dokud byla země vlhká, a ještě nevyschla pod žhoucím
sluncem. A za dlouhých podzimních nocí začínali pracovat později, aby byli hotovi,
dokud je chládek. Pracovali mnoho a těžce v těchto dlouhých podzimních nocích na
poli. Jejich jedinou radostí byla v těch chvílích píseň.
V našich krajích zpívali krásně, s velkým citem složité rozměry klasických veršů.
Protože neuměli číst, předávali si tyto verše, naučené nazpaměť, s pokolení na
pokolení. Z našeho kraje vyšli také znamenití skladatelé písní jako Bóbókul
Fajzullájev z Gižduvanu a uzbecký skladatel Šachnazár Sahibov z Vabkentu.
Mnohé z těchto písní výstižně vyprávěly o životě pracujícího lidu té doby,
zvláště o životě rolníků. Kolovalo mnoho žertovných a veselých písní, ale oráči dávali
přednost těm, v nichž bylo více pravdy o jejich práci a starostech a které byly bližší
jejich životu.
Neviditelní oráči, kteří zpívali v noční mlze v polích, zazpívali Bédilova slova.
Z dáli jim odpovídal stejným nápěvem jiný oráč.
Naslouchaje té písni mlčky a bez slz, prožíval jsem svůj žal a bylo mi nějak
lehčeji:
Podoben přetěžkému vzdechu, slz karavanou jsem se stal. Hluboké živé rány pečeť do srdce
žhavě vtisk mi žal.
A přítele, krom této rány, v zoufalství svém zde nenajdu, jsem v beznadějném klamu světa jak
slunce sám, a bludně jdu.
Ach Bédile! ]si odsouzený bez přátel nést jho samoty. Jsi bez ozvěny rýmu verš na nebesích
své tesknoty!
Když umlkla píseň prvního oráče, jiný, ještě vzdálenější, zapěl Háfize:
Jitřní vánku! Pověz mé gazele krásnooké, mé milené, že trpím odloučen a bloudím v poušti
vzdálené!
Tak zpívali v pokojném a klidném, nesmírném nočním prostoru do rána.
Když začalo svítat, umlkali. Probudili se moji druhové, dali se do hovoru a já už
nemohl poslouchat písně.
Od té noci uplynulo šedesát let. Ale nikdy na ni nezapomenu. Nemohu na ni
zapomenout — byla to moje první noc bez matky.
122
se o sken knihy
Sklizeň úrody
Sklizeň úrody
Pomohli mi sousedé, pomohli mi hoši, půjčili mi osly a koně a tak jsem sklidil
džugaru. Úroda byla poměrně velká.
Hned z počátku jsem odevzdal sto dvacet pudů džugary Juldaš bájovi za otcův
pohřeb. Zprostředkovatelé ocenili džugaru na deset teneg (půl druhého rublu) za osm
pudů, i když byla na trhu o dvě tengy dražší. Strhli mi to na dopravu.
Juldaš-báj si vzal sto dvacet pět teneg na dluh pro sebe a dvacet pět k zapravení
mých dalších dluhů.
Když jsem zaplatil všechny dluhy, měl jsem ještě asi čtyřicet pudů zralé džugary.
Nedozrálé klasy jsem svezl domů bez vážení.
Za týden přijel můj strýc Alí-chán. Řekl, že jim dlužím sto teneg, které je stál
pohřeb mé matky. Dali jsme mu sto šedesát pudů nedozrálé džugary; počítali jsme ji o
polovinu levněji než zralou. Na trhu byla po sedmi tengách, ale dvě tengy počítal za
dopravu.
A ještě jsme celou zimu krmili našeho osla nedozrálou džugarou. Byla to taková
úroda, jakou žádný Soktařan nikdy neviděl.
Toho roku Ustó-chódža také zašil půl hektaru džugary, sklidil však jen
čtyřiadvacet pudů zralé a šestnáct pudů nedozrálé, i když jeho syn Ikram-chódža
nepustil ptáky na své pole.
Starci mi říkali:
»Taková úroda nevede k dobrému. Proto umřel Sajjid Murad-chódža, tvůj otec.«
Byl jsem teprve dvanáctiletý chlapec, ale s takovou moudrostí starců jsem
nesouhlasil: »Otec zasil črvrt hektaru bavlníku, ale bavlník uschl. Jeho práce byla
marná, ale přes ten nezdar se neuzdravil. Proč by mu úroda měla brát život? «
Tykev — můj první zemědělský pokus — dala také pozoruhodnou úrodu.
Když jsem na podzim sklidil tykve, složil jsem je do otcovy dílny.
Zaplnily celou místnost až do stropu.
Nedozrálé a zelené tykve jsem složil doma pro domácí potřebu.
V zimě jsem se pustil do obchodu s tykvemi a zavedl jsem v této věci přísný
pořádek.
123
se o sken knihy
Hlava rodiny
Dvakrát týdně, v sobotu a ve středu, býval v Gižduvanu trh. Každý trhový den
jsem odvážel pytel s šestnácti tykvemi a prodával jsem je po kusech.
O každém trhu jsem platil za ohlídání osla v zájezdním dvoře půl kopejky a za
povolení k prodeji jednu kopejku. Za kopejku jsem si koupil chutnou placku a za
druhou vinné hrozny. Pro nemocné bratry jsem koupil dvě chutné placky. Tak jsem o
každém trhu utratil pět a půl kopejky. Jednou týdně jsem vozil domů půl kilogramu
masa.
Když jsem našetřil něco peněz, koupil jsem bratrům a sobě nějaké šaty.
A za peníze, které mi ještě zbyly, jsem z jara koupil beránka.
Tak jsem se stal hlavou rodiny.
Hlava rodiny
Toho roku jsem zastával v rodině otce, matku i živitele. Starší bratr byl ještě
slabý. Mladší bratři sotva ušli smrti a nemohli mi v ničem pomoci.
Neměli jsme morušovou zavařeninu, zůstal nám jen malý pytlík sušených
moruší, které matka usušila. Jedna naše sousedka mě naučila vařit ze suchých moruší
chalvu. Dvakrát týdně jsem vařil tuto chalvu. Přikusovali jsme ji k chlebu.
Odvezl jsem džugaru do mlýna a přivezl odtud mouku. Ibrahím-chódžova žena,
Sultan-pošo, nám pekla každý týden z této mouky chléb. Té zimy byl naším hlavním
jídlem.
Jezdil jsem na trh, připravoval jsem jídlo, pral, látal a zašíval naše šaty. Jak jsem
teď byl rád, že mě v dívčí škole naučili prát prádlo!
V polovině zimy se starší bratr uzdravil. Ale nebydlil dlouho doma a brzy si
opatřil místo mully ve vsi Tabarjon, vzdálené od nás šestnáct kilometrů, aby si vydělal
na živobytí pro příští rok.
My tři bratři jsme zůstali doma.
Sirodžiddínovi bylo osm let. I když se úplně uzdravil, byl to slabý a bledý
chlapec. Když chodil, opíral se o hůlku. Nikdy neměl chuť k jídlu.
Nejmladší bratr — Kiromiddín, kterému byly čtyři roky, se po nemoci rychle
zotavil. Ale byl velmi podivně rostlý. Měl nadměrně vysokou postavu, nezvykle
velkou hlavu, tlustý krk a širokou hruď. Při chůzi vypjal prsa a směle šel kupředu.
124
se o sken knihy
Hlava rodiny
Málokdy se smál, mluvil vždy vážně, jako dospělý. Byl chytrý a důvtipný.
Jednou můj starší bratr Muhiddín, když už byl vesnickým mullou, nám přivezl ze
své vsi maso, rýži a olej, abychom uvařili pilav.
Sám uvařil pilav a pozval strýčka Ustó-chódžu a jeho syna Ikram-chódžu. Seděli
jsme kolem sandalu a jedli pilav.
V pilavu byla mezi kousky masa morková kost.
Bratr, jak se slušelo a patřilo, ji nabídl nejstaršímu z nás, strýčkovi Ustóchódžovi.
»Nemám zuby,« řekl strýček, »jezte sami.«
Ostatní byli mladší než bratr a proto ji už nikomu nenabízel a vzal si ji sám.
Kost byla velká a tvrdá. Bratr ji vzal do obou rukou a začal ji usilovně okusovat.
Když zvedl oči, všiml si, že se na něj Kiromiddín hněvivě dívá.
»Co se na mě tak koukáš?« zeptal se Muhiddín.
„Hryžete kost jako Chajbar,“ zlostně odpověděl chlapec.
Všichni se zasmáli. Líbila se mi jeho výstižná a přesná odpověď.
»Je vidět, že budeš básníkem!« řekl jsem.
Ani on, ani dospělí nepochopili smysl mých slov.
Ale zpozoroval jsem, že se na mne Muhiddín pro ta slova hněvá: místo abych
pokáral chlapce za neúctu k staršímu bratru, pochválil jsem ho.
Již jsem se zcela vzdal snu, že pojedu do Buchary, abych se tam učil. Moje touha
po vzdělání vzrostla zvláště po posledních otcových slovech. Ale byla pro mne
nesplnitelným snem.
Můj bratr Muhiddín, nedbaje na obtíže, se houževnatě učil dále. A mojí
povinností bylo nahradit mladším bratrům rodiče a vychovávat je. Vždyť kdybych
odjel do Buchary, bratři by zahynuli. Odřekl jsem se všech svých snů i nadějí a musil
jsem se zabývat výchovou bratrů. Proto jsem se přestal učit u našeho vesnického mully
a začal hospodařit.
Z jara jsem za peníze, které mi zbyly z prodeje tykvi, koupil beránka a ovečku a
začal jsem je pást. Počítal jsem, že do podzimu vyrostou. Jednoho prodáme a druhého
si porazíme pro sebe.
Pásl jsem nejvíce v křoví kolem hrobky, protože to místo nikomu nepatřilo a
125
se o sken knihy
Hlava rodiny
ostatní rolníci tam nepásli svůj dobytek ze strachu, aby si nerozhněvali duchy předků a
také se báli draků, strašidel a vlkodlaků. Rostlo tam mnoho husté, svěží trávy.
Sedával jsem na kopci a rád jsem se díval na pole a zahrady u domů, nebo jsem
četl nápisy, vytesané do náhrobních kamenů.
Na jednom kameni byly krásným písmem vytesány verše:
]ak trpké, že tak krutý osud zemi ovládá, že později či dřív nám rozloučit se dá.
Ač nežili jsme spolu déle dvou dni prchavých, již rozloučeni navždy, příteli, nám
ukládá.
Na druhém kameni byly čtyři verše ze Sa'dího:
Džamšidem verše v kámen byly vtesány
u zřídla minuvšího setkání:
„Přemnozí přicházeli sem,
jiných už není a tamtěm — dálka zabrání."
Když minuly jarní dny a tráva kolem hrobky uschla, pásl jsem ovce na břehu
řeky, které tenkrát říkali Ódóg (Óbdóg) to jest skvrna vody.
Sem se v době povodní rozlévala voda Zerafšánu, a dlouho se tam držela a
zavlažovala břehy, takže tam rostla svěží tráva. Všichni pastýři naší vesnice tam pásli
dobytek.
Když jsme vyhnali dobytek na pastvu, pořádali jsme ve stínu jiv různé hry.
Když jsme měli hlad, nasbírali jsme si v okolí a na březích zavodňovacích stok
fazole, uvařili je ve slané vodě a jedli.
Jindy, když nám štěstí přálo, jsme chytali v tůňkách na kraji řeky drobné rybičky
na udice. Na místě jsme je upekli a tyto hody se nám všem velmi líbily.
Ale musili jsme nechat pasení dobytka podle struh ještě dříve, než nastal podzim.
Všechna půda podle břehů náležela emirovi. Rolníci, kteří obdělávali tuto půdu,
odváděli emirovi čtyřicet procent úrody. V těch letech dohlížel v gižduvanském okrese
na vybírání daní Karabek.
Tento ničema byl neúnavný a nelítostný.
Chytračením, podvodem, násilím a všemožnými sliby bral rolníkům všechnu
úrodu. A k tomu to dovedl tak obratně zařídit, že rolníci byli nakonec emirovi ještě
dlužni.
126
se o sken knihy
Černá hrobka
V těch letech, kdy rolníci neobdělávali a neosívali tato pole a pole zarůstala
travou, vybírali od rolníků daň z neobdělané půdy.
Půda podle břehů se nehodila k obdělávání. Nikdo se nikdy ani nepokoušel ji
obdělávat. Když to Karabek viděl, vyměřil daň z neobdělané půdy těm, jejichž pole
sousedila s těmito pozemky.
Když viděl na těchto pozemcích dobytek, rozhodl se, že zatíží majitele dobytka
daněmi za pastvu na emirských pozemcích a vyzval všechny pastýře, aby se k němu
dostavili. Ale pastýři se dovtípili, že by z toho nebylo nic dobrého, a raději odehnali
dobytek. Pak jsme už nemohli pást na ladem ležících březích a pásli jsme na strništi.
Toho roku jsme nesklidili žádnou úrodu s polí, která nám otec zanechal. Nemohl
jsem tuto půdu sám obdělat.
Po otcově smrti mi jeden z jeho přátel, Tadžik Mirzo Mumin, přišel pomoci.
Když mu uschl bavlník, zasil na svém poli jarní ječmen a ozimou pšenici, Řekl mi:
»Hleď si toho osevu. Celá úroda bude tvá. Dáš mi jen slámu pro mé voly.«
Ale kupec, u kterého jsem chtěl koupit jarní ječmen k setí, mi dal ozimý ječmen.
Ten sice vzešel, trochu povyrostl, ale pak přestal růst a vyhynul. Pšenice zase uschla.
Nesklidil jsem z toho pole ani na setí.
Protože jsem v minulém roce sklidil tak bohatou úrodu tykve, obdělal jsem tento
pozemek ještě pečlivěji a znovu jsem tam zasel tykev.
Tenkrát jsem ještě nevěděl, že jednu plodinu nesmíme sít dva roky za sebou na
stejné místo.
Když tykev rozkvetla a už začala nasazovat na plody, vykvetl u každého kořene
jalový květ, kterému v básních tak krásně říkají kvítek klamu. Květy zežloutly a opadaly. Nesklidil jsem ani jednu tykev.
Tak jsem ze své práce na poli neměl toho roku vůbec nic.
Dokonce i meruňky a moruše té zimy zmrzly, takže jsme s našich velkých stromů
nesklidili téměř nic.
Černá hrobka
Do roku 1885, za vlády emira Muzaffara, odváděli rolníci, kteří pracovali na
emirových polích, emirovi čtyřicet procent úrody.
127
se o sken knihy
Černá hrobka
Když se stal emirem Abdul Ahad, nebyl tento zákon zrušen. Ale tím více odírali
výběrčí daní rolníky lstí a podvodem. Místo čtyřiceti procent vybírali polovinu i dvě
třetiny úrody, neboř emir, aniž zrušil dřívější poplatky, požadoval z každého okresu
stále větší daně. Proto byli výběrčími daní jmenováni osvědčení a zkušení lidé.
Karabek, který pracoval jako písař u výběrčího daní, stal se za vlády Abdul
Ahada jako zkušený člověk sám výběrčím daní a byl určen k nám do gižduvanského
okresu, do nejúrodnějšího a nejbohatšího okresu bucharského kraje.
Sám Karabek pocházel z Tachta Kurganu, z rodu Berkutů; proto znal dobře
soktarinské vesnice i celý gižduvanský okres.
Ve vsi Tachta Kurgan bylo veliké jezero. Obyvatelé vesnice vysušili jezero,
zasypali je zemí z blízkého návrší, postavili si tam chaty a založili zahrady.
V této práci pokračovali i v roce, kdy řádily neštovice.
Karabek byl první výběrčí, který zatížil neobdělanou zemi daní z plevele. Když
rolníci tato pole zorali, aby na nich nerostl plevel, ale neosili ji, uvalil na tuto zemi daň
z orby. Karabek snadno zavedl takový pořádek ve všech okresech bucharského
chanátu.
Ve vesnici Tachta Kurgan žil osmdesátiletý stařec z téhož rodu Berkutů. Lidé mu
říkali Bek Bóbó, to je dědeček Bek.
Vlastnil deset hektarů půdy severně od hrobky. Byl to člověk dobrý, čistého
srdce. Rolníky, kteří si od něho najali půdu, nevykořisťoval, sám za nimi nejezdil, aby
vybral svůj díl úrody a také za nimi nikoho neposílal.
Jeho půdu měli v nájmu dva bratři — Mirzó Juldaš a Mirzó Mumin, soktarští
Tadžikové. Byli důvěrní přátelé mého otce. Často říkali otci:
„Pracujeme mnoho a rok od roku zvyšujeme úrodu. Ale Bek Bóbó nezvyšuje své
požadavky a spokojí se tím, co mu sami dáme.«
Těchto deset hektarů půdy upoutalo Karabekovu pozornost. Šel k Bek Bóbóvi
osobně a zeptal se ho, jaký má roční důchod ze svých polí. Bek Bóbó řekl, že každoročně dostává čtyři tisíce teneg.
Karabek si na emirovi vyprosil, aby mohl Bek Bóbóvi ročně vyplácet čtyři tisíce
teneg ze státních peněz a deset hektarů jeho půdy považovat za státní pozemky a vybírat z ní daně.
128
se o sken knihy
Soutěžení
Skončilo to tím, že za tři roky se už pole vůbec neobdělávala, ale Mirzó Juldaš a
Mirzó Mumin platili daň z neobdělané půdy i z orby.
Za tyto úsluhy jmenovali Karabeka v roce, kdy vypukla neštovicová epidemie,
výběrčím daní v zijauddinském okrese, kde se většinou pěstovala bavlna a rýže.
V Karabekově domě pracovali lidé zadarmo a když Karabek od nás odjížděl,
poradil svému nástupci, aby zachovával tento řád. Rada byla ovšem přijata.
Když jsme my, vesnické děti, neměly co dělat, běžely jsme se podívat na
Karabekův dům.
Mistři vytesávali v jeho pokojích různé ozdoby z alabastru.
Koncem podzimu, v druhém roce neštovicové epidemie, zemřel v Zijauddinu
Karabekův syn. Karabek rozkázal mistrům, aby jeho synu postavili hrobku z pálené
hlíny a obílili ji sádrou.
Když mistři stavěli hrobku, říkali:
»Dej Bůh, abychom uslyšeli o smrti samého Karabeka. Postavili bychom mu
černou hrobku.«
Neminul ani měsíc, když tato zpráva přišla.
Mistři právě stavěli stěny; smíchali sádru s uhlím a ohodili touto dolejší část stěn.
Ačkoliv po Karabekově smrti nikdo nenutil mistry do práce, dostavěli mu z
vlastní vůle hrobku a celou ji ohodili černou sádrou. Dodrželi svůj slib. A lidé, když
viděli jeho hrobku, černou jako začouzený dům, říkali:
»Bůh ukázal Karabekovi svůj hněv. Z černé hrobky je vidět, že jeho hrob je plný
plamenů.«
Po Karabekově smrti nebylo ve stavbě jeho domu pokračováno. Stavitelé se
rozešli. Po dvoře i v domě zůstal rozházen stavební materiál — cihly a sádra.
Gižduvanský výběrčí zamkl dům a klíč odevzdal emirové pokladně.
Chátrající dům stál až do revoluce.
Po revoluci lidé stavbu rozebrali. Když si brali trámy a cihly, říkali:
»Spravedlnost vítězí.«
Soutěžení
Když jsem už nadobro ztratil naději na učení v Buchaře, naskytla se mi nečekaně
129
se o sken knihy
Soutěžení
možnost, abych tam jel a učil se.
Pozdě na podzim roku 1889 moje babička, které bylo sedmdesát let, velmi
zeslábla, a proto mě prosila, abych s bratry za ní přijel, že nás chce před smrtí ještě
vidět.
Svěřil jsem berana Ikram-chódžovi, zamkl jsem dům na klíč, vsedl na osla,
jednoho bratra jsem posadil za sebe, mladšího před sebe a jel jsem do Horní Mahally.
V těch dnech, co jsme tam pobývali, přijel z Buchary do jedné blízké vesnice,
která se jmenovala Mahalla, Latífdžán, syn zesnulého Abdul Šukura, nejvyššího
soudce bucharského chanátu.
Zastavil se v domě Mulló Abdusalóma, toho, který byl pomocným učitelem v
medrese, kde se učil můj bratr. Proto pozval Mulló Abdusalóm mého staršího bratra,
aby mu pomohl obsloužit hosty. Když se dozvěděl, že jsem u babičky, pozval i mne.
Latífdžán přijel se svými přáteli a sluhy. Na jeho počest pozvali ještě hosty. Můj
bratr prostřel v pokoji pro hosty ubrus a podával čaj. Já jsem seděl na suffě a ohříval
vodu v samovaru. Dával jsem pozor, aby voda v samovaru stále vřela, spařoval jsem
čaj a posílal hostům čajníky.
Jak jsem seděl u samovaru a utíral hadříkem čajníky, vyšel z pokoje chlapec a
přistoupil ke mně. Byl stejně velký jako já, ale bledší a hubenější. S unylou tváří si
sedl na suffu a řekl:
»Mavlónó Džalóladdín Rumí pravil:
,Nejezdi na venkov, otupíš za chvíli, všechno ti uteče, co jsi získal pílí'!"
A s povzdechem si postěžoval:
»Já jsem však nedbal Mavlónóva poučení a přijel jsem. Jak se tu nudím, nemám
tu nikoho s kým bych si zahrál na verše a příjemně s ním strávil čas.«
Zeptal jsem se: »Jaká je to hra na verše?“ Podíval se na mne s údivem: „Umíš
číst a psát?« »Trochu jsem se učil.“ »Umíš zpaměti nějaká dvojverší?“ »Několik
dvojverší znám.“
»Hra na verše záleží v tom, že já řeknu dvojverší a ty mi musíš také odpovědět
dvojverším, jehož první slovo začíná písmenem, kterým moje dvojverší končí. To se
opakuje tak dlouho, dokud někdo nemůže odpovědět. Ten pak prohrává. A ještě něco:
jedno dvojverší se nesmí dvakrát opakovat.“ »Rád si hraju.«
130
se o sken knihy
Soutěžení
Řekl dvojverší, já jsem mu odpověděl, pak zas on odpověděl mně. Tak jsme
recitovali asi čtvrt hodiny a já jsem se nevzdával. Uměl jsem mnoho veršů nazpaměť,
ale ještě jich bylo málo. Brzy jsem stěží nacházel odpověď. Můj protivník byl silnější
než já a velmi rychle nalézal vhodná dvojverší. Cítil jsem, že je v této hře velmi
zkušený a že umí několik dvojverší na každé písmeno abecedy.
Zpozoroval jsem však podle jeho výslovnosti, že nechápe smysl většiny
dvojverší.
Když jsem poznal slabost svého protivníka, začal jsem ho podvádět. Dvojverší,
která se mi nehodila, jsem převracel nebo začínal slovem, které bylo uprostřed verše.
Smysl se touto přestavbou často ztrácel, ale můj protivník to nepozoroval.
Nakonec řekl dvojverší, které končilo na písmeno »ž«. Znal jsem jen dvě slova,
která začínala tímto písmenem a snažil jsem se postavit jedno z nich na začátek dvojverší. Ale nemohl jsem to dát tak rychle dohromady. A můj protivník mě pletl, když
mě pobízel:
»Spěchej. Odpověz nebo se vzdej.«
V tomto těžkém postavení mi přišla musa na pomoc a já jsem zarecitoval:
„Zužu můžu žužu můžu žužu můž.
Vše je žuž, nejdříve žuž a potom žuž."
Mohou-li se tyto řádky považovat za verše, pak to byly moje první verše.
Můj protivník se začal přít. Dokazoval, že první písmeno tu není »ž«, ale »dž«. V
duchu jsem se smál. Vždyť dvojverší, které jsem řekl, nemělo žádný smysl a vymyšlené slovo vůbec neexistovalo. Na štěstí o tom můj protivník neuvažoval.
Když jsme se přeli, vyšel z domu jednooký člověk, jeden z Latífdžánových
sluhů.
Vyslechl náš spor a rozhodl:
„Musíte se zeptat Latífdžána, ten vám řekne, kdo z vás má pravdu.«
Můj protivník napsal mé dvojverší tužkou na papír — psal velmi krásně a se
vzezřením člověka, který si je plně jist svou pravdou, hrdě vstoupil do pokoje pro hosty. Za dvě minuty se odtamtud vrátil jako zmoklá slepice. Přišel ke mně a zlostně řekl:
„Latífdžán chce s tebou mluvit.«
»Kdo má tedy pravdu?« zeptal jsem se skromně, jako bych pochyboval.
131
se o sken knihy
Soutěžení
Neodpověděl mi, jen opakoval:
»Jdi už, Latíf-chódža tě volá.«
Nešel jsem. Jak jsem mohl jít v zabláceném a obnošeném venkovském chalátu k
člověku, který vyrostl ve městě a byl zvyklý na poctu, k člověku, u něhož i sluhové
nosili čisté městské šaty.
Po chvíli vyšel můj bratr a řekl:
„Neostýchej se, jdi, když tě zvou.«
Vešel jsem do pokoje, zastavil se na prahu a pozdravil.
V pokoji bylo plno lidí. Většina jich byla v bílých turbanech. Byli tam i starci. Na
čestném místě seděl asi pětadvacetiletý mladík. Měl bledý obličej a kučeravé vlasy.
Byl to Latífdžán.
Pozorně se na mne zadíval a zeptal se:
»Jak ti říkají?“
»Sadriddín.«
»Těší mě. Ty sis s Mirzó Abdul Váhidem hrál na verše?«
Kývl jsem na potvrzení hlavou, ale nic jsem neřekl.
»MěI jsi pravdu. Žuž se píše s písmenem ,ž' a ne s ,dž',« řekl. A dodal:
»Nechtěl by ses jet učit do Buchary?«
Sklonil jsem hlavu a neodpověděl. Ale když jsem si uvědomil, že je nemožné,
abych se učil, sevřelo se mi srdce a z očí mi vytryskly slzy.
Tu promluvil bratr.
»Zemřeli nám rodiče. Máme ještě mladší bratry. Jedině on je může vychovat.
Proto se nemůže učit.«
»A přece je třeba, aby se učil. Jak je vidět, je velmi schopný. Mého vševěda,«
ukázal na Mirzó Abdul Vahída, »není snadné přemoci ve hře na verše.«
Za rozhovoru vstoupil pán domu Mulló Abdusalóm.
»Postarám se, aby se jel učit!« Podíval se na mne a dodal:
»Jdi, připrav rychle samovar.«
Vyšel jsem.
Tato rozmluva mě naplnila jakousi nečekanou radostí a celého mne prostoupila.
Měl jsem radost, že Latífdžán potvrdil, že slovo žuž se píše s ,ž', ačkoliv jsem i
132
se o sken knihy
Přípravy do Buchary
bez něho byl přesvědčen o své pravdě. Měl jsem radost, že neodhalil tajemství mého
šibalství. A i když to sám snad věděl, měl jsem radost, že mě neprozradil a nezahanbil
před lidmi. Měl jsem radost, že po této rozmluvě zmizely všechny překážky, které mi
bránily jet do Buchary, a pevně jsem se rozhodl, že překonám jakékoliv těžkosti a
pojedu se do Buchary učit.
Za dva dni hosté odjeli.
Velmi rozhodně jsem se obrátil na bratra a jeho učitele s prosbou, aby mi
pomohli. Nakonec jsme se rozhodli, že necháme bratry u babičky a sami, totiž já a
bratr Muhiddín, že pojedeme do Buchary. Mulló Abdusalóm řekl:
„Nemějte starost, on se už v medrese nějak protluče. Vždyť jsme to slíbili
velkému člověku. Musíme ho vzít do Buchary.“
Později jsem se dozvěděl, že Latífdžán je týž Sadri Zija, který napsal paměti ve
verších.
A Mirzó Abdul Vahíd, počínaje tímto soutěžením ve verších, mi byl až do smrti
blízkým druhem. Zemřel v Stalinabadu v březnu roku 1934.
Přípravy do Buchary
Podle zvyklostí té doby jsme byli povinni před odjezdem do Buchary vystrojit
hostinu na paměť zesnulých příbuzných a provést obřízku mladších bratrů.
Kdybychom tak neučinili, byli bychom odpadlíky. Na obřady jsme však
potřebovali mnoho peněz.
Dlouho jsme se s bratrem radili, ale nemohli jsme nic vymyslit.
Po dlouhých úvahách jsem se rozhodl prodat dům, který nám otec zanechal v
Horní Mahalle a získaných peněz použít na splnění svých povinností. Řekl jsem:
»Tento dům nepotřebujeme. Už nikdy se sem nevrátíme. A neprodáme-li dům,
dokud žijí dědeček s babičkou, může nás o něj nějaký podvodník připravit.“
Bratr se mnou souhlasil.
Hned jsme prodali dům a sami jsme odjeli do Soktary.
Tam jsme nejdříve uspořádali hostinu na paměť zesnulých a druhý den jsme
oslavili obřízku bratrů.
Když se bratři zotavili, prodal jsem berana, ušil jsem bratrům a sobě nějaké šaty a
133
se o sken knihy
Díl druhý
po tom všem mi zbylo pět teneg — sedmdesát pět kopejek. Nechal jsem si je na
výlohy.
Nechal jsem bratrům značnou část sušených moruší a meruněk a ostatní jsem si
vzal pro sebe.
Z pokrývek a polštářů jsem si vzal, co se mohlo hodit mně nebo bratrům a ostatní
jsem doma schoval s hliněnými mísami a kotly na prádlo.
Po otci mi ještě zůstal kotel a velký džbán na olej, kterých otec používal, když žil
v medrese. Rozhodl jsem, že je vezmu s sebou.
Osla prodal bratr a Chajbara jsme odvedli zpátky k mému strýci pastevci, od
něhož jsme ho přivedli jako šestiměsíční štěně.
Bratry jsem odvezl se všemi jejich svršky do Horní Mahally k babičce.
Tak jsem se připravil k odjezdu do Buchary.
Díl druhý
MĚSTO
134
se o sken knihy
Mir Arab
Mir Arab
V bucharských medresách začínal školní rok měsícem mízánem (22. září) a trval
šest měsíců do měsíce chamala (22. března).
V roce 1890 přijel jsem se svým starším bratrem Muhiddínem do Buchary, abych
se učil. Bylo mi dvanáct let.
Abdusalóm, náš krajan z Gižduvanu, byl, jak jsem už psal, pomocníkem učitele,
u něhož se učil můj bratr Muhiddín.
Abdusalóm nám zaopatřil celu v medrese Mir Arab a my jsme se do ní
nastěhovali.
Budovy bucharských medres, stejně jako v celé Střední Asii, byly obyčejně
jednopatrové nebo přízemní. Takové medresy byly v Buchaře, v Samarkandu, v Taškentu a v mnoha jiných městech.
Kolem těchto budov se prostírala kamenná náměstí a jejich dvory byly dlážděny
pálenými cihlami; zdi budov se rovněž stavěly z pálených cihel a zdobily se oblouky,
mohutnými klenbami a výklenky, na mešitách při medresách byly ohromné kamenné
kupole a všechno bylo vykládáno barevnými polévanými kachlíky. Na architektuře a
výzdobě medres pracovali vždy nejlepší umělci a stavba těchto velkolepých budov
měla zajistit stavitelům i vládcům, kteří na to dali prostředky, věčnou slávu.
Ale vnější nádhera přikrývala vnitřní ubohost našich medres. Většina hlavních
místností, kde žáci bydlili a učili se, byly ubohé, tmavé, těsné cely, kde se stěží mohli
ubytovat dva lidé. Tyto cely měly jen jedny dveře, kterými vcházeli lidé, vzduch i
světlo. Jiné otvory, okna nebo střílny, byly jen v několika málo celách.
Žáci vařili, myli se, skládali dříví nebo uhlí při vchodu do těchto komůrek, a kouř
z ohniště vycházel týmiž dveřmi, protože stavitelé často zapomněli na komín.
Tyto staré medresy, postavené před třemi nebo čtyřmi staletími, jež nás dodnes
udivují svou velkolepostí, přesně zobrazovaly feudální řád, zevně honosný, vznešený,
třpytný, ale uvnitř temný, dusný, smrdutý a nesnesitelně těsný. V těchto stavbách je
vyjádřeno pokrytectví a krutost feudalismu; to středověké, o němž v Rusku dávno vědí
jen z knih a museí, jsem sám viděl, zkusil a přetrpěl, neboť jsem v tom žil polovinu
svého života.
135
se o sken knihy
Mir Arab
Naše cela byla ve věži medresy Mir Arab, ve třetím patře. Vcházeli jsme do ní
tmavým úzkým otvorem ve zdi, ale měli jsme tam ještě jedna dvířka, která se otvírala
do ulice. Těmito dvířky k nám vnikalo světlo a vzduch. Byli jsme šťastni, že jsme měli
tuto maličkou celu.
Za peníze, které jsem získal prodejem osla, a za ty, které si bratr vydělal tím, že v
létě dělal mullu v gižduvanské vesnici, jsme nakoupili rýži, hrách, olej, uhlí, dříví a
svíčky, protože lampy v Buchaře tenkrát ještě vůbec nebyly. Zásob bylo pro dva lidi
na celou zimu málo, ale nemohli jsme již nic koupit — bratr si musil dát něco stranou
na své výdaje.
Bratr měl v medrese vyšší hodnost než já. To znamenalo, že se učil déle než já, a
ti, kteří četli »Akaid«, byli považováni za vyšší než čtenáři knihy »Šarchi mullá«.
Bratr se musil lépe oblékat, kupovat si potřebné knihy a také musil dávat učitelům
větší dary. Proto si bratr schoval něco peněz.
Nezbývalo mi než si najít nějaké zaměstnání, z kterého bych žil.
Abdusalóm mi radil, abych dělal jeho soustolovníkům kuchaře. Podle dávného
zvyku se zámožní žáci medresy sdružovali po dvou, třech nebo čtyřech a stravovali se
společně. Takové skupině se říkalo soustolovníci.
Abdusalómovými soustolovníky byli mullá Kasím z Vardanzegu a mullá
Kóríbegí z Gižduvanu. Ti všichni, děti zámožných rodičů, se učili v Mir Arabu
společně, ale vědomostmi se mezi sebou velmi lišili.
Kóríbegí nadřel zpaměti korán a v postním měsíci ramazanu pilně vydělával,
přednášeje jej na různých místech. Kromě tohoto výdělku dostával slušné peníze od
otce.
Mullá Kaším, syn vardanzegského kupce, byl v tadžičtině polo negramotný a v
arabštině zcela negramotný. Tadžicky psal tak neuměle, že nikdo, leč on sám, nemohl
přečíst, co napsal. Potřeboval se naučit číst a psát, aby mohl vést obchodní knihy
svého otce, který obchodoval s kazašskými městy.
Mullá Abdusalóm, syn rolníka z vesnice Mahallai-Šafrikan, ovládal tadžicky i
arabský jazyk, psal krasopisně a výborně se vyznal v tom, co se v té době vyučovalo v
medrese. Proto začal přednášet žákům, ještě když se sám učil v medrese.
Když jsem dvakrát pomohl bratrovi připravit pilav, nastoupil jsem službu u
136
se o sken knihy
Vyučování
těchto soustolovníků.
Musil jsem vařit pilav každý den střídavě v jejich celách. Obědvali v poledne,
když byla přestávka ve vyučování.
Každý den jsem k jedenácté hodině přicházel do cely, kde jsem měl toho dne
vařit. Správce cely mi vydal maso a zeleninu, kdežto rýži a olej jsem si bral sám ze
zásob, uložených v cele.
Pak jsem osaměl a začal vařit pilav pro čtyři osoby; čtvrtou jsem byl sám.
Po obědě jsem umyl nádobí, naštípal na druhý den dříví, zametl celu a šel domů.
Přede dny, ve kterých se nepřednášelo (v sobotu, ve středu a ve čtvrtek), jsme
vařili pilav večer, protože soustolovníci mívali v ty dny večírky. Celé večery jsem je
obsluhoval: spařoval jsem čaj a ohříval pilav. Přitom jsem se nudil: mluvilo se o
příjmech z půdy, náležející mešitám a medrese, o hodnostech učenců a o novém
rozdělení povinností. Rozhovory na venkově se strýčkem Ustó-chódžou nebo s
Carevnou Tútou byly daleko duchaplnější a zajímavější.
Ve volných dnech jsem střídavě pral soustolovníkům prádlo a vděčně jsem
vzpomínal na učitelku Bíbí Chalífu, že mě naučila prát.
Vyučování
Každý den jsem měl tři vyučovací hodiny.
Ve dvou jsem se učil arabské mluvnici podle »Káfie«.
Tato kniha se četla, jak bylo v medrese zvykem, ne od počátku, ale od konce,
který byl lehčí. Počátek knihy, který prý byl těžký, se probíral až nakonec. Dík takovému pořádku musil se žák nejdříve učit jednotlivým složkám, aniž znal celek, neboť
na začátku byly definice druhů slov, podrobný výklad podstatných jmen, dále výklad
čtyř skupin slov a ve dvou posledních kapitolách — výklad sloves a přípon.
Tak jsem se i já začal učit »Káfii« od konce.
Jednu kapitolu jsem probíral s mullou Abdusalómem, druhou s Abdusalómovým
rodákem mullou Vazarem z medresy Badanbeg, který ještě nedosáhl učitelské hodnosti a proto vyučoval ve své cele.
Žáci těchto dvou učitelů byli většinou rodáci nebo Gižduvanci.
Vedle knihy »Káfia« jsem začal číst »Muchtasar-ul-vihkaja« s mullou Avezem
137
se o sken knihy
Vyučování
Chodžentským. Znal velmi dobře předmět a vykládal mi cvičení zpravidla lépe než
moji druzí učitelé.
Mullá Avez byl velmi chudý. Bydlil a vyučoval v tmavé cele, tak maličké, že se
do ní stěží vešli dva žáci. Proto musil rozdělit svou skupinu po dvou žácích a opakovat
výklad několikrát denně.
Musili jsme nadřít zpaměti text úkolu a jeho překlad do tadžičtiny.
Soudilo se, že učit se úkolům v teple u sandalu je bez užitku. Učení prý přináší
užitek jen tehdy, když se žák učí v zimě, bez střechy nad hlavou — »čím je učení
obtížnější, tím je poznání hodnotnější“.
Podle toho obyčeje se dávala přednost biflování na otevřeném kamenném
prostranství, kde se chlapci jako já musili učit — hlasitě opakovat svůj úkol.
Za zimních večerů jsme odhrnuli sníh rukávem nebo šosem chalátu, usedali jsme
na bobek nebo poklekali na kamenné dláždění, studené jako led. Neměl jsem teplé
oblečení. Lépe zajištění žáci si oblékali k učení tlusté vatované chaláty a boty s
koženými podrážkami. Já jsem boty neměl. Nosil jsem střevíce na boso a jediný
chalát, který jsem oblékal přes jedinou košili, a kartounové kalhoty. A přece jsem
tenkrát nezmrzl a nenastydl.
Měl jsem trápení jen s obuví. Když jsem za deště nebo sněhu vyšel na ulici nebo
na dvůr, měl jsem hned plné střevíce vody a kůže na nohou mi rozpraskala, jako by ji
někdo rozřezal nožem. Z drobných ran mi tekla krev. Jediný lék, který jsem měl na
tyto rány, byl stearin.
Takový život se zdál nemožný a nesnesitelný, ale já jsem s lehkým srdcem snášel
všechno utrpení. Toužil jsem po poznání.
V bucharských medresách probírali arabský jazyk — tvarosloví a skladbu, dále
logiku, rétoriku, přírodní vědy v náboženském pojetí, pravidla obřadného mytí, postu,
pohřbívání, putování do Mekky, zakatu, zásady koupě a prodeje, pravidla nevolnictví a
propouštění nevolníků, pravidla sňatku a rozvodu a podobná ustanovení šaríatu, jejichž
znalost byla nezbytná při duchovní nebo světské správě.
Matematice nebo literatuře se mohl každý, kdo chtěl, učit navíc. Tyto předměty
byly nepovinné. Mateřskému jazyku se vůbec nevyučovalo; každý si jej mohl osvojit,
jak chtěl — buď ze života, nebo z knih.
138
se o sken knihy
Vyučování
Učební řád byl takový, že chlapec mohl vyjít obecnou školu, aniž se naučil číst a
psát. Jak to bylo možné, jsem popsal v první knize svých pamětí. Chtěl-li se učit dále,
šel za mullou do mešity a domluvil se s ním o dalším vyučování.
S mullou probírali knihu »Bidán« (doslovně: Znej! Pozn. překl.)
Kniha byla tadžická s příklady v arabštině. Byla to učebnice arabské gramatiky.
Pak se žák začal učit z knížky »Základy učení“, která byla napsána tadžicky.
Vykládala v podobě otázek a odpovědí základy islámu.
Pak přistoupili k arabskému tvarosloví, kterému se učili z knihy »Muizzí« a
»Zandžóní« a k skladbě podle knihy »Avómil«. Z těchto knih se žák učil nazpaměť
arabským překladům a překládal je do tadžičtiny.
Potom přešli k arabské knize »Káfia«, kde je arabské větosloví vyloženo
důkladněji.
V medrese se z těchto knih učili za vedení pomocných učitelů, kterým říkali
»damullá kundžakí“.
Na toto učení bylo třeba tří let.
Když si je osvojili, pustili se do knihy mavlóná Abdurrahmána Džámího »Šarchi
mullá“, která vykládala arabské větosloví »Káfie«.
Od té doby se už žák učil u zkušenějšího mully. Žáci zároveň probírali s
pomocnými učiteli »Káfii« a knihu o logice »Šamsíí«.
Na toto učení bylo třeba pěti let.
Po knize »Šarchi mullá« se začaly probírat výklady k »Šamsíi« podle knihy
Chóšijai Kutbí“. Na to bylo třeba celého roku, během kterého se ještě vyučovalo
metafysice podle Nesafiovy knihy »Akáid«. Metafysiku u nás nazývali vědou věd,
velikou vědou.
Potom se čtyři roky zabývali výklady k Nesafiově »Akáidu“.
Pak následovaly dva roky zasvěcené knize „Tahzib“, podle které se probírala
logika a metafysika.
Pak se ještě dva roky vyučovalo podle knihy »Hikmat ul-ajn«, která vykládala
přírodní, přesněji řečeno nadpřirozené vědy.
Nakonec se ještě dva roky probírala kniha »Mullá Džalól“, která byla zasvěcena
139
se o sken knihy
Vyučování
metafysice.
Pak nastal den, jímž bylo učení v medrese zakončeno.
Učitel přečetl jeden z legendárních příběhů o Mohamedovi a pověřil své žáky,
aby učili tomu, čemu je sám učil, jakož i tomu, čemu je neučil — výkladu koránu,
prorokově učení a ostatním oborům z náboženství.
Bucharské medresy byly slavné jako střediska opravdového vzdělání a bucharští
bohoslovci platili za nejvzdělanější.
Buchara byla považována za středisko bohosloví nejen mezi mohamedány
Střední Asie, ale i mezi Baškiry, Tatary, Dagestanci i za hranicemi naší vlasti.
Můžete si představit, jak nevědomí byli »vzdělaní bohoslovci« těch míst, když
ani nepozorovali, že v bucharských medresách se vůbec nevyučuje bohoslovným předmětům, až na metafysickou rétoriku a středověkou scholastiku. Neboť tak důležitým
předmětům pro musulmanského bohoslovce, jako je výklad koránu, ústní podání o
Mohamedovi a právnictví islámu, se mohli žáci učit jen soukromě z vlastního popudu.
Většině žáků to však bylo nedostupné.
Učební rozvrh a postup v užívání knih zůstal nezměněn po čtyři nebo pět století,
od XIV. věku, od dob výstavby Moskvy za Ivana Kality a Tamerlanových tažení.
Některé změny přinesly jen nové výklady k výše uvedeným knihám, které zaujaly
místo dřívějších výkladů, ale přitom nepřinesly v poměru k obsahu knih samých nic
nového. Učení těmto výkladům vyžadovalo na žácích naší doby ještě více práce a
duševní námahy než měli žáci před čtyřmi sty lety, když se jim učili zpaměti, při čemž
tyto výklady předmět sám nijak nově neosvětlovaly.
Někomu se snad bude zdát, že žák, který věnoval studiu těchto knih a otázkám z
nich vyplývajícím devatenáct let, se stal na slovo vzatým znalcem těchto otázek. Ne,
nikoliv.
Povšimněme si toho blíže.
Osm let žák ztratil, než se naučil arabské mluvnici. A je přece známo, že se
můžeme naučit kterémukoliv jazyku již za dva roky, věnujeme-li mu náležitou pozornost. Bucharští žáci se ve svých medresách naučili za osm let jen několika lehkým
arabským frázím a správné výslovnosti arabských slov při čtení. Tyto vědomosti se
získávaly na samém počátku učení, v hodinách s pomocnými učiteli. Dalších pět šest
140
se o sken knihy
Vyučování
let učení s učitelem bylo určeno k úvahám o četných výkladech knih Džámího,
přičemž z děl Džámího samého se přečetlo do roka pět nejvýše deset řádek.
Uvedu příklad.
Jeden ze současníků Džámího, mullá Isomeddín, se pustil do scholastického
sporu s Džámím a napsal výklad ke »Káfii«.
Jeden z žáků Džámího, mullá Abdul Gafur Lori, napsal poznámky na okrajích
knihy »Šarchi mullá«, v nichž se zastával Džámího proti Isomeddínovým útokům. V
této práci pokračoval žák mully Abdul Gafura, mullá Labib. Vykládal Džámího i
Abdul Gafura a příkře odsuzoval Isomeddína.
V XVII. století napsal Šaríf Buchařan podrobný výklad knihy »Šarchi mullá«, v
němž soustředil všechny do té doby napsané výklady a pokusil se v nich nalézt pravdu.
V důsledku toho všeho musil každý žák věnovat pět let svého života učení všem
těm výkladům a nekonečným sporům o správnosti nebo bludech všech vykladačů,
kteří byli před nimi.
Poslyšte, jak se takové spory vedly. Žáci, kteří se sešli na hodinu, usedli v řadách
do dřepu před učitelem. Když bylo žáků mnoho a místnost malá, žáci usedli těsně
jeden vedle druhého. Každá skupina měla svého předčitatele. Četl příklady z rozbírané
knihy.
Učitel vyčkal, až se všichni usadí, a pak řekl:
»Začněte!«
Předčitatel přečetl z knihy arabskou větu. Učitel ji přeložil do tadžičtiny.
Pak učitel vykládal své mínění o přečtené větě. Někteří žáci se hned obraceli k
učiteli a říkali své názory, jiní se hádali mezi sebou. Těchto učených hádek se účastnili
nejen žáci, kteří věci rozuměli, ale i ti, pro něž byla věc zcela nejasná. Přitom ti
poslední křičeli víc než ostatní, aby se zdálo, že tomu rozumějí. V takových hádkách
vítězil ten, kdo měl nejsilnější hlas.
Jednou nastal v jedné skupině spor o slovo »člověk«. Hledali definici toho slova.
V hádce se ozývala slova — »člověk, zvíře, řeč, mluví-cí« a podobně. Spor trval
půl druhé hodiny.
Jeden z žáků, který mlčky poslouchal ty, co se hádali, se na konec hodiny zeptal
učitele: »A co to vlastně je ,mluvící zvíře'?« Učitel mu odpověděl:
141
se o sken knihy
Vyučování
»Když jsi po všech našich sporech nic nepochopil, ačkoliv jsi se sám účastnil
sporu, bylo by zbytečné ti vykládat, co to je. Každá věc se nejsnáze vysvětlí na
příkladu; tady máš příklad: jedním z představitelů mluvícího zvířete jsi ty sám.«
Tomuto žáku zůstala přezdívka »Mluvící zvíře«. A dokud žil v Buchaře, nazývali
ho všichni známí touto přezdívkou.
Když už byli žáci unaveni dlouho trvající hádkou a křikem, zvedl učitel ruku na
znamení, aby ztichli.
Uplynul-li čas určený k vyučování, hodina končila. Když zbývalo trochu času,
četli ještě jednu větu.
Tak se učili výkladům děl Džámího, ale sám Džámí zůstával přitom zcela
stranou. Jeho dílům se zvlášť neučili. Prostě na něj zapomněli v našich učebních osnovách, sestavených před čtyřmi sty lety, a nikdo se to neodvážil napravit, aby se
nezdálo, že pochybuje o osnovách, které přetrvaly tolik století. Uvedu ještě jiný
příklad.
Prý jsme se učili logice. Ale v bucharských medresách zůstal z celé vědy jen
název. Žáci probírali po celý rok knihu „Chóšijái Kutbí«, která byla výkladem ke
knize o logice »Šamsíi«.
Vyučování tvořily hádky o jediné slovo.
Autor »Šamsíe« napsal na začátku knihy arabsky:
»Tato kniha se skládá z jedné předmluvy, tří pojednání a jednoho doslovu. Ale
pojednání jsou v ní tři.«
Tak se stalo, že autor napsal na začátku knihy dvakrát slovo »tři«. Je jasné, že je
to přepsání a že bylo zbytečné slovo »tři« opakovat.
Nicméně se během roku vedl živý spor o to, zdali je toto nešťastné »tři«
zbytečné, a je-li zbytečné, tak v které, v první nebo ve druhé větě.
Když už se o to hádali celý rok, zjistili, že autor »Šamsíe« — Nažmeddín Umarí
Kazvinský, který žil v XVIII. století, byl člověk nejen nad míru vzdělaný, ale i učený,
a že podobné chyby se nemohl dopustit. Usnesli se na tom, že tak učinilo jeho pero bez
jeho vědomí.
A přece někteří lidé, kteří prošli bucharskou medresou, byli vzdělanými lidmi.
Pravda, takoví lidé byli vzácní jako ovocné stromy na solné poušti. A nezískávali své
142
se o sken knihy
Knihy
vědomosti v medrese, v dření nazpaměť, ani v scholastických sporech. Nikoli. Osvojili
si vědomosti dík výjimečným schopnostem a houževnaté píli.
Ale i tito lidé, kteří se vymkli ze společného kruhu, se do něho velmi často
vraceli zpět, aby se stali učiteli v některé medrese, shromáždili kolem sebe žáky,
hlučně se s nimi přeli a získali si jméno znamenitého učitele, i když se mezi žáky
nenašel nikdo, kdo by rozuměl a vyznal se v podstatě sporů a v přednáškách svého
učitele.
Knihy
V osnovách našich medres zapomněli na poesii, žáci se jí mohli učit jen
soukromě. Ze tří set lidí, kteří se učili nebo ukončili medresu, jsem neznal nikoho, kdo
by se zajímal o básníky a literaturu.
Jen mullá Hamíd Gižduvanský a Zajneddín-chódža z Mirkulochy, kteří se učili s
mým bratrem, zpívali někdy gazely. Jenže se učili veršům, aniž pochopili jejich smysl
a pak je zpívali na různé nápěvy. Byli spíš milovníky zpěvu než milovníky poesie.
V celách tří soustolovníků byly jen knihy, ze kterých se učili, pak chvalořeči na
různé svaté, ale žádné gazely.
V naší medrese žil Kulábec mullá Abdul Hakím. Chodil po domech a prodával
knihy.
Ve volných dnech, kdy se nevyučovalo a jež se v Buchaře kryly s dny trhu, vzal
pod paží několik učebnic a šel na trh.
V Buchaře bylo na knižním trhu mnoho takových podomních obchodníků s
knihami. Jedny knihy prodali a jiné koupili.
Jednou večer se mullá Abdul Hakím vrátil z trhu s balíčkem knih pod paží.
U vchodu do medresy rozvázal svůj pás, ve kterém byly také zabaleny knihy,
koupené dnes na trhu, a ukazoval je učitelům i žákům.
Jak vyndával knihu za knihou, vychvaloval každou jako zkušený obchodník. O
každé říkal, že je napsána buď autorem samým nebo nějakým znamenitým opisovačem. Nakonec vyzval přítomné, aby si ji koupili.
Já jsem též prohlížel jeho knihy v naději, že mezi nimi najdu nějakou sbírku
básní.
143
se o sken knihy
Knihy
Ale všechny knihy byly špatně opsané a na jejich okrajích se pestřily zcela
nečitelné poznámky, které se podobaly řadám slepičích stop.
Najednou jsem zahlédl knihu veršů.
Na poslední stránce bylo poznamenáno, že byla vydána v Indii. Jmenovala se
»Mahmud a Ajáz«.
Zeptal jsem se mully:
»Zač jste tuto knihu koupil?“
»Ta nestojí za nic. Ani jsem ji nechtěl. Viděl jsem jinou, velmi potřebnou knihu,
ale její majitel trval na svém, že ji prodá jen zároveň s touto.«
Ukázal mi tu, pro kterou koupil knížku veršů. Byl to výklad Abdul Gafura Lorího
na Džámího knihu »Šarchí mullá«.
»Kup ji,« řekl prodavač, »obě tyto knihy jsem koupil za deset teneg, a když mi
dáš dvanáct, dám ti tuto maličkou knížku zadarmo.«
Prolistoval jsem několik stránek, načež jsem řekl mullovi Abdul Hakímu:
„Kniha Abdul Gafura Lorího je dobrá kniha. Ale zatím ji nepotřebuji. A tu
tištěnou knížku zase vy nepotřebujete. Prodejte mi ji.«
„Nyní nepotřebuješ knížku Lori, ale později se ti bude hodit a ty ji nenajdeš. To
je vzácnost! Poslyš mou radu: kup ji, a tištěnou dostaneš nádavkem, je to bezcenný
brak. Ani nechci obchodovat s takovými knihami.“
»Běda!« povzdechl jsem si, »na velkou knihu potřebuji mnoho peněz. A já je
nemám. Ale tuto maličkou knížku bych od vás mohl koupit!«
Když pochopil, že nekoupím velkou knihu, a protože pochyboval, že se bude
ještě někdo zajímat o tuto nicotnou, bezcennou maličkou knížku, řekl:
»Dobře. Dej mi jednu tengu a vezmi si ji.«
»Hned přinesu peníze.«
Radostí jsem vyletěl po našem příkrém schodišti jako na křídlech. Z pěti teneg,
které jsem si přivezl z vesnice, mi zbývaly tři tengy. Vzal jsem jednu a seběhl stejně
rychle dolů. Teprve nedaleko antikváře jsem šel vážným krokem, aby se nedovtípil,
jakou mám radost a jak mi je maličká kniha drahá.
Kniha se octla v mých rukou.
Za celou dobu jsem měl v medrese Mir Arab po prvé svátek. Tento den mi
144
se o sken knihy
Cely
přinesl nejen naději na štěstí — přinesl mi štěstí samo.
S knihou v ruce jsem letěl horempádem zpátky nahoru do své cely.
Tam jsem o samotě rychle prolistoval celou knihu. Byla mi tak drahá, že bych ji
nebyl dal za nic na světě. Kdyby byl antikvář věděl, jak jsem po ní toužil, nebyl by mi
ji dal za všechny mé úspory, za celé tři tengy.
Kniha byla sestavena jakýmsi indickým básníkem na způsob hry na verše, na
každé písmeno arabské abecedy byl gazel. Psali jsme gazely na dva řádky a ne na čtyři
jako Rusové. Proto byla třetí, nerýmovaná řádka první polovinou naší druhé řádky.
Každá druhá řádka končila písmenem, kterým začínal další gazel. Na písmeno »S«
bylo na příklad toto dvojverší:
Své sliby milý můj, žel, nesplnil, mé srdce utrápil a duši zahubil.
Poslední písmeno v tom gazelu bylo »L«, kterým začínal další gazel.
Kniha měla pro mne cenu i proto, že když jsem se naučil zpaměti všem gazelům,
které v ní byly, stal jsem se nepřemožitelným ve hře na verše.
Cely
Postupně jsem poznal obyvatele naší medresy.
Část cel byla obsazena lidmi ne už mladými, kteří se už dávno naučili všem
knihám i výkladům. Tito lidé si stěžovali, že nemají štěstí v životě a trpělivě čekali, až
se najde místo, hodné jejich učenosti.
V několika celách žilo třicet poutníků do Mekky, kteří po řadě denně
navštěvovali svatou hrobku. Za to dostávali od emira třicet teneg měsíčně.
Žilo tam také několik předčitačů modliteb, kteří se každý den v době polední
modlitby dostavovali na Registan k emirskému paláci. Celou hodinu sedávali v mešitě
Rachim chana a modlili se. Zato také dostával každý z nich od emira třicet teneg
měsíčně. Mimo peníze dostávali každý den jednu placku a hrst rozinek. Takových
předčitatelů modliteb bylo mnoho. Dělili se na skupiny po třiceti lidech. Všichni byli
bez rodiny a bydlili ve svých vlastních celách. Základem jejich živobytí byl důchod z
polí, náležejících k těmto celám a měsíční emirský plat. Peníze neutratili, ale šetřili je.
Tak jednou, když zemřel jeden z nich, našli v jeho cele deset tisíc teneg a mnoho
cenných věcí. Dědiců nebylo. Nejvyšší soudce zabral všechny peníze i věci pro státní
145
se o sken knihy
Cely
pokladnu a na pohřeb majitele vydal jen dvacet teneg. Nešťastný skrblík celý život
hladověl a chodil v cárech, a do hrobu se odebral v žebráckém rubáši, koupeném za
almužnu nejvyššího soudce.
Lidé, kterým, jak říkali, nepřálo štěstí, žili jen z důchodů, které náležely k jejich
celám, i když důchody většiny cel nemohly uživit ani jednoho člověka. A přece
nacházeli možnost dát něco stranou a půjčovali své úspory na lichvářský úrok žákům
medresy a drobným pouličním obchodníkům.
Někteří měli ve městě rodinu a dům. Sloužili jako mullové v předměstských
mešitách nebo přednášeli v medrese, ale drželi si svou celu a pronajímali ji. Ve
volných dnech ráno chodili na návštěvu k nájemníkům svých cel, jedli u nich pilav a
pokládali to za povinný přídavek k nájemnému. Pak sedávali se svými vrstevníky po
celé hodiny pod klenbami budovy. Pomluvou a na cti utrháním potěšovali své srdce,
znavené rodinným štěstím. Ostatními nájemníky byli žáci.
Byli většinou chudí. Cely si najímali za poslední peníz. Musili se často stěhovat z
cely do cely. V každé bydlili tak měsíc, výjimečně rok. Podle názoru zámožných majitelů cel byli tito žáci nižší třídou mezi obyvateli medresy. Váženou třídou byli páni
cel; ti vyžadovali zvláštní úcty a vážnosti.
Abychom pochopili, jak se cely našich medres staly soukromým vlastnictvím,
musíme se trochu podívat do dějin.
Někteří emirové byli boháči, dychtící po slávě osvícených lidí. Stavěli medresy
na vlastní náklad. Později sami nebo jiní obětovali na »vakf« — duchovní jmění,
ornou půdu, zájezdní dvory, obchody, lázně nebo jiný nemovitý majetek. Důchody z
těchto darů měly sloužit na opravu medresy, na zabezpečení žáků, na vydržování
učitelů a různých sloužících. Někteří odkázali majetek určité cele, ve které se dříve
učili, a tak se později stalo, že různé cely měly různý důchod.
Dříve mívaly některé medresy velké knihovny, nad nimiž bděli zvláštní
knihovníci. Na udržování a doplňování těchto knihoven se rovněž odkazovalo jmění.
Na takových knihách, jakož i na dokladech o jmění medresy bylo arabsky napsáno:
»Toto se nesmí ani prodat, ani koupit, ani odkázat, ani dědit.«
»Ten, kdo nezachová tato slova, buď proklet Bohem, buď proklet prorokem, buď
proklet všemi svatými i anděly. «
146
se o sken knihy
Cely
A přece jeden ze základních majetků bucharských medres, jejich cely, se staly
soukromým vlastnictvím, kupovaly se a prodávaly.
Stalo se to tak:
Ke konci vlády Aštarchánovců, když vládl Abulfajz-chán (1711—1747),
bucharské a samarkandské medresy zpustly. V Samarkandu z nich udělali zájezdní
dvory; v přízemních celách stával o trhových dnech dobytek. V Buchaře budovy tak
sešly, že se lidé báli do nich vstoupit.
V medrese nezůstaly ani vyřezávané stojany na knihy ani dveře se vzácnou
řezbou, jakou zdobívali staří mistři své výrobky. Nezůstalo nic dřevěného, nezůstalo
nic než kamenné stěny.
Země, náležející k medrese, se neobdělávala a přešla v držení obratných lidí. A
majetek, jehož důchod plynul z obchodu, byl mrtvý, protože obchod a řemesla
upadala, zájezdní dvory zpustly, krámky se zřítily, lázně byly prázdné.
Tento rozklad pokračoval i v první době vlády rodu Mangitů. Když se stal
emirem Šáh Murád Mangit, zavedl v Buchaře a v Samarkandě některé nové řády. Obnovil umělé zavodňování polí, zřídil trhy, znovu vybudoval církevní jmění.
Ale v medresách se vůbec nedalo bydlet. Na jejich obnovení neměl emir
prostředky, a důchody z nově ustanoveného církevního majetku by na opravu medres
byly také nestačily.
Tehdy vydal Šáh Murád takový zákon:
„Každý žák, který si opraví a zařídí celu vlastními prostředky a vlastní prací, se
stává jejím vlastníkem. Může ji postoupit jinému žáku, když dostane náhradu za
výlohy, které měl s opravou.“
Za dva tři roky byly bucharské a samarkandské medresy obnoveny. Od té doby
bylo zvykem, že jeden žák postupoval celu druhému a bral za to peníze, vydané na její
opravu.
Za nějaký čas začaly plynout z církevní půdy i obchodních podniků značné
důchody. Obchodní duch vnikl i do medres. Za cely začali brát nejen peníze, vydané
na jejich obnovu, ale i část budoucích důchodů každé cely. Celu si teď mohl koupit
každý, nejen žák. Objevili se majetní lidé, kteří vlastnili už ne jednu, ale mnoho cel.
Cely se staly pramenem příjmů. Prodávaly se po dvaceti i třiceti tisících teneg. Každý
147
se o sken knihy
Cely
věděl, že žádná oprava nemohla stát ani desetinu těchto peněz. V medrese Džafarchódža, která byla dřevěná a celá se zřítila, se cenily cely, nezpůsobilé k bydlení, na
padesát tisíc teneg, protože tato medresa měla velmi bohatý vakf, který poskytoval
majitelům cel velký důchod. I nejvyšší soudce, který zamhouřil oko nad neslýchanou
hodnotou »opravy“, dostával hezké peníze za úřední pečeť na trhovou smlouvu.
Zatím cely v medrese, které neměly velký vakf, nikdo nekupoval, i když nebyly v
tak ubohém stavu, jako v medrese Džafar-chódža, ale v pěkných, pevných, dobře
zařízených budovách.
Když se Samarkand stal součástí Ruska, byl tento obchod s celami zrušen. Ale
vedle v Buchaře zůstávaly cely i nadále zbožím, a obchod, který se tolik příčí lidskému
rozumu, kvetl až do revoluce.
Proto v emirská Buchaře, která měla desítky velkých a stovky maličkých medres,
nevěděli chudí žáci, kam by hlavu složili.
Když měl žák peníze, koupil si celu a nastěhoval se do ní. Když neměl peníze na
koupi, najímal cely. Často se stávalo, že žák neměl hotové peníze a najal si celu na
dluh. Majiteli pak vyplácel úroky z určitého obnosu.
Když žák nebyl s to zaplatit dluh, hostil pána nebo mu jinými způsoby opatřoval
všelijaké výhody, aby mohl žít v cele.
Mnozí vlastníci cel, kteří neměli žádný vztah k medrese nebo k vědám —
řemeslníci, kupci, zahaleči — bydlili celý život v medrese. Pokládali takový život za
nejsvobodnější a nejklidnější: žáci se těšili úctě a vážnosti emirského řádu, byli prosti
všech daňových břemen a měli zajištěno, že se nikdo nebude vměšovat do jejich práv.
Život zde byl lehčí a bezpečnější než ve městě.
Stávalo se, že naprosto nevzdělaní majitelé cel je pronajímali s podmínkou, že
budou žáci chodit na jejich přednášky. Když měli skupinu žáků, kterou ovšem nemohli
ničemu naučit, dostali tito nevzdělaní vlastníci cel učený titul učitelů medresy a pak už
o nich nikdo nemohl říkat, že neznají ani písmo. Po takových úmluvách si získali
mnozí žáci přízeň bohatých nevzdělanců a celu k stálému používání. Za to zajistili
nevědomcům slávu osvícených a moudrých znalců věd, i když tito znalci nedovedli
rozeznat písmeno alif od polena.
148
se o sken knihy
Ruský jazyk
Ruský jazyk
V naší medrese bydlili dva bratři. Staršímu Mahdum-chódžovi říkali Býk. Byl
vysoké postavy, ale tak svalnatý a široký v ramenou, že se zdál malý. Jeho tvář, snědá
jako prosná placka, byla skoro úplně zarostlá černými vousy; jeho velké, pozorné oči
laskavě hleděly zpod hustého obočí, srostlého nad kořenem nosu, jako by zkoumal
nejtajnější myšlenky svého společníka. Jeho oči vroubilo dlouhé zahnuté obočí.
Ruce, nohy a prsa měl porostlé hustými černými chlupy a proto vypadal nevlídný
a zasmušilý, ale ve skutečnosti se stále usmíval, důvěřivě a dobromyslně. Vyzařovalo
z něho jakési teplo, které mě k němu přitahovalo.
Byl vždy a ke každému přívětivý, ale pozoroval jsem, že raději a častěji
rozmlouval a stýkal se s chudými žáky naší medresy. Když někdo onemocněl, chodil
nemocného ošetřovat, vařil mu čaj, uklízel mu celu a pral prádlo.
Nikdy nenosil boty, nikdy si neovinoval hlavu turbanem. Když bylo teplo, chodil
v lehkých kalhotech a v košili, v zimě si přes ni oblékal lehký chalát. V létě chodil
prostovlasý, v zimě nosil ťubutějku.
Bylo mu dvacet pět let, ale vypadal na třicet. Učil se v té době látce, určené pro
čtrnáctileté žáky a probíral totéž, co já.
Zdálo se mi, že přezdívka Býk se pro něj nehodí. Zevně sice připomínal býka, ale
duší byl opravdový člověk — byl jsem přesvědčen, že opravdový člověk může být jen
takový, jako byl Mahdum Býk. Jeho bratr se jmenoval Pír (doslovně: starý), ale
protože byl o mnoho mladší, říkali mu »Pírak«. Byl o dva roky starší než já, šlo mu na
šestnáctý rok, ale vypadal jako desetiletý chlapec, maličký, drobný a bledý hošík, jako
by byl právě prodělal těžkou nemoc.
Učil se společně s bratrem, probírali spolu »Káfii«. Nikdy jsem je však neviděl s
knihou na dvoře, kde jsme se všichni po večerech učili. Neviděl jsem je s knihou ani
na jiných místech v medrese. Pír říkal, že se učí se svým otcem. Dům jejich otce,
osmdesátiletého mully, stál nedaleko Mir Arabu. Tam žil jejich otec s ženou a s dětmi.
Když bylo jejich otci sedmdesát let, zemřela mu žena, jejich matka. Stařec se oženil po
druhé. S mladou ženou zplodil ještě tři děti. Nejstaršímu bylo deset let, nejmladšímu
rok. Nejmladší se narodil, když bylo jeho otci sedmdesát devět let.
149
se o sken knihy
Ruský jazyk
Jejich otec byl mudarrisem na jedné bucharské medrese, ale už nepřednášel. Žil v
soukromí z vakufných důchodů této medresy. V Mir Arabu mu patřily dvě cely, které
dal svým synům.
V podvečer chodívalo obvykle všechno obyvatelstvo medresy na večerní besedy,
nadýchat se čerstvého vzduchu. Dospělí usedali pod otevřeným podloubím a chlapci se
shromažďovali na dvoře.
Jednou večer jsem si sedl vedle Píraka.
Vždycky jsem hledal lidi, kteří uměli zpaměti verše. Proto, když jsem po prvé
seděl vedle Píraka, zeptal jsem se ho:
»Neumíte nějaké verše? «
»A když umím, tak co?«
»Pak bychom si mohli zahrát na verše, řekl byste nějaké dvojverší, a já bych vám
odpověděl dvojverším, které začíná týmž písmenem, kterým končí vaše dvojverší. Tak
bychom pokračovali, až by někdo z nás nemohl najít vhodné dvojverší.«
»Ne. Neumím žádné verše. Pravda, mullá Hamíd-chódža a Zajneddín-chódža k
nám chodí často a čtou verše, ale já jsem si je nezapamatoval. Vy je umíte?«
»Tak trochu.«
Když slyšel mou odpověď, šibalsky se usmál. Řekl hrdě jako maličký chlapec:
„Já zas umím něco, co vy neumíte.“
»Co je to?«
»Znám ruský jazyk.«
Nevěřil jsem mu. Vždyť žáci medresy se nemohou ani své mateřštině pořádně
naučit, neumějí zpaměti ani jednu báseň, jak by mohli znát ruský jazyk?
»Tak řekněte něco rusky!«
»Vremja!« řekl.
»A dále?«
»Uměl jsem ještě několik slov, ale zapomněl jsem je. Mám je zapsána na
papírku. Přijďte ke mně do cely, přečtu vám je.«
Týž den jsem po večeři k němu zašel.
Jeho cela byla v jihozápadním rohu medresy, cela tak maličká, že se do ní stěží
vešli dva lidé.
150
se o sken knihy
Ruský jazyk
Uprostřed cely stál sandal. U vchodu stál nevelký džbán na vodu k mytí. Vedle
džbánu byl kbelík. Když byl plný, vyléval jej Pírak rovnou na dvůr. Vedle krbu se
černal hluboký výklenek na dříví. Rohož na podlaze byla levná, ale čistá. Na tehdejší
dobu byla cela pohodlná.
Pírak mi nabídl místo u sandalu a vytáhl bez řečí zpod pokrývky, na které seděl,
kousek papíru. Viděl jsem na něm dvě řádky, napsané tužkou. Některé znaky
připomínaly arabská písmena, ale přečíst jsem je nemohl.
Pírak mi dal papírek a řekl: »Tak čtěte. Učte se ruskému jazyku.« »Nemohu to
přečíst. Kdo to psal?« Pírak se začervenal:
»Já sám. Opsal jsem si to. Vždyť umím sotva psát.« »Tak to přečtěte sám.«
Posadil se pohodlněji, podepřel si hlavu, ukazoval si prstem po řádkách a
slabikoval napsané:
»Tohle je — snijeg, sněg. Tohleto — vremja. «
»To je všechno? « »Všechno.«
»Přečtěte to jeté jednou. Jenom ruská slova.« Opakoval je a překládal do
tadžičtiny. Jak jsem ho poslouchal, hned jsem si tato slova zapamatoval a přednesl
jsem je jako verše:
„Snijeg — barf, vremja — soat, chileb — non.“
Pírak se radostně zasmál:
»Oh! Docela jako v Nisó-bus-sibijon!“
»Odkud znáte tu knihu?« podivil jsem se.
V této knize jsou překlady arabských slov do tadžičtiny. Tento svérázný slovník,
napsaný ve verších, velmi usnadňoval studium arabského jazyka. Pohříchu nepoužívali
této knihy ani ve školách ani v medrese. Jen někteří nejvzdělanější lidé učili podle ní
své děti.
»Když jsem byl ještě malý,« odpovědi Pírak, »naučil mě otec z ní několika
dvojverším. Jednu řádku si pamatuji ještě dnes. Poslyš!« zašeptal vzrušeně, »uděláme
to tak: opatřím další ruská slova s překladem a ty z nich sestav verše!«
»A kde seženeš ruská slova?“
»V naší medrese žije mullá Turáb. Jezdí často do Samarkandu. Tam žije mnoho
Rusů. Zapisuje si tam ruská slova do sešitku a já si je od něho opisuji. Slíbil mi, že mi
151
se o sken knihy
Ruský jazyk
tentokrát přiveze více nových slov. Opíši si je od něho a dám ti je.«
»Ano! Zcela určitě!« zaradoval jsem se.
»Ale hleď, abys nikomu neprozradil, že máme ruská slova. Nebo nás budou chtít
mullové sprovodit se světa!“
»Proč?« podivil jsem se.
»Zeptej se jich, proč. Vloni div neuštvali mullu Turába.«
»Jak to?«
Dozvěděli se odněkud, že mullá Turáb přivezl ze Samarkandu ruská slova.
Mullové se doslova rozzuřili. ,Je z něho Rus! Musíme ho vyloučit z medresy!' Ale
mullá Turáb žil ve vlastní cele a nebyla tak snadné ho vyloučit z medresy. Tehdy se
shromáždili, pozvali si i mého otce, a vydali se k nejvyššímu soudci. Vrchní soudce
jim odpověděl: ,Znalost ruských slov ještě neznamená, že je Člověk nevěrný. Jděte
domů a netlachejte tolik!' Když už odcházeli, dodal: ,Ruský car uzavřel s naším
emirem přátelství. Uslyší-li emir toto vaše tlachání, třeba se urazí a pak se mějte na
pozoru. Držte jazyk na uzdě.' Slyšel jsem to od svého otce. Můj bratr byl dobrým
přítelem mully Turába. Ale když se otec vrátil od nejvyššího soudce, zakázal bratrovi,
aby se s ním přátelil.“
Když jsem chvíli mluvil s Pírakem, poznal jsem, ze velmi touží po vzdělání.
»Poslyš, uč se veršům. Aspoň trochu,« řekl jsem mu na rozloučenou.
»Jistě. Až přijdou k bratrovi mullá Hamíd-chódža a Zajneddín-chódža, poprosím
je, aby mně něčemu naučili.“
»Tak se ničemu nenaučíš. Musíš si číst sám.«
Nemám knihy. Když jsem se ještě učil ve škole, daroval mi otec Háfize. Ale já
jsem jej dal mladšímu bratříčkovi.«
»Dobře. Přinesu ti knihu veršů. Nazítří jsem mu přinesl svůj milovaný sborník.
Vzal jej, prolistoval a zklamaně mi jej vrátil.
»Neumím to číst. Ani písmena nedovedu rozeznat. Kdyby to byl Háfiz, možná,
že bych to přečetl.«
»Víš co?« navrhl jsem. »Dovol, abych ti ukázal, jak se čte. Naučíš se tomu za
několik dní.«
Navrhl jsem to velmi opatrně; neřekl jsem mu: »já tě tomu naučím“, ale řekl
152
se o sken knihy
Ruský jazyk
jsem: »já ti ukážu«, neboť, kdybych mu chtěl dělat učitele, mohl by se urazit. Ale
Pírak hned nadšeně souhlasil.
»Ukaž! Honem!«
Toho večera jsem mu přečetl nahlas čtyři gazely z té knihy. Když se naučil
veršům, ukázal jsem mu, jak jsou napsané.
Od té doby jsem každý volný večer chodíval k Pírakovi a učil jsem ho. Za dva
měsíce mohl plynně číst celou knihu a postupně se naučil rozeznávat jednotlivá
písmena.
Nejdřív jsem mu navrhl, aby psal písmena a slova podle předlohy. Později, když
si jeho ruka zvykla držet násadku, začal pomalu psát sám. Tak se do jara naučil číst a
psát.
V té době zajel mullá Turáb do Samarkandu a přivezl nová slova. Ačkoliv se bál
zapisovat ruská slova, dodal Pírakovi ještě tři: Duša — džón, dožď — bórón, voda —
ób.
Pírak tato slova zapsal a přinesl mi je.
»Zkus je uspořádat, jak jsme se domluvili.« »Ukaž!«
Tentokrát jsem už mohl přečíst Pírakův rukopis. Pokusil jsem se sestavit z
ruských slov báseň. Podařilo se mi to.
Přečetl jsem mu:
„Sněg-barf, vremja-sóat, chleb-nón.
Voda-ób, dožď-bórón, duša-džón."
Když to Pírak uslyšel, byl tak nadšen, že zajásal a dal se radostí do tance. Skvěle
tančil, takový tanec jsem viděl jen jednou v životě, když k nám do Soktary, na svatbu
jednoho souseda, přijeli tanečníci z Gižduvanu a s nimi proslulý Tadžichán. Tančil tak
mistrně, že nadšení diváci po každém tanci křičeli a bouřlivě jásali. Ale Tadžichán byl
tanečníkem z povolání a tančil za zvuků bubnu, na který hrál nadaný hudebník.
Když Pírak usedl a znovu začal chválit moje verše, zeptal jsem se ho, kde se
naučil tak tančit.
»V naší medrese je mullá Hamíd-chódža. Už jsem ti o něm říkal. Pochází jako ty
z Gižduvanu. Když u bratra nikdo není, přichází k němu s chódžou Zajneddínem,
Hamíd-chódža umí mnoho gazelu a na měděný podnos hraje jako na buben. Když
153
se o sken knihy
Býk
zpívá gazely, sám se doprovází na podnos. A aby to bylo veselejší, naučil mě nyní
tancovat.«
Pírak se odmlčel a pak řekl:
»Až přijdou k bratrovi, pozvu tě. Uslyšíš, jak zpívají a uvidíš, jak tančím.“
Býk
Jednou po ranní modlitbě mi řekl Pírak, že budou večer zpívat u bratra gazely a
navrhl mi, abych tam přišel po večerní modlitbě.
„Škoda!« odpověděl jsem, »dnes je úterý, musím v cele u Abdusalóma vařit
pilav. Ale až budu hotov, jistě přijdu.«
Večer v deset hodin jsem přišel do Býkovy cely.
Jeho cela byla třikrát prostornější než cela Pírakova. Kromě toho v ní byly
hluboké výklenky, kam se skládalo dříví, uhlí a různé jiné věci. Uprostřed cely, za sandalem, seděli Hamíd-chódža, Zajneddín-chódža a Pírak.
Býk tam nebyl.
Pírak mi nabídl své místo a sám si sedl opodál sandalu. Hosté vypili číšku čaje a
začali zpívat. Hamíd-chódža měl měkký a hluboký hlas. Zajneddín-chódža zpíval
procítěněji, ale nestačil na vyšší tóny.
Když si zazpívali, zahráli na podnosy, které drželi v rukou, píseň na motiv
»Uforá« a Pírak tančil. Tančil ještě výrazněji a lépe než tenkrát ve své cele. Hamídchódža ho opravoval, chtěje ještě více zdokonalit jeho tanec.
Když jsme opět usedli k čaji, zeptal jsem se Píraka, proč tu není Býk. Odpověděl,
že se jeho bratr přátelí s Asadžánem Mahdumem, zetěm nejvyššího soudce, a že s ním
šel někam na návštěvu do městské čtvrti Mir Dustum. Buchařani nechodili v noci rádi
sami po městě. Přepadení zloději a všelijakými ničemy bylo běžným zjevem.
»Bratr slíbil, že se brzy vrátí. Sám nechápu, proč tu ještě není.«
Pírak podal Hamíd-chódžovi čaj a řekl šibalsky:
»Bratr je velmi silný. Jako býk! Kdyby se mu dostat do rukou loupežník, bratr by
ho nepustil z ruky, dokud by neprosil za odpuštění. Proto Asadžan bez bratra v noci
nikam nechodí.“
Hamíd-chódža řekl:
154
se o sken knihy
Býk
»My, Gižduvanci, si rádi zahýříme a porveme se. Proto mám rád Mahduma
Býka, že nikomu neustoupí ani v zápase ani v zábavě. Proto se vždycky těším na jeho
písně. Je opravdu škoda, že ještě nepřišel.«
Zazpívali ještě několik gazelů. Zahráli ještě několik písní. Pírak tančil. Čas míjel.
Už uplynula hodina s půlnoci, ale Býk nepřicházel.
Hamíd-chódža řekl Pírakovi:
»Kručí nám v břiše až běda. Připrav pilav. Najíme se a půjdeme spat.«
Pírak přichystal a podal pilav.
Pilav byl už snědený, když se Býk vrátil.
Oči mu hořely zvláštním ohněm. Neusmíval se, ale bouřlivě se chechtal. Napadlo
mě, že se minul s rozumem a srdce se mi sevřelo lítostí.
Ale mluvil zcela rozumně. Ustavičně se hlučně smál. Poprosil hosty, aby mu
prominuli, že přišel tak pozdě.
»Já za to nemohu. Hostitel za to může a jeho hosté za to mohou. Zkoušeli moji
sílu. Minule to zkoušeli s vínem a prohráli. Sami se svalili a já jsem to vydržel a
neztratil jsem rozum. Dnes mě donutili, abych kouřil hašiš. Dřív jsem to nikdy
nezkoušel. Vzal jsem si, vykouřil jsem dvojitou dávku a obstál jsem. Všichni ostatní se
svalili jako opilí po jediném vdechnutí. Asažana porazil pouhý kouř, ani si nestačil
potáhnout. Mne to však neomámilo. Jen hlavu mám na prasknutí. Jako přezrálý
meloun! Cha, cha, cha! Oh, div se mi nerozskočí!“
»Pomohl by vám suchý sýr!« řekl Hamíd-chódža.. »Jedno dvě kolečka suchého
sýra.«
»Ó! Bratříček mi ho hned dá! Honem, Píraku!“
Býk se smál, ale najednou se dal do pláče, objal pevně Píraka a říkal mu:
»Tys má jediná naděje! Bratříčku! Milý! Po matčině smrti jsme zůstali sami na
světě! Smiluj se nade mnou, sežeň mi dvě kolečka suchého sýra. Uzdrav mi hlavu!
Matka ti dá požehnání!«
Pírak mu ukázal na hodiny: »Kde mám sehnat sýr ve dvě hodiny v noci?« Ale
Býk plakal, vzdychal, naléhal. Pírak řekl:
»Počkejte! Docela jsem zapomněl. Vždyť my ten sýr máme!«
„Jsi chlapík! To je chlapík! Sem s ním, honem!“ Býk se radostně rozchechtal.
155
se o sken knihy
Vousáč
Smál se tak upřímně a dobrosrdečně, že se hosté také zasmáli a cela se rozezvučela
smíchem.
Pírak přistavil ke zdi žebříček, vlezl do horního výklenku a něčím tam šustil. Pak
sestoupil s miskou v ruce. Na misce leželo asi deset malých bílých cibulí. Slupky
připomínaly bílá kolečka suchého sýra. Býk se se smíchem vrhl na cibuli. V tom
okamžiku se začal vařit čaj. Se smíchem řekl Býk Pírakovi:
»Sýr je obyčejně tak tvrdý, že jej ani nerozkousneš. Ale ty máš výborný, měkký a
šťavnatý. Je sice příliš ostrý, ale aspoň mě přestane dřív hlava bolet.« Hryzaje cibule a
směje se, vyprávěl: »Proseděl jsem dnešní večer se syny nejvznešenějších Buchařanů.
To jsou hlupáci! Arabové říkali: ,Děti šlechetných nebývají šlechetné. Narodí-li se
šlechetnému šlechetný, divte se zázraku!' Jedinou jejich radostí je, opít se co
nejrychleji do němoty a usnout. Jsem hlupák, že jsem se spolčil s hlupáky!«
Přitom začal Býk slzet. Ale když snědl cibuli, opět se rozesmál. Pak si stěžoval,
že ho hlava ještě víc rozbolela. Hamíd-chódža mu poradil, aby si nalil studenou vodu
na hlavu. Býk naplnil džbán vodou a odešel. My jsme se také rozešli.
Usnul jsem velmi pozdě a vstal jsem časně, ještě za tmy: musil jsem přinést
soustolovníkům z trhu smetanu a připravit čaj.
Když jsem vyšel z cely, potkal jsem na dvoře Býka. Šel v košili, oblečené na
nahé tělo, a nesl z čajovny konvici s čajem.
Zeptal se:
„Vyspal ses? Tvůj přítelíček Pírak mi dal cibuli místo sýra. Nechtěl jsem ho
zarmucovat a tak jsem snědl cibuli. Ještě dobře, že jsem si polil hlavu studenou vodou.
Hned mi bylo lépe. V noci jsem spal dobře. Vstal jsem dříve než Pírak.“
Vousáč
Jednou večer jsme šli s Pírakem k Mir Arabu. Pršelo.
Pírak navrhl, abychom zašli k tržišti a poseděli na široké kryté terase Šafarovy
čajovny. Tam již seděli Býk, Hamíd-chódža a Zajneddín-chódža. Seděl s nimi i mistr
řemesla zlatnického Džámaldžán. Měl dům v ulici, ve které stála naše medresa.
Hamíd-chódža si tiše prozpěvoval gazely. Usedli jsme vedle něho.
V té chvíli se u Klenotnické brány, která stála na východ od Mir Arabu, objevili
156
se o sken knihy
Vousáč
dva muži.
Jeden měl bledou tvář, husté, dlouhé vousy a vysokou silnou postavu. Mohlo mu
být tak třicet let. Vedle něho šel opálený mladík asi pětadvacetiletý.
Když se přiblížili, řekl bledý vousáč mistru Džámaldžánovi:
»Džámaldžáne! Vidím, že jste si našel přátele. Věřte mi, prosím, že ani sto
takových přátel vás neosvobodí od daně.«
Prošli mimo nás.
Hamíd-chódža se rozzlobil, prudce vstal, aby dohonil vousáče a popral se s ním
někde v postranní ulici. Ale Býk ho zadržel:
„To je známý dotěra a rváč. Říkají mu Ruzí Vousáč. Je velmi silný. Nic si s ním
nezačínejte, sám se s ním příležitostně vypořádám.“
Býk se zeptal mistra Džámaldžána: »Co to s ním máte? O jakou daň jde?«
»Jednou mě potkal v úzké uličce, ve čtvrti tkalců. Svlekl mi svrchní chalát a řekl:
,Chalátem se mne nezbavíte. Je-li vám život drahý, budete mi od dnešního dne platit
daň.' Za týden přišel s tím chlapíkem ke mně do krámu. Právě jsem natahoval stříbrný
drát přes ocelovou desku. Řekl mi:
,Děláte důležitou práci, ale já vás pozdržím jen na minutku. Dejte nám, prosím,
každému prsten.' Dal jsem jim dva stříbrné prsteny, ale Vousáč je nevzal. ,Ne, my
potřebujeme zlaté.' Musil jsem mu dát zlatý prsten a pro průvodce se spokojil se
stříbrným. Teď se mi ukázal po třetí. Zítra zas přijde a bude něco žádat.«
V Džámaldžánových očích se zaleskly slzy:
»Nyní mu budu musit dát postupně všechno, zavřít krám a sedět doma.«
»Nebojte se! My už na něco přijdeme!« řekl Býk.
Hamíd-chódža si opět tichounce prozpěvoval.
Za několik dní jsem večer zašel do dvora medresy.
Žáci seděli v hloučcích po dvou nebo po třech a rozprávěli.
Pírak na dvoře nebyl.
Zastavil jsem se a uvažoval, ke komu si mám přisednout, když tu ze své cely
vyšel Pírak. Šel k východu. Zavolal jsem na něj. V běhu mě vyzval, abych šel s ním.
Dohonil jsem ho a vyšli jsme spolu na ulici. Šel Velkou ulicí směrem na západ.
Já za ním.
157
se o sken knihy
Vousáč
Tak jsme došli k Velké mešitě. Bylo tam málo chodců. Zeptal jsem se:
»Kam tak pospícháš? Kam mě vedeš?“
Zpomalil krok:
»Pamatuješ se na Ruzího Vousáče?«
»Pamatuji.«
»Včera pozval bratr Vousáče na návštěvu Uvařil jsem pilav. Když jsme pojedli,
řekl bratr: ,Ruzí, ty jsi silák. Že ti není hanba loupežit! Síly ti stačí na kteroukoliv
práci, můžeš si jakoukoliv prací vydělat tolik, že budeš žít jako emir. Zanech loupeží a
žij čestně.' Dokud bratr mluvil, seděl Ruzí se skloněnou hlavou. Když bratr skončil,
řekl Ruzí tiše a zádumčivě: .Emir, který má šibenice a vězení, mě nemohl předělat. A
vy mě chcete stařeckými žvásty odvést s mé cesty. Nedělejte si naděje! Sám vím, kde
je moje místo!' Ruzí Vousáč vytáhl pět teneg a položil je na koberec: ,To je pro vás za
váš pilav.' Vstal, ani se na bratra nepodíval. Bratr mu odpověděl klidně a přátelsky:
,Vezmi si ty peníze. U mne není hospoda. Jinak půjdu do tvé čtvrti a poučím tě ne jako
stařec, ale jako muž. Pak uvidíš, kde je tvé místo!' Ruzí Vousáč odpověděl: ,Tak mi
tam vrátíte moje peníze. Večer vás budu očekávat.' Dnes večer mě bratr poslal domů.
Když jsem se vrátil, nezastal jsem ho. Myslím, že šel k Ruzí Vousáčovi. A domů mě
poslal proto, abych nešel za ním a aby se neřeklo, že Býk vzal s sebou telátko. Ale já
tam musím být; kdo ví, co se tam stane!«
Prošli jsme řadami prodavačů cukrovinek a řadami kotlářů, došli jsme k bráně
Zargirán, prošli jsme čtvrtí mydlářů a vyšli na Registan.
Pak jsme šli dále mezi řadami krámků s melouny a vinnými hrozny, až jsme
přišli k Ustó Ruchí, kde stál dům Ruzí Vousáče.
Když jsme tam přišli, viděli jsme, že Býk rozmlouvá se starci u městské mešity.
»Zdá se, že jsme přišli včas. Ještě se nic nestalo!“ řekl Pírak, ale k bratrovi nešel.
Zůstali jsme stát za rohem.
Tu vyšel z uličky za mešitou Ruzí Vousáč se svým přítelem. Vousáč nechal
přítele v uličce, přiblížil se k mešitě a zeptal se starců: »Oč jde?«
»Jde o to,« odpověděl jeden ze starců, »že ti chceme dát radu, abys poslechl
mullu Mahduma a zanechal svých obchůdků.“
»Zase stařecké žvásty!“
158
se o sken knihy
Vousáč
»Chceš-li, můžeme si promluvit jako muži!“ řekl Mahdum Býk.
Ruzí Vousáč shodil chalát a položil jej ke zdi uličky. Vyšel do ulice a řekl:
„Muž se ukáže v boji!“
Ruzímu visel po levém boku velký nůž v pochvě. Býk neohrabaně vstal a s
úsměvem přistoupil k Vousáčovi. Uchopil ho oběma rukama a jediným škubnutím s
něho strhl pás i nůž.
Vousáč byl vyšší než Býk. Udeřil Býka do prsou, sevřel jako do kleští jeho
ramena a začal jím třást. Ale Býk nepodlehl.
Pak Býk obratně využil chvíle, uchopil Vousáče a zdvihl ho nad hlavu.
Vousáčovo dlouhé tělo se zmítalo v rukou Býka.
Vousáčův přítel mu běžel pomoci, ale sotva se přiblížil, kopl ho Býk tak mocně
do břicha, že zavyl jako pes, skrčil se a svalil u zdi.
Býk držel Vousáče ve vztyčených rukou, točil jím jako tanečník. Vousáč se
pokoušel rukama nebo nohama uhodit Býka, ale nemohl nic dělat. Nakonec ho Býk
hodil na zem. Pak mu bleskurychle sedl na prsa. Chytil ho za zápěstí a přitiskl mu je k
hrdlu. Tak ho svíral několik minut.
Dav lidu zaplnil ulici. Všichni zde trpěli Vousáčovými výpady, nikdo se ani
nepokusil, aby mu pomohl. A když si Vousáčův přítel vydechl a chtěl opět zasáhnout,
lidé ho nepustili a říkali:
»Rvačka je dílo ďáblovo. Je hřích se prát.« Když Býk trochu uvolnil Vousáčovo
hrdlo, Vousáč zachroptěl:
„ Zaklínám se skrze boha milostivého, že vydám své město.«
To byla největší přísaha bucharských rváčů a povalečů. Nikdo z nich by se nikdy
neodvážil ji porušit.
Býk uvolnil Vousáčův krk, vstal, podal Vousáčovi ruce a pomohl mu na nohy.
Zatím co se Vousáč rozhlížel zarudlýma očima, Býk vytáhl pět teneg a podal je
Vousáčovi: „Tady máš, když činíš pokání.«
»Činím pokání!“ odpověděl Vousáč a vzal si peníze. My tři jsme se vesele vrátili
do medresy Mir Arab.
159
se o sken knihy
Slavnosti ve Fajzabádu
Za těch časů v Buchaře zvlášť oslavovali Nový rok, který v obyčejném roce
začínal 22. března a v přestupném 21. března.
Toho dne konalo v emirové paláci v »Arku« musulmanské duchovenstvo
slavnostní obřady, pořádalo bohaté hostiny, přijímalo dary a oběti, načež nastala lidová
slavnost, která trvala mnoho dní. Zvučely velké dlouhé trouby, provazolezci kráčeli se
svými tyčemi nad městem, potulní komedianti a šumaři křičeli a křepčili, kramáři
otvírali své boudy se vším možným, zápasníci se potýkali, projížděly bohaté kočáry
bucharských pánů.
Lid začínal slavit svůj svátek dlouho před Novým rokem, v měsíci chut, od 20.
února. Od toho dne se Buchařané každý pátek vypravili za město, do Fajzabádu, a tam
se veselili.
Vesnice Fajzabád leží kilometr na severovýchod od Buchary. Je tam hojně vody,
velké zahrady a krásné louky. (Dnes v těch místech vzkvétá předměstský kolchoz
»Osvěta«.)
Šli jsme do Fajzabádu až druhý pátek, kdy bývá na slavnosti více lidí.
Z města a sousedních vesnic táhly k Fajzabádu velké skupiny lidi. Naše nebyla
tak početná; Býk, Pírak, mullá Hamíd-chódža, Zajneddín-chódža, můj bratr Muhiddín
a já.
Býk vzal s sebou čajník, dva šálky a pokrývku. Pokrývku nesl Pírak a čajník a
šálky já.
V devět hodin jsme vyšli městskou branou. Odtud vedla široká cesta na východ k
hrobce Baháuddína Nakšbenda, podle které se tato brána nazývala Hrobková. Její staré
jméno bylo Vodní brána, protože odtud tekl do města potok Šachrud.
Když jsme odbočili na polní cestu k Fajzabádu a minuli hrobku chódži Ishaka
Kalabódího, otevřelo se před námi prostranství, ohraničené se tří stran hřbitovní zdí a
od severu terasami květinových zahrad předměstského květináře.
Na prostranství se tyčilo několik uschlých jilmů, hliněné vyvýšené plošinky, na
kterých bylo možno posedět a vypít čaj, a nevelký domek s dlouhou suffou. Zde všude
seděli lidé a pili čaj. Býk nás pozval na jednu suffu na kraji prostranství. Z čajovny
160
se o sken knihy
nám přinesli konvici čaje a šálek, a roznašeč čaje se nás zeptal:
„Budete si přát hašiš?«
„Ne!« odpověděl Býk rozhodně.
Při čaji jsme si pozorně prohlíželi všechny, kdo seděli kolem nás.
Na dlouhé suffě se usadilo několik žebravých dervišů, kteří se obyčejně v neděli
a ve čtvrtek rozešli po větších skupinách, konali dervišské bohoslužby, chodili po městě a sbírali milodary do svých »svatých“ číší.
To byli vůdci žebravých dervišů. Opásáni vlněnými pestrobarevnými pásy, nosili
u sebe kámen štěstí, který je prý zbavoval pocitu hladu.
Jejich tělo pokrývaly cáry. Tyto cáry jim přiděloval jejich představený — pír,
který sídlil v Samarkandu. Ani jeden ze žebráků si nesměl obléknout takové hadry,
aniž podaroval svého nejvyššího představeného, a takový dar stál velké peníze. Kromě
hadrů jim jejich představený v Samarkandu vydával ještě čtvercovou čepici, za kterou
rovněž dostával od žebráka veliký dar.
Vedle žebráků ležely jejich »svaté« číše na almužnu a čepice. Rozcuchané,
rozpuštěné dlouhé vlasy jim visely s hlav jako u žen právě ovdovělých. Vedle každého
ležela tlustá špinavá hůl.
Měli s sebou dva psy s dlouhými slechy. Psi si položili štíhlé čenichy na přední
tlapky a nespouštějíce oči s pánů, leželi tak nehybně, že vypadali jako výtvory
dovedného mistra.
Mezi žebráky sedělo několik vyšňořených mladíků a žebráci s nimi živě
rozmlouvali. Jasné oči mladíků svědčily o jejich nadání a rozumu.
Na jiných suffách seděli skromní žáci kterési medresy, domýšliví synové
bucharského panstva, kupečtí synkové, řemeslníci a trhovci.
Nevypili jsme ani konvici čaje, když roznašeč podal žebrákům dýmku. Tato
dýmka, udělaná z ořechového dřeva, připomínala naši obyčejnou dýmku z tykve, ale
troubel na kouření byl silnější a dýmka sama kulatější. I hliněná nádobka na tabák se
zdála větší.
Roznašeč čímsi naplnil tuto hliněnou číšku, položil navrch žhavý uhlík a třikrát
zabafal.
Tak rozdělal svým dechem oheň v číšce a předal dýmku náčelníku žebráků,
161
se o sken knihy
člověku asi padesátiletému, oblečenému do zcela nových hadrů. Když vzal dýmku do
ruky, psi zavětřili a naježili srst, ačkoliv se jinak ani nepohnuli. Býk řekl:
»Začalo kouření hašiše.“
Náčelník dvakrát vtáhl kouř, s úsměvem se podíval na své psy a vydal obvyklý
křik takových žebráků:
»Chák… Dust… Il allá! Náš učitel — blahoslavený hašiš!«
Psi leželi klidně dále. Jen jakoby v odpověď na laskavý pohled náčelníka zavrtěli
ocasy. Náčelník jim řekl: »Pojďte sem, ó zvířata, vyznávající pravdu!“ Psi vyskočili a
přišli k němu. Postavili se předními tlapkami na suffu a otevřeli huby. Tak stáli vedle
sebe a nespouštěli oči s náčelníka.
Ten zakryl prstem výpustku, vtáhl několikrát kouř a silněji rozdýmal oheň hašiše.
Když se celá dýmka naplnila kouřem, přiložil výpustku k hubě jednoho psa a troubelí
dmýchl kouř do dýmky. Kouř se valil z otvoru psu do chřtánu, a pes jej s rozkoší
vdechoval. Tak dal zakouřit i druhému psu. Když si psi zakouřili, šli si lehnout na svá
místa.
Roznašeč vyčistil dýmku, nasypal do ní novou dávku hašiše, znovu ji zapálil a
podával ji ostatním žebrákům i nastrojeným mladíkům.
Rozhovor se stával živější a hlučnější. Bylo slyšet hlasy žebráků a jejich mladých
společníků:
„Pravda!«
„Přítel... «
Psi radostně kvičeli a podíleli se na radosti svých pánů.
Tu druhý roznašeč také nacpal dýmku a šel s ní mezi ostatní lidi, kteří popíjeli čaj
a rozprávěli mezi sebou.
Tam se také našlo dost lidí, kteří si rádi zakouřili z této dýmky, i když jejich
společníci hubovali a vysmívali se jim.
Roznašeči čaje mnohokrát odešli, aby naplnili své dýmky a opět se vraceli.
Ačkoliv jsme již na začátku odmítli kouření, člověk s dýmkou k nám opět přišel
a nabídl nám ji. Býk zase rozhodně zavrtěl hlavou. Hamíd-chódža řekl Býkovi:
»Z nás nikdo nikdy nekouřil. Ale vy máte zkušenost. Vy jste dokonce cibuli
považoval za sýr. Proč se teď zdráháte? «
162
se o sken knihy
Býkův obličej se zachmuřil; jeho obvyklý úsměv zmizel.
»Tak vy si myslíte, že jsem ve společnosti zahalečů kouřil to svinstvo pro
požitek? Ne!« Vypil několik doušků čaje a dodal: »Ne! Tito blbci mě chtěli zmoci a
pak se mi posmívat. Nechtěl jsem se nechat zahanbit ani jim ustoupit, proto jsem přijal
jejich výzvu. Pomátli se, ale já jsem si zachoval rozum. Nakonec jsem se smál já.«
Žebráci kouřili dále sami a dali po druhé zakouřit psům. Jejich rozhovor se stával
hlučnější.
Mladíci, kteří byli s nimi, se hned smáli, hned zase plakali, trhali se sebe šaty a
odhazovali je na všechny strany. Psi se vrátili na dřívější místa a usnuli.
Býk řekl:
»Vždyť to jsou právě ti žebráci, kteří dvakrát týdně chodí po městě a ve jménu
božím, prorokově, Baháuddínově a ostatních svatých lákají od musulmanů peníze. Tak
se podívejte, kam ty peníze jdou a zda z nich mají svatí radost. Nestačí jim však, že
jsou sami ničemové, chtějí i z jiných udělat ničemy. Tito mladíci už padli do jejich
osidel. Kdyby se učili, stali by se mistry. A teď, když budou mít štěstí, stanou se
„svatými" žebráky. A když jim štěstí nebude přát, skončí na emirské šibenici. Dokonce
i psům chtějí naočkovat hříšnou vášeň.«
Po takové dlouhé řeči vyschlo Býkovi v krku.
Napil se ještě čaje a řekl:
»Schválně jsem vás sem přivedl, abyste se podívali, jací jsou tito „svatí" na
veřejnosti. Ale jejich tajný noční život je ještě strašnější. Ty hole jsou jejich zbraní.
Většina těch žebráků se nespokojí almužnami věřících. V noci se vydávají na okraj
města a číhají na opozdilé chodce. Když se jim chodec protiví, vrazí do něho špičatou
hůl. Zde před lidmi důstojně pokuřují hašiš. Ale těžko vyjádřit, co provádějí v nočních
opiových doupatech — hanba pomyslit. Kdyby je tam čestný člověk viděl, nenechal
by je na živu.«
Řeč žebráků se stávala prudší. Náš hovor o nich však byl u konce. Rozhodli jsme
se, že půjdeme. Všichni vytahovali peníze, aby zaplatili čaj. Ale Býk nedovolil:
»Dnes platím čaj já!«
Řekl to tak rázně a určitě, že mu nikdo neodporoval.
Šli jsme se podívat na další zajímavosti.
163
se o sken knihy
Po stranách polní cesty, v zákoutích mezi zdmi zahrad a ve stínu hrobek se
usadili hazardní hráči a hráli v karty, v kostky, v kuličky a v ořechy. Zdi je chránily
před nepovolanýma očima.
Nakonec jsme došli na náves u fajzabádské mešity. Trhovci tu prodávali placky,
maso, rozinky a ořechy, pražený hrách i pirožky… Lidé jedli všechno, co se dalo jíst.
Postávali, seděli na bobku, opírali se o zeď a stále jedli.
Ve dvoře mešity prostřel roznašeč na zem rohož a už tu byla čajovna, kam
usedaly skupiny návštěvníků. Odpočívali, popíjeli čaj a bavili se mezi sebou.
Hamíd-chódža navrhl, abychom si vybrali místečko a napili se čaje, ale Býk
nesouhlasil:
»Pravá veselice je tamhle. Pojďme dále! A když budeme mít chuť na čaj, sami si
jej uvaříme; máme s sebou čajník.«
Koupili jsme si něco k snědku a šli jsme na sever od mešity, přímo po oranici.
V Buchaře začíná jaro o dva týdny dříve než v Samarkandu. I když do Nového
roku zbývalo ještě čtrnáct dní, byly už ozimé ječmeny a jetele pěkně vysoké.
Zeleň pokrývala břehy potoků, příkopů a celou jarní vlhkou zemi. Tráva i osení
byly jako hebký zelený samet, prostřený po zemi k přivítání Nového roku.
Mladá tráva příjemně voněla a všechno bylo jarní, svěží a radostné. Chtělo se mi
nejen vdechovat, ale plnými doušky pít vonný svěží vzduch.
Vysoko na obloze pomalu plynula oblaka, bílá, s nádechem do žluta nebo do
modra, měníce odstíny jasně modrého nebe a vrhajíce průsvitné stíny na jásavou zeleň
jara.
Radostně a vesele dováděli na polích chlapci se svými ochočenými ptáky —
vránami, sojkami, jestřáby. Ptáci byli poslušní každého pokynu svých pánů.
Někteří přivázali ptáku k nožce provázek a pustili ho. Dívali se, čí pták doletí
dále, čí provázek se více natáhne. Unavení ptáci se vraceli do rukou svých pánů. Vyhrával ten pták, který vyletěl nejvýše a nejdéle se udržel ve vzduchu.
Se strakami si hráli jinak. Diváci se seřadili sto kroků od ptáka. Straka seděla na
pánově ruce a pozorně se rozhlížela po divácích. Jakmile jí někdo ukázal peníz, straka
vzlétla, přiletěla k majiteli mince, vzala ji do zobáku, vrátila se k pánovi a položila mu
ji na dlaň. Pak ho začala něžně klovat do ruky, dokud jí nedal oříšky. Když je dostala,
164
se o sken knihy
opět se pozorně dívala po divácích, zda někde neuvidí peníze.
Šli jsme dále k severu a byli jsme už daleko od lidí.
Na jetelišti jsme rozprostřeli svou pokrývku a sedli jsme si. Napili jsme se čaje a
něco jsme pojedli.
Když byl čajník prázdný, běžel Pírak do čajovny pro horkou vodu.
Lehli jsme si do svěží husté trávy. Jen Hamíd-chódža a Zajneddín-chódža zůstali
sedět. Vzali do rukou místo bubnů naše ploché šálky a začali zpívat gazely. Jejich
nápěvy splývaly se svěžestí jarního vánku a naplňovaly nás radostí.
Zpívali i tehdy, když mládež začala skákat na kraji jeteliště. Dva chlapci vzali
třímetrový pás, zkroutili jej jako provaz a napjali jej ve výši kolen.
Druzí chlapci skákali přes provaz.
Pak zdvihli natažený provaz do výše pasu.
Všichni chlapci přeskočili, jen dva klopýtli a svalili se na zem.
Po třetí natáhli provaz ve výši prsou.
Jen polovina závodících překonala tuto výšku.
Když natáhli provaz do výše ramen, nikdo jej nepřeskočil.
Zatím se kolem shromáždilo mnoho lidí, aby také viděli tyto závody.
Býk ležel na zádech a díval se na závodníky.
Když viděl, že výše už nikdo nevyskočí, přistoupil k chlapcům a poprosil je, aby
ještě jednou natáhli provaz ve výšce ramen.
Když to diváci slyšeli, divili se a začali se přít, zda je vůbec možné, aby takový
tlustý a těžký člověk vyskočil tak vysoko. Většinou tvrdili, že to nedokáže.
Býk odstoupil na padesát kroků, rozběhl se, vyskočil lehce jako vítr a přeskočil
pás ve výši hlav chlapců, kteří jej drželi. Dopadl rázem na obě nohy a diváci nadšeně
vyjadřovali svůj údiv.
Tu vystoupil ze zástupu vysoký muž a řekl:
„Tito chlapci jsou ještě malí. Ať vyjde někdo tak velký jako já. Podržíme provaz
sami. Když Mahmud Býk i potom přeskočí, uznáme svou prohru.“
Přihlásil se velmi vysoký mladík.
Býk přeskočil.
Napjali pás ve výši svých hlav.
165
se o sken knihy
Býk zase přeskočil.
Vztyčili ruce s nataženým provazem vysoko do vzduchu.
Býk lehce, bez námahy, přeskočil provaz i teď.
Když to diváci viděli, oněměli údivem. V první chvíli si jen s úlevou oddechli, a
pak se teprve ozvaly výkřiky nadšení a souhlasu.
Po závodech ve skoku začal běh.
Býk se přihlásil, že poběží s pěti vítězi v běhu.
Prodloužili závodní dráhu na tisíc kroků.
Býk předběhl své soupeře o sto třicet kroků.
Po závodech v běhu začaly zápasy.
Domluvili se, že obyvatelé Gala Ósijóh budou zápasit s obyvateli vesnice Mazár
Baháuddína.
Měšťané slíbili, že pomohou slabší straně.
Diváci se rozestoupili, aby udělali místo pro zápasiště a usedli kolem.
Nejdříve vyšli na zápasiště mladí borci. Dlouho měřili své síly.
Pak nastoupili zkušenější zápasníci.
Nakonec došlo na proslavené zápasníky.
Baháuddínští vyšli ze zástupu jako vítězové a měšťané přišli Galaósijóšským na
pomoc.
Ale ani to nepomohlo; opět zvítězili Baháuddínští, protože měli pět mužů, kteří
překonali všechny soupeře.
Pak vystoupil proti nim Býk. Složil všech pět, jednoho po druhém, na lopatky a
pak se s úsměvem vrátil na své místo.
Ještě si ani neoddechl, když k němu přišli zástupci všech tří stran a oznámili mu,
že ho vyzývá k zápasu dvacetiletý mladík Rustam.
Býk odmítl s ním zápasit:
»Je mu teprve dvacet let. Nemohu zápasit s chlapcem.“
Ale zástupci ho začali přemlouvat.
Nakonec Býk souhlasil:
»Dobrá. Ať ukáže svou sílu!“
Rustam nastoupil. Byl nejen mladý, ale i malý a hubený. Nevypadal ani na
166
se o sken knihy
Obuv mully Turába
dvacet let.
Býk krotil svou sílu. Netrpělivě vyšel proti němu a pokusil se ho složit.
Nepodařilo se mu to. Oba se snažili různými způsoby dosáhnout vítězství, ale marně.
Rustam byl zřejmě již vysílen. Těžce oddechoval.
Nakonec oddělili pořadatelé zápasníky, přátelsky jim stiskli ruku a doprovodili je
k jejich místu.
Tím se zápasy skončily a diváci se rozešli.
Sebral jsem s Pírakem naše šálky, pokrývku a čajník a vydali jsme se na zpáteční
cestu. Tu k nám přistoupil Rustam se svým pořadatelem, pevně stiskl Býkovi ruku a
řekl:
»Bratře Mahdume! Prokázal jste mi přátelskou službu. Hned jsem poznal, že se s
vámi nemohu měřit a že moje výzva byla dětinská. Snadno byste mě zvedl a složil na
zem! Ale když jsem to poznal, bylo pozdě. Smířil jsem se s tím, že mě přemůžete. Ale
vy jste se nade mnou slitoval. Zachoval jste mi čest. Jsem vám velkým dlužníkem.“
»Musíš více cvičit. A nechlub se svou silou. Pak z tebe bude výborný zápasník.
Hlavně: nechlub se silou, nenafukuj se. Nebo z tebe nebude nic.«
Pak jsme se vrátili zpět do Buchary.
Obuv mully Turába
Mullá Turáb byl jediným synem zámožného zemědělce. Po smrti svých rodičů
prodal pole, dům i dobytek a koupil si celu v Mir Arabu.
Předtím se dva roky potloukal po různých medresách, nyní mohl žít klidným
žákovským životem.
Jednou v létě zajel s jedním svým spolužákem do Samarkandu. Město se mu
velmi líbilo a k tomu tam nalezl mnoho přátel a známých.
Od té doby, kdykoliv měl bucharského zápachu právě dost, jel se nadýchat do
Samarkandu čistého vzduchu. Na těchto vyjížďkách často potřeboval znalost ruské
řeči. Začal si zapisovat ruská slova, opatřil si na to sešit, kde vedle ruských slov psal
jejich překlad do tadžičtiny. Tento slovníček doplňoval při každé cestě.
Jednou řekl mullá o tomto sešitku Pírakovi. Chlapec se hned chtěl učit rusky.
Začal si vypisovat slova ze sešitu mully Turába.
167
se o sken knihy
Obuv mully Turába
Učení bylo přerušeno, když se učitelé Mir Arabu pokusili s pomocí několika
mullů obvinit Turába z kacířství a vyloučit ho z medresy.
Pravda, Turába vyloučit se jim nepodařilo, ale učitelé ho nepřestali
pronásledovat.
Když Turáb procházel hlavním podloubím Mir Arabu, křičeli za ním:
»Rus jde. Rus! Je na něm vidět, že je Rus!«
Snědý, černovlasý a černooký Turáb však připomínal spíš Araba než Rusa.
Jednou si Turáb přivezl ze Samarkandu pár nových přezuvek. Za deštivého dne v
nich vyšel na dvůr medresy. Sotvaže na něm mullové a učitelé spatřili tuto obuv, hned
říkali:
„Podívejte se! Kdo potřebuje takovou obuv? Kdo chce chodit tak, aby ho nikdo
neslyšel? Noční zloděj!«
Pomluva se šířila a doplňovala se novými a novými podrobnostmi. Každý den si
šeptali o podivném Turábově chování a dokazovali, že je zloděj.
Bylo hned jasné, proč Turáb jezdí do Samarkandu. Vozil do Samarkandu na
prodej kradené věci. A ty, které nakradl v Samarkandu, vozil zase do Buchary. A celu
si koupil za nakradené peníze! Vždyť dva roky se jen potloukal a třel bídu. Neměl ani
celu ani chleba a teď má všechno! Odkud? To jsou kradené peníze!
Tak se stahovala mračna hanebných pomluv nad hlavou mully Turába, který se
odvážil překročit čtyřstaletý práh bucharské medresy.
Při příštím zájezdu do Samarkandu si mullá Turáb koupil kožené polobotky. Tyto
polobotky při každém kroku pronikavě vrzaly.
Ti, kteří o něm dříve říkali, že je zloděj, protože chodil tiše, se teď rozčilovali tím
víc:
»V těch botách je nějaké tajemství!«
»To Rusové napsali jméno svého boha na měděnou destičku. Vložili destičku do
bot, a když si je člověk obuje, zní jméno ruského boha po celém Mir Arabu, po celé
Buchaře a všude, kam ten člověk vkročí, po vší musulmanské zemi!“
Někteří přemlouvali žáky mully Turába, aby mu boty ukradli, až je mullá odloží
na prahu mešity, a aby se podívali, co to v nich tak vrže.
»Musíme najít destičku! Musíme ji mít v rukou! Pak ho potrestáme.“
168
se o sken knihy
Obuv mully Turába
Opatrnější varovali:
»A co když tam destička nebude? Pak budeme mít ostudu my! Bude si stěžovat a
čím se ospravedlníme? Jen si uškodíme.«
Nakonec poslali k Turábovi jednoho žáka, aby vyzvěděl, proč boty vržou.
Doufali, že Turáb nic nepozná a že mu prozradí tajemství vrzání.
Turáb žáku odpověděl, že boty nešili ruští ševci, ale musulmanští, totiž Tataři v
Kazani, a že neví, co musulmani zašili do podrážek.
V Mir Arabu žil kazaňský Tatar mullá Kamar. Když bylo Kamarovi deset let,
přivezl ho bucharský obchodník Mahmud-chódža z Kazaně do Buchary. Kamar u něho
žil jako jeho písař. Druzí Tataři v Buchaře se styděli za takového »písaře« a nestýkali
se s ním.
Ale učitelé Mir Arabu měli svého žáka za nejlepšího znalce Ruska a všech Rusů,
nemluvě už o Tatarech a Kazani.
Učení mullové Mir Arabu pozvali Kamara na poradu, aby rozřešil těžkou otázku,
proč boty vržou.
Kamar zjistil, že boty byly ušity v Kazani. O tom nemůže být pochyby. Ale nešili
je Tataři, nýbrž Rusové, kterých je v Kazani mnoho. Když Tataři ušijí boty, nevržou,
ale ruští ševci zašívají do podrážek prasečí štětiny, aby vrzaly. O tom není pochyby.
Musulmani z jiných měst to nevědí a myslí, že v Kazani šijí všechny boty jen Tataři a
nosí vepřovou kůži na nohou. Polobotky mully Turába vydávají proto zvuk podobný
prasečímu chrochtání, že se kůže tohoto nečistého zvířete dostala na Turábových
nohou do posvátných míst naší medresy. O tom není pochyby! Mullové začali křičet:
„Bezbožník poskvrnil Mir Arab vepřovicí!“ »Vepřovice je ve zdech medresy!“
„Věděl, že je prase nečisté. To znamená, že schválně poskvrnil dům vědy!“
Z opatrnosti, aby nebyl považován za nevěřícího, nevynechal Turáb ani jedno
společné modlení. V té chvíli právě také vešel do mešity.
Turábovi žáci, kteří už byli poštváni proti svému učiteli, vyhodili nejdříve na
ulici jeho boty a hned za nimi vystrčili z mešity i jej.
Když se po modlitbě učení mullové dověděli, jak Turábovi žáci potrestali svého
učitele, prohlásili:
»To je málo! Boty jsou poskvrněny nečistým zvířetem. Nestačí je vyhodit! Vy
169
se o sken knihy
Obuv mully Turába
mladí a nezkušení ani nevíte, že jste se prohřešili a poskvrnili, když jste vzali ty polobotky do ruky. Ale Bůh vám odpustí, protože jste to neučinili z nedbalosti, ale z
nevědomosti. Polobotky se musí spálit!«
Po tomto vrazila celá skupina zbožných žáků s kleštěmi na uhlí do cely mully
Turába, obrátila tam všechno naruby a objevila rusko-tadžický slovníček.
Aby se neposkvrnili, popadli sešitek do kleští, zabalili všechno do košile, kterou
strhli se samého Turába, a hodili celý balík do žumpy. Pak čekali na kraji žumpy, až se
balík ponoří.
Turáb se zamkl a celý den seděl ve své cele.
V noci vyšel z cely a navždy opustil Mir Arab.
Mullá Turáb našel lichváře a prodal mu svou celu za dvanáct tisíc teneg, ačkoliv
měla v té době cenu nejméně patnáct tisíc. Turáb se bál, že představení Mir Arabu
nepotvrdí tuto koupi, že využijí příležitosti a že získají celu ještě levněji.
Prodávající i kupující měli zájem na tom, aby se obchod uskutečnil. Neptali se
představených medresy, ale šli rovnou k nejvyššímu bucharskému soudci a sepsali u
něho smlouvu o prodeji cely.
Pak šel kupec do medresy. Pozval si na návštěvu představené, dal jim trochu
peněz a předložil jim listinu o koupi cely od mully Turába. Na listině byla pečeť
nejvyššího soudce a představení nemohli nic namítat. Přijali od nového majitele
pohoštění i peníze.
Od té doby, když mohly být proti prodeji cely námitky, se záležitost vyřizovala
přímo u nejvyššího soudce. Toto neslýchané obcházení vůle představených podnítilo
ještě větší nenávist vůči Turábovi, který si toto obejití jednoho z nejstarších zvyků
vymyslil a první ho použil.
Ale přes všechen povyk zůstalo záhadou, má-li prase štětiny, které vrzají v
botách, a dávají-li nějací ševci prasečí štětiny do obuvi. V té době u nás nikdo, ani
učení mullové ani mladí žáci, neviděl prase nebo prasečí štětiny.
Tím skončilo naše učení ruskému jazyku. Mullá Abdusalóm ani jeho
soustolovníci neměli na příhodě s mullou Turábem žádný podíl. Ale jednou pozval
Abdusalóm na návštěvu Tatara Kamaru.
Všichni soustolovníci byli též přítomni a já jsem vařil pilav.
170
se o sken knihy
Zatmění
Mluvili o všeličems. Nakonec Abdusalóm opatrně stočil řeč na Turábovy
polobotky. Kamar vypravoval:
»Přijel jsem z Ruska do Buchary jako chlapec. Viděl jsem prasata, ale mají-li na
sobě tvrdé chlupy, to nevím. O tom, že Rusové dávají do bot prasečí štětiny, mi říkal
starý mullá v Kazani. Byl jsem tenkrát ještě dítě, ale pamatuji se na jeho slova.«
Kamar se přiznal, že se na to nedávno ptal bucharského obchodníka s obuví a ten
mu řekl, že nedávají štětiny do bot, a i kdyby je dávali, že štětiny nemohou přece vrzat.
Boty vržou, když jsou podrážky napuštěny lihem.
»Nesejde mi na tom,« řekl Kamar nedbalým hlasem bucharských zahalečů, »co v
těch prokletých botách vrzalo, zda prasečí štětiny nebo líh. Jedno i druhé poskvrňuje
musulmana. Nelhal jsem, když jsem mullům řekl, co jsem slyšel. Za to jsem něco
uviděl a poměl jsem se na hostince, když Turáb prodal celu. A ještě jsem dostal dvě
tengy!«
Předtím Kamar do společnosti představených medresy nechodil, ale od té doby
byl častým jejich hostem.
Zatmění
Jednou večer, když žáci i učitelé seděli jako obyčejně ve skupinách pod hlavním
podloubím Mir Arabu poblíže velké vnitřní brány, vešel z ulice vysoký muž.
Byl tak vysoký, že mu banorasový chalát sahal po kolena. Muž střední postavy
by jej vláčel po zemi.
Ale příchozí byl tak statný, že jeho nadměrný vzrůst nebyl nápadný. Na první
pohled vypadal jako člověk střední postavy. Jeho dlouhý krk byl velmi silný a hlava
nezvykle veliká. Zdálo se, že krk stěží unese tak těžkou hlavu. A když šel, krk se mu
podivně kymácel se strany na stranu, jako by celou tíhu velké hlavy jen stěží udržoval
v rovnováze.
V plném, velmi snědém obličeji nebylo téměř vrásky, ačkoliv již měl dávno
šedesátku za sebou. Přistřižená bradka byla silně prokvetlá. Opíral se o ruskou hůl,
která jako by zkracovala jeho postavu. Jak se o ni opíral, maličko se nakláněl.
Vešel těžkým krokem do dvora medresy.
Když ho viděli stařešinové a učitelé, kteří seděli u vchodu, vstali a uctivě ho
171
se o sken knihy
Zatmění
pozdravili.
Ale příchozí se na ně ani nepodíval, neodpověděl na jejich pozdrav, jen kývl
hlavou. Ostatně mohlo toto kývnutí být jen obvyklým potřásáním přetěžké hlavy.
Když přešel dvůr, stařešinové zase usedli a začali si o něm šeptat a pomlouvat
ho:
»Už je tu zase! Teď bude celou noc rozmlouvat ve své cele s nečistou silou. A
ráno o tom bude vyprávět svým žákům, aby je svedl s pravé cesty.«
»Předstírá, že ví, kdy se zatmí měsíc nebo slunce. Opovažuje se to předpovídat.“
»Jedině bůh to může předpovídat a věděti Bezbožník se chce rovnat bohu!“
»Bůh nám buď milostiv! Je to nejen bezbožný odpadlík, ale podobně jako Firaun,
Namrud a Šaddan se chce stát bohem.«
»Divím se trpělivosti emira a nejvyššího soudce. Za neznalost nějakého přikázání
trestají člověka třiceti devíti ranami bičem. Na nedoplatek daně je trest smrti. A
tomuto, který se přímo hlásí k své nevěře, neřekne nikdo ani slovo. Ba co víc —
udělili mu právo nosit banorasový chalát jako učenci!«
Když si poradci vzpomněli na emira a nejvyššího soudce, nápadně ztichli.
Úsměvy zmizely s úst a na tvářích už nebylo ani stopy po nevoli a rozhořčení. Rozhovor vázl.
Nakonec řekl stařičký mullá:
»Vládcové vědí, co prospívá státu. Mluvíte o trestu za neznalost přikázání. To se
nepříčí šaríatu. Jen starostův bič a emirův meč ochraňují islám! Bez toho by všichni
nevědomci sešli s pravé cesty na cestu nepravosti. Neříká se nadarmo, že i z medvěda
se může stát mullá, když ho člověk bije. Divíte se, že emir nadržuje odpadlíku
Ahmadovi. Stát má z toho prospěch. Náš emir ctí cara. A Rusové podporují Ahmada.
Tento neznaboh byl už kolikrát v Rusku. Kdyby ho náš pán a emir potrestal, Rusové
by se rozzlobili a mohlo by dojít k nepořádkům v naší zemi. Povídá se, že prý přijal
křesťanskou víru. Ať tedy zatím žije, po smrti se se všemi zrádci tak jako tak zřítí do
pekla. Má už tam připravené místečko. Ale zde se ho nesmí nikdo dotknout. Musíme
pamatovat na prospěch státu a zachovat si přízeň Rusů.«
Po takové řeči jsme pochopili, proč stařešinové mlčeli, když viděli v ruce
172
se o sken knihy
Zatmění
bucharského učence ruskou hůl, ačkoliv předtím dělali takový povyk pro Turábovy
polobotky a přezuvky. Ale nemohli jsme pochopit, proč se přitom tak hluboce klaněli,
proč tak horlivě vítali odpadlíka.
Byl to slavný matematik, geometr a astronom Ahmad Mahdum Dóniš, jemuž pro
jeho velkou hlavu přezdili Ahmad Hlavatý, tadžicky Ahmadí Kalla.
Teprve mnohem později jsem pochopil, proč se mullové před ním klanějí a po
straně ho hněvivě pomlouvají. Pochopil jsem i to, proč neodpovídal na jejich poklonkování.
Nepamatuji se, zda to bylo v témže roce nebo později, když podle svého zvyku se
Ahmad večer vracel do své cely.
Šel jako vždy těžkým krokem a neodpovídal na poklony představených Mir
Arabu.
Ale tentokrát se u stařešinů zastavil. Nepodíval se na žádného a řekl trochu
zajíkavě:
»Dnes v noci bude zatmění měsíce. Potrvá od tolika hodin tolik a tolik minut.
Kdo to chce vidět, ať vystoupí v tu hodinu na střechu medresy.«
Pak šel dále.
Mullové pocítili strach. Začali se mezi sebou přít.
Dříve jsem se divil, jak mullové zlostně pomlouvají Ahmada Hlavatého, ale nyní
jsem nemohl klidně poslouchat jejich pomluvy. Byl jsem zaražen: jeho slova se mi
zdála tak podivná, odporovala všem mým představám. Do té doby jsem slýchal, že
zatmění měsíce způsobuje bůh, aby připomněl lidem jejich hříchy. Když se jeho slova
potvrdí, je veliký učenec. Pak ovšem zatmění není znamením božím! Do té doby jsem
slýchal, že je věštec. Ale jestli se jeho slova potvrdí, je jasné, že je hvězdář a ne věštec.
Nastala noc.
V hodině, kterou Ahmad předem určil, vystoupili skoro všichni, kteří bydlili v
Mir Arabu, na střechu. Ani já jsem nechyběl. Sám Ahmad vystoupil na střechu dříve
než ostatní.
Rozložil koberec a sedl si na něj. Proti němu seděl jeho zeť. Opodál stála lucerna
s rozžatou svíci. Před lucernou ležely otevřené hodinky. Na Ahmadových kolenou
byly rozloženy bílé papíry, popsané číslicemi. Některé červené číslice byly přeškrtnuty
173
se o sken knihy
Zatmění
červeným inkoustem. Na okrajích se černaly jakési zkratky.
Ahmad si pozorně prohlížel číslice, spěšně se díval na hodiny nebo se zahleděl na
jasnou oblohu, na níž svítil měsíc v úplňku.
Najednou řekl:
»Po-pohleďte na ne-nebe.«
Měsíc se začal zatmívat.
Zatmívání pokračovalo. Zpozorovali je také obyvatelé města. Na ulicích se
ozvaly ustrašené hlasy noční stráže. Ze dvorců zaznělo bubnování na misky, kotle a
mosazné podnosy.
Celé město dunělo a řinčelo:
»Dambar, dambar; džangar, džangar...“
Ve stínu zatmění, který pomalu zahalil celé město, vzbuzovaly tyto zvuky úzkost.
Řinčení, rachocení, úpění, volání a křik z tisíců dvorů a dunění sta bubnů odvedly
Ahmadovu pozornost od papírů. Usmál se vyzývavě:
»Ať bijí sebe víc do kotlů, ať křičí, jak chtějí, zatmění skončí, až uplyne jeho
doba. Za tolik a tolik minut se začne měsíc ukazovat. Za tolik a tolik minut bude měsíc
opět jasný.«
V určené jím minutě se měsíc začal ukazovat a ve chvíli, kterou označil, nebylo
po zatmění ani stopy.
Ahmad vzal lucernu a první sestoupil se střechy. Jeho zeť vzal papíry i koberec a
šel za ním. Ostatní se pozdrželi, řekli něco jedovatého a šli také dolů. Tentokrát
obviňovali Ahmada z čarodějství. Když mullové opatrně sestupovali po příkrém
kamenném schodišti, povídali si, že Ahmad má na těch papírech napsány modlitby k
ďáblu. Sklíčeně vzdychli:
»Kdo se dotkne těchto modliteb, nemůže být spasen!«
»Šaríat zakazuje kouzelnictví.«
„Neznabozi jako Ahmad svádějí lid s cesty pravé víry.«
Druhý den jsem se při vyučování zeptal svého učitele mully Abdusalóma:
»Jak se Ahmad Hlavatý dověděl, že bude zatmění měsíce?“
Abdusalóm odpověděl:
»Lidé předpovídají budoucnost dvěma způsoby. Svatí věštci poznávají božská
174
se o sken knihy
Zatmění
tajemství umrtvováním těla, postem a modlitbou. Když takový prorok předpovídá, je
to zázrak. Ale svatí skrývají tajemství, která jim bůh odhaluje a nesdělují je lidem.
Jsou však zřeci, kteří se s pomocí zlých duchů dovídají, co se stane. Čáry a kouzly
pronikají do záhrobí a tam poslouchají řeči andělů. Taková předpověď už není zázrak,
ale hřích. Tak je to stanoveno v islámu. Ahmad se zcela jistě přátelí s nečistými duchy.
Říká lidem o tom, co se dozví nečistým způsobem. Každý, kdo s ním mluví, odbočuje
s pravé cesty a stává se služebníkem ďáblovým.«
Tak mě učil můj učitel.
Mnohem později, když jsme s Abdusalómem probírali »Šamsíi«(ze které jsme se
učili logice), dočetli jsme se, že když se Měsíc octne mezi Zemí a Sluncem, nastává
zatmění slunce.
Abdusalóm se pokusil mi to nějak vyložit.
Vzpomněl jsem si na papíry Ahmada Dóniše, popsané číslicemi a výpočty,
jejichž správnost si při zatmění ověřoval. Zeptal jsem se:
»Nemyslíte, učiteli, že Ahmad Dóniš mohl podle polohy Slunce, Země a Měsíce
předpovědět zatmění?«
Abdusalóm se zamračil, hněvivě se na mě podíval, chvíli mlčel a pak odpověděl:
»Autor „Šamsíe" je učenec. Učenci nečerpají z pravd, které šaríat vykládá.
Říkají, co je napadne. Jsou učedníci ďáblovi a Ahmad Hlavatý je jejich služebník.
Všichni jsou bohem zavrženi. A ty o nich pořád nemluv.“
Můj učitel logiky byl zřejmě nelogický: je-li autor »Šamsíe« učenec, tedy
učedník ďáblův, který nečerpá z pravd šaríatu, proč se po staletí učíme z »Šamsíe« v
našich medresách, kde z nás vychovávají ochránce šaríatu?
Do toho dne jsem si Abdusalóma vážil, že nevystupoval proti Ahmadu Dónišovi
a že se nezúčastnil štvaní proti mullovi Turábovi. Tentokrát jsem poznal, že se málo
liší od ostatních nevzdělanců a nedouků, kteří si říkají učenci a vyučovali nás v Mir
Arabu.
Na jaře jsem měl příležitost vidět dům Ahmada Dóniše.
Když dozrály moruše, soustolovníci, kterým jsem vaříval oběd, se rozhodli, že
půjdou někam na moruše.
Mullá Muhiddín přišel toho dne k mému učiteli Abdusalómovi do cely.
175
se o sken knihy
Zatmění
Muhiddín se znal s Ahmadem Dónišem, učil se u něho a chodíval k němu na návštěvu.
Řekl, že Ahmad má krásnou zahradu, kde se to přímo temní morušemi. Navrhl všem
společníkům, aby šli na moruše do zahrady k Ahmadu Hlavatému:
„Kdybyste chtěli, dovedu vás tam,« řekl.
Návrh se všem líbil. Nikdo si ani nevzpomněl na Ahmadovo neznabožství a
kacířství, když měli příležitost se najíst jeho moruší.
Vzali s sebou mě a ještě několik žáků, abychom klátili a sbírali moruše.
Když jsme vyšli z medresy, dali jsme se Velkou ulicí směrem k východu, minuli
jsme severní zeď Mir Arabu, prošli jsme Klenotnickou branou a mezi řadami zlatnických krámků, dále okolo medresy Mír Ulug Beka, prošli jsme čtvrtěmi kotlářů a
hřebikářů, až jsme došli do čtvrti Džadarchódži. Na konci této čtvrti jsme odbočili od
Velké ulice na jih do úzké uličky. Na konci této uličky byla červená vrata.
Vešli jsme do dvora. Sluha nás přivítal a uvedl do domu.
Od vrat k zahradě se táhla vinice.
Pod vinicí vedla cestička, zcela zarostlá svěžími výhonky vinné révy. Po obou
stranách vinice byly v pravidelných řadách vysázeny ovocné stromy.
Podél stromů rostly řady vinné révy. Výhonky vinné révy se pnuly do výše po
sloupcích, a dále po příčných trámcích nad cestičkami a tvořily pravidelné loubí.
Slunce prosvětlovalo listí a tvořilo v loubí zelené pološero.
Vinice vedla ke krásné terase, ozdobené alabastrem. Na východní straně
sousedila s terasou zvýšená obdélná besídka s pomalovanými sloupy. Patky těchto
sloupů připomínaly vroubkované kulaté melouny a hlavice okurky — byly také
natřeny zelenou barvou.
Strop besídky byl sklenutý v širvanském slohu, rozdělený na pestře pomalovaná
čtverhranná políčka.
Z besídky byl pohled na celou zahradu, pravidelnou, jako by ji někdo narýsoval.
Na zadní straně sousedila terasa s podlouhlou suffou, která byla stejně dlouhá
jako besídka.
Podél jižní strany terasy se táhla zeď. Odtud se vcházelo do zimní části domu.
Proti dveřím byl záhon pestrých květů.
Mullá Muhiddín řekl, že budovy a užitková i okrasná zahrada byly zřízeny podle
176
se o sken knihy
Zatmění
plánů Ahmada Mahduma a že sám Ahmad zde mnohé zasadil a postavil vlastníma
rukama.
Sluha nás vedl po schodech do horní místnosti, kde visela mapa světa a mapa
východní polokoule. Ve výklencích stály modely zeměkoule a hvězdné oblohy. Viděl
jsem je po prvé, ale mullá Muhiddín mi podrobně vysvětlil, k čemu tyto předměty
jsou, a já jsem částečně pochopil jejich význam.
Globusy a mapy zavedly hovor na jinou kolej:
»Kdo mohl prozkoumat každou píď Země a zaznamenat na papír každé město,
každou řeku a poušť? Kdo? Leda nějaký podvodník! Nebo několik podvodníků, kteří
se smluvili. Vymyslili, nakreslili a natiskli mapy, za které prostí lidé dávají peníze.“
Jiný se zasmál:
»Ahmad je prý moudrý. A zatím uvěřil tomuto podvodu první ze všech
Buchařanů! Pověsil si jej doma na stěnu!«
Když začal mullá Muhiddín vysvětlovat pohyby Země a planet, jak jim rozuměl
Ahmad Hlavatý, prohlásili ho všichni jednomyslně za neznaboha. Nic jim nevadilo, že
sedí v jeho pokoji.
Ve výklencích pokoje byly bubny s rolničkami, buben, dutar, ruban a jiné
hudební nástroje. Všichni společníci se shodli na tom, že to jsou ďáblovy hračky, které
znovu potvrzují neznabožství Ahmada Hlavatého.
Byl jsem ještě malý chlapec, ale jejich slova se mi zdála směšná. Když se u nás
na vsi někde pořádala hostina, bral mě otec s sebou a poslouchali jsme tam hudbu a
zpěv. Můj otec, který byl jistě čestný a věřící člověk, volal na bubeníky: »Dobře! Ještě
jednou! Dej ti bůh zdraví!« Byl jsem po otci. Měl jsem rád zpěvy, hudbu a hudební
nástroje, ale nejraději jsem měl lidi, kteří zpěvem a tancem proměňovali náš těžký
vesnický život v radostný svátek. Nemohl jsem souhlasit s mully; bubny a dutary
nemohly přece poskvrnit slavné jméno Ahmada Dóniše. A když jsem po prvé přišel s
otcem do Buchary, hodoval nedaleko medresy Mir Arab emir a lidé se účastnili noční
slavnosti; dívali se na tanečníky a hudebníky, a nikoho v Mir Arabu ani nenapadlo, že
by tato zábava těšila ďábla a že by tanečníci byli kacíři a zpěváci neznabozi.
Když jsem seděl v Ahmadově pokoji, pochopil jsem, jak jsou řeči mullů směšné
a nesmyslné. A to ve mně vzbudilo úctu a náklonnost k Ahmadovi. Tenkrát jsem nic
177
se o sken knihy
Zatmění
nevěděl a nemohl vědět o ideách, práci a cílech Ahmada Dóniše. Neznal jsem ho. Vše,
co jsem se o něm dovídal, dovídal jsem se od jeho nepřátel. Všichni kolem mne ho
haněli, očerňovali a pomlouvali. Ale v mém srdci rostly pochybnosti. Vznikalo ve mně
přání, které jsem sám ještě nechápal, aby se ukázalo, že Ahmad Dóniš má pravdu.
Sluha prostřel ubrus a přinesl čaj pro nezvané hosty.
Nebylo třeba sbírat moruše — před námi se objevily dvě mísy plné moruší.
»Mullá Ahmad Mahdum vás prosí, abyste ho omluvili,“ řekl sluha, »není zdráv a
nemůže k vám přijít.“
Sluha odešel. Mullá Muhiddín, který Ahmada dobře znal, řekl:
»To jen tak říká! Ahmad vždy sedí v tomto pokoji a vidí všechny příchozí. I ty,
kteří z Velké ulice odbočují do uličky. Když mu hosté nejsou po chuti a rozmluva s
nimi ho nezajímá, odejde do druhého pokoje a předstírá, že je nemocen. Nemá vás rád
a proto odešel.“
»Proč nás nemá rád?« podivil se Kórí-begí. »Což jsme nevěřící?«
»Vidím, že si nemůžete rozumět,“ řekl mullá Muhiddín. »Jestliže oheň nemá rád
vodu, proč by voda měla mít ráda oheň!«
»Ahmad Mahdum je vůbec pyšný!« řekl můj učitel mullá Abdusalóm. »A Bůh
pokládá pýchu a domýšlivost za vlastnosti ďáblů.“
»Jak to víte, že Ahmad Dóniš je pyšný?« skočil mu do řeči mullá Muhiddín.
»Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči: když vchází do medresy, představení
medresy vstanou a pozdraví ho. A on jim ani neodpoví! Jak může neodpovědět na
uctivý pozdrav!“
»Ne. To není pýcha ani domýšlivost!“ namítl mullá Muhiddín. »Ahmad dobře ví,
že se mu stařešinové do očí staví a po straně ho proklínají a pomlouvají. Říkají o něm,
že je kacíř. Podle bucharských mravů se to rovná rozsudku smrti. Pozdravy mullů jsou
pokrytectvím, ale Ahmad se nechce chovat pokrytecky a proto nic nepředstírá.“
Sluha přinesl mísu s horkou mléčnou rýžovou kaší, postavil ji na stůl a odešel.
Když odešel, mullá Muhiddín pokračoval:
»Nejednou jsem slýchal od samého Ahmada, že pokrytectví je nejhorší lidská
vlastnost. A my, jak je vidět, jsme si tak zvykli se přetvařovat, že je to u nás běžné.“
Mullové se s chutí a hltavě pustili do rýžové kaše bezbožníka, až jim teklo máslo
178
se o sken knihy
Konec školního roku
po rukou a kapalo na ubrus. S nacpanými ústy se mullá Kasím zeptal Muhiddína:
»To znamená, že pýcha je lepší než přetvářka?“
»Achmad Dóniš není pyšný. Je ke každému pozorný a laskavý. I k prostým lidem
je laskavý a uctivý. Každý rok jezdí na venkov a tam rozmlouvá s rolníky, zajímá se o
každého a vyptává se, co potřebují. Ale se stařešinami raději ani nemluví.“
»Dobře, dejme tomu, že není pyšný. Ale což nezná arabské přísloví: ,Prokaž
hostu úctu, i když tě navštíví nepřítel'... Což jsme horší než nepřátelé, že se na nás ani
nepřišel podívat?«
Mullá Muhiddín odpověděl:
»Ahmad ví, že ho tu pomlouváme, a přece nás pohostil a omluvil se za svou
nepřítomnost. Tak mohl jednat jen Ahmad Dóniš a je třeba to pochopit.“
Když jsme si naplnili žaludky, tiše jsme vyšli z Ahmadova domu. Mullá
Muhiddín nás opustil ve čtvrti kotlářů, kde bydlil. Když jsme zůstali sami,
soustolovníci pomlouvali Ahmada Dóniše ještě horlivěji. A já jsem přemýšlel o
mullovi Muhiddínovi, kterého moji společníci pokládali za podivína a nevzdělance. Už
dříve někdy mullovi Muhiddínovi říkali: »Proč se učíte? Stejně z vás mullá nebude.«
Muhiddín jim odpovídal: »Telátko, které se oddělí od stáda, sní vlk. Vím, že ze mne
kráva nikdy nebude, ale telátko je mezi kravami ve větším bezpečí.“
Tehdy jsem si pomyslil, že mullá Muhiddín z těch, kteří šli do Ahmadova domu,
mluvil nejrozumněji.
Školní rok 1890—1891 skončil jako obvykle v měsíci chamalu (22. března).
Trval šest měsíců. Ale málo žáků vydrželo těchto šest měsíců v Buchaře. Mohli to
vydržet jen ti, kteří byli zvyklí na hlad a zimu. Chudí žáci, kteří nepocházeli z
Buchary, přijeli většinou do Buchary na počátek školního roku, ale brzy se rozjížděli
domů. Objevili se ve svých medresách až počátkem listopadu, po sklizni úrody a po
vybrání poplatku od rolníků za službu ve vesnických mešitách nebo za vyučování ve
vesnické škole. S podzimním příjmem vystačili tak do února, kdy se opět rozjížděli.
Proto, když se na počátku školního roku utvořila skupina padesáti žáků, za
čtrnáct dní jich zůstalo jen dvacet. V listopadu a v prosinci se jejich řady opět doplnily,
179
se o sken knihy
ale počátkem března zůstalo z padesáti žáků jen deset. Ti ukončili školní rok.
V medrese se vyučovalo čtyři dny v týdnu — od soboty do úterka. Středa, čtvrtek
a pátek byly dny odpočinku.
Někteří staří učitelé, kteří vyučovali starší žáky, se odvolávali na slabé zdraví a
prohlásili i úterý za den odpočinku. Jejich žáci se učili jen tři dny v týdnu.
Obyčejně to bylo tak, že žák bydlil v jedné medrese, kdežto jeho učitelé v jiných
medresách. Učitelé vyučovali ve svých bytech. Stejně jednali i pomocní učitelé. Často
byl dům učitele vzdálen od domu jeho pomocníka tři čtyři kilometry. Učitelé
vyučovali denně osm až dvanáct hodin. Učební hodina trvala hodinu, ale žák ztratil tři
nebo čtyři hodiny, protože musil dojít od pomocného učitele k učiteli nebo od jednoho
učitele k druhému. Často se hodina pro nějaký pošetilý spor protáhla a druhá skupina
žáků trpělivě čekala, až první skupina ukončí svůj spor.
Když si člověk všiml rozvrhu hodin, viděl, že i tyto nemnohé hodiny vyučování
byly často bez užitku. Žák na příklad probral stať ze »Šamsíe« s pomocným učitelem.
Pak opakoval s ním nebo s učitelem stejnou stať na hodinu se starším učitelem. Touž
stať četl pak ještě s jedním nebo se dvěma staršími učiteli. Tak se jedna učební hodina
protáhla na tři nebo čtyři hodiny čtení jedné a téže stati.
Stať, která se mohla přečíst a vyložit za hodinu, se probírala čtyři vyučovací
hodiny a čtyři hodiny potřeboval žák na chození od učitele k učiteli, na čekání a na
cestu domů. Osmi hodin — celého zimního dne bylo potřebí na to, co se mohlo udělat
za hodinu.
V březnu došly mému bratru Muhiddínovi peníze i zásoby. Rozhodl se, že odjede
někam na venkov a bude tam dělat mullu nebo učitele. Jeden z jeho přátel, Turkmen,
ho pozval s sebou do stepi v Turkmenii:
»Opatřím vám místo učitele v nějaké škole.« »Ale já neumím ani turkmensky ani
uzbecky!« namítl bratr. »Jak mohu vyučovat děti, které neumějí tadžicky? «
»Není třeba umět turkmensky. Naši boháči vydržují školy pro svou slávu, aby se
o nich říkalo: ,Tento boháč zřídil školu.' Musíte se jen snášet s našimi mully. Naši
mullové vládnou nad životem i smrtí Turkmenů; přibírají si pomocníky a konají s nimi
všechny obřady svatební i pohřební, a dokonce i soudní řízení. Ale ve školách mullové
nevyučují, protože to je pod jejich důstojnost. Ostatně naši mullové neumějí většinou
180
se o sken knihy
Opět na vesnici
číst ani psát. Ale když jim učitel prokazuje před lidmi úctu, upevňuje tím jejich
postavení a mullové takového učitele všemožně podporují. Když se jim učitel nelíbí,
prohlásí ho za nevzdělance.“
Bratr se rozhodl, že se bude snášet s turkmenskými mully a jel koncem března do
Kerkinské stepi.
Zůstal jsem se svými soustolovníky v Buchaře do léta. Když nastala vedra a
začaly dozrávat moruše, vydali se na cestu do vesnice.
Jel jsem s nimi.
Opět na vesnici
Jel jsem se svým učitelem Abdusalómem z Buchary do vesnice Mahally, kde měl
Abdusalóm dům.
Odtud jsem se vydal do Horní Mahally k babičce a dědečkovi, u kterých žili moji
mladší bratři.
Zde jsem se dozvěděl truchlivou zprávu — můj nejmladší bratr Kirómiddín,
kterého jsem tolik miloval, v zimě zemřel. A já jsem věřil, že z něho vyroste dobrý
člověk. Strýcové mi jeho smrt neoznámili, aby mě nezarmucovali uprostřed školního
roku.
Druhý bratr Sirodžiddín byl také neduživé dítě. Za zimu velmi zhubl a zeslábl.
Pochopil jsem, že Kirómiddín zemřel podvýživou. Životní podmínky mé babičky a
dědečka se velmi zhoršily. Ráno vařili ve velkém kotli hrst hrachu s hrstí džugarové
mouky. K snídani dostal každý šálek horké vody a hrách, v poledne džugarovou
placku se studenou vodou a večer dvě cibule a krajíc džugarového chleba nebo vařili
ještě jednou hrách.
Babička byla tak slabá, že už ani nemohla chodit. Dědeček, kterému už bylo přes
osmdesát, nebyl o nic silnější. V celé rodině pracoval jen Raušán Nijáz.
Raušán Nijáz pracoval na poli až do tmy. Když se vrátil, mlčky snědl zapraženou
polévku z hrachu, mlčky se podíval se slzami v očích na rodiče a šel spát. Ráno za
svítání opět snědl trochu zapražené polévky, vzal si kousek suchého chleba a šel na
pole. Babička říkala, že bůh stvořil Raušána jen pro práci.
»Už tenkrát, když jsme měli všeho dost, Raušán s nikým nemluvil a nic pro sebe
181
se o sken knihy
Opět na vesnici
nežádal. Ale tenkrát nebyl tak smutný a zádumčivý. Teď jsme na tom velmi špatně. V
roce, kdy vypukly neštovice, se téměř nic neurodilo a z loňské úrody nám zbyly dvacet
čtyři pudy hrachu a čtyřicet pudů džugary. Obilí, které jsme si vypůjčili od
Abdurrahman-báje, jsme mu vrátili dvojnásobně. Daně jsme platili trojnásobně,
protože jsme musili doplácet za nešťastný rok, ve kterém vypukly neštovice a nic se
neurodilo. Nezmůže Raušána Nijáze těžká práce, když se přitom ani nenají?…«
Můj mladší strýc Nijázchán byl obecním pastýřem. Téměř celé léto i zimu byl u
stáda a nechodil domů. V nešťastném roce zahynulo mnoho dobytka. Proto se jehňata
nezabíjela, aby stádo vzrostlo. Toho roku neměli pastýři žádný příjem z dobytka,
protože nesměli zabíjet vylíhnutá jehňata karakulských ovcí, jejichž kůže je velmi
ceněna. Pastýři dostali za práci vlnu. Ale tuto vlnu museli odevzdat jako náhradu za
ovce, které zahynuly v době neštovic.
Po smrti nejstaršího bratra byl Kurban Nijáz nejstarší v rodině. Když Abdul
Vahíd opustil úřad gižduvanského soudce, Kurban Nijáz přestal sloužit u soudce a Šel
přebírat bavlnu. Dostával za tuto práci od hospodáře tak málo peněz, že se nemohl ani
najíst, i když byl tak pilný a vytrvalý, že udělal a vydělal více než druzí. Babička o
něm říkala:
»Žijeme s dědečkem jen proto, že nás podporuje. Někdy přinese trochu masa a
cukru a tak posílí moje staré slabé tělo.«
Sám jsem se divil, jak Kurban Nijáz vytrvale a houževnatě pracoval a jakou měl
sílu.
Strýc Alíchán, který byl mladší než Kurban Nijáz a Raušán Nijáz, ale starší než
Nijázchán, žil odděleně od rodiny svého otce a mého dědečka, i když bydlil v jeho
domě. Alíchán obchodoval s čajem. Jeho celý majetek byl osel, pytel čaje, váhy a
závaží. Jel každý den na trh, posadil se někam na suffu a odvažoval svým zákazníkům
čaj. Když mu docházela zásoba čaje, jel do Gižduvanu nebo do Buchary k
velkoobchodníkům a koupil novou zásobu zboží.
Doma nejedl společně s rodiči a s bratry, ale zvlášť.
Věděli, že jí s ženou chutná a vydatná jídla. Jeho žena se také vůbec nestarala o
rodinu. Přivedl si ji z Gižduvanu. Sila na prodej prošívané gižduvanské chaláty.
Kurban Nijáz říkal, že Alíchán dost vydělá a že jeho žena také dost vydělá, ale
182
se o sken knihy
Opět na vesnici
Alíchán nepomáhal rodičům.
Babička řekla:
»Každý den jezdí na trh, ale ještě se nestalo, aby mně nebo otci přivezl aspoň
placku, když už jsem celá nemocná z toho věčného prosného chleba. Jednou mu děd
řekl: ,Přivez z trhu dobrou placku.' Nepřivezl ji a vymluvil se, že na trhu placky
nebyly. Kdo by tomu věřil?«
Když jsme svěřovali dva mladší bratry babičce, doufali jsme, že Alíchán pomůže
své rodině a nenechá chlapce zemřít hlady. Z babiččina vyprávění jsem poznal, že
svým synovcům v ničem nepomohl.
»Je vidět, že se strýc Alíchán o mé bratry nestaral. A já jsem mu tolik
důvěřoval.“
»Že se nestaral, to není všechno!« odpověděla mi babička. »Kirómiddín se
rozstonal z džugarového chleba a z prosné mouky. Nemohl to jíst, ale nic jiného jsme
neměli. Když jedl, bylo mu hůř. Ten krásný silný chlapec se za měsíc ztrácel jako sníh
na slunci. Jednou jsme poprosili Alíchána o kousek chleba pro něj. Řekl, že nemá,
ačkoliv každý týden pekli plnou pec placek. Dokonce by na vás chtěl něco vymáhat.“
»Vymáhat? …«
Podivil jsem se babiččiným slovům.
„Co by vymáhal? Ani já ani moje rodina jsme s ním nic neměli. Snad nezatajil,
že jsme mu zaplatili matčin pohřeb? Vždyť jsme mu dali všechno, ba více.«
„Ne, o to nejde,« odpověděla babička.
Zrudl jsem v tváři. Zeptal jsem se hněvivě:
»Tak oč jde?«
Když babička viděla, jak jsem rozčilen, litovala, že něco řekla a chtěla to
zamluvit.
»Obchod udělal z Alíchána hrabivého lakomce. Opičí se po bohatých kupcích.
Jsem stará, mám slabou paměť, nepamatuji se už, co na vás vlastně chce. Asi jsem si
to spletla.«
Pochopil jsem, že mi babička něco nechce říci. Rostlo ve mně rozhořčení a
neklid.
Každé pondělí byl ve vesnici Dehnaví Abdulládžán trh.
183
se o sken knihy
Opět na vesnici
Šel jsem se svým starším strýcem Kurban Nijázem na trh. Posadili jsme se na
vysokou suffu, kde strýc Alíchán prodával čaj. Přišlo k němu několik stálých
zákazníků. Začali se přít, zda je možno poznat jakost čaje bez vaření. Někteří říkali:
»Dokud čaj nespaříte, nemůžete nic poznat. «
Druzí tvrdili:
»Nestačí jen čaj spařit. Po spaření musí chvíli stát. Když čaj neztratí správnou
barvu a vůni, je dobrý.«
Jiní zas odporovali:
»Ne, hodnotu čaje můžete poznat i bez vaření, podle barvy a vůně. «
Kurban Nijáz jim dal za pravdu a řekl:
»Ano, když máme zkušenost, můžeme poznat, jaká je mouka, rýže, čaj a
podobně. Ale jedno nepoznáme, i kdybychom měli dlouholeté zkušenosti, totiž
hodnotu člověka. Někteří tvrdí, že je možné hodnotit člověka podle jeho předků. Podle
toho se mohou určit jen druh a vlastnosti zvířat. Hodní rodiče mají často zlé děti. A
naopak zlí rodiče mají někdy hodné děti. «
Kurban Nijáz ukázal rukou, ve které držel šálek čaje, na svého bratra Alíchána a
hněvivě se na něj zadíval:
»Nikdy nemůžete poznat nejen cizího člověka, ale ani vlastního bratra. Celý
život se na něj díváš a najednou pochopíš, že ho neznáš, že je v něm něco, co bys v
něm nikdy nehledal. Na příklad můj vlastní bratr Alíchán. Podívejte se na něj!«
Všichni se překvapeně ohlédli po Alíchánovi. Ten se rozpačitě díval na svého
bratra. Bylo na něm vidět, že je rozčilen a že netrpělivě čeká, co o něm Kurban Nijáz
řekne.
Kurban Nijáz pokračoval:
»Oba jsme synové jednoho otce. Jsem o osm let starší než Alíchán. Dělal jsem
mu chůvu, když začínal běhat. Učil jsem ho mluvit. Ale teprve letos jsem poznal, že
ho vlastně neznám. «
»Jak to?… Jak to, že ho neznáš? « ozvaly se hlasy.
»Podívejte se. Tady je můj synovec, syn mé vlastní sestry. Má staršího bratra,
však ho znáte. Měl také dva mladší bratry. Nejmladší zemřel letos v zimě. Teď jsou
jen tři. Jejich rodiče zemřeli na neštovice. Mají těžký život. A přece dva z nich, ti
184
se o sken knihy
Opět na vesnici
starší, jeli do Buchary, aby se učili. A tento můj bratr nejen že jim nepomáhá, ale
dokonce na nich chce ještě něco vymáhat.«
»Jak to? Oč jde?« podivili se všichni.
Srdce se mi rozbušilo. Zatajil se mi dech. Napjal jsem pozornost. Zdálo se mi, že
Kurban Nijáz mluví nesnesitelně pomalu.
»Tak. Když se měla sestra provdat za jejich otce, žádali její rodiče, jak je
zvykem, aby ženichova rodina dala nevěstě záruku pro případ rozvodu nebo ovdovění.
Ženichova rodina dala jako záruku zahradu v Soktaře.“
Údiv posluchačů rostl.
„Můj bratříček, tenhle obchodník s čajem, někde slyšel, že po manželově smrti
zdědila tuto zahradu jeho žena a naše sestra. Také měla zdědit osminu půlhektarového
pole. Ale moje sestra zemřela dříve než naši rodiče. Proto podle šaríatu se má jedna
šestina jejího jmění stát vlastnictvím jejích rodičů. A tady můj bratříček si usmyslil, že
jménem našich rodičů zažaluje sirotky a zabere synovcům tuto půdu.«
Posluchači byli tak překvapeni, že jen vykřikovali:
»Och! Och!«
»Hle, kolik je v něm hrabivosti, zištnosti a krutosti, v tomto sytém a laskavém
kramáři.«
Nevím, jestli se Alíchán styděl, nevím, jak v té chvíli vypadal — sám jsem se za
něj styděl a na nikoho jsem se nedíval.
Kurban Nijáz držel jako dříve šálek vystydlého čaje v ruce a pokračoval:
»Už dřív jsem věděl o bratrově lstivosti a bezcitnosti. Věděl jsem, že nemá soucit
ani s rodiči. Věděl jsem, že miluje jen sebe. Ale teprve nedávno jsem poznal, jak
daleko došla jeho chamtivost.«
Strýc dopil čaj a řekl:
»I kdyby se mu to podařilo, co by tím získal? Vůbec nic, dokud žijí naši rodiče.
A po jejich smrti, dočká-li se toho, by dostal pětinu dědictví. Jakou to má cenu? Ne víc
než funt čaje.«
»A co on, dostal rozum?“
»Ne. Rodiče nedovolili, aby to jejich jménem vymáhal. A bez jejich souhlasu
nemá právo něco požadovat. Ale stále trápí staré rodiče a nutí je, aby mu to dovolili.“
185
se o sken knihy
Opět na vesnici
Když strýc domluvil, bylo mi najednou lehčeji u srdce. Podíval jsem se na
Alíchána. Seděl se skloněnou hlavou, červený studem, nedíval se ani na mě, ani na
bratra, ani na lidi.
Zákazníci a ti, kteří tu pili čaj, odešli.
Když jsme zůstali sami, Alíchán seděl dále se skloněnou hlavou a řekl bratrovi:
»Neměl jste mě zahanbovat před cizími lidmi.«
»Kdybych ti zpřerážel ruce i nohy, byl by to pro tebe příliš lehký trest.
Kdybychom si my, rodní bratři, vjeli do vlasů, způsobili bychom svým rodičům bolest.
Ty si z toho nic neděláš, když je zarmoutíš, ale já myslím, že je to hřích. Přemýšlel
jsem o tom a uznal jsem, že bude nejlépe, když tě zahanbím před lidmi, kterým se
chceš tolik líbit. Když se polepšíš a změníš své chování k starým rodičům, budu
šťasten. Když se nezměníš, udělám ti ještě větší hanbu. Pamatuj si to!«
Tak jsem se dozvěděl, co na mně Alíchán chtěl vymáhat. Poznal jsem lépe své
strýce. Oba byli nevzdělaní, narodili se a vyrůstali v jedné rodině a v jedné vesnici, a
přece z nich vyrostli různí lidé. Alíchán podléhal kramářům, kteří v něm pěstovali
záští a lakotu, a na Kurban Nijáze působil soudce Abdul Vahíd — básník a učenec,
který znal Ahmada Dóniše a rozuměl mu.
Kurban Nijáz chtěl navštívit svého mladšího bratra Nijázchána, který pásl v stepi
dobytek.
»Nechceš se se mnou projet po stepi?« zeptal se mne. Rád jsem souhlasil: po
pobytu v Buchaře jsem jako sůl potřeboval nadýchat se čerstvého vzduchu.
Vzali jsme si s sebou pytel prosných placek a odjeli jsme na oslech do stepi.
Jak jsme se vzdalovali od vesnice, byl vzduch stále čistší a vonnější. Když jsme
přebrodili řeku Šafrikan, jeli jsme mezi pečlivé obdělanými poli. Jak se tu volně
dýchalo! Vzduch byl svěží, pln vůní a čistý jako horský potůček.
Jaro minulo, začínalo léto, ale dík nedávným hojným dešťům byla tráva ve stepi
ještě nyní zelená, šťavnatá a hustá. Všude kvetly červené a žluté tulipány. Silné kmeny
stromů nesly košaté, jasně zelené koruny.
Strýce omrzelo mlčení. Začal mluvit o tom, co viděl a slyšel. Nejvíce vypravoval
o soudci Abdul Vahídovi, jak byl dobrý a moudrý.
Zeptal jsem se ho:
186
se o sken knihy
Opět na vesnici
»A proč, když Abdul Vahíd opustil úřad, jste nešel k některému jinému soudci?
Není to lehčí než čistit bavlnu?«
»Ano, jistě. Ale bylo to tak: Když Abdul Vahíd opustil svůj úřad v Gižduvanu,
odjel do Buchary. Přestěhoval jsem mu s jeho sluhy nábytek do nového domu. Nechal
nás přespat ve svém domě. Ráno, ač nemocen, mě pozval k sobě: ,Chceš jít do služby
k některému soudci?' Myslil jsem, že všichni soudci jsou jako Abdul Vahíd. Proto
jsem odpověděl, že chci. Zamyslil se a pak řekl: ,Všichni soudcové jsou nespravedliví
utiskovatelé. Člověk se v jejich domě kazí.' Chvíli mlčel a pak rozhodl: ,Arífchánův
syn Pórsachán se stal nedávno soudcem. Možná, že si ještě nezvykl být nespravedlivý.
Jdi k němu. Někteří mí sluhové mě také prosili, abych je k němu poslal. Pošlu je k
němu také. Všem vám dám dopis.' Bylo nás pět. Týž den jsme šli s dopisem do
Gaždumaku, kde bydlil soudce Pórsachán. Odevzdali jsme mu dopis. Za dva dny nás
pozval k sobě, zeptal se nás, jak dlouho jsme sloužili u Abdul Vahída, a řekl: ,V domě
soudce Abdul Vahída jsou zcela jiné mravy a zvyky než u nás, mladých soudců.
Budete si musit zvykat na nový řád. Jeho výsost emir nás odměňuje podle našich
zásluh a my, kteří mu sloužíme, se mu snažíme vyhovět. Podobně i my odměňujeme
své sloužící podle toho, jak se kdo přičiňuje. Dobře slouží ten, kdo dokáže vybrat větší
poplatek za přiložení pečeti, kdo získá víc peněz za soudní výkon a polovinu dá svému
soudci a pánu. Budete-li mi takto sloužit, uznám vaši snahu a jeho výsost si vás
povšimne. Místo jednoho koně dostanete dva a budete mít všeho dost.' Když jsem
vyslechl tyto pokyny, ani jsem se neptal na dovolení, vrátil jsem se domů a začal jsem
čistit bavlnu.«
»Ale je to přece pro vás těžký život!“
»Ne, není to těžká práce. Když je člověk zdravý a silný, stačí na ni. A kdyby mu
poctivě platili, mohl by z toho být slušně živ. Je však zlé, že překupníci bavlny jsou
zloději a podvodníci. Odvažují dělníkům nesprávně bavlnu, aby je mohli šidit při
placení. Dopadá to tak, že nemají ani na chleba.«
Přijeli jsme ke korytu potoka, který dříve, dokud nevyschla řeka Džilván, patřil
do jejího povodí. Zeptal jsem se, jak se ten potok jmenoval.
»Při povodních zavodňoval vesnici Terguzár, proto mu říkali Terguzár, což
znamená „Rychle se ubírající".“
187
se o sken knihy
Opět na vesnici
Vždycky jsem se zajímal o původ jmen. Otázal jsem se:
»Proč se ta vesnice tak jmenuje? Proč právě— „Rychle se ubírající"?“
Vypravoval mi o tom pověst. Kdysi dávno seděla na břehu potoka krásná dcera
boháče. Držela v ruce číšku, kterou nabírala vodu a pila. Vtom se na druhém břehu
objevil pastýř, který přicházel ze stepi. Když viděl dívku, hned se do ní zamiloval.
Zastavil se a překvapeně se na ni díval. Prý spolu takto rozmlouvali:
Ptala se dívka:
— Proč ses tak podíval, tvář spálil jsi mi snad!
Odvětil pastýř:
— Rád mám tě, nemohl jsem se nedívat.
— Dívka mu podala číši - pokladnici:
— Tak mi ji přines plnou mincí!
Odvětil pastýř:
— Jsem chudý. Nemám, čím naplnit pokladnici.
Dívka se rozzlobila:
— Nejez mne tedy očima! Vůbec se nedívej!
A rychle, žebráku, svou cestou se ubírej!
Strýc se usmál a řekl:
»Proto nazvali vesnici „Rychle se ubírající" — Terguzár.«
Když jsme přebrodili řeku Džilván, přijeli jsme k mazáru »Čtyřicet dívek«.
Mazár stál na kraji stepi, daleko široko nebyly ani osady, ani zdi, ani stromy, ani
pole. Rostly tu jen zakrslé keře a býlí, místy okousané stády, táhnoucími do hloubi
stepi.
Strýc mi vyprávěl pověst o této hrobce.
Za dávných dob žilo ve vesnicích Terguzár a Bogafzal čtyřicet otrokyň, které
těžce nesly krutost svých pánů.
Když se jejich život stal nesnesitelným, počkaly, až jejich páni usnou a utekly do
stepi. Když páni zjistili, že jim otrokyně utekly, vzali meče, vsedli na rychlé koně a
dali se do pronásledování dívek. Zde, na kraji stepi, na holém břehu Džilvánu, dohonili
páni otrokyně.
Dívky začaly prosit boha o pomoc. Bůh zde otevřel zemi, dívky vešly do
188
se o sken knihy
Opět na vesnici
podzemní chodby a páni je nemohli odvést zpátky. Nikdo neví, kde nyní jsou. Ale od
té doby říkají tomu místu Čilduhtarón, což znamená „ Čtyřicet dívek«.
Pak jsme dojeli k osadě Charíz.
Zde bydlili chovatelé dobytka okresu Dehnaví Abdulládžán v domcích s
otevřeným ohništěm, které si sami postavili. Pacholci těchto chovatelů vyrobili
máselnici a stloukali máslo nebo pekli jehňata, a pastýři pásli stáda ve stepi.
Kurban Nijáz mě nechal samotného v Nijázchánově domku a šel hledat bratra.
Za hodinu ho našel a přivedl. Nijázchán nás pohostil kyselým mlékem a začal dělat
prosné placky a vařit zapraženou polévku.
Kurban Nijáz se šel vyspat do domku a já jsem šel na procházku do stepi. Tady
už začíná poušť. Všude se táhly řady kopců z červeného písku. Když jsem přešel
několik takových nízkých kopců, zaslechl jsem zvuk pastýřské píšťaly. Šel jsem ještě
přes několik kopců a spatřil jsem menší stádo ovcí, které se páslo na svahu. Na kopci
seděl stařeček a tiše pískal na píšťalku.
Byl to osmdesátiletý Gulám, který měl s kojnou mého staršího bratra Muhiddína
syna Jergaše. V dětství jsem tohoto starce často vídal. Když mu bylo sedm let, unesli
ho lupiči z otcovského domu a prodali ho do Horní Mahally boháči Abdurrahím
bájovi. Chlapec dostal jméno Nekadam, což znamená »Přinášející štěstí“. Stařec mě
poznal. Přestal hrát a vyptával se mě na smrt mých. rodičů a na můj nynější život.
Pověděl jsem mu vše, co chtěl vědět. Ale i já jsem chtěl vědět, jak se mu vedlo v
jeho dlouhém životě.
Vypravoval mi dlouho o sobě a o svých krajanech, o velkých žalostech a
drobných radostech, které prožil za těch osmdesát let. O mnoho let později jsem o něm
psal v románě »Otroci«. Ale toho večera jsem poslouchal jeho tichý klidný hlas; díval
jsem se, jak se mezi kopci červeného písku tiše páslo klidné stádo, zapomněl jsem na
strýce, nepozoroval jsem, že se slunce kloní k západu a že se od modravě černých ovcí
a červených kopců táhnou nafialovělé stíny.
Najednou jsem slyšel, jak mě někdo volá jménem.
Na vrcholku sousedního kopce stál můj mladší strýc Nijázchán. Přiložil ruku k
ústům a volal na všechny strany.
Hned jsem se ozval a šli jsme spolu do jeho domku. Dověděl jsem se, že když se
189
se o sken knihy
Opět na vesnici
Kurban Nijáz probudil, měl o mě velikou starost: »Jen aby ho vlk neroztrhal!“ říkal.
Když jsme se navečeřeli, vsedli jsme na osly a vydali jsme se na zpáteční cestu.
Ve tři hodiny v noci jsme se vrátili do Horní Mahally.
Musil jsem se rozhodnout, co mám dělat s mladším bratrem Siródžiddínem.
Kdybych ho nechal v dědečkově domě, kde nebylo co jíst, umřel by hlady. Rozhodl
jsem se, že ho vezmou s sebou do Buchary. Ať se děje co děje, budu ho mít na očích.
Ale před odjezdem do Buchary jsem se chtěl podívat domů do Soktary. Nechtěl
jsem se rozejít s bratrem, a tak jsem ho vzal s sebou.
O trhu nás strýc Kurban Nijáz zavezl do Gižduvanu, odkud jsme se snadno svezli
se Soktařany, kteří se vraceli z trhu, do své vesnice.
V Soktaře jsem viděl bídu svých příbuzných, pobořený otcovský dům a
zanedbanou zahradu.
Carevna Túta zemřela. Její dům byl v rozvalinách. Na dvoře rostl plevel a
bodláčí. Přistoupil jsem ke dveřím, otevřeným dokořán. Těmito dveřmi jsem tolikrát
vcházel do jejího tajemného a kouzelného království. Kolik sladkých pohádek jsem
slýchal za těmito dveřmi! Je vůbec možno, že už nejsou ani pohádky, ani kouzelné
království, ani Carevna? S tlukoucím srdcem jsem nahlédl dovnitř. Na zemi se
povalovala táž odřená kozí kůže. Vešel jsem, abych si vděčně zavzpomínal na ztracený
svět. Najednou proti mně vyskočila s kůže zdivočelá kočka, zamňoukala a vyběhla
ven. To byla nová vládkyně domu pohádek. Zůstal jsem chvíli stát a vzpomínal jsem.
Bylo mi podivně teskno.
Odtud jsem šel k Sultán-poše, ženě Ibrahím-chódži.
Ležela nemocná a vedle ní, také nemocný, ležel její čtyřletý synáček. Ošetřoval
je její synovec.
Zeptal jsem se jí na Ibrahím-chódžu.
„O! zašeptala tajemně, »už to bude čtyřicet dní, co dělá poustevníka v posvátné
hrobce. Vyjde odtud očištěný od hříchu!«
Ptala se mě, jak se mi daří a co je nového v Buchaře. Pak řekla:
»Podívej se, nechoď do domu Carevny Túty.“
»Proč, tetičko?“
»Chraň bůh! Tam teď sídlí sedmihlavý běs!«
190
se o sken knihy
Opět na vesnici
Rozloučil jsem se s ní a šel jsem k strýčkovi Ustó-chódžovi.
Místo silného člověka, který rád pracoval a rád si popovídal, jsem viděl
umírajícího starce, který byl tak slabý, že už nemohl ani mluvit. Tichým, sotva
slyšitelným hlasem se mne zeptal, jak se mi vede.
Onemocněl počátkem zimy. Musil svou půdu levně prodat soudcovým dětem.
Zeptal jsem se ho na jeho syna Ikram-chódžu.
»Od té doby, co jsem se rozstonal, jsem ho neviděl. Nic neřekl, ani se
nerozloučil, sedl na osla a byl ten tam. Je prý ve Vabkentu u matčiných příbuzných.
Až uvidíš Sajjid Akbara, řekni mu, že jsem nemocen. Ať se občas poptá na mé zdraví.
Až se dozví, že jsem zemřel, ať sem přijede pochovat otce.«
Ve strýcově domě žila jeho žena, dvě dcery a novorozený syn, ale všichni
vypadali jako po těžké nemoci.
Odešel jsem s tísnivým pocitem smutku.
Celý svět mého dětství se mi ztrácel před očima.
Ovocné stromy v naší zahradě i kolem suffy uschly; nikdo je nezaléval. Místo,
kde jsem sázel tykve, zarostlo býlím.
V domě bylo také všechno sešlé. V pokrývkách se uhnízdily myši a v kobercích
moli.
Naši půdu obdělával jeden soused. Na čtvrtině hektaru zasil bavlník. Ale mladé
rostliny bavlníku uschly. Na druhé čtvrtině vyrostla pšenice, ale úroda nestačila ani na
zaplacení daní. Soused mi navrhl, abych půdu prodal jemu nebo soudcovým dětem.
Odmítl jsem:
»Bez bratrova souhlasu nemohu o ničem rozhodovat.“
Přemýšlel jsem, kde a jak bych si za léto vydělal na živobytí v Buchaře pro sebe
a Siródžiddína.
Začal jsem rozprodávat bytové zařízení.
Prodal jsem od myší prokousané pokrývky, moly zničené koberce, nádobí, otcův
tkalcovský stav a truhlářské nářadí.
Začali jsme lépe jíst. Siródžiddínovi hned zrůžověly tvářičky. Pořídil jsem sobě a
bratrovi dvě košile a dvoje kalhoty.
Mnozí mí rodáci, nejen starci, ale i lidé středních let, kteří přečkali rok, kdy se
191
se o sken knihy
Opět na vesnici
šířila nákaza neštovic, zemřeli této zimy. Dědicové prodali jejich půdu, aby mohli
zaplatit pohřeb. Všechnu půdu skoupily soudcovy děti, naši největší majetníci půdy, a
děti zemřelých šly dělat nádeníky. Mezi zemřelými za tu zimu byl i silák Lutfullá.
Přesto bylo v Soktaře lépe než v Horní Mahalle. Vesnicí protékal potok a k
Zerafšánu nebylo daleko. V Soktaře bylo i něco nového. Toho léta sem přijel známý
našeho vesnického mully, Darvazec mullá Šóh, který dokončoval učení v medrese.
Měl rád literaturu. Náš vesnický mullá byl nemocen a skoro nevycházel z domu. Jeho
host mullá Šóh vyučoval školáky na terase mešity. Zvlášť rád s nimi probíral
literaturu.
Shromáždil kolem sebe chlapce a četl s nimi Bédila,
Když jsem se to dozvěděl, chodil jsem ho každý den poslouchat.
Měl rukopisnou sbírku Bédilových veršů. Přečetl vždy jeden řádek gazelu a
vyložil jej chlapcům. Jednou přečetl tyto verše:
Opora duše, postava štíhlejší než třtiny,
s něžnou a průzračnou lící jako jiní,
že pohled na ní neudrží se a jako kapka sklouzne s lístku do křoviny.
Četl dále, až došel k těmto veršům:
Tvé oči opily mne, světlé schrány,
jak opojného vína steré džbány.
A stovky podobně jsou zkrvaveny,
však jenom jednomu jsou slasti přány.
Vyložil verše tak, jak je přečetl. Ale mně se nelíbil výraz »podobně« (tadžicky
»ču man«). Naklonil jsem se a nahlédl do knihy. Bylo tam napsáno »ču man«. Pomyslil jsem si: »Není to přepsání? Možná, že se má číst ,čaman' (zelený luh).« Později
jsem v jiném rukopise na tom místě našel slovo luh, ale tenkrát jsem se neodvážil říci
své mínění před dospělými a raději jsem mlčel. V duchu jsem si opakoval tento verš:
A stovky luhů zelených jsou zkrvaveny, však jenom jednomu jsou slasti přány.
Mullá Šóh četl dále Bédila, až došel k tomuto gazelu:
192
se o sken knihy
Opět na vesnici
Tvůj pohled proniká jak dýka do hedvábí, ale tvé oko dál jak pramen vábí. Tvé
oči opíjejí jako šťáva hrušky červená, jíž opil jsem se žíznivý a slabý.
Vyložil tyto verše a pak řekl:
»Hruška je plná krve.«
Jeden můj rodák, žák medresy mullá Bahrám, s tím nesouhlasil:
„Máme doma hrušeň. Česáme ji každý rok, ale ještě nikdy jsem v jejích plodech
neviděl krev nebo červenou šťávu.«
Mullá Šóh namítl:
„Ale u nás v Darvázu máme hrušně, kterým když uříznu plodonosnou větvičku,
teče z nich červená šťáva jako z podřezaného kohouta.“
Pomyslil jsem si: »Jak je dobře, že z darvázských hrušek netryská rudá šťáva,
neboť ten, kdo by takovou hrušku snědl, by měl ústa, turban, chalát i ruce celé od
krve.“ Ale mínil jsem, že Bédil napsal na tom místě něco jiného — ne slovo »nok«
(hruška), ale »tok«, což znamená réva.
Po námitce mully Bahráma jsem si dodal odvahy a řekl jsem mullovi Šóhovi své
mínění:
»Já bych četl ,tok' a ne ,nok'. Pak by verše zněly:
Tvé oči opíjejí jako šťáva révy červená, jíž opil jsem se žíznivý a slabý.«
Mullá Šóh mi neodporoval:
„Je možné, že zde opisovač udělal chybu a že se má číst ,šťáva révy'.“ Mullá
Bahrám s tím nesouhlasil:
»Ale ve vinné révě nebo v hroznech taky není krev.« Mullá Šóh uvedl několik
příkladů a přesvědčil ho, že básníci velmi často nazývají víno krví révy.
Při četbě vznikaly často směšné chyby, zaviněné špatným opisem nebo
učitelovou nepozorností. A přece mi tyto hodiny daly mnoho radostí. Do té doby jsem
se nikdy tolik nevěnoval poesii ani doma na vsi ani ve zdech Mir Arabu.
Když se přiblížilo vinobraní, vrátil jsem se s Siródžiddínem do Horní Mahally k
dědečkovi a k babičce. U nich v zahradě jsme několik dní jedli vinné hrozny.
Blížil se měsíc mízán (září) — počátek školního roku. Byl čas se připravit na
cestu do Buchary.
Strýc Kurban Nijáz se rozhodl, že mě i mého bratra sám odveze do města.
193
se o sken knihy
Cesta do Buchary
Cesta do Buchary
Strýc Kurban Nijáz vysadil mě a bratra na jednoho osla, sám vsedl na druhého a
vydali jsme se do Buchary. Měli jsme hubené a staré osly, proto jsme se musili cestou
často zastavovat, aby se napásli a odpočinuli si.
Pozdě v noci jsme přijeli k městu Gala Ósijóh, odkud bylo do Buchary osm verst.
Městská brána se zamykala po večerní modlitbě a pak už nikdo nemohl jít ani do
města ani z města.
Jelikož jsme nemohli zůstat jako obvykle přes noc v Gala Ósijóh, navrhl strýc,
abychom přenocovali v nějaké čajovně u cesty.
Tak jsme v noci dojeli do vesnice Kachkašón. Odtud zbývaly do Buchary čtyři
versty. Strýc zaklepal na jakási vrata. Někdo otevřel dveře a zeptal se: »Koho
hledáte?« »Je to Madžidův dům?« »Ano. A co si přejete? «
»Jedeme do města, ale zdrželi jsme se na cestě. Mohli bychom u vás přespat? «
»Prosím!« odpověděl týž hlas.
Vrata se otevřela a my jsme vešli na dvůr. Z domu vyšel muž, odvedl naše osly a
pozval nás do pokoje pro hosty.
U vchodu stál sandal. Seděli u něho dva starci, kteří čistili bavlnu. Odstraňovali
slupku s tobolek bavlníku. U jednoho ze dvou strojů na čištění bavlny pracoval mladý
muž. Za mladíkem u zdi ležela kupa bílé lehké bavlny a před ním hromada semen. Na
sandalu hořel na vysokém podstavci učouzený kahanec. Byl uhněten z hlíny na způsob
lodičky a hořel na obou koncích dvěma rudými plameny. Kahanec osvětloval sandal i
tu část pokoje, kde stál stroj na čištění bavlny.
Za nějakou chvíli přišel do pokoje mladý, asi pětadvacetiletý muž. Kurban Nijáz
mu běžel v ústrety. Také příchozí běžel ke strýci. Pevně se objali a políbili. Když
usedli, dali se do řeči. Strýc řekl:
»Jsme nezvaní hosté. Když jste tu nebyl, vešli jsme bez pozvání.«
„Proč o tom mluvíte? Můj dům je jako váš. Když jdeš domů, nepotřebuješ
pozvání.“ Poručil prostřít ubrus.
»Když jste zaklepali, byl jsem zde. Myslil jsem, že mě jdou zatknout, tak jsem
odešel. A když jste vešli, podíval jsem se skulinou, viděl jsem vás a měl jsem radost.«
194
se o sken knihy
Cesta do Buchary
»Nu, jak se vám daří?«
»Kdyby mi dali pokoj, nebylo by to špatné. Nechodím nikam pracovat. Jsem
chudý, ale svobodný. Vidíte, že čistím bavlnu, není to lehké, člověk při tom div
nepřijde o nehty. Ale styděl bych se nepracovat, když jsem zdravý a silný.“
»Taky se tím živím. Není to špatná práce. Ale peněz za ni dostanu méně, než mi
náleží. Jen kdyby páni nešidili.“
»Také mě z počátku šidili. Odpověděl jsem jim pěstí. Teď mi platí poctivě.“
Přinesli čaj a rozlomili placky.
»Soudcové mi nedají pokoj. Jak se dověděli, že žiji doma, obutý, oblečený a
skoro sytý, posílají ke mně sluhu za sluhou a strážníka za strážníkem. Všechno v domě
zpřevraceli, hledají mě jako zběsilí. Vidím, že budu musit prchnout někam dále, dělat
zloděje a loupežníka, pak mě nechají na pokoji a já budu mít co jíst.« Dopili jsme čaj a
šli jsme si lehnout. Vstali jsme ještě za tmy, rozloučili se s hostitelem a vyjeli před
svítáním.
Strýc Kurban Nijáz mi vypravoval o pánu toho domu.
»Když jsem sloužil u gižduvanského soudce,« vysvětloval Kurban Nijáz, »poslal
gižduvanský výběrčí daní emirovi do Buchary peníze, které vybral od obyvatelstva.
Je zvykem emirovi odevzdávat dary a daně ráno. Výběrčí daní vypravil své lidi z
Gižduvanu v noci, aby k ránu dojeli do Buchary.
Ale u vesnice Razmoz přepadli karavanu loupežníci, rozehnali stráže a zmocnili
se části darů i peněz.
Velitelé gižduvanské, bucharské a vabkentské stráže začali slídit po loupežnících,
ale nevypátrali ani loupežníky ani jejich kořist.
Nakonec se emir s pomocí svých lidí dověděl, že u Tali Zarangaru se v noci
scházejí lupiči v opuštěném zájezdním dvoře a odtud podnikají své výpady.
Emir rozkázal čtyřem gižduvanským úředníkům — soudci, starostovi, výběrčímu
daní a veliteli městské stráže, aby v noci obklíčili osamělý zájezdní dvůr, zajali lupiče
a živé je přivedli do Buchary.
Když gižduvanští úředníci obdrželi emirův rozkaz, ozbrojili své lidi a obklíčili
zájezdní dvůr. Jen soudce Abdul Vahíd zůstal v Gižduvanu, protože byl už starý. Byl
jsem mezi soudcovými ozbrojenci.
195
se o sken knihy
Cesta do Buchary
Zapálili jsme pochodně a rozestavili jsme je kolem dvora. Část ozbrojenců
zaútočila na zájezdní dvůr a ostatní stáli kolem dvora v pohotovosti.
Stál jsem s dýkou v ruce u díry probourané ve zdi. Najednou přiklusal ze dvora k
tomu místu jezdec a chtěl uniknout z obklíčeného dvora. Čekal jsem na něj, abych
vbodnutím dýky koni do nohy povalil koně a pak spoutal jezdce.
Jezdec poznal můj záměr. Poprosil mě:
„Ó statečný muži! Slituj se nad mým mládím. Pusť mě! Dovol mi, abych unikl."
Viděl jsem, že je mladý a jeho tvář se mi zalíbila. Bylo mi ho líto a tak jsem ho
pustil.
Vyprávím ti to dlouze, ale ve skutečnosti to netrvalo déle než okamžik.
Když soudce Abdul Vahíd opustil svůj úřad, vystoupil jsem také ze služby. Té
zimy, jestli se pamatuješ, byly kruté mrazy a mnoho sněhu. Tenkrát mě tvůj dědeček
poslal do stepi k Nijázchánovi, abych mu přivezl teplé šaty a chléb.
Přivázal jsem si k pasu dýku, osedlal koně, vzal pytel, vsedl na koně a jel.
Odevzdal jsem bratrovi vše, co jsem mu přivezl, vzal od něho několik jehněčích
kožek a jel zpátky.
Noc byla temná. Když jsem dojížděl k Charízu, vztyčil kůň uši a uskočil na
stranu, ale pozdě: někdo ho chytil za uzdu. Chopil jsem se dýky, ale tu se ozval hlas:
„Slez dolů!"
Bodl jsem dýkou, kůň se vytrhl a já ho pobídl kupředu. Kůň však klopýtl při
prvním kroku a upadl. Přeletěl jsem přes koně a chtěl jsem vstát, ale tu mě napadli tři
muži, kteří měli obličeje zavázané šátky. Byla taková tma, že by jim i bez nich nebylo
vidět do obličeje. Svázali mi ruce. Kůň se zmítal na zemi — přeťali mu žíly na nohách.
Když mě zajali, muž, kterému jsem dýkou poranil ruku, navrhl, aby mě na místě
zabili. Ale jeho druhové nesouhlasili.
„Nemůžeme ho sami soudit! Ne, odvedeme ho k náčelníkovi."
Dali mi můj pytel na záda a hnali mě do stepi. Dovedli mě do nějakého domku.
Uvnitř sedělo skoro potmě několik mužů. Všichni měli obličeje zavázány šátkem, jen
oči jim svítily. Jeden z mužů, kteří mě napadli, vystoupil do popředí a pověděl jim, jak
mě zajali. Ten, kterého jsem ranil dýkou, žádal, aby mě hned zabili.
Ale jeden z přísedících nesouhlasil:
196
se o sken knihy
Vzduch ušlechtilého města
„Na zabití je dost času. Nejdřív musíme vědět, koho zabijeme!“ A začal mě
vyslýchat. Neodpovídal jsem. Myslil jsem, že se mi možná také podaří někoho zabít,
aby má krev nebyla prolita nadarmo. Ale měl jsem svázané ruce.
Náčelník loupežníků pochopil, že s nimi nechci mluvit a poručil, aby zapálili
louč. Zapálili ji a posvítili mi do obličeje.
Náčelník zvolal:
„Vždyť je to můj přítel! Zachránil mě kdysi před smrtí!“
Rozvázal mi ruce, pevně mě objal a políbil. Tu vyšlo najevo, že jsem ho před
rokem pustil ze zájezdního dvora.
Od té doby jsem ho ani jednou neviděl nebo jsem si ho nevšiml, ale on mě
potkával a vídal za denního světla. Podrobně se mne na všechno vyptával a já mu
všechno pověděl. Spřátelili jsme se.
Dnes v noci jsme spali v jeho domě. To je ten mladík, kterému říkají Madžid
Kachkašón.“
Časně ráno jsme dojeli do Buchary. Nosiči vody kropili ulice. Vlhká země,
lucinka a melouny voněly, ale tato sotva postižitelná vůně vesnice se ztrácela v
nehybném, hustém a obvyklém pachu města, kde v úzkých soutěskách ulic ještě ležely
chladné noční stíny, když už římsy vysokých domů zrůžověly slunečním jasem.
Vešli jsme do cely mého bratra. Vrátil se z Kerki a bydlil ve své loňské cele.
Muhiddín se nejdříve divil, že jsem přivezl Siródžiddína. Zřejmě mu to nebylo
vhod. Ale když jsem mu vyprávěl o těžkém životě našich příbuzných a o
Kirómiddínově smrti, uznal, že jsem udělal dobře.
Strýc Kurban Nijáz jel týž den zpátky. Přemlouvali jsme ho, aby zůstal, ale strýc
odmítl, protože viděl, že není možno, abychom v naší cele spali čtyři.
Můj učitel mullá Abdusalóm a všichni jeho soustolovníci se už také vrátili. Šel
jsem jim opět dělat kuchaře. Vyučování ještě nezačalo.
Zatím se učitelé jen domlouvali s žáky, jak budou v nastávajícím školním roce
vyučovat.
Učitelský plat nebyl pevně stanoven. Na začátku školního roku si žáci
197
se o sken knihy
připravovali pro učitele peníze.
Učitele bucharských medres bylo možno rozdělit do tří skupin.
V první byli schopní a vzdělaní lidé, kteří sice ještě neprošli všemi stupni učení v
medrese, ale již začali vyučovat nováčky. Vyučovali jako pomocní učitelé, podobně
jako Abdusalóm.
Ve druhé byli mladší učitelé, kterým ještě příjem nestačil na vydání. Učitelské
povolání je ještě nemohlo uživit. Obětavě pracovali a čekali, až přijde jejich den.
Ve třetí byli starší učitelé, velcí a slavní mudarrisové, kteří přednášeli řadu let, a
proto měli vždy dost žáků. Žádný učitel nemohl přinutit žáky, aby se učili jen u něho a
stále poslouchali jen jeho výklady. Žáci si mohli podle svého přání vybrat kteréhokoliv
učitele, mohli chodit k učitelům jiných medres, a když jim ani ti nevyhovovali, jít zase
k jiným, dokud nenašli takové, kteří se jim líbili. Proto byli učitelé závislí na medrese
jen příjmem z vakfu, ze kterého se vyplácelo služné stálým učitelům. Jen to pojilo
učitele s žáky, bydlícími v téže medrese. Vztahy mezi učiteli a žáky byly jen
dobrovolné.
Hlavním důchodem učitelů byly kromě vakfu dary žáků. Proto se učitelé snažili
získat co nejvíce žáků a dosáhnout úcty a přízně.
Příjmy vynikajících mudarrisů bývaly veliké. Někteří, kterým nestačilo
učitelování, zastávali ještě místa muftíů (vykladačů zákona), a dostávali plat i za to.
V době, kdy pud pšenice stál sedmdesát pět kopejek, žák, který se začínal učit z
knihy »Šarch-i-mullá«, dával učitelovi sedmdesát pět kopejek až dva rubly; když začínal probírat »Akáíd«, dával asi čtyři rubly. A tak čím výše žák postupoval v učení, tím
měl dražší vyučování. Když chtěl probrat knihu »Mullá Džalóla«, musil učitelovi
zaplatit až dvacet rublů. A ke konci učení v medrese platili sto až dvě stě teneg —
patnáct až třicet rublů, za které se mohlo koupit čtyřicet pudů pšenice. Výše platu,
který učitelé přijímali jako dar, byla závislá na zámožnosti žáka. Ale i pozornost
učitele k žáku závisela na výši daru.
Vyučování obyčejně začínalo až koncem listopadu, kdy se sjeli všichni žáci.
Za část peněz, určených na dary, kupovali žáci rozinky, chalvu, cukr, sladkosti,
placky i chaláty. To všechno složili na měděné podnosy a žáci, kteří šli po prvé na
hodinu, přinesli tyto podnosy do cely, ve které se mělo zahájit vyučování, a slavnostně
198
se o sken knihy
je odevzdali učiteli. Hotové peníze zabalili do papíru a dali je učiteli z ruky do ruky.
Někdy si žáci schovávali část peněz na společnou malou hostinu.
Když ve skupině přednášel Buchařan, konala se před probíráním knih »Akáída« a
»Mullá Džalóla«, jakož i po ukončení učení v medrese velká hostina. Pořádali ji
společně žáci celé skupiny.
Tehdy šel učitel k emirovi, přinesl mu dar a vyžádal si povolení k pořádání
hostiny. Na takovou hostinu pozvali nejvyššího soudce Buchary, muftiho, některé
vyšší úředníky, všechny mully, kteří přednášeli v jejich medrese, a všechny žáky
učitele, u něhož se pořádala hostina. Příjmy učitelů z darů dosahovaly půl druhého
tisíce rublů, za něž se mohlo koupit asi dva a půl tisíce pudů pšenice. Takové příjmy
lákaly dokonce i nejvyššího soudce a starostu města Buchary. Ačkoliv byli zaměstnáni
správními a soudními záležitostmi a obyčejně ani nedovedli vyučovat, přece
přednášeli nebo dávali hodiny, aby měli žáky a dostávali od nich dary. V posledních
letech učení nemohl přijímací pokoj nejvyššího soudce pojmout všechny jeho
posluchače. Tato horlivost byla pochopitelná: nejvyšší soudce měl moc nad všemi
úřady ve státě a jmenoval úředníky na různá místa. Přitom ovšem dával přednost
žákům, kteří ukončili medresu u něho a ne u jiných učitelů.
Dokud se ještě nevyučovalo, byl jsem ve dne volný.
Jednoho takového dne jsem otevřel okénko naší cely, zalepené průsvitným
papírem, a díval jsem se na chodce. Ale z ulice stoupal nesnesitelný zápach.
Byl to podivný zápach a já jsem nijak nemohl poznat, co to páchne.
Zavřel jsem okénko a šel se projít po městě. Zašel jsem do čajovny, vystoupil na
střechu a usedl do chládku.
Zde byl vzduch čistší, ale podivný odporný zápach pronikal až sem. Ohlušily mě
výkřiky a pouliční ruch z úzkého náměstí, kde se konal trh na bavlnu. Rolníci z okolí
sem sváželi stovky pytlů a balíků bavlny. Složili je u velkých vah a čekali, až přijdou
na řadu, aby zvážili bavlnu a prodali ji překupníkům. Dozorci u vah neměli trpělivost
se zabývat s každým rolníkem zvlášť, a proto vážili až deset pytlů najednou.
Když jsem se tak na ně shora díval, divil jsem se, jak mohli važiči poznat, kolik
který rolník přinesl bavlny. Dozorce u vah každému rolníkovi hlasitě opakoval váhu
bavlny, kterou rolník přivezl. Jednomu říkal — tři, tři! Druhému — pět, pět! Ale
199
se o sken knihy
rolníci s nimi často nesouhlasili:
»Ne ,pět, pěť, ale šest!« křikl jeden rolník na dozorce u vah.
Ale dozorce u vah si toho nevšímal. Pokračoval ve své práci.
Rolník stál na svém, uchopil vážní misky a žádal, aby jeho pytle převážil.
Vážný mu vyrval vážní misku a hodil jeho bavlnu na zem. Když rolník pustil
druhou misku, aby zvedl bavlnu, dal važič na váhu pytle jiného rolníka.
Vážný pak dlouho nechtěl zvážit provinilcovu bavlnu. Rolník musil se slzami v
očích prosit o milost a odpuštění. Při účtování s překupníky bavlny vznikaly znovu
hádky a výtržnosti. Rolník nesouhlasil s výpočtem překupníka a překupník vedl stále
svou. Vyzvali važiče, aby potvrdil váhu. Vážný záhadně kývl hlavou a šel ke svým
vahám. Toto kývnutí mohlo právě tak znamenat, že souhlasí s rolníkem, jako že dává
za pravdu překupníkovi. Když rolník nechtěl ustoupit, hodil překupník pytle umíněnce
stranou a obrátil se k druhým, kteří tu už čekali v řadě. Pomyslil jsem si, že moc
vážných a překupníků je v tom, že si vzájemně pomáhají a drží pohromadě, a slabost
rolníků, že je v jejich rozdrobenosti, v tom, že každý, když může, odstrčí druhého, aby
se dostal dřív na řadu, a když se jeden z nich pře, druzí ho odstrkují a tlačí se k
překupníkovi, a když je někdo ošizen, nikdo se ho nezastane a chudák když vidí, že je
opuštěn, musí ustoupit. Protože bylo méně kupujících než prodávajících, musili jim
prodávající ustoupit.
Když jsem se tenkrát díval se střechy na tržiště sevřené mezi domy, nevěděl jsem
ještě, jakým způsobem je možno z trhu odstranit zřejmý podvod a libovůli, viděl jsem
jen libovůli, lež a vykořisťování rolníků. Pojal mě hněv a já nevěděl, jak bych ho
potlačil.
Bylo mi tenkrát čtrnáct let.
Když jsem tak seděl a pozoroval trh s bavlnou, přistoupil ke mně Pírak.
Po návratu z vesnice jsem ho ještě neviděl. Také s Býkem někam odjel a vrátil se
teprve dnes.
Pověděli jsme si, jak jsme strávili léto. Pak se Pírak zeptal:
»Proč jsi šel právě sem? Trh je jako vosí hnízdo. Tos' nenašel lepší místo?“
Vypravoval jsem mu o zápachu, před kterým jsem utekl až sem.
»To je zápach z jatek. Dřív byly jatky u Dřevěného trhu. Ale řezníkům to bylo
200
se o sken knihy
daleko. Starosta města jim dovolil, aby přestěhovali jatky sem, aby i naše medresa
užila zápachu.«
»Ale takové podniky mají být někde dál od lidí a ne v sousedství bucharských
škol!«
»Oho! Sotva jsi přišel z vesnice, už odsuzuješ činnost otců města, těch
nejušlechtilejších lidí na světě! U nás byly zřízeny jatky teprve letos, ale poblíže
nejslavnější, nejstarší a největší bucharské medresy, u Kukeldašu vzkvétají jatky už
řadu let. A nikdo se nad tím nepozastaví. A nikdo z žáků medresy Chijóbón si
nestěžuje na jatky, které skoro sousedí s Chijóbónem. Jatky jsou všude na nejživějších
ulicích — na novém trhu, na trhu Chódža, na trhu Gozijón a na všech menších trzích,
kde řezníci porážejí dobytek a prodávají maso ve svých stáncích. Registanské jatky
stojí před samým emirským palácem a jejich libovůně stoupá až k nosu jeho výsosti.
Jeho výsost však neprojevuje nespokojenost. Zvykl si!
I ty si musíš na všechno zvykat, na smrad z jatek i na puch tržiště. Na všechno,
čím je nasycen vzduch posvátné ušlechtilé Buchary. Buď si zvykneš nebo se zalkneš!“
Pírak byl zřejmě rozrušen a prožíval svá slova. Najednou mi zašeptal:
»Tobě se nelíbí, že ti porážejí dobytek pod nosem. Ale vždyť nedaleko jsou jatky
na lidi!«
Zeptal jsem se rozčileně:
»Kde?«
»Jednou ti je ukážu!« odpověděl Pírak.
Pak se se mnou rozloučil, protože někam pospíchal.
Výkřiky z tržiště byly stále hlasitější. Kdosi tam zoufale křičel. Ale já jsem už
neposlouchal hluk trhu. Myslil jsem na strašná Pírakova slova.
Můj učitel Abdusalóm mě seznámil s řezníkem, u něhož jsem měl kupovat maso.
»Jsi ještě chlapec, mohou tě ošidit na váze nebo podstrčit kost. Ale k tomuto
člověku jsem tě sám přivedl; slíbil mi, že ti bude dávat dobré maso. Neošidí tě.«
Jednou jsem šel opět k řezníkovi. Krám byl sice otevřen, ale majitel byl pryč.
Zeptal jsem se sousedů, kde je.
»Počkej chvilku,« odpověděli mi, »šel na jatky.«
»A kde jsou jatky?«
201
se o sken knihy
Registan
»Tady vedle. Na rohu příčné uličky.«
Příčná ulička nebyla daleko. Bál jsem se, že nebudu mít včas uvařen pilav a proto
jsem si řekl, že půjdu na jatky a poprosím řezníka, aby si pospíšil.
Když jsem se blížil k jatkám, myslil jsem, že se zalknu zápachem.
Přemohl jsem se a vešel dovnitř.
Byla to velká tmavá kůlna, jejíž strop spočíval na čtyřech pilířích. Na stěnách
trčely háky, na kterých visely velké kusy skopového masa. Středem místnosti vedla
dlouhá strouha vydlážděná cihlami. Na jejím kraji zařezávali řezníci dobytek, aby krev
stékala do strouhy. Také do ní házeli vnitřnosti, aby udělali místo pro nové skopce,
kteří si důvěřivě klekali na kolena.
Ve stropě nad strouhou bylo větrací okno. Podíval jsem se nahoru z této
páchnoucí a krvavé tmy a najednou jsem viděl nad sebou starobylé okno naší cely.
Proto se zápach z jatek táhl právě k nám.
Mezi řezníky jsem našel majitele masného krámu. Čtvrtil skopce. Poprosil jsem
ho, aby mi prodal maso. Otřel si zkrvavené ruce o zástěru a vyšel se mnou.
Cestou ke krámu jsem mu řekl:
»Strouha je plná po okraj. Co s ní děláte, když začne přetékat?«
»Za jatkami u medresy je velká žumpa. Stéká do ní dešťová a sněhová voda. Tam
řezníci odklízejí krev a odpadky. Potulní psi tam chodí žrát. Co ještě chcete vědět?«
podivil se řezník.
Nemohl jsem zapomenout na tmavou kůlnu, kde na stěnách trčely ostré háky.
Náhle mi v hlavě zazněla Pírakova slova o lidských jatkách, jako bych je znovu slyšel
a naplnila mě ještě větší hrůzou.
»Píraku!« vyzval jsem ho, když jsem ho zase viděl, „tys mi slíbil, že mi to místo
ukážeš.“
»Nu což!« souhlasil Pírak. »Když budeš mít štěstí, uvidíš nejen místo, ale i
smrt.«
Registan
Ještě za tmy jsme došli s Pírakem na Registan.
Pírak mě předem upozornil, že kdybychom šli později, nenašli bychom místo,
202
se o sken knihy
Registan
odkud bychom dobře viděli, co se bude dít.
Tenkrát bylo náměstí se všech stran tak zastavěno, že nebylo větší než čtvrt
hektaru.
Brána Arku, kde stál emirský palác, se otvírala doprostřed náměstí. S náměstí k
bráně se klenul most Tachtapul. Mezi mostem a mešitou Pójanda stála na podstavcích
starobylá emirská děla.
Pod mostem bylo sklepní vězení Kanachóna.
Když jsme přišli na náměstí, bylo už na střechách medresy Dáru'š-šifó a mešity
Pójanda plno lidí. Také u zdí seděli lidé v několika řadách. Nemohli jsme najít vhodné
místo. Šli jsme za lidmi, kteří je také hledali, minuli jsme celou východní zeď, došli
jsme k dělům, ale nikde jsme se nemohli usadit. Pírak navrhl, abychom vylezli na dělo
a tak jsme se na ně posadili jako na koně. Kdosi nás tiše varoval:
»Co to děláte? Kam to lezete? To jsou děla jeho výsosti a vy .. .«
Ale ani hlídky, ani členové emirovy tělesné stráže, kteří neustále chodili kolem
nás, nám nic neřekli. Dobře věděli, že se děla už dávno nehodí ke střílení. Viděli jsme
odtud bránu nad mostem a těžký řetěz, natažený před branou.
Pírak řekl:
»Otevře-li se dnes emirská brána, sejmou řetěz. To znamená, že bude skvělá
podívaná. Když se emirská brána neotevře, zůstane řetěz natažen až do oběda. Pak
všichni, kteří se přišli podívat na otevření emirská brány, se rozejdou.«
Ale sotvaže Pírak domluvil, vyběhli z Arku dva strážníci, vzali řetěz a odnesli jej
stranou.
Tehdy vyjeli z Velké ulice, kde byly krámky s ovocem a s různými potravinami,
emirovi dvořané na koních. Jezdci se třpytili v hedvábných, zlatem vyšívaných, atlasových chalátech. Třpytily se i zlatem a stříbrem vykládané pásy, pošité zlatými a
stříbrnými mincemi. U pasů se jim houpaly dýky ve zlatých nebo stříbrných pochvách.
Na nohou měli žluté americké polobotky a na hlavách ohromné bílé turbany jako
cibule.
U třmenů každého jezdce běželi hbití podkoní v prostých nepřepásaných
chalátech, v ťubutějkách a barevných střevících. Někteří z nich uvolňovali pánovi
cestu a švihali sousední koně, když se tito pokoušeli předběhnout pánova koně. Jiní
203
se o sken knihy
Registan
táhli pánova koně za uzdu, a když se kůň vzpouzel, zasypali ho takovými nadávkami,
že diváci nejdříve zbledli a pak se dali do hlučného smíchu.
Jezdci, kteří se snažili první dojet k mostu, si nevšímali nikoho jiného než těch,
které chtěli předjet.
Když dojeli k mostu, seskočili s koní.
Pospíchali tak, že by se byli tlačili i na mostě, ale muž ve zlatém protkávaném
chalátu a se zlatým pásem, který nehnutě stál na prahu Arku, zdvihl zlatem okovanou
hůl a hrozivě vykřikl:
»Zachovejte pořádek! Nebo uvidíte!«
Když ho šlechtici a dvořané uslyšeli, uklidnili se a šli důstojně po mostě —
vpředu zlatem protkávané chaláty, za nimi hedvábné a vzadu atlasové. V tomto pořádku vešli do Arku.
Muž s holí byl »udajčí« — čestný vezír.
Podkoní vyskočili na pánovy koně a mrskali sousední koně bičem jako při
kozlích zápasech a jeli ke zdi medresy Dáru'š-šifó. Obrátili koně k náměstí a postavili
se do řady. Každý se snažil proniknout co nejblíže k mostu, aby mohl první odevzdat
koně svému pánovi, až vyjde z Arku.
Když vešli šlechtici do Arku, zahrála vojenská hudba a z kasáren vyjela na
Registan emirova jízda. Těmto jezdcům říkali »Kavkaz«, protože střih jejich
stejnokrojů připomínal dagestanský kroj; podle barvy stejnokrojů se však dělili na tři
oddíly: kubánský, terský a turecký. Obleky připomínaly spíš cirkusové kostýmy než
vojenské stejnokroje. Žili stále v kasárnách. Kamkoliv se emir obrátil, zřídily se vedle
jeho dvora kasárny pro »Kavkazany«. Měli velmi přísně zakázáno vycházet z kasáren.
Byli většinou mladí, tak osmnáctiletí. Ti, kteří vypadali starší, šli vzadu v pěším
útvaru. Pěšáci sloužili celý život, až do smrti, jejich služba nebyla časově omezena.
Vojáci na koních se poklonili směrem k Arku a odjeli z náměstí. Hned za nimi
nastoupila pěchota. Dělila se na dva oddíly. Jeden se jmenoval »Šambegi« a druhý
»Sešambegi«. Vojáci z prvního oddílu měli vojenský výcvik od neděle do úterka, z
druhého oddílu od středy do pátku. Ostatní čas byli zaměstnáni hlídkovou službou,
»dobrovolnou prací« pro velitele a různými soukromými záležitostmi. Vojáci z
prvního oddílu byli ozbrojeni ruskými berdankami (berdanka, druh zadovky. Pozn.
204
se o sken knihy
Registan
překl.), které musili hned po cvičení odevzdat v kasárnách. Vojáci z druhého oddílu
byli ozbrojeni předovkami. Neměli kasárny, bydlili na různých místech v soukromých
bytech, v paláci nebo ve městě, zbraň nosili u sebe, ale byli povinni vykonávat různé
práce a ve stanovenou dobu chodit na cvičení.
Když pěšáci neměli cvičení nebo službu, chodili v obyčejném bucharském kroji.
Do služby chodili v stejnokroji – v létě nosili bílé a v zimě černé kabáty, kalhoty z
ovčí kůže, černé vysoké boty a černé kulaté čepice. Oblékali si stejnokroj přes
obyčejné šaty: chalát si zastrčili do kalhot a prošívané rukávy chalátu do rukávů
kabátu. Proto vypadali všichni pěšáci tlustí a celá pěchota nemotorná a neohrabaná.
Vojáci »sešambegové« pracovali ve volných chvílích bezplatně na své velitele.
Když jim ještě pak zbyl nějaký čas, šli někam nádeničit, šili na trzích vysoké boty a
vydělávali si, jak se dalo; každý voják dostal měsíčně jen tři ruble. Jinak nedostal ani
stravu ani oděv. Dokonce i na stejnokroj jim sráželi s platu. Jen ve dnech, kdy
„šambegové« měli hlídku v kasárnách, dostávali na deset lidí mísu polévky.
Kavkazská jízda se oblékala a stravovala v kasárnách na účet státní pokladny.
Toho dne, kdy jsme šli na Registan, měli cvičení »šambegové«. Pochodovali s
nimi hudebníci, kteří pískali na píšťalky a šalmaje a troubili na trumpety. Zastavili se
před Arkem a zahráli předepsaný pochod. Pak se seřadili na náměstí, ne příliš rovně,
ale po vojensku.
Z vězení vyvedli čtyři trestance. Ruce měli svázané na zádech. Provázeli je
vězeňští dozorci v obyčejných bucharských chalátech, ale s obušky v rukou.
Zhrozil jsem se a zašeptal:
„Snad je nezabijí?«
»Ne!« odpověděl Pírak. »budou je bít holí. Odsouzeným na smrt svazují ruce
vpředu.«
Trestanci prošli řadami vojáků, vystoupili na most a zastavili se. Dívali se na
bránu Arku.
Přistoupil k nim velitel stráže, »noční kníže«, se sekerou v ruce. Stráž s obušky
zůstala vzadu pod mostem. Přistoupili »vykonavatelé emirova hněvu« — kati a seřadili se proti nočnímu knížeti. Jeden z nich přinesl svazek dřínových prutů, hodil je
205
se o sken knihy
Registan
před odsouzence a postavil se do řady mezi ostatní.
Nejvyšší vezír, který seděl v pyšném oděvu v brané Arku, vstal, ale zastavil se na
prahu. Vytáhl z náprsní kapsy listinu, nahlédl do ní, ukázal na jednoho odsouzence a
zeptal se lidí, kteří stáli nablízku:
»Je to trestanec Ahmad?«
Všichni hlasitě odpověděli:
»Je to Ahmad. Popravte ho!«
Jakýsi muž blízko nás se usmál a tiše řekl svému sousedu:
»Nikdy toho Ahmada ani ve snu neviděli.“
Když jsem to slyšel, tiše jsem se zeptal:
»Proč se jich tedy ptal?«
Muž se ke mně trochu naklonil, pozorně se mi zadíval do očí a zašeptal:
»Tomu nerozumíš, jsi ještě příliš mladý. To je služba emirovi.«
Opatrně se ohlédl a když se přesvědčil, že ho nikdo neposlouchá, řekl:
»Stávalo se, že za úplatek vinníka propustili a potrestali nevinného. Proto si emir
vymyslil tento výslech. Ale odpovídají ti, kteří stojí kolem nejvyššího vezíra. A ti,
kohopak znají z lidu?«
»Čím se odsouzenci provinili? «
»Jsou to nejspíš rolníci. Asi nezaplatili daň, vzepřeli se v něčem úředníkovi nebo
nedali svou dceru hledači dívek pro emira. Ne, to sotva, za to by je popravili: za
odmítnutí panovníkovy milosti je trest smrti. Možná, že trpí za cizí vinu, to se taky
stává.« »Nejsou to zloději? « zeptal se Pírak. »To sotva!« usmál se muž. »Zloději si
odsedí měsíc ve vězení a pak se vykoupí nebo dají úplatek a vrátí se k svým
,naléhavým' povinnostem.“
Vezír zjistil totožnost odsouzeného a dal katům znamení.
Strhli s trestanců chalát. Dva kati chytli trestance za ruce a třetí mu vyhrnul košili
až ke krku, takže měl celá záda holá. Dva další kati vzali dřínové pruty a postavili se k
odsouzenci.
Zazněly různohlasé bucharské píšťaly. Jejich zvuk všechno přehlušil. Kati začali
švihat odsouzence do zad.
Švihali jej klidně a pravidelně jako když dva kováři buší do kovadliny.
206
se o sken knihy
Registan
Odsouzenci křičeli, ale hudba přehlušila jejich slova.
Při každé ráně se kůže přilepila k prutu, naskakovaly puchýře a krev stříkala z
ran na všechny strany. Po sedmdesáté páté ráně dal emir znamení; kati přestali švihat a
ti, kteří drželi trestance, pustili jeho zbité tělo na zem. Trestanec ležel jako mrtvý u
nohou velitele stráže a katů.
Dva jiní kati ho chytli za nohy a táhli ho do Arku.
„Teď ho zavřou do óbchany,« řekl muž.
Další tři potrestali stejně jako Ahmada a po vykonání trestu je také odvlekli do
óbchany, do strašné žalářní kobky pod emirským palácem.
Nastala hodina vojenského cvičení. Vrchní velitel dal rozkaz trubači. Trubač
zvedl sáhodlouhou troubu a zatroubil na celý Registan.
Velitelé cosi rozkazovali, každý svému oddílu, ale my jsme jim nerozuměli.
Pírak řekl, že rozkazují rusky, ale dodal, že by ani Rusové tomu nerozuměli.
Když šel kolem nás oddíl osmi lidí, velitel náhle zvolal:
»Name-istí!«
V tadžickém jazyku to znamenalo: »Nestůj, nemeškej!« Ale velitel zrudl
hněvem, běžel před oddíl, zastavil vojáky, rozdal několik políčků a zařval:
»Osli! Už rok vás učím. Celý rok! Vy voli! Když řeknu »namestí«, musíte stát na
místě, hlupáci! Nesmíte se ani hnout, proklatci!«
Někdo z diváků řekl zádumčivě:
»Vida, našim rozkazům se rusky musí rozumět obráceně. Když se řekne
»nestůj«, musíš stát.«
Když vojáci došli na konec náměstí, dal hlasatel na pokyn vrchního velitele
rozkaz, který velitelé předali svým oddílům:
»Laple-ču!«
Vojáci sice ne najednou, ale zato s velkou horlivostí si hodili pušky přes ramena.
Na další povel se seřadili do čtyřstupů. Hudba zahrála pochod. Vojáci šli s
náměstí na cvičiště, které bylo za městem.
Když vojáci odešli z Registanu, nahrnuli se sem stovky prodavačů všelijakých
potravin, ovoce a pamlsků. Netrpělivě čekali v sousedních ulicích a uličkách na tuto
chvíli. Drželi své zboží v rukou a dávali pozor, aby nepropásli vhodný okamžik, kdy
207
se o sken knihy
Registan
se náměstí uvolní, aby jim jiní neobsadili výhodná místa. Strkali do sebe, zuřiví a
bezohlední, ochotni ke každému násilí, jen aby se prodrali k neviditelnému bodu na
zaprášeném náměstí, kde, jak si představovali, na ně čekají velké zisky.
V tu chvíli se na mostu objevili dvořané, kteří s dovolením jeho výsosti jeli
domů. Jak je podkoní spatřili, hnali k nim své koně. Každý se mačkal, švihal a odstrkoval druhého, aby se co nejdříve dostal k mostu.
Dvořané se také snažili předhonit jeden druhého. Utíkali k mostu, vráželi do
sebe, jeden druhému šlapal na chalát, aby se dříve než ostatní prodrali k svým koním a
vyjeli z náměstí. Viděli v tom statečnost, odvahu a mužnost, a protože každý z nich
měl nějakou vojenskou hodnost, chtěl právě zde dokázat, že si ji zaslouží, neboť zde
mohl sám emir vidět, jak jsou rychlí a pohotoví.
Vyšvihli se do sedel a mrskali biči nejbližší koně po hlavách, až se stavěli na
zadní nohy. Někdy zasáhla rána i jezdce. V této půtce strkali dvořané do trhovců, vyráželi jim z rukou podnosy a šlapali jim na zboží. Potraviny z převržených podnosů se
válely po zemi. Kramáři nadávali šlechticům; vybírali z prachu pečivo a ovoce, utírali
je rukávy a znovu je rovnali na podnosy a mísy a nabízeli je zákazníkům.
Sotva vojáci a dvořané opustili náměstí, trhovci je hned zaplnili svým zbožím,
mísami, kotly, ošatkami a podnosy.
Za chvilku tu byla tlačenice jako na fajzabadské slavnosti, ačkoliv to bylo
náměstí před panovníkovým palácem.
Ale kramáři ještě neměli pokoj: od vodojemu přicházeli nosiči vody. Každý hnal
před sebou osla, naloženého dvěma ohromnými měchy vody. Osli pádili s vyceněnými
zuby kupředu, hýkali a kousali se navzájem jako dvořané, když se snažili proniknout
kupředu.
Plné měchy, přivázané k vysokým dřevěným sedlům, vrážely do řad kramářů a
porážely nejen zboží, ale i lidi.
Když jsem odcházel z Registanu, viděl jsem, jak si jeden hladový Buchařan sedl
poblíže prodavače vařeného skopového masa. Sotva se zákazník zakousl do skopové
nožičky, osel s měchy do něha vrazil jako neodvratná pohroma a měděný podnos,
skopové, nohy i hlava letěly dolů. Kramář chytil jednou rukou nosiče vody za chalát,
aby mu provinilec neuklouzl, a druhou rukou začal z prachu vybírat své zboží a utírat
208
se o sken knihy
Stařena
skopové nožičky i hlavy o lem chalátu. A hned to všechno nabízel zákazníkovi, chválil
své zboží a zároveň nadával nosiči vody.
Pírak řekl:
»Dnes se nepopravovalo. Pojď se podívat na hrob popravených. Když budeš
chtít, můžeme se sem někdy podívat, jak zabíjejí lidi.«
Šli jsme přes sousední náměstíčko, kde kramáři prodávali ovoce. Ovoce leželo na
hromadách na zemi, v krámcích, na rohožích nebo v koších, složených na sobě.
Šli jsme k západnímu koutu náměstí, k hluboké hliněné jámě, kam odtékala voda.
Když se jáma naplnila špinavou vodou a blátem, vybrala se a páchnoucí bláto se
složilo vedle jámy. Smrad z černého zahrávajícího bahna byl tak hrozný, že se tu
dýchalo ještě hůře než na jatkách u Mir Arabu.
»Lidé se popravují zde na kraji jámy, aby krev stékala dolů.«
Odtud mi Pírak ukázal skleněné dveře v Arku, právě nad Registanem.
»To jsou dveře emirova přijímacího pokoje. Z těch se emir dívá na vojenská
cvičení a na popravy.«
Nedaleko jámy seděli prodavači motouzů. Vyložili své zboží a nabízeli je
zákazníkům. Také naproti byly krámky s provazy.
Pírak řekl:
»Jakýsi bezstarostný básník upozorňoval na to, že trh na provazy obyčejně
sousedí s popravištěm:
Mne prodavači provazů do duše vyděsí,
už nejspíše i mne tu jednou oběsí.“
Stařena
Jednou v pondělí jsem seděl na střeše čajovny nad Bavlnovým trhem. Na trhu
bylo toho dne ticho, snad proto, že trh tu býval v úterý a zítra měl být velký trh.
Na tržišti nebylo ani kupujících ani prodávajících. Jen tu a tam ležely hromady
bavlny, jako by čekaly na kupce.
Nedaleko mne si tři muži prostřeli kobereček, sedli si na něj a objednali si čaj.
Jeden z nich, sedmdesátiletý hadží Zakirbáj, původem rolník z vesnice Guljóbió, byl
největším překupníkem bavlny. Hadžíové ho přijali mezi sebe minulého roku, kdy
209
se o sken knihy
Stařena
vykonal zbožnou pouť do Mekky za odpuštění hříchů. Vedle něho seděl Hašim,
mladík s prvním chmýřím na bradě, Zakirbájův soused z vesnice. Na trhu dělal
všechno, čím si mohl vydělat — nosil zboží, zastupoval važiče a podobně. Třetí
společník byl Murad, také sedmdesátiletý stařec, shrbený a bledý. Jeho vrásčitá tvář
připomínala pečené jablko. Za mlada dělal nosiče bavlny, a když už na to neměl sílu,
hlídal Bavlnový trh.
Hadží Zakirbáj měl syna Kámildžána, který se přátelil s některými Gižduvanci v
Mir Arabu. Dychtil po vzdělání a chodíval často do cely k mullovi Hamíd-chódžovi.
Proto jsem i já leccos věděl o starci Zakirbájovi. Gižduvanci říkali, že byl stařec velmi
nepoctivý, ale po svaté pouti do Mekky že se očistil od hříchů a stal se spravedlivý a
čestný. Také jsem věřil, že putování do Mekky očišťuje člověka.
Hadži Zakirbáj vypravoval společníkům o svém putování po svatých místech, o
tom, jak se v Medině poklonil prorokově hrobu a jak v Mekce navštívil posvátnou
Kaabu. Opakoval slova arabských šejků, že když hříšník navštíví Kaabu, očistí se od
hříchů a je nevinný jako novorozeně.
V té chvíli přišla na tržiště, opírajíc se o dlouhou hůl, stařena v roztrhaném šátku.
Hnala před sebou starého zedřeného osla, který táhl třípudový pytel bavlny.
Když přišla stařena na prázdné náměstí, udiveně se zastavila.
Zakirbáj řekl Hašimovi:
»Jdi tam, zvaž jí bavlnu a slož ji ke mně. Ale važ tak, aby nám zbylo na čaj, na
chléb i na maso.«
»Kdybyste řekl: ,zvaž jí to poctivě', šel bych,« odpověděl Haším, »ale... «
Hašim se zarazil a sklopil oči.
»A nepoctivě nechceš? ,Poctivě!' Ach, ty svatý šejku! A včera jsi kradl?«
»Ano. I zítra budu krást: bavlna je bílá, ale trh na bavlnu je černý. Na tom trhu
nemůžeš zůstat čistý. Ale tuhle stařenu okrást nemohu.«
»Proč?« podivil se Zakirbáj.
»Kdyby někoho měla, netáhla by se sem sama, když je tak slabá. Mám ještě
svědomí, nemohu ji připravit o peníze, které potřebuje na vlastní rubáš a hrob. Nemohu, bojím se.«
Zakirbáj si svlekl svrchní chalát a zasmál se:
210
se o sken knihy
Stařena
»Správně, zachovej si čistou duši, co kdybys zemřel na stařenino prokletí. Smrti
z jejího prokletí se nebojím, a i když umřu, tak se před smrtí najím dobrého skopového
masa na její účet.«
Zakirbáj sešel se schodů na trh. Sel pomalu stařeně naproti a zeptal se jí jakoby
mimochodem:
»Tobolky tvé bavlny, sestřičko, pukly na slunci nebo jsi je sama otevřela?«
»Sama jsem je otevřela. Ještě není měsíc mízán, kde bych vzala na slunci
dozrálou bavlnu?“
»Nu, myslil jsem, že máte loňskou. Dovolíte, abych vám ji pomohl složit s osla?«
»Bůh vám to oplať, sama na to vůbec nestačím.“
Zakirbáj sňal pytel, rozvázal ho a podíval se na bavlnu:
»Není špatná! Jenže je suchá a lehká. Překupníci si ji od vás rádi koupí. Ale dnes
tu nejsou zákazníci: není trhový den. Kdybyste přijela v den trhu, posloužil bych vám
a prodal bych někomu vaše zboží.«
Zakirbáj zavázal pytel, zůstal stát a díval se na stařenu.
»Lidé jsou nemilosrdní!“ postěžovala si stařena. »Můj muž byl starší než vy a z
jara si vypůjčil od sousedů pár volů, zasil bavlnu, okopal ji, ale bůh ho povolal k sobě.
Všechno jsem utratila na jeho pohřeb, jsem dlužna boháči v naší vesnici, výběrčí daní
chce na mně každý den, abych zaplatila daň. Sama jsem už celý měsíc nejedla horkou
polévku, vypůjčila jsem si u sousedů suché placky a to je moje jídlo. Doufala jsem, že
prodám bavlnu a zaplatím dluhy. Ale čtrnáct dní jsem marně hledala někoho, kdo by
mi ji sem dovezl.«
Zakirbájovi se už stařenino vykládání zdálo dlouhé. Přerušil ji a řekl:
»Tak vy chcete dnes prodat bavlnu?« »Jen kdybych našla kupce!«
»Sama vidíte, že tu kupci nejsou. Měla jste přijet v trhový den.«
»Vždyť jsem vám povídala, jak to bylo. Už dávno proklínám své stáří. Nemohla
jsem ji sama přinést. Můj soused je obchodník. Mohl mi osla půjčit jen v pondělí,
ostatní dny, kdy je trh, ho sám potřebuje. Tak jsem musila přijít dneska.“
»Dnes tu nejsou kupci. Co budete dělat?«
»Pomozte mi to prodat. Třeba levněji. Nemohu to vozit zpátky. Kde bych zase
sehnala osla?«
211
se o sken knihy
Stařena
Byl čas položit stařenu na lopatky — padla Zakirbájovi do rukou jako nebožtík
do rukou omyvačů mrtvol.
»Tak ano. Udělám dobrý skutek. Lidé staví mešity a medresy a já vezmu do
rukou vaše srdce, ve jménu božím.“
»Kéž Bůh vidí vaši víru, abyste se dočkal svateb svých vnuků i pravnuků.“
Zakirbáj starostlivě povzdechl:
»Nebudu vaši bavlnu prodávat levněji. Zvážím ji, vypočítám, kolik máte dostat a
zaplatím vám z vlastních peněz. Nu dobře. Ať jsou mé peníze do zítřka ve vaší bavlně.
Zítra ji nějak prodám a dostanu je zpět. Ve jménu božím.«
Stařena se mu klaněla, dojata jeho milosrdenstvím, a Zakirbáj vysypal bavlnu z
pytle na váhu.
Zatím co Zakirbáj jednal se stařenou, starý Murad vyprávěl Hašimovi:
»V naší vesnici žil Bazarča Našim, který vozil zboží na oslech. Měl dobré osly.
Dopravoval zboží mezi Bucharou a Vabkentem a mezi Bucharou a mazarem Baháuddína. Vloni zabili loupežníci v jeho kukuřičném poli pocestného. Podle zákona
šaríatu, když je pachatel neznám, zodpovídá za zločin majitel pozemku, na němž se
stala vražda. Proto noční kníže zajal dopravce a uvrhl ho do bucharského žaláře. Za
rok prodal jeho bratr osly a kukuřičné pole, aby ho zachránil. Ale nebylo to nic plátno.
Dnes jsem slyšel, že emir dal rozkaz, aby byl Nasim popraven. Noční kníže řekl jeho
bratrovi: ,Nepřineseš-li mi ještě dnes večer dva tisíce teneg, bude poprava provedena.'
A Nasimův bratr nemá ani dvě tengy.“
Murad dodal přesvědčeně:
»Kdybych byl emirem, nepopravil bych Nasima, ale Zakirbáje. Tento kat bez
meče každý den prolévá krev rolníků. Právě teď odírá stařenu. «
V tom se rozlehl její křik:
»Těmahle rukama jsem sama všechnu bavlnu převážila. Na maličkých vahách
jsem ji vážila. Dokonce jsem dala přívažek.«
»A kolik jsi navážila?“
»Vážila jsem pomalu. Po pěti funtech. Zvážené hromádky jsem dávala zvlášť.
Pak, abych se nespletla, jsem je znovu přepočítala. Vyšlo mi sto dvacet pět funtů A vy
říkáte, že váží jen osmdesát! «
212
se o sken knihy
Emirovi synové
Zakirbáj začal cpát stařeninu bavlnu zpět do pytle a bručel:
»Přísloví má pravdu: ,Za úsluhu — pomluvu!' Abych tě mohl ošidit, utratil jsem
vloni čtyři tisíce na pouť do Mekky. Vezmi si svou bavlnu a táhni! Až zcípneš, prodá
tvůj soused bavlnu a pochová tě k čertu!« Stařena tiše namítla:
»Ne, nemohu ji vzít zpátky. Dělejte, jak chcete. Pánubohu poručeno.«
»Pánubohu poručeno! Myslíš, že bůh nemá na starosti nic jiného než tvoje věci,
ty huso?«
Nakonec, po dlouhém pláči a nářku, dala stařena svou bavlnu a dostala od
Zakirbáje peníze. Stařena je ani nepřepočítala, zavázala je do cípu kapesníku, hodila
prázdný pytel oslu na hřbet, pobídla ho holí a odešla z tržiště. Pomyslil jsem si, že je
tak slabá, že si sama nemůže sednout na osla a běžel jsem za ní, abych jí pomohl.
Stařena odmítla:
»Jsem už stará. Nemohu sedět na oslu. Děkuji ti za ochotu. Ať se ti splní všechna
tvoje přání!«
Stařena odešla z tržiště. Po staré vrásčité tváři jí stékaly slzy.
Když jsem se vracel z tržiště, zašel jsem k Pírakovi do cely a vyprávěl jsem mu o
stařeně i o tom, že zítra má být Nasim popraven. Vyzval jsem Píraka, abychom se na
to šli podívat. Pírak souhlasil. Vrátil jsem se domů.
Bylo mi těžko u srdce. Neměl jsem klidu. V noci jsem nemohl spát: když jsem
zavřel oči, stále jsem viděl plačící stařenu, jak odchází z trhu a pohání holí nemocného
osla.
Emirovi synové
Tentokrát jsme přišli na Registan velmi časně. Náměstí bylo ještě volné a tak
jsme obsadili místa, odkud bylo všechno dobře vidět.
Začátek byl týž jako minule. Jen řetěz na mostě nesňali. Dvořané, kteří se
vypravili na Registan s nadějí, že je emir přijme, se nespokojeně vraceli domů.
Zeptal jsem se Píraka:
»Podívej se, kolik velmožů nemohlo dnes vejít do Arku. Kdo tam za ně dnes
udělá jejich práci?“
»Vždyť tam nic nedělají.“
213
se o sken knihy
Emirovi synové
»Tak proč jim na tom tolik záleží? Dostávají tam snad dárky? «
»Nic takového.«
»Tak nač je emir potřebuje?“
„Pamatuješ se, jak ti minule neznámý člověk řekl: ,To je služba emirovi.' Slyšel
jsem, že čestný vezír staví v »Arku« dvořany podle jejich hodností do řady od přijímací síně k palácové mešitě. Emir vejde do přijímací komnaty, posadí se u horních
dveří a dá vrátnému znamení. Vrátný běží k dolním dveřím, kde čekají dvořané a křičí:
,Buďte vítáni!' Čestný vezír uvádí postupně skupiny dvořanů do přijímací síně a hlasitě
odříkává jména a zásluhy všech návštěvníků. Oznamuje, že všichni přišli pozdravit
jeho výsost a přednést za ni modlitbu. Dvořané se hluboce klaní a poklekají na koberec
jako při modlitbě. Ale odpověď na uvítání otroků by mohlo snížit emirovo vysoké
důstojenství a čest; proto neodpovídá sám, ale má služebníka, který za něj odpovídá na
,Salam alejkum!' slovy: Va alejkum as-sálam! Pomocník udajčího se pak nahlas modlí
jménem celé skupiny za štěstí, zdraví a úspěchy jeho výsosti. Po modlitbě udajčí
hlasitě rozkáže: ,A nyní odejděte!' Všichni vstanou a odejdou. Když tak projdou
všechny skupiny, uvede je udajčí na veliké nádvoří, kde stojí emirův trůn. Tam je
udajčí stejně obřadně rozsadí na obyčejnou, holou cihlovou suffu. Sluhové přinesou na
hliněných mísách pilav. Dvořané začnou sluhům brát mísy z rukou a hádají se mezi
sebou o pilav. Každý tahá mísu k sobě, mísy se převrhnou, spadnou, pilav se rozsype
po zemi…«
»Copak nikdy neviděli pilav?«
„Jak by ne! Doma by se na takový pilav ani nepodívali. Ale podle jejich mínění
je emirův pilav posvátný. Emirovi to lichotí. Když však pilav spadne na zem, nikdo ho
už nejí; zbytky se odnesou do kuchyně a vyhodí. Dvořané se po pohoštění vracejí na
svá místa, seřadí se mezi vchodem do přijímací síně a mešitou a čekají pod širým
nebem, až jim emir dovolí jít domů. Někdy čekají za deště nebo sněhu až do večera.
To je služba emirovi.“
»Nechápu, jaký to má smysl!«
„Ani já to nechápu. Možná, že ten člověk měl pravdu, když ti řekl: ,Jsi ještě
mladý!' Až vyrosteme, pochopíme.“
Dvořané se sice rozjeli, ale život na Registanu pokračoval jako obvykle.
214
se o sken knihy
Emirovi synové
Když se seřadilo vojsko, vyvedli nečekaně z Arku k bráně tři muže. Lidé byli
překvapeni tak, že začali vzrušeně mezi sebou hovořit. Dnes už nikdo nečekal, že se
něco bude dít. Napjatě se dívali na tři odsouzence a polohlasně je litovali. Někteří se
dívali netrpělivě, lačni kruté podívané. Ale nastrojení zahaleči mluvili o trestancích
netečně a s unuděnou tváří — takové lhostejné chování ke všemu bylo považováno za
znak ,správného Buchařana'. Všem bylo zřejmé, že tři vězňové, vyvedení z Arku, vidí
Registan naposled: jejich ruce, svázané vpředu, prozrazovaly, že nastala jejich
poslední hodina.
Vrchní vezír, který přísně dohlížel na řád popravy, přečetl jména odsouzených a
vyslechl od kolemstojících lidí potvrzení svých slov, že zde přítomní trestanci jsou
praví provinilci, kteří zasluhují trestu smrti. Pak odevzdal veliteli stráže rozsudek
smrti.
Kníže noci vzal rozsudek, uctivě ho políbil, zvedl nad hlavu, přitiskl k očím,
znovu políbil a spokojeně ho zastrčil za chalát.
Pak dal katům znamení.
Statní kati v krátkých přepásaných chalátech, ve vysokých botách a s kulatými
čapkami, si tentokrát nebyli podobni, ale všichni měli stejný výraz, výraz vzteklého
psa — zdálo se, že v jejich očích, v bělmu i zřítelnici, vře krev.
Jeden kat svíral v ruce krátký tlustý obušek, druhému visel u pasu v pochvě meč.
Stráž obstoupila trestance i katy. Za stráží se ze dvou stran seřadili sluhové
nejvyššího vezíra s obušky v rukou.
Kníže noci vzal sekyru a šel v čele odsouzenců a katů k popravišti.
Když sestoupil s mostu, přivedli mu bohatě vystrojeného, krásně osedlaného
koně, pokrytého pestře vyšívanou pokrývkou.
Ačkoliv bylo k popravišti jen tři sta kroků, noční kníže se vyšvihl do sedla a jel.
Za ním šli kati. Za katy vedli odsouzence.
Protlačili jsme se s Pírakem dopředu, abychom viděli odsouzencům do tváře.
Když jsme je spatřili, ztrnuli jsme úžasem: prvního vedli mullu Turába. Druhého jsme
také dobře znali, byl to mullá Bazár. Třetího jsme sice neznali, ale myslili jsme si, že
je to Nasim.
Turáb a Bazar šli na smrt mužně a hrdě. Byli jiní než bývali, tváře jim zbledly,
215
se o sken knihy
Emirovi synové
zdálo se, že jsou opilí, že vypili mnoho vína, které je otupilo tak, že ani nechápou, co
se s nimi děje. Šli však pevně a nedali před diváky na sobě nic znát. Tak vypadají lidé,
kteří právě procitli z těžkého snu a nedovedou ještě rozlišit vidiny snu od hmatatelné
skutečnosti.
Ale třetí trestanec byl, jak se zdálo, polomrtvý strachem. Šedá tvář měla
nazelenalý odstín jako mrtvola. Nemohl jít sám, kati ho táhli.
Dovedli je na místo, k jámě na Provazovém trhu vedle Registanu. Stráž nočního
knížete, sluhové nejvyššího vezíra a emirova stráž obstoupili jámu, odsouzence i katy.
Noční kníže vjel na koni mezi ně, vyňal z chalátu emirův rozsudek, ještě jednou
jej uctivě přiblížil k obličeji, přitiskl k očím, políbil a znovu uložil za chalát. Pak se
obrátil ke skleněným dveřím v Arku, kterými se emir obyčejně díval na popravu, a
poklonil se tak hluboce, že se čelem téměř dotkl koňské hřívy.
Kníže noci vyzval pokynem ruky trestance i lid, aby se vděčně pomodlili za jeho
výsost. Hlavní kat pozvedl dlaně k nebi, po něm tak učinili kati i stráže. Hlavní kat
odříkal modlitbu:
„Milost boží ať sestoupí na jeho výsost, emira našeho, aby vždy vítězil, aby jeho
meč byl ostrý a cesty šťastné. Ať zhynou nepřátelé jeho, ať padne každý, kdo se
dotkne pokolení jeho. Amen!«
Všichni si zakryli rukama tvář a opakovali:
„Amen!«
Velitel stráže mávl rukou.
K jámě přivedli mullu Bazára. Kat k němu přistoupil klidně a rozvážně. V ruce
držel nevelký obušek. Rozpřáhl se a udeřil Bazára přes nohy. Vězeň upadl tváří na
černou zem. Kat ho chytil za vousy a pevně přitiskl jeho hlavu k zemi. Druhý kat
vytasil z pochvy krátký úzký meč.
Když kat sťal vězně, pečlivě si utřel meč o chalát popraveného a uložil jej do
pochvy.
Stejně byli popraveni i dva další. Z třetího vyteklo velmi málo krve.
Ještě jednou odříkali modlitbu za slávu jeho výsosti.
Velitel stráže se odebral do Arku se všemi strážemi a katy. Lidé se shlukli kolem
popravených. Mrtvá těla sebou ještě škubala.
216
se o sken knihy
Vojenské cvičení
Na jižní straně Registanu se objevili tři šedí žebráci s nosítky. Svrab a popel je
pokrýval od hlavy až k patě. Neměli na sobě ani košile ani kalhoty, jen kolem boků
byli opásáni provazem a roztrhaným hadrem místo zástěry. Na zádech jim visely
roztrhané špinavé chaláty, také přepásané kouskem provazu.
Všichni před nimi ustupovali. Žebráci běželi s nosítky k jámě. Drze se dívali na
lidi, kteří si mezi sebou říkali:
»Synové jeho výsosti! Synové jeho výsosti!«
Když přišli k jámě, zastavili se a netrpělivě pozorovali poslední zachvívání
mrtvých těl.
Když těla popravených ztuhla, synové jeho výsosti je naložili na nosítka a
odnesli je.
Zeptal jsem se Píraka, proč přezděli těmto odporným žebrákům synové jeho
výsosti.
»Jeho výsost náš emir Abdul Ahad je básník. V jedné básni opěvuje vděčně tyto
žebráky, že odnášejí na smetiště těla zabitých nepřátel a prosí je, aby mu i nadále
pomáhali:
Když přihodí se, že nepřítele dopadneš, umlč ho — tělo zvlášť a hlavu též. A tělo
na nosítka, můj synu, naložíš, pryč odneseš a na smetišti povrhneš.
Pírak, celý bledý, se obrátil na cestu k domovu, Řekl: »Buchařané si všeho
všimnou a hned přijdou na výstižnou přezdívku. Škoda však, že mnozí sice chápou a
vidí kořeny zla, ale neuvažují, jak by je vytrhali. Nemohu pochopit, zda je to zvyk
mlčet a poslouchat, lenoší, nebo ... Pojďme, již je čas.«
Odešli jsme z toho strašného místa.
Vojenské cvičení
Abychom se aspoň trochu zbavili tíživé nálady po popravách na Provazovém
náměstí, řekli jsme si s Píra-kem, že půjdeme za město. Pírak se zeptal:
»Chceš se podívat na vojenské cvičení? Uvidíme tam směšné věci. Je tam čistší
vzduch než ve městě.«
Šli jsme úzkou ulicí k bráně Imáma. Přešli jsme uličku Mírzó Gafura, zahnuli
vpravo, minuli malý trh Čtyř hokynářů a přišli jsme k městským bránám.
217
se o sken knihy
Vojenské cvičení
Vpravo se černala zřícená hradební zeď — vlevo páchnoucí jezero. Bylo to
nejníže položené místo ve městě, kam stékala všechna voda, špína a splašky po mnoho
let, a možná, že i století. Sem snášeli a vyhazovali všechny odpadky i zdechliny psů,
koček a dokonce i oslů. To všechno tady hnilo a trčelo z černého bahna.
Těžko jsme snášeli vzduch toho místa. Konečně jsme došli na severní okraj
města k Samarkandské bráně. Za branou začínala široká rovná cesta, která vedla na
sever k Vabkentu a Gižduvanu. Druhá cesta vedla odsud na východ — k Fajzabádu,
Dilkušó, Gurbunu a dále na Samarkand.
Mezi oběma cestami bylo vojenské cvičiště. Vedle cvičiště se táhlo do dálky
několik příkopů se stojatou vodou, která nepáchla méně než voda v městském jezeře.
Za příkopy se táhl směrem na západ předměstský park, zvaný Okouzlující — Dilkušó.
Nechápal jsem, čím mohl okouzlovat park v takovém zápachu.
Když jsme přišli k cvičišti, vojáci, kteří odešli z náměstí krátce před popravou,
ještě odpočívali ve skupinkách po pěti až deseti mužích. Hlavní velitel a velitelé oddílů
seděli na suffě, pili čaj, jedli zákusky, kouřili a bezstarostně se bavili. Cvičení ještě
nezačalo.
Dokud vojáci odpočívali, šli jsme se na ně podívat zblízka.
Překvapil mě jejich rozdílný věk. Byli mezi nimi desetiletí chlapci a vedle nich
sedmdesátiletí starci. Mezi starci seděli nemocní a slabí, kteří nemohli ani zvednout
pušku. Měli dovoleno chodit na cvičení jen s kopím. Když chodili, opírali se o kopí
jako o hůl.
Asi za hodinu zazněla polnice. Vojáci vstali, vzali pušky a běželi za svými
veliteli. Nemocní a starci se belhali za nimi, opírajíce se o svá kopí.
Velitelé seřadili vojáky a doprostřed postavili hudebníky. Se suffy vstal vysoký
silný muž v krásné soukenné haleně. Měl zlaté lesklé nárameníky, nápadnou drahocennou čepici, vysoké lakované americké boty a soukenné kalhoty s červenými
lampasy. Byl to vrchní velitel vojsk jeho výsosti bucharského emira.
Vrchní velitel přistoupil k šiku. Za ním šli důstojníci v krásných halenách s
výložkami na ramenou. Za nimi — četa vojáků, ale ne s puškami, nýbrž s obušky v
rukou. Mladý patnáctiletý voják v pěkném kabátci, bystrý a neostýchavý, vzal
stoličku, předběhl vrchního velitele a postavil ji před vojenský šik.
218
se o sken knihy
Vojenské cvičení
Vrchní velitel přistoupil k vojákům a usedl na stoličku. Důstojníci se postavili po
stranách a vojáci s obušky vzadu.
Tu se na cestě objevil čtyřicetiletý muž v bílém turbanu a řasnatém chalátu. Jeho
tvář, zbrázděná vráskami jako tvář starce, se sklonila až k zemi. Měl přivřené oči,
chalát vláčel v prachu, sotva se držel na nohou. Zdálo se, že tato živá mrtvola se co
chvíli skácí.
Byl opásán bílým šátkem a za pasem měl zastrčeno pouzdro a svitek papíru.
Vrchní velitel se podíval na příchozího a přísně se zeptal:
»Písaři! Proč jdeš pozdě?«
Písař nepozvedl oči, nepodíval se na velitele, jen si olízl suché rty a tiše
odpověděl:
„Opiové doupě u mého domu bylo dnes zavřeno. Musil jsem jít na jiné místo;
tam jsem vypil vodu života na vaše zdraví a odříkal jsem modlitbu za jeho výsost. Ale
na zpáteční cestě jsem tak pospíchal, že všechna radost, vzbuzená vodou života, mě
opustila. Po práci si musím jít ještě jednou zakouřit do opiového doupěte. Pak vás však
poprosím o laskavou pomoc.“
Vrchní velitel se blahosklonně usmál:
»Dobře, jen už začněte!“
Písař rozvinul svitek papíru:
»Nurbáj. Celý týden nepřišel na vojenské cvičení.“
Mladý důstojník v jasně modré soukenné haleně rozkázal:
„ Poručíku, zavolejte Nurbáje!“
»Rozkaz, pane!«
Těžce se opíraje o kopí, vyšel Nurbáj z řady. Byl to bledý, vetchý padesátiletý
voják.
Vrchní velitel hněvivě vyvalil oči a pohlédl na provinilce.
»Zatracený lenochu! Kde ses potloukal?“
»Vaše milosti! Ať všechny vaše neduhy padnou na mou hlavu, neříkám-li
pravdu. Byl jsem nemocen. Ještě teď nejsem zdráv. Poručík ráčil pro mne poslat. Stěží
jsem se dobelhal. Sám vidíte, jak vypadám. Kdybych se nebál, neměl bych sílu sem
přijít.“
219
se o sken knihy
Vojenské cvičení
Jeden voják řekl sousedovi:
»Mluví pravdu. Byl nemocen. Je to můj soused. Důstojník na něm chtěl dar, ale
Nurbáj nic neměl, protože stonal. Proto se mu důstojník mstí.«
»Zde není Rusko! Tam si můžeš opatřit lékařské vysvědčení a jít se bavit. Tady
je počestná Buchara. Zde vládne jeho výsost emir a posvátný šaríat. Tady neplatí
žádné vysvědčení. A lež také nikomu nepomůže.“
Modrý důstojník skočil vrchnímu veliteli do řeči: „Máte pravdu, pane! Tento
zbojník lže! Dověděl jsem se od sousedů, že ničema všecky ty dny pracoval jako
nádeník.“
Nurbáj se vyčítavě podíval na důstojníka: »Že se Boha nebojíte! Vždyť ani
nevíte, kde bydlím!“ Důstojník se zarazil a bezradně se ohlédl. Vrchní velitel hněvivě
zařval na Nurbáje: »Dívej se na mne, když stojíš přede mnou. Kde bydlíš?“ »V baráku
za kopcem. U štukatérů. Bydlí tam i jiní vojáci. Když nevěříte, zeptejte se jich.«
Vrchní velitel se zeptal důstojníka: »Tvrdí, že nevíte, kde bydlí! Kde bydlí?« »V
baráku za kopcem. U štukatérů. Bydlí tam i jiní vojáci.“
»Tak vidíš, důstojník to přesně ví. To znamená, žes mě chtěl podvést!“
Vrchní velitel hněvivě vstal:
»Jsi vinen nejen proto, že ses vyhnul cvičení. Chtěl jsi pomluvit důstojníka. Kdo
s tebou bydlí?«
Voják, který mluvil v šiku a ještě jeden vyšli z řady.
»Vy bydlíte s Nurbájem?«
»Ano, prosím.“
»Byl nemocen?“
»Ano, prosím.«
»Aha! Tak vy jste se smluvili, že budete jeden druhého krýt a lhát svým
důstojníkům? Potrestejte všechny tři!«
Vrchní velitel dal znamení vojákům s obušky. Ti se rychle přiblížili. Dva
přistoupili k Nurbájovi a v okamžiku ho svlekli. Pod vojenským kabátem měl na sobě
špinavý roztrhaný chalát a špinavou záplatovanou košili. Svlekli ho do naha. Měl šedé
udřené tělo s fialovou skvrnou na rameni po nějaké nemoci. Položili ho břichem na
veliký buben. Po obou stranách bubnu stáli vojáci. Zazněly vřeštivé trumpety, bubny a
220
se o sken knihy
Vojenské cvičení
píšťaly. Vojáci začali podle hudby do rytmu bít nemocná Nurbájova záda. Každou
chvíli přehlušilo hudbu Nurbájovo kvílení:
»Au, jak to bolí! Odpusťte mi! Smilujte se nade mnou!“
Vrchního velitele opouštěl hněv.
Zavolal na modrého důstojníka:
»Přineste mi kouření!«
Mladý hbitý voják mu rychle podal dýmku a čajník s šálky. Hudba, kvílení a rány
se ozývaly dále. Nurbáj dostal ran bez počtu. Z jeho zad vytryskla krev. To ho
zachránilo. Když se vojáci pořádně rozmáchli holí, vystříkla krev na všechny strany.
Když vrchní velitel viděl, že mu krev stříkla na koleno, znovu se rozzuřil, ale
jeho hněv už neplatil Nurbájovi' nýbrž vojákům, kteří ho bili.
»Přestaňte! Neblázněte, hlupáci!“
Právě tak jako Nurbáje potrestali i oba jeho sousedy.
Potom potrestali podle seznamu, který předložil písař a náruživý kuřák opia, ještě
několik vojáků.
Zvlášť se pamatuji na jednoho. Jmenoval se Normurád. Byl obviněn, že tři dny
nepřišel do práce.
Normurád řekl:
»To je pravda. Minulý týden jsem nechodil. Ale neměl jsem službu. Normurád,
který je zapsán, že nepřišel, je někdo jiný. Nemohu za to, že mám stejné jméno jako
on.«
Vrchní velitel se zeptal písaře:
»Kdo z nich se nedostavil, tento nebo onen?«
Písař byl tak překvapen otázkou, že se rozkašlal, rozhrnul si límec u chalátu,
dotkl se podle svého zvyku čelem země a řekl:
»Neznám je osobně. Váš zahradník mi řekl: ,Normurád z Džandaru nepřišel tři
dny.' Tak jsem to zapsal.“
»A kde je ten?« zařval vrchní velitel.
Přistoupil jeden z důstojníků.
»Podle zákona jsem toho Normuráda pustil na dva týdny domů.«
Vrchní velitel řekl přísně Normurádovi: »Když dostal tvůj jmenovec dovolení jít
221
se o sken knihy
Emirův příbuzný
domů, je jasné, že ten, který nepřišel do práce — jsi ty!«
A pokynul rukou vojákům. Vojáci ho s naučenou rychlostí svlekli a táhli k
bubnu.
Normurád křičel:
»To nejsem já! To je jiný! Jeho otec se jmenoval Šer Muhammed a můj se
jmenoval Nuriddín.«
Ale do spisů bucharského emirátu se zaznamenávalo jen jméno a místo narození.
Jméno otce se nezapisovalo
Nikdo ho neposlouchal. Hřmění bubnů a jekot trumpet a píšťal všechno
přehlušily. Bití pokračovalo.
Raději jsme odtud odešli. Pírak řekl:
»Šli jsme na cvičení a přišli jsme na mučení. Není to tu lepší než na Registanu.«
Emirův příbuzný
Abychom se na zpáteční cestě vyhnuli páchnoucímu jezeru, nešli jsme
Samarkandskou branou Imáma.
Přešli jsme vojenské cvičiště, minuli Ašurachánovu zahradu a odbočili na hlavní
silnici. Po ní jsme došli k Galadžujově stoce.
Vpravo na krásných úrodných polích se zelenaly ozimy a vlevo se táhl příkop se
zapáchající vodou, která vytékala z jezera. Rostlo v ní husté rákosí a proháněly se tam
žáby. Žily si tu blahobytně jako v žabím ráji
Brzy jsme na břehu jezera spatřili dvůr, obehnaný polozřícenou hliněnou zdí.
Dvůr se rozkládal v kotlině a páchnoucí voda se tam stékala a tvořila kaluže a plísní
pokryte bažiny. Mezi loužemi se vinuly cestičky.
Několik polozřícených dřevěných staveb a sesutých, popukaných zdí oddělovalo
dvůr od stoky. Někde se zdi držely na podpěrách, jen jen spadnout, a některá stavení a
jedna zeď už spadly.
Všude byly velké pukliny, kterými bylo vidět celý dvůr. U jedné zdi stáli v řadě
různobarevní koně, přivázaní k vysokému zábradlí. Kolem koní se pomalu šourali dva
bosí starci v roztrhaných chalátech. Drželi se sotva na nohou, ale přece pracovali a
opatrovali koně. Místo louží tu byly hromady hnoje. U jednoho zábradlí na uvazování
222
se o sken knihy
Emirův příbuzný
koní, také v řadě, stáli lidé. Ruce měli spoutané za zády a pevně přivázané k zábradlí.
Na krku měli okovy, přikované ke kruhům na zábradlí. Dva z nich byli asi padesátiletí
Turkmeni v obnošených červených prošívaných chalátech. Na hlavách měli černé
beranice, které tvarem připomínaly kotle. Ostatních šest byli rolníci z okolí Buchary
bosí a bez čepic. Byli mladší než Turkmeni, ale vypadali stejně ztrápeně.
Za spoutanými lidmi se uprostřed dvora táhla dlouhá suffa, která byla tak vysoká,
že na ni vedly tři schůdky. Z jihu sousedila s domem, jehož dveře vedly přímo na
suffu.
Celá suffa byla pokrytá krásným širokým kobercem.
Uprostřed suffy seděl na koberci a na třech hedvábných pokrývkách muž
obrácený obličejem ke dveřím.
Před ním na koberci byl prostřen pestře vyšívaný ubrus a na něm bílá mísa s
vařeným masem a do výše narovnané velké bílé placky.
Byl to divný člověk. Nevysoký, osmahlý, s širokým sploštělým nosem a s
maličkýma černýma očima bez řas. Jeho hlava nebyla velká, ale obličej úzký a dlouhý
a měl tak vysedlé lícní kosti, že vystupovaly s vrásčitým čelem jako tři hrboly.
Měl podivná ústa. Zdálo se, že nemá ani čelisti ani bradu. Místo brady mu visela
svraštělá černá kůže, ze které trčelo několik chlupů.
Na hlavě měl letní bílou ťubutějku a na nohou široké černé vlněné kalhoty. Seděl
se skříženýma nohama. Neměl na sobě košili, jen tenký hedvábný chalát. Vpředu měl
chalát rozhalený a bylo mu vidět holé tělo, porostlé hustými kudrnatými chlupy jako u
zvířete. Jelikož se mu břicho nevešlo pod chalát, viselo mu až na kolena.
Bylo těžké určit jeho stáří.
Jednou rukou vzal kousek tenké placky, druhou rukou kousek masa, zabalil maso
do placky a strčil oboji do úst. Další sousto si bral dříve než předešlé spolkl. Podle vlčí
hltavosti, s jakou jedl, a podle toho, že neměl ani trochu šedé vlasy, by se mohlo
soudit, že je to mladý a silný člověk, ale podle vrásek a bezřasých očí to byl
sedmdesátiletý stařec.
Na konci suffy, u schůdků, seděl proti němu asi šestnáctiletý chlapec, opásaný
bílým šátkem. Na hlavě měl nevelký bílý turban, jehož konec mu visel na rameno.
Vedle chlapce stál čajník a na podnose pohár.
223
se o sken knihy
Emirův příbuzný
Chlapec nespouštěl oči s muže, který jedl maso, jako by čekal na jeho znamení
nebo až mu uvázne maso v krku, aby rychle nalil horký čaj do poháru a podal mu jej
na měděném podnose.
Muž jedl před vězni, přivázanými k zábradlí, lhostejně klidně a neúnavně.
Zeptal jsem se Píraka:
»Kdo to je?«
»Říkají mu Chajdarkul Čuška. Je z téhož rodu jako jeho výsost náš panovník.
Emir mu velmi důvěřuje. Pomysli si, že u emirova dvora není nikdo, kdo by měl
stejnou úctu a vážnost jako Čuška. Ještě za emira Muzaffara dostal Čuška za věrné
služby ve válkách s Kokandem od emira listinu. Ta listina ho zbavuje vší odpovědnosti
za jeho činy; může si dělat, co chce, třeba i zabít člověka, a nikdo, ani emir, ani vezír,
ani nejvyšší soudce mu nemohou nic říci. V Karši, v okolí Buchary a v mnohých
sousedních okresech vládne nad vesnicemi a vybírá daně ne podle ustanovení šaríatu,
ale podle vlastního rozmaru.«
Pírak vyprávěl také o lidech, přivázaných ke kůlům.
»Slyšel jsem,« řekl Pírak, »že Chajdarkul Čuška nutí lidi, aby pro něj zadarmo
pracovali. A když si někdo usmyslí, že zadarmo pracovat nebude a požaduje mzdu,
vyžene ho Čuška z domu. Když dělník trvá tvrdošíjně na svém, přiváže umíněnce ke
kůlu a nechá ho několik dní bez vody a jídla. Po takovém mučení se dělníci zříkají
všech nároků.«
Ačkoliv jsem tenkrát Čušku viděl po prvé, slyšel jsem o něm už dávno před tím
mnoho různých příběhů, zde ve městě i doma na vsi.
Chajdarkulův otec, který pocházel z rodu Mangítů, byl příbuzný našeho emira,
také Mangíta. Žil v Karši a měl ohromná stáda dobytka. V létě se jeho stáda pásla mezi
Karši a Šahrisabzem (doslovně »Zelené město«, rodiště Timurovo (Tamerlanovo))
podle toku Kaška-Darji, na březích četných jezer a potoků, v krajích hojně zavlažovaných, kde roste tráva až po pás. Jeho rodina, podle dávného zvyku pastevců,
kočovala se stádem a stavěla své jurty na březích jezer.
Na jednom takovém břehu se narodil a vyrostl Chajdarkul. Tam se utvářela jeho
povaha pro celý život.
Už od dětství měl špatné zvyky. Jeho stáda spásala osení a zdupávala zelinářské i
224
se o sken knihy
Emirův příbuzný
ovocné zahrady a ničila práci zemědělců. Soukmenovci mu proto říkali Čuška, což
znamená prase.
Když Čuška vyrostl a zmužněl, přijel do Buchary, vstoupil do služby u emirova
dvora a účastnil se vojenského pochodu. Tam také prokázal svou horlivost, která se
emirovi Muzaffarovi tolik líbila. Za odměnu dal emir Čuškovi listinu, která mu
zaručovala, že ho nikdo nemůže soudit a že se ho nikdo nesmí dotknout.
V Buchaře se Čuška povahově nezměnil. Usadil se na břehu jezera za Imámovou
branou a postavil si tu rozsáhlý dům.
Je tu však vlhká půda. Zdi z nepálených cihel vlhnou a rozpadávají se, dům
neustálé chátrá, a Čuška pořád opravuje, přestavuje a znovu staví svůj dům, ale zedníkům nedá ani tengu.
Odešli jsme od Čuškova domu a zašli na Koňský trh u hlavní silnice, která vedla
k Imámově bráně.
Ačkoliv jsme od rána byli na nohou, ještě jsme nic nejedli. Byli jsme unaveni a
hladoví a tak jsme navštívili čajovnu na Koňském trhu. Koupil jsem dvě placky. Pírak
objednal čaj a usedli jsme nedaleko samovarů. Při čaji jsme pokračovali v rozmluvě o
Čuškovi. Řekl jsem:
»Čuška se usadil na tomto vlhkém místě, protože žil od dětství na březích jezer.
Proto se mu to místo zalíbilo.“
Majitel čajovny slyšel moje slova, odešel od samovarů a řekl nám:
»Snad máte pravdu. Možná, že je na to zvyklý od malička. Ale já myslím, že tu
nejde o zvyk. V našem městě je jezer, kolik chceš. Každá brána má své jezero. Přímo
ve městě jsou jezera. Myslím, že o ně nejde. Je tu jiný důvod.«
»Jaký, podle vašeho názoru?“
»Záleží mu na obchodě s koňmi. Vydělá na koních velké peníze. Je to vlivný
člověk, který nemůže být souzen. Překupníci mu prodávají koně levně a kupují je od
něho draze. Do toho obchodu jim nikdo nestrká nos. A ještě více obchoduje s
kradenými koňmi. Není snadné prodat ukradeného koně; je to těžké a nebezpečné. Ale
dokud je ukradený kůň na Čuškijově dvoře, může s ním každý volně obchodovat. Tam
i když bývalý pán pozná svého ukradeného koně, neřekne ani slovo, ba ani brvou
nehne: stejně nemůže nic dělat. A i když někdo řekne prostoduše: ,Hele, to je můj kůň;
225
se o sken knihy
Emirův příbuzný
toho mi někdo ukradl,' hned ho přivážou k zábradlí, ruce ke kůlu a krk ke kruhu a má
to. Když tak majitel stojí týden bez vody a bez chleba, řekne nakonec: ,Prosím za odpuštění, já jsem toho koně tehdy viděl po prvé.' A když to neřekne a vzdoruje dále,
zavřou ho do emirského žaláře a moří ho hlady, dokud nepřijde k rozumu. Při takovém
obchodě zavedl Čuška tvrdý řád — polovina peněz patří jemu a druhá překupníkovi a
tomu, kdo ukradl koně. Ti sice ztratí polovinu zisku, ale zato jsou klidni, že se jim
nikdo nebude plést do jejich věcí; mohou svobodně krást koně dál. A kdyby si Čuška
postavil dům u jiné brány, nikoho by ani nenapadlo, aby u něho kupoval nebo prodával
koně. Ne k jezeru, ale ke koňskému trhu, k tomu břehu přikočoval, holečku.« »A kdo
je to teď na jeho dvoře přivázán? Nějací dělníci, kteří chtějí, aby jim zaplatil za práci?«
»Jsou to dělníci. Ale nejsou přivázáni proto, že žádali mzdu, kdo by ji na něm
žádal? Na to si už nikdo ani nevzpomene. Ale je tu jiná věc: zřítila se mu zeď a tak si
pozval ty, kteří ji stavěli. Chtěl, aby mu zaplatili škodu. Když mu ji stavěli, nic jim
neplatil, a když se mu zřítila, chce na nich peníze. Když se vykrucovali, přivázal je k
zábradlí. Už tam stojí týden.«
»Ale vždyť mu tu zeď nezbourali. A postavili mu ji poctivě?«
»Jejich práce je poctivá. Ale nemohou za to, že je vlhko. Ti dva Turkmeni jsou
proslulí a znamenití mistři. A šest venkovanů pracuje pod jejich vedením. V minulém
roce se dostali Čuškovi do rukou: pozval je a poručil, aby mu postavili jednu zeď mezi
jezerem a dvorem, a druhou, tenčí, mezi dvorem a příkopem. V zimě se příkop
rozvodnil a voda zaplavila základy. A zatím co zeď stála a chátrala, skupina dělníků
pracovala celé léto na jiné stavbě, někde tam v okolí. Na stavbě si každý za léto stěží
vydělal sto až dvě stě teneg. Když se to Čuška dověděl, zřítila se mu i druhá zeď. Pak
si pozval dělníky a chtěl na každém náhradu škody. Dělníci nesouhlasili. Proto je
přivázal. Nedá jim jíst ani pít, ale zato je dvakrát denně bije karabáčem. Nezbude jim
nic jiného, než aby mu dali svůj výdělek za celé léto, ze kterého chtěli v zimě žít. Jinak
je stejně neodváže. Raději je nechá zemřít hlady. Co mu na tom záleží? Má listinu,
může si dělat co chce!«
Přešli jsme Koňský trh a vstoupili Imámovou branou do města. Minuli jsme
Registan a vešli do čtvrti česáčů vlny.
Už z daleka jsme viděli na hlavní ulici shluk lidí, kteří se o něco přeli tak, že se
226
se o sken knihy
Emirův příbuzný
div nepoprali.
Zrychlili jsme krok.
Několik synů jeho výsosti zahradilo ulici a zastavovalo chodce. Každý ze synů
uchopil chodce za okraj chalátu a druhou rukou si přejel po strupu na svém těle, pak
přiblížil výhružně ruku k obličeji chodce a křičel:
»Tak rychle! Dej tři tengy mrtvolám na rubáš. Když nedáš, strčím ti tuhle ruku
do úst!«
Když měli chodci peníze, rychle je dávali mrzkým žebrákům. Když jich měli
málo, musili smlouvat. Běda těm, kteří peníze vůbec neměli.
Stáli jsme stranou a pozorovali všechno, co se dělo na nevelkém náměstí. Před
lázněmi ležely na nosítkách tři zkrvavené mrtvoly. Byla to těla Turába, Bazára a
Nasíma, kteří byli dnes ráno zabiti na zdraví jeho výsosti emira.
Snažili jsme se co nejdříve odejít z toho místa a nenápadně jsme zahnuli do
příčné uličky. Prošli jsme čtvrtěmi chódži Zajneddína, Lázeňskou a Sidikijónem a
přišli jsme k medrese Mir Arab.
Pírak mi cestou vysvětloval, že synové jeho výsosti bydlí na popelišti lázní
Tukunduz. Mrtvolu každého popraveného odnášejí k svým brlohům. Tam je ukazují,
že nejsou pohřbena a žebrají na chodcích peníze.
Zůstanou-li po popraveném bohatí příbuzní, prodají jim »synové“ zkrvavené tělo
za těžké peníze. Když je popravený chudý a opuštěný, ukazují ho »synové« dva nebo
tři dny na nosítkách před lázněmi a chytají chodce.
Když už není možno nechat tělo uprostřed ulice, odvezou je za město a tam je
hodí do nějakého jezera nebo jámy.
Ten den mě tak vzrušil, že jsem nevydržel sám sedět v tmavé cele. Vyšel jsem z
medresy, přešel náměstí a sedl jsem si vedle čajovny na náměstí.
Se strany jsem zaslechl zakašlání a nespokojený hlas hlídače:
»Kdo tam?«
»To jsem já, žák této medresy,“ uklidnil jsem ho. „Pojďte sem, dědečku Muráde.
Posedíme a popovídáme si.“
Murád, klepaje svou holí, vyšel ke mně. Položil vedle mne kozí kůži a těžce na ni
dosedl.
227
se o sken knihy
Emirův příbuzný
»Ach!« povzdechl si Murád, »jsem už starý. Jak si sednu na studený kámen, bolí
mě celý kříž. Mívám takové loupání, že nemohu ani dýchat. Proto s sebou nosím
kůži.«
Když jsem s ním promluvil o jeho zdraví, opatrně jsem se zeptal:
»Proč jste dnes nebyl na Registanu, abyste naposled viděl Nasíma a rozloučil se s
ním? Vždyť to byl váš soused.“
»A tys tam byl?t
»Ano.«
»A viděls, jak je popravovali?«
»Viděl.«
»A tys ho poznal? Ty ho znáš?« zeptal se rozčileně Murád.
»Ne, neznám ho. Ale slyšel jsem včera váš rozhovor s Hašimem. Říkal jste mu,
že Nasím bude popraven. Když jsem viděl, že zabili neznámého člověka, myslil jsem,
že je to Nasím.«
Stařec se zřejmě uklidnil a pošeptal mi:
»Nasíma nezabili. Zabili tam místo něho nějakého chudáka.«
Murád se prudce rozkašlal, takže nemohl ani mluvit. Ale po chvíli se kašel utišil
a stařec pokračoval:
»Včera jsem říkal Hašímovi, že velitel stráže žádá od Nasímova bratra dva tisíce
teneg, aby zachránil Nasíma před popravou. Bratr prodal místnímu boháči pole, dům,
krávy a voly. To všechno má cenu nejméně deseti tisíc, ale boháč mu dal jen dva
tisíce. Bratr musil chtěj nechtěj souhlasit a přivezl peníze veliteli stráže. Když dostal
peníze, velitel stráže řekl: ,Nasímův rozsudek smrti je už podepsán a předán
nejvyššímu vezírovi. Není snadné osvobodit Nasíma. Dám rozkaz, aby místo tvého
bratra popravili nějakého tuláka. Jdi k večeru, až se setmí k vězení. Žalářník vyvede ve
tmě tvého bratra a ty si ho pěkně odveď. Ale dej pozor, ať se půl roku nikde
neukazuje. Až se na to zapomene, může klidně chodit ven a nikdo ho nebude hledat.'
Tak se Nasím zachránil. Zachránil se cizí krví. Zabitý tulák taky jistě není ničím vinen.
Kdyby tak místo něho podřezali hadži Zakirbáje, to by byl dobrý skutek! Ale v
Buchaře jsem ještě nic dobrého neviděl!“
228
se o sken knihy
Vítězství spravedlnosti
Vítězství spravedlnosti
Počátkem roku 1891 našli v medrese Kukeldaš mrtvolu velkého lichváře Kórí
Záhida.
Ačkoliv měl ve městě dům, bydlil trvale v této medrese, ve vlastní cele.
Vyprávělo se, že to byl jeden z nejbezohlednějších lichvářů a překupníků cel.
Chytře a obratně zaplétal žáky do dluhů a pak jim zabavoval cely. Takových dobráků,
kteří mu padli do osidel, bylo mnoho.
O jeho chování se šeptem také vyprávělo mnoho hanebného. Nebylo noci, aby v
jeho cele nebylo nějaké pohoršení.
Zabil ho asi některý chudák, kterého přivedl na mizinu. Nebo také někdo z jeho
prostopášných přátel. Nezůstali po něm přímí dědici a tak přešlo jeho celé jmění
prostřednictvím nejvyššího soudce do státní pokladny. Aby zjistili všechny dlužníky,
přenesli veškeré doklady a zápisy z cely k nejvyššímu soudci.
Nejvyšší soudce vydal na jeho pohřeb dvacet teneg — tři rubly, a ostatní peníze
na pohřeb vybrali žáci Kukeldaše mezi sebou.
Nikdo se nestaral, aby byli vrahové dopadeni. Zdálo se, že Kórí Záhid žil jen
proto, aby vytrvale shromažďoval peníze a pak je zanechal nejvyššímu soudci. Tento
úkol splnil. Tím pro něj všechno končilo.
U Kórí Záhida byl několik let zaměstnán jako kuchař mullá Bazar, rodák mully
Turába. Sám mullá Turáb koupil po svém útěku z Mir Arabu celu v medrese Chijóbón
a žil v ní jako poustevník. Až na občasné cesty do Samarkandu nevycházel téměř ven.
Po smrti Kórí Záhida se mullá Bazár, rodák ze zandanajského okresu,
přestěhoval k Turábovi do cely.
Hledaje dlužníky Kórí Záhida, prohlédl nejvyšší soudce pozorně všechny jeho
listiny. Mezi seznamy dlužníků našel malý sešitek, deník Kórí Záhida. Mezi zápisy v
deníku vzbudila jedna poznámka soudcovu pozornost, zarazila ho a znepokojila.
Soudce se zmocnil strach. Ze zápisu se dověděl, že jeho vlastní starší syn tajně navštěvoval Kórí Záhida. Kórí Záhid popisoval velmi podrobně tajná dobrodružství, na
kterých měl syn nejvyššího soudce lví podíl.
Nejvyšší soudce si to přečetl a s hrůzou si pomyslil: »Kdyby se o tom někdo
229
se o sken knihy
Dýchánek v Mir Arabu
dověděl, bude mít hanbu nejen syn, ale i já. A já jsem doufal, že se po mé smrti stane
nejvyšším soudcem!«
Soudce měl radost, že se sešit nedostal do cizích rukou. I kdyby ho byli přečetli
jeho sluhové, když vynášeli papíry z cely, nic by se nestalo: není těžké jim zacpat ústa.
Horší je to, jestli někdo ví o bývalých zábavách soudcova syna. Může to prozradit
kdykoliv a kdekoliv a pak bude veta po všem. Soudce musí rychle vypátrat, kdo býval
u Kórí Záhida v době, kdy ho navštěvoval jeho syn. Bylo nutno odpravit lidi, kteří tam
jeho syna vídali a pohřbít s nimi jejich tajemství.
Když přihodí se, že nepřítele dopadneš, umlč ho — tělo zvlášť a hlavu též.
Po tajném vyšetřování se nejvyšší soudce dozvěděl, že v době, kdy syn
navštěvoval Kórí Záhida, bydlil u lichváře mullá Bazár ze Zandanaje a pracoval u
něho jako kuchař.
Dále vyšlo najevo, že mullá Bazár bydlí u mully Tu-rába v medrese Chijóbón.
Opatrný soudce se obával, že mullá Bazár už prozradil Turábovi synovo tajemství a
proto se rozhodl, že odpraví mullu Bazára i Turába a rázem se zbaví všech
nebezpečných svědků.
Bazár a Turáb byli zatčeni.
Obžalovali je i vraždy Kórí Záhida, kterého prý chtěli okrást. Jelikož zavražděný
nezanechal po sobě dědiců, měl jeho movitý majetek, jakoby ukradený Bazárem a
Turábem. připadnout emirově pokladně. Tak na ně podali žalobu z vyloupení emirovy
pokladny. Za to byl trest smrti.
Do tří dnů podepsala jeho emirská výsost rozsudek.
Týž den byl trest vykonán.
Spravedlnost zvítězila.
Pírak a já jsme byli jejími svědky.
Poprava nevinných pomohla nejvyššímu soudci i jinak — zmizení některých
skvostů Kórí Záhida, které nebyly odevzdány emirové pokladně, se vysvětlilo jako
důkaz viny popravených mullů.
Začal školní rok 1891—1892.
230
se o sken knihy
V prvních dnech vyučování si pomocný učitel mullá Abdusalóm pozval na
návštěvu předčitatele své skupiny Latífdžána Mahduma a některé jeho spolužáky, se
kterými se dobře znal.
Kuchaře na dýchánku jsem dělal já.
Cela mully Abdusalóma byla nejlepší v naší medrese, prostornější než jiné a
krásně klenutá. Ohniště a umyvadlo bylo u dveří. Proto hosté, majitel cely i já jsme
seděli u jednoho stolu a při vaření pilavu a čaje jsem se mohl také účastnit rozhovoru.
Když Latífdžán Mahdum přišel se svými přáteli a spatřil mě, hned mě poznal.
Zeptal se Abdusalóma:
»Není to ten vítěz nad mým vševědem Mirzó Abdul Vahídem?«
»Je to on!« odpověděl Abdusalóm.
„Jsem rád, že přijel. Musí se učit!“
Celý večer mluvili o básnících, o knihách, o literatuře. Hosté většinou sami psali
verše nebo znali a milovali poesii. I když někdo nevěděl tolik jako ostatní, uměl
zajímavě, vtipně a s citem vyprávět. Každý měl na všechno připravenu vtipnou
odpověď.
Když spolu besedovali, vypravovali směšné příběhy, četli verše, vyměňovali si
své básně, skládali z žertu veselá dvojverší, vzpomínali na gazely starých básníků,
smáli se sebevědomým, ale bezradným pokusům některých našich nových veršotepců,
kteří chtěli napodobit klasiky. Formálně sice někdy dokonale napodobili verše starých
básníků, ale ti přesně vyjadřovali myšlenku a dokonale promyslili látku. Forma starých
básníků vznikala ze snahy o plnější a hlubší vyjádření obsahu. Napodobitelé myslili
jen na formu a ani je nenapadlo uvažovat o obsahu.
Na dýchánku byl mullá Nasrullá Lutfí — knihař. Později jsem se dověděl, že byl
knihařem v dětství, později se začal učit a zamiloval si literaturu. Ještě mu nebylo
třicet let. Učil se už poslední rok. Jak dokonale znal to, o čem mluvil, tak dokonalý byl
i jeho zevnějšek — měl bílou pleť, černé oči, byl statný, ale štíhlý, a měl hebký, tmavě
kaštanový plnovous. Měl vysoko klenuté obočí, dlouhé řasy, osmahlé a pružné ruce i
nohy. Celý mi připadal jako gazel, v němž není slovo zbytečné, ale všechno je
vyjádřeno přesně a harmonicky.
Lutfí psal tak krasopisně, že i lidé, kteří neuměli číst ani psát se obdivovali jeho
231
se o sken knihy
rukopisu jako uměleckému dílu. Živil se opisováním knih.
Jeho verše se mi zdály příliš prosté a obyčejné, obsahově povrchní. Ale když
mluvil a usmíval se, byl bych poslouchal jeho pohotové a vtipné odpovědi, poznámky
a úvahy bez konce. Jeho ironie a umění dát tomu, o čem mluvili jeho společníci, jiný
smysl, oživovalo toho večera celou besedu.
Byl tu také mullá Rahmat — holič. V dětství se živil tímto řemeslem, pak
vstoupil do medresy, ale i první léta učení v medrese si vydělával břitvou a nůžkami na
chleba. Teprve když se učil několik let, vyměnil své nástroje za pero — psal bohatým
kupcům žádosti a obchodní dopisy. Bylo mu třicet let a učil se všecka léta s Lutfílem a
Latifdžánem Mahdumem. Učil se průměrně a o literaturu se vůbec nezajímal. Laskavý,
dobrosrdečný a prostý, nenáviděl domýšlivě mully a nábožné svatoušky a říkával:
»Já mám jediného duchovního vůdce — pilav.“ Kamkoliv mullá Rahmat v létě
jel, za výdělkem či na výlet, všude sbíral zajímavé příběhy nebo sám zažil něco
neobvyklého. Když se pak vrátil, dovedl o tom vesele a zábavně vypravovat, střídaje
skutečné příběhy se smyšlenými.
Latifdžán Mahdum mu řekl:
»Dříve jste holil hlavy — a nyní holíte příběhy.“
Byl tu mullá Okil, jehož jedinou předností byla jeho šťastná a veselá povaha:
nebyl urážlivý, snášel posměšné a ostré poznámky a bránil se jen, když se mu útočníci
zdáli příliš drzí.
Byl tu také mullá Burhán z Kulábu,také asi třicetiletý. Byl vysoký a statný a nosil
ohromný modravě černý plnovous, který mu téměř zahaloval velký, plný, velmi snědý
obličej. Oči s hustými dlouhými řasami se mu hněvivě blýskaly. Velmi krásně
vypravoval. Spojoval ve svém chování drsnou obhroublost horala s vtipnou duchaplností obyvatele Buchary.
Psal průměrné verše a podpisoval je »Muštokí«, což znamená »toužící«. Ale
Nasrullá Lutfí přečetl tento podpis podle slabik a trošičku ho pozměnil. Lutfí četl
»Muši togi« (Muši kuhí), což znamená »horská myš«. Tenkrát se Burhán zřekl svého
pseudonymu a vybral si jiný — »Bismil«, což znamená »zařezaný«.
»Na památku toho,« řekl, »že mě Lutfí zařezal jazykem.“
Burhán opustil před dvěma roky medresu a žil doma v horách, vrátil se teprve
232
se o sken knihy
Střevíce poutníků
nedávno. Jak jsem už dříve říkal, vyučovalo se v medrese tak, že když někdo zameškal
rok, mohl pokračovat v učení se svými spolužáky — Burhán se učil se svými
dřívějšími spolužáky, jako by ani nebyl ty dva roky vynechal.
Ty dva roky vylíčil mullá Burhán ve vyprávění, dlouhém jako román:
»Jednou v létě jsem si usmyslil, že odejdu od lidí a budu někde žít jako
poustevník, abych si zopakoval, čemu jsem se naučil, dohnal zanedbané a připravil se
k dalšímu učení. Měl jsem na mysli takové místo, kde bych mohl zadarmo jíst. Kdosi
mi poradil, abych se vydal k mazáru chódži Ubóna. Popíšu vám to místo a své
vypravování nazvu:
Jak víte, je odtud k mazáru chódži Ubóna čtyřicet verst na severovýchod. Stojí
uprostřed písečné pouště. Polovinu cesty jsem šel po zelené obdělané zemi. Potom až
k samému mazáru po pískách, kde je tak sucho, že tam neroste ani tráva. Není to lehká
cesta. Konečně jsem přišel k mazáru. Kolem nejsou ani osady, ani voda, ani stromy.
Stojí tam jen kamenné mausoleum s hrobem chódži Ubóna a maličká kobka,
»modlitebna poustevníků“, ve které se po vykonání slibu poutníci modlí čtyřicet dní.
Je tu hluboká studně s vodou tak hořkou a slanou, že se hodí leda k léčení nemocných,
kdežto zdraví z ní hned onemocní. Pitnou vodu sem dovážejí v měchách ze vzdálených
osad.
Zvenčí se k mazáru krčí modlitebna s širokým přístřeškem a pokoj pro poutníky,
kde také jedí. Této ponuré místnosti se říká přijímací síň velikého světce.
Severně od mazáru je velká vesnice, ohražena vysokou zdí. Patřila
představenému mazáru.
Sedmdesátiletý představený mazáru, tlustý, s červenými tvářemi a bílou bradou,
tu zastupoval mullu i kazatele a držel všechny záležitosti mazáru pevně ve svých
tlustých krátkých rukou. Měl několik sluhů.
Kolem netečně stály písečné násypy, podobné horám, sypké a jednotvárné, které
se s jedné strany táhly k Čárdžuji, s druhé k Chorezmu a na severu splývaly s písečnou
pouští Kyzyl-kum.
V písku nic nerostlo, stáda se kolem nepásla, ale všelijakého jídla bylo v mazáru
233
se o sken knihy
dost a dost. To všechno přiváželi nemocní poutníci, toužící po uzdravení, a za
představeného.
Říkalo se, že sýpky představeného jsou plny všelijakých potravin, které přinášejí
věřící darem, jako mouku, pšenici, rýži a ječmen. Měl plné džbány oleje a ohrady pro
dobytek plné skotu. Mimoto si představený přivlastnil půdu okolních vesnic, na které
pracovaly desítky jeho žáků.
Když jsem viděl v přijímací síni tolik různých dobrot, myslel jsem si, že jsem v
ráji, který se zachoval uprostřed pekla.
Později jsem se dověděl, že žádný cizinec, ani poutník ani žebrák nemohl v tom
ráji zůstat déle než tři dny. Dychtivě hledíce na hojnost jídla, opouštěli je a odcházeli
do hladové pouště. A vesničané, kteří sem z čistého srdce přinášeli svatému Ubónovi
plody svých rukou se tu také nezdržovali; volala je zpátky pole, čekal na ně dobytek,
musili jít pracovat. Složili se sedel dary, narychlo se pomodlili, nabrali ze studně
léčivou vodu a ještě týž den se vraceli domů.
Rozhodl jsem se, že tam budu žít čtyřicet dní jako poustevník a usadil jsem se v
modlitebně. Třikrát denně jsem šel do přijímací síně, jedl jsem s poutníky všelijaké
pokrmy a zase jsem se vrátil.
Když jsem po třetí noci za svítání vyšel, všiml jsem si, že mé střevíce jsou venku,
obrácené špičkami k východu. Z počátku jsem tomu nevěnoval pozornost. Myslil jsem
si, že je to projev úcty sloužícího k mé osobě. Ale když se to opakovalo znovu, řekl
jsem sluhovi, když jsem ho viděl:
»Bratře! Jsem člověk jako ty a je mi trapné, že projevuješ mým střevícům tolik
úcty. Už to nedělej.“
„Ani jsem na vaše střevíce nesáhl.“
»Tak kdo?«
»Svatý chódža Ubón.“
»Kdo?«
„Svatý chódža Ubón, který je zde pochován. To on vám vyhazuje vaše střevíce.“
Sluha to řekl tak klidně, jako by sám nejednou viděl, jak nebožtík vynáší mé
střevíce.
Jeho odpověď mě překvapila. Rozhodl jsem se, že vypátrám záhadné tajemství. S
234
se o sken knihy
vážnou tváří jsem se zeptal sluhy:
„To mně tím projevuje svou milost?«
„Ne. Projevuje svou nespokojenost. Když chce svatý Ubón někomu ukázat, že je
na čase, aby šel zase dál, postaví mu střevíce špičkami k východu.«
»A co když poutník tomu neuvěří a neodejde?“
»Kdo tomu nevěří, onemocní malomocenstvím.“
Teď jsem pochopil tajemství. Myslil jsem si: »Nejsem hlupák, malomocenstvím
mě nevystrašíš! Aby mě odtud dostali, musili by se přičinit všichni sluhové s představeným v čele.«
Té noci, když všichni kolem spali jako zabití, jsem vyšel ven a vyhodil jsem
všechny střevíce hostí, poutníků, nemocných, žebráků i vesničanů. Vyhledal jsem
jejich střevíce pod přístřeškem maličkého pokojíka, na prahu přijímací síně a ve všech
koutech, kde spali. Pak jsem se vrátil a spokojeně jsem usnul.
Když jsem ráno vyšel ven, viděl jsem, že se všichni lidé chystají na cestu, a na
jejich tvářích se zračil smutek a zklamání. Veliký světec je tu nechce trpět — co je teď
čeká, čeho se mohou nadít?
Tak jsem to dělal každou noc.
Nakonec se po širém okolí rozšířila pověst, že kromě představeného, sluhů a
mne, nechce chódža Ubón nikoho vidět. Tak přestali k hrobce putovat ti, kteří tam
nosívali dary a oběti.
Jednoho dne přišel ke mně do modlitebny sám představený. Jeho obličej byl
červenější než jindy a oči mu hořely jako tygrovi. Myslil jsem, že když teď neodejdu
sám, že mě vyhodí.
Zdvořile jsem vstal. Pokynul mi, abych usedl. Uctivě, jako žák před učitele, si
sedl proti mně a začal šeptat, jako by mi chtěl svěřit tajemství. Jak se ke mně naklonil,
ucítil jsem pach, který se mi zdál tomuto svatému místu cizí — pach vína. Pochopil
jsem, že představený, aby posílil své slábnoucí tělo, sáhl po doma vyrobeném víně, jak
dovoluje šaríat. Ale z jeho tváře jsem poznal, že se napil ne tak pro posílení těla, jako
pro posílení ducha, aby získal odvahu. Zašeptal mi:
»Vidím, že se nebojíte svatého Ubóna!«
»Ne, nebojím se!« odpověděl jsem hlasitě. A tu jsem pochopil svou převahu:
235
se o sken knihy
Dívka v poušti
kdyby se mě pokusil vyhostit násilím, odhalil bych všem jeho dětinskou lest se
střevíci.
»V tom případě to není hrobka svatého, ale váš vlastní dům. Jen o jedno vás
prosím: ,Neupírej svatému právo vyhazovat střevíce, kdy sám chce, a ne, kdy ty chceš
...' jak je psáno ...«
Zarazil se a raději zamlčel název knihy, ve které je to napsáno, a pokračoval:
»A za druhé: tamtéž je psáno: ,Tajemství mužů jsou dobrá, když se udržují v
tajnosti.'«
Poznal jsem, že představený dal přednost vzájemné dohodě před sporem.
Když odříkal své citáty, vytáhl z kapsy svitek bankovek a položil ho přede mne:
»To je vaše odměna za návštěvu. A odměnou za to, že zapomenete na toto místo,
dostanete chalát a turban. Obojí vám připravíme.“
A rychle odešel.
Když jsem osaměl, přepočítal jsem peníze: bylo to sto bucharských teneg —
patnáct carských rublů.
Od toho dne jsem nemusil chodit do přijímací síně. Sluhové mi nosili do
modlitebny různé pokrmy dříve než ostatním. Všichni hosté dostávali obyčejný
domácí chléb, ale mně nosili chutné placky z dvakrát prosívané mouky. Přišlo
služebné děvče, sebralo mé prádlo a šlo je vyprat. Z hosta jsem se stal členem rodiny
představeného. Služebníci se mi hluboce klaněli. Poutníci mi pochlebovali, protože si
myslili, že jsem blízký známý svatého chódži Ubóna. Stal jsem se domácím vlkem. A
zažil jsem tam příběh, který také stojí za vyprávění.
Mullá Burhan dopil čaj, rozmlouval chvíli s ostatními, a pak pokračoval ve svém
vypravování o mazáru chódži Ubóna. Druhou část jeho vyprávění nazveme:
Dívka v poušti
Když představený mazáru někam odjel, chodívala ke mně se služkou, která mi
prala prádlo, vysoká dívka v drahocenném hedvábném šatu. Šedé měňavé hedvábí
(kterému u nás v Buchaře říkají hedvábí barvy pavích per) znamenalo, že je to
svobodná dcera bohatého člověka, protože bucharské dívky obyčejně nosí prosté
červené šaty z bavlněné látky. Tvář si zahalovala závojem z bílého mušelínu. Podle
236
se o sken knihy
Dívka v poušti
šustění tkaniny jsem poznal, že má šaty z bucharského lesklého hedvábí.
Když služka vstoupila do mé cely, zastavila se nastrojená, navoněná dívka na
prahu a dívala se na mne skrz závoj. Neviděl jsem jí tvář ani vlasy. Tak to bývalo
vždy, když představený někam odjel. Jednou přinesla služka prádlo a dívka stála před
prahem. Služka řekla:
»Moje paní slyšela, že znáte mnoho gazelů. Mohl byste jí napsat dvojverší?“
Dívka se zasmála pod závojem a řekla služce: »Sitoro, ty šibalko, co sis to
vymyslila? Zahanbuješ mě před bratrem mullou.“
Když jsem slyšel její hlas, zatajil se mi dech. Je-li hlas slavíka líbezný, její hlas
byl o to líbeznější, o co je příjemnější slavičí zpěv než krákání vran.
„Když, mé slunce, pošleš ke mně večer Sitoru, přinese ti k nohám mé poselství.“
Když dívka uslyšela má slova, zajásala, zasmála se a řekla vyčítavě:
»Sitoro, pojď rychle, půjdeme; tys mě docela zahanbila!“
Dívky odešly.
Vyšel jsem za nimi a díval jsem se, jak odcházejí.
Nevím, zdali si sama hrála rukama pod šatem nebo si vítr hrál s jejím hedvábím,
když se vzdalovala tanečním krokem.
Najednou se dívka ohlédla, uviděla mě a zrychlila krok jako vyplašená gazela.
Tiše jsem si říkal dvojverší Chisrau Dehlavího:
Ó té chůze! Kráčíš jako pávice, až se mi srdce zachvělo, a když se obrátil, jsi
náhle polekanou gazelou.
Zašla do dvora. Napsal jsem jí verše.
Mullá Burhán přečetl tyto verše. Sice jsem si je tenkrát nezapamatoval, ani
nezapsal, ale vím, jaký byl jejich přibližný obsah:
»Když mi dnes večer po západu slunce neodhalíš svou krásu, skočím do studny
chódži Ubóna. Moje smrt bude hříchem tvého mládí.«
Mullá Burhán řekl:
»Nakonec jsem připsal dvojverší, které znají všichni bucharští zamilovaní,
ačkoliv je jejich původce neznámý:
Je zlé, když zemře hoch, jenž měl tě rád, ty také mladá jsi, i tobě nedá touha spát.
Tyto verše jsem jí poslal po Sitoře.« Rozdělal jsem oheň. Mullá Burhán
237
se o sken knihy
Měsíčná noc v poušti
pokračoval ve svém vyprávění. Tuto část můžeme nazvat:
Sitora přišla před západem slunce. Zeptal jsem se jí: »Umíš číst?“
To mě potěšilo a uklidnilo. Nemůže tedy přečíst mé psaní a prozradit, co v něm
je.
„A tvoje paní umí číst?«
»Ano, někdy i píše a mnoho čte.«
»Podívej se, nikomu to neukazuj, nikomu to neříkej ...« řekl jsem jí, když jsem jí
odevzdával verše.
„Dříve než od vás jsem tato slova slyšela od své paní.«
»A splníš svůj slib?«
»Paní mě má ráda, v noci spolu spíme v jedné posteli. Nebudu jí dělat bolest.«
Sitora odnesla můj dopis.
Vrátila se velmi brzy. Podle jejího úsměvu jsem poznal, že nese dobrou zprávu.
Přivítal jsem ji na prahu, ale děvčátko se usmálo a vešlo do cely.
Sitora vytáhla z rukávu lístek a podala mi jej. Odcházejíc mi tiše řekla:
»Až se setmí, čekejte u postranních dveří mazáru. Zavedu vás k paní.«
A odešla.
Četl jsem:
„Bratře mullo! Učiňte, co vám Sitora řekne.«
Když se na setmělém nebi zatřpytily hvězdy, přišla Sitora k postranním dveřím,
kde jsem ji už dávno očekával.
»Mějte strpení!« řekla mi. »Půjdu napřed a vy jděte dvacet kroků za mnou.«
Počítal jsem až udělá dvacet kroků a šel jsem za ní.
Snažil jsem se jít tak, aby vzdálenost mezi námi byla stále táž. Když udělala
čtyřicátý prvý krok, vykročil jsem po dvacáté prvé. Šel jsem jako emirův voják, který
na cvičení pochoduje podle svého velitele.
Sitora minula stavení a vyšla do pouště mezi písečné kopce a já jsem ji
následoval. Někdy mi Sitora zmizela za kopcem. Zmocnila se mne obava: jen abych ji
neztratil.
238
se o sken knihy
Nakonec se zastavila v jakési dolince. Zastavil jsem se také, ale Sitora mi dala
znamení, abych šel blíž.
Přistoupil jsem k ní. Zašeptala mi:
»Lehněte si zde na písek v dolince mezi vrchy, aby vás nikdo neviděl. Paní
přijde.«
A Sitora odešla.
Hvězdy bledly a hasly. Na východě se objevil jako odlesk dalekého požáru
růžový pruh, který se rozléval. Jak světlo rostlo, měnilo odstíny. Pak se nad obzor vyhoupl ohromný žhavý kotouč plného měsíce. Měsíc stoupal na obloze, měnil barvu a
zaléval mléčně bílou září poušť s písečnými kopci.
Trnul jsem nejistotou; — přijde opravdu nebo si ze mne tropí žerty?
Vylezl jsem po čtyřech na kopec a spatřil jsem kamenné zdi jejího domu. V
měsíčním svitu byla i ta zeď bílá jako mléko. Černala se jen maličká branka ve zdi.
Díval jsem se na ni jako kocour na myší díru.
Dlouho jsem se díval.
A tu se brána mé naděje najednou otevřela. Srdce se mi zachvělo. Běda! Z
branky nevyšla ona, ale malá hbitá postavička. Byla to Sitora.
Sitora však nešla ke mně. Zamířila k cestě, po které mě vedla a odbočila k
mazáru. Zastavila se. Šla pak i na druhou stranu a také tam chvíli postála. Vrátila se k
maličké brance a zmizela v ní.
Brzy se v brance objevil bílý stín. Stín se blížil. Šel směrem ke mně. Pochopil
jsem, kdo to ke mně jde v bílém šatu.
Když se postava přiblížila, slezl jsem s kopce do dolinky a ulehl jsem tam.
Zahlédl jsem ji nad hlavou na kopci. Rychle jsem vstal. Stanula vedle mne.
Neměla na sobě ke krku upjaté dívčí šaty, ale s hlubokým výstřihem na prsou, jaké nosívají kojící matky. Rukávy měla vyhrnuty nad lokte. Bílý závoj na hlavě jí zakrýval
jen vlasy.
Byl jsem jako zmámený. Vzal jsem ji za ruce. Ucítil jsem vůni voňavky i pach
vína.
Vzpomněl jsem si na tři dvojverší Sáhiba z Isfahánu:
Lunolící! Z domu jsi vyšla, když jsi víno dopila, jsi jako plod, již zralý k pádu,
239
se o sken knihy
veselá a opilá.
Odhod svou pokryteckou skromnost, rozmarů svých nech, posledním stopám
studu s plachostí dej shořet v plamenech!
Na rukou překrásných si vyhrň rukáv po loket a jako jitro roztrhni své roucho
hned!
Její ruce se chvěly v mých. I mně se chvěly ruce, "když jsem svíral její. Nevěděl
jsem, co říci. Zapomněl jsem na všechna slova.
Najednou vytrhla ruce z mých rukou a směle řekla: »Pojďme si někam sednout!“
Vycítil jsem z jejího hlasu výčitku za svou rozpačitost a váhavost.
»Pojďme!« odpověděl jsem.
Usedla na svahu kopce. Sedl jsem si vedle ní. Ale nemohl jsem si nic vymyslit,
co bych jí řekl. Zeptala se mně:
»Proč vám říkají Bismil? Co to znamená?« »To znamená — „zařezaný". Jsem
zařezán jako oběť lásky, proto mi říkají Bismil.«
»Která krutá milenka se odvážila zaříznout tak milujícího a milého člověka?“
„Nesmím prozradit její jméno!“ odpověděl jsem. Celý jsem se chvěl.
»A je možné vzkřísit mrtvého?“
»Je!« — a přiblížil jsem se k jejím žhavým rtům. »Tyto rty mi mohou vrátit
život!«
Nelekla se ani se neodtáhla. Nabyl jsem odvahy. Pevně jsem ji objal. Cítil jsem
jak se jí rozbušilo srdce.
Ale náhle mě vzdorovitě odstrčila. Udělal jsem chybu. Dívka povstala a ustoupila
o dva kroky. Usedla proti mně, sklonila hlavu a dala se do pláče.
Nemohl jsem se dívat na její slzy. Chtěl jsem ji potěšit a uklidnit:
»Odpusť, že jsem podlehl tvému kouzlu. Nechtěl jsem tě zarmoutit. Ale jak to
mám napravit? Udělám všechno, co budeš chtít.“
Dívka se trochu uklidnila. »Potěší-li tě má smrt, zabiji se!« Sklonila hlavu a o
něčem přemýšlela. »Mohu hned odejít a nikdy se sem už nevracet!“ řekl jsem.
Kreslila cosi prstem v písku, ozářeném měsícem. Opakoval jsem jí:
»Miluji tě. Nemohu snést, aby ses pro mne rmoutila.“ Vzhlížel jsem k ní s nadějí.
Konečně promluvila: „Pravda, byl jste smělý. A já jsem se vytrhla z vašeho objetí. Ale
240
se o sken knihy
Dcera urozeného chódži
i kdybych plakala k vůli vám, neobviňovala bych vás: sama jsem vás podnítila k
odvaze.“ Odmlčela se.
»Pláču nad svým štěstím-neštěstím. To mě povzbudilo k smělosti, že jsem
zapomněla na stud. Zatím co šaríat a mullové zakazují pouhý zvuk ženského hlasu v
přítomnosti mužů, já tu sedím s odhalenou tváří a mluvím s neznámým mužem I Co
myslíte, kolik mi je let?«
Zdálo se mi, že jí je tak dvacet. Uvažoval jsem. Věděl jsem, že ženy a dívky
nerady slyší, kolik je jim let, i kdyby byly sebe mladší, a proto jsem řekl: »Je ti
sedmnáct.“ Usmála se:
»Bylo mi už dvacet osm. Chtěl jste mi udělat radost nevinnou lží?«
Stín bolesti a smutku jí znovu přelétl přes tvář. „A dosud nejsem vdána. Čekám.«
V odpověď mi vypravovala svůj život.
Mullá Burhán opět ustal ve svém dlouhém vypravování, ale posluchači ho
prosili, aby pokračoval. Vypil doušek silného horkého čaje, postavil šálek na koberec
před sebe a pokračoval:
Dívka mi vypravovala:
»Byla jsem jedináček. Když jsem dovršila šestnáct let, chtěla mě matka provdat.
Čekala na ženicha. Ale ženich nepřicházel. Bylo mi osmnáct, když mi matka zemřela.
Můj otec, představený zdejšího mazáru, je rodem chódža. A chódžové, mezi nimi i
můj otec, potomek chódži Ubóna, dávají své dcery jen mužům svého rodu. Ale v
našem rodu nebyl ani jeden mládenec, který by se o mne ucházel.
Za rok po matčině smrti se otec po druhé oženil. Bylo mi právě devatenáct let.
Macecha mě nutila, abych dělala všechnu těžkou práci v domácnosti. Když mě
viděla s knihou, křičela:
„Dívka, která čte, se stane prostopášnicí!"
A za nocí žalovala mému otci:
„Vaše dcera čte nemravné gazely. Zakažte jí to, dokud není pozdě, vezměte jí
knihy a brzy ji provdejte."
Toužila jsem co nejdříve odejít z domova a pouště. Myslila jsem si:
241
se o sken knihy
„Ať je ženich třeba sedmdesátiletý! Což vymřeli všichni potomci chódžů, že se
pro mne nikdo nenajde?"
Ale muži z našeho rodu si brali dívky z rodin poutníků a žáků, které se
odevzdávaly jako slíbený dar, podobně jako krávy a ovce. Kde by se našel muž pro
mne?
Za čtyři roky zemřela macecha. Otec se brzy oženil po třetí. Bylo mi už
třiadvacet let.
Nová macecha nebyla lepší než první.
Trvala na tom, že nesmím nosit šaty po nebožce matce. Říkávala:
Pozůstalost po ženě patří ženě. Ať ti dá ušít šaty tvůj muž, až budeš nějakého
mít."
Kradla věci v našem domě a nosila je příbuzným. Otec to nesnesl a vyhnal ji. Od
té doby jsem jedinou paní domu. Bylo mi tenkrát dvacet pět let.
Vzala jsem si k sobě sirotka Sitoru a vychovávala jsem ji. Je jí nyní dvanáct let.
Sitora jediná zná všechny mé bolesti.
Stalo se, že jeden z potomků svatého chódži Ubóna, který žil v Buchaře, ovdověl.
Bylo mu padesát. Poslal starosvaty, aby poprosili o mou ruku. Otec odpověděl:
„Jsem starý a osamělý. Provdám ji jen za muže, který bude žít v mém domě.“
Samozřejmě, že člověk, který měl vlastní dům a zaměstnání v Buchaře, nemohl s
otcovou podmínkou souhlasit.
Tenkrát jsem pochopila, že si mě nikdo nevezme. Kdo z potomků chódži Ubóna
by opustil město a žil v písečné poušti u lakomého a protivného tchána?
Nikdy jsem se nepodívala muži do tváře nejen pohledem lásky, ale ani obyčejně.
Jednou se však objevil člověk, který se odvážil porušit dávné zvyky chódži Ubóna.
Jsem obětí těch obyčejů. Zamilovala jsem si hrdinu, který dokázal porušit aspoň jeden
z nich. Pozorovala jsem ho za stěnami a dveřmi svého domu. Moje náklonnost k němu
rostla.
Nakonec dosáhla stupně, který básníci nazývají láskou a pro něž naříkají, jako by
je uštkl had.«
Rozčileně si přejela dlaněmi živůtek od pasu k prsům, pevně stiskla prsy a řekla:
»Láska je jako nadržená voda. Do určité doby klidně stojí. Chce-li někam
242
se o sken knihy
proniknout, z počátku jen prosakuje. Ale pak nabývá proud takové síly, že ho už nikdo
nemůže zastavit. Odstraňuje s cesty všechny překážky. Taková je moje láska.«
Dívala se na mne a čekala na mou odpověď.
»Kdo je ten šťastlivec?“ zeptal jsem se.
Mile se na mne podívala a zasmála se:
»Jestli jste ještě nepochopil, co jsem vám říkala, musím to říci: jste to vy. Když
jste odhalil podvod se střevíci, vysmál jste se mému otci a získal jste nad ním převahy.
Zasil jste do mého srdce naději, že zlomím zvyky potomků chódži Ubóna. Probudil
jste ve mně život. To jste vy, kterému jsem byla ochotna se vzdát, přemožena svou
mladou vášnivou krví.«
Nevěděl jsem, co dělat nebo co říci.
»Chci,« vysvětlovala, »s vámi žít v řádném manželství, ne tajně. Ale nechci k
tomu použít lsti.«
»Jsem váš duší i tělem! Ale jak překonat tvrdošíjnost tvého otce?«
»Půjde všechno, ale musíme si své štěstí vydobýt.“ »Jak?« zeptal jsem se.
Nevěděl jsem, co bych měl podniknout. »Rád pro vás položím i život.«
Usmála se:
„Kdybyste pro mne obětoval život, co byste pro mne učinil? Slyšela jsem, že
chódžové považují urozené mully za rovné chódžům. Zjednejte si námluvčího, ať o
tom přesvědčí mého otce.«
Myslil jsem si, kde najdu lišku, která by přelstila starého vlka.
Když dívka viděla mé rozpaky, řekla:
»Nechcete-li jako můj muž žít v této poušti, předstírejte alespoň, že tu podmínku
přijímáte. To bude platit jen do svatby. Pak budu, jak je psáno v šaríatu, vždy ve
vašich rukou a vy mne můžete odvést, kam budete chtít. Když mě vezmete s sebou do
města, mohu si i vydělat na kousek chleba — budu šít a učit dívky číst a psát.“
Usmyslil jsem si, že si nejdříve nakloním jejího otce a pak pošlu starosvaty.
Měsíc se už skláněl k západu. Na východě se objevil jakýsi bílý šíp v podobě
minaretu, který se zabodl do modrého nebe.
Dívka povstala a řekla:
„Jen vy můžete uskutečnit mé sny a touhy. Všechno je teď ve vašich rukou. Jak
243
se o sken knihy
praví básník:
Co ještě mohu čekat, že osud mi přinese?
Kolik je cest v životě mém? — Dvě jenom právě.
Bud moje hlava k tvému srdci tiskne se
aneb krev má ulpí na tvé hlavě.«
Vstal jsem také a objal jsem ji. Dívka se ke mně přivinula.
Byli jsme tak šťastni, že jsme zapomněli na čas. Hvězdy bledly, obloha se jasnila
a růžová záře na východě věštila nový den.
»Je již čas, abychom se rozešli, nesmí nás nikdo vidět.« Vytrhla se z mé náruče a
odběhla. Šel jsem po sesouvajících se nízkých kopcích písku a v dolinkách mezi nimi,
vrátil jsem se oklikou k mazáru a vešel jsem do své cely.
Nazítří se představený mazáru vrátil z Buchary. Navštívil jsem ho dříve než
ostatní. Lichotil jsem mu, pokorně jsem ho poslouchal, a když jsem viděl, že je
unaven, vzdálil jsem se.
Od té doby jsem vždy, když jsem ho navštívil, stáčel řeč na jeho soukromý život
a rodinu.
Lišák odpovídal na půl úst a nikdy se o tom nerozhovořil. A čas míjel.
Sitora ke mně často chodila a vyřizovala mi pozdravy od milované dívky, ale její
otec nikam neodjížděl a tak jsme se nemohli vídat.
Jednou přišel námluvčí od jednoho šedesátiletého vdovce z rodu baháuddínských
chódžů. Otec odmítl nabídku a poslal ho zpátky. Využil jsem té příležitosti, vešel jsem
k představenému a tvářil jsem se, jako bych o jeho odmítnutí nevěděl. Blahopřál jsem
mu k nastávající svatbě. Odpověděl mi, že odmítl námluvčího a vysvětlil mi příčinu:
»Náš rod pochází od svatého Usmána. Usmán byl třetí prorokův přítel. A
Baháuddínští chódžové si dali toto jméno po smrti Baháuddína Nakšbanda, který
založil řád dervišů v Buchaře teprve před pěti sty lety. A kdo byli Baháuddínovi
předkové, to nikdo neví. Nedivil bych se, kdyby jeho rod pocházel od pohanů
předislamské Buchary, kteří se klaněli ohni. Jsou nám snad Baháuddínovci rodem
rovni, abychom jim dávali své dcery?«
»Slyšel jsem, že vaše dcera není už tak mladá. Podle šaríatu jsou rodiče povinni,
aby své dcery provdali brzy po dosažení dospělosti.“
244
se o sken knihy
»Učil jsem se málo v medrese, ale šaríat znám. V nutných případech činí šaríat
výjimky ve svých pravidlech. Ve „Čtyřech knihách" je psáno: ,Je-li to nutné, je možno
učinit výjimku.'«
Proto vysvětlil představený mazáru nejdřív tu nutnost: rodinné poměry a
skutečnost, že ještě nepřišel ženich hodný jeho dcery.
»Chci, aby ženich, najde-li se jaký, žil u mne. Ale všechno je v rukou osudu!«
Zamyslil se, povzdechl si a pokračoval: »Věk mé dcery není, prosím, takový, jak jste
slyšel. Jde jí teprve na osmnáctý rok. Je sice pravda, že podle šaríatu je možno
provdávat devítileté holčičky, a je to moudré: uchrání je to před cizími pohledy.“
»Podle šaríatu jsou mullové stejně urození jako chódžové. Když není ženich z
rodu chódžů, mohl byste najit vhodného mullu a učinit ho svým zetěm.«
Zadíval jsem se mu do tváře a snažil jsme se uhádnout jeho názor. Vyčetl jsem
mu z očí rozhodný nesouhlas s tímto místem šaríatu. Přesto jsem pokračoval:
»Nemůžete však věřit každému mullovi. Musil by vám sloužit jako otrok, stále
žít u vás, chránit tajemství a hájit zájmy tohoto poutního místa a pomáhat vám k jeho
rozkvětu.«
Těmi slovy jsem se nabídl za zetě a vyjádřil, co všechno bych přijal za
podmínku. A chytrý vlk mi viděl až do duše. Skryl nevoli a hněv a předstíral radost a
dobrosrdečnost. Dělal, že mi nerozumí, ale já jsem dobře věděl, že je pln zloby a
nenávisti. Odpověděl vesele:
»Ach, kdyby se našel takový mullá! Sám bych vystrojil velikou svatbu. Co
kdybyste jel do města, našel takového mullu a vyzval ho, aby poslal ke mně jako starosvata urozeného a ctihodného muže?«
Pochopil jsem, že mne nejen odmítá, ale i vyhošťuje ze svého domu. Představený
se přirozeně bál sousedství své přezrálé dcery, která touží po muži, a mladého člověka,
který touží po ženě. Když řekl, že starosvat musí být urozený a ctihodný, dal mi na
srozuměnou, že takového nemohu nikde sehnat.
Po tomto rozhovoru jsem nevěděl, co činit; měl jsem co nejdříve jet do města,
abych vyhledal »ženicha«, ale nemohl jsem odjet, aniž bych spatřil nevěstu.
Konečně se představený mazáru vypravil na svatbu svého žáka do džondorského
okresu. Neopustil jsem svou celu a čekal jsem na Sitoru.
245
se o sken knihy
Sitora přišla a řekla:
»Moje paní vám posílá pozdrav. Představený se vrátí dnes večer. Jak se setmí,
čekejte u postranních dveří.«
Vidět ji — to bylo radostné. Ale věděl jsem, že ji uvidím naposled — a to bylo
nesnesitelné. A abych ji uklidnil, musil jsem jí lhát, protože kdyby se dověděla, že mě
její otec odmítl, onemocněla by hořem, vždyť by tím ztratila poslední naději.
Brzy se setmělo a nastala tma, bezedná jako naše neštěstí. Pomalu jsem se plížil
podle vysokých zdí dvora až jsem přišel na smluvené místo.
Dveře se hned otevřely. Dívka vyšla. Její tmavé atlasové šaty splývaly s noční
tmou. Hlavu neměla ničím pokrytou. Rozpuštěné vlasy se jí vlnily až ke kolenům.
Dříve než jsem k ní vztáhl ruce, sama mě vzala za zápěstí a přitáhla mě ke zdi. Stáli
jsme proti sobě bledí a bez pohnutí.
»Slyšela jsem váš rozhovor s otcem. Mluvil jste obratně. Pochopil vás. Domyslila
jsem si, že vás pochopil. Ale styděl se to přiznat. Jen ze slušnosti čeká na starosvata.
Kdy pojedete? Kdy ho pošlete? Proč jste ještě nejel? Kdybyste jel hned, váš starosvat
by tu již byl.
Musíme kout železo, dokud je žhavé. Víte, že se říká: „Kdo váhá, prohrává.“
Pochopil jsem, že věřila otcovým slovům. Nevyvracel jsem jí to, jen jsem jí
vysvětlil, co mě dosud zdržovalo.
„Nemohu přece odjet bez rozloučení. Musím tě nejdříve vidět, abych se tě zeptal,
zdali souhlasíš?“
„Nyní jste mě už viděl. Přijměte můj souhlas a rozlučte se. Kdy pojedete? «
„Jakmile se tvůj otec vrátí, poprosím ho o dovolení a pojedu.«
»Přijede ještě dnes. Sitora hlídá. Jak ho v dálce zahlédne, upozorní nás. Mohu
vás potěšit: otec vám ušil nový chalát, ťubutějku a turban. Je vidět, že chce, aby jeho
budoucí zeť přišel k starosvatům v novém obleku.«
Věděl jsem, že nový oblek je odměnou za mé mlčení o střevících poutníků k
chódži Ubónovi. Přesto jsem dívce poděkoval za radostnou zprávu.
»Zítra ráno se dovolím vašeho otce a odjedu. „
Nepustila mé ruce a přivinula se ke mně. Objali jsme se. Dívka poznala, že mám
obličej mokrý od slz.
246
se o sken knihy
Podivila se:
»Doba našich slz je za námi. Co je vám?“
»Ale musím se s tebou rozloučit. Z města k tobě je daleko — čtyřicet verst.«
»Proto přece nemusíte plakat. Hůře je tomu, kdo musí zůstat doma a čekat, než
tomu, kdo odjíždí a je očekáván. Ale já nepláču: vždyť vím, že se ke mně navždy
vrátíte.“
Žertovala, aby mě rozveselila.
Vtom Sitora zakašlala.
Milovaná dívka mě rychle políbila a nerada mě opouštějíc řekla:
„Pošlete co nejdříve starosvata! A hned za ním přijeďte sám. Věřím, že brzo
přijedete!“
Vběhla do dveří. Klapla závora. Byl konec.
Ráno jsem se vypravil do města.
Tiše jsme seděli a poslouchali dlouhý příběh. Otevřenými dveřmi cely jsme
viděli noční hvězdnou oblohu. Buchara už dávno spala. Jen občas se ozývaly hlasy
hlídačů a stráží.
»A tím se vše skončilo? « zeptal se Abdusalóm.
»Ne, příběh má svou dohru. «
A mullá Burhán pokračoval:
„Když jsem se vrátil, vyhledal jsem si starosvata. Věděl jsem, že starý ničema mě
odmítne. Ale dívka by mě obvinila z potměšilosti, kdybych neposlal starosvata.
Nechtěl jsem být v jejích očích podvodníkem.
Sehnal jsem starosvata. Byl to jeden z Šejchranhezských chódžů, opravdu
urozený a ctihodný.
Nazítří se starosvat vrátil od potomka chódži Ubóna. Šel jako jde z trhu kráva,
kterou nikdo nechtěl koupit. Vyhlížel unaveně a zarmouceně. Nebyl však skleslý z
únavy, ale z neúspěchu. Představený mazáru ho poslal zpátky s urážlivým odmítnutím:
„Potřebuji zetě, který by celý týden oslavoval svou svatbu a pozval na hostinu
celé okolí, aby mě vyvýšil v očích lidí a ne neurozeného nuzáka, i kdyby byl stokrát
mullou.“
Byl jsem připraven na takovou odpověď. Ale věděl jsem, že dívka stála za
247
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
dveřmi a poslouchala jejich rozmluvu. Proto jsem se pokusil o ní něco zvědět. Když
jsem konečně nalezl bucharské chódži z rodu svatého Ubóna, dozvěděl jsem se od
nich, že dcera představeného mazáru zešílela a v tomto stavu se oběsila.
Byl jsem připraven i na to. Ale najednou jsem poznal, že i mé srdce čekalo,
doufalo a věřilo. Onemocněl jsem. Chtěl jsem, jako kdysi Medžnun, jít po ulicích
svého města bos a s nepokrytou hlavou. Pochopil jsem, že jsem se octl na pokraji
šílenství. Myslil jsem si: „Ulice Buchary jsou těsné pro Medžnuna." Proto jsem odjel
do hor, kde jsem se do roka uklidnil a za další rok jsem se zotavil. A teď jsem se vrátil.
Jsem opět mezi vámi, přátelé, budeme se opět spolu učit.«
Vypravování mully Burhána všechny roztesknilo. Mullá Rahmat, řečený holič,
chtěl rozveselit společnost povídkou o kupci, který se zamiloval do ženy z Margelanu
a o tom, jak to jeho prodavač vypátral a oklamal svého pána, když k němu přišel na
dostaveníčko v ženských šatech a se zahalenou tváří.
Všichni se vesele smáli povídce mully Rahmata. Dýchánek se protáhl do dvou
hodin v noci. Po prvé jsem v Buchaře slyšel živě rozmlouvat lidi, kteří milovali
literaturu. Nijak se to nepodobalo obvyklým rozhovorům v naší medrese.
Abdusalóm a jeho společníci se mi zdáli proti těmto lidem jako mrtví.
Když hosté vstali k odchodu, Latífdžán Mahdum ukázal na mne a řekl mému
učitelovi Abdusalómovi:
»Je-li pro tohoto chlapce v bratrově cele málo místa, vezměte ho k nám domů.
Trochu vypomůže v domácnosti a bude se učit.«
»Dobře!« souhlasil můj učitel.
Druhý den jsem se přestěhoval do domu Latífdžána Mahduma.
Tak skončil můj pobyt ve zdech medresy Mir Arab.
Sadriddín Ajní
Mám před sebou tadžickou knihu.
Na její titulní stránce, jež je poslední stránkou knihy, je obraz.
Turkmenský koberec, na koberci rozevřená kniha a nad kobercem dva řádky
arabského písma.
V prvním čteme tato tadžická slova:
248
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
„Hama randžbarón-i-dunjó jakšavíd!"
„Všichni dělníci světa sjednoťte se!"
Nelze se nepozastavit a nezamyslit nad tadžickým a perským slovem „randžbar"
— „dělník".
Toto slovo vzniklo z podstatného jména „randž", jež znamená „hoře", „smutek",
„trýzeň", „práce".
Kdo četl Stalinovy články o sovětské jazykovědě, které jsou nesmírným
přínosem pro theorii poznání, dialektiku a správné chápání dějin a vývoje jazyka a
kultury, ví, že jazyk je nástroj boje a rozvoje společnosti a že v jeho slovníku jsou
zapsány dějiny lidské bídy a vykořisťování člověka člověkem.
Klasickým dokladem toho je perský a tadžicky slovník, na jehož každé stránce
nalézáme doklady dialektické jednoty a souvislosti tvaru a myšlenkového obsahu
slova.
Perské a tadžické slovo „ghaní" znamená „bohatý".
Vzniklo ze slova „ghaním", doslovně „loupež", „uchvácení", „lupič",
„uchvatitel", „dravec", „nepřítel".
Podobný tvar „ghanímat" značí „loupež", „uchvácení", „zlodějství"', „kořist",
„něco lehce získaného", „hojnost", „bohatství", „majetek", „štěstí".
Na tomto slově vidíme, jak pojem loupeže a zlodějství se mění v pojem majetku
a bohatství a pojem majetku a bohatství je v dalším vývoji totožný s pojmem štěstí.
Podobně z pojmu trýzně se vyvinul pojem dělníka.
Více než tisíc let trvá nepřetržitě v Iránu až do dnešních dnů týž společenský
útvar, táž hospodářská základna – feudalismus.
V sovětské Střední Asii, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tadžikistanu, učinila
Velká říjnová revoluce konec panství a tyranství bucharských emirů a chivských
chánů. S nimi zanikla vláda fanatického islamského duchovenstva, vykořisťování
„bájů" — místních statkářů a šejdířství bohatých kupců, pánů bazárů, které byly
bursou a tržištěm zboží, dováženého karavanami z Indie, Afganistanu a carského
Ruska.
V této vykořistovatelské společnosti byly ostré společenské rozpory, které přesto,
že byly uhlazovány náboženskou vírou ve věčný život, tmářstvím, pověrčivostí a
249
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
nábožným pokrytectvím, pronikaly do všech složek společenského života, zvláště pak
do jazyka, jehož slova měnila své významy pod tlakem těch historických stupňů
společenského vývoje, kterými procházela středoasijská a iránská společnost. V téže
hospodářské základně, trvající nepřetržitě více než jedno tisíciletí, musil se měnit
význam a obsah slova, jehož tvar zůstával nezměněn. Proto nalézáme v perském a
tadžickém slovníku u velkého počtu tvarů tak velký počet významů.
Druhý řádek tadžického názvu knihy zní:
,,Výbor tadžické poesie."
Výbor uspořádal Sadriddín Ajní a vydalo jej ústřední nakladatelství národů SSSR
v Moskvě 1925.
Druhé pozastavení a poučení!
Sovětská vláda starala se již v období přechodu od cizí vojenské intervence a
občanské války k mírové obnově národního hospodářství o písemnictví malého, málo
známého národa, žijícího daleko od evropského Ruska v soutěskách Pamíru na
hranicích Indie a Číny.
Tenkrát ještě Tadžikové psali arabským písmem, písmem arabských dobyvatelů,
kteří v VII. století našeho letopočtu vtrhli do Střední Asie a Iránu a šířili ohněm a
mečem fanatické náboženství nesmiřitelného islámu. Dnes Tadžikové píší azbukou,
kdežto Peršané používají dosud arabského písma.
Obracím titulní list knihy.
Na obraze muž s Černým plnovousem sedí sklesle na lavici a jeho černé oči se
smutně dívají na čtenáře. Na sobě má lehkou košili a přes záda má přehozený lehký,
pruhovaný nemocniční plášť.
V jeho tváři se zračí velké utrpení.
Na horním okraji podobizny je vlastní rukou vyobrazeného napsáno arabským
písmem:
Sadriddín Ajní bin“ Saijid Murád Chódža.
Obracím list.
Na obraze sedí týž muž obrácen zády k čtenáři.
Celá jeho obnažená záda jsou jedinou krvavou ranou, z níž, zeje roztříštěné
svalstvo a krvavé cáry.
250
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
Je to obrovská rána, rána, jakou jsem vídával v Buchaře, rána, na kterou lidé
umírali.
Od čeho měl Sadriddín Ajní tak strašnou ránu?
To evropský čtenář tak snadno nepochopí.
Vlny Velké říjnové revoluce se rozlily po šestině světa a převalily se přes
středoasijské pouště Kara-kum a Kyzyl-kum až k tlustým, hliněným hradbám města
Buchary, fanatického srdce islámu a ztělesnění středověku. Úředně se tento-přízrak
jmenoval Buchárá-i-šeríf — Buchara „šlechetná".
Tadžicky se jí říkalo Buchóró.
Peršané, kteří jsou příslušníci jiné náboženské sekce islamu, šíitské sekty,
nenáviděli Bucharu a nazývali ji posměšně slovy Buchárá-i-kesíf — Buchara
„špinavá".
Já bych ji nazval temnou, krutou a krvavou.
V této kněžourské zemi, kde vládl despoticky emir a duchovenstvo, narodil se
roku 1878 v rolnické rodině chlapec, kterému zbožný otec dal jméno Sadriddín, což
doslovně znamená „prsa víry". Přál si, aby se Sadriddín stal vzdělaným.
Sadriddin Ajní navštěvuje maktab, vesnickou školu při mešitě, aby se naučil číst
a psát a aby se naučil odříkávat arabské modlitby a slabikovat v koránu.
Sadriddín se dobře učil a za určenou dobu uměl zpaměti „Čahór-kitáb" (Čtvero
knih) — veršovaný katechismus islámu — a základní arabské modlitby a krátké
kapitoly koránu.
Když bylo Sadriddínu dvanáct let, poslal ho otec do největší a nejproslulejší
bucharské duchovní koleje, medresy Mir Arab, postavené na bucharském „registanu",
hlavním bucharském náměstí — naproti Velké mešitě Masdžíd-i-ka-lán, kam jezdil
každý pátek v poledne emir se svým dvorem k modlitbě.
Po celé dva roky den co den jsem chodil mimo vysoký ponurý portál mešity a
medresy Mir Arab. Dva roky den co den jsem se díval na její vznosný arabsko-gotický
oblouk a na vysoký minaret po pravém jejím boku, ačkoli patří k mešitě Masdžíd-ikalán. S tohoto minaretu byli shazováni zločinci, zavázaní v pytli, na dlažbu před
medresou Mir Arab.
Den co den vídával jsem ve výklencích medresy Mir Arab před „hudžrami" —
251
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
celami studentů — na „ajvánu" — terase před medresou a nahoře na portále skupiny
studentů, hlasitě odříkávajících arabské verše koránu.
Byl to ohlušující křik, trvající za jasných měsíčních nocí dlouho do noci.
Tak tu sedával i Sadriddín Ajní, často hladový a od hladu zesláblý, a opakoval
svůj denní úkol.
Sadriddín neučil se tupě a bez přemýšlení veršům koránu tak jako mnozí jeho
spolužáci.
Sadriddín přemýšlel o strašném bezpráví a krutém útisku, který denně viděl
kolem sebe. Viděl strašnou bídu, viděl houfy malomocných, toulajících se s dřevěnými
miskami ve zmrzačených rukou bucharskými ulicemi, slepce, mrzáky, blázny, o nichž
lid věřil, že jsou obdařeni od boha zvláštní milostí. Vídával tak, jak ještě já jsem viděl
nejednou, jak emirští „sárbázové" — „vojáci" vlekli po ulicích bledého člověka,
zbroceného krví, kterému v emirské citadele právě uťali ruku a pahýl ponořili do
vroucího oleje.
Ptáš se, čtenáři, zač?
Za krádež, ať to byla krádež placky chleba nebo měďáku.
Tak strašné byly zákony bucharských boháčů, tak nelidské a kruté byly zákony
islamu.
Takový byl islám, jehož boha Alláha pětkrát denně vzývali bohabojní muslimové
a v modlitbě ho nazývali slovem „rahman" — „milostivý" a „rahím" — „milosrdný".
A lid tomu věřil, poněvadž byl negramotný, duchovenstvem zfanatisovaný. Věřil
v „kismet" — „osud", poněvadž duchovní hlásali, že všechno na tomto světě je
předurčeno a že smysl islamu je oddání se do vůle Allahovy. Každá myšlenka, která
by chtěla změnit jediné slovo na tomto učení, byla v Buchaře kacířstvím, které se
trestalo tak, jak jsme viděli na prvních stránkách knihy — ranami holí.
Tento trest se nazýval tadžicky „jak-kam-čil", doslovně „třicetdevět" a byl dáván
za nepatrné přestupky proti víře. Takovými tresty byli trestáni ti, kdož nedodrželi půst,
vypili číši vína nebo neznali modlitbu.
Sadriddín prošel těžkou cestou života. Viděl mnoho nespravedlnosti a proto se
stal členem buržoasně nacionalistického hnutí „džaddídismu", které usilovalo o svržení
emira, nikoli však o osvobození člověka od vykořisťování.
252
se o sken knihy
Sadriddín Ajní
Roku 1917 byl Sadriddín uvězněn bucharským emirem a odsouzen k sedmdesáti
pěti ranám holí. Po trestu zápasil mezi životem a smrtí. Ano, to už dnes evropský
čtenář tak snadno nepochopí.
Sadriddín Ajní brzy potom poznal protinárodní a buržoasní podstatu
„džaddídismu" a odešel navždy z Buchary. Mladší jeho bratr byl krutě týrán emirem a
popraven. Starší jeho bratr zahynul s celou svou rodinou 1918 rukama protirevolučních „basmačů", loupežných povstalců, organisovaných v době občanské války
místní buržoasií a feudálními „báji" za pomoci anglické výzvědné služby proti vládě
sovětů.
Co dělal Sadriddín Ajní po odchodu z Buchary? Psal.
Psal o tom, co viděl a prožil v „šlechetné" Buchaře. Psal uzbecky, což je turkomongolský jazyk a tadžicky, což je jazyk iránský, indoevropský.
Líčení Sadriddínova jsou otřásající. Strašná bída, nevzdělanost, temnota,
nelítostné vyssávání nejchudších nelidskými boháči a jejich přisluhovači — to jsou
krvavé stránky jeho díla, plné bolesti a hněvu. Z každého slova Sadriddínova dýše
pravda, každá věta je hluboce přesvědčivá.
Sadriddín Ajní a jeho tvorba ožila a vydala plody po Velké říjnové revoluci, jež
jakoby opylila skryté květy ve vnitru zmučeného muže. Ajní napsal „Pochod svobody“
a „Pochod Října“ — dvě oblíbené písně tadžické revoluční mládeže a elegii „Na smrt
bratra“. Tato báseň byla výzvou k svržení bucharského emira. V roce 1920 účastnil se
revoluce, jež konečně svrhla tyranského emira, intrikujícího a spolčujícího se s
britskou vládou v Indii proti mladé sovětské moci. Tehdy — 1921 — napsal Ajní své
první prosaické dílo „Katané Bucharyů. Po něm pak následovaly „Dějiny mangitské
dynastie bucharských emirůů, 1924 román „Odina", v němž popsal životní události
chudého zemědělce. Kniha ta vyniká jímavou prostotou a jasným realistickým líčením
života tadžického lidu.
Roku 1907 vydal Ajní román „Chudák“ a roku 1934 román „Otroci“. Obě knihy
jsou velkými epickými obrazy boje a lopoty tadžického lidu o ubohý život po dobu
jednoho století před vítězstvím socialistické revoluce a kolchozního zřízení.
Všechna díla Ajního planou nenávistí a hněvem k středověkému, krutému
feudálnímu režimu, který, aniž by se změnil, panoval v Buchaře ještě ve XX. století.
253
se o sken knihy
Poznámky
Ajní bojoval proti náboženskému fanatismu islamu, zotročujícího ženu na pouhý
mužův majetek a předmět rozkoše, a proti hnusnému sobectví, lakomství a nenasytné
chamtivosti kapitalismu. („Smrt lichváře" 1939). Díla Ajního dýchají myšlenkou
činorodého internacionalismu a vřelou láskou k vlastnímu národu. Miluje bojovníka za
skutečnou
svobodu
člověka,
kreslí
tadžické
bolševiky,
odhaluje
závoj
s
„džaddídismu", jenž se jevil neuvědomělému člověku jako revoluční hnutí, ve skutečnosti však byl týmž kapitalistickým ujařmením chudáka, třebaže hlásal svržení
bucharského emira s trůnu. „Džaddídismus" neosvobozoval dělníka z rukou
bezcílných feudálů — „bájů". Ajní přibíjí na pranýř tyto nepřátele lidu. V pracích o
dějinách, literatuře a jazyku tadžického národa položil základy tadžického literárního
jazyka.
Ajní psal svá základní díla tadžicky i uzbecky. Většina jeho prací je přeložena do
ruštiny. Z posledních jeho děl je nutno uvésti knihy: „Hrdina tadžického národa
Temur-ma-lik", 1944, „Povstání Mukkanovo", 1944 a paměti pod názvem „Buchara",
vydávané roku 1948.
Saddriddín Ajní byl dvakrát vyznamenán řádem Leninovým, jmenován čestným
členem Akademie věd Uzbecké SSR, 1950 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu
SSSR. ]eho jménem jsou pojmenovány četné kulturní instituce Střední Asie, do
nedávna ještě temné a krvavé, dnes zářící sluncem svobody a vzdělanosti. A co je to
svoboda a vzdělanost? — Svoboda a vzdělanost je socialismus.
Josef Aul.
Poznámky
Abdul Ahad — bucharský emir z rodu Mangitů, vládl v letech 1885—1910.
Abdul Vahíd Sadri Sarir — tadžický básník XIX. stol. Narodil se roku 1809 v
okrese Balchu. Studoval v Buchaře. Náležel ke kruhům vzdělaných lidí, blízkých
znamenitému bucharskému učenci Ahmadu Mahdum Dónišovi. (Ahmadí Kalia
1827—1897). V dané době byl hlavním soudcem gižduvanského okresu bucharského
emirátu (chánství). Zemřel v roce 1886.
Abu-Muslim — důležitý politický činitel, vojevůdce, rodem ze Střední Asie,
který vedl v VIII. století boj proti nadvládě arabské dynastie Oméjjovců. Když se rod
254
se o sken knihy
Poznámky
Abbásovců zmocnil vlády, stal se Abu-Muslim místodržitelem v Chorásánu. V roce
755 byl zabit arabským chalifou Alj-Mansurem. O Abu-Muslimovi vzniklo mnoho
pověstí.
Abdžad je jméno aritmetického uspořádání písmen abecedy tak, že písmeno a
značí 1, b 2, dž 3, d 4, h 5, v 6, z 7, ch 8, t 9, j 10, k 20, 1 30, m 50 atd.
Ahmad Mahdum Dóniš (Ahmadí Kalia, 1827—1897) znamenitý pokrokový
bucharský učenec a spisovatel. Koncem XIX. stol. navštívil několikrát Petrohrad a
napsal řadu děl, mezi nimi i popis cesty do Ruska. Ahmad Mahdum Dóniš chápal, že
je třeba upevnit přátelské svazky mezi jeho vlastí a Ruskem, bojoval proti středověkým přežitkům a usiloval o osvětu.
Áchund — bohoslovec, kazatel.
Ajván — zevní široký práh u vchodu do nějaké budovy nebo místnosti. Často
slouží jako místo besed a odpočinku, jako terasa. U středoasijských mešit podpírá
ajván sloupořadí a tvoří obyčejně součást portálu.
»Akáíd« — scholastická kniha, která vykládá základy musuhnanské věrouky —
islamu. Byla napsána v XVI. stol. a používalo se jí jako učebnice v medrese.
Alif (»a«) — první písmeno arabské abecedy, které se píše jako svislá čárka.
Symbol přímosti, krásy a souladu.
Arbób — malý úředník, v bucharském chánství výběrčí daní, který býval
jmenován ze statkářů.
Ark — název citadely, ve které sídlil emir nebo jeho kancléř kušbegí či sokolník.
Aštarchánovci — dynastie bucharských emirů, jejiž členové vládli v letech
1599—1753.
Baháuddín — jméno vesnice blízko Buchary, kde byl hrob Baháuddína
Nakšbanda.
Baháuddín Nakšband — bucharský súfíjský šejk, který v XIV. stol založil
zpátečnicko-mystický řád nakšbandíja. Baháuddínův hrob blízko Buchary byl poutním
místem musulmanů. Baháuddínův kult byl dokonale zneužit v zájmu upevnění moci
bucharských emirů.
Báj — statkář, boháč, kupec. Stejně jako slovo »arbób“ bylo často součástí jména
kupců nebo statkářů. Ale tenkrát, před revolucí, se objevovalo i u jmen chudých a v
255
se o sken knihy
Poznámky
tom případě již nemělo svůj sociální význam.
Báláchána — totéž co první poschodí.
Banorasový chalát — chalát z banorasu — silného hedvábí stříbřité barvy s
úzkými černými pruhy. Z banorasu se obyčejně lily ženská rituální roucha (parandža) a
chaláty vlivných mudarrisů.
Bismil — zařezaný; obyčejně se míní domácí zvíře. Podle začátku náboženské
formule »Bismiláh« (Ve jménu božím), která se odříkává při porážení domácích
zvířat.
»Čtyři knihy« (»Čórkitáb«, »Čahórkitáb«)—náboženská veršovaná kniha, které
se používalo jako učebnice na nižší škole a která obsahovala výklad pravidel omývání,
modliteb, postu atd.
Čilim — druh vodní dýmky.
Darra — důtky, k jejichž rukojeti jsou připevněny tři řemínky, široké tři palce a
dlouhé až deset palců. V Buchaře se jí používalo i trestům za přestupky proti
musulmanským zákonům.
Dáru-š-šifá (»Dům uzdravení“) — nemocnice a medresa v Buchaře, ve které se
zároveň s bohoslovím vyučovalo středověkému lékařství a která měla odbornou
knihovnu. Byla zřízena za vlády Subhána Kulí-chána. (1680—1702.)
Derviš — musulmanský mystik, svým způsobem mnich v islamu. Dervišové se
sjednocují v řády a tvoří velké organisace, které mají přísné předpisy. Činnost dervišů
a jejich organisací je zpátečnická. V přeneseném slova smyslu znamená »derviš“ —
tulák, žebrák, chudák.
Div — pohádková zlá nestvůra, démon, běs, postava z pohádek mnoha
východních národů.
Dojra — jeden z hlavních bicích hudebních nástrojů uzbeckých v podobě
bubínku.
Dojrista — hudebník, který hraje na tento nástroj, oblíbený v orientální hudbě.
Dutar — hudební nástroj se dvěma strunami.
Džámí Abdurrahman (1414—1492) — slavný tadžicky básník, filosof a filolog,
který žil v Herátu. Džámí také napsal řadu theologických děl. K jménu Džámí, jako
theologa a vůbec učence, se připojuje titul vyšších duchovních — mavlóno.
256
se o sken knihy
Poznámky
Džamšíd (Džam) — mythický císař starého Iránu.
Džán (džón — duše). Klade se za vlastní jméno s významem .milý, milá, drahý,
drahá.
Džugura — druh kukuřice.
Emir — vládce, velitel, kníže. Zde jde o emiry bucharského chánství, neomezené
feudální despoty, kteří vládli na území dnešního Tadžikistánu a částečně i
Uzbekistanu. Moc posledního bucharského emira, Alím-chána, byla zlomena
povstáním lidu v Buchaře za pomoci sovětského vojska v noci z 1. na 2. září roku
1920.
Firaun (Fiř'aun — farao) — tyran.
Funt — libra = 409,5 g.
Gazel — báseň, která neměla více než jedenáct dvojverší a která se rýmovala
podle schématu: a-a, b-a, c-a, d-a atd.
Habíba — arabské slovo. Habíb znamená milovaný, habíba — předmět touhy.
Hadží — mohamedán, který vykonal pouť do Mekky. Hudžra — cela v medrese.
Háfiz Šamsuddín Muhammad ze Šírázu byl jedním z největších perských lyriků,
který přivedl perský gazel k největší dokonalosti tvarové i obsahové. Háfiz zemřel
roku 1389.
Hamal — první měsíc starého slunečního kalendáře (od 22. března do 22.
dubna).
Hašiš — pryskyřičná látka z východoindického konopí, která otupuje, zvlášť
když se kouří.
Hidžra — arabské slovo, jež značí doslovně »stěhování“, jest datum útěku
proroka Mohameda z Mekky do Medíny. Toto datum je základem muslimské éry.
Datum prorokova útěku připadá na čtvrtý den prvního měsíce rabíu'1-avval t. j. 20.
června 622.
Chalva — kašovitá sladká směs syrupu, rozdrcených ořechů pistacií a
kunžutných semen. Kunžut, persky kundžut, je travnatá rostlina z východní Indie a
Afriky. Pěstuje se ve Střední Asii.
Chijóbón (chijaban — alej) — ulice a medresa v Buchaře.
Chisrau Dehleví (Emir Chosrou z Delí, 1253—1325) — známý básník, původem
257
se o sken knihy
Poznámky
ze Střední Asie, žil v Indii.
Chódža — slovem chódža byli v Buchaře označováni bohatl obchodníci, učenci
ve smyslu našeho pojmu »doktor«, profesoři medres, učitelé, vychovatelé, úctyhodní
starci a majitelé nemovitostí.
Chódžové — musulmani, kteří se pokládali za potomky jednoho ze tří prvních
arabských panovníku, tak zvaných kalifů (Abu-Bekr, Omar a Osman, kteří postupně
vládli v letech 623—656), kteří byli v islámu pokládání za světce. Ve Střední Asii byly
celé vesnice takových »potomků“. Často se musulmani nejrůznějších národnosti
pokládají za potomky téhož svatého. Chódiové zneužívali mnohých výhod, které měli
jako duchovní, a nabývali někdy i moci světské jako velcí feudálové. Slovo „chódža«
se nesmí zaměňovat se slovem »hadži«, jak říkají musulmanům, kteří vykonali hadž
— pouť do Mekky.
Chut (ryby) — dvanáctý měsíc starého slunečního kalendáře.
Isfandijár — legendární bohatýr, opěvovaný v pověstech a znamenité epické
básni klasika tadžické literatury Firdousiho „Sachname«. (934—1027).
Islám — náboženství, jehož vyznavači si říkali musulmani. V bucharském
chánství byl islám svrchovaným státním náboženstvím na jehož základě bylo
vybudováno soudnictví i zákonodárství (šaríat). Každé vystoupení proti islámu se
přísně trestalo. Jako každé náboženství je i islám protivědecký a zpátečnický.
Isó Mahdum (1828—1888) — tadžicky básník XIX. století, současník a přítel
Ahmada Mahduma Dóniše.
Ka'ba — chrám v Mekce, uctívaný musulmany. Islám převzal kult Ka'by z
polytheistického náboženství starých Arabů. Chrám se jmenuje podle svého tvaru
krychle. (Ka'ba znamená arabsky doslova »hrací kostka“.)
Káf (Kóf) — pohoří, které se podle středověkých představ táhlo na konci země
nebo vroubilo okršlek zemský. Někdy se o Káfu mluví jako o jediné hoře.
Kanachóna (doslova — »dům klíšťat“, »štěničárna«) — podzemní vězení, které
postavili bucharští emirové v Buchaře. Velké množství klíšťat a štěnic, rozmnožených
ve vězení, působilo trestancům nevýslovné utrpení. S. Ajní popsal Kanachónu v
románech »Dochunda“ a »Otroci«.
Karagač — uzbecké slovo, doslovně »černé dřevo«, druh jilmu.
258
se o sken knihy
Poznámky
Karbos — domácí bavlněná látka.
Karnaj — dechový hudební nástroj, podobný veliké troubě.
Karši nebo též Katta-karši — dnešní Beg-budí, je velká oasa, středisko obchodu
jihovýchodně od města Buchary.
Kása — velká číše na polévku nebo jinou tekutinu.
Kaus — (střelec) devátý měsíc starého slunečního kalendáře, náš listopad.
Korán — správně arabsky al-kur'án, svaté písmo muslimů, sbírka veršovaných
zjevení proroka Mohameda. Kórí (kárí) — čtenář koránu.
Kukeldaš — jedna z největších bucharských medres, která mívala velké vakufné
jmění. Postavil ji v XVI. stol. Kulbaba-Kukeldaš, jeden z hodnostářů Abdullá-chána
(1557—1598).
»Mahmud a Ajáz« — jméno sbírky gazelů, kterou Ajní získal. Obsahuje známé
pověsti o sultánu Mahmudu z Geznígazní (998— 1030), který se stal obětí svého
otroka, milce a rádce Ajáze. Poměr mezi Mahmudem a Ajázem byl umělecky
zpracován v několika povídkách a básních.
Mangitové — členové poslední dynastie bucharských emirů, kteří vládli v letech
1753—1920. Mangitové jsou také uzbecký kmen.
Maš — motýlokvětá rostlina, podobná hrachu.
Mazár — místo, uctívané musulmany jako svatyně, obyčejně hrobka nebo hrob,
nad nímž je postaveno mausoleum.
Medresa — vyšší bohoslovecká kolej muslimská.
Medžnun — hrdina básně »Lejla a Medžnun«, obraz šíleně zamilovaného
mládence.
Minaret — vysoká stavba podobná věži s ochozem, která má kultický význam. S
minaretu jsou věřící vyzýváni k modlitbě.
Mir Arab — jedna z nejstarších a nejznámějších medres v Buchaře, kde se učil a
v jedné cele bydlil S. Ajní. Medresu Mir Arab postavil v první polovině XVI. stol.
chán Ubajdulláh pro vlivného šejka Abdullu Jemenského, kterému říkali »Miri Arab«,
to je kníže Arabů. Roční důchod Mir Arabu na počátku XX. stol. činil podle úředních
zpráv asi 150 tisíc teneg, v ruské měně 22.500 rublů.
Miršab — doslova »kníže noci«, velitel městské stráže (policie) v emirské
259
se o sken knihy
Poznámky
Buchaře.
Mizán — šestý měsíc starého slunečního kalendáře, který se zachoval vedle
měsíčního (chidžrského), náš září.
Mudarris — starší učitel v medrese.
Muftí — úředník, vykládající zákony a pomáhající soudci vynášet »fatvu« či
rozsudek. Muftí musel dobře znát korán, hadís (tradici) a fikh (náboženské právo).
»Muhtassaru'l-vikája“ — stručný výklad musulmanských zákonů. Mullá —
učitel, učenec, duchovní, student bohosloví. V Buchaře slovem mullá byl označován
ten, kdo uměl číst a psát. Mullá-imám — duchovní, který řídí v mešitě modlitbu.
Mulló — totéž co mullá.
Muzaffar — bucharský emir z rodu Mangitů, který vládl v letech 1860—1885.
Namrud (Nemrod) — mythický tyran. Podle legendy byl na Namrudův rozkaz
prorok Ibrahím (biblický Abrahám) uvržen do ohně.
Nasafí — (XVI. stol.). Imam Umar Nasafí, původem z Nasafu, (Nesaf, nyní
Karši, — město v Uzbecké SSR), autor theologické knihy »Akáíd«, které se používalo
v medrese jako učebnice.
Óbchána (doslova „vodní nádrž«) — vězení bucharského chánství.
Pilav — tadžicky „palau«, je opékané skopové maso, dušené s rýží a na jemné
nudličky rozsekanou mrkví. Byl to denní pokrm obyvatel Buchary.
Pud — stará ruská váha = 16,375 kg.
Ramazan — devátý měsíc musulmanského kalendáře (náš Červen) ve kterém
musulmani zachovávají třicetidenní půst. V měsíci ramazanu nesmějí ti, kdo se postí
podle zákona islámu, jíst ani pít od východu do západu slunce.
Registan — hlavní náměstí před emirovým palácem.
Rúmí Džaláluddín Rúmí (1207—1273) — slavný perský básník mystický.
Napsal 6 knih Mesneví a velkou básnickou sbírku Díváni-Šams-i-Tabríz.
Rustam — legendární bohatýr, postava hrdinských pověsti středoasijských
národů a básně Firdousiho »Šach-name«.
Sa'dí — Šaraduddín Muslih bin Abdulláh Sadí ze Širázu, geniální básník a
myslitel (1184—1291), jehož »Růžová zahrada“ (Gulistán) se čtla v bucharských
školách.
260
se o sken knihy
Poznámky
Sajjib z Isfahánu (Sajjib Isfahánský)—perský básník XVII. stol.. známý svými
čtyřveršími a gazely.
»Salám alejkum« — (doslova „pokoj vám«) obvyklý pozdrav. Oslovený na to
odpovídá: »Va alejkum assalám« (»I vám pokoj. «)
Sandal (sandalí) — čtvercová vyhloubenina v kamenné nebo hliněné podlaze
středoasijského domu. Tato vyhloubenina je ve výši podlahy přikrytá mříží, nad kterou
se staví nizoučký čtvercový dřevěný stolek. V zimních měsících se do sandalu nasype
uhlí (dřevěné) a kolem stolu se prostřou koberečky a pokrývky. Domácí lide sedí
kolem a hřejí si nohy pod stolem. Obyčejně se stůl přikrývá velkou pokrývkou, pod
kterou se udržuje teplo od uhlí. Pod touto pokrývkou v noci spí a hřejí se v chladných
dnech.
Sešambe — úterý.
Sijávuš — legendární bohatýr, hrdina starých pověstí a Firdousiho básně »Šachname«. Staré pověsti o Sijavušovi souvisejí s kultem umírajícího a z mrtvých
vstávajícího boha rostlinstva.
Suffa (suffat, sofa) — divan, lavice, estráda — zde vyvýšenina, nejčastěji
hliněná, v zahradě, na dvoře, někdy uvnitř domu, kde lidé v létě odpočívají a spí. Suffa
se obyčejně přikrývá rohoží nebo tenkým kobercem.
Šáh-Murád-emir z dynastie Mangitů, který vládl v Buchaře v letech 1785—1800.
Šambe — sobota.
Šamsíja — učebnice logiky, napsaná v XIII. stol., podle níž se vyučovalo v
medrese.
»Šarhi-mullá«, »Bidán«, »Zendžón«, »Káfia« a jiné jsou učebnice medresy. Byly
většinou napsány ve středověku a vykládají scholastickou theologii.
»Šarhu'l-vihkája« — výklad musulmanského zákonoznalectví, které navazuje na
stručný výklad musulmanských zákonů. (Viz »Muchtasaru'l-vihkája«.)
Šaríat — zákon založený na koránu a tradici (hadís).
Šeddad — (Šeddan, syn Ada staršího) mythický tyran, který rozkázal svým lidem
a podřízeným duchům, aby zřídili ráj na zemi, »Sloupovou síň«. Ale podle legendy
nemohl Šeddad vstoupit do ráje, který dal zřídit, protože byl poražen rozhněvaným
Allahem.
261
se o sken knihy
Poznámky
Šejch — (doslova »stařešina«) musulmanský duchovní, ve Střední Asii obyčejně
hlava náboženské obce sufiů (dervišů), těchto svérázných mnichů islámu.
»Tahzíb« — scholastická učebnice logiky a metafysiky pro medresy.
Tanap — stará plošná míra v předrevoluční Buchaře. Měří čtvrt hektaru.
Tenga — (tanga) bucharský stříbrný peníz, v ceně 15 kopejek. Jedna tenga se
skládala z 60 měděných pulů (jedna kopejka měla cenu 4 pulů).
Tirgarón — stavba ukončená kopulí, jaké stávaly na křižovatkách ulic u tržišť
staré Buchary. Dnes jsou všechny zbořeny.
Ťubutějka — kuželovitá, bohatě vyšívaná čepička »tuppe«, jež se odívá na
hladce oholenou hlavu a kolem níž se obmotával turban.
Ulug-bek (1394—1449) — vnuk Temerlana (Timura), který vládl v Samarkandu
v letech 1447—1449. Ulug-bek byl jedním ze vzdělaných lidí své doby. Jeho práce v
oboru hvězdářství daly podnět k založení vědecké školy. Zříceniny Ulug-bekovy
hvězdárny jsou u Samarkandu.
Usmán (Osman) — arabský kalif, který vládl v letech 644—656, uctívaný v
islámu jako světec. Od Usmana, jakož i od kalifú Abu-Bekra a Omara, odvozují
chódžové svůj rodokmen.
Vakf — (množné číslo „vakuf«) majetek věnovaný musulmanské církvi.
Důchody z vakfu měly být theoreticky použity k dobročinným účelům. Vakf nebyl
zatížen státními daněmi a byl vydatným pramenem příjmů bucharských medres. Avšak
nejvíce z vakfu těžilo vyšší musulmanské duchovenstvo a společně s ním feudální
byrokracie.
Vezír — ministr.
Zerafšán — řeka ve Střední Asii. Protéká jižní částí území mezi řekou Amudarjou a Syr-darjou. Slovo »zerafšán« značí »zlato rozsévající“.
Zakat — náboženská »očistná« almužna, kterou musí musulmani odvádět v
různé výši, podle majetkových poměrů a druhu povolání. Tak kupci museli odvádět
2,5 procentní zakat z veškerých příjmů, kdežto rolníci v čtyřnásobné výši — 10
procent. Pravidlům vybírání zakatu, jakož i jeho »theoretickému« odůvodnění se vyučovalo v medrese.
262
se o sken knihy
Poznámky
Sadriddín Ajní BUCHARA
Svět sovětů, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství
Knihovna sovětských románů, svazek 34
Název ruské předlohy Byxapa. Vydal Советский писатель, Moskva 1951
Z tadžičtiny do ruštiny přeložil Sergej Borodin, z ruštiny do češtiny přeložila Anděla
Žukovská - Verše přeložil' Kamil Bednář - Doslov k českému vydání a odbornou
revisi provedl Josef Aul - Obálku a grafickou úpravu navrhl Jiří Blažek
Šéfredaktor vydavatelství Vladislav Stanovský
Redaktorka sbírky Naděžda Slabihoudová
Odpovědný a kontrolní redaktor Miroslav Lukáš
Výtvarný redaktor Václav Bláha
Technický redaktor Milan Albich
Korektor Stanislav Votruba
Číslo plánovací skupiny 301-13-9
Číslo povolení MIO 61653/51/7/III
Číslo publikace 468
Vydání první
Náklad 5000 výtisků
Do sazby 16. května 1952
Do tisku 18. srpna 1952
Počet autorských archů 17,35
Počet vydavatelských archů 17,64
Počet plánovacích archů 21,5
Papír 221, 86/112 cm, 80 g
Ze sazby vytiskly Krušnohorské tiskárny n. p., závod Teplice Všeobecná daň 5%
344 stran - Cena brož. 60.— Kčs, váz. 84.— Kčs
Pro členy edice Knihovna sovětských románů v rámci ročního členského příspěvku 200 Kčs za brož., 300 Kčs za váz. výtisky
263
se o sken knihy

buchara - Stránky o Střední Asii

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

Pulp fiction - proFIdivadlo