Mediální komunikace
Transkript
Mediální komunikace
Mediální komunikace Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D. 18. 5. 2016 Mediální komunikace – okruhy přednášek: 1. Jazyk, znak, komunikace. Teorie komunikace, teorie informace, informační proces a modely komunikace. 2. Znak a znakové systémy. Sémiotika. Sémiotická lateralita. Sémantický trojuhelník a typologie znaků. Mystifikace v znakových systémech, dekódování mýtu. Metatvorba. 3. Typy mediálních teorií a přístupy k médiím. 4. Předpoklady vzniku masová komunikace. Stručná historie vybraných médií. 5. Média a kodifikace (skutečnosti). Zpravodajské hodnoty. Medializace a mediální realita. 6. Teoretici a teorie médií. 7. Hyperrealita, virtuální realita, fikce. 8. Sociologie masové komunikace - školy a představitelé 9. Sociologie mediální komunikace - sociální konstrukce, realita, síť 10. Výzkum v oblasti mediální komunikace - základy vědeckého výzkumu Mediální komunikace – okruhy přednášek: 11. Psychologie masové komunikace - školy a představitelé 12. Psychologie masové komunikace - neuro přístupy 13. Účinky mediální komunikace 14. Publikum masové a mediální komunikace 15. Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát). 16. Nová média a digitalizace 17. Mediální antropologie, archeologie, studia. 18. Mediální etika a vzdělávání. http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/ Mediální komunikace – okruhy přednášek: Zadání seminární práce Téma: Pilotní šetření a prezentace seminární práce 1.Projekt pilotního šetření 2.Definování výzkumného problému, metod, technik, vzorku a základního souboru 3.Zadání šetření 4.Vyhodnocení šetření 5.Prezentace výsledků (zpráva o šetření) •Prezentace seminární práce ze ZS (snímky, nahrání, el. podklady) http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/ Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia Jean Baudrillard byl francouzský filozof, sémiotik (1929– 2007), jeho základní komunikační teoréma opisuje stav, kdy se masovokomunikační informace stala zprávou o životě znaků, nikoli tím, co znaky v životě označují – je to krize reprezentace – hyperrealita. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia Hyperreálná znaková situace •Signifikace, kulturní civilizační a sémiotická aktivita tvorby znaků, dospěla do hyperreality z předmoderní doby, kdy znaky představovali projekci, reflexi, diplastii (dvojníka) skutečnosti – první stupeň vývoje mediálního a zobrazovacího vědomí. •V období průmyslové revoluce a jiných zákonitostí 19. století vznikal rozdíl mezi zobrazením a realitou, zejména kvůli masovému rozšíření kopií (rekombinace je struktura produkovaná aparátem) a znaky maskovaly skutečnost. •Ve 20. století znaky maskovaly i nepřítomnost skutečnosti (ideologická označení třetí říše, budování komunismu a pod.) až přicházejí imitace – simulakra. Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia Hyperreálná znaková situace Stírání rozdílu mezi realitou a obrazem reality (simulakrum): •média (TV, film, tisk, internet) – komerční představy zamlžují hranice mezi věcmi potřebnými a nepotřebnými; •„směnitelnost“ reality – hodnota věcí je určena penězi, nikoliv jejich užitečností; •mnohonárodnostní kapitalismus – odcizuje předměty místům, kde byly vyrobeny, a „původním“ surovinám, které se využívají k jejich tvorbě; •urbanizace – lidé se odcizují přírodě; •jazyk a ideologie – jazyk je používán k zastírání reality, zejména názorově dominantními skupinami. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia Hyperreálná znaková situace V hyperrealitě je skutečná věc potlačena nebo znetvořena obrazem své existence a shrnuje své myšlenky do věty: „Skutečnost (už) neexistuje.“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard médium = sémiotický produkt uvádějící do jiného stavu vědomí/reality? Média a kodifikace skutečnosti Pro objasnění základních předpokladů filosofie Viléma Flussera je důležité uvědomit si dvojí nahlížení na konstrukci mediálních obsahů: z hlediska civilizačního kulturního kódu, nebo jako zprostředkování specificky konstruovaných technoobrazů. Bystřický, J. Média a kodifikace, In Teorie vědy 2/2003, 93 – 116 Flusser, V. Za filosofií fotografie. Praha: Hynek, 1994. Tyto veličiny se objevují v mediálních výzkumech a teoriích pod různými jmény, ale je jasné, že když mluvíme o mediální realite – o typu skutečnosti, jež vytváří média, tak se musíme vrátit buď k jazyku, kterým se komunikuje, nebo hledat ideologii vtělenou do sdělení. Je jasné, že mediální sdělení je specificky konstruované a že je budováno na jistých civilizačních předpokladech (jazyk, diskurzivní myšlení, specifické stylistické postupy, atd.). Významný filozof českého původu, Vilém Flusser (1920– 1991) přistupuje k problematice mediální reality spojením uvedených dvou přístupů; tedy jako konstrukci obrazu, která je přepojena s kodifikačním mechanismem. Období novověku je obdobím, kdy civilizace, jejíž média budeme zkoumat, naplno rozvinula vyjadřování alfanumerickým kulturním kódem (znakovo-číselným), překonala a vyloučila dosavadní vědění (magická konstrukce obrazu světa) a postupně začala budovat složitý vědecký diskurz, v němž pravidla kodifikace sdělení předurčují způsob (a omezení) porozumění. Z hlediska Flusserovy filosofie jsou ústředními pojmy povrchy a barvy. U povrchů i u barev odlišuje dvě verze. První verze povrchů jsou povrchy jakoby neutrální, přímo atakující vizuální pole, působící téměř bezprostředně – jedná se o přehledné a uspořádané vrstvy povrchu, prvky nejsou propojeny nějakou instrukcí, návodem, kombinační teorií. Druhá verze povrchů, naopak, je výsledkem re-kombinace. Uspořádání je nutné číst v preferenčních kombinacích, abychom dostali celkový obraz. Z hlediska jednoznačnosti vyznění je můžeme považovat za nestabilní, nesnadno uchopitelné a strukturované. Proč považujeme Volvo za bezpečné auto, Jaguar za estetické, nebo Ferrari za výsostně sportovní? Jsou to linie a marketing značky, jež nám určují, jak máme tyto povrchy číst. Stejně tak dokážeme číst povrch – vánoční dekoraci (třeba trojúhelník symbolizující stromeček) ve dvou verzích: první atakuje naši pozornost jako svítící objekt nějakého elementárního tvaru. Pak, v druhém plánu, už vnímáme tuto dekoraci jako součást výzdoby, marketingové ideologie konkrétní obchodní společnosti, která se nám snaží vytvořit vánoční atmosféru dva měsíce před oficiálním slavením Vánoc. Finální tvar povrchů a obrazů se tvoří především formátováním struktury (odlišení pozadí, které působí jen jako zahlazovací prvek, preferenční tvarování) a finalizací obsahu (díky rozpojení přímých, původních vazeb a rekombinačnímu formátování se vytvoří „nový“ obraz v nové realitě, simulakrum – simulace v hyperealitě). Barvy dávají povrchům význam, jsou to způsoby, jak se nám jeví povrchy. Také působí ve dvou úrovních: v rovinách přímého nebo zprostředkovaného působení. Přímý účinek nastává, když barvy oslovují instinktivní výbavu živočicha (barvy v přírodě, zejména funkční zbarvení) – jejich povrchová struktura je téměř hmatatelně přítomná. Zprostředkované působení znamená, že význam barvy se odvozuje od jejího místa v rekombinovaném obsahu – podstatné je zjištění, že simulace mají významy, které jsou spjaty s aparátem, jež je vytvořil. Příkladem je velmi jednoduché a zjevné podřízení barvy supermarketovým systémem: Podstatný přechod, který nastal nástupem digitalizace a kvalitnějších přístrojů, znamená rozšíření (extenzi) možností oka – vizuální vnímavosti. Rastrování umožňuje využít přibližování a sledovat detailnost struktury, avšak za cenu unifikace vnímavosti – v záplavě „ohromujících možností“ tak paradoxně ztrácíme možnost i schopnosti vytvořit si vlastní znalosti, zkušenosti a dovednosti poznávání. Využití barev v spotřebním průmyslu (například na odlišení „nových“ modelů nějaké produktové rady) znamená podle Flussera „že barvy se staly důležitým nositelem poselství: jsou médii, jež ukazují, že jednorozměrné kódy, jako např. abeceda začínají ztrácet na významu a do popředí se hrnou exploze barev jako systémy obrazů, které svým principem kódování poměrně zřetelně programují režim vizualizace.“ Flusser, V. Medienkultur. Fischer Verlag. Frankfurt am Main, 1997, s. 21-22. cit. podle Bystřický, J. Média a kodifikace. dostupné na http://www.fhs.cuni.cz/media/publikace/texty/media.htm Obrazy se v mediální komunikaci skládají do scén a jsou to již scény dvourozměrné, redukující vícerozměrné univerzum pouze do spojení obrazu a jeho teorie. Evidentní rozdíl je třeba v obraze televizním (nějaká vybraná scéna) a gotickým oknem. Zatímco televizní scéna je výsledkem dvourozměrného zpracování: technologie a její kodifikace (mediálního diskurzu), gotické okno je produktem řemesla. Jak to zdůraznil i Baudrillard, reprezentace prošla vývojem od doby, kdy znaky něco reprezentovali, zastupovaly až do doby, kdy neznamenají nic a jsou pouhou funkcí systému, jež je vyrábí. Problematiku kódu – tedy teorie, které nám umožňuje číst složité techno-obrazy, a nejen umožňuje, také i formátuje – si můžeme objasnit na příkladu klasického aparátu: fotoaparátu. Totiž, se zkonstruováním fotografie musela být zkonstruována i teorie o tom, co to fotografie je a jak ji číst. V širší perspektivě se to nazývá diskurz (soubor teorií, historické a společenské a priori daného typu komunikace). Fotografie má ideologii v tom, že produkt specifické chemické reakce – jistý způsob zachycení světla – představuje skutečné zachycení obrazu, odraz reality. Dnes už snad nikdo nebude zpochybňovat hodnověrnost barev na fotografii, a přece, vícerozměrné univerzum, které bylo redukováno na dvourozměrné – prostor, ve kterém fotograf fotografoval – se může jevit mnoha způsoby: celkem odlišný obraz dostaneme, když scénu ofotografujeme přes infračervený filtr (barvy jsou úplně jiné) a odlišný bude i obraz vytvořený prodloužením expozičního času. Je tedy v moci funkcionářů aparátu, jak s ním naloží – jestli jen postupují podle stanoveného programu, nebo se pokusí prolomit hranice aparátu. Teorie diskurzu Diskurz nám umožňuje pochopit souvislosti ve vývoji teorií a také vyčíst ideologii, kterou je soubor poznatků, jež nám předpisují, jak s danou komunikací zacházet. Diskurzy jsou systematicky organizované sady výpovědí, které vyjadřují význam a hodnoty institucí. Diskurzy jsou dány historickými a společenskými a priori. Jako diskurz se chápe každá řeč řízená specifickými pravidly argumentace, vybavená speciálním systémem pojmů, artikulující vlastní uspořádání (řád) a orientující se na vlastní oblast poznání (vědění). Teorie diskurzu Pro popis diskurzu je rovněž důležité zkoumat, jaké formy výpovědi vylučuje a zavrhuje. Každá společnost totiž svou produkci diskurzů • kontroluje • vybírá • organizuje • a rozděluje podle určitých procedur (třeba zákaz – tabu, nebo odmítnutí, atd.) S problematikou diskurzu a jeho analýzy jsou spojeni dva významní filozofové: Michael Foucault (1926–1984) a Jacques Derrida (1930–2004). Foucault je autorem koncepce o Archeologii vědění, která má poznávat a objevovat pravidla dorozumívání; předmětem jejího zájmu jsou diskurzivní formace. Derrida je autorem diskurzivní analýzy – dekonstrukce (jež je zároveň metatvůrčí aktivitou). Dekonstrukcí dochází k otevírání textu a to tak, že sleduje stopy diskurzu (traces). Text se pak otevře a odhalí jako struktura zastírání. O zkreslení v mediální realitě pojednávají dvě představy: Ptolemaiovská a Kopernikovská. Ptolemaiovská představa předpokládá protiklad mezi masovými médii a společností a potenciál médií manipulovat jednotlivci i skupinami. Předpokládá, že úkolem médií je zrcadlit realitu a také silné účinky médií na přincipu přenosového modelu (příjemce pak převádí zkreslenou mediální realitu do své vlastní – Lippmannovo pseudoprostředí, zázračná střela, atd.) O zkreslení v mediální realitě pojednávají dvě představy: Ptolemaiovská a Kopernikovská. Kopernikovská představa, naopak, zdůrazňuje, že média jsou součástí společnosti a jejich úkolem je selekce podnětů, událostí, jejich zpracování a interpretace. Realita je konstruována společností a média se na tom podílejí; realita je výsledkem komunikace, a to tak, že externí podnět je systémem aplikován na interní informaci (zkušenosti, pravidla, diskurzy) a výsledkem je konstrukt mediální reality. Působení mediální reality opisuje několik modelů: • model vztahového rámce – mediální realita jako vztahový rámec pro individuální jednání (čím je definice v médiích věrohodnější, tím silněji to ovlivní chování jednotlivců) • model koorientace – mediální realita jako způsob zevšeobecnění druhého ukazuje jednotlivci, k jakému stanovisku se má přiklonit, nebo kdy mlčet (spirála mlčení) • model reflexivity – mediální je veřejné a zveřejnění informace ovlivňuje realitu jednotlivců • model reciprocity – zpětná vazba médií na události: pod drobnohledem médií se aktéři často chovají netypicky, mediální prezentace, medializace Mediální antropologie Anthropology of media (also anthropology of mass media, media anthropology) is an area of study within social or cultural anthropology that emphasizes ethnographic studies as a means of understanding producers, audiences, and other cultural and social aspects of mass media. The use of qualitative methods, particularly ethnography, distinguishes media anthropology from other disciplinary approaches to mass media. Faye Ginsburg, Lila Abu-Lughod & Brian Larkin. (2002) Media Worlds: Anthropology of New Terrain. https://en.wikipedia.org/wiki/Anthropology_of_media Mediální antropologie The anthropology of media is a fairly inter-disciplinary area, with a wide range of other influences. The theories used in the anthropology of media range from practice approaches, associated with theorists such as Pierre Bourdieu, as well as discussions of the appropriation and adaptation of new technologies and practices. Theoretical approaches have also been adopted from visual anthropology and from film theory, as well as from studies of ritual and performance studies (e.g. dance and theatre), studies of consumption, audience reception in media studies, new media and network theories, theories of globalisation, theories of international civil society, and discussions on participatory communications and governance in development studies. https://en.wikipedia.org/wiki/Anthropology_of_media Mediální antropologie http://www.media-anthropology.net/ Mediální antropologie After long decades of neglect, the anthropological study of media is now booming.The period between 2002 and 2005 alone saw the publication of no less than fouroverviews of this emerging subfield (Askew and Wilk 2002; Ginsburg et al. 2002;Peterson 2003; Rothenbuhler and Coman 2005) as well as the founding of the EASAMedia Anthropology Network, which by May 2009 boasted over 700 participants. Anthropologists have now undertaken media research in many regions of the world,from the Arctic and the Amazon to Western Europe and New Guinea, and worked onmedia ranging from writing, film and television to software, Second Life and mobilephones. Media anthropologists are also at the forefront of recent theoretical advancesin media and communication studies in areas such as cultural activism (Ginsburg 2008),transnational media (Mankekar 2008), mobile telephony (Horst and Miller 2006),virtual materiality (Boellstorff 2008), free software (Kelty 2008) and media practicetheory (Br ¨ auchler and Postill forthcoming). These are very exciting times indeed forthe anthropology of media. POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online: http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology Mediální antropologie First, in contrast to other media scholars, media anthropologists conduct relativelyextended, open-ended fieldwork in which media artefacts and practices are but one partof the social worlds under study. Second, media anthropologists are as likely to work inremotecornersoftheglobalSouthastheyareinmetropolitanareasofEurope orNorthAmerica. This wide geographical scope allows them to broaden the media researchagenda from its traditional North Atlantic heartland. Third, media anthropologistsbring to the study of media a long disciplinary history of grappling with socioculturalcomplexity through theories of exchange, social formations and cultural forms. Thistheoretical expertise, argues Peterson, can help the field to finally leave behind thesimple models of communication that dominated its earlier history. POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online: http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology Mediální antropologie anthropology vs ethnography media anthropology is not media ethnography - add historical depth to the geographical breadth of media anthropology. Ingold (2008: 74, 78) understands history as the continuous emergence of social-lifeprocesses,rejecting with Kroeber and Evans-Pritchardany notion of history as ‘abstract’chronological time. To my mind, this is an unhelpful dichotomy that downplays historical discontinuities, not least the worldwide spread of clock-and-calendar time that accompanied the rise of global capitalism and the nation-state system (Postill2002). POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online: http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology Mediální antropologie Argumenty proti: Cassettes and radio, television and film, musical performance – singers in town squares, night clubsand cathedrals. Are these media? What about circuses and passion plays? Is theatre media? The boundaries of what constitutes‘media’ is the problem of locating the boundaries of anthropology in ‘media anthropology’. The point of media anthropology? To understand the complex interrelationships between multiple forms of media literaciesand media practices. PETERSON, MARK ALLEN. Response to John Postill. In: POSTILL, JOHN. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online: http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology Mediální antropologie From an anthropological perspective, it is important to consider varying cultural contexts of mass-media production, consumption, and interpretation. And this begs a question that several anthropologists have begun to answer. What is the most appropriate way to study “the media” as a cultural phenomenon? Content analyses of media texts? The measuring and identifying of media’s social effects and influence? Ethnographic studies of “reception” and “production”? Or something else entirely? Anthropologists engage in all of these and more. Additionally, new questions are emerging about how anthropology might best address digital media and online communities. There are multiple ways in which anthropologists have engaged with “the media” both as a tool of representation and an object of study. Media Anthropology Rebecca Pardo, Elizabeth ErkenBrack, John L. Jackson DOI: 10.1093/OBO/9780199766567-0015 Online: http://www.oxfordbibliographies.com/view/document/obo-9780199766567/obo-9780199766567-0015.xml Mediální antropologie To outline some of those ways, it makes sense to provide a history of developments in the field, summarizing several thematic topics that have recently been of central focus to anthropologists of media, including religion, globalization, and nationalism. It also makes sense to think about approaches to studying mass media that other disciplines deploy— disciplines that are in conversation with anthropologists on this subject, including and especially media studies, communications studies, and cultural studies. The categorical divisions here attempt to reflect anthropology’s historical commitments to various analytical, thematic, and medium-based modes of inquiry. Media Anthropology Rebecca Pardo, Elizabeth ErkenBrack, John L. Jackson DOI: 10.1093/OBO/9780199766567-0015 Online: http://www.oxfordbibliographies.com/view/document/obo-9780199766567/obo-9780199766567-0015.xml Mediální archeologie Mediální archeologie je metoda, zkoumající vývoj médií na historickém pozadí. Zielinski kritizuje paradigmatický přístup k historii, který předpokládá, že dějiny jsou kontinuální proces, pokrok ve jménu humanity. Vývoj médií – od antické železné trubky používané k přenosu hlasu k telefonu, od vodního telegrafu k ISDN, od počítadla k Turingovu stroji, od jeskyních maleb k IMAXU. “To nás vede k myšlence neúprosného, kvazi-přírodního vývoje. Tato idea vychází z pohledu zářné budoucnosti, která si podmaní vše, co kdy existovalo a ideu technologického pokroku pasuje do pozice mocného zbavovatele strachu.” Zielinski zmiňuje slova harvardského biologa Stephana Jaye Goulda, že koncepce dějin jako kontinuálního procesu, vývoje od nízkého k vyššímu, od jednoduchého ke složitému musí být překonána. http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology Mediální archeologie Zielinski vyzývá k experimentování, navrhuje záměrně pozměnit pohled na minulost. Tedy nehledat staré v novém, ale hledat nové ve starém. Pokud budeme mít to štěstí a najdeme to, budeme se muset na toto naše “opouštění minulosti” dívat v jiném světle. Knihu Deep time of the Media se snažil Zielinski napsat právě formou jakéhosi anarcheologického průvodce. Zielinskeho “anarcheologie médií” nevěří v organizující princip, nemůže být interpretována z hlediska jakéhosi “velení” (avantgardy). Musí si vždy být schopna ponechat možnost existovat bez omezení. http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology Mediální archeologie Zmiňuje zrod Cyberpunku i další projekt jednoho z jeho autorů, Bruce Sterlinga – projekt “The Dead Media” – ve kterém se Sterling přestává toulat imaginární budoucností, prochází přítomností a zastavuje se v minulosti. Pomocí mailing listu shromažďuje soupis médií, které se v průběhu let neujaly v komerční produkci. Hlavní myšlenkou článku je tvrzení, že mediální historie, jako zvláštní případ, není výsledkem nevyhnutelného vývoje od primitivního do komplexního celku. Jinými slovy: Zielinski neuznává současnou technologickou kulturu jako logický závěr dlouhé kulturní evoluce, ale místo toho se na historii médií dívá jako na dynamický proces formovaný náhodou a vynalézavostí. Nejdůležitější vlastností médií je to, že tvoří jakési mosty, vazby, propojení – pokouší se spojit to, co je jinak izolované (např. spojují staré a nové principy). http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology Mediální archeologie V pozdějším rozhovoru Zielinski uvádí, že termín “anarcheologie”, který používal při psaní knihy Deep Time of the Media se mu zdá příliš záporný a destruktivní ve své interpretaci, a proto již několik let pracuje s termínem “variantologie”, pod kterým rozumí imaginární součet všech možných genealogií fenoménu média. Hlásí se k Michel Foucaultovi – v rámci historického výzkumu genealogie upřednostňuje koncept nelineárního vývoje, odboček a skoků, diskontinuity historie, nahodilosti událostí a procesů. http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology Mediální archeologie Media archaeology is an approach to media studies and media art that has emerged over the last two decades. It borrows from Michel Foucault (The Order of Things: An Archaeology of the Human Sciences), Walter Benjamin, or Jacques Derrida, but also diverges from all theorists to form a unique set of tools and practices. Media archaeology is not a school of thought or a specific technique, but an emerging attitude and cluster of tactics in contemporary media theory, characterized by a desire to uncover and circulate repressed or neglected media approaches and technologies. Dead Media, lost traces of technologies are important topics to be excavated and studied. There us a "German school", related to history of informatics, philosophy or social sciences, and English - American and Scandinavian theorists and historians focusing more on environmental issues of history of technology. http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Media_Archeology https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology Mediální archeologie Literatura: Huhtamo, Erkki. Media Archaeology: Approaches, Applications, and Implications. University of California Press, 2011. Kluitenberg, Eric. Book of Imaginary Media: Excavating the Dream of the Ultimate Communication Medium. Rotterdam NAI Publishers, 2006. Parikka, Jussi. What Is Media Archaeology? Polity, 2012. Zielinski, Siegfried. Deep Time of the Media: Toward an Archaeology of Hearing and Seeing by Technical Mean. MIT Press, 2008.eologie Děkuji za pozornost! PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]
Podobné dokumenty
rydlo vzor konec
pøíchutìmi. Nápoj se pøipravuje z trnitého hrukovitého kaktusu, i kdy na etiketì je zobrazen mnohem pøitalivìjí kaktus saguaro. Nápoj je slazen agávovou ávou, a to pøes znaèný
nedostatek agáv...
MALOOBCHODNÍ CENÍK Podzim 2014 - Jaro 2015 - dike
DIKÉ spol. s r.o., Alšovice 3, 468 21
Bratříkov, ČR, IČ:00524549
email:[email protected],
www.dike-centrum.cz,
TEL.: +420603541449
Obraz Romů v televizním zpravodajství
formální podobu zpráv (jejich četnost, délku apod.), ale také na jejich obsah. Zprávy posuzujeme z hlediska teorie zpravodajských hodnot a poukazujeme na ty, které se
v souvislosti s romským etnike...