Království slivovice

Transkript

KRÁLOVSTVÍ
SLIVOVICE
Osudy palírníků a palíren ve Vizovicích
M ARCE L S L ADKO WS KI
M A R C E L S L A DKOW S KI
KRÁLOVSTVÍ
SLIVOVICE
© MARCEL SLADKOWSKI
© RUDOLF JELÍNEK a.s.
Vydáno ke 120. výročí založení RUDOLF JELÍNEK a.s.
ISBN 978-80-260-6544-9
OBSAH
1 PANSKÁ PALÍRNA VE ŠTĚPSKÉ ULICI (17.–19. STOLETÍ) / 9
9 MEZI VÁLKOU A ZNÁRODNĚNÍM (1945–1948) / 125
Nejstarší doba (17. století) / 10
Rudolf Jelínek / 127
Hospodaření nájemců (17. století–1857) / 13
Vladimír Jelínek / 132
Eichen a Frisch: první soukromí majitelé (1859–1895) / 17
Karel Singer / 138
Jan Hába a Josef Weiss / 142
2 OVOCNÁŘSTVÍ NA VIZOVICKU A NOVÉ PALÍRENSKÉ PODNIKY / 23
10 POD HLAVIČKOU NÁRODNÍHO PODNIKU (1948–1990) / 149
3 SINGER, JELÍNEK, RAZOV – POČÁTKY VELKÉ TROJKY / 29
Organizační začlenění / 150
Karel Singer – pokračovatel tradice (1660) 1895 / 30
Rudolf Jelínek jako exportní značka / 155
Zikmund Jelínek 1891 / 31
Pokus o zrušení výroby (1954–1957) / 163
RAZOV (Rolnický závod ovocnářský) 1894 / 34
Budování „vzorného exportního závodu“ (60.–80. léta) / 167
Zikmund Jelínek a Karel Singer – vážení občané c. k. Vizovic / 41
Osudy zrušených pálenic / 179
4 PŘÍKLADY TÁHNOU: DALŠÍ VIZOVICKÉ PALÍRNY / 45
11 OD STÁTNÍHO PODNIKU K AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI (1990–1998) / 183
Mořic Weiss 1902 / 46
Transformace státního podniku (1990–1993) / 184
Hába, Kalenda a ostatní / 48
Počátky akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (1994–1998) / 189
5 HLAVNÍ VIZOVICKÉ PALÍRNY NA SKLONKU MONARCHIE (1900–1918) / 51
12 V ČASE EKONOMICKÉ GLOBALIZACE / 197
Karel Singer / 52
Restrukturalizace a celkový vývoj / 198
Zikmund Jelínek / 53
Distillery Land, úpravy areálu a kulturně marketingové aktivity / 205
Razov / 55
Výrobní program, ovocnářství / 211
První světová válka / 57
Export, zahraniční aktivity a R. JELINEK GROUP / 216
6 DVACÁTÁ LÉTA: NÁSTUP JELÍNKŮ NA RAZOV / 61
Karel Singer / 63
Zikmunda Jelínka synové (Rudolf a Vladimír Jelínkové) / 65
Josef Weiss a ostatní / 73
JELÍNKOVÉ A LUHAČOVICE / 225
7 TŘICÁTÁ LÉTA: EXPANZE DO ZAHRANIČÍ, ZÁMOŘSKÉ TRHY / 77
PŘÍLOHY:
Rudolf Jelínek / 79
I. Stanovy Rolníckého akciového závodu ovocnářského ve Vyzovicích, 1897 / 234
Karel Singer / 84
II. Stanovy R. JELINEK GROUP SE, 2010 / 244
Vladimír Jelínek a Josef Weiss / 87
Tabulkový přehled palíren / 256
Jelínkovi a Singrovi ve veřejném a kulturním životě města / 90
Mnichov a druhá republika (1938–1939) / 95
Rodokmen Singrů / 260
Rodokmen Weissů / 261
Rodokmen Jelínků / 258
8 TRAGICKÁ VÁLEČNÁ LÉTA (1939–1945) / 99
Arizace a likvidace židovských firem / 100
Palírny v německých rukou (Pfeifferové, Gabriel) a ostatní menší firmy / 110
Holocaust / 115
JMENNÝ REJSTŘÍK / 262
MÍSTNÍ REJSTŘÍK / 268
Po jejich ovoci je poznáte.
Což sklízejí z trní hrozny,
nebo z bodláčí fíky?
Tak každý dobrý strom
dává dobré ovoce,
ale špatný strom
dává špatné ovoce.
Mt 7, 16–17
6
1
PANSKÁ PALÍRNA
VE ŠTĚPSKÉ ULICI
(17.–19. STOLETÍ)
Zápis Barvířovského gruntu v urbáři vizovického panství, vlevo
nahoře vpisek „panská pálenice naše“ z r. 1662. MZA Brno.
8
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1
NEJSTARŠÍ D OBA
(17. STOLETÍ)
Počátky palírenství ve Vizovicích v 16. a 17. století jsou v souladu s obecnými hospodářskými trendy té doby. Šlechta, která dosud žila vesměs z pevných poddanských příjmů, přicházela postupně na to, jak výnosné je vlastní hospodaření. Důležitými zdroji šlechtických příjmů byly hospodářské dvory, rozkvétalo rybnikářství
a především pivovarnictví.1 K pivovarům, jejichž produkci museli poddaní odebírat,
se družily palírny, v kterých se obvykle zužitkoval odpad vzniklý při vaření piva nebo
zkažené pivo a víno. V menší míře se pálilo z ovoce nebo obilí.2
Lihopalny se rozšiřovaly v Čechách zejména ve druhé polovině 14. století,
na Moravě a ve Slezsku až v 16. století.3 Zřejmě na konci 16. století byla pálenice
i ve Vizovicích, přesnější datum však stanovit nelze, a to i přesto, že pálenici zmiňuje
urbář vizovického panství z roku 1585. Dřívější literatura proto považovala rok 1585
za nejstarší zmínku o pálenici.4 Je sice pravda, že v urbáři čteme při rynkovním gruntu Josefa Barvíře vpisek se stručným textem „panská pálenice naše“, ten však nepochází z roku 1585, nýbrž byl do urbáře vepsán až dodatečně.5 Rozbor zápisů v urbáři
bezpečně dokládá, že se tak stalo až roku 1662, tedy o téměř osmdesát let později.
V roce 1662 totiž zemřel majitel vizovického panství Ladislav Dóczy a dědictví bylo rozděleno tak, že tři čtvrtiny majetku připadly nebožtíkově sestře Zuzaně Majthényiové a čtvrtina jejímu synovci Zikmundovi Majthényimu. Dělení majetku bylo
do urbáře zaneseno pomocí vpisků k jednotlivým usedlostem, kterými byly označeny
buď za „naše“ (to jest Zuzany Majthényiové) nebo „pana Zykmunda“ (to jest Zikmunda Majthényiho). To znamená, že grunt na vizovickém náměstí, který roku 1585 patřil
Josefovi Barvířovi, získala někdy v pozdějších letech vrchnost a přeměnila jej na pálenici. V roce 1662 tato pálenice připadla při dědickém řízení Zuzaně Majthényiové.
Ve skutečnosti tedy urbář z roku 1585 pálenici nezmiňuje a můžeme mít
za jisté, že tehdy ještě ve městě nebyla.6 Ale již brzy potom, snad ještě před koncem
16. století, se tento stav změnil. Naznačují to údaje přiznávacích berních listů, které musela vrchnost vyplňovat. V jednom takovém „přiznávajícím listu“ datovaném
na den Nanebevstoupení Pána Krista roku 1601 vizovický pán Emerich Dóczy z Natluče mimo jiné prohlašuje, že „páleného žádného páliti aniž šenkovati sem nedal“ 7, což
existenci pálenice již nasvědčuje.
Prameny však ještě po několik následujících desetiletí mlčí,8 čtyři nejstarší
zmínky o pálenici jsou dochovány až z let 1660–1671:
1660 – ze zápisu v novém urbáři vizovického panství je patrné, že pálenice byla vrchností dána do nájmu. Dříví pro pálenici se kupovalo od poddaných („svobodně drva
k palérni, k pivovaru ku prodaji voziti mohou“).9
1662 – vpisek v nejstarším urbáři panství („panská pálenice naše“).
Kolem 1667 – pálenici na někdejším Barvířovském gruntě zmiňují rektifikační akta
(„der Herrschaft brandtweinhaus steht auf ein bürgerlichen Haus“).10 Někdy v následujících letech tu pálenice zanikla a bývalý grunt byl znovu osazen poddaným.11
1671 – pálenici zaznamenává přiznávající list komínové daně majitelky panství Zuzany
Majthényiové („v palírni společné 1 komín“).12
Proč byla pálenice přesunuta z náměstí, nevíme. Mohly jí tam snad škodit povodně,13 mohla být poškozena při nějakém nepřátelském vpádu. Roku 1663
6 / Pálenici nezmiňuje ani urbářový soupis důchodů odevzdávaných k zámku, kde by se jinak vedle
dalších panských hospodářství (pivovar, cihelna, štěpnice, dvůr apod.) dala předpokládat. MZA, F 12 –
Velkostatek Vizovice, inv. č. 3 (urbář panství 1585), f. 127v.
7 /
MZA, fond A 7 – Přiznávací berní listy, karton 36, inv. č. 23 (Olomouc 1601, Quasimodo).
8 / K upřesnění vzniku pálenice na vizovickém náměstí bohužel nepřispějí dochované pozemkové knihy-gruntovnice, uložené v Moravském zemském archivu – Státním okresním archivu Zlín (dále jen SOkA
Zlín), fond Archiv města Vizovice (dále jen AMV), inv. č. 3–6. Nejstarší gruntovní kniha vedená od roku
1592 (inv. č. 3) totiž obsahuje jen zápisy usedlostí vesnic na vizovickém panství, samotné město Vizovice
zde schází. Zbylé tři gruntovnice jsou vlastně jedinou pozemkovou knihou rozdělenou do tří svazků (inv.
č. 4–6) a obsahují zápisy od roku 1639. Usedlosti na rynku jsou zapsány v první z nich (inv. č. 4), zmínka
o pálenici však schází.
9 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 4 (urbář panství 1660), f. 9v.
1 /
Válka, Josef: Morava renesance a baroka, Dějiny Moravy, Brno 1996, s. 36.
2 / Winter, Zikmund: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526–1620), Praha 1909, s. 669 a další.
Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové
krise hospodářské, Praha 1936, s. 710 a další.
3 / Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí
světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 710 a další.
4 / Měla být zřízena vrchností při Rozpyskově gruntě na náměstí (pozdější č. p. 415). Čižmář, Josef:
Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197, 323.
5 / Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA), fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inventární číslo
(dále jen inv. č.) 3 (urbář panství 1585). Zápis je na foliu (dále jen f.) 10v, grunt je označen číslicí 5. Viz také
Řezníček, Jan: Moravské a slezské urbáře, Praha 2002, s. 335–336.
10
10 / MZA, fond D 2 – Rektifikační akta, R 305 Vizovice, Wisowitz auf Seiten der Frauen Doczin..., f. 4r.
11 / Podle zápisu v urbáři 1660 byl tímto poddaným Daniel Holých. MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 4 (urbář panství 1660), f. 9v. Josef Čižmář ve svých Dějinách uvádí, že roku 1693 byla „stará
palírna“ prodána Samueli Podhorskému (Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197,
323.) J. Čižmář doslova cituje gruntovnici: „Léta Páně 1693 v sobotu před svatým Mikulášem s vůlí a vědomím
milostivé vrchnosti stará palírna v rynku ležící, na náklad panský někdy vystavěná, na dům městský obnovena
a Samueli Podhorskému za 250 zl. prodána jest.“ Tento zápis se však v dochovaných gruntovnicích nepodařilo nalézt. Viz SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4–6. Pokud bylo opravdu užíváno označení „stará palírna“,
ukazuje to na existenci „nové“ palírny.
12 / MZA, fond D 2 – Rektifikační akta, R 305 Vizovice, přiznávající list Zuzany Majthényiové z 14. 7. 1671.
13 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197.
11
ve Vizovicích řádili Turci a Tataři, v letech 1680–1683 se tu dvakrát objevili uherští Tökölyho povstalci. Zejména druhý vpád (1683) byl obzvláště ničivý, padla mu za oběť
i škola, fara a zámek; k tomuto neštěstí se také vztahují zápisy v městské gruntovnici, které mluví o vypálených gruntech („požár, který od rebelantův vypálený a skažený
byl“).14 Kruté výpady se městu nevyhýbaly ani v prvním desetiletí 18. století, a to ze
strany Rákocziho povstalců.
Majitel vizovického panství hrabě Prokop Gervas Gollen investoval
za dobu své vlády na Vizovicích (1685–1729) značné finanční prostředky do oprav poničených budov i do výstavby nových hospodářství. Ve Štěpské ulici vyrostl nový
pivovar se dvěma sklepy, hvozdem a sýpkou a naproti němu (někdy před rokem 1725)
byla „nová pálenice rovněž z kamene vystavěna a do ní 5 nových měděných kotlů koupeno bylo. Výlohy činily s chlévem pro voly při ní postaveným 433 zl. 38 kr.“ 15 Vzhledem
k provázanosti pivovarské a palírenské výroby bylo sousedství obou objektů výhodné a v tomto případě podtržené spojovací podzemní chodbou. Vrchnost se uměla
postarat také o odbyt svých výrobků. Činorodý hrabě Gollen nechal postavit dvě
panské hospody na náměstí (Na Vinném a Vaňharov, kde byl panský šenk již předtím,
od roku 1666)16 a dalších deset hospod ve vsích na panství (Želechovice, Zádveřice,
Raková, Lutonina, Ublo, Jasenná, Bratřejov, Lhotsko, Pozděchov, Seninka).
HOSPODAŘENÍ NÁJEMCŮ
(17. STOLETÍ – 1857)
Vrchnost obvykle svá hospodářství neprovozovala sama, nýbrž je dávala
do nájmu. Tak tomu bylo i v případě vizovické palírny, a to již po polovině 17. století.
Dědická smlouva z roku 1662, která rozdělila majetek Ladislava Dóczyho mezi jeho
sestru Zuzanu Majthényiovou a jejího synovce Zikmunda Majthényiho, v jednom
z bodů stanovila: „Pan Zikmund bude moci šenku vína, piva i kořalky v městě užívati
svobodně, žid však, páleník, aby toliko jeden byl, který by (...) 3 díly platu paní Zuzaně
a 1 díl p. Zikmundovi dával.“ 17 Ze zápisu je zřejmé, že provoz palírny byl svěřen nějakému židovi, který za pronájem odváděl vrchnosti peněžní plat.18 Konkrétní jméno
17 / Tamtéž, s. 64.
18 / Jméno tohoto nájemce neznáme. Jan Zetěk uvádí k roku 1693 jako židovského nájemce palírny Samuela Podhorského, to je však mylná interpretace Čižmářova textu. Samuel Podhorský byl vizovický měšťan,
který si v tom roce pouze zakoupil grunt na rynku v místě bývalé palírny. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti
města Vizovic, Brno 1933, s. 197 a Zetěk, Jan: Tvůj bližní je jako ty. Podřevnicko, roč. 4, léto 1995, s. 8–9.
14 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4.
15 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 75, 198.
16 / Tamtéž, s. 325–326. Vaňharov však byl ještě roku 1725 prodán městu.
12
Recept na borovičku, 18. století. SOkA Hodonín, Archiv obce Skoronice, i. č. 214, f. 17.
13
nájemce známe až z roku 1738, kdy jím byl žid Salomon, přispívající do panských příjmů obnosem 220 zl.19 Palírna patřila spolu s pivovarem k nejvýnosnějším položkám
panského hospodaření, takže není divu, když ji roku 1750 baron Heřman Hanibal
Blümegen raději neuvedl v daňovém přiznání.20 V následujících desetiletích nalézáme palírnu ve vrchnostenských rejstřících činží: roku 1755 byla ohodnocena kvartální
činží ve výši 287,30 zl.,21 roku 1779 dosahoval roční vrchnostenský příjem z palírny
úctyhodné částky 909 zl. 30 kr. a roku 1782 byl společný příjem z palírny a koželužny
vyjádřen sumou 1066 zl. 30 kr.22
Odbyt výrobků závisel jen částečně na obratnosti nájemce, jeho základem
byl tzv. přímusový systém, jenž spočíval v nuceném odběru produktů poddanými.
Jen ve Vizovicích šenkovalo v polovině 18. století pět panských hospod – Na Vinném,
Vrátnica, Blažkov (dnes Na Lapači), při lázni a jeden šenk byl přímo v palírně. Výčep vynášel baronu Blümegenovi například v roce 1750 částku 44 zl.23 Podnik tehdy
produkoval jistě pálenku z pivních odpadků a z obilí, vedle toho zřejmě i slivovici,
alespoň tak si lze vysvětlit nákup sušených karlátek (švestek) roku 1746.24 Relativně
vysoká produkce sušených švestek, jablek a hrušek ve Vizovicích dovoluje úvahu, že
se mohly vyrábět i další druhy ovocných pálenek.25
Postup výroby v tehdejší pálenici se příliš nelišil od dnešních zvyklostí:
kvas nejdříve prošel první destilací, jíž se získala břečka (lutr), která se podruhé
přepalovala (rektifikovala). Takto vzniklá pálenka se dále cedila, čistila či jinak
upravovala. Tajemství dobré pálenky se s oblibou shrnovalo do čtyř bodů:
„1. Dobrá rež, alebo cokolvek iné, bár ovoci, bár kvasnice. Čím to vše je zdravější, tím lepší
pálené. 2. Dobré, do svého času vykynutí. 3. Dobré připravení, dobře uvnitř vycínovaný
kotel. 4) Dobrý, střízlivý a rozumný páleník.“ 26 Rozmach výroby slivovice a ovocných
pálenek nastal až po státním zásahu počátkem 19. století. V té době totiž zvýšená produkce obilné pálenky (žitné) natolik zdvihla cenu obilí, že začalo být hůř dostupné širokým vrstvám obyvatelstva. Úřady proto od roku 1804 vypisovaly prémie na rozšiřování švestkových sadů a zpracování švestek na slivovici. Peníze vyplácené z moravského
domestikálního fondu měly za následek rychlé rozšíření výroby slivovice, která se
rozvíjela i poté, co byly prémie roku 1819 zrušeny.27
Panská palírna ve Vizovicích nejspíš zůstala ve správě židovských nájemců i po polovině 18. století, prokazatelně od konce 18. věku. Roku 1795 palírnu provozoval Markus Friedmann, po něm ji převzal Wittig Friedmann (do roku 1806).28
Od počátku 19. století lze pozorovat postupné rozvolňování vztahu mezi šlechtickým
majitelem a židovským nájemcem, který získával širší možnosti podnikání, až se nakonec v pálenici stal relativně suverénním pánem. Na podzim 1806 byla podepsána
smlouva, na jejímž základě pálenice fakticky přešla do soukromých rukou Markuse
Löwa, a to za částku 10 000 zl. Markus Löw byl ovšem nadále povinen platit vrchnosti
1300 zl. roční činže.29 V následujících letech docházelo k častým změnám majitelů,
Markuse Löwa vystřídali asi před rokem 1812 manželé Mojžíš Volf Feith a Žofie Feithová a ty roku 1816 Josef Bluhdorn, původem z bruntálského panství.30 Bluhdornova
palírenská kariéra byla ovšem jen epizodou; na jaře 1819 se pálenice plně vrátila do rukou šlechty, když ji převzala hraběnka Františka z Blümegenu.
Vrchnost se potom vrátila k praxi nájemních smluv. Ve 20. letech 19. století
byl nájemcem Mojžíš Strassmann, který ve Vizovicích žil od roku 1819 jako nájemce
pivovaru. V pálenici jej bezpečně zachycujeme roku 1825 a roku 1830 pronajímal oba
objekty současně.31 Zámecká paní hraběnka Františka Blümegenová měla při výběru
nájemce šťastnou ruku. Mojžíš Strassmann odváděl z prosperující palírny například
v roce 1833 vysoký roční plat 4000 zl., z pivovaru 562 zl.32 Oba podniky nadále patřily k oporám vrchnostenského hospodaření. Například při soudním ocenění panství v roce 1813 představovaly nejcennější položky majetku – pivovar měl hodnotu
27 665 zl., palírna 20 000 zl. Pro srovnání všechny louky náležející k panství byly
oceněny na 15 632 zl., zahrady na 9 317 zl. a budova zámku na 4 653 zl.33 Palírna svým
významem začala před polovinou 19. století překračovat hranice města a regionu.
27 / Janák, Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě, Uherské Hradiště 1984, s. 82.
28 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 57 (soupis osedlých 1806).
29 / Tamtéž, inv. č. 193, 205 (ocenění panství).
20 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 32 (vrchnostenská přiznávací fase 1750).
21 / Tamtéž, inv. č. 13 (rejstřík činží).
22 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 84, 198.
23 / Tamtéž, s. 84, 194.
24 / Tamtéž, s. 198.
25 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 13 (rejstřík činží).
světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 717.
14
30 / Tamtéž, inv. č. 193, SOkA Zlín, fond Okresní úřad Zlín (dále jen OÚ ONV), inv. č. 1243, kart. 797
(Karel Singer). Intelligenzblatt zur Brünner Zeitung, Nr. 26, 1. 2. 1860, s. 212. Jedním ze svědků převodu
mezi manžely Feithovými a Josefem Bluhdornem byl otec Žofie Feithové, respektovaný jevíčský rabín Jáchym Deutschmann. Dalšími svědky byli Markus Löw, Samuel Eissler, Kateřina Koralbumová a Markus
Koralbum.
31 / Mojžíš Strassmann bydlel s rodinou v pivovaru, kde se jeho manželce Polly narodilo pět dětí: Leonhart (1819), Izák (1824), Cecilie (1826), Samuel (1828), Marek (1830). MZA-Matriky, inv. č. 4911 (ŘKFÚ
Vizovice, narození 1785–1828). Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 199.
33 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 205 (ocenění panství 1753–1813, „Abschrift der Gerichtlichen Schätzung der Herrschaft Wisowitz im Jahre 1813"). Ocenění majetku proběhlo v rámci dědického
řízení po smrti majitele panství hraběte Petra Blümegena.
15
Svědčí o tom katastrální vceňovací operáty z roku 1843, podle kterých se palírna výší
výroby (800 věder pálenky ročně) řadila k největším v kraji a jako jedna z mála zásobovala také cizí kupce.34
Mojžíš Strassmann vedl pálenici zřejmě až do roku 1842, kdy majitel panství baron Filip Stillfried podepsal novou nájemní smlouvu s kroměřížským familiantem Adolfem Mandlem. Pětiletá smlouva pronajímala Adolfu Mandlovi nejen pálenici, ale také potašárnu a obchodní místnost v hostinci Na Vinném na náměstí. Mandl
se zavázal k roční činži ve výši 2720 zl., z toho nájem samotné pálenice činil 2480 zl.35
Po uplynutí sjednané doby podepsal baron Stillfried na Nový rok 1848 novou nájemní smlouvu s Vítem Mandlem, do té doby nájemcem pálenice v Lukově. Smlouva byla
uzavřena na tři roky a baron Stillfried už v ní nedosáhl tak výhodných podmínek jako
předtím. Výše roční činže činila 2220 zl., z toho z pálenice 1980 zl.36 Doba vysokých
nájmů, z nichž vrchnost čerpala značné zisky, mizela v nenávratnu. Rodící se konkurenční prostředí a síla kapitálu byly v rozporu s anachronickými feudálními vazbami.
Ostatně revoluce v roce 1848 definitivně zbavila barona Stillfrieda starých
feudálních práv. Zámeckému pánovi však zůstaly jeho majetky, jejichž součástí byla
také palírna. Stillfried si ani v nové době netroufal provozovat pálenici ve vlastní režii. Se službami Víta Mandla byl zřejmě spokojen, protože nájemní smlouvu s ním
opakovaně prodlužoval, byť s klesající výší ročního nájmu (1851: 1160 zl., 1852: 1000
zl.).37 Tento fakt časem barona Stillfrieda přivedl k zjištění, že pronájem pálenice není
nadále výhodný, a tak v listopadu 1857 došlo k události, která ukončila dvě staletí trvající éru šlechtických majitelů: baron Stillfried manželům Vítu a Kláře Mandlovým
pálenici prodal.
EICHEN A FRISCH:
PRVNÍ SOUKROMÍ MAJITELÉ
(1859–1895)
Manželé Mandlovi pálenici nedrželi dlouho, již v únoru 1859 ji prodali
Aronu Eichenovi z Lipníka.38 Nová doba patřila kapitálu a schopným podnikatelům
a tím Aron Eichen rozhodně byl. Nějakou dobu se živil jako koželuh a ve Vizovicích
se objevil pravděpodobně roku 1858 spolu s manželkou Terezií.39
Manželé Eichenovi byli zapsáni jako společní majitelé palírny do roku
1865, kdy Terezie zemřela. O vlastním provozu podniku se v těchto letech nedovídáme, dá se předpokládat, že jej Aron Eichen obstarával silami vlastní rodiny a několika
málo dělníky. Jen spekulovat můžeme o tom, jak se na palírně podepsal dramatický
válečný rok 1866. Krvavá prusko-rakouská válka přivedla do Vizovic v červenci toho
roku početné oddíly rakouského a uherského vojska, které 21. července vystřídali vítězní Prusové. Již den předtím se po městě neslo, „že Prajzi sú už ve Zlíně. A tu zas lidi
strachem se zlekali, všelijaké věci do země a do sklepů sklúzali, páni a židi utěkali.“ Během pobytu ve Vizovicích se ovšem Prusové chovali korektně, za vyžádané potraviny
(včetně pálenky) zaplatili a zakrátko odjeli.40
V 80. letech 19. století byl Aron Eichen už sedmdesátník, jemuž k vedení palírny zřejmě docházely síly.41 To byl patrně důvod, proč dal podnik roku 1882
do pronájmu. Nájemcem se stal Jakub Jelínek, obchodník lihovinami a hostinský,
a také někdejší sládek z Luhačovic, který však sám, asi z důvodu svých aktivit v Luhačovicích, podnik neprovozoval. Vedení palírny svěřil svému čtyřiadvacetiletému
synu Zikmundovi. Když se mladík osvědčil, stal se v červenci 1886 se souhlasem
38 / Tamtéž, SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Karel Singer).
34 / Marvanová, Ludmila: Zemědělská a průmyslová výroba na území dnešního gottwaldovského okresu v polovině minulého století. Zprávy oblastního muzea a galerie v Gottwaldově 1961, č. 3, s. 61–70. V palírně byli
tehdy u jednoho kotle zaměstnáni 3 až 4 dělníci.
35 / Smlouva měla platnost od ledna 1843. MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 193. J. Čižmář
uvádí chybné jméno nájemce – Josef Mandl. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933,
s. 199.
36 / MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 193.
37 / Tamtéž.
16
39 / Aron Eichen se narodil 18. května 1815 v Židovské obci v Lipníku jako syn Urbana Eichena. Manželka
Terezie (Rezi), rozená Schrottmanová, která rovněž pocházela z Lipníka, přivedla na svět v bytě vizovické
palírny čtyři děti: Aloisii (1859), Leopolda (1860), Emanuela (1861) a Abrahama (1863). SOkA Zlín, fond
AMV, inv. č. 48 (č. p. 334), MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860–1871), Katastrální
úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 380, 382, 406).
40 / „Dalo se jim na jejich rozkaz 20 měřic ovsa, 150 pecnů chleba a 150 funtů špeku, potom se napili piva, vzali
si kořalku, zaplatili a odjeli pryč“. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 94.
41 / Aron Eichen zůstal po smrti ženy jediným majitelem palírny a při tom již zůstalo, přestože asi
od roku 1872 (podle jiného údaje od roku 1860) žila ve Vizovicích Eleonora Eichenová z Lipníka (narozená 15. června 1830, podle jiného údaje 20. května 1836 v Úsově), snad druhá Eichenova manželka. SOkA
Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 334), 56, 176. Stará Eleonora Eichenová žila ještě ve 20. letech 20. století
v č. p. 290. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 176.
17
Arona Eichena nájemcem palírny místo svého otce.42 Pronájem byl dohodnut do konce roku 1889.
Ještě před uplynutím dohodnuté doby, v září 1888, Aron Eichen palírnu
43
prodal. Novým majitelem palírny se stal Šimon Frisch, nájemce sousedního panského pivovaru. Důvodem prodeje bylo jistě stáří Arona Eichena,44 můžeme se také
dohadovat, jak se pálenice dotkl katastrofální požár města 28. srpna 1887, který zničil celé náměstí a vedle Slušovské, Krňovské a Chrastěšovské také valnou část Štěpské ulice.45
Šimon Frisch, nový majitel palírny, byl ve Vizovicích známou osobou. Narodil se 2. července 1847 v Medlově na Kroměřížsku v rodině židovského pivovarníka
Heřmana Frische. Rodinné tíhnutí k pivovarnictví potvrdil Šimon Frisch sňatkem
s Hedvikou Fuchsovou, dcerou nájemce kounicovského panského pivovaru v Uherském Brodě.46 Mladý pár se do Vizovic přistěhoval na podzim 1876 a Šimon Frisch
si brzy získal důvěru barona Filipa Stillfrieda. Už v roce 1878 od něj pronajal panský pivovar a ukončil tak šedesátiletou vládu rodu Strassmannů v pivovaře.47 Šimon
Frisch však do pivovaru nastupoval ve složité situaci. Po zrušení ochranářských propinačních zákonů nastal sice rozmach pivovarské výroby, kdy vznikaly nové výkonné podniky, zároveň však tato doba nepřála malým tradičním výrobcům. Na českém
a moravském venkově zastavovaly malé pivovary jeden po druhém výrobu. Šimon
Frisch, nájemce a sládek48 v jedné osobě, si byl vědom nebezpečí a apeloval na zámeckého pána, aby investoval do modernizace zastaralého zařízení pivovaru. Baron
Rudolf Stillfried, vládnoucí velkostatku po smrti svého otce Filipa od roku 1887, však
projevil nepatřičnou spořivost a to se stalo podniku osudným. Přistoupil totiž na nabídku napajedelského pivovaru, že bude ve Vizovicích vařit smluvený počet várek.
42 / Živnostenské oprávnění bylo ale nadále vedeno na Jakuba Jelínka. Zikmund Jelínek žádal o jeho
vydání na svou osobu až v září 1888. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer).
43 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer).
44 / Aron Eichen žil pak s Eleonorou Eichenovou v domě č. p. 334. Ještě v roce 1892 vedl menší obchod
v č. p. 290 v Říčanské ulici, tedy v domě, v němž roku 1912 zřídil pálenici Jan Hába (SOkA Zlín, fond AMV,
inv. č. 111, seznam 1892, Čižmář: Dějiny... 199, 345). Aron Eichen zemřel ve Vizovicích v březnu 1896 ve věku
osmdesáti jedna let. SOkA Zlín, fond Okresní spořitelna a záložna Vizovice, inv. č. 1, poř. č. 23.
45 / Při požáru nikdo nezemřel, ale popelem lehlo 129 domů, 84 stodol a 104 stájí. Stovky lidí zůstaly
bez střechy nad hlavou, škody byly odhadnuty na 700 000 zlatých. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města
Vizovic, Brno 1933, s. 95. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 259.
46 / Manželům Frischovým (Hedvika Frischová, rozená Fuchsová, se narodila 13. října 1855) se ve Vizovicích narodilo pět dětí: Bedřiška (Frida) (21. července 1878), Hugo (13. října 1881), Anna (19. května 1885),
Valerie (17. března 1887) a Irena (1. ledna 1890). MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození
1860–1871). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 381).
47 / Pivovar asi od roku 1819 provozoval Mojžíš Strassmann, po něm od roku 1859 jeho syn Samuel.
48 / Frisch je jako sládek jmenován v materiálech hasičského spolku. Viz SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv.
č. 1129 (Dobrovolný hasičský spolek).
18
Aron Eichen oznamuje prodej pálenice Šimonu Frischovi (1888). SOkA Zlín.
19
Etikety Frischovy pálenice (kolem 1890). SOkA Zlín.
Indikační skica Vizovic (1841) s vyznačením polohy panské pálenice. SOkA Zlín.
Před uplynutím dohodnuté doby správa napajedelského panského pivovaru odmítla pokračovat v nerentabilní výrobě piva, ale nabídla Stillfriedovi roku 1891 slušný
nájem v případě přeměny pivovaru na sklad vlastního piva. Baron souhlasil, a tím
zanikla výroba piva ve Vizovicích.49
Činnost Šimona Frische v osmdesátých letech 19. století naznačuje, že vedle
snah o záchranu pivovaru se pokoušel rozvíjet i další podnikatelské aktivity, které by
přinesly jistější zisk. V roce 1884 koupil od města hospodu Vaňharov (U Bílé růže)
na náměstí, ale už za dva roky ji zase prodal.50 Koupě palírny, která s pivovarem bezprostředně sousedila, od stárnoucího Arona Eichena v září 1888 jistě souvisela s vratkým postavením pivovaru, na jehož budoucnosti baron Stillfried neměl valného zájmu.
Definitivní krach pivovaru v roce 1891 zastihl Šimona Frische v okamžiku,
kdy se neúspěšně pokoušel vyjednat pro šenk ve své palírně povolení výčepu piva.
Vedení města dospělo 12. dubna 1891 k názoru, že „hledíc na místní potřebu zdejší obce,
pak na místnosti, které se niní v domě číslo 380 vynacházejí, svůj souhlas k tomu dáti nemůže, by se žádateli Šimonu Friš povolení k výčepu piva v palírni čís. 380 ve Vyzovicích
udělilo.“ 51
Šimon Frisch byl ale především pivovarník a po zániku vizovického pivovaru hledal uplatnění v tomto oboru. Ve druhé polovině roku 1892 byl již nájemcem
pivovaru v Kunštátě a palírnu ve Vizovicích proto k 1. lednu 1893 pronajal osmadvacetiletému obchodníkovi Karlu Singrovi, jenž se do města přistěhoval krátce předtím
(1891).52 Mladý provozovatel se rychle zavedl a už v únoru 1895 palírnu od Šimona
Frische koupil.53 Jeho firma pod názvem „První vizovická pálenice Karla Singra“ přenesla třísetletou tradici vizovického palírenství do 20. století a spolu s firmou rodiny
Jelínkovy ji pozvedla ke světovému věhlasu.
49 / Napajedelský pivovar přitom nájem vzápětí ukončil, v pivovaře už v polovině roku 1891 podnikal
jiný nájemce, firma Donath & Ehrenhaft, jež vlastnila pivovar ve Vsetíně. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti
města Vizovic, Brno 1933, s. 197. Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Kroměříž (dále jen
SOkA Kroměříž), fond Okresní úřad Holešov (dále jen OkÚ Holešov), dodatky (balík č. 22 – Hostince,
Vizovice 381).
50 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 326. Šimon Frisch v roce 1889 pronajal
výčep ve Weissově domě č. p. 417 na náměstí, ale zamotaný stav vlastnických poměrů nedával tomuto podniku šanci na budoucnost. V domě Josefa Weisse č. p. 417 nebyl výčep dlouhou dobu. V sousedním domě
č. p. 419 fungovala tradiční hospoda právovárečného měšťanstva, po požáru v roce 1887 však nebyla obnovena a po dohodě s hospodářem právovárečných měšťanů Pavlem Kalendou bylo výčepní právo dočasně
přeneseno na dům č. p. 417. V roce 1889 byla situace tohoto výčepu dokonale nepřehledná. Právováreční
měšťané převedli nálevní živnost na město, to ji pronajalo Šimonu Frischovi a ten v dubnu 1889 Marii Chalupčíkové. Výčep ve Weissově domě kromě toho nevyhovoval z hygienických důvodů, ale definitivně byl
uzavřen až v červnu 1896. SOkA Kroměříž, OkÚ Holešov – dodatky (balík č. 22 – Hostince, Vizovice 417).
20
51 / První žádost o povolení výčepu piva v palírně adresoval Šimon Frisch okresnímu hejtmanství v Holešově v říjnu 1890. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer).
52 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer), fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 380).
53 / Téhož roku Šimon Frisch prodal domky č. p. 408 a 409, které koupil v roce 1892, a z Vizovic se definitivně stáhl. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer). Katastrální úřad Zlín, pozemkové
knihy Vizovice (č. p. 380, 382, 406). Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 332 an.
21
2
OVO CNÁŘSTVÍ
NA VIZOVICKU
A NOVÉ
PALÍRENSKÉ
PODNIKY
Kvasné kádě v některé vizovické pálenici v 1. půli 20. století.
PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
22
Bývalá panská palírna ve Štěpské ulici byla jediným podnikem svého druhu ve Vizovicích až do přelomu 19.–20. století, kdy během krátké doby zahájily výroba tři konkurenční podniky – v roce 1891 vznikla firma Zikmunda Jelínka, v roce 1894
založila skupina vizovických rolníků Rolnický akciový závod ovocnářský (RAZOV)
a konečně v roce 1902 zahájil výrobu destilátů Mořic Weiss.
Tento trend měl bezpochyby oporu v silné tradici palírenské výroby, která
byla v tomto kraji v porovnání s jinými moravskými regiony evidentní1 a vyrůstala
z pevné pozice ovocnářství. Už koncem 18. století konstatoval topograf František
Josef Schwoy ve svém popisu Moravy, že „chutné zahradní a ovocné plody daří se všeobecně“, přičemž „vyváží se mnoho čerstvého ovoce do Vídně, ještě více však ovoce sušené
a ořechy do cizích zemí, a tím mnoho peněz do země přichází“.2
Na Vizovicku se díky příhodným klimatickým a půdním podmínkám mimořádně dařilo stromovému ovoci, zejména švestce. Už v 17. století si vizovičtí měšťané vážili svých švestkových (trnkových) sadů natolik, že je nechali zapisovat do výčtů
majetku. Například při zakoupení Řemenářova gruntu v roce 1657 bylo zaznamenáno:
„Léta Páně 1657 dne 6 měsíce prasince za purkmistra Jana Halámka, ouřadu při něm
Davida Kožišníka, Mikoláše Michalíka, Jana Sušilíka a jinších kúpil Jura Mikulíků
dům v městě od J[ejí] M[ilosti] paní Zuzany Doczy (titul) ze vším k němu od starodávna
příslušenstvím, z rolmi, lukami i z sádkem trním v Hrabině za sumu 125 zl.“ 3 S úrodou
švestek měšťané čile obchodovali na trzích, jak o tom svědčí jiný dochovaný zápis:
„Léta Páně 1650 dne 14 8bris [...] vložena a zapsána paměť tato aneb zápis do těchto
knih rejster městských, tak jakož se jest stal svár a nářek na poctivosti mezi panem Janem
Halámkem, sousedem a obyvatelem zdejším, a panem Mikulášem Plátkem, šenkýřem
panským zdejším vizovským, a to taková, že jest dotčený Mikuláš šenkýř již psaného pana
Jana Halámka na poctivosti dotekl a nařkl, že by jemu peněz něco na cestě, kdy spolu trnky na prodej vozili, usypal a sobě osobil.“ 4 Ze zápisu vyrozumíváme, že jeden vizovický
měšťan (a budoucí purkmistr) spolu s šenkýřem z některé panské hospody obchodovali se švestkami, zřejmě se jednalo o úrodu místních sadů.
Ovoce se nejčastěji zpracovávalo sušením. V polovině 18. století se měřice
sušených vizovických karlátek (švestek) prodávala za 2,30 zl., sušených hrušek za 1,25
zl. a sušených jablek (křížal) za 0,60 zl. Nejvíce se usušilo švestek, pak jablek a nejméně hrušek. Rejstřík činží z roku 1755 uvádí ve vrchnostenských zásobách 29 měřic
1 / Dobře o tom svědčí statistická čísla moravského průmyslu z roku 1880. Srv. Janák, Jan: Průmysl
a živnosti někdejšího hradišťského kraje po dovršení průmyslové revoluce na Moravě. Slovácko 1990, roč. XXXII,
s. 5–31.
2 / „Von allen Arten dieses Obstes (...) wird vieles frisch nach Wien, noch mehr aber gedoerrtes nebst Nueßen,
außer Land gefuehrt, und dafuer eine ansehnliche Summe Geldes ins Land gebracht.“ Schwoy, Franz Joseph:
Topographie von Markgrafthum Maehren, Wien 1793, str. 17–18.
3 /
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4 (Dům Jana Řemenáře), nefoliováno.
4 /
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 6 (zápis o sporu je zanesen v nefoliované městské knize).
24
Švestkový sad.
Typická valašská sušírna ovoce.
švestek, 8 měřic jablek a 5 měřic hrušek. Celková hodnota zásob sušeného ovoce překračovala 87 zl.5
Ještě na přelomu 19. a 20. století byly stráně nad Vizovicemi posety desítkami tisíc ovocných stromů, mezi nimi jasně dominovaly trnky (švestky). Při sčítání
ovocného stromoví v roce 1906 bylo z celkového počtu 77 541 stromů 68 278 (88 %)
švestek, zbytek připadal na jabloně a hrušně.6 Tak tomu bylo i v jiných oblastech Valašska, například na sousedním vsetínském panství bylo v 19. století evidováno 71 321
švestek oproti 3465 hrušním a 2817 jabloním.7 Většina trnek byla konzervována sušením v sušírnách, doplňkovým způsobem jejich zpracování bylo pálení slivovice nebo
výroba povidel.
Sušené švestky z Vizovicka byly do 90. let 19. století ceněným a vyhledávaným artiklem jak v Rakousku-Uhersku, tak i jinde po Evropě. Jejich produkce byla
pro místní rolníky výhodná, a proto jí věnovali patřičnou pozornost: na začátku 20.
století pracovalo v okolí Vizovic asi 300 sušíren.8 Z jednoho stromu bylo možné sklidit průměrně kolem 200 kg švestek, z nichž se získalo asi 60–70 kg sušených plodů.
Větší sedlák byl schopen nasušit až 100 ovocných měřic švestek, tedy asi 10 tun. Za takové množství mohl od kupců utržit okolo 720 zlatých, v méně úrodných letech cena
ještě stoupala.9
5 /
MZA, fond F 12 – Velkostatek Vizovice, inv. č. 13 (rejstřík činží).
6 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 170, Imrýšek, Gustav: Život lidu
na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky 6.–8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8.
7 /
Tetera, Václav: Z historie ovocnářství na Valašsku, Valašsko, č. 9, 2/2002, str. 23.
8 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 169.
9 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 170, Imrýšek, Gustav: Život lidu
na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky 6.–8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8.
25
Zemská ovocnářská škola ve Vizovicích, foto R. Macháček, 1914. SOkA Zlín.
Proslulost valašského ovoce byla značná a podle pamětníků bývaly místní
trhy cílem kupců až z Vídně, ruského Polska nebo Pruska.10 Od vizovických pěstitelů
vykupovali sušené švestky vesměs místní židovští obchodníci a se ziskem je prodávali
dál. S velkou zdatností si počínala zejména rodina Weissů. Josef Weiss se do Vizovic
přistěhoval nejspíš v roce 1863 a v následujících letech se živil jako „Getreidehändler“
(obchodník obilím, 1867).11 Pevně ve městě zakotvil v roce 1873 koupí výstavného Lutonského domu č. p. 416 na náměstí,12 v němž provozoval obchod smíšeným zbožím,
moukou a ovocem.13 Weissův majetkový vzestup dosvědčil předseda Společenstva
svobodných a koncesovaných živnostníků Josef Zábranský vyjádřením z ledna 1889:
10 / Baťa, Jožka: Ze zlínských událostí, pamětí a pověstí. Zlínsko od minulosti k současnosti, 16, 1999, str. 114.
11 / Josef Weiss (8. dubna 1838, Bzenec – prosinec 1893, Vizovice) byl synem bzeneckého obchodníka
obilím Šalomouna Weisse a jeho manželky Růženy (Rosi) Bramerové z Kyjova. Do Vizovic se přistěhoval s manželkou Janou (narozena 6. srpna 1842 v Uherském Brodě), dcerou Jakuba Schindlera, rolníka
v Březnici u Zlína a jeho manželky Amalie Kannové z Uherského Brodu. MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ
Vizovice, narození 1860–1871). SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053 (Přihlášky provozního majetku židovských podniků – Josef Weiss a spol.), fond AMV, inv. č. 48, (č. p. 416), fond OS Vizovice (dále jen OS
Vizovice), dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, D 4/50).
„největší obchod má, pomocníky své syny a nádeníků udržuje cely rok“.14 Z deseti dětí
Josefa Weisse pomáhal v obchodě především nejstarší syn Mořic,15 který později
(1902) založil již zmíněnou vlastní palírnu.
Nejvýznamnějším obchodníkem sušeným ovocem byl ale Karel Meisel ze
16
Zlína. Specializoval se výhradně na tento artikl a vedle obchodování založil ve Zlíně
i továrnu na zpracování ovoce. Jeho firma údajně prodávala ročně až 200 vagónů
sušených švestek prostřednictvím paroplavebních společností v Terstu do ciziny.17
Když se však po rakousko-uherské okupaci Bosny objevily na trhu v 80.
a hlavně v 90. letech 19. století konkurenční bosenské švestky, skončily vizovickým
rolníkům a obchodníkům dobré časy.18 Vizovické švestky se bosenským co do kvality
a ceny nemohly rovnat, a proto byly brzy vytlačeny z rakousko-uherského i zahraničního trhu. Ovocnářství se dostávalo do krize, která byla na Vizovicku vzhledem
k orientaci na vývoz o to citelnější. Karel Meisel se dokázal zorientovat a časem zaměnil vývoz sušeného ovoce za jeho dovoz – právě z Bosny a také z Kalifornie. Domácí pěstitelé však museli přemýšlet nad zužitkováním své bohaté úrody. Řešení záhy
přinesla hospodářská kampaň, která v 90. letech 19. století propagovala rozsáhlou
výrobu slivovice.19 Rolníci ve Vizovicích začali ve velkém pálit, k tomu je pobízely
i jisté, byť nepříliš značné daňové úlevy (1 vědro, tedy 56 litrů slivovice nepodléhalo
zdanění; na takové množství slivovice bylo zapotřebí asi 750 kg švestek, tedy ze 3 až 4
stromů).20 Ve většině případů se jednalo o výrobu domácí pálenky, ale brzy se objevilo také živnostenské pálení. Ve Vizovicích tak vznikly zmíněné podniky (Jelínek, RAZOV, Weiss), které doplnily tradiční palírnu ve Štěpské ulici, již od roku 1895 vlastnil
Karel Singer.
14 / Zápis v originále zní doslova: „neívěči obchod má pomocníki své sini a nadeniků udržuje cely rok“. SOkA
Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1169.
15 / Mořic Weiss se narodil 28. ledna 1864 ve Vizovicích v č. p. 27 na náměstí, porodní bábou byla Anna
Eipeltauerová, obřízku provedl mohel Samuel Grünwald. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 416).
SOkA ZL, OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50).
Po Mořicovi přibylo do rodiny Josefa Weisse ještě dalších sedm synů a dvě dcery: dvojčata Bertold a Ernestina (nar. 1865, chlapec po porodu zemřel), Adolf (nar. 6. ledna 1867), Jakub (nar. 1868), Bertold (nar.
11. února 1870), Růžena (nar. 22. května 1872), Zikmund (nar. 8. dubna 1875), Rudolf (nar. 10. dubna 1878)
a Richard (nar. 2. srpna 1882). MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860–1871).
16 / Narodil se 6. března 1855 ve Hvozdné, zemřel 4. července 1941 ve Zlíně. SOkA Zlín, fond Archiv
města Zlín (dále AMZ), inv. č. 252, 258 (40/198).
17 / Imrýšek, Gustav: Život lidu na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky
6.–8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8–9.
18 / Bosenské švestky nejprve vytlačily valašské z vídeňských a pešťských trhů, aby se nakonec protlačily
až na Moravu. K tomu viz Šimša, Martin: Úloha hospodářských spolků při vzniku novodobé tradice pálení
domácí slivovice v politickém okrese Valašské Meziříčí. Národopisná revue 3/2001, s. 164 an.
12 / Josef Weiss za dům zaplatil 4500 zlatých. Do té doby se po Vizovicích poměrně často stěhoval: roku
1864 se objevil jako obchodník v domě č. p. 27 na náměstí, roku 1865 žil v chalupě č. p. 147 v Růžové ulici.
Nedlouho po roce 1870 se vrátil na náměstí, do domu č. p. 21. Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy
Vizovice (č. p. 416).
19 / Šimša, Martin: Výroba domácí slivovice na Valašsku. Acta musealia 2, 2001, s. 91 an.
20 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 169–170.
26
27
3
SINGER, JELÍNEK,
RAZOV – POČÁTKY
VELKÉ TROJKY
Akcie Rolnického akciového závodu ovocnářského, asi 1895.
28
KAREL SINGER
– POKRAČOVATEL TRADICE
(1660) 1895
ZIKMUND JELÍNEK
1891
Prvním konkurentem tradiční
vizovické palírny byl Zikmund Jelínek,3
který se ve Vizovicích poprvé objevil
se svým otcem v roce 1882 jako ředitel
(od roku 1886 nájemce) Eichenovy palírny. Není vyloučeno, že kontakt Jelínků na Vizovice byl zprostředkován přes
nájemce pivovaru Šimona Frische. Mezi
Frischovými a Jelínkovými existovala
blíže neznámá vazba, snad i příbuzenská.4
Veduta První vizovické
pálenice, po 1910.
SOkA Zlín.
Karel Singer se narodil 6. září 1864 v Jindřichově u Hranic v židovské rodině Josefa a Kateřiny Singrových.1 Do Vizovic se přistěhoval v roce 1891 a záhy se
objevil v palírně Šimona Frische. Rychle si získal důvěru majitele, který mu palírnu
nejdříve v lednu 1893 pronajal a v roce 1895 prodal. Nová firma navázala pod názvem
„První vizovická pálenice Karla Singra“ na tradici panské pálenice sahající prokazatelně do 17. století a během několika málo let získala svými výrobky široké uznání.
I přes vznik dalších palíren si ve Vizovicích udržovala vedoucí postavení. Karel Singer se ve Vizovicích usadil natrvalo, a založil zde rodinu. V bytě palírny se manželům
Singrovým v letech 1895–1903 narodili tři synové: Arnošt, František a Bedřich.2
1 / SOkA Zlín, fond Městský národní výbor Vizovice (dále MěNV Viz.), („prohlášení za mrtva“) uvádí
datum 6. 9. shodně s Terezínskou pamětní knihou II., s. 801. Jiný zdroj (matrika příslušníků obce, SOkA
Zlín, fond AMV, inv. č. 49) uvádí jako datum narození 1. 4. Nepřesnosti se vyskytují také v případě Singrovy rodné obce. Některé prameny (SOkA Zlín, fond MěNV Viz., „prohlášení za mrtva“) místo Jindřichova
v okrese Hranice chybně uvádějí Jindřichov ve Slezsku.
2 / Karel Singer se oženil s Janou (Johannou) Holzovou (narozena 17. ledna 1874 zřejmě v Újezdě na Valašskokloboucku) někdy po roce 1891. Často nepřesný soupis obyvatel Vizovic (SOkA Zlín, fond AMV,
inv. č. 176 (č. p. 380)) udává narození Jany Singrové v roce 1875. Z písemností její pozůstalosti (SOkA Zlín,
fond OS Vizovice, č. př. 32/1977, bal. č. 16, P 43/1920) lze odvodit spíše rok 1873. Datum 17. 1. 1874 čerpáme
z nápisu na náhrobní desce Jany Singrové na židovském hřbitově v Holešově. Podle SokA Zlín, AMV 176
30
Zikmund Jelínek (okolo 1900).
(č. p. 380) byla Jana Singrová dcerou Zikmunda Holze (nar. 8. srpna 1844 ve Štvrtku v Uhrách – Csütörtök) a jeho manželky Františky (nar. 14. dubna 1849 v Uherském Brodě). Manželé Holzovi se na stáří
odstěhovali k dceři do Vizovic, kde bydleli v č. p. 90. Zde také oba zemřeli – Zikmund Holz 9. května 1928
a Františka Holzová 6. prosince 1932. Pohřbeni jsou na židovském hřbitově v Holešově v rodinné hrobce
Singrů. Arnošt Singer se narodil 13. září 1895, František Singer 18. srpna 1900 a Bedřich Singer 12. listopadu
1903. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 380), Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 112.
3 / Narodil se 5. července 1859 v Luhačovicích jako třetí dítě židovského obchodníka lihovinami Jakuba
Jelínka a jeho manželky Kateřiny. Osudům luhačovické větve rodiny Jelínků je věnována samostatná kapitola.
4 / V roce 1881 totiž figuruje jméno Kateřiny Jelínkové, matky Zikmunda Jelínka, jako svědkyně při
narození Frischova syna Huga. MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860–1871).
31
Nájemcem pálenice byl Zikmund Jelínek ještě v září 1888, ale nedlouho
poté už sbíral zkušenosti jinde – jako hostinský v hospodě Jana Vašťatky ve Slušovské
ulici č. p. 425.5 Mezi léty 1888–1893 pak vedl (asi jako nájemce) hospodu Na špici
na náměstí (č. p. 30) majitele Františka Táborského.6 Ještě roku 1888 koupil Zikmund
Jelínek od Františky Konečné spáleniště domu č. p. 410 ve Štěpské ulici.7 Není vyloučeno, že tehdy již hledal vhodné místo, kde by zahájil vlastní výrobu destilátů. Konečně v roce 1893 Zikmund Jelínek údajně získal v dražbě výčepní koncesi od města,
provozovanou asi v domě č. p. 17 na náměstí. Při této příležitosti byl označen jako
„Gasthauspächter“ (nájemce hostince).8
Zkušenosti nabyté v Eichenově palírně a v různých hostincích spolu
s vhodnými hospodářskými podmínkami podnítily Zikmunda Jelínka k činu. Pronajal si od Jana Pilčíka pozemek za Zahradní ulicí, aby tu postavil svou palírnu.9
V červnu 1891 byl „závod ku vyrábění kořalky“ schválen, jenže se proti němu zvedla
nevole ze strany města i některých občanů. Příčina není zcela jasná, ale spor byl hnán
až k moravskému místodržitelství do Brna, které nakonec rozhodlo v Jelínkův prospěch. Patrně na podzim 1891 vyrostla na zelené louce zmíněného pozemku palírna
a skladiště podle projektu vsetínského architekta Michala Urbánka. V roce 1893 bylo
přistavěno skladiště sudů.10 Téhož roku obdržela firma vyznamenání na národopisné
a průmyslové výstavě v Holešově a nedlouho na to uznání zásluh o zemědělství udělené českým odborem zemědělské rady markrabství moravského. Zikmund Jelínek
se tedy rychle etabloval a své pevnější postavení stvrdil nákupem nemovitostí a pozemků.11 Nejvýznamnější investicí byla bezesporu koupě jeho někdejšího působiště,
5 / Hostinská živnost nebyla v tomto domě (bývalé panské koželužně) provozována dlouho. Poté, co
byl dům zničen při požáru města v srpnu 1887, se J. Vašťatka dostal do dluhů, které řešil nejdříve pronájmem hospody a pak prodejem domu Františku Pravdíkovi v roce 1890. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 259,
fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Karel Singer), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933,
s. 333.
6 / MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860–1871). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 111
(seznam 1892, listina hlasovací k volbě obecního představeného v roku 1893), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 327.
7 /
Za spáleniště zaplatil 21 zl. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891–1899).
8 / SokA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky, balík č. 22 (Hostince Vizovice, č. p. 417). Jelínkův
pohyb ve Vizovicích na přelomu 80. a 90. let 19. století není zcela jasný, například v roce 1890 byl opět
zapsán na Frischově palírně ve Štěpské ulici. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 380).
9 / Jednalo se o pozemek v údolí za městskou porážkou. Stavební úřad Vizovice, č. p. 425.
10 / Tamtéž.
11 / Už v roce 1891 koupil hostinec č. p. 35 U zeleného stromu ve Hvozdné od Pavla Rupy. Tuto hospodu
si sice neponechal (roku 1896 ji prodal Jakubu Finkelsteinovi), ale mezitím v roce 1895 vydražil za 1700 zl.
hostinec č. p. 60 v Hrobicích. Bednařík, Jindřich: Historie a současnost objektu restaurace Elko, č. p. 35
ve Hvozdné. Hvozdná. Obecní noviny, duben 2002 (číslo 19), ročník VI., s. 1.
32
zadluženého hostince ve Slušovské ulici č. p. 425, v roce 1897.12 Ještě téhož roku koupil Zikmund Jelínek další pozemky včetně toku potoka, nepochybně s úmyslem zajistit přívod kvalitní pitné vody do své palírny.13
Smysl Jelínkova přesunu do Slušovské ulice byl dvojí. Jednak tu hodlal
brzy zahájit výrobu, jednak získal slušné bydlení pro svou rodinu. Ještě v roce 1897
vznikla ve dvoře domu palírna a výrobní zařízení na ocet a byla projednána stavba
vozovny a vodovodu. V následujícím roce vyrostla u domu konírna s kolnou a na základě povolení byla zahájena výroba. V roce 1899 pak byl vystavěn patrový obytný
dům se čtyřpokojovým bytem.14 Do něj se Zikmund Jelínek nastěhoval i s početnou
rodinou, manželkou Bertou a šesti dětmi, třemi dcerami a třemi syny, z nichž dva
(Rudolf a Vladimír) měli časem převzít otcovskou firmu.15
12 / Z prodejní částky 3250 zl. složil Zikmund Jelínek hotově 1078, 83 zl. Zbytek měl být splácen bance
a prodejci během následujících 10 let. Z. Jelínek převzal při prodeji knihovně pojištěnou pohledávku hypoteční banky markrabství moravského znějící na částku 1171,17 zl. Po zaplacení hotové částky bylo splácení zbylých 1000 zl. rozvrženo na zmíněných 10 let s 5 % úrokem. Srv. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230
(korespondence 1891–1899). Zikmund Jelínek koupil hostinec prostřednictvím Josefa Frankla, který kromě
palírny slivovice a borovičky v Horní Lhotě vlastnil další palírny a vinohrady v Uhrách a Banátu. Přesná
Franklova úloha při získání domu č. p. 425 není jasná. Podle některých pramenů byl dokonce načas vlastníkem této nemovitosti. Srv. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891–1899).
13 / Jednalo se o pozemky číslo 1216/2, 1216/3 a 1217 zakoupené od kováře Jana Mikuláštíka a Anny Chalupčíkové. Potok měl parcelní číslo 1216/2 a Jelínek jej získal za 5 zlatých.
14 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891–1899). Stavební úřad Vizovice, č. p. 425.
Vedle čtyř pokojů byla v domě dále předsíň, kuchyně, spíž, koupelna, záchod, dva menší pokoje v podkroví a půda. Ve sklepě se nacházela prádelna.
15 / Berta Jelínková, rozená Schuhová, se narodila 27. června 1861 v Dačicích. Srv. SOkA Zlín, fond AMV,
inv. č. 48 (č. p. 380), 176 (č. p. 425) a MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860–1871). Ne
vždy spolehlivý soupis obyvatel (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 176) udává jako místo jejího narození Telč.
Do Vizovic se přistěhovala v roce 1886 a zřejmě ještě téhož roku se vdala za Zikmunda Jelínka. Přesný údaj
není znám, oddací matriky pro příslušné roky se v Židovské obci Holešov nedochovaly. Viz Židovské matriky HBMa 1784–1949 (1960). Inventáře a katalogy fondů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1999,
s. 36. Manželům Jelínkovým se narodili dcery Karla (31. března 1887), Marie (2. června 1888) a Helena
(31. ledna 1891) a synové Rudolf (20. června 1892 snad v domě č. 425?), Zdeněk (leden 1896) a Vladimír
(5. července 1897). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 380), 49 (č. p. 425, 472), 176 (č. p. 425). Druhorozený syn Zdeněk zemřel tragicky na popáleniny 22. června 1901. Národní archiv, fond Matriky židovských
náboženských obcí v českých krajích, i. č. 445 (Matrika zemřelých ŽNO Holešov 1900–1913).
33
RAZOV
(ROLNICKÝ ZÁVOD OVOCNÁŘSKÝ)
1894
Nesporný úspěch a rozmach obou soukromých palíren (Singer, Jelínek)
přiměl k činu také zdejší menší zemědělce, kteří po ztrátě trhů složitě hledali odbyt
pro své ovoce. Rozhodli se proto založit vlastní podnik na zpracování ovoce včetně
palírny ve formě akciové společnosti. Takový postup byl v té době obvyklý, stejnou
cestou vznikl například rolnický akciový pivovar v Litovli (1893) nebo rolnický akciový pivovar v nedalekých Záhlinicích (1895). Úspěch zamýšlené akce závisel od toho,
kolik rolníků z Vizovic a z okolí se podaří přesvědčit, aby do společného podniku
vložili své těžce nastřádané peníze. Nemalou míru aktivity vyvíjel během léta 1894
především vizovický Hospodářský spolek, v jehož čele stál majitel velkostatku baron
Rudolf Stillfried. Spolek k realizaci záměru ustanovil zvláštní výbor, který 10. srpna
1894 předložil plány na výstavbu pálenice u Luckého mlýna (č. p. 473).16 Protože
činitelé spolku zvažovali „akciový závod na zpracování a zpeněžení ovoca po případě
též jalovčinek a zemňákův“, dá se předpokládat, že vedle pálenice měl ve Vizovicích
vyrůst také lihovar. V srpnu 1894 byl také zformulován dopis přípravného výboru
akciové společnosti, jehož hlavním úkolem bylo postoupit návrh stanov společnosti
příslušným úřadům k posouzení. Zakladatelé podniku využili dopisu k širšímu vysvětlení svého záměru:
Vysoké c. k. náměstníctví zemské!
Kraj vizovský jest valašský kraj chudý, má však velmi výhodnou polohu pro pěstování
ovoce, jsa chráněn horami před větry severními. Také pěstuje se na Vizovsku ode dávna
strom ovocný a bývalo sušení a vyvážení sušeného ovoce kdys hlavním zdrojem příjmův
obyvatelstva krajiny naší.
Zdroj ten v posledních letech vyschl: Přišla špatná léta: Stromoví neneslo ovoce pro zimy,
opět velká sucha, húsenky, krúpy a podobné pohromy živelní, obchod, pokud ještě jaký
dělati se dal, strhli si jednotlivci v monopol pro sebe, určujíce ceny, které se staly tak nízskými, že pěstování ovoce přestalo se vypláceti a lid zanedbával ovocné sady své.
Loňská úroda ovoce nepřinesla obyvatelstvu našemu žádných výhod a to z příčin uvedených a pak také proto, že urodilo se ovoce také jinde, že Vizovsko jest dosud beze všeho spojení obchodního, železničního a neschopno proto konkurence, jednak také proto, že sušení
16 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky (RAZOV Vizovice – stavební věci).
34
Kresba razovské pálenice (mezi 1896–1898). SOkA Zlín.
děje se dosud po způsobu velmi primitivním, že při veliké námaze, ztrátě času, mnoha
palivu nedosáhne se potřebné pro obchod kvalifikace zboží sušeného.
Pálí se ovoce také částečně na slivovicu v palernách soukromých, do obchodu však z toho
málo přijde; ovoce nesušené, je-li ho větší množství, slúžívá za krm černému dobytku,
aneb sušené zůstává ležeti, kupca nenacházejíc, až se zkazí.
Tak bylo v obcích roku 1893 usušeno trnek:
V Zádveřicích na 3000 q, v Lípě na 2000 q, v Želechovicích a v Lůžkovicích na 3000 q,
a ovoce toto leží po nejvíce neprodáno na skladech. Dále bylo usušeno v Bratřejově as
600 q, z čehož leží na skladě 400 q; v Jasené 600 q, v Chrastěšovách 200 q, v Dešné
200 q, z čehož leží na skladě asi 150 q; ve Všemině 558 q, z čehož leží na skladě asi 200 q;
v Neobuzi 186 q, z čehož leží asi 86 q. Zpracovati ovoce na zavařeniny, na víno ovocné,
které by mohlo vytisknouti panující zlořád moru kořalečného, na ocet – u nás posud jest
u rolníckého lidu našeho buď úplně neznámo, neb aspoň nepěstováno.
Usnesli se proto mnozí rolníci a přátelé rolníctva na Vizovsku použíti příhodné pro ovoce
povahy krajinné a opatřiti jemu zdroj příjmů, kde by mělo rolníctvo stálé a reelní zákazníky a kupce pro ovoce své. Že by dobrým zpeněžením ovoce také zvelebilo se pěstování stromu ovocného, plyne z povahy věci.
Pro případ, že by ovoce stromové (trnky, střešně, višně, jablka, hrušky) se neurodilo, pálila by se borovička, an zde jest jalovec domovem, mnoho se ho vyváží a on takměř patří
k ovoci hornaté krajiny naší, neb také zemňák.
Společnost akciová vystaví si zvláštní palernu a místnosti pro připravování ovoce buď
sušením neb zavařováním a vůbec způsobem, by ovoce pro obchod se upravilo a prospěšně
35
prodávati se mohlo. Mimo to měli by také nečleni rolníci míti právo dáti si od společnosti
vypáliti ovoce své za přiměřenou náhradu, která by dle okolností mezi stranami se ujednala.
Kapitál základní vyčten jest prozatím (pro nemajetnost rolníctva) na 10000 zlatých,
kdyby však se ukázalo, že závod prospívá a důvěry nabývá, rozšířil by se, ano samo zřejmo, že kapital 10000 zlatých sotva stačí na potřeby nutnější.
Žádáme co k účelu tomu zřízení zmocněnci zakladatelův, přikládajíce pod A osnovu stanov sepsaných dle vzoru schválených stanov rolníckého cukrovaru akciového v Lipníku
a Dřevohosticích. Vysoké c. k. náměstníctví zemské račíž stanovy ty předložiti vysokému
c. k. ministeriu vnitra a pak je co nejdříve schváliti a nám dodati, to z důležité příčiny té,
že sklízeň ovoce jest přede dveřmi.
Vizovice 5. srpna 1894.
Rudolf svobodný pán ze Stillfriedu
Fr. Rychlík
Josef Čižmář
Max. Knopp
František Průžek
Pavel Kalenda
František Šála17
Propagační kampaň dosáhla ohlasu, takže už během srpna 1894 bylo nashromážděno množství závazků ke koupi akcií továrny. Rolníci upisovali většinou
jednu nebo dvě akcie, movitější zájemci až 10 akcií po 50 zlatých (baron Stillfried,
dr. František Čižmář z Uherského Hradiště). Ke koupi akcií se zavazovali vesměs
rolníci z Vizovic a blízkého okolí, hlásili se však také zájemci ze vzdálenějších míst
(Vsetín, Uherské Hradiště). Pilná práce ve Vizovicích byla odměněna sice zdlouhavým, ale přece jen úspěšným schvalovacím procesem státních úřadů. Ministerstvo
vnitra koncem října 1894 zmocnilo barona Stillfrieda k přípravným opatřením ke zřízení akciové společnosti a tato zpráva během několika týdnů doputovala přes zemské
místodržitelství a okresní hejtmanství do Vizovic. Baron Stillfried mezitím předložil
seznam závazných upsání akcií. Návrh stanov byl posouzen kladně, začátkem prosince 1894 ministerstvo vnitra sdělilo, že po jejich formální úpravě bude ihned uděleno povolení ke zřízení akciové společnosti. 20. dubna 1895 se pak společnost pod
názvem „Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vizovicích“ přihlásila bernímu úřadu
k placení výdělkové daně. To znamená, že na jaře 1895 už společnost prodávala vlastní výrobky.18
Zakladatelé podniku usilovali o to, aby se s výrobou započalo ještě v podzimní sezoně 1894, bez ohledu na nedokončený proces úředního schvalování. Již
Nárys razovské pálenice (1895). SOkA Zlín.
v srpnu 1894 se dohodli, že pálenice bude stát u Luckého mlýna při silnici k Zádveřicím, kde mohla být k pohonu strojů použita voda z mlýnského náhonu. Práce
postupovaly rychle, už koncem listopadu 1894 byly budovy hotovy a 6. prosince 1894
byla novostavba pálenice zkolaudována. Pohon strojů byl vodní, kdy pálenice byla
transmisí spojena se sousedním mlýnem. Rozjezd firmy byl úspěšný, už na jaře 1895
akcionáři zamýšleli „svou nově postavenou pálenici na slivovici (...) za účelem výroby
všech druhů lihovin rozšířiti a jednopatrovou administrační a obytnou budovu pod vedením stavitele p. Frant. Nováka (...) přistavěti.“ 19 V srpnu 1895 firma objednala dodávku destilačního přístroje z Paříže.
Na přelomu let 1894–1895 ustoupil do pozadí baron Stillfried a ve vedení
závodu se více angažoval zejména advokát JUDr. František Barvič.20 Rozhodující pro
rozdělení funkcí ve správě závodu byla valná hromada konaná 25. srpna 1895. Na ní
byl předsedou výboru společnosti zvolen František Barvič, místopředsedou starosta
19 / Tamtéž, fond OkÚ Holešov–dodatky (RAZOV Vizovice – stavební věci).
17 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov–dodatky (RAZOV Vizovice).
18 / Tamtéž. Názvu Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vyzovicích bylo užíváno již od podzimu 1894.
36
20 / Stručný životopis dr. Barviče viz Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938,
s. 219–220.
37
města František Průžek. Do výboru byli zvoleni zahradník Antonín Prokop, měšťan
František Rychlík, rolník Josef Pšenčík, notář V. Stokláska, velkostatkář baron Rudolf
Stillfried, měšťan Jan Hala, rolník Pavel Kalenda, poštmistr Vilém Holý, hostinský
František Šála, měšťan Max Knopp, obchodník Eduard Sovák, obchodník František Pažout a inženýr František Sedláček z Uherského Hradiště. Zvolena byla také
pětičlenná správní rada. Důležitým opatřením pro budoucnost byl návrh registrace
ochranné známky „Razov“, jejíž název vznikl z počátečních písmen názvu společnosti (Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice).21
Dalším krokem v rozvoji podniku měla být koupě Luckého mlýna od Terezie Maňasové v únoru 1896. Mlynářská výroba zůstala zachována. V té době se však
v hospodaření firmy začaly projevovat první obtíže. Nedostatek provozního kapitálu
způsobený počátečními investicemi firma řešila půjčkou 30 000 zlatých od okresní
spořitelny a záložny,22 nedařilo se však zvyšovat počet akcionářů, jejichž počet se
koncem roku 1896 ustálil na čísle 63. V následujícím roce 1897 upadl závod do finanční tísně a nebyl schopen platit daně; na mlýn byla v prosinci 1897 vložena nucená roční zástava 750 zlatých ve prospěch berního úřadu. Akcionáři rychle nabyli přesvědčení, že zabránit úpadku lze jen odprodejem do soukromých rukou. Koncem listopadu
1897 byl prodej schválen mimořádnou valnou hromadou 154 hlasy proti 65. Jednání
s kupcem Antonínem Ziegloserem ale nevedla k úspěchu a během roku 1898 reálně
hrozila úplná likvidace podniku.23 Poslední valná hromada společnosti proto 2. října
1898 pověřila advokáty JUDr. Františka Barviče, JUDr. Františka Čižmáře a starostu
města Františka Průžka jednáním o prodeji.
František Čižmář zřejmě uvažoval, že se ke koupi spojí se svým bratrem
PhMr. Josefem Čižmářem, tehdy lékárníkem v bosenském Visoku. K domluvě mezi
nimi ale nedošlo a Josef Čižmář nakonec krachující Razov koupil sám. Třicetiletý
lékárník se majitelem Razova stal na základě kupní smlouvy z 8. října 1898.24 Kupní částka činila 32 826 zlatých, přitom hodnota budovy mlýna byla určena na 4 700
zlatých a palírny na 10 000 zlatých. V ceně byly započítány i zásoby v hodnotě 9 226
zlatých.25 Podnik, na němž vázla fakticky nesplácená pohledávka záložny, se nestal
očekávaným konkurentem firem Karla Singra a Zikmunda Jelínka. Oproti těmto palírnám se stísněnými areály ve středu města však měl Razov do budoucna značnou
perspektivu: stál za městem a okolní pozemky skýtaly v případě potřeby možnost
21 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky (RAZOV Vizovice).
22 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473).
23 / A. Ziegloser si nakonec roku 1903 založil vlastní pálenici.
rozšíření provozů. Od roku 1899 navíc
kolem závodu vedla železniční trať, která město spojila se Zlínem a Otrokovicemi, kde se lokálka napojovala na Severní
dráhu císaře Ferdinanda. Razov tak získal možnost bezprostředního napojení
na klíčovou dopravní tepnu Podřevnicka.
Rolnický akciový závod ovocnářský ve své původní podobě existoval jen necelé čtyři roky, přesto po sobě
zanechal výraznou stopu. Bez ohledu
na chronické finanční obtíže produkoval destiláty nejvyšší kvality, kterým se
záhy dostalo uznání. Už v roce 1895 byly
razovské výrobky oceněny diplomem
na Národopisné Výstavě Českoslovanské
v Praze (s právem ražení Zlaté medaile)
a na plodinové výstavě v Brémách; v roce
1896 si odvezly vyznamenání z výstavy
v Berlíně. Obchodní známka Razov si
získala dobrý zvuk, takže jí s prospěchem užívali i soukromí majitelé pálenice po zániku akciové společnosti.26
Diplom razovské pálenice z národopisné výstavy, 1895.
* * *
Zajímavým pramenem, který dokládá vzestup palírenských podnikatelů,
jsou městské voličské seznamy, do nichž byli na přelomu 19.–20. století zapisováni
voliči a firmy v pořadí podle výše odváděných daní.27 V nejstarším z nich (1892) vyniká obchodník Josef Weiss, kterého roční daň 164 zlatých řadila na patnácté místo ve městě. Spolu se Zikmundem Jelínkem (ročních 60 zlatých) patřili v tehdejším
rakousko-uherském volebním systému do prvního voličského sboru, z něhož bylo
možno nejsnáze proniknout do obecního zastupitelstva. Další vývoj zachycují mladší
seznamy: v roce 1899 je patrný trend poklesu placených ročních daní, výrazný je propad v potížích se zmítajícího Razova. Z obou seznamů z počátku 20. století je zřejmý
růst vizovických palírenských podniků.
24 / Josef Čižmář (1868–1965) byl nejen lékárníkem a továrníkem, ale také významným folkloristou
a vlastivědným pracovníkem. Je autorem prací Dějiny a paměti města Vizovic (1933) a Národopisné a životopisné paměti Vizovic (1938). SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107. Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné
paměti Vizovic, Brno 1938, s. 225–226.
26 / Akciová společnost se během své krátké existence starala také o osvětovou činnost. Například v květnu 1895 uspořádala ve vizovickém hotelu přednášku ředitele hospodářské školy v Kroměříži M. Výborného
na téma pěstování a zpracování ovoce.
27 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 111, seznamy 1892, 1896, 1899, 1909?, 1913.
38
39
ZIKMUND JELÍNEK
A KAREL SINGER
– VÁŽENÍ OBČANÉ C. K. VIZOVIC
Pohled na areál Razova, kolem 1900. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Celoroční daň (přímá daň předepsaná v obci)28
1892 Frisch 41,00 zl.
Singer Jelínek 60,35 zl.
Razov Weiss 164,00 zl.
1896 1899
38,23 K 62,00 K
142,82 K
142,26 K 30,84 K 48,48 K 16,96 K 94,80 K 1909? 366,00 K 663,64 K 208,40 K 332,44 K 1913
515,20 K
809,69 K
235,60 K
520,04 K
Vedení firem i rodinné povinnosti jistě zabíraly Karlu Singrovi a Zikmundu Jelínkovi mnoho času, přesto oba mladí mužové nezůstali lhostejní k potřebám
města, které se jim stalo domovem, a zapojili se aktivně do jeho veřejného života.
Navázali tak na Arona Eichena a Šimona Frische, kteří byli činní v Okresní spořitelně
a záložně, nejstarším peněžním ústavu ve městě (založen 1876). Šimon Frisch byl také
v polovině 80. let členem dobrovolného hasičského sboru.29
Mezi dobrovolnými hasiči působil od počátku jejich činnosti (sbor založen
roku 1884) také Zikmund Jelínek, který byl roku 1886, tedy rok před velkým požárem města, zvolen náměstkem náčelníka sboru.30 V roce 1891 mu přibyla další funkce
ve výboru Společenstva svobodných a koncesovaných živnostníků. Jako jeden z nejdůležitějších živnostníků ve městě byl členem výboru společenstva víceméně stabilně
a to platilo od prvního desetiletí 20. století také pro Karla Singra. Vzhledem k výčepu
ve svém podniku se Karel Singer od roku 1902 angažoval také při vzniku okresního
společenstva hostinských a výčepníků, jehož byl v roce 1905 zakládajícím členem.31
Zikmund Jelínek jako ctitel ochotnického divadla byl také aktivním členem zdejšího
divadelního spolku Tyl (1883).32
Poté, co se Zikmund Jelínek a Karel Singer etablovali v oborových hospodářských společenstvech (svobodných a koncesovaných živnostníků a hostinských
a výčepníků), vstoupili na počátku 20. století aktivněji též do světa financí. Důležitou
roli mezi místními peněžními ústavy měla Spořitelna města Vizovic založená roku
1905.33 Zikmund Jelínek ji pomáhal zakládat a od února 1905 zasedal v jejím výboru.
Když v roce 1910 z funkce odstoupil, nahradil jej právě Karel Singer, který ve Spořitelně zakotvil trvale jako člen jejího vedení. V opakovaných výborových volbách byl
29 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1039 (Okresní všeobecná záložna). Okresní spořitelna a záložna,
inv. č. 1 (matrika členů).
30 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1129 (Dobrovolný hasičský spolek).
28 / V prvních dvou řádcích se jedná o daň z téhož podniku, palírny ve Štěpské ulici, kterou Karel Singer
koupil od Šimona Frische roku 1895. Částky u Josefa (respektive Mořice) Weisse z let 1892–1899 se vztahují
k podnikatelským aktivitám firmy před založením pálenice (1902). Částky jsou od roku 1896 vyjádřeny
v korunové měně, na kterou Rakousko-Uhersko přešlo v roce 1892.
40
31 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1169, 1142. 50 let práce Společenstva svobodných a koncesovaných
živností ve Vizovicích. 1885–1935, Vizovice 1935, str. 11 a další.
32 / Čižmář, Josef: Doplňky národopisných a životopisných pamětí z Vizovska, Vizovice 1939, s. 12, 16.
33 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1039 (Spořitelna města Vizovic), fond Spořitelna města Vizovic.
41
Etiketní známka Rolnického závodu ovocnářského
zdůrazňující křesťanský charakter firmy. SOkA Zlín.
většinou hladce potvrzován na další období a například v únoru 1918 získal nejvyšší
počet 21 hlasů.34
Třebaže oba pocházeli z rodin mluvících především německy, ovládali perfektně český jazyk a podle svědectví byli dobrými podporovateli českých národních
snah. Například Zikmund Jelínek byl činný při zakládání Sokola ve Vizovicích,35 výmluvné je také to, že svému nejmladšímu synu dal slovanské jméno.
Počátky angažovanosti majitelů palíren v místní politice sahají k roku 1892,
kdy byl Zikmund Jelínek zvolen do obecního výboru, o rok později zasedal už v městské radě. O jeho činnosti ve vrcholném městském orgánu do přelomu století mnoho
nevíme. Radu opustil patrně ještě před rokem 1900, ale ve výboru působil až do roku
1909. Dochované spisy svědčí, že byl na radnici pověřován vesměs hospodářsko-finanční agendou.36 Podobně tomu bylo u Karla Singra, který byl členem obecního
výboru zvolen roku 1906 a byl jím bez přerušení do roku 1919. Během té doby se angažoval například v otázkách městské spořitelny, již pomáhal řídit, nebo byl členem
odboru finančního, tržního a komunikačního (od 1913). Sociální vnímavost, kterou
mnohokrát osvědčil i později, jej přivedla do chudinského odboru. Třetí oblastí, jíž
se Karel Singer při správě města věnoval, bylo vojenství: v mírových dobách býval členem odvodních komisí, bezprostředně po vypuknutí světové války úřadoval v srpnu
1914 v komisi pro válečné úkony.37
Zikmund Jelínek a Karel Singer pracovali rovněž na poli náboženském.
Oba byli významnými reprezentanty zdejší židovské komunity, která čítala několik
desítek osob a prožívala na přelomu 19. a 20. století období rozkvětu a emancipace.
Jeho výrazem bylo založení židovského vzdělávacího spolku Sion na jaře 1894. Prvním předsedou spolku byl obchodník Bernard Schrötter, ale na přelomu století patřili k aktivním členům také Karel Singer a Zikmund Jelínek; ten se někdy před rokem
1906 stal předsedou Sionu.38 Nejvýznamnějším činem spolku byla výstavba synagogy
ve dvoře domu č. p. 201 v Pardubské ulici roku 1902.39
Příslušnost k židovské víře s sebou ovšem nesla i hrozbu antisemitských
vystoupení. Přestože se vztahy křesťanů a židů ve Vizovicích nesly v poklidném duchu, dolehl ohlas protižidovských bouří, které se na podzim 1899 přehnaly Moravou,
až sem. Krvavé výtržnosti v nedalekém Holešově a Vsetíně vzbuzovaly mezi vizovickými židy obavy. Pro Singrovu a Jelínkovu firmu byly varovné zvláště zprávy ze
Vsetína, kde došlo k obětem na životech při útoku na palírnu židovského majitele.40
Na přelomu října a listopadu 1899 byla ve Vizovicích provedena opatření k zajištění
ochrany majetku a zdraví, přesto došlo v noci z 19. na 20. listopadu 1899 k vytloukání
oken židovských obchodníků na náměstí.41 Palíren se incident nedotkl, snad byly pro
všechny případy dobře zabezpečeny.
38 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, i. č. 1129 (Spolky Vizovice).
34 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 23 (23. 2. 1918).
39 / Sladkowski, Marcel: Stoletá historie vizovické synagogy. In.: Židé a Morava V, Kroměříž 1999, s. 76–79.
35 / SOkA Zlín, fond Jednotný národní výbor Gottwaldov (dále jen JNV), inv. č. 224 (18. 11. 1946).
40 / Fišer, Zdeněk: Poslední pogrom, Kroměříž 1996, s. 79–84. Pavlík, Richard: Krvavé bouře na Vsetíně
r. 1899. Valašsko IX., 1965, s. 66–73.
36 / Například v roce 1906 byl členem komise pro klasifikaci koní a navrhovatelem místní daně ze psů.
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 22.
42
41 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, i. č. 593 (hlášení z 20. 11. 1899).
43
4
PŘÍKLADY
TÁHNOU:
DALŠÍ VIZOVICKÉ
PALÍRNY
Faktura firmy Josef Weiss (1908). SOkA Zlín.
44
MOŘIC WEISS
1902
Na počátku 20. století vyráběly ve Vizovicích tři pálenice, ale ovocnářská
tradice a úrodnost místních sadů ponechávaly široký prostor pro případné další podniky. Příklad dosud fungujících palíren byl nadto inspirativní, proto mnozí zdejší
živnostníci neodolali a pokoušeli štěstí v oboru, který přinesl úspěch jejich sousedům.
Prvním a nejschopnějším konkurentem byl Mořic Weiss.
Vrstevník Karla Singra Mořic Weiss v mládí vypomáhal ve velkém obchodě
svého otce v č. p. 416 na náměstí.1 Zámožné rodině se roku 1885 podařilo pěkně zaokrouhlit majetek, když po příbuzné Netty Hirschové zdědila sousední dům č. p. 417.2
Oba domy byly sice o dva roky později zničeny při velkém požáru města, ale Weiss se
rychle vzpamatoval a novostavbu č. p. 416 zadal regionálně známému staviteli Josefu
Drahošovi z Holešova.3 Po smrti Josefa Weisse roku 1893 obchod převzala vdova Jana
Weissová, ale brzy přešel na syna Mořice Weisse.
V roce 1902 se Mořic Weiss rozhodl následovat příkladu Singra, Jelínka a společnosti Razov a nechal si registrovat živnostenský list na výrobu slivovice
a ostatních pálenek.4 Už v prvních měsících toho roku pronajal od Jana Pilčíka pozemek č. 1221 za Zahradní ulicí a nechal na něm postavit palírnu. Protesty obyvatel
ulice proti chystané výrobě (na sousedním pozemku už stála Jelínkova pálenice) se
táhly už od jara 1901, ale nebyly nic platné – užívání palírny bylo v listopadu 1902
úředně povoleno. Výroba se rozběhla zřejmě již na jaře 1902, jak vyplývá ze sporu
Mořice Weisse a Zikmunda Jelínka. Ten si v dubnu 1902 na nového souseda stěžoval
kvůli špatně zabezpečeným výpalkům znečišťujícím Trestenský potok.5 Vztahy mezi
oběma muži byly potom již korektní, v příštích letech Weiss dokonce projevil zájem
1 / Mořic Weiss se narodil 28. ledna 1864 ve Vizovicích jako nejstarší syn obchodníka potravinářským
zbožím Josefa Weisse. Nedlouho předtím, než rozšířil skupinu místních palírníků, zasedal krátce v obecním výboru města (1899–1902). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 22.
2 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 417). V tomto domě byl v 80. a 90. letech
19. století výčep, který však majitelům přinášel více problémů s úřady než užitku. Uzavřen byl v červnu
1896, ale už v prosinci 1893 dal Josef Weiss výpověď nájemníkovi Janu Slováčkovi, jinak majiteli hostince
Na Vrátnici. SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky, balík č. 22, Hostince Vizovice, č. p. 417. Srovnej také pozn. 50 na s. 20.
3 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 259. Stavební úřad Vizovice, č. p. 416, 417. Známou stavbou Josefa
Drahoše je mimo jiné také starší fáze Záložny na hlavním náměstí ve Zlíně.
4 /
o Jelínkovy provozy na Zahradní, které Jelínek po přesunu na Slušovskou ulici hodlal opustit. Kolem roku 1910 Mořic Weiss skutečně tuto palírnu i s pozemky koupil.
Budovy byly dále vedeny pod č. p. 558 (pálenice) a 559 (destilace).6 Podnik se dobře
uchytil a ještě před první světovou válkou se Mořic Weiss pokoušel rozšířit výrobní
prostory o dvory svých domů na náměstí.
Tehdy ovšem narazil na oprávněný odpor ze strany města, které už v roce
1910 zakázalo Weissovi skladovat sudy s břečkou (lutrem) volně na dvoře kvůli nebezpečí požáru. V roce 1914 se město silně ohrazovalo proti tomu, aby byl zdroj zápachu,
kouře a hluku na náměstí a navíc v sousedství školy, která k Weissovým domům ze
severní strany přiléhala. Stanovisko města podpořilo i okresní hejtmanství v Holešově, palírník však trval na svém a odvolal se k zemské politické správě do Brna. Spor
se vlekl dlouhá léta, různá povolení a odvolání v této věci kolovala mezi úřady ještě
v roce 1920.7 Nevíme, jak kauza dopadla, ustoupit patrně musely obě strany. Weiss
na náměstí skladoval sudy a suroviny, palírna však pracovala na původním místě.
Do Weissova výrobního sortimentu tehdy patřila slivovice, borovička, koňak, mlátovice a borůvkové víno.
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107.
5 / Zikmund Jelínek z potoka sám čerpal vodu pro svou výrobu. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 22 (schůze 28. 5. 1901), 230.
46
Hlavičkový papír firmy Josef Weiss a spol., 1939. MZA Brno.
7 /
Stavební úřad Vizovice – č. p. 416.
47
HÁBA, KALENDA A OSTATNÍ
Vedle tří stávajících palíren byl Weissův podnik nejvýznamnější, další palírny, které ve Vizovicích vznikaly, nikdy nepřesáhly hranice regionu a nepředstavovaly pro vůdčí firmy konkurenci. Z menších podniků vzniklých před první světovou
válkou se uchytili Jan Hába (založeno roku 1912 v Říčanské ulici č. p. 290) a František
Kalenda (založeno roku 1914 ve Slušovské ulici č. p. 7).8 Naproti tomu krátce vyráběla
pálenice Antonína Zieglosera zřízená roku 1903 v bývalé továrničce na výrobu sukna
v Kopanické ulici č. p. 336; zanikla úmrtím majitele v roce 1914.9 Podobný osud měla
malá pálenice někdejšího člena vedení Razova Viléma Holého, ohlášená roku 1903
v č. p. 352 na Palackého náměstí. Živnostenské oprávnění bylo roku 1911 převedeno
na Emilii Holou a zaniklo roku 1914.10 Epizodně (1910–1912) vyráběla pálenice Jana
Sláčíka, a to ve stejné továrně jako Ziegloserův podnik (č. p. 336). Lépe se Janu Sláčí
kovi dařilo s výrobou sodové vody (také od roku 1910) – pod vedením jeho potomka
Aloise Sláčíka (od 1921) se sodovkárna (v Říčanské ulici č. p. 340) vyšvihla mezi nejlépe prosperující podniky svého druhu na východní Moravě.11 Živnostenské oprávnění
na výrobu slivovice v domě č. p. 336 trvalo ale dál a roku 1912 je převzal František
Bedřich.12
8 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107. Povolení k užívání Hábovy pálenice bylo uděleno v září 1913.
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500.
9 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107, fond Berní úřad Vizovice, inv. č. 1/A/2 (Hlavní daňová kniha
daně výdělkové 1905), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 347.
10 / Holého pálenice pracovala v Želechově. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933,
s. 199.
11 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107, Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 200,
347.
Korespondenční lístek Sláčíkovy sodovkárny, 1949. SOkA Zlín.
48
12 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107.
49
5
HLAVNÍ
VIZOVICKÉ PALÍRNY
NA SKLONKU
MONARCHIE
(1900–1918)
Rudolf Jelínek jako důstojník rakousko-uherské armády.
KAREL SINGER
Etiketa Singrovy slivovice.
Konkrétní údaje o hospodářských výsledcích
První vizovické pálenice Karla Singra na začátku 20.
století nemáme, ale z různých nepřímých zpráv lze
soudit, že se podniku dařilo dobře. V roce 1902 byla
výrobní kapacita rozšířena přístavbou patra, v roce
1913 byla pořízena nová destilace podle projektu vizovického stavitele Františka Nováka. Nacházel se v ní
velký kotel o kapacitě 982 l.1 Možnosti místního odbytu se Karlu Singrovi podařilo rozšířit v roce 1909 pronájmem staroslavného barokního hostince Na Vinném
na náměstí.2 Jeho provoz vedla v následujících letech
Singrova manželka Jana. Firmě se sice naproti tomu
nepodařilo prosadit rozšíření koncese výčepu ve vlastní palírně (1902),3 podstatný však byl úspěch, který
Karel Singer slavil se svými výrobky v Evropě. Už roku
1900 si odvezl medaili z výstavy v Paříži a roku 1904 si
vysloužil Státní cenu ministerstev obchodu a orby.4
1 / SOkA Zlín, fond Důchodkový kontrolní úřad Vizovice, sign. I./2.(1). Stavební úřad Vizovice –
č. p. 380, AMV 22, SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky, balík č. 3 (K. Singer). I když význam
stavitele (a v letech 1909–1919 také starosty města) Františka Nováka nepřekročil regionální rámec, dokázal
získat zajímavé zakázky. V roce 1909 například projektoval vilu Tomáše Bati ve Zlíně. – K menším stavebním akcím v Singrově pálenici patřilo stržení dřevěných kůlen a jejich náhrada zděnými roku 1911.
2 / Roku 1909 zemřel pětaosmdesátiletý Izák Strassmann, který hostinec vlastnil více než padesát let.
Vdova Kateřina Strassmannová si sama na vedení velkého hostince netroufala a syn Rudolf se věnoval
právnické dráze v Brně. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Rudolf Strassmann).
3 / Šlo o rozšíření koncese výčepu na běžný rozsah v palírně, kde dosud existovalo jen reální právo
výčepu tam vyrobených kořalek. Město, které žádost projednávalo, tušilo, že „velkovýroba a větší kapitál žadatele“ by způsobily, že zejména menší „živnostníci konkurovati by nemohli“ a jištěno stanoviskem okresního
hejtmanství Singrovu žádost zamítlo. Obecní výbor měl navíc za to, že „stávající hostince potřebám našeho
obecenstva úplně vyhovují“, takže rozšířením hostinské nabídky „by se přispělo k rozšíření kořalečního moru".
Karel Singer tak se svou žádosti dopadl stejně jako Šimon Frisch v roce 1891. SOkA Zlín, fond AMV, inv.
č. 22. Vzhledem ke skutečně vysoké spotřebě alkoholu na Valašsku nebyla námitka města bezpředmětná.
Například kolem roku 1880 se ve Vsetíně spotřebovalo ročně 9120 hektolitrů kořalky a v ostatních obcích
vsetínského okresu 13 110 hektolitrů. V okrese přitom žilo 30 690 obyvatel. Srv. Václavek, Matouš: Dějiny
města Vsetína a okresu vsackého, Brno 1881, str. 319–321. Fenoménu „kořalečního moru“ se dotkl také spisovatel Miloš Holas v románu Smutek z těla, jehož děj je inspirován jeho rodnými Vizovicemi: „Dálky byly jeho
slabostí, sta hospodských příhod jeho chloubou. Království slivovice, rumu a nevázané lásky byla překřtěna sprostými jmény.“ (…) „Rum, rum, království šílenství povždy bude dobývat svého pokladu bez velké námahy a vleklého
pobízení.“ Holas, Miloš: Smutek z těla, Praha 1929, s. 20, 35.
4 /
52
Obě ocenění se záhy objevila na firemních hlavičkových papírech.
ZIKMUND JELÍNEK
Faktura pálenice Zikmunda Jelínka, 1910. SOkA Zlín.
V letech před první světovou válkou se rozvíjela také Jelínkova palírna
ve Slušovské ulici. První zaznamenáníhodnou akcí v novém století bylo zbudování
plynárny jako zdroje acetylenového osvětlení v roce 1902. Vleklým problémem podniku byl přívod kvalitní pitné vody, kterou nebylo snadné uprostřed města zajistit.
Uvažovalo se o stavbě rybníka ve žlebu za Zahradní ulicí, nakonec však bylo v letech
1908–1909 nalezeno řešení v podobě vodovodu z Trestenského potoka přes obecní
pozemky do palírny.5 Výrobu v Zahradní ulici považoval Zikmund Jelínek patrně jen
za dočasnou do zprovoznění palírny ve Slušovské ulici. Nějaký čas pracovaly oba
provozy zřejmě paralelně, ale kolem roku 1910 Jelínek palírnu v Zahradní s destilací
prodal Mořici Weissovi.6 Tehdy už byly někdejší spory mezi oběma muži minulostí,
naopak dosti korektní vztahy naznačuje poměrně nezvyklá situace z roku 1918, kdy
Mořic Weiss po dobu oprav ve své pálenici přemístil svůj kotel k Zikmundu Jelínkovi,
svému konkurentovi.7
Ve dvoře Jelínkova domu byly kolem roku 1910 již všechny nezbytné provozy, jako pálenice (s kotlem o obsahu 864 l) s přilehlou topírnou a kanceláří, zbývalo jen
vystavět nové skladiště pro lihoviny a borůvkové víno.8 Tato akce se neobešla bez poněkud vzrušenějších okolností, které poodhalují profil osobnosti Zikmunda Jelínka.
5 /
7 /
SOkA Zlín, fond Důchodkový kontrolní úřad Vizovice, sign. I./2.(1).
8 / Stavební úřad Vizovice, č. p. 425.
53
Stavbu skladiště schválilo okresní hejtmanství v květnu 1913 a nic by nebránilo jejímu
zahájení, kdyby se proti ní neohradil Jelínkův soused František Kratochvíl (č. p. 428).
Příčina Kratochvílova odporu není jasná, nicméně úřady mu vyhověly a z různých,
zejména formálních důvodů, stavbu pozdržely. Schvalovací řízení se protáhlo do léta
a nové povolení dostal Jelínek už za zpřísněných podmínek. Zřejmě nepříliš srdečné
vztahy mezi sousedy vyvrcholily 16. srpna 1913 při komisionálním jednání na místě
staveniště, na něž byl pozván také Kratochvíl. Zikmund Jelínek to nesl nelibě a v jedné chvíli se pokusil souseda vykázat. Po následné potyčce byl Kratochvíl více než
týden upoután na lůžko.9 Prchlivost byla povahovým rysem, který po Zikmundovi
Jelínkovi, jak dále uvidíme, zdědil jeho starší syn Rudolf. Samotné skladiště bylo postaveno a připraveno k užívání v říjnu 1913.
Hostinec ve svém domě Jelínek zrušil patrně brzy poté, co jej koupil, snad
v souvislosti s výstavbou obytného domu v roce 1899. Prozatím provozoval hostinec v Hrobicích a své postavení v nejbližším okolí posílil v roce 1907, když zakoupil
a adaptoval hostinec č. p. 13 v Zádveřicích.10 Plně se však věnoval palírenské výrobě
a své hostince pronajímal.
Kvalita Jelínkových výrobků zůstávala nadále vyhlášená jako v 90. letech
19. století. V roce 1902 byly Jelínkovy pálenky oceněny na hospodářské průmyslové
a národopisné výstavě ve Vyškově, o rok později následovalo ocenění na krajinské
výstavě v Třebíči a později v Hodoníně. Roku 1908 si Jelínek (a spolu s ním také
výrobky konkurenčního Razova) odvezl medaili z jubilejní všeobecné výstavy v Kroměříži. Kolem roku 1910 byl podnik Zikmunda Jelínka označován jako velkopálenice
a hlavním výrobním artiklem byla „pravá valašská“ slivovice a borovička. V letech
1916–1917 byla ohlášena výroba borůvkového vína, které v té době produkoval i Razov a Weissova palírna.
Ještě před první světovou válkou se do práce v podniku zapojil starší syn
Zikmunda Jelínka Rudolf, absolvent České zemské vyšší reálky v Kroměříži, kde maturoval v roce 1910.11 Poté, co si odsloužil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u vozatajské divize v Praze (1910–1911), nastoupil v otcově firmě jako prokurista.12
Mladší bratr Rudolfa Jelínka Vladimír zatím studoval, ale počítalo se s tím, že otcův
podnik časem převezmou oba.
9 / Z. Jelínek údajně souseda udeřil do prsou. F. Kratochvíl utrpěl kdysi zlomeninu žeberního oblouku,
která se zahojila jen s deformací. Po Jelínkově ataku si stěžoval na žaludeční křeče a srdeční nepravidelnost.
11 / XIII. roční zpráva České zemské vyšší reálky v Kroměříži za školní rok 1910–1911, Kroměříž 1911, s. 26.
12 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 394 (kart. 9), presidiální spisy (č. 453 (7) / 1918).
54
RAZOV
Zatímco stav Singrova a Jelínkova podniku v prvních desetiletích 20.
století lze označit za stabilizovaný, vývoj
na Razově byl zpočátku rozkolísán změnami držby. Lékárník Josef Čižmář, nový
majitel od roku 1898, nejdříve odprodal
od komplexu bývalého rolnického závodu mlýn manželům Anně a Janovi Valíčkovým (1899). Při rozdělení majetku
bylo vyhrazeno právo k užívání vody
v mlýnském náhonu pro pohon strojů
a vodovod v palírně.13 Prodejem mlýna
se Josefu Čižmářovi poněkud uvolnily
ruce, dařilo se mu splácet některé dluhy
a půjčky. Po několika letech se však rozhodl ukončit své podnikatelské aktivity
a palírnu v letech 1906–1907 prodal manželům Aloisii a Emilovi Kopeckým.14
V souvislosti s transakcí byl pořízen inventář zařízení, díky kterému víme,
jaké vybavení tehdy na Razově bylo:
– francouzský destilační kotel (o obsahu
Titulní strana ceníku výrobků pálenice Razov, okolo
1907. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
okolo 550 l), kotel na cukr, 2 lampy bleskovky, konvice na pálení borovičky, malé váhy, trkač, moždíř, kotel na vaření vody, velký
kotel na pálení kvasu a jalovinek, velký kotel na destilování slivovice a borovičky v malé
pálenici, míchací přístroj, transmise, 4 velké kádě, 3 malé kádě, decimální váha, vozík,
nízké a vysoké líchy, schody, schodky, stojan na cezení, 3 nálevky, 4 putny, větší a menší vaničky, 2 klobouky na cezení, 2 malé a 2 velké trychtýře, kvasírna s 15 káděmi, 3 sklady s kantýři, šteláři a skříněmi, kancelář se 2 stoly a 3 židlemi, hodinami, diplomy, visací lampou
a lisem, 19 sudů (o objemu 15, 17, 8, 7 a 6 hl), 15 sudů na likéry (o objemu 1, 5, 2, a 3,83 hl).
13 / Mlýn byl prodán za 8580 korun. Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy (č. p. 472, 473).
14 / Polovinu palírny prodal kupní smlouvou v září 1906, prodej druhé poloviny následoval v říjnu 1907.
Výrobní závod měl (od roku 1902) č. p. 472, patrový obytný dům 568. Katastrální úřad Zlín, pozemkové
knihy (č. p. 472, 473). Emil Kopecký (narozen 13. července 1881 ve Smržicích) se objevil ve Vizovicích
nedlouho předtím, nějakou dobu pracoval v Čižmářově podniku na Razově. SOkA Kroměříž, fond OkÚ
Holešov – dodatky (RAZOV Vizovice).
55
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
Hlavičkový papír razovské pálenice majitele Emila Kopeckého, 1910. SOkA Zlín.
Manželé Kopečtí uhradili kupní sumu 40 000 korun hotově, ale do výroby
už investovali půjčkou od okresní spořitelny a záložny ve výši 12 000 korun (1908).
Další úvěr 20 000 korun jim poskytla Česká banka v roce 1909.15 Postavení podniku
se s novými majiteli konsolidovalo a výrobky značky Razov si udržely svou kvalitu:
například v roce 1908 si z jubilejní všeobecné výstavy v Kroměříži odnesly státní medaili. Šíře sortimentu byla značná, jak o tom svědčí dochovaný ceník z doby okolo
roku 1907.16 Je z něj patrné, že Kopeckého závod tehdy produkoval slivovici, borovičku, rum, koňak, punčovinu, borůvkové víno, ovocné a bylinné likéry. Specialitou
podniku byl žaludeční bylinný likér Razovka.
K porovnání velikosti a výkonnosti vizovických palíren na počátku 20. století napomáhají dochované daňové předpisy berního úřadu. Podle nich byli vizovičtí
palírníci v roce 1905 seřazeni takto:
Daňový předpis:
Zikmund Jelínek Mořic Weiss Karel Singer Razov (Josef Čižmář) Antonín Ziegloser 22 960 K
19 680 K
14 760 K
9 840 K
4 320 K17
Jelínkův, Weissův a Singrův podnik byly největšími daňovými poplatníky města, razovské palírně náležela pátá příčka. Palírenství tak představovalo nejvýznamnější odvětví v ekonomice města.
15 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky (RAZOV Vizovice).
16 / Nyní v majetku RUDOLF JELÍNEK a.s.
17 / SOkA Zlín, fond Berní úřad Vizovice, inv. č. 1/A/2 (Hlavní daňová kniha daně výdělkové 1905).
56
Atmosféru poklidného venkovského města zjitřila v létě 1914 zpráva o zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu, jež byla předehrou ke čtyřem letům
první světové války. Zmínili jsme již, že Karel Singer byl jmenován v létě 1914 do komise pro válečné úkony. Jeho jméno a jméno Zikmunda Jelínka se často objevovala,
pokud šlo o různé podpůrné a charitativní akce v časech vzrůstající nouze.18
Na palírenské podniky za války dolehla tíže hospodářských restrikcí. Už
na podzim 1914 bylo zakázáno pálit z obilovin. Omezení narůstala i v dalších letech
a vyvrcholila na podzim 1917, kdy bylo zakázáno pálit fakticky ze všech běžných druhů
ovoce (jablka, hrušky, švestky, meruňky, broskve, třešně, višně atd.). Nadále se smělo
s omezeními pálit jen z vína nebo ovoce nevhodného pro lidskou spotřebu, takže se
udržela výroba borovičky.19 Podniky byly také postiženy odchodem kvalifikovaných sil
na frontu. Weissova firma tak přišla o účetního Josefa Dudu, který padl hned v prvních
měsících války. Narukoval také majitelův syn Josef Weiss, který na ruské frontě padl
do zajetí a domů se vrátil jako legionář. Na frontu odešli rovněž synové Zikmunda Jelínka Rudolf a Vladimír. Oba ve válečném víru šťastně přežili, rodina však byla stižena
úmrtím manželky Zikmunda Jelínka a matky obou synů Berty 9. října 1914.20
Rudolf Jelínek se z války vrátil v polovině listopadu 1918 jako kurýrní poručík
zaniklé c. k. armády, a protože s sebou vezl úřední vojenské a diplomatické dokumenty, byl
vyslechnut orgány nové československé moci (okresní národní výbor). Při té příležitosti byl
sepsán protokol, v němž Rudolf Jelínek mimo jiné popisuje svou válečnou anabázi:21
„31. 7. 1914 narukoval jsem k 1. vozatajské divisi do Krakova a přidělen jsem byl
jako ordonanční důstojník k 1. armádnímu sboru, kde jsem byl až do května 1915. Na to
převzal jsem velitelství proviantního oddílu 8/46 do 13. 2. 1916. 13. 2. 1916 přeložen
jsem byl ku 54. pěšímu pluku do Olomouce, zde jsem pobyl asi 6 týdnů, přeložen jsem byl
opět ku 20. pěšímu pluku do Tarnova. V květnu 1916 odešel jsem do pole, kde jsem byl
zařazen k 3. praporu, 12. setnině jako velitel půlsetniny. Při Brusilově ofensivě upadl
jsem 9. 6. 1916 do ruského zajetí. Jako zajatec byl jsem v důstojnickém zajateckém táboře
18 / Oba například figurují jako největší mecenáši Národní svatodušní sbírky v roce 1917 i při sbírce pro
vdovy a sirotky po padlých legionářích v listopadu 1918. Viz SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 191.
světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 749 an.
20 / Berta Jelínková, zemřelá ve věku 53 let, byla pohřbena na židovském hřbitově v Holešově. Její náhrobek
nese hebrejský a český nápis: „Zde odpočívá / paní Berta / Jelinkova / z Vyzovic. / Zemř. ve válečném roce / 9. října
1914, / ve věku 53. let. / V tomto hrobě uložen jest / poklad světa největší, / neboť zde je pochováno / srdce matky nejlepší.“
21 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 394 (kart. 9), presidiální spisy (č. 453 (7) / 1918). Text je
mírně upraven a odstraněny zjevné chyby a překlepy.
57
v Permské gubernii v městě Solikamsk až do 15. 2. 1918. Ten den jsem utekl se Solikamsku
do Jekatěrinburku.
V Jekatěrinburku obrátil jsem se na Švédský červený kříž, kdež též úřadovalo zájmy rakouských státních příslušníků hájící Dánské vyslanectví s p. Krebsem v čele. Žádal
jsem o podporu na cestu do domova. Dostal jsem 200 rublů, ale zůstal jsem dále v Jekatěrinburku a to z ohledu na své zdraví.
Zde seznámil jsem se s Viktorem Schönem, pocházejícím z Uh. Brodu, jenž jsa
zajatec byl u Dánského vyslanectví zaměstnán co spolupracovník v zajateckých záležitostech. Ten mi poradil k tomu též postavení s platem 150 rublů měsíčně.
Krebs poslal mě v červnu 1918 do Petrohradu k Dánskému vyslanectví s písemnostmi. Vyřídiv svou věc v Petrohradě obrátil jsem se tam na Rakouskou missi pro válečné zajatce. Od náměstka missi vedoucího intendanta Rabla dostal jsem rozkaz jeti zpět
k Dánskému vyslanectví do Jekatěrinburku s písemnostmi.
Vyřídiv věc v Jekatěrinburku dostal jsem příkaz jeti do Naděždinského závodu
Bogoslovského Gorního okresu (Permská gubernie), abych tam byl nápomocen při evakuaci rakousko-uherských zajatců. K tomu účelu dáno mi bylo 18000 rublů. Na místech
určených zdržel jsem se asi měsíc. Mezi tím přišla do Jekatěrinburku tak zvaná „bílá garda“, jenž zle nakládala s rakousko-uherskými zajatci. Proto jsem nemohl tam zpět, nýbrž
jel jsem do Permi, kdež jsem se hlásil u dánského vícekonsula Pavla Rée, jemuž jsem složil
účty a odevzdal peníze.
V Permě byla expositura c. a k. rakouské misse pro výměnu válečných zajatců a vedl ji setník Bösrauk, u něj jsem se hlásil a dostal jsem od něj rozkaz jeti s 914
zajatci k ústředí misse buď do Moskvy, nebo do Petrohradu, podle toho kam právě
vlak dojede. V Moskvě i v Petrohradě byly nepokoje a vlak zavezl nás přes Ukrajinu
do Brody. Tam jsem u přejímacího oddělení (übernahmdetachement) zajatce předal
a měl jsem jeti zpět pro druhý jich transport buď do Petrohradu anebo do Moskvy. Já
jsem však odejel do Lvova, kdež jsem se hlásil v Mariuvce v táboře zpět se vracejících
důstojníků.
Zde dostal jsem 14. 9. 1918 přiložený otevřený rozkaz jeti do Krakova, hlásiti se
však předem u c. a k. vojenského ministerstva ve Vídni při oddělení pro zajatce (10 Kg f.
Abteil.). Na cestě do Vídně zastavil jsem se ve Vizovicích u otce a zdržel jsem se asi dva dny.
Do Vídně přijel jsem 18. 9. 1918 a dostal jsem zde v ministerstvu rozkaz jeti 24. 9. 1918
zpět do Petrohradu k missi pro válečné zajatce s 32 bednami.
Asi za 6–7 dní přijel jsem do Petrohradu a tam jsem u misse předal 32 beden
hejtmanu Samkovi. Zůstal jsem v Petrohradě 2–3 dny a pak mi dal chef misse polní
podmaršálek Krejčí rozkaz jeti s 6.000.000 rublů k dánskému konsulátu do Moskvy.
Odevzdav zde řádně peníze jel jsem zpět do Petrohradu, odkudž k rozkazu misse odejel
jsem kol 15. 10. 1918 s 20 bednami přes Moskvu do Vídně. Se mnou tehdy jel z Petrohradu Dr. Stránský. Ten byl v Petrohradě v tamním rakouském konsulátu obchodním zástupcem ustanoveným rakouským ministerstvem. Jel se mnou až do Varšavy. Ve Vídni
58
odevzdal jsem u ministerstva vojenství a v ústředí poptavárny (Gemeinsames Zentralanweisbureau) svěřené mi věci a po 24 hod. odejel jsem dle v ministerstvu uděleného mi
příkazu zpět do Petrohradu se zapečetěnými penězi a 20 kusy koly, abych je odevzdal v Petrohradě rakouské missi. To jsem učinil a obdržel jsem tam rozkaz jeti na druhý den přes
Moskvu do Vídně. Sebou dostal jsem pouze poštu pro ministerstvo a ústřední poptavárnu
ve Vídni. Poštu vložil jsem do bedny, kterou jsem sám svěřenými mi pečetěmi zapečetil. Kromě té bedny vezl jsem sebou tři moje kufry obsahující soukromý můj majetek a to: Proviant
na cestu, 6 šaty, prádlo, kuřivo atd. Na ty kufry dal jsem úřední pečetě a to proto, aby mi
na hranicích nebyly otevírány. Vzal jsem sebou ještě reservní pečetě k použití, kdyby se snad
pečetě původní nějak cestou porušily.
Když jeda z Petrohradu přibyl jsem do Moskvy, dostal jsem v Moskvě u expositury rakouské misse čís. 5 dne 5. 11. 1918 rozkaz jeti přes Oršu, Varšavu, Berlín, Mnichov,
Salzburg do Vídně. V Moskvě jsem si na přiložený otevřený rozkaz zaopatřil „visung“
německého generálního konsulátu. Ku krytí výloh na cestu dostal jsem v Petrohradě
a Moskvě celkem 3500 rublů. Přibyv z Moskvy do Varšavy dne 8. 11. nemohl jsem dál,
ježto nejely vlaky, zdržel jsem se proto ve Varšavě 8 dní. 14. 11. 1918 dostal jsem ve Varšavě od Polského ministerstva povolení jeti do Vídně. 17. 11. odejel jsem z Varšavy přes Zabkovice, Trzebinii, Bohumín k Vídni. 18. 11. přibyl jsem na té trati do Otrokovic, a ježto
jsem byl unaven, jel jsem k otci do Vizovic i se zavazadly.
Zde jsem zavazadla otevřel a poštu mi na missi v Petrohradě svěřenou, celkem
16 zapečetěných kousků, z nichž v jednom bude asi seznam, předal okresnímu Národnímu výboru ve Vizovicích. Moje soukromé věci, jež jsem jak již řečeno spoluvezl, jsem předem ze zavazadel vyňal.
Předání pošty národnímu výboru ve Vizovicích událo se takto: Do Vizovic přijel
jsem v pondělí dne 18. 11. v poledne. Hned odpoledne kol 4. hodiny zavolal jsem p. starostu Františka Nováka, jenž jak jsem se dodatečně dozvěděl, jest též předsedou zdejšího
okresního národního výboru a jemu jsem sdělil, že vezu jako kuryr poštu z Ruska do Vídně pro ministerstvo války a pro ministerstva zahraničních záležitostí a pro ústřední dotazovnu zajateckou. Pan starosta na to mi radil, abych poštu tu do Vídně nevezl, nýbrž
abych s ní jel do Prahy. Na druhý den, když jsem byl již rozhodnut, že tedy poštu tu dovezu
do Prahy k min. předsedovi Kramářovi, přišla k nám do bytu komise okresního národního výboru sestávající z p. Dra. Františka Čižmáře, advokáta, Ladislava Čecha, ředitele
ovocnářské školy a Antonína Dvořáka, poručíka, žádajíc, aby pošta vydána byla jí. To
jsem bez zdráhání ihned učinil a dostal jsem potvrzení příjmu.“
Poručík Jelínek byl pak dán do zálohy a počátkem 20. let byl povýšen
na nadporučíka.22
59
6
DVACÁTÁ LÉTA:
NÁSTUP JELÍNKŮ
NA RAZOV
Hlavičkový papír vizovického licenčního zastoupení firmy
J. Denis, Mounié. SOkA Zlín.
Konec světové války a vznik Československé republiky v říjnu 1918 přivítali
obyvatelé Vizovic s nadšením. Změna režimu se však neobešla bez zakolísání a neblahých jevů. Nejvážnější byly opět protižidovské bouře, které na východní Moravě
vypukly v listopadu a prosinci 1918. V Holešově dokonce přerostly v krvavý pogrom
s oběťmi na životech. Neklidu nebyly ušetřeny ani Vizovice. V okolí města se pohybovaly různé podezřelé osoby, zvýšený počet krádeží byl završen loupežnou vraždou
starousedlíka na vizovických pasekách. Když navíc propukaly protižidovské výtržnosti, byl 15. listopadu 1918 do Vizovic vyslán třicetičlenný vojenský asistenční oddíl
z Kroměříže vedený poručíkem 25. pěšího střeleckého pluku Antonínem Dvořákem.1
O dva dny později schůze obecního výboru konstatovala, že „v nynější době státního převratu podněcují se různé nepokoje, je porušován klid a pořádek a je ohrožována
bezpečnost majetku“. A protože „obecní policie nestačí (...) (je nutno) zavésti povinné
noční hlídky z občanstva“.2 Situace se pak brzy uklidnila a vizovické palírny bez úhony
vstoupily do let první republiky, v nichž se jim dařilo úspěšně expandovat: nejdříve
po republice a potom i do zahraničí, zejména do USA.
Z hlediska zákonných norem, jimiž se palírny řídily, zůstal i v Československé republice v platnosti doplněný a upravený lihovarský zákon z roku 1888, který
palírenskou produkci dělil na lihovary konzumní (spotřební) a produkční (výrobní).
Konzumní lihovary vyráběly líh z brambor, cukrovky, obilí apod., produkční lihovary zpracovávaly ovoce, víno, pivní odpadky, bobule apod.; do této kategorie spadaly
všechny vizovické podniky. Toto rozdělení se odráželo i v rozdílném typu zdanění.
Z hlediska výše odváděných daní ovšem praktický význam nemělo, protože výroba
lihu v ovocných pálenicích se na celkové lihovarské produkci podílela sotva jedním
procentem. Produkce ovocných pálenic také na rozdíl od konzumních nepodléhala
státní kontingentaci, protože výši výroby do značné míry regulovala úroda ovoce.3
KAREL SINGER
Z hlavních palíren ve městě procházela ve 20. letech relativně nejstabilnějším vývojem První vizovická pálenice Karla Singra, které se podařilo získat stálý zákaznický zájem po celé republice. Širokou síť odběratelů měla především na Slovensku.4
Hlavními výrobky byla nadále tradiční slivovice v čirém a zlatém provedení a borovička, firma se ale nebránila ani novinkám. Roku 1919 byla zahájena výroba ovocných
vín a šťáv a v roce 1920 přibyly do výrobního programu likéry.5 Od počátku 20. let se
však firma potýkala s nedostatkem prostor. Historická vrchnostenská palírna v centru
města byla vtěsnána mezi ulici a koryto potoka Bratřejovky a tato poloha, umožňující jen minimální rozšíření, představovala do budoucna hendikep. Karel Singer proto
roku 1923 usiloval o koupi obecního pozemku u bývalého pivovaru v sousedství svého
podniku, město však s prodejem nesouhlasilo, protože nebylo jisté, zda nebude pozemek v budoucnu potřebovat. Další jednání vedla alespoň k dohodě o pronájmu na 10
až 15 let (1925).6 Karel Singer mezitím oslovil jiného majitele pozemků ve Štěpské ulici
– velkostatek, jehož majitelkami byly po smrti barona Stillfrieda roku 1921 jeho dcery
hraběnky Draškovičová a Boos-Waldeková. S nimi se Karel Singer roku 1926 dohodl
na koupi pozemku naproti pálenici, na němž pak vyrostla kvasírna se skladem a garáží. O dva roky později získal tento dům (č. p. 382) nadstavbou obytného patra podobu, která se v zásadě nezměnila dodnes.7 Šedesátník Karel Singer byl s poklidným
rozvojem firmy patrně spokojen a neuvažoval asi, na rozdíl od Jelínkovy firmy, o koupi
pozemků za městem, které by dávaly dalšímu rozmachu slibnější perspektivu.8
Brzy po válce Karel Singer ovdověl, jeho manželka Jana zemřela 1. února
1920. Byla formální majitelkou poloviny podniku (podle soudního odhadu měl hodnotu 94 895 Kč), která byla v dědickém řízení přiřknuta pozůstalému manželovi a synům.9
Vdovec se v roce 1922 podruhé oženil se Štěpánkou Taubovou, která časem po první ženě převzala některé její úlohy, jako vedení hostinské koncese v Strassmannově
4 / Zajímavý obraz slovenské odběratelské sítě poskytuje dochovaný seznam dlužníků a věřitelů z července 1945. Viz SOkA Zlín, OÚ ONV, inv. č. 2127 (Karel Singer).
5 /
1 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 394 (kart. 9), presidiální spisy (473(13) / 1918). Protižidovské výtržnosti se odbývaly vytloukáním oken židovských obchodníků a vyvrcholily organizovaným
loupežným nájezdem na dům Jindřicha Steinharta v noci na 6. listopad 1918. SOkA Zlín, fond Četnická
stanice Vizovice, inv. č. 1 (Památník četnické stanice).
2 /
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 23. Fišer, Zdeněk: Poslední pogrom, Kroměříž 1996, str. 17.
3 / Daň produkčních lihovarů byla splatná již při výrobě, daň konzumních lihovarů při odevzdání lihu
konzumu. Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 754, 764. Reich, Edvard: Základy organisace zemědělství Československé republiky, Praha 1934, s. 464.
62
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107.
6 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 23 a 24 (schůze 7. 4. 1923 a 13. 6. 1925).
7 /
Stavební úřad Vizovice, č. p. 380, 382.
8 / Těsnou Štěpskou ulici, kde žil přes třicet let, jistě považoval za svůj domov a proto ji pomáhal
zvelebovat příspěvky na opravu vozovky či na stavbu mostu (1924). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 23 a 24
(schůze 20. 6. 1924).
9 / Jana Singrová zemřela ve věku 46 let na španělskou chřipku. Opatrovníkem nezletilých synů Františka
a Bedřicha byl ustanoven obchodník kůží Josef Holz z Prostějova (Rejskova ulice 19), blízký příbuzný zemřelé. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, č. př. 32/1977, bal. č. 16, pozůstalostní řízení po Johaně Singrové (P 43/1920).
Národní archiv, fond Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, i. č. 446.
63
podniku Na Vinném.10 Tři synové Karla Singra překročili ve 20. letech práh
dospělosti – Arnošt a Bedřich (maturoval v roce 1922 na České státní reálce
v Kroměříži)11 se postupně zapojovali
do práce v otcově firmě, kterou měli v budoucnu převzít. Arnošt Singer od roku
1921 vystupoval jako firemní prokurista
a technik, později také jako společník
(1929).12 Prostřední syn Karla Singra
František si zvolil jinou dráhu. V roce
1919 absolvoval české gymnázium v Kroměříži13 a po maturitě nastoupil studia
práv na Karlově univerzitě v Praze. Promoval v roce 1924 a v hlavním městě už
zůstal.14
Rolnický závod ovocnářský
(Razov) zůstal majetkem manželů Kopeckých do počátku 20. let. Tehdy se
snad Kopeckého podnik dostal do nějakých potíží, jejich příčinu neznáme,
možná souvisela s hospodářskou krizí té
Etiketa borovičky ze Singrovy pálenice.
doby, kdy v ovocných lihovarech vládla
těžko prodejná nadprodukce. (Ke zlomu došlo v letech 1923–1924; ještě roku 1923 se vyrobilo v ovocných pálenicích rekordních 13 973 hl lihu, v roce 1924 už jen 6 601 hl.)15 Každopádně se tehdy Emil Kopecký
rozhodl k prodeji; na počátku roku 1921 tak došlo k majetkovému manévru, pomocí
něhož se Razov dostal do rukou rodiny Jelínkovy.
10 / Štěpánka Taubová (narozena 25. dubna 1884 v Jindřichově Hradci) byla dcerou Samuela a Adély
Taubových. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 380), fond MěNV Viz., („prohlášení za mrtva“), fond
OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po Š. Singrové (D 16/47).
11 / XXIV. roční zpráva České státní reálky v Kroměříži za školní rok 1921–1922, Kroměříž 1922, s. 7.
12 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 32, 33.
ZIKMUNDA JELÍNKA SYNOVÉ
(RUD OLF A VLADIMÍR
JELÍNKOVÉ)
V čele Jelínkovy palírny však
už tehdy nestál Zikmund Jelínek. Šedesátiletý vdovec se po bezmála třech desítkách let strávených budováním firmy
rozhodl v roce 1919 odejít na odpočinek
a zakoupil dům v Olomouci, kam se odstěhoval.16 Rodinné firemní žezlo drželi
od 1. září 1919 jeho synové – sedmadvacetiletý Rudolf a dvaadvacetiletý Vladimír
Jelínkové. Otec svěřoval rozvoj svého
podniku spíše píli a talentu než zkušenostem svých synů, ti však záhy dokázali, že otcovo rozhodnutí bylo prozíravé.
Bratři Jelínkové provozovali podnik jako
veřejnou obchodní společnost, v níž byli
rovnocennými společníky. Firemním názvem „Zikmunda Jelínka synové“ vyjádřili úctu otci a zakladateli podniku.17
Koupí Razova v únoru 1921
Zikmund Jelínek v létě 1923. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
dali bratři najevo, že pod jejich vedením
chce podnik nastoupit cestu rychlejšího
rozvoje. Bylo už řečeno, že Rolnický závod ovocnářský (Razov) měl ze všech vizovických pálenic nejvýhodnější polohu díky tomu, že stál v poměrně rovinatém údolí
za městem s možností rozšiřovat areál na okolní pozemky v sousedství železniční trati. Strategické rozhodnutí o koupi Razova bylo nepochybně motivováno vědomím,
že dosavadní provozy ve Slušovské ulici nebudou v budoucnu dostačovat plánům
13 / České gymnasium v Kroměříži 1882–1972, Kroměříž 1972, s. 89.
14 / František Singer působil nejdříve jako advokátní koncipient, časem se vypracoval a v roce 1931 si
otevřel samostatnou advokátní kancelář. V listopadu 1932 se oženil s Valerií Tanzerovou (narozena 5. února 1913), manželé pak bydleli v Podskalské ulici 44 v Praze na Novém Městě. Čižmář, Josef: Národopisné
a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 243. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (č. př. 6/2003)
– pozůstalostní řízení po K. Singrovi (D 15/47). Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 112.
16 / Jednalo se o dvoupatrový činžovní dům s dvorem a ovocnou zahradou v Resslově ulici č. p. 232/7
v olomoucké čtvrti Nová Ulice. V suterénu a přízemí měl po jednom dvoupokojovém bytu, v prvním a druhém patře čtyřpokojové byty. V domě dále byly sklep, prádelna a půda, na dvoře domek s bytem domovníka. V roce 1946 byl dům hodnocen na 196 651 Kčs. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č.
6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
15 / Reich, Edvard: Základy organisace zemědělství Československé republiky, Praha 1934, s. 465.
64
65
mladých podnikatelů. V neposlední řadě šlo také o to, že vlastnictví Rolnického závodu ovocnářského bylo spojeno s ceněnou obchodní známkou „Razov“. Ta si svůj zvuk
udržovala i ve 30. letech, kdy se začal šířit věhlas značky „Rudolf Jelínek“. Jelínkova
firma si užívání známky Razov podržela po celou dobu existence, tedy až do znárodnění v roce 1948.
Majetkový převod mezi manžely Kopeckými a bratry Jelínkovými proběhl
prostřednictvím Jana Pekárka, ředitele záložny v Jilemnici. Byl to on, kdo 30. ledna 1921
od Emila a Aloisie Kopeckých Razov koupil za 820 000 Kč, aby jej 1. února 1921 prodal
firmě Zikmunda Jelínka synové za částku 870 000 Kč. Nemovitosti byly ohodnoceny částkou 250 000 Kč, zatímco movitý majetek částkou 620 000 Kč.18
Ihned po koupi si firma Zikmunda Jelínka synové nechala zapsat vlastnictví
Rolnického závodu ovocnářského do živnostenského rejstříku s předmětem podnikání „výroba a prodej lihovin, zužitkování ovoce a prodej výrobků z něho, výroba ovocných šťáv
a vín.“ 19 Tento předmět činnosti spojený s Razovem doplnil tradiční firemní sortiment:
slivovici, borovičku a likéry. Noví pánové začali uskutečňovat své plány na Razově bez
zbytečného otálení. Už v březnu 1921 se Rudolf Jelínek jménem firmy obrátil na město
ohledně prodeje přiléhajícího pozemku kvůli vybudování železniční vlečky. „Hodlám
rozšířiti a zříditi (...) vzorný závod. K tomu účelu musí býti přípojka k žel. trati, abych mohl
vagony odvézti přímo do dvora ku skladišti“, psal Rudolf Jelínek městským radním. Firmě
bylo vyhověno, byť někteří zastupitelé se stavěli proti; svou roli tu patrně sehrála obava
z přílišné moci rostoucího podniku.20
Na Razov se měl časem přemístit provoz ze Slušovské ulice, prozatím tam ale
výroba pokračovala, protože na Razově probíhala modernizace. Podoba továrny zůstala
v zásadě stejná jako při založení v letech 1894–1895, k nějaké přístavbě došlo až za Emila
Kopeckého v roce 1917. Během 20. a 30. let stála na Razově obytná jednopatrová budova,
kvasírna s šesti kvasnými jámami, pálenice s měděným kotlem (obsah 510 l), topírna, jáma
na výpalky, destilatura, jedno velké a tři malá cihlová skladiště, bednářská dílna, prádelna, dvůr, velká zahrada, chlév, stáje a kůlny. V roce 1926 byl celý areál elektrifikován.21
Bratři Jelínkové bydleli nadále ve Slušovské ulici, byt v palírně na Razově obýval (v roce
1921) firemní zaměstnanec Josef Častínský, který bezprostředně dohlížel na provoz.22
18 / Pekárkova úloha v transakci je nejasná. Obě částky (820 000 Kč i 870 000 Bč) byly kupujícími složeny v hotovosti. Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473).
20 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230, 23 (29. 3. 1921).
21 / V roce 1926 byla elektrifikována převážná část odlehlejších částí města a mezi nimi i Razov. Při té
příležitosti tu bylo vybudováno také pouliční osvětlení, na něž firma měla přispět částkou 2500 Kč, zatímco
město se zavázalo uhradit 9000 Kč. I tak to bylo pro město výhodné, neboť tato částka se rovnala ročnímu
výnosu obecních přirážek, které firma Zikmunda Jelínka synové platila. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 24
(27. 2. a 30. 4. 1926).
22 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 933 (Sčítací operáty Vizovice, č. p. 472).
66
Kvasné kádě ve firmě Zikmunda Jelínka synové, dole zleva Rudolf Jelínek a Vladimír Jelínek, kolem 1923.
Rozvoj firmy ovšem nebylo možné financovat jen ze zisků, proto bylo nutné
sjednávat různé půjčky. K roku 1926 činila výše dluhů vůči městské spořitelně ve Vizovicích asi 52 000 Kč a vůči Angločeské bance v Olomouci 84 000 Kč. Finance byly
získávány též z rodinných zdrojů: otec Zikmund Jelínek půjčil synům 100 000 Kč,
nemalý kapitál vnesla do podniku i manželka Rudolfa Jelínka Irena – 130 000 Kč.23
To byly důležité peníze v situaci, kdy firmu tížily poměrně vysoké dluhy vůči státu.
Pohledávky eráru vzniklé ještě většinou za války (vesměs daňové a celní nedoplatky)
dosahovaly v roce 1923 výše 706 000 Kč a byly zatím řešeny zástavním právem na firemních nemovitostech. Vysoké dluhy byly postupně umořovány a do roku 1927 byla
většina z nich splacena.24
Firma si ve 20. letech držela obchodní zastoupení v Praze (Alois Töpfer
v Mikulášské ulici č. p. 4), bratřím Jelínkům se navíc brzy podařilo proniknout k zahraniční spolupráci. V roce 1923 se firma dostala do kontaktu s francouzskými partnery (Rudolf Jelínek navštívil Francii na jaře 1922) a uzavřela licenční smlouvu s firmou J. Denis, H. Mounié & Co., Roullet & Co. Na jejím základě byla ve Vizovicích
založena společnost s ručením omezeným, v níž figurovali oba bratři. Spolupráce
24 / Tamtéž.
67
s francouzskou firmou založenou roku 1838 v Cognacu zajišťovala firmě Zikmunda
Jelínka synové práva na výrobu, nákup a prodej koňaku a vinného destilátu, dovoz
vína z oblasti Cognacu a obchod s vínem.25 K tradičním ovocným pálenkám tak přibyla výroba kvalitních vinných destilátů.
Určité kontakty se zahraničím udržoval už Zikmund Jelínek. Nejčastěji
vyjížděl do Haliče nebo do Vídně, přesné účely těchto cest ale nejsou jisté. Naproti
tomu cesty Rudolfa a Vladimíra Jelínka ve 20. letech měly bezpochyby obchodní charakter (jistě nákup ovoce, snad hledání nových odbytišť). Jejich cílem bylo Rakousko,
Polsko, Německo, Jugoslávie, Rumunsko a Francie.26
Úspěšná spolupráce obou bratrů však netrvala dlouho. V roce 1926 se
Rudolf a Vladimír Jelínkové rozhodli, že nadále půjdou každý vlastní cestou. Určité signály už byly patrné v červenci 1925, kdy Vladimír Jelínek sám pronajal
obecní pozemek s pálenicí Ferdinanda Kubíčka a společníků.27 Důvody rozchodu neznáme, musíme se spokojit konstatováním, že veřejná obchodní společnost
k 30. červnu 1926 zanikla a její jmění si bratři rozdělili mezi sebou.28 Pálenice
č. p. 472 s obytným domem č. p. 568 na Razově připadla Rudolfu Jelínkovi a provozy s obytným domem ve Slušovské ulici č. p. 425 Vladimíru Jelínkovi. Rudolfu
Jelínkovi také zůstala francouzská licence. Většinu ostatního, vesměs movitého
majetku, jakož i obchodních aktiv a pasiv firmy si bratři rozdělili napůl. Z movitého majetku se jednalo například o ležácké sudy, kvasné nádoby, kádě, vozy, saně,
kočáry nebo zásoby dříví. Rudolfu Jelínkovi navíc připadl osobní automobil, zatímco Vladimíru Jelínkovi všechny transportní sudy a zboží a suroviny na skladě.
Písemná agenda jako obchodní knihy, korespondence a faktury zůstala u Vladimíra Jelínka, který si po rozchodu s bratrem ponechal dosavadní název Zikmunda
Jelínka synové.29
Rudolf Jelínek propůjčil dalšímu podnikání své jméno a byl navíc mladšímu bratrovi zavázán doplacením rozdílu, který při dělení vznikl v jeho prospěch.
Z rozdělení vyšel lépe Rudolf Jelínek, a to zejména z hlediska perspektivy podnikání,
která byla znatelně lepší v razovské pálenici. Toho si bratři byli vědomi, a proto byl
součástí rozdělovací dohody bod, který Vladimíru Jelínkovi umožňoval používat až
do roku 1929 razovskou pálenici borovičky, naopak Rudolf Jelínek byl do té doby z jejího užívání vyloučen.
Vladimír Jelínek tak získal čas k hledání nových výrobních objektů, protože bylo zřejmé, že stávající pálenici ve Slušovské ulici nebude možné v budoucnu
rozšiřovat vzhledem k její poloze mezi potokem Lutoninkou a obytným domem
(obdobně jako u Singrovy pálenice). Tehdy (1926) se do situace vložil otec Zikmund Jelínek, dosud formální majitel pálenice ve Slušovské, když tuto nemovitost
převedl na syna Vladimíra, snad proto, aby jí mohl ručit při chystané koupi jiné
pálenice.30 K ní došlo již v říjnu 1927, kdy Vladimír Jelínek koupil prostřednictvím
stavitele Jana Sušily pálenici bývalého Hospodářského družstva pro okres vizovský
(č. p. 615). Její výhoda spočívala v poloze přímo u železniční stanice, navíc byla
prakticky nová: Hospodářské družstvo ji postavilo na přelomu let 1923–1924. Už
v roce 1925 ji odkoupilo Hospodářské družstvo pro jihovýchodní Moravu a přilehlé
Slovensko z Uherského Brodu, z jehož vlastnictví ji získal Vladimír Jelínek.31 Zřejmě
už při dělení původní firmy bratří Jelínků měl Vladimír Jelínek představu o jejím
získání.
Během roku 1928 Vladimír Jelínek podnikl rozsáhlou přestavbu této pálenice, díky níž se zařadil po bok největších firem ve městě – Singrově ve Štěpské
ulici a Rudolfa Jelínka na Razově. Firma Zikmunda Jelínka synové po modernizaci
disponovala novou pálenicí se dvěma destilačními garniturami na elektrický pohon,
s měděnými kotly na nepřímé topení uhlím (o obsahu 515, respektive 453 l) a chladicími aparáty, dvěma kvasírnami (jedna byla součástí pálenice, druhá přistavěna v roce
1930) a betonovou jámou na výpalky. Mezi oběma kvasírnami byla zbudována úzkokolejná dráha a palírna byla přímým vjezdem spojena s nádražním nákladištěm.
Na půdě pálenice byla zřízena sušárna jalovinek s mlýnkem na jalovinky o dvou čtyřmetrových kovových válcích. O chod podniku se starali tři dělníci, v sezoně jejich počet vzrostl na deset. Páteří výrobního programu měly nadále zůstat slivovice, borovička a vinný destilát.32 V pálenici ve Slušovské ulici zůstala v provozu destilatura (dva
měděné destilační kotle o obsahu 1738, respektive 994 l, jeden kotel na cukr), jinak
sloužila jako umývárna, balírna a skladiště výrobků (v něm byl instalován zušlechťovací aparát s měděným kotlem o obsahu 500 l).33 Sklep si jako ledovnu pronajal
brumovský pivovar.34
I když o důvodu rozchodu bratrů Jelínkových konkrétní informace nemáme, lze ze souvislostí vyrozumět, že byli rozdílných povah. Starší Rudolf zdědil
25 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107, AMV, inv. č. 230.
30 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 425).
26 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 31, 32 (rejstříky cestovních pasů).
31 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 615), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města
Vizovic, Brno 1933, s. 199.
27 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 24 (schůze 25. 7. 1925).
28 / Rozlučovací akci asistovalo několik právníků, mezi nimi také členové širší Jelínkovy rodiny: advokát
JUDr. Mořic Jelínek z Uherského Hradiště, strýc bratrů Jelínkových (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230,
30. 8. 1926) a JUDr. Arnošt Engel z Prahy, manžel starší sestry Rudolfa a Vladimíra Jelínkových Heleny.
68
33 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní
řízení po V. Jelínkovi (D 305/46) – inventář firmy.
69
Vladimír Jelínek, 1927. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Irena a Rudolf Jelínkovi v Mariánských Lázních,
srpen 1920. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
po otci výborný podnikatelský talent a firmě věnoval veškerý čas. K jeho povahovým
rysům patřila ovšem také prudkost – údajně někdy i uhodil dělníka,35 a prokazatelně
byl odsouzen za to, že „v rozčilení pobil hocha“.36 V roce 1924 byl potrestán pokutou
200 Kč za rychlou jízdu automobilem.37
Naproti tomu mladší Vladimír se těšil pověsti rozvážného a klidného člověka, který dobře vycházel s lidmi. Vedle starostí o firmu si našel čas i na veřejné funkce.
Stál u zrodu místní organizace židovské strany a jako její předseda ji přivedl k nečekanému úspěchu v doplňovacích komunálních volbách v roce 1927, kdy jí dalo svůj
hlas 79 voličů (tedy i nežidů). Strana tak získala na radnici jedno křeslo, které sám
obsadil. S tím byly postupně spojeny další funkce, nejprve náhradníka v disciplinární
35 / Naznačuje to Vojtěch Baklík, menší vizovický výrobce lihovin, který v roce 1946 nejasně mluvil o osobě „některého bývalého českého dělníka (...) který byl při práci svým zaměstnavatelem (rozumí se Rudolfem Jelínkem) bit, kopán, fackován apod.“ SOkA Zlín, fond MěNV Viz., volební spisy – volební reklamační komise
1946.
36 / Případ se stal v roce 1927 (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 185). Už předtím, v říjnu 1925, byl obviněn,
že „lehce ublížil“ zámečnickému učni Josefu Pagáčovi, kterému měl za to nahradit škodu 45 Kč. Rudolf Jelínek se dostal do rozporu se zákonem ještě jednou v roce 1927, když byl potrestán pokutou 30 Kč za „řádné
neopatření kousavého psa“.
70
Ida Jelínková s Tomíkem a Annou ve Vizovicích,
léto 1934, PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Vladimír Jelínek s dcerou Annou v Luhačovicích,
asi 1933. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
komisi, člena výboru městské spořitelny (1928) a potom ještě náhradníka místní školní rady (1929, řádným členem byl od roku 1933).38 Veřejná angažovanost Rudolfa
Jelínka zdaleka taková nebyla: byl jen členem živnostenské komise městského úřadu
v letech 1927–1932.39
Co se týká soukromého života bratří Jelínků, oba si ve 20. letech založili
rodiny. Rudolf Jelínek se brzy po návratu z válečné služby seznámil s Irenou Müllerovou a 10. srpna 1920 se s ní oženil v Trenčianských Teplicích.40 Novomanželé bydleli
ve Vizovicích, v domě ve Slušovské ulici. Líbánky prožili v prosinci téhož roku v Rakousku, Itálii a Jugoslávii. Rudolf Jelínek tam oficiálně odejel za obchodními záležitostmi, ovšem v doprovodu ženy, to nám dovoluje mluvit o svatební cestě.41 Mladé
38 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 20 (rok 1927), inv. č. 24 (schůze 22. 12. 1927), inv. č. 25 (schůze 23. 7.
1928, 19. 2. 1929).
39 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 24, 25.
40 / Irena Müllerová se narodila 1. ledna 1897 ve Valašských Kloboukách jako dcera sládka tamního pivovaru Josefa Müllera a jeho manželky Hermíny, rozené Schulzové. Rodina žila od roku 1907 ve slovenském
Hlohovci, kde se Josef Müller stal nájemcem pivovaru.
41 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 32 (232 a 233/20). Krátce po svatbě, ještě v srpnu 1920,
dleli novomanželé v Mariánských Lázních.
71
rodině se zanedlouho – 18. listopadu 1921 – narodil syn Zdeněk; později ještě přibyl
syn Jiří (16. prosince 1927).42
Vladimír Jelínek se oženil 5. dubna 1925 v Brně s Idou Weissovou, dcerou
majitele konkurenční pálenice Mořice Weisse. Tím ale jistě nebyl sňatek motivován,
Ida byla jedinou dcerou Mořice Weisse a otcovského podniku se chystali ujmout její
tři bratři.43 Ze šťastného manželství Vladimíra a Idy Jelínkových, do něhož žena vstupovala s bohatým matčiným věnem 250 000 Kč,44 se narodily dvě děti: dcera Anna
1. srpna 1930 a syn Tomáš 30. ledna 1934.45
42 / Synové se narodili v brněnském sanatoriu MUDr. Fritze Thorsche, kde manželé Jelínkovi hledali
zdravotní péči na vyšší úrovni než ve Vizovicích. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 472), Podhola, Jan:
Rod Jelínků (rukopis), Praha 2002. Tento ve své době neobvyklý jev svědčí o dobrých hmotných poměrech
rodiny. Ty se projevovaly i tak, že v rodině Jelínků (a stejně tak u Singrů) bývaly běžně zaměstnány pomocné síly (služka, kuchařka). Například v roce 1921 byly v Jelínkově domě č. p. 425 zaměstnány pokojská Karolina Válková z Pulčína a kuchařka Terezie Jantilová z Rusavy. U Singrů tehdy pracovala služebná Anežka
Knapková ze Štípy. Srv. SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 933 (sčítací operáty Vizovice 1921,
č. p. 380, 425). U Vladimíra Jelínka ve 30. letech pracovala služka Hedvika Baklíková ze Slavičína. SOkA
Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
43 / Ida Weissová se narodila 8. března 1900 ve Vizovicích. Mořic Weiss (narozen 1864 ve Vizovicích),
který svou pálenici založil roku 1902, se s manželkou Gizelou (narozena 26. září 1875 ve Zlíně jako dcera
obchodníka Maxmiliána Schindlera a jeho ženy Heleny) oženil 18. února 1894; měli spolu čtyři děti: Josefa
(nar. 23. srpna 1897), Idu (nar. 8. března 1900), Rudolfa (nar. 7. listopadu 1902) a Otta (nar. 26. ledna 1907).
SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46,
4/50).
JOSEF WEISS A OSTATNÍ
Weissova pálenici setrvávala
ve 20. letech v pozici největší vizovické
firmy svého druhu po podnicích Karla
Singra a bratří Jelínků. Vyráběla v provozovně za Zahradní ulicí vybavené
destilaturou se dvěma kotly (620 a 509 l)
slivovici, borovičku, brandy, mlátovici,
likéry, borůvkové víno a ovocné šťávy.
Kvasírna ale zůstávala na náměstí a kvas
Korespondenční lístek firmy Josef Weiss, 1924.
byl převážen do pálenice vozem. Firma
SOkA Zlín.
tehdy zaměstnávala vlastního řidiče,
důležitou osobou byla také schopná účetní Ema Rytnauerová. Po úmrtí zakladatele
pálenice, třiašedesátiletého Mořice Weisse v roce 1927, převzali firemní žezlo starší synové Josef a Rudolf jako rovnocenní společníci a název podniku proto doznal mírné
změny – napříště byl registrován jako „Josef Weiss a spol“.46 Oba se do vedení podniku
zapojovali ještě za života otce, zejména Josef Weiss, který jako disponent a prokurista
každoročně vyjížděl za obchodem do Rakouska a Německa.47 Zatímco mladší Rudolf
zůstal svobodný, Josef se 4. listopadu 1928 oženil s Alicí Munkovou. Z manželství se
narodili synové Jiří (8. prosince 1930) a Petr (16. listopadu 1936).48 Nejmladší bratr
Otto Weiss se ve firmě neangažoval a v roce 1934 se odstěhoval do Vídně.49
Aby byl obraz palírenského podnikání těch let ve Vizovicích úplný, je třeba se zmínit o menších výrobcích, kteří se pokoušeli napodobit úspěch těch větších.
Nejstarší z nich, Jan Hába, který svou firmu na výrobu slivovice, borovičky, borůvkového vína a ovocných šťáv provozoval v domě č. p. 290 v Říčanské ulici od roku 1912,
nepředstavoval pro hlavní vizovické podniky (Singer, R. Jelínek, Z. Jelínka synové,
Weiss) konkurenci, dokázal se však vedle nich udržet a osobní schopnosti ho dovedly
46 / SOkA Zlín, fond Důchodkový kontrolní úřad Vizovice, sign. I./2.(1), OÚ ONV, inv. č. 107 (poř. č. 54,
177), fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
47 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 32.
44 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi
(D 305/46).
48 / Alice Munková se narodila v Rousínově 14. července 1910 jako dcera obchodníka Zikmunda Munka
(nar. 1873, zemřel 27. 9. 1935) a jeho manželky Ervíny Schillerové (nar. 1887). SOkA Zlín, fond OS Vizovice,
dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50). Jiří Weiss se narodil
v brněnském sanatoriu MUDr. Huga Beckmanna. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č.
6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50).
45 / Děti se narodily v Brně, v sanatoriu MUDr. Huga Beckmanna, přímém nástupci Thorschova sanatoria (viz pozn. 42). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 425), fond OÚ ONV, inv. č. 1053, Podhola, Jan:
Rod Jelínků (rukopis), Praha 2002.
49 / Oženil se tam s Annemarií Neumannovou (narozena 10. července 1913 ve Vídni jako dcera Friedricha
Neumanna a Ireny Hostovské). SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní
řízení po O. Weissovi (D 3/1950).
72
73
k úspěchu na místní společenské úrovni. Angažoval se v některých zdejších
peněžních ústavech a v letech 1923–1925
byl starostou města.50 V produkci pokračovala také pálenice Františka Kalendy
založená ve Slušovské ulici č. p. 7 roku
1914.51 V roce 1924 byla registrována pálenice Jana Kalendy na náměstí č. p. 130.52
Krátkou historii měla pálenice Hospodářského spolku u nádraží, kterou v roce
1927 po čtyřech letech existence koupil
Vladimír Jelínek. V roce 1927 vznikla
další pálenice při domě č. p. 576 v Masarykově čtvrti (dnešní Nádražní ulice).
Založil ji Josef Bajer, vrstevník Rudolfa
Jelínka, který se doposud zabýval obchodem ovocem a slivovicí.53 Vlnu zakládání
Etiketa pálenice Antonína Kalendy (po 1931).
menších palíren završil podnik Antonína
Kalendy v roce 1931 (Slušovská ul. 6).54
Některé malé firmy zase brzy zanikaly. Jen okrajovou záležitostí byly pálenice Jana Dubčáka na náměstí v č. p. 26 (1923–1924), Ferdinanda Kubíčka v Kopanické ulici č. p. 297 (1923–1925) a Petra Kašpárka ve Štěpské ulici č. p. 401 (kolem 1922).
Tyto podniky se orientovaly na výrobu slivovice, některé ohlásily výrobu lihovin studenou cestou (Pavel Mrákota a František Turpiš v č. p. 138 na náměstí roku 1922, znovu
Ferdinand Kubíček ve svém domě v Říčanské č. p. 635 roku 1929).55 Je poměrně pravděpodobné, že někteří z těchto živnostníků zůstali jen u ohlášení živnosti, kterou pak
ve skutečnosti neprovozovali. Například obchodník Alois Klačánek předložil v srpnu
1934 plány na výrobu lihovin a octa ve sklepě svého domu v Říčanské č. p. 296. Úředně
50 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 103, 199. Nejpozději od roku 1911 byl členem
dozorčí rady městské spořitelny. SOKA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 1.
51 / Její zánik je nejasný, fungovala zřejmě ještě roku 1939, dochoval se také údaj, podle nějž byla v roce
1945 živnost uvedena do klidu. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107, fond AMV, inv. č. 344 (povodeň).
53 / Firmě Josefa Bajera (narozen 1892 ve Vizovicích) bylo zřízení pálenice a kvasírny úředně povoleno
v lednu 1929, kolaudace budov proběhla v červenci 1931. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti),
kart. 500.
byl podnik schválen a zaregistrován,
ale z pozdějšího zápisu z dubna 1936 je
patrné, že Alois Klačánek živnost „neprovozuje a ani pravděpodobně provozovat nebude, poněvadž nemá do živnosti
žádných peněžních prostředků.“ 56 Reálný
počet vyrábějících podniků byl tedy jistě
o něco nižší, než kolik jich bylo registrováno.57
Odlišný sortiment zvolila firma Pirus někdejšího účetního Rolnického akciového závodu ovocnářského
Hlavičkový papír Ovocnářské společnosti ing. Čech,
Otakara Kratochvila, která od roku 1922
1930. SOkA Zlín.
v pronajaté místnosti Zemské ovocnářské školy vyráběla ovocné šťávy a vína, zpočátku jen jablečné víno. Ovocnářský závod Pirus byl společností s ručením omezeným a Kratochvilovým společníkem v ní
byl obchodník František J. Pažout. Podnik, kterému se dařilo dobře, přestěhoval
v roce 1926 produkci ovocných vín do bývalého panského pivovaru ve Štěpské ulici
(č. p. 381). V roce 1928 se společníci rozešli a Otakar Kratochvil pak provozoval svůj
podnik sám; po jeho smrti v roce 1932 Pirus zanikl. F. J. Pažout si v roce 1928 zřídil
vlastní firmu v Kopanické ulici, která začínala výrobou ovocných šťáv a vín, a když
se po čase zavedla, došlo i ke zřízení pálenice (1932) a pobočného skladu v Moravské
Ostravě (1936).58 Výrobou ovocných šťáv a vín se od roku 1928 zabývala také Ovocnářská společnost ing. Čech a spol. Provozovali ji jako společníci ing. Břetislav Čech,
Jiří Čech a Jan Sláma (podnik založil sám Jiří Čech již rok předtím). Nevelkou výrobu borůvkového vína zavedl Jan Sláčík roku 1924 při hostinci Na Lapači (Říčanská
ul. 279).59
56 / Zadluženému A. Klačánkovi byl živnostenský list formálně odebrán v březnu 1942. SOkA Zlín, fond
OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500, OÚ ONV, inv. č. 107.
57 / Platí to zřejmě i v případě Pavla Mrákoty z Prahy, jemuž byla v květnu 1922 zrušena živnost výroby
a prodeje lihovin studenou cestou ohlášená v domě Rudolfa Macháčka č. p. 138 na náměstí teprve v únoru
téhož roku. Viz SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107.
54 / Antonín Kalenda (nar. 8. května 1898 ve Vizovicích) si nechal registrovat živnost obchodu ovocem
a výroby slivovice už v květnu 1928. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 501.
58 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 200. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398
(Živnosti), kart. 501, DKÚ Vizovice, neuspořádané spisy. F. J. Pažout se podobně jako J. Hába prosadil
coby funkcionář městské spořitelny, když už před první světovou válkou byl místopředsedou jejího výboru
a členem dozorčí rady (SOKA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 1).
55 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107, fond Důchodkový kontrolní úřad Vizovice, sign. I./2.(2).
Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 199, 328 an.
59 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107. Tento Jan Sláčík (narozen 1867 ve Vizovicích) není totožný
s Janem Sláčíkem (narozen 1848 v Zádveřicích), zakladatelem vizovické sodovkárny.
74
75
7
TŘICÁTÁ LÉTA:
EXPANZE
D O ZAHRANIČÍ,
ZÁMOŘSKÉ TRHY
Reklamní plakát firmy Rudolf Jelínek, po 1934.
RUD OLF JELÍNEK
Reklamní plakát pálenice Karla Singra, kolem 1935.
Třicátá léta 20. století jsou dobou, kdy se známost vizovické slivovice začala šířit nejen Evropou, ale i v zámoří. Pod tímto úspěchem je podepsána především firma Rudolfa Jelínka, jehož jméno se stalo světově uznávanou značkou kvalitních destilátů. Inspirováni jeho příkladem a disponujíce srovnatelnou kvalitou se
zanedlouho dopracovaly k větším vývozům také další vizovické pálenice (K. Singer,
V. Jelínek).
78
Rudolf Jelínek ještě v roce 1926, kdy se rozdělil se svým bratrem, investoval
do podniku na Razově 200 000 Kč hypoteční půjčkou městské spořitelny. I když její
splácení bylo pomalé (ještě koncem roku 1939 zbývalo splatit necelých 140 000 K),1
pomohla mu k dalšímu rozvoji firmy. Někdy z té doby se dochovalo finanční ohodnocení razovské továrny: areál byl ceněn na 1 200 000 Kč, spolu s vybavením pak
na 2 279 000 Kč.2 Stabilní pozice firmy na přelomu 20. a 30. let byla nezbytným předpokladem realizace nového výrobního programu, s nímž Rudolf Jelínek přišel. Jednalo se
o produkci košer destilátů, při jejichž výrobě se nepoužívají suroviny, výrobní zařízení
a postupy, které by odporovaly předpisům židovské víry. To předpokládalo přítomnost
pověřeného zástupce židovské obce, který dozoroval výrobní proces počínaje výběrem
švestek nebo jalovinek (zpočátku se vyráběla košer slivovice a borovička) přes kvašení
a destilaci až po uložení v zapečetěných nádobách. Protože v praxi nebyla k dispozici
destilační aparatura a jiná technologická zařízení určená výhradně pro košer výrobu,
probíhal výrobní proces na obvyklých zařízeních, která se musela nejdříve košerovat,
tedy vypláchnout horkou a studenou vodou. Zástupce židovské obce byl také nezbytný při další manipulaci: otevírání zapečetěných nádob při ošetřování destilátu a při
stáčení do lahví po několikaletém zrání. Výrobky pak byly opatřeny hechšerem – potvrzením, že jsou skutečně košer. Víceméně tentýž postup je uplatňován dodnes.
Rudolf Jelínek mohl dostát náročným kritériím košer produkce zejména
díky tomu, že jeho dosavadní výrobky se vyznačovaly vysokou kvalitou a byly známé
po celé republice a v mnoha evropských zemích. Židovský původ Rudolfa Jelínka byl
pochopitelně rovněž ku prospěchu. Výroba košer destilátů se brzy ukázala být pro firmu zdrojem slušných zisků, což bylo důležité zejména při ztíženém domácím odbytu
v letech hospodářské krize.
Valná část košer výrobků byla určena pro export zejména do USA, kde
se staly záhy vyhledávanými v tamní početné židovské komunitě. Prorazit na velký
americký trh se Rudolfu Jelínkovi podařilo v roce 1934, kdy získal pro své zastoupení
importérskou firmu v New Yorku, která zamýšlela podpořit dovoz československých
výrobků na úkor dosavadního importu z Maďarska a Rumunska.3 K tomu vedly
1 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473), SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv.
č. 1039 (Spořitelna města Vizovic). Jinou tehdy sjednanou půjčkou bylo 65 000 Kč od I. trnavské banky
v Hlohovci. Na jejím dojednání se významně podílel Jelínkův tchán Josef Müller. SOkA Zlín, fond OÚ
ONV, inv. č. 1053 (Přihlášky provozního majetku židovských podniků).
2 /
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 231. Finanční odhad je součástí nedatovaného popisu závodu.
3 / Podnikový archiv firmy RUDOLF JELÍNEK a.s. (dále jen PA RJ), Sbírka firemních dokumentů
(různé dokumenty 1938, protokol z 18. 11. 1938). Rudolf Jelínek inzeroval dovoz svých destilátů například
v měsíčníku American Wine and Liquor Journal (1935).
79
amerického zákazníka důvody jakostní
i politické: bojkotem maďarských a rumunských výrobků reagoval na vzrůstající antisemitismus v těchto zemích.
Zkušební zásilka Jelínkových výrobků
vzbudila jednoznačně příznivý ohlas.
Hned od roku 1934 si Rudolf Jelínek získal na americkém trhu pevné postavení
potvrzované stoupajícím dovozem slivovice a borovičky. Export vrcholil v letech
1937 a 1938, kdy firma vyvezla destiláty
za 200 000 Kč, respektive 375 000 Kč.4
Etiketa slivovice Rudolf Jelínek, 30. léta.
To představovalo 2579 beden slivoviPA RUDOLF JELÍNEK a.s.
ce a borovičky, tedy asi 35 000 lahví.
Značce Rudolf Jelínek se během krátké doby podařilo obsadit druhé místo v dovozu
ušlechtilých destilátů do USA. Velký díl zásluh na tomto úspěchu měla také iniciativa československého diplomata Hajného z generálního konzulátu republiky v New
Yorku, který vyvinul všestranné úsilí v propagaci vizovických destilátů. Nejednalo se
ale o aktivitu vstřícnou vůči jedné soukromé firmě. Úspěch Rudolfa Jelínka byl zároveň úspěchem československého hospodářství, protože na každé lahvi exportované
do USA byl nápis Product of Czechoslovakia. Z vývozní konjunktury druhé poloviny
třicátých let příznivě těžili také Jelínkovi subdodavatelé, jako výrobci skla, etiket, beden, korkových uzávěrů a podobně.
Úspěch Rudolfa Jelínka za mořem se odrazil v plánu zdvojnásobit export
v následujících letech, uvažovalo se o ročních dodávkách 4000 až 5000 beden destilátů. Politická krize roku 1938 ústící v rozbití demokratického Československa však
plány rozmetala. Na podzim 1938 bylo zřejmé, že americká strana nebude mít nadále
zájem o výrobky ze země, která opouštěla demokratické principy. Importérská firma
v New Yorku tehdy výslovně do Československa sdělovala, že z důvodu vzrůstu antisemitismu u nás je ohrožen veškerý dovoz. Krizové situace hbitě využívali jugoslávští,
maďarští a rumunští výrobci ke znovuzískání ztracených pozic.
Krátký úspěch na americkém trhu nebyl dán jen politickou orientací
tamních odběratelů, Rudolf Jelínek musel také nabídnout vynikající kvalitu. Díky
ní se dařilo překonávat nelehké překážky, které při soutěži o americký trh vyvstávaly. Souvisely vesměs s odlišnou úrovní státní podpory exportu v Československu a jiných evropských zemích, zejména v Jugoslávii, Maďarsku a Rumunsku.
Rudolf Jelínek poukazoval na to, že v uvedených státech se obvykle ponechává líh
určený k vývozu několik let ležet bez zdanění, tím zestárne a získává na jakosti.
4 /
80
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053 (soupis židovských podniků 1939).
Rudolf Jelínek koresponduje o zámořském exportu, 1934. SOkA Zlín.
Tyto země také svým vývozcům poskytovaly za vyvezený líh exportní prémie,
což snižovalo konečnou cenu výrobků. Československá praxe podpory lihového exportu byla poněkud složitější. Výrobce měl nárok na dodávku daněprostého lihu, pokud byl určen na vývoz, předtím byl ale zatížen povinností složit
státu záruku za placení daně z lihu. Rudolf Jelínek tak například na podzim
1935 složil na okresním finančním ředitelství 40 000 Kč ve formě cenných papírů
a tato záruka mu byla vrácena v lednu 1937 poté, co „veškeré zásoby uskladněné pro
81
vývoz do USA byly vyvezeny.“ 5 Rudolf Jelínek platil státu za 1000 hl lihu 26 700 Kč
(v roce 1938).6
Důležitým úkolem byl nákup ovoce,
zejména po mrazové pohromě v roce
1929, kdy přestalo platit, že valašské trnky jsou klíčovým zdrojem pro výrobu slivovice. Na začátku roku 1929 tvrdá arktická zima, jaká neměla obdoby, srazila
rtuť teploměru hluboko pod bod mrazu.
Po dlouhé týdny teplota pravidelně klesala pod –20 °C a někdy i –30 °C. Následky pro hospodářství byly drtivé, jen
v ovocnářství dosáhly škody 750 milionů
Kč. Zahynula polovina ovocných stromů v Československu, počet švestek klesl z 25 590 000 v roce 1928 na 13 890 000
v roce 1929.7 Okolí Vizovic na jaře 1929
skýtalo smutný obraz. Tisíce zmrzlých
stromů nerozkvetlo a muselo být vykáIrena a Rudolf Jelínkovi, kolem 1935.
ceno. Zatímco v roce 1906 bylo ve Vizovicích napočteno 68 000 švestkových
stromů a v roce 1916 jich bylo ještě 41 000, nezůstalo po katastrofální zimě roku 1929
více než 12 200 švestek.8 Proto ve 30. letech jen 20 % švestek zpracovaných Rudolfem
Jelínkem pocházelo z Moravy, zbytek se dovážel především ze Slovenska, kde byl
jejich nákup také cenově výhodnější. Obvyklé byly také dovozy z Jugoslávie, švestky odtud dovážely všechny velké palírny už od 20. let.9 Jalovinky pocházely zpravidla ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Slivovice a borovička tvořily pilíř výrobního
programu, vedle nich narůstala také produkce brandy. Na jeho výrobu firma nakupovala víno ve Francii, od domácích obchodníků pak vedle vína také vinné kaly.
Mezi největší dodavatele vína v letech 1937–1938 patřil L. Wittgruber z Pezinku,
J. Wachtenheim a vrchní hospodářská správa Schönborn-Buchheim z Berehova,
K. Lohos z Dolních Dunajovic, L. Lorenz z Třebíče, Veritas Trnava nebo Leopold
Braun z Uherského Hradiště.10 Firma tehdy měla k dispozici dva automobily: osobní
značky Buick a nákladní Chevrolet.
Podnik Rudolfa Jelínka byl ve 30. letech bezesporu nejdynamičtěji se rozvíjející vizovickou pálenicí. Přesto podle různých ukazatelů, například výše provozního kapitálu, obratu nebo počtu zaměstnanců zůstávala nadále za První vizovickou
pálenicí Karla Singra nebo i firmou svého bratra Zikmunda Jelínka synové. Porovnání hlavních vizovických pálenic dobře vyplývá z následující tabulky:11
Provozní
kapitál
Obrat
Obrat
Export
Export
1937
1938
1937
1938
Počet
zaměstnanců
Karel Singer
1 500 000
5 600 000
6 800 000
50 000
50 000
23
Rudolf Jelínek
1 000 000
2 021 183
2 439 016
200 421
374 590
10
Z. Jelínka synové
1 000 000
2 318 299
2 612 128
_
85 305
8
500 000
1 232 000
1 323 000
_
_
7
Josef Weiss a spol.
5 / PA RJ, Sbírka firemních dokumentů. Rudolf Jelínek tehdy odebíral líh z Družstevní rafinerie lihu
v Bzenci.
6 / Částka sestávala z těchto složek: výrobní daň z lihu (20 700 Kč), zemská přirážka (1800 Kč), zprošťovací dávka (900 Kč) a paušální daň z obratu (3300 Kč). Daň byla placena na účet berního úřadu ve Vizovicích.
7 / Zatímco průměrná roční sklizeň ve 20. letech činila 8 977 040 centů ovoce, v první polovině 30. let
to bylo jen 4 883 353 centů. V přepočtu na vagóny ovoce: v nejúrodnějším roce 1922 bylo sklizeno 132 000
vagónů, v roce 1929 pak 60 000 vagónů. Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu
od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 63, 70. Reich, Edvard: Základy
organisace zemědělství Československé republiky, Praha 1934, s. 356 an.
8 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 20 (kronika, rok 1929). Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti
Vizovic, Vizovice 1938, s. 170.
9 / SOkA Zlín, fond DKÚ, sign. I./2.(2).
82
10 / PA RJ, Sbírka firemních dokumentů (30. léta).
11 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053 (Soupis židovských podniků, údaje byly shromážděny v létě
1939).
83
KAREL SINGER
První vizovická pálenice Karla Singra si ve 30. letech zachovávala pozici
největší pálenice ve městě. Rozhodující slovo v ní nadále měl její zakladatel, sedmdesátník Karel Singer, ale už za vydatné spolupráce synů Arnošta a Bedřicha. Podnik byl veřejnou obchodní společností, v níž byl nejprve jediným společníkem Karel
Singer a prokuristou starší syn Arnošt, zatímco Bedřich měl na starosti velkoobchod.
Později se oba synové stali společníky firmy, Bedřich Singer jím byl v roce 1932.12
Synové měli časem podnik převzít po stárnoucím otci, tomu však zabránilo předčasné úmrtí staršího z nich, aktivního a talentovaného Arnošta Singra, v květnu 1934.13
Mladší syn Bedřich Singer se 21. února 1933 oženil s Lotou Roubíčkovou pocházející
z Prahy, kde se pak narodily i obě jejich děti: dcera Jana 25. listopadu 1933 a syn Tomáš 9. dubna 1937.14
I přes omezenost provozů firmy ve Štěpské ulici se Karlu Singrovi stále
dařilo nacházet možnosti jejich rozšiřování a modernizace. V roce 1933 byla vystavěna
Reklamní skládačka pálenice Karla Singra, kolem 1935. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
12 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Singer).
13 / Arnošt Singer trpěl vážnou chorobou žaludku. Už v roce 1921 absolvoval léčebný pobyt v Itálii,
nemoc se však stále zhoršovala. SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 32 (254/21). Arnošt Singer
podlehl rakovině žaludku v Baťově nemocnici ve Zlíně 16. května 1934 ve věku nedožitých 39 let. SOkA
Zlín, fond AMZ, inv. č. 257 (matrika zemřelých).
14 / Lota Roubíčková se narodila 30. prosince 1913 v Praze, kde Bedřich Singer často pobýval při správě
tamější firemní filiálky. Koncem března 1933 se novomanželé odstěhovali do Vizovic, ale Lota Singrová
i pak kvůli těhotenství trávila dost času v Praze. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 382).
84
nová destilatura přiléhající k obytným
prostorům domu č. p. 382 a v ní instalován měděný kotel o obsahu 650 l. Karel
Singer tím významně doplnil dosavadní
destilační soupravu v pálenici č. p. 380
sestávající z 800 litrového kotle na slivovici, borovičku a brandy a 485 litrového
kotle určeného na borovičku.15 V pálenici tak byly dvě destilace, větší v hlavní
budově a menší ve dvoře naproti průjezdu z ulice. V hlavní budově byly dále dvě
kanceláře nad průjezdem, byt, nálevna
a několik skladišť za sebou, na destilaturu navazovala kvasírna a bednárna.
V roce 1937 vyrostlo nové skladiště na sudy.16 V budově č. p. 382 přes ulici se nacházela vedle nově vybudované pálenice
výrobna ovocných vín, skladiště a byt.
Firma dávala roku 1933 stabilní zaměstnání šesti až osmi dělníkům,
jejich počet se ale ve 30. letech zvyšoval
a v roce 1938 činil již 23 zaměstnanců.
Oficiální název firmy zněl „První vizovická pálenice ku vyrábění pravé borovičky a slivovice ve Vizovicích, Karel Singer“
a jasně z něj vyplývá hlavní výrobní sortiment. Singrova slivovice a borovička
byla dodávána na trh jako „pravá valašská slivovice“, „pravá valašská borovička“ a „medicinální jalovcová borovička.“
Vedle toho podnik produkoval také likéry, ovocné šťávy a vína a brandy.17 Vinný
destilát byl vyráběn od roku 1932, možná
podle příkladu úspěšné spolupráce bratří
Jelínků s francouzskými partnery. Karlu
Etiketa Singrovy exportní košer slivovice.
Etiketa Singrovy třešňovice.
15 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, bal. č. 3 (K. Singer).
16 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 239, Stavební úřad Vizovice, č. p. 380, 382.
17 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (svobodné a řemeslné živnosti), SOkA Kroměříž, fond OkÚ
Holešov, bal. č. 3 (K. Singer).
85
VLADIMÍR JELÍNEK
A JOSEF WEISS
Bedřich a Lota Singrovi (třetí a čtvrtá zleva v horní řadě) na svatbě Josefa Kolínka; nad novomanžely farář Antonín
Vysloužil. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Singrovi se podařilo dojednat licenční výrobu francouzského vinného destilátu
Napoleon Brandy a Napoleon Brandy Medicinal; někdy v polovině 30. let přibyly
do sortimentu výrobků po vzoru Rudolfa Jelínka košer destiláty určené také většinou
pro export. Singrův vývoz nedosahoval ovšem Jelínkovy úrovně, v roce 1937 i 1938 se
pohyboval na hodnotě okolo 50 000 Kč, takže košer destiláty představovaly pro firmu
spíše doplňkovou výrobu.18
Obliba Singrových destilátů, zejména borovičky a slivovice, umožnila podniku udržovat širokou síť odběratelů zejména v Československu. Obchodní politiku
firmy měl na starosti Bedřich Singer, který dohlížel mimo jiné na filiální sklad v Praze,
ale relativně nejhustější síť odběratelů měla firma na Slovensku, kde většinu Singrových
výrobků nakupovali židovští obchodníci.19 Karel Singer měl šťastnou ruku při výběru
svých spolupracovníků ve Vizovicích: byl to zejména pokladní Hynek Dohnal (ve firmě od roku 1934) a technický úředník a pozdější prokurista Josef Weinstein. V Singrově
pálenici získal zaměstnání jako devatenáctiletý v roce 1920 a časem se vypracoval na nepostradatelnou pravou ruku majitele. Prošel všemi kancelářskými pracemi, manipulací
i expedicí a svou pílí a talentem se prosadil nejen na místo samostatného účetního, ale
získal i pravomoc uzavírat smlouvy, navazovat obchodní styky nebo sjednávat nákupy
ovoce; vedle toho si jako praktik osvojil dovednosti při výrobě destilátů.20
18 / Výhradním dovozcem Singrových košer destilátů do USA byla firma Vintage wines, Inc., New York.
19 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (K. Singer, seznam dlužníků a věřitelů).
20 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss).
86
Jestliže rozvoj Singrova podniku ve 30. letech byl poměrně poklidný,
pálenice Vladimíra Jelínka procházela
po rozchodu s bratrem Rudolfem v roce
1926 složitým obdobím. Majiteli se nedařilo podnik zatížený dluhy po dobudování pálenice u nádraží stabilizovat,
nadto do vývoje československé ekonomiky zasáhla hospodářská krize.
Potíže Vladimíra Jelínka byly
takového rázu, že v roce 1931 musela finanční injekcí pomoci rodina. Manželka Ida tehdy vnesla do firemního jmění
320 000 Kč,21 Zikmund Jelínek poskytl
synovi z olomouckého odpočinku půjčku
100 000 Kč za velkorysých podmínek.22
Etiketa slivovice z pálenice Vladimíra Jelínka.
Rodinná výpomoc přinesla
podniku přece jen úlevu a s pomocí další půjčky od městské spořitelny (150 000 Kč) se Vladimíru Jelínkovi podařilo v roce
1934 otevřít sklad a filiálku v Bratislavě, odkud mohl zdejší obchodní zástupce firmy
Tibor Stein zahájit expanzi výrobků značky „Zik. Jelínka synové“ na Slovensku.23 Sortiment se příliš nelišil od produkce jiných vizovických pálenic. Základ tvořila „pravá
valašská“ borovička 45 %, borovička 40 % a slivovice 50 %, vedle nich se vyráběly také
21 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi
(D 305/46) – soupis jmění z ledna 1946.
22 / Jednalo se o bezúročnou půjčku, ze které měl Vladimír Jelínek měsíčně splácet 500 Kč. Zikmund
Jelínek navíc ustanovil, že v případě jeho úmrtí má být zbytek dluhu považován za dar. Když syn z půjčky
splatil pětinu (20 000 Kč), rozhodl v červnu 1933 Zikmund Jelínek v závěti, že zbylých 80 000 Kč má být
po jeho smrti rozděleno rovným dílem mezi jeho pět vnoučat, totiž Gertrudu Nábělkovou, Karla Egona
Lustiga (děti Karly Jelínkové-Lustigové), Luďka (Ludvíka) Lustiga (syn Marie Jelínkové-Lustigové), Otto
Ericha Engla (syn Heleny Jelínkové-Englové) a Annu Jelínkovou (dcera Vladimíra Jelínka). Zajímavé je, že
Zikmund Jelínek v odkazu pominul další dva vnuky, syny Rudolfa Jelínka Zdeňka a Jiřího. Snad tu sehrálo
roli, že Rudolf Jelínek byl ze všech dětí Zikmunda Jelínka hmotně nejlépe zajištěn. SOkA Zlín, fond AMV,
inv. č. 230.
23 / Bratislavská filiálka sídlila na Kadlecově náměstí č. p. 4. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (svobodné a řemeslné živnosti), fond AMV, inv. č. 230.
87
likéry, ovocná vína a šťávy. Poté, co původní francouzská licence na výrobu vinného
destilátu přešla na bratra Rudolfa, podařilo se Vladimírovi uzavřít vlastní licenční
smlouvu na výrobu Marty Brandy. Specialitou z jeho produkce byla meruňkovice
(destilat d’apricot).
Potíže však Vladimíra Jelínka nadále neopouštěly. Půjčku 150 000 Kč
od městské spořitelny získal na zástavu vlastního domu, a protože se v roce 1935 firma
dostala opět do finančních nesnází, nedařilo se ji splácet tak, jak bylo potřeba. Vladimír Jelínek proto sáhnul k dalším zárukám spořitelně: zastavil vkladní knížku dcery
Anny a nakonec i svou životní pojistku. Zároveň byla úroková sazba půjčky zvýšena
na 6 %.24 Záležitost byla pro Vladimíra Jelínka prekérní také proto, že byl od roku
1928 stálým členem výboru městské spořitelny a v roce 1934 dokonce místopředsedou
ředitelství. Za dané situace usoudil, že jeho setrvání ve spořitelním orgánu je neudržitelné a na své funkce rezignoval.25 I tento výkyv se nakonec podařilo vyrovnat
a od roku 1936 se firma konsolidovala. Plněné splátky spořitelně Vladimíru Jelínkovi
umožnily návrat do výboru nejdůležitějšího peněžního ústavu města,26 byl zajištěn
plynulý odbyt zboží na domácím trhu a v roce 1938 dokonce firma poprvé exportovala destiláty do zahraničí (v hodnotě 85 305 Kč). Tím sledovala podobný trend jako
podniky Rudolfa Jelínka a Karla Singra. Také stoupající obrat byl známkou příznivého vývoje.27
V pozici nejmenšího z velkých zůstávala ve 30. letech pálenice Josef Weiss
a spol. O jejím vývoji v této době se dochovalo minimum informací. Josef a Rudolf
Weissové provozovali podnik jako veřejnou obchodní společnost, která koncem 30.
let disponovala provozním kapitálem 500 000 Kč a její obrat dosahoval 1 232 000 Kč
(1937), respektive 1 323 000 Kč (1938).28 Ve druhé půli 30. let začali bratři Weissové
uvažovat o produkci exportních destilátů po vzoru větších vizovických pálenic, realizace záměru po okupaci Československa však už nebyla možná.29
24 / Úrok byl předtím ve výši 5,75 %. Vkladní knížka dcery Anny zněla na částku 12 869 Kč, životní pojistka na 50 000 Kč. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230.
26 / Funkci po přerušení zastával v letech 1936–1939.
27 / Obrat se zvýšil z 2 318 299 Kč v roce 1937 na 2 612 128 Kč v roce 1938 (SOkA Zlín, fond OÚ ONV,
inv. č. 1053). Firma měla tehdy k dispozici nákladní auto Chevrolet z roku 1929 a osobní auto Aero z roku
1938. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D
305/46) – soupis jmění.
28 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053. Poklidnému vývoji firmy v těchto letech odpovídá i fakt, že
výrobní prostory se obešly bez závažnějších úprav a rozšiřování, pouze v roce 1930 byla zbudována nová
kůlna pro kádě (Stavební úřad Vizovice, č. p. 416).
Reklamní plakát pálenice Vladimíra Jelínka, 30. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
88
89
JELÍNKOVI A SINGROVI
VE VEŘEJNÉM A KULTURNÍM
ŽIVOTĚ MĚSTA
Už od doby, kdy se rodiny Jelínků a Singrů přistěhovaly do Vizovic, patřila
jejich pozornost nejen rozvoji vlastního podnikání, ale také městu, které se jim stalo
domovem. Pro generaci otců (Zikmund Jelínek, Karel Singer) byla starost o obecný
prospěch samozřejmá a tuto vlastnost neopomněla vštípit také svým dětem. Proto
mezi osobami, které ve 30. letech patřily ve městě k nejaktivnějším, nacházíme vedle
stále činorodého Karla Singra také Vladimíra Jelínka, Arnošta Singra a částečně též
Rudolfa Jelínka a Bedřicha Singra.
Vladimír Jelínek pronikl jako předseda židovské strany do městského zastupitelstva ve volbách roku 1927 a od té chvíle v něm zasedal až do roku 1938. Stal se
důležitým činitelem místní politiky a jako reprezentant města se kupříkladu účastnil
uvítání prezidenta Edvarda Beneše při jeho návštěvě ve Zlíně v červnu 1936.30 Židovská strana se na přelomu 20. a 30. let transformovala v nepolitickou hospodářskou
stranu, za kterou v obecních volbách v roce 1931 kandidoval právě Vladimír Jelínek
a Josef Weiss. Prvně jmenovaný byl zvolen a úspěch kandidátky byl potvrzen v následujícím roce, kdy se jiný kandidát tohoto uskupení, JUDr. Albert Bervid, vyšvihl
do křesla starosty města.31 V roce 1932 se městským zastupitelem za živnostenskou
stranu stal také Arnošt Singer. Nebyl jím dlouho, jen do předčasné smrti o dva roky
později, ale za tu dobu potvrdil pověst jednoho z nejagilnějších mužů města.32
Arnošt Singer byl ve 20. a 30. letech neúnavným propagátorem elektrifikace
města a v roce 1925 se v této věci zúčastnil přijetí u ministra Josefa Dolanského v Praze.33 Aktivita v živnostenské straně mu přinesla místo v představenstvu vizovické živnostenské záložny (od roku 1932). Arnošt Singer se zapáleně věnoval také sportu, byl
spolu se svými bratry Bedřichem a Františkem jeho velkým milovníkem a propagátorem. Inicioval založení Sportovního klubu ve Vizovicích v roce 1924 a stal se zároveň
32 / Už jako sedmnáctiletý v roce 1912 v čele místního studentstva pořádal silvestrovský zábavný večírek
v sále Kvochova hotelu. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 277.
33 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230. Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938,
s. 223.
90
jeho prvním předsedou (do roku 1933).34
S trochou nadsázky se dá říci, že majitelé
pálenic přinesli do Vizovic sportovního
ducha, vždyť v roce 1930 obsadili ve dvanáctičlenném výboru Sportovního klubu
hned pět míst: Arnošt a Bedřich Singrové, Vladimír Jelínek, Josef Weiss (za zásluhy o klub byl jmenován jeho čestným
členem) a Singrův zaměstnanec Josef
Weinstein. Náhradnicí výboru byla nadto Irena Jelínková angažovaná výrazně
v ochotnickém divadle a tanci: se svými
„girls“ zpestřila řadu zdejších zábavných
estrád a revuí.35
Se sportovní zálibou Arnošta
Singra souvisel i jeho zájem o cestování a poznávání cizích zemí – projezdil
Arnošt Singer, kolem 1930. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
nejen obchodně takřka celou Evropu
a asi v roce 1922 navštívil i Egypt a Palestinu.36 Ve Vizovicích se mimo jiné podílel na chodu pobočky Klubu československých
turistů založené roku 1927.37 O rok později Karel Singer podpořil činnost klubu, když
mu poskytl svůj domek č. p. 406 ve Štěpské ulici jako turistickou noclehárnu.38 Rodiny palírníků se také angažovaly v Sokole, za všechny jmenujme alespoň Alici Weissovou, manželku Josefa Weisse.
Majitelé pálenic a jejich zaměstnanci se uplatňovali také v mnoha radničních komisích.39 Kromě výše zmíněného Rudolfa Jelínka, který zasedal v živnostenské komisi (1927–1932), byl jeho bratr Vladimír v komisi pro stavbu železnice z Vizovic do Valašské Polanky (1937), ve finanční komisi (1938–1939) a disciplinární komisi
(1938–1939). Josef Weiss zasedal dlouho ve finanční (1927–1938) i disciplinární komisi
34 / Místopředsedou klubu byl v roce 1933 Vladimír Jelínek. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1039 (Živnostenská záložna).
35 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1129 (Sportovní klub Vizovice), fond AMV, inv. č. 452 (Illustrovaný
valašský zpravodaj, č. 6 z 8. 2. 1930, Valašský zpravodaj, č. 11–12 z 21. 3. 1930 a č. 17 z 9. 5. 1930 – toto číslo
podává zprávu o tanečním vystoupení Ireny Jelínkové v revui Cesta kolem světa). Josef Weinstein také dle
vzpomínek paní Elišky Weinsteinové reprezentoval město ve fotbalové jedenáctce.
36 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov, inv. č. 32.
37 / Zakládajícími členy byli Bedřich Singer a Josef Weinstein, který se stal prvním pokladníkem klubu.
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1129 (Odbor Klubu československých turistů).
39 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 22–26.
91
Zleva Josef a Hermína Müllerovi, Irena a Rudolf Jelínkovi, 1936.
Bedřich a Lota Singrovi, Josef Weinstein,
30. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
(1932–1938), Singrův úředník Josef Weinstein byl činný ve stavební komisi (1927–
1932). Primát náležel Karlu Singrovi, který sloužil městu na více postech od počátku
století a širokou škálu aktivit si udržoval do 30. let. S krátkou výjimkou na počátku dvacátých let byl stabilním členem finanční komise města (1913–1919, 1923–1939),
rozhled v otázkách peněžnictví uplatnil také jako člen výboru městské spořitelny
(1910–1921, 1925–1939).40 Menší palírník Jan Hába byl trvale účasten práce ve výboru
městské spořitelny až do 40. let.41
Samozřejmostí bylo členství palírníků v profesních společenstvech, zejména společenstvu svobodných a koncesovaných živnostníků a společenstvu hostinských a výčepníků. V obou stavovských organizacích delší čas pracoval Karel Singer.42
Existovala přirozeně řada jiných spolků a organizací, ve kterých se v té či
oné míře angažovali majitelé vizovických palíren a příslušníci jejich rodin.43 Zvláštním
40 / Při volbě výboru v červnu 1935 byl Karel Singer volen „opět proto, že ve vedení spořitelny za svého mnohaletého členství se vždy dobře osvědčil.“ SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 25 (14. 6. 1935).
41 / Náhradníkem téhož výboru byl v letech 1937–1939 Josef Weiss. SOkA Zlín, fond Spořitelna města
Vizovic, inv. č. 2.
42 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1142, 1169.
43 / Vladimír Jelínek pracoval od roku 1933 v okrašlovacím spolku, byl také s Josefem Weissem členem
mysliveckého spolku. Josef Weiss vlastnil kus lesa ve Vizovických vrších a byl nájemcem obecní honitby
ve Slopném. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053, 1129 (Okrašlovací spolek ve Vizovicích – Spolek pro
okrašlování a ochranu domoviny, Myslivecký spolek pro Vizovice a okolí).
92
případem byl židovský kulturní, náboženský a vzdělávací spolek Sion, jenž
je třeba zmínit proto, že majitelé čtyř
nejvýznamnějších palírenských firem ve
městě byli židé. Ve výboru Sionu zasedali ve 30. letech Vladimír Jelínek, Arnošt
Singer, Josef Weiss a jako náhradník Josef Weinstein.44
Náboženské vyznání Singrů,
Weissů a Jelínků vesměs nebylo na přeZikmund Jelínek obklopen vnoučaty: zleva Karel a Helena
kážku společenskému životu ve městě,
Lustigovi, Zikmund Jelínek, Luděk Lustig, Otto Engel.
kde vedle katolické většiny žila ještě výPA RUDOLF JELÍNEK a.s.
45
znamná skupina evangelíků. Vzájemná
spolupráce přinášela všestranný prospěch a projevovala se i v oblastech úzce spjatých
s vírou. Proto například nebylo neobvyklé, když Karel Singer finančně podpořil roku
1934 opravu zdejšího kostela.46 Hezkou ukázkou lidského a společenského rozměru
palírníků představuje počin Zikmunda Jelínka, který v závěti ustanovil zřízení nadace
Berty Jelínkové a Zikmunda Jelínka ve prospěch deseti chudých žáků vizovické obecné a měšťanské školy. Nadační odkaz ve výši 20 000 Kč mohl být realizován po smrti
Zikmunda Jelínka, který zemřel v Olomouci 12. března 1936 a byl pohřben ke své
manželce na židovském hřbitově v Holešově.47 Život zakladatele slavného rodu vizovických palírníků se uzavřel v požehnaném věku 77 let. Po odchodu na odpočinek
do Olomouce na podnikání svých synů zpovzdálí dohlížel, do Vizovic dál pravidelně
a rád zajížděl a své cesty často doplňoval léčebnými návštěvami v rodných Luhačovicích. Od synů mu náležela slušná roční renta ve výši 24 000 Kč, zároveň víme, že
44 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1129 (Israelitský spolek Sion).
45 / Podle výsledků sčítání obyvatel bylo v roce 1930 ve Vizovicích 2555 katolíků, 589 evangelíků, 46 židů,
42 osob vyznání československého a 10 pravoslavných, 89 osob bylo bez vyznání. Statistický lexikon obcí
v zemi Moravskoslezské, Praha 1935.
46 / SOkA Zlín, fond Římskokatolický farní úřad Vizovice, inv. č. 17 (farní kronika).
47 / Na jeho náhrobku je hebrejský a český nápis: „Zde odpočívá / pan Zikmund / Jelínek / z Vizovic /
zemř. 12. března 1936, / ve věku 77 let. / O, tiše spi, otče, / kol obestlán růžemi, / vždyť za hrobem je tolik klidu /
a tolik smutku na zemi.“ Zikmund Jelínek v závěti z roku 1927 a pak v jejím dodatku z roku 1930 stanovil, že
„dědicové (...) ihned uloží v městské spořitelně ve Vizovicích 10000 Kč jako nadaci Berti Jelinkové ve prospěch 10
chudých žáků obecné školy ve Vizovicích, kteří 9. 10. každého roku obdrží rovnodílně úroky zmíněného kapitálu,
jednotlivé žáky (...) [nebo] žákyně určí správa obecné školy. Nechť uloží dalších 10000 Kč v téže spořitelně jako nadaci Zikmunda Jelínka ve prospěch 10 chudých žáků měšťanské školy ve Vizovicích, kteří den mého úmrtí každého
roku obdrží rovnodílné podíly“. SOkA Zlín, fond Střední škola Vizovice, inv. č. 402. Vkladní knížka nadace
byla založena v září 1937 a následujícího roku došlo zřejmě k první výplatě nadačního příspěvku. Je ovšem
třeba dodat, že pozůstalé jmění nestačilo k plné úhradě odkazu, ten byl redukován a na vklad připadla
částka 3640, 20 Kč. Viz SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1384 (Nadace Zikmunda Jelínka).
93
Náhrobky Berty a Zikmunda Jelínkových na židovském
hřbitově v Holešově. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
vizovický podnik podporoval vysokými
půjčkami.48
Kromě zmíněných aktivit, kterými se
majitelé největších vizovických pálenic
podíleli na chodu a rozvoji svého města, přinášeli přirozeně užitek samotným
provozem svých firem. Jejich produkce
určená valně k vývozu byla zdrojem významných daňových odvodů jak na státní, tak na místní úrovni, firmy byly
v sezoně schopny zaměstnat více než
padesát osob, vykupovaly od širokého
okruhu rolníků ovoce. Na provoz pálenic navazovaly i různé další služby jako
pálení pro drobné pěstitele nebo prodej
kvasu jako krmiva pro dobytek.
Na sklonku první republiky prosperovaly vizovické palírny jako nejvýznamnější domácí producenti ovocných
destilátů nacházejících odbyt v Evropě i zámoří. Vnější ohrožení republiky
v roce 1938 a evropská politická krize
směřující vinou agresivního nacistického
režimu v sousedním Německu k druhé
světové válce však jejich pozice vystavily
do té doby netušenému nebezpečí. Čtyři největší podniky vlastnily rodiny s židovským původem.
MNICHOV
A DRUHÁ REPUBLIKA
(1938–1939)
Narůstající aktivity fašistických skupin v Československu, k jejichž ideologické výbavě patřil antisemitismus, byly znatelné zejména po polovině 30. let. I Vizovice zažily v roce 1936 atmosféru manifestace členů Národního sjednocení a návštěvu
vůdce Národní obce fašistické Radoly Gajdy. To byly zlověstné signály blížící se krize
celoevropského charakteru. Mezi vizovickými palírníky bylo znát zneklidnění, jeho
příznakem bylo postupné opouštění veřejných funkcí, zejména po obecních volbách
4
6
3
7
4
2
3
5
1
48 / V Olomouci bydlel v činžovním domě v Resslově ulici 7, jehož byl majitelem. Ve stáří tam o něj
pečovala hospodyně Justina (Tilly) Leskovjanová, která se po smrti Z. Jelínka stala správkyní domu. Majitelem domu se stal Vladimír Jelínek na základě odstupní smlouvy ze srpna 1935. Byty pak byly pronajímány. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D
305/46).
94
Plán města Vizovic (1944) s vyznačením pálenic: 1. Rudolf Jelínek, 2. První vizovická pálenice Karla Singra, 3. Zikmunda
Jelínka synové (Vladimír Jelínek), 4. Josef Weiss a spol., 5. F. J. Pažout, 6. Antonín Kalenda, 7. Josef Bajer. SOkA Zlín.
95
v květnu 1938. Vladimír Jelínek odešel po jedenácti letech z obecního výboru a následovali ho další. Majitelé čtyř velkých podniků a jejich rodiny museli promýšlet své
vyhlídky pro případ, že by se jejich majetky dostaly pod nacistické područí. Paralela
s osudem Rakouska, na jehož území byly po anšlusu v březnu 1938 zavedeny rasistické norimberské zákony, byla zřejmá. Příbuzní z Vídně mohli zčásti podávat zprávy
o tom, jaká je realita za vlády nového režimu. Například Karel Singer měl ve Vídni
bratra Jindřicha, který s rodinou rád trávíval prázdniny ve Vizovicích. A v květnu
1938 se z Vídně podařilo vycestovat Otto Weissovi (mladšímu bratru Josefa a Rudolfa
Weissových) s manželkou Annemarií a dvouletou dcerou Alžbětou.
Narůstajícímu pocitu ohrožení se rodina Vladimíra Jelínka rozhodla uniknout formálním rozchodem s židovskou vírou. Po vyškrtnutí z židovských matrik
v prosinci 1938 byli nadále vedeni jako bez vyznání.49 Následovali tak příklad Josefa
Weisse, který se rozešel s vírou už v roce 1931.50
Produkce vizovických pálenic v roce 1938 pokračovala bez potíží, ve druhé
polovině roku však začaly být ohroženy zejména košer exporty do zámoří, což komplikovalo situaci především v podniku Rudolfa Jelínka. Již jsme zmínili, že na podzim 1938, už po okupaci československého pohraničí, dala americká strana najevo, že
nebude mít nadále zájem o výrobky z naší země, a zdůvodňovala to vzrůstem antisemitismu. Hlavní páleničářská sezóna roku 1938 připadla do období ztráty pohraničí
a začátku krátkého života okleštěné druhé republiky. Na první pohled se ve vizovických palírnách mnoho nezměnilo. V listopadu 1938 získal Rudolf Jelínek povolení
k odběru 5000 hl daněprostého lihu ke zpracování pro vývoz a ještě 6. března 1939
firma expedovala 225 beden do USA.51 Ale o několik dní později, 15. března 1939,
dokončila německá okupace likvidaci zbytku československé státnosti a v ustaveném
Protektorátu Čechy a Morava se brzy ukázalo, že v ohrožení se ocitlo nejen jmění
majitelů vizovických pálenic, ale také životy celých rodin.
49 / Vladimír Jelínek byl stejně jako ostatní vizovičtí židé registrovaným členem Židovské náboženské
obce v Holešově. Z víry vystoupil 29. prosince 1938. SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2
(Účty Židů – Zikmunda Jelínka synové).
50 / Židovské muzeum v Praze (dále jen ŽM Praha), fond Židovská náboženská obec Holešov (dále jen
ŽNO Holešov), poř. č. 16 (Matriční záležitosti, sign. 62720).
Hlavičkový papír pálenice Vladimíra Jelínka, 1939. SOkA Zlín.
96
51 / PA RJ, sbírka firemních dokumentů.
97
8
TRAGICKÁ
VÁLEČNÁ LÉTA
(1939–1945)
Hlavičkový papír pálenice Vladimíra Jelínka s podpisem
treuhändera Hanse Hutly, 1943. SOkA Zlín
ARIZACE A LIKVIDACE
ŽID OVSKÝCH FIREM
Bezprostředně před okupací i po ní zvažovali v rodinách Singrů, Jelínků
i Weissů jako možné východisko z komplikované situace emigraci. Jako prvnímu,
a jak se nakonec ukázalo, také jedinému, se podařilo uniknout Bedřichu Singrovi.
Ještě před okupací s ním vyjednal Exportní ústav československý pracovní cestu
do Ameriky; jejím účelem bylo získání nových odbytišť pro výrobky tuzemského lihovarnického průmyslu. Cesta byla dohodnuta na dva měsíce a Bedřich Singer se
na ni vydal 5. března 1939.1 V cizině se rozhodl zůstat a následně usiloval o to, aby
za ním mohla vycestovat rodina, především manželka Lota s dětmi. Ta se z Vizovic
odstěhovala do Prahy, kde věnovala čas obtížnému vyřizování vystěhovaleckých formalit. Zanedlouho se do Prahy přistěhoval také starý otec Karel Singer s manželkou,
ale čekání na povolení k výjezdu se neúměrně protahovalo. Komplikace vyvstaly především v souvislosti s nuceným odprodejem firmy do německých rukou, neboť ten
byl podmínkou povolení odcestovat. Existuje svědectví, že děti Bedřicha Singra byly
zařazeny do posledního záchranného transportu Nicholase Wintona, který však byl
v den vypuknutí války 1. září 1939 vrácen zpět.2 Singrova rodina uvízla v protektorátu
a Bedřich Singer se se svými blízkými už neshledal. Sám se pak asi v roce 1941 přestěhoval do Jižní Ameriky a usadil se v Chile.3
Také Rudolfu Jelínkovi se podařilo legálně opustit okupovanou vlast, a to
v dubnu 1939, kdy odcestoval do USA. Tíha správy podniku přešla na manželku Irenu, dlouholetou úřednici Marii Marákovou a na osmnáctiletého syna Zdeňka Jelínka,
který přerušil studium na reálném gymnáziu ve Zlíně, aby se mohl plně věnovat firmě
jako technický vedoucí.4 O cestě se dochovaly jen sporadické informace, takže je těžké
1 /
SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – Karel Singer).
2 / Podle vzpomínek Evy Roubíčkové (švagrové Bedřicha a Loty Singrových) byly děti Jana a Tomáš
Singrovi v posledním vlakovém transportu vypraveném 1. září 1939 do Anglie z iniciativy Nicholase Wintona z Britského výboru pro uprchlíky z Československa. Výjezdní víza pro děti obstaral Lotin bratr Richard
Roubíček, který do Velké Británie emigroval na jaře 1939. Eva Roubíčková byla později s Lotou Singrovou
v terezínském ghettu několik měsíců v častém kontaktu. Roubíčková, Eva: Terezínský deník 1941–45. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu, Praha 2009. Kniha vyšla také v USA (Roubickova, Eva: We‘re Alive
and Life Goes On: Theresienstadt Diary, New York 1998) a Německu (Roubíčková, Eva: „Langsam gewöhnen
wir uns an das Ghettoleben“: ein Tagebuch aus Theresienstadt, Hamburg 2007).
3 / V říjnu 1941 už B. Singer dlel v Santiagu de Chile na adrese Casilla 9.166. SOkA Zlín, fond Spořitelna
města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – Karel Singer).
4 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (velkopálenice Rudolf Jelínek, výpověď Zdeňka
Jelínka).
100
odhadovat, zda oficiálním důvodem
byla návštěva Světové výstavy v New
Yorku, nebo se jednalo o soukromou obchodní cestu. Tak či tak se Rudolf Jelínek nemínil do Evropy vrátit a v USA se
snažil vyjednat vystěhování pro svou rodinu. Přípravy k emigraci probíhaly také
v protektorátu: 8. dubna 1939 byli oba
synové manželů Jelínkových, Zdeněk a
Jiří, pokřtěni vizovickým římskokatolickým farářem a rodinným přítelem Antonínem Vysloužilem,5 o několik dní později získali cestovní pasy. Ještě do konce
dubna 1939 obdrželi zlínští právníci
Evžen Šaller a Václav Podlipský Jelínkovu plnou moc k prodeji nemovitostí firmy, v červnu 1939 s nimi Irena Jelínková
Hlavičkový papír firmy Rudolf Jelínek s přetiskem válečjednala o otázce firemních ochranných
ného V („Viktoria“). SOkA Zlín.
známek.6 Pobyt Rudolf Jelínka v zámoří
se zatím protahoval: v červenci 1939 přípis okresního finančního ředitelství konstatoval, že Rudolf Jelínek „odcestoval do ciziny a není známo, kdy se vrátí.“ 7 Jeho návrat do
protektorátu před polovinou října 1939 byl proto poměrně neočekávaný a překvapivý
a jeho motiv není jasný:8 snaha o vystěhování patrně uvázla po zářijovém vypuknutí
války na mrtvém bodě, možná chtěl být také Rudolf Jelínek osobně přítomen jednání
o prodeji firmy či rozjezdu hlavní sezony za situace, kdy měl podnik potíže s nákupem ovoce.
Koncem srpna 1939 totiž firma žádala povolení dovozu švestek ze Slovenska a jalovinek z Podkarpatské Rusi nebo Itálie. Povolení se však nepodařilo vyjednat,
a podnik byl nucen nakupovat domácí moravské švestky za vyšší ceny. V důsledku
5 /
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (Jiří Jelínek, výroba koňaku).
6 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (Jiří Jelínek, výroba koňaku). MZA, fond B 258 –
Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek).
7 /
PA RJ, sbírka firemních dokumentů.
8 / Irena Jelínková zřejmě během jara a léta 1939 vyřizovala odjezd synů do Anglie, kde měli mít sjednaný roční pobyt na soukromé koleji, ale britský konzulát měl být uzavřen právě v den, kdy očekávali
udělení víz. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (Jiří Jelínek, výroba koňaku). Kuraš, Mečislav:
Za Zdeňkem Jelínkem. In.: 10 let zlínského spolk. reálného gymnasia. Zlín 1947, s. 17–19. Vzpomínky paní
Jarmily Jelínkové, manželky Jiřího Jelínka nar. 1927 (zaznamenáno 9. 12. 1999). Podle vzpomínek Jaromíra
Valíčka vycestoval v té době do Ameriky také Vladimír Jelínek, s největší pravděpodobností se však jedná
pouze o mylnou záměnu s výjezdem jeho bratra Rudolfa. Viz Valíček, Jaromír: Vizovická zastavení po padesáti letech, Podřevnicko, č. 7, 2/1995, str. 12–13.
101
toho pak firma zaplatila daň z lihu (27 638 K) až se zpožděním na přelomu let 1939–
1940. Situaci se podařilo ustálit až po povolení zvýšení cen slivovice a brandy v lednu
1940.9
V důsledku ztížených podmínek podniku se mladý Zdeněk Jelínek už ke studiu gymnázia nevrátil a zůstal otci při ruce jako technický vedoucí. Stihl za nedlouhý
čas projevit značný talent zděděný po otci. Zdeněk Jelínek začal studovat reálné gymnázium začátkem třicátých let v Olomouci, kde bydlel u dědečka Zikmunda Jelínka.
Když bylo v roce 1936 založeno gymnázium ve Zlíně, přešel v kvintě na ně. Volný čas
mimo studium včetně prázdnin trávil v otcově firmě, kde se mu dostalo praktických
i teoretických zkušeností s řízením podniku.10 K patřičnému rozvinutí jeho talentu
však už nebyl čas – v únoru 1940 byla do firmy nasazena německá vnucená správa.
Konečně také Otto Weiss, vídeňský bratr palírníků Josefa a Rudolfa Weisse, který se do Vizovic vrátil s manželkou a dcerou na jaře 1938, podnikl kroky k vystěhování do ciziny. Získal sice u bratrů místo, ale neuměl už dobře česky a ve Vizovicích
se necítil doma. V březnu 1941 odcestoval s manželkou a dcerkou do Prahy kvůli
vyřízení formalit u Ústředny pro židovské vystěhovalectví, usiloval o splnění kroků
nutných k vystěhování (zejména odevzdání majetku), ale ani v jeho případě snaha
k cíli nevedla.11
Jako by nebyla březnová okupace dostatečnou pohromou, přehnala se
21. června 1939 Vizovicemi ještě ničivá povodeň, která zaplavila náměstí, Chrastěšovskou, Slušovskou a Pardubskou ulici do výše 1,5–2 m. Kritická situace nastala u mostu
přes Lutoninku u pálenice Zikmunda Jelínka synové. Most byl zatarasen plovoucími
trámy, větvemi a troskami, takže se voda převalila do ulice a na náměstí. Nakonec byl
most náporem běsnícího živlu stržen. Přívalová vlna se vehnala do pálenice a přítomní zaměstnanci se zachránili útěkem na střechu. Odtud pak pozorovali, jak ze zatopených místností přízemí, skladiště a nádvoří povodeň odnáší množství sudů, jak byly
mnohé z nich nárazy rozbity a jejich obsah se vyléval do kalných vod. Sudy pak byly
porůznu nalézány na polích a lukách okolo Zádveřic.12 Následky škod si do Vizovic
přijeli prohlédnout i protektorátní ministři zemědělství a veřejných prací Ladislav
Feierabend a Dominik Čipera.
Pálenice Vladimíra Jelínka byla jedním z nejvíce postižených podniků
ve městě. Její škody byly odhadnuty na 70 000 K, z toho 55 000 K na inventáři a ztraceném nebo zničeném zboží a 15 000 K na budovách. Menší škody utrpěly také další
podniky: bratři Weissové (5000 K), Antonín Kalenda ve Slušovské ul. č. p. 6 (movité
věci za 5000 K), Jan Kalenda na náměstí č. p. 130 (4100 K), František Kalenda ve Slušovské ulici č. p. 7 (kádě a sud za 2400 K) a pálenice Karla Singra (odplavené sudy
za 2000 K).13 Během léta byly škody upřesňovány kvůli stanovení výše odškodnění.
Vyplacení náhrady se však dočkal jen Jan Kalenda, který obdržel 2500 K. Firmy židovských majitelů byly pominuty, v konečném návrhu náhrad, který v říjnu 1939 zaslal městský úřad ministerstvu vnitra, žádná nefigurovala.
Proces diskriminace židů, jímž nacistický režim sledoval uchvácení jejich
majetku, vytěsnění na okraj společnosti a nakonec fyzickou likvidaci, byl zahájen ihned po okupaci v březnu 1939.14 Vizovického palírenského průmyslu se dotýkal vzhledem k tomu, že čtyři největší firmy v oboru byly v držení židovských majitelů (Rudolf
Jelínek, Zikmunda Jelínka synové, První vizovická pálenice Karla Singra, Josef Weiss
a spol.). Už 19. března 1939 vypracovala četnická stanice ve Vizovicích na důvěrný
pokyn okresního úřadu ve Zlíně seznam židů ve městě, který kromě osobních dat
obsahoval údaje o pověsti a majetkových poměrech.15 Materiál byl přichystán pro
německé okupační úřady, které chtěly získat základní přehled o židech a výši jejich
majetku. Židé mohli své podniky a živnosti vést v omezených podmínkách16 do února
1940. Tehdy úřad říšského protektora nařídil sestavení podrobných přihlášek provozního majetku židovských podniků v souvislosti se zákazem vlastnit a provozovat
živnosti. Na základě přihlášek pak mohlo být rozhodnuto dvojím způsobem. Prvním
byla likvidace a výmaz živnostenského oprávnění – to se týkalo většinou veškeré obchodní činnosti a menších živností. Druhou možnost představovala arizace, při níž
byl provoz firmy zachován s dosazeným nuceným správcem. Tyto firmy pak většinou
byly nuceně prodávány árijským osobám. Arizace se týkala středních a větších firem,
jejichž zachování bylo z různých důvodů v zájmu okupantů. To platilo o třech ze
zmíněné čtveřice vizovických podniků.
Správa největší a nejstarší z nich, První vizovické pálenice, zůstala po emigraci Bedřicha Singra na bedrech jeho otce, pětasedmdesátiletého Karla Singra,
zvláště poté, co byl v květnu 1939 z pozice prokuristy nucen odejít zkušený Josef
Weinstein (nahradila jej Marie Rychlíková).17 Podnik měl formu veřejné obchodní
9 / Dne 18. prosince 1939 byla uhrazena část daně ve výši 15 638 K, zbytek částky pak v lednu 1940. Ceny
byly zvýšeny z 34 na 36 K za litr slivovice a brandy. Viz PA RJ, sbírka firemních dokumentů.
14 / K pauperizaci a perzekuci židů v protektorátu obecně viz zejména Osud Židů v protektorátu 1939–
1945, Praha 1991, Kárný, Miroslav: „Koneční řešení“, Praha 1991.
10 / Kuraš, Mečislav: Za Zdeňkem Jelínkem. In.: 10 let zlínského spolk. reálného gymnasia. Zlín 1947,
s. 17–19. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (velkopálenice Rudolf Jelínek, výpověď Zdeňka
Jelínka), fond MěNV Viz., ustavení národní správy – Zikmunda Jelínka synové.
15 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053 (seznam židovských příslušníků ve Vizovicích).
11 / ŽM Praha, ŽNO Holešov, poř. č. 51 (Přípravy transportu..., sign. 62648).
12 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 20 (kronika).
102
13 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 344 (seznam škod, rozpisy škod). V pálenici Vladimíra Jelínka bylo
ztraceno 420 l slivovice, 350 l třešňovice, 210 l borovičky, 150 l likérů, 45 l rumové tresti, 145 kg jalovcového
oleje a prázdné sudy.
16 / Od 21. června 1939 podléhali protektorově nařízení o židovském majetku: „Verordnung über das jüdische Vermögen“.
17 / Josef Weinstein zůstal ve firmě jako řadový zaměstnanec, propuštěn byl k 1. 7. 1940. MZA, fond B
258 – Oberlandrat Zlín, karton 13 (K. Singer).
103
společnosti a nepřítomnost jednoho ze společníků jeho správu komplikovala. Karel Singer navíc řídil podnik s myšlenkami na snachu Lotu a vnoučata, kteří v Praze usilovali o vycestování z protektorátu. Německá vnucená správa byla do podniku
dosazena 22. ledna 1940, kdy se olomoucký Němec Johann Striegl na základě dekretu říšského protektora ujal funkce tzv. treuhändera (věrné ruky).18 To znamenalo
převzetí řízení a zodpovědnosti za podnik, jehož formálními majiteli zůstávali Karel
a Bedřich Singrové. Striegl měl dohlížet na firmu do doby jejího prodeje novému
majiteli. Karel Singer se někdy po polovině roku 1940 odstěhoval se ženou do Prahy,
patrně kvůli hladšímu vyřizování vystěhovaleckých formalit, snad i proto, aby byl
pohromadě se svou rodinou. K jednání o prodeji firmy došlo v letech 1940–1941 a vedl
je zlínský kolaborantský advokát JUDr. Karel Zicha. Objevilo se několik zájemců o
arizaci z řad Němců i místních českých živnostníků, nakonec však firmu smlouvou
z 13. listopadu 1941 získal Otto Pfeiffer z Břeclavi.19 Podnik a nemovitosti, jejichž
cena byla odhadována na nejméně 4 000 000 K, Pfeiffer koupil za 2 976 000 K.20
Peníze, které mimochodem kupec neplatil ze svého, nýbrž z čistého výnosu firmy,
měly být složeny ve čtyřech splátkách do 31. prosince 1943 na účet Karla Singra u České eskomptní banky. Jednalo se ovšem, jako v případě všech židovských účtů, o tzv.
vázaný účet, s nímž nemohl majitel volně disponovat a směl z něj vybírat pouze omezené částky. Kromě toho byly peníze časem převedeny na Vystěhovalecký fond, což
18 / J. Striegl se narodil 20. února 1890 v Břeclavi. V roce 1912 absolvoval obchodní akademii ve Vídni,
roku 1921 kurz výrobců likérů v Praze. V podnikání se mu však příliš nedařilo, v roce 1929 se proto stal
zaměstnancem olomoucké pobočky firmy Vacuum Oil Company. Když se dopisem z 1. 1. 1940 zlínskému oberlandratu nabídl jako správce (treuhänder) některé židovské palírny, zmiňoval zkušenosti z oboru
a svůj neúspěch z 20. let zdůvodňoval tlakem české a židovské konkurence. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv.
č. 107, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – K. Singer). MZA, fond B 258 – Oberlandrat
Zlín, karton 6, číslo 37 (K. Singer).
19 / Jako první svůj zájem oberlandratu v únoru 1940 hlásil Ferdinand Kubíček, který ve 20. letech vyráběl lihoviny ve svém domě v Říčanské 635 ve Vizovicích. Zároveň oznámil, že by se případně ucházel
i o jinou židovskou pálenici ve městě. V únoru 1940 se s arizačním úmyslem hlásil také Oswald Krump
z firmy Baťa Zlín, v dubnu 1940 dr. Willibald Ciaston, soudní přísedící z Moravské Ostravy. MZA, fond B
258 – Oberlandrat Zlín, karton 17 (K. Singer). Dalším z neúspěšných uchazečů byl Hans Hempel, který
pak arizoval textilní továrnu ve Velkém Poříčí. Viz Jančík, Drahomír – Kubů, Eduard: „Arizace“ a arizátoři.
Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939–1945), Praha 2005, s. 383. Otto
Pfeiffer pocházel z Tullnerbachu, kde se narodil v roce 1905. Se Strieglem, který se v Břeclavi narodil, jej
mohla pojit známost. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (Singer).
20 / Obsáhlá ekonomická zpráva o Singrově firmě („Bericht über die Prüfung des Liquiditations-, Ertrags-,
und Vorkehrswertes der Firma Karl Singer“), jejímž vypracováním oberlandrat v prosinci 1940 pověřil pražskou firmu Treuhand- und Revisions Gesellschaft m. b. H. a která byla předložena 1. 7. 1941, odhadla
užitnou hodnotu tohoto majetku na asi 3 500 000 K. MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 13
(K. Singer). Nevýhodný prodej pod cenu byl běžnou praxí. Už v roce 1940 bylo Singrově firmě zabaveno
pro potřeby wehrmachtu nákladní auto Chevrolet. Auto mělo hodnotu 50 000 K, ale zaplaceno bylo za něj
jen 13 000 K. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (K. Singer). Také firmě Rudolf Jelínek byly v roce
1940 pro wehrmacht zabaveny dva automobily, z toho jeden nákladní Chevrolet Truck. Tamtéž (Zdeněk
Jelínek).
104
byla nezbytná podmínka připravované
Singrovy emigrace. Firma byla zapsána
nejen na Otto Pfeiffera, ale také na jeho
bratry Alexandra a Karla; od podzimu
1941 si tak Vizovjané zvykali na to, že tradiční destiláty ze Štěpské ulice jsou nyní
vyráběny pod značkou „Erste Wisowi
tzer Brennerei und Weingrosshandlung
Brüder Pfeiffer“. Bratři Pfeifferové pak
za krátký čas přivedli podnik velikášským hospodařením i neskrývaným rozkrádáním do značně svízelné situace.
Obdobně se vyvíjela situace
ve firmě Rudolfa Jelínka, navíc nenadálý návrat jejího majitele z USA v říjnu
1939 vyvolal zvýšenou pozornost gestaEtiketa Singrova čokoládového likéru.
pa kvůli eventuálnímu napojení na odbojové hnutí. Rudolf Jelínek byl v té
době snad i krátce vězněn.21 Dosazení
„věrné ruky“ (opět jí byl Johann Striegl)
14. února 194022 bylo specifické tím, že
přišlo týden poté, co Rudolf Jelínek firmu prodal. V předešlých týdnech konečně dotáhl jednání o prodeji firmy k závěru: dle kupní smlouvy z 8. února 1940 se
novými majiteli razovské pálenice stali
manželé Marie a František Pokorní ze
Etiketa arizátora slovenské filiálky pálenice Vladimíra
Zlína; prodejní cena byla stanovena na
Jelínka. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
pouhých 325 000 K.23 Okresní úřad ve
Zlíně proti prodeji nic nenamítal, německé úřady však dosazením treuhändera daly
najevo, že firmu dál považují za židovský majetek. Oberlandrat uzavřenou transakci
začátkem března 1940 konzultoval s obvodovou úřadovnou pro pozemkovou reformu v Brně, která se pozastavila nad českým původem kupce, vybídla oberlandrat
k hledání německého zájemce a doporučovala obecně se vyhnout přesunům majetku
21 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., volební spisy – volební reklamační komise 1946.
22 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (R. Jelínek).
23 / MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek), karton 16 (R. Jelínek).
105
Zaměstnanci Pfeifferovy (arizované Singrovy) pálenice
před budovou destilace roku 1942, zespodu zleva Josef
Fojtík, Jan Osyka, Jan Filip, Jitka Kalábová (Jaderníčková), Marie Ticháčková (Rychlíková), Marie Rychlíková
(Dohnalová), Růžena Kobelková, Jan Görig, Jaroslav
Maňas, Josef Gajdošík, Hynek Dohnal.
židů do českých rukou.24 Oberlandrat
nadto nabyl přesvědčení, že kupec František Pokorný, významný úředník firmy
Baťa, je nastrčenou figurou svého zaměstnavatele, který tak hodlá ovládnout
Jelínkovu pálenici. Konec dohadům
učinilo nařízení úřadu říšského protektora z 6. června 1940, kterým byl prodej
zneplatněn jako odporující nařízení o
židovském majetku z června 1939.25 Sám
Rudolf Jelínek se do kauzy snažil aktivně zapojit, jeho vliv na události však byl
mizivý.
V té době se do Vizovic přistěhoval
ambiciózní nacista a obchodník Ernst
Gabriel, který, vedle několika dalších
Němců, o věhlasný podnik projevil zájem.26 V květnu 1941 zažádal o vystavení
živnostenského listu k výrobě pálených
lihových nápojů a zřejmě vehementně
usiloval o koupi Jelínkova závodu. Ze svědectví dlouholeté firemní úřednice Marie Marákové (v podniku od roku 1923)
24 / Brněnská úřadovna k takovému postupu nabádala i u pozemků a nemovitostí v lokalitách zdánlivě
méně významných pro německé zájmy („An sich liegen die Grundstücke zwar in einem Gebiet, das für uns weniger von Bedeutung erscheint,…), jak tomu bylo v tomto případě. MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton
16 (R. Jelínek).
25 / „Pokorny ist Angestellter der Fa. Baťa und geniesst dort eine gewisse Vertrauensstellung, sodass ich überzeugt
bin, dass die Firma einen massgebenden Einfluss auf die zukünftige Gestaltung der Brennerei Jelínek erwerbt.“
MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek), karton 16 (R. Jelínek). Viz také
Valenta, Edvard: Žil jsem s miliardářem, Brno 1990, s. 44. Možnost baťovské iniciativy zůstává otevřená.
Hypoteticky pro ni hovoří skutečnost, že firma Baťa tou dobou ovládla některé firmy židovských majitelů, například v roce 1939 zakoupila všechny akcie brněnské koželužny E. Bloch a synové, a.s. Viz Lehár,
Bohumil: Dějiny Baťova koncernu (1894–1945), Praha 1960, s. 248. Smutný, Bohumír: Brněnští podnikatelé a jejich podniky 1764–1948, Brno 2012, s. 49. O problematickém pozadí smlouvy mezi R. Jelínkem
a F. Pokorným svědčí také neobvykle nízká prodejní cena odpovídající asi desetině reálné hodnoty firmy.
26 / Ernst Gabriel se narodil 10. června 1902 v Uničově jako syn sklenářského mistra („Glasermeister“)
Raimunda Gabriela a jeho manželky Josefy. Viz Zemský archiv Opava – Státní okresní archiv Olomouc,
fond Archiv města Uničov, inv. č. 1839 (kniha narozených, s. 58, poř. č. 63/1902), SOkA Zlín, fond OÚ
ONV, inv. č. 398, kart. 500 (R. Jelínek). – Od ledna do srpna 1940 se o Jelínkovu firmu zajímal ing. Josef
Wagner z Otrokovic se společníkem Romanem Schefczikem. Během této doby ing. Wagner (v dubnu
1940) oberlandratu doporučil dosadit do podniku ing. J. Soboleva z Jindřichova Hradce, údajného palírenského odborníka, který ve firmě prý již pracoval a byl R. Jelínkem vyhnán. MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 16 (R. Jelínek).
106
vyplývá, že Rudolf Jelínek se prodeji bránil a odmítal podepsat kupní smlouvu. To
však pro nacistické právo neznamenalo nepřekonatelnou překážku. Do podniku
byl v srpnu 1941 dosazen treuhänder k prodeji majetku, advokát Karel Zicha, který
smlouvu podepsal bez ohledu na Jelínkův názor. Od 18. září 1941 se tak Ernst Gabriel stal novým majitelem razovské pálenice pod firmou „Ernst Gabriel, Wein- und
Obstbrennerei“.27 Nastěhoval se do bytu v pálenici, který rodina Rudolfa Jelínka musela opustit už v únoru 1941. Jelínkovi pak žili u Rafajů v Zádveřicích (č. p. 243).
Zanedlouho se na zdi razovského skladiště obrácené k silnici Vizovice – Zlín objevil
ohromný nápis „V – Německo vítězí na všech frontách pro Evropu“, který tam nový pán
nechal vymalovat.28
Odlišně se vyvíjela situace ve firmě Zikmunda Jelínka synové. Její majitel
Vladimír Jelínek měl v létě 1939 plno práce s odstraňováním povodňových škod a ještě
v srpnu a v září 1939 vycestoval na Slovensko za vyřizováním objednávek a pohledávek a nákupem ovoce pro sezonu. Zároveň však musel v Bratislavě absolvovat jednání
o arizaci tamní filiálky, která předznamenala dění doma v protektorátu. Treuhänder
Johann Striegl byl do závodu Vladimíra Jelínka dosazen 22. ledna 1940 29 a v příštích
týdnech se rozběhla jednání o arizaci. Iniciativně v nich vystupoval majitel vizovické
sodovkárny Alois Sláčík, který se dle vlastního tvrzení s Vladimírem Jelínkem dohodl
na koupi jeho pálenice, v únoru 1940 však zlínskému oberlandratu hlásil, že V. Jelínek
firmu odmítá prodat a žádal o sdělení dalších instrukcí.30 Zřejmě bez souvislosti se
Sláčíkovou neúspěšnou snahou byl Vladimír Jelínek 16. dubna 1940 zatčen gestapem.
Protože se vězněný majitel nemohl účastnit jednání o prodeji, získal správce Striegl 20. května 1941 od úřadu říšského protektora oprávnění prodejní „věrné ruky“.
K prodeji však dovedl jen bratislavskou filiálku, kterou za 175 000 K získal František
Dubecký. Vizovická pálenice zůstala trvale pod vnucenou správou: podnik pracoval
pod původním názvem a Johann Striegl jej spravoval až do své smrti v létě 1942. Novou prodejní „věrnou rukou“ se pak stal Hans Hutla,31 ani jemu se však nepodařilo
27 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (R. Jelínek, výpověď Marie Marákové 30. června
1945, válečná korespondence firmy). – Ještě krátce před transakcí figuroval v jednáních jako Gabrielův společník Hans Benda ze Šumperka, nakonec však Ernst Gabriel získal firmu za 722 000 K sám. MZA, fond B
258 – Oberlandrat Zlín, karton 16, R. Jelínek.
28 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 21 (kronika).
29 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (živnostenské rejstříky). – Správcovství tří vizovických firem
bylo pro Johanna Striegla ekonomicky výhodné, oberlandrat mu za ně vyplácel měsíční odměnu (asi po
1500 K) a proplácel další náklady včetně ubytování v hotelu Lidový dům (cca 700–1500 K měsíčně). MZA,
fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek).
30 / MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 16, R. Jelínek. V červnu 1940 projevil zájem o arizaci pálenice V. Jelínka Franz Mosler z Prahy-Hostivaře. MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 7, číslo 1 (F. Jelínek).
31 / Hans Hutla přišel do Vizovic k 31. červenci 1942, předtím byl likvidátorem („Liquidationstreuhänder“) firmy Karel Meisel ve Zlíně. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (21. 10. 1942), fond Spořitelna města
Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – Zik. Jelínka synové).
107
podnik prodat. Poté, co gestapo v březnu 1943 konfiskovalo k firmě náležející nemovitosti, se už do konce války nic nezměnilo a střídali se jen nucení správci: po Hutlovi jimi byli Josef Pohl (březen – říjen 1944) a Johannes Kühnert (říjen 1944 – květen
1945).32 Těsně před koncem války na jaře 1945 vyvinul Kühnert snahu odvézt zásoby
zboží a zařízení podniku do Německa a podařilo se mu k tomu vyjednat určitý počet
vagónů. Obratné obstrukce některých zaměstnanců, zejména technického úředníka
Alfréda Jirkovského, však realizaci tohoto záměru oddálily a nakonec zcela znemožnily.33 Kühnert z Vizovic stihl odvézt jen 87 hl brandy. Škodám na sklonku války se
samozřejmě nepodařilo zabránit úplně. V únoru 1945 musel podnik bezplatně dodat zboží v hodnotě 200 000 K dělníkům hloubícím zákopy u Lipníka nad Bečvou
a 22. dubna 1945 wehrmacht zabavil 3515 hl alkoholu za 7 150 000 K. Velitel zdejší
posádky SS navíc zabral osobní automobil Aero.34
Nejmenší ze čtyř hlavních pálenic, firma Josef Weiss a spol., nevzbuzovala u okupantů takový zájem a to ji odsoudilo k likvidaci. Dokladá to i fakt, že
Němci v tomto případě povolili českou nucenou správu. „Věrnou rukou“ byl 6. března 1940 jmenován Zdeněk Knoll, důstojník bývalé československé armády z Loun.35
Pohyboval se v kraji už v roce 1939 zřejmě s úmyslem levně koupit některou pálenici židovského majitele. Zajímal se o pálenici Otto Jelínka ve Starém Městě, firmu
Reich v Uherském Ostrohu, ale také o podnik Rudolfa Jelínka.36 Když mu nic z toho
nevyšlo, vzal zavděk alespoň správcovstvím firmy Weiss. Snad počítal, že firmu získá
do vlastnictví, ale na to byl přece jen malým pánem. Na likvidaci firmy se dohodl
úřad říšského protektora s oberlandratem už při společném jednání v prosinci 1940.
Oficiálně o ní bylo rozhodnuto nařízením úřadu říšského protektora 25. března 1941.37
Podnik pak pracoval do 30. září 1941, kdy v něm byl provoz zastaven a živnost odhlášena. Ukončení provozu v době, kdy němečtí majitelé získali pálenice Rudolfa Jelínka
a Karla Singra, zřejmě nebylo náhodné. Je velmi pravděpodobné, že o likvidaci spolurozhodoval zájem arizátorů, kteří se tak zbavili konkurenta a ještě – ve spolupráci
se správcem Knollem – levně skoupili jeho vybavení a zásoby. Při poválečném pátrání
32 / Josef Pohl pocházel z Kroměříže, Johannes Kühnert z Niedersedlitz. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č.
230 (výpis z gruntovní knihy), fond OÚ ONV, inv. č. 107 (živnostenské rejstříky), fond MěNV Viz., ustavení národní správy – Zikmunda Jelínka synové.
34 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Z. Jelínka synové).
35 / Nucená správa platila nejprve jen pro výrobu likérů, na celou produkci byla rozšířena 6. dubna 1940.
V červnu 1940 projevil o arizaci Weissovy pálenice zájem Karl Gottwald, ředitel konsorcia hostinských
a kavárníků v Brně. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss). MZA, fond B 258 – Oberlandrat
Zlín, karton 19, J. Weiss. Zdeněk Knoll se narodil 4. října 1894 v Krumsíně. MZA, fond C 143 – Mimořádný
lidový soud v Uherském Hradišti, inv. č. 1197 (kart. 123).
36 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2164 (rozsudky MLS v Uherském Hradišti).
37 / MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 19, J. Weiss.
108
po majetku firmy bylo konstatováno,
že „byly všechny zásoby a inventář prodány za velmi nízké ceny německým firmám
ve Vizovicích“, takže „po provedené likvidaci zůstaly jen holé zdi.“ 38 Nucená správa
se vztahovala také na nemovitosti, takže
osmičlenná rodina Weissů byla nucena
Zdeňku Knollovi uvolnit byt a vystěhovat se. Weissovi získali střechu nad hlavou u jiných židovských rodin na náměstí – v domě Evžena Weinsteina (č. p. 137)
a u Steinhartů (č. p. 140). Starou matku
Gizelu Weissovou k sobě vzala dcera Ida
Jelínková.
S hlavními podniky byly samozřejmě likvidovány také všechny společnosti a licence, které se na ně vázaly.
Například Denis Mounié & Co., s. r. o.,
která patřila Rudolfu Jelínkovi a licenční smlouvou zajišťovala výrobu a dovoz
značkového koňaku a dovoz vína z Francie, se pod německou správou ocitla
v květnu 1940, poté byla zrušena a ze živnostenského rejstříku vymazána v listopadu 1942.39
Během dvou let 1940 a 1941 tak Reklamní účtenka Singrovy pálenice. SOkA Zlín.
byly rozbity čtyři palírenské podniky budované mnoho desítek let. Nic nebylo platné, když se jejich majitelé i v situaci permanentní perzekuce snažili před obchodními partnery vzbudit dojem, že všechno
je tak, jako dřív, a nadále například uveřejňovali reklamní inzeráty, ať v regionálních
propagačních publikacích nebo celostátním tisku.40
38 / V bilanci z března 1940 bylo čisté jmění firmy vyčísleno na 924 945 K, v jejím majetku bylo mj. 2200 hl
lihu, destilační kotel (900 l), dva palírenské kotle (500 l, 100 l), kotel na ovocnou šťávu (150 l), dvě nákladní (Chevrolet, Škoda) a jedno osobní auto (Tatra). MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 13,
J. Weiss. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss). Například Ernst Gabriel odkoupil od firmy
Weiss levně auto Tatra. Po válce byl automobil nalezen ve Zlíně a vrácen Weissovu podniku. SOkA Zlín,
fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Zdeněk Jelínek).
39 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (živnostenské rejstříky).
40 / Kolaja, Josef: Navštivte Vizovice, jejich lázně a letoviska!, Vizovice 1940. V této publikaci vydané Klubem českých turistů inzerovaly podniky K. Singra, V. Jelínka, J. Weisse a kromě nich také F. J. Pažout.
Singrova pálenice inzerovala též v Salonu, například v čísle 12 v prosinci 1939.
109
PALÍRNY V NĚMECKÝCH
RUKOU
(PFEIFFEROVÉ, GABRIEL)
A OSTATNÍ MENŠÍ FIRMY
Bratři Pfeifferové vedli Singrův podnik zcela diletantsky, zato jim nechybělo zpupné sebevědomí a velikášské manýry.41 Do podniku nevložili ani korunu, ale
štědře užívali jeho jmění. Ve Vizovicích si pronajali restauraci Sokolovnu a tenisové
kurty, poblíž nich nechali postavit plovárnu (tyto investice přišly firmu na 400 000 K).
Exemplární je případ nesmyslného pronájmu luxusního pražského baru Diana za ročních 56 000 K, který byl sjednán v září 1942 s Břeclavskou rafinerií cukru; přestože
byl bar už v únoru 1943 úředně uzavřen, platili Pfeifferové nájemné dál. Osobní auto
Studebaker, které mělo hodnotu 60 000 K, Otto Pfeiffer prodal za 35 000 K.42 V březnu 1943 bratři pronajali od hraběnky Seilernové lázně v Kostelci43 a do jejich úprav
investovali v krátké době 526 000 K. Opět bez užitku, nadto byly lázně v únoru 1945
vypáleny partyzány.44
Není divu, že firma, kterou bratři převzali jako prosperující a finančně zajištěnou, se rychle propadala do červených čísel. Situace došla tak daleko, že v roce
1944 se podnik topil v dluzích přesahujících 2 500 000 K. Vysoká pohledávka České
union banky byla zajištěna hypotékou na nemovitostech. To už došla trpělivost i německým úřadům a v březnu 1944 byl do krachující firmy dosazen nucený správce,
nadporučík ve výslužbě Fritz Tradt.45 Ani on však nezabránil vyloženému rozkrádání firmy, které bratři Pfeifferové s blížícím se koncem války vystupňovali. Během
března a dubna 1945 nechal Otto Pfeiffer nákladními auty odvážet z Vizovic vše, co
41 / Ze tří bratrů–společníků za to nesl největší odpovědnost ředitel Otto Pfeiffer. Naproti tomu Alexander Pfeiffer do firmy nezasahoval, protože byl po celou dobu války ve vojenské službě. SOkA Zlín, fond
OÚ ONV, inv. č. 398, 2127 (K. Singer).
42 / Koupila jej olomoucká firma Autolea, za níž jednal A. Gabriel, nelze tak vyloučit vazbu na tehdejšího
majitele razovské pálenice Ernsta Gabriela. MZA, fond B 258 – Oberlandrat Zlín, karton 17, K. Singer.
43 / SOkA Zlín, fond Archiv obce Kostelec, inv. č. 151 (sirnaté lázně), fond Místní národní výbor Kostelec
(dále jen MNV Kostelec), inv. č. 164 (lázně).
44 / „Zajisté si všichni občané Kostelce dobře pamatují na den 23. února 1945. Bylo to v časných hodinách, když
obyvatelstvo bylo probuzeno střelbou, nakrátko detonací. To již hlavní lázeňská budova byla v plamenech. Jelikož
byla z části dřevěná, vyhořela téměř do základů.“ SOkA Zlín, fond MNV Kostelec, inv. č. 10 (kronika, s. 125).
45 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (živnostenské rejstříky), 398 (K. Singer), 1460 (K. Singer), 2127
(K. Singer), fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – K. Singer).
110
Hlavičkový papír arizátorské firmy Ernst Gabriel, 1943. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
se hodilo, do svého bytu v Jevanech. Především to bylo vybavení kosteleckých lázní
(koberce, lehátka, lustry, vařiče, nádobí, příbory, nářadí atd.) a také desítky hektolitrů
alkoholu. Bratři kradli ve velkém také v Praze, kde zmizelo zařízení firemního bytu
za 100 000 K a ve firemním skladu v Provaznické ulici koncem dubna 1945 hotovost
417 000 K z pokladny a destiláty za 321 000 K. Po osvobození oba výtečníci uprchli
do Rakouska.46
Ernst Gabriel, obávaný nacistický funkcionář a od roku 1941 nový pán
na Jelínkově Razově, byl přece jen svědomitější hospodář. Nescházely mu ambice
a schopnosti, a tak se brzy stal ve Vizovicích místním vedoucím (Ortsleiter) NSDAP.
Tato funkce mu propůjčovala moc i bez ohledu na to, že ve městě žila jen hrstka Němců. Díky funkci se prosadil do nejdůležitějších orgánů ve městě: v roce 1942 se stal
předsedou správní komise městské spořitelny a v listopadu 1943 byl dosazen na post
prvního náměstka starosty.47 O pálenici se staral tak, aby přinášela stálý zisk, a to
nebylo jednoduché, protože výrobky značky „Ernst Gabriel“ nikomu nic neříkaly.
Proto se musel nový majitel uchylovat k opatření, které pro něj bylo jistě ponižující:
46 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (K. Singer).
47 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 577 (Vizovice), fond MěNV Viz., Spořitelna města Vizovic – volby
do správního výboru.
111
označoval své firemní materiály dovětkem, že se jedná o bývalou firmu Rudolf
Jelínek.48 Gabriel však postupně odběratele získal (klíčové byly především dodávky pro wehrmacht),49 takže podnik
poměrně slušně produkoval i v době
omezené válečné výroby. Válečný trh ale
vyšrouboval cenu slivovice do závratné
výše – v roce 1944 byl litr slivovice k dostání za 1000–1500 K. Přitom vnitropodniková cena slivovice se tehdy pohybovala okolo 120 K za litr.50 Na přelomu let
1944–1945 měl Gabriel oprávnění výroby
destilátů pro území protektorátu a měsíčně produkoval za 800 000 až 1 000 000
K. Německý majitel v závodě ponechal
české vedoucí úředníky se zkušenostmi (Ladislav Krtil 1940–1943, František Etiketa slivovice arizátorské firmy Brüder Pfeiffer.
Rada 1944) a staral se o areál podniku PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
(výstavba nové topírny a komínu začátkem podzimu 1943) i o rozšiřování sortimentu, když na podzim 1942 žádal ministerstvo vnitra o povolení výroby umělých šťáv a sirupů. Firma měla na úřadě své
přímluvce, jak nepřímo vyplývá z dopisu jednoho ministerského úředníka Gabrielově podniku. Dotyčný v něm žádal „na moji adresu do úřadu dobírkou poslati nějaký
likér neb jiný Váš jedinečný výrobek – elixír, asi tak 3–4 lahve.“ 51 S blížící se frontou
na jaře 1945 se chýlilo ke konci také Gabrielovo podnikání na Razově. Sám Ernst
Gabriel už na podnik nedohlížel přímo, protože i přes několikerý odklad se nakonec
nevyhnul vojenské službě a narukoval do wehrmachtu. Nestihl si mnoho vzít a tak
škody na Razově koncem války nebyly příliš vysoké (50 000 K). Gabriel se ve Vizovicích už neobjevil, po válce se po něm slehla zem a pro československé úřady byl
oficiálně nezvěstný.52
48 / Například v korespondenci z roku 1942 se objevuje označení podniku „Ernst Gabriel, Nachfolger der Firma Rudolf Jelinek". SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (R. Jelínek, velkopálenice, válečná korespondence).
49 / Pro německou armádu dodával Gabriel lihoviny prokazatelně v roce 1943. SOkA Zlín, fond OÚ
ONV, inv. č. 334, kart. 404, čj. 2466.
50 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 21 (kronika), fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Jelínkovi (D 171/46).
51 / Zmíněný úředník Antonín Wufka byl zaměstnán na podatelně ministerstva. Gabrielův podnik tehdy
hodlal odebírat tresti k výrobě šťáv od pražské firmy bratři Beerové. PA RJ, sbírka firemních dokumentů.
52 / Jeho žena Elsa Gabrielová (nar. 1909 v Šumperku) byla po válce zatčena a mimořádným lidovým
112
Menším palírnám křesťanských majitelů mohly perzekuce větších konkurentů vyhovovat, avšak úvahy, že by z jejich úpadku mohli profitovat, se rychle
ukázaly jako iluzorní. Okupanti nehodlali usnadňovat život českým firmám, naopak
hospodářské ovládnutí protektorátu bylo jedním z hlavních cílů. Bývalá Jelínkova
a Singrova firma, nyní Ernst Gabriel a Brüder Pfeiffer, padly do německých rukou,
získaly armádní zakázky a tím bylo jejich privilegované postavení zajištěno. Někteří
menší výrobci se přesto v letech 1939–1940 snažili chopit příležitosti a prosadit se
vedle oklešťených židovských firem.
Tak tomu bylo v případě Antonína Kalendy, který od roku 1931 vyráběl slivovici. Ihned po okupaci, v březnu 1939, žádal o povolení rozšířit sortiment o veškeré
destiláty, lihoviny a likéry vyráběné studenou cestou. Podpůrná stanoviska Obchodní
a živnostenské komory v Olomouci a Společenstva svobodných a koncesovaných živností ve Vizovicích mluvila jasnou řečí: „Jde o arijský podnik v oboru, který dosud byl
v místě v rukou podnikatelů židovských (...) Vzhledem k tomu, že stávající živnosti tohoto
druhu nalézají se v rukách nearijských a nenárodních, nečiniti žádných námitek, ba naopak žádost vřele doporučiti.“ 53 Podobně Josef Bajer usiloval v říjnu 1940 o rozšíření
sortimentu o likéry, rum, ovocné šťávy a vína.54
Došlo rovněž k několika pokusům o zřízení nových podniků, jen v jednom
případě však úspěšnému. Vojtěch Baklík, který tou dobou bez úspěchu usiloval o
arizaci pálenice Otto Jelínka v Horní Lhotě,55 v červenci 1940 ohlásil pálenici slivovice
a borovičky spojenou s výrobou likérů a lihovin s tím, že do zřízení vlastního provozu
bude výroba probíhat v Bajerově pálenici. V letech 1941–1942 pak Baklík skutečně vystavěl ve dvoře svého domu na Kopanicích č. p. 324 pálenici. Byl to poslední podnik
svého druhu ve Vizovicích před znárodněním.56 Naopak pokusy Josefa Žídka (jaro
1940), Miloše Polívky (výroba bylinných likérů v domě č. p. 251 v září 1940) a drogisty Vladimíra Špačka (výroba lihovin studenou cestou v domě na náměstí č. p. 138
soudem v Uherském Hradišti odsouzena za činnost proti českému národu k trestu 5 let vězení. Katastrální
úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473).
53 / Pod „vřelým“ doporučením byl podepsán Rudolf Macháček, který ještě před nedlouhým časem
ve Společenstvu dobře spolupracoval s Karlem Singrem a jinými. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398
(Živnosti), kart. 501.
54 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500.
55 / Otto Jelínek (nar. 1899), který získal pálenici s hostincem v Horní Lhotě č. p. 13 od svého předchůdce
Josefa Frankla, se v prosinci 1939 se ženou a dvěma dětmi vystěhoval do Palestiny. V dubnu 1941 byl do
této pálenice dosazen treuhänder Johann Striegl s úkolem podnik uzavřít. MZA, fond B 258 – Oberlandrat
Zlín, karton 6, číslo 38 (O. Jelínek), karton 16, H. Jelínek.
56 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107 (živnostenské rejstříky), inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500. Od října 1946 měl V. Baklík novou provozovnu v č. p. 775. Jak se Baklíkovi podařilo uchytit za neklidných válečných let, není jasné. Faktem je, že po válce byl obviněn z kolaborantství a vyšetřován pro souhlas se
zatčením Rudolfa Jelínka. SOkA Zlín, fond MěNV Viz., volební spisy – volební reklamační komise 1946.
113
HOLO CAUST
Hlavičkový papír firmy F. J. Pažout, 1936. SOkA Zlín.
v listopadu 1940) neuspěly. Žádosti byly do ledna 1941 zamítnuty.57 Vznik nových
českých firem neměl šanci na úspěch nejen proto, že hlavní vizovické pálenice byly
arizovány do německých rukou. Podřizování výroby zájmům válečné výroby vedlo
postupně k zavírání dalších menších podniků, které byly označeny jako nadbytečné.
Tak byly v roce 1943 nuceny omezit nebo ukončit produkci podniky F. J. Pažouta
a Jana Háby.58
57 / Poněkud kuriózně se jeví případ Františka Ryšavého, který koncem května 1939 žádal o vydání živnostenského listu na výrobu lihovin studenou cestou, ale za tři týdny na to byl zatčen pro tajnou výrobu
lihu. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 501, 502.
58 / U F. J. Pažouta se asi jednalo jen o ukončení palírenské výroby. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398
(Živnosti), kart. 500, 501.
114
Židovští majitelé palíren byli připraveni nejen o své podniky, ale též o úspory, bankovní vklady a jiné cennosti. V listopadu 1940 museli židé povinně ohlásit
vlastnictví předmětů ze zlata, stříbra a platiny, téhož roku byla také po centrálním
obstavení účtů židů zavedena tzv. vázaná konta, z nichž mohli jejich majitelé vybírat
jen omezené částky. Firemní účty byly plně pod kontrolou nucených správců, kteří
rozhodovali o jejich použití.59 Typickým příkladem okupanty organizované loupeže
bylo tzv. „převzetí pevně zúročitelných cenných papírů“. V březnu 1942 schválil říšský
protektor nucený prodej cenných papírů v majetku židů, přičemž 80 % výnosu z prodeje mělo být poukázáno na běžné účty prodejců a 20 % činil povinný odvod České
bance Union na účet Vystěhovaleckého fondu (Auswanderungsfond für Böhmen und
Mähren). Cenné papíry pak byly zaslány pražské Ústřední bance spořitelen (Sporobanka). Je zřejmé, že hromadný nucený prodej byl prodejem pod cenou. Vladimír
a Ida Jelínkovi takto prodali papíry za 10 475 K, ale Karel Singer za 160 659 K (jejich
hodnota v srpnu 1941 byla 260 000 K). Vladimíru Jelínkovi byl v červnu 1943 zrušen
i běžný účet a jeho zůstatek (asi 12 000 K) byl na příkaz úřadu říšského protektora
poukázán na účet „Umsiedlungskonto“ v České eskomptní bance.60
Jakoukoliv výši materiální újmy však nelze srovnat s lidskou tragédií, která
postihla rodiny majitelů čtyř největších vizovických palíren. Židovský původ je vystavil bezprecedentnímu útisku nacistických okupantů. Cílem diskriminačních opatření
uplatňovaných na území protektorátu po březnu 1939 bylo židy zbavit občanských
práv, ožebračit, ponížit, izolovat od ostatní společnosti a v konečném důsledku vyhladit. Stále nové a nové předpisy a vyhlášky židům postupně zakazovaly výkon některých povolání, členství v jiných než židovských organizacích, státní službu a členství
v zastupitelských orgánech, návštěvy kin, divadel, muzeí, galerií, restaurací, kaváren,
parků, plováren, lázní, některých ulic, nákup v obchodech mimo vymezené hodiny,
vycházení po dvacáté hodině, školní docházku nebo poskytování příspěvků na Německý červený kříž. Naopak jim bylo přikázáno označit své obchody jako židovské,
odevzdat zlato, stříbro a šperky, uzavřít synagogy a modlitebny a od podzimu 1941
59 / Byly z nich vypláceny také měsíční částky k úhradě běžných potřeb diskriminovaných rodin. O jejich
výši rozhodoval oberlandrat po konzultaci s nuceným správcem. Treuhänder Johann Striegl navržené částky
rodinám Jelínků a Singrů doporučil snížit, což oberlandrat obratem akceptoval (březen 1940). Treuhänder
Hans Hutla rozhodl v srpnu 1943 o likvidaci zůstatku hypoteční půjčky Vladimíra Jelínka ve výši 92 000 K
tak, že částku nechal převést na konto městské spořitelny z vkladového účtu Jelínkovy firmy. MZA, fond B
258 – Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek).
60 / SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – R. Jelínek, Z. Jelínka synové, K. Singer).
115
nosit na oděvu žlutou Davidovu hvězdu s nápisem „Jude“.61 Opatření byla celá řada,
šla do nejmenších podrobností, mnohdy byla absurdní a šokující, pro židy však představovala realitu, v níž byli nuceni žít. Mnozí proto volili různé formy rezistence nebo
usilovali o emigraci. Výstupy z židovské obce62 nebo křty63 k záchraně nevedly – rozhodující byla kritéria rasových norimberských zákonů.
Perzekuční tlaky měly svou předehru už na přelomu let 1938–1939. Před
Vánocemi 1938 byli Vladimír Jelínek, Josef Weiss a Karel Singer zvoleni do výboru
městské spořitelny, ale nárůst protižidovských nálad přiměl první dva k rezignaci už
v lednu 1939; Karel Singer byl nucen odejít v březnu 1939.64 Poté, co byli majitelé čtyř
pálenic v letech 1940–1941 připraveni o své firmy, nastal zápas o holou existenci. Zákaz
přechodného vzdalování se z domovského okresu uvalený na židy na podzim 1940
byl po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora
ještě zpřísněn. Od září 1941 bylo nutné pro každou cestu mimo bydliště získat zvláštní
policejní povolení (Polizeiliche Erlaubnis).65 Toto opatření platilo bez výjimky, tedy
i pro cesty k lékaři, na úřady66 nebo do zaměstnání: například Josef a Otto Weissové
dojížděli v letech 1941–1942 jako dělníci na stavbu silnice ze Zlína do Luhačovic.67
Dne 16. dubna 1940 zlínské gestapo zatklo Vladimíra Jelínka. Důvod zatčení není znám, snad souvisel s Jelínkovou předválečnou aktivitou v místní politice,
61 / K perzekuci židů v protektorátu srv. např. Osud Židů v protektorátu 1939–1945, Praha 1991, Kárný,
Miroslav: „Konečné řešení“, Praha 1991, Krejčová, Helena, Svobodová, Jana, Hyndráková, Anna: Židé v Protektorátu. Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942, Praha 1997. Pro konkrétní průběh perzekuce na Zlínsku je klíčový válečný aktový materiál Okresního úřadu, viz SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 331–339, 1053.
62 / Vizovičtí židé byli členy Židovské náboženské obce v Holešově. Josef Weiss vystoupil z víry v roce 1931,
viz ŽM Praha, fond ŽNO Holešov, poř. č. 16 (Matriční záležitosti, sign. 62720). Vladimír Jelínek vystoupil z víry
29. prosince 1938. SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – Zikmunda Jelínka synové).
63 / Jak bylo výše zmíněno, dal Rudolf Jelínek 8. dubna 1939 pokřtít syny Zdeňka a Jiřího rodinným
přítelem farářem Antonínem Vysloužilem. Týž kněz pokřtil 6. května 1939 ve vizovickém kostele Josefa
Weisse, jeho manželku Alici a syny Jiřího a Petra. Křest byl povolen arcibiskupskou konzistoří v Olomouci
1. května 1939, kmotry byli vrchní respicient finanční stráže Jan Devera a Weissova firemní úřednice Ema
Rytnauerová. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 40/50, D237/46).
64 / Rezignoval z donucení 25. března 1939. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 619, fond AMV, inv. č. 114.
65 / Židé z Vizovic byli povinní informovat o úmyslu cestovat místní sekretariát židovské obce ve Zlíně.
Vedoucí sekretariátu dr. Wolfgang Eisler žádosti zasílal na zlínský okresní úřad, který povolení vydával
s vědomím Oberlandratu a gestapa. Povolení měla platnost nanejvýš tři měsíce, takže v případě pravidelného dojíždění bylo nutné o jeho vystavení žádat opakovaně. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 332–334, 1053.
66 / Annemarie Weissová musela v květnu 1942 kvůli povolení cesty doložit potvrzení obvodního lékaře
MUDr. Bohumila Brázdila, že potřebuje snímek ze zubního rentgenu zlínské Baťovy nemocnice kvůli
stavu po zánětu okostice. Podobně složitě vyjednávala Irena Jelínková trpící chronickým kloubním revmatismem povolení k cestě za zubním ošetřením do Zlína v lednu 1942. S manželem Rudolfem Jelínkem
a synem Jiřím pak žádala v červenci 1942 povolení cesty kvůli vyřízení občanských legitimací ve Zlíně.
67 / Stavbu prováděla olomoucká firma Lejsek & Soušek. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 333, 1053.
116
která za okupace patrně vyústila v kontakty s domácím odbojem.68 Průběh zatčení,
k němuž došlo na římskokatolické faře ve Vizovicích, po válce popsal hostinský Alois
Kovář: osudného dne pobýval Vladimír Jelínek na faře s účetním Otto Voglem a farářem Antonínem Vysloužilem, rodinným přítelem Jelínků. Společnost hrála karty
a farář telefonicky objednal pivo v hotelu Lidový dům, jehož nájemcem byl kolaborant Antonín Brázda. Služebná, která pivo donesla, pak Brázdu informovala, kdo
se na faře nachází. Brázda zavolal gestapo ze Zlína, které přijelo Vladimíra Jelínka
zatknout.69 Vladimír Jelínek byl pak deportován do koncentračního tábora ve Flossenbürgu určeného politickým vězňům, kde 10. června 1942 zahynul.70
Následovaly nechutné úřední tahanice okolo vydání Jelínkových ostatků a výplaty jeho životních pojistek. Vdova Ida Jelínková chtěla manželovy ostatky
pohřbít na židovské sekci Lesního hřbitova ve Zlíně. Vizovický funkcionář židovské
obce Emil Schrötter proto 2. července 1942 žádal nadřízenou židovskou obec v Holešově, aby vyjednala dopravu urny na adresu pohřebního ústavu Eduarda Háby ve Zlíně. Možnosti židovské obce však byly omezené a i přes urgence zůstalo přání paní
Jelínkové nevyslyšeno.71 Podobné obstrukce provázely výplatu životních pojistek
Vladimíra Jelínka. V případě životní pojistky u brněnské pobočky italské pojišťovny
Riunione Adriatica di Sicurta z Terstu měla být po smrti pojištěnce vyplacena částka
50 000 K na jeho konto u městské spořitelny.72 Výplata se však protahovala, protože
pojišťovna požadovala potvrzení gestapa, že nedošlo k zabavení nebo propadnutí
Jelínkova majetku. Toto potvrzení bylo sice v prosinci 1942 vystaveno, pojistka přesto
nebyla za války proplacena. Teprve novým jednáním po válce byla dosažena výplata
pojistky. Peníze se pak staly součástí dědického řízení.73
68 / Při poválečném vyšetřování v roce 1946 bylo obecně konstatováno, že „vyvíjel činnost proti okupantům“ nebo že „vyvíjel protiněmeckou činnost a na základě této činnosti byl v roce 1940 gestapem zatčen“. Viz
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 6673, fond JNV, inv. č. 224 (Zik. Jelínka synové).
69 / SOkA Zlín, fond JNV, inv. č. 224 (Zik. Jelínka synové).
70 / Vězňové tohoto tábora vykonávali otrocké páce v tamním kamenolomu. Viz Bubeníčková, Růžena,
Kubátová, Ludmila, Malá, Irena: Tábory utrpení a smrti, Praha 1969, s. 17. Podle opisu úmrtního oznámení
zaslaného z Flossenbürgu zemřel V. Jelínek 10. června 1942 v 5 hodin ráno. SOkA Zlín, fond OS Vizovice,
dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
71 / E. Schrötter urgoval vydání urny bezvýsledně 14. srpna a 14. září 1942. ŽM Praha, fond ŽNO Holešov, Matriční záležitosti, sign. 62608.
72 / Vladimír Jelínek měl několik dalších životních pojistek: u pojišťovny Union Praha (od 1. 1. 1943
převzala její pojistky Mannheimská životní pojišťovací a. s.), Životní vzájemné pojišťovny, Pojišťovny Star,
Životní pojišťovny Kotva, Slovanské pojišťovny, pojišťovny Assicurazioni Generali v Terstu (10 000 Kč),
Životní pojišťovny průmyslu kvasného (40 000 Kč) a Vzájemné pojišťovny Praha (50 000 Kč). Viz SOkA
Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
73 / Pojistka byla vyplacena v červenci 1945. SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty
Židů–Zikmunda Jelínka synové), fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení
po V. Jelínkovi (D 305/46).
117
Osud Vladimíra Jelínka byl varovným příkladem pro ostatní, především
pro rodinu jeho bratra Rudolfa, který byl po návratu z USA v říjnu 1939 předmětem
zvýšené pozornosti gestapa a snad byl tou dobou i na nějaký čas zatčen.74 V době,
kdy byla do podniku dosazena nucená správa, byla rodina (v únoru 1941) donucena
vystěhovat se z Razova – azyl nalezla u Rafajů v Zádveřicích č. p. 243.75 Syn Rudolfa
Jelínka Zdeněk nehodlal příkoří přihlížet s rukama v klíně: zřejmě přes strýce Vladimíra získal kontakty na podzemní hnutí a začátkem roku 1942 se rozhodl přejít
do ilegality. To se neobešlo bez dramatických okolností.
Někdy v březnu 1942 vyvstalo akutní nebezpečí zatčení gestapem, a tak
bylo třeba rychle jednat. Dne 28. března 1942 Zdeněk Jelínek tajně opustil Zádveřice.
Během doby, kdy se skrýval v okolí Vizovic a kdy byla vypuštěna falešná informace, že
se oběsil, se mu v nejhorších týdnech heydrichiády podařilo pomocí přátel z odboje
získat falešné doklady na jméno Josef Zahrádka. Poté se přesunul do Prahy, kde získal
místo v závodě vyrábějícím pro wehrmacht. Fakta tam zjištěná předával dál do sítě
zpravodajské brigády. Podle vyjádření jeho blízkého nadřízeného poručíka Rudolfa
Kůrky se brzy stal jedním z nejspolehlivějších zpravodajů. Zdeněk Jelínek se kromě
toho podílel na přímých sabotážních akcích. Jako specialista na vypouštění vagónových cisteren působil okupantům značné ztráty na benzínu zejména na trati mezi
Kolínem, Čáslaví a Jihlavou. V Praze setrval po celou válku, na Moravu se přesunul
až v dubnu 1945 a 1. května 1945 se aktivně zapojil do povstání v Přerově. Do osvobozených Vizovic se vrátil 12. května 1945.76
Důležité pro Jelínkův přechod do ilegality bylo, že se jeho zmizení podařilo
před Němci více než týden tajit. Činovníci židovské obce to byli povinni ohlásit, ale
pečlivým dodržením úředního postupu se jim podařilo získat čas. Vizovický funkcionář židovské obce Emil Schrötter případ nejdříve oznámil obci v Holešově, která věc
zdržela dotazem na svého zlínského činitele Hugo Redlicha: „Račte nám sděliti, zda to
máme hlásit Gestapu ve Zlíně, nebo zda to sám zařídíte.“ 77 Po prozrazení Zdeňkova zmizení gestapo Irenu a Rudolfa Jelínkovy zatklo a umístilo do vazby. Výslechy zřejmě
neprokázaly podíl rodičů na útěku syna, a tak byli oba 26. června 1942 propuštěni.78
74 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., volební spisy–volební reklamační komise 1946.
Tomáš a Anna Jelínkovi, zplynováni v Osvětimi v lednu
Jiří Weiss a Karel Weinstein, zplynováni v Osvětimi
v lednu 1943. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Únik Zdeňka Jelínka byl ojedinělý, drtivá většina rodin Jelínků, Singrů a Weissů
zůstala ve spárech nacistů a byla v rámci „konečného řešení židovské otázky“ odsouzena k vyvraždění. Téhož 10. června 1942, kdy ve Flossenbürgu vyhasl život Vladimíra Jelínka, byl z Prahy vypraven zvláštní trestní transport (s označením AAh)
jako odveta okupantů za atentát na Heydricha. Bylo do něj zařazeno 1000 pražských židů, mezi nimi i Rudolf Weiss, spolumajitel vizovické pálenice, který v Praze žil od podzimu 1940.79 Transport směřoval na východ a jeho osud byl předem
daný. Zachránil se z něj jediný člověk, Rudolf Weiss zahynul patrně v Majdanku asi
v září 1942.80
75 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (velkopálenice R. Jelínek).
76 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (velkopálenice R. Jelínek). Kuraš, Mečislav: Za Zdeňkem
Jelínkem. In.: 10 let zlínského spolk. reálného gymnasia. Zlín 1947, s. 17–19.
77 / Dotaz je datován 4. dubna 1942. ŽM Praha, fond ŽNO Holešov, poř. č. 51 (Přípravy transportu..., sign.
62648).
78 / Později byli manželé Jelínkovi opět zatčeni, v prosinci 1942 byli prokazatelně zadržováni v internačním táboře ve Svatobořicích, který byl určen pro příbuzné emigrantů a odbojářů. Tento tábor byl zřízen
v září 1942. ŽM Praha, fond ŽNO Holešov, poř. č. 51 (Přípravy transportu..., sign. 62648); SOkA Zlín, fond
MěNV Viz., domácí odboj – oběti nacismu. Bubeníčková, Růžena – Kubátová, Ludmila – Malá, Irena:
Tábory utrpení a smrti, Praha 1969, s. 170.
118
79 / Rudolf Weiss byl z Vizovic odhlášen 8. listopadu 1940. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss).
80 / Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938–1945. In.: Osud
Židů v protektorátu 1939–1945, Praha 1991, s. 90. Lagus, Karel–Polák, Josef: Město za mřížemi, Praha 1964,
s. 310–311. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Josef Weiss). Poválečné vyšetřování v listopadu 1946
konstatovalo, že Rudolf Weiss „byl exportován do Polska, někde do okolí Lublina, kde byl posledně viděn a tam
v září 1942 zahynul“. Transport z větší části směřoval do Majdanku, který se nachází poblíž Lublinu. Tam
byli ponecháni muži od 16 do 50 let, zbytek transportu pokračoval dál. R. Weissovi bylo 40 let a jeho smrt
lze proto předpokládat v Majdanku.
119
Složitý byl osud rodiny Karla Singra, která se odstěhovala do Prahy v naději na vyřízení vystěhovaleckých formalit. V Jižní Americe na jejich příjezd marně
čekal Bedřich Singer. Jeho manželka Lota, děti Jana a Tomáš, otec Karel a nevlastní
matka Štěpánka však uvízli v protektorátu. Příchozím v Praze pomáhal další syn Karla Singra, advokát JUDr. František Singer.81 Šestasedmdesátiletý Karel Singer v hlavním městě načas churavěl, a tak dobu mezi listopadem 1940 a lednem 1941 prožil
v sanatoriu na Veleslavíně.82 Brzy se ale uzdravil: od ledna 1941 žil v bytě v Sanytrové
ulici 12 v Praze na Starém Městě jako opět činorodý muž: písmo na dokumentech,
které tehdy podepisoval, je stále pevné a ostré. V lednu 1941 si k dosavadní měsíční výplatě 1500 K z vázaného účtu ve vizovické městské spořitelně vyjednal dalších 1500 K
z firemních peněz, stejnou částku (3000 K) dostávala také snacha Lota. Z těchto peněz rodina pokrývala všechny nezbytné výdaje.83
Brzy nato se již naplno rozběhla nacistická vyhlazovací mašinérie. V říjnu
1941 byly zahájeny první deportace židů do Polska, v listopadu následovaly transporty do Terezína. Hned do třetího transportu s označením C, který 26. října 1941 směřoval do ghetta v Lodži, byl zařazen dr. František Singer s manželkou Valerií.84 Další
zprávy o nich mizejí, zahynuli buď v Lodži, nebo později v nějakém vyhlazovacím
táboře. Po sérii transportů do Polska byli už čeští židé odváženi do Terezína, který
se postupně měnil v přelidněné ghetto. Podle nacistické propagandy se mělo jednat
o místo, kde mohou židé „v klidu žít a umírat“, ve skutečnosti se Terezín stal jen přestupní stanicí před cestou do koncentračních táborů na východě. Dne 20. července
1942 vyrazil z Prahy do Terezína transport 1000 většinou starých osob s označením
AAs. Jím se do Terezína dostal Karel Singer s manželkou Štěpánkou. Zanedlouho
nato, 8. září 1942, přibyla transportem Bf do Terezína Lota Singrová s dětmi: osmiletou Janou a pětiletým Tomášem. Vnoučata se v Terezíně snad mohla naposledy
setkat s dědečkem a babičkou: už 26. října 1942 byl starý Karel Singer a jeho žena
Štěpánka zařazeni do východního transportu By. Byl to první přímý transport z Terezína do Osvětimi. Protože při selekci byli v Osvětimi pro práci vybráni jen vězni pod
50 let, je zřejmé, že manželé Singrovi byli mezi ostatními, kteří byli ihned zavražděni
v plynové komoře.85
81 / Tehdy bydlel v ulici Nad Štolou 22 v Praze-Holešovicích. SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic,
inv. č. 2 (Účty Židů – Karel Singer).
82 / Karel Singer trpěl častými krčními záněty a těžkým revmatismem. SOkA Zlín, fond Archiv města
Luhačovice, inv. č. 162 (lékařská vysvědčení).
83 / SOkA Zlín, fond Spořitelna města Vizovic, inv. č. 2 (Účty Židů – Karel Singer). Lota Singrová
v srpnu 1941 hlásila změnu bydliště. Nadále bydlela, jistě i s dětmi, v Myslíkově ulici č. p. 4 v Praze na Novém Městě.
84 / Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 112.
85 / Terezínská pamětní kniha II., Praha 1995, s. 801, 802, 909, 910. Lagus, Karel – Polák, Josef: Město
za mřížemi, Praha 1964, s. 317.
120
Lota Singrová, zplynována v Osvětimi v červenci 1944.
Tomáš a Jana Singrovi, zplynováni v Osvětimi v červenci 1944. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Nad rodinami, které dlely ve Vizovicích, sklapla past v lednu 1943. Mezi
11. a 18. lednem prošli vizovičtí židé ve Zlíně registrací, která bezprostředně předcházela deportaci. K té došlo mezi 19. a 22. lednem 1943, podle jednoho údaje 22. ledna
mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.86 Čtyři desítky židů z Vizovic, Slušovic a Zádveřic se shromáždily za vojenské asistence na vizovickém nádraží, odkud je vlak odvezl do sběrného střediska v Uherském Brodě. Tam byl sestaven transport s označením
Cn, jímž bylo 23. ledna 1943 tisíc mužů, žen a dětí dopraveno do Terezína.87
Velká část tohoto transportu byla z Terezína téměř obratem poslána
do Osvětimi. Již 26. ledna 1943 tam vyjel transport Cs, a s ním také Ida Jelínková
s dětmi Annou a Tomášem a celá rodina Weissů: stará Gizela Weissová, její synové Josef Weiss a Otto Weiss, jejich manželky Alice Weissová a Annemarie Weissová a jejich
děti Jiří Weiss, Petr Weiss a Alžběta Weissová.88 Tento transport náležel do skupiny
sedmi transportů vypravených na přelomu ledna a února 1943, kterým bylo do Osvětimi odvlečeno 7000 lidí. Na příjezdové osvětimské rampě prošlo selekcí 1365 osob,
86 / Zetěk, Jan: Tvůj bližní je jako ty. Podřevnicko 6, roč. 4, číslo 1, léto 1995, s. 8–9.
87 / Terezínská pamětní kniha II., Praha 1995, s. 1128–1142. Valíček, Jaromír: Vizovická zastavení po padesáti
letech, Podřevnicko, č. 7, 2/1995, str. 12–13. Vzpomínky paní Elišky Weinsteinové.
88 / Terezínská pamětní kniha II., Praha 1995, s. 1128–1142.
121
ostatní, bez výjimky děti a staří, byli nahnáni do plynových komor. Ze zmíněných
7000 lidí se konce války dožilo jen 96.89
Vizovjané, kteří unikli vyvraždění v lednu 1943, živořili v těžkých podmínkách přeplněného terezínského ghetta. Obávané transporty se však na dlouhý čas
nezastavily. Ještě téhož roku, 15. prosince 1943, se oběťmi osvětimského transportu
(Dr) stala Lota Singrová a její děti Jana a Tomáš.90 Jejich osud se od jiných transportů odlišoval. Vězni v Osvětimi nebyli podrobeni selekci a všichni byli umístěni v tzv.
„rodinném táboře“ v Březince, kde panovaly relativně snesitelnější poměry. Jednalo
se o český tábor, v němž byli vězněni lidé transportovaní z Terezína v září 1943. Přesně po půl roce byli všichni ze zářijových transportů nahnáni do plynových komor.
V noci z 8. na 9. března 1944 bylo takto zavražděno více než 3700 lidí – odehrála
se největší hromadná poprava československých občanů za druhé světové války. Ti,
kteří v Březince zůstali z prosincových transportů, tedy včetně Loty Singrové s dětmi,
patrně očekávali, že je po půlročním pobytu potká v červnu stejný osud. Nestalo se
tak hned, v červenci 1944 byly stovky práceschopných z rodinného tábora rozvezeni
na různá místa k otrockým pracem. Ve třech pracovních transportech byly do Německa odvlečeny také ženy, Lota Singrová však mezi nimi nejspíš nebyla. Matky musely
odjíždět bez dětí, a tak je pravděpodobné, že Lota Singrová s jedenáctiletou Janou
a sedmiletým Tomášem v Osvětimi zůstala. V „rodinném táboře“ zůstali bezbranné
matky s dětmi a staří a nemocní lidé. Všichni byli mezi 10. a 12. červencem 1944 povražděni v plynových komorách.91
V Terezíně tehdy zůstávali už jen Rudolf Jelínek s manželkou Irenou a synem Jiřím. Také oni neušli Osvětimi, a to v sérii velkých likvidačních transportů
na podzim 1944. Transport Ek z 28. září 1944, do nějž byl zařazen Jiří Jelínek, byl
sestaven jako pracovní, vesměs z mladých a fyzicky zdatných mužů. Jeho cílem mělo
být vybudování nového pracovního tábora na východě. Velká část mužů přesto šla
v Osvětimi rovnou do plynových komor. Jiří Jelínek prošel selekcí a byl zařazen mezi
vězně odvezené do některého pracovního tábora. Dne 29. září 1944 vyrazil z Terezína
do Osvětimi další transport (El) a v něm byl Rudolf Jelínek. Také jemu se zřejmě podařilo projít selekcí osvětimské rampy, alespoň dle svědectví spoluvězně Vojtěcha Filzáka, který po osvobození vypověděl, že Rudolfa Jelínka mezi vězni několikrát viděl
a měl možnost s ním mluvit. Vojtěch Filzák rovněž popsal, jak viděl Rudolfa Jelínka
ve skupině vězňů, kteří byli z tábora odváženi do plynových komor. Mělo se tak stát
89 / Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 39–40.
90 / Terezínská pamětní kniha II., Praha 1995, s. 909, 910. Roubíčková, Eva: Terezínský deník 1941–45.
Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu, Praha 2009, s. 116 an.
91 / Lagus, Karel – Polák, Josef: Město za mřížemi, Praha 1964, s. 320–324.
122
ještě v roce 1944.92 Konečně 4. října 1944
byla transportem En odvlečena do Osvětimi Irena Jelínková. Velkými podzimními transporty v roce 1944 bylo z Terezína
odvezeno na východ 18 400 lidí, osvobození o několik měsíců později se dožilo
jen 1474 z nich.93 Byl mezi nimi i osmnáctiletý Jiří Jelínek, kterému mládí a fyzická síla pomohly přežít peklo osvětimské
továrny na smrt.94
Když přišla do Vizovic v květnu 1945 po šestileté okupaci svoboda,
Karla Lustigová (roz. Jelínková) s manželem Hugo
byla situace hlavních čtyř palíren neutěLustigem. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
šená: z větší či menší části byly dočasnými pány a německým vojskem zdevastované nebo rozkradené. A jejich majitelé
se stali oběťmi holocaustu: rodina Weissova byla zcela vyvražděna, jediný přeživší
člen Singrovy rodiny dlel v chilské emigraci a dva mladí synové mrtvého Rudolfa
Jelínka se vrátili s podlomeným zdravím.95
92 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., domácí odboj–oběti nacismu (protokol z 10. 7. 1945). Otázkou je věrohodnost Filzákovy výpovědi. Byl to člověk podivných životních osudů: předtím, než byl Němci zatčen
a deportován do koncentračního tábora, byl členem kolaborantské Nacionálně socialistické české dělnické
a rolnické strany, známé též pod názvem Strana zeleného hákového kříže. Trestní nalézací komisí Okresního úřadu ve Zlíně byl za to 7. února 1946 odsouzen k trestu veřejného pokárání. Viz SOKA Zlín, fond OÚ
ONV, inv. č. 2168 (čj. Tkn 25/46).
93 / Terezínská pamětní kniha II., Praha 1995, s. 1128–1142.
94 / Sedmnáctiletému Jiřímu Jelínkovi údajně spoluvězeň poradil, ať se hlásí jako dvacetiletý dělník. Čtyři měsíce pak strávil v dílně, kde osmnáct hodin denně s minimem stravy vyráběl nějaké součástky. V únoru
1945 asi utrpěl úraz na ruce, následující týdny strávil v pochodu smrti. Vzpomínky paní Jarmily Jelínkové,
manželky Jiřího Jelínka, nar. 1927 (zaznamenáno 9. 12. 1999).
95 / Tragický osud potkal také další členy rodin Jelínků či Singrů. Vzpomeňme alespoň sestry Rudolfa
a Vladimíra Jelínkových. Nejstarší z nich, Karla Lustigová, žila s manželem Hugo Lustigem do rozvodu
v roce 1928. Za války pobývala naposledy v Bratislavě na Růžovém záhonu, odkud byla 15. srpna 1944
deportována do některého vyhlazovacího tábora. O rok mladší Marie Lustigová žila s manželem Arturem
Lustigem v Scherakově ulici č. p. 8 v Brně. Odtud byli deportováni 28. ledna 1942 do Terezína (transport
U) a následně 17. března 1942 do Izbice (transport Ab), kde zřejmě zahynula. Jen nejmladší ze sester, Heleně Englové, se podařilo přežít v argentinské emigraci. V roce 1946 žila v Buenos Aires ve čtvrti Saavedra
na adrese Garcia del Rio 3468. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní
řízení po A. Jelínkové (D 173/46). Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 309. Lagus, Karel – Polák,
Josef: Město za mřížemi, Praha 1964, s. 306.
123
9
MEZI VÁLKOU
A ZNÁRODNĚNÍM
(1945–1948)
Před razovskou pálenicí firmy Rudolf Jelínek (druhý
zleva Jiří Jelínek), asi 1947. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Vizovice byly osvobozeny jednotkami Rudé armády odpoledne 3. května
1945 po krátkých bojích v ulicích města. Sovětská vojenská posádka zůstala ve městě
do konce července a její hlavní štáb nějaký čas sídlil v opuštěné pálenici Vladimíra Jelínka ve Slušovské ulici. Dne 5. května 1945 byl ustaven místní národní výbor,
který se hned na svém druhém zasedání (6. května 1945) usnesl na zajištění majetku
Němců hospodařících v palírnách nezvěstných majitelů.1 V těch dnech nebylo jasné,
co v podnicích zůstalo a co Němci odvezli, navíc se opuštěné palírny staly lákavým
cílem plenění vojáky Rudé armády. Vítězství nad Německem dávalo Rudé armádě
možnost považovat německé podniky za válečnou kořist a rudoarmějci se podle toho
ve firmách Ernsta Gabriela a bratří Pfeifferových chovali. Odmítli informace, že jsou
to ve skutečnosti arizované československé podniky a porušili tak dohodu uzavřenou
7. června 1945 mezi československým premiérem Fierlingerem a sovětským maršálem
Koněvem. Podle ní měly být zabrané podniky ihned předány československé správě,
a to včetně těch, které byly pokládány za válečnou kořist. K datu podpisu smlouvy
byla uvolněna pouze Jelínkova pálenice na Razově, zatímco podnik Zikmunda Jelínka synové rudoarmějci opustili 15. června a Singrovu pálenici až 9. července 1945.
RUD OLF JELÍNEK
Když se 12. května 1945 vrátil
do Vizovic Zdeněk Jelínek, nemohl se
s bratrem Jiřím pustit do práce na rekonstrukci firmy a rozjetí výroby. Závod byl
obsazen rudoarmějci, kteří odsud po několik týdnů odváželi vše, co se dalo,
přestože byl vojenský velitel města upozorněn, že se nejedná o německý majetek
a firma tudíž nepodléhá kořistnímu právu. Malé škody způsobené německou
armádou (50 000 K) byly najednou jen
relativní výhodou, protože rudoarmějci
pod velením kapitána Jeremenka a později Kyselova odvezli z podniku veškeré
zásoby v hodnotě 1 050 000 Kčs. Během
jednoho měsíce (podnik byl Rudou armádou obsazen od 3. května do 4. června
1945) to bylo přes 6000 hl destilátů.2 ZaZdeněk Jelínek (1921–1946).
bavování přesto nebylo tak živelné jako
v pálenicích Zikmunda Jelínka a Karla
Singra, kde mělo charakter drancování. Dělo se vesměs v přítomnosti Zdeňka Jelínka,
účetní Marie Marákové, skladníka Josefa Sláčíka a zástupce MNV, navíc bylo hlášeno
stanici SNB i příslušným resortním úřadům. Sovětští velitelé však nikdy nevystavili
žádné potvrzení na odebrané zboží.3 Zdeněk Jelínek však nezahálel, a jak jen to bylo
možné, pustil se vehementně do obnovy otcova podniku. Projevil přitom zděděný
podnikatelský talent a míru činorodosti až nevídanou, neboť v té době již bojoval
s pokročilým stádiem tuberkulózy.
Převod firmy do vlastnictví bratrů Jelínkových nebyl tak hladký, jak by se
snad mohlo předpokládat. Podobných případů byly tisíce a jejich vyřizováním byly
úřady zavaleny, na druhou stranu však samy svou nepružností přispívaly k průtahům.
2 / Podle odhadu zásob bylo ke konci března 1945 v podniku uskladněno zboží za 700 000 K (různé
destiláty, selská slivovice, slivovice, apricot a řezané lihoviny). Odvezeno bylo 4957 hl destilátů, 981 hl selské slivovice, 99 hl slivovice, 342 l řezaných lihovin a 80 l apricotu. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460
(Zdeněk Jelínek).
1 /
126
3 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po Z. Jelínkovi (D
108/46).
127
Mnohdy to byl právě byrokratický aparát poválečného Československa, který představoval překážku v rychlém napravování majetkových škod.4 Dne 7. června 1945 žádali bratři Jelínkové Okresní národní výbor (ONV) ve Zlíně, aby na základě dekretu
prezidenta republiky byl majetek firmy Ernst Gabriel formálně zpět převeden na firmu Rudolf Jelínek a ta jim vrácena.5 Místní národní výbor 15. června vrátil podnik
Rudolfu Jelínkovi, který byl oficiálně považován za nezvěstného. Další postup byl
obecně takový, že okresní soud vykonal řízení o prohlášení za mrtva, po jehož skončení následovalo pozůstalostní a dědické řízení. Zdeněk Jelínek byl jmenován správcem
pozůstalosti po otci a 21. července 1945 také národním správcem firmy Rudolf Jelínek.
Podnik zatím vedl bez živnostenského listu, který byl stále psán na Ernsta Gabriela.
Vydání živnostenské listu nebylo jednoduché, neboť se k němu nejdříve muselo vyjádřit bezpočet úřadů (Zemský národní výbor, Obchodní a živnostenská komora, Svaz
pro brambory a škrob, Svaz zahradnicko-vinařský atd.), a to trvalo dlouhé měsíce.
Přesto se už v létě 1945 podařilo rozjet výrobu.
Firma se totiž jako důležitý předválečný exportér těšila podpoře státu, pro
jehož hospodářství představovala zdroj devizových příjmů. Z tohoto důvodu přispělo ministerstvo národní obrany k sanaci podniku výplatou 500 000 Kčs jako náhrady
za škody způsobené Rudou armádou a ministerstvo zahraničního obchodu už v červenci 1945 podniku zadalo vyřízení větších dodávek zboží pro USA.6 Po sedmileté
přestávce byly z Vizovic opět vypravovány košer destiláty. Výroba se brzy rozběhla
na plné obrátky: v roce 1946 bylo v závodě vyrobeno 195 914 l lihovin a obrat dosáhl
17 111 000 Kčs. V lednu 1947 byly dokonce odmítány nové objednávky na dva měsíce
dopředu, protože firma byla plně vytížena státními exportními zakázkami. Ty byly
zvládány při malém počtu zaměstnanců, vždyť vedle dvou úředníků podnik zaměstnával už jen řidiče a v průměru 7–10 dělníků.7
Během roku 1946 se firmě Rudolf Jelínek podařilo znovu navázat obchodní kontakty se zákazníky po celé republice8 a obnovit dodávky zpřetrhané válkou.
V podmínkách poválečného hospodářství to ovšem nebylo nic snadného. Podnik se
často musel zákazníkům omlouvat, objednané zboží bylo dodáváno se zpožděním,
objednávky byly odkládány ať už vinou nepravidelných dodávek lihu nebo lahví
– například v létě 1946 sklárny vyřizovaly objednávky lahví až s tříměsíčním zpožděním. Obtíže působily také prázdné sklady vypleněné rudoarmějci. Načas musely
být odmítány objednávky slivovice a třešňovice a podnik za ně náhradou nabízel
borovičku, brandy, cordial a klášterní likér. Poptávka přerůstala možnosti podniku
a obliba Jelínkových výrobků trvale stoupala. Lichotivá slova přicházela do Vizovic
takřka s každou objednávkou: „Prosíme Vás o dodání Vašich oblíbených, osvědčených
výrobků“, „hlavně Vaší dobré 50 % slivovice“, „poslední příděl dostali jsme v měsíci květnu a byli jsme velice spokojeni.“ 9
Úsilí Zdeňka Jelínka postavit na nohy rodinnou firmu bylo motivováno
i vědomím, že mu nezbývá mnoho času. Příznaky plicní choroby se u něj projevily už
před válkou, když na podzim 1938 místo do septimy zlínského gymnázia nastoupil
léčbu propukající nemoci.10 Následující vypuknutí války a odchod do ilegality však
léčbu komplikovaly či rovnou znemožnily. Po válce se už Zdeněk Jelínek ke studiu
nevrátil, aby netříštil síly. Když pochopil, že jeho stav je téměř beznadějný, sepsal
v lednu 1946 poslední vůli. V ní odkázal své jmění bratrovi Jiřímu, kterého nabádal, „nechť jako dědic pokračuje v díle započatém našimi rodiči.“ 11 Přátelská a otevřená
povaha, mládí a statečnost, s níž snášel strádání, mu zjednaly oblibu a respekt u zaměstnanců firmy i obyvatel města. Uměl myslet nejen na prospěch svého podniku.
Proto, když na účtech firmy zůstávaly větší částky v protektorátních korunách, poskytl část těchto peněz k dobročinným účelům.12 Jako talentovaný ekonom se projevil
4 / Srovnej Sladkowski, Marcel: Přístup úřadů k problematice židovského majetku po roce 1945 na příkladu
firmy Weiss Vizovice. In.: Židé a Morava, Kroměříž 1998, str. 118–120.
11 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po Z. Jelínkovi
(D 108/46). Celý text závěti zní: „Testament. Já podepsaný Zdeněk Jelínek, t. č. správce fy Rudolf Jelínek a syn
ve Vizovicích, činím tímto pro případ své smrti zcela svobodně a nenuceně toto poslední pořízení: Universálním dědicem veškerého svého majetku ustanovuji tímto svého bratra Jiřího Jelínka. Mé jmění pozůstává t. č. hlavně z mého
napadlého, ale dosud neodevzdaného dědictví po mých rodičích. Vykonavatelem mé poslední vůle ustanovuji tímto
svého technického úředníka pana Jaroslava Stojana a navrhuji ho také soudu jako poručníka mého nezletilého bratra Jiřího v případě, že bych zemřel dříve než dědic dosáhne své fysické zletilosti. Prosím též pana Stojana, aby za souhlasu mého bratra Jiřího spravoval dědictví tohoto až do jeho skončeného čtyřiadvacáteho roku. Činím tak v zájmu
našeho podniku a prosím svého bratra, aby se této správě dobrovolně podřídil, neboť děje se tak hlavně v jeho zájmu.
Také později, až převezme správu závodu sám, nechť jako dědic pokračuje v díle započatém našimi rodiči. Prohlašuji, že tato listina obsahuje mou pravou a skutečnou poslední vůli, kterou jsem vlastnoručně před třemi dožádanými
svědky podepsal. Ve Vizovicích, dne 4. ledna 1946 Zdeněk Jelínek, v. r., Maráková Marie jako svědkyně poslední
vůle, v. r., Stojan Jaroslav jako svědek poslední vůle, v. r., Dr. Hugo Henych jako svědek poslední vůle, v. r.“
5 / Jedná se o dekret z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů.
6 / Zbývající více než půlmilionová pohledávka za Rudou armádou nadále figurovala v účetních knihách, v květnu 1946 byla už vedena jako nedobytná. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Zdeněk Jelínek). MNV Vizovice 165 (Z. Jelínka synové). SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003)
– pozůstalostní řízení po Z. Jelínkovi (D 108/46) – popis jmění.
7 / Počet zaměstnanců na Razově před válkou i za války vždy kolísal okolo desíti. V roce 1937 měla firma
12 zaměstnanců, v roce 1944 10 zaměstnanců, v roce 1945 9 zaměstnanců. Zvyšující se výroba přinesla nové
pracovní příležitosti, takže v roce 1948 pracovalo u Rudolfa Jelínka už okolo 26 zaměstnanců. Úředníky
byli Marie Maráková a Jaroslav Stojan. PA RJ, Sbírka firemních dokumentů (různé dokumenty 1945–1948).
8 / V Praze měla firma zastoupení ve Vodičkově ulici 9, provozovnu vedl pan Mrzena.
128
9 / Ve sbírce firemních dokumentů se dochoval index odběratelů, který lze datovat do období 1945–1948
a který dokládá širokou sít zákazníků (restaurací, hotelů, obchodních domů apod.) po celém Československu. PA RJ, Sbírka firemních dokumentů (různé dokumenty 1945–1948).
10 / Zdeněk Jelínek se tehdy a opakovaně na podzim 1939 léčil v sanatoriu na Pleši. MZA, fond B 258 –
Oberlandrat Zlín, karton 6, číslo 39 (R. Jelínek).
12 / 5 000 K věnoval Revolučnímu národnímu výboru, 20 000 K do sbírky na postavení nové školy.
SOkA Zlín, fond AMV 20, MNV Vizovice 114.
129
při vyjednávání s úřady o výši náhrady
válečných škod. Tak v říjnu 1945 polemizoval s okresním národním výborem
žádajícím podrobnější rozpis škod:
„V době, kdy škoda vznikla, byl jsem již
přes rok na útěku před gestapem. Neměl
jsem tedy možnost přesně pozorovati, co
bylo odvlečeno. Stejně ale těžko by se mohlo po mně žádat, abych si po 5 letech pamatoval, kolik párů ponožek a kolik košil
Pohřeb Zdeňka Jelínka v květnu 1946: vlevo farář Ferdinand Valík, uprostřed Jiří Jelínek, třetí a čtvrtý zprava
atd. bylo odvlečeno a odhad K 10 000, poprarodiče zesnulého Hermína a Josef Müllerovi.
čítáme-li jen jeden oblek částku K 1000, je
velmi mírný. Cena bytového zařízení (...)
5 pokojů (...) 50 000 K za jeden je velmi nízká (...) když se uváží, že jen koncertní křídlo
bylo (...) odhadnuto na 50 000 K. (...) Upozorňujeme přitom, že cena všech věcí (...) je
brána v hodnotě předmnichovské koruny (...) je velmi sporné, jakou částkou by měla být
odhadnuta teď, poněvadž jde vesměs o věci, které se nedají dnes opatřit“ (zásoby zboží
apod., pozn. aut.).13
Zdeněk Jelínek zemřel 14. května 1946 ve věku 25 let. 14 Profesor zlínského gymnázia dr. Mečislav Kuraš nad jeho rakví prohlásil: „Odešel vzácný
člověk, kter ý ač mlád, byl dávno už mužem.“ 15 Jeho úmrtím se zkomplikovala už
tak nejistá situace, když univerzální dědic Jiří Jelínek nebyl ve svých osmnácti
letech právně zletilý. Mohl podnik majetkově převzít, nikoliv ale provozovat,
protože nemohl zatím dostat živnostenské oprávnění. Nadto v květnu 1946
stále nebylo zahájeno dědické řízení po Rudolfu Jelínkovi. Správkyní firmy
byla 28. května 1946 jmenována Marie Maráková, která byla rovněž opatrovnicí majetku Rudolfa a Ireny Jelínkových. Opatrovníkem pozůstalosti Zdeňka
Jelínka byl jmenován skladník firmy
Josef Sláčík.
Dne 11. června 1946 prohlásil
okresní soud Rudolfa Jelínka za mrtvého
ke dni 31. března 1945. Irena Jelínková
byla prohlášena za mrtvou k 31. prosinci
1944, na dědické záležitosti to však nemělo vliv, protože veškerý majetek byl psán
na Rudolfa.16 Nyní mohlo konečně proběhnout pozůstalostní řízení. Jeho předmětem byla především razovská páleniJiří Jelínek a pan Fantl ve skladu firmy, po 1946.
ce, do níž se 10. července 1946 dostavila
komise k soupisu jmění. Po započítání
aktiv (3 136 987,35 K) a pasiv (593 082,70 K) bylo konstatováno, že čistá pozůstalost po Rudolfu Jelínkovi je 2 593 904,65 K.17 Výpočet byl výsledkem několika soupisových akcí spojených s úředními odhady, které probíhaly na Razově v týdnech
po úmrtí Zdeňka Jelínka. Podrobný popis pořízený při té příležitosti dobře ukazuje
tehdejší podobu Razova. Pozemek náležející k pálenici sestával z ovocné a zelinářské zahrady a prostranného dvora, kolem něhož stály budovy pálenice. Na západní
straně dvora stála patrová obytná a kancelářská budova,18 srdcem areálu však byla
pálenice s topírnou (se dvěma kotly). Její součástí byla manipulační místnost a balírna a s budovou úzce souvisel vysoký komín a jáma na výpalky. Vedle hlavního vjezdu
se nacházela destilace se dvěma kotly. Dále tu bylo skladiště lihovin a vína s umývárnou a v areálu se nacházely ještě další tři budovy: bývalé stáje s bytem kočího
v patře užívané nyní jako prozatímní skladiště, pomocná budova užívaná jako dílna, garáž, prádelna a sklad uhlí a konečně dřevěná kůlna. Stavební hodnota areálu
byla vyčíslena na 634 836 K. Součástí jmění byly i zásoby zboží zachycené ve stavu
k 15. květnu 1946.19
13 / Klavír z podniku odvezla Rudá armáda. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Zdeněk Jelínek).
14 / Zdeněk Jelínek se snažil žít do poslední chvíle a ještě tři dny před smrtí navštívil přátele v Praze.
Pohřební obřad ve Vizovicích vykonal zlínský farář Církve československé Ferdinand Valík, který se za války zapojil do odboje a po propuštění z vězení a nucené suspenzi z farářského místa pracoval v letech
1944–1945 ve Vizovicích. Z té doby zřejmě pocházely jeho užší vazby s městem. Viz Sladkowski, Marcel:
Církev československá husitská ve Zlíně 1935–2005, Zlín 2005, s. 17. – Ostatky zemřelého byly 17. května 1946
(podle jiného údaje 20. května) zpopelněny v brněnském krematoriu a urna pak pohřbena na vizovickém
hřbitově. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po Z. Jelínkovi
(D 108/46). Zdar (Slovo národa jihovýchodní Moravy), 19. 5. 1946 (č. 110), s. 6 (smuteční oznámení). Pohřeb zařizoval Zlínský pohřební ústav Eduard Hába. Se skonem Zdeňka Jelínka je spjato svědectví, které
vrhá nepříjemné světlo na rodinného přítele a poručníka Jaroslava Stojana, jenž údajně narychlo volal
ke smrtelnému loži svou brněnskou sestřenici Blanku s úmyslem oddat ji se Zdeňkem Jelínkem in articulo
morti. Zřejmě zásahem MUDr. Františka Lapeše k tomu nedošlo. Svědectví Vlasty Malé, rodinné kuchařky
v letech 1945–1948 (zaznamenáno 15. 12. 2003).
15 / Kuraš, Mečislav: Za Zdeňkem Jelínkem. In.: 10 let zlínského spolk. reálného gymnasia. Zlín 1947, s. 19.
130
16 / Pozůstalost po Ireně Jelínkové nakonec pro nedostatek jmění ani nebyla soudem projednána. SOkA
Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Jelínkovi (D 171/46).
Pozůstalost Ireny Jelínkové byla vedena jako spis D 271/46.
17 / Soupis byl proveden k datu Jelínkova úmrtí, proto je částka vyjádřena v protektorátních korunách.
Členy komise byli notář JUDr. Hugo Henych, který pozůstalost projednával, oba opatrovníci Marie Maráková a Josef Sláčík a Jaroslav Stojan jako poručník Jiřího Jelínka. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické
spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Jelínkovi (D 171/46).
18 / V jejím přízemí se nacházely tři kanceláře, chodba, schodiště, manipulační místnost, část většího
a jedno menší skladiště. Patro bylo obytné s pěti pokoji, pokojem pro služku, chodbou, kuchyní, spíží
a koupelnou.
19 / 2045 hl čistého lihu, 720 hl cordialu, 600 hl brandy medicinal, 570 hl borovičky, 519 hl klášterního
tajemství, 300 hl apricot brandy a dále různé tresti a přísady, vše v hodnotě 594 285 Kčs.
131
Jasná dědická situace umožnila odevzdání pozůstalosti už 25. července
1946: připadla rovným dílem zemřelému Zdeňku Jelínkovi a Jiřímu Jelínkovi.20 Téhož
dne byla uzavřena souběžně projednávaná pozůstalost Zdeňka Jelínka a odevzdána
jeho bratru Jiřímu. Ten se tak stal jediným majitelem razovské pálenice a dědicem
slávy otcovského podniku. Tento náročný závazek dolehl na bedra osmnáctiletého
nezkušeného mladíka, který podle všeho postrádal rozhled a obratnost zesnulého
Zdeňka. Úspěšný chod továrny tehdy závisel na jiných lidech, zejména na vedoucí úřednici Marii Marákové a technickém úředníkovi Jaroslavu Stojanovi. Zletilosti
dosáhl Jiří Jelínek dnem svých dvacátých narozenin 16. prosince 1947. Formálně se
stal suverénním majitelem podniku. Už 5. září 1947 žádal živnostenský referát ONV
ve Zlíně o vydání živnostenského oprávnění k výrobě a prodeji lihovin a 14. ledna
1948 připojil žádost o živnostenské oprávnění k výrobě a prodeji koňaku a vinného
destilátu a dovozu vína z Francie.21 Úřad se k žádostem postavil kladně, ale než mohly být právoplatně schváleny, přišly události února 1948 s následným znárodněním.
Podnikání Jiřího Jelínka v rodinné firmě tak skončilo dřív, než mohlo začít.
Poválečný vývoj a průběh pozůstalosti u razovské pálenice byl poměrně
hladký ve srovnání s tím, co se dělo kolem podniku Vladimíra Jelínka. Bezprostředně
po osvobození se předpokládalo, že jej v dědickém řízení převezmou oba přeživší
synovci, situace však byla nepřehledná a nad osudem podniku visely otazníky.
VLADIMÍR JELÍNEK
Ani firma Vladimíra Jelínka nebyla po osvobození ušetřena a po dubnovém loupení wehrmachtu přišlo v květnu bezprávné zabavování majetku Rudou armádou. Pálenice Zikmunda Jelínka synové byla rudoarmějci obsazena několik hodin
po osvobození, v noci z 3. na 4. května 1945 a zásoby lihovin zbylé po Němcích byly
auty odváženy do Zlína. Zaměstnancům byl zakázán vstup do podniku. Živelné konfiskace brzy skončily, Rudá armáda však pokračovala v odvozu výrobků i v následujících dnech, přestože byli její velitelé upozorňováni na to, že se jedná o českou firmu,
20 / Standardní součástí projednání pozůstalosti bylo také zaplacení výloh a poplatků s ním spojených.
Dne 14. září 1946 požádal soud berní úřad, „aby poplatky z pozůstalosti nebyly vyměřeny, ježto zůstavitel zemřel
jako oběť války.“ Zámožnost dědice však rozhodla jinak a československý stát na něm za převedení majetku
po zplynovaném otci vymohl zaplacení vysoké částky 292 156 Kčs. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické
spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Jelínkovi (D 171/46).
21 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398, kart. 500 (Jiří Jelínek, výroba koňaku, Rudolf Jelínek, velkopálenice).
132
jejíž „majitel je v koncentračním táboře“.22 Dne 20. května došlo k dalšímu odvážení
za účasti velitele města nadporučíka Michajlova, firemního účetního Alfréda Jirkovského a skladníka Vincence Pravdy. K poslednímu zabavení lihovin došlo ještě 15. června 1945. Celkem bylo Rudou armádou odvezeno 5687 hl alkoholu, škoda byla vyčíslena
na 1 135 000 Kčs.23
Podobně jako v případě firmy Rudolf Jelínek bylo předloženo vyúčtování
ministerstvu národní obrany (v srpnu 1945), ale řízení o výplatu škod se táhlo a nebylo nakonec pro firmu uspokojivě vyřešeno. Zřejmě kvůli výši škod a relativně menšímu významu podniku chyběla vůle k nápravě křivdy. Vedení podniku se nevzdávalo
a vytrvale urgovalo na ONV prošetření případu. Teprve v prosinci 1946 upozorňovalo
ministerstvo národní obrany (MNO) přípisem ONV, že uplatnění nároku na náhradu škody musí být nejprve projednáno v komisi složené ze zástupců ONV, vojenské
správy a finanční správy, teprve pak může být projednáno příslušnou komisí zemského národního výboru (ZNV) a pak případně ministerskou komisí MNO. To mohlo
trvat delší čas a firma v té době na projednání trvala zejména proto, že se dostávala
do finančních nesnází kvůli nespláceným daním ještě z doby okupace. Nastala tak
paradoxní situace, kdy zlínský berní úřad urgoval firmě placení dluhů po okupantech
a ta je nemohla vyrovnat, protože jiné státní úřady otálely s projednáním a vyplacením škod po osvoboditelích. Věc se táhla a ještě v březnu 1947 „komise válečných škod
zřízená u zdejšího úřadu (ONV, pozn. aut.) neprojednala (...) tuto žádost, ježto v daném
případě jde o vysokou částku a v době, kdy zboží bylo odebráno, byl dotyčný podnik pod
německou správou.“ 24 To však prokazatelně nebyla pravda, a tak se po dvouletých průtazích přece jen podařilo získat náhradu alespoň 450 000 Kčs.25
Druhým problémem firmy vedle sanace válečných škod byla otázka jejího
vlastnictví. Poslední majitel Vladimír Jelínek byl prokazatelně mrtev, jeho manželka
a děti formálně nezvěstné a jako pravděpodobní dědicové se jevili Zdeněk a Jiří Jelínkové. Oba také již 7. června 1945 žádali ONV, aby byl podnik převeden do jejich vlastnictví respektive pod jejich správu až do ukončení pozůstalostních řízení. Zdeněk Jelínek
v doplnění žádosti o místo národního správce 19. června 1945 argumentoval, že „oba tyto
podniky jsou stejného druhu a mají stejný způsob výroby.“ 26 MNV ve Vizovicích pak skutečně 3. července 1945 Zdeňka Jelínka jmenoval národním správcem firmy Zikmunda
Jelínka synové. Není bez zajímavosti, že to bylo ve dnech, kdy zájem o národní správu
22 / Kromě destilátů byly odvezeny také klavír, psací stroj, rádio apod. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv.
č. 339, čj. 6673.
23 / Odebráno bylo asi 5300 l brandy, 800 l rumu, 700 hl vinného destilátu a francouzského vína, 1400 hl
ovocného destilátu, 2000 l slivovice, 500 hl borovičky, 60 hl meruňkovice, 27 hl pomerančového destilátu,
14 551 litrových soudků. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 6673, inv. č. 1460 (Z. Jelínka synové).
24 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 6673.
25 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Z. Jelínka synové).
26 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., ustavení národní správy – Zikmunda Jelínka synové.
133
podniku (a zároveň jeho pozdější odkoupení) projevovaly i podnikatelé z jiných měst,
např. Bohuslav Janiš z Přerova nebo Josef Lenert z Veselí nad Moravou.27
Proti jmenování Zdeňka Jelínka národním správcem se ale 7. července 1945
ohradili zaměstnanci firmy, kteří v dopise MNV sice zdůraznili, že proti němu nic nemají, nicméně odmítají, aby správcem jejich firmy byl majitel konkurenčního závodu.
Přitom krajně nevhodně argumentovali válečnou zkušeností, kdy právě správce razovské pálenice byl i správcem firmy Zikmunda Jelínka synové. Na místo národního
správce zaměstnanci navrhli vlastního úředníka Alfréda Jirkovského nebo tajemníka
ovocnářské školy Josefa Střižíka. Zdeněk Jelínek nepříjemnou situaci řešil okamžitě – už 9. července 1945 na post národního správce rezignoval se zdůvodněním, že
jeho podnik bude vyřizovat velkou státní zakázku pro USA, takže mu nezbývá čas
k správcovství strýcova podniku. Sám namísto sebe navrhl firemní úřednici Vlastu
Frgalovou, která v podniku pracovala od roku 1931.28
Město ale nejmenovalo žádného z navržených kandidátů a v následujících
týdnech se o obsazení této funkce dál licitovalo: znovu byl navržen Josef Střižík a dokonce František Jež z ostravské Budoucnosti. Teprve když se 31. července 1945 znovu
angažovali zaměstnanci podniku návrhem na jmenování Antonína Palána, podařilo
se problém vyřešit. Antonín Palán byl totiž zkušeným mužem: pocházel z Německého Brodu, kde v letech 1925–1927 pracoval v pálenici Josefa Pachnera a potom se
přestěhoval do Vizovic, kde pracoval v podniku Vladimíra Jelínka.29 Antonín Palán
vykonával správcovskou funkci od 10. srpna 1945 do dubna 1946, kdy bylo ukončeno
pozůstalostní řízení po Vladimíru Jelínkovi.
Pozůstalost po Vladimíru Jelínkovi projednávaná stejně jako ostatní pozůstalosti okresním soudem ve Vizovicích, byla velmi komplikovaným případem.30
Byla propojena s jinými pozůstalostními případy, především Jelínkovy manželky Idy
a jejich dětí Anny a Tomáše.31 Kromě toho se brzy ukázalo, že žijící bratří Jelínkové
nejsou jedinými kandidáty dědictví. V únoru 1946 si dědickou přihlášku podala jejich
sestřenice Helena Lenardová (dcera Karly Jelínkové-Lustigové, před válkou vdaná
27 / Bohuslav Janiš argumentoval tím, že pro firmu svého času pracoval a nyní je technickým vedoucím
přerovské továrny na lihoviny a ovocné šťávy Pirus. Kladl si podmínku, že v případě úspěšného vedení mu
bude později podnik prodán. Naproti tomu Josef Lenert z velkonákupní a prodejní kanceláře ve Veselí
nad Moravou chtěl národní správu „pro svého syna, který má k vedení podniku znalosti, v případě bysme tento
ovocnářský lihovár koupily.“ SOkA Zlín, fond MěNV Viz., národní správa-korespondence, ustavení národní
správy–Zikmunda Jelínka synové.
28 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., ustavení národní správy – Zikmunda Jelínka synové.
29 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (schůze z 19. 7. a 16. 8. 1945), fond MěNV Viz., inv. č. 165 (Z. Jelínka
synové).
Nábělková), která se vrátila po válce z Francie a bydlela zatím na Razově. V úvahu přicházelo také příbuzenstvo ze strany Idy Jelínkové. V listopadu 1945 byli z řad
zaměstnanců podniku ustaveni opatrovníci rodinných pozůstalostí: národní správce
Antonín Palán byl opatrovníkem pozůstalosti Vladimíra Jelínka, Ema Rytnauerová Idy
Jelínkové a Vlasta Frgalová obou nebohých dětí. V následujících měsících pak běželo
řízení, jehož výsledek byl předem odhadnutelný – převod majetku Vladimíra Jelínka
zákonným dědicům, tedy manželce a dětem. Zároveň se konalo řízení o prohlášení dětí
Idy Jelínkové za mrtvé, aby mohlo dědické řízení pokračovat projednáním pozůstalostí
po nich. Součástí řízení byl také soupis firemního jmění, ocenění nemovitostí a vyhotovení firemního inventáře v lednu 1946. Nemovitosti byly oceněny na 369 765 K (z toho
budovy ve Slušovské ulici č. p. 425 na 247 565 K a pálenice u nádraží č. p. 615 na 122 200
K).32 Projednávání skončilo 3. dubna 1946, kdy bylo po novém sepsání pozůstalostního
jmění a bilanci aktiv a pasiv konstatováno, že čistá pozůstalost po Vladimíru Jelínkovi
činí 1 038 126 Kčs (jmění sestávající z obou vizovických a jedné olomoucké nemovitosti). Tento majetek byl okresním soudem převeden na nezvěstnou Idu Jelínkovou
z jedné čtvrtiny a na obě nezvěstné děti po třech osminách.
Tím zároveň skončila úloha národního správce Antonína Palána (odvolán
byl 29. dubna 1946), ale protože dědicové stále nebyli prohlášeni za mrtvé, ujali se
správy jejich jmění opatrovníci. K prohlášení za mrtva, které předcházelo projednání
pozůstalostí, se už schylovalo, ale předtím ještě došlo k důležité změně, když Helena Lenardová 15. dubna 1946 požádala, aby byla jmenována opatrovnicí jmění Anny
a Tomáše Jelínkových místo Vlasty Frgalové. Argumentovala tím, že je sestřenicí
obou dětí a mimo to i oprávněnou dědičkou, která se hodlá angažovat v technickém
vedení podniku. Skutečně byla jmenována, ale vzápětí (25. dubna 1946) na funkci
rezignovala ve prospěch Zdeňka Jelínka, který byl ustanoven opatrovníkem o dva dny
později. Je zřejmé, že Helena Lenardová jednala po dohodě se Zdeňkem Jelínkem
a cílem tohoto manévru bylo získat dohled nad majetkem, jenž jim měl brzy z větší
části dědictvím připadnout. Helena Lenardová se jevila jako nadějná pokračovatelka
tradic Jelínkovy rodiny. Brzká smrt Zdeňka Jelínka 14. května 1946 však s plány zamíchala. Už 20. května 1946 byl jmenován nový opatrovník, pražský ministerský rada
(a vizovický rodák) JUDr. Gustav Neudek a následujícího dne byl po dohodě opatrovníků jmenován služební smlouvou ředitelem firmy František Rada. Měl zkušenosti
z razovské pálenice a byl odborníkem, který měl zajistit chod podniku do jeho odevzdání dědicům. Služební smlouva obsahovala klauzuli, podle níž byl ředitel povinen
vycházet vstříc firmě Rudolf Jelínek a spolupracovat s ní bez soutěživých zásahů.33
30 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D
305/46).
32 / Ohodnocení bylo provedeno zpětně k datu Jelínkova úmrtí, proto je částka vyjádřena v protektorátních korunách. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
31 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po I. Jelínkové (D
172/46), A. Jelínkové (D 173/46) a T. Jelínkovi (D 174/46).
33 / František Rada získal ve firmě také práva prokuristy. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př.
č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po V. Jelínkovi (D 305/46).
134
135
V červnu 1946 byla nezvěstná manželka a děti Vladimíra Jelínka prohlášeni
za mrtvé, a to ke dni 31. července 1943,
takže mohla být zahájena jejich pozůstalostní řízení. Soud zjišťoval, kdo jako dědic přichází v úvahu, prověřoval dědické přihlášky a komunikoval s právními
zástupci vzdálených příbuzných, které
válka přinutila prchat do různých koutů
světa. I když soud postupoval kompetentně a poměrně rychle, bylo zřejmé, že
pozůstalostní řízení vede zčásti do slepé uličky. Dne 2. října 1946 soud přiřkl
majetek takto: čtvrtina náležející Idě Jelínkové připadla jejím třem nezvěstným
bratrům Josefovi, Rudolfovi a Ottovi
Lilly Holmesová, Jiří Jelínek a Helena Lenardová na plese
Weissům. Tři čtvrtiny náležející jejím
národně socialistické strany ve Zlíně, únor 1947.
dětem byly rozděleny na ideální šestiny,
z nichž tři díly připadly opět bratřím
Weissům a po jednom Jiřímu Jelínkovi, Heleně Lenardové a Heleně Englové (roz. Jelínkové), sestře Vladimíra Jelínka, která válku přežila v Argentině. Z Buenos Aires, kde
bydlela, se také od jara 1946 hlásila k pozůstalostnímu řízení.34 Vážnější zájem o podnik
zřejmě neměla a taky v dopise z 10. července 1946 nepřímo doporučuje do jeho vedení
svého synovce a neteř (myšleni patrně Jiří Jelínek a Helena Lenardová). Důvod své přihlášky k dědictví – někdejší půjčku 100 000 Kč bratrovi Vladimírovi – sdělila dopisem
ze 4. září 1946, v němž také ohlásila svůj příjezd do Vizovic na konci října.35 Téhož dne,
4. září 1946, se svého dědického práva ve prospěch Heleny Lenardové vzdal její bratr
Karel Lustig, toho času také v Argentině.36 Mezi říjnem 1946 a lednem 1947 se na vizovickém soudě scházely dědické přihlášky příslušníků Weissovy rodiny ze všech končin světa.
Ohlásil se Robert Weiss z Palestiny (Ramat Hasbaron), Erich Weiss z Austrálie (Melbourne), Viktor Weiss z Uruguaye (Montevideo) a Zikmund Weiss z Číny (Šanghaj).37
34 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po A a T. Jelínkových
(D 173, 174/46). Helena Englová tehdy pobývala v Buenos Aires na adrese García del Río, Saavedra 3768.
Bylo jasné, že jen velmi malá část podniku
bude v dohledné době v rukou majitelů,
kteří se mu budou moci reálně a kompetentně věnovat.
To byl zřejmě také jeden z důvodů, proč se v srpnu 1946 do záležitosti
vložilo město a podnik zařadilo na seznam desíti židovských nemovitostí, které navrhlo ke konfiskaci kvůli neexistenci přímých dědiců.38 To ve skutečnosti
nebyla pravda a město lze v tomto případě podezírat ze zištných důvodů: v seznamu nemovitostí se ocitla i Singrova
pálenice, jejíž spolumajitel žil a hodlal se
ujmout svých práv. Než však byl návrh
města výměrem okresního národního výboru zamítnut (7. prosince 1946), stačil
Helena Lenardová. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
podniku, který se potýkal s nesnázemi
způsobenými válečnými škodami a jejich
neproplácením, zkomplikovat život. Nepominutelným důsledkem jednání městských
radních bylo také absurdní vyšetřování, které řešilo, zda Vladimír Jelínek nenadržoval germanizaci a nekolaboroval s okupanty.39 Některé úřady (Svaz pro brambory
a škrob, ministerstvo výživy) ještě před koncem vyšetřování (v říjnu 1946) předjímaly
jeho výsledek, když řízení urgovaly, „aby mohly být přiděleny stroje a zařízení.“ Ani
zamítavý výměr ONV firmě neulehčil, protože se proti němu v únoru 1947 z víceméně
formálních důvodů odvolala brněnská Finanční prokuratura a doporučila, aby byla
firma přece jen konfiskována. O věci měl nyní rozhodovat Zemský národní výbor
v Brně a řízení se dál protahovalo. Za této situace rostl význam ředitele Františka
Rady, který podnik obratně vedl obdobím nejistot. Bez ohledu na různá úskalí dokázal podnik vybavený dvěma kotly, a s kapacitou 800 hl kvasných kádí, zpracovat
měsíčně 4500 hl lihu. Tržby v roce 1946 činily 17 500 000 Kčs.40 Podivné konfiskační
řízení se vleklo dál a ministerstvo výživy jeho výsledek urgovalo ještě koncem ledna
1948. Pak přišly události února 1948 a věci se ubíraly zcela jiným směrem.
35 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po T. Jelínkovi (D 174/46).
36 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po A Jelínkové (D 173/46).
37 / Zikmund Weiss byl mladším bratrem zakladatele Weissovy pálenice Mořice Weisse a v roce 1947 mu
bylo 72 let. V Šanghaji bydlel na adrese Tong-shan Road 765/5. Robert, Erich a Viktor Weissovi byli bratranci sourozenců Weissových, tedy i Idy Jelínkové. Erich Weiss měl britské občanství a v Melbourne bydlel
na adrese St. Kilda Road 328. Viktor Weiss měl rakouskou státní příslušnost a v uruguayském Montevideu
bydlel na adrese R. Basso, Convención 1320. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) –
pozůstalostní řízení po A Jelínkové (D 173/46) a O. Weissovi (D 3/1950).
136
38 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (zasedání rady MNV 17. srpna 1946).
39 / SOkA Zlín, fond JNV, inv. č. 224 (Zik. Jelínka synové).
40 / Podnik měl také k dispozici 600 hl ležáckých nádob, 450 hl přepravních nádob a dvě nákladní auta.
Tehdy zpracoval 15 vagonů švestek, 6 vagonů hroznového vína a 2 vagony třešní. SOkA Zlín, fond JNV, inv.
č. 224 (Zik. Jelínka synové).
137
KAREL SINGER
Největší předválečnou firmou ve Vizovicích byla První vizovická pálenice
Karla Singra. Z vlastnického hlediska se po osvobození jevila její situace poměrně
jasně, protože jeden ze dvou spolumajitelů válku přežil. Bedřich Singer však v květnu 1945 stále dlel v chilském exilu a do jeho příjezdu bylo nutné získat podniku zdevastovanému zlodějským hospodařením bratří Pfeifferů spolehlivého správce. Tím
měl být prokurista Josef Weinstein, jeho jméno padlo v té souvislosti na zasedání
revolučního MNV už 10. května 1945.41 Zatím se v Singrově podniku opakoval scénář
známý z obou jelínkovských pálenic, snad s tím rozdílem, že si tady Rudá armáda
počínala ještě neomaleněji. Odvážela především zásoby lihovin, ale opět také vybavení podniku i bytu. Až do začátku července 1945 mizely z podniku tisíce hektolitrů
alkoholu v sudech, demižónech i lahvích, beze zbytku byl vykraden obytný dům.42
Bezohlednost sovětských vojáků vyvolávala mezi obyvateli značné rozčarování. Začátkem června si dokonce velitelé Rudé armády vyžádali pracovní síly na pomoc při
balení zabaveného nábytku u Singrů. Tyto a jiné excesy vedly 2. června 1945 MNV
ke stížnosti na chování rudoarmějců, která byla zaslána Zemskému národnímu výboru v Brně. Co se týká alkoholu, sovětští vojenští velitelé nadporučík Michajlov
a kapitán Alipčenko si vynutili vydání klíčů od skladišť, a pokud některý scházel,
nechali vylomit zámek. Nadporučík Michajlov 31. května 1945 pro svou potřebu zabavil z majetku Singrova podniku osobní automobil Aero. Přítomní zaměstnanci,
kteří proti tomu protestovali, byli ze závodu vypovězeni a byl jim zakázán vstup
do kanceláří.43
Prokurista Josef Weinstein, který se vrátil z Terezína, se funkce národního správce ujal 18. května 1945, ale od počátku se dostával do konfliktu se sovětskými veliteli, když jim odmítal vydávat zásoby lihovin. Rusové si zboží brali i přes
jeho odpor a stížnosti na ministerstvu národní obrany. Sovětský nadporučík (zřejmě Michajlov) žádal Weinsteinovo odvolání z místa národního správce a pohrozil,
že v opačném případě nechá zabavit i zásoby trestí a znemožní zahájení výroby.
Poctivý správce nechtěl snadno ustoupit, jenže se proti němu obrátili zaměstnanci
v obavě, že jeho tvrdohlavý postoj firmu poškodí ještě víc. Nadto nějaký sovětský
voják rozstřílel okna Weinsteinova domu v Nádražní ulici. Josef Weinstein, který se sotva vrátil z koncentračního tábora, se v následném emotivním rozhovoru
s funkcionářem ONV Tasovským vyjádřil jasně: „Je mně milejší živý Weinstein
jako dělník nežli mrtvý Weinstein jako
národní správce.“ 44 Ve funkci byl ještě
koncem června 1945, ale to už závodní
rada podniku v čele s Janem Lednickým
(ustavena byla 18. června 1945) hledala jiné řešení. Jako vhodný kandidát
byl závodní radou navržen vrchní pokladník Hynek Dohnal, který ve firmě
pracoval od roku 1934. Josef Weinstein
věděl, že na jeho postoji závisí osud 23
zaměstnanců a na svůj post rezignoval.
Josef Weinstein. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
9. července 1945 rudoarmějci podnik
opustili a následujícího dne se Hynek Dohnal ujal povinností národního správce:
v následujícím období svým obratným jednáním podniku prospěl. Josef Weinstein,
jehož schopnosti zaměstnanci respektovali, působil nadále jako technický a administrativní vedoucí.45 Činný byl rovněž v odborech: v lednu 1948 byl zvolen prvním
předsedou závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH).
Vedení podniku stálo na začátku července 1945 před dvěma důležitými úkoly. Bylo potřeba vyčíslit škody a pokud možno co nejrychleji rozjet výrobu. Určování
škod nebylo jednoduché, protože bylo třeba rozlišit, co nakradli bratři Pfeifferové, co
německé jednotky a co pak pobrala Rudá armáda. Do toho bylo potřeba započítat
ztráty zjištěné v pražském skladu firmy v Provaznické ulici 11, odkud Rudá armáda mezi 16. a 30. květnem 1945 odvezla stovky litrů lihovin a tunu cukru v hodnotě
290 000 Kčs. Podobně dopadly zásoby zajištěné Revolučními gardami v Pfeifferově
bytě v Jevanech a převezené do Prahy. Firmě se vrátil jen zlomek, zato 212 hl lihovin,
300 kg cukru a dodávkový automobil Aero se ztratily.46 K tomu ještě v létě 1945 přišel
Singrův podnik o své poslední auto v Praze, osobní Chevrolet, když dva muži, asi
podvodníci v uniformách československé armády, předložili v garážích hotelu Astoria
„nějaké povolení“ a auto odvezli.47 Koncem srpna 1945 byl konečně hotov soupis škod
po Rudé armádě. Jejich výše činila 1 335 000 Kčs, z toho ve Vizovicích 1 045 000 Kčs.
Největší část dlouhého seznamu odcizených věcí tvořily zásoby hotového zboží
44 / Úředník Tasovský incident vyšetřoval. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (Karel Singer).
45 / Tamtéž.
42 / Z domu byl odcizen nábytek, lustry, nádobí, ale také ručníky, utěrky, záclony, popelníky nebo dětská
ohrádka. Část ukradeného nábytku (psací stůl, čtyři židle, stolek a poličku) věnoval kapitán Alipčenko
místní organizaci KSČ. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 621.
46 / Automobil byl příslušníky Revolučních gard téměř jistě ukraden. Pracovník pražské Singrovy filiálky
Josef Schmidt ho zanedlouho náhodně spatřil při rychlé jízdě pražskými ulicemi obsazené gardisty. Dotazování po osudu vozu přímo u Revolučních gard bylo bezvýsledné. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460
(Karel Singer).
43 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 621.
47 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1460 (Karel Singer).
138
139
(za 940 000 Kč).48 Podnik tyto škody
uplatnil k náhradě u ministerstva národní obrany. Protože se podobně jako
v případě podniku Rudolfa Jelínka jednalo o významného a velkého výrobce,
uhradilo ministerstvo k 31. prosinci 1945
vysokou částku 1 260 000 Kčs. Zbytek
škod byl později účetně odepsán.
Výroba byla obnovena ještě v červenci 1945 za situace, kdy podnik zůstal
téměř bez surovin, zcela bez zásob hoHynek Dohnal. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
tového zboží a s prázdnou pokladnou.
Strojní zařízení však zůstalo neporušeno
a podpora státu přinesla příděl cukru a lihu, jaký nedostal žádný jiný podnik na Moravě (v celorepublikovém měřítku byl druhý nejvyšší). Zaměstnanci se nadto v kritických dnech léta 1945 ze svých kapes složili na úvěr 200 000 Kčs, který byl určen
k úhradě nejnutnějších plateb. Výrobky značky Singer se pomalu vracely do obchodní
sítě. V září 1945 získala firma státní provozní úvěr na líh a mzdy ve výši 1 300 000 Kčs
(1 170 000 Kčs na líh a 130 000 kčs na mzdy) a zároveň získala povolení otevřít konsignační sklad v Jindřišské ulici v Praze. Výtečné hospodářské výsledky dosažené za vedení správce Dohnala umožnily státní úvěr splatit už v únoru 1946. O tom, že podnik
už fungoval na plné obrátky, svědčí také jiná čísla: obrat se pohyboval okolo 4 000 000
Kčs, hrubý zisk kolem 1 200 000 Kčs. Předpoklad čistého zisku se pohyboval mezi 5 až
6 % z obratu.49 Stoupající produkce umožnila přijímat nové zaměstnance, v roce 1948
firma zaměstnávala už okolo 60 lidí.
Všechny hospodářské a finanční akce firmy v letech 1945–1946 byly
provedeny z vůle národní správy a závodní rady, bez přímého vlivu majitele
Bedřicha Singra. O válečných letech, která prožil v Chile, mnoho nevíme. Bydlel v hlavním městě Santiagu de Chile na adrese Calle Pedro León Ugalde 1221
a patrně tam založil nějakou firmu, protože na několika poválečných dokumentech je označován jako „továrník v Chile“. Brzy po válce se připravoval na návrat do Československa, pro něj jistě mimořádně bolestný, vždyť mu nacisté
zavraždili manželku, dvě malé děti, rodiče, bratra s rodinou a mnohé další příbuzné. Snad jediné, co jej mohlo táhnout domů, byl podnik, který nesl jméno
zavražděného otce.
48 / Odvezeny byly především slivovice, borovička a brandy. V součtu se škodami po Němcích bylo poškození firmy vyčísleno na 3 650 000 Kčs. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 339, čj. 621.
49 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (Karel Singer).
140
Dne 13. srpna 1945 udělil
Bedřich Singer z Chile plnou moc k zastupování svému pražskému švagrovi
JUDr. Richardu Roubíčkovi, který měl
v jeho zastoupení vést podnik. K tomu
však kvůli zavedení národní správy nedošlo, a tak Bedřich Singer 17. ledna 1946
žádal Okresní národní výbor ve Zlíně
o její zrušení.50 Přestože jeho argumenBedřich Singer (v horní řadě devátý zleva) mezi svými
tace byla jednoznačná a navíc podepřezaměstnanci po návratu z chilské emigrace, asi 1947.
ná souhlasným stanoviskem závodní
rady podniku, vlekla se věc dlouhé měsíce. Teprve 31. srpna 1946 ONV rozhodl
o zrušení národní správy s platností od 1. října 1946. Toho dne do Vizovic přijel osobně dr. Roubíček, aby firmu převzal. V lednu 1947 Bedřich Singer přibral Richarda
Roubíčka do firmy jako společníka.
O tom, že podniku správcovství Hynka Dohnala prospělo, se mohl brzy
přesvědčit i sám majitel, který se na podzim 1946 vrátil po více než sedmiletém exilu
do vlasti. Samo zrušení národní správy ale neznamenalo vyřešení majetkoprávních
problémů, souvisejících s dědickým řízením po Karlu Singrovi. Prohlášení za mrtva,
které muselo dědickému řízení předcházet, provedl okresní civilní soud pro vnitřní Prahu až 20. listopadu 1946. Karel Singer s manželkou Štěpánkou byli soudem
prohlášeni za mrtvé k 26. dubnu 1943.51 Samotné dědické řízení probíhalo již před
okresním soudem ve Vizovicích a Bedřich Singer se k němu přihlásil dědickou přihláškou v lednu 1947. Háček byl v tom, že na dědictví měl nárok kromě Bedřicha
Singra také jeho bratr František, který sice v říjnu 1941 zmizel v lodžském ghettu,
dosud byl však úředně považován za nezvěstného. K jeho prohlášení za mrtvého došlo až v březnu 1948, tedy v nových poúnorových poměrech. V důsledku znárodnění
pak vlastně nebylo co projednávat, dědictví zabral stát a řízení uvázlo na mrtvém
bodě. V červenci 1950 bylo pozůstalostní řízení po manželích Singrových bez výsledku přerušeno.52
V roce 1946, kdy se Bedřich Singer vrátil do Československa, si zvýšená výroba vynutila stavbu nového skladiště, ale tehdy už bylo jasné, že další rozvoj firmy je
50 / Nikoliv osobně, nadále dlel v Jižní Americe, takže vše vyřizoval dr. Richard Roubíček za pomoci
zlínského advokáta JUDr. Pavla Blažka. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (Karel Singer).
51 / Prohlášení vydal pražský soud proto, že Praha byla poslední místo, kde manželé Singrovi pobývali
před deportací do Terezína. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní
řízení po K. Singrovi (D 15/47) a Š. Singrové (D 16/47).
52 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po K. Singrovi (D
15/47) a Š. Singrové (D 16/47).
141
ve stísněném areálu ve Štěpské ulici nemožný.53 Kapacitní možnosti výroby zde přestávaly dostačovat poptávce. Proto Bedřich Singer přistoupil k realizaci strategického
plánu, který byl zřejmě ve výhledu už před válkou. Dne 10. dubna 1947 zažádal o příděl
3 až 4 ha půdy v průmyslové zóně města na Razově poblíž silnice a železnice, neboť
tam chtěl vystavět nový závod. Dosavadní provozy ve Štěpské ulici měly po dokončení
výstavby na Razově sloužit jako manipulační a skladové prostory. Stavba nové továrny měly být realizována v roce 1948 a po jejím dokončení by Singrův podnik upevnil
pozici jedné z největších a nejmodernějších pálenic v Československu.54 Znárodnění
v únoru 1948 však plány rozvoje tradičního podniku zhatilo.
Zatímco podniky Rudolfa Jelínka, Vladimíra Jelínka a Karla a Bedřicha
Singrových se dokázaly přenést přes různé obtíže a navázaly svou produkcí na předválečné období, ostatní podniky, v nichž byla za války zastavena výroba, se už po válce
nevzpamatovaly. Z relativně větších firem to platí o Janu Hábovi a Josefu Weissovi.
JAN HÁBA A JOSEF WEISS
Jan Hába usiloval po válce obnovit podnik, který měl více než třicetiletou
tradici. Rozjetí výroby však bylo vázáno na stanoviska řady úřadů, které oživení podniku striktně odmítaly jako nadbytečné pro místní hospodářství. Na základě těchto
stanovisek Okresní národní výbor ve Zlíně v květnu 1947 rozhodl o nepovolení živnosti, čímž byl stvrzen definitivní zánik této pálenice.55
U případu čtvrté největší firmy ve městě, Josef Weiss a spol., která také
po válce nezahájila výrobu, se zastavíme podrobněji. Jednak byla v roce 1941 zrušena
a její technické vybavení rozkradeno arizátory, jednak se nikdo z rodiny Weissů nevrátil z vyhlazovacích táborů. Tyto okolnosti zhatily pokus ustavené národní správy
o obnovení výroby, a to za vydatného přispění státu. Přístup státních úřadů k firmě
53 / Stav areálu byl tehdy takový: v průčelí č. p. 380 stála přízemní obytná budova s nálevnou, třípokojovým bytem s kuchyní, kancelářemi a skladištěm lihovin. K ní se přimykala patrová budova s průjezdem
– zde se nacházela destilace – v patře byly kanceláře, k budově přiléhal komín. Za těmito budovami bylo
obezděné nádvoří, jehož severní strana byla vymezena tokem Bratřejovky. Na nádvoří byly nejdůležitější
budovy vzadu – pálenice, kvasírna a dvě skladiště – dále k němu přiléhaly pomocné místnosti (balírna, výpravna, umývárna, šatny, sklad lahví a korků). Naproti přes ulici stojící budova (č. p. 382) měla v přízemí
kvasírnu, pálenici a skladiště, v patře čtyřpokojový byt a v podkroví dva pokoje. Singrův areál ve Štěpské
ulici doplňovalo ještě skladiště za potokem postavené na pozemku pana Stöhra a menší domek č. p. 406.
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2127 (Karel Singer).
54 / Stavební úřad Vizovice – č. p. 382.
55 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500.
142
Weiss ostře kontrastuje se vstřícným jednáním, jehož se dostalo strategicky významným podnikům (Singer, R. Jelínek) a dobře ukazuje, že podpora nebo naopak nepřízeň státu představovala v poválečném hospodářství Československa velmi silný,
někdy až rozhodující faktor.56
Zrušení Weissovy firmy a její výmaz ze živnostenského rejstříku v roce 1941
pozbyly po osvobození platnosti jako právní akty z doby nesvobody. Místní národní
výbor proto do firmy zavedl národní správu s úkolem obnovy výroby a správy majetku firmy do vyřešení otázky jejího vlastnictví, a to bylo v tomto případě velice složité. Národním správcem byl jmenován Josef Weinstein (tehdy již správce Singrovy
pálenice).57
Výkon správcovské funkce narážel v letních měsících 1945 na obstrukce jediného člověka, kterým byl Zdeněk Knoll, který v letech 1940–1941 podnik vedl jako
okupanty dosazený treuhänder, řídil jeho nucenou likvidaci a nastěhoval se do bytu,
který musela osmičlenná rodina Weissů opustit. Tento bezskrupulózní člověk žil
i po likvidaci firmy ve Weissově domě, otevřel si velkoobchod vínem a využíval svých
styků s nacistickými pohlaváry města, především Ernstem Gabrielem. Na počátku
roku 1945 Zdeněk Knoll nečekaně z města zmizel a jeho obyvatelé museli být jistě
překvapeni, když se v květnu 1945 vrátil jako partyzánský velitel. Zjevně si dokázal
získat respekt, vždyť i dobová kronika jej označuje za jednoho z hlavních organizátorů odboje ve Vizovicích. Dokonce byl na ustavující schůzi MNV 5. května 1945 zvolen
poslancem. Tatáž kronika ale přiznává, že Knoll nebyl ve městě oblíbený a netěšil se
důvěře občanů.58 Knoll to dobře věděl a bylo mu jasné, že brzy bude muset z Vizovic
zmizet. Zatím ale bydlel v domě Josefa Weisse (č. p. 416) a nějakou dobu tam s ním
sídlil i partyzánský štáb. Knoll měl domy č. p. 416 a 417 pronajaty do konce září 1945
a do té doby odmítal národnímu správci Josefu Weinsteinovi vydat od nich klíče.
A tak zatímco v ostatních pálenicích se rozbíhala výroba, u Weissů se nedělo nic. Zdeněk Knoll trval na svém a až na konci září předal Josefu Weinsteinovi klíče od vrat
a od bytu, nikoliv ale od provozních místností. Z Vizovic se odstěhoval a na rozloučenou věnoval MNV zařízení ložnice a kuchyně, které úřad daroval válkou postiženým
rodinám.59
56 / Sladkowski, Marcel: Přístup úřadů k problematice židovského majetku po roce 1945 na příkladu firmy
Weiss Vizovice. In.: Židé a Morava (IV), Kroměříž 1998, str. 118–120.
57 / Josef Weinstein tehdy věnoval velké úsilí správě majetku po svých židovských souvěrcích, kteří se
nevrátili z vyhlazovacích táborů. Vedle správcovství dvou pálenic vykonával národní správu dalších pěti
nemovitostí: domů č. p. 21 Emila Schröttera, č. p. 316 a 566 rodiny Bockovy, č. p. 541 Emila Frankla a synagogy č. p. 201. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss).
58 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 21 (kronika, rok 1945).
59 / Je velmi pravděpodobné, že rozdával z cizího, protože nábytek asi patřil k vybavení Weissova domu.
SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 21 (kronika, rok 1945).
143
Brzy se ukázalo, že Zdeněk Knoll měl dobrý důvod zabraňovat přístupu
do podniku a rychle z Vizovic zmizet. Následující vyšetřování ukázalo, že předtím,
než byl Weissův podnik likvidován, stačil se na jeho úkor podvodně obohatit. Nakoupil totiž větší množství lihu, který smíchal s firemní slivovicí a výsledný výrobek
prodal se 100 % přirážkou. Zisk 200 000 K z této machinace fingované jako obchod
firmy Weiss inkasoval na osobní účet. Při likvidaci firmy si pak za 50 000 K koupil
část jejího majetku.60 Činnost Zdeňka Knolla se dostala před tribunál Mimořádného
lidového soudu v Uherském Hradišti, který po válce soudil osoby obviněné z kolaborace, udavačství, podpory nacismu a dalších zločinů spáchaných v době okupace.
Knoll byl v nepřítomnosti odsouzen za podporu a propagaci nacismu a nezákonné
obohacování k sedmi letům těžkého žaláře, propadnutí majetku a ztrátě občanské
cti na 10 let.61 Tehdy ještě nikdo netušil, že se Zdeněk Knoll do Vizovic vrátí potřetí
po únoru 1948 jako úředník nové komunistické moci.
V září 1945 ale Knollův odjezd umožnil národnímu správci konečně rozvinout aktivitu. V té době se o osud opuštěné firmy začali zajímat mnozí místní živnostníci, především Miloš Pšenčík, který ve firmě před válkou pracoval. V srpnu 1945
neúspěšně žádal o ustavení národním správcem. Na MNV se také scházely žádosti
o pronájem podniku.62 V září 1945 se znovu ozval Miloš Pšenčík – tentokrát už neměl
zájem o post národního správce, ale o pronájem. Tehdy MNV Josefu Weinsteinovi
uložil, aby co nejdříve podnik zprovoznil a vstoupil s Pšenčíkem do jednání.63 Pronájem však právně nepřicházel v úvahu, takže MNV, který měl z nejasných důvodů
zájem na Pšenčíkově angažmá, zakročil jinak. Národnímu správci se během října sice
podařilo dojednat příděl lihu a cukru, nikoliv však rozjet výrobu, a tak MNV 19. prosince 1945 Josefa Weinsteina odvolal z funkce s poukazem na jeho zaneprázdnění jinými úkoly. Novým národním správcem firmy Weiss byl pak jmenován Miloš Pšenčík.64
Nový správce se pustil do práce s činorodou aktivitou a už 3. ledna 1946 žádal Okresní národní výbor o navrácení živnostenského listu a živnostenského oprávnění. Záhy se však ukázalo, že obnovení firmy naráží na nesouhlas některých státních
orgánů. ONV si totiž vyžádal různá úřední stanoviska a mezi nimi svou váhu měl
květnový přípis Svazu pro brambory a škrob, který odmítl udělit souhlas s obnovením provozu Weissovy pálenice, „poněvadž národohospodářská ani krajová potřeba
(to) nevyžaduje.“ Svaz naopak zdůrazňoval, „aby národní správa byla zrušena, aby se
zabránilo zbytečným investicím.“ 65 Svaz přitom nesouhlas s obnovením nacisty zrušeného podniku absurdně opíral o protektorátní vyhlášku ministerstva zemědělství
z roku 1940. Během léta 1946 na podnik spadla další dvě úřední rozhodnutí, která
jeho budoucnost zpochybňovala. Nejdříve v červenci ministerstvo výživy zablokovalo trvalým zastavovacím výměrem případné dodávky surovin a polotovarů a v srpnu
byl podnik zařazen (spolu s dalšími devíti) do konfiskačního návrhu MNV.66 Tento
návrh se týkal také firmy Zikmunda Jelínka synové, zatímco však v jejím případě ONV
v prosinci návrh zamítl, u Weissovy pálenice to tak jednoduché nebylo. Pozice úředníků ONV nebyla záviděníhodná: rozhodnutí o konfiskaci bylo v jejich kompetenci
a sami o sobě by zřejmě nejraději návrh smetli ze stolu jako absurdní a nesmyslný.
Ale tlak z vyšších míst je nutil k obezřetnému postupu. Konfiskační dotazník vyžádaný ministerstvem výživy byl počátkem září 1946 na ONV zpracován tak, aby bylo
ministerským úředníkům jasné, že usilují o konfiskaci majetku osob, které byly povražděny v plynových komorách Osvětimi. Ministerstvo však brzy dalo najevo, že to
pro ně není žádny argument: 25. října rovnou žádalo zaslání konfiskačního výměru
a 26. listopadu svou žádost urgovalo s dovětkem, aby ONV zdůvodnil, proč dosud
ke konfiskaci nedošlo. Komise ONV pro konfiskaci nepřátelského majetku v odpovědi z 30. listopadu 1946 znovu trpělivě vysvětlila okolnosti případu („J. Weiss v Polsku zplynován“) a zároveň podrobně rozebral průběh likvidace podniku v roce 1941.
Z dikce dopisu („po provedené likvidaci zůstaly jen holé zdi a majitelům 2 obytné domy“)
postoj zlínských úředníků jasně vysvítá: podnik už byl konfiskován za války a opakovat totéž nyní je nemorální. Pohled ministerstva však zůstal neměnný: 6. ledna 1947
znovu konfiskaci urgovalo a ještě v tomtéž měsíci si stěžovalo u Zemského národního
výboru v Brně na průtahy okresních úředníků a žádalo sjednání nápravy. V této situaci
se ONV obrátil na vizovický okresní soud s dotazem na stav pozůstalostních řízení.67
Okresní soud však nemohl být snaze o odvrácení nespravedlivé konfiskace nijak nápomocen. Blízké příbuzenstvo bratrů Weissových bylo vyhlazeno, takže
pozůstalostní řízení neslibovalo reálné ani rychlé nalezení dědiců. V té době se k dědictví po bratrech Weissových hlásili jen vzdálení bratranci Erich, Viktor a Robert
Weissové z Austrálie, Uruguaye a Palestiny, a strýc Zikmund Weiss z Číny, tedy titíž,
kteří se zároveň hlásili k pozůstalosti po Idě Jelínkové. Kromě nich se na vizovickém
soudu scházely další přihlášky ze světa, ale všechny bez výjimky pro budoucnost podniku málo slibné. V únoru a březnu 1947 přišly přihlášky tří sestřenic z Ameriky:
60 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 2164 (rozsudky MLS v Uherském Hradišti).
61 / MZA, fond C 143 – Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti, inv. č. 1197 (kart. 123).
62 / Žádosti podal Pavel Zima a Alois Bajer, ale MNV je odkázal na stanovisko národního správce. SOkA
Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (schůze z 23. 8. 1945).
65 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss). Naopak byla v prosinci 1946 z Weissovy pálenice
zapůjčena destilační aparatura i s 500 litrovým kotlem firmě Salo Haas do Valašských Klobouk. SOkA Zlín,
fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50).
63 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (schůze z 26. 9. 1945). OÚ ONV, inv. č. 398 (J. Weiss).
66 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (zasedání rady MNV 17. srpna 1946).
64 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 26 (schůze z 19. 12. 1945).
144
145
Idy Mayerové, Molly Steinerové a Grety Eislerové.68 V únoru a březnu 1947 se pak
přihlásili další příbuzní Heřman Jan Weiss (z Velké Británie), Pavel Löwy (z Německa) a Walter König (z Polska).69 V dubnu 1947 soud konstatoval, že jako dědicové
přicházejí v úvahu také další neznámí dědicové jako děti Berty Königové a Arnoštky
Schafrenkové.70 Dne 5. května 1947 soud rozhodl, že nebude zatím projednávána pozůstalost po Ottu Weissovi pro nedostatek jmění, to však nemělo velkou váhu, protože podnik náležel jeho bratrům. V případě Rudolfa Weisse nebyl ještě ani v únoru
1947 podán návrh o prohlášení za mrtva.71 Zato se ukázalo, že Rudolf Weiss měl snoubenku Gizelu Bauerovou, kterou ustanovil v ústní závěti 8. června 1942 univerzální
dědičkou. Její dědická přihláška přišla vizovickému soudu v říjnu 1947.72
Na přelomu února a března 1947 podnikl ONV sérií aktivních kroků, kterými jednak odpověděl na obvinění centrálních úřadů z liknavosti, jednak hodlal celou
kausu uzavřít. Vyhláškou z 26. února 1947 dal najevo úmysl rozhodnout o zamítnutí
konfiskačního návrhu, který ještě pojistil několikerým šetřením a žádostí o vyjádření
ministerstva vnitra.73 Protože proti vyhlášce ONV nebyla vznesena námitka, zdálo
se, že nestojí nic v cestě tomu, aby byl trapný případ definitivně ukončen. Jenže ten
se z nejasných příčin vlekl ještě bezmála celý rok, během kterého na zlínský ONV
pravidelně (v dubnu, červenci, srpnu, prosinci 1947 a v lednu 1948) přicházely stále
ostřejší urgence ministerstva výživy o „zaslání pravoplatného konfiskačního výměru
68 / Sestry Ida Mayerová a Molly Steinerová, dcery Růženy Steinerové, rozené Weissové (zemřelé ještě
před válkou ve Vídni), byly sestřenice Josefa Weisse. Růžena Steinerová byla tedy tetou Josefa Weisse. Rovněž Greta Eislerová byla sestřenicí Josefa Weisse, a to jako dcera jeho strýce Adolfa Weisse, který zemřel
před válkou v Brně. Adolf Weiss a Růžena Steinerová byly mladšími sourozenci zakladatele pálenice Mořice Weisse. Ida Mayerová a Molly Steinerová bydlely tou dobou v Ithacké ulici 40–66 v New Yorku, Greta
Eislerová v 72. Západní ulici v New Yorku. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) –
pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50) a O. Weissovi (D 3/50).
69 / Obchodník Heřman Jan Weiss dlel v Londýně na adrese Inverness Terrace, W2, 49 a byl bratrancem
bratří Weissů jako syn Adolfa Weisse (byl tedy bratrem newyorské Grety Eislerové). Pavel Löwy byl původem z Uherského Brodu, nyní však bydlel v německém Garmisch-Partenkirchenu, v Hindenburgově ulici
47. Byl bratrancem bratří Weissů z matčiny strany: jeho matka Ida Löwyová, rozená Schindlerová, byla
sestrou Gizely Weissové, matky bratří Weissů. Rovněž Walter König byl příbuzný z matčiny strany jako
syn jiné sestry Gizely Weissové Berty Königové. V té době bydlel v polském Bílsku. SOkA Zlín, fond OS
Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po O. Weissovi (D 3/50).
70 / Berta Königová byla sestrou Gizely Weissové, Arnoštka Schafrenková, roz. Weissová, sestrou Mořice
Weisse, tedy tetou Josefa, Rudolfa a Otto Weissových. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č.
6/2003) – pozůstalostní řízení po O. Weissovi (D 3/50).
71 / K tomu došlo až v srpnu 1947 u okresního soudu civilního pro Prahu-jih. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po O. Weissovi (D 3/50).
72 / Tehdy už byla provdaná a jmenovala se Gizela Tlučková. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy
(př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Weissovi (D 2/1950/not., 14/1952) a J. Weissovi (D 4/1950, D
237/46).
73 / Ministerstvo vnitra bylo požádáno o sdělení, k jaké národnosti se hlásili bratři Weissové při sčítání
obyvatelstva v roce 1930. Odpověď potvrdila, že se hlásili k české národnosti. SOkA Zlín, fond OÚ ONV,
inv. č. 398 (J. Weiss).
146
Lahvování ve firmě Rudolf Jelínek, asi 1947. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
o konfiskaci nepřátelského majetku“. Konečně teprve 24. ledna 1948 vydal ONV výměr,
podle něhož majetek firmy Josef Weiss a spol. nepodléhá konfiskaci podle dekretu
prezidenta republiky 108/1945 Sb.74
Mezitím nijak zvlášť nepokročila pozůstalostní řízení, spíš se začal vléct
jiný spor o zrušení národní správy. Návrh na zrušení podali Ema Rytnauerová
a JUDr. Jan Kulka, kteří byli soudem v dubnu, respektive květnu 1947 ustanoveni
opatrovníky pozůstalosti Rudolfa a Josefa Weisse. Svůj návrh zdůvodnili tím, že instalací opatrovníků pominul důvod zřízení národní správy. Město se zdráhalo ukončit národní správu a protiprávně si kladlo podmínky, za kterých je ochotno tak učinit.75 Opět tak nebylo včas rozhodnuto.
Vleklá kausa Weissovy pálenice sice dospěla v lednu 1948 k alespoň elementárnímu spravedlivému rozhodnutí, které zabránilo její konfiskaci, ale naději
na její obnovení to nijak neposílilo. Ostatně únorový komunistický převrat o měsíc
později situaci radikálně proměnil.
Únorové události roku 1948, které se v předešlém líčení těsně poválečného
období pravidelně vracely, ukončily krátké období, kdy se Československo po šestileté německé okupaci nadechlo ke svobodě.
75 / Jan Kulka byl advokátem v Uherském Brodu. Návrh na zrušení národní správy se zprvu vztahoval
na nemovitosti, od srpna 1947 také na firmu. Město jednání vymiňovalo požadavkem předkupního práva
na obě lukrativní nemovitosti na náměstí. SOkA Zlín, fond MěNV Viz., ustavení národní správy – Josef
Weiss, MěNV Viz, pozůstalosti.
147
10
POD HLAVIČKOU
NÁRODNÍHO
PODNIKU
(1948–1990)
Stará administrativní budova, 60. léta.
148
ORGANIZAČNÍ ZAČLENĚNÍ
Důsledky komunistického převratu dokonaného jmenováním rekonstruované Gottwaldovy vlády 25. února 1948 dopadly na vizovický palírenský průmysl ihned. Už 28. února 1948 byla na všechny produkující pálenice uvalena národní správa
Středomoravských závodů lihovarských, národního podniku se sídlem v Kojetíně.
Konkrétně se toto opatření týkalo firem Rudolf Jelínek, Zikmunda Jelínka synové,
První vizovická pálenice Karla Singra, Josef Bajer, Antonín Kalenda, Vojtěch Baklík
a Jan Hába. Naproti tomu nečinné firmě Josef Weiss a spol. se toto opatření vyhnulo
a z formálního hlediska existovala ještě v roce 1952.1 Národní správu nařídil svým
výměrem Zemský národní výbor v Brně oficiálně proto, že to „vyžaduje plynulý chod
výroby a hospodářského života, zabezpečení plnění dvouletého plánu a zamezení rušivých zásahů v hospodářství.“ Tato nic neříkající formulace byla jen zástěrkou skutečného stavu: národní správa byla předstupněm chystaného znárodnění. K tomu došlo
o několik měsíců později 21. června 1948 vyhláškou ministerstva výživy č. 1232. Tato
zestátňovací vlna zatím minula menší podnik Antonína Kalendy, ale jen o několik
týdnů. Kalendova pálenice byla znárodněna vyhláškou téhož ministerstva č. 1661 23. července.2 Pod národní správou tak zůstal jen nečinný podnik Jana Háby – v září
1948 byl rozhodnutím ministerstva výživy vyloučen ze znárodnění a nařízena jeho
likvidace.3 V Baklíkově a Bajerově pálenici byla ještě v tomtéž roce zastavena výroba,
u Kalendy jen o málo později na přelomu let 1949–1950. Tři největší pálenice zůstaly zachovány a od 17. srpna 1948 byly organizačně zařazeny k národnímu podniku
Moravské lihovary a octárny Brno. Singrova pálenice se stala závodem č. 1, razovská
R. Jelínka závodem č. 2 a pálenice V. Jelínka závodem č. 3.4 Dohromady zaměstnávaly okolo stovky pracovníků (z toho Singer 60, R. Jelínek 26).5 Příděly lihu menších zrušených firem byly převedeny na tyto závody, takže v nich ihned vzrostla výroba. Z dlouhodobého hlediska však přineslo znárodnění a podřízení zájmům státem
1 /
SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápis ze 7. prosince 1952).
2 / Štroblík, Vladimír: Přehled průmyslových podniků a závodů, podniků komunálních služeb a výrobních
družstev v okrese Gottwaldov po roce 1945, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, 2, 1980, s. 89–90. Pálenice Antonína Kalendy měla od podzimu 1945 formu veřejné obchodní společnosti, v níž byli společníky
bratři Antonín a František Kalendové. Podnik měl po roce 1945 dva zaměstnance. SOkA Zlín, fond OÚ
ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 501.
3 /
SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500.
4 / Přičlenění k tomuto národnímu podniku stanovila vyhláška ministerstva výživy č. 2169. SOkA Zlín,
fond OÚ ONV, inv. č. 398 (Živnosti), kart. 500. 25 let historie Slováckých konzerváren n.p. Uh. Hradiště
1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 8.
5 /
150
25 let historie Slováckých konzerváren n.p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 34.
Hlavičkový papír firmy Josef Bajer, 1948. SOkA Zlín.
Obálka s hlavičkou znárodněné firmy Rudolf Jelínek, 1949. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
plánované ekonomiky značné komplikace. Například osmnáct let trvalo, než se našla
alespoň poněkud vyhovující organizační struktura národního podniku, v níž bylo
možné efektivní řízení.
Ještě v roce 1948 se ukázalo, že řízení vizovických palíren z Brna je nepružné, a proto byla při závodě č. 1 (Singer) zřízena expozitura, které byly podřízeny
obě jelínkovské pálenice.6 Tak tomu bylo do roku 1950, kdy byl vyhláškou ministerstva výživy založen nový národní podnik Valašsko-slovácké pálenice a konservárny
(VASPAKO) se sídlem v Uherském Hradišti. Dosud samostatné vizovické provozy
byly v tomto roce sloučeny do jediného závodu s označením 09 a převedeny pod tento národní podnik. Následujícího roku 1951 byl zrušen provoz v bývalé pálenici Vladimíra Jelínka ve Slušovské ulici. Její objekty byly pak využity jako skladiště a po jeho
zrušení (1957) převedeny na město.7 V nové struktuře ale národní podnik vydržel jen
6 / Tamtéž, s. 8.
7 / Město v domě zřídilo provozovnu Komunálního podniku. Stavební úřad Vizovice, č. p. 425. Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 425).
151
do konce roku 1952. Tehdy byl rozdělen
na podniky produkující potraviny a nealkoholické nápoje (Slovácká Fruta,
n. p. Uherské Hradiště a Bzenecká Fruta, n. p. Bzenec) a část lihovarnickou
s názvem Slovácké lihovary, n. p. se
sídlem ve Starém Městě u Uherského
Hradiště. Pod tímto podnikem byly Vizovice organizovány jako závod č. 02.
Pro přehlednost uvádíme strukturu národního podniku Slovácké lihovary tak,
jak platila v lednu 1954 (po opětovném
začlenění Bzenecké Fruty):
Etiketa třešňovice, kolem 1951.
závod 01 – likérka Staré Město
závod 02 – pálenice Vizovice
závod 03 – pálenice Nivnice
závod 04 – octárna Bzenec
závod 05 – octárna Kyjov
závod 06 – lihovar Hrádek na Vlárské dráze
závod 07 – lihovar Zástřizly
závod 08 – lihovar Uhřice-Janov
závod 09 – sušárna bramborových vloček Vlkoš
závod 11 – lihovar Uherský Brod
závod 15 – lihovar Strážnice.8
Nadřízeným orgánem národního podniku byla Hlavní správa lihovarů
a škrobáren při ministerstvu potravinářského průmyslu. V roce 1958 přišla další reorganizace, při které byly Slovácké lihovary a Slovácká Fruta opět sloučeny, takže byl
fakticky obnoven stav z počátku 50. let, kdy existoval n. p. VASPAKO. Nový národní
podnik dostal jméno Slovácké konservárny a lihovary Uherské Hradiště a vizovickému závodu v něm bylo ponecháno označení 02. Vizovický závod sestával ze tří pálenic
a od 1. dubna 1958 byly k němu navíc přičleněny další dva provozy: vizovický závod
bývalé Slovácké Fruty č. 06 (před znárodněním Odborný závod ovocnářský F. J. Pažout) a provozovna ve Fryštáku s výrobou sodové vody a sirupů (někdejší sodovkárna
Miloslav Papežík).9 Struktura tohoto národního podniku vypadala následovně:
Hlavičkový papír vizovického závodu VASPAKO s přetiskem Slováckých lihovarů, 1956. SOkA Zlín.
závod 01– likérka Staré Město s provozovnami lihovarů, pěstitelských pálenic
a provozovnou v Nivnici
závod 02– pálenice Vizovice
závod 03– konzervárna Mařatice
závod 04– konzervárna Uherský Brod
závod 05– konzervárna Babice
závod 06– konzervárna a octárna Bzenec
závod 07– konzervárna Kunovice s provozovnami v Uherském Hradišti a Kroměříži
závod 08– konzervárna Dubňany10
Při další reorganizaci v roce 1963 připadly celé Slovácké konservárny a lihovary pod kolos národního podniku Jihomoravská Fruta Brno se sídlem v Modřicích. Tento velký národní podnik se dělil na závody a ty na provozy. Pod závod číslo
3 v Uherském Hradišti náležely tyto provozy:
provoz 31– Nivnice
provoz 32– Kunovice
provoz 33– Mařatice
provoz 34– Uherský Brod
provoz 35– Babice
provoz 36– Vizovice11
8 / PA RJ, krabice č. 5 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1953–1954).
9 / Fryštácká sodovkárna však nespadala pod Vizovice dlouho, už v roce 1960 byl její provoz zastaven.
Město Fryšták 1945–1995, Fryšták 1996, s. 60.
152
10 / 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 8–9.
11 / PA RJ, krabice č. 10 (korespondence A-K 1966).
153
Nefunkčnost tohoto molochu se ukázala záhy. A tak teprve v roce 1966
byla nalezena struktura, která stabilizovala podobu potravinářského velkopodniku
na východní Moravě. Toho roku totiž vznikl (na základě výměru ministerstva potravinářského průmyslu z 16. prosince 1965) nový národní podnik Slovácké konservárny (SLOKO) se sídlem v Uherském Hradišti, v jehož rámci Vizovice figurovaly jako
závod č. 06.12 Tato podoba zůstala až do roku 1990. Struktura národního (od 70. let
koncernového) podniku SLOKO byla následující:
závod 01– likérka Nivnice
závod 02– konzervárna Kunovice
závod 03– konzervárna Mařatice
závod 04– konzervárna Uherský Brod
závod 05– konzervárna Babice
závod 06– pálenice Vizovice
závod 07– konzervárna a octárna Bzenec
závod 08– konzervárna Dubňany13
RUD OLF JELÍNEK
JAKO EXPORTNÍ ZNAČKA
Znárodnění v roce 1948 vnímali dosavadní majitelé firem jako křivdu spáchanou státem, který jim odňal po generace budované hodnoty, často navíc spojené s utrpením za nacistické okupace. Bedřich Singer odejel ještě před únorem 1948
do Chile a za nové situace neměl důvod se vrátit; v jižní Americe zůstal už natrvalo.
Jeho společník Richard Roubíček do dění v podniku výrazněji nezasáhl a po roce
1948 zůstal s rodinou v Praze. Jediným, kdo zatím ve Vizovicích z rodinných důvodů
zůstal, byl Jiří Jelínek. V červnu předchozího roku se totiž oženil s Jarmilou Hobzovou ze Zlína a v době únorových událostí mladí novomanželé očekávali narození
potomka. Dcera, která se narodila 11. března 1948 ve zlínské Baťově nemocnici, dostala jméno Irena po umučené babičce.14 Jiří Jelínek zatím pracoval v úřednické funkci
na Razově, ale už v květnu 1949 se s rodinou legálně vystěhoval do Izraele. Podle
všeho byla iniciátorkou vystěhování paní Jarmila, Jiří Jelínek byl spíše nakloněn tomu
v Československu zůstat. Motivem mohla být určitá neoblíbenost mladé paní v závodě, která nezkušenost při vystupování se zaměstnanci překonávala přehnanou přísností. Na druhou stranu není těžké domyslet, že pozice Jiřího Jelínka jako bývalého
„kapitalisty“ v závodě byla složitá. Když bylo potřeba, podržel nad ním ochrannou
ruku vedoucí Josef Weinstein.15
Jiří Jelínek se už do vlasti nevrátil. V cizině se ani dlouho nevěnoval původní profesi. Jen asi dva roky v Izraeli pracoval pro firmu STOCK. Asi v roce 1951 opustil Izrael i palírenský obor a vystěhoval se s rodinou do Kanady. Manželství s paní
Jarmilou nevyšlo a po čase bylo rozvedeno. Jiří Jelínek žil v Kanadě do roku 1984,
pak se přestěhoval do Karolíny v USA, kde také 25. září 1990 zemřel. Dožil se tak
československé sametové revoluce na podzim 1989, která umožnila v plné míře rehabilitovat jméno Jelínek. Také Bedřich Singer se do Československa nikdy nevrátil.
Natrvalo se usadil v Chile, kde podnikal a po nějakém čase se znovu oženil. Narodil
se mu syn, který dostal jméno Carlos po umučeném otci, zakladateli rodinné firmy.
Znárodněný podnik postupně opouštěla garda původních řídicích pracovníků. Josef Weinstein zůstal ve funkci administrativního a technického vedoucího
družstev v okrese Gottwaldov po roce 1945, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, 2, 1980, str. 89–90.
14 / Otec Jarmily Hobzové (nar. 13. června 1927 ve Zlíně) Josef Hobza byl nákupcem dřeva u národního
podniku Baťa ve Zlíně, dcera Jarmila pracovala ve Zlíně v bance. Za Jiřího Jelínka se provdala 17. června
1947 v Jasenné. Dcera manželů Jelínkových Irena Milada Jarmila Jelínková byla pokřtěna 27. března 1948
v Jasenné římskokatolickým farářem Josefem Lacigou. Srv. Matrika narozených a pokřtěných pro obec
Zlín římskokatolické farnosti Zlín, rok 1948 (svazek XV.).
13 / 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 11.
15 / Svědectví Vlasty Malé, rodinné kuchařky v letech 1945–1948 (zaznamenáno 15. 12. 2003).
154
155
do roku 1953, kdy odešel do invalidního důchodu.16 Faktickou pozici ředitele vizovických palíren získal jistě i proto, že do znárodněného podniku přešel ze Singrovy firmy, která na přelomu 40. a 50. let zůstávala největším palírenským provozem
ve městě. Tento stav se však v 50. letech z exportních a kapacitních důvodů měnil
ve prospěch Razova.
Stav palíren v roce 1948 byl takový: Singrova továrna měsíčně vyrobila asi
600 hl destilátů a lihovin a menší množství ovocných a révových vín a ovocných šťáv.
Podnik disponoval skladovacími prostory na 2000 hl výrobků. Na Razově činila měsíční kapacita asi 300 hl destilátů a lihovin. V letech 1949–1950 byla bývalá Singrova
továrna rekonstruována a modernizována nákladem 3 100 000 Kčs. Akce znamenala
značný stavební zásah do tradiční podoby pálenice a zahrnovala hlavně zvýšení kapacity kotlů a rozšíření ležáckého skladu na 2500 hl. Rozšířena byla také umývárna
lahví a stáčírna byla vybavena kruhovou stáčečkou s běžícím pásem. Díky tomu činila
od roku 1950 kapacita stáčecí linky 10 000 lahví za směnu při nasazení maximálního
počtu 22 pracovnic. To provoz zařadilo ke špičce domácího palírenského průmyslu
nejen co do kvantity, ale i kvality, protože rekonstrukce byla provedena s ohledem
na exportní požadavky. Měsíční produkce byla více než zdvojnásobena na 1300 hl
destilátů a lihovin a 300 hl ovocných šťáv.17 Vedení národního podniku vědělo o stísněných podmínkách Singrovy provozovny ve Štěpské ulici, které Bedřicha Singra nutily
plánovat přenesení výroby na Razov. Proto také pro výhledové rozšiřování a centralizaci výroby byl určen právě bývalý Jelínkův závod na Razově. V roce 1949 tam byla
vybudována nová kotelna a adaptováno sociální zařízení. Singrova pálenice byla jako
exportní ve skutečnosti využívána jen krátce, výroba pro vývoz se v první polovině 50.
let soustředila na Razov a ve Štěpské ulici se naopak produkovalo pro domácí trh.
Rozhodující pro úspěch národního podniku bylo udržení tradičního obchodního jména Rudolf Jelínek. Spolu s firmou byla znárodněna i její nehmotná práva, tedy obchodní jméno, ochranné známky, licence, patenty apod.18 Ale tato práva
by nebylo možné užívat pro export, pokud by se státu nepodařilo získat od Jiřího
Jelínka jeho souhlas. Jiří Jelínek ho patrně vyslovil ještě před odjezdem do zahraničí.
16 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápis z 14. července 1952). I přes
podlomené zdraví se Josef Weinstein nevzdal veřejného působení. V letech 1948–1954 byl předsedou finanční komise MNV, od roku 1954 jejím místopředsedou. Od roku 1950 zasedal v představenstvu a dozorčí
radě spořitelny a v roce 1952 byl aktivním zakládajícím členem Jednotného zemědělského družstva ve Vizovicích. Josef Weinstein zemřel v roce 1961 ve věku 60 let. SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí
finanční komise, MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápis z 11. dubna 1950).
17 / Stavební úřad Vizovice, č. p. 382. 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973,
Uherské Hradiště, b. d., s. 34.
18 / Před znárodněním v roce 1948 užívala firma Rudolf Jelínek tyto ochranné známky: jelen (obchodní známka), jelen – Product of Czechoslovakia, Slivovice-Plum Brandy (etiketa), Original Plum Brandy
(krček), Cordial (etiketa), znění firmy v New Yorku (pásek), destilováno a plněno u výrobce (krček na cordial), slovácká borovička (etiketa), Juniper Brandy (krček). MZA, fond K 41 – Moravské lihovary a škrobárny, n. p. Brno, kart. 67, č. 195.
156
Stará administrativní budova (vlevo) a průhled na nádvoří razovského areálu, 60. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Okolnosti souhlasu jsou nejasné, nevíme, zda stát Jiřímu Jelínkovi za transakci zaplatil, nebo zda souhlasem nepodmiňoval hladké vystěhování Jelínkovy rodiny do ciziny. Svou roli mohla sehrát i nezkušenost mladého Jiřího Jelínka. Faktem zůstává, že
národní podnik měl právo užívat na etiketách jméno bývalého majitele firmy a nechal
si je registrovat u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, a to mělo klíčový význam
pro úspěch výrobků v západních státech. Zámořský úspěch značky Rudolf Jelínek
ve druhé půli 30. a 40. let chtělo stůj co stůj udržet i státní hospodářství komunisty
ovládaného Československa, protože byl pro státní pokladnu významným zdrojem
deviz. A to bylo možné jen při zachování značky Rudolf Jelínek a ovšem kvality košer
produkce určené zejména pro náročný trh v USA.
Zajištění pravidelného rituálního dozoru pro košer výrobu nebylo při poválečném stavu židovské komunity v Evropě snadné. Někdy nebylo možné vyhnout
se provizoriu, jak tomu bylo zřejmě na přelomu let 1948–1949, kdy na výrobu dozíral maďarský student mariánskolázeňské ortodoxní rabínské školy (ješivy) Marton
Grünfeld.19 Židovští odběratelé v USA vyžadovali dozor na maximální možné úrovni,
19 / Jednadvacetiletý student M. Grünfeld ve Vizovicích pobýval od 2. listopadu 1948 asi do 28. ledna 1949, kdy v Singrově pálenici probíhala kampaň výroby košer slivovice. SOkA Zlín, fond OÚ ONV,
inv. č. 339, poř. č. 11337.
157
ale ten se podařilo dohodnout až v průběhu 50. let, kdy do Vizovic dojížděl bratislavský ortodoxní rabín, respektovaný Eliáš Katz.20
Změna vlastnických poměrů v roce 1948 ovšem mohla zneklidnit také tuzemské zákazníky. Široké kruhy odběratelů byly zvyklé na kvalitu značky Jelínek
nebo Singer, jejichž osud pod křídly národního podniku se mohl jevit jako nejistý.
Popularita Jelínkovy nebo Singrovy slivovice a borovičky byla opravdu značná, jak
dobře ilustruje například dopis pražského obchodního domu Julius Meinl žádající
dodávku zboží v čase sokolského sletu na jaře 1948: „Jsme přesvědčeni, že Vy i Vaše
osazenstvo se již těší na náš XI. sokolský slet. A teď si představte s jakou radostí my v naší
filiálce, na nejlepším místě Prahy (na Václavském náměstí, pozn. aut.) se těšíme na naše
vlastní a obzvláště zahraniční hosty, kteří k nám v statisících zavítají. A proto prosíme
nyní obzvláště Vás, aby jste nám Vašemi tak známými výrobky dopomohli k tomu, aby
hlavně ten zahraniční host si mohl odnésti jednu láhev Vašeho likéru sebou domů, na památku na naši krásnou vlast!“ 21
Zvýšená kapacita výroby po rekonstrukci v letech 1948–1949 související
s plánovaným budováním státního exportního závodu se na obsluze domácího trhu
pozitivně neprojevila, naopak znamenala, že kvalitní destiláty z Vizovic na nějakou
dobu prakticky zmizely z maloobchodní sítě. V Československu se staly exkluzivním zbožím, které po roce 1953 bylo možné zakoupit často pouze v síti prodejen Darex (později Tuzex).22 Výroba levnějších druhů lihovin se postupně soustřeďovala
v Singrově továrně nebo byla převáděna do jiných provozů národního podniku, zatímco na Razově mělo být budováno středisko exportní výroby.23 V první polovině
50. let k tomu ale nebyl důvod, protože podnik byl postižen odbytovou krizí a navýšení kapacity nebylo nutné.
V době vrcholící studené války v roce 1950 totiž došlo k omezení a na nějaký čas k úplnému přerušení vývozu do Spojených států, které představovaly prestižního zahraničního odběratele vizovických výrobků. Zásoby destilátů, zejména třešňovice a meruňkovice, vázly ve vizovických skladech a s nimi také košer likéry (malinový
a višňový). Ty se začaly vyrábět právě v roce 1950 pro americký trh. Měnová reforma
a následné zdražení v roce 1953 pak přivodily odbytové potíže a stagnaci i pro tuzemskou produkci. Tyto faktory ve spojení s rekordní úrodou švestek v roce 1953 (zpracováno bylo 300 vagonů švestek),24 nutily Vizovické k hledání nových trhů. Situace se
20 / PA RJ, krabice č. 3 (protokoly 1957–1970).
21 / PA RJ, Sbírka firemních dokumentů (korespondence s firmou J. Meinl).
22 / Tuzex byl podnik zahraničního obchodu zřízený ministerstvem zahraničního obchodu, v jehož maloobchodní síti v Československu se prodávalo exkluzivní a zahraniční zboží za cizí měny. Platit bylo
možné tuzexovými korunami (TK), zvanými bony.
23 / Zatím byla v roce 1952 přistavěna umývárna lahví. Stavební úřad Vizovice – č. p. 472.
24 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 16.
158
však rychle obrátila k lepšímu: nejenže
se dařilo získávat nové země pro vývoz,
ale kolem roku 1954 byl ve zvýšené míře
obnoven obchod s USA. Tradičním výhradním dovozcem byla firma Imported
Brands Inc. New York, se kterou měl
stát uzavřenou dlouhodobou smlouvu.
Podle ní byl dovozce povinen ročně
odebírat košer i nekošer zboží v hodnotě 50 000 amerických dolarů. Naproti tomu vyvážející organizace (podnik
zahraničního obchodu Koospol) byl
smluvně zavázán přispívat na propagaci v USA částkou ve výši 25 % hodnoty
objednávek vína a likérů a 20 % hodBalení slivovice pro export, 60. léta.
noty objednávek destilátů.25 Příspěvek
na propagaci používala firma Imported
Brands na reklamu v oblastech USA,
kam značka R. Jelínek dosud nepronikla, a podle hlášení Koospolu v tom dosáhla řady pozoruhodných výsledků.
Americký trh si sice i nadále držel důležitou úlohu, ale seznam zemí, kam
se z Vizovic vyváželo, se neustále rozrůstal. V roce 1956 směřoval export už do 46
států, především těch, které byly tehdejším slovníkem označovány jako kapitalistické.
Vedle USA (košer slivovice 45 % a 50 %, borovička 45 %, košer vodka, košer likéry)26
byly důležitým odběratelem země západní Evropy: Spolková republika Německo
(slivovice, třešňovice, meruňkovice),27 Velká Británie (slivovice, vodka),28 Francie
25 / V rámci příspěvku se platil roční paušál 7 500 dolarů. V 70. letech dovážela do USA také firma Peerless Importers Inc. z newyorského Brooklynu, sortiment se nelišil od dodávek přes Imported Brands. PA
RJ, krabice č. 7 (korespondence Koospol A-K 1967).
26 / Výroba malinového a višňového košer likéru pro USA, která byla pro váznoucí zásoby z počátku 50.
let zastavena, byla obnovena v roce 1957. PA RJ, krabice č. 7 (korespondence-podnikové ředitelství 1957).
V 60. letech byly likéry nahrazeny košer likérovými víny (malinové, višňové a jahodové). PA RJ, krabice
č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1970).
27 / Západní Německo odebíralo 38 % slivovici, nižší stupňovitost byla dána vysokým clem. Častými
obchodními partnery byly firmy Siepchen, Schneider a Hanauska, v 70. letech také Karas a Sekulic. PA RJ,
krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1956), krabice č. 9 (korespondence A-K 1975).
28 / V 60. letech si ve Velké Británii získala slušné pozice Jelínkova vodka, jejím dovozcem byla londýnská firma Teltscher. PA RJ, krabice č. 5 (podnikové ředitelství 1967).
159
(košer produkce),29 Nizozemsko (zejména borůvkové likérové víno),30 Belgie (např.
košer slivovice),31 Itálie (třešňovice, višňovice, jahodovice, později vodka),32 Švýcarsko (slivovice, třešňovice, malinovice)33 a Rakousko (slivovice),34 ale zásilky mířily
také do SSSR (meruňkovice), NDR (slivovice, třešňovice),35 na Island (slivovice),
do Kanady (slivovice), Brazílie (třešňovice), Kolumbie (vodka), Peru, Afriky, Asie
(Libanon, Čína, Vietnam: slivovice a borovička pro Národní vietnamskou společnost
v Hanoji), Austrálie (košer slivovice Singer pro Mandies Stores v Melbourne) nebo
na Nový Zéland.36 Počet zemí, kam se vyváželo, narůstal i v dalších letech, v roce 1964
jich bylo už 53 a i potom byly získávány další zahraniční trhy, například Dánsko, Jugoslávie (1968) nebo Španělsko (1970).37
Špičková pověst značek Jelínek a Singer byla pro úspěch v západních
zemích rozhodující, postavení na tamních trzích ovšem nebylo samozřejmé. Konkurenční boj a celní bariéry představovaly překážky, se kterými bylo nutné se stále
vyrovnávat. Dobrým příkladem může být Švýcarsko, které bylo pro podnik zřejmě
nejvýznamnějším evropským odběratelem, především třešňovice. Dlouholetými partnery tu byly firmy Danzas Buchs a Distillerie Willisau (Diwisa). Jí byly dodávány
v cisternách vysoké koncentráty třešňovice (68 %) a slivovice (70 a 75 %, též značky
Singer) k dalšímu zpracování (řezu), po němž byly destiláty distribuovány na tamní trh. Udržet si jej v silném tlaku konkurence bylo náročné, ale zároveň prestižní.
29 / Jedním z nejdůležitějších francouzských odběratelů byla firma AMA Paříž. PA RJ, krabice č. 7
(korespondence Koospol 1967).
30 / Na přelomu 60. a 70. let tam likérové víno odebírala firma Bottelier. PA RJ, krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1970).
31 / V Belgii kupovala košer slivovici bruselská firma Bibrowski. PA RJ, krabice č. 9 (korespondence A-K
1975).
32 / V 70. letech Vizovice dodávaly 75 % třešňovici, meruňkovici a malinovici firmě Distilleria L. Psenner
Termeno. Vodku odebírala firma D & C Boloňa. PA RJ, krabice č. 9 (korespondence A-K 1975).
33 / Švýcarsko bylo pro vizovickou pálenici nejvýznamnějším a trvalým odběratelem třešňovice. PA RJ,
krabice č. 3 (protokoly 1957–1970), krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1957, 1967).
34 / Rakousko v roce 1956 odebíralo 75 % slivovici v sudech, která pak byla řezána na 45 % stupňovitost.
Významným dovozcem byla od roku 1955 firma A. Moessmer z Recu. PA RJ, krabice č. 8 (ministerstvo
potravinářského průmyslu 1956), krabice 9 (podnikové ředitelství 1972).
35 / Ve východním Německu se těšila oblibě zejména slivovice. V roce 1956 byla uzavřena dohoda na dodávku 100 hl 45 % slivovice a 75 hl třešňovice (Bohemia kirsch). PA RJ, krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1956).
36 / Požadavkům exportní výroby se musel závod přizpůsobit do nejmenších detailů. Například v roce
1955 bylo přiděleno sedmi ženám u výrobní linky exportního střediska jednotné pracovní oblečení s ohledem na to, že závod často navštěvovali zahraniční experti a různé exkurze. PA RJ, krabice č. 5 (ministerstvo
potravinářského průmyslu 1955, podnikové ředitelství 1955).
37 / Do Dánska se vyvážela např. slivovice a griotka, do Španělska vodka. Značka R. Jelínek získala
španělský trh poté, co jej opustil jiný československý podnik, Kord Hradec Králové. PA RJ, krabice č. 7
(korespondence – podnikové ředitelství 1970), krabice č. 9 (korespondence A-K 1975).
160
Proto, když byla v roce 1960 zvýšena
celní sazba na dovoz třešňovice do Švýcarska o 20 %, dospěli ve Vizovicích
k rozhodnutí, že švýcarského zákazníka
je potřeba uspokojit i za cenu rezignace
na zisk. Díky tomu se podařilo švýcarský
trh udržet a Jelínkova „Kirsch tchéque“
tam obstála i při silném tlaku rakouské
a jugoslávské konkurence.38
Prestižní byl samozřejmě také
obchod se zeměmi tzv. východního bloku, především Sovětským svazem. Například na podzim 1967 dodaly Vizovice do Moskvy meruňkovici a 33 000 ks
dárkových miniaturek, které byly určeny
k oslavám 50. výročí tzv. Velké říjnové
socialistické revoluce (VŘSR).39
Etiketa exportní slivovice do USA.
Dodávky směřovaly do zahraPA RUDOLF JELÍNEK a.s.
ničí prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Koospol, který byl řízen ministerstvem zahraničního obchodu. Tak si
stát zajistil přímý dohled nad obchodem s cizinou. Praxe byla taková, že podnik vyráběl exportní destiláty na základě dodávkových předpisů Koospolu – tyto dodávkové
předpisy měly povahu jakýchsi objednávek státu na zboží. Zástupci Koospolu toto
zboží přebírali přímo ve Vizovicích, kam v sezóně jezdívali jednou měsíčně. Naproti
tomu bylo úkolem Koospolu zajistit v zahraničí nákupy ovoce pro vizovický závod.
Koospol zajišťoval nákupy pro celý domácí lihovarnický průmysl, ale vizovický závod měl jako klíčový exportní podnik zajištěny dodávky v přednostní kvalitě. Uplatňování principů státem řízené socialistické ekonomiky přinášelo v jistém ohledu (zejména v nákupu a odbytu) Vizovickým pohodlí, to však nevyvážilo mnohé vady jako
nepružnost nebo nutnost přizpůsobení se plošným direktivním normám. Kupříkladu
státní snížení cen v roce 1960 nadělalo ve Vizovicích hodně vrásek – na konečné ceně
výrobku se do značné míry podepisovaly nákupní ceny ovoce kolísající dle úrody.
Kvůli snížení nákladů na výrobu byla slivovice ve zvýšené míře řezána bramborovým
lihem, což šlo na vrub kvality.40
38 / Jugoslávští dovozci konkurovali ve slivovici. PA RJ, krabice č. 3 (protokoly 1957–1970), krabice 7
(korespondence Koospol 1967), krabice č. 10 (korespondence A-K 1966).
39 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence Koospol 1967).
161
Požadavky exportu vzrostly v roce
1955 natolik, že dosavadní Singrův provoz ve Štěpské ulici jim kapacitně nestačil. Exportní výroba mohla zatím
vzrůstat na úkor tuzemské, která nadále
trpěla stagnací po měnové reformě, ale
to nemohlo do budoucna stačit. Zejména byl pociťován nedostatek skladovacích (egalizačních) prostorů, kde by
mohly destiláty několik roků ležet a zrát.
Proto se v letech 1956–1957 začal realizovat několik let starý plán vybudování
moderního střediska exportní výroby
na Razově. Provoz pálenice byl přestavěn a vybaven nejmodernější destilační
aparaturou; zároveň byl vystavěn nový
Nádvoří razovského areálu během výstavby egalizačníegalizační sklad. Ještě v roce 1957 byla reho skladu, 1956–1957. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
konstruována a rozšířena pálenice u nádraží (bývalý podnik Vladimíra Jelínka).
V její garnituře pěti surovárenských kotlů se soustředilo pálení ovocných destilátů.
K pilířům výrobního programu stále patřily kvalitní destiláty slivovice, borovička, třešňovice a meruňkovice, značná část v košer verzích. Košer výroba zahrnovala také likéry a stolní bílé pesachové víno, v roce 1956 byla zahájena výroba košer
vodky.41 Destiláty se na Razově vyráběly jak podle původních Jelínkových, tak i Singrových receptur. Příslušné výrobky pak byly na lahvích a etiketách označeny značkou
jedné z bývalých konkurenčních firem (JELINEK nebo SINGER ESTABLISHED
1812).42 Kolem roku 1955 mělo značku Jelínek 90 % exportní produkce, značku Singer
10%. Trvale vysoký vývoz a přínos státnímu hospodářství vynesl v roce 1957 podniku
titul „Vzorný exportní závod“. Tento titul pak podnik získal ještě sedmkrát.43
41 / PA RJ, krabice č. 5 (podnikové ředitelství 1955). Výroba košer vodky byla komplikována nutností
rabínského dohledu už v lihovaru při výrobě lihu. Rabín Katz toho nebyl z časových důvodů schopen,
a proto byl místo něj dojednán pan Leicht. První dodávky košer vodky mířily do USA v prosinci 1956. PA
RJ, krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1956).
42 / Dodavatelem exportních lahví byly Sklárny Moravia Kyjov (závod Dubňany) a Sklárny Inwald
Libochovice, etikety tiskly Obchodní tiskárny Kolín a bedny dodávaly Středomoravské dřevařské závody
Šternberk. Dárkové krabice na láhve vyráběly Brněnské papírny a Východočeské papírny Chrast, korky
do lahví pocházely z nebušického závodu národního podniku Korek Klášterec nad Ohří. PA RJ, krabice č.
5 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1955), krabice č. 8 (obchodní korespondence A-K 1956). Okolo
roku 1970 láhve vyráběl národní podnik Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí, etikety opavský závod národního podniku Vratimovské papírny. PA RJ, krabice č. 3 (protokoly 1970).
43 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1957). 25 let historie Slováckých konzerváren
n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 36.
162
POKUS O ZRUŠENÍ VÝROBY
(1954–1957)
Polovina 50. let 20. století je v historii vizovického palírenství spojena nejen
s úspěchy, výstavbou a modernizací závodu, ale také s absurdním pokusem podnikového ředitelství výrobu ve Vizovicích zrušit a převést do nevybudovaného závodu
v Nivnici. Tato z ekonomické logiky vymknutá aféra (plány na uzavření podniku se
kryly s investicemi do jeho modernizace) zřejmě mohla souviset se specifickým postavením Vizovic jako nejvýznamnější součásti národního podniku Slovácké lihovary.
Administrativní podřízenost generálnímu ředitelství ve Starém Městě byla Vizovickými přijímána s nechutí a celkem nepokrytě se šířil názor, že by podnikové ředitelství
mělo sídlit ve Vizovicích. Vizovičtí proto oslovili ministryni potravinářského průmyslu Ludmilou Jankovcovou, a ta jim údajně v listopadu 1954 přemístění podnikového ředitelství přislíbila. Rada MNV se v této věci 17. listopadu 1954 usnesla obrátit
na ministryni osobním dopisem.44 Je snadné domyslet, že takové aktivity vzbudily
ve Starém Městě nelibost. Brzy se začalo proslýchat, že podnikové ředitelství v čele
s ředitelem Antonínem Navrátilem přichystalo Vizovickým odvetu: zrušení výroby
ve Vizovicích a její přemístění do Nivnice.
O této hrozbě jednala 9. února 1955 i rada MNV a rozhodla se znovu obrátit na Ludmilu Jankovcovou, tehdy již místopředsedkyni vlády.45 Rozhodnutí o přemístění podnikového ředitelství do Vizovic mělo údajně být na ministerstvu přichystáno během roku 1955, k realizaci však nedošlo. V následujících letech naopak hrozba
postupného utlumení výroby ve Vizovicích začala nabývat reálných rozměrů, protože pokračovalo nákladné a nehospodárné budování výrobního areálu v Nivnici, kde
byl bývalý družstevní kravín upravován na likérovou výrobu.46 Koncem roku 1956
bylo propuštěno prvních 20 zaměstnanců vizovického závodu. Na počátku roku 1957
44 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápis ze 17. 11. 1954).
45 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápis z 9. 2. 1955).
46 / Vývoj nivnického závodu je typickou ukázkou socialistického hospodářství 50. let. Výroba lihovin
firmy J. Hromčík tu byla zastavena v roce 1941 (v Nivnici byla také tradiční Prágrova pálenice s produkcí
oblíbené slovácké slivovice) a obnovena po válce v roce 1946 v objektech bývalého hospodářského dvora
u silnice k Uherskému Brodu. Po založení JZD v roce 1949 byla výroba z velké části přenesena do Starého
Města a objekty dvora využity pro potřeby družstva: vyrostly tu kravín, vepřín a drůbežárna. V polovině
50. let se ale vedení Slováckých lihovarů rozhodlo vystavět v Nivnici středisko výroby lihovin a tak zase
musely ustoupit zemědělské provozy. Vepřín byl zbourán, další budovy se adaptovaly nebo nově stavěly.
Viz 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b. d., s. 17, 18.
Nivnice, městečko J. A. Komenského, Gottwaldov 1958, s. 68. Vlastivěda moravská–Uherskohradišťsko, Brno –
Uherské Hradiště 1992, s. 599.
163
Čelní pohled na razovský podnik, 60. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
proto městu nezbylo nic jiného než vyvinout enormní úsilí k záchraně tradiční palírenské výroby.
V zápise ze schůze rady MNV z 2. ledna 1957 čteme: „Nejzávažnějším bodem schůze byla připomínka členů MNV k propouštění zaměstnanců z pálenic a snah
postupně přebírat výrobu z Vizovic a stěhovat ji na Slovácko. Po debatě (...) usneseno:
Bude vypracován dopis ÚV KSČ a s. Navrátil, podnikový ředitel bude pozván k jednání do Vizovic.“ 47 Propouštění a omezování výroby vyvolalo v pálenicích pozdvižení,
závodní výbory ROH a KSČ sepsaly protestní dopis a poslaly jej na MNV. Vzniklou
aféru už nebylo možné jen tak ututlat. Kromě všemocného ÚV KSČ byl informován
také Okresní a Krajský národní výbor v Gottwaldově a jejich funkcionáři se celkem
jasně postavili na stranu Vizovických. Na 10. leden 1957 bylo svoláno mimořádné
zasedání rady MNV. K jednání byli sezváni vysocí okresní a krajští funkcionáři.48
Podnikový ředitel Antonín Navrátil se nepříjemnému jednání vyhnul lží: vymluvil se
na účast na schůzi okresního výboru KSČ v Uherském Hradišti, která se ve skutečnosti nekonala. Místo sebe poslal do Vizovic hlavního inženýra Radu, který se snažil
argumentovat, že snižování výroby je celostátní jev. Byl však se svým postojem osamocen. Strana obhájců výroby ve Vizovicích měla jasnou převahu, a tak se ve vypjaté
atmosféře schůze nebála přejít do ofenzívy. Řečníci nejenže snášeli argumenty pro zachování výroby ve Vizovicích, ale naopak kladli požadavky na její zvýšení a posílení
významu zdejších pálenic. Tak například tajemník MNV Rostislav Hába poukazoval
na nákladnost investic do nově budovaného závodu v Nivnici a navrhl, aby byly Vizovice vyčleněny ze svazku Slováckých lihovarů a zřízeny jako samostatný národní
podnik. Důvodem byly investice do technického vybavení pálenic v předešlých letech
a světový zvuk zdejší slivovice a borovičky, jakož i pozice v zahraničním obchodu
Československa. Uvedené argumenty zdůrazňovali místopředseda MNV a zároveň
předseda závodní rady ROH Jan Lednický spolu s členem rady ONV a bývalým předsedou MNV Vizovice Antonínem Matyášem. Zejména A. Matyáš byl kategorický:
„Zde nemáme jiného průmyslu a nedáme si vzíti, co zde již má stoletou tradici.“ Podobně
ostře formuloval například řečník Tvrdý: „Musí se stát tvrdě za tím, aby se ředitelství
dostalo do Vizovic.“ A náměstek předsedy gottwaldovského KNV Vysloužil dokonce
prohlásil, že „jednání, které by vedlo ke změně kategorisace vizovských provozoven, nutno považovat za škodlivé socialistickému zřízení.“ Takové obvinění na hlavu podnikového ředitelství nebylo možné brát na lehkou váhu. Závěr zasedání formuloval předseda MNV Ladislav Košař do čtyř bodů: „1). Vizovský závod vyjmout ze Slováckých
pálenic a učinit z něj samostatný národní podnik a k němu připojit závod n. p. Fruta
Vizovice. 2). vypravit delegaci MNV, závodu, ONV a KNV k ministerstvu potravinářského průmyslu. 3). vyžádat souhlas ONV a KNV k výpravě do Prahy. 4). s. Rada musí
uvědomit Navrátila, že do 12. 1. 1957 má oznámit, jak zlikviduje neoprávněné a nezákonné propuštění zaměstnanců provozu 02 Vizovice.“ S výsledkem jednání byli Vizovičtí spokojeni, náměstek Vysloužil ho ukončil slovy, že „všechna zasedání MNV i rady by
měla býti tak plodná a bojovná jako dnešní.“
Příštímu jednání na KNV v Gottwaldově o několik dní později se už ředitel
Navrátil nevyhnul. Předseda MNV Košař se z něj vrátil s informací, že „zástupci KNV
bylo jasně prohlášeno, že v Nivnici nebude povoleno přestavovat kravíny na pálenice, již
z toho důvodu, že je to řepařská oblast a není tam té možnosti jako na Vizovsku provádět
výsadbu ovocného stromoví, (...) bude kontrolováno, jak to vše vyřídí podnikový ředitel
Navrátil.“ 49 Bojovný duch lednových dní roku 1957 sice po čase vyprchal, delegace
do Prahy nebyla vypravena a v březnu bylo dokonce možné zaslechnout kritické hlasy, že „záležitost nějak usíná“, ale zdálo se, že hrozba přesunu výroby je zažehnána.
Situace se zauzlila ještě jednou na jaře 1957. V dubnu znovu prosakovaly
zprávy o omezování výroby, tentokrát v Singrově provozu. MNV konstatoval, že „celé
jednání je podivné.“ 50 Na mimořádné schůzi rady MNV 13. dubna 1957 mohl ředitel vizovického závodu Jan Laga jen prohlásit, že provoz Singrovy továrny zůstane
činný do roku 1960, další osud byl nejistý. Člen rady Tvrdý vyjádřil nedůvěru ONV
a KNV s ohledem na to, že „ředitel Navrátil odváží postupně zásoby i zařízení do Nivnice a vše nasvědčuje tomu, že jde o záměrnou a postupnou likvidaci.“ 51 MNV tušil, že
164
165
problém Singrova provozu spočívá také
v jeho umístění, a navrhoval proto odkupy nebo pronájmy pozemků v okolí,
kam by se mohl závod rozšířit. Na jaře
1957 bylo zřejmé, že maximalistické požadavky lednového programu nebude
možné splnit. Přemístění podnikového
ředitelství do Vizovic či dokonce zřízení
samostatného národního podniku stály
mimo diskusi. V rámci úsporných opatKolektiv pracovnic razovské pálenice, asi 1963–1965.
ření se Vizovice musely smířit i s něktePA RUDOLF JELÍNEK a.s.
rými omezeními. Během roku 1957 bylo
zrušeno skladiště ve Slušovské ulici č. p. 425 (bývalá firma Vladimíra Jelínka) a dům
byl převeden na město, které v něm zřídilo provozovnu Komunálního podniku. Slovácké lihovary se také zbavily budovy bývalé Baklíkovy pálenice prodejem národnímu podniku Hamiro Příbram.52 Klíčové provozy (Razov, pálenice u nádraží, Singer)
však byly zachovány a v roce 1958 bylo nebezpečí definitivně zažehnáno, když výrobní program národního podniku (s novou strukturou a názvem Slovácké konservárny
a lihovary) stanovil pro Nivnici zejména produkci konzumních lihovin a sirupů. Tato
výroba byla postupně stahována ze Singrova provozu a nahrazována zde výrobou
ovocných vín a brandy.53 Je zřejmé, že vedle místní aktivity byl rozhodujícím faktorem hovořícím pro zachování výroby ve Vizovicích zájem státu na exportu destilátů
na západ. Se zánikem výroby ve Vizovicích by patrně zanikla značka R. Jelínek, a to
si stát vzhledem k přísunu deviz z vizovické produkce nemohl dovolit. Věc měla i obchodně etický aspekt. Podnikové ředitelství si významu vizovických značek Jelínek
a Singer bylo vědomo a plánovalo proto podivný trik: vývozní destiláty vyrobené
v Nivnici měly být opatřovány původními vizovickými etiketami. K těmto pokusům
skutečně docházelo, například na podzim 1956 byla v Nivnici vyrobená slivovice
opatřena etiketou Singer.54 K většímu uplatňování této praxe ale zřejmě nedošlo.
družstev v okrese Gottwaldov po roce 1945, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, 2, 1980, str. 88–90.
53 / 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 18, 35.
54 / PA RJ, krabice č. 8 (obchodní korespondence A-K 1956). SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika
1959–1975, s. 16.
166
BUD OVÁNÍ „VZORNÉHO
EXPORTNÍHO ZÁVODU“
(60.– 80. LÉTA)
I ve stínu existenční nejistoty bylo nutné zvládat náročné výrobní úkoly
dané zejména nárůstem exportu v polovině 50. let. Vizovickým se je dařilo plnit někdy s velkým vypětím sil. Když se například v létě 1954 jevil nedostatek exportní
slivovice, rozjel se pracovník závodu Jiří Žabka po českých krajích a sondoval možnost vybrat nejlepší partie slivovice z tamních národních podniků, které by mohly
být dodány do Vizovic.55 To byl obvyklý postup při nedostatku suroviny: například
v roce 1956 bylo nakoupeno a zpracováno do exportní kvality větší množství třešňového destilátu z národního podniku Karpathia Prievidza.56 Jiří Žabka nastoupil
do Vizovic v roce 1947 a v 50. letech se stal klíčovým mužem podniku. Jako vedoucí
podnikové technické kontroly a laboratoře celého národního podniku (od roku 1954)
byl zodpovědný za výrobu a měl zásadní vliv na kvalitu produkce. Vzhledem k jeho
vynikajícím degustačním schopnostem jej podnik pověřoval účastí na různých republikových zkouškách, soutěžích a jakostních přehlídkách lihovin, destilátů a octa.
Později plnil funkci vývojového pracovníka podniku a v roce 1967 člena komise povinného hodnocení lihovin při Státní inspekci jakosti.57 Svou práci konal nad rámec
povinností, často prosazoval zavádění různých novinek do výrobního programu. Například na podzim 1954 propagoval zkušební produkci hruškového likéru, který měl
být vyráběn z místní odrůdy zvané smolénky.
Podobně jako všichni významní mužové v palírnách před ním se také Jiří
Žabka aktivně zapojil do dění ve městě – od roku 1954 byl předsedou finanční komise
MNV; tuto funkci převzal po Josefu Weinsteinovi.58
I když byla výroba ve Vizovicích jednoznačně orientována na vývoz, nemohli se v podniku smířit s propadem na domácím trhu. Jiří Žabka na konci roku 1954
konstatoval, že cílem podniku musí být „zlepšovati jakost našich destilátů a kvalitní
55 / Jiří Žabka tehdy bez úspěchu navštívil národní podniky Hanácké lihovary, Moravské lihovary, Pojizerské lihovary, Spojené lihovary, Hradecké lihovary a Východočeské lihovary. PA RJ, krabice č. 5 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1953–1954).
56 / PA RJ, krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1956).
57 / Jiří Žabka se narodil 24. března 1923 v Novém Bydžově. PA RJ, krabice č. 5 (podnikové ředitelství
1967).
58 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí finanční komise (zápis z 10. června 1954).
167
výrobky dodávati nejenom do zahraničí,
ale i pro naše pracující.“ 59 Protože u ovocných destilátů byl tento požadavek zatím
nereálný, zrodila se myšlenka obnovit
bývalou slávu vinných destilátů, které
tu byly před válkou v licenci značek Denis Mounié, Lerond a Marty vyráběny.
Místo francouzského vína byly získány
dodávky vín rumunských, bulharských
a řeckých a z nich byla poprvé v roce
Jiří Žabka (vlevo), 80. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
1955 vyrobena Vizovgnac brandy, pro niž
se brzy vžil lidový název „vizour“. Tato
brandy se stala jednou z nejoblíbenějších značek socialistického Československa.60
Rok 1955 byl pro podnik velmi úspěšný. Rostla poptávka ze zahraničí, závod byl největším provozem národního podniku a na domácí půdě sklízel úspěchy
i v kategoriích, kde by se to dalo méně očekávat. Provoz zvítězil mezi 17 konkurenty
na celorepublikové přehlídce poloušlechtilých lihovin, a dokonce také na přehlídce
tuzemského rumu. Svůj podíl na úspěších mělo jistě i zavedení kontroly přejímaného
ovoce, byť si na ni dodavatelé neradi zvykali. Postoj podniku byl ale nekompromisní:
„Závody dodávající ovoce si musí uvědomiti, že nebude již postupováno v přejímce ovoce
tak benevolentně jako roku 1953, kdy ještě kontrola na podniku a provozech neexistovala
(...) Přejímka ovoce by měla býti prováděna ve sběrnách, resp. v nakládacích stanicích,
nikoliv až ve stanici příjemce. (...) Musí dodávati ovoce kvalitní a nikoliv, jak tomu bylo
dříve, že se v ovoc. lihovaře zpracoval každý odpad a vše to, proč nebylo již nikde použití.“ 61 Třešně byly například při přejímce tříděny na tzv. tuzemskou a exportní kvalitu,
do které byly zařazeno jen lepší a odstopkované ovoce.
Dodávky švestek tehdy podnik pokrýval většinou z domácích zdrojů, rychle se však zvyšoval podíl dovozu, zejména jugoslávského, maďarského a rumunského.
Dovoz byl nezbytný i v případě bohaté domácí úrody. Závod se totiž při silné poptávce snažil vyrobit rezervní zásoby slivovice, které by mohly alespoň dva roky zrát.
Z těchto důvodů například stát poskytl podniku v září 1956 výjimku z karantény zakazující dovoz švestek z Maďarska a Rumunska, kde byly napadeny červcem San José.
Dezinfekční opatření na přejímce ve Štúrovu měla zabránit zavlečení nebezpečného
škůdce do Československa. Veškerá slivovice vyrobená z těchto asi 2000 tun švestek
59 / PA RJ, krabice č. 5 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1953–1954).
60 / PA RJ, krabice č. 5 (podnikové ředitelství 1955), krabice č. 7 (podnikové ředitelství 1957), krabice č. 9
(protokoly 1971–1972). Sladkowski, Marcel: Vizovgnac má narozeniny! Trnkoviny 3, 2005, s. 4.
61 / PA RJ, krabice č. 5 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1955), krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu 1956).
168
byla určena jako dvouletá exportní zásoba, pro domácí trh nebylo určeno nic.62
Vytváření zásob pro zrání však naráželo
na nutnost uspokojit zvýšenou poptávku
ze zahraničí. V roce 1960 podnik kvůli
tomu vyslovil požadavek zdvojnásobení
skladové kapacity k uležení destilátů.63
Reorganizací v roce 1958 byly sloučeny Slovácké lihovary a Slovácká Fruta
do nového národního podniku s názvem
Slovácké konservárny a lihovary Uherské Hradiště. K závodu na Razově byl
přičleněn provoz č. 06 bývalé Slovácké
Fruty v Kopanické ulici, tedy bývalý OdEtiketa Vizovgnac brandy, 80. léta.
borný závod ovocnářský F. J. Pažout.
Převzetím tohoto provozu byl rozšířen
výrobní sortiment o ovocná a kořeněná
vína. Jednalo se například o vermut, rybízové víno, muškátové víno a šumivé jablečné
víno Portáš.64 Výrobky byly určeny domácímu trhu a zejména Portáš se těšil poměrně
slušné oblibě.
Požadavek rozšiřování kapacity razovského komplexu byl stále naléhavější
s dalším nárůstem exportních závazků. Oproti stavu z roku 1948 vzrostla hodnota exportu ve finančních objemech třináctkrát (1958), a potom dokonce 43x (1968). V objemu destilátů je srovnání také markantní: v roce 1948 bylo vyvezeno asi 400 hl destilátů, v roce 1965 to bylo už 230 000 litrů.65 Export v 60. letech prudce narostl i oproti
příznivé druhé polovině 50. let. Přesto se budování v podniku omezilo jen na některé
menší stavby a dlouho očekávaný egalizační sklad byl vybudován až v roce 1967.66
Tlak na rozšiřování se týkal i Singrova provozu ve Štěpské ulici, kde byla kolem roku
1961 rozšířena příjezdní cesta, a podnik žádal výkup sousedních zahrad.67
62 / Ovoce bylo červcem napadeno z 0,8 %. PA RJ, krabice č. 8 (ministerstvo potravinářského průmyslu
1956).
64 / PA RJ, krabice č. 3 (jakostní přehlídky 1959), 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště
1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 35.
65 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 105, 128. 25 let historie Slováckých konzerváren n.
p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 16.
66 / Jako menší stavby tehdy vyrostly přístřešky pro sklad materiálu (1963), vrátnice a vodovodní přípojka (1965). 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 35,
Stavební úřad Vizovice, č. p. 472.
169
Trvalý růst nebyl myslitelný
bez výrazných propagačních úspěchů
podniku v zahraničí. Polovina 60. let
byla z tohoto hlediska zdařilá. Vizovická
slivovice získala v roce 1965 zlatou medaili na mezinárodním veletrhu v Lipsku
a v roce 1967 s mimořádným ohlasem reprezentovala Československo na světové
výstavě EXPO v kanadském Montrealu.
Do restaurace československého paviloInteriér Jelínkova sklepa, později Vizovického sklípku
nu v Montrealu bylo v květnu 1967 odeu Jelínka, reklamní foto SD Jednota, 1967.
sláno 2500 l slivovice, borovičky a třešňovice ve 167 bednách, a to byla již druhá zásilka. Jelínkovy výrobky tam prý zastínily
věhlas skotské whisky a ještě během výstavy bylo objednáno dalších 3000 l. Domácí
tisk a rozhlas opakoval historku, podle níž miliontý návštěvník československého pavilonu v Montrealu dal jako ceně přednost vizovické slivovici před pobytem u moře.68
Tisk doslova psal: „Jelínkova slivovice si získala na výstavě svůj zvuk.“ Jedním z příznačných jevů uvolnění společenské a politické situace v polovině 60. let
bylo také střízlivější hodnocení bývalých soukromých vlastníků, kteří znárodněním
v roce 1948 přišli o své firmy. Tisk, rozhlas a televize dokázaly pro ně nacházet i jiné
přídomky než dosud obvyklé „kapitalista a vykořisťovatel.“ Jméno Jelínek sice ani
v 50. letech nebylo vymazáno z povědomí, když je socialistický podnik používal
na etiketách jako značku solidnosti, ale nyní k obchodní nutnosti přistoupila také
hrdost na tradici sahající do předešlého století. Vizovický podnik byl běžně, byť neoficiálně, označován jako „závod R. Jelínek Slováckých konzerváren a lihovarů“. Městský
kronikář Gustav Imrýšek si dobře povšiml: „Zase se tu uplatňuje jméno někdejšího majitele pálenice na Razově, protože v cizině je toto jméno známkou výborné kvality.“ 69 Proto nebylo překvapivé, když nová restaurace otevřená v bývalém vizovickém pivovaru
v rámci prvního ročníku Trnkobraní (v září 1967) dostala jméno Jelínkův sklípek.
Výstavba egalizačního skladu v roce 1967 podniku pomohla jen částečně.
Trvalý stav odbytu v té době (export v roce 1966: 6 598 000 Kčs, 1967: 8 949 000 Kčs,
odhad 1968 9 600 000 Kčs, výhled 1975: 13 000 000 Kčs) znovu nastoloval otázku rozšíření výrobní kapacity. Racionalizační komise národního podniku vypracovala v roce
1968 výhledovou studii vizovického závodu, jeho vedení reprezentované Janem Lagou
a Jiřím Žabkou ji však označilo za poddimenzovanou a neodpovídající skutečným potřebám. Porovnáním plánu a skutečného stavu roku 1968 i předešlých let přesvědčivě
68 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 128, 165. (jl): Vizovická slivovice do Montrealu. Naše
pravda 19. 5. 1967, s. 1.
69 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 177.
170
doložili, že požadavky odbytu už nyní hraničí s kapacitními možnostmi výroby.70 To
znamenalo, že pokud by nebylo dbáno o další rozšiřování závodu, nevyhověl by brzy
podnik stoupající poptávce. To by bylo problematické jak z exportního hlediska, tak
s ohledem na domácí trh. Například v předvánočním období roku 1967 nebyl vizovický podnik schopen zásobovat některé prestižní tuzemské odběratele jako Dům potravin na pražském Václavském náměstí.71 Výpadky zásobování se projevovaly zejména
u výrobků primárně určených tuzemsku, tedy u vizovgnacu, vodky a mystery; v té
době byl závod schopen uspokojit nanejvýš 60 % domácí poptávky. Přitom podnik
trvale překračoval plán určený výhledovou studií: v roce 1968 studie předpokládala
produkci 17 900 hl destilátů a lihovin, ve skutečnosti bylo vyrobeno 23 380 hl. Následující tabulka ukazuje škálu sortimentu a vyrobené množství v roce 1968:72
Lihoviny řezané:
Vizovgnac 40 %
3300 hl
Lihoviny značkové:
Mystery 28 %
150 hl
Vodka jemná 40 %
6500 hl
Lihoviny pravé:
Vizovgnac orig. 40 %
800 hl
Lihoviny ostatní:
Slivovice 45 %
1300 hl
(zpracováno 2 400 tun švestek)
Slivovice 50 %
350 hl
Slivovice 50 % košer
130 hl
Slivovice 40,5 %
50 hl
Borovička 45 %
1600 hl
Kirsch 45 %
100 hl
(zpracováno 950 tun třešní)
Barack 42 %
650 hl
Vodka Jelínek 40 %
700 hl
Griotte
100 hl
Cordial
150 hl
Vysokostupňové destiláty: (slivovice, kirsch, borovička, malinový destilát atd.) 1500 hl
Vína:
Portáš
1500 hl
značková vína
4500 hl
Celkem 23 380 hl
70 / Vyjádření k výhledové studii závodu Vizovice vypracované racionalizační komisí podniku. PA RJ,
krabice č. 7 (korespondence podnikové ředitelství 1968).
71 / J. Žabka se v únoru 1968 Domu potravin omlouval, že jeho podnik nemohl „v předvánočním období
dodati žádné naše výrobky. Ještě se tak nikdy v našich vzájemných obchodních vztazích nestalo. Pro značné exportní
úkoly jsme však nemohli vyříditi včas celou řadu požadavků našich odběratelů.“ PA RJ, krabice č. 7 (korespondence podnikové ředitelství 1968).
krabice č. 7 (korespondence podnikové ředitelství 1968).
171
Reklamní fotografie výrobního sortimentu, 60. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Navíc se počítalo s uvedením nových druhů na trh v roce 1969: malinovice, ginu, borůvky (bilberry), uvažovalo se o dezertním vínu typu Cinzano.
Vzhledem k exportnímu zaměření musel mít závod přehled o světových
trendech spotřeby alkoholu a musel umět na ně reagovat, byť to v podmínkách socialistického centralizovaného hospodářství nebylo vždy dost pružné. Právě přelom
60. a 70. let přinesl ve světě odklon od silných aromatických destilátů, jejichž reprezentantkou je právě slivovice, k méně aromatickým destilátům (whisky, vodka, gin,
koňak). Stejně tak namísto likérů spotřebitelé preferovali lehčí likérová vína. Proto
ve Vizovicích v roce 1969 zahájili výrobu ginu, rozšířena byla nabídka vodek (3 druhy) a vizovgnacu, který se nyní vyráběl i ve variantě „jemný“. Také vývoz košer likérů
do USA byl postupně zaměňován za likérová vína (např. v roce 1966 bylo pro USA
zaveden jako nový výrobek košer ostružinové likérové víno, tzv. Blackberry wine).
Na počátek 70. let se chystala výroba whisky.73
Strategický plán sice počítal s nárůstem výroby, ale mnohem pomalejším.
Podle něj byl na rok 1969 plánován stav 19 200 hl, na rok 1970 19 600 hl a stav výroby
v letech 1978–1980 byl odhadován na 25 000 hl ročně. Z toho je zřejmé, že podnik
73 / PA RJ, krabice č. 9 (protokoly 1971–1972), krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1970),
krabice č. 10 (korespondence A-K 1966).
172
už v roce 1968 dosahoval výsledků, které byly plánovány na polovinu sedmdesátých let a čísla daná studií tak byla
podhodnocená. Jan Laga a Jiří Žabka
proto navrhovali, aby plán na polovinu sedmdesátých let byl rovnou zdvojnásoben: „Považujeme proto za reálné
stavět vývoj závodu Vizovice na výrobu
50 000 hl a usměrnit jej tak, aby kdykoliv v budoucnu za nejmenších investičních
nákladů bylo možno výrobu operativně
zvýšit.“ 74 Závažným důsledkem narůstajícího tlaku odbytu bylo zkracování
výrobních lhůt a porušování technologických postupů výroby, které se mohlo
v konečném důsledku odrazit ve snížené
kvalitě. Ředitel Laga otevřeně přiznával:
Etiketa ostružinového likérového vína pro export
do USA, asi 60. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
„Nalháváme našim i zahraničním zákazníkům, že vizovická slivovice je 5 až 10 let
stará a přitom nemáme možnost pro nedostatek egalizačních prostorů ji skladovat déle
než jeden rok. Obdobná situace je u 6leté meruňkovice, vizovgnacu a vodku vyrábíme
progresivní metodou tak, že jeden den se namíchá a za dva dny se stáčí do lahví. Rozhodně by jí prospělo, kdyby ležela alespoň jeden měsíc před stáčením.“ 75 Tyto negativní jevy
se ovšem nedotýkaly košer produkce, která byla pod přísným rabínským dohledem.
Dohled v 50. letech vykonával bratislavský rabín Eliáš Katz, časem ale dozorové povinnosti přesáhly jeho síly a bylo potřeba hledat dalšího člověka. Podnik
i nadřízené státní orgány vyvinuly v tomto ohledu nemalé úsilí, přesto byla situace
ve druhé půli 60. let často řešena provizorně, což pro klíčový sektor výroby představovalo jisté riziko. Kolem roku 1967 do Vizovic vedle rabína Katze dojížděl z Bratislavy
Julius Kohn, jindy Maxmilián Engel z Dunajské Stredy a dokonce pan Österreicher
ze židovské obce v sovětském Užhorodu. V plné sezóně se občas podařilo získat
i dvojnásobný dozor: jeden dohlížel na výrobu třešňovice, druhý na slivovici.76 Jenže
často se nepodařilo dohodnout žádný dozor, což mělo za následek skluzy ve výrobě, a v roce 1967 dokonce dočasné pozastavení košer produkce. To byla pro závod
kritická situace. Na jejím řešení se aktivně podílel i podnik zahraničního obchodu
krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1968).
75 / Tamtéž.
76 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence Koospol 1967), krabice č. 10 (korespondence A-K 1966).
173
Koospol (a jeho prostřednictvím ministerstvo zahraničního obchodu), protože
státu akutně hrozily penále za nedodané zboží do USA a při déletrvajících
potížích i ztráta důvěry tamních odběratelů. Hrozba se týkala i dalších zemí
s významným odbytem košer produkce
(Austrálie, Francie). Situace byla probírána i mediálně: 15. srpna 1967 vystoupil
Jiří Žabka v Československém rozhlase
Brno v relaci s názvem „Proč vázne export košeru?“ Snaha Koospolu vyjednat
rituální dozor v Maďarsku však tehdy
vyzněla naprázdno.77
Neustálená situace se přenesla
i do roku 1968, kdy vrchní dozor od rabína Katze přebíral jeho syn Aron Katz.
Do Vizovic však dojížděl málokdy, nehledě na to, že z náboženského hlediska se netěšil zdaleka takovému renomé
jako jeho otec. Přímý dohled měl tedy
od roku 1968 na starosti Romi Fischmann z Vídně schválený přímo Eliášem
Katzem. Problém byl ale v tom, že Fischmann se nechtěl zavázat k dlouhodobějším pobytům v Československu, přestože mu podnik nabízel dvoupokojový byt
v Divadelní ulici v Gottwaldově. V okolí
Košer třešňové likérové víno s hechšerem rabína Eliáše
totiž nebyla židovská obec, kde by se
Katze, 60. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
mohl účastnit pravidelných bohoslužeb.78 Jeho služby byly však pro podnik nedocenitelné, zejména poté, co po srpnové
okupaci Československa v roce 1968 emigroval vrchní rabín Katz se synem Aronem
do Izraele. Romi Fischmann se pak snažil dojíždět do Vizovic podle svých možností
z Bratislavy, kde bydlel v bytě uvolněném rabínem Katzem. Ten byl formálně vrchním
Reklamní snímek košer pesachové slivovice, 60. léta.
Stáčírna, 1974. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
dozorcem ještě v roce 1971,79 ale protože funkci mohl z Izraele vykonávat jen omezeně
a situaci nadto bedlivě sledovaly vlivné židovské obce v USA, bylo nutné získat nový
vrchní dozor. Přičinlivý Fischmann navrhl, že by jej mohl vykonávat vídeňský rabinát
a byl ochoten zprostředkovat jednání s tamním rabínem Chaimem Grünfeldem.80
Koospol mezitím vyjednával o maďarském rabínovi a rakouskou variantu si ponechával v záloze. Ani tentokrát ale jednání s maďarskou stranou nevedla k cíli, a tak
v březnu 1972 odejel Jiří Žabka do Vídně, aby osobně s vrchním rabínem Simonem
Moskowitsem projednal podmínky spolupráce. Moskowits přislíbil výkon vrchního
dozoru, podpis smlouvy se však protahoval až do následujícího roku v důsledku úmrtí vrchního rabína Rosenfelda z New Yorku, který měl smlouvu schválit.81
Požadavky na další rozvoj závodu formulované v roce 1968 se v první
polovině 70. let podařilo proměnit ve skutečnost. V první řadě k tomu napomohla úloha závodu jako prvotřídního exportního střediska pravidelně odměňovaného
titulem ministerstva zahraničního obchodu „Vzorný exportní závod.“ Když k tomu
připočteme desetinásobné ocenění Standartou ředitele podniku a podnikového
výboru ROH (do roku 1973)82 a tituly „Závod vzorné jakosti“ a „Závod socialistické
práce“ udělené v roce 1967, je patrné, že stát dokázal po svém způsobu úsilí vizovických páleničářů ocenit. Export v roce 1972 činil už 2 600 hl destilátů a lihovin a 645 hl
vín (oproti 400 hl destilátů v roce 1948). Vyváželo se (v roce 1975) do 52 zemí světa.
79 / Když byla například v srpnu 1971 prodlužována smlouva s Romi Fischmannem, byla její platnost
vázána na souhlas rabína Katze. PA RJ, krabice č. 9 (protokoly 1971–1972).
80 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence podnikové ředitelství 1970), krabice č. 3 (protokoly 1970), krabice
č. 9 (protokoly 1971–1972).
81 / PA RJ, krabice č. 9 (protokoly 1971–1972, podnikové ředitelství 1972).
77 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence Koospol A-K 1967).
78 / Romi Fischmann se narodil ve Vídni 3. prosince 1935. V roce 1971 pobíral měsíční plat 3500 šilinků
a 2000 Kčs, přičemž plat v korunách byl vyplácen Slováckými konzervárnami, v šilincích Koospolem. Závod hradil také nájemné bytu. PA RJ, krabice č. 7 (korespondence podnikové ředitelství 1970), krabice č. 9
(protokoly 1971–1972).
174
82 / Závod získával putovní Standartu ředitele podniku a Podnikového výboru ROH opakovaně také
v 80. letech, například třikrát za sebou v letech 1986–1988. Standarta byla udělována za „příkladné hospodářské výsledky a pracovní iniciativu,“ což většinou znamenalo překračování plánu výroby a odbytu. Srovnej
Hoke, Antonín: Opět nejlepší. Vizovický závod SLOKO získal již potřetí putovní standartu, Naše pravda, 18. 3.
1988, s. 1.
175
Zaměstnanci podniku, 70. léta. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Stáčení miniatur v egalizaci, asi 1977. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Razovský závod zajišťoval v období 70. a 80. let okolo 85 % veškerého exportu lihovin
ze socialistického Československa. V závodě tehdy pracovalo okolo 250 zaměstnanců.83
Rozsáhlá modernizace a rozšíření podniku v letech 1971–1975 změnila podobu závodu přetrvávající z dob první republiky. Podnik při ní přerostl svůj dosavadní
areál a pohltil sousední pozemky a budovy bývalého Valíčkova mlýna. Stavební práce
byly zahájeny roku 1971 výstavbou nového egalizačního skladu, na podzim toho roku
vyrůstala nová administrativní budova, byla rozšířena kvasicí a destilační kapacita.
Na to navázala rekonstrukce stáčírny a umývárny, které byly vybaveny nejmodernějším strojním zařízením. Adekvátně tomu bylo renovováno a rozšířeno energetické zařízení závodu. Po ukončení hlavních prací, jejichž cena přesáhla 10 milionů Kčs, se
skladovací kapacita razovského areálu zvýšila na 40 000 hl destilátů.84 To umožňovalo
lépe se vyrovnávat s kolísáním úrody (výroba do zásoby) a v součinnosti s ustálením
rabínského dohledu snižovat skluzy ve výrobě košer destilátů, tedy zvládat chronické
obtíže, které byly v uplynulých desetiletích hůře řešitelné. Vznikl prostor pro zvyšování vývozu i rozšiřování sortimentu výrobků. V roce 1971 se vyrábělo okolo 40 druhů
destilátů a lihovin a uvažovalo se o dalších. Tak byla na předvánoční výběrový trh (síť
Tuzexu) roku 1972 uvedena dlouho očekávaná vizovická whisky Wild Cat. Za touto
obchodní značkou se skrývala skotská whisky Rose of the Clyde míchaná s jemným
lihem (v poměru 4:6). Její úspěch podnítil vizovické palírníky k vyvinutí nového druhu
whisky: na přelomu let 1973–1974 spatřil světlo světa Ascot House.85 V roce 1975 pak byl
po delších zkouškách připraven nový druh brandy: k již velmi úspěšnému Vizovgnacu
přibylo brandy francouzského typu Bonaparte (40 %), které bylo už na degustacích
hodnoceno jako nejlepší tuzemské brandy. Oficiální představení Bonaparta v září 1975
odpovídalo významu, který mu národní podnik přikládal jako špičkové lihovině pro
domácí trh. V rámci celostátních dožínek byl podáván vládní delegaci a jejím hostům
na zámku v Židlochovicích, přičemž byly prominentům pro srovnání nabídnuty také
španělské, řecké a francouzské koňaky. Hosté byli spokojeni a vizovickou brandy hodnotili jako výtečnou, překonatelnou jedině francouzským koňakem. Bonaparte ovšem
nebyl určen do každého obchodu. Maloobchodní cena se pohybovala okolo 120 Kčs
za láhev (Vizovgnac stál 90 Kčs), kterou bylo možné koupit hlavně v síti Tuzexu, kde
se platilo tuzexovými korunami (TK), tzv. bony. Vizovgnac tam bylo možné koupit
za 14 TK.86
83 / PA RJ, krabice č. 9 (protokoly 1971–1972), 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště
1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 36. SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 385.
84 / PA RJ, krabice č. 9 (protokoly 1971–1972), 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště
1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 35 ad., SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 287, 322.
176
85 / PA RJ, krabice č. 9 (podnikové ředitelství 1972).
86 / PA RJ, krabice č. 9 (podnikové ředitelství 1975).
177
OSUDY ZRUŠENÝCH PÁLENIC
Vstupní část razovského areálu (vlevo nová administrativní budova) s prvomájovou výzdobou, 1986.
Zprava Jan Štalmach (výrobně-technický útvar), Milan
Holakovský, Jiří Žabka (technolog), Karel Bařina (ředitel závodu), p. Bruckner (generální ředitel Slováckých
konzerváren) s podnikovými vyznamenáními, 1982.
Zanedlouho na to se zrodila další později úspěšná značka, totiž Luhačovická bylinná. Recepturu na bylinný likér sestavil Jiří Žabka kolem roku 1970 pod
názvem Velehradské století, tehdy však výrobek neprošel schvalovacím řízením.
Vizovický závod tehdy zůstal u výroby jediného druhu bylinného likéru, Cordialu
(z 23 druhů bylin). Myšlenku na novinku oprášil bývalý podnikový ředitel Slováckých konzerváren František Navrátil, který v roce 1980 nastoupil ve Vizovicích do vývojového oddělení. Podle někdejšího Žabkova návrhu sestavil recepturu, která byla
výrobně méně náročná než dosavadní Cordial. Od počátku 80. let se podle ní začal
vyrábět likér Luhačovická bylinná. Název byl zvolen s ohledem na propagaci největších moravských lázní Luhačovic, které do té doby neměly svůj bylinný likér (na rozdíl třeba od Karlových Varů s Becherovkou).
Podoba razovského areálu doznala úprav ještě v polovině 80. let. Úpravy
souvisely s výbuchem a následným požárem, které v roce 1984 zdevastoval budovu
destilace. Po rekonstrukci zůstaly v této budově už jen sklady a rektifikace se přesunula do nových prostor blíž k železniční trati a nádraží (1985). Ještě jedno neštěstí
v té době podnik zasáhlo – v červnu 1987 povodeň zatopila stáčírnu, sklady, jídelnu
a archiv.
Investicemi do razovského areálu v první polovině 70. let a zvyšováním
jeho kapacity se naplnil osud bývalé Singrovy pálenice ve Štěpské ulici. Nemožnost
rozšiřovat areál podniku nutila už Bedřicha Singra uvažovat o přemístění rodinné firmy na Razov, tyto plány však zhatilo znárodnění v roce 1948. Národní podnik investoval do Singrova podniku při rozsáhlé modernizaci na přelomu let 1949–1950, kdy
byl určen k exportní výrobě. Rychle však získal převahu razovský areál a ve Štěpské
ulici byla soustředěna výroba pro domácí trh a skladové prostory. Výstavba na Razově po roce 1969 již probíhala se záměrem koncentrace výroby a bylo rozhodnuto,
že Singrův provoz bude zrušen. K tomu došlo od 1. května 1974, kdy kotle po asi
250 letech palírenské výroby na tomto místě definitivně vyhasly.87 Areál byl nadále
využíván jako sklad do poloviny 80. let, kdy byl i ten zrušen. Slovácké konzervárny
pak Singrovu továrnu převedly na město. Brzy ji získal do užívání národní podnik
TESLA Hradec Králové, který tu zřídil výrobu keramických kondenzátorů. Elektrotechnické výrobě slouží tovární objekty dosud.88 Bývalou Singrovu vilu s kvasírnou
č. p. 382 si konzervárny ponechaly: byly v ní umístěny byty pro zaměstnance, později
byla přeměněna na podnikovou ubytovnu.89 Po roce 2006 byl dům adaptován a provozován jako Penzion pod zámkem.
Proměny tradiční podoby vizovických palíren v polovině 70. let se netýkaly
jen Razova a Singrovy továrny ve Štěpské ulici, ale také zrušeného provozu někdejší
pálenice Vladimíra Jelínka ve Slušovské ulici č. p. 425. Provozovna Komunálních služeb v ní sídlila do roku 1972, pak byly její budovy převedeny na ministerstvo vnitra
a určeny jako sídlo obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Pro její účely byl obytný dům v letech 1972–1975 radikálně přestavěn, vedle policejní služebny v něm vznikly
také byty. Bývalé palírenské a skladovací prostory zatím chátraly ve dvoře, než byly
v roce 1986 jako dezolátní strženy.90
Zcela osiřelé zůstaly po roce 1948 budovy náležející zaniklé Weissově firmě.
Výše bylo popsáno, že problematický stav podniku, jehož majitelé byli vyvražděni,
se v letech 1945–1948 nepodařilo vyřešit. Ani znárodnění neučinilo tečku za složitým
případem a dědická řízení se bezvýsledně táhla ještě hluboko v 50. letech. Po únoru
1948 bylo definitivně jasné, že úsilí o obnovu Weissova podniku je marné a zbývalo
87 / 25 let historie Slováckých konzerváren n. p. Uh. Hradiště 1948–1973, Uherské Hradiště, b.d., s. 36,
SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 358.
88 / Stavební úřad Vizovice, č. p. 380. V roce 2014 tu byly vyráběny kabely.
89 / V roce 1989 proběhla v ubytovně nová instalace vody a topení. Stavební úřad Vizovice, č. p. 382.
90 / Stavební úřad Vizovice, č. p. 425, SOkA Zlín, fond MěNV Viz., kronika 1959–1975, s. 379.
178
179
dořešit otázku jeho formální likvidace. Nastupující komunistický režim ovšem tento
úřední akt zcela znevěrohodnil, když likvidátorem firmy jmenoval Zdeňka Knolla,
který, jak bylo výše líčeno, tutéž funkci zastával už za války z pověření nacistické okupační moci.91
I po likvidaci zůstala nedořešená otázka nemovitostí, které po firmě a jejích majitelích zůstaly. Jednalo se o atraktivní budovy, zejména oba patrové domy
(č. p. 416, 417) na hlavním náměstí. Při soupisu dědictví v prosinci 1952 byly domy
oceněny na 272 392 Kč, respektive 211 334 Kčs. Méně atraktivní, zejména pro polohu
za městem a značnou zchátralost, byly budovy pálenice č. p. 557 a 558. Cihlová stavba
kvasírny č. p. 557 s přístavkem a desetimetrovým komínem byla tehdy bez zařízení
a v dezolátním stavu, rovněž pálenice č. p. 558 s komínem a manipulačním dvorem
byla bez vybavení a neudržovaná. K majetku náležely další pozemky a singulární
podíly, celková výše nemovitého dědictví byla 522 278 Kčs.92
Nemovitosti byly předmětem roky se vlekoucích dědických řízení, které
pokračovaly i po únoru 1948 a účastnili se jich vzdálení příbuzní ze všech koutů světa
(právně je všechny zastupoval advokát JUDr. Jan Kulka). Jedinou československou
účastnicí byla Gizela Tlučková z Prešova,93 někdejší snoubenka Rudolfa Weisse, který ji v ústní poslední vůli označil za univerzální dědičku. Proti uznání jejího dědického nároku se ostatní dědicové ohradili žalobou, kterou nejdříve soud ve Vizovicích
(1951) a potom Krajský soud v Uherském Hradišti (1952) zamítly. Ústní závěť Rudolfa
Weisse byla uznána jako platná a polovina dědictví tak byla konečně odevzdána Gizele Tlučkové, zatímco otázka druhé poloviny (po Josefu Weissovi) zůstala nadále
otevřena. Opatrovníkem majetku byl nejdříve JUDr. Jan Kulka a od května 1950 někdejší vizovický starosta JUDr. Albert Bervid. Jeho úkolem bylo spravovat opuštěný
a lukrativní majetek tak, aby dále nechátral a sloužil k prospěchu města. Už v září
91 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., živnostenská komise – zápisy. Sladkowski, Marcel: Likvidace židovské
komunity ve Vizovicích. In.: Fenomén holocaust. The Holocaust Phenomenon. Sborník mezinárodní vědecké konference Praha-Terezín 6.–8. října 1999, s. 121–123.
92 / Nemovitosti byly v roce 1952 popsány takto: patrový rynkovní dům č. p. 416 měl v přízemí dvě
obchodní místnosti se skladišti, dvorní dílnu se skladem a nouzovým bytem, prádelnu a menší skladiště, v patře dva byty se společným sociálním zařízením a předsíní a společným příchodem pavlačí. Dům
měl půdu, dvůr byl podsklepen. Patrový rynkovní dům č. p. 417 měl v přízemí podsklepený obchod s výkladem, dvorní garáže, kůlnu a zahradu, v patře byty, v podkroví světničku. Hodnota kvasírny č. p. 557
byla vyčíslena na 5669 Kčs, pálenice č. p. 558 na 15 280 Kčs. Další pozemky náležející Weissovu dědictví
měly hodnotu 15 603 Kč, singulární podíly 2000 Kč. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č.
6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Weissovi (D 2/1950/not., 14/1952) a J. Weissovi (D 4/1950, D 237/46).
93 / V Prešově byla Gizela Tlučková asi ještě začátkem 50. let, ale v lednu 1953 už bydlela v Petrovanech
a v květnu 1953 ve Švábech u Solivaru. SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Weissovi (D 2/1950/not., 14/1952).
180
1950 se město usneslo koupit z Weissovy pozůstalosti osobní auto Tatra a jistě bylo
konečným cílem získat všechen majetek.94
Vzdálenost a roztroušenost případných dědiců způsobila, že pozůstalost
uvázla na mrtvém bodě. Za těchto okolností soud v prosinci 1955 rozhodl o převodu
dispozičního práva k peněžním vkladům na vkladní knížce Weissů na státní notářství.
To znamenalo, že notářství mělo oprávnění nakládat s penězi zemřelých a používat je
k účelům správy pozůstalosti, jako byla údržba a oprava domů, platba daní, pojistek
apod.95 Zdroje peněz na účtech ovšem byly omezené, daňové nedoplatky postupně
překročily 100 000 Kčs, a tak se do věci vložil Lidový soud v Gottwaldově. Nejprve se
v roce 1958 ujal správy neukončené věci a hned začátkem roku 1959 nařídil exekuční
likvidaci dědictví Josefa Weisse. V roce 1960 koupil dědictví stát prostřednictvím Okresního národního výboru. Konečně v roce 1962 došlo ke scelení majetku v rukou státu,
když Gizela Tlučková (zřejmě pod tlakem a nedobrovolně) nabídla a převedla svou
polovinu státu darem.96
Zatímco domy na náměstí č. p. 416 a 417 byly využity k obytným a obchodním účelům, o chátrající Weissovu pálenici (č. p. 557, 558) projevilo zájem v roce 1952
založené Jednotné zemědělské družstvo (JZD), které ji chtělo získat do vlastnictví a využít jako sklad. JZD v 50. letech opravdu pálenici využívalo ke skladování umělých
hnojiv, nevěnovalo však žádnou péči její údržbě, a tak už v letech 1954–1955 hrozilo
sesutí jednoho komínu a MNV řešil otázku demolice části budov, které hrozily zřícením. V roce 1959 projevil o budovy zájem podnik komunálních služeb.97 Pálenice se
v roce 1962 ocitla v rukou státu, který v následujícím roce 1963 prodal pozemky pod
pálenicí do soukromého vlastnictví. Budovy byly nadále užívány JZD, ale v 70. a 80.
letech postupně i je získal nový majitel, zčásti je zboural a zčásti přestavěl na zahradní
hospodářské stavení.98
94 / Jednalo se o nepojízdný vůz Tatra 57, tzv. „Hadimrška“, z roku 1934. SOkA Zlín, fond MěNV Viz.,
zápisy ze schůzí rady a plénaMNV (zápisy z 12. května a 4. září 1950), MěNV Viz., korespondence finančního referátu (březen 1955), JNV, inv. č. 372 (J. Weiss – odhad motorového vozidla).
95 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Weissovi (D
2/1950/not., 14/1952).
96 / SOkA Zlín, fond OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) – pozůstalostní řízení po R. Weissovi (D
2/1950/not., 14/1952), Stavební úřad Vizovice–č. p. 416, Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice
(č. p. 416, 417, 557, 558).
97 / SOkA Zlín, fond MěNV Viz., zápisy ze schůzí rady a pléna MNV (zápisy ze 7. prosince 1952,
28. dubna 1954, 29. června 1954, 15. prosince 1954, 23. března 1955, 2. září 1959).
181
11
OD STÁTNÍHO
PODNIKU
K AKCIOVÉ
SPOLEČNOSTI
(1990–1998)
Pohled do egalizace, 90. léta.
182
TRANSFORMACE
STÁTNÍHO PODNIKU
(1990–1993)
Změny odstartované tzv. sametovou revolucí na podzim 1989 přinesly obnovení demokracie v Československu a spolu s ním založily podmínky k přeměně domácí ekonomiky. Československé hospodářství bylo desítky let centrálně řízené, vše
ovládal státní sektor, soukromé podnikání bylo umlčeno. V nové době stála ekonomika před dalekosáhlou proměnou, lidé si pomalu zvykali na dosud neznámé pojmy
jako tržní ekonomika nebo privatizace.
Vizovický provoz koncernového podniku Slovácké konzervárny byl na změny v roce 1990 velmi dobře připraven. Exportní závod byl chloubou tuzemského lihovarnického průmyslu, jeho rozvoji byla věnována přiměřená péče. Podnik v roce 1990 vyráběl okolo 27 druhů výrobků (celkem 46 značek)1 a zaměstnával 195 osob (170 dělníků a 25
technicko-hospodářských pracovníků). Většina jich pracovala v hlavním závodě na Razově (okolo 170 osob), ostatní ve střediscích v Nádražní ulici (asi 10 osob) a v Lázeňské ulici (asi 10–15 osob). Na Razově se nacházelo ředitelství závodu, sklady materiálně
technického zabezpečení a sklady výrobků, provozy rektifikace (druhé pálení), egalizace
(zrání) a stáčírny, kotelna a kuchyně. V Nádražní ulici byla kvasírna a pálenice (první
pálení) a v Lázeňské ulici probíhalo lisování ovoce, lihování ovocných šťáv, výroba likérových vín a lihovin. Roční výrobní kapacita podniku dosahovala 70 000 hl. Zisk závodu
v roce 1990 byl 3 347 000 Kčs, v roce 1991 bylo exportováno zboží za 60 572 000 Kčs.
Závod se podílel 9 % na celkové lihové produkci v České republice.2 Souhrn základních
čísel ukazuje stabilní a silnou pozici závodu v rámci domácího lihovarnického průmyslu.
1 / Podle seznamu sestaveného v prosinci 1990 to byly: slivovice five years old 100 proof, slivovice košer
50 %, slivovice zlatá Jelínek 45 %, slivovice Jelínek 45 % (bílá), chalupářská slivovice 40 %, slovácká borovička 45 %, valašská borovička 40 %, borovičková pálenka průtahová 40 %, gin 45 %, gin konzumní 40 %,
apricot brandy (meruňkovice) 42 %, slovácká meruňkovice 40 %, Kirsch–třešňovice 45 %, třešňovice 45 %,
vizovgnac brandy original 40 %, vizovgnac brandy jemná 40 %, vizovgnac brandy řez 40 %, Bonaparte
brandy 40 %, frambois brandy 45 %, vodka jemná 80 proof, vodka jemná 40 %, vodka konzumní 40 %,
malinová vodka 40 %, lemon vodka 35 %, Luhačovická bylinná 38 %, bylinná hořká 40 %, fernet 38 %, chartreusse 40 %, griotte 30 %, cordial 40 %, peach wine 18 %, bilberry wine 18 %, cherry wine 18 %, raspberry
wine 18 %, strawberry wine 18 %, apricot wine 18 %, morella wine 18 %, peprmintový likér 30 %, mystery
28 %, night club whisky coffee 30 %, vinný punč červený 35 %, vinný punč bílý 35 %, rum tuzemský 40 %,
meruňka 35 %, třešňovka 35 %, výčepní lihovina 20 %.
2 / PA RJ, Privatizační projekt (spisy 1990/1991, popis podniku). Projekt se nachází také ve fondu K 753
– Rudolf Jelínek, s. p., Vizovice, který je uložen v Moravském zemském archivu v Brně (MZA). Tento fond
obsahuje zásadní prameny k vývoji podniku v první polovině 90. let 20. století.
184
Není proto divu, že od počátku roku 1990 začali ve Vizovicích nahlas mluvit o svém dávném snu: vyčlenění závodu ze svazku koncernového podniku. Do čela
těchto snah se postavil ředitel závodu, schopný a zkušený muž praxe Karel Bařina,
a spolu s ním dlouholetý (od roku 1967) mistr a vedoucí výroby Ivan Pažout, syn
předválečného výrobce ovocných šťáv a vín F. J. Pažouta.3 Oba promysleli návrh postupu oddělení od mateřského koncernu a vypracovali strategii samostatného podniku na nejbližší dva roky. Během jara a léta 1990 probíhaly přípravy k oddělení natolik
hladce, že jeho termín byl stanoven ministerstvem zemědělství na 1. listopad 1990.
V říjnu 1990 sice ředitel Bařina požádal o odklad, aby mohla být řádně dokončena
delimitace majetku ze Slováckých konzerváren, ale došlo jen k malému zdržení. Samostatný státní podnik Rudolf Jelínek vznikl jen o málo později, k 1. lednu 1991.4
Jeho prvním ředitelem se stal Karel Bařina.
Hladké oddělení od koncernu bylo možné zejména proto, že výroba ve Vizovicích byla samostatná a nebyla vázána na spolupráci s jinými závody Slováckých
konzerváren. Příznivý výchozí stav mohl svádět k optimistickým vyhlídkám, vedení
podniku ale dobře vědělo, že do budoucnosti je nutno hledět s rozvahou a respektem.
Především bylo třeba naučit se žít bez ochranných křídel státu. Na začátku roku 1991
bylo zřejmé, že forma státního podniku je jen přechodná a v dohledné době dojde
k privatizaci.
Podniková strategie vypracovaná ředitelem Bařinou a vedoucím Pažoutem
na sklonku roku 1990 odrážela tento přelomový stav, když jen obecně naznačovala
směry dalšího vývoje ve výrobě a odbytu a cíle pro nejbližší období. Vedení vědělo,
že „rozhodujícím kritériem budoucí činnosti podniku bude kvalita výrobků, konkurenceschopnost na světových trzích.“ Jedinou konkrétní úvahou této strategie bylo zavedení
výroby nealkoholických nápojů.5
Ošemetným problémem, s nímž se musel podnik vyrovnat, byla otázka nehmotných práv, především obchodního jména a ochranných známek. Státní podnik
tehdy disponoval čtyřmi druhy nehmotných práv:
1. obchodní jméno Rudolf Jelínek,
2. soubor ochranných známek (Apricot Brandy, Bohemian Kirsch, Slivovice Kosher,
Slivovitz Plum Brandy, Slivovice Plum Brandy, Plum Brandy Singer, Slovácká borovička, Jelen, Vodka, Griotte, Mystery),
3 / PA RJ, Privatizační projekt (návrh zakladatelské listiny akciové společnosti), Akciová společnost–
vznik I. (podniková ministrategie Rudolf Jelínek, s. p., zakládací listina, rozhodnutí o privatizaci).
4 / Rozhodnutím ministra zemědělství ze 4. 10. 1990, č. j. 3057/90–230 byl dosavadní závod číslo 06
Vizovice vyčleněn ze Slováckých konzerváren ke dni 31. 12. 1990 a rozhodnutím ministra zemědělství ze
7. 12. 1990, č. j. 5020/90–230 byl zřízen státní podnik Rudolf Jelínek Vizovice ke dni 1. 1. 1991. Viz PA RJ,
Protokol o vyčlenění závodu Vizovice z podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště a vytvoření samostatného státního podniku Rudolf Jelínek Vizovice ke dni 31. 12. 1990.
5 /
PA RJ, Akciová společnost–vznik I. (podniková ministrategie Rudolf Jelínek, s. p.).
185
3. označení původu (Slovácká borovička),
4. technologie výroby (obchodní a výrobní tajemství).6
Původní nehmotná práva přešla v roce 1948 znárodněním na stát, tedy
na státní (národní) podnik a v roce 1991 přešla i na státní podnik Rudolf Jelínek.
V květnu 1990 požádal právní zástupce Jiřího Jelínka JUDr. Vladimír Brandt o okamžité odstranění obchodního jména Rudolf Jelínek a ochranných známek se jménem Jelínek a zároveň si vyhradil právo na odškodnění za používání známek. Podnik požádal o lhůtu k vyjádření, aby se zorientoval ve složité právní situaci; vědělo
se, že v minulosti koncern míval obtíže s nedomyšlenou registrací ochranných známek (třeba v případě koňaku Bonaparte v roce 1975).7 Když Jiří Jelínek v září 1990
zemřel, byly známky ohodnoceny na 1 000 000 Kčs a pojaty do dědického řízení.
Začátkem ledna 1991 podnik dědickou pohledávku odmítl. Koncem ledna 1991 ale
zemřel i JUDr. Brandt. Ještě 30. ledna 1991 se z USA ozvala dcera Jiřího Jelínka Irena
Falconerová s výzvou, aby se podnik zatím obracel na ni, dokud nebude určen nový
právník, ale tím aktivity rodiny Jelínkovy na dlouhou dobu skončily. Obnoveny byly
až v září 1998 vdovou po Jiřím Jelínkovi Jarmilou Jelínkovou,8 ale už za výrazně změněné situace, totiž po privatizaci podniku. To znamenalo, že nehmotná průmyslová
práva již nebyla majetkem státu, který je svého času znárodnil spolu s firmou, ale byla
státem převedena na akciovou společnost RUDOLF JELÍNEK, tedy na soukromý
subjekt. Tento pro další vývoj vizovického podniku klíčový převod práv k ochranným
známkám schválil Úřad průmyslového vlastnictví v říjnu 1993.9 Kauza otevřená v roce
1998 advokátem Jarmily Jelínkové JUDr. Gabrielem Brenkou pracovala s domnělými
nedostatky a závadami při převodu průmyslových práv. Případ, který projednával
Krajský obchodní soud v Brně, se bezvýsledně vlekl ještě v následujících letech, a byl
nakonec Vrchním soudem rozhodnut ve prospěch firmy.
Poměrně jednodušeji se vyvíjela otázka restitučních nároků, která se týkala
Singrovy továrny ve Štěpské ulici a Pažoutovy továrny v Lázeňské ulici. Restituční
nárok na Singrovu továrnu vznesl její bývalý spolumajitel Richard Roubíček. Protože
6 / PA RJ, Privatizační projekt (ochranné známky), Protokol o vyčlenění... (Kauza privatizace Rudolf
Jelínek a.s. Vizovice – průmyslová práva).
7 / Registrace známky Bonaparte (1975) byla v únoru 1977 napadena pařížskou Unií továrníků, protože
podobnou známku měla zaregistrována firma Cognac Croiset. Socialistický stát nedokázal kauzu dořešit
a teprve v roce 1991 s. p. Rudolf Jelínek známku zrušil a nechal registrovat známku Marty. PA RJ, Privatizační projekt (ochranné známky).
8 / Manželství Jiřího a Jarmily Jelínkových však bylo v roce 1978 rozvedeno, takže Jarmila Jelínková
nebyla ve sporu aktivně legitimována.
9 / Tato průmyslová nehmotná práva nebyla součástí vlastní privatizace, nýbrž byla bezúplatně převedena separátní samostatnou smlouvou mezi státním podnikem Rudolf Jelínek a akciovou společností
RUDOLF JELÍNEK. Také obchodní jméno Rudolf Jelínek přešlo ex lege na nástupnickou právnickou
osobu spolu s podnikem, když byla změněna právní forma podnikání ze státního podniku na akciovou
společnost. PA RJ, Privatizační projekt (ochranné známky), Protokol o vyčlenění... (Kauza privatizace
Rudolf Jelínek a.s. Vizovice – průmyslová práva).
186
byl majitelem 45 % původní továrny, žádal o vrácení tohoto podílu s tím, že hodnotu
zbylých 55 % majetku (313 305 Kčs) by doplatil, aby získal celý areál. (Děti zemřelého
většinového majitele Bedřicha Singra neměly na restituci nárok, protože měly chilské
občanství). Po úmrtí Richarda Roubíčka v lednu 1993 byla Singrova továrna restituována jeho manželce Evě Roubíčkové a synovi Pavlu Roubíčkovi.10
Restituční nárok na areál bývalé Pažoutovy továrny v Lázeňské ulici
vznesl Ivan Pažout se svými sourozenci v dubnu 1992. Hodnota areálu byla určena
na 4 418 000 Kčs, přičemž Ivan Pažout žádal uspokojit nárok akciemi ve výši určené
hodnoty.11 V té době byl Ivan Pažout již ředitelem podniku. Stal se jím ve výběrovém
řízení poté, co první ředitel Karel Bařina v srpnu 1991 tragicky zemřel při autonehodě.
Na přelomu let 1991–1992 začala krystalizovat představa o nejbližším vývoji
podniku. Delší dobu bylo zřejmé, že státní podnik bude privatizován, šlo jen o to,
kdy a jakou formou. Na jaře 1992 bylo rozhodnuto o privatizaci formou převodu
státního podniku do právní formy akciové společnosti. Předpokládalo se, že akciová
společnost vznikne k 1. lednu 1993 v rámci tzv. druhé vlny privatizace. S tím počítal
i návrh privatizačního projektu předložený ředitelem Pažoutem v květnu 1992 ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Zakladatelem společnosti
měl být ze zákona Fond národního majetku České republiky, navržená hodnota základního jmění společnosti byla 115 000 000 Kčs (115 000 akcií po 1000 Kčs), přičemž
78 % akcií mělo být prodáno formou tzv. kupónové privatizace.12 Ve druhé polovině
roku 1992 však byla privatizace podniku odložena – ministerstvo pro správu národního majetku zvažovalo výrazné snížení podílu akcií určených k prodeji v kupónové
privatizaci (pod 50 %) ve prospěch přímého prodeje tuzemské společnosti. Jeden silný, nikoliv však majoritní spoluvlastník, měl lépe přispět k budoucí stabilitě podniku.
Svou úlohu sehrála také mimořádná situace rozpadu Československa, který se v podniku projevil značně negativně. Na Slovensku totiž podnik nakupoval nezanedbatelné množství ovoce a významně zásoboval tamní trh svými výrobky.
Proto byl upravený privatizační projekt schválen ministerstvem pro správu
národního majetku a jeho privatizaci až v září 1993. Ministerstvo rozhodlo o privatizaci formou vytvoření akciové společnosti se základním jměním 154 206 000 Kč, a to
ke dni 1. 1. 1994.13 Základní jmění bylo v akciích po 1000 Kč určeno k rozdělení takto:
10 / MZA, fond K 753 – Rudolf Jelínek, s. p., i. č. 26. PA RJ, Privatizační projekt (Restituční nároky).
11 / PA RJ, Privatizační projekt (Restituční nároky).
12 / Dále měly být akcie rozděleny takto: Fond nemocenského pojištění 5 %, město Vizovice 5 %, zaměstnanecké akcie 5 %, krytí restitučních nároků 3,84 %, Restituční investiční fond 3,16 %. PA RJ, Privatizační
projekt. Kupónová privatizace byla forma privatizace v Československu, respektive České republice, spočívající v rozdělení státního majetku mezi obyvatele prostřednictvím tzv. investičních kupónů. Proběhla
ve dvou vlnách v letech 1991–1994. V první vlně (1991–1992) bylo takto privatizováno asi 30 % státního
majetku určeného k prodeji v hodnotě asi 200 miliard Kčs, ve druhé vlně (1993–1994) rovněž asi 30 % asi
za 150 miliard Kč.
13 / PA RJ, Privatizační projekt, Akciová společnost – vznik I.
187
na kupónovou privatizaci (50 %), přímý prodej tuzemskému partnerovi (35 %), restituční nároky rodiny Pažoutů (4 %), fond nemocenského pojištění (5 %), Restituční
investiční fond (3 %), město Vizovice (2 %) a Nadační investiční fond (1 %). Prodej
50 % akcií formou kupónové privatizace (ve druhé vlně této privatizace) byl ukončen během roku 1994 s tímto výsledkem: jednotliví drobní akcionáři (byli označováni
zkratkou DIK – tj. držitel investičního kupónu) získali 25,5 % akcií firmy, investiční
fondy 20 %, zbylých 4,5 % akcií nebylo prodáno. Nejsilnějším investičním fondem se
stal A INVEST Praha, držitel 6,6 % akcií.14 Struktura akcionářů po založení akciové
společnosti RUDOLF JELÍNEK v roce 1994 je patrná z následující tabulky:
RUDOLF JELÍNEK a.s. k 1. 1. 1994 – 154 206 akcií po 1000 Kč (100 %)
Základní jmění 154 206 000 Kč
Tuzemský partner
(35 %)
(1. Vizovická obchodní
společnost, spol. s r. o.)
Fond nemocenského
pojištění
(5 %)
Restituční investiční
fond
(3 %)
Nadační investiční
fond
(1 %)
Kupónová privatizace
(50 %)
Rodina Pažoutů
(4 %)
Drobní akcionáři
– DIK
(25,5 %)
Město Vizovice
(2 %)
Investiční fondy
Neprodáno
(20 %)
(4,5 %)
A INVEST Praha
Investiční fond Agrobanka Praha
CS fond pivovarského a sladovnického průmyslu Praha
KIS Praha
Investiční fond Morava Zlín
Kredital Ostrava
Ostatní
14 / PA RJ, Privatizační projekt. 25,5 % akcií (tedy 39 198 ks akcií) bylo rozdrobeno mezi 17 476 drobných
akcionářů. Z celkového počtu 21 investičních fondů získal fond A INVEST Praha 30 645 akcií (6,6 % akcií
firmy). Ostatní fondy získaly řádově menší počet akcií: Investiční fond Agrobanka Praha 5290 akcií, CS
FOND pivovarského a sladovnického průmyslu Praha 4558 akcií, KIS Praha 2750 akcií, Investiční fond
Morava Zlín 2466 akcií a Kredital Ostrava 1450 akcií. Dalších 15 investičních fondů se dělilo o 3892 akcií.
Viz Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1994.
188
POČÁTKY AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI
RUD OLF JELÍNEK
(1994–1998)
Prvním předsedou představenstva a zároveň ředitelem akciové společnosti
se od 1. ledna 1994 stal dosavadní ředitel státního podniku Ivan Pažout, spolu s ním
tvořili představenstvo a management společnosti ing. Vilém Jahoda, Mária Gajzurová, ing. František Krejčí a ing. Antonín Zelinka. K prvním změnám ve vedení firmy
došlo již v dubnu 1994 v souvislosti s přímým prodejem 35 % akcií tuzemskému partnerovi. Výběrové řízení ministerstva pro správu národního majetku na tohoto partnera vyhrála v listopadu 1993 1. Vizovická obchodní společnost, s.r.o. Vizovice založená jedním ze zaměstnanců Ivanem Bajgarem a Cyrilem Krčkem. Ivan Pažout tak
v dubnu 1994 rezignoval a novým předsedou představenstva se stal právě Ivan Bajgar. Místopředsedy byli JUDr. Antonín Foukal a Mária Gajzurová. Tehdy byla také
rozdělena funkce předsedy představenstva a ředitele firmy. Ředitelem se stal Vilém
Jahoda, člověk z praxe, který začínal ve Vizovicích v roce 1980 jako směnový mistr
stáčírny a postupně se stal vedoucím obchodního útvaru, vedoucím vývoje a vedoucím výroby. Tým ředitele Jahody doplňovali obchodní náměstek Ivan Bajgar, technický náměstek Antonín Zelinka, výrobní náměstek Oldřich Kalenda a ekonomická
náměstkyně Mária Gajzurová.15 Rozdělení funkcí předsedy představenstva a ředitele
ale trvalo jen do valné hromady v červnu 1995, kdy byl ředitel Jahoda zvolen i předsedou představenstva.
Druhá polovina 90. let (zhruba do přelomu let 1998–1999) se vyznačovala
častými změnami ve vedení společnosti a přesouváním významných balíků akcií mezi
různými vlastníky. Obojí spolu souviselo, protože společnosti, které dokázaly koncentrovat ve svých rukou významnější procento akcií, usilovaly uplatnit vliv na řízení
firmy. Téměř pravidelně bývaly v čase mezi řádnými valnými hromadami svolávány
mimořádné valné hromady, při kterých nastávaly posuny v představenstvu nebo dozorčí radě společnosti.
Absence majoritního nebo dominantního vlastníka, jenž by měl sílu rozhodovat o zásadním směřování, rozvoji firmy neprospívala. Hlavní příčinou proměnlivých poměrů byly spory a nejasnosti táhnoucí se několik let kolem 35 % akcií určených k přímému prodeji. Výběrové řízení sice na podzim 1993 vyhrála Bajgarova
15 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1994. PA RJ, Privatizační projekt (Návrh zakladatelské
listiny a. s.), Akciová společnost – vznik I. (jednání představenstva 11.–12. 4. 1994).
189
1. Vizovická obchodní společnost (její tři členové zasedli v představenstvu), reálně
však akcie dál zůstávaly v držení Fondu národního majetku. Jejich převod totiž brzdily námitky brněnské firmy AVION, která ve výběrovém řízení neuspěla. V její prospěch zasáhl poslanec Václav Grulich interpelací v Poslanecké sněmovně v květnu
1995, kdy tvrdil, že v okamžiku vítězství ve výběrovém řízení nebyla ještě 1. Vizovická
obchodní společnost zapsána v obchodním rejstříku a tudíž formálně neexistovala.
Okolnosti prodeje museli pak na parlamentní půdě objasňovat ministr pro správu
národního majetku Jiří Skalický a ministr spravedlnosti Jiří Novák.16 Fond národního
majetku pozastavil převod akcií. Přezkum regulérnosti prodeje se vlekl ještě na podzim 1995. Za těchto okolností valná hromada a. s. RUDOLF JELÍNEK v červnu 1995
odvolala Ivana Bajgara z funkce předsedy představenstva a na jeho místo usedl ředitel Vilém Jahoda.17
Teprve v druhé polovině roku 1996 se situace rozuzlila ve prospěch 1. vizovické obchodní, která ovládla přes 44 % akcií společnosti a stala se tak dominantním
akcionářem.18 Na tento fakt reagovala mimořádná valná hromada koncem prosince
1996: Ivan Bajgar se opět vrátil na post předsedy představenstva a po Vilému Jahodovi také dočasně převzal funkci ředitele podniku. Vykonával ji do dubna 1997, kdy ji
převzal nově přijatý manažer ing. Petr Bartoš. Ve čtyřčlenném představenstvu získala
1. vizovická obchodní tři místa (Ivan Bajgar, Cyril Krček, ing. Petr Žáček).19 Důsledkem častých změn nebyly jen kolísavé hospodářské výsledky, ale také napjaté vztahy
ve vedení podniku.
Nekonsolidovaná situace v letech 1994–1996 ponoukala k aktivitě další
podnikatele a investiční fondy, které získaly v rámci kupónové privatizace 20 % akcií
firmy.20 Během necelých dvou let se jim podařilo své podíly významně navýšit. Iniciativa byla především na straně tří největších fondů, A – investu, CS pivovarnického
fondu a Investičního fondu Agrobanky. První dva jmenované během roku 1995 navýšily podíl ve firmě nad 10 % akcií, což jim umožnilo prosadit na valných hromadách
v lednu a červnu 1996 své zástupce do představenstva (ing. Bohuslav Boček, ing. Pavel
Dvořáček za A – invest). AGB Podílový fond úzce provázaný s A – investem vykazoval
koncem roku 1996 plných 20 % akcií.
Připočteme-li 5 % vlastněných přímo A investem, zjistíme, že tato skupina držela v roce 1996 čtvrtinu akcií firmy. Na začátku roku 1997 se tedy situace vyvinula
tak, že hlavní slovo v a. s. RUDOLF JELÍNEK získaly dvě silné skupiny: Bajgarova 1. vizovická obchodní společnost
(podíl asi 45 %) a fondy (AGB, A – invest
aj.) (podíl 27 %).21 Poměr zástupců obou
Akcie RUDOLF JELÍNEK a.s., 1999.
skupin v představenstvu byl 3:1.
Vyrovnané postavení obou hlavních akcionářských skupin netrvalo dlouho. Pozice 1. Vizovické obchodní se drolila
spolu se špatnými hospodářskými výsledky závodu (ztráta v roce 1997: 5 331 000 Kč,
v roce 1998 už 14 538 000 Kč) i faktem, že firma nevlastnila téměř žádný kapitál,
a byla tak nucena krýt investiční potřeby půjčkami. Vizovickou obchodní ale otřásl
zejména rychlý krach továrny na balenou stolní vodu, která byla pod názvem Jelení
pramen uvedena do provozu v srpnu 1997. Provozovala ji firma Zlatý Jelen, s. r. o.,
účelově založená 1. vizovickou obchodní.22 Společnost Zlatý jelen se kvůli vybudování továrny zadlužila asi 150 milióny Kč a po krachu továrny upadla do konkursu. To
se přirozeně dotklo zakladatelské 1. vizovické obchodní, potažmo i a. s. RUDOLF
JELÍNEK, kterou Ivan Bajgar mínil se Zlatým Jelenem provázat, ať už názvem, nebo
zakládáním společných firem (RUDOLF JELÍNEK export, s. r. o., RUDOLF JELÍNEK import, s. r. o.).23
Důsledkem otřesené pozice Bajgarovy 1. vizovické obchodní byla série majetkových převodů, která v roce 1998 uzavřela poměrně hektickou kapitolu vývoje
vizovického závodu od roku 1994, vyvázala akcie z rukou fondů a dala rozhodovací
pravomoc reálným vlastníkům zprivatizované továrny. Iniciativu definitivně převzala skupina Pavla Dvořáčka: během prvních měsíců roku 1998 se podařilo Moravské
16 / (kp): Akcie v nepravých rukou? Poslanec Grulich interpeluje ve věci Jelínka Vizovice, Rovnost 1. 6. 1995,
s. 2. Jde o právně pochybený prodej? Ministr Skalický k privatizaci akciové společnosti Rudolf Jelínek Vizovice,
Rovnost 13. 7. 1995, s. 3.
21 / Při započtení podílů některých dalších majetkově provázaných fondů (např. CS fond) stoupl podíl
skupiny na 30 %.
17 / PA RJ, Valné hromady 1995–1996 (Řádná valná hromada 23. 6. 1995), Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1995. (luk): Třetina Jelínka zatím patří FNM. Zlínské noviny 16. 6. 1995, s. 1. (ver): V Jelínkovi
zatím bez výsledku. Zlínské noviny 27. 10. 1995, s. 3.
18 / 1. vizovická obchodní získala vedle 35 % od Fondu národního majetku ještě 4 % akcií koupí od rodiny
Pažoutů a 5 % akcií koupí od drobných akcionářů.
19 / PA RJ, Valné hromady 1995–1996 (Mimořádná valná hromada 27. 12. 1996), Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1997, s. 9–11. Ve druhé polovině roku 1996 vlastnila 1. vizovická obchodní 40 % akcií,
v prosinci 1996 (i prostřednictvím jí založené s.r.o. Zlatý jelen) 44 %.
20 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1995, s. 3, 4.
190
22 / Zavedení výroby stolní vody poprvé řešil už privatizační projekt ředitele Pažouta v roce 1992. Tehdy
se předpokládala doplňková produkce kojenecké vody v PET lahvích, přičemž stáčecí linka s roční kapacitou 50 000 lahví měla být vybudována v areálu firmy zhruba v letech 1994–1995. PA RJ, Privatizační
projekt, PA RJ, Valné hromady 1995–1996 (Mimořádná valná hromada 27. 12. 1996). Georgiánová, Hana:
Kvalitní voda je z Vizovic, ZRNO, č. 70, 1997, (lal): Po Jelínkovi proslaví Vizovice i Jelení pramen, Zlínské listy
15. 8. 1997, Staňková, Jana: Továrna na balenou vodu stojí ve Vizovicích bez užitku, Zlínské noviny (Zlínský
deník) 4. 2. 2000, Zlatý jelen na prodej, Zlínský a moravský den 7. 7. 2000.
23 / Obě společnosti byly založeny během krátkého fungování Jeleního pramene na podzim 1997. RUDOLF JELÍNEK a.s. v nich měl 51 %, Zlatý Jelen 49 %. PA RJ, Valné hromady 1997–2000 (Mimořádná
valná hromada 25. 10. 1997).
191
akcionářské a. s. Kroměříž získat 43 % akcií podniku24 a zanedlouho nato došlo
k přesunu 35 % akcií zadlužené 1. vizovické obchodní do rukou jejího hlavního věřitele, pražské společnosti International Credit Corporation (ICC), a. s., zastoupené
JUDr. Josefem Chmelařem. Začátkem roku 1999 se Moravská akcionářská transformovala do společnosti MORAVIA holding, a. s., která držela už 49 % akcií, společnosti ICC zůstávalo 35 %.25 Nový stav se projevil také ve změnách v představenstvu.
V říjnu 1998 byl odvolán z funkce předsedy představenstva Ivan Bajgar a na jeho
místo usedl zástupce největšího vlastníka firmy Pavel Dvořáček. Ivan Bajgar zůstal
členem představenstva do ledna 1999, kdy byl odvolán i z této pozice a vzápětí firmu
zcela opustil. Ještě téhož roku založil v někdejším závodě F. J. Pažouta v Lázeňské
ulici podnik Likérka Vizovice, který produkoval levné druhy konzumních lihovin (tuzemský rum, vodka). Byl to po šedesáti letech první podnik svého druhu založený
ve Vizovicích.26
Vedení Pavla Dvořáčka nepřebíralo podnik v dobrém stavu, a proto jako
jeden z prvních kroků vyhlásilo program restrukturalizace firmy s cílem dosáhnout
takové stability a postavení, které by odpovídaly renomé věhlasné značky.
I když si značka Rudolf Jelínek držela v 90. letech svůj tradičně dobrý
zvuk, nedokázalo toho vedení firmy náležitě využít, zejména co se týká propagace
a reklamy. Vedení nově založené akciové společnosti nedokázalo vždy správně využít
vhodných příležitostí. Například v roce 1994, kdy podnik získal za bílou slivovici 45 %
na výstavě Salima v Plzni prestižní ocenění Zlatá Salima a zároveň si připomínal sté
výročí zahájení výroby na Razově, uspořádal pouze několik propagačních ochutnávek a sponzorsky se podílel na tradičním vizovickém Trnkobraní.27
24 / Z toho 35 % bylo odkoupeno od fondů a 6 % přešlo od 1. Vizovické obchodní jako propadlá zástava
za půjčené a nesplacené peníze. Moravská akcionářská vznikla jako společná firma Pavla Dvořáčka a Ivana
Bajgara, který do ní prodal část akcií 1. Vizovické obchodní.
25 / Akcie vlastněné Moravskou akcionářskou byly převedeny na mateřský MORAVIA holding. K tomu
došlo poté, co Bajgarova skupina nebyla schopna se nadále podílet na financování rozvoje firmy a z Moravské akcionářské odešla. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1998, Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1999, PA RJ, Valné hromady 1997–2000 (Řádná valná hromada 22. 5. 1998, Mimořádná valná
hromada 25. 1. 1999, Řádná valná hromada 8. 6. 1999). Významný balík 35 % akcií firmy ICC v následujících
letech několikrát měnil majitele (společnosti Demac, CDV 1), kteří do chodu podniku prakticky nezasahovali. Dlouhodobá snaha MORAVIA holdingu jako většinového majitele o odkup těchto akcií skončila
po složitých vyjednáváních s britským CDV 1 v létě 2004 úspěšně. Od srpna 2004 tak byla skupina MORAVIA holding výrazně dominantním vlastníkem a. s. RUDOLF JELÍNEK, když držela 89 % akcií firmy.
Zbylých 11 % bylo rozděleno mezi město Vizovice (2 %) a drobné akcionáře (9 %). MORAVIA holding,
a. s. zanikl fůzí s RUDOLF JELÍNEK a.s. v roce 2006. PA RJ, Valné hromady (Řádná valná hromada
14. 7. 2006). Viz také Chromý, Zdeněk: RUDOLF JELÍNEK a.s. fúzuje s firmou MORAVIA holding a.s.,
Trnkoviny 5, 2006, s. 3. Dévová, Dagmar: Jaký byl uplynulý rok 2006, Trnkoviny 7, 2007, s. 1.
26 / Ivan Bajgar nakonec v podniku pracoval formálně jako poradce ředitele (leden 1999). Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1999, s. 3.
27 / -ax-: Zlatá Salima do Vizovic, Zlínské noviny 11. 3. 1994, Slunská, Vladimíra: R. Jelínek–Vizovice. 100 let firmy, Region 2000, č. 75, 1994, FrS [Sovadina, František]: Vizovický Jelínek slaví 100 let, Zlínské noviny 25. 11. 1994.
192
Přitom právě v letech 1993 a 1994 firma potřebovala rázný impuls k rozvoji,
protože se dostávala do odbytových potíží. Zatímco státní podnik v roce 1993 vykázal
zisk 12 863 000 Kč, akciová společnost končila rok 1994 ztrátou ve výši 1 470 000 Kč.28
Hlavní příčinou takového výsledku byl zejména rozpad Československa. V dobách
společného státu dodával podnik na Slovensko až 65 % své produkce, tyto možnosti však byly najednou přerušeny. Problémy s certifikací výrobků na Slovensku měly
za následek náhlý třetinový propad tržeb z prodeje. K této hlavní příčině se přidružovaly nové, dosud neznámé nebo okrajové fenomény jako dlouhodobě nesplácené
pohledávky z minulých let,29 rozmach nelegálních pálenic a stáčíren alkoholu nebo
zvýšený dovoz zahraničních lihovin. Nepříznivý výsledek roku 1994 přinutil firmu
formulovat opatření k oživení odbytu: podporu marketingu, zavedení nových výrobků s novým designem, reklamní kampaň. Z hlediska exportu, který představoval polovinu firemní produkce, se klíčový jevil návrat na slovenský trh a průnik do Ruska.30
Třebaže následující rok 1995 opět skončil ztrátou (ve výši 5 614 000 Kč),
objevily se, zejména díky schopnostem ředitele Viléma Jahody, známky pozitivního
obratu. Na ztrátě se do značné míry podílela radikální změna designu obalů a reklamní kampaň (náklad 3 500 000 Kč), díky níž se o firmě začalo více mluvit. Místo
dosavadních standardních lahví byly firmou VESELÝ DESIGN Brno navrženy čtyři typy skleněných obalů, které originálně spojovaly retro styl s moderní elegancí.
K tomu patřila i nová podoba etiket. Nápaditý a zdařilý design se po právu dočkal
významných ocenění – nejdřív v soutěži o domácí Zlatý EMBAX PRINT 96 v Brně
a potom v Chicagu, kde obdržel světovou cenu WORLDSTARS 96. Předání světové ceny na veletrhu MATROPACK 97 v nizozemském Utrechtu bylo dalším úspěchem podniku. V regálech tuzemských obchodů se nové lahve objevily na přelomu
let 1995–1996, k podpoře prodeje přispěla i velká bilboardová kampaň s populárním
hercem a vizovickým rodákem Boleslavem Polívkou v kostýmu z jeho hry Šašek a královna.31 Zákazníci našli v nových obalech i nové druhy výrobků: v letech 1995–1997
byly na trh uvedeny nové nízkoalkoholické nápoje a likéry (Choco-chery likér, Menuet likér, Banana drink, Williams drink, Kokos drink), broskvová vodka, nový druh
fernetu (Fernet OK) a likérového vína (Kiwi wine) a řada emulzních likérů Ladies.
Nejprodávanějšími ovšem zůstaly tradiční slivovice (na tržbách se podílela asi 40 %)
následovaná vodkou, fernetem a borovičkou. Znovu se podařilo zopakovat úspěch
28 / PA RJ, Valné hromady 1995–1996 (Řádná valná hromada 23. 6. 1995). Výroční zpráva RUDOLF
JELÍNEK a.s. 1994.
29 / V červnu 1995 činila výše pohledávek po lhůtě splatnosti 19 310 000 Kč, z toho starých pohledávek
z let 1991–1993 bylo za 8 709 000 Kč. PA RJ, Valné hromady 1995–1996 (Řádná valná hromada 23. 6. 1995).
30 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1994.
31 / Výrobcem lahví byla sklárna Vetropack Moravia Glass, a. s. Kyjov, od roku 2008 sklárna Avirunion
v severočeském Dubí. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1995, luk: Odbytová situace Jelínka se lepší,
Zlínské noviny 19. 12. 1995, (li): Od Jelínka v nových lahvích, ZRNO, č. 31, 1996.
193
na mezinárodních veletrzích, kdy v roce 1996 získala Luhačovická bylinná na veletrhu Siesta v Praze nejvyšší ocenění (Zlatá Siesta) a v roce 1997 Gin Jelínek 45 % v Plzni
opět Zlatou Salimu.32 Firmě se podařilo navázat spolupráci s nejvýznamnějšími obchodními řetězci v České republice a také díky tomu se pozice na domácím trhu trvale
zlepšovala (obrat místy narůstal až o třetinu). Oproti ztrátovým rokům 1994–1995
firma v roce 1996 konečně dosáhla zisku (1 865 000 Kč).33
Domácími výsledky se alespoň poněkud vyrovnávaly přetrvávající potíže
exportu, kvůli kterým klesl podíl vývozu na výrobě firmy z poloviny na 10 %. Hlavními zahraničními partnery bylo Slovensko, USA, Rakousko a Německo.34 Návrat
na slovenský trh postupoval za proměnlivých obchodních podmínek pomalu a export do Ruska byl v důsledku nových daňových a celních předpisů zcela uzavřen
(1995). Částečnou náhradou byl úspěšný vývoz vodky na Ukrajinu,35 ale zejména
nové kontakty na vývoz do USA, který bylo možné považovat za prestižní. Podařilo
se obnovit dobré vtahy s Židovskou náboženskou obcí v Praze nezbytné pro hladký
chod košer výroby. Díky tomu mohl být sortiment rozšířen o košer vodku (1995).36
Prestiž v očích židovských odběratelů zvýšila volba odborníka na košer gastronomii
Arona Günsbergera do představenstva firmy v červnu 1997.37
Nástup dominantního vlastníka, 1. vizovické obchodní Ivana Bajgara,
do podniku koncem roku 1996 však nakonec firmě nepřinesl mnoho prospěchu. Některé kroky Bajgarova vedení sice vedly správným směrem (snižování počtu zaměstnanců, odklon od výroby konzumních lihovin, posilování košer produkce), na druhou stranu se vedení nedařilo posilovat rozvoj distribuční sítě. Marketingové chyby
a úsilí investované do rychle zkrachovalého projektu Jeleního pramene spolu s některými objektivními příčinami (změny daňových sazeb apod.) stály za propadem let
1997–1998 (ztráta v roce 1997: 5 331 000 Kč, v roce 1998: 14 538 000 Kč).38
32 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1996. Později firma získala například stříbrnou medaili
z přehlídky destilátů pořádané společností Mundus vini. Přehlídka se konala v německém Neustadtu
na podzim 2004. Viz PA RJ, korespondence, č. j. 45111/2004.
33 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1996, PA RJ, Valné hromady 1997–2000 (Řádná valná hromada 20. 6. 1997).
34 / Podíl exportu trvale klesal, v roce 1994 byl okolo 50 %, v roce 1995 činil 38 % a v roce 1996 už jen 10 %.
Zahraniční produkce směřovala ze 79 % na Slovensko, další významný podíl měly USA (8,5 %), Rakousko
(7 %) a Německo (5 %). Vyváželo se také do Francie, Maďarska, Kanady, Austrálie a dalších zemí. Výroční
zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1997, (hav): Vizovický Jelínek s vyššími tržbami, ZRNO, č. 4, 1997.
35 / V roce 1995 bylo vyvezeno 600 000 lahví vodky ve starých obalech od Vizovgnacu, tím se podnik
zbavil jinak nepoužitelných lahví. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1995.
36 / (ar): Ve Vizovicích vyrábějí košer vodku, Rovnost 16. 9. 1995, s. 10.
37 / PA RJ, Valné hromady 1997–2000 (Řádná valná hromada 20. 6. 1997).
38 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1997, (kar): Tržby vizovické likérky by měl zvýšit export na Slovensko, Zlínské noviny 17. 4. 1998.
194
Nepříznivý vývoj po odchodu zadlužené 1. vizovické obchodní zvrátil
na konci roku 1998 nástup nového dominantního vlastníka firmy, kroměřížského
MORAVIA holdingu Pavla Dvořáčka. Došlo také k žádoucí personální stabilizaci:
zatímco od založení akciové společnosti se střídali předsedové představenstva a ředitelé firmy až příliš často, dokázal se Pavel Dvořáček spolu se svým týmem (Lumír
Zakravač, Jiří Koňařík, Zdeněk Chromý, František Vlček, Martin Déva) usadit v čele
podniku pevně.39
Předsedové představenstva akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (od 1. 1. 1994):
Ivan Pažout
leden 1994 – duben 1994
Ivan Bajgar
duben 1994 – červen 1995
Vilém Jahoda
červen 1995 – prosinec 1996
Ivan Bajgar
prosinec 1996 – říjen 1998
Pavel Dvořáček
říjen 1998 – dosud
Ředitelé akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (od 1. 1. 1994):
Ivan Pažout
Vilém Jahoda
duben 1994 – leden 1997
Ivan Bajgar
Petr Bartoš
duben 1997 – 2000
Pavel Dvořáček
2000 – dosud
39 / Ing. Pavel Dvořáček (nar. 1972 v Kroměříži) absolvoval roku 1995 Vysokou školu ekonomickou
(VŠE) v Praze, vzdělání si doplnil v Londýně (1994). Podnikatelským aktivitám se věnuje od roku 1990 jako
samostatný podnikatel nebo manažer projektů. Prostřednictvím společnosti MORAVIA holding vstoupil
do firmy RUDOLF JELÍNEK a.s. a stal se klíčovým mužem jejího vzestupu. Od roku 1998 je předsedou
představenstva a od roku 2000 generálním ředitelem RUDOLF JELÍNEK a.s. Viz také Sladkowski, Marcel: Člověk by měl o sobě stále pochybovat, Trnkoviny 4, 2006, s. 4. – Ing. Lumír Zakravač (nar. 1973 v Kroměříži) absolvoval Mendlovu zemědělsko-lesnickou univerzitu v Brně. Pracoval ve firmách Pavla Dvořáčka,
ve firmě RUDOLF JELÍNEK a.s. pracuje od roku 1999 jako obchodní ředitel. – Mgr. Jiří Koňařík (nar. 1971
v Kroměříži) vystudoval botaniku na Masarykově univerzitě v Brně (1996), od roku 1998 pracoval ve firmě
RUDOLF JELÍNEK a.s. jako technolog, od roku 1999 jako výrobně-technický náměstek (výrobní ředitel).
Doplnil si vzdělání na Vyšší odborné škole potravinářských technologií v Bzenci. – Ing. Zdeněk Chromý
(nar. 1971 v Uničově) absolvoval VŠE roku 1995, specializuje se na mezinárodní obchod. Pracoval ve společnosti CUKREX, spoluvlastnil makléřskou firmu PKK FINANCE, s.r.o. Pro firmu RUDOLF JELÍNEK
a.s. pracoval od roku 1998 jako odborník na zámořský export, od roku 2003 je ředitelem pro marketing
a export. – RNDr. František Vlček (nar. 1966 v Uherském Hradišti) vystudoval informatiku a kybernetiku
na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (nynější Masarykově) v Brně (1989). Ve firmě RUDOLF JELÍNEK a.s. pracoval od roku 1991 jako programátor. Vypracoval se na post vedoucího finančního oddělení,
od roku 2002 byl ekonomickým ředitelem firmy. – Ing. Martin Déva (nar. 1971 v Jablonci nad Nisou) absolvoval VŠE roku 1995, pokračoval ve studiu v Heidelberku. V letech 1997–2002 byl ředitelem a.s. Kyselka
PRAGA v Břvanech, od roku 2002 pracoval jako manažer v RUDOLF JELÍNEK a.s.
195
12
V ČASE
EKONOMICKÉ
GLOBALIZACE
Pálenice Holstein, 2002.
196
RESTRUKTURALIZACE
A CELKOVÝ VÝVOJ
Nástup Pavla Dvořáčka do čela věhlasné firmy mohl ve Vizovicích vzbuzovat různá očekávání, a snad i rozpaky. Dosud bylo zvykem, že nejvyšší post zastávali
zkušení lidé vzešlí z výrobní praxe, nyní poprvé se ředitelem stal ryzí manažer a ekonom, nadto teprve šestadvacetiletý.1
Ihned po svém nástupu koncem roku 1998 zahájil restrukturalizaci, která
zasáhla všechny složky firmy. K hlavním bodům ozdravného programu patřily změny
ve výrobě vedoucí ke zvýšení podílu hotových výrobků na úkor nedokončené výroby,
prodej nepotřebného majetku a zásob, snížení počtu úřednických míst a posílení obchodního úseku, zvýšení produktivity práce, stabilizace tuzemské odběratelské sítě
a posilování pozic exportu (zejména na Slovensko a do USA). Klíčovým strategickým cílem vedení bylo dosáhnout pevného postavení největšího výrobce ovocných
destilátů v České republice.2
Restrukturalizace a ozdravný program probíhaly ve dvou fázích. V první
fázi (do roku 2000) podnik v praxi ověřoval účinnost nastoupeného trendu, a když se
ukázalo, že přináší dobré výsledky, připravilo vedení pro druhou fázi dlouhodobější koncepci rozvoje, tzv. Základní strategický výhled hospodaření na období 2000–
2006. Hlavním cílem tohoto plánu bylo dosažení trvale udržitelného růstu ziskovosti
firmy.3 Restrukturalizace přinesla své ovoce záhy. Už v roce 1999 byly realizovány
některé její kroky (restrikce v nákladech, snížení počtu zaměstnanců), a tak hrozivě
narůstající ztráty posledních let se rychle podařilo obrátit v zisk. V roce 1999 činil
zisk 1 259 000 Kč, a také v dalších letech bylo pravidelně dosahováno kladného hospodářského výsledku. Relativně nižší výsledky let 2002–2004 nebyly s nastoupeným
trendem v rozporu, naopak souvisely s vysokými investicemi do zvelebení areálu podniku a s investicemi do reklamní kampaně. Prudký růst firemní ekonomiky zastavil až
nástup světové hospodářské krize v roce 2009.
1 /
Blíže k tomu Sladkowski, Marcel: Člověk by měl o sobě stále pochybovat, Trnkoviny 4, 2006, s. 4.
2 /
Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1998.
3 /
Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2000.
198
Hospodářský výsledek akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (od 1. 1. 1994):4
1994:
-1 470 000 Kč
1995:
-5 614 000 Kč
1996:
1 865 000 Kč
1997:
-5 331 000 Kč
1998: -14 538 000 Kč
1999:
1 259 000 Kč
2000:
6 451 000 Kč
2001: 10 204 000 Kč
2002:
5 423 000 Kč
2003:
3 205 000 Kč
2004:
4 736 000 Kč
2005:
8 867 000 Kč
2006: 29 332 000 Kč
2007: 31 708 000 Kč
2008:
41 511 000 Kč
2009: 32 182 000 Kč
2010:
26 811 000 Kč
2011:
22 578 000 Kč
2012: -18 930 000 Kč
2013:
13 182 000 Kč
Lineární růst výsledků firmy je dobře patrný i z tabulky daňových odvodů
do státního rozpočtu, které kulminovaly v roce 2008. Také do jejich výše pak zasáhl
nástup světové hospodářské krize, přesto se i v následujících letech držely na vysoké
hodnotě.
Daňový odvod do státního rozpočtu (součet spotřební daně a daně z přidané hodnoty) akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (od 1. 1. 1994):5
1994:
71 170 651 Kč
1995: 66 293 548 Kč
1996: 88 862 189 Kč
1997: 102 949 177 Kč
1998: 110 013 434 Kč
1999: 138 172 272 Kč
2000: 141 298 455 Kč
4 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 1999, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008,
2009, 2010, 2011, 2012, 2013.
2009, 2010, 2011, 2012, 2013.
199
2001:
2002:
2003:
2004:
2005:
2006:
2007:
2008:
2009:
2010:
2011:
2012:
2013:
165 890 387 Kč
180 817 722 Kč
244 100 898 Kč
211 500 000 Kč
300 692 000 Kč
335 798 000 Kč
372 653 000 Kč
391 971 000 Kč
382 669 000 Kč
288 334 000 Kč
333 363 000 Kč
328 484 000 Kč
380 000 000 Kč
období rovněž stoupaly zaměstnanecké platy (zhruba o 15 % ročně).7 Zároveň docházelo ke snižování počtu pracovníků. Státní podnik v roce 1990 zaměstnával 195 osob
a při osamostatnění v roce 1991 kalkuloval s dalším nárůstem míst (až na 205 zaměstnanců). V nových ekonomických podmínkách se rychle projevila nereálnost takových
úvah a nastal trend propouštění. Nově vzniklá akciová společnost v roce 1994 zaměstnávala 150 osob a jejich počet nadále každoročně klesal. Stav zaměstnanců se ustálil
po roce 2004, kdy ve firmě pracovalo zpravidla 100–110 osob.
Podniková prodejna ve Vizovicích, 2002. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Vývoj počtu zaměstnanců ve státním podniku a akciové společnosti
RUDOLF JELÍNEK:8
1991: 195
1994: 150
1996: 127
1997: 118
1998: 103
1999: 93
2000: 80
2001: 81
2002: 79
2003: 76
2004: 92
2005: 107
2006: 117
2007: 126
2008:109
2009: 103
2010: 100
2011: 105
2012: 102
2013: 108
Příznivé výsledky restrukturalizace uvolnily ruce k novým investicím (Plum
vodka, posilování domácího trhu, růst exportu), které se zase odrazily v nárůstu jiných ekonomických ukazatelů podniku, jako výnosů a tržeb. Už v roce 1999 vzrostly
tržby o bezmála třetinu proti předešlému roku a v následujících letech pokračoval růst
tržeb ročním tempem okolo 15 %.6 Díky dobrým hospodářským výsledkům v tomto
7 / Konkrétně to bylo o 20 % (1999), 20 % (2000), 10 % (2001), 13 % (2002) a 9 % (2003). Výroční zpráva
RUDOLF JELÍNEK a.s. 1999, 2000, 2001, 2002, 2003.
6 / Konkrétně to bylo 13 % (2000), 17 % (2001) a 16 % (2002). Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s.
1999, 2000, 2001, 2002.
8 / Nárůst počtu zaměstnanců v letech 2006–2007 byl dán fůzí RUDOLF JELÍNEK a.s. a MORAVIA
holdingu, po níž přešla rekreační střediska Kamínka Roštín a Bunč pod přímou správu vizovického podniku. Ve firmě stoupá počet vysokoškolsky vzdělaných, v roce 2004 jich bylo okolo deseti. Výroční zpráva
RUDOLF JELÍNEK a.s. 1994, 1996, 1997, 1998, 1999, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008,
2009, 2010, 2011, 2012, 2013. Dévová, Dagmar: Jaký byl uplynulý rok 2006, Trnkoviny 7, 2007, s. 1.
200
201
Desetiletí od nástupu nového vedení firmy (1999–2009) bylo jedním z nejprogresivnějších období v historii vizovického palírenství. Po celou tuto dobu firma
RUDOLF JELÍNEK a.s. rostla a dosahovala kontinuálního zisku.9 Její výnosy se tehdy více než zpětinásobily (1999: 86 500 000 Kč, 2008: 457 900 000 Kč), majetková
podstata téměř zčtyřnásobila (1999: 176 000 000 Kč, 2008: 688 000 000 Kč). V rámci
marketingu a propagace výrobků bylo investováno několik set milionů korun, obdobné částky putovaly do investic a oprav ve Vizovicích (například v roce 2007 to bylo
43 500 000 Kč, v roce 2008: 60 000 000 Kč), další desítky milionů korun si vyžádaly
zahraniční investice, koncentrované zejména do let 2006–2009.10
Vedení firmy vnímalo zahraniční investice jako klíčové pro další rozvoj v situaci, kdy v segmentu ovocných destilátů zaujímala v České republice i na Slovensku dominantní postavení. Spoléhalo na to, že „dynamika růstu exportu a prodeje na trzích mimo
Českou republiku budou v příštích obdobích hlavním faktorem růstu firmy jako celku“.11 Tento
předpoklad se ukázal jako správný zejména v souvislosti s propadem světové ekonomiky
od roku 2009 i ne vždy jistým vývojem tuzemské i evropské legislativy.
S obtížnou situací se musela firma vypořádat už při vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004. Nějakou dobu tehdy hrozilo, že nebude možné
některé varianty švestkového destilátu označovat za slivovici. Podle evropských
norem se totiž takto smí označit jen pravý ovocný destilát, zatímco přídavek lihu
činí z produktu lihovinu. A právě malé množství velejemného obilného lihu přidávané po prvním pálení je charakteristické pro některé druhy slivovice vyráběné
podle původní Jelínkovy receptury. Vyjednávání o výjimce umožňující, aby výrobek dle této receptury mohl být nadále označen jako slivovice, nakonec dospělo
k oboustranně přijatelnému kompromisu.12 Podobně málo očekávanou investicí
bylo pořízení kolkovacího stroje v důsledku předpisu o povinném označování lihovin v roce 2005.13
Důsledky světové hospodářské krize se citelně projevily v roce 2010 třetinovým propadem tržeb i zvýšením spotřební daně o 7,5 %. Trend snížení poptávky, byť již
ne v tak výrazné míře, byl patrný i v následujících letech. Tyto ukazatele byly zčásti vyrovnány nárůstem zahraničních tržeb a pokrokem v budování globální firemní struktury,
přesto vedení společnosti reagovalo omezením investic ve výhledovém období příštích
let. Prioritou zůstaly výrobní a technologické investice, naproti tomu některé marketingové plány, jako projekt hotelu s restaurací v areálu firmy, byly odsunuty.14
Vážným zásahem palírenskému oboru v čase hospodářské krize byla prohibiční aféra ve druhé půli roku 2012. Problematika nelegální výroby a distribuce alkoholu se nedotkla firmy poprvé. Už v roce 1998 podstoupila spor o falzifikáty vizovických destilátů, které se objevily ve Švýcarsku. Neobvyklé bylo, že je neměl na svědomí
podloudný malý výrobce, ale renomovaná likérka Distillerie Willisau (Diwisa), která
před rokem 1990 s vizovickou firmou dlouhodobě spolupracovala jako dovozce třešňovice a slivovice do Švýcarska. Tento druhý největší palírenský podnik ve Švýcarsku
začal prodávat destiláty v lahvích téměř shodných s vizovickými (tzv. budík) a s logem J. RELINEK na etiketách. Falzifikáty se objevily nejen ve Švýcarsku, ale také
ve Francii a v USA. Firma RUDOLF JELÍNEK svého někdejšího partnera několikrát
vyzvala ke smíru, ale teprve zahájení soudního sporu přimělo Diwisu začátkem roku
2000 výrobu falzifikátů ukončit.15
Samotná prohibice, přesněji zákaz prodeje, nabízení a exportu alkoholických nápojů nad 20 % objemových alkoholu, vyhlášený českou vládou 14. září 2012,
byla reakcí na tzv. metanolovou aféru, kdy se z nelegálních výroben alkoholu dostalo
do oběhu nejasné množství metylalkoholu, po jehož požití zemřelo v České republice
během několika týdnů asi 50 osob. V důsledku prohibičního zákazu trvajícího dva
týdny napočítala firma RUDOLF JELÍNEK přímou ztrátu na tržbách asi 30 milionů
Kč, horší však byly důsledky v podobě déletrvající nedůvěry spotřebitelů i v zavedené značky výrobců, jakož i skutečnost, že právě východní Morava byla hlavním distribučním centrem otráveného alkoholu. Aféra, kvůli níž se tuzemský trh s alkoholem
propadl o 20 %, rovněž tvrdě zasáhla export. Slovensko, Polsko a Rusko vyhlásily
zákaz dovozu a prodeje českého alkoholu, což bylo citelné zejména v případě Slovenska, kam směřovaly dvě třetiny jelínkovského vývozu. Výpadku dodávek a negativní
pověsti českých výrobků rychle využívala místní konkurence.16 Následné uvolnění
prodeje bylo zkomplikováno povinností předložit k výrobkům vyrobeným v roce
14 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2009, 2010.
9 / Kumulovaný vytvořený zisk před zdaněním dosáhl v této dekádě 148 600 000 Kč. Dvořáček, Pavel:
Slivovice v číslech, Trnkoviny 13, 2009, s. 1.
10 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2008. Dvořáček, Pavel: Slivovice v číslech, Trnkoviny 13,
2009, s. 1.
11 / Dvořáček, Pavel: Hospodaření společnosti RUDOLF JELÍNEK a.s. v roce 2007, Trnkoviny 10, 2008,
s. 1.
12 / Název slivovice směl být ponechán i pro výrobky s přídavkem lihu, ty však na etiketě měly být označeny jako lihovina a nikoliv jako ovocný destilát. (kam): Likérka hledá chuť nové evropské slivovice, Mladá
fronta Dnes (Východní Morava) 15. 7. 2002.
13 / Burkart, Jaroslav: Jaký byl uplynulý rok 2005, Trnkoviny 4, 2006, s. 1.
202
15 / Firmu ve sporu zastupoval renomovaný brněnský právník JUDr. Jaroslav Brož. (jon): Jelínek bojuje
o slivovici, Právo 15. 10. 1999, s. 17. (maž): Jelínek ve sporu zvítězil, Švýcaři ustoupili, Mladá fronta Dnes
(Východní Morava) 22. 2. 2000, s. 1. (ill) [Libiger, Milan]: Vleklý spor Jelínkovi příliš neublížil, Noviny pro
Zlínsko 25. 2. 2000. Nebylo to poprvé, kdy se v oběhu objevila napodobenina Jelínkova výrobku. Už
v roce 1956 vyšetřovala tehdejší Veřejná bezpečnost případ, ve kterém patrně figuroval falzifikát Jelínkovy
borovičky. V srpnu 1956 byla zkoumána podezřelá láhev borovičky, která místo 40 % obsahovala jen 33,5 %
alkoholu a byl do ní přimíchán špatný ovocný destilát. Také etiketa vykazovala vady, takže se zřejmě jednalo o falzifikát. PA RJ, krabice č. 8 (obchodní korespondence A-K, 1956).
16 / Motyčka, Miroslav: Prohibice: Zákaz prodeje alkoholických nápojů nad 20 % objemových alkoholu!, Trnkoviny 20, 2012, s. 1. Déva, Martin: Zákaz exportu, Trnkoviny 20, 2012, s. 2. Čul, Ľubomír: Slovenský trh bez
českého alkoholu, Trnkoviny 20, 2012, s. 2.
203
2012 doklady o původu lihu a všechny je překolkovat. V důsledku prohibičního otřesu se firma poprvé po 15 letech ocitla v hospodářské ztrátě dosahující k 19 000 000
Kč.17 V roce 2013, který v reakci na aféru přinesl významné legislativní úpravy podnikání v oboru,18 vykazovala firma navzdory přetrvávajícímu až pětinovému propadu
českého trhu lihovin mírný růst. Lze jej považovat za známku konsolidace i celkově
zdravého a dobře fungujícího firemního prostředí.
O něm vypovídaly také skutečnosti, že ředitel a předseda představenstva
firmy Pavel Dvořáček byl v roce 2010 oceněn titulem podnikatel roku ve Zlínském
kraji, zastával post viceprezidenta Unie výrobců a dovozů lihovin České republiky
a že firma RUDOLF JELÍNEK a.s. se pravidelně vysoko umísťovala v soutěži nejvýznamnějších tuzemských firem s názvem Českých 100 nejlepších.19
17 / Dévová, Dagmar: Zhodnocení hospodaření v roce 2012, Trnkoviny 21, 2013, s. 2. Motyčka, Miroslav:
Rok po prohibici aneb Jak to vypadá nyní, Trnkoviny 21, 2013, s. 3.
18 / Koňařík, Jiří: Zákon o povinném značení lihu č. 307/2013 Sb.,Trnkoviny 22, 2013, s. 2. Oborové společenství Unie výrobců a dovozců lihovin České republiky v té době zákon vítalo, zároveň však upozorňovalo na předchozí podceňování problematiky nelegální výroby a prodeje alkoholu ze strany státní správy. Viz
Motyčka, Miroslav: Prohibice: Zákaz prodeje alkoholických nápojů nad 20 % objemových alkoholu!, Trnkoviny
20, 2012, s. 1. Na roli státu a médií poukazoval také ředitel a předseda představenstva firmy RUDOLF
JELÍNEK Pavel Dvořáček: „Na rok 2012 si budeme pamatovat jako na rok prohibiční, kdy se toto slovo z historických třicátých let nepředstavitelně zhmotnilo do reality našich dnů. V plné síle jsme si uvědomili roli státu, médií
a skutečnost, že prosté dodržování zákonů při našem podnikání není dostatečnou zárukou pro dlouhodobě zajištěný
rozvoj společnosti a jejích zaměstnanců a obchodních partnerů. Hlavním ponaučením z této situace je nutnost být
neustále připraven i na nejméně pravděpodobné situace. Je evidentní, že dlouhodobě dostatečně neřešený problém
nelegálního trhu silně poškodil seriózní domácí výrobce. Český trh lihovin bude několik let hledat nový rovnovážný
stav a následkem bude restrukturalizace a konsolidace celého sektoru. Až budoucnost ukáže, zda prohibice bude mít
dlouhodobě pozitivní vliv na tradiční značky a legální výrobce.“ Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2012.
19 / Krajčová, Barbora: Získaná ocenění, Trnkoviny 18, 2011, s. 4. Dozbaba, Jan: RUDOLF JELÍNEK
vylepšuje pozici v soutěži „Českých 100 nejlepších“, Trnkoviny 20, 2012, s. 3. Unie výrobců a dovozců lihovin
České republiky byla nejprestižnějším oborovým společenstvím v zemi, které sdružovalo firmy ovládající
80 % českého trhu s tvrdým alkoholem.
204
DISTILLERY LAND,
ÚPRAVY AREÁLU
A KULTURNĚ MARKETINGOVÉ
AKTIVITY
Nové vedení si uvědomovalo, že kromě kvalitních výrobků je pro
úspěch firmy nutná všestranná a trvalá
propagace. Vedle celostátní mediální
kampaně bylo důležité přijít s další škálou nabídek, které by dokázaly zákazníka zaujmout. Takovou byla myšlenka návštěvnické prohlídkové trasy po areálu
podniku, která by umožnila nahlédnout
pod pokličku zdejší palírenské výroby.
Historická správní budova Razova z roku 1895, stav
Projekt dostal mezinárodně srozumitelpo rekonstrukci, 2004. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
ný anglický název Distillery Land. Předpokladem jeho realizace byly nemalé úpravy areálu podniku, kterému dosud vévodily
nevzhledné budovy administrativy a skladů ze 70. a 80. let. Práce na zvelebení areálu byly zahájeny v roce 2002, přičemž necelou čtvrtinu finančních prostředků firma
získala z fondů Evropské unie v rámci projektu SAPARD.20 Díky tomu byla zrekonstruována budova skladů a do ní vestavěn kinosál, podniková prodejna a ochutnávková místnost. V rámci Distillery Landu si návštěvníci mohli prohlédnout nádvoří,
podnikové muzeum (otevřeno v roce 2004), prostory egalizace, kde v obřích kádích
a tancích zrají destiláty, a konečně provoz stáčírny s novou stáčecí linkou. Stavební proměnou prošlo nádvoří podniku: laboratoř a výroba byly soustředěny na jedno
místo, byl vybudován průhled k pálenici Holstein (moderní pálenice pro netradiční
destiláty a pěstitelské pálení) a rekonstruována historická správní budova firmy. Tato
nejstarší dochovaná budova v areálu byla postavena podle projektu stavitele Františka Nováka těsně po založení Rolnického závodu ovocnářského v roce 1895, ale
necitlivé zásahy v průběhu 20. století setřely její původní podobu. Rekonstrukce jí
vrátila podobu z 30. let tak, jak se dochovala na dobových vyobrazeních. Od 90. let
20 / Celkové náklady na vybudování Distillery Landu dosáhly 36 milionů Kč. Výroční zpráva RUDOLF
JELÍNEK a.s. 2002. (dav): Evropská unie podpořila opravu moravské pálenice, Zlínské noviny 21. 9. 2002.
205
Destilační stanice nové pálenice, 2007. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
Interiér nové stáčírny, 2012. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
opět slouží jako ředitelství firmy, zatímco nová administrativní budova byla pronajata. Díky rekonstrukci získala nejstarší část areálu firmy uměřenou estetickou podobu
upomínající na historické kořeny zdejší palírenské výroby. Přestavba, jejímž autorem
je, stejně jako u jiných stavebních akcí firmy těchto let, brněnský architekt a scénograf
Jan Konečný, byla oceněna čestným uznáním v soutěži Stavba roku Zlínského kraje
v roce 2003.21
Podniková prodejna nabízela kromě kompletního sortimentu výrobků
také obvyklé reklamní zboží a například i čokoládové bonbóny s likérovou náplní.
Bonboniéry ve spolupráci s firmou RUDOLF JELÍNEK vyráběla čokoládovna Carletti Ublo. Nebyl to první nápad svého druhu: už v roce 1970 vyráběla čokoládovna
SFINX v Holešově mléčné furé („Mystery furé“ a „Cordial furé“), na jehož obalech
byla užita známka R. JELINEK.22 Spolupráce s čokoládovnou Carletti se prohloubila v roce 2004, kdy byla její výroba přenesena do areálu na Razově.
Po dokončení návštěvnického centra Distillery Land firma upřela pozornost k modernizaci a racionalizaci výroby, skladování a odbytu výrobků. Klíčovou
investicí v tomto ohledu byla modernizace kvasírny a pálenice v letech 2006–2007.
Výroba do té doby probíhala na dvou místech závodu: v pálenici v Nádražní ulici
(kvašení, první pálení) a v pálenici postavené v roce 1985 v severní části razovského
areálu při železniční trati (druhé a třetí pálení, rektifikace). Cílem investice byla koncentrace výroby v této pálenici, kde byla z původní technologie z poloviny 80. let
zachována šestice kotlů pro druhé a třetí pálení; část vybavení bylo nahrazeno čtyřkotlovou destilační stanicí značky Holstein o celkovém objemu 6000 l. V nové kvasírenské hale bylo instalováno 170 tanků o objemu 2 500 000 l. Slavnostního otevření
pálenice modernizované nákladem více než 60 milionů Kč se v červenci 2007 zúčastnili také ministr zemědělství Petr Gandalovič a krajský hejtman Libor Lukáš.23 Výroba v pálenici u nádraží, kterou založilo roku 1923 Hospodářské družstvo a od roku
1927 ji provozoval Vladimír Jelínek (firma Zikmunda Jelínka synové), skončila a její
technologií byla zčásti vybavena tehdy založená dceřiná pálenice v Srbsku.24
Na přelomu let 2008–2009 vyrostl na místě dosavadních skladištních hal
v západní části areálu nový odbytový sklad vybavený počítačem řízenou skladovací
technologií.25 Tehdy došlo i k dílčí modernizaci stáčírny (nový etiketovací stroj), která
21 / Čestné uznání bylo uděleno v kategorii průmyslových a zemědělských staveb. Viz Novák, Pavel:
Stavba roku 2003 Zlínského kraje, Magazín Zlín, č. 7 (červenec 2004), s. 6. V letech 2005–2010 byly částečně
v historizujícím stylu rekonstruovány interiéry správní budovy.
22 / PA RJ, krabice č. 7 (korespondence – podnikové ředitelství 1970).
206
23 / Stanice byla schopna zpracovat 40 tun kvasu během 24 hodin. Koňařík, Jiří: Projekt modernizace
pálenice pokračuje, Trnkoviny 4, 2006, s. 3. Týž: Modernizace pálenice zase o krok dál, Trnkoviny 5, 2006,
s. 3. Týž: Již letošní sezónu rektifikace v novém, Trnkoviny 7, 2007, s. 2. Týž: Společnost RUDOLF JELÍNEK
otevřela novou pálenici, Trnkoviny 8, 2007, s. 1.
24 / Budovy pálenice v Nádražní ulici byly pak firmou RUDOLF JELÍNEK prodány a sloužily jako
sklady.
25 / Vlček, František – Holubová, Hana: Moderní logistické centrum Vizovice, Trnkoviny 11, 2008, s. 2.
207
Interiér podnikové prodejny v Brně, 2013. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
stála před zásadní rekonstrukcí v letech 2011–2012. Stavební úpravy objektu se navenek projevily zejména vybudováním mostního tubusu pro přepravu výrobků mezi
stáčírnou a odbytovým skladem, v interiéru reprezentativním prostorem s archivem
výrobků a dřevěným vyhlídkovým ochozem vedoucím do stáčírny. Technologické
úpravy se projevily zejména v robotizaci a v navýšení výkonu obou stáčecích linek
pomocí jejich souběžného provozu. Stáčírna, která po rekonstrukci nákladem 30 milionů Kč získala jeden z nejpřísnějších potravinářských certifikátů IFS, byla slavnostně otevřena v létě 2012.26 O nově vybudované reprezentativní prostory byla rozšířena
návštěvnická trasa Distillery Landu, podobně jako v roce 2006, kdy se její součástí
stala druhá budova egalizace upravená a vybavená osmi tanky a 1500 sudy pro zrání
whisky.27
Firma po roce 2010 obrátila pozornost též k budování značkových podnikových prodejen ve velkých městech. Takovou prodejnu s degustačním barem otevřela v roce 2013 v Jezuitské ulici v Brně a s podobným záměrem zakoupila roku 2011
26 / Na rekonstrukci byla získána dotace ministerstva průmyslu a obchodu ve výši 12 milionů Kč. Koňařík, Jiří: Modernizace ve výrobě, Trnkoviny 14, 2009, s. 3. Týž: Rekonstrukce stáčírny zahájena, Trnkoviny
18, 2011, s. 1. Týž: Rekonstrukce stáčírny dokončena, Trnkoviny 19, 2012, s. 1. Matějčná, Markéta: Slavnostní
otevření nových prostor, Trnkoviny 20, 2012, s. 2. Motyčka, Miroslav: Rok po prohibici aneb Jak to vypadá nyní,
Trnkoviny 21, 2013, s. 3.
27 / Kohn, Zdeněk: Whiskovna před dokončením, Trnkoviny 5, 2006, s. 1.
208
renesančně barokní dům U bílé botky
v ulici U lužického semináře na Malé
Straně v Praze, kde by v budoucnu měl
vzniknout pražský Distillery Land s reprezentativní expozicí a prodejnou.28
S provozem vizovického Distillery Landu úzce souvisí jako další zákaznická aktivita Spolek přátel Jelínkovy
slivovice založený v roce 2000. Členům
spolku, jehož čestným předsedou byl herec Boleslav Polívka, firma zřídila osobní
archiv destilátů. K významným členům
Spolku patřili například prezident Václav Klaus, velvyslanci Jižní Koreje a Izraele Joon-hee Lee a Artur Avnon,29 herci
Radoslav Brzobohatý a Pavel Zedníček,
Divadlo Járy Cimrmana, krajští hejtmani
Návštěva prezidenta republiky Václava Klause v dubnu
Zlínského kraje (František Slavík, Libor
2005; zleva generální ředitel RUDOLF JELÍNEK a.s.
Pavel Dvořáček, prezident Václav Klaus, marketingový
Lukáš) nebo hokejista Petr Čajánek.30
ředitel Zdeněk Chromý, obchodní ředitel Lumír Zakra
Firma se pustila i do vlastní
vač, výrobní ředitel Jiří Koňařík.
hostinské činnosti realizované zejména v rekreačním areálu Kamínka Roštín
a Lesním penzionu Bunč v Chřibech. Obě zařízení byla v posledních letech rekonstruována dle projektu arch. Jana Konečného (Kamínka v letech 2005–2006, Lesní penzion Bunč v letech 2008–2009).31 Firma se také podílela na modernizaci hotelu Rudolf
v Havířově (2010)32 a v roce 2012 získala do spoluvlastnictví Ranč v Kostelanech včetně
46 ha pozemků využitých jako firemní sady.
28 / Matějčná, Markéta: RUDOLF JELÍNEK míří do Brna, Trnkoviny 21, 2013, s. 1. Táž: Každý má někde
svoje Vizovice, Trnkoviny 22, 2013, s. 1. Táž: Království slivovice bude i v Praze!, Trnkoviny 18, 2011, s. 1.
29 / Prezident České republiky Václav Klaus navštívil firmu v dubnu 2005, oba velvyslanci v červenci
2004. (-JiK-) [Koňařík, Jiří]: Vizovice v cestovních mapách velvyslanců, Vizovské noviny, č. 7–8, srpen 2004,
s. 25. Sladkowski, Marcel: Prezident republiky Václav Klaus navštívil firmu, Trnkoviny 2, 2005, s. 1.
30 / (vc) [Cekota, Vojtěch]: Přátelé slivovice založili spolek a také archiv, Mladá fronta Dnes (Jihovýchodní
Morava) 26. 8. 2000, s. 2. Viz také Stanovy Spolku přátel Jelínkovy slivovice (materiál RUDOLF JELÍNEK a.s., 2000). Na jaře 2005 měl Spolek 125 členů, v roce 2014 395 členů.
31 / Sladkowski, Marcel – Jilík, Jiří – Žižlavský, Bořek: Z Bunče na Kamínku za příběhy Chřibů, Vizovice
2009. Matějčná, Markéta: Lesní penzion Bunč zaujal i odborníky, Trnkoviny 15, 2010, s. 3.
32 / Majitelem hotelu byl ing. Přemysl Kovář, významný akcionář a člen dozorčí rady R. JELINEK
GROUP.
209
V roce 2000 také firma zahájila kulturní aktivity úpravou skladovací plochy
obalového materiálu pro účely koncertů a hudebních festivalů. Od roku 2000 se tu každoročně konal festival Vizovické Trnkobraní, ale i velké rockové koncerty (např. Masters of Rock).33 Postupně se firma zapojovala i do přímé podpory kulturních a sportovních akcí. Sponzorovala rockový festival Noc plná hvězd v Třinci a některé další
hudební festivaly, vizovickou hudební skupinu Fleret nebo projekt podpory místního
cestovního ruchu pod názvem Valašské království. Firma sponzorovala Týden židovské kultury v Holešově nebo podobně zaměřený festival Šamajim v Třebíči, významně
podporovala Městské divadlo ve Zlíně. V oblasti sportu se firma jako generální sponzor
starala o místní fotbalový klub FC RUDOLF JELÍNEK Vizovice, nebo extraligový
hokejový klub ve Zlíně.
Firma nezapomíná na vlastní historické povědomí: proto ve spolupráci s významným moravským etnografem Karlem Pavlištíkem obnovila soutěž domácích pálenek s názvem Jelínkův vizovický košt (od roku 2003)34 i muzejní expozici o historii
pálení slivovice ve Vizovicích umístěnou ve vizovickém zámku (2000); firma se také
podílela na vydání knihy Josefa Holcmana O slivovici (2002).35 Ředitel Pavel Dvořáček
z vlastní iniciativy navázal osobní a přátelské vztahy s potomky rodiny Jelínků roztroušenými po světě. Navštívil posledního žijícího synovce Rudolfa Jelínka, pana Karla
Lustiga v USA (2003), postaral se o pohřeb jeho sestry Heleny Lenardové do rodinné
hrobky ve Vizovicích (prosinec 2002). Její syn André Lenard (vnuk Karly Jelínkové-Lustigové a pravnuk Zikmunda Jelínka) je od roku 2004 členem dozorčí rady akciové
společnosti; v jeho osobě se tak rodina Jelínků symbolicky vrátila do vedení firmy.
33 / (ill) [Libiger, Milan]: Trnkobraní se letos stěhuje k Jelínkovi, Noviny pro Zlínsko 16. 6. 2000. K historii
Trnkobraní viz Sladkowski, Marcel: Trnkobraní v proměnách času 1967–2007, Vizovice 2007.
34 / Například v srpnu 2004 byli při Jelínkově vizovickém koštu na nádvoří firmy oceněni celkový šampion koštu, obec s nejlépe hodnocenými vzorky a vítězové jednotlivých kategorií (slivovice, hruškovice,
jablkovice, třešňovice, meruňkovice, ostatní). Viz 1. Jelínkův vizovický košt 22.–23. 8. 2003. Katalog, 2.
Jelínkův vizovický košt 20.–21. 8. 2004. Katalog. Tradice koštů sahá do roku 1967, kdy se v rámci prvního
ročníku Trnkobraní konala „celostátní soutěž kvality domácí slivovice“. Sladkowski, Marcel: Trnkobraní v proměnách času 1967–2007, Vizovice 2007, s. 13 ad.
35 / Pavlištík, Karel: Expozice historie pálení slivovice ve Vizovicích (leták), 2000. Holcman, Josef: O slivovici, Zlín 2002.
210
VÝROBNÍ PRO GRAM,
OVO CNÁŘSTVÍ
Výrobní program kladl důraz
na ovocné destiláty, v jejichž produkci
firma udržovala postavení největšího
evropského výrobce. Tržby firmy byly
tvořeny ze dvou třetin právě ovocnými
destiláty.36 K tradičním druhům (slivovice, borovička, třešňovice, meruňkovice) se v 90. letech přiřadily dosud spíše
podceňované destiláty z nejobvyklejšího
českého ovoce (jablkovice, hruškovice)
a po zpro11voznění nejmodernější destiReklama na Plum vodku, 2002.
lační aparatury Holstein (2002) také
ovocné destiláty, vyráběné v menších
sériích z méně obvyklých druhů ovoce
(jahodovice, malinovice, višňovice, rybízovice, oskerušovice apod.).37
Pronikavý obchodní úspěch tou dobou zaznamenala nově vyvinutá švestková vodka prodávaná pod názvem „Plum vodka“. Firma při jejím prosazení na trh
neponechala nic náhodě. Několik let byl připravován výrobek, který by dokázal konkurovat nejoblíbenějším tuzemským značkám tvrdého alkoholu (Fernet Stock, Becherovka) a který by vyhovoval širšímu okruhu zákazníků neutrální chutí i příznivou
cenou. V Plum vodce se skloubil obchodní kalkul s pověstí značky RUDOLF JELÍNEK: odpovídala světovému trendu obliby ochucených vodek a zároveň se švestkovou příchutí symbolicky hlásila ke kořenům firmy a celého kraje. Plum vodka posloužila i propagaci slivovice, což se projevilo v jejím zvýšeném odbytu. Plum vodka
byla představena v srpnu 2002 a k podpoře jejího prodeje byla uspořádána masivní
marketingová kampaň, včetně reklamního spotu v televizi, která je vedle internetu
nejúčinnějším reklamním médiem současnosti.38 V dalších letech byly připraveny televizní reklamy také na slivovici a hruškovici, jejíž obliba po roce 2005 výrazně rostla
36 / Burkart, Jaroslav: Jaký byl uplynulý rok 2005, Trnkoviny 4, 2006, s. 1.
37 / V roce 2004 firma vyráběla 16 druhů těchto netradičních destilátů: z jahod, malin, ostružin, borůvek,
višní, černého rybízu, oskeruší, lískových ořechů, výhonků douglasky tisolisté, kdoulí, květů černého bezu,
červeného a černého jeřábu, piva, hrušek odrůdy williams a jablek z krajové odrůdy moravská jadernička.
Po roce 2010 byly také produkovány destilát z mirabelek a planých trnek.
38 / Náklad kampaně dosáhl 50 milionů Kč. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2001, 2002.
211
díky nové odrůdové hruškovici williams. Pozice druhého nejprodávanějšího destilátu, kterou záhy zaujala, byla marketingově využita a posílena nasazením hruškové
vodky („Pear vodka“) na trh v roce 2013.39
Z dalších nových výrobků se prosadil Plum likér (2005),40 absint (2006)
a Bohemia Honey (slivovice s přídavkem lipového medu, 2013);41 významným obohacením sortimentu se stala whisky Gold cock a likér Praděd, jejichž ochranné známky
a receptury firma RUDOLF JELÍNEK zakoupila po zániku likérky v moravských Dolanech v roce 2005. Firma tak získala nejvýznamnější českou značku whisky a jednu
z nejvýznamnějších likérových značek s tradicí sahající do roku 1877. Po přestěhování
výrobních a technologických zařízení z Dolan byla budova egalizace 2 na Razově
upravena pro zrání tříleté a dvanáctileté whisky.42 Převzatý sortiment byl v roce 2010
doplněn o likér Praděd bitter.
Relativně stabilizovaný výrobní sortiment byl doplněn nabídkou distribuovaných značek alkoholu, s nimiž firma RUDOLF JELÍNEK začala obchodovat
před rokem 2005. Na přechodnou dobu to byly značky ruských a polských vodek
(Stolnaya, Bartex), později výrobky české likérky Metelka (od 2009), rakouské firmy
Stroh a německé společnosti Berentzen (obě od 2012), italské značky Branca a Heaven Hill z USA (obě od 2013).43
V čase uvedení Plum vodky na trh byla připravena její košer verze, která doplnila řadu košer destilátů vyvážených po desetiletí zejména do USA. Tradiční oblibě
se v zámoří těšila košer slivovice bílá a zlatá (pětiletá nebo desetiletá). Tyto světově
ojedinělé výrobky doplnily v 90. letech košer vodka (1995), košer Plum vodka, košer
likéry (třešňový likér), v roce 2005 pak košer hruškovice z odrůdy willams.44 Částečně
39 / Pro propagaci hruškové vodky byla výrazně využita reklama na internetu. Jurečková, Petra: Pear
vodka – novinka letošního léta, Trnkoviny 21, 2013, s. 1.
40 / Sladkowski, Marcel: V PLUM likéru se slunce snoubí s valašskou zemitostí, Trnkoviny 2, 2005, s. 1.
41 / Bohemia Honey vyšla vstříc spotřebitelskému trendu nižšího obsahu alkoholu (má 35 % alkoholu)
při zachování přírodního produktu, tedy švestkového destilátu míchaného s lipovým medem. Výrobek
měl jak oslovit nové skupiny zákazníků (ženy, mladší lidé), tak i stávající konzumenty ovocných destilátů.
Jurečková, Petra: Bohemia Honey – novinka roku 2013, Trnkoviny 22, 2013, s. 1.
42 / Technologie byly přemísťovány především z Dolan, zásoby whisky ze zracích sklepů v Těšeticích
na Olomoucku. Vlček, František: RUDOLF JELÍNEK vykoupil ochranné známky Likérky Dolany. Trnkoviny 2, 2005, s. 3. Dvořáček, Pavel: R. JELÍNEK zachránil výrobu z likérky Dolany, Trnkoviny 3, 2005, s. 1.
Sladkowski, Marcel: Novým domovem slavného Praděda jsou Vizovice, Trnkoviny 3, 2005, s. 1.
43 / Motyčka, Miroslav: Novinky v distribuci společnosti R. JELÍNEK, Trnkoviny 14, 2009, s. 1. Týž: RUDOLF JELÍNEK distributorem značek STROH a Berentzen, Trnkoviny 19, 2012, s. 1. Juráňová, Petra: Produkty společnosti Fratelli Branca máme na skladě!, Trnkoviny 22, 2013, s. 3. Táž: Jdeme s dobou a novými trendy!, Trnkoviny 22, 2013, s. 3.
44 / Košer plum vodkou reagovala firma na příklon amerického trhu k vodkám a ochuceným vodkám,
které jsou v posledních desetiletích prodávanější než tradiční bourbony a whisky. Košer likéry se v USA
neujaly, a proto byla jejich výroba po roce 2000 zastavena. Viz také Chromý, Zdeněk: Košer hruškovice
williams míří do USA, Trnkoviny 2, 2005, s. 3.
212
Prostory egalizace v rámci prohlídkové trasy. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
byly určeny také pro domácí trh, který dosud tuto část vizovické produkce téměř neznal. Z hlediska košer výroby byl ale rozhodující nárůst exportu do USA. Pozitivně
se na něm projevilo ustálení rabínského dohledu nad košer výrobou. Problémy se
zajištěním adekvátního dohledu, které firmu chronicky trápily od 50. let, byly po roce
1990 zažehnány oživením židovského náboženského života v České republice. Díky
korektním vztahům s respektovanou pražskou židovskou obcí stvrzených přítomností
Arona Günsbergera v představenstvu firmy (1997–1998)45 se firmě podařilo získat hechšery (potvrzení pro košer výrobky) od význačných židovských autorit a organizací
zabývajících se kašrutem (košer gastronomií). Byli mezi nimi pražský a zemský vrchní
rabín Karol Sidon, izraelský rabín Samuel Mordechaj Abramson, ortodoxní kašrutová rada Maharal (Orthodox council of Kashrus Mahara‘l), Pražský kašrutový výbor
(The Prague Kashrus commity), agentura Samson (Exclusive agency for the development of kosher food and catering in the Czech Republic), a jako zřejmě nejprestižnější Ortodoxní unie amerických rabínů (Orthodox union) a STAR K. Tyto hechšery
se staly součástí adjustáže lahví a zákazníkům potvrzovaly nejvyšší kvalitu výrobku.
Vysoká kvalita výrobků byla v těchto letech stvrzena různými oceněními.
Například košer destilátům byla v roce 2004 ministerstvem zemědělství propůjčena
prestižní značka Klasa,46 Luhačovická bylinná obdržela na Mezinárodním veletrhu
potravin PRODEXPO v Moskvě v roce 2005 zlatou medaili a bílá slivovice si z téhož
45 / PA RJ, Valné hromady 1997–2000 (Řádná valná hromada 20. 6. 1997, řádná valná hromada 22. 5. 1998).
46 / (čtk): Jelínek získal značku Klasa pro slivovici, Zlínské noviny 25. 6. 2004, s. 8.
213
Sady na Těchlově, 2004. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
veletrhu odvezla stříbrnou medaili.47 Naposledy v roce 2014 obdržela zlatá slivovice
zlatou medaili a hruškovice williams stříbrnou medaili od Německé zemědělské společnosti (DLG).
Firma RUDOLF JELÍNEK na začátku 21. století zaměřila pozornost také
k ovocnářství a sadařství. Z dlouhodobého hlediska k nejdůležitějším patřil projekt
obnovy švestkových sadů v okolí Vizovic zahájený nákupem 68 ha pozemků na Těchlově (na svazích severozápadně nad podnikem). První část sadů (15 ha) byla vysázena v roce 2003, první úroda z nich byla sklizena o pět let později; v roce 2013
bylo z asi 20 000 švestek ve firemních sadech sklizeno již 435 tun ovoce.48 Další rozsáhlé nákupy sadů firma uskutečnila v roce 2012: tehdy prostřednictvím své dceřiné společnosti BIOSADY, s.r.o. získala 83 ha meruňkových sadů v Hustopečích
47 / Déva, Martin: RUDOLF JELÍNEK dobyl Moskvu!, Trnkoviny 1, 2005, s. 1.
48 / Sady vyrostly v tratích U střelnice, U studny, Dolní Menšík, Nad statkem a Nade dvorem. Firma
získala na jejich výsadbu v letech 2005–2009 dotace ministerstva zemědělství ve výši 3 750 000 Kč. Další
výsadba na Těchlově probíhala v letech 2006 a 2010. Výroční zprávy RUDOLF JELÍNEK a.s. 2002, 2005,
2006, 2010. Hurta, Pavel: První sklizeň z vlastních sadů, Trnkoviny 12, 2008, s. 1. Týž: Další trnky na Těchlově,
Trnkoviny 16, 2010, s. 3. Koňařík, Jiří: Mráz zničil letošní úrodu vizovických švestek, Trnkoviny 19, 2012, s. 2.
Týž: Rekordní úroda švestek z našich sadů, Trnkoviny 22, 2013, s. 2.
214
a 46 ha pozemků v Kostelanech, kde
byly od roku 2014 vysazovány třešňové
a švestkové sady. Konečně v roce 2014
firma nakoupila pozemky na Janově
hoře severně od razovského areálu ve Vizovicích, kde ve vyšší nadmořské výšce
(okolo 450 m) připravovala výsadbu trnek, moravských jaderniček a jalovce.49
Celkem tak firma vlastní přes 200 hektarů vlastních výsadeb na východní a jižní
Vizovická jednoodrůdová slivovice Čačanská lepotica,
Moravě; dalších 200 hektarů má firma
v zahraničí a plánuje je postupně osadit.
Úroda firemních sadů ani v budoucnu významně neomezí potřebu švestek z dovozu, jímž podnik kryje svou poptávku ze tří pětin (firma spotřebuje více
švestek, než kolik se jich v České republice urodí), sady především slouží k produkci
exkluzivních destilátů s jasným místem původu. Předchůdci těchto destilátů byly tzv.
ročníkové slivovice pálené od roku 1999, které v roce 2010 vystřídala Vizovická slivovice vyrobená ze švestek těchlovských sadů. Firemní palírníci také experimentují
s možnostmi odrůdových slivovic, v roce 2014 byla dána do prodeje jednoodrůdová
Vizovická slivovice Čačanská lepotica.50 V roce 2011 byla zprovozněna sušárna produkující sušené švestky pro vnitropodnikové účely i pro prodej.51
49 / K realizaci těchto záměrů firma plánovala využít zemědělských dotací Evropské unie. RUDOLF
JELÍNEK a.s. byl stoprocentním vlastníkem společnosti BIOSADY, s.r.o. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2013.
50 / Průměrný hektarový výnos sadů se pohybuje kolem 12 tun. Pěstováno bylo 19 odrůd švestek, mj.
Stanley, Gabrovská, Čačanská lepotica, Čačanská rodná, Valjevka, Katinka, Topfirst ad. Na výběru odrůdy
pro destilaci komerční odrůdové slivovice se podílí Spolek přátel Jelínkovy slivovice. Holubová, Hana: Tajemství Vizovické slivovice R. JELÍNEK, Trnkoviny 15, 2010, s. 1. Koňařík, Jiří: Sklidili jsme úrodu rekordních
19 odrůd, Trnkoviny 18, 2011, s. 2.
51 / Sušené švestky byly užívány převážně ke staření (zrání) slivovice. Motyčka, Miroslav: Vizovické sušené
švestky, Trnkoviny 20, 2012, s. 3.
215
EXPORT, ZAHRANIČNÍ AKTIVITY
A R. JELINEK GROUP
Export, který hrál od 30. let v práci firmy významnou roli, se ve druhé půli
90. let, zejména v důsledku rozdělení Československa, razantně propadl až k podílu
10 % na tržbách firmy. Viditelně a stabilně začal opět narůstat od roku 2000, po roce
2004 překročil hranici 20 %, od roku 2010 se pohybuje okolo hodnoty 30 %. Přes dílčí
výkyvy export v dlouhodobém měřítku roste.
Podíl exportu na tržbách akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (v %):52
1994: 50 %
1995: 38 %
1996: 10 %
1997: 10 %
1998: 10 %
1999: 9 %
2000: 13 %
2001: 15 %
2002: 19 %
2003: 18 %
2004: 24 %
2005: 23 %
2006: 22 %
2007: 26 %
2008: 28 %
2009: 24 %
2010: 34 %
2011: 31 %
2012: 28 %
2013: 29 %
Po propadu druhé poloviny 90. let se firma znovu prosazovala na Slovensku. Protože nejbližší soused České republiky byl díky tradičním vazbám nejvýznamnějším zahraničním partnerem, byla v roce 1999 založena dceřiná společnost RUDOLF JELÍNEK Slovakia, s. r. o. se sídlem ve Skalici. Podíl Slovenska na exportních
2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013.
216
tržbách byl trvale dominantní, asi dvě třetiny vývozu mířily právě tam.53 Kromě distribuce obvyklé firemní produkce na Slovensku se dceřiná společnost specializovala
na obchod s barmanskými sirupy a likéry MONIN.
Prestižní a relativně exkluzivní košer produkce s tradicí sahající k roku 1934
měla rostoucí ohlas u náročných amerických odběratelů. Stoupající vývoz vedl k založení dceřiné společnosti R. JELINEK USA, Inc. v čele s Neilem Holtzem v Tampě
na Floridě. Od roku 2000 tak byly výrobky značky RUDOLF JELÍNEK ve Spojených státech distribuovány prostřednictvím společnosti Euro Champion Products,
Inc. se sídlem v Tampě. Do roku 2013 se produkty značky R. JELÍNEK a dceřiných
firem Vinprom Trojan a VALCO prosadily ve více než 30 státech USA.54
Po několika letech ohledávání polského trhu a spolupráce s tamními obchodníky byla v roce 2007 založena dceřiná společnost RUDOLF JELÍNEK Polska,
sp. z o. o. se sídlem v Bílsku-Bělé. Distribuovala v zemi běžný firemní sortiment, specialitu tvořily dodávky 80 % vodky a 80 % tuzemského rumu (Strong vodka, Strong
tuzemski). Dceřiná společnost byla sice pro vysoké logistické náklady v roce 2011
zrušena, polský vývoz – nadále organizovaný z vizovické centrály – však vykazoval
dlouhodobý růst.55
Export prostřednictvím dceřiných společností se týkal nevelkého počtu
zemí, firemní výrobky však byly ve spolupráci s různými obchodními partnery vyváženy do mnoha dalších států Evropy (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Gruzie, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Nizozemsko,
Velká Británie, Ázerbájdžán),56 Ameriky (Kanada)57, Asie (Izrael, Čína, Vietnam,
53 / Například mezi lety 2005–2010 se podíl Slovenska na firemním exportu pohyboval mezi 59 a 66 %.
Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2000, 2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010.
54 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2000, 2003. Po roce 2003 podnik opět zčásti přistoupil
ke službám importérské firmy (mj. Sherry-Lehmann Inc.), případně k přímému prodeji zákazníkům.
R. JELINEK USA, Inc. sídlilo v roce 2014 v Manhassetu v New Yorku. Viz také Chromý, Zdeněk: Do not
mess with Texas, Trnkoviny 11, 2008, s. 2. Týž: Padl rekord Rudolfa Jelínka z roku 1938, Trnkoviny 19, 2012,
s. 2. Týž: Amerika očima prezidenta R. JELINEK USA, Inc., Trnkoviny 22, 2013, s. 4.
55 / Společnost sídlila v ulici Michala Grażyńského 339. Déva, Martin: Nová dceřinná distribuční společnost RUDOLF JELÍNEK Polska, Trnkoviny 8, 2007, s. 3. Mirga, Milan: RUDOLF JELINEK POLSKA Sp.
z o.o. zahájila prodej, Trnkoviny 10, 2008, s. 2.
56 / Distribuce v Německu probíhala mimo jiné prostřednictvím společnosti Tsche-Deu specializující se
na dovoz českých potravin, i skrze obchodní partnery mj. v Bavorsku, Sasku či Porýní. Ve Švýcarsku odebírala vizovické výrobky firma Grass Bavrandas Zernez, v Itálii Birra ceca Givoletto, v Maďarsku Czech-Hungarian trading Kft. Budapešť, v Izraeli Y&D Enterprises (1986) Ltd Rišon le-Cijon, ve Švédsku Svejk
Aktiebolag Štokholm, v Rusku Semi trejd Moskva, ve Velké Británii Kosher Wine UK Londýn. http://
www.rjelinek.cz/kontakty/export.html, citováno 20. 6. 2014. Viz také Seibert, Radovan: Úspěchy exportu,
Trnkoviny 16, 2010, s. 2. Déva, Martin: Estonsko – historický export, Trnkoviny 21, 2013, s. 2. Týž: Export –
exotická destinace Ázerbájdžán, Trnkoviny 22, 2013, s. 2.
57 / V roce 2014 byly výrobky distribuovány v provinciích Alberta, Quebec a Ontario.
217
Singapur)58 a Afriky (Namibie, Zambie, Jižní Afrika, Angola, Botswana, Zimbabwe,
Nigérie, Ghana, Benin, Togo).59
Příznivé hospodářské výsledky v prvním desetiletí 21. století spolu s rostoucími zkušenostmi firemního vedení, jehož špička pracovala v poměrně stabilním
složení, umožnily rozvinout strategické úvahy o pozici dominantního evropského
producenta ovocných destilátů a směrech jejího dalšího rozvoje. Závislost na úrodě
a nutnost dovozu sezónního ovoce představovala do jisté míry limit, zároveň však
i výzvu pro „dlouhodobé zajištění kvalitní suroviny v zahraničí“, potažmo průnik firmy
„v regionech s tradicí výroby a spotřeby ovocných destilátů“. Dlouhodobým smělým záměrem bylo „prosazení slivovice jako globálního produktu.“ 60 Prvním podstatným krokem této firemní strategie byla obchodní a průzkumná cesta Pavla Dvořáčka, Martina
Dévy a Jiřího Koňaříka do Bulharska, Moldávie a Srbska v první polovině roku 2006.
Zásadního průlomu bylo dosaženo v Bulharsku, kde RUDOLF JELÍNEK nedlouho
po sobě získal dvě největší palírny ovocných destilátů v zemi.
Ještě v roce 2006 firma koupila majoritní balík akcií firmy Destila Teteven,
která ve své dostatečné a postupně modernizované kvasné, destilační i zrací kapacitě
ročně zpracovávala až 5 milionů tun ovoce. Podnik kromě slivovice vyráběl také hruškovici a jablkovici.61 Počátkem roku 2007 pak RUDOLF JELÍNEK koupil majoritní podíl
největšího bulharského výrobce destilátů, firmy Vinprom Trojan, a stal se tak dominantním výrobcem destilátů v zemi. Vzhledem k silné pozici značek Vinpromu („trojanskata slivova“ získala ochranu místního označení původu od Evropské unie) usilovala
firma RUDOLF JELÍNEK primárně o jejich marketingovou podporu na bulharském
trhu, zároveň však byla část místní úrody švestek v Trojanu a Tetevenu zpracovávána
na základní destilát určený k zásobení mateřské výroby ve Vizovicích. Od roku 2008
se trojanská slivovice více etablovala na domácích (turistické oblasti u Černého moře)
i západních trzích (USA, Německo). Obchodní úspěch se dostavil téměř okamžitě: již
58 / Výroční zpráva R. JELINEK GROUP SE 2010. Export do Vietnamu byl obnoven v roce 2007. Seibert, Radovan: Úspěchy exportu, Trnkoviny 16, 2010, s. 2. Déva, Martin: Export – destinace Vietnam, Trnkoviny 22, 2013, s. 2.
59 / Na jihoafrický trh byly výrobky (především whisky) dodávány od roku 2012 prostřednictvím obchodního zastoupení v Namibii. Seibert, Radovan: Vizovická pálenka slaví úspěch pod rozpáleným africkým
sluncem, Trnkoviny 18, 2011, s. 2. Exportní útvar: První export do Nigérie v den uvolnění prodeje, Trnkoviny
20, 2012, s. 1.
60 / Tyto vize formulovali předseda představenstva Pavel Dvořáček a manažer Martin Déva. Výroční
zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2005, 2006. Déva, Martin: RUDOLF JELÍNEK v jihovýchodní Evropě,
Trnkoviny 5, 2006, s. 4.
61 / Podnik s 30 zaměstnanci disponoval dubovými zracími sudy o kapacitě 150 000 l. Firma RUDOLF
JELÍNEK koupila 51 % akcií Destily. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2006. Déva, Martin: RUDOLF JELÍNEK v jihovýchodní Evropě, Trnkoviny 5, 2006, s. 4. Dvořáková, Petra: Dobrodružství v Bulharsku, Trnkoviny 6, 2006, s. 2.
218
koncem roku 2007 narostly výnosy Vinpromu o 40 %, zisk se zdesateronásobil.62 Kromě slivovice začal závod v Trojanu ve větší míře vyrábět také hruškovici, meruňkovici
a třešňovici. V roce 2010 byl zahájen postupný nákup pozemků v okolí Trojanu k výsadbě švestkových sadů. Z hlediska řízení do roku 2010 byl Vinprom dceřinou společností
firmy RUDOLF JELÍNEK, tetevenská Destila byla zařazena pod Vinprom jako jeho
dceřiná společnost.63 Bulharské pálenice vykazovaly tehdy ze všech jelínkovských zahraničních akvizic nejstabilnější vývoj a hospodářský růst.
Výše zmíněná balkánská cesta v roce 2006 zahrnovala také Srbsko, kde
byly uzavřeny kontrakty na dodávky švestek do Vizovic, ale především bylo s jedním
z největších dodavatelů švestek, firmou Progres Promet Hladnjača Milenić, dohodnuto vybudování pálenice v Dolní Trnavě v Srbsku. Závod vybavený technologií
ze zrušené pálenice u nádraží ve Vizovicích byl zprovozněn v létě 2007 a produkoval švestkový destilát určený k dalšímu zpracování ve Vizovicích. Společný podnik
Milenić – R. JELÍNEK, Serbia d. o. o. byl jelínkovskou dceřinou společností, která
však v roce 2010 pro ekonomické a manažerské problémy srbského spolupodílníka
zanikla.64
Poslední akvizicí firmy RUDOLF JELÍNEK v jihovýchodní Evropě byl
vstup do rumunské společnosti VALCO S. A. Seini v roce 2009. Největší rumunský
výrobce ovocných destilátů by tehdy ve špatné ekonomické kondici, příchod českého
vlastníka však situaci konsolidoval a umožnil zdejším značkovým destilátům (tuica,
palinca, horinca) upevnění pozic na velkém domácím trhu i exportní průnik. Značka
VALCO spolu s bulharskou značkou Vinprom Trojan významně doplnily jelínkovský
vývoz zejména do USA (košer destiláty).65
62 / Firma RUDOLF JELÍNEK koupila 85 % akcií Vinpromu. Do roku 2011 podíl vzrostl na 95 %. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2007, 2011. Déva, Martin: RUDOLF JELÍNEK koupil největšího výrobce
ovocných destilátů v Bulharsku – společnost VINPROM-TROJAN AD, Trnkoviny 7, 2007, s. 2. Vlajkovou lodí
Vinpromu byla slivovice vyráběná ve verzi jednoletá („obyknovena“), tříletá („otležala“), sedmiletá („stara“)
a pětadvacetiletá („specialna rezerva“). Zakravač, Lumír: Troyan – město slivovice, Trnkoviny 9, 2007, s. 3.
Týž: Troyan – město slivovice, Trnkoviny 11, 2008, s. 2. Motyčka, Miroslav – Katrenčík, Vladislav: Bulharské
novinky, Trnkoviny 16, 2010, s. 1.
63 / Do roku 2014 bylo nakoupeno 25 hektarů pozemků, plánuje se nákup dalších 10 hektarů. Vinprom
v roce 2009 držel 94 % akcií Destily. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2009.
64 / Firma RUDOLF JELÍNEK v něm držela většinový podíl 51 %. V době zániku dceřiné společnosti firma
Milenić preferovala výrobu povidel pro německého zákazníka. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2007,
2009. -pd- [Dvořáková, Petra]: Dceřinná společnost v Srbsku, Trnkoviny 8, 2007, s. 4. Srpska šljiva u češkoj šljivovici,
http://www.nadlanu.com/pocetna/naslovna/Srpska-sljiva-u-ceskoj-sljivovici.a-13757.43.html Citováno 20. 6. 2014.
65 / Transakce byla realizována nákupem 51 % akcií nizozemské společnosti Group Valco Beverages B. V.,
dominantního vlastníka rumunského podniku. 49 % zůstalo v držení UTO International Ventures, náležející významné nizozemské firmě HERMAN JANSEN BEVERAGE GROUP. Výroční zpráva RUDOLF
JELÍNEK a.s. 2009. Seibert, Radovan: JELÍNEK ovládl DRACULU, Trnkoviny 14, 2009, s. 1. Holubová,
Hana: Pěstování ovocných stromů je starověké povolání Rumunů, Trnkoviny 16, 2010, s. 4.
219
Zřetelný nárůst poptávky po hruškovici po roce 2005 vedl firmu rovněž
k hledání pěstitelských oblastí hrušní. Spotřebitelská preference odrůdy williams pro
výrobu hruškovice nasměrovala pozornost firemního vedení k Jižní Africe, Argentině
a Chile jako jedněm z hlavních světových producentů tohoto ovoce.66 Po vzoru balkánské cesty z roku 2006 podnikli Pavel Dvořáček, Martin Déva a Miroslav Rychna
na podzim 2007 sondážní cestu do jižní Ameriky, po níž byly kromě přímého dovozu
ovoce zvažovány i varianty jeho pěstování a dovozu zpracovaného destilátu do Evropy. Firma se nakonec rozhodla ke koupi největšího místního podniku, pálenice v Quillónu ve středním Chile,67 kterou začala provozovat pod hlavičkou R. JELINEK L. A.
– S. A. Dceřiná společnost s dominantním jelínkovským podílem byla první přímou
českou investicí v zemi, proto se jejího slavnostního založení na českém velvyslanectví
v Santiagu de Chile v dubnu 2008 zúčastnil také ministr průmyslu a obchodu Martin Říman. Ve druhé půli roku 2009 si pálenici v Quillónu prohlédl ministr zemědělství Jakub Šebesta. Podnik s 15 zaměstnanci a 34 hektary vlastních pozemků tehdy už
produkoval hruškový (williamsový) destilát určený k velkoobjemové kontejnerové
přepravě do Evropy k dalšímu zpracování. Odebíral jej nejen vizovický závod, ale
také zákazníci v Německu, Rakousku a Itálii. Firma se rychle stala klíčovým dovozcem hruškového destilátu do Evropy. V těchto letech podnik zpracovával 5–7000
tun hrušek ročně, což zhruba odpovídá potřebě vizovické centrály.68 Výhledově
bylo plánováno také stáčení jelínkovských destilátů do lahví pro severoamerický trh,
na zakoupených 140 hektarech pozemků v okolí závodu byly založeny hrušňové
sady, které by do budoucna měly krýt polovinu celosvětové potřeby firmy RUDOLF
JELÍNEK.69 Ekonomické výsledky chilského podniku v letech 2010–2011 rostly
a mateřská firma se investicemi starala o jeho další rozvoj: instalace druhé destilační
66 / Firma v roce 2005 zkušebně nakoupila 20 tun argentinských hrušek williams, které byly původně
určeny pro konzum, ale kvůli zdržení v přístavu přezrály. Vypálen byl z nich destilát mimořádné kvality.
Kalenda, Oldřich: Williamska z argentinských hrušek, Trnkoviny 2, 2005, s. 3.
67 / Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2007. V úvahu přicházelo také založení firmy v Argentině, která produkuje velké množství hrušek za nižší cenu než Chile, pro chilskou variantu však mluvila
vyšší ekonomická a politická stabilita země a existence dohody o ochraně investic s Českou republikou.
68 / RUDOLF JELÍNEK a.s. držela ve společnosti 80 %, zbylých 20 % do ní vložil původní majitel pálenice, firma Inversiones Itata S. A., jejíž představitel Heinrich Männle zodpovídal za každodenní chod
podniku. Slavnostního uvedení společnosti se zúčastnili také český velvyslanec v Chile Zdeněk Kubánek
a prezident chilského svazu podnikatelů Mela. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2008. Déva, Martin: Argentina a Chile – země plné hruškových sadů, Trnkoviny 9, 2007, s. 2. Týž: R. JELÍNEK L.(atinská)
A.(merika) – S.A. v Chile, Trnkoviny 10, 2008, s. 1. Týž: Úspěšná sezóna R. JELÍNEK L. A. – S.A., Trnkoviny 11, 2008, s. 1. Týž: R. JELÍNEK L. A. Chile – 1. sezóna na vlastní kůži, Trnkoviny 14, 2009, s. 2.
69 / V první fázi v roce 2011 bylo vysazeno 4 500 hrušní (90 % odrůdy Williams, 10 % Packhams) a vyhloubeny dvě studny k zavlažování. Déva, Martin: Rekonstruovaná výrobní hala a hruškové sady, Trnkoviny 19,
2012, s. 3.
220
Rekonstruovaná pálenice a nové sady v chilském Quillónu, 2011. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
kolony v roce 2011 zdvojnásobila výrobní kapacitu závodu, byla renovována kvasírna
a výrobní hala, chystalo se vybudování podnikové prodejny a návštěvnické trasy.70
Výsledkem relativně rychlé firemní expanze v letech 2006–2009 byla přeměna
středně velké české potravinářské firmy v globální holding s těžištěm v České republice
a výrazně investujícími dceřinými společnostmi v jihovýchodní Evropě a jižní Americe.71
Již od počátku zahraničních aktivit bylo vedení firmy jasné, že realita nově formovaného
uskupení si vynutí úpravu majetkových a obchodních poměrů mezi jeho jednotlivými
částmi, které pracovaly v často velmi odlišných podmínkách a ekonomických prostředích. V roce 2010 tak byla při zachování stávající akcionářské struktury utvořena společnost R. JELINEK GROUP SE, která pod svá křídla shromáždila většinu dosavadních jelínkovských aktivit a vytkla si za cíl standardizaci řízení a financování celé skupiny
s perspektivou jejího dalšího mezinárodního rozvoje. K R. JELINEK GROUP byl z firmy RUDOLF JELÍNEK a.s. převeden majetek a činnosti společné a důležité pro chod
celé skupiny, tedy především ochranné známky a obchodní podíly v dceřiných společnostech.72 Základní kapitál nové zastřešující společnosti, jejíž sídlo bylo zpočátku
70 / Tržby v roce 2010 dosáhly výše 1,3 miliardy pesos (více než 50 mil. Kč), ekonomicky v tom roce
firma vzrostla o 17 % proti předchozímu roku, v roce 2011 o 5 %. Závod byl rekonstruován dle projektu německého architekta Konrada Klötzera. Vybudování a otevření návštěvnické trasy bylo zbrzděno slabými
hospodářskými výsledky let 2012–2013. Déva, Martin: Rok 2010 chilským okem, Trnkoviny 16, 2010, s. 2. Týž:
R. JELINEK CHILE – rok třetí, Trnkoviny 18, 2011, s. 3. Týž: Rekonstruovaná výrobní hala a hruškové sady,
Trnkoviny 19, 2012, s. 3. Týž: Boletín de Chile!, Trnkoviny 21, 2013, s. 2.
71 / Proměna se odrazila i v podobě výročních zpráv firmy, které v letech 2007–2009 vycházely ve dvojjazyčné česko-anglické úpravě. První výroční zpráva R. JELINEK GROUP z roku 2010 je také česko-anglická, od roku 2011 již jen v angličtině.
72 / Jednou z těchto známek byla prostorová ochranná známka lahve typu tzv. „budíku“, o níž firma vedla v roce 2000 spor v případě kausy zaniklé firmy Kord Ptáčník, a. s. Hradec Králové. Jednalo se o pozůstatek státně řízeného hospodářství z 50. let, kdy tehdejší národní podnik Slovácké konservárny získal přístup
k této prostorové ochranné známce registrované Úřadem průmyslového vlastnictví. Jednalo se o původní
patent královéhradeckého palírníka Jana Ptáčníka z roku 1949, proto bylo nutné práva zakoupit. Výroční
zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2000.
221
ve Vizovicích, od roku 2011 v nizozemském Tilburgu, byl vyčíslen na 19 034 000 eur.73
Přesun sídla firmy do Nizozemska byl zapříčiněn potřebou standardizace mezinárodních aktivit skupiny a ochrany jejích investic: Nizozemsko vykazovalo větší stabilitu
a předvídatelnost právního prostředí ve srovnání s Českou republikou, potažmo dalšími zeměmi, kde skupina podnikala (Rumunsko, Bulharsko, Chile). Největší dceřinou společností R. JELINEK GROUP se stala RUDOLF JELÍNEK a.s. Vizovice,
dále k ní náležely firmy RUDOLF JELÍNEK Slovakia, s.r.o., RUDOLF JELINEK
POLSKA Sp. z o.o., R. JELINEK L.A. – S.A., Group Valco Beverages B.V. a VINPROM TROJAN AD.
V roce 2011 zanikla polská dceřiná společnost, naproti tomu do skupiny
od roku 2010 patří firma Milan Metelka, a s. Moravské Prusy, menší rodinná firma
s tradicí od 30. let, jež tuzemskou i zahraniční distribuci jelínkovských výrobků zpestřila sortimentem vlastních likérů.74
K dalšímu rozvoji pověsti značky Rudolf Jelínek v domácím i mezinárodním měřítku zavazuje nynější vlastníky mimo jiné tradice spojená se jmény Rudolfa
Jelínka nebo Karla Singra. Majitelé firmu v posledním čase zřetelně etablovali ve světě soudobé globalizované ekonomiky, při tom však nezapomněli na kraj, z něhož
vzešla a kam nadále patří. Vysvítá to z různých aktivit, které se dotýkají tradiční podoby valašské krajiny a života jejích obyvatel. Vedle podpory kulturních a sportovních
institucí a iniciativ to zejména platí o sadařství, které představuje bezesporu dlouhodobou a do jisté míry nevypočitatelnou investici. Rozměr společenské a krajinně ekologické zodpovědnosti, který touto, ale i jinými činnostmi (pěstitelské pálení, podpora krajových odrůd ovoce, zvýhodněný prodej ovocných stromků), firma RUDOLF
JELÍNEK přináší, je cenný obzvláště v době, kdy většina podnikatelů preferuje spíše okamžitý zisk. Lidé seskupení kolem světově renomované značky Rudolf Jelínek
i v nesmlouvavých liberálně kapitalistických podmínkách začátku 21. století vědomě
čerpají z pramene tradiční poctivé práce.
73 / Výroční zpráva R. JELINEK GROUP SE 2010, 2011. Výroční zpráva RUDOLF JELÍNEK a.s. 2009,
2010. PA RJ, Projekt rozdělení obchodní společnosti RUDOLF JELÍNEK a.s., formou odštěpením sloučením odštěpované části jmění s nástupnickou společností R. JELINEK GROUP SE (2010), Společná
zpráva představenstva společnosti RUDOLF JELÍNEK a.s., IČ 499 71 36, sídlem Vizovice, Razov 472, PSČ
763 12 a představenstva společnosti R. JELINEK GROUP SE o připravované přeměně formou rozdělení
odštěpením sloučením (2010). Déva, Martin: RUDOLF JELÍNEK koupil největšího výrobce ovocných destilátů v Bulharsku – společnost VINPROM-TROJAN AD, Trnkoviny 7, 2007, s. 2.
74 / R. JELINEK GROUP drží ve firmě Milan Metelka, a s. podíl 5 %, který v příštích letech plánuje
navýšit. Výroční zpráva R. JELINEK GROUP SE 2010. Juříková, Markéta: Trh si žádá trendy produkty.
Představíme je příští rok, Trnkoviny 20, 2012, s. 4.
222
223
JELÍNKOVÉ
A LUHAČOVICE
Korespondence s okresním úřadem v Uherském Brodě
ohledně hostinské koncese Jakuba Jelínka, 1869.
SOkA Uherské Hradiště.
224
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE
Jakub Jelínek, otec Zikmunda
Jelínka a děd Rudolfa Jelínka, se narodil
6. května 1829 v Šumicích u Uherského
Brodu. Byl členem rozvětveného rodu
Jelínků, který z tohoto kraje pocházel
a vzešlo z něj v 19. a 20. století nemálo
evropsky význačných osobností (např.
Hermann Jellinek, rodák z Drslavic
u Uherského Brodu, popravený za účast
v revoluci ve Vídni roku 1848, či jeho
Registrace Jakuba Jelínka jako výčepníka (na prvním
bratr Adolf Jellinek, rabín a teolog).1 Jařádku) v živnostenském rejstříku, 1864.
kub Jelínek v rodném kraji zůstal a poSOkA Uherské Hradiště.
ložil základy ke slávě rodového jména
v palírenství.
Jakub Jelínek se objevil v Luhačovicích zřejmě kolem roku 1856, v 60. letech byl pak nájemcem a sládkem zdejšího šeréniovského panského pivovaru – nejpozději ještě v roce 1870.2 Do samostatného podnikání se Jakub Jelínek pustil záhy.
Už asi v roce 1856 provozoval obchod lihovinami.3 Živnost výčepu pálených lihových
nápojů a obchodu potravinami mu byla registrována v roce 1864, v roce 1869 pak přibyl obchod smíšeným zbožím a v roce 1870 živnost obchodu pivem a pálenkou.4 Kupecký krám provozoval ve vlastním domě č. p. 119, jehož novostavba vyrostla v roce
1869.5 Ještě téhož roku žádal okresní úřad o povolení výčepu v novém domě. Luhačovice byly v té době nevelkou vesnicí a význam zdejších léčivých pramenů byl zatím
spíše místní. Ve vsi proto trvale fungoval zřejmě jediný hostinec a žádost Jakuba Jelínka o zřízení dalšího vyvolala vzrušenou debatu. Starosta byl proti povolení hospody:
podle něj chudé a malé vsi jeden hostinec stačil. Naproti tomu obecní radní argumentovali, že do lázní jezdí hosté a nemají se kde ubytovat: proto by novostavba Jelínkova hostince byla prospěšná. Jakub Jelínek nesledoval spor se založenýma rukama
a sám poukazoval na možnosti cizineckého ruchu a cestovního provozu do Pozlovic
a poutního místa Provodova. Vyplatilo se to, neboť v srpnu 1869 hostinskou koncesi
1 / Kempter, Klaus: Die Jellineks 1820–1955. Eine familienbiographische Studie zum deutschjüdischen Bildungsbürgertum, Düsseldorf 1998.
2 / Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Uherské Hradiště (dále jen SOkA Uherské
Hradiště), fond Okresní úřad Uherský Brod (dále jen OkÚ Uherský Brod), inv. č. 708, kart. 968 (hostince
Luhačovice), 813 (Sčítací operáty Luhačovice, 1869), SOkA Zlín, fond Národní škola Luhačovice (dále jen
NŠk Luhačovice), inv. č. 386, 387, 390 (v tomto prameni je k roku 1872 Jakub Jelínek poprvé uveden jako
kupec).
3 /
SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice).
4 /
SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 72 (živnostenský rejstřík).
5 /
SOkA Zlín, AM Luhačovice, inv. č. 319 (č. p. 119).
226
Korespondenční lístek s hlavičkou firmy J. Jelínka synové, 1920. SOkA Zlín.
obdržel.6 Obchod s hostincem pak pod rukama Jakuba Jelínka zřejmě vzkvétal a časem byl označován za velkoobchod lihovinami (před 1890).7 Díky své obratnosti
nezůstal Jakub Jelínek omezen jen na Luhačovice a v roce 1882 si pronajal palírnu
ve Vizovicích.
Někdy v čase, kdy se Jakub Jelínek přistěhoval do Luhačovic, oženil se
s Kateřinou Müllerovou pocházející z Černovíru u Olomouce. Manželům Jelínkovým se pak v Luhačovicích v letech 1857–1877 narodilo 11 dětí.8 Když po roce 1881
Kateřina Jelínková zemřela, Jakub Jelínek se podruhé oženil s Rosou (Růženou) Jelínkovou.9 Vzhledem k vysokému počtu dětí je pochopitelné, že si rodina vydržovala služebnou a chůvu.10 Starší děti odcházely z domu, když nejmladší byly ještě
6 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice).
7 /
SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 995 (Sčítací operáty Luhačovice – 1890).
8 / Kateřina Müllerová se narodila 19. září 1837. Z manželství s Jakubem Jelínkem vzešly tyto děti: Marie
(1857), Jana (1858), Zikmund (1859), Karolina (1861), Heřman (1864), Šalomoun (1867), Maxmilián (1868),
Františka (1871), Mořic (1874), Rudolf (1876) a Terezie (1877). SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský
Brod, inv. č. 813, 901 (Sčítací operáty Luhačovice – 1869, 1880), SOkA Zlín, NŠk Luhačovice, inv. č. 385,
390 (školní rok 1872–1873).
9 / Narodila se v Kojetíně 7. září 1851. SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 901, 995
(Sčítací operáty Luhačovice – 1880, 1890).
10 / Například v roce 1890 byl v domě služebný Alfred Kiehn z Uherského Ostrohu a Marie Polachová
ze Sehradic. Oběma bylo sedmnáct let. SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 995 (Sčítací
operáty Luhačovice – 1890).
227
v kolébce. Postupně se vdaly všechny
dcery s výjimkou Františky (u nejmladší
Terezie to nevíme), a také odrůstající synové si volili své životní dráhy a partnerky. Nejstarší Zikmund se za pomoci otce
uchytil ve Vizovicích a založil slavný
palírenský podnik. Heřman byl obchodníkem. Nejmladší Mořic s Rudolfem vystudovali práva a věnovali se advokátské
praxi. JUDr. Mořic Jelínek dlouhá léta
vedl advokátní kancelář v Uherském
Hradišti a mimo jiné v roce 1926 právně
připravoval rozdělení vizovické firmy
„Zikmunda Jelínka synové“ mezi bratry
Rudolfa a Vladimíra Jelínkovy. Konečně
prostřední synové Jakuba Jelínka Šalomoun a Max byli předurčeni k tomu, aby
Etiketa slivovice firmy Jakuba Jelínka synové.
po otci převzali luhačovický podnik.11
Stalo se tak na přelomu let 1895–1896,
kdy devětašedesátiletý Jakub Jelínek nechal převést koncesi na svého sedmadvacetiletého syna Maxmiliána.12 Jakub Jelínek
se potom s manželkou odstěhoval do Uherského Hradiště, kde bydleli v domě na Velehradské ulici č. p. 246. Zde také Jakub Jelínek 24. listopadu 1911 zemřel ve věku
osmdesáti dvou let; pohřben byl na židovském hřbitově v Uherském Brodě.13
Maxmilián Jelínek se stal majitelem podniku formálně v lednu 1896, ale
už brzy, v říjnu 1897, přibral do podniku jako společníka staršího bratra Šalomouna,
který už před rokem 1890 pracoval ve firmě jako účetní. Od toho roku vystupuje jejich
obchod pivem a lihovými nápoji pod firmou „Jakuba Jelínka synové“ (snad tady hledali inspiraci jejich vizovičtí synovci Rudolf a Vladimír, když v roce 1919 nazvali svůj
podnik „Zikmunda Jelínka synové“). Maxmilián a Šalomoun Jelínkové si jistě všimli
úspěchů svého staršího bratra Zikmunda, kterých dosáhl se svou pálenicí založenou
roku 1891 ve Vizovicích, a rozhodli se jej napodobit. V roce 1900 proto jejich firma
Jakuba Jelínka synové vybudovala pálenici k „výrobě pálených lihových nápojů, likérů,
borovičky a slivovice.“ 14 V těch letech si také oba bratři založili rodiny: Maxmilián měl
s manželkou Adélou (Adi) dceru Olgu, Šalomoun s manželkou Florou Berischovou
dceru Ellu a syna Bedřicha.15
O prosperitě luhačovické pálenice bratří Jelínků mnoho nevíme, zdá se,
že měla spíš místní význam umocňovaný rozmachem lázní na počátku 20. století.
Za první republiky ovšem nesla hrdou firmu „Velkopalírna na pravou borovičku a slivovici J. Jelínka synové v Luhačovicích.“ 16 Hlavní slovo ve firmě měl patrně Maxmilián Jelínek, jeho bratr Šalomoun poněkud ustoupil do pozadí; také se s rodinou
(před rokem 1910) odstěhoval z otcovského domu do domu č. p. 221, označovaného
jako vila Jelínek.17 Jeho syn Bedřich se však od mládí připravoval na budoucí převzetí rodinného podniku. Už asi v roce 1919 v něm pracoval jako hostinský a postupně získával zkušenosti svého strýce. Proto také po jeho smrti (Max Jelínek zemřel
8. května 1928 jako šedesátiletý) převzal Bedřich Jelínek vedení firmy na sebe. Mezi
roky 1929–1931 byly na něj postupně převedeny všechny firemní koncese – proces trval
tak dlouho proto, že hostinec a dům č. p. 119 byl ve špatném stavu a převod na nového majitele byl pro úřady příležitostí přinutit vlastníka k uvedení zchátralých staveb
do pořádku. Kromě toho dům zasahoval do silnice k Uherskému Brodu a měl být
při přestavbě posunut. Bedřich Jelínek provedl jisté dílčí úpravy a okresní úřad svolil
k podmínečnému prodloužení hostinské koncese o pět let.18
Bedřich Jelínek vedl svůj podnik, který mj. (zřejmě po vzoru firem vizovických příbuzných) dovážel v licenci koňak francouzské značky L. de Beaumont,
jen jedno desetiletí. Po okupaci Československa v březnu 1939 se na něj a na jeho
firmu vztahovala stejná protižidovská nařízení, jako tomu bylo v případě firem jeho
vizovických bratranců. Antisemitský útisk byl v Luhačovicích o to horší, že se německé orgány od počátku snažily zcela zbavit toto lázeňské město židů. Už v září 1939
byl pro židy vyhlášen zákaz vycházení po 20. hodině, v červnu 1940 jim byl zakázán
11 / Oba nabyli středoškolského vzdělání: Šalomoun vystudoval gymnázium v Uherském Hradišti, Maxmilián měšťanskou školu v Uherském Brodě. Oba však zůstali v Luhačovicích k dispozici otcově firmě.
SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 901 (Sčítací operáty Luhačovice – 1880).
16 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice).
14 / V živnostenském rejstříku byl jako předmět podnikání oficiálně registrován „Erzeugung von gebrannten geistigen Getränken, Liqueren, Wachholder u. Sliwowitz verbunden mit dem Handel mit diessen Erzeugen
und Handel mit Bier in geschlossenen Gesätzen.“ SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 75
(živnostenský rejstřík), inv. č. 995 (Sčítací operáty Luhačovice – 1890).
15 / Adéla Jelínková (nar. 4. června 1872) pocházela z Telče, dcera Olga se narodila 13. srpna 1897 v Luhačovicích. Flora Jelínková (nar. 5. listopadu 1876) pocházela snad z Luhačovic, dcera Ella se narodila 26.
září 1898, syn Bedřich 12. března 1900. SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 1082 (Sčítací
operáty Luhačovice – 1900).
12 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 75 (živnostenský rejstřík), inv. č. 708, kart. 968
(hostince Luhačovice).
17 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 1082, 1183 (Sčítací operáty Luhačovice – 1900,
1910). Vila Jelínek v současnosti slouží jako lázeňský penzion. Viz také Petráková, Blanka – Horňáková,
Ladislava: Příběhy domů a vil. O stavbách, jejich architektech, stavitelích, obyvatelích a návštěvnících v Luhačovicích, Luhačovice 2012, s. 15.
13 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice). V uherskohradišťském domě Jakuba Jelínka je dnes Charitní centrum svaté Ludmily.
18 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice). SOkA
Zlín, AM Luhačovice, inv. č. 169, kart. 77.
228
229
možné nikomu vrátit a luhačovickou Jelínkovu pálenici tak potkal stejný osud jako
její slavnější vizovické příbuzné. V roce 1948 byla znárodněna a začleněna pod národní podnik Moravské lihovary a octárny Brno.24 V roce 1951 projevilo tehdy zakládané
jednotné zemědělské družstvo (JZD) zájem o převzetí objektů pálenice od národního
podniku. Po sérii jednání byly skutečně v červnu 1952 objekty předány družstvu. To
zde zřídilo hospodářský dvůr, nicméně částečně tu byl ponechán provoz pěstitelského pálení. Hospodářský dvůr včetně někdejší Jelínkovy pálenice byl zbourán počátkem 70. let v souvislosti s výstavbou panelového sídliště.25
Působení rodiny Jelínků v Luhačovicích, kde patřila ve své době k vrstvě
vážených průmyslníků a živnostníků,26 tak dodnes dokládá jen historizující stavba
vily Jelínek v Masarykově ulici.
Vila Jelínek (vlevo) v Luhačovicích, před 1910. PA RUDOLF JELÍNEK a.s.
vstup do lázeňského obvodu a v květnu 1941 byli všichni luhačovičtí židé nuceně
přestěhováni do Uherského Brodu.19 Pod tlakem okolností Bedřich Jelínek prodal
dům č. p. 119 již v únoru 1940 českému kolaborantovi Janu Boudovi z Uherského
Brodu.20 Ten, zřejmě ve spolčení s bývalým legionářem Miroslavem Záhorovským,
údajně uplatil úředníka zlínského oberlandratu ing. Richtera, aby prodej schválil.21
Následkem prodeje zanikly všechny Jelínkovy koncese a Jan Bouda pak podnik provozoval pod firmou „Fructa, Obst- und Weingroßbrennerei.“ Bedřich Jelínek, který
se po ztrátě firmy nastěhoval k matce Floře do vily Jelínek (č. p. 221), nesložil ruce
do klína a naopak se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Byl však gestapem
dopaden, uvězněn a 27. května 1943 ve Vratislavi popraven.22
Krátká kariéra Jana Boudy skončila osvobozením v květnu 1945. Podnik
Fructa mu byl v složitém poválečném řízení konfiskován.23 Osiřelý podnik však nebylo
19 / SOkA Zlín, AM Luhačovice, inv. č. 162.
20 / Jan Bouda se narodil v roce 1887 v Moravských Málkovicích. SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský
Brod, inv. č. 82.
21 / SOkA Uherské Hradiště, OkÚ Uherský Brod, inv. č. 708, kart. 968 (hostince Luhačovice), ONV
Uherský Brod, inv. č. 463, kart. 524 (Jan Bouda, velkopálenice Fructa, konfiskace).
22 / SOkA Uherské Hradiště, ONV Uherský Brod, inv. č. 463, kart. 526 (Bedřich Jelínek, restituce).
23 / SOkA Uherské Hradiště, ONV Uherský Brod, inv. č. 463, kart. 524 (Jan Bouda, velkopálenice Fructa,
konfiskace), kart. 526 (Bedřich Jelínek, restituce).
230
družstev v okrese Gottwaldov po roce 1945, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, 2, 1980, str. 74.
25 / SOkA Zlín, ZD Zálesí Luhačovice, inv. č. 154.
26 / Podle vzpomínek Jarmily Havelkové (nar. 1924) byli Jelínkovi „nejvybranější židovskou rodinou v Luhačovicích“. Na dětství v sousedství Jelínkových vzpomínala takto: „Byli asi opravdu bohatí a žili na vyšší
úrovni. (…) Když jim dovezli z Bosny švestky nebo maliny, my děti ze sousedství jsme chodily ochutnávat, nikdo nás
nevyháněl. Jak se začalo v pálenici pálit, hned to bylo zvláštně cítit ve vzduchu. Obytný dům Jelínkových stál přímo
naproti sodovkárny Blažkových a v jeho přízemí byly umístěny firemní kanceláře. My, všetečné děti, jsme jim rády
od Blažků přes silnici nahlížely do oken. Nahoře byla velká nádherná místnost, o které mi rodiče řekli, že je to jídelna, v patře měli i ložnice. Rodině Jelínkových patřila i vila Jelínek na hlavní ulici. Maxova dcera Olga, provdaná
Lamplová, žila během roku v Brně a do Luhačovic přijížděla do této vily na letní byt. Hospodyní u Jelínkových
a později u Lamplových byla Ludmila Pospíšilová z Luhačovic. Starala se o jejich děti a vařila, pronikla do tajů
židovské kuchyně. Sloužila u nich až do jejich transportu do koncentračního tábora. Byla svým pánům velice oddaná, doprovázela je na nádraží k vlaku, který je odvážel do Terezína. Za války zůstávala v Brně v jejich vile, kterou
obsadili a vykradli Němci, stále věřila, že se Lamplovi vrátí domů. Dožila potom v Luhačovicích u své sestry.“
Petráková, Blanka: Židé v Luhačovicích, Acta musealia IX., 2009/1–2, s. 107.
231
PŘÍLOHA I.
232
233
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / příloha I
STANOVY ROLNÍCKÉHO AKCIOVÉHO ZÁVODU OVOCNÁŘSKÉHO
1
VE VYZOVICÍCH, 1897
Čl. I.
Společnost akciová pod firmou „Rolnícký akciový závod ovocnářský ve Vyzovicích“ má sídlo
svoje ve Vizovicích a jest účelem jeho: Skupovati a připravovati pro obchod a na zakážku ovoce
všeliké, sadové, divoké i lesní, všeliké druhy jahod a plodin hospodářských sušením, spracováním, pálením a destilací, jakož i veškeré druhy lihovin a octů vyráběti ve staveních, které se
zvláště zbudují ve Vizovicích.
Čl. II.
Správa a vedení děje se jazykem českoslovanským.
Čl. III.
Akciový kapitál obnáší 20.000 korun zákonem ze dne 2. srpna 1892 z. ř. č. 126 stanovené měny.
Tento akciový kapitál jest úplně splacen a na 200 akcií po 100 korun rozdělen.
Tento kapitál může se na usnešení valné hromady se schválením státní správy na obnos 40.000
korun zvýšiti.
Čl. IV.
Akcie svědčí na jmeno vlastníka a zapíší se do zvláštní knihy akcijní dle čísla i obnosu svého, též
dle jmena, stavu a bydliště akcionářů.
Akcie jsou prodajny.
Každý akcionář smí akcie svoje prodati společnosti, neb některému jinému spoluakcionářovi.
Změna ve vlastníctví nastalá prodejem neb dědictvím budiž oznámena radě správní, by se zapsala v knihy společnosti. Pokud není změna oznámena radě správní, pokládá se za vlastníka
ten, kdo za takového v knihách zapsán jest.
K převedení vlastnictví akcie na neakcionáře spůsobem jiným než dědictvím jest zapotřebí přivolení výboru, které však pokládá se za udělené, nebylo-li do čtyr neděl odepřeno.
V každém případě odprodeje má společnost právo předkupní, ona však smí akcie své kupovati
pod výminkou čl. 248 zákona obchodního.
Kdo nabyl akcie dražbou soudní, nesmí bez přivolení výboru vykonávati práva v čl. XIII. uvedená, leč plnomocníkem akcionářem.
Čl. VI.
Společnosť jest ustavena, jakmile po úředním schválení stanov a úplném splacení akciového
kapitálu v čl. III. naznačeného zapsání do rejstříku obchodního bylo vymoženo.
Čl. VII.
Úhrné uzavření účtů ročních povinna jest rada správní předložiti výboru nejpozděj v 6 týdnech po uplynutí roku správního.
Čl. VIII.
Účty mají obsahovati:
1. Všeliké příchody a rozchody kasovní.
2. Účet ztrát a zisku.
3. Bilance o stavu majetku koncem roku.
Čl. IX.
V bilancí postaveny buďtež co aktiva:
1. Pokladniční hotovost a cenné papíry dle kursu platného dne, kterého se bilance skončila.
2. Všecky pohledávky pochybné dle jejích pravděpodobné ceny.
3. Ceny neruchomostí a mobilií po srážce obvyklého procenta zužívacího,
a co passiva:
1. Fond záložní.
2. Summa akcií.
3. Vypůjčené kapitály s připadajícími na ně procenty.
4. Procenta pro budoucí rok předkem vybraná.
5. Berně a daně všeho druhu.
Z pozorování aktiv a passiv ukáže se zisk neb ztráta.
Čl. X.
Rada správní jest zavázána při nejméně 8 dní přede dnem valné hromady, která má posuzovati o bilancí, předložiti ju členům akcionářům se všemi přílohami a poznámkami, za účelem
absolutaria.
Čl. XI.
Čistý výnos závodu rozdělí se mezi akcionáře každého roku rovným dílem poměrně dle akcií,
ač neusnese-li se hromada o tom, by přiražen byl čistý zisk k fondu základnímu, dokud tento
nedosáhne výše 40.000 korun.
Čl. V.
Za ztracenou akcii společnost jen v tehdy vydá jinou, když akcia ztracená byla po zákonu umořena.
1 /
234
SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov – dodatky (RAZOV Vizovice).
235
Čl. XII.
Akcionářů práva:
Každý akcionář má poměrný podíl na jmění společnosti, na jejím zisku a ztrátě, jakož i na fondě záložním.
Každý akcionář ručí za závazky společnosti pouze obnosem akciovým, který dle stanov má
zapraviti.
Čl. XIII.
Zvláštní práva akcionářů jsou:
a) ve valných hromadách návrhy činiti a o návrzích hlasovati.
b) voliti výbor a do něho volenu býti.
Akcionář má za každou akcii až do 20ti jeden hlas a je-li majitelem více než 20ti akcií, za každých
dalších 5 akcií opět jeden hlas. Splnomocnění ku hlasování se připouští, zmocněnec musí však
sám akcionářem býti a nesmí zastupovati více desíti akcií cizích, vyjímaje případ, že by zmocnitel měl více akcií než 10, v kterémžto případě zmocněnec svého zmocnitele s plným počtem
jeho akcií zastupovati může.
Osoby ženské vykonávají své právo hlasovací buď manželem, buď akcionářem, kterého k tomu
zmocní, osoby nejsoucí svéprávné právně zákonitými pokuď se týče stanovami ustanovenými
zástupci svými.
Zřízení výboru a rady správní
Čl. XIV.
Výbor skládá se z 15 ti členů.
Vlastník třicíti akcií jest členem výboru bez volby.
Čl. XV.
Valná hromada volí z výboru předsedu a jeho náměstka, výbor pak ze svého středu ostatních
5 členů rady správní.
Čl. XVI.
Předseda, jeho náměstek, rada správní a výbor volí se na tři leta, každoročně však vystoupí
z výboru třetina členů volených a nahradí se volbou novou. V prvních dvou letech určí se členi,
kteří vystoupiti mají, hřebím. Vystouplí mohou opět volení býti.
Čl. XVII.
Povinnosti výboru jsou:
1. Dobro společnosti v každém směru na zřeteli míti, zastupovati a hájiti.
2. Učiniti vše, čeho zapotřebí bude, k brzskému a prospěšnému zřízení budov závodních.
3. Sepsati veškeré ruchomé i neruchomé jmění společnosti a chovati je ve stálém přehledu, též
míti zřetel k tomu, by co možná největší užitek přinášelo.
236
4. Přísně k tomu hleděti, by žádný akcionář nepožíval větších ani menších výhod, než mu náleží dle počtu akcií jeho.
5. Při nastalé potřebě spraviti neb zvětšiti budovy závodu, navrhnouti a předložiti návrh takový s plány i rozpočty valné hromadě prostřednictvím rady správní.
6. Voliti potřebné úředníky a vyměřovati jim služné, ve kterýchžto věcech však povinnen vyžádati si od valné hromady schválení.
7. Propouštěti úředníky, kteří nejsou společnosti ku prospěchu.
8. Potřebné služebníky usazovati, jím služné vyměřovati a je v případě odstavce předcházejícího propouštěti.
9. Knihy společenské, účty a hlavní pokladnu dle potřeby buď osobně kontrolovati, neb
i zvláštní komisi zříditi, by zkoumala, zdáž celé zřízení závodu jest v pořádku.
10. Dle potřeby pro společnost výpůjčky činiti.
Čl. XVIII.
Řádné schůze výborové odbývati se mají po čas práce v závodě nejméně jednou za měsíc, krom
toho jest předseda, kdykoliv jemu potřeba se uvidí, oprávněn, požádá-li však za to aspoň třetina výboru, povinnen svolati mimořádnou schůzi.
Den schůze výborové budiž výborníkům předsedou neb náměstkem ohlašován.
Výbor má právo, ukáže-li se toho potřeba, svolati valnou společnosti hromadu.
Čl. XIX.
Rada správní jest povinna všech záležitostí tohoto podniku se týkajících obezřele hleděti, potřeb a prospěchu jeho pilna býti, působení úředníkův a služebníkův neb dělníkův kontrolovati,
na závod místnosti a práce v nich dozor vésti a nutné změny, které zařídil, výboru pod osobní
zodpovědnosti v nejbližší schůzi výborové ku schválení oznamovati.
Čl. XX.
Rada správní jest představenstvem společnosti ve smyslu čl. 227 až 241 obch. zák. a jí přísluší:
1. Společnost před soudem i mimo soud zastupovati.
2. Firmu společnosti podpisovati tím, že k firmě od kohokoliv napsané, neb razítkem vytisknuté, podepíšou společně svá jmena dva členi rady správní, z nichžto oprávněni jsou: Předseda,
náměstek a dva členi výboru k tomu zvolení.
3. Spravovati veškeré jmění společnosti, též dohlížeti ku správě závodu, svěřenali jest zřízencům společenským dle instrukce radou správní jím dané.
4. Pečovati, by byly vedeny potřebné knihy společenské.
5. Svolávati řádnou i mimořádnou hromadu valnou.
6. Předkládati valné hromadě roční účty a návrhy na rozdělení neb uložení zisku, když byly
výborem přezkoumány.
7. V nutných případech svolávati výbor k mimořádné poradě.
8. Program ku schůzím výboru a společně s tímto určovati program pro valnou hromadu.
9. Usnášeti se o výlohách, které dle rozpočtu výborem prozkoumaného nepřesahují třiceti procent tohoto rozpočtu.
237
Čl. XXI.
Rada správní má v době výroby pravidelně každý týdeň jednou a mimo ten čas, kdykoliv ju
předseda svolá, schůze odbývati.
Čl. XXII.
Předseda neb v nepřítomnosti jeho náměstek řídí jednání rady správní, výboru i valné hromady.
Čl. XXIII.
K platnému usnášení výboru a správní rady jest zapotřebí, by každý úd řádně byl pozván a by
byla vždy aspoň polovice členův přítomná.
Čl. XXIV.
Hlasování děje se ve výboru a správní radě ústně a nadpoloviční většina hlasů přítomných rozhoduje, jsou-li hlasy rovně rozděleny, rozhodne hlas předsedajícího.
Ve výboře a správní radě má každý člen toliko jeden hlas.
Čl. XXV.
O poradách rady správní a výboru vede se protokol, v němž uvedeni býti mají členi přítomní a jenž podepsán býti má v radě správní všemi členy přítomnými, ve výboru však členem
předsedajícím a dvouma členama jinýma, pokaždé k tomu ustanovenýma. Protokole se číslujou a ukládajou v archivu společnosti.
Ověřené přepisy protokolův výboru slúží za legitimaci v příčině volby rady správní a firmantův.
Čl. XXVI.
Valná hromada zastupuje veškerosť akcionářů a usnesení její, jež se stala podle stanov, závazna
jsou pro všechny akcionáře. Ona se schází každý rok jednou a sice v měsíci srpnu.
V případech nutných svolá ju rada správní i mimo ten čas a jest povinna to učiniti, když o to
žádá takový počet akcionářů, že jejich akcie představují dohromady čtvrtý díl splaceného kapitálu akciového a když účel i důvody od žadatelů uvedeny jsou.
Čl. XXVII.
Valná hromada usnáší se platně, když je v ní polovice vydaných akcií zastoupena nehledě k počtu akcionářův přítomných.
Nadpoloviční většina hlasů zastůpených rozhoduje, při rovnosti hlasův rozhodne předsedájící.
Svolá-li se valná hromada a nesejde-li se dostatečný počet akcionářův, budiž k vyřízení téhož
programu valná hromada podruhé svolána, v této druhé schůzi může se činiti platné usnešení
bez ohledu na počet akcií zastoupených.
Kdo do valné hromady nepřijde, ani zastupovati se nedá, jest předce vázán tím, co se v ní
usnese.
238
Čl. XXVIII.
Ve valné hromadě hlasuje se ústně, nebo jak předseda v súhlase s valnou hromadou ustanoví,
volby však dějí se odevzdáním lístků; na každém lístku budiž poznamenán počet akcií a hlasů
akcionáře lístek odevzdávajícího.
Čl. XXIX.
Valná hromada svolává se předsedou neb výborníkem k tomu ustanoveným (čl. 18) pomocí
dopisův akcionářům 8 dní před ustanoveným dnem zaslaných s udáním účelu schůze. Svolání
musí v téže době uveřejněno býti v novinách, stanovami k tomu určených.
Čl. XXX.
Valné hromadě přísluší:
1. Voliti členy výboru.
2. Voliti přehližitele účtův a bilance spolkové.
3 Schvalovati účty závěrečné, roční bilance a návrhy na rozdělení neb uložení zisku.
4. Schvalovati výpůjčky výborem učiněné.
5. Rozhodovati o návrzích a rozpočtech na příští rok jí radou správní předložených.
6. Schvalovati ustanovení úředníkův, jejích služné a propuštění.
7. Usnášeti se o změně stanov, zvláště pak předmětu podniku spolkového, o případném zvýšení
jistiny akciové a o rozchodu společnosti. K platnosti usnešení o změnách stanov a o zvýšení
akciové jistiny potřebí je schválení státní správy.
8. Usnášeti se o rozšíření podniku.
Čl. XXXI.
O rokování valné hromady vede se protokol, jejž podpíše předseda, zapisovatel, dva výboři
a dva akcionáři, valnou hromadou k tomu určení. Ověřený přepis protokolu slouží za legitimací v příčině voleb ve valné hromadě vykonaných.
Čl. XXXII.
Ke konci každého roku správního, jenž počíná 1. červencem, uzavře správní rada veškeré účty,
vykáže stav jmění spolkové inventářem a vypočítá ztrátu i zisk na základě bilance po zákonu
o obchodním obyčeji sestavené.
Z vykázaného zisku odrazí se:
a) na účet strojův nejméně 6 %
b) na účet nářadí nejméně 2 %
c) ustanovené valnou hromadou tantiemy úředníkům, odměny a dary.
Ze zbytku zisku uloží se 5 % do fondu záložního a co po všem tom zbude, rozdělí se mezi akcionáře jako dividenda, ačli o tom hromada valná jinak se neusnese.
239
Čl. XXXIII.
Záložní jistina určena jest k uhrazení takových ztrát, na něž by roční výtěžek nestačil, ona budiž ve zvláštním účtě vykázána a zvláštně uschována.
Dosáhne-li záložní jistina 40.000 korun, přiráží se pak k ní jen 1 % ze zbytku čistého zisku dotud, až dosáhne 80.000 korun, načež přestanou příspěvky k fondu záložnímu. Kdyby jistina
záložní klesla pod 40.000 korun, vztažmo pod 80.000 korun, počnou se k ní opět přirážeti
příspěvky ze zisku po pěti, případně po jednom ze sta.
Čl. XXXIV.
Listina záložní může se uložiti buď celá, buď z části co jistota k dosažení úvěru na daně z provozování závodu.
Rada správní je tedy povinna uložiti jí na takové papíry cenné, jež příslušné úřady za jistotu
přijímají.
Čl. XXXV.
Kdyby v některém roce vzešly stráty na jednotlivých předmětech jmění společenského, uhradí
se nejprvé ze zisku, pak z fondu záložního a nestačí-li ten, půjčkou.
Dokud taková půjčka splacena není, nesmí akcionářům vypláceti se dividenda.
Čl. XXXVI.
Všeliké ohlášení podniku se týkající dějí se pomocí dopisův akcionářům zaslaných a uveřejněním v novinách, které valná hromada ročně dle potřeby ustanoví, nyní prozatím v „Lidových
novinách“. Každá změna v tom směru oznámená buď soudu obchodnímu.
Čl. XL.
Společnost rozchází se kromě případů v čl. 242 obch. zák. uvedených usnešením valné hromady akcionářů soudně nebo notářsky ověřeným.
Čl. XLI.
Valná hromada ustanoví spůsob, jakým se provésti má likvidace, a likvidátory.
Likvidátoři provésti mají likvidaci společnosti ve smyslu zákonů.
Po uhražení všech pohledávek zbývající jmění rozděleno buď po stejných částkách na všechny
akcie a dle jich poměru mezi akcionáře. Po dobu likvidace zůstávají v platnosti ustanovení
o valné hromadě a o revisorech.
Valná hromada svolává se likvidátory.
Čl. XLII.
Správa státní může dohledací právo jí příslušící vykonávati zeměpanským komisařem.
Týž jest oprávněn nahlédnouti ve veškerou správu společnosti, býti přítomným všem valným
hromadám, jakož i schůzím orgánů společnosti, a zastaviti všechna usnešení, o nichž za to má,
že jsou proti stanovám nebo stávajícím zákonům.
Čl. XLIII.
Zároveň má právo nabývati koncese hostinské.
Ve Vyzovicích dne 1. dubna 1897
Rolnícký akciový závod ovocnářský ve Vizovicích na Moravě
Čl. XXXVII.
Rozepře, které by povstaly z poměru společenského, mají se vyříditi příslušným soudem.
F. Barvič v. r.
Max Knopp v. r.
Čl. XXXVIII.
Řízení palírny, destilace, manipulace vůbec a v dílně ovocné vede samostatně správce technický pod dozorem správní rady valnou hromadou ustanovený a radě správní zodpovědný. Jemu
podřízení jsou úředníci techničtí, skladník, služebníci a lidé v dílně pracující.
Nákup manipulačních potřebností přináleží technickému správci se schválením správní rady.
Čl. XXXIX.
Administraci vede účetní pod dohlídkou rady správní.
Jemu podřízen jest personál kancelářský.
Účetní čili správce administrační má pro potřeby náhlé pokladnu příruční, v níž chová částku
peněžitou, která mu radou správní byla co záloha povolena a z hlavní pokladny vydána.
240
241
PŘÍLOHA I I.
242
243
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / příloha II
2
STANOVY R. JELINEK GROUP SE, 2010
Název, sídlo a předmět podnikání
Článek 1
1. Společnost nese název: R. JELINEK GROUP SE
2. Je registrována v Tilburgu.
3. Společnost může mít kanceláře a pobočky v Nizozemí i v zahraničí, ale dokud má zapsané
sídlo v Nizozemí, musí mít v Nizozemí hlavní sídlo i vedení společnosti.
Předmět podnikání
Článek 2
Předmětem podnikání společnosti je:
a. zřizování a akvizice dalších podniků jakékoli právní formy, účast v nich, spolupráce s nimi
a jejich řízení a financování (nebo zajišťování financování);
b. nákup, prodej, využití a správa aktiv;
c. nákup a prodej, pronajímání a nájem realit, bytů a nebytových prostor;
d. poskytování poradenství a služeb podnikům a společnostem, s nimiž společnost tvoří skupinu, a třetím stranám;
e. výroba ovocných lihovin a lihových nápojů prostřednictvím specializovaných dceřiných
společností;
f. poskytování záruk, zavazování společnosti a zastavování jejích aktiv za dluhopisy podniků
a společností, s nimiž tvoří skupinu, a jménem třetích stran;
g. obchodování s měnami, cennými papíry a majetkovými položkami obecně;
h. vývoj patentů, ochranných známek, licencí, know-how a dalších práv z průmyslového
vlastnictví a obchodování s nimi;
i. provádění veškerých činností průmyslové, finanční nebo obchodní povahy;
j. poskytování zástavních práv nebo poskytování záruk jakýmkoli jiným způsobem pro jiné
osoby, jinak než v souvislosti s úpisem nebo nákupem akcií v akciovém kapitálu společnosti;
a uskutečňování všeho, co s uvedenými předměty podnikání souvisí nebo k nim může vést, a to
vždy v nejširším možném výkladu.
Kapitál a akcie
Článek 3
1. Základní kapitál společnosti činí devatenáct milionů sedmdesát devět tisíc šest set padesát
pět eur a dvanáct centů (19.079.655,12 €).
2. Základní kapitál je rozvržen na:
2 /
244
a.čtyři miliony šest set sedmdesát jedna tisíc sto třicet (4.671.130) ks akcií o jmenovité
hodnotě čtyři centy (0,04 €),
b.čtyři miliony šest set sedmdesát jedna tisíc sto třicet (4.671.130) ks akcií o jmenovité
hodnotě osm centů (0,08 €),
c.třináct tisíc tři sta dvacet devět (13.329) ks akcií o jmenovité hodnotě dvacet sedm eur
sedmdesát šest centů (27,76 €),
d.třináct tisíc tři sta dvacet devět (13.329) ks akcií o jmenovité hodnotě padesát pět eur
padesát dva centů (55,52 €),
e.deset (10) ks akcií o jmenovité hodnotě dvanáct tisíc tři sta dvě eura a šedesát osm
centů (12.302,68 €),
f.deset (10) ks akcií o jmenovité hodnotě dvacet čtyři tisíc šest set pět eur a třicet šest
centů (24.605,36 €),
g. čtyřicet (40) ks akcií o jmenovité hodnotě dvacet osm tisíc eur (28.000,00 €),
h. čtyřicet (40) ks akcií o jmenovité hodnotě padesát šest tisíc eur (56.000,00 €),
i. devatenáct (19) ks akcií o jmenovité hodnotě dvě stě čtyřicet tisíc eur (240.000,00 €),
j. devatenáct (19) ks akcií o jmenovité hodnotě čtyři sta osmdesát tisíc eur (480.000,00 €).
Emise akcií
Článek 4
1. Vydání akcií vyžaduje souhlas valné hromady akcionářů, pokud k tomu valná hromada
neurčí jiný orgán společnosti.
2. Cena a další podmínky emise budou stanoveny spolu s usnesením o vydání akcií.
3. Do osmi dnů od každého usnesení valné hromady o vydání akcií nebo o tom, že k vydání
akcií opravňuje jiný orgán společnosti, bude úplné znění usnesení uloženo u úřadu obchodního rejstříku.
4. Do osmi dnů od každé emise akcií bude tato emise oznámena úřadu obchodního rejstříku.
Předkupní právo
Článek 5
1. Každý akcionář má předkupní právo na každou emisi akcií poměrně podle celkového počtu svých akcií. Rovněž má předkupní právo k akciím vydaným za nepeněžní vklad.
2. Akcionář nemá předkupní právo k akciím vydaným zaměstnancům společnosti nebo skupiny.
Nákup vlastních akcií společnosti
Článek 6
1. Aniž by tím byla dotčena zákonná ustanovení, může představenstvo, je-li k tomu zmocněno valnou hromadou, rozhodnout o tom, že společnost nakoupí plně splacené akcie ve vlastním kapitálu za hodnotné protiplnění. Tento nákup je však dovolen pouze tehdy, když:
Podnikový archiv RUDOLF JELÍNEK a.s.
245
a.vlastní kapitál společnosti mínus kupní cena nebude menší než zaplacená a vyžádaná
část kapitálu plus zákonem stanovené rezervy a
b.jmenovitá hodnota akcií v kapitálu společnosti, které společnost získává, vlastní nebo
má v zástavě nebo které vlastní její dceřiná společnost, nebude činit více než polovinu
emitovaného kapitálu.
Co se týče požadavku pod písm. a, rozhodující je výše vlastního kapitálu společnosti
podle poslední schválené rozvahy mínus kupní cena akcií v kapitálu společnosti, výše
úvěrů podle § 2:98c odst. 2 nizozemského občanského zákoníku a výplata dividend jiným
osobám ze zisku nebo rezerv společnosti a jejích dceřiných společností následující po datu
rozvahy.
Tento nákup není dovolen, jestliže uplynulo více než šest měsíců finančního roku, aniž by byla
přijata a schválena roční účetní závěrka.
2. K nákupu plně splacených akcií ve vlastním kapitálu společnosti jinak než zdarma může
dojít pouze tehdy, jestliže k tomu valná hromada představenstvo zmocnila, a v rozsahu, v němž
tak učinila. Toto zmocnění platí pouze na dobu maximálně osmnácti měsíců. Valná hromada
ve svém zmocnění určí, kolik akcií lze nakoupit, jak se mají nakoupit a v jakých mezích se má
pohybovat cena.
Akcie
Článek 7
1. Akcie se vydávají v podobě akcií na doručitele.
2. Potvrzení o vlastnictví/hromadná listina se vydá na počet akcií, který stanoví představenstvo společnosti.
3. Potvrzení o vlastnictví akcií/hromadné listiny jsou podepsány představenstvem společnosti. Jsou číslována způsobem, který určí představenstvo.
4. Akcie budou vydány pouze po zaplacení nejméně jmenovité hodnoty těchto akcií.
5. Valná hromada akcionářů může rozhodnout o snížení emitovaného kapitálu zrušením akcií, které vlastní společnost, nebo snížením hodnoty akcií prostřednictvím změny stanov.
Zástavní právo / Depozitní certifikáty
Článek 8
1. K akciím lze zřídit zástavní právo. Hlasovací právo k zastaveným akciím má pouze akcionář.
2. Zástavní věřitel, který nemá hlasovací právo, nemá práva držitele depozitních certifikátů.
3. Společnost se nemůže podílet na vydávání depozitních certifikátů.
Členové představenstva
Článek 9
1. Představenstvo tvoří čtyři členové představenstva. Představenstvo může jednoho člena
představenstva jmenovat předsedou a jednoho místopředsedou.
Členy představenstva mohou být pouze fyzické osoby.
246
2. Společnost musí mít politiku v oblasti odměňování představenstva. Politiku přijme valná
hromada.
Jmenování; pozastavení funkce a odvolání
Článek 10
1. Členy představenstva jmenuje valná hromada.
2. Členové představenstva jsou jmenováni na období pěti (5) let. Opakované jmenování člena představenstva není omezeno.
3. Každému členovi představenstva může valná hromada kdykoli dočasně pozastavit výkon
funkce nebo ho odvolat.
4. Pozastavení funkce lze jednou nebo vícekrát prodloužit, nejvýše však na tři měsíce. Jestliže
není na konci tohoto období přijato žádné rozhodnutí o ukončení pozastavení výkonu funkce
nebo o odvolání, pozastavení výkonu funkce skončí.
Článek 11
1. Představenstvu je svěřeno řízení společnosti
2. Představenstvo je oprávněno provádět právní úkony týkající se jiných aktiv realizovaných
v akciích, než jsou peníze po schválení valnou hromadou akcionářů.
3. Za společnost jedná představenstvo.
Pouze předseda a místopředseda mají pravomoc jednat za společnost samostatně.
Ve všech případech, kdy by došlo ke střetu zájmů mezi společností a členem představenstva, budou společnost zastupovat ostatní členové představenstva.
4. Představenstvo může, při řádném dodržení těchto stanov, stanovit soubor pravidel pro
řízení svých vnitřních záležitostí. Členové představenstva si mezi sebou rovněž mohou rozdělit
činnosti, bez ohledu na to, zda se toto rozdělení řídí souborem pravidel či nikoli.
5. Představenstvo se schází, kdykoli o to požádá kterýkoli z jeho členů. Rozhodnutí schvaluje absolutní většinou hlasů.
Při rovnosti hlasů má rozhodující hlas předseda.
6. Usnesení představenstva související s podstatnou změnou identity nebo charakteru společnosti nebo jejího podnikání podle § 2:107a nizozemského občanského zákoníku podléhají
schválení valné hromady akcionářů.
7. Aniž by tím bylo dotčeno kterékoli jiné platné ustanovení těchto stanov, je dozorčí rada
oprávněna požadovat, aby usnesení představenstva podléhala jejímu předchozímu schválení.
Tato usnesení musejí být jasně specifikována a písemně oznámena představenstvu.
8. Jestliže některý člen představenstva chybí nebo není schopen jednání, jsou řízením dočasně pověřeni ostatní členové představenstva. Jestliže chybějí nebo nejsou schopni jednání všichni členové představenstva, bude společnost dočasně řízena jednou nebo více osobami, které
k tomuto účelu jmenuje dozorčí rada. Pouze v případě, že je absence nebo neschopnost jednat
způsobena neobsazeným pracovním místem, může dozorčí rada jmenovat jednoho nebo více
ze svých členů, kteří budou dočasně pověřeni řízením. V této době nesmějí tito členové jednat
jako členové dozorčí rady.
247
Dozorčí rada
Finanční rok, roční účetní závěrka, výroční zpráva
Článek 12
1. Společnost má dozorčí radu, která se skládá ze tří (3) osob.
2. Členové dozorčí rady jsou jmenováni valnou hromadou akcionářů.
Člen dozorčí rady je jmenován na období pěti let.
3. Každému členovi dozorčí rady může valná hromada akcionářů kdykoli dočasně pozastavit
výkon funkce nebo ho odvolat.
4. Pozastavení funkce lze jednou nebo vícekrát prodloužit, nejvýše však celkem na tři měsíce.
Jestliže není na konci tohoto období přijato žádné rozhodnutí o ukončení pozastavení výkonu
funkce nebo o odvolání, pozastavení výkonu funkce skončí.
5. Valná hromada akcionářů může stanovit odměnu členů dozorčí rady.
Článek 16
1. Finanční rok společnosti odpovídá kalendářnímu roku.
2. Rozvahu a výkaz zisku a ztráty s přílohami, které se souhrnně nazývají roční účetní závěrkou, koncipuje a vypracovává představenstvo a každoročně do pěti měsíců od skončení finančního roku se uloží v sídle společnosti spolu s výroční zprávou k nahlédnutí akcionářům, pokud
neplatí ustanovení § 2:403 nizozemského občanského zákoníku. Za zvláštních okolností je valná hromada oprávněna toto pětiměsíční období prodloužit na maximálně šest měsíců.
3. Dozorčí rada nechá roční účetní závěrku a příslušné dokumenty zkontrolovat autorizovaným účetním, kterého za tímto účelem jmenuje valná hromada akcionářů, a vydá zprávu
o roční účetní závěrce pro valnou hromadu akcionářů.
4. Roční účetní závěrku podepisují všichni členové představenstva a všichni členové dozorčí
rady; jestliže podpis jednoho nebo několika z nich chybí, je třeba připojit poznámku s uvedením důvodů této skutečnosti.
5. Roční účetní závěrka, výroční zpráva se zprávou dozorčí rady a údaje, které je třeba připojit
podle § 2:392 odst. 1 nizozemského občanského zákoníku, jsou uloženy v sídle společnosti k nahlédnutí akcionářům, a to od data, na něž je svolána schůze určená k diskusi o účetní závěrce.
6. Roční účetní závěrku schvaluje valná hromada akcionářů.
7. Představenstvo je povinno uchovávat roční účetní závěrku a evidenci sedm let.
Článek 13
1. Dozorčí radě je svěřen dozor nad politikou a jednáním představenstva a celkovým chodem událostí ve společnosti a v podniku, který je s ní spojen. Dozorčí rada je představenstvu
nápomocna radami. Při výkonu svých povinností se členové dozorčí rady soustřeďují na zájmy
společnosti a jejího podnikání.
2. Dozorčí rada má kdykoli společný přístup – avšak individuální přístup pouze na základě
zmocnění – do budov a prostor společnosti a právo nahlížet do záznamů společnosti.
3. Představenstvo informuje dozorčí radu písemně nejméně jednou ročně o strategické politice, obecných a finančních rizicích a systému řízení a kontroly ve společnosti.
4. Představenstvo je povinno poskytnout dozorčí radě veškeré potřebné informace.
Článek 14
Dozorčí rada nemá právo pozastavit výkon funkce členům představenstva.
Článek 15
1. Dozorčí rada si může po vzájemné poradě své činnosti vnitřně rozdělit. Dozorčí rada může
jmenovat člena dozorčí rady pověřeným členem dozorčí rady, kterému je pak svěřen konkrétně
výkon dohledu nad každodenním řízením společnosti, aniž by tím byla dotčena jakákoli dohoda dozorčí rady o rozdělení jejích úkolů.
2. Dozorčí rada si zvolí ze svého středu předsedu.
V případě nepřítomnosti předsedy na schůzi dozorčí rady si schůze jmenuje vlastního
předsedajícího.
3. Všechna rozhodnutí dozorčí rady se přijímají absolutní většinou hlasů. Na schůze dozorčí
rady se vztahuje obecné pravidlo § 2:13 nizozemského občanského zákoníku o rozhodujícím
významu mínění předsedy v určitých případech.
4. Dozorčí rada tedy může přijímat platná rozhodnutí, pouze je-li na schůzi přítomna většina
členů dozorčí rady.
5. Členové dozorčí rady mohou rozhodovat i mimo schůzi, pokud mají všichni členové dozorčí rady možnost vyjádřit svůj názor na příslušný návrh písemně, faxem nebo e-mailem a nikdo z nich nemá proti tomuto způsobu rozhodování námitky.
248
Zisk
Článek 17
1. Po předchozí poradě s představenstvem je valná hromada akcionářů oprávněna převést
do rezerv takovou část zisku, jakou pokládá za nezbytnou, při řádném dodržení povinnosti
zachovat zákonné rezervy nebo rezervy předepsané těmito stanovami.
2. Jakýkoli zbylý zisk po odvedení rezerv podle předchozího odstavce je dán k dispozici valné hromadě.
3. Valná hromada je oprávněna zrušit rezervy zcela nebo zčásti jinak než schválením roční
účetní závěrky na návrh představenstva schválený dozorčí radou. Ztrátu lze uhradit pouze
z rezerv předepsaných zákonem v rozsahu zákonem dovoleném.
4. Společnost smí akcionářům a jiným oprávněným vyplatit pouze zisk podléhající rozdělení
zisku, a to tak, aby její vlastní kapitál přesahoval částku zaplacené a vyžádané části kapitálu
plus rezervy, které je třeba zachovat podle zákona nebo podle stanov.
5. Při výpočtu rozdělení zisku se akcie, které společnost drží ve vlastním kapitálu, nepočítají
a není na ně rozdělován žádný zisk, kromě případu, kdy jsou tyto akcie zatíženy užívacím právem zřízeným společností v době, kdy byly nakoupeny, a pouze do této míry. Tyto akcie rovněž
nezakládají právo na likvidační zůstatek po likvidaci společnosti.
249
Rozdělení zisku
Článek 18
1. Dividendy akcionářům jsou splatné ve lhůtě, o níž rozhodne valná hromada akcionářů.
2. Nárok akcionáře na dividendu vyprší pět let po splatnosti.
Valná hromada akcionářů
Článek 19
1. Valná hromada se může konat v Amsterodamu, Rotterdamu, Haagu, Tilburgu, Utrechtu, na letišti Schiphol nebo Eindhoven, kdykoli valnou hromadu pokládá za nezbytnou
představenstvo nebo dozorčí rada, nebo pokud jeden nebo více akcionářů, kteří celkem
představují alespoň pět procent emitovaného kapitálu, zašle představenstvu nebo dozorčí
radě písemnou žádost s úplným a přesným uvedením témat, o nichž se má jednat. Akcionáři
se při aplikaci zde uvedených ustanovení pokládají za rovnocenné. Požadavek na písemné
podání žádosti podle tohoto odstavce se nepokládá za splněný, bylo-li podání učiněno elektronicky.
2. Jestliže představenstvo nebo dozorčí rada této žádosti nevyhoví tak, aby se valná hromada
mohla konat do šesti týdnů od přijetí žádosti, jsou žadatelé oprávněni svolat valnou hromadu
sami při dodržení příslušných předpisů.
Článek 20
1. Valná hromada se koná každoročně do šesti měsíců od skončení předchozího finančního roku.
2. Program zahrnuje přinejmenším tyto body:
a. zprávu představenstva o záležitostech a řízení společnosti za předchozí rok;
b. schválení roční účetní závěrky;
c.udělení nebo odmítnutí schválení výkonu činnosti představenstva v předchozím finančním roce a výkonu dozoru prováděného dozorčí radou;
d. rozdělení zisků;
e. rozhodnutí o obsazení volných míst.
Článek 21
1. Prohlášení, která musejí být adresována valné hromadě podle zákona nebo podle stanov, mohou být valné hromadě sdělena tak, že jsou zahrnuta buď do oznámení, jímž se valná
hromada svolává, nebo do dokumentu, který je uložen v sídle společnosti k nahlédnutí akcionářům, uživatelům, kteří mají práva držitelů depozitních certifikátů, pokud je v oznámení, jímž
se valná hromada svolává, uvedena zmínka o nich.
2. Oznámení, jímž se valná hromada svolává, musí učinit představenstvo nebo dozorčí rada.
Oznámení, jímž se valná hromada svolává, musí být učiněno nejméně patnáct dnů před konáním valné hromady (den, kdy oznámení vyšlo, ani den konání valné hromady se nepočítají).
Oznámení, jímž se valná hromada svolává, musí být učiněno v souladu s právními předpisy
upravujícími svolávání valných hromad.
250
3. Valné hromady akcionářů se svolávají pomocí elektronicky zveřejněného oznámení společnosti, přímo a trvale přístupného až do konání valné hromady.
4. Návrhy akcionářů se na valné hromadě mohou projednávat pouze tehdy, pokud byly zahrnuty do oznámení, jímž byla valná hromada svolána, nebo oznámeny identickým způsobem,
jestliže společnost obdržela žádost nejpozději šestnáctý den před konáním valné hromady a nebrání-li tomu žádný závažný zájem společnosti.
Požadavek na písemné podání žádosti podle tohoto odstavce se nepokládá za splněný,
bylo-li podání učiněno elektronicky.
Článek 22
Oznámení, jímž se svolává valná hromada, musí obsahovat body, o nichž se bude jednat.
Článek 23
1. Valné hromadě předsedá osoba jmenovaná představenstvem. Jestliže představenstvo předsedu nejmenuje, určí si předsedajícího sama valná hromada.
2. Předseda rozhoduje o účasti jiných osob, než jsou akcionáři, uživatelé, kteří mají práva
držitelů depozitních certifikátů, členové představenstva a dozorčí rady a notář, jak je uvedeno
v odst. 3 tohoto článku, na schůzi.
3. Zápis o průběhu každé schůze provádí osoba určená předsedou. Zápis podepíše předseda
a zapisovatel na této nebo následující valné hromadě.
Jestliže se však na žádost společnosti pořizuje o konání valné hromady notářský zápis,
postačí podpis notáře na tomto zápisu.
Článek 24
1. Každé akcii o hodnotě:
a. čtyři centy (0,04 €) náleží jeden (1) hlas,
b. osm centů (0,08 €) náležejí dva (2) hlasy,
c. dvacet sedm eur sedmdesát šest centů (27,76 €) náležejí šest set devadesát čtyři (694) hlasy,
d. padesát pět eur padesát dva centů (55,52 €) náleží jeden tisíc tři sta osmdesát osm (1388) hlasů,
e.dvanáct tisíc tři sta dva eur šedesát osm centů (12.302,68 €) náleží tři sta sedm tisíc pět
set šedesát sedm (307.567) hlasů,
f.dvacet čtyři tisíc šest set pět eur třicet šest centů (24.605,36 €) náleží šest set patnáct
tisíc sto třicet čtyři (615.134) hlasy,
g. dvacet osm tisíc eur (28.000,00 €) náleží sedm set tisíc (700.000) hlasů,
h. padesát šest tisíc eur (56.000,00 €) náleží jeden milion čtyři sta tisíc (1.400.000) hlasů,
i. dvě stě čtyřicet tisíc eur (240.000,00 €) náleží šest milionů (6.000.000) hlasů,
j.čtyři sta osmdesát tisíc eur (480.000,00 €) náleží dvanáct milionů (12 milionů) hlasů,
vše v souladu s článkem 25 odst. 3.
2. Všichni akcionáři jsou oprávněni účastnit se valné hromady osobně nebo prostřednictvím
zmocněnce pomocí elektronických komunikačních prostředků, obracet se k valné hromadě
a uplatňovat svá hlasovací práva pouze tehdy, je-li tato možnost uvedena v oznámení, jímž se
svolává valná hromada.
251
3. Aby mohl být použit odst. 2, musí být akcionář identifikovatelný pomocí elektronických
komunikačních prostředků, musí být schopen se seznámit s diskusí na valné hromadě a být
schopen uplatnit svá hlasovací práva. Kromě toho by měl být schopen se pomocí elektronických komunikačních prostředků účastnit rozprav.
4. Pro použití elektronických komunikačních prostředků lze stanovit podmínky, které budou
dány na vědomí spolu s oznámením, jímž se svolává valná hromada.
Článek 25
1. Valná hromada akcionářů může přijímat platná usnesení pouze tehdy, je-li na schůzi zastoupeno alespoň třicet procent (30 %) emitovaného kapitálu.
2. Aniž by tím byla dotčena ustanovení knihy 2. nizozemského občanského zákoníku, přijímají se usnesení valné hromady absolutní většinou hlasů, pokud tyto stanovy nepředepisují
jinou většinu.
3. Na valné hromadě nemůže hlasovat akcie náležející společnosti nebo její dceřiné společnosti, ani akcie, k níž má společnost nebo její dceřiná společnost užívací právo.
Hlasovací právo však není odepřeno uživatelům akcií, které náležejí společnosti nebo jejím dceřiným společnostem, pokud bylo užívací právo zřízeno dříve, než akcie náležela společnosti nebo některé její dceřiné společnosti.
Při určování toho, do jaké míry akcionáři hlasují, jsou přítomni nebo zastoupeni, nebo
v jaké míře je přítomen či zastoupen kapitál, se neberou v úvahu akcie, které podle zákona
nemohou hlasovat.
4. Způsob hlasování určí předsedající schůze.
5. Dojde-li k rovnosti hlasů, není přijato žádné usnesení.
Změna stanov, fúze, rozdělení, zrušení
Článek 26
1. O změně ustanovení těchto stanov, o účinnosti fúze s jednou nebo více společnostmi podle
zákona nebo o rozdělení či zrušení společnosti může valná hromada rozhodnout dvoutřetinovou většinou všeho emitovaného kapitálu.
2. Kopie návrhu obsahujícího změnu vysvětlenou slovo od slova je v sídle k dispozici k nahlédnutí všem akcionářům a uživatelům, kteří mají práva držitelů depozitních certifikátů,
od data oznámení, jímž se svolává valná hromada, až do ukončení valné hromady.
Likvidace
Článek 27
1. Při zrušení společnosti rozhodne valná hromada akcionářů, kdo bude pověřen likvidací
společnosti a dohledem nad ní.
2. Spolu s přijetím usnesení o zrušení společnosti musí být rovněž určena výše platby likvidátorům a osobám pověřeným dohledem nad likvidací.
3. Likvidace se uskuteční při řádném dodržení příslušných zákonných ustanovení.
252
4. Po vypořádání všech dluhů bude zbývající zůstatek vyplacen akcionářům v poměru nominálně zaplaceného množství jejich akcií.
5. Na žádost státního zastupitelství může společnost zrušit soud, jestliže představenstvo již
nemá sídlo v Nizozemí. Před vyhlášením rozsudku o zrušení může soud společnosti poskytnout příležitost přemístit představenstvo do Nizozemí ve lhůtě stanovené soudem nebo přemístit zapsané sídlo v souladu s čl. 64 odst. 1 evropského nařízení.
6. Tam, kde je to možné, zůstávají ustanovení těchto stanov účinná i během likvidace.
7. Osoba, kterou k tomuto účelu jmenuje valná hromada, musí po dobu sedmi let poté, co
společnost zanikla, uchovávat účetní knihy, doklady a jiné datové nosiče společnosti.
Přechodná ustanovení
Článek 28
1. V okamžiku, kdy se sídlo společnosti přemístí z České republiky do Nizozemí, se nominální
hodnota akcií přemění na eura a každá kmenová akcie na jméno se přemění na akcii na doručitele.
Každá akcie v nominální hodnotě:
a. jedna koruna česká se přemění na akcii v nominální hodnotě čtyři centy (0,04 €),
b. dvě koruny české se přemění na akcii v nominální hodnotě osm centů (0,08 €),
c.šest set devadesát čtyři koruny české se přemění na akcii v nominální hodnotě dvacet
sedm eur sedmdesát šest centů (27,76 €),
d.jeden tisíc tři sta osmdesát osm korun českých se přemění na akcii v nominální hodnotě padesát pět eur padesát dva centů (55,52 €),
e.tři sta sedm tisíc pět set šedesát sedm korun českých se přemění na akcii v nominální
hodnotě dvanáct tisíc tři sta dva eur šedesát osm centů (12.302,68 €),
f.šest set patnáct tisíc sto třicet čtyři korun českých se přemění na akcii v nominální
hodnotě dvacet čtyři tisíc šest set pět eur třicet šest centů (24.605,36 €),
g.sedm set tisíc korun českých se přemění na akcii v nominální hodnotě dvacet osm tisíc
eur (28.000,00 €),
h.jeden milion čtyři sta tisíc korun českých se přemění na akcii v nominální hodnotě
padesát šest tisíc eur (56.000,00 €),
i.šest milionů korun českých se přemění na akcii v nominální hodnotě dvě stě čtyřicet
tisíc eur (240.000,00 €),
j.dvanáct milionů korun českých se přemění na akcii v nominální hodnotě čtyři sta
osmdesát tisíc eur (480.000,00 €).
2. K okamžiku, kdy se sídlo společnosti přemístí z České republiky do Nizozemí, činí emitovaný a splacený kapitál společnosti devatenáct milionů sedmdesát devět tisíc šest set padesát
pět eur a dvanáct centů (19.079.655,12 €).
Emitovaný kapitál je k tomuto okamžiku rozdělen takto:
a.čtyři miliony šest set sedmdesát jedna tisíc sto třicet (4.671.130) akcií v nominální hodnotě čtyři centy (0,04 €),
b.čtyři miliony šest set sedmdesát jedna tisíc sto třicet (4.671.130) akcií v nominální hodnotě osmi centů (0,08 €),
c.třináct tisíc tři sta dvacet devět (13.329) akcií v nominální hodnotě dvacet sedm eur
sedmdesát šest centů (27,76 €),
253
d.třináct tisíc tři sta dvacet devět (13.329) akcií v nominální hodnotě padesát pět eur
padesát dva centů (55,52 €),
e.deset (10) akcií v nominální hodnotě dvanáct tisíc tři sta dva eur šedesát osm centů
(12.302,68 €),
f.deset (10) akcií v nominální hodnotě dvacet čtyři tisíc šest set pět eur třicet šest centů
(24.605,36 €),
g. čtyřicet (40) akcií v nominální hodnotě dvacet osm tisíc eur (28.000,00 €),
h. čtyřicet (40) akcií v nominální hodnotě padesát šest tisíc eur (56.000,00 €),
i. devatenáct (19) akcií v nominální hodnotě dvě stě čtyřicet tisíc eur (240.000,00 €),
j. devatenáct (19) akcií v nominální hodnotě čtyři sta osmdesát tisíc eur (480.000,00 €).
3. Poté, co se sídlo společnosti přemístí z České republiky do Nizozemí, může každý držitel
kmenové akcie na jméno s nominální hodnotou v českých korunách tuto akcii bezplatně vyměnit za akcii na doručitele s nominální hodnotou v eurech, a to ve lhůtě a způsobem stanoveným
představenstvem. Dokud tato výměna nebude provedena, nemůže akcionář vykonávat svá práva.
254
255
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / přehled palíren
TABULKOVÝ PŘEHLED PALÍREN
2000
RUDOLF JELÍNEK, akciová společnost od 1994
1994
založení současné akciové společnosti
RUDOLF JELÍNEK, státní podnik 1991–1993
1990
Slovácké konservárny Uherské Hradiště 1966–1990
Jihomoravská Fruta Brno 1963–1965
Slovácké konservárny a lihovary Uherské Hradiště 1958–1963
Slovácké lihovary Staré Město 1953–1958
Valašsko-slovácké pálenice a konservárny Uherské Hradiště 1950–1952
Moravské lihovary a octárny Brno 1948–1950
1951 zastaven provoz ve Slušovské 425 (býv. Vladimír Jelínek)
1974 zastaven provoz ve Štěpské 380 (býv. Karel Singer)
1980
1970
1960
1950
1948
Moravské lihovary a octárny Brno 1948–1950
(1948–1949 zastaven provoz)
První vizovická pálenice Karla Singra
1945–1948
Erste Wisowitzer Brennerei Brüder Pfeiffer
1941–1945
Rudolf Jelínek 1945–1948
Z. Jelínka synové 1945–1948
Ernst Gabriel 1941–1945
Německá nucená správa
1940–1945
Vojtěch Baklík
(Kopanická 324)
1940–1948
1940
Rudolf Jelínek
1926–1941
1930
1920
První vizovická pálenice
Karla Singra
1895–1941
Zikmunda Jelínka synové
(Vladimír Jelínek)
(Slušovská 425, od 1927
též Nádražní 615)
1926–1940
Zikmunda Jelínka synové
(Slušovská 425,
od 1921 též Razov 472)
1919–1926
Zikmund Jelínek
(1891–1897
Zahradní 558, 559,
1897–1919
Slušovská 425)
1891–1919
1910
1900
1894
1890
Josef Bajer
(Nádražní 576)
1927–1948
Josef Weiss a spol.
1927–1941
František Kalenda
(Slušovská 7)
1914–(1945?)
Hospodářské družstvo
(Nádražní 615) 1923–1927
Petr Kašpárek
(Štěpská 401)
kolem 1922
Jan Pekárek 1921
Emil Kopecký
1907–1921
Biochema Brno (1948–1949), Valašsko-slovácké pálenice Uherské Hradiště (1950–1952),
Slovácká Fruta Uherské Hradiště (1953–1958),
1958 sloučeno se Slováckými konservárnami a lihovary Uherské Hradiště
Josef Weiss
(Mořic Weiss)
1902–1927
1902–kolem 1910
Chrastěšovská 1221,
od kolem 1910
Zahradní 558, 559)
Josef Čižmář
1898–1907
Antonín Kalenda
(Slušovská 6)
1931–1948
Pavel Mrákota,
František Turpiš
(Wilsonovo nám.
133)
1922
Alois Klačánek
(Říčanská 288)
1934–před 1945
Ferdinand Kubíček
(Kopanická 297)
1923–1925, 1929
František J.
Pažout
(Kopanická)
1928–1948
Zelenina Kyjov (1948–1952),
Slovácká Fruta Uherské Hradiště (1953–1954)
Ovocnářská
společnost
ing. Čech a spol.
(Wilsonovo
nám. 421)
1928–1948
Jan Kalenda
(Wilsonovo nám. 103)
1924–?
Pirus s.r.o.
(Zemská ovoc.
škola)
1922–1926
(Štěpská 381
od 1926)
1922–1932
Jan Dubčák
(Wilsonovo
nám. 26)
1923–1924
Jan Sláčík
(Říčanská 279)
1924–?
František Bedřich
(Kopanická 336) 1912–?
Antonín Ziegloser
(Kopanická 336)
1903–1914
Vilém Holý
Emílie Holá
od 1911
(Palackého
nám. 352)
1903–1914
Jan Sláčík
(Kopanická 336) 1910–1912
Jan Hába
(Říčanská 290) 1912–?
Rolnický akciový závod ovocnářský (Razov 472) 1894–1898
Šimon Frisch
1888–1895
1880
1870
Aron Eichen
1859–1888
1860
Vít a Klára Mandlovi 1857–1859
Panská pálenice ve Štěpské ulici (šlechtičtí majitelé) (1660)–1857
256
257
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / ro dokmeny
RODOKMEN JELÍNKŮ
Jakub Jelínek
6. 5. 1829,
Šumice
- 24. 11. 1911,
Uherské Hradiště
1.m.
Kateřina Müllerová
19. 9. 1837,
Černovír u Olomouce
- mezi 1881–1890
2.m.
Růžena Jelínková
7. 9. 1851,
Kojetín
-?
Marie Jelínková
Jana Jelínková
Zikmund Jelínek
Karolina Jelínková
Heřman Jelínek
Šalomoun Jelínek
Maxmilián Jelínek
Františka Jelínková
Mořic Jelínek
Rudolf Jelínek
Terezie Jelínková
1857, Luhačovice
-?
1858,
Luhačovice
-?
5. 7. 1859,
Luhačovice
- 12. 3. 1936,
Olomouc
6. 1. 1861,
Luhačovice
-?
26. 3. 1864
-?
3. 2. 1867,
Luhačovice
- 1938
15. 6. 1868,
Luhačovice
- 8. 5. 1928,
Luhačovice
28. 1. 1871,
Luhačovice
- po 15. 10. 1942,
Treblinka
18. 2. 1874,
Luhačovice
-?
18. 5. 1876,
Luhačovice
-?
30. 10. 1877,
Luhačovice - ?
m. Jakub Schön
m. ? Rosenfeld
m. Berta Schuhová
27. 6. 1861,
Dačice
- 9. 10. 1914,
Vizovice
m. S. Müller
m. Lina Jelínková
m. Flora Jelínková
5. 11. 1876,
Luhačovice?
- po18. 12. 1943,
Osvětim
m. Adéla Jelínková
4. 6. 1872,
Telč
- po 15. 12. 1943,
Osvětim
m. Alžběta Jelínková
m. Štěpánka Jelínková
Karla Jelínková
Marie Jelínková
Helena Jelínková
Rudolf Jelínek
Zdeněk Jelínek
Vladimír Jelínek
31. 3. 1887, Vizovice
- po 15. 8. 1944,
vyhlazovací tábor
2. 6. 1888,
Vizovice
- po 17. 3. 1942,
Izbica
31. 1. 1891,
Vizovice
- 1981,
Argentina
20. 6. 1892,
Vizovice
- po 29. 9. 1944,
Osvětim
?. 1. 1896,
Vizovice
- 22. 6. 1901,
Vizovice
5. 7. 1897, Vizovice
- 10. 6. 1942,
Flossenbürg
m. Hugo Lustig
29. 4. 1883,
Česká Třebová
- po 9. 1. 1942,
Riga
m. Artur Lustig
?. 8. 1880
-?
m. Arnošt Engel
m. Irena Müllerová
1. 1. 1897,
Valašské Klobouky
- po 4. 10.1944,
Osvětim
Karel Lustig
Luděk (Ludvík) Lustig
Otto Erich Engel
Zdeněk Jelínek
Jiří Jelínek
Anna Jelínková
Tomáš Jelínek
31. 1. 1913,
Vrchlabí
1909,
Hradec Králové
- červen 1942,
Praha
1916, Praha
18. 11. 1921,
Brno
- 14. 5. 1946,
Vizovice
16. 12. 1927,
Brno
- 25. 9. 1990,
USA
1. 8. 1930,
Brno
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
30. 1. 1934,
Brno
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
Gertruda (Helena)
Lustigová
14. 2. 1909, Praha
- 19. 12. 2002, Dobříš
1. m. Vojtěch Nábělek
zemř. ve 30. letech
m. Jana Hermanová
? - 1999, Argentina
Ella Jelínková
Bedřich Jelínek
Olga Jelínková
26. 9. 1898,
Luhačovice
-?
12. 3. 1900,
Luhačovice
- 27. 5. 1943,
Vratislav
13. 8. 1897,
Luhačovice
- po 12. 6. 1942,
Trawniki
m. Ida Weissová
8. 3. 1900,
Vizovice
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
m. Jarmila Hobzová
13. 6. 1927, Zlín
m. ?
2. m. Roman Lenard
1901, Lvov
- duben 1945,
Bergen-Belsen
André Lenard
Věra Lustigová
Lydie Lustigová
21. 2. 1940, Paříž
1944
1946
258
syn
syn
Irena Jelínková
m. ? Falconer
11. 3. 1948, Zlín
259
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / ro dokmeny
RODOKMEN SINGRŮ
RODOKMEN WEISSŮ
Šalomoun Weiss
Josef Singer
nar. v Bzenci
-?
Rosi Bramerová
nar. v Kyjově
-?
m. Kateřina Singrová
Karel Singer
Josef Weiss
6. 9. 1864,
Jindřichov u Hranic po 26. 10.1942,
Osvětim
8. 4. 1838, Bzenec
- prosinec 1893,
Vizovice
m.
1. m. Jana (Johanna)
Jana Schindlerová
Holzová
6. 8. 1842,
Uherský Brod
-?
17. 1. 1874,
Újezd?
- 1. 2. 1920, Vizovice
2. m. Štěpánka Taubová
25. 4. 1884,
Jindřichův Hradec
- po 26. 10. 1942,
Osvětim
Mořic Weiss
Bertold Weiss
Arnoštka Weissová
Adolf Weiss
Jakub Weiss
Bertold Weiss
Růžena Weissová
Zikmund Weiss
Rudolf Weiss
Richard Weiss
28. 1. 1864, Vizovice
- 1927, Vizovice
1865, Vizovice
- 1865, Vizovice
1865, Vizovice
-?
- před 1939, Brno
1868, Vizovice
-?
11. 2. 1870, Vizovice
-?
22. 5. 1872, Vizovice
- před 1939, Vídeň
-?
10. 4. 1878, Vizovice
-?
-?
m. ? Schafrenka?
m. ?
Arnošt Singer
František Singer
Bedřich Singer
m.
13. 9. 1895,
Vizovice
- 16. 5. 1934,
Zlín
18. 8. 1900,
Vizovice
- po 26. 10. 1941,
Lodž
12. 11. 1903,
Vizovice
-?
Gizela Schindlerová
m. Valerie Tanzerová
5. 2. 1913, ?
- po 26. 10. 1941,
Lodž
1. m. Lota Roubíčková
30. 12. 1913,
Praha
- červenec 1944,
Osvětim
26. 9. 1875, Zlín
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
Greta Eislerová
m. ? Steiner
Heřman Jan Weiss
Ida Mayerová
Molly Steinerová
2. m. ?
(po r. 1948 v Chile)
Jana Singrová
Tomáš Singer
Carlos Singer
25. 11. 1933,
Praha
- červenec 1944,
Osvětim
9. 4. 1937,
Praha
- červenec 1944,
Osvětim
?, Chile
Veronica Singerová
Josef Weiss
Ida Weissová
Rudolf Weiss
Otto Weiss
23. 8. 1897,
Vizovice
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
8. 3. 1900,
Vizovice
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
7. 11. 1902,
Vizovice
- září 1942,
Majdanek
26. 1. 1907,
Vizovice
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
m. Alice Munková
14. 10. 1910,
Rousínov
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
m. Vladimír Jelínek
m. Annemarie
Neumannová
10. 7. 1913, Vídeň
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
dále viz rodokmen Jelínků
260
Jiří Weiss
Petr Weiss
Alžběta Weissová
8. 12. 1930,
Brno
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
16. 11. 1936,
Brno
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
1937,
Vídeň
- po 26. 1. 1943,
Osvětim
261
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / rejstřík jmenný
JMENNÝ REJSTŘÍK
Abramson, Samuel Mordechaj – 213
Alipčenko – 138
Avnon, Artur – 209
Bajer, Alois – 144
Bajer, Josef – 74, 95, 113, 150
Bajgar, Ivan – 189–192, 194, 195
Baklík, Vojtěch – 70, 113, 150
Baklíková, Hedvika – 72
Bartoš, Petr – 190, 195
Barvič, František – 37, 38, 241
Barvíř, Josef – 10
Bařina, Karel – 178, 185, 187
Baťa, Tomáš – 52
Beckmann, Hugo – 72, 73
Bedřich, František – 49
Benda, Hans – 107
Beneš, Edvard – 90
Bervid, Albert – 90, 180
Blažek, Jan – 231
Blažek, Pavel – 141
Bluhdorn, Josef – 15
Blümegen, Heřman Hanibal – 14
Blümegen, Petr – 15
Blümegenová, Františka – 15
Bockovi – 143
Boček, Bohuslav – 190
Boos-Waldeková, Marianna – 38
Bösrauk – 58
Bouda, Jan – 230
Brandt, Vladimír – 186
Braun, Leopold – 83
Brázda, Antonín – 117
Brázdil, Bohumil – 116
Brenka, Gabriel – 186
Brož, Jaroslav – 203
Bruckner – 178
Brusilov, Alexej Alexejevič – 57
Brzobohatý, Radoslav – 209
Ciaston, Willibald – 104
Čajánek, Petr – 209
262
Častínský, Josef – 66
Čech, Břetislav – 75
Čech, Jiří – 75
Čech, Ladislav – 35, 59
Čipera, Dominik – 102
Čižmář, František – 36, 38, 59
Čižmář, Josef – 36, 38, 55, 56
Deutschmann, Jáchym – 15
Déva, Martin – 195, 218, 220
Devera, Jan – 116
Dóczy, Emerich z Natluče – 11
Dóczy, Ladislav – 10, 13
Dohnal, Hynek – 86, 106, 139–141
Dolanský, Josef – 90
Drahoš, Josef – 46
Draškovičová, Gabriela – 63
Dubčák, Jan – 74
Dubecký, František – 107
Duda, Josef – 57
Dvořáček, Pavel – 190–192, 195, 198, 204, 210,
218, 220
Dvořák, Antonín – 59, 62
Eichen, Abraham – 17
Eichen, Aron – 17–20, 31, 32, 41
Eichen, Emanuel – 17
Eichen, Leopold – 17
Eichen, Urban – 17
Eichenová, Aloisie – 17
Eichenová, Eleonora – 17, 18
Eichenová, Terezie – 17
Eipeltauerová, Anna – 27
Eisler, Wolfgang – 116
Eislerová, Greta – 146
Eissler, Samuel – 15
Engel, Arnošt – 68
Engel, Maxmilián – 173
Engel, Otto Erich – 87, 93
Englová, Helena (viz také Jelínková, Helena)
– 68, 123, 136
Falconerová, Irena – 186
Feierabend, Ladislav – 102
Feith, Mojžíš Volf – 15
Feithová, Žofie – 15
Fierlinger, Zdeněk – 126
Filzák, Vojtěch – 122, 123
Finkelstein, Jakub – 32
Fischmann, Romi – 174, 175
Fojtík, Josef – 106
Foukal, Antonín – 189
Frankl, Emil – 143
Frankl, Josef – 33, 113
Frgalová, Vlasta – 134, 135
Friedmann, Markus – 15
Friedmann, Wittig – 15
Frisch, Heřman – 18
Frisch, Hugo – 18, 31
Frisch, Šimon – 18–21, 30–32, 40, 41, 52
Frischová, Anna – 18
Frischová, Bedřiška – 18
Frischová, Hedvika – 18
Frischová, Irena – 18
Frischová, Valerie – 18
Gabriel, A. – 110
Gabriel, Ernst – 106, 107, 109–112, 126, 128, 143
Gabriel, Raimund – 106
Gabrielová, Elsa – 112
Gabrielová, Josefa – 106
Gajda, Radola – 95
Gajdošík, Josef – 106
Gajzurová, Mária – 189
Gandalovič, Petr – 207
Gollen, Prokop Gervas – 12
Görig, Jan – 106
Gottwald, Karl – 108
Gottwald, Klement – 150
Grulich, Václav – 190
Grünfeld, Chaim – 175
Grünfeld, Marton – 157
Grünwald, Samuel – 27
Günsberger, Aron – 194, 213
Haas, Salo – 145
Hába, Eduard – 117, 130
Hába, Jan – 18, 49, 73, 75, 92, 114, 142, 150
Hába, Rostislav – 164
Hajný – 80
Hala, Jan – 38
Halámek, Jan – 24
Havelková, Jarmila – 231
Hempel, Hans – 104
Henych, Hugo – 129, 131
Heydrich, Reinhard – 116, 119
Hirschová, Netty – 46
Hobza, Josef – 155
Holá, Emilie – 49
Holakovský, Milan – 178
Holas, Miloš – 52
Holcman, Josef – 210
Holmesová, Lilly – 136
Holý, Vilém – 38, 49
Holých, Daniel – 11
Holz, Josef – 63
Holz, Zikmund – 31
Holzová, Františka – 31
Hromčík, J. – 163
Hutla, Hans – 99, 107, 108, 115
Chalupčíková, Anna – 33
Chalupčíková, Marie – 20
Chmelař, Josef – 192
Chromý, Zdeněk – 195
Imrýšek, Gustav – 170
Jahoda, Vilém – 189, 190, 193, 195
Janiš, Bohuslav – 134
Jankovcová, Ludmila – 163
Jantilová, Terezie – 72
Jelínek, Bedřich – 229, 230
Jelínek, Heřman – 227, 228
Jelínek, Jakub – 17, 18, 31, 225–228
Jelínek, Jiří – 72, 87, 101, 116, 122, 123, 125, 127,
129–133, 136, 155–157, 186
Jelínek, Maxmilián – 227–229, 231
Jelínek, Mořic – 68, 227, 228
Jelínek, Otto – 108, 113
Jelínek, Rudolf (1892–1944) – 33, 51, 54, 57,
65–71, 73, 74, 79–82, 86, 87, 89–92, 95, 97, 100,
101, 103–109, 112, 113, 116, 118, 122, 123, 128, 130,
131, 133, 210, 222, 226, 228
Jelínek, Rudolf (nar. 1876) – 227, 228
Jelínek, Šalomoun – 227–229
Jelínek, Tomáš – 71, 72, 119, 121, 134–136
Jelínek, Vladimír – 33, 54, 57, 65–74, 83, 87–97,
99, 101–103, 105, 107, 115–119, 123, 126, 132–37,
207, 228
263
Jelínek, Zdeněk (1921–1946) – 72, 87, 100–102,
116, 118, 119, 127–135
Jelínek, Zdeněk (1896–1901) – 33
Jelínek, Zikmund – 17, 18, 24, 31–34, 38–43, 46,
47, 53–57, 65, 67–69, 87, 90, 93, 94, 102, 210,
226–228
Jelínková, Adéla – 229
Jelínková, Anna – 71, 72, 87, 89, 119, 121, 134–136
Jelínková, Berta – 33, 57, 93, 94
Jelínková, Ella – 229
Jelínková, Flora – 229, 230
Jelínková, Františka – 227, 228
Jelínková, Helena – 19, 87
Jelínková, Ida – 71, 72, 87, 109, 115, 117, 121,
134–136, 145
Jelínková, Irena – 67, 70, 71, 82, 91, 92, 100,
101, 122, 123, 130, 131
Jelínková, Irena (nar. 1948, viz také Falconerová, Irena) – 155
Jelínková, Jana – 227
Jelínková, Jarmila – 101, 155, 186
Jelínková, Karla – 33
Jelínková, Karolina – 227
Jelínková, Kateřina – 31, 227
Jelínková, Marie (1888–1942) – 33
Jelínková, Marie (nar. 1857) – 227
Jelínková, Olga – 229, 231
Jelínková, Růžena – 227
Jelínková, Terezie – 227, 228
Jellinek, Adolf – 226
Jellinek, Hermann – 226
Jeremenko – 127
Jež, František – 134
Jirkovský, Alfréd – 108, 133, 134
Joon-hee Lee – 209
Kalábova (Jaderníčková), Jitka – 106
Kalenda, Antonín – 74, 95, 103, 113, 150
Kalenda, František – 49, 74, 103, 150
Kalenda, Jan – 74, 103
Kalenda, Oldřich – 189
Kalenda, Pavel – 20, 36, 38
Kašpárek, Petr – 74
Katz, Aron – 174
Katz, Eliáš – 158, 162, 173–175
264
Kiehn, Alfred – 227
Klačánek, Alois – 74, 75
Klaus, Václav – 209
Klötzer, Konrad – 221
Knapková, Anežka – 72
Knoll, Zdeněk – 108, 109, 143, 144, 180
Knopp, Max – 36, 38, 241
Kobelková, Růžena – 106
Kohn, Julius – 173
Kolínek, Josef – 86
Koňařík, Jiří – 195, 218
Konečná, Františka – 32
Konečný, Jan – 206, 209
Koněv, Ivan Stěpanovič – 126
König, Walter – 146
Königová, Berta – 146
Kopecká, Aloisie – 55, 56, 64, 66
Kopecký, Emil – 55, 56, 64, 66
Koralbum, Markus – 15
Koralbumová, Kateřina – 15
Košař, Ladislav – 165
Kovář, Alois – 117
Kovář, Přemysl – 209
Kožišník, David – 24
Kramář, Karel – 59
Kratochvíl, František – 54
Kratochvil, Otakar – 75
Krček, Cyril – 189, 190
Krebs – 58
Krejčí, František – 189
Krejčí – 58
Krtil, Ladislav – 112
Krump, Oswald – 104
Kubánek, Zdeněk – 220
Kubíček, Ferdinand – 68, 74, 104
Kühnert, Johannes – 108
Kulka, Jan – 147, 180
Kuraš, Mečislav – 130
Kůrka, Rudolf – 118
Kvoch – 90
Kyselov – 127
Laciga, Josef – 155
Laga, Jan – 165, 170, 173
Lapeš, František – 130
Lednický, Jan – 139, 165
Leicht – 162
Lenard, André – 210
Lenardová (Lustigová), Helena – 93, 134–137,
210
Lenert, Josef – 134
Leskovjanová, Justina – 94
Lohos, K. – 83
Lorenz, L. – 83
Löw, Markus – 15
Löwy, Pavel – 146
Löwyová, Ida – 146
Lukáš, Libor – 207, 209
Lustig, Artur – 123
Lustig, Hugo – 123
Lustig, Karel – 87, 93, 136, 210
Lustig, Luděk (Ludvík) – 87, 93
Lustigová, Karla (viz také Jelínková, Karla) –
87, 123, 134, 210
Lustigová, Marie (viz také Jelínková, Marie)
–87, 123
Lutonský – 26
Macháček, Rudolf – 75, 113
Majthényi, Zikmund – 10, 13
Majthényiová (roz. Dóczyová), Zuzana – 10,
11, 13, 24
Maňas, Jaroslav – 106
Maňasová, Terezie – 38
Mandl, Adolf – 16
Mandl, Vít – 16, 17
Mandlová, Klára – 16, 17
Männle, Heinrich – 220
Maráková, Marie – 100, 106, 127–132
Matyáš, Antonín – 165
Mayerová, Ida – 146
Meisel, Karel – 27, 107
Mela – 220
Michajlov – 133, 138
Michalík, Mikoláš – 24
Mikuláštík, Jan – 33
Mikulíků, Jura – 24
Moskowits, Simon – 175
Mosler, Franz – 107
Mrákota, Pavel – 74, 75
Mrzena – 128
Müller, Josef – 71, 79, 92, 130
Müllerová, Hermína – 71, 92, 130
Munk, Zikmund – 73
Munková (Schillerová), Ervína – 73
Nábělková, Gertruda (viz také Lenardová,
Helena) – 87
Navrátil, Antonín – 163–165
Navrátil, František – 178
Neudek, Gustav – 135
Neumann, Friedrich – 73
Neumannová (Hostovská), Irena – 73
Novák, František – 37, 52, 59
Novák, Jiří – 190
Österreicher – 173
Osyka, Jan – 106
Pagáč, Josef – 70
Pachner, Josef – 134
Palán, Antonín – 134, 135
Papežík, Miloslav – 152
Pavlištík, Karel – 210
Pažout, František – 38
Pažout, František J. – 75, 95, 109, 113, 152, 185
Pažout, Ivan – 185, 187, 189, 191, 195
Pekárek, Jan – 66
Pfeiffer, Alexander – 105, 110
Pfeiffer, Karel – 105
Pfeiffer, Otto – 104, 105, 110, 126, 138, 139
Pilčík, Jan – 46
Plátek, Mikuláš – 24
Podhorský, Samuel – 11, 13
Podlipský, Václav – 101
Pohl, Josef – 108
Pokorná, Marie – 105
Pokorný, František – 105, 106
Polachová, Marie – 227
Polívka, Boleslav – 193, 209
Polívka, Miloš – 113
Pospíšilová, Ludmila– 231
Pravda, Vincenc – 133
Pravdík, František – 32
Prokop, Antonín – 38
Průžek, František – 36, 38
Pšenčík, Josef – 38
265
Pšenčík, Miloš – 144
Ptáčník, Jan – 221
Rabl – 58
Rada, František – 112, 135, 137
Rada – 164, 165
Rafaja – 107, 118
Rákoczi, František – 12
Redlich, Hugo – 118
Rée, Pavel – 58
Reich – 108
Richter – 230
Rosenfeld – 175
Roubíček, Pavel – 187
Roubíček, Richard – 100, 141, 155, 186, 187
Roubíčková, Eva – 100, 187
Rupa, Pavel – 32
Rychlík, František – 36, 38
Rychlíková, Marie – 103, 106
Rychna, Miroslav – 220
Ryšavý, František – 114
Rytnauerová, Ema – 73, 116, 135, 147
Řemenář, Jan – 24
Říman, Martin – 220
Salomon – 14
Samek – 58
Sedláček, František – 38
Seilernová, Sarolta – 110
Schafrenková, Arnoštka – 146
Schefczik, Roman – 106
Schindler, Jakub – 26
Schindler, Maxmilián – 72
Schindlerová (Kannová), Amalie – 26
Schindlerová, Helena – 72
Schmidt, Josef – 139
Schön, Viktor – 58
Schönborn–Buchheim – 83
Schrötter, Bernard – 43
Schrötter, Emil – 117, 118, 143
Schwoy, František Josef – 24
Sidon, Karol – 213
Singer, Arnošt – 30, 31, 64, 84, 90, 91, 93
Singer, Bedřich – 30, 31, 63, 64, 84, 86, 90–92,
100, 103, 104, 120, 138, 140–142, 155, 156, 179,
187
266
Singer, Carlos – 155
Singer, František – 30, 31, 63, 64, 90, 120, 141
Singer, Jindřich – 97
Singer, Josef – 30
Singer, Karel – 21, 27, 30, 34, 38, 40–43, 46,
52, 55–57, 63, 64, 69, 72, 73, 83–86, 89–93, 95,
97, 100, 103–105, 108, 109, 113, 115, 116, 120, 127,
138, 141, 222
Singer, Tomáš – 84, 100, 120–122
Singrová, Jana (1874–1920) – 30, 31, 52, 63
Singrová, Jana (1933–1944) – 84, 100, 120–122
Singrová, Kateřina – 30
Singrová, Lota – 84, 86, 92, 100, 104, 120–122
Singrová, Štěpánka – 63, 64, 120, 141
Singrová, Valerie – 64, 120
Skalický, Jiří – 190
Sláčík, Alois – 48, 49, 107
Sláčík, Jan (nar. 1848) – 49, 75
Sláčík, Jan (nar. 1867) – 75
Sláčík, Josef – 127, 131
Sláma, Jan – 75
Slavík, František – 209
Slováček, Jan – 46
Sobolev, J. – 106
Sovák, Eduard – 38
Stein, Tibor – 87
Steinerová, Molly – 146
Steinhart, Jindřich – 62, 109
Stillfried, Filip – 16, 18
Stillfried, Rudolf – 18, 20, 34, 36–38, 63
Stöhr – 142
Stojan, Jaroslav – 128–132
Stokláska, V. – 38
Stránský, Dr. – 58
Strassmann, Izák – 15, 52
Strassmann, Leonhart – 15
Strassmann, Marek – 15
Strassmann, Mojžíš – 15, 16, 18
Strassmann, Rudolf – 52, 63
Strassmann, Samuel – 15, 18
Strassmannová, Cecílie – 15
Strassmannová, Kateřina – 52
Strassmannová, Polly – 15
Striegl, Johann – 104, 105, 113, 115
Střižík, Josef – 134
Sušila, Jan – 69
Sušilík, Jan – 24
Šála, František – 36, 38
Šaller, Evžen – 101
Šebesta, Jakub – 220
Špaček, Vladimír – 113
Štalmach, Jan – 178
Táborský, František – 32
Tasovský – 139
Taub, Samuel – 64
Taubová, Adéla – 64
Thorsch, Fritz – 72
Tlučková, Gizela – 146, 180, 181
Tököly, Imrich – 12
Töpfer, Alois – 67
Tradt, Fritz – 110
Turpiš, František – 74
Tvrdý, Antonín – 165
Urbánek, Michal – 32
Valíček, Jan – 55
Valíček, Jaromír – 101
Valíčková, Anna – 55
Valík, Ferdinand – 130
Válková, Karolina – 72
Vašťatka, Jan – 32
Vlček, František – 195
Vogel, Otto – 117
Výborný, M. – 39
Vysloužil, Antonín – 86, 101, 116, 117
Vysloužil – 165
Wagner, Josef – 106
Wachtenheim, J. – 83
Weinstein, Evžen – 109
Weinstein, Josef – 86, 91–93, 103, 138, 139, 143,
144, 155, 156, 167
Weinstein, Karel – 119
Weinsteinová, Eliška – 91
Weiss, Adolf – 27, 146
Weiss, Bertold – 27
Weiss, Erich – 136, 145
Weiss, Heřman Jan – 146
Weiss, Jakub – 27
Weiss, Jiří – 73, 116, 119, 121
Weiss, Josef (1838–1893) – 20, 26, 27, 39, 40,
46
Weiss, Josef (1897–1943) – 57, 72, 73, 89–93, 95,
97, 102, 103, 108, 116, 121, 136, 142, 143, 145–147,
180, 181
Weiss, Mořic – 24, 27, 40, 46–48, 53, 54, 56,
72, 73, 146
Weiss, Otto – 72, 73, 97, 102, 116, 121, 136, 146
Weiss, Petr – 73, 116, 121
Weiss, Richard – 27
Weiss, Robert – 136, 145
Weiss, Rudolf (nar. 1878) – 27
Weiss, Rudolf (1902–1942) – 72, 73, 89, 97,
102, 103, 119, 136, 146, 147, 180
Weiss, Šalomoun – 26
Weiss, Viktor – 136, 145
Weiss, Zikmund – 27, 136
Weissová, Alice – 73, 91, 116, 121
Weissová, Alžběta – 97, 121
Weissová, Annemarie – 73, 97, 116, 121
Weissová, Ernestina (viz také Schafrenková,
Arnoštka) – 27
Weissová, Gizela – 72, 109, 121, 146
Weissová, Jana – 26, 46
Weissová (Bramerová), Růžena – 26
Weissová (Steinerová), Růžena – 27, 146
Winton Nicholas – 100
Wittgruber, L. – 83
Wufka, Antonín – 112
Zábranský, Josef – 26
Záhorovský, Miroslav – 230
Zakravač, Lumír – 195
Zedníček, Pavel – 209
Zelinka, Antonín – 189
Ziegloser, Antonín – 38, 49, 56
Zicha, Karel – 104, 107
Zima, Pavel – 144
Žabka, Jiří – 167, 168, 170, 173–175, 178
Žáček, Petr – 190
Žídek, Josef – 113
267
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / rejstřík místní
MÍSTNÍ REJSTŘÍK
Amsterodam – 250
Angola – 218
Argentina – 220
Austrálie – 145, 160, 174, 194
Ázerbájdžán – 217
Babice – 153, 154
Belgie – 160
Benin – 218
Berehovo – 83
Berlín – 39, 59
Bílsko–Bělá – 146, 217
Bohumín – 59
Boloňa – 160
Bosna – 27, 231
Botswana – 218
Bratislava – 87, 107, 123, 158, 173, 174
Bratřejov – 12, 35
Brazílie – 160
Brémy – 39
Brno – 32, 47, 52, 72, 105, 106, 108, 123, 130, 137,
138, 145, 146, 150, 151, 174, 186, 193, 195, 208, 231
Brody – 58
Brumov – 69
Bruntál – 15
Břeclav – 104
Březnice – 26
Břvany – 195
Budapešť – 217
Buenos Aires – 123, 136
Buchs – 160
Bulharsko – 168, 218, 219, 222
Bunč – 201, 209
Bzenec – 26, 82, 152–154, 195
Cognac – 68
Čáslav – 118
Černovír – 227
Čína – 145, 160, 217
Dačice – 33
Dánsko – 160
Dešná – 35
268
Dolany – 212
Dolní Dunajovice – 83
Dolní Trnava – 219
Drslavice – 226
Dřevohostice – 36
Dubí – 193
Dubňany – 153, 154, 162
Dunajská Streda – 173
Egypt – 91
Eindhoven – 250
Estonsko – 217
Flossenbürg – 117, 119
Francie – 67, 68, 83, 109, 132, 135, 159, 168, 174,
194, 203
Fryšták – 152
Garmisch–Partenkirchen – 146
Ghana – 218
Givoletto – 217
Gottwaldov – viz Zlín
Gruzie – 217
Haag – 157, 250
Halič – 68
Hanoj – 160
Havířov – 209
Heidelberk – 195
Hlohovec – 71, 79
Hodonín – 54
Holešov – 21, 30–33, 43, 47, 62, 93, 97, 116–118,
206, 210
Horní Lhota – 33, 113
Hradec Králové – 160, 179, 221
Hrádek na Vlárské dráze – 152
Hrobice – 32, 54
Hustopeče – 214
Hvozdná – 27, 32
Chicago – 193
Chile – 100, 155, 220, 222
Chrast – 162
Chrastěšov – 35
Island – 160
Itálie – 71, 84, 101, 160, 212, 217, 220
Izbica – 123
Izrael – 155, 174, 175, 217
Jablonec nad Nisou – 195
Jasenná – 12, 35, 155
Jekatěrinburk – 58
Jevany – 111, 139
Jevíčko – 15
Jihlava – 118
Jilemnice – 66
Jindřichov u Hranic – 30
Jindřichov ve Slezsku – 30
Jindřichův Hradec – 64, 106
Jižní Afrika – 218, 220
Jugoslávie – 68, 71, 80, 82, 160, 161, 168
Kalifornie – 27
Kanada – 155, 160, 194, 217
Karlovy Vary – 178
Klášterec nad Ohří – 162
Kojetín – 150, 227
Kolín – 118, 162
Kolumbie – 160
Kostelany – 209, 215
Kostelec – 110, 111
Krakov – 57, 58
Kroměříž – 16, 39, 54, 56, 62, 64, 108, 153, 192,
195
Krumsín – 108
Kunovice – 153, 154
Kunštát – 21
Kyjov – 152, 193
Lhotsko – 12
Libanon – 160
Libochovice – 162
Lípa – 35
Lipník nad Bečvou – 17, 36, 108
Lipsko – 170
Litovel – 19
Litva – 217
Lodž – 120, 141
Londýn – 146, 159, 195, 217
Lotyšsko – 217
Louny – 108
Lublin – 119
Luhačovice – 17, 31, 93, 116, 178, 226–231
Lukov – 16
Lutonina – 12
Lužkovice – 35
Lvov – 58
Maďarsko – 79, 80, 168, 174, 194, 217
Majdanek – 119
Mariánské Lázně – 70, 71, 157
Mariuvka – 58
Mařatice – 153, 154
Medlov – 18
Melbourne – 136, 160
Mnichov – 59
Modřice – 153
Moldávie – 218
Montevideo – 136
Montreal – 170
Moravské Málkovice – 230
Moravské Prusy – 222
Moskva – 58, 59, 161, 213, 217
Naděždinsk – 58
Namibie – 218
Napajedla – 20
Nebušice – 162
Německá demokratická republika – 160
Německo – 68, 73, 94, 159, 194, 212, 214, 217,
218, 220
Německý Brod – 134
Neubuz – 35
Neustadt – 194
New York – 79, 80, 86, 101, 146, 159, 175, 217
Niedersedlitz – 108
Nigérie – 218
Nivnice – 152–154, 163, 166
Nizozemsko – 160, 217, 219, 222, 244
Nový Bydžov – 167
Nový Zéland – 160
Olomouc – 57, 65, 67, 87, 93, 94, 102, 104, 110,
113, 116
Opava 162
Orša – 59
Ostrava – 75, 104, 134, 188
Osvětim – 119–123, 145
Otrokovice – 39, 59, 106
Palestina – 54, 113, 145
Paříž – 37, 52, 160
Perm – 58
Peru – 160
269
KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / rejstřík místní
Petrohrad – 58, 59
Petrovany – 180
Pezinok – 83
Pleš – 129
Plzeň – 192, 194
Podkarpatská Rus – 82, 101
Polsko – 26, 68, 120, 203, 217
Pozděchov – 12
Pozlovice – 226
Praha – 39, 59, 64, 67, 68, 75, 84, 90, 100, 102,
104, 110, 111, 117–120, 130, 139–141, 146, 155, 158,
165, 171, 188, 192, 194, 195, 209, 213
Praha-Veleslavín – 107
Praha-Hostivař – 107
Prešov – 180
Prievidza – 167
Prostějov – 63
Provodov – 226
Prusko – 26
Přerov – 118, 134
Příbram – 166
Pulčín – 72
Quillón – 220, 221
Rakousko – 68, 71, 73, 97, 111, 160, 161, 194, 212,
217, 220
Raková – 12
Ramat Hasbaron – 136
Rec – 160
Rišon le–Cijon – 217
Roštín – 201, 209
Rotterdam – 250
Rousínov – 73
Rumunsko – 68, 79, 80, 168, 217, 219, 222
Rusava – 72
Rusko – 193, 194, 203, 217
Řecko – 168
Salzburg – 59
Santiago de Chile – 100, 140, 220
Sehradice – 227
Seini – 219
Seninka – 12
Schiphol – 250
Singapur – 218
Skalica – 216
270
Slavičín – 72
Slopné – 92
Slušovice – 121
Smržice – 55
Solikamsk – 58
Srbsko – 207, 218, 219
SSSR – 160, 161
Staré Město – 108, 152, 153, 163
Strážnice – 152
Svatobořice – 118
Šanghaj – 136
Španělsko – 160
Šternberk – 162
Štípa – 72
Štokholm – 217
Štúrovo – 168
Štvrtok – 31
Šumice – 226
Šumperk – 107, 112
Šváby u Solivaru – 180
Švédsko – 217
Švýcarsko – 160, 161, 203, 217
Tampa – 217
Tarnov – 57
Těchlov – 214, 215
Telč – 33, 229
Terezín – 120–123, 138, 141, 231hali
Termeno – 160
Terst – 27, 117
Těšetice – 212
Teteven – 218
Tilburg – 222, 244, 250
Togo – 218
Trenčianske Teplice – 71
Trnava – 83
Trojan – 218, 219
Trzebinia – 59
Třebíč – 54, 83, 210
Třinec – 210
Tullnerbach – 104
Ublo – 12, 206
Uherské Hradiště – 36, 38, 68, 83, 113, 144,
151–154, 164, 169, 180, 195, 228
Uherský Brod – 18, 26, 31, 58, 69, 121, 146, 147,
153, 154, 163, 228–230
Uherský Ostroh – 108, 227
Uhřice–Janov – 152
Újezd – 30
Ukrajina – 58, 194
Uničov – 106, 195
Utrecht – 250
Uruguay – 145
USA – 79, 80, 97, 100, 101, 105, 118, 128, 134,
155, 157–159, 172, 174, 175, 194, 198, 203, 212, 213,
217–219
Úsov – 17
Utrecht – 193
Užhorod – 173
Valašská Polanka – 91
Valašské Klobouky – 71, 145
Valašské Meziříčí – 162
Varšava – 58, 59
Velká Británie – 100, 101, 159, 217
Velké Poříčí – 104
Veselí nad Moravou – 134
Vídeň – 24, 26, 58, 59, 68, 73, 97, 104, 146, 174,
175
Vietnam – 160, 217
Visoko – 38
Vlkoš – 152
Vratislav – 230
Vsetín – 20, 32, 36, 43, 52
Všemina – 35
Vyškov – 54
Willisau – 160, 203
Zabkowice (Slezské Žabkovice) – 59
Zádveřice – 12, 35, 37, 54, 75, 102, 107, 118, 121
Záhlinice – 34
Zambie – 218
Zástřizly – 152
Zernez – 217
Zimbabwe – 218
Zlín – 27, 39, 46, 52, 72, 84, 90, 102–105, 109,
116, 117, 121, 128, 130, 132, 133, 136, 141, 142, 155,
164, 165, 174, 181, 188, 210, 230
Želechovice nad Dřevnicí – 12, 35
Židlochovice – 177
271
KRÁLOVSTVÍ
SLIVOVICE
MARCEL SL ADKOW SKI
Obálka: Jan Konečný
Grafická úprava: Zdeněk Macháček
Předtisková příprava, tisková produkce: STUDIO 6.15 s.r.o, Zlín
Tisk: HART PRESS, spol. s r.o.
Vydání druhé (doplněné a revidované)
Náklad 2500 kusů
Vizovice 2014
Fotografie pocházejí z majetku těchto institucí a soukromníků: RUDOLF JELÍNEK a.s.,
Státní okresní archiv Zlín, Státní okresní archiv Kroměříž, Státní okresní archiv Uh. Hradiště,
Moravský zemský archiv, SK Vizovice, Libor Macek, Božena Kovářová, André Lenard a Karel Lustig.
Vydal: RUDOLF JELÍNEK a.s., Vizovice
ISBN 978-80-260-6544-9

Království slivovice

Transkript

Podobné dokumenty

Priloha_8_Prirodni_a_kulturni_zdroje

100 let činnosti „Včelařského spolku pro Radim a okolí” 1914

R. JELÍNEK zachránil výrobu z likérky Dolany Vyšla

Podklad pro rozbor udržitelného rozvoje

ApROPó 07/2015 - Regionální rada regionu soudržnosti

Vítejte na valašsku s chutí

Nabídka kroužků na školní rok 2015

Masters of rock 2015 z pohledu hygienika

Návrh zadání územního plánu Malá Morávka

SLEZSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM VÝROČNÍ ZPRÁVA 2012