Kapitola první.

PRVENSTVÍ ZNÁMÁ, ZAPOMENUTÁ I NEZNÁMÁ.
„…Pozornost k výbušninám se pravděpodobně rok
od roku nebude snižovat, naopak narůstat v nových
oblastech tohoto oboru v předpokládaném množství
nezávislých a hluboce důležitých vědeckých
otázek…“
D.I. Mendělejev
Jak se tak probírám sovětskou odbornou literaturou,
anglicky neumím, tak se snažím vždy některé
zvláštnosti, zejména u rozněcovačů a min, zařadit
k nějakému historickému prvenství.
Ve své publikaci „MUV a jeho miny“ jsem se snažil
rozněcovač MUV historicky zařadit a přiřadit tvůrce.
Tento článek chci věnovat několika prvenstvím.
Protože za vším stojí člověk, nechci být anonymní.
První elektrické jiskrové rozněcovače.
Nedovedu odhadnout, co bylo dříve, první elektromagnetický zapisovací telegraf
(pravděpodobně až 1832), nebo první elektrický jiskrový uhlíkový zažehovač prachových
náloží? Je však pravdou, že Pavel Lvovič Schiling (1786 - 1837) v roce 1810 použil jako
první izolovaný vodič nejen k vedení pod zemí, ale také pod vodou a ideu elektrického
telegrafu tehdy ještě zastínil elektrický způsob roznětu prachových náloží. Podstata tohoto
zařízení spočívala v tom, že do prachové nálože se vložil Schillingem konstruovaný uhlíkový
(obloukový) zažehovač. Proud z galvanické baterie byl veden k uhlíkům zažehovače
měděným drátem izolovaným šelakem a smolnou směsí. Jako izolant byla použita základová
deska z ebonitu. Na kresbě je zobrazen na světě první elektrický zažehovač předvedený
v dubnu 1812 před povolovací komisí a nadále široce používaný v trhací technice na suchu i
pod vodou. Po napoleonské válce 1827 svými opakovanými pokusy začlenil Schiling natrvalo
elektrický roznět prachových náloží do ženijní praxe.
1
Když si trochu počtete v knize G.P. Gavrilova „Podvodnye miny“ dozvíte
se, že v roce 1874 postavila ruská armáda před konstruktéry nelehký úkol
vytvořit elektrojiskrový rozněcovač, kterého se zhostil poručík Drejeri.
Konstrukce, kterou použil u prvního elektrického rozněcovače, se v armádě,
díky své jednoduchosti a spolehlivosti, udržela až do konce první světové
války. Rozněcovač se tak stal prototypem elektrického rozněcovače tehdejších
ženijních orgánů.
Jeho konstrukci tvořilo ocelové tělo s uvnitř uloženým ebonitovým blokem,
kterým procházel vodič spojený s platinovým můstkem omotaným
nitrocelulosovou vatou a zápalné směsi v papírovém obalu. Zápalná směs byla
tvořena 40% chlorečnanu draselného, 40% oxidačním činidlem
hexakyanoželeznatanem draselným a 20% práškového grafitu. Tato slož je již
sama osobě vodivá. Elektrický jiskrový roznět zajišťovaly dva protilehlé
šrouby s hroty vzdálenými v jiskrové (obloukové) vzdálenosti. Přenos
vzniklého plamene na rozbušku zajistil a zesílil omot spodního šroubu
nitrocelulosou. Elektrickým zdrojem byl zprvu normální galvanický článek,
který později v roce (1875) velmi účelně nahradilo normální indukční magneto.
V žádném dostupném materiálu se nepodařilo zjistit, jaké základní rozměry
mají u rozněcovače být. Mou snahou bylo se přiblížit alespoň poměru 1:1.
V ruštině je krásné technikum udarno-ogněvoj spasob vzryvanija. Vše začalo v roce 1807,
když Skot A. Forsait dostal patent na směs, která vzplála při úderu
úderníku (kladívka) zbraně. Tato směs byla tvořena chlorečnanem
draselným, sírou, dřevěným uhlím a pojivem. Směs se
zpracovávala jako černý prach, ale v závěru se tvořily kuličky
velikosti hrášku, které byly pokryty voskem. Francouzský chemik
Claude-Louis Berthollet uzavřel tuto směs do kovové skořápky, to
2
způsobilo vznik roznětky. V roce 1816 Angličan Rajt zhotovil roznětku na bázi třeskavé rtuti.
Směs obsahovala nejen třaskavou rtuť, síru, chlorečnan draselný, sklo a pojivo (šelak,
gutaperč) směs byla citlivá jak na úder, tak i na tření. Od roku 1831 se stala třaskavá rtuť
dominantní v roznětkách a zápalkách.
Od roku 1826 se v Rusku začínají používat pro
rozněcovače tak zvané vlasovovské trubky. Vynálezce Vlasov
předložil pro rozněcovače fugasů skleněné trubičky, které jsou
naplněny kyselinou sírovou, a vloženy do papírové trubičky
napuštěné bertholletovou solí a cukrem. Při rozbití skleněné
trubičky se kyselina sírová rozlila na směs bertholletové soli a
cukru, způsobila vzplanutí směsi a prachové nálože. Trubky
Vlasova se udržely ve výzbroji až do první světové války.
Zjistíme někdy odpověď na otázku kdo, a kdy poprvé vložil celulosu do
nitračních směsí koncentrovaných kyselin dusičné a sírové? Byla to
tinktura nitri Glauberi?
Když jsem do úvodu vložil Mendělejevův citát, nebylo to proto, že bych si vzpomněl na
periodickou soustavu prvků, jejíž základ vytvořil právě ruský chemik Dmitrij Ivanovič
Mendělejev, ale proto, abych připojil jeho z dalších prvenství, které je možná opomíjeno
v důsledku významnějších objevů.
Název Пироколлодийный порох (pyrokolodiový prach), jak byl v originále nazván
tento druh nitrocelulosového prachu samotným Mendělejevem se u nás neujal asi proto, že
obsahuje jako hlavní složku nitrocelulózu neboli střelnou bavlnu (ryze české slovo)
želatinovanou nitroglycerinem. V osobní knihovně jsem našel v knize „Kronika života a díla
D.I. Mendělejeva“, Leningrad 1984 tajemnou formuli:
H2SO + 2HNO3 + 2H2O, 2H2SO4 + 2HNO3 + 3H2O, H2 SO4 + 2HNO + (n + m) H2O,
ve které je jádrem pudla (Vysvětlení pro ty, co nevědí co je jádro pudla. Jedná se o podstatu
věci), množství ředící vody, které by se mělo rovnat množství vody samotné hydratace. Ani
v tehdejším Rusku nebylo možné prosadit jakýkoliv vynález proto když 20. května 1890 zástupce Ministerstva námořnictví Vice Admiral N.M.Čichačjov navrhl předložení vědecké
formule jako Ruský prach, na což mu Mendelejev odpověděl dopisem, ve kterém, vyjadřuje
souhlas, a dále uvádí, že je nutná zahraniční cesta, na kterou musí vzít s sebou ještě s I.M
Čelcova a L. Fedotova z laboratoře studia výbušnin. 7.června ve večerních hodinách odplul s
těmito odborníky v oblasti výbušnin z Kronštadtu lodí do Londýna kam připlul 14. června. Při
3
desetidenním pobytu se setkal s F. Abelem (předseda výboru pro výbušniny, a autor
KORDITU ), J. Dewar (člen výboru, spoluautor korditu), Mimo jiné provedl exkurzi
v továrně rychlopalných zbraní a prachů Nordenfeld-Maxime, kde se zkušebně vyráběl kordit.
22. června - navštívil společně s Čelcovem Vulvický zkušební polygon, kde sledoval
spalování různých výbušnin (po návštěvě si Mendělejev zapsal tato poznámky do notesu:
"Bezdýmný prach: Střelná bavlna + nitroglycerin + ricinový olej; tažené řezané vločky
a drátěné tyče. Dali vzorky ... "). 27. června kdy navštívil ruského velvyslance v Londýně,
seznámil ho s Čichačjevovu výrobu výbušnin a odjel do Paříže. 30. června – se obrátil na
vědce A. Gauthiera a E. Saraha (ředitel Centrální laboratoře střelného prachu ve Francii). také
se setkal s takovými kapacitami, jako byl L. Pasteur, P. Lecoq de Buabodran, A. Moissan ,
A. Le Chatelier. 6. července navštívil Lůvr a také se setkal s ministrem války, kterého
požádal o povolení k návštěvě továrny na výbušniny. 12. července - dostal vzorek 2 gramů
nitrocelulosového prachu "pro osobní použití". Tyto 2 gramy plně postačovaly pro analýzu
vzrku, ze které vznikla tajemná formule. Jakmile úspěšně otestoval nitrocelulosový střelný
prach výstřely z námořních děl všech ráží, byl Mendělejev přesvědčen, že musí úkol rozvíjet,
vyrábět a nikdy se již nevracet k jeho výzkumu. Bylo zřejmé, že nadevše miloval svou
dočasnou práci na svém nitrocelulosovém střelném prachu. V článku "O nitrocelulosovém
střelném prachu" ("О пироколлодийном порохе") napsal, "…vlhkost, která může
rozhodnout při studiu bezdýmného prachu, jsem si jistý, že budu sloužit k tomu nejlepšímu,
mírovému rozvoji země a vědeckému poznání věcí, podmínkou pokusů jednotlivců je jejich
výrazné uznání." (D.I. Mendělejev. Svazek IX, 1949, s. 253)
Jak jistě víte, nitrocelulosový střelný prach Mendělejev, i přes některé nesporné výhody nad
nitrocelulosovým prachem francouzského typu, nebyl v Rusku nikdy přijat. Byl vyráběn
pouze v malých množstvích od 1892 námořním závodě v Ochtě a Kazani. Částečně nitrovaný
prach podobný ve složení s prachem navrženým Mendělejevem vyráběl Shlisselburgský
závod. V prvních letech bezdýmných prachů byl Mendělejevův prach přijat americkým
námořnictvem v roce 1897, a v armádě v roce 1899, se vyráběl se v obrovských množstvích v
továrnách ve Spojených státech během první světové války.
i
Vývoj a použití ženijních prostředků ВИМО СССР МОСКВА 1956 II. doplněné vydán, plk. A.I.Ivolgin
4