Svědomí

Svědomí
- k životu nestačí jen normy – jedním z nejdůležitějších orientačních bodů v lidském životě je
svědomí, které teprve umožňuje člověku mravně jednat v pravém slova smyslu = jednat z nejhlubší
vnitřní pohnutky
Svědomí:
řec. syneidesis
lat. consciencia
fr., angl., conscience
něm. Gewissen
šp. conciencia
it. coscienza
rus. совесть
- ve všech těchto jazycích jde vždy spíše o s-vědomí, znamená to tedy, že ve svědomí má člověk
jakési spoluvědomí o sobě samém
- ve svědomí člověk ví o své existenci v mravním ohledu = cítí požadavek, který je pro jeho jednání
závazný
Co to tedy je?
Zřejmě neexistuje univerzální odpověď, nelze objektivně zodpovědět. Jako fenomén je však
svědomí jisté. Jedno z možných pojetí, pro náš kulturní kontext asi nejpřiléhavější, říká, že svědomí
je:
Mravní schopnost, která člověku subjektivně říká, co je dobré a co zlé, a hovoří mu o jeho
mravní povinnosti.
Skutečnost svědomí však v žádném případě neznamená zbytečnost norem. Tvrzení, že normy jsou
pro nedospělé a nezralé osoby a svědomí je něco pro dospělé není pravda. Ve zralé osobnosti je
třeba skloubit obojí a zralé svědomí v zásadě normy uznává jako dobré a nejde proti ním.
Obecně můžeme říci, že svědomí je pro člověka závazné. O závaznosti tradiční morálky či
norem a zákonů lze vždy více či méně oprávněně pochybovat a vést debaty, kdyby však byla
zpochybněna ještě závaznost svědomí, co by nám pak zůstalo?!
Pár pohledů na to, co svědomí je:
– mravní danost
– schopnost člověka mravně soudit
– je subjektivní (opak objektivního)
– „...nejtajnější střed a svatyně člověka – v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru...“
(II.Vatikánský koncil – Gaudium et spes 16)
– srdce, ledví (primitivní kultury, SZ)
– Freud – superego = vypěstovaný a nabytý komplex požadavků a zvyklostí od rodičů či
vychovatelů
– Heidegger – volání k starost, hlas bytí
– Jaspers – hlas, který hovoří k člověku a je on sám
– Tomáš Akvinský – zvláštní činnost rozumu
– Augustýn – místo nejniternějšího setkání mezi člověkem a Bohem, centrum duše
– dnešní teologie – svědomí je dle své povahy vlastní náboženskou dimenzí, místem, kde je člověk
volán k zodpovědnosti před Bohem => neposlušnost svědomí = vina a hřích
Svědomí a normy – epikie
Nepřehlednost moderního světa přestává připouštět normativní všeobecná ustanovení pro všechny
detaily a situace. Normy jsou (a musí být) příliš abstraktní, než aby dokázaly absolutně regulovat
konkrétní případy. A zde se právě může svědomí dostávat do konfliktu s předem danými normami.
Toto napětí mezi svědomím a pozitivním zákonem řeší křesťanská etika pomocí tzv. epikie.
Epikie = vhodnost (z řec. epieikeia)
= správné chování člověka, který postupuje s pozitivní zákonnou normou podle principu vhodnosti,
přiměřenosti a dovolenosti.
Podle Tomáše je to vyšší pravidlo lidských skutků
Jak to funguje
Může se stát, že se v konkrétní situaci nesplní smysl nějaké normy, když se dodrží doslovně. Člověk
chápe hodnotu chráněnou normou a v jednotlivém případě jedná proti liteře zákona, aby dodržel
jeho ducha. (př.: Zákaz jízdy na červenou má smysl v tom, aby chránil lidské životy před zmařením
havárií, kdy do sebe v plné rychlosti narazí automobily. Když vezu do nemocnice člověka s
infarktem a v záchraně jeho života hraje roli každá vteřina, nebudu, je-li to bezpečné, na červenou
stát, ale projedu prázdnou křižovatku i když mi to norma zakazuje. Tím budu chránit lidský život
stejně jako norma, kterou porušuji a dokonce tím, že jí poruším možná lidský život zachráním)
Skutečným mistrem epikie byl Ježíš, když si vzpomeneme na jeho trable se sobotou, kdy každou
chvíli dělal něco, co dle židovských norem neměl, ale naplňoval ducha zákona, neboť „...sobota
byla ustanovena pro člověka nikoliv člověk pro sobotu...“
V epikii jde o mravní postoj, který spočívá ve svobodě svědomí. Nejde o libovůli, laxnost či o
pokus obcházet platné normy, ale jde o svéprávnost v konání toho, co svědomí poznává jako lepší a
náročnější.
Předpoklady epikie jsou zodpovědnost pro normu, vlastní osobu a skutečný cit pro hodnoty +
moudrost.
Epikie není nic běžného, při její aplikaci je nutné dodržovat následující: musí se porušovat
pouze pozitivní právní či sociální norma a musí jít o výjimku a jednotlivý konkrétní případ.
Nikdy se z ní nesmí stát pravidlo vyřazující určitou normu ze hry, norma musí zůstat chápána
jako v zásadě dobrá.
Právo na svobodu svědomí
Povinnosti následovat své jisté svědomí odpovídá právo na svobodu svědomí. Právo na svobodu
svědomí obsahuje dva nároky:
– právo nebýt nucen jednat proti svému svědomí – právo bezvýhradné
– právo nezabraňovat mi v tom, abych dle svého svědomí jednal – zde se připouští omezení v
případech, kdy by takové jednání bylo v rozporu s nároky obecného blaha
Svobodou svědomí se nemyslí svoboda od svědomí a osobní libovůle!
V konfrontaci se státním zákonem můžeme říci, že svědomí poslouchat státní zákon poznává jako
nutné, nemůže tedy vznikat zásadní obecný rozpor mezi svědomím a státním zákonem. Můžeme se
však ve výjimečných případech setkat s odmítnutím poslušnosti zákonu kvůli svědomí a na některé
takové případy i státní zákony myslí (např. odmítnutí vojenské služby se zbraní). Více konfliktů
mezi svědomím a státním zákonem může vznikat v totalitních a nedemokratických státních
systémech.
Vývoj a výchova svědomí
Člověk není odpovědný jen před svým svědomím, ale také za své svědomí. Své svědomí má tedy
člověk povinnost vzdělávat a kultivovat, aby se stalo svéprávným, což by měl být cíl vývoje
svědomí. Co se svéprávným svědomím myslí?
Svéprávné svědomí není:
– když dělám, co odpovídá mým osobním přáním a potřebám
– vymanění se z autorit, zákonů a norem
Svéprávné svědomí je:
– svobodně přijatá zodpovědnost spojená s ochotou jednat se spravedlivým ohledem na skutečnost
– věcně i situačně spravedlivé řešení konfliktů
– není nikdy se sebou hotovo, je vždy na cestě
– je svobodné
– není to nespoutanost, ale to, že se nenechám ničím a nikým manipulovat
– citlivé na dobro a zlo
– usuzuje nejen rozumem, ale i „srdcem“ a celou osobou
Výchova
Dle současné vědy, která se zabývá vývojem a výchovou svědomí, se svědomí nevyvíjí jen samo od
sebe, ale ani není tvořeno a formováno jen vnějším ovlivňováním. Vývoj a výchova svědomí se
uskutečňuje jak vnitřním, tak vnějším řízením. Každý tedy své svědomí vzdělává a formuje sám, ale
svědomí také potřebuje povzbuzení a orientaci od jiných hodnotami a normami. Tzn. že
antiautoritativní výchova je bludnou cestou, vychovatelé nejen mohou,ale i musí vychovávat!
Výchova a vzdělávání svědomí musí odpovídat jednotlivým fázím vývoje dle následujícího!
Vývoj svědomí
- může probíhat pomaleji či rychleji dle podmínek, ale nikdy ne na přeskáčku
1. Předforma svědomí na bázi „nad-já“
- všechny příkazy a zákazy, hodnoty a normy vkládané dítěti rodiči
- zároveň má funkci ideálu já
- v této fázi se neptá na zdůvodnění správnosti či nesprávnosti chování či příkazu
- dobré je být poslušný, zlé pak neposlušný
2. Konkrétní svědomí (věcné svědomí)
- přechod do druhé fáze je „od příkazu k podstatě věci“
- rozšiřováním sociálního obzoru se dítě setkává i s jiným pojetím a to relativizuje i obohacuje jeho
původní systém nad-já
- dítě se učí posuzovat chování dle důsledků, dobré chování je takové, které odpovídá věci a situaci
- často se věcná správnost musí namáhavě hledat, není rozpoznatelná na první pohled
- stále je důležitá identifikace s konkrétními osobami
3. Personifikované svědomí
- vztahuje se již na úmysl jednání
- ostře se projevuje v dospívání, kdy se odmítá jednání dospělých za kterým by bylo cítit pokrytectví
- systém norem je stále více vztahován na vlastní osobu, nově objevená subjektivita je často
pokládána za jediné měřítko jednání a tak se dospívající dostává do objektivně nesprávné situace
4. Životní svědomí
- jde o cíl vývoje, který není nikdy jednoznačně ukončen
- důležitým rysem je věrnost podstatnému, síla „já“, ostražitost, pevnost, senzibilita
- v případné nejistotě zůstává již jen Bůh garantem a pobídkou k odvaze rozhodnutí
Výchova
Dítě
Výchova začíná již v raném dětství, kdy je velice důležité prvotní přijetí dítěte, které u něj musí
vyvolat prvotní důvěru, bez které se nelze na cestě za svéprávným svědomím dále hnout. Výchovu
je třeba koncipovat tak, aby dítě získávalo cit pro dobré a zlé, je nutné u něj vzbudit radost z
dobra, což dítě vede k oceňování hodnoty a významu mravních požadavků a vzbudí u něj
sebeuvědomování a sebeovládání. Je třeba dát pozor na to, že způsob hodnocení rodičů se přenáší
na dítě!
Mladiství
Výchova má vést k převzetí vlastní zodpovědnosti, z čehož vyplývá, že není dobré mladého člověka
ani příliš omezovat, ale ani ho při chybném chování nesmíme ponechat vlastnímu osudu.
Požadavky na takového člověka klást musíme, ale nesmí být přehnané a musí být pochopitelné a
vést k přesvědčení, že jsou rozumné. To je jediný způsob jak je vezme za své. Výchova musí vést
ke snaze celoživotního vzdělávání svědomí. Ze své podstaty výchova obsahuje také nauku,
poučování, argumentaci o hodnotách a normách.
Nelze zapomenout: Nejen vědomosti jsou nutné k vzdělávání a výchově svědomí, protože
svědomí se netýká pouze intelektu. Musí obsahovat i výzvy a podněty pro cit a vůli. Rozum,
vůle a cit patří do komplexní výchovy svědomí.
Etické učení a jeho průběh
- jde o postoj, přesvědčení, dispozice jednání, způsoby jednání, které zasahují všechny dimenze
člověka v integraci všech oblastí
Odměna – trest
- posílení, instrumentální a operantní podmiňování
- pozitivní i negativní posílení spolehlivě navozují chování a při dostatečném opakování ho udržují
stabilní
- u dítěte má vést k odpovídajícímu chápání dobra a zla
- samo o sobě toto učení nepodporuje zodpovědnost, trestem je prostě vše vyřešeno a mizí i pocit a
tlak viny
- nevede přímo k získání vnitřního postoje
- trest vede k zamezení procesu konfrontace, je proto méně vhodný pro podporu zodpovědnosti
- odměna může větší význam pro etické učení, ale je třeba aby předmětem odměny nebyl předmět,
ale spíše vztah sám, nová forma komunikace (pohádka, …)
- jedná se ještě o jednu otázku, zda a jak trestat a odměňovat učení formou pokus – omyl,
samozřejmě, že existují hranice, za nimiž nelze s morálkou experimentovat, ale v případě
takovéhoto učení je třeba trpělivé a důsledné nápomoci a výchově beze strachu, že udělám právě
ten omyl. Je třeba, aby dítě své omyly poznalo a naučilo se je napravit
Modelové učení
- je mimo pochybnost, že člověk se učí na příkladu, projevuje se zde základní skutečnost našeho
života – vzájemnost, spojitost s druhými, odvozování od druhých
- pokud existuje vztah mezi modelem a dítětem, má model charakter výzvy
- model se projevuje jako etická konkretizace, nelze jím argumentovat, ale uplatňuje se tím, že ho
člověk vidí
Učení vhledem
- i v morálním učení může jít o gestalt, o vhled do situace, že „Tak by to mělo být!“, o tendenci
k dobré podobě
- etické vhledy lze podporovat:
1. Zkušeností – zažiji-li ohleduplnost, snáze dospěji k tomu, že bych se tak měl chovat i já
2. Opakováním – zkušenosti s krásou, láskou,… mohou člověka načas změnit, neopakují-li se
dlouho, může na ně člověk rezignovat
3. Přenosem – použití základního jednání v různých situacích (je-li dítě pochváleno, že nekřičí
na malého sourozence a pak přijde hluchý děda a ono na něj z ohleduplnosti řve)
4. Souladem uvědomění a zážitku se zamýšleným cílem – mám-li za cíl výchova schopnost
vytvářet pokoj, pustím ke slovu při konfliktu i slabší stranu a vytvořím tak pole zážitků,
v němž není vítěze a poraženého, ale lide mohou spolu žít
- jde o to, vytvářet situace, které umožňují s větší pravděpodobností vhled do určitého problému,
musím vytvářet klima, které podporuje uvědomění si toho, co chci děti učit
Dělení svědomí a některé problémy
předcházející (nabádá a zakazuje) – následné (vyhodnocuje po činu)
jisté (bez rozumných obav o správnost rozhodnutí) – pochybující (nejistota o tom, co je dobré a zlé)
správné (praktický úsudek ve shodě s objektivními etickými normami) – mylné
mylné
– nepřekonatelně (chybí vědomí o možném omylu)
– překonatelně (zaznívá požadavek odstranit nedostatek poznání a hledat pravdu)
překonatelně mylné
– laxní, volné (nedovolené posuzuje jako dovolené)
– skrupulózní (trvalý, hlodavý a nerozumný strach z hříchu tak, kde žádný není)
– kompenzační (skrupulózním zabýváním se maličkostmi zakrývá základní nedostatky)
– perplexní (nedokáže rozhodnout konflikt mezi několika povinnostmi, přičemž závazná je vždy
jen jedna)
Biblický pohled na svědomí
SZ
– „srdce“ („ledví“)
– „svědomí“ se nikde nevyskytuje (pouze 1x v řecké septuagintě Mdr 17,10)
– hlas svědomí je dán Bohem, který stvořil „srdce“ tak, že reaguje na vinu
– fenomén svědomí je obecně znám (Adam a Eva, Kain, David,...)
– svědomí odsuzuje i chválí
– úsudek svědomí je nakonec hlas Boží a primárně jde vždy o naslouchání Božímu slovu
NZ
Evangelia
– pojetí odpovídá SZ
– dle Ježíše musí člověk mít otevřené srdce pro hlas Boží, vytvářet příhodné podmínky a nechat se
formovat
Pavel
– nejdůležitější text vztahující se k svědomí je v ep. Římanům
– používá již svědomí ve vlastním smyslu slova – syneidesis
– ve svědomí stojí člověk v zodpovědnosti sám před sebou
– člověk dostal o Boha schopnost rozlišovat dobré a zlé – v srdci se ukazuje, co Bůh očekává od
lidského jednání
– projevuje se v konkrétních situacích konkrétně – obviňuje a obhajuje = trvalý soudní proces
– ve svědomí člověk poznává základní požadavky své existence
– poslušnost požadavku svědomí má význam pro spásu člověka
– svědomí je zaměřeno k Bohu, který v něm promlouvá mocí Ducha svatého