Zde - Didaktis

1. Ivan Blatný – Hledání přítomného času
Brněnská podzimní
U s. 20
V tisíci měst je slyšet hvízdat vlak
na velkém viaduktu mezi zbořeništi,
kde jeho hvízdání se rozléhá a tříští,
v tisíci měst je slyšet hvízdat vlak.
V tisíci čtvrtí kolem nádraží
se mísí kouř a prach a šedá barva mží
na zrytá prostranství, na vypálené domy.
V tisíci měst je slyšet hvízdat vlak,
v tisíci měst je slyšet hvízdat vlak,
budící ulice z mrákot a bezvědomí.
V tisíci měst je slyšet hvízdat vlak
na velkém viaduktu mezi zbořeništi,
lucerna zabliká rezavým věncem listí,
v tisíci měst je slyšet hvízdat vlak.
A o kousíček dál nějaká paní zdobí
před malým kostelem rudoarmějské hroby.
Veliký spánek. Spánek. Dušičky.
Sychravé chladné světlo nad víčky.
Je slyšet tisíc vlaků hvízdajících z dáli
nad hroby těch, kteří tu bojovali.
V tisíci městech je slyšet hvízdat vlak,
na Cejlu, na Plotní, na Mlýnské, na Dornychu.
Je říjen. K půlnoci. A poprchává. V tichu
z tisíce měst je slyšet hvízdat vlak.
V tisíci čtvrtích kolem nádraží
se mísí kouř a prach a šedá barva mží
na domy bez krovů, na zasypané dvory.
V tisíci měst je slyšet hvízdat vlak,
v tisíci měst je slyšet hvízdat vlak
a vidět reflektory.
Ivan Blatný: Hledání přítomného času
IVAN BLATNÝ (U s. 20, PS s. 18)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
2. Jiří Weil – Život s hvězdou
PS s. 20
„Pokoj číslo pětatřicet ve třetím poschodí.“
Třetí poschodí bylo poslední patro a nebylo jistě pohodlné odnášet tak vysoko sebevrahy, když v domě nebyla zdviž a márnice byla
ve sklepě. Avšak bylo snad třeba, aby byli až u střechy, snad se jim lépe umíralo v nejvyšším patře, nebo snad to bylo proto, aby je neviděli
umírat obyčejní nemocní. Avšak Robitschek byl živ a nebylo již nebezpečí, že ho budou musit odtáhnout po příkrých schodech do márnice.
Zaklepal jsem a vstoupil do pokoje. Nebyl to velký pokoj, byla to místnost, která byla kdysi částí bytu, snad špíže nebo koupelna, bytu,
který se již dávno rozplynul v nemocničním pachu a v bíle natřených stěnách. Postele byly těsně namačkány vedle sebe, mezi postelemi
nebylo ani místo pro židli, musil jsem si sednout na pelest. Robitschek byl bledý, ale mluvil zcela plynně:
„Mám smůlu,“ řekl, „dostali mě z toho, mám prokletou smůlu. Neměl jsem to zkoušet s plynem, mohl jsem přece vědět, jak to dopadne, když jím tak šetří. Ale nechtělo se mi skočit do vody, když je teď ještě zima, a věšet se mi také nechtělo, jednou jsem někde četl,
že oběšenec vyplazuje jazyk a zmodrá v obličeji.“
„Jste živ,“ řekl jsem, „je to dobrá věc, být na živu, že ano?“
„Ba ne, vy se náramně mýlíte, není to dobrá věc. Víte, chyba byla, že jsem věřil vyhlášce. Podle té vyhlášky má plyn fungovat v době
oběda, aby mohly hospodyně uvařit, a vidíte, nefungoval. A kromě toho se bojím, že mě budou stíhat, protože jsem překročil kvótu.
Je to také ve vyhlášce.“
„Nemohou vás stíhat, když jste nyní číslem. Co by si vzali na čísle, které nemá dokumenty ani majetek?“
„Máte pravdu, to jste mě skutečně potěšil. Ale to není má jediná smůla. Horší je, že se teď nemohu zabít. Hlídají mě tady, ručí za mne,
že mě odevzdají v pořádku do transportu. Nedostanu se odtud ani domů, ani na ulici. Budou mě tady držet tak dlouho, až pojede příští
transport. Vzali mi také šaty, takže nemohu na ulici.“
„Podívejte se,“ řekl jsem, „vždyť se nemusíte zabíjet. Říkám vám to ještě jednou – je přece naděje.“
„Nechci ani vaši cibuli, ani vaši naději. Včera tady byla žena. Nechtěli ji sem pustit, protože mě právě vytáhli z nejhoršího a já jsem
byl ještě omámený, ale křičela a vyhrožovala, takže ji musili poslechnout. Hrozně zuřila. Říkala mi, že jsem to udělal schválně, že jsem
se vůbec nechtěl zabít. Bědovala, že jsem ji přivedl do velkých nesnází, protože si opatřila s velkou námahou černé šaty a dala si přebarvit
na černo své nejlepší punčochy. Byla by mi snad prominula černé šaty, protože se dají nosit také při jiných příležitostech, ale nechtěla
mi prominout punčochy.“
„Vždyť by mohla dělat stejně ze sebe vdovu, až odejdete s transportem.“
„Říkal jsem jí to také, ale nedala si říci. Prý potřebuje mít černé na bílém, že jsem mrtev – úmrtní list potvrzený okresním lékařem
a tak dále.“
„Budu vám raději vypravovat o kocouru Tomášovi, pusťte to z hlavy. Přechovávám tajně kocoura Tomáše, tuhle mi přinesl myš a vážně mi ji nabídl. Ale ještě jsem se nenaučil jíst myši, a tak jsem odmítl jeho dar. Sežral ji tedy sám, ale byl jistě velmi zklamán. Jenže Tomáš
má takovou povahu, že se ničím dlouho netrápí. Závidím mu jeho povahu.“
„Já mám také rád zvířata. Jednou jsem přivedl domů psa, víte, byl to takový černý smeták, jak jim říkají. Ale žena řekla: ,Dáš pryč
tu potvoru, žere to a dělá to jen škodu,‘ tak jsem ho musel zase vrátit. Víte, žena dbala na pořádek, to jí zase musím přiznat, u nás
se všechno lesklo jako za výkladní skříní. Ale snad byste mi mohl poradit, jak se mám zabít. Tady mě hlídají, a kdyby se mi to podařilo
na radiotrhu, nebude to nic platné, protože žena nedostane úmrtní list ověřený okresním lékařem.“
„Nemohu vám poradit, neznám to tady, ještě jsem tu neležel. Chodím jen do ambulatoria a pak na prohlídky, kde zkoumají mou
pracovní schopnost. Volají mě každé tři měsíce. Patrně si myslí, že se za ty tři měsíce ze mne stane silák.“
„Nedivte se jim, musí přece vykazovat nějakou činnost. Propustili by je z úřadu a poslali by je třeba kopat kryty. Nebo by je mohli
poslat do transportu.“
„Kdo tady s vámi všechno leží?“ zeptal jsem se tiše. „To jsou všichni sebevrahové?“
„Jen jeden,“ řekl Robitschek, „spolkl asi dvacet tabletek luminalu, ale nemyslil asi na sebevraždu vážně, asi si chtěl jen odložit na nějaký týden transport. Pak jsou tady ještě jiní sebevrahové ve vedlejším velkém sále. Ale řeknu vám, to nejsou poctiví sebevrahové. Ani byste
nevěřil, jak je teď ve všem podvod. Jsou tu lidi, kteří si úmyslně zlomí nohu nebo uříznou prsty, vymýšlejí si všelijaké věci, jen aby získali
několik dnů. Myslí si, že ten jejich transport je poslední, že by mohli vyhrát, kdyby se do něho nedostali. Někdy se stane, že se přepočítají
a zemřou doopravdy. A zrovna já, který jsem to myslil vážně, musím zůstat naživu. Ale řeknu vám, že mě neuhlídají. Stejně se zabiji.“
„Konec návštěvní doby,“ řekla ošetřovatelka.
„Přijdu vás ještě navštívit,“ řekl jsem, „mám to na cestě k domovu.“
„Pospěšte si, abyste mě tu ještě zastal,“ volal na mne Robitschek.
Nebylo mi dobře v nemocnici, ačkoli tam bylo teplo, byl tam příliš těžký vzduch. Cítil jsem tupou odevzdanost, patrně všichni lidé,
kteří tam leželi, byli rádi, že jsou nemocní a nechtěli se uzdravovat. Bylo lépe ležet v nemocnici v těžkém vzduchu a jíst kaši z jahel než
chodit po ulicích s hvězdou nebo vystupovat v cirku.
JIŘÍ WEIL (U s. 22, PS s. 20)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
2. Jiří Weil – Život s hvězdou
PS s. 20
pokračování
Avšak věděl jsem stejně, jako to věděli i nemocní, že tento útěk nevede nikam. Odváželi přece na smrt nemocné do transportu na ručních vozících, bylo jim jedno, odvezou-li někoho z bytu nebo z nemocnice. Byli lidé, kteří předstírali šílenství nebo byli opravdu šílení,
i ti musili nastoupit, třeba ve svěracích kazajkách. Vážili si dokonce šílenců, protože jejich čísla byla v cirku neobyčejně zábavná a jejich
hra přirozená. Snad měl přece jen pravdu Robitschek, že je výhodnější ušetřit si cestu a balení zavazadel. Avšak prozatím jsem žil a bylo
dobré žít a spoléhat se na naději, že bude dlouho trvat, než mě zavolají. Všelicos se může přihodit v oné době, mohli přece prohrát válku
nebo zastavit transporty pro nedostatek vagónů. „Někdo vyvázne,“ říkali lidé na hřbitově, proč bych to nemohl být zrovna já, Josef Roubíček, který nebyl povolán, když šli ostatní Roubíčkové.
Brzy již bude jaro, budeme sázet zeleninu na hřbitově a hřát se na jarním slunci, nebudu již muset mrznout v bytě a trápit se s polámaným bubínkem. A snad se ještě dočkám léta a pak to nebude tak strašné, povolají-li mě v létě, protože se nebudu již klepat na slámě
v radiotrhu. Všechno bude jiné, dočkám-li se jara a léta. A třeba najdu odvahu, abych utekl. Budu mít dost času, abych překonal strach
a postavil se proti všem, kteří pokorně nastupují. Musím se naučit odvaze přijmout na sebe vinu, musím odrazit natažené ruce, které
se po mně vztahují, abych se připojil k jejich průvodu nahrbených zad.
Pak asi tak za týden jsem se dověděl, že se Robitschek přece jen zabil. Hloupě a nesmyslně. Skočil z třetího patra na ulici, když
pro něho přišli, aby nastoupil do dalšího transportu.
Jiří Weil: Život s hvězdou
JIŘÍ WEIL (U s. 22, PS s. 20)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
3. Vladimír Holan – Noc s Hamletem
PS s. 27
Noc přesahovala noc… Náchylná k zemi
nebo náhrobní do všeho,
co právě dělali živí i mrtví…
Živí se možná ostýchali a byli drzí…
A mrtví byli ne úmyslně, ale dědičně
nebo mstivě závistiví…
Pochopil jsem to, když Hamlet, netuše své myšlenky,
pravil: „Co nás nyní jen obklopuje, zavalí nás jednou…
Byl jsem kdysi u požáru…
Nesčíslný plamen stačil, abych si všiml
jediného kloubu z celé ruky přítomného baštýře
a abych musil myslit na kostlivé řezbářství
ničeho po ničem…
Ale vlasy z oběšence
jsou ještě nedůtklivější, protože hebké na páteř,
a nemají se k bytí o nic víc
než k chlupům poznání.
Ale ještě prostornější
pro třesoucí se chinin Elsinoru
byl zvuk stříhaných nehtů na nohou Ofélie…
Znáte…“
Ne, neznám, řekl jsem… Ale zrovna teď
čekám hosty! dodal jsem podrážděn přesvědčením,
že miluje vlastní neštěstí…
Ale on se opět neurazil a pokračoval:
„Querer la propria desdicha… Ale to,
co rozechvívá matku,
roztřískalo by koráby na moři…
Vladimír Holan: Noc s Hamletem, Toskána
VLADIMÍR HOLAN (U s. 28, PS s. 26)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
4. Jan Zahradníček – Dům Strach
Koncert
PS s. 29
Na jarně rašící strom života na žalářním dvoře,
kam nevniknou naše oči,
usedaje kos blahořečí, ač soused hoře,
každému dni, jenž začíná, a každému dni, jenž končí.
Chválí, v suchý důl žalu padá zpěvná bystřina.
Je to klanění, dík, prosba – ten rozhovor,
jejž uchvácen, vzňat nepřetržitě začíná
se Stvořitelem tvor.
My vinni, on bez viny patří v tvář svého Tvůrce.
On vidí, my nevidíme, komu dík činní,
koho výtkami zahrnuje v své muce,
v svém rozhořčení.
Koho plísní i velebí s třesením ve všech údech
ten hlas svěžesti z dětství světa.
Nevidíme než menší díl dění, tak jako v Lurdech
neviděli, s kým rozpráví Bernadetta…
svůj koncert pro flétnu a ticho dál rozpřádá ten hudebník bez oddychu.
Jinak večer a jinak ráno hřmí jiskřící kaskáda
na čela ponížená v cel tichu.
------------------------že žalář ten hluchoněmý
nesmírně přimlouvá se. Spouští křik v ucho Boží.
Ten nářek, ó Kriste, zpěv slzami orosený.
Hřímá. Jeho proč oblohou třese. Proč ten výslech,
proč ten pot krvavý rok za rokem prodlužován.
Slyšíš? Zas jeden se rozbědoval, zmátnuv se ve smyslech
v tom bezčasí bledém – bez jara, bez domova.
Jan Zahradníček: Knihy básní
JAN ZAHRADNÍČEK (U s. 30, PS s. 28)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
5. Jiří Kolář – Prometheova játra
U s. 32
Ruce. Stále mne znepokojují ty kusy tvrdého červeného masa, každý večer ležící v klidu na stehnech, držící noviny, nečinně sepjaté,
šermující tágy, vyplňující tikety, lízající karty, chladící se o půllitr, přejíždějící zarostlou bradu… naběhlé mlčením, odpočívající uhnaní
hřebci chvějící se očekáváním, kdy budou zavoláni, nevěřící tichu, tomu zlověstnému tichu nastávající noci.
–
V době hospodářské krize měli lidé spravedlivou, někdy až zoufalou hrůzu z nezaměstnanosti. Dnes mimo tento ničivý stav vyvstalo
něco ještě děsivějšího, strach ze zaměstnanosti.
Statisíce lidí: řemeslníci, úředníci, dělníci, inteligence všeho druhu, mladí, staří jsou vyháněni od svých stolů, ponků, kateder, strojů,
z dílen, kanceláří, z domácností, z půdy a jsou hnáni jako zvěř do dolů, do hutí, na staveniště, kde jak živi ani nebyli, k práci, kterou nikdy
nepoznali, k úkolům, které musí konat za nejhorších podmínek.
To není maličkost. Každým krokem člověk chtěj nechtěj vzpomíná na to, čemu přivykl, co si zamiloval, co si zvolil, aby vyplnilo jeho
život, co mu přisoudil sám osud, i když často nemilosrdný, ale ten, za každých okolností nevyhnutelně svobodný. Vzpomíná i na dřinu
i na bolest, neboť to byla pro něho dřina a bolest známá, jako je známa jeho žena nebo dětem rodiče, žena, která je muži mnohdy protivná až do hrobu, děti, které velmi často dovedou přinést jen neštěstí, ale vždy to je blízkost smrti vlastní a neštěstí ne nikdy cizí.
–
Víc než mýtus – Kantiny.
Tisíce zaměstnanců továren, centrálních úřadů, a stejně tak zaměstnanců distribučních monopolů obědvají stejný oběd: Bramborová
polévka, nadívaná paprika s knedlíkem, buchta s povidly. Celé odpoledne posílá žaludek zprávu o svém trávení do úst nad stoly, stroji,
pulty a celé hodiny tisíce jazyků, tisíce pater vzpomíná na beznadějně jednotvárnou, hluchou, ničím nezahladitelnou chuť.
Ó sezóny zajíců, mořských ryb, suchých švestek, rajských protlaků, kedlubnů…
Jiří Kolář: Prometheova játra
JIŘÍ KOLÁŘ (U s. 32, PS s. 30)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
6. Jiří Šotola – Svět náš vezdejší
Milostné rozhovory
PS s. 31
Můj starý deník našla, číst v něm chce
a já se bojím. Líbám prsty její
a ona bere deník, číst v něm chce,
jak by si četla svého milence,
lhostejná zdá se, prsty se však chvějí.
Rád bych ji uspal jednou krásnou lží
a potmě chválil bělost jejích ramen.
Však ona pohrdá mou krásnou lží
a oči svoje do mých pohrouží,
až mne to pálí, jak by v nich byl plamen.
A nakonec ho jistě roztrhnu,
ten hadřík lži, co jenom bídně hřeje.
Pohrdá jím a já ho roztrhnu,
a chce-li, ať si sáhne do trnů,
ať vůni zná i špínu, která v krvi mé je.
Vím, že mi vyčte každou špatnost mou
a že to bodne jako jehla žhavá.
Jen ať mi prudce vyčte špatnost mou
a smyje barvu směšnou, žalostnou
všude, kde obličej mi rozleptává!
A srdce ohněm se nám rozhoří,
vysokým ohněm, sluncem, pavím peřím.
Důvěrné světlo se v nás rozhoří
jak bílá lampa v noci na moři:
„Já vím, kdo jsi. A já ti proto věřím.“
Jiří Šotola: Svět náš vezdejší
JIŘÍ ŠOTOLA (U s. 33, PS s. 31)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
7. Vladimír Neff – Sňatky z rozumu
PS s. 34
Ano, děkuji, řekl Born sklesle, utíraje si čelo jemným bílým kapesníkem. – Dvě noci jsem nespal, mozek mi přestává pracovat. Strašlivé časy.
Pokračoval pak omluvně, že dělal, co mohl, aby ukrotil Líziny nářky a aby odolal jejímu naléhání, ale teď už nelze dál; rozhodl se tedy,
že ji pošle s děckem a s chůvou z Prahy pryč, nejlépe do Rychlebova k bratrovi, nebo snad do Plzně k těm Valentininým známým; kdyby
Valentina napsala doporučující dopis, snad by se, probůh, uvolili poskytnout jeho ženě přístřeší. – Martine, prosím tě, zvolal, – prosím tě,
buď té lásky a odvez ji! Ty nevíš, jaké mám doma peklo.
Martin pozoroval svého nevlastního zetě, jindy tak uhlazeného a sebejistého, s úsměvem neskrývaně škodolibým. Už dávno ztratil
k Bornovi svůj dětinský obdiv, jejž cítíval, když k němu za svobodna chodíval do salónu; teď, kdy jej zastínil zámožností a úspěchem
životním, připadala mu titěrnou a pravého muže nedůstojnou Bornova elegance, marným jeho společenské usilování, pošetilým jeho
vlastenčení. K čemu to všechno? myslíval si. Začali jsme oba stejně, on s polovičkou jmění starého Tolara, já s druhou. A já mám padesát
zaměstnanců, a on kolik? Nanejvýš pět šest. A já mám barák na Senovážném náměstí, mám Komotovku, mám Opařilku, a co má on?
Hraběcí hlas.
A i o ten, zdá se, přišel.
– Tak vidíš, vidíš, jak se to všechno obrátilo! A tys mi radil, abych daroval eráru své vozy a koně, řekl pomalu, s převahou, kývaje
rozcuchanou hlavou. – To bych dnes pěkně vypadal, kdybych tě byl poslechl! Jaký to máš na ruce hadr?
Born totiž nosil bílou pásku civilního sboru bezpečnosti, jejž městská rada ustavila po útěku c. k. policie.
– Ty máš pořád nějaké divné kšefty, já ti nerozumím, divil se Martin, když mu Born krátce a netrpělivě řekl, oč jde. Pokračoval pak,
že pokud jde o doporučující dopis pro Maděrovy – tak se totiž jmenují ti jejich plzeňští známí –, Valentina jej jistě ráda napíše, a kdyby
nenapsala, stačilo by, aby jej napsal on, Martin, protože i on je s Maděrovými jedna ruka. Ale s přepravou Lízy a chůvy to bude sakramentsky těžké, protože všechny Martinovy vozy včetně mizerných fasuňků, v nichž vozíval led a hnůj, jsou v posledních dnech nepřetržitě v provozu.
– Podívej se tady na to, řekl, ukazuje Bornovi rozevřené stránky svého notesu, drobounce popsané jmény a ciframi. – To je můj program na zejtřek, to dá nějakého počítání a lámání hlavy, než to dám dohromady, než to narafičím tak, aby se co nejlíp využilo všech potahů, ale aby si při tom koně odpočinuli a neztrhali se – to je, panečku, strategie! – Martin se ohlédl, jako by se chtěl přesvědčit, nestojí-li
nikdo za ním, a pak se předklonil, a zastíniv si ústa, promluvil šeptem, jako by vyprávěl neslušnou anekdotu: – Jenže nesmí se ta strategie
dělat tak pitomě, jak ji dělají naši oficíři! Já to zažil, já o tom něco vím, já bych o tom mohl vyprávět romány, co je to za hovada! Posadit
takového Benedeka na mé místo, tak ti ručím za to, že do týdne leží mí valaši na zádech, s nohama vzhůru. – Odklonil se a pokračoval
obyčejným hlasem. – Tak se tedy nesmíme divit, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale čeho se Pražáci tak polekali a proč utíkají, to nepochopím. Jako by Prajzové neměli nic lepšího na práci než vraždit civilisty. Nebo snad myslíš, že budou vraždit?
Jak se na to dívá lhostejně! pomyslil si Born. Zrovna jako by se dohadoval, jaké asi bude zítra počasí. A to je člověk, který se před lety
vyznamenal jako hrdina, jako vlastenec! Ale není-li správné, že neztratil hlavu, že je klidný, že setrval na svém místě a pokračuje ve své
práci – není to koneckonců to pravé, to nejpotřebnější vlastenectví?
– Ne, nebudou vraždit, nebudou, řekl ponuře, s hlavou schýlenou, jako by toho litoval, že nebudou. – Ale jisto je, že když se Prušáci
jednou dostali do Čech, už tu zůstanou, už se tu usadí navždy. Vídni jsme dosud neunikli z drápů, a už nás uchvátil pruský dravec. Je konec. Teď jsme mezi dvěma mlýnskými kameny a ty nás rozemelou na prach. A celý svět se na to bude klidně dívat a nikdo pro nás nehne
prstem.
– To víš, bližší košile než kabát, řekl Martin rozšafně. – Ale já bych se na to nedíval tak černě. Mráz kopřivu nespálí, Češi už vydrželi
leccos, vydrží i tohle. A i když Prajzové u nás zůstanou na věčné časy, však si taky nějak pomůžeme a udržíme se nad vodou, speditérů
vždycky bude třeba a ani tvé čínské příbory a šicí tentočky, stroje, se nepřestanou prodávat, nezdá se ti? Ať bude co bude, já a Valentina
se z Prahy nehneme a nehneme, to by tak hrálo, abych opustil něco, co jsem postavil těmahle rukama. – A Martin, prsty roztažené, potřásl nad rozevřeným notesem svými černými, mozolnatými dlaněmi. – Hergot, rozum, rozum! Proč nepoužívat rozumu, když je zadarmo?
Buďto nás Prusové, jak ty říkáš, spolknou celé a obsadí Čechy i s Moravou, a pak je marné před nimi utíkat někam do Plzně, protože
Plzeň zaberou taky. Anebo budou slušní, uzavřou s císařem pánem mír, a pak odtáhnou, odkud přišli, a tu tím spíš nevím, proč před nimi
utíkat. – Martin se oběma lokty opřel o stůl a pozorně se zadíval Bornovi do očí. – Víš, co říká můj tatínek? Můj tatínek říká, že kdo má
strach, tomu prdy odzvoněj a posraný mu půjdou na pohřeb. A já se nebojím, a když se začnu bát, tak si honem vzpomenu, co říká můj
tatínek, a je po strachu. Tak co s tou tvou Lízou? Nemohla by cestovat sama, s dítětem na klíně? Pro jednoho člověka by se ještě našla
nějaká ta bedýnka, na kterou by se posadila, ale kde najít místo pro chůvu?
– To, řekl Born, – je nadobro a naprosto nemožné a nemyslitelné, Líza bez chůvy je bezradná, nedovedla by chlapečka převinout…
Born se zarazil a přemýšlivě povytáhl obočí. – Převinují ho ještě? Ani sám nevím, ale to je jedno, je stejně třeba Míšu převlékat, krmit,
a to Líza sama nedovede, ona je nadobro nepraktická!
Zavřel oči a povzdychl si zhluboka.
– Inu já vím, každá ženská není Valentina, řekl Martin, s úsměvem mžouraje na Borna očima. Bylo na něm znát, že rád Valentinino
jméno vyslovuje.
Born se zamračil.
VLADIMÍR NEFF (U s. 36, PS s. 34)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
7. Vladimír Neff – Sňatky z rozumu
PS s. 34
pokračování
– Pravda, Líza není Valentina, Lízu Valentina pouze vychovala, a vychovala ji špatně, tak špatně, že ani nemohla hůř. A já ji vychovávat nemohu, zejména teď ne, když se ukázalo, že všechno, co jsem tvrdil, bylo falešné, a já ztratil všechnu autoritu. Mýlil jsem se ve všem
všudy, a kdo mi ručí za to, že se nemýlím i dál. Tvrdím, že je to podlé, dávat se na útěk a opouštět všechno své, ale i v tom se možná mýlím, právě tak jako jsem se mýlil, když jsem horoval o svobodě, která se nám vrací. Ale prosím, dobrá, dobrá, ať se tedy mýlím a ať se stane, co se stát musí, ať nás Prušáci do jednoho postřílejí, ať si všechno vezmou, výborně, mají na to právo, oni vyhráli a aspoň nám nic
nenamlouvali a nelhali nám.
Born zbledl a silně zvýšil hlas.
– Bůh mi svědkem, že Prusové mi teď jsou milejší než ta proradná banda, která se nestyděla nám lhát, že vyhráváme, a pak se tichounce rozplynula, zmizela, ztratila se a zůstavila nás ochraně nebes! A ta hanba, když potomci husitů vyvěšují bílé prapory a dávají se
na útěk, ještě dřív než uviděli nepřítele, má vlastní žena mezi nimi! A já sám tu sedím a prosím tě se sepjatýma rukama, abys mi ji
odvezl – kam jsem se to dostal? Kam se poděly mravní ideály, kterým jsem věřil? Vláda prolhaná, elita národa zbabělá a podlá? – učíme se jezdit bez koní, a i ve vzduchu dovedeme lítat, ale v punktu3 mravnosti jsme se nedostali kupředu ani o krok, slyšíš, Martine, ani
o krok!
Vladimír Neff: Sňatky z rozumu
VLADIMÍR NEFF (U s. 36, PS s. 34)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
8. Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma
U s. 37
„Ale teď už přece není středověk. Je dvacáté století.“
Nahořkle se usmál. „To je pravda. Je. Ale žijeme v divné době. Dřív mě to nenapadlo, dokud jsem tě nepotkal. Jako bych najednou
otevřel oči. Tohle je klec, rozumíš, ten jejich protektorát. Mlať si hlavou do mříží, neprorazíš. Dřív jsem to tak necítil.“
Odmlčel se, položil se naznak. Nahmatal ve tmě její tělo a přitiskl je k sobě. Hladil ji po vlasech, hnětl jejich nepoddajné pramínky
mezi prsty, vydechoval do nich, snaže se soustředit myšlenky jen na ni.
Nešlo to.
„Pavle…“ ozvala se tiše.
„Copak?“
„Co se venku vlastně děje?“
Otázka zazněla se zvláštní úpěnlivostí, zneklidnila ho. Napřímil se, vztáhl ruku do tmy a stiskl vypínač lampy. A bylo světlo. Obrátil se
k ní se zdánlivě netečnou tváří a trochu se chmuřil.
„Nic…! Nevím, co chceš vlastně vědět,“ mluvil páté přes deváté, utíkaje očima, ale když náhodně zavadil o její oči, poznal, že cosi ví.
Čišel z nich strach.
„A co ty vlastně víš?“ zeptal se neklidně.
„Mnoho ne. Jen to, že mi lžeš. Proč?“
Vzal ji za ramena, stiskl a slabě jí zatřásl. Ukázal prstem na mlčící, rozkřápaný přijímač a začal s výčitkami. „Poslouchala jsi, přiznej!
Zatracená bedna, měl jsem ji vyhodit z okna. Prosil jsem tě, abys to nedělala. Proč vy jste takové zvědavé? Lidé v domě jsou všelijací.
Možná že nejsou zlí, všichni určitě ne, ale mají strach. Nad námi bydlí jeden člověk, co se dal k nim. Budu musit ten zatracený krám
odnést. Nemáš rozum! Tady jsi v bezpečí. U mne! Co se děje venku, se tě netýká, pochop to konečně.“
„Týká! Tebe taky. Ty to víš!“
„A co vím… Co vím, propána!“
Propukla v pláč a strhla ho na sebe. Objala prsty jeho hlavu a v té chvíli se z ní vyřinulo vše, co jí v posledních dnech sedělo na srdci. Vyprostil se z jejího objetí, posadil se na pohovce. Poslouchal se stisknutými čelistmi, žmolil v kapse papírovou kuličku. Prohledával
kapsy, pokoušel se najít alespoň krátký nedopalek. Nenašel. Třásly se mu prsty.
„Já už nemohu mlčet, Pavle… bylo by to zlé. Já vím všechno, slyšíš? – všechno… i to, že tě zastřelí, když mě tu najdou, i tvého tátu
i mámu, všechny… chce se mi křičet strachem… nad sebou… Ale to se nesmí, nesmí stát…“
„Mlč…! Uklidni se…“
„Dnes jsem je viděla, Pavle… a už nemohu dál… nemohu! Já tě mám ráda, ráda víc než sebe, zbláznila bych se strachem… Mám tě
tolik ráda… ale já už sem nepatřím… nepatřím už mezi lidi, a ty… ty musíš žít…! Rozumíš mi? Pavle?!“
Umlčel dlaní její křik. Zmítala se mu ve výbuchu zoufalství pod rukou a on nepovolil, dokud neztichla. Zabořila tvář do polštáře
a vzlykavý pláč jí potrhával rameny. Posadil se na židličku proti ní, hlavu stisknutou ve dlaních, nepřítomně civěl před sebe na černý
kufřík.
„Co chceš tedy dělat?“
„Odejít! Hned… ještě dnes…“
„Ne,“ vyrazil tvrdě. „Nedovolím!“
„Musím, Pavle! Copak tomu nerozumíš?“
„Ne. Nerozumím! Ani nechci. Chytili by tě hned.“
„Když mě tady najdou, zabijí i tebe.“
„Vidíš. Bez tebe by mi to bylo vlastně jedno.“
„Pavle!“ okřikla ho.
„Je to pravda. Já to tak cítím. Prostě – nechci! To by bylo stejné jako smrt. Horší. Kdybys tu nebyla, netoužím prostě už nic vědět, nic
slyšet, nic cítit. Nu co? Svět, v jakém žijeme – ten za to ani nestojí. Proč jsme se vlastně nenarodili jindy? Mezi divochy! Nebo v pravěku?
Aspoň bychom měli oblohu nad hlavou. Docela obyčejnou. Nedávno jsme spolu dýchali, pamatuješ? Spolu! Bylo mi dobře. Dýchat sám
pro sebe je nesmysl. Nadechnout pro nikoho, vydechnout pro nikoho, ráz, dva, tupá, zbytečná dřina. Pro idiota. Fuj! Děkuji… nechci!“
„Mluvíš zle, Pavle! Já… já chci žít…“
„Já také. Tisíckrát. Ale bez tebe ne!“ Vyrážel to ze sebe se zuřivou umíněností, s temným vztekem, jaký v něm dosud nepoznala.
Bušil se sevřenou pěstí do kolena. „Víš, co je na tom nejhorší? Nejhorší by bylo – že už bych nic nečekal. Nač potom čekat? Až si zase lidé
usmyslí rozparovat si vzájemně břicha? Shazovat si oheň na hlavu? Nechci! Nevěřím už v nic. Jen v to, co je teď ve mně. Co teď cítím. Cosi
zmotaného, zpackaného je v tom našem osvíceném století. Ghetto! Pokrok, technika a – středověk! Jak k tomu přijdeme? Tohle je zvěřinec! I když vytápěný ústředním topením! Člověk by zvracel… Tak jsem si představoval poslední hodiny lidstva. Všude tma…!“
„Musí být i světlo.“
„Snad,“ připustil. Mávl rukou. „Kde?“
„Musíme je najít.“
„Proč hledat? Je tady. Vedle tebe. Jiné není!“
„Ale… vždyť nežijeme na světě sami…“
„Dobrá,“ přerušil ji, neochotný k dalšímu neplodnému rozhovoru. „Ale teď máme jiné starosti. Nakonec je možná dobře, že všechno
víš. Ale poslouchej tedy: je mi jasné, že tu nemůžeš zůstat věčně. Vím, jak ti je. Podniknu něco hned a vím co. Ale ty mi slib, že do té doby
vydržíš! Vydržíš! Musíš vydržet! Máš-li mě vůbec ráda, a záleží-li ti na tom, abychom spolu žili. Slibuješ?“
„Ano,“ vydechla.
JAN OTČENÁŠEK (U s. 37, PS s. 35)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
8. Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma
U s. 37
pokračování
Svalil se podle ní na záda, položil si její ruku na hruď. Hřála a byla lehká, jako by byla zbavena hmotné tíže; zavřel oči, zmlácený zlým
dnem, a snažil se nemyslet. Nešlo to. Den se v nich zahnízdil, infikoval mozek. A chtělo se spát, probořit se do bláznivého světa snu. Utéci
do něho.
Spát!
„Pavle!“ zaslechl z dálky.
„Hm…?“
„Zabijí ho, Pavle?“
„Nevím. Už na to nemysli. Já… já nevím…“
Usnul jí neklidným spánkem v náručí. Jako malý chlapec jí oddychoval do vlasů, chvílemi sebou neklidně trhl. Střežila jeho spánek,
hleděla mu do tváře. Ztrácela se v ní. Uvědomila si, že ho musí probudit, že by jeho rodiče – starouškové, jak jim říkal – měli starost;
smlouvala sama se sebou o minuty, vteřiny, naslouchala jeho dechu. Tála v něm něhou. Byl její a byl jí vším, co na světě zbylo.
Odpověď na její otázku přinesly noviny. V čerstvém seznamu zastřelených si lidé z domu přečetli na předposledním místě skoro
až dole i jméno a adresu malíře z podkroví…
Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
JAN OTČENÁŠEK (U s. 37, PS s. 35)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
9. Albert Camus – Cizinec
PS s. 49
Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že už mi nezbývá moc času.
Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu. Zkoušel ještě začít odjinud a zeptal se, proč mu říkám „pane“ a ne „otče“. To mě dorazilo a odpověděl jsem, že on můj otec není: patří k těm druhým.
„Ne, milý synu,“ řekl a položil mi ruku na rameno. „Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu
se za vás modlit.“
V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece
z jeho jistot se žádná nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako
bych měl prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude.
To se rozumí, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé
mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale
udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu.
Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky
mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky
o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k nějaké matce,
co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní.
I na ostatní dojde a jednoho dne budou souzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal
matce na pohřbu?
Albert Camus: Cizinec, přeložil Miloslav Žilina
ALBERT CAMUS (U s. 48, PS s. 48)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
10. Jean-Paul Sartre – Zeď
Zeď
Přišli pro mě a odvedli mě zas k těm dvěma důstojníkům.
Zpod nohou nám vyběhla krysa a to mě pobavilo. Obrátil jsem se
na jednoho z falangistů a řekl jsem mu:
„Viděl jste tu krysu?“
Neodpověděl. Byl nedůvěřivý, bral se vážně. Já měl chuť
se smát, ale ovládl jsem se, protože jsem se bál, že když spustím,
už nepřestanu. Falangista měl kníry. Řekl jsem mu ještě:
„Měl by sis dát oholit ty kníry, halamo.“
Připadalo mi směšné, že se už zaživa nechává takhle zarůstat.
Lhostejně mě nakopl, a já zmlkl.
„Tak co,“ řekl tlustý důstojník, „přemýšlel jsi?“
Prohlížel jsem si je se zájmem jako vzácný hmyz. Řekl jsem
jim:
„Vím, kde je. Je schovaný na hřbitově. V některé hrobce nebo
v márnici.“
Chtěl jsem si z nich vystřelit. Chtěl jsem vidět, jak vstávají,
zapínají si opasky a dávají horlivě rozkazy.
Vyskočili.
„Jdeme tam. Molesi, vyžádejte si od poručíka Lopeze patnáct
mužů. A tobě,“ řekl mi malý tlouštík, „jestli jsi mluvil pravdu, splním, co jsem slíbil. Jestli sis z nás udělal blázny, tak si to odneseš.“
S křikem odešli a já klidně čekal pod dozorem falangistů.
Občas jsem se pousmál, říkal jsem si, jak se asi budou tvářit. Viděl
jsem je, jak zvedají náhrobní kameny, otvírají jedna dvířka hrobky
po druhých. Představoval jsem si celou tu situaci, jako bych byl
někdo jiný: vězeň, který si umínil, že bude dělat hrdinu, vážní
falangisté se svými kníry a chlapi v uniformách pobíhají mezi
hroby; bylo to k popukání.
Za půl hodiny se malý tlusťoch vrátil sám. Napadlo mě, že
přišel dát rozkaz, aby mě popravili. Ti druzí zůstali asi na hřbitově.
Důstojník se na mě podíval. Vůbec se netvářil rozpačitě.
„Odveďte ho do velkého dvora s těmi druhými,“ řekl.
„Až skončí vojenské operace, řádný tribunál rozhodne, co s ním.“
Zdálo se mi, jako bych nerozuměl. Zeptal jsem se ho:
PS s. 50
„Tak vy mě… vy mě nezastřelíte…?“
„Teď rozhodně ne. Jestli potom, do toho mi nic není.“
Stále jsem nechápal. Řekl jsem mu:
„A proč?“
Neodpověděl a pokrčil rameny, a vojáci mě odvedli.
Na velkém dvoře bylo asi sto vězňů, ženy, děti, několik starců.
Začal jsem se procházet kolem trávníku uprostřed, byl jsem celý
zpitomělý. V poledne nám dali v refektáři najíst. Dva nebo tři vězňové se mě na cosi zeptali. Asi jsem je znal, ale neodpověděl jsem
jim: nevěděl jsem už ani, kde jsem.
K večeru nahnali do dvora asi deset nových vězňů. Poznal
jsem pekaře Garcíu. Řekl mi:
„Máš z pekla štěstí! Myslel jsem, že tě už živého neuvidím.“
„Odsoudili mě k smrti,“ řekl jsem, „a pak si to rozmysleli.
Nevím proč.“
„Mě zatkli před dvěma hodinami,“ řekl García.
„Proč?“
García nedělal do politiky.
„Nevím,“ řekl. „Zavírají všechny, co smýšlejí jinak než oni.“
Ztišil hlas.
„Dostali Grise.“
Roztřásl jsem se.
„Kdy?“
„Dnes ráno. Udělal blbost. V úterý odešel od bratrance, protože se pohádali. Bylo dost lidí, co by ho byli ukryli, ale už od nikoho nic nechtěl. Povídal: „Schoval bych se u Ibbiety, ale když ho
zavřeli, schovám se na hřbitově.“
„Na hřbitově?“
„Ano. Byla to blbost. Přirozeně, dnes ráno tam přišli, mělo
se to stát. Našli ho v márnici. Střílel po nich, a tak ho oddělali.“
„Na hřbitově!“
Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě,
seděl jsem na zemi; smál jsem se tak křečovitě, že mi vhrkly do očí
slzy.
Jean-Paul Sartre: Zeď, přeložil Josef Čermák
JEAN-PAUL SARTRE (U s. 50, PS s. 50)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
11. Alain Robbe-Grillet – Gumy
U s. 51
Stejnou cestou, odměřuje každý krok, půjde ještě někdo další…
Nad šestnáctým schodem visí na stěně ve výši očí malý obrázek. Je to romantická krajinka představující bouřlivou noc: ve světle
blesku je vidět zříceniny věže a u jejího úpatí dva ležící muže, kteří přes rachocení bouře hluboce spí; nebo byli zasaženi bleskem? Možná
také, že spadli z věže. Rám je z pozlaceného vyřezávaného dřeva; celek vypadá dosti starobyle. Bona o tom obrázku nic neříkal.
Chodba v patře. Dveře po pravé straně. Pracovna. Je přesně taková, jak ji Bona popsal, jenom snad ještě o něco těsnější a víc přeplněná: knihy, všude samé knihy, v přihrádkách u stěn jsou skoro všechny vázané v zelené kůži, ostatní, brožované, jsou pečlivě naskládané
na krbu, na kulatém stolku, dokonce i na podlaze; a ještě další jsou volně rozloženy na konci stolu a na dvou kůží potažených křeslech…
Skoro celý zbytek místnosti zabírá dlouhý majestátní stůl z tmavého dubového dřeva. Je téměř úplně pokryt různými spisy a popsanými
papíry; velká lampa se stínítkem, která stojí uprostřed, je zhasnuta. Svítí jen jedna žárovka v lustru na stropě.
Garinati, místo aby přešel rovně úzký pruh mezi dveřmi a stolem, kam nedosahuje zelený plyšový koberec (podlaha v těch místech
vrže), obejde zezadu křeslo, protáhne se mezi kulatým stolkem a stohem knih a dostane se na druhou stranu stolu.
„Až se postavíš za stůl a chytneš se oběma rukama opěradla židle před sebou, rozhlédneš se, abys věděl, kde co stojí nebo leží a kde
jsou dveře. Budeš na to mít dost času: Dupont se nahoru nevrátí dřív než v půl osmé. Když si budeš vším naprosto jist, půjdeš a zhasneš
lustr. Vypínač je u vchodu hned vedle rámu dveří; musíš jej zmáčknout ke stěně, na druhou stranu se rozsvěcují další dvě žárovky. Pak
se zase stejnou cestou vrátíš a stoupneš si za židli právě tak jako předtím; počkáš si na něj s nabitým revolverem v pravé ruce a budeš
se přitom dívat směrem ke dveřím. Až Dupont otevře, jasně ho v nich proti osvětlené chodbě uvidíš; protože tebe ve tmě vidět nebude,
levou ruku necháš opřenu o opěradlo židle a pohodlně zamíříš. Střelíš ho třikrát do srdce a bez přílišného spěchu se vytratíš; stará nic
neuslyší. Jestli ji v předsíni přece jen potkáš, neukazuj jí příliš obličej; odstrč ji nenásilně z cesty. Nikdo jiný v domě nebude.“
Pouhá cesta od jednoho bodu k druhému.
Alain Robbe-Grillet: Gumy, přeložil Svatopluk Horečka
ALAIN ROBBE-GRILLET (U s. 51, PS s. 51)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
12. George Orwell – Farma zvířat
PS s. 53
O čtyři dny později, v předvečer, nařídil Napoleon všem zvířatům, aby se shromáždila ve dvoře. Když tam nastoupila, vyšel z domu
Napoleon, dekorovaný oběma svými řády (neboť nedávno si udělil řády Zvíře-hrdina I. třídy a Zvíře-hrdina II. třídy), provázen devíti
obrovskými psy, kteří hrozivě vrčeli, až zvířatům stydla krev v žilách. Zvířata znehybněla na svých místech, jako by tušila, že teď se stane
něco strašného.
Napoleon stál a přísně přehlížel shromáždění. Pak vydal vysoké zakviknutí. Psi se okamžitě vrhli vpřed, chytili čtyři prasata za uši
a vlekli je, kvičící bolestí a hrůzou, k Napoleonovým nohám. Uši prasat krvácely a psi, jakmile ucítili krev, na chvíli jako by ztratili
rozum. Ke všeobecnému překvapení se tři z nich vrhli na Boxera. Ten velkým kopytem stačil jednoho psa zachytit ještě ve skoku a srazit
ho k zemi. Pes kňučel o milost, dva druzí se odplížili s ocasem mezi nohama. Boxer tázavě pohlédl na Napoleona, zda má psa rozdrtit kopytem či pustit. Napoleon poněkud změnil barvu a výraz obličeje a příkře Boxerovi nařídil, aby psa nechal být. Boxer zvedl kopyto a pes
se s kňučením a vytím odplížil.
Pozdvižení pomalu opadalo. Čtyři zatčená prasata čekala, třásla se strachem, vinu vepsanou ve tvářích. Napoleon je vyzval, aby přiznala své zločiny. Byla to právě ta podsvinčata, která protestovala, když Napoleon zakazoval nedělní shromáždění. Nyní bez jakéhokoliv
zdráhání přiznala, že byla v tajném spojení s Kulišem po celou dobu od jeho vyhnání, že s ním spolupracovala při zničení větrného mlýna
a že se s ním účastnila jednání o zaprodání Farmy zvířat panu Frederickovi. Dodala, že Kuliš se jim soukromě přiznal, že byl Jonesovým
agentem již dlouhé roky. Jakmile skončila své doznání, psi jim okamžitě prokousli hrdla a Napoleon se strašným hlasem zeptal, zda se některá další zvířata chtějí přiznat ke svým zločinům.
Předstoupily tři slepice, které vedly vzpouru kvůli vejcím, a prohlásily, že se jim Kuliš zjevil ve snu a vyzýval je, aby neposlouchaly
Napoleonovy rozkazy. Také tyto slepice byly ihned utraceny. Pak vystoupila husa a doznala, že při minulých žních ukryla šest klasů obilí
a v noci je pak snědla. Jedna ovce přiznala močení do napájecí jímky – jak řekla, navedl ji k tomu Kuliš – a dvě další ovce doznaly vraždu
starého berana, zvláště věrného přívržence Napoleona, který dostal zápal plic, když jej honily kolem ohně. Na místě byly utraceny. A pak
pokračovala šňůra doznání a poprav, až před Napoleonem byla navršena hromada mrtvol a vzduch ztěžknul pachem krve, který zde
nebyl znám od doby, kdy byl vyhnán Jones.
George Orwell: Farma zvířat, přeložil Gabriel Gössel
GEORGE ORWELL (U s. 53, PS s. 53)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
13. Samuel Beckett – Čekání na Godota
Vladimír
Estragon
PS s. 54
Fuj! (Odplivne si)
Estragon se vrátí do středu scény, zády k divákům. Zacloní
rukou oči, hledí do dálky.
Vladimír
Možná.
Estragon
A tak dál, furt pryč.
Hotový ráj na zemi.
Otočí se, postoupí k rampě, čelem k publiku.
Psina k popukání. (Vladimírovi) Pojď pryč.
Vladimír
To není…
Estragon
Dokud nepřijde.
Vladimír
Přeháníš.
Estragon
Byli jsme tu už včera.
Vladimír
Tak to ne, to se pleteš.
Estragon
Tak co jsme včera dělali?
Vladimír
Co jsme dělali včera?
Estragon
Jo.
Vladimír
Včera… (Rozzlobeně) Dělat zmatky, v tom se vyznáš, to teda klobouk dolů.
Estragon
Co já vím, byli jsme tady.
Vladimír
(se rozhlédne
kolem)
Je ti to tu povědomý?
Estragon
To neříkám.
Vladimír
No tak.
Estragon
To nic neznamená.
Vladimír
Ale ten strom… (Otočí se k publiku) Tohleto
rašeliniště…
Vladimír
Nemůžeme.
Estragon
Proč?
Vladimír
Čekáme na Godota.
Estragon
Máš pravdu. (Pauza) Jseš si jistej, že je to tady?
Vladimír
Co?
Estragon
Že máme čekat.
Vladimír
Řekl u stromu. Dívají se na strom.
Vidíš nějakej jinej?
Estragon
Co je to?
Vladimír
Vypadá to jako vrba.
Estragon
Kde má listy?
Vladimír
Asi je uschlá.
Estragon
A je po smutku.
Vladimír
Ledaže by nebyla sezóna.
Estragon
Vypadá zakrsle.
Vladimír
Skoro jako keř.
Estragon
A jseš si jistej, že to bylo dneska?
Estragon
Jako zákrsek.
Vladimír
Co?
Vladimír
Jako k… (Vzpamatuje se) Oč ti kráčí? Chceš
mi namluvit, že čekáme na špatným místě?
Estragon
Že máme čekat.
Estragon
Měl by tu být.
Vladimír
Říkal v sobotu. (Pauza) Aspoň myslím.
Vladimír
Neřekl najisto, že přijde. Nic nesliboval.
Estragon
Po rachotě.
Estragon
A když nepřijde?
Vladimír
Měl bych to mít někde napsaný. (Prohrabává
kapsy přeplněné všemožnými krámy)
Vladimír
Vrátíme se zítra.
Estragon
Estragon
A pozítří.
Ale kterou sobotu? A je vůbec sobota? Proč
by nemohla být neděle? Nebo pondělí. Nebo
pátek.
SAMUEL BECKETT (U s. 54, PS s. 54)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
13. Samuel Beckett – Čekání na Godota
Vladimír
(se rozhlíží kolem,
jako by datum bylo
zapsané v krajině)
To není možný.
Estragon
Nebo čtvrtek.
Vladimír
Co budeme dělat?
Estragon
Jestli se namáhal pro nic za nic včera, dneska
už nepřijde, to je ti snad jasný.
Vladimír
PS s. 54
pokračování
Vladimír
Já vlastně… Nic určitýho, myslím.
Estragon
Na něco jsme se ho ptali.
Vladimír
To je ono.
Estragon
Vznesli neurčitou prosbu.
Vladimír
Tak.
Estragon
Co on?
Vždyť jsi říkal, že jsme tu včera byli.
Vladimír
Že uvidí.
Estragon
Můžu se mejlit. (Pauza) Budeme chvíli zticha,
co říkáš. (…)
Estragon
Že nemůže nic slíbit.
Vladimír
Že si to musí nechat projít hlavou.
Estragon
Co jsme to po něm vlastně chtěli?
Vladimír
Tys u toho nebyl?
Estragon
Nedával jsem pozor.
Samuel Beckett: Čekání na Godota, přeložil Jiří Kolář
SAMUEL BECKETT (U s. 54, PS s. 54)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
14. John Osborne – Ohlédni se v hněvu
U s. 57
Cliff
(ukazuje na kabelku Alice)
Ty neuznáváš soukromej majetek?
Alice
(klidně)
Její soubor hraje tenhle týden v „Hippodromu“ a ona nemá, kde bydlet. Nemůže nic
sehnat –
Jimmy
Ale jo. Jenomže, víš co? Soužití ve dne v noci
s jinou lidskou bytostí mě učinilo bezohledným a podezíravým. Je to jedinej způsob
jak přesně zjistit, co se děje – přistihnout je,
když myslej, že se nekoukáš. Jak je ze dveří,
prošťourám všecko, kufry, krabice, šuplíky,
poličky, všecko. Proč? Abych zjistil, jestli tam
někde není něco o mně, co se mě nějak týká.
Jestli mě podvádí, chci to vědět!
Jimmy
Tomu nevěřím!
Alice
A tak jsem jí řekla, že může jít k nám, dokud
si něco nenajde. Slečna Druryová má dole
volný pokoj.
Jimmy
Proč ne rovnou sem? Řeklas jí, aby přišla
v brnění? Protože to by jí přišlo vhod!
Alice
(prudce)
Prosím tě, proč už toho nenecháš?!
Jimmy
Ach, má drahá ženo, mnohému se musíš ještě
učit. Jen doufám, že se tomu jednou naučíš.
Kéž tak něco – něco se ti přihodí a probudí
tě z tvého rozkošného spánku! (Přiblíží se těsně
k ní) Kdybys tak třeba mohla mít dítě – a to by
umřelo. Napřed ale ať vyroste, ať z té beztvaré
vrásčité hmoty se stane poznatelná lidská tvář.
Cliff
Ty prostě trable vyhledáváš, že jo?
Jimmy
Jen proto, že je taky najdu. (Vytáhne z kabelky
dopis) Koukej! Och, co já jsem za blba! Tohle
mám na tapetě dnes a denně. Dostává dopisy.
(Zvedne jej do výšky) Dopisy od svý matky, dopisy,
kde se o mně nemluví, jelikož mý jméno –
to je sprostý slovo. A co dělá ona?
(Vejde Alice. Jimmy se obrátí, dívá se na ni.)
(Ona před ním couvá)
Píše svý mamce sáhodlouze zpátky, o mně
se nikdy ani nezmíní, protože já jsem pro ni
taky jen sprostý slovo. (Hodí dopis Alici k nohám)
No, co si tvá přítelkyně žádá?
Alice
Je na nádraží. Je – na cestě k nám.
Jimmy
Jo ták. Ona pravila: „Mohu přijít k vám?“
A ty jsi pravila: „Můj manžel Jimmy – když
promineš, že užívám tak sprostých slov, bude
rád, když tě uvidí. A nějakou ti ubalí.“
(Vstane, neví, jak se ovládnout, opře se o stůl)
Prosím – jen abych mohl vidět, co to s tebou
udělá. Možná i z tebe by se pak stala poznatelná lidská bytost. Ale pochybuju.
John Osborne: Ohlédni se v hněvu, přeložili Alois Bejblík a Jaromír Pleskot
JOHN OSBORNE (U s. 57, PS s. 57)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
15. Graham Greene – Jádro věci
PS s. 59
„Miláčku,“ řekla, „o čem přemýšlíš?“
Lze-li se tomu vyhnout, nemá člověk lhát dvěma lidem najednou, protože tamtudy vede cesta do úplného chaosu; ale když se díval
na její tvář na polštáři, byl ve strašném pokušení zalhat.
Připomínala mu květinu v přírodopisném filmu, kterou vidíte růst před očima. Už měla vzhled lidí z pobřeží. Ten měla s Luisou společný. Řekl: „Jen o jedné záležitosti, kterou musím vyřešit sám. Něco, s čím jsem nepočítal.“
„Pověz mi to, drahoušku. Víc hlav…“ Zavřela oči a on viděl, jak zaťala zuby: chystala se přijmout ránu.
Řekl: „Luisa chce, abych s ní šel zítra na mši, k přijímání. Myslí, že jsem teď šel ke zpovědi.“
„To je všechno?“ zeptala se s úlevou; v mozku se mu nad její hloupostí nespravedlivě vzepjalo podráždění jako nenávist.
„Všechno?“ řekl. „Všechno?“ Pak si ho zase přivlastnila spravedlnost. Řekl jemně: „Víš, když nepůjdu k přijímání, bude vědět, že je
něco v nepořádku – ve vážném nepořádku.“
„Ale copak nemůžeš prostě jít?“
Řekl: „Pro mne to znamená – víš, zatracení. Přijímat Boha ve smrtelném hříchu.“
„Přece vážně nevěříš v peklo?“
„Totéž se mne ptal Fellowes.“
„Já tomu prostě nerozumím. Když věříš v peklo, proč jsi teď u mne?“
Jak často, napadlo ho, pomáhá nedostatek víry spíš než sama víra k tomu, aby člověk viděl jasněji. Řekl: „Máš samozřejmě pravdu:
tomu všemu by to mělo zabránit. Ale vesničané žijí dál na svazích Vesuvu… a pak přes všechno učení Církve je člověk přesvědčen, že láska – jakákoliv láska – zasluhuje trochu slitování. Člověk pyká, ovšemže, strašně pyká, ale nevěřím, že pyká navěky. Snad člověk bude mít
čas… dříve než zemře.“
„Pokání na smrtelné posteli,“ řekla pohrdavě.
„Nebylo by lehké,“ řekl, „kát se z tohoto.“ Slíbal jí pot z ruky. „Mohu litovat lží, zmatků, neštěstí, ale ani kdybych teď umíral, nevěděl
bych, jak bych se kál z lásky.“
„Prosím tebe,“ řekla a z jejího hlasu opět zněl spodní tón pohrdání, který jako by ji od něho odtrhoval do bezpečí, na břeh, „copak
se nemůžeš jít ze všeho vyzpovídat? Koneckonců to ještě neznamená, že už to víckrát neuděláš.“
„Nemá cenu se zpovídat, když se nechci snažit…“
„Jaký je v tom rozdíl, visíš-li za jehně nebo za ovci?“ řekla vítězně. „Jsi ve smrtelném hříchu – jak se domníváš – už teď. Co na tom,
když ještě jeden hřích přidáš?“
Pomyslil si: lidé nábožní by to asi nazvali řečí ďábelskou, ale on věděl, že zlo nikdy nemluví těmito hrubými slovy, na něž lze odpovědět: tak mluví nevinnost. Řekl: „Je v tom rozdíl – velký rozdíl. Nelze jej snadno vysvětlit. Teď stavím prostě naši lásku nad – nad svou
bezpečnost, řekněme. Ale to druhé – to druhé je skutečně zlo. Je to jako černá mše, člověk, který ukradne Nejsvětější, aby je znesvětil. Jest
to úder od Boha, když je na zemi – když ho mám v moci.“
Odvrátila unaveně hlavu a řekla: „Tomu, co říkáš, vůbec nerozumím. Pro mne jsou to prázdná slova.“
„Kéž by byla i pro mne. Ale já tomu věřím.“
Řekla ostře: „Mám dojem, že tomu skutečně věříš. Nebo je to jen úskok? Když jsme začínali, tak jsem toho tolik o Bohu neslyšela, že?
Nejdeš teď na mě se zbožností, jen abys měl výmluvu…?“
„Miláčku,“ řekl Scobie, „nikdy tě neopustím. Musím jen přemýšlet, to je vše.“
Graham Greene: Jádro věci, přeložil Břetislav Hodek
GRAHAM GREENE (U s. 58, PS s. 58)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
16. Harold Pinter – Mechanický číšník
Ben
(Ben otočí hlavu
a zahlédne obálku.
Postaví se)
Co to je?
Gus
Nevím.
Ben
U s. 60
Ben
To prošlo pode dveřma?
Gus
Samozřejmě.
Ben
Tak dobrý, běž.
Gus
Jak běž?
Ben
Otevři dveře a mrkni se, jestli venku někoho
nechytíš.
Kudy se to sem dostalo?
Gus
Pode dveřma.
Ben
No, co je to?
Gus
Jako já?
Gus
Nevím.
(Oba na ni překvapeně hledí)
Ben
Běž!
Vypravěč
Gus na něj pohlédne, zápalky strčí do kapsy,
jde k posteli a vytáhne zpod polštáře revolver.
Jde ke dveřím, otevře, vyhlédne ven a zavře.
Gus
Nic. (Vrátí revolver)
Ben
Cos viděl?
Gus
Nic.
Ben
Museli bejt pěkně rychlí.
(Gus bere zápalky z kapsy a dívá se na ně)
Gus
No, ty se budou hodit.
Ben
No.
Gus
Že jo?
Ben
No, furt ti přece docházej.
Gus
Furt.
Ben
No, tak se budou hodit.
Gus
Jo.
Ben
Že jo?
Ben
Zvedni to.
Gus
Co jako myslíš?
Ben
Zvedni to!
(Gus se pomalu pohne, sehne se a zdvihne ji)
Co je to?
Gus
Obálka.
Ben
Je na ní něco?
Gus
Ne.
Ben
Zapečetěná?
Gus
Jo.
Ben
Otevři to.
Gus
Co?
Ben
Otevři to!
(Gus ji otevírá a dívá se dovnitř)
Co je v tom?
(Gus vysype na dlaň dvanáct zápalek)
Gus
Sirky.
Gus
Jo, beru to. Celkem to beru.
Ben
Sirky?
Ben
Celkem jo, co?
Gus
Jo.
Gus
Jo.
Ben
Ukaž mi to.
(Gus mu podává obálku. Ben ji zkoumá)
Nic tu není. Ani slovo.
Ben
Proč?
Gus
Žádný jsme neměli.
Ben
No, a teďka zase ňáký máš.
Gus
To je sranda, co?
HAROLD PINTER (U s. 60, PS s. 60)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
16. Harold Pinter – Mechanický číšník
Gus
Teď můžu dát vařit vodu.
Ben
Jo, vždycky somruješ sirky. Kolik jich tam
máš?
Gus
Asi deset.
Ben
Tak je neztrať. Zednický. Ani krabičku nepotřebuješ.
(Gus si čistí zápalkou ucho)
(Mává rukou) Šetři s nima! Dělej, jdi to dát vařit!
U s. 60
pokračování
Ben
(výhružně)
Cože?
Gus
Říká se dát ohřát vodu.
Ben
(s napětím)
Kdo to říká?
(Vzrušeně dýchají a sledují jeden druhého)
(Nesmlouvavě) Nikdy v životě jsem nikoho neslyšel říkat dát ohřát vodu.
Gus
Moje máma to určitě říkávala.
Gus
Ehm?
Ben
Máma? Kdys naposled viděl svou mámu?
Ben
Jdi to dát vařit.
Gus
Nevím, asi –
Gus
Dát vařit co?
Ben
Ben
Vodu.
Gus
Chtěls říct čaj.
No tak co o ní vůbec mluvíš?
(Sledují se navzájem)
Gusi, nedělám to jen tak. Chci ti prostě něco
vysvětlit.
Ben
Kdo to chtěl říct?
Gus
No, ale –
Gus
Ty.
Ben
Kdo je tady starší, já, nebo ty?
Ben
(s výhružně staženým obočím)
Cože, já že jsem chtěl říct čaj?
Gus
Ty.
Ben
Dělám to jen kvůli tobě, Gusi. Musíš se učit,
kamaráde.
Gus
No chtěls to přece říct? Čaj.
Gus
No, ale já jsem nikdy neslyšel –
Ben
(autoritativně)
Když řeknu dej vařit vodu, tak to znamená
dej vařit vodu.
Ben
(prudce)
Nikdo neříká vařit čaj! Na co by se čaj vařil?
Gus
Jak můžeš vařit vodu?
Gus
Na co by se – ?
Ben
To je normální fráze! Dát vařit vodu. To je
normální fráze!
Ben
Gus
To jsem nikdy neslyšel.
(chytne ho oběma rukama za krk, stojí na vzdálenost paží)
VODA SE VAŘÍ, TY PITOMČE!
(Gus mu strhne ruce ze svého krku)
Ben
Dát vařit vodu! To se běžně říká!
Gus
Dobře, dobře.
Gus
Podle mě to trochu pleteš.
Harold Pinter: Mechanický čísník a jiné aktovky, přeložil Petr Dudek
HAROLD PINTER (U s. 60, PS s. 60)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
17. Alberto Moravia – Římanka
PS s. 61
„Co ti dělá?“ řekla Gisella. „Jemu to dělá dobře… a tebe to nic nestojí… a pak jsi ho už políbila… nech ho trochu užít.“
A tak jsem povolila ještě jednou; a tak jsme seděli vedle sebe, on s rukou kolem mého pasu a já ztuhlá a důstojná. Přišel vrchní
a přinesl druhý chod. Při jídle mě přešla špatná nálada, třebaže mě Astarita pořád k sobě tiskl. Jídlo bylo velmi dobré a já jsem mimoděk
vypila všecko víno, co mi Gisella neustále nalévala. Po druhém chodu jsme si dali ovoce a zákusky. Byl to velmi chutný moučník, nikdy
jsem ho nejedla, a tak když mi Astarita nabídl svůj díl, neměla jsem odvahu jej odmítnout a snědla jsem i ten. (…) Cítila jsem, že jsem
opilá, ale byla to opilost příjemná, a ne protivná; a Astaritova ruka už mě neobtěžovala. (…) Astarita, který až do té chvíle seděl nehnutě
a jen mě objímal jednou rukou kolem pasu, začal mě náhle hustě líbat na krk, na hruď a na tváře. Tentokrát jsem neprotestovala předně
proto, že jsem byla příliš opilá, abych se mohla bránit, a za druhé proto, že se mi zdálo, že on líbá někoho jiného, tak málo jsem opětovala
jeho výlevy a seděla dále strnulá a ztuhlá jako socha. V opilosti se mi zdálo, že jsem někde jinde, že stojím v některém koutě místnosti
a dívám se s lhostejnou zvědavostí diváka na zuřivou Astaritovu vášeň. Ale ti druzí považovali mou lhostejnost za lásku a Gisella na mne
zavolala: „Výborně, Adriano… tak se to dělá.“
Ráda bych jí byla na to něco řekla, ale bůhvíproč jsem se rozhodla jinak, vzala jsem plnou skleničku, zvedla jsem ji a prohlásila hlasem jasným a zvučným: „Jsem opilá,“ a rázem jsem ji vypila. Mám dojem, že ostatní začali tleskat. Ale Astarita mě přestal líbat, upřeně
se na mne podíval a řekl tiše: „Pojďme tamhle.“
Sledovala jsem jeho oči a zjistila jsem, že ukazují na přivřený vchod do sousední místnosti. Myslila jsem si, že také on je opilý, a naznačila jsem hlavou, že ne, ale nebyla v tom žádná prudkost, skoro koketnost. On opakoval jako náměsíčník: „Pojďme tamhle.“
Všimla jsem si, že se Gisella s Riccardem přestali smát a hovořit a že se na nás dívají. Gisella řekla: „No tak… hni se… na co čekáš?“
Náhle jsem měla dojem, že opilost je tatam. Ve skutečnosti jsem byla opilá, ale ne tolik, abych si neuvědomovala nebezpečí, které
mi hrozilo. „Ale já nechci,“ řekla jsem. A vstala jsem.
Také Astarita vstal, uchopil mě za ruku a snažil se mě zatáhnout ke dveřím. Ti dva ho začali povzbuzovat: „Drž se, Astarito!“
Astarita mě zatáhl skoro až ke dveřím, třebaže jsem se zmítala; potom jsem sebou trhla, vysmekla jsem se mu a rozběhla jsem se
ke dveřím na schodiště. Ale Gisella byla rychlejší než já. „Ne, drahoušku, ne,“ vykřikla. Vyskočila Riccardovi z klína, doběhla ke dveřím
dříve než já, otočila klíčem a vytáhla jej z klíčové dírky. „Ale já nechci,“ opakovala jsem vyděšeně, stojíc před stolem.
„Copak ti to udělá?“ vykřikl Riccardo.
„Ty jsi ale pitomá,“ řekla Gisella, strkajíc mě k Astaritovi, „jdi, jdi… to jsou mi ciráty.“
(…)
„Ale já nechci,“ řekla jsem znova.
„Ale jdi,“ vykřikl Riccardo, „co je v tom zlého?“
Gisella mě dále táhla za ruku plná rozčilené horlivosti a opakovala: „Nemyslila jsem, že jsi tak hloupá… jdi… na co čekáš?“
Astarita stál až do té chvíle nehnutě a beze slova u dveří do ložnice a upíral na mne oči. Pak jsem uviděla, že otvírá ústa, jako by chtěl
něco říci. A potom prohlásil pomalu a rozčileně, jako by pronášená slova byla hutná a lepkavá a jen s námahou se odtrhávala od rtů:
„Pojď… nebo řeknu Ginovi, že jsi dnes byla s námi a že ses se mnou vyspala.“
Alberto Moravia: Římanka, přeložil Václav Čáp
ALBERTO MORAVIA (U s. 61, PS s. 61)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
18. Heinrich Böll – Biliár o půl desáté
PS s. 62
Vážně chceš vědět, co se mnou dělali? Házeli po mně bomby, ale netrefili se, ačkoli bomby byly tak veliké a já tak malá; lidé v krytu mě krmili cukrovím; a bomby padaly a nestrefovaly se, jen jsem slyšela, jak vybuchují a jak střepiny sviští nocí jako třepetaví ptáci,
a někdo si ve sklepě zpíval: ‚Husy divoké nocí šuměly.‘ Můj otec byl veliký, velmi tmavý a krásný, nosil hnědou uniformu a spoustu zlata
a na opasku mečík, stříbrně lesklý; střelil si kulku do úst, nevím, jestlis už někdy viděl člověka, který si střelil kulku do úst. Ne, že ne; tak
děkuj Bohu, že tě toho pohledu ušetřil. Ležel tam na koberci, krev se rozlévala po tureckých barvách, po smyrenských vzorech – pravá
Smyrna, můj milý; ale moje matka byla vysoká blondýna a nosila modrou uniformu a pěkný elegantní klobouček, žádný mečík; a malého bratříčka jsem měla, byl menší než já a světlovlasý, a ten bratříček visel s konopnou smyčkou kolem krku na dveřích, houpal se a já
se smála, pořád jsem se smála, ještě když mi matka taky navlékala kolem krku konopnou smyčku a mumlala pro sebe: On to rozkázal, ale
vtom vešel dovnitř nějaký muž, bez uniformy, bez zlatých prýmků a bez mečíku, v ruce měl pistoli, namířil ji na matku, vytrhl mě z jejích
rukou a já se rozplakala, protože jsem přece už měla kolem krku konopnou smyčku a taky jsem si chtěla hrát tu hru, kterou si nahoře hrál
bratříček, tu hru on-to-rozkázal, ale ten člověk mi zakryl ústa, snesl mě po schodech dolů, sundal mi smyčku s krku, vyzvedl mě na nákladní auto…“
(…)
„Bylo mi tenkrát zrovna pět let a byla jsem tak roztomilá, že mě i na tom nákladním autě hýčkali, krmili mě cukrovím, když auto
zastavilo, umyli mě mýdlem; a stříleli po nás z děl a kulometů a netrefili nás; jeli jsme dlouho, nevím přesně, jak dlouho, ale určitě dva
týdny, a když jsme zastavili, vzal mě ten muž, co překazil hru on-to rozkázal, vždycky k sobě, zabalil mě do přikrývky, uložil mě vedle
sebe do sena, do slámy a někdy do postele a povídal mi: ‚Říkej mi tatínku,‘ nedovedla jsem říkat tatínku, tomu muži v krásné uniformě
jsem vždycky říkala jen papá, ale naučila jsem se říkat ‚tatínku‘, třináct let jsem tak říkala tomu člověku, co tehdy překazil hru (…)
Heinrich Böll: Biliár o půl desáté, přeložil Vladimír Kafka
HEINRICH BÖLL (U s. 62, PS s. 62)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
19. Günter Grass – Plechový bubínek
U s. 63
Viděli jste už někdy nějakou tribunu zezadu? Všichni lidé by měli být – to je jen takový návrh – seznámeni s tím, jak vypadá tribuna
zezadu, dříve, než se shromáždí před tribunami. Kdo si někdy prohlédl nějakou tribunu zezadu, doopravdy prohlédl, ten bude od toho
momentu poznamenán a tím obrněn proti jakémukoli druhu čarování, jež se v té či oné podobě celebruje na tribunách. Něco podobného
by se dalo říct o zadní stěně kostelních oltářů; ale o tom později.
(…)
Usadil jsem se pod řečnický pult. Nalevo i napravo ode mne stáli široce rozkročeni a, jak jsem věděl, s očima přimhouřenýma, sluncem oslepenýma, nejmladší bubeníci Omladiny a ti starší z hitlerjugend. A potom dav. Cítil jsem jej skrze škvíry v tribunovém bednění.
Stáli tu a dotýkali se navzájem lokty a nedělními šaty, dorazili pěšky nebo tramvají, zčásti navštívili ranní mši a nebyli tu uspokojeni,
přišli, aby něco dopřáli své milé zavěšené pod paží, chtěli být u toho, když se dělají dějiny, i kdyby na to mělo padnout jedno odpoledne.
Ne, řekl si Oskar, nesmí se stát, aby tu cestu byli podnikli nadarmo. (…)
Bubínek již ležel připraven. Božsky uvolněné ruce rozehrály paličky a něžná zápěstí rozezněla plech umělecky vytříbeným, jásavým
valčíkovým rytmem, jemuž jsem – v myšlenkách ve Vídni a na Dunaji – propůjčoval stále naléhavější hlasitosti, až nahoře nade mnou
první a pak druhý lancknechtský buben nalezl zalíbení v mém valčíku a rovněž ploché bubínky starších kluků více či méně šikovně přejaly mou předehru. Byli tu ovšem i neoblomní, bez kouska sluchu, kteří nadále pokračovali ve svém bumbum a bumbumbum, kdežto já
měl přece na mysli tříčtvrteční takt, tolik oblíbený mezi lidem. Již již si Oskar zoufal, když tu i fanfárníkům svitlo světýlko, a píšťaly – ach
Dunaji! – se rozpištěly tak do modra. Jenom vůdcové od fanfár a od hudby neuvěřili ve valčíkového krále a vykřikovali své protivné rozkazy, jenže já je sesadil, teď to byla moje hudba. A lid mi byl za to vděčen. Výbuchy smíchu se ozvaly před tribunou, tu někteří již vpadli
zpěvem, ach Dunaj, a přes celé prostranství, tak modře až k Hindenburgově aleji, tak modře až k Steffensovu parku, tak modře se skokem
vznášel můj rytmus, zesílený ještě naplno zapjatým mikrofonem. A když jsem vykoukl dírou po suku ven, nezapomínaje ovšem přitom
pilně dále bubnovat, zjistil jsem, že se lidu zalíbilo v mém valčíku, že se rozjařeně pohupoval, už ho měl v nohou: devět párů už se dalo
do tance a ještě jeden pár, král valčík je zkopulíroval.
(…)
I když jsem já sám už dopřál svému bubínku dávno zasloužený odpočinek, nechtělo se tamborům přestat. Trvalo to chvíli, než můj
hudební vliv přestal působit.
Zbývá ještě říci, že Oskar nemohl opustit nitro tribuny ihned, neboť skupiny esá i eses ještě déle jak hodinu dusaly holínkami po prknech, protrhávaly pravoúhlé díry do hnědých a černých potahů, vypadalo to, jako by něco hledaly v samém nitru tribuny: nějakého socana pokud možno anebo nějaký diverzní oddíl komuny. Aniž bychom se chtěli pouštět do výčtu Oskarových fint a úhybných manévrů,
konstatujeme stručně: nenašli Oskara, neboť byli na Oskara krátcí.
Günter Grass: Plechový bubínek, přeložil Vladimír Kafka
GÜNTER GRASS (U s. 63, PS s. 63)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
20. Friedrich Dürrenmatt – Návštěva staré dámy
U s. 64
Starosta
Vítám güllenskou obec. Zahajuji shromáždění. Na pořadu je jediný bod. Mám tu čest oznámit vám,
že nám paní Claire Zachanassianová, dcera našeho významného spoluobčana, architekta Gottfrieda
Wäschera, hodlá věnovat jednu miliardu.
(Zašumění mezi novináři.)
Pět set milionů městu, pět set milionů občanům.
(Ticho.)
Rozhlasový reportér
(tlumeně)
Milé posluchačky, milí posluchači. Obrovská senzace. Nadace, která učiní z obyvatel rázem boháče
a která je proto jedním z největších sociálních experimentů naší doby. Obec je také překvapením bez
sebe. Hrobové ticho. Na všech tvářích dojetí.
Starosta
Předávám slovo našemu učiteli.
(Rozhlasový reportér se přiblíží s mikrofonem k Učiteli.)
Učitel
Güllenští! Musí nám být jasné, že paní Zachanassianová tímto darem něco sleduje. Co je to? Chce
nás obšťastnit penězi, zavalit zlatem, sanovat Wagnerovy závody, chatu Na Výsluní, Bockmanna? Víte,
že tomu tak není. Paní Claire Zachanassianové tane na mysli něco důležitějšího. Chce za svou miliardu spravedlnost, spravedlnost. Chce, aby se naše obec stala spravedlivou. Tento požadavek nás zaráží.
Copak jsme nebyli spravedlivou obcí?
Vypravěč
Z náměstí se ozvaly výkřiky několika dalších lidí: Nebyli! Strpěli jsme zločin! Justiční omyl! Křivou
přísahu! A jednoho padoucha! Správně!
Učitel
Güllenská obci! Toto je smutná skutečnost: trpěli jsme nespravedlnost. Vím přirozeně, jaké
materiální možnosti nám poskytuje ona miliarda; uvědomuji si, že příčinou tolika špatností a trpkostí
byla chudoba – ale přesto: nejde o peníze… nejde o blahobyt a spokojený život, nejde o luxus, jde o to,
zda chceme uskutečnit spravedlnost, a nejen spravedlnost, ale také všechny ty ideály, pro které žili
a bojovali a umírali naši předkové, ideály, které tvoří hodnotu naší západní civilizace!
(Obrovský potlesk.)
Kde neexistuje láska k bližnímu, kde nedbají na povinnost chránit slabé, kde špiní manželství, klamou
soud, kde mladou matku uvrhnou do neštěstí, tam je v sázce svoboda.
(Výkřiky fuj.)
Své ideály musíme teď brát ve jménu božím vážně, krvavě vážně.
(Obrovský potlesk.)
Bohatství má smysl, jen jestliže vede k bohatství milosti: milosti se však dostane jen tomu, kdo po ní
lační. Cítíte tento hlad, güllenští, tento hlad ducha, nejen ten druhý, světský, hlad tělesný? To je otázka,
kterou chci vznést jako ředitel gymnázia. Jen v případě, že už nemůžete snášet zlo, že už nemůžete
déle žít ve světě nespravedlnosti, smíte přijmout miliardu paní Zachanassianové a splnit podmínku
spojenou s touto nadací. Žádám vás, güllenští, abyste to zvážili.
(Bouřlivý potlesk.)
Rozhlasový reportér
Slyšíte potlesk, dámy a pánové. Jsem ohromen. Projev ředitele gymnázia měl mravní velikost, s níž
se dnes – bohužel – setkáme jen málokdy. Odvážně poukázal na obecné zlořády, na křivdy, k nimž
dochází v každé obci, všude, kde žijí lidé.
Starosta
Alfréde Ille… (…)
Ill
Ano.
Starosta
Budete respektovat naše rozhodnutí, zda přijmout, či odmítnout nadaci Claire Zachanassianové?
Ill
Budu ho respektovat.
FRIEDRICH DÜRRENMATT (U s. 64, PS s. 64)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
20. Friedrich Dürrenmatt – Návštěva staré dámy
Starosta
Chce se někdo Alfréda Illa na něco zeptat?
(Mlčení.)
Pan farář?
(Mlčení.)
Městský lékař?
(Mlčení.)
Policie?
(Mlčení.)
Politická opozice?
(Mlčení.)
Přikročíme k hlasování.
(Ticho. Jen bzučení kamer, záblesky fotoaparátů.)
Kdo chce s čistým srdcem uskutečnit spravedlnost, ať zvedne ruku.
Vypravěč
Všichni kromě Illa zvednou ruku.
U s. 64
pokračování
Friedrich Dürrenmatt: Hry, přeložil Jiří Stach
FRIEDRICH DÜRRENMATT (U s. 64, PS s. 64)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
21. Elfriede Jelineková – Pianistka
PS s. 65
Sousedé přisvědčují. Rádi poslouchají, když děvče cvičí. Je to jako v rádiu, jenom neplatíte žádné poplatky. Stačí, když otevřete okna
a případně i dveře, a už zvuk proniká dovnitř a šíří se do posledního výklenku a koutku jako jedovatý plyn. Okolí rozhořčené tím hlukem
oslovuje Eriku, kudy chodí, a prosí o klid. Matka k Erice promlouvá, jak jsou sousedé nadšení z vynikajícího provozování umění.
Tenounkým potůčkem matčina nadšení se Erika dává unášet jako plivanec. Později se diví, když si někdo z místních stěžuje. O stížnostech jí matka neřekla nikdy nic!
V průběhu let Erika dokonce matku přetrumfne, když je například třeba dívat se na někoho svrchu. Na soudu těchhle laiků koneckonců nezáleží, mami, mají hrubý úsudek, ani cítění nemají vyzrálé, v povolání platí jen odborníci. Matka odvětí: Nevysmívej se chvále
prostých lidí, kteří hudbě naslouchají srdcem a mají z ní větší potěšení než ti přešlechtění, rozmazlení, blazeovaní. Matka sama hudbě
vůbec nerozumí, ale dítě do hudby honí. Rozvine se férový souboj mezi matkou a dcerou, neboť dítě brzy pochopí, že matku hudebně
přerostlo. Dítě je modlou matky, která za to od dítěte žádá jen nepatrný poplatek: jeho život. Matka vyžaduje, aby směla život dítěte
vyhodnocovat sama.
S prostými lidmi se Erika stýkat nesmí, ovšem jejich chvále smí naslouchat vždycky. Odborníci Eriku bohužel nechválí. Osud, ten
nemuzikální diletant, si vybral Guldu a Brendela, Argerichovou a Polliniho aj. Ale kolem Kohutové vytrvale přecházel s odvrácenou
tváří. Život chce koneckonců zůstat nestranný a nedá se zmást hezkou larvičkou. Erika hezká není. Kdyby byla chtěla být hezká, byla by jí
to matka okamžitě zakázala. Marně Erika vztahuje po osudu ruce, osud z ní pianistku neudělá. Je smetena k zemi jako hoblina. Neví,
co se to s ní děje, protože tak dobrá jako velikáni je už dávno.
Potom Erika naprosto selže při důležitém závěrečném koncertě hudební akademie, selže před shromážděnými rodinnými příslušníky
svých konkurentů a před vlastní samostatně nastoupivší matkou, která vydala své poslední peníze za Eričinu koncertní toaletu. Posléze matka Erice nafackuje, protože i naprostí hudební laikové na ní mohli poznat, že selhala, mohli jí to poznat na obličeji, když už ne
na rukou. Erika si přitom nevybrala skladbu pro široké všude se povalující masy, ale Messiaena, a to ji před touto volbou matka se vší
rozhodností varovala. Takhle se dítě nikdy nepropašuje do srdcí masy, kterou matka a dítě odjakživa pohrdaly, jedna proto, že vždycky
byla jenom její malá, nenápadná částečka, druhá proto, že by malou, nenápadnou částečkou oné masy nikdy být nechtěla.
Vyspílána se Erika odpotácela z pódia, s ostudou ji přijala její adresátka, matka. I učitelka, někdejší známá pianistka, Eriku rázně
hubuje za nedostatečné soustředění. Velká šance nebyla využita a už se nikdy nevrátí. Brzy se přiblíží den, kdy už Erice nebude nikdo
závidět a nikdo si ji nebude přát.
Co jí zbývá než začít učit. Tvrdý krok pro mistra pianistu, který se najednou ocitne před zadrhávajícími začátečníky a bezduchými
pokročilými.
Elfriede Jelineková: Pianistka, přeložila Jitka Jílková
ELFRIEDE JELINEKOVÁ (U s. 65, PS s. 65)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
22. Alexandr Solženicyn – Souostroví Gulag
PS s. 67
Náš osud, zda se octneme v cele smrti, nezávisí na tom, zda jsme něco udělali nebo zda jsme nic neudělali – to závisí na otáčkách
velkého kola, na mocných vnějších okolnostech. Vezměme si například Leningrad v době blokády. Co si má myslet jeho nejvyšší představitel soudruh Ždanov, když se za takových těžkých měsíců neobjeví ve spisech leningradské státní bezpečnosti žádné rozsudky smrti?
Že orgány nic nedělají, není-liž pravda? Neměla by se odhalit velká spiknutí, řízená Němci zvenčí? Jak to že za Stalina v roce 1919 byla
taková spiknutí odhalena, ale za Ždanova v roce 1942 ne? Usneseno a provedeno: odhalí se hned několik široce rozvětvených spiknutí!
Vy spíte ve svém nevytopeném leningradském pokoji a už se po vás sápe černá ruka s dlouhými drápy. Co bude dál, to na vás nezávisí.
Vyhlédnou si jistého generálporučíka Ignatovského – má okna na Něvu a jednou vytáhl bílý kapesník, aby se u okna vysmrkal – a to byl
signál! A kromě toho se Ignatovskij jako inženýr rád baví s námořníky o technice. To se o něm ví! Je zatčen. Přišel čas zúčtování! Jmenujte
nám čtyřicet členů vaší organizace! Jmenuje je. Jste-li uvaděčem v Alexandrinském divadle, je málo pravděpodobné, že budete mezi
jmenovanými, jste-li však profesorem na technice, budete jistě v seznamu (zase ta prokletá inteligence!) – a záviselo to nějak na vás? Kdo
se však octne v takovém seznamu, je zastřelen.
A všichni také jsou zastřeleni. Jak to že zůstane naživu Konstantin Ivanovič Strachovič, významný ruský profesor hydrodynamiky?
Stalo se to takto: Někteří vyšší činitelé státní bezpečnosti jsou nespokojeni s tím, že seznam je příliš malý a poprav málo. Proto si Strachoviče vyhlédnou jako vhodnou ústřední postavu v nově odhalené podzemní organizaci. Kapitán Altšuller si ho dá předvolat a zeptá se
ho: „A co vy? Schválně jste všechno co nejrychleji přiznal a chtěl jste se tak dostat na onen svět, abyste nemusel prozradit ilegální vládu!
Jakou jste v ní měl funkci?“ A tak Strachovič sedí dál v cele odsouzenců na smrt, ale dostane se do nového vyšetřování. Navrhne jim, aby
ho třeba považovali za ministra osvěty (chce to mít co nejrychleji za sebou), ale Altšullerovi to nestačí. Vyšetřování pokračuje a skupinu Ignatovského mezitím zastřelí. Při jednom z výslechů se Strachovič rozzuří: ne snad že by chtěl žít, ale už je unaven tím pomalým
umíráním a hlavně se mu zprotivilo to věčné lhaní. A tak při křížovém výslechu před nějakým vysokým funkcionářem bouchne do stolu:
„Vás by měli všechny zastřelit! Já už dál lhát nebudu! Odvolávám všechno, co jsem vypověděl!“ A tento jeho výbuch mu pomůže. Nejenže
ho přestanou vyšetřovat, ale zapomenou ho nadlouho v cele kandidátů smrti.
Uprostřed všeobecné povolnosti takový zoufalý výbuch asi vždy pomůže.
Tolik lidí bylo zastřeleno – zpočátku tisíce, pak statisíce. My ta čísla dělíme a násobíme, zatracujeme a proklínáme. A přitom jsou
to jen čísla. Zprvu omráčí, ale pak upadnou v zapomenutí. Kdyby však jednou příbuzní všech popravených přinesli do jednoho nakladatelství jejich fotografie a bylo by vydáno album těchto fotografií, několik svazků a při posledním pohledu do těchto vyhaslých očí získat
mnoho pro svůj další život. Taková četba, četba v lidských očích, by zanechala v našem srdci věčnou stopu.
V jedné rodině mých známých bývalých vězňů si zavedli tento obřad: 5. března, v úmrtí den Nejvyššího Vraha vystaví na stolech
fotografie těch, kteří byli popraveni nebo zahynuli v lágru – několik desítek, které se jim podařilo shromáždit. Celý den panuje v bytě
slavnostní nálada – napůl jako v kostele, napůl jako v muzeu. Smuteční hudba. Přicházejí přátelé, prohlížejí si fotografie, mlčí, naslouchají, tiše rozprávějí; pak odcházejí bez rozloučení.
Kéž by tomu tak bylo všude… Snad bychom si odnesli aspoň malou jizvičku v srdci jako památku na tyto mrtvé.
Aby to všechno nebylo nadarmo!
Mám také několik takových náhodných fotografií.
Jak to všechno probíhá? Jak čekají lidé na smrt? Co cítí? Na co myslí? K jakému rozhodnutí dospívá? A jak je odvádějí z cel? Co pociťují v posledních minutách? A jak vůbec… je pak…?
Je přirozená chorobná touha lidí nahlédnout za závěs (i když to samozřejmě nikoho z nás nikdy nepostihne). Je přirozené i to, že ti,
kteří přežili, nevyprávějí o tom nejposlednějším – vždyť byli přece omilostněni.
Alexandr Solženicyn: Souostroví Gulag 1.–2. díl, přeložil Kruh překladatelů Praha
ALEXANDR SOLŽENICYN (U s. 66, PS s. 66)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
23. Vladimir Nabokov – Lolita
PS s. 68
„U-hm.“
„Není ti líto, že odjíždíš?“
„Hm-uhm.“
„No tak, Lo, mluv a nehuhněj. Povídej něco.“
„A co, tati?“ (Vyslovila to slovo s nádechem ironie.)
„Co tě napadne.“
„Můžu ti tak říkat?“ (Oči sklouzly na silnici.)
„Jasně.“
„Přišlo to tak nahonem … Kdy ses zabouch do mámy?“
„Jednou, Lo, pochopíš mnohé city a situace, jako je harmonie a krása čistě citového vztahu.“
„No ne!“ nato ta cynická nymfička.
Zdánlivě ukolébaný rozhovor, vyplněný kouskem krajiny.
„Hele, Lo, koukej, co je na tom svahu krav!“
„Asi budu zvracet, jestli se ještě někdy kouknu na nějakou krávu.“
„Víš, Lo, hrozně se mi po tobě stýskalo.“
„Mně po tobě teda ne. Byla jsem ti fakt děsně nevěrná, ale je mi to úplně fuk, protože tobě na mně už stejně nezáleží. Jezdíte o hodně
rychlejc než moje maminka, pane.“
Zpomalil jsem z ubohé stodesítky na beznadějně břídilskou osmdesátku.
„Proč si myslíš, že už mě nezajímáš?“
„No, vždyť jsi mi ještě ani nedal pusu, ne?“
Všechno ve mně zmíralo, všechno sténalo, letmo jsem před sebou zahlédl slušně širokou krajnici a jako opilý jsem vletěl do buřiny.
Nezapomeň, že je to ještě dítě, nezapomeň, že je to ještě –
Auto ještě nezastavilo, když se mi Lolita vrhla kolem krku. Netroufal jsem si, netroufal jsem si nechat se unést – netroufal jsem si ani
jenom pomyslet, že tohle (sladké vlhko a chvějivý plamen) je počátkem nevýslovného života, který, za dovedné asistence osudu, jsem
konečně svou vůlí přivedl na svět – vážně jsem si netroufal ji políbit, dotýkal jsem se jejích horkých, rozevírajících se rtů s nejvyšší pietou,
bylo to jen drobounké usrkávání, nic chlípného, ale ona s netrpělivým zavrtěním přitiskla svá ústa na má tak prudce, až jsem ucítil její
velké přední zuby a podělil se s ní o mátovou chuť jejích slin. Věděl jsem pochopitelně, že z její strany jde jenom o nevinnou hru, něco
nedospělé ztřeštěnosti, pokoušející se napodobit nějakou parodii na falešný milostný románek, a jelikož (jak vám řeknou psychoterapeuti
i psychopati) meze a teze takových holčičích her jsou prchavé, nebo přinejmenším příliš dětsky jemné, aby se jich starší partner mohl
zmocnit, k smrti jsem se bál, že zajdu příliš daleko a způsobím, že se v hrůze a s náhlým odporem odtáhne. A že jsem především mučivě
toužil propašovat ji do hermetického ústraní Zakletých lovců, k nimž nám zbývalo ještě sto třicet kilometrů, blahoslavená intuice roztrhla
naše objetí – zlomek sekundy předtím, než vedle nás zabrzdil vůz silniční hlídky.
(…)
Jeli jsme dál.
„Ta skopová hlava!“ podotkla Lo. „Měl sbalit tebe.“
„Proč mě, proboha?“
„Protože povolená rychlost v tomhle buranským státě je osmdesát a – ale ne, nezpomaluj, ty troubo. Už je v tahu.“
„Máme před sebou ještě kus cesty,“ řekl jsem, „a rád bych tam dojel ještě před setměním. Tak buď hodná.“
„A nebudu a nebudu,“ řekla Lo uspokojeně. „Mladistvá deli quentka, ale zato upřímná a upravená. To byla červená. Takovou jízdu
jsem ještě nezažila.“
Tiše jsme projížděli tichým městečkem.
„Řekni, nezbláznila by se máti, kdyby zjistila, že jsme milenci?“
„Panebože, Lo, jak můžeš takhle mluvit!“
„Ale my přece jsme milenci, nebo ne?“
„To bych o tom musel něco vědět. Zase to vypadá na déšť. Nechceš mi povědět o těch vašich legráckách v táboře?“
„Mluvíš jako kniha, taťko.“
Vladimir Nabokov: Lolita, přeložil Pavel Dominik
VLADIMIR NABOKOV (U s. 68, PS s. 68)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
24. Norman Mailer – Nazí a mrtví
PS s. 76
Dalleson přeběhl záznam svým tlustým prstem. „To je hlášení za kterou dobu?“ otázal se náhle.
„0030 až 0130.“
„Tak proč to k sakru tak nenapíšete? Člověče, vy jste to časoval 2330 až 0030. Nedovedete ani číst? Nevíte ani, kolik je zatraceně hodin?“
Opsal dokonce z předcházejícího hlášení i čas. „Promiňte,“ zamumlal Hearn, vzteklý na sebe pro svou chybu.“
„Co ještě s tím hlášením uděláte?“
„Jak to mám vědět? Nikdy jsem takovou věc nedělal.“
„Tak já vám to tedy povím,“ pravil Dalleson se zřejmým požitkem. „Kdybyste neměl pavučiny na mozku, uvědomil byste si, že to je
bojové hlášení, které, když jste je zapsal do žurnálu a na mapu, patří do přihrádky pro má periodická hlášení, a až projde mýma rukama,
to znamená zítra, vyprázdníte celou přihrádku a zařadíte její obsah do historického pořadatele a uložíte jednomu z písařů, aby pořídil
kopii a vložil ji do žurnálního pořadatele. Nic zvlášť těžkého pro člověka s vysokoškolským vzděláním, že, Hearne?“
Hearn pokrčil rameny: „Když v hlášení stejně nic není, proč s tím tolik nadělat?“ Usmíval se, vychutnávaje příležitost zchladit si žáhu.
„Pro mne je to celé nesmysl.“
Dalleson se rozzuřil. Zabodával do Hearna oči, tváře mu zrudly a ústa se mu mocným sevřením čelistí ztenčila. Po spánku mu stekl
první pramének potu a minul v nepatrné vzdálenosti jeho oko. „Pro vás je to nesmysl, co?“ opakoval. „Pro vás je to nesmysl.“ Jako koulař,
poskakující na jedné noze, aby zvýšil svůj výkon, otočil se Dalleson ke Staceymu a pravil: „Pro pana poručíka Hearna je to nesmysl.“ Stacey se pokusil zasmát, zatímco Dalleson balancoval na zuřivém sarkasmu. „Já vám něco povím, pane poručíku, ona je možná celá spousta
věcí nesmysl, možná že je dokonce nesmysl, že jsem na vojně,“ jízlivě se zasmál, „možná že pro vás není přirozené být důstojníkem, možná že právě to je nesmysl,“ pravil opakuje původní větu. „Možná že bych měl raději dělat něco jiného než být na vojně, poručíku, možná
že bych měl dělat raději… eh…“ Dalleson hledal dostatečně zdrcující slovo, a pak, svíraje mocně pěst, zařval: „Možná že by se pro mne
hodilo spíš dělat básníka.“
Hearn během přívalu slov postupně bledl. Na chvíli nebyl zlostí schopen promluvit. Zároveň si však uvědomoval svůj zmatený údiv
nad silou Dallesonovy reakce. Dalleson byl bez opory služebního řádu člověk nesoucí balíky, kterému se chystají prasknout šle. Hearn
polkl a zachytil se okraje stolu. „Uklidněte se laskavě, pane majore,“ zamumlal.
„Co jste to řekl?“
Norman Mailer: Nazí a mrtví, přeložil Jiří Mucha
NORMAN MAILER (U s. 76, PS s. 76)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
25. Kurt Vonnegut – Jatka č. 5
PS s. 77
A Billy cestoval časem do zoologické zahrady na Tralfamadoru. Bylo mu čtyřicet čtyři let, byl vystavován pod geodetickou kopulí.
Hověl si v lenošce, která mu za cesty vesmírem byla kolébkou. Byl nahý. Tralfamadořané se zajímali o jeho tělo – o celé. Byly jich venku
tisíce, stáli a zdvihali ručičky, aby si ho jejich oči mohly prohlédnout. Billy byl na Tralfamadoru už celých šest pozemských měsíců. Přivykl těm davům.
Útěk nepřicházel v úvahu. Atmosféra za stěnami kopule byla čirý kyanid a Země byla vzdálena 446 120 000 000 000 000 mil.
Billy byl v zoo vystavován v simulovaném lidském příbytku. Většina zařízení byla uloupena z obchodního domu Sears & Roebuck
v Iowa City, Iowa. Měl tam přijímač pro barevnou televizi a pohovku, která se dala přeměnit v lůžko. Po stranách pohovky stály noční
stolky s lampami a popelníky. Měl tam domácí bar a u něho dvě vysoké stoličky. Měl tam hrací stolek. Podlahu, kromě prostoru kuchyně a koupelny a železného příklopu ve středu kopule, pokrýval od stěny ke stěně koberec státnicky zlaté barvy. Na kávovém stolku před
pohovkou bylo rozloženo do vějíře několik časopisů.
Měl tam i stereofonní gramofon. Gramofon fungoval. Televizor ne. Na obrazovce byl nalepen obrázek kovboje zabíjejícího jiného
kovboje. Tak to chodí.
Uvnitř kopule nebyly stěny, nebylo tam jediné místo, kam by se Billy schoval. Mátově zelené sanitární zařízení bylo vystaveno pohledům ze všech stran. Billy se zdvihl z lenošky, vešel do koupelny a vymočil se. Davy šílely.
Billy, stále na Tralfamadoru, si vyčistil zuby, nasadil si částečnou zubní protézu a přešel do kuchyně. Sporák na propan butan a lednička a umývač nádobí byly také mátově zelené. Na dveřích ledničky byl namalován obrázek. Lednička se s ním už prodávala. Byl na něm
milostný párek z bezstarostných devadesátých let na bicyklu pro dva.
Billy se zadíval na obrázek, snažil se o tom párku přemýšlet. Nic ho nenapadlo. Zdálo se, že na těch dvou vůbec nic k přemýšlení není.
Billy si dopřál dobrou snídani z konzerv. Umyl po sobě šálek a talíř a nůž a vidličku a lžíci a pánev, uklidil je. Potom chvíli cvičil, jak
se to naučil na vojně – poskoky roznožmo, dřepy, sedy snožmo a kliky. Většina Tralfamadořanů nemohla vědět, že Billyho tělo a obličej
nejsou vůbec krásné. Měli za to, že je nádherným exemplářem svého druhu. Na Billyho to mělo příznivý vliv a poprvé v životě začínal mít
požitek z vlastního těla.
Po rozcvičce se vysprchoval a ostříhal si nehty na nohou. Oholil se, rozprášil si do podpaždí dezodorant, zatímco informátor venku
na vyvýšeném pódiu vysvětloval, co to Billy dělá – a proč.
Kurt Vonnegut: Jatka č. 5, přeložil Jaroslav Kořán
KURT VONNEGUT (U s. 77, PS s. 77)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
26. Allen Ginsberg – Kvílení
U s. 79
Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným
dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili
v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky
velkoměst a kontemplovali o džezu,
kteří odhalili mozky Nebesům pod nadzemní dráhou a spatřili mohamedánské anděly, jak
se potácejí prozřelí po střechách činžáků,
kteří procházeli univerzitami se zářivýma očima, měli halucinace o Arkansasu
a tragédii Blakeova světla mezi válečnými vědátory,
které vyloučili z akademií pro bláznovství & publikaci obscénní ódy na oknech lebky,
kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle, pálili peníze v koších na
odpadky a naslouchali přes zeď Hrůze,
které zkopali do přirození, když se vraceli přes Laredo s opaskem marihuany pro New
York,
kteří polykali oheň v popatlaných hotelech nebo pili terpentýn v Rajské uličce, smrt, nebo
noc co noc očistcovali svá torza
pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr, alkoholu, ocasu a nekonečných
prcponků,
nesrovnatelné slepé ulice hrůzných mračen a blesků v duši, vyskakujících na telegrafní
tyče v Kanadě & Patersonu a osvětlujících celý ten nehybný svět Času mezi nimi,
peyotlová ztuhlost hal, dvorek, zelený strom, hřbitovní úsvity, opilost vínem nad vrcholky
střech, výkladní skříně, okresy marihuanových čundrů, neónově blikající dopravní
světla, záchvěvy slunce a měsíce a stromů za halasných zimních soumraků
v Brooklynu, popelnicové tlachy a konejšivé královské světlo myšlenky,
kteří se připevnili k vagónům podzemní dráhy na nekonečných jízdách z Battery do
svatého Bronxu a křísili se benzedrinem, dokud je rámusení kol a dětí neshodilo
se zkřivenými ústy, mozky vyklepanými k prázdnotě a zbavenými oslnivosti do
ponurého světla zoologické zahrady,
kteří tonuli celou noc v podmořském světle u Bickforda, pak se vynořili a proseděli celé
odpoledne nad zvětralým pivem u opuštěného Fugazziho a naslouchali třeskotu
osudu na vodíkové hrací skříni,
kteří hovořili sedmdesát hodin bez přestání, od parku k silnici, k baru, k Bellevue,
k muzeu, k Brooklynskému mostu,
ztracený regiment platonických causeurů, vrhajících se z požárních žebříků, z okenních
rámů, z Empire State Building, z měsíce,
klábosících, ječících, zvracejících a šeptajících fakta a vzpomínky a anekdoty a přípitky na
kuráž a šoky z nemocnic a kriminálů a válek,
když předtím s jiskřivýma očima naprosto neodvolatelně vyzvraceli během sedmi dnů
a nocí všechen intelekt, maso pro Synagógu házené na dlažbu,
kteří se propadli do nicoty zenového New Jersey a zanechali za sebou viditelnou stopu
dvojsmyslných pohlednic radnice z Atlantic City,
trpěli asijským potem a tangerským drcením kostí a čínskými migrénami, když jim
v pochmurně zařízeném newarském sále zarazili další přísun drog,
kteří se toulali o půlnoci sem a tam po nákladovém nádraží, lámali si hlavu kam jít a odešli
a nezanechali žádná zlomená srdce,
kteří si zapalovali cigarety v dobytčácích, dobytčácích, dobytčácích rachotících sněhem
k zapadlým farmám v pradědečkovské noci,
kteří studovali Plotina, Poea, sv. Jana od Kříže, telepatii a bopovou kabalu, poněvadž
vesmír se instinktivně zachvíval u jejich nohou v Kansasu,
kteří samotařili na ulicích v Idahu a hledali vizionářské a indiánské anděly, kteří byli
vizionářskými indiánskými anděly,
(…)
Allen Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá: výbor z díla, přeložil Jan Zábrana
ALLEN GINSBERG (U s. 79, PS s. 79)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
27. Ray Bradbury – Marťanská kronika
Osadníci; Kobylky; Nová jména
PS s. 81
SRPEN 2001
OSADNÍCI
Lidé ze Země přicházeli na Mars.
Přicházeli, protože měli strach nebo protože neměli strach, protože byli šťastní nebo nešťastní, protože si připadali nebo nepřipadali
jako Otcové poutníci. Nějaký důvod měl každý. Prchali od špatných manželek, špatných výdělků nebo ze špatných měst. Přicházeli, aby
něco našli nebo něco opustili nebo něco získali, aby něco objevili nebo pohřbili nebo nechali být. Přicházeli se skromnými plány, se smělými plány, nebo vůbec s žádnými plány. Ale vládní prst na čtyřbarevných plakátech v mnoha městech ukazoval: NA NEBI JE PRÁCE
PRO VÁS: MARS VÁS VOLÁ! A tak se lidé pomalu rozhoupali, ze začátku jen pár, sotva padesátka, protože většina lidí onemocněla
vážnou nemocí, než raketa vzlétla do prostoru. Jejich nemoc se jmenovala Osamělost, protože když člověk viděl, jak se jeho rodné město
scvrkává na velikost pěstičky, pak je jako citrón a pak jako špendlíková hlavička a mizí v ohnivé stopě rakety, měl pocit, že se vůbec nenarodil; město přestalo existovat, člověk se ocitl nikde, všude kolem byl jen vesmír, nic známého, jen pár cizích lidí. A když Illinois, Iowa,
Missouri nebo Montana zmizely v moři oblak, a ještě hůř, když se Spojené státy smrskly na mlhavý ostrov a z celé planety Země se stal
zablácený, odhozený míč, pak byl člověk úplně sám a putoval lučinami vesmíru k místu, o němž neměl nejmenší představu.
Proto nebylo divu, že těch prvních bylo jen pár. Počet ustavičně stoupal, úměrně počtu Pozemšťanů, kteří již na Marsu byli. V počtu
byla útěcha. Ale ti první Osamělí, ti si museli stačit sami…
ÚNOR 2002
KOBYLKY
Rakety zapálily louky poseté kostmi, roztavily balvany v lávu, dřevo proměnily v uhlí, vodu v páru, písek a křemínky přetvořily v zelené sklo, které leželo, kam se člověk podíval, jako poházená zrcadla, a v něm se odrážela invaze. Rakety přiletěly jako bubny vířící v noci.
Rakety přiletěly jako kobylky, kroužily a dosedaly na zem v chumáčích růžového kouře. A z raket vybíhali muži s kladivy, aby překovali
ten podivný svět do tvarů, na jaké je oko zvyklé, aby z něho vymlátili všechnu cizost. Ústa měli lemována hřebíky, takže se podobali
masožravcům s ocelovými zuby, a vyplivovali ty hřebíky do hbitých rukou, jimiž sbíjeli dřevěné kostry vilek, odvážně pobíhali s krytinou
po střechách, aby je zastřeli před tajemnými hvězdami, a zavěšovali zelené rolety, které měly být obranou před nocí. A když odběhli tesaři,
vešly ženy s květináči, záclonkami a pánvemi a spustily kuchyňský lomoz, aby přehlušily ticho Marsu, který číhal za dveřmi a za zataženými okny.
Za šest měsíců vyrostlo na obnažené planetě tucet malých městeček, v nichž šuměly neónové trubice a zářily žluté elektrické žárovky.
Na Mars přišlo nějakých devadesát tisíc lidí a na Zemi jich ještě daleko víc balilo zavazadla…
2004–2005
NOVÁ JMÉNA
Dostali se do podivných modravých krajin a dali jim svá jména. Byl tu Hinkstonův potok a Lustigovo zákoutí a Blackova řeka a Driscollův háj a Peregrinovy hory a Wilderovo město, zkrátka jména lidí a věcí, které lidé dělali.
Místo, kde Marťané zabili první Pozemšťany, se jmenovalo Rudé město, protože mělo co dělat s krví. A tam, kde byla zničena druhá
expedice, se to jmenovalo Druhý pokus a na každém místě, kde muži shodili z raket zápalné kotlíky, aby vypálili kraj, zůstala po nich
jména jako žhavé uhlíky, a dále tu byla samozřejmě Spenderova hora a Město Nathaniela Yorka…
Stará, marťanská byla pouze jména vody, vzduchu a země. A také sněhu, který na jihu stékal do kamenných kanálů a plnil prázdné
moře. Marťanská jména měli nabalzamovaní a dávno pohřbení kouzelníci, věže a obelisky. Rakety útočily na ta jména jako kladiva, roztloukaly mramor na břidlici, drtily porcelánové milníky s názvy starých měst a do jejich tříště zasazovaly velké pylony s novými jmény:
ŽELEZNÉ MĚSTO, OCELOVÉ MĚSTO, ALUMINIOVÝ HRADEC, ELEKTRICKÁ VES, KUKUŘIČÍN, OBILOV, DETROIT II, všechno
samé názvy Země, zvučící kovem a mechanizací.
A když postavili a pojmenovali města, postavili a pojmenovali hřbitovy. Zelený háj, Mechové zátiší, Věčný odpočinek, Studnice vzpomínek, a první mrtví byli spouštěni do hrobů.
Ray Bradbury: Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, přeložila Jarmila Emmerová
RAY BRADBURY (U s. 81, PS s. 81)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
28. Tennessee Williams – Tramvaj do stanice Touha
Blanche
(švitoří)
Ahojky, Stanley! Tak už jsem tady, čerstvě
vykoupaná a celá voňavá a připadám si jako
zbrusu nový člověk!
Stanley
(Stanley si zapálí cigaretu.)
No, fajn.
Blanche
(zatahuje záclony u oken)
Kdybyste dovolil, já bych si jen vklouzla
do svých hezkých nových šatiček!
Stanley
U s. 82
Blanche
Ó, děkuji vám… Můj kufr vypadá jako
po explozi.
Stanley
My jsme vám se Stellou chtěli pomoct vybalit.
Blanche
To jste tedy provedli rychle a důkladně!
Stanley
Člověk by řek, že ste vyrabovala několik pařížskejch módních salonů.
Blanche
Ha – Ha. Ano, ano – šaty – to je můj koníček!
Ale beze všeho, nedejte se rušit!
Stanley
Moc-li pak stojí jeden štráf takovýhle kožešiny?
Blanche
(Blanche
zatáhne závěsy
mezi oběma
místnostmi)
Vyrozuměla jsem, že tady budete mít večer malou karetní partičku, na které je laskavá účast
nás dam nevítaná!
Blanche
Ach, to je dárek od jednoho obdivovatele!
Stanley
Ten sakra musel mít moc – obdivu!
Blanche
Stanley
(zlověstně)
Jo?
Ó, já měla v mládí nemálo obdivovatelů. Zato
teď vypadám! (Vrhne na Stenleye zářivý úsměv) Věřil
byste, že mě kdysi pokládali – za krásku?
Stanley
Dyť eště nevypadáte tak špatně.
Blanche
(Blanche ze sebe
shodí župan
a vklouzne
do kvítkovaných
šatů)
Kdepak je Stella?
Blanche
Ale já si říkala o poklonu, pane Stanley.
Stanley
Na to nejsem stavěnej.
Blanche
Na co?
Stanley
Venku přede dveřma.
Stanley
Blanche
Směla bych vás za okamžik požádat o jednu
laskavost?
Stanley
Copak, copak?
Dělat ženskejm komplimenty, jak dobře vypadaj. Jakživo jsem nepotkal ženskou, aby vo sobě
nevěděla, jestli je hezká nebo není, i když jí to
nikdo neřek; a některý se vo sobě domejšlej
eště víc, než je pravda. Já byl jednou s jednou
holkou a vona pořád: „O mně každej říká, že
jsem filmovej typ!“ A já jí povídám: „No a co
má bejt?“
Blanche
Abyste mi zapnul knoflíčky vzadu na šatech. Už
sem smíte. (Stanley se zachmuřeným pohledem projde mezi
závěsem) Jak vypadám?
Blanche
A co vám na to odpověděla ona?
Stanley
Nic. Zmlkla jako ryba.
Blanche
A příběh lásky skončil?
Stanley
Ne. Ale ty řeči skončily! Některý mužský na ty
hollywoodský šplechty jsou a některý ne.
Blanche
Ručím za to, že vy patříte k té druhé kategorii.
Stanley
To jste uhádla!
Stanley
Dobře.
Blanche
Ó, děkuji vám. A teď ty knoflíčky!
Stanley
Já s tím neumím zacházet.
Blanche
Ach, vy muži s těmi vašimi neohrabanými
prsty! Dal byste mi šluka z vaší cigarety?
Stanley
Tady máte celou.
TENNESSEE WILLIAMS (U s. 82, PS s. 82)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
28. Tennessee Williams – Tramvaj do stanice Touha
Blanche
Vy jste prostý, přímý, čestný a řekla bych, že jste
trošinku barbar. Vás aby žena zaujala, tak by
musela… (Odmlčí se a zakončí neurčitým gestem)
Stanley
(zvolna)
Položit… karty na stůl!
Blanche
(s úsměvem)
Víte, mě nikdy moc nezajímali takoví ti třasořitkové. Jen jsem vás včera večer viděla
ve dveřích, hned jsem si řekla: „Moje sestra
se provdala za opravdového muže!“ To se ví, víc
jsem prozatím poznat nemohla.
U s. 82
pokračování
Stanley
(zahřmí)
Tak a teď necháme těch žvástů!
Blanche
(zacpává si uši rukama) Júuú!
Tennessee Williams: Hry, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
TENNESSEE WILLIAMS (U s. 82, PS s. 82)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
29. Edward Albee – Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Marta
Všichni ti parádní moulové jsou nakonec ubožátka. (teď Nickovi vážně) V mým životě byl jenom
jeden člověk, kterej mě udělal šťastnou. Věříš?
Jeden jedinej!
Nick
… ten… jaks říkala… e… ten, co sekal tu
trávu?
Marta
Ne, na toho jsem už dávno zapomněla. Ale
když si na nás dva vzpomenu, tak si připadám
jako nějakej voyeur. M – m. Kdepak, toho jsem
nemyslela; já myslela Jiřího – samozřejmě. (Nick
neodpovídá) No… Jiřího, svýho muže.
Nick
To nemyslíš vážně.
Marta
Že ne?
Nick
Toseví, že ne! Jiřího?
Marta
Jiřího.
Nick
(jako když
s Martou
vtipkuje)
Leda to. Leda to.
Marta
Ty tomu nevěříš.
Nick
(posměšně)
Jakpak bych nevěřil!
Marta
Ty vždycky koukáš jenom na šlupku?
Nick
(jízlivě)
Můj ty bože…
Marta
… Jiřího, kterej je tam někde venku ve tmě
… Jiřího, kterej je na mě hodnej, ale já mu
spílám, kterej mi rozumí, ale já ho od sebe odháním, kterej mě umí rozesmát, ale já udusím
smích v hrdle, kterej mě v noci drží, dokud
se nezahřeju, ale já ho pokousám do krve; kterej
stačí pochopit každou hru, co spolu hrajem, tak
rychle, jak rychle měním pravidla; kterej mě
umí udělat šťastnou, ale já nechci bejt šťastná,
totiž ne, chci bejt šťastná. Jiří a Marta: ach běda,
přeběda!
Nick
(jako ozvěna –
ještě pořád
nevěří)
Přeběda!
PS s. 83
Marta
… kterýmu nemůžu odpustit, že ustrnul…
že se na mě podíval a řek si: ano, to stačí, kterej
se svou láskou ke mně dopustil ohavnýho, urážlivýho a potupnýho omylu a musí za to pykat.
Jiří a Marta: ach běda, přeběda!
Nick
(neví, co si má
myslet)
Přeběda!
Marta
… kterej je snášenlivej, což je nesnesitelný,
kterej je laskavej, což je krutý, kterej dovede
mít porozumění, což se vymyká veškerýmu
pochopení…
Nick
Jiří a Marta: ach běda, přeběda!
Marta
Jednou přijde den… ha! jednou přijde n o c…
nesmyslná, probdělá noc… kdy zajdu moc
daleko… a buď tomu člověku zlomím páteř…
nebo ho od sebe odeženu navždycky… což je
jediný, co si zasloužím.
Nick
Já mám dojem, že už nemá celej jedinej obratel!
Marta
(se usměje)
Ale? Ty máš dojem? Milej zlatej, už ti narost
hrb od toho sedění nad tím tvým mikrofonem…
Nick
Mikroskopem…
Marta
… tak mikroskopem, a přitom pořád nic
nevidíš. Ty vidíš všechno, jen do duše nevidíš;
ty vidíš jenom ty svoje aparáty a tyhle pitomosti, ale oč vlastně jde, to nevidíš, viď?
Nick
Když má někdo zlomenou páteř, to poznám;
to je vidět.
Marta
Skutečně?
Nick
To bych řek.
Marta
Ach… co ty víš. A to chceš převzít svět?
Nick
Nechme toho.
Marta
Ty si myslíš, že když někdo ze sebe dělá šaška
a chodí ohnutej, že má zlomenou páteř? To je
v e š k e r á tvoje moudrost?
Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové?, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
EDWARD ALBEE (U s. 83, PS s. 83)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
30. Arthur Miller – Smrt obchodního cestujícího
Linda
(…) Já neříkam, že Willy Loman je nějakej vynikající člověk. Nikdy nevydělával moc peněz,
nikdy vo něm nepsali v novinách, není to zrovna ten nejlepší charakter pod sluncem. Ale je to
člověk! A dějou se s ním strašný věci. A proto je
nutný věnovat mu pozornost. Nesmíme dopustit, aby umřel, jako když zdechne starej pes. Pozornost, pozornost je nutný takovýmu člověku
teď věnovat. Tys vo něm řek, že je blázen –
Biff
Já jsem tím nemyslel –
Linda
Ba ne, spousta lidí si myslí, že je trochu – vyšinutej. Ale na to nemusí přijít nijak zvlášť chytrej
člověk, aby poznal, co mu chybí. Je prostě
vyčerpanej.
Happy
To se ví!
Linda
Malej člověk může bejt zrovna tak vyčerpanej
jako velkej. V březnu tomu bude šestatřicet let,
co pracuje pro firmu, našel pro jejich značku
odbytiště, vo kterejch se jim ani nezdálo, a voni
mu teď na starý kolena vemou fixní plat.
Happy
(dotčeně)
Mami, tos mi neřekla!
Linda
Ty ses mě nikdy neptal, můj milej! Teď, když už
máš peníze na útratu vodjinud, tak už si s ním
hlavu nelámeš.
Happy
Ale tyď já ti dal peníze –
Linda
Na minulý vánoce, padesát dolarů. A dát do pořádku horkou vodu stálo devadesát sedm a půl
dolaru! Už pět neděl je jenom na provizích,
jako nějakej začátečník, kterýho ještě neznaj!
U s. 84
Biff
Ty prasata nevděčný!
Linda
A jeho synové jsou snad lepší? Dokavaď jim
nosil kšefty, dokavaď byl mladej, tak ho rádi
viděli. Ale všichni jeho starý přátelé, jeho starý
odběratelé, který ho měli tak rádi a který pro
něj vždycky našli nějakou objednávku, když mu
teklo do bot – ty už jsou teď všichni mrtvý nebo
na penzi. V takovým Bostonu dokázal obyčejně
udělat šest až sedum návštěv za den. Teď vyndá
z vozu kufry, dá je zpátky, pak je vyndá podruhý a už je vyčerpanej. Místo chození teď mluví.
Ujede s vozem jedenáct set kilometrů, a když
dojede na místo, tak už ho tam nikdo nezná,
nikdo ho nevítá. A co se asi děje v duši člověka,
kterej se vrací jedenáct set kilometrů zpátky
domů, a přitom nevydělal ani cent? Bodejť by
nemluvil sám se sebou! Bodejť by ne! Když si
musí jít k Charleymu vypučit padesát dolarů
na tejden a přede mnou dělat, jako že ty peníze
vydělal? Jakpak dlouho to může jít takhle
dál? Jak dlouho? Teď už víte, proč tady sedím
a čekám? A vy mi budete povídat, že je bezcharakterní? Člověk, kterej každej den celej svůj
život pracoval jen pro vaše dobro? Kdypak za to
dostane metál? Tohle má bejt jeho odměna –
že se ve třiašedesáti letech podívá na svý syny,
který miloval víc než svůj život, a zjistí, že jeden
je holkař –
Happy
Mami!
Linda
Dyť nic jinýho nejseš, chlapečku! (Biffovi) A ty!
Kam se poděla ta tvoje láska k němu? Takoví
kamarádi jste byli! Cos mu toho vždycky každej
večír po telefonu napovídal! A von – jak se mu
stejskalo, než se moh k tobě vrátit!
Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
ARTHUR MILLER (U s. 84, PS s. 84)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
31. Gabriel García Márquez – Sto roků samoty
PS s. 85
Odvázali kozlům zvonky, které dostávali od Arabů výměnou za papoušky, a umístili je na okraj městečka k použití všem, kteří nedbali
rad a proseb hlídek a chtěli by obec přece jen navštívit. Každý cizinec, který v té době procházel macondskými ulicemi, musel mít zvonek
a zvonit, aby nemocní věděli, že je zdráv. Po dobu své přítomnosti v osadě nesměl nic jíst ani pít, neboť nebylo pochyb o tom, že choroba
se přenáší jedině ústy a všecky potraviny a nápoje že obsahují nákazu. Díky tomu se nemoc podařilo udržet v hranicích osady. Karanténa
byla tak účinná, že onen stav nouze jim časem začal připadat přirozený, a zařídili si život tak, že jejich práce znovu nabyla pravidelnosti
a se zbytečným zvykem spát už si nikdo nedělal těžkou hlavu.
Postup, kterým se pak po několik měsíců chránili proti selhávání paměti, vymyslil Aureliano. Objevil ho náhodou. Jako jeden z prvních postižených byl s nespavou nemocí důvěrně obeznámen, a za ten čas se dokonale vyučil zlatotepectví. Jedenkrát hledal malou podložku, které užíval k tepání kovů, a nevzpomněl si, jak se jmenuje. Otec mu to jméno řekl: „kovadlinka“. Aureliano je napsal na kousek
papíru, arabskou gumou ho přilepil na spodní část podložky a byl si jist, že slovo kovadlinka už v budoucnu nezapomene. Neuvědomil si,
že právě to je první známka zapomnění, poněvadž jméno té věci se obtížně pamatovalo. Několik dní nato však zjistil, že se mu jen stěží
vybavují málem všecky věci v laboratoři. Označil je tedy jmény, takže mu stačilo přečíst si příslušný nápis a věděl, oč jde. Když se mu otec
znepokojeně svěřil, že zapomíná i ty nejhlubší zážitky z dětství, Aureliano mu vysvětlil svou metodu a José Arcadio Buendía ji uplatnil
v celém domě a později ji prosadil v celém městečku. Yzopovým barvivem označil každou věc jejím jménem: stůl, židle, dveře, stěna,
postel, kastrol. Potom šel do zahrady a popsal zvířata i rostliny: kráva, koza, prase, slepice, maniok, malanga, banánovník. Jak však rozvažoval nekonečné možnosti zapomínání, postupně pochopil, že by mohl nastat den, kdy by jednotlivé věci podle nápisů sice rozpoznali,
nevěděli by však, k čemu slouží. Začal proto být zevrubnější. Nápis, který pověsil na šíji krávě, byl příkladnou ukázkou toho, jak obyvatelé
Maconda hodlají bojovat proti ztrátě paměti. Tohle je kráva, každé ráno je potřeba ji podojit, aby dala mléko, a mléko je potřeba svařit,
smíchat s kávou a udělat bílou kávu. A tak tu žili uprostřed kluzké skutečnosti, kterou na okamžik zachytili slovy, jež jim však musela
neodvolatelně uniknout, jakmile by zapomněli, co znamená které písmeno.
Na cestě od bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici ještě větší, jež ohlašoval Bůh je. V každém domě visely
nápisy, které jim připomínaly názvy věcí a pocitů.
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty, přeložil Vladimír Medek
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ (U s. 85, PS s. 85)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
32. František Hrubín – Romance pro křídlovku
Dnes v noci (28. srpna 1930)
Pralesy kopřiv, hvězdami bičované
k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc.
Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.
Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne
do teplých a vonných vosků tam venku.
(Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou
se odhodlám zlomit.)
Osoby
Terina. Vím jenom,
že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit,
je však nevypodobitelná. Je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti.
Je všechno, co naráz zastavuje srdce,
a přece to není smrt. A je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
Milenka ještě ne, na to je jí mnoho.
Nevím, kolik má rukou a kolik úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou
mě žíznivě pije. Jsem vesmírem
doteků, až mě mrazí, a přece jsme se
plaše dotkli jen jednou.
Prsatá Tonka
Ze zaprášených nohou a snědých lýtek
vytryskla andělsky bílá stehna.
Viktor
Nikdy nesundá čepici z hlavy, štítek
je dlouhý, aby se neopovážilo
slunce vykousnout stíny z divoké tváře.
Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.
Dědeček … Ale ne!
Dnes v noci (28. srpna 1930)
Je půlnoc kopřiv
a půlnoc kopru, který promítá
na černou oblohu své zlaté okolíky.
Sedím v okně a bdím.
Terina je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
A Tonce tryskají andělsky bílá stehna
z vřesů a metlic.
PS s. 95
Jednou to začalo:
to jsi mi, tatínku, poprvé půjčil břitvu.
Tenkrát voněla síň koprovou omáčkou
a tys v dobré náladě pozoroval popel
doutníku, jak pevně drží tvar něčeho,
co už není, a od té vzrušující
podívané jsi každou chvíli vzhlédl ke mně,
já jsem ti právě navždy unikal
s mýdlem na tvářích, s očima, jež chtějí
utkvělým pohledem na prach rozbít střípek
zrcátka, spatřit mě za ním už jako muže.
Tenkrát jsi netušil, že mi třeba dáváš
dar nad mé síly, jako jsem netušil já,
že zaslechnu až za šestadvacet let
šelest popela, jenž sesypal se náhle
na žhavém konci doutníku, když mi ze rtu
vytryskla pod břitvou kapička krve
a ty ses polekal a prudce trhl rukou,
za šestadvacet let, až na jaře přijdu
k tvému čerstvému hrobu a spatřím tam
kvést jako první rostlinu kopr,
poroste zrovna z těch hlubokých míst,
kde jsou tvá ústa, a z vysokého stonku
bude se smát všem neživým uschlým věncům.
Kdybys byl řekl: „Ten dar je nad tvé síly!“,
byl bych jej stejně vymáhal, byl jsem prudký,
byl jsem nedočkavý a nebylo možno
déle se zdržet.
Sedím v okně a bdím.
Musím bdít. Z propadlé světnice vane ven
takové prázdno a takové ticho,
že mých dvacet let, dvacet zlatoploutvých ryb,
kdykoli zabloudí v ten ponurý kout, zčerná.
Včera večer (27. srpna 1930)
Ještě včera, deset dní po velké pouti,
stál kolotoč na netvořském náměstí,
Terina vybírala peníze, lesklé
řetízky spoutávaly závrať, jež se z nich
pokaždé na pár minut divoce vysmekla.
A ještě včera stála na náměstí
střelnice. U ní nabíjel pušky Viktor.
František Hrubín: Romance pro křídlovku
FRANTIŠEK HRUBÍN (U s. 92, PS s. 94)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
33. Jan Skácel – Hodina mezi psem a vlkem
Pocta Erbenovi
U s. 95
1
Po obědě půjdu na půdu
a snesu dolů kolovrat.
Než utřeš nádobí, budu zase zpátky.
Pověsím klíč a na stůl položím
tři zlaté věci.
Přeslici, kužel, zlatý kolovrat.
V století smolince
je ryzí zlato trochu zvláštní.
Moc o tom nepřemýšlej,
pojď,
přeslici vezmi,
kužel, zlatý kolovrat
a slunce.
Půjdeme na most znova prodávat
za ruce, za nohy, za oči.
V té dávné písni pořád dohořívá.
V té dávné písni pořád dohořívá,
a nejen lidé,
dnes už i obyčejná města mají vpředu smrt,
kulatou jako ticho v ústí ptáčnice.
Smrt jako noc,
ta černá,
s krásným zadkem.
Jan Skácel: Básně I
JAN SKÁCEL (U s. 94, PS s. 96)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
34. Josef Kainar – Nové mýty
Stříhali dohola malého chlapečka
U s. 96
Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnácettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře dívá se na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod malými oběšenci
Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo
Josef Kainar: Básně
JOSEF KAINAR (U s. 96, PS s. 98)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
35. Oldřich Mikulášek – Šokovaná růže
Černý triptych (Tehdy)
Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
– zachovejte klid –
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had?,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
U s. 97
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!
Oldřich Mikulášek: Šokovaná růže
OLDŘICH MIKULÁŠEK (U s. 97, PS s. 99)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
36. Ladislav Fuks – Pan Theodor Mundstock
PS s. 103
A pan Theodor Mundstock s kufrem a šedivým flanelem v ruce kvapně vykročí přes velkou třídu, která ho dělí od chudáků před Veletržním palácem, propadlým smrti, a od něho, mezi nimi tak osamělého, jemuž se cítí tolik dluhovat, hledí před sebe na druhý chodník,
na chudáky s ranci, propadlé smrti, na osamělého Šimona, chudák chlapec, je to on, ještě mě nevidí, ale volat na něho nesmím, a nejistě
se usmívá, tváře mu ještě více buší soucitem, celá duše v tento zvláštní den.
Ale vtom, uprostřed ulice si uvědomí, proboha pozor!
Vždyť jsem uprostřed ulice, vždyť jsem před cílem!
Zde přece už nepočítat do desíti, zde počítat už jen do pěti! Metodu musím držet přesně, to by přece jinak byla bezcenná.
A trhnuv sebou uprostřed jízdní dráhy, zarazí se, aby ještě jednou – za pět – podle nebeského plánu přehodil…
Vtom slyší strašný hluk. Zahlédne, že se na něho řítí obrovské vojenské auto. Před očima se mu zatmí, jakási přeukrutná síla mu
přehodí kufr z ruky a tu pozná, že se dostal do nějaké strašlivé pasti… Bože, co se to stalo, vykřikne v jeho hlavě, co jsme to dělali, že jsme
jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký omyl, vždyť já jsem se v tom
velice zmýlil…vnímá, jako by padala jakási hvězda, k němu přirostlá, dolů, dolů, bleskne mu hlavou, bože, jestlipak to ten chlapec vidí,
jestlipak to pochopí, bože, aby ten ubohý… a v té chvíli bezděčně vykřikne. Výkřik se mu vydere z úst, poslední výkřik, Mone, Mone…
Cítí na obličeji kámen a poslední, co ještě rozezná, že je to dlažba této velké rušné třídy, plná prachu…
Přispěchají lidé, strážníci v helmě.
Pan Theodor Mundstock leží pod obřím kolem německého nákladního auta a zpod kola teče krev.
Když auto popojede a pana Mundstocka obrátí na záda, zjistí strážník, ačkoli vůbec není lékařem, že tenhle člověk, který se tak náhle
zarazil uprostřed jízdní dráhy, už nepřejde.
Je to jakýsi pohublý muž šedivých tváří a nehybných očí, obrácených kamsi prosebně k nebi. Žlutá židovská hvězda, kterou má
na tmavomodrém kabátě, je celá od prachu zaprášená, ale kupodivu, není na ní ani stopy krve. Něčí ruka z davu, sklánějícího se nad
ním, ji opráší, jako by chtěla druhým namluvit, že chce zjistit totožnost mrtvého, a někdo skoro neslyšně zašeptá Jisgadal vejiskadaš šmé
rabbo…
Snad si někdo všimne i toho kousku flanelové látky, co leží na rozdrcené dlani. Jeho původní barvu nikdo nepozná. Je zalita krví. Ale
toho stínku, který se zděšeně chvěje na dlažbě vedle mrtvého muže, jistě v té chvíli si nevšimne nikdo.
Vrhá ho plačící chlapec s hvězdou a zeleným kufříkem, který přiběhl, sotva zaslechl vykřiknout na druhém chodníku své jméno…
Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock
LADISLAV FUKS (U s. 100, PS s. 103)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
37. Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
PS s. 105
Poručík Schillinger hrubě zaklel. Byly to nejhorší kletby, jaké kdy Kateřina Horovitzová slyšela, a skončily rozkazem:
„Dolů s tím hadrem! Zatančíš nám, jak si budeme přát!“
Bylo by možné uvádět více, ale není to třeba. Uvolnila nejprve svrchní knoflíček, pak prostřední.
„Nic si z toho nedělej,“ povzbudil ji Horst Schillinger naposled. „Na tomhle koupališti se opaluje nahá každá slušná ženská.“
To vzbudilo zatím nejsilnější smích. Jen proto asi dodal spíše k nim než k ní samé:
„Půjčujte si prádlo u nás, se zárukou. Naše značka.“
Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus
prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál; oslepila
ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošly už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného
nestalo.
Poručík Schillinger se nezmohl ani na údiv, ani na odpor. Nebyl na tento úder zdaleka připraven; oslepenýma očima plnýma slz,
vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byla už zbraň venku
a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Jeho zástupce, kterého prve nazval holobrádkem, sem duchapřítomně skočil.
Neboť němečtí vojáci byli vždy vedeni v duchu těsného kamarádství a tuto mravní vlastnost v nich nikdo nezdeptal. Téměř v téže chvíli
z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen. Byl to malý plamínek proti mnoha dýmajícím plamenům krematorií
všude dokola, a na rozdíl od nich také brzy ustal. Ale rovněž tělo holobrádka se skácelo. Cítila své srdce – nic neslyšela, suchý praskot ran
vyčpěl, jen věděla a zabíjela. A nebylo to tak nemožné, jak se jí zdálo celý život a celou tuto chvíli, kdy stiskla kohoutek. Nyní vytahovali zprudka pistole z pouzder ostatní němečtí muži; ale někteří to ani nestačili a jiní je ztratili ve zmatku, který nastal přesunem mnoha
nohou; obojí, aniž vystřelili, ustupovali k prvním dveřím, aby nezranili své lidi a měli krytá záda a aby dav nahých mužů, kterým to ani
nepřišlo na mysl, nemohl svým přešlapováním uniknout ze svlékárny na vzduch. Jen dva mladíci v uniformách drželi tento bezbranný
houf v šachu, aby další dva mohli vytáhnout z podzemí své zraněné druhy. Asi jen proto, že se jim zdálo, jako by Kateřina Horovitzová
mohla ještě střílet, odplazili se ven za ostatními.
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
ARNOŠT LUSTIG (U s. 102, PS s. 104)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
38. Josef Topol – Kočka na kolejích
Véna
Taky bych ti svatosvatě řek, že tě miluju, kdybych věděl, že se nedočkám zejtřka.
Évi
To bych se ti poděkovala. K čemu by mi to
bylo?
Véna
To by platilo navěky. Už bych to nemohl vzít
zpátky. Smrtí se neumírá. Smrt nás teprve
stvoří. Kdo zašel jako hrdina, už si to nemůže
zkazit, má to přišitý a basta. Proto je důležitý,
v jakým stavu se umře.
Évi
U s. 105
Évi
To by mi pomohlo.
Véna
A smí se to vůbec – tak si pomáhat láskou?
Něco jinýho není? (Ticho)
Évi
Nebo mi povídej. Něco hezkýho anebo něco
veselýho –
Véna
Nic nevím, Évi.
Évi
Tak si vzpomeň.
To budeš ještě dlouho naživu.
Véna
Já si na nic nemůžu vzpomenout, Évi.
Véna
Já?
Évi
Évi
Zatím nejsi ani vrah, ani hrdina.
Kdybys mě měl jen trochu rád, určitě by sis
vzpomněl. Samo by tě to napadlo. (Je slyšet vzdálené
zahoukání vlaku)
Véna
Nemůžu zajít jako nula? (Ticho)
Évi
Teď už mi není ani zima, ani hlad nemám, ani
žízeň, ani zakouřit už si nechci –
Véna
(položí svou
ruku na její,
vteřiny)
Véna
(ji vzal kolem
ramen)
Ty se třeseš. Vem si můj kabát.
Évi
Jen si ho nech. Na to je tvůj kabát, miláčku,
krátkej.
Véna
A je vůbec něco, co ti může pomoct?
Évi
Není. Nebo je? Teď to nemám.
Véna
A kdo to má? Mám to já?
Cejtíš ty pražce? To je zvláštní. Ne? Můžou tuležet pod tou kolejí už pěkně dlouho, deset patnáct let. A pořád je z těch kmenů cejtit strom!
Smůla a dřevo, tráva, celej les! Asi jak do nich
přes den praží slunce. Stejně si myslím, že tě
miluju. Ale jsou věci, který vím jen teď a nevystačí mi to do zejtřka. S něčím se večír odeberu
spát, z něčeho jinýho se probouzím, jak když
mě přes noc něco vymaže. Kdyby to „teď“
se dalo roztáhnout na celej život, jen o trošku
dýl –! Chvíli tě vidím, chvíli tě nevidím, jednou
tě hledám, pak zas nehledám, dneska jsem tady,
zejtra budu pryč, jako když se mnou hází kyvadlo: když jsem ti nejblíž, už ti utíkám, jak jsem
ti nejdál, už jdu zase blíž – a tak by sis mě měla
přidržet, jak jednou přijdu, už mě nepusť, čím –
to já nevím, jen ne rukama, to by se ve mně
něco zlomilo, nějaký péra, co mě pohání –
Évi
Kdybys měl, jistě bys mi to dal, ty přece nejsi
žádnej škrt, všecko jiný, jenom to ne, no řekni!
Évi
Teď už nic nechci, už se nebojím.
Véna
Nejsem škrt. Všecko jiný, jenom to ne.
Véna
Ale co potom?
Évi
Jenomže ty to nemáš.
Évi
Véna
Nikdo to nemáme.
To nech napotom! Schovej mě chvíli u sebe
a mlč. (Je slyšet houkání vlaku, promění se v ostrý disharmonický tón, všecko se rázem zatmí)
Évi
(se ho chytí)
Tak mě aspoň měj rád.
Véna
To by ti pomohlo?
Josef Topol: Josef Topol a Divadlo za branou
JOSEF TOPOL (U s. 105, PS s. 107)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
39. Ivan Vyskočil – Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký
ve zkratce
Claudius
Hamlet
Jsem dobře naložený král Claudius, který
setrvává v srdečném rozhovoru se synem,
princem Hamletem, o otázkách zajímajících
obě strany.
Ale ovšem, Hami, milerád ti řeknu, jak to
bylo, když už na to přišla řeč a pokud tě to
zajímá. Víš, je mi to poněkud takové žinantní,
ale zase si říkám, že jsme tady sami chlapi
mezi sebou, že? Tak podívej, já jsem si řekl,
že on se přejídá a opíjí a je špatný na srdce,
takže je načase, abych mu to všecko pěkně
čestně řekl z očí do očí, co a jak, rozumíš?
Ale přece jen mi to připadalo takové trapné, říkat mu to z očí do očí, když on je má
otevřené, tak jsem si řekl, že mu to řeknu z očí
do očí, až on bude podřimovat, až bude mít
oči zavřené, až je bude mít zavřené, a při té
příležitosti, že mu to řeknu přímo z očí do očí.
A taky jsem to udělal! Byl zrovna krásně
nízký tlak a takové dusno na padnutí, když
on zase jako obvykle podřimoval rozvalený
po obědě pod stromem na zahradě. Přijdu
takhle k němu, povídám mu to z očí do ucha,
on vyvalí oči, já ucuknu, on na mě kouká,
zrudne, zbledne, chytí se za srdce, udělá „he“
a zesne. Docela normálně! Jakýpak jed, jakápak lahvička, milý Hami! To je přece nesmysl,
nevěř na duchy!
Jsem dobře zadaptovaný princ Hamlet
a myslím si, drahý papá, totéž co vy. Jakýpak jed z nějaké lahvičky, když jsou tu slova,
slova, slova. Co si lidé běžně lijí do uší a čím
se otravují? To bylo skvělé, papá. A co jsi mu
to vlastně… nalil do ucha?
Claudius
Já jsem ti to ještě neřekl? Nojo, já jsem ti to
právě nechtěl říct. Protože to je mi právě takové žinantní, rozumíš? Mně jako otci…
Hamlet
Ale papá! No tak, Vaše Výsosti!
Claudius
No tak, já jsem tu tedy řekl, že vládne jako
idiot… A že ty jsi můj, a ne jeho syn, protože
my dva s Gertrudou se už dávno milujeme.
No a to je asi tak všechno, milý synu.
PS s. 108
Hamlet
Tak tohle ho otrávilo? A on to nevěděl?
Claudius
No, věděl. Nejspíš věděl. Tedy rozhodně věděl.
Hamlet
Tak to ho přece nemohlo otrávit, papá, když
o tom věděl!
Claudius
Ale to se mejlíš! Mohlo! A moc dobře mohlo!
Líp, než kdyby o tom nevěděl! Hele – a heleďte. Člověk přece může o něčem vědět, a dělat,
že o tom neví, protože neví, co s tím, o čem
ví, dělat, ne? Anebo s tím ani nechce nic
dělat, protože mu to vyhovuje. Ale když mu
to někdo přímo řekne, tak on to musí vědět
a musí s tím něco dělat, rozumíš? No a on
s tím prostě udělal to, že zesnul. To asi taky
bylo to jediné i to nejvíc, co s tím mohl udělat.
Neotrávilo ho to, co jsem mu řekl, ale to,
že jsem mu to řekl. Jo, čestnost a upřímnost,
to bylo tenkrát moje!
A jak já teď před tebou vypadám jako tvůj
otec, co?
Hamlet
Papá, to je ale milé překvapení! Skutečně! Tak
teď konečně chápu, proč jste byl vůči mně tak
nepochopitelně tolerantní a velkodušný, když
já jsem se tak nemožně a nebezpečně choval!
Claudius
No byl jsem přece jenom tvůj taťka, ne.
A mamka…
Hamlet
Když na to dneska pomyslím, drahý papá, tak
to od vás bylo s prominutím přímo neodpovědné a lehkovážné. Já sám bych se dneska
za to okamžitě zneškodnil…
Claudius
Tak už na to nemysli, Hami, všechno je zase
v pořádku.
Ivan Vyskočil: Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce
IVAN VYSKOČIL (U s. 106, PS s. 108)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
40. Milan Kundera – Žert
PS s. 115
Zazvonil jsem a dveře mi otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a ledově modrýma očima. Řekl jsem
„čest práci“, on nepozdravil a řekl: „Běž dozadu, čekají tě tam.“ Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni tři soudruzi,
které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat, tvářili se nepřístupně; tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy),
ale nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé. (Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi; má být původně
výrazem důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět,
v němž si lidé tykají všeobecně, není světem všeobecného přátelství, nýbrž světem všeobecné neúcty.)
Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám.
Ptali se mne, jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si nepamatuju, co jsem jí psal. Řekl jsem, že si to nepamatuju, avšak pohlednice s provokačním textem mi v tu chvíli vytanula před očima a já jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout?
ptali se mne. Ne, říkal jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že mi psala o intimních věcech, o nichž
tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? ptali se. Že se jí tam líbí, odpověděl
jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad
něco takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál. Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se.
O optimismu? Co bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám
rád legraci, jsem docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich, může se třeba
smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal se jiný. Ne,
řekl jsem. Tak to tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe
opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale
pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány,
kdyby se dověděli, že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro trockistu je budovatelský optimismus vždycky
jen opiem. A ty jsi trockista. Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal? Snad jsem něco takového z legrace
napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem
se jich v té chvíli bál a cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace, řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže
uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát Markétu! řekl jsem. My ji
známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem, Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a snažili jsme se ji
šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste
četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám,
co je to, co bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z legrace, ani jsem na to nemyslel,
co píšu, kdybych tím myslel něco zlého, přece to nepošlu na stranické školení! To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi to psal rychle nebo
pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to, co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle aspoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš víc tváří, tu jednu pro
stranu a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát to stejné: že to byla
legrace, že to byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně. Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla připsána žádná vysvětlivka o mé náladě.
Pak se mne zeptali, co všechno jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy půjčoval. Řekl jsem, že nikdo.
Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že stranicky můj
případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. Řekl jsem „čest práci“ a šel jsem pryč.
Milan Kundera: Žert
MILAN KUNDERA (U s. 112, PS s. 114)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
41. Josef Škvorecký – Zbabělci
„Dej pozor,“ řekl Přema. „Budeš mi držet pás. Já se zastřílim.“
Pozvedl jsem pás a Přema si sedl do střelecké pozice za kulomet. Pak se ozvala krátká série ohlušujících ran, až mi zalehlo
v uších. (…)
„Za chvíli jsou tu,“ řekl Přema.
„Hm,“ řekl jsem. Začal jsem myslet na Irenu, ale připadala mi
teď hrozně nedůležitá. Po tomhle všem, zdálo se mi, už nebude
Irena nic. Byl jsem vůl, po tomhle bude něco daleko úžasnějšího.
Jestli tu ovšem nenatáhneme péra. Měl jsem příšerně unavený
mozek a honily se mi v něm útržky myšlenek a žádná pořádná.
Řvaní tanků se přiblížilo a najednou se docela dole na silnici
objevil velký černý stín jako obrovský brouk, lezoucí po příkré
černošedé asfaltce rychle vzhůru. (…)
„Jedem!“ řekl Přema. Cítil jsem, jak napíná svaly, a pak se kulomet rozštěkal. Z nálevky zašlehaly plameny do šera a v okamžiku nás obklopil čpavý oblak lehkého dýmu. Mezi prsty mi
klouzaly náboje, upřel jsem oči na silnici a viděl jsem, jak s tanku
padají střemhlav těla na zem, a pak se tank najednou naklonil.
Několik postav seskočilo s roztaženýma rukama na všechny. Tank
se naklonil ještě víc a překotil se přes okraj silnice s náspu dolů
a začal se převracet po svahu do údolí. Jeho motory se rozeřvaly
naprázdno a pak zmlkly. Temný obrovský stín mizel nepravidelnými skoky ve tmě propasti. Pod námi na silnici se plazilo několik
postav. Obrátil jsem se po druhém tanku. Ten se zastavil a na dvě
strany s něho vyskakovali vojáci. Byl asi v polovině svahu a nebylo
ho dobře vidět, jen jeho černou, hranatou siluetu. Na věži se objevily záblesky a nad našima hlavama fičely kulky a tříštily kmeny
stromů za náma. Přitiskli jsme se na zem. Tank chvíli střílel a pak
přestal. (…)
Přema přestal střílet. V tichu se zezdola od silnice ozval slabě
motor nákladního auta.
„Co je?“ řekl Přema.
„Nevim,“ řekl jsem. Hleděli jsme do houstnoucí tmy, prošlehávané plameny hořícího tanku. Rozeznával jsem černý stín auta,
které se k němu urychle blížilo. Pak se ozvaly výstřely a auto se zastavilo. Začaly se z něho sypat temné siluety nějakých vojáků.
„Himl!“ řekl Přema. „To jsou–“
„Rusáci,“ řekl jsem.
„Hurá!“ zařval Přema. (…)
Nechali jsme kulomet v křoví a rozběhli se k hořícímu tanku.
Na louce jsme se střetli s prvními Rusy.
„Halt!“ zařval hlas ze tmy.
„My partyzáni!“ vykřikl Přema.
„Á partyzáni!“ zazpíval Rusák a za chvíli jsme byli v jednom
chumlu. Rusáci v přepásaných košilích a s divnými automaty s kulatými bubny a perforovanými chrániči hlavní se míhali v plápolu
ohně hořícího tanku. (…)
Najednou se před námi objevil civilista s puškou a s rudou
páskou na rukávě. Na hlavě měl umaštěnou čepici.
„Vy ste z pivováru?“ zeptal se nás přísně.
„Né,“ řekl Přema. „Máme támhle nahóře na kopci kulomet.“
„Cóo?“ řekl chlap výhružně.
„Kulomet. My sme voddělali ten první tank.“
„Co žvaníš, cucáku?“
„Ten, co jel před timhle,“ řekl Přema chladně, otočil se a ukázal nahoru na silnici, kde se mezi pravidelnými bílými zuby
PS s. 117
patníků šklebila černá mezera. „Támhle se překotil po náspu
dólu.“ (…)
„Kluci, ukažte nám ten kulomet.“
„Poďte,“ řekl Přema. Vyrazili jsme přes louku. Chlap s páskou
a tři Rusáci šli s náma. Byla najednou už úplně tma. Došli jsme
k lesu a Rusák rozsvítil baterku. V jejím světle se objevilo nálevkovité ústí našeho kulometu.
„Oj!“ řekl Rusák a vlezl do dolíku za kulomet. Chlap s rudou
páskou se zastavil a řekl:
„Sakra, jak ste to sem dostali?“
„Na motocyklu. V sajdkáru,“ řekl Přema.
„A kde ste to vlastně ukradli?“
„To máme vod mobilizace. Vod osmatřicátýho roku.“
Chlap začal zas mluvit s Rusákem a pak se otočil na nás.
„Jak se menujete?“ řekl.
Už jsem mu to chtěl říct, ale pak mi blesklo hlavou, proč se
ptá. Třeba nás chtějí vyznamenat. V duchu se mi objevil ten obraz.
Náměstí a kukátka a sláva, a pan doktor Bohadlo, Berta s leicou
a vzadu kluci z orchestru s poznámkama. Ne. Hlavně ta kukátka. Ne. To ne. Najednou jsem viděl, že takhle to bylo všechno
prima, noc a střelba a tanky a Rusáci, ale potom že by z toho byly
slavnostní projevy a články v místních novinách a pan Macháček a Dějiny kosteleckého povstání, ne, to ne. Jenže zas, blesklo
mi hlavou, takhle se o tom nedoví Irena. Tak to zas ne. Irena
se to musí dovědět. Třeba to s ní hne. Užuž jsem měl na jazyku,
jak se jmenuju, ale pak mi napadlo, že Irena se to stejně doví, protože se to stejně rozkřikne, až nás budou hledat podle falešných
jmen, protože Přema se stejně někde ukecne a vůbec, v Kostelci
se nikdy nic, co svět světem stojí, neutajilo, a nakonec to bude tím
lepší, protože ujdu té kutálce a tomu deklarování panem starostou, a přitom se to brzo rozkřikne a já bud mít takový ten nimbus
hrdiny, pro Irenu myslím, jinak jsem o to nestál, být hrdinou a tak,
kvůli metálům a článkům v Kosteleckých ohlasech a podobně,
ale kvůli Ireně jsem o to stál, aby se se mnou přece jen vyspala,
a najednou mi bylo jasné, takhle to bude nejmazanější, na chvilku
jsem sice dostal strach, co kdyby se to nerozkřiklo, ale houby, řek
jsem si, něco se riskovat musí, a vyhrkl jsem:
„Syrovátko.“
„A ty?“ zeptal se chlap Přemy. Přema se na mě tázavě podíval
a pak řekl:
„Já – sem Svoboda.“
„Ste z Kostelce?“
„Jo.“
Chlap si něco zapsal do notýsku a pak nás poplácal po zádech.
„Tohle ste se vytáhli, kluci. Přihlaste se zejtra na Národním
výboru. Eště mi řekněte adresy.“
„Palackýho sto třicet dva,“ řekl jsem.
„Já taky,“ řekl Přema.
Chlap si to zapsal a pak se na nás vrhli Rusáci a začli nás všichni poplácávat po zádech. Zubili se na nás a my na ně.
„Tak,“ řekl chlap. „Svezete se s náma do města.“
„My tu máme tu motorku,“ řekl Přema.
„Charašó,“ řekl chlap. „Tak zejtra na radnici, platí?“ a napřáhl
Přemovi ruku.
„Platí,“ řekl Přema a potřásl mu s ní.
Josef Škvorecký: Zbabělci
JOSEF ŠKVORECKÝ (U s. 114, PS s. 116)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
42. Ludvík Vaculík – Sekyra
PS s. 119
Jednoho dne, také tak na podzim, kdy nad prázdnými poli leželo mlhavé odpolední šero, oblékl si Tonda uniformu a řekl:
„Jak odevzdáte, pani, tož to vás budeme moset zavřít.“
Omráčeně ustoupila od branky. Dva vykupovači vešli na dvůr, okresní zůstal nerozhodně uprostřed, zatímco místní popošel ke dveřím sklepa, když tu se z přístodolku vyřídil hospodář se sekyrou a nepříčetně zařval:
„Zabiju! Ešče krok a zabiju!“
Rázem zalézala dědina do dvorů a nikdo se nechtěl dívat a vidět. A zvíře, které nenávidělo cizí dotek na své srsti, vehnáno úplně
do kouta, zalézalo v hrůze samo do sebe a odkrývalo své roztřesené vnitřnosti. Do těch stačilo bodnout ranou z milosti. STÁLE MÉNĚ
UTRPENÍ U NÁS, mohly napsat noviny.
Druhého dne bylo sedm lidí, kteří měli nějaký hektar, propuštěno ze závodu, aby si uvědomili, že naší matkou živitelkou je půda,
a žádný průmysl. Pět tlampačů z umělé hmoty rachotilo nad střechami Tarandové. Nejdřív vyhrávaly jakousi veselou píseň a pak
si z množství podřízených občanů vybraly asi deset lidí, které pozvaly na místní národní výbor, kde jim v poledne učinily návrh, aby
přistoupili na svou šťastnou budoucnost, a když oni hromadně odmítli, šli potmě domů. Tlampači se dlouho radili a poznali, že udělali chybu. Příštího rána počali zvát lidi po jednom, a kdo prý se nedostaví, zaplatí pokutu dvacet korun. Většina pozvaných přišla, a to
pokaždé, to jest vždy po dvou hodinách, znovu a znovu, jak stanovili tlampači. To jim ovšem bránilo vyvážet na pole hnůj. Jenom někteří
vyváželi na pole hnůj, a když ve dvouhodinových intervalech znovu slyšeli z tlampače své jméno, znovu mumlali: „Zas dvacetikačka, tož
to máme už šedesát.“ Druhého dne se však zmátli v počtech, přestali tlampače poslouchat a začali orat, při čemž někteří z nich nahlas
pouštěli větry. Neuměle tím vyjadřovali, že konec konců naší živitelkou je půda, a ne tlampače.
Vzrušila mě tato tvrdost i věrnost a uvažoval jsem, má-li smysl. Nemá jej, byl jí vzat. Má však hodnotu. A tu by bylo záhodno přechovat pro časy, kdyby přišli Němci. Snad se to dá zařídit, jelikož vykupovači jdou jen po bramborách. Dostanou-li brambory a všecko to,
co je stanoveno dostat, může v každém člověku zůstat cokoli, cokoli, cokoli.
„Je to sice velice zajímavý postřeh,“ řekl šéf, „jenže tím bychom ničemu nepomohli.“ S těmi slovy mi fejeton vrátil.
„Tady už ani nejde o pomoc,“ řekl jsem, „tady jde o to aspoň zařvat!“ Ale bral jsem se ke dveřím, vždyť znám poměry jako on.
„Dobře, dobře. Tvoje poctivá duše si zařve, ale noviny zařvou také, i s námi,“ odpověděl šéf dobromyslně a naučeně.
Redakční dívka slabým hláskem poznamenala:
„A tak se pomalu měníme v prostitutky…“
Šéf umdleně zvedl ruce, nechtělo se mu pořád opakovat stejná slova, ale co měl dělat.
„Když se necháme vyhodit, přijdou sem ještě větší prostitutky. Takže komu to prospěje.“
Po těchto smluvených slovech přišla vtipná role Slávkova:
„Správně. V našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak velké kurvy si může tento stát dovolit.“
Ludvík Vaculík: Sekyra
LUDVÍK VACULÍK (U s. 116, PS s. 118)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
43. Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále
PS s. 121
A tak jsem se stal číšníkem na place pod vedením pana vrchního Skřivánka, byli jsme tady ještě dva číšníci, ale já jsem mohl jediný
stát zády opřen o stůl v přístěnku, když po polednách už bylo trošku volno. A pan vrchní mi říkal, že ze mne bude dobrý vrchní, že ale
musím si vypěstovat takovou schopnost, abych jak host vejde, si ho zapamatoval a věděl, kdy odchází, ne za poledne, když je šatna, ale
odpoledne, kdy se servíruje do kavárny, abych se naučil znát, kdo se chce pouze najíst a odejít nepozorovaně bez zaplacení. Abych taky
dovedl odhadnout, kolik má host s sebou peněz, a zda podle toto taky utrácí, nebo by utrácet měl. To že je podstatou dobrého vrchního.
A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů mě tak cvičil, že jsem se odvážil sám
tipovat. Už jsem se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají
na čekané zvěř, a pan vrchní, buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi
dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu
shrnující otázku: Jakpak to tak všechno víte? Odpověděl a celý se narovnal: Protože jsem obsluhoval anglického krále. Krále? Spráskl
jsem rukama, pro pána krále, vy jste obsluhoval… anglického krále? A vrchní spokojeně kýval hlavou. A tak jsme vstoupili do druhého období, které mě přivádělo v nadšení, to bylo něco jako třídní loterie, když čekáte, zda vám vyjde číslo vašeho losu, jako tombola
o šibřinkách nebo veřejné slavnosti. Když vstoupil odpoledne nějaký host, přikývnul pan vrchní a vešli jsme do přístěnku a já jsem řekl?
To je Ital. A pan vrchní zavrtěl hlavou a řekl: To je Jugoslávec ze Splitu nebo Dubrovníku… a dívali jsme se chvilku do očí a pak jsme
přikývli a já jsem položil dvacet korun a pan vrchní taky na tác v tom přístěnku. A šel jsem se zeptat, co si host přeje, a když jsem přijal
objednávku, už když jsem se vracel, tak pan vrchní podle mého obličeje shrábnul obě dvacetikoruny a vkládal je do ohromné tašky, kvůli
které měl kapsu v kalhotách obšitou tou samou kůží jako měla ta taška, a já jsem se divil: Jakpak to tak, pane vrchní, poznáte? A on řekl
skromně: Obsluhoval jsem anglického krále. A tak jsme se sázeli a já jsem vždycky prohrál, ale to už mne zase pan vrchní učil, že když
chci být dobrý vrchní, tak musím poznat nejen národnost, ale co si tak host asi dá? A když sestupoval host do restaurace, přikývli jsme si
a vešli do přístěnku a tam jsme položili každý dvacku na odkládací stoleček a já jsem řekl, že host si dá gulášovou polévku nebo speciální
dršťkovou a pan vrchní řekl, že host si dá čaj a opékaný chléb bez česneku, a tak jsem šel pro objednávku, a když jsem popřál dobrého
jitra a optal se, co si host přeje? Objednal si opravdu ten čaj s topinkou, a jak jsem kráčel, tak už pan vrchní si vzal obě dvacetikoruny
a řekl mi, to musíš hned poznat žlučníkáře, jen se na hosta podívej, ten má možná i játra v sakrech… a jindy zase jsem hádal, že host si dá
čaj a chleba s máslem, a pan vrchní tvrdil, že si objedná pražskou šunku s okurkou a sklenici plzeňského piva, a taky ano, jen jsem přijal
objednávku, tak jsem se otočil, a pan vrchní, když mne viděl, jak jdu, tak se na mě podíval, zvedl okénko a místo mne volal do kuchyně…
pražskou šunku…, a když jsem došel, dodal do kuchyně … a okurku navíc! A já jsem byl šťasten, že se takhle mohu učit, sice jsem všechny tuzéry takhle utratil, protože jak jsme mohli, tak jsme se sázeli a vždycky jsem prohrál, ale vždycky jsem se zeptal, jak to tak, pane
vrchní, všechno víte? A on ukládal dvě dvacetikoruny do tašky a říkal, obsluhoval jsem anglického krále.
Bohumil Hrabal: Tři novely
BOHUMIL HRABAL (U s. 118, PS s. 120)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
44. Pavel Kohout – Katyně
PS s. 122
V tu chvíli otevřel docent Šimsa dveře a ustoupil, aby profesor Vlk vstoupil první.
– Zlom vaz! Šeptl mu vesele. (…)
Zvedl pravou nohu a přenesl těžiště těla nad práh třídy. V tom zlomku vteřiny jako by se zastavil čas a on byl uprostřed kroku vtažen
do živého obrazu kolem Lízinky; klouzal, sám dosud nespatřen, pronikavým pohledem z tváře na tvář, připomínaje si jména, biografie
i povahové rysy svých budoucích žáků:
František /15/, stejně dobromyslný jako tlustý, IQ při spodní hranici průměru, vzdor obezitě zdatný, hobby: vzpírání, otec: oblíbený vězeňský dozorce, kvůli němuž se recidivisté těšili na kriminál; několikrát vyváděl do věšárny Vlkovy zákazníky a o přijetí syna ho
požádal sám, vycházeje kupodivu ze stejné myšlenky, že je to obor jako jiný a vyžaduje vzdělání; přijetí bylo proto odměnou za mravní
idealismus otce, sledujícího zájem nejen dítěte, ale také společnosti.
Dvojčata /15/, jednovaječná a rozlišitelná jen pěšinkou, kterou si vynutili učitelé na devítiletce, IQ ve středu normy, hobbies: horolezectví a jachting, tedy práce s lanem a uzlem, otcové: okresní soudce v K. /de jure/ a okresní prokurátor v K. /de facto/; Pavel s Petrem,
které přes jakousi přízeň vytipoval docent Šimsa, provedli při zkoušce vivisekci živého psa sice neodborně, ale s takovým elánem, že Vlk
nemohl říci ne.
Albert /16/, byl naopak jeho favoritem; otec: sadistický vrah, kterého Vlk udělal měsíc před chlapcovým narozením, matka: jediná
z obětí, která znásilnění přežila; jako bigotní venkovské děvče odmítla přerušení těhotenství, když se však narodilo dítě s hrbem, pohodila je a ve vězení si podřezala žíly. Vlk se zásadně nepletl do životů svých zákazníků na víc než těch pár vteřin, kdy jim je bral, ale zde
udělal výjimku, která potvrzovala jeho pedagogický talent; sledoval zpovzdálí, jak chlapec v dětských zařízeních statečně bojuje se svým
osudem: ve snaze napravit zlý rozmar přírody věnoval se až asketicky cvičení; hrb se sice nezmenšil, ale už brzy se mu nikdo neodvážil
zasmát: nevelký hrbáček měl železné svaly; když si pak Vlk zjistil jeho IQ /vysoko nad normou/ i hobbies /šerm šavlí a dějepis/, pojal jistý
plán a přijal Alberta prakticky beze zkoušky.
Ti čtyři byli zhruba stejně staří jako Lízinka. Zbylí dva starší.
Šimon /19/ proto, že v šesté, sedmé i osmé třídě /IQ nezachytitelný/ propadl; opakování deváté mu bylo prominuto na základě
intervencí i protestů; protestovali učitelé, kterým za pětky věšel na kliky dveří uškrcené kočky, intervenovali vlivní představitelé justice,
ale i historiografie: Šimon jediný byl katovského původu; jeho pradědem byl proslulý Karl Huss /druhé s si přidal, aby nebyl pokládán
za potomka reformátora; jeho potomci je opět škrtli, aby nebyli považováni za dráby protireformace/, který se po nešťastném dekretu Josefa II. stal ranhojičem a kustodem starožitných sbírek knížete Metternicha; k jeho přátelům patřil i Johan Wolfgang Goethe, který s ním
hovoříval především o jeho původní profesi; otec Šimonovi naopak zpočátku kádrově přitížil, když svou funkci, kterou ho pověřil ještě
demokratický stát, vykonával /s dvěma s/ i v žoldu okupantů, za což byl po okupaci dokonce souzen; i jeho zachránil slavný předek –
ministr spravedlnosti byl historik – a sečtělý obhájce, který předložil zápis kata Mydláře, věrného Čecha a protestanta, před popravou
sedmadvaceti českých protestantských pánů v roce 1621: „A kdybych se byl vzepřel konání krvavé povinnosti své, nebylo by se nalezlo
třebas deset jiných popravčích mistrů, kteří by na mém místě byli bez rozmýšlení exekuci vykonali? Ani o hodinu déle by nebylo vykonání exekuce odročeno bývalo, mimo to kdo ví, jak krutě by cizí katové byli s nešťastnými pány českými nakládali a snad neumělostí svou
poslední okamžik života jim ztrpčovali.“ Na příkladu doktora Jessenia, který byl jako intelektuál odsouzen před stětím ještě k vyříznutí
jazyka, což mydlář provedl zvlášť jemně, dokázal obhájce, jakým požehnáním je v podobné situaci přítomnost sourodáka a souvěrce;
přesto dostal jeho mandant doživotí a musel si odsedět skoro pět let, než ho propasírovali kterousi amnestií /s jediným s, ale všemi údy
a právy/ do důchodu; přijímaje teď Šimona jen na základě strangulovaných koček, napravoval Vlk ve vší tichosti křivdu, spáchanou na celém popravnictví: ani barbarské národy netrestaly muže, který ne náhodou byl zván ramenem spravedlnosti; řezaly nanejvýš hlavu, jež
dala ramenu příkaz. Navíc měl Vlk i pádný důvod osobní!
Poslední z hochů Richard /17/ – ztratil dva roky v sanatoriu a byl opět zcela fit – měl téměř všech pět pé: slušný IQ, mnohostranné
zájmy, vysokou, štíhlou a trénovanou postavu, jako by jeho matku oplodnil Discobolos, a ke všemu byl synem řezníka. Právě on však byl
přijat jen a jedině kvůli Lízince Tachecí.
Pavel Kohout: Katyně
PAVEL KOHOUT (U s. 120, PS s. 122)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
45. Vladimír Páral – Mladý muž a bílá velryba
PS s. 123
Rázně pak zabouchl vrata F2 (až je zas otevřu, bude slunce svítit na sněhový pláně stříbrnýho cholesterolu), spustil ventilaci (on je
chlorexoušek kapánek jedovatej – jenže co v chemii není jedovatý? – ale skoro nepáchne) a signalizační kanárek ve své kleci vesele zpíval,
Břeťa se vysvlékl a otryskal se ledovou vodou z gumové hadice, jen v trenýrkách a těžkých botách pak otevřel sto osmdesát osm plechovek
a jednu po druhé vlil do obrovské vany. V tmavém jezeru chlorexu zmizela celá kotva míchadla, jako by dopluvší loď spustila svou kotvu
před přístavem.
Jen mohutný sloup hřídele se jak lodní stožár zrcadlil na temné hladině, ale jeho odraz se rychle tříštil při spouštění míchadla, Břeťa
se chopil lopaty a ve spěšném tempu vhazoval hroudu předpředposledního produktu za hroudou do rotujícího víru – na hřídeli se začal
tvořit osudný bílý knedlík, ale hned se zase rozpouštěl – až do něj přemístil celou horu.
Náhle se však knedlík začal tvořit, rychleji než se stačil rozpouštět, s úděsnou rychlostí obrostl a jak obluda pohltil celý hřídel i kotvu,
v poslední chvíli Břeťa vypjal míchadlo, – ze ztišující se a posléze opět zrcadlově klidné černé hladiny najednou neúčinného chlorexu jako
uprostřed nočního moře se výsměšně vynořil nestvůrně ohromný knedlík jak obrovská bílá ryba.
Zoufalý Břeťa si vzpomněl, jak mu minulý týden v laboratoři Naďa se smíchem předvedla „metodu úplně zdarma“ Vikovým veslem…
vyběhl do noci k laboratoři, vymáčkl spodní okenní tabulku, vnikl dovnitř a s veslem v ruce se již opatrně přiblížil na F2, tiše za sebou
zavřel dveře, naposledy se zaposlouchal do chodu větrání (bezpečně hučelo a kanárek si zpíval) a jal se úporně bušit veslem do tuhého
a pružného těla bílé obludy, zazněl rychlý sled mlaskavých úderů, jak by se nestvůra bránila, a při tom hluku Břeťa přeslechl, že stanice
náhle ztichla – jako obvykle přestala fungovat ventilace.
Ale Břeťa už nic neposlouchal a bušil netvora vytrvale dál plných sedmdesát minut, až pojednou se začal temný prsten hladiny šířit
a bílé obludy začalo ubývat, chlorex přece nakonec zabral, chtělo to dát mu jen trochu času, a zanedlouho již Břeťa znovu spustil míchadlo, kotva se začala otáčet zvolna, ale stále rychleji, už jsme vytáhli kotvu a vypluli k lovu, černé zrcadlo hladiny se rotací opět roztříštilo
(současně ovšem prudce zesílily toxické výpary chlorexu a kanárek už dávno ztichl) jakoby krájeno přídí velrybářské lodi a noční moře
stále rychleji pohlcovalo bílou obludu, mlaskavé údery do jejího těla však zněly dál, bojující Břeťa již omámen jedovatými výpary prudce
míchaného chlorexu, jež sál z plných plic, a dosud v loveckém opojení si nemohl všimnout zlověstného ticha zmlklé ventilace a mrtvého
kanárka, z celé akustiky se právě ticho dá nejobtížněji zaslechnout a Břeťa byl ostudně sám, proto umíral a nikdy se to už nedověděl –
mladý muž se však ve smrti usmíval, neboť uviděl svou bílou velrybu zasaženou a již se potápějící, svou ulovenou bílou velrybu.
23
V pondělí 30. června ráno se celým závodem bleskově roznesla zvěst, že Břeťa Laboutka tragicky zemřel při noční směně.
Muži ztichli, ženy slzely, Hanka Mikšová se rozplakala, i Miluška. Naďa plakala. Edita plakala hrozně.
Vladimír Páral: Soukromá vichřice, Mladý muž a bílá velryba
VLADIMÍR PÁRAL (U s. 121, PS s. 123)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
46. Ota Pavel – Smrt krásných srnců
Nejdražší ve střední Evropě
U s. 122
Utekla řada let. Tatínek v nich prodával ledničky a vysavače a jezdil rybařit na Berounku.
Jednou zase seděl ve své kanceláři v Konviktské ulici, když někdo zaklepal, tatínek řekl: „Jen dál!“ a vešel – pan doktor Václavík.
Tatínek v tu ránu zrudl, chtěl ho začít mlátit, ale pak se uklidnil. Potom si tatínek uvědomil, že pan doktor už nemá knírek. Pan doktor
šveholil:
„Pane inspektore, pane inspektore, jak se máte? Takovou dobu jsme se neviděli.“
Tatínek chtěl říci, že se měl výborně, protože pořád jedl ty kapry, co mu pan doktor prodal, ale neřekl nic. Něco mu šeptalo, aby počkal, že všechno teprve přijde. Z pana doktora Václavíka vylezlo, že by jeho manželka chtěla ledničku.
„Přišel jsem za vámi, pane inspektore, vím, že nám nejlíp poradíte, vždyť jste z našeho kraje.“
A usmál se na tatínka.
„Samozřejmě, pane doktore, je to moje branže,“ zašveholil tatínek a vychrlil na pana doktora: „Doporučuji vám typ GV, systém Platr–
Munters s mramorovou deskou nahoře, cena deset tisíc tři sta padesát korun.“
Pan doktor Václavík neměl ani páru o zázračném systému Platr–Munters, ale horlivě přikyvoval. Tatínek mu lednici pak šel ukázat
a pan doktor byl náramně spokojený, nejvíc se mu zamlouvala ta mramorová deska nahoře. Tatínek ho pak vzal k sobě do kanceláře,
nabídl mu koňak, náramně se bavili, pan doktor Václavík vyprávěl, kdo se rozvedl, kdo oženil, kdo narodil a kdo zemřel v Kročehlavech,
a tatínek mu vykládal židovské anekdoty o panu Khonovi a panu Abelesovi. Když už měl pan doktor špičku po tom koňaku, tatínek
mu slíbil, že firma sama dopraví lednici do tří dnů do Kročehlav, ale zaplatit se musí hned. Pan doktor na to, že tolik peněz u sebe nemá,
ale zajede do banky. Vrátil se za hodinu, zaplatil tatínkovi ledničku a tatínek mu dal potvrzení.
Po odchodu pana doktora zavolal tatínek skladníka Škvora:
„Máš tam vyřazenou starou lednici?“
„Jedna se tu ještě najde.“
A tak ji tatínek dal panu lakýrníku Kučerovi nalakovat a přikázal, aby z ní vyndali vnitřek, takže z lednice vznikla jenom prázdná
bedna. Navrch dal originál ambaláž a nálepky MADE IN SWEDEN a pomyslel znovu s lítostí na to, že ten rybník v Kročehlavech také
napohled tak krásně vypadal, obklopen vrbami a pokrytý žlutými stulíky. A aby pan doktor Václavík neměl bolest tak přeukrutnou, dal
tatínek přibalit k bedně tu mramorovou desku, co se panu doktorovi tolik líbila.
Ledničku poslali do Kročehlav.
Pan doktor Václavík si zavolal z Libušína montéra Beznosku, aby stroj zapojil. A montér prý utekl a volal zděšeně, že s tím nechce mít
nic společného.
Pan doktor Václavík okamžitě volal tatínkovi a křičel:
„Pane inspektore, ta lednice nemá vnitřek. Vždyť jste mi poslal bednu. Králíkárnu už mám! Tu nepotřebuju!“
Tatínek na to řekl:
„Jó, pane doktore, to se nedá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky.“
A položil sluchátko.
Pan doktor Václavík si to tentokrát nejel vyřídit do Prahy s tatínkem boxerským způsobem, ani tatínka nežaloval. Ale museli mít
u Václavíků smutný večer, stejně jako my po výlovu toho rybníka. Vždyť pan doktor Václavík koupil nejdražší bednu na králíky nejen
v Čechách, ale v celé střední Evropě.
Ota Pavel: Fialový poustevník: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby
OTA PAVEL (U s. 122, PS s. 124)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
47. Karel Pecka – Motáky nezvěstnému
U s. 123
„Mým oborem jsou věci lidské,“ řekl poručík. „ Chodím a pozoruji, jak se vyvíjí svět, dění a pohyb, chování a konání lidí.“
„Zajímavá práce, poručíku,“ poznamenal Svoboda s ironií.
Faráč položil dlaň na stolek a zabubnoval dlouhými kostnatými prsty virbl na jeho desku.
„Teď jen tak letmo obhlížím tábory a podobně, nápravná zařízení, jak se tomu říká.“
„A výsledek?“
„Jsem s inspekcí docela spokojen, výsledky jsou víc než uspokojivé,“ hovořil poručík. „Například tenhle lágr, stačí jím projít a co
vidíte? Dobře živené chlapy, čilé, většinou plné energie, v čistých oblecích, vyhandlovaných a vyšmelených ve skladu, kalhoty dokonce
s puky, bílé košilky, které si většina sama pere, holíte se každý den, skotačíte při fotbálku nebo diskutujete mezi palandami při čaji, nejméně té kvality, jakým jste mě pohostil, skoro jako na rekreaci, jak se vyjadřují vaši bachaři. To je sice přehnané, ale celkový dojem je velmi
příznivý.“
„Užili si všichni své,“ zamračil se Svoboda.
„Jistě. A už jsme u podstaty. Užili si srabu, ale teď se chtějí mít, jak nejlíp možno. Jako všichni, jako většina lidí. Takže vás, mukly,
přece jen převychovali, dělali jste si z toho legraci, ale pohleďte, jak se ta dobrá věc podařila, už jste stejní jako ti venku. A z toho důvodu
je také zbytečné, aby vás tady drželi, nepotrvá dlouho a pustí vás dom. Váš pobyt za dráty komplikuje situaci, přináší skoro víc trampot
než užitku, není výhodné ho prodlužovat. A až vás vykopnou ven, budete sekat dobrotu, budete hodní, na nějaké zlobení ani pomyšlení,
ani čas, začnete dohánět, oč jste zpátky za těmi ostatními, budovat svá hnízdečka, usilovat o to, mít se co nejlíp.“
„Ne všichni. Všichni nejsou toho druhu,“ namítl Svoboda.
„Všichni jistě ne, ale většina. (…)
„To má být nový ideál?“ řekl. „To je vše, aby člověk jedl, pil a miloval, aby užíval, protože jednou zemře a tím pro něho všechno
skončí? To se přece poštěstí i psovi, když padne na dobrého pána. Nabízíte život na úrovni čtveronožce, poručíku, na tohle není třeba být
člověkem.“
„Psí život, říkáte?“ zavrtěl se poručík. „A myslíte si, že je to málo? Ale, příteli, jen se rozhlédněte kolem. Kolik lidí nežádá nic víc
a jak rychle rostou jejich řady. A my vítáme každého do našich zástupů, bez rozdílu národnosti, rasy, politického přesvědčení, je nám
stejně milý americký byznysmen, francouzský rentiér, socialistický dělník, čínský rolník nebo černošský kanibal. My totiž nabízíme ideje,
za které nikdo nemusí umírat. My to nevyžadujeme, naopak, a v tom je naše force oproti veškeré konkurenci. Prosím vás, kdo by dneska
dobrovolně mřel za nějakou vlast, za náboženské přesvědčení, za pochybnou čest? Takový póvl už patří do starého železa, my inzerujeme
štěstí, ryzí a okamžité, bez problémů a skrupulí. Každému jeho radost!
A ujišťuji vás, že se každý radši zabije v rychlém autě, než by padl na bitevním poli. Že dá přednost infarktu a cukrovce, než jíst do polosyta a pít do polopita. Jsou šťastni až do toho konce, cožpak to není lepší? Nejhumánnější?“
„Nic nového, to všechno už tu dávno bylo,“ řekl Svoboda. „Víte, poručíku, mně se problém jeví jinak. Myslím, že člověk je udělán tak,
že musí mít něco vyššího nad sebou. On není zařízen, aby byl sám, nezmáhá svou samotu a nezaplní mu ji ty všechny krámy, které mu
chcete podstrčit. Když však vyhostí vědomí toho přesahujícího, nedosáhne volnosti, osvobození, na uprázdněné místo se vetřou šarlatáni,
diktátoři, hnutí a falešné církve a on v omylu, že volí, zadává se jen jinam, ztráceje smysl o tom, co je a čím je ve své podstatě. A nakonec
celý takový výboj degraduje do plytkosti, trapných křečí, točení štěněte za vlastním ocáskem. Konec může vyplynout jen jediný, katastrofa, nová potopa.“
Svoboda pronesl své věty s přesvědčením, ale poručík se usmál. Vypadalo to, jako kdyby se jejich role během několika minut
prohodily.
„To není jisté, zda k takovému konci vůbec dojde,“ řekl jako by rozmarně. „I nás silně zneklidňují podobné alternativy, nalézáme však
úlevu v naději, že teprve z katastrofy povstane ten nový člověk, veliký, svobodný a zmoudřelý, vpravdě nadčlověk, tak, jak je ideál. Ale důležité znovu, to rozhodující, že tuto potopu už si člověk připraví sám, vlastními silami, ta už nebude dílem tamtoho. Uznejte, jaký pokrok!
Tamten už nemá co mluvit do věcí, už tam jen postává v koutě, s prázdnýma rukama a bez moci. Už jsme ho vyloučili, vyšaltovali, v tom
tkví naše vítězství.“
Karel Pecka: Motáky nezvěstnému
KAREL PECKA (U s. 123, PS s. 125)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
48. Eva Kantůrková – Přítelkyně z domu smutku
U s. 124
Štědrý den ještě proběhl ve znamení her a dárků. Denisa udělala stromeček a Věra nám oběma pod něj nadělila po malé čokoládičce.
Na Hod Boží nám přišli vyměnit prádlo. Vzaly jsme si každá svůj balík prostěradel, pyžam, povlaků a ručníků, jak nám je chodbařky
uchystaly za dveřmi, Denisa odevzdávala prádlo špinavé, já přebírala prádlo čisté; a Věra řekla: „Vy zas máte lepší prostěradlo než já.“
Někdy byla prostěradla strašná: zapraná, špinavá od krve, počmáraná, roztrhaná. Chodbařky vybraly prádlo slušnější, když za to
dostaly ovoce nebo cigarety. „Všechny máme lepší prostěradlo, Věro, Denisa dala chodbařkám desítku spart.“
Věra stála u svojí postele, nestlala, balík prádla držela v náruči, ještě se do něj nepodívala, nevěděla, jaké má prostěradlo, a opakovala:
„Máte lepší prostěradlo než já. A já ho chci.“
Měla jsem prostěradlo už napnuté na matraci. „Věro, přece se nebudeme přít o takovou hloupost. Prohlídla jsem tvoje, je čisté, neroztrhané. Kdyby nebylo pěkné, vrátila bych ho. Tak se podívej.“
Držela balík dál v náručí a řekla potichu, velice nenávistně: „Ty píčo!“
Nejdřív jsem nepochopila, že to řekla mně. Už jsem měla na jazyku obhajobu chodbařek, jak se mi v tom nevěřícím úžasu zazdálo,
že nadává na ně, a pak se mi gramatický tvar podstatného jména ustálil v hlavě. Sprostota byl pro mě horší trest než zima nebo hlad, horším týráním už bylo jen to, když mi zadržovali dopisy z domova. Měla jsem starost, jak se jednou zbavím slov, která mi ustavičně narážejí
na sluch, a teď ten úžas, ta holka primitivní a sprostá to řekla přímo mně! „Řeklas to, ale už to neopakuj. Já taky dovedu být tvrdá. Varuju
tě.“ Usmívala se podezíravě. „Věro, když je někdo slušný, ještě to neznamená, že je měkký nebo že se bojí.“
Opakovala nadávku zesíleně: „Ty bomzácká píčo.“
A tak se to stalo. Buďte klidní, udeřit jsem ji nestačila. Měla náskok prvního slova i prvního úderu, výhoda útočníka. Srazila mě.
Všechno se odehrálo tak rychle, že ani nevím, kdy mi vytrhala vlasy a kdy se mi těmi dlouhými špinavými nehty pokusila vydrápat oči.
A taky se nepamatuju, kdy se na ni Denisa vrhla. Vybavuju si až chvíli, kdy já byla sražena na postel svoji, a Denisa přidržovala celým
tělem a celou silou Věru k posteli její. Věra kolem sebe kopala nohama, chtěla mě zasáhnout a snažila se vyprostit ze sevření. Denisa strašlivě křičela: „Věro! Nech toto! Nech toto!“ Ten křik byl asi nejpůsobivější.
Eva Kantůrková: Přítelkyně z domu smutku
EVA KANTŮRKOVÁ (U s. 124, PS s. 126)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
49. Jaroslav Seifert – Maminka
Vějíř
PS s. 129
Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musel lhát.
Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.
Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.
V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.
Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.
Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.
Jaroslav Seifert: Maminka
JAROSLAV SEIFERT (U s. 126, PS s. 128)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
50. Egon Bondy – Invalidní sourozenci
U s. 128
Dovětek
Asi deset let po vylíčených událostech vody se pohnuly a zatopily veškerý ostrov i veškeré budovy i ostrůvek sourozenců.
Lidi vypluli na vybudovaných korábech vybavených technikou šesté vědecko-technické revoluce, takže už nemuseli dělat vůbec nic
než čumět na televizi. Pro inteligenty byla zřízena zvláštní vysílací stanice.
Invalidi (a s nimi posledních pár koček a čoklů, které lidi vyhnali) se vznesli na Urquellovém voru, sdělaném z prázdných Urquellových sudů, i s pivovarem a konečně dosáhli splnění své velké zvědavosti: viděli, jak země zanikla a koukali se plni blaženosti, již dovede
skýtat jen Urquell, za velikého vyzpěvování a tančení, za loďmi, které odvážely lidi a které si to suverénně namířily přes hory do dalekých
vod. (…)
Teď bylo už jen na nich, aby zašli taky. Poslednímu se zřejmě umírá nejhůř.
Ale rozfofrovali výkon pivovaru na nejvyšší obrátky a z vodovodního smradu a z duhy slunce si vyráběli výborné pilulky. Po dvaceti
čtyřech hodinách nádherného oslavování padli všichni, včetně honoris causa kapitána, jímž byl jakýsi Milan Koch, jenž pochopitelně měl
o mořeplavbě představu jako koza o kafi. (Proto byl též honoris causa k svému úkolu vybrán.)
I nejotužilejším, i těm stářím nejzeslábějším, trvalo dalších čtyřiadvacet hodin, než se probrali. Probravše se zjistili, že sedí. Ne oni
sami, ale Urquellový vor.
Stál pevně na zemi tam, co to dříve zvali planinou, ale kde teď byla spousta hnusného smradlavého bláta. Na tom místě, kde vypluli,
zase přistáli.
Vody se stahovaly velmi rychle. Bylo možno rozeznat stavení bývalých vesnic a dokonce i jednotlivé řídké stromy, ohnuté teď pod
tíhou bahna zachyceného v jejich větvích.
Invalidi poněkud indisponováni sestoupili na zasviněnou zem.
Nedalo se nic dělat, musela se vzít košťata a vymetat bláto. Do nosu si invalidi strčili vonné pryskyřice.
Za týden byla země veliká jako kdysi. Po poslední válce zbyly z měst jen kopce materiálu a tak invalidi nemuseli bořit města, která jim
byla tak protivná. Oba Baráky – ve Spojeneckém i Federálním – podkopali motyčkami tak, až spadly. Na planině si postavili město podle
svých představ. Vody ustupovaly pořád, až z toho bylo invalidům mdlo. Obzvláštní šílenec věnující se futurologii (jenž se často konzultovával s A.) vypočítal na prstech (neboť ten z muzea vyhozený ruční kybernetický stroj už neměl), že vody budou mít tendenci ustupovat
dál. Nebylo nesmyslné tomu věřit, neboť už i na vrcholcích vodních hor se začala objevovat zasviněná země. Invalidé z toho trochu zvážněli. Celá zeměkoule – to se jim zdálo být trochu moc. Ale od toho byli invalidi, že se nelekli žádného krásného dobrodružství. Brali to.
Egon Bondy: Invalidní sourozenci
EGON BONDY (U s. 128, PS s. 130)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
51. Karel Kryl – Kníška Karla Kryla
Pasážová revolta
U s. 129
Nosíme z módy kopretiny
čímž okrádáme stáda
a vůl – kdys jméno obětiny
je titul kamaráda
Na obou nohách vietnamku
a jako komfort hlavu
Na klopě placku jak psí známku
Znak příslušnosti k davu
I naše generace
má svoje kajícníky
a fízly z honorace
a skromné úředníky
a tvory bez svědomí
a plazy bez páteře
a život v bezvědomí
a lásku K nedůvěře
I naše generace
má svoje prominenty
Program je rezignace
a facky argumenty
Potlesk je k umlčení
a pískot na pochvalu
a místo přesvědčení
jen pití píva Z žalu
Už nejsme nejsme to co kdysi
Už známe ohnout záda
Umíme dělat kompromisy
a zradit kamaráda
A vděčni dnešní Realitě
líbáme cizí ruce
A jednou zajdem na úbytě
z té smutné revoluce
Pod zadkem stránku Dikobrazu
vzýváme Zlaté tele
Sedáme v koutcích u obrazů
Čekáme Spasitele
Civíme lačně na měďáky
my – Gottwaldovy vnuci
A nadáváme na měšťáky
tvoříce – Revoluci
I v naší generaci
už máme pamětníky
a vlastní emigraci
a vlastní mučedníky
A s hubou rozmlácenou
dnes zůstali jsme němí
Ne – nejsme na kolenou
Ryjeme držkou v zemi!
Karel Kryl: Kníška Karla Kryla
KAREL KRYL (U s. 129, PS s. 131)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
52. Václav Havel – Audience
Sládek
Ferdinande –
Vaněk
Ano?
Sládek
Víš, co je na tom nejhorší?
Vaněk
Co?
Sládek
Že já za boha nevím, co jim mám každej tejden
říkat – vždyť já o tobě dohromady nic nevím –
do styku s tebou vlastně skoro nepřijdu – a těch
pár blbostí, co zachytím – že se chodíš zašívat
do laboratoře – že tě viděli párkrát ve městě
s Maruškou z flaškovny – že ti kluci z údržby dělali doma něco na topení – co s tím? No řekni –
co jim mám furt říkat? Co?
Vaněk
Nezlobte se, ale v tom já vám můžu těžko
pomoct –
Sládek
Ale můžeš! Jen kdybys chtěl –
Vaněk
Já? Jak to?
Sládek
Jsi přece inteligent, ne? Máš přece politickej
přehled, ne? Píšeš, ne? Kdo jinej má vědět, co
vlastně chtějí vědět, než ty?
Vaněk
Promiňte, ale to snad – (…)
Vaněk
Já jsem opravdu velmi vděčen za vše, co jste
pro mne udělal, vážím si toho, protože sám vím
nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný – vytrhl
jste mi tak říkajíc trn z paty, protože já vážně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal – to místo
ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, než
si možná myslíte – jenomže já – nezlobte se – já
přece nemůžu donášet sám na sebe –
Sládek
Jaký donášení? Kdo tady mluví o donášení?
Vaněk
Nejde o mne – mně to uškodit nemůže – ale přece jde o princip! Já se přece z principu nemůžu
podílet na –
Sládek
Na čem? No jen řekni! Na čem se nemůžeš
podílet?
Vaněk
Na praxi, s kterou nesouhlasím – (Krátká, napjatá
pauza)
PS s. 132
Sládek
Hm. Tak nemůžeš. Ty teda nemůžeš. To je výborný! Teď ses teda vybarvil! Teď ses teda ukázal!
(Sládek vstane a začne rozčileně přecházet po místnosti)
A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu
patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej
pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet
nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán
zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co
ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej!
Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy!
Vaněk
Kdo my?
Sládek
No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký
řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože
vám se nemůže nic stát, o vás je vždycky zájem,
vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře,
i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady
plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá
a každej se na něho vysere a každej s ním zamete
a každej si na něho houkne a život žádnej nemá
a nakonec ještě o něm páni řeknou, že nemá
principy! Teplej flek ve skladu, to bys ode mě
vzal – ale vzít si i kousek toho svinstva, v kterým se musím denně brodit, to už se ti nechce!
Vy jste všichni moc chytrý, moc dobře to máte
spočítaný, moc dobře se o sebe umíte postarat!
Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili,
ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj,
vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž
pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale
co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno!
Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já?
O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí,
o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže,
o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to,
abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy
porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše
hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch!
Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš
se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš
hrdina – ale co já? Kam já se můžu vrátit? Kdo
si mě všimne? Kdo mý činy ocení? Co já mám
ze života? Co mě čeká? Co? (Sládek zkrouceně klesne
na své místo, položí hlavu Vaňkovi na hruď a začne hlasitě štkát.
Po chvíli se uklidní, vzhlédne na Vaňka a tiše se ozve)
Ferdinande –
Vaněk
Hm –
Sládek
Jseš kamarád?
VÁCLAV HAVEL (U s. 130, PS s. 132)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
52. Václav Havel – Audience
Vaněk
Jsem –
Sládek
Prosím tě, dojdi pro ni – teď hned ji sem přiveď – prosím tě o to – (Pauza)
Řekni jí „Jiřinko – je tam se mnou jeden
kamarád – takovej pivovarskej trouba – ale
férovej chlap“ – (Pauza)
Vybojuju ti místo ve skladě – žádný hlášení
od tebe nebudu chtít – jen tohle prosím tě
zařiď – (Pauza)
Uděláš to pro mě? Viď, že to pro mě uděláš?
Na jedinej večer – pak mi už bude dobře – pak
už bude všechno jiný – pak už budu vědět,
že jsem nežil nadarmo – že ten můj posranej
život nebyl úplně posranej – přivedeš ji? (Pauza;
pak sládek uchopí Vaňka za šaty a začne mu zoufale vykřikovat
do tváře)
Jestli ji nepřivedeš – já – já nevím – já snad –
já snad – já snad – (Sládek se tiše rozpláče a opět položí
hlavu Vaňkovi na hruď. Pauza; po chvíli se sládkovo štkaní
promění zvolna v hlasité chrápání.)
PS s. 132
pokračování
Vypravěč
Vaněk chvilku vyčká, pak položí sládkovu hlavu šetrně na stůl, tiše vstane a zamíří ke dveřím. Tam se zastaví, otočí se, chvilku váhá,
načež řekne ke spícímu sládkovi
Vaněk
Nebuďte smutnej –
Václav Havel: Hry: Soubor her z let 1963–1988
VÁCLAV HAVEL (U s. 130, PS s. 132)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
53. Milan Uhde – Král-Vávra
Večerní ulice.
Reklamy a výlohy
svítí.
PS s. 133
Druhý muž
To prosím půjde asi o nedorozumění, žeano.
Já jsem prosím dětem nikdy nic neříkal, žeano,
a dostal jsem prosím čtyři pochvaly od inspektora, žeano.
Červíček
A jak jste přitom mohl učit?
Druhý muž
To máte tak, žeano: U nás platí zásada Kdo
nevěří, ať tam běží! Jenže já mám prosím tady
v Dublině nemocné rodiče a nikam běžet
nemohu, žeano, a pak, kdo ví, co by mě čekalo
tam, kam bych musel běžet, žeano. A tak abych
nemusel nikam běžet, žeano, raději věřím,
žeano, i když prosím vím, že ta víra je v rozporu s tím, co vím, žeano. Ale s tím rozporem
se prosím dá žít.
Červíček
(přibíhá)
Lidííí!
Kolíček
(přibíhá)
Proboha, lidi!
Červíček
Král-Vávra má dlouhé oslí uši!
Kolíček
Král je ušatec!
Červíček
Pro všechno na světě, dělejte něco!
Kolíček
Lidi, sem!
Kolíček
Ano, jenže jaký je to život!
První žena
(asi čtyřicetiletá,
přihrne se)
Telecí?
Druhý muž
Nu – veselý, prosím, moc není, ale co se dá
dělat, žeano, jiné už to nebude.
Červíček
Takže vy byste nám nepomohl, žeano?
Červíček
Oslí, paní!
Druhý muž
První žena
A kupujou to hodně? Aby mě s tím starej
nevyhodil!
Lituji velmi, pánové, žeano, ale máme teď
klasifikační poradu! Poroučím se, prosím.
(Odchází) (…)
Kolíček
Ale paní, Král-Vávra přece! Král-Vávra má
dlouhé oslí uši!
Červíček
Jsme zoufalci!
Kolíček
Červíček
Král je ušatec!
Jsme donkichoti! Héj, Král-Vávra má dlouhý
oslí uši!
První žena
Jo ták! A co má bejt? To je přece starý, žejo.
Můj to vopakuje každej večír už koliknáct let!
A kvůli tomu mě zdržujete? Páni, máte vy to
ale přepychový starosti. A já že dostali telecí!
(Odchází). (Druhý muž prochází kolem)
Červíček
Král je ušatec!
Druhá žena
(z okna)
Pomóóóóc! Provokatéříííííí! Ani v noci si nedají pokoj! Pane správééééc! Paní správcováááá! (Červíček a Kolíček se dávají na útěk)
Kolíček
Na moment, pane, už jste to slyšel?
První muž
(vystoupí)
Druhý muž
Teď se, pánové, slyší ledacos, prosím.
Dost! Dé Ó Es Té! Dobrovolná obvodní stráž!
Tadyk je legitimačka. (Ukazuje ji) Tak copa, mladý, na kutě nepudem, co?
Kolíček
Král-Vávra nás šidí!
Kolíček
Ne!
Červíček
Neřídí zemskou poloosu!
První muž
Jenom ne tak zhurta, mladej, ne tak zhurta!
To vy ste tadyk hulákali?
Druhý muž
To já prosím vím, žeano, učím přece fyziku,
žeano.
Červíček
Ano, my.
Kolíček
A to jste celý ten čas dětem všecko říkal?
Kolíček
A můžete nás dát klidně zavřít.
Druhý muž
Co prosím?
První muž
Zavřít? A za co?
Červíček
No o Králi…
Červíček
Za to, co jsme tadyk hulákali.
MILAN UHDE (U s. 131, PS s. 133)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
53. Milan Uhde – Král-Vávra
PS s. 133
pokračování
První muž
Za to vás přeci nezavřu, dyk je to pravda.
Červíček
Ale to nám nestačí! My musíme burcovat!
Červíček
A proč teda děláte tomu oslovi slouhu?
První muž
První muž
Koukej, mladej, já nevím, z čeho žiješ, možná,
že ze svejch krásnejch řečí, ale já mám dokonalý trávení. Mám pojít? My vobyčejnský lidi
chceme žít. Žili jsme, když se válčilo s Anglií,
a musíme žít, i dyž má Král-Vávra voslí uši.
A tak sem tady ve službě. Ale že bych zas
neměl svědomí, to teda mám, a proto taky
nebudete zavřený.
Podívejte, mladý, nedělejte to! Lidi sou utahaný, zasloužejí si spát. A dyž děláte po vobvodě
ostudu, vodskáču to já. Mám pět dětí, mějte
přece uznání s vlastníma lidma, dyž už nemáte
rozum.
Milan Uhde: Král-Vávra
MILAN UHDE (U s. 131, PS s. 133)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
54. Umberto Eco – Jméno růže
PS s. 145
„To určitě ne. Smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti
ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami
a jinými ambicemi… Tak ale smích zůstává i nadále něčím nízkým, obranou lidí prostých, znesvěceným mystériem pro lůzu. Neřekl
snad i svatý Pavel: lépe se oženit, než soužit se říjí těla? Než abyste se vzbouřili proti řádu Bohem ustanovenému, raději se smějte a bavte
se svými nečistými parodiemi řádu na závěr hostin, až jsou prázdné džbány i láhve. Zvolte si krále bláznů, zahazujte se v liturgiích oslů
a vepřů, hrajte si svoje saturnálie… Ale tady,“ klepal Jorge prstem na stůl, vedle knihy, kterou měl Vilém před sebou, „tady se funkce
smíchu převrací, pozvedá k umění, otevírají se mu dveře do světa učenců, stává se objektem filosofie a úskočné teologie… (…) Tato kniha
by však mohla učit, že zbavit se strachu z ďábla je věda. (…) Kdyby se však jednou někdo chopil slov Filozofa, a jako filozof z umění smát
se ukoval ostrou zbraň, kdyby rétorika přesvědčení byla nahrazena rétorikou výsměchu, kdyby topiky trpělivého a spásonosného vytváření svatých představ vykoupení byly nahrazeny topikami netrpělivého strhávání a převracení těch nejposvátnějších a nejvelebnějších
představ, ach, ten den by i pro tebe, Viléme, a veškeré tvoje vědění znamenal zkázu.“
Umberto Eco: Jméno růže, přeložil Zdeněk Frýbort
UMBERTO ECO (U s. 141, PS s. 145)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010
55. Jiří Kratochvil – Má lásko, Postmoderno
Povídka se slastným koncem
PS s. 152
Toto je povídka, která začíná jako příběh mého dědečka a končí už jako můj příběh.
Dědeček byl strojvůdcem v těch dávných časech, kdy nejenže se ještě jezdilo na páru (což není zas tak dávno), ale kdy také krásné
ženy ztrácely hlavy z nešťastných lásek. A s jednou takovou hlavou, zachycenou za černé vlasy pod trupem lokomotivy, přijel dědeček
v noci do lokomotivního depa (do výtopny), ale protože osazenstvo výtopny se vypravilo na noční lov k blízkému rybníku, posadil se
zatím na paletu, aby pojedl skromnou večeři, a v té chvíli (s krajícem v ruce) uviděl pod lokomotivou ženskou hlavu.
Visela tam jako lucerna vyzařující světlo, jímž byla její nebeská krása. Hlava byla pozorně uříznuta, jak to umí jenom kola lokomotivy,
a šlo nepochybně o sebevražedkyni, která si i na koleje lehá tak, aby z její krásy i po smrti zůstalo aspoň enigmatické znamení.
Dědeček věděl, že by měl všechno okamžitě nahlásit. Ale stejně tak věděl, že by se vyšetřování mohlo nečekaně obrátit proti němu
(takové věci se i tenkrát dost často stávaly), a přišel by o místo, anebo i skončil ve vězení. Ale za stávající situace (měl početnou rodinu
a nejmladší syn, můj otec, se právě čerstvě narodil) si nic takového nemohl dovolit. A tak zabalil hlavu do pytle a nebudu tu raději líčit,
co s ní pak udělal. A navíc spěchal, aby všechno stihl, než se vrátí noční rybáři.
Zachoval se tedy jako vrah, který odstraňuje pozůstatky své oběti. A jako vrah byl také potrestán tím, že ho po celý život hlava pronásledovala v živých snech a že už navždycky viděl její rozevřené oči. Takže když jsem poprvé přivedl Lýdii a dědeček (mrcha zvědavá)
vylezl ze svého pokojíku a pohlédl jí do tváře, lekl se tak ošklivě, že to s ním zamávalo od stěny ke stěně.
Seděli jsme u rodinné večeře a nikdo nedokázal spustit oči z mé sličné, jak to říct, soustolovnice, jen dědeček se díval na kus pomačkaného ubrusu před sebou, až párkrát naprázdno polkl (ohryzek mu běhal jako pomatený) a zeptal se Lýdie, jak se daří její mamince.
A Lýdie zvedla hlavu, smutně se usmála na dědečka a řekla, že její maminka už nežije. A tu se dědeček polekal tak šeredně, až jsem
se bál, že se mu něco stane. Ale nestalo se nic, protože v té chvíli už Lýdie klidným hlasem vyprávěla o tom, jak její maminku ještě
na konci války odvlekli do koncentračního tábora v Osvětimi. A bylo hned vidět, jak se dědečkovi okamžitě ulevilo, jak mu spadl kámen
ze srdce, a už zas mlčel.
Ale ne na dlouho. Pak se mu to zase rozleželo, uvědomil si časové relace a ještě během večeře se Lýdie zeptal, jak zemřela její babička.
A Lýdie zase zvedla hlavu, znovu se usmála a vyprávěla mu o smrti svých babiček (jedna zemřela ještě na konci třicátých let, když se do ní
na poli strefil blesk, a druhá zas na tyfus v prvních poválečných dnech). A moji rodičové na oba (na Lýdii i dědečka) jen vytřeštěně zírali
přes sousta namáčená do omáček.
A když se pak dědeček ještě zeptal, jestli některá z Lýdiiných babiček neměla sestru, a s uspokojením se dozvěděl, že ne, vytřel si talíř
chlebem a odešel spát.
Pak jsme šli spát i my, a rodičové moji, kteří dosud neměli čas vzpamatovat se z rozhovoru u večeře, nezmohli se teď na protest, když
jsem si Lýdii odváděl k sobě na pokoj.
Víš, přerušila mě Lýdie, chtěla bych ti napřed něco říct. Má babička z matčiny strany nezemřela na tyfus v prvních poválečných dnech,
ale zemřela o třiatřicet roků dřív, 14. května 1912, když jako žena v rozpuku mládí položila hlavu na koleje a nechala si ji ujet tvým
dědečkem.
Fakt? řekl jsem znechucen, protože mě přerušila právě, když to začínalo být moc fajn.
A ještě něco, dodala. Nebyla to totiž moje babička, ale byla jsem to já.
A tu jsem si vzpomněl, že mě na ní hned od počátku znepokojovalo cosi lehce archaického (dlouho se ostýchala ledasčeho, čeho
se dnešní dívky neostýchají). Ale na druhé straně mi teď došlo, že má měkké srdce (vždyť zatajila svou totožnost před dědečkem, jen aby
ho nevyděsila), a bude mi proto dobrou ženou.
A pak pádlovali jsme už bez oddechu ke slastným koncům.
Jiří Kratochvil: Má lásko, Postmoderno
JIŘÍ KRATOCHVIL (U s. 148, PS s. 152)
Literatura pro 4. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 4. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2010