Untitled

Krátká cesta
Tomáš Lhotský
Tomáš Lhotský
Krátká cesta
www.lhotsky-tomas.cz
Spolupráce na realizaci Ing. Vojtěch Lhotský
Ilustarace Tomáš Lhotský
Korektura českého jazyka Mgr. Alena Rambousková
Vydal Tomáš Lhotský, 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být upravována ani
publikována bez souhlasu autora.
ISBN 978-80-906085-5-9
Obsah
1
Karty
5
2
Potopení
16
3
Úkol
27
3
1 Karty
Zrovna když jsme dokončovali poslední maličkosti před vyplutím, přístavním hlukem se prodral
břinkot nedalekého zvonu. Jeho tóny se bez rozpaků vtlačily mezi úzké uličky a přístavní mola,
aby ohlásily poledne.
„Oběěěěd,“ ozvalo se z podpalubí naší lodě. Okamžitě jsme všeho nechali a chvátali zasednout k jídelnímu stolu. Jen jedna židle zůstala prázdná. Ne
na dlouho. Kapitán vstoupil mezi otevřené dveře,
v místnosti potemnělo a jeho stín se prošel po jídelním stole. Zcela zabrán do svých obav a starostí
zasedl na své místo. Pokynul hlavou, ať jíme, a svůj
loket omylem ponořil do talíře s polévkou. Hlavu
položil do dlaně a zůstal nehybně sedět. Modrá uniforma se chopila příležitosti a vše tekuté urychleně
pozřela. Polévkové nudle ponechala kapitánovi, až
se vzpamatuje.
Inu náš kapitán byl již takový. Neustále žil ve strachu a v obavách, co kdyby se stalo to či ono. Měl
strach, jestli bude foukat do plachet dosti silný vítr, jestli stihneme zboží včas doručit, jestli nepřijde
5
1 Karty
bouře nebo – raději ani nepomyslet – jestli se mu
loď někde nepoškodí.
Snad proto, aby se aspoň chvilku odpoutal od svých
starostí, chodil před vyplutím na vycházku. Vracel
se většinou až k večeru a pokaždé, jen co přišel,
jsme zvedli kotvu, vytáhli plachty a hurá na širé
moře.
Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kapitán po obědě přejel kartáčem svou starou uniformu, rukama
porovnal šedivé, na krátko střižené vlasy a fousy,
nasadil kapitánskou čepici a opustil loď. Než stačil náš kuchař Tonda umýt nádobí, vcházel již do
lesa. Sotva udělal pár kroků, pěšinka se rozdvojovala. „To je divné,“ říkal si, „kolikrát jsem tudy
šel a nikdy tady žádná odbočka nebyla. No nevadí,
dnes se tedy vydám po té nové.“
Pěšinka se několikrát zatočila a prudce klesala do
údolí. Ten les musel být asi kouzelný. Kapitána úplně proměnil. Sešel až k potoku protékajícímu údolím, jako mladík jej přeskočil a hurá do kopce. Ne
že by ho vyběhl, ale na svůj věk ho zdolal docela
rychle. Pak se udýchaný zastavil, pěstí se udeřil do
prsou a na celý les křičel:
Jen všichni koukejte,
co síly v sobě ještě nosím.
Přes potoky i říčky,
6
1 Karty
coby mladý jura skočím.
Dolů v údolí seběhnu,
jak dravá šelma, která žízeň hasí
u potoka v lese.
A vzápětí na horu vylétnu,
jak orel plný sil, který v modrá oblaka
se vznese.
A tak se kapitán rozběhl z kopce k druhému potoku. Šlo to zprudka. Bál se brzdit, aby mu nohy
nepodklouzly, a tak zrychloval, klopýtal a jak lavina se hrnul dolů. Potok jen tak tak přeskočil.
Okamžitě se vzpamatoval, zaťal pěsti, křičel hurá
a pokračoval v běhu, aby se co nejrychleji dostal
z údolí nahoru. Jeho plán však zmařil klacek ležící na cestičce. Snad ze starosti, aby se kapitán
příliš neuhnal, zamotal se mu šikovně mezi nohy.
Kapitán padl tak prudce na zem, že i když byl už
zabořen obličejem v listí, pořád ještě křičel hurá.
Takový malý karambol, to ale nic není. Pomalu
vstal, oklepal ze sebe listí a za chvilku stál jak vítěz nahoře na kopci.
Koukal na pěšinku směřující do třetího údolí. Ztrácela se pod vrstvou starého listí a jehličí. Vše se
jevilo ještě strmější. Kapitán opět zatloukl pěstmi
do své hrudi a zakřičel: „Jak dravá šelma vrhnu
se dolů!“ Šlo to opravdu kalupem. Jen co udělal
pár kroků, nohy mu podklouzly a on střídavě po
zádech a po zadku jel do potoka. Snad zázrakem
7
1 Karty
se mu povedlo těsně před vodou vztyčit se na nohy a potok přeskočit. „Jak ponižující klouzat se po
zadku . Možná by bylo důstojnější, kdybych skončil v kotrmelcích v potoce,“ řekl si. Zvedl hlavu a
křikl: „Nahoru jak orel plný sil vylétnu.“ Do prsou
se už netloukl a vyrazil. Nedá se říci, že by kapitán
letěl do kopce jako orel. Co chvíli lezl po kolenou,
odpočíval a funěl. Neustále hleděl pod nohy, aby
neuklouzl a nesjel po svahu zpátky.
Konečně nahoře. Cestička se ale narovnala o něco
rychleji než jeho tělo. Kapitán ještě v předklonu,
aniž by koukal před sebe, udělal tři svižnější kroky – a BÁC. Hlavou narazil do něčeho tvrdého, až
ho to odmrštilo zpět. Kdepak jako orel vzhůru, ale
jako sokol střemhlav se řítil z kopce dolů až do potoka. Studená voda ho v mžiku postavila na nohy
a vyhnala na suchou půdu. Kapitán se prohlížel,
kontroloval, ale kromě boule na čele byl naprosto
zdráv. To mu dodalo kuráže. Zvědavost, do čeho
to naboural, ho popohnala, a tak po malé pauzičce
šplhal zas do kopce.
Když dosáhl vrcholu, hned viděl, co mu udělalo tu
bouli na hlavě. Za vše mohla kovová branka, která pěšinu zatarasila. Panty byla spjata s vysokou
kamennou zdí a zdobena popínavými rostlinami.
Skrze ni bylo vidět, jak pěšinka za brankou pokračuje nádhernou zahradou plnou kvetoucích stromů, květin a jezírek s průzračnou vodou. „Je to
celé nějaké divné. V lese na kopci zahrada?“ podi8
1 Karty
vil se kapitán. Několikrát se zhluboka nadechl, aby
tu krásu do sebe nasál, uchopil kliku, zmáčkl, ale
kdepak, jako by to vše bylo s kamennou zdí srostlé.
Pro jistotu znovu vše zopakoval, ale branka nepovolila. Nadšení a omámení tou krásou vystřídalo
zklamání, že zde jeho pohádková cesta končí.
Ještě hezky dlouho nehnutě stál na místě a přemýšlel, zda by se nemohl dostat dovnitř jinudy. Kolem
kamenných zdí až k pěšině se ale táhlo hluboké
příkré údolí, a tak se nakonec otočil a zklamaný
vykročil zpět.
Po dvou krocích zastavil s pocitem, jako by něco
zapomněl. „Co to může být? Nebo jsem něco nepochopil? Třikrát jsem šel z kopce, třikrát do kopce,
třikrát přeskočil potok a dvakrát zmáčkl kliku. Že
by...“ Jedním dlouhým krokem byl zase u branky,
ramenem do ní zatlačil a zmáčkl kliku po třetí. Otevřeno! S velkou radostí vešel dovnitř a pomalu se
šoural, aby nic nepřehlédl. Okouzlen tou pohádkou
se dostal až k široké kamenné studni, kde pěšinka
končila. Byl tam i rumpál s provazem a vědrem,
ale voda nikde. Že studna nahoře na kopci je suchá,
není nic divného, ale že všude kolem jsou přitom
krásná jezírka plná průzračné vody, to už divné je.
Kapitánovi to vrtalo hlavou. Vždyť ta studna, jako by byla děravá. Odvázal provaz od rumpálu a
pevně jej přivázal k dřevěnému trámku. Několikrát
za něj prudce trhl, zda je dost pevný, a hurá do
9
1 Karty
studně. Zapomněl ale překontrolovat délku provazu. On nevedl, jak by slušný provaz měl, až ke dnu.
Klidně si končil o něco dříve.
Že něco nedomyslel, kapitánovi došlo, až když jeho
nohy visely níže než provaz a neměly se čeho přidržet. Rozhodl se šplhat opačným směrem. Ale ouha.
Nahoru to nějak nešlo. Možná kdyby byl provaz silnější a tělo štíhlejší, ale tak tomu nebylo. Kapitán
panice nepropadl. Vymýšlel ledacos, ale nepomáhalo nic. Ruce váhu těla nevytáhly. Volat o pomoc?
Zkusil to. Kdepak, nic platné. Ruce ochabovaly, sevření sláblo, až se provaz vysmekl a hrdina spadl
na dno.
Přistál ale jak do peřinky. Ve studni byla totiž silná
vrstva měkounkého listí. Okamžitě věděl, proč tam
není voda. U dna byl čtvercový kamenný otvor.
Kapitán doufal, že tudy by se mohl dostat ven.
Po krátkém odpočinku pěkně po čtyřech, pěkně po
kolenou vlezl dovnitř.
Vzdaloval se tímto malým kamenným tunýlkem od
studně a jasně viděl, že z druhé strany přichází
světlo. Přehlédl však kámen, který se mu rozhodl
pomoci. Byl to opravdový dobrák. Všiml si, že kapitánova hlava s jednou boulí nalevo vypadá divně
a že bude dobré přidat bouli i na druhou stranu.
A tak se rychle vysunul o hodně níže a kapitán
jak beran do něj drcl. Ten to ale schytal. Tolik neslušných slov, co byl kámen na světě, ještě neslyšel.
10
1 Karty
Za dobrotu na žebrotu, pomyslel si a pozoroval, jak
hudrující kapitán pokračuje tunýlkem dál. Kapitán
opravdu pomoc nedocenil, naopak ještě dvakrát se
otočil a na kámen křičel: „Žádal jsem si snad druhou bouli? Prosil jsem o to, že chci vypadat jak
beran? “
Všechno to bylo ale rázem zapomenuto, když dolezl
do místa, kde tunýlek vyústil do malé šestistěnné
komnaty. V každé stěně byl výklenek a v tom výklenku zrcadlo.
Kapitán se vztyčil uprostřed místnosti na nohy a
pozoroval svůj odraz. „To je zvláštní, proč je tu tolik světla. Nikudy sem nepřichází.“ Úplně se lekl po
zjištění, že to svítí zrcadla, a že tedy odsud jiná cesta nevede. Touhu po dobrodružství vystřídal strach
a obavy, jak se dostane ze studně nahoru zpátky.
Kanálek sice pokračoval dále, ale tak nizoučký, že
i kdyby jeho čepice měla nožičky, musela by po
čtyřech.
V okamžiku, kdy se chystal opustit místnost, si
všiml, že jeho odraz v zrcadlech je divný. Kouká
na sebe ze všech zrcadel stejně. Zkusil se otočit
sem, tam, ale v zrcadlech se nic nezměnilo. Jsou to
zrcadla nebo moje obrazy? Ale kde by se tu vzaly.
Jak je to možné?
Odraz v zrcadle přímo proti němu se najednou pohnul. „Ale vždyť já se teď vůbec nehýbu. Co to je
11
1 Karty
za kouzla?“ A teď ještě v zrcadle nalevo a napravo
a najednou se ve všech zrcadlech promítaly útržky
z jeho života. V každém z nich ale jiná část. Viděl
sebe samého v různých situacích a právě v těch,
kdy měl ty svoje strachy a obavy. A že bylo zrcadel šest, vše cítil šestkrát silněji. Za chviličku se na
to nemohl již koukat. „Tolik strachu. Už to nechci
vidět!“ křičel.
Zrcadla jeho přání vyhověla a zalila místnost i s ním
světlem. Kapitán v tu chvíli neviděl ani sebe. Všude bylo jen světlo. Takové příjemné hřejivé světlo.
To se v mžiku jak mlha ztratilo a on stál v místě,
kde objevil snad před hodinkou či dvěma tu zvláštní, pohádkovou cestičku. Ta už tam ale nebyla.
Třeba se mi to jenom zdálo, napadlo kapitána. Ale
jsem celý špinavý a mokrý, jak jsem žuchnul do
potoka. Odřenými dlaněmi od provazu přejel po
hlavě a narazil na dvě boule. Tak je to jasné. Žádný
sen to nebyl.
Cestou zpět o všem přemýšlel. Znovu a znovu přemítal ty obrazy v zrcadlech. Takového strachu, takových obav, ne, ne a ne. Tak už žít nechci. Ale
jak se mám změnit? Kde, odkud mám začít? Jak
to udělat? Sám sobě kladl otázky. Vždyť celý život
tak žiji. Jinak to ani neumím. „Pomozte mi, vy,
co jste mi ukázali vše v zrcadlech,“ prosil kapitán
v duchu. Ze všeho toho rozjímání ho najednou vytrhl vzdálený hlas.
12
1 Karty
„Pane kapitáne, já vám pomůžu dozvědět se, co potřebujete.“ Kapitán se až lekl. Uvědomil si, že už
je opět v přístavu a rozhlížel se kolem. Hledal anděla, krásnou vílu, prostě vznešenou bytost, která
mu předá pokyny. Ale ať koukal, tak koukal, nic.
Ještě jednou se pozorně rozhlédl – a vidí starou
kartářku, jak na něho mává a křičí. „Jen pojďte,
mé karty nelžou.“ Na karty sice nevěřil, ale srdce
měl dobré, a tak se rozhodl, že jí nechá nějaký ten
peníz utržit.
Usedl na malou stoličku a vytáhl z balíčku devět
karet, jak mu bylo přikázáno. Kartářka karty dlouho prohlížela a pak řekla: „Vidím, že dnes se chystáte vyplout a vidím zde dvě cesty. Jedna je krátká
a druhá dlouhá. Karty ukazují, že tentokrát máte
zvednout kotvu až zítra.“ „Proč bychom vyplouvali zítra?“ tázal se jí kapitán. „A cestu zvolte krátkou,“ dokončila kartářka.
Jak to dořekla, kapitán zaskřípal zuby a div nespadl ze stoličky. „Řekněte, proč zrovna krátkou
cestu? Tudy přeci nikdo nepluje!“ Kapitán se dožadoval vysvětlení. Z kartářky však více nedostal,
ale peníze si také nevzala.
14
2 Potopení
Kapitán dorazil na loď a zakřičel: „Kotvu nevytahujte, plachty nechte dole a pojďte všichni se mnou
do kajuty!“ A tak jsme šli a rychle. Byli jsme zvědaví, co se stalo. Proč nemáme vyplout? Kapitán
nám stručně řekl, co se mu přihodilo a co mu řekla kartářka. Chtěl vědět, zda souhlasíme protentokrát plout do Laurezie cestou kratší. Věděli jsme,
že málokterá loď se tudy odváží, ale i přesto jsme
souhlasili. Možná i proto, že jsme toužili po změně,
ale také jsme chtěli pomoct našemu kapitánovi.
Druhý den ráno jsme vyšli do přístavu s jediným
cílem – dozvědět co nejvíce o této krátké cestě.
Ale ani kapitáni, ani námořníci toho moc nevěděli.
Všichni se shodli, že žádné lodě tudy již dlouho
nepluly. Nikdo prý nechce tolik riskovat, i když je
tato cesta mnohem kratší.
Naše odhodlání se v mžiku rozneslo přístavem. Než
jsme stačili vytáhnout kotvu a napnout plachty,
přišli dva staří námořníci a vyprávěli, jaké hrůzy
o této cestě slyšeli. Varovali, ať tudy v žádném případě neplujeme. Každý z nich ale líčil jiný příběh,
16
2 Potopení
a tak jsme se vlastně vůbec nedozvěděli, co nás
může doopravdy potkat. Jediné, na čem se shodli, bylo, že v těch místech je země Laurezie již na
dohled. Kapitán se snažil co nejrychleji opustit přístav. Věděl, že to vyprávění starých námořníků by
nám na kuráži nepřidalo. Stoupl ke kormidlu a zavelel: „Všichni na svá místa, zvednout kotvu, rozvinout plachty.“
A tak jsme vypluli. Druhý den před večerem jsme
se dostali do míst, kde se moře hodně zúžilo. Napravo i nalevo z vody trčela ostrá skaliska a břehy
schované za nimi se jevily jako vyprahlé, pokryté
většinou pískem a kamením. Pepík, nejvyšší z nás,
najednou vykřikl: „Koukejte! Tam, přímo před námi je vidět už Laurezie!“ S radostí jsme všichni sledovali vzdálený přístav, ale hned jsme si také uvědomili, že teď jsme vlastně v tom nejhorším místě
naší plavby. Chmurné myšlenky naplnily naši mysl
stejně tak rychle, jako se obloha před námi pokryla těžkými mraky. Podezřelého nebylo vidět nic.
Silný vítr se opíral do plachet a loď řízená kapitánem se na vlnách jen vznášela. Doufali jsme, že
tuto nebezpečnou část cesty takovou rychlostí brzy
překonáme. Opatrnosti ale na moři není nazbyt, a
tak jsme již předem pro jistotu překontrolovali a
částečně uvolnili záchrannou loďku.
Najednou lodí něco prudce trhlo. Bylo to tak nečekané, že Pepík a já jsme padli na prkna paluby.
Rychle jsme vstali a přimáčkli se k zábradlí, které
17
2 Potopení
nám poskytlo pevnou oporu. Upnuli jsme zrak na
vodu kolem lodě. Než jsme stačili něco zjistit, loď
sebou zase škubla. Pepík si všiml, že za lodí se voda zakalila do hněda. Bylo nám jasné, že spodek
naráží do písčitých valů.
„Pepíku, rychle hloubkoměr, ať víme, na kterou
stranu zatočit!“ křičel kapitán od kormidla. Mně
přikázal, ať pečlivě sleduji barvu moře před lodí.
Hloubkoměr ukázal, že dno je naprosto nepravidelné. Nelze říci, kudy by bylo nejlépe loď nasměrovat. A tak jsme se pevně drželi zábradlí a já jsem
se na přídi snažil alespoň podle barvy moře rozeznat mělčinu. Každý dělal, co mohl, jen aby se nám
loď povedlo bezpečně vyvést z těchto vod. Přesto
ještě dvakrát prudce narazila. Celá se otřásla, ale
hned zase nabrala rychlost a pokračovala dál. Naštěstí netrvalo dlouho a hloubkoměr ukazoval větší
a větší hloubku. Napětí opadlo a my jsme se zaradovali, že v těchto mělčinách je asi ta záhada, proč
se lodě potápějí.
Najednou Pepík radostí vyskočil a v snědé tváři se
mu zatřpytily bílé zuby. Začal křičet na celou loď
a na celé moře, ať to všichni vědí: „Vždyť ti staří námořníci, ti staří popletové nerozeznají písčité
nánosy od nestvůry!“ Rád bych s ním souhlasil, ale
nebyl jsem si tím tak docela jist. Z kuchyňky v podpalubí se ozval náš kulaťoučký, malinko nazrzlý kuchař Tonda: „Po zemi se mi tu válí hrachová kaše,
a aby se jí nestýskalo, přidaly se k ní také ovocné
18
2 Potopení
knedlíky. Jen co to uklidím, přijdu vám nahoru pomoct.” Než to ale stačil udělat, do jeho uší pronikl
zoufalý výkřik kapitána. „Tak a je to tady!“ Tonda
opustil knedlíky i kaši a bleskem vyběhl za námi
na palubu zjistit, co se děje. Jak to uviděl, zbledl.
Přesněji řečeno zezelenal a ztuhl jako sloup. A také
bylo proč.
Kousek před lodí se pomalu nad hladinu vynořovalo chapadlo. Takové, jako mívají chobotnice, ale
ohromných rozměrů. Voda po něm stékala zpět do
moře a ono se tyčilo k obloze daleko přesahujíc
výšku našich stěžňů. Jednoznačně, přestože nepromluvilo, nám sdělilo: „Nasedněte do záchranného
člunu, loď zanechte zde a plujte pryč.“
Kapitán to ale nepochopil, nebo pochopit nechtěl,
protože zavelel, a to sám sobě: „Kormidlo maximálně vlevo, nabrat zpáteční kurz.“ Zrovna v tu
dobu jsme měli docela slušnou rychlost a plachty
všechny vytažené. A jak se kormidlo zprudka zatočilo, naše loď se začala nebezpečně naklánět. Každý
se musel rychle něčeho chytit, jinak by sjel po palubě do moře. Bylo slyšet, jak vše skřípe, vrže, dole
v kajutách padá nábytek a sjíždí na pravou stranu. Ani naložené zboží v podpalubí nezůstalo na
svém místě. To vše náklon lodě ještě zvětšilo. Naše záchranná loďka se rozjela po palubě, přetrhla
provaz, kterým byla přivázaná, prorazila zábradlí
a žuchla do moře. Loď to nakonec zvládla. Zůstala
sice nakloněna, ale plula zpět k domovu.
19
2 Potopení
Jestli máme vyhráno, jsme nevěděli. Rychle jsme
se všichni otočili a koukali, trčí-li z vody ještě to
ohromné chapadlo. Ne, zmizelo. A pak znovu naše
oči pátraly po hladině s nadějí, že zůstane krásná, hladká, bez překážek, bez chapadel. Že tomu
tvorovi bude stačit, když ho více nebudeme rušit a
poplujeme domů.
„Pozor, pozor, kapitáne!“ vyhrkl ze sebe Tonda.
Tmavé chapadlo, jakoby zdobené bílým ornamentem, se pomalinku a klidně vynořilo kousíček před
lodí a hned za ním vykoukla i hlava ohromné chobotnice. Její velké zelené oči k nám promlouvaly
nezúčastněně, beze slov, ale naprosto jasně: „Chlapci, nemá to cenu.“ A také nemělo. Nebylo ani v našich silách loď tak rychle zastavit. O to se postarala
již sama příšera. Zabrzdila ji opravdu naráz. Bylo
to jen tak tak, že jsme jí neskončili na hlavě. To by
bylo při prvním setkání opravdu nezdvořilé. Ještě
že jsme se každý něčeho držel.
Pouze konečkem chapadla s citem obtočila příď lodě a hezky beze spěchu ji potápěla, jako by to byla
lodička vyřezaná z kůry. My jsme již na nic nečekali. Rychle jsme sundali kalhoty, někdo ve spěchu
s kalhotami i trenýrky, a běželi si zaplavat.
Kapitán zůstal na lodi. Pevně se chytil kormidla
a jako velký hrdina koukal do dálky a zpíval. Vypadalo to, že je odhodlán potopit se i s lodí. Bylo
to úžasné. Křičeli jsme na něj: „Kapitáne, pojďte,
20
2 Potopení
pojďte rychle s námi!“ Ale marně, teprve až když
mu natekla voda za tričko, své rozhodnutí změnil
a chvátal za námi se slovy, že by nebylo moudré
trhat partu.
Voda byla báječná, příjemně teplá, ale s naší záchrannou loďkou to příjemné nebylo. Zůstala od
nás moc daleko. Ještě jsme se párkrát otočili, koukli, jak chobotnice stahuje kapitánovu plachetnici
pod vodu, a pak jsme již neměli jinou starost než
se nějak dostat k záchranné lodičce. Plavali jsme,
plavali, ale jako bychom se k ní vůbec nepřibližovali. Bylo možné, že ji od nás vzdaluje mořský proud
nebo vítr, který hnal vše směrem k Laurezii. Více
a více to vypadalo, že se s ní už nikdy nesetkáme. V tu chvíli již kapitánovi nedělal starost jeho
veškerý majetek pod hladinou, ale životy nás námořníků.
Situace byla opravdu zoufalá. Břehy Laurezie i břehy úžiny byly moc daleko, a protože jsme byli nuceni chvílemi odpočívat, loďka se nám ještě více
vzdalovala. Pepík, který z nás byl nejlepší plavec,
štíhlý, samý sval, navrhl, že nás opustí a pokusí se
ostrým tempem loďku dohnat. „Rychle, rychle, Pepo, uháněj!“ začali jsme ho okamžitě povzbuzovat.
Pepíkovy paže se roztočily jako kola parníku a já
jsem ho ještě popostrčil, až jsem sám zajel pod vodu. Pepík se začal vzdalovat našemu hloučku. Bylo
ale vidět, že i jeho síly opouštějí.
22
2 Potopení
„Koukejte, koukejte tam u loďky!“ křičel Tonda,
který se již skoro topil. Všichni jsme tedy koukali a viděli, jak chobotnice zachytla konečkem chapadla naši lodičku. Jediná záchrana, i když hodně
vzdálená, půjde asi ke dnu, prolétlo našimi hlavami. Chobotnice nás ale tentokrát překvapila a přisunula loďku až k Pepíkovi. Skvělé, úžasné, úplně
jsme jásali. Vyhráno ale ještě nebylo. Pepík se držel okraje loďky, ale neměl síly se dostat dovnitř.
Snažil se, moc se snažil, ale bok lodičky byl příliš
vysoký.
Co se to tam děje? Zírali jsme s otevřenými ústy na
Pepíka, jak se najednou vynořuje z vody. Nic nedělal, a přesto během chviličky stál na hladině. Jako
by po ní uměl chodit. Ještě udělal krok vpřed a byl
v lodičce. Pochopili jsme. Chobotnice nám opět pomohla a Pepíka zespodu nadzvedla. Ten se chopil
hned vesel a hurá k nám. Škoda, že se mu nepodařilo zastavit u našeho tonoucího hloučku. Dá se
říci, že i když nerad, tak barbarsky proplul středem
a nás donutil podívat se pod vodu. Jak těžké bylo
dostat se zas nad hladinu! Toto nedopatření ale odčinil tím, jak všem pomáhal vydrápat se dovnitř.
Skutáleli jsme se na dno a tam zůstali ležet jak
hromada rohlíků v ošatce. Pozorovali jsme oblohu
nad námi, která teď byla bez jediného mráčku. Že
se na moři mění počasí rychle, jsme věděli, ale tady
se děly přímo zázraky. Ještě jsme potichu, každý
sám pro sebe, poděkovali našemu nepříteli (nebo
příteli?) za záchranu a odpočívali.
23
2 Potopení
Jen co se nám vrátilo alespoň malinko síly, posedali
jsme na lavice, chopili se vesel a čekali na kapitánův povel. Bohužel nic. A pořád nic. Hleděl upřeně
do dálky a my na něj. Mlčel a mlčel. Vypadalo to,
že je v šoku. V šoku ze ztráty lodě, ze ztráty majetku. Teprve, když jsme sami začali bez rozkazu
čeřit vesly hladinu kolem loďky, kapitán promluvil.
Slunečné paprsky za moře se již
schovaly
a tmavnoucí oblohu
spousty bílých teček zdobit počaly.
Měsíček rád světlo stříbřité připojí,
na každé vlnce odrazí,
až nebe s mořem v jedno se propojí.
Až chlad z vod k nám zvedne se
a našich nahých těl
bez slitování dotkne se.
Pak odpočinku pažím nedejme,
celou noc poctivě veslujme
a ráno s pevninou ruce si podejme.
Přeci jen tento způsob velení nás překvapil, i když
byl srozumitelný a nám všem jasný. A tak jsme
podle rozkazu vesly rušili moře ze spánku až do
rána. Když sluníčko vystřídalo přístavní světla a
24
2 Potopení
chlad zatlačilo někam hluboko do moře, dotkli jsme
se břehů Laurezie.
O pomoc jsme prosit nemuseli. Všichni nám okamžitě nabízeli jídlo, šaty, peníze, ale i odvoz domů. A my, i když jsme o všechno přišli, a hlavně
kapitán, byli jsme opravdu šťastní. Hlavně proto,
že jsme na živu, a také z lásky, kterou nám lidé
v přístavu projevovali. Kapitán se úplně změnil.
Přišel o veškerý svůj majetek a s tím jakoby odešel
i ustaraný, přísný starý kapitán. Vystřídal ho nový
kapitán, plný radosti a nadšení. A nebýt chobotnice, nikdy bychom nepocítili ten ohromný rozdíl
mezi cenou majetku a cenou života a svobody.
25
3 Úkol
Zkoušeli jsme, jak nám padnou nové šaty, když
u nás zastavil starosta přístavu. Pozval nás na snídani a my jsme mu přitom vyprávěli o chobotnici.
Se zájmem nás poslouchal, a když jsme domluvili,
řekl: „Sháním odvážné chlapy. Půjčil bych jim starou loď a poskytl vše, co by potřebovali, jen kdyby
to s tou chobotnicí nějak vyřešili. Každou loď, co
tudy pluje, potopí.“ Kapitán na nás koukl a řekl:
„Tak co? Objasníme tu záhadu?“ My jsme přikývli
a bylo dohodnuto.
Všichni jsme se shodli, že chobotnice není lidožrout
a že naopak lidi má ráda. Jinak by nám přece nepomáhala. Ale proč potápí lodě? „Asi má hlad,“
povídal Pepík. To by mohla být pravda. Rozhodli
jsme se tuto možnost hned prověřit. Už před polednem jsme měli vše potřebné nanošené na lodi.
Naobědvali jsme se trochu dříve a vypluli za chobotnicí. Vlastně Osminožkou. Pepík jí tak pojmenoval a nám se to líbilo.
K večeru jsme stáli přibližně v místě potopení naší
lodě. Osminožka vidět nebyla. Bylo nutné ji přilá27
3 Úkol
kat, možná i probudit. Postavil jsem se na palubu a
začal hrát na housle. A hrál jsem asi docela dobře,
posluchači totiž přibývali. Myslím tím tedy jednoho, který by váhou a velikostí vydal za tisíce. Ve
chvíli, kdy se vynořil, nohy se mi od strachu rozklepaly a myslím, že ani ostatním tento návštěvník koncertu svou velikostí nedělal dobře. Nehnutě
trčel, tedy vlastně trčela, Osminožka z vody a poslouchala. Kapitán s Tondou a Pepíkem, zatímco
jsem hrál, chystali pro chobotnici jídlo. Nakládali ho na vor, který jsme stloukli a svázali cestou.
Když měli snad třicet druhu pokrmů na voru, odstrčili ho k Osminožce dřevěným bidlem. Vypadal
jak ohromný jídlem přecpaný stůl.
Teď nastala chvíle čekání, co na to řekne. Byl jsem
tak napnutý, že jsem občas zahrál i falešně. Vypadalo to, že vor s tolika dobrotami ji vůbec nezajímá. Pořád nic. Přitom byl už tak blízko. „Konečně, konečně už zabrala!“ křikl Tonda. Opravdu.
Přitáhla si vor až k hlavě a koukala, co jsme připravili. Tím to také ale skončilo. Ani si nelízla, ani
si nečichla. Prostě vůbec jí to nezajímalo. Ještě to
odstrčila k nám zpátky. Možná, aby o to nezakopla, když má tolik noh.
Vor připlul, já jsem položil housle na zem do pouzdra a začal pomáhat ostatním. Dobrůtky jsme zase
uklízeli zpátky do lodě. Jak jsme byli zabráni do
práce, úplně jsme přehlédli, že se k nám chobotnice přiblížila. A ještě něco jsme přehlédli. Těsně
28
3 Úkol
u lodě, kde jsem stál, se z vody z ničeho nic vynořilo chapadlo. Chytlo mě dole za nohy a prudce
zvedlo. Převrátilo mě hlavou dolů, jak přesýpací
hodiny. Visel jsem v pevném sevření kousek nad
palubou. Všichni zůstali nehnutě stát. Já jediný
jsem nehnutě visel. Dál se ale nic nedělo. Vše se zastavilo. Netušil jsem, co se mnou chobotnice míní
dělat. Potichu jsem se modlil, jen aby mě nesnědla.
Po chvilce mi začal kapitán něco napovídat. Šeptal tak opatrně, že nebyl vidět jediný pohyb jeho
rtů. Byl naprosto dokonalý. Akorát že mu nebylo nic rozumět. Ani Pepík, který stál hned u něj,
nemohl jeho nápovědu rozluštit. „Kapitáne, není
vám rozumět,“ upozornil ho. Kapitán tedy opatrně pootevřel jeden koutek úst a zasyčel: „Housle.“
Pepíkovi to došlo a okamžitě mi přetlumočil: „Vezmi si do ruky housle.” Nechápal jsem proč, vždyť
nebudu hrát na housle hlavou dolů. Co si vzpomínám, nikdy jsem ani neviděl, žádný orchestr, který
by takto vystupoval. Nicméně housle jsem měl přímo pod sebou, a tak jsem je i se smyčcem uchopil,
jako bych chtěl hrát.
Chobotnice se rozhýbala. Přenesla mě těsně před
své oči a bedlivě prohlížela. Přemýšlel jsem, co ji na
mě tak zajímá. Nejsem přeci ničím zvláštní: drobnější postava, hnědé oči, krátké tmavé vlasy. Špinavé tričko? Ale Tonda s Pepíkem na tom s tou čistotou nejsou o nic líp. Co ji mohlo na mně tak zajímat? Visel jsem před ní tak blízko, že její ohromné
oči šilhaly. Čekal jsem, zda se neotevřou ústa a já
29
3 Úkol
do nich nebudu vsunut jako malá rybička. Zatím se
tak ale nestalo. A stále se nic nehýbalo. I když přeci ano. Pepík s Tondou si přinesli na palubu židle
a jako v divadle si potichounku, aby nerušili, posedali. S napětím sledovali, jak bude děj pokračovat.
Kapitán tvořil druhou řadu, kde byla místa pouze
na stání.
Za chvilku se mnou chobotnice zatřásla, jako by
měla starost, abych neusnul. Za moment znovu.
Najednou jeden neukázněný divák zakřičel. Byl to
Tonda: „No tak už hraj!“ V tom mi to došlo – chobotnice se mnou třese, abych hrál. A tak jsem spustil. Nebylo to jednoduché. Hru na housle hlavou
dolů jsem nikdy netrénoval. Na tyto věci by měli
v hudebních školách pamatovat.
A tak jsem na ty housle vrzal a vrzal. Chobotnice si mě občas přesunula blíž, dál, vlevo, vpravo,
jako by zkoušela, odkud je nejlepší poslech. Čtyři
skladby, které jsem všeho všudy znal, jsem už opakoval podruhé, a když jsem přestal, hned se mnou
zase třásla. Napadla mě spásná myšlenka. Upustil
jsem smyčec do moře, jako by mi upadl. Chobotnice pochopila, že hrát už nemohu, a tak mně vrátila
na loď. Kluci rychle uklidili hlediště a jeli jsme domů. Vlastně do přístavu. Chobotnice za námi ještě
dlouho a dlouho koukala.
Připluli jsme dost pozdě a šli spát. Brzo ráno nás
kapitán probudil se slovy: „Vstávat, máme moc
31
3 Úkol
práce.“ A také jsme měli. Kapitán měl vše vymyšlené a my jsme podle jeho pokynů pracovali. Další
den ráno jsme náš výtvor naložili na loď a vydali
se za Osminožkou.
Krátce po vyplutí se posádka vzbouřila. Vlastně
– byl jsem to pouze já, kdo se vzbouřil. Odmítl
jsem znovu hrát chobotnici na housle. Všichni mě
ale přesvědčovali, že je to opravdu nutné a že nový
smyčec mi již koupili. Má to být takový dárek, důkaz, jak jí máme rádi. Nechtěl jsem ale za žádnou
cenu ustoupit. Teprve když navrhli a odpřisáhli, že
po dobu čtrnácti dnů budou se mnou každý večer
hrát člověče nezlob se, ustoupil jsem.
Dopluli jsme na místo a já jsem začal. Hezky, svižně, jak se říká od podlahy. Chobotnice o nás už
věděla a se zájmem všechno sledovala. Připlula docela blízko, aby dobře viděla nejen nás, ale také
naši ponorku, kterou jsme předtím celý den vyráběli. Byl to vlastně větší sud, kam se mohl vejít
jeden člověk sedící na stoličce. Dno bylo širší, aby
se tam daly připevnit kovové obruče. Ty svou vahou umožňovaly klesání sudu pod vodu. Do víka
vedly dvě duté liány pro přívod a odvod vzduchu.
Ve dně a na boku byla malinká okénka. Stěny sudu
jsme zpevnili dalšími obručemi, aby lépe odolával
tlaku vody.
Bylo důležité, aby si Osminožka všimla, že do sudu
leze člověk. Byl to Pepík. Tak jsme si byli jistější,
32
3 Úkol
že sud nerozbije. Kapitán uzavřel sud víkem a Tonda začal šlapat na měchy, které přiváděly dovnitř
liánou čerstvý vzduch. Potápění začalo a já jsem
přestal hrát na housle. Bylo vidět, že chobotnici
nyní zajímá více ponorka.
Uvolňovali jsme provaz a Pepík klesal do hlubin.
Osminožka se potopila také. Kapitán mi řekl, ať
poslouchám u té liány, kterou odchází ze sudu starý vzduch, zda nebude Pepík něco říkat. Přiložil
jsem tedy ucho ke konci a čekal. „Koukám na tu
naší přítelkyni,“ bylo slyšet ze sudu Pepíka. „Pozoruje mě pěkně z blízka. Mám trochu strach. Třeba
nebude chtít, abychom objevili její tajemství.“
Pokračovali jsme ve spouštění, až do chvíle, kdy Pepík zakřičel: „Támhle vidím zrovna naši loď. Potřebuji ještě malinko níž. Dobrý. Dost. Stačí. Teď to
mám jak na dlani. Je tu na hromadě spousta lodí.
Ale co je zvláštní, všechny jsou roztrhané na kousky. Zotvírané jak konzervy. Veškerý náklad z lodí
je pryč.“ Pak se odmlčel a bylo ticho. I my jsme
ani nepípli. Měli jsme obavy, zda se něco špatného
nestalo. Na druhou stranu provaz a liány vedoucí
pod hladinu k sudu se ani nehnuly. Až po pěkné
chvilce se Pepík zase ozval a pokračoval. „Všechno zboží z lodí je tady o kus dál na hromadě a
zase každá bedna, každá truhla a skříň jsou otevřeny a obsah většinou vysypán hned vedle. To je
asi všechno, víc toho neuvidím. Můžeme nahoru.
Osminožka mě pořád pozoruje.“
33
3 Úkol
A tak jsme Pepíka vytáhli, všechno zase zabalili a
naložili na loď. Osminožce jsme řekli, že zase brzo
přijedeme, a já jsem zahrál na rozloučenou. Dokonce myslím, že nás pochopila. Ona zvířata slovům
sice nerozumí, ale dokáží kolikrát přesně vycítit, co
jim říkáme.
Kapitán byl nadmíru spokojený. Už věděl, co se
skrývá za tím potápěním lodí. Škoda, že byl ale jediný, kdo pochopil. Koukali jsme na něj upřeně a
čekali, kdy to z něho vypadne. Jestli si ale někdo
myslí, že jsme se cítili jako hlupáci, tak to vůbec
ne. Každý umí něco jiného. Někdo je šikovný na
to a druhý na ono. Není třeba soutěžit a snažit se
druhým vyrovnat či být lepší. Spíše je důležité, aby
si každý našel to, co ho baví. Být prostě sám sebou, ne se chtít stát tím druhým. A i kdyby někdo
neuměl třeba nic, je na tomto světě stejně důležitý,
jako například ředitel zeměkoule.
Za chvilku nás kapitán přestal napínat a promluvil:
„To, co Pepík viděl na dně, dokazuje, že chobotnice
se šíleně nudí. A jedinou zábavou jsou jí potopené
lodě, kde si potom prohlíží každý kousek nákladu.
Proto jsou všechny skříňky, bedny a truhly otevřené. A aby se ke všemu dostala, musí loď úplně
roztrhat.“
Zpátky jsme chvátali. Štěstí nám přálo. Vítr foukal
směrem k Laurezii, a tak jsme mohli vytáhnout
všechny plachty. Jen co jsme dorazili, běžel jsem
34
3 Úkol
koupit tři velké kusy plátna, barvy a štětce. Potom
jsme se najedli a skoro až do tmy malovali.
Další den, jen co sluníčko vykouklo, jsme pluli za
naší velkou kamarádkou. Tentokrát nás už vyhlížela. Jen co jsme spustili kotvu, zahrál jsem jednu
skladbičku na přivítanou. Pepík s Tondou přinesli
naši uměleckou tvorbu. Tři velké obrazy.
Rozmotali první, kde byla nakreslena úžina zanesená pískem, na dně potopené lodě a stranou chobotnice se smutnou tváří a slzami v očích. Bylo vidět,
že Osminožka naše umělecké dílo pečlivě prohlíží.
Druhý obraz ji ukazoval už spokojenou při odklízení nánosů ze dna. A když Tonda s Pepíkem rozbalili
poslední, na kterém pluje nádherná loď s muzikanty, kteří jí hrají za odměnu, vše pochopila. Usmála
se a zmizela pod hladinou.
Voda v úžině se začala kalit, jak hrnula hromady nánosů obrovitými chapadly z úžiny pryč. Se
zájmem jsme ji pozorovali při práci. Asi za hodinku jsme usoudili, že teď je řada na nás. Na loď
jsme tentokrát sebou přibrali ještě dva muzikanty
z přístavu, aby to naše představení bylo jaksepatří. Začalo se hrát. Osminožka to uslyšela, připlula
a koncert si náležitě vychutnala. Pak jsme vytáhli
plachty, zamávali a hurá k Laurezii.
Od té doby je kratší cesta bezpečná. Námořníci
se učí hrát, zpívat, malovat a kdovíco ještě, jen
35
3 Úkol
aby měli co Osminožce předvést, až poplují úžinou. A Osminožka se už nenudí. Mořské proudy
neustále přinášejí do úžiny písek, a tak má pořád
co dělat. Kapitán dostal za odměnu od starosty
novou krásnou loď a nám bohatě, opravdu bohatě
zaplatil.
36
Zveme Vás k návštěvě webových stránek
www.lhotsky-tomas.cz
38