KŘINECKÉ PAMÁTKY
Transkript
KŘINECKÉ PAMÁTKY
Leopold Nejl Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií a Středočeským krajem. K Ř I N E C K É PA M ÁT K Y KŘINECK É PAMÁTK Y Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Leopold Nejl Křinecké památky Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Leopold Nejl Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou publikace, navazující na sérii předcházejících publikací, vydaných pod společnou hlavičkou svazků obcí Svatojiřský les, Chotuc a Mladá. Financována je dílem z prostředků obce Křinec a dílem z dotačních prostředků Středočeského kraje, SROP a EU. Záměrem autora je seznámit čtenáře, ať už občany našeho regionu nebo návštěvníky, s historií a zajímavostmi krajiny na severovýchodní výspě Středočeského kraje, kraje Polabské nížiny. Poznání dějin má pro člověka dnešní doby širší význam. Poznáváme souvislost mezi minulostí, současností a budoucností, a máme tedy možnost důkladněji promýšlet své zásahy do tvářnosti krajiny a chovat se citlivěji ke svému domovu. Člověk lépe chápe současnost a její problémy, učí se vztahům mezi sebou a světem a hledá a nachází smysl života. Dnes ve zrychleném tempu života a vývoje se vynořují určitá rizika a problémy ohrožující lidstvo. Před námi je období hledání východisek, které nebude jednoduché ani bezbolestné. Síla dějinného povědomí je jedním z prostředků záchrany lidstva. Činí člověka svobodnějším a nezávislejším v myšlení, ve vytváření životních názorů a postojů. Poznávání dějin v jejich složitosti a mnohotvárnosti učí toleranci a řadí hodnoty. Že se může stát i potěšením a radostí, to nám dokazuje práce Ing. Leopolda Nejla, který se dlouhodobě, možno říci celoživotně zabývá dějinami své obce, jejího širšího okolí a také studiem přírody. Za každou památkou, místem či událostí vidí osudy lidí, jejich bolesti, trápení, práci, radost i prohry. Tato knížka je určena přemýšlivému a vnímavému čtenáři, který chápe význam domova pro každého z nás. Pro někoho je domovem oranžový kotouč slunce, který pomalu zapadá za starobylý vrch, pro jiného rozkvetlý šípkový keř vedle polní cesty za bažantnicí. Každý z nás si otloukal kolínka na jiné cestě, ale většina z nás chápe, že domov je především láska, usilovná práce a obětavá péče. A za tuto štafetu lásky, práce a péče je třeba autorovi vyslovit uznání a poděkování. Milan Moc, starosta Městečko Křinec Křinec je zemědělská obec ve středních Čechách s necelými 1500 obyvateli a bohatou historií. Přestože první písemná zpráva o její existenci pochází z roku 1352, musíme nejstarší stopy osídlení hledat už v období pravěku. Společnost, bez ohledu na ideologie, které vyznává, stále hledá správný postoj ke kulturním památkám, k zachování kulturního dědictví. Neustále se zrychlující ekonomické přeměny tlačí lidstvo stále kupředu a nedovolí žádné zastavení, natož prodlení. Za ubíhajícími událostmi zanechávají staré a nepotřebné věci jejich osudu. Neusilují o zachování jejich svědectví o lidech a době, kdy vznikaly. Žádný zákon zatím toto dědictví nechrání dost účinně, stále dochází k jeho přezíravému ob- cházení. Lidé přistupují k památkám na uplynulou dobu chladně, bez emocí. Jsou nepotřebné, přestaly sloužit, tak je zlikvidujeme. Odborníci zoufají, lidé bourají … Mnohý turista, tedy osoba obdivující kulturní dědictví, otupil od stereotypu jeho prezentace. Je to stále stejné: hrady, zámky, tvrze, kostely, kaple, interiéry, nábytek, obrazy, bílá paní, sochy, porcelán ….. Dost! Kdo to má vydržet! Situace se změní, když za každou památkou budeme vidět i její osud. Především lidský osud jejich tvůrců, ale také jak se jejich pokračovatelé k objektu chovali, jak rozvíjeli jeho tradici, jak ho opustili a znovu hledali cestu k jeho pochopení a využití. Kolem většiny památek je také hodně příběhů - právě toto Panorama městečka Křince kolem roku 1890. Fotografoval Antonín Stifter. Soukromá sbírka. 6 je jejich kulturní zázemí. A nemusí to být jenom pověsti. Zdá se výhodné upřednostnit individuální přístup k objektům. Pokud turista bude navštěvovat památky patřičně poučen, pak už nebudou všechny stejně, nebudou to stavby, výzdoby, či jiné náležitosti. Bude za památkou cítit přítomnost generací, které jí budovaly a užívaly. Pak také jako přemýšlející návštěvník bude zasažen určitým geniem loci, kterým ho navštívený objekt ovlivní a prohloubí tak jeho vlastní zážitky. Neodnese si s sebou jen zmatečný zrakový vjem, ale celou škálu emotivních zážitků, které mu nedovolí na návštěvu rychle zapomenout. Pak bude na svůj výlet vzpomínat a možná se i na některá místa vrátí. Tato knížka má napomoci tvůrčímu přístupu k vybraným památkám v našem regionu. Stopy historie v Křinci najdete téměř na každém kroku. Celému kraji vévodí svědecký vrch Chotuc. Není to jen památné místo s bohatým kulturním zázemím v podobě bájí a pověstí, ale také dlouhodobou tradicí poutního místa. Zatím je přítomnost svatostánku prokázána v době před husitskými válkami. Stavební prvky kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci pocházejí z doby kolem roku 1500. Do nynější podoby byla přestavěna po požáru roku 1888. Zalesněné návrší Kuncberk severně od obce je místem se zajímavou historií. Podle písemných dokladů v polovině 15. století tady Jan z Ronova vystavěl hrad. Zbyly z něho mohutné náspy, příkopy a torza tří sklepů. Vlivem stálé stavební činnosti jsou stopy po nejstarších dějinách vrchu zničeny. Pohled na Křinec od severu. Foto autor rok 1981. Polabská rovina kolem Chotuce. Pohled z dymokurské Kalvárie. Foto autor 1979. 7 Od nádraží do Křince se jde přes „kamenný“ most kolem rozcestníku Svazku obcí Svatojiřský les. Foto autor rok 2006. Křinecké náměstí s orientační tabulí. Foto autor rok 2006. Roku 1659 si nechali na tomto místě postavit hrabata Morzini patrový zámeček v raně barokním slohu a s překrásným parkem. I ten byl však opuštěn a v roce 1891 zbořen. Ve třicetileté válce byl Křinec a jeho okolí vypáleno a lidé utekli. Panství koupil Pavel hrabě z Morzína a stal se obnovitelem městečka Křince. Postavil tu nové chaloupky, kolonizoval je lidmi z jiných oblastí a začal tu hospodařit. Zámek v raně barokním slohu pochází z roku 1649. Tvrdí se, že je dílem Carla Luraga. Během doby se dočkal několika přestaveb, poslední kolem roku 1807, když se novým majitelem panství stala zámožná bankéřská rodina Bethmannů. V současné době probíhá obchodní řízení, kterým se budova zámku převádí na nového soukromého majitele. K dalším významným památkám patří raně barokní kostel sv. Jiljí založený v první polovině 17. století jako panská kaple a přestavený v letech 1760 a 1861 do dnešní podoby. Fara pochází z roku 1758. Pozornost si zaslouží i most přes Mrlinu se sochami Živlů. Čtyři barokní plastiky vznikly roku 1707 a představují Vodu, Zemi, Oheň a Vzduch. Při silnici vedoucí k mostu je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 a na náměstí v Křinci socha sv. Jiljí, datovaná roku 1864. Jejím autorem je Kofránek z Vojic. Kaple sv. Jana Nepomuckého na hřbitově byla postavena v roce 1712 podle návrhu Karla Luraga. Naproti ní stojí zděná barokní kaplička sv. Václava s pískovcovou sochou světce. Ale dost stručného výčtu památek a dat. Bohatství a zajímavost historie spočívá v jejich vzájemném prolínání a zajímavých vazbách. 8 Na Křinecku žili obyvatelé-zemědělci v těsném sepětí s přírodou, s přeměnou ročních období, proměnami počasí a při vší té nejistotě a úsilí o přežití hledali také i spásu pro svou duši. Jejich život byl zdánlivě jednoduchý a jednotvárný. Přírodní podmínky jim však připravily hodně starostí. Často hledali pomoc spíše duchovní, protože s prací si dovedli poradit. Z počátku jim byla nejblíže církev. Často její působení zklamalo, ale jiná pomoc v okolí nebyla. Až v relativně nedávné době pronikla na venkov kulturní obroda, ideály občanské společnosti. Snad proto jsou v okolí nejvíce zastoupeny sakrální památky. Bez povšimnutí však nesmí zůstat ani vliv uměnímilovné vrchnosti, který byl však brzo utlumen a přestal s odchodem Morzínů z regionu. Pak se už společnost postavila k památkám zády. Naopak začalo na Křinecko pronikat všeobecné vzdělání a začalo se měnit myšlení lidí i pohled na dílo předků. Žádný životní příběh, žádné dějiny nejsou jednoduché. Pojďte s námi objevovat jejich tajemství. Chotuc - pohled od jihu. Foto autor rok 2000. 9 Stručná historie městečka Křince Nejstarší osídlení Krajina polabské nížiny byla osídlena už od dávných dob. Za zvěří, obživou sem přicházeli první lovci asi před 12 000 roky. O jejich přítomnosti však existují jen řídké doklady. Více archeologických nálezů nám přibližuje způsob života v dalších obdobích pravěku (neolitu), kdy se kočovné skupinky začaly usazovat a od lovu a sběru přešly Výtah z mapy Křince, datovaný 1. ledna 1804, zhotovený na příkaz majitele panství svobodného pána a c.k. plukovníka Jakuba z Wimmerů. Mapa zaznamenává zádušní půdu patřící ke křinecké faře a zachycuje vzhled městečka a nejbližšího okolí na konci 18. století. Archiv autora. 10 k pěstování různých plodin a chovu domestikovaných zvířat. Na Křinecku, ale i v okolí Jíkve a Rožďalovic působila především kultura šňůrové keramiky a kultura zvoncovitých pohárů. S užíváním prvních bronzových předmětů, jež tu byly rovněž objeveny, je spojována unětická kultura. Svědectví hrobů Od nejstarších dob odmítal člověk uznat smrt jako konec. Proto své mrtvé pohřbíval. Lovci z pozdní doby ledové občas pokládali do hrobů i ozdoby a zbraně pro život po smrti a potřísnili je červeným okrem, který mohl představovat krev nového narození. Po období pohřbívání zemřelých převážně ve skrčené poloze přišel do naší oblasti od severu lužický lid, který pohřbíval žehem. Svědčí o tom objevené zbytky po pohřební hranici uložené v keramických nádobách - popelnicích. Významnou lokalitou s popelnicovými poli je území mezi Bošínem a Sovenicemi. Vrch Chotuc je archeology (J. Filip) považován za lužické hradiště. Nové záchranné archeologické výzkumy, prováděné v letech 2004 a 2005, existenci hradiště lidu popelnicových polí na Chotuci potvrdily. Doba laténská Zvláštní postavení v přehledu osídlení našeho regionu v pravěku zaujímá doba laténská (300 až 50 př. n. l.) Do našeho kraje se s ní vrací opět kostrové hroby. V lokalitě severně od křineckého nádraží, v místech, kde se říká Zábrdovské nádavky, bylo v letech 1881 až 1906 odkryto keltské pohřebiště s více jak třiceti hroby. Mezi nimi i hrob ženy s bohatou výbavou ozdob a šperků, včetně nákrčníku s pečetítkovými konci ozdobenými rytinami obličejů. V roce 1957 byl pod vrchem Kuncberkem při stavbě porodny vepřů odkryt mimo jiné hrob keltského bojovníka s mečem, oštěpem a náramkem plasticky vyzdobeným podobami rybek (delfínů). Nález byl vyzvednut a v únoru 1958 umístěn na výstavě „Pravěk Československa“. Pak se stal trvale vystavovaným exponátem v Národním muzeu v Praze. V zimě 1986-87 byla na poli jižně od Křince odkryta chata tkalce z laténského období. Nejvzácnější nález předal jeden z dělníků pracujících na stavbě bytových domů v Křinci (čp. 281 až 284) v roce 1955. Dvě postranice udidla od té doby vzbuzují velký zájem mezi archeology. Předpokládají, že v místě nálezu udidel zůstal zbytek hrobu náčelníka z halštatského období. Zatím však nenastala vhodná situace, která by umožnila další průzkum místa tohoto nálezu. Germáni a Římané Keltové z našeho regionu odešli a jejich místo zaujali příslušníci jiných kultur, mezi nimi malá skupina Germánů. Stopy jejich přítomnosti se nacházejí na úpatí Chotuce. Okrajově sem zasáhl i římský vliv. U brodu přes řeku Mrlinu byla nalezena mince z období Constantiuse (337 až 361 n. l.). Pak nastalo stěhování národů… Výtah z mapy politického okresu poděbradského z roku 1893. Mapa zachytila počátek velkých změn z konce 19. století. Provedena je zatím jen stavba železniční tratě a nádraží. Původní je tok říčky Mrliny (regulována 1886 - 88), tok Blatnice a mlýnský náhon nazvaný Trnava (obě vodoteče upraveny před druhou světovou válkou). Zůstává také zbytek Velké Bažantnice na jih od silnice k Chotuci. Z rybníka Nepokoje zůstala už jen západní hráz u osady Mutínsko (zrušen v polovině 19. století). Archiv autora. První Slované Přítomnost Slovanů v naší krajině prokazují archeologické nálezy už od dob první kolonizační vlny v 6. století n. l. a nasvědčují ji také místní názvy, které mají staroslovanský i všeslovanský původ. Písemný doklad o Křinci První písemná zpráva o Křinci se vztahuje k roku 1352, kdy je osada uvedena v seznamu farních vsí v Čechách, který nechal sestavit první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Pro pražskou diecési se zachoval původní rejstřík papežského desátku placeného v první lhůtě o Všech Svatých L. P. 1352. Historik V. V. Tomek určil dobu jeho vzniku na druhou polovinu roku 1352 a zachycena je tu polovina hodnoty ročního desátku. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jako hlavní výběrčí 11 papežského desátku, ustanovil k vlastnímu vybírání své podvýběrčí, ale také se sám staral, aby byl desátek řádně odváděn. Karel IV. se patrně příliš neměl k tomu, aby slíbenou třetinu desátku odvedl papeži. V červenci byl proto papež Inocenc VI. už netrpělivý. Zvláštním listem požádal krále, aby vzhledem k velkým potřebám kurie buď odevzdal třetinu první roční splátky papežskému kolektoru Janovi Paduánskému, nebo aby dovolit vybrat celý desátek za druhý rok pro papežskou komoru. Vybídl zároveň listem Jana Paduánského, aby pohnul panovníka k naplnění této žádosti. Necháme je jejich problémům a podíváme se na vlastní obsah dokumentu. Papežské desátky Podle knihy emer. faráře Josefa Kurky Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecése Litomyšlská (Praha 1914) jsou hodnoty půlročního desátku vybírané za rok 1352: Křinec 18 gr. Dymokury 30 gr. Libice 54 gr. Bošín 12 gr. Veleliby 30 gr. Poděbrady 51 gr. Mcely 12 gr. Činěves 30 gr. Nymburk 1 sexg. Loučeň 15 gr. Výkleky 21 gr. Kostomlaty 30 gr. Žitovlice 9 gr. Rožďalovice 24 gr. Úmyslovice 12 gr. Jeseník 21 gr. Budiměřice 4,6 gr. Všejany 18 gr. Oškobrh 15 gr. Papežské desátky byly nepříjemnou záležitostí, zvláště jejich vymáhání. Provázely je časté upomín12 ky zaplacení, hrozby i církevní tresty. Desátek byl vybírán nepravidelně, došlo k němu snad jen v letech 1352, 1367, 1369, 1384, 1399, 1403 a možná i v roce 1405. Doklady nejsou úplné a odborníci pouze předpokládají, že se vybíral vícekrát. Výpočet desátku z beneficií a ročních příjmů far nebyl přesný. Někteří duchovní totiž část příjmů zamlčovali. Jinak by křinecká fara patřila mezi středně movitá místa. Arcibiskup musel občas odpovídat na žádosti papeže o doložení hodnoty desátků. Zpravidla se vymlouval na objektivní potíže. Z výkazů však lze sledovat hodnotu desátku i psaní názvu osady: 1352 Krzinicz 18 gr. 1367 Krzinicz 18 gr. 1369 Krzincz 18 gr. 1384 Krzynycz 18 gr. 1385 Krzynycz 18 gr. 1399 Krzynycz 36 gr. 1403 Krzynycz 18 gr. Křinecký farář platil v roce 1399 výjimečně hodnotu celoročního desátku. Ve výběru desátku nastaly občas i nečekané zvraty. Když jel v roce 1384 král Václav IV. na korunovační cestu do Říma, odváděly se desátky - se souhlasem papeže - jemu. Mimo uvedení jmen farních vsí nám však celý dokument podává jen chatrné informace. Rod Valečovských Ve druhé polovině 14. století patřila osada Křinec zemanskému rodu Valečovských. Je doloženo, Roubená rolnická usedlost s původní podsíní, zápražím a doškovou střechou. Chalupa „u Najmanů“ čp. 54 v Chmelařově ulici. Domek byl zbourán v letech 1940 - 1950. Foto anonym. Archiv autora. Poslední roubený dům na křineckém náměstí - zbourán v roce 1899. Obchod s uhlím a dřívím Václava Radechovského. Foto Antonín Stifter. Zelené náměstí v Křinci. Rolnické usedlosti z poloviny 19. století. Foto autor rok 1969. První křinecká radnice čp. 32 s původním vjezdem do dvora. Foto autor rok 1967. Zelené náměstí s mariánskou sochou a stoletými lípami. Foto autor rok 1973. 13 že Jan z Valečova seděním na Křinci sem v roce 1378 dosazoval faráře. Po něm dědil jeho syn Bernard a v další generaci spravoval majetek jeho potomek Jan z Křince. Před husitskými válkami Jan zemřel a v roce 1418 sem dosazoval faráře za nezletilého dědice rytíř Bohuš Vrabec z Valečova. Zpráva o dalším hospodáři Janovi z Křince a Valečova se pak objevuje až v roce 1426. Valečovští byli stoupenci víry podobojí a po skončení válek o svůj majetek přišli. V roce 1432 se tu připomíná Hanuš z Polenska, hejman v Křinci, který byl katolíkem a vojákem. Pro koho křineckou tvrz opatroval, však není známo. Páni z Ronova Další zprávy o osadě pocházejí z roku 1463, kdy jejím držitelem byl Jan z Ronova, zakladatel nové rodové větve Ronovců - rodu Křineckých z Ronova. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad a využil toho k získání základního hospodářského zázemí rodiny. Na blízkém vrchu postavil hrad Kuncberk. Majetek dále rozmnožili jeho synové Jiřík a Viktorin. Když v roce 1510 oba zemřeli, zanechali zaokrouhlený feudální velkostatek sahající od Činěvse až po Dětenice a Osenice. Početní potomci obou bratrů se však v roce 1519 o pozůstalost podělili, a tak došlo k rozdělení na menší statky. Jejich vlastníci pak měli v ostré ekonomické konkurenci potíže s přežitím. Základní rodový majetek - Křinec s hradem Kuncberkem - držel Jiříkův syn Jindřich Křinecký z Ronova. Byl to jen malý podíl celého dědictví po otci, navíc byl Jindřich nepevného zdraví a nemohl se plně věnovat hospodaření. Brzo se 14 zadlužil. Když zemřel, dědila majetek jeho dcera Kateřina, která se provdala za Jana purkrabího z Donína. Oba manželé brzy zemřeli a majetkové vyrovnání po nich prováděl Janův bratr Bedřich, purkrabí z Donína a na Benátkách. Aby mohl zaplatit dluhy, prodal v roce 1568 pozůstalost Janovi Kostomlatskému z Vřesovic. Valdštejnové Po krátkou dobu byl držitelem Křince Jakub Kostomlatský z Vřesovic. Když zemřel, prodala jeho manželka Anna Kaplířová ze Sulevic a na Skalce kuncberský statek Jindřichovi z Valdštejna a na Dobrovici. V kupní smlouvě z roku 1568 je Křinec poprvé v písemných pramenech nazýván městečkem (městysem). V držení jeho rodu byl až do roku 1622. Posledním z této větve rodu Valdštejnů byl Heník z Valdštejna a na Dobrovici. Patřil k evangelíkům a účastnil se českého stavovského povstání. Nakonec byl nucen odejít do emigrace. Konfiskovaný majetek koupil proslulý Václav Albrecht Eusebius z Valdštejna a za několik měsíců vyměnil kuncberský statek se svým příbuzným Adamem mladším z Valdštejna za jiný majetek na severu Čech. Když v roce 1638 Adam zemřel, připadla kuncberská část pozůstalosti jeho nejmladšímu synovi Janu Viktorinovi z Valdštejna na Hrádku a Štěpanicích. Morzinové V době třicetileté války (1618-48) nechalo panstvo svůj polabský majetek osudu. Tažením vojsk byl celý kraj zničen a ani Křinec nebyl ušetřen. mou kolonizace lidmi z Vrchlabí a z Lomnice nad Popelkou. Stal se zakladatelem dnešní podoby městečka Křince. Postavil zde zámek (1650-1659), lovecký zámeček na Kuncberku (kolem roku 1670), kostel sv. Jiljí (po roce 1680) a zároveň chaloupky pro nové osadníky. Několik dalších generací Morzinů se zasloužilo o obnovu celého okolí. Jejich rozumné a osvícenecké jednání pomohlo obyvatelstvu přežít mnohá svízelná období. Za jejich vlády se Křinec několikanásobně rozšířil. Rodina Bethmannů V roce 1796 prodali Morzinové křinecké panství vojenskému zbohatlíkovi, pražskému měšťanovi, plukovníkovi Jakubovi Wimmerovi. Ten tu hospodařil do roku 1807. Tehdy prodal panství frankfurskému bankéři svobodnému pánu Šimonu Moricovi z Bethmannů. První dvě generace nových majitelů ještě o svůj maObnovitel panství po třicetileté válce Pavel hrabě z Morzina. Fotografoval Antonín Stifter. tek pečovaly a často tu pobývaly. Soukromá sbírka. Jejich následovníci už přijížděli do Po skončení války pak Jan Viktorin z Valdštejna Čech jen zřídka a podstatnou část majetku proprodal zbytek kuncberského statku Pavlu hra- najímali. Vlastní panské sídlo spravovali ředitelé běti z Morzina a na Vrchlabí. Jeho rod pocházel velkostatku. Obojí nepřispívalo k prosperitě panz Furlánska. Prvním činem nového majitele byla ství ani městečka. V roce 1945 byl majetek rodiny důkladná obnova celého panství, provedená for- Bethmannů znárodněn. 15 Původ místních jmen V době trvalého osídlování začali lidé pojmenovávat okolní přírodní útvary a později i osady a místa, která vytvořili. Z rozborů jednotlivých jazykových výrazů můžeme soudit na období, kdy tato pojmenování vznikla. CHOTUC Název našeho polabského opukového kopce Chotuc musel vzniknout jako jeden z prvních. Vždyť jeho dominantní poloha v krajině byla základním orientačním bodem a jistě k němu byl přiřazován každý další objekt v okolí. S výkladem jména Chotuc zápolila řada autorů. Jejich názory předkládáme pokud možno podle doby jejich vzniku, aby bylo patrné, kdo přejímal názor předchůdců. Pohled na Chotuc od jihu. Foto autor rok 1968. 16 Stifter říká… O první výklad se v roce 1880 pokusil ve své knížce Křinec, historickotopografický náčrtek místní lékárník Antonín Stifter a ještě počátkem 90. let u něho setrvával, jak naznačuje ve svém rukopise Památky archeologické a místopisné pro Křinec a vůkolí. Z jeho stručného vyjádření je patrná snaha o serióznost: Jméno vrchu má původ svůj beze vší pochybnosti od jakéhosi jména osobního a nalézáme v Čechách mnoho tomu podobných jmen, jako kupříkladu Chotěšovice, Chotusice, Chotiv, Chotiš, Choteč a jiná. Pánův vrch Poněkud jiný názor k výkladu jména Chotuc zveřejnil v roce 1912 v souborném díle Poděbradsko F. J. Čečetka: Chotut znamenalo původně „pán“. Chotucký vrch odtud Pánův vrch. Tento názor později cituje také Zdeněk Háza ve své disertační práci Lidé na panství Nový Kunstberk 1595-1745. Výklad je to velice přitažlivý a umožňuje i další rozvinutí myšlenky třeba v duchu křesťanské ideologie. Vrchol kopce dostává nový význam převzetím představy, že odtud je nejblíže k Bohu, k Tvůrci, k Pánu všeho tvorstva. To však nevkládejme do pera učiteli Čečetkovi, protože jeho věta není takto rozvinuta. Názory R. J. Vonky Dva názory přináší křinecký rodák a učitel R. J. Vonka, protože výklady místních a pomístních jmen patřily k jeho oblíbeným činnostem. Vlastně přinesl názory tři. Výkladem pomístních jmen z okolí se zabýval už v roce 1894 jako žák pražského učitelského ústavu ve školní úloze. Tehdy si ještě nevěděl se jménem kopce rady a uvádí, že jeho původ je neznámý, nevyjasněný. První jeho věcný výklad zaznamenal v 50. letech 20. století neznámý posluchač na jedné z jeho četných přednášek v Křinci. Řekl prý: Slovo Chotuc je odvozeno od jména Chotut. Je to jméno pohanského boha. Ochraňoval manželství a také úrodu. Na Chotuci byly konány a uzavírány sňatky z ochoty. Ze svobodné vůle, z ochoty - sňatky podle chuti. Ve stejné době v Pamětní knize městečka Křince vypočítává 82 tvarů jmen odvozených od jména Chotut a zároveň uvádí druhý výklad: Staří neznali výraz „vůle k moci“, mluvívali o lidech divných a divých, velikých a divokých choutek. Zvlášť takovými panovačnými choutkami vynikajícím dali jména Chotut, Chotul, Chocen, Choteč, Chotiš… Vyjmenovává celkem 34 jmen. Jinde pohanského boha Chotuta přirovnává k jeho údajnému moravskému rezortnímu kolegovi Miličovi a maďarskému Sobášovi. Pojmenování kopce rovněž dává do souvislostí s poutěmi konanými o velikonočním pondělí na Chotuc a spojenými v dávných dobách s hromadnými svatbami. Nelze se ubránit dojmu, že uvedené konstrukce zavání romantismem či literaturou obrozeneckého období. Chotut Výklady, kalkulující s pojmenováním kopce podle pohanského boha Chotuta, mají jeden zá- sadní nedostatek. Neznáme totiž jména pohanských bohů z počátku slovanského osídlení na našem území. Jména uváděná v literatuře jsou přebírána od jiných slovanských národů (Lužice, Jihoslované a podobně), nebo jsou literární fikcí. Takže z boha Chotuta máme spíše sňatkového podvodníka. Antonín Profous Výkladem místních jmen na vědeckém podkladě se zabýval dr. Antonín Profous a svoje poznatky shrnul v knize Místní jména v Čechách. V případě názvu Chotuc je velmi stručný: Jméno Chotuc vzniklo přivlastňovací příponou -j z osobního jména Chotut a znamená Chotutův vrch (viz Chotutice ves lidí Chotutových). Na rozdíl od Vonky odvodil dr. Profous od základního tvaru osobního jména Chotut jen tři místní jména - Chotuc, Chotutice (ssv. od Kouřimi) a Chotusice (městys s. od Čáslavi). Je-li tento výčet skutečně z hlediska jazykového rozboru úplný, pak je pozoruhodné, že se všechna místa nacházejí v původním zlickém knížectví, nebo alespoň v oblasti jejich předpokládaného vlivu. Může to něco znamenat? Slovník Nahlédneme-li do etymologického slovníku, najdeme k našemu problému se jménem Chotuc následující stručné poučení: Choť - staročesky chot - manžel, ženich, milenec, obdobně fem. chot. Novočesky jen: choť - manžel, fem. manželka. Souvisí nějak s německým Gatte - manžel, ale poměr není jasný. 17 Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené názory, vyhrává jednoznačně představa o vzniku názvu Chotuce od osobního jména Chotut. Odborník-jazykovědec tvrdí totéž. Škoda jen, že tento výklad není možné časově zpřesnit. Nevíme, kdy osobní jméno Chotut bylo užíváno, a je jen jisté, že se nepoužívá dodnes. Nebylo v době užívání asi ani často uváděno ve staročeské literatuře. Z toho pak mohou plynout dva závěry. Za prvé - osobní jméno Chotut prakticky vymizelo ještě před rozšířením písemných záznamů. Pak pojmenování kopce Chotuc odpovídá našim předpokladům, že byl pokřtěn prvními Slovany usídlenými v povodí Mrliny. Za druhé - slovo Chotut není a nikdy nebylo osobním jménem, a proto se nedochovalo. Předchozí výklad vzniku názvu je tedy nesprávný. V tomto případě musíme hledat vysvětlení jiné, snad ve výkladu slova chot. Ze slovníku víme staročeský význam, ale přímá spojitost chot = pán z toho neplyne. Podívejme se na tento problém z jiné stránky. Vývoj významu slova chot do současnosti spočíval spíše v omezování původního obsahu. Snad již ve staroslovanštině či všeslovanštině mohl znamenat i obecný výraz pro pána. Ostatně také dnes se tvary choť nahrazují rodově rozlišenými pán a paní. I v tomto případě, pokud by byla úvaha správná, svědčila by o značném stáří pojmenování kopce Chotuc. Nakonec ještě jedna zvláštnost. Jméno Chotuc se jeví jako dvoupohlavní. Používá se výraz ten Chotuc i ta Chotuc. 18 MRLINA Lidská sídla byla nejdříve zakládána v úrodných údolích řek. V případě hledání kořenů názvu řeky Mrliny máme úlohu podstatně usnadněnu. První listina Listiny z 12. století dokládají, že název Mrlina je opravdu velmi starý. Podívejme se na některé nejstarší písemné zprávy s ohledem na způsob psaní jména řeky. V roce 1183 Bedřich, vládce Čechů, podaroval špitál sv. Jana Jeruzalémského v Praze a v listině mimo jiné uvádí: Confirmo etiam villam Trebic, que iacet super fluvium, qui dicitur Mrilina, quam eandem uxor mea ipsi contulit. Tedy potvrzuje na místě vesnici Trebic, ležící nad řekou, která se nazývá Mrlina, jak… Další text pro nás není důležitý, ale zajímavé jsou poznámky novodobého vydavatele listin. Pokud jde o vesnici Trebic, neví editor Zbytek starého koryta Mrliny pod zahradami v Křinci. Foto autor rok 1968. vydání Gustav Friedrich, kde tato osada leží. O Mrilině však kategoricky prohlašuje: Mrilina fluvius, qui apud Nymburk in Albiam influit. Tedy Mrlina řeka, která vtéká u Nymburka do Labe. Když zalistujeme dále v Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae vydaných v redakci básníka a archiváře Karla Jaromíra Erbena (Praha 1855), podaří se nám určit i vesnici a potvrdit, že se jedná o náš kraj. V roce 1186 Eliška, česká královna a manželka zmíněného Bedřicha, věnovala hospitali ordnis S. Joannis Jerosolimitani k jejich kostelu v Praze na Bojišti další vesnice. Mezi nimi potvrzuje: … et aliam villam, quae vocatur Ledci in provincia, quae vocatur Netribiz, et quaedam terra in villam, quae… Takže vesnici Trebic lze ztotožnit s nedalekými Netřebicemi ležícími u Mrliny. Pokud by přece jen vznikly pochybnosti, tak ještě v roce 1199 český král Přemysl kostelu na Bojišti uvedený dar potvrdil. Upřesňuje, že v provincii Ledce se jedná o tři vesnice a v Netřebicích vše zůstává u jakýchsi polí či dvora ve vesnici. Zároveň si tím připomínáme jednu z nejstarších písemných zpráv o obci v našem regionu. Tím však ověření případu nekončí. Původní neregulované řečiště Mrliny u Nových Zámků (regulováno v letech 1972 až 1977. Foto autor rok 1973. Podle Jana Hellicha Další podklady k názvu Mrlina shromáždil Jan Hellich v článku Zkomolená jména řek na Poděbradsku. Připomíná dar krále Přemysla II. Otakara z roku 1257 kazatelským bratřím žebravého řádu sv. Domika v Nymburce. Vedle místa pro stavbu kostela a kláštera dostali také ostrov v Labi a konečně rybolov na řece Morlině. 19 Dále Hellich cituje z jedné základní nymburské listiny: Jinou listinou prodává král Václav II. dne 28. června r. 1293 za 300 hřiven stříbra Ortlibovi z Rožmitálu dědičné rychtářství v Nymburce s malým mlýnem na Labi a s dvěma lány rolí u vsi Ústí (Uzk, nyní zaniklá osada) a rybolovem v Merline (et piseatisnibus in aqua Merlina, Erb. Reg. II., 696). Pak obrací pozornost k mladším pramenům: V urbářích zachovaných panství Poděbradského z r. 1553, 1590 a 1651, pak rozličných zprávách a knihách až do roku 1745 a 1780, jmenuje se řeka tato vždy správně Mrlinou. I ve starých mapách království Českého jest název Mrlina a v hořejším toku Drnava. Teprve v Schallerově topografii uvedena jest novota do spisu názvem Mrdlina. Dále Jan Hellich připojuje ještě průzkum starých map, i když jsou pro náš problém asi příliš mladým pramenem: Chovám ve své sbírce as 50 originálů starých map království Českého od XVI. až do XIX. století. Na větší části jest řeka Mrlina sice zakreslena, avšak zřídka jménem označena. Na mapách z roku 1696 a 1704 jest vytištěno řeka Milina, na mapě cisterciáka Vogta z roku 1712, tištěné v Norimberce, dokonce Mulina. Obé jest patrně omyl vzniklý chybným čtením rytce a jest samozřejmé, že má býti Mrlina. Na rozsáhlé mapě Müllerově z roku 1720 a na základě této zhotovených mapách Wielandově a Eberově stojí jenom jméno Drnava. Schaller v topografii své užívá Merlina a poprvé Mrdlina. Na Kreybichově mapě z roku 1826 jest Mrlina, a tolikéž i na historické mapě království Českého, vydané Maticí musejní roku 1850 od Josefa Jirečka. 20 Stifter kontra Hellich S výkladem významu jména Mrlina i posouzením jeho původu se zabývá řada autorů. Antonín Stifter se tentokrát schovává za výklad v Jordánově slovníku, který vztahuje význam jména k pojmu „mrtvé těleso“. Soudí z něho, že je říčka obdržela snad pro svůj pomalý tok. Opačného názoru je Jan Hellich. Je přesvědčen, že pomalost toku Mrliny je způsobena technickými úpravami toku - vzedmutím hladiny jezem v Nymburce a budováním podobných zařízení u mlýnů na toku - a je novodobým jevem. Ve starých dobách byla prý řeka prudší a jako důkazu se dovolává širokého a vybrázděného koryta. K výkladu jména pak dodává: V názvu Mrlina jest skryt kořen staroslovanský „mor“, který i ve jménech jiných řek slovanských se vyskytuje, kupříkladu u řeky Moravy v sesterské zemi Moravě, u Dolní Moravy v Bulharsku, u řek v Rusku a v mnohých jménech krajů, osad a míst. Svědčí to jenom o dlouhém stáří názvu této řeky. S názorem J. Hellicha na chování toku Mrliny se nechá s úspěchem polemizovat. Vybrázděné koryto zanechávají zpravidla povodně, prudké i u jinak líných řek. Navíc rychlost toku je v zásadě dána tvarem terénu, tedy spádem koryta. Původně mohl být terén sice spádnější, ale ne příliš, jak o tom svědčí řada meandrů, kterými se v minulosti Mrlina prodírala ke svému ústí do řeky Labe. Vonka o Mrlině K názvu řeky se vyjádřil i R. J. Vonka. V roce 1920 ve své knížce Poděbradské hejtmanství soudí, že slovo Mrlina upomíná mor, umrlý. V dávných Regulované řečiště Mrliny při březnové povodni v roce 2006. Foto autor rok 2006. dobách byla krajina podél řeky bahnitá a vlhká, a tudíž velmi nezdravá. Slovo mu také připomíná řeku Moravu. V roce 1950 v Pamětní knize městečka Křince přináší jiný výklad, opět vonkovsky rafinovaný. Považuje za původní tvar Mrdlina a odvolává se na bulharštinu a srbštinu, kde uvedené slovo znamená „klikatý, vrtivý“. Také etymologický slovník potvrzuje stejnou významovou charakteristiku i ve staročeštině. Vychází ze současného výrazu „mrcati ocasem“ - vrtěti ocasem - a podporuje jeho původ odborným výkla- dem: Intensivum starého pravděpodobného útvaru mrdati, jež staročesky a dosud v moravskoslovenském nářečí a slovensky znamenalo totéž, novočesky jen v obcesním smyslu. Podle slovníku do dnešních dnů zůstala odvozenina výrazu mrdati ve smyslu šmrdolit se okolo někoho. Slovník také potvrzuje obdobný výraz v bulharštině, polštině, slovinštině, slovenštině a dokonce litevštině. Vonkův výraz názvu řeky je nejen logický (meandrovitý, vrtivý tok řeky), ale má i zdánlivě jazykový základ, zázemí. Jeho návrhu však chybí historický, faktický doklad, jak vzápětí uvidíme. 21 Provedeme stručné shrnutí názvů řeky podle toho, jak se vyskytují v nejstarších listinách: rok 1183 MRILINA listina Bedřichova rok 1257 MORLINA listina Otakarova rok 1293 MERLINA listina Václava II. léta 1253-1651 MRLINA poděbradské urbáře léta 1696-1704 MILINA mapy rok 1712 MULINA Vogtova mapa MERLINA Schallerova topografie MRDLINA rok 1826 MRLINA Kreybichova mapa Z přehledu je patrné, že pro Vonkův druhý výklad hovoří pouze novotvary užívané od Schallervy doby. Správný výklad jména Mrlina má zřejmě jiný původ. Již citovaný etymologický slovník při výkladu hesla mříti, mru uvádí různé příklady tvaru a významu odvozenin ve slovanských jazycích. Nás z toho zajímá vztah ke staročeštině: mrtvol(a), umrlý, nedomrlý, mrlina. K tomuto poslednímu výrazu autor slovníku dodává: hanácky -ena pěna u úst umírajícího. Líná řeka Ostatně etymologická problematika hesla mříti, mru není jednoduchá. Autor jednak upozorňuje na tvary všeslovanské a zároveň na skutečnost, že od kořenů tvaru mr, mer a mor vzniklo mnoho odvozenin. Z nich ale jen některé mají starobylý typ. Jméno Mrliny odvozené od kořenu mr (v mru) je obsaženo prokazatelně v staročeštině a také staré písemné zprávy zajišťují jeho starobylost. Blíže pravdy při výkladu pojmenování naší řeky jsou tedy ti badatelé, kteří odvozovali původ 22 jména od líné, nepohyblivé až mrtvé řeky. Ostatně i mor- má vztah ke slovům mříti, mru (staročesky přímoří, zámora, úmora, mořiti). Původ po jazykové linii odvozuje od praslovanského a staroslovanského mor. Takže i tato varianta výkladu jména Mrliny může mít svůj podíl na pojmenování a na základním výkladu nic nemění. KŘINEC I při zkoumání možností vzniku a původu jména naší osady Křinec začněme stručným přehledem dosavadních názorů regionálních badatelů. Jedná se jen o několik případů. V Poděbradsku byl v roce 1912 vysloven nepříliš komentovaný názor, že název Křinec vznikl podle krýně - koryto. V nejstarších zápisech je ves nazývána jako Krzyn, Krzynovec, později i Skřinec. Jako keř nebo skříňka? R. J. Vonka patrně při formování předchozího výkladu nebyl, i když je spoluautorem části uvedeného díla. Sám říká, že se původně domníval, že Křinec vznikl od slova keř. Někdy za okupace převzala tento jeho názor i tehdejší křinecká lékárnice Amálie Kutinová, která jej ve vyprávění zapsala do své knížky Naši pacienti (Praha 1946): A víte, že Křinec byl původně ostrov? Rostly tu hojně křoviny, odtud prý byl název původní Keřinec, později Křinec. Ale už v roce 1935, když Vonka pronikl do bulharštiny, přišel prý věci na kloub a vlastně se ztotožnil s výkladem v Poděbradsku. Tuto myšlen- ku pak různě měnil a doplňoval, aby časem dospěl k jiné představě: Jméno Křinec je odvozeno od slova „krýti“. Podle koncovky slova Křinci soudím, že v naší obci vyráběli dřevěné nádoby - okříny na skrývání vzácnějších věcí. Bulhaři dodnes užívají slova „malinké krinče“ - malá skříňka. Často vypočítává slova s významem „skříňka“ z jiných, především slovanských jazyků, ale i z latiny. Později se pokusil v Pamětní knize městečka Křince o následující zobecnění: Krin- označení věcí vypuklých, vydutých jako okřín. V krajině snad místo, prohlubeň, shromažďující vodu, tj. mokřinu. Zároveň upozornil na fakt, že v okolí existuje ještě jedno podobné jméno - pomístní název polí „V okřínku“, kde dříve byl rybník Okřínek (Vokřínek). A co koryto? Varianta regionálních badatelů, že název Křinec souvisí s výrazem koryto, krýti, má přece jen některá slabá místa. Koryt, prohlubní či vypuklin a mokřin je všude hodně, a je proto podivné, že jmen vzniklých od tohoto základu je tak málo. Uvědomíme-li si situaci na počátku středověku, kdy lidé v každé vsi museli být při obstarávání základních životních potřeb soběstační, pak i výroba nádob - ať již z keramiky či dřevěných hrnců - byla hodně rozšířena. I počátkem feudalismu, při nepříliš rozvinuté dělbě práce, základní denní potřeby z dostupného materiálu (mezi něž ve velké míře patřila hlína a dřevo) vyrábělo hodně vsí. Výrobců okřínů bylo asi mnoho, ale názvů vsí je naopak málo. Co nám k tomu řekne etymolog? Pohled na křinecké náměstí. Foto autor rok 2006. Okřín - již staročesky, dosud v nářečích zvláště okrajových, na Vysočině též vokřín, lašsky okřin i ogřin (zde dřez): dřevěná mísa na kynutí těsta, vysekaná, vydlabaná, ne vysoustruhovaná, z jednoho kusu. Polsky krzynov mísa, ukrajinsky krýnovka pánev, hornolužicky křina koryto, dolnolužicky kok´sin koryto, slovinsky krinja nádoba na mouku, krnica na těsto, srbochorvatsky okrinú, krinica, slovensky okrín. Praslovansky krinú je patrně od ker- krájeti, řezati, útvar jako klinú, je-li od kolu, kláti. Či patří spíše k řeckému… Z výčtu významu slova okřín v různých slovanských jazycích plyne, že má spíše význam nádoby, ať již na těsto, obilí či cokoliv jiného, než jiný výraz pro prohlubeň, koryto. Tato skutečnost průkaznosti Vonkova názoru nenapomáhá. 23 Ani jako skříň Podobně pokulhává i Vonkův návrh hledat původ názvu Křinec ve slovech příbuzných skříni. Většina lidí v šerém dávnověku neměla tolik majetku či cenností, aby ho byla nucena skrývat. Mezi vzácné předměty patřila skromná úspora peněz a možná několik šperků, jen obchodníci na tom byli v tomto směru lépe. Většina nalezených pokladů nebyla uložena ve skříňkách, ale v hrncích. Jen předáci družin, úředníci a podobně měli příležitost shromažďovat majetek a používali po dlouhou dobu především truhel. Pro ně však rozhodně „nedováželi“ skříňky až z Křince. Každý si nechal tu svoji truhlu vyrobit některým místním řemeslníkem. Etymolog nám vysvětluje: Skříň - staročeské škříně, kdysi nábytek truhlového druhu (dnešní skříň se zvala almara). Lašsky přískřinek, přitruhlík. Slovensky skriňa, staroslovensky skrinjica, hornolužicky křinja, rusky skrínja i skrína, nářeční skryn´, ukrajinsky skrýnja, polsky skrzynia, slovinsky krínja, srbochorvatsky skrinja i š-. Přejato ze starohornoněmeckého scrini, ta pak z latinského scrinium. Změna kmene a rodu asi vlivem slov jako bedna, truhla. Vzhledem k poslovanštění původního výrazu scrini, také i ve všech slovanských jazycích začíná slovo skrin-. Později z přehledu historických pramenů uvidíme, že jméno osady se původně psalo Krzinicz, tedy naprosto odlišně a varianta Skřinec se do listin dostala až mnohem později. Shrneme-li dosavadní poznatky, má tato Vonkova teorie původu jména Křinec malou naději na přijetí. 24 Kronikář Roštejnský Celou záležitost s původem jména Křinec uzavřel v 50. letech 20. století kronikář Lubomír Roštejnský, který v Pamětní knize městečka Křinec upozornil na odborný výklad: Název obce Křinec - nejstarší tvary jména, jenž se v pramenech vyskytují - 1369 Krzincz, 1398 Krzinecz, 1406 Krzincze, později i Chřinec a Skřineč - Skrzinecz. Vznik místního jména Křinec nejspíše můžeme porovnat s podobnými slovanskými názvy a jejich významem. Ruské krinica značí pramen vody, studnu, podobně jako polské krzynica, krynica, slovinské slovo krnica označuje ve vodě hluboké místo, vrtivou vodu, vodní vír. Tento zcela nový výklad čerpal od odborníka na jazykové záležitosti. Dr. Antonín Profous Dr. Antonín Profous v knize Místní jména v Čechách vychází z jazykového rozboru a výčtu tvarů jmen Křinec v historických pramenech. Z nich jen stručný výpis: 1352 KRZINICZ 1406 KRZINCZE 1357 KRZYNICZ 1407 KRZINECZ 1369 KRZINCZ 1418 KRZYNECZ 1385 KRZYNYCZ 1430 CHŘINCE 1489 KRZINCZ 1454 KŘINCI 1390 KRNICZ 1569 KRZINECZ 1398 KRZINECZ 1638 SKRZINECZ 1405 KRZYNYCZ 1748 SKRŽINCŽE, KRŽINCŽJ 1790 KRŽINETZ 1834 KŘINETZ Z uvedeného přehledu je patrný původní tvar jména Krzinicz, vzápětí zkrácený na Krzincz a také Krzinecz. Potíže se zápisem začínají v době zavádění česky psaných listin místo původních v latině (Chřince, Křinci). Naznačuje to zároveň, že v této době už pravděpodobně nebyl původní význam slova v širším povědomí. Novou podobu dostává jméno v době germanizace úředních zápisů s nástupem německy psaných dokumentů (od Skřincže až po Křinetz). Profous vychází z podobného stručnějšího seznamu. Prvotní tvar Křinice vznikl ze stejného appell. (rus. Krinica - pramen, studně, pol. staré krzynica, dnes krynica, slovin. krnica - hluboké místo ve vodě, vodní vír. Bern. SIEW. 617). V nepřízvučné slabice -ni- (v Křinici, z Křinice) splynulo -i- s -ň-, srovnej v Čechách pšence, kaňčka (Geb. HM I., 228, Trávn. HMČ 158). A jako k výrazům v Týnci, z Týnce jest nom. Týnec, tak k výrazům v Křinci, z Křince utvořen zvratnou analogií nom. Křinec. A konečně jako jména Budeč, Hřebeč, Radeč mají k sobě adj. budecký, hřebecký, radecký, tak utvořeno k adj. křinecký zvratnou analogií jméno Křinec. Od stejného základu je podle dr. Profouse odvozen jen jeden místní název, navíc v poněkud kombinované podobě: říčka Křinice a městečko Křinice. Podává i následující vysvětlení čerpané opět z historických faktů. Křinice, německy Weckersdorf, je ves dlouhá přes čtyři kilometry a leží podle malého potůčku prakticky od jeho pramene až téměř k jeho ústí do Dtenavy pod Broumovem. První písemná zpráva je z roku 1255 a místo je jmenováno Crinice. Pak se po dlouhou dobu používal název německý Weckensdorf (jeho výklad je ves Weckerova). Až v roce 1854 byl zaznamenán návrat k českému jménu ve formě Skřinice. V tomto případě dostala ves název podle potoka, který jí protéká. K tomu Profous suše konstatuje: Jméno potoka Křinice vzniklo ze stejného appellativa jako jméno Křinec. Neobvyklé jméno Porozhlédneme-li se po naší vlasti, zjistíme, že slova odvozená od základu krzyn-, křin- se často nevyskytují. Bude asi vhodné se na celou záležitost podívat i z této stránky. Snad takový rozbor alespoň nepřímo pomůže přiklonit se k některému výkladu vzniku jména, i když Profousův způsob opřený o jazykový rozbor a doklady z jiných slovanských jazyků, je více jak přijatelný. Při listování etymologickým slovníkem by bylo také vhodné podívat se na variantu nabízenou dr. Profousem. Narazíme na dvě podobná slova: Křinice - staročesky pramen, jen v místním jméně Křinec. Rusky krinica, bělorusky krynica, ukrajinsky krynýcja, staropolsky krzynica. Příbuzné jsou nejspíše jen předpokládané řecké útvary… U dalšího výrazu nezastírám rozpaky, ale snad patří mezi příbuzná slova: Křínek - ryba Blicca bjoerkna (cejnek, skalák). Nejasné. Trochu se mu podobá srbochorvatsky kerekrinja. O nic příznivější výsledek nepřináší ani prolistování starých listin a slovníků. V této oblasti si nelze dělat nárok na úplnost pohledu, ale i tak skromnost výsledku mnohé naznačuje. V současné době se v severní části české kotliny mimo Křinec vyskytuje podobné jméno jen zřídka. Vedle již uvedené říčky a městyse Křinice na východě 25 v broumovském výběžku jsem nalezl jen tři místa. Osamělá chalupa a dnes kemp na břehu Komárovského rybníka u Branžeže v Českém ráji se jmenuje Křineč. V zalesněné krajině protkané rybníčky a potoky nedaleko Duchcova je také osamělé místo a to se nazývá Křinec. Ve starších turistických průvodcích jsou tu uvedeny lázně. Nakonec skončíme na západní hranici české kotliny. V národním parku Českosaské Švýcarsko nalezneme říčku Křinici, která dokonce protéká na německou stranu a ponechává si přitom původní jméno (v německém přepisu). V seznamu obcí z roku 1964 se v tachovském okrese vyskytuje obec Křínov, u něhož však o stejném původu vzniku jména nemůžeme jednoznačně mluvit. Křinec u Duchcova Vrátíme se ještě ke Křinci u Duchcova. Karel Sklenář tu popisuje následující případ: Na straně k Teplicům býval za městem odedávna hájek Křinec, kde před polovinou minulého století objevili „pohřebiště“. A odtud je to už jen kousek cesty do sousední vsi Lahoště. V lahošťském minerálním pramenu byl nalezen poklad keltských bronzových spon, náramků a prstenů v bronzovém kotlíku… Zásadní otázka zněla - jak se neobyčejný nález ocitl v minerálním prameni? Dnešní názor je totožný s tím, který se objevil hned v první obšírnější zprávě o nálezu uveřejněné v německém „Duchcovském Týdeníku“ v polovině února 1882. Její autor, horní správce Tobiš, soudí, že je to poklad votivní povahy, který sem kdysi spustili Keltové jako oběť nějakému božstvu či prameni samotnému. Starověcí spisovatelé i archeologové moderní doby přinášejí celou řadu dokladů o tom, že staří Keltové uctívali vody prameny, řeky, bažiny a přinášeli jim různé oběti. 26 Keltský svatostánek Význačné keltské nálezy z Křince a okolí (a téměř s jistotou očekávané další objevy) potvrzují, že tady měli Keltové regionální správní centrum. Názor na původ a stáří názvu obce to dovoluje posunout ještě do staršího období. Když sem staří Slované přišli, nalezli tu možná zbytky keltského svatostánku uctívajícího původně „vodní živel“. A protože sami také vyznávali přírodní božstva, mohl být pro ně nález božiště snadno rozpoznatelný a neměli potíže mu porozumět. Vedlo to k pojmenování místa podle této zvláštnosti. Tato hypotéza by vysvětlovala malý výskyt míst s názvem Křinec. Jen podobný archeologický nález jako u Duchcova by mohl uvedenou myšlenku potvrdit. Patrně nástup křesťanství se postaral o likvidaci posledních zbytků památky na pohanské Kelty i Slovany. Jméno od vodního živlu Nezbývá, než se přiklonit k názoru odborníků, že jméno Křinec skutečně vzniklo od staročeského slova křinice a jeho původ musíme hledat ve vodním živlu, kterým ostatně náš region oplýval. Z rekonstrukce krajiny ve starých dobách v místě Křince plyne, že tu o prameny, studny, hluboká místa ve vodě, či víry na hladině a vířivou, vrtivou vodu nebyla nouze. Tím je splněn základní hmotný předpoklad pro vznik takového jména. Přesto zůstane navždy neobjasněno, jaké přesné přírodní uspořádání krajiny dalo podnět k tomuto názvu právě v místě naší osady. Zároveň také zůstane záhadou, proč se toto označení vyskytuje tak zřídka. Hřbitovní kostelík na Chotuci Kostel-kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci patří mezi nejstarší stavby v okolí Křince. Když budeme zkoumat historii dnešní stavby, seznámíme se s jejím vývojem od jejích pozdně gotických začátků až do dnešních dnů. Není to však celá sakrální historie vrcholové plošiny na Chotuci. Starší dějiny jsou tajemné a jen zvolna se vynořují z mlhavých dálek raného středověku. Jejich základnou je už slábnoucí ústní tradice podepřená jedním sporným historickým pramenem a záhadným nápisem na zvonu. Hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice na Chotuci před rokem 1888. Převzato z knížky P. Antonína Černovického: Vyobrazení starobylé kaplice Nejsv. Trojice Boží na Chotuci u Křince. - Brno 1890. Kresba Jan Rektorys z Rožďalovic. Nejstarší památka - zvon Není pochyb o tom, že nejstarší památkou na chotucký kostelík je zvon. Převezmeme údaje od odborníka, znalce českých zvonů, historika Mgr. Petra Váchy. Jde spíše o zvonek - má v průměru 37 cm, ale jinak jeho vzhled odpovídá starému původu. Po konzultacích s odborníky podle typů písma byl datován do let 1380 - 1420. Petr Vácha provádí dokumentaci českých zvonů a porovná-li vzhled chotuckého zvonku s jinými vhodnými případy, pak konstatuje, že datování odpovídá dokumentaci dalších zvonů. S nápisy je občas potíž. Zvonař nebo jeho pomocník nerozuměli latině, a tak je nápis částečně zkomolený. Možná že oba řemeslníci byli i negramotní. Potíž tedy vzniká už při samotném čtení nápisu - nebo snad lépe luštění nápisu. Není nijak udivující, že se při provedení tohoto úkonu občas badatelé rozchází. Musíme 27 převzít znění nápisu podle Petra Váchy, který v e-mailu píše: Na horním okraji mezi dvojicemi linek: S.A.LVE+KEGIn+A O?LK+IEVEDATKI*, na čepici nad K ve 2/3 nápisu písmeno D, pod začátkem KAE a konvice (některá písmena převrácená, A v prvním řádku majuskulní). Na rozhraní věnce obloun. Původní oltář v kapli na Chotuci před rokem 1888. Podle náčrtku Jana Rektoryse z Rožďalovic kreslil Antonín Stifter - rok 1880. 28 Petr Vácha nakonec konstatuje, že se mu podařilo přečíst nápis jenom částečně. Píše: Začátek nápisu lze číst „Salve Regina ...“ [K=R], zbytek je nečitelný. Pokud zvon existoval už v předhusitské době, musel viset ve věži nějakého svatostánku. Pokud to bylo na Chotuci, šlo o stavbu dřevěnou, po které nezůstaly žádné stopy, nebo také můžeme spojit jeho existenci s některými nedatovanými archeologickými objevy. Vyjasnit zbytek nápisu na zvonu a jeho začlenění do historického prostředí čeká na další badatele. Kdesi v prachu archivů nebo staré literatuře čeká na vyjasnění ještě jedna okolnost. Podle nepřesných a neúplných údajů má podle církevního pramenu být zmínka o kapli nebo o farářích z Chotuce v nějakém encyklopedickém přehledu kostelů. Není znám jeho autor ani název díla. Údaj se má vztahovat k druhé polovině 13. století, snad k době kolem roku 1275. Má tu být patrně zmínka o Ronovci Čeňku Častolovovi. Zatím ověření této zprávy uniká v šeru archivních místností jako přízrak. Trochu jiný pohled na problém neznámého údaje přinesl Petr Vácha: Není zcela jasné, byla-li k druhé polovině 13. století zmiňována kaple na Chotuci nebo přímo v Křinci. Nejstarší fyzicky doložená stavba kaple na Chotuci je z období pozdní gotiky - tj. loď a presbytář kaple, která pak byla obnovena jako hřbitovní, což dokládá dvojice protilehlých dveří na bocích, kterými se vynášela rakev podle potřeby na tu či onu stranu. Sakristie, bohužel zbořená, byla podle mých zjištění z opravy v r. 1697. Původní zvonek z kostelíku na Chotuci. Celkový pohled. Foto autor roku 1972. Detail gotického nápisu na zvonku z kostelíku na Chotuci. Detail nápisu s konvici. Foto autor roku 1972. Nejstarší dějiny kostelíka na Chotuci se dotýkají ještě jednoho regionálního problému, na který naráží i úvaha Petra Váchy. Nevíme totiž, kde stál nejstarší (první a původní) křinecký kostel a s ním asi spojený hřbitov. Zvažování možnosti přemísťování svatostánků mezi osadou a Chotucem nelze přehlížet a nebo dokonce vyřazovat z úvah. Tvoří jejich základ. Především se jedná o archeologický výzkum kaple a zároveň se v dalším současném dokumentu přesvědčíme o tom, že odborníky starší záležitosti kolem tohoto objektu nezajímají. V roce 1973 zapsal kronikář Lubomír Roštejnský do „Pamětní knihy městečka Křince“: V listopadu provedli pracovníci výkop - sondu středem lodi do hloubky 140 cm. Byly odkryty tři kostry v lodi a jedna v kněžišti. Pod dnešní dlažbou cihlovou ve 40 cm byly zbytky původní dlažby opukové. Dějiny zděné stavby kostela Novodobé dějiny stavby, která se dochovala do dnešních dnů, začneme dvěma dokumenty. 29 Později v roce 1976 vyšla ve „Vlastivědném zpravodaji Polabí“ (Polabí 1-2/1976) zpráva o orientačním archeologickém průzkumu, provedeném v roce 1973 pracovníky Polabského muzea v Poděbradech. Zprávu podával Antonín Hejna z Archeologického ústavu ČSAV v Praze. Z článku použijeme základní část: Terénní situace na temeni Chotuce by připouštěla domněnku o existenci opevnění, a proto také předpoklad staršího kostela byl do jisté míry oprávněný, i když historickými zprávami nedoložený. Kostel s velkou pravděpodobností neexistoval r. 1352, poněvadž není zaznamenán v rejstříku papežských desátků. Nejstarší historická zpráva pochází až z ro- ku 1568 (A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, X., 374), kdy je uváděno podací právo a totéž uvádí roku 1569 A. Profous (Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny II., 45). A. Sedláček rovněž uvádí, že po r. 1650 byla na Chotuci stavěna kaple, je tedy možné předpokládat, že šlo o přestavbu staršího kostela. Podélná osa V-Z uvnitř stavby zahloubená až na podloží zachytila na substrukci menzy a před ní hrobku s cihlovou konstrukcí velmi mladého charakteru, jižně od menzy zachytila rovněž konstrukci základového zdiva závěru. Sonda S-J v jižní polovině lodi odkryla horizont podlahy z opukových desek, který překrýval podlahu hliněnou. Závěrem lze konstatovat, že i když osídlení na Chotuci ve středověku je doloženo nálezy keramiky, nebyly při průzkumu kostela zjištěny žádné takové okolnosti, které by dovolily klásti jeho výstavbu do období staršího než pozdně gotického. Podle celkového charakteru stavby a viditelných architektonických článků je pravděpodobné, že stavba byla založena kolem r. 1500 a přestavěna po roce 1650. V souvislosti s touto stavbou byl pravděpodobně zazděn původní portál od jižní strany. Otevřenou otázkou zůstává charakter středověkého osídlení a osídlení pravěké, odpověď by však přinesl pouze důKaple Nejsvětější Trojice v provedení před rokem 1888. Maloval Antonín Stifter počátek 80. let kladnější archeologický výzkum. 19. století. 30 Archeologický výzkum byl vyvolán plánovanou opravou kaple, která byla už tehdy ve velmi špatném stavu. K celé akci se vážou zvláštní okolnosti, ale o nich se zmíníme později. Zaráží však jedna věc. Vnitřek kostela je osvětlován malými okny a další přístup světla mohou zajistit dveře v jižní stěně a omezeně vchod v západní předsíni. Pokud se skutečně prováděl archeologický průzkum v měsíci listopadu, pak probíhal za šera ve spoře osvětleném prostoru. Svítit si mohli pracovníci přenosnými akumulátorovými svítidly a nebo petrolejkou. V roce 1973 měli v tomto směru omezené možnosti. Uvedená okolnost mohla ovlivnit výsledek jejich práce. Provedení sondy v nevlídných listopadových dnech umožňovalo jen konstatovat rozsah hmotných nálezů. Pro sledování podrobností nebyly vhodné podmínky. Každý archeolog se zároveň bude za nepříznivých okolností výzkumu vyjadřovat rezervovaně a nebude mít zájem na zveřejnění sporných pozorování. Zároveň tak pozdní termín vyvolá otázku, zda byl vůbec zájem objekt zkoumat, a s tím pak souvisí i dostatek času k provedení průzkumu. Dnes už svoje podezření na neregulérní provedení výzkumu můžeme jen připustit, ale na výsledku to už nic nezmění. Z popisu můžeme soudit, že se někde na úrovni oltářního podstavce našly zbytky jakéhosi základového zdiva. Hloubka zachytila nejméně tři horizonty podlah - hliněnou, z opukových desek a dnešní cihlovou dlažbu. Předpokládejme, že se skutečně v kapli nenachází žádné středověké i pravěké nálezy. I to něco vypovídá. Jsou to zatím je- diná zjištění, z nichž některé by se skutečně mohlo týkat stavby kostela z předhusitské doby. Podklady zjištěné v roce 1973 jsou zatím jediné. Ve zprávě o statickém zjištění stavby a technické zprávy z roku 1997 vyhotovené pracovníky firmy MURUS s r.o. Praha (Ing. Radka Valášková a Ing. Jan Vinař), zhotovené na podkladě Stavebně historického průzkumu provedeného Ing. arch. Evou Vyletovou z Památkového ústavu střeních Čech zjistíme, že se v základních informacích nic nezměnilo. Stavební historie objektu Jádro kostela, loď s presbytářem, jsou pozdně gotického původu. Literatura obecně klade výstavbu kostela do doby kolem r. 1500. V 2. polovině 17. století byl kostel barokně přestavěn, kdy byla upravena průčelí. Gotické okenní otvory byly zazděny a nově byla zřízena obdélná okna v pískovcových ostěních. V lodi a presbytáři byly nově prolomeny vždy dvojice protilehlých vstupů. Hladká průčelí byla pojednána dvoubarevně s červeně malovanými články na bílé ploše. Dodatečně v průběhu 18. nebo 19. století bylo upraveno jižní okno presbytáře a jižní okno lodi v místě bývalého vstupu na kruchtu. Tato okna mají na rozdíl od raně barokních cihelná ostění. K západnímu průčelí byla připojena předsíň. Střecha kostela byla valbová s polygonální sanktusovou vížkou s lucernou a cibulovou bání. Ve stavebně historickém průzkumu se uvádí, že po požáru v roce 1888 byl kostel upraven a nově zastřešen. Tvar valbové střechy byl zhruba obnoven, přičemž polygonální sanktusník byl nahrazen hranolovým s jehlanovou střechou. Předpokládáme 31 však, že konstrukce krovu požárem zničena nebyla a je podstatně staršího data. Podrobnější pohled na zděnou stavbu kostela V předchozích citátech jsou uváděna nepřesná historická data, a tak nezbývá, než přezkoumat podrobněji dějiny zděné stavby kaple na Chotuci. Nejstarší stavební prvky, dochované do dnešních dnů, svědčí o tom, že stavba vznikla kolem roku 1500. Především to dokládá pozdně gotický portál, který byl později zazděn. Umístěný je v jižní stěně kaple. Dále pod vrchní omítkou je na některých místech patrná starší červená gotická omítka. Stavba byla provedena hlavně z opukového kamene v rozsahu chrámové lodi, presbytáře a sakristie. Podle materiálu by bylo snad možné tomuto stavebnímu období přisoudit i opukovou podlahu. Zdi o tloušťce kolem jednoho metru odpovídají také předpokládané stavební etapě. Vnější rozměry lodě jsou 9 x 9 metru (vnitřní rozměry 6,7 x 6,7 metru), presbytář má vnější rozměry: hloubku 563 cm a šířku 725 cm. Rozměrově se jedná o menší budovu, která odpovídá gotickým církevním stavbám toho druhu. O dalších stavebních prvcích pojednávají už uvedené popisy. Potíže nastanou při pokusu zasadit stavbu do konkrétních poměrů v Křinci kolem roku 1500. V průběhu husitských bouří utrpěla nejen autorita a společenské postavení katolické církve, ale zároveň přišla o podstatnou část svého majetku. Kostel v Křinci byl před bouřemi katolický a patronátní právo nad ním vykonávali páni z Křince a Valečova. Kolem roku 1500 byla situace úplně jiná. Na hradě na Kuncberku vládl rod Jana z Ronova, přes32 něji jeho dva synové Jiřík a Viktorin, kteří se už psali Křineckými z Ronova. V průběhu husitských bouří většina kostelů byla v rukou kněží pod obojí a ti se vymykali nejen administrativě pražského arcibiskupství, ale někdy i patronům nebo kolátorům kostelů. Teprve za vlády Jiříka z Poděbrad se situace uklidňuje a začíná pomalá renezance katolické církve, vznikají i nové tolerantnější skupiny jiného náboženského cítění. Vytváří se příznivější atmosféra pro vzájemné soužití. Pokud jde o bratry Křinecké z Ronova, nemáme konkrétní zprávy o jejich náboženském smýšlení. O jejich otci Janovi z Ronova se uvádí, že byl ultrakvista, ale doloženo to není. Více o jeho víře spíše vypovídá, že byl stoupencem Jiříka z Poděbrad, a nemusí v tom hrát roli jen jejich blízké příbuzenství. Naopak o synech obou bratří víme, že se většinou přiklání k jednotě bratrské. Jiřík a Viktorin Křinečtí z Ronova měli zřejmě tolerantnější náboženské názory, pohybovali se v několika pražských úřadech, a tak není vyloučeno, že reagovali na měnící se atmosféru ve společnosti a přistoupili k obnově kaple na Chotuci. O křineckém kostele v této době nic nevíme. Pokud existoval, tak obnova kaple na Chotuci byla dost výmluvným gestem vrchnosti. Poslední spolehlivou zprávu o podávání kněze ke křineckému kostelu máme z roku 1418. Podle nepříliš podařené zprávy je připomínán v letech 1443 až 1453 křinecký farář Vít (Vitum plebanum ecclesie in Krzyneze). Ostatní osoby ze záznamu mají vztah k tepelskénu klášteru a jeho okolí. Zatím není přesvědčivě doloženo, zda se jedná skutečně o Křinec v Polabí, i když přítomnost kněze v daném regionu nebo i Plzni jde vysvětlit bez potíží. Nejasnosti v postavení svatostánku Další existenci kostelíka na Chotuci máme doloženu již písemnou zprávou. Když kupoval křinecké zboží dne 14. října 1568 Jan Kostomlatský z Vřesovic od Jindřicha purkrabího z Donína a na Benátkách, je v trhové smlouvě uvedeno: …s podáním kostelními, totiž v Skřinci a na Chotuci, … Údaj je potvrzen dále v roce 1575, kdy 21. června prodala statek Anna Kaplířová ze Sulevic, vdova po Jakubovi Kostomlatskému z Vřesovic, Jindřichovi z Valdštejna a na Dobrovici. Ve smlouvě stojí: …s vinicí, kteráž leží na vrchu Chotuci tak řečeným, což tu má, též s hájem a podacím kostelním na témž vrchu Chotuci, což tu má… Uvedené zprávy jsou pozoruhodné tím, že ke kostelíku na Chotuci existovalo podací právo. Byl k němu tedy dosazován farář a s tím je pochopitelně spojeno i jeho hmotné zajištění. Musel mít nutně obydlí - faru, zabezpečenou stravu či platy? Jak byly tyto náležitosti uspořádány, nevíme. Třicetiletá válka byla pohromou pro celý kraj. V jejím průběhu - v roce 1638 - byla sepsána tzv. Taxa statku kuncberského. V té době zemřel majitel panství Adam mladší z Valdštejna a jeho majetek byl „otaxován“ a rozdělen mezi jeho syny. Nejmladší Jan Viktorin získal kuncberský statek a v zápisu o Chotuci suše konstatuje: …kostely filiální jsou dva, jeden v městečku Skřinci, druhý na vrchu nad Skřinci slove Chotuči, kladou se každý podle obyčeje po 100 kopách, činí 200 kop. Po skončení třicetileté války prováděl v roce 1651 nový majitel panství Pavel hrabě z Morzina Oltářní obraz pro kapli Nejsvětější Trojice na Chotuci. Kreslil student malířské akademie František Truksa v roce 1891. Detail obrazu. přiznání lidí podle víry. V komentáři ke zprávě se zmiňuje o kostelech: …i druhý filiální na vrchu Chotuci slove nad městečkem Křinci založení trojice svaté, kdežto před starodávnem pouti se vykonávaly… Sice jsme ze zprávy nezjistili, zda kostelík na Chotuci byl ve válce zničen, ale za to poprvé víme, že byl již po delší dobu zasvěcen Nejsvětější Trojici a byl cílem slavných poutí. V komentáři dále Pavel z Morzina uvádí, že v Křinci nebyl už více jak 2030 let obsazen úřad faráře a lid je po stránce víry značně zanedbán. Pak nás další události nutně vedou k závěru, že měl-li kostelík na Chotuci vlastního kněze, bylo tomu tak jen do doby vzniku války, to je do roku 1618. Později byl po odchodu českobratrských kněží do exilu takový nedostatek služebníků božích, že do Křince dojížděli až do roku 1725. 33 Náhrobní deska bratří Haaberů. Foto autor roku 1968. Obnova kostelíka v roce 1679 Pavel hrabě z Morzina kolonizoval okolní vesnice a obnovil hospodářství velkostatku. Postavil honosný zámek, obnovil kostel … K obnově kaple na Chotuci došlo v roce 1679 a později byl obnoven oltář, patrně na památku jeho nejmlad34 šího syna Pavla Tomáše hraběte z Morzína, který zemřel 17. ledna 1697 na válečné zranění. Ostatně svědectví o této době podávalo ještě koncem 19. století zařízení kostelíka. Antonín Stifter o tom poznamenal: Nynější kaple Chotucká pochází z doby novější, jak copový její sloh prozrazuje. Uvnitř spatřujeme toliko jeden oltář práce řezbářské, slohu copového, obarvený barvami namnoze křiklavými. Na oltáři tom nad tabernákulem jest erb hrabat z Morzina a nad tím nápis. PAUL THOMAS DER HEYL. ROM. KAYS. MAJESTAT OBRISTER LEUTENANT a letopočet 1697. Lze z toho souditi, že tento pán z rodiny Morzinovské oltář a snad i celou kapli znovu zříditi dal. Portatile na oltáři tom bylo zasvěceno r. 1679. Stifter se mýlil - kapli mohl obnovit skutečně jen Pavel hrabě z Morzina, neboť jeho syn Pavel Tomáš byl jednak nepříliš majetný voják a pak sídlil na malém statku Kovanicích, který koupil až v roce 1691. Dědicem po něm byl jeho starší bratr Jan Rudolf hrabě z Morzina. O něco dále Stifter poznamenal, že portatile zasvětil pražský arcibiskup z Valdštejna. Touto osobou mohl být jedině Jan Fridrich z Valdštejna, který zastával svůj úřad v letech 1675 až 1694. Kaple byla obnovena v barokním slohu, gotické prvky byly odstraněny nebo potlačeny. Původní pozdně gotický portál nevyhovoval, byl zazděn a jižní stěna byla opatřena novým prostranným vchodem. Zárubně stejného rozměru byly zazděny i do severní stěny. Dnes jsou zaplněny zdivem, a tak můžeme jen usuzovat, zda i v tomto místě byl druhý vchod. Při obnově kaple byl patrně vy- budován i dřevěný kůr, umístěný v západní části lodě kostelíka. V této době byly přizděny zákristie a předsíň u západního vchodu. Jako svědek minulosti může sloužit pouze kamenná část stavby, ostatní díly byly častěji obnovovány, a tedy i měněny slohově. Podle některých údajů byla kaple dvakrát zapálena bleskem. Po druhém požáru v roce 1888 Antonín Stifter zapsal: Na oltáři i portatile za své vzalo, idest ohořelo a ostatky zničeny. Pouze náhodou nápis na ohořelém prkénku pozůstal Nápis ten značí, že portatile zasvěcenou roku 1679 hrabětem z Waldštýna, arcibiskupem pražským, jenž do něho vložil ostatky sv. Víta a sv. Bonifáce. Tak stalo se za Václava Hőglera tamějšího faráře Křineckého, jenžto na tom nápisu stvrzuje podpisem a pečetí. Zmínka o křineckém faráři P. Václavu Hőglerovi je mylná. Ten byl v Křinci až o sto let později. Mohl jen potvrdit, že ostatky jsou původní - pravé. Pak Stifter pokračoval: V kapli sv. Trojice nalézá se také ve zdi zazděný náhrobní kámen Jana Christofora Haabera, faráře Křineckého; na němž nalézá se vytesaný kalich a pod ním dvé srdcí, jež každé ruka drží. Nápis následující je: EGO AUTEM IN VESTRUM MEDIO SUM. LUC. CXXII. HIC REQNIESCIT IN DOMINO ARV AC EXIMINS DOMINUS JOANNES CHRISTOPHORUS HAABER, QUI KRZINECIJ VINEAM DOMINI EXIBUT PER ANNES 46. VIXIT CETATIS SUCE ANNO 69, DEVIXIT DIE 22. JUNI ANNO DOMINI 1809. V Křinci skutečně od roku 1781 byl farářem Jan Kryštof Haaber, ale ten podle Pamětní knihy farní spravoval farnost v letech 1781 až 1796 a pak předal úřad svému bratrovi Václavovi Symphroniánu Haaberovi, který mu do té doby dělal kaplana, Stifter vypsal z této knihy, že 7. června 1810 zemřel Václav S. Haaber, a dodává: Jak lid vypravuje, panovala velká láska bratrská mezi oběma tak, že si přáli oba v jednom hrobě ležeti, a tak pořídili, aby někdy na jednom místě pohřbeni byli, což se i stalo. Odpočívají oba v hrobce před oltářem v kapli na vrchu Chotuci (Chotici). Samotný nápis na náhrobku však o těchto skutečnostech, snad mimo obrazových symbolů, nic neříká, Po citátu z evangelia sv. Lukáše, kap. 122: Já pak s vámi rozdělím šat v půli - pokračuje nápis takto: Na tomto místě odpočívá na poli Páně znamenitý pan Jan Kryštof Haaber, který křineckou vinici Páně opatřoval po 46 let. Sotva ostatně dosáhl 69 roků, odešel dne 22. června léta Páně 1809. O Václavu S. Haaberovi není zmínky; Jan Kryštof byl farářem v Křinci jen 15 let a ne 46 a Václav přečkal svého bratra o necelých 14 roků. Chybu v počtu roků lze vysvětlit tím, že spodní část náhrobního kamene byla poškozena, a mohlo tak dojít k chybě při čtení. Po úmrtí Václava S. Haabera byl náhrobní kámen již vyplněn původním nápisem a pro druhého z bratrů již pak nikdo další náhrobní desku nepořídil. Snad takovéto vysvětlení stačí? V roce 1880 zapsal do Pamětní knihy městečka Křince Antonín Stifter: …Kromě několika neuměle pracovaných obrazů na plátně a na dřevě a několika lavic nejeví kaple ta ničeho pozoruhodného. Kaple nalézá se ve stavu bohužel velmi 35 zpustlém a lze očekávat, jestli se jí správy důkladné nedostane, že časem úplně zkázu vezme. Hřbitov nemá umělých pomníků neb starých pomníků, kromě velmi starého kříže z pískovce, na němž jest nečitelný jakýs nápis a letopočet. Autor samozřejmě nepočítal k těm nepozoruhodným věcem oltář - jak sám říká jinde: vzácnou řezbářskou práci, trochu pokaženou přemalováním křiklavými barvami. Shořela kaple na Chotuci Tehdy zachránil kostelík před úplnou zkázou blesk - zprávu o tom zapsal do stejné knihy opět kronikář Antonín Stifter: V noci na den 23. července 1888 po velmi parném dnu strašná bouře se strhla, blesk za bleskem, rána za ranou, a při tom strašný liják. Jedna rána zastihla po ½ druhé hodině k ránu kříž na věžičce na Chotuci a sjel blesk dolů do kostela, kdež se ztratil. Věžka pak se vznítila a počala hořeti. Lidé ve Křinci nevěděli o tom, až když v továrně škrobové pana Wonky strojník strojem pískati počal. Tu konečně několik občanů, mezi nimi kostelník a hrobník p. Wynš Václav, strážník Muzika, zedník Leopold Košťálek, hasič Jindřich Beneš, hajný vrchnostenský Bím a pan Jan Martínek a ještě několik tam běželi. Přišedše tam, dosud hořela jen věžka jako svíce a počal pan Wynš, opatrný to hrobník a kostelník, aby nepřišel ke škodě, vyklízeti kosu, starou sekeru, kosíř, starý žebříček a lopatu a máry. Zedník Leopold Košťálek, taktéž opatrný syn svého otce, jemuž stavba nové zdi hřbitova rozšířeného letos svěřena byla, vynesl z kostela futra dvoje pro umrlčí komoru, a to bylo vše. Ba nad to 36 vše (opomněl jsem), ku dveřím sákristie ani klíč neměli, poněvadž zedník jeden tam dělající, klíč uschoval pod ten pravý kámen! Tudíž dveře vypáčili. Když pak některý z občanů přece jen něco vynésti chtěl, a tu hlavně byl by býval oltář, práce to řezbářská a obraz na plátně zakrývající oltář za přední, tu, jak očití svědkové pravili, strážník Muzika a hajný je ohrožovali, a tak šťastně v bázni Boží se postavili hodně daleko a dali kostelíčku čas, by mohl úplně shořeti.Tu také viděli, jak věž ohořelá počala se káceti a spadla na hrob rodiny Nedvídkové, kdež dohořela a kde zábradlí krásné lité jakož i pražiny, v němž zábradlí zaděláno, tak i socha, tak zničeny, tak strašně poškozeny. Jedině ten hrdinský kus proveden, že zvonek ….... motykou vytáhli, by se nerozlil. Dole pak v osadě, jak lidé vypravují, nebylo troubeno od hasičů, aby prý lid se nebouřil, a tak náš milý kostelíček sv. Trojice jest dnes obraz zpomsty, proti nebesům trčí 4 holé stěny a i ty vlaštovičky, jež tu hnízdily, i ty snad za své vzaly, poněvadž jsem je neviděl tam druhého dne na tu strašnou noc, poletovati. Tolik rozzlobený kronikář - ale brzo mohl zaznamenat příznivější obrat - již v roce 1889 mohl zapsat: Také roku letošního kaple na Chotuci novou střechou a věží opatřena. Na seřízení oltáře obecenstvo zdejší osady a osad přifařených přispělo dobrovolnými příspěvky, již ale doposud stačitelnými nejsou, by z nich důstojný oltář pořízen býti mohl. Z příčiny té má býti upraven oltář provizorní a teprve později oltář řádný. Situace nebyla v té době jednoduchá. Křinecký farář P. Antonín Černovický v pamětním spisku vydaném v roce 1890 komentuje okolnosti, za kterých došlo k obnově kostelíka: Pohled na původní vzhled hřbitova na Chotuci. Později tři „nájezdy“ vandalů srovnaly pomníky se zemí. Památka zemřelých tu je uctívána i současné době - hřbitov není opuštěný. Foto autor rok 1954. Ztráta tohoto oltáře (oltář z roku 1697 - pozn. aut.) je tím bolestivější, ježto teprv nedávno, a sice r. 1880, značným nákladem (150 zl.r.m.) od zbožných farníků křineckých dobrovolně poskytnutým byl obnoven vkusnou prací dovedného pozlacovače Antonína Růžičky z Prahy. Z toho byl zármutek hluboký v srdcích všech dobrých osadníků křineckých. Když téhož roku (roku 1888 - pozn. aut.) dne 16.září, v den památky české patronky sv. Lidmily, konáno bylo na Chotuci církevní svěcení nové části rozšířeného hřbitova, při kterémž památném církevním úkonu se svolením Jeho Milosti nejdůstojnějšího pána Emmanuele Jana Schőbla, biskupa litoměřického, byly služby Boží, slavná mše svatá pod širým nebem na hřbitově za živé i zemřelé osadníky obětována; tu četně shromáždění osadníci, majíce zde před očima rozvaliny a očazené zdi shořelého toho roku kostelíčka hřbitovního, skormouceným srdcem naslouchali slovům svého duchovního správce, jenž jich v kázání, taktéž pod širým nebem na hřbitově konaném, k důvěře v Boha a ku zbožné obětavosti na obnovení a opětné zbudování shořelé kapličky povzbuzoval,… Farář Černovický sice dále děkuje patronátnímu komisaři Václavu Totzauerovi, zástupci vrchnosti Bethmannů, za pomoc, ale zápis kronikáře naznačuje, že ani pomoc vrchnosti ani dary farníků nestačily pokrýt finanční náklad na úplnou obnovu kostelíka. Nový oltářní obraz pro kapli na Chotuci s vyobrazením sv. Trojice namaloval podle trhového barvotisku student malířské akademie v Praze František Truksa v roce 1890. Truksa byl křinecký rodák a na studiích na akademii byl finančně podporován továrníkem Františkem Eduardem Vonkou, který obraz koupil a i s rámem věnoval církvi. Dnes je obraz umístěn v kostele sv. Jiljí opata v Křinci vedle kazatelny. V té době, tj. roku 1891, postavil továrník na Chotuci rodinnou kryptu. První tam byl dodatečně pohřben jeho syn Antonín, který v roce 1889 spáchal sebevraždu. Penězi vyplatila rodina povolení jeho pohřbení do hrobky, neboť podle zvyku se sebevrazi pohřbívali za hřbitovní zdí. Do roka byla obnovena stavba kostelíčka na Chotuci, do provizorního oltáře uloženy byly ostatky svatých mučedníků Urbana a Revokaty 37 a přiložena plechová krabička s listinou pamětní se jmény všech dárců, kteří dohromady částku 100 zl.r.m. přispěli k jeho vybudování. Budovu slavnostně posvětil dne 3. listopadu 1889 P. Jan Čuban, biskupský vikář a farář ve Mcelích. Oltářní obraz byl svěcen dodatečně dne 8. listopadu 1891. Tím byla dokončena obnova kaple po požáru způsobeném bleskem. Mimo pamětního spisku, sepsaného farářem P. Antonínem Černovickým v roce 1890, byla při této příležitosti vydána i korespondenz-karte - čili dnešní pohlednice. Až k samému dnu Pak opět péče o technický stav kostela na Chotuci opadl. Ze stručných zpráv víme, že v roce 1928 byla křineckým velkostatkem (patron kostela) provedena oprava. Poslední akci většího rozsahu zachytil kronikář Lubomír Roštejnský. V měsíci září a říjnu roku 1956 byla střecha kaple pokryta novým šindelem. Státní příspěvek na tuto opravu činil 20.000 Kč, zbývající obnos opatřil u křineckých osadníků sbírkou pan děkan P. František Pražák. Osud kaple na Chotuci zpečetil rok 1973. Tehdy byla zařazena jako druhá největší akce plánu obnovy památek v nymburském okrese, včetně opravy hřbitova. Byl zpracován projekt, zajištěny finance, stanoveno další využití kaple jako depozitář barokních plastik z počátku 18. století z okolí a zajištěny atypické trámy pro střešní konstrukci a dopraveny na vrchol Chotuce. Na základě pochybeného úsudku jednoho z vlivných funkcionářů ONV v Nymburce, že obnova kaple se nevyplatí z finančního hlediska, pak z celé akce sešlo. Trámy byly odveze38 ny do skanzenu v Přerově nad Labem a rozřezány; kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci vyškrtnuta ze seznamu státem chráněných památek. Stavba zachráněna v poslední chvíli Kaple na Chotuci byla ponechána svému osudu. Hlavní nosný trám se prolomil a věžička se naklonila směrem k západu. Dolů spadl hromosvod a tím zborcené konstrukci střechy odlehčil, ale nebezpečí hrozící od dalšího úderu blesku se zvýšilo. Do stavby zatékalo. Prolomil se hřeben střechy a pukla severní zeď kaple a počala se v horní části silně vyklánět. Zatékalo dovnitř a houba s hnilobou zlikvidovaly strop v hlavní části kaple. Zřítil se strop v lodi. Ve škvíře u hřebene střechy byla vidět obloha. V 80. letech 20. století se zdálo, že se musí střecha každou chvíli zřítit. S obavami se chodilo na kopec po každém zimním období s nepříznivými povětrnostními podmínkami. Stavba stále dál chátrala a zároveň odolávala, střecha i věžička nespadly. Situace byla stále zoufalejší. Pak přišel rok 1989 se sametovou revolucí a situace se začala měnit. Už nebyla zoufalá, ale jen tragická. Úvahy o prospěšnosti památek dostaly racionálnější polohu, ale zpravidla končily u konstatování, že není dostatek finančních prostředků na jejich záchranu. Zdálo se, že diskuze s památkáři a funkcionáři státní správy nikam nevedou. Pak se stal zázrak. Ostatně v náboženské oblasti je to běžná věc. Vlastní oprava kaple na Chotuci začala v měsíci květnu 1997 - po více jak 100. letech po poslední větší rekonstrukci. Stavební povolení bylo vydáno stavebním oddělením Obecního úřadu v Rožďalovicích pod zn. 015 197 dne 27. dubna 1997. Vlastníkem stavby je označena „Řím. kat. farnost Hrubý Jeseník, kostel sv. Jiljí“ a zástupcem vlastníka je rožďalovický děkan. Stavbu prováděla odborná firma NOVA s r.o. obnova památek Kralupy nad Vltavou. Zdi byly provrtány a zpevněny ocelovými tyčemi, navrtány otvory a zabetonovány železné trubky pro injektáž zdiva. Horní vrstva zdiva byla nahrazena betonovým věncem, který celou stavbu svázal. Byla zpevněna i vykloněná část severní stěny. Oprava střešní konstrukce byla provedena tak, že byly ponechány zdravé části a poškozené nahrazeny novými trámy. Zpravidla se jednalo o spodní části opírající se o podkrovnice. Hranolová věžička byla znovu vyrobena podle posledního konstrukčního provedení. Průběh stavby provázely i dramatické okolnosti. Dne 31. srpna 1997 měla kaple hotovou základní konstrukci střechy s věžičkou včetně pokrytí prkny. V té době byly vyčerpány finanční prostředky a v průběhu září se další potřebný obnos zajišťoval. V polovině měsíce září byla stavba zastavena. Do začátku měsíce listopadu se vše podařilo vyřešit a stavba byla pokryta eternitovou krytinou se speciálním nátěrem V další etapě byly obnoveny vnější omítky. Vnitřek stavby byl ponechán bez úprav, až na novou hrubou konstrukci stropu v lodi, do rozhodnutí o dalším využití stavby. Kostelíček Nejsvětější Trojice byl pro nejbližší dobu zachráněn. Stavba byla staticky zajištěna a už do ní nezatéká. Byl to nejnutnější zásah pro uchování jedné z nejstarších staveb Křinecka. Potěší i hodnocení stavby vyjmuté z rozhodnutí o druhé etapě opravy objektu, zpracovaného Okresním úřadem v Nymburce dne 28. ledna 1998: Rozhodnutí bylo vydáno v souladu s odborným vyjádřením Památkového ústavu středních Čech. Kaple nejsvětější Trojice na Chotuci je historicky cennou stavbou a její obnova je plně v zájmu státní památkové péče. Na objektu jsou dochovalé detaily, které svědčí o podobě kaple v jednotlivých stavebních etapách. Je žádoucí, aby tyto historické prvky a fragmenty zůstaly zachovány. Zvláštní pozornost je třeba věnovat gotickému portálu i zbytkům starších omítek. Snad se mění i názory úředníků státního správního aparátu. Také situace na úrovni zázraků. Bez obou však společnost nemůže existovat. Kaple Nejsvětější Trojice se hřbitovem na Chotuci. Pohled od jihovýchodu. Foto autor rok 2002. 39 Kuncberk Kuncberk je nenápadný vrch ležící severně od městečka Křince. Obdiv nevzbuzuje ani svojí výškou 216 metrů nad mořem. Dějiny tohoto místa jsou však pozoruhodné. Byl vyhlášen chráněným archeologickým nalezištěm. O tento statut se zasloužily zbytky pohusitského hrádku. Na významu získává i tím, že hrad je v naší polabské nížině vzácností. I v případě Kuncberku však platí, že každá mince má dvě strany. Stavba hradu totiž zároveň odstranila všechny doklady o pravěké historii vrchu. Archeolog prof. Josef Ladislav Píč považuje kopec za pravěké hradiště. Rozsáhlé terénní úpravy ale zničily všechna hmotná svědectví. Můžeme se jen dohadovat, zda tu sídlil lužický lid či Keltové, jejichž pohřebiště jsou nedaleko. Historie tohoto místa tak začíná až v polovině 15. století. Nový majitel Dne 14. března 1463 po smrti Václava Lacemboka se ucházel o jeho pozůstalost v Dymokurech Jan z Ronova a z Křince. O stejnou odúmrť usiloval i Purkart z Kopidlna a snažil se prokázat, že v Dymokurech vládl už dříve. Ze soudních zá- Zámeček na Kuncberku od východní strany. Maloval Antonín Stifter dne 18. 6. 1880. 40 jmy mezi rodnou Moravu a Čechy. Jako vlastník jen malého počtu vesnic byl nucen hledat jiné majetkové a peněžní přínosy. Svůj kapitál rozmnožil například díky rychtářským úřadům na Starém a Novém Městě pražském. V roce 1454 dostal tyto dva úřady od krále jako královský komorník, ale hned je prodal měšťanům obou měst. Z obavy před napadením obchodu se akce realizovala přes prostředníky, takže Veduta zámku a loveckého zámečku na Kuncberku v 2. polovině 18. století. Olej na plátně trvala delší dobu. Pak se 202 x 112 cm - U 718: Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Upraveno z obrazu vývodu Karla Josefa Jan z Ronova vrátil do svéhraběte z Morzina - anonymus. ho rodiště. znamů nakonec plyne, že sporný podíl dostal Jan V našem kraji se s ním setkáváme až v roce z Ronova a z Křince. Křinec tak po husitských vál- 1463. To už byl nejen majitelem Křince, ale také kách měl nového majitele. přísedícím u dvorského soudu a své aktivity trvale přenesl do Čech. Patřil ke stoupencům strany Jan z Ronova Jiříka z Poděbrad. Podle jezuity Bohuslava BalbíKdo byl Jan z Ronova? Patřil ke starobylému na byla jednou z manželek Jana z Ronova Eliška, českému rodu Ronovců. Řada jeho příslušníků za- sestra krále Jiřího z Poděbrad. stávala významné královské a církevní úřady a někteří přímo zasáhli do dějin království. Stavba hradu Jan z Ronova pocházel z větve, která byla půV roce 1470 se Jan z Ronova poprvé připomívodně usazena na moravsko-českém pomezí. Jeho ná jako majitel hradu Kuncberka. Jeho stavba byla otec byl Hynek z Ronova a strýcem pověstný motivována neklidnou dobou a častými ozbrojebouřlivák Jan Hlaváč z Ronova a z Mitrova. Ne- nými střety jednotlivých feudálů, i když v pohuhospodařili dobře, a tak mladému Janovi nene- sitské době patřila poněkud k zastaralým záležitoschali velký odkaz. Z počátku rozděloval svoje zá- tem. Poměry se začaly měnit a šlechta přes všechna 41 rizika hledala způsob, jak žít pohodlně a na úrovni svého postavení. Jak vypadal hrádek na Kuncberku, nevíme. Můžeme jen porovnat názory odborníků se situací v terénu a trochu improvizovat. Především se jednalo o hrad na kopci, jehož předností byl hluboký ochranný příkop. Vznikl stržením materiálu z vrcholové plošiny a jejich boků a zbylý materiál byl pak využit ke stavbě nižšího vnějšího valu. V takto vytvořeném příkopu byla voda. Ještě dnes je tvar vrcholové plošiny tvořen nepravidelným víceúhelníkem, který připomíná půdorysy pohusitských opevnění. V rozích víceúhelníku byly postaveny obranné věže, z nichž se mohlo střílet nejen přímo od hradu, ale také podél obranných zdí. Tento způsob obrany se nazývá flankování. Pokud se podařilo nepříteli rozbít cimbuří, nemohli se obránci hradu dobře krýt a jeho obrana byla zeslabena. Pak se nepřátelé snadno dostali k patě obranných zdí a s hradem to nevypadalo dobře. Smyslem flankování bylo udržet „dělostřelce“ dále od hradu a v případě, že se to nezdařilo, zlikvidovat útočníky u paty zdí. Pohusitské hrádky nebyly velkými díly, spíše připomínaly venkovské tvrze s jednou důkladně postavenou budovou. Opevněná sídla stavěla v této pozdní době zpravidla nová šlechta, která zbohatla v husitských válkách, anebo brzo po nich. To byl i případ Jana z Ronova. Poslední zpráva o něm je z roku 1483. V roce 1487 byl už mrtev a kuncberské panství řídila vdova Majdalena. Poslední průzkum vrchu Kuncberku byl proveden v březnu 2002 Tomášem Tomíčkem, Jiřím 42 Úlovcem a Petrem Valentou. Provedli především přesné zaměření objektu a jeho částí a pak provedli stavební průzkum viditelných částí. Tato okolnost také vedla k dílčímu závěru, že na povrchu nejdou spolehlivě určit stavební prvky původního hradu. Nejstarší stavební části západní a jižní sklep a severní vinařský sklep patří nejspíše do první poloviny 16. století. Bez archeologického výzkumu není možné vyslovit přesnější úsudek. Zařadili Kuncberk k nemnoha raně renesančním pevnostem na našem území a zbývá už jen pokusit se upřesnit dobu vzniku jeho opevnění. Nakonec vyslovili následující soud: Kuncberk je svým prakticky neporušeným opevněním, přizpůsobeným starší situaci a daným podmínkám, unikátem přesahujícím význam Čech a je škoda, že mu zatím byla věnována minimální pozornost. … Je samozřejmé, že poslední slovo bude mít až budoucí archeologický průzkum, který může přinést nejedno překvapení. Zámeček na Kuncberku v roce 1889. Foto Antonín Stifter. Křinečtí z Ronova Jan z Ronova založil novou rodovou větev Ronovců s predikátem Křinečtí z Ronova. Byl to on, kdo také začal s hromaděním majetku. Patřily mu osady Mcely, Studce, Dymokury… Jeho dva synové Jiřík a Viktorin dále celou majetkovou držbu zaokrouhlili. Náleželo jim území na severozápadě od Dětenic, přes Ledce, Ujkovice, Loučeň, Mcely, Jeseník, Jíkev až po Rožďalovice, Dymokury a Činěves na východě. Oba bratři zemřeli v roce 1510. Každý z nich měl několik synů, a tak se čekalo až do roku 1519, až dosáhne dospělosti poslední z nich, a došlo k dělení majetku. Držitelem hradu Kuncberka a velkého Kaple sv. Jana Nepomuckého se zámečkem na Kuncberku v pozadí. Fotografoval Antonín Stifter v roce 1890. dílu po otci Jiříkovi se stal Jindřich Křinecký z Ronova. Neměl mužské potomky a jediná dcera Kateřina se provdala za Jana purkrabího z Donína. Ještě v roce 1555 se píší „na Kuncberku“, ale potom brzo oba zemřeli. Kuncberský statek prodal roku 1568 Janův bratr Bedřich purkrabí z Donína a na Benátkách Janovi Kostomlatskému z Vřesovic. Od této doby nebyl už hrad Kuncberk obýván. Opuštěný stále více chátral. V roce 1638 v taxe kuncberského zboží je uvedeno, že z kamení pustého hradu vystavěli při městečku Křinci pivovar. Lovecký zámeček V druhé polovině 17. století staví Morzinové na Kuncberku lovecký zámeček a vrcholovou plošinu upravují na park. Ještě v roce 1818 byla budova zámečku opravena, že se v něm bydleti dalo. A Bethmannové tu v první polovině 19. století slavili dožínky. Pak už o toto krásné stavební a výtvarné dílo nikdo nedbal. V roce 1887 byly strženy arkýře, protože podle nich do budovy zatékalo, a o čtyři roky později byl zbourán celý zámeček. Zůstaly po něm jen tři sklepy. Očima pamětníka Pamětníkem a obdivovatelem této stavby byl lékárník Antonín Stifter. Napsal o jeho krásách několik článků. Jeden z nich poslal profesoru Augustu Sedláčkovi do Tábora a ten ho otiskl v desátém dílu Hrady, zámky a tvrze Království českého: Na vrchu tom založen jest v 15. století hrad, z něhož nic jiného nezbylo, než mohutné náspy 43 Malba z haly zámečku na Kuncberku. Maloval Václav Kramolín z Nymburka. Foto Antonín Stifter rok 1890. Malba z velké síně zámečku na Kuncberku. Maloval Václav Kramolín z Nymburka. Foto Antonín Stifter rok 1890. a hluboké příkopy bahnem a stojatou vodou naplněné, které hradiště skorem v kruhu objímají, a sklepy. Jest podívaná na tyto příkopy, jimž v krajině široko daleko není rovno. Hrad v 17. století již spustl. Léta 1638 praví se, že tu byl zámeček ve spodcích od kamene, k vrchu od dřeva vystavěný, příkopy obehnaný, již pak pobořený, z kteréhož kamení při dvoře křineckém pivovár se sladovnou, se spilkami a prostředek něho štoček pro bydlení vrchnosti se třemi pokoji a některými komorami suchými a vespod maštalemi, jest vystavěn. V této paměti mluví se též o třech sklepích při zemi na chování vína. Ty se ještě zachovaly a k nim jsou též šíje a menší oddělení. Nějaký čas bylo pusto na Kuncberku a jen tu byly dvě chalupy, v nichž lidé pro opatrování vína ve sklepích složeného bydlívali. Dotčený Pavel z Morzina postavil tu v druhé polovici 17. století zámeček nový. Bylo to stavení osmihranaté pod jedno patro se čtyřmi vykuši ve střeše a vížkou, jež postaveno bylo z opukového kamení a pálených cihel. Přízemí bylo hmotné, z kamene, na něm na zdech byl dřevěný rám a v něm kostra celého prvního poschodí taktéž dřevěná a pečlivě obezděná na způsob hrazděných stěn. V přízemí byla síň s výklenky a malbami i na stropě, okolo níž byly tři místnosti, totiž kuchyně s velkým krbem, dvě světnice a komůrky. Ze síně se šlo po schodech ze dvou stran vedených a nahoře se spojujících do prvního poschodí, kteréž obsahovalo síň, tři světnice a komoru. Síň překvapila každého, kdo vstoupil, dílem svým malířským a štukovým. Nacházela se tu uměle a perspektivně malovaná sloupoví (libůstka 17. a 18. věku), též zříceniny dílem povypoukle vypracované, dílem malované. A konečně výtečně malované krajiny, které klamaly pozorujícího, jakoby se díval do dálky. V jedné světnici k jihovýchodu položené byl též krb ozdobený erbem Pavla 44 dbala. V dolní síni skládaly se seno, sláma, v jedné světnici měli přes zimu bažanty a koroptve, v druhé po celý rok výra. V horní síni sušíval se chmel, přičemž malby byly neustále otloukány. Brzy zaprána okna prkny, místnosti zpustly, až tomu v zimě roku 1890-1891 náhlým zbouráním konec učiněn. Zůstala tu hromada rumu nepříliš pečlivě srovnaná, špatnou travou, bodláčím a kopřivami porostlá. Naše století nazývá se osvíceným, ale hubí se v něm rychleji než v minulých věcích. Jediné stavení na Kuncberku zůstalo - dům polesného. Ale ačkoliv ta nejkrásnější část zpustošena, ač zanikly záhony květin, které tu bývaly, a cesty pískem posypané, přece jest Kuncberk posud ještě místečkem rozkošným, kde příroda bujně a samostatně hospodaří. Když pak za doby jarní šeřík naplňuje vzduch libou, omamující vůní a ptactvo zapěje, jest Kuncberk nejkrásnější, ukazující po smrti nejčilejší život. Obraz zámečku na Kuncberku od akad. malíře Františka Truksy (1894). Reprodukoval Antonín Stifter. z Morzina a jeho manželky. Ze síně šlo se po schodech pod střechu a odtud do vížky, v níž také byla malba „Jupiter sedící na orlu“, z jehož pysku sršely blesky. Schaller nazývá ve své topografii Kuncberk nádherným zámkem. Léta 1818 za rytíře Šimona M. Bethmanna byl Kuncberk tak opraven, že se v něm bydleti mohlo. Později tu konány obžínky. V posledních desetiletích vrchnost Kuncberk úplně zane- Poslední svědci V první polovině 20. století byl zbytek krásného parku využíván ke kulturním akcím, jako byla představení ochotnických divadel či hudební vystoupení, stával se cílem školních výletů a podobně. Ale stále více pustnoucí areál nešlo udržet. Doba mu nepřála. Ještě po roce 1945 rostla na Kuncberku řada druhů šeříků, vzácných křovin a stromů. Dnes tu najdeme jen poslední staleté lípy, ale i ty postupně odcházejí. Vrch zatím není archeologicky prozkoumán a teprve nové objevy mu mohou vrátit část zašlé slávy. 45 Křinecký zámek První a nejpřesnější zprávu o postavení zámku získáme z nápisu nad portálem budovy: A: MDCIL. F III. AUG. PAULUS S.R.I. COMES DE MORZIN DOMINUS IN HOCHELB, LOMNITZ, DOBROVAN AT ARCIS HUI. NEWKUNSTBERK DICTAE FUNDAMENTA DILECTISSIMAE CONIUGI D. D. ELISABETH MARIANNAE DE HRZAN SUXSQUE LIBERIS POSUIT ET ANNO II. LEOPOLDI CAES. APICEM PORTAMQUE A LIX. VIVENS IMPOSUIT. Volný překlad zní: Roku 1649 za Ferdinanda III. Pavel sv. Říše římské I. hrabě z Morzina, pán na Vrchlabí, Lomnici, Dobrovanech a Novém Kuncberku, základy tohoto zámku pro nejmilejší choť Elišku Marianu Hrzanovou a dítky své položil a v druhém roce panování Leopolda císaře, stár 59 let, poslední část a bránu dostavěl. Po třicetileté válce Křinecký zámek se začal stavět v období oživení hospodářského a společenského života následujícího bezprostředně po skončení hrůz třicetileté války (1618-1648). Tehdejším největším investorem a objednavatelem staveb byla církev. Pozadu však nezůstávala ani katolická šlechta, hlavně cizí, která vytlačila české protestantské feudály. V celých středních Čechách si stavěla honosná, reprezentativní sídla, kam v létě přijížděla z Prahy a o něco později z Vídně. Obecně lze říci, že barokní krajina - i charakter staveb pořízených v tomto období - se zachovala až do první poloviny 19. století. Oblast kolem komplexů zámků s panskými dvory, kláštery, kostely, ale i celými vsi a městečky, komponovaná podle pravidel souměrnosti, byla protkaná alejemi s bohatstvím plastik a drobných architektur. Podobné Celkový pohled na zámek a kostel v druhé polovině 18. století. Olej na plátně 112 x 207 cm - U 721: Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Obraz Neu Kunstberk (Křinec) - anonymus. 46 to bylo i s křineckým zámkem jen s tím rozdílem, že výsledný estetický dojem, jak jej známe z obrazů druhé poloviny 18. století, vznikal postupně a zasloužilo se o něho několik generací nových majitelů panství. Zámečtí páni Morzinové Přestože nemůžeme určit, jak celý areál panského sídla od počátku rostl, lze s určitou dávkou nepřesnosti konstatovat, že vzhled zámku se v hlavních rysech včetně rozlohy a tváře okolí příliš neměnil. K podstatnějším stavebním změnám dochází až v 19. století příchodem nové, finančně zajištěné vrchnosti, s novým životním stylem a uměleckým cítěním - s rodinou Bethmannů. Této úvaze odpovídá i hospodářská situace Morzinů podmíněná celkovými podmínkami v říši. V průběhu druhé poloviny 17. století a prvních desetiletí 18. století budují nové a obnovují jednotlivé objekty celého regionu - kostel sv. Jiljí, zámeček na Kuncberku, kaple sv. Trojice na Chotuci, kaple sv. Jana Nepomuckého a další. Počátkem 18. století také upravují park, kupují sochy, staví saltatrinu… Později se však jejich finanční situace zhoršuje, zadlužují se a panství trpí nedostatkem a chátrá. Zámek v polovině 18. století V době vrcholu podnikání Morzinů měl zámek sedlovou střechu s bohatě zdobenými barokními štíty. Uprostřed budovy v průčelí stěny byla štíhlá věžice s okny přesahující výškou hřeben střechy a zakončená cibulí s menší cibulkou. Průčelí bylo už tehdy nepravidelně rozděleno dvojoknem na střední část tří sloupů a na dvě nestejné okrajové části s různým počtem oken. K západnímu boku zámku byla přistavěna o hodně menší jednopatrová budova, podle plánků se jednalo o jakýsi přístavek, jejíž volný štít byl barokně ozdoben. Teprve za touto budovou začíná západní křídlo zámku a končí pivovarem. Zámek se mohl v této době pochlubit také jednopatrovým východním křídlem, které bylo zhruba dvakrát delší než dnešní. V odbourané části byla likvidována černá apatyka, tehdy jediná v kraji. Na severovýchod od zámecké budovy se rozkládal hospodářský dvůr prakticky ve stejném rozsahu jako dnes. Již v taxe z roku 1638 se píše, že byl vystavěn z kamene. Saltatrina Uprostřed panské zahrady, severozápadně od zámku, stávala stavba reprezentativního vzhledu, i když nebyla příliš rozsáhlá. Patrně ji spojovala se západním křídlem zámku krytá chodba, která však byla brzo zrušena. Budova měla plochou střechu, lemovanou ochrannou zídkou s bohatou sochařskou výzdobou. Z obrazů je patrné, že v každém rohu stála větší plastika a také nad hlavním (jižním) vchodem byly umístěny dvě větší sochy. Navíc se mezi většími plastikami nacházely ještě drobnější sošky zhruba poloviční velikosti. Celkem zdobilo budovu šest až osm velkých soch a sedm drobných plastik. Průčelí budovy bylo uprostřed členěno hlavním klenutým vchodem a dotvořeno sloupovím s ozdobnými hlavicemi. Z dochovaných obrazů není patrné, zda jde o předsunuté plné sloupoví, či jen o reliéfovou ozdobu zdi. V každém 47 případě rozdělovalo průčelí šest dvojic sloupů. V přízemí se mezi sloupy nacházela čtyři okna. Je pravděpodobné, že takto stavebně upraveny byly také fasády ostatních venkovních stěn budovy. O existenci této stavby zachoval svědectví také Antonín Stifter: Po levé straně zámku stávala jakási budova zřízená pro rozličné radovánky a tance, prý překrásně zdobená, kterou lid nazval saltatrinou - od latinského saltar = tančit. Budovy již není, byla kdysi rozbourána a park starých okras zbaven… Za saltatrinou uzavírala panský areál dlouhá nízká přízemní budova ukončená barokně členitými štíty. O jejím účelu však není nic známo. Hospodářský dvůr Východní křídlo zámku končilo u dnešní budovy kanceláří zemědělské společnosti uprostřed hospodářského dvora. Hospodářská budova se táhla dále k severu špýcharem, jenž byl obnoven roku 1755. Severní stranu dvora tvořilo několik stodol, východní a jižní uzavírala stavení, o jejichž využití není mnoho známo. V různých dobách patrně sloužila rozmanitým účelům. Pozoruhodné je, že mlýnský náhon původně protékal přes uzavřený dvůr. Od jeho severovýchodního rohu směřoval ven zhruba uprostřed jižní strany pod hospodářským objektem. V tomto místě byla svého času vodní pila. Zmínka je o ní v písemných zprávách. Ty rovněž uvádějí, že na jihovýchod od dvora stával na jednom rameni řeky mlýn pod dvorem. Park a jeho okolí Za povšimnutí stojí zámecký park, který byl spolu s celým okolím velkoryse naplánován a rea48 lizován. Středem návrhu je zámecká budova, přesněji řečeno její vstupní portál. Přímá cesta od něho spojuje zámek s náměstím městečka Křince. Od zadního portálu vedla přímá alej až ke Kuncberku a zpřístupňovala lovecký zámeček vybudovaný na tomto místě. K ní byla napojena cesta ke kapli sv. Jana Nepomuckého. Spojíme-li kapli na Chotuci přímou Prostřední alejí s areálem zámku, končí uprostřed parku mezi zámeckou budovou a vstupní branou. Rovnoběžně s Prostřední alejí byla vytvořena takzvaná Bošínská alej, začínající pod lesem na Chotuci. Obě se spojují na jeho západní straně. V kolmém směru uprostřed Bažantnice na ně navázala alej, která propojila nejen uvedené tři hlavní trasy, ale pokračovala na jih až na konec lesa. Stejně tak v kolmém směru spojila cesta kapli sv. Jana Nepomuckého s Bošínskou a Prostřední alejí a podle parku pokračovala až do městečka, kde navázala na Pražskou alej. Toto uspořádání přetrvalo prakticky až do 20. století. Jen místo alejí máme státem udržované komunikace. Vraťme se však do parku před zámek. Na střední cestě mezi portálem hlavní zámecké budovy a dnešní hlavní branou parku bylo kruhové prostranství, spojené směrem na západ s Prostřední alejí. Vpravo omezovala tuto plochu přímá cesta od kostela sv. Jiljí do hospodářského dvora, vlevo parková cesta začínající u budovy vrátnice a končící u přístavby západního křídla zámku. Tuto hlavní část parku zdobily barokní sochy z dílny rodiny Brokofů - čtrnáct plastik, jak dosvědčují obrazy z druhé poloviny 18. století. Do dnešní doby se zachovaly čtyři sochy živlů - Voda, Oheň, Vítr Štuková a malířská výzdoba stropu modrého pokoje. Foto autor 1979. Zámek - modré pokoje. Výjev z barokního salonu. Foto autor rok 2003. a Země, jež jsou umístěny na křineckém mostě přes Mrlinu. Od centrální části parku na východ, tj, v prostoru dnešního fotbalového hřiště, se rozkládal zčásti zalesněný a zčásti hospodářsky využívaný pozemek. Oblast na západ plynule přecházela z uměle vytvořeného prostředí do okolní přírody, na jihu vznikl lesopark a severní část otevírala prostor pro areál se saltatrinou. Nacházely se zde menší stavby, možná kuželníky, besídky a podobná zařízení. Tehdejší vrátnice či strážnice stála západně od dnešní brány do parku poblíž tůně na mlýnském náhonu. Jednalo se o nevelkou budovu s jehlanovou střechou, na jejímž vrcholu byla nízká čtyřboká věžice ukončená nízkým jehlanovým zakrytím. Carla Luraga (1615-1684). Soudí tak podle stylu architektury a připouští, že tato skutečnost není prokázána. Carlo Lurago je podepsán především pod církevnímu stavbami, ale podílel se i na stavbě náchodského zámku nebo pražského opevnění. V době stavby křineckého zámku působil jako stavitel kostela sv. Salvátora v Praze (1653) a zároveň kostela Panny Marie v Hradci Králové. Jestliže to byly jediné stavby, které v té době prováděl, byl křinecký zámek při cestě z Prahy do Hradce Králové. Carlo Lurago Autoři publikace Umělecké památky Čech uvádějí, že raně barokní stavba křineckého zámku je původním dílem architekta italského původu Interiér V době vrcholu vlády Morzinů se v zámku nacházel velký barokní „kamenný“ sál procházející dvěma patry a dlážděný mramorem asi z 80. let 17. století. Stěny byly členěny sdruženými pilastry a zdobeny štukami. K východní stěně sálu přiléhal výklenek s kaplí. Její strop i stěny bohatě pokrývaly štuky z doby kolem roku 1660. Zděný portálový 49 oltář měl po stranách štukové sochy sv. Petra a Pavla, uprostřed fresku Pieta, datovanou 1659. Na žádost vrchnosti byla kaple obnovena a vysvěcena s arcibiskupským povolením roku 1765. Hrabě František Xaver si toto privilegium vymohl se zdůvodněním, aby v případě, že vrchnost nebude moci například kvůli nemoci jít do kostela, mohl kněz sloužit mši svatou a ostatní církevní obřady přímo v sídle svého pána a patrona. . „Modré pokoje“ v prvním patře zámku se pyšnily bohatými štuky a rokokovými žánrovými freskami v modrém tónu. S největší pravděpodobností pocházejí z druhé poloviny 17. století, i když někdy jsou zařazovány jednoznačně do roku 1768. K tomuto přesnému datování však chybí podklady. Zámek za Bethmannů K větším stavebním úpravám na hlavní budově zámku došlo po roce 1807, kdy panství koupila bohatá bankéřská rodina Bethmannů. Erb svobodných pánů z Bethmannů, majitelů panství v letech 1807 až 1945. Foto autor rok 1975. 50 Zámek - zámecká kaple (pohled na oltářní stranu). Foto autor rok 2003. Ve středu průčelí budovy byl u střechy vyzděn štítek a na něm umístěn znak rodiny Bethmannů. Její rodové heslo zní: DROIT ET LOYAL, tedy Přímo a loajálně. Zároveň došlo k přestavbě mansardové střechy na střechu valbovou. Antonín Stifter to zaznamenává následovně: Za rady Jugla rozbourána byla také část zámku křineckého tam, co lékárna původně byla, a vystavěna pro hospodářského úředníka nebo zřízence podobného zvláštní budova. Za něho také křinecký zámek novomódní střechou břidlicovou opatřen.“ Onou zbouranou částí zámku bylo východní křídlo, které zkrátili do dnešní podoby. Změn se dočkala i správní budova, k níž přibyla věžice s hodinami. Ty s největší pravděpodobností dosud Část Prostřední aleje začínající u západní železné brány parku (dnes už tento úsek neexistuje). Foto autor rok 1972. Hospodářské zázemí panského sídla procházelo proměnami podle trendu doby nebo zálib majitele. Kupříkladu kolem roku 1800 prý Jakub Wimmer zřídil u zámku skleníky. Celý areál hospodářského dvora má stejný uzavřený tvar již od 18. století. Stavebně se snad jen modernizoval, ale nerozšiřoval. Dne 7. března 1873 panské stodoly za dvorem vyhořely. Původně jich bývalo šest, jak uvádí panský šafář Josef Láska, ale obnoveny byly pouze čtyři, aby se přerušilo spojení se sýpkou a stájí. Bylo to prozíravé zdobily věžici hlavní budovy zámku. O jejich dalším osudu kronikář Stifter píše: Dne 23. března 1887 sundány hodiny věžové z budovy, v níž obývá správce hospodářský pan Adolf Baer. Hodiny prodány prostřednictvím pana Totzauera, správce pana barona z Bethmannů, kamsi na Moravu. Také věžka rozbourána na to byla. Hodiny odstraněny byly proto, jak řečeno, poněvadž prý tížily na budově, an věžka pouze na krovech seděla. Hospodářské zázemí V obou křídlech zámku bývaly již od 17. století konírny. V 19. století se rozrostly o hřebčince a chov závodních koní, především dostihových. Tuto činnost ukončil baron Bethmann v roce 1883. Koně prodal v dražbě a podkoního dal do výslužby. Pohled na západní křídlo křineckého zámku v popředí se starým dubem (Quercus robur) v parku. Foto autor rok 1979. 51 opatření, protože v roce 1900 znovu vyhořely dvě stodoly. Jedinou datovanou stavbou je právě zmíněná sýpka - špýchar. Postavena, či spíše obnovena, byla roku 1755 (opravena 1967), jak uvádí nápis na pískovcové zárubni dveří. Novodobá historie Roku 1945 byla rodina tehdejšího majitele zámku odsunuta do Německa a její majetek zestátněn. První čin nové správy však patří k dosti neuváženým: ve veřejné dražbě je vybavení zámku rozprodáno. Ztratila se tak řada cenných památek a dokumentů. Ani další rozhodnutí umístit do bu- Zámek v Křinci. Foto autor rok 2006. 52 dovy zámku křineckou školu nebylo, jak ukázal čas, příliš šťastné. V druhém patře byly vybourány příčky a menší místnosti změněny na učebny, další úpravy jako zřízení šatny, bytu pro školníka, sociálního a hygienického zařízení čekalo přízemí. V roce 1949 se tu začaly učit vyšší ročníky a o tři roky později bylo přestěhování obecné školy dokončeno. Od roku 1949 se také v zámeckých „modrých pokojích“ nacházelo Stifterovo křinecké muzeum. V roce 1954 prodělaly úpravy bývalé konírny ve východním křídle budovy, je zbourána dřevěná pavlač a v nových prostorách zahájen provoz místní zestátněné pekárny. V téže době se upravuje hospodářský dvůr. V letech 1947-48 mizí panský pivovar v západním křídle zámku a na jeho místě vzniká strojně-traktorová stanice. Od roku 1953 začíná svou činnost ve dvoře nově založené jednotné zemědělské družstvo, které postupně řadu objektů přestavuje a modernizuje. Bohužel stavební úpravy v zámku narušily pevnost budovy a provoz školy její stav rychle zhoršoval. V roce 1957 se proto žáci stěhují zpět do původní budovy obecné školy na náměstí. Zůstávají jen školní dílna, stravovna a kabinety. Tím však nepříjemné zprávy nekončí. Dne 25. září 1960 v podkroví zámku hořelo. Díky pohotovosti a rozvaze dvaadvaceti členů místního dobrovolného požárního sboru v čele s velitelem Josefem Suchánkem byl požár uhašen včas, takže mimo poškození střešní konstrukce nedošlo k dalším ztrátám. V té době měla Civilní obrana v budově sklad léčiv. V letech 1960-65 jsou odváženy sbírky křineckého muzea do různých centrální okresních depozitářů. Zároveň různé komise konstatují, že současný stav budovy zámku, ve které byla umístěna škola, je tak špatný, že v listopadu byla urychleně vystěhována i školní kuchyně. Byla umístěna do hostince Jednoty na náměstí… V roce 1968 přechází hlavní budova zámku do majetku Národního muzea v Praze. Nový majitel nejdříve upravil volné místnosti druhého patra a umístil zde sbírky klávesových hudebních nástrojů. Po vystěhování učebny pro praktický výcvik žáků a kabinetů základní školy zřídil v prvním patře depozitáře, v nichž byly uloženy nejen pozůstalosti, knihy, časopisy, noviny, ale také specifická sbírka pečetí, fotografických negativů Československé tiskové kanceláře a podobně. Postupně probíhají opravy celé budovy. Lze jen doufat, že státní památka bude uchována v dobrém technickém stavu a její vzhled jednou přispěje k reprezentaci obce. V roce 2006 ukončilo Národní muzeum v Praze svojí činnost v zámecké budově a zámek byl nabídnut k prodeji. Zatím není tento obchodní proces ukončen. Pohled na křinecký zámek v zimě. Foto autor rok 2006. Křinecký park v zimě. Foto autor rok 2006. 53 Soubor barokních soch Soubor barokních soch, které byly původně umístěny v zámeckém parku a na budově tančírny (lidově zvané Salatrina), byl zhotoven převážně na mytologické náměty. Z kolika soch či sousoší se soubor skládal, nevíme, ale jejich počet byl větší než dvacet. Některá vyobrazení křineckého zámeckého areálu přímo hýří sochařskou výzdobou. O počtu dalších soch umístěných v parčíku kolem loveckého zámečku na Kuncberku nevíme prakticky nic. Ze stručných zpráv od různých autorů lze soudit, že soubor křineckých barokních soch tvořily čtyři sochy „Živlů“, sousoší „Únos Sabinek“ a „Hektor zachraňuje otce z hořící Troje“ (názvy podle R.J. Vonky), sochy „Den“ a „Noc“ (Morgen? a Nacht - podle R. J. Vonky), socha „Herkula“ z parku na Kuncberku a další bezejmenné statue. Nesmíme také zapomenout na jedinou sochu s náboženským námětem. Socha sv. Jana Nepomuckého stojí dosud na severní straně křineckého náměstí poblíž kostela sv. Jiljí. V Poděbradsku se ještě objevuje zmínka o sochách „čtvero ročních počasí“, které prý byly ještě počátkem 20. století umístěny ve farské zahradě. V tomto případě se nejspíše jedná o záměnu se sochami „Živlů“, ale nelze vyloučit, že jde i o další neznámou část uvedeného souboru. Na farské zahradě bylo uloženo více soch. Zachovala se vzpomínka na situaci, kdy při velké povodni byly některé z nich použity na zpevnění hrází blízko kostela. Rudolf J. Vonka konstatuje, že uvedené dvě sochy „Den“ a „Noc“ 54 byly požity … jako materiál k postavení hráze u splavu za dvorem. Toto se skutečně potvrdilo, neboť v roce 1976 vyoral Bohumil Suchánek z Křince na poli poblíž starého koryta Mrliny kus pískovcového torza. Jednalo se o část hrudníku se zalomenou paží. Sochy patřící do souboru pamatuji u hlavní a „železné“ brány křineckého parku ještě po roce 1945. Stály vždy po jedné z každé strany brány. Brzo po roce 1950 byly povaleny a zničeny a není známo, co představovaly. Není vyloučeno, že některé sochy svatých z Hrubého Jeseníka a Oskořínka mají společný původ s křineckým souborem soch. Nástupu 21. století se dočkaly čtyři sochy „Živlů“ na železobetonovém mostu přes Mrlinu a už zmíněná socha sv. Jana Nepomuckého v Křinci. Sousoší „Únos Sabinek“ a „Hektor zachraňuje otce z hořící Troje“ byly z Křince, jak to diplomaticky nazvat nevím, „odvezeny“ a „umístěny“ v zámeckém parku na Loučeni. Antonín Stifter v Pamětní knize městečka Křince poznamenává v roce 1880 při popisu křineckého panského areálu: Na straně ku parku obrácené byl jakýs portikus (sloupení), zámecká zahrada okolo budovy okrášlena byla sochami mytologickými, z kterých ještě čtyři ve farní zahradě, dvě jakés skupení Sabinek (snad) představující a Herkules na Kuncberku se nalézající … Kronikář Josef Láska později do téže knihy zapsal, že v roce 1915 bylo v Křinci zjištěno zmizení soch z farské zahrady a případ uzavírá: …vyřízeno podati stížnost na exekuturu do Nymburka. Zároveň byl dokončen železobetonový most v Křinci a obec se usnesla ozdobit tuto technickou stavbu barokními sochami z farské zahrady. Při této příležitosti kronikář Láska objasnil předchozí stručný zápis trochu obšírněji: …Tyto sochy a mnoho jiných stávalo kdysi v zámecké zahradě tzv. Salatrena, to byl přízemní sál, kde se různé radovánky provázené hudbou a tancem odbývaly. Po zbourání této byly některé sochy dané do zahrádky úředníků za dvorní sýpku, představovaly „Únos Sabinek“, bylo to sousoší. Tyto spatřiv tam loučeňský kníže Thurn-Taxis vyžádal si je na bývalém řediteli panství Totzauerovi a byly převežené do Loučeňské zahrady. To samé se stalo se sochami, které byly ve farské zahradě. Když však ze zahrady farské zmizely, bylo proti tomu jednáno a to odsuzováno. Proto prý dozvěděv se toho kníže Thurn-Taxis, vrátil sochy zpět, kde se na farském dvoře pokulovaly. Pan kníže vrátil jen sochy „Živlů“ a sochy z panské zahrady si ponechal. Křinečáci o nich nevěděli, a tak se jich dále nedomáhali. Podle R. J. Vonky se loučeňský pán odhodlal k činu, až když se případem začal zabývat okresní hejtman. Na tom už nezáleží - dnešní skutečnost naznačuje, že v celém případu asi bylo něco nečistého. O jejich dalším využití se opět rozepisuje kronikář Josef Láska: Sochy na mostě daroval pan Fr. Vysoký, t.č. děkan v Křinci … Sochy ty tudíž vyhověl pan děkan a nechal je umístit na nově postaveném mostě na každém rohu jednu. Představují čtyři symbolické bohy, čili živly. Jeden drží větrný mlýn a nese holubici a naznačuje živel vzduchu. Druhý maje pod paží nádobu s vodou, kterou vylévá, živel boha Soubor barokních soch v druhé polovině 18. století. Olej na plátně 112 x 207 cm - U 721: Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Výřez obrazu Neu Kunstberk (Křinec) - anonymus. vody. Třetí maje na prsou hořící plamen, boha ohně. Čtvrtý zarývaje rýčem do země bohyni - ženu všech těch třech. Výsledek toho jest, že z těchto prýští ten bůh jediný, tj. Život, jak si to ti nejstarší národové vykládali a jim se v duchu a pravdě v posvátných hájích klaněli. Kdy a od koho pořízeny neb udělány byly neznámo, jen na jedné soše vzadu vytesán letopočet 1707 (drží oheň). Pan kronikář nakonec trochu filozofoval, ale sochy si přitom dobře neprohlédl. S rýčem ryje bůh mužského pohlaví a pořádným knírem a nemůže tedy jít … o bohyni ženu těch tří. V božské skupině máme ještě jednoho muže - vodu demonstruje vlastně rybář s důkladným plnovousem, takže celek tvoří dva člověčí páry. Jinak Láska shrnul myšlenkový výklad podle místní tradice - prostě se soudí, že skupina soch představuje bohy Živlů. 55 Sochař, nebo zadavatel si přál, aby sochy zároveň představovaly jakési symboly venkovského života. Možná časem budeme muset stávající výklad korigovat. Z dílny Brokofů vyšla ještě jedna skupina alegorických soch Živlů. Podle odborníků vznikla v letech 1715-18 a nese ještě firmu Jan Brokofa (Jo.Brokoff Fecit). Představují jí také dvě mužské a ženské postavy. Vzduch představuje žena s orlem, Vodu zosobňuje korunovaný Neptun s trojzubcem stojící na rybě a Oheň Prométheus na hranici. Zemi zpodobňuje žena s rohem hojnosti. Až na sochu Vzduchu byl autorem soch Michal Jan Josef Brokof a Vzduch vyšel z návrhu a dláta jeho bratra Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Od roku 1707 a křinecké skupiny Živlů uběhla určitá doba, celkový návrh připravoval jiný sochař, a tak došlo i ke změnám symbolických představitelů mytologických soch. Méně podstatné jsou pak změny jednotlivých atributů. Poslední zachovalá socha je uvedená statue sv. Jana Nepomuckého na křineckém náměstí. Hodně utrpěla prostředím, ve kterém přežívala. Zhotovena je z měkčího pískovce, a tak je náchylná ke každé změně prostředí a hrubšímu zacházení. Ze souboru více jak dvaceti soch a sousoší se nezachovalo mnoho a o to více by mělo být o zbytek souboru pečováno. Původ barokních soch Žádná z křineckých soch není signována, a tak celý soubor zůstává anonymním. Pokusíme se hledat z druhé strany - kdo byl nejspíše objednavatelem rozsáhlé výzdoby panského areálu v Křinci. 56 Hektor zachraňuje otce z hořící Troje. V současné době v loučeňském parku. Foto autor rok 1974. Únos Sabinek. V současné době v loučeňském parku. Foto autor 1974. Právem padne podezření na hraběcí rodinu Morzinů, kterou navíc provází pověst uměnímilovných lidí. Všechno patrně začalo u obnovitele kunstbeského panství, jak se tehdy jmenovalo, u hraběte Pavla z Morzina. Vedle budování venkovského sídla si postavil v roce 1670 v Praze dům, aby měl při návštěvě královského města kde pobývat. Tuto stavbu realizoval bez konfortu, v užitkové praktické podobě, neboť po obnově panství se mu nedostávalo volných finančních prostředků. Dům pak sloužil i jeho synovi hraběti Janovi Rudolfovi. Byl na tom finančně už lépe, ale hospodařil jen krátkou dobu (zemřel v roce 1702). Sochařské orgie začal až jeho syn Václav hrabě z Morzina. Po půl století byly původní budovy panství už zastaralé a doba přinesla nové požadavky ve společenské reprezentaci. Vyvstal tak požadavek na modernizaci stávajících objektů a doplnění nových staveb. Musíme zdůraznit, že hrabě Václav byl velký milovník umění. Oblíbil si zejména hudbu, měl vlastní orchestr, a dokonce s ním navštívil i bývalé působiště rodiny a předvedl umění českých muzikantů Antonínu Vivaldimu. V té době patrně musíme hledat ten správný okamžik ke stavbě budovy s velkým sálem, který lid nazval Salatrinou. Byla to nejen tančírna, ale především hudební a divadelní sál pro produkci vlastního orchestru i pozvaných umělců. Zatím musíme spekulovat, ale patrně zadal projekt této stavby staviteli Janovi Santinimu (1677-1723). Santiny spolupracoval s řadou pražských uměleckých řemeslníků, kteří se podíleli na výzdobě staveb, které realizoval. Mezi nimi byla i sochařská rodina Brokofů. Spojení Santiniho s Morziny dokládá nejen 57 přestavba pražského domu na výstavný palác, ale i skutečnost, že hraběnka Kateřina Morzinová byla v roce 1713 kmotrou při křtu Santiniho dcery. V tomto společenském propletenci musíme hledat vysvětlení pro historické události v našem Polabí. Nejdříve zadal hrabě Václav Morzin úpravu zámecké budovy v Křinci a stavbu tančírny. V souvislosti s tím byla provedena i konečná úprava křineckého parku. Sochařskou výzdobu prováděla rodina Brokofů. Později, v roce 1717 došlo i na modernizaci pražského domu. V tomto případě je doloženo, že výzdobu prováděli Brokofové. Sochy maurů podpírající balkon jsou signovány Ferdinandem Maxmiliánem Brokofem a datovány rokem 1714. Sochařská dílna Brokofů Zakladatel dílny Jan Brokof se narodil v roce 1652 ve Spišské Sobotě v Uhrách. Podle nových výzkumů odešel z domova ještě jako mladík a sochařem se vyučil asi v Praze, neboť tu už v letech 16751680 uvádí svůj pobyt. Odtud utíkal před morem do Řezna, ale zůstal na půl cesty v západních Čechách. Získal tu zakázku od barona Mat. G. Wunschwitze na významný úkol zhotovit model svatojánské sochy pro pražský most podle skici německo-vídeňského sochaře Matyáše Rauchmillera (O. J. Blažíček). V západních Čechách se zdržel déle, než měl v úmyslu. Dostával další zakázky, a tak putoval po kraji. Patrně se tam i oženil a v roce 1686 se mu v Klášterci narodil nejstarší syn Michal Jan Josef (budeme mu říkat Josef). O rok později byl už v Jirkově-Borku u Chomutova, kde se mu narodil v roce 1688 další syn Ferdinand Maxmilián a dcera Anna Eleonora. 58 Až koncem roku 1692 se přestěhoval s rodinou zpět do Prahy. Tady v roce 1693 křtil dalšího syna Antonína Šebestiána. Ze Starého Města se musel časem přestěhovat do Nového Města pražského a tady obnovil sochařskou dílnu. Odborníci sochařskou tvorbu jednotlivých členů rodiny rozlišili, ale nám neodborníkům to stejně působí problémy. Datování souboru soch Živlů na křineckém mostu. Zadní strana sochy Oheň, v pozadí bůh Země. Foto autor rok 2004. Otec Jan Brokof byl řezbář do dřeva a kamene. Celkově vytvářel strnulé figuriny loutkových gest a tuhé draperie se samoúčelnými vzorci „jako bez kostry“ jejichž „hmota je nehybná, forma chudá, nápadné je však „řezbářské“ ostrosti hran a reliéfní vycyzelování podrobností“. Charakteristiku nám přiblížil O. J. Blažíček za pomocí názorů J. V. Štecha. Z rodiny nejdále v uměleckém řemesle dospěl mladší syn Ferdinand Maxmilián Brokof. Jeho osobitost se obtížně vyjadřuje. Zastává realistické pojetí figury a oživuje všechny naučené a převzaté vzorce od otce. Snad rodinná tradice nebo povahový rys způsobuje, že zklidňuje dost oblíbený barokový vzruch, vrcholná gesta i prožívané emoce v tvářích skulptur. Nesmíme zapomenout na Josefa. Také převzal základní řemeslné zvyky od otce, ale nedovedl se umělecky uvolnit do té míry jako jeho mladší bratr Ferdinand. Jeho samostatné práce se obtížně určují. Nejdříve byl pod vlivem otce a později se stal obdivovatelem a pomocníkem svého mladšího bratra. Od určité doby se stal uměleckou osobností dílny Ferdinand a řídil tuto činnost. Josef vedle organizačních a obchodních povinností většinou spolupracoval na zakázkách. Ještě musíme umístit dílo Brokofů do zástupu barokních tvůrců. Patřili mezi nejlepší, a tak se spokojíme výstižným porovnáním z pera Václava Viléma Štecha (1885-1974), teoretika a historika umění a jednoho z naších posledních polyhistorů. Srovnával tvorbu Ferdinanda Maxmiliána Brokofa s Matyášem Bernardem Braunem: Brokof vypravuje tiše. Afektu a pohybu je jenom tolik, kolik bylo potřeba, aby výtvarné líčení osob a událostí přesvědčovalo. Umělec stoupal k nebi bez konfliktů, oddaně, opačnou cestou, než jakou šel jeho vnějšně úspěšnější součastník. Braunem byla do českého sochařství vnesena nota dramatičnosti, vášně, subjektivního neklidu, jež zbarvila celek naší tvorby zvláštním odstínem. Než se pustíme do dalších úvah, musíme si upřesnit ještě jednu záležitost. Josef Brokof vstoupil do samostatné sochařské tvorby kolem roku 1707 a mladší bratr Ferdinand kolem roku 1709. Není tím vyloučena jejich dílčí účast na sochách vypracovaných před těmito mezníky. Zásah to byl jen v omezeném rozsahu a celé dílo jim nelze připsat. Máme tak celou rodinu pohromadě a pokusíme se o rekonstrukci událostí kolem křinecké sochařské výzdoby. Co můžeme usoudit o křineckém souboru soch? Začneme sochami „Živlů“, neboť nám poslouží datování sochy Ohně rokem 1707. Jako autoři připadají v úvahu otec Jan a jeho starší syn Josef. Nelze zatím počítat s vlivem nadaného, ale začínajícího Ferdinanda. Odpovídá tomu také provedení figur. Stojí klidně, uvolněně, vzpřímeně a přirozeně drží své atributy. Pohyby končetin jsou jen mírné, často vynucené předměty, které drží a nebo u kterých stojí. Výraz tváře je klidný, až zahleděný do dálky, zasněný - chybí mu čitelnější výraz, emoce. Nelze jim přisoudit nějaká „loutková gesta či postoje“. Jinak mohou některé prvky odpovídat pracovnímu stylu otce Jana Brokofa. Podíl syna Josefa je však také patrný, ale držel se jako začátečník více otcova příkladu. 59 Se sousoším umístěným v loučeňském parku to není nijak jednoduché. Sousoší „Únos Sabinek“ je pohybově pojatá skupina únosce a Sabinky zdařile vyjadřující boj o udržení kořisti ze strany muže a zoufalý, leč asi marný pokus dívky o osvobození. Výrazy tváří vyjadřují nasazené úsilí. Chybí však více dynamiky a překáží určitá stabilita skupiny. Nic tu není navíc. Práce Ferdinanda Maxmiliána Brokofa pak už nemá daleko ke stylu jeho konkurenta Matyáše Bernarda Brauna. Lze si představit i u tohoto sousoší dobře patrný rozdíl ve způsobu tvorby obou barokních velikánů. Jednodušší situace se jeví u sousoší „Hektor zachraňuje Socha sv. Jana Nepomuckého před restaurováním v roce 1987. Foto autor 1987. svého otce z hořící Troje“. Propletené postavy dvou mužů vyZ dílny Brokofů vyšel ještě jeden soubor „Živ- tváří dojem, že vlastně nikam nespěchají a jen to lů“. Bylo to v roce 1718 a jeho tvůrcem je označen břemeno je těžké. Výrazy tváří jsou klidné a ani Josef Brokof, až na alegorii Vzduchu (Větru), kte- otec, ohlížející se zpět, nevyjadřuje mimořádný rá nese zřetelný vliv Ferdinandův. Celý soubor byl dojem z hořícího města. Také Hektor naznačuje připsán Josefovi a je umístěn ve městě Mostu. Tato útěk jen symbolicky - ostatně s těžkým břemenem zakázka patří mezi poslední Josefova díla. V roce se špatně klusá. Skupina zřejmě pocítila jen málo 1718 zemřel na nemoc sochařů - silikózu plic - jeho dláto a ruku Ferdinanda Brokofa. otec Jan Brokof. O tři roky později ho následoval U obou skupin je podobné uspořádání a také i Josef. V sochařské dílně byl patrně „specialistou“ nezbytný doplňující prvek v podobě opěrného asi na sochy mytologických postav. přírodního útvaru. Návrh patrně pochází od jed60 né osoby, nebo zaměstnanci sochařské dílny použili stejný vzor a upravili ho podle námětu. Malé torzo souboru barokních soch napovídá, že jeho realizace byla prováděna postupně a účastnili se na ní patrně otec Jan a jeho dva synové. Pracovali pro Morziny od roku 1707 až do roku 1729. Poslední datum se vztahuje k soše Sv. Jana Nepomuckého, která má obsáhlejší historii, a zároveň pro nás uzavře celou smutnou historii sochařské rodiny Brokofů. Socha sv. Jana Nepomuckého Historické pozadí i vznik sochy tohoto svatého jsou zajímavé. Především si však musíme uvědomit, koho tato socha zobrazuje a co má vyjádřit. Na rozdíl od mnoha podobných zobrazuje hisSocha sv. Jana Nepomuckého po restaurování v roce 1987. Foto autor 1987. torickou postavu z ne dost dávné minulosti (v době jejího vzniku). Nejdříve se stručně seznámíme s událostí, která nad některými církevními výsadami. Král zasahodala nakonec podnět ke kanonizaci jejího nedob- val do práv arcibiskupa a ten se bránil přesile. Prostě rovolného hrdiny. šli po sobě a nemáme tu prostor pro uvedení jednotlivých střetnutí. Nás zajímá jen jedno z nich. ArciNávrat do historie biskup pro hluboké porušení platných předpisů kaZa doby vlády krále Václava IV. se celá společ- nonizačního práva dal do klatby králova milce podnost rozkládala a pomalu spěla k revolučnímu ob- komořího Zikmunda Hutera. Huter navrhl králi, dobí vrcholícím husitskou vzpourou. Ke vzniku vše- aby odtrhl od pražské diecéze její západní díl a zřídil obecné krize přispěl i vztah mezi pražským arcibis- nové biskupství v Kladrubech u Stříbra. Tento makupem Janem z Jenštejna a králem. Soupeřili o moc névr měl oslabit moc pražského biskupství. V té 61 době umírá opat kladrubského kláštera. Jenštejn dává pokyn pro volbu nového představeného a generální vikář Jan z Pomuku volbu dne 10. března 1393 administrativně uskutečnil a tím potvrdil. Král tento skutek přijal jako hlubokou osobní urážku a začal připravovat odvetu. Uvedený postup církve byl směrován proti královu úmyslu a ten znovu vzplanul proti arcibiskupovi hněvem a celou záležitost si vyložil jako porušení moci panovníka. Sice byla zpočátku z obou stran snaha se domluvit, ale nakonec král jednání přerušil a pokusil se nejvyššího představitele církve v zemi zajmout. Záměr se nezdařil. V královských rukou zůstali jen úředníci arcibiskupství generální vikář Jan z Pomuku, oficiál Mikuláš Puchník a míšenský probošt Václav Knobloch. Arcibiskup Jan z Jenštejna unikl na své venkovské statky. Zatčení byli dopraveni do pražské mučírny poblíž Můstku a zde podrobeni dvou stupňům mučení (tzv. „štosování“, tj. je pověšení za ruce svázané za zády a pak do obou boků pálení pochodněmi). První stupeň výslechu neuspokojil, a byl tedy opakován. Poté Puchník a Knobloch podepsali králi listinu, kterou se zříkali služeb u arcibiskupa. Jan z Pomuku tak neučinil - není o něm ani zmínky. Soudí se všeobecně, že mučení u Jana z Pomuku bylo patrně tvrdší (byl ze zatčených hodností nejvyšší a navíc podepsal jmenování kladrubského opata) a nemohl již reagovat na závěr výslechu a rozkazy mučitelů. Byl proto dne 20. března 1393 o deváté hodině večerní svržen z Karlova mostu do Vltavy. Král Václav IV. tímto činem získal spíše politickou porážku a jen slabým balzámem mu 62 mohla být pozdější rezignace nenáviděného Jana z Jenštejna na úřad arcibiskupa. Moderní výzkumy podložené exhumací ostatků Jana z Pomuku ukazují, že těžké poranění hlavy bylo pravděpodobně příčinou jeho smrti. Byl umučen a do Vltavy bylo hozeno již mrtvé tělo. V celém případu, porovnáme-li ho s dnes známou legendou, něco podstatného chybí! Ano - chybí dost podstatné atributy svatojánského příběhu: Jazyk Jana Nepomuckého jako znamení neporušení zpovědního tajemství. Vznik svatojánské legendy Svatým je Jan z Pomuku neoficiálně označován už v písemných zprávách z 15. století. První kanonizačni spis, jako podklad pro zahájení procesu svatořečení, napsal jezuita P. Bohuslav Balbín v 17. století. Kanonizační proces trval hodně dlouho, snad to bylo i nejproslulejší a nejdelší projednávání v našich dějinách. Po třicetileté válce chtěla katolická církev podpořit narůstající zájem veřejnosti o svatojánskou legendu a o vyhlášení Jana z Pomuku za mučedníka. Po dlouhé době šlo o osobu z českého území. Z nařízení papeže byla provedena dne 15. dubna 1719 exhumace ostatků mučedníka. Při vyjímání lebky z rakve vypadla z dutiny mozkovny měkká načervenalá hmota. Hlavní znalec komise Löw z Erlsfeldu uvedl do zprávy o této indicii, že se podle jejího vzhledu jedná o „jazyk“. A legenda o nevyzrazení zpovědního tajemství královny měla svůj „reálný“ podklad. Ještě modernější věda však po prozkoumání hmoty konstatuje, že se jedná o „dekomponovanou suchou mozkovou tkáň zbarvenou krví“. Zachování takovýchto organických zbytků bylo zaznamenáno i u starších nálezů (knížete Vratislava a muže z 15. století). Uvnitř lebky Jana z Pomuku je zachováno tmavší zbarvení v místech, kde se nacházela hustá kašovitá hmota, z které vysycháním vznikla relikvie „jazyka“. Jak to bylo s vyzrazením zpovědního tajemství? To je také zajímavý případ. Vysvětlení nalezneme v písemných zprávách o smrti Jana z Pomuku. První o něm psal jeho představený Jan z Jenštejna papeži Bonifácovi V. ještě v roce 1393. Jmenuje ho již mučedníkem, který zemřel proto, že plnil svou úřední povinnost. Další svědectví podává roudnický kanovník Petr Klasifikátor v životopise arcibiskupově sepsaném v roce 1402. Má Jana také za mučedníka. Husitské bouře a následující nábožensky neklidná doba poněkud zastírají další zprávy o Janovi z Pomuku. Pokud zůstávají v paměti zvěsti o jeho případu a smrti, začínají se šířit spíše ústním podáním a tím začíná vznikat i legenda. Další zprávu o smrti generálního vikáře Jana zaznamenal řezenský augustinián Ondřej, který vyprávěl „… že král Václav IV. dal utopit slavného mistra teologie Jana a současně zpovědníka královny mimo jiné také proto, že se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství.“ Zprávu Ondřeje opakují od roku 1449 i další autoři. V této době začíná rozvíjení legendy a postupné označování budoucího svatého jako Jana Nepomuckého. Legenda se stále šířila, byla obohacována o další údaje, až v roce 1719 projevila katolická církev snahu o oficiální projednání celého přípa- du. Tak byl Jan z Pomuku s upraveným jménem, s nejistými osobními daty a chybným rokem úmrtí ( rok 1383), dne 15. května 1721 blahořečen a dne 19. března 1729 svatořečen. Návrat k Janovi Brokofovi Dostáváme se zpět do doby vzniku sochy sv. Jana Nepomuckého. Víme už, že Jan Brokof na svém útěku před morem z Prahy dostal významnou zakázku zhotovení sochy Jana Nepomuckého pro pražský Karlův most. Jan Brokof v roce 1682 zhotovil model sochy Jana Nepomuckého ze dřeva a později podle něho byl zhotoven bronzový odlitek. Dřevěná socha se zachovala v chrámu sv. Jana na Skalce v bezprostřední blízkosti Karlova náměstí v Praze. Odlitek z bronzu zhotovil Wolf Herold v Norimberku a socha byla postavena na Karlův most v roce 1683. Byla zhotovena ještě před kanonizací Jana Nepomuckého. Zahájila navíc věhlas sochaře Jana Brokofa, který dostával jednu zakázku za druhou. Vlastní socha se stala jakýmsi prototypem světcových soch u nás i v cizině. Začala se rozvíjet i sochařská dílna Brokofů. Křinecká světcova socha Socha sv. Jana Nepomuckého se nachází na malém kopečku poblíž kostela sv. Jiljí, vklíněna na malém prostranství mezi domy. Byla postavena na místě zbytků někdejší křinecké tvrze, kde na počátku 18. století bylo dost pusté místo a jen jeden rohový dům na okraji náměstí. Obtížně si lze představit tehdejší vzhled, ale určitým způsobem zakryla volný prostor a navázala náměstí na farní pozemek. 63 Na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého je následující nápis, který je dnes už místy téměř nečitelný. Antonín Stifter zapsal jeho text takto: S. JOANNES NEPOMUCENUS VITCE ET HONORIS CONSERVANDI PATRONUS. Jeho text přeložil do češtiny jako Svatý Jan Nepomucký, věčný a ctěný ochránce - patron. Nápis tvoří zároveň chronogram, který měl v minulosti několik výkladů, které se nejčastěji shodují na datu 1729. Zdánlivě tento údaj komplikuje další výklad. Jde o připomenutí roku kanonizace, nebo o rok zhotovení sochy v dílně Brokofů? Vzhledem k některým okolnostem budeme považovat za reálnější druhý případ. Socha sv. Jana Nepomuckého se stala určitou rodinnou tradicí v sochařské dílně Brokofů a také zákazníci měli zájem mít dílo od tvůrců sochy na pražském mostě. Zhotovení těchto soch nebylo urážlivé ani pro takového tvůrce, kterým byl i Ferdinand Maxmilián Brokof. Naopak se zdá, že šlo o jeho oblíbený námět. Sice zhotovoval sochu podle původního vzoru, ale za uměleckou výzvu považoval realizaci dílčích úprav a zlepšování standardního pojetí. Neváhal ani využít legendy a kříž zmenšit a nebo vůbec vynechat. Použil gesta naznačujícího mlčenlivost (připomíná zpovědní tajemství) nebo naznačil darování almužny či umístil kříž mimo postavu světce. V dílně byla zhotovena řada světcových soch a dodnes zdobí ulice a náměstí českých měst a vesnic. Nejvíce se experimentovalo s polohou kříže v Janově náručí. Starší provedení dost stereotypně dávaly kříž s Kristem před postavu otočený 64 směrem k divákovi. U křineckého provedení působí oživujícím dojmem, že světec kříž otočil v náručí směrem k sobě a sklání k němu hlavu. Podobné provedení je ojedinělé. Celé seskupení není sošné, ale naznačuje určitý děj. Zbožný divák může situaci domýšlet různým způsobem a vybavuje se mu při prohlídce řada zbožných myšlenek. Škoda, že socha je vyrobena z poměrně měkkého pískovce, v nedávné minulosti byla hodně poškozena a restaurování nutně potlačilo řadu detailů vytvořených původními tvůrci. Byla tím trochu narušeno i působení díla na diváka. Socha sv. Jana Nepomuckého v Křinci byla podle data na podstavci zhotovena pod vedením Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Pracoval stále neúnavně na zakázkách, ale zdraví mu už nedovolovalo podávat odpovídající výkony. Stále více vyčerpával svůj organizmus. Namátkou můžeme vedle větších prací uvést zhotovení svatojánské sochy pro Kokořín v roce 1725 a nebo sv. Jana Nepomuckého jako almužníka v roce 1727 pro kostel sv. Ducha v Praze. V roce 1729 realizoval velkou zakázku v Křešově ve Slezsku. Měl tu provést rozsáhlou výzdobu kostela cisterciáků. Pobyl zde několik měsíců, zhotovil dvě sochy a pak ho pokračující nemoc donutila k návratu do Prahy. Ferdinand Maxmilián Brokof vzal ještě zakázku na rok 1730, ale musel se o ní podělit se svým tovaryšem Ignácem Millerem. Ferdinand zemřel na jaře roku 1731. Za této situace byla dokončována socha sv. Jana Nepomuckého pro Morziny do Křince. Za naznačených okolností je příhodnější považovat datum na podstavci křinecké sochy za datum zhotovení, které shodou okolností se stalo i v roce kanonizace Jana Nepomuckého. Pozdější termín stěží připadá v úvahu. Skrytá socha Zcela mimo soubor barokních soch přežívá celý čas v Křinci socha sv. Václava. Schovaná je ve výklenkové zděné kapličce, stojící proti kapli sv. Jana Nepomuckého. Památkáři posuzují tento objekt jako stavbu a také jim, stejně jako veřejnosti, vlastní socha světce splývá s celou stavbou. Nikdo neposuzuje sochu jako samostatné dílo. Popis kapličky je pak stručný a jednoduchý jako její stavba sama. Podle Šebka a Hrabětové je popis ještě poměrně bohatý: Křinecký zámek s velkým bukem (Fagus sylavatica cv. Atropenicea). V popředí je jeden ze tří pískovcových podstavců z bývalé sochařské výzdoby. Foto autor rok 2006. Zděná kaplička obdél. půdorysu, v půlkruh. výklenku barokní socha sv. Václava, na čelní straně mramor. deska s textem; před sochou dřevěné zábradlíčko. - barokní kultovní stavba asi z 1. pol. 18. století. Nejdříve trochu odbočíme. Už na začátku této kapitoly jsme dospěli k závěru, že sochařskou výzdobu a obnovu staveb na venkovských panstvích a v Praze provedl Václav hrabě z Morzina. Byl druhým synem hraběte Jana Rudolfa z Morzina, a tak si musel zvolit jinou životní dráhu, neboť neměl možnost dědit rodinný majetek. Když však v roce 1706 zemřel jeho starší bratr a majitel panství Maxmilián hrabě z Morzina ve věku 34 let, bylo pojednou všechno jinak. Václav byl povoláním voják. Dokonce prý sloužil pod legendárním vojevůdcem Evženem Savojským. Brzo po roce 1706 se stal hrabě Václav dědicem a právoplatným majitelem nejen fideikomisních statků, ale také dalších allodiálních v Hostinném, Novém Ronově a dalších. Zcela se mu změnil život. Ze svého vojenského poměru si přinesl nejen smysl pro kázeň a přísnost, ale také trochu důstojnického bohémského stylu se sklonem k zábavě a pěstování umění. První vlastnost promítl do svého praktického života majitele nemovitosti. Když si mu v roce 1718 stěžovali křinečtí poddaní na velkou robotu, odpověděl jim novým útiskem v poněkud pozměněné formě. Neslyšel, ani když poddaní z Lomnice nad Popelkou po něm žádali městské svobody a zrušení roboty. Dohadoval se s nimi dlouhou dobu a podlehl jim až v roce 1728. Na druhé straně byl hrabě Václav značně nakloněný církevním záležitostem a využíval svých 65 znalostí evropských měst a panských domů k zlepšení vlastního majetku a k pěstování umění na svém panství. Především měl ve velké oblibě hudbu. Měl vlastní zámeckou kapelu, se kterou byl až v Benátkách. Čeští muzikanti zahráli i hudebnímu skladateli Antonínu Vivaldimu, který jejich výkon pochválil a hraběti Václavovi z Morzina dokonce věnoval skladbu Čtvero ročních dob. V Křinci v té době hrabě Václav vybudoval novou zábavní budovu (salatrina), kde pěstoval umělecké žánry. Vybudovat na křineckém panství kapličku sv. Václava není nic překvapivého. Dalo by se očekávat, že završení tohoto projektu bude příležitostí ke slavnostnímu církevnímu obřadu. Rudolf Jordán Vonka nalezl kdesi starou knížku a opsal pro nás její titulní list. Obsahuje informaci související s naší kapličkou sv. Václava: Primitiae ecclessiasticae durch Abstatung einer Leb - Predig dem Heiligen Blut - Zeugen WENCESLAU Fűsten und Patron des Kőnigreiches Bőhmen : zu Neu-Kunstberg vor einem Hoch : Adeliden und ansehrlichen A u d i t i o gehalten von dein Hoch : und Wohl : Gebomen, Herren Herren CARL JOSEPH des Heil. Rő: mischen Reichs Grafen von MORZIN im Jahrt 1717 Gedruckt in der Kőnig. Alten: Stadt Prag den Johann Wenzel Helm. 66 V knížce bylo první kázání kněze Karla Josefa hraběte z Morzina pronesené při svěcení kapličky sv. Václava na panství Nový Kunstberk v roce 1717. Karel Josef hrabě z Morzina byl synem Františka Mikuláše hraběte z Morzina, který byl bratrem Jana Rudolfa. Původně vlastnil Opálku a Klenové a za ně později pořídil Měcholupy a Drhovli. Zemřel roku 1709. Jeho syn Karel Josef prodal oba statky a většina badatelů předpokládala, že pak brzo zemřel. Z uvedeného dokladu je zřejmé, že se stal knězem, a tím o něm skončily zprávy. První kázaní napsal v roce 1717. Se sochou svatého Václava však stále budeme mít trochu potíží. Zatím není písemný doklad o způsobu jejího pořízení. Pokud svěřil Václav hrabě z Morzina výzdobu svého novokunstberského panství sochařské dílně Brokofů, pak by bylo neobvyklým činem, aby zadal sochu sv. Václava jinému sochaři. Navíc o rok později objednal u týchž sochařských mistrů i výzdobu svého pražského domu. S určitou rezervou by měla socha sv. Václava patrně také pocházet z dílny Brokofů. Předložil jsem vám příběh znázorňující, jak mohlo dojít k překvapivému výskytu souboru barokních soch v Křinci. Samozřejmě jde o pracovní hypotézu. Při nedostatku písemných i hmotných podkladů tomu nemůže být jinak. Všichni odborníci takovou práci zavrhnou, stejně tak jako se žádný z nich nepustil do diskuze na toto téma. Byla to pro ně ztráta času. Soudím, že příběh to byl pěkný. Kostel sv. Jiljí Za třicetileté války v letech 1618-48 byl celý kraj úplně zničen. Jak dokládají četné zprávy z okolí, nezastavila se plenící vojska ani před kostely a chrámy. Známá je tragedie, která potkala měšťany z Nymburka. Před vojáky se ukryli do Kostel sv. Jiljí - pohled od Mrliny. Foto JUDr. Milan Chmelař - z let 1935 až 1940. místního chrámu, ale zradou se nepřátelé dostali dovnitř a Nymburské pobili. Daň války Tuto dobu, těžkou pro celý český národ, nepřetrval bez úhony ani kostel v Křinci. V taxe kuncberského statku z roku 1638 sice ještě taxující úředník konstatuje: Kostely filiální jsou dva, jeden v městečku Skřinci, druhý na vrchu nad Skřinci slove Chotuč. Stručná zpráva potvrzuje, že v roce 1638 ještě kostely stály. Jenže i počátek 40. let 17. století byl pro náš kraj tvrdý a krutý. Nejčastěji se objevují informace, že v letech 1643-44 došlo ke zničení podstatné části obce Křinec a přitom byl pravděpodobně poškozen či zničen také kostel. Evangelíci Důležitou úlohu sehrála v tomto období rovněž skutečnost, že kuncberský statek a vlastně i celé bývalé dobrovické panství bylo až do roku 1623 evangelické. Kněží, pokud v kostele působili, patřili ke stoupencům této víry. Za třicetileté války zůstávali poddaní většinou bez farářů, i když majitel panství Adam mladší z Valdštejna byl v náboženských otázkách tolerantní. Na rekatolizaci nebyly za uvedených okolností vhodné podmínky, šlo především o zachování holého života a základních materiálních podmínek pro přežití. Poddaní utíkali z panství do bezpečnějších krajin a církevní zvyklosti udržovali jen okrajově. 67 Veduta kostela a zámku v Křinci z druhé poloviny 18. století. Olej na plátně 202 x 112 cm - U 719: Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Upraveno z obrazu vývodu Karla Josefa hraběte z Morzina - anonymus. Svědectví Morzinů Nová vrchnost, Pavel hrabě z Morzinu, který byl na křineckém panství od roku 1649, uvedenou situaci potvrzuje v závěru zprávy o výkaze poddaných z 20. dubna 1651: … Nebylo by se čemu diviti, že lid ubohý robotný až dosavad na samospasitelnou víru římsko katolickou převeden není. Příčinou, že na témž statku od dvaceti let i víceji žádného pastýře duchovního neměli a poddaný mnohý ani od narození ani v chrámě Božím nebyl, až teprve roku minulého a letošního majíce péči otcovskou o spasení duší lidských poddaných mých kněze řádu svatého Františka. Tím častěji 68 služby Boží v chrámě Páně na témž statku mém vykonávati dám, jakož i mnozí na tůž víru samospasitelnou římskou katolickou obráceni jsou a žádné pochybnosti nebudou, neboť s pomocí Pána Boha na tůž víru přivedeni budou. Item na témž statku mém Kunstberském nachází se kostely tři, dva filiální a jeden farní. Jeden filiální založení svatého Jiljí opata, i druhý filiální na vrchu Chotuci slove nad městem Křinci založení trojice svaté, kdežo před starodávnem svaté slavné pouti se vykonávaly, jakožto i tu naději majíce že, poněvadž pán Bůh posly svaté dáti ráčil, podobně podle starobylého způsobu služby svaté se připomínati a vyko- návati budou. Třetí kostel farní na den nanebevzetí Panny Marie jest v Bošíně. K tomu dále autor výkazu poznamenává, že i když k záduší patří pole a jiný majetek, je vše již dvacet let pusté a kněze uživiti to nemůže. Provizorium Nedošlo-li za třicetileté války k úplnému zničení všech tří kostelů, byly v tak bídném stavu včetně příslušných farních hospodářství - že bez provizorních úprav patrně nemohly sloužit svému účelu. Změna majitele statku, změna víry a především základní ideologický požadavek doby na pokatoličťování obyvatelstva vyvolala snahu nové vrchnosti postupně budovat nové svatostánky. Zároveň tato snaha reprezentuje loajálnost majitele panství k habsburskému domu. Bylo však zničeno všechno, a tak přednost dostala obnova hospodářského zázemí panství. Stavba chrámu je odložena na pozdější dobu zlepšených ekonomických poměrů. Patrně provizorně vrchnost obnovila dosavadní budovu kostela a působil v něm od roku 1650 kněz František Hieronym Lenz. V letech 1651-54 tu byl misionářem Karel Marcella (někdy Macellus) a kapucíni z kláštera v Roudnici. V roce 1655 si hrabě stěžuje na polského kněze Štěpána Kaminského, že mu jeho české ovečky nerozumí při službách Božích. Do roku 1677 patří kolatura k vikariátu mladoboleslavskému a v letech 1671-78 provádí správu chrámu bezprostředně děkanát v Nymburce. Kněží přijíždí na služby Boží, ale v Křinci nebydlí. V roce 1675 byla zřízena administrativa v Bošíně Erb hraběcího rodu Morzinů na portálu kostela sv. Jiljí v Křinci. Foto autor rok 1975. a o rok později v Křinci. Od roku 1684 je farní chrám veden v Křinci s filiálkou v Bošíně. Kněží sem však stále dojíždějí. S určitými kratšími přestávkami zde slouží dominikáni nymburského konventu kazatelského řádu. Roku 1682 se Pavel hrabě z Morzina stará u konsistoře, aby se vystavěl v Křinci nový chrám. Roku 1698 Jan Rudolf hrabě z Morzina žádá o svolení, aby dominikáni z Nymburka mohli v Křinci, Ronově 69 Kostel sv. Jiljí s Brůdkem v 90. letech 19. století. Foto Antonín Stifter. 70 a Kovanicích přisluhovati. Patrně byl již stav poněkud normalizován. Nový kostel Pravděpodobně v 80. a 90. letech 17. století byl v Křinci postaven nový kostel. Provizorní, možná jen dřevěná kaple, totiž sloužila dalších třicet let a bylo nutné pomýšlet na radikální řešení situace. Panský hospodářský areál i zámek dávno sloužily majitelům, a tak bylo možné uvolnit finanční prostředky pro církevní účely. Přesnější údaje o stavbě se nedochovaly. Památkáři soudí, že stavbu navrhl a začal stavitel, který vybudoval i zámek. Není to však zatím doloženo. Nejstaršími částmi kostela jsou portál, kruchta, celá západní část a sakristie v přízemí věže. Přísluší do období raného baroka a zařazeny jsou do třetí čtvrtiny 17. století. Nejdůležitějším svědectvím pro dobu stavby kostela je nakonec nápis na portálu hlavního vchodu. Jmenováni jsou v něm Pavel hrabě z Morzina, jeho syn a nástupce Jan Rudolf hrabě z Morzina. Samotný nápis má symbolický význam: Pavle svoji, Rudolfe svoji obejmi nevěstu. Vedle erbu Morzinů jsou připojeny na portále i erby jejich manželek. Snad nápis připomíná, že stavbu začal Pavel z Morzina, a když v roce 1688 zemřel, dokončil jeho dílo syn Jan Rudolf. Zasvěcení Jaké bylo původní zasvěcení křineckého kostela, rovněž není doloženo, ale zdá se, že v průběhu doby zůstávalo stejné. Ve výkazu poddaných z roku 1651 je uvedeno zasvěcení sv. Jiljí opatu a není zmínka o tom, že by došlo ke změně. V okresním archivu je dochován starý spis z křinecké fary nazvaný Registra zádušního chrámu P. Křineckého založení sv. Jiljí. Byl pořízen v letech 1665-1732 některým z přespolních kněží. Křinecký kněz Samostatná lokalie v Křinci byla zřízena v roce 1728 s filiálkou v Bošíně. Prvním knězem pobývajícím trvale v Křinci byl administrátor P. Ondřej Janda (od roku 1726). Ke kolatuře tehdy patřily osady Mečíř, Zábrdovice, Sovenice, Bošín a Nové Zámky, jak to alespoň přiznal P. Janda v roce 1749. Přeměny stavby Vzhled původní stavby není přesně znám, z pozdějších poznámek lze však soudit, že budova byla pojata jako panská kaple. P. Ondřej Janda založil patrně v roce 1754 Pamětní knihu farní, z níž můžeme čerpat další zprávy o vzhledu stavby a jejích přeměnách. V roce 1760 byl na základě patronátního a konsistoriálního povolení chrám po stavební stránce obnoven. Od postavení uplynula dlouhá doba a budova již vyžadovala nejen údržbu, ale také modernizaci. Oprava stála 700 zlatých a s největší pravděpodobností ji financoval patron František Xaver hrabě z Morzina. V roce 1761 byl obnoven oltář, který se z části dochoval v chrámu do dnešní doby. Původní oltářní obraz sv. Jiljí, cenná starobylá malba na plátně v bohatě řezaném rámu, byl uložen na křinecké faře. Později se ztratil. Nový oltář byl ze 71 dvou třetin obnoven z peněz odkázaných nebožtíkem P. Ondřejem Jandou, třetí díl přidal patronátní pán. Roku 1763 byla od základu znovu postavena věž chrámu. Zároveň duchovní správce P. Václav Hőgler zřídil menší oltář sv. Václava, který se však nedochoval. Do kopule nově vybudované věže byly uloženy peníze v ceně 30 zlatých a jiné starožitné věci, jež se tam nalézaly již dříve. Současníci přiložili i latinsky psaný pamětní zápis. Z něho lze zjistit, že patronátním pánem byl František Xaver Josef Mikuláš Jan hrabě z Morzina, pán na Vrchlabí, Kuncberku, Lomnici atd., a knězem Karel Kottmann. Vyjmenování jsou další důležití úředníci na panství. Při prohlídce pamětní schránky v roce 2001 se ukázalo, že nejstarší památkou je právě uvedená latinská listina, která však byla zničena nepohodou tak, že je prakticky nečitelná. Starší památky v pouzdru nebyly a také mince chyběly. Svědectví obrazů Vzhled kostela v Křinci se zachoval na dvou obrazech (zn. U719 a U721) uložených v depositáři muzea ve Vrchlabí. Kostel je vyobrazen již s věží, která má nízkou baňatou cibuli obvodem nepřesahující čtvercový půdorys věže. Je ukončena hrotem s křížem, bez dalších přechodových tvarů. Vlastní budova kostela má sedlovou střechu s bohatě členěnými barokními štíty. Také jejich plocha je plasticky členěna a vypadá reprezentačně. Na druhém obraze zůstala barokní ozdoba již jen u západního štítu. Okna jsou pouze půlkulatá, 72 takže bylo uvnitř asi dost temno. Proti dnešním oknům byla vlastně celá jejich spodní obdélníková část zazděna. Jinak je z obrázků patrné, že stavba měla již dnešní velikost půdorysu a je také stejně prostorově uspořádána. Hroby v chrámu Roku 1770 byla v sakristii zřízena nová zpovědnice. Roku 1789 dal duchovní správce Kryštof Haaber nově pokrýt chrámovou věž šindelem a natřít červenou barvou. Také dal postavit novou kazatelnu a ještě jednu zpovědnici a obnovil všechny tři oltáře. Z toho důvodu je portatile nebo relikviář dne 22. března 1790 zasvěcen. Zastavit se musíme ještě u jedné nepříliš známé skutečnosti. V 18. století snad až do roku 1780 byly významné osoby z panství pohřbívány pod dlažbu chrámu. Dokládají to záznamy v knize zemřelých na křinecké faře. Později byl tento zvyk z hygienických důvodů zrušen. Roku 1854 byly do kostela zakoupeny nové varhany. Staré byly upraveny pro filiální chrám v Bošíně. Schránka K rozsáhlejší stavební úpravě došlo v roce 1861, kdy byla kostelní věž zvýšena o osm stop, dána celá nová vazba a pokryta plechem. Vše, co se ve staré věži nalézalo, tam bylo ponecháno, ale současníci nic nového nepřidali, jak se uvádí v Pamětní knize farní. Tento zápis však není pravdivý. Podle obsahu pamětní schránky, která byla otevřena v roce 2001, tam byl přiložen pamětní zápis z roku 1861, zápis o otevření schránky v tomto roce s podpisy členů rodiny Bethmannů a několik drobných mincí. Celá akce probíhala za přítomnosti faráře Josefa Nožičky, patronátního pána Alexandra svobodného pána z Bethmannů a hospodářského rady a patronátního komisaře Jana Jugla, sídlem v Ronově. Elektřina Dne 10. září 1923 požádal děkan P. František Vysoký obecní zastupitelstvo o zřízení elektrického osvětlení v kostele. Zároveň jako člověk šetrný žádal o slevu poplatků za instalaci. Obecní rada slevila polovinu, to je asi 300 korun. Kostel sv. Jiljí v Křinci v 90. let 19. století. Fotografoval Antonín Stifter. Rekonstrukce Stavba prošla za dobu své existence také řadou drobných oprav a úprav, jejichž vliv na celkový vzhled nebyl podstatný, a proto je neuvádíme. V současné době probíhá v křineckém kostele velká rekonstrukce, jíž si vyžádal špatný, až havarijní, stav budovy hlavní chrámové lodi i věže kostela. Do 21. století tedy vstupuje tato místní památka v dobrém technickém stavu. Stifter o kostele První solidní popis stavby se nachází v knize Antonína Stiftera z roku 1880: Chrám farní sv. Jiljí jest budova beze čistého slohu, břidlicí ang- lickou fialovou krytá, s přistavěnou věží. Portál chrámu toho má dvojí erb hrabat z Morzina a dva erby jejich manželek, mimo to pak latinský nápis: PAULE TUAM, RUDOLFE TUAM, COMPLECTERE SPONSAM. V českém překladu to znamená „Pavle svoji, Rudolfe svoji, obejmi nevěstu“. Nápis snad poukazuje, že by byli měli oba ve stejný den svatbu. Vnitřek chrámu jest taký, jako u všech chrámů slohu copového, mnoho kroucených a všelijak obarvených okras, což újmu činí velebnosti budovy takové. V lodi nalézají se tři oltáře - hlavní oltář má překrásný obraz patrona sv. Jiljí, od koho obraz malován byl, nebylo možno se dopátrati. Portatile 73 čili relikviář zasvěceno dne 22. března 1790. Vlevo oltář sv. Josefa, vpravo sv. Anně zasvěcený. Obrazy olejové těchto oltářů jsou malé ceny a nevíme, kdo je maloval a z které pocházejí doby. Naproti tomu po levé straně oltáře se nalézá křtitelnice, práce to řezbářská z roku 1789 pocházející, jak pamětní kniha fary křinecké dokazuje. V lodi chrámové spatřiti lze tři náhrobní kameny, tesané ze šedého mramoru, pocházející ze 16. století, které dříve v kapli sv. Jana Nepomuckého se nalézaly. Největší z nich zasazen do dlažby ve středu chrámu, druhé dva menší zasazeny do zdí chrámových podélných. Vlevo na zdi jest kazatelna se vchodem ze sakristie, původ svůj má z téže doby jako křtitelnice, totiž z roku 1789 (dle farní pamětní knihy). Lavice a prapory v chrámě se nalézající nejeví nic pozoruhodného, čtyři prapory náležejí cechům, taktéž i svítilny na tyčkách. Na kůru nalézají se varhany a čtyři bubny. Dva z nich mohou podle tvaru býti velmi staré, druhé dva mají vyrytý nápis a letopočet: JOHANNES PURKHART 1763. Jan Purkhart byl za dob Františka Xavera hraběte z Morzina účetním panství křineckého. Na levé straně chrámu jest přistavěna věž, která v sobě chová tři zvony. Na velkém zvoně jest tento nápis: „Letha 1617 slit jest tento zvon za správce církevního Keliáše Roztok, faráře bošínského, a za správy pana Matěje Vineckého, auředníka kunstberského, Jana Jeřábka kováře a prymase Křince“. Prostřední zvon má nápis v písmenech gotických takový: „Letha Panie 1551 tento zvon udělaný jest, aby volal na slovo boží. Není žádnýho gmena pode 74 vssím nebem, skrze niejž kdo mohl přigíti k spasení, kromě gmena Pana Gesuss“. Malý zvon, který jest podle zprávy pamětní knihy farní ze starého zvonu přelit, má nápis v písmě latinském s chronogramem. Chronogram na zvoně tom značí letopočet 1759 a překlad nápisu zní: „Za šťastného panování Františka Xavera z Morzina a za správy Václava Hoglera, prvního duchovního správce“. Popis stavby Původně raně barokní stavba, postavená týmž architektem jako zámek ve třetí čtvrtině 17. století, byla do roku 1760 v barokní úpravě. Tehdy došlo k rozšíření oken. Roku 1763 doznal změn i vrch věže. Nové fasády ovlivnil roku 1861 duch pozdního klasicismu. Stavba je jednolodní, obdélníkového půdorysu s pravoúhlým presbytářem s obdélníkovou oratoří a předsíní po jižní straně a hranolovou věží s cibulí. V přízemí věže, umístěné u severní podélné stěny lodě, se nachází sakristie. V západním průčelí je raně barokní portál, okna uzavřena půlkruhem, stěny jsou členěny novoklasicistně podélným bosováním Erby majitelů i nápisy jsou zachovány. Menší postranní erby se vztahují k manželce Pavla hraběte z Morzina Marii Anně Elišce Hrzánové z Harasova a druhý (na pravé straně) k manželce Jana Rudolfa hraběte z Morzina Evě Konstancii, hraběnce Vratislavové z Mitrovic. Tím je také upřesněn výklad všech domněnek o tom, co tají nápis na portálu. Stěny presbytáře jsou vyloženy mramorovými deskami staršího původu. Patrně pocházejí z kostela v Bošíně. Sakristie v přízemí věže je klenuta křížově a patří také k nejstarším částem stavby. Loď je plochostropá, vyzdobená freskou První přijímání z roku 1911 od J. Hybše. Strop dal vyzdobit František Edvard Vonka a malíř prý měl na něm namalovat členy jeho rodiny a několik přátel. Kruchta je trojramenná, raně barokní, zděná na dvou pilířích a zdobená štukovým boltovým ornamentem ze 60. až 70. let 17. století. Na jižní straně je oratoř pravoúhlého půdorysu, oddělená od lodi půlkruhovým obloukem. Vchod se nachází na jižní straně a ústí do předsíně. Hlavních vchod leží v západním průčelí, které je členěno pilastry a ukončeno trojúhelníkovým štítem. Před kostelem je pozdně barokní zeď z doby kolem roku 1770. Interiér Zařízení kostela je pozdně barokní, z doby po roce 1760, a klasicistní. Kromě obou bočních oltářů pochází z dílny Richarda Práchnera, barokního sochaře, jehož nastupující rokoko ovlivnilo jen velmi málo. Z jeho dílny vyšlo například vybavení břevnovského klášterního chrámu - sochy na oltáři Panny Marie Benediktinské, lavice choru a opatský trůn (1757). Spolupracoval se stylově opožděnějším Petrem Práchnerem, autorem oltáře chrámu u Pražského Jezulátka (1776). Hlavní oltář v křineckém kostele z roku 1761 je rámový - andělé nesou obraz patrona kostela sv. Jiljí. Signoval ho „Crolus Aurbach“. Po stranách oltáře jsou sochy sv. Petra a Pavla. Křtící oltář z druhé poloviny 18. století. Výzdoba ukradena vykradači památek. Foto autor v roce 1972. Boční oltáře sv. Josefa a sv. Anny pravděpodobně vznikly kolem roku 1763. Po stranách mají protáhlé sochy sv. Ludmily, sv. Víta, sv. Jana Křtitele a Mojžíše, pocházející z jiné dílny než ostatní zařízení postranních oltářů. Obrazy na nich jsou z první poloviny 19. století. 75 Kazatelna je kopií či odlitkem kazatelny z chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně a pochází z roku 1783. Zdobena je na řečništi sochami Víry, Naděje a Lásky, na stříšce pak stětím sv. Jana Křtitele. Kdo odlitek kazatelny zhotovil, nevíme. Výřez nejstaršího obrazu „Pieta“ z kostela sv. Jiljí v Křinci. Signován G.T. 1699. Pod zkratkou byl patrně skryt křinecký malíř Gottfried Tauchmann. Jeho rod žil v Křinci v první polovině 18. století. Foto autor rok 1981. 76 U severní stěny presbytáře je umístěna křtitelnice ve formě oltáře Křtu Kristova se sochami Adama a Evy. Toto mistrovské dílo mimořádné umělecké hodnoty pochází také z doby kolem roku 1783. Vlastní křtitelnice je klasicistní z roku 1788. Ve výklencích pilířů kruchty stojí sochy sv. Josefa a sv. Anny, které byly vytvořeny pravděpodobně před polovinou 18. století. V lodi je obraz Pieta signovaný „G.T. 1699“, jež je patrně nejstarší dochovanou památkou. O jeho autorovi mnoho nevíme. On a jeho rodina žili v Křinci v první polovině 18. století. V křinecké farní knize sňatků je malíř Gottfried Tauchmann zapsán jako svědek v roce 1718. Vlevo od kazatelny byl dodatečně umístěn oltářní obraz Nejsvětější Trojice Boží z kaple na Chotuci. Namaloval ho kolem roku 1890 křinecký rodák, student malířství František Truksa. Studia úspěšně dokončil v ateliéru Maxe Pirnera. Zlodějiny i záměrná likvidace Doplnění podrobného popisu kostelního mobiliáře není samoúčelné. Zařízení nezůstávalo vždy na svém místě. Změny nemá na svědomí jen duchovní správce tím, že modernizoval vybavení chrámu, ale třeba i zloději. Farní pamětní kniha připomíná krádež monstrance a ciboria (kalich na hostie) v roce 1844. Objevuje se však ještě horší situace, kdy likvidace některých předmětů byla provedena záměrně. Nejhůře dopadly zvony. V souborném díle učitelů Poděbradsko se ještě v roce 1906 uvádí nezměněné osazení zvony: zvon z roku 1551 (lil Petr z Boleslavě), malý zvon z roku 1603 (lil Václav z Boleslavě, roku 1759 byl přelit) a velký zvon z roku 1617. Přichází však první světová válka. Dne 17. listopadu 1916 je na rozkaz vojenské rakouské správy shozen z věže první zvon jménem František, který dal před krátkou dobou Leopold Svoboda opravit. Na místě byl rozbit a odvezen do továren na vojenská zařízení. Církev dostala za kov o váze 232 kilogramů celkem 844 korun. Dne 20. února 1917 vzali z věže i malý zvonek odlitý v Praze Leopoldem Děpoltem roku 1714. Za tento zvon o váze 17 kilogramů získala církev obnos 68 korun. V tomto případě se asi jednalo o zvon z kaple sv. Jana Nepomuckého. Válečná vřava pohltila ještě jednu starou památku. Farář P. František Vysoký odevzdal do sběru kovového odpadu v roce 1915 všechny čtyři staré tympány (bubny) z kůru kostela. Jak potvrzují obecní i školní pamětní kniha, byly dva tympány staré a opatřeny nápisem: JOANNES NEP. PURKHART ANNO 1763. Oba zápisy - v duchu smýšlení křineckých občanů - tuto soukromou iniciativu faráře Vysokého odsoudily. Dne 15. června 1927 byly instalovány do věže křineckého kostela nové zvony a podle katolického zvyku byly posvěceny. Farní kniha říká, že na účet zvonů byla složena částka 9 406 korun. Nejhorší roky pro mobiliář kostela přinesla 90. léta 20. století. Lavinovité vykrádání kostelů v Čechách postihlo několikrát i křinecký chrám. Úplný už není hlavní oltář, pryč jsou nejvzácnější kusy z postranního křtícího oltáře včetně ojedinělých památek - sošek Adama a Evy. Byly svědkem doby, kdy začala změna chápání těla ve vý- tvarném umění. Projevilo se to snahou po určitějším podání postavy - těla, snahou o znovunabytí klasických hodnot. Uvedené usilování znamenalo ústup od rozvolněného a málo přirozeného barokního schematu, který k vrcholu přivedl sochař Matyáš Braun. O našem biblickém páru odborníci prohlašují: Řezby Adama a Evy z křtitelnice v Křinci z roku 1783 od Richarda Prachnera: První akty moderního českého sochařství, na něž navázal Křtitelnice z roku 1788. Uloupena zloději památek roku 2000. Foto autor rok 1972. 77 až po 60. letech V. Levý. Zmizela i více než sto kilogramů těžká stará křtitelnice. Na kazatelně chybí podstatná část výzdoby také z dílny Richarda Prachnera. Na celém řádění zlodějů je největším traumatem skutečnost, že se mu společnost neumí účinně bránit. Zachována zůstala alespoň budova kostela, která tvoří neopakovatelnou siluetu obrazu městečka. Věříme, že se podaří dokončit nejen stavební práce na ní, ale také restaurovat mobiliář. Časem se doplní o novou výzdobu, nebo možná dojde ke zhotovení replik odcizených věcí. Pohled na hlavní oltář chrámu sv. Jiljí v Křinci. V průběhu 90. let 20. století byla řada skulptur uloupena zloději památek. Foto autor rok 1972. 78 Adam z křtícího oltáře. Výzdoba ukradena vykradači památek. Foto autor v roce 1972. Eva z křtícího oltáře. Výzdoba ukradena vykradači památek. Foto autor v roce 1972. 79 Kněží v kostele sv. Jiljí v Křinci v seznamu far platících papežský desátek byla uvedena i obec Křinec 1357 křinecký kněz byl exekutorem faráře v Činěvsi 1378 zemřel kněz Rappota a nastoupil pražský oltářník Matěj - patron Jan z Valečova 1389 Mařík z Benátek - patron Bernard z Valečova 1398 Ondřej z Bosně - patron Jan z Valečova 1418 Jan z Hořic - zástupce nezletilého patrona Bohuš Vrabec z Valečova 1463 - 1623 kněží podobojí nebo z Jednoty bratrské 1650 František Hieronym Lenz z turnovského kláštera - patron Pavel hrabě z Morzinu 1651 - 1654 kapucíni z Roudnice, z nichž známe P. Karla Marcella 1655 P. Štěpán Kaminsky, Polák 1670 - 1678 Joan. Theophilus Ostropoliensis z nymburského kláštera 1689 P. Joan. Fiala 1690 - 1692 P. Alexander Sauersieg (s ním také 1690 P. Tomáš Borovec) 1693 - 1694 P. Aegidius Havlitius 1695 - 1697 P. Tomas Borowetz, prior. 1698 - 1700 P. Cyprianus Passerinus 1701 - 1703 P. Ambros Hyacinth Reichl (také 1701 P. Albert, P. Michael Mittag, 1702 P. Vincenc Podčabský, P. Tomáš Kritz, 1703 P. Michael Mittag) 1352 80 1704 - 1706 P. Michael Mittag (s ním také 1704 P. Tomáš Kritz a P. Vincenc Podčabský) 1707 - 1709 P. Rochus Malowesky, prior. (také 1708 Martin kapucín) 1710 P. Norbertus Eerben (také až do roku 1712 Tomáš Kritz) 1714 - 1716 P. Rochus Malowesky, prior. 1717 - 1718 P. Adrian Kouřimský, prior. 1719 - 1723 P. Joachim Nater 1724 P. Daniel Sertl 1725 P. Joachim Nater 1726 P. Andreas Janda(také zpočátku ještě Joachim Nater) 1758 P. Václav Hőgler 1768 - 1781 P. Jan Damaška 1781 - 1796 P. Kryštof Haaber 1796 - 1810 P. Symphorian Haaber 1810 - 1839 P. Josef Neumann 1839 - 1870 P. Josef Nožička 1870 - 1898 P. Antonín Černovický 1898 - 1901 P. Jan Jonáš (krátký čas administrátor P. Ferdinad Hrubý) 1902 - 1910 P. Jan Koppa 1910 - 1935 P. František Vysoký (asi pět let vypomáhal P. Jan Černovický z Bošína) 1935 - 1939 P. Rudolf Sitte, administrátor v Bošíně 1940 - 1958 děkan P. František Pražák 1958 - 1966 P. Augustýn Rokyta z Hrubého Jeseníka 1966 - 1969 P. Antonín Švercl 1969 - 1970 P. Jindřich Krtil 1970 - 1993 P. Josef Zlámal 1993 - 1994 P. Petr Kubíček … a pak ani v Hrubém Jeseníku nebyl žádný farář Kostel sv. Jiljí, fara a socha sv. Jana Nepomuckého. Foto autor rok 2006. 81 Fara čp. 9 a špýchar Podobně jako existoval v Křinci kostel, byla zde od pradávna i fara s příslušným záduším. Zjistit, kdy byla farní budova postavena, se pomocí Pamětní farní knihy daří poměrně přesně, ale přece jen dobu jejího vzniku provází určité nepřesnosti a pochybnosti. Způsobují to rozdílná tvrzení na první pohled stejně věrohodných dokumentů. Na přelomu 17. a 18. století kněží na bohoslužby do Křince dojížděli nejčastěji z Nymburka. V tom případě byly hosty panských úředníků a v případě nutnosti u nich trávili i noc. Určitým zlomem byl rok 1713. V přiznávací tabeli z roku 1713 je uvedeno, že ve farním křineckém kostele slouží a v nově postavené faře přebývá dominikán Joachym Nalder. Šlo pravděpodobně o budovu dřevěnou, kterou pak snad od roku 1728 využíval k bydlení i první trvale pobývající administrátor P. Ondřej Janda. O budovu nebylo asi řádně Kostel a fara kolem roku 1890. Foto Antonín Stifter. 82 pečováno, a tak ke konci jeho působení bydlel P. Ondřej Janda na jiném místě. Situace kolem popsaných záležitostí není zatím příliš jasná. Administrace kolatury naznačuje, že P. Ondřej Janda tu nebyl ve funkci faráře. Byl posledním z řady mnichů, kteří zpravidla jen krátkodobě vykonávali bohoslužby v křineckém kostele. Často se střídali. Prováděli také příslušnou administrativní činnost ve farnosti. Na podkladě této úvahy lze rozumět úryvku, který pořídil z Pamětní knihy farní Antonín Stifter: Podle zápisků farní knihy pamětní byla fara za dob dřívějších ku kostelu přistavěna, neb duchovní správce Václav Hőgler r. 1758 v zápisech svých praví, že budovu farní ve velmi špatném a zpustlém stavu nalezl, takže v žádné světnici obývati nemohl, neb že světnice ve spojení s kaplí byly, kostelníci v nich obývali. Téhož roku byla budova farní, kteráž ze dřeva roubena byla, na útraty patrona Frant. Xav. hraběte z Morzina nově postavena, což stálo 500 zl. Tuto epizodu doplňuje a rozvádí Stifter v kronice Bošín, Sovenice a Mečíř (Věstník, ročník V.) a to tak, že …nebyla budova obývání schopna, takže s kaplanem po dešti dobu přebývati musel v jedné světnici. Uvedené zprávy dokládají, že původní budova fary byla ve velmi špatném stavu. Také je doloženo, že v roce 1758 bylo přistoupeno k výstavbě nové budovy. O obnově fary nás také informuje vývod hrabat Morzinů (Karla Josefa z Morzina), který byl uložený ve farní budově. Na dolním okraji vývodu bylo poznamenáno německy (po převodu do češtiny): Za jejichžto slavného panovaní byla fara nově zřizena r. 1758 dne 3. srpna. Vezmeme-li v úvahu datum smrti P. Ondřeje Jandy (19. července 1758), plyne z toho, že jeho nástupce P. Václav Hőgler s kaplanem působili v Křinci již o něco dříve, snad během nemoci dosavadního duchovního pastýře. K obnově fary docházelo ještě za života P. Ondřeje Jandy, ale jejího dokončení se už nedočkal. P. Václav Hőgler je označován již za prvního křineckého faráře. Celá záležitost je celkem jasná, až na jednu maličkost. Nevíme, proč či na základě čeho Antonín Stifter píše o nové budově jako o dřevěném srubu. Do této doby formálně fara i záduší pochopitelně existovaly. Dokládá to P. Ondřej Janda ve svém výkaze příjmů z roku 1749. Mimo desátků předávaných poddanými patřilo ke kostelu 6 korců zádušních polí při chámu, 60 korců polí při faře a věrtel štěpnice a vinice. Zádušní hospodářství se začalo rozvíjet a upevňovat asi až za P. Václava Hőglera a jeho následovníků. Z této doby na přelomu 18. a 19. století pochází i roubený špýchar („sroubek“). Byl to dvouprostorový roubený špýchar na kamenné podezdívce s valbovou střechou, stojící na dvoře fary poblíž chrámu sv. Jiljí. Dnes je zahrnut mezi státem chráněné památky a označen jako „sroubek“ s valbovou střechou, jediný na Nymbursku. V roce 1981 byl ve špatném stavu a z rozhodnutí příslušných správních orgánů byl rozebrán a znovu postaven ve skanzenu v Přerově nad Labem. Tak dobrý osud však nepotkal další staré budovy z farního hospodářství. Mimo stodolu a chlév to byly i další Budova fary z roku 1758. Foto autor rok 2003. menší dřevěné budovy. V roce 1952 byly z rozhodnutí státních orgánů zbourány a byly tak zničeny vzácné památky. Až dosud jsme mluvili o stavbě současné zděné budovy fary, jak dokládá i obraz č. U 719 z muzea ve Vrchlabí. V budově fary byly uchovány památky z 18. století (obrazy a knihy). Sloh budovy svědčí drobnými stavebními detaily o doznívání baroka, a tak musíme vzít na vědomí, že pochází z doby kolem roku 1758. Po celá léta byla budově poskytována péče řádného hospodáře a přežila bez velké úhony až do 20. století. Pak však veškerá pozornost ustala. Již v roce 1939 vyzval okresní úřad v Nymburce, aby se obec řádně o budovu, která je nezpůsobilá obývání, starala a opravu jí poskytla. V této době asi mnohé zanedbal křinecký farář P. František Vysoký. Bylo o něm známo, že myslel především 83 na zajištění majetku vlastního příbuzenstva a o církevní tolik už nedbal. Místní věřící na tento stav, který se jim nelíbil, několikrát upozorňovali jeho nadřízené. Obec poskytla tehdy budově opravu v hodnotě 6.000 Kč. Nebylo to mnoho, ale i tak budova vyhověla svému účelu až do roku 1958. Odchodem posledního křineckého faráře a děkana P. Františka Pražáka na odpočinek končí 200 letá historie budovy. Opustil ji poslední hospodář. Dále byl křinecký farní obvod administrován faráři z Hrubého Jeseníka. Budova fary byla využívána ke světským účelům. Zprvu v roce 1961 jako kanceláře nově sloučeného JZD Podchotucí, pak do roku 1978 jako mateřská školka a osud domu dovršila úprava na soukromé byty. Pokaždé budova byla co nejmenším nákladem přizpůsobena novému účelu, ale celková oprava jí nebyla poskytnuta v dostatečné míře. Fara nepřestala být majetkem církve. V současné době vypadá celá budova dost dezolátně. Nasvědčuje to malému zájmu majitele na jejím využívání a důkladné opravě. V poslední době proběhlo několik nezdařených pokusů objekt prodat. Popis budovy a jejího zařízení Kostel sv. Jiljí a fara byly postaveny v zátopové oblasti řeky Mrliny. Před jejich výstavbou musel být terén zpevněn a zvýšen navážkou. Nepřispělo to s plynoucím časem stabilitě obou objektů a je to také jedna z příčin vážného porušení stability obou budov. Zejména u fary se situace v tomto směru ukázala jako limitující. Objekt 84 fary není architektonický skvost, ale svým technickým provedením v nejistém terénu je zajímavý a vytváří společně s chrámem sv. Jiljí opata charakteristickou místní stavební skupinu. Patří k panoramatu polabského městečka Křince. Více cenných kulturních památek se skrývalo uvnitř budovy. Již Antonín Stifter koncem 19. století považuje za pozoruhodné …v poschodí fary nalézá se síň o čtyřech oknech, která sobě chová obrazy na plátně v oleji malované všech duchovních správců na faře té od Patera Jandy ze řádu dominikánů počínaje až do nynější doby. Ještě o století později byly obrazy v dobrém stavu, ale byly umístěny patrně v jiné místnosti v prvním patře fary. Všechny jsou na zadní straně popsány a signovány: 1879 A. Stifter. Obrazů je sedm. Již technika malby, způsob rámování a stav maleb obrazů svědčí, že byly pořízeny v různou dobu od 17. do 19. století. Vyobrazeni byli P. Ondřej Janda, Jan Damaška, Jan Kryštof Haaber, Václav Symfronián Haaber, František Prűckner, Josef Nožička a Antonín Černovický. V roce 1994 byly obrazy až na jeden (P. Ondřej Janda) ukradeny zloději památek. Dále se v této místnosti nalézaly: již zmíněný rozrod Morzinů z roku 1758 v barevném provedení erbů, dvě pozemkové mapy zádušních polí z Křince a Bošína z přelomu 18. a 19. století. V suterénu, v nevhodném vlhkém prostředí, byly značně poškozené olejomalby „Ecce homo“ a mariánský námět (snad Bolestná P. Marie). Podle poznámek v Pamětní knize farní šlo o dva obrazy z počátku 18. století. V knize Umělecké památky Čech jsou označeny jako dar Václava hraběte z Morzina křineckému kostelu. Pravděpodobně se jedná o tvorbu malíře Gottfrieda Tauchmanna, který přišel na křinecké panství z Lomnice nad Popelkou, a pak jeho rod žil půl století v Křinci. Podle Pamětní knihy farní byl na faře uložen též původní oltářní obraz sv. Jiljí z křineckého kostela, vyřazený při úpravě interiéru v druhé polovině 18. století. Tato starobylá malba na plátně v bohatě vyřezávaném rámu se však ztratila. Mezi nejstarší památky patřila také ve dřevě řezaná soška Madony, vysoká asi 40 cm. Stáří sošky nebylo určeno. Byla ukradena při jedné nezvané návštěvě Špýchar z konce 18. století. Foto autor roku 1981. vykradačů památek. Stejným způsobem skončil i betlém, který kostelu v polovině 19. století věnoval farář a děkan P. Antonín Černovický. Byla to práce lidového umělce z Turnovska, odkud pan děkan pocházel. Ve dvou místnostech fary se nacházely také knihovničky se zbytkem kdysi velmi bohaté farní knihovny. Zůstalo z toho asi 200 knih z doby od 17. století (misál) do první poloviny 20. století. Převládaly především knihy s církevní tematikou v několika světových jazycích (latinsky, německy, francouzsky a také v češtině). Byly tu i knihy i se světskou tematikou zaměřené k hospodaření, výchově a historii. Už v průběhu posledního období církevního působení se zcizovaly vzácné exempláře. Knihy byly zasaženy vlhkem, plísněmi a ptačím trusem. Vzhledem k zvláštním církevním námětům většiny knih o ně není zájem a církevní úřady přesto nerozhodly o jejich dalším osudu. Řada z nich má význam pro místní historii, protože mají vepsaná ex libris farářů, věnování dárců a poznámky čtenářů. Uvedený popis zařízení budovy je z konce 80. let 20. století. 85 Rozebírání konstrukce špýcharu před odvozem do skanzenu v Přerově nad Labem. Foto autor rok 1981. V následujícím období se dost změnilo a nakonec několikrát navštívili objekt fary stejně jako budovu chrámu sv. Jiljí vykrádači památek. Řada předmětů byla ukradena, jiné byly odvezeny a nevrátily se, několik předmětů náhodou zůstalo v depozitu bývalého Muzea pod Chotucí. O dal86 ších se neví. Církev neměla inventární seznam, a tak podle paměti jsme s kostelníkem odhadovali, co zloději odnesli. Pokud jsem měl negativy z občasných návštěv objektu, půjčoval jsem je policii k zhotovení fotografií, aby byla alespoň hrubá představa o tom, co se ztratilo. Nic se z ukradených předmětů nenašlo. Většina předmětů neměla svým historickým vkladem přesah a význam pro širší veřejnost, pro kulturní dějiny státu. Pro region, pro Křinecko měly však nenahraditelnou hodnotu. Byly hmotným dokladem církevních i světských dějin městečka Křince. Místní komunita věřících po dlouhodobých zkušenostech s „přespolními“ kněžími nesouhlasila s odvozem a zapůjčováním církevního mobiliáře, protože v minulosti přemístěné předměty už v Křinci nikdo nespatřil. Bránili v poslední době i odvezení předmětů na „bezpečnější“ místo - na jinou faru. Nebylo to nic platné. Pachatelé trestné činnosti postupovali plánovitě, nevynechali žádný objekt. Nikdy nebyli dopadeni. Zůstal jen nepříjemný pocit bezmocnosti prostého občana, přihlížejícího rozkrádání kulturního dědictví. Pokud církev prodá nakonec i faru, bude to znamenat i ohrožení samotného kostela sv. Jiljí opata a dokončení úpadku kdysi mocné církevní instituce. Kaple sv. Jana Nepomuckého Ke vzniku kaple sv. Jana Nepomuckého na křižovatce silnic do Pojed a Bošína severně od Křince se váže pověst. Dobře ji vypráví Antonín Stifter (Věstník). Jeho verze není přikrášlena romantizujícími prvky či zbytečnými podrobnostmi. Pověst Před dávnými lety bývaly vrch Chotuc a Kuncberk a celá rozloha mezi nimi porostlé lesem. Tam pak, kde dnes úrodná pole se rozprostírají, bývaly nížiny, rybníky a močály. Lidé přebývali tu jen poskrovnu tu a tam v chatrčích. Celý ten kraj obdržel kdys jeden rytíř od vévody českého v léno, a jelikož se mu krajina pro hojnost zvěře zalíbila, on pak sám náruživým lovcem byl, usmyslil si, že vystaví sobě na vyvýšeném místě dosud Kuncberk zvaném hrad pevný, v němž by sídlel, nad poddanými panoval a lovu se oddávati mohl. Bohatýr tento přijel jednou s komonstvem a cizím stavitelem, jenž vyměřil celou rozlohu budoucího hradu na Kuncberku, vše jak rytíř si přál, načež zase odjeli. Za krátko přivedl si stavitel dělný lid a během jednoho roku stál hrad hotový, do něhož se pak bohatýr ihned přistěhoval. Byl prý neženat, v obličeji velmi ošklivý i velmi zlý. Čeleď hradní rovnala se svému pánu. Pro jeho zlou povahu žádný ho nemiloval, ani bohatí, ani chudí, a rytíř obávaje se přepadení v hradě svém, usmyslil si, že udělati dá chodbu tajnou z hradu vedoucí, které by v případě potřeby užíti mohl. Kaple sv. Jana Nepomuckého na počátku 90. let 19. století. Fotografoval Antonín Stifter. 87 I přivedl si jednou cizí dělníky, jež ve své nedůvěře vůči lidem umístil v lese pod vrchem Kuncberkem v chatrči ze dříví sroubené, která prý stála na místě nynější kaple. Dělníci dlouho pracovali na tajné chodbě, a když hotova byla, vyplatil jim bohatýr mzdu a v chatrči, kde přebývali, dal jim jídla a pití tolik, co hrdlo ráčilo. Když pak všichni, zpiti jsouce vínem, v noci pevně spali, zapálil prý chatrč osobně. Všichni dělníci bídně ohněm zahynuli. Učinil prý tak, by žádný chodbu tajnou prozraditi nemohl. Po dlouhých letech, když nové zavládly poměry, když po onom rytíři ani památky nebylo, když noví majitelé hrad měli v držení a konečně když hrad v rozvalinách ležící stavivo svoje poskytl novému pánu pro vystavění nové budovy, tehdy majitel ten, uslyšev kdysi o upálení ubohých dělníků, předsevzal si v místě tom postaviti kapli, v níž by se lidé modlili za duše oněch zahynulých i za duše a spásu vlastní. A tak vznikla prý tato kaple Jana Nepomuckého mezi lipami, hlásajíc až do dnešní doby slávu uměnímilovného rodu hrabat z Morzinů, rodu to po meči vyhynulého, jehož členové byli velkými dobrodinci zdejšího okolí. Kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1955. Foto autor rok 1955. 88 Vznik kaple Celý příběh je nutné chápat jako lidovou báji, která nemá historický podklad. Ostatně stavbu tajné chodby ve zdejších geologických podmínkách není možné realizovat a pak dále udržovat v provozuschopném stavu. Skutečnou historii kaple musíme hledat jinde. V literatuře jsou jednotlivé zmínky o vzniku kaple v roce 1683. Nemají však dostatečnou podporu v zachovalých písemných památkách. Zakladatelem kaple nemůže být hrabě Pavel z Morzina. V 17. století byla myšlenka svatořečení Jana z Pomuku v počátcích. Církev prověřovala okolnosti jeho smrti a zkoumala, zda je hoden být mučedníkem. V každém případě chtěla využít zájmu veřejnosti o osud bývalého arcibiskupského úředníka. S velkou pravděpodobností byla kaple postavena v letech 1712-1714. Uvedené období už více odpovídá dalšímu průběhu snah církve o kanonizaci Jana Nepomuckého. Vznikaly jeho první sochy, ale legenda čekala stále na závěry církevního šetření. Koncem druhého desetiletí 18. století dospěly nakonec ke zdárnému konci. Zvon Pro uvedená data vzniku kaple svědčí i datování dvou hmotných památek, na které upozornil koncem 19. století Antonín Stifter: Kaple sv. Jana Nepomuckého na rožďalovické silnici, zvaná ve farní knize pamětní „mezi lipami“, jest jedna z velmi zajímavých budov ke Křinci přináležejících. Postavena jest v slohu copovém s vlašskou střechou, cibulovitou vížkou a zvonem s nápisem německým VALENTIN LISIAK GROSS MICH AUF DER KLEINSEITEN A: 1714 a obrazem sv. Jana Nepomuckého. Na okraji na obrubě zvonu jest nápis: TYTUL DER HOCH UND WOLLGEBORENE HERR WENTZEL DES HEYL. ROM. REICHS GRAFF VON MORZIN a erb Morzinovský. Na vrcholku stříšky nachází se kříž dvojitý a mezi oběma příčkami jednohlavá orlice. Oltář První svědectví pomocí zvonu se může jevit jako nejisté, protože zvon je možné přemístit z jednoho objektu do druhého. Další svědectví je vztaženo k oltáři a bylo zaznamenáno v Pamětní knize farní. Stifter uvádí: Páter Janda, tehdejší první administrátor chrámu Páně farního, vypravuje, že dle zprávy ústně jemu podané kaple ta vystavěna nákladem hraběte Václava z Morzina, tedy asi mezi rokem 1702 a 1737, a možno-li souditi dle zvonu, tedy roku 1714, a měla prý dotaci 300 zlatých, o které však bohužel žádných listin fundačních není. Nacházely se v kapli za doby jeho kromě oltáře hlavního ještě dva postranní, z kterých každý své portatile měl. Portatile oltáře hlavního zasvěceno jest dne 3. října 1714, což opětně nasvědčuje, že asi tohoto roku kaple stavěna byla. Oltář první postranní s obrazem sv. Václava měl portatile svěcené taktéž 3. října roku 1714. Oltář druhý postranní s obrazem sv. Antonína Paduánského měl portatile, jež bylo zasvěceno dne 22. března roku 1690. Nejspíše z farního chrámu páně tam přeneseno bylo. Oltáře ty dva postranní nyní více se tam nenacházejí a nebylo mně také možno se dopátrati, kdy odtamtud odstraněny byly. Oltář z kaple sv. Jana Nepomuckého. Foto autor rok 1964. Popis stavby V novodobých přehledech památek předpokládají odborníci na základě rozboru stavebních prvků, že kaple vznikla v první polovině 18. století. Jedna z těchto encyklopedií nám zároveň poslouží k popisu stavby (Šebek-Hrabětová): Orient. stavba čtvercového půdorysu s nižším apsidárně uzavřeným presbytářem na východní a menší čtvercovou předsíní na západní straně. Loď ve tvaru odstupujícího 89 jehlanu, krytá šindelem. Presbytář kryt kuželovou a předsíň sedlovou střechou, na jejímž hřebenu sanktusník: krytina šindel. Stavba členěna dvěma segmentově uzavřenými okny lodi, pravoúhlým oknem předsíně, fasáda členěna dvojicemi pilastrů. Loď překlenuta kopulí, presbytář konchou, které spočívají na bohatě profilově oběžné římse, nesené toskánskými pilastry. Klenba lodi zdobena freskou. Barokní stavební památka z roku 1712. Popis regionálních pracovníků v některých detailech neodpovídá skutečnosti. Patrně jeho podkladem byla starší literatura. Za osvědčeného průvodce v památkářské branži je považována kniha Umělecké památky Čech, kde jsou údaje o křineckých památkách uvedeny v druhém dílu. O kapli sv. Jana Nepomuckého uvádí: Západně u Kuncberka kaple sv. Jana Nepomuckého - barokní, z let 1712-14, přestavěna před r. 1755 dle návrhu F.I. Preéa, zrušena 1788 a obnovena asi r. 1796. Centrální, osmiboká, s půlkruhovým presbytářem a čtvercovou západní předsíní, s kruchtou, nad centrálním prostorem mansardová střecha. Kaple sklenuta nízkou kupolí vymalovanou r. 1753 (?) snad V. Kramolínem. Na pilířích malby čtyř církevních otců grisaillovou technikou, na pendativech čtyři evangelisté, na kupoli čeští patroni - sv. Norbert, sv. Vojtěch, sv. Josef, sv. Ivan, sv. Zikmund, sv. Vít, sv. Ludmila, sv. Prokop. Zařízení: zachován hlavní oltář s obrazem od V. Kandlera z r. 1796. Proti kapli zděná kaplička se sochou sv. Václava, po r. 1720. Výzdoba Popis vnitřní výzdoby kaple z druhé poloviny 19. století nám zanechal Antonín Stifter: Vnitřek 90 lodi kaple té jeví kopuli klenutou, ozdobenou malbami na omítce, a sice ve středu Bůh Otec sedící na oblacích, vůkol něho andělé, z nichž jeden zeměkouli drží, na níž pravice Boha Otce spočívá. Ostatní část kopule rozdělena na osm dílů a v každém jest obraz jednoho svatého, a sice je to sv. Norbert, sv. Vojtěch, sv. Josef, sv. Ivan, sv. Zikmund, sv. Vít, sv. Ludmila a sv. Prokop. Všichni sedí v oblacích, obklopeni sku- V přízemí kaple se zachoval jediný obraz patriarchy. Foto autor rok 1964. peninami andělů a u každého odznak, který v legendě svatých jemu přináleží. V náplňkách klenby nalézají se vyobrazení čtyř evangelistů se skupeninami andělů a jejich příznaky. Pod každým z těchto jsou opětně malby, a sice malované výklenky a v každém vyobrazena socha jednoho svatého, však bez nápisu. Bohužel, že spodní částky výklenků těch malovaných velmi utrpěly, ana jest omítka s malbou otlučena. Nad těmito výklenky nacházely se v rámu z omítky obrazy krajin, které však vápnem kdys přetřeny byly, takže málo jen kresbu znáti. U hlavního vchodu na stropě pod kůrem jest obraz představující Krista Pána, jenž vymítá ďábly. Mezi osobami stafáže nalézá se ďábel, an chrlí oheň z tlamy své. Pod obrazem byl nápis v písmenech gotických, nyní velmi porušený, jehož písmena následovně znějí: O BRUDER LEIDE DIES GEDUKDIG DEINE FEIN….. DIE…..FREUE. V kapli nalézá se jen jediný oltář a ten zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, jehož obraz na plátně malovaný na oltáři spatřujeme. Obraz ten dle nápisu na zadní straně se nalézajícího jest malba z roku 1796 od Vojtěcha Kandlera a představuje sv. Jana an rozdává almužny chudým. Na obraze tom vynikají obličeje chudých a mrzáků, které svatého obklopují, typickým a uměleckým provedením. Oltář představuje řezby ze dřeva velmi uměle provedené, skupenina jest následovná. Nad obrazem nalézá se Bůh Otec, po jehož stranách vždy jeden anděl, z nichž onen na pravici se nalézající zeměkouli, druhý pak písmo drží. Pravice boží spočívá na zeměkouli, levicí ukazuje na otevřenou knihu Písma svatého. Rám obrazu zdánlivě drží dva andělé, kteří v letu vyobrazeni jsou. Mimo několik důkladně pracovaných lavic a přenosnou kazatelnu na kůře pak staré rozlámané organon, nic více shledati nelze. Varhany Pokud jde o rozlámané organon, nejde o původní nástroj. František Mikolášek ve své knížce Jeseník zaznamenal následující zprávu: … učitel Josef Pokorný, dobrý varhaník, přál si, aby zpěv kostelní velebným tónem varhan doprovázen byl. Proto tehdejší administrátor P. Tobiáš Majer přednesl prosbu hraběti Rudolfovi z Morzinu, aby dosti již porouchané varhany ze zrušené kaple křinecké pro chrám jesenický darovány byly, což se i stalo. Přivolaný varhaník Ambrož Tauchman sestavil r. 1793 ze starého positivu, z varhan z Křince přivezených, varhany jiné se dvojí klaviaturou a dvojí mutací pedálovou. Sloužily až do konce roku 1869. Opravy 1751-55 Kaple prošla za dobu své existence řadou oprav, jak to už naznačují uvedené stručné popisy. Víme, že v roce 1751-1755 byla upravena zhruba do dnešní podoby podle návrhu stavitele Františka Ignáce Preéa. Připouští to také zápis nad oběžnou římsou, který byl odhalen při restaurátorských pracích v roce 1999. Dvouřádkový nápis je skryt při pohledu zdola hranou římsy, a tak ušel pozornosti. První řádek obsahuje slovo „opraveno“ a dva trochu graficky vylepšené znaky, které se dají číst jako označení data „L.P.“ Pod tímto úvodním nápisem je v druhém řádku napsáno „1752 opravil J. Cehák --- Jos. 91 Dar Další svědectví o úpravách v kapli zaznamenal opět Antonín Stifter: Roku 1782 daroval Karel Kottman, duchovní správce radimský, při instalaci Jana Christofora Haabera ku pořízení potřebných náčiní do kaple panské sv. Jana Nepomuckého 50 zlatých a cejnové konvičky s talířkem. Z peněz těch zakoupil duchovní správce šest velkých cínových svícnů a nové misále. Kaplička sv. Václava - socha světce. Foto autor rok 1971. Vizner === ? Mázl ---“. Písmeno křestního jména poslední osoby je nezřetelné. Mezi jmény jsou linky nebo dvoulinky a záznam je patrně v této podobě úplný. První dvě osoby patří do městečka Křince, Mázla, nebo snad Mázta, je nesnadné určit. Brzy po této opravě byly zdi vyzdobeny malbami na omítce, možná malířem Václavem Kramolínem. 92 Zrušení kaple Roku 1788 dne 19. listopadu za téhož duchovního z vysokého nařízení kaple sv. Jana Nepomuckého „mezi lipami“ pod zámkem Kuncberkem uzavřena a k potřebám světským pozůstavena byla, což za následek mělo, že se tam náčiní polní uschovávala. Z té doby pochází ono porouchání dolejší části omítky na zdech, neb tehdy vyňaty byly veškeré věci a náčiní kostelní a tři náhrobní kameny mramorové, které v dlažbě zasazeny byly a s povolením Rudolfa hraběte z Morzina přeneseny do chrámu Páně farního, kdež do dlažby chrámu zasazeny. Při opravě chrámu toho dal dva z nich farář J. Nožička vytrhnouti a do zdi zasaditi, toliko ten největší zůstal v dlažbě. Podivuhodné a dosud nerozluštěné jest, jakým způsobem kameny do kaple sv. Jana Nepomuckého se byly dostaly. Sommer ve své topografii kraje boleslavského praví, že prý kameny pocházejí z nynějšího chrámu Páně v Bošíně. Tolik Antonín Stifter. Obnovení V roce 1791 zdědil fideikomisní majetek rodu hrabě Rudolf Ferdinand Desider a ještě téhož roku byla kaple obnovena a vrácena původnímu církevnímu účelu. Podle nápisu na pískovcové zárubni dveří v presbytáři byla v roce 1823 opravena (připojena jsou jména J. Láska a I. Moravec). Pak kaple občas sloužila k církevním obřadům, jak nasvědčuje záznam z roku 1838 v knize o bohoslužbách farního chrámu: FESTO s. JOANIS NEP. 1. dnes odpoledne o 2 hodinách při pohodlné powětrnosti procesy do kaple sw. Jana Nep. z chrámu Páně P. s N.S.O. Lípy Koncem 19. století byl stav podle Stiftera následující: Kaple sv. Jana bývá nyní jen několikráte do roka upotřebena pro služby Boží a jen toho jest litovati, že žádná úprava se jí neposkytuje a ona časem se svými krásnými stěnomalbami zanikne. Kaple sv. Jana „mezi lipami“ zvaná v Pamětní knize farní byla, jak název ten značí, lipami obklopena, ba i od vrchu Kuncberku, jakož i po celé silnici rožďalovské stála stromořadí. Jak staří pamětníci vypravují, lípy ty však kdysi za jakéhosi inspektora panství pokáceny a ovocnými nahrazeny byly. Oním inspektorem byl hospodářský rada Jan Jugl, který se podobnými vandalskými skutky v polovině 19. století uvedl i při jiných příležitostech. Oprava 1885 Antonín Stifter stál možná v pozadí následující opravy kaple. V roce 1885 dal velkostatek břidlici na novou krytinu střechy a věž. Sanktusník byl zhotoven úplně nový, ale kronikář zdůrazňuje, že tvar zůstal zachován podle starého vzoru. 20. století Rudolf Jordán Vonka připomíná, že jeho otec Josef Vonka ještě pamatoval kapli obklopenou lipami a obtočenou příkopem a valem. Dosvědčuje, že do kaple byly donášeny „moldánky“, nástroj s varhanovou klaviaturou, který měl směšně tenký hlas. Po obnově v roce 1791 nebyla kaple novým nástrojem vybavena. Dále připomíná, že k jakési opravě maleb uvnitř kaple došlo kolem roku 1910. Potvrzuje to stručné sdělení: Křinec, opraven kostelík sv. Jana Nepomuckého (1912) v pravidelné rubrice Ochrana památek, kterou otiskovali v Časopise společnosti přátel starožitností českých v Praze. Válečné události a rok 1917 připravily tuto stavební památku o jedno základní hmotné svědectví, na které jsme se odvolali v úvodu. V rámci válečných sbírek kovů byl ze sanktusníku sejmut zvon z roku 1714 a podle kronikáře Josefa Lásky na místě rozbit. Válečný průmysl tak získal 103 kilogramů zvonoviny. Další oprava střechy a vnější fasády kaple sv. Jana Nepomuckého byla provedena v letech 1970-72 zedníky Janem Kordačem a Josefem Drbohlavem, oba z Křince. Kulturní památka V posledním období ukázal osud této časem zkoušené památce příznivější tvář. V letech 199495 byl opraven vnější plášť a střecha objektu - poprvé pod památkářským dohledem. V roce 1999 pak dochází i na zachované zbytky vnitřní výzdoby. Obrazy v kupoli a na pendativech jsou relativně v dobrém stavu, ztraceny jsou obrazy svatých Otců ve spodních výklencích. Částečně se zachoval i ob93 raz na stropě u hlavního vchodu do kaple. Okresní úřad, referát regionálního rozvoje, dne 2. února 1999 vydal rozhodnutí o obnově maleb v interiéru kulturní památky kaple sv. Jana Nepomuckého (reg. č. 1850) s následujícím odůvodněním: Rozhodnutí bylo vydáno v souladu s odborným vyjádřením Památkového ústavu středních Čech. Nástěnné malby v kapli sv. Jana Nepomuckého v Křinci jsou připisovány V. Kramolínovi a jsou cenným dokladem našeho barokního malířství. V současné době jsou zásadním způsobem poškozeny dlouholetým zatékáním a vlivem vzlínající vlhkosti. Po vyřešení stavebně technického stavu památky by měla být zajištěna i obnova umělecké výzdoby interiéru. V souvislosti s předmětným záměrem by měla být věnována pozornost rovněž fragmentu sochařské výzdoby hlavního oltáře. Carlo Lurago Dějiny kaple je nutné doplnit informacemi o tvůrcích, kteří se na stavbě a její umělecké výzdobě podíleli, pokud jsou ovšem identifikováni. Chybí nám základní údaj. Nevíme, kdo tuto barokní stavbu navrhl. Půdorysem připomíná lovecký zámeček, který byl postaven na blízkém vrchu Kuncberku někdy v letech 1659-80. V Uměleckých památkách Čech autoři publikace připouští, že návrh zámečku pochází z dílny stavitele Carlo Luraga (1615-1684). Tato drobná stavba bývá porovnávána s jiným dílem téhož autora - se zámkem Humprecht. Zámeček na Kuncberku i kaple sv. Jana Nepomuckého mají některé společné rysy. Obě mají osmiboký půdorys a zaujímají zhruba čtvercový tvar. 94 Není vyloučeno, že návrh obou staveb pochází ze stejné stavitelské dílny, i když jejich realizace je od sebe vzdálena možná třicet či čtyřicet let. V případě kaple sv. Jana Nepomuckého pak nutně došlo k realizaci staršího návrhu až v letech 1712-14. Není to moc přesvědčivé vysvětlení vzniku stavby kaple, ale nic lepšího zatím není k dispozici. F. I. Preé Objevují se i názory, že kapli navrhl stavitel František Ignác Preé. Jeho přítomnost v Křinci je však doložena až v polovině 18. století. Údaje o životě tohoto pražského měšťana a stavitele jsou v odborných slovnících zpravidla velmi stručné. Základní data často vůbec chybí. Datum narození Preéa klade například J. Neumann do roku 1690. Umožnilo by to, aby se mladý Preé na stavbě v Křinci alespoň učil zedníkem. V encyklopedii Diderot je zase uvedeno datum narození budoucího stavitele kolem roku 1702. Tento údaj dokonce souhlasí s jinými životopisnými daty, ale vylučuje, aby mladý Preé měl tvůrčí podíl na stavbě kaple v Křinci. Doklad o přítomnosti Františka Ignáce Preéa v městečku Křinec objevil kronikář Rudolf Jordán Vonka. Při listování knihou zemřelých na křinecké faře narazil na zvláštní zprávu o pražském měšťanovi. Při jejím čtení zápasil s čitelností jména a vykládal si je jako „Pral“ nebo „Prel“. Uvedenou osobu zprvu považoval za panského apatykáře. Časem začal spojovat toto jméno se stavitelem F.I. Preém, ale nepamatoval si už přesně další údaje záznamu v knize zemřelých. Nakonec napsal do Pamětní knihy městečka Křince následující sdělení: Dne 12. května 1755 zemřel v Křinci - zaopatřen sv. svátostmi - pan František Ignátius Preé, měšťanosta Starého Města v Praze, stavitel kostelů na panství Valdštejnů, spolupracovník Diezenhofrův v Přešticích. Mrtvé tělo pohřbeno v kryptě v chrámě. Bylo mu 53 let. Za tuto zprávu děkuji panu Františku Pražákovi, osobnímu děkanovi v Křinci. Matriky úmrtní od roku 1747. Vonka své poznatky uzavřel pracovní hypotézou, že v roce 1755 zemřel v Křinci barokní stavitel František Ignác Preé. Podobné závěry mají smysl, když vyhovují všem známým údajům. Tuto okolnost je nutné vždy ověřit. Ale nahlédnout do života barokního stavitele není jednoduchou záležitostí. K dispozici jsou údaje o stavbách, na kterých se F.I. Preé podílel. Jejich stručný výčet si však nemůže pro nedostatek podkladů dělat nárok na úplnost: 1735 projekt paláce Colloredo-Mansfeldského v Praze 1735 - 36 kostel sv. Václava v Žinkově u Plzně 1736 velký oltář v kostele v Žerčicích u Dobrovice I. pol. 18. stol. klášterní budovy v Sedleci u Kutné Hory 1737 spolupráce se stavitelem Diezenhoferem a štukatérem Palliardim kostel v Rejšicích 1740 práce na klášterním kostele v Obořišti 1747 - 53 stavební dozor při stavbě kaple v Lánech 1750 mramorový hlavní oltář v Rokycanech přestavba kostela sv. Michala v Praze 1755 kostel v Semčicích a Žinkovech u Přeštic Z přehledu plyne, že hlavní tvůrčí období započal až ve 30. letech 18. století a nic nebrání tomu, aby působil od roku 1750 i v Křinci. Okruh činnosti stavitele Preéa byl poměrně široký - od Plzeňska, přes pražské okolí až po boleslavský region. Z časových údajů lze soudit, že se k vlastní stavební činnosti dostal až po roce 1730. Odpovídá to také datu jeho narození v roce 1702. Podporuje to zároveň názor, že se Preé nemohl stavby kaple v Křinci účastnit. Z osobních údajů je důležitý zápis v Knize měšťanské, který vypsal P. Antonín Podlaha. Obsahuje řadu základních informací: Preé František - zedník - předloživ vysvědčení Františka Maxmiliána Kaňky, měštěnína a úřadu deseti soudců Starého Města Pražského assessora (věku 51 let) a Hynka Františka Polstera, měšť. St.M.P., stal se měšťanem St. M. Pr. 20. března 1726. Zápis informuje o tom, že se Preé vyučil u stavitele Františka Maxmiliána Kaňky. Antonín Podlaha vyhledal v pražských matrikách zmínky o Preéově rodině a jeho přátelích. Častým účastníkem významných rodinných událostí byl František Maxmilián Kaňka (kmotr při křtinách). Sám Preé byl kmotrem tří dětí malíře Jana Dominika Františka Barbieriho. Společně s architektem Kiliánem Diezenhoferem se účastnil křtu dítěte štukatéra Ignáce Palliardiho. Několik uvedených příkladů snad postačí k dokumentování častých společenských styků rodin, jejichž příslušníci spolupracovali při realizaci staveb. Prokázat oprávněnost hypotézy R. J. Vonky o staviteli Františku Ignáci Preéovi nám pomůže Prokop Toman svým slovníkem výtvarných umělců. V nezvykle rozsáhlém životopisu stavitele 95 Pohled na barokní výzdobu kopule. Středový obraz Boha Otce a obrazy patronů české země. Foto autor rok 2001. Preéa je uvedeno: Ze závěti, datované 12. května 1755 v Novém Kynšperku u Chebu vysvítá že Preé onemocněl na cestě z Prahy přes Dobrovici, Libavu, Bins (?) a Kunstberk (Kynšperk), kde všude patrně prováděl nějaké stavební práce nebo nad nimi vedl dozor. Autor slovníku se zmýlil v určení místa sepsání závěti. Dne 12. května 1755 zemřel František Ig96 nác Preé v zámecké černé apatyce na Novém Kunstberku. Tak se jmenovalo tehdejší morzinovské panství. Ve výčtu cestovních zastávek je uvedeno jméno Kunstberk správně. Autor slovníku vycházel z dostupných jmen osad. U Chebu skutečně existují Kynšperk i Nový Kynšperk. Podle Antonína Profouse je nutné hledat základ jména Kynšperku ve výrazu Kunigsberk (künigs = Königs - králův nebo královský). Podle dalších údajů profesora Profouse název Nového Kynšperku variantu blízkou tvaru Kunstberk neobsahuje. Omyl v Tomanově slovníku je tím zřetelnější. S velkou pravděpodobností je tímto zjištěním hypotéza R. J. Vonky o úmrtí stavitele Františka Ignáce Preéa v Křinci dne 12. května 1755 potvrzena. Křinecká kaple sv. Jana Nepomuckého nebyla v té době asi jedinou zakázkou, kterou tu realizoval. Mohl také připravovat po stavební stránce lovecký zámeček na Kuncberku pro malířskou výzdobu. K ní došlo až kolem roku 1769, neboť jeho nečekaná smrt práce odsunula na pozdější dobu. Bratři Kramolínové Malíři Josef a Václav Kramolínové pocházejí z Nymburka. Jejich tvorba bývá označována za konzervativní a spadá do období sklonku baroka s žádným náznakem vlivů nových tvůrčích směrů. Josef Kramolín (1730-1802) byl členem jezuitského řádu a je více známější než jeho bratr. Freskami vyzdobil několik jezuitských chrámů i kostelů ve východních, severních a západních Čechách. Tvorbu bratrů Kramolínových zvláště charakterizují malby přímo na stěnu a iluzivní oltářní retábly. Václav Kramolín (1733-1799) sice na některých dílech spolupracoval se svým bratrem Josefem, například v roce 1770 na iluzivní malbě hlavního oltáře děkanského kostela sv. Vavřince v Jilemnici, ale více se asi věnoval samostatné tvorbě v užším polabském regionu. Z našeho blízkého okolí je mu připisováno autorství malby hlavního oltáře s vyobrazením sv. Václava v kostele stejného světce v Hrubém Jeseníku. Obraz vznikl v roce 1769. Kaple sv. Jana Nepomuckého s kapličkou sv. Václava. Foto autor rok 2002. Autorství maleb v kapli sv. Jana Nepomuckého památkáři s jistou opatrností připisují právě Václavu Kramolínovi. Nesmíme zapomenout na to, že stejní odborníci mu ještě přisoudili vytvoření malby „Jupitera sedícího na orlu“ ze stropu věžice na loveckém zámečku na Kuncberku. Při této příležitosti je nutné připomenout, že malby v hlavní síni tohoto objektu byly vytvořeny v iluzivním provedení, které měli Kramolínové v oblibě. Spojení výzdoby obou objektů jedním malířem, zhruba ve stejnou dobu, i když si odborníci ponechávají otevřená zadní vrátka, nemusí být zase tak daleko od skutečnosti. Z uvedeného přehledu dějin kaple sv. Jana Nepomuckého v Křinci plyne, že některé věci je třeba ještě překontrolovat a doplnit. Nebrání to však tomu, aby byl tento starý svatostánek znovu vrácen jeho původnímu účelu. 97 Mlýny v Křinci Mletí obilí a jiných plodin bylo už od pravěku základní lidskou činností nezbytnou k završení pěstování zemědělských plodin. Už Antonín Stifter při svých archeologických výzkumech zachránil několik souprav ručních kamenných mlýnků. Byly tu také nalezeny i jednotlivé doplňující díly, potřebné pro provádění této činnosti. Zdálo by se, že nemůže být žádný problém sledovat vývoj mletí surovin po celou dobu dějin regionu. Shrnout historii mlýnů se pokoušel už i kronikář Rudolf Jordán Vonka. Začínal popisem kraje kolem Křince, který odpovídá počát- Podchotuční mlýn v 90. letech 19. století. Fotografoval Antonín Stifter. kům středověku, ale nakonec začal o hodně mladšími mlynáři. Vonkův úryvek je z je- od Podlužan a Mutiny, na vodě od Svídnice zaloho rukopisu psaného na psacím stroji: žili mlýny okolo roku 1500. Za našich dnů tomu Nežli vystavěli familie na zelené obci, bývala odzvonili. U Sádek a Mutině mleli delší dobu. tam občina, pastvina. Panský dobytek chovali hned Mutínský mlynář Nezbeda mlel až do roku 1860. vedle, ale za vodou „Na ohradě“. Celá západní Tomu malému mlýnu mezi dnešním číslem 26 a 27 polovina Křince bývala zaplavena Blatnicí, než- říkali jordánský mlejnek. li ji převedli k Leči. Mlýny měli v Křinci již okolo Větrný mlýn nad Zábrdovicemi je Vonkův roku 1552. Když prodávali Křinec roku 1568. je logický úsudek, který není doložen historickýzmínka o třech mlýnech. Jeden byl mezi číslem 26 mi prameny. Nemusí být však daleko od prava 27. O mlýně Podchotucí jsou záznamy až od roku dy, neboť dobové prameny připomínají větrné 1680. Nejstarší mlýn v Křinci byl větrný nad Zá- mlýny u nedalekých Dymokur. Vonka v obecní brdovicemi z dob po roce 1252. U Sádek na vodě kronice Zábrdovic uvádí, jak ke svému úsudku 98 došel: Nad Zábrdovicemi - na Fachnerově poli blízko triangulační věže je nápadně tmavý kruh země, uprostřed světlého pole. Okolo tohoto místa rostou ostružiny, bujné k nevyhubení - památka po pradávném lese. A ten tmavý kruh, to kolo snad je místo. Kde stával větrný mlýn … k využití větrné energie … snad. Vyjasnit si musíme také názvy mlýnů z okolí Křince. Především na řece Mrlině ležel mlýn u Sádek nebo Mutínska. Občas ho nazývají také Nouzovský. Poněkud nejasná je situace přímo na řece v Křinci. Důležitou úlohu hrál mlýn, označený v listinách jako „mlýn pod městečkem Křincem“. Zároveň je totožný se zařízením na rybníku Jordán, případně s popisem podle dnešních čísel domů (čísla popisná 26 a 27). V Křinci býval mlýn panský přímo na řece Mrlině, který ležel mezi hospodářským dvorem a brodem u kostela. Nakonec k nim přibyl třetí mlýn ležící na umělém náhonu v Podchotuci. Činnost vodního mlýna je spojena s proudící vodou jako zdrojem energie pro pohon mlecích strojů. V krajině s malými sklony (spády) pak především s nádrží zajišťující dostatečnou zásobu vody pro plynulý chod zařízení i v suchém ročním období. Pokud v Polabí nevznikl vodní mlýn přímo na řece, stál vždy u rozlehlého rybníka. Tato praktická zkušenost nám může pomoci při pátrání po tom, kdy asi vznikl největší mlýn v okolí - Podchotuční mlýn. Podchotuční rybník, který mohl být předpokladem pro vznik mlýna, se objevuje v písemných zprávách v 2. polovině 16. století. V roce 1509 sepsal Jiřík Křinecký z Ronova s nymburskými měš- ťany smlouvu o stavbě rybníků a spojovacích struh jižně od Křince a zároveň si stanovili pravidla pro jejich manipulaci a obhospodařování. O Podchotučním rybníku není ale v této listině ani řádku, i když, pokud by existoval, musel by být napojen na uvedenou vodní soustavu. V kupní smlouvě Jana Kostomlatského z Vřesovic z roku 1568, kdy kupoval kuncberský statek od Bedřicha purkrabího z Donína, je již rybník Podchotuční uveden. Mlýn stejného jména však není zmíněn - asi ještě neexistoval. Podle smlouvy se v té době mlelo v „mlýně na řece Mrlině“. Z toho nemůžeme usoudit, zda se jedná o mlýn u Sádek a nebo „pod městečkem Křincem“. Podobná situace se opakuje v kupní smlouvě Jindřicha z Valdštejna a na Dobrovici z roku 1575. Poněkud nejasný popis při popisu mlýnů trvá nadále. U Podchotučního rybníka není mlýn opět uveden, ale mizí i mlýn na řece Mrlině, o které se jen stručně praví: „…mlýn nový na téže řece pod městečkem Křinci vystaveným, též nadýmáčkem nad týmž mlýnem“. Podle nepřímo svědčících okolností je oním nadýmáčkem míněn patrně rybník Jordán, který byl soustavou náhonů a odpadní strouhou napojen na řeku Mrlinu tak, že byl mlýn považován za zřízený přímo na téže řece. Uvedenou situaci potvrzuje i taxa křineckého statku z roku 1638, vypracovaná pro potřeby rozdělení dědictví po Adamovi mladším z Valdštejna mezi jeho syny. Opět je v listině uveden Podchotuční rybník bez mlýna. Potvrzena je existence mlýna „v občinách křineckých“, což je rozhodně přesnější označení než v předchozí kupní smlouvě. 99 Po skončení třicetileté války začíná nová doba. Když dával v roce 1650 Pavel hrabě z Morzina zaznamenat do desek zemských kupní smlouvu na křinecký statek - vlastně přesněji panství Nový Kunstberk - nechal napsat o mlýnech toto: … Mhlműhlen und Öhlműhlen sambt Brenhaus bei dem Schloss Křinecz… V regionu tedy bylo zařízení umožňující mletí obilí, lisování oleje a pálení kořalky. O rok později ve výkazu přiznání poddaných podle víry uvádí též mlynáře Pavla Růžičku a jeho manželku Dorotu. Z těchto dvou zpráv by bylo možno usoudit, že původní mlýn v občinách byl modernizován a patřil vrchnosti. Ve druhé polovině 17. století bylo panství kolonizováno a zároveň se i pro vrchnost stává jakousi zásobárnou, neboť zbývající statky Morzinů neleží již v tak úrodných končinách. To vše vedlo k zvýšení produkce obilí a vyšší potřebě jeho zpracování na mouku. Tato okolnost mění také situaci - jeden mlýn nestačí a zvýšenou potřebu mletí pokrývá vrchnost stavbou dalších dvou mlýnů. Z počátku asi provozuje mlýny i ve vlastní režii. V roce 1689 se souhlasem Jana Rudolfa hraběte z Morzina zakoupil se mlynář Václav Síla na všechny tři mlýny: prvý pod rybníkem Podchotučním, druhý starý mlýn u Sádek a třetí ležící nad městečkem Křincem v ceně 300 říš. rýnských zlatých. Zaplatil 30 zl. a zbytek splácel po 6 zl. ročně. Mimo to platil 10 zl. ročního nájmu, dával 2 korce pšenice, 90 korců žita. Podle starodávného obyčeje byl zároveň každoročně povinný odvést vrchnosti 4 vepře vykrmené na špek a za to se mu sráželo z nájmu 12 zl. 100 Dlouho však za uvedených podmínek pan otec Síla nehospodařil. V roce 1703 najal mlýn Podchotuční a mlýn u Sádek mlynář Václav Mrňák. Hospodařil při tom na 3 strychách půdy. Stejný majetek zakoupil roku 1718 František Ryker v ceně 280 rýn. zl. Křinecký mlýn v občině už chátral. Obnoven nebyl, neboť musel spolu s částí rybníka Jordánu ustoupit nové výstavbě v obci. Rozšiřovala se nejen ulice vedoucí k Chotuci až po mlýnský náhon, ale byla postavena také nová „Zelená obec“, nebo jinak „Morzinský rynek“ dnešní Zelené náměstí. Na čas byl zřízen i malý příruční mlýn na řece Mrlině pod panským hospodářským dvorem, ale patřil asi výhradně vrchnosti. Někdy počátkem 30. let 18. století vyhořel Podchotuční mlýn. Vrchnost nechala na svůj náklad vybudovat nový a znovu celé mlynářské hospodářství pronajala. Roku 1737 zakoupil zcela nový mlýn Podchotuční se třemi složeními v ceně 603 zl. a mlýn u Sádek, nebo také Nouzovský, v ceně 197 zl. - tedy celkem za 800 zl. - pan otec Jiří Janda. Snad byl v příbuzenském vztahu k P. Ondřeji Jandovi, který se stal farářem v Křinci. Při zaknihování kupní smlouvy se vrchnost zavázala k následujícím povinnostem: a) že strouhu každoročně svými robotníky dá vyčistit, b) že strhané břehy rovněž opraví robotníci, c) že každoročně mlynáři dvě fůry habří a jednu borovici robotníci povozy dovezou. Mimo to dostal mlynář tři kusy pole ležící proti Mečíři o celkové výměře 5 strychů. V roce 1747 se vdávala panna Rozina Jandová, dcera pana otce z Podchotučního mlýna, za vdovce Františka Vonku z Křince. Janda neměl asi syna, a tak brzo po tom mlýny opustil. V roce 1754 oba mlýny zakoupil Adam Jiřička, který podle farní knihy žil v Křinci již kolem roku 1750. Celý majetek představoval 1.030 zl. Kromě toho vrchnosti ročně platil 20 zl. nájmu, dával 45 korců žita a 35 korců ječmene. Měl mimo to kromě kupní smlouvy i následující závazky: 1) Pobožný, bohabojný, vroucí, příkladný a jak na jednoho dobrého katol. křesťana se patří se všema svýma přináležitostma život vésti; všech bludných kacířských řečí, jakož i podobných knih se vyvarovati, a což by koli naproti přikázání Božímu se uchylovalo, aniž mlečům svým v tom povolovati a přehlížeti. 2) Na oheň zvláště v noci pořádně sám jako hospodář bedlivou pozornost míti, své přináležející jako i mleče začasté pro uvarování nejvíce svého vlastního neštěstí a škody napomínati. 3) Vždy potřebí jest, by mlynář se svými domácími střídmý pozůstával a dle povinnosti od zbytečného trunku se varoval. Panu otci Jiříčkovi se však příliš nedařilo. Dne 12. prosince 1756 mu zemřela ve věku 35 let manželka Kateřina Marie a byla pohřbena na Chotuci. Mlýny a hospodářství za této situace dlouho neudržel. Po dvou letech předal držení mlýna Václavu Kučerovi za cenu 1.500 zl. V polovině 18. století se završil osud jednoho z křineckých mlýnů. Připomene nám tuto událost Rudolf J. Vonka: V Křinci byl mlýn jordánovský. Jeho staveniště dostalo roku 1874 číslo vysoké, leželo mezi chalupami číslo 26 a 27. Tento mlýn byl zničen v sedmileté válce. Tenkrát shořela střecha na zámku a na pivovaru. Mlýn pod městečkem Křincem přestal sloužit vrchnosti a poddaným a zůstala už jen dvě mlecí zařízení. Farní knihy nepřinášejí z této doby mnoho radostných zpráv. Dne 26. ledna 1763 Podchotuční mlýn - mlýnské kolo. Reprodukce snímku Antonína Stiftera z časopisu „Poděbradsko“, díl III. Část II. v Podchotučním mlýně zemřel 101 ve věku 38 let Jakub Popelák, asi jeden z mlynářské chasy. Dne 15. listopadu 1763 provdával Václav Kučera dceru Marii Annu za Jana Reivolda, mlynáře z Jezboře a pardubického poddaného. Rok 1767 také nezačal dobře - dne 21. dubna zde zemřela Dorota, dcera Jiřího Proschwice z Lomnice - a nakonec uprostřed léta 26. srpna umírá ve věku 63 let sám pan otec Václav Kučera. Ještě 3. května 1768 umírá v Podchotuci chasník Václav, 18letý syn Václava Špatného. Příliš mnoho ran stihlo toto osamělé hospodářství, a tak se nelze divit, že je vdova po Václavu Kučerovi ještě téhož roku musela opustit. V roce 1768 mají mlýny cenu 2.400 zl. a dostávají se v držení Václavu Horáčkovi. Nehospodařil však také nijak dlouho. Již v roce 1773 se přiženil ku vdově Tereze Horáčkové mlynář Josef Miklic. V roce 1775 … byl povolán ku ouřadu křineckému mlynář Josef Miklic a bylo mu předneseno, že se rybník Podchotucký na 3 léta spustí a bude osívat, aby se řádně od porostu rákosového a bláta vyčistiti mohl, které se bude vyvážet na sousední panská pole. Poněvadž nájmu a dávky obilí spokojiti se chce po čas, co nebude moci mleti na svém mlýně, který před dávnými léty byl zřízen. Mlynář se tím spokojil. Dnes se již nedozvíme, zda Miklic podcenil situaci, či neměl mnoho zkušeností s mlynářským řemeslem nebo byl vrchností prostě zbaven svého postavení. Po uplynutí doby čistění rybníka byl nucen majetek opustit a pak s manželkou Terezou a nevlastním synem Janem Horáčkem dožívali v čp. 98 v Křinci. Tak v roce 1779 najal oba mlýny Václav Růžička, ale z neznámých příčin po roce rezignoval a odstěhoval se do města Čáslavi. Roku 1780 najal mlýn Podchotuční a Nouzovský v ceně 2.550 zl. Jan Rejvold. Nouzovský mlýn o jednom složení byl v té době již velmi sešlý. Zda je Jan Rejvold, manžel Marie Anny, dcery podchotuckého pana otce Kučery, totožný s novým mlynářem JaCelkový pohled na samotu Podchotuc včetně obytné budovy. V popředí je zbytek Podchotučního rybníka. nem Rejvoldem nevíme, Foto autor rok 1967. 102 ale je to možné. Snad z Jezboře se přestěhovali zpět do uvolněného mlýna v našem kraji. Po dlouhé době se na držitele mlýnů pousmálo štěstí. Ještě v roce 1786 je Jan Rejvold uváděn jako svatební družba a o rok později sám vdává dceru Claru. I jeho věkem i stářím dětí je podporována domněnka o návratu původních obyvatel Podchotučního mlýna. Nakonec se v roce 1799 ujímá nájmu mlynářův syn Václav Rejvold. Dalších zpráv o něm nemáme, ale i další historie mlýna je nedostatečně doložena. V první polovině 19. století byl nájemcem snad nějaký Kšafka a po něm Plaňanský, který nehospodařil dobře a přišel tak o toto výhodné postavení. Po něm byl nájemcem jakýsi Schovánek, který přišel odněkud „z hor“ a brzo přenechal hospodaření svému synovi. Ten asi zemřel mladý, neboť vdova po něm Kateřina Schovánková se znovu provdala za mlynáře Čečelského. U této postavy se poněkud zdržíme. Pan otec Čečelský vstoupil do křinecké historie v památném roce 1848, kdy se stal velitelem občanské setniny křinecké Národní gardy. Štědře podporoval vlastenecké hnutí, a tak s 2 zl., věnovanými do sbírky Národních novin na vojenské potřeby Chorvatů a Srbů, se umístil mezi 3-4 nejlepšími dárci z Křince. Z mlýna do Křince jezdil, pokud nebylo bezedné bláto, na bílém koni. I tehdy byl asi dost svéráznou postavou. Po zřízení obecních zastupitelstev byl jedním z prvních obecních zapisovatelů. Rudolf J. Vonka připomíná, že „měl vypsané písmo, pěkné rázovité - z husího brku“. Vše naznačuje, že Čečelský byl vzdělaný člověk a i jinak patrně vynikal nad své okolí. Někdy v průběhu první poloviny 19. století se mlýny staly skutečným majetkem mlynářů a ne jen nikdy nesplaceným, tedy vlastně najatým majetkem. Projevilo se to především tím, že Čečelský nebyl majitelem mlýna, neboť ten dědila Kateřina Schovánková, jeho nevlastní dcera. Ta se provdala za Antonína Jeřábka, jenž byl i držitelem mlýna v Ratboři. Po něm v druhé polovině 19. století byl držitelem mlýna pan otec Kaván. Po jeho smrti koupil mlýn 2. března 1882 Václav Fachner, který ve stejnou dobu se také stal držitelem statku čp. 3 v Zábrdovicích. O Václavu Fachnerovi mnoho nevíme. V křineckých dějinách nezanechal další stopu. Zemřel patrně v roce 1903, neboť v té době se o rodinný majetek rozdělili jeho dva synové. Eduard Fachner hospodařil na statku v Zábrdovicích a Ladislav Fachner se stal panem otcem v Podchotučním mlýnu. Stranou našeho zájmu zůstane zemědělská usedlost v Zábrdovicích. Členové rodiny začínají zanechávat otisk v regionální historii. V roce 1904 byl Eduard Fachner zvolen místonáčelníkem v organizaci Sokol Křinec a ještě v roce 1926 tento spolek materiálně podporoval. V roce 1911 byl členem křinecké školní rady jako zástupce obce Zábrdovice. Měl syna Eduarda. Naposledy se s Eduardem mladším setkáváme jako se spolumajitelem statku v Zábrdovicích. Druhým spoluvlastníkem je Ladislav Fachner. V tomto případě nevíme, zda se jedná o pana otce z Podchotučního mlýna nebo jeho syna. Náš zájem se musí obrátit na Ladislava Fachnera. Zřejmě šlo o osobu ambiciózní s velkým 103 sklonem k podnikavosti. První vlastnost poháněla kupředu jeho jednání v praktickém životě až na hranici únosnosti. Mlýn v Podchotuci od svého otce dostal ještě před soudním projednání dědictví. V roce 1900 je už zaznamenán jako provozovatel mlýna čp. 125 v Podchotuci a v roce 1905 zakoupil usedlost čp. 126 v Leči. Za osm měsíců ji znovu prodal. Zkoušel patrně spekulovat a rychleji bohatnout. Byl členem Sokola Křinec, ale při revizi členských příspěvků v roce 1912 se zjistilo, že od roku 1909 je nemá zaplacené. Takové starosti ho zřejmě nezatěžovaly. Celou záležitost s ním projednal starosta organizace Eduard Vonka. V roce 1914 byl Ladislav Fachner zástupcem Zábrdovic v křinecké školní radě. Měl syna Ladislava mladšího, který byl v první polovině 20. let 20. století hráčem proslulého fotbalového klubu SK Olympie Křinec. Po zrušení klubu se stal před rokem 1927 členem Sokola Křinec. Ve dvacátém století nebyl také osud majitelům Podchotučního mlýna příliš nakloněn. Podle Pamětní knihy hasičského sboru v Křinci vyhořela dne 4. října 1908 část mlýna. Podrobnosti nejsou uvedeny, ale podivné je, že tento požár není dokumentován ani v Knize požárních zásahů. Uvedené dokumenty se nezmiňují ani o dalším případu. Dne 15. června 1912 o půlnoci vypukl požár v Podchotučním mlýnu. Shořela mlýnice s veškerým zařízením. Byla však taková mlha, že odnikud nebyl požár zpozorován, a tak ani tento případ není dokumentován křineckým hasičským sborem. Mlýn úplně vyhořel i se stroji, a tak nezbylo Fachnerovým než ho obnovit od základu. Z té 104 doby pochází patrně budova mlýna, zhotovená z bílých cihel. Prý ještě téhož roku na podzim byl vybaven nejmodernějšími stroji a předán svému účelu. Nepřízeň osudu zahájila lavinu neúspěšných podnikatelských aktivit Ladislava Fachnera. Neměl ještě zaplacené dluhy za nové strojní vybavení mlýna a přišla první světová válka. V jejím průběhu nebylo moc příležitostí k mletí. Možná to stačilo jen pokrýt provozní náklady. Majitel hledal svou velkou podnikatelskou šanci, která by oživila jeho finanční situaci a zbavila ho existenčních starostí. Měl zřejmě připravený úžasný podnikatelský záměr. V Pamětní knize železniční stanice v Křinci se uvádí, že v roce 1918 byla na km 9.1 zřízena železniční vlečka do Fachnerova mlýna v Podchotuci. Ze záměru však sešlo, majitel mlýna vlečku nevyužíval. Poplatky železniční správě nebyly kryty úsporou nákladů na odvoz mouky a obilí. Možná se za popsanými událostmi skrývá jiný nezdařený scénář. Už asi nikdy nezjistíme pravý důvod k tomu, že v roce 1920 byla železniční vlečka do mlýna zrušena a snesena. Ještě řadu desetiletí tu u železniční trati stával domek pro výhybkáře. Situace pana otce Ladislava Fachnera byla patrně kritická. Hledal další možnosti záchrany před úplným krachem. Další události můžeme jen obtížně sestavit z několika náhodných zpráv. V roce 1930 v Knize protokolů obce Křinec je stručný zápis: (16. února 1930) žádá p. Ladislav Fachner podepsat listinu za příčinou opatření si vysvědčení chudých k procesu s V. Apltauerem. Vystaví se mu vysvědčení chudých. Patrně hledal finanční podporu pro další podnikání a navázal spolupráci s Václavem Apltauerem. K zázraku nedošlo, a tak končil podnikatelský sen Ladislava Fachnera u soudu. S jeho jménem se setkáváme ještě jednou v obecních protokolech. V roce 1937 mu křinečtí zastupitelé schvalovali autodopravní koncesi v Křinci. V 30. letech 20. století se stal majitelem mlýna Václav Apltauer. V té době byl také likvidován a zasypán mlýnský náhon a zrušen rybník v Podchotuci. Když 20. srpna 1936 hořel na poli u mlýna stoh nevymláceného žita, konstatoval majitel mlýna spolu s celým křineckým hasičským sborem, že samota je prakticky bez vody a není čím proti požáru zakročit. Studna ve mlýně prý dávala vodu tři minuty, a tak až do současné doby visel nad majetkem obyvatel samoty Podchotucí Damoklův meč. Hlavní podnikatelský zájem rodiny Apltauerů byl však někde jinde, ne v mlynářské činnosti, jež jim spadla do klína zřejmě výrokem soudu. Zachoval se dopis z 11. června 1933, kterým udělali pokus prodat statek a mlýn v Podchotuci za cenu 230.000 korun Karlu a Marii Klimešovým, pekařským velkopodnikatelům z Prahy - Karlína. Upozorňují předpokládané nové majitele, že vodní sílu, která jest právem mlýna, chce koupit a zrušit Vodní družstvo v Nymburce a kupující béřou na Pohled na Chotuc od Podchotučního mlýna. V popředí výhybkářský domek u odbočky železniční vlečky do mlýna. Foto autor 1976. 105 Podchotuční mlýn od severozápadu. Foto autor v roce 1987. Podchotuční mlýn od jihovýchodu. Foto autor v roce 1987. vědomí, že vodní síla od mlýna odpadne a mlýn bude poháněn silou motorickou. Nový majitel ve mlýně zahájil provoz, jak tomu nasvědčují visačky na pytle s moukou s nápisem: Karel Klimeš - autom. mlýn Podchotuc Křinec. Dopis také shrnuje hodnotu nepatrné zálohy vyplacené při uzavírání smlouvy. Karel Klimeš zřejmě nedodržel podmínky kupní smlouvy, a tak za krátkou dobu se vše vrátilo zpět rodině Apltauerů. Podchotuční mlýn byl v provozu až do roku 1949. kdy tu stále ještě hospodařil František Apltauer. Toho roku mlýn opustil a odešel na najatý statek do Újezda na Mladoboleslavsku. Nikdo pak již nechtěl trvale v mlýně hospodařit. Pozemky zatím obdělával Místní národní výbor v Křinci až do roku 1950. V září tohoto roku byl mlýn zavřen. Později podnikl Josef Trčka z Křince pokus obnovit námezní mletí v Podchotučním mlýnu. Dne 25. července 1951 mu hospodářský referent ONV v Nymburce oznámil: vylučujeme Váš mlýn z mletí pšenice a žita ve mzdě. Počínaje tímto dnem (30. července 1951) nesmíte více přijímati i toto obilí k námeznímu mletí a do toho dne nařizuje se Vám, abyste vydali mlečům mlýnské výrobky z pšenice a žita, přijatých k mletí ve mzdě před uvedeným datem. Nastal konec mlynářské živnosti v Křinci. Budovy chátraly a časem se propadla střecha na mlýnici a spadla na celkem zachovalá mlecí složení. V 90. letech nový majitel samoty Podchotuc zbořil zdi mlýnice a zřídil tu letiště pro ultralehké létání. To však je už jiná historie… 106 Most u „špitálu“ Řeka Mrlina si v minulosti hledala stále nové a nové koryto. Předchozí řečiště zanášela při četných povodní hlínou z okolních pozemků. Za těchto okolností trvalo dlouho, než se lidé odhodlali budovat pevnější přechod přes řeku. Zpočátku byl u křineckého „špitálu“, jak se říkalo budově pro přestárlé vrchnostenské služebníky Morzinů, pouze brod. Další brod byl poblíže dnešního železničního mostu a spojoval Křinec se Zábrdovicemi. Přístup k řece u „špitálu“ byl jiný než jak vyhlíží dnes. U sochy sv. Jana Nepomuckého před „špitálem“ byl daleko vyšší břeh a dolík promáčený a blátivý. Cesta k brodu byla více zaříznuta do terénu. Někteří kronikáři (J. Láska, R. J. Vonka) vzpomínají, že cesta byla rozbahněná a poblíž prý v dávné minulosti i ústila Blatnice do Mrliny. Původně tudy vedla obchodní stezka spojující jako zkratka žitavskou cestu se stezkami směřujícími na východ (do Kladska a na Moravu). S rozvojem vědy a techniky, s růstem výroby průmyslového charakteru a modernizací zemědělství rostl také obchod a tím i přeprava Betonový most u „špitálu“ - pohled od severu. Foto autor v roce 1978. 107 většího objemu surovin a výrobků. V důsledku toho v 19. století byly kladeny větší požadavky též na včasné dopravení těchto věcí zákazníkům. Bylo nutné nejen zlepšovat dosavadní úroveň cest a mostů, ale byly budovány i nové, vyhovující modernějším dopravním prostředkům. V Křinci byl navíc ještě jeden závažný problém. Zpráva o tom, kdy byl na místě brodu u „špitálu“ postaven první dřevěný most, se nezachovala, ale lze předpokládat, že k tomu došlo právě v době rozmachu výroby a obchodu. Dřevěný most ležel na méně významné regionální cestě, a tak se s jeho stavbou nespěchalo. Pamětníci zaznamenávají koncem 19. století jeho zbytky poblíž dnešní silnice do Zábrdovic. V roce 1881 byla dána do provozu železniční trať Nymburk - Jičín a dopravní situace v městečku se stávala obtížnější. Místní podnikatelé chtěli využívat nabídku železniční dopravy, ale spojení obce s nádražím brzdil nevyhovující dřevěný most u „špitálu“. O pět let později začala stavba regulace řeky Mrliny a vznikla tak ideální příležitost modernizovat most a založit ho už na regulovaném řečišti. První písemnou zprávu o novém mostu máme z Pamětní knihy městečka Křince od Antonína Stiftera. Kronikář ji zapsal v roce 1887 a zní: V měsíci říjnu započal architekt Emil Prűckner z Nymburka se stavbou špitálského mostu id est, prsa k témuž. Most na prsách spočívat mající bude železný… Stavba železného mostu se shoduje s nově vzniklými podmínkami. V této době byl už v realizaci projekt regulace říčky Mrliny a ten končil 108 právě nad Křincem. Řeka byla alespoň částečně zkrocena. Bylo možné vybudovat nad novým řečištěm pevný solidní most. Nehrozilo nebezpečí, že si řeka nalezne nové koryto. Souběžnost obou akcí vyvolala různé problémy, jak o tom svědčí další zápis Antonína Stiftera: Dne 23. května 1888 rozbourán most starý dřevěný přes Mrlinu. Silnice nová ku novému železnému mostu vedoucí dosud dodělána není a byl most železný, jakož i silnice k němu vedoucí příčinou velkých sporů již mezi stavitelem Prűcknerem, tak i mezi vodním družstvem, tak i okresem (tj. Okresním výborem). Komise jedna za druhou se honí a věc zůstává vždy při starém … Z této zprávy není zřejmé, že spor či povolení stavby železného mostu bylo brzděno především vodním družstvem, které mělo na starosti regulaci řeky. Most nevyhovoval průtočným průřezem poměrům při povodňovém stavu. Jak spor dopadl a kdo rozhodl, nevíme. K postavení železného mostu došlo vzdor zhoršeným podmínkám průtoků při povodních. Oni si Křinečáci nějak poradí! Most vydržel po dobu asi čtvrt století. Další informaci nám podává kronikář Josef Láska. Záznam je připsán trochu nepřesně roku 1917: Toho roku dodělán nový železobetonový most na místě starého železného, proti kterému svého času tolik komisí a drahého času a peněz se vyplýtvalo. Chyba však ani nyní odčiněna nebyla, totiž aby byl o 3 metry delší a o 150 cm širší. Záklenek, který má vrchem hrází založen býti, založen zase u spodku hrází a tím se stává, že voda nemohouce volně v hrázích odtékati, o klenutí se opírá a před mostem hráze přetékají do farské zahrady a přes silnici k soše sv. Jána sahá, přes zahrady, až u pohodnice teprve zase zpět do Mrliny se vlévá. Tím se dostáváme k současnému přemostění řeky. Železobetonový most je dílem ing. Stanislava Bechyně. Byl jednou z jeho prvních prací v novém moderním stavebním oboru - železobetonových konstrukcí. Stanislav Bechyně se narodil 20. července 1887 v Přibyslavi. Vysokoškolská studia absolvoval v roce 1910 v oboru stavebních konstrukcí na ČVUT v Praze. V témže roce nastoupil k firmě K. Skorkovský zaměřené na betonové konstrukce. Tady v krátké době uplatnil své konstruktérské vlohy při navrhování originálních řešení staveb. Původní řešení železobetonových staveb Most „u špitálu“ při povodni v roce 2006. Foto autor rok 2006. pomocí moderních postupů uplatnil při návrhu konstrukcí pro železárny v Hrádku u Rokycan. Návrh této železobetonové konstrukce se stal jeho dizertační doktorskou prací, kterou obhájil v roce 1915. Brzo se staly jeho profesní láskou a potěšením mosty a beton. První železobetonový most s jeho originální obloukovou konstrukcí, se zavěšenou mostovkou a táhlem byl realizován v roce 1913 v Hořepníku, okres Pelhřimov. Podle tohoto vzoru byly postaveny ještě asi dva malé mosty. Konstrukce měla však jednu praktickou provozní nevýhodu. Železobetonové oblouky byly nahoře spojeny železobetonovými trámci. Tím byl výškově omezen průjezdní profil mostu. První most nové konstrukce bez trámců byl pak v roce 1915 postaven v Křinci. Konstruktér si na něm ověřoval novou úpravu původního projektu. Vyhověla bez závad. Dalších dvacet let se tato konstrukce napodobovala při stavbě dalších mostů. Pro ing. Stanislava Bechyně se jednalo o důležitý technický experiment, který byl uskutečněn na počátku jeho profesní kariéry. Později byl jmenován profesorem ČVUT Praha, akademikem ČSAV a byl nositelem vědeckých a státních vyznamenání a řádů. V roce 1977 požádala manželka akademika Stanislava Bechyně MNV v Křinci o zaslání fotografie mostu. Určeny byly jako exponát 109 do pamětní síně tohoto českého stavebního novátora, zakládané v jeho rodišti Přibyslavi. Od encyklopedisty převezmeme především technický popis křineckého mostu: Most je dlouhý 24 metrů a 5 metrů široký, jeho mostovka je v ohnisku paraboly a překonává říčku Mrlinu ve výši 4 metrů nad hladinou. Vzepětí oblouků je více než 3 metry. Most, který spojuje náměstí s nádražím, byl postaven v době 1. světové války - v roce 1915 - a jeho průkopnickou konstrukci navrhl Stanislav Bechyně. Při jeho stavbě byla betonová směs míchána na železničním nádraží a na stavbu přivážena úzkokolejnou drážkou. Encyklopedista nás také poučí, že musíme rozlišovat podle konstrukce mosty betonové a železobetonové. Betonové mosty byly stavěny u nás o něco dříve. Zhotoveny byly jen z betonu podle francouzské školy. První byl postaven v roce 1903 v Přerově na Moravě a druhý v roce 1905 v Hranicích na Moravě. Oba byly zničeny koncem druhé světové války. Železobetonový most v Křinci je vyzdoben barokními sochami „Živlů“. Můžeme posoudit jak se spojilo moderní technické dílo s uměleckým odkazem minulosti. Napomůže nám nakonec k vytvoření názoru znovu encyklopedista: Jeho výzdoba je jedním z ojedinělých pokusů přenést barokní plastiky na moderní stavbu. Je třeba zdůraznit, že přitom nejde o výzdobu sakrální, ale profánní povahy. Obdobně profánní výzdobu (peroucí se putti) najdeme ještě na příjezdním zámeckém mostě v jihomoravských Miloticích, v Budišově u Třebíče nebo u zámku v Náměšti nad Oslavou. 110 Výzdoba mostu, na rozdíl od železné lávky pro pěší v jeho blízkosti, obstála. Jako zvláštnost rozhodně patří k experimentální stavbě a ostudu jí nedělá. Přesto se přimlouvám o stažení barokních soch z mostu. Vadí jim intenzivní dopravní ruch, výfukové plyny a bezprostřední ohrožení mechanickým poškozením. Bylo by pro ně zdravější umístit je znovu do křineckého parku a nahradit kopiemi. Poněkud zvláštní je, že most nemá do dnešních dnů název. Říká se mu dost nevhodně „kamenný most“, i když tento materiál na něm není použit. Patřil by mu název „Bechyňův most“. Připomínal by stále práci a odkaz mladého moderního stavitele. Historie křineckých mostů tím nekončí. V roce 1921 se znovu otevřela otázka náhrady dřevěného mostu u Zábrdovic. V této době se připravovala stavba okresní silnice spojující Křinec a Zábrdovice. Obecnímu úřadu v Křinci byl předložen návrh na vedení silnice kolem nádraží, Vančurovy pily a na kamenný most. Zdůvodněno to bylo ekonomickou rozvahou: Most přes Mrlinu na místě dřevěného zábrdovického mostu stál by asi 600.000 Kč, kdežto silnice kolem Vančurů stála by jen 200.000 Kč. Starosta pověřen obhajovat zábrdovickou variantu. Bylo brzo po válce a nová Československá republika neměla přebytek financí. Starosta František Bečka měl nevděčný úkol, a tak silnice vede přes kamenný most, kolem nádraží do Zábrdovic. Od té doby se pokus opakoval ve skromnější podobě zřídit u železničních mostů alespoň lávku pro pěší. Z toho také sešlo, protože pozemek je majetkem Českých drah. Křinec se musí spokojit s jedním mostem. Židovské památky První písemné památky o Židech na křineckém (novokunstberském) panství začínají po třicetileté válce. V letech 1654 - 1670 byla pronajata jedna chalupa židu Vackovi. V roce 1678 byla v křineckém chrámu Páně pokřtěna Židovka a dostala jméno Dorota. V roce 1680 byl „na víru pravou samospasitelnou“ pokřtěn Žid na jméno Václav dokonce za osobní účasti hraběte Pavla a jeho manželky hraběnky Sidonie z Morzina. Od začátku 18. století bylo na celém panství už 10 až 15 židovských rodin. V 19. století jejich počet se zvyšoval (v roce 1834 žilo na panství 30 rodin). Bylo mezi nimi několik bohatších jedinců, a tak stouplo i jejich společenské postavení a vliv. Podrobnosti o jejich způsobu života nemáme. Mezi první zajímavé židovské rodiny patří familie Raudnitzkých. Její příslušníky nalezneme v křineckých židovských matrikách už v roce 1783, kdy Abraham Raudnitzký byl nájemcem panské palírny. Na počátku 19. století tu byly už čtyři rodiny tohoto příjmení. Židovská modlitebna byla nejdříve v domě čp. 34 Abrahama Roudnitzkého, jenž byl světskými úřady ustanoven Synagoga v Křinci kolem roku 1893. Fotografoval Antonín Stifter. 111 také k vedení židovských matrik pro Křinec i Rožďalovice a současně vykonával i náboženskou obřízku. V polovině 19. století se veškeré dění soustředilo kolem jeho syna obchodníka Moritze Roudnitzkého. Zemřelé členy židovské obce pohřbívali až ve vzdálené Domousnici. Do Pamětí města Rožďalovic zapsal Antonín Stifter, že popsaná praxe společné evidence osob platila do roku 1893 a až do této doby byl úřad v rodině Roudnických v Křinci. Pak se i rožďalovická židovská obec osamostatnila. Interiér synagogy v Křinci kolem roku 1893. Fotografoval Antonín Stifter. 112 Problémy se synagogou Z neznámého zdroje čerpal kronikář Lubomír Roštejnský následující zprávu: Před rokem 1835 stávala v místech nynější školy (na náměstí Republiky v čís. 18-19) izraelská škola, synagoga a vinopalna. To je stručný a jediný údaj o první synagoze v Křinci. O něco dále rozvíjí tuto informaci další úvahou: V roce 1835 městečko Křinec z větší části vyhořelo (domy byly dřevěné). Shořela i synagoga a vinopalna. Po požáru počal na tom místě Žid Moric Roudnický, obchodník, stavět dům, avšak před dostavěním jej odkoupil majitel Hrobka dcery nájemce velkostatku Baera. Fotografoval autor v roce 1965. panství Bethmann a dal obci budovu upravit pro školu. Kronikář se snaží naznačit, z jakých indicií vycházel. Původně byl pozemek domu čp. 18-19 součástí svobodného dvora Matěje Vineckého u Grűnvaldu. Po třicetileté válce pusté místo svobodného dvora odkoupili Morzinové. Rozdělili ho na menší parcely a postavili tu chaloupky pro kolonisty-nájemce. Z dostupných údajů Roštejnský usoudil, že parcela čp. 18-19 nebyla využita k zemědělské kolonizaci. Podle novějších údajů se tento úsudek vztahuje jen na čp. 18. Vedlejší parcela byla alespoň na čas najmuta. Vcelku je však možné usoudit, že nájemci uvedené dvouparcely patrně nebyli poddaní křineckého panství, ale jiné osoby. V souvislosti s tím připomíná kronikář Roštejnský starší a obšírnější záznam o panském hospodářství v roce 1713: V Křinci žil ochranný žid - vinopal a řezník Mojžíš Hiršel; jeho rodina byla devítičlenná. Měl v nájmu panskou vinopalnu a platil 500 zl. ročně činže. Za to měl od vrchnosti 45 str. pšenice a dříví na palivo. Vydělával ročně 900 zl. kontribuce a v mase 60 zl. Jeho bratr dolní Hiršl, kramář, platil panství 18 zl. Když k tomu připočítáme skutečnost, že zmíněný křinecký Žid Abraham Raudnitzky byl v roce 1783 nájemcem panské palírny, nemusí být hypotéza Lubomíra Roštejnského daleko od pravdy. Podle matriky rodina Hiršlů (Heršlů) se udržela v Křinci dlouho. V 80. letech 18. století byl plátcem daní (tedy přítomni v městečku Křinci) ještě Abraham a jeho syn Moises Herschl a dále Lob, Salomon a další Moises. Pak se patrně odstěhovali, neboť v roce 1783 evidujeme jako nájemce panské vinopalny Abrahama Raudnitzkého. Všechno se z úvahy Lubomíra Roštejnského potvrzuje, až na tu hlavní věc o kterou nám jde. Nikde ve zprávách není potvrzeno, že na parcele čp. 18-19 bývala synagoga. Vzhledem k nájemnímu vztahu křineckých židů k tomuto objektu nelze předpokládat, že by v něm byla židovská 113 svatyně. Bez souhlasu majitele - křinecké vrchnosti - by to nebylo možné. Po nástupu Abrahama Raudnitzkého víme, že měli modlitebnu v jeho domě čp. 34. V matrikách je zmíněn k roku 1847 Filip Kahn ze Sovenic. Roku 1860 byl samesem, to je kostelníkem, Albert Raudnitzky a F. Kahn, který pak tuto funkci zastával do 80. let 19. století. V roce 1893 byl představeným židovské obce s centrem v Křinci Filip Kahn. Z rukopisu Antonína Stiftera Křinec - hrubý manuskript pak máme upřesněno, v roce 1893 Kahna ze Sovenic ve funkci předříkávače nahradil Nohel ze Mcel. ho nájemního domu, na místě shořelé palírny čp. 18-19, uvažoval s jejím umístěním do nového objektu. Ten však zaplatil baron Alexander Bethmann ještě rozestavěný, a tak ze zamýšleného přemístění modlitebny sešlo. Vše zůstalo ještě nějakou dobu při starém. Kronikáři zpravidla až do této doby židovské svatyně označují v obou osadách jako modlitebny a občas někteří do závorky připojí označení synagoga. Jak to vlastně s těmito svatostánky je, nám naznačila Jitka Oltová na internetu: Modlitebna nebo synagoga byla duchovním středem každé židovské obce. Mezi těmito dvěma pojmy nelze vymezit přesnou hranici. V podstatě lze říci, že modStavba synagogy v Křinci litebna je bohoslužebná místnost jako součást víceZa Morice Raudniztkého je modlitebna pa- účelové, často obytné budovy, přičemž bohoslužebný trně stále v jeho domě, i když při stavbě nové- účel neovlivnil základní stavební a architektonický ráz domu. O synagoze mluvíme v těch případech, kdy prostorný modlitební sál tvoří hlavní, dominující prostor budovy a kdy bohoslužebná funkce udává architektonický ráz celé stavby. Z toho popisu lze usoudit, že v Křinci byla stále jen modlitebna. V polovině 19. století křinecká židovská obec ekonomicky i početně vzrůstala a její členové začali klást požadavky na zlepšení podmínek duchovního života. Na programu se objevil požadavek zřízení syCelkový pohled na židovský hřbitov z Chotuce. Fotografoval autor roku 1968. nagogy a židovského hřbitova. 114 Po nějaký čas tu byla zřízena i soukromá židovská škola, ale po nějakém čase zanikla pro malý počet žáků. Ke stavbě skutečné synagogy došlo až v druhé polovině 60. let 19. století. Její budova byla postavena r. 1867-68 za přispění majitele panství Alexandra Bethmanna. Byly v ní dvě pamětní desky - jedna se jmény zakladatelů: Majer Seidl, David Majer, Jajkev a Jehoušua Mautner, Avrahan Procházka, Jicchok Steuer, Josef Grűnhut, Leib a Feiwl Kahn, Elija Heller, Fleisch (Filip) Polak a Mauše Roudnicky - druhá na památku Filipa Kahna ze Sovenic, který se zasloužil o udržování synagogy i hřbitova. Na jiném místě (Křinec - hrubý manuskript) uvádí Antonín Stifter širší rozmezí stavby synagogy - roky 1868 - 1870. Budova synagogy byla postavena v dnešní Chmelařově ulici. Současníky je hodnocena jako velká nebo velkolepá budova. Skutečně se v Křinci v té době nenalézala, snad mimo zájezdního hostince čp. 15, žádná jiná velká občanská budova. Měla prostý vzhled bez ozdobných přístavků. Nezachovala se ani tradiční povolená výzdoba, kamenné Desatero nebo jiný hebrejský nápis na vnějším plášti stavby. Jistým znakem byly dvě kamenné „šišky“, umístěné před budovou, které se v 60. letech 20. století ztratily. Synagogy se stavěly pokud možno u vodního toku, aby mohli muži o židovském Novém roce vykonat zvláštní modlitbu, při níž se do vody házejí kousky chleba jako symbol odplavení hříchů. Kolem křinecké synagogy sice netekl potok, ale byl tu zbytek rybníka Jordánu, který mohl tomuto účelu i posloužit. Výběr místa stavby nemusel být náhodný, a jak předešlý případ Domek na židovském hřbitově v Křinci. Fotografoval autor roku 1968. naznačuje, mohlo jít i o záměr. K tomu můžeme připočítat ještě skutečnost, že v přímém sousedství synagogy (čp. 43) stál domek čp. 44, který patřil rodině tkalce Johanna Truksy (v roce 1842). Bral si do nájmu další osoby a jako chudý tkadlec si přivydělával ještě jinými způsoby. U něho bydlel i Josef Grűnhut, příslušník židovské obce. Z Pamětní knihy městečka Křince a dalších listin a protokolů si můžeme doplnit další údaje. Josef Grünhut byl pravověrný žid a podle toho také žil. Nebránilo mu to však zapojit se do občanských aktivit v městečku. V roce 1881 je v seznamu členů hasičského sboru v Křinci uveden Josef Grünhut, narozený v roce 1836. Židé zachovávali řadu svých náboženských zásad a příkazů. Jedním z nich byla i úprava některých 115 Popisovaný svatostánek už splňuje podmínky pro synagogy. Byl tu velký sál s lavicemi a u východní stěny byla zřízena ozdobná skříň pro uložení Tóry (Aron ha-kodeš) a pult pro čtení z tohoto základního židovského spisu. Lavice byly uspořádány ve dvou řadách podél stěn sálu, jak tomu bylo zvykem u svatostánků budovaných po polovině 19. století. O uspořádání dalších místností v objektu není nic známo. Pískovcové tradiční pomníky na židovském hřbitově. Foto autor rok 1968. Ke konci 19. století se změdruhů potravin. R. J. Vonka píše: Židé zachová- nila ekonomická situace na Nymbursku. Po zřívali příkaz o chlebě „přesném“, t.j. o pečivu sváteč- zení železnice se silně rozvíjelo město Nymburk ním, připravovaném přesně podle starých předpisů, a některá jiná místa (Městec Králové, Kopidlno, když pekli v peci u Truksů v č. 44 macesy. U Truk- Poděbrady a podobně). Začalo hromadné stěhosů bydlel jako podnájemník sklenář Grünhut a ten vání Židů z venkova do těchto rozvíjejících se musel židovské obci ručit, že macesy budou přesné, sídel. Pro křineckou židovskou obec začala libyl to židovský kostelník. Grünhut byl podle kro- kvidace některých zařízení kolem roku 1893. Po niky i židovským hrobníkem. Patrně ho sklenář- zrušení synagogy byla část zařízení přenesena do ství nemohlo uživit, a tak vyhledával drobné po- Nymburka a zbytek věnován nově vznikajícím sluhy za plat. Nemáme zatím podklady k tomu, židovským spolkům (např. v Praze Nuslích a Vrabychom mohli říci, kdy se přestěhoval z č. 41 šovicích). do podnájmu do č. 44 u Truksů. Vonka poměBudova v dvacátých letech 20. století byla ry dobře znal, neboť se narodil v sousedství „na nabídnuta k prodeji. Obecní zastupitelé v Křinci Jordáně“. Adresář z roku 1901 nakonec uvádí uvažovali o jejím využití pro místní muzeum, ale Grünhuta (bez dalšího označení) jako majitele ze záměru sešlo, neboť se neshodli na ceně a nádomu čp. 67. Snad se postupně stěhoval z místa kladech na údržbu objektu, a tím i na vhodnosti na místo a nebo jde o jinou osobu. U Truksů se stavby k zamýšlenému účelu. Budova se dostala také připravovalo maso pro příslušníky židovské do soukromých rukou a byla upravena na bytové obce. prostory. 116 Židovský hřbitov (v zastoupení pana okr. hejtmana) jenž pak klíčem V době prosperity židovské obce vzniklo také tím otevřel dvéře vchodové. Celý průvod ubíral se židovské pohřební družstvo, které mělo za úkol zří- nyní cestou prostřední na protější konec a odtud opět dit v Křinci hřbitov. Zatím stále vozili své zemřelé zpět ku budově, kdež kněz řečí velmi krásnou slavobčany na hřbitov až do vzdálené Domousnice. nost ukončil. Iniciativu v tomto směru vyvíjel místní židovský Obsah téže byl asi v krátkosti tento: obchodník Eliáš Heller (čp. 112). Vznik hřbitova Místo hřbitovní, že jest místem takým, kde zachytil v Pamětní knize městečka Křince kronikář všichni rovnými se stanou, že národové všichni Antonín Stifter: Roku 1884 žádala zdejší obec ži- a náboženství všechna ctí mrtvé své, a místo, kam dovská o povolení zařízení vlastního hřbitova na poli je ukládá ku spánku věčnému, že jim svatým. Takpod vrchem Chotucem ve výměře 800 čtv. sáhů, kte- též i názvy těchto míst že značí vždy účel hřbitova réž pole pan A. Heller k účelu tomu daroval. Komi- jmény velmi dojemnými. Zvláště pak řeč hebrejská se politická a zdravotní odbývána dne 9. dubna t.r. že má významy 3 pro hřbitov a sice: město mrtvých, Námitek nestávalo žádných. místo hrobů, a místo živoucích. V dalším následoPak události šly rychle za sebou. Kronikář val výklad názvů těchto a končil pak s přáním, by je shrnul takto: Dne 11. listopadu téhož roku sta- místo nyní zasvěcené ještě dlouho prázdným zůstalo lo se zasvěcení nového hřbitova israelitského kně- a jen mdlý poutník, jehož tělo zákonu přírody pozem panem Dou. Teol. Kűssem z Mladé Boleslavě. slouchá, by tichého a věčného odpočinku po špatném O 1 a půl hodině odpolední sešli se členové obce isra- žití tam nalezl. První, jenž na novém hřbitově elitské jakož i četní zvaní hosté v templu, kdež odbýváno modlení v řeči hebrejské a české. Poslednější za zeměpána a jeho rod. Na to odebrali se všichni shromáždění v čele se spolkem veteránským a hasičským, s knězem, předříkávatelem, drůžičkou (dcerou to pana Alb. Hellera), nesoucí na polštářku sametovém klíč nového hřbitova, k témuž ve průvodu slavnostním. Přede dveřmi hřbitovní budovy odevzdal pan Kahn klíč panu Dou. teheol. Kűssovi, jenž s krátkým proslovem v české řeči jej odevzdal měšťanostovi křineckému Devastovaná část židovského hřbitova. Foto autor rok 1978. 117 Pamětní deska ze židovského hřbitova. Eliáš Heller obchodník. Foto autor rok 1980. Pamětní deska ze židovského hřbitova. Poděkování majiteli panství. Foto autor rok 1980. Pamětní deska ze židovského hřbitova. Filip Kahn Sovenice. Foto autor rok 1980. israelitském pochován, byl Eliáš Heller, zakladatel hřbitova toho. Zemřel za deset dní po zasvěcení místa ještě v témže měsíci - 21. listopadu 1884. Území židovského hřbitova bylo rozděleno na dvě části. Na polovině bylo zřízeno svaté pole a na druhé byl pak pozemek, který nejčastěji využíval hrobník. U hřbitova byl postaven malý domek, který sloužil především k pohřebním obřadům. Židovská náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě. Proto byli nebožtíci ještě v den úmrtí přeneseni do speci- 118 álně vybavené márnice, umístěné většinou na okraji hřbitova. V márnici u zemřelého až do pohřbu bděli členové pohřebního bratrstva, kteří zajišťovali i rituál omytí těla. Pro tento obřad býval v každé márnici omývací stůl, většinou kamenný, který se někde dosud zachoval. Protože se těla zemřelých omývají teplou vodou, bylo nutno v márnici topit, takže mají tyto stavby i komín. K tomu Jitka Oltová dodává : Od 19. století plnily některé márnice (nebo nově postavené hřbitovní budovy) také funkci obřadní síně, v níž se konalo poslední rozloučení před pohřbem, a současně tato budova sloužívala i jako vozovna k uložení pohřebního vozu. (na rozdíl od pouhých márnic mají vozovny- obřadní síně velká vrata a často bývají průjezdné.) Křinecký hřbitovní domek nemá už některé stavební prvky. Chybí omývací stůl. Zachovány i po generální opravě v 90. letech 20. století jsou oba komíny. Také velká průjezdní vrata zůstala v budově dodnes. Náhrobky na svatém poli jsou z velké části zničeny. Byly tu deskové pískovcové náhrobky z 19. století až po moderní žulové pomníky. Zvláštností byla velká hrobka Marie Baer, kterou tu roku 1900 postavil nájemce křineckého velkostatku Adolf Baer. Byla zničena v 90. letech 20. století v době, kdy židovská obec usilovala o návrat hřbitova pod svou správu. Nedlouho před tím byly moderní mramorové a žulové náhrobky prodány do kamenické dílny. Zbytek náhrobků je zničen od vandalů. Zapomenout nesmíme ještě na jednu místnost v márnici, hned vedle průjezdu. Byla to jakási pamětní síňka, ve které ještě v roce 1976 byly umístěny tři pamětní desky. Pak po krát- ké době vandalové jednu z desek vytrhli ze zdi a rozbili. Po další krátké době všechny desky, i díly té z rozbité, zmizely a jsou neznámo kde. Stručně lze popsat jejich obsah názvem: Poděkování baronu Alexandrovi Bethmannovi (hebrejsky), Pamětní deska pana Eliáše Hellera z Křince (hebrejsky, česky a německy) a Deska uznání panu Filipovi Kahnovi ze Sovenic (hebrejsky a česky). Konec židovské obce v Křinci Na rozdíl od synagogy neznamenal rok 1893 likvidaci hřbitova v Křinci. Sloužil dál svému účelu až do odchodu Židů do koncentračních táborů za nacistické okupace. Z křineckých židů se žádný nevrátil. Hřbitov po roce 1945 udržovala rodina pana Celera, který bydlel v domku hrobníka. Po jejich smrti zůstal hřbitov opuštěn a byl využíván různým způsobem a svaté pole postupně podléhalo působení přírody a vandalů. Nejdříve tu krátkou dobu spolek křineckých invalidů pěstoval na poli léčivé byliny a z domku hrobníka se stala jejich sušírna. Když tato iniciativa pominula, celý hřbitovní areál dále chátral. Až do 80. let 20. století byl z celého hřbitova udržován jen jeden hrob. Koncem 80. let 20. století se dokonce stal židovský hřbitov soukromým majetkem. Po roce 1989 pak musela Židovská obec v Praze vynaložit velké úsilí, aby objekt získala zpět. Došlo k opravě domku hrobníka a vysekání porostů. I tato snaha brzo skončila a hřbitov znovu začal zarůstat. 119 Chotuc Chotuc je významný prvek v krajině severního okraje polabské nížiny. Vystupuje z ní do nadmořské výšky 253,5 metru a nelze ho přehlédnout. Geologicky je zařazen mezi tzv. svědecké vrchy a tím je zároveň popsán jeho vznik z druhohorních usazenin a způsob jeho utváření v průběhu dalšího dlouhého časového období. Pro pochopení problémů vývoje krajiny a významu vrchu pro život lidí v tomto kraji má až konečné stadium vývoje, na kterém se už mimo přírody podílí na utváření genius loci také činnost člověka. Vztah člověka a krajiny Z počátku se vzájemné soužití lidí a krajiny jeví jako ideální. Je to hlavně chováním „pána Chotuc - pohled od severozápadu. Foto autor rok 2006. 120 tvorstva“, protože do této úlohy ještě nedorostl. Byl spíše pokorným a trochu ustrašeným pozorovatelem přírodních dějů a neměl snahu do nich zasahovat. Vysoký kopec vzbuzoval úctu a formuloval jejich počáteční vzájemný vztah. Tajemnost prostředí vyvolávala představy, že tu sídlí zvláštní bytosti či síly, se kterými je dobře vycházet bez konfliktů. Brzo se vrchol kopce zařadil mezi posvátná místa, mezi sídla pohanských bohů a nebo alespoň místo, kde je k nim nejblíže. Sem lidé přinášeli oběti na usmíření hněvu nejmocnějších bytostí a na podporu svých proseb. Kolem kopce se utvářel jakýsi mýtus, který postupně narůstal, měnil podoby a vydržel až téměř do dnešních dnů ve formě lidové tradice, vyprávění pověstí a vy- užívání různých pověr. Za příhodných denních i ročních dob byl navštěvován lidmi a přinášel jim i skromný užitek ze sběru přírodních plodin a léčivých bylin. Rozlet našich představ musíme hned na začátku trochu omezit. Zkušenost praví, že vlastně nevíme, jak tenkrát na začátku svahy a vrchol kopce vyhlížely. Byla to stále se měnící krajina, kde vedle tvrdých opukových věží byly hromady sutě, na kterých se zachytávala první semena rostlin? Jak vypadala rovina kolem kopce? Převažují sice představy o kraji úrodných luk, oddělených vzájemně potůčky, lesy a háji a střídané vodními plochami s bahnitými tůněmi. Na suchých místech zřizovali první zemědělci svá políčka a stavěli i první malé osady. Stále máme snahu idealizovat situaci. Především je to dáno tím, že o krajině nám toho geologové i archeologové mnoho neřeknou a samotná činnost člověka je podchycena několika náhodnými záchrannými archeologickými výzkumy. Ani odborníci nemají rádi, když začneme klást příliš adresné a konkrétní otázky. Nemohou prostě o konkrétní oblasti podat kvalifikovanou zprávu. Neví! Nebyl proveden plošný archeologický výzkum. A geologové jsou na tom podobně. Zdaleka ne všechny regiony jsou detailně prozkoumány. Poslední zkušenost, získaná při stavbě vodojemu na Chotuci, to potvrzuje. Hostující - vzdálenější geolog zná svou krajinu, svoje prostředí a křídové a opukové útvary ho nutně svádí k improvizacím. Nejvíc věděl a fundované odpovědi neodborníkům dával domácí geolog, který terén kopce často navštěvoval a měl zkušenosti s druhohorními horninami. První výzkumy Zhruba stejná situace je s poznáním svědeckého vrchu Chotuce. První archeologické nálezy popisuje křinecký lékárník a amatérský archeolog Antonín Stifter (1855 - 1910). Prováděl sondy na vrcholové plošině a výsledkem jsou nálezy patřící únětické kultuře. Další jeho nalezené pravěké artefakty náležejí lidu popelnicových polí. Poslední věci zachránil na konci 19. století při stavbě rodinné hrobky křineckého továrníka Františka Eduarda Vonky (1836 - 1918). Několik úlomků keramiky bylo později zařazeno na závěr mladší doby hradištní (Slované). Potvrzuje se tak, že lidé měli o Chotuc zájem. Pak bylo dlouhé období, kdy odborníci byli nuceni improvizovat. Podle tvaru kopce a hlavně utváření terénu vrcholové plošiny usuzovali, že na Chotuci bylo v pravěku hradiště. Nikdo už nedokázal říci, kdo byl jeho stavitelem. Návrhy obsáhly všechna období podložená nálezy Antonína Stiftera. Později se na začátku Přední aleje, na poli vedle státní silnice měly navíc objevit předměty z doby římské, přesněji svědectví o germánské osadě. Zatím to však dalšími nálezy nebylo potvrzeno. Dnes už se trochu vyjasňuje. Záchranný archeologický výzkum, prováděný v rámci velké investiční akce „skupinový vodovod Nymburk - Chotuc“ v letech 2004 a 2005, potvrdil existenci pravěkého hradiště na Chotuci. Jeho stavební a uživatelské období spadá do halštatské doby. Vyhodnocení výzkumu, provedeného archeoložkou PhDr. Karlou Motykovou, DrSc., není dosud ukončeno. Předběžné časové určení existence hradiště je 121 do 6. až 5. století před n.l. Předpokládá se, že hradiště bylo zničeno na počátku keltské okupace. Za povšimnutí stojí, že nálezy z Chotuce jsou v souladu s tím, co víme o osídlení okolní krajiny. Velká sídliště lužického lidu byla objevena u Jíkve. Větší pohřebiště - popelnicové pole - se nachází mezi Bošínem a Sovenicemi. V Křinci bylo nálezem bočnic udidel určeno místo, kde se pravděpodobně nalézá hrob náčelníka patřícího do stejného období. Další jednotlivé nálezy jsou pak i z jiných míst. Archeologický výzkum při stavbě vodojemu na Chotuci přinesl ještě jednu zkušenost. Z dnešního utváření povrchu kopce, bez výzkumných sond, nelze ani přibližně usuzovat, co vytvořil člověk a co je dílem samotné přírody. Archeologové už to vědí. Ekologové zatím tuto zkušenost dostatečně nevnímají. Svádí to někdy k chybným úsudkům. Nástup křesťanství Pro posouzení dnešního stavu přírody na vrchu Chotuci musíme ještě překlenout dlouhé období středověku a nástupu novověku. Především se pokusíme zjistit, jak se změnila naše idealizovaná představa o vztahu člověka a svědeckého kopce. Nástup křesťanství v tom velkou změnu neudělal. Průkopníci nové ideologie šikovně využili původní lidové pohanské zvyky (klanění se pohanským bohům a přinášení obětí na vrchol kopce) a na místě pohanského obětiště postavili svatyni novou - křesťanskou. Uvedené představě se nebrání ani někteří odborníci, i když to není možné historickými prameny prokázat. Křesťanskou svatyni na Chotuci představuje kaple Nejsvětější Trojice. Určité skutečnosti naznačují, že pochází původně 122 z předhusitské doby, ale v dalším dokazování jsou mezery. Zde se nebudeme touto problematikou zabývat a vezmeme za skutečnost, že tomu tak bylo. Záležitost to není jednoduchá, protože nevíme, kdy lidé v okolí Chotuce opravdu opustili pohanské zvyky a představy a výhradně přijali křesťanské zásady. Nebylo to tak jednoduché, jak naznačuje jíkevský učitel August Hajný: Kořenáři vypravují, že u Křince na vrchu Chotuci roste koření, jehož květ má divotvornou uzdravující moc. Koření kvete tu noc před svatým Janem Křtitelem od jedenácté do dvanácté hodiny. Pokusilo se prý již mnoho lidí o to, květ ten utrhnouti, ale marně. Každý z nich, ač se tomu ze vší síly bránil, nevysvětlitelnou mocí přemožen byl spánkem dříve, nežli se jedenáctá hodina přiblížila. Když se zase probudil, ustanovená doba květu uplynula, vzácný květ zmizel. Podivná směs pohanských představ o nadpřirozených věcech s prvky křesťanskými naznačuje, že lidé si vytvářeli svoje vlastní duchovní zázemí, jež jim dovolovalo přežít dobu, které možná dost dobře nerozuměli. Stejným způsobem postupovali i k svědeckému vrchu Chotuci. Na jedné straně jim poskytoval zázemí pro přežívající pohanské rituály často už zahrnuté do nových křesťanských praktik. Později převládlo uctívání jednoho Boha a zástupu jeho světců, andělů a dalších pomocníků. Bylo to jednodušší a lidé si zvykli na každodenní náboženské praktiky a zvyky. Starých pohanských tradic se však úplně nezbavili. Poznámka možná zbytečná Jako poznámku musíme připojit ještě jednu nepotvrzenou pracovní hypotézu. Vychází totiž z nouze, ale nemusí být nakonec v rozporu s dávnou skutečností. Problém je v tom, že nevíme, kde stál první křinecký kostel a kde byl první hřbitov. Zpravidla tato dvě zařízení existovala společně na jednom místě. Existují záznamy z druhé poloviny 14. století o podávání farářů ke křineckému kostelu. Záznamy se tváří tak, že kostel je umístěn v Křinci. Také místní faráři, pokud byli jmenováni exekutory, jsou označeni z Křince. Víme však, že v té době byla patrně už zřízena kaple na Chotuci. Žádný písemný zápis o podávání farářů k tomuto svatostánku však neexistuje. O několik století později (po třicetileté válce) je v písemných pramenech kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci označena jako farní s podacím právem. Opět nemáme doloženo, že by k tomuto svatostánku byl opravdu instalován kněz. Ve stejné době byl však vrchností přiznán i kostel v Křinci s podacím právem, kde sloužili mše svaté přespolní kněží. Někteří badatelé uvedené rozporné zprávy nakonec spojili a usoudili, že kaple na Chotuci byla prvním křineckým kostelem a také se na tomto místě i pohřbívalo. Písemné záznamy o pohřbívání na hřbitově na Chotuci jsou ale také až z doby po roce 1650. Pokud by uvedená pracovní hypotéza, proti které mluví všechny písemné doklady, byla přece jen pravdivá, pak by přibyl další důležitý prvek k formování vztahu lidí ke svědeckému kopci Chotuci. Byl by to argument, který by bylo možné zařadit na jedno z předních míst. Vztah potomků k zemřelým předkům býval zpravidla už od předkřesťanských dob velmi silný. Přiznávají to pohřební rituály i výbavy hrobů (od konstrukce hrobu až po milodary a jeho další výbavu). Zatím však musíme tento způsob výkladu Chotuc - pohled od východu. Foto autor rok 2006. 123 spíše ponechat stranou jen jako další nadějnou možnost. Přírodní prostředí v minulosti Přírodní prostředí se v různých dobách mění. Další generace dědí stav přírody po té předchozí a ta tak potomkům zanechává novou skutečnost. Jak se měnilo prostředí v dávných dobách, budeme těžko hledat. Z lidových vyprávění, pověstí a podobných útvarů máme sice určitou informaci, ale pro celkový obraz to nepostačí. Snad lze předpokládat, že si stále uchovalo zvláštní vlastnosti plynoucí z křídového geologického podloží a z vlivu změn počasí. Především se jedná o nižší vegetační patra, která byla nejvíce závislá na daných přírodních podmínkách. Odborníci prostředí na Chotuci popisují jako xerotermní, to je suchomilné a teplomilné. Přesnější možná je označení travinná společenstva bílých strání, vycházející z popisu podloží tvořeného vápnitohlinitou světle šedou až bílou zeminou. Těmto základním podmínkám je ještě podřízeno střední křovinaté patro. U stromů je vztah k prostředí spíše dán okolností, jak snáší popsané vegetační podmínky. V druhé polovině 20. století tu třeba proběhl nepříliš úspěšný pokus o zalesnění paseky borovicí lesní. Špatný výsledek byl zapříčiněn spíše zanedbáním péče o stromky. Některé borovice tu rostly, otázkou je, zda a za jak dlouho by přinesly užitek. Pro spodní vegetační patra by to byla katastrofa. Jehličnany nepatří mezi původní porost. Pravděpodobně zarazí kladení důrazu na nižší vegetační patra. Ta jsou pro zachování svědeckého vrchu za daných geologických podmínek rozhodu124 jící. Mají vliv na to, jak rychle či pomalu pokračuje větrání povrchu kopce. Chotuc je umístěna v rovině, má nechráněnou polohu a v tom případě se uplatňují všechny známé prvky erozní činnosti. Začíná to vysoušením půdy, silným větrem, vodními přívaly a končí u vytváření usazenin tam, kde nejsou potřeba. Intenzita této destruktivní činnosti záleží na roční době i na celkových změnách klimatu. Obě spodní rostlinná patra mají hlavní podíl na tlumení následků vlivu nepříznivého prostředí. Charakterizovat prostředí na Chotuci není jednoduché, ale alespoň se shodneme na tom, že je zvláštní. Rostliny by měly neobvyklými podmínkami spíše trpět. Zkušenost však naznačuje, že většina rostlin, keřů i stromů se dokáže přizpůsobit půdě vzniklé rozpadem křídových hornin s minimem humózních látek. Jen malý počet druhů začne vykazovat příznaky nedostatku živin nebo nevhodného prostředí k vegetaci. Uvedená úvaha nechce bagatelizovat zásadu, že teplomilným rostlinám stepního a jižně položeného stanoviště se tu daří nejlépe. Prostě tu nalezneme pestrou všehochuť od prvních jarních rostlin, přes stepní společenstva, běžné křoviny v čele s teplomilným klokočem zpeřeným až po ruderální rostliny a třeba listnaté stromy, běžně rostoucí v Polabí. Nakonec ani výše vzpomenutý případ borovice lesní nebyl beznadějný. Ale to jsme se až příliš přiblížili současnosti. Máme vůbec popis vegetace na Chotuci ze starší doby? Ano - ale... Vliv člověka na přírodní prostředí Musíme nahlédnout ještě do problematiky ovlivňování přírodního prostředí činností člově- ka. Trochu reálněji můžeme odhadnout situaci až v době, kdy se novokunstberského panství po třicetileté válce ujímá hraběcí rodina Morzinů. V rámci budování panského sídla začali měnit také i okolní krajinu. Dělali to však s určitým vkusem a citem, patří to k baroknímu životnímu stylu. V krátké době zřídili zámecký park. Už P. Bohuslav Balbín ve své knize o krásách a bohatství české země píše (str. 142): Uvnitř Prahy jsou ještě jiné rozkošné zahrady. Mimo město se dává přednost zahradě dymokurské, nedaleké křinecké, chlumecké, Kinských, královské v Brandýse a jiným bezpočtu. S ohledem na Chotuc nám může pomoci ještě poznámka téhož autora o bažantech a českých bažantnicích (str. 199): Avšak bažantnice v Boleslavském, Královéhradeckém a Chrudimském kraji jsou daleko význačnější. Nevím pro jakou přednost zvěř a ptactvo miluje tak velice tyto tři kraje, že se jim ostatní nemohou rovnat v čižbářství, rybolovu i v lovu ostatní zvěře. Vraťme se však k bažantům. Velmi bohaté bažantnice i s příbytky pro ptáky jsou v Chlumci, ve Smiřicích, v Náchodě, Opočně, Křinci, Dymokurech, Jičíně, Častolovicích …. Nakonec důležitý časový údaj: Rozmanitosti z historie Království českého byly Bohuslavem Balbínem sestaveny a napsány v letech 1679 až 1687. Na panský areál a vnitřní uspořádání parku přímo navazovala úprava okolní krajiny, která byla komponována do celkového barokního uspořádání. Na park a zámek navazovala řada alejí. Byly navrženy přímo, jako podle pravítka, a spojovaly vzájemně okolní přírodní útvary, včetně Chotuce a Kuncberka. Rovné aleje v délkách až kolem kilometru se vzájemně křížily a sloužily k projížďkám panstva na koních a v kočáře. Vše bylo navrženo a provedeno šetrně a nelze vytýkat projektantovi příliš chyb, natož hrubých nedostatků škodících původnímu přírodnímu uspořádání. Úpravy se týkaly především cest, na přilehlých pozemcích se hospodařilo v té době obvyklým způsobem. Území Chotuce bylo jednou alejí (bošínská alej) obkrouženo po obvodě a na kopci bylo zřízeno několik krátkých cest. Jen Přední alej sloužila ke spojení městečka Křince s kaplí Nejsvětější Trojice a hřbitovem. Zbývající cesty spíše sloužily lesníkům při hospodaření na svazích kopce. Strmé cesty nebyly vhodné pro vyjížďky, a tak pro tento účel byla využívána jen alej kolem kopce. Rozsáhlá bažantnice byla zřízena mezi městečkem Křincem s panským areálem a Chotucí. Byla protkána alejemi a jistě sloužila k častým projížďkám. Hlavní podnikatelská aktivita s pěstováním bažantů patrně vůbec nezasáhla na území Chotuce. Naznačuje to i Balbínovo svědectví. Barokní uspořádání krajiny Balbínovo poselství musíme spojit s dalšími historickými údaji. Časový horizont zřízení křineckého parku-zahrady brzo po postavení zámku (dokončen v roce 1659) je pro nás důležitý. První popis přírody Chotuce První známý popis přírody Chotuce vytvořili přední čeští odborníci. V roce 1786 vyslala z Prahy Královská česká společnost nauk čtyřčlennou expedici do Krkonoš, aby zjistili přírodní poměry těchto 125 hor. Členy expedice byli lesmistr a mineralog Jan Jirásek, fyzikální zeměpisec abbé Tobiáš Gruber, František Josef Gerstner jako zeměměřič a student posledního ročníku studia biologie Tadeáš Haenke. Řadu nových poznatků výprava shromáždila právě při botanickém průzkumu. Z Prahy na třítýdenní expedici vyrazili dne 27. července 1786. Labe překročili v poledne téhož dne a od Lysé nad Labem přes Zbožíčko, Straky a Zavadilku postupovali dále. Pak změnily směr na východ a přes Jíkev zamířili do Křince. V tomto městečku, patrně u hraběte Morzina, přenocovali a pokračovali pak dále v cestě směrem na Jičín. Výsledky jejich pozorování nám shrnul Svatopluk Šebek (Zpravodaj Polabí 5-6/1988): V porostech listnatých stromů a keřů na svazích Chotuce našel Haenke např. prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum L.), kamejku modronachovou (Lithosperum purpureo-coeruelum L..), zvonek klubkatý (Campanula glomerata L.), svídu krvavou (Cornus sanquinea L.), bělokvětý zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides L.), válečku prapořitou (Brachypodium pinnatum /L./ P. Beauv. - pod jménem Bromus pinnatus), z vikvovitých (Fabaceae) vikev hrachovitou (Vicia pisiformis L.) a kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos L.), dále růži galskou (Rosa gallica L. - pod jménem Rosa pumila), bolševník obecný (Heracleum sphondylium L.), pohanku křovištní (Fagopyrum convolvulus /L./ Schreb.) a pohanku svlačcovitou (Fagopyrum dumetorum /L./ H.Gross), krabilici hlíznatou (Chaerophyllum blubosum L.), kerblík lesní (Anthriscus silvestris /L./ Hoffm.) a len žlutý (linum flavum L.) s kterým se - jak píše - setkal u nás vůbec poprvé. Kromě toho sbíral také 126 několik druhů rostlin, jež určil ve stejném taxonomickém pojetí jako floristé, kteří byli jeho současníky, ale pojmenoval je odlišným jménem: je to Pimpinella orientalis, Allium arenarium, Phleum arenarium, Scabiosa arvensis fl. Albo a Hesperis inodora (což je patrně večernice planá - Hesperis sylvestris Crantz). K jeho nejpozoruhodnějším nálezům však patří nesporně prvonález klokoče zpeřeného (Staphylea pinnata L.). V kapitole „Die botanischen Beobachtungen auf der Reise nach dem Bőhmischen Riesengebirge“ (in Jirásek J. Al,, p. 31-159, 1971) o tom píše: „Staphylea pinnata se zde vyskytuje hojně a není k domněnce, že tento strom je zde pěstován nebo vyrůstá pod zvláštní péčí lesníka, neboť ho zde zastihneme tak všeobecně a v každém věkovém stupni. V říši rostlin si bezpochyby zaslouží české domovské právo“. Když porovnáme výčet rostlin vybraných Svatoplukem Šebkem do svého článku, překvapí, že se příliš neliší od průzkumů provedených dnešními botaniky. Také celková charakteristika flory „v porostech listnatých stromů a keřů na svazích Chotuce“ naznačuje, že vysoké stromy patří k přírodním podmínkám této lokality. Horování Tadeáše Haenkeho nad klokočem zpeřeným by podle dnešních představ mělo být trochu přehnané. V době krkonošské expedice by mohl být běžný jako surovina pro výrobu růženců a nemělo by jít o „prvonález“. Klokoče by měly koncem 18. století být daleko známějším a hojnějším keřem. Chotuc se stal předmětem podnikatelského zájmu vrchnosti Zatím se zdá být situace téměř ideální. Tak jednoduché to zase nebylo. I areál Chotuce byl Klokoči zpeřenému se na Chotuci daří, jak naznačuje počet květů. Foto autor rok 2006. Klokoč zpeřený (Orchis purpurea L.) kvete v měsíci květnu. Foto autor rok 2006. Bližší pohled na měchýřky klokoče (měsíc červenec). Foto autor rok 2006. Od měsíce července jsou už obaly plodů Klokoče zpeřeného dobře vyvinuté. Foto autor rok 2006. 127 Zatím největší případ výskytu vstavače nachového (výška rostliny 65 cm, délka květinového hroznu 34 cm). Foto autor rok 2006. Detail květu vstavače nachového. Foto Bohuslav Vojtíšek rok 2004. zdrojem určitého zisku. Bez užitku nemohl zůstat, i když podmínky tu byly dost obtížné. Připouštěl však jen několik vhodných činností. Antonín Stifter se je ve své knížce pokusil shrnout: V 16. stol. byl vrch ten révami velmi vzácnými osázen a na úpatí téhož, ku silnici Nymburské, i vinař obydlí a sklepení měl. Nyní osázen na straně jižní třešněmi, na ostatních částech křovinami, v kterých se bažanti chovají. Tu i tam lze ještě nalézti starý kořen vinný, jenž až do dnešní doby se byl zachoval; ještě i za dob pana Wimra bývala vinice na Chotici a i vinař. Jelikož ale tento majitel panství náruživý lovec a milovník zvěře byl, bažanti a koroptve velmi se vzmáhali a vinaři na vinici škodili, stěžoval se ten u svého pána, pročež vinice zkázu vzala a vrch Chotic proměněn z větší části v bažantnici a chmelnici. Později na úpatí vrchu, na straně k Mečíři, zbudován dům pro chmelaře; dům ten vyhořev, více vystavěn nebyl a i pěstování chmele zaniklo z té prý příčiny, že se nevyplácelo. 128 Ještě po roce 1945 jsem nalezl na pozemku bývalé Chmelnice dva výhonky vinné révy. Patrně na pozemku vinice byla zřízena jak chmelnice, tak třešňový sad. V terénu nejsou patrné žádné další zásahy do zalesněné části. Plukovník, svobodný pán Jakub Wimmer, se stal majitelem křineckého panství v roce 1796. Zbohatl rychle na válečných dodávkách a byl více jak náruživým podnikatelem. Snažil se vyždímat ze získaného majetku co nejvíce a naprosto se neohlížel, v jakém stavu ho zanechá. Prostě podporoval všechno, co se dalo prodat a přinášelo zisk. Nevylučovalo to třeba, že zřídil dávky obilí v době válečné nouze, aby jeho poddaní netrpěli hladem. Nijak to nepřeháněl - dal jim jen tolik, aby mohli pracovat a vydělali mu další peníze. A ani jim nedával nic zadarmo! V Praze a jiných městech byl zájem o bažanty, a tak i Jakub Wimmer rozšířil jejich chov a bažantnici i na Chotuci. Zároveň mohl svým obchodním partnerům nabídnout i nezapomenutelné zážitky z honu a pohoštění. Patrně nebyl při svých podnikatelských aktivitách dost obezřetný a přestalo se mu brzo dařit. Rychle získal a lehko pozbyl. Křinec pro dluhy prodal už v roce 1807 německé bankéřské rodině Bethmannů z Frankfurtu nad Mohanem. Příliš mnoho škod nenadělal, ale jeho chov bažantů na Chotuci ho dlouho přečkal. V souvislosti s převodem panství na Jakuba Wimmra se objevuje postava lesmistra Karla Vincence Schwaba. V roce 1796 připravoval projekt jakési přestavby panského areálu a jeho okolí. Zachovala se fotokopie mapové legendy, která přede- vším uvádí, že plán zadal ještě bývalý majitel panství hrabě Rudolf Desiderius z Morzina. Úprava se vztahuje k Chotuci a Kuncberku. Nedá se předpokládat, že by měl některý z majitelů (starý i nový) dost času a prostředků pro realizaci projektu. Omylem bývá některými badateli lesmistru Karlu Vincenci Schwabovi připisována celková barokní úprava krajiny provedená už v druhé polovině 17. století. Chotuc za Bethmannů První dvě generace držitelů panství měly ještě aktivní přístup k hospodaření na svém majetku v Čechách. Občas některou lokalitu nebo stavbu opravily a přizpůsobily svým záměrům. Zároveň místo svého pobytu do značné míry modernizovaly. Barokní či rokokový způsob života byl pro ně překonaný a jako bankéři byli už zataženi do nastupujícího kapitalistického systému a podnikatelského životního stylu. Projevilo se to i na vzhledu jejich křineckého panství. Ze zámku rodina Bethmannů odstranila barokní štíty a střechu budovy upravila do dnešní podoby doplněné štítkem s jejich rodovým znakem. Park změnila z barokního uspořádání se sochami na přírodní provedení (anglický styl). Není známo, že také něco měnila mimo vlastní panský areál. Vše se stalo v první polovině 19. století. Pak příslušníci rodiny věnovali svému křineckému panství pozornost jen občas a po roce 1880 tu dalších zhruba čtyřicet let vůbec nebyli. Panství pronajímali a jejich díl ve vlastní režii spravovali ředitelé. Nájemci a hlavně ředitelé hospodařili nepříliš úspěšně. Měli snahu získat co 129 nejvíce pro sebe. Káceli stromy, bourali objekty, prodávali inventář. Za uvedené situace si jen těžko děláme představu o změnách, které postihly Chotuc. Především přetrvala Wimmerova iniciativa a na kopci pokračoval chov pernaté zvěře (bažanti a koroptve). Ještě v druhé polovině 19. století byla na Chotuci chmelnice. V této době byl na sousedním pozemku zřízen třešňový sad. Občasné zprávy z „Pamětní knihy městečka Křince“ poodhalují, jak se na tomto důležitém pozemku hospodařilo: Rok 1888 zorána místa mezi třešněmi a zaset oves. 1927 na západní straně vykopány staré stromy (asi čtvrtina) a znovu vysázeny nové druhy. Za ředitele panství Václava Chadraby. 1928 v obnově třešňovky pokračováno. Snaha o osázení pozemku mezi třešněmi byla asi ojedinělá. Nemohla přinést hospodářský efekt odpovídající vynaloženým nákladům a pracovnímu nasazení. Z toho důvodu další aktivity směřovaly jen na údržbu třešňového sadu. O sečení trávy sice přímé zprávy nejsou, ale tato činnost se pravidelně prováděla ještě krátkou dobu po roce 1945. Chov bažantů nebyl také příliš intenzivní. Škodil více hospodářským aktivitám než okolní přírodě. Patrně s naznačenými praktikami správců majetku souvisí ještě stav lesa na přelomu 19. a 20. století. Dobové fotografie zachytily kopec bez vysokých stromů. Kaple Nejsvětější Trojice svítila svými obílenými zdmi daleko do krajiny. Takováto „probírka“ 130 stromů nebyla dílem rozumného hospodáře. Výnos z této akce zřejmě zmizel v hluboké kapse některého úředníka panství. Druhá polovina 20. století Zemědělská velkovýroba narušila životní prostředí na kopci nepřímo vlivem působení drsných metod hospodaření na okolních lánech. Na bývalé chmelnici se po nějakou dobu pěstoval černý rybíz a pak už nebyl pro družstevníky zajímavý a pozemek byl postupně „zalesňován“ úlety z okolního lesa. Na třešňovce se až do 80. let 20. století alespoň místy sekala tráva, pak i tato činnost ustala. O třešně se družstevníci zajímali v době sklizně ovoce. Stav stromů tomu také odpovídal. Větším „škůdcem“ byla lesní správa, které patřil les na Chotuci. Většinou ponechala péči o svěřený objekt stranou svého hlavního podnikatelského zájmu, neboť tato lokalita byla v těžkém terénu a navíc příliš vzdálená od polesí. V lese zůstávaly suché stromy harašící jako kostlivci ve větru a zdravé stromy občas někdo vytěžil. Dřevo v několika případech pak několik let zůstalo ležet na hromadách a nebylo zpravidla vůbec odvezeno. Stavu lesa to neprospívalo, stejně jako několik pasek (holosečí) provedených v této době. Nešetrným hospodařením v lese trpěl především porost klokoče zpeřeného. Bylo tu postupně provedeno devět pasek. Pouze na dvou z nich se znovu tento keř částečně obnovil. Na ostatních byl zlikvidován, patrně pod nepříznivým vlivem chemického ošetření malých stromků (odstranění plevele). Pozorováni tohoto způsobu hospodaření v lese vede k závěru, že provádění holosečí na Chotuci nepro- spívá stavu porostů, a stavu klokoče zpeřeného zvlášť, a nemělo by být v budoucnu využíváno. O stavu přírodního prostředí na svědeckém vrchu Chotuci by se dala uvést další fakta. Nemá smyslu pokračovat v jejich výčtu, neboť se jedná o pozorování, která většinou se po čase nedají doložit. Poznání přírody, odborná hodnocení způsobů hospodaření v přírodních lokalitách a související záležitosti jsou dnes v rukou odborníků a ti mají připravenu řadu metod, které budou šetrnější k životnímu prostředí. Uvedený přehled měl pouze snahu zachytit alespoň zásadní procesy, kterými příroda na Chotuci v minulosti mohla projít. Nesnadná cesta k ochraně Chotuce Po celá 80. léta 20. století bylo chránění přírody na Chotuci zahrnuto do plánů Okresního národního výboru v Nymburce. Snažil jsem se jako V první polovině května šalvěj vybarví do modrofialova jižní stráň. Foto autor rok 2006. 131 zpravodaj ochrany přírody vyřízení této části plánu postrčit dopředu. Nezdařilo se to. První překážka vznikla hned na počátku. Argumentace ochranářů se v té době opírala o hojný výskyt chráněného klokoče zpeřeného. V 70. letech 20. století začala odborná „diskuze“ o původnosti porostů tohoto keře na Chotuci. Od nálezu botanika Tadeáše Haenkeho až do této doby nikdo o původnosti výskytu klokoče nepochyboval. Opačné stanovisko jako první zveřejnila prom. biol. J. Husáková-Plašilová v roce 1972. Celou záležitost původního výskytu klokoče uzavřel R. Hendrych svou prací z roku 1980 („Kommt Staphylea pinnata in Bőhmen als ursprűngliche Art vor?“). Svatopluk Šebek ve výše citovaném článku uvádí způsob zdůvodnění R. Hendrycha o nepůvodnosti klokoče zpeřeného na Chotuci. Odvolává se na některé historické prameny a pak Hendrych uvádí: …tak např. na Schallera, který ve své Topografii Království Českého z r. 1786 píše, že Chotuc již od nejstarších dob byl vystaven různým vlivům a díky jim doznával také četné změny. V této souvislosti cituje jako nejdůležitější pramen také F.J. Čečetku, který v r. 1912 v Kožíškově „Poděbradsku“ III/2 Místopis okresu Nymburského píše, že „před valy býval vrch osázen vinnou révou, později tu bývala chmelnice a bažantnice. Nyní na jižním svahu je Chotuc osázena třešněmi, v ostatních částech křovinami“ (l.c. str. 225); k tomu dodává, že již za Jana Rudolfa hraběte z Morzina byla zde v letech 1688-1702 „zřízena obora, po svazích Chotuce a Kuncberka vysázeny byly lesíky, okrasné křoviny a stromoví“ (l.c. str. 232). Hendrychovi z toho nepřímo vyplývá, že klokoč 132 zpeřený byl na Chotuci koncem 17. století vysázen. „Není divu“, dodává, „že Haenke ho tam mohl spatřit v dobře urostlých a košatých exemplářích“ (Hendrych 1980). Pokusíme se posoudit „vážnost a sílu“ uvedených argumentů. Informace od Schallera jsou dost obecného rázu. V našem přehledu uvádíme, že na Chotuci docházelo k hospodářským úpravám a změnám. V naší krajině nenajdeme pozemek, kde by se to nestalo. Otázkou je, do jaké míry porušily uvedené zásahy původní přírodní ráz pozemku. Z naší úvahy plyne, že zásahy do prostředí na Chotuci nebyly nijak drastické a držely se rámcově původního přirozeného založení. Informace F.J. Čečetky o Chotuci je v tomto případu pravdivá, i když jinak pan učitel nebyl s Křineckem nijak podrobně seznámen. Shodou okolností psal místo těžce nemocného Antonína Stiftera kapitolu před- Část jižní stráně vybarvená do zlatova prvosenkami. Každý rok se taková krásná scenerie neopakuje. V pozadí objekt chotuckého vodojemu. Foto autor rok 2006. stavující naše městečko. Jako redaktor „Poděbradska“ se při pojednání o historii Křince dopouštěl chyb. Také další Hendrychova argumentace zřízením bažantnice na Chotuci nijak nevyjasňuje nepůvodnost klokoče zpeřeného. Vysázení okrasných dřevin se vztahuje především k vrchu Kuncberku (tam klokoč dnes neroste), protože toto místo v minulosti bylo několikrát důkladně stavebně upravováno. Nezachovalo se na něm nic z původního přírodního prostředí (ani archeologické nálezy z pravěku jako na Chotuci). Jeví se dost podivně, že do kuncberského parku se klokoč nedostal a na Chotuci, určené pro hospodářské účely ho je hodně. Důvody uváděné R. Hendrychem jsou obecného rázu a přímo k původnosti výskytu klokoče zpeřeného na Chotuci nic konkrétního neuvádí. Pravdou ovšem je, že nelze vyloučit jím navržený způsob vysázení klokoče zpeřeného. S vysázením klokoče zpeřeného na Chotuci to není také jednoduché, jak se to jeví z vyjádření R. Hendrycha. Pokusíme se zařadit tento úkon do dějin městečka Křince. Církevní záležitosti v regionu měly dost složitý vývoj. Nejstarší dějiny až do husitských válek byly pod přímým vlivem katolické církve. V husitských válkách byl region zpustošen a náboženské záležitosti zjednodušeny a částečně potlačeny. Po skončení válek známe sice jméno křineckého faráře, ale nemáme jistotu, kam jeho smýšlení tíhlo a komu sloužil. Nový majitel Jan z Ronova byl prý ultrakvista. Jako stoupenec Jiříka z Poděbrad se rozhodně k ortodoxnímu katolictví nehlásil. Jeho potomci byli většinou přívrženci českobratrské církve. Po nich tu byli Valdštejnové a to byli evangelíci. V době třicetileté války byl náboženský vliv zcela přerušen, neboť celý region byl po odchodu Valdštejnů do emigrace z velké části zničen. Nová katolická vrchnost - Morzinové - potvrzují, že během války nebyl v Křinci vůbec farář a o spásu duší poddaných nikdo nepečoval. Po nástupu Morzinů téměř tři čtvrtiny století do Křince kněží dojížděli, což o horlivosti vrchnosti pro víru příliš nesvědčí. Ze své vlasti ve Furlánsku odešli mimo jiné také pro náboženské pronásledování, a tak byly spíše tolerantnějšího smýšlení.. První stálý kněz v Křinci - P. Ondřej Janda - nastoupil do svého úřadu roku 1726. Od této doby by se nechalo uvažovat o plynulé péči o duše poddaných a upevňování katolické víry mezi nimi. Kdo asi mohl vysázet klokoč na Chotuci? Kdo a kdy tak horlivě zatoužil po růžencích? Vlastně jsou jen dvě možnosti. První připadá v úvahu záměr vrchnosti a pak teprve lidová iniciativa. Z přehledu církevních dějin plyne, že ani křinecká vrchnost nikdy pro víru moc nehorlila. Spíš jen plnila svou občanskou povinnost. Nelze však vyloučit iniciativu některého kněze, zejména v některém rekatolizačním období. Kde asi vzali semena? Když se vpraví do půdy, pak všechna vyjdou? Potom by dnes na Chotuci nebyly jiné křoviny, ale jen klokoč. Spolehlivější rozšíření klokoče je možné provést pomocí odnoží od keřů. Jde však o složitější proces, na jehož začátku je problém s vyhledáváním dárce či prodejce odnoží. Za jak dlouho by se rozšířil výskyt klokoče na polovinu území Chotuce? Proč se v izolovaných případech výskytu keřů klokoče v okolí (Patřín, Rožďalovicko, Studce, Pátek, Oškobrh 133 a další) nestaly už dnes klokočové háje? Nebylo by pohodlnější přivézt hotové růžence a prodat je poddaným? Bylo by to efektivnější - až ovšem na postižené věřící katolíky. Pokud jde o „lidovou iniciativu“! Někdo toužil po růžencích tak silně, že kdesi ve vzdálené lokalitě hledal semena či odnože a pak čekal dlouhý čas až vyrostou? Lidová tvořivost je zpravidla založena na využití těch materiálů, které jsou běžně v okolí dostupné a nechají se pořídit zadarmo. Proč by poddaní sázeli klokoč na panský pozemek? Probíraná možnost se jeví jako ne moc pravděpodobná a neodpovídá běžnému mechanizmu rozšiřování lidové tvořivosti. Něco jiného je zajít na podzim na Chotuc, nasbírat klokočová semena a doma v zimě z nich vyrobit nedostatkové a drahé růžence. Ostatně ústní zprávy o výrobě růženců v Křinci se vztahují k 19. a počátku 20. století. Vyzkoušíme, co ke „klokočovému problému“ mohou sdělit autoři z 19. století. Právě Riegrův naučný slovník po popisu keře se věnuje oblasti výskytu a problémům s jeho využitím. Roste nejvíce na chlumech Evropy jižní, u nás jen pozřídku na teplejších úhonech v lesích listnatých. Častěji nalézáme jej v parcích a v zahradách, kdežto se pro okrasu sázívá. Dříví k/lokočov/é je bílé, a jako všech zdlouhavě rostoucích keřů celistvé a pevné, pročež se také na menší práce soustružnické použíti dá. Olejnatá semena se jedí, nejsou ale zdravá. Mimo to dělají se z nich také růžence (klokočové). V lese se k/lokoč/ nerostí; kde se vyskytuje, není sice na škodu, dává ale při svém zdlouhavém růstu a nepatné velikosti malého užitku. Celá tato stručná úvaha nemá za cíl prokázat, že závěry vypracované R. Hendrychem nejsou správ134 né. Jde pouze o pokus nalézt, s jakou spolehlivostí lze brát jeho argumentaci. Trochu se pochvalme. Důvody pro vyhlášení nepůvodnosti klokoče zpeřeného na Chotuci jsou příliš všeobecné, založené na řadě předpokladů a tím nepřesné - jak říkají právníci: o jeho argumentech se nechá s úspěchem pochybovat. Je dost zarážející, že ani jedno tvrzení není založeno přímo na nějaké vlastnosti či přírodní odchylce samotného klokoče zpeřeného. Odmítnout nebo odsoudit názor R. Hendrycha nelze, neboť i my se opíráme o argumentaci stejné průkaznosti a spolehlivosti. Klokoč zpeřený může být na Chotuci původní i přenesený, vysázený druh. V dnešní době narušeného přírodního prostředí je důležité, že tu stále roste a dokonce prospívá. Spor několika odborníků o původnosti klokoče patří na akademickou půdu a neměl by ovlivňovat problematiku ochrany přírody do té míry, že všichni dají od takového případu ruce pryč. Povrchní argumentace může způsobit úplnou likvidaci zajímavého keře. Nakonec se může i ukázat, že spor nelze nikdy rozřešit dostatečně průkaznými fakty. Jak celou záležitost klokoče zpeřeného uzavřít? Po celou dobu různých jednání o ochraně území Chotuce jsem v okamžiku, kdy došlo na klokoč zpeřený a jeho nekompromisní odmítnutí, měl pocit, že jsem se svými názory škůdce společnosti. Chránit něco nepůvodního je zločin. Pod falešným pocitem vyděděnosti jsem přestal klokoč používat jako argument. Na jiné řešení nikdo neupozornil a svědecký vrch byl odpovědným orgánům lhostejný. Dnes se situace trochu, spíše jen nepatrně, mění. Na internetu jsem nalezl článek (autor se nepodepsal možná proto, že použil moje fotografie) snažící se také zpochybnit argumenty R. Hendrycha (www.okresnymburk.cz/krinec/ htm/Chotuc.htm). Opírat se o takto publikovaný názor je trochu pochybné, a tak jsem uvítal další zmínku o problematice původnosti klokoče zpeřeného na Chotuci od daleko serióznějšího a váženějšího autora. V jedné upoutávce na rozhlasový pořad „Meteor“ (stránky Čro 2 z 27.6. 2005) byl uveden následující názor ředitele Botanické zahrady v Praze a velkého znalce přírody Václava Větvičky. Ve výzvě „Podívejte se na klokočí“ vybízel dokonce k malé anketě. Po tmě strach nemívám, ale po babičce jsem klokočí měl. Klokočí jako růženec, modlitební pomůcku, bohužel nikoli jako keř, klokoč zpeřený, Staphylea pinnata. K tomu jsem se dostal mnohem později a nejen k tomuto druhu. Rád bych vás vyzval k účasti v malé anketě: poohlédněte se ve svém okolí po klokoči i klokočí (jistě že ne po růžencích, ale po živých rostlinách) a dejte mi do Meteoru vědět. Máte na to celé dlouhé prázdniny, protože klokoč zpeřený sice v těchto dnech leckde ještě dokvétá, ale ani potom jej nepřehlédnete: jeho plody jsou balonkovitě nafouklé, tenkostěnné, dvou až třípouzdré bobulky, v nichž za zralosti chřestí, dokonce klokotá či kloktá (odtud jeho české jméno) zpravidla jen jedno tvrdé krásné semeno - základní stavební kámen někdejších babiččiných klokočí, růženců. O původnosti klokoče u nás se vedou letité spory. Je více než pravděpodobné, že jen teplé jihomoravské lokality mohou být původní. Řada ostatních nalezišť byla ovlivněna člověkem, který klokoč vysazoval jako Skupina vstavačů nachových (Orchis purpurea L.). Foto autor rok 2005. zdroj „stavebních prvků“ někdejších růženců, babiččiných klokočí. Tak tomu patrně bylo i na dnes už klasické lokalitě nedaleko kaple na vrchu Chotuc u Křince. Možná ale, že to bylo všechno jinak, protože podle dr. Opravila znali klokoč i naši předchůdci z doby halštatské a hradištní. Tehdy jako dnes byla klokočová semena vyhledávána tvůrci lidových ozdob, náramků, náhrdelníků a různých přívěsků. Chotuc odpovídá svými archeologickými nálezy právě nově formulované myšlence. A teď - už dost bylo klokoče! A jdeme do finále V roce 1997 jsem byl zaskočen přípravnými dokumenty směřujícími k ochraně přírody na Chotuci. Brzo jsem se sešel i s autorkou těchto materiálů Mgr. Marií Pátkovou z referátu životního prostředí Okresního úřadu v Nymburce. Celý proces byl nakonec úspěšně uzavřen vyhláškou 135 Okresního úřadu v Nymburce číslo 2/99 ze dne 22. října 1999, která přiděluje našemu svědeckému kopci statut „Přírodní památka Chotuc“. Byl jsem šťastný a zároveň zahanbený. Po všech záležitostech, které jsem v tomto směru v minulosti absolvoval, nemám na konečném výsledku vůbec žádnou zásluhu. Dovedu si představit, co takový „úřední postup“ všechno zahrnuje, a tak můj obdiv k Mgr. Marii Pátkové je o to opravdovější a hlubší. Zůstala mi však možnost „pohlídat“ další rozvoj chráněné oblasti, aby nedošlo v následujícím období organizačních a společenských změn k jejímu odsunutí stranou. Úspěch celé akce spočíval v jedné „maličkosti“. Mgr. Marie Pátková vypracovala podrobný průzkum lokality na Chotuci a pro rozhodnutí o ochraně tak měla pevné podklady. Věděla, co hájí a prosazuje. Opustila klokoč zpeřený, který jako odbornice nemohla použít, a ochranu svědeckého vrchu založila na celé plejádě dalších chráněných rostlin, v jejichž čele byl vstavač nachový. A vyšlo to! Rozloha celé „Přírodní památky Chotuc“ je 28,7 ha. Jedná se o celistvé uzavřené území, do něhož byly zahrnuty i pozemky Chmelnice a ovocný sad. Předmětem ochrany podle zřizovacího předpisu jsou „xerotermní travinná společenstva (tak zvaná společenstva bílých strání), teplomilné doubravy a dubohabrové háje a zachování významného geomorfologického útvaru tzv. svědeckého kopce ve Středním Polabí. Na území PP Chotuc se vyskytuje řada vzácných druhů: vstavač nachový (Orchis purpurea), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), kavyl vláskovitý (Stipa capilla136 ta), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), slézovec durynský (Lavatera thuringiaca). Už v roce 1997 byl vypracován a schválen „Plán péče o Přírodní památku Chotuc pro období let 1997 - 2005“. Tento dokument byl v roce 2006 přepracován podle nově provedeného výzkumu Lesoprojektem Stará Boleslav na další období 2006 - 2015. Cíle péče o chráněné území byly rozděleny do dvou oblastí. Hlavní zásady shrnul projektant stručně a výstižně: Dlouhodobý cíl péče o PP Chotuc na nelesních pozemcích je zachování xerotermních travinných společenstev při pravidelném odstraňování náletových keřů a dřevin, na lesních pozemcích pak udržení lesního porostu obnovovaného při přísném dodržování zásad co nejpestřejší přirozené dřevinné skladby mladých porostů. Jako samozřejmé se potom jeví zachování významného geologického fenoménu v současném stavu tedy kopce Chotuce bez narušení těžbou opuky. Situace s udržováním lesního porostu je složitější a má dlouhodobý charakter. Hlavním úkolem mimo řádnou péči lesního hospodáře je udržení rovnováhy při obnově porostů tak, aby při ní a následné péči o mladé porosty docházelo ke vzniku vyváženého společenstva s přirozenou dřevinou skladbou. K postupné obnově lesních porostů je nutné přistoupit mimo jiné z důvodů zachování vhodných podmínek pro bylinné patro. Z přehledu změn prováděných v průběhu století na Chotuci bylo zřejmé, že se vztahovaly především na lesní porost. Průzkum provedený Lesoprojektem Stará Boleslav to prokázal. Z lesních kategorií převládají na Chotuci „les přírod- Navrhovatelé turistické a školní stezky a autoři jednotlivých panelů profesor Zdeněk Kučera a jeho studenti z Gymnasia Nymburk. Foto autor 22. září 2006. U každého zastavení stezky provedli výklad studenti nymburského gymnasia, autoři jednotlivých panelů. Foto autor 22. září 2006. ní“ a „les přírodě blízký“. Vyjadřuje to vlastně, že i změny provedené v minulosti nebyly nijak podstatné. Sice tu chybí přirozená skladba lesa (tzv. „les původní“), ale na druhé straně tu nejsou vyloženě poničené porosty kategorií „les přírodě vzdálený“ a „les nepůvodní“. Skladba hlavních představitelů přirozených „dubohabrových hájů“ byla v projektu uvedena a můžeme ji porovnat se skutečným stavem lesního porostu. Údaje jsou v procentech skutečné skladby porostu (v závorce je přirozený, normativní stav lesa): dub zimní 25,64 (53), habr obecný jednotlivé stromy (13), javor klen 3,28 (10), javor ztepilý 62,69 (14), lípa srdčitá 2,9 (8), javor babyka 5,19 (1) a jeřáb břek není (1). Jako nepůvodní se vyskytují ještě borovice lesní 0,29 (0) a jednotlivé stromy jírovce maďal a trnovníku akát. Pokyny jsou stano- veny i pro keřové patro. Spočívají hlavně v omezení invazního šíření některých dřevin z okolí a regulace jejich stavu. Naučná stezka na Chotuci Začátkem měsíce května přišla na Obecní úřad v Křinci žádost o konzultaci návrhu „Školní naučné stezky Chotuc“. Navrhovatelem byl prof. Zdeněk Kučera s kolektivem studentů Gymnasia Nymburk. Už dne 12. května 2006 jsme společně s prof. Zdeňkem Kučerou a Jiřím Rejskem prošli terén na kopci a vytvořili návrh rozmístění tabulí naučné stezky na Chotuci. Pak nastala pro tvůrce etapa návrhu tabulí a realizace projektu. Celá akce byla zařazena do rámce projektů realizovaných Svazkem obcí Svatojiřský les. Zabudování stojanů s tabulemi bylo provedeno 137 firmou Reklamy - truhlářství z Pískové Lhoty ve dnech 9. až 14. srpna 2006. Obchůzka vede po Přední aleji, pokračuje po cestě podél lesa a jižní stráně a končí u státní silnice Křinec - Mečíř. Má osm zastavení: úvodní tabuli s základními informacemi, zásady ochrany přírody, Chotuc na starých mapách, historie Chotuce, geologie, flora a fauna. Na konci trasy je znovu úvodní tabule pro návštěvníky, kteří půjdou opačným směrem. Naučná turistická a školní stezka byla slavnostně otevřena dne 22. září 2006. Procházka je sice náročnějším terénem (převýšení cca 50 metrů), ale v každém případě stojí načerpané dojmy za tuto námahu. Nakonec se omlouvám za osobní přístup k tématu ochrany Chotuce. Neuměl jsem to jinak vyjádřit. Většinou jsem byl přitom, i když nakonec jen jako pozorovatel. Otevření stezky pro veřejnost se účastnila hlavně mládež. Foto autor 22. září 2006. 138 Seznam použitých pramenů a literatury: Balbín Bohuslav: Krásy a bohatství české země - rozmanitosti v Království českém,. Výbor z díla. - panorama Praha 1986. Balbín Bohuslav: Miscellaneorum historicorum regni Bohemiae. Decadis II. Tabularum Bohemo genealogicum - Praha 1687 Bareš František: Šlechta a umění (barokní) v Boleslavsku v l. 1660-1760 - Památky archeologické, XXIV./1910 Bareš František: Soupis památek historických a uměleckých. Politický okres mladoboleslavský - Svazek XXI. Recenze Český časopis historický XV./1909 Břeň Jiří: Laténský kostrový hrob z Křince u Nymburka ČNM (?) 1966 Čtverák Vladimír, Lutovský Michal, Slabina Miloslav, Smejtek Lubor: Encyklopedie hradišť v Čechách. - Libri Praha 2003. Filip Jan: Počátky slovanského osídlení v Československu - Časopis společnosti přátel starožitností v Praze, roč. XLXI.-L (1966) Hajný August: Prostonárodní léky. - Věstník, roč. IV/1901, č. 3, str. 41. Háza Zdeněk: Lidé na panství Nový Kunstberk 1595-1745 Disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1973 Hellich Jan: Mlýn Podchotucký. - Věstník, roč. X./1909, str. 139. Hellich Jan: Zkomolená jména řek na Poděbradsku - Věstník II./1899 Janda Lubor ing.: Jeho lásky: mosty a beton. - Technický týdeník, roč. 41/1987. Josef Dušan: Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. - Libri Praha 2002. Liber confirmationus ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim … Praha 1867. 140 Kniha požárů hasičského sboru v Křinci. - rukopis. Kniha protokolů TJ Sokol Křinec. - rukopis. Kolektiv: Počátky českého národního obrození. - Academia Praha 1990. Kurka Josef P.: Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecése Litomyšlská - Praha 1914 Kutinová Amálie: Naši pacienti - Praha 1946 Machek Václav: Etymologický slovník jazyka českého - Academia Praha 1971 Menclová Dobroslava: České hrady - Odeon Praha 1972 Mikolášek František: Staré paměti osad soudního okresu nymburského - Nymburk 1901 Mikolášek František: Jeseník - J. Zvikle Mladá Boleslav 1883 Motyková Karla: Zpráva o výsledcích archeologického dozoru při stavbě: Skupinový vodovod a vodojem Nymburk - Chotuc. II. etapa - výstavba vodojemu. - Polabské muzeum Poděbrady 2005. Neumann Jaromír: Český barok. - Výtvarné umění Praha 1974 Obecní knihy 1920 až 1939. - Knihy zápisů. Ochrana památek - Časopis společnosti přátel starožitnictví českých v Praze - ročník XXII./1914. Oltová Jitka: Synagogy a židovské hřbitovy. - http://synagogy.euweb.cz/Soubory/synagogy.html Pamětní kniha hasičského sboru v Křinci. - Založena v roce 1906. Kronikář Pavel Antoš. Pamětní kniha městečka Křince - část I. až IV. - Obecní úřad Křinec Pamětní kniha školní (Křinec) - Muzeum pod Chotucem Křinec. Pavel Jakub: Dějiny umění v Československu. - Práce Praha 1978. Poděbradsko. Obraz minulosti i přítomnosti. Práce učitelstva a přátel - díl 1. a 2. Podlaha Antonín: Materiálie ke slovníku umělců a uměleckých řemeslníků - Památky archeologické XXXIV/1924-25. Poche Emanuel a kolektiv: Umělecké památky Čech. - Academie Praha 1978. Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - Praha 1949 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae - Redakce Karel Jaromír Erben, Praha 1855 Rieger František Ladislav: Slovník naučný. - Praha 1868. Roštejnský Lubomír: Židé v Křinci. - Vlastivědný zpravodaj Polabí č. 5-6/1968, str. 84-87. Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze Království českého - díl 1. až 15. Sedláčková Hedvika: Laténské kostrové pohřebiště u Křince, okr. Nymburk - Zpravodaj Polabí 1-2/1979 Sklenář Karel: Učenci a pohané. Pětadvacet příběhů z dějin české archeologie - Mladá fronta Praha 1974 Stifter Antonín: Památky archeaologické a místopisné pro Křinec a vůkolí - Rukopis PM Poděbrady Stifter Antonín: Křinec historicko-topografický náčrtek Tábor 1880. Stifter Antonín: Kronika města Rožďalovic. - Rukopis. Polabské muzeum v Poděbradech. Stifter Antonín: Křinec - hrubý manuskript. - Rukopis. Polabské muzeum v Poděbradech. Stifter Antonín: Popis a pověst o původu kaple sv. Jana u Křince - Věstník II., č. 3 a 4 - Bobnice u Nymburka 1899 Šebek Svatopluk: Tadeáš Haenke a počátky floristiky v Polabí. - Vlastivědný zpravodaj Polabí, č. 5-6/1988, str. 95-100. Šebek - Hrabětová: Soupis památek okresu Nymburk - Poděbrady 1971 Toman Prokop: Nový slovník československých umělců Výtvarné centrum Chagall Ostrava 1993 Tomek V.V.: Redistra decimarum papalinum - Pojednání Král. České společnosti nauk VI., řada 6, Praha 1893. Tomíček Tomáš, Úlovec Jiří, Valenta Petr: Hrad Kuncberk u Křince. - Vlastivědný zpravodaj Polabí, muzeum Poděbrady, 37/ 2003-2004, str. 36-72. Umělecké památky Čech - Academia Praha 1978. Útržky - postřehy - glosy z děl V.V. Štecha. - Květy, roč. XXXV., č. 14 - 4. dubna 1985. Vácha Petr: Nápis na zvonku z Chotuce. - Archiv autora: email: [email protected]. Verkűndigungsbuch der Pfarre Krzinetz - Rukopis ?? Vonka Rudolf Jordán: Záznam přednášek z let 1946-1953 - Strojopis, soukromá sbírka Vonka Rudolf Jordán: Poděbradské hejtmanství - Nymburk 1920 Zábrdovice. Obecní kronika. - založena v roce 1961. Kronikář Rudolf Jordán Vonka. Úřední dokumenty. Výpisy ze soudních knih. - Archiv autora. Nařízení číslo 2/99 Okresního úřadu v Nymburce o zřízení zvláště chráněného území Přírodní památky Chotuc. - Vydáno 22. října 1999 v Nymburce. Plán péče na období 1997 - 2006 pro přírodní památku Chotuc. - Zpracovala Marie Pátková. Plán péče o přírodní památku Chotuc na období 2006 2015. - Zpracoval Lesoprojekt Stará Boleslav. Reprodukce obrazů z Krkonošského muzea ve Vrchlabí. 141 LEOPOLD NEJL nar. 26. 4. 1938 v Křinci Absolvoval gymnázium v Nymburce a následně vystudoval ČVUT, fakultu strojní v Praze. V roce 1961 začal pracovat jako technik v podniku Asbestos Zvěřínek a po 8 letech (v roce 1969) nastoupil v Elitexu Křinec. Od roku 1993 až do svého odchodu do důchodu v roce 1998 působil ve funkci vedoucího technologa v Inpromě s.r.o. Křinec, kde vypomáhal ve stejné profesi i později. Protože se od mládí zajímal o místní dějiny a přírodu, stal se v roce 1985 kronikářem obce. Své obsáhlé znalosti místní historie a krajiny uplatnil při zpracování dokumentů na CD. V roce 2001 vzniklo CD Křinec na přelomu století a tisíciletí. Následovalo Křinecké vlastivědné pojednání IN MEDIA RES 2003 a třetím dílem bylo CD zpracované k 150. výročí narození lékárníka Antonína Stiftera. Jako kronikář obce se Ing. Nejl zasloužil o obnovení památky této pro Křinec významné osobnosti i iniciováním vzpomínkové výstavy. Kromě kronikářské činnosti se věnuje rovněž péči o sbírky a dokumenty Křinecka. OBSAH Městečko Křinec ....................................................................6 Stručná historie městečka Křince ......................................... 10 Původ místních jmen ........................................................... 16 Hřbitovní kostelík na Chotuci ..............................................27 Kuncberk .............................................................................40 Křinecký zámek ...................................................................46 Soubor barokních soch .........................................................54 Kostel sv. Jiljí ........................................................................ 67 Fara čp. 9 a špýchar ..............................................................82 Kaple sv. Jana Nepomuckého ...............................................87 Mlýny v Křinci.....................................................................98 Most u „špitálu“ ................................................................. 107 Židovské památky .............................................................. 111 Chotuc ............................................................................... 120 Seznam použitých pramenů a literatury.............................. 140 Křinecké památky Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Text: Leopold Nejl Fotografie: Leopold Nejl, archiv autora a obce Křince Pro svazek obcí Svatojiřský les vydal v roce 2006 Ing. Ivan Ulrych - Nakladatelství VEGA-L jako svou 148. publikaci VEGA-L, V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk, e-mail: [email protected] ISBN 987-80-86757-69-8
Podobné dokumenty
Soupis Vedut
Výběrová vyobrazení měst a obcí, pocházející převážně z 18. století, jsou zde
zveřejněna pro vystižení jejich podoby z časů vzniku Schallerovy Topografie.
Převzata byla pro svou dokumentační hodnot...
Infoexpres 11_16.indd
Po sedmnácti letech je pak synové
prodali Ždárskému klášteru. Tak se po
240 letech stává
Jívoví znovu majetkem tohoto
cisterciáckého kláštera . Ten v
té době doznal velkého hospodářského rozkvětu p...
brozura 70 tipu na vylet 2009
Tato brožura Vám přináší rozšířené vydání tipů na výlet
k nám do Polabské nížiny. Z původních padesáti jsme jejich
počet rozšířili na 70. Nabízíme Vám 70 příjemně strávených
dnů v zatím opomíjeném ...