Bulletin pro cizince ao cizincích

SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu
pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Barevná planeta
Slovo #03_2010
7. rocník
NEPRODEJNÉ
17
BAREVNÁ PLANETA
03
Úvodní slovo
Obsah:
Pokud v rukou držíte toto 3. číslo bulletinu, zřejmě vám už fouká
a zatéká za krk chladný a vlhký podzim. Léto bohužel skončilo a už
jsme zapomněli, jaká byla dovolená. Jestli vůbec byla? Mnozí z nás,
ne jenom z těch vzdálených zemí, kvůli krizi vůbec nebyli na dovolené. Někteří na to nemohli našetřit, většina ale měla strach ze ztráty
zaměstnání a nejisté budoucnosti. Totiž, MPSV vydalo doporučení
úřadům práce, aby prodlužovaly povolení k zaměstnání pouze těm
cizincům, o jejichž pracovní místa nemají zájem občané Česka,
Evropské unie či Švýcarska. O tomto strachu vypovídala i akce
s názvem První pochod za práva migrantů, která se konala v červenci na Palackého náměstí (text na straně 9). Před sídlem MPSV byla
přečtena petice vyzývající, aby se automaticky nezamítalo pracovní
povolení cizincům.
Podmínky pro život stovek tisíc cizinců pracujících v Česku se pravděpodobně budou podstatně měnit. Vláda v srpnu schválila novelu
zákona o pobytu cizinců a poslala ji do Sněmovny. V textu na straně
7 jsme se snažili zachytit základní teze novely, která v řadě bodů
současný stav zpřísňuje.
Na změny v novele navazuje i Téma tohoto čísla – zdravotní pojištění cizinců (na straně 4). Článek otvíráme otázkou, proč v Česku
platí mnohem přísnější zákony pro lékaře, kteří musejí poskytovat
základní lékařskou péči, než pro pojišťovny, které cizincům poskytují komerční zdravotní pojištění. O definitivní verzi novely už možná
mezitím rozhodli poslanci.
Během léta a dovolené jsem přemýšlel o osudech cizinců, kteří přišli
o práci i legální pobyt, a jediným výhledem jim bylo živoření v Česku
nebo nucený návrat domů. Cizinci, kteří tu většinou, kvůli nesplaceným dluhům ve své zemi, zůstali ilegálně, jsou dle oficiálního
pohledu neexistující. Měli strach odcestovat domů – mohlo jim tam
jít i o život –, ve strachu živoří tady a berou jakoukoli otrockou práci,
která je jim nabízena. Oni si svou vinou ztrátu práce nezapříčinili,
stejně jako mnozí další na celém světě – je krize. Jenže za ilegálními
cizinci z třetích zemí nestojí žádný stát se svým sociálním mechanizmem. Co se stane, když je policie odhalí a z „neexistujících“ se
stanou existující „ilegálové“? Půjdou do detence. Článek „Jak se
žije v detenci“ jsme převzali z Hospodářských novin a nachází se na
straně 21.
Léto je období, kdy se konají velmi navštěvované festivaly pod otevřeným nebem. Tento rok měly rekordní návštěvnost i dva „přistěhovalecké“ festivaly, a to nejen ze strany cizinců. Česká společnost
se více a více zajímá o lidi odlišných kultur, kteří se prezentují prostřednictvím hudby, etnoshopů, rozmanitých workshopů i ochutnávek exotických specialit. Přečtete si reportáže RefuFest 2010 aneb
když PřijdeSvátek na straně 15 a Barevná planeta na straně 17.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
03
10
Úvodní slovo
03
Téma: Zdravotní pojištění cizinců 04
Vláda schválila rozsáhlou novelu
cizineckého zákona
07
Cíl se nemění místem pobytu, mění se
jen cesty, jak ho dosáhnout
07
Půlměsíc se letos vyhoupne nejen nad
Prahou, ale i nad Hradcem Králové a Brnem
11
České babičky vietnamských dětí
14
Centrum Ústí nad Labem se 11. září
proměnilo v Barevnou planetu
17
Výstava Můj domov
25
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
o.s. Humanitas Afrika
04
Text:
Foto:
Téma
Daniela Vrbová
Redakce
Zdravotní
pojišTEní cizincU
Téma zdravotního pojištění cizinců v Česku je evergreenem, na nějž můžeme bez
omrzení pohlížet ze stále nových perspektiv a jehož různá řešení můžeme diskutovat na různých úrovních. Tolik – s notnou
dávkou ironie – pozitiva.
Ke stinným stránkám věci patří to, že
se jedná o téma značně akutní, avšak
dlouhou dobu neléčené, což má nepříznivé účinky nejen na samotné pojištěnce
(cizince), ale i na jejich lékaře a širokou
veřejnost.
Tento článek si mj. klade otázku, proč
v Česku platí mnohem přísnější zákony
pro lékaře, kteří musejí poskytovat základní lékařskou péči, než pro pojišťovny,
které poskytují cizincům zdravotní pojištění. Žádný povinný základ zdravotního
pojištění totiž zákonem stanoven není,
takže mezi tím, „co“ je lékař povinen ošetřit, a tím, „co“ pojišťovna uhradí, vzniká
propast, do níž neradno padat. Ostatně
právě proti mnoha typům úrazů (pád do
propasti je jedním z nich) si zde cizinci
pojištění nesjednají, stejně jako např. proti
psychickým onemocněním, infekčním
chorobám, pro něž platí povinné léčení
(TBC, syfilis) nebo pro porod a poporodní
péči. V danou chvíli nutná ošetření musejí
platit z vlastní kapsy – za komerční tarify.
Otázka by nebyla tak vyhrocená, kdyby
práva a povinnosti v trojúhelníku lékařpacient-pojišťovna byly více či méně vyvážené. Tak tomu však není: cizinci zákon
ukládá sjednat si komerční zdravotní
pojištění (pokud zde nemá trvalý pobyt,
který je vázaný mj. podmínkou minimálně
5 let pobytu na území, není občanem EU
nebo není zaměstnancem firmy sídlící
v Česku), jinak nemůže v Česku pobývat.
Lékař je zase povinen poskytnout základní lékařskou péči, což znamená mimo
jiné zajistit akutní neodkladnou péči, aby
zamezil zhoršení zdraví či ohrožení života.
O rozsahu takové péče rozhoduje sám lé-
kař, nicméně za její případné neposkytnutí
se vystavuje trestnímu stíhání.
Pojišťovna ovšem žádným předpisem či
zákonem vázaná není, takže své produkty
v oblasti zdravotního pojištění pro cizince
může libovolně nastavovat a měnit jejich
podmínky. Navíc podle současné platné
úpravy jsou cizinci povinni obstarat si
zdravotní pojištění pouze u pojišťoven
se sídlem v Česku. Riziko, že si sjednají
pochybnou pojistku u podvodné zahraniční pojišťovny, se tak sice snižuje, současně
jsou však vyloučeny seriózní zahraniční
pojišťovny, které nabízejí mnohem kvalitnější pojišťovací produkty s dlouhodobější
časovou a širší územní platností.
Současná úprava vstoupila v platnost
letos v reakci na loňský (2009) zákon o pojišťovnictví a do novely zákona o pobytu
cizinců se dostala ve formě přílepku, který
prosadila „jistá“ poslanecká iniciativa.
Přímé napojení této poslanecké iniciativy
na jakousi lobby pojišťoven nelze prokázat, nicméně mnohé nasvědčuje, že za
nitky se nejspíš tahalo. Jak potvrdila JUDr.
Andrea Fáberová z ministerstva vnitra ve
vysílání ČRo 6, návrh, který poslanecká
iniciativa přednesla a prosadila, byl odboru azylové a migrační politiky ministerstva
znám z jednání s Českou asociací pojišťoven a připomínky a nedořešené problémy,
na něž ministerstvo v souvislosti s ním
poukázalo, zůstaly nezmíněny i v návrhu
poslanecké iniciativy.
V srpnu 2010 schválila vláda Petra Nečase další novelu zákona o pobytu cizinců,
která by se v ideálním případě měla na
podzim projednávat v Parlamentu a Senátu. Novela vrací zpátky některá ustanovení z novely předchozí, například možnost
sjednat si zdravotní pojištění u pojišťovny
v domovské zemi cizince. Pojištění za
cizince může zaplatit i právnická osoba,
pokud je jeho zdejší pobyt pro ČR přínosný (typicky zdejší vědecká instituce může
platit pojištění zahraničnímu vědci), nebo
se za něj může zaručit i státní orgán (např.
ministerstvo školství za zahraniční studenty ve vládním stipendijním programu).
Novela také nařizuje několik povinných
komponent zdravotního pojištění pro
cizince: např. zvýšený pojistný limit na
60.000 euro za jednu pojistnou událost
(bez spoluúčasti pojištěnce) pro cizince
s pobytem nad 90 dnů. Zakázáno je
uplatňovat výluky na některé druhy úrazů
a nařízeno stanovovat cenu péče poskytované cizincům s komerčním pojištěním
podle tarifů platných pro veřejné zdravotní pojištění.
Novela dále ukládá větší odpovědnost zaměstnavatelům cizinců, kteří musejí hradit
cizincovy zdravotní výlohy, i pokud ho
propustí před vypršením jeho pracovního
povolení. Tato změna by měla více chránit
zdravotnická zařízení před neplatícími cizinci, kteří zde ne vlastní vinou ztratili práci.
Komentáře k současné podobě novely
jsou zatím opatrně optimistické, např.
podle M UDr. Heleny Hnicilové, koordinátorky projektu Mighealthnet zaměřeného
na zdraví migrantů a etnických menšin,
jde nepochybně o zlepšení situace, které
však má spíše charakter „hašení požáru“.
Systém zdravotního pojištění pro cizince
jako takový se novelou nijak nemění. Pro
úplnost však dodejme, že zákon o pobytu
cizinců by se vlastně detaily zdravotního
pojištění neměl zabývat vůbec. Stejně
tak je důležitá poznámka, že novela toto
pojištění nazývá „cestovní zdravotní pojištění“, což může být matoucí a zneužitelné
při budoucích debatách.
Termín „cestovní zdravotní pojištění“
asociuje pobyt cizinců v ČR s jakousi
návštěvou či krátkodobou cestou. Pojišťovny (např. VZP a.s., komerční odnož
Všeobecné zdravotní pojišťovny) ještě před
rokem obhajovaly omezenou nabídku
pojistitelných událostí pro cizince právě
tím, že tu jsou cizinci pouze dočasně,
a tudíž komplexní zdravotní péči vlastně
nepotřebují. Pojištění se přitom sjednává
a platí na rok dopředu, a takto i několik
let, pokud cizinec v budoucnosti chce
žádat o trvalý pobyt. Nemluvě o tom, že
cizinci často pracují v rizikových oblastech
(stavby – zvýšené nebezpečí úrazu) a podle
nečetných statistik jsou procentuálně více
nakaženi nemocemi, pro něž v ČR platí
povinné léčení (syfilis).
Vzhledem k tomu, že novelu o pobytu
cizinců bude teprve projednávat parlament a senát, není vyloučeno, že opět
vznikne nějaká poslanecká iniciativa,
která ji – a debatu o zdravotním pojištění
cizinců obecně – torpéduje do podoby
znovu nevýhodné pro cizince i lékaře. Při
řešení této problematiky je přitom nutné
citlivě přihlížet k širšímu kontextu celého
systému a argumenty podkládat přesnými čísly a statistikami. Což se zatím příliš
neděje.
Problematice zdravotního pojištění pro cizince
se věnovaly s ročním odstupem dva díly pořadu Zaostřeno na cizince, který vysílá Český
rozhlas 6 vždy v úterý ve 21:40. Odvysílané
pořady s datem 1. 9. 2009 a 31. 8. 2010 lze
nalézt v archivu pořadu, do nějž se dostanete
přes portál 6.rozhlas.cz.
První díl se zabývá otázkou, zda je výhodné zahrnout cizince paušálně do systému
veřejného zdravotního pojištění a přináší
argumenty pojišťoven. Druhý díl hodnotí
vývoj situace s ročním odstupem a zaměřuje
se více na perspektivu lékařů.
Cizinci nemají
rovný pRístup
k pojištEní
Cizinci žijící legálně v ČR nemají podle zjištění kanceláře veřejného ochránce lidských práv rovný přístup ke zdravotnímu pojištění. Problematické je navíc postavení jejich rodinných příslušníků, kteří jsou odkázáni
na libovůli komerčních pojišťoven. Listina základních práv a svobod sice podle ní
přiznává všem bez rozdílu právo na ochranu zdraví, ale právo na bezplatnou zdravotní péči a účast na veřejném zdravotním pojištění přiznává pouze občanům nebo
cizincům-zaměstnancům.
Vzhledem k tomu, že rozlišovacím důvodem není národnost či státní příslušnost,
ale různá délka a režim pobytu v Česku, se však podle zástupkyně ochránce Jitky
Seitlově nejedná o přímou diskriminaci.
I nadále české úřady neuspokojivě řeší situaci dlouhodobě legálně pobývajících
rodinných příslušníků zaměstnaných cizinců z takzvaných třetích zemí. „Manžel,
manželka, děti, prarodiče takového cizince nemají po dobu pěti let pobytu v Česku
přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění. Po celou dobu jsou odkázáni pouze
na komerční zdravotní pojištění, které nepokrývá celý rozsah zdravotní péče a je
smluvní,“ upozornila Jitka Seitlová. Pojišťovny navíc nemají povinnost cizince pojistit
a v praxi jsou běžně odmítání starší lidé, nemocní a také cizinci, kterým se narodí
dítě s vrozenou vadou či závažným onemocněním.
V souvislosti s komerčním pojištěním zástupkyně ochránce upozornila, že smluvní
svoboda nesmí být v rozporu se zásadou rovného zacházení. „Jestliže pojišťovna
paušálně uplatňuje pravidlo, podle kterého neuzavírá smlouvy s klienty nad 70 let,
jedná se o přímou diskriminaci v přístupu ke službám z důvodu věku,“ konstatovala.
(Zdroj: První zprávy.cz)
06
Text:
Foto:
Obrázkové karty
pomohou cizincUm,
nemocnicím ušetRí
desetitisíce
Nemocnice musí ročně vydat desetitisíce korun, aby cizincům při
ošetření zajistily tlumočníka. Ze zákona ho musí zajistit. Plzeňské nemocnice kvůli tomu začaly používat obrázkové kartičky
s nejdůležitějšími frázemi v devíti cizích jazycích. Podobný
projekt funguje už v Pardubicích. Komunikační karty představují
výrazné usnadnění.
Stává se, že cizinec přijde k lékaři, evidentně s nějakým
problémem, a nedokáže to vysvětlit. Kvůli jazykové bariéře
může dojít až k životu ohrožujícím stavům. Tlumočníka ale karty
nesuplují, představují jenom možnost, jak tuto jazykovou bariéru
alespoň částečně překlenout.
V každé sadě je 150 až 200 různých kartiček, je ale pravděpodobné, že pro prvotní anamnézu a kontakt s pacientem jich bude
lékaři stačit zhruba třicet. Mezi těmi základními je například,
jestli má cizinec s sebou průkaz totožnosti nebo je pojištěný.
Zájem o karty výrazně převyšuje nabídku. Mohly by o ně mít
zájem například i neziskové organizace, které například mohou
cizince doprovázet k lékaři. Narážejí totiž na stejný komunikační
problém. Podobné karty by navíc mohly sloužit i policii v terénu
nebo úředníkům.
Jedná se o pilotní projekt. Pokud se ukáže jako úspěšný, rozšíří
se zřejmě karty i do dalších regionů.
Pořídit si podobné karty ale není jedinou možností, jak vyjít
cizincům vstříc. Například motolská fakultní nemocnice má pro
cizince samostatný příjem a oddělení se stálými zaměstnanci.
Pracují zde lidé, kteří mluví několika cizími jazyky. Pacientů, kteří
pocházejí z lokalit se specifickým jazykem, je minimum.
Redakce
Archiv
Vláda schválila
rozsáhlou novelu
cizineckého zákona
Navíc všichni pacienti dostávají informace ve svém jazyce
pomocí formuláře k informovanému souhlasu. Pokud není k dispozici tlumočník a pacient nehovoří žádným světovým jazykem,
pomocí tohoto formuláře je o svém zdravotním stavu informován. Formulář je velmi podrobný, lékaři stačí potřebné informace
pro pacienta zaškrtnout.
(Zdroj: Tisk)
Loni bylo v Česku oficiálně 433 305 cizinců, z nichž legálně v zemi pracovalo 230
tisíc a více než 87 tisíc dokonce podnikalo
(nejčastěji to byli podle statistik Vietnamci). Podmínky pro život stovek tisíc
cizinců, pracujících v Česku, se pravděpodobně budou podstatně měnit. Vláda
schválila rozsáhlou novelu zákona o pobytu cizinců, která v řadě bodů současný
stav zpřísňuje.
Mezi ostatním,reaguje tak i na problémy, které vyvolalo propouštění cizinců
v důsledku krize. Tisíce z nich náhle přišly
o práci i legální pobyt a jediným výhledem jim bylo živoření v Česku nebo více
či méně nucený návrat domů. Cizinci tu
však většinou kvůli nesplaceným dluhům
zůstali. Jediným, kdo se potížím vyhnul,
tak byly agentury, které z jejich práce do
té doby těžily.
Právě na ně by proto měly dopadnout
sankce, které chce vláda zavést – z části na přání Evropské unie, z části kvůli
problémům, které české úřady musely
po nástupu krize řešit. Agentury budou
například muset platit návrat do země
původu a zdravotní péči cizincům, které
propustí dřív, než jim vyprší pobytové
vízum.
Zpřísnit se mají i postihy za zaměstnávání načerno, se kterým chce vláda rázně
skoncovat. Firma, která dá „nelegálům“
práci, bude muset hradit náklady na jejich vyhoštění z Česka. Nelegální zaměstnávání cizinců hlavně z Ukrajiny, Vietnamu, Mongolska či Moldavska zjistil stát
loni u více než 400 firem a úřady práce
objevily 3 170 načerno zaměstnaných cizinců. Tím, že jim některé firmy dají práci
například na stavbě, snižují své náklady.
A zastavit tento stav zatím nepomáhají
ani razie, které policie dělá.
Zpřísní se i udělování dlouhodobých
víz živnostníkům nebo členům družstev.
Živnostníci budou muset například prokázat, že platili daně a pojištění a že už
dva roky v Česku žijí a pracují.
Vláda chce reagovat i na problém vydávání živnostenských listů. Týká se to
cizinců, kteří si potřebují udržet status
legálního pobytu, ohroženého vlnou propouštění v období krize. Z velkého počtů
cizinců, kteří zůstali v nedávné minulosti
bez práce, se stali „živnostníci“. To vysvětluje, proč počet cizinců podnikajících
v Česku za poslední rok stoupl o 6000 na
89 500. Úřady se obávají, že cizinci takto
jen obcházejí pracovní právo, a proto
bude získání živnostenského listu těžší.
Na základě nařízení Evropské unie Česká
republika hodlá zavést pro občany zemí
mimo Evropskou unii k 1. květnu 2011
průkazy o povolení k pobytu s biometrickým zobrazením obličeje a otisků prstů.
Cílem nařízení je podle ministerstva vnitra zavedení jednotného vzoru povolení
k pobytu, který bude obsahovat všechny
nezbytné informace a splňovat přísné
technické normy. Ministerstvo vnitra
se domnívá, že se tak zabrání padělání
a pozměňování těchto dokladů.
Novela zákona počítá i s tím, že se
stát pokusí přilákat vysoce kvalifikované
cizince například ze třetího světa tím, že
jim vydá „modrou kartu“. Ta by jim po
pěti letech práce v Evropské unii, z toho
po dvou letech v Česku, měla zaručit získání trvalého pobytu v zemi – podobně
jako v USA zelená karta. Novinka v podobě takzvané modré karty by cizince
opravňovala k dlouhodobému pobytu
i k výkonu zaměstnání vyžadujícího
vysokou kvalifikaci. Rozhodovat o jejím
udělení bude ministerstvo vnitra.
„Česká republika jde dobrovolně na
maximum stanovené směrnicí Evropské
unie,“ řekl o vládou schválené novele zákona o pobytu cizinců ředitel Organizace
pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek.
Podle něj se v ČR v této oblasti stále
posiluje restrikce, chybí však výhled,
jak by migrace do České republiky měla
fungovat. „ Na druhé straně podporuji
omezení agenturního zaměstnávání.
Byl bych i pro úplný zákaz agenturního zaměstnávání cizinců, jak to platí
například v Německu. Určitě je potřeba
došlápnout si hlavně na ty, kteří cizince
vykořisťují. Ti jsou ale tak vynalézaví, že
si zase nejspíš najdou skuliny a způsob,
jak v tom pokračovat. Začátek je ale už
v té zemi, odkud lidé přicházejí. Pokud
nemohou přímo získat vízum, už tam se
navážou na podezřelou firmu, která je
pak přeprodává dál,“ uvedl Rozumek.
Novelu tzv. cizineckého zákona má do
konce roku schválit Poslanecká sněmovna. Jaká bude definitivní verze novely,
o tom budu rozhodovat poslanci.
08
09
Co jsou to Zelené a Modré karty?
První pochod pro práva cizincu
Text a foto:
Co jsou to Zelené
a Modré karty?
Zelené karty
Projekt zelených karet je zacílen na
občany třetích zemí, jejichž seznam je
stanoven Vyhláškou Ministerstva vnitra č.
461/2008 Sb. Na vydání zelené karty není
právní nárok; Proti neudělení se nelze
odvolat.
Na webových stránkách Ministerstva
práce a sociálních věcí ČR je umístěna
centrální evidence volných pracovních
míst obsaditelných držiteli zelené karty.
Evidence je veřejně přístupná na stránce
portálu MPSV http://portal.mpsv.cz/sz/
zahr_zam/zelka. V této evidenci si mohou
zájemci z řad cizinců vybírat pracovní
pozice podle charakteristik těchto pozic
a stanovených kvalifikačních požadavků
v závislosti na vlastní kvalifikaci a stupni
vzdělání.
O zelenou kartu může žádat pouze
osoba mající občanství státu, který je
uveden na seznamu států, jejichž občané
mohou žádat o vydání zelené karty. Formulář žádosti o zelenou kartu je dostupný
na portálu MPSV www.portal.mpsv.cz/sz/
zahr_zam/zelka/form.
Přílohami žádosti jsou:
• cestovní doklad (jeho platnost musí být
o 90 dnů delší, než je předpokládaná doba
pobytu v České republice),
• 2 fotografie • doklady o vzdělání či kvalifikaci.
Další doklady, o které může být cizinec
požádán jsou lékařská zpráva, že netrpí
závažnou nemocí a doklad obdobný výpisu z rejstříku trestů vydaný státem jeho
občanství a státy, v nichž v posledních
třech letech pobýval po dobu delší než
6 měsíců.
Všechny doklady přikládané k žádosti
(vyjma cestovního pasu, který se vždy
předkládá v originálu) musí být v originálu, případně v úředně ověřené kopii
a v úředním překladu do českého jazyka.
Žádost o zelenou kartu se v zásadě po-
dává na zastupitelském úřadu České republiky v zahraničí. O žádosti podané na
zastupitelském úřadu bude rozhodnuto
do 30 dnů ode dne, kdy byla tato žádost
doručena ministerstvu vnitra.
Dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (zelené karty) lze opakovaně
prodloužit na dobu výkonu zaměstnání,
nejdéle však o 3 roky, jen v případě zelené
karty typu A nebo B.
Platnost zelené karty typu C se neprodlužuje!
Ministerstvo vnitra platnost zelené karty
může zrušit když:
• byl cizinec odsouzen za spáchání
trestného činu a byl mu za to uložen trest
odnětí svobody na dobu delší 6 měsíců,
• cizinec neplní účel, pro který mu byla
zelená karta vydána,
• cizinec v žádosti o vydání zelené karty
uvedl nepravdivé údaje nebo k žádosti
či na požádání předložil padělané nebo
pozměněné doklady,
• cizinec nepředložil v požadované lhůtě
vyžadované doklady,
• cizinec by mohl při pobytu na území
ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, atd.
• Platnost zelené karty vydané cizinci,
jehož pracovní poměr skončil výpovědí,
ministerstvo zruší, pokud mu nebyla ve
lhůtě 60 dnů ode dne skončení pracovního poměru vydána nová zelená karta.
Ministerstvo v rozhodnutí, kterým zruší
platnost zelené karty, stanoví lhůtu k vycestování cizince z ČR a udělí mu výjezdní příkaz. Cizinec je povinen ve stanovené
lhůtě z území vycestovat.
Modré karty EU
Evropská unie přijala v květnu 2009 směrnici o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem
Rena Horvátová
„Cizinci nejsou
na jedno použití“
výkonu zaměstnaní vyžadující vysokou
kvalifikaci (tzv. modré karty EU). Směrnice stanoví zvláštní postup pro příjímání
státních příslušníků třetích zemí, kteří
žádají o pobyt za účelem výkonu vysoce
kvalifikovaného zaměstnání na dobu
delší než tři měsíce. Vysokou kvalifikací se
rozumí vysokoškolské nebo vyšší odborné
vzdělání v trvání minimálně 3 let. Kromě
obecných podmínek je podmínkou pro
získání modré karty EU pracovní smlouva nejméně na dobu 1 roku, uznávání
potřebné profesní kvalifikace a zaručení
minimální hranice mzdy, která nesmí
být nižší než 1,5násobek průměrné roční
hrubé mzdy. Přijatým pracovníkům bude
vydáno povolení k pobytu, které jim zároveň bude sloužit jako pracovní povolení
(modrá karta EU), to znamená, že nebude
třeba žádat zvlášť o pracovní povolení.
Rodinní příslušníci držitele modré karty
EU budou moci pobývat na území v podstatě okamžitě, bez stanovení minimální
doby předchozího pobytu na území.
Směrnice předpokládá možnost držitele modré karty EU přestěhovat se za prací
vyžadující vysokou kvalifikaci do druhého
členského státu. Pobyt na základě modré
karty EU se započítává do období 5 let
nepřetržitého pobytu na území vyžadovaného pro získání trvalého pobytu na
území/postavení dlouhodobě pobývajícího residenta. Započítává se jak pobyt na
území České republiky, tak pobyt v jiných
členských státech EU za splnění určitých
podmínek, přičemž cizinec musí pobývat
po dobu nejméně dvou let v tom členském státě, ve kterém si žádá o postavení
dlouhodobě pobývajícího residenta. Obdobné podmínky se vztahují na rodinného příslušníka držitele modré karty EU.
V současné době se připravuje novela
zákona o pobytu cizinců, ve které se má
uvedená směrnice odrazit, předpokládaný termín účinnosti systému modrých
karet EU je konec roku 2010/začátek roku
2011.
(Zdroj: Ministerstvo vnitra ČR)
„Jde nám o práva všech zaměstnanců, jak
Čechů, tak i cizinců. Zákoník práce musí
platit pro všechny stejně,“ říká Tereza
Rejšková, členka Iniciativy za práva
pracovních migrantů a migrantek.
Palackého náměstí krátce po třetí hodině odpoledne. Slunce
pálí kolemjdoucí Pražany do zad. Je neděle, ale ani to neodradí
zhruba stovku demonstrujících, aby vyjádřili nesouhlas ke stávající situaci migrantů v naší republice. „Cizinci nejsou na jedno
použití“, hlásá jeden z transparentů veřejné protestní akce s názvem První pochod za práva migrantů, který se konal v červnu
v Praze. Cílem pochodu bylo upozornit veřejnost na porušování
práv cizinců, kteří přijeli do České republiky za prací. Průvod demonstrujících, na který v tu chvíli dohlížela desítka policistů, se
pomalu shromáždil před budovou MPSV. Cestou jeho účastnící
hlásají hesla v češtině, slovenštině, uruguayštině a dokonce i ve
vietnamštině: „Chceme stejná práva“.
Před sídlem úřadu je přečtena petice vyzývající MPSV, aby
automaticky nezamítalo pracovní povolení cizincům či aby
cizinecká policie a ministerstvo vnitra nerušily cizincům povolení k pobytu. Na toto téma předvede skupinka mladých cizinců
z Vietnamu, Ruska a Ukrajiny i divadelní scénku, která je dle
reakcí přihlížejících demonstrantů velmi povedená a výstižná.
Scénka nastínila neférové jednání, vykořisťování a zotročování
cizinců ze strany pracovních agentur zprostředkujících migrantům zaměstnání.
„Pocházím z Mongolska, jsem v Čechách tři roky, jako migrantka jsem začínala pracovat nejprve jako pracovní síla v restauracích,“ dělí se o svůj příběh jedna z protestujících cizinek.
Momentálně pracuji v jedné organizaci, která pomáhá cizincům.
Znám velmi mnoho Mongolů, kteří pracují v Čechách přes agenturu, která jim pak vyplácí velmi málo peněz, neplatí jim žádné
zdravotní a sociální pojištění. Pokud se proti tomuto přístupu
ohradí, je jim pohroženo, že jim pracovní vízum zruší. Cizinci se
tak ocitají v pasti, český stát s neférovým přístupem k zaměstnancům nebojuje, je pro ně pohodlnější cizince vyhostit.“
„Přijel jsem z Vietnamu,“ začíná svůj příběh pětadvacetiletý
sympatický mladík. „Jsem tu s maminkou a její sestrou. Štve
mě, že mě nikde nechtějí zaměstnat. Chápu, že moje čeština
není nikterak dobrá, ale na nějakou pomocnou práci v kuchyni
by určitě stačila. Stále se učím, mám motivaci, rád bych tady
nějakou dobu zůstal, ale o práci nemohu zavadit. Všude mě odmítají s tím, že nejprve musí práci nabídnout Čechům, posléze
občanům EU a pak teprve migrantům z třetích zemí. Vypadá
to, že se budeme muset vrátit zpět do své vlasti, což v této
chvíli není možné. Ve Vietnamu jsme se velmi zadlužili, máme
strach o svou budoucnost a zákony v ČR nám nevycházejí vstříc.
Bojíme se, že nás brzy vyhostí. Jediný, kdo z nás tří pracuje, je
maminčina sestra, má teta“.
Zhoršující se postavení asi 150 tisíc pracovních migrantů
z Ruska, Ukrajiny, Vietnamu, Moldavska, Mongolska a dalších
zemí vidí členové iniciativy v restriktivní politice státu. „Pracovní úřady odmítají prodloužit či vůbec vydat pracovní povolení,
a to i v případě, že není vůbec jisté, zda na místo nastoupí Čech,“
říká pro bulletin Slovo právník Poradny pro občanství Pavel
10
11
Text:
Foto:
Dvere ceské spolecnosti dokorán
Iveta Kováčová
Archiv
Cíl se nemEní místem
pobytu, mEní se jen cesty,
jak ho dosáhnout
„Černé jako bota“ znávali jsme v Česku pouze z filmů jako otroky nebo sluhy a později ještě sportovce a gangové drsňáky. Dnes jsou našimi zeťáky, oblíbenými kamarády, někdy spolupracovníky.
Vybavuji si Rubena Daria Peguera – hezkého tančícího černouška ze zkoušek na muzikál „Hair“. Jak jeho životní
temporytmus občas ostře až směšně kolidoval s přísnými lajnami společného zkoušení. „Mám žízeň, mám hlad“ v klidu
pronesl a v zápětí, když nikdo nereagoval, nebo mu to stihli zakázat, on přesto odešel volně jak hluchý do šatny, aby
tam dodal tělu potřebné živiny nebo odpočinek. Vím, obdivujeme jen ty, co vydrží více než my, co jsou nadupáni vědomostmi a jdou neohroženě dál a výš, je možné, že děláme chybu?
„Vzpomínám si na to, a zjišťuji, že jsem
nebyl zcela pochopen,“ vrací se svým
životem o patnáct let Ruben. „Šlo o to,
že pan choreograf nebyl připravený,
prodlužoval časy zkoušek a tím obtěžoval všechny umělce, kteří stáli hladoví
a žízniví na pláce. Choval se k nám jako
ke zvířatům. Byl jsem zvyklý z Dominikánské republiky na jiný přístup. A tady
mě to povyšování pana choreografa
a pana režiséra štvalo. A tak, i když se
ostatní umělci báli projevit nesouhlas,
já musel.“
Čižinský. „Problém evidujeme na úrovni státní politiky od konce
roku 2008, kdy ministerstvo vnitra začalo proti Vietnamcům
zahajovat drsné opatření. Nejprve to byl zásah na Sapě. Dále
zastavení pracovních víz. Celkově se v Čechách začala objevovat
vůči cizincům nepřátelská rétorika. Naše akce poukazuje na
nespravedlivé a protiprávní jednání,“ vysvětluje Pavel Čižinský
a dodává „Před začátkem ekonomické krize bylo v ČR zaměstnáno 140 tisíc cizinců ze zemí EU a 130 tisíc cizinců mimo EU.
Počet zaměstnanců z EU zůstal víceméně stejný, ale počet
cizinců ze třetích zemí poklesl na 60 tisíc. Tento rozdíl nemůže
být způsoben pouze ekonomickou krizí, ale již zmíněnou státní
restrikcí. Stát by se měl zajistit kontrolu práv cizinců a ne kontrolu nad cizinci. Pokud by úřady cizincům dovolily najít si novou
práci, mnoho cizinců by mohlo pracovat legálně,“ pokračuje právník Pavel Čižinský.
Mnohdy se tak podle iniciativy děje za tichého souhlasu zodpovědných úřadů. Dle iniciativy totiž není pravda, že by místa,
na která nesmí nastoupit cizinci, obsazovali nezaměstnaní uchazeči o zaměstnání vedení na úřadech práce. Neexistuje žádná
studie prokazující, že by cizinci „brali“ práci Čechům, ani že by
současná restriktivní politika prospěla českým nezaměstnaným.
Cizinci, kteří ztratili práci, se odmítají vrátit zpět do svých zemí.
Jedná se o cizince, kteří návrat domů nemohou uskutečnit,
jelikož se zadlužili, jen proto, aby mohli pracovat v ČR. A to
jsou pak tito lidé, kteří začínají pracovat ilegálně, načerno a ve
velmi otrockých podmínkách. Tímto státu unikají daně a odvody, ale také dochází k deformaci pracovního trhu a k zneužívání
a vykořisťování cizinců. Často jim není vyplácena žádná mzda.
Setkávají se s otřesným přístupem, kdy jim za práci dávají poloviční mzdu, než by jim měla připadnout. Přístup úřadů k cizincům je do jisté míry pochopitelný, snaží se zajistit práci hlavně
domácí populaci, dělají to však dost nepřijatelným způsobem.
Výzvu státu na dobrovolný návrat pro legálně pobývající cizince do své rodné země se státním příspěvkem 500 eur využilo
zatím na 2100 cizinců, nejvíce pocházejících z Mongolska. „Bylo
to v době, kdy si problému začaly všímat nevládní organizace
a státní orgány, “ říká pro bulletin Slovo Eva Dohnalová z komunitního centra InBáze a zároveň prozrazuje plány do budoucna.
„Chceme v prvé řadě dokončit petiční akci. V aktivitách se chystáme pokračovat i nadále, plánujeme další kroky v září. Smysl
vidíme v periodických pochodech, při kterých chceme opakovaně požadovat stejné požadavky a reagovat tak i na novelu
cizineckého zákona, která by měla být schválena. Ta určitě bude
mít nějaké důsledky. Dále je našim cílem vytvořit platformu lidí,
která by se pravidelně jednou týdně scházela a řešila společně
problémy pracujících migrantů, reagovala na nové skutečnosti,“
uzavírá Dohnalová.
zhruba dva týdny před revolucí začal
v Pardubicích se studiem jazykové školy.
Musel se nejdříve naučit česky, aby se
pak mohl dál v tomto jazyce vzdělávat,
a to v chemii na vysoké škole v Praze.
Změnu politického klimatu zaznamenal
krátce a pouze ve škole.
Později s radostí evidoval zájem o jejich
tradiční tance.
V té době potkal svou partnerku
choreografku a tanečnici Moniku Rebcovou, která na konzervatoři vyučuje
africké tance. Vzniklo několik společných
projektů.
Zkraje jsme tančili hip-hop, break dance
a disco. V té době jsem potkal výbornou taneční pedagožku a tanečnici
moderního tance, Moniku Rebcovou,
která později jako první v Česku začala
propagovat africké tance. A tomuto se
úspěšně věnuje dodnes. Tehdy vzniklo
několik společných a ve světě uznávaných tanečních projektů. Zájem o naše tradiční tance jsem
začal podporovat, vyučovat je až později. Snažím se o to na svých tanečních
kurzech, které organizuji a pořádám
společně se svou přítelkyní Lenkou
Vackovou nejen v Praze, také v dalších
větších městech České republiky.
Už jste se setkali s tím, jak plyne čas
Latinoameričanům?
Půlhodinové zpoždění nevnímají, cokoli
lidského teplého může kdykoli změnit
nebo zcela zrušit váš business nebo
jiné společné plány. Ta vlající vznešená
elegance, pružnost, klid, sálající pohoda
a zdraví, opravdový zájem o člověka
a jeho ocenění, sršící radost ze života, až
transoidní vnímání, a to nejen hudby. Co kdybychom si uvědomili, jak je nám
krásně, když nikam nemusíme, když si
jen tak lelkujeme, povídáme s přáteli,
myslíme na tisíc hloupostí nebo na nic.
A to si na to nic možná jen nedokážeme vzpomenout, proto míváme hloupý
pocit promarněné chvíle. Je moc dobré
si uvědomit, že právě v okamžicích, kdy
děláme to, co chceme, vyrábíme pro sebe
i pro druhé životodárnou energii, která
dělá dobře všemu, kam jen dohlédneme.
Vnímal jsem s jakou hrdostí prožívali
lidé ono „soudruhu“. Tehdy po nás tohle
oslovení vyžadovali i učitelé, kteří si jej
vždy s velkým potěšením vyslechli. No,
a za čtrnáct dní po revoluci, se titíž při
stejném oslovení krčili s ukazováčkem
před rty. Byl jsem za svou nepřizpůsobivost lehce pokárán a poučen, že teď
jsou to stejně hrdí „páni učitelé“.
Ruben Dario Peguero přicestoval do České republiky za studiem v listopadu roku
1989 z Dominikánské republiky. V čase
K tanci ho přivedla, jak říká, náhoda. Se
spolužáky chodil při studiu, v čase volna,
tančit do pražských klubů. Bavilo je to.
Začal v Česku vyučovat a představovat
tradice a kulturu svého národa.
Ze začátku jsem soubor poskládal
z tanečníků-amatérů z Latinské Ameriky žijících v Praze. Později jsem
spolupracoval i s českými tanečníky,
které jsem si sám přímo nebo nepřímo
tanečně vychoval. Dnes je tu bohužel
tanečních pseudo-instruktorů až moc.
Ale těch kvalitních, přímo z Karibiku, je
velmi málo. Odráží se to pak na špatné
interpretaci karibských tanců u široké
taneční veřejnosti. 12
13
Text:
Foto:
I z toho důvodu připravuji s přítelkyní projekt, který bychom chtěli představit hlavně české veřejnosti. Chceme,
aby viděli, jak skutečné karibské tance
vypadají. S tímto programem bychom
pak chtěli jezdit také po Evropě. Vím, že
tance z Kuby, Dominikánské republiky,
Portorika a Columbie Evropany vážně
zajímají.
Ruben myslí, že to, co člověk potřebuje,
se nemění místem pobytu, jen cesty jak
toho dosáhnout, jsou jiné.
Jaký je život v Dominikánské republice?
U nás doma jsme otevření, jsme
schopní se dělit. Šokujícím pro mě bylo
pozvání do jedné české rodiny, kde měli
v lednici jogurty s dopsanými nápisy: máma, táta... U nás platí, že co je
v lednici, je celé rodiny. Každý si vezme
a sní, co chce. Nebo třeba cestující ve
veřejných prostředcích hromadné dopravy si u nás povídají – někdo nahodí
téma a ostatní se připojí a diskutují.
A když chcete někoho navštívit, prostě
ho navštívíte, neohlašujete se dopředu.
Nezavíráme dveře, jsou prakticky stále
otevřené, a tak i ten, kdo jde kolem
a chce nás jen pozdravit, může jít dál.
Pokud někdo potřebuje pomoc, najde
se hned několikero rukou lidí, kteří
s úsměvem nabídnou nezištnou pomoc.
Na silnicích v Santa Domingu, kde jsou
i čtyřproudé komunikace a složité neoznačené křižovatky, jsem nikdy neviděl
dopravní nehodu. Lidé u nás jsou všímavější vůči druhým lidem. Tady v česku
mi chybí takové to hřejivé lidské teplo.
Dozvíme se také, jací jsou Češi?
Řekl bych, že za těch dvacet let, co tady
žiji, už docela znám českou mentalitu.
Přesto bývám překvapován. V Česku
jsou lidé uzavřenější, ostražitější, nemluví nahlas, neznám původ jejich gest.
Nedávno jsem třeba zjistil, že i chůze
po chodníku tady má svůj řád. Že tu
lidé chodí vpravo. Jako neznalec tohoto
předpisu, kráčím si po chodníku, když
pán, který jde naproti, mě nenechá projít. Zastaví nás oba a říká, že se chodí
vpravo. Ptám se se zájmem od kdy?
Odpověď jsem nedostal, pán pouze
vytrvale čekal, až změním směr. A tak
jsem se rozhodl, že ani já se nehnu.
Vyndávám časopis a čtu si. Pán něco
namítá, odpovídám, že stojím, nepokračuji v chůzi, a tudíž se na mě tento
předpis nevztahuje. Musel to vzdát a já
si pak v duchu povídal sám se sebou,
vidí, že jsem cizinec, mohlo ho napadnout, že tohle nemusím vědět, vždyť
nejde o porušení zákona a vždycky to
lze zkusit vyřešit jen obyčejně lidsky.
U nás se lidé na chodníku vnímají, dávají si přednost, poznávají se a povídají,
mnohdy na chodníku tancují.
Jako každý cizinec žádal každým rokem
o prodloužení pobytu, po třech letech
dostal trvalý pobyt, teď se na cizinecké
policii hlásí jen jednou za pět let.
Zkraje mého pobytu v České republice
jsem cestoval vlakem, nemluvil jsem
ještě česky a během jízdy jsem zjistil,
že mě vlak veze docela jinam. Vystoupil
jsem a když jsem se vracel z toalety
a vystoupil na nádraží, stála venku
spousta lidí. Všichni čekali, aby se mohli
dotknout mých vlasů. Tohle bylo zvláštní. Potkávám ale občas i skupinky
lidí, kteří se vyvyšují nad ostatní. Lidi,
kterým černoši vadí třeba proto, že mají
černý obličej. I policie se k nám v případě nějakého konfliktu chovala jednostranně, s velkým despektem. Naschvál
nás zdržovali, když jsme na to poukázali, jejich odpověď zněla: „Nemáte tady
co dělat“.
Nenávist mezi lidmi, války mezi národy to je celosvětový problém. Lidé jsou
potlačováni kvůli jiné víře, barvě kůže,
za nepříjemnou až nepřijatelnou skupinu
jsou pokládáni také lidé bez práce. Mnozí
z nich zůstávají ekonomicky i společensky
na okraji společnosti, v blízkosti odpadkových košů, v odlehlejších částech
Prahy a podobně. Mezi lidmi rozdílných
poměrů vzniká napětí.
Sám jsem zažil několik nepříjemných
střetů – napadli mě slovně, útočili na
mě i fyzicky. Mému třináctiletému
synovi před čtyřmi lety zlomili ruku
tak, že už si na svou oblíbenou kytaru
nezahraje.
Někdy ze začátku to tady pro mě
nebylo zrovna lehké. Měl jsem tu už
ale rodinu a věděl jsem, že vracet se
s nimi do Dominikánské republiky by
bylo mnohem těžší. Občas mi sice chybí
chvíle, kdy jsem s maminkou a povídáme si, vzpomínáme na věci uplynulé,
mluvíme o tom, co uděláme k obědu
a co jiného je třeba udělat, někdy sníme
o daleké budoucnosti. A když na stole
zavoní maminčiny fazole s rýží a kuřecím masem, k tomu mixovaný salát
s octovou zálivkou, jsem v ráji.
Odtud také vím, že jsem se nezměnil, že zůstávám v nitru stejný. Jen se
musím stále zdokonalovat, dokonalost
je cesta, kterou musíme hledat všichni.
Mám v Česku pracovně ještě něco před
sebou a těším se na to co bude – tady
nebo někde jinde.
Tanec je pro Rubena koníčkem i obživou...
Všimnul jsem si, že jak čas pokročil,
jednotlivé kultury si začínají být hodně
podobné. Lidé začínají více vnímat západní civilizaci – zajímá je jak tam chodí
lidé oblečení, jak a o čem mluví. To, že
se lidé zajímají o svět, je hlavní. I touhle
oklikou vede přece společná cesta k poznávání jiných kultur.
Myslím, že je na čase vyrazit a upřesnit si své představy například o Latinoameričanech, které má většina lidí velice
zkreslené, dodává nám kuráž s vážností
dospělého muže a rozzlobeného kluka.
Ruben Peguero
z Dominikánské republiky, tanečník, choreograf a producent latinskoamerických
tanečních kulturních programů v ČR, je
jeden z nejtalentovanějších a nejzkušenějších instruktorů salsy u nás. Kromě původních latinskoamerických tanců má bohaté
zkušenosti s moderními a tradičními
africkými tanci. V roce 1990 vyhrál hlavní
cenu TV taneční soutěže v elektroboogie
se skupinou „OUT-10-TIC“. Později v Praze
spoluzaložil breakdance a hip-hop taneční
školu Crazy Kings. V letech 1994–95
spolupracoval na dvou celovečerních
projektech, se kterými vystupoval v Praze,
v Paříži a ve Vídni na festivalu moderního
tance Tanzsprache. V roce 1996 získal
cenu na soutěži Prix Volini v Paříži ve
vítězné choreografii Moniky Rebcové.
Kapka multikulturalismu
Lucie Němečková, ředitelka festivalu
Archiv
PUlmEsíc se letos
vyhoupne nejen nad
Prahou, ale i nad
Hradcem Králové
a Brnem
Po loňském úspěchu 1. ročníku orientální
kultury „Nad Prahou půlměsíc“, se pustilo
občanské sdružení Komba, které již deset
let pořádá v Čechách a na Moravě také
festival „Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme
Afričani“, do ročníku druhého. Půlměsíc
se tentokrát vyhoupne nejen nad Prahou, ale také nad Hradcem Králové a nad
Brnem, a to ve dnech 20.–28.října 2010.
Hlavními partnery festivalu jsou Českoarabská společnost a Francouzský institut
v Praze s podporou Magistrátu hlavního
města Prahy a Ministerstva kultury ČR.
První část festivalu bude patřit perské
kultuře, přes víkend se pak program
překlene směrem ke kultuře arabské. Na
samý závěr zvou organizátoři k debatě na
téma „Žena a islám“, která se uskuteční
po představení „Černé panny“ turecko-německé autorské dvojice Feriduna
Zaimoglu a Güntera Senkela v Divadle
Komedie.
Festival vznikl z potřeby zaplnit bílá
místa, která máme vůči orientálním
kulturám, zejména oblasti tzv. Bílého východu. Reaguje nejen na vzrůstající zájem
o ně, ale také na předsudky a klišé, které
vůči nim a jejich nositelům chováme.
Chce zároveň představit umělce z těchto
zemí žijící v České republice a upozornit
na tematicky příbuzné české projekty.
Letošním zahraničním hostem bude
íránský básník a dramatik Parvíz Khazraï,
jehož hru „Vzpomínky loutky“ představí ve scénickém čtení, animovaném
vzácnými exponáty tradičních íránských
loutek, francouzská Compagnie Dominique Houdart et Jeanne Heuclin, a to jak
v Praze v Café 35 Francouzského institutu, tak i v Divadle Drak v Hradci Králové. Loutkové divadlo je v Íránu jednou
z nejstarších divadelních forem. Některá
představení používají až sto loutek. Bě-
hem tohoto perského večera uvidíte jen
některé z nich. Rozhodně však mezi nimi
nebude chybět Mobarak, což je takový
íránský bratr našeho Kašpárka. Pokud jste
chtěli něco vědět o Íránu a dramatických
změnách, kterými země od šedesátých
let prochází, a báli jste se dosud zeptat,
pak vám velmi vtipnou odpověď na ně
přinesou právě tyto loutky. Tvůrci spolu
s autorem pak budou seriózně odpovídat
na další vaše dotazy. Na divadelní vědě
FF UK a na Univerzitě v Hradci Králové
bude mít Parvíz Khazraï také přednášku
o loutkovém íránském divadle.
„Perská část“ programu bude pokračovat
v persko-indicko-flamenkových rytmech
taneční inscenace choreografky Reny Milgrom „Ptačí sněm“ na námět díla jednoho
z nejvýznamnějších perských mystiků
a básníků 12. století, Attara. „Ptačí sněm“
je klenotem súfismu, staré mystické
tradice islámu.
Druhým zahraničním hostem je francouzsko-alžírský herec a režisér Rachid
Akbal, který přiveze svou zábavnou, dojemnou, snovou i krutou „one man show“
o muži, který lpěl na svobodě, snažil se
s čistým štítem balancovat mezi dvěma
různými kulturami, kabylskou a francouzskou, a stal se navzdory osudu hrdinou.
Inscenace se jmenuje „ Baba la France“
a uvidíte ji v Divadle Na Prádle. Všechny
akce zahraničních hostů jsou samozřejmě
tlumočeny do češtiny.
Do stejného divadla si přijďte také
zatančit společně se skupinou Aliho Amiri, Amirante, která kombinuje perskou
a arabskou muziku s jazzem i popem. Syrského básníka žijícího v Čechách Jaffara
Heddara představí publiku, u příležitosti
vydání jeho nové sbírky, hudebně-poetický večer s názvem „Listy a poezie lásky“
v kulturně-společenském centru Casa
Gelmi v Korunní ulici v Praze. Rodinám
s dětmi nabídnou pořadatelé výtvarnou
dílnu v Náprstkově muzeu, kde si společně s kurátorkou a výtvarnicí Janou
Jirouškovou budete moci vyrobit zaručeně pravý maghrebský šperk a proniknete i do všech tajů, které taková výroba
i nošení skrývá.
Podstatnou akcí celého festivalu bude
komentovaná prohlídka pražské a brněnské mešity pojmenovaná „Pojďte s námi
do mešity“. Každý z vás navštívil jistě
nějaký český kostel či synagogu. O českých mešitách se toho však moc neví
a jsou navíc pro mnohé z nás obestřeny
tajemnou rouškou, jakoby šlo o nějaké
třinácté komnaty z pohádky. Proto chce
festival ve spolupráci s Česko-arabskou
společností a Islámskou nadací společně
se všemi zvídavými zájemci o problematiku islámu a jeho nepředpojaté výklady
a vnímání otevřít prostor pro vzájemný
dialog a porozumění. To je ostatně základní myšlenka celého festivalu: Propojovat lidi různých kultur, různých vyznání,
nikoliv mezi ně stavět bariéry strachu
a nenávisti.
14
Text:
Foto:
15
Tran Vu Van Anh
Archiv
Text a foto:
Rena Horvátová
RefuFest 2010
aneb když Prijde
Svátek popáté
Ceské babiCky
vietnamských dEtí
Je mnoho lidí, kteří nás mohou více či
méně ovlivňovat a bez kterých bychom
si nedokázali představit svůj život. Proto
bych chtěla prostřednictvím článku
poděkovat všem českým tetám a babičkám, které pomáhaly a stále pomáhají
s hlídáním vietnamských dětí. Žiju tu
už od svých deseti let, a kdyby se mě
někdo zeptal, jestli se tu mám dobře,
řekla bych ano, protože jsem si tu našla
druhý domov, stejně jako mnoho mých
vrstevníků.
V poslední době jsme slyšeli často pojem „banánové děti“. To je označení pro
vietnamské děti narozené v Česku, které
mluví plynule česky a přemýšlejí jako
Češi, protože byly právě třeba vychovány
českými tetami a babičkami, které jim
pomohly snadněji se integrovat do české
společnosti.
Ve vietnamské rodině je běžné, že žijí
tři generace společně v jednom domě. Ve
městě či na vesnici stále chodí prarodiče
pomáhat svým dcerám a snachám s dlouhodobým hlídáním jejich dětí. Vietnamci
žijící v České Republice tuto možnost
nemají. Opustili svou rodnou zem kvůli
práci, vzdělávání a lepším sociálním
podmínkám. Všechny začátky byly těžké
– cizí země, cizí lidé a cizí řeč. Když se jim
podaří překonat tuto první fázi, nastává
fáze druhá. Fáze práce 365 dní v roce,
otevřené obchody od nevidět do nevidět.
Času na rodinu a děti samozřejmě moc
nezbývá. Proto je běžné, že si maminky
najímají české ženy na hlídání svých dětí,
které je později nazývají tetami či babič-
kami. Jsou to doopravdy tety a babičky,
protože svoji roli zvládly skvěle.
Poprosila jsem kamarádku, která také
měla takovou skvělou babičku, aby mi
vyprávěla příběh „své babičky“.
Ha Thanh přijela do České Republiky
s rodiči, když jí bylo pouhých 7 let. Jako
téměř každá vietnamská rodina začali
i její rodiče prodávat celé týdny a měsíce
ve stánku v pohraničí od rána do večera.
Když začala Ha Thanh chodit do školy,
měli její rodiče problémy s tím, kdo ji vyzvedne ze školy, kdo s ní bude dělat úkoly
a kdo bude chodit na třídní schůzky, když
ani jeden z nich neuměl dobře česky. V té
době bydleli ještě v ubytovnách v Zábřehu a také tam se poprvé seznámili s „babičkou“. Ha Thanh připodobnila jejich
setkání lásce na první pohled. Hned jak
se poprvé viděli, zamilovali se do sebe.
V každém vztahu se vše musí budovat
pomalinku, a tak tomu bylo i v tomto
případě.
Zpočátku se její maminka trochu bála,
jak se babička bude chovat k malé Ha
Thanh a jestli bude mít dostatek trpělivosti a lásky k dětem, když předtím
žádné nehlídala. Nejprve začala babička
dělat s Ha Thanh úkoly, vyzvedávala ji ze
školy, chodila na třídní schůzky a učila ji
česky. Ha Thanh říká, že babička používá
bohatou slovní zásobu, díky které se její
čeština hodně rozvinula. Už po prvních
měsících získala babička plnou důvěru
rodiny a maminka jí nechala volnou ruku
v péči o Ha Thanh. Zůstávala u babičky
déle a déle. Když rodiče museli dlouho do
večera prodávat, přespávala Ha Thanh
u babičky. Začala ji brát jako svou vnučku
i dceru zároveň, neboť svou dceru nemá,
tak dobrý vztah to byl, říká Ha Thanh.
Babička sama vymýšlela program,
co by spolu mohly dělat. V létě se spolu
chodily koupat k místnímu rybníčku, kde
ji učila plavat. V zimě zase dováděly na
saních. Ha Thanh tvrdí, že babička umí
báječně vařit a péct. Vždy se moc těšila
na Vánoce a cukroví, které babička pekla.
Když se po pěti letech rodina Ha Thanh
odstěhovala ze Zábřehu, obě si myslely,
že se jejich vztah časem oddálí, ale opak
byl pravdou. Vřelý vztah si udržely, a ba
dokonce ještě více upevnily. V současné
době, když jedou její rodiče do Vietnamu, vždy přijede babička hlídat její
mladší sestru, protože nikomu jinému
její maminka nedůvěřuje. Volají si každý
týden a jednou za měsíc přijede babička
s dědou na návštěvu. Podle Ha Thanh
jí babička na sto procent nahradila její
vlastní prarodiče. Ha Thanh říká, že teď
je ráda, že rodiče na ni neměli tolik času
a museli ji dát k babičce. Babička říká, že
je ráda, že není bohatá a musela si přivydělávat hlídáním dětí, jinak by se nikdy
nepoznaly.
Ještě jednou bych ráda upozornila, že
tento příběh není žádná výjimka. Stačí,
když se rozhlédneme a uvidíme, že takové tety a babičky, které dělají tuto práci,
jako by to bylo jejich poslání, jsou všude
kolem nás.
RefuFest. Opravdový svátek pro ty, kteří milují svět nekonečných
vůní, dálek, barev a kultur. Svátek, jehož podobnost je srovnatelná s pestrostí koření z celého světa…
Návštěvníci tak mohli během dnů 18. a 19. června od 12:00 do
21:00 v pražském Kampa parku zažít tradiční setkání cizinců u nás
žijících nebo nový domov hledajících. Smyslem multikulturního
happeningu bylo a stále i je podpořit integraci cizinců do české
společnosti a rodilé Čechy naopak seznámit s jejich možnými
sousedy či pracovními kolegy. Na přípravách festivalu se podíleli
dobrovolníci občanského sdružení Berkat a cizinci žijící v Čechách.
Občanské sdružení Berkat tak již po páté mohlo nabídnout
návštěvníkům festivalu netradiční zábavu, bohatý sortiment v podobě nabídky autentických výrobků, například zdobené šátky,
tašky, ručně pletené košíky, šperky, vzniklé pod rukama žen
pocházejících z tzv. třetích zemí. Během celého dne a večera bylo
možné ochutnat kromě vynikajícího gruzínského vína i tradiční
vietnamské speciality, syrské, arménské anebo čečenské tradiční
dobroty z kuchyně Etnocateringu, nebo si je přímo zakoupit od
uprchlíků. Vstup byl na oba dva dny dobrovolný.
Dvoudenní program je pro návštěvníky sestaven tak, aby si každý
z nich našel své. Tento rok nabídl festival tři divadelní představení, šestnáct hudebních a tři taneční uskupení, besedy, promítání
dokumentárního filmu, výtvarné dílny a koutky pro děti, které
si mohly vyrobit svou vlastní masku. Nechyběly ani informační
stánky rozličných zemí, v nichž mohli jejich zástupci prezentovat
návštěvníkům svou kulturu a zajímavosti ze svých rodných zemí.
A nejen to, své zastoupení tu měly i neziskové organizace působících v ČR zabývající se migrantskou tématikou. „Původně vše za-
čalo jako pouliční uprchlický happening v roce 2005, dnes má tato
akce už daleko větší přesah. Hlavním smyslem multikulturního
setkání zvaného Refufest je podpořit integraci cizinců do české
společnosti. Nejsou tady pouze uprchlíci a cizinci, ale i organizace
podporující lidská práva a migranty,“ uvedla pro romskou internetovou televizi ROMEA TV Markéta Vinkelhoferová, koordinátorka
projektu. Lákadlem programu byla jako obvykle world music
všech představitelných žánrů v podání mnohonárodnostních kapel, které jsou nenucenou a spontánní ukázkou integrace cizinců
do české společnosti. Dokonalým příkladem takového hudebního
uskupení byla kapela All Star Refjúdží Band tvořena Čechy a Češkami, Číňankou, Kurdem, Američanem, Švýcarem a Gruzíncem.
Jako další vystoupil i známý romský muzikant a zpěvák Mário
Bihári se svou kapelou Bachtale Apsa. Dále La Magia Del Flamenco, kteří se představili s temperamentním španělským tancem
a nezapomenutelným zpěvem.
Obrovským překvapením pro mnohé byla sobotní Vietnamská
fashionshow. Ta vypovídala o aktuální situaci česko-vietnamského soužití na území Čech. Reflektovala tak poslední události, jako
byly rozsáhlý požár tržnice Sapa na Praze-Libuši, anebo policejní
razie u vietnamských stánkařů, které vzbudily zájem veřejnosti.
Módní přehlídka odrážela tato sdělení v duchu grotesky doplněné o crazy kostýmy. Nechyběla ani poutavá výstava fotografií
Lukáše Houdka.
A nám nezbývá než se těšit na pestrobarevný šestý ročník
Svátku a doufat, že bude stejně tak různorodý, jako je pokaždé
i jeho publikum.
16
Text:
Foto:
Umení
Bc. Barbora Krsová, integrační pracovnice
Poradna pro integraci
FESTIVAL BAREVNÁ
PLANETA PREDCIL
VŠECHNA OCEKÁVÁNÍ
Centrum Ústí nad Labem se v sobotu 11. září proměnilo v Barevnou planetu
Díky worldmusic festivalu, který je každoročním vyvrcholením práce nevládní neziskové organizace Poradny pro integraci,
se mohla česká veřejnost seznámit s cizinci žijícími v Ústeckém kraji. Setkání lidí
odlišných kultur se dělo prostřednictvím
hudby, etnoshopů, rozmanitých workshopů i ochutnávek exotických specialit.
V pořadí již 11. ročník multikulturního
festivalu se setkal s vřelým přijetím ze
strany veřejnosti. V průběhu dne si festival
nenechalo ujít více než 3.500 návštěvníků nejen z Ústí nad Labem, ale i z Teplic
a dalších měst Ústeckého kraje. Velké
návštěvnosti multikulturní akce nahrávalo
také slunečné počasí.
O skvělé atmosféře festivalu vypovídá
fanoušek, který se Barevné planety účastní pravidelně každý rok: „Je to setkání lidí
bez rozdílu věku, společenského postavení, národnosti nebo barvy pleti. Většina
návštěvníků přichází se stejným cílem –
oddat se družné zábavě a konzumaci
lákavých pokrmů ze všech koutů světa za
zvuků rozmanité etnické hudby.“
Na dvou open air hudebních scénách
se představily kapely z 23 zemí světa. Nechyběla ani kapela United Flavour, která
festival svou účastí podporuje pravidelně
a pro letošní rok stala i jeho tváří. Hudební produkci zpestřily kapely The Eccos
z Mexika, rock´n´rolloví Yellow Brick Road
z Běloruska, populární íránský hudebník
Ali Amiri s kapelou Amirante nebo kubánská skupina Santy Y Su Marabu.
Vrcholem hudebního programu byla
americká zpěvačka žijící v České republice Tonya Graves nebo politický aktivista
a muzikant Carlos de Nicaragua s kapelou.
Návštěvníci si mohli poslechnout temperamentní africké bubnování v podání
Njachas, kanadského experimentálního
muzikanta Edwarda Powella, kubánskou
muziku Atarés nebo balkánskou dechovku
s názvem Ahmed má hlad.
„Na organizaci festivalu se velkou měrou
podíleli také sami klienti naší organizace,“
vysvětluje Jan Kubíček, ředitel Poradny
pro integraci. „Připravili zajímavé workshopy, ochutnávky jídel a pití ze zemí, odkud pocházejí. Svou kulturu prezentovali
také prostřednictvím tradičních výrobků
a talismanů,“ dodává.
Hudební produkci doplňoval pestrý pro-
gram a desítky prodejních etno stánků,
které nabízely nejrůznější etno produkty.
Návštěvníci festivalu si mohli zakoupit
arabské cetky, vodní dýmky, produkty
Fair Trade, vonné tyčinky, mongolské pletené ponožky, vějíře a klobouky z Vietnamu i originální umělecká díla cizinců.
Festivaloví návštěvníci uvítali také
prohlídku mongolské jurty s tradičním
nábytkem, workshop bubnování a orientálních tanců nebo pletení afro copánků.
Vyzkoušet si mohli také tradiční japonský
čajový obřad nebo stravování hůlkami.
Nechybělo divadelní představení, vystoupení mažoretek Dolphin Cheerleaders,
ukázka výcviku policejních služebních psů
cizinecké policie, marocká módní přehlídka a tanec Berberů v podání žáků ZŠ
Anežky České, ani exhibice boxu a kickboxu.
Potkat jste mohli cizince ze všech koutů
planety – od Ázerbajdžánu, Běloruska,
Makedonie, Gruzie, Vietnamu, Ukrajiny
a Mongolska po Afriku, Japonsko, Kolumbii nebo Pákistán.
Festival zaplnil tři nejfrekventovanější
místa v Ústí nad Labem – Mírové a Lidické
náměstí i atrium magistrátu, které patřilo
hlavně dětem. Ty se mohly vyřádit na skákacím hradu, nafukovací skluzavce nebo
řetízkovém kolotoči. Pro děti byly připraveny také vzdělávací aktivity, malování,
hry a soutěže v multikulturním duchu.
Děti s velkým nadšením přijaly soutěž
„Barevná planeta“, v rámci které musely
obíhat všechny etnické stánky, povídat si
s cizinci a zjišťovat nejrůznější informace
o cizích zemích, tradičních předmětech či
zvycích. V atriu jste mohli najít také stánek Domu dětí a mládeže nebo sdružení
Barkas, které pro děti přichystalo obří
trampolínu a výcvik boxu.
Zatímco děti pobíhaly v prostorách atria,
rodiče popíjeli japonské saké, makedonská a gruzínská vína nebo speciality ruské
čajovny. Ochutnávky japonského sushi,
čečenské pachlavy, pákistánské pakory,
kalmycké čeburiky, španělských specialit
nebo afrických dobrot pak uvítaly všechny
generace.
Na festivalu se také promítaly filmy
a dokumenty. V rámci letního turné BOLLYWOOD jste mohli zhlédnout bollywoodský
hit OM SHANTI OM, nechyběly ani dokumentární filmy z festivalu JEDEN SVĚT.
V sobotu byla v kavárně Café Max zahájena výstava „10 let Barevné planety“, která
má ukázat vývoj festivalu, jehož tradice
vznikla už v roce 1999.
Po 22. hodině se festivalový rej přenesl
do ústeckých klubů – Zlatopramen Pubu
Irská na zimním stadionu, klubu Circus,
Exp. prostoru Mumie, klubu Papaya, Café
Max a Hemp Dogu. V každém klubu byl
nachystán pestrý hudební i taneční program, který končil až se svítáním…
O čem byl festival Barevná planeta? O setkání lidí z různých koutů světa, o prezentaci odlišných kultur a zvyků prostřednictvím hudby, tance, výtvarného umění
nebo ochutnávek. Cizinci představili svou
kulturu, svůj pohled na svět, a návštěvníci
tak měli možnost nahlédnout do jiného
způsobu života lidí, se kterými se v Česku
stále více potkávají.
Barevná planeta byla akcí pro všechny,
mladé i staré, děti, Čechy, cizince. Někdo
přichází každý rok, někdo projde jen
kolem, na chvíli se zastaví u etnoshopu,
nakoupí, ochutná cizokrajné jídlo, jiní se
už těší na to, co pro ně cizinci přichystali
nového. Rodiny s malými dětmi tu stráví
klidně celý den. Každý si přijde na své!
Najde se i ten, kdo má s akcí, jež má
podpořit cizince, problém. „My chceme
překážet a chceme, aby si lidé všimli, že
tu nežijí sami,“ říká Martin Nosek, spoluorganizátor festivalu.
Svou účastí festival podpořily organizace Barmské centrum Praha, Cizinecká
policie ČR, Zastoupení Evropské komise,
Člověk v tísni nebo ZŠ Anežky České.
Festival Barevná planeta se konal pod
záštitou primátora města Ústí nad Labem
Mgr. Jana Kubaty a náměstkyně primátora města Ústí nad Labem Bc. Zuzany
Kailové za plné podpory Evropského
fondu pro integraci státních příslušníků
třetích zemí, Ministerstva vnitra České republiky, Statutárního města Ústí
nad Labem, Ústeckého kraje a dalších
partnerů. Generálním partnerem festivalu
byla Skupina ČEZ, hlavními partnery bylo
Statutární město Ústí nad Labem, RWE
Energie a Virtua.cz.
Všem sponzorům, návštěvníkům festivalu, kapelám a hlavně cizincům děkujeme za podporu a těšíme se zase za rok!
18
Text:
Lukáš Lhoťan
Aktivity Islámské
nadace v BrnE
Omarova mešita v Berlíně
„Brno je centrem islámu,“ zněl jeden z novinových titulků při
otevírání první české mešity v Brně. Její otevření v roce 1998 bylo
výsledkem osmiletého snažení brněnské muslimské komunity
o vybudování důstojného místa pro uspokojení potřeb věřících.
O získání trvalého místa pro potřeby brněnských věřících
uvažovali muslimové již v době první republiky, ale vzhledem
k nacistické okupaci a následnému období komunistické diktatury se začalo reálně usilovat o vybudování mešity s nástupem
demokracie po roce 1989.
Hlavními iniciátory snah o zřízení islámského centra byl profesor Šilhavý (1917–2008) a bosenský duchovní Džafar Gračič,
který řídil provizorní modlitebnu. V roce 1994 byla nakonec
založena Islámská nadace v Brně a jejím prvním předsedou byl
zvolen Hišám Al Šiqáqi. Po menších problémech s některými politiky a xenofobními
aktivisty byla mešita povolena a slavnostně otevřena za účasti
představitelů brněnských církví a veřejného života. Společně
se započetím snahy o vybudování mešity se objevila potřeba
prezentovat české veřejnosti potřeby a plány brněnských muslimů, a čelit tak základní neznalosti české veřejnosti o muslimech.
Přelomem v požadavcích kladených na muslimy a samotných
potřebách muslimské komunity se stalo tragické 11. září 2001.
Po tomto tragickém datu došlo k přerodu čistě latentní podoby
islamofobie a xenofobie do mnohem organizovanější a zákeřnější podoby. S přihlášením české vlády k „válce proti terorismu“ se
nenávist proti muslimům stala součástí politické agendy některých stran a jednotlivců a zároveň začaly vznikat organizované
skupiny aktivistů pracujících na očerňování muslimů a jejich
démonizaci.
V souvislosti s tímto vývojem začala muslimská komunita
podporovat iniciativu několika svých členů, kteří se začali věnovat monitorování islamofobních projevů, organizování výstav
o muslimech, různých besed apod. Současně s tím Islámská
nadace v Brně začala zaujímat veřejné postoje k nejkřiklavějším
projevům náboženské nenávisti.
S rozvojem brněnské muslimské komunity došlo k vzniku
jednotlivých organizovaných skupin, kdy například Islámská
nadace v Brně se věnuje správě a provozu mešity, Muslimská
obec by měla organizovat společenský život, integraci nově
příchozích a zastupovat komunitu na celostátní úrovni, jazyková
škola Alfirdaus vyučování arabštiny, koránu a práci s muslimskou
mládeží, Libertas Independent Agency o. s. (LIA o.s.) se věnuje
islamofobii a zastupování zájmu brněnských muslimů v české
společenském a politickém životě.
V rámci diskuze o islamofobii zorganizovali brněnští muslimové roku 2008 promítání a diskuzi o filmu Fitna nizozemského
poslance Wilderse. V listopadu 2009 nabídli brněnští muslimové
panu senátoru Jiřímu Oberfalzerovi zajištění prostor pro promítání filmu Fitna a přednášku nizozemského kritika muslimů
Wilderse v Brně i v Praze, ovšem s podmínkou, že poté bude
diskutovat i se zástupcem českých muslimů. Senátor Oberfalzer
i G. Wilders však nabídku odmítli.
Mezi další aktivity brněnských muslimů patří například kauza
přelomového rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z roku 2008, kdy Rada udělila na základě podnětu Lukáše
Lhoťana pokutu televizní stanici Nova za islamofobní reportáž.
Jednalo se o vůbec první případ, kdy české úřady udělily pokutu
za šíření islamofobie.
V rámci získávání zkušeností s integračním procesem v muslimských komunitách v jiných západních zemích se od roku 2009
účastní brněnští muslimové, prostřednictvím spolupráce LIA o.
s. s kulturním oddělením americké ambasády v Praze, programu
ministerstva zahraničí USA U. S. International visitors leadership
programs.
Zástupci brněnských muslimů se na pozvání americké ambasády v Praze zúčastnili roku 2009 projevu amerického prezidenta
Baracka Obamy na hradčanském náměstí. Každoročně se od
roku 2007 brněnští muslimové na pozvání ambasády USA účast-
nili společně s představiteli křesťanských a židovských církví
slavnostní recepce na počest amerického národního svátku Dne
nezávislosti.
V rámci mezináboženského dialogu se Islámská nadace v Brně
účastní různých seminářů a konferencí, včetně uspořádání mezináboženských diskuzí v prostorách mešity, nebo například akce
Evropské křesťanské mládeže z České republiky, Portugalska
a Německa pořádané roku 2009 ve vsi Bradla u Jičína v Čechách.
V prosinci 2009 spolupořádali brněnští muslimové diskuzi
„Význam mezináboženského dialogu v multikulturní společnosti“ v Moravské zemské knihovně, ve spolupráci s Americkým
velvyslanectví v Praze. Diskuze se zůčastnili senátor Jaromír
Štětina, pražský imám Emir Omič, David Macek místopředseda
KDU-ČSL, Petr Klásek, člen olomoucké buddhistické komunity.
Moderoval Martin Komárek, redaktor MF Dnes.
Cílem brněnských muslimů je stát se plnohodnotnými a plně
integrovanými příslušníky většinové společnosti s respektem
k idejím české ústavy a zároveň stát se „mostem“ mezi evropskou a muslimskou civilizaci.
Jejími největšími problémy jsou etnická různorodost způsobující rozdílné názory na řešení mnoha záležitostí, sílící islamofobie v české společnosti a protimuslimské aktivity krajní pravice
a některých malých politických stran. Velkým problémem je také
kritický nedostatek finančních prostředků na aktivity, způsobující
u některých organizací závislost na zahraničních sponzorech.
Přes všechny tyto problémy se muslimská komunita rozrůstá
a její dosavadní vývoj ukazuje na její pevné zakotvení v české
společnosti a správný kurz v otázce přístupu k integraci nově
příchozích muslimů.
Omarova mešita
BerlíNany nedEsí
Islámské symboly vyvolávají v evropských zemích stále větší
odpor. Francie chce zakázat burky, Švýcaři odmítli výstavbu
minaretů. V Berlíně před necelým měsícem otevřeli novou, Omarovu mešitu. Berlíňanům navzdory své velikosti nevadí. Občanská sdružení nesepisují protestní petice. Proč nový muslimský
svatostánek nikomu nevadí?
Socioložka Barbara John má jasno: „Když mám sousedy, kteří
jsou otevření, kteří se mnou mluví, kteří odpovědí na mé otázky,
mnohé se tím mění. A to je něco, co musí být v naší společnosti
stále častější. Samozřejmě první reakce na mešity je: To nechci!
Ale ti lidé tu žijí, mají také svůj strach z naší liberální společnosti.
Je třeba s nimi pracovat, naučit je pořádně německy.“
Šestipatrová prosklená budova vypadá spíše jako obchodní
centrum než muslimský svatostánek. Druhou největší berlínskou
mešitu zdobí i minarety, jsou však nenápadné a z ulice nejsou
vidět. Na stavbu se složili sami členové muslimské komunity,
i když přispěli i dárci ze zahraničí. Vyšlo to na deset miliónů eur.
„Problémy se sousedy jsme nikdy neměli. Od začátku jsme
odpovídali na každou otázku, kdokoli se mohl přijít podívat.
Distancovali jsme se od radikálů,“ říká Birol Ucan ze společnosti,
která mešitu postavila. „Tento dům je i pro Němce, není to žádný
uzavřený prostor. Je pro muslimy i nemuslimy, ženy s šátky i bez
šátků. Říkáme: Přijď, podívej se, pak si udělej názor. Někteří
přijdou, někteří ne. Ale naše dveře jsou otevřené. Není třeba si
sjednávat termín. Cokoli člověka zajímá o islámu, může přijít
a dostane odpověď,“ doplňuje.
Nová Omarova mešita určitě není posledním muslimskou stavbou. V Německu se už dnes k islámu hlásí přes čtyři milióny lidí.
(Zdroj: Radiožurnál)
20
21
Lapsus lingue –
Lapsus callami
Jak se žije v detenci
Cizinci čekají v zařízení na vyhoštění dva měsíce, pobyt většinou nezaplatí
V Evropě roste xenofobie, na tvrdý postoj k imigrantům slyší stále více Evropanů, jak potvrzují mimo jiné volební výsledky radikálních stran.
Přitvrzují i protestantské státy severní Evropy, které se vždy vyznačovaly
otevřeností k imigrantům. Po dlouhých letech vlád sociální demokracie se
v těchto zemích do parlamentů derou nacionalisté. Naposledy ve Švédsku,
stejnou zkušenost ale má i Nizozemí, Belgie nebo Dánsko. Jak je to v Česku?
Politická korektnost běsní
Po nedávném mediálním sabatu rozpoutaném islámskými teroristy tradičně maskovanými humanitární nadací
a bezduchými houfy, jejichž naivitu a de
facto špinavou práci si už dávno pochvaloval velekněz demagogie i státního
terorismu, jistý Uljanov z Kremlu, jsme
opět svědky výhřezů hlouposti v podobě politické korektnosti. Od včerejška
ohlupuje lidi neformální souručenství
politicky korektních, povrchních „žurnalistů“ titulky, v nichž je ve všech pádech
skloňováno slovo extremismus.
Z hlediska zdravého rozumu je neuvěřitelné, že média píší a ve zprávách mluví
o posílení extremistů v nizozemských
volbách a nemají na mysli naše nové
spoluobčany s transparenty, na nichž
vyhrožují, že pravý holocaust teprve
přijde a s naší zkaženou demokracií zatočí, až jich bude (rozuměj v Evropě) víc.
Jestliže je Wilders extremista, tak jeden
z posledních skutečně e v r o p s k ý c h
politiků, Winston Churchill, by podle nich
musel být učiněným satanášem, jehož
ostatky by měly být exhumovány a rozmetány nad Temží.
Tento politický velikán toho o islámu
věděl násobně více než všichni dnešní
mudrlanti dohromady. „U jednotlivých
muslimů se sice mohou projevovat
skvělé vlastnosti – vliv náboženství však
přesto ochromuje společenský vývoj
těch, kdo je vyznávají. Na světě neexistuje žádná mohutnější zpátečnická síla.
Mohamedánství není ani zdaleka na vymření, naopak se projevuje jako bojovná
víra získávající nové a nové stoupence.
Už se rozšířila po celé střední Africe
a na každém kroku za sebou zanechává
nebojácné válečníky, a nebýt toho, že
křesťanství je chráněno silnými zbraněmi
vědy, proti níž marně bojovalo, civilizace
moderní Evropy by možná padla stejným způsobem, jakým se kdysi zhroutila
civilizace starého Říma.“
Vzpomeňme, že Churchill byl skutečně
obviňován z extremismu a ještě v polovině 30. let 20. století jej intelektuálové a mnozí hodní, leč nebystří politici
obviňovali z válečného štváčství. A jak
to dopadlo, ví každý z nás. Kdyby jeho
osamělý hlas byl vyslyšen, třeba by druhá světová válka nevypukla nebo měla
výrazně méně obětí. Jak tragické bude,
když začneme Wilderse uctívat třeba za
třicet let?
„Moderní lidé jsou slabí v důsledku
špatné výchovy a malé vzdělanosti. Nad
skutky starověku ohrnují nos nebo je
mají za neuskutečnitelný přežitek...,“
stěžoval si v 16. století Niccolò Machiavelli. O tempora! O mores! Kéž by
Evropané dnes měli moudrost a statečnost starověkých Římanů a prozíravost
i zdravý rozum Churchillův.
Ivo Slavík
(Text vyšel v týdeníku Reflex)
Nová zbraň Bobošíkové
– boj proti islámu
„Už žádné mešity. Jsme kategoricky proti stavbě mešity v Hradci Králové, stejně
jako prezident, i dalších mešit. Chceme
hájit náš křesťanský prostor,“ oznámila
Bobošíková na tiskové konference. V případě Bobošíkové jde o změnu politického marketingu.
Geertu Wildersovi letos v Nizozemsku
vynesla taková politika 24 poslaneckých
křesel.
Brněnští muslimové odmítají
postoje Jany Bobošíkové
Brněnští muslimové se ohradili proti
Pujcka
výrokům předsedkyně strany Suverenita
Jany Bobošíkové.
„Vyjadřujeme hluboký údiv nad projevem paní Bobošíkové, předsedkyně
strany Suverenita,“ píší brněnští muslimové v úterní tiskové zprávě. Bobošíková podle muslimů vyjádřením na tiskové
konferenci podpořila islamofoby.
„Dosud nás přesvědčovali, že tato
strana je stranou odmítající populismus
a hlásání nenávisti kvůli zisku voličských
hlasů,“ uvedli. V prohlášení zdůraznili,
že sami muslimové Suverenitu sponzorovali. „Jsme zklamáni, že takovýmto
lidem se dostalo podpory od některých
českých muslimů,“ napsali.
Valentin Kusák – kandidát v komunálních
volbách 2010 v Hradci Králové za SUVERENITA – blok Jany Bobošíkové, strana
zdravého rozumu, Předseda a zakladatel
iniciativy AntiMešitaHK:
O některých zákonech se dá uvažovat
jako o ustanoveních, které jsou přísnější
na historické Čechy a jsou benevolentní
k příslušníkům různých kultur a náboženství, které do České republiky především
v posledních letech přišly. Nejnebezpečnějším vlivem pro Českou republiku i EU
je v 21. století plíživá islamizace. Základy
ke společenským i politickým změnám
v důsledku islamizace byly v tradičních
západoevropských zemích dány před
desítkami let, kdy byla stanovena velmi
vstřícná imigrační politika.
I na tradičním evropském západě
v poslední době začala panovat opatrnost vzhledem k muslimům a já jsem
velmi potěšen, že v několika posledních
málo týdnech se rozvířila debata o islamizaci/antiislamizaci České republiky
i v médiích…
Je slunečný srpnový den a čtveřice mladých mužů, svlečených do půl těla, hraje
před domem ping-pong. Několik dalších
posedává na lavičkách kolem, vtipkují a
z legrace se navzájem pošťuchují. Slyšet
je hlavně ukrajinština a ruština. Vcelku
idylický obraz kazí jen pár „detailů“: celá
zahrada je obehnaná ostnatým drátem
a u zamřížované brány postává ozbrojený
dozorce.
S úderem každé celé se brána otvírá,
nastává střídání skupin. Pingpongové
stoly jsou tu dva, ale zahrát si chce každý.
„Hostů“ je tu právě víc než 130.
Vyhoštěných přibývá
Co na první pohled vypadá jako jakási
ostře hlídaná ubytovna, je ve skutečnosti
detenční tábor pro ilegální cizince v Bělé
pod Bezdězem. Sem policie přiváží cizince, které chytila, protože neměli v pořádku „papíry“ a v detenci čekají na vyhoštění
do svých zemí.
Bělá pod Bezdězem, vzdálená od Prahy
hodinu jízdy, je jedno ze dvou takových
zařízení v Česku. Druhé je na Moravě,
poblíž Břeclavi. Tyto „přestupní stanice“ mezi Českem a letadlem domů jsou
v posledních letech potřeba víc než kdy
předtím. Kvůli krizi a boji s prací načerno
cizinecká policie zpřísnila kontroly.
V porovnání s prvním půlrokem 2008
provedla policie letos o 841 zátahů víc.
A zvýšil se i počet vyhoštěných cizinců. Za
první letošní půlrok vyhostily úřady o 257
lidí víc než za stejné období loni.
Organizace na pomoc uprchlíkům upozorňují, že stát se často zbavuje i cizinců,
kteří v Česku strávili mnoho let, umějí
perfektně česky a mají tu rodinu. To je
i případ Ukrajince s iniciálami A. T. V Česku
je 15 let, z toho 10 let ilegálně. Už dva měsíce je v Bělé a čeká ho vyhoštění. „Mám
tady celou rodinu: přítelkyni a dvě dcery.
Chodí na základní školu. Rodinu neopustím a z Ukrajiny se vrátím,“ říká A. T.
Prvních 14 dní prospí
Nejčastějším místem policejních zátahů
byli agenturní zaměstnanci a černé burzy
práce. A tomu také odpovídá složení
obyvatel v Bělé. V místě, za jehož ploty se reportér dostane, až když projde
kolečkem úředních povolení, převažují
Ukrajinci a další cizinci ze zemí bývalého
Sovětského svazu.
Detenční zařízení leží schované v borovicových lesích, asi kilometr a půl za
Bělou. Vede k němu úzká asfaltová cesta
a celé je obehnáno dvojitým plotem s ostnatým drátem, který ostraha hlídá zevnitř
i zvenčí. Komplex budov, které dřív sloužily jako ruské kasárny, tvoří několik domů:
muži, ženy a rodiny s dětmi tu bydlí odděleně. „Máme tu i jednu zvláštní budovu se
zvýšenou ostrahou pro ty, co nedodržují
pravidla. Jdou tam třeba chlapi, kteří se
poperou. Většinou tam ale nikdo není,“
říká Jan Koláčný, zástupce ředitele.
Denní režim se tu řídí podle přesně
daných pravidel: v sedm snídaně, pak sledování televize, hygiena, výměna prádla,
v poledne oběd a návštěva právníků. Odpoledne sport nebo kino. „Nejoblíbenější
je fotbal, má totiž jednoduchá mezinárodní pravidla,“ říká Koláčný u vchodu do
tělocvičny. Kopanou tu právě hraje parta
deseti zpocených mužů. Slyšet je směs
ukrajinštiny a ruštiny, jen spontánní nadávky zaznívají v češtině, aby si rozuměly
obě strany.
„Musíme si dávat velký pozor na to,
jaké národnosti k sobě dáváme. Nemohli
bychom třeba na jeden pokoj ubytovat
Číňana s Vietnamcem. Jednou jsme
pokusně uspořádali fotbalový zápas mezi
Čečnou a Ruskem. Skončil po dvou minutách,“ dodává Koláčný.
Cizinci tu nepracují, protože jsou
v pozici ilegálních přistěhovalců. Většinu
dne tak tráví sportem nebo vycházkami
v malé oplocené zahradě. Částku 42 tisíc,
kterou jeden pobyt průměrně stojí, tak
téměř žádný cizinec nesplatí. „Může se to
zdát jako dobrá dovolená. Jenže většina tu stráví něco přes dva měsíce a jsou
celou dobu za mřížemi. Nenesou to úplně
lehce,“ říká Koláčný. Dodává, že nově příchozí cizinci jsou často zvenku tak udření,
že prvních 14 dní jenom prospí.
(Zdroj: Hospodářské noviny)
Cizinci v číslech
14 666 cizinců
vyhostily za první letošní půlrok české
úřady. To je o 257 lidí víc než za stejné
období loni. Většina cizinců, které stát vyhostí, ale zůstává na svobodě s příkazem,
že musí sami opustit zemi. Do detenčních
táborů se dostanou jen ti, kteří neuposlechli příkazu a policisté je chytili.
270 lůžek
je kapacita zařízení pro zajištění cizinců
v Bělé pod Bezdězem. Průměrně zde ale
pobývá zhruba 100 až 130 lidí. Nejčastěji
občané bývalého Sovětského svazu.
68 dní
stráví v Bělé v průměru jeden zadržený cizinec. Jeho pobyt vyjde na 42 tisíc korun.
216 753 cizinců
legálně ke konci července pracovalo v
ČR. Je to o 1727 méně než v červnu.
Podstatně ubylo zaměstnaných Rumunů
či Ukrajinců.
22
23
Pujcka
Text:
Bílé,
brazilské
i romské
Případ tří Brazilek nalákaných na práci „servírek“ do Brna a pak
nucených k jiné práci, který právě projednává soud, stojí trošku
na hlavě. Většina těch českých občanů, kteří byli tak pracovití,
že už jim nestačí dům s bazénem na střeše a tygrem na zahradě
a šmakuje jim ještě jinačí divočina, cestuje za touto exotikou ven.
Z nočního Bangkoku nebo Ria si zatím odvážejí spíš jen fotky a zážitky (na rozdíl od německých důchodců, kteří pak bývají k vidění na
Mallorce obkrouženi šikmookými náctiletými manželkami, vděčnými, že je jakýsi rozvedený sádelnatý Helmut vytáhl z thajského bordelu). Pokud už jde o dovoz pracovní síly na tento druh činnosti,
většinou čeští „podnikatelé“ získávají zájemkyně z Ukrajiny.
Nejdestruktivnější dopady však má prostituce spojená nikoliv
s „dovozem“ cizinek, ale ta, která se prolíná s některými romskými
rodinami ze společenského dna. Zde v roli „podnikatelů“ zapomínají na národnostní předsudky někteří Češi, Romové i Němci. Vědí,
že pro nezaměstnané a nevzdělané rodiny manipulované lichváři
může být šlapající dcera často hlavním zdrojem obživy. A když navíc dotyčnou ještě navyknou na nějakou drogu, můžou se spolehnout, že za další dávku bude hopsat, jak bude pasák pískat.
Takže jen víc krácení grantů pro neziskovky a nadace pracující
s nejrůznějšími lidmi z okraje. Internacionální podnikavci s bílým
i brazilsky a romsky tmavším masem to jistě ocení.
Pavel Pečínka
Vyšla uCebnice
pro cizince
„Jeden rok
v nové zemi“
Evropská kontaktní skupina (EKS) vydala publikaci „Jeden rok
v nové zemi“, jejímž cílem je zvýšit informovanost v Česku
žijících cizinců a cizinek.
Učebnice je určená všem migrantům a migrantkám, kteří se
chtějí dozvědět něco o české společnosti, jejích zvycích, kultuře a historii. Obsahuje také informace o zaměstnání a podnikání, zdravotním systému, školství nebo systému důchodového
a sociálního zabezpečení. Tedy stručný základ, který každý
nově příchozí do České republiky potřebuje, aby se dobře zorientoval v novém prostředí.
Publikace „Jeden rok v nové zemi“ je zdarma ke stažení na
stránkách EKS: cms2.nux.cz/ekscr.cz/content/files/publikace/
Jeden_rok_v_nove_zemi.pdf
(Evropská kontaktní skupina)
Setkání
VietnamcU –
bývalých uCNU
(Vyšlo v Brněnském deníku Rovnost)
DEtem
vykouzlili
tábor
Pardubické občanské sdružení Most pro lidská práva v červenci
zorganizovalo pro děti z multiklubu „Pod Mostem“ putovní tábor.
Děti pocházející z Bulharska, Mongolska a Vietnamu, které trávily
prázdniny v Pardubicích, tak mohly zblízka poznat přírodu a kulturní zajímavosti kraje Vysočina, především v okolí města Hlinska.
Děti navštívily památkovou rezervaci lidové architektury –
hlinecký Betlém – nejstarší zachovalou část Hlinska, dále skanzen
na Veselém Kopci a v něm staré chaloupky, mlýn, vesnické loutkové divadlo a další místní zajímavosti. Každý den děti naplno
využívaly možnost zaplavat si v bazénu a zasportovat si.
(Most pro lidská práva)
V červenci se v Kulturním domě v Komárově (okres Beroun)
uskutečnilo setkání bývalých vietnamských učňů SOU Buzuluk
Komárov. Vietnamci, kteří se v minulosti vyučili v SOU Buzuluk
Komárov, přijeli z celé České republiky, ze Slovenska, ale i ze
SRN, kde nyní žijí.
Slavnostní setkání spolužáků s jejich učiteli a mistry odborné výchovy bylo zahájeno prohlídkou Muzea slévárenství.
Návštěvníky expozice zaujaly slévárenské výrobky z minulých
staletí a historie slévárenství v Komárově.
(Česko-vietnamská společnost)
Redakce
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) chce
změny, které by omezily zaměstnávání cizinců ze třetích
zemí. Úřad plánuje pro občany z těchto států zpřísnit
podmínky pro udělování živnostenského oprávnění. Ve
spolupráci s ministerstvem
průmyslu a obchodu se velmi
výrazně přehodnotí způsob
udělování živnostenského
listu cizincům ze třetích
zemí. To se týká i zakládání
veřejných obchodních společností či družstev. Jde o to,
aby v současné době, kdy nezaměstnanost je na poměrně
vysoké úrovni, byl pracovní
trh prioritně určen pro české
občany, pro občany Evropské
unie a až potom pro cizince
z třetích zemí.
Již dříve přitom MPSV
vydalo doporučení úřadům
práce, aby prodlužovaly
povolení k zaměstnání
pouze těm cizincům, jejichž
pracovní místa jsou jen těžko
obsaditelná občany Česka,
Evropské unie či Švýcarska.
* * * * * * * * *
Po velkých povodních
v srpnu, delegace Vietnamců
žijících v České republice doručila do Libereckého kraje
humanitární pomoc v podobě 45 tisíc kusů instantních
polévek, oblečení pro dospělé i děti a finanční hotovosti
ve výši 200 tisíc Kč.
Delegace navštívila Chrastavu a Bílý Kostel. Vzhledem
k citovému poutu k Chrastavě věnovali zástupci Vietnamské komunity městu
150 tis. Kč a obci Bílý Kostel
50 tis. Kč. v hotovosti.
Citové pouto k Chrastavě
vychází z roku 1957, kdy ji
navštívil první vietnamský
prezident Ho Či MIN. Byl
v té době na státní návštěvě
v Praze a do města tehdy přijel proto, že zde po několik
let žilo více než sto vietnamských sirotků.
* * * * * * * * *
Především cizincům z Ukrajiny, kteří žijí v Karlovarském
kraji nelegálně, chce nabídnout pomoc při legalizaci
pobytu nová občanská poradna. Její otevření plánuje
člen výboru pro národnostní
menšiny při krajském zastupitelstvu Alexej Ružejnikov.
„V poradně budu působit
dvakrát týdně po třech hodinách. V Karlových Varech už
existuje Centrum na podporu
integrace cizinců. Jediným
problémem je, že centrum
je pro cizince s trvalým nebo
dlouhodobým pobytem. Kdo
ale zůstal v Karlových Varech
třeba patnáct až dvacet let
načerno, má smůlu. Nemůže
jít k doktorovi nebo k právníkovi,“ uvedl Ružejnikov.
* * * * * * * * *
Úřad práce v Plzni pokračuje
v intenzivní kontrolní činnosti nelegální práce jak cizinců
ze zemí mimo EU, tak občanů EU a zároveň i občanů ČR
a zaměřuje se především na
oblast stavebnictví, pohostinství a cestovního ruchu.
„V letošním roce provedlo
kontrolní oddělení Úřadu
práce v Plzni 213 kontrol,
z toho 80 procent je zaměřeno na nelegální práci cizinců.
V této oblasti úřad uložil pokuty ve výši 5 850 000 korun,
celkem za „černou zaměst-
nanost“ více než šest milionů
korun,“ informoval Tomáš
Moravec z Úřadu práce.
V současné době je v Plzni
v platnosti 502 pracovních
povolení pro cizince ze zemí
mimo EU, vydaných Úřadem
práce v Plzni, dále je v evidenci 7 513 občanů EU, ale
řada cizinců může pracovat
také jako osoby samostatně
výdělečně činné.
* * * * * * * * *
Bezplatné kurzy češtiny pro
cizince, převážně z Vietnamu
a jiných zemích třetího světa,
se rozjíždějí v Liberci v Centru pro podporu integrace
cizinců. Zahájeny byly také
v České Lípě a Stráži pod
Ralskem, kde žije početná mongolská komunita.
V celém Libereckém kraji
žije sedmnáct tisíc cizinců.
Těch kteří jsou ze zemí třetího světa je jedenáct tisíc.
Polovina z nich žije v okrese
Liberec. Mimo výuky češtiny,
Centrum nabízí právní poradenství, a v budoucnu chce
zahájit základní kurzy práce
s počítačem a další školení
v oblasti sociální a kulturní.
* * * * * * * * *
Vysokého důstojníka litoměřické cizinecké policie
zadržela policejní inspekce,
je podezřelý z braní úplatků
za nadstandardní vyřizování
žádostí při udělování víz.
Společně s ním bylo zadrženo o i deset Ukrajinců, kteří
údajně úplatky dávali. Mluvčí
inspekce policie Martina
Lídlová v tiskové zprávě
informovala, že všichni zadržení byli obviněni; policista
za zneužití úřední osoby
a přijetí úplatku, Ukrajinci za
podplácení.
Inspekce na odhalování
korupce během akce, kterou
nazvala Kolo, pracovala od
jara letošního roku.
* * * * * * * * *
Senátor Jaromír Štětina pomáhal skrývat gruzínského
občana Timura Borčašviliho,
který nedostal azyl a měl
kvůli tomu republiku opustit.
Borčašvili byl podle Štětiny
dříve spolupracovníkem bývalého čečenského prezidenta Aslana Maschadova, a tak
by jeho návrat do Gruzie znamenal bezprostřední ohrožení jeho života. Cizinecká
policie však ve spolupráci
s odborem azylové politiky
odmítla vízum gruzínskému
občanovi čečenské národnosti prodloužit do doby
jednání soudu. Jedině soud
může podle senátora rozhodnout, zda bylo odmítnutí
azylu Borčašvilimu v souladu
se zákonem. Termín soud ale
zatím nestanovil.
* * * * * * * * *
Nejčastějším příjmením
v okrese Teplice je Nguyen.
Lidí s takovým jménem tu
žije 490. Dosud platilo, že
nejvíce lidí nosí příjmení Novák, těch je nyní 438 a stejný
počet žen nosí příjmení
Nováková. Tím Nguyen
přichází o pomyslné absolutní prvenství, protože pod
tímto jménem se skrývají jak
muži, tak ženy. Nejpočetnější skupinou z 5 926 cizinců
žijících na Teplicku jsou právě
Vietnamci. Žije jich tu 2 146.
24
Text:
25
Redakce
Text:
Foto:
Barbora Loudová Stralczynská
Multikulturní centrum
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
„MUj domov“
*********
V Paříži se konalo setkání vybraných zemí
na téma imigrace. Schůzky v Paříži se
zúčastnili zástupci z Francie, Německa,
Británie, Itálie, Řecka, Kanady a předsednické země EU – Belgie. Jedná se převážně o země, které přijímají nejvíce žadatelů
o azyl. Setkání vyvolalo ještě před svým
začátkem vlnu nevole zejména kvůli
seznamu pozvaných hostů. Na něm totiž
nefigurovala ani jedna z nových členských
zemí EU.
Na setkání Francie opět hájila vyhošťování Romů ze svého území, Itálie si stěžovala na nedostatek bilaterálních dohod
a Řecko zase na to, že je pro imigranty
vstupní branou do Evropy. Italský ministr
vnitra Roberto Maroni přišel s návrhem,
aby byly posíleny bilaterální smlouvy mezi
zeměmi, odkud přistěhovalci poházejí,
a těmi, kam se uchylují. Jako příklad uvedl
smlouvu z roku 2008 mezi Itálií a Libyí.
Díky ní se v Itálii omezil počet nelegálních
imigrantů ze 30 tisíc na 400. Zdůraznil
zároveň, že dalším krokem je vybudovat
jednotnou evropskou legislativu tak, aby
pro všechny státy platila stejná pravidla.
* * * * * * * * *
V Německu zasedla ve vládě poprvé
ministryně s přistěhovaleckými kořeny.
Sociální politiku spolkové země Dolní Sasko bude řídit muslimka tureckého původu
Aygül Özkanová. Do svého kabinetu ji
v rámci rošády na čtyřech ministerstvech
povolal dolnosaský zemský premiér Christian Wulff.
Osmatřicetiletá vystudovaná právnička
z Hamburku bude mít na starosti také
problematiku žen, rodiny, zdravotnictví
a integrace. Özkanová se narodila v roce
1971 v rodině tureckých přistěhovalců,
kteří přišli do Německa v 60. letech. Za
manžela má tureckého lékaře, s nímž
má sedmiletého syna, který ovládá jak
turečtinu, tak němčinu.
„Je to dobrý signál pro děti a mládež
s migračními kořeny,“ prohlásil o volbě
německo-turecké političky na post ministryně sociálních věcí Wulff.
* * * * * * * * *
Podle plánu rakouské ministryně vnitra
Marie Fekterové budou přistěhovalci
muset doložit znalost německého jazyka
ještě před vstupem do Rakouska. Pokud
se nebudou zlepšovat, budou vyhoštěni.
Platí to alespoň pro přistěhovalce ze zemí
mimo EU. Rakousko bývalo pro imigranty
zemí zaslíbenou, v níž je dnes každý desátý obyvatel cizinec a dokonce každý třetí
Vídeňan se v cizině narodil.
Ministryně vnitra chce znalosti jazyku
v rozsahu A2, tedy schopnost domluvit se
v jednoduchých každodenních situacích,
zkoušet už po dvou letech. Ten, kdo zkoušku zvládne, bude moci v Rakousku zůstat
další tři roky. Pak ho ale čeká další test
na vyšší úrovni B1, která už předpokládá
„samostatnou komunikaci“. Bez jazykového osvědčení cizinec nebude moci získat
trvalý pobyt a později ani státní občanství.
* * * * * * * * *
Kanada mění a zčásti zpřísňuje svůj
azylový systém. Většina změn začne platit
v průběhu roku a půl. Lidé, kteří žádali
o azyl nepodloženě, měli možnost zůstat
při zdlouhavém řízení v Kanadě i roky.
Kanadští politici v průběhu minulého roku
opakovaně přiznávali, že systém je pod
velkým náporem a je přetížený. To prý
znemožňovalo efektivně vyřídit žádosti
lidem, kteří byli ve své vlasti skutečně
vystaveni pronásledování.
Nová reformní legislativa mimo jiné
umožňuje úřadům rychleji zpracovat
žádosti, jež pocházejí od žadatelů, kteří
azyl nepotřebují a systém zneužívají. Tyto
osoby, které se svou žádostí neuspějí,
budou muset území Kanady rychle opustit – zřejmě v průběhu několika měsíců.
* * * * * * * * *
Španělská vláda spustila kampaň na
dobrovolný odchod imigrantů ze země.
Nezaměstnanost se v prosinci minulého
roku vyšplhala na rekordních 19,5 procenta a mezi zahraničními pracovníky je ještě
o deset procent vyšší.
Podle údajů španělského Národního
statistického střediska loni v zemi žilo 5,6
milionu lidí nešpanělského původu, což
představuje 12 procent obyvatelstva.
* * * * * * * * *
Ministr spravedlnosti amerického státu
Florida navrhl zákon, který má zpřísnit postup vůči ilegálním přistěhovalcům. Nová
norma má být ještě tvrdší než podobný
zákon, který byl nedávno přijat v Arizoně
a vyvolal velkou polemiku.
Pro Floridu, a zvlášť pro její jižní část, je
to velmi citlivé téma, protože je hlavním
cílem lidí, kteří se do USA snaží nelegálně
dostat z karibské oblasti, a významným cílem i pro kandidáty imigrace odjinud z Jižní Ameriky. Kromě toho je teď veřejnost
v USA na otázky imigrace citlivější než dřív
i kvůli vysoké nezaměstnanosti.
* * * * * * * * *
Souhlas s deportací 400 dětí přistěhovaleckých pracovníků vyslovila izraelská
vláda. Zůstat v Izraeli budou moci jen děti
těch zahraničních pracovníků, kteří jsou
v zemi legálně a déle než pět let. Děti musí
umět hovořit hebrejsky, chodit do školy,
a pokud se v Izraeli nenarodily, podmínkou jejich setrvání je příjezd do země před
dovršením 13 let věku. V opačném případě
musí spolu s rodiči opustit zemi.
Vládní rozhodnutí ostře kritizovala
organizace na ochranu dětí UNICEF s tím,
že jde o porušení mezinárodních dohod,
jež Izrael spolu s dalšími dvěma stovkami
států celého světa podepsal.
V Izraeli žije asi 200 tisíc imigrantů,
většinou z Filipín, Číny a Afriky. Velká část
z nich má děti, které se už narodily v Izraeli a jiný domov nikdy nepoznaly. Řada
Izraelců si ale stěžuje, že jim cizinci berou
práci a navíc narušují židovskou podstatu
společnosti.
– jedinecná výstava del
cizincu v knihovne
Cizinci vystavili svá díla v Městské knihovně v Praze na Opatově
Multikulturní centrum Praha a Městská
knihovna v Praze připravily výstavu děl
cizinců „Můj domov“ v Městské knihovně
v Praze na Opatově. Výstava byla zahájena
slavnostní vernisáží 2. 9. 2010 a byla otevřena
pro všechny návštěvníky knihovny do 1. 10.
2010. Výstava představila české veřejnosti
umělce cizího původu, jejich země i jedinečný
způsob tvorby.
Na návštěvníky výstavy čekaly fotografie,
malby, módní doplňky nebo keramika. Děti
se těšily ze zvláštní výstavy originálních medvídků paní N. Eyler a O. Galichenko. Zároveň
byla v knihovně Opatov k vidění i dětská část
výstavy, která vzešla z výtvarné soutěže dětí
„Můj domov“. Ty se snažily zachytit svou
představu ideálního domova. Na vernisáži
byly oceněny nejzajímavější práce dětí.
Vernisáž výstavy byla opravdovou multikulturní událostí. Nejen že se jí účastnili všichni
vystavující umělci, kterých bylo více než 20,
ale přišli také jejich přátelé a spoustu dalších
hostů. Knihovníci sami potvrdili, že tato
výstava byla výjimečná vystavovanými díly,
vystavujícími i vysokým zájmem návštěvníků.
Nejočekávanější částí vernisáže byla módní
přehlídka šperků a doplňků čtyř módních
návrhářek, G. Čeremisiny (Rusko), J. Kubešové (Rusko), K. Koršun (Kazachstán) a M. Mundrian (Izrael). Modelkami byly knihovnice,
studentky, migrantky a dokonce i stážistka
z knihovny v Turecku. Opravdové ženy předvedly modely pro každodenní život – šály,
kabátky a kloboučky – i šperky pro slavnostní
příležitost. Některé modely byly vystaveny
ve vitrínách po celou dobu výstavy. Ohlasy
návštěvníků byly nebývalé. Výstavu doprovázela hudební skupina Mazepin & company.
Umělci pocházeli z různých zemí světa – Ruska, Ukrajiny, Izraele, Číny, Španělska, Gruzie
či Rumunska. Někteří byli profesionálními
tvůrci, jako kupříkladu fotografové Alexey
Musatov a Cai Zhiyi nebo módní návrhářky.
Pro jiné je umění nástrojem k vyjádření jejich
pocitů. Malířka Angela Furis sama říká: „Svými obrazy vyjadřuji svou víru v Boha, která
mě přivedla na správnou cestu.” Malíř Roman
Novak zase zachytil na svých obrazech
rodnou Gruzii a největší obraz věnoval všem
svým sólovým baletním rolím v gruzínském
Národním divadle.
Velkou radost jsme měli z účastníků dětské
soutěže, jejíž nejlepší díla jsme ocenili během
vernisáže. Soutěže se účastnily děti cizinců
nejen s trvalým pobytem – velmi kvalitní
díla vytvořily děti z Pobytového střediska
v Kostelci nad Orlicí nebo děti setkávající se
v rámci programů organizace InBáze Berkat.
V Praze žije velké množství cizinců. Řada
z nich se kromě výdělečné práce věnuje ve
volném čase také umělecké tvorbě. Cizinci
často nemají potřebné kontakty či finanční
prostředky na to, aby mohli svá díla vystavit
na veřejnosti. Cílem výstavy „Můj domov“
bylo umožnit cizincům, kteří u nás žijí,
aby představili svou osobitou tvorbu české
veřejnosti. Knihovna Opatov přivítala výstavu
cizinců nejen ve svých výstavních prosto-
rách, ale otevřela jí i další prostory – velký
sál, dětské oddělení a studovnu. Čtenáři tak
mohli objevovat různé druhy umění cizinců
z několika zemí doslova na každém kroku.
Viktoria Golovinová (45), Rusko
Olga Galichenko (28), Ukrajina, plyšoví medvídci
Kateřina Korshun (28), Kazachstán, návrhářka
Elena Ilina, Rusko, panenky jako umělecká
tvorba
Galina Čeremisina (29), Rusko, korálky
Elena Gayduková (40), Rusko, kresba
Shan He (42), Čínská lidová republika, fotografka
Jekatěrina Kubešová (38), Rusko, technika
plstění
Silvia Vezzuto, Itálie, roztržené fresky – technika spojující italskou tradici nástěnných fresek a
tradici restaurování, která umožňuje vytrhnout
kresbu a přenést ji na plátno
Tutaeva Tamara, Rusko
Anna Kaczmarska (38), Polsko
Angela Furis (59), Rumunsko, obrazy
Abdullah Masoud (29), Sýrie, akryl na plátnu
Roman Novak, Gruzie
Alexej Musatov (29), Rusko, fotografie vytvořeny s použitím techniky nadkontrastního
tisku, zvláštního druhu optického tisku, který
umožňuje větší výraznost obrazu
Marina Mundryan (34), Izrael, designerka
základní technologie plstí je starobylá technika
mokrého plstění
26
Zdroj:
Statistika
Ředitelství služby cizinecké policie MV ČR
Cizinci v CR K 31. 08. 2010
Státní občanství
Celkový součet
Celkem 426 511
Trvalý pobyt
187 162
Afghánistán
Albánie
Alžírsko
Angola
Argentina
Arménie
Austrálie
Ázerbájdžán
Bangladéš
Belgie
Bělorusko
Bolívie
Bosna a Hercegovina
Botswana
Brazílie
Bulharsko
Černá Hora
Čína
Dánsko
Egypt
Ekvádor
Estonsko
Etiopie
Filipíny
Finsko
Francie
Ghana
Gruzie
Guinea
Chile
Chorvatsko
Indie
Indonésie
Irák
Írán
Irsko
Itálie
Izrael
Japonsko
Jemen
Jihoafrická republika
Jordánsko
Kamerun
Kanada
Kazachstán
Keňa
Kolumbie
Kongo
Kongo, DR
Korea
Kosovo
Kuba
Kypr
329
285
631
176
83
2 100
487
607
105
469
4 379
66
2 159
91
334
6 729
101
5 411
270
515
79
90
94
392
227
2 237
112
826
66
82
2 372
1 095
151
410
322
532
2 556
811
1 515
218
252
213
75
811
4 199
49
158
47
87
1 321
537
360
76
252
148
516
141
49
1 327
288
135
37
175
2 595
36
1 493
-
105
3 106
77
3 327
93
257
44
32
48
58
60
763
66
342
41
41
1 992
301
64
326
106
132
1 231
390
201
147
116
142
44
439
1 903
11
74
37
60
82
265
311
36
Ostatní pobyty
239 349
77
137
115
35
34
773
199
472
68
294
1 784
30
666
91
229
3 623
24
2 084
177
258
35
58
46
334
167
1 474
46
484
25
41
380
794
87
84
216
400
1 325
421
1 314
71
136
71
31
372
2 296
38
84
10
27
1 239
272
49
40
Kyrgyzstán
Libanon
Libye
Litva
Lotyšsko
Maďarsko
Makedonie
Malajsie
Maroko
Mexiko
Moldavsko
Mongolsko
Myanmar
Německo
Nepál
Nigérie
Nizozemsko
Norsko
Nový Zéland
Pákistán
Palestina
Peru
Pobřeží slonoviny
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rumunsko
Rusko
Řecko
Saúdská Arábie
Senegal
Slovensko
Slovinsko
Spojené království
Spojené státy
Srbsko
Srbsko a Černá Hora
Srí Lanka
Súdán
Sýrie
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
Tádžikistán
Thajsko
Tchaj-wan
Tunisko
Turecko
Ukrajina
Uzbekistán
Venezuela
Vietnam
577
295
212
436
190
690
1 977
384
213
284
9 252
5 571
64
13 453
146
534
2 426
135
126
458
127
168
66
18 386
155
2 944
4 266
31 466
854
75
54
71 581
265
4 338
5 993
1 830
2 031
95
65
538
607
556
504
163
650
332
595
1 128
127 267
1 881
72
60 812
313
211
92
157
70
396
975
13
152
85
2 579
2 001
61
4 424
27
352
639
45
53
280
81
86
52
10 983
36
1 178
2 231
13 399
649
18
43
28 367
153
1 293
2 738
1 320
1 710
47
50
383
196
279
288
50
102
19
368
483
45 924
216
38
36 360
264
84
120
279
120
294
1 002
371
61
199
6 673
3 570
3
9 029
119
182
1 787
90
73
178
46
82
14
7 403
119
1 766
2 035
18 067
205
57
11
43 214
112
3 045
3 255
510
321
48
15
155
411
277
216
113
548
313
227
645
81 343
1 665
34
24 452
RefuFest
Cizinci nejsou
na jedno pouZitÍ
Výstava
Muj domov