Ke stažení zde - Český helsinský výbor

Transkript

1
ZPRÁVA
Českého helsinského výboru
O STAVU LIDSKÝCH PRÁV
v České republice v roce 2001
Praha 2002
xxxxxx
2
Redakce: PhDr. Libuše Šilhánová
Grafická úprava: Tomáš Křivánek
Tato publikace byla vydána s laskavou podporou Fordovy nadace.
Její elektronická podoba je zveřejněna na Internetu na adrese
http://www.helcom.cz
© Český helsinský výbor
Praha 2002
ISBN 80-86436-08-X
ČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
3
OBSAH
Úvodem
5
Práva dětí
Náhradní péče o děti
Prosazování politiky rovných příležitostí mužů a žen na trhu práce
21
Domácí násilí mezi partnery
Ochrana lidských práv seniorů
K situaci Romů a jiných národnostních menšin
Lidská práva zdravotně postižených
Postavení gay minority
Právo na vzdělání z hlediska kvality
Stav lidských práv ve zdravotnictví
Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí
O svobodě vyznání
Média a svoboda projevu
Výchova k lidským právům
Nestátní neziskový sektor
Problematika azylu a postavení cizinců
Policie a lidská práva
Vězeňství a trestní justice
K vývoji soudnictví
Dodržování principů lidských práv v armádě
Územní samospráva
7
15
25
31
37
43
49
55
61
65
71
75
79
85
93
99
105
113
119
127
Seznam autorů
Český helsinský výbor
131
133
Obsah
4
ÈHV Zpráva o stavu lidských práv v ÈR 2001
5
ÚVODEM
Letos už po osmé vydává Český helsinský výbor jako nestátní nezisková
organizace Zprávu o stavu lidských práv v České republice. Je to jeho
zpráva, napsaná na základě poznatků a zkušeností jeho pracovníků i aktivistů, ale také na podkladě zkušeností a poznatků jeho spolupracovníků
z jiných nestátních organizací.
Podoba jednotlivých statí je dána jak specifikou témat, tak i osobitostmi a specializací autorek a autorů. Volba témat pro zprávu je určena zaměřením činností ČHV tak jak je provádí, anebo okruhy problémů, jichž
se při své práci dotýká.
Porovná-li věrný čtenář obsah této zprávy za rok 2001 s obsahy zpráv
minulých, zjistí, že některé stati jsme letos vynechali (např. proto, že vývoj
problematiky nedoznal větších změn), jiné ale naopak přibyly, a to proto,
že vyvstaly nové okruhy otázek, jimž je nutné věnovat pozornost (domácí
násilí mezi partnery, náhradní péče o děti). Současně lze pozorovat, že
některá témata (např. práva dětí, práva žen) se rozšiřují a diferencují, a je
proto nutné věnovat se jim z několika hledisek.
Problémem zůstává způsob psaní našich zpráv. Snažíme se, aby byly
spíše faktografické (co se na tom či onom poli událo v daném roce?)
a méně "esejistické". Ovšem: má-li být určitý jev či dokonce oblast jevů,
systémy a změny v nich se odehrávající důkladně popsány, případně analyzovány, pak forma faktografického popisu nestačí. Tím ovšem narůstá
i rozsah textů (a náklady s jejich vydáním spojené).
Už po několikáté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v ČR jak
v češtině, tak v angličtině. Tento fakt je oceňován mnohými našimi partnery v zahraničí, tj. v Evropě i v ostatním světě. Naše zpráva pak totiž
může sloužit k orientaci všech těch, kteří se snaží získat relativně pravdivý obraz o určitých segmentech a problémech života v ČR.
Kritická snaha ČHV vydávat počet ze situace lidských práv v zemi
samozřejmě někdy naráží na jistou dotčenost a nízkou kritičnost těch
našich partnerů ze státní sféry, kteří se danými otázkami meritorně zabývají a kteří je přímo řeší. Mnohdy ale také oni oceňují podnětnost
a neotřelost našich přístupů, protože nejsou zatíženy úřední odpovědností a určitým konzervativizmem lidí z establishmentu.
Úvodem
6
Není ostatně na škodu, že se mohou navzájem ovlivňovat zprávy vládní
a nevládní.
Při porovnání jejich přístupů i volby témat, event. při jisté spolupráci
státních a nestátních týmů, mohou být některé otázky přesněji pojmenovány a následně i lépe řešeny.
Rozhodně se většinou setkáváme s příznivým ohlasem našich kolegů
z nestátní, a nově i z akademické sféry, o kladných ohlasech kolegů
ze zahraničních nestátních organizací ani nemluvě.
Český helsinský výbor je právě mezi nimi vysoce hodnocen pro své úsilí
soustavně monitorovat situaci lidských práv ve své zemi, a přispívat tak
k důležité sebereflexi a reflexi jejích občanů a dalších obyvatel.
PhDr. Libuše Šilhánová
7
PRÁVA DĚTÍ
Dne 26.dubna 2000 byla ve Štrasburku jménem České republiky podepsána Evropská úmluva o výkonu práv dětí, s níž Parlament ČR vyjádřil
souhlas a prezident republiky ji ratifikoval. Tato evropská úmluva, ideově
navazující na Úmluvu o právech dítěte (OSN), byla zveřejněna ve Sbírce
zákonů v roce 2001 pod číslem 54.
Hlavním účelem této úmluvy je v nejlepším zájmu dětí podporovat jejich práva, poskytnout jim příslušná práva procesní a usnadnit jejich
výkon tím, že děti budou informovány o soudních řízeních, která se jich
týkají, a mohou se jich účastnit. Děti, které dokáží pochopit danou situaci,
mají zaručeno právo dostávat příslušné informace, konzultovat stávající
situaci a vyjádřit svůj názor, jakož i být informovány o možných důsledcích vyhovění jejich názoru a o důsledcích rozhodnutí. Děti mají podle této úmluvy též právo požádat o ustanovení zvláštního zástupce, včetně advokáta. Soudům a správním orgánům je pak stanovena povinnost před vynesením rozhodnutí posoudit, zda mají dostatečné informace k rozhodnutí, co je nejlepší zájem dítěte v dané situaci, a dále zabezpečit aby dítě
obdrželo všechny příslušné informace, a mohlo vyjádřit své názory v dané
věci (úměrně věku a schopnosti chápat situaci). Další samozřejmou povinností soudů či správních orgánů pak je vzít názor dítěte náležitě v úvahu,
jakož i rychlé konání ve věci, aby nedocházelo k průtahům. Veškerá jednání týkající se dětí potom mohou být projednána z moci úřední, tedy
i bez návrhů dalších osob.
Další povinností smluvních států je prostřednictvím příslušných orgánů
podporovat rozvoj a výkon práv dětí, a to následujícími způsoby:
podáváním návrhů na posílení právní úpravy výkonu práv dětí, vyjadřováním se k návrhům zákonů týkajících se výkonu práv dětí, poskytováním všeobecné informace o výkonu práv dětí hromadným sdělovacím
prostředkům, veřejnosti i osobám a orgánům, které se zabývají problematikou dětí, zjišťováním názorů dětí a poskytováním jim příslušných
informací.
Pro účely úmluvy byl též ustanoven Stálý výbor, který posuzuje veškeré
otázky související s úmluvou, jejím výkladem nebo prováděním.
Práva dětí
8
Závěry výboru týkající se dodržování úmluvy pak mohou mít podobu doporučení.
V souvislosti s právy dětí byl rok 2001 významný též přijetím tzv. Výzvy
z Nyköpingu v květnu ve Švédsku, na Evropské konferenci s názvem
"Budujme Evropu pro děti".
Zúčastnili se jí delegáti z 19 členských i kandidátských zemí EU. Konferenci pořádala švédská organizace Save the Children. Obsahem této
výzvy je především apel na převzetí zodpovědnosti představitelů EU
i kandidátských zemí za zlepšení zdravotní a celkové situace dětí a jejich
rodin v Evropě, zejména pak v kandidátských zemích. Ve výzvě je též obsaženo upozornění na nutnost věnovat zvláštní pozornost obchodu s dětmi, dále dětem žijícím v mimořádných podmínkách, jako jsou děti
postižené, romské děti, děti menšin, děti v ústavních zařízeních či na ulici, děti sexuálně zneužívané a další rizikové skupiny dětí. Právě na jejich
podporu je zapotřebí zaměřit politiku jednotlivých států, zejména v procesu rozšiřování EU.
Domníváme se, že nyköpingská výzva přesně odráží smutnou realitu procesu přidružování zemí k EU, kdy dětská práva zůstávají značně opomíjena, ačkoli děti jsou ve svém přístupu k ochraně vlastních práv ve srovnání
s ostatními skupinami znevýhodněny. Nutno uvítat formulování těchto
priorit zmíněnou výzvou a věřit, že se ochrana práv dětí stane v příštích
letech také prioritou české vlády, což by se kromě jiného mohlo projevit
přijetím Akčního plánu pro práva dítěte v ČR. Ten samozřejmě nesmí zůstat jen mrtvým dokumentem, ale musí být živým návodem pro stále
značně problémovou právní, sociální a výchovnou praxi.
Postuláty Evropské úmluvy o výkonu práv dětí i Výzvy z Nyköpingu je nutno plně akceptovat, a zabývat se odpovědně jejich konfrontací s danou,
mnohdy rozporuplnou a nehumánní praxí. Taková konfrontace by měla
být součástí práce všech státních orgánů i nevládních organizací a skupin
zabývajících se právy a reálnou životní situací dětí. Ta - jak víme z mnohých svědectví (v poslední době i filmových), zejména ze života části romských dětí - je mnohdy velmi neradostná, často kritická.
Český helsinský výbor se zabývá m.j. i problémovými případy porušování
a ochrany lidských práv dětí, a snaží se je řešit ve spolupráci s přímými
účastníky a samozřejmě i s příslušnými státními orgány.
9
Zde je jeden z takových případů.
Obrátil se na nás dědeček nezletilého chlapce se žádostí o pomoc, neboť
mu prý sociální pracovnice chtějí odebrat vnuka a svěřit jej
do péče cizích lidí. Případ jsme převzali s tím, že pro nás je klientem dítě,
a že po vlastní rozvaze, co je pro ně nejlepším řešením, zaujmeme stanovisko. Rozjeli jsme se do malého českého města, velice vzdáleného Praze,
a zjistili jsme, že chlapec byl svěřen dědečkovi z otcovy strany do péče
hned po narození, neboť rodiče o něj nejevili zájem. Hlavní díl péče spočíval ovšem na nevlastní babičce chlapce, která se až do své smrti (v roce
1999) o hocha starala. Dědeček těžce nesl její odchod a nebyl schopen zabezpečit chlapcovy potřeby. Dokonce podlehl alkoholu a hracím automatům. Chlapec se potuloval po městě, a přitom se též seznámil se sympatickou prodavačkou z cukrárny, která mu často podstrčila nějakou
laskominu. Navštěvoval ji stále častěji, až se stalo pravidlem, že v cukrárně
trávil veškerý čas po škole až do večera. Jeho nová kamarádka mu
pomáhala s úkoly do školy, přišívala utržené knoflíky, občas spolu šli
do kina. Také její manžel se s chlapcem skamarádil a podnikali spolu
"chlapské akce", jako například hraní fotbalu či sledování sportovních
přenosů. Dědeček byl rád, že je o chlapce postaráno, a když mu byla v jeho bytě pro neplacení vypnuta elektřina a plyn, souhlasil, že chlapec bude
prozatím žít u svých nových kamarádů. Začal též využívat dobrotivosti
přátel svého vnuka a půjčoval si od nich peníze, které však zapomínal
vracet. Když mu jednou odmítli peníze půjčit, rozzlobil se, a řekl jim, že už
chlapce neuvidí. Zakázal mu, aby se s nimi stýkal.
Chlapcovi se však po kamarádech stýskalo, neboť mu s nimi bylo dobře.
Cítil, že v nich nalezl nové rodiče. Chodil k nim proto tajně. Ani oni nebyli
šťastni z takové situace. Šli proto za dědečkem, aby se spolu rozumně domluvili, jak věc vyřešit. Dědeček posléze souhlasil, že u nich chlapec může
dál žít. Po čase opět požádal o půjčení větší částky peněz, které bylo vyhověno. Když se však situace opakovala a dědeček zase vyhrožoval, že
chlapce odvede, obrátili se noví kamarádi chlapce na orgán sociálně právní
ochrany dětí, aby jim pomohl věc vyřešit ku prospěchu dítěte.
Sociální pracovnice zjistila, že dědeček propadl své hráčské vášni
do té míry, že není schopen poskytnout chlapci řádnou péči, zejména co se
týče plnění školních povinností. Avšak chyběly pádné důkazy, které by
umožnily soudní rozhodnutí o svěření chlapce do nové rodiny.
Práva dětí
10
Věc se zdála být nehybnou.
My jsme se do věci ponořili tak, že jsme se pokoušeli dělat prostředníky
mezi dědečkem a novými rodiči chlapce, a po čtyřech návštěvách jsme
dosáhli jejich dohody tak, že dítě bude bydlet u nové rodiny, a dědečka
bude každý den navštěvovat, s tím, že pokud u něj bude chtít strávit více
času, bude to možné. Samozřejmě jsme se řídili vlastním vyjádřením
chlapce, tehdy desetiletého, že má rád jak dědečka, tak své nové rodiče,
a nechce ztratit ani jednoho z nich. "Více legrace je ale - jak prohlásil u rodičů, protože spolu děláme úkoly, chodíme do kina, na fotbal a tak."
Bohužel nastal další negativní zlom, neboť dědeček si zjistil, že pokud bude
chlapec v nové rodině, budou jí na něj vypláceny sociální dávky, a dohodu zrušil. V tu chvíli jsme ztratili jakoukoli trpělivost s dědečkem, neboť
jsme pochopili, že motivem jeho jednání není blaho vnuka, ale materiální
zajištění jeho hráčské vášně.
Ve spolupráci se sociální pracovnicí jsme podali návrh na svěření dítěte
do péče nových "rodičů", který jsme podložili naším měsíčním intenzivním
působením, jež bylo v rámci systému sociálně právní ochrany nadstadardní. Nemohli jsme si už dovolit ten "luxus" nadále takto intenzivně pracovat
na jednom případu. Soudce naštěstí našemu návrhu vyhověl, a chlapec
nyní žije v nové rodině. (Případ pomáhala řešit Mgr. Petra Tomášková.)
Víme, že v mnoha soudních causách týkajících se dětí není rozhodováno
podle nejvyššího zájmu dítěte a podle jeho blaha, jak to jednoznačně doporučuje příslušná úmluva OSN.
Jak známo, Úmluva o právech dítěte se do značné míry týká také výchovné
a vzdělávací praxe škol. Přesto, že mnozí pracovníci a pracovnice naší školní
sféry už přijali jejího ducha i literu jako ideový základ své práce, mnozí dosud takto Úmluvu nepřijímají a ani ji nechápou.
Oč hlavně jde? Především jde o to, aby v českých školách panovalo výchovné
klima příznivé dětem bez rozdílu jejich sociální charakteristiky a založení, jejich všestrannému rozvoji a přípravě pro život v demokracii, pro aktivní lidství a občanství. Takovému rozvoji ovšem neprospívá konzervativně autoritářské ovzduší, s jakým se - bohužel - stále ještě setkáváme v mnohých
třídách a školách.
Dětem (jimiž rozumíme bytosti do 18 let) není mnohde dáván hlas
ve vyučování i v jiných školních činnostech, není jim pozorně nasloucháno.
11
Diskuse s dětmi, jejich námitky a poznámky jsou často považovány za nežádoucí, za něco negativního, místo toho aby se diskuse dětí provokovala, aby
postoje a názory dětí (byť ještě nevyzrálé či nesprávné) byly uznávány a citlivě opravovány, dotvářeny. K tomu jsou mj. zaměřeny moderní, aktivizující
metody výuky. (Podrobněji o tom ve stati Výchova k lidským právům.)
Zdravému a demokratickému rozvoji dětí ovšem rozhodně neprospívá ani
šikana, jejíž výskyt v českých školách je podle posledních výzkumů hrozivý,
až 40 procentní. Tento negativní jev je zřejmě - mimo jiné - projevem dosud
nepříznivého životního a výchovného klimatu v některých českých školách.
Nelze ovšem nechat bez pozornosti ještě jiné velmi negativní jevy v životě
dětí, především rodinném, jako je týrání, zanedbávání, zneužívání, ponižování aj. Požádali jsme vedoucí Krizového centra Linky bezpečí, aby nám pro
tuto zprávu poskytla přehled o tématech telefonických hovorů dětí. Zde je.
V roce 2001 přijala Linka bezpečí celkem téměř 712 000 telefonátů.
Z toho 4 055 telefonátů se týkalo problémů CAN (cel. 6% ze všech tematických rozhovorů).
Složení sledovaného jevu: tělesné týrání 46%, psychické týrání 5%, zanedbávání 12%, sexuální zneužívání 31%, znásilnění (15-18 let) 5%.
1190 telefonátů se týkalo šikany a rasových problémů (cel. 3% z celkového počtu tematických hovorů).
Složení sledovaného jevu: šikana ve škole 63%, šikana mimo školu 31%, etnické a rasové problémy 6%.
Krizové centrum Linky bezpečí provedlo v r. 2001 3 397 úkonů u celkem
276 klientů. 61 případů se týkalo primárně syndromu CAN. Z toho se týkalo 11% tělesného týrání, 8% psychického týrání, 61% sexuálního zneužívání,
21% zanedbávání. Přidáním 68 případů násilí v rodině, sporů o děti a rozvodových pří se sekundárně problematika násilí na dětech přeskupila takto:
tělesné týrání 6%, psychické týrání 54%, sexuální zneužívání 31%, zanedbávání 9%. Přesto, že tyto údaje nemohou poskytnout objektivní obraz o výskytu zmíněných jevů, vypovídají o něm mnohé. (Poznámka: CAN znamená
v odborném jazyce "child abuse and neglect", česky: zneužívání a zanedbávání.)
Všem těmto problémům života dětí je nezbytné věnovat soustředěnou
a kritickou pozornost. Slabým článkem je stále monitorování a výzkum problematiky práv dětí a jejich společenské situace z různých hledisek.
Práva dětí
12
Hodnocení vládních zpráv o implementaci Úmluvy výborem OSN ukazuje
nejen že Česká republika má v této oblasti mnohé nedostatky (Dunovský
2001), ale zprávy samy nevypovídají dostatečně o tom, jaká je reálná situace
na poli naplňování dětských práv u naší dětské populace, o přehledném
a strukturovaném obrazu podob života našich dětí ani nemluvě. Ani nevládní zprávy tento nedostatek neodstraňují.
Tak zůstává jediným přehledným a komplexním pokusem o zmapování sociálních prostorů českých dětí, různých podob a problémů dětství situační
analýza "Děti v České republice 1996" vydaná Českým výborem pro UNICEF. Ani
aktuální, přehledná a přínosná publikace Petra Saka "Proměny české mládeže"
(2000) tyto mezery nezaplňuje a nedostatky neodstraňuje, přestože se zaměřuje na výzkum řady důležitých oblastí. Zabývá se totiž mládeží, tedy věkovou kohortou od 15 let výše - s horní hranicí 26, popř. 30 let.
Projekty podané za účelem vyplnění těchto mezer nebyly(!) doposud podpořeny, a tak stále chybí nejen přehled jednotlivých dílčích výzkumů a statistik mapujících nejrůznější oblasti současné podoby dětství a problémy s nimi
spojené; chybí i funkční tuzemská koordinace (o mezinárodní nemluvě). Chybí
jasná a srozumitelná kritéria pro sběr dat a jejich kategorizaci, aby bylo možné
provádět validní a smysluplná srovnání jak dílčích domácích výzkumů, tak
domácích studií s výzkumy zahraničními a mezinárodními. Nebyl doposud ani
přeložen manuál "Implementation Handbook for the Convention on the Rights
of the Child" připravený a vydaný UNICEF v roce 1998. (Pro počátek by stačilo přeložit alespoň tzv. "Implementation checklists", které v souvislosti
s každým jednotlivým článkem uvádějí seznam položek, jež by měly být sledovány, a otázek, jež by si měli klást ti, kteří monitorování provádějí.)
Na poli výzkumu nacházíme zatím jen zcela ojedinělé domácí studie, které
se pokoušejí přiblížit a popsat dosud nezmapované oblasti v oblasti dětských
práv, právního povědomí, výchovy k demokracii a participaci dětí na životě
společnosti. Z mezinárodně srovnatelných jmenujme alespoň mezinárodní
výzkum občanské výchovy IEA, výzkum UNICEF "Young Voices" a výzkum pojetí práva a právního povědomí, který probíhá ve spolupráci s Norskem, Estonskem a USA na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské university.
Mezinárodní výzkum občanské výchovy IEA (Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků vzdělávání) proběhl v 28 zemích a zahrnoval 90 tisíc čtrnáctiletých (jen v České republice zahrnoval 148 škol a 3607 žáků). Zabýval se
mj. otázkami výchovy k demokracii, občanství, právy a povinnostmi,
13
přípravou na občanský a veřejný život, národní identitou, sociální soudržností, participací a diskriminací (Křížová a kol. 2001; Torny-Purta, Lehmann,
Oswald, Schulz 2001).
Výzkum UNICEF "Young Voices" (Mladé hlasy) zahrnul 15 200 dětí a mladých lidí z 35 zemí včetně ČR. V každé zemi bylo provedeno 400 rozhovorů
s dětmi (ve věku 9-13) a mladými lidmi (ve věku 14-17). Rozhovory proběhly v době mezi prosincem 2000 a únorem 2001.
Výzkum pojetí práva a právního povědomí u školních dětí bude zřejmě vzhledem k nedostatku finančních prostředků - předčasně ukončen, přesto
však jeho dosavadní výsledky ukazují, že právní povědomí v oblasti dětských
práv se u českých dětí - na rozdíl od norských a amerických - omezuje zejména na práva pasivní, protektivní; povědomí o aktivních, participačních
právech je u českých školáků nižší než u dětí z Norska a USA. I zde se tak
potvrzují některé odlišnosti české populace, shledané ve výzkumech IEA
a UNICEF.
Je třeba, aby podobné výzkumy nezůstaly ojedinělými vlaštovkami,
a aby se započatá mezinárodní spolupráce na tomto poli dále rozvíjela
i za pomoci a podpory institucí, které mají problematiku dětí a rodiny v náplni svých rezortů (MŠMT, MPSV, MV, MSp a MZ). Zároveň je nutné koordinovat výzkumné aktivity jednotlivých pracovišť a týmů, které se dětstvím
a dětmi v souvislosti s naplňováním Úmluvy o právech dítěte zabývají.
V této souvislosti stále postrádáme jakousi "synopsi", která by se propojováním, informováním a koordinací monitorování a výzkumů zabývala.
Dosavadní pokusy o naplňování těchto úkolů se prozatím nepodařilo dovést
ku zdárnému konci, především z důvodů nedostatku lidských a finančních
zdrojů.
Práva dětí
14
Literatura:
Dunovský J.: Plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice podle hodnocení Výboru OSN pro dětská práva. Česko-Slovenská pediatrie roč. 56;
10/2001
Kovařík J., Kukla L.: Děti v České republice 1996, Situační analýza; Český výbor pro UNICEF 1996
Kovařík J., Kukla L.: Situation Analysis of Children in the Czech Republic
1998, Czech Committee for UNICEF, 1998
Křížová I. a kol.: Znalosti, dovednosti a postoje čtrnáctiletých žáků
v oblasti výchovy k občanství, Zpráva o výsledcích mezinárodního výzkumu;
Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2001
Sak P.: Proměny české mládeže, Petrklíč 2000
Tornay-Purta J., Lehmann R., Oswald H., Schulz W.: Citizenship and Education in Twenty-eight Countries, Civic Knowledge and Engagement at Age
Fourteen. Eburon Publishers, Delft, Netherlands, 2001
UNICEF: Young Voices - CEE/CIS and Baltic States Report - Subregional Report, June 2001
UNICEF: Mladé hlasy - Výzkum názorů dětí a mladých lidí. Český výbor pro
UNICEF, Pracovní text, Praha 2001
Mgr. Petra Tomášková
PhDr.Věduna Bubleová, PhDr. Jiří Kovařík
Středisko náhradní rodinné péče
PhDr. Hana Halfarová
Krizové centrum Linky bezpečí
15
NÁHRADNÍ PÉČE O DĚTI
1. Popis problematiky
V České republice žije - podobně jako v jiných evropských zemíchpřibližně 1% dětí (kolem 18 000 dětí), které nemohou vyrůstat ve své vlastní, biologické rodině. Pouze 2% z této skupiny jsou úplní sirotci, ti však nejčastěji vyrůstají u někoho z příbuzných. Většina opuštěných dětí tedy svou
vlastní rodinu (nebo alespoň jednoho z rodičů) má, ale ta se o ně z nejrůznějších důvodů nemůže, nechce nebo neumí starat. Oproti jiným opuštěným dětem žijícím mimo rodinu ve vyspělých evropských zemích však naše
děti nemají stejnou naději vyrůstat v "normálním rodinném prostředí";
především proto, že u nás dosud nejrozšířenější formou péče o opuštěné děti
je péče ústavní.
Domníváme se, že následující údaje o mnohém vypovídají, dokreslují
a popisují současnou úroveň péče o děti žijící mimo vlastní rodinu.
Statistické údaje k 31.12.2000
Počet obyvatel v ČR
10.278.098
Počet dětí (0-14)
1.707.204
91.169
Počet narozených dětí v r. 2000
Počet umístěných dětí v r. 2000
Do adopce
Do pěstounské péče
Do péče jiného občana než rodiče
Do ústavní výchovy
Do ochranné výchovy
566
417
907
2.117
71
Počet dětí v ústavních zařízeních (zaokrouhleno)
Kojenecké ústavy a dětské domovy do 3 let
Dětské domovy a Zvláštní školy internátní
Dětské výchovné ústavy
Výchovné ústavy pro mládež
Ústavy sociální péče
1.720
5.400
1.000
1.400
10.480
16
Nejčastější důvody přijetí do ústavní výchovy
Zdravotní
Zdravotně sociální
Sociální
434
350
1.058
K současným problémům systému náhradní rodinné péče (dále jen NRP) konečně již diskutovaným a alespoň částečně řešeným - podle našeho názoru patří:
- novela zákona o rodině;
- roztříštěná, nejednotná koordinace NRP;
- zdlouhavost, nepružnost procesu umísťování dětí;
- nedostatečná komunikace a spolupráce všech institucí v oblasti NRP;
- umísťování dětí se speciálními potřebami a dětí romských;
- příprava a vzdělávání žadatelů o NRP a následně vedení (supervize)
nových rodin;
- dlouhodobá podpora náhradních rodin,dlouhodobé výzkumy, sledování;
- perspektiva a pomoc dětem po období zletilosti (chráněná bydlení, studium apod.); alternativní formy NRP (krátkodobá pěstounská péče, profesionální pěstounská péče aj.);
- problematika mezinárodní adopce.
Domníváme se, že můžeme vyslovit některá doporučení, která by tento
stav zlepšila:
- zajistit pravidelné semináře, praktická cvičení pro pracovníky na všech
úrovních NRP (OSPOD OÚ, krajské úřady, psychologické poradny
- byli přijati noví pracovníci bez zkušeností s NRP);
- povýšit statut sociální pracovnice - mediální podpora, vzdělání
a další vzdělávání;
- zvýšit počet sociálních pracovnic na jednotlivých úsecích sociálně-právní
ochrany dětí a mládeže s konkrétním zaměřením např. na sanaci
rodiny, terénní práci, práci v NRP apod.;
- snížit počet případů, tzv. "caseload", které připadají na jednu sociální pracovnici;
- zavést alternativní formy NRP;
- zdokonalovat systém NRP.
17
Domníváme se, že můžeme doporučit i určitý postup prevence ústavní výchovy, který spočívá na těchto principech:
- maximální snaha o sanaci a zachování biologické rodiny dítěte;
- prevence sociálního osiření - snaha, která v případě rizikových
a ohrožených rodin začíná již v průběhu těhotenství, popřípadě nejpozději v porodnici (modifikace programu "Healthy Families");
- snaha o co nejefektivnější nalezení vhodného náhradního rodinného
prostředí, např. osvojení a pěstounská péče (PP);
- umístění dítěte do přechodného neutrálního prostředí podobajícího
se přirozenému prostředí - zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
např. azylové domy pro děti, dětské domovy rodinného typu;
- umístění dítěte do zařízení, které se nejvíce podobá rodinnému prostředí,
např. dětské domovy rodinného typu, alternativy PP - profesionální PP
apod.;
- hledání dalších možností - např. umístění dítěte do mezinárodní adopce.
2. Legislativní stránka problému
2.1. Připomínky k novele zákona o rodině
Po třech letech účinnosti novely zákona o rodině se potvrdila obava pracovníků v oblasti NRP, že tento zákon bude mít vážné dopady na život dětí žijících v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Výrazně se prodloužila
délka pobytu dětí v institucích (v průměru o jeden rok), snížily se počty dětí
do adopce a nežádoucím způsobem se posunul věk dětí přijímaných do
náhradních rodin. Již před přijetím zákona jsme upozorňovali na výsledky
dlouhodobých výzkumů a zahraniční zkušenosti, které dokazují, že právě věk
dětí, kdy jsou přijímány do nové rodiny, výrazně ovlivňuje jejich další vývoj
a následně určuje jejich postavení v dospělém věku.
Domníváme se, že po dvou letech vidíme zřetelněji negativní působení tohoto zákona (přesněji: těch jeho ustanovení, která se týkají posuzování nezájmu rodičů o dítě). Jak nám bylo doporučeno Kanceláří prezidenta republiky
ze dne 24.4.1998:
"… je vždy možnost u subjektů, které mají zákonodárnou iniciativu, iniciovat
změny přijaté úpravy". Domníváme se, že právě tato zpráva by měla tyto
změny iniciovat.
18
2. 2. Připomínky k zákonu o sociálněprávní ochraně dětí
Zatím nemůžeme hovořit o konkrétních dopadech zákona, ale z jednotlivých případů, reflexí z terénu a našich vlastních pozorování bychom rádi upozornili na několik problémových okruhů, které se objevily.
- Byly sice posíleny počty sociálních pracovnic, ale velký počet případů
a s tím spojené administrativy jde na úkor kvality vlastní sociální práce.
- Na jednu sociální pracovnici pro NRP připadá v průměru 80 - 100
klientů, což ji zcela zákonitě vzdaluje od terénní sociální práce (samy
sebe vidí jako "úřednice", ne sociální pracovnice); doporučujeme, aby
počet aktuálních klientů nepřesahoval počet 50.
- Problematická je spolupráce se soudy (dlouhé lhůty řízení, nedodržování
Úmluvy o právech dítěte apod.).
- Je nutné vymezit, urychlit a zjednodušit provádění mezinárodní
adopce.
3. Nové trendy, nové projekty v NRP - Co stále chybí?
Terapeutická či profesionální pěstounská péče.
V posledních letech bohužel ubývá žadatelů o náhradní rodinnou péči,
především pro skupinu opuštěných zdravotně a sociálně znevýhodněných
dětí. Proto se hledají možnosti nového řešení této situace a zavádějí se nové,
alternativní formy náhradní rodinné péče. Domníváme se, že novou naději pomoci opuštěným dětem skýtá terapeutická či profesionální pěstounská péče,
která je ve vyspělých zemích úspěšně již několik let využívána a je použitelná
i v našich podmínkách. Vycházíme především z rakouského modelu, který se
zdá být lépe aplikovatelný v našich podmínkách. Obdobné modely existují
ovšem i v jiných zemích, a mohou být pro nás také velmi inspirativní.
Model "profesionální, sociálněpedagogické či terapeutické péče" je založen
na těchto východiscích:
- Je stále mnoho opuštěných dětí, vyžadujících zvláštní péči (děti s vrozenými vývojovými vadami, děti se zvláštními vývojovými riziky, děti
duševně či tělesně postižené, děti s problematickými rodiči - nemocnými, tělesně postiženými, drogově závislými, alkoholiky, odsouzenými aj.).
- Je málo žadatelů o náhradní rodinnou péči pro tyto děti, které vyžadují zvláštní péči.
- Tato zvláštní péče je často natolik náročná, že vyžaduje odbornou
přípravu, výcvik a dlouhodobou supervizi.
19
- Za tímto účelem by měla vzniknout profese pěstoun-terapeut, jejíž
využitelnost by nebyla omezena jen na oblast náhradní rodinné péče,
ale byla by uplatnitelná i v dalších oblastech sociální péče.
- Profesionální pěstouni by měli být speciálně proškoleni a v odborných
kursech seznámeni s psychologií, pedagogikou, zdravotními a sociálněprávními okruhy problematiky těchto dětí, měli by projít speciálně
zaměřeným sociálně-psychologickým výcvikem. V ideálním případě by
byli již vystudovanými odborníky v některém z těchto oborů.
Hlavním smyslem profesionální pěstounské péče je přijímání dětí vyžadujících zvláštní péči na krátkodobé až dlouhodobé pobyty, určité azylově-terapeutické období, po které bude stanovena psychosociální a zdravotní diagnóza i prognóza dítěte.
V optimálním případě, při souběžné citlivé a účelné práci, bude moci být
dítě navráceno do původní rodiny; jinak pro ně bude vyhledána rodina
náhradní, která má možnost s dítětem se postupně seznámit a přijmout je
do své péče. Tento projekt by mohl být modelovým projektem a sloužit
k dalšímu rozšíření u nás (to však bude záležet především na schopnosti
a charakteru pěstounské rodiny). Cílem tohoto modelu je tedy prevence sociálního osiření a prevence ústavní výchovy. V první řadě je však nutné
pokusit se zachovat biologickou rodinu při selhání rodinné péče, kdy nastupuje okamžitá intervence, podpora a sociálně-psychologická a zdravotní péče.
Domníváme se, že tato zařízení by mohla být využívána i k dalšímu záměru,
který u nás také chybí a je praktikován jen velmi ojediněle, a tím je možnost
vzdělávání, poradensko-relaxačních a respitních (odlehčujících) setkání pro
pěstounské rodiny. Z našich zkušeností, potřeb pěstounských rodin a dlouhodobých výzkumů je zřejmé, že po vzniku nového svazku je třeba další podpory i pomoci rodině a dětem, průběžné sledování vývoje dětí a stálá, citlivá
podpora, založená na vzájemném poznání a důvěře. Proto bychom velice rádi využili toto zařízení pro pravidelná víkendová či prázdninová setkání pěstounských rodin, kde by měly možnost vzájemně se blíže poznat a hovořit
o svých problémech i každodenních starostech za účasti odborníků.
Domníváme se, že k zajištění profesionální či terapeutické péče by mohlo dojít okamžitě, bez změny legislativy, a to přeměnou současných zařízení pro
20
výkon pěstounské péče, kde by několik pěstounských párů bylo speciálně
proškoleno k výkonu této péče.
PhDr. Věduna Bubleová
PhDr. Jiří Kovařík
Středisko náhradní rodinné péče, Praha
21
PROSAZOVÁNÍ POLITIKY
ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ
MUŽŮ A ŽEN NA TRHU PRÁCE
Jedním ze stěžejních pilířů demokratické společnosti je zásada rovnosti
všech občanů. Nedílnou součástí uskutečňování této zásady je mimo jiné
vytváření podmínek pro realizaci rovných příležitostí pro muže i ženy.
Skutečná úroveň dosažení rovných příležitostí pro muže a ženy je pak jedním ze základních hodnotících prvků při posuzování úrovně stavu celé
společnosti. Významnou oblastí, kde by se prosazování politiky rovných
příležitostí pro muže a ženy mělo projevovat, je trh práce.
Základním mezinárodněprávním dokumentem, který byl obecně
k zajištění a ochraně rovnoprávnosti mužů a žen přijat, je Úmluva
o odstranění všech forem diskriminace žen (dále jen "Úmluva"), sjednaná
zástupci členských zemí OSN v roce 1979. Úmluva byla tehdejší Československou socialistickou republikou ratifikována, a posléze vyhlášena ve Sbírce
zákonů jako zákon pod č. 62/1987. Po rozdělení federace nově vzniklá Česká
republika převzala mimo jiné i závazky plynoucí z Úmluvy. Úpravu realizace
práva na zaměstnání obsahuje čl. 11 Úmluvy. Kromě práva na práci, práva
na svobodnou volbu povolání, práva na ochranu zdraví a pod. obsahuje čl.
11 též právo na stejné příležitosti v zaměstnání, včetně používání stejných
kritérií výběru v zaměstnání, právo na postup, ale i právo na stejnou odměnu
(včetně výhod a zacházení), pokud jde o práci stejné hodnoty.
Právní řád ČR však přímé zapracování otázky rovných příležitostí (zejména formou výslovného zákazu diskriminace ) do konkrétních právních předpisů včetně úpravy sankcí za porušení takového zákazu - dlouho neobsahoval.
Ke změnám došlo až s ohledem na připravovaný vstup ČR do EU a s tím spojené slaďování tuzemských právních předpisů s právem EU. Situace v oblasti
legislativy se však radikálně změnila 1. 1. 2001. K tomuto datu nabyla účinnosti rozsáhlá novela zákoníku práce, která komplexně upravuje zákaz
diskriminace zaměstnanců na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální
orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odboProsazování politiky rovných příležitostí mužů a žen na trhu práce
22
rových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Výjimkou jsou pouze případy, kdy tak
stanoví zákon (zákaz práce v podzemí, práce zakázané těhotným ženám
apod.), popř. jsou dány důvody spočívající v předpokladech, požadavcích
a povaze konkrétního zaměstnání, jež jsou pro výkon konkrétního zaměstnání nezbytné (např. modelky, obsazování rolí v divadle či ve filmu apod.).
Na uvedenou novelu zákoníku práce pak přímo navazují novely zákona
o mzdě a zákona o platu, účinné od. 1. 1. 2001. Ženám i mužům náleží
u téhož zaměstnavatele za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejná
mzda (plat). Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné
nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná
ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejných nebo
srovnatelných schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance, při stejné
nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Pokud zaměstnavatel pro odchylný postup nemá objektivní odůvodnění (např. v konkrétním
regionu je nouze o určitá povolání, a proto musí zaměstnavatel při získávání
nových zaměstnanců uchazeče finančně motivovat), jedná se o projev
diskriminace.
Přestože existují platné právní předpisy, které diskriminaci zakazují,
po roce 1989 se s rozvojem soukromého podnikání s novým, dosud prakticky neznámým jevem, totiž nezaměstnaností, mezi některými zaměstnavateli i zaměstnanci vžilo určité přesvědčení, že v pracovně právních vztazích
neplatí obecná, zákonem stanovená pravidla, ale platí pravidla stanovená zaměstnavatelem.
Z mnoha různých důvodů mezi diskriminovanými zaměstnanci převažují ženy (tyto důvody jasně specifikoval sociologický průzkum realizovaný
agenturou DEMA v roce 2001). Vzhledem ke skutečnosti, že ČR je teprve
v počátečních fázích zavádění principu rovnosti příležitostí mužů a žen
na trhu práce, lze tedy do budoucna očekávat určité změny v postojích zaměstnavatelů i žen samotných. Ženy sice v současné době mají právní
možnosti, jak se proti projevům diskriminace ze strany zaměstnavatelů
bránit, ale často k tomu nemají odvahu (zejména proto, že mají obavy
z reakce okolí). Ženy často nemají ani dostatek informací, nejsou si jisty, zda
konkrétní jednání zaměstnavatele diskriminací skutečně je, a nevědí, jakým
způsobem by se měly případně bránit. Zároveň se však vyskytují případy, kdy
diskriminace žen není považována za něco nenormálního, ale za součást
23
určité kultury (zvyklostí). Není ostatně tak vzdálená doba, kdy se nad diskriminačními inzeráty v tisku nikdo ani nepozastavil.
Při přijímání do zaměstnání jsou však ženy diskriminovány stále,
a někdy to ani ony samy nepovažují za něco nepřístojného (uchazečku často ani nenapadne, že dotaz budoucího zaměstnavatele na počet a věk dětí
nesmí být součástí přijímacího pohovoru). Toto jsou však praktiky, které
jsou více či méně zřejmé. Nejméně (skoro vůbec) však jsou prokazatelné praktiky, které často zabraňují ženám v přístupu (postupu) do vedoucích míst (to platí jak v zaměstnání, tak ostatně i v politickém životě).
Obecným problémem je navíc obtížná umístitelnost na trhu práce nezaměstnaností nejvíce ohrožených skupin obyvatelstva, např. žen pečujících
o malé děti, absolventek, žen zdravotně handicapovaných a žen nad 45 let
věku. Důsledkem uvedených problémů je pak takové zacházení zaměstnavatelů se zaměstnanci, které lze často kvalifikovat jako porušování práv
zaměstnanců, neboť je v rozporu se zákonem; ať už se týká obsahu pracovních smluv, výše mezd, pracovní doby, doby odpočinku, šikany
v zaměstnání, nežádoucího chování sexuální povahy apod.
Český helsinský výbor, který se problematikou ženských práv obecně a zejména pak problematikou rovných příležitostí mužů a žen zabývá dlouhodobě, společně s dalšími partnerskými organizacemi realizoval v době
od července 2000 do června 2001 roční projekt (považovaný za pilotní)
"Rovné příležitosti na trhu práce", který byl schválen Evropskou komisí
v rámci 4. akčního programu pro rovné příležitosti. Zkušenosti z realizace
zmíněného projektu ukázaly, že obecné postavení žen na trhu práce je neutěšené. Například většinu zaměstnavatelů při vstupním pohovoru zajímal
věk uchazečky, rodinný stav, počet dětí a jejich věk, popř. zda má žena někoho, kdo bude její děti hlídat v době jejich nemoci. Obecně známou věcí (ostatně potvrzenou i sociologickým výzkumem provedeným agenturou DEMA)
jsou rozdíly v odměňování mužů a žen při výkonu stejné práce. Na pomoc
ženám, které se cítí na trhu práce diskriminovány, byly v rámci výstupu
z uvedeného projektu vydány mimo jiné publikace "Jak dosáhnout rovnosti
na trhu práce" a "Nedej se - rozhoduj za sebe". V individuálních případech bylo ženám poskytováno právní poradenství, jež bude do budoucna rozšířeno,
ve vybraných případech i o možnost bezplatného advokátního zastupování
v soudních sporech.
JUDr. Jaroslava Štamberková
Autorka působí v OPA ČHV.
Prosazování politiky rovných příležitostí mužů a žen na trhu práce
24
DOMÁCÍ NÁSILÍ (mezi partnery)
Přístup státu k problematice domácího násilí
V ČR začíná státní správa pod tlakem nestátních organizací obracet pozornost k tabuizovanému problému, jakým dosud je domácí násilí. Výrazem
tohoto obratu je mimo jiné i formulace některých priorit vlády ČR v roce
2001 a pro rok 2002 (uskutečnit informační kampaň o nepřijatelnosti
domácího násilí, iniciovat vznik interdisciplinárních týmů pro řešení případů
domácího násilí). Bohužel je třeba konstatovat, že tyto priority mají prozatím ryze formální podobu, neboť se příslušným orgánům dosud nepodařilo
realizovat žádný z vytýčených cílů. Lze tedy doufat, že v roce 2002 dojde
v tomto směru ke zlepšení přístupu státních orgánů, a budou tak naplněny
stanovené úkoly v boji proti domácímu násilí a v pomoci jeho obětem.
Nestátní organizace, které jsou v bezprostředním živém kontaktu s obětmi
tohoto druhu násilí, navrhují systémová opatření od organizačních změn až
po novely zákonů. Rovněž zpracovávají dílčí odborné studie, analýzy,
dotazníková šetření, shromažďují a prezentují zahraniční zkušenosti.
Bohužel i přes výše popsané aktivity zůstává často situace rodin
postižených domácím násilím stejná. Toto konstatovala (v létě roku 2001)
i zpráva výboru OSN pro lidská práva, která výslovně poukazuje na nedostatečnou ochranu obětí domácího násilí v České republice.
Klíčové problémy současného přístupu k domácímu násilí
Většina postupů proti násilí, postupů, jež garantuje stát, je vyladěna
na násilí mezi cizími lidmi. Domácí násilí se však odehrává mezi blízkými
lidmi. Pachatel a oběť jsou citově, sociálně a ekonomicky vzájemně závislé,
blízké osoby. Násilí vůči partnerovi, páchané nejčastěji v soukromí bytu či domu, ohrožuje nejdříve důstojnost, pak zdraví a nakonec i život oběti. To už
jsou hodnoty, které je stát povinen chránit. Politika státu vůči domácímu
násilí musí být jasně deklarována.
Bez pomoci zvenčí nemá oběť ani pachatel šanci z rozjetého vlaku
domácího násilí vystoupit. Oběti chybí síla a prostředky řešení, pachatel o ně
nemá zájem. Dokonce i když jednotlivé incidenty prosáknou ven ze zavřených dveří a vyplní lékařskou zprávu či policejní protokol, reálně se nic
25
nezmění. Agresor i oběť jsou ponecháni napospas dalším peripetiím násilí.
Neexistuje totiž státem garantované místo, které by zajišťovalo prevenci a intervenci pro postižené rodiny.
Specifickým znakem domácího násilí je opakování a postupný nárůst intenzity jednotlivých incidentů. Pro policejní, ale často i správní postup, je
podstatné, že jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí
dosahovat prahu trestné činnosti. V oficiální (policejní) reakci a verzi je tudíž
lze bagatelizovat či zcela přehlížet. V praxi to pak znamená, že oběť musí
vyčkat, dokud u ní nenastanou takové následky, které překročí "šedou zónu"
mezi morálkou a zákonem. Takový moment zlomu sice udává platný trestní
zákon, ale ten řeší pouze eventuální postih pachatele, nikoli ochranu oběti před
pokračujícím domácím násilím.
V nemálo případech pak končí domácí násilí tragicky. Chybí totiž procedury
včasné a rychlé intervence, blokující opakování incidentů partnerského násilí.
Postup policie při kontaktu s domácím násilím se opírá o všeobecně platné zákony a normy. Policisté v našich podmínkách se na místě domácí rozepře
řídí především trestním zákonem, zákonem o přestupcích a zákonem o policii. Ve srovnání s řadou jiných států (Rakousko, Švédsko, Velká Británie,
USA) tak setrvávají v tradiční roli policie jako převážně represivní složky.
Jejich povinnosti směřují především k osobě pachatele a ke stíhání trestných
činů, otázka účinné pomoci oběti u nich většinou stojí stranou. Oběť je
dnes v situaci, kdy si svou (fyzickou) bezpečnost a (lidskou) důstojnost
musí zajistit na své vlastní náklady, například útěkem do azylového domu.
Stát a jeho instituce se zatím nepřihlásily k ochraně a zajištění lidských, ale
také sociálních práv obětí domácího násilí.
Zásady prevence a intervence v případech domácího násilí
Hlavním cílem prevence a intervence v případech domácího násilí není
primárně stíhat a potrestat pachatele, nýbrž pomoci partnerskému vztahu
zastavit násilné incidenty vhodným zásahem z vnějšku. Pomoci odstranit
násilí mezi partnery je leitmotiv všech oficiálních aktivit, který musí stát a jeho instituce věrohodně prezentovat občanské veřejnosti. Tím je jasně řečeno,
že izolovanými tvrdými opatřeními vůči pachateli nelze problém domácího
násilí vyřešit.
Domácí násilí
26
Ani oběti domácího násilí nevolají většinou po tvrdé represi, naopak jejich
hlavní potřebou je žít slušný lidský život v partnerském svazku bez násilí. Je
tedy třeba hledat ucelený a diferencovaný systém opatření, který by postihl
různé podoby a stupně domácího násilí, a dával čas i šanci na ozdravení
nemocného vztahu tam, kde ještě oba partneři, tj. pachatel i oběť, mají vůli
k nápravě, tedy systém, který by ochránil oběť tehdy a tam, kde udržení
vztahu již nepřichází v úvahu.
Prevence i intervence garantovaná státem by měla začít u tří uzlových
bodů, jimiž jsou: informovanost, ochrana oběti a konfrontace pachatele s oficiální reakcí.
Aktivity Bílého kruhu bezpečí
pokud jde o pomoc obětem domácího násilí
Již více než čtyři roky je problém domácího násilí jednou z priorit činností Bílého kruhu bezpečí (BKB). Odrazem této skutečnosti jsou aktivity
uskutečněné v této oblasti (lokální monitoring, dotazníkové šetření klientů
BKB, výcvik poradců BKB i ostatních profesionálů, zahraniční stáže, právní
analýza problému domácího násilí, vydání manuálu pro lékaře a střední
zdravotní personál zaměřený na včasnou detekci a vhodnou reakci na domácí násilí, zjištěné u pacientů, příprava projektu zaměřeného na výcvik policistů pro práci s obětí trestného činu za spolupráce s Ministerstvem vnitra, práce na analýze praxe ve třech evropských státech (U.K., Finsko, Nizozemí)). Oběti domácího násilí tvoří zhruba 38 % všech klientů přicházejících hledat pomoc v některé ze šesti poraden Bílého kruhu bezpečí.
První sociologický výzkum ohledně povědomí o domácím násilí
v České republice
Na jaře roku 2001 se uskutečnil první reprezentativní sociologický výzkum
obyvatel České republiky starších 15 let zaměřený na problematiku domácího
násilí. Tento výzkum provedla pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris agentura
STEM. Velikost výběrového souboru zahrnovala 1724 respondentů, kteří byli vybráni kvótní metodou, aby reprezentovali populaci z hlediska pohlaví, věku,
vzdělání, velikosti bydliště a regionu. Výzkum měl tři věcné okruhy šetření:
povědomí o domácím násilí, postoje k domácímu násilí a osobní zkušenosti
s domácím násilím.
27
A nyní několik statistických zjištění. Každý šestý občan ČR přiznává násilí ve
svém partnerském vztahu, tzn. že domácím násilím v České republice trpí
minimálně 16 % populace ve věku od 15 let. Charakteristickým znakem
domácího násilí v naší zemi je jeho dlouhodobost a převaha násilí fyzického,
které je provázeno psychickým týráním.Tři pětiny populace starší 15 let znají
případy násilí mezi partnery z doslechu, více než čtvrtina se s ním setkala přímo (jako svědek, jako oběť, případně jako násilník). Dvě třetiny našich občanů
soudí, že domácí násilí je závažný jev, o němž nelze mlčet. Společnost nemůže
domácí násilí tolerovat, protože je rodina sama nevyřeší - to je názor většiny
naší populace (71 %). Celé čtyři pětiny občanů jsou přesvědčeny, že k projevům domácího násilí nesmí zůstat okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie)
lhostejné. Avšak každý druhý člověk by tváří v tvář domácímu násilí váhal
s pomocí, nebo by to nechal bez povšimnutí. V naší zemi lidem chybí informace o tom, jak se domácímu násilí bránit. Dostatek takových informací má
totiž jen necelá pětina obyvatel ČR. Dvě třetiny obyvatel ČR se mylně domnívají, že napohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí. Tři pětiny
občanů jsou pod vlivem mýtů a předsudků přesvědčeny, že oběťmi domácího
násilí se stávají jen slabé a bojácné ženy. V 84 % našich domácností zakalených násilím vyrůstají děti. V 69 % z těchto domácností se násilí mezi
dospělými partnery dokonce odehrává v přítomnosti dětí.
Linka DONA - linka pomoci obětem domácího násilí
Od 11. září tohoto roku funguje v nepřetržitém provozu a v celostátním měřítku Linka DONA, linka pomoci obětem domácího násilí. Krizová
linka pro pomoc obětem domácího násilí je první službou tohoto druhu, fungující na území České republiky. Její spuštění je možno považovat za první
krok při vytváření systému adekvátní reakce na tak závažný jev, jakým bezesporu domácí násilí je. Zkušenosti ze zahraničí poukazují na skutečnost, že
služba tohoto druhu účinně podporuje oběti domácího násilí, neboť nabízí
snadno dosažitelnou radu a podporu poskytovanou při zaručení úplné
anonymity volajícího. Těžiště práce linky spočívá v poskytování pomoci
obětem domácího násilí, jeho svědkům, ale též příbuzným a známým obětí.
DONA též nabízí informace pomáhajícím odborníkům, kteří se v rámci
výkonu své profese dostávají do živého kontaktu s obětmi domácího násilí.
Konzultanti linky poskytují okamžitou odbornou psychologickou, právní, organizační a morální podporu obětem domácího násilí, umožní jim zorientovat se v systému sítě státních i nestátních zařízení. Linka DONA obdržela
Domácí násilí
28
v období od 11.9.2001 do 31.12.2001 1 500 telefonátů, z nichž se většina
(60 %) týkalo přímo problému domácího násilí. V 70 % byla Linka DONA kontaktována přímo obětí domácího násilí, ve zbývajících případech se jednalo
o tzv. zachránce či pomáhající odborníky. Domácí násilí mělo ve zjištěném
vzorku charakter násilí trvajícího v průměru 1 - 3 roky; šlo o násilí, které mělo podobu fyzického i psychického týrání, nejčastěji páchané mužem na své
manželce.
Informační a osvětová kampaň
V průběhu roku byla občanským sdružením Bílý kruh bezpečí realizována
celostátní informační a osvětová kampaň za finančního přispění společnosti
Philip Morris ČR a čtyř mediálních partnerů (TV Prima, Právo, Mona a Asociace venkovní reklamy). Kampaň byla zahájena v květnu roku 2001 tiskovou
konferencí k výsledkům prvního reprezentativního výzkumu o domácím
násilí v České republice, provedeným agenturou STEM. Kampaň probíhala
do konce roku. Jejím druhým vrcholem bylo spuštění non-stop krizové Linky
DONA - Linky pomoci obětem domácího násilí 11. 9. 2001.
Svým rozsahem se jednalo o unikátní sociální kampaň v hodnotě 24 mil.
korun, která byla věnována závažnému společenskému problému.
Perspektivy v roce 2002
V roce 2002 bude Bílý kruh bezpečí za finanční podpory společnosti Kraft
Foods ČR a ve spolupráci se Sdružením azylových domů ČR
realizovat projekt KORMIDLO, zaměřený na výcvik pracovníků azylových
domů v ČR pro efektivní práci s obětmi domácího násilí. Za současného
stavu neexistence komplexního systému pomoci v ČR se ukazuje jako velmi
efektivní investovat do dalšího vzdělávání těch profesionálů, kteří jsou
v přímém kontaktu s obětmi domácího násilí.
PhDr. Ludmila Čírtková,
psycholožka, dobrovolná poradkyně BKB,
členka jeho představenstva
Mgr. Zuzana Franková,
právnička, dobrovolná poradkyně BKB, vedoucí Linky Dona
Poznámka red.: Samozřejmě, pod pojmem domácí násilí se skrývá
i násilí na dětech a násilné chování vůči seniorům. K těmto okruhům se vyjadřují autoři statí Ochrana lidských práv seniorů a Práva dětí.
29
OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV SENIORŮ
Ochrana lidských práv seniorů a úroveň péče o ně se stává rok od roku závažnějším problémem. Ve srovnání se západními zeměmi nemáme uspokojivý stav jak v péči o staré lidi (v rodinách, pečovatelských domech, ústavech
či penzionech), tak v zachovávání jejich lidských práv, které jsou zakotveny
v Evropské chartě pacientů seniorů, v Evropské chartě pacientů postižených
demencí, či v Chartě práv a svobod starších občanů. Kromě toho se na seniory samozřejmě vztahují všechna příslušná ustanovení obsažená v Ústavě
ČR, v Listině základních práv a svobod (jež je součástí ústavy) a v přijatých mezinárodních úmluvách.
Oproti minulému roku nenastala v celkové péči o seniory výrazná změna
k lepšímu. Zatímco v krajích se snaží dohonit nedostatky nahromaděné
za dlouhá léta, takže někde jsou již příslušná zařízení pro seniory kapacitně
téměř dostačující, Praha silně zaostává jak pokud jde o úroveň péče, tak co
do kapacit. Čekací doby na ubytování v zařízeních pro seniory jsou zde
neskutečně dlouhé, a proto i korupce tady má živnou půdu. Nemorální je
vymáhání tzv. sponzorských darů od starých, mnohdy bezmocných penzistů.
Pokračuje diskriminační chování a jednání ze strany některých úředníků,
a není vzácné i nevhodné chování pečujícího a ošetřovatelského personálu.
Nedostatečně - zejména ve velkých městech - funguje pečovatelská služba, asistenční péče o staré lidi v rodinách se stále ještě rozbíhá. Psychické, někdy
i fyzické násilí vůči určité části seniorů pokračuje, celá problematika není
dostatečně sledována, zveřejňována a pranýřována. Masmédia se o této,
mnohdy alarmující problematice zmiňují jen okrajově.
Jak upozorňují odborníci, ale i studenti zabývající se špatným zacházením
se seniory v rodinách, sousedských vztazích, na veřejnosti, v ústavech apod., neexistuje v naší zemi organizace, jež by systematicky monitorovala porušování lidských práv starých lidí, zejména špatné zacházení a týrání. Nejsou
proto také shromažďovány údaje o takových případech a jejich rozbor. Podle
svých zkušeností odhadují ti, kteří se problematikou seriózně zabývají, že
podíl psychicky a tělesně týraných seniorů přesahuje u nás 5%-ní podíl,
uváděný v západních demokratických zemích. 1
Domácí násilí
30
Český helsinský výbor se částečně podílel na úspěchu vyhrané bitvy
o úhradu léku proti Alzheimerově chorobě, léku, který si penzisté nemohli
kupovat pro jeho vysokou cenu. Rozhodující výsledek úsilí České
alzheimerovské společnosti byl kladný až po zásahu veřejného ochránce
práv, jemuž ČHV zaslal své podpůrné vyjádření. Od 1. 1. 2002 hradí
Všeobecná zdravotní pojišťovna větší polovinu ceny tohoto léku těm pacient
ů
m
,
u nichž je možné předpokládat stabilizaci či zlepšení jejich zdravotního
stavu.
Úspěšně pokračovalo vzdělávání a školení pečujícího personálu,
odborníků i řídících pracovníků. Na řadě kongresů, konferencí a seminářů
zabývajících se seniorskou problematikou se řešily otázky sociální, zdravotnické, psychologické, organizační, ale i otázky lidských práv. Určité výsledky
přináší i monitoring ochrany lidských práv seniorů, prováděný dvěma členy
ČHV v několika městských částech Prahy a Brna, ve městech, kde se očekává
největší nárůst seniorské populace.
Problematika ochrany lidských práv seniorů se stává stále naléhavější nejen z hlediska aktuálního stavu, ale zejména ve světle blízké a vzdálenější budoucnosti - vzhledem k nezvratným demografickým změnám české
společnosti.
V roce 2001 byly publikovány údaje potvrzující a konkretizující závažné
dlouhodobé tendence ve věkové skladbě populace v ČR. Jde např. o dvě kvalitní monografie: Populační vývoj České republiky 2000 (katedra demografie
a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, editoři
M. Kučera a Z. Pavlík), a Věková struktura obyvatelstva v letech 1993-2000
s výhledem do roku 2030 (Český statistický úřad).
Stárnutí populace byla věnována i výroční konference České demografické
společnosti.
Čísla jsou alarmující jak relativně (podíl klesající natality), tak absolutně
(zvyšování pravděpodobnosti dožití stáří i prodlužování života v něm).
Relativní podíl seniorů je významný z hlediska ekonomického a penzijního: index závislosti (děti do 15 let + senioři nad 65 let / obyvatelé
v ekonomicky produktivním věku) by měl dosahovat hodnot 40-41
v roce 2005, 46-52 v roce 2015a 53-62 v roce 2030.
Z hlediska kvality služeb je významný absolutní nárůst, který významně
postihuje i tzv. "staré seniory" nad 80 let, lidi s výraznější křehkostí i vyšší
31
potřebou zdravotně sociálních služeb.
Rok
Celkem ve věku nad 65 let (v milionech)
2000
2005
2015
2030
1.423
1.458 až 1.497
1.843 až 2.040
2.092 až 2.529
Ve věku nad 80 let
0.250
0.328 - 0.349
0.372 - 0.468
0.543 - 0.797
Senioři představují subpopulaci se specifickými potřebami. Významná část
je křehká, vyžadující intervenční pomoc, chráněné prostředí, včasnou identifikaci dekompenzujících faktorů.
Menšina seniorů vyžaduje dlouhodobou, resp. trvalou ústavní péči,
která má vesměs zdravotně sociální charakter. Podle mezinárodních
zkušeností jde o méně než 5% všech osob starších 65 let, resp. o méně než
20% osob starších 80 let. Konkrétní společenská potřeba dlouhodobé ústavní
péče odvisí nejen od počtu seniorů daného věku, ale také od jejich funkčního
stavu a od náročnosti prostředí, v němž žijí (chráněné bydlení, nabídka služeb).
K závažným problémům (kromě faktů uváděných ve stati Z. Kalvacha pro
časopis ČHV Lidská práva 3/2001), patří zvláště:
- Roztříštěnost a tím i nízká výtěžnost informací týkajících se seniorské
problematiky. Informace je nutno získávat na více místech, od institucí
různých rezortů. Chybí jejich pružná analýza, včetně podchycení možných
projevů regionální inequity, tedy nestejnosti.
- Malý zájem o seniorskou problematiku na komunitní úrovni. Mnohá zastupitelstva nemají zřejmě dostatečný přehled o počtu seniorů na jimi
spravovaném území, ani o demografických trendech. To je závažné z hlediska nedostatečné plánovitosti opatření nutných v souvislosti s rychlým
přibýváním seniorů ("tikající demografická bomba"). Kritická situace
může vzniknout zvláště ve velkých městech a na synchronně stárnoucích
sídlištích. Např. v Praze by se měl v období 1997-2020 zvýšit dle Českého
statistického úřadu (Statistické informace, ročník 1998) počet seniorů
ve věku nad 65 let o 196 až 277 tisíc, v Brně o 59 až 85 tisíc, v Ostravě
o 40 až 62 tisíc.
- Bez včasné reakce, včetně zlepšení funkčního stavu stárnoucích obyvatel,
tak hrozí nedostatek ústavních kapacit i terénních služeb v souvislosti
1 Václava Sládková, Špatné zacházení se seniory, pracovní text, prosinec 2001.
Ochrana lidských práv seniorù
32
s demografickým vývojem.
- Významně podceněn je rozvoj chráněného bydlení (bezbariérové byty
v běžné zástavbě).
- Zastupitelstva celkem pochopitelně neznají podrobněji problematiku
funkční diferenciace seniorů a dochází k nevybavenosti zařízení, zvláště
domů s pečovatelskou službou, žádoucími službami.
- Důsledkem obou posledních skutečností je častější a časnější institucionalizace seniorů i využívání ústavních kapacit mimo domovskou obec.
Kromě mnohdy zbytečné institucionalizace tak hrozí i vytržení z navyklého prostředí a z toho plynoucí strádání.
- Chybí společenský konsensus o žádoucím počtu i o povaze služeb včetně
lůžkových, a tak mnohde hrozí nežádoucí a nepřiměřená jak "medicinizace života", tak "demedicinizace dekompenzujících zdravotních
obtíží". Nerozvíjejí se metody "case managementu", individualizace
služeb, komplexního hodnocení (vícerozměrná diagnostika), včasné intervence.
- Přetrvává kompetenční nevyjasněnost na zdravotně sociálním pomezí
s rozdílnými náklady i úrovní služeb u osob např. v zařízeních zdravotnických či sociálních. (V roce 2001 byla např. publikována monografie
J. Králová, J. Rážová: Zařízení sociální péče pro seniory a zdravotně
postižené občany. Nakladatelství ANAG).
- Systémově závažné je obecně rozšířené vnímání křehkého či náhodně
dekompenzovaného starého člověka jako nesoběstačného klienta paternalistické dlouhodobé péče, zvláště ústavní. Místo pružné intervence
a úpravy přirozeného domácího prostředí je tak člověk vystaven
nebezpečí institucionalizace se ztrátou autonomie.
- Mnozí senioři při neujasněné návaznosti a kompetenci služeb a při jejich
nízké kapacitě, patrné zvláště v některých regionech, tak nepřiměřeně
často putují ze zařízení do zařízení, či nejsou schopni najít zařízení
nabízející potřebné spektrum služeb. To se týká i nemocných se syndromem demence.
- V neujasněných poměrech jsou od seniorských klientů dlouhodobé ústavní péče a od jejich rodin často vyžadovány problematické finanční
částky za přijetí či ošetřování, často maskované jako sponzorské dary.
Problematické je také zvyšování poplatků nad únosnou mez během pobytu.
- Závažná je nepřiměřená psychiatrizace části geriatrických pacientů (např.
33
primář Koukolík z FTN Praha referoval na Pražských geriatrických dnech,
že u 20% zemřelých osob s diagnozou demence nebyly nalezeny
po úmrtí příznaky organického onemocnění mozku; šlo tedy o falešnou
pozitivitu společensky závažné a diskreditující diagnózy).
- Řešena není problematika omezování nekompetentních geriatrických pacientů v nepsychiatrických zařízeních, což souvisí se značným výskytem
geriatrického hospitalizmu a nespecifických komplikací pobytu křehkého
geriatrického pacienta v ústavní péči.
- Závažné jsou informace o odmítání či opožďování výjezdů lékařské služby
první pomoci či záchranné služby do zařízení dlouhodobé ústavní péče,
včetně domů s pečovatelskou službou, v nichž nebývá nepřetržitá služba.
- V právní oblasti není ošetřena problematika nevhodného zacházení
s oslabenými, zranitelnými dospělými občany, což je mnohými právníky
chápáno jako vysoce rizikové pro různé formy zneužívání a týrání seniorů
(fenomen elder abuse) - jak v rámci domácího násilí, tak na systémové
úrovni.
MUDr. Jarmila Stojanová, členka předsednictva ČHV
MUDr. Zdeněk Kalvach, Csc.,
odborný asistent Lékařské fakulty UK, člen ČHV
Ochrana lidských práv seniorů
34
K SITUACI ROMŮ
A JINÝCH NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN
Zatímco v minulé zprávě jsme se ve stati s příbuznou tematikou zabývali
především otázkou jakými právními instrumenty a normami se má Česká republika řídit v boji proti rasizmu, intoleranci, xenofobii a diskriminaci, vyvstal
v roce 2001 aktuálnější problém týkající se romské menšiny: její úsilí o odchod z ČR do demokratických zemí.
Postupný, leč hromadný exodus Romů z ČR měl za následek zavedení britských předběžných kontrol, které za souhlasu české vlády operovaly od července loňského roku na ruzyňském letišti. Český helsinský výbor opakovaně
vyjadřoval nesouhlas s postupem české vlády, která umožnila Britům selektovat cestující, aniž zajistila soulad tohoto postupu s právním řádem. (Stanoviska ČHV jsou uveřejněna na domovské stránce www. helcom.cz a také
v časopise Lidská práva.)
Nejdůležitějším momentem těchto událostí je však odhodlanost českých
Romů řešit svou neutěšenou životní situaci v České republice odchodem do
civilizovanějšího zahraničí. Po dobu naší přítomnosti na ruzyňském letišti
jsme se ptali odcházejících Romů, proč volí cestu emigrace. Nejčastějšími
důvody byly: výskyt rasově motivovaného násilí, nedostatek vůle orgánů činných v trestním řízení řešit jejich stížnosti, nemožnost sehnat práci,
neuspokojivé bytové podmínky. Pokud jsme se chtěli dovědět, proč si myslí,
že je zahraničí uchrání před rasovým násilím (víme, že tyto útoky se odehrávají všude), Romové vysvětlovali, že rozdíl spočívá v postoji veřejnosti. Bylo
zahanbující, jak jsou Romové přesvědčeni o tom, že česká majorita tiše souhlasí s rasistickými útoky, a proto od ní nemohou čekat zastání. Odpověď
na otázku, co si slibují od nového domova, byla v podstatě totožná: důstojný život.
Migrace jako řešení bezútěšného života mnohých Romů v České republice
se poprvé ve větším měřítku objevila v roce 1997. Následovala do té doby
nevídaná snaha vládních představitelů upravit soužití majority s romskou
menšinou tak, aby Romové postupně vyrovnali své handicapy a stali se
rovnoprávnou součástí české společnosti.
35
V současné době, téměř o pět let později, je Romy samotnými odhadováno,
že v emigraci v zahraničí žije 70.000 -100.000 českých Romů. V zemích
Evropské unie by mělo podle těchto odhadů žít asi 60.000 Romů, z toho
ve Velké Británii 20.000, v Nizozemí 30.000, ve Francii 5.000 a v Německu
asi 1.000 českých Romů.
Pokud bychom vzali tato čísla jako orientační, podobně jako bereme
celkový počet Romů v České republice, který činí (odhadem) asi 200.000 lidí,
dojdeme k závěru, že celá jedna polovina populace českých Romů žije mimo
území České republiky. Toto zjištění je poměrně překvapivé a vypadá jako velmi vzdálené realitě. Avšak na druhé straně všichni námi dotazovaní uchazeči
o emigraci vypovídali o bratrech, sestrách či širším příbuzenstvu, které již
v zahraničí žije a za kterým oni směřují. Také Romové, kteří zatím v České republice setrvávají (s některými z nich se v naší organizaci setkáváme), mají
buďto přímého příbuzného v emigraci, nebo alespoň znají nějakou rodinu,
která tímto způsobem řešila svůj problém.
Dle údajů Ministerstva zahraničních věcí ČR odešlo v roce 2001 zhruba
3000 Romů z České republiky do zahraničí, kde požádali o azyl. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) eviduje zhruba 12 000 romských žadatelů
o azyl z České a Slovenské republiky v zemích Evropské unie. Uvážíme-li, že
jsou do tohoto počtu možná započítávány pouze "hlavy rodin", přičemž Romové odcházejí do zahraničí v rodinných skupinách čítajících často 5-7
osob, dostaneme se násobením uvedeného čísla zhruba na odhady Romů
samotných, tedy na počty 60 - 84.000 Romů.
Nekončící snaha Romů najít lepší životní podmínky v zahraničí trochu zastínila jinou, z hlediska ochrany menšin důležitou skutečnost, a to zákon
o ochraně menšin, který byl uveřejněn ve sbírce zákonů pod č. 273 v červenci loňského roku, a od 2. 8. 2001 je účinný. Své výhrady k uvedené normě jsme již zveřejnili ve Zprávě ČHV o stavu lidských práv v ČR v roce 2000,
nicméně považujeme za důležité v souvislosti se situací loňského roku
zmínit, že na základě účinnosti zákona již začínají vznikat a fungovat výbory pro menšiny (dle našich informací již existují v Brně, Liberci, Praze, atd.).
Blízká budoucnost by nám měla přinést poznatky o naplnění úmyslu zákonodárce prostřednictvím činnosti těchto výborů, a možnost zodpovědět
otázku, do jaké míry budou schopny zprostředkovat účast menšin, samozřejmě nejen Romů, na věcech veřejných.
36
Možná nejvýznamnější událostí roku 2001 z hlediska problematiky národnostních menšin byla Světová konference proti rasismu, která se uskutečnila v září v jihoafrickém Durbanu. Předcházela jí obrovská očekávání, a to zejména ze strany nevládních organizací, které se poprvé v historii měly stát
plnohodnotnými subjekty takovéto světové konference. Vládní konferenci
předcházela konference nevládní, jež měla být završena přijetím nevládní
deklarace. Velká očekávání skončila ale značným zklamáním. Nevládní organizace nakonec nedosáhly jednoty, takže nedošlo k přijetí nevládní deklarace.
Základní příčinou byla zřejmě skutečnost, že nevládní konference se účastnilo něco přes 7.000 delegátů, takže získání konsensu bylo poměrně komplikované. Též vládní konferenci je třeba považovat ještě za ne zcela ukončenou, neboť zatím nebyl zveřejněn v definitivní podobě obsah deklarace, ani
národní akční plán k této deklaraci se vztahující.
Bez ohledu na tyto skutečnosti je třeba konferenci hodnotit jako přínosnou, a to zejména vzhledem k celosvětové účasti delegátů, jakož i k možnosti porovnání zkušenosti České republiky se světovými zkušenostmi a přístupy.
Tímto srovnáním však nelze než dojít k závěru, že Česká republika silně zaostává za civilizovanějším světem co se přístupu k otázce postavení menšin
i problému rasismu týče. To zejména proto, že její představitelé existenci rasismu popírají (!). Je totiž nesmírně důležité, že právě u příležitosti světové
konference proti rasismu všechny státy světa přiznaly, že nedokázaly dosud
vymýtit projevy rasismu, a nabídly k diskusi své postupy.
V tomto ohledu je Česká republika zaostalá, neboť tu dosud převládá názor, že v České republice mimo občasného rasového násilí k diskriminaci nedochází. Tímto popíráním se pouze vzdalujeme od možných řešení. To se
týká například obrovského problému, jímž je institucionální rasismus. Je to
zřejmě jeden z nejvíce diskutovaných současných projevů rasismu, xenofobie
a intolerance. Není způsoben rasistickým zaměřením individuálních pracovníků, ale setrvalou praxí institucí, která prohlubuje znevýhodnění určité etnické skupiny - např. pokud jde o zažité vzory zaměstnávání, vzdělávání,
řešení sociálních problémů - ghetoizace apod. Největším nebezpečím institucionálního rasismu, rozšířeného po celém světě, pak je jeho maskování. On
se totiž netváří jako klasický projev rasismu (snad právě proto, že za rasovými projevy vždy hledáme konkrétního viníka), ale často vypadá jako
přirozený následek sociálních a ekonomických nevýhod etnické menšiny,
způsobených nižším příjmem, event. nízkým vzděláním.
37
Přitom nutno zmínit jeden příklad důsledku institucionálního rasismu - a to
v systému justice, který byl uveden v souvislosti s konferencí. V USA se podílí
zhruba 14% Afroameričanů na nelegálním užívání drog, avšak zároveň právě
oni tvoří 35% osob, které jsou v souvislosti s tímto užíváním zadrženi; tvoří
55%-ní skupinu obviněných a 75%-ní skupinu uvězněných pro nelegální
užívání drog. V této souvislosti nelze nepoukázat na paralelu s Českou republikou, pokud jde o kriminalizaci romské menšiny. Problémem při odhalování tohoto rasismu může být neexistence vedení statistik s uvedením
etnické příslušnosti, což na druhé straně poskytuje dobré důvody, proč se
otázkou institucionálního rasismu vůbec nezabývat. Často lze slyšet pracovníky orgánů veřejné správy, jak argumentují tím, že nevědí kolik Romů je
např. nezaměstnaných, protože oni přece nerozlišují občany podle etnické
příslušnosti.
Při hodnocení uplynulého roku bychom neměli zapomínat, že nám připomněl - jak prostřednictvím světové konference, tak pokračováním hromadné
emigrace českých Romů - že rasismus existuje v nejrůznějších podobách
a projevech, a že jediným možným způsobem, jak zabránit jeho existenci,
event. růstu, je systematické a koncepčně jednotné potlačování všech jeho
forem. Z toho pro ČR vyplývá celá řada úkolů, jejichž naplňování však nutně
musí začít přiznáním, že v České republice existují projevy rasismu, včetně
rasismu institucionálního.
Je nepochybné, že důležitým aktérem v boji proti rasismu je samotná romská menšina, která v mezinárodním složení a postavení vystupovala na světové konferenci proti rasismu, a mezinárodní společenství tuto její úlohu nejen akceptovalo, ale též potvrdilo. To by mělo být inspirací i pro naši domácí
scénu. Měli bychom brát vážně poselství emigrace českých Romů do zahraničí, sdělující nám, že ačkoli všude ve světě existuje v nějaké formě rasismus, v České republice je velmi silný zejména proto, že si ani nedokážeme
jeho existenci přiznat. Také bychom se měli zamyslet nad tím, zda jim
dáváme dostatečně jasný signál, že je považujeme za součást naší společnosti, a proto odsuzujeme jakékoli bezpráví, které se jim děje. Blízká budoucnost, v níž se zřejmě mnozí Romové budou vracet z ciziny do ČR, ukáže,
nakolik lidé z majority, zejména pak úředníci a úřednice příslušných útvarů,
budou s to projevit vstřícnost vůči našim odlišným, mnohdy chybujícím
spoluobčanům a pomoci jim s opětovným usazením.
Vedle diskriminace v oblasti bydlení, poskytování služeb, systému trestní
spravedlnosti, zaměstnanosti, veřejné správy aj. zůstává i nadále závažným
38
problémem diskriminace v přístupu ke vzdělání 1, zejména "segregace" romských dětí do zvláštních škol. Zcela opomíjeny jsou různé formy nepřímé
diskriminace v systému školství 2, zejména pak neschopnost vzdělávacího
systému přizpůsobit se potřebám dětí s jakýmikoli odlišnostmi. 3
Ani přes zjevné snahy vlády ČR se nepodařilo výrazně zlepšit podmínky
vzdělávaní romských dětí. V roce 2001 vynaložilo Ministerstvo školství zhruba 28,5 mil Kč na sto deset přípravných tříd a 20 mil.Kč na platy 230 romských pedagogických asistentů. Dalších 15 mil. Kč bylo vyčleněno na programy podpory národnostních menšin ve vzdělávání a přes 6 milionů Kč
na podporu projektů romské integrace. Ve srovnání s předchozími lety se jedná o poměrně značné navyšování finančních prostředků, avšak hodnotit jejich přínosnost pro samotné Romy je zatím předčasné. Faktem zůstává, že
pokud nebudou romští pedagogičtí asistenti působit v dostatečném množství na obou stupních základní školy, nebude se jednat o řešení systémové.
Navíc jsou romští asistenti stále nazíráni jako pomocníci, a ne jako partneři
učitelů. Romové tak stále zůstávají v podřadném postavení i v oblasti školství, což je umocněno faktem, že dosud nebyla přijata žádná systémová
opatření na zvýšení počtu romských učitelů 4
V roce 2001 byl "splněn" úkol restandardizace psychologických testů užívaných k přeřazování dětí do zvláštních škol, avšak je nutné zpochybnit
samotné psychologické testování dětí při vstupu do školy. Je totiž zjevné, že
nemůže sloužit potřebám šestiletých dětí, ale naopak zjišťuje, zda dítě
úspěšně "zapadne" do systému školy. Takový pohled je ale asimilační, a asi1 Viz plnění závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte, z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i z Mezinárodní úmluvy o odstranění všech
forem rasové diskriminace; dále viz dokumenty Rady Evropy a ECRI, ale též závěrečná zpráva z výzkumného projektu Step by Step z prosince 2001.
2 Takovými formami diskriminace se zabývá i pro nás závazná (v rámci harmonizace
s legislativou EU) směrnice EU o rovném zacházení, resp. "směrnice, provádějící zásadu
rovného zacházení s osobami bez ohledu na rasový či etnický původ", která definuje nepřímou diskriminaci jako: zjevně neutrální opatření, kritérium či postup, jenž má konkrétní
znevýhodňující dopad na určité skupiny obyvatel.
3 České školství, které je šito na míru průměrným žákům, není nepřátelské jen k Romům,
ale neumí vyhovět ani např. dětem nadprůměrně nadaným.
4 Vztah školy k romským rodičům je též paternalistický, ač zkušenosti ukázaly, že partnerské vztahy jsou mnohem efektivnější.
39
milaci vláda ve svém programovém prohlášení odmítla.
Při sledování rasové (správněji: rasistické) diskriminace ve školství je nutné
si uvědomit, že dosud byla pozornost soustředěna pouze na otevřeně rasisticky motivované incidenty a na rasismus ve zjevných formách (předsudky
a negativní postoje, které lze na kognitivní a interpersonální úrovni ovlivňovat), a že jiné, avšak společensky rovněž nebezpečné formy nepřímého, neuvědomělého či nezáměrného rasismu 5 byly dosud zcela či částečně přehlíženy nebo popírány 6 (tzv. neutrální hodnoty většinové společnosti, neutrální organizační pravidla, rasismus každodenního jazyka atp). Ve školství
takové formy přímo souvisejí se silnou hierarchizací, autoritativním řízením
a nedostatečnou demokratizací českého školství i vzdělávací práce, jen nepřímo pak s obsahem kurikula a vzdělávacích programů. Multikulturní vzdělávání v ČR se omezuje především na změnu kurikula a postojů, avšak ignoruje zásadní ekonomické, sociální a strukturální faktory, které negativně
ovlivňují životní šance studentů z menšinových skupin.7
Mgr.Petra Tomášková,
právnička, působí v OPA ČHV.
PhDr. Laura Laubeová
působí na fakultě sociálních věd UK,
je členkou předsednictva ČHV.
5 označovaného též jako institucionální či strukturální rasismus
6 V ČR dochází i k popírání otevřeného rasismu, viz např. opakované prohlášení ministra
zahraničí J. Kavana v souvislosti s letištními kontrolami britských imigračních úředníků,
nebo projev předsedy vlády M. Zemana, který jako argument pro neexistenci rasové
diskriminace u nás přirovnal Romy k listonošům. Viz televizní zpravodajství na ČT 1 dne 21.
srpna 2001.
7 Problémy jsou zřetelné např. v nekoordinovaném postupu při školení romských pedagogických asistentů, kdy jednotliví organizátoři nevyužívají předchozích zkušeností a opakují či prohlubují minulé chyby, včetně negativních paternalistických a krypto-rasistických postojů (ze strany organizátorů, ale i školitelů).
40
LIDSKÁ PRÁVA
ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH
V roce 2001 pokračoval ve společenském postavení zdravotně postižených
vývoj, který přesahuje z minulých let. V mnoha okruzích je možno poukázat
na nedostatky a problémy, které se staly předmětem zpráv ČHV již v minulých letech. Objevily se však i nové skutečnosti, potvrzující, že pro český stát,
státní a další orgány nejsou otázky sociálního a právního postavení zdravotně postižených prioritou. Z minulých let přetrvává zejména vědomí "historické neodpovědnosti" za systémové diskriminační a segregační přístupy,
kterými česká společnost a tehdejší totalitní stát vyděloval zdravotně
postižené ze svého středu. Tato historická příkoří, mající mnohdy podobu
systémové diskriminace a individuálních trestných činů, nebyla dosud pojmenována, nebyla o nich vedena vážná diskuse, a proto se za ně zdravotně
postiženým dosud nikdo neomluvil. Právě vědomí "neodpovědnosti" se nadále projevuje na situaci v mnoha dále uvedených oblastech.
Z hlediska zlepšování informovanosti veřejnosti o otázkách a problémech
provázejících zdravotní postižení jsme se už v roce 2000 častěji setkávali se
zdravotně postiženými a jejich problémy i úspěchy na televizních obrazovkách a v tištěných médiích. Značnou roli při zvyšování povědomí veřejnosti o životě a možnostech zdravotně postižených sehrála reklamní kampaň
zaměřená na podporu sportovců se zdravotním postižením a z jejich středu
vzešlých paralympioniků.
Ve vyspělých evropských zemích se postavení zdravotně postižených stává
stále více otázkou zasluhující pozorný přístup i vrcholných orgánů. Proto
Evropská unie vyhlásila rok 2003 rokem zdravotně postižených. V orgánech
Unie probíhají práce na přípravě a přijetí "Evropské úmluvy o zákazu diskriminace zdravotně postižených". V České republice již před dvěma lety
vrcholný orgán hnutí zdravotně postižených předložil členům Parlamentu ČR
návrh na doplnění Listiny základních práv a svobod o zákaz diskriminace
zdravotně postižených.
41
V ustanovení článku 3 Listiny základních práv a svobod se praví:
"Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy
pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního
nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině,
majetku, rodu nebo jiného postavení."
Úsilí zdravotně postižených vedlo nakonec i místopředsedu vlády ČR
PhDr. Vladimíra Špidlu k osvojení zmíněného legislativního návrhu, který
předložil do vnějšího připomínkového řízení na jaře roku 2001. Bez většího
zájmu veřejnosti a zainteresovaných složek zamítla tento návrh Legislativní
rada vlády ČR jako nepotřebný. Přitom doplnění výše uvedených titulů
potvrzujících zákaz diskriminace o sousloví "zdravotního stavu" je naprosto
důvodným a oprávněným požadavkem menšiny zdravotně postižených.
Uvedená antidiskriminační klauzule našeho katalogu lidských práv a svobod tedy nadále neobsahuje explicitně ustanovení o zákazu diskriminace
z důvodu existence zdravotního postižení. Přitom i v demokratických státech
konce dvacátého století se diskriminační tlaky projevují. Jedná se o složitou
a propletenou síť utkanou předivem silných a zakořeněných diskriminačních
tradic v oblasti společenských zvyků a vztahů, architektonických, vzdělanostních, pracovních aj. bariér, jakož i individuálních postojů a soudů o zdravotním postižení a jeho nositeli.
Začlenění skupiny zdravotně postižených do znění čl. 3 Listiny základních
práv a svobod se tak stává nadále otázkou společenského uznání práv této
minority, jakož i explicitním vyjádřením vůle majoritní většiny společnosti
po odstranění stávajících diskriminačních tendencí a praktik. Právě vzhledem
k výše uvedeným důvodům je postup vlády České republiky a jejích orgánů
zklamáním.
Konec roku 2001 byl konečným, již poněkolikáté prodlouženým termínem
pro splnění řady úkolů vyplývajících z vládou přijatého Národního plánu
opatření pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.
V oblasti vzdělávání a školství se (z pohledu zdravotně postižených) jednalo zejména o zakotvení práva svobodné volby vzdělávací cesty pro dítě
s postižením přímo do zákona, odstranění diskriminačního ustanovení vyhlášky č. 291/1991 Sb. o základní škole znemožňující řediteli školy přijmout
"legálně" do určitého ročníku školy dítě s mentálním postižením. Dalším
zásadním úkolem byl požadavek upravit náležitosti pobytu dítěte s postižeLidská práva zdravotně postižených
42
ním v tzv. běžné škole normami ministerské vyhlášky - jak to ostatně tomuto
správnímu orgánu již dvanáct let (sic!) ukládá zákon č. 546/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství. Žádný z těchto tří klíčových opatření,
na nichž se v roce 1997 (!!!) dohodly reprezentace zdravotně postižených
s představiteli rezortu, splněn nebyl. V praxi tak přetrvává stav, kdy základní
náležitosti pobytu ve škole upravuje pouze interní směrnice Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která je již po tři roky nezměněná, bez schopnosti
skutečně adekvátním způsobem reagovat na pobyt dítěte s postižením
v kolektivu třídy. Jsme nadále svědky subjektivního posuzování skutečného
stavu dítěte a jeho vzdělávacích potřeb. Na druhé straně pokračovalo v roce
2001 zlepšování podmínek pro vzdělávání studentů se zdravotním postižením
na vysokých školách, mj. i díky dotacím MŠMT.
Ukázkou "krátkozrakého" a "vrchnostenského" přístupu i ke zcela oprávněným požadavkům zdravotně postižených a jejich reprezentací se stal postup Ministerstva dopravy ČR při přijímání vyhlášky č. 301/2001 Sb.
o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích. Konkrétně v ustanovení § 11této
normy ministerstvo původně souhlasilo s doporučením reprezentací zdravotně postižených, aby znění normy respektovalo legislativní stav v Evropské
unii. Jedná se o povinnost uloženou navrhovanou směrnicí "buses and
coaches", aby do tří let byly prostředky městské hromadné dopravy osob
u nás přizpůsobeny bezbariérově. To znamená, že by Česká republika reagovala s požadovaným a přiměřeným předstihem na budoucí stav po našem
přijetí do EU, a provozovatelům dopravcům by byl poskytnut přiměřený čas
pro postupnou obměnu vozového parku. Přitom je zřejmé, že tento požadavek není jen "potřebou" zdravotně postižených, ale (možná zejména)
dalších stovek tisíců občanů vyššího věku, kteří by tuto možnost "bezbariérové" dopravy jednoznačně přivítali. Konečné znění toto ustanovení neobsahuje.
Z minulých let nadále přetrvávají problémy v zaměstnávání občanů se
zdravotním postižením. Stav v roce 2001 byl takový, že celkově bylo bez
práce v celoročním průměru 59431 občanů se zdravotním postižením, tj.
téměř o 1000 více než v předchozím roce, zatímco celostátně poklesl
průměrný počet nezaměstnaných o téměř 24000 uchazečů. Jestliže na jedno volné pracovní místo připadalo přibližně 7 žadatelů, v případě žadatelů
se zdravotním postižením činí již tento poměr více než 20 žadatelů na jedno volné pracovní místo. Na druhé straně byla přijata novela zákona o zaČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
43
městnanosti, upravující odvod zaměstnavatele, který nesplní tzv. povinný
podíl zaměstnanců se zdravotním postižením, s tím, že byla mj. zvýšena trojnásobně částka povinného odvodu. Novela nabývá účinnosti dnem 1. 1.
2002. Je nepříznivou skutečností, že na stavu nezaměstnanosti postižených
se podílí i nedostatky ve vzdělávání (i ve stupni vzdělanosti) občanů se zdravotním postižením.
V loňském roce se postupně projevily nedostatky právní úpravy tzv.
opatrovnictví osob zbavených způsobilosti k právním úkonům. Na některé
z nich poukazovaly organizace zdravotně postižených a duševně nemocných,
jakož i organizace na ochranu lidských práv již delší dobu. Konkréně se jedná o náležitosti ustanovení § 186 a násl. Občanského soudního řádu. Podle
něj je možno - byť jen ve výjimečných případech - zbavit občana způsobilosti
k právním úkonům i bez toho, že by byl o tomto kroku informován.
I v médiích tak byl široce publikován příběh občanky z Prahy, která byla
na základě komplotu navrhovatelů s psychiatry a v důsledku nekvalitní práce
justice zbavena způsobilosti k právním úkonům. Samozřejmě na návrh "nejbližších". Přičemž pravým důvodem toho vynuceného úkonu se stal - jako
ve většině podobných případů - majetek takto postižené občanky.
Dalším problémem se jeví postup opatrovnického soudu při řízení
o zbavení způsobilosti k právním úkonům u občanů se zdravotním
postižením (s mentální retardací hlubšího stupně), postup, k němuž zpravidla dochází kolem 18. roku věku na návrh rodičů. Právě rodiče mívají značné
obavy z takového kroku. Po podání návrhu jsou totiž "prověřováni" k tomu,
zda mohou funkci opatrovníka svého vlastního dítěte vykonávat. Jakkoliv se
na první pohled může takové opatření jevit rozumným ve vztahu k ochraně
práv a zájmů samotného dítěte - občana s mentálním postižením, opak je
pravdou. Celé řízení je postaveno na "presumci podezření" vůči jeho
rodičům. Žádoucím se jeví taková právní úprava, která zakotví právo rodiče
dítěte s těžším mentálním postižením na "automatický" výkon funkce opatrovníka, nebrání-li tomu zvláštní důvody. Těmi můžeme - ve shodě s požadavkem ochrany mentálně postižených - rozumět např. nesouhlas orgánu
péče o děti, podložený faktickými zjištěními týkajícími se způsobu plnění
práv a povinností, vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, (zde) navrhovatelů.
Samostatnou a velmi bolestnou kapitolou výkonu opatrovnictví je situace
občanů s mentálním postižením a duševně nemocných, kterým je jako opatroLidská práva zdravotně postižených
44
vník ustanoven orgán místní správy (§27 obč. zákoníku). V praxi nejsou
výjimkou situace, kdy zařízení - jedná se zpravidla o ústav sociální péče - je
opatrovníkem i několika desítek občanů, kteří jsou navíc klienty či spíše
chovanci daného zařízení. V praxi je tak v podstatě znemožněna účinná
ochrana jejich práv a zájmů, jak o tom svědčí i následující příklady.
Nadále pokračovaly problémy českého ústavnictví. Stávající právní
a faktický stav založený nevyhovujícími normami (obecná ustanovení zákona
č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení a zejména vyhláška MPSV č.
182/1991 Sb.) prodlužoval "socialistickou" agónii ve vztahu klienta zařízení
a zařízení samotného. Forma přijímání, průběh pobytu, základní práva a povinnosti, druhy zařízení, to vše upravuje 27 paragrafů vyhlášky jedenáct let
staré.
Jakkoliv byly podnikány větší či menší kroky, aby byly přijaty nové normy,
skutečností je stav, kdy i v roce 2002 budou desítky tisíc občanů v těchto zařízeních pobývat nikoliv na základě "soukromoprávní dohody", nýbrž na základě veřejnoprávního "správního rozhodnutí" orgánu státní správy, a to za
existence pořadníků čekatelů, rozhodnutí o přijetí… atd. atd. Tento odosobněný vztah ke klientovi vyvrcholil v ojedinělých případech v řadu tragických
a až nepochopitelných skutečností.
Postupně jsme tak v závěru 90. let byli svědky nevyjasněného úmrtí
s cizím zaviněním u klientky ústavu sociální péče na Moravě, smrti
klientky ústavu ve východních Čechách následkem šoku z vařící vody
ve sprchách, smrti klienta ústavu sociální péče, rovněž ve východních
Čechách, na zauzlení střev, přičemž mu po několik dlouhých dnů nebyl personál ústavu schopen zajistit adekvátní pomoc, včetně toho, že "zapomněl"
informovat příbuzné. V roce 2001 jsme byli svědky i "drobnějšího"
porušování lidských práv klientů ústavů.
V ústavu v R., opět ve východních Čechách, postupoval personál
ústavu, u vědomí a za podpory svých nadřízených, podle vnitřní směrnice,
která byla v mnoha bodech prokazatelně protiprávní. Ze strany klientů ústavu, bývalých zaměstnanců, byla vznesena řada obvinění vůči vedení ústavu,
z nichž některá byla velmi závažná. Jednalo se zejména o prvky omezování
osobní svobody klientů, nejasnosti ve způsobech nakládání s finančními
prostředky klientů, využívání jejich pracovní síly "mimoprávním" způsobem
a řadu dalších. Případ je dosud v šetření orgánů Policie ČR, pozornost mu
45
věnovala média. Po prvotním zájmu nebylo možno zaznamenat žádnou
reakci MPSV či místně příslušného orgánu zřizovatele - Okresního úřadu
v Pardubicích. V praxi tak - paradoxně - jedinou reakcí, byl návrh vedení
daného ústavu, aby Okresní soud v Pardubicích zbavil klienta, který
na nekalé praktiky poukázal, způsobilosti k právním úkonům….
V Olomouci vyšetřují orgány služby pro odhalování korupce případ
ovlivňování vedoucího pracovníka ústavu sociální péče nadřízeným představitelem zřizovatele (Okresního úřadu) ve věci manipulace zakázky v hodnotě několika milionů korun. Prostředkem nátlaku na "nepohodlné" pracovníky ústavů bylo např. snižování rozpočtu, což vedlo a vede ke snižování
kvality speciálně pedagogické a výchovné péče o umístěné klienty. Oba příklady jsou tak nejen ukázkou nekvalitního výkonu řídící práce tamních vedoucích pracovníků, ale potvrzují i tezi o systémovém pochybení, které je založeno v organizaci ústavnictví u nás. Neexistence standardů péče, nízká
úroveň znalostí vedoucích představitelů orgánů zřizovatelů i mnoha pracovníků
jednotlivých zařízení, nedostatečný prostor pro subjektivní rozhodování,
nízké finanční normativy poskytované státem - to vše dohromady vytváří
současnou situaci, v níž je možno otevřeně hovořit o krizi ústavnictví.
O nevyjasněném postavení těchto institucí do budoucna svědčí i fakt, že
při plánovaném přenosu kompetencí k zařízením primárně na obce - a tedy
při faktickém přiblížení ústavů skutečným potřebám místních komunit - došlo k situaci, že v případech téměř 500 obdobných zařízení u nás projevily
obce zájem o převzetí pouhých 4 zařízení.
Všechna ostatní by měla s reorganizací státní správy a zánikem okresních
úřadů jako dosavadních dominantních zřizovatelů přejít pod kraje. Skutečná
změna systému poskytování rezidenčních a jiných služeb se tak znovu oddálí o několik let.
Mgr. et PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.
Katedra speciální pedagogiky PF Univerzity Palackého,
Národní rada zdravotně postižených ČR
Lidská práva zdravotně postižených
46
POSTAVENÍ GAY MINORITY
K 1. lednu 2001 se třicet členských regionálních občanských sdružení
z celé České republiky, která působí ve prospěch gay a lesbické minority,
rozhodlo změnit svou celorepublikovou střešní organizaci SOHO v ČR (Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR) nejen v jejím názvu, ale i v její struktuře. V názvu proto, že označení "homosexuálních" je stále více poučenější veřejností vnímáno jako zbytečně pejorativní a zužující "diagnóza" z odborných a vědeckých kruhů, která neodpovídá nárokům běžného života,
zvláště když se po celém světě vžívá přijatelnější definice celistvější osobnostní identifikace a životního stylu příslušníků této minority ve slově - GAY.
Proto SOHO v ČR dostalo od 1. 1. 2001 nový název GAY INICIATIVA v ČR.
(Především některá média stále ještě bezohledně skandalizují tuto jinakost
ve svých článcích, když píší o "homosexuálních" svatbách, studentech, umělcích, diskotékách, ale i přestupcích proti zákonu, které se sexem nemají pranic společného. (Tak čteme: "Třicetiletý homosexuál J.N. odcizil automobil…"
atd.) Ve změně struktury činnosti pak regionální organizace zareagovaly
na rozdělení země na kraje (zrušením centrálního financování a řízení skrze
SOHO) i na pozitivní změny ve prospěch minority uplynulého desetiletí, kdy
především výrazně vstřícný postoj společnosti vytváří po letech frustrace
snesitelné klima pro soužití, společenské uplatnění i rozvoj specifického gay
byznysu.
Z hlediska této analýzy se jeví jako priorita našich současných aktivit: být
nápomocni při odstraňování přetrvávajícího nedůvěřivého, zbytečně bolestínského a alibistického postoje starší i části střední generace gayů, které pomaleji hledají odvahu k sebepřijetí a k životu bez přetvářky.
Od 1. ledna 2001 vstoupila v platnost zákonná norma, která vylučuje
diskriminaci v zaměstnání na základě sexuální orientace. Přestože ani tento
krok nezamezí skrytou diskriminaci (především ve školství, v armádě, při
rozhodování o obsazení vedoucích pozic a rozhodně pak v rámci přijímacího
řízení na teologické fakulty a posléze při výkonu povolání duchovního především katolické církve), je významným završením bloku přijatých norem
ošetřujících práva jednotlivců v minoritě, jež nás uvolňují ze sevření "majoritních kleští" předpojatosti a nadřazenosti. (Připomínám předchozí: shodČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
47
ná věková hranice patnáct let pro intimní kontakty od roku 1990, vyřazení
homosexuality ze seznamu nemocí od r.1993…) Právní sekci Gay iniciativy
ubylo zastupování klientů ve sporech, které se týkaly diskriminace v zaměstnání. Během roku však musela pomoci řešit na stovku případů nejrůznějšího charakteru (převody majetku, sepsání závětí, řízení o rozvod,
obrana proti křivému obvinění, neplnění základní vojenské služby, vydobytí
pohledávek, problémy s nájmem atd.), které se této orientace přímo dotýkaly.
Podařilo se nám významně pomoci Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM)
rozšířit informaci o možnosti odškodnění těch gayů a lesbiček, kteří vykonávali otrockou práci pro německé firmy v době nacizmu. Připojili jsme se
k celému světu v protestech u egyptských ambasád proti zatčení a perzekuci 52 egyptských gayů. Sledujeme vývoj v procesu se zatčenými skinheady,
kteří zaútočili na gay klub Marek v Liberci. Po naší intervenci bylo obvinění
překvalifikováno z pouhého výtržnictví na trestný čin podpory a propagace
hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů.
Zbývá ještě odstranit z praxe naší společnosti dva výrazné diskriminační momenty. Stále se nedaří prolomit předpojatost Ústavu hematologie, který vydal
Poučení dárce krve, v němž se "mužům majícím sex s muži" zakazuje apriori
darovat krev. Zdůvodnění toho zní: gayové jsou riziková skupina s nejvyšší incidencí viru HIV. V praxi to znamená, že když do transfúzní stanice přijde
promiskuitní heterosexuální občan, který si libuje v nechráněných a třeba nestandardních praktikách, krev daruje bez problému, s poděkováním. Pokud to
budou dva muži, kteří spolu žijí ve věrném vztahu několik let, musí odejít
s pocitem ponížení. Nařízení je zcela absurdní, neboť každý odběr je povinně
testován na HIV, homosexuálním kontaktem se už dávno nešíří HIV nejpočetněji, a především: nikdo z minority, pokud chce krev vskutku darovat, svou
orientaci nepřizná.
Ještě větší trauma způsobuje Gay minoritě několikaleté úsilí o zákon, který
by ve svém důsledku zrovnoprávnil soužití dvojic téhož pohlaví s dvojicemi
různého pohlaví. V prosinci 1999 byl podruhé zamítnut zákon o tzv. registrovaném partnerství. Zatímco poslanci KDU-ČSL vnímali zamítnutí o pouhé
tři hlasy jako velké vítězství vyššího principu nad nemravným zákonem,
česká většinová společnost signalizovala prostřednictvím médií, že si myslí
o mravnosti jejich rozhodnutí něco jiného. Celonárodní diskuse během roku
2000 nám usnadnila otevřít srdce předpojatých spoluobčanů a zbavit je
problémů, které mají s naší minoritou vlivem své neinformovanosti. Vývoj
48
v demokratické Evropě naznačil, že se tato zákonná norma nevyhne ani
České republice. Občané v naší zemi ji většinou schvalují. V září 2001 proto
předložila vláda ČR, po předchozí seriozní spolupráci se zástupci Gay iniciativy, vlastní, tedy vládní návrh o partnerském soužití osob téhož pohlaví
Poslanecké sněmovně PČR k projednání. Návrh byl pečlivě vypracován ministerstvem spravedlnosti a stal se výzvou alibistickým výtkám odpůrců zákona
v tom, jak důsledně respektoval ústavní zásadu rovnosti práv a svobod všech
občanů bez rozdílu jejich "jiného postavení" a zaručoval tak "stejnou důstojnost" ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Se všemi body zákona
jsme se ztotožnili a měl naši plnou podporu.
Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island, Maďarsko, Holandsko, Francie,
Německo a části Španělska jsou země Evropy, kde je obdobná norma již uvedena v život. K základním principům Evropské unie patří princip eliminace
diskriminace na základě sexuální orientace podle článku 13 Smlouvy z Nice
a článku 21 Charty základních práv vyhlášené v prosinci 2000. Tento princip
(do kterého patří i přijetí registrovaného partnerství) aktuální vládní návrh
beze zbytku naplňoval.
Porozumět následným reakcím a postojům katolické církve v čele
s Českou biskupskou konferencí k tomuto zákonu nedokáže snad už ani Bůh.
V katolických kostelech vyzývali duchovní k mobilizaci věřících peticí proti
zákonné normě, která by nikomu neublížila a mnohým mohla tolik pomoci.
Alibisticky se v petici hovoří o projevech úcty a respektu k lidské důstojnosti gayů a lesbiček, aby v zápětí bylo zdůrazněno, jaké škody napáchá legitimizace jejich soužití. Průzkumy a zkušenosti ze všech zemí, kde byl obdobný institut zaveden, důrazně signalizují, že nedošlo k žádnému ohrožení klasické rodiny, natož uvedení mladé generace ve zmatek. Je naprosto nezodpovědné vnucovat veřejnosti, že tato zákonná norma je alternativním
manželstvím. Předkládaný zákon, jak vyplývá z textu návrhu, nestavěl legitimní vztah osob téhož pohlaví na úroveň manželství, a ani tak činit nemohl.
Manželstvím rozumíme muže, ženu a event. děti, pro které je vytvářeno
nejvhodnější prostředí pro soužití a výchovu. Navrhovaný zákon nevytvářel
manželství, ale platformu pro soužití dvojic téhož pohlaví, bez možnosti
adoptovat děti.
Boj za záchranu tradiční rodiny, která prochází velkou krizí, je třeba vybojovat na jiných frontách, než na jakých se snaží středověkou rétorikou působit Česká biskupská konference. Z hlediska křesťanské morálky je nepochoČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
49
pitelné, že na jedné straně chce katolická církev podpořit výchovu mládeže
v prostředí rodiny, a na druhé straně chce zabránit stejné rodině, aby mohla
nabídnout svým homosexuálním potomkům rovnoprávnou perspektivu.
Dnes už je zřejmé, že petice nenalezla mezi věřícími žádoucí podpory. Šedesát
tisíc podpisů (podle posledních statistik má KDU-ČSL, strana, která se tvrdě
vymezuje proti přijetí zákona, shodný počet členů!) neznamená takřka nic proti miliónům občanů České republiky, kteří jsou podle několika průzkumů veřejného mínění pro přijetí tohoto zákona. Ani autorita nejvyšších hodnostářů katolické církve, ani donucovací praxe mnohých farářů (někteří ale odmítli petici
v kostele předložit), nepřinutila významnou část věřících petici podepsat. Představitelé Gay iniciativy se domnívají, že sponzorovat politické nátlakové akce je
úloha, kterou by církev neměla hrát. Text petice, zaměřený proti božímu
zákonu milovat se a žít pospolitě, se jim jeví jako bezbožný.
Gay minorita v České republice měla v podobě vládního návrhu zákona
o partnerském soužití osob téhož pohlaví velkou naději dosáhnout po předchozích úspěších rovnoprávnosti takřka ve všech oblastech života.
Že tomu tak doposud stále ještě není, je výsledkem nešťastného hlasování
v poslanecké sněmovně. Precizní, detailně vypracovaný návrh postihující
všechny naše požadavky vyjma adopce a osvojení dětí, velká mediální kampaň působící v náš prospěch, většinová podpora veřejnosti, odsouzení praktik katolické církve, individuální diskuse s poslanci, které se dařilo přesvědčit,
aby změnili negativní postoj, a aktuální výzvy parlamentu Evropské unie, aby
její členské a kandidátské země přijímaly zákony zrovnoprávňující gay a lesbickou minoritu s ostatními - to vše dávalo naději, že tentokrát jsou vytvořeny všechny podmínky pro konečné přijetí.
Sněmovna si nejprve určila, že vládní návrh bude projednávat v přesně
stanoveném termínu, a sice 25. 10. ve 14.00 hodin. Na návrh jednoho z odpůrců zákona však sněmovna nepochopitelně změnila dobu projednávání
na tentýž den, ale na jedenáctou hodinu. V tu dobu chyběla ve sněmovně
prakticky celá vláda a mnozí další poslanci, kteří přijetí zákona podporují
(zhruba 10 až 15 hlasů pro zákon). Po rozpravě, která tentokrát nebyla tak
homofóbní jako při minulých projednáváních, ale která znovu definovala
postoj odpůrců jako postoj, který vyjadřuje obavy z rozpadu rodiny, nechuť
přijmout normu obdobnou normě pro manželství, přistoupili poslanci k hlasování o návrhu zamítnout předložený zákon. K zamítnutí potřebovali odpůrci v tu chvíli 82 hlasy. Získali jich 77. Návrh na zamítnutí tedy neprošel.
50
Poté následovalo hlasování o návrhu vrátit předlohu vládě k přepracování.
K přijetí byly potřeba 84 hlasy. Návrh získal 86 hlasů. O pouhé dva hlasy bylo tedy rozhodnuto vrátit vládě zákon k přepracování.
Vzhledem k blížícím se volbám do sněmovny byla možnost přepracovanou
verzi zákona znovu předložit - vyloučena. Čekají nás proto další zdlouhavá
jednání s novou politickou reprezentací po volbách v druhé polovině roku
2002 a věřme, další, snad už úspěšný pokus.
Závěrem nutno doplnit povzbuzující informace. Dne 28. června 2001 se
v budově Evropského parlamentu uskutečnilo veřejné slyšení zástupců
nestátních neziskových organizací pracujících s gay minoritou ze všech kandidátských zemí Evropské unie. Základním projednávaným bodem bylo
porovnání pozic a míry rovnoprávnosti této minority v těchto zemích.
Hlavními účastníky slyšení byli poslanci Evropského parlamentu, zástupci
mezinárodních humanitárních organizací a členové nestátních organizací pro
lesbičky a gaye ze všech kandidátských zemí EU, včetně takových destinací
jako je Malta nebo Kypr. Českou republiku zastupovala Gay iniciativa v ČR .
Slyšení se zúčastnily významné osobnosti politického života Evropské
unie: Anna Diamantopopoulou, evropská komisařka pro rovnost, dále například Elmar Brok, hlavní poradce EK pro asociované země a Petra Erler jako
zástupkyně kabinetu Gűnthera Verheugena a další.
V porovnání s ostatními byla Česká republika hodnocena v řešení problematiky gay minority spolu se Slovinskem jako jednoznačně nejúspěšnější.
Jiří Hromada
herec, předseda Gay iniciativy
Pořadí jednotlivých členských zemí EU a žadatelů o členství podle počtu splněných faktorů zamezujících diskriminaci gay minority
Nizozemí
Dánsko
Švédsko
Francie
Německo
8
7
7
7
6
51
Finsko
Španělsko
Slovinsko
Česká republika
Belgie
Irsko
Litva
Lucembursko
Polsko
Lotyšsko
Rakousko
Itálie
Portugalsko
Slovensko
Velká Británie
Estonsko
Malta
Řecko
Maďarsko
Rumunsko
Bulharsko
Kypr
6
6
6
5
5
5
5
5
5
5
4
4
4
4
4
4
4
4
3
3
3
2
Seznam hodnocených faktorů:
ČR splnila:
1.
2.
3.
4.
5.
ČR nesplnila:
6.
7.
8.
Trestní zákoník - netrestnost homosexuality
Shodný věk pro pohlavní styk mezi homo- a hetero- páry
Neexistence dalších diskriminačních zákonů
Existence antidiskriminačních zákonů
Svoboda sdružování
Registrované partnerství
Možnost adopcí
Migrační zákony
52
PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ
Z HLEDISKA KVALITY
Při vyslovení pojmu právo na vzdělání vyvstane v mysli mnohých především problém dostupnosti vzdělání pro všechny lidi bez rozdílu či problém
kapacit našich škol z hlediska značného a rostoucího zájmu o vzdělávání.
(Kvantitativním aspektům práva na vzdělání byla věnována obsáhlá stať dr.
K. Goulliové v minulé Zprávě ČHV.) Málo bývá do práva na vzdělání zahrnována velmi podstatná otázka jeho kvality. Tedy: právo na vzdělání je naplňováno tehdy, je-li vzdělávání dostupné a přístupné pokud možno mnoha lidem,
ale také - je-li z mnoha hledisek kvalitní. Problematice kvality vzdělávání v ČR
je věnována tato stať.
V oblasti předškolní výchovy nastaly po r. 1989 posuny ve smyslu lepší kvality poměrně velice rychle a také zasáhly v porovnání s dalšími stupni vzdělávacího systému největší počet subjektů. Napomohla k tomu jasně vyjádřená
změna v koncepci předškolní výchovy v oficiálních dokumentech (orientace
na sociálně osobnostní rozvoj dítěte namísto "přípravy na školu", která se děla
zejména používáním metod typických pro školní vzdělávání již v předškolním
věku). Významnou roli v této změně sehrál program Zdravá mateřská škola,
vedený pracovníky Státního zdravotního ústavu. Systematická práce řídícího
týmu byla zaměřena jak na metodologii změny (mateřské školy v projektu si
vypracovávaly vlastní projekty a obhajovaly je), tak na vytváření sítě, a přinesla významné výsledky. V r. 2000 byla vydána publikace Kurikulum podpory zdraví v mateřské škole, která se stala modelovým programem, a v roce
2001 bylo zahájeno proškolování učitelek mateřských škol v metodologii
vytváření vlastního školního kurikula. Ochota učitelek mateřských škol
k dalšímu vzdělávání je také větší v porovnání s učiteli základních a středních škol. Co do koncepčnosti změn i metodologie implementace má oblast
předškolní výchovy v rámci vzdělávacího systému veliký náskok.
Pokud máme hovořit o kvalitě vzdělávání na základních a středních školách,
pak je třeba věnovat pozornost stejnou měrou obsahu a metodám výuky,
jakož i psychosociálním podmínkám kvalitního učení.
V hodnocení České školní inspekce se uvádí pozitivní posun v používání
moderních metod ve školách. Asi v polovině škol zaznamenala inspekce jeČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
53
jich alespoň částečné či občasné využívání. Tradičně existuje mnohem silnější trend k pestřejším pedagogickým postupům na 1. stupni než na 2.
stupni základních škol, kde je naopak konstatován nadměrný verbální projev učitelů (tj. naopak minimalizovaný prostor pro žáky k rozvoji komunikačních dovedností), a málo samostatné práce, zejména pak málo kooperativního učení, což je v rozporu s cíli vzdělávání uváděnými v Národním programu vzdělávání, tzv. Bílé knize. Motivačně stojí výuka téměř výhradně
na vnější motivaci známkováním, což je opět v rozporu s cílem vytvářet motivaci k celoživotnímu vzdělávání. Ačkoliv legislativa umožňuje v prvních
třech ročnících slovní hodnocení, je toto vázáno na souhlas rodičů, kteří ho
přijímají spíše ojediněle.
Koncem r. 2001 byly veřejnosti předloženy výsledky výzkumu OECD PISA,
jehož se účastnila i Česká republika. Výzkum PISA byl zaměřen na zjišťování
čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti patnáctiletých žáků.
Výsledky českých žáků (mírný podprůměr v čtenářské gramotnosti, průměrná úroveň matematické gramotnosti a mírně nadprůměrná úroveň přírodovědné gramotnosti) bourají představy o "vynikající" úrovni našeho školství
(jak to konečně naznačovaly už výsledky některých předcházejících výzkumů). Jde o významný impuls k uvědomění si toho, že kvalita vzdělávání netkví v sumě faktografických vědomostí, ale že daleko důležitější jsou vědomosti a dovednosti vztahující se ke skutečnému životu.
I v těchto souvislostech je významným krokem ke zkvalitnění vzdělávání
vypracování Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Je
to materiál s moderním pojetím vzdělávání, opouští striktní rozdělení
na předměty, hovoří se již o vzdělávacích oblastech (např. člověk a jeho svět,
umění a kultura, člověk a svět práce apod.). Vymezuje se v něm závazný
vzdělávací obsah a kompetence, které mají žáci získávat. Přes nesporný
pokrok (zejména v koncepci tohoto materiálu) je zde stále ještě hodně faktografie. Příznačné je, že v rámci veřejného připomínkového řízení, které bylo
ještě prodlouženo, došlo pouze kolem 30 připomínek. Rámcový vzdělávací
program je zamýšlen jako podklad pro zpracovávání vlastních školních
vzdělávacích programů, v čemž naprosto chybí zkušenosti i tradice.
Zda se Rámcový vzdělávací program stane významným nástrojem změny
záleží od toho, bude-li přijat nový zákon o vzdělávání, v němž je tento nový
koncept zakotven. Zákon v jeho současné předkládané podobě je kontroverzní, zejména tím, že zdaleka nezapracovává myšlenky Bílé knihy.
54
Požadavky na změnu klimatu ve školách, změnu vztahu mezi učiteli a žáky,
ale rovněž nároky na větší péči o vztahy mezi žáky navzájem, které jsou explicitně vyjádřeny v Bílé knize, vycházejí jednak z novějších poznatků o procesu učení i vývoje dítěte, ale jsou také reakcí na zhoršující se kázeňské
poměry ve školách obecně. Na jedné straně lze konstatovat určité uvolnění
autoritativního přístupu učitelů ve prospěch větší laskavosti vůči dětem
za uplynulých deset let, na druhé straně však opouštění striktních autoritářských praktik není dostatečně vyvažováno zaváděním větší participace žáků
a studentů na vlastním vzdělávání i celkovém životě školy. Podíl žáků např.
na vytváření školních řádů je malý a stále má spíše znaky formálnosti, právě
tak jako je formální práce "žákovských parlamentů", pokud vůbec na školách
jsou.
Nárůst kázeňských problémů lze dát do souvislosti se změnami ve společenském povědomí o pojmech svoboda, demokracie a lidská práva, které jsou
stále chápány různým způsobem, často nejasně či pokřiveně, a nejsou
dostatečně dávány do spojitosti s pojmem zodpovědnosti. Souvisí zřejmě
i s posunem v pohledu na práva jednotlivců, jehož mediálně nejčastěji
zprostředkovaným obrazem je presumpce neviny a ochrana jednotlivců podezřelých z trestné činnosti s nedostatečnou ochranou postižených.
V klimatu celospolečenského nárůstu kriminality se na školách objevuje
a stále narůstá problém šikany. Výzkumné údaje o výskytu šikany za minulého režimu nejsou k dispozici, protože tento jev byl tehdy popírán. Výzkumy
prováděné po r. 1989 svědčí ale jak o narůstajícím výskytu (uvádí se, že cca
30 % žáků se setkává se šikanou jako její aktéři, tedy buď jako agresoři nebo
jako oběti), tak o narůstající brutalitě. MŠMT reagovalo vydáním metodického pokynu k prevenci a řešení šikanování, a to ve spolupráci s nejlepšími
odborníky na danou problematiku. Existuje i nabídka seminářů v rámci
dalšího vzdělávání učitelů v tomto směru. MŠMT vypracovalo také materiál
ke strategii prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže na období
2001 až 2004. Tento dokument je velmi nosný, pojmenovává jasně negativní
dopady autoritativně hierarchické struktury školy, a primární prevenci jednoznačně staví na změně klimatu školy. Nicméně, systematické rozvíjení vztahů
mezi žáky, rozvíjení jejich sociálních kompetencí stále není považováno za součást výuky (respektive je jen "vyučováno" v rámci občanské či rodinné výchovy,
ale neprolíná celým kurikulem a není každodenní zkušeností žáků), natož
za nutnou podmínku kvalitního učení; naopak je vnímáno jen jako cosi doplňkového, "pokud bude čas".
55
Jednou z nepředložených reakcí na situaci v základních školách bylo zavedení víceletých gymnáziích, prakticky ihned po změně politického systému
v r. 1989. Toto opatření lze považovat za jeden z brzdících faktorů transformace vzdělávání v ČR. Jen část středoškolských učitelů byla schopna změnit
své výukové metody v souladu s vývojovými potřebami mladších dětí. Navíc
prospěchově lepší děti, které odcházely na víceletá gymnázia, měly dostatečnou paměťovou kapacitu, aby větší obsah učiva zvládly. Dalším negativním
dopadem po odchodu sociálně i intelektově zdatnějších dětí bylo to, že druhý
stupeň základních škol poskytoval jak dětem, tak učitelům mnohem obtížnější
situaci pro učení, na niž většina učitelů reagovala spíš stupňováním represivních postupů nežli přechodem na modernější výukové metody. Nezanedbatelný není ani fakt, že spolu s prospěchově lepšími dětmi "odešli" ze ZŠ
i jejich rodiče, z nichž alespoň část mohla představovat pozitivní tlak na změnu kvality základní školy. V původním návrhu nového školského zákona bylo
odstranění víceletých gymnázií, tento návrh však vyvolal takový odpor veřejnosti i politiků, že byl v další verzi na podzim 2001 zcela vypuštěn.
Ačkoliv v povědomí lidí neustále žije představa o vynikající úrovni našeho
školství (odvozována většinou od vlastní či zprostředkované zkušenosti
mnoha lidí, že naše děti mají více znalostí faktografické povahy než děti
ze sousedních zemí či dokonce USA), značný odpor proti rušení víceletých
gymnázií naznačuje, že lidé citlivě vnímají úroveň základních škol a nepovažují ji za dostatečnou pro nadanější děti. Selektivita našeho školství, vysoká závislost školní úspěšnosti dětí na sociálním a vzdělanostním zázemí
vlastní rodiny byly zmiňovány již i v předcházejících zprávách ČHV. Nyní je
můžeme doložit dalšími údaji, tentokrát z mezinárodního výzkumu OECD
PISA, kde se ČR řadí k zemím s největšími rozdíly ve výsledcích žáků s dobrým a špatným rodinným zázemím (problém sociálních a sociokulturních
nůžek).
Pokud jde o kvalitu vzdělávání na středních školách, jsou velké rozdíly mezi
jednotlivými typy škol (gymnázia, odborné školy s maturitou
a odborné školy bez maturity), a to jak v kvalifikovanosti učitelů, tak v klimatu těchto škol. Zejména na učilištích se potýkají s nízkou motivovaností
žáků, která je ovšem z velké části důsledkem jejich neúspěšnosti na základní škole, pravděpodobně i celkově nižší sociokulturní úrovně rodin.
Návrh nového školského zákona obsahuje také nové pojetí maturit
s použitím testů, což je odborníky vnímáno jako potencionální brzda žáPrávo na vzdělání z hlediska kvality
56
doucích změn středního vzdělávání. Charakter zkoušek s jejich požadavky
nutně ovlivňuje předcházející výuku. (To se do značné míry týká přijímacích
zkoušek na vysoké školy.) Opět jsou to občanské iniciativy a sdružení, které
se snaží zvrátit tento vývoj vypracováváním analýz i prognóz dopadů.
Vysoké školy dostaly v rámci demokratických změn po r. 1989 značnou autonomii, která není dostatečně vyvažována požadavky státu na kvalitu výstupu, ale i na kvalitu samotného vysokoškolského vzdělávání (metodika
a didaktika je konzervativní, namnoze není propracovaná z hlediska nových
přístupů, rezignuje se na moderní způsoby výuky, na jejich používání).
To se týká samozřejmě i pregraduálního vzdělávání učitelů, jež doznalo jen
malých změn (stále především orientováno předmětově na úkor pedagogiky
a psychologie). Současní absolventi pedagogických fakult jsou povětšině
právě tak nepřipravení na řešení sociálně psychologických problémů ve třídě
jako jejich starší kolegové (viz nedostatky v oblasti komunikativního, multikulurního či lidskoprávního vzdělání). Nové poznatky jsou v rámci pregraduální přípravy příštím učitelům předávány jen malým počtem moderně
uvažujících vysokoškolských pedagogů, nikoliv však jako součást koncepce
přípravy učitelů. Změna v pregraduální přípravě učitelů je významným
úkolem k řešení.
Školský systém prochází nyní závažnými změnami, s územně správní reformou se buduje regionální školství, funkce a zejména přímý vliv MŠMT se výrazně mění. Lze očekávat zvraty v kladném i záporném smyslu. Řada ředitelů
škol se obává negativních zásahů obce. Kausa, která vyvrcholila koncem roku
2001, je příkladem, čeho se lze obávat. Představenstvo obce Obříství žádalo
ředitelku školy, aby změnila vzdělávací program a přešla z programu Národní škola (nejprogresivnější ze všech třech vzdělávacích programů) na program Základní škola (nejkonzervativnější). ZŠ v Obříství je považována od r.
1991 za jednu z nejpokrokovějších škol v ČR, jak celkovou atmosférou, tak
moderními vyučovacími metodami (kooperativní výuka, projektová výuka),
jakož i výraznou demokratičností (žáci byli zapojeni např. v projektu Občan,
děti spoluvytvářely školní řád atd.). Obříství je převážně zemědělská obec
a zdá se, že osobnostní růst dětí se stal pro rodiče a volené představitele
obce ohrožujícím faktorem. O proslulosti školy ale zároveň svědčí skutečnost,
že řada rodičů dovážela své děti do této školy i ze značně vzdálených míst,
protože poskytovala kvalitní vzdělávání. Kausa zatím skončila podáním
výpovědi ředitelky a odchodem velké části učitelského sboru.
57
Tento případ dokumentuje výrazný jev ve školství: mezi učiteli i mezi rodiči
se profilují výrazně se lišící skupiny, které už těžko nacházejí společnou řeč.
Jsou učitelé, kteří poskytují svým žákům velký prostor pro aktivitu, diskusi,
přibírají je ke spolurozhodování o jejich vlastním vzdělávání, každodenně
pracují na sociálních vztazích ve třídě. Na druhé straně jsou pak učitelé,
kteří se drží tradičního schématu: výklad - procvičování látky (často bezduchý dril) - zkoušení, vyžadují poslušnost, nepřipouštějí diskusi. Podobnou
polarizaci lze pozorovat i u rodičů, snad s ještě větším konzervatismem, zejména lpěním na známkování, nedůvěrou k novým metodám.
Posun v kvalitě vzdělávání není myslitelný bez dalšího vzdělávání učitelů.
V této oblasti chybí jasná koncepce priorit, nabídky vzdělávacích akcí jsou
do značné míry závislé na personálním obsazení nově vzniklých pedagogických center (vznikly v souvislosti s územně správní reformou), které jsou sice
řízeny MŠMT, avšak bez většího vlivu ministerstva na obsah vzdělávání. Zájem učitelů se stále soustřeďuje spíše na semináře zaměřené na novinky
v předmětu či na semináře týkající se více méně zájmových aktivit (např. keramika, výtvarné činnosti). Zájem o nové metody výuky či metody aktivizace
a socializace žáků je malý. Za zmínku stojí, že s nabídkou zajímavých kurzů
pro učitele opět přicházejí nestátní subjekty. A to se týká i jiné tematiky,
např.multikulturní či ekologické výchovy, výchovy k lidským právům aj.
Závěrem lze konstatovat, že ačkoliv si v kvantitativních ukazatelích nestojí
české školství špatně, jeho vnitřní reforma je velmi pomalá (což ovšem není
jen specifikum ČR). Přesto však v průběhu posledních let lze vidět větší zájem médií o problematiku vzdělávání, soudě jak podle počtu článků, tak podle povahy témat.
PhDr. Jana Nováčková,
Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání
58
STAV LIDSKÝCH PRÁV
VE ZDRAVOTNICTVÍ
Česká republika v roce 2001ratifikovala Úmluvu o lidských právech
a biomedicíně. Tato bioetická konvence (RE), jejíž principy jsou u nás vymahatelné na úrovni soudů, však nebyla dosud promítnuta do národních
zdravotnických zákonů, což v praxi způsobuje problémy. Bez podrobnější
zákonné úpravy jednotlivých článků Úmluvy vymáhají občané svá práva jen
velmi obtížně. Často se svého práva (např. ve vztahu k informacím o jejich
zdravotním stavu) raději vzdají, než by se zdlouhavě a finančně náročně
soudili s lékařem, který jim určité právo odepřel s tím, že není výslovně
upřesněno v národních zákonech. Vláda sice předložila do parlamentu
návrh nového zákona o zdravotní péči, avšak Poslanecká sněmovna ho zamítla, mimo jiné z důvodu, že neodpovídal principům zmíněné konvence
(návrh např. obsahoval právo lékaře "zadržet informace", tj. nesdělit
nemocnému nepříznivou diagnózu, i kdyby pacient na této informaci
výslovně trval).
Občanské sdružení na ochranu pacientů (OSOP) si na základě spolupráce
s organizacemi pacientů v Polsku, Maďarsku a na Slovensku i studiem oficiálních informačních zdrojů ověřilo, že uvedené postkomunistické země
na rozdíl od ČR již alespoň zčásti zahrnuly do národní legislativy blíže
upřesněné principy Úmluvy, případně na oficiální úrovni přijaly dokument
s podrobněji zpřesněnými právy pacientů. Například slovenská vláda schválila Chartu práv pacienta, v níž jsou jednoznačně definována některá práva,
jež v ČR nejsou výslovně, nezpochybnitelně zmíněna v žádném úředním
dokumentu či závazném předpisu. Slovenská charta mj. obsahuje konkrétně
upřesněný přístup občanů k jejich zdravotní dokumentaci, což posiluje jejich
postavení v případném sporu s lékařem. Dále tato charta obsahuje právo terminálně nemocných na důstojnou péči.
Nový maďarský zákon o zdraví například řeší některá práva v oblasti psychiatrie. Podle maďarského institutu pro občanské svobody má občan nedobrovolně zadržený či hospitalizovaný z důvodu vyšetření nebo léčby zajištěno
právo na okamžitou bezplatnou právní konzultaci a mj. právo žádat pomoc
od ombudsmana pacientů. Maďarsko rovněž vyřešilo zákonné podmínky
59
prohlášení občanů pro případ pozdější neschopnosti vyjádřit se k léčbě, tzn.
právo na sebeurčení i pro případ stavu bezvědomí či duševní nemoci.
V České republice - bohužel - zákonné zpřesnění těchto práv chybí, ačkoliv
Úmluva jejich zahrnutí do národní legislativy (z důvodu snazší vynutitelnosti práv) předpokládá.
Polští pacienti získali dílčí zlepšení pokud jde o šetření stížností (vynutitelnost péče podle profesních standardů a podle zákonných podmínek), kdy
v 2. instanci tzv. lékařských soudů zasedají vedle členů lékařské komory také
soudci z povolání. Byť příslušný polský zákon ještě vykazuje některé závažné
nedostatky, dílčím způsobem došlo ke sblížení se západními vzory zákonů,
když Polsko zavedlo tzv. profesní soudnictví (zdravotnictví se věnují patřičně
specializovaní nezávislí soudci - formálně obdobná úprava existuje např.
v SRN, Rakousku a Nizozemí).
Jak patrno, uvedené postkomunistické země již začlenily do národní legislativy či alespoň vládního dokumentu některé principy Úmluvy pro snazší
vymáhání práva v praxi. V ČR však paradoxně došlo k dílčímu zhoršení
právního prostředí s odklonem od dikce bioetické konvence, ale i dalších
mezinárodně uznaných dokumentů (např. Evropská charta pro posílení práv
pacientů z roku 1994, podpořená mj. WHO, Světovou zdravotnickou organizací). Při novelizaci zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu byla oslabena
možnost přístupu občanů k jejich zdravotní dokumentaci na základě formulace, že informace bude "sdělena" (tzn. ústně) lékařem. Bioetická konvence
obsahuje právo "na veškeré informace o zdravotním stavu"a Evropská charta práv pacientů obsahuje výslovné právo na kopii zdravotní dokumentace.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně zakotvuje mj. právo na sebeurčení. Jakýkoli zásah do oblasti zdraví má být podmíněn informovaným
souhlasem pacienta, včetně dříve vyjádřených přání (pro případ pozdější
neschopnosti) komunikovat s lékařem. V ČR zjevně chybí zákonné zpřesnění, z čehož mj. vyplývá nepřipravenost soudů na řešení sporů mezi pacientem a lékařem, anebo mezi lékařem a rodinou (pokud je pacient
v bezvědomí či nesvéprávný). Při absenci podrobnější zákonné úpravy se instituce i jednotlivci uchylují k volným, oficiálně nepotvrzeným právním výkladům. Například Institut postgraduálního vzdělávání vede školicí kursy
v tom smyslu, že lékař nemusí u infaustních nebo terminálních stavů zahajovat resuscitaci. Přitom pojmy "infaustní" a "terminální fáze onemocnění" nejsou vysvětleny závaznými předpisy. V praxi byl sdělovacími
60
prostředky zdokumentován případ, kdy záchranná služba odmítla výjezd
k terminálně nemocnému (přičemž takto označený pacient žil potom ještě
asi rok). Neupřesnění principů Úmluvy v národních zákonech tedy představuje vysoké riziko předčasného ukončení lidského života nebo umírání
za diskomfortních podmínek (ačkoli Rada Evropy v dokumentu k právům
terminálně nemocných zakazuje např. smrt udušením bez podpory umělou
plicní ventilací).
Ani toto klíčové právo na sebeurčení vyplývající z bioetické konvence dosud vláda do návrhů nových zdravotnických zákonů nezačlenila. Místo podrobnější úpravy práv závažně nemocných, osob v bezvědomí nebo osob
právně nezpůsobilých se MZ ČR spoléhá víceméně jen na souhlas k léčbě
od zákonných zástupců pacienta (bez řešení nesouhlasu lékaře s jejich
rozhodnutím) a na tzv. revers (odmítnutí veškeré léčby, pokud je pacient
právně způsobilý a při vědomí), jehož obsah však není právně upřesněn.
Absence zákonem přesněji upravených práv občanů v oblasti psychiatrie
se promítla do precedentního výroku Ústavního soudu ČR. Ten se zabýval
stížností ženy nedobrovolně převezené do psychiatrické léčebny na podnět
praktického lékaře (bez aktuálního ověření zdravotního stavu). Psychiatrická
léčebna ženu vzápětí propustila, neboť její nedobrovolnou léčbu shledala
jako neodůvodněnou. Ústavní soud potvrdil, že k převozu ženy za asistence
policie došlo v rozporu se zákonným předpokladem, kdy lze převzít
do ústavní péče osobu jevící známky duševní choroby a ohrožující sebe
i okolí. Nezabýval se ovšem nedostatky tohoto příliš stručného ustanovení,
jež neřeší například problém kvalifikace lékaře pro první, bezprostřední
vyšetření dotčené osoby ani nutnost uplatňovat úřední předběžné rozhodnutí o zadržení člověka či o jeho převozu na psychiatrické pracoviště, kdy
na základě názoru lékaře by měl rozhodnout úřední státní orgán, nikoli sám
zdravotnický pracovník.
Vladimíra Bošková
Autorka je předsedkyní Občanského sdružení na ochranu pacientů.
61
PRÁVA A ODPOVĚDNOSTI
NA POLI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí upravuje právní řád České
republiky soustavou zákonů počínaje Ústavou ČR. Obecnou zastřešující normou je zákon o životním prostředí, další zákony chrání jeho jednotlivé složky,
upravují okolnosti činností vztahujících se k životnímu prostředí a vymezují
jednotlivé orgány správy a ochrany životního prostředí. V poslední době i v souvislosti se vstupním procesem do Evropské unie nabývají na významu zákony
upravující odpovědnost podnikové sféry, jednotlivých občanů a dalších subjektů k životnímu prostředí.
Ústavní pořádek České republiky
Ústava České republiky zavazuje stát dbát "… o šetrné využívání přírodních
zdrojů a ochranu přírodního bohatství". Listina základních práv a svobod se
hlásí k etickému principu trvale udržitelného rozvoje ("Federální
shromáždění ... připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi …"), přiznává každému právo na příznivé životní prostředí a informace o něm a vyváženě stanoví vztah mezi lidskou svobodou a povinností vůči přírodě: "Vlastnictví zavazuje. Nesmí být
zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými
obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem." Je si však vědoma i negativních vlivů uspokojování lidských potřeb na přírodu a proto opětovně
přikazuje: "Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem." Zákony přijímané Parlamentem České republiky v roce 2001 tyto obecné zásady respektují, jejich důslednému a konsensuálnímu uplatňování v praxi se všechny subjekty české a moravské
demokratické společnosti teprve učí.
Státní politika životního prostředí
Usnesením vlády č. 38 z 10. ledna 2001 přijala vláda aktualizovanou Státní politiku životního prostředí, jejímž prvořadým cílem je integrace ochrany
životního prostředí do sektorových politik tak, aby společnost postupně
přecházela na trajektorii trvale udržitelného rozvoje. Jejím dalším výrazným
62
zaměřením je orientace na přípravu ke vstupu do Evropské unie, především
reflexe 6. akčního programu pro životní prostředí. Oproti předchozí verzi
Státní politiky životního prostředí z dubna 1999 rozšiřuje opatření v sektorových politikách o oblasti nakládání s vodami, regionálního rozvoje
a vzdělávacího systému, dále pak ke stávajícím nástrojům realizace politiky
životního prostředí doplňuje ekosystémový přístup překračující nedostatečný
přístup složkový a dále vzdělávací, výchovné a osvětové nástroje. Slib
prohloubení a zpřesnění ekonomické efektivity a nákladů v čase zůstal nenaplněn, je však objektivně v dokumentu tohoto rozsahu těžko splnitelný.
Důležitý je fakt, že oproti znění roku 1999, jež vláda vzala pouze na vědomí,
novou politiku vláda schvaluje a ukládá svým členům její realizaci.
V praxi klade vláda mnohem větší důraz na krátkodobé, často spíše deklaratorně sociálně orientované cíle (budování průmyslových zón, přílišná podpora velkých podniků, těžkého průmyslu a dopravy, tlak na udělování výjimek
ze zákonů ochraňujících životní prostředí) než na střednědobé a dlouhodobé
strategie trvale udržitelného rozvoje, k jehož principům se v SPŽP nikoli jen
slovně, ale s rozumějícím sektorovým rozpracováním hlásí.
Národní strategie udržitelného rozvoje
V částečné návaznosti na Státní politiku životního prostředí, ale především
na základě tříleté výzkumné práce asi tří set odborníků ve 27 dílčích modulech vypracovalo a v říjnu 2001 předložilo Centrum pro otázky životního
prostředí University Karlovy návrh dlouhodobé Národní strategie udržitelného rozvoje České republiky včetně soustavy indikátorů trvalé udržitelnosti
určené především jako nástroj rozhodovací sféře. Ačkoli by takovouto strategii měla Česká republika předložit na Summitu o udržitelném rozvoji v srpnu 2002 v Johannesburgu, její přijetí vázne na politických a dokonce i jen
personálních sporech.
Jednotlivé zákonné normy
V březnu 2001 byl Parlamentem ČR schválen nový zákon 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí. Oproti předchozímu zákonu, ale
i původnímu návrhu jej nelze označit za pokrok v účasti veřejnosti na ochraně
životního prostředí (zákon ukládá provést pouze jedno veřejné projednání).
Dále postrádá úpravu strategického posuzování vlivů na životní prostředí
(SEIA), jež je nezbytná pro ratifikaci Aarhuské úmluvy a požadovaná evropskou směrnicí); na druhé straně upravuje i posuzování vlivů na životní
prostředí přesahujících hranice ČR.
63
V květnu 2001 byl přijat zákon 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, založený na prevenci vzniku odpadů. Pro určité
skupiny odpadů (PCB, autobaterie, autovraky apod.) stanoví nový systém
nakládání (změna subjektu odpovědného za likvidaci), dále pak stanoví
povinnost zpětných odběrů výrobcům nebo dovozcům. Zákon neklade
dostatečný důraz na škálu přístupů k odpadům, jež systémově lépe životní
prostředí chrání; začíná předcházením vzniku odpadů a končí skládkováním.
V tomto ohledu však není důsledná ani Evropská unie.
Na tento zákon úzce navazuje zákon 477/2001 Sb., o obalech a o změně
některých zákonů (zákon o obalech), který je první samostatnou
a komplexní úpravou nakládání s obaly (dosud obaly spadaly do působnosti zákona o odpadech). Zákon stanoví pro subjekty, které uvádějí obaly
na trh a do oběhu, povinné podíly využití a recyklace (alternativní druhy
obalů k nevratným) a povinnost zpětného odběru použitých obalů od spotřebitelů. Zároveň umožňuje výrobcům a dovozcům vytvořit tzv. autorizovanou obalovou společnost, která tyto jejich povinnosti převezme.
Pro oba posledně uvedené zákony je podstatný "princip nejmenšího
společného jmenovatele". Normy Evropské unie jsou často stanoveny relativně měkce tak, aby byly přijatelné i pro méně vyspělé členské státy, např.
z jihu Evropy; vyspělí členové však uplatňují podstatně tvrdší národní legislativu. Česká republika pak zpravidla přejímá nejnižší hranici rozsahu
požadovaného Evropskou unií, a v neúplných zavádějících formulacích tvrdí,
že je s evropskou legislativou v souladu.
Zákon 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
který sjednocuje dosavadní úpravu obsaženou ve třech zákonech a dalších
podzákonných předpisech, přijal Parlament ČR v červenci 2001. Zákon jím
nově upravil právní povahu povrchových a podzemních vod, které nepovažuje za předmět vlastnictví (do doby jejich odebrání). Vodní toky již
nezahrnují koryto, pouze povrchové vody v něm tekoucí. Oproti návrhu
zákon oslabuje protipovodňovou ochranu, neboť výslovně nezakazuje výstavbu některých rizikových staveb v pasivní záplavové zóně. Státní správa je
na ústřední úrovni rozdělena mezi Ministerstvo životního prostředí ČR
(povodně, kvalita vody - povolování vypouštění odpadních vod) a Ministerstvo zemědělství ČR (zbytková působnost). Vodohospodářské orgány jsou
přejmenovány na vodoprávní úřady. Nové kompetenční rozdělení je jednak
horší z hlediska samotné funkčnosti orgánů státní správy (dělba kompetencí
64
vždy ztěžuje provoz), ale především proto, že ochrana vody jako složky životního prostředí i z hlediska ekosystémového přístupu musí být zajišťována
komplexně.
V závěru roku byl přijat kontroverzní zákon 449/2001 Sb., o myslivosti,
který je předmětem oprávněných kritik ze dvou stran. Z hlediska soukromoprávního nadměrně zasahuje do vlastnických práv majitelů pozemků
prohlášených za honitbu, z hlediska ochrany veřejných statků, tedy životního
prostředí, zcela nevhodně upřednostňuje zájmy myslivosti před ochranou
přírody. Zákon je tak dokladem sílících a stále účinněji prosazovaných lobbystických zájmů na úkor životního prostředí, ale i samotné demokracie.
Ve stádiu projednávání je v poslanecké sněmovně od loňského roku pod
číslem sněmovního tisku 1070 návrh nového správního řádu. Přes řadu
zpřesnění nynějšího právního stavu (závaznost některých stanovisek ke stavu
životního prostředí) a snahu dosáhnout v některých případech, zejména velmi komplexních a komplikovaných, mezi účastníky rychleji, ale procedurálně
náležitě optimální dohody, přináší návrh i řadu rizik. Nezaručuje vždy účastníkům plnou rovnost práv, obzvláště v ochraně veřejného zájmu, upřednostňuje orgány státní správy a současně v některých případech omezuje povinnost rozhodovat podle spolehlivě zjištěného skutkového stavu a poskytovat
účastníkům řízení při jejich nedostatečné znalosti právních předpisů účinnou
podporu. Rovněž omezuje možnosti využití opravných prostředků
a ze všech uvedených důvodů by proto neměl být v uvedené podobě přijat.
Evropská unie
Česká republika úspěšně uzavřela projednávání kapitoly č. 22 o životním
prostředí vstupního procesu do Evropské unie. Výsledek v podobě přechodných období, ať už zamítnutých nebo schválených, představuje účelný kompromis, usnadňující na jedné straně vstup České republiky do Evropské unie,
na druhé straně chránící v zásadních věcech životní prostředí mimo jiné
i tím, že vede podnikovou sféru k aktivnímu zavádění výrobních postupů
a výrobků šetrných k životnímu prostředí (zákon o integrované prevenci
a kontrole znečištění, IPPC).
Závěry
Dvanáct let po pádu autoritativního rovnostářského režimu se již česká
společnost žádoucím způsobem diferencovala. Vyhranili se jednotliví aktéři
65
veřejného života v otevřené liberální občanské společnosti, a naučili se již
formálním pravidlům a procesům demokracie: znají svá práva a povinnosti,
seznámili se se všemi fázemi legislativního procesu a úředních postupů,
umějí identifikovat další vlivové skupiny a domlouvat spojenectví i politické
"obchody". Voliči již dokáží logičtěji identifikovat svůj zájem daný sociální
rolí a statutem s konkrétní politickou stranou, najít cestu k orgánům i osobnostem přijímajícím rozhodnutí, znají své zastupitele. Kromě spolupráce
k zajištění individuálních nebo skupinových zájmů však dosud platí, že všech
uvedených znalostí a dovedností používají aktéři profesionální i veřejné politiky především ke vzájemnému boji, nikoli ke spolupráci. Tvrzení se týká
všech společenských skupin a "hráčů", nejen profesionální politiky nebo podnikatelských lobby, u nichž jsou svým způsobem očekávatelná. Bohužel
i některá občanská sdružení někdy raději boří než tvoří, a chápou svou
společenskou roli spíše jako hráz jiným aktivitám než jako aktivní tvořivý
přístup vedoucí k vyšší kvalitě života lidí při plném respektu k hodnotám
přírody. V oblasti životního prostředí a strategie trvale udržitelného rozvoje,
jež je ve společnosti dosud velmi málo známá a pochopená, lze tento stav
rozeznat velmi zřetelně. Míra co nejširší společenské účasti na rozhodovacích
procesech je dosud nízká.
Nejcharakterističtějším rysem a deficitem budování demokracie a otevřené
liberální občanské společnosti v celé struktuře české společnosti je však
v současné době nedostatek vzájemné společenské důvěry, jež by vedle motivujícího tržního soupeření umožňovala i spolupráci, vedle často nic neřešících konsensů i schopnost žít v tolerantním a vstřícném disensu.
PhDr. Ivan Rynda
sociální ekolog
66
O SVOBODĚ VYZNÁNÍ
Český helsinský výbor (ČHV) oceňuje dodržování článků 15 a 16 Listiny základních práv a svobod. Není známo, že by státní orgány někomu zabraňovaly jako jednotlivci nebo ve spojení s jinými vyznávat náboženské
přesvědčení, získávat pro ně jiné, konat obřady nebo učit.
ČHV sledoval uplatňování dosavadního zákona 218/1949 Sb. i přípravu
nového Zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a změně některých zákonů, a to od vládního návrhu
až po znění schválené Parlamentem ČR pod č. 3/2002 Sb. Návrh schválený
v Poslanecké sněmovně PČR odmítl jak Senát, tak prezident republiky. Zákon
byl však nakonec schválen nadpoloviční většinou poslanců sněmovny, a senátní i prezidentské stanovisko bylo odmítnuto. Zákon platí ode dne zveřejnění 7. 1. 2002.
ČHV sleduje především postoj státních orgánů, vyjádřený schváleným
a platným zákonem k náboženským uskupením, které nejsou registrovány.
Konstatuje, že některé církve a ostatní náboženské společnosti, označované
někdy jako "tradiční", mají registraci i "oprávnění k výkonu zvláštních práv"
podle §§ 9 - 13 zajištěnu bez ohledu na to, splňují-li podmínky stanovené jinak zákonem. Jiná náboženská uskupení musí podmínky splnit. Tato nerovnost náboženských subjektů se odůvodňuje právní kontinuitou a potřebou
odepřít uvedené výhody subjektům jednajícím v rozporu se zákonem.
Z tohoto hlediska je významný zejména § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech, který stanoví okolnosti, za nichž nemůže náboženské
uskupení veřejně působit. Kromě nezpochybnitelného kritéria, jímž je podle
úvodního odstavce soulad s právními předpisy, obsahuje tento paragraf v odstavcích c) a d) formulaci, podle níž nemůže vznikat a vyvíjet činnost církev
nebo náboženská společnost, která omezuje osobní svobodu osob tím, že
využívá psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, jež vede k fyzickému, psychickému a ekonomickému poškozování těchto osob a jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování
psychického vývoje nezletilých a omezování jejich práva na vzdělání, zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřeČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
67
bám, nebo je utajována vcelku nebo v některých částech, stejně jako organizační struktura církve a náboženské společnosti a vazby na zahraniční
složky, jeli částí církve nebo náboženské společnosti působící mimo území
České republiky.
Registrace sama o sobě neposkytuje náboženským subjektům stejné
možnosti jako registrace podle dosud platného zákona. K tomu je nutné
oprávnění k výkonu zvláštních práv. Kromě toho, že náboženské uskupení
musí vyhovět uvedeným požadavkům § 5, musí ještě podle § 11 splnit několik dalších podmínek, z nichž si zaslouží pozornost podmínka uvedená
v odst. 1 a), že totiž církev nebo jiná náboženská společnost je registrována
podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni podání návrhu 10 let, a dále podle
odst. 4 návrh na přiznání tohoto oprávnění musí obsahovat podpisy tolika
zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, kolik činí 1
promile obyvatel České republiky podle posledního sčítání lidu…
Usoudí-li zákonodárci, že je nutno jistou procedurou zabránit zneužívání
pozice registrované církve nebo náboženské společnosti, je možné to zákonem zajistit. Způsob, jakým to zajišťuje tento zákon, je však z hlediska lidských práv problematický. Formulace § 5 je právně nejasná a snadno
zneužitelná. Při její přípravě se mohl uplatnit vliv tzv. antikultovních uskupení. Takto jsou označována církevní nebo jiná uskupení směřující k potlačování práv náboženských menšin. Úřad rozhodující o registraci nebo
přiznání oprávnění, případně soud, který by takové rozhodnutí přezkoumával, by se musel důsledně obracet na nezaujaté odborníky. Nebezpečí vlivu
antikultovních iniciativ při uplatňování tohoto paragrafu je velké.
Desetileté období čekání a požadovaný počet podpisů prohlubuje bariéru mezi na jedné straně náboženskými subjekty, často s počtem stoupenců nižším než 10 000, jimž je registrace i oprávnění přiznáno zákonem,
a ostatními náboženskými subjekty na straně druhé.
Menší a nová náboženská uskupení, a to i taková, vůči nimž nemohou být
žádné námitky ve smyslu § 5, to natrvalo vylučuje - např. z možností působit na školách, zřizovat školy, poskytovat pastorační péči ve věznicích apod.
Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví poukazují na to, že
některá ustanovení tohoto zákona omezují dosavadní svobodu, které se díky
zákonu č. 308 z roku 1991 těšily. V prohlášení z 12. 10. 2001 konstatují, že
zákon zasahuje do práva církví a náboženských společností zřizovat vlastní
O svobodě vyznání
68
instituce, které jsou zaměřeny na tradiční působení církví v oblasti sociální
a charitativní. Návrh znění zákona může vytvářet nebezpečí vyškrtnutí charit a diakonií z evidence církevních právnických osob. Zákon omezuje dosavadní právo církví, aby rozhodovaly o svých vnitřních záležitostech, a staví je
do role organizací podřízených státu, nad kterými se zavádějí mnohá nová
administrativní opatření a kontroly. Registrující státní orgán by mohl také
jakékoliv rozhodnutí církve o zřízení nebo zrušení církevní právnické osoby
ovlivnit nebo blokovat. Český helsinský výbor bude sledovat i tento aspekt
schváleného a platného zákona.
Zákon může být dále prozkoumán příslušnými právními instancemi, které
posoudí jeho soulad s ústavním pořádkem České republiky
a s mezinárodními úmluvami o lidských právech. Český helsinský výbor podporuje takové prozkoumání zákona, a v případě jeho definitivního potvrzení
bude věnovat pozornost obzvlášť rovnosti registrovaných a neregistrovaných,
velkých a malých, tradičních a nových náboženských subjektů i způsobu
uplatňování § 5. Bude si také všímat případného administrativního
šikanování, které církvím a náboženským společnostem hrozí podle slov
zmíněného společného prohlášení z 12. 10. 2001.
Doc. ThDr. Ivan O. Štampach
Autor působí na Fakultě humanitních studií
Univerzity Pardubice.
Je členem předsednictva ČHV.
69
MÉDIA A SVOBODA PROJEVU
Počátkem roku 2001 proběhla tzv. televizní krize, rozpoutaná v závěru roku
předchozího jmenováním bývalého ředitele zpravodajství ČT Jiřího Hodače
generálním ředitelem České televize. Svou spornou kompetentnost prokázal
mimo jiné i vypnutím vysílání hlavního programu na několik desítek hodin.
Podstatou problému bylo především složení Rady České televize (dohlížející
veřejnoprávní orgán), diktované politickými silami a vykonávající spíše politický než společenský dohled. V následné celospolečenské diskusi (doprovázené snad největší občanskou demonstrací od roku 1989) byla rada
odvolána, a byla přijata novela zákona o České televizi, umožňující volbu
nové rady s omezením vlivu politických stran. Byl zvolen i nový prozatímní
ředitel České televize. Volba rady byla provázena také silnými politickými
diskusemi o ústavnosti celého postupu.
Po uplynutí funkčního období byl prozatímní ředitel zvolen již nově složenou Radou ČT i ředitelem generálním. V průběhu roku došlo i z jeho strany
k některým diskutabilním rozhodnutím. Nejdříve - ještě jako prozatímní ředitel - zřejmě marginalizoval výsledky auditu činnosti brněnského televizního
studia a jeho ředitele (podezřelého z napojení na místní politické mocenské
a hospodářské síly), závěrem roku jmenoval po konkursním řízení - přes nesouhlas Rady ČT - nového ředitele zpravodajství (tato věc nebyla dodnes definitivně vyřešena). V otázce ředitele brněnského studia bude situace řešena
konáním nového konkursního řízení na ředitele regionálních studií ČT.
Vliv politických stran byl zřejmě minimalizován v Radě ČT, ke změně situace v tzv. Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, státním orgánu dohlížejícím na dodržování právních předpisů o rozhlasovém a televizním vysílání,
ale nedošlo. Političnost některých členů je přitom zřejmá. Kvalita práce tohoto orgánu za celé předchozí fungování byla v průběhu roku kritizována mj.
i v rozhodčích nálezech ve sporu s investory televize Nova (R. Lauderem
a CME), které konstatovaly, že tento orgán přispěl ke zhoršení ochrany uvedené investice; ve druhém případě měly jeho postup za jeden z důvodů
vzniku odpovědnosti ČR za škodu na této investici. Ve zmíněné věci však došlo k prosazení práva jednak cestou výkonu rozhodnutí ve sporu investora
s hlavním představitelem TV Nova, jednak rozhodnutím Nejvyššího soudu
ohledně sporu, jenž stál na počátku rozchodu držitele licence s investorem.
70
V průběhu roku byl také přijat nový mediální zákon, který - stejně jako předchozí nový tiskový zákon - nahradil dosavadní institut omluvy právem na odpověď a právem na doplnění zprávy.
V rámci tiskové scény pokračovalo posilování pozice významného německého
vlastníka regionálních deníků, které mimo jiné vedlo ke zrušení některých periodik a k veřejné diskusi o vlivu vydavatelů na obsah novin (s ohledem na tlak
inzerentů) a o udržení svobody slova v těchto souvislostech.
V oblasti zachovávání svobody projevu se jevilo v uplynulém roce
několik případů jako problematických.
Vydavatel české edice Hitlerova spisku Mein Kampf byl odsouzen za šíření
nacistické ideologie. V jeho případě se však podle dostupných informací nejednalo o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale o obchodní
záležitost (prodej vysoce ziskového díla). Oprávněná potřeba tvrdého postihu
šíření nacistické ideologie by neměla vést k zákazu seznamovat se s podklady
takové ideologie; i když legálnost vydání uvedeného díla byla sporná, přinejmenším z hlediska autorských práv.
V reakci na útoky teroristů na budovy Světového obchodního centra
v New Yorku bylo zahájeno trestní stíhání několika osob za skandování jména
Usámy bin Ládina a za schvalování činu jako odplaty za uplatňovanou americkou zahraniční politiku. V reakci na kritiku ze strany novinářů došlo dokonce
i k trestnímu stíhání novináře, jenž takto reagoval. Stíhání je přitom vedeno pro
trestný čin nadržování. Ten přitom vyžaduje, aby se jednalo o schvalování trestného činu a jeho pachatele v případě, že došlo k jeho vypátrání a pravomocnému odsouzení. Trestní stíhání by tedy mělo být zastaveno. Celý případ však
ukazuje na to, že není dobré podléhat chvilkové společenské nebo politické
objednávce a řešit podobné situace bez pečlivé právní úvahy. Základem právního problému pak je, zda je vůbec s ohledem na svobodu projevu možné trestní stíhání člověka v podstatě pro jeho idiocii bez společenské nebezpečnosti.
I idiot má totiž právo svobodně se vyjadřovat, pokud tím nenaplní skutkovou
podstatu nějakého trestného činu.
Trestně stíhán byl (do aboličního zásahu prezidenta republiky) i katolický
kněz, a to z důvodu, že před volbami vyvěšoval letáky, v nichž vyzýval občany,
aby nevolili Komunistickou stranu Čech a Moravy (parlamentní stranu, jež na
něj podala trestní oznámení), a sice pro její zločinnou minulost. Celá událost
vyvolala společenské pobouření a vlnu manifestační podpory politiků i občanů.
71
Závěrem roku reagovala vláda trestním oznámením na týdeník Respekt, jehož
šéfredaktor označil některé ministry jmenovitě, ostatní pak obecně, jako korupční činitele přispívající ke korupční atmosféře v ČR. Premiér při tom zároveň
uvedl, že všichni ministři budou ještě po týdeníku požadovat soukromoprávní
odškodné ve vysoké výši, aby tento týdeník z ekonomických důvodů zanikl. Tomuto postupu ovšem zabránilo, že by ministři museli v souvislosti se žalobou
zaplatit i odpovídající vysoký soudní poplatek; takže od této varianty bylo
upuštěno a bylo podáno jen trestní oznámení pro pomluvu. V pořadu České
televize se však dokonce místopředseda vlády vyslovil v tom smyslu, že by se
mohlo jednat i o trestný čin útoku na státní orgán. V souvislosti s tím je třeba
uvést, že v rámci nového trestního zákona se s trestným činem pomluvy již
nepočítá, a že opozice reagovala na vládní snahu o likvidaci Respektu
otevřením problematiky novely trestního zákona již nyní.
Celkově je možné konstatovat jisté znepokojení nad přecitlivělou, až hysterickou reakcí státních činitelů a politiků obecně na kritické hlasy novinářské
obce. Ve vyspělé západní (euroatlantické) kultuře je ostrá kritika členů vládních
struktur ze strany žurnalistů běžným jevem, a to i když jde o skutečně sporné
informace či komentáře, které jsou publikovány na adresu politiků. Případné
excesy je třeba řešit mediální názorovou výměnou (replikou), maximálním
možným přístupem k informacím, a v krajních případech občanskoprávní soudní cestou, nikoli hrozbami a iniciováním trestního stíhání novinářů ze strany
představitelů státu. Svoboda projevu, a to v úzké provázanosti se svobodou
myšlení, je totiž jednou z fundamentálních svobod. Míra jejího naplnění v konkrétním státě indikuje míru otevřenosti a demokracie zkoumané společnosti.
JUDr. Pavel Bílek, JUDr. Petr Smolík, Ph.D., ČHV
72
VÝCHOVA K LIDSKÝM PRÁVŮM
V minulé zprávě byl v kapitole s obdobným zaměřením zdůrazněn vedle
školního vzdělávání v lidských právech a kultivace morálních postojů, vedle
vzdělávacích programů zaměřených na žáky, studenty a jejich vzdělavatele také širší záběr výchovy k lidským právům. Autorka Marie Hradečná do tohoto pojetí správně zahrnula i monitoring ochrany a dodržování lidských
práv, dlouhodobě prováděný Českým helsinským výborem. Samotná publikace stanovisek k různým tématům lidských práv, diskuse o nich a rovněž
pak popis a analýza individuálních případů - příběhů může mít a má bezesporu určitý význam pro postoje a názory lidí, kteří se o zmíněnou problematiku zajímají nebo k ní nejsou lhostejní; o profesionálech z různých
oborů a oblastí ani nemluvě.
Nicméně jádrem výchovy k lidským právům, připomínané i v řadě mezinárodních deklarací a úmluv a rozpracovávané v různých a vzdělávacích programech, zůstává jednak vzdělávání v problematice koncepcí a principů lidských práv, jednak kultivace humanitních a demokratických postojů i hodnot
u žáků a studentů, rovněž ale i těch, kteří je vzdělávají. Nelze přitom
samozřejmě opomíjet ani kultivaci základních postojů dětí předškolního
věku, která se má odehrávat - přiměřenými způsoby a formami - jak v rodinách, tak v mateřských školách, a není dosud náležitě rozpracována a aplikována.
V jedné z minulých zpráv o stavu lidských práv v ČR jsme se dost podrobně věnovali obsahu vzdělávacích programů doporučovaných našim základním školám, a konstatovali jsme, že se problematice lidských práv (v obojím
smyslu) věnují v různé, většinou však nedostatečné míře. Ani ten filosoficky
a pedagogicky nejnosnější program, totiž vzdělávací program Národní škola,
který předkládá pojetí blízké duchu a liteře Úmluvy o právech dítěte, nevěnuje náležitou pozornost těmto cílům. Problematika lidských práv má totiž prolínat všemi předměty (především je nutná těsná vazba s výkladem soudobé
historie a občanskou výchovou, samozřejmě i se základy společenských věd)
a ovlivňovat demokratické, humánní ovzduší života škol.
Novým ideovým rámcem je Národní program rozvoje vzdělávání (Bílá kniha), v němž má výchova k lidským právům a demokratickým hodnotám významné místo (Ústav pro informace ve vzdělávání, nakladatelství Tauris, Praha 2001, str. 14 aj.). Rovněž Rámcový vzdělávací program pro základní
73
vzdělávání (Výzkumný ústav pedagogický, Praha 2001, např. str. 91,92) s výchovou k lidským právům počítá a navrhuje její rozšíření. Bude ovšem velmi
záležet na tom, jak tyto a další demokratické cíle začlení školy do svých vlastních programů a jak je budou realizovat. (I této problematice by se měla intenzivně věnovat Česká školní inspekce, pedagogická střediska a další instituce nápomocné školám.)
Pokud jde o skutečnou realizaci výchovy k lidským právům ve školách, je podle našich poměrně bohatých zkušeností a poznatků - velmi různá. Stále
větší část učitelů siosvojuje koncepci lidských práv a její principy, promýšlí
a uskutečňuje na této ideové bázi i odpovídající výchovu (jako tvorbu a kultivaci morálních hodnot). Zároveň ale existují učitelé, kteří jsou bezradní už
v tom, jak tuto problematiku uchopit, protože jim není vlastní. (Někteří
dokonce vidi v této ideové koncepci jakýsi nový "marxák", pro jiné je to něco nudného… Autentický výrok jedné pí. učitelky: "Tak se připravte, zejtra
bereme lidský práva. No, snad to přežijete…" vystihuje přibližně takový přístup.)
Pozitivní roli v šíření koncepce lidských práv ve školách bezesporu sehrávají aktivisté a pracovníci nevládních organizací, kteří pořádají besedy se
žáky a studenty, ale také s učiteli. (Nadace Charty 77, Český helsinský výbor,
Člověk v tísni, Klub ekologické výchovy, Nadace Naše dítě, SPIN-videotrénink
interakcí, Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání, Mezinárodní organizace pro migraci, Organizace pro pomoc uprchlíkům aj.). Tyto organizace
- a nejen ony - vydaly v poslední době řadu publikací a pracovních textů zaměřených na výchovu k lidským právům.
Jen tak namátkou můžeme uvést publikace Jany Ondráčkové (ČHV):
Sousedé, Manuál pro učitele, Pracovní listy pro žáky, Průvodce teenagera
po životě v občanské a demokratické společnosti; dále Slabikář dětských práv
vydaný Nadací Naše dítě; pracovní texty k besedám o lidských právech
od Libuše Šilhánové (ČHV): O lidských právech pro studenty. O lidských
právech pro učitele; vyšla též skripta od Pavla Bílka a Vladimíra Zoubka
Právní stát a policie (vydal ČHV a Policejní akademie ČR), dále Pavel Bílek
a kol.: Policie a lidská práva (ČHV a Střední policejní škola MV v Praze 9).
Středisko pro výchovu k lidským právům EIS při Univerzitě Karlově vydalo
publikace: Vytváření rovnosti příležitostí pro ženy a muže na trhu práce,
Interkulturní a multikulturní výchova, určené zejména pro výuku vysokoškolských studentů. Pozoruhodný je pokračující (participační) projekt VzděláVýchova k lidským právům
74
vacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze, nazvaný Zmizelí
sousedé. Publikace obsahuje autentické záznamy dnešních školních dětí, jež
se vydávají do svého okolí hledat stopy a záznamy po židovských spoluobčanech, kteří byli deportováni do nacistických koncentračních táborů.
(Skvělá protiváha ničivých skutků mladých xenofóbních vandalů.) Péčí Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a klubu UNESCO v Olomouci byla vydána česká verse dětmi mnoha zemí připravené barevné publikace Zastaň se
svých práv, inspirativní pro výchovu k lidským právům, zejména v základních
školách.
Zvláštní kapitolou výchovy k lidským právům - jak pokud jde o její část poznatkovou, tak pokud jde o utváření postojů a hodnot - je multikulturní výchova dětí a mládeže. Týká se samozřejmě jak dětí z majority, tak dětí národnostních menšin a cizineckých skupin. (Otázkám Romů a multikulturnímu
vzdělávání se věnuje zmíněné Středisko pro výchovu k lidským právům UK,
zejména v přípravě romských pedagogických asistentů; rovněž i Laura
Laubeová, mj. i v časopise Lidská práva 1/2002, ČHV, Praha.) Naše děti a mladí lidé by měli mít dobrou příležitost získávat dostatek informací o jiných
kulturách, národech, o jejich historii, o odvěkém prolínání kultur atd. Současně by si měli utvářet tolerantní a vstřícné postoje k lidem jiných etnik a národů - samozřejmě při náležitém uvědomování si hodnot vlastního národa.
Z dosavadní praxe soužití lidí různého původu v naší zemi (v minulosti
a dnes) lze pro takovou výchovu najít bezpočet pozitivních i negativních
příkladů (viz zmíněný projekt Zmizelí sousedé, případy uprchlíků ze stati
Problematika azylu a postavení cizinců /v této Zprávě/, rozsáhlá literatura
o Romech, četné informace z tisku a jiných masmédií apod.).
Zatímco někteří učitelé takovou multikulturní výchovu dovedou rozvíjet
(v dějepisu, zeměpisu, občanské výchově, literatuře aj.), jiní se touto problematikou vůbec nezabývají, i když mají ve své třídě děti různého etnického
původu, a právě na příkladu jejich příběhů a osudů by se mohli žáci se
zmíněnou problematikou živě seznamovat. Nejen to. Učitelé by v takové interkulturní situaci mohli (při hrách a při řešení zajímavých úloh) navozovat
překonávání případných averzí či nedorozumění mezi žáky různých kultur.
Výchova k lidským právům ve školách se ovšem týká také utváření
příznivého demokratického a humánního klimatu. Ideovým základem tohoto
úsilí může být mj. Úmluva o právech dítěte. Jeden z jejích důležitých článků
(13) říká: "Dítě má právo na svobodu projevu…" Článek 14 pak hovoří o svoČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
75
bodě myšlení, svědomí a náboženství…Článek 29 praví:"…výchova dítěte má
směřovat k rozvoji osobnosti, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností… výchově zaměřené na posilování úcty k lidským právům a základním
svobodám… přípravě dítěte na zodpovědný život ve svobodné společnosti
v duchu porozumění, míru, snášenlivosti… k výchově zaměřené na posilování
úcty k přírodnímu prostředí…"
Jen citace několika zásad Úmluvy napovídá mnohé učitelům, tedy těm,
kteří jsou významnými aktéry humánního a demokratického ovzduší našich
škol. Zatímco někteří učitelé tyto myšlenky už přijali za své a na tvorbě takového klimatu škol se významně podílejí, někteří setrvávají u svých autoritářských představ a způsobů jak v interakci se žáky, tak pokud jde o způsoby výuky (viz staré schéma: výklad, opakování, zkoušení).
Učitelé a adepti učitelství jsou - na rozdíl od učitelů pokročilých demokratických zemí - dosud málo trénováni k tomu, aby uměli naslouchat názorům
dětí, aby je pomáhali dotvářet a vytvářet. Názory dětí bývají některými učiteli
často jen rychle posuzovány (značkovány) jako správné či nesprávné, někdy
jsou i vysmívány. Přitom jde o identitu dítěte a mladého člověka, o sebepotvrzení jeho schopností či předpokladů, o uvědomování si vlastního JÁ.
Dospělí, jak rodiče, tak příbuzní či vychovatelé a učitelé, by měli akceptovat
dítě, které je samozřejmě nehotové, a proto potřebuje jejich citlivou a trpělivou pomoc… ale současně se utváří jako svébytný subjekt. Rozhodně potřebuje více a častěji chválit, povzbuzovat než trestat.
Tady jde hlavně o práci s dospělými, aby se naučili komunikovat
s dětmi, aby uměli vést diskuse s nimi. Dítě ale nebývá vnímáno jako partner k diskusi. Utváří si pak své názory zmateně a zbrkle. Učitelé mnohdy
neumějí vytvořit prostředí k diskusi, a také - dohodnout se s dětmi na jejích
pravidlech (podobně jako na pravidlech školních řádu). Místo toho jim ta
pravidla vnucují. Tím se ale nevytváří dobrý prostor pro úspěšnou komunikaci a kooperaci. Na seminářích, které v poslední době probíhají v západní Evropě, bývá zdůrazňováno, že právě kooperace je heslem 21. století.
To, že v našich školách není dostatek trpělivé diskuse s dětmi, že děti nejsou brány jako partneři diskuse, není jim dáván hlas, nemohou si v kooperaci utvářet vlastní postoje a názory, že vzdělávací proces stále ještě probíhá
stylem "trychtýře, jímž se nalévají poznatky do hlav", přičemž musí být
všechny memorovány (aniž by byly za použití aktivizujících metod dobře
pochopeny) - to vše jen dotvrzuje, že vzdělávání se u nás stále ještě odehrává
Výchova k lidským právům
76
značně direktivně. Takové přístupy strohých, konzervativních pedagogů mívají neblahé následky. Například: když dítě a posléze mladistvý nepotká
na své cestě žádného dospělého člověka, který by mu rozuměl a bral v úvahu jeho postoje, názory, jeho osobnost (byť třeba problematickou a nezralou), najde si chlapec či děvče jinou referenční skupinu (třeba skinhedskou),
s níž se může identifikovat a v níž se může volně a nahlas vyjádřit, projevit.…
Může také (aby potvrdil svou sílu a převahu) šikanovat druhé, slabší
a odlišné spolužáky. Jde tedy o vážné věci - týkající se jednak zdravého vývoje dětí a mládeže, jednak ochrany a prosazování práv dětí a mladých lidí.
Výchova k lidským právům se týká meritorně jak dětí a mladých lidí, tak
i dospělých, kteří jsou s to utvářet, dotvářet a kultivovat postoje
i názory svoje a těch druhých.
PhDr. Libuše Šilhánová, CSc., místopředsedkyně ČHV
Mgr. Kateřina Beaufortová, předsedkyně o.s. SPIN
77
NESTÁTNÍ NEZISKOVÝ SEKTOR
Struktura nestátního neziskového sektoru - platformy občanského sdružování
- a základní principy jeho fungování v ČR byly rámcově shrnuty v předchozí
Zprávě. Rok 2001 přinesl sice několik podstatných změn v řadě oblastí, v zásadě
je však znovu možno konstatovat, že proces rozvoje neziskového sektoru v České
republice není završen, a řada nutných úprav a kroků (zejména v oblasti legislativy a financování) přechází do dalšího období.
Podstatnou změnu ve fungování neziskového sektoru přineslo nové
územněsprávní členění České republiky, díky jemuž dochází k průběžnému
převodu mnoha kompetencí z centrální úrovně na nově vzniklé kraje. Tomuto procesu se přizpůsobuje i neziskový sektor. Dochází k aktivizaci nestátních
neziskových organizací (dále jen: NNO) na úrovni jednotlivých regionů, kromě oborových vznikají i regionální asociace. Celý tento proces směřuje
k efektivnější komunikaci a spolupráci mezi neziskovými organizacemi a krajskými úřady i samosprávami.
V následujícím příspěvku se pokusím poukázat na hlavní momenty rozvoje
neziskového sektoru v České republice v období roku 2001.
Legislativa
Velmi diskutovanou legislativní změnou v roce 2001 byl zákon o církvích
a náboženských společnostech, který v oblasti NNO znamená změnu fungování a existence účelových zařízení, doposud přímo zřizovaných církvemi.
Zákon vymezil oblasti, ve kterých mohou církevní organizace působit na vyznávání určité náboženské víry a zejména s tím spojeného shromažďování,
bohoslužby, vyučování a duchovní služby. Na základě zvláštního oprávnění
mohou církevní společnosti vyučovat náboženství, konat obřady, zřizovat
církevní školy. Pro výkon ostatních typů aktivit se stávající účelová zařízení
budou nucena transformovat na jiné existující formy NNO (zejména
na o.p.s.). Zákon, který byl předložen Ministerstvem kultury ČR, se nesetkal
s podporou Senátu ani prezidenta republiky, poslanecká sněmovna jej však
prosadila. Tato změna se týká většiny stávajících účelových zařízení církví
a znamená zásadní změnu ve způsobu financování těchto organizací.
Státní neziskový sektor
78
V roce 2001 též vstoupil v platnost nový zákon o veřejných sbírkách, který
nahradil dosavadní nevyhovující legislativní úpravu sbírek. Nový zákon definuje veřejnou sbírku a její pravidla, proces získání osvědčení, který přešel
do kompetence krajských úřadů. Dále zákon upravuje postup při jednotlivých
formách veřejné sbírky a kontrolu i dozor nad jejím konáním.
Probíhala též příprava dalších legislativních úprav, které by měly být
realizovány v následujícím období:
- novela zákona o nadacích a nadačních fondech, která by měla těmto subjektům umožnit efektivnější management nadačního jmění,
včetně příspěvků z NIF (viz dále);
- novela zákona o obecně prospěšných společnostech, kterou připravilo
ministerstvo financí a která již byla předložena poslanecké sněmovně. Novela by zejména měla odstaranit problémy technického
a formálního charakteru, jež stávající úprava přinášela;
- příprava zákona o dobrovolnické službě (v souvislosti s přípravou
tohoto zákona je dobré zmínit, že rok 2001 byl Mezinárodním rokem
dobrovolníků, a dobrovolnictví byla v roce 2001 věnována mimořádná pozornost).
Finanční zdroje
V oblasti financování NNO nadále narůstá požadavek schopnosti
neziskového sektoru vytvářet podmínky pro financování z místních finančních
zdrojů (dotační a daňová politika státu, nadační činnost, firemní i individuální dárcovství, vlastní podnikání NNO). Vytváření takovýchto podmínek je však
přímo závislé na dalších legislativních úpravách (viz výše).
Tento požadavek je dán trvajícím trendem snižování toku zahraničních finančních zdrojů, který je dlouhodobý a obecný. Výjimkou jsou zejména dva
zahraniční finanční zdroje:
1. trvající financování neziskového sektoru z fondů Evropské unie, zajištěné
řadou programů;
2. vznik Trustu pro Střední a Východní Evropu. Jedná se o iniciativu zejména amerických dárců přispět k vytvoření funkčního neziskového sektoru
v těchto zemích (zejména jsou v něm akcentovány legislativní a finanční
otázky a rozvoj služeb tzv. servisních neziskových organizací). V současné
době probíhá výběrové řízení na partnera pro Českou republiku, který by zajišťoval účelné rozdělování finančních prostředků Trustu.
79
Vztah neziskových organizací a státu
Jak bylo uvedeno ve zprávě ČHV z roku 2000, stát plní vůči neziskovému
sektoru tři základní funkce: (1) vytváří legislativní prostředí pro jeho činnost,
(2) poskytuje NNO finanční prostředky na veřejné služby a jeho další rozvoj
a (3) zajišťuje komunikaci mezi NNO, vládou a jinými státními subjekty.
V tomto procesu hraje podstatnou roli Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, která slouží jako poradní orgán vlády.
V roce 2001 Rada vlády ve spolupráci s NNO završila proces rozdělení finančních příspěvků z Nadačního investičního fondu (NIF). (Pozn.: Nadační investiční fond byl založen v roce 1991 jako podpora státu nadacím. Vláda pro
tento fond vyčlenila 1% akcií z druhé vlny kupónové privatizace.)
K 31.12.2001 byl stav majetku NIF následující:
- 484 milionů Kč bylo v I. etapě rozdělování NIF poskytnuto 38 nadacím;
- 300 milionů Kč bylo na návrh vlády a rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR poskytnuto Nadačnímu fondu obětem holocaustu;
- 849,3 milionů Kč bylo v II. etapě rozdělování NIF poskytnuto 64
nadacím;
- akcie strategických plynárenských a energetických distribučních
společností a ČSA a.s. v portfoliu NIF, které vláda prodává (výnosy
z jejich prodeje budou převedeny 64 nadacím v rámci II. etapy
rozdělování NIF).
Na rozdíl od různých forem nepřímé daňové úlevy, kterými je neziskový sektor obvykle podporován, NIF je přímým finančním darem státu nadacím.
Není však určen ke spotřebě, nýbrž je vložen do jejich nadačního jmění. Tento proces nemá ve Střední a Východní Evropě obdobu a byl jednorázovým
a neopakovatelným aktem, v němž se stát přímo podílel na obnově nadačního sektoru.
V souvislosti s rozdělením Nadačního investičního fondu a s již zmíněnou
postupující reformou veřejné správy vyvstala zároveň potřeba nově specifikovat úkoly, event. budoucí podobu a složení dosavadního poradního
orgánu vlády. Na základě výzvy Rady vlády pro nestátní neziskové organizace
se budoucí možnou úlohou tohoto orgánu zabývala pracovní konference zástupců NNO (podrobněji o této konferenci viz dále).
80
Z jednání pracovní konference NNO vyplynul konsensuální názor zástupců
NNO, že Rada vlády by měla pokračovat ve své činnosti. Konference se dohodla na následujících bodech očekávání NNO od Rady vlády:
-
legislativa (iniciování a připomínkování k legislativě)
informování (obousměrné: stát - neziskový sektor)
úloha při kontrole (sledování) nad organizacemi a rozdělováním
prostředků z NIF
analýza financování neziskového sektoru (NS)
sledovat a ovlivňovat zapojování NNO do procesu vstupování
ČR do EU
Rada vlády bude předkládat ministrovi návrh na krajské a oborové zastoupení NS v Radě vlády
prostřednictvím svého předsedy se stane připomínkovým místem
otázek vztahujících se k NS
zajišťovat meziresortní spolupráci v poskytování státních dotací
požadovat, aby Rada vlády pro NNO byla zřízena zákonem s pravomocemi, které jí umožní účastnit se na finančních a kontrolních procesech
navrhnout kritéria pro kategorizaci NNO
Rada vlády otevře svá jednání pro veřejnost
usilovat o změnu legislativních pravidel vlády tak, aby bylo
neziskovému sektoru umožněno účinným způsobem ovlivňovat legislativní proces
hledat formy spolupráce Rady vlády s kraji.
Příprava vzniku Asociace neziskových organizací
Již několik let se v neziskovém sektoru diskutuje o potřebě založit společnou asociaci neziskových organizací, která by jako jednotný subjekt v zásadních věcech reprezentovala neziskový sektor jako celek navenek vůči ostatním sektorům, zahraničním subjektům i veřejnosti. Snaha založit takovouto
organizaci po celou dobu rozvoje této ideje narážela na rozdílné představy
různých typů organizací o tom, jak by měla být taková organizace strukturována, jaké zastoupení by v ní jednotlivé složky mít, jaké kompetence by jí
měly náležet, a také na obavu z přílišné centralizace a vytváření umělých
struktur.
Jako výraz snah o řešení této otázky svolala RANO (Rada neziskových organizací) ve dnech 30. 11. až 1. 12. 2001 pracovní konferenci zástupců krajů a oborů z nestátních neziskových organizací.
81
(Pozn.: RANO vznikla na základě rozhodnutí V. celostátní konference nestátních neziskových organizací v roce 1997 jako orgán zastupující neziskové organizace, sdružené v oborových či regionálních konferencích,a prosazující jejich společné zájmy. RANO navázala na činnost Stálé komise konference
nadací a jiných nevládních neziskových organizací - SKK, která pracovala
od počátku 90. let jako orgán přímo volený celostátními konferencemi NNO.)
Na konferenci se sešlo celkem 55 zástupců oborů a krajů. Konferenci byl
předložen návrh na založení asociace NNO (návrh připravila pracovní
skupina OKAMRK 1 pro přípravu Asociace nestátních neziskových organizací). Tento návrh se ukázal jako nepřijatelný zejména proto, že příliš podrobně rozpracovával celou strukturu působení asociace od centrálního orgánu
až po regionální a oborové zastoupení.
Pracovní konference nicméně vyslovila většinový souhlas se založením asociace nebo jiné formy sdružení celostátní organizace a stanovila, že z hlediska formy právního subjektu půjde o zájmové sdružení právnických osob.
Konference přijala obecné úkoly, které by vzniklá asociace (ANNO) měla
plnit:
- podporovat rozvoj demokratické společnosti, posílení jejího neziskového
sektoru;
- koordinovat svoji činnost s jinými zastřešujícími organizacemi
v oblasti posilování pozice neziskového sektoru;
- zajišťovat dobrou komunikaci mezi NNO navzájem is jinými subjekty, zejména se státními orgány;
- zprostředkovávat informace a zkušenosti členským organizacím v dohodnutých oblastech;
- informovat veřejnost o NNO;
- komunikovat o předem dohodnutých tématech se státními orgány,
s jinými nestátními subjekty sdružujícími NNO, s mezinárodními (mezivládními i nestátními) organizacemi, s národními asociacemi NNO v zahraničí, s orgány a institucemi Evropské unie v zahraničí i tuzemsku;
- působit na legislativní procesy týkající se činností NNO, zprostředkovávat a prosazovat návrhy legislativních a jiných opatření v této
oblasti;
- působit na finanční pravidla obecně;
- prezentovat, obhajovat a prosazovat společné zájmy neziskového
sektoru;
82
-
připravovat své členy na budoucí podmínky činnosti NNO v souvislosti
se vstupem ČR do EU;
delegovat své zástupce do orgánů, grémií a pracovních skupin,
do nichž bude asociace přizvána.
Asociace by zároveň měla zachovat otevřenost pro nečleny při práci v pracovních skupinách.
Konference se dále usnesla na tom, že tato asociace nebude:
- zavazovat členské organizace, pokud závazek dobrovolně nepřijmou,
- omezovat právní subjektivitu členů,
- zastupovat všechny NNO v neziskovém sektoru,
- vystupovat a jednat jménem všech NNO v neziskovém sektoru
(jménem celého neziskového sektoru),
- právně zastupovat své členy, pokud k tomu ANNO ČR nebude výslovně
zmocněna.
Tím byl stanoven základní rámec pro další přípravu vzniku asociace. Konference zvolila přípravnou skupinu, která přípravné práce zajistí a vypracuje
veškeré potřebné materiály, jež budou předloženy k otevřené diskusi a po zapracování připomínek se stanou výchozími materiály pro založení asociace.
Asociace by měla vzniknout zhruba v polovině roku 2002. (Další podrobnosti
jsou uvedeny na webové adrese: www.agnes.cz)
Profesionalizace a vzdělávání
Celková tendence zvyšovat profesionalizaci práce NNO a získávat pro tuto
práci mladé lidi s odpovídající kvalifikací pokračovala i v roce k 2001. Kromě
řady vzdělávacích programů a kursů, které neziskový sektor dlouhodobě nabízí, bylo v roce 2001 otevřeno nové magisterské studium na Fakultě humanitních studií UK, zaměřené na problematiku občanské společnosti. Koncept tohoto studia vznikal ve spolupráci FHS UK s některými neziskovými organizacemi (AGNES, ICN, Spiralis). Jeho výhodou je, že výuku v tomto studiu
zajišťují nejen akademičtí pracovníci, ale i lektoři z neziskových organizací,
a dochází zde tak k účelnému propojování teoretických znalostí s profesními zkušenostmi. Tento významný krok, dokládající nezastupitelný význam
neziskového sektoru v rozvinuté občanské společnosti, by měl v budoucnu
vést nejen k výraznému nárůstu profesionalizace NNO, ale i ke zvýšení počtu kvalifikovaných pracovníků v jiných oblastech (zejména ve státní správě
a samosprávě).
83
Závěr
Tak jako v předchozím roce je možno konstatovat, že neziskový sektor
v České republice má zajištěny základní podmínky pro svou činnost, nicméně
stále přetrvává finanční nejistota a nutnost dalších legislativních úprav, které
by vedly k efektivnímu využívání potenciálu NNO. V tomto ohledu bude pro
další vývoj významný výsledek voleb v roce 2002 jakož i následná politika
státu a nové vlády vůči neziskovému sektoru. Jedním z prvořadých úkolů by
v tomto období měla být revokace jednání ohledně zákona o spolcích, který
by měl nahradit stávající zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. (Zákon
o spolcích byl v roce 2000 zamítnut a dosud nebyl znovu projednáván.)
Zároveň je možno říci, že je trvale patrný vnitřní rozvoj neziskového sektoru, zejména růst profesionality práce NNO. Ten se projevuje zejména
ve snaze zprůhledňovat a zviditelňovat aktivity neziskového sektoru a v tendenci podporovat komunikaci neziskového sektoru s veřejností prostřednictvím vlastních služeb i médií; ačkoliv zejména v oblasti mediální informovanosti neziskový sektor stále ještě hledá vhodné způsoby, jak svou činnost dostatečně, kvalifikovaně a přesvědčivě prezentovat.
MUDr. Jiří Ježek
ředitel AGNES
84
PROBLEMATIKA AZYLU
A POSTAVENÍ CIZINCŮ
Azyl
Česká republika je na poli azylového práva vázána Úmluvou
o právním postavení uprchlíků z r. 1951, respektive Protokolem k této
Úmluvě z roku 1967. Právo azylu je také vyjádřeno v čl. 43 Listiny základních práv a svobod, která je součástí českého ústavního pořádku. Azylová
problematika jako taková je pak upravena zákonem č. 325/1999 Sb. (dále
jen zákon o azylu), který je účinný od 1. 1. 2000. Nelze opominout
skutečnost, že po celý rok 2001 probíhaly práce na jeho novelizaci, které
vyvrcholily přijetím novely, účinné od 1. 2. 2001 (viz níže).
Na úvod je třeba říci, že počet žadatelů o azyl za loňský rok dramaticky
vzrostl. Vycházímeli ze statistik MV ČR, v roce 2001 požádalo o azyl celkem
18 082 osob. Pro srovnání uvádíme, že je to více než dvojnásobný nárůst
oproti roku 2000. V praxi toto enormně vysoké číslo znamenalo vysoký pracovní nápor jak na pracovníky ministerstva vnitra, tak i na nevládní organizace, zabývající se poskytováním ať už právní či psychosociální pomoci žadatelům o azyl.
Statistiky ministerstva vnitra odboru azylové a migrační politiky nás nutí
k tomu, abychom se vyjádřili k počtu osob, jimž byl azyl udělen. Z celkového
počtu 18 082 žadatelů byl azyl udělen pouze 83 osobám, tj. méně než půl
procentu žadatelů. Přestože není pochyb o tom, že v loňském roce mnozí cizinci vstoupili do azylové procedury pouze za účelem legalizace pobytu na území,
aniž kdy byli pronásledováni ve smyslu zákona o azylu, nelze souhlasit s tak
nízkým počtem osob, jimž byl azyl udělen. Dle našeho názoru mělo či má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k sociální skupině či politických názorů mnohem více osob. (Za rok
2000 byl azyl udělen cca 1,5 procentu žadatelů, tj. z celkového počtu 8 082 žadatelů získalo azyl 133 osob.) Pro objektivnost však musíme uvést, že i v roce
2001 řada žadatelů nevyčkala na našem území na rozhodnutí o udělení či
neudělení azylu, což znamená, Česká republika byla pro mnohé z nich zemí
tranzitní.
85
Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru se problematice žadatelů o azyl i ostatních cizinců, pobývajících na území České republiky,
věnuje soustavně a dlouhodobě, přičemž náplní její činnosti je nejen sledování všech podstatných jevů v této oblasti, ale především individuální poradenství v konkrétních případech. Právě tyto naše praktické zkušenosti nám
dovolují vyjadřovat se k situaci na poli tzv. azylového práva a hodnotit veškeré události v této oblasti.
Z našeho pohledu k nejproblematičtějším momentům v oblasti azylové procedury patřila především její délka, dále pak způsob shromažďování a hodnocení důkazů.
Co se týče délky řízení o udělení azylu, nezřídka se stávalo, že žadatelé
o azyl čekali na rozhodnutí mnoho měsíců. V § 27 zákona o azylu je zakotveno, že rozhodnutí ve věci vydá ministerstvo do 90 dnů ode dne zahájení
řízení, a není-li možné - vzhledem k povaze věci - rozhodnout v této lhůtě,
může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit. Tato možnost byla ze strany
správního orgánu hojně využívána. V péči naší Poradny pro uprchlíky se tak
nacházejí i lidé, kteří požádali o azyl v průběhu roku 1999, a stále ještě neobdrželi ani rozhodnutí orgánu I. instance.
Jak již bylo zmíněno, závažným problémem i nadále zůstával způsob shromažďování, a především pak hodnocení důkazů.
Zamítavá rozhodnutí o neudělení azylu byla často odůvodněna tím, že žadatel na podporu svých tvrzení nepředložil žádné důkazy. Jak je však uvedeno v judikatuře Vrchního soudu, z povahy azylového řízení je nasnadě, že
žadatel nemůže vždy disponovat důkazy o svém pronásledování. Z výše uvedeného vyplývá, že provádění důkazů je proto i povinností správního orgánu,
a v případě nemožnosti ověření žadatelových tvrzení zde existuje i možnost
přiznání výhody pochybnosti. Je stěží možné, aby žadatel o azyl dokázal
každou část svého příběhu.
Správní orgány I. i II. instance v mnoha případech při hodnocení důkazů
vybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem, a jejich rozhodnutí byla
proto často napadána žalobami u Vrchního soudu.
Samozřejmě takto nemůžeme kritizovat všechna vydaná rozhodnutí; mnohá z nich měla podklad v provedených důkazech. Nicméně se poměrně často stávalo, že ačkoliv správní orgán měl k dispozici podrobné zprávy o situaci
v zemi původu žadatele, z těchto zpráv vybíral pouze ty části, které by mohly
86
zpochybnit tvrzení žadatele, a naopak důkazy na podporu jeho tvrzení
ve zprávách obsažené nechával bez povšimnutí a nepřihlížel k nim před vydáním rozhodnutí. Selektivní přístup k informacím by však ve správním ani
jakémkoliv jiném řízení neměl být uplatňován.
Kasuistika
Na několika případech nyní budeme demonstrovat, jaká rozhodnutí respektive odůvodnění těchto rozhodnutí považujeme za chybná, jelikož mají
- dle našeho názoru - výše uvedené nedostatky.
Občanka Kazašské republiky požádala o azyl z důvodů pronásledování ze
strany Kazachů kvůli své příslušnosti k ruské národnosti. Popsala, jak se
toto pronásledování projevovalo, i to, že se pokaždé obrátila na policii, která jí však odmítla poskytnout pomoc. Správní orgán na základě zpráv
o situaci v Kazašské republice ve svém zamítavém rozhodnutí sice uvádí,
že "vláda nadále pokračovala v diskriminacích ve prospěch etnických
Kazachů ve státní službě, kde etničtí Kazaši převládají, a rovněž
ve vzdělání, poskytování bytů a dalších oblastech…v současnosti se uplatňuje systém, kdy na vedoucích místech státní administrativy jsou Kazaši,
a to bez ohledu na své znalosti a schopnosti…". Nicméně dále uvádí, že:
"Kazaši jsou arogantnější, v současnosti se u nich projevuje národní hrdost
a jednání s nimi je problematické, ovšem jedná se o jejich etnický rys, který
uplatňují stále a na kteréhokoliv člena jiného etnika a nelze hovořit o tom,
že by byl uplatňován pouze proti Rusům". Správní orgán azyl neudělil
s tím, že si výše zmíněná osoba na postup policie nestěžovala nadřízeným
orgánům.
Za signifikantní by přitom mělo být považováno, že se jedná o etnický rys
někoho, kdo drží státní moc. Stejně tak je nemyslitelné očekávat, že pokud
Kazaši uplatňují svůj "etnický rys" stále a na kteréhokoliv člena jiného etnika, a pokud je preferování Kazachů součástí státní politiky, bylo by
možné si na jednání policistů Kazachů stěžovat.
Žadatelka o azyl čečenské národnosti, bez státní příslušnosti, která žila
na Ukrajině z důvodů manželství s občanem Ukrajiny, byla pronásledována
z náboženských důvodů. Obrátila se s žádostí o ochranu na ukrajinské státní orgány, ty jí však kvůli její národnosti výslovně odmítly poskytnout
ochranu. Správní orgán měl k dispozici oficiální údaje o tom, "že se vyskytují zprávy o diskriminaci a častém obtěžování národnostních menšin a naČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
87
růstajícím rasově motivovaném násilí proti osobám asijského původu. Policisté obtěžují a týrají osoby tmavé pleti, které jsou běžně zadržovány kvůli
svévolné kontrole dokladů. Lze předpokládat, že se to týká i osob z Kavkazu." Tyto informace však zhodnotil tak, že uvedl : "To, že příslušníci ukrajinských bezpečnostních orgánů projevovali svůj odpor k ní jako k osobě
z Kavkazu, je projevem xenofobie, která je hluboce zakořeněná v určité části
ukrajinské populace. Tento jev není celospolečenský a v žádném případě není
státem podporován." K tomuto závěru dospěl správní orgán i přesto, že oficiální informace hovoří ve prospěch žadatelky, která dále měla k dispozici
písemné potvrzení Ukrajinského helsinského výboru o tom, jakého pronásledování se jí na Ukrajině dostalo, jakož i o tom, že jí nebyla poskytnuta
ochrana ze strany ukrajinských státních orgánů. Je pravděpodobné, že
v tomto případě opět dospěl správní orgán k závěru, jenž nemá podklad
v provedených důkazech. Také lze říci, že překročil hranici správního
uvážení. Z hlediska osoby žadatelky není důležité, jak hluboce je xenofobie
na Ukrajině zakořeněná, důležité je pouze to, že ona musela nést její následky. Stejně tak neobstojí tvrzení správního orgánu, že tento jev není státem
podporován, když je zřejmé, že nositelem pronásledování byly právě státní
orgány.
Žadatelé o azyl, žijící v tzv. smíšeném manželství, mají vůbec značně nízké
šance na získání azylu, jak je patrné i z dalšího případu, kdy správní orgán
uvedl: "Není známo, že by se dotyčná musela vzdát svého náboženství.
Z případů občanek ČR, nacházejících se na území Íránu, je známo, že si své
náboženství, ve většině případů katolické, mohou ponechat, přestože formálně přijmou islám."..Účastník řízení společně se státní příslušnicí uzavřel
manželství dobrovolně, přičemž oba vzhledem ke svému vzdělání mohli
předpokládat, co je v budoucnu v této souvislosti čeká."
Lze se domnívat, že právě osoby, které mají problémy díky tzv. smíšenému manželství, tvoří určitou sociální skupinu, a jednání vůči nim vedené
může být kvalifikováno jako pronásledování právě z důvodů příslušnosti
k určité sociální skupině. Není přitom důležité, zda tato příslušnost vznikla
dobrovolně či nedobrovolně, jinými slovy identifikačním znakem sociální
skupiny není dobrovolnost. Nehledě na to, že každý člověk má právo si svobodně zvolit svého partnera, musíme se pozastavit nad tím, jakým způsobem se správní orgán vyjádřil k úrovni vzdělání obou manželů, respektive z jakého pohledu přistoupil k hodnocení těchto žádostí o azyl, tj. jak
správní orgán účelově využívá úrovně vzdělání v neprospěch žadatelů.
88
Problematické jsou též odmítavé přístupy některých pracovníků správních
orgánů vůči muslimským ženám, přicházejících např. z Afghánistánu, Afriky
či odjinud. (Viz stať P. Pořízka v časopisu Lidská práva 4/2001, str.6.) Svědčí
většinou o neznalosti rozporuplných politických a sociokulturních poměrů
v dané zemi, ale především: ignorují univerzální principy lidských práv, které ČR přijala, a její představitelé na všech úrovních státní správy by se jimi měli řídit.
Novelizace zákona o azylu
V průběhu roku 2001 probíhaly intenzivní práce na novelizaci zákona
o azylu, které posléze v závěru roku došly svého naplnění. Ačkoliv dopad
novely zákona o azylu budeme v úplnosti schopni zhodnotit až v následujícím roce, nelze se již nyní nevyjádřit k některým skutečnostem. Zákonodárce byl veden snahou zamezit zneužívání azylové procedury a harmonizovat azylové právo v souvislosti s budoucím členstvím České republiky
v Evropské unii. Tento cíl bude pravděpodobně naplněn, nicméně úprava, jež
byla přijata, je natolik restriktivní, že máme oprávněné obavy, že při její aplikaci dojde k porušování závazků, které České republice vyplývají z jejího přístupu k Úmluvě o právním postavení uprchlíků.
Problémy spojené s aplikací zákona o pobytu cizinců
Co se týče ostatních cizinců, musíme připomenout, že došlo k novelizaci
zákona č. 326/1999 Sb. (zákona o pobytu cizinců). Tento zákon byl dlouhodobě kritizovaný pro své restriktivní znění, diskriminační charakter a nežádoucí diskontinuitu, jež ohrožovala právní jistotu cizinců, kteří již pobývali
na území České republiky. Nejzávažnější připomínky byly obsaženy v loňské
Zprávě ČHV o stavu lidských práv v ČR.
Novela tohoto zákona mimo jiné odstranila alespoň ty nejvíce kritizované
nedostatky. Osobám pobývajícím na našem území se do doby pobytu,
potřebné pro získání povolení k trvalému pobytu, nově započítávají i roky,
po které zde legálně žily před účinností zákona č. 326/1999 Sb. Novela dále
umožnila žádat o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny pro taxativně
vymezené osoby na území České republiky, tj. bez nutnosti vycestovat z našeho území.
Lze tedy říci, že připomínky Poradny pro uprchlíky Českého helsinského
výboru a mnohá jednání na různých úrovních přispěly také svou nemalou
měrou ke zlepšení stavu věcí.
89
Na druhou stranu jsme zaznamenali přetrvávající vážné překážky,
které jsou kladeny ze strany cizinecké policie těm cizincům, kteří žádají
o trvalý pobyt z humanitárních důvodů. Cizinecká policie po těchto osobách
požaduje listinné důkazy, potvrzující účel pobytu na území. Pro humanitární
důvody však zpravidla neexistují listinné důkazy. Za tento požadovaný listinný důkaz bylo v minulosti považováno doporučení Českého helsinského
výboru, avšak stávající praxe je taková, že tato doporučení nejsou považována za relevantní. Mnozí cizinci se tak ocitají v naprosto neřešitelné situaci.
Tato situace je o to závažnější, jelikož se týká ohrožených a nejvíce zranitelných jednotlivců, kteří by si zasloužili pomoc a ochranu ze strany našeho státu.
Mgr. Pavla Hradečná
Autorka je právnička Poradny pro uprchlíky ČHV.
1 OKAMRK - Oborová konference aktivit místních, regionálních a komunitních
90
POLICIE A LIDSKÁ PRÁVA
Směřování policie
Důvěra občanů v policii se stabilně držela na úrovni dosažené ve druhé
polovině roku 2000, tj. kolem 55 %, což v porovnání s důvěrou k ostatním
státním orgánům představuje relativně vysoké číslo. Na druhé straně byly zaznamenány četné stížnosti občanů na nečinnost a na neodpovídající či přímo nezákonné jednání konkrétních příslušníků Policie ČR.
Přetrvával nepříliš zřetelný posun směrem ke standardům Evropské unie,
o stagnaci (popisované již ve zprávě za období roku 2000) lze hovořit zvláště
pokud jde o platný a žádoucí právní stav - de lege lata a de lege ferenda Policie ČR.
Také neuspokojivá situace v klíčové oblasti personální práce a pokud se jedná o neúčinné systémové změny nekoresponduje s moderními nároky na podobu a výkon policejní služby v právním státě.
Policejní školství
Policejní akademie ČR v Praze (svým charakterem veřejná, nikoli čistě resortní vysoká škola) úspěšně pokračovala v rozvíjení a naplňování magisterského studijního programu, jehož akreditaci získala ke konci roku 2000.
Náležitá pozornost ve výukovém a vědeckém procesu je věnována problematice lidských práv a základních svobod z pohledu mezinárodního, evropského
i vnitrostátního - ústavního práva, a to zejména vedením akademie a péčí
katedry veřejnoprávních disciplín. Významným vědeckým počinem se postupně stává konstituování a rozvoj tzv. policejních věd. Je třeba soustavně
sledovat a podporovat vysokou odbornou úroveň vysokoškolského vzdělávání, zvláště studujících policistů včetně jejich pečlivého výběru. Pro futuro
je za předpokladu dalšího progresivního růstu školy (v komplexním, tedy
vědecko-pedagogickém smyslu) potřebné seriozně zvažovat akreditaci doktorského studijního programu.
Oblast středního policejního školství nedoznala podstatných změn. Opět
byla potvrzena vstřícnost, profesionalita a lidskoprávní citlivost vedení a podČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
91
statné části odborných pedagogů Střední policejní školy MV ČR v Praze 9.
Také vedení Střední policejní školy MV ČR v Brně osvědčovalo plné
pochopení provázanosti odborné přípravy a komplexní výchovy příslušníků
Policie ČR a ochotně se zapojovalo do projektových aktivit v rámci implementace lidských práv do struktury Policie ČR. V dalším období hodlá ČHV
věnovat projektovou pozornost též Střední policejní škole MV ČR v Holešově.
Vedení sboru, institucionální aspekty
Policejní prezidium ČR prošlo určitými organizačními změnami (např.
vytvoření Kriminálního úřadu), které však dosud - podle všeho - nepřinesly
hmatatelné výsledky v podobě výrazně lepší koordinace policejních činností.
Od počátku roku 2002 došlo k dalším změnám v souvislosti s nabytím účinnosti novely trestního řádu - k zániku úřadů vyšetřování i dosavadního silného
postavení vyšetřovatelů Policie ČR a k vytvoření jednotné Služby kriminální
policie a vyšetřování. Na dobré úrovni je odborná spolupráce s vedením oddělení kontroly a stížností a s útvary Policejního prezidia, které se zabývají extremismem a problematikou dětí a mládeže. Dlouhodobým významným
úkolem zůstává důsledný tlak na dodržování zásad etiky policejní práce a nekompromisní postup proti organizovaným formám závažné trestné činnosti.
Trvalou pozornost nutno věnovat neustálému zdokonalování výběrového přijímacího řízení k Policii ČR. Je třeba také využívat všech možností preventivního
působení vyčleněných pracovníků prezidia. Samozřejmostí by měla být kvalitní a uvážlivá personální práce a důraz na precizní a objektivní vyřizování kontrolní stížnostní agendy.
Velmi problémovou zůstává úroveň řídící práce na všech stupních
v rámci Policie ČR. Vedle některých vynikajících a nadprůměrných jedinců existuje stále značný počet profesně vyhaslých, nedůsledných, morálně nezpůsobilých a profesionálně nevyhovujících služebních funkcionářů v důležitých
pozicích. Odvaha a ochota k jejich nezbytné výměně je stále nedostatečná.
Opakovaně vyslovované znepokojení nad nezlepšujícím se stavem panujícím u vyšetřovatelů Policie ČR nepadá s uvedenou novelizací trestního řádu. Nadále je nutné prosazovat kvalitní výkon práce a zvyšování kvalifikace
příslušným vysokoškolským vzděláním.
Legislativní předpoklady
Ani v roce 2001 nebyl přijat nový zákon o Policii ČR, současně nebyla přijata žádná podstatná novela korigující platný právní stav. Odborné práce na
92
novém zákoně přitom probíhají nejméně pět až šest let, a to bez jakéhokoli
viditelného výsledku. Poslední vývoj v resortu vnitra svědčí spíše o dalším odložení tohoto nového zákona, který má reflektovat nejnovější poznatky
v oblasti policejní práce a platné standardy Rady Evropy, Evropské unie a ústavního systému ČR. Místo předložení této zásadní normy ministerstvo vnitra vypracovalo a předkládá novelu zákona o služebním poměru příslušníků
Policie ČR s předpokládanou účinností k 1. 1. 2003, která má dále zlepšit sociální postavení českého policisty.
Zásadní změnu přinesla k 1. 1. 2002 novela trestního řádu, podle které se
těžiště trestního řízení přesouvá na soudy a státní zastupitelství, tedy z přípravného řízení na líčení před soudem. Posiluje se také postavení státních
zástupců coby orgánu činného v trestním řízení. Na Policii ČR bude nově
"pouze" zajišťování prvotních, neodkladných úkonů. Toto pojetí lépe
odpovídá kontinentální právní kultuře a našim právním tradicím; má
odstranit dublování při provádění důkazů, umožnit pružnější postihy a podstatné zkrácení řízení. Znamená i logické scelení policejní struktury, a to
vplynutím vyšetřovatelů do obecné policejní soustavy, konkrétně jejich spojení s kriminální službou.
Stále nebyl dopracován dokument zásadní povahy pro oblast vnitřní
bezpečnosti a pořádku v ČR, tj. bezpečnostní doktrína. Je s podivem, že
takováto významná koncepce, samozřejmě existující v členských státech NATO a EU, není zjevně pro vedení resortu vnitra prioritní záležitostí. Přitom
její dopracování z hlediska standardů Rady Evropy a Evropské unie je nezbytné, a další ignorování tohoto úkolu bude představovat demonstraci nezájmu a přezíravosti z české strany. Znamená i nižší úroveň propracovanosti v porovnání s konceptem vnější bezpečnosti státu (resort obrany).
Odborné zázemí Policejní akademie ČR a nezávislých bezpečnostních specialistů je přitom plně k dispozici.
Policejní zdraví, kontrolní procedura
Existence společensky vysoce nebezpečného jevu známého jako korupce se
nevyhýbá ani strukturám Policie ČR. Její výskyt bohužel není podle dostupných informačních zdrojů a důvodných náznaků ani ojedinělý, ani izolovaný.
Pravděpodobně se vyskytuje i v prostředí středního a vyššího managementu
Policie ČR. Tuto okolnost, aniž by se dala exaktně změřit či ověřit, je nutné
považovat za závažnou a společensky nebezpečnou. V této souvislosti mimořádně záleží na důsledném a kvalifikovaném výkonu inspekční činnosti
ČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001kých práv v ÈR 2001
93
v řadách příslušníků policie ze strany Inspekce ministra vnitra, na tvrdosti
postojů Policejního prezidia ČR i na solidní a otevřené spolupráci s relevantní částí nevládního spektra (morálně nezpochybnitelné a odborně zdatné
segmenty občanské společnosti).
Již tradičně velmi zasaženými z tohoto pohledu zůstávají služby pořádkové
a dopravní policie (dopravní inspektoráty) a také Služba cizinecké a pohraniční policie, na kterou přichází dlouhodobě velké množství stížností pro lidsky
nepřijatelné či přímo nezákonné praktiky. Přes opakované apely na vedení
ministerstva vnitra není patrný jakýkoli pozitivní posun.
Kontrolní mechanizmus Policie ČR přetrvává jako důsledně interní, resortní.
Inspekce ministra vnitra je nejen kontrolním orgánem, jehož ředitel je podřízen ministrovi vnitra, ale také orgánem, který je povinen dbát pokynů státních zástupců. Podstatným způsobem se podílí na rozkrývání trestné činnosti policistů. Český helsinský výbor přes dobrou zkušenost s vedením Inspekce v období posledních několika let (poslední statistiky svědčí o jejím
aktivním přístupu a pozoruhodné výslednosti) znovu zdůrazňuje potřebnost
seriózní diskuse nad ustavením civilního expertního tělesa, které by mělo
podpůrný vliv na rezortní kontrolní proceduru. Tato je zatím pro nepolicejní
experty v podstatě zapovězenou oblastí.
Skupiny stížností a kontroly, fungující v policejních okresech a krajích, mají velmi různorodou úroveň, a vykazují velmi odlišnou kvalitu práce i výsledky, a to zejména v závislosti na lidských, profesních a organizačních kvalitách
okresních a krajských policejních vedení. Úloha oddělení kontroly a stížností Policejního prezidia je přitom zásadně metodická (agenda vyřizování
stížností na policejní postupy). Celkově nutno konstatovat neuspokojivou
úroveň vyřizování stížností občanů na jednání příslušníků Policie ČR.
Ilustrace kazuistikou
Podstatným problémem zůstávají občasné případy policejního násilí. Jednání, kdy policisté v prostorách jednoho místního oddělení hrubě verbálně
a fyzicky napadli slušně se chovající občany, podezřelé z toho, že se dopustili drobného dopravního přestupku (útok měl za následek pracovní
neschopnost a prodělané trauma s možnými budoucími následky), je názorným příkladem nepřípustných a alarmujících praktik.
Kromě nutnosti samozřejmého důsledného vyšetření případu a tvrdého
postihu viníků z řad policistů tyto excesy ukazují na nedostatečnou persoPolicie a lidská práva
94
nální a preventivně kontrolní činnost vedoucích služebních funkcionářů Policie ČR.
Policejní služba občanovi
Problém nízkého procenta objasněnosti tzv. banální kriminality zůstává
nezměněn. Případy typu domovních a bytových krádeží, krádeží a vykrádání
motorových vozidel, kapesních krádeží atd. jsou objasňovány z pouhých cca
25 %, což je znepokojivě malý objem.
Je zapotřebí věnovat prioritní pozornost technickému vybavování místních
a obvodních oddělení - služeben Policie ČR a zajištění dostatečného počtu
kvalitně sloužících policistů.
Motivace policistů se postupně zlepšuje, zejména z hlediska zvyšujícího se
finančního ohodnocení. Novela zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR má od roku 2003 přinést dlouhodobé výrazné zlepšení sociálního statusu českého policisty, současně by se však do té doby měla policie umět
zbavit těch, kteří ji poškozují svým nečestným či nezákonným jednáním.
Teprve pak se stane skutečnou službou demokratického právního státu.
Policejní dvoukolejnost
ČHV opakuje svůj názor, že dosavadní zkušenosti s činností obecní (městské) policie, jež jsou vesměs negativní (nejen z hlediska četných excesů jednotlivých strážníků, ale také pro slabé zákonné pravomoci), odůvodňují
návrhy na perspektivní sloučení těchto "municipálních bezpečnostních
složek" se strukturou Policie ČR. Argumenty, že tato složka supluje Policii ČR
tam, kam ona "nedohlédne", nebo v činnostech, které Policie ČR "nechce
dělat", jsou zcela liché, protože Policie ČR jakožto oficiální státní policejní
sbor je povinna plnit všechny zákonné bezpečnostní funkce ve prospěch
občanů a společnosti.
Za platného právního a faktického stavu je nezbytné sledovat kvalitu přijímacího řízení, řídící a personální práce a výkonu běžných činností obecní
policie včetně odborné spolupráce s vedoucími představiteli obcí. ČHV se
ve svém projektovém rámci zaměří i na činnost obecních (městských) policií
a na jejich žádoucí součinnost se složkami Policie ČR.
Shrnutí přetrvávajících tíživých problémů české policejní služby:
Nevyrovnaná úroveň středního a vyššího policejního managementu, místy
přetrvávající nekvalitní personální práce, hodnověrné náznaky korupce.
95
Jen pomalu se snižující vzdělanostní deficit příslušníků Policie ČR.
Specificky neuspokojivá situace panující u Služby cizinecké a pohraniční
policie a Služby dopravní policie z hlediska korupčních praktik a lidsky nepřijatelného chování (speciálně ve vztahu k cizincům).
Kontrolní a stížnostní mechanismus policie je i nadále koncipován důsledně jako interní, vhled občanské společnosti do něj je nízký, vliv navlastní kontrolní proceduru zanedbatelný.
Kazuistika ukazuje na dosud nevyrovnané, nevyvážené zákroky - přístup
policie a jejích složek k jednotlivým skupinám obyvatel a společenským
jevům (shovívavěji k neonacistům oproti tvrdšímu postihování jiných skupin,
např. anarchistů).
Nedobře fungující nezbytná spolupráce mezi Policií ČR a Bezpečnostní informační službou, v některých regionech též mezi Policií ČR a obecní (městskou) policií.
V období let 2000 - 2001 ČHV sestavil a vydal pro Policii ČR potřebné
odborné příručky. Jde o moderně pojaté učebnice "Policie a lidská práva",
"Policie a sociální radikalismus (extremismus)" a "Výchova k lidským
právům" ve spolupráci se Střední policejní školou MV v Praze 9, a vysokoškolské skriptum "Lidská práva a policie - v kontextu právního státu" a "Právní stát a policie - lidsko-právní výklady" ve spolupráci s Policejní akademií ČR
v Praze.
Celkově je současně možné konstatovat poněkud větší otevřenost vůči
občanské veřejnosti a ochotu k průběžným formám vzdělávání u podstatné
části policejního vedení.
JUDr. Pavel Bílek právník,
zástupce výkonné ředitelky
Českého helsinského výboru
96
VĚZEŇSTVÍ A TRESTNÍ JUSTICE
Rok 2001 přinesl z hlediska vězeňství a české justice celou řadu nových
skutečností, z nichž zmíníme ty nejvýznamnější.
Novela trestního řádu
Dne 1. 1. 2002 vstoupil v účinnost zákon č. 265/2001 Sb., který významně novelizuje dosavadní pravidla trestního řízení. V této zprávě není prostor
pro podrobný rozbor jednotlivých změn, nicméně některé nelze opominout,
neboť významně posunují možnosti realizace práva a povinnosti účastníků
trestního řízení.
§ 27 b t.ř. zavádí do trestního řádu orgán probačního úředníka (míní se
tím úředník Probační a mediační služby). Svěřuje mu do kompetence
provádění dohledu (vedení a pomoc) nebo úkonů vedoucích k tomu, aby obviněný (resp. odsouzený) vedl řádný život a plnil podmínky uložené zákonem, nebo soudem, v případě odklonu od trestního řízení pak uložení trestu
nespojeného s výkonem odnětí svobody, podmíněného trestu odnětí svobody, nebo v případě aplikace podmíněného propuštění. Tím se právní úprava odklonů a alternativ v trestním řízení stává celistvější. Soudce nebo státní zástupce, který se rozhodne pro odklon od trestního řízení, popřípadě akceptuje alternativní trest jako dostatečný, má větší jistotu, že alternativní
opatření bude efektivně zajištěno kvalifikovaným úředníkem Probační a mediační služby. Ve svém důsledku zkvalitnění právní úpravy dané problematiky
povede podle našeho názoru k podstatnému nárůstu využití mechanizmů,
které nevedou k odnětí svobody pachatele, a přitom velice účinně naplňují
účel trestních předpisů, poskytují ochranu práv poškozenému, vedou lépe
k nápravě (resp. reintegraci) pachatele apod.
Nová úprava podmínek pro narovnání podle § 309 a násl. t.ř. spočívá
v rozšíření pravomoci schválit narovnání i na státního zástupce. Tedy: jsou-li
dány podmínky pro narovnání již v přípravném řízení, trestní věc může být
schválením narovnání skončena již v přípravném řízení. Podmínky pro schválení narovnání § 309 odst. 1 zahrnují ze strany obviněného prohlášení o tom,
že spáchal skutek, pro který je stíhán, odčiní škodu a složí částku na obecně prospěšné účely na účet soudu, popř. státního zastupitelství. Ze strany
poškozeného je tu třeba souhlasu. Není-li dán souhlas poškozeného, pak lze
97
postupovat podle § 307 a násl. t.ř. o podmíněným zastavení trestního
stíhání. Velice významným institutem ochrany práv obviněného je ustanovení § 314, podle kterého, nebylo-li schváleno narovnání, nepřihlíží se
v dalším řízení k prohlášení obviněného podle § 309 odst. 1 t.ř..
Práva poškozeného se rozšiřují ustanovením § 51a t.ř., který upravuje podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci poškozenému v trestním
řízení. Tento institut považujeme za velice potřebný, neboť zlepšuje dosud
velice slabé postavení poškozeného v trestním procesu vůči postavení obviněného.
Nadále postrádáme institut tzv. domů na půl cesty (tzv. "parole"), tedy
polouzavřených zařízení, které by umožňovaly podmínečně propustit osobu,
která ještě nesplňuje podmínky pro podmíněné propuštění. Taková zařízení
figurují v západní Evropě jako významná složka systému směřujícímu k reintegraci odsouzeného. Jejich úloha spočívá v pomoci odsouzeným zorientovat se v situaci po propuštění, najít si zaměstnání, osvojit si znalosti, dovednosti a návyky nezbytné k vedení řádného života. Naopak věznice s dohledem (nejmírnější typ věznic) považujeme za přežité, neboť vzhledem ke snaze omezit aplikaci trestu odnětí svobody u méně závažných trestných činů
na minimum ztrácejí ve značné míře své opodstatnění. Domníváme se, že
v případě zavedení tzv. domů na půl cesty by došlo k dalšímu úbytku
odsouzených, a to zejména těch, kteří vykonávají závěrečnou fázi trestu. V současné právní úpravě výkonu podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění již v podstatě prostor pro zavedení uvedených zařízení existuje. Přesto pro
jeho realizaci by bylo třeba věc legislativně upravit.
Upozorňujeme, že přes pozvolný úbytek odsouzených (tabulka 1) je stále
v tuzemských věznicích neúměrně vysoká vězeňská populace, zejména v porovnání se západními zeměmi (dvou až třínásobek vězňů v poměru k počtu
obyvatel). Je nezbytné uvažovat o dalších krocích směřujících k alternativám,
odklonům a odlehčení věznic.
Z hlediska ochrany osobní svobody považujeme za podstatnou novou
úpravu podmínek pro aplikaci vazby a pro trvání vazby. Zkrácení horní hranice vazby u méně závažné trestné činnosti, omezení trvání koluzní vazby
na dobu maximálně tří měsíců, stejně jako důsledné vymezení institutu vazby jako posledního z možných prostředků - pokud ostatní opatření selhávají - jsou úpravy, které ctí osobní svobodu, zaručují mnohem efektivněji její
98
ochranu proti nebezpečí příliš tvrdého postupu státních orgánů anebo proti
jejich nečinnosti ve vazebních věcech.
Právní úprava peněžité záruky, která má zajistit nejen účast obviněného
na trestním řízení, ale i případné nároky poškozených, je podle našeho názoru konečně způsobilá vytvořit plnohodnotnou alternativu útěkové a předstižné vazby, neboť respektuje nejen zájem státních orgánů, ale i poškozeného. Předpokládáme mnohem masivnější využití institutu peněžité záruky
soudy v příštím období. Rovněž nahrazení vazby dohledem podle § 73 odst.
1 písm. c) je zajímavou alternativou.
Zřejmá je i snaha zákonodárce o zefektivnění a urychlení přípravného řízení
tak, aby obviněný mohl co možná nejdříve stanout před soudem, a aby
rozhodování soudu o vině a trestu proběhlo v době nepříliš vzdálené od doby spáchání trestného činu. Rychlost řízení chrání práva účastníků a podstatně umocňuje efekt sankce.
Výrazné urychlení by mělo přinést zavedení tzv. zkráceného přípravného
řízení podle § 179 a t.ř., na něž navazuje zjednodušené řízení před
samosoudcem podle § 314 b t.ř. V tomto řízení musí mít obviněný (resp.
obžalovaný) obhájce.
Mimořádné opravné prostředky byly rozšířeny o dovolání. Toto může proti
pravomocnému rozsudku podat ze zvláště zákonem stanovených důvodů
Nejvyšší státní zástupce nebo obviněný (resp.odsouzený) prostřednictvím obhájce.
Tabulka 1 (rok 2001):
měsíc
obvinění
odsouzení
celkem
Leden
Únor
Březen
Duben
Květen
Červen
Červenec
Srpen
Září
Říjen
Listopad
Prosinec
5 988
5 986
5 998
6 046
5 915
5 772
5 749
5 754
5 803
5 755
5 522
4 583
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
14
14
825
856
922
824
843
855
608
452
168
099
979
190
21
21
21
21
21
21
21
21
20
20
20
19
813
842
920
870
758
627
357
206
971
854
501
320
99
Cizinci ve věznicích
Velice významnou skutečností, která klade vysoké nároky na VS ČR, je
výskyt cizinců ve výkonu vazby a výkonu trestu. Násl. tabulka uvádí počty
vězňů k 31.12.2001 s ohledem na jejich státní příslušnost:
obvinění
muži ženy úhrnem
celkem
ČR
nerozhodnuto
Cizinci
3 082 159
223 22
1 036 61
odsouzení
ženy
úhrnem
muži
3 241 12 933 499
245
267
9
1 097
990 39
13 432
276
1 029
16 673
521
2 126
V roce 2001 se trvající konflikty mezi určitými cizinci a občany ČR projevily
i v systému věznic. Napětí mezi Vězeňskou službou ČR a vězni cizího státního občanství vyústilo mimo jiné dne 11. 11. 2001 ve společný zásah VS
ČR a Policie ČR proti cizincům v tuzemských věznicích. Akce byla odůvodněna jako preventivní opatření, které mělo za úkol zmařit připravovanou vzpouru vězňů. Připravovaná vzpoura byla ve sdělovacích prostředcích označena
jako krycí manévr pro útěk některých vězňů. Věc je v šetření orgánů činných
v trestním řízením. V souvislosti se zásahem došlo ve věznici v Praze-Ruzyni
k závažnému zranění odsouzeného N. M. K., který prostřednictvím svého obhájce tvrdí, že jej příslušníci provádějící zásah svlékli donaha, spoutali mu
ruce za zády, položili ho bradou na tvrdou podložku a dupnutím nebo silným úderem mu zlomili obě čelisti. Závěry šetření Policie ČR naopak tvrdí,
že k porušení zákona nedošlo. Dotyčný si údajně způsobil zranění sám při
pádu.
Na neodůvodněné bití (mělo se odehrát ve Valdicích dne 18. 10. 2001 pro
neochotu uklízet ze zdravotních důvodů) si stěžoval odsouzený A. D. Jeho
blízcí, kteří se přesvědčili o jeho stavu (silně pohmožděný obličej s hematomy) asi týden po incidentu, při návštěvě, stížnost A. D. potvrdili. Krátce
po této události zahájili odsouzení cizinci protestní hladovku, spočívající
v neodebírání stravy. Chtěli jí podle vlastních prohlášení upozornit na nelidské a ponižující zacházení ze strany Vězeňské služby ČR.
V březnu roku 2001 řešil Český helsinský výbor stížnost skupiny obviněných nebo odsouzených cizinců z věznice v Praze-Ruzyni. Předmětem jejich stížností byly zejména podmínky výkonu trestu resp. vazby, naprostý nedostatek možností k aktivitám, délka trvání řízení. Jednalo se vesměs o příVězeňství a trestní justice
100
pady vyhošťovacích vazeb, v nichž odsouzený k vyhoštění čeká na splnění
všech formálních náležitostí, aby se mohl vykonat trest vyhoštění. V mnoha
případech dosahuje doba čekání až půl roku, v několika více než rok. Vězni
se rozhodli proti tomuto postupu protestovat neodebíráním stravy.
Na jaře roku 2001 Český helsinský výbor řešil závažný případ, kdy rumunská žena v pokročilém stadiu těhotenství byla vzata do vazby. Byla podezřelá
ze spolupráce se svým manželem na provozování veřejného domu. K porodu byla převezena do nemocnice. Bezprostředně po porodu byla oddělena
od dítěte a umístěna do vězeňské nemocnice. Dítě bylo umístěno do kojeneckého ústavu. Vzhledem k dosavadním zkušenostem o katastrofálních
důsledcích takového postupu pro život dítěte se Český helsinský výbor
rozhodl využít všech možností, aby zabránil prodlužování odloučení matky
a dítěte. Díky vstřícnému postupu vedení VS ČR, zejména generální ředitelky
VS ČR Mgr. Kamily Meclové a ředitele věznice Pankrác plk. JUDr. Jaroslava
Grubera, a dále Kojeneckého ústavu v Praze 4 Krči, byla sjednána možnost,
aby matka mohla za asistence VS ČR navštěvovat své dítě. Ačkoli bylo ČHV
sděleno, že pobyt matky u dítěte byl - v rozporu s původní dohodou - některou z osob asistujících návštěvě podstatně zkracován (z několika hodin až
na několik desítek minut), citové pouto matky a dítěte bylo zachováno.
Po přemístění matky do Plzně však možnost návštěv nebyla reálná. Příslušná
státní zástupkyně odmítala po určitou dobu jednat o přemístění matky zpět
do Prahy, k čemuž však nakonec přivolila. Český helsinský výbor se obrátil
na prezidenta republiky, který po zvážení okolností udělil matce milost. Matka
se odstěhovala se svým dítětem k rodině do Rumunska.
Dvě výše uvedené kauzy inspirovaly společná jednání ČHV a Kanceláře prezidenta republiky o přípravě návrhu na změnu trestního řádu v otázkách vyšetřovací a vyhošťovací vazby. Bylo navrhováno podstatné omezení trvání vyhošťovací vazby. Vyšetřovací vazba pak měla být limitována rodinnými, sociálními a zdravotními skutečnostmi na straně obviněného. Předmětné
návrhy byly předneseny zástupcům Rady vlády pro lidská práva resp. její
sekce zabývající se otázkami zabránění mučení a nelidského zacházení.
Vzhledem k rozsáhlým pracím na shora citované novelizaci trestního řádu
však tyto návrhy zatím nebyly realizovány.
Domníváme se, že postavení cizinců v našich věznicích není optimální. Jedná se často o komplikované situace. Jsme přesvědčeni, že ČR je povinna zajistit dostatek specialistů schopných komunikovat s cizinci a rozumět jejich
odlišnosti s ohledem na kulturu, ze které pocházejí. Celá řada konfliktů
101
vzniká podle našeho názoru ze vzájemného nepochopení potřeb, zájmů
a problémů. Práce s vězněm je velice náročnou disciplínou i v případě
českých obviněných a odsouzených. Pokud se k problému připojí jazyková
a kulturní bariéra, je práce s vězněm ještě ztížena. VS ČR, neschopná
porozumět potřebám a hodnotám vězňů, ztrácí někdy kontrolu nad situací.
Takový stav by mohl vyústit v další mimořádné události v našich věznicích.
Případová agenda ČHV
Pokud jde o další případovou agendu řešenou v roce 2001, ČHV přijal
v oblasti vězeňství a trestního práva následující stížnosti.
Trestní řízení
Nedůvodnost a neodůvodněné trvání vazby
Problematika vyhoštění a vydání
Řízení o žádosti o milost
Nedodržení dalších
podmínek trestního procesu
25 stížností
22 stížnosti
19 žádostí o podporu
278 stížností
a žádostí o poradenství
Vězeňství
Bezpečnostní problematika ve vězeňství
Podmínky ve věznicích
Podmínečné propuštění z výkonu trestu
60 žádostí a stížností
84 stížnosti
22 žádosti o podporu
Žádost o podporu realizace
kulturních práv
sociálních práv
přeřazení do jiné věznice
Problematika zaměstnávání vězňů
Manipulace s financemi vězňů
Kontrolní mechanizmy ve věznicích
Zdravotní péče
Další otázky vězeňství
1 žádost
6 žádostí
49 žádostí
5 žádostí
11 stížností
8 stížností
40 stížností
15 podání
V roce 2001 pracovníci ČHV řešili v oblasti vězeňství a trestního práva
celkem 562 podnětů od celkem 427 osob, nepočítaje hromadná podání. Jedná se o mírný nárůst množství řešené agendy oproti roku 2000.
Hromadná podání jsme zaznamenali v otázkách podmínek vyhošťovacích
vazeb a jejich trvání, násilí, nakládání s finančními prostředky vězňů resp.
102
finančních nároků vězňů, podmínky zaměstnávání vězňů, důvody vazby
u cizinců apod.
Semináře pro Vězeňskou službu ČR
a Probační a mediační službu ČR
V roce 2001 zahájil ČHV první kolo seminářů zaměřených na respektování
lidské důstojnosti v trestním řízení. Přednášející - specialisté na problematiku
komunikace, právníci, hosté zahraničních vězeňských služeb, též zástupci
taoistické či buddhistické filozofie z Číny a další - procvičovali s posluchači
z řad dozorců VS ČR techniky řešení konfliktů, komunikační dovednosti
apod. Věříme, že tyto semináře přispějí k profesionalitě a vyšší odbornosti
posluchačů, a povedou ke zmírnění hrozby napětí a konfliktů mezi nimi
a obviněnými, popř. odsouzenými. V roce 2002 budeme po dohodě s vedením VS ČR a Ředitelstvím Probační a mediační služby realizovat další cykly zmíněných seminářů pro dozorce VS ČR, vedení VS ČR a úředníky Probační
a mediační služby.
Mgr. Miroslav Krutina
právník v OPA ČHV
103
K VÝVOJI SOUDNICTVÍ
Uplynulý rok lze z hlediska vývoje a směřování české justice nepochybně
označit za přelomový, i když prozatím jen s ohledem na vývoj v příslušné legislativě, jenž se v praxi projeví až v roce následujícím. Změny, k nimž
po pečlivých, několik let trvajících (někdy i dočasně neúspěšných) přípravách
došlo, ovlivní zřejmě fungování a nazírání českého soudního systému v budoucnu tak zásadně, jak se to stalo po změnách na počátku 90. let.
Pozitivní je přitom, že tyto přeměny nepředstavují jakousi vlnu legislativních
změn (i když přirozeně i výjimky by bylo možné nalézt), vznikajících impulzivně a na základě aktuálních, často dostatečně nepromyšlených návrhů,
ale že jsou výsledkem koncepční a důkladné, odborné diskusi podrobené legislativní práce na všech úrovních. To se zdá zaručovat nezbytnou stálost
nové právní úpravy a dlouho požadované i očekávané zlepšení práce celého
justičního systému.
Zásadnost těchto přeměn spočívá nejen v tom, že zasahují všechna odvětví
práva (jak civilního procesu, tak trestního řízení, v neposlední řadě i dlouho
kritizovanou, snad již někdejší "černou ovci" české justice, totiž správní soudnictví), ale že v každém z nich dochází ke vskutku přelomovým změnám,
které opouštějí staré tradiční pojetí některých procesních institutů a principů, a zavádějí takové, jejichž aplikace umožní s přechodem do nového milénia vytvořit z celé české justice moderní soudní systém demokratického
právního státu.
Počátkem uplynulého roku nabyla účinnosti rozsáhlá novela občanského
soudního řádu, která umožňuje vedení rychlého a účinného nalézacího i vykonávacího řízení, a pokouší se minimalizovat možnosti zdržování a průtahů
v řízení ze strany účastníků. O něco obtížnější situace bude zřejmě na straně
soudů, když i nadále zůstávají soudci zatíženi vedle ryzí rozhodovací činnosti, tedy vedle nalézání práva - jež má být srdcem fungování každého soudního systému - i činností ryze technickou, tedy úřednickou. Zde nezbývá než
(jak už bývá obvyklé) apelovat na rychlou změnu jak technického zázemí (které u některých soudů je - i přes určitý pokrok - vzhledem k letopočtu
poměrně tristní), tak na posílení vyššího soudního personálu.
Zásadním problémem, který s sebou tato novela přináší. je - vzhledem
k určitému zvýšení náročnosti civilního procesu pro jeho účastníky - doK vývoji soudnictví
104
stupnost právní pomoci. Listina základních práv a svobod i příslušné mezinárodní dokumenty totiž v rámci zdůraznění práva na soudní ochranu
zaručují i právo na právní pomoc. V této oblasti přitom - navzdory několik let
přetrvávající diskusi, uvědomující si nezbytnost nápravy - všechna zvažovaná
řešení narážejí na stěžejní problém, totiž na náročnost ve vztahu ke státnímu rozpočtu. Jediné, čeho bylo s ohledem na vyšší náročnost civilního procesu po novele dosaženo, byla změna způsobu odměňování advokátů - zkráceně řečeno, zvýšení jejich tarifů. To je sice z jejich pohledu v pořádku, stále
však zůstává nezodpovězena nyní ještě důrazněji kladená otázka, zda je skutečně za současné situace důsledně zaručeno právo na právní pomoc a tím
i právo na spravedlivý proces, jestliže lze v určitých případech konstatovat,
že úspěch ve věci závisí ve značné míře na pouhé existenci právního zastoupení a jeho dostupnosti. Tomuto problému bude třeba věnovat v oblasti
civilního procesu zásadní pozornost.
Další právní normou, k jejímuž přijetí se vztahovala mnohá očekávání, je
nový exekuční řád (zákon o soudních exekutorech a jejich činnosti). Vytváří
se tak do jisté míry konkurence soudů, stav nového typu právní profese, jejímž úkolem je v dvojjediné funkci (obdobě notářů - jde rovněž o výkon veřejného úřadu s podnikatelským prvkem) urychlit vymáhání dobrovolně neplněných soudních rozhodnutí. Zrod tohoto zákona nebyl jednoduchý, a lze
říci, že i přes snahu o co nejlepší jeho podobu vykazuje vážné nedostatky,
zejména pokud jde o dohled soudu nad exekutorem prováděnou exekucí; je
nepochybné, že po získaných negativních zkušenostech bude nutná zásadnější novelizace zákona a náprava těchto vad. Jako zásadní vadu lze uvést
skutečnost, že přestože se exekuční řád tváří jako alternativa pro soudní výkon rozhodnutí, v určitých otázkách je exekuce jasně privilegována ve vztahu
k soudnímu výkonu rozhodnutí (ve stejné situaci se oprávněný věřitel
domůže svého práva jen z důvodu odlišné procesní úpravy snáze u exekutora než u soudu). Nelze však pochybovat o tom, že hlavním přínosem tohoto zákona bude zásadní změna v chápání exekuce, zejména ze strany dosud ledově klidných dlužníků.
Po několika letech, v nichž Ústavní soud ve svých nálezech a několika zrušovacích dílčích nálezech široce kritizoval úroveň správního soudnictví, se tento soud konečně odhodlal skoncovat s dosavadní úrovní právní úpravy
správního soudnictví. Problém nebyl v tom, zda je či není naplněna Ústava
ČR, předpokládající existenci Nejvyššího správního soudu, ale byl v tom, že
i dvanáct let po přechodu od státního direktivismu k demokratické veřejné
105
správě nebyl naplněn požadavek článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vůči správnímu soudnictví, zajišťujícímu
přezkum civilních práv a správních deliktů soudem v plné jurisdikci. Tento
problém přitom nebyl nijak neznámý, do jisté míry bylo ovšem jeho řešení
podmíněno stále odkládanou a často politizovanou reformou veřejné správy.
S novým právním rámcem veřejné správy (včetně připravovaného nového
správního řádu) je zcela nezbytné přijetí odpovídající podoby správního
soudnictví, vyhovující zmíněné úmluvě. Tu představuje nový návrh soudního
správního řádu v komplexní úpravě celého správního soudnictví. Jeho
schválení lze předpokládat v průběhu tohoto roku, s účinností od 1. 1. 2003.
Bude představovat zavedení plné jurisdikce ve správním soudnictví v rozsahu
odpovídajícím zmíněnému článku 6 Úmluvy, když doposud jediné vlaštovky
představovala dílčí úprava obsažená v nových telekomunikačních a energetických předpisech. Pro úplnost třeba dodat, že entrée k tomuto nálezu učinil
Ústavní soud již zrušením ustanovení přestupkového zákona, jež vylučovalo
absolutně soudní přezkum přestupkových rozhodnutí s maximální uložitelnou výší pokuty do 2000 Kč, a to již na počátku uplynulého roku.
Zrušovací nález Ústavního soudu týkající se správního soudnictví otevírá
snad ještě naléhavěji otázku, která se již dříve určitě v souvislosti s takovým
jeho postupem objevila: prohlásil-li Ústavní soud stávající právní úpravu
správního soudnictví za odporující článku 6 Úmluvy, s kasačními účinky
k 1. 1. 2003, v jaké pozici se ocitají veškerá rozhodnutí obecných soudů dosud nepravomocně vydaná ve správním soudnictví po uveřejnění tohoto
kasačního nálezu ve Sbírce zákonů? Jaký úspěch budou mít případní
neúspěšní správní žalobci jako ústavní stěžovatelé u jednotlivých senátů, případně u pléna Ústavního soudu, s konkrétními stížnostmi poukazujícími
na nyní již uznanou vadu českého správního soudnictví? Lze očekávat, že Ústavní soud v konkrétních věcech rovněž případným stěžovatelům vyhoví?
Na tyto otázky odpoví zřejmě jen praxe.
Zmíněný nález, jakkoli jej lze pokládat za jeden z nejvýznamnějších
v dosavadní kasační činnosti Ústavního soudu a přestože z okruhu
ostatních výrazně vystupuje, nebyl jediným, jenž si zaslouží naši pozornost.
Vedle nálezů zrušujících některá ustanovení novelizovaných zákonů
o sdružování v politických stranách a o volbách do Parlamentu ČR a vedle
nálezů o kompetencích vlády a prezidenta republiky při jmenování členů vedení ČNB jde o nálezy zrušující v trestním řízení institut společného zmocněnce poškozeného (pro omezení práv poškozených v trestním řízení), zrušuK vývoji soudnictví
106
jící některá ustanovení o stížnosti pro porušení zákona (porušení zásady
"rovnosti zbraní" jako jednoho z atributů spravedlivého procesu v řízení o této stížnosti) a především pak zásadní nález zasahující do právní úpravy
přezkumu postupu příslušných státních orgánů ve věcech ochrany utajovaných skutečností. V tomto nálezu mimo jiné Ústavní soud zrušil výluku
ze soudního přezkumu bezpečnostních prověrek, když s ohledem na závažnost právní úpravy poskytl zákonodárci - stejně jako v případě správního
soudnictví - přiměřenou lhůtu na odpovídající změnu legislativy, jež by
umožnila vyhovět jak výtkám Ústavního soudu (opět rozpor s článkem 6
Úmluvy), tak potřebě státu na odpovídající úrovni pokud jde o ochranu utajovaných skutečností.
K přelomové změně dochází na základě zásadní novely trestního řádu
(od 1. 1. 2002) také v oblasti trestního řízení včetně vykonávacího řízení.
Novela především umožňuje, aby trestní řízení nově probíhalo efektivně,
rychle, a to jak s ohledem na nutnost účinného a okamžitého trestního postihu pachatelů trestných činů, tak s ohledem na práva osob čelících trestnímu
stíhání, včetně osob zbavených po dobu trestního stíhání osobní svobody.
Výrazně se posiluje kontradiktornost trestního řízení, a tím se přirozeně
zvyšuje náročnost práce i úloha policejních orgánů a státního zástupce
v trestním řízení, především s ohledem na dokazování. Odbřemeňuje se tím
zátěž soudu, jenž nyní rozhoduje skutečně jako nestranný subjekt na základě
procesních návrhů stran - státního zástupce a obžalovaného či jeho advokáta. Výraznou - a dlouho jen pozvolna a spíše chaoticky než systematicky se
prosazující - změnou je i zavedení efektivního rejstříku alternativních metod
trestního postihu. Nezbytnou je v tomto směru i dnes již téměř naplněná
(ve formě příslušného legislativního návrhu) snaha o vytvoření alternativního
systému trestní (či obecné) justice pro mládež, beroucí si za vzor jak někdejší prvorepublikovou právní úpravu, tak moderní juvenilní trestní systémy západních zemí.
Snad největší pozornost během legislativních prací k sobě přitáhly nové
předpisy o organizaci justice, respektive ta jejich část, jež se týká právní
úpravy postavení soudce (a potažmo i státních zástupců, těch však přirozeně
v marginálním rozsahu).
Právě nové návrhy zákona o soudech a soudcích přitom v minulosti podstatně přispěly k určitému zbrzdění průběhu justiční reformy, ačkoli je lze
pokládat - vzhledem k jejich organickému zaměření - za spíše druhořadou jeČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
107
jí součást. Navíc, problémy, které vyvolaly a vyvolávají určitou potřebu změny
těchto předpisů, lze sotva pouhou změnou právní úpravy zcela vyřešit; lze
jimi jen připravit určité prostředí, které bude tomuto řešení dostatečně nápomocno. Problémy tkvící v osobách některých soudců (reprezentujících
nepochybně menšinu celého stavu, tvořící však nelichotivý, byť deformovaný
obrázek o tomto stavu jako celku) bude třeba řešit vždy za určité právní
úpravy, která však může představovat jen určitý rámec. Vysoké etické nároky
kladené na soudce lze stěží vymáhat nebo vůbec jen formulovat na základě
strohé technicistní právní úpravy. I sám proces nápravy vad v justici musí mít
hlubší kořeny než jen určité právní postupy umožňující to či ono řešení.
Právě na tom, jak budou v praxi určité nové možnosti využívány, se ukáže,
do jaké míry byla dosavadní kritika ze strany soudcovské samosprávy
oprávněná, a zda bude třeba nové postupy vhodným způsobem upravit nebo
snad od nich dokonce upustit.
Nový zákon o soudech a soudcích (účinný od dubna roku 2002) společně
se zákonem o řízení ve věcech soudců a státních zástupců přinášejí účinnější
nástroje vůči nedostatkům v činnosti soudců. Zcela nově se pak dotýkají doposud nedostatečně diskutovaného fenoménu, totiž odborné úrovně soudce.
Současná doba klade mimořádně vysoké nároky na všechny právní profese,
soudce - kteří stojí v čele těchto profesí - nevyjímaje. Jedná se jak o rozvoj
národního právního řádu (nejen pod vlivem harmonizace českého práva
s právem Evropských společenství), tak o stále se rozrůstající mezinárodní
rozměr, jemuž soudci při aplikaci práva musí čelit (mezinárodní smlouvy o lidských právech podle článku 10 ústavy, mezinárodní smlouvy obsahující
bezprostředně použitelná ustanovení apod., vliv práva EU na vývoj národního
právního řádu a v neposlední řadě vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Přihlášení se ministra spravedlnosti k odpovědnosti státu za odbornou úroveň soudců je novým a nepochybně pozitivním jevem (stejně jako
v jiných profesích i zde lze najít soudce s diametrálně odlišnou odbornou
úrovní), který by měl mít přirozeně své důsledky. Má-li soud rozhodovat
spravedlivě, musí - přeneseno do praktické řeči - rozhodovat podle práva,
a musí dostát zásadě, že toto právo zná. Jestliže je nezná a neosvojil si je jednak v rámci litery zákona, jednak v rámci jeho výkladu a další aplikace rozhoduje nikoliv podle práva a tedy spravedlivě, nýbrž bez práva a tedy
bezprávně a nespravedlivě.
Nový zákon, definující nový pojem a vycházející v tomto ohledu z čistého
stolu, se nutně pokouší - s ohledem na povinnost vzdělávání soudce a nutK vývoji soudnictví
108
nost prověření jeho odborné způsobilosti - měřit všem soudcům stejně. Nutně tak bude muset konat i příslušný orgán státní správy soudů, jenž má
v případě potřeby vést proti odborně nezpůsobilému soudci příslušné řízení.
Dostatečné záruky proti případnému zneužití tohoto postupu by měly představovat jak postavení nově zřizovaných soudcovských rad u obecných soudů
s poradní (a nepochybně i kontrolní) funkcí, tak přezkum hodnocení
odborné způsobilosti před radou pro danou oblast odborné způsobilosti
(složenou z 9 členů, a to: 1 soudce voleného soudci Nejvyššího soudu,
2 soudců voleného soudci vrchních soudů, 2 soudců losovaných ze soudců
navržených soudci krajských soudů, advokáta navrženého Českou advokátní
komorou, případně notáře navrženého Notářskou komorou ČR nebo státního
zástupce navrženého nejvyšším státním zástupcem, a dalších 2 nebo 3
odborníků z dané oblasti práva, navržených děkany právnických fakult
vysokých škol v České republice), v konečné fázi pak soudní přezkum rozhodnutí rady Nejvyšším soudem.
Problematičtějším se jeví přijatý model vzdělávání soudců, který předepisuje soudcům (podle určitého rozdělení) vzdělávání na Justiční akademii
v délce 1 či 2 let (u justičních čekatelů po dobu odborné přípravy), a to
v zásadě jednorázovým způsobem, ukončeným odbornou prací. Způsob
ukončení tohoto vzdělávání má pak stanovit zvláštní právní předpis nebo
ministerstvo (může tak učinit jak vyhláškou, tak nejspíše interní směrnicí).
Na průběh vzdělávání soudců pak dohlíží jak ministr spravedlnosti, tak
především Rada Justiční akademie, opět složená z představitelů jednotlivých
právních profesí způsobem, který by měl dostatečně zaručovat její objektivitu. Diskuse se zřejmě v budoucnu v souvislosti s ustavením akademie a tvorbou modelu vzdělávání soudců dotkne právě povahy vzdělávání soudců
s ohledem na jejich specializaci a případný profesní vývoj v počátku jejich
kariéry.
JUDr. Petr Smolík, Ph.D.
Autor působí v Oddělení právních analýz ČHV
109
DODRŽOVÁNÍ PRINCIPŮ
LIDSKÝCH PRÁV V ARMÁDĚ
1. Vymezení
V Armádě České republiky (AČR) působí vojáci z povolání, vojáci základní
(náhradní) služby a občanští zaměstnanci. S ohledem na skutečnost, že mezi
Ministerstvem obrany ČR a občanskými zaměstnanci je uzavírán běžný pracovní poměr bez zvláštní zákonné úpravy, neodlišuje se jejich postavení ani
v oblasti ochrany lidských práv a svobod od jiných zaměstnanců státu. Lidská práva a svobody vojáků z povolání a vojáků v základní (i náhradní)
službě jsou v souladu s ústavní úpravou v několika případech omezeny
zákonem (viz kapitola 2).
Dodržování lidských práv v AČR sledují a zároveň zajišťují především velitelské orgány všech stupňů, z hlediska ochrany před trestnou činností a přestupky se na dodržování ochrany lidských práv podílí Vojenská policie (VP).
Zvláštní postavení v rezortních kontrolních mechanismech má Inspekce ministra obrany (IMO), která ze zákona kontroluje ochranu lidských práv v rezortu. Toto zvláštní postavení a zaměření je vyjádřeno i zřízením funkce
hlavního inspektora ochrany lidských práv v rezortu MO, který je současně
zástupcem vrchního ředitele IMO.
2. Legislativa
Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, v platném znění, omezuje jakoukoli činnost politických stran a hnutí v ozbrojených silách. Na tento
zákaz navazují i zákonná omezení politických práv u jednotlivých skupin vojáků.
Vojáci základní (i náhradní) služby nesmí po dobu výkonu vojenské činné
služby vyvíjet činnost ve prospěch politických stran a politických hnutí, ani
pořádat politická shromáždění a vykonávat politickou agitaci ve vojenských
objektech a při činnosti ozbrojených sil mimo vojenské objekty. Dle zákona
č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských
110
cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (v platném znění)
může voják základní (či náhradní) služby svobodně projevovat své náboženství nebo víru v době osobního volna. Totéž platí pro jeho činnost v občanských sdruženích a odborových organizacích.
Vojáci z povolání jsou ve svých občanských právech omezeni zákonem
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (v platném znění), a to s ohledem
na jejich služební poměr podstatně více než vojáci základní služby. Voják
z povolání nesmí vyvíjet žádnou politickou agitaci nebo pořádat politická
shromáždění, obdobně jako voják základní (náhradní) služby. Navíc nesmí
být členem politické strany, politického hnutí či odborové organizace. Jeho
hospodářská práva jsou omezena umožněním výdělečné činnosti mimo
služební poměr jen výjimečně, a to na základě písemného povolení.
Od 1. 1. 2001, po novelizaci zákonem č. 155/2000 Sb., obsahuje zákon
o vojácích z povolání antidiskriminační klauzuli. Zákon zakazuje jakoukoli
diskriminaci z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka,
víry a náboženství, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu,
manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Je zakázáno
i takové jednání služebních orgánů, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až
ve svých důsledcích. Na rozdíl od zákoníku práce však zákon nepřiznává vojákům z povolání výslovně možnost domoci se odškodnění, např. i peněžním
zadostiučiněním.
Podobná antidiskriminační úprava se připravuje i v rámci novelizace zákona
č. 220/1999 Sb. (upravuje základní a náhradní službu), jehož věcný záměr
již byl projednán v mezirezortním připomínkovém řízení.
Od 1. 12. 2001 je účinný nový Základní řád ozbrojených sil ČR (Základní řád)
- vojenský předpis nejvyšší právní síly. Tím skončilo období, kdy řada ustanovení tohoto předpisu neodpovídala ustanovením nové branné legislativy
(platné od 1. 12. 1999).
Navíc nový předpis obsahuje ustanovení, která mají přispět i k ochraně lidských práv a svobod. Podle článku 18 Základního řádu může voják stížnost,
která obsahuje údaje o závažném porušení lidských práv a svobod (např.
o rasové diskriminaci, o mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo
trestání) předat přímo hlavnímu inspektorovi ochrany lidských práv v rezortu MO a obejít tím standardní a v ostatních případech závazný služební postup.
111
3. Zjištěný stav ve vybraných oblastech
3.1. Šikanování
Mezi nejsledovanější a také nejproblematičtější problémy porušování lidských práv v armádě patří tzv. šikanování. V rezortu byla v roce 2001 v provozu
Otevřená linka armády (OLA), působící v rámci IMO. OLA pracuje již od roku
1998. Původním hlavním záměrem její činnosti mělo být podchycování případů šikanování, případně poskytování poradenské činnosti obětem šikanování. Služba této linky ale v praxi přerostla v rozsáhlý poradenský servis
v různých oblastech týkajících se armády. Přesto její pracovníci zvlášť sledovali oznámení týkající se šikany. V roce 2001 bylo zaznamenáno celkem
16 oznámení šikanování vojáků základní služby. Případy, které byly konkrétní, byly předány orgánům Vojenské policie (VP). Pokud šlo o anonymní
nekonkrétní podání, poskytli pracovníci OLA těmto osobám alespoň podrobné poradenství.
Z oznámených případů se nejvíce (celkem 7) týkalo čistě ekonomického
šikanování. V současné době má ekonomické šikanování zpravidla podobu
svérázného poplatku, který se platí za "plácnutí" či "pasování", tedy rituál přijetí do "mazáckého stavu". Většinou jde o poplatek ve formě finanční částky
v rozsahu 500 - 3500 Kč, nebo o "darování" některých výstrojních součástek.
Protože jde o hodnotu pro vojáka základní služby nezanedbatelnou, je
postižený později nepřímo nucen vymáhat ji po vojácích pozdějších nástupních termínů. Jako donucovací prostředek je využíván jednak pocit
sounáležitosti s kolektivem, kdy hrozí vyloučení z kolektivu nebo ponižování,
a dále hrozí svévolné ztěžování výkonu služby, zejména prováděním úklidu,
ovlivňováním přidělování služeb, pohotovostí apod. prostřednictvím různých
pomocníků výkonného rotmistra. Násilí se jako donucovací prostředek objevuje velmi málo. Jednak ho zpravidla není třeba, jednak si již vojáci uvědomují nebezpečnost a zejména právní postižitelnost násilného jednání.
Naopak v případě výše popsané donucovací praxe převládá pocit beztrestnosti. Obecně lze říci, že vojáci nastupující do základní (náhradní) služby toto šikanování očekávají, a ve škále toho, co považují za šikanování, stojí tato
forma nejníže.
Za všechny uvádíme jeden příklad.
Dne 22. 7. 2001 se prostřednictvím elektronické pošty obrátil na OLA voják
základní služby. Uvedl, že u jeho útvaru je běžnou praxí odevzdávat
"mazákům" částky přes 1000 Kč a výstrojní součástky v několikanásobně
112
vyšší hodnotě. Popsal také metody ztěžování výkonu vojenské činné služby
(čištění záchodů žiletkou nebo kartáčkem na zuby, vytírání tkaničkami
od bot atd.), na výzvu OLA nakonec označil i vojáky, kteří se šikanování dopouštějí. Oznámení bylo postoupeno Vojenské policii.
Ojediněle se stále vyskytuje i šikanování násilné. Cíl násilného jednání
nebývá na první pohled zřejmý, může jím být pouhé ponížení oběti. Tento
typ šikanování se většinou objevuje pouze mezi vojíny. "Ochranu" pachatele
zajišťuje jeho dřívější nástupní termín. Pachatelé tohoto typu šikanování vystupují často ve skupině. Tento typ šikanování se neprojevuje setrvačností,
a po odchodu pachatele zpravidla ustává. V roce 2001 OLA zaznamenala
pouze 2 případy násilného šikanování.
Psychická šikana v čisté podobě se vyskytuje poměrně zřídka a nebývá
oznamována, pokud ji oběť nepociťuje přímo jako nesnesitelnou. Klasickým
příkladem je jednání nadřízeného, který s podřízeným jedná soustavně hrubě
a uráží jej. Zejména u citlivějších osob může mít takové chování i dlouhodobé následky. V roce 2001 zachytila OLA 2 případy tohoto druhu. Vzhledem
k tomu, že například ke slovním urážkám a vyhrožování dochází většinou
beze svědků, bývá velmi obtížné je prokazovat, případně odlišit od případů,
kdy se oznamovatel snaží falešným oznámením nadřízeného poškodit.
Ostatní zaznamenané případy jsou kombinované, prolíná se v nich více
druhů šikanování.
Případy porušování trestního zákona v AČR řeší orgány Vojenské policie. Zabývají se tedy i nejzávažnějšími případy šikanování, které dosahují intenzity
trestného činu porušování práv a chráněných zájmů vojáků dle § 279a)
a § 279 b) trestního zákona. Z celkového počtu 4313 podezření ze spáchání
trestného činu, které řešila VP v roce 2001, bylo 87 případů předáno Vojenskou policií vyšetřovateli pro podezření ze spáchání výše uvedených trestných činů, 127 osob bylo oznámeno veliteli či jinému orgánu k přijetí
kázeňského opatření z jejich úrovně.
3.2. Vojenské kázeňské právo
Nejtvrdším vojenským kázeňským trestem je trest vězení, a to maximálně v délce 14 dní. Tohoto kázeňského trestu se týká také jedna z mála
výhrad, které učinila Česká republika vůči mezinárodním smlouvám o lidských právech (konkrétně vůči čl. 5 a 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod).
113
O trestu rozhoduje služební orgán od velitele praporu výše a jeho výkon je
upraven ve Vězeňském řádu, který je přílohou č. 20 nového Základního řádu. Nový vězeňský řád zpřesňuje a vyjasňuje podmínky, za kterých je tento
trest vykonáván, byť stále je úprava platná pro vojáky značně restriktivnější
než zákonná úprava pro výkon vazby nebo trestu odnětí svobody.
V roce 2001 provedla IMO namátkové kontroly ve čtyřech věznicích vojenských útvarů AČR. Jejich cílem bylo prověřit aktuálních stav věznic a zkontrolovat dodržování právních a služebních předpisů při výkonu kázeňského
trestu vězení. Pracovníci IMO zjistili několik závažných pochybení, která byla
neprodleně odstraněna. Ve dvou věznicích bylo dle vnitřních směrnic možné
zadržet vojáka až na 48 hodin (dle zákona jen na 24 hodin), dále byly
zjištěny nedostatky v evidenci doby omezení osobní svobody zadržených vojáků a také doby nařízené pracovní činnosti (maximálně 8 hodin denně).
Dalšími nedostatky bylo krácení doby vycházky, odebírání osobních dokladů
potrestaným a nedostatečné materiálně technické vybavení cel (absence nádob na vodu a pohárků na pití na celách, nefunkčnost nafukovacích matrací
na spaní, absence signalizačního zařízení na celách, hygienicky závadné sociální zařízení apod.).
3.3. Rasová diskriminace
V důsledku specifické vojenské struktury náleží velitelským orgánům všech
stupňů ozbrojených sil klíčová role při ochraně před diskriminací, jakož i při
řešení stížností v okruhu jejich pravomoci. K těmto stížnostem mohou patřit
i stížnosti na jednání, které má znaky rasové diskriminace. Úkolem velitelských orgánů je nejen řízení chodu jednotlivých útvarů a zařízení, ale i kontrola dodržování právních a služebních předpisů, rozkazů a nařízení. Na základě nařízení náčelníka Generálního štábu AČR je stanovena povinnost při
komplexních kontrolách v AČR kontrolovat dodržování lidských práv a svobod vojáků v činné službě a občanských zaměstnanců.
Vojenská policie šetřila v roce 2001 6 případů, u nichž lze jednání
pachatelů podřadit pod skutkovou podstatu trestných činů s rasovou nebo
xenofobní pohnutkou. Ve všech případech bylo jednání pachatelů kvalifikováno jako podezření z trestného činu podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 a § 261 trestního
zákona (v jednom případě v jednočinném souběhu s trestnými činy
hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 trestního zákona a trestDodržování principů lidských práv v armádě
114
ného činu urážky mezi vojáky podle § 277 trestního zákona, v jednom případě v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 273 trestního zákona).
Protiprávního jednání se pachatelé dopustili v jednom případě provoláváním fašistických a rasistických hesel a používáním nacistického pozdravu "Sieg Heil" a "Heil Hitler" na veřejnosti, ve 2 případech promítáním
videokazet a reprodukcí magnetofonových kazet s rasistickými a nacistickými texty v objektu kasáren, a v 1 případě fyzickým napadením, vyhrožováním
zabití a rasistickými urážkami vojáka snědé pleti. Ve dvou případech byly Vojenskou policií u pachatelů zjištěny materiály propagující nacismus a rasismus.
Podezřelých ze spáchání rasově motivovaných trestných činů bylo celkem
5 vojáků v základní službě (1voják se obdobného skutku dopustil dvakrát).
Všechny případy byly předány příslušnému vyšetřovateli Policie ČR s návrhem
na zahájení trestního stíhání.
Srovnáme-li tyto skutečnosti s nápadem tohoto druhu trestné činnosti
v roce 2000, kdy bylo šetřeno celkem 6 případů a vyšetřovateli byly postoupeny spisové materiály s návrhem na zahájení trestního stíhání vůči 7 vojákům
základní služby, lze konstatovat, že tento druh trestné činnosti nemá v resortu obrany stoupající tendenci a z celkového počtu šetřených případů jde
o jednotlivé případy, které netvoří významnou část celkového množství trestné činnosti v armádě ČR.
V útvarech a jednotkách Armády České republiky nebyla v hodnoceném období zjištěna existence nebo činnost extremistických skupin.
V roce 2001 nebyla v rezortu obrany kontrolními orgány zaznamenána
stížnost na diskriminační jednání z důvodu rasy nebo etnické příslušnosti,
a ani při vlastní kontrolní činnosti se nesetkaly s takovým problémem. Výše
zmíněné skutečnosti potvrzují, že problém rasové diskriminace se zatím
v AČR nejeví jako příliš naléhavý. Mimo výsledky preventivního působení lze
téměř nulový počet případů rasové diskriminace připsat na vrub poměrně
specifických vztahů mezi vojáky základní služby, v nichž je etnickému a sociálnímu původu, barvě pleti a úrovni vzdělání přičítána jen nepatrná důležitost v porovnání se svazky, které spojují vojáky jednoho nástupního termínu.
Svou roli dosud hraje rovněž etnická homogenita celé skupiny vojáků zá-kladní služby, která je způsobena dosud malým počtem branců jiného etnického původu. Podrobná studie o tom, proč je tak odlišná struktura mezi
115
rasovou strukturou mládeže a vojáků základní služby, však dosud nebyla
provedena. Do budoucna se situace může změnit, zejména s velkou pravděpodobností poroste počet povolaných branců, kteří se narodili v cizině,
získali občanství ČR, a následně byli povoláni k výkonu vojenské služby.
Narušeno bude i současné etnicky téměř homogenní složení skupiny vojáků
z povolání vzhledem k profesionalizaci AČR. Tyto změny by mohly přinést
i nárůst počtu případů rasové diskriminace.
4. Závěr
Závěrem lze konstatovat, že mezi nejvýznamnější kroky v oblasti
lidských práv v rezortu obrany v roce 2001 patří:
a) novelizace zákona o vojácích z povolání, konkrétně jeho doplnění
o antidiskriminační klauzuli (od 1. 1. 2001),
b) nabytí účinnosti nového Základního řádu ozbrojených sil (od 1. 12. 2001),
c) počátek plného uplatňování (s roční prodlevou) ustanovení § 7 zákona
č. 220/1999 Sb.,o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských
cvičeních a o některých právních poměrech vojáků v záloze, podle kterého
má voják nárok na vycházku po skončení zaměstnání až do zahájení dalšího
zaměstnání následujícího dne. Bylo tak umožněno většímu počtu vojáků
trávit noc mimo kasárenské objekty, čímž došlo k zúžení prostoru pro tzv.
"noční šikanování".
Mgr. Barbora Bernatová
starší inspektorka
Inspekce ministra obrany ČR
Ing. Josef Vavrek
Hlavní inspektor ochrany lidských práv
v Ministerstvu obrany ČR
116
ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA
Po dlouhých letech neměnnosti, lépe řečeno strnulosti, jsme mohli
v odpovídající stati minulé Zprávy označit za nejdůležitější pro řešení dané
problematiky období let 1990-2000, neboť v něm byla přijata řada legislativních opatření nutných pro reformu veřejné správy.
Rok 2001 na toto období zvýšené legislativní aktivity volně navázal
dotvořením legislativního rámce. V obecné rovině je nutno ocenit kvalitu přijatých právních předpisů, přesto však - jak už je v naší normotvorbě obvyklé - bylo nutno přijmout několik novel v roce 2000 přijatých zákonů.
Především byl však rok 2001 prvním rokem faktické existence nově
zřízených krajů.
Znovu si zde dovolujeme připomenout ústavní rámec pro uplatňování
územní samosprávy, a to jak na úrovni obecní, tak i krajské. Je poskytnut
Ústavou České republiky v čl. 8, jež zaručuje samosprávu územních celků.
Územní samospráva je dále rozvedena v samostatné Hlavě sedm Ústavy ČR,
a to v čl. 99 až 105 a v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Zde je
stanoveno, že Česká republika se člení na obce a kraje. Postavení krajů je tedy zvýrazněno ústavněprávní garancí, neboť je lze vytvořit a zrušit pouze
ústavním zákonem.
Na tato ustanovení navazuje ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření
vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České
národní rady č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, schválený 3. prosince
1997.
Již po volbách do zastupitelstev krajů se rozběhla v některých krajích
diskuse o novelizaci tohoto ústavního zákona, neboť panovala nespokojenost
obyvatel kraje s vlastním názvem, který v původním znění zákona vycházel
především z názvu krajského města a geograficky nevystihoval přesně jednotlivé kraje. Ač krajská zastupitelstva nově získala velmi významnou zákonodárnou iniciativu v návaznosti na čl. 41 odst. 2 Ústavy České republiky,
změny tohoto ústavního zákona bylo dosaženy pomocí poslaneckého
návrhu.
117
K přijetí této novely došlo ústavním zákonem č. 176/2001 Sb., ze dne
16. května 2001, kterým se mění ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření
vyšších územních samosprávných celků. Tento ústavní zákon nabyl účinnosti
31. května 2001. V konečném důsledku došlo ke změně názvu čtyř krajů, a to
Budějovického na Jihočeský, Jihlavského na kraj Vysočina, Brněnského na Jihomoravský a konečně Ostravského na Moravskoslezský. K dalším předpokládaným změnám nedošlo. Ač na první pohled lze uvedenou změnu vidět jako
pouze kosmetickou, je nutno název kraje považovat za velmi významný atribut
územně samosprávného celku, jenž vyjadřuje jeho svébytnost a možnost hlubší
identifikace občanů se svým krajem. Z hlediska faktického zahájení činnosti
nově zřízených krajů v roce 2001 (neboť závěr roku 2000 byl pouhou
přípravou) je nutné vzpomenout zákony, které poskytly legislativní rámec celé
reformě veřejné správy.
Úvodem je nutno zmínit zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
který vstoupil s určitými výjimkami v účinnost dnem voleb do krajských zastupitelstev, tj. 12. listopadu 2000. Faktická činnost krajů na základě tohoto zákona
však byla postupně zahájena - samozřejmě - až v roce 2001. Tento zákon stanovuje především postavení krajů jakožto územního společenství občanů, a dále
orgány kraje, kterými jsou: zastupitelstvo kraje, rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad.
Z hlediska pravomocí krajů je především nutno zmínit oblast školství, dopravy, sociálních záležitostí, zdravotnictví, cestovního ruchu, rozvoje průmyslu,
ale i ekologie, energetiky, odpadového hospodářství či dopravy. Bohužel je nutno konstatovat, že především na začátku fungování orgánů krajů se vyskytla řada problémů organizačních, finančních i technických. Orgány kraje musely
dokončovat rekonstrukce svých sídel a výběr kvalifikovaných pracovníků, jakož
i řešit řadu koncepčních otázek v nejrůznějších oborech. Celý rok byl však bohužel poznamenán velkou nechutí centrálních orgánů, především ministerstev,
předávat své kompetence právě krajům, aby se naplnil smysl decentralizace,
a tím i ústavní právo na samosprávu.
Jako určitý nepříjemný problém vnímám malou informovanost občanů
o smyslu zřízení krajů a jejich činnosti i působnosti. Jako částečné plus lze hodnotit skutečnost, že všechny krajské úřady provozují více či méně zdařilé webové
stránky internetu.
Rok 2001 nebyl rokem volebním, a proto nadále zasedali krajští zastupitelé
zvolení v roce 2000 podle zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelÚzemní samospráva
118
stev krajů a o změně některých zákonů. Znovu na tomto místě je nutno litovat, že voleb v roce 2000 se zúčastnilo malé množství občanů, a současně
vyslovit naději, že kraje svou činností povzbudí občany k vyšší účasti a zároveň k zájmu o prosazování svých práv v příštích volbách.
V roce 2001 byla územní samospráva i nadále upravena zákony přijatými
v rámci reformy veřejné správy, a to především zák. č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení); zák. č. 131/2000 Sb.,o hlavním městě Praze; zák.
č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech; zákonem č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku
krajů. Tyto zákony danou oblast správy věcí veřejných upravily sice mnohem
podrobněji než zákony předešlé, avšak vzhledem k nejasnosti a nepřesnosti
si vyžádaly a ještě vyžádají svou novelizaci. Dílčí novelizace byly provedeny
zákony č. 273/2001 Sb., č. 320/2001 Sb., č. 450/2001 Sb. Především byla
projednávána a následně 4. dubna 2001 přijata rozsáhlejší novela zákona
o hlavním městě Praze (zák. č. 145/2001 Sb.), jež řešila především majetkové
otázky a vztah Prahy ke svým městským částem.
Znovu je možno okrajově upozornit na určitou chybu, že ač hlavní město
Praha je jedním z krajů, v roce 2000 se zde volby zastupitelů nekonaly, a zastupitelstvo zvolené v komunálních volbách v roce 1998 se ze zákona stalo
v podstatě krajským zastupitelstvem. Občané hlavního města tedy budou
moci své volební právo do krajského zastupitelstva uplatnit až na podzim
roku 2002. Tím dojde i k určité nejednotnosti v konání voleb do krajů.
Důležitou otázkou pro občany Prahy se stalo i projednávání Statutu hl. města Prahy, který po svém schválení přinesl určité dílčí změny v administrativním členění hlavního města.
Rok 2001 nebyl rokem volebním na úrovni obecní samosprávy, a proto byly obce spravovány zastupitelstvy zvolenými v závěru roku 1998 v řádných
komunálních volbách. V těchto zastupitelstvech zasedalo přes 60 tisíc komunálních zastupitelů, kteří se vesměs s většími či menšími úspěchy snažili
o naplňování úkolů obecní samosprávy, jak je vymezuje Ústava České republiky a další výše zmíněné zákony, ku prospěchu obcí či měst a jejich obyvatel. Již na podzim roku 2002 jejich snahu a úspěšnost budou moci posoudit jejich voliči při komunálních volbách.
Bohužel je nutno znovu konstatovat výrazný zásah do práva na samosprávu, neboť nedošlo po celý rok 2001 k vyhlášení nových voleb v obcích,
kde tato povinnost byla dána § 57 zák. č. 152/94 Sb. Takto například neČHV Zpráva o stavu lidských práv v ČR 2001
119
došlo k vyhlášení voleb do tří nově vzniklých obvodních zastupitelstev
statutárního města Pardubice. Ministerstvo tyto volby nevyhlásilo s odůvodněním, že vzhledem k nedostatečné koordinaci volebních zákonů nelze volby technicky provést. Ač se Pardubice obrátily na Ústavní soud ČR s ústavní
stížností proti nezákonnému zásahu státu do práva na samosprávu, byla jejich stížnost odmítnuta. Až v závěru roku 2001 byl přijat nový zákon
č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, s účinností od 31. 12. 2001,
na základě kterého ministr vnitra vyhlásil nové volby na 20. duben 2002.
Některé obce proto neměly svá zastupitelstva po dobu více než roku.
Nakonec nelze znovu neocenit mezinárodní rámec práva na územní samosprávu daný existencí Evropské charty místní samosprávy. Tato charta byla
přijata dne 15. října 1985 ve Štrasburku a Česká republika ji podepsala
28. května 1998 jako 36. stát v pořadí. V platnost vstoupila pro naši republiku 1. září 1999.
Přes počáteční obtíže reformy veřejné správy si dovoluji vyjádřit svou
hlubokou naději, že povede k většímu uplatňování ústavně i mezinárodně
uznaného práva na samosprávu, jež se citelně dotýká základních lidských
a občanských práv nás všech.
JUDr. Viktor Hodek
Autor je advokát.
Je členem ČHV.
Územní samospráva
120
SEZNAM AUTORŮ
Mgr. Kateřina Beaufortová
Mgr. Barbora Bernatová
JUDr. Pavel Bílek
Vladimíra Bošková
PhDr. Věduna Bubleová
Doc. PhDr. Ludmila Čírtková
Mgr. Zuzana Franková
PhDr. Hana Havelková
JUDr. Viktor Hodek
Mgr. Pavla Hradečná
Mgr. Jiří Hromada
MUDr. Jiří Ježek
MUDr. Zdeněk Kalvach, Csc.
PhDr. Jiří Kovařík
Mgr. Miroslav Krutina
PhDr. Laura Laubeová
Mgr.et PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.
PhDr. Jana Nováčková
PhDr. Ivan Rynda
JUDr. Petr Smolík, Ph.D.
MUDr. Jarmila Stojanová
PhDr. Libuše Šilhánová, Csc.
JUDr. Jaroslava Štamberková
ThDr. Ivan O. Štampach
Mgr. Petra Tomášková
Ing. Josef Vavrek
121
ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR
ČHV je nestátní nezisková organizace pro lidská práva.
Základní oblasti působení Českého helsinského výboru:
- Sledování zákonodárné činnosti týkající se lidských a občanských
práv. Připomínkování návrhů zákonů a předkládání alternativních
návrhů pokud souvisejí s ochranou lidských práv.
- Monitoring stavu lidských práv v ČR se zvláštním důrazem
na vybrané oblasti.
- Sledování situace těch skupin obyvatelstva, u nichž ochrana lidských
práv vyžaduje zvláštní pozornost.
- Bezplatné právní poradenství občanům, jejichž lidská práva byla
porušena.
- Výchova k lidským právům, pořádání diskusí a seminářů s touto tematikou. Školící programy pro školy, profesní skupiny i pracovníky a aktivisty nevládních organizací.
- Publikační činnost.
- Informační a dokumentační činnost, knihovnické služby.
- Mezinárodní spolupráce v rámci IHF a dalších mezinárodních
a zahraničních institucí. Spolupráce na mezinárodních projektech rozvoje demokracie a lidských práv.
Historie ČHV
Československý helsinský výbor byl založen v roce 1988 skupinou disidentů, převážně z okruhu Charty 77. Výbor si kladl za cíl sledovat, nakolik jsou
závěry helsinských dohod, principy OBSE a také dalších mezinárodních paktů a úmluv o lidských právech aplikovány v československém právním řádu
a v praxi.
Československý helsinský výbor tvořila skupina asi 30 občanů, která se
v obtížných podmínkách, s riziky pronásledování, vyjadřovala k rozsáhlému
porušování lidských práv v Československu na konci 80. let. Úzce přitom
spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)
a s mluvčími Charty 77. Některá stanoviska vydávaly tyto skupiny společně.
122
Po listopadu 1989 se ČSHV přeměnil v organizaci s mezinárodním prvkem
(podle ust. §3 odst. 1 zákona č. 116/1985 Sb.) a takto byl registrován.
Po rozpadu Československa koncem r. 1992 došlo k rozdělení ČSHV na Český
helsinský výbor a Slovenský helsinský výbor.
Český helsinský výbor je členem Mezinárodní helsinské federace pro lidská
práva (IHF), která sdružuje helsinské výbory z 39 členských zemí OBSE. IHF
má poradní hlas v Radě Evropy. Mezi stabilní partnery ČHV dále patří Refugee
Studies Centre při universitě v Oxfordu a řada dalších zahraničích i domácích
institucí a organizací. Od roku 2000 je ČHV zakládajícícm členem Konsorcia
organizací pracujících s uprchlíky v České republice.
Struktura ČHV
ČHV má asi 70 členů, z nichž je voleno předsednictvo ČHV, jež je obdobou
správní rady. Exekutivu ČHV tvoří výkonná ředitelka, zástupce výkonné ředitelky a vedoucí odborných pracovišt. Programy a projekty ČHV jsou realizovány zejména v rámci odborných pracovišť.
Oddělení právních analýz (OPA) / Právní poradna ČHV provádí monitoring dodržování lidských práv v České republice dle Listiny základních práv
a svobod a poskytuje právní informace, a to zejména v diskriminačních případech. Jednotlivcům, jejichž práva byla porušena, poskytuje poradna základní právní poradenství (neprovádí právní zastupování a úkony s tím spojené). V rámci svých programů realizuje OPA také specifické projekty zaměřené zejména na vězeňství, sociálně-právní ochranu dětí, práva menšin,
rovnost příležitostí na trhu práce.
Poradna sídlí v Jelení ulici č. 3, Praha 1 (pošta pro korespondenci níže).
Tel.: 02/ 2051 5188
E-mail: [email protected]
Poradna pro uprchlíky ČHV. Práce poradny zahrnuje všechny aspekty
azylové procedury: počínaje vstupem žadatelů do azylového systému jsou
jim poskytovány právní a sociální služby, a to po celou dobu jejich pobytu
v České republice. Dále poradna realizuje kurzy českého jazyka kombinované
s občanskou výchovou pořádané v uprchlických táborech; projekt pracovní
terapie pro cizince čekající na rozhodnutí Vrchního soudu a další projekty
a aktivity. Poradna je členem Konsorcia organizací pracujících s uprchlíky v České
republice.
123
Poradna sídlí v Senovážné ul. č. 2, 110 00 Praha 1.
Tel.: 02/2422 4379
E-mail: [email protected] (adresa bude v průběhu roku 2002 změněna).
Dokumentační a informační středisko (DIS) - veřejnosti přístupná lidskoprávní knihovna shromažďuje monografie, sborníky, konferenční materiály
a periodika týkající se lidských práv, vede výstřižkovou službu z denního
tisku a provádí rešerše z Internetu a databází. V současnosti se knihovna
ve větší míře zaměřuje na oblasti národnostních menšin, migrací a související témata. Spolu s partnerskými institucemi, zejména s Refugee Studies Centre při universitě v Oxfordu a s King's College v Londýně, buduje DIS elektronickou knihovnu a podílí se na projektu vytvoření specializovaného internetového portálu zaměřeného na oblast migrací.
DIS sídlí v Jelení ulici č. 5, Praha 1.
Tel.: 02/ 2437 2334
Adresa ČHV:
Jelení 199/5, P.O.Box 4, 119 01 Praha 1
Tel./fax: 02/ 2437 2335
Web: http://www.helcom.cz

Ke stažení zde - Český helsinský výbor

Transkript

Podobné dokumenty

Mezi vězením a komunitou - Mosty, os, sociálně psychologické

operační výzkum - Sdružení TurnovFree.net

fakta a mýty o znásilnění

Životní bilance ve stáří - Výbor dobré vůle, Nadace Olgy Havlové

waldorfské lyceum – učební osnovy

Péče přináší ovoce - Institut interní komunikace

zde - Eufonie

Rozpočtová a sektorová podpora jako nové nástroje rozvojové