2014-2

občasník dolnopočernické farnosti vydávaný pro vnitřní potřebu
vychází 29. června 2014
ročník XII. (2014), číslo 2
Úvodník
Milí farníci,
zdravím Vás všechny z mé eucharistické pouti – štafetového běhu do Orvieta. Nacházím se právě ve
Veselí nad Lužnicí a dnes ráno cítím celé tělo z námahy a horka předcházejícího dne. Ale to k putování
patří. Myslím na Vás
ás v modlitbách, abychom tento měsíc červen, který je více zasvěcen Eucharistii, prožili
pro s
větší pozorností právě na toto velké tajemství Boží lásky projevené skrze dar Těla a Krve Páně. V tomto
měsíci studenti a žáci napínají své síly k posledním zkouškám v tomto školním roce a my asi všichni
plánujeme prázdniny a dovolené. Ať Vám k tomu všemu Pán žehná.
otec Pavel
První svaté přijímání
Příprava Standy,
Honzy, dalšího Honzy,
Anežky a Elišky na
první svaté přijímání
probíhala celý rok pod
vedením
Marcely
a Katky.
Je třeba těmto
dámám poděkovat za
záslužnou
a skvěle
odvedenou práci. I
když to tak třeba
někdy
v pátek
odpoledne na faře
nevypadalo,
soudě
podle pobíhajících dětí
nedávajících pozor, ve
skutečnosti si Duch
svatý dětičky pěkně
otesal a uhladil a tuto
proměnu bylo možné
pozorovat i doma.
Dětičky otesaly a Duch svatý uhladil i Marcelu s Katkou – do ještě větší krásy Božích dětí, směrem ke
svatosti. I otec Pavel byl důkladně otesán a jeho trpělivost byla podrobena velké zkoušce zejména při
generálce této velké události. A jak tato zkouška dopadla? Trpělivost otce Pavla je svatá. Takže
T
také moc
děkujeme!
1 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
foto Karel Švejda
Jsme vděčni, že tento velký den v životě našich dětí můžeme prožívat v kruhu farní rodiny. Za tuto farní
rodinu neustále děkujeme našemu Otci na nebesích a nemáme strach, že by se naše děti ztratily ve víru
světa, když mají ve farní rodině takovou oporu.
Takže ještě jednou všem moc díky a Bůh Vám žehnej.
Farní pouť 2014 za naším oltářem a svatým Ivanem
Jiří Cerman
Rok se s rokem sešel a nás, kteří jsme se rozhodli jet v sobotu 17. května 2014 na letošní farní pouť
čeká cesta na Velíz, a pak do Svatého Jana pod Skalou. Na Velízu máme v kostelíku Narození svatého
Jana Křtiele umístěný náš bývalý, nyní již nově zrenovovaný dolnopočernický oltář, a ve Svatém Janu zase
navštívíme místa, kde působil svatý Ivan.
Autobus
utobus je přistaven, ale zatím kupodivu nechybím já, ale Olga Stárková, která se prý při pohledu
z okna na zataženou oblohu stále nemohla rozhodnout zda jet či nikoliv. Čekání na opozdilce zpříjemnil
několika zájemcům otec Pavel, kdykoliv připravený k jakémukoliv překvapení:: Kdo má chuť na kávu, ať jde
2 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
za mnou na faru! Právě ji ráno přivezl z italské Valtelíny a chutnala věru náramně. Konečně nastupujeme
do autobusu, Olga už je i se svým potutelně nevinným
inným úsměvem usazena v sedačce a zanedlouho
najíždímee na dálnici směr Plzeň. O něco později vjíždíme do Berouna, za ním směřujeme vzhůru do
vesničky Zlatá, z které je krásný rozhled po okolí, a pak už míříme přes hřeben křivoklátských lesů rovnou
do vesnice Kublov, která je položena pod úpatím Velízu, prvního cíle naší pouti.
Na Vrchu Velíz (595 m. n. m.) potvrdily archeologické vykopávky pravěké, keltské a slovanské sídliště.
Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů, dnes je na kopci postaven
křesťanský kostelík. Podle Kosmovy
vy Kroniky české přivedli roku 999 Vršovci na Velíz zajatého
přemyslovského knížete Jaromíra, a podle pověsti se jej chystali rituálně obětovat pod posvátným dubem.
Byl zachráněn svojí družinou, a na paměť své záchrany nechal kníže Jaromír kolem roku 1000 postavit na
Velízi románský kostelík, zasvěcený svatému Janu Křtiteli, který byl v 18. století barokně přestavěn.
Vrch Velíz lze ovšem zdolat kvůli vysokému převýšení pouze pěšky; úzkou a strmě klikatou cestu
autobus neprojede, a tak ho i s řidičem zanecháváme
háváme na parkovišti. Ve třech skupinkách začínáme stoupat
vzhůru, ti pohyblivější a hbitější vpředu, ti starší a méně pohybliví vzadu. Kde ale zůstala paní Pokorná?
Nevidím ji ani v poslední skupince a je mi jasné, že tak prudké stoupání nemůže zvládnout i kdyby chtěla.
Nu dobrá, sestupuji dolů a jdu jí naproti, však už jsme se sblížili na farní dovolené v roce 2012 v italském
Verviu, kde se jí příliš nezamlouvalo moje viržínko. „O
O paní Pokornou se postarám,“
postarám, sděluji dvěma
postarším dámám, které v tuto chvíli již
iž roztroušený průvod uzavírají a mají s výstupem samy dost starostí.
„Paní Pokorná, víte co,“ navrhuju jí, když jsme se potkali, „stopneme
stopneme nějaké auto, protože nahoru se po
svých určitě nedostanete.“ Usmívá se. „A nebude Vám vadit viržínko?“ Ale vůbec
vůb ne, vůbec. Mávám na
první auto, které směřuje vzhůru, a k mému překvapení vystrkuje z okna škodovky hlavu Jirka Regál. No
vida, jak je to snadné, stačí věřit.
Všichni se zanedlouho společně scházíme v kostele, obdivujeme
nádherně zrenovovaný oltář a usedáme do lavic ke mši svaté, kterou
celebruje náš otec Pavel. Není s ohledem na chlad dlouhá, ale zato
vydatná. Po ní zasvěceně hovoří o práci na oltáři restaurátor Vojtěch
Stádník, syn sochaře Karla Stádníka, jehož liturgické plastiky zdobí
interiéry řady kostelů. Zaslechl jsem z našich řad, že prý oltář sluší
tomuto kostelu možná víc, jak kdysi našemu. Na závěr k nám velmi
pokorně a skromně promluvila paní Miloslava Kučerová (86 let), která
kostel na Velízu navštěvuje již od první třídy obecné školy. Tomu se říká
věrnost. Tehdy chodili až ze vzdálených Broum, nyní ji vozí syn. Avšak
mše se zde konají jen v létě, a to v sobotu od 1630 jednou za 14 dnů. Na
závěr ještě využíváme možnost jít se podívat do zvonice, a rozhlédnout
se po okolí. Končí program první části poutě, kdo chce, může jít
k autobusu, zbytek má možnost podívat se na sochu bůžka Velese,
kterou na farní zahradě z kusu stromu vysekali, a pak nedaleko v lese
na skalním ostrohu nainstalovali místní nadšenci. Já pohanské bohy
a bůžky vůbec nemusím, to jen zvědavost mě přinutila jít se podívat,
a vlastně jsem skoro nic neviděl, jen jakýsi totem. Tak, a teď už honem
k autobusu.
Jedeme dál a já navrhuji sestrám a bratřím možnost krátké zastávky v nedaleké vesnici Bzová, kde si
mohou mimo plán prohlédnoutt nově zrestaurovanou kapličku s malou sochou Sv. Jana Nepomuckého,
jejímž autorem je syn Daniel Paul, nedávný absolvent oboru sochařství VŠUP. Otec Pavel váhá, bojí se,
abychom se moc nezdrželi, ale nakonec volnomyšlenkářsky mávne rukou: „Tak
Tak jo.“
jo Do Bzové to je opravdu
kousek, už vystupujeme na návsi z autobusu, a za chvilku k nám míří Dan v ruce s termoskou kávy pro ty,
kteří kávy ještě nemají dost. Postáváme před kapličkou, Dan trochu hovoří o své práci na soše, odpovídá
na otázky, sklízí od mnohých slova
va obdivu a ani netušíme, že jsme z oken pozorováni některými místními
3 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
usedlíky, pro které je výskyt zájezdního autobusu v těchto místech nevídaná rarita. A už se zase musíme
loučit, ještě zamávat hostiteli, a pak už po klikaté cestě dolů do Točníka, v dálce
ce spatřit hrad Žebrák, projet
stejnojmenným městečkem, najet na dálnici a v nedaleké Loděnici odbočit ke Svatému Janu pod Skalou.
Poustevník Ivan se zde podle pověsti usadil v polovině 9. století. Komplex zahrnuje kostel Narození
sv. Jana Křtitele a jeskyni
ni sv. Ivana. Uprostřed kostela stojí náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna schránka
se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana, kde podle
legendy Ivan v 9. století žil a byl pochován. Zkoumání kosterních pozůstatků
tků potvrdilo,
potvrdil že kostra je tisíc let
stará a že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se přísně vegetariánsky. No vida, máme s Pavlem co
dohánět. Místními lidmi byl Ivan od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před
sv. Ludmilou
udmilou a sv. Václavem. Nejkrásnější ve Svatém Janu je impozantní vápencová svatojánská skalní
stěna, která se vypíná do výšky 210 m nad okolní terén a dominuje tak celému okolí. Asi v polovině cesty
na skálu, na ostrohu nad údolím, je barokní kaple Sv. Kříže z roku 1714.
Není divu, že ve Svatém Janu pod Skalou máme rozchod, kdokoliv může jít kamkoliv, závazný je pouze
čas domluveného odjezdu pro ty, kteří se chtějí do Prahy vrátit objednaným farním
farní autobusem. Zatím stále
neprší a tato okolnost mnohé utvrdila v tom, že před
ed cestou na nedalekou vyhlídku nebo návštěvou kostela
či prohlídkou Ivanovy jeskyně je třeba se napřed posilnit v místní přeplněné restauraci. Někdo obědem,
někdo opět kávou. Otec Pavel má rád pohyb a přestávku si dopřeje až po té, co si udělá
ud výšlap ke kříži na
vyhlídce. Vždyť se za hodinu vrátí, a bude-lili kdo chtít, může se ještě společně s ním vydat do okolí. My
určitě chtít budeme, jenže člověk míní, a Bůh mění. Ti otrlejší a trpělivější zatím čekají na oběd uvnitř
restaurace, já s Hankouu jsme společně se Standou a Janou zvolili rychlejší obsluhu na terase s kávou,
čajem, a…? Doutníčkem! Jeden pro mě, jeden pro Standu, který chce chvíle pohody prožít stejně jako já
a třetí pro Marka Jablonského, který si doutníčkem a družným rozhovorem s námi krátí čas čekání na oběd.
A stalo se to, co se stát nemělo, ale mohlo, začalo pršet, napřed jen trochu, potom víc, a nakonec lije
jako z konve. Otec Pavel už je zpět, za sucha vše stihnul, a nám je jasné, že na další špacír se už asi
nevydáme. Tak alespoň
espoň si ještě prohlédnout kostel, a Ivanovu jeskyni, třeba pršet přestane. Nepřestalo!
Nepřestalo Co
dál? Počkáme na ostatní a farní pouť ukončíme o něco dříve.
říve. Zase jsem se někde loudal a vidím, že náš
autobus mi ujíždí. Běžím za ním, a kdosi mi za zadním sklem dáváá posunky najevo, že autobus je obsazen.
No dobře, asi jsem se spletl, ten náš už mi asi ujel, co se dá dělat, nějak se domu dostanu. Odvracím
Odv
se,
ale autobus zastavuje a rozesmátý Pavel na mě volá, abych nastoupil. Aha, tak to byl jenom fórek, tak to jo,
ale Marka jsem za zadním oknem opravdu nepoznal.
Jsme doma, co si dát třeba ještě kávu na faře a symbolicky tak ukončit naší pouť? Návrh Pavla se
některým líbí, za chvilku jsme usazeni za stolem a o něco později přinášejí Marek s Violou spoustu dobrot.
No, to je překvapení, takže společenský farní večírek na závěr? Mám rád neplánované a improvizované
akce a tahle se opravdu povedla. Rozešli jsme se až kolem devatenácté hodiny, a to ještě velmi neradi.
Takže zase za rok, dá-li Pán dočkat.
Jan Paul – Jean
Noc kostelů
www.nockostelu.cz
V pátek 23. května 2014 od 18. hodiny začala v celé České republice
již po páté akce, kdy se otevřely kostely a modlitebny s připraveným
kulturním programem. Tak tomu bylo i u nás v Dolních Počernicích, kde
k
náš kostel v tento den navštívilo několik desítek návštěvníků.
Návštěvníky přivítal administrátor farnosti Otec Pavel Čáp spolu se
starostou zdejší městské části Zbyňkem Richterem. Letos byl program
tématicky zaměřený na ikony. Ten kdo zavítal do prostoru
prosto kostela, měl
možnost si prohlédnout nejen vzácné románské malby, ale několik
originálních děl pravoslavné bulharské ikonografky
ikonograf Cvetomiry Cetkové.
Jedna z autorčiných vystavených ikon s vyobrazením zesnutí Panny
4 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
Marie bude pravděpodobně v tomto roce nainstalována
instalována v presbytáři našeho kostela. Návštěvníci měli
možnost se s autorkou seznámit a zeptat se jí na to, co je zajímalo. Tématu ikon a ikonografie byla
věnována i úvodní přednáška Otce Pavla.
Pro návštěvníky byl připravený malý dárek, tak jako každým rokem, perníček z dílny Haničky Jirsákové.
Doufáme, že kromně toho milého hmatatelného dárku se nám podařilo návštěvníky obohatit o nové
informace a příjemné zážitky. Děkujeme všem návštěvníkům i všem, kteří pomohli zajistit zdárný průběh
Noci kostelů v Dolních Počernicích - Mirce Bullové, Františku Jakubcovi, Otci Pavlovi, Viole Jablonské
a Haničce Jirsákové.
Marcela Krňávková
Benefiční koncert na opravu varhan a adopce varhaních píšťal
píšťa
Už potřetí se v našem kostele Nanebevzetí
Panny Marie uskutečnil benefiční koncert na
opravu našich varhan. Konal se v úterý 10.
června 2014 a myslím, že ti, kdo na něj přišli,
nebyli rozhodně zklamáni. Svým zpěvěm nás
mile potěšil a příjemně naladil soubor Legatě
pod vedením sbormistryně Alžběty Churáčkové.
I tentokrát byl jako bonus pro posluchače
připravený prodej dortíků a koláčů od cukrářky
Gábiny Pluhařové, která je umí báječně
připravit, a tak o zákazníky nebyla nouze.
Všechny skvostné lahůdky se prodaly. Výtěžek
z koncertu a prodeje dortů v celkové hodnotě
7 375,- Kč byl věnován na opravu našich
varhan.
Děkujeme všem, kdo se přišli potěšit poslechem hudby a podpořit tak naši sbírku. Stále spoleháme na
podporu všech, kdo chtějí jakýmkoli obnosem přispět.. V kostele je k dispozici označená kasička, ale dárci
mohou peníze posílat také na účet farnosti 2400040748/2010 pod v. s. 1890.. Podrobnou zprávu o stavu
a opravě varhan najdete na našich stránkách: www.farnost-dolni-pocernice.cz v rubrice Oprava varhan.
Jako další možnost příspěvku na opravu varhan je adopce varhaních píšťal.
Na nástěnce v kostele jsou podrobné informace, jak je možné píšťalu adoptovat.
Je tam i tabulka, kde si můžete vybrat píšťalu. Ke dni 14.
14 června bylo adoptováno
již 86 varhaních píšťal v celkové hodnotě 39 000,- Kč. Celkem se ke témuž dni na
opravu varhan vybralo 188 075,- Kč. Všem dárcům, kteří nám přispěli a nebo
přispějí ze srdce děkujeme.
Marcela Krňávková
5 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
Poutní slavnost Nanebevzetí Panny Marie v našem kostele
Tak, jako každý srpen, i letos pořádá naše farnost poutní slavnost. Ta se uskuteční v neděli 18. srpna
2014 s následujícím programem. V 830 bude modlitba růžence. Slavnostní mše sv. začne v 900, po ní bude
pohoštění za kostelem. V 1130 posvětí P. Pavel Čáp novou ikonu. Ve 1200 bude pouť zakončena modlitbou
Anděl Páně. Všichni jste co nejsrdečněji zváni.
Prosíme dobrovolníky, kteří by byli ochotni pomoct s přípravou stolů a obsluhou, ať se zapíší na
seznam na stolku s dary a nebo se přihlásí M. Krňávkové tel. 604898198.
04898198. Dále prosíme o pomoc
s přípravou sladkého i slaného pohoštění. Všem, kdo něco dobrého připraví a přinesou předem děkujeme.
Hurá na vodu aneb farní jízda na sázavě
Marcela Krňávková
[email protected]
Na osmý ročník farní jízdy, kterou každým rokem pořádáme na řece Sázavě z Čerčan do Týnce nad
Sázavou, jsou tentokrát zvány nejen ženy, ale zváni jsou všichni, kdo touží po skvělých, pohodových
vodáckých zážitcích.
V sobotu 13. září 2014 vyrážíme z Hlavního nádraží v 807 na naši jednodenní plavbu. Délka naší
na
trasy je 14 km. Okolo 9. hodiny bychom přijeli do Čerčan a nastoupili do připravených lodí. V Týnci nad
Sázavou odpoledne vystoupíme okolo 17. hodiny. V polovině cesty uděláme zastávku v Nespekách v
naší oblíbené vodácké restauraci. Jako vždy si tam dáme nějakou dobrou baštu a nabereme síly na druhou
polovinu cesty. Lodě budou stejné jako každý rok, takže neúmyslné koupání ve vodě je téměř vyloučeno.
Vodačky a vodáci, zapisujte se na stolku s dary v kostele na seznam nebo napište na email
[email protected] a nebo se ozvěte na tel. 604 898 198.
Ahoj na vodě!!!
Těší se na vás
Marcela Krňávková
6 z 10
ročník XII., 2014/2
Vánoce a Velikonoce po čínsku
29. června 2014
Mílí přátelé,
je toho hodně, o čem bych Vám chtěl napsat a o co bych se s Vámi rád podělil.
podělil Čína je země od naší
velmi vzdálená v mnoha aspektech – nejenom geograficky. S lehkou nadsázkou se dá říci, že je tu všechno
jinak, a když říkám všechno, tak tím chci vyjádřit, že jinak je i většina věcí, které by člověka ani nenapadlo,
že mohou
ou být jinak, než je zvyklý. A to nás tu právě baví, protože to pomáhá člověku rozšiřovat obzory,
naučit se na svět dívat z různých úhlů. Je pak paradoxní, když se v tomto tak jiném světě setkáte s něčím,
co Vám přes některé odlišné vnější znaky připadá uvnitř
nitř tak důvěrně známé. Jedny z nejsilnějších zážitků
tohoto typu jsou spojeny s naší vírou a katolickou církví. Je to samozřejmě dáno její univerzalitou. Bůh je
jeden, ať jej vyznává kdokoli a přistupuje k němu z jakéhokoli „směru“. Ale opět je tu ta úžasná
úžas možnost
odlišnosti i v něčem, co ze zdá být tak jednoznačné. Z domova – z Prahy sami víme, jak je někdy rozdílné
prožít bohoslužbu ve dvou různých kostelech, byť by byly od sebe vzdálené třeba jen pár desítek metrů.
Mnozí Pražáci mi pak jistě dají za pravdu, že je pražská bohoslužba (dá-lili se to takto zobecnit) může být
úplně jiným zážitkem než bohoslužba třeba někde na Moravě. Možná si tedy dovedete představit, oč
odlišnější pak asi musí být bohoslužba někde v zapadlém čínském venkovském kostelíku. Ano, je to tak! Už
jen ten „kostelík“. Protože tady vlastně nikde žádný kostelík, jaký známe z Evropy nebo třeba i z větších
čínských měst není, slouží se mše v našem nejbližším okolí vlastně v obyčejných domcích, přičemž dva
z nich mají jednu část vyhrazenou výhradně pro bohoslužby – něco jako kdybyste si velikánskou garáž
předělali na kapli. V třetím případě se bohoslužby konají vlastně v ložnici jednoho z věřících. Jeho domeček
je mnohem menší a vždy,
když se u něj slouží mše
(nebo v případě nepřítomnosti
kněze alespoň bohoslužba
slova s přijímáním), prostře
přes almaru ve své ložnici bílý
ubrus a rozsvítí elektrické
svícínky,
pod
„svatými
obrázky“, kterými je místnost
vyzdobena. Přítomní věřící se
pak rozesadí na kchang, což
zděné lože vyplňující větší
čás zbývající plochy místnosti
část
ode zdi ke zdi. Je vyhřívané
kouřem z kamínek, na kterých
se v sousední místnosti vaří.
Něco, jako když se u nás dříve
spávalo na peci. Těmi věřícími
bývá pár sousedů z okolí a hlavně studenti a studentky z vysoké školy, kde vyučuji.
vy
Byli to právě oni, kdo
nám ukázali toto místo a ještě jeden z těch dvou dalších „kostelíků“. Tam nás pozvali poprvé při příležitosti
slavnostního založení jejich společenství mladých, kterému se tady říká „semínka“ nebo „zrna“. Od té doby
jsme tam už byli několikrát a vzali jsme tam nejen naše věřící kamarády z českého velvyslanectví v Pekingu,
kteří nás už párkrát přijeli navštívit, ale třeba i pana sládka, který tu pobýval několik týdnů, když se zde
rozjížděla výroba českého piva. Krásných zážitků z těchto bohoslužeb a ze života místních církve je mnoho,
ale těžko Vám je přiblížit v krátkém článku do DoPoLí. Předpokládám, že až se vrátíme do ČR, bude
příležitost, abychom o nich popovídali těm, kdo by o to měli zájem. Dnes zmíním alespoň jedny
z nejsilnějších,
ilnějších, kterých se nám dostalo o Vánocích nebo opět o Velikonocích, které jsme na rozdíl od loňska
prožili ne v Pekingu, ale právě ve „své zdejší farnosti“.
7 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
Naši přátelé nás informovali, že „půlnoční mše“ se na Štědrý den bude v našem kostelíčku konat od
1930. Vzhledem k tomu, že to do kostelíka máme asi půl hodiny autem, museli jsme doma vše připravit tak,
abychom mohli již po štědrovečerní večeři a po „dárkování“ u stroměečku mohli vyrazit kolem sedmé.
Pomohl nám k tomu Ježíšek, který – zatímco jsme kolem
olem páté hodiny vyzvedávali Iliáska ze školky (Ismík si
zatím u naší známé v čajovně dělal úkoly) – nám připravil doma krásný živý stromeček v květináči a pod
ním spoustu dárečků. „Náhodou“ jsme se tak těsně po páté sešli v čajovně celá rodinka, tak jsme spěchali
domů, abychom vše stihli v alespoň předstíraném klidu. Když jsme se potěšili pohledem na stromeček,
zasedli ke štědrovečerní tabuli, kterou nám maminka již předem připravila, a začali se modlit, zazvonil
zvonek. Za dveřmi stáli sousedé z našeho předchozího
edchozího bydliště, kteří nás prý přišli potěšit, protože Číňané
rádi srovnávají naše vánoční oslavy se svým slavením příchodu čínského nového roku. Tehdy má být celá
velká čínská rodina pohromadě, takže se všichni sjíždějí ke svým nejstarším žijícím předkům,
předk
aby s nimi
společně slavili. A protože podle našich bývalých sousedů jsou naše Vánoce, které oni neslaví, asi něco
podobného a rodinu máme daleko, přišli nám dělat společnost, abychom nebyli sami. Co teď? Před dětmi
jsme sice už před příchodem nečekané návštěvy předstírali vánoční klid, ale neustále jsme pokukovali po
hodinách, jestli všechno stíháme. A teď najednou hosté! Prostřeno bylo pro 5, navařeno určitě trochu více,
ale zas ne pro 8. Navíc bylo jasné, že veškerá rodinná atmosféra českého Štědrého večera, kterou jsme se
tak pracně snažili navodit, by byla ta tam. Na druhou stranu přijmout nečekaného hosta ke štědrovečerní
tabuli by bylo tak hezké a případné – vždyť v mnoha rodinách je tradice, že se na štědrovečerní tabuli
prostírá pro jednoho navíc,
c, kdyby přišel „pocestný“. Pozvali jsme tedy hosty k večeři, ale oni odmítli a
usadili se v obýváku s tím, že my si jich prý nemáme všímat a vklidu se navečeřet, protože oni už (údajně)
večeřeli. Takže jsme místo večeře začali chystat kafe – jakožto zde nezvyklou
ezvyklou „západní“ specialitu a
povídat sousedům o vánočních tradicích. Nebyli jsme asi nejzdvořilejší, ale postupně jsme jim naznačili, že
nám je jejich pozornost milá, ale v dané situaci značně na obtíž. Asi po půl hodině se tedy hosté zvedli, že
přijdou jindy, a my po povinném přemlouvání, aby zůstali, a vyprovázení až na náměstí, jsme mohli opět „v
klidu“ zasednout k znovu přihřáté rybí polévce. Po večeři jsme se stejně „v klidu“ přesunuli ke stromečku,
kde jsme odzpívali všechny koledy, na které jsme sii vzpomněli a co nejrychleji „v klidu“ rozbalili dárečky. Do
kostelíčka slavnostně nazdobeného mj. i Santa Clausy nalepenými na oknech a dveřích jsme tak proti
plánu dorazili s asi půlhodinovým zpožděním, ale ukázalo se, že mše svatá ještě zdaleka nezačala.
nezačala Zato
probíhala úžasná narozeninová oslava – vždyť také oslavenec nebyl jen tak někdo. A tak každý přítomný
chtěl něčím přispět k oslavné atmosféře. Jedna paní si například připravila soutěž ve znalosti Písma, jiná
zazpívala všem několik vánočních písní, jeden pán pak zahrál několik písniček na tradiční hudební nástroj
podobný trochu našemu hoboji, ale daleko vřeštivější. V kostele bylo velmi veselo a živo, vládla velmi živá a
nevázaná atmosféra – dokonce v zadní části místnosti – kostelíčka – si některé dámy
d
vesele pokuřovaly,
pánové s kulichy na hlavách na sebe vášnivě pokřikovali a o něčem se zaujatě dohadovali a jeden
obzvláště obveselený příchozí, který se zřejmě na cestě z nějaké bujaré večeře nechal zlákat slavnostní
lampiónovou výzdobou vstupu do domečku
do
–
kostelíku, se domáhal přístupu na oltářiště, které
v tu chvíli bylo spíš estrádním pódiem, aby také
předvedl, co umí. Právě toho se ale obávaly
vzhledem k jeho stavu ony pokuřující dámy, takže
se s ním občas dost nevybíravě přetahovaly, když
se dostal
tal už moc blízko ke svatostánku. Vzpomněl
jsem si na podobně naladěné účastníky našich
půlnočních. Abychom také přispěli svou troškou,
zazpívali jsme všem několik našich koled, za což
jsme si vysloužili nejen skandovaný potlesk, ale od
přítomných řádových sester (v civilu) i strakaté
plastové růženečky.
8 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
Ale to už bylo na čase se zklidnit, protože přicházel kněz, který přinášel Ježíška, do již připraveného
betlémku, čímž začala mše svatá, při níž se naši dva ministranti střídali v zývání. Ta se od naší až tak moc
nelišila (pokud nepočítám to, že vše probíhá v čínštině), jen mezi obětními dary byl mj. i velikánský
narozeninový dort, který jsme po mši všichni spořádali.
Na velikonoční vigilii nás Čechů bylo v kostele 10 (kromě nás pěti i rodina kamarádů z Pekingu a pan
sládek). Sloužícího kněze to velmi potěšilo a patřičně to využil v kázání, když zdůrazňoval, že ač je místní
farnost počtem aktivních věřících malá a potýká se s tlakem úřadů, které by potřebovaly náš kostelík
zbourat a postavit na jeho místě nové
ové sídliště, stojí ve skutečnosti úřední moc a státní aparát tváří v tvář
mnohem větší síle – nejen celosvětové církvi, kterou jsme reprezentovali my Češi, ale přímo Bohu, který
svoji církev řídí a vede a který jako morální posilu pro své zdejší malé stádečko
ečko přivál do tohoto zapadlého
kraje právě nás. Tentokrát jsem se kromě ministrantů Ismíka a Iliáska do bohoslužby zapojil aktivně i já se
svým oblíbeným prvním čtením o stvoření. Jako každoročně jsem se při tom ne((u)bránil dojetí.
9 z 10
ročník XII., 2014/2
29. června 2014
Tomu samozřejmě ještě předcházel ohýnek na dvorečku, svěcení paškálu a nádherné exultet. Jak se
na velikonoční vigilii sluší, měli jsme i ve své hostitelské farnosti při této nejslavnější mši v roce křest. Naše
řady rozšířila asi 70 letá paní a celá atmosféra jejího přijetí do církve a našeho malého společenství byla tak
silná, že se zde se zase neubránila slzám Víla. Sílu okamžiku umocnilo i to, že všechny řádové sestry, u
některých z nichž jsme jejich zasvěcení jen tušili, přišly v řádovém hábitu. Protože jsme měli s sebou
dohromady
romady 5 malých dětí, odjeli jsme po mši už rovnou domů a nepokračovali do druhého blízkého
kostelíčka, kam nás zvaly moje studentky na velikonoční oslavu, která pokračovala (jako to bývá o
velikonocích u nás v Dolních Počernicích na faře) až do časných ranních
nních hodin. Studenti se vlastně na
koleje vraceli až po božíhodovém obědě, který si připravili na dvorku kostelíka.
No, koukám, že jsem se příliš rozepsal, takže okamžitě končím.
Těším se na setkání s Vámi, při kterém Vám budu moci vyprávět více.
Z Dálného Východu Vás všechny za celou rodinku zdraví
HAVRAN
občasník
č
farního společenství
č
při
ři kostele Nanebevzetí Panny Marie v Dolních Počernicích,
vychází nepravidelně dle potřeby; na žádost můžeme
ůžeme zasílat e-mailem;
e
o zařazení
a použití příspěvků rozhoduje P. Pavel Čáp,, SDB; redakci a technické zpracování provádí
Tomáš V. F. Jirsák Havran; příspěvky
ř ě
dodávejte laskavě
ě pokud možno jen v elektronické
podobě, a to na adresu [email protected]., jinak předejte osobně administrátorovi;
vyhrazujeme si právo příspěvky redigovat bez vědomí
ědomí autora,
autora není-li zásadně dotčen obsah
10 z 10