Cesta za teplem

Obsah:
11.3. úterý ...............................................................................................3
12.3. středa – Treviso – Venezia 35 km, 1 hod. 20 min...........................5
13.3. čtvrtek – Venezia – Padova 50 km – Vicenza 87 km – Verona 149
km, 5 hod. 30 min....................................................................................8
14.3. pátek – Verona – Desenzano del Garda 55 km – Brescia 88 km –
Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min......................................................... 11
15.3. sobota .......................................................................................... 13
16.3. neděle – Cologne – Cremona 59 km – Fidenza 111 km – Parma
145 km – Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod. ............................................. 15
17.3. pondělí – Reggio Emilia – Maranello 38 km – Seramazzoni 57 km
– Passo Abetone 124 km – 6 hod. 25 min............................................. 16
18.3. úterý – Abetone – Lucca 65 km – Pisa 85 km – Livorno 124 km, 4
hod. 35 min. .......................................................................................... 18
19.3. středa – Olbia – Tempio 50 km, 2 hod. 40 min. ............................ 21
20.3. čtvrtek Tempo – Oschiri 32 km – Pattada 62 km – Budusso 73 km
– Burgas 97 km – Nuoro 130 km, 6 hod. 30 min. .................................. 22
21.3. pátek – Nuoro – Mamoiada 21 km – Fonni 34 km – Psso Corova
(1118) – Psso (1235) – Talana 83 km – Urzulei 100 km, 5 hod. a 15 min.
.............................................................................................................. 24
22.3. sobota – Urzulei – Durgali 33 km – Orosei 55 km – Siniscola 92 km
– Olbia 149 km, 6 hod. a 35 min............................................................ 28
23.3. neděle .......................................................................................... 30
24.3. pondělí velikonoční....................................................................... 32
25.3. úterý - Tempio a okolí – 63 km, 3 hod. a 20 min.......................... 34
26.3. středa – Tempio – Aggius 8 km – Isola Rossa 37 km - Viddalba 60
km – Bortigiádas 79 km – Tempio 89 km a večer Tempio – Olbia 53 km=
celkem 142 km, 6 hod. a 30 min........................................................... 35
1
27.3. čtvrtek – Livorno – Cesina 62 km – Volterra 104 km – Pontedera
155 km – Livorno 195 km – Azdénza 204 km, 9 hod. a 5 min. .............. 37
28.3. pátek Ardénza – Montenero 8 km – Livorno 20 km – Guasticca 36
km, 1,5 hod. .......................................................................................... 38
29. 3. sobota ......................................................................................... 40
30.3. neděle – Újezd u Prahy – Vitíněves - Jičín 102 km, 4 hod. a 20 min.
.............................................................................................................. 42
Shrnutí .................................................................................................. 43
Poznámka na konec.............................................................................. 44
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2008
2
Itálie a Sardinie 2008
11.3. úterý – v 8.30 hod. mi telefonoval řidič Jirka Hartman, že je
v Borovnici a končí nakládku. A již v 9 hod. se setkáváme poprvé
v bývalém ČSAD v Jičíně, cca 500 m od mého bydliště. On se svým
kamionem má dopravit mě a kolo do Itálie, poblíž Benátek. Asi půl
hodiny klábosíme a poté vyrážíme směr Brandýs, kde řidič vykládá
prázdné palety. Pokračovali jsme
směr Praha – Č. Budějovice až
na
hraniční
Dvořiště,
přestávka
kde
na
přechod
byla
Dolní
hodinová
pozdní
oběd.
Poslal jsem SMS Petrovi D.,
s kterým mám jet v dubnu do
Francie a Španělska, a odpověď
zní: „tvůj řidič Jirka Hartman je super“. Doplnili jsme PHM a za
slunečného odpoledne projíždíme po volné dálnici Linec a Salzburg, kde
jsme odbočili na Vilach. Taurské tunely jsme projeli skoro už za tmy.
Hledali jsme parkoviště u některé čerpací stanice, neboť v 19 hodin nám
končil časový limit a musíme mít jedenáctihodinovou bezpečnostní
pauzu. Do té doby jsme jeli bez zastavení a nemuseli stavět ani při
placení mýta za tunely nebo poplatek za dálnici. Vše se automaticky
odečítá z krabičky zvané „Goubox“. Zajímavostí je, že kamiony od 22
hod. do 5 hod. mají v oblasti Alp omezenou rychlost na pouhých 60
km/hod. Po večeři mi Jirka promítal film se Schwarzeneggerem
3
„Pravdivé lži“, což není zrovna můj šálek kávy, ale dobře jsem u něho
usnul, možná rušil Jirku svým chrápáním. On byl však tolerantní,
v pohodě a dobře jsme si popovídali. Některé jeho historky byly úžasné.
Vzpomenu alespoň jednu, kdy při cestě z Francie do Anglie mu v noci
nepozorovaně vlezli mezi náklad – sluneční deštníky - na návěsu 4
Marokánci a objevili je až celníci v Anglii, za což zaplatil pokutu jen
25.000 Kč, když původně chtěli 100.000 Kč a od Carga dalších 50.000
Kč, neboť řidič nebyl dostatečně proškolen. Donedávna jezdil Jirka pro
EU jen mezi Francií a Itálií, kde byl velice spokojen. Je to sympaťák, 39
let, podruhé ženatý, bydlí v Jablonci n/N a má dva syny 3 a 5 let.
Dostavuje rodinný dům a těší se, jak ho dokončí a ukončí tento cikánský
život, kdy je stále mimo domov a rodinu. Já ho za to chválím a
doporučuji mu užívat života hned dnes a ne až někdy jindy, užívat
rodiny, dokud ji má. Vyprávím mu svůj příběh z Kuby, kdy se mi stýskalo
po manželce a po 2 synech předškolního věku. Dříve Jirka pracoval u
městské policie a tak jeho zážitky, např. při zasahování proti opilým
Cikánům byly hororové a nebezpečné. Jen neprůstřelná vesta a pistole
mu zachránila život, ale úraz léčil déle než rok. Přesto má chuť se
k policii vrátit, i
když zná místní
mafii. Tvrdil, že
mezi
lidmi
dnes
je
velké
množství
zbraní a nikdo
neví,
kdo
vytáhne zbraň
dříve než on.
4
12.3. středa – Treviso – Venezia 35 km, 1 hod. 20 min.
V noci připadlo v horách trochu sněhu. Vyjeli jsme v 6.30 hod. a už po
hodině jízdy sluneční paprsky olizují zasněžené vrcholky Alp. Cesta byla
pohodlná a příjemná, vyhlídka je lepší než z osobního auta. V půl osmé
jsme překročil italskou hranici poblíž Tarvisia a sjížděli do nížiny u města
Udine (vzpomněl jsem si na zemětřesení v této oblasti, kdy jsem tudy
projížděl). Bylo tu zataženo a velká mlha, teplota 8 stupňů. Po 4
hodinách opět bezpečnostní pauza. Využil jsem ji k občerstvení a
oblečení do cyklistického, neboť do vykládky kamionu zbývalo jen 35 km.
Hustý provoz na silnici, častá zastavení a stání mě navádějí k myšlence
předčasně
z kamionu
vystoupit
a
pokračovat
rychleji na kole. Nebylo by tak
horko
a
plynulejší.
schopen
disponentce
jízda
Ani
by
byla
Jirka
nebyl
odpovědět
Carga,
v kolik
hodin budeme na vykládce,
kde jsem chtěl vystoupit také
já (asi 10 km před Trevisem).
Pár
minut
loučím
po
poledni
s řidičem
se
Jirkou,
s kterým byla pohoda. Šlapal
jsem
dál
na
kole
směr
Venezia neboli Benátky, kam
jsem přijel ve 13.30 hod. –
pouhých 35 km po rovině, ale
byl jsem skoro stejně rychlý
jako často stojící auta. Nechtěl jsem opustit své kolo (zákaz jízdy
5
v celém městě) a tak už jen pěšky vedu své kolo k železničnímu nádraží
„Santa Lucia“, kde jsem měl původně vyzvednout Mirka J. Toulal jsem se
spletitými uličkami historického, nejnavštěvovanějšího města Itálie, až
k mostu Rialto se zlatnickými krámky a asi 4 km jsem našlapal za 3
hodiny chůze s kolem, které jsem
obtížně přenášel po nekonečných
schodech. Pro pěší je tu 400 mostů
a doprava na lodích je po 150
kanálech. Plno bylo na náměstí San
Marco, což je zlatý hřeb města.
Zdravili mě Češi, ale i mnoho
cizinců, neboť je zaujala vlajka na
6
mém kole. Ptali se na moji cestu a nevěřícně kroutili hlavou a přáli mi
šťastnou cestu. Místní policie mě chválí, že jdu pěšky, neboť jízda je tu
skutečně zakázána. Idylku a odpočinek na náměstí mi zpříjemnil červený
tramín a zároveň odlehčuji své kolo. Toto renesanční město je dnes
známé jako „město lásky“. Náměstí Svatého Marka je srdcem Benátek.
Na jednom konci stojí bazilika, jejíž stavba započala před téměř tisíci
léty.. Mezi bazilikou a nábřežím se rozkládá mohutná gotická budova
Palazzo Ducale, tj. Dóžecí palác. Světoznámé obrazy od Tiziana,
Bassaniho, Tintoretta a dalších jsem si tentokráte neprohlížel. Počasí mi
nakonec přálo, neboť svítilo slunce a teplota vystoupila na 15 stupňů.
Nahlédl jsem do několika kostelů, ale jen na chvíli, z obavy o svá
zavazadla
na
kole.
Most
vzdechů (Ponte dei Sospiri)
zajišťující
spojení
mezi
palácem a vězením jsem fotil
z obou stran a znovu jsem se
vrátil na náměstí San Marco,
abych
navštívil
elegantní
famózní
Caffe
Florian
z roku 1720, kam chodil i
Goethe, se zrcadlovým interiérem s nástěnnými malbami. Dřevěné
ochrany na šesti dveřích mi ale bránily ve vstupu, neboť byla středa,
jediný zavírací den v týdnu. Šanci tak dostal můj přítel Mirek J., který dal
přednost výměně oken za plastová v Jičíně, aby mě v příštím roce
doprovodil znovu do Benátek a bude to asi jeho nejdražší káva v životě
(musí zaplatit letenku či vlak, tj. 90 €). Znovu jsem si prohlížel exteriér
obrovského Dóžecího paláce, opravdový skvost architektury, symbol
slávy
a
moci
Benátek,
tentokráte
v částečné
opravě
(lešení).
Jednoduchá zvonice je vysoká 99 metrů s úchvatným pohledem na
7
město. Věžní hodiny mají pozlacený ciferník se zvěrokruhem. Dva
mouřeníni odbíjejí na věži již více jak 500 let každou hodinu. Lákaly mě
obchůdky s překrásnými maskami, které zbyly z nedávného karnevalu.
Myslel jsem na vnuka Tomáše, jak by se mu líbily, ale nechtěl jsem je
vozit skoro 3 týdny na kole. Tak tedy příště, až pojedeme jen na kávu za
cca 2000 Kč. Znovu jsem posedával s ostatními turisty na vyhřátých
lavicích na nábřeží Zaccara, nedaleko od náměstí u přístavu a sledoval
jsem provoz gondol na kanále della Giudecca a lodí na mořské zátoce.
Překrásný je kostel „Santa Maria della la Pietá“, zrovna jako vkusné
obchůdky se suvenýry. Mnoho malířů zde nabízelo své obrazy města,
paláců Danieli, Londra a dalších. Naproti nábřeží je ostrov Giudecca,
kam jsem se přeplavil lodí,
abych tu vyhledal ubytování v
ostellu. Jízdné za pouhé dvě
stanice lodí 6,50 € se mi
zdálo drahé. Ubytovna je 200
m od přístavu, velká, čistá za
21€ včetně snídaně. Byl jsem
spokojený, i když jsem spal
s Číňany a Japonci a moc
jsem si s nimi nepopovídal. Za 6 hodin jsem nachodil s kolem jen 6 km,
neboť jsem hodně fotil a kochal se nádhernou architekturou. Po výborné
večeři z domova s plzeňským jsem se vydal na malou večerní procházku
po nábřeží ostrova Giudecca s nádhernými kostely. Bylo to pěkné, ale ne
na večerní focení. Za den to bylo 35 km na kole a 6 km pěšky .
13.3. čtvrtek – Venezia – Padova 50 km – Vicenza 87 km –
Verona 149 km, 5 hod. 30 min. Vstával jsem v 6.30 hod., neboť
snídani podávali od 7 hod., klasickou, kontinentální (bílá káva, houska,
8
máslo, džem). Ubytovna byla rozdělena na mužskou a ženskou část,
pokoje vícelůžkové, soc. zařízení velmi čisté. Většinou ubytovnu
využívají studenti a mladí lidé, ale k dispozici je každému. Já byl zdaleka
nejstarší, ale o to váženější, všichni mě z daleka zdravili. O půl osmé
jsem opustil ubytovnu, před kterou stála skupinka mladých Francouzek a
kouřila, a tak jsem je požádal o fotku. Loď, která mě přeplavila zpět
z ostrova na pevninu, přijela během 5 minut, ale průvodčí byl zaskočen
kolem a váhal, zda mě naloží. Prohodil jsem pár slov s kapitánem a
usmál jsem se a už jsem mohl nastoupit. Asi 30 minut trvala plavba mezi
ostrovem Giudecca a Venezii a přistál jsem v přístavu Tronchetto. Jízdné
jsem tentokráte
neplatil, neboť platila včerejší jízdenka na ostrov
zároveň jako zpáteční jízdenka. Po osmé hodině už jsem šlapal do
pedálů přes 7 km dlouhou hráz do Mestre a odtud směr Padova –
Vincenza – Verona. Příjemné bylo počasí, ráno 12 stupňů a cesta mi
připomínala naše Polabí. Žádné kopce, jen kanály podél silnice, občas
rozkvetlé stromy a navíc vinice. Provoz na silnici byl středně velký, jen ve
městech byl silnější a mnoho semaforů. Těch jsem si ale moc nevšímal ;
pokud je křižovatka jen na pár vteřin volná, cyklisté jedou i na červenou
a já to doplňoval ještě gestikulací rukou, úsměvem a poděkováním.
Řidiči jsou k cyklistům velmi ohleduplní a tak jsem měl stále přednost
v jízdě. Po 4 hodinách jsem zastavil na oběd a odbočil ze silnice do malé
vesničky, ve které nabízeli víno. Obědval jsem v rozkvetlé zahradě na
slunci, teplota 21 stupňů, relaxoval a hlavně doplňoval tekutiny, tj.
červené víno. Když už jsem byl téměř ovíněn, pokračoval jsem do 30 km
vzdálené Verony, na kterou jsem se moc těšil. Oběd se protáhl skoro na
1,5 hod., ale času bylo dost. Jel jsem dosud průměrem 26 km/hod., což
bylo super. Byl jsem v pohodě a znovu si říkal, jak je ten život krásný;
děkoval jsem za dnešní den, i když ještě neskončil. Na silnici jsem
potkával stále více cyklistů a skoro všichni se zdravili.
9
Ve 14,15 hod. jsem byl ve Veroně na náměstí Erbe. 140 km za 5 hod. a
20 minut – dobrá práce. Je
zde kašna „Madonna Verona“
s římskou sochou a benátský
sloup se lvem s křídly. 83 m je vysoká
Torre
dei
Lamberti.
Všude
kolem
posedávají studenti a já mezi
nimi – pravá siesta. Popíjeli
colu a klábosili a děvčata se
vyptávala na mou cestu. Já je
zkoušel,
zda
poznají
mou
vlaječku na zavazadle,
což se jim povedlo na
pátý pokus. Po pěší zóně
přejíždím na náměstí Bra,
kde
je
nejzachovalejší
římský amfiteátr Aréna,
kde
jsem
několikrát
byl
na
dříve
operních
představeních.
10
Pak jsem odpočíval před kostelem San di Ferro, abych se znovu vrátil
k radnici Palazzo Barier, hned vedle Arény. Zde jsem se vyhříval na
slunci a kochal, nikam nespěchal. Poté ulicí via Roma jsem jel ke
starému hradu na řece Adiže (Castel Vecchio) až k mostu Ponte
Scaligero. Až navečer jsem velmi snadno dojel k ostellu, kde jsem se
ubytoval za pouhých 16 €. Je to překrásná starší budova s nádherným
parkem, trochu výše nad městem. Po osprchování večeřím v parku pod
palmami a cypřiši a vychutnávám si nádherný teplý večer ve společnosti
Itala a Mexičanky. Popíjíme italské víno Merlot a ještě mé pamlsky
z domova. Byl to báječný večer a už jsem se těšil na další.
14.3. pátek – Verona – Desenzano del Garda 55 km –
Brescia 88 km – Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min.
Vstával jsem v 7 hod., neboť snídaně se vydávala až v 7.30 hod. a je
v ceně ubytování, což je dobré; navíc formou samoobsluhy. Hlavně
doplňuji tekutiny, tj. bílou kávu opakovaně, pečivo, máslo, džem a med.
Jako předtím opět hezký den, teplota po ránu 12 stupňů, modrá obloha.
Ubytovnu jsem opustil po půl osmé, ale více jak půl hodiny objíždím
město, ale v pohodě. Na rozdíl od stále stojících aut já skoro nikde
nezastavoval a tak byla cesta plynulá. Brzy jsem přijel k jezeru Lago de
Garda, kde byl minimální provoz aut, ale o to více cyklistů dojíždím nebo
se míjíme a zdravíme se. Vybral jsem si trasu kopcovitou, ale hezčí a tak
často musím stoupat až 200 m nad jezero nebo sjíždět. U castella Ponti
jsem míjel obrovské stádo ovcí. Poté už následovalo velké město
Brescia, které však snadno projíždím po cyklostezce přímo do centra. A
protože bylo právě 12 hod., zastavil jsem v centru na Corso Giuseppe
Zanardelli a obědval jsem. Byl to poslední řízek z domova a litr
červeného po 88 km za 3,5 hod.; zasloužená odměna za dobrou práci.
Kolemjdoucí mi přejí dobrou chuť a opět se zajímají o cestu. Česká
11
vlaječka na jednom z batohů si o to říkala. Cíli mé cesty na Sardinii ale
nikdo nechce věřit. Často říkali: “jednou jsem tam byl nebo chtěl bych se
tam také podívat, prý je tam krásně, zvláště moře tam je prý nádherné
atd“. Odpovídal jsem: “jedu tam pošesté“! Z centru města mě vyprovodil
italský cyklista projetím historického centra až na okraj města a já
pokračoval směr Bergamo do Rovata, resp. až do Cologne, ke svým
dlouholetým
přátelům.
První
zastávka byla jako obvykle na
hřbitově
u
hrobky
mého
nejlepšího dlouholetého přítele
Angela L., který zemřel před 12
roky ve svých 54 letech. Zde
jsem jako obvykle zapálil svíčku
a napsal pár slov na vizitku.
Bylo teprve 14 hod. a 10 min. a cesta až sem dlouhá 119 km. Jako první
jsem navštívil Gianniho a Mimmu, vypil víno a kávu a navštívil sestru
Angela Terezu, která mě loni přivedla na myšlenku putovat do Santiaga
de Compostella. K mému překvapení prodala nádherný rekonstruovaný
starý dům a usadila se daleko u moře, cca 300 km západním směrem,
v Boizzanu. Dostalo se mi pozvání k návštěvě nového domu u moře
společně s Jitkou. Všichni
na Jitku stále vzpomínají a rádi ji uvítají.
Potom jsme s Terezou odjeli do rodného domu Angela, kde nyní bydlí
Antonie. Nakonec končím v domě svého nejstaršího žijícího přítele
Giuliana, s kterým se znám 41 let od našeho prvního setkání na Vesuvu
v roce 1967. Přijetí bylo fantastické, milé, jako v domě svých rodičů;
neumím to ani popsat. Celé patro velkého domu mi bylo k dispozici.
Manželka Anna mi vyprala všechno cyklistické oblečení z taktických
důvodů – ráno nebudu moci odjet, protože to neuschne. Zůstávám
dobrovolně do nedělního rána a navštívil jsem další přátele v Cologni.
12
Protože byl Velký pátek, večeře byla bezmasá, ale stejně výborná. Víno
teklo proudem a jen jsem litoval, že tu se mnou není má Jita. Giuliano
nedal, a musel jsem se s ní spojit alespoň telefonem. Ještě před půlnocí
jedeme navštívit maminku Giuliana, které bude 18.8.2008 rovných 100
let!!! Škoda, že v té době budu zrovna v Norsku na kole; jinak bych tu
nesměl chybět. Přesto ji chci navštívit a popřát asi 3 týdny předem, než
budu se skupinou přátel v Dolomitech (sám chci cestovat na Gran
Paradiso, jako test před výstupem poslední týden v srpnu na Mont Blanc
se skupinou 7 přátel z Jičína). Stará paní je v dobré kondici a sleduje
pravidelně televizi, nejraději Formuli 1.
15.3. sobota – vstával jsem až po sedmé hodině. Po snídani
s Giulianem jsem krmil králíky a do blízkého zahradnictví jeli nakupovat
sadbu
zeleniny
(rajčata,
okurky,
papriky atd), kde jsem vzpomněl na
svého
otce,
který
dělával
totéž.
Nakoupili jsme i granule pro králíky,
krmení podobné jako u nás pro psy
nebo kočky. Poté jsem se potkal
s přítelem
Beppem.
V
dočasném
domově jsem ze skleníku přinesl
k obědu čerstvý salát – 2 druhy a utrhl
čerstvý citrón ze stromu, na kterém
jich bylo min. 100 ks. Dále jsem
navštívil
kamaráda
Vincenza
a
v pekařství se setkal s Mariou Terezou, která vzpomínala na pobyt
v Praze v r. 1985 při spartakiádě a hodnotila to jako nejlepší týden svého
života (prý díky Jitce a naší české partě). Skvělý oběd připravila pro mě
Anna: ravioli, pečený králík na šalvěji, domácí klobása jako předkrm,
13
aperitivem byla grappa, moc vína, dva druhy salátu, sýr, káva, cukroví
atd…..1,5 hod. jsem stále jen ochutnával. Po obědě jsem poprvé psal
mail na italské klávesnici. Potom asi hodinový italský odpočinek a
pokračovaly podvečerní návštěvy. Fotografování s téměř stoletou
maminkou a návštěva další sestry
Angela
Luisy
a
manžela
Enrika,
architekta, které znám více jak 30 let.
S nimi jsme mimo jiné trávili společnou
dovolenou u moře v Caorle. Bylo to
velice zajímavé až dojemné, s jakou
pečlivostí
vede
archiv
pozůstalosti
svého bratra, jehož život ovlivnil mě a
naopak. Většina pozůstalosti je spojená
se mnou a Jitkou, s celou naší rodinou:
naše fotografie,
dopisy,
pohlednice,
přání, gratulace, alba, koncerty zachycené na páskách – neuvěřitelné!
Luisa se těší na naše brzké setkání, hlavně touží po Jitce. Společně
jsme napsali krátký mail do Jičína a už jsem musel odjet, abych stihl
společnou
večeři
s přáteli u nedalekého
jezera Lago de Iseo.
V restauraci
Oglio“
„Cascina
jsem
strávil
s dalšími osmi přáteli
skvělý večer u kulatého
stolu
v
příjemném
prostředí. Nálada byla
stejně dobrá jako jídlo
a pití, vše v ceně 25 € za osobu, což bylo na italské poměry velmi levné.
14
Asi 9 chodů jídla a mnoho pití. Po 3 hod. ochutnávání, před půlnocí jsme
opustili lokál a spěchali domů. Rychle jsem šel do postele a odmítl
grappu a další laskominy.
16.3. neděle – Cologne – Cremona 59 km – Fidenza 111 km
– Parma 145 km – Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod.
Vstal jsem v 7 hod. abych zabalil, posnídal, a v 8 hodin se rozloučil se
svými přáteli. Cítil jsem se tu jako doma a rád se znovu vrátím. Ráno
trochu chladno, asi 10 stupňů, jel jsem
po málo frekventovaných
vedlejších silnicích Pádskou nížinou a potkával mnoho cyklistů. Slunce
vysvitlo až kolem 11. hod. a hned se oteplilo. Cesta snadná, ale pro mě
málo
„výživná“,
žádný
kopec,
průměrná
rychlost 26,5 km/hod. První zastávka byla až
v Cremoně, kde jsou románské stavby a město
je známé výrobou světoznámých houslí. Za
městem jsem přejel širokou řeku Pád po mostě
dlouhém 1,5 km. Téměř bez provozu na silnici
jsem přijel po 4 hod. do městečka Fidenza, kde
bylo teplo a slunečno a tak v centru na náměstí
u nádherných vodotrysků jsem obědval a
odpočíval. Se zbytky oběda
jsem se dělil s místními
holuby.
Podstatně
odlehčil
svá
jsem
zavazadla,
hlavně vypitím hodně vína,
které
mi
dali
přátelé
v Cologni Před odjezdem
mě
oslovila
dívka
z Ukrajiny, hovořící plynně
15
italsky, která tu již 5 let pracuje jako asistentka pro důchodce. Skoro půl
hodiny jsme si povídali o životě – italsky, občas rusky. Skoro přátelské
setkání Slovanů v cizí zemi. Litoval jsem času a nepřijal její pozvání
domů na kávu, neboť mě čekala daleká cesta na Sardinii a možná bych
tu zůstal déle. Možná bych s ní strávil příjemné chvíle, ale myslel jsem
na svou Jitu, která mi před chvilkou poslala SMS. Více jak 1,5 hod. trvala
polední siesta a tak dobře naladěn jsem za stejnou dobu zvládl cestu
kolem Parmy do plánovaného cíle Reggio Emilia. Bylo to pohodlných
171 km Pádskou nížinou a byl jsem rád, že
zítra
už
začnou
kopečky.
Ubytování
v ostellu stálo jen 15 € se snídaní a ještě
k tomu
v
samostatném
pokojíčku
s vlastním sociálním zařízením. Přilehlý
park jsem využil k večernímu vaření
a
posezení v hezkém přírodním prostředí a
říkal si: nejhezčí věci na světě jsou skoro
zadarmo. V supermarketu jsem nakoupil
jen chléb a piva, na která jsem dostal chuť.
Po večeři následovala ještě nedělní promenáda po korze a hurá do
postele, dohnat malý deficit ve spánku.
17.3. pondělí – Reggio Emilia – Maranello 38 km –
Seramazzoni 57 km – Passo Abetone 124 km – 6 hod. 25
min.
Již v 7 hod. jsem snídal a se mnou 7 dam středního věku, které tu studují
zpěv. Za slunečného rána jsem opustil město. První hodinu byl na silnici
velmi hustý provoz, ale díky kruhovým objezdům velmi plynulý, žádné
semafory a tak se všem jede dobře. Již v 9,10 hod. jsem odbočil
v Maranellu na prastarou římskou silnici, vstříc horám - Apeninám, kudy
16
cestovali již před staletími k moři. Silnice je tu velmi členitá, stále stoupá,
panoramatická, s výhledy na zasněžené Apeniny. Z hor vál silný chladný
vítr, ale já se do kopce pěkně potil, i když poprvé jsem jel bez bundy a
s přilbou na batohu. Na 83.km v poledne jsem zastavil na oběd a
doplnění tekutin, tj. pivem a vínem. Profil je stále členitý, velmi zajímavý
a tak často jsem i klesal o 350 m, abych znovu totéž a ještě více
vystoupal. Dohromady to bylo více jak 2100 výškových metrů a celých
6,5 hod., tzn. slabých
20 km/hod.. Ke konci
byl provoz skoro nulový
, vítr zesílil a od sněhu
kolem
byl
chladný.
příjemně
Na
sedle
Abetone (1388 m n.m.)
všude kolem ještě ležel
sníh
a
končila
dokonce
i
tu
sjezdovka.
Bohužel předem zajištěný nocleh v ostellu nebyl, neboť jsem přijel o den
dříve a správce nebyl přítomen. Po telefonické domluvě mi doporučil
hotel o 2 km níže, který byl mnohem dražší, ale majitel trval na
polopenzi, tj. poskytl bohatou večeři a nabízel i snídani. Měl jsem tak
17
maximální komfort, spíš zbytečný luxus za 25 €. Na recepci pracovala
mladá hezká dívka z Brazilie (italsky se učí jen 3 měsíce) a tak se po
večeři učíme spolu (italštinu samozřejmě). Majitel byl spokojen, že jsem
přijal ubytování včetně večeře, neboť další hosté jsou pouze Italové a
hlavně jejich děti. Večeře byla oznámena zvoncem a mě se dostalo
osobního pozvání. Obsluhující servírka byla Rumunka mluvící italsky,
tzn. samé levné pracovní síly. Po večeři si přisedl spokojený majitel a
sdělil mi, proč mě nechtěl jen ubytovat za 20 €, ale za 25 € poskytl max.
jídla a ani džbánek červeného jsem nemusel platit (přitom menu tu stojí
10 €). Říkal: „jste tu jediný cizinec a chci, aby to věděl personál i domácí
hosté, že
mám mezinárodní hotel a vy musíte být spokojený host.
Hladový host je nespokojený a už se nevrátí. Když se nevrátíte vy, ale
odjedete spokojený, doporučíte můj hotel svým přátelům“. Už ve 22 hod.
jsem šel spát a vstal brzy.
18.3. úterý – Abetone – Lucca 65 km – Pisa 85 km – Livorno
124 km, 4 hod. 35 min.
Snídani jsem si připravil raději sám a
odlehčil tak svá zavazadla a spěchal dolů k moři za teplem. Bohužel
venku poletoval sníh a
vše jsem proto zabalil
tak, abych co nejméně
promokl.
Sjezd
byl
krásný, ale ve sněhu a
níže v dešti. Při 65 km
dlouhém
opatrném
sjezdu jsem jen málo
zastavoval
Pohledy
a
přitom
fotil.
byly
úžasné jak směrem dopředu dolů, tak při pohledu zpět na černé mraky a
18
z nich vystupující hory. Nádherný
je most z 12. století, který musím
fotit pro jeho ladnost. Jen krátce
jsem se zastavil v Lucce, rodišti
Pucciniho, kde déšť pomalu ustával. Do
Pisy to bylo víc jak 1400 m klesání a
prodíraly se první sluneční paprsky. Po
shlédnutí
města na
řece
Arno,
hlavně
Šikmé
Baptisteria
věže,
jsem
Dómu
a
zastavil
v parku, kde jsem poobědval
ve společnosti holubů. Do
blízkého
Livorna
jsem
jel
podél pobřeží mezi cypřiši a
19
provoz byl minimální, neboť všichni využívají souběžnou superstrádu,
která se na rozdíl od dálnice neplatí. Na kraji města mi cestu křížila
méně oblečená dívka – prostitutka. Musel jsem zastavit a říkala: “Ciao,
adesso sono solo per te“ (ahoj, teď jsem jen pro tebe). Asi cizinka.
Podobně na mě mávaly dívky kolem Brescie do Cologne v pátek. Italští
přátelé mi říkali, že takto se tu živí hlavně mladé Albánky, Rumunky a
tmavé Senegalky. Rovnou jsem mířil do přístavu, kde jsem si zakoupil
zpáteční lodní lístek pro sebe a kolo u lodní společnosti „Moby“ za 90 €.
Při cestě do centra města jsem zastavil u benzinky, kde jsem u myčky
vyčistil své kolo. Volný čas do 19 hod. jsem využil k projížďce po městě,
které už znám z předchozích cest na Sardinii. Nakonec se vyhřívám na
terase luxusního hotelu Duca s vyhlídkou na moře. Loď odjíždí až ve 21
hod., ale skoro 2,5 hod. předem se plnila převážně velkými kamiony
v přízemí a osobními auty ve vyšších patrech. Také 120 zcela nových
aut bylo připraveno k naložení. Neměl jsem zaplacenou kajutu ani
poltrone, ale přesto využívám
pohodlných křesel a později
koberce pod nimi, na kterém
jsem rozbalil svůj spacák.
Jako
v největším
jsem
si
připadal
obýváku
v tomto
salonu, kde bylo sice 112
křesel,
pasažérů
ale
asi
(sezona
jen
10
zdaleka
nezačala). Zatím co kolo bylo v přízemí, já v šestém patře. Bohatě jsem
povečeřel a popil a spal sladce skoro do 5 hodin. Před přistáním zvládl
hygienu a ještě stačil uvařit čaj na vlastním vařiči a posnídal. Nechyběla
ani Jelínkova slivovice na čištění zubů.
20
19.3. středa – Olbia – Tempio 50 km, 2 hod. 40 min.
S více jak hodinovým zpožděním jsme přistáli v Olbii a z přístavu jsem jel
centrem města rovnou do vnitrozemí, do hor, směr Tempio. Kolem jsou
většinou jen skály a
korkové duby. Provoz
na silnici byl středně
velký, ale chybějí tu
zpevněné krajnice a
tak
pro
mnoho
resp.
kamiony
místa
není,
pro mé kolo
vedle náklaďáků. Do
Tempia
vzdáleného
50 km trvala cesta 2 hod. a 40 min., což bylo více než jsem
předpokládal. (zpět jen 2 hod.). Odpoledne jsem v Tempiu zjistil, že
přední kolo je skoro prázdné a tak jsem vyměnil duši (pomalý defekt a
závada u ventilku, což je obtížně
opravitelné). Přivítání u přátel bylo
velmi srdečné a vždy se tu cítím jako
doma. Vyřídil jsem korespondenci a po
Vobědě, který skončil po 15. hod.,
jsem si s Augustem prohlédl město
a nový dům dcery Heleny připravený
k
rekonstrukci.
agitační
Navštívili
středisko
jsme
i
demokratické
strany, neboť v dubnu budou v Itálii
volby. Sobotní pozvání na mítink jsem
odmítl. Večeře v domě hostitelů byla
21
slavnostní na počest mého příjezdu a pozváni byli i společní přátelé
Salvatore a Leonarda Bussiovi. Velmi přátelský a příjemný večer se
protáhl skoro do půlnoci.
20.3. čtvrtek Tempo – Oschiri 32 km – Pattada 62 km –
Budusso 73 km – Burgas 97 km – Nuoro 130 km, 6 hod. 30
min.
Po společné snídani se Sandrou a Augustem jsem odjel na třídenní výlet
dle programu, ale upřesněný Augustem. Druhý den jsem musel navštívit
naše společné přátele, hlavně starostu města Urzulei, který pro nás asi
před osmi léty připravil nezapomenutelný báječný piknik u pastýřů v
opuštěných horách. Nebylo možné návštěvu odmítnout ani tentokráte.
Ráno bylo chladné,
jen 8 stupňů, polojasno a tak v 8,30 hod. jsem
vyrazil směr Oschiri kolem nádherných skal pohoří Limbara, které už
znám. Silnice je úžasná, a navíc skoro bez aut. Nemá však rovného
22
úseku ani směrově, ani výškově; buď stoupá nebo klesá a je samá
„curva“ = zatáčka. A tak do
vesničky Pattada, což bylo jen
62 km, jsem nastoupal 1550
m! Nádherný byl pohled na
jezero Coghinas, jehož část
jsem přejížděl po dlouhém
starém mostě a měl strach,
aby mě silný vítr nepřevrhl
rovnou do jezera. Vítr byl na
ostrově silnější než jsem předpokládal a tak při protivětru jsem musel
šlapat
i
s kopce.
Obědval
jsem u kašny na hezkém,
liduprázdném
v Pattadě
a
náměstí
pohovořil
i
s místní policií. Krajina velmi
s minimálním
členitá
provozem aut a skoro bez lidí.
Jen občas jsem míjel stáda
ovcí.
Připomínalo
náhorní
mi
planiny
to
kolem
Madridu, ale mnohem pustější
– nikde nikdo. Odpoledne byla
cesta snazší, i když jsem
nevyužil
souběžnou
superstrádu,
silnicí
ale
zcela
prázdnou. Do Nuora to bylo
jen 130 km. Město je velmi
rozsáhlé, rozkládá se ve strmé stráni, kolem dokola samé kopce včetně
23
nejvyšší hory Sardinie Punta di Marmola (1834 m n.m.). Jeho nadmořská
výška je od 550 m do 670 m. Ubytoval jsem se v hotelu bez snídaně za
25 €., neboť
levnější ostello zde chybí a cestovat dále jsem nechtěl.
Bylo to dnes 2100 výškových metrů a to za den stačilo. Po bohaté večeři
jsem
tekutiny
pojedl
hlavně
všeho
mnoho
doplňoval
druhu
a
sardských
sladkostí, které jsem dostal
od přátel po včerejší večeři.
Zítra čeká horská etapa, ale
Jita
z domova
mě
napomíná, abych zvolnil –
tak se o to pokusím.
21.3. pátek – Nuoro – Mamoiada 21 km – Fonni 34 km –
Psso Corova (1118) – Psso (1235) – Talana 83 km – Urzulei
100 km, 5 hod. a 15 min.
V půl osmé jsem musel projet celým městem, abych pokračoval na jih
k nejvyšší hoře Marmola. Bohužel jsem jel po nové silnici a tak jsem
minul nuragy před historickou Mamoiadou, kde informují, že jde o
kamenné
stavby
tvaru
zkosených
kuželů
z doby
3500 let před Kristem. Odtud
jsem pokračoval už po staré
asfaltové silnici, zcela bez
provozu stále nahoru, až do
nejvýše položené obce na
Sardinii
Fonni
ve
výšce
24
rovných 1000 metrů n.m.. V okolí velice vzdálených obcí tu pěstují víno a
jen občas stádo ovcí či koz, nikde žádní lidé. Na místním náměstí jsem
poseděl s místními důchodci a pohovořil o
své cestě. Při dnešním větrném chladném
počasí mě varují, abych se ani nepokoušel
přiblížit k nejvyšší hoře. Teplota byla 4
stupně, ale foukal neskutečně silný vítr a
nahoře bylo vidět i sníh. A tak jsem
pokračoval po překrásné
silnici směr Villanova přes
dva
průsmyky
do
vsi
Talana. Na silnici i mimo ni
nikdo, jen tu a tam stádo
plachých
koz,
ovcí,
na
silnici se toulající krávy a
na okraji silnice divoké
prase. Přiblížil jsem se na
4 m, ale blíže jsem se bál.
Byl jsem v divočině, kde jsme před 8 roky
byli
hosty
Sardů.
Je
to
opravdové
dobrodružství. Nejhorší byl opět vítr, který
25
se hnal rychlostí nad 100 km/hod. a pěkně „prozpěvoval“. Velice pomalu
jedu při sjezdu, zvláště při nárazech z boku obtížně držím stabilitu.. Asi 5
km před obcí Talana ve
výšce
1150
m
jsem
si
prohlížel nuragy, ale musel
jsem odložit kolo pro silný
uragán! Ale výhledy z této
výšky na vzdálené moře a
na
druhou
nejvyšší
stranu,
pohoří
na
Sardinie,
byly fascinující. Zrovna jako
sjezd o 600 m níže po nové silnici, kde jsem skoro přepadal přes řidítka.
Ve 14 hod. jsem se pokoušel
obědvat na náměstí Talany
schovaný před větrem, který
vše odnášel. Zahřívalo mě
jedině dobré víno a vidina
krátké cesty k přátelům. Proto
brzy jsem pokračoval dalším
strmým sjezdem o 500 m
níže, abych znovu stoupal 250 m nahoru do Urzulei a trochu se zahřál.
Před obcí doplňuji z kašny
vodu, když vtom začal drobný
déšť; teplota byla 8 stupňů.
Ptám se přítomného Itala u
kašny na přítele Giorgia, ten
mě k němu doprovodil autem.
Jeho překrásný dům
na
26
samotě slouží jako chalupa, kde
jsou manželé na penzi (bývalý
profesor
školy
a
starosta).
Přivítání u hořícího krbu bylo
velkolepé s ochutnávkou grappy
a hned odjíždíme autem skoro
na dvouhodinový výlet do hor.
Byla to překrásná vzpomínka na
piknik před 8 roky. Giorgio ve výšce 1100 m natrhal horské květiny své
ženě (peonie - pivoňky), což je
symbol Sardinie.
Žasnu nad
nádhernou
divočinou
s překrásnými skalami. Cesty tu
jsou obtížně sjízdné, kamenné
mosty staré možná staletí – sem
naštěstí
civilizace
ještě
nedorazila nebo už dávno
odešla.. Míjíme
jen kozy,
ovce, krávy, telata, divočáky a
vše
tu
žije
volně
životem,
nikdo
nestará
(vidím
se
svým
o
ně
uhynulou
krávu). Po návratu se hřeji u
krbu a poté pestrá večeře o několika chodech s dobrým pitím a ještě
27
mnoho mi dali na zítřejší
cestu. Před půlnocí jsem se
přesunul do jejich městského
bytu, který mi byl k dispozici.
3 km dlouhou cestu jsem
musel zvládnout na kole,
abych
mohl
ráno
brzy
pokračovat. Opojen vínem
jsem to zvládl asi rychle.
22.3. sobota – Urzulei – Durgali 33 km – Orosei 55 km –
Siniscola 92 km – Olbia 149 km, 6 hod. a 35 min.
Již o půl osmé jsem opustil
nádherný byt, klíč dal na
smluvené místo a stoupal více
jak 550 m po prázdné silnici
do
nejbližšího
vzdáleného
33
města
km!
Po
vystoupání do sedla Silana
(1017) následoval sjezd skoro
až
k moři.
nejhezčí
Úžasný,
prý
panoramatická
silnice na Sardinii. Pro mě
asi nejhezčí, kterou jsem
kdy
jel.
chladno
Bohužel
a
ještě
bylo
drobně
pršelo a tak jsem jel max.
rychlostí do 40 km/hod.,
28
občas i zastavil, abych fotil a trochu se zahřál. Nebylo téměř rovného
úseku, ale silnice byla jen pro
mě a mohl využívat celou její
šířku. Trochu promoklý jsem
zastavil
na
oběd
v pivnici
Siniscola, kde jsem požádal o
teplé
přístřeší
a
bylo
mi
vyhověno. Teplý lokál jsem
měl skoro pro sebe a své
kolo. Převlékl se a začal
dlouho obědvat a mlsat, přitom pozoroval bušící kapky do oken. Oběd se
protáhl znovu na 1,5 hod., neboť mě obklopili časem mladí Sardové a
zajímali se o mé cestování. Vůbec nevěřili, že jsem ráno vyjel z Urzulei a
už jsem zde, pouhých 92 km cesty. Pro ně to bylo neuvěřitelné, zvláště
v tomto pro ně nepřijatelném počasí. Na stole byla grappa, káva a další
grappa a tak raději balím, dokud jsem byl trochu střízlivý. Dětem jsem
dal pomeranče, abych odlehčil své kolo. Když jsem opustil lokál, už
nepršelo a před Olbií dokonce začalo svítit slunce a tak byla opět max.
pohoda. Přijel jsem na smluvené místo
poblíž přístavu, ale přítel Augusto nebyl.
29
Během 5 minut zastavilo auto
policie, která mi sdělila, že
můj
přítel čeká na jiném
místě, které jsem už minul
(jak mě poznala, nevím – asi
dle
vlaječky).
Půlhodinové
čekání jsem vyplnil malým
občerstvením,
kvalitním
sýrem s červeným vínem. Za chvilku přijel Augusto a společně jsme
cestovali autem do Tempia, kde jsme povečeřeli a já opět využil
mailového spojení s domovem. Sandra odjela do Olbie, kam přijel lodí
jejich syn vyučující na universitě ve Florencii.
23.3. neděle – po předchozím ponocování a také včerejším sezení u
vína jsem si přispal až skoro do 8 hod. a snídám s přáteli až v 9 hod.,
doma neuvěřitelné. Po 10. hod. jsme autem opustili dům. Bylo zataženo,
teplota jen 6 stupňů. Jeli jsme na velikonoční dopolední ceremoniál
„ukřižování Krista“ ke kostelu do 7 km vzdáleného městečka Aggiusu.
30
Následovala mše s nádhernými zpěvy trvající 1,5 hod. a já byl
„naměkko“; srdečnost Sardů
úžasná. Velikonoční neděle je
zde ve znamení rodinných
návštěv; nic se nedělá, jen se
jí
a
popíjí
a
ochutnává
sardské cukroví a rozbalují
velká čokoládová vejce – a
stále všichni něco povídají. U
rodinného stolu se nás sešlo
14, jen vnuk Daniele chyběl (byl v Pitulongu). Musel jsem odpovídat na
mnoho otázek, ale při popíjení muškátového vína se mi postupně
„rozvázal jazyk“ a šlo mi to
snadno. Oběd končil kolem
15.30 hod. a následovala
procházka
po
upraveném
Agguisu a večer návrat do
Tempia. Před večeří jsem
stihnul napsat ještě obsáhlý mail do Jičína pro Jičínský deník. Večeřelo
se zde po 20. hod. a následovalo částečné sledování televize, hlavně
31
zprávy a počasí a potom debata při víně. Před spaním byla ještě
neobvyklá bouřka a silně pršelo.
24.3. pondělí velikonoční byl další den velkých oslav, spojený
s návštěvou přátel mimo dům, většinou v restauracích a barech. Také já
s přáteli jsem odjel autem na
sever
Sardinie
vzdáleného
do
46
městečka
km
Palau,
přímo u moře, poblíž známých
ostrovů
S.
Stefano
a
La
Magdalena, kde jsou rezidence
největších boháčů světa. Velký
pozemek tu vlastní i bývalý ruský
president
Putin.
Cestou
tam
dokonce začal padat sníh, což
byl
pro
Sardy
doslova
šok.
Několik aut se ocitlo mimo silnici,
i když všichni jeli velmi pomalu.
Oběd ve společnosti 32 přátel
začal ve 13 hod. a trval asi 3,5
hod. v tzv. agroturistice.
32
Podávaly se převážně ryby a „frutti di
mare“,
což
není
levná
záležitost.
Následovala muzika a dokonce jsem
byl požádán i o tanec. Po návratu do Tempia jsem už nemohl ani večeřet
a jen jsem mlsal sladkosti a popíjel víno. Augusto mě znovu začal „dusit“
s otázkami, které pro mě napsal sardský novinář pro jejich noviny. A tak
jsem požádal Jitku o jejich přesné znění, což nebylo ani pro ni snadné.
Nakonec Augusto prosadil že odpovím až z domova a on článek pro
noviny uvede svým slovem. Radost z toho jsem neměl ani já, natož má
žena – práce navíc.
33
25.3. úterý - Tempio a okolí – 63 km, 3 hod. a 20 min.
Augusto chtěl mít fotografie pro místní noviny a tak mě poslal
s manželkou Sandrou fotit nuragy v okolí Tempia a poté ke vzdálenější
Tombě del Giganti, která je skoro stejně stará hrobka jako jsou nuragy.
Sandra jela autem, já na kole – jen 27 km. Ještě jsem si prohlédl malou
malebnou vesničku Nuchis. Silný vítr neustoupil, ale nepršelo, občas
vysvitlo slunce. Mraky na obloze přímo letěly. Po obědě jsem vyjel na
34
kole na nejbližší horu Limbara do výše 1362 m, což bylo nejvýše na
Sardinii. Cesta tam i zpět měřila 36 km, ale mohl jsem ji jet bez
zavazadel. Nahoře v té době ležela 8
cm vrstva sněhu mimo silnici a vítr
přímo burácel, občas mlha, chvilku
slunce, teplota na vrcholu jen kolem
nuly. Polámané větve kolem silnice a
někde i vyvrácené stromy; na místní
poměry kalamita. Rád jsem si ale po
dvou dnech odpočinku protáhl nohy, i když to bylo dohromady jen 63 km.
Večer jsem trávil jen s Augustem, neboť Sandra opět odvážela syna do
Olbie na loď. Bohužel tak odpadla reciproční návštěva u Busiových, což
mě trochu mrzelo. Z Jičína jsem dostal zprávy o sněhových přeháňkách
a střetu skoro stovky aut na dálnici D 1 do Brna. A já se těšil na zítřejší
den, kdy se vrátím večer k moři, kde je přece jen tepleji (jel jsem přece
za teplem).
26.3. středa – Tempio – Aggius 8 km – Isola Rossa 37 km Viddalba 60 km – Bortigiádas 79 km – Tempio 89 km a
večer Tempio – Olbia 53 km= celkem 142 km, 6 hod. a 30
min.
Ráno se vítr trochu utišil a po
snídani jsem odjel na kole na
doporučený cyklistický výlet do
oblasti Gallura, která má ve
znaku kohouta. Terén je tu opět
hodně
členitý,
kopcovitý.
Kamenné stráně jsou porostlé
keři, které ani neznám, např. myrta a jiné, ale hlavně jsou tu korkové
35
duby. Stromy, jejichž kůra se odlupuje nejdříve po devíti letech,
nejpozději po třinácti. Jde o důležitý vývozní artikl na korkové zátky a na
izolační materiál. Na kopcích je mnoho větrných elektráren, jejichž vrtule
se asi nikdy nezastaví. Poznal jsem to osobně, když jsem ráno jel
západním směrem a občas musel
šlapat
i
s kopce. Byla
vysoká
oblačnost a užil jsem si i slunce,
zvláště poblíž moře u Isoly Rossa,
kde je nový přístav. Díky větru tam
byly obrovské vlny a tak tu lodě
přistávají jen velmi obtížně, na
rozdíl
od
Olbie,
která
má
nejbezpečnější přístav díky zálivu.
Nejhezčí a nejtěžší byla poslední
část cesty, když jsem stoupal po
překrásné,
ale
úzké
asfaltové
silnici od moře do výšky cca 700 m
a
přitom
ještě
dvakrát
klesal
nejméně 250 m dolů. Za dopolední
36
trasu 89 km bylo nutné
vystoupat 1450 m, ale
stálo to zato. Auta ani
nic
jiného
se
tu
nepohybovalo. Na oběd
jsem
přijel
trochu
později, ale byl skvělý,
zvláště krevety a víno.
Sotva jsem stačil vyřídit
poštu s domovem, vysprchovat se a zabalit. Musel jsem se rozloučit
s milými přáteli, Sandrou a Augustem a vrátit se do přístavu v Olbii,
dalších 53 km, což bylo celkem 142 km. Zpáteční cesta se mi zdála
velmi snadná a rychlá. Za šera jsem se nalodil na obrovskou loď, kde
jsem povečeřel. Ozval se mi už jeden z přepravců a to pan Čadek ze
Strakonic a dokonce nabídl dvě alternativy pro cestu zpět do Čech. Bylo
to příjemné a povzbudivé a moc si toho vážím. Noc na křeslech - italsky
poltrone - byla opět výborná, i když jsem raději spal ve svém spacáku.
Obsazení lidmi opět minimální, zato plná loď kamionů a aut. Všude bylo
teplo, čisto, televize, příjemná muzika, na sociálkách také sprcha. Jen to
tentokráte trochu více houpalo zásluhou velkých vln na moři. Ráno, když
jsem vařil čaj, tak se dokonce částečně převrhl ešus a vařil jsem už pod
dozorem další.
27.3. čtvrtek – Livorno – Cesina 62 km – Volterra 104 km –
Pontedera 155 km – Livorno 195 km – Azdénza 204 km, 9
hod. a 5 min.
Livorno mě přivítalo deštěm a měkkým předním kolem, které jsem
dohustil u první benzínky. Abych měl jistotu, raději jsem vyměnil duši pod
střechou v servisu. Vedle v obchodě nakoupil novou za 4 € do rezervy a
37
přehodnotil svůj původní plán. Rozhodl jsem se odjet domů již zítra
v poledne z Livorna, tzn. využít první nabídku. Pomohl k tomu zřejmě
déšť a touha být brzy doma. Podél moře, kde bylo lépe než ve vnitrozemí
a tepleji, jsem jel do Cesiny, kde vysvitlo slunce, které hezky hřálo. Tak
jsem tu poobědval a poté horskou silničkou téměř bez provozu stoupal
do vnitrozemí do Volterry, která leží skoro o 600 m výše. Je to nádherné
románské městečko s obrovským hradem a krásnou vyhlídkou do kraje.
Chvíli jsem se toulal malými uličkami starého města a zase se vrátil do
Livorna se zastávkou v městě Pontedera. Cestou jsem potkával mnoho
cyklistů na skoro prázdných silnicích. V Livornu v podvečer jsem dlouho
hledal ostello, kde jsem měl přespat. Nachází se velmi daleko za
městem, až v Ardenze a navíc bude otevřeno až za 4 dny, tj. 1.dubna.,
což v průvodci nebylo uvedeno. A tak skoro další hodinu jsem hledal
levnější hotel, což se mi podařilo až kolem 20. hod., kdy už byla úplná
tma. Najezdil jsem po městě skoro 20 km a tak to dalo za celý den
úctyhodných 204 km. Doma ze mě radost určitě neměli, ale já byl
v pohodě a ani nebyl unavený. Hotel za 25 € byl velmi kvalitní, ale brzy
ráno jsem ho musel opustit, neboť přijela skupina hostí, která ho měla
předem zadaný (proto tak „nízká“ cena).
28.3. pátek Ardénza – Montenero 8 km – Livorno 20 km –
Guasticca 36 km, 1,5 hod.
Po
kvalitní
snídani
ještě
v hotelu jsem vymýšlel plán, co
dělat dopoledne Po 12. hod.
jsem měl být v místě nakládky,
což mi sdělil přepravce pan
Čadek, tj. Guasticca, cca 15 km
od Livorna. Nakonec to bylo
38
jednoduché a sice výjezd na vyhlídkové místo Montenero, od něhož
jsem byl velmi blízko a bylo to už v mém programu, budu-li mít volný čas
při čekání na trajekt při cestě na Sardinii. To se nestalo a naopak tento
čas jsem měl nyní. Z Livorna je to 18 km, od mého hotelu pouhých 8 km
stálého stoupání do výšky 265 m n.m. (jezdí tam dokonce lanovka).
Pohledy odtud stojí za vidění a nelituji námahy. Vlastně to bylo po ránu
jen na zahřátí „motoru“. Byl jsem nahoře už po půl osmé a slunce už
začínalo hřát, teplota 12
stupňů. Dolů jsem sjížděl
jinou
cestou
Livorna,
lesem
kde
přepychové
upravené
do
jsou
vily
a
zahrady.
Projížďka městem na kole
byla
příjemná
neobyčejně
pohodlná
a
a
rychlá. Nakoupil jsem pochoutky a nápoje na oběd i na zpáteční cestu a
před desátou hodinou už jsem seděl v parku. Psal jsem deník, odpočíval,
slunil se a čekal. Před 12. hod. jsem začal obědvat, když bylo už 18
stupňů. Ještě mě kontaktovala z Carga ing. Chalupová a nabídla odvoz
jejich kamiony, což jsem tentokráte s díky odmítl. Obrovskou radost jsem
však měl z její nabídky, neboť jsem si uvědomil, že na mě nezapomněla
a sledovala mou cestu také zpět! Po obědě jsem se přesunul k místu
nakládky, což byl necelý kilometr k velkému skladu, kde se plnil u ramp
jeden kamion za druhým do všech států Evropy (většinou motorky Aprilia
a jiné). Řidič ze Strakonic přijel až v 16 hod. a tak mi chvíli trvalo, než
jsem přesvědčil šéfovou nakládky, aby nás ještě dnes naložili a nemuseli
jsme čekat do druhého dne do 8 hodin. Poslední kamiony prý nakládají
jen do 17 hodin. Pracují tu převážně Albánci (kromě italského vedení).
39
Nakonec se vše podařilo a v 17,30 hod. odjíždíme ze skladu směr
Florencie – Bologna – Verona.
Jel jsem soupravou Volvo
s mladým řidičem Milanem
Kozlinkou (30 let) po dálnici
a příjemně si povídali až do
Verony, kde musel dodržet
bezpečnostní přestávku 9
hodin Poté jsme povečeřeli
a něco popili a uložili se ke
spánku v kabině řidiče.
29. 3. sobota – vstali
jsme v půl sedmé, posnídali
a vyrazili směr
Milan
mi
Brennero.
uvařil
kávu
s mlékem a po naší hygieně dostalo očistu i naše auto v mycí lince. Bylo
sympatické, jak Milan pečuje o svého „chlebodárce“, neboť i uvnitř měl
neuvěřitelně čisto a pořádek. Už jsem se naučil sedět v kabině jen
v bílých ponožkách a boty jsou „na rohožce“, resp. na schůdkách auta.
Mrzelo ho, že mu v noci někdo odcizil pravý blinkr, ale do Strakonic
dojede bez něho. Poměrně spěchal za svou rodinou, ale dodržoval jak
zákazy předjíždění a předepsanou rychlost, tak i všechny bezpečnostní
přestávky. Neopomenul využít k předjetí např. volný vedlejší Telepass,
což je stanice, kde se platí mýto (poplatek za tunel či část dálnice).
Placení mýta mu usnadňuje krabička odečítající dálkovým snímačem
peníze z jeho konta, resp. konta jeho firmy nebo pozdější úhrady za
průjezd. Na průsmyku Brenneru se ještě lyžovalo. Překročením hranic do
Rakouska se zhoršilo počasí a bylo zataženo a drobný déšť. Kamion
40
sjíždí dolů předepsanou rychlostí pouhých 40 km/hod., jen v pravém
pruhu a platí zákaz předjíždění. A tak raději směřujeme na německé
území směr Passau a dále do Strakonic. Kolem 11. hod.byla další
bezpečnostní přestávka po 4,5 hod. jízdy na 45 minut, kterou jsme
využili k obědu. Počasí se vylepšilo, bylo příjemně, slunečno, teplota 15
stupňů. Před Salzburgem odbočujeme na Passau, kde je mnohem
menší provoz než doposud. Všechny dálnice a silnice jsou pod kontrolou
a za vše se platí, zhruba 3 Kč / km u kamionu. Podobné sazby prý platí
nyní také u nás. Pokud by někdo např. část dálnice nezaplatil, výše
pokuty se pohybuje od 200 € výše, tj. 5.000 Kč minimálně. Podél silnic
jsem si všiml velkého počtu slunečních kolektorů, neboť tu využívají
státních dotací na levnější energii. Možná tomu bude časem i u nás,
pokud bude trvat odpor zelených k atomovým elektrárnám, které vyrábějí
kw zatím nejlevněji. Překrásným slunečným počasím nás přivítala
zasněžená, ale sluncem zalitá Šumava. Raději bych se ve zdejších
41
lesích pohyboval na běžkách, i když z kabiny řidiče to byly také
překrásné pohledy na zasněženou krajinu. Hranici domů jsme přejeli ve
Strážném, odkud to je do Strakonic jen 60 km. Zde jsme měli poslední
bezpečnostní pauzu 45 minut a tak jsem pozval Milana na italskou kávu
za 2x 30 = 60 Kč. Uvědomil jsem si, že jsem za 20 dní ani neměl
možnost prokázat se neplatným občanským průkazem, neboť nikdo za
celou dobu průkaz totožnosti na mě nechtěl. Pak že se nic nezměnilo!
Před 18. hod. jsme přijeli do Strakonic, kde Milana čekala manželka a
kde odstavil svůj kamion. Já poděkoval za pohodovou klidnou jízdu a
rozloučil se. Stačil jsem ještě nakoupit pivo do vlaku a před 19. hod.
cestoval rychlíkem přes Plzeň do Prahy s příjezdem ve 21,45 hod. Ve
Strakonicích průvodčí neotevřela vagon pro přepravu zavazadel a tak
výpravčí mě požádal, abych kolo naložil do uličky sousedního vagonu.
Tím pádem jsem odmítl úhradu za přepravu kola, neboť neplatím za
služby, které mi nejsou poskytnuty. V Praze mě čekal syn Pavel, který
mě odvezl do Újezdu, kde bydlí se svou rodinou. Chvíli jsme poseděli,
dopili a dojedli zbytky ze Sardinie a šli spát.
30.3. neděle – Újezd u Prahy – Vitíněves - Jičín 102 km, 4
hod. a 20 min.
Ráno
pozdravil
jsem
se
s rodinou
svého syna a před
osmou
odjíždím
hodinou
do
cíle
„cesty za teplem“, tj.
do Jičína. Měl jsem
sice
koupenou
jízdenku na vlak ze
42
Strakonic až do Jičína, ale slunečné počasí mě zlákalo k tomu, že jedu
raději na kole než bych seděl ve vlaku. Je jasno, ale ráno jen 4 stupně,
což mi nevadilo. Trasu jsem si prodloužil o odbočku v Jičíněvsi do
Vitíněvsi, kde jsem chtěl pozdravit cyklisty – kolegy, kde vždy končíme
nedělní trénink po 11. hodině. Dal jsem si s nimi pivo a poručil tradiční
„zelenou“ na šťastný návrat domů. Půl hodiny po 12. hodině jsem ukončil
svou dvacetidenní cestu za teplem v Harantově ulici.
Shrnutí
Bylo to 1698 šťastných kilometrů a v sedle jsem strávil 75 hodin, což je
průměrná rychlost 22,7 km/hodinu. Denní průměr 130 km.
2 dny jsem cestoval kamionem, 1 den si vyžádala cesta na trajektu na
Sardinii a zpět, 2 dny jsem odpočíval u přátel v Cologni poblíž Lago de
Garda, 2 dny o Velikonocích slavil s přáteli v Tempiu a zbývajících 13 dní
jsem se kochal krajinou na kole.
Vrátil jsem se domů opět bohatší o velké množství zážitků, navázal nová
přátelství
a
prohloubil
stávající.
Zážitky
nelze
koupi
v žádném
supermarketu, na to nestačí žádné peníze, to se musí zažít. To nejde
zažít na pravidelné cestě do práce, do hospody či do sportovní haly.
Proto je třeba cestovat a žít.
Opět jsem se cítil na cestě spokojený, svobodný a bezpečný, lidé kolem
byli velmi milí, přátelé v Cologni a Tempiu moc pohostinní.
Bylo mi potěšením, že o cestu projevil velký zájem i jičínský deník a tak
jsem své zážitky mohl sdělit svým spoluobčanům.
Už dnes se těším na další výlet, tentokráte na nejdelší cestu v mém
životě, na pouť do Santiaga de Compostella ve Španělsku, případně až
na „konec světa“ Capo Finisterra na západním cípu Evropy.
V Jičíně 2. dubna 2008
43
Poznámka na konec
Mnozí se mě ptají, proč více neodpočívám, proč stále cestuji, zda mě to
baví?
Ano, cestuji rád, cestování mě obohacuje, cestování mě učí. V každé
cestě mám nějaký cíl. Poprvé cestuji, když cestu plánuji, podruhé, když
se ji pokouším realizovat a potřetí cestuji, když píši deníček, občas
doplněný fotografiemi pro své přátele. Baví mě cestovat, neboť vím, že
žiji. Rád se potkávám s novými lidmi, od kterých se učím. Rád se
setkávám s mladými lidmi a jsem rád, když jim mohu předat něco z toho
mála, co znám. Člověk se celý život učí žít podle svých představ a určitě
by neměl zapomínat, že je na tomto světě jenom na návštěvě…Baví mě
vymýšlet stále nové programy, nejen pro sebe, pro svou rodinu, ale i pro
přátele a kamarády. Jsem rád, že jsem trochu „nakazil“ i Jitku. Baví mě
také konzumovat speciality jiných národů jako nyní na Sardinii. Je to
součást mého života. Při jídle a pití se vytvářejí nejlepší přátelské styky.
Právě pro tyto zážitky jsem na světě rád a užívám si ho.
Ivan
44