Proti válce a globálnímu kaPitalismu | www.socsol.cz cena 30 Kč

Transkript

70
Proti válce a globálnímu kapitalismu | www.socsol.cz
cena 30 Kč | solidární cena 40 Kč | zaří 2012
Tiráž, obsah
Obsah
Vydává Socialistická Solidarita
za přispění kolektivu autorů
Registrační číslo Ministerstva kultury ČR: E 20370
Web: www.socsol.cz
E-mail: [email protected]
[email protected]
[email protected]
Šéfredaktor:
Lukáš Matoška
Redaktoři:
Dominik Forman, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr
Do tohoto čísla původními texty a překlady přispěli:
Barbora Čapinská, Dominik Forman, Marek Hrubec,
Karel Chlouba, Kateřina Krejčová, Vítězslav Lamač,
Štěpán Lohr, Lukáš Matoška, Jan Májíček, Luboš Olejár,
Martin Šaffek
Korektury:
Anna Zitová, Lukáš Matoška
Návrh obálky:
Dominik Forman
Grafika a sazba:
Václav Pajkrt
Prodejní místa časopisu:
Studentský klub K4 (Celetná 20, Praha 1-Staré Město) –
pondělí až pátek od 10 do 24 hod.,
sobota až neděle od 16 do 24 hod.
Divus (Bubenská 1, Praha 7) –
pondělí až sobota od 11 do 21 hod.
Kamenný obchod Fair&Bio (Sokolovská 29,
Praha 8-Karlín) – pondělí až pátek od 11 do 19 hod.
Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity
(Mariánské náměstí 1, Praha 1-Staré Město) – každý čtvrtek
od 16 do 17 hod.
SLOVO ÚVODEM:
Sedmdesáté číslo Solidarity
3
domácí:
Přednádraží: Lidé bez ceny
Hra barev v Praze: Průvod radosti, kreativity a sexuální svobody
Proč došlo k odvolání generálního ředitele dopravního podniku
Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání
4
6
6
7
Rozhovor:
Jak vyplnit politické vakuum? Protesty proti školské „reformě“,
krajní pravice a vyhlídky občanské alternativy v Maďarsku
8
Zahraniční:
Stávka horníků v JAR utopena v krvi
Odbory ve světě
Julian Assange musí čelit obvinění ze znásilnění, nikoli pomstě USA
10
11
12
Analýza:
Druhý nástup radikální levice
13
sTÁTNÍ KAPITALISMUS:
Státní kapitalismus a krize – úvod do problému
Bucharin o krizích ve státním kapitalismu
16
16
GLOSA:
Ideologická výuka dějepisu
17
Kultura:
Maďarský festival Bánkitó
Filmový tip: Ztracená země
18
18
Knihy:
Globální chudí: skrytí aktéři sociální změny
19
Měsíčník Solidarita je nevýdělečné periodikum; utržené
peníze z prodeje jsou investovány do nákladu následujícího
čísla. Náměty na články posílejte na redakční mail (vizte
výše). Solidarita je po ČR distribuována odběrateli; otázky
zájemců o předplatné či distribuci zodpovíme na informačním nebo redakčním mailu (výše).
Solidaritu čtu rád. Především proto, že
představuje jeden z mála alternativních
hlasů v našem opět zglajchšaltovaném
veřejném prostoru. A hlavně je to hlas,
který je kritický ke všem proudům.
Solidarita nešetří „ty naše“ jen proto, že
jsou nám bližší než ti, kteří představují
ideové soupeře.
Stanislav Štech, prorektor Univerzity Karlovy
2 | Solidarita | [email protected]
Slovo úvodem
Sedmdesáté číslo Solidarity
Pussy Riot po česku ve svatovítské katedrále nejen proti církevním restitucím – „Svatý Václave, vyžeň Duku s Nečasem!“
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
zářijové číslo tematicky poznamenalo hned několik událostí. Jestliže odsouzení ruské feministické kapely Pussy Riot přimělo ministra
zahraničí Karla Schwarzenberga k vyjádření „hlubokého znepokojení“,
masakr jihoafrických dělníků – který vyvolal mezinárodní projevy
solidarity a věnujeme mu samostatný článek – pana ministra z klidu
nevyvedl.
Blíží se podzim a společně s ním i říjnové krajské a senátní volby –
náměstí jsou intenzivněji okupována předvolebními stany. Českomoravský odborový svaz pracovníků školství, Herecká asociace, další
odborové svazy činné v kultuře, iniciativy ProAlt a Za svobodné vysoké
školy se rozhodly vytvořit protiváhu kampaním politických stran.
V rámci turné Za záchranu vzdělanosti a kultury se zastaví v 16 českých
městech, rozbijí petiční a debatní stany na 16 náměstích a vysokoškol-
ská iniciativa bude besedovat se studenty na 16 krajských středních
školách (program turné na zadní straně).
22. září proběhne v Praze na Karlově náměstí v pořadí již druhý Festival
za demisi vlády.
V číslech, která vycházela v posledním půlroce, jsme dvakrát věnovali
bližší pozornost otázce tzv. církevních restitucí. Počátkem září se uskutečnila další demonstrace proti restitucím. Vzhledem k tomu, že zákon
by se po odmítnutí senátory měl do dolní komory parlamentu teprve
vracet, k podstatě vládou prosazovaného majetkového vyrovnání
mezi státem a církvemi se ještě vrátíme formou analýzy v příštím čísle.
Vaše redakce
www.socsol.cz | Solidarita | 3
Domácí
Přednádraží: Lidé bez ceny
Karel Chlouba
Kanalizace nefunkční, domy nikdo neopravuje – takové je již řadu let ostravské Přednádraží. Město náhle začalo spěšně řešit
situaci tím, že nařídilo nájemníkům, aby se vystěhovali během jediného dne. Na své „záchranné misi“ se nebojí porušit lidská práva
a mezinárodní dohody. Obyvatelé se ale nevzdávají.
My se nevzdáme! (zdroj: Romea)
Přednádraží v Ostravě je lokalita stranou, která slouží již desítky let jako útočiště
pro chudé. V roce 2010 koupil zdejší domy
Oldřich Roztočil, aby je postupně opravoval a pronajímal. S opravami však nezačal,
protože kanalizace byla v katastrofálním
stavu a město ji odmítlo opravit. Spor o to,
zda za kanalizaci zodpovídá město, Roztočil
či Ostravské opravny a strojírny, s.r.o., stále
nebyl vyřešen.
místo, najdeme jen lidi stigmatizované
chudobou, kteří se od jiných lidí paradoxně
odlišují jen tím, že se přizpůsobili tomu, co
od nich společnost ve skutečnosti chce –
aby nepřekáželi a neobtěžovali. V chudobě
Proč to zašlo tak daleko?
K dnešnímu stavu kanalizace i budov to
směřovalo celá léta a úřady situaci ignorovaly, přesto mají tendenci svalovat veškerou vinu na nájemníky. Jak jinak, vždyť jsou
„nepřizpůsobiví“. Když se ale přeneseme
přes předsudky, které jsou s touto nálepkou spojeny, a vyrazíme na inkriminované
D ěti z Přednádraží čekají ve frontě na vodu
(zdroj: Romea)
Předplaťte si Solidaritu
uvízli už dávno, někteří se v ní i narodili.
Neznají jiný život, složitosti moderní doby
jim nejsou každodenní rutinou a všudypřítomné pověsti o ghettech jim okamžitě
zavírají každé dveře s vidinou začlenění do
společnosti.
Za všechny takové dveře zmiňme třeba
základní vzdělávání. Česká republika v roce
2007 prohrála spor u Evropského soudu pro
lidská práva s usnesením, že ČR porušila
právo romských dětí na vzdělání bez diskriminace. Přestože vláda svou chybu otevřeně
přiznala, počáteční snahy o nápravu odezněly s příchodem ministra Dobeše a jeho
poradce Bátory. Dnes se připravuje druhá
žaloba.
Jak by takoví lidé mohli přinutit město
či majitele k plnění svých náležitostí, to mi
opravdu není jasné. Zda plnili svou povinnost
platit nájem, nikoho vlastně ani nezajímá.
Přidejte se k SocSol
 Roční předplatné časopisu Solidarita za 480,- Kč
 Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách
 Půlroční předplatné časopisu Solidarita za 240,- Kč
 Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita
Jméno:
Jméno:
Adresa:
Adresa:
Telefon:
Telefon:
Předplatné se objednává standardně na předplatitelském mailu [email protected],
následně převážně převodem na účet, ale je možné jej objednat i poštou. V takovém případě
se peníze zasílají s tímto ústřižkem v obálce na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante,
160 41 Praha 6. V případě dotazů nebo problémů volejte na předplatitelskou linku 722 133 743.
E-mail:
Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita,
Poste restante, 160 41 Praha 6.
Domácí
V záři reflektorů
Co se změnilo, že se oko radnice zaměřilo na neviditelné? Proč má město zájem
naprosto bezprecedentně řešit situaci
právě nyní, není zcela zřejmé. Faktem je, že
v lokalitě má vzniknout soukromá vysoká
škola. Motivací může být snaha zatraktivnit
oblast pro další potenciální investory.
Takové procesy nejsou ničím výjimečným, člověk se ocitne ve spirále chudoby
a beznaděje – pokaždé, když stoupne cena
lokality, je posunut o kousek níž, až se
vytvoří podmínky pro vznik ghett podobných těm, které najdeme ve Šluknovském
výběžku. To ovšem těm, kteří k procesu přispěli, nevadí. Trpí pouze obyvatelé levných
lokalit, již jsou sami dost chudí. Svůj hněv
obvykle namíří proti novým „vetřelcům“,
a nikoli proti těm, kteří je vytlačili a na
původním místě si postavili malý ráj.
Sociální ubytovny – lichva a kriminalita
Právě tuto spirálovitou budoucnost
nabízí radní obyvatelům Přednádraží,
když je posílají do ubytoven, jejichž nájem
není ničím jiným než lichvou. Amnesty
International navíc upozorňuje, že taková
alternativa pro rodiny s dětmi porušuje
mezinárodní dohody, neboť je jednak
finančně neudržitelná a jednak prostředí
neumožňuje dětem minimální potřebný
rozvoj.
Obyvatelé jsou si toho, co by je čekalo,
dobře vědomi a odmítají z domů odejít. Namísto odchodu se pustili do oprav
vlastnoručně. V úsilí jim pomáhá občanské
sdružení Vzájemné soužití, v čele s předsedou Kumarem Vishwanathanem. Zajišťují
vyjednávání s radními a rovněž dohlížejí na
dodržování základních práv. Během problémů s dodávkami vody hradili náklady
na objednávky cisteren. Amnesty International rovněž dopisem upozornila primátora
na povinnost města tyto dodávky zajistit,
a to v naději, že mezinárodní úmluvy porušuje město pouze z nevědomosti. Místo
toho sociálnědemokratičtí radní osočili
pracovníky Vzájemného soužití z vyvolávání neposlušnosti. Zřejmě měli v úmyslu
nedostatku vody využít jako alternativy
k dosavadní neschopnosti získat soudní
nařízení k vystěhování silou. Dodávky vody
se podařilo obnovit a obyvatelé dostali
novou naději, že jejich boj nebude marný.
Majitel domů Roztočil je odhodlán podniknout právní kroky ke zrušení zákazu obývání alespoň některých jeho domů.
Situace není jen jednou nešťastnou
událostí – zároveň ilustruje cestu, po které
se z nedostatku práce můžeme dostat až
do ghetta. Politici nám stále předhazují, že
„nepřizpůsobiví“ čerpají naše peníze a že za
krizi jsou zodpovědní povaleči. Neřeknou
již, že práce není, protože politika úplné
zaměstnanosti jednoduše nepřináší nejvyšší profit privatizovaným podnikům, že
některé lidi se už prostě nevyplatí zaměstnávat. Mnoho osob je dnes dlouhodobě
nezaměstnaných, kam jejich cesta povede
v nejbližších letech?
Obracení hněvu na bezmocné není jen
energie vybitá do prázdna, ale i pozvánka
pro nový fašismus. Celá věc došla tak
daleko, že ani někteří kandidáti na prezidenta se neobávají sáhnout po vcelku
otevřeně fašistické rétorice. Uvědomme si,
kdo skutečně těží z těchto neštěstí. Nedovolají-li se Přednádražští svých práv nyní,
dovoláme se jich příště my?
Domácí
Hra barev v Praze: Průvod radosti, kreativity
a sexuální svobody
Martin Šaffek
18. srpna 2012 proběhl v Praze průvod Prague Pride. Měl za cíl propagovat osvobození sexuálních menšin. A časopis Solidarita u
toho nemohl chybět.
zdroj: Solidarita
I přes poměrně liberální postoje české
společnosti část veřejnosti a médií stále na
lesby, gaye, bisexuály a transsexuály v České
republice pohlíží skrz prsty. Tuto „část“ zosobňuje například konzervativní hlava státu se
svým odporem k „homosexualismu“ (což je
pojem Václava Klause).
Jasné NE! homofobním a netolerantním
postojům přišlo v neděli 18. srpna vyjádřit
několik tisíc lidí. A povedlo se jim to skutečně
na výbornou – navíc s hrdostí, kterou učinili
zadost názvu průvodu. Hrdostí lidí, kteří jsou
po světě více či méně diskriminováni, a tak
vycházejí do ulic, aby světu ukázali svou nádhernou jinakost.
Jak viditelná byla tato jinakost v oblečení
a maskách účastníků! Stříbrné paruky; růžové
třásně; polonazí mladíci v námořnických
čepicích… pohupující se do rytmu reprodukované hudby; veselí a tančící lidé, již mávají
z alegorických vozů ozdobených balónky
a všelijakými výtvory; barvy, až oči přechází.
A všude radost, sebevědomí, úsměvy. Muži
i ženy nosili vlastnoručně vyrobené transparenty a duhové vlajky všude. Atmosféru by
vyjádřil snad jen známý výrok rebelujících
studentů z Paříže roku 1968: „pod dlažbou
je pláž“.
Kontrast k duhovým lidem tvořili „šediváci“ – několik zarputilých postav v šedivých
košilích, které postávaly pod sochou sv.
Václava… jako tvrdá „y“, v ruce nenávistné
transparenty, na nichž stálo, že nás Ježíš
miluje, a proto nás „vyléčí“ z homosexuality
atp. Byli tu lidé ze sdružení D.O.S.T. a podobných ultrakonzervativních spolků. Podpořit
je přišel prezidentský kancléř Hájek, který
zde přednesl projev a dle kterého jsou
účastníci průvodu devianti. Ale dost o nich,
škoda slov.
Časopis Solidarita byl na akci přítomen.
Distribuovalo se srpnové číslo, tematicky
zaměřené právě na hnutí za práva sexuálních menšin, uvnitř slogan „Karel podporuje
Pride“.
Proč došlo k odvolání generálního ředitele
dopravního podniku
Luboš Olejár
Předseda základní organizace Odborového svazu dopravy (Odbory DP Praha) se vyjadřuje k odvolání generálního ředitele Dopravního
podniku hl. města Prahy Vladimíra Licha a přibližuje situaci v podniku.
Odbory i zaměstnanci plně respektují
odvolání pana Vladimíra Licha z funkce člena
představenstva DPP a z funkce generálního
ředitele společnosti.
Podle všech výtek Dozorčí rady DPP Vladimír Lich nesplnil vysoká očekávání, která
do něj byla vkládána. Naopak, docházelo k
destabilizaci společnosti. Řízení společnosti
bylo často chaotické, nekoncepční a mohlo
být oprávněně považováno za nekompetentní. Nebyly předloženy zásadní strategické
dokumenty pro další rozvoj dopravy. Došlo k
rozvratu komunikace mezi orgány podniku.
Proto odbory považují za zcela nepřípustné,
aby bylo ohroženo pojištění majetku společnosti. Považují za nepřípustné, aby docházelo
k porušování interních směrnic pro zadávání
veřejných zakázek.
Je třeba uvést, že došlo k porušení slibů
ze strany Vladimíra Licha, a to zejména tím, že
připravoval bez vědomí orgánů DP a odborových organizací privatizaci provozu autobusových linek. Dalším porušením slibu bylo
uzavření smlouvy s poradenskou firmou A. T.
KEARNEY, pro kterou dříve pracoval.
Došlo k netransparentnímu (bez souhlasu DR DPP) obsazení některých klíčových
manažerských pozic, v jednom případě
dokonce bankrotářem. Je nepřijatelné, aby
finance společnosti vedla osoba, která sama
neuspěla v podnikání.
Vladimír Lich byl dosazen do vedení
společnosti netransparentním způsobem
a za jeho činnost nese plnou odpovědnost
Domácí
současné vedení hlavního města Prahy.
Na základě toho odbory vyzvaly orgány
společnosti, aby došlo k vypsání otevřeného
transparentního výběrového řízení na obsazení postu generálního ředitele společnosti,
a to bez zásahů politické reprezentace hlavního města Prahy.
Odbory daly najevo, že jsou připraveny
využít svých zákonných práv v případě, že by
pokračovala destabilizace DPP a nekompe-
tentní politické zásahy do obsazování klíčových pozic v DPP. Složitá finanční situace DPP
žádá profesionální jednání ze strany zkušeného managementu, nikoli nekompetentní
pokusy poradců nebo bankrotářů.
Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání
Přinášíme nezkrácenou verzi prohlášení Českomoravského odborového svazu pracovníků školství a iniciativy Za svobodné vysoké
školy, z něhož vyšlo znění petice, kterou je možné podepsat na stáncích v rámci zářijového turné Za záchranu vzdělanosti a
kultury (program na zadní straně Solidarity).
Význam vzdělávání coby nejefektivnější investice do „lidského kapitálu“ slovně
uznává snad celá politická reprezentace
a beze zbytku všechny vlády se ve svých
programových prohlášeních zaříkávaly
„vzdělanostní společností“. Ani Nečasova
vláda není výjimkou, pokud jde o sliby
a vzletná slova. Skutečnost se však poukazováním na údajné chyby v komunikaci
a mediálními triky zamlžit nedá.
Regionální školství je dlouhodobě
podfinancované, přesto je zasahují další
a další vládou realizované rozpočtové
škrty. Objem prostředků na vzdělávání
pedagogů, učební pomůcky a další školní
potřeby je v letošním roce na pouhé třetině
oproti roku 2007. Vláda neplní svůj závazek
z programového prohlášení a neposiluje
objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky. Platy zaměstnanců ve
školství, navzdory tomu, že jsou podstatně
nižší než platy u srovnatelných kategorií
v jiných oborech, vykazují v posledních
letech sestupnou tendenci. Pro pedagogy
a nepedagogické pracovníky to neznamená jen ztrátu pracovní motivace, ale
mnohdy již i reálné sociální problémy.
Zaměstnanci jsou zařazováni do nižších
platových tříd a platových stupňů, jsou
jim odebírány nenárokové složky platu,
nezřídka dochází k evidentně protiprávním
postupům. Nekvalitně připravený návrh
reformy financování regionálního školství
byl v připomínkovém řízení podroben tvrdé
kritice, a představitelé místních samospráv
dokonce iniciovali petici s přiléhavým
názvem Za záchranu českého regionálního
školství.
Nedostatečné financování sužuje
i veřejné vysoké školství, které bojuje
o svou úroveň a přežití ve stávající dostupné
podobě. Ministr Dobeš představil záměry
zákonů, z nichž měla vyjít reforma vysokých
škol, spočívající v omezení akademických
svobod a v zavedení školného. To vedlo ke
vzniku iniciativy Za svobodné vysoké školy
a k Týdnu neklidu na vysokých školách.
Nový ministr takticky přejmenoval školné
na zápisné a stáhl první z kritizovaných
věcných záměrů. Vše nasvědčuje tomu,
že vláda hodlá vzdělávání „reformovat“
– rozumějme: přizpůsobovat tržním principům – novelizacemi stávajícího vysokoškolského zákona, což jedině posílí nešvary
dosavadního systému. Technické obory
jsou stále patrněji deformovány privátními
projekty aplikovaného výzkumu, zatímco
humanitním a uměleckým oborům hrozí
vzhledem k pesimistickým vyhlídkám ve
financování úplné vyhladovění. Avizované
zavedení finanční spoluúčasti v podobě
zápisného vysoké školy nespasí, připravované škrty totiž dopadnou i na ně. Zřízení
bankovních půjček pro studenty krytých
státem – v době stále nesamozřejmějšího
uplatnění absolventů na trhu práce a neexistence záruky, že budou schopni půjčky
splácet – slibuje další zadlužování veřejných
rozpočtů.
Úroveň vzdělanosti v naší zemi klesá. Ve
srovnání s jinými zeměmi čeští žáci a studenti se svými znalostmi a kompetencemi
prokazatelně propadají a situace se dále
zhoršuje. Školství neposkytuje nastupující
generaci dobré předpoklady pro budoucí
uplatnění. Časté střídání ministrů, rozporu-
Domácí, Rozhovor
plná a nekompetentní vyjádření ústavních
činitelů ke školství, problematická příprava
a realizace zásadních opatření ve vzdělávací
soustavě – nic z toho nesvědčí o tom, že by
vzdělávání v České republice bylo považo-
váno za prioritu. Nicméně zlepšení nepřijde
samo od sebe. Máme-li zájem na zvyšování
úrovně vzdělanosti, je nezbytné požadovat
vytvoření náležitých podmínek pro rozvoj
školství. Vláda i parlament by měly v tom
směru bez zbytečných odkladů jednat a již
během příprav státního rozpočtu na rok
2013 stanovit školství jako skutečnou prioritu.
Jak vyplnit politické vakuum? Protesty proti
školské „reformě“, krajní pravice a vyhlídky
občanské alternativy v Maďarsku
Čtyřiadvacetiletý aktivista a student sociologie Csaba Jelinek přibližuje změny Orbánovy vlády ve vzdělávání, které vzbudily
odpor vysokoškoláků a vedly ke vzniku studentské organizace. Zároveň jsme se ptali na vzestup krajní pravice, protiromský
rasismus a možnosti občanské protiváhy vůči neoliberalismu.
školského rozhodování a potažmo omezení
pravomocí akademických samospráv.
Dalším kontroverzním bodem reformy
je smlouva, kterou podepisují studenti na
veřejně financovaných školách. Začnete-li
studovat veřejnou vysokou školu, musíte
se zavázat k tomu, že až dokončíte studium,
budete dvakrát tak dlouhou dobu, po niž jste
studovali, pracovat v Maďarsku. V opačném
Csaba Jelinek
Vládní Fidész připravil v tichosti kontroverzní „reformu“ vysokého školství. Mohl
bys zmínit základní pilíře nové legislativy?
Ano, reforma byla připravována zákulisně. Poprvé ji prezentovala média loni
v květnu, nikoli ministerstvo nebo vláda. Indicie, které se objevily v tisku, svědčily o tom,
že se chystají převratné změny a jeden konkrétní zásah. Univerzita Matyáše Korvína jako
taková měla být uzavřena, namísto ní měla
vzniknout štíhlejší univerzita jen s vybranými
obory. Vláda tím chtěla zcela očividně oslabit
baštu občanské opozice v zemi.
Prostředky na vysokoškolské vzdělávání
se mají dále krátit každoročně o 23 miliard
forintů1 po dobu tří let. Paralelně se snižuje
počet míst na veřejných vysokých školách
o desetitisíce studentů. Díky tomu je v tuto
chvíli v Maďarsku např. pouze 200 míst pro
studenty práv, podobně pro studenty ekonomie, a to za situace, kdy se o tyto obory
uchází na tisíce lidí.
Součástí částečně již realizovaného plánu
je restrukturalizace financování veřejného
vysokého školství. Počínání univerzit má
napříště podléhat kontrole vlády, jež se týká
toho, na jaké projekty jsou školami vynakládány prostředky. Je to centralizace vysoko1 To znamená cca 2 miliardy korun každý rok.
Začnete-li studovat, musíte se zavázat
k tomu, že až dokončíte studium, budete
dvakrát tak dlouhou dobu, po niž jste studovali,
pracovat v Maďarsku.
případě jste povinni uhradit zpětně všechny
náklady spojené s vysokoškolským studiem.
A je zde také reforma primárního
a sekundárního vzdělávání. Zarážející je
tempo, s jakým všechny legislativní změny
procházejí, a nedostatek vyjednávání.2
Celá tato reforma prošla?
Nikoli celá. Zásadní pilíře reformy, jako
drastické škrty, omezování míst na školách
a studentská smlouva, už byly zavedeny.
Vláda nejdříve takticky vyrukovala s ještě
extrémnějšími návrhy, aby se následně
usnesla na tom, na čem měla principiální
zájem. Někteří akademičtí reprezentanti se
pak chvástali, že vyjednali výrazně lepší podmínky, než které zpočátku hrozily. Během
krátkého vyjednávání se studentskými uniemi, děkany a rektory vláda prokázala značnou obratnost a v zásadě postupovala podle
hesla rozděl a panuj.
Můžeš říct něco o vaší nedávno vzniklé
2Orbánova vláda má v parlamentu ústavní
většinu. O maďarské politické situaci při
příležitosti prosazení nové ústavy jsme psali v
lednovém čísle letošního roku (článek Maďarské
lekce k dispozici na www.socsol.cz).
studentské organizaci Hallgátoi Hálózat?
V prvních týdnech potom, co jsme se
o reformě dozvěděli, jsme byli opravdu
rozzlobení. Chtěli jsme proto jasně ukázat,
že odsuzujeme návrhy škrtů, studentské
smlouvy i omezování vysokoškolské demokracie. Nejdříve jsme uvažovali o festivalu
nebo o okupaci Korvínovy univerzity, symbolické oběti celé reformy: zůstat zde přes noc,
otevřít univerzitu pro veřejnost, zorganizovat program, ale to vše legálně. Vše vypadalo
dobře… až vpředvečer akce rektor univerzity
lakonicky ohlásil, že se celá věc zakazuje.
V reakci na to jsme uspořádali několik menších demonstrací a první studentské fórum.
Po prázdninách jsme začali vytvářet organizaci, která by spojovala studenty a pedagogy
rozdílných univerzit a pomohla vytvořit koalici proti takzvané reformě. Zprvu to nebylo
zrovna úspěšné. Nicméně podíleli jsme se na
několika demonstracích; např. díky odborářské demonstraci v říjnu, na níž vystoupil náš
řečník, o nás média začala frekventovaněji
psát.
Zlom nastal až v lednu během tradičního
vysokoškolského jarmarku s tisíci návštěvníky. Tehdy jsme s třicítkou nebo čtyřicítkou
aktivistů s pomocí techniky „humanmic“3 –
někdo něco řekne, ostatní sborem opakují –
způsobili takový skandál, že jsme se dostali
do masmédií. Od této chvíle začala organizace růst. Rozhodli jsme se pro další demonstraci, ta se konala v polovině února. Podařilo
se nám na ni zmobilizovat dvě tisícovky studentů, což sice není mnoho, ale je to stále
3„Humanmic“, tedy doslova lidský mikrofon – používá
americké hnutí Occupy Wall Street (a po jeho
vzoru hnutí Occupy v dalších zemích) namísto
reproduktorů, pokud na shromáždění nejsou
povoleny. Hnutí Occupy jsme se naposledy věnovali
v červencovém čísle v retrospektivním článku (text
Milníky hnutí Occupy Wall Street na www.socsol.cz).
Rozhovor
Studentská organizace
víc, než kolik kdy byly schopny mobilizovat
oficiální studentské reprezentace. Závěrem
zdařilé demonstrace jsme s několika stovkami studentů okupovali auditorium právnické fakulty v Budapešti, protože také na ni,
jak jsem zmiňoval, měla reforma dopadnout.
Proběhlo zde další improvizované fórum, kterého se účastnilo na tři sta lidí, jednali jsme
zároveň s vedením fakulty i univerzity. Za
několik hodin jsme vyšli s desetibodovým
manifestem, jenž se začal rychle šířit.
V březnu se konala demonstrace pořádaná organizací Milla,4 na níž jsme opět měli
řečníka. Na pozadí těchto událostí jsme vytrvale budovali organizaci, kontaktovali další
města a školy, a vytvořili tak fungující buňky,
které se schází a kooperují.
Jak Ty osobně rozumíš kontextu „reforem“, které realizuje Orbánova vláda?
Na jedné straně se Orbánova vláda
rétoricky ohání tím, že bojuje za svobodu
„národa“ proti neoliberálním institucím,
jako je Mezinárodní měnový fond, jenž de
facto kolonizuje Maďarsko, a na druhé straně
máme co dělat s čistě neoliberální politikou
vlády, kterou drží velmi silní oligarchové.
Byla zavedena rovná daň a pokračují škrty.
Podle svých slov se vláda snaží vytvářet pracovní místa, ve skutečnosti však dále roste
nezaměstnanost a prohlubují se nerovnosti
ve společnosti. Tyto reformy jsou výhradně
v zájmu buržoazie a zámožnějších vrstev.
A jak se k neoliberálním reformám staví
většina studentů?
Je třeba si uvědomit, že Orbánova vláda
se může nepřetržitě odvolávat na chyby
předchozích vlád, konkrétně na osmileté
sociálnědemokratické období. To neustále
rezonuje. Vláda předstírá, že vynalezla lék
na všechny chyby, které zapříčinili sociální
demokraté společně s liberály. Podařilo se jim
vytvořit prostředí, v němž pokud kritizujete
vládu, jste automaticky považováni za přívržence sociální demokracie. Těžko v takovém
klimatu znovu a znovu vysvětlovat, že nesouhlasíte-li s Orbánem, nepodporujete nutně
předchozího sociálnědemokratického pre-
4„Milla“, Jeden milion lidí za svobodu tisku –
iniciativa vznikla v prvním roce Orbánovy vlády,
kdy se masově protestovalo proti mediálním
opatřením (viz též článek Maďarské lekce).
miéra Ference Gyurcsányho.5 Je třeba trpělivě uvádět na pravou míru, že náš problém
představuje celá elita.
Jinak studenti reagují na danou politickou situaci v zásadě dvojím způsobem. První
skupina říká, že nemá zájem, protože tomu
nerozumí, nechce se zabývat špinavou politikou. Existuje zde rovnítko mezi politikou
a stranickou politikou… rozšířený nihilismus.
Druhá skupina je opravdu naštvaná, radikální, uvědomuje si, že situace se zhoršuje,
a dotýkají se jí škrty, které provozovala tato
i sociálnědemokratická vláda. Ale bohužel
máme velmi silnou subkulturu pravicového
radikalismu – disponuje periodiky, blogy,
vydává knihy, pořádá hudební festivaly – a je
poměrně snadné stát se její součástí.
Kolik studentů sympatizuje s krajně
pravicovým Jobbikem?
Těžko říct… záleží na fakultě. Strana byla
Levice nenabízí žádnou široce přijímanou interpretaci toho, co se ve
společnosti děje. Chybí relevantní protiváha vůči
populismu Jobbiku, který mluví o Romech a bezpečnosti
založena studenty a pedagogy katolické
a protestantské fakulty, zvláště pak zdejšími
studenty historie. Krom toho, byl to také
Jobbik, který dokázal využít excesů předchozí sociálnědemokratické vlády, a není
divu, že značná část nastupující generace
s ním sympatizuje.
Jaký je podle tebe potenciál Jobbiku
v budoucnosti? Může se stát nejsilnější opozicí v zemi a – pokud bychom byli pesimisty
– potažmo i vládní stranou?
Možná jsem příliš optimistou, ale řekl
bych, že Jobbik má své limity. Mají líbivé slogany, o tom žádná, ale paradoxně fakt, že se
dostali před dvěma lety do parlamentu, je
oslabuje – teď jsou součástí establishmentu.
Myslím, že dlouhodobě a bez poklesu preferencí svou specifickou mimoparlamentní
radikalitu udržovat nedokážou.
A co Národní garda, která má k Jobbiku
blízko?
Je to děsivé. Vztah mezi Národní gardou
a Jobbikem je těsný, velmi otevřeně spolupracují. Jeden poslanec dokonce vešel v gardovém stejnokroji do parlamentu… Fidész
je chápe jako konkurenci a snaží se vytvořit legislativu, která by pochodům Národní
gardy bránila. Nevím, zda úspěšně.
Síla gard spočívá na vesnicích a v men5Veřejnost popudily Gyurcsányho výroky, které
směřoval spolustraníkům, ale dostaly se do médií:
„Žádná evropská země neudělala něco tak pitomého
jako my“, „Evidentně jsme v minulém roce a půl […]
lhali“, „Maďarsko se podařilo udržet nad vodou jedině
díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém
hospodářství a stovkám podvodů“. Gyurcsány
těmito slovy ve skutečnosti ospravedlňoval další
neoliberální opatření, jež jeho vláda realizovala.
ších městech, ale fungují i v Budapešti. Jsou
vždy tam, kde se něco děje. Před půldruhým
rokem postihla město Ajka ekologická katastrofa, celá vesnice byla zamořena, asi 10 lidí
zemřelo – příslušníci gardy byli první u toho
a pomáhali, jak se dalo. Takovými akcemi
pochopitelně sbírají kladné body. Kdykoli
mluvím s podporovateli Jobbiku, uvědomuji
si, že vedle extrémních hesel se jich týkají
reálné problémy, jimiž se musí zabývat řada
občanů – měli bychom to mít na mysli.
Do médií čas od času pronikají zprávy
o smrtelných útocích na Romy, na nichž
s největší pravděpodobností participuje
právě Národní garda. Anticiganismus je
u vás dost silný…
Je to tak. Tady se otázka sociálního vyloučení pojímá téměř výhradně jako etnický
problém, nemluví se o sociálním problému,
o následcích chudoby. Agresivní útoky vůči
Romům jsou proto na pořadu dne, a to i kvůli
tomu, že levice nenabízí žádnou široce přijímanou interpretaci toho, co se ve společnosti
děje. Chybí relevantní protiváha vůči populismu Jobbiku, který mluví o Romech a bezpečnosti, a vysvětluje tím dokonce celou
krizovou situaci; relativně úspěšně apeluje,
že musíme bránit Maďarsko. Každopádně
řada nově vzniklých občanských hnutí se
dnes pokouší absenci levicového vysvětlení
situace řešit – poukazovat na neoliberalismus
a škrty, jež dopadají na společnost.
Je možné, že by právě z občanské společnosti vyrostla budoucí opozice vůči
vládě?
Realitou je politické vakuum na levici,
které se za poslední dva roky ukázalo v celé
své nádheře. Řada lidí je naštvaná na vládu,
parlament, politické strany. 45 % lidí se neúčastní voleb. Nicméně zažíváme malý politický rozbřesk. Za poslední dva roky vznikla
Milla, politická strana Čtvrtá republika, nové
odborové hnutí a další. Hlavní otázkou je, jak
a na jaké platformě vytvářet koalice.
Za další, levice musí reagovat na skutečnost, že převládající pojetí demokracie
je čistě formální, a nesmí oddělovat politiku
od ekonomiky, naopak musí problémy chápat komplexně. Liberálové, kteří tematizují
politická práva, mají svá omezení. Pracující
chudoba a nezaměstnaní neuslyší na slogany
o demokracii, protože nemají peníze na to,
aby zaplatili své účty.6 Rodící se hnutí, které
se soustředí na ekonomiku, je dosud velmi
6Maďarský marxistický filozof a někdejší disident
Gáspár M. Tamás vystihuje tuto konstelaci v
dění od 90. let: „Během dvou let, které jsem
strávil v maďarském parlamentě, se vypařily
dva miliony pracovních míst. […] Ekonomika se
netransformovala, ale destruovala. Nepřišli jsme
s novým kapitalismem, ale s černou dírou. Byla to
jedna z demonstrací destruktivního potenciálu
kapitalismu. […] Mezitím jsme my, elita na
vrcholu toho všeho, oslavovali triumf svobody,
otevřenosti, plurality, fantazie, radosti atd. Bylo
to lehkovážné a hluboce se za to dnes stydím.“
Rozhovor, Zahraničí
slabé, potřebuje si nejprve vytvořit instituci,
nebo alespoň subkulturu, což potrvá. Ale
docela dobře si dovedu představit, že do
příštích voleb vznikne na těchto základech
volební alternativa. Nadcházející dva roky
rozhodnou. Viděli jsme, že na politickém poli
se věci mění velmi rychle.
Plánujete se vy jako studentská organizace podílet na celosvětovém protestním
týdnu studentů v listopadu?
Nepochybně něco připravíme. Nicméně
nezapomínejme na to, že vedle toho, co nás
na mezinárodní úrovni spojuje, musíme překonávat i bariéry v podobě odlišných zkušeností daných zemí. Např. není snadné spojit
severoamerický odpor s východoevropským
– je zde rozdílná historie, a to především
minulost tzv. reálného socialismu, máme
jiné slovníky, které je třeba přibližovat. To
znamená, že nemůžeme úspěšně přenést
do našich zeměpisných šířek hnutí Occupy,
ale můžeme se z něj poučit. Ať tak či onak,
nejprve musíme vytvořit fungující platformu
na úrovni visegrádských zemí.
Rozhovor vedl a z angličtiny přeložil
Lukáš Matoška
Stávka horníků v JAR utopena v krvi
Barbora Čapinská
Ve čtvrtek 16. srpna 2012 jihoafrická policie zastřelila 34 a zranila dalších 78 stávkujících horníků z platinového dolu Marikana v
severozápadní provincii země poblíž Johanesburgu. Vlastníkem dolu je britská Lonmin, třetí největší platinová těžební společnost
na světě.
Tisíce horníků začaly stávku předchozí
pátek s cílem donutit společnost, aby jim
zdvojnásobila platy. Lonmin vystupňoval
napětí tím, že vyhlásil ultimatum, podle
kterého měli být propuštěni z práce ti, již se
nedostaví během 24 hodin na směnu. Vedení
firmy dokonce získalo soudní nařízení, aby
horníky k návratu přimělo. Mezitím provinční
komisař jihoafrické policie Zukiswa Mbombo
sdělil ve čtvrtek před masakrem médiím, že
jejich cílem je ukončit toho dne toto nelegální shromáždění s nasazením maximální
síly. Zhruba 3 000 horníků se sešlo na kopci
nedaleko dolu a odmítlo se vrátit do práce
za stávajících, otřesných podmínek. Policie
podpořte
nás
kopec ohradila ostnatým drátem a zaútočila
slzným plynem, světelně-zvukovými granáty
a vodním dělem, pronásledovala prchající
horníky na koních a v obrněných autech,
podle některých zdrojů byly přítomny i
vrtulníky. Během tohoto zmatku se skupina
horníků rozběhla směrem k vyčkávajícím
policistům vybaveným samopaly. Skupina
byla vyzbrojena pouze mačetami a klacky.
Následně bylo zatčeno ještě 259 lidí.
Stávkující horníci, z nichž většina obsluhuje mohutné sbíječky (tzv. rock-drillers),
patří mezi nejhůře vykořisťované dělníky
světa: pracují velice hluboko pod zemí
v nepředstavitelně těžkých a nebezpečných podmínkách za necelých 4 000 randů
měsíčně (zhruba 10 000 korun). Mnozí z nich
jsou přistěhovalci z Mozambiku a Svazijska,
posílají většinu svého výdělku svým rodinám
a jsou nuceni žít v chatrčích bez elektřiny a
vody.
K podobným masakrům došlo například v roce 1960 v Sharpeville a v roce 1976
v Sowetu, během doby tvrdého apartheidu.
18 let od jeho zrušení byla i tato represe podporována vládou – Africkým národním kon-
gresem (ANC) – a jejími hlavními spojenci,
Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP)
a Národním svazem horníků (NUM). NUM,
který v dole Marikana zastupuje asi třetinu
zaměstnanců, již několik let nebyl schopen
prosadit zvýšení platů a nabádal horníky,
aby se vrátili do práce. Dokonce aktivně
spolupracoval s vládou a managementem
společnosti na prolomení stávky, která byla
zorganizována konkurenční odštěpenou
Asociací odborů horníků a stavbařů (AMCU),
do které vstoupili horníci rozhořčení nečinností NUM. Podle některých údajů zastupuje
AMCU v dole Marikana asi třetinu pracujících
(zhruba 7 000 lidí). V celonárodním měřítku
má AMCU již 30 000 členů. Za celým incidentem se tedy skrývá konkurenční boj mezi
NUM a AMCU. Několik dní před samotným
krveprolitím došlo mezi členy obou odborů
i k násilnostem, během kterých bylo zabito
10 lidí, včetně dvou policistů, dvou členů
ochranky a údajně tří členů NUM.
Jak NUM, tak i vládnoucí ANC obhajují
tuto řež. Stalinistická SACP vyjádřila potěšení
z obdivuhodné práce policistů. Mluvčí NUM
sdělil médiím, že „policie nemůže jen nečinně
Účast v nejrůznějších kampaních, vydávání publikací, organizování debat,
zkrátka veškerá naše činnost stojí na dobrovolnosti. Nevyhneme se ale nákladům na tisk, propagaci, cestovné atd. Pomozte nám získat prostředky, abychom mohli vydat více letáků proti rasismu, natisknout více transparentů na
příští protivládní demonstraci nebo pozvat zajímavé řečníky na některou z dalších debat. Za všechny příspěvky moc děkujeme.
číslo účtu: 2100245047/2010
Zahraniční
přihlížet, zatímco je naše země držena jako
rukojmí kriminálníky“. Generální tajemník
NUM, Frans Baleni, prohlásil, že „policie byla
trpělivá, ale horníci byli extrémně ozbrojeni
nebezpečnými zbraněmi“. Jihoafrický prezident Jacob Zuma (ANC) sice vyjádřil úděs
nad tak nesmyslným násilím a vydal rozhodnutí vyšetřit tuto událost, neopomněl však
dodat, že on sám dal pokyny policii k použití
všech prostředků k získání kontroly nad situací a k potrestání strůjců násilí. Samozřejmě,
násilníky nemyslel policii, ale stávkující horníky. Federace odborových svazů COSATU,
jejímž členem NUM je, představuje významnou oporu vlády ANC, která chrání zájmy
těžebních společností a zahraničního i domácího kapitálu. COSATU ve svém prohlášení
vyzvalo horníky, aby zachovali maximální
disciplínu a podpořilo NUM v jeho snahách
vyřešit celou situaci. Jasně se v něm postavilo na stranu vlády, když odmítlo incident
interpretovat protivládně a z násilí obvinilo
odštěpené odbory, tedy AMCU. Prezidentka
Národní policie, Mangwashi Victoria Phiyega, obvinila stávkující z vyvolávání násilí a
rovněž uvedla, že bylo mezi nimi nalezeno
6 střelných zbraní. Odmítla uznat, že podle
videozáznamu horníci střelbu nijak nevyprovokovali.
Horníci však nepřestali stávkovat ani po
této hrůzné události a nadále požadují 300%
nárůst mzdy. Jsou odhodlaní zabránit tomu,
aby společnost najala nové horníky. Hned
následující den se konala demonstrace žen
požadující konec násilí proti jejich mužům a
synům. V sobotu 18. srpna se konala masová
demonstrace horníků a jejich rodin. Celý
následující týden prezident Zuma vyhlásil
týdnem národního smutku, místo činu však
navštívil až ve středu 22. srpna. Stávkující horníci jsou i nadále nuceni k návratu do práce
– zatím se vrátila zhruba třetina. Surově je
také zacházeno s horníky, kteří byli během
masakru zatčeni a jsou obviněni například
z vraždy, veřejného násilí a krádeže. Nebyli
předvedeni před soud během 48 hodin, jak
vyžaduje zákon; soud prodloužil tuto dobu
na 7 dní, údajně aby mohlo proběhnout
vyšetřování celé události. Žádný z policistů,
který se podílel na krveprolití, však obviněn
nebyl. Stávky se mezitím rozšířily i do dolů
jiných společností a motivovaní horníci
požadují stejný nárůst mezd jako v Marikaně.
Podstatné však je, že horníci již nevyjednávají
prostřednictvím odborů, ale sami za sebe.
Nepokoje v těžebních oblastech jsou
doprovázeny sociálními nepokoji v chudých městských čtvrtích kvůli neschopnosti
vlády zajistit odpovídající úroveň bydlení,
dodávku elektřiny a vody a kanalizaci. Jeden
a půl týdne trvaly protesty v západní části
Kapského města, během kterých byli zabiti
čtyři lidé. Nepokoje přímo souvisejí se světovou ekonomickou krizí – v JAR, která je ekonomicky závislá na Evropě, stoupla oficiální
nezaměstnanost na 25 %, neoficiální zdroje
pak uvádějí až 40 %. Perspektiva růstu je
pouhých 2,7 %, přitom pro vyřešení nezaměstnanosti je potřeba alespoň 7 %. Mezitím hodnota majetku 100 nejbohatších lidí
JAR v loňském roce stoupla o 62 %, zatímco
polovina obyvatel JAR (zhruba 25 milionů
lidí) spadá pod hranici chudoby.
Odbory ve světě
Pracující z různých koutů světa čelí útlaku a vykořisťování. Řada z nich si to však nenechává líbit a staví se na odpor. Důvody jejich
boje se různí, stejně jako podmínky, v nichž se ocitají. Spojuje je však snaha zachovat si lidskou důstojnost a odpovídající životní
podmínky. Překládáme zde pouhý výběr z obrovského množství odborářských kampaní, které v současné době ve světě probíhají.
Masakr jihoafrických horníků, pracujících pro britskou těžební společnost Lonmin
(této tragické události jsme věnovali samostatný článek v tomto vydání Solidarity),
vyvolal projevy solidarity v různých zemích
světa. Největší protest proběhl před sídlem
samotného Lonminu v Londýně a před
tamní ambasádou JAR, menší skupiny lidí,
solidarizující se zavražděnými, zraněnými a
stíhanými horníky, se však sešly například
i v Irsku, Rakousku, Německu nebo Izraeli.
O poznání méně razantně, přesto však
velmi brutálně si počínala i policie v Paraguayi při potlačování stávky zaměstnanců
tamního ministerstva financí 20. srpna.
Několik stovek ministerských úředníků
požadovalo zejména zvýšení mzdy ze současného 1,6násobku minimální mzdy na
1,8násobek. Setkali se však s policejními
obušky, slzným plynem a gumovými projektily. Ukazuje se tak, že nová pravicová vláda,
která se ujala moci v Paraguayi po státním
převratu v červnu tohoto roku, hodlá tvrdě
potlačovat i ty nejmírnější požadavky pracujících.
O tom, že vlídná rétorika může být následována agresivními činy, se v současnosti
přesvědčují zaměstnanci firmy Siemens
v americkém státě Maryland, kteří chtěli
vstoupit do velkého odborového svazu United Steelworkers, sdružujícího na 850 tisíc
zaměstnanců z celé Severní Ameriky. Vedení
firmy se totiž před nedávnem opětovně
zavázalo k dodržování zaměstnaneckých
práv, definovaných Mezinárodní organizací
práce (ILO) a takzvanou Iniciativou globální
soudržnosti OSN, která mimo jiné zakazuje
nucenou práci, diskriminaci a zaměstnávání
dětí, stanovuje minimální věk pracovníků a
zaručuje svobodu sdružování v odborech
a právo na kolektivní vyjednávání. Avšak
realita je navzdory tomuto gestu zcela jiná.
V již zmíněném Marylandu si vedení firmy
vzápětí najalo elitního právníka, ostříleného
veterána protiodborářských kampaní Kena
Cannona, který se chlubí „čtyřicetiletou praxí
v pomáhání firmám zůstat bez odborů“.
Cannonova činnost spočívá v širokém
spektru zastrašování, v šikaně a špehování
odborových aktivistů s cílem jejich zastrašení či diskreditace. Zaměstnanci Siemensu
se však nevzdávají a bojují. Jejich kampaň
můžete podpořit i vy na: www.labourstartcampaigns.net/show_campaign.cgi?c=1546
V roce 2003 prohlásil šéf tzv. Prozatímní koaliční správy Iráku Paul Bremer,
že „demokracie nefungují, dokud nestojí
Zahraniční
na základech silné občanské společnosti,
která chrání člověka před hrubou státní
mocí.“ O tom, jak si američtí okupanti Iráku
a současná kolaborantská vláda představují
občanskou společnost, svědčí i postavení
odborových organizací. Ty byly ve veřejném
sektoru, tj. prakticky v celém ropném průmyslu a celkově více než 80 % celonárodní
výroby, zakázány již roku 1987, tedy ještě za
vlády Saddáma Husajna. Po svržení diktátora však k žádné změně nedošlo a odbory
zůstávají nelegální. Neochota současné
irácké vlády povolit existenci odborů je
vyvolána mimo jiné obavou, že by se odboráři mohli účinně postavit jejím plánům na
rozsáhlou privatizaci zbylého státního ropného průmyslu. Přesto se však objevila řada
odvážných lidí, kteří se navzdory zákazu
začali organizovat. Těsně po svržení starého
režimu tak například vznikla odborová organizace v jihoirácké Basře, ve městě později
nechvalně proslulém sektářským násilím.
Tato organizace však proti náboženské
nenávisti aktivně vystupovala a vybízela ke
spolupráci i řady rozdílných politických skupin. Do roku 2005 narostl počet jejích členů
na 23 tisíc. Více se o iráckém ropném průmyslu a odborech můžete dočíst v nové knize
britského investigativního novináře Grega
Muttitta, nazvané „Fuel on the Fire: Oil and
Politics in Occupied Iraq“.
Z www.LabourStart.org vybírá Štěpán Lohr
Julian Assange musí čelit obvinění ze
znásilnění, nikoli pomstě USA
Tom Walker
Julian Assange, zakladatel WikiLeaks, který se uchýlil pod ochranu ekvádorského velvyslanectví v Londýně, se v neděli 19. srpna
objevil na balkoně velvyslanectví a pronesl projev. Ve svém projevu až zesměšňoval britskou policii, která se ho na půdě velvyslanectví
nemůže zmocnit.
Mimo jiné hovořil o případu Bradleyho
Manninga, amerického vojáka obviněného
z vyzrazení státního tajemství. „Pokud Bradley Manning skutečně udělal to, z čeho je
obviněn, pak je to hrdina. Je příkladem pro
nás pro všechny a je to jeden z nejvýznamnějších politických vězňů na světě,“ řekl
Assange. A má naprostou pravdu.
Aniž by byl souzen, strávil 24letý Bradley více než 800 dnů za mřížemi vojenské
věznice. Většinu času byl držen v samovazbě, kde trávil 23 až 24 hodin denně. Byl
mu přitom odepřen jak oděv, tak přikrývka
na noc.
David House, který svého přítele ve
vězení navštívil, vypráví. „Bradleyho je při
chůzi slyšet na dálku, neboť je spoután
řetězy. Řetězy má na nohou, zatímco kolem
pasu je svázán koženým pásem. Spoutané
má také ruce, takže jimi nemůže volně
pohybovat.“
Bradley čelí 22 obviněním, včetně obvinění z „napomáhání nepříteli“. To je přesně
to, co chce americký stát učinit všem nepohodlným lidem, mezi které patří i Julian
Assange, jehož webové stránky WikiLeaks
zveřejnily americké válečné zločiny.
Nicméně, případ Assange je mnohem
problematičtější než ten Manningův.
Assangeovy udělil azyl Ekvádor, aby zabránil jeho vydání do Švédska, kde mu hrozí
zatčení a výslech kvůli obvinění ze sexuálního útoku a znásilnění dvou žen. Assange
však říká, že se obává vydání do USA.
Assange a někteří z jeho příznivců
odmítají vzít obvinění ze znásilnění vážně.
I jeho právníci zastávají konspirační teorii,
podle níž je celý případ se znásilněním
vykonstruovaný. Ekvádorský ministr zahraničí Ricardo Patino pak označil obvinění,
zcela nevhodně, za „legrační“.
Britské úřady však rozhodně nejsou v
pozici, aby mohly jiným dělat kázání. Právě
před několika dny vyšlo najevo, že policejní
jednotce Safír, zabývající se případy se znásilněním, prudce klesá počet hlášených
případů, neboť v očích obětí ztrácí tato
jednotka důvěru.
Pokud by šlo opravdu jen o znásilnění,
pak by tento případ policie ignorovala,
stejně jako to dělá obvykle. Místo toho
jsme však svědky situace, kdy britský ministr zahraničí, člen Konzervativní strany
William Hague, vyhrožuje ignorováním
mezinárodního práva a útokem na velvyslanectví.
Uvedl, že by Británie mohla použít
zvláštní zákon, jímž by ekvádorskému velvyslanectví zrušila diplomatický status,
aby mohlo být následně přepadeno policií. Je zcela zřejmé, že ve hře je něco úplně
jiného. A tím je WikiLeaks.
Assange a jeho organizace opakovaně
tahala amerického tygra za ocas. Informace
o válce v Afghánistánu, video „Collateral
Murder“ či diplomatické depeše a záznamy
rozhovorů, to vše dokázalo imperiální velmoci pořádně rozhněvat.
Víme, že Assange čelí tajnému obvinění
v USA a že proti WikiLeaks byla svolána
Velká porota. Toto obvinění bylo odhaleno
díky úniku informací z americké firmy Stratfor a nepřímo to dosvědčila i řada účastníků Velké poroty.
Vydání z Británie je možné, ale obtížné,
jak ukazuje případ údajného počítačového
hackera Garyho McKinnona. Podobných
příkladů ze Švédska je ještě mnohem více.
Pro USA by bylo obrovským vítězstvím, kdyby se jim podařilo dostat Juliana Assange do vězení stejně tak jako
Bradleyho Manninga. Nemůžeme proto
dovolit, aby se tak stalo.
To neznamená, že by mělo být bagatelizováno obvinění ze znásilnění. Pokud by
však švédským orgánům skutečně šlo jen
o vyšetření tohoto obvinění, stačilo by, aby
poskytly záruku, že Assange nebude vydán
do USA. Tím by se snadno uvolnila cesta k
vyšetření těchto obvinění.
Ze Socialist Worker přeložil Vítězslav Lamač
Analýza
Druhý nástup radikální levice
Alex Callinicos
Současná ekonomická krize přinesla zásadní změnu politického spektra v mnoha evropských zemích a mimo jiné i nárůst radikální
levice. O tom, jaké výzvy čekají nejen na řeckou Syrizu, píše Alex Callinicos na stránkách časopisu „International Socialism“.
Téměř pět let po svém začátku nejeví
ekonomická krize žádný náznak toho, že by
se vyřešila sama. Naopak, v Evropě získává
mnohem zhoubnější podobu tím, jak se
eurozóna sune k určitému momentu pravdy.
Pomalá katastrofa v Evropě ohrožuje chronicky slabé oživení v USA. Je to součástí globálního poklesu, protože čínské ekonomice,
která v roce 2009 byla hlavním motorem
oživení, dochází dech. Deník Financial Times
přinesl v polovině června tuto zprávu:
„Brookings Tiger index [který má sledovat globální hospodářské oživení] ukazuje,
že světový růst se po počátečním rychlém
vzpamatování z ekonomické krize v letech
2008–2009 zastavil. Růst v USA zpomaluje,
většina Evropy je v recesi, výhled čínského
růstu oslabil, reformní proces v Indii se zastavil a další velké rozvíjející se ekonomiky dramaticky zpomalily.”1
To, co se děje, se dá analyzovat na třech
úrovních. První a bezprostřední se soustředí
na Řecko. Zde je na prvním místě politika:
uspíší lidový odpor proti stranám podporujícím Memorandum o porozumění mezi
Řeckem a trýzniteli jeho lidu (tzv. trojkou
Evropské centrální banky, Evropské komise
a Mezinárodního měnového fondu) vystoupení nebo vyloučení Řecka z eurozóny?
Většina komentátorů se shoduje na tom, že
úspěch Nové demokracie, hlavní pravicové
strany v Řecku, která jen těsně ve volbách
17. června předstihla Syrizu (Koalici radikální
levice), přinesl jen trochu času navíc.
O tom ale více později; ekonomie řecké
agonie je hlavně o dopadu „Grexitu“2 a o tom,
1Giles, Chris, 2012, “Global Recovery Has
Stalled Again”, Financial Times (17 June),
www.ft.com/cms/s/0/fb7b2ab8-b88211e1-a2d6-00144feabdc0.html
2„Grexit“ je složenina dvou anglických slov Greek
(řecký) a exit (východ) používaná pro vystoupení/
vyloučení Řecka z eurozóny – pozn. překladatele.
zda se nákaza rozšíří i do dalších zranitelných
států eurozóny: v první linii je dnes Španělsko.
To nás přivádí k druhé úrovni analýzy. Krize
v eurozóně je specifickou evropskou formou,
kterou na sebe vzalo splasknutí finanční bubliny, jež nastalo v rozvinutém kapitalismu
v polovině minulé dekády. Součástí oné bubliny byla obrovská vlna bankovních půjček,
která financovala sérii spekulativních boomů,
často se soustředících kolem trhu s nemovitostmi.
Ale tento proces se po krachu v roce 2008
obrátil.
Zatímco americké, britské a japonské
banky si držely své podíly na globálních bankovních investicích, podíl těch evropských
klesal. Tento pokles odráží jednak ztráty
z poloviny nultých let a jednak obavy, jaké
další ztráty je čekají kvůli půjčkám takzvaně
periferním ekonomikám eurozóny. Jak jsme
opakovaně říkali, ona „záchrana“ Řecka, Irska
a Portugalska byla vždy jen o záchraně evropských bank, které toho tolik napůjčovaly jak
veřejným, tak soukromým věřitelům v těchto
zemích. Mechanismus, který dotlačil tyto
země do náručí „trojky“, spočívá v navyšování úroků z vládních dluhů, které v důsledku
recese a nákladů na první finanční injekce
bankám vystoupaly do neudržitelných výšin.
Radikální levice: druhý nádech
Jeden z důvodů, proč by se krize
v eurozóně mohla stát nezvladatelnou, nemá
nic společného se strukturálními kontradikcemi. Zcela jednoduše, úsporná opatření
vytvářejí politický zpětný náraz. Viditelné to
bylo na konci jara a začátku léta 2012 v po
sobě jdoucích politických otřesech. Nejjasněji pak ve vítězství francouzské Socialistické
strany (PS) v prezidentských a parlamentních
volbách a v úžasném postupu, který zaznamenala Syriza v řeckých volbách v květnu
a červnu.
Ve všech zemích můžeme sledovat
podobný vzorec: střed se ztenčuje a rozvíjí
se polarizace nalevo a napravo. K největšímu ztenčení středu došlo v Řecku, kde se
dvěma největším stranám řeckého kapitalismu posledních desetiletí (Nové demokracii
a Pasoku) smrskla volební podpora na třetinu. Výsledky Syrizy na úrovni 27 % se dají
srovnat jen s italskou Komunistickou stranou v době její největší slávy v 70. letech.
Polarizace ale není jen ve prospěch
radiální levice, ale také extrémní pravice –
na jedné straně Front de gauche (Levicová
fronta) a na druhé Národní fronta (FN) ve
Francii, Syriza a Chrysi Avgi (Zlatý úsvit)
v Řecku, Socialistická strana a Wildersova
PVV (Strana svobody) v Holandsku.
Nárůst politické polarizace v Evropě
svádí ke stereotypnímu pojímání historie
a opakování představy, že ekonomická krize
napomáhá fašismu k vítězství. Ve skutečnosti ovšem byla 30. léta obdobím obrovských třídních bitev, a to především v letech
1934 až 1936. Jejich porážka – zejména díky
politice lidové fronty, kterou prosazovala
Komunistická internacionála – umožnila
vítězství fašismu na kontinentě.
Opětovný nástup radikální levice je
novým prvkem v dnešní situaci, a proto si
zasluhuje soustředěnou pozornost.
Mezi koncem 90. let a polovinou nultých let se v Evropě zrodila řada formací
radikální levice, které se snažily zpochybnit
sociální liberalismus mainstreamové sociální demokracie. Ale s ústupem hnutí proti
neoliberální globalizaci a válce proti terorismu v roce 2005 utrpěly tyto formace řadu
nezdarů, které si často způsobily samy.3
Nyní to vypadá, že nabírají nový dech.
3Callinicos, Alex, 2008, “Where is the Radical
Left Going?”, International Socialism 120
(autumn), www.isj.org.uk/?id=484
Socialistický kruh
sdružení pro levicovou teorii
www.sok.bz
Analýza
Alex Callinicos
Tento proces ale není všude stejný. Die
Linke, která byla poslední roky asi nejznámější stranou radikální levice v Evropě,
utrpěla v květnových volbách v Severním
Porýní-Vestfálsku vážnou porážku a přišla o všechny své poslance. Rifondazione
Comunista se smrskla na marginální sílu
poté, co se účastnila katastrofální středolevé vlády v letech 2004–2006. Dvě další
starší formace, Levicový blok v Portugalsku
a Rudozelená aliance v Dánsku, jsou pořád
ve hře, ačkoli se parlamentní zastoupení
Levicového bloku po posledních volbách
zmenšilo na polovinu. A v Británii vrátil
George Gallowey v doplňovacích volbách
v Bradford West s velkou slávou stranu
Respect zpátky do hry.
Noví průkopníci, Front de gauche
a Syriza, tento obecný vzorec potvrzují. Obě
jsou to koalice, jejichž voličstvo je zakořeněno v komplexní historii levice jejich
zemí. Front de gauche spojuje Francouzskou komunistickou stranu (PCF) s Parti de
gauche Jean-Luc Mélenchona, která je levicovým odtržencem od Socialistické strany
(PS), s podporou radikálně levicových skupin a alterglobalizačních aktivistů. Hlavní
silou uvnitř Syrizy je strana Synaspismos,
která v sobě spojuje většinu z rozdílných
prvků eurokomunistické tradice v Řecku,
ale její spojenci zahrnují různé radikálně
levicové organizace maoistického a trockistického ražení.
Povaha reformismu
Je možné generalizovat politiku těchto
formací? Už jsem se o to dříve pokusil takto:
„Pokud bychom trochu zjednodušovali,
jde v podstatě o variantu levicového reformismu… Není nic překvapivého, že levicově reformistické strany útočí na úsporná
opatření. Vyplňují prostor, který zde po
svém posunu doprava zanechala mainst-
reamová sociální demokracie. Strany jako
labouristé a francouzští socialisté se nyní
nazývají „sociálně liberální“, protože přijímají neoliberalismus.
Postavy jako Mélenchon ve Francii,
Alexis Cipras ze Syrizy a George Galloway
v Británii jsou schopni oslovit tradiční sociálnědemokratické voliče tím, že zformulují
jejich vztek dobře známým reformistickým
jazykem. Ed Miliband (New Labour) a François Hollande (PS) se snaží překalibrovat
poselství svých stran tak, aby našly cestu
k onomu vzteku. Nicméně jejich neochota
vzdát se sociálního liberalismu nenechává
pro levici mnoho prostoru.“4
Tato charakteristika reformismu zabránila některým kritikům zachytit novost formací jako Syriza a Front de gauche a roli,
kterou v nich hrála revoluční levice. Za
těmito námitkami se může skrývat hlubší
selhání snahy pochopit povahu reformismu.
V revoluční levici se stalo běžným ztotožňovat reformismus s mainstreamovou
sociální demokracií a tvrdit, že její kapitulace před neoliberalismem z ní udělala čistě
buržoazní formaci bez jakéhokoli spojení
s hnutím pracujících. To je dvojí chyba.
Zaprvé, reformismus nemůže být položen na roveň určitému souboru politických
stran. Vzniká ze strukturální tendence omezovat boje pracujících na boj za zlepšení
uvnitř stávajícího sytému. Tato tendence
dává vzniknout odborářské byrokracii, tedy
specifické vrstvě placených představitelů,
jejichž funkcí je vyjednávání podmínek, za
nichž se mají pracující více či méně zdráhavě
přizpůsobit kapitalismu; jejich vliv uvnitř
odborového hnutí posiluje sklony k tomu,
aby se ekonomický třídní boj držel zpátky.
Sociálně demokratické strany vznikly jako
politický výraz odborové byrokracie. Jenže
tato skrytá tendence může existovat, i když
chybí sociálně demokratická strana: fakt, že
demokraté jsou stejně kapitalistická strana
jako republikáni, neznamená, že v USA neexistuje reformismus.
Zadruhé, sociálně liberální strany se
musejí ještě zbavit svého svazku s hnutím
pracujících. Toto spojení se sice oslabilo,
když PS, labouristé a jim podobné strany
zakotvily v buržoazní politické sféře čím dál
více ovládané korporátními médii a financemi, ale stále existuje a umožňuje těmto
stranám posunout se doleva a znovu si
vybudovat svou lidovou základnu. Naposledy to byla schopnost zkorumpované
a zjevně skomírající francouzské Socialistické strany (PS) porazit Sarkozyho a vyhrát
prezidentské a celostátní volby poprvé od
roku 1988; jindy zase vítězství německé
4Callinicos, Alex, 2012b, “The Politics of Europe’s
Rising Left”,Socialist Worker (19 May), www.
socialistworker.co.uk/art.php?id=28461
Sociální demokracie (SPD), která byla před
pár lety pod silným tlakem Die Linke.
Vzmach sociální demokracie ale nemusí
oslabit radikální levici. Vývoj sociálního liberalismu je klíčový pro schopnosti nových
stran oslovit voliče z řad pracujících, kteří
jsou znechuceni zradou svých starých stran.
V mnoha případech jsou lídři radikální levice
naprosto čitelní v tom, co dělají. Galloway
uštědřil Labour Party tvrdou porážku tím, že
se prohlašoval za „skutečnou Labour“. Oskar
Lafontaine, nejdynamičtější postava v Die
Linke, neměl nejmenší potřebu skrývat, že
tento projekt má za cíl obnovit německou
sociální demokracii na levicovějším základě
s cílem donutit nakonec SPD ke koalici za
podmínek stanovených Die Linke. Mélenchon otevřeně utvářel svou strategii podle
vzoru Die Linke. To znamená, že je mnohem
méně ochotný rozjímat o účasti v koalici
vedené PS, než je tomu u Komunistické
strany Francie (PCF), jejíž činnost v parlamentu i zastupitelstvech obcí je silně závislá
na podpoře Socialistické strany. Ale to je
kvůli tomu, že Mélenchon hraje delší hru,
než které jsou nyní schopni prodejní aparátčíci francouzského komunismu, a nikoli
proto, že by odmítl reformismus.
Nové strany radikální levice mechanicky
neopakují vzorec, podle něhož vznikla klasická sociální demokracie. Nemají ten luxus
postupné, organické akumulace sil, které
bylo dopřáno Labour Party nebo SPD na
konci 19. a začátku 20. století. Jejich vztah
k odborové byrokracii se značně liší. A organizovaní revolucionáři jsou často schopni
objevit prostor, ve kterém mohou působit,
a někdy i pomoci nové formace založit.
Řecko: reformisté a revolucionáři
V takové situaci si samozřejmě musíme
položit otázku, jak se revoluční levice má
vztahovat k radikálně levicovým stranám.
Největší debatu vyvolal případ Řecka. Syriza
patří do proudu toho, co je v relativních
pojmech největší radikální levice v Evropě.
Dva další proudy jsou reprezentovány Komunistickou stranou Řecka (KKE), historicky
nejmocnější organizovanou silou hnutí pracujících, a stranou Antarsya (Fronta antikapitalistické levice), která je koalicí revolučně
levicových skupin, z nichž nejvýznamnější
je Nový levicový proud (NAR) a Socialistická
dělnická strana (SEK), sesterská organizace
britské SWP (a české Socialistické Solidarity
– pozn. překladatele).
Syriza a Cipras nejsou jen nástroji
lidového odmítnutí stran prosazujících
„Memorandum“; stali se ztělesněním nadějí
mezinárodní levice. To je velmi těžké břímě.
Politické zemětřesení, které dvoje řecké
volby přinesly, je určováno dvěma fundamentálními faktory. Zaprvé, Řecko trpí
ekonomickou krizí v rozsahu té z 30. let,
Analýza
která způsobila neuvěřitelné lidské utrpení.
Zadruhé, dochází k masivnímu odmítnutí
starých stran (Nová demokracie těží z toho,
že sjednotila pravici proti hrozbě ztělesňované Syrizou). A v neposlední řadě jsou to
intenzivní třídní bitvy, které Řecko zakouší od
revolty mládeže v roce 2008 – 17 generálních
stávek za poslední dva roky, všeobecná radikalizace v bojích na pracovištích, která jsou
často okupována. To vše přivedlo Syrizu do
první linie řecké politiky.
Základní směr jejího programu je odmítnutí logiky úsporných opatření. Program
však zároveň obsahuje zásadní protimluvy.
Hlavní ekonomický mluvčí strany Jannis Dragasakis píše:
„My nechceme opustit euro, ale také
nemůžeme souhlasit s pokračováním politiky, která neposkytuje žádné záruky, že naše
společnost a naše země přežijí. Syriza nabízí
Řekům a také ostatním Evropanům jedinou
pragmatickou volbu, která se sestává z nové,
upřímné a závazné dohody s institucemi
a Evropany, takové, která nám umožní dosáhnout tří cílů.
Zaprvé, ulevit lidem, kteří trpí následkem
krize. Zadruhé, provést stabilizaci a nastartovat růst. A zatřetí, zavést program radikálních
reforem a transformací, skrze něž přivedeme
naši zemi zpět k evropské budoucnosti
a mezinárodní dělbě práce.“5
Změny, které Syriza plánuje, chce vyjednávat s EU. To zahrnuje odepsání značné části
dluhů a pozastavení plateb z úroků v návaznosti na ekonomický růst.
Očividným problémem tohoto postupu
je fakt, že neoliberalismus je pevně vpleten do struktury eurozóny (zejména skrze
omezení vládních půjček a mocí ECB), ale
navíc hlavní síly uvnitř měnové unie jsou
rozhodnuty institucionalizovat škrty jako
permanentní a na celoevropském základě.
Jak ukazuje vedoucí představitel Antarsye Panagiotis Sotiris „výsledkem je to, že
levice slibuje zachránit společnost a rozejít
se s úspornými opatřeními, aniž by se vypořádala se samotným mechanismem, který
vedl k současné sociální devastaci. Takováto pozice se samozřejmě zdá realistická:
změna politiky v konturách dané situace.
Nicméně jak realistické je předpokládat, že
půjčené prostředky a finanční injekce, které
byly poskytnuty za podmínky extrémních
úsporných opatření a „strukturálního přizpůsobení“ budou k dispozici, pokud bude
opuštěna politika škrtů?“6
Ještě před červnovými volbami psal
významný marxistický ekonom Costas Lapa5Dragaskis, Yiannis, 2012, “The Crisis in Greece:
The Economic Programme of Syriza-EKM”, Global
Research website (12 June),www.globalresearch.
ca/index.php?context=va&aid=31378
6Sotiris, Panagiotis, 2012, “Greece: The
Impossibility of Realism”,www.thepressproject.
net/detailsen.php?id=21258
vitsas, že „Syriza bude mít jasně na výběr.
Může opustit předvolební postoje a účastnit se vlády, která přijme podmínky „trojky“.
To by byla katastrofa jak pro Syrizu, tak pro
celou zemi. Bankrotu a odchodu (z eurozóny
– pozn. překladatele) bychom se nakonec
stejně nevyhnuli a politicky by z toho těžila
fašistická pravice.
Nebo může Syriza odmítnout participovat ve vládě kompromisů a použít všechny
politické nástroje, aby podpořila svůj program. Pokud by se toto stalo, vznikne brzy
veliké napětí mezi Řeckem a jádrovými
zeměmi EU, a nakonec může být Řecko mimo
měnovou unii.“7
Syriza se tak stává součástí táhnoucí se
bitvy, která téměř jistě povede k výsledkům
jdoucím za hranice cílů, jež si nyní klade.
Zdálo by se, že samotná logika třídního
boje povede vládu Syrizy správným směrem.
Ale historie nás učí, že tato logika je vyjádřena hrou politických sil a neexistuje absolutně nic, co by mohlo vyloučit, že tato hra
povede naprosto mimo revoluční perspektivu.
Pokud má tedy Syriza ve vládě prosazovat opatření proti škrtům, bude potřebovat velice silný tlak zdola. Jednak aby byla
udržena na správné cestě, a jednak aby
byla ochráněna proti divoké reakci řeckého
a evropského kapitálu. Ale boj, obzvláště
s tak vysokými sázkami, se prostě neodehrává jen tak. Záleží na uvědomělém jednání
organizovaných politických aktérů.
které dokáže přinést ekonomickou, sociální a politickou stabilitu naší zemi,“ nedá
se to vysvětlit jen jako chlácholení. Odráží
to logiku převzetí vlády v kapitalistickém
státu.8 Samozřejmě, třídní polarizace může
dosáhnout bodu, kdy se reformistická vláda
ocitne v přímé konfrontaci s kapitálem, jak
se to stalo vládě Lidové jednoty za Salvadora Allendeho v Chile na počátku 70. let.
Ale tento příklad, a zejména způsob, jakým
se Lidová jednota snažila bránit sebeorganizaci pracujících a armády v měsících před
zářijovým převratem roku 1973, podtrhuje,
jako by bylo hloupé předpokládat, že Syriza
to přes všechny své nedostatky sama od
sebe zvládne.9
Začtvrté, je proto nezbytné, aby revoluční socialisté, kteří chápou nezbytnost
rozhodné konfrontace mezi hnutím pracujících a kapitálem, měli nezávislou organizaci.
To není to samé jako politika abstraktních
sektářských odsudků nevyhnutelné zrady
reformistů. Jde o pouhé uznání tvrdé reality
třídního boje, když trváme na tom, že revolucionáři se musejí organizovat, aby pomohli
vyvážit nesmírnou moc, kterou kapitál disponuje vůči reformistickým vládám a stranám.
Je však klíčové, aby se tak nedělo způsobem, který by je izoloval od hnutí, jež okolo
radikálně levicových stran začala vznikat.
Naopak, revolucionáři se musí silně identifikovat s těmito hnutími a pracovat na jejich
úspěchu.
A co Řecko? Organizace tvořící Antarsyi spojují aktivisty, kteří hráli významnou
roli jak v hnutí studentů, tak pracujících.
Jejich spojení značně posílilo jejich schopnost ovlivnit výbušné sociální boje, které
v posledních letech vznikly. Úvaha těchto
organizací je taková, že přidružení k Syrize by
značně omezilo jejich schopnost samostatně
jednat. Účast ve volbách jim poskytla příležitost nabídnout koherentnější program než
ten, který nabízeli Cipras a Dragasakis, program, který se soustředil na odmítnutí dluhů,
znárodnění bank a opuštění eurozóny.10
Ale politické rozdíly patří k provádění
politiky jednotné fronty. Aktivisté Anarsye
bojují bok po boku s aktivisty Syrizy a KKE
proti „trojce“ a její vládě Nové demokracie. To
je koherentní a realistický přístup. To se může
ukázat jako chyba. Revolucionáři jsou jen lidé
a dělají spoustu chyb. Ale dogmatická jistota,
se kterou je jejich postoj odmítán, je směšná.
Být připraveni na velké změny
Co plyne z této analýzy? Zaprvé, oživení
radikální levice je vítaným vývojem, který
nabízí v buržoazní politické aréně alternativu
nejen k úsporným opatřením mainstreamových stran, ale také k fašistické pravici. Ale,
zadruhé, radikálně levicové strany nejsou
mimo prostředí klasického hnutí pracujících.
Nezopakují historii nebo struktury tradiční
sociální demokracie, ale také nepřekonaly
opozici mezi reformou a revolucí. Představují
zvláštní druh reformismu, utvářený vývojem
sociálního liberalismu, oslabováním hnutí
pracujících a také potenciálním vlivem revoluční levice.
Zatřetí, tyto formace patří do variant
levicového reformismu a jejich politická
trajektorie bude jen těžko pouze odrážet
rovnoběžník sociálních a politických sil.
Čím budou úspěšnější, tím větší tlak na ně
bude, aby se chovaly „odpovědně“, tj. jako Redakčně kráceno. Z angličtiny přeložil
zodpovědní správci kapitalismu. Proto když Jan Májíček
Cipras psal do Financial Times, že „Syriza je
jediným politickým hnutím v dnešním Řecku, 8Tsipras, Alex, “I Will Keep Greece in the Eurozone”,
7Lapavitsas, Costas, 2012, “Costas Lapavitsas Answers
Your Questions on Greece and the Eurozone
Crisis”, Guardian (13 June),www.guardian.co.uk/
world/greek-election-blog-2012/2012/jun/13/
costas-lapavitsas-greece-eurozone-crisis
Financial Times(12 June), www.ft.com/cms/
s/0/4c44a296-b3b3-11e1-a3db-00144feabdc0.html
9Gonzalez, Mike, 1984, “The Coup in Chile and
the Left”,International Socialism 22 (winter).
10Callinicos, Alex, 2010b, “Austerity
Politics”, International Socialism 128
(autumn), www.isj.org.uk/?id=678
sTÁTNÍ KAPITALISMUS
Tony Cliff:
Státní kapitalismus a krize – úvod do problému
Kniha Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa, která poprvé vyšla roku 1947, je první ucelenou marxistickou analýzou
tzv. komunistického režimu. Práce se zaměřuje především na stalinistický režim ve 30. a 40. letech. Autor v ní přesvědčivě
ukazuje, že ruská byrokracie je vládnoucí třídou, jež hraje stejnou úlohu jako buržoazie v tradičních kapitalistických zemích,
a stalinistický režim je proto třeba chápat jako zvláštní, státně byrokratickou formu kapitalismu. Dílo je aktuální i dnes,
nabízí totiž pádnou odpověď na primitivní antikomunismus, který propaguje většina masmédií. Kniha je překládána na
pokračování pro Solidaritu; předcházející kapitoly jsou k dispozici na www.socsol.cz.
Státní kapitalismus a krize –
úvod do problému
Je zřejmé, že některé z příčin krize z nadvýroby, jež působí v tradičním kapitalismu,
nemohou v systému státního kapitalismu
existovat. Eliminován může být například
vliv obchodníků. A to nejen ve státním kapitalismu, kde samostatní obchodníci vůbec
neexistují, ale i v soukromýchch podnicích,
které prodávají zákazníkům své výrobky
přímo prostřednictvím vlastních obchodních sítí.
Stejně tak může být eliminován i negativní vliv úvěrů, a to tak, že budou všechny
platby probíhat v hotovosti. Ve státním kapitalismu přestává úroková míra přispívat k
výkyvům v tempu výroby. Tím, že stát vlastní
veškerý kapitál, jsou peníze užívány stejným
způsobem, jako kdyby každý podnik využíval jen svůj vlastní kapitál.
Disproporce mezi jednotlivými ekonomickými odvětvími zde rovněž nepůsobí
jako spouštěcí mechanismus krize. Ačkoli
může docházet k chybným investicím, skutečnost, že stát plánuje výrobu i poptávku,
jakoukoli vážnou disproporci vylučuje.
Navíc tím, že stát řídí veškerý průmysl,
zde nedochází k žádnému kumulativnímu
poklesu cen a míry zisku, jenž by se šířil z
jednoho sektoru hospodářství do druhého.
Důsledkem nadvýroby v jednom sektoru
je pouze pokles produkce daného druhu
zboží. Během dalšího výrobního cyklu dojde
v tomto sektoru ke snížení výrobních kapacit, čímž se znovu obnoví rovnováha.
Všechny tyto faktory zde přestávají
působit, avšak samozřejmě jen za předpokladu, že je ekonomika státního kapitalismu
soběstačná. Pokud by státně kapitalistická
ekonomika vyráběla pro světový trh a přijímala od ostatních zemí úvěry, pak by tyto
faktory působily i na ni.
Jak je to však se základním dilematem,
jemuž čelí tradiční kapitalismus? Jak může
být dosaženo vysoké míry zisku a současně
realizace vzniklé nadhodnoty? Může kapitál
dosáhnout rychlé akumulace, aniž by zničil
trh, který sám vytváří?
Tradiční kapitalismus dokáže tento
problém dočasně vyřešit, a to ve fázi konjunktury. Tehdy vede vysoká míra zisku k
rychlé akumulaci, během které dochází k
prudkému nárůstu výroby výrobních prostředků v poměru k výrobě spotřebního
zboží. Tím může být velká část nadhodnoty realizována v továrních budovách, ve
strojích, nástrojích ap. Vyrábí se tedy pro
potřeby výroby samotné. (To je samo o
sobě dostatečným vysvětlením, proč podspotřeba mas nevede k permanentní krizi
a proč předchází každé expanzi výroby za
kapitalismu).
Pokud by kapitalismus dokázal učinit z
dočasné konjunktury konjunkturu permanentní, pak by k žádné nadvýrobě nedocházelo. Může státní kapitalismus tohoto
cíle dosáhnout? Může zajistit vysokou míru
zisku, vysokou míru akumulace a vysokou
úroveň výroby aniž by odstranil antagonistický způsob distribuce, vedoucí k chudobě
a omezené spotřebě mas?
za investiční spotřebou, rovněž roste.
Navzdory podspotřebě mas k žádné krizi
nedochází, neboť poptávka jednotlivých
výrobních odvětví po dalších produktech,
stejně jako poptávka dělníků, stabilně roste.
(Namísto anarchické kapitalistické výroby
se zde uplatňuje racionální plán.)“
„Pokud dojde při plánování výroby
k chybě, nerealizovaná nadhodnota se
uchová ve formě zásob a provedou se
odpovídající korekce ve výrobě. Pokud je
nesprávně naplánována spotřeba dělníků,
nadbytečné zboží může být mezi ně rozděleno, nebo zničeno. Stejně snadno se vyřeší
také odchylka ve výrobě luxusního zboží. Z
tohoto důvodu zde nedochází k žádnému
druhu krize z nadvýroby.“
„Spotřeba kapitalistů je hybnou silou
výroby a výrobního plánu. Proto zde nedochází ani k žádnému zvlášť rychlému rozvoji
výroby (je zde jen malý počet kapitalistů).“
Bucharinova slova o „zvlášť rychlém
rozvoji výroby“ jsou zde poněkud zavádějící. Nejenže se výroba nebude dostatečně
rychle rozvíjet, ale rozvoj se bude v porovnání s ohromnými výrobními kapacitami
tradičních kapitalistických ekonomik zpomalovat. Bude zde docházet k virtuální
stagnaci.
Je zajímavé, že Marx spojoval stagnaci
a zkostnatělou byrokratickou strukturu s
poklesem počtu kapitalistů až na pouhou
hrstku. „Míra zisku,“ píše, „to je relativní přírůstek kapitálu. Nade všechno je důležitá
hlavně pro všechny nové výhonky kapitálu,
jež si hledají své místo na slunci.
Jakmile se však začne všechen kapitál
slévat do rukou několika velkých kapitalistů, pro něž představuje nově uchvácený
kapitál kompenzaci za nízkou míru zisku,
uhasne tím i životní oheň kapitalismu. Celá
kapitalistická ekonomika se tak stane zkostnatělou a těžkopádnou strukturou.“
Jediným marxistickým ekonomem,
který se věnoval teoretickému problému
krizí z nadvýroby v rámci státněkapitalistické ekonomiky, byl Bucharin. Ve své
rozpravě o teorii akumulace od Rosy
Luxemburgové přichází mimo jiné s otázkou, jakým způsobem by ve státním kapitalismu probíhala rozšířená reprodukce. Dále
se zabývá tím, zda by ve státním kapitalismu docházelo ke krizím z nadvýroby. Píše:
„Je v takovýchto podmínkách akumulace vůbec možná? Samozřejmě. Konstantní kapitál roste, pokud roste investiční
spotřeba kapitalistů. Dochází k budování
nových průmyslových odvětví, jež reagují
na rostoucí potřeby ekonomického růstu.
Spotřeba dělníků, ačkoli silně pokulhává Z angličtiny překládá Vítězslav Lamač
Glosa
Ideologická výuka dějepisu
Dominik Forman
Doba takzvaného reálného socialismu se vyznačovala manipulací s historickými fakty a překrucováním výkladu dějin. Podle apologetů
současného systému se prý nyní vyskytujeme v oáze svobody a demokracie, která se vyznačuje kritickým přístupem k faktům
a nemanipulovaným výkladem historie. Nejrozšířenější středoškolské učebnice dějepisu však svědčí o něčem jiném.
Každý má svaté právo vyjádřit svůj postoj
vůči světu, respektive vybírat z nepřeberného
množství jeho výkladů dle své libovůle, říká se.
Podíváme-li se blíže na výklad novodobých dějin do učebnice pro střední školy, zjistíme následující: nejenže nepředkládá fakta
neutrálním způsobem, nýbrž dokonce v těch
zásadních momentech dějin, kdy se emancipační boj dostává na hlavní scénu světových událostí jako jejich hnací síla, se snaží
takřka hystericky zpochybnit a odmítnout
tyto pokusy o sebeosvobození třídy pracujících způsobem nevědeckým, zavádějícím
a manipulativním.
Předkládá nám např. boj o uspořádání
světa, kdy na jedné straně stojí americký
prezident Woodrow Wilson jako ztělesnění
svobody, demokracie, humanistických ide-
álů a spravedlivé společnosti, na druhé straně
pak bolševická zrůda Lenin, tyran a diktátor,
fanaticky propadlý utopistické vizi, která je
však pouhou zástěrkou pro uchvácení moci
do jeho vlastních rukou.
„Americký president Woodrow Wilson […]
hájil ideály svobodné demokratické společnosti amerického typu. […] Také Vladimír Iljič
Lenin hovořil o míru. Svoje revoluční představy
ale těsně svázal s válkou. Vyhlásil totiž heslo
‚přeměny války imperialistické ve válku občanskou‘, která měla otevřít cestu k násilnému převzetí politické moci. K uchopení moci a potom
k jejímu užívání ve jménu takzvané diktatury
proletariátu (ve skutečnosti šlo o diktaturu
nad proletariátem a celou společností) měly
podle Lenina posloužit jakékoliv prostředky.
Ospravedlňoval použití ‚revolučního teroru‘,
jenž měl přispět k vytvoření komunistické společnosti hojnosti a dostatku, kde každý bude
odměňován podle svých potřeb. Brzy se ukázalo, že tento primitivní, ale svůdný ideál svého
naplnění nedojde. Bolševické revoluce v dalších
zemích nezvítězily. Přesto trvalo téměř celé století, než se jasně prokázalo, že původního Leninova cíle nebylo a nemohlo být dosaženo. Ve
stopě dějin zůstaly jen bezohledné prostředky
(politické procesy, hromadné vraždy, tábory
nucených prací, porušování lidských práv a svobod), používané ve jménu falešného cíle.“1
Z této perspektivy je tedy středoškolským studentům ilustrována situace revolučního vzplanutí v Evropě. Dvěma mlhavými
odstavci, předpojatě, zavádějícím způsobem,
nepokrytě kategorizována na dobré (americké) a špatné (bolševické), zúžena na charak-
teristiku jediné osobnosti se snahou vykreslit
ji jako despotu usilujícího o moc. Nic víc se
nedozvíme. Ani o proklamovaném americkém ráji (finanční krize velkokapitálu, hladomor, nezaměstnanost, organizovaný zločin,
americký šovinismus a rasismus, imperiální
politika a násilné intervence do zemí Latinské
Ameriky, brutální potlačování dělnických stávek), ani o potenciálu revolučního vzplanutí
v západních evropských zemích, které budilo
naději, že celospolečenská změna k racionálnějšímu a spravedlivějšímu uspořádání je na
dosah ruky. Veškerá pozornost je pro jistotu
odvedena na Rusko a brutální bezohlednost
vítězů revoluce. O bílém teroru kontrarevolučních protivníků – kupodivu – ani slovo.
Ony revoluční pokusy jsou prezentovány
jako prostředek manipulativní zvůle několika
samozvaných vůdců, bolševiků, nikoli jako
důsledky kapitalistických principů výroby,
bezuzdného vykořisťování pracujících a akumulace kapitálu v rukou buržoazie. Zřejmě
proto, že takový stav je údajně „svobodnou
demokratickou společností amerického typu“.
V podstatě je zde předkládán falešný obraz
historického vývoje, který byl žel stržen na
scestí primitivními despoty od svého ideálního, přirozeného, „demokratického“ (tzn.
kapitalistického) průběhu.
Vzhledem k tomu, že metoda popisu
těchto dějinných momentů je nepokrytě
ideologicky kontaminovaná, nás nemůže
překvapit ani teoretická nepoctivost vůči
pojmu „komunismus“, který je vhozen s fašismem a nacismem do stejného pytle s cedulí
„totalitarismus“.2 Na to, že je tento princip
1Kuklík J., Kuklík J.: Dějepis pro
gymnázia 4. Praha 2005, str. 8.
2Kuklík J., Kuklík J.: Dějepis pro
gymnázia 4. Praha 2005, str.: 26
a
nyní n idarita
TV Sol
Glosa, Kultura
využíván ze strachu vládnoucích vrstev před
silným emancipačním potenciálem v tomto
pojmu, který je tak a priori dehonestován,
jsme si už zvykli. Komunismus a fašismus jsou
prý totožné totalitní režimy, které se pouze
na oko jeví jako protikladné. Společné je jim
údajně odstranění samých základů politické
demokracie.3
Proč není možné srovnávat komunismus s fašismem a nacismem, logicky vyplývá
z podstaty obsahu, který vyjadřují. Srovnávána
však ve skutečnosti není teorie, jež se za pojmy
skrývá, nýbrž charakteristika fungování dvou
zemí, které se s danými pojmy samovolně
3Tamtéž.
ztotožňují, totiž Třetí říše a Sovětského svazu.
Zatímco o nacistickém Německu můžeme
prohlásit, že jeho teorie odpovídala skutečnosti fungování země, o Sovětském svazu toto
říci nelze. Proletářská revoluce si totiž nutně
vyžaduje globální charakter, avšak zvítězila
pouze v jedné zemi. Sovětský svaz se proto
ve své rané existenci nacházel v podmínkách
(vojenská intervence a podpora kontrarevoluce ze strany kapitalistických zemí, obchodní
embargo, neuznání státu na mezinárodním
poli, průmyslová zaostalost), které zvrátily
revoluční cíle v jejich pravý opak a země začala
vykazovat charakter státního kapitalismu (teorii státního kapitalismu věnujeme v Solidaritě
pozornost). O tomto rozporu učebnice mlčí
a ztotožňuje komunismus s tím, co se za něj
samozvaně vydávalo.
Je tedy nadmíru úctyhodné, že učebnice
hlásá ideál v přítomnosti plurality názorů na
svět,4 ovšem sama svou falešnou a zastírající metodou šanci na výběr neposkytuje.
Můžeme si sami udělat obraz o tom, jakým
účelovým způsobem se dnes přistupuje
k výkladu určitých dějinných etap a skrze
jakou ideologii jsou tyto úseky historie předkládány studentům středních škol.
Autor je studentem Pedagogické fakulty UK
4Tamtéž.
Maďarský festival Bánkitó
Dominik Forman, Lukáš Matoška
Aktivisté iniciativy Za svobodné vysoké byli na konci července pozváni na maďarský hudební, divadelní a kulturní festival Bánkitó.
„Byli jsme požádáni organizátory, abychom v rámci kulturního festivalu uspořádali
několik seminářů, přidali jsme pár divadelních vystoupení. Festival, který zaštiťují židovská občanská sdružení, má spíše rekreační
ráz, vlivem překotných politických událostí
za poslední dobu se však výrazně politizoval,“
přibližuje studentský aktivista Csaba Jelinek,
s nímž jsme připravili rozhovor do tohoto
čísla, festival, který se pravidelně koná ve
vesnici Bánk vzdálené pár desítek kilometrů
na sever od maďarské metropole.
Aktivisté iniciativy Za svobodné vysoké
školy se zúčastnili mezinárodního workshopu
o studentských a jiných protestech v Evropě,
a sice společně s kolegy ze Spojených států,
Bulharska, Chorvatska, Itálie, Rumunska
a hostitelského Maďarska. Tématem byla
situace studijních podmínek ve výše zmi-
ňovaných zemích, zavádění neoliberálních
mechanismů do chodu nejen vysokých
škol, ale i ostatních společenských institucí.
Zejména diskutovány byly možnosti odporu
proti neoliberálním tendencím, možnosti
spolupráce s odbory nebo québecké studentské protesty, které nastartovaly celospolečenské hnutí.
Význam workshopu spočíval ve výměně
mezinárodních zkušeností v rámci studentského boje za svobodnou, na trhu nezávislou
akademickou půdu. Problémy spojené s vysokoškolským vzděláváním, s nimiž se potýkají
téměř všechny evropské země, spadají do
jednotného globálního konceptu, který v
Evropě nastartoval tzv. boloňský proces a
který má ve všech zemích víceméně stejný
cíl: pozvolnou privatizaci veřejného vysokého
školství. Omezení akademické samosprávy,
zavádění školného, jež se skokově zvyšuje,
rušení oborů, které nejsou rentabilní, měření
excelentnosti a světovosti z úzkých hledisek
tendenčních žebříčků, s tím úzce souvisí.
Inspirativní jsou zkušenosti maďarských
kolegů v oblasti dlouhodobého sdružování
studentů – podařilo se jim uskupení s původními rysy iniciativy rozvinout ve stabilnější
organizace, jež se časem mohou podobat na
Západě běžným studentským asociacím. Za
úspěšným příkladem mobilizace studentů
v Québecu proti navyšování školného stojí
ve skutečnosti letitá tradice studentských
organizací, které mají charakter odborů. Ve
středoevropském prostoru cítíme absenci
podobných struktur velmi palčivě – je třeba
začínat s mobilizací studentů proti danému
návrhu legislativy či proti podfinancování
sektoru vždy od píky.
Filmový tip: Ztracená země
Kateřina Krejčová
Redakce Solidarity se rozhodla do kulturní rubriky napříště zařazovat také upoutávky na vybrané filmy. Tentokrát přinášíme recenzi
filmového dokumentu-eseje, který je věnován opomíjenému tématu Západní Sahary a boji místních obyvatel za nezávislost.
Belgičan Pierre-Yves Vanderweerd natočil většinu svých předchozích filmů v Africe
– v Mauritánii (The Years Without News), v
Súdánu (Closed District) a v Západní Sahaře
(The Dormants) – a vrací se k ní také v nejnovějším filmu Lost Land / Ztracená země.
Území bývalé Španělské Sahary, strategická
oblast bohatá na fosfáty, která se po neúspěšném procesu dekolonizace v 70. letech
ocitla pod marockou nadvládou, dodnes
marně usiluje o nezávislost. Aktivisté jsou
pronásledováni, demonstrace potlačovány,
tisíce Saharawinců zmizely z Maročany okupovaných území beze stopy, lidé jsou mučeni
a vražděni za nezájmu mezinárodního společenství a tichého souhlasu mocností, jež
mají v posledním nedekolonizovaném africkém regionu strategické zájmy a Maroko v
tomto čtyřicet let trvajícím nerovném sporu
dlouhodobě vojensky a finančně podporují.
Pierre-Yves Vanderweerd nechává na
ploše 74 minut zaznít sedm individuálních
výpovědí. Svůj příběh vyprávějí Saharawinci
žijící v pouštních uprchlických táborech,
které utečencům poskytlo Alžírsko jako azyl,
již od roku 1976, rebelové z povstaleckého
hnutí Polisário, rodinní příslušníci unesených
a zavražděných aktivistů a účastníci demonstrací ve městech kontrolovaných Maročany, čelící každodennímu pronásledování
Kultura, knihy
a policejní brutalitě. Detaily mlčících tváří,
těl, rukou a stínů prostupují statické celky
krajiny, nehostinné pouště a ruiny vesnic
zničených marockou armádou. Zvuk a obraz
jsou důsledně asynchronní, vzpomínající a
vyprávějící postavy, náhodně vybrané v
uprchlických táborech a natáčené během
prvního setkání bez možnosti svou výpověď
zopakovat či upravit, jako by poslouchaly
samy sebe. Pohrávají si s rukama, odpočívají,
vybavují si čtyřicet let starý příběh, působí
spíše jako archetypální obrazy. Nenaříkají,
neobviňují, ale věcně popisují svůj vztah ke
krajině, kterou museli opustit.
Film je strukturován podle klíče pozvolného přibližování se k El Hisam – 2400 km
dlouhé zdi, kterou vybudovalo Maroko v
roce 1989. Zeď rozděluje teritorium obývané Saharawinci na okupovanou oblast a
území kontrolované frontou Polisário. Snímek se tak stává meditací o tom, co je asi
na druhé straně zdi, jak vypadají důvěrně
známá místa dnes a co se stalo s lidmi, kteří
beze stopy zmizeli. Do černobílých záběrů
natáčených na Super 8mm film jsou místy
vloženy krátké, několikavteřinové barevné
vzpomínkové sekvence. Významnou složkou filmu je zvuková stopa, vytvořená z
velké části z autentických zvuků pouště,
které byly zpětně pouštěny z reproduktorů
ve skleněných koulích a hranolech a znovu
nahrávány – výsostně politické téma je tak
artikulováno nenásilně, neexplicitně, fyzické
gesto natáčení malou ruční 8mm kamerou
je podle slov režiséra přímou extenzí jeho
pocitů tváří v tvář Západní Sahaře. Černobílý film, ale také anonymita postav, které
jako by vystupovaly z davu 160 000 uprch-
líků, jejichž příběh nikdo nechce slyšet,
posouvá snímek do roviny obecné a aktuální výpovědi o národech, jež marně bojují
za nezávislost. Ztracenou zemi Pierre-Yves
Vanderweerda tak současně můžeme číst
jako výpověď o Palestincích, Kurdech nebo
Bascích.
TERRITOIRE PERDU (Ztracená země) / 74
minutes / Super 8 / Color & Black-and-White
/ 2011, Belgie 2011 75‘, režie: Pierre-Yves Vanderweerd
Film je ke zhlédnutí na internetu zde: http://
dafilms.cz/film/8209-lost-land/
Oficiální stránky filmu Ztracená země:
http://www.territoireperdu.com/1-categorie-11762339.html
Globální chudí: skrytí aktéři sociální změny
Marek Hrubec
Stovky milionů osob převážně v Africe a Asii bojují doslova o přežití, další stovky miliónů usilují o přežívání v podmínkách chudoby.
Proč je jejich hlas ignorován? Proč se v systému globálního kapitalismu zatím nestal součástí bojů za sociální změny?
Ukázka z nové knihy: Marek Hrubec, Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální
společnosti a politiky. Praha, prosinec 2011.
Soudobý vliv transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí
a jejich ekonomických a politických partnerů
v národních státech vyvolává reakce zneuznaných. Ty mají různou podobu: odpor chudých v rozvojových zemích globálního Jihu,
nepokoje nezaměstnaných, demonstrace
odborářů a vykořisťovaných, aktivity nevládních organizací zaměřených na genderové,
migrační, etnické, ekologické a další problémy, či sociální protesty, jakými jsou například sociální fóra, jež působí od lokálních
úrovní až po globální rovinu. Neschopnost či
neochota politiků jednotlivých států zajistit
byť jen korekci asociálních aktivit transnacionálních korporací a mezinárodních finančních institucí, na jejichž působení se podílejí,
se pro zneuznané stává motivací pro kladení požadavků na vytváření nadnárodních
regulačních mechanismů, které by zajistily
sociální spravedlnost v regionálním a globálním měřítku. Sociální aktéři, kteří nejsou
spokojeni s řešeními, jež nabízí současné
mezinárodní uspořádání, jsou utvářejícím se
subjektem společenské změny a požadavků
na nové institucionální struktury, které by
zajistily sociální spravedlnost. Požadují nejen
rozvíjení současných národních a mezinárodních nástrojů spravedlnosti, ale také rozvoj
a vytváření nových, nadnárodních institucionálních struktur v regionálním a globálním
měřítku.
Tato vlna kritiky má své příčiny. Jsou jimi
nejen velké sociální nerovnosti a drastická
chudoba mnoha lidí, kteří mohou demonstracemi i jinak vyjádřit svůj nesouhlas, ale
rovněž ztráty na životech. Každý rok umírá
kvůli problémům spojeným s chudobou
okolo osmnácti milionů lidí, tj. zhruba padesát tisíc denně. Více než deset milionů těchto
mrtvých pak představují děti mladší pěti let.
V „Miléniové deklaraci“ byly na Summitu
tisíciletí v roce 2000 vytyčeny klíčové cíle
zaměřené na zmírnění chudoby, genderové nerovnosti, fungování mezinárodního
obchodu apod. Tyto úkoly, jež byly následně
rozpracovány jako „Rozvojové cíle tisíciletí“,1
1Za účelem prosazování Rozvojových cílů tisíciletí
knihy
by měly být splněny nejpozději v r. 2015. Signatářské státy zamýšlejí „do roku 2015 snížit
na polovinu počet lidí, kteří žijí z příjmu
nižšího než 1 americký dolar na den, a rovněž na polovinu snížit počet lidí, kteří trpí
hladem,“ a „k témuž datu snížit o tři čtvrtiny
míru mateřské úmrtnosti a o dvě třetiny snížit úmrtnost dětí do pěti let věku“.2 Pokud by
byla úroveň dětské úmrtnosti z roku 1990 snížena tak, jak je požadováno, „znamenalo [by
to] jenom čtyři miliony mrtvých dětí v roce
2015“.3
V této souvislosti se můžeme ptát, zda
počty mrtvých opravdu chceme snížit až
v roce 2015. Opravdu chceme, aby pak polovina z těchto lidí stále trpěla hladem? Analogicky je možné se ptát: Co kdyby spojenci
během druhé světové války zamýšleli také
pouze snížit, řekněme na polovinu, míru nacistického vraždění obdobně nekonfliktním
způsobem v horizontu patnácti let? Přežili
by vůbec nějací Židé, Romové a jiní neárijci
na obsazených územích až do poloviny padesátých let?
Nicméně je třeba říci, že v praxi je humanitární pomoc realizována ještě mnohem
méně než požadují skromné návrhy „Rozvojových cílů tisíciletí“. Zpráva OSN o lidském
rozvoji uvádí, že pokud budou současné
„trendy nadále pokračovat … souhrnná výše
ztrát na lidských životech při nenaplňování
cílů [tj. Rozvojových cílů tisíciletí] v letech
2003 až 2015 bude představovat 41 milionů
mrtvých dětí“.
Přestože západní masmédia a většina
obyvatel západních zemí téměř přehlížejí
miliony lidí, kteří dennodenně hladovějí a žijí
v extrémní chudobě4 v rozvojových zemích,
měli bychom rozpoznat a uznat, že tito strádající jsou protestujícími proti soudobému
globálnímu řádu. Aby byl jejich protest
úspěšný, musejí ovšem nalézt formu své artikulace a projevovat nesouhlas prostředky,
které dostatečně silně zapůsobí. Globální
chudí, jež jsou jedním ze soudobých potenciálních subjektů společenské změny, jsou
dosud téměř neviditelní.
Ovšem ve chvíli, kdy se pokoušíme určit
normativní nároky globálních chudých, kteří
zakoušejí sociální zneuznání, nesmíme se
soustředit pouze na veřejně artikulované norbyla ustavena mezinárodní aktivita Global Call
to Action Against Poverty, jež vešla veznámost
širší veřejnosti především britskou kampaní
„Učiň chudobu minulostí“, v ČR pak pod názvem
„Česko proti chudobě“. Make Poverty History
2006; Česko proti chudobě 2006; Tožička,
T. (ed.), Příliš vzdálené cíle. Praha 2009.
2Millenium Declaration, odst. 19. http://www.
un.org/millennium/declaration/ares552e.pdf
3Výše dětské úmrtnosti je úzce spojena s
úrovní HDP na hlavu, přičemž co se týče
míry dětské úmrtnosti, nůžky mezi bohatými
a chudými se stále více rozevírají.
4Scott, J. C., Weapons of the Weak. Everyday
Forms of Peasant Resistence
mativní cíle. Lidé jsou dnes zvyklí očekávat,
že nespokojenost se bude projevovat způsobem typickým pro tradiční subjekt sociálních a politických protestů na Západě, tj. pro
dělnické hnutí či pro nová sociální hnutí, jež
zahrnují různé formy aktivit zaměřených na
úsilí o mír, věnujících se ekologické problematice, genderovým nerovnostem, multikulturalismu apod. Ostatně už samotný pojem
sociální hnutí obsahuje odkaz na pohyb.
Avšak masy lidí trpících hladem a žijících
v extrémní chudobě jsou pevně připoutány
k místům svého každodenního života a ve
svém úsilí protestovat se nemohou, obrazně
řečeno, téměř ani „hnout“.
Samozřejmě že je důležité věnovat
pozornost veřejným formám protestu klasických a nových sociálních hnutí. To ovšem
neznamená, že se lze smířit se způsobem,
jakým k sociálnímu utrpení přistupuje ta část
veřejné sféry, kterou představují současná
masmédia, jež redukují sociální strádání na
veřejně viditelnou nespokojenost protestních hnutí, jak je to typické pro západní svět.
Ačkoliv západní způsob veřejného vyjádření
zkušeností nespravedlnosti hraje nezastupitelnou roli v zápase o spravedlnost, samotné
veřejné vyjádření nemůže být měřítkem důležitosti, i kdyby se utrpení globálních chudých
stalo veřejně manifestovaným. Používání
takovéhoto měřítka by bránilo zohlednit
další, neveřejné formy sociálního strádání, jež
si zasluhují naši pozornost. Takový přístup by
rovněž zachovával omezení typická pro současnou úroveň artikulace zneuznání. Z uvedených důvodů musíme brát v potaz veřejné
i neveřejné projevy, které mohou reflektovat
situaci globálních chudých.
Západocentrický přístup k sociálnímu
strádání přehlíží každodenní podoby pocitů
sociálního bezpráví, kterých si veřejnost
dosud nevšimla či jimž se dostalo malé nebo
pouze dočasné pozornosti. Tito lidé volají po
změně svými vlastními prostředky a způsoby,
které mají k dispozici. Formulují nároky prostřednictvím svých každodenních zápasů,
jimiž musejí řešit problémy spojené se zajištěním základních podmínek svého přežití
v extrémní chudobě. Jejich životní podmínky
jim nedovolují projevit nesouhlas tradičními
prostředky veřejných protestů v západních
zemích, například demonstracemi v ulicích
apod., takže své rozhořčení vyjadřují prostřednictvím svých místních každodenních
bojů o uznání – o vodu, potraviny, přístřeší
a další základní životní prostředky. Dnešní
situaci zneuznaných extrémně chudých
a umírajících je možné srovnat se situací
otroků před zrušením otroctví. Stejně jako
v době před zrušením otroctví mnoho lidí
nepovažovalo otroky za lidské bytosti, tak
dnes ty, jež trpí hladem a extrémní chudobou, většina lidí dosud neuznala za subjekt
sociálního protestu.5 Ovšem právě zkušenost nespravedlnosti, jíž byla upřena veřejná
pozornost, může být nejnaléhavější svého
druhu, což ukazuje právě případ globálních
chudých, kteří trpí hladem a extrémní chudobou. Můžeme tedy říci, že globální chudí,
kteří svůj disent se zneuznáním dávají najevo
tímto způsobem, trpí dvojnásob: za prvé svou
chudobou, za druhé tím, že jsou jejich protesty přehlíženy.
Stejně jako je třeba brát v potaz relevantní
sociální hnutí minulosti, neměly by se přehlížet současné podstatné změny. Adekvátní
sociální teorie musí být na jedné straně vnímavá ke skutečnosti, že nesouhlas různých
zneuznaných skupin obyvatelstva se zatím
nevyvinul do zjevně silných a občas militantních forem, jakými se dosud projevovala dělnická a nová sociální hnutí. Na druhé straně
pochopení nesouhlasu globálních chudých
a jejich normativních nároků vyžaduje zkoumání současných mezinárodních a nadnárodních uspořádání, aby bylo možné potřeby
globálních chudých uspokojit odstraněním
překážek, které brání jejich naplnění.
Jádro mé argumentace spočívá v tvrzení,
že je nezbytné pamatovat na každodenní
boje o uznání i tehdy, když se jim nedostává
žádné nebo malé veřejné pozornosti, přičemž
je zároveň třeba rozvíjet sociální zkoumání
globálních konstelací, a to zvláště ve světle
životních podmínek globálních chudých.
Pokud za své předpoklady přijmeme výše
nastíněná východiska, že za prvé miliony
lidí, kteří v naprosté většině pocházejí z rozvojových zemí, umírají hlady kvůli příčinám
souvisejícím s chudobou a že za druhé jejich
sociální zkušenost zneuznání, která se nedostala do centra veřejné pozornosti, představuje způsob významného každodenního
protestu, pak musíme připustit, že máme co
do činění s jedním z největších protestů v lidských dějinách.
Neplatí tedy argument, který se často
objevuje v mainstreamových médiích, že
neexistuje dostatečné množství protestů
proti současnému globálnímu řádu. Masový
protest existuje, jen je třeba nepřehlížet globální chudé. Vědomí těchto souvislostí by
mělo být součástí reflexe dalších potlačovaných skupin osob, ať už to jsou nezaměstnaní,
vykořisťovaní, diskriminované ženy, etnické
nebo sexuální menšiny. Sociální změna vyžaduje, aby se zneuznaní spojili.
Poslední ukázka z nové knihy Marka Hrubce.
Poznámky pod čarou byly redakčně kráceny
5Tito lidé jsou veřejně zviditelňováni většinou jen
během časově omezených mediálních
kampaní nebo také v případech přírodních
katastrof. Tento druh zviditelnění má ale velmi
limitovaný pozitivní dopad na uznání globálních
chudých a na uspokojení jejich potřeb.
Solidární brožury
Palestina:
Od nové Intifády k operaci Lité
olovo (kolektiv autorů)
John Molyneux:
Je lidská povaha překážkou
socialismu?
Martin Šaffek:
Teorie odcizení u mladého Marxe
V říjnu 2000 opakovaně propukl konflikt mezi
Palestinci a Izraelem. Komentátoři často uvádějí, že se jedná o etnický konflikt, který trvá
již tisíce let. Tyto a další argumenty brožura
podrobuje kritice; dále se zde pojednává
o operaci Lité olovo a o bezprostřední reakci,
kterou vyvolala.
,,Socialismus je dobrá myšlenka, ale nikdy
nebude fungovat, protože nezměníte lidskou
povahu.“ Tak zní dnes nejužívanější a nejrozšířenější argument proti socialismu, s kterým
se kriticky vyrovnává pojednání Johna Molyneuxe.
Práce, která přibližuje stěžejní koncept mladého Marxe, tj. odcizení, jež Marx promýšlí
zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844. Skutečnost, že kapitalismus
vzdaluje dělníka produktu jeho práce a odcizuje v posledku člověka člověku v rámci společnosti, dnes není neaktuální.
cena 20 Kč
cena 15 Kč
cena 25 Kč
K zakoupení na pravidelném prodejním a petičním stánku, který se koná každý čtvrtek před budovou Městské
knihovny v Praze na Mariánském náměstí
Socialistická Solidarita v sociálním hnutí
1998
test proti chystané invazi do Iráku. SocSol základny je nakonec zastavena, což znamená
jako jediná česká antikapitalistická skupina velké vítězství demokracie v ČR a posílení
Rasisty je zavražděn zahraniční student.
pořádá na fórum výpravu. Organizujeme hnutí proti globálnímu kapitalismu.
SocSol iniciuje sérii bouřlivých protestních
také početné výpravy z ČR na následná ESF
demonstrací. Vzniká Iniciativa proti rasismu.
v Paříži a Londýně.
Její aktivisté např. přelepují volební billPravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejboardy republikánů, pořádají blokády volebných chystá drastické škrty v sociální sféře.
ních stánků. Přispějeme k tomu, že v českém
Bush útočí na Irák. SocSol inspiruje vznik Postihnout mají především ty nejchudší.
parlamentu nesedí fašisté.
Iniciativy proti válce a podílí se na jejím V srpnu 2010 se dává dohromady ProAlt – inifungování. Iniciativa se stává ohniskem ciativa pro kritiku reforem a na podporu alterdemonstrací proti chystané invazi. I lidé nativ. Jedná se o dosud nejpestřejší a nejširší
V Praze se připravuje velký sjezd finančv ČR se tak zapojí do největší světové proti- levicovou platformu v ČR. Je v centru aktivisníků z MMF. Ti se významnou měrou podílejí
válečné demonstrace v dějinách. 15. 2. 2003 tického odporu proti reformám, spolupracuje
na sociální a ekologické devastaci světa.
protestuje 15 miliónů lidí. USA a Británie již s odbory a organizuje tisícové demonstrace.
Chystá se protestní demonstrace a kontrasudnes uvažují, jak se z Iráku stáhnout. K tomu Socialistická Solidarita se jako jediná radikálně
mmit. SocSol se aktivně zapojuje do Iniciativy
levicová skupina v ČR do ProAltu zapojuje.
významně přispělo protiválečné hnutí.
proti ekonomické globalizaci (INPEG).
Protesty jsou velkým úspěchem alterglobalizačního hnutí. Na demonstraci se sjede 15
SocSol stojí u vzniku iniciativy Za svo000 lidí, finančníci končí o den později.
Plánuje se vybudování raketové základny
bodné vysoké školy, která na jaře 2012 orgav ČR. Vzniká Iniciativa Ne základnám. Ta
nizuje dosud největší studentské protesty od
sdružuje více než čtyřicet organizací, pořádá
r. 1989.
debaty, happeningy a demonstrace. U vzniku
Ve Florencii se koná první Evropské socivšak byly skupiny pouze tři, mj. SocSol. Stavba
ální fórum (ESF). Zde probíhá miliónový pro-
2010
2003
2000
2006
2011
2002
Za čím stojíme
Iracionální a absurdní systém
Globální kapitalismus je systém nerovností, ve kterém chudí chudnou a bohatí
bohatnou. Stamiliony hladoví a umírají na
snadno léčitelné nemoci, zatímco je technologicky možný důstojný život pro všechny.
Systém upírá drtivé většině možnost rozvíjet
své tvůrčí schopnosti a degraduje ji na úroveň stroje. Lidé jsou nuceni pracovat déle
a na více úvazků, zatímco nezaměstnanost
stále roste a uvrhuje další masy do chudoby
a nejistoty. V kapitalismu vznikají války
o suroviny a trhy, jsou drancovány přírodní
zdroje, likvidována kulturní rozmanitost.
Ačkoli jsou veškeré hodnoty tvořeny lidskou
prací, kontrolu nad jejich distribucí má kapitál. Kapitalismus spočívá v honbě za ziskem
na úkor lidských potřeb. Je to iracionální
a absurdní systém.
Za socialismus zdola
Jako alternativu ke kapitalismu nabízíme systém, který nazýváme socialismem
zdola. Jedná se o systém samosprávných
rad, jež rozhodují o politických i ekonomických otázkách. Demokracie zde není omezena na hlasování jednou za čtyři roky, ale
proniká dennodenně všemi oblastmi života
společnosti. To umožňuje začít vytvářet společnost bez nezaměstnanosti, bez chudoby,
bez útlaku.
Naprosto odmítáme režimy bývalého
východního bloku v ČSSR, SSSR, ale také
v Číně, na Kubě atd. Považujeme je za tzv.
státněkapitalistické režimy. Jestliže dnešní
kapitalismus je typický mocí nadnárodních
korporací a jim poplatných parlamentů,
měla tehdy veškerou ekonomickou a politickou moc třída stranické byrokracie. Hlásíme se k tradici levicové opozice vůči těmto
režimům.
Podporujeme zápasy námezdně pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy,
lepší pracovní podmínky, bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení a všechny
ostatní emancipační snahy. Nespoléháme
ovšem na parlamentní politiku. Jen nezávislá
aktivita pracujících prostřednictvím stávek,
kampaní, manifestací apod. může vést k systémové změně. Jen sami pracující mohou
dosáhnout svého vlastního osvobození.
Solidarita
Úsilí o socialismus zdola je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími, nezaměstnanými a utlačovanými
v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní
opozici vůči všemu, co proti sobě staví
neprivilegované obyvatele různých zemí,
různé národnosti, různé barvy pleti, různého
pohlaví, sexuální orientace, náboženství či
profese. Podporujeme tedy kampaně a boje
proti rasismu a xenofobii; proti islamofobii,
nesnášenlivosti vůči Romům apod. Bojujeme
za úplnou politickou, ekonomickou a sociální
rovnost žen a mužů, vystupujeme proti diskriminaci na základě sexuální orientace.
Fašismus a nacismus považujeme za
zásadní hrozby všem dosaženým demokratickým a sociálním právům. Ačkoli jejich
hesla často znějí antikapitalisticky, ve skutečnosti jsou fašismus a nacismus pokračováním kapitalismu, jen jinými prostředky.
V dobách krize jsou tyto politické hrozby
zvláště aktuální.
Revoluční organizace
Kapitalistický systém vytvořil vysoce
organizované instituce včetně státu, které
kontrolují bohatství, média a represivní
složky. Abychom čelili moci těchto institucí,
musíme se sami organizovat. Chceme být
zárodkem revoluční strany, která bude spojovat aktivisty různých hnutí a pracující třídy.
Na rozdíl od parlamentních stran pro ni bude
účast ve volbách jen prostředkem, jak dále
šířit myšlenky svobody, rovnosti a solidarity.
Tato revoluční organizace může zásadně
přispět k tomu, aby emancipační hnutí sílila,
a podílet se na rozvíjení myšlenek a strategií,
které povedou k překonání kapitalismu.
Přidejte se k nám!
Občanské iniciativy,
sdružení a odborové svazy
v platformě STOP VLÁDĚ
Akční spolek nezaměstnaných - Alternativa zdola - Asociace
samostatných odborů ČR - Cech strojvůdců ČR - Českomoravská
konfederace odborových svazů - Českomoravský odborový svaz
civilních zaměstnanců armády - Českomoravský odborový svaz
pohostinství, hotelů a cestovního ruchu - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství - Český odborový svaz energetiků
- Demokratická unie odborářů - Federace strojvůdců ČR - Federace
vlakových čet - Federace vozmistrů - Federace železničářů ČR Fórum alternativ - Gorila ČR - Herecká asociace - Hnutí za přímou
demokracii - Iniciativa Ne základnám - Iniciativa ProAlt - Iniciativa
Za svobodné vysoké školy - Iniciativa za demisi vlády - Iniciativa
za společenskou změnu - Koalice dopravních odborových svazů Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů - Masarykova demokratická akademie - Národní rada osob se zdravotním postižením
ČR - Nezávislé sociálně ekologické hnutí - NESEHNUTÍ - Nezávislý
odborový svaz policie ČR - Nezávislý odborový svaz automobilové
dopravy - Nezávislý odborový svaz pracovníků potravinářského
průmyslu a příbuzných odvětví Čech a Moravy - Odborové sdružení při UJP Praha a.s. - Odborový svaz dopravy - Odborový svaz
DOSIA - Odborový svaz ECHO - Odborový svaz hasičů - Odborový
svaz KOVO - Odborové sdružení Čech, Moravy, Slezska - Odborové
sdružení pracovníků elektrických drah a autobusové dopravy Odborové sdružení zaměstnanců finančních orgánů - Odborové
sdružení základních organizací Dopravního podniku hl.m. Prahy
a.s. – Autobusy - Odborový svaz Ploché sklo - Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství
v ČR - Odborový svaz pracovníků hornictví, geologie a naftového
průmyslu - Odborový svaz pracovníků knihoven - Odborový svaz
pracovníků kulturních zařízení - Odborový svaz pracovníků kultury
a ochrany přírody - Odborový svaz pracovníků obchodu - Odborový svaz pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví - Odborový svaz
pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a
Moravy - Odborový svaz pracovníků vědy a výzkumu - Odborový
svaz pracovníků výrobních a účelových organizací kultury - Odborové sdružení železničářů - Odborový svaz pracovníků zemědělství
a výživy - Asociace svobodných odborů ČR - Odborový svaz státních orgánů a organizací - Odborový svaz STAVBA ČR - Odborový
svaz UNIOS - Odborový svaz zaměstnanců letectví - Odborový svaz
zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb
- Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR - Pro Referendum
- Rada seniorů ČR - Regionální odborový svaz - Sdružení nájemníků ČR - Severočeské sdružení odborových organizací důlního
průmyslu - Skutečná demokracie teď - Spojenectví práce a solidarity - Svaz odborářů služeb a dopravy - Svaz pacientů ČR - Unie
- profesní a odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR - UNIE
odborový svaz profesionálních zpěváků ČR - Unie bezpečnostních
složek - Unie železničních zaměstnanců - Vysokoškolský OS
Prodejní místa časopisu
Kamenný obchod Fair&Bio
Sokolovská 29, Praha 8-Karlín.
Jen 100 metrů od stanice metra Florenc
Otevřeno každý pracovní den od 11.00 do 19.00
Celetná 20, Praha 1-Staré Město – pondělí až pátek
– 10–24 hod., sobota až neděle – 16–24 hod.
Divus Bubenská 1, Praha 7, pondělí až sobota od 11.00 do 21.00,
k dispozici na baru
Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity, Mariánské náměstí,
Praha 1-Staré Město, před Městskou knihovnou v Praze 100 metrů od
stanice Staroměstská, každý čtvrtek od 17.00 do 18.00
www.ekumakad.cz
www.k4klub.org
www.divus.cz
www.socsol.cz

Proti válce a globálnímu kaPitalismu | www.socsol.cz cena 30 Kč

Transkript

Podobné dokumenty

Solidarita S québeckými proteSty

86 2014 Leden - Socialistická Solidarita

Stáhnout katalog

Úvahy a projevy

Jak zabít civilizaci Benjamin Kuras

Stáhnout PDF - Laissez Faire

nenechme Se rozdělit raSiSmem a homofoBií

2013-04 - charvat