Kuželosečky
Transkript
Kuželosečky
Kapitola 3 Kuželosečky 3.1 Elipsa D EFINICE 3.1.1: Množinu všech bodů v rovině E2 , které mají od dvou různých pevně zvolených bodů F1 , F2 konstantní součet vzdáleností 2a, nazýváme elipsa; tj. ke = {X ∈ E2 : |XF1 | + |XF2 | = 2a = konst., 0 < |F1 F2 | < 2a}. Dané pevné body F1 , F2 se nazývají ohniska1 , spojnicím XF1 a XF2 říkáme průvodiče. Střed S úsečky F1 F2 je tzv. střed elipsy. Vzdálenost ohnisek od středu se nazývá lineární výstřednost (excentricita) a označuje se e |SF1 | = |SF2 | = e. Zdůrazněme jen, že kdybychom v definici elipsy nepředpokládali různost bodů F1 a F2 a připustili bychom, že ohniska mohou splynout, potom bychom mezi elipsy zařadili i kružnici jakožto speciální případ elipsy s nulovou výstředností. Bezprostředně z definice vyplývá tzv. bodová konstrukce elipsy: Úsečku P Q o délce 2a rozdělíme libovolným bodem R na dvě části 1F — zkr. focus, z lat. ohnisko 1 Geometrie II s délkami r1 a r2 (tj. r1 + r2 = 2a) a sestrojíme dvě dvojice kružnic k1 (F1 , r1 ), k2 (F2 , r2 ) a k10 (F1 , r2 ), k20 (F2 , r1 ). Je zřejmé, že kružnice k1 , k2 (resp. k10 , k20 ) se protínají v bodech elipsy (k1 ∩ k2 = {1 X,2 X}, k10 ∩k20 = {3 X,4 X}). Různou volbou bodu R získáváme různé poloměry kružnic a tím i různé body elipsy. Na základě bodové konstrukce snadno nahlédneme, že elipsa je osově souměrná podle přímky F1 F2 i podle osy úsečky F1 F2 a středově souměrná podle středu úsečky F1 F2 . Body A, B, ve kterých přímka F1 F2 protíná elipsu, jsou tzv. hlavní vrcholy. Přímku AB nazýváme hlavní osa a — nemůže-li dojít k záměně — označujeme týmž názvem i vzdálenost |AB|. Délku |SA| = |SB| = a nazveme hlavní poloosa. Body C, D, ve kterých osa úsečky F1 F2 protíná elipsu, jsou tzv. vedlejší vrcholy. Přímku CD nazýváme vedlejší osa a opět — nemůže-li dojít k záměně — označujeme týmž názvem i vzdálenost |CD|. Délku |SC| = |SD| = b nazveme vedlejší poloosa. P C 3 A Q R x2 1 X F1 S 4 D Xa X F2 B x1 e 2 X Obr. 3.1.0.1 Pro vedlejší vrcholy C, D nastává |F1 C| = |F2 C| = |F1 D| = |F2 D| = a. Pravoúhlý trojúhelník Fi SC, resp. Fi SD (i = 1, 2) je tzv. charakteristický trojúhelník elipsy s odvěsnami b, e a přeponou a, a proto platí a2 = b2 + e2 . (3.1) Z toho plyne, že k určení elipsy stačí dva z prvků a, b, e (a > b, e). 2 3.1. Elipsa Poznamenejme ještě, že všechny body roviny E2 je možné charakterizovat na základě jejich polohy vzhledem k elipse: a) |F1 X| + |F2 X| < 2a ⇔ X je vnitřní bod elipsy; b) |F1 X| + |F2 X| = 2a ⇔ X je bod elipsy; c) |F1 X| + |F2 X| > 2a ⇔ X je vnější bod elipsy. Tečna elipsy, ohniskové vlastnosti. Přímka může mít s elipsou trojí možnou vzájemnou polohu. Nemá-li s elipsou žádný společný bod, nazývá se vnější přímkou (všechny body takovéto přímky jsou vnějšími body elipsy). Přímka, která má s elipsou právě jeden společný bod a jejíž všechny ostatní body jsou vnější, se nazývá tečna elipsy; společný bod nazýváme bod dotyku. Má-li přímka s elipsou společné dva průsečíky, nazývá se sečna (speciálními sečnami jsou tzv. průměry procházející středem elipsy — např. hlavní a vedlejší osa)). g1 g2 C A F1 tX G2 X P2 S F2 B D v Obr. 3.1.0.2 Buď tX tečna elipsy v jejím libovolném bodě X. Označme dále Gi bod souměrně sdružený s ohniskem Fi (i = 1, 2) podle tečny tx a Pi = tX ∩ Fi Gi patu kolmice spuštěné z ohniska Fi na tečnu tX . Potom platí: • Tečna elipsy tX v jejím libovolném bodě X půlí vnější úhel průvodičů F1 X a F2 X.2 2 Ze čtyř úhlů, které tvoří průvodiče bodu X elipsy, vždy jeden obsahuje střed elipsy — tento úhel a úhel s ním vrcholový se nazývají vnitřní úhly průvodičů. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům nazýváme vnější úhly průvodičů. 3 Geometrie II • Všechny paprsky vycházející z ohniska F1 (resp. F2 ) se na elipse odrážejí do druhého ohniska F2 (resp. F1 ). • Bod G2 (resp. G1 ) souměrně sdružený s ohniskem F2 (resp. F1 ) podle tečny tX leží na kružnici g1 (F1 , 2a) (resp. g2 (F2 , 2a)), která se nazývá řídicí kružnice elipsy. • Paty kolmic P1 , resp. P2 spuštěných z ohniska F1 , resp. F2 na tečnu tX leží na kružnici v(S, a) — tzv. vrcholové kružnici elipsy, která je obrazem řídicí kružnice g1 , resp. g2 ve stejnolehlosti se středem F2 , resp. F1 a koeficientem 21 . Výše uvedené věty (tzv. ohniskové nebo fokální věty) lze využít pro řadu konstrukcí týkajících se elipsy. Např. je možné pomocí nich sestrojit tečnu tX v bodě elipsy X — sestrojíme bod G2 (G2 ∈7→ F1 X a |F1 G2 | = 2a), tečna tX je potom osou úsečky F2 G2 . Analytický popis elipsy. Zvolíme kartézskou soustavu souřadnic s počátkem ve středu elipsy S a souřadnou osou x1 v hlavní ose elipsy AB a souřadnou osou x2 ve vedlejší ose elipsy CD — jsou-li souřadné osy osami souměrnosti elipsy (tj. počátek je současně středem elipsy), potom říkáme, že elipsa je v tzv. základní poloze. Pro libovolný bod elipsy X[x1 , x2 ] platí |XF1 | + |XF2 | = 2a, tj. q q (e + x1 )2 + x22 + (e − x1 )2 + x22 = 2a. Po úpravě a umocnění získáváme q e2 + 2ex1 + x21 + x22 = 4a2 − 4a (e − x1 )2 + x22 + e2 − 2ex1 + x21 + x22 , neboli po zjednodušení q ex1 − a2 = −a (e − x1 )2 + x22 . Rovnici ještě jednou umocníme a po úpravě dostaneme (a2 − e2 )x21 + a2 x2 = a2 (a2 − e2 ). Dosadíme (3.1) a obdržíme tzv. středovou rovnici elipsy b2 x21 + a2 x2 = a2 b2 popř. 4 x21 x2 + 22 = 1. 2 a b (3.2) 3.1. Elipsa Možná parametrická vyjádření elipsy jsou x = x(ϕ) = (a cos ϕ, b sin ϕ) , nebo kde 0 5 ϕ < 2π (3.3) 1 − t2 2t x = x(t) = a , b , kde t ∈ R. (3.4) 1 + t2 1 + t 2 V druhém případě je elipsa popsána parametricky pomocí racionálních funkcí a jde tedy o racionální parametrizaci. Opět připomínáme, že kdybychom v definici elipsy připustili i možnost, že ohniska mohou splynout (tj. e = 0, a proto a = b), potom bychom z (3.2) dostali známou rovnici kružnice a z (3.3) a (3.4) známá parametrická vyjádření kružnice. Trojúhelníková a proužková konstrukce elipsy. Parametrizaci (3.3) použijeme ke zdůvodnění tzv. trojúhelníkové konstrukce elipsy. Sestrojíme dvě pomocné kružnice ka (S, a) a kb (S, b) a zvolíme body Xa ∈ ka , Xb ∈ kb oba příslušné k témuž parametru ϕ (tyto body tedy získáme jako průsečíky téže polopřímky vycházející ze středu elipsy S s oběma kružnicemi) xa = (a cos ϕ, a sin ϕ) a xb = (b cos ϕ, b sin ϕ) , ka Xa C X kb A kde 0 5 ϕ < 2π. Xb S B H V D Obr. 3.1.0.3 Bod X[x1 , x2 ], který má stejnou první souřadnici jako bod Xa a stejnou druhou souřadnici jako bod Xb , tj. bod popsaný souřadným vektorem x = (a cos ϕ, b sin ϕ) , 5 kde 0 5 ϕ < 2π Geometrie II leží na elipse se středem S a poloosami a, b. Konstrukci dal název pravoúhlý trojúhelník Xb XXa . Z trojúhelníkové konstrukce snadno odvodíme tzv. proužkovou konstrukci elipsy. Bodem X vedeme rovnoběžku s přímkou SXa . Tato rovnoběžka protne hlavní, resp. vedlejší osu v bodě H, resp. V , přičemž platí |V X| = a, |HX| = b (rovnoběžníky V XXa S a SHXXb ). Odtud již vyplývá princip zmíněné konstrukce: Na proužek papíru s přímým okrajem vyznačíme kolineární body V , H a X tak, aby platilo |V X| = a, |HX| = a (tj. |V H| = a − b = konst.). Nyní pohybujeme proužkem papíru tak, aby bod V ležel stále na vedlejší ose a současně bod H na hlavní ose; potom je bod X bodem elipsy. Oskulační kružnice elipsy. Při praktickém sestrojování elipsy ji nahrazujeme v okolí vrcholů tzv. oskulačními kružnicemi, tj. kružnicemi, které se ve vrcholech elipse co nejvíce přibližují. Každá kružnice, která se dotýká elipsy např. ve vrcholu B, ji přibližně v blízkém okolí tohoto vrcholu nahrazuje. Uvažujeme-li umístění elipsy v kartézské soustavě souřadnic tak, že její rovnice má tvar x2 x21 + 22 = 1, 2 a b potom rovnice takové dotykové kružnice nabývá tvaru (x1 − sB )2 + x22 = (a − sB )2 , kde bod [sB , 0] (0 < sB < a) je jejím středem. Pro první souřadnice společných bodů kružnice a elipsy platí (x1 − a) · [(b2 − a2 )x1 + ab2 − a3 + 2a2 sB ] = 0. (3.5) Společné body tedy leží jednak na přímce x1 − a = 0 a jednak na přímce (b2 − a2 )x1 + ab2 − a3 + 2a2 sB = 0. Splynou-li i další průsečíky s vrcholem B, tj. jestliže i druhá přímka bude mít rovnici x1 − a = 0, potom příslušná kružnice bude nejlépe nahrazovat elipsu v okolí bodu vrcholu B. Případ, že i rovnice druhé přímky nabude tvaru x1 − a = 0, nastává 2 2 právě když sB = ea . Kružnice se středem SB = [ ea , 0] a poloměrem 2 2 %B = a − ea = ba je tudíž hledanou oskulační kružnicí, střed SB je tzv. 6 3.1. Elipsa střed křivosti a %B tzv. poloměr křivosti elipsy ve vrcholu B. Pro případ vrcholu A samozřejmě dostáváme týž poloměr %A = %B = b2 . a Obdobně najdeme poloměr křivosti i ve vedlejších vrcholech C, D; a to %C = %D = a2 . b S využitím výše uvedeného již snadno odvodíme konstrukce oskulačních kružnic kA , kB , kC a kD ve vrcholech elipsy: Nechť E je průsečík tečen elipsy ve vrcholech B a C. Kolmice z bodu E na přímku BC protne hlavní (resp. vedlejší) osu ve středu SB (resp. SC ) oskulační kružnice ve vrcholu B (resp. C). Z podobnosti trojúhelníků 4SB BE ∼ 4SCB totiž plyne |SB B| : |BE| = |SC| : |BS|, a proto C rB = |SB B| = b2 . a E kC kB S A SB B V D SC Obr. 3.1.0.4 Obdobně bychom zdůvodnili i konstrukci středu SC . Oskulační kružnice kA , resp. kD je souměrně sdružená s oskulační kružnicí kB , resp. kC podle středu elipsy S. Při praktické konstrukci elipsy narýsujeme nejprve v okolí vrcholů elipsy oblouky oskulačních kružnic. Dále např. pomocí proužkové konstrukce najdeme několik dalších bodů elipsy a s využitím křivítka pak dokreslíme oblouky elipsy procházející sestrojenými body a dotýkající se oblouků oskulačních kružnic. 7 Geometrie II Poznamenejme ještě, že oskulační kružnice je samozřejmě možné sestrojit v každém bodě elipsy. Není-li však tento bod vrcholem, má oskulační kružnice s elipsou společný ještě další bod. Oproti tomu oskulační kružnice ve vrcholech mají s elipsou společný výhradně vrchol (čtyřnásobný průsečík!) — proto se jim také říká hyperoskulační kružnice. Afinní vlastnosti elipsy. Je zřejmé, že mezi kružnicí ka (S, a), popř. kb (S, b) a elipsou ke se středem S a poloosami a, b platí vztah pravoúhlé osové afinity, která je dána rovnicemi A1 : x01 x02 = x1 , = ab x2 x01 x02 resp. A2 : = ab x1 = x2 (3.6) a jejíž osou je hlavní, resp. vedlejší osa elipsy. Zmíněnou osovou afinitu A1 mezi kružnicí ka a elipsou ke je možné využít k řadě konstrukcí týkajících se elipsy. Výchozí konstrukční úlohu převedeme pomocí afinity A−1 1 na úlohu týkající se kružnice. Tuto úlohu vyřešíme a výsledek převedeme zpět pomocí afinity A1 . Např. při konstrukci tečny tX v bodě X ∈ ke sestrojíme tečnu tXa afinně sdružené kružnice ka v bodě Xa , jemuž odpovídá bod X v afinitě A1 . Obrazem tečny tXa v afinitě A1 je hledaná tečna tX . Obdobně je možné využít i afinitu A2 . Výše uvedené afinity A1 , popř. A2 mezi kružnicemi ka , popř. kb a elipsou ke jsou speciálními příklady geometrických korespondencí mezi kružnicí a elipsou. Abychom našli obecné afinní vlastnosti elipsy, je nutné zkoumat obraz kružnice v obecné osové afinitě. o k0 P0 ke M0 P M S0 S N N0 Q Obr. 3.1.0.5 8 Q0 3.1. Elipsa Zobrazme tedy kružnici k0 (S0 , r0 ) na elipsu ke v osové afinitě A, která je jednoznačně určena osou o a dvojicí afinně sdružených bodů [S0 , S]. Dva navzájem kolmé průměry P0 Q0 , M0 N0 kružnice k0 se zobrazí na průměry P Q, M N elipsy ke , které již obecně nemusejí být kolmé. Na rozdíl od kolmosti je rovnoběžnost afinní vlastností, a proto platí tp k RS k tQ a t R k P Q k tS , kde tP , tQ , tM , tN jsou tečny elipsy v bodech P , Q, M , N . D EFINICE 3.1.2: Dva průměry d1 = P Q, d2 = M N elipsy se nazývají sdružené průměry, jestliže tečny v krajních bodech jednoho průměru jsou rovnoběžné s druhým průměrem. Z vlastností kružnice a osové afinity navíc plyne, že tětivy rovnoběžné s jedním průměrem elipsy jsou půleny průměrem sdruženým. Připomeňme ještě jednou, že sdružené průměry elipsy jsou obrazy dvou navzájem kolmých průměrů kružnice v afinitě A : k0 → ke . Na rozdíl od svých vzorů však již sdružené průměry elipsy nemusejí být na sebe kolmé. Existuje právě jeden pár sdružených průměrů elipsy, které jsou na sebe kolmé — a to osy elipsy. A0 o I. k0 ke A S0 C0 C D0 S B0 D B t II. Obr. 3.1.0.6 Existují různé konstrukce os elipsy z daného páru jejích sdružených průměrů — nejznámější je tzv. Rytzova konstrukce: Nechť jsou dány sdružené průměry P Q a M N . K průměru M N vedeme středem S = M N ∩P Q kolmici, na kterou naneseme délku |T S| = |M S| 9 Geometrie II (body T , Q leží v téže polorovině s hraniční přímkou M N ). Bod T spojíme s krajním bodem Q druhého průměru; střed R úsečky T Q je středem pomocné kružnice procházející středem elipsy S, která protíná přímku T Q v bodech U , V . Přímky SU a SV udávají polohu hlavní a vedlejší osy (přímka jdoucí tupým úhlem daných průměrů udává polohu vedlejší osy). Pro délky poloos platí a = |SA| = |SB| = |T V | a b = |SC| = |SD| = |T U |. T R Q U M V S N P Obr. 3.1.0.7 3.2 Hyperbola Hyperbola se definuje obdobně jako elipsa a rovněž její ohniskové vlastnosti se podobají ohniskovým vlastnostem elipsy. D EFINICE 3.2.1: Množinu všech bodů v rovině E2 , které mají od dvou různých pevně zvolených bodů F1 , F2 konstantní absolutní hodnotu rozdílu vzdáleností 2a, nazýváme hyperbola; tj. kh = {X ∈ E2 : | |XF1 | − |XF2 | | = 2a = konst., 0 < 2a < |F1 F2 |}. Analogicky jako u elipsy označujeme dané pevné body F1 , F2 ohniska, spojnicím XF1 a XF2 říkáme průvodiče a střed S úsečky F1 F2 je tzv. střed hyperboly. Vzdálenost ohnisek od středu se nazývá lineární 10 3.2. Hyperbola výstřednost (excentricita) a označuje se e |SF1 | = |SF2 | = e. Protože neexistuje bod, pro který by současně platilo |XF1 | − |XF2 | = 2a a |XF2 | − |XF1 | = 2a, je zřejmé, že hyperbola se skládá ze dvou částí, jimž říkáme větve hyperboly a které nemají žádný společný bod. Bezprostředně z definice vyplývá tzv. bodová konstrukce hyperboly: Na prodloužení úsečky P Q o délce 2a volíme za bodem Q libovolný bod R; označme r1 = |P R| a r2 = |QR| (tj. r1 − r2 = 2a). Sestrojíme dvě dvojice kružnic k1 (F1 , r1 ), k2 (F2 , r2 ) a k10 (F1 , r2 ), k20 (F2 , r1 ). Je zřejmé, že kružnice k1 , k2 (resp. k10 , k20 ) se protínají v bodech hyperboly (k1 ∩ k2 = {1 X,2 X}, k10 ∩ k20 = {3 X,4 X}). Různou volbou bodu R získáváme různé poloměry kružnic a tím i různé body hyperboly. Na základě bodové konstrukce snadno nahlédneme, že hyperbola je osově souměrná podle přímky F1 F2 i podle osy úsečky F1 F2 a středově souměrná podle středu úsečky F1 F2 . a2 3 P x2 Q X CE F1 A S 4 X a1 1 B a D R X F2 2 x1 X e Obr. 3.2.0.8 Body A, B, ve kterých přímka F1 F2 protíná hyperbolu, jsou tzv. (hlavní) vrcholy. Přímku AB nazýváme hlavní osa a — nemůželi dojít k záměně — označujeme týmž názvem i vzdálenost |AB|. Délku |SA| = |SB| = a nazveme hlavní poloosa. Osa úsečky F1 F2 je tzv. 11 Geometrie II vedlejší osa — ta ovšem na rozdíl od elipsy hyperbolu neprotíná. Vedlejší poloosou rozumíme úsečku o velikosti b, pro niž platí e2 = a2 + b2 , (3.7) tj. k určení hyperboly stačí dva z prvků a, b, e (e > a, b). Pravoúhlý trojúhelník s odvěsnami a, b a přeponou e (např. 4SBE) se nazývá charakteristický trojúhelník hyperboly. V případě a = b hovoříme o tzv. rovnoosé hyperbole. Všechny body roviny E2 je možné charakterizovat na základě jejich polohy vzhledem k elipse: a) | |XF1 | − |XF2 | | > 2a ⇔ X je vnitřní bod hyperboly; b) | |XF1 | − |XF2 | | = 2a ⇔ X je bod hyperboly; c) | |XF1 | − |XF2 | | < 2a ⇔ X je vnější bod hyperboly. Tečna hyperboly, ohniskové vlastnosti. Přímka, která má s hyperbolou právě jeden společný bod a jejíž všechny ostatní body jsou vnější, se nazývá tečna hyperboly; společný bod nazýváme bod dotyku. Nemá-li přímka s hyperbolou žádný společný bod, nazývá se vnější přímkou (tj. všechny body takovéto přímky jsou vnějšími body hyperboly; příkladem může být vedlejší osa hyperboly. Ostatní přímky nazýváme sečny (speciálními sečnami jsou tzv. průměry procházející středem hyperboly — např. hlavní osa). O některých speciálních případech tečen (asymptoty) a sečen (asymptotické sečny), které do jisté míry (tj. v eukleidovské rovině bez nevlastních prvků) odporují předcházejícím definicím, je nutné se ještě zmínit. Buď tX tečna hyperboly v jejím libovolném bodě X. Označme dále Gi bod souměrně sdružený s ohniskem Fi (i = 1, 2) podle tečny tx a Pi = tX ∩ Fi Gi patu kolmice spuštěné z ohniska Fi na tečnu tX . Potom platí: • Tečna hyperboly tX v jejím libovolném bodě X půlí vnější úhel průvodičů F1 X a F2 X.3 • Všechny paprsky vycházející z ohniska F1 (resp. F2 ) se na hyperbole odrážejí do druhého ohniska F2 (resp. F1 ). 3 Ze čtyř úhlů, které tvoří průvodiče bodu X hyperboly, vždy jeden obsahuje střed hyperboly — tento úhel a úhel s ním vrcholový se nazývají vnější úhly průvodičů. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům nazýváme vnitřní úhly průvodičů. 12 3.2. Hyperbola • Bod G2 (resp. G1 ) souměrně sdružený s ohniskem F2 (resp. F1 ) podle tečny tX leží na kružnici g1 (F1 , 2a) (resp. g2 (F2 , 2a)), která se nazývá řídicí kružnice hyperboly. • Paty kolmic P1 , resp. P2 spuštěných z ohniska F1 , resp. F2 na tečnu tX leží na kružnici v(S, a) — tzv. vrcholové kružnici hyperboly, která je obrazem řídicí kružnice g1 , resp. g2 ve stejnolehlosti se středem F2 , resp. F1 a koeficientem 21 . Výše uvedené věty (tzv. ohniskové nebo fokální věty) lze analogicky jako u elipsy využít pro řadu konstrukcí týkajících se hyperboly. tX g1 X G2 P2 S F1 A g2 B F2 v Obr. 3.2.0.9 Analytický popis hyperboly. Zvolíme kartézskou soustavu souřadnic s počátkem ve středu hyperboly S a souřadnou osou x1 v hlavní ose a souřadnou osou x2 ve vedlejší ose — jsou-li souřadné osy osami souměrnosti hyperboly (tj. počátek je současně středem hyperboly), potom říkáme, že hyperbola je v tzv. základní poloze. Pro libovolný bod hyperboly X[x1 , x2 ] platí | |XF1 | − |XF2 | | = 2a, tj. 2 q q 2 2 2 2 (e + x1 ) + x2 − (e − x1 ) + x2 = 4a2 . Po obdobných úpravách jako v případě elipsy obdržíme tzv. středovou 13 Geometrie II rovnici hyperboly b2 x21 − a2 x2 = a2 b2 x21 x22 − = 1. a2 b2 popř. (3.8) Možná parametrická vyjádření hyperboly jsou např. x = x(ϕ) = (±a cosh ϕ, b sinh ϕ) , kde ϕ ∈ R (3.9) a kde na základě definic hyperbolických funkcí platí sinh ϕ = 1 ϕ (e − e−ϕ ), 2 cosh ϕ = 1 ϕ (e + e−ϕ ), 2 a proto cosh2 ϕ − sinh2 ϕ = 1; nebo x = x(t) = 1 + t2 2t a , b 1 − t2 1 − t 2 , kde t ∈ R. (3.10) V druhém případě jde o tzv. racionální parametrizaci hyperboly. Asymptoty hyperboly. Asymptotou rovinné křivky nazýváme takovou přímku, že vzdálenost d libovolného bodu P na křivce od této přímky konverguje k nule, jestliže alespoň jedna souřadnice bodu P roste nade všechny meze. U křivek y = f (x) rozeznáváme tzv. nesměrnicové (vertikální) asymptoty rovnoběžné s osou y a směrnicové asymptoty o rovnici y = kx + q, pro něž platí f (x) , x→±∞ x k = lim q = lim [f (x) − kx]. x→±∞ Abychom mohli využít výše uvedené vztahy, upravíme (3.8) na explicitní tvar s a2 b x2 = x1 1 − 2 , x1 = a, a x1 tj. nezkoumáme celou hyperbolu, ale jen její oblouk v prvním kvadrantu. Výpočtem limit určíme x2 = ab x1 . Postup zopakujeme i pro zbývající kvadranty — pro třetí kvadrant obdržíme stejný výsledek, ve druhém a čtvrtém kvadrantu vypočteme x2 = − ab x1 . Asymptoty hyperboly a1 , a2 tedy procházejí jejím středem a mají rovnice b a1,2 : x2 = ± x1 , a popř. 14 bx1 ∓ ax2 = 0. (3.11) 3.2. Hyperbola Je vidět, že asymptoty hyperboly svírají s hlavní osou úhel α, pro který platí tg α = ab a úhly sevřené asymptotami jsou půleny osami hyperboly (tj. asymptoty hyperboly a1 , a2 získáme jako úhlopříčky obdélníka, který má svůj střed ve středu hyperboly a jeho strany s délkami 2a a 2b jsou rovnoběžné s hlavní a vedlejší osou hyperboly). Navíc snadno nahlédneme, že osy rovnoosé hyperboly jsou na sebe kolmé. Zdůrazněme ještě, že každá z větví hyperboly se nachází ve vnitřku jednoho z dvojice vrcholových úhlů vymezených asymptotami a1 , a2 , v nichž neleží vedlejší osa hyperboly. Hyperbola popsaná rovnicí − x22 x21 + = 1, a2 b2 (3.12) která se nachází ve zbývajících dvou vrcholových úhlech, má s hyperbolou o rovnici (3.8) společné asymptoty, společný střed i osy — hlavní osa hyperboly (3.12) je však vedlejší osou hyperboly (3.8) a naopak (hlavní vrcholy C, D hyperboly (3.12) jsou ekvivalenty vedlejších vrcholů elipsy, neboť |CS| = |DS| = 2b). Závěrem se vrátíme k diskuzi vzájemné polohy přímky a hyperboly Ačkoliv nemají v eukleidovské rovině E2 asymptoty s hyperbolou žádný společný bod (body na obou větvích hyperboly se totiž k asymptotám stále více blíží, nikdy je však neprotnou), přesto se díky svým vlastnostem řadí k tečnám hyperboly (např. splňují ohniskové věty). Rovněž přímky rovnoběžné s jednou z asymptot, ale neprocházející středem vykazují jisté zvlášnosti. Tyto přímky mají s hyperbolou jediný společný bod, přesto však nejde o tečny (leží na nich totiž jak body vnitřní, tak vnější). Takovéto přímky nazýváme asymptotické sečny. Oskulační kružnice hyperboly. Oskulační kružnice ve vrcholech hyperboly se definují obdobně jako u elipsy a mají poloměr (tzv. poloměr křivosti hyperboly ve vrcholech) %= b2 . a Uveďme opět konstrukci oskulačních kružnic kA , kB ve vrcholech hyperboly: Tečna ve vrcholu B protne asymptotu a1 v bodě E, v němž vztyčíme kolmici k asymptotě a1 . Průsečík kolmice s hlavní osou je středem SB oskulační kružnice ve vrcholu B. Z podobnosti trojúhelníků 15 Geometrie II 4SB BE ∼ 4EBS totiž plyne |SB B| : |EB| = |EB| : |BS|, a proto rB = |SB B| = a1 a2 b2 . a kB E F1 A S B F2 SB Obr. 3.2.0.10 Oskulační kružnice kA je souměrně sdružená s oskulační kružnicí kB podle středu elipsy S. 3.3 Parabola Definice paraboly se poněkud odlišuje od definice elipsy a hyperboly. D EFINICE 3.3.1: Množinu všech bodů v rovině E2 , které mají od pevného bodu F a pevné přímky d, jenž tímto bodem neprochází, stejné vzdálenosti, nazýváme parabola; tj. kp = {X ∈ E2 : |XF | = |X, d|, F 6∈ d}. Pevný bod F se nazývá ohnisko a pevná přímka d řídicí přímka. 4 Vzdálenost ohniska od řídicí přímky se značí p a nazývá se parametr. Spojnice bodu s ohniskem a kolmice daným bodem k řídicí přímce jsou průvodiče. 4d — zkr. directrix 16 3.3. Parabola Z definice plyne tzv. bodová konstrukce paraboly: Z ohniska F spustíme kolmici o na řídicí přímku d a její patu označíme D. Střed V úsečky DF je evidentně bodem paraboly (|V, d| = |V D| = |V F |). Další body paraboly získáme tak, že v libovolném bodě R polopřímky V F vedeme rovnoběžku s řídicí přímkou a najdeme její společné body 1 X, 2 X s kružnicí o středu F a poloměru |DR. Na základě bodové konstrukce snadno nahlédneme, že parabola je osově souměrná podle přímky o (F ∈ o a o ⊥ d). x2 kp v d 1 D V o F R 2 p X x1 X Obr. 3.3.0.11 Osa souměrnosti o se nazývá osa paraboly, její průsečík V s parabolou je tzv. vrchol paraboly. Všechny body roviny E2 je možné charakterizovat na základě jejich polohy vzhledem k parabole: a) |XF | < |X, d| ⇔ X je vnitřní bod paraboly; b) |XF | = |X, d| ⇔ X je bod paraboly; c) |XF | > |X, d| ⇔ X je vnější bod paraboly. Tečna paraboly, ohniskové vlastnosti. Přímka, která má s parabolou právě jeden společný bod a jejíž všechny ostatní body jsou vnější, se nazývá tečna paraboly; společný bod nazýváme bod dotyku. Nemá-li přímka s parabolou žádný společný bod, nazývá se 17 Geometrie II vnější přímka (všechny její body jsou vnějšími body paraboly); příkladem je direkční přímka. Ostatní přímky nazýváme sečny. Speciálními případy sečen jsou přímky rovnoběžné s osou paraboly, které mají s parabolou jediný společný bod, přesto se však nejedná o tečny (leží na nich totiž jak vnitřní, tak vnější body paraboly) — tyto sečny nazýváme průměry paraboly. d tX v X G kp P o D V F Obr. 3.3.0.12 Buď tX tečna hyperboly v jejím libovolném bodě X. Označme dále G bod souměrně sdružený s ohniskem F podle tečny tx a P = tX ∩ F G patu kolmice spuštěné z ohniska F na tečnu tX . Potom platí: • Tečna hyperboly tX v jejím libovolném bodě X půlí vnější úhel průvodičů.5 • Všechny paprsky rovnoběžné s osou se na parabole odrážejí do ohniska F . • Bod G souměrně sdružený s ohniskem F podle tečny tX leží na řídicí přímce paraboly d. • Pata kolmice P spuštěné z ohniska F na tečnu tX leží na vrcholové tečně paraboly v, která je obrazem řídicí přímky d ve stejnolehlosti se středem F a koeficientem 21 . 5 Ze čtyř úhlů, které tvoří průvodiče bodu X hyperboly, vždy jeden obsahuje bod D = o ∩ d — tento úhel a úhel s ním vrcholový se nazývají vnější úhly průvodičů. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům nazýváme vnitřní úhly průvodičů. 18 3.3. Parabola Výše uvedené věty (tzv. ohniskové nebo fokální věty) lze opět využít pro řadu konstrukcí týkajících se paraboly. Analytický popis paraboly. Zvolíme kartézskou soustavu souřadnic s počátkem ve vrcholu paraboly V a souřadnou osou x1 v ose paraboly — je-li jedna ze souřadných os osou paraboly a počátek je současně jejím vrcholem, potom říkáme, že parabola je v tzv. zá- kladní poloze. Vzhledem ke zvolené soustavě souřadnic je F p2 , 0 a d : x1 + p2 = 0. Libovolný bod X[x1 , x2 ] leží na parabole, právě když r p p |XF | = (x1 − )2 + x22 = |X, d| = x1 + . 2 2 Po úpravě obdržíme tzv. vrcholovou rovnici paraboly x22 − 2px1 = 0. (3.13) Parametrická vyjádření paraboly je např. 2 t ,t , kde t ∈ R; x = x(t) = 2p (3.14) jde o tzv. polynomickou parametrizaci. Oskulační kružnice paraboly. Při rýsování paraboly ji nahrazujeme v okolí vrcholu oskulační kružnicí, jejíž střed leží na polopřímce V F a poloměr se rovná parametru paraboly p. d v kp kV o D V F SV Obr. 3.3.0.13 19 Geometrie II 3.4 Společné vlastnosti elipsy, hyperboly a paraboly Elipsu, hyperbolu a parabolu budeme označovat souhrnným názvem regulární kuželosečky. A ačkoliv je každá z těchto křivek zavedena speciální množinově-bodovou definicí, lze k nim uplatnit jednotný přístup. d2 ke d2 X kh X F2 F2 Obr. 3.4.0.14 Obr. 3.4.0.15 Nechť jsou elipsa ke , resp. hyperbola kh v základní poloze vzhledem k souřadnému systému, tj. jejich rovnice mají tvar (3.2), resp. (3.8). Pro libovolný bod X[x1 , x2 ] ∈ ke (resp. kh ) platí, že jeho vzdálenost od ohniska F2 je ex1 a2 − ex1 |XF2 | = a − = . a a 2 Buď d2 přímka rovnoběžná s vedlejší osou ve vzdálenosti ae ; tzv. direkční přímka ohniska F2 . Vzdálenost bodu X od direkční přímky d2 je a2 a2 − ex1 |X, d2 | = − x1 = . e e Odtud plyne, že pro každý bod X elipsy, resp. hyperboly platí vztah |XF2 | : |X, d2 | = e : a = ε = konst. > 0, kde e je lineární excentricita a a je hlavní poloosa. Číslo ε se nazývá číselná excentricita (výstřednost) elipsy, resp. hyperboly, příčemž 20 3.4. Společné vlastnosti elipsy, hyperboly a paraboly je zřejmé, že pro elipsu je ε < 1 (neboť a > e) a pro hyperbolu je ε > 1 (neboť a < e). Vzhledem k definici paraboly je |XF | = |X, d|, a proto pro každý bod X paraboly dostáváme |XF2 | : |X, d2 | = ε = 1. Věta 3.4.0.1: Všechny body X ∈ E2 , jejichž vzdálenosti od pevně zvoleného bodu F a od pevně zvolené přímky d (F 6∈ d) jsou v konstantním poměru |XF | : |X, d| = ε > 0, leží na regulární kuželosečce, jejímž ohniskem je bod F a jejíž direkční přímkou příslušnou k ohnisku F je přímka d. Navíc platí: • ε < 1 ⇔ k je elipsa • ε = 1 ⇔ k je parabola • ε > 1 ⇔ k je hyperbola. d Xh Xp Xe ke F kp kh Obr. 3.4.0.16 Poznamenejme ještě, že kdybychom uvažovali kružnici jako speciální případ elipsy (a = b, e = 0), potom by pro ni zřejmě platilo ε = 0. 21 Geometrie II Rovněž parabolu je možné získat z elipsy, a to následující úvahou. Nechť jsou vrchol A a ohnisko F1 elipsy pevné, zatímco střed S, ohnisko F2 a vrchol B se od nich vzdalují po hlavní ose. V limitním případě dostáváme |AS| = a → ∞, |F1 F2 | = 2e → ∞ a |AB| = 2a → ∞. Je tudíž patrné, že parabolu lze považovat za elipsu, pro níž je a = e → ∞. Výše uvedený jednotný přístup k elipse, hyperbole a parabole umožňuje mj. sestavit jejich společnou rovnici v polární soustavě souřadnic hO; %, ϕi; pól volíme v ohnisku a polární osa je (hlavní) osou k (tj. elipsy, hyperboly nebo paraboly). Polární rovnici má potom tvar k: %= p , 1 + ε · cos ϕ kde ε = ae je číselná výstřednost a p je tzv. parametr (u paraboly jsme 2 o parametru již hovořili, v případě elipsy a hyperboly je p = ba ). 3.5 Řezy na kuželové ploše Název kuželosečka napovídá, že tyto křivky je možné získat jako rovinné řezy kuželové plochy. Snadno dokážeme, že všechny řezy na kuželové ploše jsou algebraickými křivkami 2. stupně, tj. je možné je popsat kvadratickou rovnicí f (x1 , x2 ) = 0. Definujme nejprve pojem kuželové plochy: D EFINICE 3.5.1: Nechť je v eukleidovském prostoru E3 dán pevný bod V , pevná přímka o procházející bodem V a úhel α = ∠(o, a), kde a 6= o, a 6⊥ o je libovolná přímka procházející bodem V . Rotační kuželovou plochou K(V, o, α) rozumíme množinu všech přímek (tzv. povrchových přímek, resp. površek), které svírají s přímkou o (tzv. osou kuželové plochy) úhel o velikosti α. Bod V se nazývá vrchol kuželové plochy. Je zřejmé, že pomocí transformace soustavy souřadnic, je možné každou rovinu ztotožnit se souřadnou rovinou x1 x2 (x3 = 0), tj. bez újmy na obecnosti je možné předpokládat řez obecné rotační kuželové plochy souřadnou rovinou σ = x1 x2 . 22 3.5. Řezy na kuželové ploše Uvažujme kuželovou plochu K(V, o, α). Nechť směr osy o je dán jednotkovým směrovým vektorem e. Bod X leží na kuželové ploše K, právě když vektory x−v a e mají odchylku buďto α, anebo π −α, α ∈ (0, π2 ). S využitím skalárního součinu můžeme tuto podmínku vyjádřit ve tvaru (x − v) · e = ±|x − v| cos α, (3.15) tj po úpravě z (3.15) dostáváme [(x1 − v1 )e1 + (x2 − v2 )e2 + (x3 − v3 )e3 ]2 − − [(x1 − v1 )2 + (x2 − v2 )2 + (x3 − v3 )2 ] · cos2 α = 0 (3.16) Rovnici pro řez rovinou x1 x2 obdržíme z (3.16), dosadíme-li x3 = 0. Výsledná rovnice je kvadratickou rovnicí v x1 , x2 a všimneme-li si pouze kvadratických členů, potom má tvar (e21 − cos2 α)x21 + (e22 − cos2 α)x22 + 2e1 e2 x1 x2 + . . . = 0 (3.17) přičemž platí, že alespoň jeden z koeficientů u kvadratických členů je nenulový, jak lze snadno ukázat. Při pevně zvolené kartézské soustavě souřadnic vyhovují tedy souřadnice každého bodu X : x = [x1 , x2 ]T kuželosečky k tzv. obecné rovnici kuželosečky k : a11 x21 + 2a12 x1 x2 + a22 x22 + 2a01 x1 + 2a02 x2 + a00 = 0, (3.18) kde aij ∈ R a (a11 , a12 , a22 ) 6= (0, 0, 0). Je patrné, že elipsa o rovnici x21 a2 x2 x22 x21 a2 + b2 = 1, hyperbola o rovnici x22 = 2px1 jakožto konkrétní příklady − b22 = 1 a parabola o rovnici kvadratických křivek patří samozřejmě mezi kuželosečky. Rovnici (3.18) je rovněž možné zapsat maticově ve tvaru k : xT Ax + 2aT x + a = 0, (3.19) kde A= a11 a12 a12 a22 6= O, a= 23 a1 a2 = a01 a02 , a = a00 ; Geometrie II resp. ve tvaru T e k: e x ·A ·e x = 0, (3.20) kde e x = (1, x1 , x2 ) a00 e = a01 a A a01 a01 a11 a12 a02 a aT = . a12 a A a22 e nazýváme maticí kuželosečky a její determinant D = det(A) e Matici A se nazývá diskriminant kuželosečky. • Je-li D 6= 0, potom hovoříme o tzv. regulárních kuželosečkách a uvidíme, že se jedná o řezy kuželové plochy rovinou, která není vrcholová (V 6∈ σ). • Je-li D = 0, potom hovoříme o singulárních kuželosečkách a lze je získat jako řezy kuželové plochy vrcholovou rovinou (V ∈ σ), jak ukážeme. Označme ještě ∆ determinant det(A), kde A je matice z rovnice (3.19). Dá se dokázat, že jak diskriminat kuželosečky D, tak jeho subdeterminant ∆ jsou tzv. ortogonálními invarianty, tj. jejich hodnota se nemění při jakékoliv transformaci kartézských souřadnic. Tuto vlastnost využijeme v kapitole věnované třídění kuželoseček. 3.6 Kuželosečka a přímka Průsečíky přímky s kuželosečkou. Uvažujme kuželosečku k danou jednou z rovnic (3.18), (3.19), (3.20) a přímku p : x = m + tu. Hledání společných bodů kuželosečky k a přímky p převedeme na řešení rovnice (m + tu)T A(m + tu) + 2aT (m + tu) + a = 0, tj. po úpravě αt2 + 2βt + γ = 0, T α = u Au = a11 u21 + 2a12 u1 u2 + kde a2 u22 , β = (mT A + aT )u = u1 (a11 m1 + a12 m2 + a01 )+ +u2 (a12 m1 + a22 m2 + a02 ), 24 (3.21) 3.6. Kuželosečka a přímka γ = mT Am + 2aT m + a = a11 m21 + 2a12 m1 m2 + a22 m22 + 2a01 m1 + +a02 m2 + a00 . Všimněme si, že parametr γ rozhoduje o tom, zda bod M (ne)leží na kuželosečce. Provedeme diskuzi počtu řešení rovnice (3.21) v závislosti na parametrech α, β, γ. 1. Jestliže je α 6= 0, potom je (3.21) kvadratickou rovnicí a o počtu řešení (společných bodů) rozhodne diskriminat (2β)2 − 4αγ = 4(β 2 − αγ): (a) β 2 −αγ > 0 — existují dva reálné různé kořeny t1 , t2 , kterým odpovídají dva společné body (průsečíky) P1 , P2 , a přímka p je sečnou kuželosečky k. (b) β 2 − αγ = 0 — existuje jeden dvojnásobný reálný kořen t1 = t2 (= t0 ) a přímka p je tečnou kuželosečky k mající s kuželosečkou společný (dvojnásobný) bod dotyku T . (c) β 2 − αγ < 0 — pro komplexně sdružené parametry t1 , t2 nedostáváme žádné reálné průsečíky a přímka p je vnější přímkou kuželosečky k. 2. Jestliže je α = 0, potom v rovnici (3.21) vypadne kvadratický člen a dále budeme diskutovat rovnici 2βt + γ = 0. Směr, který je dán nenulovým vektorem u splňujícím vztah α = a11 u21 + 2a12 u1 u2 + a22 u22 = 0 se nazývá asymptotický směr kuželosečky a příslušná přímka p se nazývá přímka asymptotického směru. (a) β 6= 0 — rovnice 2βt+γ = 0 je lineární rovnicí, která má vždy právě jeden kořen, a proto přímka asymptotického směru p má s kuželosečkou k společný jediný bod; (b) β = 0 — v rovnici 2βt+γ = 0 vypadne lineární člen a jestliže dále i. γ 6= 0, potom neexistuje žádný kořen, a proto přímka p nemá s kuželosečkou k společný žádný bod. Přímka asymptotického směru, která nemá s kuželosečkou žádný společný bod se nazývá asymptota kuželosečky. 25 Geometrie II ii. γ = 0, potom je rovnice 0t2 +0t+0 = 0 splněna pro každé t (tzv. identicky), neboli každý bod přímky leží současně i na kuželosečce — přímka asymptotického směru p je součástí kuželosečky. Dá se dokázat, že obsahuje-li kuželosečka přímku, potom je její diskriminant roven nule a jde o singulární kuželosečku. Asymptotické směry. Pro souřadnice nenulového vektoru u, náležející asymptotického směru kuželosečky musí platit rovnice uT Au = a11 u21 + 2a12 u1 u2 + a22 u22 = 0, O jejíž řešitelnosti rozhoduje diskriminant 4a212 − 4a11 a22 = 4(a212 − a11 a22 ) = −4∆. Snadno nahlédneme, že • pro ∆ > 0 nemá kuželosečka žádný asymptotický směr; • pro ∆ = 0 má kuželosečka jediný asymptotický směr; • pro ∆ < 0 má kuželosečka dva asymptotické směry. Střed a singulární bod kuželosečky. Uvažujme rovnici (3.21) pro případ α 6= 0, β = 0. Jedná se o kvadratickou rovnici bez lineárního členu, tj. je-li kořenem této rovnice číslo t0 , potom je samozřejmě vždy kořenem i číslo −t0 . Pro libovolnou volbu směrového vektoru u tedy platí: leží-li na kuželosečce k bod p1 = m + t0 u, leží na ní i bod p2 = m − t0 u. Navíc p1 + p2 m + t0 u + m − t0 u = = m, 2 2 a proto bod M je středem každé tětivy P1 P2 jím procházející. Bod M je středem kuželosečky k. Podmínka, kterou musí bod M splňovat, je β = (mT A + aT )u = (Am + a)T u = 0. Má-li být tato podmínka splněna pro každý vektor u, potom dostáváme Am + a = o, 26 (3.22) 3.6. Kuželosečka a přímka tj. po rozepsání a11 m1 + a12 m2 + a01 a12 m1 + a22 m2 + a02 = = 0 0. Soustava (3.22) slouží k nalezení středu(ů) kuželosečky: • je-li hod(A) = hod(A, a) = 2 (∆ 6= 0), potom má soustava právě jedno řešení a kuželosečka má právě jeden střed (tzv. středová kuželosečka); • je-li hod(A) = hod(A, a) = 1, potom má soustava nekonečně mnoho řešení a kuželosečka má celou přímku středů; • je-li hod(A) 6= hod(A, a), řešení neexistuje a kuželosečka nemá žádný střed. Bod kuželosečky, který je současně jejím středem nazýváme singulární bod kuželosečky. Je zřejmé, že singulární bod M musí splňovat 2 podmínky — (3.22) a γ = 0 mT A + aT = o a mT Am + 2aT m + a = 0. Ovšem vzhledem k tomu, že mT Am + 2aT m + a = (mT A + aT )m + aT m + a = 0, lze druhou podmínku nahradit jednodušším vztahem. Tím dostáváme soustavu pro hledání singulárního bodu: Am + a = o aT m + a = 0, (3.23) resp. e =e eT A m o, e T = (1, m1 , m2 ) kde m neboli po rozepsání a11 m1 + a12 m2 + a01 a12 m1 + a22 m2 + a02 a01 m1 + a02 m2 + a00 = = = 0 0 0. Platí, že má-li kuželosečka singulární bod, potom je její diskriminant roven nule a jde o singulární kuželosečku. 27 Geometrie II Tečna a polára kuželosečky. Vraťme se k rovnici (3.21). Pokud bod M leží na kuželosečce k, je γ = 0 a pro parametry t1 , t2 společných bodů přímky p a kuželosečky k platí t1 = 0 a β t2 = − . α Přímka p je tečnou kuželosečky k v bodě T , právě když t1 = t2 = 0, tj. právě když směrový vektor u splňuje podmínku β = 0: β = (mT A + aT )u = (Am + a)T u = 0. To znamená, vektor n = Am + a 6= o je normálovým vektorem tečny. Rovnice tečny t kuželosečky k v bodě M ∈ k má tedy tvar nT (x − m) = (Am + a)T (x − m) = (Am + a)T x − mT Am − aT m = 0. (3.24) Vzhledem k tomu, že M ∈ k, tj. mT Am + 2aT m + a = 0, lze rovnici (3.24) zjednodušit a dostáváme: (Am + a)T x + aT m + a = mT Ax + aT (x + m) + a = 0, (3.25) resp. ee eT A m x = 0, (3.26) neboli po rozepsání (a11 m1 + a12 m2 + a01 )x1 + (a12 m1 + a22 m2 + a02 )x2 + (3.27) +a01 m1 + a02 m2 + a00 = 0. Jestliže pro M ∈ k nastává n = Am + a = o — viz (3.23), potom je bod M singulárním bodem (singulární) kuželosečky k a v bodě M tedy tečna neexistuje. Otázkou zůstává, jak nalezneme rovnici tečny kuželosečky z vnějšího bodu R. Můžeme zopakovat úvahu, kterou jsme již použili u kružnice. Kdybychom znali dotykový bod T , mohli bychom podle předcházejícího postupu zapsat rovnici tečny v bodě T : tT Ax + aT (x + t) + a = 0. Tato tečna byla vedena z bodu R, a proto souřadnice bodu R musejí rovnici vyhovovat, tj. tT Ar + aT (r + t) + a = 0 (3.28) 28 3.7. Klasifikace kuželoseček Jelikož platí tT Ar + aT (r + t) + a = rT At + aT (t + r) + a = 0, na (3.28) se opět můžeme dívat i jiným způsobem, a to jako na vyjádření vztahu T ∈ r, kde r je přímka o rovnici rT Ax + aT (x + r) + a = 0 (3.29) ee erT A x = 0, (3.30) resp. neboli po rozepsání (a11 r1 + a12 r2 + a01 )x1 + (a12 r1 + a22 r2 + a02 )x2 + +a01 r1 + a02 r2 + a00 = 0. (3.31) Přímka r se nazývá polára kuželosečky k vzhledem k pólu R. Průsečíky poláry r vnějšího bodu R jsou dotykovými body tečen vedených z bodu R ke kuželosečce k. jestliže leží pól na kuželosečce, potom polára je totožná s tečnou. 3.7 Klasifikace kuželoseček Naším cílem je pomocí vhodné transformace soustavy kartézských souřadnic převést obecnou rovnici kuželosečky (3.18) na takovou rovnici, z níž již bez problémů vyčteme jak druh kuželosečky, tak všechny její metrické charakteristiky. Tuto transformaci získáme složením vhodného otočení kolem počátku O a vhodné translace. Pomocí otočení R : x = Ry (RT = R−1 , det(R)= 1) kolem počátku O přejde (3.19) na tvar k : yT By + 2bT y + a = 0, kde B = RT AR, b = RT a, přičemž R volíme tak, aby matice B byla diagonální, tj. b11 0 B= . 0 b22 29 (3.32) Geometrie II Při volbě matice R využijeme následující větu: Věta 3.7.0.2: Ke každé symetrické matici A existuje ortonormální matice R taková, že RT AR = B je diagonální matice — prvky bii na diagonále matice B jsou všechna vlastní čísla λi matice A (počítána i s jejich násobností) a sloupcové vektory matice R jsou jednotkové vzájemně ortogonální vlastní vektory matice A příslušné k vlastním číslům λi . Jako vlastní čísla (nebo také charakteristická čísla) matice A označujeme kořeny polynomu p(λ) = det(A − λI) = λ2 − (a11 + a22 )λ + det(A) = 0. Vlastním vektorem ei matice A příslušným k vlastnímu číslu λi rozumíme každý vektor, který je řešením homogenní soustavy rovnic (A − λi I) · ei = o. V souladu s výše uvedenou větou volíme jednotkové vlastní vektory si = ei . |ei | Zdůrazněme ještě, že vlastní čísla reálných symetrických matic (což matice A je) jsou vždy reálná. = 2, potom jsou obě vlastní Je-li hod(A) λ1 0 čísla různá od nuly B = ; je-li hod(A) = 1, potom je právě 0 λ2 λ1 0 jedno z vlastních čísel nulové (např. λ2 ) a B = . 0 0 Pomocí otočení R : x = Ry jsme eliminovali smíšený kvadratický člen (b12 = 0), tj. souřadné osy yi jsou rovnoběžné s osami kuželosečky. V dalším kroku použijeme translaci T : y = z + t, čímž z rovnice (3.32) dostaneme k : zT Bz+2cT z+c = 0, kde c = Bt+b, c = tT Bt+2bT t+a. (3.33) Naší snahou je zvolit vektor t tak, aby se rovnice (3.33) co nejvíce zjednodušila. 30 3.7. Klasifikace kuželoseček • Jestliže hod(B) = hod(B, b) (= 2 nebo 1), potom podle Frobeniovy věty existuje řešení soustavy Bt + b = o a pomocí translace T je tudíž možné z rovnice (3.33) eliminovat lineární člen. – Je-li hod(B) = hod(B, b) = 2, potom − t= b1 b2 ,− λ1 λ2 T λ1 , λ2 6= 0. , (3.34) – Je-li hod(B) = hod(B, b) = 1 (v případě λ2 = b2 = 0), potom t= − b1 ,0 λ1 T λ1 6= 0. , (3.35) • Jestliže hod(B) = 1 6= hod(B, b) = 2 (v případě λ2 = 0, b2 6= 0), potom se lineární člen eliminovat nepodaří. Translace (3.35) převede v tomto případě rovnici (3.33) na tvar k : λ1 z12 + 2b2 z2 + c = 0, c=a− b21 . λ1 (3.36) V případě c 6= 0 je tudíž nutné použít ještě jednu translaci kartézské souřadné soustavy c T : z = z + 0, − 2b2 0 0 T , která převede rovnici (3.36) na jednodušší tvar bez absolutního členu 2 k : λ1 z10 + 2b2 z 0 2 = 0. 31 Geometrie II Věta 3.7.0.3: Transformace kartézských souřadnic x = Ry = R(z + t) kde sloupcové vektory matice R jsou jednotkové vlastní vektory příslušné k vlastním číslům λi (λ1 6= 0) matice A a T (i) pro λ2 6= 0 je t = − λb11 , − λb22 , resp. T (ii) pro λ2 = 0 a b2 = 0 je t = − λb11 , 0 , resp. T (iii) pro λ2 = 0 a b2 6= 0 je t = − λb11 , − 2bc2 , převádí rovnici kuželosečky k : xT Ax+2aT x+a = 0 na kanonickou rovnici: I. λ1 z12 + λ2 z22 + c = 0, resp. II. λ1 z12 + c = 0, resp. III. λ1 z12 + 2b2 z2 = 0, kde b = RT a a c = λ1 t21 + λ2 t22 + 2b1 t1 + 2b2 t2 + a. Na základě výše uvedené věty můžeme podrobně charakterizovat všechny typy kuželoseček popsané rovnicí (3.19): I. λ1 x21 + λ2 x22 + c = 0 (λ1 , λ2 6= 0) =0 ⇔ c=0 6= 0 ⇔ c 6= 0 ∆ = λ1 λ2 = 6 0, tj. všechny kuželosečky tohoto typu jsou středové. Pro kuželosečky tohoto typu platí D = λ1 λ2 c { a 1. Jestliže je c 6= 0, potom jde o regulární kuželosečku. (a) pro ∆ = λ1 λ2 > 0 nemá kuželosečka žádný asymptotický směr i. λ1 , λ2 , c > 0 nebo λ1 , λ2 , c < 0, potom lze rovnici upravit na tvar r r x21 x22 c c + = −1, kde a = , b = a2 b2 λ1 λ2 32 3.7. Klasifikace kuželoseček a daná kuželosečka je imaginární elipsa (kdybychom uvažovali pouze reálné body, potom by množina bodů kuželosečky byla prázdná). ii. λ1 , λ2 > 0, c < 0 nebo λ1 , λ2 < 0, c > 0, potom lze rovnici upravit na tvar r r x22 c c x21 + = 1, kde a = − , b = − 2 2 a b λ1 λ2 a daná kuželosečka je (reálná) elipsa. (b) pro ∆ = λ1 λ2 < 0 má kuželosečka dva různé asymptotické směry a rovnici lze upravit na jeden z tvarů s s c c x21 x22 − 2 = ±1, kde a = , b = 2 a b λ1 λ2 a daná kuželosečka je hyperbola. 2. Jestliže je c = 0, potom jde o singulární kuželosečku. (a) pro ∆ = λ1 λ2 > 0 nemá kuželosečka žádný asymptotický směr a rovnici lze upravit na tvar x21 a2 x1 a x2 + b22 = 0 resp. + xb2 xa1 − xb2 i = 0, s s 1 1 kde a = , b = λ1 λ2 a daná kuželosečka je dvojice imaginárních různoběžek protínajích se v reálném bodě, který je singulárním bodem dané kuželosečky (kdybychom uvažovali pouze reálné body, potom by kuželosečka byla tvořena jen jedním bodem). (b) pro ∆ = λ1 λ2 < 0 má kuželosečka dva různé asymptotické směry a rovnici lze upravit na tvar x21 a2 x1 a x2 − b22 = 0 resp. x1 x2 x2 + b = 0, a − b s s 1 1 kde a = , b = λ1 λ2 a daná kuželosečka je dvojice (reálných) různoběžek (směry těchto přímek jsou asymptotickými směry kuželosečky), jež se protínají v singulárním bodě kuželosečky. 33 Geometrie II II. λ1 x21 + c = 0 (λ1 6= 0) Pro kuželosečky tohoto typu platí D = ∆ = 0, tj. všechny kuželosečky tohoto typu jsou singulární, mají jediný asymptotický směr a přímku středů. 1. Jestliže je c 6= 0, potom (a) pro λ1 , c > 0 nebo λ1 , c < 0 lze rovnici upravit na tvar x1 + a2 = 0 resp. (x1 + a)(x1 − ai) = 0, r kde a = c λ1 a daná kuželosečka je dvojice imaginárních rovnoběžek, jejichž směr je asymptotickým směrem kuželosečky a jejichž reálná osa je přímkou středů (kdybychom uvažovali pouze reálné body, potom by množina bodů kuželosečky byla prázdná). (b) pro λ1 > 0, c < 0 nebo λ1 < 0, c > 0 lze rovnici upravit na tvar x1 − a2 = 0 r c resp. kde a = − λ1 (x1 + a)(x1 − a) = 0, a daná kuželosečka je dvojice (reálných) rovnoběžek, jejichž směr je asymptotickým směrem kuželosečky a jejichž osa je přímkou středů. 2. Jestliže je c = 0, potom má rovnice tvar x21 = 0 a daná kuželosečka je dvojice (reálných) splývajících přímek (směr této přímky je jediným asymptotickým směrem kuželosečky a každý bod kuželosečky je současně i jejím středem). III. λ1 x21 + 2b2 x2 = 0 (λ1 , b2 6= 0) Pro kuželosečky tohoto typu platí D = −λ1 b22 a ∆ = 0, tj. všechny kuželosečky tohoto typu jsou regulární, mají jediný asymptotický směr a nemají žádný střed. 34 3.7. Klasifikace kuželoseček Rovnici lze upravit na tvar x21 = 2px2 , kde p = − b2 λ1 a daná kuželosečka je parabola (směr její osy je asymptotickým směrem). Vraťme se k úvodnímu zavedení kuželoseček jakožto řezů kuželové plochy K(V, o, α) rovinou σ : x3 = 0. Budeme uvažovat dva případy — rovina σ je vrcholová (V ∈ σ, tj. v3 = 0), resp. rovina σ není vrcholová (V 6∈ σ, tj. v3 6= 0). Pouhým výpočtem diskriminantu D se dá dokázat, že pro případ v3 = 0 popisuje rovnice (3.17) singulární kuželosečku (tj. D = 0) a pro případ v3 6= 0 regulární kuželosečku (tj. D 6= 0). Vypočtěme dále subdeterminant ∆: 2 e1 − cos2 α e1 e2 = cos2 α[cos2 α − (e21 + e22 )]. ∆= e1 e2 e22 − cos2 α Označíme-li β = ∠(o, σ), potom s využitím vzorce (?) můžeme psát sin β = |e3 |. Odtud již dostáváme e21 + e22 = 1 − e23 = 1 − sin2 β = cos2 β, a proto >0 ⇔ β>α =0 ⇔ β=α ∆ = cos2 α(cos2 α − cos2 β) <0 ⇔ β<α (3.37) V závislosti na velikostech úhlů α a β mohou tedy nastat tyto případy: a) Není-li rovina σ vrcholová (tj. V 6∈ σ), potom pro průsečnou křivku k platí • β > α ⇔ k je elipsa (přičemž pro β = • β = α ⇔ k je parabola • β < α ⇔ k je hyperbola. 35 π 2 je k kružnice) Geometrie II V V ke V kp kh Obr. 3.7.0.17 Obr. 3.7.0.18 Obr. 3.7.0.19 b) Je-li rovina σ vrcholová (tj. V ∈ σ), potom pro průsečnou křivku k platí • β > α ⇔ k je bod (tj. vrchol kuželové plochy) • β = α ⇔ k je dvojice splývající přímek (tj. dvě splývající površky) • β < α ⇔ k je dvojice různoběžných přímek (tj. dvě různé površky). Jak je vidět, ačkoliv jsme kuželosečky zavedli jakožto řezy na kuželové ploše a všechny reálné regulární kuželosečky je také možné takto znázornit, u singulárních kuželoseček ne zcela uspějeme. Jako určitý nedostatek se jeví nemožnost vymodelovat situaci, kdy řezem jsou různé rovnoběžky! V tomto případě je nutné provést jednu doplňující úvahu. Jestliže je vrchol kuželové plochy K(V, o, α) nevlastním bodem (bodem v nekonečnu) osy o (tj. současně α = 0), potom se plocha K stává rotační válcovou plochou. Stejně jako u kuželové plochy je pro případ β > α(= 0) řezem elipsa (navíc je-li β = π2 , potom je opět řezem kružnice) a pro případ β = α(= 0) je řezem buďto dvojice splývajících přímek nebo dvojice různých rovnoběžek. Dvojice různých rovnoběžných přímek tak právem patří mezi kuželosečky. Ještě konkrétněji hovoří v případě regulárních kuželoseček tzv. Quételetova-Dandelinova věta: 36 3.7. Klasifikace kuželoseček Věta 3.7.0.4: Řezem na rotační kuželové ploše rovinou, která není vrcholová je kuželosečka, jejímiž ohnisky jsou dotykové body kulových ploch, které lze vepsat do kuželové plochy tak, že se dotýkají roviny řezu. Jestliže rovina protíná všechny povrchové přímky kuželové plochy, je řezem elipsa (je-li rovina navíc kolmá k ose plochy, potom je řezem kružnice jakožto speciální případ elipsy - dotykové body vepsaných kulových ploch potom splývají); je-li rovina řezu rovnoběžná právě s jednou površkou plochy, je řezem parabola (do kuželové plochy lze vepsat jedinou kulovou plochu splňující dané podmínky); je-li rovina řezu rovnoběžná se dvěma površkami plochy, je řezem hyperbola a ony povrchové přímky udávají směry asymptot. 37
Podobné dokumenty
Kuželosečky
dotyku. Nemá-li přímka s hyperbolou žádný společný bod, nazývá se
vnější přímkou (tj. všechny body takovéto přímky jsou vnějšími body
hyperboly; příkladem může být vedlejší osa hyperboly. Ostatní p...
Kuželosečky
Z definice elipsy plyne, že je to křivka symetrická podle
dvou os symetrie. Jedna osa prochází ohnisky E, F , říká se
jí hlavní osa, druhá je k ní kolmá a prochází středem úsečky
EF ; nazývá se vedl...