KOMPLEXNÍ ZKOUŠKA (po 1

KOMPLEXNÍ ZKOUŠKA (po 1. studijním bloku)
1. Obecná charakteristika
První studijní blok je uzavřen komisionální komplexní zkouškou (KZk), jejímž cílem je ověřit
předpoklady studenta pro další studium muzikologie. Předměty KZk jsou: Úvod do studia
hudební vědy, Hudební teorie (zejména harmonie a kontrapunkt) a Přehled dějin evropské
hudby. Podmínkou přístupu ke zkoušce je získání požadovaného počtu kreditů ze základních
a volitelných předmětů.
2. Disciplíny a oblasti
2.1. Přehled dějin evropské hudby
Spolehlivá orientace v základních charakteristikách vývojových etap hudební kultury, znalost
jejich problematiky historické a teoretické. Znalost základních děl daného období včetně
znalosti života a díla vybraných skladatelských osobností.
Tematické okruhy:
1. Periodizace dějin hudby a její typy
2. Křesťanský bohoslužebný zpěv
3. Paraliturgický jednohlas
4. Rané období vícehlasu, Epocha Notre-Dame, Ars nova
5. Renesance a hudba (generace Nizozemců), Giovanni Pierluigi da Palestrina
6. Barokní opera a oratorium v Itálii a mimo Itálii (Anglie, Francie, Německo)
7. Instrumentální hudba barokního období (Antonio Vivaldi)
8. Johann Sebastian Bach
9. Georg Friedrich Händel
10. Raný klasicismus a jeho centra (Mannheim, Berlín, Vídeň atd.), vývoj sonáty a symfonie
v období hudebního klasicismu
11. Joseph Haydn, Ludwig van Beethoven
12. Wolfgang Amadeus Mozart, Christoph Willibald Gluck
13. Opera v 19. století (G. Rossini – G. Verdi – G. Puccini, C. M. von Weber – R. Wagner –
R. Strauss, G. Meyerbeer – Ch. Gounod – G. Bizet – J. Massenet)
14. Symfonie a symfonická báseň v 19. století (L. van Beethoven – H. Berlioz, R. Schumann
– F. Mendelssohn-Bartholdy, F. Liszt – R. Strauss, J. Brahms – A. Dvořák – P. I. Čajkovskij)
15. "Národní školy" v hudbě 19. století (Polsko, Rusko, Skandinávie)
16. Hudební moderna a pozdní romantismus, hudební impresionismus
17. Hudební expresionismus a Druhá vídeňská škola (A. Schönberg – A. Berg – A. Webern)
18. Hudební neoklasicismus a Nová věcnost (I. Stravinskij – P. Hindemith)
19. Folklórní inspirace v hudbě 20. století (L. Janáček, B. Bartók)
20. Poválečná avantgarda padesátých a šedesátých let 20. století (serialismus, témbrová
hudba, aleatorika, konkrétní a elektronická hudba)
Základní studijní literatura:
APEL, WILLI: Medieval Music, Stuttgart 1986.
BUKOFZER, MANDFRED: Hudba v období baroka, Bratislava 1986.
ČERNUŠÁK, GRACIÁN: Dějiny evropské hudby, Praha 1964, 1976.
EINSTEIN, ALFRED: Hudba v období romantizmu, Bratislava 1989.
HELFERT, VLADIMÍR: Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti, Olomouc
1936.
HELFERT, VLADIMÍR: “Periodisace dějin hudby. Příspěvek k otázce logiky hudebního
vývoje”, in: Musikologie,
1, Praha-Brno 1938, s. 7-26.
KOLEKTIV AUTORŮ (red. V. Lébl): Hudba v českých dějinách, Praha 1983, 1988.
KOUBA, JAN: ABC hudebních slohů, Praha 1988.
MICHELS, ULRICH: Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000.
NAVRÁTIL, MILOŠ: Dějiny hudby. Přehled evropských dějin hudby. Ostrava 1996.
NAVRÁTIL, MILOŠ: Nástin vývoje evropské hudby 20. století, Ostrava 1993.
WIORA, WALTER: Die vier Weltalter der Musik, Stuttgart 1961.
Doporučená studijní literatura:
BESSELER, HEINRICH-GÜLKE, PETER: Schriftbild der mehrstimmigen Musik.
Musikgeschichte in Bildern,
III/5, Leipzig 1973.
CROCKER, RICHARD L: A History of Musical Style, New York 1966.
ČERNÝ, JAROMÍR: “Die Ars nova-Musik in Böhmen”, in: Miscellanea musicologica, 2123, Praha 1970.
ČERNÝ, JAROMÍR: “K nejstarším dějinám moteta v českých zemích”, in Miscellanea
musicologica, 24, Praha
1971.
ČERNÝ, JAROMÍR: “Středověký vícehlas v českých zemích”, in: Miscellanea musicologica,
27-28, Praha 1975.
EGGEBRECHT, HANS HEINRICH: Musik im Abendland. Prozesse und Stationen vom
Mittelalter bis zur
Gegenwart, München 1991.
GÜLKE, PETER: Mönche, Bürger, Minnesänger. Musik in der Gesellschaft des europäischen
Mittelalters, Leipzig
1975.
NEJEDLÝ, ZDENĚK: Dějiny husitského zpěvu, 6 sv., Praha 1954-56.
PEČMAN, RUDOLF: Sloh a hudba 1600-1900, skriptum, FF MU, Brno 1996.
SPUNAR, PAVEL a kolektiv: Kultura středověku, Praha 1995.
STÄBLEIN, BRUNO: Schriftbild der einstimmigen Musik, Musikgeschichte in Bildern III/4,
Leipzig 1975.
TROJAN, JAN: Stručné dějiny opery z dramaturgického hlediska I, Praha 1985.
VYSLOUŽIL, JIŘÍ: Hudobníci 20. storočia, Bratislava 1981.
Příslušná hesla v hlavních muzikologických encyklopediích (MGG, Grove, Riemann, Slovník
české hudební kultury
apod.)
2.2. Úvod do studia hudební vědy
Spolehlivá orientace v základních otázkách historické a teoretické problematiky muzikologie
jako vědního oboru (pojmosloví, metodologie, systematika).
Tematické okruhy:
1. Cíle, předmět, metody muzikologie jako moderní vědy. Vztahy muzikologie k jiným
(příbuzným) vědním oborům.
2. Definice hudby, výklad pojmů hudba resp. musica.
3. Muzikologická pracoviště v ČR
4. Propedeutická muzikologická literatura a problematika muzikologické systematiky
5. Vývoj reflexe hudby do zrodu moderní hudební vědy v 19. století – antická hudební
teorie atd. až po Kiesewettera či Ambrose.
6. Vytváření vědeckého zájmu o hudbu (hudební kritika a žurnalistika, historický
výzkum, přírodovědně orientovaný výzkum, hudebně etnologický výzkum). Základní
proudy vytvářející paradigma muzikologie.
7. Hudební věda v 19. st. Velké zakladatelské osobnosti moderní muzikologie, zejména
osobnosti a dílo G. Adlera a H. Riemanna.
8. Hlavní vývojové rysy, směry a osobnosti světové muzikologie po Riemannovi a
Adlerovi.
9. Zrod české hudební vědy. Zakladatelské osobnosti – Hostinský, Nejedlý, Helfert.
Česká hudební věda ve 20. a 21. st.
10. Heuristika. Základní pravidla heuristické práce v muzikologii. Pramenná základna
muzikologie, vztah pramene a literatury. Primární prameny v muzikologii.
11. Odborné zpřístupnění pramenů, ediční techniky, orientace v základních edičních
projektech.
12. Sekundární prameny. Přehled stěžejní světové i domácí muzikologické literatury,
stěžejních hudebně lexikografických prací
13. Muzikologická dokumentace (knihovny, archivy, sbírky, muzea), oblasti a způsoby
muzikologické dokumentace, dokumentační projekty.
14. Stručná charakteristika jednotlivých disciplín: Syntetické (komplexní) disciplíny:
Hudební teorie, Hudební historiografie, Etnomuzikologie.
15. Stručná charakteristika jednotlivých disciplín: Dílčí (aspektové) disciplíny: Hudební
akustika, Organologie, Teorie a dějiny notace, Hudební estetika, Hudební sociologie,
Hudební psychologie, Hudební pedagogika
16. Nově krystalizující disciplíny: Teorie a dějiny NAH, Teorie a dějiny hudební
interpretace, Hudební sémiotika.
17. Prakticko-aplikační vyústění oboru: Hudební kritika, Hudební popularizace, Hudební
praxeologie, Muzikoterapie.
18. Základní uměnovědné kategorie: estetická funkce (Mukařovského pojetí), umění (J.
Volek: přechod umění – mimoumění – neumění), estetická autonomie, umělecké dílo
(uzavřené – otevřené um. dílo, historická proměnlivost hranic um. díla), estetický
objekt, artefakt, kultura (axiologické pojetí kultury, antropologické pojetí kultury),
masová kultura (kritika masové kultury), populární kultura.
Základní studijní literatura:
ELSCHEK, OSKÁR: Hudobná veda súčasnosti, Bratislava 1984.
FUKAČ, JIŘÍ-POLEDŇÁK, IVAN: Hudba a její pojmoslovný systém, Praha 1981.
FUKAČ, JIŘÍ-POLEDŇÁK, IVAN: Úvod do studia hudební vědy, Olomouc 1995.
Doporučená studijní literatura:
FUKAČ, JIŘÍ: O studiu hudební vědy, Praha 1964.
KERMAN, JOSEPH: Musicology, London 1985.
KOLEKTIV AUTORŮ: Hudební věda I-III, Praha 1988.
KRESÁNEK, JOZEF: Úvod do systematiky hudobnej vedy, Bratislava 1980.
RACEK, JAN : Úvod do studia hudební vědy, Praha 1949.
Příslušná hesla v hlavních muzikologických encyklopediích (viz zejména MGG a Grove)
2.3. Hudební teorie
2.3.1. Spolehlivá znalost látky ze všeobecné hudební nauky včetně základů hudební akustiky,
hudebních forem a instrumentace nástrojů symfonického orchestru.
2.3.2. Spolehlivá teoretická i praktická znalost klasické tonální harmonie v rozsahu
doporučené literatury a probrané látky (spojování kvintakordů, sextakordů, kvartsextakordů,
septakordů, základy diatonické, chromatické a enharmonické modulace, princip alterace,
diatonická flexe, melodické disonance).
2.3.3. Základní teoretická i praktická znalost technik vokálního a instrumentálního
kontrapunktu v rozsahu doporučené literatury a probrané látky.
2.3.4. Informativní přehled o skladebných technikách hudby 20. století (atonalita,
dodekafonie, seriální technika, aleatorika, elektronická a konkrétní hudba, minimalismus).
2.3.5. Analýza předložené ukázky (základní orientační analýza – intervaly, určení tóniny,
transpozice nástrojů, harmonická analýza).
2.3.6. Součástí zkoušky z hudební teorie je rovněž písemný test z harmonie a kontrapunktu.
Základní studijní literatura:
HŮLA, ZDENĚK: Nauka o kontrapunktu, Praha 1958.
JEREMIÁŠ, OTAKAR: Praktické pokyny k instrumentaci symfonického orchestru, Praha
1942, 1959.
KOFROŇ, JAROSLAV: Učebnice harmonie, Praha 1981.
MICHELS, ULRICH: Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000.
PÍCHA, FRANTIŠEK: Všeobecná hudební nauka, Praha 1961.
ZENKL, LUDĚK: ABC hudebních forem, Praha 1984.
ZENKL, LUDĚK: ABC hudební nauky, Praha 1988.
Doporučená studijní literatura:
DE LA MOTTE, DIETHER: Harmonielehre, Kassel 1976.
HŮLA, ZDENĚK: Nauka o harmonii, Praha 1956.
HRADECKÝ, EMIL: Úvod do studia tonální harmonie, Praha 1960.
JIRÁK, KAREL BOLESLAV: Nauka o hudebních formách, Praha 1985.
OWEN, HAROLD: Modal and tonal counterpoint. From Josquin to Stravinsky. Schirmer
Books, New York 1992.
POŠ, VLADIMÍR: Nauka o hudebních formách, Praha 1961.
SUCHOŇ, EUGEN: Teória kontrapunktu, Bratislava, 1963.
ŠÍN, OTRAKAR: Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze, Praha 1945.
ŠTĚDROŇ, MILOŠ: Základy polymelodiky, Brno 1992.
ŠTĚDROŇ, MILOŠ: Základy mikrotektoniky, Brno 1991.
Příslušná hesla v hlavních muzikologických encyklopediích
Aktualizováno 20. 8. 2011. PhDr. Jiří Kopecký, Ph.D.