PO TE OČÍT EPEL TAČO LNÝ OVÁ ÝCH P POD PRO DPOR OCES
Transkript
Vysokáá škola báňská b – Technická univverzita O Ostrava Fak kulta mettalurgie a materriálovéhoo inženýrrství PO OČÍT TAČO OVÁ POD DPOR RA TE EPEL LNÝ ÝCH PRO P OCES SŮ (sstudijní oporry) In ng. Pavel Fojttík, Ph..D. Osstrava 20 013 Recenzent: prof. Ing. Miroslav Příhoda, CSc. Název: Autor: Vydání: Počet stran: Počítačová podpora tepelných procesů Pavel Fojtík první, 2013 60 Studijní materiály pro studijní obor Tepelná technika a keramické materiály (studijní program Metalurgické inženýrství) bakalářského studia Fakulty metalurgie a materiálového inženýrství. Jazyková korektura: nebyla provedena. Určeno pro projekt: Operační program Vzděláváním pro konkurenceschopnost Název: ModIn - Modulární inovace bakalářských a navazujících magisterských programů na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství VŠB - TU Ostrava Číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0304 Realizace: VŠB – Technická univerzita Ostrava Projekt je spolufinancován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR © Pavel Fojtík © VŠB – Technická univerzita Ostrava POKYNY KE STUDIU Počítačová podpora tepelných procesů Pro předmět Počítačová podpora v tepelné technice 6. semestru studijního oboru Tepelná technika a keramické materiály jste obdrželi studijní balík obsahující integrované skriptum pro kombinované studium obsahující i pokyny ke studiu. Prerekvizity Pro studium tohoto předmětu se nepředpokládá absolvování jiných předmětů. Cíle předmětu a výstupy z učení Cílem předmětu je seznámení studentů se základními možnostmi tabulkového kalkulátoru Microsoft Office Excel a použitím tohoto aparátu při numerických výpočtech úloh z oblasti tepelných procesů, probíhajících především v metalurgickém průmyslu. V průběhu kurzu se studenti naučí ovládat matematické, statistické, logické funkce aplikace Excel a řídicí prvky formuláře. Pro prezentaci získaných výsledků budou využity základní grafické možnosti aplikace Excel. V závěru kurzu bude studentům uvedena základní charakteristika a možnosti integrovaného prostředí MATLAB. Po prostudování předmětu by měl student být schopen: výstupy znalostí: Znalost základních i pokročilých funkcí tabulkového kalkulátoru Microsoft Office Excel. Orientace v integrovaném prostředí MATLAB a znalost jeho základních možností. výstupy dovedností: Schopnost na základě analytického modelu numericky řešit pomocí PC jednoduché, ale i složitější příklady z oblasti tepelných procesů. Vytváření jednoduchých uživatelských aplikací, použitelných pro zákazníka neznalého postupů řešení těchto problémů. Pro koho je předmět určen Předmět je zařazen do bakalářského studia oboru Tepelná technika a keramické materiály studijního programu Metalurgické inženýrství, ale může jej studovat i zájemce z kteréhokoliv jiného oboru, pokud splňuje požadované prerekvizity. Studijní opora se dělí na části, kapitoly, které odpovídají logickému dělení studované látky, ale nejsou stejně obsáhlé. Předpokládaná doba ke studiu kapitoly se může výrazně lišit, proto jsou velké kapitoly děleny dále na číslované podkapitoly a těm odpovídá níže popsaná struktura. Při studiu každé kapitoly doporučujeme následující postup: Přečíst si cíle kapitoly. Zajistit si přístup k softwarovému produktu, který je v kapitole probírán a postupně studovat výkladový text. Všechny postupy ovládání a používání probíraných softwarových produktů je doporučeno okamžitě prakticky vyzkoušet. Mějte 1 prosím na paměti, že předmět je zaměřen na praktické využití shora uvedených integrovaných prostředí a studium předložených učebních textů bez přístupu k daným softwarovým produktům je neefektivní. Způsob komunikace s vyučujícími: Během semestru jsou týdně konány přednášky a praktické semináře. Zejména pak v průběhu praktických cvičení je možné s vyučujícím komunikovat za účelem řešení případných potíží při studiu či při vypracovávání ukázkových nebo samostatných praktických úloh a projektů. Mimo to je možné vyučujícího kontaktovat pomocí e-mailu: [email protected] nebo telefonicky na čísle: 597321539. Stejně tak je možné využít konzultačních hodin vyučujícího, které budou vždy upřesněny na počátku přímé kontaktní výuky. Ukázkové příklady budou se studenty řešeny pouze v rámci konání praktických seminářů. Se zněním samostatných úloh a se zadáním semestrálního projektu budou studenti seznámeni jak na praktických seminářích, tak pomocí e-mailů, případně zveřejněním na katedrálních WWW stránkách. 2 Obsah OBSAH OBSAH ................................................................................................................. 3 1 ZÁKLADY MS EXCEL ............................................................................... 4 1.1. Uživatelské rozhraní Excelu .................................................................................................... 4 1.1.1 Základní ovládací prvky uživatelského rozhraní ............................................................. 5 1.1.2 Formátování a výběr buňky ............................................................................................. 7 1.2. Matematické výrazy ................................................................................................................ 8 1.3. Názvy v Excelu ..................................................................................................................... 11 1.4. Spalné teplo a výhřevnost...................................................................................................... 14 2 TABULKY ................................................................................................... 20 2.1 Hlavní rozdíly mezi tabulkou a databází ............................................................................... 20 2.2 Aplikace tabulek .................................................................................................................... 21 2.3 Vzorce v tabulkách ................................................................................................................ 25 2.4 Lineární měrný odpor izolované válcové stěny..................................................................... 27 3 ZÁKLADY PRÁCE S GRAFY ................................................................. 33 3.1 Vytvoření grafu ..................................................................................................................... 33 3.2 Některé další možnosti formátování ...................................................................................... 35 4 REGRESNÍ ANALÝZA ............................................................................. 40 4.1 Regresní model ...................................................................................................................... 40 4.2 Regrese v MS Excel .............................................................................................................. 41 5 ÚVOD DO MATLABU .............................................................................. 49 5.1 Prostředí MATLAB ............................................................................................................... 49 5.1.1 Proměnné v Matlabu ..................................................................................................... 50 5.2 Grafický a textový výstup ..................................................................................................... 52 5.3 Programování ........................................................................................................................ 53 6 LITERATURA ............................................................................................ 60 3 Úvod do MS Excel 1 Základy MS Excel Čas ke studiu: 3 hodiny Cíl Po prostudování tohoto odstavce budete umět využívat základní prvky aplikace MS Excel pro řešení početních úloh pojmenovat buňky, používat absolutní a relativní adresy buněk determinovat spalné teplo a výhřevnost v prostředí MS Excel Výklad Tabulkové procesory jsou schopné řešit velmi komplikované úkoly, přičemž ale většina z lidí tento software považuje za samozřejmost. V době, kdy neexistence těchto výpočetních nástrojů, spoléhali uživatelé na neflexibilní velké počítače nebo kalkulačky a úlohy, řešené dnes za minutu, zabraly tehdy mnoho hodin. Začátky výskytu aplikací s tabulkovými procesory sahají až na začátek 80. let minulého století. V roce 1982 vydal Microsoft svůj první tabulkový procesor - MultiPlan. Produkt byl nejprve určen pro operační systém CP/M a posléze převeden na několik dalších platforem, včetně Apple II, Apple III, XENIX a MS-DOS. Excel se vyvinul částečně z MultiPlanu a nezískal popularitu ihned, ale s přibývajícími uživateli Windows získal i on příznivce [10]. Tento učební text je psán s předpokladem, že student mé přístup k MS Excel v jeho verzi Microsoft Office Excel 2007 a vyšší. Tato verze Excelu reprezentuje nejvýraznější změnu od Excelu 97, včetně změny výchozího formátu souboru Excelu. Nový formát je založen na XML, i když stále možno používat i binární formát. Další výraznou změnou je pás karet jako nový typ uživatelského rozhraní, jenž nahrazuje nabídku Excelu a minulé lišty nástrojů. Kromě těchto dvou hlavních změn vylepšil výrobce koncepci Seznamu, kterou zavedl v Excelu 2003 (seznamu se nyní říká Tabulka), vylepšil vzhled grafů, zvýšil počet řádků a sloupců a přidal některé nové funkce listu. 1.1. Uživatelské rozhraní Excelu Grafické uživatelské rozhraní (graphic user interface - GUI) je označení grafického prostředí, pomocí něhož uživatel komunikuje s počítačovým programem. Rozhraní Excelu se skládá z prvků, jako je pás karet, tlačítko Office, miniaturní panel nástrojů a panel nástrojů Rychlý přístup. Panel nástrojů Rychlý přístup je jediný prvek uživatelského rozhraní, který si koncový uživatel může upravit. Při používání Excelu je velmi užitečné mít tzv. objektový způsob uvažování. Objekt v podstatě reprezentuje softwarový element, s nímž může uživatel manipulovat. Za objekty v Excelu je možné považovat následující prvky: samotný Excel, sešit Excelu, list v sešitu, oblast v listu, tlačítko na listu, ovládací prvek Pole se seznamem v uživatelském formuláři, list s grafem, graf na listu s grafem, sada grafů v grafu, aj. 4 Úvod do MS Excel Z výčtu je patrné, že zde existuje hierarchie v objektech. Tato hierarchie se nazývá objektový model v Excelu. Princip objektového modelu se ukázal jako životně důležitý při vytváření maker ve VBA. Základním dokumentem Excelu je sešit. Všechno, co se v Excelu odehrává, se odehrává v objektu sešit. Vytvořit či otevřít je možné libovolný počet sešitů, ale v daném okamžiku je aktivní pouze jediný sešit. Sešit v Excelu může obsahovat libovolný počet listů (omezení je dáno pouze pamětí). Existují tyto typy listů: běžný list, list s grafem. V daném sešitu je aktivní pouze jeden list. Aktivovat jakýkoliv jiný list je možné kliknutím na odpovídající záložku dole v okně nebo stisknout Ctrl+PgUp (předchozí list) nebo Ctrl+PgDn (následující list). List se případně přejmenuje poklepáním na záložku listu a vepsáním nového názvu. Klepnutí pravým tlačítkem myši na záložku vyvolá kontextovou nabídku s některými dalšími možnostmi práce s listem. Každý list v Excelu má 16 384 sloupců a 1 048 576 řádků. Šířky sloupců a výšky řádků jsou plně pod kontrolou uživatele, a dokonce řádky či sloupce lze skrýt (stejně jako celé listy). Existuje dále možnost zobrazovat obsah buňky svisle (nebo pod určitým úhlem) a text zalomit na více řádků. Každý list grafu obsahuje jeden graf. Mnoho uživatelů listy grafů ignoruje a dává přednost vnořeným grafům, které se ukládají do kreslicí vrstvy listu. Používání listů grafů není nutné, ale zjednodušuje se tak hledání konkrétního grafu a je to velmi komfortní při vytváření prezentací. 1.1.1 Základní ovládací prvky uživatelského rozhraní Pás karet Pás karet je základní prvek uživatelského rozhraní v Excelu. Nahrazuje nabídky a většinu panelů nástrojů, které byly běžné ve starších verzích aplikace. Je to prostor, který probíhá přes celou horní část okna Excelu. Jeho výška je přibližně trojnásobná oproti původním lištám a obsahuje mnoho karet - Domů, Vložení, Rozložení stránky a další. Na každé kartě jsou skupiny souvisejících nástrojů. Nástroje, které se používají nejčastěji, jsou opticky větší než méně používané nástroje. Polovinu skupiny Schránka zabírá velký nástroj Vložit, zatímco nástroje Vyjmout, Kopírovat a Kopírovat formát jsou mnohem menší. Na Obr.1. je Pás karet zobrazen. Obr. 1. Pás karet Nabídka tlačítka Office V levém horním rohu okna Excelu je kulaté logo Microsoft Office, kterému se říká tlačítko Office. Kliknutím na tlačítko Office se zobrazí nabídka se známými příkazy (viz. Obr.2.). Tlačítko Office také obsahuje seznam naposledy otevřených dokumentů, přičemž nejvyšší počet může být až 50 oproti dřívějším 9 dokumentům. Vedle každé položky dokumentu je špendlík, kterým je možné daný dokument uchovat na jeho místě bez ohledu na to, kolik souborů bylo otevřeno či zavřeno. Dále se zde nachází nabídka ukládání sešitů, otevírání sešitů a tisk. Dole v nabídce tlačítka Office je tlačítko Možnosti aplikace Excel. Toto tlačítko otevírá dialog Možnosti aplikace Excel, kde je mnoho možností, jak si uživatel může prostředí Excel dle sebe upravit. 5 Úvod do MS Excel Obr. 2. Nabídka tlačítka Office Miniaturní panel nástrojů V Excelu je k dispozici také spousta kontextových nabídek. Tyto nabídky se vyvolají kliknutím pravým tlačítkem myši poté, co je označen jeden nebo více objektů. Kontextové nabídky jsou závislé na obsahu. Jinými slovy, nabídka, která se objeví, závisí na místě, kde je ukazatel myši v okamžiku kliknutí pravým tlačítkem. Je možné takto klepnout kamkoliv - do buňky, na hranici řádku nebo sloupce, na záhlaví sešitu atd. Při kliknutí na mnoho položek se zobrazí kontextová nabídka a také miniaturní panel nástrojů. Miniaturní panel nástrojů je plovoucí lišta, která obsahuje několik nejpopulárnějších formátovacích příkazů. Na Obr. 3. je kontextová nabídka a miniaturní panel nástrojů, které se objeví při označení nějaké oblasti. Klávesové zkratky Kromě klávesových zkratek pro navigaci v Pásu karet má Excel k dispozici mnoho dalších klávesových zkratek pro přímé provádění příkazů. Například stisknutím Ctrl+C je možné zkopírovat výběr do tzv. clipboardu. Pro začínající uživatele Excelu je doporučeno projít si seznam klávesových zkratek v nápovědě Excelu. Používáním klávesových zkratek je práce mnohem pohodlnější, a co víc, je také efektivnější. (Stačí vyhledat Klávesové zkratky a funkční klávesy aplikace Excel v nabídce vyhledávání v nápovědě). Systém nápovědy obsahuje tabulky, které shrnují užitečné klávesové příkazy a zkratky. 6 Úvod do MS Excel Obr. 3. Kontextová nabídka 1.1.2 Formátování a výběr buňky Excel interpretuje každý zápis do buňky jedním z následujících způsobů: • • • • hodnota (včetně data nebo času), text, logická hodnota (Pravda nebo Nepravda), vzorec. Formátování buněk může být dvojího typu - číselné formátování a stylistické formátování. Číselné formátování Číselné formátování určuje způsob, jak se hodnota objevuje v buňce. Kromě možnosti volit z rozsáhlého seznamu předdefinovaných formátů, lze si vytvořit své vlastní číselné formáty na kartě Číslo v dialogu Formát buněk (dialog se otevře kliknutím na spouštěč dialogu ve skupině Číslo na kartě Domů). Excel automaticky používá určité číselné formátování podle vstupu. Číselný formát neovlivňuje samotnou hodnotu uloženou v buňce. Stylistické formátování Stylistické formátování se týká vzhledu (barvy, stínování, typ písma, ohraničení atd.) dokumentu, který je vytvářen s ohledem na estetiku a přehlednost. Skupiny Domů > Písmo a Domů > Styly obsahují veškeré příkazy, které jsou nutné pro formátování jednotlivých buněk a oblastí. Formátovací postup v Excelu 2007 se nazývá motivy dokumentů. Motivy v podstatě nabízejí, nastavení více formátovacích možností najednou. Jde například o písmo, barvy a styly buněk. Veškeré příkazy motivů je možné nalézt ve skupině Motivy na kartě Rozložení stránky. Je zde také možnost podmíněného formátování buňky. Tento nástroj umožňuje zadat formátování, k němuž dojde jen za určitých podmínek. Například je možné docílit toho, aby se hodnota v buňce zobrazovala červeně, když bude obsahovat záporné číslo. Výběry Obecně odpovídá výběr objektů v Excelu běžné praxi ve Windows. Oblast buněk lze vybrat z klávesnice (pomocí klávesy Shift spolu se šipkami) nebo klepnutím a přetažením kurzoru myši. Výběr velké oblasti se provede kliknutím na buňku v libovolném rohu oblasti, přetáhnutím k protilehlému 7 Úvod do MS Excel rohu s přidrženou klávesou Shift. Celou tabulku je možné vybrat pomocí Ctrl+* (hvězdička). Je-li označena velká oblast, je možné pomocí Ctrl+. (tečka) přecházet podél všech čtyř rohů této oblasti. Následující seznam shrnuje základní pravidla pro zadávání údajů: • • • • • • • • • • • • • vkládaní dat, aniž je nutné používat šipky: povolení možnosti Po stisknutí klávesy přesunout výběr na kartě Upřesnit v dialogu Možnosti aplikace Excel. Je možné také volit směr, kam se má vkládání přesouvat. Označení oblasti buněk před vkládáním dat. Pak je možné se pomocí kláves Tab nebo Enter pohybovat pouze v označených buňkách. Vložení stejných dat do všech buněk v oblasti: označit danou oblast, vložit informaci do aktivní buňky a stisknout klávesy Ctrl+Enter. Zkopírovaní obsahu aktivní buňky do všech ostatních buněk označené oblasti: stisknout F2 a Ctrl+Enter. Vyplnění oblasti vzrůstající řadou od zadané hodnoty: stisknout Ctrl a přetahovat úchyt v pravém dolním rohu dané buňky. Vytvoření vlastní posloupnosti vyplňování: stisknout tlačítko Upravit vlastní seznamy na záložce Oblíbené v dialogu Možnosti aplikace Excel. Kopírovaní buňky bez narůstání hodnot: přetáhnout úchyt v pravém dolním rohu výběru nebo stisknout Ctrl+D pro kopírování dolů či Ctrl+R pro kopírování doprava. Pro usnadnění čtení buňky, je nutné do ní vložit konce řádků. Konec řádku je možné vložit stisknutím Alt+Enter. Konce řádků způsobí, že obsah buňky se v ní bude zalamovat. Zlomek je možné vložit napsáním 0, poté mezery a pak zlomku (s lomítkem). Excel zformátuje buňku pomocí formátu zlomku. Zformátování buňky ve formátu měny: napsat symbol měny před hodnotu. Procento je možné vložit do buňky napsáním hodnoty a za ní znaménka procenta. Je možné také vložit místní symbol oddělení tisíců. Aktuální datum je možné vložit pomocí Ctrl+; (středník). A aktuální čas, pak stiskem Ctrl +Shift+;. Upravení buňky či oblasti tak, aby bylo možné vkládat pouze hodnoty určitého typu (nebo v určitém intervalu): příkaz Data > Datové nástroje > Ověření dat. Při práci v tabulce (vytvořenou příkazem Vložení > Tabulka > Vytvořit tabulku) uživatel zjistí, že Ctrl+A funguje jinak. První stisknutí označí pouze buňky tabulky a druhé stisknutí označí celou tabulku (včetně záhlaví a součtových řádků). Třetí stisknutí pak označí všechny buňky na listu. Kliknutím na objekt v kreslicí vrstvě se tento označí. Výjimkou je, jestliže je k objektu přiřazeno makro. V takovém případě klepnutí na objekt spouští makro. Pro vybrání více objektů nebo nesousedních buněk, je nutné mít stisknutou klávesu Ctrl. 1.2. Matematické výrazy Tato část učebních textů popisuje základní práci s matematickými výrazy. Vysvětluje také různé způsoby, jak výrazy zadávat a upravovat. Vepsání rovnítka do prázdné buňky způsobí, že Excel předpokládá vložení matematického výrazu, tedy vzorce a to z toho důvodu, že vzorec vždy začíná znaménkem =. Je možné zadat vzorec také znaménky plus či minus. Nicméně po dopsání vzorce Excel ale vždy vloží počáteční rovnítko. Vložení vzorce může uživatel uskutečnit ručně anebo ukázáním (odkazy na buňky se nevypisují ručně, ale automaticky, dle toho kam se ukáže šipkami nebo myší). Jen je nutné označit buňku a vepsat znak rovnítka a za ním vzorec. V průběhu psaní se znaky objevují v buňce i v řádku vzorce. Při psaní vzorce je povoleno používat všechny běžné editační klávesy. Poté, co je vzorec dopsán a stisknut Enter, buňka zobrazí výsledek vzorce. Po vybrání buňky se samotný vzorec objevuje v řádku vzorce. 8 Úvod do MS Excel Vzorec v buňce se může skládat z pěti různých prvků: • • • • • Operátory: Mezi ně patří symboly jako + (sčítání) a * (násobení). Odkazy na buňku: Pojmenované buňky a oblasti. Je možné se odkazovat na buňky na aktuálním listu, na jiných listech v témže sešitu a dokonce na buňky na listech v jiných sešitech. Hodnoty či řetězce: Příkladem může být hodnota 7,5 či "jméno". Funkce listu a jejich parametry: Patří mezi ně funkce, jako je SUMA či PRŮMĚR a jejich parametry. Závorky: Určují pořadí, v němž se vyhodnocují výrazy ve vzorci. Mezery se ve vzorcích běžně nepoužívají, ale lze je (společně se zalomováním řádků) ve vzorcích použít. Nemají žádný vliv na výsledek, vzorec se však snáze čte. Vkládání zalomení řádku do vzorce se realizuje stisknutím kláves Alt+Enter. Vkládaní názvů a úpravy vzorců Buňce nebo oblasti lze přiřadit název pomocí Správce názvů. Jestliže vzorec používá pojmenované buňky nebo oblasti, je možné na místo adresy buňky napsat název nebo název vybrat ze seznamu a nechat Excel, aby název vložil automaticky. Existují tři metody jak do vzorce vložit název. Nejprve je nutné umístit kurzor nad vzorec, do nějž se název vkládá, a následně provést jednu z následujících akcí: • • • Stisk klávesy F3, čímž se zobrazí dialog Vložit název a následně zvolit název a klepnout na tlačítko OK. Zvolit Vzorce - Použít ve vzorci. Objeví se rozevírací seznam názvů, čímž se umožní zvolit požadovaný název ze seznamu a dojde k jeho vložení do vzorce. Využít vlastnost automatického dokončování vzorců. Pokud je při vytváření vzorce napsáno písmeno, Excel zobrazuje seznam odpovídajících možností. Tyto možnosti zahrnují funkce a názvy. Aplikací klávesy šipka dolů, se zvolí název a poté pro vložení do vzorce je nutné stisknout klávesu Tab. Někdy může být potřeba vzorce upravit. Nebo v případě, kdy vzorec vrací jednu z chyb, je nutné jej upravit a chybu odstranit. Vzorce se upravují stejně jako jakákoliv jiná buňka. Do režimu úpravy buněk je možné vstoupit několika způsoby: • • • Poklepáním na buňku: Tímto způsobem lze upravovat obsah přímo v buňce. Tato metoda funguje pouze tehdy, je-li povolena volba Umožnit úpravy přímo v buňce na kartě Upřesnit v dialogu Možnosti aplikace Excel. Stisknutím klávesy F2: Tímto způsobem lze upravovat obsah přímo v buňce. Není-li povolena volba Umožnit úpravy přímo v buňce, budou se úpravy zobrazovat v řádku vzorců. Označením buňky se vzorcem, který se bude upravovat, a klepnutím na řádek vzorců: Tímto způsobem lze upravovat obsah buňky v řádku vzorců. Při úpravě vzorce, lze označit více znaků táhnutím přes ně myší nebo stiskem a podržením klávesy Shift během používání šipek. Lze také stisknout klávesu Home nebo End a označit tak znaky od pozice kurzoru na začátek či konec aktuálního řádku se vzorcem. Řízení výpočtu Vzorce v listu se počítají okamžitě. Je-li libovolná buňka změněna, tedy ta, která používá určitý vzorec, zobrazí tento vzorec nový výsledek automaticky. Toto chování platí, je-li v Excelu nastaven Automatický režim výpočtů. V tomto výchozím nastavení používá Excel při výpočtu aktuálního listu určitá pravidla: 9 Úvod do MS Excel • • • Je-li provedena změna (např. vložení dat či vzorce), Excel vypočítá okamžitě ty vzorce, jež závisí na nových nebo upravených datech. Jestliže Excel pracuje na dlouhém výpočtu a zároveň je potřeba na listu provést jiné úkoly, odloží Excel dočasně tento výpočet a dokončí jej, až po dokončení úkolu. Vzorce se vyčíslují v přirozeném pořadí. Jestliže například vzorec v buňce D12 závisí na výsledku vzorce v buňce D11, vypočítá se buňka D11 před buňkou D12 . Někdy je však potřeba mít kontrolu nad tím, kdy Excel vzorce počítá. Když kupříkladu existuje list s tisícovkami složitých vzorců a může se stát, že se počítač během výpočtů Excelu zpomalí na nesnesitelně pomalé tempo. V takovém případě lze nastavit Ruční režim výpočtů Excelu zvolením: Vzorce > Výpočet > Možnosti výpočtu > Ruční. Pokud je při práci aktivní Ruční režim výpočtů a existuje-li nějaký nevypočítaný vzorec, zobrazuje Excel ve stavovém řádku hlášku Přepočet. Skupina Vzorce > Výpočet obsahuje dva prvky, které po klepnutí provedou akci přepočet: Přepočítat a Přepočet listu. Kromě těchto možností lze použít také následující klávesové zkratky, s jejichž pomocí jsou vzorce přepočítány: • • • • F9: Vypočítá vzorce ve všech otevřených sešitech (stejné jako prvek Přepočítat). Shift+F9: Počítá pouze vzorce na aktivním listu. Nepřepočítá ostatní listy v tomtéž sešitu (odpovídá prvku Přepočet listu). Ctrl+Alt+F9: Vynutí úplný přepočet ve všech otevřených sešitech. Je výhodné použít tam, kde Excel z nějakého důvodu nevrací správné výsledky. Ctrl+Shift+Alt+F9: Ověří všechny závislé vzorce a poté vynutí přepočet všech otevřených sešitů. Odkazy Většina vzorců se odkazuje na jednu či více buněk, a to pomocí adresy dané buňky či oblasti nebo pomocí názvu, pokud existuje. Odkazy na buňky mají čtyři možné styly a liší se znaménkem dolaru: • • • • Relativní: Odkaz je zcela relativní. Při kopírování vzorce se odkaz v buňce upraví na nové místo. Příklad: Al Absolutní: Odkaz je zcela absolutní. Při kopírování vzorce se odkaz v buňce nezmění. Příklad: $A$l Absolutní v řádku: Odkaz je částečně absolutní. Při kopírování vzorce se upraví část určující sloupec, ale část pro řádek se nezmění. Příklad: A$l Absolutní ve sloupci: Odkaz je částečně absolutní. Při kopírování vzorce se upraví část určující řádek, ale část pro sloupec se nezmění. Příklad: $A1 Je-li vzorec vytvořen pomocí ukazatele na buňku, jsou všechny odkazy na buňky a oblasti relativní. Je-li potřeba změnit odkaz na absolutní nebo smíšený, je nutné to provést ručně přidáním znaku dolaru anebo druhým způsobem, který vyžaduje při zadávání adresy buňky či oblasti stisknout klávesu F4 a následně procházet všechny možné režimy odkazů. Excel běžně používá styl odkazů A1, takže každá adresa buňky se skládá z písmene sloupce a čísla řádku. V prostředí je ovšem možný i zápis stylem R1C1 . V tomto systému se na buňku A1 odkazuje jako na R1C1, na A2 jako na R2C1 atd. Přepnutí na zápis ve stylu R1C1 se provede zvolením tlačítka Office > Možnosti aplikace Excel a pak v dialogu aktivováním karty Vzorce a zaškrtnutím volby Styl odkazu R1C1. Následně se všechna písmena v záhlaví sloupců změní na čísla a rovněž se změní všechny odkazy na buňky a oblasti ve vzorcích. I když je zápis R1C1 celkem nevhodný pro běžný systém, má přesto jednu velmi užitečnou vlastnost. Styl R1C1 velmi usnadňuje hledání chybných vzorců. Totiž každá kopie je při použití R1C1 naprosto stejná a nezáleží na tom, jaký typ odkazu na buňky je použit (relativní, absolutní či smíšený). Proto při přepnutí do režimu R1C1 je pak velmi jednoduché si zkontrolovat zkopírované vzorce. Jestliže jeden vypadá jinak než okolí, je to pravděpodobně ten špatný. 10 Úvod do MS Excel Chyby ve výrazech a cyklické odkazy Vzorce mohou vracet chybu, jestliže buňka, na niž se odkazují, obsahuje chybovou hodnotu. V Tabulce 1. je seznam chyb, které se mohou v buňce se vzorcem objevit. Hlášení o cyklickém odkazu se objeví tehdy, odkazuje-li vzorec na svou vlastní hodnotu, ať už přímo nebo nepřímo. Když například buňka A3 obsahuje hodnotu =A1 , buňka B3 hodnotu =A3 a buňka A1 hodnotu =B3, dojde k cyklickému odkazu, protože vzorce vytváří smyčku, v níž každý vzorec závisí na vzorci předcházejícím. Pokaždé, když se počítá hodnota v A3, ovlivní vzorec v B3, který dále ovlivní vzorec v buňce A1. Výsledek vzorce v A1 pak způsobí přepočet A3 a smyčka výpočtu začne nanovo. Výpočet takových vzorců pokračuje neustále v kruhu a nikdy neskončí. Vložíte-li vzorec, který obsahuje cyklický odkaz, Excel zobrazí dialog se dvěma možnostmi: OK a Storno. Pro opravu cyklického odkazu je nutné zvolit OK. Excel pak vloží šipky závislostí a zobrazí nápovědu pro cyklické odkazy. Ve stavovém řádku se objeví v tomto případě text Cyklické odkazy: A3. K vyřešení problému je nutné, zvolit Vzorce > Závislosti vzorců > Kontrola chyb > Cyklické odkazy. Pak je zobrazen seznam buněk dotčených daným cyklickým odkazem. Kliknutím na každou buňku postupně vede k nalezení chyby. Pokud nejsou cyklické odkazy všechny opraveny, ve stavovém řádku je stále uvedena hláška Cyklické odkazy. Tabulka 1.: Chybová hodnota Význam #DIV/0! Vzorec obsahuje výraz dělení nulou. Chyba se vyskytuje také v případě, když vzorec obsahuje dělení prázdnou buňkou. #NÁZEV? Vzorec obsahuje neznámý název. #N/A Vzorec obsahuje odkaz na buňku, které neobsahuje data. Nebo se tato chyba vyskytuje také v případě, kdy vyhledávací funkce nenalezne shodu. #NULL! Ve vzorci je výraz, využívající průnik disjunktních množin. #NUM! Nekorektní hodnota dat. #REF! Ve vzorci je odkaz na neplatnou buňku. #HODNOTA! Neplatný typ operandu nebo argumentu ve vzorci. 1.3. Názvy v Excelu Název lze chápat jako identifikátor určitého objektu v sešitu. Objektem může být buňka, oblasti buněk, graf, tvar atd. Jestliže má nějaký objekt název, lze tento název používat ve vzorcích. Používání pojmenovaných buněk a oblastí přináší mnoho výhod: • • • • Názvy činí vzorce pochopitelnějšími a snáze použitelnými, obzvláště pro ty, kdo daný list nevytvářeli. Ve spojení se vzorci, je popisný název oblasti (například SumaCisel) lépe zapamatovatelný než adresa buňky (například AB31). Psaní názvu také méně často končí chybou než psaní adresy buňky nebo oblasti. Je snadné se rychle pohybovat v listu buď pomocí Pole názvů, které je vlevo od řádku vzorců (kliknutím na šipku se otevře se roleta s definovanými názvy – (viz. Obr. 4.), nebo volbou Domů > Úpravy > Najít a vybrat > Přejít na (nebo F5) a zadáním názvu oblasti. Označením pojmenované buňky nebo oblasti se objeví její název v Poli názvů. Je to vhodný způsob, jak ověřit, že názvy odpovídají správným buňkám. 11 Úvod do MS Excel • • Vytváření vzorců je snazší, když se používají pojmenované buňky. Vložit název do vzorce je možné pomocí příkazu Vzorce > Definované názvy > Použít ve vzorci. Snáze se vytváří a udržují makra, když v nich namísto adres buněk jsou použity názvy oblastí. Obr. 4. Pole názvů. Všechny názvy mají svou oblast platnosti. Oblast platnosti názvu určuje, kde lze konkrétní název použít. Názvy platí buď na úrovni sešitu, nebo na úrovni listu pro daný list. Je velmi praktické si uvědomit, že když je vytvořen název, vytváří se ve skutečnosti pojmenovaný vzorec, přičemž ale v buňce tento vzorec neexistuje a existuje jen v paměti Excelu. Tato skutečnost je velmi užitečná k pochopení fungování komplikovanějších metod pojmenovávání a je zcela patrné v případě práce s dialogem Správce názvů, která obsahuje pole Odkaz na vzorec a pole Název, jež představuje název vzorce (viz. Obr. 5.). Pole Odkaz na vždy začíná rovnítkem, což z něj dělá vzorec. Obr. 5. Dialog pro definování nového názvu. Vytváření názvů Excel nabízí nový způsob, jak s názvy pracovat - pomocí Správce názvů. Pro otevření Správce názvů, je nutné vybrat Vzorce > Definované názvy > Správce názvů. V tomto dialogu je možné názvy prohlížet, vytvářet, upravovat i mazat. V hlavním okně Správce názvů je vidět aktuální hodnota názvu, 12 Úvod do MS Excel kam název odkazuje, oblast platnosti názvu a libovolný komentář, který je k názvu přidán. Názvy lze třídit a šířka sloupců je nastavitelná, což nabízí mnoho různých pohledů na názvy. Jestliže aplikace využívá množství názvů, je zde možnost použít určité předdefinované filtry, které poskytnou pohled pouze na určité názvy. Správce názvů obsahuje volbu Nový, kterým se vytvoří nový název. Nejprve se otevře dialog, který je zobrazen na Obr. 5. V tomto dialogu je možné název pojmenovat, definovat jeho oblast platnosti a kam odkazuje a navíc přidat komentář, který pomůže pochopit smysl názvu. Volba Upravit, zobrazí dialog Upravit název, který vypadá velmi podobně jako dialog Nový název. Zde je možno měnit libovolnou vlastnost názvu, mimo jeho oblasti platnosti. Jestliže se změní pojmenování názvu, upraví se všechny vzorce v sešitě, které daný název používají. Volba odstranit trvale smaže označený název ze sešitu. Samozřejmě Excel před smazáním uživatele upozorní, že tato akce je nevratná. Výčet některých pravidel pro pojmenovávání názvů: • • • • • • • Názvy nesmí obsahovat mezery. Je povoleno použít podtržítko nebo tečku a mezeru tak nasimulovat. Je povoleno použít libovolnou kombinaci písmen a čísel, ale název musí začínat písmenem nebo podtržítkem. Název nesmí začínat číslem nebo vypadat jako odkaz na buňku. Nelze používat symboly, s výjimkou podtržítka a tečky. Nicméně Excel povoluje zpětné lomítko (\) a otazník (?), pokud není na prvním místě v názvu. Názvy mohou mít nejvýše 255 znaků. Není vhodné používat názvy, které se k této délce byť jen přiblíží. To by ve skutečnosti smysl názvu zcela zlikvidovalo. Není doporučeno (ale je povoleno) použít jediné písmeno (s výjimkou R a C). V názvech nezáleží na velikosti písmen. Název Alfa_Povrch je stejný jako alfa_povrch. Excel uloží název přesně tak, jak je napsán, ale na použití velkých či malých písmen ve vzorci, nezáleží. V Excelu je několik málo názvů rezervovaných pro vnitřní potřebu. Ačkoliv je možné vytvořit názvy, které přepisují tyto vnitřní názvy Excelu, je doporučeno se toho vyvarovat. Excel nabízí i několik dalších cest, jak vytvořit názvy buněk a oblastí bez otevření Správce názvů. Rychlejší cestou k vytvoření názvu je použití Pole názvů (viz. Obr. 4.). Jde o roletu vlevo od řádku vzorce. Označením buňky nebo oblasti a kliknutím na Pole názvů, je možné vložit název označeného objektu a pak stisknout Enter, čímž se název vytvoří. Jestliže název již existuje, nelze Pole názvů použít na změnu oblasti, na niž tento název odkazuje. Na změnu odkazu názvu je nutné použít Správce názvů. Pole názvů nabízí také rychlou cestu, jak aktivovat pojmenovanou buňku nebo oblast. Stačí jen kliknout na Pole názvů a zvolit název. Tím se daná pojmenovaná buňka nebo oblast označí. Bohužel Pole názvů nemá klávesovou zkratku. Pojmenované vzorce Excel umožňuje vytváření pojmenovaného vzorce i s odkazem na buňku nebo oblast. Příkladem může být vzorec, který používá funkci SUMA vracející součet hodnot ve zvolené oblasti. Do pole Odkaz na je vepsán výraz: =SUMA(List1!$A$1:$D$4). Je patrné, že odkazy na buňky v uvedeném příkladě pojmenovaných vzorců jsou odkazy absolutní. Ve výchozím nastavení jsou všechny odkazy na buňky a oblasti v pojmenovaných vzorcích v absolutním tvaru s identifikátorem listu. Ale Excel umožňuje přepsání tohoto výchozího chování na relativní odkazy na buňku nebo oblast. Příkladem relativního odkazu na buňku může být označení buňky A1 myší, vepsání následujícího výrazu do pole Odkaz na: =List1!B1 a vložení názvu např.: b_prava. Pokud je do buňky A1 následně 13 Úvod do MS Excel vložen vzorec = b_prava a zkopírován do několika řádků pod ní, pak vzorec ve sloupci A vrací obsah buňky vpravo. Jinými slovy, pojmenovaný vzorec (b_prava) funguje relativním způsobem. Vše funguje také při odkazech na oblasti, např: =SUMA(!B1:!K1). Je-li tento vzorec vložen do buňky D1, vrátí součet hodnot v 10-ti buňkové oblasti E12:N12. Jak lze předpokládat, smíšený odkaz na buňku se skládá z jednoho z následujících: • • Absolutní odkaz na sloupec a relativní odkaz na řádek (například $A1). Relativní odkaz na sloupec a absolutní odkaz na řádek (například A$1). Příkladem smíšeného odkazu na buňku může být označení buňky B1 myší, vepsání následujícího výrazu do pole Odkaz na: =!$A1 a vložení vhodného názvu. Tento vzorec používá absolutní odkaz na sloupec a relativní odkaz na řádek. Vrací tedy hodnotu ve sloupci A. Řádek závisí na tom, ve kterém řádku je vzorec vložen. Jestliže například je následující vzorec vložen do buňky F12 , zobrazí obsah buňky A12. V tuto chvíli již bylo uvedeno dostatečné množství základních informací, týkajících se orientace v prostředí Excel, vlastností a funkcí ovládacích prvků grafického prostředí a práce se základními objekty systému Excel. Je tedy vhodné přistoupit k řešení technických problémů a úloh aplikací již nabytých znalostí. Nejprve bude prezentován stručný výklad teoretického pozadí konkrétní technické oblasti a následně řešen ukázkový příklad v prostředí MS Excel. 1.4. Spalné teplo a výhřevnost Při oxidačních reakcích, které probíhají při spalování hořlavých látek paliva, se uvolňuje teplo, které se u tuhých a kapalných paliv vztahuje na hmotnostní jednotku (J.kg-1) při normálních podmínkách. V technické praxi rozlišujeme spalné teplo Qs a výhřevnost Qi paliva, které se určují nejčastěji na provozní palivo Qrs, Qri, [1], [2]. Spalné teplo Qs je teplo uvolněné dokonalým spálením měrné jednotky paliva (kg.m3), přičemž vodní pára ve spalinách kondenzuje. Protože při spalování v průmyslových pecích odcházejí spaliny s teplotou vyšší než 100 °C, takže voda je v plynném stavu, používá se při tepelných výpočtech častěji výhřevnost paliva Qi. Výhřevnost Qi je teplo uvolněné dokonalým spálením měrné jednotky paliva (kg.m3), přičemž ve spalinách nenastává kondenzace vodní páry. Hodnota výhřevnosti paliva je tedy nižší než spalné teplo o výparné teplo vody při příslušné teplotě. Pokud se předpokládá teplota vody 25°C, pak je její výparné teplo 2442 kJ.kg-1. Závislost mezi spalným teplem a výhřevností lze tedy vyjádřit vztahem: (kJ.kg-1) ; (kJ.m-3) 2442 -1 (1) -3 kde W je obsah vody (kg.kg ) ; (kg.m ). Pro tuhá a kapalná paliva platí za podmínky, že 1 kg vodíku vznikne shořením 9 kg vodní páry: (kJ.kg-1);(kJ.m-3) 24,42 W 9 H kde wW; wH je hmotnostní podíl vody; vodíku v palivu (%). (2) Pro plynná paliva platí rovnice: 19,6 kde HV HV ; 2 CHV ; . 2 ; . CHV ; C HV H SV H OV (kJ.m-3) (3) jsou objemové podíly plynných složek ve vlhkém plynu(%). Přičemž platí pro přepočet výparného tepla na vodní páru vzniklou z plynného paliva: 19,6 22,42. , C HV H SV H OV (kJ.m-3) (4) V tepelně technické praxi se spalné teplo a výhřevnost stanovuje buď experimentálně, nebo výpočtem. Zde se budeme zabývat pouze výpočetní metodou z elementární analýzy. 14 Úvod do MS Excel Výpočet z elementární analýzy Tuhá a kapalná paliva: Dulongovy rovnice řeší výhřevnosti paliv a jsou odvozeny pro následující předpoklady: kyslík, který se nachází v hořlavině paliva, je zcela ve vazbě s vodíkem, při hoření vodíku, který není vázán s kyslíkem, se uvolňuje takové množství tepla, jako při hoření plynného molekulárního vodíku, palivo se chová jako mechanická směs uhlíku, volného vodíku, spalitelné síry a nespalitelné vody. Zmíněné rovnice jsou uvedeny níže: Q 339 1444 C O H 92 (kJ.kg-1) S (5) O Q 339 C 1235 H (6) 92 S 25,4 W (kJ.kg-1) O Kde wC; wH; wO; wS; wW je hmotnostní podíl uhlíku; vodíku; kyslíku; síry; vody v palivu (%). V rovnici (6) je z důvodu odlišné teploty vody, pro kterou autor uvažoval výparné teplo vody, uvedena odlišná hodnota tohoto tepla oproti rovnici (2). Z Dulongových rovnic byly navrženy zjednodušené svazové rovnice: Q 339 1440 C O H 105 (kJ.kg-1) S (7) O 339 C 1214 H (kJ.kg-1) (8) 105 S 25 W Q kde wC; wH; wO; wS; wW je hmotnostní podíl uhlíku; vodíku; kyslíku; síry; vody v palivu (%). Chyby vzniklé použitím svazových rovnic se pohybují od 0,1 % až do 2,0 %. D.I. Mendělejev ovšem uvedl, že tyto i jiné vztahy vyhovují jen pro některé druhy tuhých paliv a jsou zcela nevyhovující pro paliva jiná. Nepřesnost těchto vztahů vyvodil z rozboru předpokladů, ze kterých byly stanoveny a na základě vlastního rozboru a provedení mnoha experimentů a srovnání mezi hodnotami spalných tepel, navrhl následující vztahy: Q Q 339 339 1256 C 1030 C 109 H 109 H O (kJ.kg-1) S O S 25,1 (9) -1 (kJ.kg ) W (10) kde wC; wH; wO; wS; wW je hmotnostní podíl uhlíku; vodíku; kyslíku; síry; vody v palivu (%). Kromě uvedených rovnic bylo navrženo i mnoho dalších vztahů. Za všechny jsou níže uvedeny vztahy podle V. Boie: Q Q 351,6 351,6 1162,2 C 941,8 C 117,6 H 104,6 H O S (kJ.kg-1) S -1 (kJ.kg ) O (11) (12) kde wC; wH; wO; wS; wW je hmotnostní podíl uhlíku; vodíku; kyslíku; síry; vody v palivu (%). Plynná paliva Spalné teplo a výhřevnost plynného paliva, jehož složení je dáno objemovými podíly, se počítá ze spalných tepel nebo výhřevností jednotlivých plynů. Při vyjádření objemových podílů v procentech nabývají rovnice následující tvar: 126,4 704,2 127,7 CO C H 1507,2 C H H 1018,2 257,1 398,5 CH C H 1340,2 H S 640,2 C H (kJ.kg-1) a 15 C H (13) Úvod do MS Excel 126,4 107,6 CO 643,5 C H 1409,3 935,7 C H 358,0 H C H 237,0 H S 595,2 CH 1235,5 C H C H (kJ.kg-1) (14) kde CO ; H ; CH ; C H ; C H ; C H ; C H ; C H ; H S jsou objemové podíly oxidu uhelnatého, vodíku, methanu, ethylenu, ethanu, propanu, butanu a sulfanu (%), [4], [7]. Řešené úlohy Příklad 1. Podle údajů chemické laboratoře je složení hořlaviny černého uhlí: 84,98% Cdaf; 5,49% Hdaf; 0,48% Sdaf; 7,5% Odaf; 1,55% Ndaf. Suché palivo obsahuje 12,6% Ad, vlhkost paliva Wr je 4,0%. Proveďte výpočet spalného tepla a výhřevnosti černého uhlí dle rovnic (5) až (12) a porovnejte výsledky s Dulongovým vzorcem. Řešení: K řešení příkladu lze s výhodou využít výpočetní sílu MS Excel. Ze všeho nejdříve je nutné si vytvořit v prostředí MS Excel nový dokument kliknutím na nabídku Office a zvolením položky Nový. Je dobré si vytvořit nový dokument jako prázdný sešit. Uložení sešitu pod vhodně zvoleným názvem, např.: priklad1_1.xlsx, se provede otevřením nabídky Office a vybráním volby Uložit. Nyní je již vše připraveno k vlastní práci. Většinou je velmi výhodné, při řešení podobných problémů, postupovat po linii: zadání – mezivýpočty - finální výpočet. Do pracovního sešitu se tedy přenese zadání dále popsaným způsobem. Do jednotlivých buněk se zanesou zadané data - hodnoty a je velmi vhodné vše doplnit o popisky, z důvodu orientace mezi daty. Příklad zápisu zadání je na Obr.6. Obr. 6. Příklad zápisu zadání. Ze zadání příkladu je patrné, že složení paliva není známo v pracovním stavu, kterýžto stav je nutný pro výpočet spalného tepla a výhřevnosti. Mezivýpočet tedy bude obsahovat determinaci pracovního stavu uvažovaného paliva. Přepočet bezvodého stavu na pracovní je dán následujícím výrazem: A A W 15 a přepočet hořlaviny na pracovní stav realizuje výraz: 16 Úvod do MS Excel X X A W 16 Vypočtené hodnoty složek paliva v pracovním stavu si je dobré pojmenovat, jelikož to usnadní následné užití dat ve vzorcích. Za účelem pojmenovaní buněk dle postupu, uvedeném v jedné z předcházejících kapitol, je ve zvoleném sloupci vytvořena sada budoucích názvů buněk, např.: C_r, H_r atd. (Index r označuje pracovní stav paliva.) Následně označením buněk, obsahující zvolené názvy a sousedního sloupce o shodném počtu buněk a volbou menu Vzorce > Definované názvy > Vytvořit z výběru se aktivuje nabídka Vytvořit názvy z hodnot v: Levý sloupec je ponechán zaškrtnutý a následuje volba OK. Do pojmenovaných buněk je pak nutné vložit příslušné vzorce dle (15) resp. (16). Vzorce se vkládají zadáním znaku = do řádku vzorců. Příklad realizovaného výpočtu je uveden na Obr.7. Pojmenované buňky jsou označeny červeným oválem, řádek vzorců s napsaným vzorcem je označen modrou šipkou a panel nástrojů, který se týká názvů, je označen žlutým oválem. Obr. 7. Výpočet pracovního stavu. Nyní již je vše připraveno k finálnímu výpočtu, tedy k výpočtu spalného tepla a výhřevnosti dle rovnic (5) až (12). Je účelné si udělat orientační popisky tak, aby uživatel věděl, který vzorec je který a co s čím se porovnává. Je třeba trochu představivosti, aby vše bylo alespoň trochu přehledné. Příklad návrhu celého řešení zadaného příkladu na Listu aplikace Excel je uveden na Obr.8. Je zde vždy obsažen název rovnice (červené ovály), hned vedle je výsledek výpočtu. V řádku vzorců je uveden zápis Dulongovy rovnice. Názvy buněk, obsahující výsledky výpočtu dle konkrétní rovnice jsou voleny: Dulong_Qs, Svaz_Qs apod. (Viz. modrý ovál.). Porovnání je provedeno ve stejném řádku, kde je uveden výsledek a název rovnice. Například porovnání výsledné výhřevnosti, vypočítané dle Dulongovy rovnice, s výsledkem získaným podle Boie je obsažen v buňce K15 a byl použit vzorec: =100*(Boie_Qi/Dulong_Qi). Výsledky jsou zcela jasně patrné a pro větší názornost je možné tyto nějak zvýraznit podbarvením příslušných buněk. Výsledky porovnání jednotlivých výsledků je také názorný. Např. již zmíněný výsledek porovnání v buňce K15 říká, že výhřevnost pro dané složení paliva vypočítané dle Dulonga, dává o cca 0,5% nižší hodnotu, než výpočet dle rovnice Boieovy. 17 Úvod do MS Excel Obr. 8. Návrh řešení příkladu na Listu MS Excel. Shrnutí pojmů kapitoly (podkapitoly) Po prostudování a praktickém vyzkoušení některých úkonů, by se studenti měli orientovat v systému nabídek aplikace MS Excel, měli by umět používat některé základní ovládací prvky prostředí a zvládat základní formátovací operace nad buňkou, [10]. Dále bylo v této kapitole pojednáno o základních vlastnostech vzorců, jejich vkládání, úpravě a řízení výpočtu. Byl také vysvětlen rozdíl mezi absolutním a relativním odkazem, přičemž bylo poukázáno také na možnost vytvoření odkazu smíšeného. Demonstrovány byly také různé postupy vytváření a spravování názvů buněk, vzorců a oblastí, přičemž byla zdůrazněna skutečnost, že když je vytvořen název, vytváří se ve skutečnosti pojmenovaný vzorec, ale neexistuje tento vzorec v buňce, ale existuje jen v paměti Excelu, [3]. Na konci kapitoly byly pak vysvětleny pojmy výhřevnost a spalné teplo a následně byl uveden řešený příklad z této oblasti s využitím vlastností a možností prostředí MS Excel. Otázky k probranému učivu 1. Jakým způsobem Excel interpretuje zápis do buňky? 2. Jakým znakem v Excelu začíná každý zápis vzorce do buňky? 18 Úvod do MS Excel 3. Demonstrujte rozdíl mezi absolutním, relativním a smíšeným odkazem. 4. Co znamená cyklický odkaz? 5. Co znamená chybová hodnota #DIV/0! ? 6. Jaké jsou výhody používání názvů v MS Excel? 7. Demonstrujte vytvoření názvů z výběru. 8. Proč se liší hodnota výhřevnosti paliva a hodnota spalného tepla? 9. Proč myslíte, že existuje tolik verzí rovnic pro výpočet výhřevnosti resp. spalného tepla? 19 Tabulky 2 Tabulky Čas ke studiu: 2 hodiny Cíl Po prostudování tohoto odstavce budete umět znát rozdíl mezi databází a tabulkou vytvářet tabulky v prostředí MS Excel využívat výhod, které poskytují tabulky při výpočtech. Výklad Nejprve uvedeme definici pojmů, se kterými budeme v této kapitole pracovat: • • Databáze v listu: Organizovaná kolekce informací v obdélníkové oblasti buněk. Databáze v listu se skládá z řádku záhlaví (popisné texty) a dále z řádků dat, v nichž jsou čísla nebo texty. Pojem databáze zde používáme poněkud volně. Databáze v listu v Excelu je spíše jedna tabulka v běžné databázi. Oproti konvenčním databázím vám Excel neumožní vytvářet mezi tabulkami vztahy. Tabulka: Databáze v listu, která byla příkazem Vložení > Tabulky > Tabulka převedena na speciální oblast. Tabulky, jak to již bývá, nabízí několik výhod, ale také mají pár nevýhod). Poznamenejme, že tabulka může být kdykoliv převedena na databázi a naopak. [3], [11]. 2.1 Hlavní rozdíly mezi tabulkou a databází Tabulky a databáze se vždy skládají ze sloupců a řádků. V databázové terminologii se sloupce v databázi v listu nazývají pole a řádky záznamy. Velikost databáze, kterou je možné v Excelu vytvořit, je omezena na velikost jednoho listu. Teoreticky může mít databáze v listu více než 16 000 polí a více než milion záznamů. V praxi je velmi nežádoucí takovou databázi vytvořit, protože by práce s ní způsobovala extrémní paměťové nároky a tato zátěž by práci, bez ohledu na kvalitu konfigurace pracovního PC, učinila velmi nekomfortní. Ukázka malé databáze je uvedena na Obr. 9. a ukázka této databáze převedené na tabulku je uvedena na Obr. 10. Základní rozdíly mezi databází v listu a tabulkou: • • • • • • Aktivace libovolné buňky v tabulce umožňuje přístup do nové kontextové karty Nástroje tabulky na Pásu karet. Buňky se automaticky obarví a zformátují. Toto formátování není samozřejmě povinné. Záhlaví každého sloupce obsahuje šipku, která po klepnutí zobrazí rozevírací seznam s filtrovacími a třídicími možnostmi. Když se práce odehrává ve spodní části listu, takže záhlaví tabulky přestane být viditelné, nahradí záhlaví tabulky písmena sloupců v záhlaví listu. Tabulky podporují počítané sloupce. Je-li vložen do sloupce jediný vzorec, automaticky se rozšíří do celého sloupce. Tabulky podporují strukturované odkazy. Namísto odkazů na buňky je ve vzorcích možné používat názvy tabulek, záhlaví sloupců atd. 20 Tabulky • • • Pravý dolní roh pravé dolní buňky obsahuje malý úchyt, na nějž je možné kliknout a tabulku tak zvětšit, ať už vodorovně (přidat sloupce) nebo svisle (přidat řádky). Excel umí automaticky odstranit zdvojené řádky. Označování řádků a sloupců v tabulce je zjednodušeno. Obr. 9. Ukázka databáze. Obr. 10. Ukázka tabulky. Databáze v listu a tabulky se používají na velké množství úkolů. Mezi běžné databázové operace patří: • • • • • • Vkládání dat do databáze. Filtrování databáze, aby zobrazovala pouze řádky splňující určité podmínky. Třídění databáze. Vkládání vzorců pro výpočty souhrnů. Tvorba vzorců pro výpočty výstupů z dat, filtrovaných podle určitých kritérií. Vytvoření souhrnné tabulky z dat v původní tabulce (často pomocí kontingenční tabulky). 2.2 Aplikace tabulek Již při počátku vytváření databáze v listu nebo tabulky, je vhodné si uspořádání informací naplánovat, protože se pak s daty snáze pracuje. Je dobré se tedy při vytváření držet několika následujících pokynů: • Do prvního řádku (záhlaví) vkládáme popisné názvy (pro každý sloupec jeden): Je-li název dlouhý, aplikujeme formát se Zalamováním textu. V tom případě není nutné sloupce rozšiřovat. 21 Tabulky • • • • Každý sloupec by měl obsahovat pouze jediný typ informací: Není dobré míchat například časová data a text do jednoho sloupce. Jestliže je použit vzorec, který se odkazuje na buňky mimo databázi, je nutné použít v nich absolutní odkazy, v opačném případě jsou výsledky při setřídění tabulky velmi neočekávané. Není vhodné nechávat v databázi v listu prázdné řádky: Při běžných operacích v databázi v listu určuje Excel hranice databáze automaticky a prázdný řádek mu signalizuje konec dat. Při práci s tabulkou, je možné prázdné řádky použít, protože Excel si uchovává rozměry tabulky. Ukotvení prvního řádku: Označením buňky v prvním sloupci a prvním řádku tabulky je možné zvolit Zobrazení > Okno > Ukotvit příčky > Ukotvit první řádek. Pak při stránkování je vždy vidět záhlaví. Není to nutné u tabulky, protože záhlaví tabulky nahradí při stránkování písmena sloupců. Hlavní výhodou tabulky je velmi snadné formátování a jeho změny. Při použití pojmenovaných oblastí ve vzorcích, vynikne výhoda syntaxe tabulky oproti pojmenovávání každého sloupce a tabulky jako celku, přičemž pojmenované oblasti se automaticky upraví při změnách tabulky. Podobná výhoda se týká také práce s grafy. Vytvoříme-li graf z dat v tabulce, rozšíří se při přidání dat automaticky datová množina grafu. Nejsou-li data grafu v tabulce, je nutno definici datové řady grafu při vkládání nových dat upravovat ručně. Jak bylo již uvedeno, tabulky s sebou nesou také pár omezení: • • • • • • Jestliže list obsahuje tabulku, není možné vytvářet ani používat vlastní zobrazení (Zobrazení - Zobrazení sešitů - Vlastní zobrazení). V tabulce nemohou být vzorce s poli pro více buněk. Nelze vložit automatické souhrny (Data > Osnova > Souhrn). Sešit s tabulkou nelze sdílet (Revize > Změny > Zamknout a sdílet sešit). V sešitu s tabulkou není možné sledovat změny (Revize > Změny > Sledování změn). V tabulce nelze použít příkaz Domů > Za rovnání > Sloučit a zarovnat na střed (což dává smysl, protože to by rozbilo řádky nebo sloupce). Jestliže některé z těchto restrikcí jsou pro další práci nepřekonatelně omezující, je možné převést příkazem Nástroje tabulky > Návrh > Nástroje > Převést na rozsah tabulku zpět na databázi v listu. Vytváření tabulky s již existujících dat Ačkoliv Excel umožní udělat tabulku z prázdné oblasti, ve většině případů je výhodné tabulku tvořit z existující oblasti dat (databáze v listu). Následující výklad předpokládá, že již existuje oblast dat, která je vhodná pro převod na tabulku. Pokud je k dispozici oblast a tato oblast neobsahuje žádné zcela prázdné řádky nebo sloupce, nic nebrání označení libovolné buňky v této oblasti. Příkazem: Vložení > Tabulky > Tabulka (nebo klávesová zkratka: Ctrl+ T) Excel otevře dialog Vytvořit tabulku, v němž se odhadne oblast a také určí, zdali tabulka bude obsahovat záhlaví. Jestliže návrh nevyhovuje, je nutné upravit dialog a kliknout na tlačítko OK. Tabulka se automaticky zformátuje a je povolen režim filtrování. Obr. 11. Nástroje tabulky. 22 Tabulky Kromě shora uvedeného zobrazí Excel kontextovou nabídku Nástroje tabulky (viz Obr. 11.). Ovládací prvky v této kartě slouží pro práci s tabulkou. V dialogu Vytvořit tabulku může Excel špatně odhadnout rozměry tabulky v tom případě, kdy není tabulka oddělena od ostatních dat alespoň jedním prázdným řádkem či sloupcem. V takovém případě je nutné zadat přesnou oblast tabulky do dialogu ručně nebo klikem na Storno a přepracovat tabulku tak, aby byla oddělena od ostatních dat alespoň jedním prázdným řádkem nebo sloupcem. Změna vzhledu a navigace v tabulce Pokud výchozí styl formátování a vzhledu tabulky uživateli nevyhovuje, je možné vše změnit dle přání označením libovolné buňky v tabulce a volbou Nástroje tabulky > Návrh > Styly tabulky (viz Obr. 11. – modrý ovál). Pás karet zobrazuje jeden řádek stylů, ale kliknutím na dolní část svislého rozevíracího seznamu se otevře se tabulka stylů, jež jsou organizovány ve třech kategoriích: Světlá, Středně sytá a Tmavá. Poznamenejme, že když se myš pohybuje mezi styly, je hned patrný přímo náhled a jakmile styl vyhovuje, pak kliknutím na zvolený styl se změna ihned aplikuje. Pro nabídku jiné barevné sestavy, je potřeba kliknout na Rozložení stránky > Motivy > Motivy a zvolit jiný motiv dokumentu. Pohyb mezi buňkami v tabulce je úplně stejný jako v běžné oblasti. Jediným rozdílem je používání klávesy Tab. Stiskem klávesy tabulátor, se bude kurzor posouvat doprava, a jakmile dosáhne posledního sloupce, přesune se do první buňky dalšího řádku. Níže jsou uvedeny některé postupy k označení různých částí tabulky: Označení celého sloupce: Posunutí kurzoru do horní části některé buňky v řádku záhlaví. Kurzor se změní na šipku dolů. Kliknutím lze označit data ve sloupci a dalším kliknutím se označí celý sloupec tabulky, včetně záhlaví. Také je možné použít klávesovou zkratku Ctrl+mezerník a označit sloupec takto. Označení celého řádku: Umístění kurzoru do levé části některé buňky v prvním sloupci. Kurzor se změní na šipku doprava. Kliknutím lze označit celý řádek tabulky. Také je možné použít klávesovou zkratku Shift+ Mezerník a označit řádek takto. Označení celé tabulky: Posunutí kurzoru do levé horní části levé horní buňky. Jakmile se kurzor změní na šikmou šipku lze kliknutím označit datovou oblast tabulky. Další kliknutí označí celou tabulku, (včetně řádku záhlaví a řádku součtů. Celou tabulku lze také označit klávesovou zkratkou Ctrl+A. Další operace s tabulkou Je-li nutné přidat na konec tabulky nový sloupec, aktivací buňky v tomto sloupci se začnou vkládat data. Excel automaticky tabulku rozšíří ve vodorovném směru. Stejně tak, jestliže jsou data vložena v řádku pod tabulkou, Excel tabulku rozšíří svisle a zahrne do ní nový řádek. Výjimka z automatického rozšiřování tabulky nastane, když tabulka zobrazuje řádek souhrnů. Jsou-li data vložena pod řádek souhrnů, tabulka se nerozšíří. Je-li potřeba přidat řádky nebo sloupce uvnitř tabulky, kliknutím pravým tlačítkem myši se zobrazí kontextová nabídka, kde se nachází menu Vložit. Příkaz Vložit zobrazí další volby, které popisují, kam se mají řádky či sloupce vložit. Když je kurzor myši umístěn na úchyt změny velikosti v pravé dolní buňce tabulky, změní se ukazatel myši na šikmou oboustrannou šipku. Táhnutím úchytu dolů je možné přidat do tabulky více řádků. Táhnutím úchytu doprava se přidávají sloupce. Mazat jeden nebo více řádků či sloupců, lze označením příslušných a klikem pravým tlačítkem myši zvolit Odstranit > Řádky tabulky (resp. Odstranit > Sloupce tabulky). 23 Tabulky Může nastat situace, že tabulka obsahuje některé záznamy dvakrát a je potřeba tyto odstranit. Hledaný postup zahrnuje označení libovolné buňky v uvažované tabulce a zvolit Nástroje tabulky > Návrh > Odebrat stejné. Excel otevře dialog (viz. Obr. 12), který vypisuje všechny sloupce v tabulce. Označením jsou určeny sloupce, které budou zahrnuty do hledání. Po zvolení OK Excel odstraní stejné řádky a zobrazí hlášení s informací, kolik stejných řádků bylo odstraněno. Obr. 12. Dialog odstranění duplicit. Další možnosti zobrazení tabulky je možné ovládat příkazy v menu Nástroje tabulky > Návrh > Možnosti stylů tabulky, kde se nachází několik voleb určující, zda se mají zobrazovat různé prvky tabulky a také zda se mají aplikovat určité formátovací možnosti: • • • • • • Se záhlavím: Zapíná zobrazení záhlaví. Řádek souhrnů: Zapíná zobrazení řádku souhrnů. První sloupec: Zapíná speciální formátování prvního sloupce. Poslední sloupec: Zapíná speciální formátování posledního sloupce. Pruhované řádky: Zapíná zobrazování střídavě zbarvených řádků. Pruhované sloupce: Zapíná zobrazování střídavě zbarvených sloupců. Řazení a filtrování Řádek záhlaví obsahuje šipky rozevíracích seznamů, které po klepnutí zobrazí možnosti seřazení a filtrování (viz Obr.13.). Seřazení znamená přeskládání řádků tabulky podle obsahu určitého sloupce. Seřazení tabulky podle určitého sloupce se realizuje kliknutím na šipku v záhlaví sloupce a zvolením jednoho z příkazů řazení. Přesné příkazy se různí podle typu dat ve sloupci. Nabídka Seřadit od A do Z a Seřadit od Z do A se objevuje, je-li ve sloupci text. Nabídky pro sloupce s číselnými daty nebo s logickými hodnotami jsou Seřadit od nejmenšího k největšímu a Seřadit od největšího k nejmenšímu atd. Je možné řadit podle libovolného počtu sloupců. V tom případě je nutné začít řadit od nejméně důležitého sloupce a postupovat směrem k nejdůležitějšímu. Jiná cesta k řazení podle více sloupců spočívá v použití dialogu Seřadit: Domů > Úpravy > Seřadit a filtrovat > Vlastní řazení nebo klik s pravým tlačítkem myši na libovolnou buňku v tabulce. 24 Tabulky Obr. 13. Dialog možností seřazení a filtrování. Filtrování tabulky znamená zobrazení pouze těch řádků, které odpovídají určitým podmínkám. Ostatní řádky jsou tedy skryty. Je možné filtrovat podle více hodnot a v libovolném počtu sloupců. Ji-li potřeba dalších filtrovacích možností, volbou Filtry textu (resp. Filtry čísel) se zobrazí další možnosti, které dávají velký prostor při zobrazování pouze těch řádků, které jsou zajímavé. Kromě toho je možné na buňku kliknout s pravým tlačítkem myši a použít příkaz Filtr z kontextové nabídky. Tato položka v nabídce otevře několik dalších možností filtrování. Některé běžné operace Excelu pracují odlišně s filtrovanou tabulkou. Když se data kopírují z filtrované tabulky, zkopírují se pouze viditelné řádky. Toto filtrování značně usnadňuje kopírování podmnožiny z velké tabulky a vložení těchto dat do jiné oblasti na listu. Ovšem je nutno podotknout, že vložená data už nejsou tabulka, ale jde o běžnou oblast. Podobně je možné označit a smazat viditelné řádky v tabulce a řádků skrytých díky filtrování se to nedotkne. Pro odstranění filtru ze sloupce, je potřeba aktivovat rozevírací seznam v záhlaví a zvolit Vymazat filtr. Při odstranění filtru z více sloupců, může být rychlejší volba Domů > Úpravy > Seřadit a filtrovat > Vymazat. 2.3 Vzorce v tabulkách Při použití vzorců v tabulce je možné použít odkazy, vycházející z názvů sloupců (viz. Obr. 14.). Výhodou také je, že pokud se text v záhlaví sloupce změní, automaticky se upraví všechny vzorce, které se na tato data odkazují. Další zajímavostí je, že i když vzorec bude vložen do prvního datového řádku tabulky (není to nutné, platí vše také v případě, že je vzorec vložen do kterékoli buňky prázdného sloupce tabulky) automaticky se doplní do všech buněk v tomto sloupci (viz. Obr. 14. – červený ovál). A když je potřeba vzorec upravit, stačí změnit jeho kopii v libovolném řádku a Excel automaticky rozšíří úpravu vzorce do ostatních buněk sloupce. 25 Tabulky Samozřejmě je možné vložit vzorec ručně s pomocí běžných odkazů na buňky. Ekvivalent vzorce z Obr. 14. je: =D3–C3. Obr. 14. Vzorec v tabulce. Je nutné poznamenat, že v případě použití vzorců mimo tabulku, přičemž se vzorce odkazují na data v této tabulce, jsou zde k dispozici nově strukturované odkazy na tabulku, jež používají název tabulky, záhlaví sloupců a další prvky tabulky. Není nutné těmto položkám zadávat názvy. Tabulka sama nese název (například Tabulka 1) a je zde možnost se na data v tabulce odkazovat pomocí záhlaví sloupců. Samozřejmě nic nebrání se na data v tabulce odkazovat běžnými odkazy na buňky, ale zmíněná nová metoda má zásadní výhodu. Názvy se totiž automaticky upraví, když dojde ke změně velikosti tabulky kvůli přidání či smazání řádků. Pokud například chceme sečíst všechny výsledky ve sloupci rozdíl (viz. Obr. 14.), pak do buňky mimo tabulku vložme: =SUMA(Tabulka1[rozdil]). Stejný účinek má i: =SUMA(E3:E8). Tabulka 2. Identifikátor #Vše #Data #Záhlaví #Součty #Tento řádek Význam Vrací oblast, v níž je záhlaví, veškeré řádky s daty i řádek souhrnu. Vrací oblast, v níž jsou datové řádky, ale nikoli záhlaví nebo souhrny. Vrací oblast, v níž je pouze záhlaví. Jestliže záhlaví neexistuje, vrátí #REF! Vrací oblast, v níž jsou pouze souhrny. Jestliže souhrny neexistují, vrátí #REF! Vrací oblast, jež je průnikem aktivního řádku a datových řádků tabulky. Jestliže se aktivní řádek neprotíná s tabulkou nebo je v tomtéž řádku jako záhlaví či souhrny, vrátí identifikátor chybu #REF! Existují také speciální identifikátory pro odkazy na tabulky a oblasti v nich. Jejich seznam a popis je uveden v Tabulce 2 26 Tabulky Například následující výraz vrací počet datových řádků: =ŘÁDKY(Tabulka1[#Data]). 2.4 Lineární měrný odpor izolované válcové stěny Předešleme, že v této kapitole se bude výhradně jednat o řešení stacionárního teplotního pole bez vnitřního objemového zdroje tepla [4], [5], [9]. Pro řešení teplotního pole v tuhém tělese se obecně používá Fourierova rovnice vedení tepla. Z podstaty vyplývá ze zákonu zachování energie [6]. Platí následující základní předpoklady: Tuhé těleso je homogenní a izotropní. Fyzikální vlastnosti tělesa jsou konstantní. Změna objemu tělesa spojená se změnou teploty je zanedbatelná vzhledem k celkovému objemu tělesa. Vnitřní tepelné objemové zdroje jsou v tělese rozloženy rovnoměrně. V našem případě žádné objemové zdroje uvažovat nebudeme. Proces probíhá za konstantního tlaku. Jeden z tvarů Fourierovy rovnice je uveden níže: (K.s-1) . 17 kde a je součinitel tepelné vodivosti (m2s-1), je Laplaceův operátor (m-2). Zhledem k tomu, že v našem případě půjde o stacionární proces bez vnitřních zdrojů, rovnice (17) se redukuje na tzv. Laplaceovu rovnici: (K.s-1) 0 18 Každá fyzikální rovnice má své podmínky jednoznačnosti řešení. Dělí se na fyzikální, geometrické, počáteční a povrchové. Při stacionárních procesech není nutné uvažovat počáteční podmínky, jelikož jsou zcela jednoznačně určené podmínkami povrchovými. Fyzikální podmínky jsou dány součinitelem tepelné vodivosti, měrnou kapacitou a hustotou. Geometrické pak tvarem uvažovaného tělesa, v našem případě se budeme zabývat válcovou stěnou (Laplaceův operátor se pak vyjadřuje v cylindrických souřadnicích). Povrchové podmínky pak charakterizují vzájemné tepelné působení mezi okolním prostředím a povrchem tělesa. Povrchové podmínky se děli na čtyři druhy a v této kapitole budeme pracovat jen s povrchovými podmínkami III. Druhu, jež předpokládají znalost teploty okolí a součinitele přestupu tepla do okolí a mají následující tvar: 2 (W.m-1) 19 (W.m-1) 20 respektive: 2 kde r1,r2 je vnitřní resp. vnější poloměr válcové stěny (m), , jsou součinitele přestupu tepla do okolí (W.m-2.K-1), , jsou teploty okolí (K) a , jsou příslušné povrchové teploty (K), je součinitel tepelné vodivosti (W.m-1.K-1). Pokud řešíme rovnici (18) s uvažováním (19) a (20) docházíme k výrazu pro lineární hustotu tepelného toku: (W.m-1) 21 27 Tabulky kde k je lineární součinitel prostupu tepla charakterizující teplo, které projde 1m délky válcové plochy a z něhož se odvozuje lineární měrný tepelný odpor válcově stěny při platnosti povrchových podmínek III. druhu. Lineární měrný odpor je dán vztahem: (m.K.W-1) ln 22 Celkový tepelný odpor je tedy součtem lineárním měrných tepelných odporů na površích válce a měrného tepelného odporu vlastní válcové stěny. Ze vztahu (22) vyplývá, že lineární měrný tepelný odpor vlastní válcové stěny s rostoucím poloměrem r2 stoupá a naopak na povrchu s rostoucím r2 klesá. Dá se tvrdit, že při určitém poloměru r2 je hodnota lineárního měrného tepelného odporu vlastní válcové stěny minimální a poloměr r2 se pak nazývá kritický poloměr válcové stěny. Válcová stěna o kritickém poloměru má maximální ztráty do okolí a každé zvětšení nebo zmenšení tloušťky stěny při nezměněném vnitřním poloměru znamená snížení tepelného toku z povrchu stěny do okolí. Kriticky poloměr je možné vypočítat derivováním vztahu (22) dle r2 a výsledek derivování položit rovnu nule. Tak dojdeme k analytickému vyjádření kritického poloměru neizolované válcové stěny: 23 (m) Kritický poloměr je velmi důležitým parametrem při navrhování izolace potrubí. Pokud uvažujeme izolované potrubí, pak lineární měrný tepelný odpor takové soustavy je dán výrazem: ln ln (m.K.W-1) 24 je součinitel tepelné vodivosti stěny resp. izolace (W.m-1.K-1), r1,r2,r3 jsou příslušné poloměry (m). Pak pro kritický poloměr izolace platí: kde , 25 (m) , Při představě průběhu měrného tepelného odporu izolované válcové stěny v závislosti na tloušťce izolace dojdeme k závěru, že měrný odpor se nejprve snižuje a až po dosažení rkrit,iz se teprve začne zvyšovat, přičemž teprve po dalším navyšování tloušťky izolace (až do riz,ef) dosáhne počátečních hodnot odporu, tedy jako při riz = 0. To je zajímavý závěr, neboť nám říká, že izolace tenčí než riz,ef není vůbec účinná. Řešené úlohy Příklad 2. Stanovte kritický poloměr izolovaného potrubí, přičemž vezměte v úvahu níže uvedené parametry: vnitřní poloměr trubky r1 = 0,013m; vnější poloměr trubky r2 = 0,015m; maximální poloměr = 100W.m-2.K-1; součinitel izolace r3,max =0,35m; součinitel přestupu tepla uvnitř trubky je -2 -1 = 20W.m .K a tepelná vodivost trubky =50W.m-1.K-1. Výpočet přestupu tepla do okolí je =0,35W.m-1.K-1; =0,9W.m-1.K-1; =5,0W.m-1.K-1. proveďte pro tři různě druhy izolace: Kritický poloměr stanovte jak z analytického výrazu dle (25) tak také numericky z průběhu měrného lineárního tepelného odporu izolované trubky v závislosti na tloušťce izolace. Řešení: Tak jako v příkladě prvním, k řešení příkladu se nabízí využití výpočetní síly MS Excel. Prvním krokem je tedy vytvoření nového prázdného sešitu a jeho vhodné ho pojmenování, například: Priklad2.xlsx. Na obrázku je patrný způsob přenesení zadání do pracovního sešitu (viz. Obr. 15.). Vytvořením sady budoucích názvů buněk, např.: r_1, a_1 atd. v sloupci C a I dle výše uvedeného zadání a označením 28 Tabulky těchto buněk obsahující zvolené názvy a sousedního sloupce o shodném počtu buněk lze buňky pojmenovat volbou menu Vzorce > Definované názvy > Vytvořit z výběru. Aktivuje se nabídka Vytvořit názvy z hodnot v:. Do pojmenovaných buněk (modré ovály na Obr. 15.) se zapíšou příslušné vstupní hodnoty. Je vhodné také přidat vysvětlující popisky pro lepší orientaci. Návrh zpracovaného zadání je na Obr. 15. Obr. 15. Zpracované zadání. Nyní lze přikročit k určení kritických poloměrů z analytického vzorce dle (25). Je nutno počítat pro tři různé druhy izolací, které jsou charakterizovány hodnotou tepelné vodivosti. Čili 3 buňky budou pojmenovány dle budoucích výsledků, například r_31_kr atd. Do pojmenovaných buněk je nyní nutné vložit vzorec dle (25). Např.: =l_21/a_2 atd. Návrh zpracovaného výpočtu i s výsledky je uveden na obr. 16. Obr. 16. Výpočet dle analytického výrazu (25). A nyní již je možné přistoupit k určení kritického poloměru izolace s využitím průběhu lineárního měrného tepelného odporu v závislosti na tloušťce stěny izolace. Je velmi výhodné volit diskretizační krok nezávislé proměnné v procentech z rozsahu, tedy v tomto případě je rozsah od 0 do r_max. Diskretizační krok je zvolen po 1,0% s rozsahu. Čili v sloupci A vyrobíme datovou řadu od 0 do 1,0. Lze vše provést tak, že do první buňky je vepsána hodnota 0 a do buňky pod ní hodnota 0,01. Pak klikem s pravým tlačítkem myši lze táhnout dolů až k hodnotě 1,0, která představuje 100% z rozsahu, tedy 0,35m. Následně je vhodné doplnit popiskem záhlaví takto vyrobené datové řady, například: 29 Tabulky d_iz(%). Pak výše popsaným způsobem lze převést tuto databázi na tabulku. Tj. označením jakékoliv buňky v databázi a následnou volbou Vložení > Tabulka a zatržením Tabulka obsahuje záhlaví. Nyní je třeba vytvořit postupný růst poloměru izolace od 0,15m do 0,35m využitím dat ve sloupci A. Popisek záhlaví sloupce dat B bude například r_3(m). Tabulka se automaticky rozšíří. Vzorec v první buňce v datové části tabulky zajistí výpočet konkrétních hodnot poloměru izolace v závislosti na procentuálním poměru k r_max. a vypadá následovně: =r_2+([d_iz(%)]*(r_max-r_2)). Vložený vzorec se automaticky zkopíruje do všech datových buněk tabulky. Je možné si zkontrolovat, že první hodnota je bez izolace, tady r_2 a poslední je r_max. Do dalších tří sloupcům se již budou ukládat výsledné hodnoty lineárního měrného odporu izolované trubky v závislosti na tloušťce stěny izolace. Každý sloupec bude obsahovat výpočet měrného odpory pro jiný druh izolace charakterizované příslušnou hodnotou tepelné vodivosti. Výpočet bude probíhat dle (24) pro konkrétní hodnoty r3 a . Návrh výpočetní tabulky i s výsledky a se zvýrazněným = 0,35W.m-1.K-1 je uveden na Obr. 17. vzorcem pro Obr. 17. Výpočetní tabulka lineárního měrného tepelného odporu. K určení kritických poloměrů nyní lze s výhodou využít třídicích vlastností tabulky. Pokud tedy je potřeba určit kritický poloměr pro druhý typ izolace, stačí kliknout na šipku u sloupce R_2 a zvolit třídění od nejmenšího. Pak v prvním řádu se bude nacházet buňka s nejmenší hodnotou měrného odporu a k ní přísluší konkrétní hodnota r_3, která by se měla blížit vypočtené hodnotě kritického poloměru izolace pro daný typ izolace. U sloupce R_2 bude touto metodou vycházet r3,krit=0,05415m.(viz Obr. 18.) Pokud je nutné výsledek zpřesnit, není vyhnutí než zjemnit diskretizační krok. Stejnou metodou setřídění je možné určit přibližné hodnoty kritického poloměru pro zbývající typy izolací. 30 Tabulky S výsledků je patrné, že na typu izolace velmi záleží. Pokud vezmeme v úvahu, že kritický poloměr pro třetí typ izolace vychází 0,25m, pak při příslušné hodnotě riz,ef není tento typ izolace vůbec použitelný pro řešení daného problému. Obr. 17. Určení kritického poloměru pro R2. Shrnutí pojmů kapitoly (podkapitoly) Tato kapitola byla věnována tvorbě, úpravě a využití tabulek v prostředí MS Excel. Byly vyloženy základní vlastnosti tabulek, popsány funkce jejích ovládacích prvků a vysvětleny rozdíly oproti databázím v listu [10], [11]. Dále bylo v této kapitole pojednáno o roli vzorců v tabulkách a o možnostech tvoření odkazů na buňky či oblasti v tabulce jak z tabulky samé tak také z oblastí mimo ni [12]. Konec kapitoly byl pak věnován determinací lineárního měrného tepelného odpory izolované stěny a následně byl uveden řešený příklad z této oblasti s použitím prostředí MS Excel. [4]. Otázky k probranému učivu 1. Jaký je rozdíl mezi tabulkou a databází v listu v prostředí MS Excel? 2. Jaké jsou výhody a nevýhody při použití tabulek? 3. Jaký je rozdíl mezi filtraci a tříděním?. 4. Demonstrujte vytvoření tabulky z již existujících dat. 31 Tabulky 5. Jaká je fyzikální interpretace lineárního měrného tepelného odporu? 6. Co vyjadřuje kritický poloměr? 32 Grafy 3 Základy práce s grafy Čas ke studiu: 2 hodiny Cíl Po prostudování tohoto odstavce budete umět vytvářet grafy v prostředí MS Excel formátovat a konfigurovat prvky grafů graficky prezentovat výsledky výpočtů. Výklad Práce s grafy v Microsoft Office Excelu 2007 se podstatně liší od práce ve starších verzích. Díky novému uživatelskému rozhraní s pásem karet je práce při formátování a úpravách grafů efektivnější. Prvním krokem při vytváření grafu je výběr dat, která jsou určena k zobrazení v grafu. Je možné vložit všechny buňky v souvislé oblasti výběrem kterékoliv buňky v rámci oblasti a Excel bude vědět, jak má postupovat. Pokud se ovšem do grafu vkládají pouze určité řádky a sloupce z oblasti, je nutné tyto vybrat přímo. [3], [12]. Za určitých podmínek je vhodné před vytvořením grafu zformátovat zdrojová data jako tabulku. Uživatel následně získává některé výhody: • • • Jsou-li zdrojová data tabulky změněna, Excel tyto změny automaticky začlení do grafu. Je možné využívat výhody filtru. Jestliže je filtr změněn nebo odstraněn, Excel automaticky upraví graf tak, aby obsahoval aktuální data. Konzistentního či komplementárního formátování zdrojových dat a grafu je možné dosáhnout snadněji pomocí stylů tabulek a grafů. 3.1 Vytvoření grafu Po výběru dat je nutné přejít na kartu Vložení se skupinou Grafy, v níž jsou k dispozici dostupné typy grafů. Každý ze základních typů grafů ve skupině Grafy nabízí mnoho dalších podtypů. Kliknutím na tlačítko určitého typu grafu se zobrazí galerii jeho podtypů. Vytvoření nového grafu lze výběrem požadovaného typ grafu a v galerii následně označit požadovaný podtyp. Excel zobrazí uprostřed obrazovky objekt grafu. Po vytvoření objektu grafu přidá Excel na pás karet tři karty pod nabídku Nástroje grafu. Nesplňuje-li vybraný typ grafu očekávání, uživatel může vše změnit označením grafu a zvolením menu Změnit typ grafu. Otevře se dialogové okno se všemi typy grafů (viz. Obr. 18.), jež Excel nabízí (včetně všech podtypů), přičemž aktuální typ grafu je graficky zvýrazněný. Pokud není nutné umístit graf vedle dat, z nichž je odvozen, doporučuje se graf umístit na vlastním listu grafu. List grafu je samostatný list se zvláštním účelem a pro zobrazení grafu nabízí maximální oblast na obrazovce. Přesunutí grafu na list grafu se provede označením tohoto grafu s následnou volbou příkazu: Přesunout graf. V dialogovém okně se pak objeví možnost Nový list, přičemž je nutné zadat název pro list grafu (nebo ponechat název výchozí). 33 Grafy Obr. 18. Dialog pro změnění typu grafu. Volba stylu grafu Styl grafu je kombinace barev popředí a pozadí, které mají sladit styly buněk, tvarů a tabulek tak, aby sešit získal konzistentní, profesionální a zajímavý vzhled. Pro výběr stylu grafu je nutné graf označit a na kartě Návrh zvolit galerii Styly grafů. Je-li potřeba změnit písmo, je nutné vrátit se do uživatelského rozhraní listu. Všechny nástroje, jež jsou k dispozici pro formátování textu v listu, slouží i k formátování textu v grafu. Volba rozložení prvků grafu Rozložení je v Excelu kombinace možností zobrazení různých prvků, jako je název grafu, popisky os, názvy os, mřížky apod. Každý z typů grafů nabízí různé možnosti rozložení. Dostupná rozložení jsou k dispozici v galerii Rozložení grafu na kartě Návrh v nabídce Nástroje grafu na pásu karet. Do již hotového grafu lze také přidávat či upravovat prvky, jako je název, legenda apod. Tyto editační možnosti se aplikují označením grafu a zvolením karty Rozložení. V nabídce Nástroje grafu se nachází skupina Popisky. Kliknutím na požadované tlačítko se zobrazí nabídka, v níž je možno vybrat si zobrazení dle potřeby Pokud je zobrazení legendy povoleno a uživatel si přeje do legendy zadat jiný text, lze ji upravit na listu vedle dat grafu. Případně lze graf vybrat, kliknutím na kartu Návrh a poté na tlačítko Vybrat data ve skupině Data. Otevře se dialogové okno Vybrat zdroj dat: V levé části tohoto dialogového okna jsou zobrazeny názvy všech řad umístěných v grafu. Jde o názvy, jež Excel aktuálně používá v legendě. Změnu názvu řady lze realizovat vybráním zvolené řady v seznamu s následným zvolením příkazu Upravit. Otevře se dialogové okno Upravit řady, kde lze zadat text do pole Název řady buď přímo, nebo kliknutím na buňku obsahující požadovaný text. Při druhé možnosti vytvoří Excel vzorec propojující název řady s danou buňkou. 34 Grafy Osy Pokud uživateli nevyhovuje formát os navržené Excelem, vybráním grafu a kliknutím na kartu Rozložení pod nabídkou Nástroje grafu s následným výběrem tlačítka Osy ve stejnojmenné skupině Excel zobrazí nabídku, v níž je možné zvolit osu, která je určena k úpravám (viz. Obr. 19.). Po výběru požadované osy se zobrazí nabídka s dostupnými možnostmi. Obr. 19. Nabídka úprav pro zvolenou osu. Je důležité si uvědomit rozdíl mezi osami kategorií a hodnot, protože tyto terminy zůstávají v platnosti v dalších částech rozhraní grafů. Osy hodnot, které mají číselné měřítko, jsou obvykle svislé. V grafu XY jsou obě osy osami hodnot. Osy kategorií jsou většinou vodorovné a vykreslené pomocí popisků bez číselného významu, nebo pomocí dat. K upravení výchozího (nebo aktuálního) textu názvu os stačí tento vybrat, kliknutím umístit kurzor do názvu a upravit jej tímto způsobem. Mřížky Některá nadefinovaná rozložení grafu v Excelu obsahují mřížky a jiná ne. Přidat anebo odebrat mřížky lze vybráním grafu, zvolením karty Rozložení pod nabídkou Nástroje grafu a kliknutím na nabídku Mřížka ve skupině Osy. Ve vnořených nabídkách se nachází označení hlavní mřížka a vedlejší mřížka. Hlavní mřížky vycházejí z vodorovných osových značek, vedlejší mřížky z rozdělení svislých osových značek. Excel určuje umístění těchto osových značek automaticky, jejich nastavení však lze kdykoliv změnit. 3.2 Některé další možnosti formátování Pokud je třeba formátovat některý prvek z oblasti grafu, musí ho uživatel nejprve vybrat. Seznam prvků, které lze formátovat, se nachází v rozevíracím seznamu Oblast grafu. Tento rozevírací seznam 35 Grafy (viz Obr. 20.) obsahuje většinu prvků v aktuálním grafu, které lze formátovat. V seznamu lze vybrat přímo prvek grafu nebo jej použít jen jako průvodce. Obr. 20. Rozevírací seznam Oblast grafu. Seznam ovšem ve skutečnosti neuvádí úplně všechny prvky, neumožňuje totiž vybrat jednotlivé body v datových řadách, popisky či názvy řad v legendě. Tyto položky však lze vybrat samostatně. Aby šlo takto učinit, je nutné kliknout dvakrát za sebou (pomalu, ne poklepáním) na příslušné položky. Prvním klepnutím je vybrána sada a druhým její člen. Výběr samostatné položky potvrdí i seznam Oblast grafu. Poznamenejme ještě, že název grafu, popisky os, popisky dat a legendu lze přemístit přetažením kursoru myši. Práce s osou V Excelu lze upravovat formát, umístění a měřítko os grafu. Je možné určit styl čáry, barvu a tloušťku os, stejně jako zobrazení nebo odstranění osových značek a popisků značek. Lze také potlačit výchozí měřítko a vytvořit umístění, v nichž se protínají svislé a vodorovné osy. Obr. 21. Dialog Formát osy. 36 Grafy Pro změnu výchozího měřítka osy hodnot, stačí kliknout na danou osu s pravým tlačítkem myši a zvolit příkaz Formát osy a v dialogovém okně vybrat kategorii Možnosti osy (viz Obr. 21.). Po výběru možnosti Pevný lze do textového pole položek Minima a Maxima, umístěného zcela vpravo, zadat požadovanou hodnotu. Další možností je změna umístění osových značek a mřížek. Hodnoty Hlavní jednotka a Vedlejší jednotka určují mezery mezi osovými značkami a tudíž i mezi mřížkami. Jsou-li popisky os a mřížky příliš blízko u sebe, lze toto změnit zvolením položky Pevný, vedle menu Hlavní jednotka a do pole vpravo zadat větší hodnotu. Hodnota Vedlejší jednotka souvisí se zobrazováním vedlejších značek. Změna bodu protínání os Při výchozím nastavení se osy protínají v bodu 0. Excel ale nabízí možnost přemístit bod protínání, vybráním možnosti Hodnota na ose v oblasti Vodorovná osa se protíná a do textového pole vpravo zadat požadované číslo. Bod protínání lze nastavit také na maximální hodnotu na ose (možnost Maximální hodnota na ose. Obrácení měřítka osy hodnot Měřítko osy hodnot lze otočit tak, aby se vyšší hodnoty zobrazovaly blíže k dolní části grafu. Tato možnost je vhodná v případě, že jsou všechny hodnoty grafu záporné a zajímavé jsou především jejich absolutní hodnoty. Obrátit měřítko osy lze zaškrtnutím Hodnoty v obráceném pořadí. Logaritmické měřítko se použije v případě zaškrtnutí volby Logaritmické měřítko a dle potřeby lze nastavit v poli vpravo jinou základnu než 10. Excel nabízí mnoho možností formátování vzhledu celých datových řad a jednotlivých značek v rámci řad. Přiřazování řad k vedlejší ose Vedlejší osa hodnot umožňuje porovnávat datové řady, které spadají do různých oblastí. Vedlejší osa, umístěná vpravo, může mít zcela jiné měřítko než hlavní osa. K vedlejší ose lze přiřadit libovolný počet řad. Přesunutí řady na vedlejší osu, je možné jejím označením a volbou příkazu Formát datové řady. Pak je nutné vybrat kategorii Možnosti řady a následně zvolit možnost Vedlejší osa. Obr. 22. Dialog Vybrat zdroj dat. Přidání nových dat Nejjednodušší způsob, jak přidat nové datové body do existujících řad v grafu, je použití tabulky jako zdrojové oblasti grafu s následným přidáváním nových řádků do tabulky. Excel začlení 37 Grafy automaticky tyto nové řádky do grafu. Je-li přidán nový sloupec bezprostředně vpravo za existující tabulku, Excel tabulku roztáhne tak, aby obsahovala i nový sloupec a ten se stane novou datovou řadou. Pokud graf obsahuje řady, které nevyhovují, lze je odstranit příkazem v dialogovém okně Vybrat zdroj dat, nebo také jednodušším způsobem: vybrat řadu a odstranit ji stisknutím klávesy Delete. Graf lze také snadno rozšířit nebo zmenšit vybráním příkazu Vybrat data. Pole Oblast dat grafu v dialogovém okně Vybrat zdroj dat (viz. Obr. 22.) uvádí aktuální rozsah zdrojových dat grafu. Buď je možné upravit odkaz přímo v tomto poli, nebo lze přetáhnout ukazatele myši přes požadovanou oblast v listu. Je-li potřeba přidat nebo odebrat celou řadu (ne jen datové body v rámci existující řady), lze tak učinit pomocí voleb Přidat či Odebrat v levé části dialogového okna. Tlačítko Odebrat je zvláště užitečné, pokud odstraňované řady leží někdy uvnitř zdrojové oblasti, a ne na jejím okraji. Například odebrat třetí sloupec z pěti obnáší výběr řady v seznamu Položky legendy (řady) a volbu Odebrat. Řešené úlohy Příklad 3. Vytvořte graf průběhů měrného lineárního tepelného odporu izolované trubky z Příkladu 2. v závislosti na tloušťce izolace. Graf musí obsahovat průběhy měrného tepelného odporu pro všechny typy izolace. Řešení: Návrh grafu lze začít označením 2 až poledního sloupce tabulky výpočtu lineárního měrného odporu. Následuje volba série příkazů Vložení > Grafy > Bodový. Toto vzorové řešení příkladu se bude opírat o například graf Bodový s vyhlazenými spojnicemi. Objekt grafu se vytvoří hned vedle tabulky. Pro přesun grafu na nový list stačí jen zvolit Nástroje grafu > Návrh > Umístění a pak jen kliknout na příkaz: Přesunout graf. List je ještě vhodné pojmenovat a je hotovo. Pro usnadnění a urychlení práce lze zvolit předdefinované rozložení grafu s úmyslem ho následně doplnit a zformátovat dle vkusu každého studenta. Volba předdefinovaného rozložení grafu vyžaduje následující postup: Nástroje grafu > Návrh > Rozložení grafu s volbou Rozložení 10(s popisky os, legendou, hlavní i vedlejší mřížkou. Aby vše působilo dobrým dojmem, je dobré vložit a zformátovat dle potřeby názvy os (viz. Obr. 23.). Úprava měřítka vodorovné osy na maximum 0,35 tloušťky izolace vyžaduje označení osy a volbu Formát osy. Následuje výčet dalších doporučených úprav vzhledu grafu: Vložení vhodného názvu grafu: Nástroje grafu > Rozložení > Popisky s volbou Název grafu. Písmo lze zformátovat dle potřeby. Úprava položek legendy, pokud názvy nesedí: vybrání grafu s následnou volbou Vybrat data a v dialogovém okně v sekci Položky legendy (řady) příkaz Upravit. Následně provázat název řady s buňkou záhlaví příslušného sloupce. Označit jak vodorovnou, tak svislou vedlejší mřížku a nastavit typ čáry na přerušovanou. Při jakékoliv změně písma u kteréhokoliv prvku je zapotřebí nejprve tento označit a následně volit: Domů > Písmo a zde již aplikovat požadovanou změnu. Poznamenejme ještě, že při jakékoliv filtraci buněk v tabulce či jejich setřídění, se mění také zobrazení tabulkových dat v grafu. Výsledky v takovém případě zřejmě nebudou uspokojivé. Excel umožňuje ignorovat změny v tabulkových datech, ale je třeba použít speciální postup, který je uveden například v [10]. 38 Grafy Obr. 23. Návrh grafu z Příkladu 3. Shrnutí pojmů kapitoly (podkapitoly) Tato kapitola byla věnována tvorbě a úpravě grafů v prostředí MS Excel. Byly probrány základní postupy k vytváření grafů a popsány funkce hlavních ovládacích prvků [3], [12]. Kapitola také poskytla přehled různých možností formátování jednotlivých prvků grafu a obsahuje také některá doporučení při zobrazování datových řad [10]. Konec kapitoly byl pak věnován vytvoření grafu průběhu lineárního měrného tepelného odpory izolované stěny dle zadání minulého příkladu. Otázky k probranému učivu 1. Kdy je vhodné převést datovou řadu na vedlejší osu? 2. Demonstrujte změnu měřítka osy. 3. Demonstrujte přidání nové datové řady do grafu. 4. Jaké jsou výhody používání tabulek ve spojení s grafy? 39 Regresní analýza 4 Regresní analýza Čas ke studiu: 2 hodiny Cíl Po prostudování tohoto odstavce budete umět používat regresní analýzu pro zpracování experimentálních dat aplikovat různé způsoby analýzy dat v prostředí MS Excel správně interpretovat a graficky prezentovat výsledky analýz. Výklad Regresní analýza označuje množinu statistických metod, které slouží jako nástroj pro konstrukci odhadu určité náhodné veličiny (závislé proměnné) na základě znalosti hodnot vstupní veličiny, která se také nazývá nezávisle proměnná. 4.1 Regresní model Jak již bylo naznačeno na začátku kapitoly, v řadě technických oborů je velmi důležité odhalit závislost výstupní veličiny y na nastavované kombinaci hodnot vstupních proměnných. Předchozí věta se dá chápat jako obecná charakteristika [15]. Výsledkem experimentů pak zpravidla bývá n-tice bodů {yi, xij}, i = 1,…,n, j = 1, …,m. Ve zkráceném maticovém zápisu pak věc vypadá následovně: {y, X}, kde R je výstupní vektor a je matice vstupních proměnných. R Cílem analýzy je pak určení vztahu mezi měřenou, výstupní, závisle proměnnou veličinou y a vstupními, nezávisle proměnnými veličinami x. Velmi přitom záleží na skutečnosti, jaké povahy jsou veličiny y a x. V případě, že obě veličiny jsou nenáhodné, pak je o funkční závislost , , kde R je vektor neznámých parametrů. Pro určení vektoru je postačující získat n = m měření hodnot yi při různých hodnotách xi a vyřešit vzniklou soustavu rovnic. Situace ovšem předpokládá, že měřené výstupní veličiny nejsou zatíženy žádným druhem experimentálních chyb. Toto ovšem v praxi není nikdy splněno a proto se považuje výstupní veličina za náhodnou a vstupní, nezávisle proměnná za deterministickou. Tento model je dán vztahem pro podmíněnou střední hodnotu náhodné veličiny: | , 26 Způsob odhadu parametrů β závisí pak na rozdělení náhodné veličiny y. Většinou se pracuje s aditivním modelem měření: , 27 jsou residua, neboli náhodné veličiny, zahrnující jak chyby měření, tak chyby modelu, které kde vznikají odchylkou mezi reálným systémem a jeho modelem dle (26). Při řešení úloh v této kapitole budeme používat lineární regresní model, jehož tvar je uveden níže: | ∑ 28 Přičemž do rovnice (28) mohou být místo proměnných xi dosazeny jejich libovolné funkce, neobsahující parametry β. Odhady složek b vektoru parametrů je možné určit, za předpokladu platnosti modelu (27), například metodou maximální věrohodnosti nebo metodou nejmenších čtverců. 40 Regresní analýza 4.2 Regrese v MS Excel Tato kapitola se bude zabývat hledáním funkce, která by nejlépe vystihovala soubor naměřených experimentálních dat v prostředí MS Excel. Půjde tedy o hledání regresní křivky, a to takové, aby residuální součet čtverců byl minimální. V prostředí MS Excel lze tento úkol řešit několika přístupy. Získat řešení lze: metodou nejmenších čtverců pomocí nástroje Řešitel, pomocí funkce LINREGRESE, pomocí funkce LINTREND, pomocí nástroje Analýza dat. Důležitým kritériem pro posouzení kvality odhady funkční závislosti je residuální směrodatná odchylka [3], [11], [12]. Řešitel Pomocí nástroje Řešitel se metodou nejmenších čtverců provede odhad funkční závislosti mezi nezávisle proměnnou a změřenými hodnotami. Řešení úlohy je postaveno na předpokladu, že existuje sada 13-ti měření s příslušnými hodnotami {yi, xij}, i = 1,…,13, j = 1. A tvar modelu se předpokládá v lineárním tvaru dle: 29 kde k a q jsou hledané parametry. Úkolem budiž zkonstruovat odhady hledaných parametrů tak, aby součet kvadrátů odchylek byl minimální. Použita metoda bude metoda nejmenších čtverců, protože, jak již bylo zmíněno, nástroj Řešitel používá právě tuto. Prvním krokem, při řešení tohoto typu úloh, je si z naměřených dat vyrobit tabulku a zobrazit si data v grafu (viz. Obr. 25). Následně si je vhodné zvolit buňky, které budou uchovávat odhad hledaných parametrů. Na Obr. 25 jsou to buňky B20 a C20 (modré šipky). Prozatím do nich nebude vložena žádná hodnota. V této fázi je nutné si připravit výpočet odhadu závislé proměnné pomocí hledaných parametrů k a q. Jedná se o třetí sloupec v tabulce čili sloupec D. Za tím účelem se do buňky D2 vloží vzorec na výpočet přímky: =[x]*$B$20+$C$20, přičemž se vloženy vzorec automaticky zkopíruje do celého sloupce. Je třeba si také vytvořit vektor kvadrátu odchylek pro následnou minimalizaci. Tedy vedlejší sloupec bude obsahovat hodnoty tohoto vektoru. Do buňky E2 budiž vložen vzorec pro výpočet ^2 čímž se vzorec zkopíruje do celého sloupce. Situace je patrná kvadrátu odchylek: z Obr. 25. Následně je nutné přidat do tabulky řádek souhrnů: klikem na buňku tabulky s pravým tlačítkem myši a pak volba Tabulka > Řádek souhrnů. A vznikne velmi důležitá buňka, obsahující součet druhých mocnin odchylek (viz. Červený ovál). Pro posouzení kvality odhadu je možné ještě zkonstruovat residuální směrodatnou odchylku (viz. Žlutý ovál) dle: ∑ 30 Nyní je již možné přikročit k aplikaci nástroje Řešitel označením buňky obsahující součet kvadrátů odchylek (viz. Červený ovál, Obr. 24.) a zvolením menu Data kartu Analýza > Řešitel. Otevře se dialog, zobrazený na Obr. 24. V poli Nastavit buňku je nutné zadat odkaz na buňku, obsahující součet kvadrátů odchylek a pole Měněné buňky musí obsahovat odkaz na oblast dat, kde se budou ukládat odhady parametrů k a q. Cíl úlohy je minimalizace, tedy parametr Rovno je nutné přepnou na Min. Lze nastavovat další parametry Řešitele volbou Možnosti. V tomto případě není vhodné v dialogu Možnosti řešitele zatrhávat parametry Lineární model a Nezáporná čísla. 41 Regresní analýza Nyní již nic nebrání spuštění výpočtu příkazem Řešit. Výsledkem by měla být situace, zobrazená na Obr. 25. Hledané parametry jsou vyčísleny, je patrná také kvalita odhadu, reprezentována residuální směrodatnou odchylkou a výsledky také obsahují hodnotu součtu kvadrátů odchylek, jež by měla být minimalizována. Je vhodné výsledky graficky presentovat (viz. Obr. 25) Obr. 24. Dialog Parametry řešitele. Obr. 25. Řešení regrese pomocí nástroje Řešitel. Funkce LINREGRESE Funkce LINREGRESE provádí konstrukci odhadu funkční závislosti, která je daná experimentálními daty, taktéž pomocí metody nejmenších čtverců. Funkce vrací matici s hledanými parametry. Postup lze také použít společně s dalšími funkcemi, které určují statistické hodnoty pro další typy lineárních modelů s neznámými parametry, včetně polynomických, logaritmických, 42 Regresní analýza exponenciálních nebo mocninných řad. Je nezbytné připomenout, že funkce musí být zadána jako maticový vzorec. Model je v tomto případě definován tvarem: 31 kde závislá hodnota y je funkcí nezávislých hodnot x. Prvky vektoru jsou koeficienty je konstanta. Matice, která je výsledkem funkce LINREGRESE, má odpovídající každé z hodnot x, rozměr R . Funkce LINREGRESE může také vracet další regresní statistiky. Při řešení opět platí předpoklad existence sady experimentálních dat dle Obr. 26. Obr. 26. Sada experimentálních dat. Obr. 27. Parametry funkce LINREGRESE. Pak je nutné označit buňku mimo tabulku, která bude prvním prvkem budoucí matice výsledků funkce LINREGRESE, například F2. Následuje vyhledání funkce LINREGRESE v seznamu na kartě Vzorce ve skupině Knihovna funkcí > Další funkce s volbou statistické funkce. Otevře se dialog, který je zobrazen na Obr. 27. 43 Regresní analýza Pole_y představuje hodnoty závislé proměnné, tedy sloupec C tabulky a Pole_x obsahuje hodnoty nezávisle proměnné – sloupec B tabulky. Do ostatních polí lze zadat hodnotu 1. Označením oblasti F2:G6 a aktivací první buňky pomocí klávesy F2 lze vytvořit potřebný maticový vzorec pomocí zkratky Ctrl+Shift+Enter a obdržet tak výsledky. Výsledné hodnoty hledaných parametrů jsou v prvním řádku matice výsledků (viz. Obr. 28 – žlutě podbarveno). Je patrné, že se výsledky shodují s hodnotami, které byly získány pomocí nástroje Řešitel. Také další výsledky lze porovnat. V matici výsledků funkce LINREGRESE jsou uvedeny následující hodnoty (viz. Obr. 28): modré podbarvení - koeficient determinace. Porovnává skutečné hodnoty y a jejich odhady, nabývá hodnot od 0 do 1. Pokud je roven 1, existuje v tomto vzorku dokonalá korelace, červené podbarvení - standardní chyba odhadu y – residuální směrodatná odchylka, oranžové podbarvení - počet stupňů volnosti, zelené podbarvení - reziduální součet čtverců. Obr. 28. Analýza pomocí funkce LINREGRESE. Funkce LINTREND Použití funkce LINDREND je velmi podobné práci s funkcí LINREGRESE. Jen je vše jednoduší rychlejší, ale uživatel neobdrží automaticky dodatečné statistické vlastnosti odhadu jako v případě funkce LINREGRESE. Velmi často se tato funkce používá pro interpolaci či extrapolaci. Jinými slovy pro konstrukci odhadu hodnoty závislé proměnné pro nové hodnoty proměnné vstupní. Tato funkce opět používá metodu nejmenších čtverců. Předpoklad existence sady experimentálních dat dle Obr. 26 opět platí. Vzhledem k tomu, že v tabulce nejsou povoleny maticové vzorce pro více buněk, je nutné vše provést mimo tabulku a do tabulky jen přidat odkazy na výsledky. Za tímto účelem je označena buňka F2 (viz. Obr. 29.) a vložena funkce LINTREND volbou na kartě Vzorce ve skupině Knihovna funkcí > Další funkce. Otevře se dialog, podobný jako při použití funkce LINREGRESE, jen je zde navíc pole Nová_x. Pro tento případ budou nová x hodnoty ve sloupci x tabulky. Po vepsání vzorce je nutné označit buňky 44 Regresní analýza F2:F14 a opět, podobně jako v minulém případě, stisknout klávesu F2 a následně Ctrl+Shift+Enter pro vytvoření maticového vzorce. Ve sloupci F, respektive D se budou nacházet odhadované hodnoty funkční závislosti. Pokud je nutný výpočet funkční hodnoty pro jiné hodnoty vstupní proměnné než jsou v tabulce, pak do pole Nová_x v dialogu parametrů funkce LINTREND se zadají tyto nové hodnoty. Situaci zachycuje Obr. 29. Jsou zde patrny odhadované funkční hodnoty pro nové hodnoty vstupní proměnné (červený ovál), jakožto i regresní přímka. Obr. 29. Analýza pomocí funkce LINTREND. Nástroj Analýza dat Obr. 30. Volba Analýza dat. 45 Regresní analýza Další vhodný nástroj ke konstrukci odhadu funkční závislosti je Analýza dat. Pokud opět platí předpoklad existence sady experimentálních dat dle Obr. 26. lze následně zvolit na kartě Data položku Analýza dat a objeví se následující seznam (viz- Obr. 30.) Po zvolení položky Regrese, lze v následujícím dialogu upravit parametry analýza dle uvážení. Dialog obsahuje známá pole jako Vstupní oblast Y, pro tento případ je to sloupec y tabulky, Vstupní oblast X – sloupec x tabulky. Do pole Výstupní oblast je vhodné nastavit odkaz na buňku, která reprezentuje první buňku výsledné tabulky. Je doporučeno zatrhnout pole Popisky. Dále už je možno spustit výpočet tlačítkem OK a v listu sešitu se bude nacházet tabulka s výsledky. Viz. Obr. 31. Obr. 31. Analýza pomocí nástroje Analýza dat. V tabulce výsledků jsou uvedeny následující hodnoty (viz. Obr. 31): žluté podbarvení – hodnoty hledaných koeficientů modelu, červené podbarvení – chyba střední hodnoty (residuální směrodatná odchylka), zelené podbarvení - reziduální součet čtverců. Význam ostatních hodnot ve výsledkové tabulce lze nalézt v nápovědě pro MS Excel. Řešené úlohy Příklad 4. Proveďte regresní analýzu soubory naměřených dat dle Obr. 32. Analýzu proveďte pro regresní model ve tvaru polynomu druhého stupně. Použijte funkci LINREGRESE. Řešení: Jelikož regresní model je polynom stupně 2, je třeba si vytvořit druhou mocninu vstupní proměnné vložením sloupce do tabulky a to mezi sloupce x a y. 32 Je účelné vytvořit si další sloupec na konci tabulky, kde se budou ukládat odhadované hodnoty pomocí funkce LINREGRESE. Hodnoty odhadovaných parametrů budou uloženy v buňkách H4, J4, I4 – viz Obr. 33. Je vhodné přidat popisky výsledků. 46 Regresní analýza Dále je nutné si označit buňku H4, která bude reprezentovat první buňku výsledkové tabulky a vložit do ní vzorec LINREGRESE, dle výše uvedeného popisu. Pole_y bude obsahovat referenci na sloupec y tabulky a Pole_x referenci na sloupce x a x^2. Následným spuštěním výpočtu dostaneme výsledky, které je možné zobrazit na grafu. Ve výsledné tabulce (vše viz Obr. 33.) lze nalézt tyto hodnoty: modré podbarvení - koeficient determinace. Porovnává skutečné hodnoty y a jejich odhady, nabývá hodnot od 0 do 1. Pokud je roven 1, existuje v tomto vzorku dokonalá korelace, červené podbarvení - standardní chyba odhadu y – residuální směrodatná odchylka, oranžové podbarvení - počet stupňů volnosti, zelené podbarvení - reziduální součet čtverců. Obr. 32. Soubor měřených dat. Pokud by byla data vhodná pro použití mocninné modelu ve tvaru: 33 (33) se dá upravit na tvar: ln ln ln 34 Což už je řešitelné pomocí funkcí LINREGRESE nebo LINTREND, protože dá se psát: 35 ln ln ; 36 47 Regresní analýza Obr. 33. Výsledky analýzy z příkladu 4 pomocí funkce LINREGRESE. Shrnutí pojmů kapitoly (podkapitoly) Tato kapitola byla věnována regresní analýze při platnosti předpokladu existence sady naměřených experimentálních dat. Kapitola funguje jako průvodce jednotlivými nástroji a funkcemi, které má uživatel k dispozici v prostředí aplikace MS Excel. [3], [11], [12]. Kapitola uvádí podrobný návod pro použití jednotlivých nástrojů pro regresní analýzu, přičemž v průběhu výkladu vyplývají výhody i nevýhody jednotlivých přístupů. Je zde také uvedena interpretace získaných výsledků a význam jednotlivých statistických ukazatelů ve vztahu k určení kvality výsledného odhadu funkční závislosti. Závěr kapitoly pak patří praktickému příkladu, který má demonstrovat postup při základní analýze naměřených experimentálních dat. Otázky k probranému učivu 1. Jak se liší lineární, polynomický a mocninný regresní model? 2. V kterých situacích ten který model použít? 3. Lze využít nástroje Analýza dat a Řešitel pro regresi s modelem ve tvaru polynomu? 4. Co to je residuální směrodatná odchylka? 5. Co je residuální součet čtverců? 6. Jaké kritérium optimalizace užívá metoda nejmenších čtverců? 48 Úvod do MATLABu 5 Úvod do MATLABu Čas ke studiu: 3 hodiny Cíl Po prostudování tohoto odstavce budete umět orientovat se v integrovaném prostředí MATLAB základy programování skriptů graficky presentovat výsledky analýz. Výklad MATLAB (matrix laboratory) je interaktivní programové prostředí a skriptovací programovací jazyk čtvrté generace. Je vyvíjen společností MathWorks a umožňuje počítání s maticemi, vykreslování 2D i 3D grafů funkcí, implementaci algoritmů, počítačovou simulaci, analýzu a prezentaci dat i vytváření aplikací včetně uživatelského rozhraní. Původně byl jazyk určen pro matematické účely, ale dnes má tyto typické oblasti použití: inženýrské výpočty, tvorba algoritmů, modelování a simulace, analýza dat, vědecká a inženýrská grafika, tvorba aplikací (včetně grafického rozhraní). Klíčovou datovou strukturou při výpočtech v MATLABu jsou matice. Tedy veškeré objekty v Matlabu jsou považovány za prvky pole (matice). Tyto prvky mohou být nejen čísla, proměnné, ale i složitější struktury jako například obrázky. [13], [14]. 5.1 Prostředí MATLAB Po spuštění programu MATLAB se objeví integrované okno aplikace, které ve standardním zobrazení obsahuje lištu nástrojů, hlavní menu aplikace a několik podoken (viz Obr. 34.): Command window – hlavní okno aplikace a pracovní plocha. Zde se zadávají příkazy a také se zde objevují výsledky výpočtu, pokud je to žádoucí. Current folder – okno, které funguje jako souborový navigátor a určuje pracovní adresář. Workspace – okno obsahující nadefinované proměnné a umožňuje také jejich editaci. Command history – funguje jako historie a zásobník příkazů. Okna lze aktivovat nebo skrývat z menu Desktop nebo přímo myší. Matlab pracuje s tzv. pracovním adresářem. Do tohoto adresáře ukládá výsledky a také se tento adresář prohledává jako první při volání nebo otevírání souborů. Obsah pracovního adresáře se zobrazuje v okně Current folder. Pokud je třeba používat soubory, které pracovní adresář neobsahuje, je nutné definovat cestu k těmto souborům pomocí Path. To lze provést v menu File v položce Set Path. Pracovat v Matlabu lze interaktivně, kdy se do pracovního okna aplikace zadávají příkazy a pracuje se s proměnnými. Ale je zde také možnost sestavit v editačním okně vlastní posloupnost příkazu (program) a pak tento spustit najednou. To lze udělat v podstatě dvěma přístupy. Jednou 49 Úvod do MATLABu možností je, že se program bude chovat jako skript, kde všechny proměnné mají globální platnost, a program se vyvolá voláním jména souboru. Další přístup představuje možnost programování vlastní funkce s vlastním jménem, vstupními a výstupními parametry, kde proměnné mají lokální platnost. Takováto funkce se pak volá nikoliv jménem souboru, ale svým vlastním definovaným jménem s případnými parametry. Obr. 34. Prostředí MATLAB. 5.1.1 Proměnné v Matlabu MATLAB má slabou dynamickou typovou kontrolu. Tedy proměnné v MATLABu nemají po deklaraci určený datový typ a mění datový typ během své existence. Je možné do jedné proměnné uložit datový typ integer a následně v kódu do té samé proměnné uložit textový řetězec, kterým přepíšeme původní hodnotu. Dynamické typování je pružnější a mnohdy pohodlnější pro programátora, ovšem je daleko náchylnější ke vzniku chyb Proměnné v Matlabu nevyžadují deklaraci, vzniknou prvním přiřazením hodnoty. Změny typu a velikosti proměnných probíhají automaticky. Základním druhem proměnné je matice. Každá matice může v Matlabu obsahovat: čísla v různých formátech (celočíselná, s plovoucí desetinnou čárkou, komplexní), znaky (s vektorem znaků je zacházeno jako s řetězcem), struktury, které mohou obsahovat další matice nebo struktury, symbolické proměnné nebo speciální typy (např. přenosová funkce). Matice může mít prakticky libovolný počet rozměrů, v každém rozměru jsou prvky označeny celými kladnými čísly od 1 do n. Matice o rozměrech 1×1 je označována jako skalár, matice 1×n nebo m×1 je označována jako vektor. Matice jsou vždy obdélníkové (nejsou možná pole polí jako např. v C++ s různými rozměry ve vyšší úrovni). Všechny prvky jedné matice musí být stejného typu ('double', 'int', 'logical', 'struct','sym', …). Omezení matic na stejný typ ve všech prvcích odstraňují později zavedené proměnné 'cell', k jejímž prvkům se přistupuje pomocí složených závorek. Jednotlivé prvky 'cell' mohou mít libovolný obsah. 50 Úvod do MATLABu Definice a typy proměnných Definice proměnné probíhá automaticky přiřazením její hodnoty pomocí znaménka rovnosti: a=3. K definici vektoru se používají hranaté závorky. Mezery nebo čárky oddělují prvky v řádku. Například: >>v=[3 5 7] >>w=[1,5,1+2*i] Je patrné, že imaginární jednotka se zapisuje pomocí i. Definice matice je stejná jako definice vektoru s tím, že řádky se oddělují pomocí středníku nebo klávesou Enter: >>A=[1 2 3; 4 5 6] nebo >>B=[1 2 3 <Enter> 4 5 6] Definice textové proměnné se provádí pomocí apostrofů a může existovat také matice, obsahující textové prvky: >>c=‘Nazdar!' K definici matic můžeme taktéž využít některou ze standardních funkcí Matlabu, která generuje matice. >>I=eye(3) – diagonální matice 3x3 >>O=zeros(2,3) – nulová matice 2x3 >>e=ones(1,4) – jednotkový vektor 1x4 Nebo je možné použít operátor dvojtečky: - a=5:8 s inkrementem 1 vytvoří vektor [5 6 7 8] - a=2:3:10 s inkrementem 3 vytvoří vektor [2 5 8] Pokud je předán za příkaz středník, bude potlačen výstup. >>f=ones(1,10); Jelikož Matlab podporuje objektové programování, proměnné je také možné ukládat do datových struktur, přičemž k jednotlivým položkám se odkazuje pomocí operátoru tečky. Například zde je vytvořena proměnná x a k, náležící do struktury vstupy, následně jsou vynásobena 2 a 3 a přiřazena do vektoru y ze struktury vystupy: >>vstupy.x=2; >>vstupy.k=3; >> vystupy.y(1)= vstupy.x*2; >> vystupy.y(2)= vstupy.k*3; Je nutné pamatovat na to, že indexování pole v Matlabu začíná vždy od 1! Základní operace K operacím s proměnnými v MATLABu je standardně přistupováno jako k operacím maticovým. Je tedy nutné hlídat korektní rozměry operandů. 51 Úvod do MATLABu Lze tedy matice sčítat odčítat, násobit, umocňovat, transponovat: +,-,*,^,’. Lze také dělit: / - operátor dělení zprava. (a/b = a*b^(-1), 2/3=0.6667) \ - operátor dělení zleva. (a\b = a^(-1)*b, 2\3=1.5). K provedení operací mezi jednotlivými prvky matice či vektoru je nutné umístit před operátor znak tečky: u=[1 2 3]; u.*[4 5 6]; má výsledek: [1*4 2*5 3*6] MATLAB nabízí také standardní sadu logických operátorů. Jsou to např.: ==, ~=, <, <=, >, >=, &(=and), |(=or), ~(=not). Navíc je samozřejmě možno využívat celou řadu dalších matematických funkcí jako cos, sin, sqrt, atd. Pokud se jedná o čtení prvků z definované matice, pak platí několik málo zápisů: Vypíše prvek z 2 řádku a 1 sloupce matice A: A(2,1) Vypíše 1. a 3. prvek z 2. řádku matice A: A(2,[1 3]) Pokud je třeba vypsat 1. řádek matice A pak stačí použít jeden z následujících příkazů: A(1,1:3) A(1,1:end) A(1,:) Obdobně lze získat i libovolnou submatici. Např. minor matice A příslušný prvku (1,1) je dostupný příkazem: M11=A(2:end,2:end). Následuje několik příkazů, sloužících pro správu definovaných proměnných: >>who nebo >>whos - Tento příkaz vypíše všechny aktuálně definované proměnné. >>size(name) - Vrací rozměry proměnné name. >>clear name - Vymaže proměnnou name. >>save file name1,name2,… - Uloží proměnné name1, name2, … do souboru file.mat. Pokud není v příkazu uveden parametr file, uloží systém proměnné do souboru matlab.mat. Pokud není v seznamu parametrů uvedena žádná proměnná, uloží se všechny proměnné. >>load file - Nahraje proměnné ze souboru file.mat. >>uiimport - Importuje do Matlabu data uložená v různých. >>diary name - Všechny zadané příkazy včetně jejich odezvy budou průběžně ukládány do souboru. Příkazy load i save lze použít s volbou: –ASCII. Pak jsou proměnné uloženy do textového souboru. Např.: >>save –ASCII name.txt name1,name2,… 5.2 Grafický a textový výstup Textovým výstupem je zde myšlen tisk požadovaných informací na pracovní plochu aplikace. Zde se mohou zobrazovat jen konečné výsledky bez dlouhých výpisů činnosti programu, nebo důležité mezivýpočty a ladící informace. V Matlabu pro tento účel slouží dva příkazu: disp a fprintf. Přičemž druhým příkazem se řídí formátovaný výstup na pracovní plochu. • disp(x) zobrazí hodnotu proměnné x. • disp(’Matlab’) vypíše se text Matlab. • fprintf(’prvek %d vektoru a je %g\n’,i,a(i)) - vypíše se např.: prvek 5 vektoru a je 4.12 52 Úvod do MATLABu Pro zobrazování grafů je základním grafickým příkazem v Matlabu příkaz plot. Syntaxe tohoto příkazu je: plot(x,y,options). x je vektor hodnot nezávisle proměnné, která se má vykreslovat, a y je vektor odpovídajících hodnot výstupní proměnné. Polo parametrů Options definuje jakým způsobem se body budou vykreslovat (určují barvu a styl vykreslení bodů): Barvy: k-černá, b-modrá, r-červená, g-zelená, w-bílá Styl: - body spojí čarou plnou,-- přerušovanou,* body vykreslí jako hvězdičky, + křížky, o kolečka. Pro formátování grafického výstupu lze použít taktéž dalších příkazů: >>xlabel('Popis osy x') >>ylabel('Popis osy y') >>title('Nadpis grafu.') >>grid on|off – ovládání mřížky. Velmi důležitý je příkaz hold on, který zmrazí překreslování grafického okna a umožní tak vykreslení více grafických prvků do jednoho okna. Přepínačem hold off se vrátí vše do původního stavu. Příkaz >>figure vytvoří nové grafické okno. Další možnosti úprav grafického výstupu jsou dostupná přes menu grafického Okna a detailní popis se nachází v helpu aplikace MATLAB. 5.3 Programování MATLAB podporuje objektově-orientované programování. Tedy lze vytvářet třídy, používat dědičnost, nastavovat události nebo využívat návrhových vzorů používaných i v jiných objektověorientovaných jazycích a přitom využívat výhod vysoko-úrovňového jazyka. OOP významně zjednodušuje a zpřehledňuje tvorbu složitějších aplikací. Pro programování a editaci skriptů nebo funkcí nabízí MATLAB svůj editor, který je zachycen na Obr. 35. Okno editoru se spouští volbou File > New > Script|Fuction apod. Jak již bylo řečeno, Matlab umožňuje vytvářet skripty a funkce. Skript je posloupnost příkazů (lze je zapsat po jednom do příkazového řádku), kterou je možné uložit do souboru s příponou: *.m. Skripty se mohou odkazovat na další *.m soubory (skripty i funkce) a mohou být volány rekurzivně. M-soubory mohou být vytvořeny libovolným textovým editorem, ale zpravidla využíváme již zmíněný editor Matlabu. S daty ve skriptu je operováno globálně, vše je uloženo (načítá se) v globálním pracovním prostoru a proměnné zůstávají v pracovním prostoru i po skončení výpočtu. Některé řídicí funkce používané ve skriptech: Tabulka 3. Funkce disp(x) echo input keyboard Význam Zobrazí výsledek s potlačením jména proměnné X. Řídí zobrazování příkazů ve spuštěném skriptu. Uživatelský vstup. Dočasné předání řízení klávesnici. Návrat do skriptu klávesou return. 53 Úvod do MATLABu Přeruší vykonávaní skriptu a čeká na stisk klávesy. pause Přeruší vykonávaní skriptu a čeká n sekund. pause(n) waitforbuttonpress Přeruší vykonávaní skriptu a čeká na stisk klávesy nebo tlačítka myši. Obr. 35. Editor v Matlabu. Dá se ovšem říci, že používání funkcí s sebou nese větší výhody oproti skriptům. Základní rozdíly od skriptů: funkce jsou efektivnější (a přehlednější), mají definovaný vstup a výstup, nezbytná je hlavička funkce, mohou obsahovat libovolný ASCII text vyhovující syntaxi Matlab jazyka, mohou být volány z pracovního okna, nebo z prostoru jiné funkce (v obou případech musí být funkce v dostupná), každá funkce má vlastní pracovní prostor, vzniká při zavolání funkce a zaniká s poslední řádkou kódu funkce. Následující řídicí příkazy lze použít jak ve skriptech, tak ve funkcích: 54 Úvod do MATLABu Tabulka 4. Příkaz Význam a zápis Provádí blok příkazu pro iterační proměnnou i a to od a do b při provádění inkrementace o c. for i=a:c:b, blok příkazů, end Provádí blok příkazu, dokud není splněna uvedena podmínka. while podmínka, blok příkazů, end Podmíněný skok. Pokud je splněna podmínka provede se blok příkazů 1, jinak blok příkazů 2. if podmínka blok říkazů 1 else blok příkazů 2 end Ukončení cyklu while nebo for. for while if break Ukončení prováděné procedury. return Další užitečné funkce: Tabulka 5. Příkaz Význam Maže pracovní plochu. clc Smazání dat v paměti. clear Smazání celé paměti, mimo funkcí. clear all clear functions Smazaní funkcí z paměti. Zavře aktuální okno. close Zavře všechna okna. close all Každá funkce má zpravidla své jméno, vstupní a výstupní parametry a své tělo. Příklad funkce je uveden zde níže: function [out1 out2 out3] = functionName(in1, in2, in3) %telo funkce Velmi zajímavou vlastností je, že jakoukoliv funkci v Matlabu lze volat s méně vstupními parametry než je celkový počet, který je uveden v definici a jakoukoliv funkci v Matlabu lze volat pro méně výstupních parametrů, než je uveden v definici. Řešené úlohy Příklad 5. Proveďte řešení příkladu 2 v prostředí Matlab. Řešení: V tomto příkladě je řešení založeno na použití skriptu. Za tímto účelem nechť je založen nový skript s vhodným pojmenováním, například Příklad5.m. Dalším krokem je nadefinovaní proměnných, které budou uchovávat data zadání viz. Obr. 36. Je patrné, že všechny vstupní proměnné naleží do struktury inputs. Tepelná vodivost izolace je pro všechny tři případy uložena do jediného vektoru lambda_iz. To lze využít při výpočtu kritického poloměru, který se provede jen na jednom řádku: outputs.r_krit = inputs.lambda_iz/inputs.alfa2; 55 Úvod do MATLABu Výsledné kritické poloměry jsou uloženy do výstupní struktury outputs. Je vhodné všechny vstupní i vypočtené hodnoty vytisknout do pracovní plochy za účelem zachování přehledu viz. Obr. 37. Všechny řádky příkazu totiž obsahují na konci středník, což má za následek skutečnost, že se do pracovní plochy nic nevypisuje. Obr. 36. Zadání příkladu 5 v editoru Matlabu. Obr. 37. Výpis hodnot do pracovní plochy. Z Obr. 37 je také patrný postup vytváření posloupnosti hodnot nezávislé proměnné k vyobrazení závislosti tepelného odporu tloušťce stěny izolace. Jde o řádky 18 a 19. Z dat vyplývá, že byl zvolen diskretizační krok o velikosti jednoho procenta z rozsahu, tedy v tomto případě se jedná o rozsah od 0 do r_max. Následně jsou vypočteny konkrétní hodnoty poloměru izolace v závislosti na procentuálním poměru k r_max. Vše je uloženo do struktury process v proměnné r3. Výpis vstupních dat a vypočtených kritických poloměrů do pracovní plochy je zachycen na Obr. 38. Nyní je už možné získat výsledné hodnoty lineárního měrného odporu izolované trubky v závislosti na tloušťce stěny izolace. Výpočet se řídí dle rovnice (24), ale v programu je výpočet jednotlivých sčítanců od sebe oddělen (viz. Obr. 39). 56 Úvod do MATLABu Obr. 38. Výpis výsledků na pracovní plochu. Obr. 39. Výpočet průběhu lineárního měrného odporu izolované trubky. Je patrné, že r_a1 a r_lam1 jsou skalární proměnné, protože nejsou závislé na rozměru izolace. Ovšem r_a2 již tako závislá je a bude výsledkem násobení příslušnými konstantami. Bude se jednat tedy o vektor. Na řádku 37 je použit operátor ./, jelikož není žádoucí získat pseudoinverzi vektoru, ale převrácenou hodnotu jednotlivých prvků vektoru [16]. Ve výpočtu následuje řídicí smyčka FOR, která zajistí výpočet odporu pro všechny tři hodnoty tepelné vodivosti izolace. Výsledné průběhy lineárního měrného odporu izolované trubky v závislosti na tloušťce stěny izolace jsou ukládány do struktury outputs a matice rSum. Tvar rSum je matice, jelikož obsahuje hodnoty měrného odporu pro konkrétní rozměr izolace a zároveň také pro všechny tepelné vodivosti izolace. Výsledky je vhodné graficky znázornit. K tomu velmi dobře poslouží příkaz MATLABu plot, který vykreslí závislosti lineárního měrného odporu izolované trubky na tloušťce stěny izolace do grafů. Celé znění skriptu v editoru MATLABu, zajišťující vykreslení potřebných dat do grafu, je zachycen na Obr. 39. Řádky 45 až 48 nastavují velikost okna, ve kterém se graf má zobrazit. Následně na řádku 50 se zabrání překreslování jednotlivých průběhu a příkazy na řádcích 51 až 53 se průběhy vykreslí. Skript také využívá dvojtečkový operátor, který zajistí předání všech hodnot v dané dimenzi. Tj. například zápis: outputs.rSum(1,:) vybere všechny prvky z prvního řádku dané matice. Řádky 55 – 58 ovládají mřížku grafu a přidají popis jednotlivých os. Na řádku 59 se upraví měřítko grafu. Všechny vypočtené průběhy se následně uloží do souboru cvicení.txt jako matice print, kde jednotlivé sloupce obsahují průběhy pro konkrétní hodnoty tepelné vodivosti izolace. 57 Úvod do MATLABu Příkazy fopen a fclose otevírají a zavírají soubor v textovém režimu. Výsledný graf průběhů je zachycen na Obr. 40. Obr. 39. Algoritmus vykreslení. Obr. 40. Graf průběhů lineárního měrného odporu izolované trubky. 58 Úvod do MATLABu Shrnutí pojmů kapitoly (podkapitoly) Tato kapitola byla seznámením se důležitými vlastnostmi a charakteristikami integrovaného prostředí MATLAB. Zejména pak s rozložením jednotlivých informací a ovládacích prvků v hlavním okně aplikace. [13], [14]. Kapitola také popisuje základní postup a některé možnosti práce v tomto prostředí. Byl vysvětlen způsob nakládání s proměnnými v paměti, jejich typy a jednotlivé operace s nimi. Nedílnou součástí kapitoly je také seznámení s grafickými a zobrazovacími možnostmi prostředí. Závěrem byl prezentován základ k programování v prostředí MATLAB. Nachází se zde vysvětlení rozdílu mezi skripty a funkcemi a také přehled a popis některých velmi často užívaných built-in funkcí. Finální příklad pak demonstruje užití některých programovacích technik při řešení problémů z praxe. Otázky k probranému učivu 1. Kdy je nutné použít následující operátor: .*? 2. Jaký je rozdíl mezi funkcí a skriptem? 3. Může struktura obsahovat prvky různých typů? 4. K čemu slouží příkaz disp?. 5. Co znamená zápis: x(:,3)? 6. Kterou funkci použijete, pokud je nutný formátovaný výstup? 59 Literatura 6 Literatura Použitá literatura, kterou lze čerpat k dalšímu studiu 1. PŘÍHODA, M., RÉDR, M. Sdílení tepla a proudění. 2. přeprac. vyd. Ostrava:VŠB, 2008. 177 s. ISBN 978–80–1748–4. 2. PŘÍHODA, M., HAŠEK, P. Hutnické pece. Ostrava: VŠB, 1987. 379 s. 3. WALKENBACH, J. Microsoft office Excel 2007 - Vzorce a výpočty. 1. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2008. 712 s. ISBN 978–80–251–1765–1. 4. RÉDR, M., PŘÍHODA, M. Základy tepelné techniky. Praha:SNTL, 1991. 680 s. ISBN 80–03–00366–0. 5. TALER, J., DUDA, P. Solving Direct and Inverse Heat Conduction Problems. Berlin Heidelberg:Springer VerlaG, 2006. 889 p. ISBN 978-3-540-33470-5. 6. FEYNMAN, R., LEIGHTON, R., SANDS, M. The Feynman Lectures on Physics: Vol. 1. 2nd ed. Boston:Addison Wesley, 2005. 544 p. ISBN 978-0805390469. 7. TICHÝ, O. Tepelná technika pro keramiky. 1. vyd., Praha:ČSVTS, 2004. 211 s. ISBN 80–02–01570–3. 8. WALKENBACH, J. Microsoft office Excel 2007 Programování ve VBA. 1. vyd. Brno:Computer Press, a.s., 2008. 912 s. ISBN 978–80–251–2011–8. 9. BÁLEK, S. Tepelně technické tabulky a diagramy. Ostrava:VŠB, 1999. 130 s. ISBN 80-7078-974-3. 10. WALKENBACH, J. Excel 2007 Bible. Indianapolis:Willey Publishing, Inc. 2007. 869 p. ISBN 978–0–470–04403–2. 11. BARRILA, J., SIMR, P. Microsoft Excel pro techniky a inženýry. 1. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2008. 366 s. ISBN 978–80–251–2421–5. 12. DODGE, M., STINSON, C. Mistrovství v Microsoft office Excel 2007. 1. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2008. 936 s. ISBN 978–80–251–1980–8. 13. WIKIPEDIA, MATLAB [online]. 2013, poslední revise 31.7.2013 [cit. 2013-08-15]. Dostupné na WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/MATLAB>. 14. ČAPEK, M., HAMOUZ, P. Skripty a funkce v MATLABu : Přednášky z předmětu A2B99MAA [online]. 2010, [cit. 2013-08-15]. Dostupné na WWW: <http://www.old.elmag.org>. 15. MELOUN, M., MILITKÝ, J. Statistická analýza experimentálních dat. Praha:Academia, 2004. 928 s. ISBN 80-200-1254-0. 16. REKTORYS, K. a spol. Přehled užité matematiky II. 7. vyd., Praha:Prometheus, 2002. 874 s. ISBN 80-7196-181-7. 60
Podobné dokumenty
(manual CZ) - PNA MIO H610 Navod k Miomap
Copyright © dienst voor het kadaster en de openbare registers,
Apeldorn
Všechna práva vyhrazena.
ÚČTO 95 - Rudolf SCHWARZ
Obrázek 4: Úvodní obrazovka po spuštění demonstrační verze programu
Po spuštění programu (návod viz obr. 3 — Konec instalace) se objeví upozornění, ve
kterém autoři popisují omezení demonstrační ve...
Vzdělávacím portálu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
Známe-li poměry mezi hmotnostmi atomů jednotlivých prvků, můţeme atomu jednoho z prvků
přisoudit libovolnou hodnotu bezrozměrné veličiny zvané relativní atomová hmotnost a od ní
odvodit relativní h...
Příručka poradce - ISA Finance sro
je nutné k návrhu pojistné smlouvy přiložit čistý list papíru, označit jej jako příloha č……. k návrhu č……..
a potřebné údaje na něj dopsat. Tato příloha musí být podepsána pojistníkem, pojištěným i...
Operační systém Windows Mobile
cesta. Předpokládalo se, ţe o takové zařízení by mohl být na trhu zájem a ţe vize
podoby budoucího zařízení je ta správná. Předpoklady pro sériovou výrobu byly
podpořeny úspěchy firem Apple a Psion...
Časopisy programové
Při sestavování MDS Reports pracujeme s naší mediální databankou MDS, což je analytický nástroj
postavený na dlouholetém sběru dat z oblasti tištěných i elektronických médií a reklamy. MDS nabízí
s...
3.1 Základní poznatky
3.86 Určete teplotu, při které má plyn za konstantního tlaku objem čtyřikrát větší neţ při
teplotě 0 C.
3.87 Vodík má při teplotě 15 C a tlaku 1,5 105 Pa objem 2 l. Jaký bude tlak vodíku, zmenš...
1 Dotkněte se
použijte vlastní úsudek.
• V určitých situacích může navigační systém chybně zobrazit polohu
vozidla. V takovém případě použijte vlastní řidičský úsudek a berte v
potaz aktuální podmínky. Berte na ...
MATLAB ver. 5
MATLAB poskytuje funkce, které umožňují převádět desítkovou číselnou soustavu
na řadu jiných a naopak.
dec2bin, bin2dec
dec2hex, hex2dec
dec2base, base2dec
Maximální základ číselné soustavy je 36 (...