(Gn 1,1-2,3)

Člověk - vrchol Božího dobrého stvoření
1. čtení: Zj 4
21. 2. 2016
Hlavní čtení: Gn 1:24-31
Úvod: Gn 1 versus současná věda a kulturní ovzduší
Milí bratři, milé sestry,
opět se vracíme na samotný začátek Božího slova. Dnes se ještě jednou ponoříme do Gn 1. Zaměříme se
na to vrcholné dílo našeho Boha - na stvoření člověka.
Hned v úvodu chci říct toto: Nedělejme si přílišné naděje, že tento biblický oddíl lze nějakým způsobem
sladit se současným vědeckým poznáním světa a především s evolučním pojetím vývoje člověka. To
prostě nelze! Gn 1 nelze skloubit s těmito vědeckými výsledky. Ani s vládnoucím kulturním,
myšlenkovým ovzduším, které Boha nepotřebuje k vysvětlení existence světa a člověka především.
Za prvé: Podle tohoto oddílu Písma nás stvořil Bůh. Za naší existenci nemůže slepá náhoda. Ani nějaký
přirozený výběr.
Za druhé: Bůh stvořil člověka přímo. Bůh stvořil člověka - hned jako člověka. Člověk se podle Písma
nevyvíjel miliony let z nižších živočišných druhů. Písmo odmítá jakoukoli myšlenku postupného vývoje
člověka. Ostatně úplně stejně odmítá postupný vývoj veškerého života na této planetě.
Tedy za třetí: Bůh stvořil člověka šestý den. V samotném závěru celého stvořitelského týdne. Člověk je
tedy vrcholem stvoření. Korunou stvoření. Tak jako čekáme s napětím na závěr každé dobré knihy,
každého napínavého filmu - protože to nejlepší se přece objevuje až v závěru - tak je tomu i při stvoření
člověka. Bůh jej stvořil v samotném závěru svého díla. Protože on skutečně představuje tu nejúžasnější
část toho, co Bůh stvořil. Leckterému přesvědčenému ekologovi by tato myšlenka přišla namyšlená,
pyšná. Že vrcholem stvoření je člověk? Jak si povzdechl německý básník, Gottfried Benn:
Vrchol tvorstva, člověk, to prase. Tento citát by si někteří ekologové mohli dát na svou vlajku. Mnohým
ekologům se totiž zdá, že nejlepší pro Matičku Zemi bude, když lidé úplně vyhynou. Ale my nevidíme
žádný důvod k takové falešné pokoře. My sami jsme si to nevymysleli, že právě nás Bůh takto stvořil.
Že ve svém věčném úradku postavil právě člověka na samotný vrchol stvoření. Že právě s námi
zamýšlel mít to nejdůvěrnější obecenství, společenství, ten nejživější vztah. A že právě po nás žádá,
abychom vládli zbytku stvoření.
A také: Evoluční myšlenku, že se všechno vyvíjí dál - a že tedy i my, lidé, jsme jen přechodné stádium
vyšších a složitějších a dokonalejších živočichů - tuto myšlenku Písmo rovněž nezastává. A jde přímo
proti ní!
Jen to domysleme: Kdyby z Božího pohledu člověk nebyl tou korunou celého stvoření - proč by měl
Bůh potřebu zrovna nás - lidi - zachraňovat? Proč by se věčný Bůh stal právě člověkem, aby člověka
přivedl ke spáse? Když už (podle vědců) čekal zhruba 4,5 miliardy let, než začne po této planetě kráčet
člověk, proč si nepočkal ještě pár desítek milionů let, než se z nás, lidí, vyvine vyšší tvor?
Náš Bůh se nikdy nevtělil do mravence, ani do kozy, ani do krokodýla. Hospodin se stal člověkem - v
Ježíši Kristu. Božím odvěkým úradkem totiž bylo stvořit právě člověka, spasit právě člověka a být s
člověkem na věky věků ve svém království.
Milí bratři, milé sestry, vidíte sami, že především evoluční myšlenka lze skloubit s biblickým učením o
stvoření člověka jen za cenu velikých ústupků a překrucování Božího slova.
Jen před stvořením člověka se Bůh radí sám se sebou
Řekli jsme tedy, že stvoření člověka bylo naprosto výjimečné. Nejen že se tak stalo posledního dne Boží
tvorby. Bůh sám k tomuto svému vrcholnému výtvoru přistupuje jinak - než k předešlému tvoření.
Všechno jeho předchozí dílo je k existenci vyvoláno jeho Slovem. První den Bůh říká: Buď světlo! (Gn
1:3). Druhý den Bůh přikazuje: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! (Gn 1:6). Třetí den
Bůh volá: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš! (Gen 1:9) A potom také:
Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého
druhu, které na zemi ponese plody se semeny! (Gn 1:11). Čtvrtý den Bůh rozkazuje: Buďte světla na
nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na
nebeské klenbě, aby svítila nad zemí. (Gn 1:14-15). Pátý den Bůh říká: Hemžete se vody živočišnou
havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou! (Gn 1:20). A konečně šestý den, přímo před
stvořením člověka, Bůh přikazuje: Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité
druhy zemské zvěře! (Gn 1:24)
Bůh vždycky mluví k tomu, co zatím není. K tomu, co svým slovem hodlá vyvolat k životu. Ovšem při
stvoření člověka je tomu jinak! Bůh říká: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.
(Gn 1:26). Slyšíte to? Bůh se obrací k sobě samému! On mluví sám na sebe!
Různé výklady Božího „učiňme“
Kvůli tomuto množnému číslu od slovesa „učinit“ - tedy: učiňme - popsali moudří lidé stohy papíru.
Výkladů této zvláštní Boží řeči je skutečně hodně. Někteří tvrdí, že to je pozůstatek polyteismu, tedy:
pohanské víry v mnoho různých bohů. Zkrátka že pisatel knihy Genesis si toto místo neohlídal - a
zapsal, že člověka nestvořil jeden Bůh, nýbrž mnoho různých božstev. Tak jako když pečlivě cedíte
vývar - a pak v polévce stejně najdete kost. Že by si tedy Bůh sám neohlídal své slovo, Písmo svaté?
No, takový výklad je přímo k smíchu!
Jiní vykladači naopak chtějí podržet židovskou víru v jednoho jediného Boha. Proto z tohoto Božího
výroku slyší, že Bůh mluví jako král - a tím chce potrhnout svou nebetyčnou pozici, svou moc a
vznešenost. Jako když vladař prohlásí: My, Karel XV., z Boží vůle král, nařizujeme všem poddaným...
Další vykladači, kteří také chtějí podržet víru Izraele v jediného Boha, tvrdí, že se zde Hospodin radí se
svými nebeskými dvořany, tedy s anděly. Ovšem Bůh přece nestvořil nás, lidi, podle obrazu andělů,
nýbrž podle svého vlastního obrazu.
Náznak (semínko) Boží Troj-jedinosti
My křesťané čteme tento Boží výrok ještě jinak. Slyšíme z něj v pořadí druhý biblický náznak toho, kdo
je v pravdě Bůh. Vnímáme v něm náznak Boží troj-jedinosti. Nejprve říká Bůh: Učiňme člověka, aby
byl naším obrazem podle naší podoby. A vzápětí Písmo praví: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho
obrazem (Gn 1:27) Nejprve tedy: Naším obrazem. A hned vzápětí: Jeho obrazem. My přece
vyznáváme, že náš Bůh je Troj-jediný. Je to jeden Bůh. A zároveň jsou to tři božské osoby: Bůh Otec,
Bůh Syn a Bůh Duch svatý.
Bůh se tedy radí se sebou samým. Rozmlouvají spolu tři osoby Boží - než se pustí do tvorby člověka.
Anebo ještě jinak: K tomuto svému vrcholnému dílu se Trojjediný Bůh povzbuzuje. Jako když my
říkáme: Tak pojďme do toho. Vyhrňme si rukávy a dejme se do práce. A pak teprve začneme pracovat.
Jistě, není to ještě plné rozvinutí křesťanského učení o Trojici. Ani nemůže být. Protože zjevení Boží se
vyvíjí - a Boží Trojice se v plnosti odhalí až v pozemském příběhu Pána Ježíše Krista a při následném
seslání Ducha svatého. Vzpomeňme třeba na Ježíšův křest v řece Jordánu. Písmo praví: V tom, jak
(Ježíš) vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. 11 A z
nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (Mk 1:10-11)
A z novozákonních epištol už o Boží Trojici slyšíme jasně. Třeba v Pavlově požehnání, které přijímáme
v úvodu každých našich bohoslužeb: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha
svatého se všemi vámi. (2K 13:13-1) Anebo jinde, na samém začátku 1. epištoly Petrovy, kterou na
pokračování probíráme: Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v
Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii 2 a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni
Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: Milost vám a
pokoj v hojnosti. (1Pt 1:1-2) A díky těmto jasným novozákonním textům pak my, křesťané, zpětně s
radostí nacházíme i ve Starém zákoně semínka tohoto veledůležitého učení o Boží Trojici.
Bratři a sestry, říkal jsem před okamžikem, že je to v pořadí již druhý náznak Boží Trojjedinosti. Ano,
je tomu tak! Trojjediný Bůh se zjevuje už v prvním dvojverší knihy Genesis: Na počátku stvořil Bůh
nebe a zemi. 2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se
duch Boží. (Gn 1:1n)
Slyšíte to? Bůh Otec, který tvoří celý vesmír. Duch Boží, který se vznáší nad vodami. A Ježíš Kristus jakožto věčné Boží Slovo, které vychází z Božích úst. To nám evangelista Jan objasňuje v úvodu svého
díla: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. 3
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1:1-3)
Ovšem i z jiných míst Starého zákona slyšíme, že Bůh o sobě mluví v množném čísle. Když Hospodin
vyhání Adama a Evu ze zahrady Eden, říká: Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.
Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky. (Gn 3:22). A když se mu snaží
lidé vlézt do zelí, když se lidé - pomocí bábelské věže - snaží dostat do nebe, Hospodin říká: Nuže,
sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. (Gn 11:7). A poté, co je Izajáš vtažen
do nebes, slyší od nebeského trůnu nejprve anděly chválit Boha: Svatý, svatý, svatý je Hospodin
zástupů, celá země je plná jeho slávy. (Iz 6:3) Andělé tedy chválí každou osobu Boží Trojice zvlášť a
přece všechny Božské osoby dohromady. A poté se Bůh řečnicky zeptá: Koho pošlu a kdo nám půjde?
(Iz 6:8)
Co z toho plyne?
Milí bratři, milé sestry, Bůh tedy není v žádném případě věčná samota, věčná nebeská osamělost. On
nás nestvořil kvůli tomu, aby ve vesmíru nebyl sám, aby se nenudil, aby se rozptýlil, aby si s někým
mohl popovídat, zažít konečně nějaké vzrušení a zábavu. To v žádném případě! Trojjediný Bůh Otec,
Syn a Duch svatý - je život sám v sobě. On si bohatě vystačí sám se sebou! On nás tedy stvořil zcela
svobodně a z lásky k nám! On nemusel! On chtěl!
Píseň: 177
Bůh stvořil člověka, aby panoval nad stvořením
Ale proč Bůh vlastně postavil člověka doprostřed svého stvoření? Z jakého důvodu jej stvořil? Proč
jsme vlastně zde? Těch důvodů je víc. A v našem dnešním oddílu se vyskytují hned tři. Bůh si přeje,
aby člověk panoval nad zbytkem stvoření. Také aby se rozmnožoval a naplnil celou Zemi. A nakonec
aby byl Božím obrazem.
Za prvé tedy: Člověk má zastupovat Boha Stvořitele v tomto světě. Člověk je správcem Božího
stvoření. Bůh je majitel. A člověk je správce, možná místo-držitel. To je pověření, které člověk od Boha
dostává. On má moudře vládnout tomuto světu. Má si jej doslova podrobit a panovat v něm. Bůh říká:
Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad
každým plazem plazícím se po zemi. (Gn 1:26; také Gn 1:28)
V žádném případě zde nejde, milí bratři a milé sestry, o pobídku k vykořisťování této planety. Bůh nás
zde nenavádí k tomu, abychom plundrovali Zemi, abychom si z ní jen brali a brali a brali co hrdlo ráčí a přitom ji stále více poškozovali a ničili. Přesně podle hesla: Po nás potopa.
Vždyť Bůh dává prvním lidem k jídlu jen ovoce, zeleninu, byliny. Žádné maso! Tedy nepřímo člověku
nedovoluje zabíjet zvířata - ani kvůli jídlu, natož pak pro potěšení. Bůh původně stvořil tento svět proto,
aby v něm lidé i zvířata žili v míru, v pokoji. Aby se nikdo nikoho nemusel bát. Aby nikdo nikoho
nepronásledoval, nemrzačil, nezabíjel. Pojídání masa - a tedy zabíjení zvířat - Bůh dovolí lidem až po
jejich pádu do hříchu, dokonce až po potopě (Gn 9:3). A tak my, padlí lidé, nežijeme v míru se zbytkem
stvoření. Ani mezi sebou nežijeme v pokoji. Ale přitom smíme vyhlížet ten budoucí Boží mír, ten
přicházející Boží pokoj. Tak to vyhlašuje třeba prorok Izajáš: Vlk a beránek se budou pást spolu a lev
jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu
na celé mé svaté hoře," praví Hospodin. (Iz 65:25)
Ale nejen vyhlížet. Právě my, kteří vyhlížíme ten budoucí pokoj pro celé stvoření, právě my se máme
chovat k tomuto stvoření laskavě, ohleduplně a moudře.
A s tím souvisí ještě jedna důležitá věc. My máme tomuto stvoření vládnout. Ale u koho se naučíme
moudře vládnout? No přece u Ježíše Krista! Kristus je Pán! Písmo říká, že Bůh 'Všechno podrobil pod
jeho nohy' (Ef 1:22) Všechno! Celé stvoření Bůh podrobil pod nohy Kristovy! A přesto tento Boží Syn,
druhá osoba svaté Trojice, neváhal vstoupit do tohoto světa, být mezi námi, být jedním z nás a sloužit
nám. Tak to nakonec říká Ježíš sám: Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat
dobrodinci. 26 Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako
ten, který slouží. 27 Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo
sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. (L 22:25-27)
A tak i my - Kristovi učedníci - máme sloužit! A ne jen jedni druhým. Ale potažmo celému stvoření! To
také patří mezi naše zbožné úkoly v tomto světě - dokud Kristus znovu nepřijde.
Křesťan se tedy pozná i podle toho, že netrápí zvířata, že nemyje své auto u potoka, že nepálí plasty ve
svém kotli. Ale že pěkně pečuje o zvířata, auto myje v myčce a topí si pokud možno ekologicky. Ano,
dělají to i nevěřící lidé, kteří milují tuto planetu. Ale my tak činíme proto, abychom poslechli našeho
Stvořitele. Abychom dostáli úkolu, který nám Bůh svěřil. To je naše nejhlubší motivace pro ohleduplné
zacházení s přírodou.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu - aby tak naplnili zemi
A teď k tomu druhému důvodu: Bůh nás stvořil proto, abychom se v tomto světě rozmnožovali. Proto
Bůh stvořil prvního muže a první ženu, Adama a Evu - aby společně měli potomky. A ti zase další
potomky. A aby tak naplnili tehdy ještě neobydlenou planetu Zemi. Jak konkrétně je samotné přivedl k
životu, to se dozvídáme v Gn 2. Nad tím tedy budeme přemýšlet při jiných příležitostech, již brzy.
Ale všimněte si, že už zde Bůh vyjadřuje své přání, aby muž a žena spolu tvořili silné celoživotní pouto.
Aby tvořili pár. Muž a žena patří k sobě! To je Boží úmysl. To je Boží vůle. Toto biblické místo má
Ježíš na mysli, když s farizeji probírá otázku rozvodu manželství: Odpověděl jim (Ježíš): "Nečetli jste,
že Stvořitel od počátku 'muže a ženu učinil je'? 5 A řekl: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke
své manželce, a budou ti dva jedno tělo'; 6 takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk
nerozlučuj!" (Mt 19:4-6)
Už tedy v dnešním oddíle slyšíme jasnou výzvu k tomu, aby právě muž a žena tvořili pevné pouto. Tedy
ani dva muži. Ani dvě ženy. Muž a žena - ti se mají stát jedním tělem, jedním člověkem. Muž a žena
mají spojit své životy v jeden. A to na celý život! Ne jen na dobu nutnou ke zplození potomků, jak dnes
žel bývá normální.
A zase! Že i mezi nevěřícími nacházíme páry, které i přes různé obtíže zůstaly spolu až do smrti? Ano,
jistěže takové muže a ženy známe. Ale my křesťané se snažíme o spořádaný život především kvůli
tomu, že nám to sám náš dobrý Stvořitel uložil. Naše manželství, naše celoživotní vztahy mají tedy
především za cíl oslavit toho, který si za své dokonalé dílo slávu rozhodně zaslouží. Až se tedy vám,
mladším, jednou narodí potomek, uprostřed vší té radosti si vzpomeňte, že jste tímto vzdali čest a
chválu Hospodinu. Až se budeme, my starší, snažit narovnat manželské vztahy, ne-li přímo zachránit
manželství - uvědomme si, že to neděláme jen kvůli sobě, ale také proto, aby skrze naše manželství byl
oslaven náš dobrotivý Stvořitel. My, muži, kupme čas od času květiny našim ženám. A řekněme jim, že
jim to pořád ještě sluší. Budou z toho mít radost. A bude se z toho radovat i náš Bůh. Vy, ženy, uvařte
svým mužům dobré jídlo. Nebo je občas pochvalte, že jsou velmi šikovní. Budeme z toho mít radost. A
bude se z toho radovat i náš Bůh. Každá maličkost, která přispěje k pevnému, hlubokému a
celoživotnímu vztahu mezi mužem a ženou, se totiž počítá.
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem - to probereme příště
Milí bratři, milé sestry, za třetí Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem (Gn 1:27). To je mimochodem
biblický verš, který provází náš sbor v tomto kalendářním roce. Za tímto biblickým výrokem se skrývá
velmi důležité křesťanské poselství. A proto by byla věčná škoda, abychom nad tímto veršem
přemýšleli nyní, už lehce unavení. Odložme tedy výklad tohoto verše, kolem kterého mimo jiné panují
veliké zmatky, na naše příští setkání. Dá-li Pán, budeme se jím za dva týdny podrobně zabývat.
Na závěr v modlitbě poděkujme našemu Bohu za to, že všechno původně stvořil jako dobré, dokonce
velmi dobré. A zároveň mu vyznejme náš hřích, který poškozuje nejen naše vzájemné vztahy, ale má
neblahý dopad na celé stvoření.
Modleme se: Hospodine, Pane náš, když se díváme kolem sebe, také když se díváme na sebe do zrcadla,
nestačíme žasnout, jak úžasně jsi celý tento svět stvořil. A že právě nás jsi učinil vrcholem svého
stvoření. Na původní dobrotu tvého díla narážíme na každém kroku. A tolik bychom si přáli, aby ještě
mnozí lidé kolem nás uvěřili, že za jejich životem stojíš právě ty sám. Že tobě vděčí za svou existenci.
A že jen ty máš moc je vytáhnout z marnosti jejich života a přitáhnout si je navěky k sobě. Vyznáváme
ti, že i my se podílíme na tom, že se celý tento svět vzdálil od tvého původního dobrého a pokojného
plánu. I my neseme díl viny za to, že svět nežije v míru sám se sebou a především s tebou, s dobrotivým
Stvořitelem. Tím víc tě chválíme za tvého Syna Ježíše, který přišel tento pokoj obnovit. A také za tvého
Ducha, který na tom hlubokém pokoji pracuje dnes a denně. Amen.