30.3. kázání P.Pokorného Narodil se z Marie Panny Iz 7,14

30.3. kázání P.Pokorného Narodil se z Marie Panny Iz 7,14

30.3.2014
Neděle Laetare
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha svatého
se všemi námi. Amen. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný
milosti a pravdy.“ J 1,14
Píseň 650 Začnem píseň novou
Modlitba: Pane Bože, začínáme dnešní den písní. Jako obvykle na
počátku bohoslužeb. Tobě k chvále. Jako obvykle. Co je na tom
zvláštního? - - Všechno. Že jsme tady. Že o Tobě víme nebo alespoň
tušíme – a že Ti věříme. Tobě zpíváme píseň vděčnosti, Tobě svěřujeme
své bolesti a obavy, svoje viny, Tebe prosíme: odpusť, povzbuď, s námi
buď! Věříme – že kdykoli jsme vedeni, inspirováni Duchem Kristovým,
jsi s námi. Amen.
Dětský pěvecký sbor – Marie má dítě (Svítá 181, sl. 1-3)
Čtení: Fp 2,1-11
Píseň (Svítá) 6 Ave Maria
Text: Iz 7,14 + Krédo: …narodil se z Marie Panny
Kázání:
Říkáváme „to je porod“ (možná častěji muži než ženy). Proč?
V jaké situaci? Když něco nejde, když něco vzniká s námahou a s
bolestí. Často asi nevíme, o čem mluvíme. Ale že člověk je snad jediný
tvor, který rodí (se rodí) s bolestí, vypovídá něco o našem lidství.
Možná je i v celém lidském životě bolesti víc, než u jiných živočichů.
Dokáže nás bolet i něco, co není vidět, dokonce i to, co se nestalo, co
není. Někdy je v lidském životě bolesti tolik, že člověk chce Bohu vrátit
dar života, který od něho dostal. Dar říkáme něčemu, co je vzácné a
cenné, co jsme nevyrobili, nekoupili, co jsme od někoho dostali a co
jsme si nevybrali. (Totiž, zdá se mi, že poslední dobou se stává, že si
darovaný dar vybírá, předem se s dárcem dohodne na tom, co se mu líbí
– je to praktické, účelné, takhle funguje náš svět, ale je to ještě dar?)
Život jsme si nevybrali a on s sebou přináší nejen hezké, ale
taky tíživé. S radostí a světlem pozemského života přece hned od
počátku kráčí v závěsu stín smrti. Naše existence je omezená, závislá,
vystavená rizikům, jsme křehcí a zranitelní. Někdo dokonce život ani
nevnímá jako dar, ale jako úděl. A my víme, že si nemůžeme vybírat
jen něco, co by se nám líbilo, ale musíme brát život jako celek se vším
všudy. A když se rozhodujeme mít děti, víme, že je nebudeme moci
ochránit před bolestí, ztrátou (třeba až my budeme odcházet) ani před
tíživostí jejich vlastní smrti, víme, že se pouštíme do dobrodružství
vzájemné provázanosti, která bude krásná i bolestná, aniž můžeme tušit,
v jakém poměru obé bude namícháno….
Vyznáváme svou víru, že Ježíš Kristus, Syn Boží, se narodil
z Marie Panny. Na vánoce zpíváváme „člověčenství naše, ráčil vzíti na
se“. Tedy se vším všudy, jako celek. Přičemž ten vtip (ta zvěst) je v tom,
jako by Syn Boží, věčný Logos, měl na rozdíl od nás na vybranou. Je to
samozřejmě jen jakási představa – jako by Kristus před svým vtělením
byl u nebeského Otce v nějaké nepředstavitelné nebeské existenci a
jako by měl na vybranou, zda tam setrvá nebo přijme poslání, nechá se
vyslat na misi, která znamená omezení, riziko, nové vztahy i nutná
odloučení, nepředstavitelnou bolest a utrpení. A Otec nebeský v tu
chvíli ztrácí odstup, je do lidských dějin zaangažován víc, než je zdrávo
(než by se slušelo na pomáhajícího profesionála – mohu-li užít
současnou metaforu).
Takže Boží syn solidárně s člověkem nastupuje cestu všelikého
těla, je počat, vyvíjí se v mateřské děloze, narodí se jedné konkrétní
ženě, jménem Marie. Nevyhýbá se tomuto určení: v jistý čas, na jistém
místě, propojen s jistou a ne jinou osobou (to je lidství). A v této
souvislosti je zásadní, že Marie je úplně normální ženská. Ničím si
výsadu stát se matkou Božího syna nezasluhuje. A už vůbec není
vzorem ctnosti! Se ctnostnými osobami se těžko žije. Nemívají smysl
pro humor ani pochopení pro lidské slabosti. Na své okolí mívají
nepřiměřené nároky, svou příkladnou obětavostí a bezchybností nás
trvale tlačí do pocitu provinilosti a méněcennosti. Slušnost je dobrá, ale
ctnost je příliš. Marie je normální ženská. Vidíme to na jejím příběhu,
jak ho líčí evangelium: Marie to myslí dobře, jako odpovědná matka
pečuje o své dítě, ale později svého syna tak docela nechápe – vidíme,
jak se snaží si ho připoutat, vzkazuje, ať jde domů, ať neblázní s těmi
svými učedníky a svým kázáním Božího království. Marie není vzorem
ctnosti, je vzorem poslušnosti a svědkem víry. A to ve chvíli, kdy
dostává úkol, poslání od Boha. Poslušnost je opravdu něco jiného než
ctnost – poslušnost je výraz důvěry, víry v Boží cestu a ochota vzít na
sebe úkol. Marie je ochotná dát se na cestu, do služeb Božího
dobrodružství. Nic víc - a nic míň.
Narodil se z Marie Panny… Nejstarší vyznání v dopisech
apoštola Pavla mluví o narození z ženy, o Kristu, který tělem pocházel
z rodu Davidova. Fyzičnost, tělesnost Božího syna je zdůrazněna.
Teprve později začínají křesťanské texty mluvit o narození z panny. (A
ještě mnohem později se začne mluvit o panenské čistotě a pak i o tom,
že Marie byla pannou i po porodu a vlastně pořád a že sama byla bez
poskvrny počata.) Ale v tu chvíli, kdy se o panenství začne mluvit, není
v centru pozornosti Marie, ale vlastně ten, který není jmenován. Totiž
muž. Podle tehdejší představy dítě bylo jen mužovým dílem. Tak jako
strom roste ze semene, tak i nový člověk je cele obsažen v mužově
semeni, a žena je jen jako země, která mužskému semeni poskytne
živnou půdu. A najednou, provokativně je muž vyautován. V tomto
příběhu nemá místo mužská ješitnost, dominance, bohorovnost, silná
ramena. (Před časem jsem viděl dokument o významných osobnostech.
Psychologové komentovali, jak vystupují, jak se pohybují, jak chtějí
zapůsobit. Kupříkladu takový Putin při chůzi současně s nohou vysune
dopředu i rameno. Značí to rozhodnost a neústupnost.) Z Kristova
narození je tento typ mužství vyautován.
Narodil se z Marie Panny… je to skandál. Skandálem není
neprovdaná dívka, která počala bez muže. Skandálem je inkarnace,
vtělení, evangelijní zvěst, že Bůh se stal člověkem. Z náboženského
hlediska je to skandální. Neboť nebe a země mají zůstat oddělené. Svaté
a profánní má mít své hranice. Pro židy tahle hranice znamená
naprostou Boží svrchovanost (Bohem se nedá manipulovat). Což se
děje v mnoha jiných náboženských představách - kněží, odborníci,
zasvěcenci mohou ty nebeské, spirituální síly poznat, komunikovat
s nimi a dokonce je přinutit, aby jim sloužily, aby dělaly, co oni chtějí.
Bůh se stal člověkem – to je skandální, protože pro židy je tím porušena
Boží svrchovanost, nepoznatelnost a nemanipulovatelnost a pro ostatní
tím vlastně končí jejich duchovní hrátky a spirituální byznys. (Aspoň
pro nás křesťany se k nám to Boží dostává jinou cestou…)
Ale jak je to s tou Boží svrchovaností a prolomením hranic mezi
nebem a zemí? Naše vyznání se tady snaží najít úzkou cestu – Bůh se
nám přiblížil, stal se člověkem, ale zároveň zůstal sám svůj. Takhle
aspoň rozumím evangeliu: Ježíš zůstává svobodný, svůj, tj. Boží. Jeho
ukřižování je výrazem lidského násilí a hříchu, ale zároveň dokladem
jeho synovské svobody. Když vyznáváme Boží vtělení do určitého
člověka, Ježíše, které se odehrálo v určitý moment v dějinách, tak tím
vyznáváme zároveň polemicky: Bůh není v každém z nás. Nehledáme
ho v sobě, ale ve svém vztahu k Ježíši Kristu.
Skandální je dějinnost Božího vtělení. Proč tehdy a tam? Jak
k tomu přijdeme my, kteří žijeme jinde a jindy? Ježíš je Immanuel, Bůh
s námi. Bůh Hospodin mezi námi. Přiblížil se nám. Stal se blízkým. To
neplatí jen pro tu chvíli, kdy Ježíš fyzicky chodil po Palestině. (Mnozí k
němu měli daleko, i když se s ním potkali tváří v tvář!) A nám jsou
přece někteří lidé blízcí, i když jsou stovky kilometrů daleko. Anebo i
když už tu s námi nejsou… Bůh se nám přiblížil tím, co udělal. Je nám
blízký jednou provždy. Ježíš je nám blízký tím, jaký je, tím, kým je.
Ježíš, přítel hříšníků. Asi nemůže být blízký sebespravedlivému, druhé
obviňujícímu, soudícímu všechny kolem. Podobně jako v jeho vlastním
vyprávění milosrdný Samařan, Ježíš se stává bližním tomu, kdo leží
nemohoucně u cesty, zraněný a zbitý, oloupený. Bohu díky. Amen.
Píseň 645 Ačkoli podstatou rovný byl Bohu
Ohlášky, sbírka
Píseň 679 Uč nás na cestě pravé
Přímluvná modlitba, Otče náš
Poslání: „Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život.“ J 14,6
Požehnání
Píseň 685 I když se rozcházíme