Madagaskar a Réunion – 2010-11

Jsem silný tím, že mám svobodu.
Jsem pánem svého času.
To je velké bohatství – ne peníze.
Putování ostrovní Afrikou – Madagaskar a
Réunion
15. 12. 2010 – 19. 1. 2011
Před odletem v Jičínském deníku:
Na vánoce do Afriky, za sluncem v zimě.
Jičínský cyklista a cestovatel Ivan Pírko odlétá 15. prosince na více jak měsíční
putování po ostrovech Madagaskar a Réunion. Původně měl v plánu navštívit
Afriku a vystoupit na nejvyšší horu Kilimandžáro. Při letošním zimním přechodu
Jeseníků však potkal mladou Janu ze Sedmihorek, která dokonale ovládá
francouzštinu a měla v plánu na podzim navštívit ostrov Réunion. Pozval ji v létě
do svých oblíbených hor v italských Dolomitech, kde s ostatními Jičíňáky
zdolávali překrásné zajištěné cesty tzv. „ferraty“ a po návratu se domluvili na
společné cestě na oba ostrovy v Indickém oceánu. Manželka měla výhrady
k tomu, aby jeli sami, a tak Ivan přemlouval svého kamaráda Martina, s kterým
byl na Mount Blancu, loni v Iránu a letos společně stoupali k Monte Rose; ten
nakonec souhlasil, i když už měl rezervované letenky do Laosu a Kambodže. Měl
však podmínku, že může odletět jen na konci roku, tzn. o Vánocích. Na poslední
chvíli se k nim přidala ještě mladá Ivana ze Šternberka.
Všichni si přejí prodloužit si léto v křišťálově čistém oceánu s tropickým svěžím
vzduchem a hlavně putovat po horské krajině jen tak s batohem na zádech,
stoupat neobyčejně krásnými horami, které v Evropě nejsou. Celým ostrovem
Réunion prochází turistická cesta GR R2 s bujnou vegetací a mají v plánu
stoupat mezi hlubokými kaňony do vysokých sedel až na nejvyšší horu ostrova
Piton des Neiges (3070). Poté chtějí nasávat atmosféru přímořských městeček,
seznamovat se s kulturou a každodenním životem místních obyvatel. I přesto, že
budou v tropech, noční teploty na horách mohou klesnout i pod bod mrazu. Ne
nadarmo se Réunionu přezdívá „Ostrov inspirace“ a tu hledá Ivan stále.
Na tomto ostrově se každý květen běží závod na trase dlouhé 184 km, kde je
omezen počet startujících číslem 2500; říká se mu také „běh bláznů“. Obyvatelé
ostrovů jsou převážně francouzského, portugalského i indického původu. Žijí zde
Číňané, Afričané, ale také potomci otroků nebo obchodníků.
Ostrov Madagaskar je ostrovní stát 400 km od Afriky, oddělen Mosambickým
průlivem a má přezdívku „Sedmý kontinent“. Je to čarokrásná země, 4. největší
1
ostrov světa, zapomenutý kout světa; fauna a flora ostrova je unikátní, spousta
endemických druhů rostlinné i živočišné říše. Má úchvatné národní parky a
vzácné druhy lemurů (poloopic). Žije tu cca 20 milionů obyvatel, tzv.
dvojnásobně víc než v ČR, a je čtyřikrát větší než naše republika. Nejvyšší bod je
Moromokotro (2876) a hlavní město se jmenuje Antananarivo, kde by měli Ivan,
Martin, Jana a Ivana přistát 15. prosince ve 23.05 hodin po více jak 11 hodinách
letu z Paříže.
Těším se na jedinečný ostrov, kde obyvatelé žijí skromně, v souladu
s přírodou, což mě zajímá nejvíce; ostrov provoněný vanilkou, skořicí, pepřem,
kávou, tabákem či hřebíčkem.
Ivan slíbil, že bude o putování čtenáře jičínského deníku průběžně informovat.
Přejeme mu šťastný návrat; v Praze by měl přistát 18. ledna 2011 v 11.05 hodin.
Člověk dokáže to, co skutečně chce,
ale musí být ochoten věnovat tomu
vůli a energii;
energie je znakem mládí.
I.P.
15. 12. středa. Starší syn Pavel mě ve 4.30 hod. odvezl na stanici metra Skalka a
prvním metrem už ve 4.56 hod. jsem přejel na konečnou stanici Dejvická a za
dalších 20 minut už vystoupil na letišti, terminál II., kde už čekali Martin, Jana a
Ivana. Váha našich zavazadel se pohybovala od 15 do 18 kg, ale ostatní měli
ještě malé příruční batůžky. Z důvodů zvýšené hustoty leteckého provozu nad
Francií jsme odletěli o 75 minut později, neboť další zdržení způsobilo
odmrazování letadla. Teplota byla -5°C a drobně sněžilo. Do Paříže jsme letěli
Airbusem A 319 1,5 hod., vzdálenost 850 km a bylo zaplněné jen z poloviny.
Kromě
pravidelného
příspěvku mladšího syna
Štěpána v MF Dnes o
penzijních fondech, které
nejsou
v budoucnosti
100% jistotou, jsem si
přečetl zajímavý článek
„Jak se slovenský šlechtic
2
stal králem Madagaskaru“, kam máme zrovna namířeno.
Žasl jsem, že žiji vlastně v nudném století, když jsem
četl, že uherský šlechtic ze Slovenska, cestovatel a
madagaskarský král Móric Beňovský (1746 – 1786)
byl zajatcem Suvorova, internován v Kazani, utekl na
Kamčatku, na Aljašku, pobýval v Macau, přes rovník
se dostal na ostrov Mauritius a přistál na Madagaskaru
(1772), kde začal organizovat vysoušení močálů a
usmiřovat znepřátelené kmeny. Stal se uznávaným nejvyšším náčelníkem.
3
V roce 1778 odcestoval do Čech a v Jičíně se setkal s císařem Josefem II.
Panovník ho přijal do armády a
jmenoval ho plukovníkem. O rok
později odjel do Severní Ameriky.
V roce 1784 se vrátil znovu na
Madagaskar a při obraně osady
Mauretania, kterou sám
vybudoval, čtyřicetiletý hrabě padl.
Vzhledem ke zpožděnému příletu do Paříže skoro o 1,5 hodiny a podrobné
osobní prohlídce jsme okamžitě nastoupili jako poslední na letišti Charles de
Gaulle do zcela zaplněného letadla A 340 Air France, kterým jsme letěli do
hlavního města Madagaskaru. V 11.05 hod. se letadlo sice vzdálilo od letištní
budovy, ale ještě 40 minut jsme čekali ve frontě dalších na uvolnění odletové
dráhy, než jsme vzlétli. Spolucestující byli z jedné třetiny černé pleti. Vzdálenost
z Paříže je 8780 km a tak let trval necelých 11 hodin. Průběh letu jsme mohli
sledovat na malé obrazovce každý na sedadle před sebou zrovna jako
poslouchat hudbu nebo sledovat francouzské či anglické filmy. J., která jediná
mluví francouzsky, jsme „pasovali“ na delegátku naší skupinky. Bohužel v noci
jsme letěli nad Kilimandžárem a Národním parkem Serengeti v Tanzanii. Ve
22.15 hod. + 2 hod. madagarského času jsme přistáli v Antananarivu, hlavním
městě ostrova. Příjemná byla zpráva, že nemusíme platit vstupní vízum 60€,
pokud pobyt nepřekročí 30 dní. Stačilo vyplnit jen registrační kartičku, ale
museli jsme vystát dlouhou frontu v hale, kde bylo velmi dusno. Do hovoru se
se mnou dal Slovák z Bratislavy žijící 20 let v Holandsku s manželkou a 7letým
synem, kteří jedou trávit Vánoce a Nový rok do severního Madagaskaru.
V letištním rozhlase četli asi 15 jmen osob, které se mají dostavit k podrobné
kontrole zavazadel a byla tam i tři naše jména. Bohužel naše zavazadla z Paříže
vůbec nepřišla, čemuž jsem se já ani nedivil, neboť na přeložení měli v Paříži jen
asi 30 minut. Sepsali s námi reklamační protokol, kde jsme uvedli jméno hotelu,
kam nám je mají dopravit. Reklamaci samotnou a náhradu škody máme vyřídit
až po návratu v Praze
u Air France a slíbili
cca 100€ za zavazadlo.
Ještě na letišti pro nás
M. vyměnil € za místní
měnu, tj. ariary (za 1
Kč asi 90 ariarů).
4
Mnoho taxikářů nám nabízelo odvoz i
ubytování. Teprve na pátý pokus pozdě
v noci jsme se ubytovali v hotelu v centru
města, kde byly dva volné pokoje střední
kategorie po 500 Kč za pokoj s velkou
koupelnou včetně osušek a ručníků. Bylo
to nutné, neboť jsme žádné jiné oblečení
ani hygienické potřeby neměli – jen
doklady, peníze, foťák a mobil. Za taxík
do 15 km vzdáleného města jsme
zaplatili 300 Kč, tj. jen 75 Kč/osobu.
16. 12. čtvrtek. Už v 5
hodin bylo na ulici
rušno, hlavně hluk
motorek
a
aut.
Nevydrželi jsme ležet
déle než do 7 hodin, kdy
už slunce začalo hřát.
Spali jsme s M. na krátké posteli jen
ve
slipech,
občas
přikrytí
prostěradlem, takové bylo horko.
Vzpomínali jsme na sněhovou
kalamitu u nás v Praze, kde bylo 10°C. Po snídani s M. v baru a
nákupu zubních kartáčků a pasty
jsme si všichni prohlédli palác
Radama II. s místním taxikářem na 3
hodiny
za
500
Kč,
dále
Ambatomiantendro, což je posvátné
místo králů z roku 1788 za vstupné
70 Kč na královském kopci
„Ambohimanga“ s vyhlídkou do
krajiny a
skončili jsme na
autobusovém nádraží, odkud jsme
5
mikrobusem pro 15 osob odjeli do dalšího velkého města Antsirabe. Jeli jsme
v přeplněném mikrobusu, kterých tu jezdí mnoho, zpravidla Toyoty, ale všechny
pokaždé přeplněné
o 5 až 10 osob a
občas ještě nějaká
zvířata
k tomu;
jako sardinky. Bylo
to 180 km a jízdné
pouhých 70 Kč za
osobu.
Teplota
byla
26°
C,
slunečno a ve
městech
velký
smog od starých
francouzských aut.
Antsirabe, kam jsme přijeli v 18.30 hod. má 160 000 obyvatel, ale nesmírně
velký počet rikšů. Okamžitě jsme zašli na večeři, což byl první steak ze zebu,
velmi tvrdým masem na česneku s bramborem a pivo. V restauraci hrála hudba
a jedna dáma dokonce zpívala. Hned vedle internet a tak první zprávy domů.
Cesta na jih vedla kopcovitým terénem a byla nádherná; na polích převládala
rýže, občas kukuřice, kterou bylo možné koupit cestou opečenou. Na dobré
náladě nám neubral ani déšť. Teprve poté jsme vyhledali ubytování a za
dvoulůžkový
pokoj jsme
zaplatili jen
300
Kč.
Kolem bylo
hezké
prostředí a
tak jsme si
rezervovali
ubytování na
dvě
noci,
neboť jsme
chtěli počkat
na chybějící
zavazadla.
6
17. 12. pátek. Výborně odpočatí jsme vstali až v 9 hod. místního času (u nás o 2
hod. méně). Opět překrásné slunečné ráno, teplota 24° C, odpoledne mnohem
více. Na ulici bylo přelidněno a hlavně mnoho mladých lidí; prý 45% jich je do
14 let. Dvojkolové káry, zvané rikši,
nejsou poháněné šlapáním jako na
kole, ale běhají s nimi štíhlí chlapi,
většinou bez bot a dosti rychle.
Městem rikšů ho nazvala J. druhý den
po snídani („Pousse – pousse“ =
táhnout – táhnout, volali rikšové, když
nabízeli své služby). Po prohlídce
místních lázní jsme zašli na pivo, kde
jsme byli středem pozornosti a místní
nám předváděli své výrobky (trička,
ubrusy, klobouky atd.) z chodníku. Po
návratu na hotel nás čekalo
překvapení; milé i nemilé. V recepci
byla dvě naše zavazadla (Jany a moje),
která byla doručena z Paříže přes
ostrov Mauritius a dále na Madagaskar. Odpoledne koupené slipy a ponožky
jsem proto věnoval jako dárek M. k jeho nadcházejícím narozeninám, které
bude mít v neděli. S velkou chutí jsem se oholil a vyměnil veškeré oblečení za
7
čisté. Oslavili jsme to jablko-hruškovicí od Jitky z domova, která byla v batohu.
Velmi příjemné bylo večerní posezení na zahradě hotelu a konzumace místního
ovoce (liči, 4
druhy manga a
meloun). S M.
jsme zašli ještě
na
pivo
a
vyřizovali
mailovou
poštu, opět za
stálé
pozornosti
a
doprovodu
několika rikšů
zpět na hotel.
18. 12. sobota.
M. mi zprovoznil mobil, kde bylo mnoho SMS z domova. Po dobré snídani
v místní pekárně jsme šli společně na sobotní trh. U kostela se připravovali
svatebčané na slavnostní obřad. Opět slunečný den, teplota 25° C, ale více
dusno. Tržiště bylo přecpáno lidmi a ještě více zbožím všeho druhu. Prodávali
až nemožné i opotřebované věci, však
s hygienou jsou zde všichni na štíru. Na
polední piknik jsme nakoupili jídlo a pití
v supermarketu, který byl srovnatelný
s naším Tescem; byl to pro nás skoro
šok. Poobědvali jsme u našeho hotelu
v překrásné „japonské“ zahradě plné
zeleně s jezírky a lekníny. Očekávajíce
další zavazadla jsme se ještě procházeli
po městě, ochutnávali pivo, psali maily;
navíc začala bouřka a drobně pršelo,
což jsme uvítali, neboť se trochu
ochladilo.
Povečeřeli
jsme
v
hezké restauraci a popili několik rumů,
když M. prohlásil: “čím je člověk starší,
tím méně cítí“. Po návratu na hotel nás mile překvapila chybějící dvě naše
zavazadla v recepci. Strávili jsme tu proto tři noci, což bylo maximum možného.
8
19. 12. neděle. Dnes má M. narozeniny. V „plné polní“ jsme šli na snídani, ale
do jiné pekárny. Odtud jsme šli na bus nádraží asi 2 km, jen M. a J. neodolali se
svézt kousek rikšou. Bus taxi nás odvezl do 90 km vzdáleného města Anbositra
za smluvní cenu 54 Kč místo původních 90 Kč. Jeli jsme po asfaltové silnici
širokým údolím v nadmořské výšce
1300 – 1500 m; kolem převážně
rýžová políčka, občas kukuřice, tabák
a moruše. Na okolních stráních byl
prořídlý les, většinou pinie, ale místy
ohořelé. Asfaltová silnice byla místy
vodou porušená, že auto muselo
zastavit a pomalu objíždět až 40 cm
hluboké jámy. Stavby domů jsou
hliněné z vepřovic nebo z pálených
cihel, občas omítnutých. Střechy
doškové, ale místo slámy spíše dlouhá
sušená tráva, nebo z vlnitého plechu a
jen pár nových bylo pokrytých
pálenou krytinou. Auta a mikrobusy
jsou z 90% stará z francouzských
automobilek, a 10% nových, z Japonska. Slunce opět hřálo a v busu bylo jako
obvykle přeplněno. Po příjezdu jsme se rychle ubytovali v levném hotelu, jen za
9
80 Kč/osobu v centru na doporučení místních studentů, kteří se učí kromě
povinné francouzštiny také italsky, neboť tu působí italští misionáři. Při té
příležitosti jsem si vzpomněl na naše dlouholeté přítelkyně z Cologne u Brescie,
Mirelu a Terezu, které působily v Africe. V hotelu jsme lehce poobědvali a
vydali se na procházku městem. Prohlédli jsme si obrovský kostel, kde hrála
moderní
hudba,
a
poté
benediktinský klášter, kde pro nás
jeptiška zorganizovala dětský pěvecký
koncert. Mladí chlapci, kteří nás
doprovázeli, chtěli vidět české peníze a
tak jsem jim věnoval jedinou minci v peněžence – 5 Kč; na oplátku mi dali jejich
minci. Chlapci ve věku 12, 15 a 17 let mluvili francouzsky, malgašsky a italsky,
poté nás pozvali do domů svých rodičů, kde jsme si prohlédli překrásné
řezbářské výrobky z ebenového růžového dřeva, palisandru, alabastru a rohů
zebu. Nikdo z nás neodolal a koupili jsme si drobné suvenýry, které zatížily naše
batohy na celý měsíc. Fascinující byla ruční výroba listu pilčičky z ocelového
drátu (drát získali z výztuže staré pneumatiky).
Je neuvěřitelné, co tito lidé s primitivními
nástroji dokážou. Navíc všichni byli milí,
usměvaví, nic nám nenutili – úžasné. Po
prohlídce dílen a výrobků ze dřeva jsme
navštívili domácnost,
kde nám maminka a
dcera
předvedly
výrobu hedvábných
šál z kokonů bource
morušového
bez
použití kolovrátku.
10
Po návratu do hotelu se okamžitě spustil tropický déšť s hromobitím.
Sympatickým chlapcům jsme předali malé dárečky, za které mnohokráte
děkovali. Jen nám bylo líto chlapce, který žebral peníze na zubního lékaře. Na
večeři jsme si pochutnali v nedaleké restauraci, kde jsme slavili M. narozeniny.
Večer jsme zakončili posezením na terase našeho hotelu, kde na závěr zahrál a
zazpíval sympatický chlapec na místní nástroj připomínající kytaru. Skoro celou
noc hustě pršelo, ale nás to spíše těšilo, neboť vzduch se ochladil a bylo velmi
příjemné klima. Vánoce se tu slaví stejně jako u nás, neboť zde vidíme
ozdobené vánoční stromečky i v obchodech, ale menší a většinou umělé. Také
dárky si tu předávají 24. prosince. Před spaním dostal M. „dáreček“
k narozeninám také z Prahy prostřednictvím SMS: „před chvílí ti vykradli byt“.
20. 12. pondělí. V 7 hodin před hotelem čekali studenti, kteří nás včera
odpoledne provázeli městem. Včera nás požádali o peníze na zakoupení míče a
tak jsme jim dali příspěvek 180 Kč. Šli s námi na nádraží taxibusů a pomáhali
vybrat z nabídky dopravu do plánovaného cíle, což byl Národní park
Ranomafana. Cenu jsme snížili z původních 90 Kč na 63 Kč/osobu, ale na třech
sedadlech jsme museli sedět čtyři, což je zde ten lepší případ. Změnili jsme
proto jiný bus, ale stejně místo 15 osob nás bylo min. 22. V jednom okamžiku
dokonce na sedadlo vedle M. se nacpali 4 lidé a dítě! Také odjezdy se pokaždé
posouvají min. o hodinu, resp. do doby, než se mikrobus zcela zaplní, spíše
přeplní. Počasí obvyklé, tj. slunečné jako každé dopoledne; překvapivě se
nekonala ani odpolední přeháňka. Silnice vedla ještě výše, až do nadmořské
11
výšky 1750 m a byla mnohem členitější a zrovna tak pestré bylo okolí silnice.
V údolích rýžová terasovitá políčka, kde voda stéká z vyšších do nižších polí.
Rýže se sklízí 2 – 3x ročně. Na stráních bylo mnoho kaktusů a keřů, jinde
borovicové lesy se dokonce střídaly s eukalyptovými, rostly tu banánovníky,
jinde švestky či ryngle, ananasy, bambusové lesy – exotika.
Voda v řekách je většinou kalná, hnědá, což je způsobeno všude přítomnými
sprašovými hlínami ve velkých vrstvách. Z této hlíny se při silnicích často
zhotovují cihly, které se vyrovnají do velkých bloků cca 4 x 5 m do výšky cca 3
m; tato „kostka“ je oplácána bahnem, dole je několik průduchů, kde se topí a
cihly se tak vypálí.
Po 130 km jsme přestoupili do dalšího busu a po 40 km přijeli do NP
Ranomafana. Posledních 7 km jsme sjížděli do údolí více jak 600 výškových
metrů k řece Namorona. Bus velmi často zastavoval a přikládal jak zboží na
střechu, tak i cestující dovnitř busu. Ubytovali jsme se opět ve dvoulůžkových
pokojích, ale tentokráte s nejmodernějším vybavením s překrásnou přírodou
kolem. Po dvou dnech vyřídili poštu, dopili poslední jablko-hruškovici a zašli na
pravidelné pivko. Děvčata nám nakoupila jídlo na zítřejší výlet. Večeře mě ani
M. moc neuspokojila, neboť špíz ze zebu byl nad síly našich zubů.
12
21. 12. úterý. NP Ranomafana tvoří deštný prales a žije zde mnoho zvěře. Patří
mezi nejhezčí na Madagaskaru a je nejnavštěvovanější. Hlavním kmenem v této
oblasti je Tanava, který je známý výrobou medu. Jsou tu také termální prameny
(Ranomafana = horká voda). Žijí tu vzácné druhy lemurů. Museli jsme vstát
dříve, abychom stihli první bus do NP. Ale v 6.30 hod. bylo stejně pozdě, neboť
vše už odjelo. Proto jsme na 2 km využili autostop a zbývající 4 km šli
pohodlnou, stále stoupající silnicí do NP. Zdravili jsme na terase sedící turisty,
kteří odpověděli česky; rodinka z Mariánských Lázní. Stejně jako oni jsme
v restauraci posnídali a vyměnili s nimi několik zajímavých informací z cesty. Za
vstup do NP jsme zaplatili každý 360 Kč a ještě musíme zaplatit povinného
průvodce. Procházeli jsme po upraveném chodníku deštným
pralesem mezi bambusy a liánami a měli štěstí i na
lemury na stromech. Minuli jsme i staré kamenné
náhrobky, kde se dříve pohřbívalo. Na vyhlídce
jsme pozorovali gekony a ještěrky. Poté jsme
pozorovali rodinku lemurů skákajících ze
stromů na strom. Zatím co hadi před námi
utíkali, pijavice se přisávaly na naše nohy a
boty a popíjely naši krev; ale jenom mladým,
starce nechávaly v klidu. Po skoro šesti hodinách jsme se vrátili kolem
vodopádu k řece Namorana a podél ní okolo políček místního špenátu, trsů
banánů, stromů s grepy, na polích rostl ananas, pepřovník a jiné byliny, na
keřích květy zázvoru. Výlet jsme zakončili piknikem u jezírka pod přístřeškem
13
v exotické zahradě našeho hotelu. Potom jsem napsal příspěvek pro Jičínský
deník a následovala večeře. Všichni jsme měli úhoře (amalona) s rýží, pivo a
rum a byli jsme spokojeni. Na závěr řekla J.: „mám pohádkový život“ J.
22. 12. středa. Už v 6 hodin jsme nakládali batohy na taxibus do Fiany. Krajina
na jih je savana s bludnými balvany. Do Fianarantsolo, což je správný název,
jsme dojeli za 2 hodiny a prohlédli si historickou železniční stanici. Vyhlídkový
turistický vlak jezdí jen 3x týdně k pobřeží Indického oceánu, kde jsou mimo
jiné čajové plantáže. Autobusové nádraží bylo přeplněné busy i taxíky, přesto
jsme čekali na náš více jak
hodinu. Čas jsme využili
k malému občerstvení a
žebrajícím dětem jsme místo
peněz koupili buchty. Poprvé
bylo dopoledne zamračené,
ale po příjezdu do města
Abmavalao (25 000 obyvatel)
vyšlo
slunce
a
bylo
nádherně. Za bus jsme
zaplatili 50 + 40 = 90 Kč za
osobu. Celkem to bylo 120
km.
Ubytování
bylo
v rozkvetlé
zahradě
v bungalovech pro každou
dvojici samostatně za 120
Kč/osobu. Byli jsme poblíž
Národního
parku
Andringitra, který leží v srdci nejstaršího masivu
na Madagaskaru; všude samá žula. Odpoledne
jsme s průvodcem navštívili rezervaci Anja za
vstupné 63 Kč a za doprovod průvodci 180 Kč za
skupinku. Busem jsme odjeli do 12 km vzdálené
osady Camp Catta a odtud jsme 2 hodiny lezli
mezi skalami a pozorovali skotačící lemury,
kterých tu je asi 300.
14
Jsou tu i orchideje a mnoho pro mě neznámých rostlin. Večer jsme se
domlouvali na výstup na nejvyšší přístupný vrchol Pic Boby 2658 m, známý jako
Imarivolanitra. Večeřeli jsme s domorodci ve vývařovně rýži se zebu za 15 Kč
(maso ale nebylo možné ukousat). Večer jsme nabalili batohy na třídenní výlet
a přebytečné věci umístili ráno do depozitu u recepce hotelu, kam se chceme
vrátit 25.12. Domluvený výlet s doprovodem a dopravou stál 900 Kč za osobu.
23. 12. čtvrtek. Po snídani v hotelu jsme nasedli do landroveru, terénního
džípu, a za doprovodu průvodce jsme odjeli do města, kde jsme si koupili vodu
a náš průvodce jídlo
pro nás na dva dny
(mimo jiné i dvě živá
kuřata na večeři).
Poté jsme navštívili
trh s dobytkem, tady
zebu, který se koná
jednou týdně
a
každý se snaží prodat
či
nakoupit
co
nejlépe.
Cesta
dlouhá cca 50 km
vedla
členitým
terénem, ale jen po kamenitopísčitém povrchu s četnými hlubokými výmoly,
kde auto zapadalo do bahna po nápravu. Kolem cesty byla terasovitá rýžová
políčka, občas kukuřice, tabákové listy,
různé ovoce; všichni kolem chodí pěšky,
neboť taxibus sem nejezdí. Na stráních
jsou eukalyptové porosty, velké kaktusy,
aloe, trnovníky a vonící keře. Při vstupu do
NP jsme se zaregistrovali a průvodce chtěl
doplatit plnou cenu hned na začátku.
Úplně nás šokoval, když po převzetí všech
peněz nás předal jinému průvodci a vrátil
se na Vánoce domů. Neměli jsme však na
vybranou a začali pěší trek do základního
tábora ve výšce 2050 m, kam jsme přišli v
17 hodin. Cesta byla překrásná, zrovna tak
koupání v jezeře ve výšce 2000 m, kde
15
jsme potkali Švýcara s průvodcem. Zde jsme měli dobrý piknik za nádherného
slunečného počasí celé odpoledne. Stany a jídlo nesl nosič, který byl i
kuchařem. Tábořiště pod skalní stěnou je rozsáhlá louka s několika otevřenými
přístřešky,
krytou
kuchyní i samostatným
WC včetně umývárny.
K večeři
„čmoudi“
připravili dvě kuřata,
která přinesli do tábora
živá, s rýží (á la kuře na
paprice) a jako zákusek
flambované
banány.
Dlouho jsme seděli u
ohně
v kuchyni
a
popíjeli rum. Dnes to
dalo 12 km.
24. 12. pátek, Štědrý den. Vstávali jsme už ve 2.45 hod., vypili připravený horký
čaj a ve 3.30 hod. při světle čelovek začali stoupat necelé 2 hodiny k nejvyšší
hoře v NP a nejvýše přístupnému kopci v Madagaskaru Pic Boby (2568). Mlha a
občas i mraky se honily kolem nás a také
na samotném vrcholu (těsně před
vstáváním dokonce ještě pršelo).
Výhledy do okolí přesto byly
krásné. Po nezbytném focení
jsme se za 1.5 hod. vrátili do
tábora a posnídali.
Při cestě
tam i zpět jsme museli
přebrodit říčku hned vedle
tábora, která je současně
jediným zdrojem vody pro
vaření. Po ránu bylo
neobyčejně teplo; 20°C ve
výšce 2050 m!
16
Po návratu z vrcholu a snídani jsme
se vydali s horským vůdcem a
nosičem na dlouhou a náročnou
túru zpět do civilizace. Krajina
s obrovskými strmými stěnami a
bludnými balvany připomínala
měsíční krajinu nebo povrch
skupiny Grupo Sella v Dolomitech.
Náročné byly nejen výstupy, ale i
sestupy po strmých kluzkých
kamenech a bylo třeba být
maximálně opatrný. Z vrcholu bylo
nutné sestoupit celkem skoro 2000
výškových metrů, neboť reliéf
krajiny je tu velmi členitý. Na oběd
jsme zastavili u překrásně čisté bystré řeky, kde jsme se i vykoupali. Sestup do
civilizace byl však nesmírně dramatický, neboť prudký liják rozvodnil řeky a
nebylo možné je přejít, neboť mosty byly zatopené. Skoro 2 km jsme se bosí
brodili rýžovými políčky, klouzali v blátě s batohy na zádech a s botami kolem
krku! Hledali jsme s
ochotnými domorodci
vhodné
místo
k přebrodění. Ti nám
pomohli přejít bystrou
řeku ve skupince, držící
se pevně za ruce. Já
jako poslední na konci
skupinky, držící za ruku
J., jsem na kluzkém povrchu uklouzl
a spadl do řeky, a nebylo
jednoduché se znovu postavit na
nohy, ale přežil jsem to bez úhony.
Pomohl mi zdatný místní chlapík,
který chodí přes řeku zřejmě denně.
17
S naším průvodcem jsme pokračovali do nejbližší vsi, kde jsme měli spát ve
stanech. Vzhledem ke svátečnímu dni jsme to přehodnotili a pronajali si
překrásný patrový bungalov s velkou koupelnou pro všechny za větší peníze
(1300 Kč). Štědrý večer jsme si chtěli užít a také odměnit celodenní výkon,
zvláště našich dívek, neboť to bylo 30 km náročné chůze. Přistoupili jsme na
štědrovečerní menu za 300 Kč, které bylo podáno formou švédského stolu, ale
dosti skromného. Společně s námi tu bylo asi 15 starších Francouzů. Pod
stromečkem pro nás od Ivany byly malé dárečky, což bylo milé. Toto luxusní
zařízení se jmenuje Kemp Catta a na zdejší poměry je restaurace drahá (např.
pivo 45 Kč). V sousedství jsou vysoké strmé skalní stěny, nejvyšší po americkém
Coloradu, a ráj pro horolezce, a tak toto zařízení funguje převážně pro cizince.
25. 12. sobota. Dobře odpočatí
jsme až v 8 hodin opustili
bungalov
a
pěšky
pokračovali už jenom
s naším
nosičem
do
nejbližší obce Bohitsuaka,
10 km vzdálené, odkud
jezdí taxibus do Ambavalao.
Ve
vsi
jsme
byli
účastníky
části
dopolední
zpívané
sváteční mše, kde bylo asi 250 mladých
lidí, jejichž průměr určitě nepřesahoval
20 let (pravý opak než v kostelích u nás).
Cestou jsme potkávali mnoho svátečně
oblečených mladých lidí, převážně žen,
které chodí velmi vzpřímeně, usmívají se,
18
pozdraví „salame“ a ještě pokynou rukou – moc příjemný pocit. Na hlavě,
nikoliv na zádech, často nesou nějaké břemeno; na zádech nosí jen malé děti.
Za 24 Kč jsme se přesunuli taxibusem do 50 km vzdáleného Ambavalao
v přeplněném autě. Ubytovali jsme se ve stejných pokojích bungalovů jako před
2 dny. Následovalo velké praní, doplnění tekutin a hlavně odpočinek. Celý den
jen slunce s teplotou minimálně 26°C. K večeři jsme s M. jako jediní v restauraci
pojídali grilované kuře s bramborem, prohlédli si místní katedrálu plnou
mladých lidí a dětí, nakoupili oříšky, ovoce a popíjeli.
26. 12. neděle. Posnídali jsme ovoce, hlavně ananas, manga a čaj. Již v půl
osmé jsme na taxibus naložili svá zavazadla, ale odjeli bohužel až v 9.15 hodin
směr Ihosy, což je 140 km. Jako vždy bus přeplněn, ale naštěstí máme sedadla
vpředu, kde je více místa na naše delší nohy. Opět horským terénem jsme jeli
skoro pustou krajinou, savanou s obrovskými skalními masívy kolem a mnoha
stády pasoucích se zebu. Příjemná byla hodinová zastávka na oběd v Ihose na
autobusovém nádraží; rýže + kousky kuřete se sosem + 2 piva za 60 Kč. Zbytek
cesty dlouhý 90 km do Národního parku Isalo do města Rahonica byl po
náhorní plošině ve výšce 1100 m velmi rychlý; jízdné za 230 km bylo 120 Kč.
Počasí stále teplé, příjemné, skoro 28° C, neboť jsme se blížili k jihu. Ubytování
ve skromných bungalovech za 100 Kč za osobu. K večeři plátek ryby – tuňák
s bramborem.
19
27. 12. pondělí. Po snídani výlet do NP Isalo s průvodcem za 400 Kč pro
skupinku, celkem 20 km. Přiblížili jsme se 15 km taxíkem asi hodinu ke kaňonu
opic „Canyon des singes“ a dokonce jsme viděli též lemury při zpáteční cestě u
Piscine naturele, kde jsme se po 6 hod. túře osvěžili. Celý den pálilo slunce, asi
32° C a stín vytvářelo jen málo stromů. Krásná stezka vedla mezi skalami do
údolí se zelení, palmami a jezírky (na začátku jsme museli překonat brod a jít
mokrými bažinami bez bot). Vůbec jsem neměl chuť k jídlu jako přátelé, skoro
jsem nepil, a těšil se jen na „zlatý mok“. V prvním stánku při návratu jsme s M.
vypili hned tři a při večeři další „třináctky“. Byl jsem rád, že mě M. doprovodil
z hospody domů. Večeře chutná, mé oblíbené vepřové, M. raději kozu.
28. 12. úterý. Ráno obrovská žízeň a tak po dvou kávičkách ještě pivko.
Společně s mladými Švýcary a italským párem z Turína jsme se domluvili na
černém taxi do 25 km vzdáleného města Ilakaka, města safíru; děvčata uvnitř,
chlapi s batohy na korbě moderního
japonského auta. Cestu lemovaly lesy
palem. Na nádraží taxibusu jsme měli
smůlu; po zaplacení 160 Kč/osobu nám
přistavili neskutečně zdeformovaný
mikrobus se špinavým řidičem, který
ještě stále kouřil. O své sedadlo jsem
se musel dělit ještě s domorodcem.
Auto jelo neskutečně pomalu, zvláště
do kopce, a navíc po 3 hodinách byla
prázdná pneumatika… Skoro 3 hod. se
„opravovalo“, ale bez úspěchu (řidič
neměl rezervu, ani záplatu, pumpu neuměl použít). Zachránila nás půjčená
rezerva od jiného řidiče. Auto přetížené, uvnitř asi 22 lidí, na střeše náklad min.
1,5 t. Stěrač na autě jeden (pršelo), na každém kole chyběly min. 2 až 3 matice
20
k uchycení kola, hrůza! Po 8,5 hod. jsme unaveni, ale šťastni, že jsme to přežili,
přijeli do velkého města Toliara, francouzsky Tulear, kde jsme se na pobřeží
indického oceánu v Mozambickém kanálu ubytovali a dobře povečeřeli; skvělé
kalamáry a ryba na grilu, mnoho piva. Teplota večer u moře byla 25° C, na
pokoji rovných 30° C. Větrák běžel celou noc, spali jsme na manželské posteli
jako většinou ve slipech.
29. 12. středa. Po snídani výměna peněz v bance a internet, kde jsem vyřídil 24
mailových zpráv a napsal článek pro Deník, 2. část. Potom nákup ovoce, lehký
oběd a přesun mimo město. V hotelu v depozitu jsme nechali nepotřebné věci
pro pobyt u moře, které si vyzvedneme asi až na Nový rok, den před opuštěním
Madagaskaru. Po obědě jsme šli rozpáleným městem cca 2 km na taxibus do
severní rekreační zóny města, vsi zvané Fiaty, vzdálené 25 km. Bohužel více jak
2 hod. s námi kroužil bus kolem nádraží, než se plně obsadil a mohl odjet. Bylo
to velmi deprimující,
neboť odjezd byl stále
v nedohlednu.
Po
obvyklém
a
skoro
pravidelném tankování
PHM před odjezdem
s pasažéry uvnitř ještě
začali
měnit
přední
pneumatiku. Po třech
hodinách se terénní
nákladní auto s lavičkami
21
na korbě vydalo podél pobřeží písčitou cestou do Fiaty, ale v písčitých dunách
dvakráte uvízlo, potom došla voda v chladiči a 6 km před cílem začali opravovat
netočící se zadní kolo. To už všichni vystoupili a my měli štěstí, že nám zastavila
první moderní čtyřkolka, kterou nás odvezl sympatický Švýcar s domorodkyní
do hezkého hotelu u moře, kde nás majitel předal Nataše, která tu pracuje 1,5
roku. Nabídli nám rodinný bungalov za 900 Kč, což jsme přijali, ale nakonec
pronajali dva menší. Následovala večerní koupel v moři, které mělo neskutečně
teplou vodu, asi jako ve vířivce v Jičíně +30° C. Písčitá pláž se jen zvolna
svažovala do moře, což mi připomínalo pobřeží Jadranu v italském Rimini.
Prostředí pod palmami však bylo příjemné zrovna jako bungalovy se střechou
pokrytou listím z palem připomínající došky u nás. Večeře v hotelu; opět
krevety a palačinky s produkty moře + pivo; já ještě pozval M. na Martini. Vše
chutnalo moc, „tečka“ nakonec nejlepší.
30. 12. čtvrtek.
Ranní koupel v moři;
voda stále moc teplá,
občas medúzy, které ale
nepálí. Obloha čistá, bez
mráčků. Snídaně u
domorodců
a
následovala dopolední
procházka do blízké
botanické
zahrady,
22
kde jsme obdivovali různé typy obrovských kaktusů a baobabů, z nichž největší
má obvod 13 m, tzn. průměr 4 m a je vysoký asi 7 m; stejně hluboko má kořeny
a je prý 1400 let starý. Nejstarší na Madagaskaru je starý 3000 let a má obvod
35 m? Koruna baobabů vypadá jako kořeny našich stromů „vzhůru nohama“.
Vstupné do zahrady bylo 90 Kč a průvodce za dobrovolný příspěvek. Na oběd
jsme si dali jen
ovoce
a
pití.
Odpoledne koupání
v moři a odpočinek
na
hotelových
lehátkách na pláži.
K večeru se obloha
zatáhla
a
nad
pevninou bouřilo a
pršelo. Zde u moře
už 2 týdny nespadla ani kapka. Černošky mi stále nabízely masáž, děti korále a
jiné ruční výrobky ze dřeva. Některá děvčata se chovala velmi vyzývavě a skoro
nabízela svá pěkná těla. Večeřeli jsme ve stylové restauraci, kde hrála i hudba,
opět ryby. Od sousedního stolu nás oslovil starší francouzský pár, který tu je na
3 měsíčním pobytu. Vyprávěli o zhoršující se životní úrovni na Madagaskaru;
problém je velký počet dětí, v rodině obvykle 6 až 8! Také je tu nedostatek jídla
kromě místního ovoce a tak průměrný věk zde je 47 let.
23
31. 12. pátek, Silvestr. Obloha opět modrá, moře klidné; po odlivu musíme
plavat daleko od břehu, voda teplá, asi 29° C po ránu. Snídaně u domorodců za
6 Kč (2 rohlíky a 2 kávy);
nákup 3 mang za 2 Kč na
oběd. Celý den odpočinek
na pláži a plavání v moři a
trochu kondičního cvičení
(např. 60 kliků apod.).
U večeře jsem byl poprvé
trochu smutný; malý
splín, neboť po velmi
dlouhé době nepřivítám
Nový rok s manželkou.
Na Štědrý den jsem to
překonal
silným
zážitkem z výstupu na
Pic Boby, ale dnes u
moře je to horší. Jsem
rodinný typ a Jitka mi tu opravdu začala chybět. Přátelé to mají snazší, neboť
jsou zvyklí i doma trávit vánoce bez partnerů či rodiny. A tak jsem šel alespoň
na pláž znovu pozorovat překrásné zapadající slunce nad hladinou oceánu a
říkám si: jaká to nádhera, překrásný dárek na konci dne – svět je zázrak, každý
život je zázrak, každý den je zázrak… Silvestrovský večer v blízké restauraci byl
příjemný. Na začátku večeře a před půlnocí vystoupila hudební a taneční
skupina místních mladých; holky vrtěly zadky jak na karnevalu v Riu. Večerní
menu bylo pestré a dostatečné pro všechny; od plodů moře po všechny druhy
masa a nakonec ještě moučníky a ovoce. Přípitek: ostatní Mochito a já Cinzano.
Přát do nového roku přišlo mnoho návštěvníků restaurace, hezká děvčata
tmavší pleti i tanečnice, a popřáli jsme si navzájem.
1. 1. sobota, Nový rok. Už v půl osmé jsem dlouho plaval sám na širém
klidném moři. Byl odliv a připadal jsem si jako na velikém rybníku. Nedaleko
byla skupinka hudebníků, která ještě neskončila vítání Nového roku. Na mé
lehátko na pláži přisedla mladá dívka, asi 18 let, a stále mě přesvědčovala na
masáž; už snížila cenu na 10 000 ariarů, tj. 90 Kč za hodinu masáže J.
24
Chtěl jsem jí udělat na Nový rok radost, ale nakonec nebyl čas, protože jsem šel
s přáteli podruhé na snídani do včerejší restaurace a do oběda jsme stačili jen
plavat a museli opustit bungalovy a
vydat se zpět do města Tuliara. Bylo
obrovské vedro, min. 35° C, a tak
jsme ve stínu čekali na autostop.
Zastavilo nákladní auto, kde kromě
asi 20 lidí sedících na lavičkách nebo
na pytlích se zbožím, kuřaty a rybami
cestou přiložili další tuňáky, z nichž
jeden měl více jak 1.5 m! Cesta
písečnými dunami byla velmi
náročná a měli jsme obavy, zda se
auto nepřevrhne. Asi 3 km před
městem opět defekt a tak jsme zaplatili dohromady 90 Kč a cestu dokončili
pěšky s mnoha zastávkami na pivo. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu jako
před Silvestrem, přímo u moře. K večeru byl silný vítr a částečné ochlazení, což
jsme všichni uvítali. Večeře v hotelu byla chudší; já kuře, ostatní tuňáka.
Vzpomněl jsem si na toho na korbě náklaďáku a měl jsem po chuti. Výhodou
„hodinového“ hotelu byl internet. V noci bylo na pokoji 30°C, i přes puštěný
větrák.
2.1. neděle. Přelet na Réunion. Vstali jsme už v 6 hodin a v 6.40 nás odvezl
objednaný taxík na letiště; asi 10 km za 140 Kč. Před odjezdem J. a částečně, ale
důrazně M. řešili s recepčním poškozené potahy na batohy, hlavně jeho politý
emailovou barvou, a navrhl jako odškodné nezaplatit ubytování za dnešní noc.
J. dlouho telefonovala asi s majitelem hotelu a nakonec jsme odjeli bez
zaplacení s tím, že poškozený potah v hotelu zůstal. Na letišti jako obvykle
dlouhé čekání. Při odbavení zjišťuji, že batoh váží stále víc jak 15 kg a tak
přemýšlím,
co
všechno
odložit do depozitu v hotelu
v Saint Denis, odkud půjdeme
asi 11 dní pěšky a kam se zase
vrátíme před odletem do
Evropy. Jen hodinu klidného
letu trvala cesta plným
airbusem do hlavního města zkráceně „Tana“.
25
Včera jsme se společně domluvili, že dosavadní vedoucí skupiny „delegátka“ J.
předá svou funkci na druhou část pobytu „generálu“ M. Po 3 hodinách jsme
pokračovali Boeningem 1,5 hod. na ostrov Mauritius, kde většina cestujících
vystoupila, ale my zůstali sedět v letadle, které se po hodině zaplnilo do
posledního místa do cíle cesty Saint Denis, hlavního města Réunionu. Let trval
jen 35 minut a kolem 18. hod. místního času, tj. o 3 hod. více než je SEČ u nás
doma, jsme vystoupili na území Francie. Bylo příjemné, že jsme na rozdíl od
jiných „čmoudů“ nepotřebovali vstupní vízum. Příjemné bylo i sdělení, že SMS
stojí jen 3.30 Kč, telefon domů 12 Kč/minutu a příchozí hovor jen 4.50
Kč/minutu. Skoro hodinu jsme čekali na bus do města, kde je cena jízdy 4 € za
osobu. Poté víc jak hodinu jsme chodili po městě sem a tam a hledali ubytování.
Velmi skromný pokojík pro dva stál 35€ za den. Potom rychle na večeři, neboť
obchody, ale i hospody či bary tu zavírají brzy. Večeřeli jsme u Číňanů rýži
s masem a dvě malé lahvičky piva 9 €. Ceny se nám zdály skoro stejné jako ve
Francii či Itálii.
26
3. 1. pondělí. 1. etapa GR R2 St. Denis – Le Brulé – chata Plaine des Chicots 8
km.
Réunion má 820 000 obyvatel, ostrov patří Francii, která zde mnoho
investovala do infrastruktury. Francouzi zde s oblibou celý rok tráví dovolenou,
neboť tu je stál příznivé teplé počasí, zrovna jako dnes. Teplota po ránu byla
28° C, modrá obloha, jen mírný vítr – nádhera. Přebytečné věci jsme opět
odložili do depozitu na hotelu, kam se chceme vrátit 16.1., tj. jeden den před
odletem domů. I tak jsem nesl stále batoh vážící cca 13 kg; M. měl min. o 3 kg
více. Naproti v baru jsme snídali minikávu a croisant a toulali se po městě a
čekali, až otevřou turistické informační středisko, kde J. zakoupila průvodce a
M. mapu přechodu hor celého ostrova. Zatím co byl snadný nákup potravin,
nikde jsme nesehnali plynové bombičky k vařičům, které nebylo možné dovézt
letadlem z domova. Úkolu se ujaly naše dámy a po více jak 3 hod. se úspěšně
vrátily stopem k nám na autobusové nádraží, kde jsme s M. přečkali několik
dešťových přeháněk a lehce posvačili. Dívky stopem přijely pro nás a společně
jsme pokračovali s ochotným řidičem vysoko nad město do hor, resp. až do vsi
Brulé, na parkoviště ve výšce 1150 m n. m., což byla úspora min. 12 km (řidič
nedaleko odtud bydlí). Ušetřil nám namáhavý výstup, min. 4 hodiny pochodu.
Odtud už jsme pokračovali asi 3 hodiny pěšky stále vzhůru po kamenitobahnité
cestě R 2 s četnými kořeny stromů, což nebylo nejsnazší. Kolem hustý mlžný
prales, bambusy, kaktusy, pokroucené staré borovice, voňavé trávy, přesličky,
korálová dřevina, tamaryšky, akáty, mechy a vše porostlé mechem – jako
27
botanická zahrada. Vystoupali jsme na chatu na chatu de la Plaine des Chicols
(1839), kde jsme se za 16 € ubytovali v noclehárně a povečeřeli a popili
z vlastních zásob.
Za den to dalo jen 8 km a nastoupali jsme odpoledne min. 800 m.
4.1. úterý. 2. etapa chata Plaine de Chicots – Dos d´Ane 20 km.
Vstali jsme v 6 hod. a v 6.45 hod. po malé snídani vystoupali na 4,2 km vzdálený
vrchol la Roche Ecrite (2276), což trvalo jen 70 minut. Po plochých kamenech a
kolem keře připomínající naši kosodřevinu Tatrách. Dolů jsme se vrátili stejnou
cestou k chatě, vysprchovali a pokračovali sestupem k další chatě opět už
hustým pralesem i s mnoha překážkami (museli jsme přelézat nebo podlézat
28
staré borovice porostlé mechy) v cestě. Teplota
se zde pohybovala kolem 20° C, velmi vlhko a
postupně se obloha zatáhla. Kolem poledne
začala dokonce bouřka a více jak hodinu pršelo.
Cesta byla hodně členitá, velmi strmé krátké
úseky nahoru i dolů a tak do cíle cesty ve vsi
d´Ane (1050) to dnes dalo 20 km, výstup 800 m
a sestup 1600 m. Ubytování příjemné,
prostorné, dostatek vody na praní i sprchu, ale
nebyla pitná voda. Cena 19 € za osobu. K večeru
opět začalo
pršet.
M.
měl dnes nepříjemnost s vyvrtnutým
kotníkem a tak šel vpředu a stále udával
tempo. Ubytovatel nabídl kompletní večeři
za 18 € a tak jsme nabídku přijali. Byl to
rum, malý předkrm, kuře s rýží, perník a
láhev nedobrého vína, které jsem
reklamoval k nelibosti J. Majitel ochotně
přinesl novou láhev španělského vína,
nasládlého, trochu lepšího, kterou jsme s M.
vypili. Navíc nabídl v ceně ještě ráno snídani
(satisfakce za nepříliš dobré menu) J.
5. 1. středa. 3. etapa Dos d´Ane (1050) – Deux (250) – la Porte - Aurére (950)
16 km. Po včerejším vydatném dešti se obloha vyjasnila, modrá obloha, nikde
mráček a docela dobrá snídaně a tak jsme odcházeli v 7.30 hodin.
29
Začali jsme sestupem dolů k řece do Deux Bras (250). Cesta byla jištěna
ocelovými lany a občas i žebříky. Řeku jsme museli přebrodit a i tak jsme
kraťasy namočili ve vodě. Více jak půl
hodiny jsme počkali na naše dívky a
sušili svá propocená trika. U řeky bylo
velice příjemně a tak jsme tu vydrželi
hodinu. Poté jsme už jenom stoupali do
osady Aurére ve výšce 950 m n. m.
Třikráte jsme překračovali řeku a
stoupali bambusovým a kaktusovým
lesem nahoru. Už v 13.30 hod. jsme
cestu ukončili s M. v baru při několika
pivech a vyčkávali naše děvčata. Celkem
to bylo 16 km s převýšením 900 m a
klesáním 1000 m. Ubytování v chatičce
pro 4 osoby po 16 € za osobu bylo
dobré. Následoval odpočinek a příprava večeře z vlastních zásob.
6. 1. čtvrtek 4. etapa Aurére (950) – la Plaque – Grand Place (700) – des
Lataniers (630) 16 km. Překrásný slunečný den, teplota 25° C, odpoledne se
mírně zatáhlo, ale výjimečně nepršelo. Překrásná cesta nahoru a dolů, většinou
piniovými lesy a pláněmi porostlými obrovskými kaktusy, nádherné výhledy
30
a hluboké kaňony; občas i ovoce, manga a liči; s M. jsme šli napřed a na dívky
občas čekali, neboť každý máme své tempo. Už v 13.30 hod. jsme s M. byli v cíli
a dáváme si jedno „Dodo“ za druhým (pivo), i když není nejlevnější (50 Kč za
0,33 l); je to náš jediný chléb, neboť na horských chatách ani bagety někde
nemají. Trička opět řádně propocená. Dvakrát jsme museli sestoupit do
hlubokého údolí na úroveň cca 300 m n. m., kde je ocelový visutý most nad
hlubokým kaňonem, a zase strmě nahoru vystoupit. Ubytovali jsme se
v bungalovech za 16 € za osobu a jídlo
připravili z vlastních zásob. Dá se tu nakoupit
jen v barech a vše je nesmírně drahé, neboť
zásobování
je
možné
jen
letecky
helikoptérami, kterých tu létá mnoho každé
dopoledne. Láhev vody stojí stejně jako malé
pivo 3 €, paštika či olejovky též 3 €. Večeři
nám
J.
zpříjemnila
klobásou
ještě
z Madagaskaru. Dnes 16 km, stoupání 800 m,
klesání 1000 m.
7. 1. pátek. 5. etapa des Lataniers (630) –
des Orangers - la Breche – Roche Plate
(1120) 10 km. Po snídani M. přesně v 7 hod. opustil ubytovnu a já s ním. Dívky
většinou balí trochu později. Láká nás jako každé ráno překrásné slunečné
počasí a dle informací tato etapa patří mezi nejkrásnější. Po krátkém stoupání
31
následovalo klesání k nádhernému hlubokému kaňonu a znovu jsme šli nahoru,
kde jsme dosáhli výšky 1290 m a ze sedla obdivovali nádhernou krajinu kolem.
Všechny kopce porostlé divokou přímořskou vegetací, ale převažují obrovské
kaktusy. Příjemná byla cesta ve stínu pod borovicemi. Je obvyklých 25°C
v nadmořské výšce cca 1100 m. Ve vsi Roche Plate v překrásně položené chatě,
kterou jsem nazval „Na vyhlídce“, jsme si dali s M. chlazené Dodo a plné dvě
hodiny čekali na dívky jdoucí za námi. Stoupání 850 m jsme zvládli v obrovské
pohodě za 2 hod. a 40 minut. Pro dnešní den slabých 10 km se nám zdálo s M.
málo, ale v poledne, až dojdou děvčata, začít další část není zde nejlepší, neboť
obloha se pravidelně zatáhne, okolní hory se zahalí do mraků a tak nemá cenu
ani fotit a je toho méně vidět; v dešti se nám chodit vůbec nechce. Společně
jsme proto hledali řešení. Alternativa č. 1, tj. vstávat dříve, je pro dívky málo
lákavá a tak „vyhrává“ rozdělení pro zbývající část pobytu na horách na dvě
skupinky, tj. M. a já, J. a I. S tímto všichni vyjádřili souhlas a jsme i nadále
v pohodě. Předběžně domlouváme společné ubytování za 5 dní poblíž sopky.
Volný čas využíváme k velkému praní a odpočinku. Dokonce jsme si
v restauraci, kde bydlíme, objednali společnou večeři za 15 € a zrovna tolik jsme
zaplatili za nocleh. Jako obvykle nám podali kuře na kari, rýži, dušené fazole
s čočkou, malý moučník a 2 štamprlata rumu s ovocem.
8. 1. sobota. 6. etapa výjimečně R 3, už jen s M. Roche Plate (1120) – Trois
Roches (1220) – Marla (1629) – Col du Taibit (2081) – Cilaos (1200) 23 km.
S M. jsme vstali v 5 hod. a po snídani úderem 6. hodiny začali stoupat a brzy se
32
zahřáli
na
provozní
teplotu.
Opět
jasná
modrá obloha, asi 22° C
po ránu. Následoval
strmý sestup a M. udával
velmi svižné tempo, které
mi vyhovovalo. Jen krátká
byla zastávka u hlubokých
vodopádů a následoval výstup do
překrásné osady Marla, kde jsme
u příjemné barmanky posvačili a
popili Dodo. Na slunci jsme
dosušili včera vyprané prádlo a
opět prudké 500 m stoupání do
sedla Taibit, kde jsme předcházeli
mladá děvčata z Německa. M.
nasadil nahoru pekelné tempo a
tak jsme to zvládli za 52 minut.
Odtud už bylo vidět na městečko
Cilaos, ale zatím leželo skoro 1000
m pod námi. Sestup vonícím
lesem připomínal piniový les v létě
v Chorvatsku, ale byl nekonečný,
ale též velmi rychlý. Posledních 5
km jsme zvolili snadnější silnici,
resp. o tom rozhodl los. Také zde
jsme museli překonat převýšení,
ale udělali jsme dobře, neboť jsme
cestu ukončili rychleji a to jen 5
minut před velkým lijákem. Když
pršelo, už jsme seděli v hospůdce v Cilaosu. Následovalo ubytování, nákup,
svačinka na ubytovně, internet (zde velmi drahý – za 15 min. 3 €). Poté večeře
v restauraci; docela dobrá pizza a pivko a na terase ubytovny jsme ochutnávali
červené a sušenky. Dnes 23 km, ale hlavně 1600 m stoupání a 1500 m klesání!
33
9. 1. neděle. 7. etapa Cilaos (1100) – chata Piton des Neiges (2479) 10 km
Bohatá snídaně s využitím kuchyňky ubytovny a už v 6.05 hod. jsme opustili
městečko kolem kostela s vysokou věží a začal náročný výstup na chatu pod
vrcholem nejvyšší hory Réunionu. Většina cesty
vede lesem po strmých schodech vytesaných ve
skále a občas jsou krásné vyhlídky na město
osvícené sluncem. Cestu dlouhou jen 10 km se
stoupáním 1400 m jsme zvládli za 3.5 hod s batohy těžkými možná 15 kg (jídlo +
voda + víno); M. ještě rychleji s batohem o něco těžším. Předběhlo nás jen 5
atletů s lehkými batohy s vodou, kteří zřejmě trénují na „běh bláznů“, dlouhý
180 km, který se zde koná každoročně v květnu za účasti 2500 atletů!!! Chata
byla obsazena několik dní předem a tak zbývalo jediné; přespat ve spacáku na
terase u chaty nebo v blízké jeskyni. Tajně jsme doufali, že se možná po
setmění dvě místa najdou také pro nás. To se nakonec stalo, když po 20. hod.
nám majitel za 16€ nabídl každému v jiném pokoji volné místo na nejhornější
palandě. Moc jsme sice nespali, ale bylo to příjemnější než v jeskyni.
34
10. 1. pondělí. 8. etapa chata Piton (2479) – vrchol Piton des Neiges (3070) –
Bourg Murat (1550) 27 km. Původně jsme chtěli vstát ve 4 hod., ale všichni na
chatě vstávali již ve 3 hod. a tak jsme se přidali také. Uvařili jsme si jen čaj a
s čelovkami zahájili výstup na vrchol, nejvyšší horu Réunionu v půl čtvrté. Už
v 5.05 hod. jsme dosáhli vrcholu, ale ještě za tmy s dalšími asi 40 účastníky,
většinou Francouzi. Skoro půl hodiny jsme čekali na východ slunce a nebylo
nejtepleji, jen 8° C. Asi hodinu jsme trávili na vrcholu a pořídili několik snímků.
Návrat na chatu netrval ani hodinu, M.
ještě rychleji.
Následovala snídaně
z posledních potravin a velmi náročný
sestup do 20 km vzdálené vsi Bourg
Murat. První čtvrtina cesty mezi balvany
byla zatím nejobtížnější a velmi kluzká.
Potkali jsme jen málo turistů. Příjemná
však byla zastávka se skupinkou
sympatických starších Francouzů, s nimiž
M. dlouho mluvil (pochopitelně anglicky).
Konec cesty už byl velice snadný a
příjemný mezi kosodřevinou porostlou
35
mechy a poté už jen obrovské louky a na nich stáda obrovských krav a býků
(podobné velikosti jsem doposud nikde jinde neviděl). Poslední kilometry už
byly po silnici a zastávka v prvním baru nás nezklamala. Super kvalitní a chutné
jídlo, byla to krůta s bramborem, a chutnala ještě víc jak doma a masa bylo min.
250 g! K tomu několik piv a skvělá nálada, že jsme v rekordním čase a hlavně
bez úrazu zvládli velmi náročnou trasu. M. se opět projevil jako skvělý partner a
navigátor. Ubytování v penzionu za 15 € bylo skvělé. Odpoledne praní, nákup,
svačinka na terase (moučník + červené), večeře ve stylové senegalské
restauraci, kde vařili a obsluhovali černoši ve svérázném oblečení s kloboučky
na hlavách. Ochutnali jsme s M. rum s vanilkou, specialitu ve stylu vepřových
klobás s bramborem a pivo; útrata tentokráte nebyla malá; 20€ s diškerecí.
Večer se k nám na ubytovně připojily naše dívky.
11. 1. úterý 9. etapa Bourg
Murat – Chalet des Patres
– Piton Textor – Plaine des
Sables – chata Volcan
(2250) 17 km. Majitel
penzionu nás v 7 hod.
odvezl zdarma autem na
start předposlední etapy a
ušetřili jsme 6 km cesty. Odtud jsme
stoupali po pastvinách pozvolna
nahoru. M. však nasadil „šílené
tempo“ a tak jsem po hodině zvolnil,
neboť nemělo smysl být na chatě
dříve než v poledne. Po 1.5 hod. jsme
se potkali u altánu, kde jsem dal
první Dodo z batohu. Poté už
společně jsme stoupali a klesali za
mlhy a občas i mrholení po lávovém
tufitickém povrchu, občas po
sopečném prachu. Krajina asi jako na
Marsu, nikde nic živého, ani tráva tu
neroste. Cesta tentokráte nebyla náročná a v pohodě jsme ji zvládli za necelých
4.5 hod. místo plánovaných 6 hodin.
36
Za námi samostatně
kráčela děvčata; přišla
po 7 hodině. V altánu u
chaty Volcan
jsme
poobědvali.
K chatě
vede cesta i pro auta a
tak byla chata skoro
plná. Po obědě se
nečekaně
vyjasnilo,
čehož
využil
M.
k vycházce ke kráteru
sopky. Vrátil se velmi
spokojený a ještě nás
přesvědčil
k malé
vycházce nad kráter
před večeří, kde jsme
se
hodinu
kochali
úžasnými pohledy na
tmavou lávu, vyteklou
naposledy
v lednu
2007. Z tohoto důvodu
je většina cest kolem
hlavního jícnu sopky uzavřena, neboť stále hrozí přímé ohrožení života. Večeře
proběhla skoro jako vždy ve stejném stylu na horských chatách; tentokráte ale
výběr mezi masem kuřecím a vepřovým. Vše formou švédského stolu a jídla
bylo dost pro všechny.
12. 1. středa. 10. etapa poslední chata Volcan
(2250) – Basse Valle (650) – Manapana 28
km. S M. jsme vstali v 5 hod., a přestože
mrholilo, začali jsme v 6 hod. kráčet kolem
kráteru. První čtvrtina vedla po lávových
polích a začalo silně foukat a stále hustěji
pršet. Druhá čtvrtina vedla již strměji dolů,
občas i nahoru kolem dalších menších kráterů
po lavinové suti a velmi kluzkých kamenech.
V třetí části začal bujný prales a ještě více to
klouzalo po listí bambusů a bylo třeba slézat
37
několikametrové stěnky. V poslední části déšť ustal, vysvitlo slunce, ale ještě
více to klouzalo po mokrých kamenech a kořenech stromů. Jen málo turistů šlo
v protisměru, neboť na vzdálenosti 22 km není žádná chata, žádné občerstvení.
Jediná chata Basse Valle (650) byla přehřátá sluncem, ale jídlo žádné. Dojedli
jsme poslední zbytky, chatař přinesl Dodo a přidal jako pozornost 3 ananasy, za
což jsem mu věnoval pohlednici Prahy. Do cíle k moři zbývalo 2 hodiny cesty a
M. opět řádil; jen 1 a ¼ hod. a já v „háku“ za ním. Byli jsme skoro u moře, které
je ale nepřístupné z důvodů lávy. A tak jsme popojeli školním autobusem podél
moře severním směrem (za 2 x 4 € jako tuzér pro řidiče) do vesničky Manapana
u většího města St. Joseph, na nejjižnější cíp ostrova, kterému říkají „Divoký jih“
– divoké moře, skalnaté pobřeží, málo pláží. Ubytovali jsme se v apartmánu
přímo u moře za 2 x 25 € za noc. Busem jsme odjeli do supermarketu na velký
nákup na 2 dny. Následovala večerní koupel v „mořském bazénu“, ale velice
příjemná. Voda čistá, teplá, asi 27°C stejně jako vzduch večer při západu slunce,
tzn. v 19 hodin místního času. Připravil jsem ve velké kuchyni večeři a M.
zajišťoval ubytování na příští dny. Večer bylo moc dobrého vína a sýrů, které
vybral M. Na další den naplánoval zajímavou pláž s černým sopečným pískem a
tak jsem se těšil na dopolední výlet. Dnes převýšení jen 500 m, ale klesání 2550
m!!!
13. 1. čtvrtek.
Odpočinkový den
u
Indického
oceánu;
nikam
nejdeme,
nic
nemusíme.
Až
v 7.30 hod. byla
výborná snídaně
„na
vidličku“.
V noci bylo velké
horko, 28°C a
navíc ještě nějaký
komár. M. musel
dát studenou sprchu na ochlazení. Moře po ránu bylo klidnější, menší vlny než
včera. Obloha opět modrá, teplo a zase teplo. Leden bývá na Réunionu
nejteplejší, ale také nejvíce prší. Odpoledne bylo až 35°C. Před obědem za námi
přišly naše dívky, které sestupovaly od kráteru k moři pomaleji. Oběd byl na
penzionu, který však musíme opustit a přestěhovat se asi o 300 m dále, kde má
38
už 5 let penzion Němec, který má zálibu v poznávání Afriky. Penzion je výborně
vybavený včetně internetu a se snídaní platíme dvoulůžkový pokoj 55 € za
každý den. Byl nám přidělen pokoj s názvem „Indiem“, ale vedle jsou pokoje
Arabe, Madagaskar, Kreol, Chinois atd. Odpoledne jsme navštívili asi 2 km
vzdálenou pláž s černým pískem. Obrovské vlny a zpětné proudy však
nedovolují koupání, ale jen v mělké části proskakování vln. Stejně jako 4 domácí
mladíci si nikdo dále netroufne, neboť je to velmi nebezpečné. Obtížné je přejít
po písku od moře po pláži, neboť je velmi rozžhavený a není možné na něm ani
ležet. Následoval další nákup v supermarketu a návrat do „bazénu v moři“
poblíž našeho penzionu. Tento „bazén“ byl vybudován v roce 1950 společností,
která se zabývala pěstováním cukrové třtiny. Byla to jediná možnost, jak
zpřístupnit moře rodinám těchto lidí. Vlny oceánu jsou velké a nebezpečné jsou
39
spodní proudy a dno je poseté ostrými kameny. S velkou chutí jsem připravil
večeři i pro M. a na návštěvu k nám přišly J. a I. a večeřely vedle nás. Poseděli
jsme v družné zábavě nezvykle dlouho, do 22.30 hod místního času. Zatím co já
i zde dával přednost teplému jídlu, dívky upřednostňovaly bagety nebo si kupují
něco přímo na ulici. Po večeři do jedné hodiny v noci jsem stihl odeslat poslední
příspěvek pro Deník a vyřídil cca 20 mailů ze čtyřiceti došlých (po týdnu).
14. 1. pátek. Vstal jsem před 7.
hodinou a skvěle posnídal
s Němcem Hansem, umělcem,
výtvarníkem od Bodamského
jezera. V noci bylo opět vedro,
30°C a tak už jsem se začal těšit
na zimu v Českém ráji, kde se
lépe vyspím. Ráno jsme byli na
blízkém koupališti v moři s M.
Potom jsme využili nabídku od
jiného Němce na odvoz na jinou pláž, asi 10 km na sever. Bohužel to byla pláž
jen na koukání, nikoliv plavání. Vlivem odlivu bylo u břehu v mořském koupališti
málo vody a tak jsme občas drhli koleny nebo zády o kameny ne zrovna
hladké… Mimo vyhrazené chráněné koupaliště je moře zde životu nebezpečné,
40
na což upozorňují výstražné cedule na pláži, kde je mimo jiné napsáno: „zpětné
proudy do moře, žraloci a pláž bez kontroly“. Na blízkých skalních stěnách jsme
viděli několik desek se jmény zmizelých v moři. Busem jsme se vrátili brzy domů
a báječně poobědvali. Odpoledne jsme plavali v našem bazénu v moři a potom
opět krátký výlet na pláž s černým pískem, nákup a výborná večeře. Škoda, že
dívky nezajistily půjčení auta na výlet s přejezdem na sever do S. Denis, když si
to tak přály. Byl jsem ale jediný, který dával přednost jet levným a rychlým
autobusem přímo do S. Denis za 7 €, resp. ještě zastavit u moře na pěkném
místě na koupání a slunění. Přizpůsobil jsem se ale jako vždy většině. Bohužel
jsme se rozešli trochu rozladěni, neboť slíbené informace o možnosti půjčení
auta J. nestihla zjistit. M. a já jsme spoléhali na J., jedinou mluvící francouzsky,
ale marně. Dívky výtku nesly dosti nelibě, ale byla to realita a tak ji uvádím. Po
měsíčním společném putování to zase není nic výjimečného J.
15. 1. sobota. Po kvalitní snídani připravené majitelem penzionu jsme asi 2
hodiny plavali a
opalovali se s M., ale
byly
mimořádně
velké vlny a tak mi
mořský bazén místy
připomínal vířivku
v Jičíně. Přátelé se
večer rozhodli pro
půjčení auta a tak J.
s I. pro nás přijely
41
dopoledne autem z půjčovny. Za půjčení auta na pouhých 48 hod. bylo nutné
uhradit 120 € a navíc PHM; pro mě dost velký luxus (jízdenka zpět do S. Denis
jen 7 €). M. mi však předem říkal, abych se o cenu nestaral, že to „jde za ním“,
za což jsem mu jenom poděkoval. Bohužel toto auto se muselo ještě vrátit
v místě půjčení a dle informací majitele penzionu podobné místní půjčovny
účtují obvykle jen 25
– 30 € za den. Autem
Dacia, které řídil M.,
jsme jeli na jižní cíp
ostrova
Cap
Merchant.
Poté
následovala zastávka
při silnici, kde se v
roce 2007 vylilo černé
lávové pole ze sopky
z výšky více jak 2500
m až do moře, široké
v místě
opravené
silnice cca 1,5 km.
V palmovém háji u
pobřeží moře jsme
uspořádali
polední
piknik. Další zastávka
byla ve vsi Notre
Dame des Laves, kde
stojí kostelík, kterému
se
v roce
1977
vyhnula žhavá láva;
jako jediný objekt
v obci zůstal stát. Popojeli jsme podél moře kousek dál a vykoupali se v čisté
sladké vodě řeky ústící do moře a ochutnávali liči. Následovalo neúspěšné
hledání výrobny vanilky, vracení se do obchodního domu Carrefour a cesta přes
hlavní město dolů na jih, kde bychom našli vhodné místo na koupání a
odpočinek v neděli. Ujeli jsme asi 130 km, tzn., objeli 2/3 ostrova. Ubytování u
moře bylo velmi drahé a dosti obsazené a tak jsme stoupali do hor dalších asi
25 km, kde jsme se ubytovali v penzionu u Indů za 41 € za dvojlůžkový pokoj.
Dlouho jsme večer seděli na terase asi 650 m n. m., což mělo výhodu
příjemného, méně teplého večera a dobrého spaní.
42
16. 1. neděle. Domácí nás mile
překvapili dobrou snídaní,
kterou připravili už ve 3 hod.
ráno, když se vrátili domů ze
sobotní zábavy. S dívkami jsme
sjeli autem k moři, kde jsme se
opět rozloučili. Já s M. jsme si
užívali moře a dívky autem
odjely na jih, kde druhý den
ráno měly vrátit půjčené auto.
Písečná pláž St. Gilles byla
pěkná s průsvitně čistou teplou
vodou 27°C a proti zdejším
vlnám nás chránilo velké
betonové molo; zatím to bylo
nejlepší koupání v moři za 5
týdnů. Kousek vedle už byly
vlny, které využívali surfaři a
s M. jsme jim trochu záviděli.
Sluneční paprsky ohřály vzduch
na min. 35°C a po písku bylo
obtížné přejít, jak byl žhavý.
Celý den jsme střídavě plavali
až k bójkám, zatímco většina
ostatních byla max. 10 m od
břehu. Přístup do vody byl
pozvolný, ale brzo byla hloubka
na plavání. Na oběd jsem měl
jen chutný sendvič s pivem, M.
mušle. Kolem 17. hodiny jsme
se vraceli do hlavního města S.
Denis busem; cca 30 km a
zaplatili jsme pouhých 2.80 €.
Ubytovali jsme se ve stejném
hotelu jako po příletu na
Réunion za 35 €. Vyzvedli náš
depozit a začali balit a
vyhazovat nepotřebné věci na
43
cestu domů. Na večeři jsme šli do indické restaurace, která však byla
muslimská, tzn. žádný alkohol ani pivo. M. tam zůstal a já večeřel u Číňanů
stejně dobře roast beef s dušenou zeleninou a rýží a tak jsem se přejedl skoro
stejně jako M. v muslimské restauraci.
17. 1. pondělí. Nemohl jsem dospat a tak jsem připravil M. snídani. Cestou na
autobusové nádraží jsme si dali ještě kávičku s moučníkem a já poslal
kamarádovi z Carga další pozdrav, neboť z Madagaskaru první nedošel; byly na
něm tři hezké známky a tak se asi někomu líbily. Tentokráte jsem místo známek
k ofrankování použil automat na poště a známky chybí. Za necelou hodinku
jsme se busem podél moře vrátili na hezkou písečnou pláž, kde jsme byli včera.
Více jak 4 hodiny jsme tam pobyli a hodně plavali a chránili se tak alespoň
trochu před žhavým sluncem a rozpáleným pískem. M. mi doporučil k obědu
grilované kuře, což byl výborný nápad, ale nebylo v mých silách ho sníst. Zbytek
jsem dojedl k večeři na terase našeho hotelu. Návrat od moře klimatizovaným
busem byl ještě rychlejší. Řidiči autobusů zde jezdí výborně, autobusy jsou
moderní a čisté. Jako zajímavost chci uvést, že požadavek na zastavení není
jako u nás např. tlačítkem, ale cestující před zastávkou zatleská. Na internetu
kolem 15. hodiny jsme získali nepříjemnou zprávu od Air France, že odlet se
odkládá o 3 hodiny, tj. na 1 hod. po půlnoci RČ. A tak volný čas někdo trávil po
obchodech, já v hospůdce s Hansem, kterého jsem poznal v pěkném penzionu u
moře při společném vaření. Po 19. hod. jsme odjeli taxíkem za 20 € na letiště
Rolans Garros. Při podání zavazadel jsme dostali stravenky na večeři za
opožděný odlet, který se bohužel nakonec vůbec nekonal. Ve 2 hod. jsme
obdrželi poukázku na nápoj, ale už ve 3 hod. ráno všem sdělili, že plánovaný
odlet se z technických důvodů ruší. Čekali jsme na svá zavazadla a dále do 5
hod. na přidělení hotelu, kde přečkáme do odletu. Stalo se skoro neuvěřitelné,
že nám chtěli přidělit hotel, v kterém jsme bydleli po příjezdu na Réunion a já
s M. poslední noc znovu a patří mezi nejskromnější a nejlevnější; pouhých 35 €
za pokoj. Navíc tam nevaří a tak M. tvrdě
a dlouho argumentoval, že chceme hotel
min. tříhvězdičkový odpovídající cenám
letenek Air France. Trpělivost přinesla
růže a tak jako jedni z posledních jsme
odjeli zvláštním busem skoro 30 km od
letiště na jih, kde jsme se ubytovali
v luxusním hotelu, kterému odpovídaly i
dobré služby, jídlo na úrovni a hotelový
bazén; pláž byla jen pár metrů od hotelu. Po 6. hodině jsme ulehli do postelí.
44
18. 1. úterý. Už po 9. hod. jsme začali snídat ve 2. patře hotelu s výhledem na
moře a dobře. Dostali jsme první informaci o možném odletu a to další den ve
2.15 hod. Do oběda jsme se koupali, resp. hlavně skákali do velikých vln.
Výborný byl oběd o
dvou chodech a navíc
ananasová „polévka“
se zmrzlinou na závěr;
nápoje nám asi zatajili
a Air France určitě
vyúčtovali. Odpoledne
opět trochu plavání ve
vlnách,
které
mě
v určité chvilce unášely
do moře a měl jsem
„namále“; pro některé
do vln jezdil plavčík na
prkně, aby je dostal
zpět na břeh. Před
večeří snad naposledy
balíme před odletem
domů.
Večeře
a
obsluha byla dobrá, ale nikoliv vynikající, jak o ní pěly chválu naše dámy. Jsou
mladé a tak toho zatím mnoho neviděly či nepoznaly. M. oprávněně kritizoval
45
objednávku dezertu, já zase
nepodání prvního jídla ke
stolu současně atd. Úprava
jídla pro oči byla výborná, ale
ne už tak obsah, tvrdost
bifteku a chuť. Za tak velké
peníze mohlo být všechno na
vyšší úrovni. Např. ubytování
v našem pokoji stálo 340 € za
den pro 2 osoby a celodenní
penze 70 €/osobu. Žádný
účet
jsme
překvapivě
nepodepisovali (asi to udělal někdo za nás) a tak ani nevíme, na co jsme měli
nárok a co Air France zaplatí. Pro všechny je Réunion velmi drahý, což mi
několikráte potvrdil Hans od Bodamského jezera. Kdo zde pracuje, má asi
vysoký výdělek; kdo nepracuje, má asi vysokou státní podporu. Ve 22.30 hod.
nás odvezl bus na letiště, kde jsme čekali na odlet ve 2.15 hod.
19. 1. středa. Před odletem jsem si ještě koupil místní rum, aby nám cesta lépe
utíkala. S malým zpožděním jsme opravdu odletěli do Evropy, resp. do Paříže.
11.5 hod. trvala cesta skoro plným letadlem a dvakrát nám podali průměrné
občerstvení. Přistáli jsme na letišti Orly a celou hodinu trvala cesta busem na
druhý konec Paříže na letiště CDG. Pro podání našich zavazadel zbývala jediná
minuta a tak mám podezření, že zpoždění letadla do Prahy skoro 30 minut
způsobila právě ona. V Paříži bylo skoro jasno a teplota 5° C. Do Prahy jsme
přiletěli v 15.15 hod. a drobně poletoval sníh. Jako první přišla naše zavazadla
podaná jako poslední a tak jsme se rychle rozloučili a spěchali domů. Já měl
štěstí, že mě odvezla maminka Jany jedoucí do Sedmihorek, cca 20 km za
Jičínem.
Na Réunionu jsme našlapali s M. za 9,5 dne 175 km; vystoupali 9.900 m a
sestoupili 11.150 m, což bylo převýšení 1180 m denně. Domů jsem se vrátil
v pohodě, v dobré kondici, odpočatý, ale trochu nevyspalý a přibral jsem na
váze neuvěřitelné 4 kg! Jsem spokojený, že jsme vše zvládli bez úrazu a bez
onemocnění. Já dokonce bez průjmu a skoro bez pijavic, snad díky jablkohruškovici od Jitky a místnímu rumu. Dokonce jsem neměl žádné očkování,
moskytiéru jsem použil jen 3x na společném lůžku s M., a repelenty proti
komárům jsem přivezl domů skoro nepoužité.
46
A něco závěrem
1/ Rámcový program připravila J., ale byl to M., který byl „hlavou“ celé skupiny
a hlavním motorem. Má největší zásluhu na zdárném průběhu akce. Pasivním
členem jsem byl já a také I. Jsem rád a spokojený, že jsem se akce zúčastnil a
děkuji všem zbývajícím za toleranci k „mým šedinám“.
2/ Baví mě cestovat, vím, že žiji. Rád se setkávám s novými lidmi, od kterých se
stále učím. Zvláště rád se setkávám s mladými lidmi a tak tomu bylo i tentokrát.
Cestování je můj život.
3/ Deníček je můj subjektivní pohled na dění po dobu pěti týdnů, občas
v extrémních podmínkách, které však miluji. Ostatní mají právo s ním
nesouhlasit, resp. mají také možnost napsat jiný, který si přečtu rád i já.
4/ Ještě jednou si dovolím veřejně poděkovat velkému příteli M., který mi dělal
radost každý den a těším se s ním už nyní na společný přechod zimních Beskyd
na sněžnicích v únoru 2011.
Cicero: „Jen dobrý přítel je víc než sto příbuzných“.
Alpské přísloví: „Cestování udržuje mládí, ale putování v horách omlazuje“.
Snažím se využít a ocenit každý den, který je mi dán, zvláště nyní, v pokročilém
věku.
V Jičíně 22. ledna 2011
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2011
47