Dokument Můj architekt nabízí náboj a vizualitu velkofilmu

Dokument Můj architekt nabízí náboj a vizualitu
velkofilmu
Author: Jiří Hlinka | Published: 17.11.2005
Podmanivost snímku spočívá v lomené optice jeho tvůrců. Putování po vybraných Kahnových realizacích lze
číst jako klasické přibližování osoby jejich tvůrce. Vzhledem k tomu, že Louis Kahn zemřel, když jeho synu
Nathanielovi bylo 11 let a jejich styky byly velmi řídké, však portréty jednotlivých staveb mohou být i
snahou o dešifrování vzkazů Kahna-otce svému synovi (a dvěma dcerám). Jinými slovy: režisér Nathaniel
Kahn se pokouší přes stavby porozumět otci i sám sobě.
K objektům přistupuje neortodoxně. Nejsou pro něj podstatné technické detaily, jeho snahou není ukázat
všechny přednosti stavby. Realizacím Nathaniel vtiskává lidský rozměr přes četné citace z archivních
materiálů i rozhovory s lidmi, kteří jsou s objekty spjati ať už jako zástupci investora nebo běžní uživatelé.
Důvod, proč režisér upustil od možnosti ve větší míře reflektovat Kahnův bohatý poznámkový a teoretický
aparát, se nabízí. A možná mimoděk jej vystihl Lukáš Kohl, autor Kahnova profilu v posledním čísle
časopisu ERA 21 (05/2005), když otiskl citát architektova letitého přítele, kritika V. Scullyho: „Někdy bylo
pro mě a pro lidi, kteří ho měli nejraději, obtížné (…) poslouchat, jak nejasné, a občas dokonce trošku
nepravdivé řeči vede. A slyšet, jak si z nich tolik lidí dělá evangelium (…), bylo bolestné, protože v
pozdních letech se z jeho promluv stávala čím dál víc kouřová clona kolem jeho skutečné (pracovní)
metody než cokoliv jiného.“
1/5
Popisuje-li tímto Scully posledních deset let profesního života Louise Kahna, nepřímo tím vystihuje rovněž
jeho osobní rovinu. Ostatně pointou architektova svérázu (snad i jurodivosti) je jeho smrt, která tvoří
jakýsi prolog celého dokumentu. Kahn zemřel 17. března 1974 na newyorském nádraží Pennsylvania
Station. Pár hodin před tím jej na londýnském letišti Heathrow potkal jeho student, architekt Stanley
Tigermann. „Jsem na letišti a vidím starého muže s nepřítomným pohledem, celého pomačkaného, jako
nějaký tulák. Byl to Lou. Vypadal příšerně…,“ zaznamenal si Tigermann (otištěno v Ticho a světlo, Arbor
Vitae 1999).
Pro Nathaniela Kahna má každý detail otcovy smrti symbolický rozměr. Zemřel jako nomád, na půl cesty
mezi domovem a Indií a Bangladéší, kde v tu dobu připravoval několik projektů. Zemřel na srdeční mrtvici,
podtrhující jeho velké pracovní nasazení. V kapsách ani v peněžence neměl takřka žádné peníze. Adresa v
pasu byla navíc zaškrtaná – jako kdyby chtěl mít své zázemí jinde. U jiné ženy.
Spojováním obou poloh, tedy Kahn-architekt a Kahn-otec (muž, přítel atd.), se režisér jednoznačně kloní k
názoru, že dílo v podobě staveb nelze pochopit bez znalosti okolností, které předcházely návrhu. Včetně
těch z osobního života tvůrce. Jistě, v některých případech to platí. Je proto velmi poučné absolvovat
procházku Kahnovým dětstvím, jež strávil mezi industriálními stavbami předměstí ve Philadelphii. Lépe se
nám proto vstřebává obdobné tvarosloví např. u Phillips Exeter Library v New Hampshire.
Už méně zřetelně jsou objasněny hlavní teze Kahnovy tvorby. Filmový štáb sice natočil dílem zábavné,
dílem poučné rozhovory s architekty, kteří s Kahnem kdy spolupracovali, ty však zůstávají v obecně sdělné
rovině. Popisují Kahna-architekta, nikoliv jeho práci či jeho metody. Na jednu stranu to tvůrcům – těm
filmovým i z oblasti architektury – není třeba vyčítat. Kompenzují to záběry samotných realizací. Nathaniel
Kahn dává dostatek prostoru kameramanovi Bobu Richmanovi, jenž dokáže ke stavbám přistupovat
nepředpojatě, bez respektu i zbytečného patosu. Má smysl pro detail, náhodná spojení budovy s okolím
(ptáci na střeše, stromy zakrývající okna atd.) i hru světla a stínu, která je pro Kahnovy domy obzvlášť
důležitá.
Kouzlo má výstup Philipa Johnsona, jehož Skleněný dům v New Canaanu v Connectitutu (1949) byl častým
tématem sporů s Kahnem (ten v té době navrhl uměleckou galerii univerzity v Yale). A to přesto, že – jak
připomíná v knize Moderní architektura její autor Kenneth Frampton – raná díla obou architektů vytvořila
2/5
„jakýsi postmiesovský prostor: asymetrickou architekturu téměř ničeho.“ Johnson v dokumentu tvrdí, že
Louis Kahn s odstupem času nepovažoval realizace z této doby za architektonické umění. „Říkal jim rigidní
krabice,“ směje se Johnson.
Sám Kahn byl však kritizován za Richards Medical Center, laboratoře a kanceláře pro University of
Pennsylvania, postavené mezi léty 1957–1964. Už tehdy se otevřeně hovořilo o provozních i technických
potížích. Nynější uživatelé si stěžují na nestálou teplotu v kancelářích, sterilní a ubíjející prostředí, špatně
řešené dispozice i to, že na stěnách i oknech věží končí život velké množství ptáků.
Podobně – ovšem s daleko pozitivnějším výsledkem – je přiblížen výzkumný Salk Institute v kalifornské La
Jolle. Tuto etapu v Kahnově tvorbě shrnuje architekt I. M. Pei a libuje si zejména v historkách popisujících
složitý vztah Kahna s investory. Problematický přístup architekta ke svým partnerům a financím obecně,
potvrzuje také jeho zákonná manželka Esther Kahnová: „Na každém projektu prodělával. Investoval
strašně energie a času do návrhů, které se potom nerealizovaly. Neměl prostě smysl pro peníze. Jinak by
musel být miliardář.“ Lapidárně to vystihuje Frank Gehry: „On byl mystik. Prostě nemluvil jazykem
byznysmanů.“
Autoři se nemohli vyhnout Kahnově estonskému původu ani židovské víře, v níž sice vyrůstal, ale kterou
nijak zvlášť nepěstoval. Naopak až příliš času zaberou pasáže věnované jeho jizvám na tváří nebo čilým
milostným vztahům. Velmi intimní charakter pak snímek získává tehdy, když Nathanielova matka vypráví o
stycích s Kahnem, o vzpomínkách na něj, o tom, proč – i když nikdy nebyla architektovou zákonnou
manželkou – se po jeho smrti rozhodla zůstat sama.
Nathaniel Kahn se raději pohybuje před kamerou než za ní. S přáteli, rodinnými příslušníky nebo těmi,
které s Kahnem svedla dohromady shoda okolností (např. policista, jenž našel architekta mrtvého na
nádraží), vede živé rozhovory, nechává promlouvat jejich gesta, hru rukou, pohyby očí. Anebo emoce, jež
někteří aktéři neskrývají poté, co zjistí, že režisér je synem Louise Kahna. Pokud divák neabsolvuje
objímání několikrát denně, asi bude spíše rozladěn ze zbytečné scény (jinak velmi invenční a překvapivé
vsuvky představující Kahnův prototyp mořské lodi – plovoucí koncertní sál) prozrazení režisérovy identity a
3/5
následného silného pohnutí majitele „hrající lodi“. Se zvyšující se frekvencí věty „…já jsem jeho syn,
víte“, se i zesiluje dojem, že Nathaniel zpětně získává přízeň, které by se mu dostávalo, pokud by vyrůstal
po boku svého otce. Asi je to legitimní přístup, navíc jde o podstatnou část koncepce celého filmu. Nelze
se však zbavit dojmu, že slzy v očích a plácání po zádech jsou programově určeny americkému publiku.
To philadelphský městský architekt, s nímž Kahn v 50. a v 60. letech vedl spory ohledně budoucí podoby
města, se při vzpomínce na svého oponenta nedojímá. Naopak. Jako kdyby od té doby neuplynulo pět
desítek let, tvrdošíjně obhajuje svou vizi a Kahna označuje za utopistu. I když férově uznává, že právě v té
době byl pravý čas pro plány a utopie, „jak a kde budeme žít.“ Kahn byl v té době zaujat konceptem
staveb ve stavbách, kdy např. parkoviště je obkrouženo kancelářskými a obytnými objekty.
Jasný názor měl i na urbanismus měst. „Decentralizace město naleptává a ničí. Takzvaná obchodní centra
vzdálená od středu města jsou pouhými středisky nakupování. Obchody nemohou existovat daleko od
městského jádra,“ napsal v roce 1957. A Kenneth Frampton doplňuje: „Kahn si byl vědom antipatií mezi
automobilem a městem, fatální souvislostí konzumního života a předměstského nákupního centra s
úpadkem městského jádra.“ Odtud také Kahnova vize ulice jako místnosti celého společenství.
Formálně nejvytříbenější objekt – sídlo Národního shromáždění v bangladéšské Dháce – Kahn navrhl dříve
než např. Kimbell Art Museum ve Fortworthu nebo nerealizovaný mrakodrap pro Kansas City. Ve stole
zůstaly rovněž projekty náboženského rázu – synagoga Mikveh pro Philadelphii, synagoga Hurva pro
Jeruzalém nebo Památník šesti milionů umučených Židů. Někteří Kahnovi blízcí i kunsthistorici se
domnívají, že na jeho předčasné smrti se podepsaly právě neúspěchy při dotahování úchvatných návrhů.
Vraťme se však zpět do Dháky. Právě u tohoto projektu, jenž byl dokončen až devět let po Kahnově smrti,
se symbolicky uzavírá také Nathanielova dokumentární cesta. „Našel jsem nejvhodnější místo, kde se s ním
rozloučit,“ říká ve filmu Nathaniel Kahn a zároveň je patrné jeho naprosté podlehnutí této stavbě. Jejími
základními tvary jsou krychle a koule, jejichž tvary jsou nesčetněkrát variovány. „Jde o vzrušující,
absolutně geometrickou hádanku,“ skládá budově parlamentu poklonu britský kritik architektury Jonathan
4/5
Glancey.
„V Indii a v Pákistánu jsem pochopil, že velká většina obyvatelstva je bez ambicí, není zde cesta, jak se
pozvednout nad život z ruky do úst, a co je horší, talenty nemají žádné možnosti vyjádření. Ale
vyjadřování je smyslem života. Instituce učení, práce, zdraví, rekreace by měly být nabídnuty všem lidem,
“ zapsal si Louis Kahn v roce 1971 (zveřejněno v knize Ticho a světlo, Arbor Vitae 1999). S největší
pravděpodobní se mu podařilo najít na cestu, jak tento stav změnit. Podle názoru některých obyvatel
Bangladéše komplex v Dháce symbolizuje demokratizaci země, někteří tvrdí, že demokratizaci dokonce
stimuloval. „…a nechal zde svůj život,“ doplňuje místní architekt Mushaul Islami, který na projektu spolu s
Kahnem pracoval.
Pro vykladače Kahnovy tvorby bude mít dokument Můj architekt jen minimální hodnotu. Skoro by se dalo
říci, že Nathaniel Kahn mýty spíš vytváří, než že by je bořil. To ale nic nemění na kvalitně odvedené práci,
již mohou ocenit mimo jiné příznivci českých osobností, ochotných obětovat tvorbě často i své nejbližší –
režiséra Františka Vláčila nebo grafika Vladimíra Boudníka. Možná tak si lze představit génia.
Na snímcích jsou Louis Kahn (1), Richards Medical Center (2) Salk Institute (3–4), First Unitarian Church v
Rechosteru (5), Kimbells Art Museum v Texasu (6–7) a parlament v Dháce (8–9).
Stavební fórum přivítá na mailové adrese redakce vaše názory nebo komentáře. Čtenářské reakce
budou zveřejňovány pod články.
17.11.2005 00:41, Jiří Hlinka
5/5