Zemřela císařovna a česká královna matka.

číslo 2/2010, ročník III.
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
DEUS .
REX
.
PATRIA
www.korunaceska.cz
*3.1.1925 +4.2.2010
Kdo chce vládnout, má rád
republiku. Kdo si přeje,
aby mu dobře vládli, touží
jedině po monarchii.
Joseph Joubert
Zemřela císařovna a česká královna matka.
4. února 2010 zemřela v bavorském Pöckingu manželka dědice českého i císařského trůnu Otty
Habsburk-Lotringen, Regina von Sachsen-Meiningen. Doţila se 85 let. Královna zemřela v pokoji a
v kruhu svých dětí. Následník trůnu Karel Habsburk-Lotringen řekl: „V naší matce ztrácíme vynikající osobnost, která nás ovlivňovala svou neotřesitelnou vírou a pozitivním postojem k ţivotu".
Foto: APA a Profimedia
Narodila se 3. ledna 1925 jako princezna von Sachsen-Meiningen (z
domu Wettinů) ve Würzburgu. Její
otec zemřel roku 1956 v ruském zajetí ve věku 53 let. V květnu roku 1951
se v Nancy provdala za Ottu
Habsburk-Lotringen, nejstaršího syna
císaře a českého krále Karla I. (III.).
Svatby se účastnili zástupci všech
významných šlechtických rodů Evropy.
Otto se s princeznou Reginou seznámil v jednom z uprchlických táborů, v nichţ po první světové válce navštěvoval krajany, kteří odešli
z oblastí ruského vlivu. Jeho budoucí
choť tam pracovala jako zdravotní
sestra. Svatba se konala v kostele
Des Cordeliers za asistence čtyř desítek kněţí z Rakous a Uher. Při obřadu zazněl i Svatováclavský chorál.
Svatební obřad se konal ve Francii,
protoţe od roku 1919 bránila Vídeň
na základě „habsburských zákonů"
Ottovi, jeho matce a třem bratrům
(narozeným před rokem 1918) vstupu
na území Rakouska. Nic na tom nezměnilo ani Ottovo prohlášení o loajalitě z roku 1961.
Teprve od roku 1972, po historickém
potřesení rukou s kancléřem Brunem
Kreiskym, se přítomnost Otty a jeho
ţeny Reginy stala v této alpské zemi
postupně samozřejmostí.
Otto a Regina zaloţili velkou rodinu
- pět dětí, z toho jeden syn a následník trůnu Karel, 22 vnuků a jeden
pravnuk.
V dubnu 2005 postihla královnu
mrtvice, z níţ se nikdy zcela nezotavila. Na veřejnosti se přestala ukazovat po roce 2006
Text kondolence, který, přeloţen do němčiny, byl odeslán oficiální cestou JCKV Ottovi:
Jeho Císařská a Královská Výsost
dr. Otto Habsburk- Lothringen
Vaše Císařská a Královská Výsosti,
s hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu o skonu Vaší vážené a milované manželky a naší císařovny a
královny, Její Císařské a Královské Výsosti Reginy. Dovolujeme si vyjádřit Vám, Vaší užší rodině i celému
Arcidomu habsbursko-lotrinskému naši nejhlubší soustrast.Vděčně vzpomínáme na setkání s ní a s Vámi,
jimiž jsme byli poctěni. Nechť Všemohoucí daruje její vznešené duši věčný pokoj a Vás i celou rodinu utěší v
zármutku. Requiescat in pace !
Jménem Předsednictva Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )
Václav Srb, předseda
První „zahraniční“ reakce z naší bývalé společné vlasti je od našich italských přátel – Kruhu Království lombardskobenátského:
překlad:
Dnes, 3. 2. 2010, zaopatřenu posilami naší Víry, v níž zbožně žila, Pán povolal k Sobě Její Apoštolskou Císařskou a
Královskou Výsost, arcivévodkyni Rakouskou, královnu de iure Království lombardsko-benátského.
Kruh Království lombardsko-benátského, vyjadřuje nejhlubší soustrast Jeho Apoštolské Císařské a Královské Výsosti,
arcivévodovi Ottovi a všem Jejich Císařským a Královským Výsostem, spouští prapory na půl žerdi a sklání se před
památkou Jejího Veličenstva Reginy, vyprošuje pro ni věčný pokoj a pro Její vznešené příbuzné útěchu ve Víře.
Diego Zoia
Pohřeb Reginy Sachsen-Meiningen proběhl ve středu 10. února v uzavřeném rodinném kruhu,
naše císařovna a královna byla uložena do rodinné hrobky
na pevnosti Heldburg v Durynsku.
Rakev Její Císařské a Královské Výsosti byla vystavena ve starém farním kostele sv. Ulricha v Pöckingu. Čestnou stráţ drţeli členové rodiny
Habsburků, ale také delegace jedné tyrolské obranné roty a dámy kříţovnického řádu, ke kterým zemřelá patřila. Na přání hluboce věřící
Reginy Habsburk byla v kostele vystavena nejsvětější svátost. Obyvatelstvo se s Reginou Habsburskou loučilo od 10 hodin v sobotu do
pondělního večera. Kostel byl otevřen nepřetrţitě.
Smuteční slavnost začala v úterý 9. února v 10,30 ve farním kostele sv. Pia. Na Requiem, které řídil augsburský diecézní biskup spolu s
mnoha dalšími duchovními, přijelo na 200 příslušníků rodiny Habsburků.
Do pátku se přihlásili ještě další smuteční hosté – zástupci evropské vysoké
šlechty, stejně jako vládnoucí královské a kníţecí rody. Účastnil se
arcivévoda Lorenz se svou ţenou princeznou Astrid von Belgien, arcivévoda
Karl-Christian a jeho ţena princezna Marie Astrid von Luxemburg, vévoda
Franz von Bayern, hlavní představitel rodu Wittelsbachů, a také Dom Duarte,
který by byl nositelem portugalské královské koruny, kdyby jeho zem byla
monarchií. Podle očekávání se dostavili i zástupci z okresu a zástupci vlády.
Pohřeb se konal o den později, ve středu, v úzkém rodinném kruhu. Svůj
poslední odpočinek nalezla Regina Habsburk na pevnosti Heldburg u Bad
Colbergu v jiţním Durynsku. Tam se nachází habsburská rodinná hrobka,
kterou potomci posledního rakouského císaře Karla mohou opět pouţívat od
roku 2005. Heldburg byl sídlem Reginy, jakoţto princezny saskomeiningenské. Mše se konala v bývalé kapli na pevnosti, slouţena byla
Gregorem Henckel-Donnersmarckem, opatem cisterciáckého kláštera
Heiligenkreuz v Rakousku.
Korunní princ Ferdinand Zvonimir
Arcivévoda Pavel Jiří se svými dětmi
JCKV Karel se svou rodinou
Rakousko uvažuje o změně zákona diskriminujícího Habsburky
Jan Rosenauer (staženo z webu)
Rakousko chce povolit Habsburkům kandidovat na prezidentský post. Dosud platný zákaz byl pojistkou proti znovunastolení monarchie.
Vláda i opozice se teď ale shodují na tom, ţe uţ tato součást volebního zákona není třeba, napsal rakouský deník Die Presse. Rakušané
vyberou nového prezidenta letos v dubnu, kandidovat chce i zelený korutanský politik, příslušník šlechtického rodu, Ulrich HabsburkLothringen.
Takzvaný Habsburský zákon vznikl krátce po pádu Rakouska - Uherska v roce 1918. Zákon prosadili tehdejší sociální demokraté a bezprostředně se dotkl posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Ten stál po vyhlášení rakouské republiky před rozhodnutím, zda formálně abdikuje a zůstane v Rakousku jako obyčejný občan, nebo neabdikuje a bude muset z Rakouska odejít, ať jiţ dobrovolně nebo ne. Karel
se rozhodl pro abdikaci, později přesto odešel a nový domov našel ve Švýcarsku, kde také svou abdikaci odvolal.
Zákon se však netýká pouze případné kandidatury Habsburků na prezidentské křeslo, ale i dalších věcí, především navrácení majetku,
který byl Habsburkům po první světové válce zabaven. O to nyní někteří členové rodu usilují. Jde totiţ o majetek závratné hodnoty.
Zákon také zakazoval všem Habsburkům, kteří nerezignují na trůn, vstup na Rakouskou půdu. Důvodem zákona bylo to, ţe Habsburkové
rozpoutali světovou válku.
Pronásledováni více než nacisté
Potencionální kandidát na rakouského prezidenta Ulrich Habsburk-Lothringen řekl, ţe Habsburkové jsou dnes v Rakousku pronásledováni
více, neţ bývalí nacisté, protoţe děti a vnuci nacistů prezidenty být mohou, kdeţto Habsburkové nikoliv.
Na jeho podporu zaznívá jiţ delší dobu mnoho hlasů, které tvrdí, ţe je zákon nespravedlivý a je po devadesáti letech přeţitkem. Navíc
podle nich neplatí ani onen zásadní důvod pro vznik zákona, tedy ţe Habsburkové rozpoutali válku. S tím nemá údajně Habsbursko Lotrinský rod nic společného. Válku zahajoval císař František Josef I. a s nikým to nekonzultoval.
Ke změně zákona je potřeba dvoutřetinová většina v obou komorách parlamentu a tu by současná koalice mohla pohodlně dosáhnout. Pro
uměnu či zrušení zákona jsou navíc i populistické strany. Jde tedy o to, zda ke změně dojde ještě před prezidentskými volbami, nebo aţ po
nich.
Tak jako tak nemá Ulrich Habsburk-Lothringen příliš šancí se prezidentem v blízkých volbách stát. Rakušané podle posledních preferencí
znovu zvolí dosavadní hlavu státu.
Pozn. Redakce:
Císař František Josef I. nerozpoutal světovou válku, ale dal povel k trestné expedici do Srbska, kterému vyhlásil válku dne 28. 7. 1914 (stejně dobře bychom mohli tvrdit, že světovou válku rozpoutala srbská tajná služba podporou bosenských atentátníků). František Josef I. proto vyhlásil jen částečnou mobilizaci. Téhož dne se německý císař Vilém II. pokusil navázat diplomatické kontakty s ruským carem Mikulášem II, aby zabránil rozvinutí izolované akce
RU ve válku. Němečtí diplomaté však zjistili, že Rusko již vyhlásilo mobilizaci (stále jde o den 28. 7. 1914).Teprve po tomto bezprostředním ohrožení Haliče
nařídil F.J. I. úplnou mobilizaci RU armády. 1. 8. vyhlásilo Rusku válku Německo a současně mobilizovala Francie. F.J. I. vyhlásil Rusku válku až 6. srpna,
kdy nebylo zbytí. Jinými slovy: Za viníka rozpoutání světové války bychom mohli stejně dobře označit ruského cara, který volil válku před uspořádáním
mezinárodní konference. Akce Ruska na Balkáně roku 1912 mohly světovou válku rozpoutat stejně dobře, kdyby byly RU nebo Německo reagovaly ukvapeně.
Dne 11. 11. 1918 podepsal císař Karel I. dokument, kterým se vzdal výkonu vládních povinností, avšak nikdy neabdikoval na císařský trůn. Zprostil přísahy
vojáky, ale nikoliv šlechtu. Navíc se v dokumentu jednalo pouze o Rakouské země. Budoucí republiku pak tvořily jen některé z těchto zemí a žádná z nich
nebyla královstvím, ani císařstvím. Karel by byl musel abdikovat na své vévodské a nižší tituly v těchto zemích a to se nikdy nestalo.
Majetek, který byl Habsburkům po roce 1918 v Rakousku konfiskován, jim nepatřil z titulu žádné funkce, ale podle běžného vlastnického práva, které pro
ostatní občany platilo stále, pro Habsburky již nikoliv.
František Josef konzultoval vyhlášení války Srbsku s mnoha různými vysoce postavenými osobami v říši i v zahraničí. Srbsku vyhlásil válku právě proto,
že věřil v možnost omezené izolované trestné expedice.
Článek je názorným příkladem toho, jak tuhý život mají některá historická a ideologická klišé.
Ze stranického života
Místní společnost Praha 6 konala 1. schůzi roku 2010 (celkově 7.) ve čtvrtek 4. února 2010 od 18,00 v salonku restaurace CHARLIES v Mařákově ul. č.7. Na programu byla kontrola zápisů ze schůzí v loňském roce, informace o přípravě parlamentních voleb, informace
o Tříkrálovém pochodu, diskuse a závěrečné usnesení. Jako host byl přizván PhDr. Daniel Korte, 1. místopředseda praţské organizace
TOP 09, zvláště k debatě o monarchistických idejích v TOP 09, o moţnostech spolupráce mezi KČ a TOP 09.
Byly přijaty některé závěry a doporučení k úvaze pana Hibsche na téma Dělnické strany (členové MS se shodli v odmítnutí textu proto, ţe
by dle jejich mínění mohl být vykládán jako obecné přitakání Dělnické straně). Dále byly předsednictvu adresovány připomínky ohledně
faktických chyb v textu Programu KČ na oficiálních webových stránkách. Členové MS Praha 6 povaţují informace o platební morálce členů
KČ za šokující. MS navrhli některá opatření.
O závěrech a doporučeních MS Praha 6 jednalo předsednictvo na své pravidelné schůzi 9. 2. 2010.
*
Historicky první SETKÁNÍ ČLENŮ A PŘÍZNIVCŮ KORUNY ČESKÉ, MONARCHISTICKÉ STRANY ČECH, MORAVY A SLEZSKA Z KARLOVARSKÉHO KRAJE se konalo 5. února 2010 v Chebu v kavárně Bartholomeus, Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 36 v 18,00 hodin.
*
Fotografie a ohlasy na Slezský zemský sněm:
Vážený pane předsedo Koruny české
Dopis presidenta Černo-ţluté aliance
Vážení čeští přátelé a kolegové!
Váš dopis ze 12. ledna 2010 jsme s velkou radostí vzali na vědomí a bude mi osobně jako presidentovi Černo-žluté aliance velkou ctí tento
před přednáškou Jeho Excelence přinést k přečtení panu světícímu biskupovi Andreasu Launovi!
Nemůže být samozřejmě žádnou náhodou, že se JCKV arcivévoda Otto Habsburk ve své zatím poslední knize „S Bohem za dějiny – Svatá Hedvika Slezská a naše doba“, která vyšla na podzim 2009, také zabýval touto velkou světicí.
V ní napsal světící biskup Laun ve své předmluvě k této knize:
„Monarcha, monarcha sám zabraňuje samozvanci,“ píše Joseph Roth, jenž je přesvědčen: „V republice musí být demagogie donucena být
natrvalo silnější, než demokracie. Co má ta jedna namítat vůči té druhé? Co jiného než nanejvýš argumenty čistě pozemského rozumu? Ale
ty postačí pouze, když je rozum chápán jakožto potomek morálního, nebeského rozumu.“
A biskup pokračuje ve své předmluvě:
Dříve, než byl pojem zkomolen a tímto zrušen, mluvilo se o 'Boží milosti' a tímto – vysvětluje Otto Habsburk s pohledem stále na svatou Hedviku – byl označen poznatek, že veškerá moc přichází shora, že proto nemůže být neomezená, neboť se musí neustále vztahovat k nejvyšším
morálním principům, k božskému přirozenému právu a tomu je podřízena. Boží milost tedy není pouze základem legitimní moci, je také, více
než toto, nejjistější ochranou těch, kteří jsou moci podrobeni. Správně pochopená Boží milost je nejsilnější zárukou, jakou může občan mít.“
„Bůh zůstává pánem dějin.“ Těmito slovy uzavírá Otto Habsburk svou knihu a zapřísahá nás: „Naším úkolem není dějiny trpět, nýbrž je s
Bohem vytvářet.... Svatá Hedvika nám říká, k čemu jsme povoláni. Co může být krásnějšího, než být spolupracovníkem Božím! A kdo s Bohem buduje dějiny, ten nemůže a nebude pracovat nadarmo.“
Tak pojďme společně pracovat!
Ve věčné soudržnosti Viribus Unitis
Wolfgang Geißler - President Černo-žluté aliance
1) Gottesgnadentum – odůvodnění pro monarchické nároky na vládu, pojem se vyvinul z titulu „dei Gratia“ - z Boţí milosti
VOJENSKÁ ZABIJAČKA
V Mladé Boleslavi, v hostinci u Hymrů, se v sobotu 23. ledna konala
tradiční zabijačka. Při této příleţitosti bylo do hostince svoláno setkání
zástupců a velitelů vojenských historických jednotek (KVH), sdruţených
v alianci. Probíhalo zde jednání o některých sporných otázkách ohledně
výstroje a cvičebních či povelových předpisů. Do ranních hodin se pak
protáhla společenská část akce. K dispozici bylo vše, co tradiční zabijačka
můţe nabídnout, dobré pivo a ochotný personál. Majitel hostince i jeho
obsluhu tvoří příslušníci 10. zeměbraneckého pluku. Akce se účastnil také
český hejtman KČ.
Z hlediska Koruny České je tato událost významná tím, ţe nabízí zajímavou moţnost k uspořádání nějaké korunní akce. Hostinec u Hymrů se
nachází ve starší historické zástavbě Mladé Boleslavi. Disponuje útulným
a dostatečně velkým ozvučeným sálem, skvělou a přátelskou obsluhou.
Hostinec disponuje 12 lůţky v několika hostinských pokojích a v těsné
blízkosti se
jistě najde dostatek penzionů. Město samo se nachází téměř v centru Čech a je
pohodlně dostupné z mnoha směrů. KČ nemá v místě ţádnou MS, ale o technickou stránku akce by se postarala zdejší historická jednotka.
Restaurace U Hymrů
Nabídka teplých a studených jídel
Kontaktní údaje:
Adresa: Restaurace U Hymrů, Klaudiánova 99, 293 01
Mladá Boleslav II
Telefon: +420 326 731 480
Josef Křelina
Nabídka ubytování s kapacitou 18 lůţek
Kontaktní údaje:
Adresa: Josef Křelina, Klaudiánova 99, 293 01
Mladá Boleslav II
Telefon: +420 326 325 971
Fax: +420 326 325 971
E-mail: [email protected]
Váţení předsedové MS KČ, váţení monarchisté. Oznamuji Vám s předstihem konání
Moravského zemského sněmu KČ,
který se dle usnesení 8. zemského sněmu, bude konat
v pátek až v neděli 16. – 18. 4. 2009 ve Valticích
Váţení předsedové MS KČ, váţení monarchisté. Oznamuji Vám s předstihem konání
9. Českého zemského sněmu KČ,
který se dle usnesení 8. zemského sněmu, bude konat
v sobotu a v neděli 8. – 9. 5. 2009 v Pohledi u Světlé nad Sázavou
Sněm bude dvoudenní s tím, ţe sobota je vyhrazena neformálním diskusím, konzumaci a kontaktům všeho
druhu. Oficiální program proběhne v neděli a bude věnován přípravě na parlamentní volby.
Sobota 8. 5. 2009
První den. Moţno přijíţdět od 14,00. Ubytování, opékání, neformální rozhovory.
17,00 – Prohlídka místního skansenu.
Neděle 9 .5. 2009 – Sněmovní den. Jednání předsedá český zemský hejtman.
07,30 – Bohosluţba v Lučici (není součástí sněmu).
09,00 – Zahájení registrace účastníků. Snídaně a přípravy.
10,00 – Zahájení sněmu českým hejtmanem (chorál Sv.Václave).
11,00 – Proslov předsedy KČ. (parlamentní volby, ţivot strany apod.).
11,30 – Zprávy o stavu členské základny, výběru příspěvků, finanční situaci apod. (generální sekretář pan Šourek, Petr Nohel).
13,00 – 14,00 – Oběd v sále (30 osob naráz).
14,00 – Představení volebního programu KČ (Petr Krátký).
15,00 – Příspěvky členů a předsedů MS (do délky 10 minut) a diskuse.
18,00 – Závěr – český hejtman
Spojení: do místa vlakem (zastávka Pohleď), autobusy a trasy pro vlastní dopravu si zjistí kaţdý sám.
Sál: pro hlavní jednání, má kapacitu 100 – 150 osob a vyuţití nebude omezeno časově.
MS Pohled‘ zajistí ozvučení, mikrofon a reprodukci.
Případná videoprodukce bude muset být zajištěna tak, ţe někdo doveze notebook s programem a také dataprojektor. Promítací plátno je
v sále.
Financování: Sál a aparatura zdarma. Spaní na sále či ve skansenu zdarma. Dopravu, stravu a pití si platí kaţdý individuálně sám, stejně
jako ubytování mimo Pohleď.
Strava: V pátek samostatně, zajištěno bude teplé jídlo či opékání na ohni. Porce si účastníci budou kupovat na místě dle chuti. Bude otevřena
hospoda pro 20 osob, v případě většího zájmu a špatného počasí otevřeme větší hospodu u sálu. Kdyby pršelo, pak se oheň venku pochopitelně neuskuteční a posezení i večeře se budou odbývat v hospodě.
V sobotu bude zajištěna snídaně a oběd, po zkušenostech z minulých sněmů asi pro 30 osob. Objednávat nejdéle do čtvrtka 6. 5. na adrese:
Předseda MS
Jindřich Holub
[email protected]
569456777
V případě většího zájmu není problém jídla přidat. Objednávky jsou nutné, aby kuchařka stačila nakoupit suroviny.
Spaní: Pro dobrodruţnější povahy je moţno spát ve spacáku na sále nebo ve skansenu u pece. Vyloučeno není ani stavění stanů venku.
Pro účastníky, kteří vyţadují jistou úroveň ubytování ze zdravotních či jiných důvodů, je ve vedlejší vsi Lučice hospoda U Elfa, kde se pronajímají bungalovy rodinného typu (5 minut autem od Pohledi). Pro ještě náročnější jsou ve Světlé nad Sázavou hotely Barborka a Koruna česká
(!). Spaní v bungalovech či v hotelích si zajistí kaţdý individuálně buďto osobně, nebo přes internet.
Pokud by někteří členové chtěli pojmout sněm jako rodinný výlet do Pohledi, bude vítáno, ale program pro své rodiny a bydlení si zajistí individuálně. Dětem a manţelkám není dovoleno vměšovat se do programového jednání, pokud se nejedná o členy či registrované sympatizanty
KČ. MS Pohleď zajistí sobotní ranní mši, prohlídku skansenu a tisk.
PŘEDSEDNICTVO KORUNY ČESKÉ
se na svém pravidelném jednání dne 9. února 2010 shodlo na novém rozdělení odborných komisí strany na:
Operativní komise:
1. internetová
2. finanční
3. pro správu členské databáze
4. marketingová a náborová
5. pro přípravu voleb
6. pro přípravu stranického tisku
7. Církevní korunní (pro kontakty s Arcidomem a šlechtickými rody)
Strategické komise:
1. zahraničních styků a zakr. Politiky, pro Evropskou Unii
2. legislativní a státoprávní (ústava a legislativa)
3. rozpočtová, fiskální, hospodářská (průmysl, zemědělství, finance, doprava, energetika)
4. bezpečnostní (obrana a vnitřní bezpečnost)
5. pro ţivotní prostředí pro sluţby obyvatelstvu (zdravotnictví, školství a sport, sociální sluţby)
Komise by měly připravovat a rozpracovávat oficiální stanoviska strany k jednotlivým politickým tématům. Jejeich prvním úkolem bude připravit a navrhnout ke schválení programové teze strany k parlamentním volbám v letošním roce. Členy komisí budou i členové Představenstva
KČ.
Představenstvo vyzývá odborníky se znalosti a zkušenostmi ve výše uvedených resortech a oborech, aby se zapojili do práce komisí. Jde o
regulérní způsob jak můţe člen či sympatizant strany demokratickým procesem ovlivnit tvorbu základní stranické strategické a politické platformy.
Svou ochotu ke spolupráci prosíme oznamte panu generálnímu sekretáři KČ panu Šourkovi, nebo některému z členů Představenstva. Vaše
jména a kontakty budou předány předsedům komisí. (red)
2. CÍSAŘSKÝ PLES
20. 2. 2010 se konal v městečku Korneuburg
v těsném sousedství Vídně (sever města) konat
2. císařský ples.
O průběhu plesu přineseme zprávu v příštím
čísle Zpravodaje.
(red)
Sníh monarchisty nezastavil.
Lepší Otto, nežli toto, skandovali
Zastánci monarchie v sobotu uspořádali tradiční pochod na Praţský hrad. U sochy svatého Václava v centru Prahy se jich sešlo asi pět desítek. Někteří měli ţluté prapory s nápisem Za monarchii a vyobrazením Františka Josefa I., předposledního císaře Rakouska-Uherska. Nejdřív
si společně zapěli hymnu tehdejšího mocnářství. Po zvolání hesel Ať ţije monarchie, ať ţije král! Lepší Otto, neţli toto! a Vzhůru na Hrad!
vyrazili směrem na Hradčany.
Navzdory Praze zasypané sněhem se průvodu zúčastnili jak
starší ročníky, tak i mladí lidé s dětmi, či dokonce kočárkem. V
pochodu je provázela kapela vyhrávající dechové i dobové písně.
„Výhoda krále je, že reprezentuje společnost, aniž by byl závislý
na politických stranách," řekl ČTK jeden z nejznámějších monarchistů, publicista a historik Petr Placák. Podle něj monarcha nejen
důstojněji reprezentuje společnost, ale můţe ji i lépe sjednocovat
a udrţovat jistou úroveň politiky. „Je to tisíciletá tradice, kdy české
země měly formu království," dodal Placák. Heslo letošního pochodu: Lepší Otto, neţli toto vzniklo podle křestního jména nejstaršího syna posledního rakouského císaře Karla I. Je jím Otto
Habsburský, jenţ se v 60. letech oficiálně zřekl veškerých nároků
vyplývajících z jeho původu.
Na Hradě se četlo státoprávní ohrazení. „Dovozuje, že ze státoprávního hlediska české království nebylo nikdy zrušeno a formálně de facto trvá. A že Hrad vlastně patří Koruně české a nikdy jí nebyl odňat," vysvětlil Placák.
Součástí programu pochodu bylo také tradiční vyhlášení Ceny Ferdinanda Dobrotivého nazvané podle posledního korunovaného českého
krále. Letos cenu získal Jindřich Tockstein, podle Placáka neznámý básník, jenţ ţije v lese v boudě, kterou si sám zbudoval na přítelově pozemku. „O nic neusiluje, nic neţádá, nemá ţádný majetek. To samo o sobě nám připadá jako hodno ocenění," zdůvodnil ocenění Placák. Je
to cena takzvané obecné slušnosti, neuděluje se za ţádný intelektuální, vědecký či jiný výkon, dodal.
Od sobotní akce se spíše distancovala monarchistická strana Koruna Česká. Její předseda Václav Srb ČTK řekl, ţe svým členům nebrání v
individuální soukromé účasti. Osobně se prvního ročníku pochodu taky zúčastnil. „Raději volíme nějaké prozaičtější, střízlivější metody politické práce, i kdyţ samozřejmě humor do politiky taky patří," uvedl.
http://obrazem.ihned.cz/c1-39788060-snih-monarchisty-nezastavil-lepsi-otto-nezli-toto-skandovali
Ostatní
Karel Schwarzenberg
(staženo z blogu)
Onehdy se tu objevil článek, přímo, či nepřímo kritizující Karla Schwarzenberga.
http://frantiseknejedly.blog.idnes.cz/c/119545/Karel-Schwarzenberg-Jak-korumpuje-moc.html
Jsem s autorem v rozporu. Karel Schwarzenberg je pro mne naopak nadějí pro Náš stát. Stejně jako byl pro mne nadějí Otto Habsburk v
devadesátých letech. Toho jsem měl tu čest poznat osobně. Co mne doslova odrovnalo, bylo, ţe kdyţ jsem mu byl představen (jako jeden ze
sta dalších Občanů), odpověděl ČESKY. Odpoví mi česky Manuel Barosso? No zřejmě ne.
Heslo rodu Schwarzenbergů je „Nic neţ právo“. A já jim to vzhledem k tradici a osobním příkladům věřím. Není to heslo náhodou přesně to,
co naše společnost potřebuje? A není Karel z Černých kopců ta osoba, která je díky své výchově a rodovému majetku adeptem na premiéra?
Dlouho jsem byl zastáncem demokracie. Stále více se však kochám představou konstituční monarchie. Chování naší politické elity (jak rád
říkám naši zaměstnanci), nevylučuje dle mého názoru podstatu vlastizrady. Politik má být především dobrým hospodářem. Chápu to tak, ţe
politik se má starat o nejlepší prospěch svého státu. Škodí-li, lze to povaţovat v krajním případě za vlastizradu. Koneckonců, dovolím si zde
uveřejnit citaci hesla Zrada – Vlastizrada z Wikipedie:
„Zrada je záměrné a druhou stranou nečekané porušení závazku, povinnosti, očekávání, slibu a podobně, zvlášť směřuje-li toto jednání proti
někomu, komu je člověk povinován loajalitou.
V užším smyslu ve vztahu ke státu je zrada trestný čin spočívající v jednání proti státu, jehož je člověk občanem. Za zrádce tedy bývá považován člověk, který se snaží svrhnout vládu, pomáhá cizí mocnosti při vedení války proti jeho zemi, jedná proti základním hodnotám hájeným
státem apod.“
Tolik citace. Je mi líto, jak se současná politická „elita“ chová. Rozhodně si nemyslím, ţe prospívá našemu státu, spíše naopak. A nemám na
mysli jen „mediálně“ známé firmy. Ta rakovina začíná uţ na místních úrovních a prochází všemi sloţkami. A znovu se nám dostává do krve to
okřídlené „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“
Z výše uvedených důvodů se domnívám, ţe právě lidé typu Karla Schwarzenberga, díky své staleté výchově tradicím a finančnímu zajištění
mohou být záchranou našeho státu. A proto si také těchto osobností váţím a jsou pro mne příkladem. Bylo by pěkné a prospěšné, kdyby se
stali příkladem pro naše politiky bez rozdílu barvy, pohlaví a funkce.
Marek Chlup
Volby nic nevyřeší (Autor: Jiří Pehe )
V příštích několika měsících si do sytosti užijeme nejrůznějších průzkumů volebních preferencí a úvah na téma, jak asi bude
vypadat příští vládní koalice. Političtí analytici a komentátoři budou rozebírat různé scénáře povolebního uspořádání ve stylu,
kdo s kým a kdo s kým ne, nebo co se stane, (ne)dostane-li se do Poslanecké sněmovny ta či ona malá strana.
V médiích je po těchto odhadech poptávka, ač autorovi této statě není jasné, koho tyhle odhady vlastně zajímají. Patří totiž do
oblasti hospodského politického folklóru. U piva je každý Čech politologem, a jak to bude po volbách vypadat, už dávno ví:
špatně. Někteří dokonce zpola žertovně dodávají, že už mají připraveny kufry k emigraci, ačkoliv emigrovat se neodvážili ani v
nejtužších časech normalizace.
Zatímco naprostá většina těchto lidových politologů ovšem oním „špatně“ míní především skutečnost, že vyhrají „ti druzí“, které
v polarizované české společnosti právě oni považují za největší možné zlo, je pesimistické hodnocení povolebního vývoje na
místě z jiných důvodů.
Tím hlavním je skutečnost, že volby jsou pouhý mechanismus, který umožňuje pravidelné střídání vlád v demokratickém systému. Pokud se vlády skutečně střídají a politické strany střídavě končí ve vládních koalicích a v opozici, je to samozřejmě dobře.
Bohužel to ale nic nevypovídá o kulturně-politickém podloží takového demokratického systému.
Mohou tudíž například existovat demokratické systémy, které politologové označují jako „neliberální“. Tedy systémy, kde se
volby pravidelně konají, ale jsou pořádány jen proto, aby s pomocí různých manipulací a mediálních masáží potvrzovaly vedoucí
úlohu jedné strany nebo nějaké politické oligarchie.
Existují také demokratické systémy, kde se sice s pomocí voleb střídají ve vládnutí různé politické strany, ale po volbách se nic
zásadního nemění. To může být překvapivě způsobeno dvěma zcela rozdílnými příčinami.
Jednou je skutečnost, že daný demokratický systém je natolik vyspělý a zaběhnutý, že tzv. pravice i tzv. levice se ve svých řešeních společenských problémů drží politického středu. Po volbách se v takových systémech, třeba ve Skandinávii, různé věci
spíše jen vylaďují, než že by každá vláda vyhlašovala radikální reformy. Pokud jsou hlubší reformy nutné, vyspělé evropské
demokracie obvykle vědí, že se na nich musí stejně dohodnout vláda s opozicí.
Druhou příčinou skutečnosti, že volby mohou nepřinášet reformy, je naopak nevyspělý demokratický systém s vysokou mírou
politické polarizace ve veřejném prostoru, ale zároveň s velkou měrou vzájemné prorostlosti politických stran za scénou, kde
spolu nejrůznější politická bratrstva čile spolupracují při rozdělování ekonomických výnosů politického vlivu.
Volby jsou v takovém systému symbolickým stvrzováním existence demokratického systému, ale v podstatě je jedno, kdo vyhraje, protože na řešení systémových problémů, jako je klientelismus, vysoká míra korupce, neregulovaný lobbing či nekázeň při
správě státních financí, nemá opravdový zájem žádná politická strana.
Když už se v takovém systému strany k radikálnějším řešením odhodlají, jsou takové reformy často utopeny v neschopnosti
vládní koalice a opozice se rozumně domluvit na reformách, které by nemusely být prosazeny silou, s pomocí nějaké velmi těsné
většiny. Takové změny jsou pak samozřejmě buď rušeny nebo upravovány příští vládou.
Ochota politických bratrstev, která jdou napříč politickým spektrem, domluvit se za scénou na krocích, které proměňují politický vliv v ekonomické výhody, a vysoká míra politické polarizace ve veřejném prostoru, kde strany jedna druhou vášnivě potírají s pomocí slovníku bezmála
třídního boje, jsou ve vzájemném rozporu jen zdánlivě.
Za prvé je samozřejmé, ţe ti, kdo mají po volbách větší politickou moc si mohou z pomyslného krajíce výhod ukrojit více, takţe politická soutěţ je pro ně důleţitá (i kdyţ je to důvod špatný). Za druhé, oč menší jsou skutečné rozdíly mezi politickými subjekty a jejich představiteli, o to
více je třeba je hlasitě zdůrazňovat. Politická soutěţ se pak často mění ve vysoce personifikované překřikování, hraničící s vulgaritou.
Výše řečené není jakýmsi paušálním lámáním hole nad významem voleb, ačkoliv například v antické demokracii se veřejní činitelé vybírali
losem. Volby jsou nepochybně důleţité, ale nikoliv tak, jak jejich význam interpretují někteří postkomunističtí politici, tedy jako ten nejzákladnější instrument demokracie. Dokonce prý tak zásadní, ţe řeči o ostatních podstatných atributech demokratického systému, jako jsou občanská společnost a právní stát, jsou údajně druhotné, popřípadě „post-demokratické“.
Americký politolog Fareed Zakaria publikoval před časem přelomovou knihu nazvanou Budoucnost svobody, v níţ upozornil, ţe procesní
stránka demokracie, jejímţ jsou volby výrazem, je sice důleţitým znakem demokratického systému, ale to ještě vůbec neznamená, ţe takový
systém je opravdu demokratický a svobodný v liberálním slova smyslu. Podle Zakarii je moţná důleţitější tzv. liberální konstitucionalismus,
který zaručuje neměnnost a vynutitelnost určitých pravidel hry a skutečnou nezávislost institucí, jako jsou centrální banky, justice nebo veřejnoprávní média na politické moci. K tomu by bylo moţné dodat, ţe tato stránka demokracie samozřejmě souvisí i s vyspělostí politické kultury
a rozvinutostí občanské společnosti.
V nevyspělém demokratickém systému politici neustále hledají cestičky, jak zpochybnit nebo obejít nezávislost různých institucí a podřídit je svému vlivu. A protože nerespektují pravidla hry, snaží se především najít způsoby, jak demokratický systém
ohýbat k vlastnímu prospěchu. Takoví politici se samozřejmě najdou občas i v rozvinutých demokraciích, jenže v těch méně
rozvinutých je nedostatek respektu pro liberální konstitucionalismus systémovou záležitostí.
Česká demokracie bohužel patří k těm, které mají před sebou ještě dlouhou cestu k vytvoření takové politické kultury, jež zaručí, že volby nebudou zase jen prázdný rituál. Bohužel si můžeme být naopak téměř jistí, že volby (ať už vyprodukují jakýkoliv
výsledek) nepovedou k řešení systémových problémů, ale jen k dalšímu nárůstu frustrace občanů z politického procesu.
Jaká je z toho cesta ven? Největší nadějí je, že generace lidí nepoznamenaných předešlým režimem bude postupně schopna v
podobě aktivní občanské společnosti začít vyvíjet na politickou sféru potřebný tlak. Politika v současnosti téměř zcela obsadila
veřejný prostor, odkud byla rodící se občanská společnost vytlačena soukromými zájmy.
Negativní roli v tom všem hrají i česká média, která pojímají politickou soutěž jako nějaký sportovní zápas, na který lze přijímat sázky. Navíc média hrají s politiky jejich hru, protože jsou sama zdrojem vysoké míry polarizace, jež je v případě mnohých
novinářů a komentátorů dána jejich ideologickými předsudky.
To je svým způsobem úsměvné: čeští politici jsou dávno dokonale post-ideologičtí technologové moci, kteří vytvářejí ideologickou polarizaci vesměs zcela účelově. Ze skutečně ideologických pozic tak u nás promlouvá jen novinářská obec, která je ve
vyspělé demokracii naopak takříkajíc „nad věcí“.
Na druhou stranu, když už se některá média pokusí plnit svoji kontrolní funkci - například odhalováním korupce a dalších nepravostí - pojímají tuto činnost jako jakýsi seriál společensko-politických hororů, které nemají za úkol cokoliv napravit, ale jen
zvýšit takovým mediálním organizacím sledovanost nebo počet čtenářů.
Volby se odehrávají takříkajíc na scéně demokracie. Ta je důležitá, ale nikoliv rozhodující. Například zhruba třetina evropských demokracií (shodou okolností těch nejvyspělejších) má za hlavu státu nevoleného monarchu. Důležitější je, aby se občanská společnost, reprezentovaná alespoň některými médii, starala o to, co se děje za scénou a vytvářela tlak na kultivaci politických poměrů. Do květnových voleb se u nás samozřejmě nic takového nestane, takže volby budou zase jen poměrně prázdný
špektákl, který dále zacementuje neutěšené poměry.
Deník Referendum, 18.1.2010
Jiří Pehe http://blog.aktualne.cz/blogy/jiri-pehe.php
Ředitel New York University v Praze, přednáší na FSV UK. 1997-99 byl ředitelem Politického odboru prezidenta Václava
Havla. 1995-97 vedl odbor Výzkumu a analýzy v Open Media Research Institute v Praze, 1988-1994 vedl odbor východoevropské analýzy v RFE/RL v Mnichově. 1985-1988 působil ve Freedom House v New Yorku. Vystudoval práva na
UK a po emigraci do USA v roce 1981 téţ mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku. Je politickým komentátorem a autorem knih o politice, The Prague Spring: A Mixed Legacy (1988) a Vytunelovaná demokracie (2002). V
roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého a v únoru 2009 pak další s názvem Tři tváře anděla. Více na www.pehe.cz
O co se také zasloužil Edvard Beneš.
Václava Klause rozhořčil článek Luboše Palaty v LN, v němţ autor postavil vedle sebe několik kontroverzních středoevropských politiků
působících ve středoevropském prostoru v období od dvacátých aţ do čtyřicátých let. Klaus vášnivě obhajuje Edvarda Beneše, vyzdvihuje
jeho zásluhy o vznik státu, ale jeho významná pochybení v oblasti zahraniční a domácí politiky za 2. světové války a zejména po roce 1945
odbyl slovy, ţe ne vše se mu podařilo. Je zajímavé, jak liberál Klaus obhajuje levicového politika Beneše, který 25. října, ještě před svoláním
prozatímního národního shromáţdění, vydal znárodňovací dekrety, jimiţ bylo znárodněno 70% veškerého našeho průmyslu s 60% zaměstnanci. To vše bez jakéhokoliv ve volbách získaného politického mandátu. Námitka, ţe znárodňování probíhalo i v Británii a Francii neobstojí.Tam totiţ proběhlo aţ na základě zákonů odhlasovaných v řádně zvolených parlamentech a za náhradu. Přestoţe Beneš byl k podpisu dekretů donucen vytrvalým tlakem KSČ a ČSD, nese nezanedbatelný díl odpovědnosti za tento, do té doby v demokratickém světě bezprecedentní krok. Je však velmi obtíţné mluvit o demokracii v době, kdy nebyly na základě rozhodnutí socialistických stran v Československu povoleny prvorepublikové pravicové strany. Ani proti této diskriminaci Beneš neprotestoval a zdá se, ţe v případě Agrární strany tento krok dokonce uvítal.
Co vede liberála Václava Klause k tomu, ţe se tak vehementně zastává politika, pro něhoţ ekonomický liberalismus byl v období po 2.druhé
světové válce, ale téţ i před ní, nepřijatelný. Je pravdou, ţe velký díl odpovědnosti za vývoj v období 1945 aţ 1948 nesou socialistické politické strany. Přesto se domnívám, ţe se měl Beneš v roce 1948 tlaku KSČ a ČSD rozhodně postavit a kdyţ tyto strany vytvořily po 25. únoru
1948 novou vládu v níţ měly většinu, měl z funkce prezidenta na protest proti tomu odstoupit. Také v tomto okamţiku Beneš jako politik selhal.
Kdyţ postavíme těchto několik selhání proti jeho zásluhám, dostaneme obraz Beneše jako velmi kontroverzního politika. Často nesouhlasím
s názory Luboše Palaty na politickou situaci v Polsku, ale v tomto případě povaţuji zařazení Beneše vedle Bandery, Pilsudského Hlinky a
Horthyho v uvedeném kontextu za oprávněné. Dekrety o vyhnání sudetských Němců byly dílem všech stran Národní fronty a Beneš je jen
podepsal. Období po roce 1945 do února 1948 čeká na kritické hodnocení a zdá se, ţe čeští historici s tímto úkolem příliš nespěchají. Václav
Klaus ve své obraně Beneše obratně vyuţívá u nás rozšířené mytologické interpretace novodobých českých dějin, protoţe na širokou veřejnost přijímající tyto mýty, jako skutečný obraz někdejších událostí, taková rétorika zatím stále zabírá. Na jeho obranu budiţ řečeno, ţe to
politici vyuţívající nacionalistických vášní vţdy dělali a nemáme sebemenší důvod se domnívat, ţe tomu v budoucnu bude jinak.
Mgr. Jiří Kubík
LÉPE BÝTI PODDANÝ, NEŽ STÁTEM OKRADENÝ (heslo z monarchistického pochodu 28. 10. 2009)
V mé internetové schránce přistála tato stará, skenovaná tabulka z jakýchsi novin před světovou válkou a uvedla mne do čistě laických ekonomických úvah. Na první pohled je šokujícím údajem, ţe při hrubé mzdě 20 – 22 000,-Kč tvoří daň celých 638,-Kč? Hledám staré výplatní
pásky z krátkého období, kdy jsem bral přibliţně tutéţ hrubou mzdu. A mám to: Hrubá mzda 20 000,-Kč, čistá 17 338,-Kč. A to jsem ţenatý,
takţe mám niţší daň. Pravda, z tehdejší monarchistické daně nebylo hrazeno zdravotnictví, ale jiţ existovalo zdravotní pojištění a ani dnes
nemám zdraví tak úplně zdarma. Zato se z této převratné daně ţivila celá poměrně velká (miliónová) říšská armáda a námořnictvo (dnes čítá
AČR asi 35 000 osob). Státní správa mnohonárodní velké říše asi také nebyla jednodušší záleţitostí neţ státní správa malého Česka. Stavělo
se mnoţství ţeleznic a vlaky jezdily na čas. Stát financoval stavby mnoţství budov, mostů apod. Tehdejší stát neměl stamiliardové dluhy a na
vše, co zajišťoval pro své občany, pohodlně měl. Kam tedy, do háje, všechny ty peníze z našich daní jdou?
Nejdraţší je vţdy lumpárna. Z toho plyne rada pro všechny tvůrce úsporných balíčků: Chcete se dostat z krize? Pak investujte do mravnosti a
výchovy. Trestejte lumpárnu. Zvyšováním daní a zaváděním nových a nových poplatků berete pilným, slušným a šikovným lidem prostředky
k podnikání, k realizaci dobrých nápadů. Jak mají potom vznikat nová pracovní místa? Cestou, kterou jste nastoupili, dosáhnete pravého opaku. Zvýšení nezaměstnanosti a sociálních výdajů státu, trvale klesajícího výběru daní v příštích letech a zlatých časů pro všechny lumpy.
Já vím. Člověk, který se ţiví vlastní prací a vlastními nápady je nezávislý na státu, na zaměstnavatelských mafiích a mocenských klanech
vůbec. A to tu asi běţí. Nechcete se dostat z krize, chcete ji vyuţít k posílení závislosti většiny národa na vaší vůli. Moţná jste větší monarchisté, neţ my, kteří prosazujeme konstituci. Vy rovnou připravujete cestu suverénovi, absolutnímu majiteli, pánu všeho a všech.
(HD)
Legitimistická monarchie
Legitimistický stát je zaloţen na přirozeném uspořádání lidské společnosti s respektováním vazeb vertikálních (lze připodobnit např. ke vztahu rodiče – děti), tak i vazeb horizontálních (např. sourozenci). Respektuje přirozenou rovnost všech lidí co do jejich lidské přirozenosti, tak
i jejich nerovnost co do jejich vrozených nebo získaných schopností a společenského postavení, ať zděděného nebo získaného. Z toho vyplývá i různost jejich zodpovědnosti za společnost, tedy i právo vyjadřovat a prosazovat své záměry a cíle přímo, nikoli zprostředkovaně pomocí
úplatků či sponzorování vládních struktur, resp. politických stran. Přímé prosazování záměrů a cílů pak znamená také přímou zodpovědnost,
která se nerozmělní v obvykle nečitelných strukturách politického spektra.
Legitimistický stát nejen respektuje, ale přímo podporuje existenci a svrchovanost všech přirozených struktur společnosti a jejich právo řešit
vlastní záleţitosti ve vlastní kompetenci.
Přirozená lidská společenství jsou taková společenství, která vznikají na základě lidské přirozenosti spojovat se ke spolupráci. Jsou jimi
rodina, širší rodina (rod), sousedské společenství obce, ale i pracovní společenství a stát. Tato společenství se vţdy vyznačují rozdílnými
zájmy svých sloţek a společným zájmem celku.
Jako příklad uvádím pracovní společenství, např. podnik. Tvoří ho majitel, který do výroby investoval a 2 kategorie zaměstnanců – management a ostatní pracovníci. V takovém společenství jsou rozdílné zájmy majitele – co nejvyšší zisk a zaměstnanců – co nejvyšší plat. Na prvý
pohled jde o klasický vykořisťovatelský model, ale neodpovídá to skutečnosti. Majitel, management i ostatní pracovníci mají ve skutečnosti
jeden společný zájem – prosperitu a rozvoj podniku, která přináší vyšší zisk majiteli a zároveň i vyšší příjmy a jistotu výdělku zaměstnancům.
Takový přístup ale vyţaduje změnu přístupu, kdy majitel nesleduje co nejvyšší zisk za cenu nejniţších mezd, za které jsou zaměstnanci ještě
ochotni pracovat, a zaměstnanci nesledují co nejvyšší platy bez ohledu na to, ţe tím ohrozí schopnost konkurence vlastního podniku na trhu.
Vlastně to znamená vytvoření vertikální vazby mezi majitelem a zaměstnanci u vědomí toho, ţe se vzájemně potřebují a musí spolupracovat
ke vzájemnému prospěchu. Zaměstnání v podniku pak není pro zaměstnance pouze příleţitostí k výdělku, ale prací, která má svůj smysl. Je
nutné, aby zaměstnavatel i zaměstnanci měli k sobě vztah, zaměřený k prosperitě podniku. Pro zaměstnavatele pak nemůţe být zaměstnanec
pouhou pracovní silou, kterou je moţné kdykoli jako nepotřebnou propustit, ale člověkem, ke kterému má zodpovědnost. Samozřejmostí by
pak mělo být, ţe při sníţení počtu zaměstnanců v podniku, např. v důsledku nové technologie, hledá zaměstnavatel moţnost vytvořit nové
pracovní příleţitosti pro přebytečné zaměstnance. Nakonec, v dlouhodobějším horizontu mu to opět přinese ekonomický uţitek a pomůţe
lidem, kteří jsou svým výdělkem na něm závislí a můţe tak získat oddanost svých zaměstnanců. Vytváření vztahů vzájemné zodpovědnosti za
své zaměstnance na jedné straně a oddanosti zaměstnavateli (podniku) je cestou, kterou se můţe současná oligarchie změnit v aristokracii,
jejíţ práva na řízení věcí veřejných bude obecně uznáváno.
Ţe takové vztahy v rámci současné ekonomiky jsou moţné je vidět na příkladu Japonska nebo jiţní Koreje, kde získání zaměstnání
v podniku je fakticky doţivotní záleţitostí a jistotou. Ani v našich poměrech to nebylo neobvyklé, hrdost starých škodováků nebo baťovců na
jejich podniky byla příslovečná.
Je při tom jasné, ţe i při těchto poměrech zůstane zachováno vertikální rozvrstvení: majitel, management a ostatní zaměstnanci a bude mezi
nimi docházet k rozporům, které bude nutné řešit dohodou ve prospěch celku, jehoţ zájmy nebude ţádná strana pouštět ze zřetele. Při tom by
mohl pomoci např. podíl zaměstnanců na zisku, který by mohl kompenzovat případné niţší mzdy a motivovat zaměstnance k zájmu na vytváření zisku.
Od příkladu se vrátíme ke zřízení legitimní obce a státu. V obou případech budou existovat uvnitř obce a státu další útvary se svými zájmy
a svrchovaností k jejich řešení. Tyto zájmy se dostanou v některých případech do rozporu. Protoţe jde o útvary svrchované, musí řešit vzájemný střet zájmů smlouvou, se kterou budou zúčastněné strany souhlasit. Taková smlouva má pak závaznost zákona a proti zákonu má tu
výhodu, ţe nemůţe být měněna bez souhlasu zúčastněných stran. Úkolem obce i státu je zaujímat úlohu garanta těchto smluv a v případě, ţe
je dohoda obtíţná, přebírat úlohu prostředníka a rozhodčího v zájmu celku, obce nebo státu. Rozdíl v úloze státu a obce je více kvantitativní
neţ kvalitativní. Obec nebo stát musí v konečné verzi garantovat vztah mezi podnikateli a jejich zaměstnanci, pronajimateli domů a nájemníky,
věřiteli a dluţníky, ţivnostníky a velkými podnikateli, apod.
Úkolem legitimistického státu je, teologicky řečeno, blaho všech občanů, kterého lze dosáhnout ctností, resp. morálkou. Hmotné věci jsou
obecným statkem, který má přinášet uţitek všem lidem. Jejich vlastnictví je však soukromé, tak jsou totiţ tyto statky nejlépe spravovány.
Z jejich výnosu má právo vlastník ţít přiměřeně svému stavu, z přebytků má poskytovat těm, kterým hmotné statky chybí tolik, aby měli prostředky k důstojnému lidskému ţivotu. Podle sv. Tomáše Akvinského má kaţdý lidský jedinec právo na jídlo, obydlí, oděv, otop a povoz
(míněna nutná doprava), které mu nemůţe být bez spravedlivého důvodu odepřeno. Pro zaměstnavatele pak platí biblické: „Kdo zadrţuje
dělníku mzdu a kdo prolévá krev, jedno jsou.“ Účelem legitimistického státu je tedy výchova k morálce, ctnosti. Legitimistický stát tedy nemůţe
být lhostejný k náboţenství nebo ho dokonce potírat. Náboţenství a církve jsou spojenci legitimistického státu, protoţe vychovávají lidi, často
od dětství, k morálce. Výchova svědomí, kterou náboţenství a církve poskytují jsou pro stát zárukou, ţe takto vychovaní občané se budou
chovat morálně i v občanském ţivotě a stát nebude potřebovat tolik silových prostředků k udrţení pořádku, naopak občané budou sami pomáhat pořádek udrţet. To ovšem vyţaduje, aby zákony státu vycházely z přirozeného zákona, který člověka váţe ve svědomí a nedovoluje mu,
aby jednal protizákonně ani, aby tak dovolil jiným. Stát a církve spolupracují, navzájem se podporují i kritizují, ale neztotoţňují.
Za současného stavu společnosti ale nelze předpokládat, ţe morální imperativy, jako pomáhat z přebytků svého majetku chudým nebo vyplácet přiměřenou, nejen nejniţší moţnou mzdu budou účinné, pravděpodobně by legitimistický stát musel i v této oblasti pouţít zákon. Velice
prospěšným by bylo např. rozlišení legálního úroku od lichvy, která by byla trestným činem, stanovením toho, co je přiměřený zisk a co předraţování zboţí za účelem pouhého zisku.
Stavovské zřízení
Stát je v legitimistickém pojetí útvarem přirozeným, má vlastní subjektivitu, vlastní svrchovanost a vlastní moc, na jiných nezávislou, tedy moc
státu nezávisí na vůli jeho občanů. Protoţe však je nebezpečné svěřit vládní moc komukoliv bez omezení, zajišťují si ovládaní svá práva ve
státě a proti státu vymahatelná, poţadují od vlády potvrzení svých práv a ponechávají si vlastní moc k jejich obhajování. Tato moc se historicky konstituovala jako moc stavovská, stavovská privilegia a práva, která zajišťovala podíl na moci ve státě jednotlivým stavům. Stavovské
zřízení bylo hierarchicky uspořádané, ale s rovností všech příslušníků téhoţ stavu. Vadou středověkého stavovského zřízení bylo vyřazení
nejpočetnějšího stavu, totiţ selského z účasti na politickém ţivotě. Vadou současného liberálního zřízení je vyřazení celých významných, ale
málo početných skupin občanů z přímého zastoupení na politickém ţivotě. Jako příklad mohou slouţit zemědělci a lesníci (majitelé
i pracovníci). Počet podnikajících i pracujících v těchto odvětvích díky změnám ve struktuře hospodaření drasticky poklesl, takţe jako politická
strana nemají praktickou šanci překročit 5% hranici pro vstup do parlamentu, ale přesto nadále hospodaří na 80 aţ 90 % státního území.
Moderní legitimistický stát se musí vyvarovat chyby stavovského zřízení středověkého, i státu korporativního (fašistického) z 20. stol., i chyby
moderního liberálně demokratického zřízení. Musí zabezpečit práva občanů zúčastnit se politického ţivota podle obou přirozených zásad, tj.
zásady rovnosti všech ve smyslu jejich lidství i jejich nerovnosti z hlediska jejich společenského postavení. To je moţné zajistit dvoukomorovým parlamentem.
Poslanecká sněmovna by byla volena podle rovného hlasovacího práva všech občanů, ale se zrušením nebo sníţením nutného volebního
zisku 5% pro vstup do sněmovny na 2 aţ 3 %.
Senát by byl zcela reformován a skládal by se ze zástupců, navrţených samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými
svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doţivotně je
otázka diskuse. V případě doţivotního jmenování by připadala v úvahu odvolatelnost senátora panovníkem na návrh instituce, kterou zastupuje. Funkce senátorů by byla čestná a kromě diet za zasedání by jim odměnu stanovila organizace, kterou zastupují. Sloţení senátu by mělo
být především odborné, minimálně zpolitizované. Odborné sloţení senátu je navrţeno zejména proto, aby zákony projednávali ti, kteří podle
nich budou pracovat a ţít. To by mělo zajistit, ţe zákony nebudou produktem představ některých politiků a jejich poradců, které musí být často
novelizovány ještě dříve, neţ začnou platit.
Senát by projednával zákony a opatření tak, ţe by zástupci jednotlivých sociálních skupin jimi dotčených hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat a do zákona zahrnout nebo zákon
zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu.
Uvědomuji si, ţe bude velmi komplikované prosadit uvedené zásady politického zřízení vůči mezinárodním kapitálovým společnostem, které
mají dnes v rukách většinu bankovnictví, průmyslu a velkoobchodu. Ale nelze vyloučit, ţe alespoň některým by stabilizace systému i při menším zisku vyhovovala.
Senátu by náleţela hlavní legislativní práce, posouzení zákonů z hlediska jejich dopadu na stát a občany a nalezení formy zákonů ve prospěch státu a občanů jako celku, nejen ve prospěch některé skupiny. Znění zákonů by muselo být přijato v kuriích, kterých se přímo dotýkají
a takto přijatý zákon by nemohl být bez souhlasu dotčených kurií měněn.
Poslanecká sněmovna by zákony navrhovala i schvalovala, k jejich přijetí by byl nutný souhlas obou komor parlamentu.
Vláda státu by byla vládou odborníků bez ohledu na politickou příslušnost. Musela by získat důvěru obou sněmoven nebo by obě sněmovny
musely alespoň odsouhlasit programové prohlášení vlády. O důvěře by mohlo být hlasováno jak o vládě jako celku, tak i o jednotlivých ministrech. Přispělo by to k průhlednosti celého systému a ke zvýšení odbornosti v řízení státu.
Monarcha
Historická zkušenost lidstva ukazuje, ţe má-li být legitimistický stát útvarem trvale zajišťujícím práva a svobody občanů, je nejprospěšnější
monarchie, a to monarchie s omezenou mocí panovníka. Vláda monarchy se opírá o souhlas ovládaných k řádu danému vývojem, zkušeností.
Ale dědic povolaný tradicí a legitimitou nemůže užitečně vládnout bez přivolení národa. … Přivolení nelze odepřít; nelze místo přirozeného
vladaře povolat nějakého jiného, ale přivolení je dáno teprve tehdy, když dědic a národ vzájemně potvrdí svobody společnosti a jejích složek.
Tím je omezena moc panovníka vládnout neomezeně, resp. stát se tyranem.
V Království českém byl souhlas udělen jiţ přijetím dědice politickými představiteli národa, kdy byly vyměněny vzájemné přísahy vladaře
a poddaných, tedy před korunovací. Korunovace byla poţehnáním vladaře a slavnostním vzájemným stvrzením přísah věrnosti vladaře
a národa před Bohem a církví jako záruka jejich trvalosti a nezrušitelnosti.
Historická zkušenost dále ukazuje, ţe spojení vládní moci ve státě s osobou a rodem, který se nemůţe svých povinností ani práv zbavit a je
nucen je vykonávat, vede k zodpovědnosti uţ ke svým potomkům, aby i oni mohli ve státě vládnout. Karel kníţe ze Schwarzenbergu píše: Za
normálních poměrů je zřejmé, že nejvíce svobody poddaným ponechá, největší zájem na jejich blahobytu bude mít ten vladař, jehož vláda je
nejtrvaleji spojena se státem. Jej totiž nic nenutí k potlačování svobody poddaných, ale vše nutí, aby se staral o jejich blaho, o čest a moc
státu:Ví totiž, že nemůže od odpovědnosti utéci, nýbrž pocítí na sobě on a jeho rod, jakou budoucnost státu zjednal. To ho vede k mírnění
sociálních rozporů a ve vícenárodním státě i rozporů národních. Tím monarcha přispívá k vytváření stability ve státě.
Stojí ale Češi o legitimitu a monarchii? Opět budeme citovat Karla, kníţete ze Schwarzenbergu: v otázce se nazírání na moc se evropské
rasy od sebe liší.Tento rozdíl lze formulovat takto: Pro Germána je moc (jakkoli vzniklá, jakkoli zřízená) sama o sobě dobrá a závazná. Pro
Romána je moc mravně lhostejná, ale prakticky nutná. Slovan si však klade otázku po mravním základu moci. Je-li moc od Boha, je závazná,
a to zcela, je-li moc ze země, je od ďábla a nelze ji z praktických důvodů přijmout (Chelčický, ruští starověrci, Tolstoj).
Češi jsou Slované, ale na prvý pohled se zdá, ţe nějakými úvahami o legitimitě moci se nezabývají, spíše se zdá, ţe nerespektují ţádnou
moc a kaţdou se snaţí obejít. Je to skutečnost nebo jen povrchní dojem? V době, kdy se blíţila volba presidenta v roce 2008, se otázkou jeho
postavení, způsobu volby a jeho pravomocemi poměrně dlouhou dobu zabývala rozhlasová stanice ČRO 6, tedy bývalá česká stanice rádia
Svobodná Evropa. Na této stanici byly opakovaně připomínány představy o úloze presidenta. Tyto představy byly předmětem údivu aţ pohrdání a výsměchu, zejména skutečnost, ţe si Češi přejí, aby hlava státu byla morální autoritou, která zárukou morálky v politice a bude ji do ní
vnášet. Výslovně bylo řečeno, ţe Češi mají o presidentovi představu, jako o konstitučním monarchovi. Úloha morální autority v politice totiţ
podle komentátorů ČRO 6 nepřísluší volenému presidentovi, který je politik a prosazuje politické zájmy, ale monarchovi. Také připomínali, ţe
Češi vlastně nikdy nezaţili republiku, protoţe po císaři ve Vídni přišel „tatíček“ Masaryk, který vystupoval jako monarcha a morální autorita. To
bylo záměrně pěstováno, aby se Češi s republikou smířili. Bylo také konstatováno, ţe Češi jsou v jádru monarchisté.
Je ale tento názor komentátorů ČRO 6 pravdivý? V kaţdém případě lze přijmout, ţe Češi poţadují od presidenta, aby byl ve a v politice
mravní autoritou. Lze tedy přijmout alespoň tolik, ţe Češi tíhnou k legitimismu a přejí si mít v čele státu morální autoritu. Protoţe však tento
úkol nepatří presidentovi – politikovi, ve zkratu Češi zřejmě touţí po monarchovi, ale neuvědomují si to. Nejsou proto úvahy o obnově státu
Koruny české - Království českého a přivtělených zemí, Markrabství moravského a Vévodství slezského - bezpředmětné.
Koruna v Království českém, resp. uţ někdejší kníţecí stolec patřily rodu Přemyslovců a jejich potomků po přeslici, z nichţ posledním vládnoucím rodem je rod Habsbursko-Lotrinský. Přes různé, často i záměrně šířené negativní názory a pomluvy o tomto rod musíme přiznat, ţe
dokázal naši zemi ubránit před pruskou agresí a germanizací, umoţnil národní obrození, kulturní a hospodářský rozvoj země i národa.
Program Koruny České sice dává různé moţnosti, koho přijmout za českého krále, od přijetí potomků posledního vládnoucího krále přes
volbu zahraniční dynastie po povýšení některého českého šlechtického rodu. Bude záleţet především občanech, koho budou ochotni přijmout.
2) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN
3) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 58
4) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 29
Ale předkládáme k úvaze: Pokud se chceme vrátit k tradici, slušnosti a stabilitě, pokud chceme stát, garantující právo na majetek, jeho uţívání
a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří, nezničíme to vše v základu pošlapáním tradičních dynastických práv? Nebylo by moudré svěřit českou korunu potomkům dynastie, která je přímými potomky Přemyslovců a nebylo by zároveň
spravedlivé, svěřit korunu potomku posledního vládnoucího krále, bl.-Karla I., který pro naši zemi a národ a všechny své národy udělal tolik
dobrého a přesto byl vyhnán bez prostředků na obţivu? Samozřejmě by musel umět dobře česky a mít vztah k našemu národu, zemi, kultuře
a historii.
Obec a samospráva v legitimistickém státě
Obce, kraje či země jsou vlastně v legitimistické pojetí státy v malém. Řeší v podstatě tytéţ úkoly jako stát na svém území, tedy pečují
o bezpečnost, hospodářské, sociální a kulturní poměry na svém území. Teprve v případě, ţe je řešení problémů nad jejich síly nebo přesahuje
jejich kompetenci, přebírá řešení úkolů stát nebo vyšší celek (od obce kraj nebo země). Tyto samosprávné instituce mají k řešení záleţitostí
vlastní, neodvozenou moc. K tomu také musí mít potřebné finanční prostředky a pravomoci vydávat pro své území závazné právní předpisy
a také pravomoci policejní a soudní. Rozdělení pravomocí mezi obce, kraje nebo země a stát by mělo být předmětem smlouvy, kterou nelze
jednostranně měnit.
Obdobně jako samospráva obcí a zemí nebo krajů by měla fungovat i samospráva komor a dalších útvarů hospodářské a profesní samosprávy.
Církve a náboženství
Církve jsou stejně jako obce v legitimistickém státě suverény, kteří poţívají vlastních práv. Vztah mezi státem a církvemi se řídí smlouvami,
kterými obě strany upravují vzájemné vztahy. V těchto smlouvách musí být výslovně řečeno, které akty učiněné podle církevního práva stát
uznává a naopak, které náboţenské praktiky a právní úkony dané církve jsou ve státě nepřípustné (např. mnohoţenství, uzavření manţelství
únosem, které náboţenské tresty stát nebude tolerovat apod.). Církevní akty, státem uznané by neměly být státem rozvazatelné, ale jejich
zrušení by mělo podléhat ustanovením téhoţ církevního práva, podle kterého byly uzavřeny (např. katolické manţelství).
Stát a národy
Rozdíl mezi liberálním a legitimistickém pojetím vztahu mezi národy si ukáţeme na příkladu Československa.
Základem vzniku legitimního státu je přirozené společenství lidí, kteří zpravidla obývají společné území, sdílejí shodný nebo podobný kult
(později kulturu), mají společnou historickou zkušenost a jsou si jazykově blízcí. Takové lidské společenství vytváří stát jako výraz své společné svrchovanosti a vymezuje se proti jiným státům. Vzniká národ ve smyslu politickém a kulturním (dle středověké terminologie populus),
nikoli jazykovém a pokrevním (dle středověké terminologie gens, kmen). Většinou vzniká stát v počátcích na základě kmenovém, jako společenství původu, jazyka a kultu, ale není to pravidlem. Na území jednoho jazyka můţe vzniknout několik národů s odlišnou kulturou a historií,
např. na území srbochorvátského jazyka jsou 3 národy, Srbové, Chorváti a bosenští Muslimové (před rokem 1918 se nazývali Turčíni), jindy
zase vytvořili i jazykově odlišné národy společný stát a národ ve smyslu politickém, např. turkotatarští Bulhaři a Slované na území dnešního
Bulharska. Národ jako přirozené společenství má přirozené právo na zřízení státu jako výrazu své svrchovanosti, které mu nemůţe být upíráno a monarcha patří státu, tedy opět národu ve smyslu politickém, nikoli jazykovém.
Tak i před vznikem Československa bylo v průběhu 1. svět. války uzavřeno několik dohod o souţití Čechů a Slováků ve společném státě,
které předpokládaly vznik slovenského sněmu, který bude řešit slovenské záleţitosti ve vlastní kompetenci. Po vzniku Československa ale nic
z toho nebylo dodrţeno a tato skutečnost vedla k pozdějším sporům a rozdělení společného státu.
Československo bylo stát liberální, kde platila většina poslaneckých a senátorských hlasů. Pouze v liberálním systému bylo moţné odhlasovat v ústavě neexistující jazyk a národ československý, neboť, jak jsme jiţ řekli, v liberálním státě není pravda zkoumána a nalézána, ale lze ji
odhlasovat v parlamentě. Důsledek byl pak logický, v rámci jednoho národa jeden stát, nějaké autonomie Slovenska nebylo třeba.
Odmítnutí poţadavků zřízení slovenského sněmu a autonomie je v liberálním státě logické Liberální stát totiţ povaţuje jediný, celostátní
zastupitelský sbor za dostačující, dalších podobných není třeba. Samospráva nemá vlastní suverenitu, ale pravomoci jsou jí pouze delegovány
státem. V Československu nejen nedošlo ke zřízení slovenského zákonodárného sněmu, ale naopak byly zrušeny jiţ od středověku existující
zemské sněmy český, moravský a slezský, které měly aţ do vzniku Československa zákonodárnou pravomoc a dokonce i celostátní rakouské
zákony musely být zemskými sněmy vyhlášeny, jinak na území země neplatily. Podobně si zemské sněmy mohly vyhradit rozhodování
v určitých oblastech, o které pak nemohly rozhodovat říšské orgány. V Československu byla na místě zemských sněmů zřízena zemská zastupitelstva s třetinou vládou jmenovaných členů a bez zákonodárné pravomoci. Taková zemská zastupitelstva byla zřízena i na Slovensku
a Podkarpatské Rusi. TO ovšem nemělo se slibovanou slovenskou autonomií nic společného.
Pokud by Československo bylo státem legitimistickým, pak by uzavřené dohody mezi představiteli Čechů a Slováků nemohly být změněny bez
výslovného souhlasu představitelů obou národů, a vzhledem k jiţ moţnému reprezentativnímu zastoupení nejspíše souhlasným usnesením
českých poslanců a senátorů na jedné straně a slovenských poslanců a senátorů na druhé straně. Lze předpokládat, ţe v tom případě by
k vyhlášení jednotného československého národa nedošlo, dohody by byly dodrţeny a ke krizi nemuselo dojít.
Dnes rovněţ bude český stát potřebovat jasnou národnostní politiku vůči menšinám. Její zásady by měly být dohodnuty s představiteli menšin,
včetně romské, ale s vědomím, ţe český stát zřídil český národ jako výraz své suverenity a ţe jakákoli národnostní práva menšin jsou jim
dána suverénem jako výsada. Proto by kromě záruk práv měly být také stanoveny povinnosti menšiny (zejména povinnost hájit stát slovy i
skutky proti cizincům, a to i proti cizincům vlastního jazyka nebo náboţenství) a sankce za jejich porušení.
5) Clevelandská dohoda z 25.10.1915, Pittsburgská dohoda z 10.5.1918
Závěr
Předkládám úvahu, jak by mohlo být uspořádáno obnovené Království české se svými korunními zeměmi. Nepřipadá mi, ţe by pouhá výměna presidenta za krále bez hlubších strukturálních změn přinesla očekávaný výsledek návratu k tradici, slušnosti a zodpovědnosti.
Snažím se najít formu, která by se co nejlépe odrážela přirozenou strukturu společnosti a měla předpoklad jak ke stabilitě, tak i k
potřebné flexibilitě a mohla se díky své struktuře vyhnout jednostranným řešením, která mohou některé skupiny obyvatelstva
zatěžovat. Je to materiál do pranice a uvítám věcnou kritiku i další návrhy.
Rovněž porovnání liberálního a legitimistického pojetí vztahu mezi národy nemá jen hodnotu historickou, ale může se stát aktuálním v rámci EU po lisabonské smlouvě, kde je klauzule o možnosti orgánů EU vyhradit si rozhodování v některých oblastech, které tak mohou být vyňaty z kompetence státních orgánů.
6) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 87-88
Josef Pejřimovský
ZE ŽIVOTA HISTORICKÝCH JEDNOTEK
Ahoj J.
Venku poletuje sníh, ale vypadá to v následujících týdnech spíše na holomrazy. Jak už jsem psal, nakazil jsem se od své ženy chřipkou H1N1. Sdílení chřipky se všemi ostatními prasaty mi dalo trochu času na učení a četbu.
Už jsem ti asi psal o knize Josefa Vričana: Po zapadlých stopách českých vojáků. Je to tlustospis o více jak 400
stránkách. Ale přesto jsem jej přelouskal. Je o 11ti italských ofenzivách na řece Soči v letech 1915 – 1917 a jejich více
méně úspěšné odrážení C. a K. armádou, ve které významně působily celé české pluky - budějický, písecký, pražský i
plzeňský a mnoho dalších vojáků z Čech a Moravy.
Kniha je plná dokumentů, map, plánků, skic a především dobových i současných fotografií. Je velmi faktografická, a
Vričan si v rámci kapitol dovoluje i hodnocení a závěry, které byly dodnes více méně tabu, třeba o hrdinství českých
vojáků sloužících mocnářství a jejich značný podíl na udržení fronty na Soči proti italskému agresorovi oproti marginálnímu vystoupení českých legionářů, zběhů, na druhé straně fronty. Je to pro mě významné již proto, že jsem též dlouho žil v zaletí masarykovských mýtů. A taky proto, že jsem do této oblasti jezdil a jezdím, třeba oblast Krnu a Mostu na
Soči jsme prošli s v roce 1986.
Žel jsem neměl k dispozici tuto knihu, a tak jsem mnohé detaily krvavých střetnutí na svazích Julských Alp jen tušil z
60ti let starých ruin zákopů a opevnění vysoko v horách. Je to pro mne významné, že tam někde dosud leží i můj praděda a prastrýc, ten se vrátil jen umřít domů po všech těch útrapách.
Je to krasový kraj, romantická krajina, s mnoha zjevy krasovými. Třeba soutěska u Tolminu inspirovala prý Danta
Alighieriho k popsání Pekla. Je to Boží svět.
(z dopisu od přítele)
KOMPLETNÍ DĚJINY PĚTATŘICÁTNÍKŮ
Jan DRNEK, Václav VONDROVSKÝ
Pětatřicátníci, neboli příslušníci 35. pěšího regimentu, tvoří nedílnou součást plzeňské kulturní a
historické tradice.
Pluk byl zaloţen dekretem římského císaře a českého krále Leopolda I. (kapitulační listinou ve
zřizovacím protokolu a reversem majitele na dvorní komoru ze dne 8. ledna 1683). Císař Leopold
nařídil Jiřímu Bedřichu Karlovi, vévodovi Württembersko-Stuttgartskému, aby v německé říši (tehdy
Příběh pluku a města
do ní patřily i Čechy) najal pěší pluk o deseti setninách po 240 muţích. Prvním bojem, který nová
jednotka podstoupila, byla obrana Vídně před tureckým obléháním v roce 1683, přičemţ polovina
1683 – 2010
pluku zůstala jako součást posádky v obleţené pevnosti a druhá polovina se s říšskými oddíly vévody Karla Lotrinského účastnila poráţky Turků před městem. Obě poloviny se symbolicky spojily
v prostoru Skotské brány, čímţ jako první prolomily obklíčení města. Pluk se v té době nazýval podle
svého majitele. Teprve v rámci tereziánských reforem po pruských válkách v roce 1769 obdrţel číslo
35. a pevnou posádku v královském městě Plzni. Kaţdodenní součástí ţivota plzeňských měšťanů
byli Pětatřicátníci prakticky aţ do roku 1939, kdy byl pluk protektorátní vládou rozpuštěn. Obnoven
byl v roce 1945, ale jeho posádkovým městem se staly postupně Klatovy a Domaţlice. Od roku 1920,
kdy byly zbytky válkou rozbitých praporů sloučeny s legionářským střeleckým plukem č. 35, nesl
čestný název „Foligno“. V květnu 1950 byl tento název zrušen a bolševická armáda jednotku ověnčila
zbrusu novou tradicí a novým čestným názvem „Čs. bojovníků ve Španělsku“. V květnu 1955 byla
jednotka dokonce přejmenována na 68. motostřelecký pluk Čs. bojovníků ve Španělsku. V květnu
1955 byla jednotka dokonce přejmenována na 68. motostřelecký pluk Čs. bojovníků ve Španělsku.
V říjnu 1958 byla jednotka znovu přečíslována a přejmenována na 12. motostřelecký pluk „Juraje
Jánošíka“, přičemţ přesídlila do Sušice, kde setrvala aţ do pádu reţimu v roce 1989, pouze v březnu
Historie plzeňského 35. pěšího pluku
1970 byl název pluku změněn na „Hronský“. 31. 7. 1992 byl pluk úplně zrušen. Zanikl kmenový kádr
útvaru, který byl sice přejmenováván, ale stále vykazoval kontinuitu jednoho a téhoţ pěšího pluku. Po
zániku útvaru zbyl jiţ jen čestný titul. V květnu roku 2001 byl titul „Pětatřicátníci“ přiřčen XXI. mechanizovanému praporu v Janovicích n. Úhlavou. Pod tímto
názvem se prapor účastnil mírové mise SFOR v Bosně. I tento útvar byl však zrušen v rámci redukcí AČR v březnu 2004.
Na kontě jména Pětatřicátníků, za 320 let existence, leţí 72 válečných taţení, 48 velkých bitev, 23 sráţek a 88 malých bitek, 79 bojů o pevnosti, dohromady
252 válečných akcí, mezi které nepočítáme například I. světovou válku, která se jen stěţí dá rozloţit do jednotlivých taţení či bitev, ani další následné působení.
V rámci květnových oslav osvobození Plzně hodlá AČR znovu udělit čestný titul Pětatřicátníků jediné živé aktivní pěší jednotce současné redukované armády ve městě a sice 171. rotě dobrovolných záloh. Předání titulu a praporu se zúčastní také historické jednotky (KVH) a kapela 35. pluku, tedy
skupiny a spolky, které kulturní tradici Pětatřicátníků znovu pozdvihly, doposud drţely a drţí.
K této příleţitosti uskutečnil český hejtman KČ Jan Drnek svůj dávný záměr a za pomoci Václava Vondrovského, člena KVH c. k. 35. IR a pracovníka Zpč.
muzea, sepsal a sestavil kompletní historii slavného plzeňského pluku, a vyţádal si do své knihy i příspěvky pokračovatelů tradice. Kniha je psána jako příběh
pluku s vyuţitím všech dostupných historických i současných zdrojů a některých archiválií. Autoři předkládají dílo k posouzení Vojenskému historickému ústavu v Praze a během března, nejpozději v dubnu bude kniha nabídnuta veřejnosti. Její rozsah je předpokládán na asi 300 stran, včetně téměř stovky obrazů,
fotografií a map. Pohyb pluku po bojištích a jeho postavení v sestavách armád je na mapách výrazně vyznačen. Cena publikace se bude pohybovat mezi 300
– 350,-Kč a o vydání bude Zpravodaj včas informovat.
HOŠI JAKO KVĚT
Kalendář akcí historických jednotek 2010
LEDEN
8.1. Regimentstag 35. IR; 1. část (salva u pomníku v místě bývalých kasáren, posezení)
23.1. Plukovní zabíjačka Mladá Boleslav (zajistí 10. Landwehr regiment)
ÚNOR
6.2. Dělostřelecký ples Josefov
27.2. XVI. Regimentstag 35. IR v Plzni; 2. část (jen pro zvané - malá kapacita místnosti)
BŘEZEN
13.3. Lešany 1.sv. válka (jen na pozvání, akce zatím není jistá)
20.3. Porada štábu aliance - Drţkov
27.3. Otevírání podzemí Josefov
DUBEN
3.4.
Jarní manévry 35.IR Starý Plzenec (jen na pozvání-omezená kapacita)
10.4. Terezín – 1. sv. válka (Osud pevnosti Přemyšl)
24.4. Brandýs n/Labem – Audience u císaře Karla; téma obléhání Vídně Turky r. 1683
KVĚTEN
1.5.
Benešov – 1.sv. válka
1.5.
Plzeň – Slavnosti svobody 1945
6.5.
Plzeň – předávání praporu a titulu 35. ppluku 171. rotě aktivních záloh
7.- 8.5. Praha – Barikády 1945
22.5. Prachov, typ akce r. 1866
29.5. Manévry, typ akce r. 1866 – Hrádek u Nechanic
ČERVEN
5.6.
Svídnice (Polsko, typ akce Sedmiletá válka)
5.6.
Brno (Marie Terezie, typ akce Sedmiletá válka)
19.6. Kolín (typ akce Sedmiletá válka)
26.6. Trutnov (typ akce r. 1866)
ČERVENEC
2.7.
Pochod na Hoříněves (typ akce r. 1866)
3.7.
Chlum (typ akce r. 1866)
17.7. Josefov (typ akce Sedmiletá válka)
SRPEN
7.8. Mladějov-Blosdorf
14.8. Kladsko (Polsko, typ akce Sedmiletá válka)
14.8. Prachov 1866 – Kudy prošel císařpán
29.8. Lešany-Tankový den (jen na pozvání)
ZÁŘÍ
18.9. Karpaty 1915 (Stříbro)
18.9. Koźle (Polsko, typ akce Sedmiletá válka)
25.9. Tovačov (typ akce r. 1866)
25.9. Jimlín (typ akce Sedmiletá válka)
ŘÍJEN
2. nebo 9.10. Třemošná u Plzně (bude včas upřesněno, typ akce 1. sv. válka)
2.10. Josefov, Ţďár (typ akce Sedmiletá válka)
Důležité informace:
9.10. Josefínské slavnosti Terezín (typ akce Sedmiletá válka)
Monarchistický zpravodaj
Koruny České
Periocidita: Měsíčník
Adresa: KORUNA ČESKÁ
Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1
IČO: 44266740
Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK)
Account: 1721719263/0800 (EUR)
16.10. Podzimní manévry 35. IR Starý Plzenec (jen na pozvání - omezená kapacita)
23.10. Piava (Itálie, typ akce 1. sv. válka)
LISTOPAD
13.11. Den veteránů Předměřice
20.11. Porada štábu aliance Drţkov (můţe být přesunuto, v tom případě bude
včas oznámeno).
V minulém čísle 1 - III - 2010 byl uveřejněn článek
Vzkaz pana Mazílka.
www.korunaceska.cz
[email protected]
www.kc-plzen.cz
[email protected]
http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm
Správně mělo být uvedeno
Další odkazy:
www.zrusmeprezidenty.cz
www.volebnipreference.cz
Tímto se panu Mrzílkovi omlouváme.
Copyright © OBr. 2008
Vzkaz pana Mrzílka.
DÍL 02 – FRANCIE, PORTUGALSKO, PARMA, BRAZÍLIE
Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků,
v dnešním díle si představíme
potomky
Kapetovců,
jednu
z nejvýznamnějších
evropských
dynastií,
která
se
úspěšně
vyrovnává Habsburkům v počtu
nárokovaných trůnů. Ukážeme si
dynastické souvislosti zemí, ve
kterých Kapetovci vládli, ale
především na které mají nárok.
Ve výčtu
se
pouze
okrajově
dotkneme Španělska, kterému je
věnován díl následující.
Kromě potomků této původně
francouzské dynastie je do jejich
rodokmenu zapojen i rodokmen
původní dynastie parmské, jejíž
poslední dědička se přivdala právě
ke Kapetovcům.
FRANCIE
Dynastie začala vládnout ve Francii
Hugem Capetem (941-996) a nikdy
nevymřela bez mužských potomků,
takže i současní nárokovatelé jsou
potomky tohoto prvního krále po meči. Dynastie velmi brzy získává další země pod svoji vládu, a to způsobem
nejjednodušším – založí je. Zatímco Jindřich I. (1008-1050) se jako vnuk Huga Capeta stává králem
francouzským, jeho bratr Robert I. (†1076) se stává prvním vévodou burgundským. Vnuk tohoto Roberta –
Jindřich (1069-1112) pak založí Portugalsko jako hrabství (počínaje jeho synem je to již království). Francouzská
koruna pak bez problémů přechází legitimním způsobem na další a další potomky rodu až na dvě výjimky. Tou
první je uzurpace francouzského trůnu rodinou Bonapartů (o které v tomto seriálu nebude vůbec řeč, neboť
jejich nárok není legitimní) a druhou je současný spor mezi dvěma větvemi rodu (Bourbon a Orleán) o
francouzskou korunu. Spor vznikl jednoduše. Tím, jak rodina získávala další trůny, její jednotlivé větve je
obsadily v tomto pořadí: Francie, Španělsko, Sicílie, Parma a další nevládnoucí větve rodu. Když francouzská
primogenitura vymřela Ludvíkem (XIX.), vévodou z Angoulême (1775-1844), přešel podle jedné teorie nárok
logicky na další větev, tedy španělskou. Podle jiné teorie však přejít nemohl právě proto, že tato větev již vládne,
a následníka je tak třeba hledat až za vládnoucími větvemi rodu, což je větev orleánská (ostatně po vymření
primogenitury se již příslušník této větve – Ludvík Filip (1773-1850) – vlády jako tzv. „občanský král“ chopil).
Spor trvá dodnes, avšak první teorii velmi nahrává fakt, že skuteční členové kapetovské primogenitury ve
Španělsku nevládnou, jelikož španělský král Juan Carlos (*1938) není primogeniturním potomkem předchozího
krále Alfonse XIII. (1886-1941). Vzhledem k tomu že primogenitura potomky má, je tak vlastně připravena
k usednutí na francouzský trůn bez závazků k dalším zemím, které ovšem i tak nejsou na překážku.
BURGUNDSKO
Kapetovci v Burgundsku vládli bezproblémově a legitimně po 12 generací, než tato větev rodu vévodou Filipem I.
(1345-1361) vymírá bez potomků. Nárok na titul vévody burgundského bylo tedy nutno hledat v příbuzenstvu
tohoto Filipa, a to vzhledem k tomu, že takovým nárokovatelem může být jedině potomek Filipovy pratety Jany
Burgundské, která se provdala za svého příbuzného Filipa VI., krále francouzského (1293-1350). Vzhledem
k tomu, že tento Filip zdědil po své matce Markétě (vnučka 1. neapolského krále z rodu Kapetovců Karla I. (12261285)) také nárok na Neapol (v té době ovšem pouze teoretický, neboť mužští potomci tohoto Karla žili ještě v 6.
generaci a vymřeli až Janou II. v roce 1435), rozdělili si jeho vnuci nabyté 3 nároky tímto způsobem: Karel V.
(1337-1380) nastoupil na trůn jako král francouzský, jeho bratr Ludvík I. (1339-1384) jako král neapolský a další
bratr Filip II. (1342-1402) jako vévoda burgundský. Neapol se pak stala součástí Obojí Sicílie (o Sicílii bude
pojednáno v následujícím díle) a tato druhá kapetovská větev vévodů burgundských vymírá pravnukem vévody
Filipa II. vévodou Karlem (1433-1477), jehož dcera Marie se provdala za římského císaře Maxmiliána a přenesla
tak burgundské dědictví svým dětem do rodiny Habsburků. Ti pak vládli mj. jako vévodové burgundští až do
války o španělské dědictví, o kterém bude blíže pojednáno v díle č. 4. Od této doby je mezi španělskými
Bourbony a Habsburky spor ohledně nároku na tento titul vévody burgundského.
PARMA
Rod Parmských se připomíná Nikolasem (†1339), který ovšem ještě v Parmě nevládl. Prvním skutečným vévodou
parmským se stává až jeho potomek v 7. generaci Petr Ludvík (†1547 – syn papeže Pavla III. – †1549). Rod
vévodů parmských pak vládl dále ve své zemi celkem až do 13. generace, kdy se vlády postupně ujali 3 bratři,
vévoda Edward II. (†1693), vévoda František (†1727) a vévoda Antonín František (†1731). Všichni ale umírají bez
mužských potomků. Dědičkou Parmy se tedy poté stává Edwardova dcera Alžběta , která se provdala za Filipa V.
(1683-1746) z rodu Kapetovců, krále španělského a krále sicilského a obohatila tak dosavadní rodovou titulaturu
svých dětí o parmský titul. Ten se díky množství mužských potomků drží v rodině dodnes. Dnes by byl při
obnově monarchie vévodou princ Karel (*1970), potomek krále Filipa V. v 10. generaci a také prasynovec naší
poslední královny Zity Bourbonsko-Parmské, tedy vnukem jejího bratra prince Xaviera (†1977)).
LUCEMBURSKO
Dalším trůnem, na kterém dnes vládnou potomci Kapetovců, je Lucembursko. Další bratr naší královny Zity,
princ Felix (†1970), si vzal na ženu poslední lucemburskou vévodkyni Charlottu, zároveň se však vzdal svého
bourbonského původu, proto jsou jejich děti považovány za příslušníky dynastie Nassau, jejich matky.
POTUGALSKO A BRAZÍLIE
Kapetovci vládli v Portugalsku od počátku. Hlavní vládnoucí linie vymřela králem Sebastiánem (1554-1578).
Teoretickou dědičkou se tak stala princezna Kateřina (1540-1614), která se provdala za Jana I., vévodu
z Bragançy. Tento vévodský rod byl ale potomkem téže dynastie. Jako první jej obdržel Alfons I. (1370-1461)
jakožto nemanželský syn portugalského krále Jana I. (1357-1433). Dynastická konzistence tak byla zachována až
na to, že se portugalského trůnu zmocnili Španělští Habsburkové. Sice se Karel I. Habsburský, král španělský
oženil s portugalskou princeznou Isabelou, ale tím, že prosazoval vládu jejich společných potomků, zcela
opomněl legitimní nárok výše zmiňované princezny Kateřiny. Až její vnuk Jan IV. (1604-1656) usedá na trůn jako
legitimní král portugalský. Dynastický rozmach pak vrcholí v jeho potomku 6. generace Petrovi (1789-1834), který
se stává nejen králem portugalským jako Petr IV., ale jako Petr I. také císařem brazilským. Tentýž panovník také
dělí nárok na oba trůny mezi své děti. Starší dcera Marie (1819-1853) se stává portugalskou královnou a tento
titulární nárok přenáší dále na své potomky z rodu Saschen-Coburg, neboť jejím manželem byl Ferdinand II.
z této dynastie. Posledním portugalským králem byl jejich pravnuk Emanuel II. (1889-1932). Syn Petra I. Petr II.
(1825-1891) se stává císařem brazilským, umírá však bez mužských potomků. Jeho dcera Isabela (1846-1921) si
bere za muže Gastona, vévodu z Eu (1842-1922), který je potomkem „občanského krále“ Ludvíka Filipa (17731850). Jejich potomci jsou tak oprávněnými dědici brazilské císařské koruny – a jsou to opět Kapetovci.
TITULÁRNÍ NÁROKY KAPETOVCŮ
Dnes sedí potomci této významné rodiny nebo by seděli celkem na 7 trůnech:
FRANCIE
ANDORRA
ŠPANĚLSKO
SICIÍLIE
PARMA
LUCEMBURSKO
BRAZÍLIE
– Jako králové francouzští by se uplatnili starší bratranci současného španělského krále
Juana Carlose, kteří, ač nevládnou, jsou primogeniturními potomky rozrodu Kapetovců.
– Na francouzský trůn vznáší nárok také orleánská větev rodu.
Z téhož nároku by mohli potomci španělské primogenitury uplatnit nárok i na vládu v této
malé zemi mezi Španělskem a Francií (o Andoře bude pojednáno v příštím díle).
– Zde vládne příslušník legitimní dynastie, i když nárok na španělský trůn by mohla vznést
logicky i primogenitura.
– Sicílie přešla na rod Kapetovců spolu se španělským dědictvím (viz následující díl).
– Parma byla zděděna po přeslici, jak bylo popsáno výše.
– Lucembursko taktéž, ač se jako dynastie zřekli titulárních nároků této rodiny otce.
– Zde je situaci opět dána prostým dědictvím nároku.
DALŠÍ TITULY, KTERÉ SE V HISTORII UPLATNILY V TOMTO RODĚ
Dalšími panovnickými tituly, kterými se mohli potomci Kapetovců pochlubit v dějinách, jsou tyto:
- císař konstantinopolský – 4 potomci Petra z Counrtenay (1126-1180).
- král neapolský – 7 potomků Ludvíka VIII. (1187-1226) a 5 potomků Jana II. (1319-1364). Poté spojení se Sicílií.
- král uherský – 4 potomci Karla II. neapolského (1254-1309), nárok pak zdědili Habsburkové, kteří ho mají
dodnes. O Uhersku bude blíže pojednáno v díle č. 4).
- vévoda burgundský – 13 potoků Roberta II. (970-1031) a 4 potomci Jana II. (1319-1364). O dědictví titulu je spor
s Habsburky.
- král navarrský – 4 potomci Filipa IV. (1268-1314), 3 potomci Filipa III. d´Evreux, 2 potomci Karla III. de Bourbon
(děd Jindřicha IV. (1553-1610)). Navarra se pak stala součástí Španělska (viz díl č. 3)
- vévoda brabantský – 3 potomci Jana burgundského (1371-1419). O brabantsku více v díle č. 8.
Francouzský panovnický rod řadíme v Evropě k největším. Počtem trůnů, kterými v historii prošel, je srovnatelný
s dynastií Habsburskou (díl č. 4) nebo Saskou (díl č. 7).
Nyní již opět následuje vlastní rodokmen i stručné schéma dynastických souvislostí v Evropě.
KRÁLOVÉ NAVARRŠTÍ
KRÁLOVÉ FRANCOUZŠTÍ
KRÁLOVÉ NEAPOLŠTÍ
Hugo Capet
král francouzský
941
996
KRÁLOVÉ UHERŠTÍ
VÉVODOVÉ BURGUNDŠTÍ
VELKOVÉVODOVÉ LUCEMBURŠTÍ
KRÁLOVÉ PORTUGALŠTÍ
CÍSAŘOVÉ BRAZILŠTÍ
VÉVODOVÉ PARMŠTÍ
Robert II.
král francouzský
970
1031
Jinřich I.
král francouzský
1008
1050
Robert I.
vévoda burgundský
1076
Filip I.
král francouzský
1053
1108
Jindřich
vévoda burgundský
Ludvík VI.
král francouzský
1081
1137
Filip III.
král francouzský
1245
1285
Filip IV.
král francouzský
1268
1314
Ludvík X.
král francouzský
král Navarry
1286
1316
Ludvík
hrabě z Evreux
Karel
hrabě z Valois
1270
1325
Filip V.
král francouzský
král Navarry
1291
1322
Karel IV.
král francouzský
král Navarry
1294
1328
Hugo II.
vévoda burgundský
1143
Alfons I.
král portugalský
1094
1185
Filip II. Augustus
král francouzský
1165
1223
Petr II.
císař konstantinopolský
Eudo II.
vévoda burgundský
1162
Sancho I.
král portugalský
1154
1211
Ludvík VIII.
král francouzský
1187
1226
Robert I.
Baldwin II.
císař konstantinopolský
císař konstantinopolský
Hugo III.
vévoda burgundský
1192
Alfons II.
král portugalský
1185
1223
Ludvík IX.
král francouzský
1215
1270
Karel I.
král neapolský
1226
1285
Robert
hrabě z Clermontu
1256
1317
Karel II.
král neapolský
1254
1309
Ludvík I.
vévoda bourbonský
1279
1341
Markéta
Jan
kníže Durazzo
1335
Robert II.
vévoda burgundský
1305
Alfons IV.
král portugalský
1291
1357
Jakub I.
Karel I. Robert
Karel
Ludvík
Hugo V.
Eudo IV.
král uherský
1288
1342
vévoda Calabrijský
1298
1328
hrabě z Graviny
1362
vévoda burgundský
1315
vévoda burgundský
1349
Ludvík
král uherský
král polský
královna neapolská
Jan II.
Filip III.
Jan I.
hrabě z Evreux
hrabě z Vendôme
1393
Karel V.
král francouzský
1337
1380
Ludvík I.
král neapolský
1339
1384
Filip II.
vévoda burgundský
1342
1402
Ludvík
vévoda orleánský
1371
1407
Ludvík II.
král neapolský
1417
Jan
vévoda burgundský
1371
1419
Karel VII.
Karel
Jan
Ludvík III.
král francouzský
vévoda orleánský
hrabě z Angoulême
král neapolský
1403
1391
1404
1467
1434
Karel
hrabě z Angoulême
1459
1496
René I.
král neapolský
vévoda Lotrinský
vévoda de Bar
1480
Jan
vévoda Lotrinský
1470
Karel VIII.
František I.
Nikolas
král francouzský
král francouzský
vévoda Lotrinský
1470
Robert
král neapolský
1277
1343
1498
1473
Antonín
vévoda brabantský
1384
1415
Karel I.
král Navarry
1387
Ludvík
hrabě z Vendôme
1446
Karel II.
král Navarry
1361
1425
Jan II.
hrabě z Vendôme
1477
král francouzský
1544
1560
král francouzský
1550
1574
Jana II.
královna neapolská
1373
1435
Petr
pán z Montalta
Karel III. (II.)
král neapolský
král uherský
1345
1386
Filip
Ferdinand I.
Jan I.
Rainutio
hrabě boloňský
1323
1346
král portugalský
1345
1383
král portugalský
1357
1433
hrabě z Pitiglionu
Ladislav
král neapolský
1376
1414
Filip I.
vévoda burgundský
1345
1361
Edward
král portugalský
1391
1438
Alfons I.
vévoda z Bragançy
1370
1461
Petr Ludvík
pán z Montalta
1487
Alfons V.
král portugalský
1432
1481
Ferdinand
vévoda z Viseu
1433
1470
Ferdinand I.
vévoda z Bragançy
1403
1478
Pavel III.
papež
1549
Filip III.
Jan IV.
Filip
Blanka
František
Jan II.
Emanuel
Ferdinand II.
vévoda brabantský
vévoda brabantský
královna Navarry
hrabě z Vendôme
král portugalský
král portugalský
vévoda z Bragançy
1455
1469
1472
1396
1467
1403
1427
1404
1430
1441
1470
1495
Karel III.
vévoda bourbonský
1489
1537
Karel
vévoda burgundský
1433
1477
Marie
oo Maxmilián
císař římský
arcivévoda rakouský
Jan III.
král portugalský
1502
1557
Antonín
Jan
král Navarry
princ portugalský
1518
1562
1537
Jindřich IV.
král francouzský
spolukníže Andorry
král Navarry
1553
1610
Jindřich III.
král francouzský
král polský
1551
1589
1554
Sebastian
král portugalský
1554
1578
Ludvík XIII.
král francouzský
spolukníže Andorry
1601
1643
Ludvík
Malý Dauphin
1682
1712
Ludvík XV.
král francouzský
spolukníže Andorry
1710
1774
Ludvík I.
Ferdinand VI.
král španělský
1707
1724
král španělský
1713
1759
Ludvík XVI.
král francouzský
spolukníže Andorry
1754
1793
Ludvík XVIII.
král francouzský
spolukníže Andorry
1755
1824
Karel X.
král francouzský
spolukníže Andorry
1757
1836
Isabela
princezna portugalská
oo Karel I. Španělský
1495
Jindřich I.
král portugalský
1512
1580
Filip I. (II.)
král portugalský
král španělský
král sicilský
1527
1598
1521
Edward
vévoda z Guimarães
1515
1540
1430
1483
Jakub
vévoda z Bragançy
1479
1532
Petr Ludvík
vévoda parmský
vévoda z Piacenzy
1547
Oktávius
vévoda parmský
1586
Kateřina
Theodosius I.
Alexandr
princezna portugalská
vévoda z Bragançy
vévoda parmský
1540
1614
1563
1592
Filip II. (III.)
král portugalský
král španělský
král sicilský
1578
1621
Jan I.
Rainutio I.
vévoda z Bragançy
1583
vévoda parmský
1622
Filip III. (IV.)
král portugalský
král španělský
1605
1665
Theodosius II.
Edward I.
vévoda z Bragançy
1568
1630
vévoda parmský
1646
Ludvík XIV.
král francouzský
spolukníže Andorry
1638
1715
Filip I.
Jan IV.
Rainutio II.
vévoda orleánský
1640
1701
král portugalský
1604
1656
vévoda parmský
1694
Ludvík
Velký Dauphin
1661
1711
Filip II.
vévoda orleánský
1674
1723
Petr II.
král portugalský
1648
1706
Edward II.
vévoda parmský
1693
Filip V. (IV.)
král sicilský
král španělský
1683
1746
Ludvík
Jan V.
Alžběta
vévoda orleánský
1703
1752
král portugalský
1689
1750
princezna parmská
Karel III.
král sicilský
král španělský
1716
1788
Karel IV.
král španělský
1747
1819
Ludvík
Dauphin francouzský
1729
1765
1339
Rainutio
Petr I.
vévoda burgundský
Karel IV.
král neapolský
1481
Nikolas
král portugalský
1320
1367
Karel
Jindřich II.
Karel IX.
Marie
královna uherská
Jana
vévoda z Maine
král francouzský
1519
1559
František II.
Jana I.
Alfons III.
král portugalský
1210
1279
Denis
král portugalský
1261
1325
hrabě z Marche
1362
král francouzský
1319
1364
1465
Karel I. Martel
princ neapolský
1271
1295
Sancho II.
král portugalský
1207
1248
Hugo IV.
vévoda burgundský
1273
Flip VI.
Jan I.
Ludvík XII.
král francouzský
1462
1515
Eudo III.
vévoda burgundský
1218
Filip
císař konstantinopolský
král francouzský
1293
1350
král francouzský
1316
1316
1461
Jindřich
hrabě portugalský
1069
1112
Petr I.
pán z Courtenay
1126
1180
Jana II.
Ludvík XI.
král francouzský
Eudo I.
vévoda burgundský
1102
Ludvík VII.
král francouzský
1120
1180
královna Navarry
1311
1349
Karel VI.
král francouzský
1368
1422
Hugo I.
vévoda burgundský
1093
Ferdinand IV. (I.)
král obojí Sicílie
1751
1825
Ferdinand VII.
František
František I.
král španělský
1784
1833
princ španělský
1794
1865
král obojí Sicílie
1777
1830
Alfons VI.
král portugalský
1643
1683
Filip
Ludvík Filip I.
Josef
Petr III.
vévoda parmský
1765
vévoda orleánský
1725
1785
král portugalský
1714
1777
král portugalský
1717
1786
Ferdinand
vévoda parmský
1802
Ludvík Filip II.
vévoda orleánský
1747
1793
Marie I.
královna portugalská
1734
1816
Ludvík I.
král etruský
1803
Ludvík Filip
Jan VI.
král francouzský
1773
1850
král portugalský
1767
1826
František
vévoda parmský
1727
Ludvík (XVII.)
Ludvík (XIX.)
Isabela II.
František
Ferdinand II.
Ludvík
vévoda z Angoulême
1775
1844
královna španělská
1830
1904
král španělský
1822
1902
král obojí Sicílie
1810
1859
Karel II. (Ludvík II.)
vévoda parmský
král etruský
1883
Ferdinand
titulární král francouzský
vévoda orleánský
1810
1842
vévoda z Nemours
1814
1896
Petr IV. (I.)
král portugalský
císař brazilský
1798
1834
Gaston
vévoda z Eu
1842
1922
Marie II.
královna portugalská
1819
1853
Ferdinand II.
von Sachsen-Coburg
Petr II.
císař brazilský
1825
1891
Petr V.
král portugalský
1837
1861
Ludvík I.
král portugalský
1838
1889
Isabela
princezna brazilská
1846
1921
1785
1795
Alfons XII.
král španělský
1857
1885
František II.
král obojí Sicílie
1836
1894
Alfons
hrabě Caserta
1841
1934
Karel III.
vévoda parmský
1854
Robert
vévoda z Chartres
1840
1910
Alfons XIII.
král španělský
1886
1941
Karel
princ sicilský
1870
1949
Rainer
vévoda z Castra
1883
1973
Robert I.
vévoda parmský
1907
Jan
vévoda z Guise
1874
1940
Jakub
vévoda ze Segovie
princ španělský
princ francouzský
1908
1975
Alfons
vévoda z Cadizu
princ španělský
princ francouzský
1936
1989
Ludvík
princ španělský
princ francouzský
1974
Jan
hrabě z Barcelony
1913
1993
Juan Carlos
král španělský
1938
Filip
princ španělský
1968
Alfons
Ferdinand
vévoda z Calabrie
princ sicilský
1901
1964
vévoda z Castra
princ sicilský
1926
Karel
Karel
vévoda z Calabrie
princ sicilský
1938
vévoda z Calabrie
princ sicilský
1963
Petr
vévoda z Noto
princ sicilský
1968
Michael
král portugalský
1802
1866
Xavier
Felix
Jindřich
Ludvík
Karel I.
princ parmský
princ parmský
hrabě pařížský
princ brazilský
král portugalský
1977
1970
1908
2008
Karel Hugo
Jan
Jindřich
princ parmský
velkovévoda lucemburský
hrabě z Clermontu
1930
1921
Karel
princ parmský
1970
1933
1878
1920
Petr Jindřich
princ brazilský
1909
1981
Jindřich
František
Ludvík
velkovévoda lucemburský
princ francouzský
1961
princ brazilský
1938
FRANCIE
sekundogenitura
BRAZÍLIE
1955
1863
1908
Emanuel II.
král portugalský
1889
1932
DYNASTIE
SASKÁ
Vilém
princ lucemburský
1981
FRANCIE
primogenitura
ANDORRA
ŠPANĚLSKO
SICÍLIE
PARMA
LUCEMBURSKO
PORTUGALSKO
Antonín František
vévoda parmský
1731