Okolo Itálie na kole

Motto:
Důležité pro mne je pozitivní přístup k životu,
soustředit se na přítomnost a budoucnost
a plnit si stále své sny;
toto je jeden z nich.
Na kole kolem Itálie 25.5.-11.6.2015
19.let od úmrtí přítele Angela Lambertiho
19. anniversario dalla morte del mio amico Angelo Lamberti
Questo faticoso cammino voglio dedicare al mio caro amico italiano, che
è morto 19 anni fa, in data del suo 53. compleanno.
In circa di 37 giorni voglio fare giro in bicicletta della tutta Italia senza
delle isole, tutto mio percorso circolare tratta circa di 3950 chilometri.
Andrò da solo per più divertirmi di ciclismo, di buona compagnia, del cibo
e delle bevande locali. Non vedo l'ora di tutto.
Země, která se dnes rozkládá na Apeninském poloostrově a mnoha
přilehlých ostrovech, jež je historicky spojena s největším rozmachem jak
politickým, tak kulturním. Je omývána Středozemním a Jaderským
mořem. Je jedním z turisty nejnavštěvovanějších států světa. Turisty do
Itálie lákají antické a středověké renesanční památky – Řím, Florencie,
Benátky, Pisa a mnoho dalších měst. Země, která nabízí geograficky
vše, nač si člověk vzpomene, byla a je zajímavým cílem pro všechny
cestovatele, kteří jsou zvědaví, mají rádi dobrodružství a zároveň chtějí
zažít příjemnou atmosféru s výborným jídlem, vynikajícím vínem či
typicky silnou černou kávou. Pro nás, vnitrozemce, bylo vždy lákadlem
vydat se „na jih k moři“. Karel Hynek Mácha absolvoval cestu do
proslulých Benátek dokonce pěšky. Itálii jsem navštívil od doby studií
v roce 1962 doposud minimálně 180krát, ale spíše vícekrát. V poslední
době převážně na kole včetně ostrovů jako je Sicílie, Sardinie a Elba.
Byly to stovky zajímavých míst tohoto rozmanitého jihoevropského
regionu, zvláště nikdy nezapomínám navštívit své milované Dolomity se
svými přáteli, dříve i jako průvodce pro CK. Méně už mne lákají
nekonečné písečné pláže.
Na světě pro mne není mnoho lepších činností než pobyt v přírodě, na
horách a cyklistika. Itálie je země zaslíbená především silniční cyklistice.
Cyklistika je zde sport číslo dvě; prohrává pouze s fotbalem. Z tohoto
mimořádně silného vztahu Italů ke kolu se odvíjí vše ostatní; popularita
cyklistů, zvláště profesionálních, ohleduplnost k cyklistům na silnicích i
průmysl, tj. výroba kol a rámů.
Jako pravidelně jezdím do italských hor, zvláště do Dolomit, tak stejně
často, spíše vícekrát za rok jezdím do Itálie, resp. po Itálii na kole. Kromě
jiného jsem projel většinu etap populárního etapového závodu Giro
d´Itália, také několikrát jsem objel její ostrovy, zvláště Sicílii, kde jezdím
své oblíbené „cesty za teplem“, většinou v dubnu. V Itálii panuje velká
pohodička; je tam krásně, lidé žijí v pohodě a v klidu. Panuje zde
obrovský kult silnice, silniční cyklistikou to tam dýchá. Mám rád také
italskou kuchyni, jejich sýry a vína.
Ještě si dovolím uvést můj zvláštní vztah k Itálii, který začal už při studiu
na stavební fakultě, kdy jsem do Benátek jezdil každý rok v období
kolem vánoc. V roce 1967 jsem s Jitkou uskutečnil více jak měsíční
putování vlakem po celé Itálii a na Vesuvu navázal přátelství s Italy
Angelem a Giulianem. Toto přátelství se postupně rozšířilo na pěvecký
sbor v Cologni, který Angelo dirigoval a začaly výměny skupiny italských
přátel z pěveckého sboru s vysokohorskými turisty z Vodních staveb
Praha, kde jsem byl předsedou odboru turistiky. Po listopadové revoluci
jsem společně s Italy založil firmu SICE, s.r.o. (Společnost italsko
československého exportu) a s Jitkou jsme byli zástupci italské firmy
Rosacometta z Peschiera Boromeo poblíž Milána pro ČR.
Tuto náročnou cestu věnuji vzpomínce na svého dlouholetého přítele
v Itálii, který zemřel před 19 roky, v den svých 53. narozenin.
Jel jsem sám, abych si to co nejvíce užil; cyklistiky, dobré společnosti,
jídla i pití. Moc jsem se na cestu těšil a musím říci, že mne nezklamala.
Omlouvám se za trochu delší úvod než obvykle.
Odjel jsem o den později než jsem
předpokládal, neboť v pondělí 25.5. byl
v Rakousku i Německu svátek a tak
kamiony měly zákaz jízdy. Odjel jsem
ve 14.37 hodin vlakem z Jičína přes
Nymburk, Prahu a Březnici do Strakonic,
odkud jsem kamionem pokračoval do Itálie. Při projíždění Černošicemi
jsem vzpomněl na svou ženu pečující zde o vnuka Jáchyma a napsal ji
SMS, aby cyklistickou přilbu, kterou jsem zapomněl doma, položila na
rakev, pokud se nevrátím. Těšil jsem se, že si hned první den
v Bergamu, cyklistické mekce Itálie, v obchodě Gianniho Motty,
úspěšného závodníka závodů Toure de France a Gira d Italia, koupím
novou. S tímto italským profesionálem jsme se seznámili na MS
v rakouském St. Johannu, kde Jitka stanula na nejvyšším stupni vítězů
ve svých 55 letech, kdy zvítězila v časovce
průměrem 40 km za hodinu. Bylo 19 hodin,
když motorový vláček zastavil v Blatné, kde
stál 15 minut a zde jsem začal psát deníček
pro vás, převážně přátele hor. Jak víte,
cestování je věc, která mne baví. V Blatné
jsem vzpomínal na Kamilu, s kterou jsem byl
před 3 roky měsíc v Indii. Kamila se narodila
v Blatné, kde žije jen 6 měsíců v roce a
zbývající dobu většinou pobývá v Indii nebo
jejím okolí už více
jak 15 let. Ve
20.45 hodin jsem
vystoupil
jako
jediný
pasažér
z vláčku
ve
Strakonicích a u
benzinky
OMV
vyčkal
příjezdu
kamionu
Volvo
s řidičem Standou
Dancem, s kterým
jsem
začal
společnou cestu
přes
hraniční
přechod Strážný přes Německo a Rakousko do Itálie.
26.5.Út Skoro celou noc pršelo a déšť ustal teprve na Brenneru při
vstupu do Itálie. V klimatizované kabině kamionu však bylo příjemně a
s řidičem jsme si stále něco povídali. Já popíjel svůj Tramín a tak jsem
občas na sedadle i pospával. Po 10 hodinách čisté jízdy musel řidič
cestu ukončit a mít devítihodinovou přestávku. Já se rozhodl, že budu
pokračovat k přátelům na kole v kombinaci s vlakem. Standa mi pomohl
přenést kolo přes oplocené parkoviště u autogrilu na dálnici a sám jsem
prošel úzkým turniketem, který používají zaměstnanci benzinky a
autogrilu. Zde začala má cesta na
kole do blízkého města Desenzano u
jezera Lago di Garda po mokré
silnici. Obloha byla zatažená a černé
mraky hrozily deštěm. Odjel
jsem raději na vlakové nádraží
a využil raději vlak do Rovata,
odkud jsem dojel k přátelům
v Cologni už na kole. Na
nádraží jsem se seznámil s dvojicí brazilských cyklistů; 35letý Vladimír
mne
věnoval
cyklistické
kalhoty svého oddílu z Ria a
mladší Renata se chtěla se
mnou vyfotit, jak jsme si byli
sympatičtí navzájem. Před
vystupováním
mne
ještě
oslovil italsky a poté rusky
Ukrajinec, který zde žije
s rodinou a pracuje jako zubní
laborant. Za měsíc si tu
vydělá 6x více než doma a tak je
tu velmi spokojený. Méně
spokojení jsou už Italové, kteří
nezvládají obrovské množství
běženců, přistěhovalců hlavně
z Afriky,
kteří
tu
zvyšují
delikvenci, berou práci domácím
a přinášejí různé nemoci a
infekci. Na kole jsem z Rovata
přijel k dlouholetým přátelům v Cologni, která má už více jak 7000
obyvatel. V domě Giuliana a Anny mne přivítala Soňa, neboť rodiče byli
u lékaře. Navštívil jsem na kole Antonii, sestru Angela, další sestru
Luisu, které jsem předal CD k 100. výročí
začátku 1. světové války a odsunu Italů do
českých vesnic. Vzpomínali jsme na náš
společný pobyt v Pieve di Ledro před 25
roky, kdy jsme se jeden večer setkali
s pamětníky
války,
kterým
bylo tehdy více
jak
80
let.
Následovalo
krátké
setkání
s Beppem; poté
s Giannim
návštěva hřbitova a
hrobu
Angela.
Vrátil jsem se do domu
Giuliana a Anny
na večeři, kam přišel
jeho
bratr
Gervasio
a
další
přátelé.
Anně
jsem předal dárek od
Jitky,
který
ocenila a těšila se z něho. Při
příjemném posezení po večeři
jsme dlouho vzpomínali na časté
společné pobyty Italů u nás
v Československu a recipročně
mých přátel z odboru turistiky
Vodních staveb Praha; hlavně na
pobyty v Dolomitech a nejvíce na
dvoutýdenní cestu kolem Mont
Blancu zakončený výstupem na
vrchol Evropy 4807 m, kam většina
vystoupila včetně mé ženy Jitky a
tehdy 13tiletého syna Pavla. Až před
půlnocí jsme se rozloučili a já se těšil
po probdělé noci v kamionu na pohodlnou postel.
27.5. st Cologne – Bergamo (330) – Bergamo Alta (500) 35 km –
Bergamo 39 km – Nibionno 75 km – Como (201) 95 km Varese (382)
125 km; převýšení 800 m.
Už v půl osmé jsem snídal s Annou. Potom
jsem si prohlédl vinici a neuvěřitelně úrodný
citroník, na kterém bylo asi 250 plodů. Před
odjezdem se přišel rozloučit Gervasio a dal
mi velkou domácí klobásu pro případ krize
na cestě . Za
jasné
modré
oblohy
a
teploty jen 10
st.C a velkého
silničního
provozu jsem
začal
svou
cestu do Bergama, což je mekka cyklistiky.
V dolní
části
Bergama mne zaujal
jen
kostel
San
Spirito a od něho
jsem začal stoupat 170 m nahoru do „města na
kopci“, Bergama Alto, což je skrytá perla
Lombardie nedaleko
Milána. Nejdříve jsem
si prohlédl baziliku
Santa Maria Maggiore
s gotickými
portály,
poté
bergamskou
katedrálu a náměstí Piazza Vecchia, kde je
dominantou městská kamenná vyhlídková
věž Torre del Campanone. Je zde také bílý
Palazzo Nuevo sloužící jako knihovna (nyní
byl obklopen lešením) a naproti gotický palác
Palazzo della Ragione, kde je stará radnice.
Společně s jinými turisty jsem se rád kochal
touto nádherou. Vrátil jsem se dolů do města, abych si koupil cyklistickou
přilbu, neboť jsem svoji zapomněl doma. Využívám známosti s Giannim
Mottou který bydlí v tomto městě a
téměř všichni ho znají jako jednoho
z nejlepších italských cyklistů. Když
jsem
předložil
prodávajícímu
program svého Gira, snížil mi cenu
z původních 50 € na pouhých 30 €.
Za silného provozu aut a teploty 24
°C
jsem
pokračoval
členitým
terénem po silnici směr Como.
Zastavil jsem na oběd v městečku
Nibionno, kde jsem v parku konzumoval
jídlo a pití, které jsem dostal ráno od
svých přátel. Pokračoval jsem dlouhým
sjezdem mezi středomořskou a exotickou
květenou
k jezeru
Como
do
stejnojmenného městečka kouzelných
zákoutí, památek a obchůdků. Vše je
uzavřené za středověkým opevněním.
Nejznámější je Duomo di Como, vedle je
Palazzo
Govio, dnes
muzeum
Garibaldiho.
Na kole jsem se projel dlouhou ulicí Via
Vittorio Emanuele III. a zastavil se v info
centru, kde mi mladá dívka sdělila, že
plánované ubytování v ostellu je možné až od
17 hodin.
Nechtělo
se mi 2
hodiny
čekat a raději jsem pokračoval za
překrásného počasí do 30 km
vzdáleného města Varese. Slečna mi
tam dokonce zajistila ubytování
v levném hotelu „Stelvio“. Já si zatím
dojel na živé náměstí Piazza Cavour s nádherným výhledem na jezero.
Koupání v jezeře, které je třetí největší
v Itálii a druhé nejhlubší v Evropě, je
srovnatelné s mořem. Z města Como jsem
vystoupal o 300 m výše a pokračoval po
krásné silnici nahoru a dolů do Varese.
V pozadí už se ukazovaly Švýcarské Alpy,
na kterých ještě ležel sníh. Na cestě podél
švýcarských hranic byl malý provoz a tak
jsem si to moc užíval. Celý den jsem
potkával
neuvěřitelné
množství
cyklistů
a
všichni se zdravíme –
opravdový cyklistický ráj
a bylo by škoda zde
nebýt.
Po 17 hodině
jsem sjížděl do Varese,
kde byla teplota 26 °C.
V hotelu „Stelvio“ mne
na recepci přivítala mladá Polka. Stelvio se jmenuje také jeden
z nejvyšších průsmyků v Itálii 2758 m n.m. a výjezd 22 km dlouhý o 1690
m výše do sedla na kole patří mezi nejtěžší. V roce 2005 jsem jel
společně s Petrem Košátkem nahoru 103 minut, o 35 let mladší Petr jen
98 minut. Z deníčku uvedu jednu poznámku k výjezdu na Stelvio:
Výrok dne: Petr: „nahoře jsem byl zmrzlý jako ho…,
pak přijel ten fakír (myšleno Ivan) a řekl, že je tady teplíčko“. (cca 15 °C).
Foukalo tam a z ledovce Ortler vál ledový vítr.Petr při sjezdu zapomněl,
že se chtěl vymočit, pak když už se k tomu chystá, volá na Ivana:“mám
to zamrzlý a nemůžu to najít!“.
Jitka jela s námi nahoru také, ale svou silou přetrhla řetěz a poté za námi
přijela stopem; krásné vzpomínky mám na Stelvio.
Po večeři jsem se více jak hodinu toulal po městě; náměstí je Piazza
della Motta a nejvíce se mi líbil malý kostelík Madonnina in Prato. Usnul
jsem s vínem od Giuliana a sladkostmi k němu.
28.5.Čt Varese – Laveno 28 km – trajekt Verbania –Omegna 46 km –
Burgomanero 71 km – Gattinara 86 km – Cossato 113 km – Biella
124 km – Zubiena (600) 138 km – Ivrea (240) 158 km; převýšení 750
m.
Po snídani v půl osmé jsem
se rozloučil se sympatickým
personálem hotelu, kde bylo
moc dobře. Pohodlná byla
cesta k jezeru Maggiore, které
je druhé největší v Itálii
ledovcového původu (největší
je Lago de Garda) a zasahuje
až do Švýcarska. Cestou jsem
často zastavoval, abych se
kochal pohledy na zasněžené
Alpy v Itálii i ve Švýcarsku. Bohužel v mlze byla Monte Rosa neboli
Dufourspitze 4634 m n.m., o
kterou jsme se jako turisté také
mnohokráte snažili. I tak jsem
viděl
velkolepý
obraz
jižní
nádhery, kde severní břeh
obklopují vysoké zalesněné vrchy,
v okolí jsou honosné vily a paláce
v nádherných
zahradách
a
parcích. Z Lavena jsem za 20
minut přejel trajektem na druhou
stranu jezera (jízdenka 2.80 €, za
kolo 1.60€) a pokračoval pohodlnou
cestou s menším provozem do
městečka Omegna. Zde už provoz
zesílil a také teplota překročila 20
°C. Vstoupil jsem do regionu
Piemonte,
což
je
oblast
severozápadní Itálie ohraničená ze
tří stran Alpami s hlavním městem
Torino; pramení zde největší řeka
Itálie Pád a leží zde nejvyšší hora Evropy Mont Blanc 4807 m, na jehož
vrchol jsem vystoupil v roce 1987 a 2008. Celý den jsem potkával velké
množství cyklistů, což bylo mimo jiné i
tím, že dnes ve Verbanii končila 18.
etapa Giro d Italia a 19. předposlední
etapa se pojede po téměř stejné trase,
kterou jsem jel dnes já. Na oběd jsem se
zastavil v parku nedaleko věže, kde
zvony právě odbíjely poledne. Zde jsem
se bavil s maminkami, které tu hlídaly
své skotačící děti. Po obědě bylo táhlé
stoupání do města Biella, kde jsem
odbočil na úzkou
asfaltku a musel
stoupat 400 m,
abych tutéž výšku
nakonec sjel do
velkého města Ivrea, což je biskupské sídlo
s katedrálou. Sjezd dlouhý 11 km jsem si
vychutnával opět moc. V info centru jsem si zajistil
ubytování v ostellu , které je k dispozici převážně
poutníkům, kteří absolvují poutní cestu Via Francigena do Říma. Já tuto
cestu absolvoval na kole v roce 2009 a 19.října jsem byl dokonce
osobně přijat společně s poutníkem z Německa a poutnicí z Itálie
monsignorem Brunem Vercesim
jako jediní toho dne, který nás
provázel
téměř
2
hodiny
Vatikánem včetně jeho zázemí;
životní zážitek pro mne. Téměř
nové ostello je u řeky Dora Baldea
u vodáckého kanálu nedaleko
centra. Nad městem vyčnívají dvě
věže a velký hrad s věžičkami.
Společný večer jsem trávil
s mladým italským cyklistou Markem a jeho francouzským kolegou
Paulem, kteří jedou z Aosty do Vatikánu poutní cestu Via Francigena.
Večer mne pozvali na italské těstoviny a já na oplátku nabídl poslední
pečené maso z domova, které jim chutnalo. Za ubytování u sportovního
klubu kanoistů včetně snídaně jsem zaplatil jen 15 €. Večer bylo ještě 25
°C a bezvětří. Celou noc hučela voda v blízké řece i v kanoistickém
kanále přímo pod okny ostella, ale já spal „jako zabitý“. Necítil jsem
žádnou únavu po 158 km a těšil se na další den.
29.5 Pá Ivrea – Chivasso 45 km – Torino 70 km – Pinerolo 112 km –
Osasco 118 km ; převýšení 450 m.
Snídal jsem s přáteli z Itálie a Francie a teprve v 8 hodin se znovu vydal
k hradu a Dómu. Dlouho jsem
kroužil po městě než jsem našel
správnou cestu pro kolo do
Torina, cestu „Torinských vín“,
která je velmi příjemná, málo
kopcovitá
a
rychlá.
První
zastávka
byla
ve
městě
Chivasso, kde jsem chtěl vyřídit
mailovou poštu. V pátek zde
mají knihovnu uzavřenou stejně
jako v Jičíně ve čtvrtek. Přesto mi sympatická dáma, která nedávno
navštívila Prahu zajistila vstup do
knihovny a ještě mi k počítači
přinesla sladkosti; k tomu jsem u
PC dopíjel poslední víno od
Giuliana – maximální pohoda.
Snadná už byla cesta do Torina,
průmyslového města s 1 milionem
obyvatel, které leží v Pádské
nížině na úpatí Alp. V pravé poledne
jsem přijel ke královskému paláci
Palazzo Reale, kde jsem si dopřál
oběd, během kterého mne oslovilo
mnoho Italů se zájmem o mé kolo a mé
putování po Itálii. Na lavičce vedle
sedící muž, průvodce po královském
paláci, měl právě siestu a skoro hodinu jsme si přátelsky povídali. Další
hodinu jsem projížděl kolem památek po městě. Od renesančního Dómu
na Piazza San Giovanni, který je
zasvěcený sv. Janu Křtiteli a vedle
stojící zvonice jsem si prohlédl hlavní
náměstí Piazza Castello. Uceleně
působí náměstí Piazza S. Carlo s domy
s arkádami. Nad městem se vypíná věž
167 m vysoká Mole
Antonellina
s kupolí.
V roce 2006 zde byly 20.
zimní
olympijské
hry.
Překvapilo mne velké
množství turistů, převážně
Italů
a
velký
počet
městských strážníků, ale
velmi
sympatických,
s kterými jsem si také povídal. Teplota dnes nepřekročila 24 °C, byla
oblačná obloha, což mi vyhovovalo. Odpoledne jsem pokračoval
v pohodlné
cestě
s mírným
stoupáním do Pinerola, kde jsem se
chtěl ubytovat. V info centru bylo
zavřeno, ale sympatický pán ve
vedlejší
radnici
mi
doporučil
ubytování v 6 km vzdálené obci
Asasco, kde jsem
se
ubytoval
v překrásné velké
chalupě B+B „La
Siede“, což nemělo
chybu;
skvělé.
Velký dům, ještě
větší
zahrada,
krásné
prostředí
s květinami, bazén
a
hlavně
sympatická
paní
domácí. Obvyklou
cenu 40 € mi snížila na 25 € bez snídaně, kterou nakonec stejně
poskytla. Cítil jsem se tu jako král. Když odjela do města, nabídla mi
vlastní počítač a tak jsem byl skoro hodinu v přímém kontaktu přes PC
s manželkou. Opět jsem si říkal, že nejhezčí věci na světě jsou skoro
zadarmo. Celý večer jsem seděl
na překrásné zahradě, kde jsem i
večeřel při teplotě 24 °C a večer si
povídal s paní domácí i jejím
manželem, který se vrátil ze
zaměstnání.
Překrásný
večer
s lidmi, kteří byli šťastni, že jsem u
nich a zrovna tak já, že tu nejsem
sám. Ve 20 hodin jsme si na dálku
připili s Jitkou; ona červeným
Tramínem a já vínem z oblasti Piemonte značky „Barbera“. Grazie Dio,
jsem říkal svým novým přátelům v penzionu. Nevyfotil jsem katedrálu
San Donato v Pinerolu ani kostel San Maurizio, ale ve vsi Osasco malý
kostelík naproti obchodu a mnoho fotek stavení, kde jsem bydlel včetně
krásného interiéru.
30.5. So – Osasco – Cavour 8 km – Savigliano 39 km – Bra 57 km –
Dogliani 81 km – Belvedere Langho (629) 86 km – Pass (790) 95 km
– Milazzano 110 km – Montezemolo 118 km – Savona 154 km;
převýšení 950 m.
Snídani jsem měl domluvenou na 7 hodinu. Nevěřil jsem svým očím, co
mi paní domácí všechno připravila. Kromě mé oblíbené kávy s mlékem
„kafé lungo“ tři druhy
domácích džemů, máslo,
sýry, jogurty, piškoty, chléb,
čerstvé jahody, upekla pro
mne dort, který jsem dostal
ještě na cestu! Kromě
pomerančové šťávy jsem
musel vypít ještě „náprstek“
italské kávy na přátelství.
Následovalo dlouhé loučení
a fotografování za účasti
manžela, který odjížděl do
práce. Večer jsem zjistil, že na zadním kole je prasklý drát a tak jsem
dostal doporučení s adresou cyklistického servisu v 8 km vzdálené obci
Cavour. Snadno jsem vyhledal opravnu kol, kde mi za 35 minut vyměnili
prasklý drát a
kolo
vycentrovali;
zaplatil jsem 5
€. Mohl jsem
v klidu
pokračovat
v cestě krajinou
nekonečných sadů ovoce po obou stranách
rovné silnice. Většina stromů byla chráněna
sítěmi shora a dole měly zavlažování. Provoz
na silnici byl minimální, cesta snadná a
příjemná za teploty kolem 20 °C. V pravé poledne jsem zastavil před
kostelem San Paolo v Dogliani,
kde probíhal svatební obřad.
Obědval jsem více jak hodinu před
kostelem na náměstí a popíjel
červené „Terre Siciliane“ rosso.
Klábosil jsem jak se svatebčany,
tak
s mladým
italským
cyklistou, který přijel z Torina.
Odpoledne začalo náročným
stoupáním na náhorní plošinu,
kde nejezdila skoro žádná
auta, ani cyklisté, ale desítky
motorkářů. Foukal chladný vítr,
většinou proti a tak jsem musel
pořádně šlápnout do pedálů a občas
i zastavit a nabrat nové síly po
občerstvení. V Montezemolo jsem
doplnil tekutiny pivem s motorkáři,
kteří tu také odpočívali a jako jediný
cyklista jsem byl středem pozornosti.
Odtud následoval už
převážně sjezd. Nejhezčí
byl posledních 14 km
z Altare do Savony, kde
byla dokonce značka
s omezením maximální
rychlosti motorek 80 km
za hodinu a kol 60 km za
hodinu! Já jel však
pomaleji a cestu jsem si
opět
vychutnával.
V Savoně až u moře
jsem začal hledat ostello uvedené v seznamu ubytoven pro celou Itálii.
Zklamání bylo veliké, když jsem po 2.5 km dlouhém krutém stoupání na
nejmenší možný převod přijel k závoře ubytovny, která byla mimo
provoz. Vrátil jsem se do města k velké pevnosti Priamar a hledal info,
které bylo v sobotu zavřené. Pěkná mladá policistka nevěděla nic než
doporučit Grand hotel za 50 €. V jeho blízkosti jsem ale získal kontakt na
penzion Kristýna,
ale po zazvonění
nikdo neodpovídal.
Opsal jsem si číslo
telefonu s tím, že
požádám někoho
místního o kontakt
s penzionem. Stalo
se
neuvěřitelné,
když jsem před
domem
oslovil
první dámu, která
byla
majitelkou
penzionu Kristýna a
okamžitě mne ubytovala za 25 € v centru města. Bylo už 18 hodin, když
jsem se vydal na nákup, poté zvládl hygienu a dlouho večeřel a popíjel
s tím, že si přímořské letovisko prohlédnu až zítra ráno. Byl to docela
náročný den plný překvapení, ale s dobrým koncem. Červené víno a
Studentská pečeť byla závěrečná tečka dnešního dne.
31.5. Ne Savona – Genova 48 km – Pass Margherita (500) 77 km –
Rapallo 85 km – Pass (400) 93 km – Bracco (520) 118 km; převýšení
1450 m!
Už v 6 hodin jsem vstával a těšil se na projížďku městem. Začal jsem
opět u pevnosti Priamar a poté na Piazza Duomo, kde je barokní
katedrála Assunta. Vedle ní v uzavřené
nepřístupné
zahradě
je
Savonská
Sixtínská
kaple.
Nedaleko
jsou dvě
kamenné
věže Torre
Leon
Pancaldo
a Torre Brandale. Na náměstí Piazza Sisto
je zajímavá budova radnice a kousek dál
na náměstí Piazza Mameli je památník
padlým ve všech válkách. Každý den v 18
hodin se zde rozezní zvon 21 údery; tolik je písmen italské abecedy.
Jako zajímavost uvedu, že
v Savoně bylo vynalezeno
mýdlo.
Toto
přímořské
letovisko mi bylo příjemné pro
krátký pobyt. Zde jsem začal u
Ligurského moře a podél moře
budu pokračovat na kole
téměř
do
konce
své
plánované cesty. Ráno bylo
zamračené, teplota jen 18 °C,
ale pro jízdu na kole příjemně. Podél pobřeží je skoro vše zastavěné, jen
názvy obcí se mění. Byla neděle a tak se to cyklisty přímo rojilo. Nebyla
minuta, abych někoho v protisměru nepotkal. Kolem silnice jsou jak
voňavé kvetoucí keře, tak z hospůdek jsem cítil grilované ryby. Silnice se
často vyšplhala do výše 300 m nad moře a poté zase klesala; jako na
houpačce. Potkával jsem i mnoho lidí, kteří podél moře běhají nebo
rychle chodí. Podobně jsem to viděl ve španělských městech. Asi po
hodině jízdy do města
Genova začalo pršet a
nezbylo nic jiného, než
cestu
přerušit
na
autobusové
zastávce
s vyhlídkou na moře. Zde
jsem klábosil s místními a
také s cyklisty, kteří se
před
deštěm
schovali
stejně jako já. Zatím co
nad pevninou byly černé mraky, nad
mořem se vyjasňovalo. Oblékl jsem se do
deštivého počasí, přikryl i svá zavazadla a
po skončení deště pokračoval po mokré
silnici do Genovy neboli Janova, což je
hlavní město
evropské
kultury. První
cesta v tomto
velkoměstě
vedla
ke
katedrále sv.
Lorence, před kterou jsou lvi, které jsem
později
i
fotil.
Nedaleko na Piazza
Matteotti
stojí
dóžecí palác. Nad
ním na Piazza de
Ferrari je velký
palác
Borsa
a
zajímavá budova
opery ze 16.st. Nemohl
jsem vynechat ani
„Starý přístav“ Porto
Antico, kde nabízeli
černoši na dlažbě zboží
všeho druhu, což se
mi moc nelíbilo. Poté
jsem se vydal k
impozantní
staré
historické
bráně
Sant Andrea nebo-li „Porta Soprana“, vedle které je zajímavý dům
Kryštofa Kolumba Casa di Cristoforo
Colombo. Opustil jsem zajímavé město
s největším přístavem v Itálii trochu dříve,
abych se naobědval hned na jeho okraji na
malém
náměstí
veteránů
sportu
s vyhlídkou
na moře. Při
obědě jsem si
povídal
s opravdovým
veteránem sportu, také cyklistou. Po obědě
se hodně oteplilo, silnice byla méně
frekventovaná, ale náročnější na stoupání;
jako na lochnesce, nahoru a dolů. Občas
jsem se vyšplhal až 400 m nad moře, abych okamžitě sjel k moři. Zvláště
sjezd do překrásného přístavního města Rapalla na Ligurské riviéře,
kterou pokládám za jednu z nejhezčích na světě, byl samá „kurva“,
italsky zatáčka. Asi hodinu
jsem zde odpočíval na lavičce
u pláže, kde bylo mnoho
opalujících se lidí, neboť se
teplota vyšplhala na 27 °C.
Překrásné jsou zdejší písčitoskalnaté pláže a kvetoucí
oleandry a kamélie. Doplnil
jsem
energii
zbývajícím
červeným vínem a italskými
sladkostmi. Ďábelská stoupání
pokračovala až k večeru a tak jsem v jedné malé obci Borghetto se raději
ubytoval v malém penzionu „Dividín“ se slevou za 20 €. Dnes to bylo
nejméně 1450 m stoupání! Po večeři jsem ochutnával místní bílé
chlazené víno a chutnalo stejně jako červený Tramín doma.
1.6. Po Bracco – Pass del Bracco (615) 8 km – Borghetto 24 km –La
Spezia 47 km – Marina di Massa 82 km – Viareggio 103 km – Pisa
140 km; převýšení 500 m.
Po snídani v půl osmé chci odjet, ale skoro jako pokaždé i zde mne
majitel zval na šálek
kávy,
což
nelze
odmítnout. Po zcela
prázdné silnici jsem
ještě stoupal více jak
120 m nahoru do
průsmyku
Bracco
(615).
Vzpomněl
jsem na Mirka, co by
asi říkal této cestě kolem moře a
byl jsem rád, že si výjezd
vychutnávám sám. Ale jen malou
chvilku, neboť se ke mně přidal
na kole sympaťák na první pohled
Enrico, který za měsíc jde do důchodu
a stejně jako já si rád udělá pěkné ráno.
Jeli jsme pomalu a stále se bavili a on
jen litoval, že nemůže se mnou
pokračovat k moři do La Spezia. Opět
překrásný sjezd po prázdné silnici
k moři, ale samá zatáčka a tak má
rychlost nepřekročila 45 km za hodinu.
Potkali mne dva mladší Italové na
kolech, když jsem v Borghettu fotil asi
25 zavěšených kol na fasádě domu.
Chvíli jsem si s nimi povídal, ale jejich pomalejší tempo mi nevyhovovalo
a tak jsem se rozloučil a sám přijel k moři do La Spezia. Je to oblíbené
letovisko
se
subtropickou
vegetací, kde je moderní
kruhová katedrála na náměstí
Piazza Europa, která se mi
nelíbila a pevnost San Giorgio.
Moc se mi naopak líbil
překrásný park.
Dopřál jsem si zde dopolední
teplou svačinku na tržišti před
stánkem s květinami, kde
jsem se bavil s místními
staříky, kteří měli zájem o
moji cestu. Pokračoval jsem
do přímořského letoviska
Marina di Massa, které je
omýváno Tyrhénským mořem
a jsou tu piniové háje a za
nimi Apuánské Alpy, na
kterých ležel ještě sníh. Dominantou je hrad Malaspina Massa. Další
zastávka byla až na pláži
za
městem
Viareggio,
neboť bylo 28 °C. O
Viareggiu povím jen, že je
to
centrum
severní
toskánské riviéry. Kolem silnice,
po které jsem projížděl, byla po
obou stranách samá auta a
motorky, i když byl všední den.
Voda v moři měla jen 22 °C a tak se skoro nikdo nekoupal. Dopřál jsem
si druhou zastávku na jídlo, spíše na pozdní oběd. Asi po 1.5 hodině
mne vítr dotlačil do Pisy, kde jsem se díky taxikářům rychle ubytoval
v moderním hostelu za pouhých 19 €, ale na úrovni našich lepších
hotelů. Bydleli tu převážně mladí
lidé, cizinci ze všech kontinentů,
nejvíce Japonci. Moderní budova o
4podlažích má kapacitu více jak
150 lůžek. K hostelu mne ochotně
doprovodil mladší Ital, který jezdí
každý rok na Velkou Pardubickou –
jak je ten svět malý. Po
vysprchování
jsem
vypral
propocené a zasolené oblečení,
nakoupil na večeři a v zahradě hostelu s ostatními povečeřel. Velmi
úspěšný den jsem zakončil italským vínem „Feudi Reali“ se sýrem
„Bluedino“ z Bystřice pod Hostýnem – snoubilo se dobře.
2.6. Út - Pisa – Livorno 25 km – Cecina 66 km – San Vincenzo 93 km
– Piombino 105 km – Follonica 136 km – Scarlino, Casa in Maremma
147 km; převýšení 450 m.
V Itálii byl svátek, založení republiky,
stejně jako u nás 28. října. Po snídani od
půl osmé jsem kroužil po římském městě
na řece Arno, bydliště proslulého
astronoma a fyzika Galileo Galilea a mířil
k Šikmé
věži
Torre
Pendente; hned vedle je
Dóm
a
Baptisterium.
Mnohokrát jsem navštívil toto středisko italského umění a znovu jsem
musel obdivovat komplex budov z 12. a 13. století. Po 9 hodině jsem se
vydal za naprostého klidu na cestu po
staré historické římské silnici Via
Aurelia
lemované
piniemi
do
přístavního města Livorno, odkud
nejčastěji jezdím trajektem na Sardinii
za svými přáteli. Cesta kolem moře
voněla tropickou vegetací a kolem
poledne vůní grilovaných ryb a všech
druhů masa. Ani já jsem neodolal a
nakoupil kromě jiného grilované
kuřátko za 5 €,
z kterého jsem snědl
jen polovinu Zato
pivo a víno nezbylo
žádné. Teplota už
překročila 30 °C a tak jsem byl rád,
že cesta byla chráněna stromy, kde
bylo přece jen lépe. Pohodlná
asfaltová silnice s malým provozem
rychle ubíhala a etruská riviera byla
přeplněná díky svátku auty po
obou stranách silnice a pláže
plné lidí, ale jen málo se jich
koupalo, resp. smáčelo v moři. Je
známé, že Italové neumějí moc
plavat a dvě hodiny po jídle do
moře ani nevkročí. Těsně před
Piombinem, kterému jsem se vyhnul, i když je to přístavní městečko
renesančního vzhledu, ale už vícekrát mnou navštívené. Byly zde i
etruské doly. Je zde hranice mezi Ligurským a Tyrhénským mořem a
naproti je 10 km vzdálený
ostrov Elba, kde jsem byl na
posledy 7.4.2010. Odbočil
jsem na alternativní Aurelii
do města Follonica, kde
jsem snadno nakoupil, ale
obtížně jsem hledal cestu do
kempinku s bungalovi Casa
in Maremma, který nikdo
z Italů neznal. Byl jsem tu
sice před rokem na týdenním
soustředění
jičínských
cyklistů, ale jako nováček
jsem jezdil vždy ve skupině a
nedával pozor na cestu, kudy
jsme
projížděli.
Až
na
internetu mi náhodní Italové
při pivě vyhledali správnou
cestu a já byl velmi přátelsky
přivítán sympatickou mladou
Sylvii, která mi přidělila VIP
bungalov pro 4 osoby, kde
jsem byl sám. Zásluhu na tom
má i má Jitka, která ohlásila
můj příjezd, neboť se Sylvií
mnohokráte
domlouvala
nedávný letošní pobyt dvou
skupin
cyklistů
z Jičína.
V dobře vybaveném bungalovu
bylo vše potřebné pro pobyt a
navíc mi předala ještě láhev
červeného k večeři. Říkal jsem si, že takto komfortně vybavený domeček
včetně nádobí nemá mnohý u nás doma. Využil jsem i 25 m dlouhý
bazén na plavání s vyhřívanou vodou 24 °C teplou jak večer, tak i druhý
dalších přátel. Zase se
zasloužím“.
den ráno. Bungaly mají kapacitu
pro 450 osob, ale obsazené byly
jen asi z 10 %, převážně Seveřany.
K dispozici jsem měl i internet
k vyřízení pošty. Ještě ve 21 hodin
bylo 26 °C a tak jsem seděl na
terase, psal deník, popíjel víno
Verdicchio, DOK a těšil se na další
cestu. Příjemné bylo zavolání
z Jičína od Mabel
a SMS od
musím opakovat: „mám se lépe než si
3.6. St Scarlino – Grosseto 46 km – Orbetello 94 km – Tarquinna
148 km; převýšení jen 250 m.
Po snídani ještě krátké osvěžení
v bazénu (voda byla o 6 C teplejší
než
vzduch) a opustil jsem
Toskánsko a jel po etruské riviéře;
v pořadí už čtvrtý region od začátku
cesty. Toskánsko je prostor mezi
Apenninami a Tyrhénským mořem,
oblast proslulá uměním, historií,
s hlavním městem Florencií, kterému se
tentokrát vyhnu. Města, kterými nyní
projíždím, často obklopují etruské hradby a
vegetace cypřišů. Fotil jsem jen málo,
neboť vše mám podrobně zdokumentováno
v deníku ze své poutní cesty Via
Francigena vedoucí z anglické Canterbury
do Říma v roce 2009. Pohodlná byla cesta
do
Grosseta,
známého
z loňského
cyklistického soustředění. Fotil jsem
opravovaný kostel Sacro Corre a dopřál si
malou ovocnou svačinku a pokračoval po
čtyřproudové silnici s menším provozem
směr Roma. Silnice je asi 1 km vzdálená od pobřeží etruské riviéry.
Brzy se teplota přiblížila 30 °C a tak mé velké štěstí bylo, že tato Via
Aurelia je chráněna piniemi. Pro mne bylo trochu nudné jet 45 km do
Orbetella stále po rovině s bočním větrem, který občas i zatlačil; bylo to
ale rychlé. Na pozdní oběd jsem zastavil u malého kostelíka a dopřál si
odpočinek v tomto horku, jak by řekl Werich. Také poslední část cesty do
města Tarquinna byla s minimálním provozem aut a velmi rychlá. Už
před 17 hodinou jsem byl v historické části města, kde jsem oslovil
staříky s žádostí o ubytování. Jeden z nich
okamžitě zavolal manželce, zda je to
možné a poté nastartoval auto a já za ním
na kole asi 1.5 km po městě, kde byla vila
s označením
B+B
„Tarchon“,
tzn.
ubytování v soukromí. Pěkný patrový dům
se zahradou plnou exotických stromů
s výhledem na moře a balkonem, kde jsem
večeřel a psal deníček. Také zde mi
poskytli snídani a vše za 25 €. V blízkém
supermarketu jsem nakoupil hlavně pití, tj.
pivo a dvě lahve vína, což byla skoro má
pravidelná odměna večer. Na zahradě
jsem pozoroval tři přítomné menší želvy,
na které prý mám dávat pozor, až budu ráno odjíždět .
4.6. Čt Tarquinna –Civitavecchiia 21 km – Supermercato 65 km –
Vatikán 90 km - po Římě hledání ubytování 104 km – po památkách
Říma 121 km; převýšení 250 m.
Po pestré snídani od paní domácí jsem odjel v půl
osmé po téměř prázdné silnici do Civitavecchia.
Doprovázel mne mladý italský cyklista, též
stavební inženýr a celou hodinu jsme se cestou
příjemně bavili. Nakonec mne pozval na kávu, ale
já si dal raději skleničku bílého vína. Potom mne
požádal o společné foto a vizitku a popřál šťastnou
cestu. Krátce jsem se zastavil v místní knihovně,
kde mi Jitka sdělila, že naši přátelé ze Sardinie
jsou už v Udine na severu Itálie, měl bych cestu
přerušit a do týdne se vrátit domů. Informaci jsem předal svým
přepravcům, což je Pavel Čadek z Autospolu Strakonice a Jirka Mates
z jičínského Carga. Říkal jsem si: „ať se snaží, uvidím, kdo vyhraje“ .
Po překrásné asfaltce s bočním větrem od moře jsem pokračoval do
Říma. Před 12. hodinou jsem si dopřál
oběd s tím, že jsem ve
velkém
supermarketu
nakoupil
a
vedle
v klimatizované hale Mac
Donaldu, kde skoro nikdo nebyl, poobědval. Krásné čisté prostředí, jen
černoch stále vytírající podlahu mne rušil v pravé poledne. Dokonce
polední zvonkohra mne
zpříjemnila polední siestu.
Do Vatikánu to byla už jen
hodina velmi rychlé cesty.
Kolem silnice většinou
pole po sklizeném obilí
nebo
plochy
zeleniny
všeho druhu. Po krátkém
odpočinku a focení
na Svatopetrském
náměstí
včetně
švýcarské
gardy
jsem se vydal hledat své
oblíbené ostello u
stadionu
Lazio
Roma.
Bohužel už je 4
roky mimo provoz a zde mi
doporučili nedaleký
hotel. V tomto hotelu, který
byl
obsazený,
pracuje v recepci pán, který si
mne
pamatoval
z předchozích
návštěv
ostella, kde dříve
pracoval. Doporučil mi levné ubytování u železniční stanice Termini, což
bylo dalších 8 km přes celé město. Dobrou orientací pro mne však byla
řeka Tibera, podél které jsem jel. V okolí nádraží je mnoho hotelů a
hostelů, které provozují převážně cizinci, nikoliv Italové. Ceny ubytování
se však všude pohybují kolem 50 € a výše. Dlouho mi trvalo, než jsem
přemluvil mladší Italku, než mi slevila
na 35 € za noc, což je o 10 € více
než je můj limit. Ubytování v hotelu
však bylo na velmi dobré úrovni.
V podvečer jsem se ještě vydal už
jen na lehko na kole po známých
památkách hlavního města Itálie a
opět jsem nebyl zklamán. Řím je
město antické, románské, gotické,
renesanční a barokní, ale také i
moderní. Postupně jsem zvládl
prohlídku baziliky S. Maria degli
Angeli na náměstí Piazza
Esedra s fontánou. Vedle
jsou bývalé lázně Terme di
dioeleziamo, poté Traianův
sloup, vedle od něho kostel
Del Santisimo nome di
Marta;
obrovský
je
Viktoriánský
palác
Traiano. Zato oblíbená
Fontana di Trevi mne
zklamala,
neboť
je
v rekonstrukci a tudíž
v lešení. Kostely kolem ní
jsou však pěkné. Poté
jsem se vydal ke
Coloseu, symbolu Říma kolem
Forum
Romanum,
centra
starověkého Říma. Nezapomněl
jsem ani na náměstí Piazza
Spagna, kde jsou dominantou
Španělské schody ke
kostelu Trinita dei Monti.
Předtím jsem se ještě
zastavil na náměstí Piazza
Colonna, kde je též překrásný ozdobný
sloup. Středu města dominuje památník
Viktora Emanuela II.. V obrovském
večerním silničním ruchu
bylo štěstí vrátit se bez
úrazu do hotelu. Jsem rád, že se mi to opět povedlo. Stejně velkou
radost mi udělala večerní SMS od manželky, že po 3 letech sedla na
kolo a objela svůj dámský okruh do Vysokého Veselí, cca 30 km.
Napsala: „budeš asi v šoku“. Byl jsem potěšen, přímo nadšen touto
zprávou, když nejrychlejší žena světa ve věku 55 let opět usedla na kolo.
Tehdy jela časovku na MS v rakouském St. Johannu průměrem 40 km
za hodinu a byla ve své kategorii nejlepší na světě! Bylo 22 hodin, když
jsem psal deníček a tuto radostnou zprávu jsem slavil s místními Italy a
popíjel vychlazené bílé „Rémove“ a moučník s čokoládou k tomu. „Jito,
jsi super baba, díky“, jsem říkal přítomným přátelům na baru v Římě a
nechtělo se mi jít spát.
5.6. Pá Roma – Cisterna di Latina 66 km – Terracina 116 km –
Sperlonga 136 km; převýšení 450 m.
Dnešní den byl po ránu náročnější než všechny předchozí, neboť více
jak 1.5 hodiny jsem hledal možnost, jak na kole opustit 3 milionové
město Řím. Po ránu zcela přeplněné město s ucpanými ulicemi včetně
pruhu určeném jen pro busy a taxi a tak jsem často předjížděl po
chodníku, pokud na něm bylo místo. Jeden z Italů mne poslal
k tangenciále s tím, že po ní cyklisté také jezdí. Jiný to zase nedoporučil,
neboť je to nebezpečné. Vracel jsem se proto do centra a projížděl
historickou bránou Porta
Maggiore, Porta di Ladina a
kolem dalších památek, ale
na focení jsem neměl
náladu. Po ránu 24 °C mne
přinutilo vyměnit dlouhý dréz
za krátký a stejně jsem se
potil. Také prvních 25 km od
Říma bylo v hustém provozu
i s kamiony hodně náročné.
Trochu mi to připomínalo
situaci před 9 roky, kdy jsem na kole nemohl opustit Madrid, kde na
všech výpadovkách byla
značka
zákaz
cyklistů.
Nakonec se štěstí obrátilo na
moji stranu a se silným
bočním větrem od moře jsem
v poledne zastavil v pěkném
klidném městečku Cisterna di
Latina, kde jsem si dopřál
oběd.
Odpoledne
byla
historická cesta Aurelia
rovinatá, ale pinie chránící mne před ostrým
sluncem svými kořeny velmi narušovaly
asfaltovou silnici, po které jsem se za teploty
30 °C přibližoval městu Terracina. Krásné
historické město na útesu Monte Angelo 227
m vysoko nad mořem, kde je římský
Jupitérův chrám. Odpočíval jsem na
náměstí Forum Emiliano a doplňoval
tekutiny a vitaminy z pomerančů. Necelých
20 km zbývalo do
cíle v pobřežním
lázeňském
městečku
Sperlonga,
kde jsem pokaždé
velmi rád. Je
to
oblíbená
destinace
majetných Italů a
pobřeží patří
mezi
nejhezčí
v Itálii. Když
mi kamarád Pavel
Čadek,
majitel Autospolu
Strakonice napsal, že v pondělí večer bude jeden z jeho kamionů
vykládat zboží ve Frosinone, rozhodl jsem se pro přerušení cesty právě
zde ve Sperlonge s tím, že další den na doporučení své ženy si
odpočinu u moře a teprve poté se začnu přibližovat do Frosinone. Druhá
možnost byla cestovat za kamionem do vzdálenějšího Ascoli na pobřeží
Jaderského moře, kde bych ale musel překonávat pohoří Appennin. Měl
bych možnost navštívit v Maceratě svého přítele Enrica Copariho, pro
kterého moje žena také pracovala. Zvítězila první možnost, neboť poblíž
Frosinone je město Sora, kde
máme také mnoho přátel. Jitka
nevěřila, že vydržím celý den u
moře. Byl to pro ní asi stejný šok
jako pro mne,když mi oznámila,
že sedla opět na kolo. V podvečer
jsem se ubytoval v kempinku
„Nord-Sud“ v roulottu (obytný
přívěs), který měl dokonalé
vybavení pro 4 osoby včetně
plynového sporáku s troubou,
ledničky, nádobí atd. Posezení bylo
možné jak uvnitř, tak venku pod
střechou s osvětlením a všude
kolem vonící kvetoucí keře. Původní
cenu za ubytování 30 € jsem snížil
na 20 € s tím, že zde budu dvě noci.
Ve velké pohodě jsem večeřel a
poté se kochal pohledem na
překrásné Tyrhénské moře.
6.6. So Sperlonga kemp – Sperlonga a zpět dvakrát 15 km;
převýšení 400 m.
Stejně jako jiné dny jsem už v půl sedmé začal připravovat snídani, i
když jsem měl plánovaný jen odpočinek celý den. Po snídani jsem
navštívil místní krámek, abych
doplnil proviant, vypral prádlo a
odešel na pláž se slunit a hlavně
si zaplavat. Na pěkně upravené
pláži bylo málo lidí a ještě méně
jich bylo v moři a skoro nikdo
neplaval dále od
pobřeží. Jen málo
Italů umí plavat,
neboť ve škole se to
jako u nás nenaučí.
Byli tu rodiny s malými
dětmi předškolního
věku nebo starší lidé.
Teplota vzduchu 24
°C, vody jen 23 °C, ale
mně to maximálně
vyhovovalo.
Lenošil
jsem jako už dlouho
ne a všude kolem
vládla velká pohoda.
Dlouho jsem se bavil
s plavčíkem Fábiem,
který je buddhista a
hlídá bezpečnost na
pláži i na moři. Těšil jsem se na polední vaření a grilování, abych využil
nádherně zařízenou kuchyň. Po obědě jsem se vrátil na pláž si zaplavat.
Překvapivě rychle se ale obloha
zatáhla mraky a začalo drobně
pršet. Odpočíval jsem proto ve
svém roulottu a dokonce na chvilku
usnul. Po dešti jsem se vydal na
kole na krátkou vyjížďku do
městečka
Sperlonga,
což
znamenalo vyjet o 100 m výše,
odkud je pěkný výhled na pobřeží a
zase sjet dolů k moři. Toulal jsem se spletí uliček kolem kostela Santa
Maria a Strážní věže Torre Truglia na pobřeží a fotil pěkně upravené
pláže. Nakoupil jsem vše potřebné na večeři včetně nového zubního
kartáčku Po návratu do kempu jsem zjistil, že mi chybí brýle a tak jsem
krátkou, ale náročnou cestu na
stoupání
do
Sperlongy
musel
zopakovat.
Po návratu už opět pražilo slunce a
tak jsem se na pláž stejně jako
většina vrátil; plaval v moři a
odpočíval. Co mne však překvapilo,
byla ruština, kterou asi padesátiletá,
vedle ležící dáma komunikovala
s chlapcem ve věku našeho Jáchyma, cca 3 roky. Nesměle jsem ji
oslovil a ona byla velice ráda, že po týdenním pobytu může mluvit
s někým jiným než se svým vnukem. Žena z Kyjeva zde už týden hlídá
syna své dcery, která pracuje v Římě a zaplatila ji dvoutýdenní pobyt ve
stejném kempinku jako bydlím já. Neumí italsky, ale i tak je spokojená,
že si může užívat malého Voloďu. Příjemně jsme si povídali na pláži do
19 hodin, kdy jsem odešel na večeři a odmítl její pozvání na večeři.
Litovala, že odjíždím, neboť jsem mohl být jejím společníkem na další
týden, kdy odlétá do Kyjeva. Přijal
jsem pozvání na láhev červeného
vína a zopakoval si ruštinu stejně
jako při nedávné cestě na Bajkal.
Že budu trávit večer v Itálii
s Ukrajinkou mne ani ve snu
nenapadlo. Celý den u moře byl
překvapivě pestrý a ani chvilku
jsem se nenudil. Musím za to
poděkovat své ženě, která mi to
navrhla.
7.6. Ne Sperlonga – Intri 16 km – Pass Madona di Civita (620) 27 km
– Ceprano 61 km – Sora 92 km; převýšení 1200 m.
Výborně odpočatý jsem v půl osmé opustil kempink a začal stoupat více
jak půl hodiny do sedla stejně jako v roce 2009, kdy jsem přejížděl
pohoří Appenniny přes
Frosinone a Soru. Na 7
km jsem vystoupil o 400
m výše a rozloučil se
posledním pohledem na
překrásnou riviéru a
odjížděl do vnitrozemí
za svými přáteli do
města Sora. Jen pár
minut jsem klesal dolů,
abych
znovu
začal
stoupat dalších 200 m
po překrásné horské asfaltce, kde jezdí v neděli převážně jen cyklisté.
Prudký sjezd následoval do městečka Intri, odkud jsem stoupal 8.5 km
do sedla Madona di
Civita, kde jsem se
zdravil
a
fotil
s mnoha
cyklisty;
nejvíce jich bylo
z města Terracina.
Kolem silnice byly
lesy,
skály,
kvetoucí
vonící
keře, cypřiše, velké
kaktusy – opuncie,
pinie
a
jiná
vegetace, v údolí zase pěstují převážně
zeleninu, nejvíce artyčoky. Teplota
přesahovala 24 °C a tričko bylo zcela
propocené. Odměnou byl dlouhý sjezd
opět bez provozu aut, jen motorkářů
přibylo. V poledne ve městě Ceprano jsem
si dopřál oběd a dlouhý odpočinek, neboť
do cíle cesty zbývalo už jen 30 km a
setkání s přáteli Giovannim Rossatim a
jeho manželkou
Carlou
bylo
domluvené až
na 19. Hodinu.
Několikrát jsem zastavil,
abych doplnil vitaminy (pomeranče a broskve)
a tekutiny. Obloha se trochu zatáhla, což jsem
rád uvítal. V Soře na náměstí jsem fotil
katedrálu Assunta a poté zasedl před barem
„Cafe di Angelo“ s karbaníky a popíjel pivo.
Stále se chtěli bavit, ale většina z nich mluvila
dialektem, což mělo velmi daleko k italštině.
Předtím jsem zastavil místní policisty, abych
získal adresu, resp. název ulice svých přátel, kteří před více jak 20 roky
mnohokráte pobývali u nás v Jičíně. Policista mne překvapil, když vytočil
telefonní číslo a předal mi Giovanniho, který byl na výletě daleko od
domova a sdělil mi název
ulice, kde bydlí. Po 3
hodinách sezení v hospodě
jsem název ulice zapomněl a
tak jsem v 19 hodin oslovil
kolemjdoucího,
elegantně
oblečeného pána, zda zná
ing. Giovanni Rossatiho,
který pracuje mimo jiné pro
místní radnici. Byl to starosta
města, který mi řekl název
ulice a udal přesný směr a
popis, jak ulici najdu. Na
náměstí
se
v té
době
shromáždilo velké množství
lidí, neboť se konala oslava
„Božího těla“, kterou starosta
zahajoval. Ulice, převážně
pěší zóny, byly ten den ve
všech městech barevně
vyzdobené.
V půl
osmé
večer už mne vítali přátelé
v jejich obrovském domě a na večeři
pozvali i další přátele, které jsem znal,
neboť jezdili k nám do Jičína. Byl to
malíř Antonio Notari, který měl
v Jičínské galerii i výstavu svých
obrazů, jeho manželka Anna, sestra Carly Alberta (36 let) a jejich
maminka. Výbornou společnou večeři o mnoha chodech připravila Carla
a příjemná veselá zábava skončila až před půlnocí. Giovanni se
podivoval, jak jsem dokázal odpoledne oslovit nejvyšší
představitele města, tj. šéfa městské policie a starostu, kteří mu
okamžitě telefonovali . Když jsem vyprávěl o svém setkání s ženou
z Ukrajiny, říkal, že zde pracuje legálně velmi mnoho ukrajinských dívek,
které poskytují péči starším lidem v penzi, neboť tu chybí naše domovy
pro důchodce. Mají příjem
asi 800 € za měsíc a
ubytování a stravu zdarma.
Přispívá na to stát stejně
jako
městské
radnice
podobně jako u nás, ale je
to prý asi levnější než
stavět domovy důchodců.
Podobně
je
tomu
s mateřskými
školkami,
které zdaleka nedosahují
úrovně u nás v Česku.
Ubytován jsem byl v překrásném penzionu B+B uprostřed města, který
provozuje mladá Alberta.
8.6. Po Sora – Cassino 48 km –Piedimonte San Germane 60 km;
převýšení 150 m.
Spal jsem jako král do 7 hodin! Po 8. hodině mne vyzvedl Giovanni a
v místním
baru
jsme
lehce
posnídali, neboť po bohaté večeři
nebyla chuť na větší snídani. Chci
uvést, že všichni přítomni včera na
večeři byli neobyčejně štíhlí a víno
skoro nepili; jen vodu. Já vypil asi
více vína než všichni ostatní
dohromady, ale bylo mi s nimi moc
dobře. Dříve než jsem opustil město
jsem vyhledal místní knihovnu,
abych si přečetl hlavně zprávy o dopravě zpět, která mne nejvíce
zajímala a přesný termín příjezdu italských přátel ze Sardinie do Jičína.
Šokovala mne zpráva ze Strakonic, že mám jet do Ascoli až k Jadranu
přes Appenniny. Okamžitě jsem hledal vlakové spojení do těchto míst.
Naštěstí se to brzy vysvětlilo a platilo místo nakládky nedaleko
Frosinone, což mne uklidnilo, zvláště, když už jsem věděl, že Italové
přijedou k nám do Jičína v pátek. Cestu do Cassina jsem už znal a byla
v pohodě. Přijel jsem tam na oběd, kdy se obloha zatáhla a nad horami
bouřilo. Vyhlédl jsem si
proto raději restauraci
s venkovní terasou s
vyhlídkou na Monte di
Carino, kde jsem před 2
roky vyjel o 500 m výše
na
Montecassino.
Nahoře je obnovený
Benediktinský klášter.
V roce 1943 až 1944
zde byl opěrný bod
německé fronty a v boji
padlo 1045 polských
vojáků, kteří jsou zde pochováni. Na terase restaurace jsem zaparkoval
své kolo a objednal si místní těstoviny s
rajčaty a pivo a přečkal zde dešťovou
přeháňku. Měl jsem chuť na grilované maso,
které připravují v rosticceriích (grilbarech)
ale v pondělí mají zavřeno. Po obědě jsem
se vydal na projížďku po městě a poté začal
hledat ubytování v blízkosti
továrny Fiat v blízké obci
Piedimonte San Germane,
kam má přijet český
kamion v noci vykládat
zboží. Velkou euforii jsem prožíval, když mi řidič kamionu Stanislav
Macho odpověděl, že ve 21 hodin mne vyzvedne na mnou doporučené
benzínce Esso, pouhé 2 km od zítřejší vykládky u firmy Fiat, kam jedu už
podruhé. Ušetřil jsem 40 € za nocleh, neboť jsem mohl přespat
v kamionu. V tomto okamžiku jsem si uvědomoval, že opravdu svou
cestu přerušuji a vracím se domů. Vedle v supermarketu jsem si
nakoupil nejen na večeři, ale i na dlouhou cestu do Jičína. Večer opět
černé mraky nad horami a bouřka a já si v pohodě u benzinky popíjel
dobré víno a začal se těšit na návrat domů. Listoval jsem v italských
novinách La Stampa, kde hlavní titulky jsou problémy imigrace na jihu
Itálie, hlavně z Lybie, Egypta, Senegalu, Maroka a dalších zemí Afriky, o
finančních problémech Řecka, které řeší G 7, zatím co Merkelová a
Obama na fotografii v novinách popíjejí na bavorských slavnostech piva.
Já si tu užíval slunce a pohody, pouhých 80 km od Neapole, obklopen
přímořskou vegetací a „pršelo mi štěstí“; jak je zatím krásně na tomto
světě. Dopil jsem také poslední slivovici z Moravy od tatínka Moniky K.
Řidič kamion za mnou přijel k benzínce Esso ještě o 10 minut dříve než
slíbil a přivítal mne mladý sympatický Stanislav. Naložili jsme kolo a
pouhé 2 km popojeli před továrnu Fiat, kde jsme vypili láhev červeného
vína a přespali.
9.6. Út. Vstávali jsme a snídali až v 7 hodin a až v 9 hodin začala
vykládka brzdových součástek z firmy Continental Jičín. Do 13 hodin
jsme čekali na zprávu, kde budeme nakládat
zboží pro zpáteční cestu do Česka. Bohužel
nakládka nebyla směrem domů, tzn. na
sever, ale na
jih přes Neapol
a Salerno do
Éboli, jen 15
km od historického Paestum, které jsem si
naposledy prohlížel v dubnu 2013. Je to
městečko s troskami chrámů a akropolí
z roku
600
př.n.l.,
které
tvoří
nejvýznamnější
monument
řeckého
stavitelského umění na italské pevnině, tzv.
Poseidonovo město. Zde jsme naložili 8
tun melounů a zbývajících 16 tun jsme
dlouho nakládali v jiném skladu, kam bylo
obtížné zajet tak velkým kamionem a ještě horší se zde otáčet. Jen
bravurní jízda a trpělivost řidiče vše vyřešilo. Chladící kamion s melouny
byl celou cestu temperován na teplotu 15 až 18 °C. Teprve ve 21 hodin
jsme opustili sklad, ale odjeli jsme spokojeni, že nemusíme čekat na
druhou nakládku do dalšího dne. Zde začala konečně cesta na sever
k domovu směr Řím. Až po půlnoci jsme zastavili v pěkném autogrilu,
vysprchovali se, vypili láhev červeného a uložili se ke spánku; bylo už půl
třetí ráno.
10.6. st Po devítihodinové přestávce jsme mohli pokračovat v cestě
domů. Připravil jsem ke snídani smažená vajíčka a pokračovali přes
Florencii, Bolognu stále na sever. Teplota
během dne vystoupala na 27 °C, ale
v klimatizované kabině bylo příjemně;
poslouchali jsme italskou hudbu nebo jsme
se bavili. Standa se těšil na přítelkyni
Lenku a 1.5 ročního syna a já na rodinku a
přátele ze Sardinie, kteří oplácejí náš
loňský pobyt u nich v Tempiu di Pausania.
Před městem Mantova
jsme využili
bezpečnostní přestávku k pozdnímu obědu
a to bylo na teploměru venku 32 °C a od
jihu vál „africký fén“. Kolem dálnice
v Pádské nížině jsou rýžová pole, což už
mne nepřekvapilo. Před Bolzanem nás postihl defekt na zadní
pneumatice, ale Standa si s tím
rychle poradil, i když silniční
asistence byla stále přítomná.
Zdržení bylo asi 30 minut, které
nám pak chyběli na hraničním
přechodu při nakládaní kamionu
na vlakovou soupravu, kde jsme
měli předem rezervované místo.
Naše celková váha přesahovala
40 tun a tak jsme po území
Rakouska z Brenneru do Kufstainu museli použit vlak.
11.6. Čt. Ráno v půl páté jsme překročili ve Strážném hranice do Cech a
před 7 hodinou už jsem vystupoval z kamionu ve Strakonicích před
vlakovým nádražím a rozloučil se s řidičem. Za 10 minut jsem odjel
rychlíkem přes Plzeň do Prahy a dále přes Chlumec nad Cidlinou a
Ostroměř do Jičína, kam jsem
přijel ve 12.30 hodin. Standa mi na
cestu ještě přidal tašku a dva
melouny o váze asi 5 a 6 kg, což
bylo obtížné přepravovat při
přestupování, neboť jsem měl dost
práce
s kolem
zatíženým
brašnami. Naštěstí mi pokaždé
někdo pomohl; někde cestující a
někde průvodčí a dvakrát dokonce
výpravčí (v Chlumci a v Ostroměři).
Do 17 hodin jsem stačil připravit
malé
občerstvení
doma
na
zahradě, kam mne
přišli přivítat přátele a
později i má Jitka
vracející se z Prahy.
Další den v pátek už
přijeli
přátelé
ze
Sardinie Augusto a
Sandra, kterým jsme
se věnovali celý týden. Za týden v pátek jsme se s nimi rozloučili v Praze
a vrátili se do Jičína, neboť v neděli Jitka odletěla do svého oblíbeného
Řecka, opět na ostrov Rhodos, kde máme dlouholetého přítele Efta.
Proto požádám kamaráda Mirka, zda bude ochotný vložit pár fotek do
mého deníčku, který chci rozeslat před svým odjezdem do Solné komory
v Rakousku ve čtvrtek 25.6..
Nakonec ještě trochu statistiky jako obvykle.
Přehled kilometrů všemi dopravními prostředky:
25.5. vlak 200 km
26.5. vlak 45 km, kolo 28 km, kamion 850 km,
převýšení
27.5. kolo 125 km Cologne – Varese
150 m
28.5. kolo158 km, lodí 4 km Varese – Ivrea
800 m
29.5. kolo 118 km Ivrea – Pinerolo
750 m
30.5. kolo 154 km Pinerolo – Savona
450 m
31.5. kolo 118 km Savona – Sestri Levante
950 m
1.6. kolo 140 km Sestri Levante – Pisa
1450 m
2.6. kolo 147 km Pisa – Scarlino
450 m
3.6. kolo 148 km Scarlino – Tarquinia
250 m
4.6. kolo 121 km Tarquinia – Roma
250 m
5.6. kolo 136 km Roma – Sperlonga
550 m
6.6. kolo 15 km Sperlonga kemp – Sperlonga 2x
400 m
7.6. kolo 92 km Sperlonga – Sora
1200 m
8.6. kolo 60 km Sora –Piedimonte San Germane
150 m
9.6. kamionem 550 km
10.6.kamionem 630 km
11.6. kamionem 420 km, vlak 250 km
Celkem:
na kole
1560 km
8300 m
vlakem
478 km
kamionem
1600 km
lodí
4 km
Průměrně denně na kole
130 km
převýšení cca 700 m denně
Ubytování – přehled cen
25.5. kamion
26.5. Cologne, u přátel Giuliano Torri
27.5. Varese – hotel Stelvio
28.5. Ivrea – sportovní klub
29.5. Pinerolo B+B „La Siede“
30.5. Savona B+B
31.5. Braco, Sestri Levante, penzion „Davidín“
1.6. Scarlino, Casa in Maremma, bungalov
2.6. Tarquinia B+B B+B „Tarchon“
3.6. Pisa, hostel Pisa
0€
0€
25 €
15 €
25 €
25 €
20 €
0€
25 €
19 €
4.6. Roma, hotel
5.6. Sperlonga, kemp „Nord – Sud“
6.6. Sperlonga
7.6. Sora, B+B, u přátel Giovanni Rosatti
8.6. Piedimonte San Germane, kamion
9.6. kamion
10.6. kamion
Celkem
35 €
20 €
20 €
0€
0€
0€
0€
229 €, tj. 6300 Kč
Náklady odhadem celkem:
Stravování 18 dní – 3 dny = 15 dní x 9 € = 135 €
Ubytování 17 nocí, z toho 7x zdarma, zbývá 229 €
Doprava vlakem + kolo
Celkem
5 000 Kč
6 300 Kč
200 Kč
11 500 Kč
Průměrný náklad na jeden den 11500 : 18 = 640 Kč.
Pozn.: k nižším cenám za ubytování mi pomohl vytištěný program celé
cesty kolem Itálie, který jsem měl sebou.
Vždy mne nadchne Itálie, kam se velice rád vracím
a miluji ji ve všech podobách.
Druhou část cesty bych chtěl začít v polovině září a přáním Augusta je,
abych přijel trajektem na Sardinii do Olbie a přidal poslední etapu z Olbie
do Tempia Pausania, kde bydlí. Měl bych být přijat na radnici starostou
města, který byl nově zvolený před 2 týdny.
V Jičíně 22. 6. 2015
Ivan
Copyright © Mirek 2015