Untitled

Transkript

Untitled

OBSAH:
ŠKODA RÁNY... ….......................................03
( Jakub "Zion" Hejda )
HLASY............................................................08
( Jakub "Kubamrtvola" Novotný )
PROROCTVÍ..................................................20
( Jiří "Biggles" Konvalinka )
TI, KTEŘÍ VĚŘÍ.. ........................................ 26
( Kryštof "Mortimer" Drnek )
PÁD STRÁŽNÝCH ANDĚLŮ........................43
( Petr Gabriel )
SLADKÉ SNY.................................................57
( Pavel "Exefx" Havelík )
NEBEZPEČÍ................................................... 63
( David "Davec" Lenc )
Titulka : Antonín "Serenitka" Horáček
Ilustrace: Jakub "Kubamrtvola" Novotný
APOŠTOL
literární soutěž serveru www.wzr.cz
2
Nesoutěžní – motivační povídka
ŠKODA RÁNY...
Jakub "Zion" Hejda
„Ále… hovno!“ zaklel agent Bronski, když mu uklouzla noha.
„A to doslova,“ uchechtl se jeho parťák. Hlavní stoka pod Luna City byla odpudivé
místo. V kuželích světla jejich svítilen byly jasně vidět hnědooranžové splašky
pomalu tekoucí kamenným korytem, sliz kanoucí ze zašpiněných stěn i tisíce krys,
které se hemžily na úzkém chodníčku, po kterém agenti kráčeli. Zápach byl
omračující.
Bronski zlostně dupnul na jednoho obzvlášť vypaseného hlodavce. Ozvalo se
vypísknutí a praskání drcených kůstek, pak si agent o srst mrtvolky otřel blátivou
hmotu z podrážky. Těžké, nepromokavé pracovní boty ostře kontrastovaly s černými,
na míru šitými, obleky.
Bronski znovu zavrávoral a rozzlobeně si strhl sluneční brýle. Cvakot ocelových
drápů doprovázející postup agentů jako lusknutím prstů ustal.
„Kterej dement vymyslel, že s sebou do podzemí budeme tahat kyberčokla?!“
zasyčel vztekle.
„Direktiva 72-13C Druhého oddělení Imperiální tajné služby,“ ozval se nesměle
třetí člen týmu. Tedy členka, čerstvá absolventka akademie přidělená k Bronskimu a
Somervillovi pouhý týden před touto nepovedenou misí.
„Poser se, Arnoldová,“ zavrčel Bronski, aniž se na ni podíval. Palcem promáčkl
pravé sklo brýlí a znovu si je nasadil. Vypadal jako nějaký pacient oftalmologie, ale
jedna zobrazovací ploška k ovládání kybermastifa bohatě postačovala a alespoň
druhým okem viděl, kam šlape. Mechanický pes se po mlčky vydaném povelu dal
znovu do pohybu, pole statické elektřiny udržovalo krysy v uctivé vzdálenosti od něj.
Bronski si v duchu snad po tisící zrekapituloval, jak se vlastně do téhle situace
dostali...
Druhé oddělení Imperiální tajné služby se soustředilo na ochranu osob, nejen členů
vlastní korporace, ale každého, kdo byl ochoten zaplatit. Bronski se Somervillem
nebyli ti nejlepší agenti, ale svou práci si odvedli, takže když se objevil kontrakt na
ochranu postpubertální dcerunky bohatého kapitolského právníka, volba padla na ně.
Spolumajitel právnické kanceláře Rohlmann & Pudds měl obavu o to, co jeho dcera
Opuncia dělá ve svém volném čase. Nedokázal ale jasně specifikovat, zda má strach z
útoku, nebo toho, co by mohla dívka vyvádět. Na poslední chvíli byla na příkaz z
vyšších míst dvojice doplněna agentkou Arnoldovou, nováčkem, pro niž to byla první
opravdová akce. Někdo se asi domníval, že přítomnost ženského elementu v týmu,
navíc věkově mnohem bližšího chráněnému subjektu, než byli oba pánové, práci
usnadní.
APOŠTOL
3
No, to zrovna nevyšlo. Právnická holka dělala, jako by agenti neexistovali, trávila
noci po klubech s partou svých obdivovatelů a falešných kamarádek, takže Bronski i
Somerville začali pomalu ztrácet sluch a získávat sociofobii, zejména ze zlaté
mládeže Luna City. Ale přesto se jim nepodařilo zabránit tomu, aby dívku několikrát
neztratili z dohledu. Pokaždé ji během pár minut našli na záchodcích s některým z
jejích uslintaných adorantů, kterému pak kolenem důrazně vysvětlili, že to nebyl
dobrý nápad, a vřískající Opuncii odvlekli zpět do rodinného sídla. Dnes to ale bylo
jiné.
Dívka zůstala doma s tím, že jí není dobře, a zavřela se ve své ložnici. Když jí ale
agenti večer kontrolovali, nikdo se jim neozval. Prorazili si tedy cestu do ložnice, ale
postel byla prázdná a nikde nikdo. Všechna okna byla zavřená zevnitř, dveře měli
agenti stále na očích, takže tudy odejít nemohla. Zbývala tedy jen odpadní šachta
vedoucí ze soukromé koupelny. Po krátké komunikaci s ústředím (a mnoha
nadávkách od operačního důstojníka) měli agenti jasno v tom, že musí Opuncii najít
dřív, než se její otec vrátí z práce domů. To znamená do ani ne dvou hodin. Dívka
nemohla být pryč déle než půl hodiny, protože to si ještě poručila grenadinu, nikdo
ale nedokázal říci, jestli utekla sama, nebo byla unesena...
„Pane,“ ozvala se Arnoldová a vytrhla ho tak ze vzpomínek, „abychom měli dost
času na návrat, zbývá nám padesát pět minut.“
„Jo, tak tohle mi právě teď móc pomohlo,“ odfrkl Bronski. Za rychlé chůze hledal
ve světle své baterky, přilepeném na stěnu stoky, sebemenší stopu, která by mu
pomohla zjistit, co se stalo. Náhle se zarazil, udělal dva kroky zpět a pečlivě studoval
oslizlou stěnu. Pak kužel světla obrátil dolů. Přes stovky hlodavců téměř nebylo vidět
na kamení, které bylo za ty stovky let jejich nožičkama vyleštěno do hladka. Když se
na Bronskiho povel přiblížilo mechanické zvíře agentů, do krys jako když střelí. V
okruhu dvou metrů od něj nezůstala jediná.
Pes otočil hlavu na stěnu stoky a Bronski ho nechal provést širokospektrální
optický sken. Na levém skle brýlí, které právě zobrazovalo vše, co kybermastif viděl,
se brzy ukázaly zamaskované dveře i s ovládáním ukrytým pod nenápadnou
nášlapnou cihlou jen o milimetr vyčuhující nad okolí.
Bronski spínač stiskl a... nic se nedělo. Mlaskl, dupl na cihlu a zůstal na ní stát. Asi
po patnácti vteřinách se část stěny zasunula trochu vzad a pak do strany. K zemi se
při tom snesl dlouhý platinový vlas, na kterém se předtím odrazilo světlo tak, že to
upoutalo agentovu pozornost. Docela klika! Za dveřmi klesalo několik schodů do
chodby, která byla ve srovnání se stokou jako z jiného světa: po vlhkosti a hnusu ani
památky, na stropě – sice v téměř dvacetimetrových rozestupech, ale i tak – svítící
lampy a především, krysy i puch zůstaly v hlavním tunelu kanalizace.
Bronski si všiml, že do kamenů po obvodu průchodu je vytesáno znamení
Temného apoštola Semaie. Mlčky na něj upozornil ostatní. Když sešel schody, zhasl
svou svítilnu, odhodil ji na zem a tasil upravený samopal Aggressor. Oproti běžným
zbraním byl lehčí, měl výkonnější kompenzaci zpětného rázu a používal tříštivou
APOŠTOL
4
munici, která sice byla méně účinná proti pancéřovaným cílům, ale lidem dokázala
utrhnout končetinu nebo hlavu. Ostatní následovali jeho příkladu a opatrně se vydali
do hlouby kacířského hnízda.
Po několika minutách chůze klikatící se chodbou se do naprostého ticha začaly
ozývat industriální zvuky. Zprvu vzdálené a sotva rozeznatelné, ale stále zřetelnější a
hlasitější. Dunění, rachot a skřípání, hučení klimatizace a nakonec sborová recitace
rouhačských veršů a ječivý hlas přednášející. Bronski mohl i na tu vzdálenost
odpřísáhnout, že ten jalový soprán patří Opuncii – nesmazatelně se mu vryl do
paměti, když ji tolikrát táhl z klubových záchodků do vozu. Tolik tedy k otázce, zda
byla obětí únosu, nebo utekla sama.
Chodba ústila do rozlehlé prostory s vysokým stropem a výklenky ve stěnách, ve
kterých hořely nečisté plameny a jako bodové reflektory osvětlovaly vyvýšené
pódium na vzdálenějším konci sálu. Na pódiu, široce rozkročena a se vzpaženýma
rukama, stála Opuncia. Dlouhé světlé vlasy měla rozpuštěné a do půli těla byla zcela
nahá, s výjimkou těžkého náhrdelníku ježícího se hroty ostrými jak břitva. Když ruce
svěsila, bylo jí Bronskimu až líto – tak povislá a prázdná ňadra by čekal od někoho
alespoň dvakrát tak starého. Push-up podprsenky prostě dokázaly divy. Před ní stál
hlouček asi třiceti lidí ve světle zelených hábitech, který po Opuncii opakoval
rouhačské žalmy k Apoštolu Semaiovi. Protože většina z nich byla prostovlasá,
Bronski rozeznal řadu mladých lidí, se kterými se Opuncia setkávala v nočních
klubech a na diskotékách.
Když dokončili recitaci dalšího zpěvu, Opucia třikrát krátce tleskla a s patrným
vzrušením v hlase vyštěkla:
„A teď mi dovolte, abych mezi nás pozvala vzácného hosta, člověka, který nám
všem otevřel oči a dovolil nám naplnit své sny a touhy skrze oddanou službu
Temnému apoštolovi Semaiovi... přivítejte našeho mentora, prosím potlesk pro pana
G. J. Puddse!“
Srocení pod pódiem začalo tleskat a ozvalo se několik hvizdů. Těžké brokátové
závěsy přetažené přes dveře vedoucí do jedné z postranních komor se zvlnily a vyšel
z nich urostlý čtyřicátník v dokonale padnoucím dvouřadém obleku tmavě olivové
barvy, se zlatou sponou na hedvábné kravatě. Došel k Opuncii a zdviženou dlaní
utišil burácející skupinku. Pročísl si světlé, oříškově hnědé vlasy, posunul brýle se
stříbrnými obroučky ke kořeni nosu a se širokým úsměvem na tváři se obrátil na své
obecenstvo:
„Díky, Opuncie... je opravdu skvělé, že se vás tu sešlo tolik.
Samozřejmě si netroufám mluvit za samotného Semaie, ale jsem přesvědčený, že i
on sám by byl potěšen tím, jak odhodlaní a skvělí lidé se chystají vstoupit pod jeho
korouhev. Můžete si být jistí, že je to to nejlepší rozhodnutí vašeho života. Náš pán
dohlédne na to, aby se vám za vaši práci a námahu dostalo přesně takové odměny, po
které toužíte. Protože jen on zná vaše tajná přání až do té nejmenší podrobnosti a jen
on vám je dokáže splnit!“
APOŠTOL
5
Po těch slovech shromáždění propukli v jásot. Pudds seběhl krátké schůdky po
straně pódia a byl rázem obklopen dychtivými rádobykacíři, kterým srdečně třásl
rukou a poplácával je po ramenou. Agenti celou scénu sledovali z chodby, ukryti za
ozdobnými sloupky, tohle už ale Bronski nedokázal snést o moc déle, nastavil proto
svůj Aggressor na střelbu jednotlivými ranami, vydal kybermastifovi povel k útoku a
sám vykročil z úkrytu se slovy: „Dost už těchle slintů! Sračky horší než v tom
kanálu...“
Zdvihl ruku se zbraní a zdánlivě nazdařbůh vypálil. Hlava jednoho z kacířů
stojících v zadní řadě explodovala a holá hlava může stojícího před ním zrudla krví.
Nejen zabitého, ostré úlomky lebky plešounovi na několika místech hlavy slouply
kůži až na kost. Druhá kulka ale rychle ukončila jeho trápení, zaryla se mu mezi
lopatky, kde po ní zůstal jen malá dírka se začernalým okrajem. Tělo se skácelo tváří
k zemi, když o něj ale v nastalé panice někdo z prchajících zakopl a napůl ho obrátil,
bylo vidět, že téměř celá přední část hrudního koše chybí.
Mechanický pes zatím doběhl ke svalnatému blonďákovi s nagelovanými vlasy,
který stál na místě jako přikovaný s děsem doširoka rozevřenýma očima. Skočil a
celých 350 kilo dopadlo na kacíře, který se okamžitě poroučel k zemi. Při tom řval
bolestí, protože mu mastif zlomil klíční kost, pět žeber a pravou nohu v koleni i
kotníku. Pak hydraulicky poháněné ocelové čelisti sevřely mužův krk, ozvalo se
lupnutí, jako když praskne suchá větev, a křik utichl.
Zatímco všichni mládežníci zmateně pobíhali sem a tam kolem pódia, jediný
Pudds stál bez hnutí. Zamračil se, z hrdla se mu vydral řev, ze kterého tuhla krev v
žilách, a pak jeho kůže doslova explodovala a odhalila komíhající se černé úpony, ze
kterých byl spleten jeho trup i všechny končetiny. Z příšerné hlavy, které dominovaly
dvě řady rozeklaných bílých tesáků, si agenty chladně měřila dvojice rudých očí.
„Ehe, Koruptor...“ procedil Bronski mezi zuby.
Dvěma rychlými ranami zneškodnil dvojici žen dobíhající ke dveřím ukrytým za
závěsy, přepnul zbraň na střelbu dávkou a namířil ji na temnolegijní stvůru. Výstřely
splynuly v jediné zadrnčení, ale šlahouny tvořící tělo monstra se bleskově rozpletly a
znovu spojily, takže kulky zasáhly jen několik nešťastníků na pódiu. Pak se bytost
dala do pohybu, spíš než šla, tak se přelévala směrem k narušitelům.
„Á hopla,“ ozval se Somervillův hlas a kovové cvaknutí pojistky granátu. Bronski
se instinktivně přikrčil, nad hlavou mu proletěl malý kulový objekt, pak zazněl
ohlušující výbuch, znásobený uzavřeným prostorem, a do všech stojících jako rozjetá
lokomotiva narazila tlaková vlna.
Bronski se otřeseně zdvihl, v uších mu hučelo a pískalo a z protrženého bubínku
tekla krev.
„Ty jsi prostě magor,“ utrousil směrem k Somervillovi a zíral na paseku, kterou v
sále výbuch zanechal. Všude kolem pódia ležela zkrvavená těla kacířů, poházená jako
rozbité hračky. Ti, kdo přežili, skučeli bolestí, potrhaní šrapnelem a dobití tlakovou
APOŠTOL
6
vlnou. Nikdo neměl dost sil, aby pomohl sám sobě, natož ostatním. V místech, kam
granát dopadl a kde v podlaze zela takřka dvoumetrová díra, ležely stovky černých
šlahounů. To jediné, co zbylo z Koruptora, kterému granát dopadl přímo pod nohy.
Byly roztrhané a vytékala z nich vazká stříbřitá kapalina, která leptala vše, čeho se
dotkla, dokonce i kamení podlahy.
Zničehonic se ozval výstřel. Bronski trhl hlavou, až mu odlétly brýle. Jeho tělo se
zkroutilo a padlo k zemi. Rychle se kalící, vytřeštěné oči zíraly na Arnoldovou, na
levé straně čela měl díru, ze které pomalu vytékal pramínek krve. Na pódiu, zpola
zavalena trojicí mrtvých těl, seděla Opuncie. Asi metr vedle ní ležela pistole Voriche.
Dívka si levou rukou držela pravé zápěstí, které jí zpětný ráz pistole zlomil, a po
tvářích se jí řinuly slzy bolesti.
Arnoldová ztěžka došla k Bronskiho tělu, klekla si a zatlačila mu oči. Pak sáhla po
jeho brýlích a cestou k pódiu si je nasadila. Když se zastavila před Opuncií, stál už
kybermastif po jejím boku. Tlumeně, jakoby z dálky, slyšela, jak Somerville
metodicky a nemilosrdně ukončuje svým Aggressorem trápení zraněných kacířů.
Donutila se ten zvuk nevnímat a chladným hlasem pronesla:
„Tvůj otec si nás najal, abychom pro něj zjišťovali, jaké má jeho dcera zájmy, co ji
baví a co dělá. Když jsi byla mladá, určitě ti najal armádu cizích lidí, aby tě učili a
vychovávali. Ale kolik času s tebou strávil on sám? Co tě naučil o tom, jak být dobrý
člověk? I za tu cenu, že by ti jednu střelil? Kdyby to totiž udělal, nemuselo to dnes
skončit tak, jak to skončí...“
Na ta slova kybermastif rozevřel kovovou tlamu a vykročil k Opuncii. Chybějícím
sklem v brýlích bylo vidět, že v koutku oka se Arnoldové leskne slza.
APOŠTOL
7
1. místo v soutěži Apoštol
HLASY
Jakub "Kubamrtvola" Novotný
Statická elektřina na okamžik rozostří obraz přenášený z
ramenní kamery jednoho z vojáků do bezpečí velitelského
obrněnce vně komplexu. Když se obraz zase zaostří, objeví
se rozechvělý záběr na cihlovou zeď lesklou od cákance
tmavé tekutiny. V reproduktoru zarachotí zkreslený hlas
velícího, poručíka Duska: „Vypadá to, že tady jsme hotoví.
Vůbec se Lvům nedivím, že si vyžádali podporu. Koukněte se na tohle!“ Obraz se
zhoupne a pomalu přejede v kuželu světla celou zadní část místnosti. Poházené
zbytky vybavení a beden, ze všeho stéká v provazcích ta stejná lesknoucí se kapalina.
Na podlaze se válí bez ladu a skladu těla. Některá se ještě škubou, ale většina leží
klidně. Není divu, když jsou z nich většinou jen kusy. Kamera na okamžik zastaví na
hromadě něčeho, co vypadá jako červi přehození velkým kusem látky, a pohne se dál.
Některá těla stále nesou zbytky zbroje, některá jsou zcela nechráněná. Všichni mrtví.
„Vidíte to na velitelství dobře?“ Kamera se vrací táhlým obloukem zpátky a přejíždí
přes něco, co vypadá jako nízký dlouhý oltář pokrytý svícemi a knihami. Ze stropu
nad ním visí na řetězech háky. Nepohnul se právě jeden z nich? Za oltářem jsou
zbytky vlajky z jakési těžké tkaniny. Obrazec, který je na ní vyšitý, způsobí několik
dalších statických zachřestění na obrazovce. „Sorry, zapomněl jsem, že to tohle
technice dělá...“ Kužel světla se zase rychleji zhoupne a zobrazí v zeleném přísvitu
noktovizoru skupinu postav v masivních pancířích s plynovými maskami, jak se
opatrně probírají zbytky vybavení a těl v místnosti. Všem kape ta samá tmavá lesklá
tekutina z motorových mečů, svíraných v nelidsky svalnatých rukou. Velícímu
důstojníkovi v centrále se trochu zhoupne žaludek nevolností. Krev je na obrazovce
prostě všude. Není divu, že chlapci ze zásahové jednotky mají pořád ten prázdný
výraz v očích. Není divu, že všichni hulí jako tovární komíny. Není divu, že dnes
večer skončí do jednoho zlití do němoty v útvarové kantýně. K Baretům berou jen ty
nejtvrdší. Motorové meče dostávají jen beznadějné případy. „Pane, stahujeme se
odsud. Tady už dál nejsme k ničemu. Pozdravujte od nás Edwardovy pussíky!“.
***
Do večerních zpráv se dostane krátký záběr z hlídkující helikoptéry, která zabere
skupinu mužů v černých policejních uniformách, jak vyvádějí z hořící budovy
skladiště několik lidských postav zabalených do vlněných dek. Komentátor mluví o
zdařilém zásahu na gang obchodníků s lidskými orgány v důlní osadě Thorton 3 na
Marsu. Jednom z malých sídel Imperiálu na dostřel od větší oblasti ovládané
Kapitolem. Kamera krátce zabere dojemný detail slzícího obličeje jedné ze
zachráněných žen.
APOŠTOL
8
Pravdu se veřejnost nemá nikdy dozvědět. Celá reportáž je jen divadlo pro televizi.
Nikdo nechce mluvit o mužích, kteří se vracejí v pancéřovaných autech do posádky a
s prázdnými výrazy očekávají klasický debriefing s psychologem, který po zásahu
obvykle následuje.
*cvak*
„Ehmm... Hrrrrmmm... Tedy... Takže, mé jméno je podporučík Statham, dnes je,
hmmm, 21. dubna lunárního kalendáře a budu provádět výslech svědků incidentu v
Thortonu 3 z prvního ledna letošního roku. Prvním vyslýchaným je, ehm, posádkový
psycholog 27. obranného praporu imperiálních ozbrojených sil, major doktorka
Liliana Corbeau. Doufám, že to čtu správně, hehe...“
*cvak*
Útvarová kantýna, neboli nalejvárna, jak ji překřtili vojáci 27. praporu, je dobře
osvětlená velká místnost schopná pojmout najednou až jeden tisíc vojáků. Podlaha a
stěny jsou bíle vykachličkované, o příjemnou teplotu a vlhkost vzduchu se starají
hučící turbíny klimatizačních jednotek u stropu. Zářivky vydávají příjemné světlo
téměř ve spektru slunečního svitu. Alkohol se vydává jen ve výjimečných případech,
jako jsou významné imperiální svátky, a vždy na příděl, aby se žádný voják nedostal
do příliš podroušeného stavu. Velení se už dávno naučilo, že malý kompromis je
mnohem lepší než podráždění a nenaložení vojáci. Výjimku z pravidla o přídělech
alkoholu mají muži třetí a čtvrté čety, Krvaví bareti používaní jako výsadkáři a
průzkumníci hluboko v nepřátelské zóně. Muži, kterým se familiérně u praporu
přezdívá Červenáčci. Jediným pravidlem, které musí dodržovat oni, je, že před
vstupem do nalejvárny odloží u vchodu do úschovny všechny svoje zbraně a nahlásí
velení, kde jsou. S Červenáčky nikdo nepije.
1. ledna se v kantýně popralo družstvo Baretů, kteří se zrovna vrátili z akce, s
družstvem Zlatých lvů, kteří si pár hodin před tím vyžádali jejich podporu. Ačkoli ani
jeden muž nepoužil zbraně, na ošetřovně skončil jeden Lev a dva Bareti se
zlámanýma rukama a mnohočetnými ranami v obličeji. Dva další Lvi k nim přibyli,
když do posádky urychleně přiletěl seržant Edward Murdoch a držel ke svým mužům
krátkou řeč o kolegialitě mezi vojáky. Žádná obvinění nebyla na jeho adresu
vznesena. Zranění muži oteklými rty mumlali pouze známé heslo „Pravdu má alfa“.
*cvak*
„Ehm, jmenuji se doktorka Liliana Corbeau a jsem útvarovým psychologem 27.
obranného praporu.“
„Výborně, děkuji. Mohla byste mi, majore, převyprávět události, k nimž došlo
prvního ledna letošního roku?“
„O novoroční oslavě asi nechcete slyšet, co? No tak dobrá, jde vám o ty chlapce
od Červenáčků a čtvrtého družstva Zlatých lvů, že? Dobře... Tak tedy, na Silvestra
APOŠTOL
9
jsem slavila v důstojnickém klubu s doktorem z ošetřovny a pár sestřičkami a šla
relativně brzo spát, ale kolem druhé ranní mě vzbudil dozorčí s tím, že do akce vyjelo
čtvrté družstvo Lvů a mám se za hodinu připravit na provedení debriefingu. O půl
hodiny později mi volali, že do akce vyjíždí i družstvo Červenáčků. Tehdy jsem ještě
nevěděla, o co jde... Podporučíku, můžu vidět vaše osvědčení o bezpečnostní
prověrce?“
„É, jistě, tady, prosím...“
„Děkuji. Dobrá, takže vám to říci můžu. Je ten diktafon...?“
„Ano, je služební, určený k nahrávání tajných informací. Tady je osvědčení,
podívejte.“
„Děkuji. Jeden nemůže být nikdy moc opatrný, že? No, takže, prvního ledna kolem
čtvrté ráno se nám na základnu vrátili nejdřív Lvi a pak Červenáčci. Naštěstí měl
jejich velící dost rozumu, aby ty chlapy nejdřív nechal dát si sprchu a převléct se. I
tak smrděli jako jatka, jesti víte, co myslím. Nejdřív ke mně šlo družstvo Lvů. Velel
jim, myslím, seržant Kowalski...“
*cvak*
Čekárna před ordinací útvarového psychologa není ničím podobná zbytku zařízení
v kasárnách. Stěny jsou natřené příjemnou béžovou a broskvovou barvou, na stěnách
visí zarámované fotky pořízené v nějakém arboretu, vybavení je příjemně čalouněné,
vkusná napodobenina pozemského dubu. Desítka obrovských hromotluků, žádný pod
metr devadesát, se sem hodí asi jako motorkářský gang na dětské hřiště. Muži buď
sedí v křesílkách a točí oranžovými barety v mozolnatých rukou, nebo nervózně
popocházejí po místnosti. Obyčejně jim posezení s hezkou útvarovou psycholožkou
není proti srsti, ale dnes něco visí ve vzduchu. Muži jsou neklidní a poplašeně těkají
očima po místnosti a po svých druzích. Všichni vědí, co viděli. Nikomu se o tom
nechce mluvit.
*cvak*
„Jedna věc, kterou musíte o chlapcích od Zlatých lvů pochopit, podporučíku, je, že
mají takřka permanentně ruce až po ramena od nepřátelské krve. Krucinál, vždyť ona
ani není vždycky nepřátelská! Velení je používá jako stroje na vraždění. Do boje jdou
pod vlivem bojových drog a většina z nich je závislá i na jiném svinstvu. Samozřejmě,
že jednou za čas se někdo z nich tak říkajíc zblázní. Kombinace chronického stresu a
neustálého přísunu bojových drog člověku zamává s psychikou! Důležitým detailem
ale zůstává, že ti kluci se nikdy – opakuji, nikdy – nezhroutí z toho, že byli svědkem,
nebo sami páchali nepředstavitelné násilí. Oni jsou velice daleko za čarou, kde tohle
s člověkem ještě něco dělá.“
*cvak*
APOŠTOL
10
K psychologovi jdou všichni naráz. Nejdřív se seřadí za dveřmi a seržant
Kowalski, muž s ošklivým obličejem pitbulla, podá doktorce hlášení. Ta mu poděkuje
a pozve muže, aby si posedali na soupravu sedaček v umělé botanické zahradě v rohu
místnosti. Muži jsou nezvykle zaražení. Už tehdy si doktorka Corbeau všimne, jak se
nervózně koukají jeden po druhém, jako by čekali, kdo to vybalí první.
*cvak*
„Na debriefingu jsem z nich měla divný pocit. Nejdřív mi velící seržant ve zkratce
shrnul, že byli neočekávaně vysláni na misi poté, co korporátní rozvědka lokalizovala
buňku kapitolských záškodníků v podzemí jednoho skladiště v Thortonu 3. Úkolem
samozřejmě bylo členy buňky najít a zadržet. S určitou dávkou násilí se počítalo,
konec konců proto tam velení poslalo Zlaté lvy. Chtěli Kapitolu poslat jasnou zprávu.
Pokud se nám budete srát do našeho území, vaše střeva skončí namotaná na
kandelábru. Prostě Zlatí lvi, však to znáte. Jenže když se družstvo infiltrovalo do
komplexu, začaly se dít neobvyklé věci. Začalo to tím, že se přerušilo spojení s
centrálou...“
*cvak*
Bzučení servomotorů bylo tak tiché, že nemohlo narušit šum osady v průběhu
novoročních oslav hučící na pozadí. Kroky desítky mužů tlumily dokonale
naolejované pneumatické písty a vysoké protiskluzové podrážky. Na to, že každý ve
svém exoskeletu vážil k půl tuně, se muži plížili hladce, jako by nenesli skoro nic.
Pískovaná zbroj barvy okolních betonových budov splývala s pozadím. Plynové
masky měli nasazeny, infračervené brýle pročesávaly okolí. Nikde ani živáčka. Do
továrny se dostali přes plot s žiletkovým drátem a pokračovali do srdce výrobního
komplexu, kde se ve skladišti měl nacházet vstup do podzemných prostor. Když
vypadlo spojení, seržant Kowalski chvíli uvažoval, jestli se nevrátit a celou věc raději
nenahlásit, ale čas mohl hrát proti nim, oni měli jasný úkol a dalo se předpokládat, že
nepřítel bude vybaven nějakou formou rušičky. Proto se rozhodl a dal svým mužům
signál k pozvolnému postupu vpřed. Stínem kolem skladu pohonných hmot, přes
ztichlé dílny a montážní linky až ke skladišti. Bylo odhadem půl kilometru v hloubi
komplexu. Další obtíže nastaly, když v taktické formaci vstoupili do ztemnělé
skladištní budovy.
*cvak*
„Víte, Kowalski byl odvážný chlap. Rozhodně neměl ani moc bujnou fantazii a to,
co mu z ní zbylo, úspěšně utápěl v litrech alkoholu a drog. Ale když mi tehdy
vyprávěl, co se ve skladišti stalo, hlas se mu chvěl, oči měl zvlhlé a obličej se mu
kroutil do pitvorných grimas, jak se usilovně snažil nalézt slova, kterými by popsal,
co se svými muži zažil. Když jsme to potom dali dohromady i se zbytkem jeho
jednotky, vyšlo nám z toho něco takového: jakmile vlezli do té budovy, kde se to pak
APOŠTOL
11
všechno odehrálo, jako by se kolem nich zpomalil čas. Muži to popisovali, jako by se
brodili sirupem, nebo sračkama, jak to někteří popsali. Ve vzduchu prý byl cítit
zápach... Něco jako čpavek, nebo aspoň podobně dráždivý. Díky plynovým maskám
mohli dýchat bez obtíží, ale ten pach přesto všichni popsali stejně. Dále popisovali,
že na okrajích vidění se jim začaly míhat tvary a v hlavě začali slyšet ty hlasy. Pak se
jim vypnuly infračervené brýle a zhasly kontrolky na předloketních plazmových
vrhačích.“
*cvak*
Kowalski zarazil své muže v půlce pohybu a chvíli se snažil očima zbavenýma
výhody nočního vidění proniknout stíny ve skladišti. Ve středu zela díra s otevřeným
poklopem. Jinak nebylo vidět nic. V uších mu podivně šumělo a hučelo. Zatřásl
hlavou. Hučení zesílilo a přidal se k němu vzdálený dětský smích. Rozhlédl se po
svým mužích a v jejich očích za skly brýlí uviděl tu stejnou nejistotu. Zkusil ještě
jednou zapnout osobní palnou zbraň, ale displej nereagoval. Se zavrčením vydal
rozkaz svému průzkumníkovi k prozkoumání terénu.
*cvak*
„Průzkumník čtvrtého družstva byl desátník Finnigan. Zrzek odněkud z pásu
asteroidů, v příbuzenstvu jednoznačně má nějaké horaly. Byl vyslán, aby provedl
rekognoskaci celého místa, než se zbytek jednotky pohne vpřed. Popsal mi, jak prošel
celou velkou budovu, aniž by kromě zející díry ve středu narazil na cokoli
nápadného, a tak pokračoval po schodišti do podzemí. To, co popsal dál, moc nedává
smysl, ale na stejné výpovědi trvali i ostatní muži. Po pár minutách v podzemí, kdy se
proplétal koridory plnými syčící páry a kde muselo být horko jako v pekle, se dostal
na rampu tyčící se nad podzemní halou. Co bylo v ní jen těžko přesně zopakovat.“
„Přesto se o to, prosím, pokuste, majore.“
„Zajisté. Desátník Finnigan popsal, že po dobu pobytu v podzemí se mu strašně
zhoršilo vidění, Jako by mu někdo do očí lil dehet. Takové černé fleky, které se různě
přeskupovaly... Taky se zhoršily ty hlasy, které všichni slyšeli už nahoře. Začaly být
více artikulované, ačkoli slovům nerozuměl, bylo mu jasné, že se jedná o cosi
nečistého. Pak se podíval do té haly v podzemí, leknutím o krok ustoupil, škobrtl a s
hlasitým řinčením upadl na kovový rošt, který tvořil podlahu.“
*cvak*
Bylo to odporné. Jako masa černých červů krmících se na hromadách a hromadách
mrtvol. Jako svíjející se klubka hadů. Jako toxický plyn vlévající se ústím do zákopů
a hrozící, že pozře všechno živé. V tom hnusu se hemžily postavy. Některé lidské,
některé méně lidské. Na bednách v hale byly zbytky kapitolských znaků, které ale
byly z většiny seškrábány a na zadní stěně visel praporec zdobený znakem, který se
APOŠTOL
12
Finniganovi vypálil na sítnici. Nejhorší ze všeho ale bylo, když se ta černá červovitá
masa zvedla do ohromné výše v odporné parodii lidské postavy a otočila na vojáka
netvář, v jejíž hloubce svítily dva rudé body démonických očí. Cosi uchopilo
Finniganův mozek uvnitř lebky a zmáčklo. Finnigan zděšeně vykřiknul.
*cvak*
„O zbytku se už můžete dočíst z vojenských záznamů. Zbytek jednoky vtrhl do
podzemí a pokusil se bojovat s tím, co tam našli. Nakonec se stáhli na povrch a když
ustoupili přes celý komplex, zalarmovali velitelství a vyžádali si okamžitou podporu
rychlého zásahového týmu Krvavých baretů. Podplukovník poslal Červenáčky,
protože z Kowalskiho nebyl schopen dostat přesný popis situace, jen samé hysterické
blábolení a nesrozumitelné výkřiky. Všichni Zlatí lvi, kteří se vrátili z mise, byli ve
stavu těžkého nervového otřesu. Vypsala jsem jim žádanky na nějaká běžná vyšetření,
s jejich velitelem domluvila dvoutýdenní dovolenou pro všechny, vydala jim nějaké
léky na uklidnění a doporučila konzultaci útvarového kaplana.“
„Nepřipadá vám to zpětně, jako že jste mohla udělat trochu víc, doktorko?“
„Připadá. Ale bylo kolem čtvrté nad ránem, já skoro nespala a přede dveřmi mi už
stepovala jednotka Baretů, kteří taky potřebovali moji pomoc. Někdy prostě musíte
volit podle priorit. Ti kluci byli práce pro útvarového kaplana, já udělala, co jsem
mohla.“
„Věděla jste, že měl váš kaplan zrovna měsíční dovolenou a Druhý direktorát
neposlal žádnou náhradu?“
„Asi jsem to zaslechla na nějaké poradě u velitele, ale, upřímně, tehdy jsem si na
to nevzpomněla...“
„Dobrá. Co mi můžete říct o Baretech, které jste vyšetřovala potom?“
*cvak*
Debriefing Červenáčků nemohl být odlišnější od Zlatých lvů. Poručík Dusk a jeho
muži stáli v čekárně klidně, seřazeni do dvojstupu a tiše sledovali, jak se kolem nich
propletlo družstvo Lvů. Když psycholožka vykoukla ze dveří, předpisově zasalutoval
a požádal o vstup. V průběhu čekání si asi už celou situaci sesumíroval a tak ji shrnul
rychle a věcně.
*cvak*
„Upřímně řečeno, tady si skutečně myslím, že pro vás bude jednodušší se podívat
do záznamů mise, podporučíku. Ve zkratce: Dusk řekl, že když na místo incidentu
dorazil s jednotkou, Zlatí lvi byli zakleklí za kryty a pálili do vnitřku areálu továrny
na nepřítele, kterého nebylo vidět. Když si vyslechl hlášení jejich seržanta, nechal je
čekat na další pokyny na místě a vyrazil s Barety do hloubi továrního komplexu. Na
APOŠTOL
13
cestě se nesetkali s žádným odporem, jen budovy byly značně poznamenané výbuchy
plazmové munice. Nakonec pronikli až k inkriminované tovární budově. Z jejího
interiéru se údajně ozývaly pokřikující hlasy vydávající povely a vycházel z ní
podivný zápach. Stejně jako prve přestaly infračervené brýle okamžitě fungovat a
velitelství ztratilo s jednotkou kontakt. Následoval agresivní postup dveřmi do
skladiště a první kontakt s nepřítelem. Toho Dusk popsal jako směsici nemrtvých
legionářů a lidských kacířů. Z části nesli insignie Kapitolu a Imperiálu, z části buď
žádné, nebo znaky jednoho z apoštolů. Nepamatuji si kterého. Raději se koukněte do
záznamů. Pak podle svých slov prostě pronikli do podzemí. Dovedete si jistě
představit, co ti kluci museli se svýma pilama napáchat za masakr, ale oni řekli jen,
že pronikli do podzemí. A tam našli to, co tam našli, a zabili to. Pokud to chápu
správně, byl v té místnosti nějaký chrám nebo kaple zasvěcená něčemu zlému.
Ukazovali mi části záznamu z kamer, které potom jako zázrakem zase začaly
fungovat, ale, upřímně, některé věci raději vytěsňuji z paměti... To, co dole
Červenáčci zabili, byl nějaký druh démona nebo něco podobného. Viděla jsem
záznam s hromadami červů nebo co to bylo... Každopádně to místo pak vyhořelo do
základů a je to dobře. Víc vám už nepovím, podporučíku.“
„Ještě mi povězte, majore, ve světle událostí, které se staly pak v průběhu příštího
měsíce. Myslíte, že jste mohla udělat víc?“
„Snad jsem se mohla ujistit, jestli je na útvaru přítomný kaplan... Snad...“
*cvak*
„Ehm, dalším vyslýchaným je-„
„Seržant Murdoch, Zlatí lvi. Pojďme k věci, podporučíku.“
„Děkuji, tak tedy, popište mi, seržante, co bývá náplní činnosti vaší jednotky?“
„Tak zaprvé, čtvrté družstvo vašeho praporu není moje jednotka. Já jen přiletěl
uklidnit pár horkých hlav, když jsem náhodou byl dislokován nedaleko odsud a
dostala se ke mně informace, že někteří chlapci zlobili.“
„Dva skončili se zlomenou rukou, seržante...“
„Skutečně? Někdo si stěžoval?“
„Ne, ale...“
„Tak vidíte. Víte, podporučíku, věc se má tak, že na hrubej pytel prostě patří hrubá
záplata. Já svým chlapům rozumím. Vím, kdy potřebují za uši. Vy ne, věřte mi, vy ne.
Takže zpátky k vaší otázce co je náplní činnosti jednotek Zlatých lvů. Jde obecně o
ochranu Imperiálních zájmů, interkorporační boj, udržování klidu v nově zabraných
oblastech...“
„Zabíjení civilistů...“
„Podporučíku... Na světě jsou dva typy vojáků. Ti, po kterých neštěkne ani pes,
APOŠTOL
14
když zaklepou bačkorama, jako jste vy, a pak nenahraditelní muži, kteří dělají to, co
je třeba dělat, i když se to lidem mimo jednotku nemusí líbit, i když se to nemusí líbit
ani jim samotným. To jsou muži jako Zlatí lvi. Proto se k nám vojáci dávají. Jsme na
svoji práci hrdí.“
„Dobrá, tak tedy, co měli za úkol členové čtvrtého družstva Lvů prvního ledna?“
„Měli lokalizovat a zadržet kapitolské agenty v továrním komplexu. Pod čarou se
tím myslí, že mají napáchat hrozný masakr a jednoho dva předvést k výslechu.“
„Vy s tím souhlasíte, seržante?“
„Byl to rozkaz.“
„Víte, že kvůli vašim výkladům rozkazů je na vás podáno několik žalob u
kartelského dvora pro řešení válečných zločinů?“
„A víte, jak to zase skončí? Pár milionů kreditů změní majitele a všechno se
zamete pod koberec. Nechme toho...“
*cvak*
Finnigan stojí uprostřed čtyřproudé silnice a kymácí se na místě. Je trochu opilý,
ale to není jeho hlavní problém. Prsty má od krve, jak jimi psal po zdech budov. Z očí
je vidět jenom bělmo, z koutku úst mu teče souvislý proud slin. Kolem něj blikají a
hvízdají sirény policejních aut a záchranky. Policisté se k němu stahují v kruhu jako
vlci. Pak skočí.
*cvak*
„Jmenuji se Francis Hill a jsem lékařem ve Všeobecné nemocnici v Thortonu 3.
Desátého ledna k nám přivezli muže bez dokladů, který vykazoval známky změněného
vědomí, zjevně byl pod vlivem alkoholu a později byl identifikován jako jistý Fin
Finnigan, člen speciálních sil. K průběhu jeho hospitalizace mohu říct následující.
Jeho stav se s časem nijak nezlepšoval, setrvával střídavě ve stavu katatonické
ztuhlosti a střídavě propadal záchvatům prudkého psychomotorického neklidu. Jeho
hospitalizační pokoj musel být zcela vyklizen a pacient byl později přesunut na
uzavřené psychiatrické oddělení. Ještě než se dostal do našeho ústavu, přivodil si
mnohočetná zranění prstů na rukách, která byla znečištěna kousky omítky a štěrku.
Ve stavech agitovanosti pak na oddělení vykřikoval nesrozumitelné věty, plival po
personálu, kálel na podlahu a maloval po zdech obscénní obrazy. To bylo před tím,
než jsme ho museli přikurtovat na lůžko. Vzhledem k povaze některých maleb jsme si
vyžádali konzultaci Kartelu a pacient pak byl eskortován do kláštera Tichých sester.
Pokud je mi známo, s eskortou byl jeden Inkvizitor a jakmile jsme zjistili, kdo je náš
pacient, informovali jsme velení místního bojového útvaru.“
„Vzpomenete si, proč byli zavoláni zástupci Bratrstva?“
„Padlo tam jméno Muawijhe. Víc nevím.“
*cvak*
APOŠTOL
15
James, kterému nikdo neřekne jinak než Cigáro, a Stephen, kterému říkají Štefa,
sedí v baru na předměstí. Cigáro zároveň típá jedno cigáro a zapaluje druhé. Štefa s
mírně nepřítomným výrazem bloudí očima po místnosti. Cigárovi nechytí napoprvé
zapalovač. Třesou se mu ruce. Napodruhé taky nechytí. Naštvaně praští kovovou
krabičkou do stolu a zvrhne tím dvě pinty piva a po podlaze rozhodí hromádku
nedokouřených špačků. „Seru na to...“ zavrčí a vstane. Svět se mu před očima chvěje
a rozplývá. Zaklepe hlavou, aby obraz ustálil. Podívá se dolů na Štefu a Štefovi se
pohled zastaví někde za Cigárovým pravým ramenem. „Ty vole, Cigáro...!“ James se
bleskurychle otočí, ve Štefových očích uviděl skutečný děs. V poslední chvíli uhne
letícímu černému chapadlu, kterým po něm máchlo monstrum, ve které se změnil
jeden ze štamgastů. Propuká hotové peklo. Ostatní pijani mají oči obrácené v sloup a
rozpíjejí se do černé kaluže na podlaze. Z té kaluže se začínají formovat nezřetelné
tvary a bytosti, které v našem světě nemají, co dělat. Štefa a Cigáro převrhnou stůl a
hodí jím po nejbližší stvůře. Naposledy na sebe vzájemně pohlédnou vyděšenýma
očima zakalenýma alkoholem, tasí od pasu dlouhé zubaté nože a s řevem se vrhnou
do útoku.
*cvak*
„Jedenáctého ledna dva členové čtvrtého družstva Zlatých lvů na propustce pod
vlivem alkoholu zavraždili dvacet šest lidí v jednom baru na předměstí, seržante.
Můžete to nějak komentovat?“
„Byli to Zlatí lvi, podporučíku... Pokud je někdo z těch ochlastů vyprovokoval,
neměl šanci...“
„Dvacet šest lidí! To je plná hospoda! Na ty dva muže musela vyjet zásahovka, a
když dorazila na místo, ti dva magoři vzali jejich obrněnce útokem jenom s noži v
rukách!“
„Jak jste to právě nazval členy jednotky Zlatých lvů, podporučíku...?
„Omlouvám se, ale můžete to nějak objasnit?“
„Podporučíku, opravdu si budeme dál hrát na to, že nevíme o tom, že celou
záležitost teď paralelně s vámi vyšetřuje inkviziční tribunál? Mám skutečně to slovo
říct nahlas? Fajn, podporučíku. Muawijhe! Nelíbí se mi to víc než vám, ale
neopovažujte se jakoukoli odpovědnost házet na chlapce z našeho sboru! Jestli je to
něčí selhání, řvěte laskavě na ty krysy z rozvědky, které poslaly ty kluky na místo, kam
měli v první řadě jít Krvaví bareti! Většina mých lidí má kořeny mezi Barety, ale
svobodníci James McFellen a Stephen Crust je neměli. Můžete se potom divit tomu,
co se s nimi stalo...?“
*cvak*
Celou záležitost s masakrem v baru v Thortonu 3 z jedenáctého ledna si vzala na
starost korporační kontrarozvědka. Na všechny informace bylo uvaleno absolutní
APOŠTOL
17
embargo a oblast byla do půl hodiny hermeticky uzavřena. Rozstřílené zbytky těl
McFellena a Crusta byly dopraveny do márnice a podrobeny soudní pitvě. Výsledky
pitvy se na veřejnost nikdy nedostaly, ale do pár hodin byl zpět na útvar povolán
útvarový kaplan v doprovodu dvou Inkvizitorů Druhého direktorátu Bratrstva. Začal
lov na zbytek nešťastného čtvrtého družstva Zlatých lvů. Nalezeni již byli jen dva.
Seržant Kowalski, jehož mrtvé tělo viselo již několik dní v hotelovém pokoji v
centru, jelikož si předplatil pobyt na týden dopředu, a svobodník Seamus Killhean.
Okolnosti, za jakých byl nalezen a zadržen, jsou předmětem nejvyššího utajení.
Bulvární tisk napsal pár zmatených reportáží plných přeháněného násilí, ale k celé
věci se nevyjádřil nikdo z oficiálních míst a celá záležitost za pár týdnů zmizela ze
zřetele veřejnosti, když Ministerstvo propagandy zahltilo sdělovací prostředky v
sektoru informacemi o nejnovějších skandálech imperiálních a kapitolských celebrit.
*cvak*
Takže, mám tu oficiální zápis z výslechu svobodníka Killheana. Hmmm, těžko věřit
tomu, co se tady píše. Killhean byl nalezen dvanáctého ledna po celodenním
intenzivním pátrání ve stokách v blízkosti hlavního městského kolektoru a uvádí se
tady, že nebyl sám, ale byly s ním různé jiné osoby mužského i ženského pohlaví,
zejména z nejnižších vrstev společnosti, všichni pod vlivem jakési psychotropní látky.
V zápisu se píše, že skupina byla nalezena a zadržena při provádění čehosi, co se
nedalo nazvat jinak než rituál s lidskou obětí, což se dosvědčuje tím, že v jimi
obývaném místě byla zřízena provizorní kaple s oltářem a stěnami zdobenými
ezoterickými graffitti. Z místa bylo vyzvednuto několik mrtvých těl v různém stádiu
rozkladu a ani koroner se nebyl schopen vyjádřit k jejich stáří. Killhean tvrdí, že jsou
stará maximálně týden, ale to naprosto neodpovídá odhadům soudního znalce.
Hmmm... Myslím, že bude nejlepší sem nahrát celý záznam z posledního výslechu,
který nám poskytl inkviziční tribunál. Tím svůj dnešní záznam končím a případ
předávám nadřízenému orgánu, protože stupeň možného ohrožení imperiálního
vojska jak ze strany vnitřního nepřítele, tak únikem citlivých informací na veřejnost,
dalece překračuje kompetence městského zástupce rozvědky. Případem zbývajících
pěti členů čtvrtého družstva Zlatých lvů, kteří se nikdy do posádky nevrátili a dosud
se je nepodařilo vystopovat, se bude nadále simultánně zabývat i Druhý direktorát
Bratrstva. Závěr mého šetření je však jednoznačný. Prvního ledna letošního roku
bylo družstvo Zlatých lvů 27. praporu cílem psychického útoku mocné bytosti vedoucí
vzrůstající kult Muawijheho v Thortonu 3. Chybou imperiálních zpravodajců byl kult
špatně identifikován jako buňka kapitolských agentů vyslaných k provádění
záškodných akcí na našem území. Než byla jmenovaná bytost zlikvidována k tomu
vycvičeným týmem Krvavých baretů, stihla ovlivnit Lvy tak silně, že někteří po krátké
době podlehli silným halucinacím vedoucím k násilnému jednání proti civilnímu
obyvatelstvu (svobodníci McFellen a Crust), jiní se celkově psychicky zhroutili a jsou
nyní používání Druhým direktorátem k zjišťování polohy a cílů nepřítele (průzkumník
desátník Finnigan), velitel týmu spáchal pod vlivem násilných halucinací sebevraždu
a jeden člen se stal novou hlavou znovu založeného kultu Muawijheho a byl dopaden
APOŠTOL
18
a je nyní také vyšetřován inkvizicí. O zbytku mužů nejsou žádné informace, ale dá se
předpokládat, že pokud už násilně neukončili svůj život, brzy podniknou podobné
akce jako jejich druhové. Jedná se o velmi nebezpečný incident a imperiální rozvědka
již v tuto chvíli intenzivně spolupracuje s Bratrstvem na nalezení východiska a
zajištění prevence opakování stejné situace jinde ve sluneční soustavě. A nyní tedy
končím záznamem z výslechu svobodníka Killheana...“
*cvak*
„Vy si myslíte, že nás můžete vysledovat a jednoho po druhém zničit, že? Jenže tak
jednoduché to není, ne ne ne... Zlatíčka, vy si vůbec neuvědomujete, že my nejsme jen
v našich fyzických tělech, ale že se šíříme, jako vlnění, jako myšlenka, jako virus, že
pronikáme těly i stěnami budov, že ovlivňujeme další, podobně naladěné, že měníme
svoje schránky, svoje mysli i svět kolem sebe, taková je naše moc! Taková je naše
odměna, kterou předáváme každému, kdo je ochoten naslouchat, a věřte, že svojí
bezohlednou politikou a nesmyslnou válkou jste stvořili velice silnou kastu
zavržených a ožebračených, kteří se k nám přidávají po celých kohortách. A z těchto
kohort my postavíme nové legie a svrhneme váš prohnilý systém, až v celé sluneční
soustavě nezbude jediný prolhaný lidský jazyk a všechno zahalí neproniknutelná
temnota... Hehehe, a ptáte se, jak vím, že vaše ubohé korporace jsou už teď
odsouzeny k rychlému zániku? Chcete to vážně vědět? Hahahááá!!! Tak se zeptejte
sami sebe: vážně věříte tomu, že špatná identifikace narušitele, tak fatální chyba,
byla opravdu jenom hloupá náhoda? Že někdo ze zpravodajství se prostě jen zmýlil?
Vážně? Vážně??? Hááá-ha-ha-hááááááá...!!!!“
*cvak*
APOŠTOL
19
PROROCTVÍ
Jiří "Biggles" Konvalinka
Tunel jako by pulzoval. Připomínal zahleněnou průdušnici
nějakého obřího tvora. Stěny pokrývaly silné vrstvy slizu a co
se nalézalo pod nimi, nebylo zřejmé. Možná byly stěny tunelu
tvořeny jen slizem samotným a pohromadě to všechno drželo
jen díky Černé symetrii. V přítomnosti Algerothových
služebníků je symetrie cítit jako elektrizující praskající výboje, Muawijheho černé
dary provází tajemný šepot, pláč a lkaní ztrápených duší, ale zde vládne Demnogonis
– vládce nečistého, pán nemocí, infekce a rozkladu. Černá symetrie zde proudí v
podobě hnilobných výparů a zkaženého vzduchu, nic zde dlouho nevydrží zdravé ani
čisté. Tunelem líně tekla mělká kyselinová stoka, která lehce světélkovala a byla
jediným zdrojem světla v jinak temném tunelu. Těžkým hnilobným vzduchem se zde
tlumeně nesly čvachtavé a mlaskavé zvuky.
Tunelem se plížil tmavý lidský stín. Asasín se zlomenou duší, přesto se stále
silným smyslem pro povinnost. Jeden z nejstarších bojově činných Mortifikátorů.
Jeho schopnost ovládat Umění mu byla na tomto místě k ničemu. Nemohl zde ani
vstoupit do Nicoty. Bránila mu v tom moc Černé symetrie, která zde byla doslova
všudypřítomná. Nacházel se v Demnogonisově citadele na Marsu, v tunelu, který by
měl vést do samotného srdce Citadely. Obyčejný člověk bez bojové výstroje by na
tomto místě už dávno zemřel. Jedovaté mrtvolné výpary by mu rozežraly plíce a
kyselinový sliz rozleptal kůži i maso. Zabiják, který kráčel stokou, však nebyl
obyčejný člověk a nebyl bez bojové výstroje. Nelidský výcvik a zkušenosti z
nespočtu bojových akcí jej činily odolným vůči tomu, co zde v Citadele již spatřil.
Instinkty vybroušené k dokonalosti, stejně tak jeho obratnost i síla, mu umožňovaly
pohybovat se čvachtavým slizem tiše i bez použití Umění či Nicoty. Jeho chameleóní
plášť a další kusy výstroje měnili barvu dle okolí, takže jej nebylo v temných
prostorách Citadely lehké zahlédnout. Navíc při pohybu využíval každého stínu a
výklenku, aby co nejvíce splýval s okolím. Proto se už dostal tak hluboko do Citadely
a dosud nebyl nikým zpozorován. Hlídky Požehnaných legionářů, na které dosud
narazil, bezhlesně vyřídil svojí garotou nebo piraňou vybavenou tlumičem. Jeho
speciální výstroj ho chránila před kyselinovým poleptáním a plynová přilba před
udušením.
Zabiják však nebyl jediným Mortifikátorem, který se nyní plížil Citadelou.
Telepaticky cítil své další dva bratry v meči. Schopnost telepatie zde byla také
tlumena Černou symetrií, takže nemohl se svými bratry komunikovat, ale alespoň
cítil jejich přítomnost a dokázal přibližně určit jejich polohu. Oni tři byli poslední
žijící Mortifikátoři z jejich kdysi pětičlenné Ruky asasínů. Ostřílení veteráni, které
kardinálská Kúrie využívala k těm nejtěžším vražedným úkolům. Dnes tomu nebylo
jinak. Kteří jiní Mortifikátoři měli dost zkušeností a odvahy vstoupit do nitra
Demnogonisovy citadely? Odkázaní jen na fyzické a mentální schopnosti, bez
APOŠTOL
20
možnosti použít magických sil. Asasíni, kteří neměli co ztratit a kteří vědí příliš
mnoho, takže jejich případná ztráta sice bude pro Kúrii bolestná, ale zároveň tím
budou pohřbena mnohá nepříjemná tajemství.
Před několika hodinami byl unesen arciinkvizitor Antonius Littlehighlander, hlavní
sekretář Archívu proroctví na Luně. Sekretář jednoho z nejstřeženějších archívů
Bratrstva, který mimo jiné obsahuje spisy se všemi vizemi šíleného obláta
Ostradama. Válečníka, kterého požehnal samotný Nathaniel a který jako jediný přežil
masakr výsadkové armády Bratra Klaudia na Jupiteru před více jak stoletím. Slepý,
zmrzačený a šílený celé dva roky ze svého zdravotního lůžka vykřikoval proroctví a
vize, které se začaly brzo naplňovat. Nepřijímal potravu ani tekutiny, jeho tělo sice
bylo mrtvé, ale jeho duše zemřít odmítala. Skupina mystiků se střídala u jeho lůžka a
prováděla pečlivé záznamy všech jeho slov. Ne všichni se však na tuto věc dívali s
mystickým zaujetím. Druhý direktorát označil Ostradama za poskvrněného Černou
symetrií a jeho vize prohlásil za rouhačství. Po dvou letech nepřetržitých oblátových
vizí jejich názor zvítězil a zbídačené ostatky „šíleného obláta“ byly zpopelněny. Jeho
posledním proroctvím bylo tzv. Liliové proroctví o zrození hrdiny, který ukončí vládu
Temných apoštolů. Všechny zaznamenané vize však nebyly zničeny, ale uloženy ve
střeženém archívu, kde byly nadále k dispozici badatelským aktivitám mystiků,
samozřejmě pod přísným dohledem inkvizice. Únosem hlavního sekretáře takového
archívu došlo k nebezpečnému narušení celé bezpečnostní struktury nad věroukou
Bratrstva. Arciinkvizitor byl navíc unesen Černou legií, která mohla jeho vědomosti a
znalosti zneužít ke svým temným účelům. Pro lidstvo a zejména pro Bratrstvo je již
Antonius ztracen, zcela jistě bude podroben strašlivému mučení a je jen otázkou času,
kdy z něj nepřítel získá nějaké informace. Toto riziko je třeba co nejdříve eliminovat.
Proto byla vyslána Ruka asasínů. Stopy únosců vedly sem, do Demnogonisovy
citadely. Okamžitě několik letek Ikarů provedlo nálet na Citadelu a v její blízkosti
byly provedeny bojové výsadky sil Bratrstva. Všechny tyto akce měly za cíl pouze
odvrácení pozornosti. Ve vzniklé bojové vřavě pak na několika místech do temné
pevnosti vnikli tři asasíni.
Mortifikátor se blížil k vyústění tunelu. Poznal to podle změny rychlosti proudění
vzduchu a podle zvuků, které se začaly tunelem rozléhat. Byly to ozvěny žalostného
nářku a bolestných výkřiků. Konec tunelu byl za dalším ohybem. Ve východu z něj
stál pokřivený stín osvětlený přízračným světlem vycházejícím z prostoru za
vyústěním. Asasín byl připraven. Vrhl před sebe jedovou kuličku s černou otravou,
která se za letu rozprskla a prášek z ní zasáhl temnou postavu. Byl to jeden z
Demnogonisových Posledních ceremoniářů, nyní paralyzovaný Mortifikátorovým
jedem. Shrbená postava oblečená v cárech církevního roucha, křečovitě držící v jedné
hnátě plesnivou tlustou knihu. Na druhé hnátě měl ceremoniář namísto uťatého
předloktí přišitý bojový nekrokuchač, který se lehce chvěl, když se přiblížil.
Mortifikátor se kolem Ceremoniáře vyplížil z mokvající chodby a vstoupil do
obrovského jeskynního dómu. Celá prostora byla osvětlena nepřirozeným
nazelenalým světlem, které mělo zřejmý původ v Černé symetrii. Dómem se
rozléhaly nářky trpících, mučených a umírajících zajatců, o které se zde „starali“
APOŠTOL
21
Demnogonisovi Kurátoři. Evidentně zde byl čistší vzduch než v tunelu, protože jinak
by zajatci umřeli dřív, než budou umučeni.
Asasín se přitiskl ke slizké stěně jeskyně, aby s ní co nejvíce splynul, a vyšplhal na
nejbližší krápníkovou vyvýšeninu, kde se schoval za tisícileté stalagmity. Odsud
pozoroval mučírenské doupě pod sebou. Jeskyní mezi hromadami výzbroje a
lidských těl pomalu procházeli Požehnaní legionáři. Vysvlékali raněné a bezvládné
vojáky různých korporací z jejich zbrojí a uniforem. Jejich zbraně odnášeli do
temného tunelu na protilehlé straně dómu, který zřejmě vedl dál do útrob Citadely.
Nahá těla pak vytahovali na několik vyvýšenin uprostřed jeskyně, kde si je od nich
přebírali Kurátoři. Již mrtvé lidské ostatky zase z těchto vyvýšenin Legionáři
odnášeli a házeli je do bublajících hlenových jezírek, která se potůčky rozlévala do
několika tunelů, ústících do jeskyně stejně jako tunel, kterým sem pronikl
Mortifikátor. Kurátoři, kteří si od Legionářů převzali bezvládné, ale i zmítající se
zajatce, je zvedali ze země tak, aby je za ruce nebo nohy mohli ve svých chapadlech
zachytit Cairathi, kteří viseli ze stropu jeskyně jako netopýři. Takto pověšeni v
různých polohách v dosahu Kurátorů byli zajatci následně mučeni a znásilňováni.
Asasín na svoji piraňu rychlými pohyby připevnil dlouhou pažbu a optoelektronické hledí. O vteřinu později měl upravenou zbraň zapřenou v rameni a v
zaměřovači hledal svůj cíl. Netrvalo to dlouho, než v hledí našel potetovanou lebku
zbídačeného arciinkvizitora. Jeho nahé tělo bezvládně viselo za ruce, které držela
chapadla dvou Cairathů, a vypadalo to, že je Antonius již mrtvý nebo přinejmenším v
bezvědomí. Mortifikátor zmáčkl spoušť... mlask... a nic, zbraň nevystřelila. Potom se
stalo několik věcí v rychlém sledu za sebou. Hlava arciinkvizitora se zvedla a otočila
se směrem k asasínovi, který ji stále zřetelně viděl ve svém zaměřovači. Místo očí mu
zbyly jen dva prázdné krvavé důlky. Jeho ústa se roztáhla v šíleném bezzubém
úsměvu a v tu samou chvíli mortifikátor ve své hlavě uslyšel neznámý hlas, který
jako by bublal a chrčel: „Vítám tě, temný vrahu...“. A pak se celým dómem rozlehl
výbuch.
Tehdy se mortifikátor vzpamatoval. Rychle zahodil svoji pistoli, která byla celá
pokryta nepřirozeným slizem. Černá symetrie zde zřejmě napadala všechny fyzické
zbraně, které nebyly požehnány Kardinálem nebo neobsahovaly jed. Výbuch, který
otřásl dómem, byl způsoben Mortifikátorovým spolubratrem, kterému v ústí jiného
tunelu na těle detonovaly vlastní granáty. Třetí bratr se vzdaloval z telepatického
dosahu asasína. Mortifikátor rychle odepjal vlastní pás granátů a odhodil je co nejdál
od sebe. Výbuch se však nekonal. Ohlédl se směrem k tunelu, kterým sem přišel, ale
ten byl zahrazen těžkou mříží, která do vchodu zapadla ze stropu plného slizu. I další
tunely ústící do jeskyně začaly uzavírat podobné mříže. Jen tunel, kterým Legionáři
odnášeli zbraně a vybavení zajatců, zůstal otevřený a jeho temným otvorem se teď do
jeskynního dómu hrnuly desítky Demnogonisových přisluhovačů. Past a zrada!
Těžko říct jaké mocenské křídlo nyní ovládá Kúrii a jaké má zájmy. Asasín však
neměl v plánu umřít. Rozhodl se dokončit svůj úkol a pak se probije ven z Citadely,
aby si došel pro pomstu. Nejbližší Poslední ceremoniáři a Požehnaní legionáři se již
APOŠTOL
22
vydali jeho směrem. Mortifikátor plavně vyskočil ze svého úkrytu. Ve skoku si stihl
odepnout plášť, který ještě za letu hodil na jednoho z Ceremoniářů. Dalšího kopl do
hlavy tak silně, až jej to odhodilo mezi blížící se Legionáře. Mortifikátor dopadl na
zem v kotoulu, kterým podrazil další nepřátele, vymrštil se do stoje a tasil dva své
meče rigor mortis potřené krví kardinála. Pak se roztančil.
Jmenoval se Mikuláš Landyš, v klášteře přijal řeholní jméno Nikolaj, ale jeho
bratři v meči ho přezdívali Kotilion. Narodil se v Heimburgu, a když mu bylo asi pět
let, jeho matka spáchala sebevraždu. Otec se mu snažil vysvětlit, že to bylo kvůli jeho
dvěma starším bratrům, kteří se ztratili a umřeli, ale on později pochopil, že to bylo
celé trochu složitější. Po té tragédii hledal otec útěchu ve víře, vstoupil mezi
Flagelanty světla, prodal veškerý rodinný majetek a všechno daroval Bratrstvu,
včetně malého Mikuláše, kterého osobně odvedl do kláštera nedaleko Heimburgu.
Otce už nikdy nespatřil, a když se v pozdějších letech zajímal o svoje rodinné kořeny,
zjistil, že se nechal dobrovolně ukřižovat.
Bratr Nikolaj kolem sebe vytvořil vír čepelí, který nemilosrdně stínal všechny
zplozence temných sil. Všichni Ceremoniáři kolem něj byli rozsekáni na kusy, ale
Legionářů stále jako by neubývalo. Další a další se na něj sápali, takže již nedokázal
masu jejich těl od sebe držet na délku svých mečů. Jen díky počtu a zuřivosti se jim
nakonec podařilo vyrvat Nikolajovi z ruky jeden z jeho mečů. Mortifikátor takto
uvolněnou rukou popadl jednoho z nemrtvých a mrštil s ním do hloučku, který se
vytvořil kolem jeho uzmutého meče. Potom mezi zmítající se těla vrhl dýmovnici
naplněnou vůní kadidla, která svým obsahem většinu nepřátel paralyzovala a těch pár
Legionářů, co se vynořilo z kouře jeho směrem, rychle vyřídil svým mečem. Pak se
jako blesk vrhl podél stěny jeskyně směrem k pódiím, kde stáli Kurátoři. Periferně si
všiml, jak se k němu po stropě řítí Cairathi. Za běhu po nich hodil své šurikeny, které
byly natřené umdlévačem mysli. Jediné škrábnutí mělo za následek, že Cairathi
pozbyli svých schopností a padali ze stropu jeskyně jako mrtvé mouchy. Několika
dlouhými skoky se Nikolaj dostal na nejbližší pódium, kde se na něj vrhl Kurátor s
koordinátorem boje. Asasín se mu lehce vyhnul a švihem svého meče ho rozťal na
dva kusy, odrazil se a doskočil na další pódium, kde se dal do boje s dalšími
Kurátory. Takto se probojoval až téměř tam, kde na něj čekalo tělo Antonia ovládané
Černou symetrií. Již neviselo ze stropu, ale stálo na pódiu a jako by Mortifikátorovi
kynulo. Z vrchu se na Nikolaje sápala chapadla Cairathů, která odsekával svým
mečem, a zespodu na něj zase dotírali Legionáři, jejichž hnáty drtil svými kopy. Mezi
místem, kde stál, a pódiem, kde byl Antonius, bylo stále více a více nepřátel. Další a
další vstupovali posledním otevřeným tunelem do jeskyně. Nikolaj tedy tasil svou
wakizaši potřenou bludištěm smrti a vší silou ji vrhl po bývalém arciinkvizitorovi.
Krátký meč se zabodl přímo do Antoniova srdce a v tu chvíli tělo explodovalo.
...obrovská tlaková vlna odmrštila Nikolaje na slizkou stěnu jeskyně. Náraz mu
vyrazil dech, meč mu vyletěl z ruky a kosti uvnitř těla se zlámaly a poranily jeho
vnitřní orgány. Zničené tělo se sesunulo na zem, kde však dlouho nezůstalo. Temná
neviděná mocná síla uchopila bezvládné tělo asasína a zvedla ho do vzduchu, kde jej
APOŠTOL
23
nechala volně levitovat. Zavrzala kůže i kov a přezky Mortifikátorovy helmy se
rozpadly na několik kusů, potom spadla na zem. Nikolajova hlava visela bezvládně
dolů, ale asasín ještě viditelně dýchal. Jeho tvář pohladil zelenožlutý přízračný tenký
dým a tam, kde se dotkl kůže, zanechal mokvající puchýře. Nikolaj se s trhnutím
probral z omráčení a krvavýma očima mžoural kolem sebe. Spatřil jak Ceremoniáři,
Legionáři a další zrůdy, které pobil, ožívají a vstávají. Sbírají své usekané údy a
odnáší je do bublajících slizových jezírek. Před obličejem se mu začala v jedovatém
dýmu zhmotňovat nějaká zlá tvář.
Nikolaj opět ve své hlavě uslyšel ten bublavý, chraplavý hlas: „Tolik úsilí, vrahu, a
vše bylo zbytečné a marné… tvé tělo je zlomené, duše prokletá… avšak stále není
pozdě na usmíření, bratrovrahu… máme moc ti vše navrátit… zdraví, sílu i klid…
nejsme jen ničitel a uzurpátor jako mí bratři a sestra… dokážeme i uzdravovat a
léčit… mlčíš… přemýšlíš, proč jsme chtěli právě tebe… tolik úsilí jsme k tomu museli
vynaložit… proč?… protože ty víš, kde je ten hoch… chceme ho… ne ho zabít… ale
vychovat a připravit… My sami chceme zničit ostatní Apoštoly… děláš, že nevíš, o
čem mluvíme… zbytečně… My jsme jeho stvořitel… je jako náš syn… vidíme v tvé
mysli, že znáš to proroctví… tvůj rodný bratr ti vše vyjevil… než jsi ho popravil…“
Potom všechny oživlé zrůdy v jeskyni ustaly ve své činnosti, otočily se směrem ke
vznášejícímu se raněnému asasínovi a dýmu, který ho obklopoval. Pak sborově
pronesly skřípavými hlasy Liliové proroctví. Při tom zvuku se i mrtvolám ježily vlasy.
„Při umírání hvězdy Lilie z údolí,
chlapec z krvesmilstva a moru počatý.
Požehnán trojí smrtí bratrů prokletých,
mladík k řádu, víře a smrti vychovaný.
Muž lidstvem zavrhovaný, temnotou nenáviděný,
k rozprášení Apoštolátu předurčený.„
„Nakonec to z tebe dostanu… je jen na tobě, zda to bude bolet, nebo ne… kde
je…?“ pokračoval temný hlas v asasínově hlavě. Ale Nikolaje najednou zaujal nějaký
bílý bod v jeho zorném poli. Zaostřil z posledních sil svůj pohled tím směrem, skrz
dým před sebou, a to, co spařil, ho přimělo k lehkému úsměvu. Tou námahou si
vyprovokoval krvavé zakašlání, až musel vyplivnout rudý hlen a koutky úst mu
začala téct krev, ale to, co uviděl, za to stálo. Navzdory jakékoliv pravděpodobnosti
tam na stěně jeskyně mezi tím vším slizem rostla malá květinka lilie z údolí, zde, v
nitru Demnogonisovy citadely! „Čemu se usmíváš, prokletý vrahu?“ zasyčel mu
temný hlas v hlavě. „Všemu,“ odpověděl mu v duchu Nikolaj a zavřel oči. Potom
pocítil ve svém umírajícím těle obrovskou sílu Umění.
***
APOŠTOL
24
Z nitra Citadely se ozval obrovský výbuch, ve stejný okamžik se do vzduchu
vzneslo ohromné množství suti a kamení, věže citadely se naklonily a začaly se
hroutit k zemi. Tlaková vlna byla slabá, přesto srazila na zem několik oddílů
bojovníků Bratrstva a potrhala pláště přítomným Inkvizitorům. Měla podobu ostrého
ledového větru a jako by zpívala nějaký žalozpěv. Zasvěcení válečníci Bratrstva se s
nemalou bázní začali tiše modlit. Použití Umění v té nejsyrovější a nejpradávnější
formě. O něčem takovém dosud četli pouze ve starých kronikách jako o málo
uvěřitelné legendě... Anihilace...
***
Šebestián se s trhnutím probudil. Něco se mu zdálo a nemohl si hned vzpomenout
co. Pomalu se posadil na svém lůžku a protíral si zalepené oči. Potom vstal a přešel k
oknu své klauzurní cely. Mlčky se díval na noční nebe plné hvězd, přitom nevědomky
jednou rukou hladil svůj rigor mortis, který ležel na stojanu pod oknem. V záři
měsíce se zaleskly slzy, které mu stékaly po tvářích...
APOŠTOL
25
TI, KTEŘÍ VĚŘÍ..
Kryštof "Mortimer" Drnek
„Políbila mě…“
-poslední slova vrchního archeologa
na palubě ISS Harbinger na orbitě planety Pluto.
„Kontáákt!“
Střelec na hrotu postupujícího družstva začal v krátkých dávkách střílet do chodby
před sebou. Vmáčkl se přitom na cihlovou zeď stoky a špinavá vody mu při tom
prudkém pohybu vystříkla až k hrudníku.
Rachot palby v úzkém prostoru burácel jako dělostřelba a nebýt sluchátek
integrovaných v přilbách, celé družstvo by ohluchlo. Tmu všude kolem nich
stroboskopicky osvětlovala střelba a kužely svítilen. Zápach byl tak silný, že se
koncentroval do líně se převalujícího aerosolu.
„Johnsonn, O‘Hara, vpřed!“ Velitel se k podpůrné palbě přidal, zatímco jeho hlas
ostře přehlušil rachocení obou zbraní i nasazený respirátor. Další dva muži se s
mohutným cákáním vody, která jim sahala až po stehna, hnali chodbou dopředu.
Vejčitá stoka byla tak akorát široká pro dva lidi vedle sebe, kluzké dno, skryté pod
hladinou kalné vody, se jim přitom neustále smekalo pod nohama.
Jakmile dorazili k zatáčce, za kterou útočník zmizel, přitiskli se ke zdi. Podpůrná
palba trhala stěny chodby kolem nich na kusy. Cihly zvonivky, z kterých byla stoka
postavena, vydávaly nepříjemný vysoký zvuk, když se rozpadaly na prach.
Jeden z mužů prudce trhl za pojistku a za roh proletěl šokový granát. Jedna…dvě
vteřiny a strašlivá rána doprovázená ostrým zábleskem na okamžik zatavila všechno
kolem do jantaru nehybnosti. Gejzír špinavé vody přitom ohodil vše v okolí.
Řev šílenců v randálu granátu skoro nebyl slyšet. V příští chvilce se dvojice střelců
jedním pohybem vyklonila za roh a začala střílet. Podpůrná palba okamžitě ustala,
velitel týmu a pointman se začali brodit ke zbytku týmu.
„Čisto!“ Dvojice střelců na hrotu přestala s palbou a okamžitě jeden po druhém
přebila zásobníky za plné.
„Jaká je situace?“ zeptal se velitel, jakmile s posledním z týmu dorazili na roh.
„Pět kontaktů, pane, všechny dole. Zdá se, že jsme je dohnali.“ Hlas střelce byl
zkreslený mikrofonem respirátoru, ale i tak mu bylo obstojně rozumět. Oči skryté za
brýlemi plynových masek se mu leskly vzrušením z boje.
APOŠTOL
26
„Výborně. Jorgen zůstane krýt šestou, my to půjdem prověřit. Klasická formace,
dvojka na hrotu. Bacha na bubáky, měli bychom mít dole všechny, ale v tomhle
bordelu člověk nikdy neví.“
Jeden z vojáků zaklekl za roh aby kryl směr, odkud přišli, ponořil se tak do
smrduté vody až po pás. Bez protichemického obleku, navlečeného přes bojovou
kombinézu, by byl dávno naskrz fekáliemi promočený.
Zbylí tři muži se obezřetně vydali tunelem dále. Stoka se o několik metrů dál
rozšiřovala do rozdělovací komory, kde nižší připojená stoka pro odvod dešťové vody
vytvářela schod po celé délce prostoru a zároveň poměrně slušný kryt.
Smrdutá voda v komoře byla pokryta několika tuhnoucími těly, kterými lehce
pohyboval mírný proud. Všichni mrtví byli oblečení ve svých běžných šatech – jedno
tělo mělo na sobě dokonce i tmavomodrý oblek. Oděvy však byly špinavé a potrhané,
jak se jejich nositelé skrývali, když se vzdali dosavadního života. Jedna z mrtvol
ležela na zádech a byl vidět její sinalý obličej. Pokrývala ho síť neumělých řezeb a
tetování, která ho stahovala do odporného úšklebku.
„Zasraný magoři,“ zahučel O’Hara, když opatrně odstrčil jedno z těl, aby kolem
něj mohl projít. Úzká vejčitá stoka se tu rozšiřovala do plochého bazénu,
ohraničeného hranou přepadu.
„Co těm lidem je, že takhle blbnou? Už třetí skupina tenhle měsíc,“ ozval se
konverzačním tónem Johnsonn, zatímco kryl ústí stoky na druhé straně komory.
„Jako by jim všem postupně šiblo.“
„Sklapněte a dávejte bacha. O’Haro, vidím čtyři těla, kde je ten pátej?“ zavrčel
velitel, když kuželem světla projel po hladině komory.
„Bude asi za tím přepadem, pane, mrknu na to.“
„Fajn, budu tě krýt.“
Hrana dešťového přepadu jim sahala zhruba po prsa, dno odvodní stoky na druhé
straně bylo níž. Muž s namířenou zbraní opatrně nahlédl za hranu a kuželem světla
baterky pod hlavní přejel po celé její délce.
„Mám ho, leží tu na dně.“
„Je po něm?“
„Jo, nehejbe se…. moment, tak ne, žije.“ Hlaveň útočné pušky přimrzla na místě,
když byla namířena na zkroucené tělo na dně stoky. Pramínek vody, tekoucí přes
rozstřílený přepad, líně mizel v úzkém odtoku ve zdi, a ředil kaluž krve, která z
kacíře unikala. Muž s bledými dlouhými vlasy v potrhané pracovní kombinéze tiše
zasténal a poslepu zašátral po brokovnici, která se válela poblíž.
„Ani na to kurva nemysli,“ oznámil mu suše střelec. „Pane, jeden sráč je tu docela
živej. Co dál?“
APOŠTOL
27
„Krej mě, nasadím mu obojek,“ hodil si velitel pušku na záda a ze sumky na
opasku vyndal ocelová pouta spojená tenkým řetězem s kovovým obojkem. Snadno
se převalil před dešťový přepad a obezřetně se ke zraněnému přiblížil.
Muž na zemi najednou prudce zvednul hlavu a přes rozbitý obličej a špinavé vlasy
se hystericky rozesmál: „Přichází, přichází! A pak budeme odměněni a vy budete v
prdeli!“
Velitel bleskově kmitl pravačkou a přímý direkt raněného zhasnul jako svíci.
„Leda hovno.“
…
„…po teroristickém útoku přímo uprostřed Luny se skupina šílenců, kteří sami
sebe obecně označují za Akolyty, stáhla do podzemní sítě stok a odtud chtěla patrně
uprchnout a škodit dál. Díky včasnému zásahu městské milice…“
Seržanta van Allena hlasatelka zpráv vyloženě srala. Byl vytočený od včerejší
akce, kdy mu zakázali zajatce vyslechnout na základě nějakého ediktu. Nasralo ho, že
celé vyšetřování mu bylo o hodinu později bez vysvětlení odebráno. Poslední kapkou
byla postava ve fialové sutaně mystika s křížem na zádech, která už hodinu seděla v
kanceláři poručíka. Muž v kanceláři nepůsobil nijak mysticky – střední věk, dohladka
oholená celá hlava, neutrální výraz v tmavé tváři, nevýrazné rysy. A přesto z něj byl
velitel celého oddělení očividně nesvůj.
Nestačilo, že přišel o práci v armádě, když před rokem náhlou dohodou skočily
kartelové války, a musel vzít za vděk místem v zásahovém oddílu u policejního sboru
Luny. Teď se mu do toho ještě sral někdo od Bratrstva. Už předtím mu byly všechny
náboženství ukradené, Bratrstvo, oficiálně existující ani ne rok, vyloženě nesnášel.
Náboženské kecy jejich Kardinála mu připadaly jak přes kopírák, pověsti o
kouzlech a zázracích považoval vyloženě za výsměch. Ale očividně byl jen jeden z
mála, nábor věřících pokračoval neztenčenou silou, korporace potvrdily status
Bratrstva jako plnohodnotné organizace.
Do prdele s celou vírou!
V přeplněné místnosti s open space kójemi jednotlivých detektivů konečně někdo
televizi vypnul. Ještě chvilku a pravděpodobně by ji na místě rozmlátil. Monotónní
bzukot všední činnosti policejního sboru v místní čtvrti by to nejspíš nijak nenarušilo.
Konečně se otevřely dveře poručíkovy kanceláře. Strhaně a zpoceně vyhlížející
velitel mu pokynul, ať jde dál. Vešel, se svými dvěma metry se málem praštil o horní
futro, a zavřel za sebou.
„Dejte si pohov, seržante,“ vyzval poručík van Allena. Ramenatý blonďák s
modrýma očima a výraznými lícními kostmi se uvolnil a zamračil. Nevědomky se
narovnal do pozoru, jakmile za sebou zavřel. Roky vojenského výcviku člověk
nezapře.
APOŠTOL
28
„Pane, tohle je seržant van Allen, velitel našeho zásahového oddílu, který včera
přivedl toho zajatce.“
„Podle všeho jste odvedl skvělou práci,“ otočil se muž v rouchu na židli a upřel na
policistu, který stále stál u dveří, své mandlové oči. „Nepředpokládám ale, že byste
měl tušení, koho jste chytili, že?“
„Seržante, tohle Angus Eldebaro, mystik prvního stupně Druhého direktorátu
Bratrstva,“ představil s únavou v hlase velitel muže. „Inkvizitor,“ dodal, když
zachytil seržantův nechápavý pohled.
„Je mi to dost jedno. Pane.“ Van Allen se dlouhým krokem přesunul k psacímu
stolu, u kterého oba muži seděli, a beze spěchu si sedl na volnou židli. Bylo mu
jedno, že ho k tomu nikdo nevyzval. On tu byl doma. Ne ten… inkvizitor.
„Je to zběř, která zabíjí lidi naprosto bezdůvodně, nevím, proč bych se měl zajímat
o to, proč a čemu věří. Co jsem nastoupil, fanatiků s různým vyznáním jsem tu potkal
dost a dost. Poslední rok na ně byl docela bohatý,“ dodal, aniž hnul brvou. Poručík na
něj vrhl varovný pohled. Eldebaro nedal najevo žádnou emoci.
„Uvědomujete si, že ten muž byl ještě před dvěma týdny naprosto obyčejný dělník
z doků? S rodinou, manželkou a dětmi?“ zeptal se po chvíli. „Nezajímá vás, proč…“
„Samozřejmě, že mě to zajímá. Pokud bych věděl, proč to ti zmrdi dělají, mohli
bychom to skončit jednou provždy. Ale zatím mi to nikdo, nikdo, nebyl schopen nebo
ochoten vysvětlit.“ Voják se mračil a upřel na inkvizitora rozzlobený pohled.
Eldebaro ho chvíli probodával pohledem. „Je na čase si promluvit,“ otočil se pak
zpátky na poručíka a vstal. „Ukážete mi cestu na samotku?“
…
Služebním výtahem sjeli o patro níž, kde byly v suterénu umístěny cely
předběžného zadržení. Malá část, oddělená od ostatních, byla určena jako samotka
pro obzvlášť nebezpečné vězně. Nebo pro ty, u kterých bylo potřeba, aby s nimi
nikdo nemluvil.
Holá betonová místnost, kam je pustili přes strážníici u vchodu, byla v půli
přehrazená mříží. Za ní seděla v rohu zhroucená postava, do půl těla svlečená, s
obličejem zakrytým záplavou špinavých bledých vlasů. Když se muž pohnul, odhalil
široký čtverec náplasti, která kryla sešitou střelnou ránu.
Neuměle vyřezané jizvy po skarifikaci a narychlo dělaném tetování byly vidět už
předtím, ale teprve teď bylo možné naplno pozorovat šílené dílo neznámého umělce.
Nebo si to muž udělal sám? Sodíková zářivka na tři návštěvníky vrhala bílé světlo,
které nedávalo prostor pro odpočinek.
„Jsem Angus Eldebaro, mystik prvního stupně Druhého direktorátu. Kdo jsi ty,
muži?“ Angus pomalu popošel blíž k mříži a nespouštěl zrak z fanatika uvnitř. Van
Allen i potící se poručík zůstali stát stranou. Ani jednomu se to nelíbilo.
APOŠTOL
29
„Ptám se tě ještě jednou,“ zvýšil hlas Angus a udělal dalších několik kroků k
zajatci. „Kdo jsi? Kdo jsi byl předtím? A proč jsi začal hlásat bludy, které tě dovedly
až sem?“ V hlase mu zazněl náznak netrpělivosti. Tmavá tvář se nepatrně stáhla v
hněvu.
Postava fanatika se začala chvět. Ne strachy, ale tichým, zlověstným a těžko
potlačovaným smíchem. „Ty víš, kdo jsem, Angusi Eldebaro, mystiku prvního stupně
Druhého direktorátu. Určitě sis moji identitu zjistil předem.“ Muž nemluvil k
inkvizitorovi, ale do zdi, o kterou byl opřen. I tak jeho hlas zřetelně slyšeli.
„Ano. Jsi dělník z lunárních doků, manžel a otec dvou dětí. Nebo jsi jím byl
alespoň před čtrnácti dny. Ale teď?“ Angusův hluboký hlas byl slyšet po celé
místnosti.
„Ale teď? Teď…jsem…někdo jiný.“ Mužův mečivý hlas se otřásal tichým
smíchem. „Jsem někdo, kdo pochopil, že nadešel čas změn…a jen ten, kdo jako já
pochopí, přežije… a to ty, mystiku prvního stupně, nebudeš.“ Smích se mu teď začal
drát z hrdla stále hlasitěji. Tvář měl stále skrytou za oponou vlasů.
„Tak dost! Tohle je nějaký výslech? Budete tu do něj tlačit ty svoje náboženský
sračky?“ rozzlobeně vykročil k inkvizitorovi van Allen. „Poručíku, to ho necháte, aby
si tu dělal co chce?“ otočil se se zvýšeným hlasem na velitele.
„Seržante, sklapněte a do ničeho se nemíchejte,“ vztekle mu odseknul poručík a
uhnul pohledem stranou. „Direktiva 15c/01 podřizuje veškeré vyšetřování zájmům
Bratrstva, pokud si o ně řekne.“
„Co? Od kdy…?“
„Od minulého týdne,“ s klidem odpověděl Eldebaro aniž spustil zrak z vězně. „A
teď vážně sklapněte.“
Muž se mezitím začal smát už naplno. „My, kteří jsme pochopili a prošli úvodní
zkouškou… budeme spaseni… my, kteří jsme připraveni…na změnu, na oběť a na
dary!“
Poslední slova vykřikl a prudce se na muže za mříží otočil. Začal se šíleně smát,
pořezaný obličej zkřivený v křeči. Náhle prudce trhl hlavou a vší silou s ní praštil o
zeď. Zadunělo to a vystříkla sprška krve.
A znovu, a znovu. Neustále se přitom smál.
„Kurva! Stráž!“ zařval poručík a vrhnul se k mříži.
„Šílenství! Ten chlap je šílenec!“ klesla překvapením van Allenovi čelist. Nemělo
smysl něco dělat, klíč k mříži měl jen strážný, který už přibíhal.
Inkvizitor sebou trhl úlekem, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Muž, který sám
sebe pasoval na vyvoleného, se už nesmál, posledním úderem se poslal do
APOŠTOL
30
bezvědomí, tělo se mu přitom napnulo v křeči. Pohled, který na Eldebara i poté
upíral, byl ale až nepříjemně vědoucí.
…
„Toho vězně si přebíráme.“ Eldebaro to konstatoval jako fakt, nebyla to otázka.
Opět se nacházeli o parto výš v poručíkově kanceláři. „Je to první živý svědek z téhle
skupiny a vy očividně nejste schopni zajistit aby takový zůstal i nadále.“
„Ani náhodou! Patří pod naší jurisdikci a je součástí případu!“ Seržant byl vzteky
bez sebe. Poručík jen odevzdaně seděl za stolem a zíral na prázdnou sklenici od
whisky.
„Direktiva 15c/01, seržante, direktiva 15c/01.“ Eldebaro se nehezky usmál, když to
říkal.
„Strčte si tu direktivu třeba do prdele, tady…“ rozkřikl se van Allen, když ho náhle
přerušil zvonek telefonu na poručíkově stole. Velitel klidně zvedl sluchátko a
zaposlouchal se do hlasu na druhém konci.
Inkvizitor a voják na sebe nevraživě zírali a snažili se toho druhého zabít
pohledem. Trvalo to jen chvilku, pak poručík práskl sluchátkem zpátky do vidlice
telefonu a navzdory svému předchozímu stavu briskně vyskočil ze židle.
„Máme tu další útok, takže si pánové tuhle milostnou chvilku nechte na jindy.
Seržante, hoďte prdelí do zbrojnice, váš tým už byl svolanej, naše běžný hlídky už
celou oblast uzavíraj. A vy, pane,…“ obrátil se na inkvizitora, ale ten ho nenechal
domluvit.
„Jdu se seržantovou jednotkou na místo činu.“
„Ne! Nemáte výcvik ani výzbroj a já nemám čas se o vás starat a žádná posraná
direktiva na tohle neexistuje!“ vyjel na něj van Allen.
„Seržante, držte kurva hubu a řiďte se tím, co říkám,“ utrhl se Eldebaro a bývalého
vojáka přerušil. Maska chladného askety z něj na moment sjela jak utržená opona.
„Nevíme proč se tyhle teroristi v poslední době množí jak králíci, zatím se nám nikdo
živej do rukou nedostal. Vy jste měl štěstí. Ale štěstí nestačí, takže jdu s váma,
abychom tomu trochu napomohli.“
„Dobře,“ zavrčel van Allen, „ale chůvu vám dělat nebudu. Na to zapomeňte.“
Inkvizitor se jen uchechtl: „Zatímco vy jste se posledních deset let kopal do prdele
u vévodský pěchoty někde na Venuši, já mám za sebou dvacet let u kapitolský maríny
a speciálních sil. To že, že nosím tohle roucho a pevně věřím v Kardinála Duranda,
neznamená, že nevím, kterým koncem zbraně se střílí. A vy, poručíku, teď běžte na
kafe, jménem Bratrstva a direktivy 15c/01 vám na deset minut zabavuju kancelář,
potřebuju si zavolat z vašeho telefonu.“
APOŠTOL
31
Seržant i poručík oněměli, stejně jako místnost plná detektivů za dveřmi kanceláře,
kteří celou výměnu názorů dobře slyšeli.
„Tak abychom šli, seržante…“ odkašlal si velitel místního policejního sboru města
Luny.
…
Cesta v policejním obrněnci proběhla v mrazivém tichu. Kvílení sirén bylo do
kabiny pro posádku slyšet jen zdálky, stejně jako hluk z ulic, kterými projížděli.
Angus Eldebaro měl na sobě stejně černou bojovou kombinézu jako zbytek úderného
týmu, vyztuženou tenkými pláty pancíře na těle a kloubech, ozbrojen stejnou útočnou
puškou typu Nájezdník.
Nikdo nic neříkal. Nebylo co.
Krátký briefing proběhl ještě před výjezdem – útočníci napadli jednu z policejních
hlídek a během přestřelky se stáhli do kancelářských budov, opuštěných poté, co se
před stoletím zbláznily myslící stroje. Tady je obklíčila policie a čekala na příjezd
posil. Čekala na ně.
„Sledujete zprávy, seržante?“ optal se náhle Eldebaro velitele družstva. Van Allen
zvedl k inkvizitorovi oči. Zbytek týmu je naopak sklopil.
„Občas,“ odpověděl za chvilku. „Hlavně záznamy mírových hovorů. Strašně rád se
jima nechávám vytáčet. A?“
„Skvělý,“ opřel si inkvizitor hlavu o chladný kov transportéru. „Tak to určitě víte o
konferenci o desátý planetě.“
„O tom jsem nikdy neslyšel. Co to je za kecy? Planet je v soustavě jenom devět.
Díky tomu, že nás Pluto před lety poslalo do hajzlu, to ví přece každej.“ Navzdory
zášti, kterou seržant vůči Angusu Eldebarovi stále pociťoval, v něm probleskla jiskra
zájmu.
Poslední objevná vesmírná výprava, kterou lidstvo před sto lety podniklo k Plutu,
nejen zapříčinilo vznik trhlin, které umožnily rychlejší cestování soustavou, ale taky
způsobila, že všechna umělá inteligence, všechny myslící stroje složitější než
kalkulačka, zešílela. Lidstvo se posunulo o staletí zpátky a dodnes se z toho
nevzpamatovalo. Výprava k desáté planetě, pokud to byla pravda, by znamenala…co
vlastně?
„Myslete si, co chcete, seržante, stejně k tomu nedojde. Vesmírný lety dál než za
Ganymed byly stejně zakázaný. Bratrstvo to nedovolí…my to nedovolíme!“
Inkvizotor se pro sebe chmurně usmál. Očividně to nebylo všechno, co chtěl říct.
„Takže je to vlastně jedno. Nikam se nepoletí. Proč nám to teda říkáte?“
„Protože…“
Víc se inkvizitorovi nepovedlo doříct.
APOŠTOL
32
Ozvala se strašná rána a jejich svět ohraničený pancířem dodávky se zkroutil a
zmačkal, jak je zasáhla protipancéřová střela.
…
Nádech, výdech. A znova.
Nádech a výdech.
Křik, řev.
Staccato palby. Znovu a znovu. Cinkot střel do pancíře.
Šumění krve v uších, tak hlasité, že přehlušila všechno ostatní. A pískot
přetíženého sluchu.
A bolest. Tupá dlouhodobá bolest, která značila, že žije a nemá nic akutně
zlomeného nebo utrženého.
Kurva, dokud to bolí, tak žije!
Záblesk světla když otevřel oči.
Obrys vysoké postavy se mu zaryl do mozku, ozářené zášlehy z hlavně.
Mrkl.
A znova.
Svět se rozbil do kaskády světelných obrazů. Čas plynul náhle líně, jako v medu.
Muž v bojové kombinéze zuřivě střílející v krátkých dávkách do všech směrů.
Hořící kabina na bok složené dodávky, z které bezvládně visela mrtvola řidiče.
Oblaka prachu z rozbitého betonu silnice, kam vypadl z auta.
Vybuchující hromada šrotu, která dřív byla policejní limuzínou, co jim dělala
doprovod a klestila cestu dopravní špičkou.
Někdo mu vplul do obrazu. Tmavý obličej, který po něm něco chtěl. Zatřásl hlavou
a všechno vplulo do normálu.
„…jste v pořádku?“ křičel mu do obličeje inkvizitor.
„Jo,“ odstrčil jeho ruku van Allen, zvedl se, a levačkou sepnul spínač na ramenním
setu k vysílačce. „Tady velitel, týme hlášení stavu!“
Inkvizitor ho pustil, popadl na popruhu visící zbraň, rozešel se někam za
seržantova záda a nepřestával střílet.
S rozmyslem. Co krok, to výstřel. Bylo v tom něco uklidňujícího.
„Já O‘ Hara, žiju, jsem na vaší dvanáctce. Hodně kontaktů ve všech směrech.“
APOŠTOL
33
„Tady Jorgen, mám devátou hodinu. Situace stejná jako u O’Hary. Johansonn je
dole, byl moc blízko výbuchu.“ Zvýšený hlas překřikoval palbu a byl naprosto bez
emocí. Van Allen zaklel.
„Tady Eldebaro, mám šestou, je tu už čisto,“ ozval se do rachotu palby inkvizitor.
Van Allen se bleskově rozhlédl po rozstřílené ulici, na kterou dopadala palba ze všech
směrů kromě toho, který kryl Eldebaro. Hořící trosky jim poskytovaly základní kryty,
ale jinak byly k ničemu. Bleskově se rozhodl.
„O’Hara kreje ústup, Jorgen na hrot, Eldebaro kreje O‘Haru. Jdem, jdem, jdem!“
natáhl závěr a začal střílet dávkami do směru, který kryl Jorgen. Ten se odpoutal a
tryskem proběhl k průčelí budovy, která byla v tu chvíli čistá.
„Čisto, čisto, čisto!“ Jorgen doběhl v pořádku. Mají se kam stáhnout.
„O’Haro, dělej!“
Rachot palby byl ohlušující. Van Allen i Eldebaro posílali krátké dávky do všech
směrů, do všech potenciálních krytů, kde mohl být nepřítel. O’Hara kolem nich
proběhl do stínu budovy za nimi.
„Přebíjím!“ Eldebaro klesl na koleno a z opasku vytrhl zásobník. Pohybem zbraně
vyhodil ze šachty prázdný zásobník a místo něj jedním pohybem narval plný.
„Zpátky!“ Netrvalo to ani dvě sekundy.
„Běž, běž!“ Van Allen pustil spoušť a tryskem proběhl k vestibulu prastarého
činžáku, kde se kryl zbytek týmu. Beton ulice se otřásal duněním explozí, když
vybuchovala jejich vozidla. Nahradil O’Haru v zákrytu vchodu a začal střílet do oken
protějšího domu.
„Kreju, běž, běž, běž!“
Eldebaro vyskočil z pokleku a se skloněnou hlavou se prohnal vchodem. Van Allen
se převalil bokem do krytu za roh vestibulu a bleskově přebil prázdnou pušku.
To by bylo.
…
„Stav!“
„O’Hara šest zásobníků do dlouhý, tři do pistole, jinak oukej.“
„Jorgen sedm, dva, stav oukej.“
„Eldebaro šest, tři, jsem oukej.“
Hlášení proběhlo do neustávající palby, která se rozbíjela o betonové průčelí
budovy. Bolely z toho uši a z křiku hrdlo, ale měli dost munice a byli živí. Skoro
všichni.
APOŠTOL
34
„Velení, já Tým Alpha, příjem!“ Van Allen při čekání na odpověď velitelství krátce
vykoukl zpoza krytu, aby bleskově zapadl zpátky. Do zdi vedle jeho hlavy zabušila
dlouhá dávka. Jorgen se naklonil zpoza rohu a poslal do ulice vlastní dávku.
„Nestřílet, šetřete nábojema,“ křikl Eldebaro na vojáka.
„Sklapni, černoprdelníku,“ ucedil Jorgen, ale přesto už dál nestřílel.
„Týme Alpha, já Velení,“ ozval se z vysílačky hlas operátora rušený mnoha
interferencemi. „Podejte hlášení!“
„Napadli nás cestou na místo činu, jsme někde mezi jihozápadní padesátou třetí a
třináctou západní. Můžete nám poslat posily? Je jich tu jak nasráno!“ Seržant musel
křičet, aby přehlušil neustávající palbu. Ze zdi za ním se sypala omítka v celých
proudech.
„Negativní, Týme Alpha. Teroristi podnikli útoků víc, nejen v našem sektoru.
Nemáme dost volných sil. Musíte se probít ven sami. A hoďte sebou, potřebujem vás
v ulicích! Velení konec.“
„Tým Alpha rozumí,“ ukončil velitel relaci. „Co se to kurva děje?! Je jich aspoň
třicet! Kde se vzali?! Tohle není bitevní fronta, ale město, kurva!“
„Kontáákt!“ O’Hara začal střílet, ještě než dozněl výkřik.
„Schody, schody, jdem, jdem, jdem!“ popadnul Eldebaro Jorgena a strhnul ho za
límec vesty zpátky o vteřinu dřív, než na místo, kde stál, dopadla dávka průbojných
střel.
„Pojď, pojď, kreju tě!“ Van Allen zalícil a dlouhou dávkou zastřelil několik šíleně
řvoucích polonahých mužů, kteří se vynořili na druhém konci chodby. O’Hara se
otočil na místě a vyběhnul za roh na shody do prvního patra.
„Van Allene, makej!“ zařval inkvizitor na seržanta, „kreju tě!“
Chodba byla náhle plná ječících šílenců a střelby. Tři metry prostoru, které velitele
dělily od spásného schodiště byly stejně nepřekročitelné, jakoby tam byla láva.
„To nedám!“ zařval na zpátky na inkvizitora, aniž přestal střílet. Do stěn chodby
začala bušit palba z ulice. Vzduch byl plný kouře a omítky a začalo mu dělat potíže
se nadechnout aniž by nemusel kašlat. „Převezmi velení a dostaň moje chlapy
odsud!“
„Zapomeň na to! Až ti řeknu, tak to prostě přeběhni!“
„Cože, kurva?!“
Inkvizitor náhle sklonil zbraň a s hlavou soustředěním nakloněnou dopředu prudce
vykročil zpoza rohu.
„Co, to…!“
APOŠTOL
35
Palba kolem něj utvořila mrak letícího olova. Eldebaro napřáhl ruku a místo, aby
padl na místě k zemi rozstřílený na kusy, se mu všechny kulky vyhýbaly a bušily do
stěn okolo.
„Tak na co kurva čekáš?!“ otočil vší silou hlavu na seržanta. Slova cedil skrz
úsilím zaťaté zuby.
Van Allen nevěřil svým očím. Roky výcviku a instinkt ale rozhýbaly jeho šokem
ztuhle tělo a donutily ho, aby proběhl kolem inkvizitora na schody. Jakmile tam byl,
popadl druhého muže za popruh neprůstřelné vesty a stáhl ho k sobě. Jakmile
pominula síla, která palbu udržovala stranou, smetly kulky místo, kde ještě před
chvíli inkvizitor stál.
Vteřinu si hleděli tváří v tvář – Eldebaro v obličeji šedý únavou, van Allen
neschopen slova. Vteřina, která vypadala dlouhá jako století, kdy seržant pochopil, že
Bratrstvo se svou magickou silou nelhalo.
„Kreju vás, hoďte sebou!“ zařval z vrcholu schodiště nad podestou Jorgen a zalícil
dolů na jeho úpatí. Oba se vrhli nahoru a brali schody po třech. Vzápětí na schodiště
za nimi vtrhla horda potetovaných šílenců, kteří ječeli jako by se vařili v pekle. Krycí
palba je smetla jako žnec přezrálé klasy.
…
Zběsilý útěk po schodech byl jako noční můra. Jedno, dvě patra se kolem nich
mihla, veškerá pravidla pro krytí schodů byla nepoužitelná. Řev z dolních pater a
souvislá palba dopadající do míst, kde ještě před chvílí byli. Kotouče prachu, které
dusily při každém nádechu, se valily do pruhů světla z baterek na puškách.
Rychle, hlavně rychle!
„Granát!“ Van Allen prudce trhl za pojistku a váleček trhaviny mrštil do patra pod
nimi.
„Druhej!“ zařval O’Hara a poslal dolů další.
Obě detonace se slily do jedné a přehlušily všechno kolem nich do tunelu randálu a
chaosu.
„Jdem, jdem, jdem!“
Seržant všechny popoháněl, Eldebaro na hrotu v běhu kryl všechny možné
přístupové body. Na další podestě se na vteřinu zastavili.
Krev pulsovala ve spáncích, adrenalin hučel v uších jako divoká řeka. Jenom se
jednou nadechnout a zase běžet!
„Vezmem to skrz tohle podlaží, na druhý straně zkusíme najít požární schodiště a
jdeme ven a jinudy. Jasný?“
APOŠTOL
36
Všichni kývli na souhlas, ani na vteřinu nespustili oči z perimetrů, které hlídali.
Křik a řev z podlaží pod nimi se na chvíli zastavil, granáty nejspíš útočníky na chvíli
zabavily.
„Půjdeme rychle, nemá smysl čistit všechno, co potkáme.“ Van Allen mluvil
polohlasem, tíseň místa na něj sedala stejně jako na ostatní. Jenom Eldebaro vypadal
klidně. Křik ze spodních pater byl nyní mnohem tišší než předtím, seržantovi to
připadalo jako zlá předtucha.
„První jde Jorgen, pak Eldebaro, pak já, šestou má O’Hara. Všechno jasný?“
Odpovědí mu bylo jenom cvakání přebíjených zásobníků. V temnotě chodeb a
prázdných bytů se vydali do nitra budovy.
Luna City bylo největším městem, které kdy lidstvo postavilo. Nebylo divu, že
velké části, celé čtvrtě, byly stovky let staré a opuštěné po celá desetiletí. Místo, které
právě procházeli, do jedné z těchto částí města patřilo. Betonový činžák zbavený
všeho okrasného a cenného, co tu ještě mohlo kde zbýt. Chodby byly za to plné
smetí, hnijícího bordelu a zbytků všeho možného, co sem natahaly generace
bezdomovců.
V řadě za sebou, jednu ruku na rameni muže před sebou, svítilny namontované na
puškách rychle blikaly v režimu stroboskopu. Nezastavovali, míjeli zavřené dveře i
prázdné vchody. Jen zběžně kontrolovali, jestli se v chodbě nebo místnosti někdo
neskrývá. Nebyl čas řešit, jestli je všude čisto, poučky z výcviku tu selhávaly a
nebyly k potřebě.
„Co jste nám to v tom autě vlastně chtěl doříct?“ šeptem se zeptal v jednu chvíli O‘
Hara Eldebara. Nervy napnuté k prasknutí potřeboval nějak zaměstnat.
„Že jsem si něco před touhle akcí ověřoval. Podle všeho frekvence útoků za
poslední měsíc vzrostla. Od chvíle, co padl návrh na tu výpravu na okraj soustavy.“
Eldebaro proklouznul kolem O’Hary a nahradil ho na hrotu skupiny.
„No a? Neříkal jste, že to stejně nedovolíte?“
„Jo.“ Odpověděl inkvizitor na půl úst, zatímco kryl perimetr přímo před sebou.
„Ale taky jsem chtěl říct, že to není stoprocentní. Podle všeho někdo na tu výpravu
mermomocí chce odletět.“
„A to znamená…“
„Sklapněte!“ ostrým zasyčením je umlčel seržant.
Temnota houstla, jak se dostávali stále dál do nitra mohutného obytného komplexu.
Kužely světla vykrajovaly plesnivé zdi, navlhlé od prosakující vody. Hromady
nepořádku zaplňovaly vzduch těžkých zápachem hniloby, překračovali koláče
holubích výkalů, které se zde hromadily celá desetiletí.
Jakýkoliv hluk za nimi postupně utichl a neslyšeli nic než šelestění krys a potkanů.
Podle všeho svoje pronásledovatele ztratili někde cestou.
APOŠTOL
37
Půl hodiny jim trvala cesta skrz spletité posprejované chodby. Těžký dech muže za
sebou jim syčel do uší, namožené svaly začínaly pálit vyčerpáním a adrenalin
vyplavený z krve nahradila těžká únava, která sedala na ramena jako olovo.
V chodbách se začínala tma pomalu měnit v šero, když konečně proklouzli na
druhou stranu komplexu a odpolední světlo nesměle pronikalo do chodeb.
„Skvělý, zvládli jsme to,“ úlevně poznamenal Jogensen. „Teď už jenom najít ty
schody a…“
„Kontááákt!“ O‘ Hara, který byl zrovna na chvostu, začal okamžitě střílet do
chodby, kde se zpoza rohu vyloupla silueta postavy s puškou. Proud střel z
policistovy pušky ji srazil k zemi. Odpovědí byl řev a staccato palby ze všech stran.
„Kryjte se!“
Našli je!
…
Zuřivá palba ze všech možných stran je postupně zatlačila na konec chodby do
obrovské místnosti se stropem podepřeným desítkami sloupů. Okny, mířícími na
ulici, do prostory dopadalo šikmé odpolední světlo, které na zašlé podlaze kreslilo
široké pásy.
První proběhl širokým vstupem bez veřejí O’Hara a zapadnul za první sloup, který
potkal. Pak Jorgen, Eldebaro a nakonec van Allen. Jakmile byl uvnitř, uzavřeli vchod
sítí palby a explozí vrženého granátu.
„Stav!“ štěkl seržant do hluku kolem.
„Živej a zdravej, akorát mám poslední zásobník,“ zahlásil Jorgen.
„U mě to samý, seržante,“ ozval se O’Hara.
„Na mě se ani neotáčejte, van Allene,“ pronesl nezúčastněně inkvizitor.
„Kurva, kurva,“ mumlal si pro sebe seržant. Byl to zázrak, že ještě všichni žili a
nikdo nebyl výrazně zraněný. Zázrak a kouzlo tvrdého výcviku a palebné převahy. Je
vcelku jednoduché utéct někomu, kdo střílet moc neumí a je očividně šílený natolik,
že se nedokáže dohodnout s ostatními.
Náhle se probrala k životu vysílačka na opasku: „Týme Alpha, já Velení, příjem!
Žijete ještě?“
„Velení, já Tým Alpha, jasně, že žijem, kurva. Co vám tak trvalo?“ V pozadí začal
někdo z týmu střílet, aby udržel nepřítele mimo dosah.
„Bylo toho hodně, ale už máme situaci pod kontrolou. Posíláme posily, kde jste?“
„Stejná poloha, největší budova, co tu je, třetí patro. Severovýchodní roh,“ dodal,
když na kompasu na hodinkách zkontroloval polohu.
APOŠTOL
38
„Držte se, naši jsou na cestě. Velení konec.“
„Tak ať sebou hodí, máme to dost natěsno. Tým Alpha konec!“ znovu popadl
zbraň, kterou nechal během hovoru zhoupnutou na popruhu a vystřelil několik ran do
dveřního otvoru. „Šetřte náboje, za chvíli je tu kavalerie!“
„No konečně, kurva!“ zařval rozjařeně Jorgen a otočil hlavu na van Allena, „že jim
to ale trvalo!“
A zemřel.
A všechno se najednou posralo…
…
Letěl temnotou, kterou nikdy neprozářilo vzdálené slunce. Věděl, že létat neumí,
ale stejně plachtil nad rozbitou planetou, jako by měl křídla. Monumentální trosky se
pod jeho neexistujícím tělem táhly všude do daleka a zdánlivě neměly konce. Z
bezbřehé zkázy sálala starobylost, která děsila eónem prožitých věků. Bloudil zrakem
po temné krajině, až jeho pohled přitáhly jiskry nicotných světel.
Světelné kužely pátravě sahaly na kyklopské trosky a jakoby ostýchavě cosi
hledaly. Za nimi šlo tušit drobné postavičky v pancéřovaných skafandrech. V dálce se
rýsoval obrys lodě, která sem průzkumníky přivezla, ozářené zbytkovým teplem
přistávacích trysek. Na boku se jí rýsovaly imatrikulační znaky s trikolorou
Imperiálu.
Zaletěl k nim blíž, zvědavý a zároveň k smrti vyděšený, protože věděl, že je to
všechno špatně. A věděl, že všechno se blíží ke konci, který souvisel s obrovským
portálem na jednom z náměstí.
Drobné postavičky ve skafandrech si portálu už všimly také a neochvějně k němu
zamířily. Definitivnost zla, která ze stavby sálala, začínala pomalu sílit a takřka už
byla hmatatelná. Skoro se zalykal, když se snažil na muže pod sebou křičet.
Ne! NE! Nechoďte k tomu!
Nikdo ho neslyšel. Bezmocnost okamžiku ho paralyzovala a dokázal vše jen
sledovat.
Skupina ve skafandrech se kolem stavby shromáždila v obranném půlkruhu.
Představoval si jejich těžký dech v recyklované atmosféře obleku. Pot, který jim tekl
po zádech a svědil mezi lopatkami. Pálení svalů, které nesly tíhu zbraní. A strach,
pevně sevřený vůli napumpovanou adrenalinem. Dostali se na hranici, kterou lidstvo
zatím nikdy nepokořilo! Věčná sláva jim kyne na pozdrav!
Dvě z postav se oddělily a vydaly k portálu. Kužely jejich světel dopadly na
monstrózní stavbu a zachvěly se, když na jejich nositele dopadl animální strach z
nezemského.
APOŠTOL
39
Jednali za sebe? Podle rozkazu? Nevěděl. A bylo to jedno. Nikdo se je nepokusil
zastavit.
Dvě postavičky pomalu vztáhly ruku a portálu se dotkly.
Z brány vyšlehla oslepující záře. Nesnesitelně ostrá, pálivá, která škvařila oční
nervy. Do neexistující sítnice mu celou scénu vypálila jako negativ.
Ve středu oslepujícího světla se objevil stín. Stín postavy, ze které celý jas vycházel
a zároveň se do ní vracel.
Byla obrovská a přitom nevětší než lidské tělo.
Udělala první krok ke svobodě a vykročila ven z portálu.
Byla svobodná.
Byla nádherná.
Byla strašlivá.
Bělostný obličej rušený rty zkrvavené posledním polibkem, který udělila před
stoletím, si triumfálně prohlédl všechno kolem.
Byla svobodná! Poslední pečeť byla zlomena!
Z portálu se za jejími zády vyhrnula směs těl, tak strašlivých, že žádný z lidských
jazyků pro ně ještě neměl pojmenování.
Muži ve skafandrech, do té doby ztuhlí šokem a hrůzou, instinktivně začali střílet
na všechno, co se v bráně objevilo. Proudy stopovek uzamkly celou oblast do svítivé
sítě a sežehly všechno, čeho se dotkly.
Věděl, že jim to nepomůže a všichni jsou v tuhle chvíli stejně mrtví. Bylo mu to
ale jedno. Fascinovaně hleděl jen na ni, strašlivě krásnou ženu v bílých šatech.
Rozhlédla se a pak pohled upřela na něj. Pohlédla na něj a zlo, koncentrované v
jejích očích ho zasáhlo naplno.
Cítil, že se mu zavrtává hluboko do mysli i duše, cítil, že to není jen on, na koho se
dívá, ale všichni, tisíce a tisíce psioniků, kteří s ním tutéž vizi právě sdíleli.
Cítil, jak se mu mysl obrací naruby a slyšel se, jak řve bezmocnou hrůzou, až se
mu začaly trhat hlasivky.
…
„Zpátky, zpátky!“ zuřivě řval van Allen a divoce střílel po všem, co se ve vchodu
hnulo.
Nestačilo to.
Šílenci s různě zjizvenými těly se hrnuli do místnosti bez ohledu na ztráty. Neměl
ani čas se pohledem rozloučit s Jorgenem, kterému vteřinu před tím hlava po zásahu
APOŠTOL
40
kulkou prostě vybuchla. O’Hara se bleskově přesunul o několik sloupů dozadu a
poskytl van Allenovi krytí.
Seržant skluzem zajel za další sloup. „Eldebaro, kreju tě, makej!“
Inkvizitor přestal střílet a rozběhl se.
Náhle klopýtl.
Jakoby mu nohy přestaly uprostřed kroku fungovat. Během pohybu se prostě složil
k zemi a zapadl za jeden ze sloupů. Van Allen se nestačil podívat, jestli byl inkvizitor
zasažen nebo ne, do jeho krytu se zabořil proud střel. O’Hara po útočníkovi vystřelil.
Bylo to ale marné, útočníků bylo prostě moc a beze strachu vybíhali ze dveří do
místnosti.
„Velení, já Tým Alpha! Kde jste kurva?! Už se dlouho neudržíme!“
Z vysílačky se v odpověď ozvalo jen nesrozumitelné chrčení rušené statickými
poruchami. Vztekle několikrát udeřil dlaní do sumky s vysílačkou a pak se znovu
vyklonil zpoza sloupu a začal střílet.
Takže takhle to nakonec skončí? Mohlo by to být i horší. V duchu stoicky pokrčil
rameny, vztek a strach ustoupili do pozadí.
Ohlušující střelbu náhle přerušil táhlý řev. Van Allen si uvědomil, že už ho
nezřetelně slyšel před chvílí, ale teprve teď jeho hlasitost stoupala k vrcholu jako
exponenciální křivka. Táhlý hluboký řev přehlušil všechno a naplnil prostor
hmatatelnou bolestí. Náhle přestal, jako když utne. Ticho, které do té chvíle
nepoznali, mezi ně bolestně vstoupilo a zařízlo se mu do uší. Útočníci přestali střílet a
jen se kryli za sloupy okolo vchodu.
Rychle pohledem zkontroloval O’Haru, chtěl mu gestem naznačit, aby se připravil
na výpad, kterým chtěl využít nastalé situace. Když ale uviděl jeho hrůzou zkřivenou
tvář, zarazil se. Muž si ho nevšímal a zíral doširoka otevřenýma očima někam mimo
van Allenův výhled.
Vyklonil se rychle zpoza sloupu, kde se kryl, aby zkontroloval, co O’Haru tak
vyděsilo, a strnul. Eldebaro už neležel na místě, kam se zhroutil, ale stál na doširoka
rozkročených nohách a rukama si drásal hlavu.
Z očí, uší i nosu mu prýštila jasně červená krev, prsty v rukavicích si drásal holé
temeno. Znovu začal strašlivě řvát. V táhlém vytí se odrážela bezbřehá hrůza týrané
mysli trhané na kusy něčím strašlivým.
Ztěžka, pomalu jako padající strom, klesl na kolena, až to zadunělo. šílená bolest z
naražených kloubů ho očividně nezajímala. Stále řval a tiskl si ruce k hlavě. Van
Allen si uvědomil, že jako ozvěna se z dálky z nitra města k němu nese hukot tisíců
podobně týraných lidí, které ztrácely příčetnost i svoji duši. Vlna hrůzy se přes něj
přelila jako tsunami.
APOŠTOL
41
Inkvizitor náhle zmlkl, jako když utne, ruce bezmocně spustil k bokům.
Zakrvácený obličej otočil směrem k van Allenovi. Zmučeným pohledem prokmitla
jiskra poznání a příčetnosti. Na malý okamžik se vrátil zpátky.
„Ona přichází, van Allene, přichází, a nás čeká peklo.“ Hlas, ochraptělý řvaním
zněl jako odkudsi z hlubin. Duněl prostorou, kde se v paprscích odpoledního slunce
tiše točily kotouče prachu a špíny. „Ty idioti na tu planetu nakonec odletěli a
rozlomili poslední pečeť, co jí držela zpátky. Kardinál je naše jediná naděje. Držte
se.“
Pak bez varování vytrhl z pouzdra u pasu pistoli, strčil si hlaveň do úst a zmáčkl
spoušť.
„Ne!“ zařval van Allen a málem se k inkvizitorovi vrhnul.
Výstřel trhnul oponou a všechno se vrátilo zpátky. Kacíři triumfálně zařvali a
obnovili plnou palbu. O’Hara odletěl několik metrů, rozstřílený na maděru. Ani
nestačil vykřiknout.
Van Allen vystřílel zbytek zásobníku a pak se skrčil za sloupem, oddělen od zbytku
světa stěnou z dopadající palby. Měl jen pár sekund, než se nepřítel přesune tak, aby
ho dostal do křížové palby.
Náhle si uvědomil, že řev těch, kteří ho přišli zabít, dostal rytmus a opakuje stále
jedno slovo. Zprvu ho slyšel nezřetelně, ale bylo čím dál hlasitější, až mu bez
problému rozuměl. A pochopil. Lidstvo má problém.
Bleskově se rozhodnul. Vyrval oběma rukama z opasku zbylé dva granáty a palci
jim vytrhnul pojistky. Vyskočil a s trhavinou přitisklou k hrudníku se vrhnul vstříc
stěně nepřátel.
Poslední co slyšel, bylo rytmické vyvolávání jejího jména:
„Ilian! Ilian!! ILIAN!!“
APOŠTOL
42
PÁD STRÁŽNÝCH ANDĚLŮ
Petr Gabriel
Luna/dům Petera Maxwella
,,Dobré ráno, Romeo.“
Jmenovaný se v polospánku protáhl a zašátral rukou
po vedlejším místě na posteli. Nahmatal jen shrnutou
přikrývku.
Zklamaně stáhl ruku k sobě a otevřel oči, pořád ještě plné spánku a předešlého
večera.
Nika stála u postele oblečená do bílých šatů s červenou stuhou v pase. Krásná
žena. Pořád se nemohl vzpamatovat z toho, jak moc byla krásná.
Koketně se na něj usmála a navinula si pramen bohatých hnědých vlasů kolem
prstu.
Úsměv jí oplatil a rozkošnicky zabořil obličej zpět do polštáře.
Kdyby se tak ke mně chtěla vrátit.
,,Neměl bys vypadnout, Miku?“ prohodila a úsměv z její tváře i hlasu vyprchal.
„Můj manžel se brzy vrátí,“ ženina slova naprosto nekorespondovala s jejím
romantickým zevnějškem, ani Michaelovým rozpoložením.
Michaela jako by polil kýbl ledové vody. Až teď mu došlo, kde je a s kým.
Tohle rozhodně nebyl jeho pokoj. A ona nebyla jeho žena. A včerejšek také neměl
patřit jemu...
Vše patřilo někomu jinému... Stvořiteli.
,,Peter,“ vyhrkl a okamžitě se začal hrabat z postele. Provázel ho škodolibý a snad
i pohrdlivý smích ženy v hedvábných šatech.
Mike na sebe kvapně naházel oblečení a vyběhl z pokoje.
Zmizely příjemné pocity i případná milá vzpomínka na tuto noc.
***
Luna/kdesi poblíž Šedého pásma
Pod nízko letícím vznášedlem ubíhala temná mořská hladina. Stroj byl z těch
starších – na hybridní pohon a s rotory, jejichž zvuk by jistě dokázal vzbudit i mrtvé,
pokud by se v okolí vyskytovali. Naštěstí tomu tak nebylo. Na Luně se posledních
několik desítek let mrtví zpopelňovali bezprostředně po smrti a popel byl sypán do
moře... z bezpečnostních důvodů.
APOŠTOL
43
Michael se zamyslel s očima upřenýma na pěnící se vodu.
Možná, že je tu kolem mrtvých více než dost...
Vrátil se pohledem k palubnímu počítači. Na čelním skle hybrida se rychle
zvětšoval průsečík dvou souřadnic a hranice Šedého pásma. Zanedlouho budou nad
cílem. Tedy bodem, kde shodí svůj náklad.
Peter Maxwell měl pro tyhle akce dobré krytí. Už před časem zařídil Michaelovi
práci u Pobřežní stráže. Mike měl za úkol kontrolovat plovoucí nástrahy a detektory
na hranicích Šedého pásma, které dělilo moře na Luně na Světlé, obrácené ke Slunci,
s pobřežními metropolemi překypujícími životem, kterým panovala gigantická stavba
Kardinálova hlavního sídla, a Temné moře, věčně tonoucí v šeru, občas prozářeném
ostrůvky těžebních plošin a jejich rozpadajících se pozůstatků, na nichž vyrůstala
malá ghetta těch, které Kardinálova milost opustila, či se rozhodli z její vševědoucí a
všemocné záře uniknout.
Kontroly Šedého pásma se většinou prováděly v noci. Pohyb Michaelova
vznášedla byl sice kontrolován, ale jen pro případ poruchy. Proto hřmící zastaralý
stroj shazoval čas od času v Šedém pásmu i něco zcela odlišného od svého běžného
nákladu, kterým bývaly miny a plovoucí nástrahy.
Zrovna dnes byl tím nákladem postarší pár, jehož identitu znal jen Peter.
Manželé seděli navlečení do tmavých kombinéz, kolem krku nafukovací vesty.
Paní byla velmi vyděšená, její manžel, šedovlasý pětapadesátník, se snažil budit
dojem klidu a odhodlání, ale příliš se mu to nedařilo.
Michael už takových lidí převezl desítky. Vždy se tvářili podobně. Nikdy nevěděl,
kdo jsou, ale pokud mu Peter řekl, že jsou to důležití lidé, byla to jistě pravda.
,,Miku, chtějí se s tebou rozloučit,“ zaklepala mu Nika na rameno.
,,Ok, ale rychle, víš přece, že držet tuhle mrchu dýl na jednom místě není sranda,“
odpověděl a začal klesat do míst, která na čelním skle vyznačoval navigační paprsek.
,,Moc vám děkuji, pane,“ muž poplácal pilota po zádech. Michael se otočil od
řízení a potřásl si s ním rukou.
,,Škoda, že nemohu znát vaše jméno!“ snažil se šedovlasý překřičet rachot rotorů,
který byl při setrvávání stroje na místě téměř ohlušující.
,,Michael, váš Anděl strážný,“ pousmál se na něj pilot.
,,No vidíte, to je hezká přezdívka!“ odvětil muž a zmizel zpět do útrob hybridního
stroje.
,,Máte můj vděk! Opatrujte se!“ dáma, protože ona jistě byla dáma a nic na tom
nezměnila nepadnoucí seskoková kombinéza, se pokusila o vděčný úsměv.
Michael na ni krátce pohlédl. ,,Šťastnou cestu, madam,“ ještě ji zastavil, když si
APOŠTOL
44
povšiml krátkého tubusu z mišimského hedvábí, který držela v ruce. ,,To pouzdro si
zastrčte za kombinézu, jinak ho při seskoku ztratíte!“
,,To bych nerada! Je v něm všechen náš hmotný majetek,“ zatvářila se vyděšeně.
Než odešla, ještě postřehl, jak si za rozepnutý magnetický zip kombinézy schovává
rodinné jmění.
Michael držel stroj co nejníže nad vodou, dokud mu Nika nedala znamení, že ti
dva seskočili a můžou tedy pokračovat v cestě za plněním úkolu, kterým kryjí
záchranné transporty.
Hybridní stroj opsal krátký půloblouk a zmizel v přicházející mlze.
Z Temného pásma se měl co nevidět vynořit člun, aby vyzvedl shozený náklad a
dopravil ho do bezpečí.
***
Pobřeží Luny
Převlékali se ve společné šatně stanice Pobřežní stráže. Michael zvedl hlavu od
šněrování bot. Chtěl využít chvíle o samotě a zeptat se Niky, proč se k němu chová
tak odměřeně.
V těch lepších případech.
Upoutal ho však nuceně nenápadný pohyb, jakým žena zastrčila do skříňky
předmět zabalený do tílka právě ve chvíli, kdy na ni Michael upřel pohled.
Chvíli přemýšlel, jestli se mu to jen nezdálo, a začal si natahovat triko.
Zakrátko se nenápadné odložení čehosi opakovalo. Tentokrát se jednalo o menší
věc, zdánlivě ledabyle hozenou na dno plechového boxu.
,,Co to děláš?“ zeptal se.
,,Co by? Uklízím si... A nestuduj mě, ano?“odsekla a demonstrativně se k němu
obrátila zády.
Michael se s povzdechem otočil ke svým věcem. Od té noci pořád doufal... V co?
,,Niko! Můžeš sem?! Ale rychle!“ ozvalo se z chodby.
Nika se rychle dooblékla a vyběhla ze dveří. Skříňku nechala otevřenou. Michael
měl v plánu kolegyni následovat, přesto mu nedalo, aby pohledem nepřelétl obsah její
skříně. Zpod zmuchlaného tílka vyčníval...
Tlumič?!
Pohled mu padl na druhý předmět. Shýbl se pro něj. Bylo to oválné pouzdro se
dvěma mišimskými draky.
,,Nejen, že šmíruješ, ještě se mi hrabeš ve věcech?!“ ozvalo se ode dveří.
APOŠTOL
45
,,Komu patří to pouzdro, Niko?“ Michael měl pocit, jako by mu po těle začali
šplhat červi.
,,Mně,“ prohlásila pevně.
,,Teď už ano, ale komu patřilo dřív? Těm manželům, které jsme dneska vezli, je to
tak?“ Michael přemýšlel, jestli by na ženu neměl začít křičet nebo něco podobného,
co lidé dělali v podobných situacích, ale nějak mu to přišlo zbytečné.
Niku naopak jeho klid vytáčel.
,,Ta ženská ho zapomněla na svém sedadle,“ prskla. ,,Není způsob, jak jí to vrátit,
tak co!“
,,Lžeš!“ obvinil ji. „Pouzdro si těsně před seskokem dávala do kombinézy!“
Nika na něj chvíli zírala.
,,To mě tu zkoušíš, Miku? Nebo co jako?“ krátce si dala ruce v bok a naklonila se
dopředu.
,,A ten tlumič, bezpochyby patří k...“ pokračoval nevzrušeně její kolega.
,,Víš co, Miku? Já ti ukážu, k čemu ten tlumič patří,“ s těmi slovy se vrhla k
Michaelovi.
Nečekal její útok.
Menší Nika ho přirazila zády na skříňky, až plech zaskřípěl. Z pouzdra v podpaží
vytrhla pistoli. ,,K tomuhle patří!“ křikla a přitiskla mu hlaveň pod bradu. „A při
Kardinálově milosti přísahám, že tě odprásknu, jestli neslíbíš, že budeš držet hubu,
Miku!“
Android si vzpomněl, jak správně napodobit překvapení a strach ve tváři. Strach
necítil, musel se ho kdysi naučit předstírat. Překvapený ale rozhodně byl.
,,Tys je zabila... Zastřelila před seskokem. N...nejdřív jeho, když se jeho žena
loučila se mnou. P...pak jsi zabila i ji,“ pro uvěřitelnost strachu z namířené zbraně
trochu zadrhával v řeči. Ačkoliv mu něco říkalo, aby Niku nepokoušel, neodpustil si
sdělit jí svou, patrně správnou, teorii.
,,Zavři zobák, Michaeli! Jediný, co chci slyšet, je, že se TOHLE Peter nedoví!“
zasyčela mu zblízka do obličeje.
,,Nemůžu lhát, pokud se zeptá,“ odvětil.
Hlaveň pistole přitištěná pod bradou nepřestávala studit.
,,Proč by se ptal?! Nebudeš přece bonzovat?“ pousmála se téměř vřele a přejela mu
hlavní po vystouplém ohryzku.
,,A když ano?“ polkl suše.
APOŠTOL
46
,,Tak si můžeš chystat rozptyl, můj milý. Peter tě ukončí. Stačí, když mu řeknu, co
mezi námi bylo. A ještě dodám, že jsi mě donutil. Uvěří mi... Jsem přece jeho žena,“
pousmála se samolibě.
K tomu neměl co říct. Raději teď mlčet a dožít se setkání s Peterem, než si hrát na
hrdinu v nevhodnou chvíli. K Nice by si žádné násilí nikdy nedovolil. Ani kdyby
chtěl, nemohl. Ale to Nika nemohla vědět.
,,Myslím, že chápu,“ řekl a zvedl ruce ve smířlivém gestu.
,,Něco takového jsem ani nečekala,“ odvětila medově a vrátila zbraň do
pouzdra. ,,Ale nemysli si, že si tě neohlídám.“
Michael však tušil, že si hnědovláska jeho mlčení zajistí účinnějším způsobem, než
byl robotův slib.
***
Dům Petera Maxwella
Peter Maxwell, majitel krachující firmy Kybertronic Investments, se zamyšleně
díval za odcházející ženou.
Kde nastala chyba? ptal se sám sebe poté, co bezprostředně po návratu z poslední
mise Nika obvinila Michaela z přečinu, kterého se nemohl dopustit. Android – pilot
záchranář, nedisponoval žádným programem simulujícím agresi. Navíc tu byla ještě
pojistka ve formě seznamu chráněných osob, nahraná v Mikově paměti...
Chyba nastala už tehdy, když jsme začínali s transporty. Něco mi říkalo, že do toho
nemám Niku zatahovat. Tehdy jsem myslel, že mi tak velí strach o ni... Teď abych se
začal bát o sebe... ne... o sebe se už dávno nebojím. Mám strach o ty výjimečné lidi, o
vědce v oboru biomechaniky a kybernetiky, na své rodné Luně nyní perzekuované a
obviňované z kacířství, hereze...
Také se bojím o Michaela... kterého se Nika snaží z nějakého důvodu zbavit.
,,Petere, je nějaký způsob jak zjistit, zda převážené lidi opravdu našel a vyzvedl
člun?“ vytrhl ho z myšlenek polohlasný dotaz.
Na koho se myslívá... Peter se v duchu pousmál.
„Víš přeci, že jsem nařídil ticho ve spojení. Na druhé straně mám spolehlivé lidi.
Není důvod k obavám. Jakmile odletíš se vznášedlem tak daleko, aby v jeho blízkosti
nezaznamenal kontrolní personál Pobřežní stráže záchranný člun z Šedého pásma,
vyplují naši spojenci a vyzvednou shozený transport,“ Peter se snažil, aby zněl
dostatečně sebejistě, ale při pohledu do světle zelených očí svého výtvoru spatřoval
své vlastní obavy.
„Je na čase si promluvit o posledním transportu, Michaeli,“ pronesl zlomeným
hlasem o hodinu později, kdy porušil ticho a od spolupracovníků na druhé straně
zjistil, že většinu transportů Nika jeho jménem odvolala. Za poslední rok bylo tedy ve
skutečnosti zachráněno necelých 15% Peterových chráněnců.
***
APOŠTOL
47
Metropole Luna
Na začátku Třídy Světla se objevily první jednotky Kardinálova doprovodu. Při
pohledu na Svaté válečníky v úctě utichal dav občanů dychtící spatřit svého ochránce,
strážce víry a sjednotitele – Kardinála Angeluse vracejícího se z cesty po soustavě.
Kolem nich, za lehce se mihotající ochrannou stěnou, již stvořili za použití Umění
členové Bratrstva, zatím defilovaly další a další jednotky bojovníků ve Svatých
zbrojích z jupiterské platiny, Inkvizitorů ve slavnostních rouchách a Bratrů Třetího a
Prvního direktorátu...
Občané hromadně poklekali před gigantickým Křížem, neseným mystiky a žehnali
se znamením Světla, když spatřili Zákoník v rukách nejstaršího člena Kúrie. A
zatímco první Svaté válečníky pohlcovala ohromná vrata Kapituly, občanům se
konečně naskytl pohled na svého duchovního vůdce.
Ohlušující jásot se vznesl nad budovy Metropole. Mnozí padali před Jeho
excelencí na kolena, či dokonce na tvář, jiní vztahovali ruce k nebi a děkovali Světlu,
že jim dává dýchat stejný vzduch, jaký proudí i do plic nejmocnějšího člověka
soustavy – Kardinála Angeluse, mnohými nazývaného Svatý štít, nebo také Strážný
anděl.
***
Kapitula/Kardinálovy soukromé komnaty
Kardinál Angelus se odvrátil od pulpitu a pohlédl ke dveřím.
Obstoupena Svatými válečníky se mu vždy jevila tak maličká a zranitelná. A ty
oči. Velké, hnědé a dodávající jejímu obličeji výraz ustaraného nevinného dítěte...
Pokynutím rukou propustil Svaté a dal ženě znamení, aby přistoupila blíž.
S rozpačitým úsměvem právě vyvolané školačky udělala pár kroků vpřed.
„Copak máš na srdci tentokrát, mé dítě?“ oslovil jí Angelus a téměř ledabylým
gestem užil Umění k zabezpečení celé místnosti proti nechtěným posluchačům.
Ten krátký pohyb jako by z ženiny tváře setřel veškerou poníženou nevinnost.
„Peter Maxwell něco tuší,“ pronesla hořce.
„Ale?“ pousmál se Kardinál. „Že by tě chytil za ruku při tvých malých
zlodějinách?“ Další úsměv proběhl Angelusovou vrásčitou tváří, když postřehl její
kyselý výraz.
„On ne.“
„Světlu neskonalé díky!“pronesl sarkasticky. „Ale ať se stalo cokoliv, hlavní je, že
ti nepřišel na ty velké zlodějiny,“ poznamenal a napřáhl k ní ruku s rozevřenou dlaní.
Zachytila jeho vyčkávající pohled.
APOŠTOL
48
„Dnes jsem nic nepřinesla,“ přiznala zahanbeně.
Angelus mlčel, proto pokračovala: „Peter mi přestává věřit. Přístupy ke svým
projektům, výzkumům, k souborům s plány ostatních vynálezů... všechny zabezpečil.
Když jsem se je snažila otevřít a zkopírovat, počítač data zničil a Petera upozornil, o
co jsem měla zájem... a do toho ten pitomec Michael...“
„Neměla bys mít o svém kolegovi tak špatné mínění, má drahá,“ pousmál se
Kardinál. „Téměř rok nám nevědomky pomáhal likvidovat ty nejnebezpečnější
kacíře. Samozřejmě, museli jsme některé nechat zachránit, ale i tak... máš vůbec
představu, kolik Kardinálských korun tihle lidé uložili na bezpečný účet na Marsu,
než nastoupili do transportu? A to beze vzdoru a s důvěrou v Petera Maxwella?“
Angelus se naklonil nad drobnou hnědovláskou, „A víš, kolik by jich ještě zaslali a
kolik odpadlíků od víry bychom zlikvidovali, pokud by nedošlo k tvému selhání?!“
křikl jí nečekaně do obličeje.
Nika se přikrčila. Velmi dobře pochopila, že se stává přebytečnou. Musela
okamžitě něco vymyslet.
„Vaše excelence, jsem si jistá, že Maxwell zorganizuje poslední transport, ve
kterém bude on, jeho plány, zbylí vědci. Všichni pohromadě... i Michael...“
„Opět ten Michael,“ zabručel Angelus. „ Kdo je to vlastně zač?“ optal se bez
zájmu.
„Spíše CO, Milosti,“ pronesla s pokornou úklonou Nika. A když si dovolila tu
nehoráznou drzost opravit Kardinála, spokojeně pozorovala, jaký zájem v něm
vyvolala.
„Jak tomu mám rozumět?“
„Kybertonik Investments se nezabýval jen repasováním starých válečných strojů a
jejich prodejem Pobřežní stráži a Domobraně, Excelence.“
„To vím!“ přerušil ji netrpělivě Angelus. „Některé vynálezy již Bratři sestrojili...
podle plánů, které jsi donesla. Aktivní pancíře, kinetické amulety, speciální skenery
mysli... ne každý Bratr je schopný dokonale ovládat Umění... ale to nemusí nikdo
vědět! A ty, jako bys zapomněla, jak důležitý tvůj úkol je! Co nabídneš dál, když se
nedostaneš k Maxwellovým plánům?!“
„Nabídnu Maxwellova nejbližšího spolupracovníka,“ pronesla hrdě. „ Nedivila
bych se, kdyby měl ten android ucelenější informace než samotný Maxwell.“
„Android na Luně?!“ Angelus na chvíli neovládl svůj hlas, který se pod náporem
emocí zachvěl.
Kacířský stroj, dítě Temnoty. A přímo zde na Luně. Jak skandální! Opovážlivé!
Trestuhodné!
„A s Michaelem dostanete i Maxwella a zbytek takzvaného Odboje,“ pousmála se
APOŠTOL
49
Nika. „Ale musíme začít co nejdřív. Co kdyby se Peter dostal z Luny? Světlo
nedopusť, aby práce jeho a jeho spolupracovníků padla do rukou Černé legii nebo
dokonce některému z Apoštolů...“
S uspokojením sledovala, jak aura kolem Kardinála zakolísala. Nebyl tak silný,
jak se mohlo zdát. Stačila trocha rozčílení, trocha strachu, že se občané dovědí o
nepevnosti Svatého štítu... a Niččino postavení se náhle změnilo.
„Kolik bude stát věrné plátce desátků tiché dopadení toho arcikacíře Maxwella?“
zeptal se obchodnicky. „Kolik budete potřebovat lidí?“
„Lidí? Jen jednoho velmi schopného mystika, Vaše excelence,“ zadívala se mu
zpříma do očí.
Neznatelně přikývl.
„…a cena? O tu si řeknu až po provedení úkolu. Budete-li spokojen, samozřejmě,“
sklopila Nika pokorně hlavu.
***
Sklepení zkrachovalé továrny Kybertronik Investments
Peter si přejel dlaní přes oči. Na únavu však nebyl čas.
Jak mu hlásil jeden z jeho věrných, Nika odjela k matce do Metropole, což
znamenalo jediné: její návštěvu Bratrstva a brzký příchod Invizitorů.
Poslední transport nazval Peter Noemova archa. Ani nevěděl, proč užil název jedné
dětské pohádky o muži, který si postavil loď z tak nekvalitního materiálu, jakým bylo
dřevo, a nahnal do ní zvířata všeho druhu, aby pak vyplul na moře hledat jinou
pevninu s nadějí, že se mezi sebou zvěř nesežere...
Vynálezce si povzdechl. Vlastně asi věděl, proč ten název vybral. On, Peter
Maxwell, byl takový Noe.
Přelétl očima místnost a přepočítal její osazenstvo.
Chybělo jediné, Archa a její pilot.
***
Dům Petera Maxwella
„Miku?“ uslyšel známý hlas pod oknem. Otevřel dveře a pustil dovnitř
obtloustlého vousáče s vizáží prodavače zmrzliny.
I tak mohl vypadat jeden z poslů Odboje.
„Petr vzkazuje, že musíš jít,“ spustil hned za dveřmi. „Poslední transport je
nachystaný. Chybíš jen ty.“
Michael byl zmatený: „Peter mi řekl, že pro mě přijde sám. Do té doby mám
zakázáno opustit dům.“
APOŠTOL
50
Posel znervózněl. „Něco se zvrtlo. Nika. Byla rychlejší, než jsme čekali...“
Michael pochopil. Rychle prošel domem.
Vzal jen pár drobností ze svého a Peterova pokoje a zpod postele vylovil šedého
kocoura. Jak android procházel místnostmi, neslo se vzduchem tiché bzučení
zkratované elektroniky. Občas se nějaký disk spekl v neforemný škvarek a ke stropu
vystoupaly mléčně bílé proužky dýmu.
Posel už viděl Michaela při likvidaci elektroniky, ale vždy a znova jej jeho
dovednost fascinovala. Stačil jediný pohled robotových zelenkavých očí... a stroje
bez viditelného poškození přestaly fungovat.
„Jsi velice klidný,“ konstatoval vousatý muž, když spolu spěchali zahradou k autu.
Android mlčel.
Mlčel i ve chvíli, kdy se přímo před ním zhmotnila postava v bílém ornátu a
napřáhla k němu dlaně, ze kterých vytryskl proud mocné energie.
***
Sklepení továrny Kybertronik Investments
Sklepením se rozlehlo zadunění.
M01L vykopl dveře. Muž za nimi si snažil instinktivně krýt obličej rukama.
Razanci, s jakou futra společně s dveřmi vylétla ze zdí, však jeho končetiny
neodolaly.
M01L ve vteřině vyhodnotil hrozbu od tohoto člověka jako nízkou. Přesto namířil
na jeho zkrvavený obličej MP-21 Nemesis. Jinak prázdnou místnost na okamžik
naplnilo krátké třesknutí.
Přešel k pootevřeným dveřím.
Přídavný granátomet jeho zbraně dvakrát po sobě plivl do šera místnosti. Sklepení
se otřáslo mohutným výbuchem. Ze stropu se sypal prach v tenkých pramíncích,
které ve zlatavých pruzích světla dopadajího sem z úzkých světlíků vypadaly téměř
poeticky.
V místnosti mu tři rozervané hromádky hadrů a vnitřností prozradily, že hrozba je
rovna nule.
Nemusel se ani otáčet, aby odtušil pohyb v šeru chodby po levé straně. Dva muži
se sesuli k zemi, aniž by jim android věnoval větší pozornost než dva rychlé
výstřely...
Dívka byla buď hloupá, nebo příliš odvážná. Nebo zoufalá. Jediný východ ze
sklepení vedl přes M01L.
Odhodlaně se na něj vrhla s vojenským nožem v ruce.
APOŠTOL
51
Patrně neměla střelnou zbraň.
Útočící stroj nezpomalil v pohybu. Ženu uchopil za zápěstí a protočil jí tak, že si
sama vrazila čepel do břicha. Druhá otočka přirazila dívku obličejem na stěnu. Střelil
ji do týla a nechal tělo sesout na zem.
Z postranní chodby jej konečně pozdravila střelba. Zbraně měly elektronické
prvky. To poznal na dálku. Škoda pro jejich majitele. M01L se zaměřil na
mechanismus zajišťující nabíjení. Na setinu vteřiny se mu zjevila konstrukce zbraně
před očima. Vybral jeden dílek elektronické skládačky a zničil jej. Střelba okamžitě
utichla. Zazněly kletby, třesk kovu a dusot, jak cíle odhazovaly zničené zbraně a
prchaly.
Mechanika je mechanika, blesklo M01L myslí a vykročil za nimi.
Zbývalo deset cílů.
***
Z chodeb se ozýval křik, dunění a občasné výstřely. Peter věděl, že ti, které vyslal
k hlídání únikové cesty, se už nevrátí.
Předpokládal, že proti nim stojí velice zkušený Inkvizitor. Věděl, že nemají šanci.
Mnozí z jeho vědeckých kolegů drželi zbraň v ruce naposledy při základním výcviku,
a to byla u většiny už pěkná řádka let. A likvidace těch zkušenějších... nezabrala
přicházejícímu bojovníkovi ani deset minut.
Snad se některým podaří ukrýt. Vlastně štěstí, že se posel s Michaelem opozdili.
Jen aby i oni nepadli do léčky...
Vše, co kdy Maxwell a jeho spolupracovníci vytvořili, bylo uloženo v paměti
biomechanického tvora, který předcházel Michaelovu stvoření...
***
M01L vyrazil další dveře. Cíle měl přímo před sebou.
Z levé strany kdosi vystřelil. Nad androidovou hlavou se rozprskly betonové
střepiny, jak projektil narazil do stěny.
Robot strhl ze zdi zavěšenou lopatu. V mžiku urazil násadu a kovovou část vrhl
jako disk směrem, odkud přišla střelba. Odpovědí mu byl bolestný řev.
U zdi před ním se krčilo devět posledních obránců. Demonstrace síly zjevně
účinkovala. Jeden odhodil zbraň na zem a zvedl ruce nad hlavu. Ostatní jej
následovali.
M01L je bedlivě pozoroval. Občas se z kouta srdceryvně ozval poslední střelec.
Lopata mu přerazila nohy v kolenou. M01L udělal tři kroky stranou, blíž k němu.
Muž se snažil odlézt. Hrůza přemohla bolest. Poodsunul se dál od M01L, kosti z
otevřených ran zaškrábaly po zaprášené podlaze. M01L ho střelil doprostřed hrudi a
obrátil pozornost zpět k hloučku u stěny.
APOŠTOL
52
Devět cílů.
Střílel z bezprostřední blízkosti. Přesně. S rozmyslem.
Nebylo kam spěchat. Ti lidé před ním přímo čekali, až na ně dojde řada. Poslední
dva. Jeden.
„Michaeli? To přeci...“ nevěřícně vydechl tmavooký muž ve středních letech.
Vzápětí jeho i M01L srazila střelba z velkorážní zbraně.
***
M01L ležel na boku a pozoroval zakrvácenou podlahu. Tmavooký muž byl na
dosah. Stále představoval hrozbu. Robot jej přitáhl k sobě a hranou dlaně mu přerazil
hrtan.
Muž po jeho boku chroptěl a svíjel se.
M01L začínal vidět rozostřeně...
Osoba, která jej kopancem otočila na záda a rychle uskočila, nebyla v seznamu
cílů. Jí nesměl ublížit.
Navinula si pramen vlasů na prst. Pak zvedla druhou ruku se zbraní a s požitkem
začala do M01L vyprazdňovat zásobník.
„Dobrá práce, Miku,“ zaslechl ještě.
***
Angelus uchopil Niku za zápěstí. Viděl, že Maxwell nepřežije, proto Nice nesměl
dovolit zničit jeho výtvor. „Jak že se TO jmenuje?“
„Michael,“ odvětila a neochotně stáhla prst ze spouště.
„Neměla jste do mého Umění zasahovat, má milá. Střelba do Maxwella a toho
robota mě vyvedla z koncentrace.“
Přeci jí nebudu říkat, že o M01L mi šlo už od začátku. Proto jsem také androida
nechal, aby svého stvořitele poslal na věčnost.
„Michaela potřebujeme, sama jste říkala, že ví možná víc než váš manžel.“
Nejistě přikývla.
***
Metropole Luna
„Klesáme,“ pronesl bez větších emocí do éteru. Archandělé propojeni se svými
stroji i mezi sebou navzájem energetickými mosty se poslušně hlásili:
„Rafael, rozumím.“
„Gabriel, rozumím.“
APOŠTOL
53
„Uriel, rozumím.“
„Metatron, rozumím.“
Michael stočil svůj stroj nad Kapitulu jako první.
***
S tichým svistem, již poněkolikáté, přelétali Archandělé nad hlavami nadšených
občanů. Pět prototypů nových vznášedel bylo představeno ve velkolepé show ke Dni
hrdinů.
Nyní bylo na čase, aby se stroje vrátily na základnu.
Archandělé naposledy obkroužili nejvyšší věž Kapituly, ze které shlížel samotný
Kardinál Angelus, a zmizeli z dohledu.
Kardinál krátce požehnal všem věřícím pravé a jediné víry a za provolávání slávy
se uchýlil do svých soukromých komnat.
„Nesledovala jste demonstraci svého úspěchu?“ oslovil drobnou ženu v brýlích se
zlatými obroučkami.
Lehce se pousmála, „Archandělé jsou váš úspěch, Vaše excelence.“
„Pravda,“ usmál se spokojeně. „Stejně tak noví Svatí. Ani nevíte, jak loajální a
spolehliví jsou. Ani ten největší fanatik se jim nevyrovná svou zatvrzelostí a zápalem
pro víru!“
Ani nevíte, jak dobře znám loajalitu vašich nových vojáků. Žena se opět pousmála.
„Jsem ráda, že jste spokojen. Je tedy čas na odměnu.“
Kardinálův úsměv zchladl.
„Nemusíte vybírat kasičky Katedrálám, Kardinále. Zcela se spokojím s osobními
věcmi mého manžela, které měl u sebe Michael, a poskytnutím nové identity.“
„Máte je mít, paní Niko.“
S poníženou úklonou se vzdálila.
Věděla, že osobní věci Petera Maxwella obsahují daleko víc, než s čím uspokojila
Angeluse.
***
Další den opustila Lunu.
Ještě jako Nika Maxwellová, vdova po majiteli bezpečného konta v Mars Bank,
převedla několik miliard Kardinálských korun do zkrachovalého koncernu
Kybertronik.
Kardinál neměl jak proti tomuto kroku zasáhnout. Bankovní účet byl jejím
dědictvím a to musel ctít i on.
APOŠTOL
54
Svého pochybení litoval do konce života, neboť tak dal nepřímo vzniknout nové
megakorporaci, každým dnem přijímající nové a nové talenty v oboru medicíny,
mechaniky, kybernetiky... všechnu tu svoloč a herezi, vysmívající se víře ve Světlo.
Mnozí z takto jmenovaných naopak viděli v Kybertroniku zázrak. Nejen
Maxwellovy, ale i jejich projekty a vize byly konečně měněny ve skutečnost...
Někteří z nově příchozích vědců procházejících mramorovou aulou hlavního sídla
poznali v portrétu nad vstupním portálem tvář svého zachránce – Petera Maxwella.
Tiše postáli, aby uctili jeho památku a vzpomněli na jeho Anděla strážného, který je
odvezl do bezpečí.
Nikdo z nich se nikdy nedozvěděl pravdu o obrodě Kybertroniku a jen Kardinál
věděl, kdo je drobná brunetka v brýlích, kterou při neúnavné práci v čele nové
korporace neustále provázel drobný šedý kocour.
Proč by takovou nicotnou věc nevěděl?
Byl přeci moudrý, vševědoucí a vševidoucí.
Byl Kardinál Angelus, Svatý štít, Anděl strážný... byl...
***
Ilianina citadela
Paní prázdnoty shlížela ze svého trůnu na příchozí obestoupenou jednotkou
Templářů.
Pokaždé jí ta drobná lidská bytost připomněla zranitelnost svého druhu.
Lidé byli tak křehcí, tak ovlivnitelní ve svých tužbách i víře... tak zahledění do
sebe a toužící po majetku, uznání, moci... schopni udělat pro to cokoliv...
A ona, Ilian, jim dokonale rozuměla.
Proto dokázala jejich tužby plnit, pokud uznala, že jsou toho hodni.
„Co přinášíš tentokrát, mé dítě?“ otázala se ženy klečící pod trůnem.
„Zprávu, že se vaše plány naplňují. Kardinál svou nedokonalou lidskou elitu tajně
nahradil mými stroji. Žije v přesvědčení, že je dokonale ovládá, tak, jako se mu to
povedlo s prvním androidem.“
„Mými stroji?“ otázala se Milenka temnoty s důrazem na první slovo. Žena
zaváhala. „Vašimi stroji, má vládkyně,“ opravila se po chvíli.
První z Apoštolů spokojeně přikývla.
Hnědovláska pokračovala: „Vznik Kybertroniku vzedmul vlnu, která má za
následek příliv Kardinálem stíhaných vědců do našich řad. A také odliv. Mnoho
APOŠTOL
55
mladých mužů protestuje proti usidlování Kybertroniku na jejich planetách. Na důkaz
vzdoru opouštějí své domovy v blízkosti továren Kybertroniku a hromadně vstupují
do služeb Bratrstva. Každým dnem jich přibývá…“
Ilian se usmála. „Kardinál miluje dokonalost a je jistě mile překvapen, jak nadaní
jsou nově příchozí, oproti milionům těch, které Kúrie přijala doposud. Budeme
doufat, že mu jeho nadšení ještě chvíli vydrží, co myslíte, doktorko Diano?“
APOŠTOL
56
SLADKÉ SNY
Pavel "Exefx" Havelík
Šedé komíny neustále chrlily černý mazlavý kouř do
znečištěného, páchnoucího vzduchu. Sluneční paprsky se
sotva prodraly tou špinavou zátkou smogu a mě zase
napadlo, jak je Ottawa bezútěšné a ubohé místo k životu.
Celkově mi podnebí na Marsu nesvědčí, přemítal jsem, co
já bych jen dal třeba za Venuši. Jenže kde vzít na cestu?
Meziplanetární cestování je pekelně drahé a jako účetní si
na to nikdy nevydělám. Pousmál jsem se nad tou zbytečnou
úvahou a ještě chvíli z okna vlaku pozoroval mumraj kolem hutí a vysokých pecí,
když mě ze zamyšlení vytrhl ženský hlas.
„Je vám dobře, pane? Halóó, pane! Slyšíte mě?!” křičela na mě sympatická slečna
v červených šatech. Vůbec jsem si nevšiml, kdy přistoupila do mého kupé. Možná
jsem to trochu přehnal s tlumícími léky.
„Ano..., ano, nic mi není, jen jsem se trochu zamyslel,” zalhal jsem.
„Jste strašně bledý a máte fialové kruhy pod očima. Koukal jste z okna a vůbec
nebylo poznat, jestli dýcháte... už jsem si myslela, že jste...” větu nedokončila a ono
nevyslovené nechala významně viset ve vzduchu. Vlak se mezitím přibližoval k
Vnitřnímu městu.
Dál na mě pronikavě hleděla a já pochopil, že jsem na řadě. „Ne, opravdu mi nic
není... Dneska ráno jsem byl na operaci žaludku. Trochu mě to zmohlo,” usmál jsem
se trpce.
„No, to je dobře, že jste živý, nerada bych tu seděla s mrtvolou... Počkejte, nejste
náhodou jeden z TĚCH, co to včera přežili?”
„Jestli máte na mysli ten včerejší bombový útok, tak vás zklamu. Byl jsem jen na
obyčejný operaci žaludku. Zničila mi ho totiž místní úžasná strava,“ dal jsem naplno
průchod svému opovržení nad zdejším světem. „Jako tuctový účetní toho moc
nevydělám, doma mám manželku a dceru, jedna nemá práci, druhá ještě pracovat
nemůže... takže na jídle musíme šetřit. Zdravotní pojištění taky nemám moc štědrý,
proto hned, jak mi secvakali břicho, tak už mě lifrovali na ulici...“ rozčílil jsem se, až
mě to překvapilo. Asi ty léky...
Žena se trochu stáhla, dělala, že si mě nevšímá. Bohužel, po chvilce pokračovala:
„Ale stejně je to hrozné, včera zabili 215 lidí. 215! A to je teprve pátek a už třetí útok
tento týden. A proč? Pořád přemýšlím, proč to ti pomatenci vůbec dělají... ještě ve
jménu té zrůdy Muawijheho...” tentokrát se trochu rozjela moje spolucestující, až teď
jsem si uvědomil, jak je krásná. Její bujný výstřih pomalu, ale jistě přitáhl můj
pohled.
APOŠTOL
57
„Prostě proto...” zamumlal jsem. Divně se na mě podívala, a tak jsem raději rychle
pokračoval: „Naštěstí sem Bratrstvo posílá velikýho Inkvizitora majoris, samotnýho
Ondeholdta, měl by dorazit zhruba za 20 minut na Velitelství policejních sil... ten tu
kacířskou havěť určitě rozpráší.”
„Jak víte, koho sem inkvizice posílá?!” udiveně na mě pohlédla.
„Protože pracuji u policie,” a kurva, dodal jsem v duchu a nenuceně se usmál. Ty
proklatý léky...
„Vždyť jste říkal, že pracujete jako účetní,” odpověděla nervózně.
Dál jsem se usmíval a přitom pravou ruku pomalu sunul do kapsy u kalhot. S
úlevou jsem nahmatal střenku vystřelovacího nože.
„Co to bylo?!” udiveně jsem se podíval z okna. Žena můj pohled následovala a
pátrala po čemkoli neobvyklém. V tu chvíli už jsem stál na nohou a má ruka
maximální možnou rychlostí opustila kapsu. Čepel nože se přesunula do vodorovné
polohy, následovalo uklidňující zacvaknutí pojistky. Ve chvíli, kdy se žena
nechápavě otočila zpět na mě, už špička nože prorážela její klínovou kost těsně nad
levým uchem. Ošklivě to luplo a celá čepel zmizela v dutině lebeční. Nestihla ani
vykřiknout, jen se zhroutila zpět na sedačku. Moc nekrvácela, narychlo jsem ji
naaranžoval tak, aby to vypadalo, že se kouká z okna. Nůž jsem otřel o její šaty a
uklidil ho zpět do kapsy. Zamrazilo mě, až teď mi došlo, že tohle kupé má prosklené
dveře! Naštěstí na chodbě nikdo nestál. Oddechl jsem si a znova si v hlavě přehrál, co
se tu právě odehrálo. Mé tělo pomalu ovládal nezastavitelný třas. Posadil jsem se.
Proč jsem ji vlastně zabil? prolétlo mi hlavou, určitě se z toho dalo ještě vykecat.
Pořád jsem měl před očima ten její udivený výraz a pak mi to došlo. Prostě jsem ji
chtěl zabít, kdy jindy bych k něčemu takovému ještě dostal příležitost? Chvilku jsem
ten pocit někoho zabít převaloval v hlavě a ano, líbí se mi to. S úsměvem jsem mrkl
na svůj obraz ve špinavém okně vlaku a rychle vyrazil pryč.
Cestou na toaletu jsem nikoho nepotkal. Špinavý rozbitý záchod strašně smrděl,
ale voda tekla a tak jsem si rychle umyl zakrvácenou ruku. Prudká bolest v břiše mě
poslala do podřepu, chtělo se mi zvracet. Možná za to mohl šok, možná to, že tišící
látky pomalu přestávaly působit, tak jsem z náprsní kapsy saka vylovil několik
platíček prášků a dopřál si další dávku chemického koktejlu. Pomalu jsme se blížili
ke stanici Hackerova třída. Do příjezdu Ondeholdta zbývalo necelých 16 minut.
Vlak začal brzdit a já narychlo zkontroloval, jak vypadám. Můj šedý oblek ze
samočistícího mikrovlákna kupodivu fungoval, až na tmavší skvrnu na pravém
rukávu na něm nebylo nic znát. Sebevědomě jsem se zatvářil na rozbité zrcadlo a
opustil toaletu. Na chodbě byl klid, nic nenasvědčovalo tomu, že už někdo nalezl
pohlednou blonďatou mrtvolu nebo to alespoň nijak neřešil. Vlak zastavil.
Vystoupil jsem sám, obyvatelé Vnitřního města moc často veřejnou dopravou
nejezdí. Ponurá zastávka vypadala spíše jako bunkr. Bunkr, který má jediný účel –
zabránit komukoliv dostat se pryč z nástupiště. Pomalu jsem vyrazil k jedinému
APOŠTOL
58
východu, velkému silně pancéřovanému turniketu. Můj pohled přitom bezcílně
pročesával jednolitou šeď železobetonu, až se zastavil na velkém nástěnném plakátu.
Byl na něm samotný Kardinál, který velel do boje proti herezi, ale někdo mu přes
obličej nakreslil znak velikého Algerotha. Ušklíbl jsem se, to tomu jeho poselství
dávalo opravdu šťávu. Turniket na mě vybafnul plechovým hlasem: „Jméno a důvod
návštěvy Vnitřního města.“
„Ivar Harhaoppinen, návštěva Velitelství policejních sil z důvodu podání
svědectví, mám domluvenou schůzku s vyšetřovatelem Trevisem Larvou.“
„Přiložte průkaz ke skeneru,“ odpověděl automat, „...čekejte.“
Vteřiny se vlekly a můj tep pomalu, ale jistě, zrychloval. Nakonec se ozvalo:
„Vstup povolen.“
Bylo slyšet odemykání masivních zámků a já mohl vejít do Vnitřního města. Měl
jsem parádních 12 minut dostat se na Velitelství policejních sil.
Vnitřní město je daleko čistší než periferie, kde žiju. Na každém kroku jsou obří
vzdušné filtry, které páchnoucí vzduch plný popílku mění na krásnou ionizovanou
pohádku pro zhýčkané nosánky vyšší třídy. Ta změna prostředí mě doslova ohromila,
nikde nebyl jindy všudypřítomný červený prach. Okraj chodníku byl osázený
ozdobnými keři, které sice měly tmavě rudé listy, stále to však byla živá zeleň.
Nemohl jsem ztrácet čas žasnutím nad okolím, stejně to ve mně vyvolávalo jen pocit
závisti nad nedostižným cílem. Teď jsem musel jít splnit úkol, jednou provždy
ukončit tu strašlivou herezi, které jsem byl svědkem. Ta ironie mě pobavila.
Velitelství policejních sil bylo jen dva bloky daleko, ale i tak jsem se vydal svižnější
chůzí. Na chodníku bylo jen několik chodců a ti okázale ignorovali osobu, která
zrovna opustila vlakovou zastávku.
Urazil jsem skoro šest a půl metru, než se mi zatočila hlava a já se poroučel k
zemi. Hladina kyslíku místního ovzduší by možná vyvolala krátkodobou závrať u
osoby zvenku i normálně, teď se ale evidentně neslučovala s bdělým stavem mého
těla. To bohužel potřebovalo restart. V uších mi hučelo, ve spáncích proudil
roztavený kov, ale byl jsem při vědomí. Do příjezdu zbývalo jen 9 minut. Trochu
jsem se rozdýchal a po čtyřech dolezl k nejbližší zdi. Před očima se mi střídavě
stmívalo a rozsvěcelo, jak se o mě stále pokoušely mdloby, přesto jsem se vydrápal
do vertikální polohy. Hned nato jsem se zase prudce předklonil a začal zvracet. Utřel
jsem si pusu do rukávu a vykročil podél zdi. Bylo mi o něco líp. Po několika krocích
už jsem se nemusel ani přidržovat, vypadalo to, že už zase dokážu normálně chodit.
Okolí o mě naštěstí nejevilo žádný přehnaný zájem.
Ulice před Policejním velitelstvím byla široká a celkem rušná, stál jsem na druhé
straně a se zájmem si tu obrovskou budovu prohlížel. Byla stará, hodně stará.
Pravděpodobně ji postavili první kapitolští osadníci a tomu odpovídal i její vzhled.
Jednolitý strohý kus betonu střídala v pravidelných intervalech veliká obdélníková
okna, která se nedala otevřít. Přízemí pak bylo prosklené celé, až na vyčnívající části
APOŠTOL
59
vstupního portálu. Hodinky ukazovaly ještě 3 minuty do Inkvizitorova příjezdu a já si
všimnul, že můj rukáv zdobí nevzhledné zelenošedé chuchvalce zvratků. Začal jsem
hledat kapesník, když mě napadlo, že to zkusím jako v té reklamě na samočistící
obleky. Několikrát jsem rukou prudce švihl. A ono to fungovalo! Rukáv byl opět
čistý. Je vidět, že Kapitol obleky opravdu umí.
Začínal jsem být nervózní, do jeho příjezdu zbývalo 30 vteřin, ale zatím se nic
nedělo. Bloumal jsem po chodníku a nevěděl co s rukama, tak jsem si je švihácky
zastrčil do kapes od kalhot. Po zádech mi přejel mráz a srdce vynechalo jeden úder.
Možná dva. V kapse jsem stále měl svůj zavírací nůž. Krásný nůž, který tak lehce
prorazil blonďatou hlavu dámy v červených šatech. Ale taky kovový nůž, který
rozhodně neprojde bezpečnostním rámem na Velitelství. Jak se ho jen zbavit,
přemítal jsem, do koše ho hodit nemůžu, celé město je pekelně hlídané kvůli
neustálým bombovým atentátům, určitě tam budou detektory kovu. Ze zatáčky vyjely
tři na chlup stejné černé limuzíny. Čas vypršel.
Musel jsem se držet plánu, jinak to nemohlo vyjít. Vyrazil jsem přes silnici a v
duchu se modlil ke všem Temným apoštolům, aby mě zbavili toho prokletého nože.
A oni mě vyslyšeli. Na druhé straně, hned u obrubníku, se schovával malý kanál!
Nenápadně jsem do něj odložil svůj nůž a pospíchal k hlavnímu vstupu na Velitelství.
U krajnice zastavila tři auta. Ve skleněných tabulích přízemního podlaží jsem
pozoroval jejich vystupující posádky. Z krajních vozů vylezlo několik mužů v
černých oblecích, to museli být Revizoři, tajní agenti inkvizice. Prostřední vůz opustil
pár vysokých postav v černých zbrojích, rudé pláště jim lehce povlávaly ve větru.
Velké kříže Bratrstva na tmavě šedých kutnách nedávaly prostor k pochybám o jejich
příslušnosti. Inkvizitoři. Poslední, kdo vystoupil, byl Ondeholdt. Rudé roucho
ověšené zlatem a mohutné nárameníky jeho požehnané zbroje dávaly jasně najevo,
kdo celé skupině velí.
Vstupní hala byla stejně strohá jako zevnějšek budovy. Celý prostor zdobilo
obložení z leštěného travertinu a až na několik dřevěných lavic tu bylo prázdno.
Podél zadní stěny na mě nevlídně pomrkávalo několik přijímacích okének s apaticky
vypadajícími úředníky. Měl jsem 8 vteřin zpoždění a tak jsem rychle proběhl
vstupními dveřmi a zamířil k přepážce hned vedle bezpečnostního rámu, který hlídal
vstup do nitra budovy. Kromě jeho ozbrojené stráže a dvou dalších policistů stojících
u hlavního vchodu v hale nikdo další nebyl.
„Pěkný den, Ivar Harhaoppinen, mám domluvenou schůzku s vyšetřovatelem
Larvou,“ odpověděl jsem na tázavě zvednuté obočí administrativního pracovníka.
„Průkaz, prosím,“ řekl úředník a vysunul plechový šuplík pod okýnkem. Vložil
jsem do něj svoje ID a čekal. Mezitím se otevřely vstupní dveře a dovnitř vkráčela
skupina Revizorů doprovázená Inkvizitory. Kroky těžkých bot se rozléhaly po
místnosti.
APOŠTOL
60
„Ano, všechno souhlasí, ale vyšetřovatel Larva se dnes bohužel nedostavil do
služby,“ jasně, že se nedostavil do služby, členové kultu se o něj v noci postarali.
Nahodil jsem zmatený výraz.
„Počkejte, já s ním ale MUSÍM mluvit!“ zvýšil jsem hlas. „Mám velice závažné
informace ohledně probíhající hereze ve společnosti Heaven-tech,“ první Revizoři
začali procházet bezpečnostní kontrolou. „Zjistil jsem, že naše společnost nakupuje
ve velkém výbušniny a všechno to maskuje nákupy čipů od neexistujících
dodavatelů. Celé její vedení je pravděpodobně členem nějakého Kultu teroru,“ pípání
bezpečnostního rámu náhle ustalo. „Podařilo se mi zachytit podivnou korespon...“
„Co jste to říkal o tom Kultu?“ řekl hluboký hlas. Inkvizitor Ondeholdt si mě měřil
přísným, pronikavým pohledem.
„Kult teroru, myslím, že mám důkazy, které usvědčují vedení Heaven-techu ze
strašlivé hereze. Bohužel ale vyšetřovatel, se kterým jsem měl dnes schůzku,
nedorazil do služby.“
Inkvizitor tázavě kývnul na úředníka u přepážky a ten mu informaci potvrdil.
„Strašlivá hereze, říkáte? Vyslechnu vás tedy osobně,“ řekl zamyšleně. „Připravte
mi nějakou výslechovou místnost tady pro toho bledého občana,“ prohodil směrem
ke svému doprovodu a pokračoval v cestě. Rozeznělo se pronikavé pípání rámu.
Bezpečnostní zařízení působilo mohutně, jeho obsluha zase velice nepříjemně.
Mračili se na mě, zatímco jsem vyprazdňoval kapsy do přistavené přihrádky.
Nakonec jsem si sundal pásek a prošel rámem. Ozvalo se zapípání. Rozhodil jsem
rukama v nechápavém omluvném gestu. Strážník obrátil oči v sloup a začal mě
kontrolovat ručním detektorem. Pípání se ozvalo v oblasti břicha.
„To budou ty svorky, byl... byl jsem dnes ráno na operaci žaludku, jsou asi
kovové...“ vysvětloval jsem zmateně.
„Vaše jméno a jméno nemocnice, ve které vás operovali.“
„Ivar Harhaoppinen, byl to Kartelní institut veřejné péče.“
Strážník odešel k počítači a chvilku něco klepal do klávesnice. „Máte štěstí.
Vypadá to, že mluvíte pravdu... Ivar Harhaoppinen, 36 let, operace žaludku dnes v
devět dvacet, rakovina ve třetím stádiu... můžete jít.“
Připojil jsem se ke dvoum čekajícím Revizorům a pokračoval s nimi do výtahu.
Výslechová místnost číslo 4 vypadala ošuntěle. Dvě židle, kovový stůl
přišroubovaný k podlaze, stará zašlá popraskaná dlažba a velké neprůhledné okno.
Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bylo to tak snadné! Teď už zbýval jen
poslední krok. Vzrušením jsem bubnoval prsty o desku stolu a čekal. Čekal jsem snad
20 minut, než se dveře otevřely a do místnosti vešel Inkvizitor. „John Ondeholdt,“
APOŠTOL
61
představil se a napřáhl ke mně ruku. Vstal jsem a jeho pravici přijal. „Ivar
Harhaoppinen... sladké sny!“ pronesl jsem důrazně a usmál se na něj. Stále jsem ho
držel za ruku, když se nekrotechnologie voperovaná do mé dutiny břišní dala do
pohybu. Jeho udivený výraz se ve zlomku vteřiny změnil v poznání a hned nato zase
ve strach. Ta radost, to neskonalé štěstí, které mě zaplavilo, když jsem úkol konečně
dokončil. A pak, těsně před tím než se mé tělo rozlétlo na milion kousíčků, jsem ho
spatřil, velikého Muawijheho. Hleděl na mě svým rudým planoucím pohledem a smál
se.
APOŠTOL
62
Nesoutěžní povídka
NEBEZPEČÍ
David "Davec" Lenc
Víte, proč nevidím Černou legii a její Apoštoly jako zvrácenost, nepřirozenost a už
vůbec ne jako nebezpečí pro lidstvo? Protože to nám jen vesmír nastavuje zrcadlo.
Apoštolové sami jsou jen ztělesněním všeho, co člověka žene dál a přináší progres.
Ilian přináší sny, Muawijhe strach, Semai touhu, Algeroth válku a Demnogonis
nemoci. Tedy nic, s čím by lidstvo nebojovalo od svého počátku a nebylo na ně
zvyklé. Jsou to integrální součásti toho, co člověka dělá člověkem!
Víte, čeho se opravdu bojím? Toho, až se objeví Apoštolové milosrdenství, pokory
a lásky k bližnímu. Apoštolové stagnace. To bude skutečné nebezpečí pro lidstvo...
Z výpovědi Lucase Wernera
Cesty hereze
ThDr. Rosenbaum et al., Knihovna úřadu inkvizice, Svatý Dóm, Luna
APOŠTOL
63
DALŠÍ SOUTĚŽE, ALE I GALERIE,
REPORTY, PLÁNOVANÉ AKCE, ZKRÁTKA
VŠE KOLEM WARZONE RESURRECTION
NAJDETE NA WWW.WZR.CZ
SOUTĚŽ PROBĚHLA ZA PODPORY
ESHOPU WWW.PIECEOFTERRAIN.CZ

Untitled

Transkript

Podobné dokumenty

Great Battle for Luna

STANDARDNÍ PRAVIDLA HRY DOOMTROOPER

Kapitol

Chris Rea

In Lunacy - Gediman.cz