09 - Apoštol Pavel

Apoštol Pavel
Proč se zabývat Pavlem
• Neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do
prvotního křesťanství, jako to poskytuje apoštol Pavel.
• Náležel k druhé generaci křesťanů.
• Byl povolán samotným vzkříšeným Kristem, ale nepatřil do kruhu dvanácti
apoštolů.
• Jeho listy zprostředkovávají náhled do prvních pohanokřesťanských církevních
obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak
rovněž i do střetů, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která
ještě platila za část židovského společenství.
• U Pavla je zajímavé, že vlastně náležel do dvou kultur: židovské a řecké. Na
jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně
jako apostata – odpadlík náboženství svých otců. Sám se však pokládal za
„služebníka Ježíše Krista a povolaného za apoštola“ (Řím 1,1).
Pavel z Tarsu se v období svého života netěšil velké pozornosti ve světě. Na rozdíl od Ježíše, jehož
jméno uvádí např. Suetonius ve svém díle Vita Claudii, apoštol Pavel není nikde zmiňován v řeckořímské literatuře. Sám Pavel se staví do protikladu vůči horní vrstvě obyvatelstva, moci a vzdělání
(srov. 1 Kor 1,20-29). Pokud jde o židovskou literaturu, i ta se nezmiňuje o Pavlovi. Pavlovo jméno
chybí jak ve spisech talmudu a midraše, tak také v knihách historika Josepha Flavia.
V dějinách křesťanství byl Pavel přijat jedinečným způsobem. O jeho osobě a díle
vzniklo nespočetné množství knih. Toto platí především o komentářích k jeho listům.
Zájem o apoštola Pavla však nebyl stejný ve všech obdobích církve. Největšího zájmu
se Pavlovi dostalo v době protestantské Reformace.
Pavel a NZ
Z 21 listů Nového zákona je 13 tradičně připisováno apoštolu Pavlovi.
Rozdělení:
•
•
•
velké listy, napsané během Pavlova apoštolského působení (Řím, 1-2 Kor, Gal
a 1-2 Sol)
listy napsané z vězení (Flp, Kol, Flm a Ef)
pastorální listy (1-2 Tim a Tit).
Z těchto listů, které jsou rozdílné svojí dobou vzniku a hodnotou, není snadné sestavit apoštolův
životopis. Skutky apoštolů sice popisují podrobně Pavlovo působení, avšak neudávají, kdy a kde Pavel
své listy napsal. Pokud si mezi sebou odporují informace Pavlových listů se Skutky apoštolů, pak se
dává přednost listům.
Jméno
• Apoštol sám sebe ve svých listech nazývá římským jménem Pavel (latinsky
Paulus [tj. malý, nepatrný]; např. 1 Sol 1,1; 2,18; Řím 1,1; 1 Kor 1,1).
• Lukáš ho ve Sk označuje jménem Šavel /řecky: saulos; hebrejsky šaūl [tj.
vyžádaný]/ do Sk 13,9, kdy se setkal s místodržitelem Sergiem Paulem. Od
toho okamžiku je už stále nazýván jménem Pavel. Možná, že chtěl Lukáš
zařadit Pavla do židovského prostředí prostřednictvím jména prvního
izraelského krále Saula z kmene Benjamínova.
•
V židovských kruzích v diaspoře bylo v té době běžné užívání dvojího jména,
semitského a řeckého. (Ve Skutcích apoštolů tak vystupuje Josef Barsabáš Justus (Sk
1,23), Šimon Petr (Sk 10,18), Jan Marek (Sk 12,25) a Šimon Niger (Sk 13,1). V každém
případě, autor Skutků si byl dobře vědom skutečnosti, že Šavel – Pavel náležel dvojí kultuře:
semitské a řecké.)
Život
• Apoštol Pavel byl Židem od narození (Gal 2,15).
• V Flp 3,5 se prohlašuje za „obřezaného osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení
•
•
•
•
•
•
•
•
Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o Zákon – farizeus“. Rozpoznávacím znamením pro
skutečnost, že se Pavel označuje jako „Hebrej z Hebrejů“ mohl být původ rodiny z Palestiny a
uchovávání aramejského jazyka.
Jeho židovský původ v něm probouzel horlivost pro Zákon; patřil ke skupině
farizejů (srov. Sk 23,6).
Podle tradice pocházeli jeho rodiče z Palestiny, z Giskaly (dnes: Gusch Halav)
v Galileji, odkud se přestěhovali do Tarsu po obsazení Galileje Římany.
Pavel se tedy narodil již v diaspoře. Jeho narození v Tarsu, hlavním městě
Kilikie, je nepopíratelné. O této informaci se dovídáme ze Skutků apoštolů v
souvislosti s jeho obrácením a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk
9,11; 21,39; 22,3). Pavel však sám nikde nezmiňuje místo svého narození, což
by mohlo být způsobeno tím, že se nenarodil v Palestině.
Z časového hlediska je možné zařadit Pavlovo narození do prvního desetiletí
po Kristu.
Není náhodou že pozdější velký misionář nepochází z Palestiny, ale z diaspory
– ze Židů žijících mimo Palestinu. Prostředí, ve kterém Pavel vyrůstal, ho velmi
ovlivnilo. Snad nejlépe je to zřejmé v jeho mluvě, která se jasně
odlišuje od Ježíšova způsobu vyjadřování. Něco na způsob
Ježíšových podobenství u Pavla nenajdeme. Ježíš vyrostl ve venkovském
prostředí. Pavel byl v Tarsu ovlivněn dvěma kulturami. Na jedné straně
židovskou kulturou ve svém rodném domě, na druhé straně pak řeckou
kulturou, která zastávala rozhodující roli ve městě a které se nemohl vyhnout.
Pavel byl a zůstal putujícím člověkem mezi těmito dvěma světy.
Podle Sk 22,3 získal Pavel své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela I
nástupce Hillela, který působil v Jeruzalémě jako vážený učitel Zákona v létech
25-50 po Kr. (Proti důvěryhodnosti tohoto tvrzení se někdy namítá, že Pavel sám nezmiňuje své vzdělání v
Jeruzalémě a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v tomto městě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo
Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tory) pro učeného farizeje bylo možné
absolvovat jenom v Jeruzalémě. Někteří biblisté zastávají Pavlovo vzdělání v Jeruzalémě, které by z něho učinilo
rabína a nebo dokonce podle Sk 26,10 člena Synedria. Na druhé straně jsou i jiní, kteří vidí původ a vzdělání Pavlovo
čistě ovlivněné helénismem, tedy řeckou kulturou. Tato diskuze není důležitá; ukazuje jen, jak se každá z obou stran
snaží v osobě Pavla a jeho myšlení upřednostnit ať už vliv židovský nebo řecký.)
Pavlův celibát: Na konci svého vzdělání, často ve věku 18 let, se každý učitel
Zákona obvykle oženil. V textu 1 Kor 7,7-8, se Pavel představuje jako
„svobodný“. Z této skutečnosti je možné vyvodit „Pavlův celibát“. Na druhé
straně však není možné vyloučit situaci Pavla jako „vdovce“ nebo že se
nacházel v nějaké formě „odloučení od své manželky“, ať už po svém obrácení
nebo pro svoji křesťanskou misii.
Pavlovo obrácení: Líčení Skutků apoštolů je možné shrnout takto: Pavel byl
vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti
židokřesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z
nebe. Je nápadné, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista.
Pavel padl na zem a teprve skrze hlas, se mu dal Kristus poznat. Pán mu
nařídil, aby šel do města, kde se doví, co má dělat. Hodná povšimnutí je
skutečnost, že nedostává žádné bezprostřední pověření o povolání. Kvůli
tomuto světlu Pavel na tři dny oslepl. Během tohoto času nic nejedl a nepil.
Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení.
•
•
•
V Pavlových listech sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na
ni stále znovu dělá narážky. Zřejmě předpokládá u svých křesťanských společenství znalost
toho, co se mu přihodilo. Míní tím událost u Damašku, když mluví o svém povolání za apoštola
a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Řím 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1
Kor 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol
povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). Již z těchto
výpovědí je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že on sám to
pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou
apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. V četných souvislostech se Pavel zmiňuje o
této milosti. Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: „Milostí Boží jsem to, co
jsem.“.
Misijní činnost Pavla: Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20
tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani
neslyšel během jeho pozemského působení. Na základě Skutků apoštolů se
misijní činnost Pavla dělí na tzv. misijní cesty, které sice přesně nevystihují
apoštolskou činnost Pavla (ta byla mnohem rozmanitější), avšak podávají v
podstatě správný obraz o misijní čin-nosti v hlavním období jeho apoštolského
působení.
Pavlovy misijní cesty:
o I. – 45 – 49 – s Barnabášem: Antiochie, Kypr, Perge, pisidská
Antiochie, Ikonio, Lystra, Derbe, Antiochie
o typický průběh misie: kázání v synagoze, kázání obráceno
k pohanům, nepřátelství židů překazilo další průběh misijního působení
v místě. Pro nepřátelství židů se Pavel věršinou nemohl nikde déle
zdržet.
o 49 – Řešení sporu o závaznost Mojžíšova zákona pro křesťany z pohanů
– pohanokřesťané s povinnosti vyňati na apoštolském koncilu v
Jeruzalémě
o II. – 49 – 52 – se Silasem + od Lystry Timoteus: Jeruzalém, návštěva
dříve založených obcí, Frygie, Galacie, Troada, Makedonie, Filipi,
Tesalonica, Beroi, Atény, Korint (rok a půl) – listy Tesalonickým,
Cesarea, Jeruzalém, Antiochie
o III. – 52 – 56: znovu Galacie a Frigie, Efez (3 roky) – list Galatským, I.
Korintským, Filipským, Makedonie – II. list Korintským, Korint – list
Římanům, Jeruzalém
o Jeruzalém - Řím: zatčen, převezen do Cesareje (2 roky), u přelíčení
odvolání do Říma, nebezpečná cesta do Říma, Řím („volná vazba“ –
něco jako domácí vězení) – list Efezským, Koloským, Filemonovi,
Filipským, původní záměr jít až do Španělska byl překažen jeho stětím
r. 67
•
Pavlovův konec života: O konci života apoštola Pavla nám Nový zákon
neposkytuje žádné informace. Jsme odkázáni na pozdější svědectví církevní
tradice. Od Eusebia se dovídáme o mučednické smrti za vlády císaře Nerona.
Eusebius pak ještě cituje Dionysia z Korintu (asi 170) a uvádí, že Petr a Pavel
„byli umučeni v téže době“. Mučednické smrti obou apoštolů je možné zařadit
do období Neronova pronásledování, které začalo v létě 64 a trvalo až do jeho
smrti (9. červen 68). Další informace o Pavlově mučednické smrti poskytuje
Tertulián, který ji přirovnává ke smrti Jana Křtitele, hovoří tedy o stětí.
Novozákonní kniha Skutků apoštolů, která nám zprostředkovává poslední informace o
životě apoštola Pavla, je dílem neukončeným. Jedná se o spis, jehož závěr není
koncem. Je zde představen apoštol Pavel, který je sice vězněn v Římě (Sk 28,16),
avšak bez bázně a překážek zvěstuje Boží království a učí všemu o Pánu Ježíši Kristu
(Sk 28,31). Takovéto představení apoštola, který je vězněn, ale zároveň neohroženě
káže, je obrazem stálého napětí v církvi, které je pro ni požehnáním.