český filmový rybníček

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
305
v prodeji od 19. května 2008
český filmový rybníček
generální partner
hlavní partner
hlavní partner
hlavní partner
oficiální partner
oficiální vůz
hlavní mediální
partner
oficiální partner
www.meziploty.cz
31. 5.divadelní festival 1. 6.
divadlo & muzika & výtvarné dílny
areál psychiatrické léčebny bohnice
Pořádá Nedomysleno, Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR
Spolupořadatel: Psychiatrická léčebna Bohnice a Hlavní město Praha
sobota a NEDĚLE od 12,00 hodin
DIVADLO
● Divadlo Na Zábradlí
● Divadlo Semafor
● Divadlo V Dlouhé
● HBO – Na Stojáka
● Divadlo V Řeznické
● městská divadla pražská
● Divadlo Komedie
● Studio Dva
(j. Krausová,
j. schneiderová
a a. šišková)
● Malé Vinohradské
Divadlo
● Laurychovo
divadlo
● JAMU - SDRUŽENÍ
ABSOLVENTŮ
● A-STUDIO RUBÍN
● DIVADLO V CELETNÉ –
VESELÉ SKOKY
● DIVADLO MINOR
● BOHNICKÁ DIVADELNÍ
SPOLEČNOST
● Theatro Pantomissimo
● DIVADLO DEMAGO
● Kabaret červená
trojka
● Divadlo Na cestě PM
● Dětské divadelní studio
● Divadlo PAP
● Divadélko Frydolín
● Divadlo Letí
● Divadlo CHAD
● Dětské divadlo
Margaritas
● DDS TY-JÁ-TR
● HaF Divadlo
● LÉTAJÍCÍ DIVADLO
NA KOLEČKÁCH
● NOEMOVA ARCHA
● Základní škola
pro sluchově
postižené Brno
● ÚSP TEREZÍN – TERMITI
● Regina
a Drahomíra
Brokovy
● Ztracená existence
● Divadlo Potrvá
● Komedianti na káře
● Divadlo Naho�
● Divadelní spolek
Žumpa Nučice
● OLD STARS
● DIVADLO DOMOVA
POD HRADEM
ŽAMPACH
● PT Divadlo
● Divadlo Miriam
● DIVADLO DUŠÍ
SPŘÍZNĚNÝCH
● DIVADÉLKO ROMANETO
● ROKKEDET
● ŽIVÁ KNIHOVNA
● divadlo exil
● Dividýlko Slaný
● NE(Z)ŘÍZENÉ DIVADLO
● DIVADLO U.S. MARVIN
● TRIARIUS
● LOs pejoros
TO NEJLEPŠÍ Z ČESKÉ
TANEČNÍ SCÉNY
● Taneční skupina IF
● Taneční skupina
Crock 14
● Crazy Breakers
● Petra Macháčková
● Trn v oku
● Rena Milgrom
● Dílna sv. Prokopa
u červeného javoru
● Dance n Extremis
● Kateřina Eva
Klimešová
● Company ProArt
● Divadlo ballata
● TANEČNÍ ŠKOLA
POHYB PRAHA
● DISCO DANCE
AUTORSKÁ ČTENÍ
LITERÁRNÍ AKADEMIE
JOSEFA ŠKVORECKÉHO
● JAN PAVEL
● Boldrick
● Klára Mayerová
● Ladislav Konečný
● Jakub Kaifosz
● HOUMROVA
CESTA KE SLÁVĚ
●
●
●
●
Matěj Vavřina
LENKA FOHLOVÁ
Ondřej Cupal
TOMÁŠ TVRDÝ
Muzika
● ANETA LANGEROVÁ
● WOHNOUT
● DAVID KOLLER
● MEKY ŽBIRKA
● G-POINT HUNTERS
(R. HOLÝ & M. RUPPERT)
● PRAŽSKÝ VÝBĚR II
● IVA FRÜhLINGOVÁ
● MICHAL HRŮZA
● MICHAL PROKOP
A FRAMUS FIVE
● the PLASTIC PEOPLE
OF THE UNIVERSE
● THE TAP TAP
& P. ČTVRTNÍČEK
A E. HOLUBOVÁ
● GAIA MESIAH
● DAVID KRAUS
● THE PROSTITUTES
● UDG
● PRIESSNITZ
● BRATŘI ORFFOVÉ
● JANA LOTA
● THE CHANCERS
● STO ZVÍŘAT
● HYPNOTIX
● ŠVIHADLO
● TRABAND
● LÉTAJÍCÍ KOBEREC
A PATRIK PELOUCH
● SWAMP SAFARI S.S.
● TAM TAM ORCHESTRA
● LAURA A JEJÍ TYGŘI
● XAVIER BAUMAXA
● BURANA ORFFCHESTER
● PSÍ VOJÁCI
● JABLKOŇ
● BENGAS
● KAŠPÁREK V ROHLÍKU
● KELSKÁ VINICE
● TAZAFAROU
● VEGA
● PLEXIS
● SUNFLOWER CARAVAN
● MICHAEL´S UNCLE
& ST. VINCENT
● KILL THE DANDIES!
● KRUCIPÜSK
● JIM ČERT
● COCOTTE MINUTE
● SIXIN
● PRAGO UNION
● IsCREAM BOYZ
● MOJA REČ
● SUPERCROoO
● PSH
● ATARI TERrOR
● ŠKWOR
● DEBUSTROL
● RIVIERA PLAYBOYZ
● ROOT
● TÖRR
Výtvarné dílny ● divadelní dílny ● DĚTSKÝ DEN ● jarmark chráněných dílen
Promítání: dokumentární filmy České televize
festival psycho film praha, 6. – 8. 6., kino atlas
Předprodej vstupenek: Ticketstream
Spojení: posílené autobusové linky č. 177 a 200 ze stanice metra c „kobylisy“
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
Ze všemožných koutů, úst laiků i odborníků
slýcháme, že současná kultura je vázaná
především na obraz. Ten se stal hlavním zprostředkovatelem našich informací. Pokud by
bylo na místě uvést jedno jediné médium, které obraz ovládlo nejdokonaleji, pak by se do
úst jedním dechem vhrnulo nepochybně slovo
„film“. Film se na své více než stoleté cestě
dějinami rozvinul od fotograficky přesného
záběru až k schopnosti vyobrazit nemožné.
Dokázal stěsnat informace, sloučit viděné
a slyšené, přinést nový druh času i výzev vůči
představivosti diváka. A protože je na letošní
rok v Česku naplánován téměř dvojnásobný
počet filmových premiér, nemohla současná
hraná produkce zůstat mimo zájem redakce.
Hlavnímu tématu tentokrát věnujeme i rubriku rozhovor.
Číslo, které držíte v ruce, je prvním, které
vyšlo na novém papíře. Doufám, že to není na
dlouho poslední příjemná změna a že stránky
časopisu budou nabývat nejen na gramáži, ale
i na svém počtu. Stejně tak věřím, že se je bude
dařit zaplňovat stále zajímavějšími články.
K tomu, aby se vše jmenované stalo skutečností, zcela jistě přispěje i nový šéfredaktor,
který vás od příštího čísla bude v editorialu
vítat místo mě. Jsem velmi ráda, že mohu po
výběrovém řízení symbolické šéfredaktorské
otěže předat svému dosavadnímu redakčnímu
kolegovi, Ivo Bystřičanovi. Jelikož budu nadále
spolupracovat s redakcí, není na místě loučit
se ani s Novým Prostorem, ani s jeho prodejci
a už vůbec ne s vámi, čtenáři a čtenářkami.
Raději si na závěr dovolím jedno neskromné
přání. August Lumiér prorokoval filmu, svému
dítěti, zkázu. Kinematografie však jeho slova
přežila a vytrvala. To se mohlo povést jen díky
těm, kteří v ni věřili a měli odvahu dát svou víru
najevo. Na tomtéž druhu víry a odvahy je závislý i Nový Prostor a jeho prodejci. Proto oběma
přeji, aby je nepotkala nedůvěra a bázlivost.
Ani je samotné, ani ty, kteří čtou či by mohli
číst jeho stránky.
OBSAH
fejeton:
když sekáči
nevědí
/Jirák/
pošli to dál:
téma:
český hraný
film
příběh českého
filmového hrdiny
téma:
český hraný
film
jak český film
přežil svou smrt
téma:
český hraný
film
dobrý scénář
do šuplíku
/Liška/
/Švoma/
/Hrdinová/
4 – 5
téma:
český hraný
film
rozhovor
s petrem
oukropcEM
6 – 7 profil:
MAXIMALISMUS
KONTRA
MINIMALISMUS
8 – 10
rok po roce:
1953
/Šustrová/
/Staňek/
11
reportáž:
ČŮRÁNÍ
KDYKOLI?
ZAPLAťTE PŮL
MILIONU
/Bořutová, Tomek/
/Hrdinová/
12 – 14
referát:
nastal čas
fotbalu
15
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
/Bojar/
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
22
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
23
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
kultura:
film
/Veselý/
/Šourek/
/Prejdová/
25
18 – 19
/Ptáček/
křížovka:
20 – 21
16 – 17
26
24
uličníci:
/Bořutová/
27
Veronika Hrdinová
Koláž na obálce: Štěpán Bartošek (NP)
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Příští číslo Nového Prostoru nahlédne ve svém hlavním
tématu na dravost v rozmanitých obměnách. Co v nás
navzdory civilizaci a kultuře zůstalo z dravého živočicha?
Jak se projevuje dravost v mezinárodních vztazích? Nakolik
ovlivňuje naši psychiku? Čekat na vás samozřejmě budou
i ostatní rubriky.
28 – 29
repro: Bohumil Šiška
EDITORIAL
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jan Jirák
í
d
ě
v
e
n
i
č
á
k
se
ž
y
Kd
„Tak co, kdy začneš?“ zeptala se mě sousedka
přes plot.
Holdoval jsem zrovna zábavě nepříliš zdravé,
leč navýsost příjemné a chalupářské. Opatrně
jsem na grilu obracel tenké plátky brambor
a dával pozor, aby mi mřížkou nepropadly do
žhavého uhlí. Nevím, jestli je to známý recept,
ale rád se o něj s vámi podělím. To se nakrájí
něco velkých brambor na plátky (velké jsou
lepší, protože jsou z nich velké plátky) a ty
plátky se nastrkají do misky, v níž si předtím
namícháte trochu olivového oleje se solí a bazalkou. Když jsou plátky dostatečně omatlané
olejem, naskládáte je na gril a pravidelně obracíte, aby nezčernaly. Já vím, na tom nic není,
ale pozor – to hlavní teprve přijde. Jakmile
brambory začnou hnědnout, tedy po poslední
otočce, nandáte na každý plátek trochu brynzy
a počkáte, až se sýr trochu rozteče. Dobře, není
to moc originální, ale zato mi to chutná. Jen
je mi líto, že dobře třetina plátků propadne
mřížkou do uhlí, a jsouce naolejovány, mocně
se obalí popelem.
Inu, obracel jsem brambory, rozhlížel se po
zahradě zářící kobercem žlutých pampelišek,
popíjel pivo za tímto účelem donesené v džbánku, když vtom dorazila sousedka, opřela se
o plot, pohladila pohledem pampelišky a vyřkla
výše uvedenou otázku.
Život je samé rozhodování. A nejde jen o ty
velké věci, jako co studovat, čím se živit, koho
si zvolit za partnera a tak. Tahle rozhodnutí
mají sice dalekosáhlé následky, ale jsme k nim
nuceni párkrát za život. Něco zkazíme úplně,
něco míň – a život jde dál, vcelku nerušen
tím, že z nás mohl být lékař a ne kantor a že
ta paní, co tu teď bydlí, mohla bydlet někde
úplně jinde a mohl jí kazit život nějaký úplně
jiný páprda.
Život je plný i drobných, v důsledku však
velmi dotěrných, rozhodnutí. Některá mají
charakter ryze každodenní, jako co si člověk
má vzít na sebe nebo k večeři. I tady je možné
nasekat spoustu chyb, ale většinou se dají do
druhého dne napravit. Prostě pochopíme, že
oblek a sandály nejsou vítaná kombinace na
horskou túru nebo že kyselé mléko a zavináče
nejsou vhodná sestava k večeři, a propříště se
podobných zážitků vyvarujeme.
Jsou ale rozhodnutí, která sice nemají váhu
životních kroků, ale jejich důsledky se táhnou
i několik měsíců. Mezi rozhodnutí tohoto typu
řadím – a se mnou spousta dalších lidí, to
moc dobře vím – i problém, kdy na jaře začít
se sekáním trávy. A sousedčina otázka byla
– jak se teď s oblibou a nehezky říká – právě
o tom.
My, sekačkami ozbrojení chalupáři, máme
totiž zásadní dilema. Víme moc dobře, že a)
sekání je otrava a b) sekaná tráva rychleji
roste, takže se nám nechce začínat se senosečí moc brzo, abychom tu zelenou odpornost
zbytečně nepovzbuzovali k vyšším výkonům.
Na druhou stranu stejně dobře víme, že když
otálení přeženeme, tráva přeroste v zelené
peklo a bude dusit sekačku i nás. A tak jsme
v zajetí vlastní nerozhodnosti, bloumáme po
okolí a zapřádáme hovor o tom, jestli už nastal
pravý čas, nebo jestli je ještě brzo.
„Nevím,“ odpověděl jsem a rozhlédl se kolem.
„Asi je ještě brzo.“
Nebylo brzo, ani náhodou nebylo brzo! Tráva
už šplhala nad kotníky a pampelišky z ní trčely
ještě o kousek výš. Byl skutečně nejvyšší čas
začít, protože jinak se sekačka zadusí, opakovaným dušením porouchá a pán v opravně
v Jaroměři bude vykřikovat: „Jéééžiš, vy už
jste tu zas? Chlapi, hádejte, kdo přijel! Tak,
pane Jirák, co jste s tím proved tentokrát?“
Má paměť, tenhle pán od sekaček, moc dobře
si vybavuje, co všechno jsem na svém přístroji
rozbil, když jsem se jednou zadíval do dálky
a posekal hydrant.
Přesto jsem sousedce zapřel trávu mezi očima. Nechtělo se mi od opékajících se brambor
a chladného džbánku. Nechtělo se mi zapřáhnout se do té smrduté sekací potvory a nechat
se jí vláčet po svahu nahoru dolů. Nechtělo se
mi sloužit jí, běhat vysypat koš a starostlivě
vytahovat chuchvalce trávy zpod nože.
„Myslíš?“ váhala sousedka. „Snad máš
pravdu…“
To „snad“ mě mělo varovat. Několik minut po
jejím odchodu jsem od sousedů zaslechl blafání
startované sekačky.
Povzdechl jsem si, dopil pivo a šel také sekat.
A ty zatracené brambory jsem nechal spálit.
Člověk se nemá rozhodovat překotně.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Městská část Praha 11 se pokusila o poměrně odvážný a na první
pohled sympatický experiment – najala stádo ovcí a koz, aby spásaly
trávu namísto jejího sekání hlučnými a neekologickými sekačkami.
„Ekologické stádo je skupina ovcí a koz, jehož skladba je tvořena tak, aby
způsob spásání co nejlépe odpovídal spásanému prostoru,“ vysvětlila
místostarostka Prahy 11 pro životní prostředí Eva Štampachová.
„Především v okolí chráněného území Milíčovského lesa je to velmi
vhodný způsob údržby zeleně,“ dodala.
Jenže zajímavý záměr často vyžaduje i důslednou realizaci. Místo
spokojeného stáda bylo však na přelomu dubna a května na Jižním
Městě vidět splašené, nešťastné tvory. Bezradné ovce i kozy mohli
obyvatelé Prahy 11 potkat ztracené na sídlišti i kličkující mezi auty
na silnicích nepříliš vzdálených od nedaleké magistrály. Není se co
divit, když pro ně jejich majitelé volili k „ustájení“ i taková místa,
jako je trávník hned vedle rušné křižovatky, a „chránili“ je nízkým
síťovým plůtkem.
Bylo by nepochybně zajímavé zjistit, čím dva podivní frajírci s vizáží
a chováním na míle vzdálenému bačovskému espritu, přesvědčili
městskou část o tom, že jejich živá sekačka přispěje nejen k blahu
obyvatel ale i přírody. Jisté je však to, že k tomu, aby ovce a kozy
mohly spásat trávu mezi paneláky a silnicemi, potřebují zkušeného
a inteligentního pastevce, který o nich bude vědět víc, než jen to,
na kolik ho koupě každého zvířete vyšla.
vh
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Živá sekačka na útěku
Je to v rodině
Milan Knížák znovu ukázal, jak velký je myslitel. S geniální jednoduchostí vyřešil problém,
nad kterým ostatní dosud bezradně krčili
rameny. Novou budovou Národní knihovny
nemusí být žádný blob, chobotnice ani nic
podobného. Proč „z peněz daňových poplatníků“ stavět něco nového, když tu přeci máme
Kongresové centrum, veřejnosti lépe známé
coby Palác kultury či „Pakul“ – tak prostá je
Knížákova úvaha. Přízemní člověk se možná
v první chvíli zarazí a vznese zcela malichernou
námitku: „Pakul“ přeci není knihovna, „Pakul“
byl postaven za zcela jiným účelem. Takto však
může uvažovat jen proto, že mu vedle „smyslu
pro skutečnost“ bohužel nebyl dán také „smysl
pro možnost“. Přízemní člověk neví, že „co
není, může být“. Přízemní člověk vůbec netuší,
že nová Národní knihovna by mohla vzniknout
třeba zastřešením Strahovského stadionu.
Vždyť ani s ním si zatím nevíme rady a čte-
nářům by v něm po nezbytných stavebních
úpravách mohlo být tak pěkně... Na takováto
překvapivá, elegantní řešení ovšem nepřijde
každý. Můžeme být proto jen rádi, že opravdoví
myslitelé ještě nevymřeli. A jelikož nakonec
vyšlo najevo, že celá věc se nezrodila v hlavě
Knížákově, nýbrž v hlavě jeho syna Davida,
můžeme snad věřit, že nám nevymřou ani do
budoucna.
tb
Antiekologické perly a počiny
Děti Země v pátek 25. dubna na základě hlasování téměř stovky členů Komise již po šestnácté
zveřejnily vítěze ankety o antiekologický čin
Ropák roku. O titul se „dral“ nejen Ropák 1993
a současný prezident Václav Klaus (3. místo),
mj. za napsání humorně laděné knihy Modrá,
nikoliv zelená planeta, ale i dva nováčci. Jednak
bývalá běžkyně a nyní manažerka Kateřina
Neumannová (2. místo) za nápad uspořádat
Pražskou lyži na Hradčanském námětí, kam se
musel sníh „přistěhovat“ až ze Šumavy, a jednak samotný vítěz ankety náměstek ministra
dopravy Jiří Hodač. Titul Ropák 2007 nakonec
získal právě on, konkrétně za nesplnění usnesení vlády č. 1064/2007 o odborném porovnání
variant k silnici R1 kolem Prahy přes Suchdol,
k dálnici D3 přes Posázaví a k silnici R55 přes
ptačí oblast na Slovácku, dále za vyhrožování
občanským sdružením žalobami za jejich účast
ve správních řízeních a nakonec za souhlas
s dovykoupením pozemků pro vodní stupeň
Přelouč na Labi, i když nelze stavbu v evropsky
cenné lokalitě dostavět. Vítězem 13. ročníku
ankety o antiekologický výrok Zelená perla se
stal Václav Klaus, který loni 9. února Hospodářským novinám řekl: „Žádné ničení planety
nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím,
že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“
Anketu vyhrál již potřetí, podruhé za rok 2005
a poprvé za rok 1993, když prohlásil, že ekologie není věda, nýbrž ideologie. Nutno dodat,
že je to pořádný chlapík, když se mu povedlo
nashromáždit už tolik ocenění. Blahopřejeme
oběma vítězům. Více na http://www.detizeme.
cz/ropak.
mp
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Autor: Eugen Liška
koláž: Štěpán bartošek (NP)
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
PŘÍBĚH ČESKÉHO FILMOVÉHO
HRDINY V 66 ČESKÝCH FILMECH
Zrání porevolučního českého filmového hrdiny je tak trochu podobné zrání běžného
českého mladého člověka. V období adolescence se pro něj středem vesmíru stává jeho
přecitlivělé nitro, jehož emocionální výkyvy málokdy dokáže vidět s patřičným odstupem. Citlivý je především na mezilidské vztahy, které neustále „řeší“ a nejlépe mu to jde
v hospodě. Když mu dojdou peníze, vydělá si je rozdáváním reklamních letáků. Příběh
jeho prvních (skoro) dvaceti let by mohl vypadat třeba takhle:
Český novodobý filmový hrdina se narodil na
konci osmdesátých let v obrodném nádechu
české společnosti, která ze sebe konečně
setřásla ŠAKALÍ LÉTA útlaku a nesvobody.
Je to čerstvé holátko s ANDĚLSKOU T VÁŘÍ
a OČIMA, jmenuje se VOJTĚCH, ŘEČENÝ je
však SIROTEK, a proto jsou k jeho výchově
povoláni staří PROROCI A BÁSNÍCI. Mezi nimi
jsou i takoví, kteří mu poté, co se odporoučel jeho pěstoun státní f ilmový monopol,
pesimisticky předpovídají zakletí v laciných
kulisách televizních inscenací. Ještě ŠTĚSTÍ,
že malému Vojtovi zůstalo po prarodičích
nemalé DĚDICTVÍ, které by mu mohlo zajistit
bezpečné dorůstání do své nové autentické
podoby.
OBECNÁ ŠKOLA a později GYMPL se jej pokouší
formovat do podoby MLADISTVÉHO INTELEKTUÁLA, ale Vojtěcha, ČERT VÍ PROČ, lákají spíš
pochybní KAMARÁDI DO DEŠTĚ a PŘÍBĚHY
v rytmu DISCA. V krizovém období po skončení střední školy nakonec podlehne vábení
rychlé slávy a zisku a nastřádané dědictví začne HOREM PÁDEM roztáčet. A BUDE HŮŘ!
Nezkušený Vojtík nabitý novou energií jako
AKUMULÁTOR se vykašle na školu a pustí se
do podnikání. Po chvílích euforie ho však
čeká nepříjemné překvapení: Z jeho HOTÝLKU
V SRDCI EVROPY se nikdy žádný GRANDHOTEL nestane a nezkušený Vojtěch se stane
snadnou obětí podnikavých štik, které řídíce
se heslem: NEBÁT SE A NAKRÁST, z něj záhy
udělají JEŠTĚ VĚTŠÍHO BLBCE, NEŽ původně
DOUFALI.
Stejně neslavně dopadá i jeho osobní život.
Hotové WATERLOO PO ČESKU. Citlivý a novou
realitou omámený Vojtěch se bezcílně potácí
dobou, kdy je NAHOTA snadno NA PRODEJ
a všechno tak trochu „FANY“, postupně sedá
na lep jedné PLAYGIRLS za druhou, aby si
POST COITUM naléhavě uvědomoval, že ke
svému zděšení místo opravdového ŽÁRU
KRÁLOVSKÉ LÁSKY prožívá jen takové HEZKÉ
CHVILKY BEZ ZÁRUKY. Pak ovšem přijde ona,
LEA, a Vojtěch cítí, že jeho PŘÍLIŠ HLUČNOU
SAMOTU pronikl blesk. Není se co divit, Lea
je KRÁSKA a vzhledem k tomu, že se zrovna ocitla V NESNÁZÍCH a Vojtěch je zrovna
nablízku, nic nestojí v cestě tomu, aby si padli
do náruče. Vojtěchova divoká JÍZDA životem
ovšem nejde tak lehce zastavit, což bohužel
vede k tomu, že se s Leou zanedlouho ocitnou
v jakýchsi PARALELNÍCH SVĚTECH. Dívku mu
nakonec odloudí dětsky upřímný kamarád
KOLJA a odveze si ji za oceán do AMERIK Y.
KRÁVA, rozčiluje se Vojtěch, a zlostně si mumlá: JE TŘEBA ZABÍT…, ale Vojtěch (naštěstí?)
málokdy jde až na krev. Hořkost spláchne
další DIVOKÉ PIVO a rozptýlí KAMEŇÁKY starších kamarádů, co se právě vrátili z vojny
u TANKOVÉHO PRAPORU. Když však vyschne
i jeho poslední KONTO SEPARATO a omrzí se
všechny KRUTÉ RADOSTI sebelítosti, Vojtěch
nemůže nevidět, že jeho život jde PO HLAVĚ
DO PRDELE. Zboří svůj iluzorní HRAD Z PÍSKU
a vydává se na CESTU Z MĚSTA. Doufá, že se
mu tam podaří aspoň zahlédnout KOUSEK
NEBE. Nejradši by byl SPRÁVCEM STATKU, jako
jeho str ýc VÁCLAV, ale prozatím se uchytí
jako VENKOVSKÝ UČITEL TANCE. Zvykne si na
bzukot DIVOKÝCH VČEL a vůni AKÁTŮ BÍLÝCH
a s mottem: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO začne
žít životem LESNÍCH CHODCŮ.
Pak se ovšem horké INDIÁNSKÉ LÉTO pomalu
přelije do BABÍHO LÉTA a na Vojtěchovy dveře
zaklepe VÝLET českých filmových diváků, aby
mu dal na vědomí, že na něj i přes všechen
zkonzumovaný popcorn při sledování zahraničních monstr-produkcí a televizních reality
show nezapomněl. A taky mu vzkázal, že
nejen V BRNĚ je bez něj NUDA a jestli by se prý
nechtěl vrátit na Barrandov. Vojtěch váhá.
Bojí se, aby jeho návrat před kameru nebyl
NÁVRATEM IDIOTA, ale nakonec jej ÚČASTNÍCI
tohoto přesvědčovacího ZÁJEZDU přemluví
a s nadšením si jej odvážejí s sebou.
Vojtěchovi, novodobému filmovému hrdinovi, je teď bezmála dvacet let, na tenhle věk
už toho za sebou má dost. MINULOST chce
nechat za sebou, obecně nerad ji znovu otvírá. Když už se ohlídne zpátky, vidí, že svým
způsobem byla ta LÉTA POD PSA BÁJEČNÁ.
Vlastně nešlo o žádné velké drama, prostě jen
o takové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ.
Někdy veselé víc, jindy míň, ale málokdy šlo
skutečně O ŽIVOT.
Své místo v srdcích českých diváků ještě
uhájil, ale evropská scéna se stále obejde
bez něj, což k jeho závisti přestává platit
pomalu pro většinu jeho středoevropských
sousedů. Vojtěcha mrzí, že trochu zanedbal
jazykovou výuku a místo poznávacích výletů
chodil radši do hospody, ale to se pořád dá
ještě dohnat, bude-li ovšem chtít. Zatím
trochu tápe a k rozpakům mnohých se stále
pokouší lovit historky ze soukromých dějin
své TAKOVÉ NORMÁLNÍ české RODINKY. Za to
mu ovšem bude aplaudovat jen málokter ý
evropský divák a hrozí mu vážné nebezpečí, že nakonec unudí i toho českého. Snad
si uvědomí dříve než později, že svět není
pouze KRAJINA JEHO SRDCE a že UŽ už klepe
na dveře čas velkých dramat.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Autor: Martin Švoma
Jak český film
přežil svou „smrt“
Filmovému divákovi roku 2008 nepřipadá nijak výjimečné, že se v našich kinech objeví
každoročně kolem dvaceti českých hraných filmů, kterými nás zásobují více či méně
etablovaní tvůrci. A přece ještě v polovině 90.let zaznívaly nejrůznější hlasy prorokující zkázu české kinematografie a vlivné i méně vlivné postavy kulturních a politických kruhů se navzájem označovaly za její „hrobníky“. Ačkoli se čeští filmaři dosud
nedočkali systematické státní podpory, která je obvyklá ve většině evropských států,
poměrně brzy začalo být v našem proklamovaném filmovém „hrobě“ velice živo.
POSTTOTALITNÍ TÁPÁNÍ
Podíváme-li se dnes na některé filmy z počátku
90. let, neubráníme se pocitu, že křik někdejších proroků Apokalypsy musel znít v dobové
atmosféře více než věrohodně. Systém někdejší
dramaturgie se rozpadl a v produkci i tvorbě
zavládla živelnost na úkor řemesla, o kulturních
ambicích nemluvě. Z vlny „restitučně-privatizačních“ a „retrototalitních“ komedií, od
nichž si komerčně orientovaní tvůrci slibovali
divácký úspěch (ten se dostavil pouze částeč-
ně), stejně jako z ostatní nevýrazné produkce
vybočuje jen několik snímků – zejména Kouř
Tomáše Vorla a první filmy Jana Svěráka. Tvůrci
starší generace, spjatí především s někdejší
„novou vlnou“ 60. let, kteří nebyli připraveni
na obtížné ekonomické podmínky filmové
výroby, se brzy ocitli mimo hlavní proud.
Dobově rozčarovaná kritika, ne zcela právem
hystericky odsoudila Chytilové kontroverzní,
ale v lidových vrstvách velmi oblíbené Dědictví,
Menzel se stáhl do oblasti divadelní režie poté,
co jeho mezinárodní projekt Život a neobyčejná
dobrodružství vojáka Ivana Čonkina divácky neuspěl, Jan Němec postupně odešel do „filmové
ilegality“, když jeho provokativní snímky V žáru
královské lásky a Jméno kódu: rubín prošly bez
většího povšimnutí. Jakubisko po rozdělení
Československa sice přesídlil do Prahy, dal však
o sobě vědět teprve v druhé půli 90. let (Nejasná
zpráva o konci světa).
Z dobových představ o tom, jak má vypadat
„nový“ (komerční) český film, aby si zajistil
divácký úspěch a pokud možno finanční zisk,
toho moc nezbylo. Stačí se podívat na tehdejší
kriminálku Nahota na prodej, poslední relativně
úspěšný film Víta Olmera. Ten budil oprávněný
dojem, že má nakročeno ke hvězdné kariéře po
svém veleúspěšném Tankovém praporu, typické
„retrototalitní“ komedii nesoucí se na vlně
euforie kolem první soukromé filmové produkce po čtyřiceti letech. V Nahotě na prodej
se však na ulicích pobíjejí cikánské gangy se
skiny a vybuchují automobily, Jiří Krampol
rozdává rány ve stylu Jeana-Paula Belmonda
a spolu s Lukášem Vaculíkem přesvědčují naivní
a zhýčkanou Američanku Nancy (Kája Třísková),
že sociální integrace Romů je holý nesmysl.
Film, který (naštěstí pro všechny zúčastněné) upadl v zapomnění… Oblast ryzí komerce
později ovládly především mnohem skromnější
projekty Jaroslava Soukupa (série Byl jednou
jeden polda) a Zdeňka Trošky (jeho pochybné
pohádky a Kameňák).
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ
letech (přestože byl tento film od začátku
zamýšlen jako kultovní a načas se jím i stal)
přitroublé flirtování mladičké Aňi Geislerové
s Jakubem Špalkem a Radkem Pastrňákem jako
dost velká nuda a částečně to zachraňuje pouze
vynikající kamera F. A. Brabce.
Filip Renč se po svém slibném, i když poněkud
přeceňovaném debutu Requiem pro panenku
pokusil v roce 1995 o generačně laděný film
Válka barev – příběh fotografa (Lukáš Vaculík),
který se jako nepohodlný svědek zločinu dostává do pasti mocných a prožívá zároveň zklamání
v rozporuplném vztahu s tajemnou modelkou,
která se ukáže být součástí tohoto spiknutí.
Tomuto zatím nejzajímavějšímu Renčovu dílu
nelze upřít cit pro podmanivou atmosféru
(budovanou i z dnešního hlediska naivními
grafickými efekty a klipovými postupy) a zároveň zobecnění tíživého životního pocitu člověka „ztrácejícího se“ v novém, nepřehledném
a krutém světě. Přesto s ním režisér poměrně
tvrdě narazil a o nic podobného se v dalších
letech nepokusil (Rebelové a Román pro ženy
patří naopak k tomu nejlacinějšímu a také nejnudnějšímu, co lze z české produkce posledních
let spatřit).
PŘÍPAD HŘEBEJK
PROFESIONÁL SVĚRÁK
Ze skupiny nejvýznamnějších debutantů,
kteří slibovali určité umělecké nároky a kteří
vstoupili na pole hraného filmu v období krátce
před či po listopadu 1989 (Vorel, Svěrák, Renč,
Hřebejk), dosáhl v prvních letech největšího
úspěchu Jan Svěrák. Zdá se, že jeho mimořádné
tvůrčí i produkční aktivity korunované v roce
1997 Oscarem za Kolju (z dnešního pohledu
poněkud nepochopitelně napadaného částí
intelektuálněji orientované kritiky) byly jedním
z důležitých impulzů k postupnému „zmrtvýchvstání“, či alespoň „resuscitaci“, české filmové
tvorby. Svěrák do ní vnesl vysoce profesionální – i když někdy až zbytečně konzervativní
– formu inspirovanou klasickou hollywoodskou
kinematografií s příměsí ryze českého humoru
a ironie. Ta pochází z velké části i ze scénářů
Zdeňka Svěráka. Právě tato „synovská“ závislost na otci-scenáristovi je zřejmě největší
Svěrákovou slabinou. Ve filmu Jízda, který jako
jediný vznikl bez Svěráka staršího, působí po
Rozporuplný je i „případ Hřebejk“, který na
sebe poprvé upozornil v roce 1993 muzikálem
Šakalí léta, avšak statut „zasloužilého umělce“
mezi českými režiséry mu přinesly teprve Pelíšky, původně televizní film opírající se o výrazné
a divácky vděčné kreace prověřených, populárních herců (Donutil, Kodet, Polívka, Zázvorková, Dušek...). Od té doby využívá spolu se
svým stálým scenáristou Petrem Jarchovským
stále tentýž recept: příběh založený na spletité
a paradoxní síti vzájemně podmíněných vztahů
mezi jednotlivými postavami, které pak ústí
v překvapivých (tragi-) komických pointách.
Napsán je většinou perfektně a všechno v něm
bezezbytku souvisí se vším – a právě proto také
nepůsobí nikdy příliš přesvědčivě (nehledě na
to, že věrohodností neoplývá v jejich filmech
ani dobová atmosféra čtyřicátých, padesátých,
šedesátých či osmdesátých let). Scenáristické
konstrukce tu vyčnívají z plátna tak daleko, že
by se o ně neopatrný divák v první řadě mohl
i zranit... Zakrýt je pomáhají více či méně
bizarní rodinné historky „ze života“, které
publikum tolik miluje, zvláště v podání oblíbených herců (Pelíšky). Vlastní režijní přínos Jana
Hřebejka spočívá především v práci s těmito
představiteli a nutno na druhou stranu uznat,
že tu občas dosahuje vynikajících výsledků
(zatím nejpůsobivějším momentem Hřebejkových filmů je rodinné setkání a hádka o rozvod
mezi Emílií Vášáryovou a Janem Třískou ve
filmu Horem pádem, scéna postavená pouze
na dialogu a přitom s dramatickým nábojem,
který má v českém filmu poslední doby sotva
obdoby).
FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
ZELENKA A ONDŘÍČEK
– ZÚŽENÝ MAINSTREAM
V polovině devadesátých let vstupují na
scénu dvě postavy, které výrazně ovlivní
podobu českého filmu na přelomu století
– Petr Zelenka a David Ondříček. Jejich filmy
představují poněkud zúžený mainstream,
který (na rozdíl od Svěráka a Hřebejka) není
určen všem, ale spíše generaci do 30 let, která
má svou oblíbenou hudbu a životní styl (viz
Rádio 1 v Zelenkových Knoflíkářích nebo
J. P. Muchow a Ecstasy of St.Theresa ve filmech
Davida Ondříčka). Trend, který nastavili, klade
důraz na atraktivní stylizaci prostředí (Praha v Šeptej nebo Samotářích) a na typ postav
ukotvených v reálném světě, ale s poněkud
bizarními problémy („vymyšlená“ homosexualita ve filmu Šeptej, „úchylka“ s uštípáváním
knoflíků v Knoflíkářích, marihuanou zmatený
Jiří Macháček v Samotářích, psychopatické
postavy Ivana Trojana v Samotářích a Jedna
ruka netleská, mystifikace kolem skutečného
Jaromíra Nohavici v Roce ďábla). Odtud se zrodil
i stereotyp nejrůznějších variací Jiřího Macháčka a Ivana Trojana v podobných rolích, který
stále zabírá. Autorské scénáře Petra Zelenky
(který je původním vzděláním scenárista, stejně
jako Hřebejk) se svou strukturou z velké části
podobají Jarchovskému – také zde vzniká příběh
teprve souběhem mnoha dějových a vztahových linií mezi postavami, které se s větší či
menší mírou invence protínají a vytvářejí (tragi-) komické paradoxy (Knoflíkáři, Samotáři).
Zelenkovy a Ondříčkovy filmy jsou příjemné
na pohled, ale obratně se vyhýbají skutečným
konfliktům (psychopatické pronásledování Jitky
Schneiderové Ivanem Trojanem, který ji chce
upálit i s jejím přítelem se v Samotářích nakonec
změní ve smířlivě „bizarní“ příhodu).
Poněkud zapomenut zůstává dnes Saša Gedeon (Indiánské léto, Návrat idiota),
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
do něhož ještě na sklonku století vkládala velká
část (navzájem od sebe opisující) kritiky velké
naděje na poli filmu výsostně uměleckého.
Jeho variace na poetiku 60. let s herci let 90.
(zvláště v Indiánském létě – srovnej s Černým
Petrem Miloše Formana) a mikrosvět rodinné
průměrnosti s pochybnou morálkou (Návrat
idiota) se dnes ukazuje jako nepříliš zajímavý
umělý koncept. Oba filmy se svými opakujícími se motivy a záměrně „vyprázdněnými“
dialogy působí jako mechanický hrací strojek,
v němž nezbylo nic živého (podobné problémy
u zmiňovaného Formana účinně zakrývá právě
autenticita neherců).
SLÁMA A NELLIS – CESTA
K SOUSTŘEDĚNÉMU VÝRAZU
Do poněkud zajímavějších a řemeslně vyspělejších podob pozvedla tematiku související
s životem průměrných lidí a rodinných vztahů
teprve dvojice dalších debutantů z přelomu století – Alice Nellis a Bohdan Sláma (ačkoli tomu
jejich první filmy ještě příliš nenasvědčovaly).
Neatraktivní stylizace prostředí a hlavních
postav stejně jako poněkud nudné vyprávění
v pomalém tempu mohlo odradit diváka od
snímků Ene bene a Výlet, ve kterých však přesto
můžeme najít přesvědčivé momenty, v nichž
vycházejí na povrch niterné problémy hrdinů
(hrdinek), jako je pitka volební komise v Ene
bene, při které Theodora Remundová, zklamaná svým milencem, omylem roztrhá platné
volební lístky, nebo vzájemné vztahy matky
a dcer transportujících na Slovensko otcovu
urnu ve Výletě. Výrazný tvůrčí posun nastává
v dalším filmu Tajnosti, v němž se Nellis podařilo bytostně filmovou formou (např. taneční
vize hlavní hrdinky, uvážlivá práce s hudbou)
vyjádřit vnitřní drama ženy ve středním věku
(Iva Bittová), která se během jediného dne
rozhoduje o svém těhotenství.
Bohdan Sláma, jehož filmy se vyznačují v čes-
10
kém prostředí nezvyklým důrazem na sociální
autenticitu (vesnice v Divokých včelách, Most ve
Štěstí), urazil zajímavou cestu. Bizarní figurky
i samotné prostředí (Divoké včely) postupně
proměnil v soustředěný výraz a stylovou vytříbenost (dlouhé, výtvarně působivé záběry se
složitými pohyby kamery vtahujícími diváka
do filmového světa) spojené se silným a zcela
vážně pojatým tématem citové frustrace homosexuála (Pavel Liška; Venkovský učitel).
Záměrně jsem zatím nechal stranou Tomáše
Vorla, režisérskou osobnost možná ne tak populární, ale jinak zcela srovnatelnou s Janem Svěrákem (pokud ne ještě výraznější). Vorel totiž
svými filmy vytváří pozoruhodně komplexní
spojnici uplynulých téměř dvou dekád. Je to
snad jediný filmař, který v sobě v takové míře
spojuje řemeslnou suverenitu, cit pro zobecnění dobové atmosféry (Kouř, Kamenný most,
Cesta z města) a zároveň autorskou imaginaci,
která s neobyčejnou lehkostí propojuje reálné
prvky s groteskní nadsázkou (Skřítek, Gympl) až
do téměř pohádkové stylizace (Cesta z města).
Jeho filmy umí být téměř sociální analýzou
(Kouř, Skřítek, Gympl) a stejně tak zábavnou
podívanou, která nikoho nenudí. Zatím se mu
nepodařilo pouze jediné – natočit opravdu
špatný film (ti, kteří za něj považují Kamenný
most, se opravdu špatně dívali).
A TI ZBYLÍ
Našli bychom samozřejmě i několik dalších
filmařů, kteří občas přidají životadárnou
„transfúzi“ do žil malátného pacienta, byť se
většinou jedná o malé dávky, které možná širší
publikum neregistruje. Filmy Věry Chytilové
bývají poslední dobou živé někdy až příliš, takže
nemocnému vzhledem k jeho celkovému stavu
rozhodně neuškodí. Všeobecně uznávaným solitérem je Jan Švankmajer, jehož originální díla
kombinující animaci s hereckou akcí vyrůstají
ze surrealistických tradic a působí v současném
filmu jako element zdravě cizorodý. Ivo Trajkov,
kdysi všeobecně odsouzený za parodii Kanárská
spojka, natočil na sklonku 90. let Minulost, pozoruhodný film beze slov, jehož hlavní postavou je
neslyšící, bojující s následky svého někdejšího
zločinu i podvodu bývalých kumpánů. Otakáro
Schmidt vytvořil ve filmu Eliška má ráda divočinu
poněkud psychedelickou, avšak hravě nápaditou
varietní vizi předměstského světa zalidněného podivnými postavičkami kolem fascinující
hlavní hrdinky (Zuzana Stivínová). Málokdo
asi zná filmové experimenty Petra Marka Láska
shora a Nebýt dnešní, které zábavným způsobem
zkoumají vlastnosti filmového média, nebo
absolventský film islandského studenta FAMU
Börkura Gunnarssona Silný kafe, svéráznou studii partnerských vztahů mezi dvěma mladými
páry, která upoutá spontánními hereckými
výkony (Markéta Coufalová, Martin Hoffman).
Ale přesto občas stojí zato hledat mimo hlavní
proudy.
VÍCE POHYBU!
Jak je tedy dnes na tom náš někdejší
„nebožtík“, český f ilm? Zdá se, že je mimo
akutní nebezpečí a může bez obav opustit
jednotku intenzivní péče. Ale příliš zdravě
zatím nevypadá (samozřejmě, i ve svých
někdejších „nejlepších letech“ trpěl řadou
skrytých chorob, které se po roce 1989 jen
výrazněji projevily, takže to nemusíme dramatizovat). Stále mu schází především odvaha
a trochu větší formální „odvázanost“, která
by se nebála opustit sféru pouhých dialogů
a rádoby lyrických nálad ve prospěch výrazné,
vizuálně zpracované akce nebo překvapivých
emocí, a zároveň odhodlání uchopit téma
se vší vážností (což nijak nesouvisí s jeho
komikou či tragikou) a dotáhnout je do konce
s dramatickou důsledností. Odvaha, která by
zároveň překonala klišé „tragikomičnosti“,
jež se v našem filmu zabydlelo a které stále
vytváří určité variace na „poetiku trapnosti“
spojenou s jedním druhem humoru (Ondříček,
Zelenka, Gedeon, Vladimír Morávek, raná Alice
Nellis). Tato poetika jistě působila neotřele
v dobách nové vlny, a nepochybně se najdou
její obhájci, kteří jí budou přisuzovat autenticitu situací „ze života“, ale mám pocit, že
dnes spíše zakrývá f ilmařskou pohodlnost
a neochotu riskovat.
Navíc, pokud chce náš film obstát před novými generacemi diváků, dospívajících ve světě
multimédií, adrenalinových sportů a divoké
vizuality všeho druhu, potřebuje (aniž by se nutně musel podbízet) zkrátka více života, pohybu
a dynamiky. „Chcíplina“ se bude muset zvednout
a začít trochu trénovat. Je potěšující, že už se
pokouší o první cviky (Janákovi Snowboarďáci,
Vorlův Gympl a další...). I když mu to třeba ještě
moc nejde a někteří se mu budou pošklebovat,
že u toho vypadá trapně ...
Autor je filmový vědec.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Veronika Hrdinová
Dobrý scénář do šuplíku
Před časem se médii prohnaly zvěsti o tom, že v Hollywoodu stávkují scenáristé. Jejich
českým kolegům bude patrně trvat ještě dlouho, než budou schopni dát podobně nahlas
najevo, že se jim jejich pozice ve filmovém průmyslu ani za mák nelíbí. Nutno dodat, že
by si v porovnání s nimi mohli američtí tvůrci ještě celkem výskat.
Být filmovým scenáristou či filmovou scenáristkou s sebou od prvopočátku nese zvláštní druh
komplexu. Můžete vymyslet geniální příběh,
sepsat jej do výtečných obrazů zaklenutých přímo aristotelským dramatickým obloukem, ale
i když se podle něj natočí podařený film, vaši
hlavu vavříny nikdo veřejně neověnčí. Úspěch
za podařené dílo náleží u filmu především
režisérovi, popularita pak jeho hercům. Když
se však zeptáte českých scenáristů, jestli jim
jejich odsouzení k tomu zůstat v ústraní vadí,
patrně se vám vysmějí. Jejich bedra obtěžkávají
mnohem podstatnější starosti než to, jestli si
jejich jména mezi titulky někdo povšimne.
že se tamější producenti nebojí investovat do
komerčně nejistých projektů navzdory tomu, že
na domácí produkci se v Maďarsku chodí do kina
mnohem méně než například u nás.
Skutečnost, že by mohli zdejší filmaři Maďarům
leccos závidět, ilustruje i to, jak se v Budapešti
a jejím okolí daří filmům krátkometrážním. V Česku se na krátké filmy dají sehnat peníze paradoxně
snad ještě obtížněji než na filmy celovečerní,
televize je v podstatě nevysílá a kina je zařazují
maximálně jako předfilmy. V Maďarsku se dokonce
jeden z místních televizních kanálů ve svém vysílání na krátké filmy vysloveně zaměřuje, a tudíž
má i dobře vyvinutý systém jejich financování.
Mladí tvůrci tak mají šanci psát a natáčet alespoň
na krátkém formátu a získat tak dostatečné renomé pro přípravu svého celovečerního debutu.
Podvyživená výprava
a bázliví producenti
V jednom z českých týdeníků vyšel před časem
článek s podtitulem Psaní filmů u nás uživí
jen Jarchovského a Epsteina. Tato jediná věta
situaci v české scenáristice dokonale vystihla.
Pokud vystudujete scenáristiku a rozhodnete
se psaním filmů živit, ocitnete se spíše před
propastí než na startu tvořivé kariéry.
Řada režisérů si píše filmy sama a řada scenáristů
se pak zuby nehty snaží si své scénáře zrežírovat,
než aby je nechala ležet v šuplíku ladem. Toto
rozštěpení, resp. malá míra spolupráce mezi
těmito dvěmi filmovými profesemi, je do jisté
míry ovlivněna i tím, že spolu nejsou příliš nuceni
spolupracovat ani studenti těchto oborů na největší české filmové škole, pražské FAMU. Místo
toho se podporuje individualita, často zastřešená
heslem „nabij si hubu, ať jednou (pravděpodobně pozdě) zjistíš, že na to sám nemáš“. Přitom
vytvoření fungujících scénáristicko-režijních
tandemů už během studia může být ideální
zkouškou pro následující profesní kariéru. Do
scenáristického šuplíku v běžné praxi totiž sám
od sebe režisér či producent nenahlédne a scenáristé nejsou příliš vybaveni na to, aby své texty
chodili sami nabízet. Jistou naději jim poskytují
soutěže, jako je Český lev či poměrně nedávno
založené grantové řízení Filmové nadace RWE
& Barrandov. Pro oceněné scénáře se shánějí
producenti i režiséři podstatně snadněji.
Nicméně to, že si někdo scénáře všimne
a rozhodne se jej realizovat, ještě neznamená
Blýská se na lepší časy?
vytouženou výhru, nezávisle na tom, ať se jedná
o televizní či soukromou produkci. Prodejem
scénáře se autor v podstatě vzdává jakékoli
možnosti ovlivnit jeho další vývoj. Z dobrých
scénářů se pak díky producentům, sázejícím na
ověřené a bezpečné postupy, na plátně stávají
nevýrazné snímky stále stejných žánrů předváděné stále stejnými herci. Za typický příklad
může posloužit scénář Marka Epsteina Amen
san, který se do kin dostal v režii Jiřího Vejdělka
pod názvem Roming. A to ani nemluvě o skutečně špatných filmech, které jsou od původních
námětů tak daleko, že se pod ně raději jejich
scénáristé podepisují pseudonymy.
Maďarský filmový čardáš
Všechny výše vyjmenované překážky, kvůli nimž
zajímavé autorské scénáře a tím i kvalitní filmy
v české kotlině nuceně usínají na vavřínech,
zajímavě kontrastují například s Maďarskem.
V zemi, které má přibližně stejný počet obyvatel
jako Česko, za posledních několik let vzniklo
poměrně dost odvážných a umělecky hodnotných snímků. Mladí maďarští tvůrci jako je Béla
Tarr, Péter Mészáros či György Pálfi s nimi sklízejí
úspěchy na světových festivalech. Je s podivem,
Čeští scénáristé se často a nakonec i s povděkem obracejí na televizi a nechávají se najmout
na psaní seriálů. Monotónní seriálové příběhy
jsou na míle vzdálené formátu autorského scénáře, nicméně obživa je obživa, jíst se musí.
Jistou nadějí do budoucna zůstávají digitální
kanály, mezi nimiž se snad objeví nějaký, který
bude chtít vybočit z klasické komerční produkce
a nebude se bát experimentu – a to nejen na
poli jednotlivých snímků, ale i seriálů.
Další vyhlídky pro scénáristy i režiséry snad leží
v koprodukci. Spolupráce se zahraničním partnerem nabízí oproti českým podmínkám značné
možnosti v navýšení rozpočtu, které si místní
producenti nemohou a často ani v neochotě
riskovat nechtějí dovolit. Samozřejmě by bylo
naivní domnívat se, že jsou jejich zahraniční
kolegové vesměs méně bázliví, co se týče alternativních přístupů. Všude existují předem jasná
televizní okénka a umělecký film bez známého
jména každému předem zavání finanční katastrofou. Propojení dvou zahraničních produkcí
však přinejmenším dává větší šanci na to, aby
se vzniklý snímek vymanil z jednoho jediného filmového hnízda, v němž se všichni znají
a dělají spolu „hezké české filmy“. Jistou změnu
bude nepochybně vyžadovat i české publikum,
které nepřijme za vděk tím, co se mu bez velké
námahy servíruje.
11
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
To hlavní je náš vkus
em
c
p
ro
k
u
o
etrem
p
s
or
v
ho
z
ro
12
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Veronika Hrdinová
Nejeden student filmové produkce sní o tom, že bude jednou producentem, jako je Petr
Oukropec. Spoluzakladatel společnosti Negativ stojí za vznikem řady filmů, o něž by
ostatní producenti radši ani nezavadili, třesouce se strachem z prodělku. Negativ pomáhá
na svět filmům nekonvenčním, uměleckým a dokonce i dokumentárním. Jak se dnes daří
produkovat filmy, které se snaží o více než jen pobavit diváka unaveného z práce?
FILMY A PRŮTOKOVÉ OHŘÍVAČE
Pokud bych si měla vybavit nějaký
zažitý producentský stereotyp, vybaví
se mi obraz nabubřelého producenta
Jeremyho Prokosche, který terorizuje
režiséra staré školy Fritze Langa
v Godardově Pohrdání. Řada režisérů
dodnes vnímá producenty jako ty, kteří
je omezují v jejich tvořivosti. Vnímáte
roli producenta spíše jako byznysmena,
nebo naopak člověka s uměleckým
citem?
Myslím, že je nutné především vždy a všude
zdůrazňovat, že role a profese producenta není
nějakým univerzálním prototypem. Kinematografie je široký pojem, existuje v celé škále
žánrů a motivací. Film je financován jiným
způsobem v USA a jinak v Evropě a podobně.
Každý producent je individualita s různým
osobním cílem a motivací. Prokosch je jen
jedním z řady. Ano, musíme pracovat s penězi, jsme zodpovědní za jejich utrácení a často
jsme i závislí na tom, kolik film uvidí diváků
v kinech, na DVD nebo v televizi. Pracujeme
ale především s umělci, musíme se domluvit,
najít společnou řeč a cíl.
Na FAMU kdysi z úst děkana zazněla
poznámka, že pořádní producenti v této
zemi neexistují, že místo nich tady existují jen „průtokové ohřívače“. Umíte si
představit, na co tím narážel?
Tento názor pramení z nepochopení úlohy
a možností producenta v současné Evropě.
Pan děkan si plete pojmy a zaměňuje producenty s investory, tedy s někým, kdo disponuje finančním kapitálem, který investuje do
produkce filmů. „Průtokový ohřívač“ je něco
méněcenného. Je to dnešní český producent,
který musí přesvědčit fondy, televize, distributory, sponzory a zahraniční partnery, že
jeho projekt stojí za jejich peníze. Je hloupým
garantem tohoto financování, půjčuje si, hradí
náklady ze svého a nese všechna rizika. Ano,
i já a moji kolegové z Negativu jsme takovými
„průtokovými ohřívači“.
Režiséři často dnes namítají, že když
má producent pokryté náklady na film
a svůj honorář z grantu, neměl by za
každou cenu hledět na to, kolik na něm
ještě posléze vydělá. To znamená, že by
měl být ochotný podporovat i projekty,
které jsou z hlediska komerčního
úspěchu nejisté. Má z vašeho pohledu
tato námitka opodstatnění?
Producent nikdy nemá a ani podle zákona
nemůže mít pokryté náklady na film jenom
z grantu. Grant, pokud ho máte, pokryje
kolem 20 % rozpočtu, podle zákona může
maximálně 50 %, což se děje jen u dokumentů.
Znamená to, že producent musí sehnat někde
dalších minimálně patnáct milionů, aby se
film mohl točit. Za nás mohu říci, že většina
našich projektů je i přesto svým charakterem
v podstatě nekomerční. To znamená, že v první
řadě sledujeme kvalitu, protože jenom ta nám
umožňuje v našem systému pokračovat. Jinak
samozřejmě podporujeme menší projekty,
dokumenty a hrané debuty minimálně tím, že
je děláme zadarmo, investujeme do nich naše
zázemí, čas a kredit.
UŤATÁ PUPEČNÍKOVÁ ŠŇŮRA
Za častý vzorový příklad se oproti české
filmové produkci bere Maďarsko, kde se
producenti nebojí investovat i do typicky uměleckých projektů. Přitom se na
domácí produkci chodí v Česku mnohem
více než v Maďarsku. Máte pocit, že je
výtka o malé odvaze českých producentů
na místě, nebo naopak z vašeho pohledu
místo producentské odvahy tady spíše
chybí režiséři s natolik výrazným rukopisem jako je Béla Tarr či György Pálfi?
Ani maďarští kolegové neinvestují vlastní
prostředky do uměleckých projektů. Film je
tam ale dosud vnímán a podporován fondy
a různými výhodami jako umělecké dílo. Na Bélu
Tarra se podle všeho nechodí, jeho filmy se ale
hrají v Cannes a vzbuzují mezinárodní diskuze.
U nás je ale spíše problém kontinuity a vnímání
filmu jako možného uměleckého díla. Film je
samozřejmě také zábavním průmyslem a občas
se podaří i obě roviny skloubit. V Čechách však
byla pupeční šňůra s novou vlnou v 60. letech
uťata. Jenom tehdy naše kinematografie „šlapala“ ve všech žánrech, lákala diváky do kina na
kvalitní komedie a parodie a zároveň vítězila
na předních festivalech a posouvala filmovou
řeč. V přechodném období po roce 1989 se
nepodařilo udržet to všeobecné vnímání filmu
jako svébytné součásti naší národní kultury.
Film se stal v Čechách na čas zbožím, ale na
trhu bez daných pravidel. Osobnosti tohoto
zlatého období, na rozdíl od osobností našich
východních sousedů, bohužel nejsou aktivní
v české filmové politice, nelobují až na výjimky
v parlamentu, nemají funkce v profesních organizacích. Chybí nám tyto aktivní autority.
­Dá se vůbec stručně říci, jak funguje
filmový marketing? Čím lze například
vysvětlit, že přes negativní recenze
v téměř všech tiskovinách je film
jako Taková normální rodinka mezi
nejnavštěvovanějšími?
V současné době především funguje marketing
ve spojení s komerčními televizemi a výsledek
podobných filmů je způsoben i tím, že lidé,
kteří chodí do prostředí multiplexů a nákupních center, se chtějí především bavit. Tomu
je ten úspěšný marketing podřízen. Otázka
je, jak dlouho to bude fungovat. Diváci jsou
na kvalitu citliví a i zábava by měla mít určité
kvalitativní nároky. Bojím se, že nám to brzy
diváci vrátí…
Jaké jsou vlastně možnosti současné
producentské dramaturgie?
Jsou široké. Záleží na osobnostech, na společném záměru i ochotě autorů spolupracovat
a slyšet další názory. Vývoj projektu je nejdůležitější fáze pro budoucí úspěch filmu.
UNIVERzÁLNÍ PŘÍSTUP
Jakou roli pro vás hraje při vybírání
projektů, které budete produkovat,
osobní vkus a jakou příslib komerčního
úspěchu? Uplatňujete třeba nějaké
vyvažování typu: „Jednou udělám film,
z kterého budu mít radost, potom vezmu
něco, co spíš vydělá“?
Myslím, že primární je náš osobní vkus a pak
také náš odhad, zda budeme umět daný projekt
zafinancovat.
Jak hledáte náměty a scénáře? Má ještě
úspěšný producent čas na to, aby sám
hledal, nebo jenom čte, co mu přistane
na stole, včetně toho, co mu přinesou
režiséři a scenáristé, se kterými spolupracuje dlouhodobě?
Snažíme se číst současnou literaturu, sledujeme talenty na FAMU, hledáme všude. Scenáristé a režiséři nám texty nabízejí,
13
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Letos uvádíme v kinech hrané filmy Venkovský
učitel a v září Děti noci. Uvedeme v kinech dokumenty Občan Havel, René, Jak se vařily dějiny
a Panna Maria či Ivetka, natáčet se začnou
hrané filmy Protektor a Zoufalci. V přípravách
je projekt Alois Nebel, pracuje se na scénáři
filmů Fair Play, Modrý tygr a 80 dopisů.
Před osmi lety jste se přestěhoval na
venkov. Jak se žije filmovému producentovi více než sto kilometrů za Prahou?
Dobře. S manželkou a třemi dětmi, se sousedy
i se zvířaty.
některé oslovujeme, s některými spolupracujeme systematicky a dlouhodobě.
V sylabu ke své dílně na katedře
produkce máte okruh, který zní – „producentský přístup jako univerzální
metoda pro realizaci projektů ve všech
oblastech kultury“. Co se skrývá pod
tímto „univerzálním producentským
přístupem“?
Chci tím naznačit, že princip naší práce u filmu
lze aplikovat i na realizaci jiných kulturních
projektů. Jde o vytváření a spojování tvůrčích
týmů a schopnost připravit realizovatelný,
zajímavý a komplexní projekt na jedné straně
a na druhé straně naše zodpovědnost a garance
projektu vůči různým investorům. Těmi může
být ministerstvo kultury, magistrát nebo
nějaká obecně prospěšná společnost nebo
libovolná firma.
Stále více filmů v Česku vzniká jako
koprodukce, to je mimo jiné i případ
vašeho posledního filmu Venkovský
učitel. Znamenají pro vás peníze zahraničních partnerů větší tvůrčí volnost?
Případně není tato volnost vykoupená
jinými omezeními?
Mezinárodní koprodukce představují naopak
tvůrčí a producentskou svobodu, možnost
najít pro film financování a distribuci mimo
náš malý trh. Necítíme omezení, spíše to
znamená více práce, více komunikace a větší
zodpovědnost.
Společnost Negativ, jejímž jste spoluzakladatelem, patří mezi ty, které zařazují
do své produkce i filmy dokumentární
a krátké, co do režisérů pak spolupracuje
spíše s autorskými typy. Nicméně je
zjevné, že umělecký film, dokument
i filmy krátkometrážní nemají z hlediska
distribuce zrovna růžovou perspektivu.
Vidíte pro tyto žánry nějakou naději
v nástupu digitálních televizí?
14
Letos jsme se spolupodíleli na uvedení výjimečně navštěvovaného dokumentu Občan
Havel a uvedeme ještě minimálně dva další
dokumenty v širší distribuci. Pravdou samozřejmě je, že pro dokumenty jsou hlavním
odběratelem televize a bez nich je to více
než složité.
Pro některé producenty je metou objev
geniálního debutanta. Vám se něco
podobného povedlo se Sašou Gedeonem,
ačkoli jste to měl o něco snazší tím,
že jste se znali ze školy. Umíte si ještě
představit, že byste se s nějakým sotva
dostudovaným režisérem pustil do
jeho celovečerního debutu? Máte ještě
vůbec čas a chuť pátrat mezi nastupující
režisérskou generací?
V tuto chvíli chystáme dva debuty úspěšných
absolventů nebo studentů FAMU. Jitka Rudolfová bude v létě natáčet film Zoufalci a Václav
Kadrnka chystá na příští rok film s pracovním
názvem 80 dopisů.
Česká odborná i laická veřejnost se
nemůže dočkat nového filmu Saši
Gedeona Klíč ke snu. Je již naplánovaná
první klapka?
Se Sašou je to pro mě těžké a osobní. Bohužel
již více než rok netuším, jak to s jeho projektem
vypadá.
VENKOVSKÝ PRODUCENT
Pro rok 2008 je plánován téměř dvojnásobný počet premiér oproti roku
předešlému. Čekáte mezi nimi nějaké
výjimečné překvapení? Na co se z nich
nejvíce těšíte?
Těžko soudit. Z filmů, které nejsou z naší produkce se těším třeba na Karamazovi, které jsem
ještě neviděl, a na Kdopak by se vlka bál.
Na co se letos chystáte s Negativem?
Údajně se chystá několik dost nekonvenčních projektů.
Ve vesnici, kde s rodinou žijete, není
ani obchod ani hospoda, zato se můžete
pochlubit úspěšným ochotnickým divadlem, jehož vznik jste inicioval a které
sám režírujete. Jak vás něco podobného
napadlo a jak hledáte na takové aktivity
čas?
Sám bych si netroufl nic takového jako „náplava“ rozjíždět. Pravda je, že se v objektu, kde
bydlíme, v minulosti podobné aktivity odehrávaly, a já i manželka jsme to tady rekonstruovali tak, aby se naše bývalá hospoda se sálem
mohla občas otevřít všem. V tuto chvíli máme
za sebou již sedmiletou tradici ochotnických
každoročních představení, ve kterých účinkuje někdy až 80 nadšenců a na které se do
přebudované divadelní stodoly chodí a jezdí
dívat tisíce diváků. Je to takový můj koníček,
radost z objevování lidských schopností. Stále mě překvapuje, kolik přirozeného talentu
a nadšení všude je.
Filmový producent a pedagog Petr Oukropec
se narodil v roce 1972 v Praze. V roce 1993 začal
studovat na katedře produkce pražské FAMU,
o dva roky později však studium z osobních důvodů opustil. V rámci studia produkoval dodnes
ceněný absolventský film Indiánské léto režiséra
Saši Gedeona. V roce 1994 založil spolu s Pavlem
Strnadem společnost Negativ s. r. o., v níž dodnes
pracuje jako manažer a producent. Právě v Negativu vznikly ty pozoruhodnější tuzemské filmy,
mezi nimi například Šeptej, Návrat idiota, Láska
shora, Národ sobě, Rok ďábla, Nevěrné hry, Mistři,
Příběhy obyčejného šílenství, Štěstí, Hezké chvilky
bez záruky, Květy sakury, Děti noci či Venkovský
učitel. Do portfolia Negativu patří rovněž filmy
dokumentární jako Občan Havel, Ivetka, René,
Marcela, Jak se vařily dějiny, Kupředu levá, kupředu
pravá! Petr Oukropec je od roku 2002 kmenovým
pedagogem FAMU, kde vyučuje problematiku filmové produkce. Je členem Asociace producentů
v audiovizi, České filmové a televizní akademie
a Evropské filmové akademie. V letech 1999
a 2003 byl generálním manažerem světové výstavy scénografie a divadelní architektury Pražské
Quadriennale. Petr Oukropec je ženatý a má tři
děti. Se svou rodinou žije v jižních Čechách.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: František Staněk
MAXIMALISMUS kontra MINIMALISMUS
Milánský Salone Del Mobile je jedním z nejvýznamnějších veletrhů designu a nábytku
v Evropě i na světě. Design Week Milan 2008 se odehrává v nově postavené Fieře na kraji
města, ale i na Via Tortona, která ve svém okolí soustřeďuje to nejaktuálnější z uměleckého designu současnosti. Město doslova žije designem i v desítkách showroomů
věhlasných značek rozesetých po městě.
Hry bez hranic
Maximalismus se projevuje v použitých
prostředcích, nadpřirozených měřítkách
i obrovských plochách efektních scénografií. Prezentuje výrobky často minimalistické
nejen tvaroslovím, ale i škálou nabídky. Často
je v hlavní roli mega show uváděn na trh jediný produkt, oslavován a povyšován na ikonu.
Samozřejmě, že pokud se jedná o aplikace,
inspirace, materiály, tvary i myšlenky, je dnes
povoleno téměř všechno. Hranice prakticky
neexistují, opět rozvolněny uměním výtvarným. Lze tedy vidět strohost minimalismu, ale
zároveň být pohlcen opulentními barokními
hody bez limitu.
Nelze říci, jaký trend či trendy budou převládat
nebo byly představeny. Bezesporu kulminuje
užívání geometrie a skladebnosti. Opakování,
násobení, skladba i dekonstrukce stejných
modulů na všemožné způsoby. Princip linek,
hran a úhlů je stále vděčný a nikdy nebude
úplně zatracen, ale tím, že je v současnosti
tak exponován, ztrácí originalitu. O to zajímavější jsou tvary amorfnější a inspirace
křivkami i výrazová měkkost prosakující do
mnohých kolekcí. Též nic nového, ale ve svých
vrcholných projevech jsou dnešní designéři
mnohem sofistikovanější než před pár lety.
To je samozřejmé, neboť mají v současnosti
nevídané možnosti. Významnými složkami
nadále zůstávají vytříbený detail, důvtip
řešení, respektive variabilní funkce.
Jaký to má smysl?
I přes záplavu produktů a pestré marketingové
strategie lze okamžitě vycítit a nalézt konkrétní kusy, které se svou kvalitou na první pohled
vymykají průměru. Na tom jsem se shodl v diskusích se svými kolegy, redaktory, designéry
i obchodníky. Pokud naprosto různorodí lidé
volí stejné kusy, není to náhoda. Zároveň je to
velice příjemné zjištění ve chvíli, kdy člověk
začíná propadat pochybnostem zda to vše,
produkování dalších a dalších věcí má smysl.
Dostává se tím k zamyšlení nad úlohou, funkcí
„věcí v řádu věcí“, přemýšlením nad tím, co
je krása, styl, účelnost. Jestli jsou to kategorie vznešené či přízemní. Kde jsou hranice
mezi uměním, designem a obchodem a proč
je tak důležité tyto hranice stále překračovat
a výše zmíněné žánry vědomě či intuitivně
kombinovat.
Takové pocity ještě zesílí při návštěvě Salone
Satelite, který je součástí veletrhu. Je zaměřen
na mladé tvůrce a připomíná Designers Catwalk
Studio českého Designbloku. Zde se nekonalo
žádné překvapení, ale dech atmosféry, která
je i tady silně ovlivněna komerčními tlaky za
hradbami výstaviště, je přeci jen svobodnější.
Mnoho modelů a produktů není ještě dořešeno
a sešněrováno průmyslovou výrobou a mnoho
jich bude mít jepičí život. Není to podstatné,
protože je to líheň malých vetřelců, mladých
talentů. Platforma střetávání a komunikace,
pozitivní konfrontace. Mladí tvůrci s dojemným nasazením předvádějí, nabízejí možnosti
a nápady, někdy doslova žonglují s designem
jako pouliční aktéři Comedie del Arte.
Skutečně velké divadlo nabízí nejvýznamnější světová přehlídka designu v Miláně. Je na
každém, aby si přebral, jestli chce nastoupit
a svézt se, nebo jen pozorovat či komentovat.
Opět jsme všichni byli fascinováni tím, jak rychle umějí Italové polknout presso, konzumovat
život, módu a jak milují design. U nás stále žehráme na postavení svého designu. Myslím, že
se blýská na lepší časy. Letos měla na veletrhu
poprvé oficiální zastoupení Česká republika
v instalaci Křehký by Czech Republic, kterou
sem přivezlo Ministerstvo obchodu a průmyslu.
Ale o tom až příště.
foto: established and sons
Možnosti těch, kteří si mohou dovolit obří
instalace za použití nejkvalitnějších materiálů,
se zdají být nevyčerpatelné. Instalace a pojetí prezentace jsou často na hranici instalací
uměleckých, instalací konceptuálních a díky
obrovskému komerčnímu zázemí demonstrují
neomezený potenciál, který evidentně ukrajuje a hlavně ještě oklešťuje prostor umělcům,
výtvarníkům a performerům. Tím, že v centru
vždy stojí prakticky využitelný produkt – zboží,
jsou také zvýhodněni designéři a designoví
průmyslníci, nové ikony dnešních dnů. Nabízejí
módní přehlídky designu a styl jejich prezentace připomíná strategii módního průmyslu.
15
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Petruška Šustrová
1953 Stalinova smrt
Rok 1953, do kterého se dnes pouštíme, je rokem, kdy velmoci změnily své vůdce. Z Bílého
domu odešel prezident Harry Truman a Josef Stalin odešel nejen z Kremlu, ale i z tohoto
světa. Po dvaceti letech měly Spojené státy opět republikánského prezidenta, jímž byl
Dwight Eisenhower, generál americké armády a za druhé světové války nejvyšší velitel
amerických vojsk. Právě on vydal generálu Pattonovi rozkaz neobsazovat Prahu. V roce
1953 možná již tohoto rozhodnutí litoval, ale to měl před sebou jinou válku - válku
v Koreji, která se vlekla už pořádně dlouho.
Válka v Koreji
Situace v Koreji spěla k rozuzlení. Již 17. dubna
1953 se delegace OSN a delegace Severní Koreje dohodly na výměně nemocných, raněných
a válečných zajatců, což byl jeden z klíčových
problémů, a 27. července bylo uzavřeno příměří
a skončila válka. A skončila tam, kde začala:
na 38. rovnoběžce.
Byl to samozřejmě Stalin, kdo odstartoval korejskou válku, když schválil severokorejskou invazi.
Rozhodnou americkou reakcí byl zaskočen, a když
pak vše nasvědčovalo, že síly OSN pod velením
generála MacArthura dosáhnou řeky Ja-lu, jež
tvořila korejsko-čínskou hranici, tvrdě naléhal
na Mao Ce-tunga, aby Čína zasáhla – kdyby
k tomu bylo nedošlo, byl by Severní Koreu nechal
padnout.
„Prodlužování války,“ vysvětloval Stalin Maovi,
„dává jednak čínským vojskům možnost zkoumat soudobé válečné metody přímo na bojišti,
a potom také poškozuje Trumanův režim v Americe a oslabuje vojenskou prestiž angloamerických
vojsk.“
Číňané a severní Korejci vyčerpaní válkou byli
na podzim 1952 ochotni válku ukončit, ale
Stalin trval na pokračování bojů. Teprve jeho
následovníci po jeho smrti dali konečně souhlas
k uzavření příměří. Válka zanechala Korejský
poloostrov zpustošený, bez jednoznačného
vítěze, a hranice mezi oběma korejskými státy
se prakticky nezměnila.
Podle oficiálních statistik zahynulo v boji
36 568 Američanů. O ostatních ztrátách tak
konkrétní údaje nemáme, ale je pravděpodobné,
že během tří let bojů zahynulo 600 000 čínských
vojáků a dva miliony Korejců, vojáků i civilistů.
Jediným příznačným výsledkem korejské války
byl precedens, který ustavila: že mohlo dojít
ke krvavému a dlouhodobému ozbrojenému
konfliktu za účasti států, které vlastnily jaderné
16
zbraně, a přece se dokázaly vyvarovat jejich
použití.
John Lewis Gaddis, Studená válka
v jaké doufal, a 26. června 1953 přišel Chruščov
na zasedání politbyra ÚV KSSS s revolverem
v kapse. Ve svých pamětech o tom píše:
A jak víme, vyvarovaly se ho až do konce studené války. Po skončení korejské války však
rozhodně nepřišel dokonalý mír. Mezi Korejemi
bylo vybudováno demilitarizované pásmo obehnané ostnatým drátem, kolem nějž neustále
hlídkovala vojska Severní i Jižní Koreje. Přestože mezi oběma zeměmi probíhají mírová
jednání, panuje mezi nimi napětí dodnes.
Berija usedl, pohodlně se rozvalil a zeptal se:
„Tak jaký je dnes vlastně program? Co že tak
najednou?“ Já pod stolem šlápl Malenkovovi
na nohu a zašeptal jsem: „Zahaj jednání a dej
mně slovo.“ Malenkov zbledl a bylo jasné, že ze
sebe není schopen vypravit ani hlásku. Tak jsem
rychle povstal a řekl: „Na programu je jediný
bod: protistranická podvratná činnost agenta
imperialismu Beriji. Je tu návrh na jeho vyloučení
z předsednictva a z ÚV, vyloučení ze strany a předání vojenskému tribunálu. Kdo je pro?“
Stalinova smrt
V Sovětském svazu začala v lednu 1953 další
z mnoha kampaní a další zatýkání inspirované přímo Stalinem. Tentokrát šlo o „vrahy
v bílých pláštích“, skupinu většinou židovských
lékařů, kteří měli být spojeni „s mezinárodní
reakcí, se židovskými organizacemi, s americkou rozvědkou“ a podobně. Toto „spiknutí“
můžeme považovat za jeden z vrcholů sovětského antisemitismu po druhé světové válce.
„Bílým plášťům“ se však podařilo ze Stalinova
smrtícího objetí uniknout, protože Stalin 5.
března 1953 zemřel. Antikomunisté v lágrech
gulagu i v zahraničí se radovali, ale většina
sovětské společnosti byla šokována a upřímně
truchlila.
Stalinova smrt potěšila i některé jeho nejbližší
spolupracovníky, kteří z něj měli panickou hrůzu. Ti nyní stanuli před problémem nástupnictví. Prozatím přišlo takzvané kolektivní vedení,
trojice Malenkov-Chruščov-Berija; nejsilnější
byl šéf všemocné tajné policie Lavrentij Berija.
Kupodivu si myslel, že je potřeba zemi do určité
míry liberalizovat, takže byla ještě v březnu
vyhlášena amnestie (samozřejmě však nikoli
pro politické vězně) a byly uvolněny možnosti
svazků mezi sovětskými občany a cizinci. Ukázalo se však, že Berija nemá tak silné postavení,
Události nabraly spád:
Než předsednictvo přistoupilo k oficiálnímu hlasování o Chruščovově návrhu, Malenkov pod stolem stiskl tajné tlačítko. Do místnosti vešel Žukov
v čele skupiny ozbrojených armádních důstojníků. Z obavy, aby se vojska ministerstva vnitra
nepokusila svého nejvyššího velitele osvobodit,
přesunul Žukov do Moskvy dvě divize, tankovou
a motostřeleckou. Ty měly v případě potřeby
potlačit jakoukoli akci útvarů ministerstva vnitra,
vyzbrojených jen lehkými zbraněmi.
Informace o Berijově zatčení byla důstojníkům
ministerstva vnitra sdělena o několik dní později.
Pro mnoho lidí bylo prvním znamením Berijova
pádu odstranění jeho portrétů. Čtrnáctiletý
Gordijevskij, který byl v té době na prázdninách
na Ukrajině, dostal od otce, plukovníka ministerstva vnitra, dopis, ve kterém mu psal: „Včera se
stalo něco neuvěřitelného: ze zdí zmizely všechny
šéfovy portréty.“ Za pár dní přišel další otcův
dopis s touto novinkou: „Šéfa zatkli a zavřeli
do vězení.“
Oleg Gordijevskij a Christopher Andrew, KGB:
Důvěrná zpráva
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Smutek museli po Stalinově smrti držet i pionýři. (Dobová fotografie z časopisu Ogonyok)
Východní Berlín se bouří
Berija na osudné zasedání přiletěl z Východního
Berlína, kde 17. června 1953 došlo ke vzpouře
dělníků. Po zvýšení pracovních norem vstoupilo
asi 600 podniků do stávky a do ulic vyšlo na půl
milionu lidí. Z Berlína, kde povstání vypuklo,
se rozšířilo do dalších průmyslových měst
Východního Německa.
Demonstrující dělníci pochodovali k budově
vlády. Ulbricht demonstrace ignoroval až do
středečního rána, kdy dělníci zahájili generální
stávku. Zatímco Američané na základně CIA
diskutovali, co dělat, jednali Sověti rozhodněji.
Ve středu dopoledne měli na místě tanky T 34
a povolali dvě obrněné divize. Na Postupimském
náměstí na hranicích amerického a sovětského
sektoru se shromáždil obrovský dav.
Američané tam neměli žádné vojenské síly, ale
bylo tam mnoho důstojníků z berlínské základny.
Jedním z nich byl David Čavčavadze, který tam
byl se svou těhotnou manželkou Nell a pozorovali
poklidný dav, v němž lidé volali po svobodě. Pak
Sověti rozhrnuli oponu a vstoupili na scénu. Pro
přítomné to byl šok: tanky se rozjely směrem
k lidem a bez varování jim ze svých mohutných děl
začali střílet nad hlavy. Sovětské bezpečnostní
síly honily po ulicích protestující dělníky, kteří
neměli vůdce, a pálily po nich z kulometů. Lékařské pohotovosti a márnice byly přeplněné.
Joseph J. Trento, Tajné dějiny CIA
Těsně po Stalinově smrti zemřel také československý prezident Klement Gottwald, kterého
ve funkci prezidenta vystřídal Antonín Novotný, a předsedou vlády se stal Viliam Široký.
V důsledku krize hospodářského systému byla
1. června provedena měnová reforma. Částka
300 korun se měnila v poměru 5:1, další peníze
a vklady v poměru 50:1. V praxi to znamenalo,
že drtivá většina obyvatel přišla o úspory.
A dostáváme se k události, již v Plzni oslavují jako „den prvního zvonění“: ke vzpouře
dělníků.
sebranka, podporovaná plzeňskou buržoazií,
kolísavými živly z Leninových závodů a jednotlivci z ostatních plzeňských závodů i bývalými
kočovníky ze čtvrti „Cikánka“, ovládala několik
hodin město, obsadila a zdemolovala budovu
MNV, krajský soud a některé další veřejné budovy,
páchala násilnosti na členech a funkcionářích
KSČ, příslušnících Lidových milic, pionýrech
a poctivých bezpartijních, kteří odmítali opustit
pracoviště nebo se pokoušeli rozmluvit demonstrantům jejich počínání.
Demonstranti mluvili asi 10 minut do městského
rozhlasu, vyházeli z oken obrazy a busty soudruha
Gottwalda, Zápotockého, Lenina, Stalina, roztrhali a pošlapali sovětský státní prapor, vyvěsili na
radnici velký obraz Beneše, spálili trestní spisy
u soudu, odebrali auto bezpečnostním orgánům
a páchali další násilnosti, přičemž zranili mnoho lidí a způsobili věcné škody. Demonstrace
byla likvidována teprve v pozdních odpoledních
hodinách ostrým zásahem ze strany Lidových
milicí, které byly poslány z pražských závodů,
a přisunutým vojskem ministerstva vnitra.
Z hlášení vypracovaného pro ÚV KSČ
V pondělí 1. 6. 1953 došlo v Plzni ke stávce části
osazenstva Leninových závodů, která se postupně
rozrostla v demonstraci a pokus o puč. Reakční
Cyklus Rok po roce je zpracován podle
rozhlasového pořadu, který pod stejným
názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová
Během povstání padlo asi 50 lidí, dalších 40
dělníků bylo popraveno na základě stanného
práva a v souvislosti s povstáním bylo později
odsouzeno asi 1500 lidí, z toho dva k trestu
smrti.
Měnová reforma a povstání
v Československu
17
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Čůrání kdykoli?
Zaplaťte půl milionu
Sedíme na dřevěných židličkách. Každý sám. A každý v jiném koutě. Pokyny jsou jasné.
Co nejméně se koukat kolem, nevzbuzovat žádnou pozornost, nemluvit, nešeptat, dívat se
do papíru a s nikým nekomunikovat. Pokud se nás některé z dětí na něco zeptá, odpovědět
jedním nebo dvěma slovy. Hlavně nerušit. Tady totiž dítě znamená Bůh.
Zvenku vypadá budova Mezinárodní pražské
montessori školy jako každá jiná škola. Šedá
krabice uprostřed bloku paneláků na okraji
Prahy připomínající zašlou slávu hromadné
socialistické výstavby. Uvnitř se však děje něco,
co má s tradičním českým školstvím společného
jen velmi málo.
Na vyučování se ale nemůžete přijít podívat
jen tak. Nejprve musíte podepsat prohlášení,
v němž se zavazujete, že nebudete výuku dětí
nijak narušovat. Že nejde o pouhou formalitu
nás přesvědčila ředitelka školy Susan Smith.
„Pocity dětí jsou pro nás velmi důležité,“ říká
šedovlasá Američanka s jemnými rysy, která
se o výuce vedené podle systému doktorky
Montessoriové poprvé dozvěděla, když jí bylo
45 let. „Starší děti si nepřály, aby je někdo fotil.
Proto vás pustíme jen k mladším,“ vysvětluje.
18
Pro metodu pojmenovanou podle Marie Montessoriové (1870-1952) je názor dítěte skutečně
důležitý – montessori pedagogika už téměř
sto let staví na rozvíjení sebedůvěry studentů
stejně jako na zvyšování jejich schopnosti vlastního názoru, diskuse a respektu k druhým. Jak
taková výuka vypadá v praxi?
Na první pohled chaos
Rozděleni na opačných stranách místnosti se
neklidně vrtíme na dětských dřevěných židličkách a pozorujeme třídu. Instrumentální indická
hudba, tlumené denní světlo, pastelově okrové
omítky a masivní, světle hnědý nábytek. Uklidňující atmosféra. Po stěnách visí portréty slavných
– zamyšlený Mohandás Gándhí, odhodlaný Martin Luther King i civilní Václav Klaus. Nikde ani
památka po lavicích nebo katedře. Několik málo
stolků; jeden kruhový. Pár drobných židliček,
řady polic s barevnými knihami v různých jazycích
a roztodivnými předměty, které na první pohled
nejspíš vypadají jako hračky. S desítkou dětí ve
věku od čtyř do sedmi let pracují dvě učitelky
– mluví s nimi chvíli anglicky a chvíli česky. Se
skupinkou dětí si jedna z nich povídá o českých
řekách. Kolem nás už po desáté projde kluk,
který v ruce drží květináč s fíkusem a vypadá, že
tady tak trochu zabloudil. Na zemi leží holčička
a trpělivě lepí obrázky do sešitu. Chaos? Susan
Smith to popírá. „Ve třídě může dítě pracovat
buď samostatně nebo ve skupině, záleží na něm.
Ale určitě to není tak, že by si dítě mohlo dělat,
co chce. Učitelé se snaží děti vést a směrovat.“
Podle ředitelky se škola řídí tuzemskými rámcovými programy vzdělávání, které nově prosazuje
ministerstvo školství. I přesto se škola na úrovni
foto: eva bořutová
Autorství: Eva Bořutová, Lukáš Tomek
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
našich mateřských škol a základek diametrálně
odlišuje způsobem výuky.
Kde leží Jizerské hory?
„Paní učitelko, jaké y se píše ve spojení Jizerské
hory?“ přistupuje k jedné z lektorek asi šestiletý
chlapec. „Ty pokračuješ v psaní? To je skvělé,“
začíná motivačně třicetiletá vyučující. Po
vysvětlení důvodu podoby pravopisu slova hory
pokračuje dál. „Víš, kde jsou Jizerské hory?“ ptá
se kluka. „Hmm, v Krkonoších? Podíváme se,“
vydá se chlapec pátrat do poličky se zeměpisným
atlasem. Susan Smith to komentuje: „Snažíme
se o komplexní přístup a pochopení světa, ve
kterém děti žijí. Je důležité, aby pochopily souvislosti a dokázaly o nich přemýšlet.“ Pokud ale
lektoři s dětmi přecházejí od jednoho předmětu
k druhému, jak potom dokážou „odučit“ látku
předepsanou osnovami? Odpověď je v určitém
fíglu, kterého se účastní učitelé i děti – ty ovšem
ne tak vědomě. Učitelé mají určené okruhy, které
mají s dětmi probrat. Jejich úkolem je pak držet
určitou linii vyučování. To se řídí především přáním dětí – probírá se hlavně to, o čem prohlásí,
že je to baví. Co když je to ale nebaví? „Učitel
prostě látku odloží a vrátí se k ní později. Nebo
vymyslí nějaký nenápadný přechod – když se
dětí učí třeba o řekách a učitel chce přejít ke
zvířatům, zeptá se jich, jaká zvířata u řek žijí,“
odpovídá ředitelka školy, která s dětmi také velmi
často osobně pracuje v hodinách. Montessori
pedagogika vypadá na první pohled velmi volně
a zdá se, že děti si dělají, co je zrovna napadne.
Ve skutečnosti je ve výuce jakýsi skrytý systém
– učitelé děti vedou tak, aby s nimi postupně
probrali všechny požadované okruhy látky. Díky
tomuto přístupu se na druhou stranu buduje
v dětech sebedůvěra a samostatnost.
Na tuto strategii narazíme, i když se začneme
zajímat o „hračky“, které leží ve velké části polic
ve třídách. Komerční superhrdiny z čínského
plastu, kteří mají u dětí propagovat nejnovější
hollywoodské trháky, jsme v montessori třídě
hledali marně. Všechny předměty v místnostech
školy jsou ve skutečnosti „zakuklenými“ učebními
pomůckami. Když dítě takovou hračku vezme do
ruky, okamžitě ho napadají otázky, na které získá
odpověď jediným způsobem – učením. Učební
pomůcky jsou navrženy tak, aby stimulovaly
všechny smysly dětí a aby přemýšlení nad jejich
podobou vedlo postupně až k abstraktnímu
uvažování. K dispozici jsou tak například různé
vynalézavé typy matematických pomůcek, které sofistikovaně navazují na všeobecně známá
kuličková počítadla.
Chytrý učitel a hloupé děti
Na české školy ředitelka mezinárodní továrny na
budoucích horních deset tisíc pohlíží s despektem. „Nikdy jsem tam nebyla, ale něco jsem o tom
slyšela. Čtyřicet pět minut matematika, crrr,
konec. Čtyřicet pět minut čeština, crrr, konec.
A svačina. To je hrůza,“ otřese se. Při vzpomínce
na naše mládí strávené vypichováním očí spolužaček kružítky při hodině deskriptivní geometrie, kterou vyučoval brejlatý vousáč nudný
jako zkažená zmrzlina, musíme dát chtě nechtě
ředitelce za pravdu.
Rozdíl mezi produkty montessori přístupu
a klasického českého školství lze spatřit nejen
v komplexním uvažování dětí, ale i ve skutečnému
vztahu k učení. Česká škola nás s oblibou pobízí:
Naučte se to. Většině z nás však zapomněli říct,
jak se máme učit a hlavně vůbec proč se máme
učit. Motivace je silnou zbraní montessori pedagogiky. K tomu přičtěme obratnou psychologii
– na rozdíl od dětí, které znají tradiční české školy,
mají děti z pražské montessori školy sebevědomí
opravdu na úrovni. V téhle souvislosti nám na
mysli vytanula vzpomínka na jednoho bratrance.
Vyhrál čtyři olympiády z matematiky, byl nejspíš
geniální na jazyky a levostranné přítoky Labe
uměl levou zadní. Když byl ale na rodinné sešlosti
a měl zarecitovat část Hamleta, kterého uměl
beztak téměř celého nazpaměť, jednoduše se
počůral strachy. Takové jsou české děti. Jsou inteligentní, mají znalosti. Chybí jim však sebedůvěra,
umění vlastní prezentace, odvaha prát se samy
za sebe. V dospělosti je pro ně problém získat
dobrou práci, často mají komplexy.
Montessori přístup nestimuluje jen individuální
schopnost žáků – učí je totiž týmové práci. V české škole je stále živý vzorec „chytrý učitel“, který
ví všechno, a „hloupé děti“, které „chytrý učitel“
vesměs monologickým transmisivním způsobem
učí. K tomu přičtěme model vyvýšené katedry
a úhledně srovnaných lavic (pod kterými se tak
dobře hrají piškvorky) a máme recept na pasivitu
a nedostatek schopnosti pracovat v týmu, tolik
žádanou dnešním trhem práce.
pražské montessori škole vás vyjde ročně od
80.000,- Kč za dva dny výuky batolat až po
téměř 350.000,- Kč za běžný program základní
školy. Možná i proto ve škole studuje pouze 30 %
českých dětí. Například v USA však existuje nejen
2000 soukromých škol tohoto typu, ale i na 400
škol státních, takže výuku můžete mít v lepším
případě i zdarma. To platí nakonec i u nás. V České
republice je zatím 15 mateřských a 11 základních škol, které metodiku montessori používají.
Některé z nich – třeba Mateřská a Základní škola
montessori v Kladně, jsou státní.
Z montessori školy odcházíme s dojmem, že patříme k odstupující generaci, kterou dnes do kapsy
strčí se svými znalostmi kdejaké batole, a po
cestě si kupujeme atlas, ve kterém nenápadně
hledáme Jizerské hory. Nezbývá než doufat, že
i naše tradiční české školství si vezme z podobných alternativních směrů do budoucna alespoň
inspiraci. Přesto nemůžeme čekat celoplošné
zavedení podobných učebních metod – jsou totiž
náročné na spotřebu pracovní síly. K montessori
výuce v českém státním školství by bylo potřeba
dva až třikrát víc učitelů, než v současné době
máme. Jak by si s potřebou trojnásobného rozpočtu, nákupem pomůcek a výcvikem lektorů
v mezinárodních montessori asociacích poradil
státní rozpočet, je otázkou, kterou hned tak
někdo nevyřeší.
INZERCE
Čekat na přestávku je směšné
I přes vizionářský způsob práce má však přístup
podle Italky Marie Montessoriové své nevýhody. „Není to pro každého,“ potvrzuje ředitelka
naší domněnku, že dítě, které by se pokusilo
mezi mlácením spolužáků zapálit školu, by asi
vyrušilo výuku víc než pár zvědavých novinářů.
S podobnými dětmi se ve škole vyrovnávají po
svém – provinilce si zavolají, rozebírají s ním
jeho chování a jeho důvody, snaží se nesoudit
a vést dítě k respektu k věcem i spolužákům. Přes
nespornou pokrokovost takového postupu by
však zřejmě mnohé české děti potřebovaly něco
víc, nemluvě o hyperaktivních dětech a dalších,
stále častějších případech, ve kterých dítě potřebuje specializovaný přístup.
Dítě, které ukončí výuku typu montessori, se
nakonec stejně do školy běžného typu dostane.
Tam může narazit. Ředitelka v tom nevidí problém. „Myslím, že jim to spíš připadne vtipné.
Musí sedět, hlásit se a čekat na přestávku, aby
mohly jít na záchod.“
V neposlední řadě se pořádně prohnete, pokud
svému dítěti budete chtít výuku podle madam
Montessoriové zařídit. Školné v Mezinárodní
19
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Tomáš Bojar
Nastal čas fotbalu
Šeříky opadaly, čas hokeje už minul. Nyní se před zraky celé Evropy bude hrát fotbal.
Italové opět budou deprimovat ostatní svou neprostupnou obranou, Portugalci svým
notorickým simulováním a Němci zase svou buldočí zarputilostí. Po čtyřech letech je
tu znovu evropský fotbalový šampionát a s ním i všechny osvědčené stereotypy, na nichž
je nejkrásnější to, že skutečně platí.
Cesc Fabregas
KOLABUJÍCÍ ŠPANĚLÉ,
ANGLICKÉ PENALTY
Lety prověřených pravd je bezpočet. Je kupříkladu známo, že Španělé nedovedou unést tlak
a v kritických momentech s železnou pravidelností selhávají. Před každým turnajem představují velký příslib, mluví se o nich přinejmenším
jako o „černých koních“, ale konec je vždy stejný. To Italové častokrát hrají doslova odpudivý
fotbal, jenže nakonec s ním dokráčejí k úspěchu. Výjimkou byl za posledních dvacet let snad
jen předloňský světový šampionát v Německu,
kdy trenér Lippi opustil tradiční obranný systém
catennacio a na chytrou italskou hru se konečně
dalo i dívat. Italové slavili titul a zbytek světa
nemohl namítat zhola nic.
O zábavu postaráno zato měli v roce 2004
Řekové. Tehdy se jim sice pod vedením německého stratéga Otto Rehhagela podařilo vyhrát
mistrovství Evropy, ale celé léto pak museli
ze všech stran poslouchat, že to byla jen
náhoda. A když už někdo výjimečně nemluvil
o náhodě, skoro určitě se vysmíval nejohyzdnějšímu defenzivnímu fotbalu v moderních
dějinách – patrně ještě ohyzdnějšímu, než
s jakým se náš národní tým dostal do finále
EURA 96 v Anglii. Když tenkrát Karel Poborský
ve čtvrtfinále zařízl Portugalce svým památným lobem, svět alespoň viděl, že Češi jsou
20
Florent Malouda
kromě důsledného betonování schopni i jiných
kousků. Duch Antonína Panenky na chvíli ožil
a prosvětlil naši jinak nudnou hru. Nudnou,
leč účinnou – dodal by patrně ten, pro koho
jsou důležité pouze výsledky, a kdo se proto
řídí pozitivistickým heslem „Na to, jak zápas
vypadal, se dějiny neptají“.
Ale vraťme se ještě na chvíli k osvědčeným
fotbalovým jistotám, zbývá jich totiž celá
řada. Angličané například mívají téměř vždy
problém s penaltami. Jedna z nepřeberných
fotbalových floskulí říká, že penaltu nejde
chytit, ale pouze špatně kopnout. V tom jsou
bohužel hráči Albionu hotoví přeborníci – Gareth Southgate nebo David Beckham by mohli
vyprávět. Ve vyřazovacích bojích často anglický
tým v řádné hrací době soupeře přehrává, ale
zápas přesto dospěje do prodloužení, kdy už se
nad ním vznáší penaltový stín. Letos se však
Anglie penaltovému traumatu jistojistě vyhne.
Na EURU totiž bude chybět, v kvalifikaci byli
úspěšnější Chorvati a Rusové.
HOLANDSKÉ ROZEPŘE,
FRANCOUSKÉ SEBEVĚDOMÍ
Jestliže ostrovní fotbalisté neumějí kopat
penalty, tak Holanďané zase namnoze doplácejí na své sobectví a takřka pravidelné spory
v týmu. Pokud tentokrát nebudou opouštět
turnaj rozhádaní nebo se mezi sebou na tréninku alespoň neporvou, bude to neopominutelný
úspěch. Tato svárlivost je skutečně docela na
škodu, protože pokud jde o kvality jednotlivých
hráčů, mnoho lepších mužstev po evropských
trávnících neběhá.
To Francouzi se neperou, ale zase někdy mívají
problém s poněkud naddimenzovaným egem, což
koneckonců neplatí zdaleka jen ve fotbale. Autor
těchto řádků si vzpomíná, jak před pěti lety
sledoval přátelské mezistátní utkání Francie-ČR
ve společnosti několika svých francouzských
přátel. Netřeba zdůrazňovat, že vítězstvím
si všichni byli předem naprosto jistí. Góly pak
však padaly výhradně do jejich branky, oni jen
nechápavě zírali a vypadali trochu ukřivděně.
S hráči je to někdy podobné. Pokud se zrovna
nedaří, jako tomu bylo třeba na smolném mistrovství světa v roce 2002, kroutí francouzští
fotbalisté jen nevěřícně hlavou. Toto se přeci
jim, Francouzům, dít nemůže a nemá… Máme-li
být ovšem spravedliví, musíme připustit, že
většinou mají ke svému sebevědomí dobrý
důvod. Takřka na každém velkém turnaji hrají
takticky vyspělý fotbal a rozhodně se nespoléhají na náhodu. Na jejich rychlé přihrávky
po zemi i chytrá přenesení hry je vždy hezký
pohled, ve svých vrcholných okamžicích francouzské mužstvo působí jako dobře vyladěný
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
hodinový stroj. Přestože Francouzům v záloze
momentálně chybí myslitel formátu Michela
Platiniho či Zinedina Zidana, na jejich hru se
lze těšit i tak. Mladí hráči typu Franka Ribéryho
či Florenta Maloudy jsou příslibem, že tradice
elegantního, kultivovaného fotbalu ve Francii
jen tak nezemře.
poslepu. Mužstvo mělo svůj pevný řád, každý
si byl jist svou rolí v herním systému, mnohé
užitečné návyky byly pevně zafixovány. Přitom
zbývalo dost místa i pro improvizaci, která je už
dlouhá desetiletí naší silnou stránkou.
NĚMECKÝ TRIUMF VŮLE
Zápas, který jsme v základní skupině EURA 2004
sehráli s Nizozemci, by měl být povinně promítán
na všech fotbalových akademiích. A přiučit by se
tu mohli i scénáristé, kterým se nedaří náležitě
vyklenout dramatický oblouk. Po půl hodině jsme
prohrávali 0:2, mladý Arjen Robben si s námi
na křídle dělal, co chtěl. Zdeněk Grygera jeho
výpady absolutně nestíhal, a trenér Brückner
Úplně jiný případ je Německo. O některých jeho
úspěších lze bez nadsázky hovořit jako o „triumfu
vůle“. Když před šesti lety přijeli Němci na
mistrovství světa do Japonska a Koreje, téměř
nikdo jim nevěřil. Německý fotbal byl v tu dobu
v útlumu, na evropské klubové scéně žádný jejich
hráč nezářil. Přesto z toho nakonec bylo stříbro.
Cristiano Ronaldo
A příčiny? Odepisovaní Němci se tehdy dovedli
nevídaným způsobem semknout a jít usilovně za
svým. Sebevědomí jim rostlo s každým vyhraným
zápasem. Vedle toho však také měli nevídané
štěstí na soupeře, neboť prvním skutečně silným
týmem, kterému museli čelit, byli až Brazilci. A ti
s nimi pak ve finále pěkně zametli... Přesto platí,
že Němce není lehké dostat na kolena. Téměř
nikdy se nevzdávají, a když už je nejhůř, nějak
zázračně je zachrání fortuna. Zřejmě proto anglický útočník Garry Lineker kdysi definoval fotbal
jako hru, kterou hraje dvaadvacet lidí a kterou
vždycky vyhrají Němci. O to víc bychom si měli
vážit našeho loňského kvalifikačního vítězství
3:0. Český národní tým už mnohokrát podal lepší
výkon, nicméně na zaskočené Němce to kupodivu s přehledem stačilo. Mnichovský stadion
byl toho večera plný zamlklých, posmutnělých
Bavorů, kteří jen nevěřícně zírali, co se to s jejich
mužstvem děje.
Jedno takovéto vítězství samozřejmě nic
neznamená. Důležité je porážet nejlepší evropské týmy pravidelně, zejména pak na velkých
turnajích. Před čtyřmi lety v Portugalsku jsme
ukázali, že to v našich silách je. Nutno podotknout, že v týmu tehdy ještě byli Pavel Nedvěd
a Karel Poborský a Milanu Barošovi se dařilo
úplně vše, nač sáhl. Hráči přesně věděli, co
jeden od druhého čekat, přihrávky létaly téměř
NEZAPOMENUTELNÝ ZÁPAS
PROTI NIZOZEMCŮM
Nebyl by to on, kdyby v tu chvíli bez rozmýšlení
rovnou střílel. Místo toho se podíval na stranu,
před brankou spatřil úplně volného Vladimíra
Šmicra a míč mu krásně naservíroval. Ten už
jej jen pohodlně dopravil do prázdné branky
a Češi se radovali z velkého vítězství. Záznam
tohoto fotbalového dramatu se pak na různých
světových televizních kanálech promítal ještě
dlouho.
LES NENÍ MNOŽINA STROMŮ
Zdali jsme podobných věcí schopni i nadále, se
nyní teprve ukáže. Postoupit ze skupiny, kde
se postupně utkáme s domácím Švýcarskem,
vždy silným Portugalskem, v jehož dresu nastupuje momentálně nejlepší fotbalista planety
Milan Baroš
jej proto brzy střídal. Co následovalo, se těžko
zapomíná. Český tým rozjel totální ofenzivu,
na nizozemskou branku se valil jeden útok za
druhým a do poločasu se podařilo alespoň snížit.
Vše se odehrávalo v neuvěřitelné rychlosti, naši
hráči byli až samurajsky přesní, z každé akce bylo
cítit obrovské odhodlání. Byl to ten vzácný den,
kdy mezi fotbalisty funguje jakési tiché porozumění a jeden dovede naprosto přesně předvídat
počínání druhého.Významnou část zápasu se
hrálo v podstatě jen na dva obránce, Tomáš
Rosický tehdy v roli dispečera naběhal neuvěřitelné kilometry. Nizozemci přitom neustále
hrozili z nebezpečných protiútoků. Pak se však
jejich trenér Dick Advocaat odhodlal ke zcela
nepochopitelnému kroku: ze hry stáhl nejlepšího
muže na hřišti Arjena Robbena a na holandské
hře se to záhy projevilo. Milan Baroš vyrovnal
v sedmdesáté první minutě na 2:2 a neúnavný
Pavel Nedvěd pak ještě razantní střelou z dálky
stihl trefit břevno. V záloze exceloval také Karel
Poborský, který na sklonku své reprezentační
kariéry chytil neobyčejnou formu. Nad jeho
důmyslnými přihrávkami se v té době rozplývala
polovina Evropy. Jednu takovou si schoval na
samý konec zápasu. V osmdesáté osmé minutě
vypálil zpoza šestnáctky střídající Marek Heinz,
nizozemský brankář van der Sar jeho střelu
neudržel a míč se dostal právě k Poborskému.
Cristiano Ronaldo, a nevyzpytatelným Tureckem, by rozhodně mělo být v našich silách.
A jak praví jiná osvědčená fotbalová floskule,
„dál se může dít cokoliv“. Je si přitom dobré
přiznat, že hráče skutečné světové extratřídy máme v tuto chvíli jen jednoho: brankáře
Petra Čecha. Tomáš Rosický musí s definitivní
platností na operaci a šampionát nestihne.
„Grande Paolo“ Nedvěd, na kterého nyní mnozí
znovu spoléhají, se ohledně svého návratu do
národního týmu zatím nevyjádřil (alespoň ne
do uzávěrky tohoto čísla). Ostatní hráči pak
představují pouze průměr nebo mírný evropský
nadprůměr. Ve fotbale to však nemusí mnoho
znamenat. Tak jako není les pouze množinou
všech stromů, není ani fotbalové mužstvo jen
souhrnem individualit. Existuje totiž také cosi
jako herní plán a ten dovedl Karel Brückner vždy
vymyslet zajímavě a účinně. Pod jeho vedením
jsme postoupili na tři velké závěrečné turnaje po sobě a na náš inteligentní kombinační
fotbal se většinou dalo i dívat. Bohužel se
nacházíme v české kotlině, a tak si řada lidí
pořád jen stěžuje. Co tento zasmušilý starý pán,
který se s národním týmem po turnaji loučí,
pro český fotbal skutečně znamenal, mnozí
účastníci přihlouplých internetových fór nikdy
nepochopí. Ostatní se mohou nerušeně radovat
z krásného fotbalu.
21
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Nemám rád petržel, nerad ji vidím, nikdy si ji nekupuji, ani ji nejím...“ Autorem citátu, jehož dokončení naleznete v tajence, je americký
spisovatel John Ernst Steinbeck (1902 - 1968).
Lázeňské
město
v severní
Itálii
Nepodlehnout
2. DÍL
TAJENKY
Latinská
spojka „a“
Seveřan
Lihovina
z rýže
Jméno
Korbeláře
Značka
bismutu
Iniciály
zpěvačky
Pilarové
Pohodný
Šperkařská
Plod
technika vys tvrdou
kládání draskořápkou hých kovů
Iniciály
herce
Kostky
Přítok řeky
Moravy u
Otrokovic
Král
skřítků
Hospodský tác na
roznos piv
Vydavatel
Lidé
odhadující
výsledky
Černý pták
Mořská
vydra
Darebák
Zn.našich
kachliček
Dvoustěž.
Stékání vody po zem.
povrchu
Položka
(z latiny)
plachetnice
Němec.ma-
líř (Adolf)
Žens.jméno (31. 5.)
Opak herce tragéda
Rybí vajíčko (slov.)
Stromořadí
Město
v Uzbekistánu
Zalesněný
kopec
TAJENKY
Ďábel
Napadení
Sindarsky
„věž“
Lyžařský
pozdrav
Elementy
chůze
Jemný likér
(kmínka)
Seznam
(zastarale)
Oriet.pohádk.postava
Značka
decimetru
Starověký
Arménec
Mléčné
nápoje
Větřík
(básnicky)
Vymačkaná šťáva
z ovoce
Říms.číslicemi 1054
Osamocena
Lidské
trupy
Počet prs-
Australský
vačnatec
Doušek
Slovensky
„ode"
Slitina mědi a hliníku
Rivalové
nová páska
Chorvatská
řeka+oblast
Větší námořní člun
SPZ Havlíč. Brodu
Kvant.zesilovač světla
České okre-
sní město
Soupeř
Římskými
čísly 51
Rádius
Ukazovací
zájmeno
Literární
sbírka
Zbytky v
popelnici
tů na rukou
Škodlivý
motýlek
Magnetofo-
Nadávat
Maďarský
básník
Neúspěch
Stírání
Norský
filolog
Finsky
„objednat"
Slovensky
„jaký“
Osobní
zájmeno
Vaječná
placka
Skořápka
měkkýšů
Chačaturjanovo jm.
Jméno
zpěvačky
Kubišové
Spolčení
Oběma
způsoby
Básnický
zápor
Angl.šlechtický titul
Propust.malířská barva
Chemická
značka
americia
3.DÍL
TAJENKY
Přikrývka
Znamení
(zastarale)
3. DÍL
Otýlie
(domácky)
Harmonie
Přechod
přes řeku
Veřejná
žádost
s podpisy
Zabránění
volného
pohybu
soupeře
Dřív.platidlo v Portugalsku
Vulkanizovaný tvrdý
kaučuk
Tvrdý sýr
původem
z Nizozemí
POMŮCKA: Aars,
Atia, Lika, minas,
Navoi, Seel, tilata.
Vyluštění tajenky z čísla 304:
„Ne, navýšení to není, je to naopak snížení, i když to vypadá paradoxně. VYŠŠÍ ČÍSLO ZNAMENÁ NIŽŠÍ EMISE, PROTOŽE EKONOMIKA SE VYVÍJÍ.“
(Náměstkyně ministra životního prostředí Rut Bízková v odpovědi ČRo1 - Radiožurnálu na otázku, proč chce MŽP prostřednictvím tzv. Národního
alokačního plánu (NAP) umožnit zvýšení emise oxidu uhličitého o 25 %, a neponechat je alespoň na stávající úrovni. Za tento výrok paní Bízková
obdržela 4. místo v anketě o antiekologický výrok roku Zelená perla 2006, kterou vyhlašuje o.s. Děti země).
22
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
Špehýrka do vesmíru dokořán
Slováci tu byli s námi, v minulém století hodně blízko, a jsou tu s námi dál. Jinak, ale
stále dostatečně blízko, aby jejich kultura ovlivňovala kulturu českou. Platí to i ve
výtvarném umění. Například slovenské konceptuální umění, odlišné do toho českého,
objevuje už několikátá generace a stále se nedá říct, že by tím byla jeho působivost
vyčerpána.
Jednou z velkých osobností slovenského umění
posledního půlstoletí je Stano Filko. Na jeho
monumentální a zvláštní dílo s uznáním pohlížejí
zahraniční kurátoři a znají ho i ti čeští. Přesto
jakoby by Čechy byly pro Filka zakleté.
Důvod je jednoduchý. Představit komplexnost
a rozmáchlost Filkova myšlení vyžaduje velkorysé uchopení a toho se české instituce doposud
neodvážily. Kurátor Vít Havránek sice chystal
na rok 2002 Filkovu retrospektivní přehlídku
do Městské knihovny Galerie hlavního města
Prahy, ale dřív než na ni došlo, opustil místo
v GHMP a o jeho plán přestal být zájem. O tři
roky později tedy Havránek uspořádal velkou
výstavu UP 300000 KM/S v Bratislavě, která do
jisté míry splatila dluh, který k němu měly pro
změnu slovenské galerie. V témže roce kurátor
Marek Pokorný vystavil Filka v enviromentální
instalaci s Jánem Mančuškou a Borisem Ondreičkou v československém pavilonu na benátském
bienále. Čechy však stále vycházely naprázdno.
Signály, že by se situace mohla změnit, přicházejí
až nyní. Havránek se po letech příprav konečně
chystá vydat Filkovu monografii a k ní uspořádat
výstavu v pražském TranzitDisplay. Načasování?
Konec roku, začátek příštího.
Vyšší kvalita rozumu a emocí
Výstava v bývalém ateliéru fotografa Josefa
Sudka, kvůli níž tento text vzniká, nemůže
zacelit chybějící povědomí o Filkově díle. Její
sál je komorní a nepojme mnoho. Přesto Filko
s kurátorkami Helenou Blaškovou a Vjerou Borozan dokázali načrtnout autorovo spirituální
pojetí umělecké tvorby.
Filko je povahou konceptuální umělec, ale svým
přístupem dokládá, že mu „forma“ vůbec není
něčím vzdáleným, jak konceptualistům bývá
nespravedlivě předhazováno. Slovo, psané
či řečené do nahrávky, barva, fotografické
reprodukce, na ní zobrazená skutečnost i ta
vynechaná (vybělená, vystřižená), materiál, tvar
– to všechno jsou složky, z nichž Filko skládá své
sdělení. Filkova tvorba, to je projekt duchovního
modelu veškerenstva, jehož je Filko ústřední
figurou – vynálezcem a vypravěčem.
Jak v roce 2001 napsal Vít Havránek v článku pro
časopis Umělec: „V centru Filkova duchovního
zájmu stojí skloubení a harmonizace racionalitysenzibility-senzitivity a emoce a jejich transformace, transcendence ve vyšší homogenní kvalitu.“
Toto skloubení ovšem vyžaduje prozkoumávání
cest, které se jeví jako slepé, a návrh, jak je
„zprůjezdnit“. Vzniká tak subjektivní řád, v jehož
systémech rozumové chápání strádá, neboť se
zachytává o zlomky „známého“, které ovšem
Filko rozvíjí, mutuje a spojuje tak neobvykle,
až rozum nestačí.
Špehýrka, dvířka a možná dveře
Pro diváka jsou Filkovy systémy složité. Je třeba si zvyknout, že nám předkládá fragmenty
duchovní soustavy, zahrnující bytí, transcendentno, metafyzické a kosmologické principy,
a to ve formě vizuálních symbolizací a jazykových
novotvarů. Jeho výstavy jsou vždy pootevřením
dvířek do prostoru, který nelze přehlédnout, ale
je fascinující, čím víc do něho lze hledět. Ateliér
Josefa Sudka je zatím pouze špehýrka. Dvířka
se snad brzy pootevřou v TranzitDisplay a jestli
někdo někdy poskytne 1000 metrů čtverečních,
mohl by otevřít dveře.
Stano Filko: METAFYZICKO – ONTOLOGICKO
– NADČASOVO – ABSOLÚTNA – TRANSCENDENCIA. FILKO. Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30,
Praha 1. Výstava trvá do 25. května.
MARTIN ZET
MIKULÁŠ
Performer Martin Zet stárne a jeho malá výstava v etc. je typickým zetovským
návrhem, jak se s tím vyrovnávat. Návod zní: Vyfotit si přirození (dvakrát),
vytisknout ho ve velkém měřítku a vystavit ho v galerii tak, aby nebylo kam
uhnout pohledem. Výstava se jmenuje Starý kokot, je vtipná, sebeironická,
prostá. Proč má podtitul výstavy „v židovsko-křesťanské tradici”, to už si
čtenář domyslí.
Fotr známý malíř, brácha známý sochař. Mikulášovi se nelze divit, že jako
nejmladší z rodu Rittsteinů vystavuje pouze pod křestním jménem. Jeho
malby jsou divoké a psychedelické, což mají podtrhovat zářivky, svým
světlem rozžíhající některé z barev na obrazech. Mikuláš má talent a teď
i samostatnou výstavu v dobré galerii. Sice ještě neumí rozeznat lepší
obrazy od slabších, ale tehle mladý kokot se to určitě brzy naučí.
Martin Zet: Starý kokot. Etc. galerie, Dlouhá 33, Praha 1 (v prostoru NoD).
www.etcc.drawetc.cz. Výstava potrvá do 29. května.
Mikuláš: Fake Off. Entrance, Křižíkova 34 (Karlin Studios), Praha 8.
www.entrancegallery.com. Výstava potrvá do 25. května.
21
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Čtení pod lavice
Nakladatelství Baobab otevřelo minulý rok novou ediční řadu Bigbao zaměřenou na
vydávání současných románů pro děti a dospívající, což jsme svým způsobem všichni.
A že se jedná o životní období neznající ani umoudřelý kompromis, neřkuli polovičatou
spokojenost, vlastnosti a schopnosti tolik prorůstající světem „velkých“, svědčí právě
romány Tobiáš Lollness, který edici zahajoval, nebo útlý svazek nazvaný Rennjo, podle
jeho hrdiny, japonského mistra a kazatele.
Milimetrové hrdinství
Strhující dobrodružný román
s lupou drobnokresebných ilustrací, první ze dvou dílů vyprávění o Tobiáši Lollnessovi, se
odehrává v koruně mohutného
stromu, na které Tobiášův lid
žije. Miniaturní společenství
obývající zákoutí kůry a větví
zrovna prochází prudkými
proměnami, na nichž mají
podíl Tobiášovi rodiče. Jeho
otec nechce vydat tajemství,
které by otevřelo dveře jak
blahobytu, tak postupné
zkáze celého světa – stromu. Od prvního okamžiku jde o život. Ovšem nesetkáme se zde
s prázdně drastickými efekty nahrazujícími
skutečné poselství.
Tobiáš je talentovaný a něžný mladičký muž,
který svou odvahu musí pracně dolovat, pokud
chce zachránit rodiče, jimž hrozí poprava,
a pokud chce zastavit ničivé mechanismy,
které se šíří jeho světem. Nenápadně se příběhem proplétají ekologicko-sociální motivy
sugestivně prožívané hlavním hrdinou. A stejně nenápadně a nutně začínáme chápat, že
záchrana světa je skutečně jenom v našich
rukou, a toto Tobiášovo legračně patetické
poznání nezbývá než přijmout se vší vážností
dospívajících dospělých. Nad touto knihou totiž
není možné nezatoužit po uchopení vlastního
života jako příležitosti k hrdinství.
Zkratkou
k chrámu
Dalšího druhu dobrodružství se dotýká román
Rennjo. V nepříliš rozkvétajícím japonském klášteře se šestiletý chlapec
Hoteimaru musí rozloučit
s dosavadním radostným
žitím poblíž své maminky,
a z (pro něj) nepochopitelných důvodů se tak nalomí
dosud kompaktní představa
o světě jako šťastném místě.
Hrůznými vizemi navštěvovaný
a věčně opilý slavný malíř mu
odhalí obraz pekla jako nezvratného konce
všeho bytí na zemi. To jsou dva hlavní impulsy, které ho po zbývající život vedou a spojí
se do jediného cíle – hledání
a následně šíření víry, kterou
mu jeho maminka před svým
odchodem z kláštera naznačila
jako možnou cestu.
Ilustrace Kateřiny Šachové jsou
další pozoruhodnou tváří příběhu.
Každá kapitola a etapa Hoteimaruova života má svůj obrazový odraz
– na několika průsvitných narůžovělých listech se v různých navrstveních ukazují rozličné variace na daný
výtvarný motiv a téma. Propojují se
do situací textu a vytváří další a další
plochy sdělení. Hravost podpořená zkratkou
a metaforou vytváří v knize jiný mentální
prostor pro procházení se příběhem a jeho
zkoumání. Opakuje se motiv a téma cesty, vizuálně propojené s představou rozvětvujícího
se stromu nebo krajiny žil a tepen poutníka.
Minimalistická prohloubenost vyprávění
o životní pouti mnicha a kazatele Rennja se
v ilustracích, stejně jako v celém textu, vyjevuje skrze náznak a zkratku.
Obrazivá a úsporná legenda o japonském kazateli i lehkonohé a nezadržitelně čtivé vyprávění o strastech velkého minihrdiny ze Stromu
můžou dovézt čtenáře jedoucího tramvají po
práci domů na místa, k nimž už zapomněl cestu.
Není lehké být dospívajícím dospělým, ale když
máte mezi nákupem a pracovními materiály
v tašce Bigbao, dá se to přežít.
Timothée de Fombelle:
Tobiáš Lollness
přeložila
Drahoslava Janderová,
ilustroval Francois Place,
vydal Baobab, 2008
Hirojuki Icuki:
Rennjo
přeložila
Věra Dudmanová,
ilustrovala
Kateřina Šachová,
vydal Baobab, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
22
Platforma
Michel Houellebecq, přeložil Alan Beguivin,
vydal Garamond 2008
Let čarodějnice
Emil Hakl,
vydalo Argo 2008
Román kritika západní společnosti, který ve svých knihách
nesmlouvavě obnažuje její pokrytectví zároveň s vnady dívek. Kniha vypráví o setkání citově i jinak vyprahlého čtyřicátníka s ženou,
která se vymyká doposud poznaným variacím na dané pohlaví.
Nové dílo jednoho z nejčtivějších českých
spisovatelů, autora právě zfilmované novely
O rodičích a dětech, stále více zajímají příběhy
zevnitř nežli zvenčí.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Karel Veselý
Znepokojivé zvuky černé Ameriky
Chuck D z Public Enemy kdysi o hip hopu prohlásil, že to je CNN černé Ameriky, hlas těch,
které nikdo nechce slyšet. Je-li tomu tak, pak The Roots na své nové desce Rising Down
vysílají pořádně znepokojivé zprávy.
Filadelfský kolektiv The Roots je všeobecně
považován za jednu z klíčových hiphopových
kapel posledních dvou desetiletí. Od začátku
devadesátých let vydávají kritikou vysoce
ceněná alba, ale nikdy se jim nepodařilo překročit hranici milionu prodaných kusů. Ve světě
hip hopu, kde komerční úspěch platí za důkaz
relevance, je to selhání, který na The Roots vrhá
dlouhodobý stín. Alespoň v očích hlavního rapového proudu. Existují ale i jiná hodnotící kritéria
než prodejní čísla a podle většiny těchto faktorů
se The Roots zapsali do dějin hip hopu hlouběji
než lecjaký multiplatinový rapper. Ze své cesty,
kterou započali před dvěmi dekádami, nikdy
neuhnuli ani o píď. Deváté album Rising Down
je kronikou jejich cesty a zároveň znepokojujícím obrazem současné Ameriky vykresleným
rapovými intelektuály.
Zlý duch
The Roots své desky obvykle pojmenovávají
po slavných knihách a tentokrát název našli
v rozsáhlé sbírce esejů Rising Up and Rising
Down, v níž se současný americký romanopisec
a novinář William T. Vollmann snaží dobrat
odpovědí na morální otázky údajného pokroku
naší civilizace. Stejně jako Vollmann i The Roots
spíše než odpovědi nachází další a další otázky.
Povrchovým motivem desky je marný boj The
Roots s molochem hudebního průmyslu a hořce
zní už první minuty desky, které obstará archivní
záznam hádky členů kapely s šéfy nahrávací společnosti nahraný před čtrnácti lety. Co na první
pohled vypadá jako marnivé žehrání nad počty
prodaných desek je ve skutečnosti meditace
nad stigmaty rasové nerovnosti a nemožnosti
shodit okovy otrockého myšlení. Zlověstný černý
duch, který se vznáší na obalu desky, připomíná
starý americký mýtus o černoších přinášejících
neštěstí, jež se v moderní společnosti přetavil
v stereotyp zlého černého gangstera, které
publikum miluje nenávidět. The Roots nakonec
prodali zlomek toho co 50 Cent hlavně proto, že
na takovouto hru odmítli přistoupit.
Varovný tlukot srdce
Mediální příběh kolem deváté desky The Roots
nezačal nijak růžově. Jako první oficiální singl
kapela vypustila píseň Birthday Girl, jejíž bezstarostný popový refrén obstaral Patric Stump z emorockových hvězd Fall Out Boy. Skladbu navíc
doprovodil pestrobarevný večírkový videoklip se
slavnou pornoherečkou Sashou Grey. Snad to byl
zoufalý pokus The Roots podporovaný nahrávací
společností o to udělat hit pro mainstreamové
stanice a konečně respekt a slávu přetavit v milionové prodeje. Birthday Girl se nakonec na desce
neobjevuje, když kapela celkem správně uznala,
že párty-hit by na Rising Down působil jako pěst
na oko. Je to totiž zatím nejpolitičtější deska The
Roots, v níž se agenda hlavního rappera Black
Thought a pozvaných hostů (Common, Talib Kweli,
Saigon, Mos Def) pohybuje od globálního oteplování, přes sebevražedné střelce ze středních
škol, drogovou závislost až k otupující stejnosti
rozhlasových stanic.
Apokalyptický obsah doplňuje obdobně temná
hudba. Není to ale agresivní industriální paranoia jejich kolegů Dälek, spíše hluboce intenzivní
pocit varovně zvýšeného srdečního tepu, jež
nelze nijak utišit. Rappery jako obvykle doprovází podklad, který je kompletně hraný naživo
(tedy žádné samply) a dominují mu perkuse
hlavního architekta skladeb ?uestlove. Vřelý
dřevní sound vycházející z funku či jazzu je už
léta poznávacím znakem The Roots, ale zatímco
na koncertech je prostor k jamování, ve studiu je
to stroj podřízený jedinému úkolu – podtržení
maximálního účinku slov. A The Roots ještě
nikdy nezněli takhle sevřeně a hlavně takhle
syrově. Milion kopií s Rising Down se celkem
určitě neprodá, ale The Roots znovu potvrzují,
že patří mezi to nejzajímavější, co se na současné hiphopové scéně odehrává. A také, že
jejich cesta je správná. A jestli je vzhůru nebo
dolů je vlastně jen otázka toho, z jaké strany se
na ně díváte.
The Roots: Rising Down, Universal, 2008
Dinosaur Jr.
Do České republiky poprvé přijíždí Dinosaur Jr., ikony nezávislého rocku 80. let. Na jejich začátku založili kytarista J Mascis a basák Lou Barlow na střední
škole v Bostonu kapelu, která společně s Pixies a Sonic Youth proměnila tvář alternativního rocku. Na klíčových albech You‘re Living All Over Me či Bug
nezapřou vlivy nekompromisního hardcore a punku, ale zároveň si hýčkají své milované Beatles a Rolling Stones. Barlow na konci osmdesátých let Dinosaur Jr. opustil a založil si neméně významné Sebadoh, zatímco Mascis pokračoval pod starým jménem. Nedávné usmíření obou hlavních protagonistů
vedlo až k novému albu Beyond, které jednoznačně vzkázalo posluchačům vzkaz, že jedna z nejinspirativnějších rockových kapel posledního čtvrtstoletí
je zpět v plné formě.
Dinosaur Jr. (USA), 24. května, začátek v 19:30 – Palác Akropolis, Praha
23
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Petr Šourek
Herecké koncerty
Není větší divadelní rozkoš než sledovat, jak herec ztrácí a získává identitu, jak vstupuje do role nebo z ní vystupuje. Veřejně zpochybňuje identitu vázanou na tělo. Přede
všemi se převléká a jeho tělo vstupuje do služeb nového převleku.
Tento triumf šatů nad tělem, zdání nad bytím,
softwaru nad hardwarem zasahuje všechny
neživé předměty v dosahu dobrého herce či
režiséra. Je smutné, třebaže se to často stává,
když židle na jevišti hraje židli a herec sám
sebe. Mladý herec Jakub Folvarčný ve svém
autorském kusu Ušima podzimu, který měl
nedávno premiéru v divadle DAMU Disk, provádí
se židlí i se sebou samým neuvěřitelné věci.
Brilantní vchod,
nouzový východ
Začněme židlí: ta může být záchodem, tácem,
prkýnkem, pračkou, tanečním a milostným
partnerem, mužským i ženským, abych jmenoval jen několik možností. Jestli byla také židlí,
si nevzpomínám. Jakub Folvarčný je mužem,
ženou i obojím zároveň. Ušima podzimu se
pohybuje pomalu a rytmicky se švihem finského tanga. Nemusíte se přitom obávat táhlého
večera, ve kterých finské tango servíruje svým
divákům taneční Krepsko.
Ušima podzimu suverénně a bez škobrtnutí herec
dotančí zhruba do poloviny ženské půle dialogu
(monologu na jedné straně telefonního spojení).
V té chvíli je vše jasné a další skládání skládačky
ze dvou hlasů a úhlů pohledu se jeví zbytečným.
Přesto se pořád vyskytují strhující momenty,
i když se námět již vyčerpal. V závěru se ale už nelze ubránit dojmu, že sledujeme herecký koncert,
tedy exhibici herectví na irelevantní námět, který
nabídl život sám. Finále je zcela umělé a lze si je
vykládat jen jako nouzový východ z postdramatična. Divák se však po odchodu z divadla snadno
vrátí k brilantní první polovině představení a kvůli
ní stojí Ušima podzimu rozhodně za vidění.
Nekonečná manželská hádka
Nechat si představení narežírovat životem
je jistě lákavé. Navíc při takové strategii
lze použít dramaturgické argumenty typu:
každý divák zná, poznal, rozumí, chápe… Je
to však značně nadužívaná a trochu jalová
argumentace. Skutečně chce divák vidět
znovu to, co zná či poznal, čemu rozumí a co
beze zbytku chápe? A skutečně každý divák
potřebuje přežvýkávat obecné zkušenosti?
A pak je tu s námi už nějaký pátek reality
show a všudypřítomné webkamery. Jaký má
tato nadprodukce reality vliv na divadelní
realismus?
Tyto otázky se vnucují při sledování skvělých
hereckých výkonů bratislavského divadla
Skrat, jehož profil jsme měli možnost vidět
v Alfredu ve dvoře. Členové Skratu své síly
spojili v roce 2001, kdy vzniklo jejich první
představení Stredná Európa ťa miluje. Svou
inscenaci označují jako klasicko-avantgardní
nebo folklórně brutální pseudointelektuální
komedii. Údajně se v ní zabývají problematikou
Evropské unie a noří se do hlubin středoevropské duše. Pravda je, že se o Evropě žvanilo dost,
tím naším prostředně evropským způsobem,
bez cíle a bez výsledku.
Čím brilantnější jsou herecké výkony, čím
uvěřitelnější jejich nuance, čím důkladnější
znalost života po krizi středního věku, tím
jasnější je, že opět sledujeme herecký koncert. Opět jde o autorské divadlo s vlastními
tématy a texty, které většinou vznikají přímo
na zkouškách. Na konečném tvaru představení
se podílejí všichni přítomní. Často se inscenace
improvizačně dotvářejí až na jevišti. A výsledek? Dvouhodinová manželská hádka. Skvěle
podaná, s odlehčenými momenty (dabované
porno nebo zcizující moment s přechodem do
role herců, kteří nechtějí dál zkoušet, operní
árie na vysoké úrovni), ale přece jen pořád
nicotná manželská hádka.
Pohybové Portréty sledovaných lidí 24. května
Festival Čtyři dny v pohybu každý rok v květnu přivážel něco zajímavého ze světa. Letos se festival nekoná, protože chudičké
hlavní město Praha na něj nemá peníze. Některá již objednaná představení pořadatelé nezrušili, aby si udrželi tvář a vzpřímený postoj před zahraničními kolegy. V Alfredu ve dvoře se 24. května ve 20 hodin představí Portréty katalánské Societad
Doctor Alfonso. Umělci si přivlastňují cizí těla: pohyby, oblečení a prostory. Portréty vytvářejí pomocí pohybu a tance.
Tanečnice Sofia Asencio prožije několik dnů s vybranou ženou. Sleduje ji v práci, s přáteli, s rodinou i o samotě. Výsledek
představí divákům.
24
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Dominika Prejdová
Demonstrace a nacismus bez dramatu
Německý film Náš vůdce (2008) režiséra Dennise Ganzela sklidil úspěch při svém uvedení
na festivalu v Sundance a potom i v německých kinech. Patří k početné skupině snímků
současné německé kinematografie, které se vrací k tématu nacistické minulosti, podobně
jako například Poslední dny Sophie Schollové, Ďáblova dílna nebo předchozí Ganselův
film Napola. Přinášejí tyto filmy v něčem nový přístup?
Všechny zmiňované filmy se vyznačují střízlivým realistickým pojetím, které neexperimentuje ani v rovině vyprávění ani v estetické. Drží
se příběhu (v případě Našeho vůdce i Ďáblovy
dílny vychází z knižní předlohy, Poslední dny
Sophie Schollové jsou založeny na autentických
dokumentech z nedávno odkrytých archivů)
a nepouštějí se mimo jeho jistoty. Přes svůj
sympaticky umírněný nepatetický tón neopouštějí tradiční výklad nacistické minulosti,
nepolemizují s ním. Nacismus je ve filmech
krutou nenávistnou, ale přesně historicky
ohraničenou ideologií, pod níž lidé trpěli.
Ideologie proměny
Přitom právě Náš vůdce působí jako by chtěl téma
vztáhnout k přítomnosti. Popisuje skutečný
experiment, který se odehrál na střední škole
v Kalifornii koncem 60. let. Dal vzniknout knize
Tedda Strassera, podle níž už v roce 1981 vznikl
ceněný televizní film. Náš vůdce vypráví o pokusu, který podnikl učitel občanské výchovy se
svými žáky na střední škole. Během výukového
projektu na téma autokracie zkusil se svojí třídou
skutečnou autokracii na chvíli simulovat, žáci si
odhlasovali učitele jako vůdce, rozhodli se nosit
uniformu stírající sociální rozdíly, třída byla
rozsazena tak, aby podněcovala lepší studijní
výsledky všech, vymysleli si svůj pozdrav i název
pro své hnutí – Die Welle, vlna. Film ukazuje, jak
na nové společenství jednotliví žáci reagují,
někdo hned na začátku odchází, jiný, jako například dosavadní outsider Tim, se pro ideu nadchne
a zcela se s ní ztotožní: poprvé má možnost být
silným a něčeho součástí. Většině studentů
se pak líbí pocit sounáležitosti, duch týmové
spolupráce a společného cíle, který jim dává
nový smysl. To film klade do přímého kontrastu
s jejich liberální výchovou a způsobem života,
kde se zdá, že už není za co bojovat, proti čemu
se vymezovat. Experiment se stále rozšiřuje,
přicházejí noví nadšení příznivci, ale spolu s tím
se zvyšuje i osobní a kolektivní agresivita vůči
ostatním, co nesdílejí stejný názor.
Psychologie jako ilustrace
Film demonstruje přitažlivost nacismu, psychologické principy, na nichž funguje, a má
šanci oslovit zvlášť mladé lidi. Podle toho je
i strukturován, ukazuje experiment jako model
kulminace nacismu, kde jsou individuální
psychologické reakce žáků středem zájmu jen
potud, pokud fungují pro zamýšlenou ilustraci.
Tím jsou studenti typizováni podle potřeby, ale
nic jiného se o nich nedozvíme. Film je podstatně limitován ve své výpovědi – do značné
míry se stává předvídatelné, co se bude dít,
co je potřeba, aby studenti ve svých reakcích
ještě ukázali. To se nakonec vztáhne i na učitele
samotného, kterému se zalíbí být idolem. Navíc
se ukáže, že i on sám byl mezi svými spolužáky
na vysoké škole podceňován. Film je ve své
upřímné snaze „něco ukázat“ příliš modelový
a sebereflexivní - dává tak příliš průhlednou
zprávu o nebezpečí nacismu, vůči němuž nejsme
imunní. Na jedné straně vychází z předpokladu,
že nacismus není odtažitý a zrůdný. Ale tím,
že se zaměřuje na jedno hledisko davové psychologie, které navíc modelově zpracovává,
stává se vlastně nacismus jinak ohraničený,
pod objektivem vzdálený. Film mentorsky říká,
že s nacismem si nemáme zahrávat. Bodejť. Asi
by ale bylo zajímavější ukázat, kde se v naší
společnosti normálně projevuje, aniž bychom si
jej často povšimli. Náš vůdce se řadí k ostatním
současným německým filmům – sice nejsou
špatné, ale nic nového neříkají, nedosahují
pronikavosti ani osobitosti výpovědi filmů
německé nové vlny.
Akce, které stojí za Vaši pozornost
22. května: Indiana Jones a království křišťálové lebky – téměř po 20ti letech se na filmové plátno vrací legendární akční sebeironická série s Indianam
Jonesem, tentokrát se příběh odehrává v roce 1958 a Indiana Jones bojuje proti komunistům představovaným ruskou špionkou. Tentýž den uvádí NFA film
známého francouzského režiséra Alaina Corneaua Indické nokturno (1989) natočený podle stejnojmenné knihy Antonia Tabucchia. Ve stylu minimalistický,
pomalu plynoucí film s působivou atmosférou vyprávěný v náznacích, popisuje cestu mladého Evropana do Indie, kam přijíždí kvůli archeologické práci.
29. května přichází Smrt on-line – thriller zkušeného režiséra Gregory Hoblita (Hartova válka, Prvotní strach) s Diane Lane v hlavní roli těží svoji zápletku
z internetu a jeho spojení s voyeuristickou podstatou lidské povahy.
25
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličnícI | Sms a Emaily
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
Oldřich
Jmenuji se Oldřich a jelikož Oldřich není moc používané jméno, tak budu lehce rozpoznatelný. Prodávám
na Opatově, na hranici předplaceného prostoru exitu metra. Nový Prostor prodávám od 11. září, ale už
jsem ho prodával i předtím, protože když člověk spadne na ekonomické dno lidské společnosti, tak Nový
Prostor je pro něj naděje.
Před prodejem Nového Prostoru, tedy úplně předtím, než jsem poprvé škobrtnul ve svém životě, jsem
pracoval pro cestovní agenturu. Byl jsem tři roky úplně mimo Českou republiku. Zima pro mě znamenala
Německo, Holandsko, Francii, a přes léto jsem byl v Itálii jako obsluha v hotelu pro české turisty. Potom,
když jsem se vrátil do Čech, jsem začal podnikat. Zajišťoval jsem vývozní export dekorativního skla do
Francie a Holandska. A měl jsem velmi slušné příjmy až do okamžiku, kdy jsem 6. května roku 2000 potkal
opilého řidiče v protisměru, což pro mne znamenalo 21 dní v komatu, ochrnutou levou polovinu těla
a celý život se změnil z maxima na minimum. Jednou jsem šel po Masarykově nádraží a tam jsem zahlédl
prodejce Nového Prostoru a tak jsem se ho zeptal, co to je a on mi dal adresu výdejny.
Je pravda, že ze začátku to bylo složité. Dostal jsem první tři časopisy zdarma, které jsem prodal a utržil
za ně 90 korun, za které jsem si měl správně koupit další časopisy, ale já jsem si koupil jídlo a zase s 15
korunami jsem si šel pro jeden časopis. A musím říct, že prodej Nového Prostoru mne vyučoval ekonomické
gramotnosti. Já jsem neuměl pracovat s penězi, protože před autonehodou jsem měl vždy dostatek.
Když prodávám Nový Prostor, je pro mě nejtěžší potkat idiota. Dav lidí jde a naprosto vás ignoruje. Já
každého zdravím a nikdo mi nedokáže ani odpovědět. To je pro mě nejtěžší. V současné době bydlím
v pronájmu. Je to malý pokojík v rodinném domu. Platím za to úplné minimum, mám tam vodu, proud,
střechu, jsem naprosto spokojený. Má to pouze jednu nevýhodu, že přestože je člověk denně v davu,
tak je denně strašně sám. Mám v pokojíku dvě postele, tak jsem teď nedávno udělal to, že jsem si
z papíru vytvořil takovou postavu, abych si měl s kým povídat a komu říkat dobré ráno.
Kdybych si mohl vybrat jakoukoli práci, tak bych chtěl pracovat ve službách, možná by mi i vyhovoval telemarketing. Protože mám podezření, že trpím nemocí zvanou „logorea“, což je chorobná
upovídanost. Já jsem moc rád, že tuhle nemoc mám, protože málokdo by dokázal devět hodin denně
kamelotit v rušném metru. Na Novém Prostoru je zvláštní to, že je to časopis zajímavý a přesto
veřejností z principu odmítaný. Protože když člověk vidí časopis Nový Prostor, jeho první úsudek,
vnucený názor, který si neudělal sám, je: „To je bezdomovec, ty peníze, které mu dám má na chlast.“
A když si pak náhodou ten časopis někdy koupí, tak zjistí, že ten časopis je fakt dobrý.
Jednoho dne jsem prodával a kolem mne se jako vždy valil dav lidí, kteří spěchali do práce nebo do
obchodu. Mně bylo ten den fyzicky zle a mí potenciální zákazníci mě ubíjeli netaktními poznámkami.
Zafoukal vítr a já jsem si nevšiml, že mi jeden časopis upadl na zem. A v tu chvíli ke mně přistoupilo
malé dítě, pětiletá holčička, zvedla ten časopis a podala mi ho a řekla: „Pane, tady vám něco
upadlo.“ A to mě nabilo tak pozitivní energií, ten pocit, že pro to dítě jsem stejný člověk jako
kdokoli jiný. Tohle mi ten den pomohlo.
INZERCE A VZKAZY
m
Já bych prostřednic tví
a
těl
ch
isu
sop
ča
oto
toh
a nic víc
pozdrav it svoje dě ti
, protože
du
bu
ne
at
řík
u
om
k t
Děkuji.
ony už budou vědě t.
stí
mě
ná
vo
rlo
Ka
la,
mi
Jar
Zdravím všechny
z Holešovického nádraží.
Jarda, Holešovické nádraží
28
Minulý týden mi
jeden bý valý ka
mar ád vy trhl
telefon z ruk y a u
tík
někdo zavolal po al . A když jsem kř ičel, aby
lic ii, tak se mi od
vděč ili někteř í
tím, že mi ukradl
i bekovku (k šilto
vku). Tak chci
moc popros it, je
stli by mi ji někd
om
nebo darovat jin
ou, nejlépe tmav ohl vr át it
é barv y.
Oldř ich, Opatov
Děkuji všem, kdo si ode mě kupují
Jarmila, Hlavní nádraží
časopis.
Děkuji paní Janě, bývalé dobrovolnici,
která pracovala v Novém Prostoru za
pračku a ždímačku.
Boris
Hledám bydlení v Pr aze, na
ceně se určitě domluvíme.
Pavel, Petř iny
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Uličníci tvoří
Milan, Vltavská
Úvaha o člověku
Občas chodím po práci do své oblíbené hospůdky na pivko a přečíst si noviny, prostě si
krásně odpočinout. Ceny tam jsou na dnešní
poměry velmi mírné a solidní a obsluha je
velmi hezká a příjemná. Nejhezčí ze všeho
je Lenička. Krásná, štíhlá, dlouhovlasá
a milá slečna, která má stejně krásného
malého psíka jménem Kiki. Oba je mám rád,
ale nedávno mě Lenička doslova vyděsila.
Už jen to, že s psíkem chodí na více než osm
hodin denně do práce je pro to malé zvířátko
naprosté utrpení. Prý doma sám zlobí
a štěká a sousedi si stěžují. To bych ještě
pochopil. Dorazila mě ale tím, když na to
krásné ubohé milující zvíře začala cákat svůj
sprej, aby prý spolu stejně voněli. Chudák
Kiki… prskal, štěkal a snažil se jí ten sprej
sebrat a rozkousnout a Lenička z toho měla
obrovskou srandu. Řekl jsem jí, že se teď ten
psík cítí tak, jako by se cítila ona, kdyby na
ní někdo vylil kbelík močůvky. Dostal jsem za
to vynadáno a přestali jsme si tykat.
Co si o sobě vlastně člověk (rádoby rozumný)
myslí? Že je prostě nejlepší a nejmocnější
pán světa? Není. Člověk je naopak to nejhorší
zvíře, které kdy příroda stvořila. Je to ničitel
čehokoli krásného, co nám příroda dává.
Je to padouch, který se vlastním přičiněním nakonec sám zničí. Cožpak jsme tak
krátkozrací, že nevidíme tu blížící se zkázu,
kdy zničením celého přírodního systému se
připravíme o kyslík? Rakety, auta a spousta
svinstva, co vypouštíme z chemických továren… hrůza. Zničíme se dobrovolně a sami.
Anebo že by šlo zase o peníze? To se divím,
protože je jasné, že pak už je ale nebudeme
potřebovat!
Prosím čtenáře, aby mi sami navrhli další
témata, o kterých bych mohl napsat. Musí to
být ale témata životní, ne odborná. Mám jen
školu života.
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Anketa
Jaký je váš oblíbený český film?
Já mám ráda pravdivé filmy. Z českých filmů
je pro mě nejopravdovější Let skřivánků. Ten
film miluju. A všeobecně si u českých filmů
vážím toho, že jsou většinou natočeny přesně
podle knihy.
Jarmila, Karlovo náměstí
Já moc nemám rád české filmy, já spíše ty americké a hlavně akční filmy. A ani si nevzpomínám, kdy jsem nějaký český film viděl.
Michael, Lužiny
České filmy mám moc rád. Rozdíl mezi českým
a americkým filmem je v tom, že Američané
zbytečně nadsazují a přehánějí, ale český film
je opravdový a skutečný. A nejvíce mám rád Na
samotě u lesa, anebo Vratné láhve.
Zdeněk, Zlíčín
Mně se líbí filmy, které natočil Vláčil. Americké
akční filmy naprosto nesnáším. Krásný film
jsou třeba Ostře sledované vlaky, starý film, ale
opravdu kvalitní.
Ladislav, Národní třída
u mě přes víkend byla o deset let mladší sestřenice. Nikdy jsme mezi sebou neměly zrovna hezký
vztah, ale protože ji nedávno umřelo morče,
pozvala jsem ji k sobě, ať se trošku rozptýlí.
Na její návštěvu jsem se detailně připravovala,
protože v souvislosti s ní mám v paměti pouze
rozpačité rozhovory o počasí. V bytě jsem sundala obrazy do Kazimira Malevičoviče a Johna
Brabtyho a nahradila je plakáty Daniela Bárty,
skupiny Blink a reklamním plakátem k filmu Blízko
je smrt a kanály smrdí. Nechala jsem si taky poprvé
udělat umělé pěticentimetrové nehty a do jazyku
nastřelit malou kovovou kouli. Rodina je totiž
důležitá a člověk musí být schopen obětovat energii, čas a peníze tomu, aby si k jednotlivým členům
rodiny našel cestu. A proto v rozpárané minisukni
a s tílkem, které červeně ječelo: KISS ME, jsem
12. dubna otevřela vchodové dveře, abych uvítala
svou sestřenici s naučenou větou: „Ty vole, dneska
vypadáš cool.“ Otevřela jsem a před vchodovými
dveřmi stála mladá, jemně namalovaná vysoká
žena, s dlouhým copem v krásných květovaných
šatech, s kufříkem v levé ruce a s dvěma tulipány
v pravé. Byla to ona. Dívala jsem se na ni a marně
hledala ten obrovský prasečí železný kruh, který
jí ještě před dvěma lety visel ze spodního rtu. Můj
mozek zaznamenal příliv paniky. Ale ona byla taky
v šoku. Zapomněla jsem totiž říct, že jsem si kvůli
ní nechala na pravou tvář dočasně vytetovat
lebku orangutana s červenou růží mezi zuby.
Pochopila jsem, že v této chvíli by asi moje věta:
Ty vole… nebyla úplně to nejlepší, ale nebyla
jsem schopna si vzpomenout na jinou uvítací
větu, dokonce jsem zapomněla artikulační vzorec vybídky: pojď dál. Absolutní prázdno. Tak
jsem pouze pokynula rukou a jen tak tak jsem
se vyhnula nacistickému pozdravu. Všechno ve
mně křičelo a chtělo ven. Nedokázala jsem se
vrátit zpět do své vlastní osobnosti.
Za dvacet minut jsme seděli v kuchyni u stolu
a pily kávu. Sestřenice se vylekaně koukala po
zdech a plakát z filmu Blízko je smrt a kanály
smrdí ji viditelně zaujal. Udělalo se jí zle a omluvila se, že si musí odskočit. Před spaním si četla
Šaldovy spisy (já si listovala dívčími časopisy,
které jsem nakoupila kvůli ní). Ráno cvičila
jógu. Sprchovala se dvakrát denně a tři dny jsme
si povídali o počasí. Opět jsme se minuly.
Když odjela a já se pustila do strhávání nejen
umělých nehtů, ale i plakátů, napadlo mne, že
bych alespoň se vším tímto vybavením a s novou
vizáží mohla překvapit Osvalda, který se večer
Eva Bořutová
Stalo se, že…
vrátí za své služební cesty. Když večer zazvonil
(naschvál jsem nechala klíčky v zámku, abych byla
nucena mu otevřít osobně a konečně vypustit
svou naučenou větu), seběhla jsem dolů, prudce
otevřela a řekla: „Ty vole, dneska vypadáš cool.“
Před dveřmi stál Osvald, ale nejen Osvald, taky
jeho šéf. S rozevřenými ústy oba vkročili do našeho obydlí. Zatímco měli poradu pod plakátem
Blízko je smrt a kanály smrdí a Osvaldův šéf si dělal
poznámky na kraj stránky 25 dívčího časopisu,
rubrika: Na velikosti nezáleží, já jsem seděla ve
vaně, trhala nehty, brousila orangutana a přemýšlela nad tím, co všechno člověk musí udělat,
aby neminul člověka, aby si s lidmi rozuměl. Když
jsem už měla na krajíčku, nakoukl do koupelny
Osvald a řekl, že včera byl na filmu Blízko je smrt
a kanály smrdí a plakát si pověsil do šatníkové
skříně. Báječné. Jen vynechám to, že mi celý večer
vyprávěl jaké bylo na Moravě nádherné počasí,
to mě zase rozbrečelo.
29
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
SMS a emaily
emaily
SMS
Vážená redakce,
pocházím z malého města a váš časopis
si tedy kupuji pouze příležitostně. Když
jsem si asi po roce v Olomouci koupila Nový
prostor, nestačila jsem se divit. Dříve mě
obsah moc nezajímal, kupovala jsem si
časopis jen z důvodu pomoci lidem v nouzi.
Z čísla týkajícího se Ruska jsem byla nadšená.
Vysoká odbornost článků a zvolená témata
mě příjemně překvapila. Podle mého názoru
jde o krok správným směrem – komentář současných událostí, trochu sociální tématiky,
recenze na filmy a knihy, něco jako pouliční
Reflex. Přeji časopisu mnoho úspěchů a spokojené čtenáře i prodejce.
S pozdravem,
Zdenka Karvayová,
Rychnov nad Kněžnou
Zdravim a dekuji Eve (Bridget Jones)
Borutove, po dnesnim pernem dni me jeji
rodinna oslava vyroci s Osvaldem opravdu
nakopla:)
Hezky den! Musim Vam podekovat za zajimave
cteni! Ačkoliv jsem osoba spise pravicoveho
smysleni, Vase kvalitne napsane a objektivni clanky si rad prectu a ještě radeji se nad
jejich obsahem zamyslim. Jan Škvára
Dobrý den, chtěla bych moc pochválit vašeho
nového prodejce na Flóře! Vždycky mi zlepší
den. Moc mu fandím, ať se daří! Alena
Dobry den, jste inteligentni a vtipny časopis
s nadhledem. Nenacházím ani zadnou kritiku.
Snad priste:) ctenarka Vlasta
Dobry den, jestli chcete urazet brno clanky
viz: Brno spletite a nehybne, tak si nedovolujte casopis vydavat v brne. Autor je chudak.
Chci vam vyslovit vel. uznani za uroven
vaseho casopisu. Napr. moment. ctu rozhovor s Ing. Pikorou. Redaktori kladou otazky
zasvecene a inteligentne. Kam se na vas
hrabe a to doslova MF DNES vcetne LN! Dekuji
a jsem stastna ze jsem nasla casopis, ktery
ma uroven.
PhDr. Leona Dolejsova
Vzkaz redakce NP:
Autorem černobílých fotografií, které byly
umístěny u reportáže Osada Buďánka, Salochovo rodiště z čísla 303 je Filip Strnad. Tímto
mu za poskytnuté fotografie dodatečně moc
děkujeme.
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
30
Za 1 SMS získáte A2 kulturní týdeník na měsíc zdarma!
Vyzkoušejte si každou středu noviny
plné kvalitních informací
z kultury a společnosti.
2.cz
Sk tydenikA
25 Kč, 45
IV cena
8 ročník
23. 1. 200
4 2008
A2
kulturní
otestovat?
umíme pr
la
Kratochvi
týdeník
ola, Jiřího
/
Jáchyma Top
Rittsteina
Viewegha,
Jazz Q
Michaela
a, Michala
/ výstava
tochvíla a
loše Urban
ve Francii
Mi
Martina Kra
ty
h
ky
tes
tec
ráv
pro
o drama
sebrané nah
/
e / speciální
diš
08
Ru
20
kultura2y kulturní týdeník 13 2008
a Jaroslava
sto
13 2008 26. 3. 2008
mě
ské
– Evrop
Liverpool
/
a2 ku
lturn
í tý
den
ík
8
19.
3. 2
00
8
ík IV
08
12/20
Re
ěstí
nám
iky.
publ
y
ra2n.cz
st
ikA
ladvíen
hty
kzá
žije česká literatura?
1
nominace na cenu Magnesia Litera
Polsko vzpomíná na rok 1968
jak přežívá Rádio Wave
filmy Až na krev, Control,
O rodičích a dětech
povídka Stanislava Berana
Ilustrace Vojtěch Mašek, 2008
ISSN 1801-4542
sse
Gra
t
svě
era
i
ünt apeř aný
se
ky G a a r Prolh
rou
n
í
:
m
. Ji
a
om
ek
vzp ack Ob etrus omiks ana M
k
P
r
Iv
a
ý
v
a
k
B osla
čes
bírk
Mil časný ická s
sou á básn
nov
hynul
Motýl nejaza
ce
ko inspira
u preí úvahy jde
dek hlubš
falismu,
než o výsle pravicového trium
obelstít
v
před še
a o proje
ně slabých
se podařilo
žel
Při ochra
rezis- miér dání voliči, které
r. Je bohu
kontrole.
prostor pro
ohli na odpo
jinde
vymykají
st- pohr
že zůstává
í v prote
se v zese ani nezm ů vlády, které by volasilný mi nejen a jejich sdružován řuje. Jak a oni
krok
špatné vládě
nevy
r
jako
zde
řada
,
odpo
nů
že
i, bere
se na
ak se rozši
protestům
tenci obča
zivnějřed- fakt,
demokraci
Postavit
ale naop
ě prák masovým
e. Na inten
se hlásí k
i nové prost
hnutích,
. A to včetn
vyjádřit svůj
mích, které
objev ují se mací a efektiv- vedly é bouřlivější reakc ohli odboráři (ač
va- ních
lidské právo í instit uce selhá
žádn
vá hrozeb,
neschopní estem či
ně infor
akce se nezm
přirozené
hnutí la
b- přibý
větší ohlas
Jsou Češi
zivní výmě
prot
protestní
když oficiáln Ustanoven í podo
nátlakové generální stávce),
ím
inten
t,
ší
Pro
k
slušličn
ky
ru.
jedna
lokál
va
nů.
odpo
io
nské nepo
Z roku 1968
názor pou
organizaci pole působnosti: Od
rámec záko ě jsou součástí „gene
se hovořilo
a k obča
(alehnutím?
jí, i nad
se nější
é
a ani výzv ve zdravotnic tví
s místníčeské ústav
sociálním zbyla jen smutná
řádu, který u, se otevírá širok nské společnosti
nevy volal
úvatkům
ná jako v
čenského
důsledky
eném
ů obča
proti popla zdá). Dostalo se tedy rzuvy“ spole
pro někoho h písní, jako
ních střet až po úsilí korigovat ním kor- nosti
proti zaved
tické výba
se zatím
další ho potv
ovýc
spoň jak
jako naše ustavoval ve vzpouráchku, v revolucích, kdy
mafiemi
í nadnárod
sranosti
slova dob
tel- mi
, umožňujíc své služk y.
ynul motýl
o české připo
mu“ pořád
celý
nedotknu
menglobalizace
r? hám
u?
si
států
ze
na dosud
„Bohem dané
lím
odpo
ani
ment
Krylovo „zahjiné zkušenost na
si
la
out
dovo
stavi
sáhn
ím dělat
schopni klást účin- jícího argu sím o odpověď,
se odva ha držitelů moci neza
nci.
mi se porac občané této země
láska“. Pro ukázala, že aktivní
kojenost
Než se poku a osobní reminisce
s.
stát
kutá lející
nespo
Jsou
mi
maje
niá
mýtu
sl.
svou
ný
je
cí
projevit
žou se zorga
život, kter v ulicích má smy
zaný mi hlava
ší historizují „národní povaha“
Dokážou
výrok y
stu? Doká
před poma ích.
vším:
ou prote
a podobné mani?
Přede
ů
form
avišt
vystoupení
tenci
Švejk
nou
d
na popr
ných
jen nadá
ivní rezis
jako náro
trukt y zhrze
zovat k efekt výrok o Češích, kteří protestů, Češi
vými kons , že se lidé nechovají
v
epocha
účelo
řadu
že
k
Češi?
lánků
t,
lal
Topo
aných
celé- jsou
lají, vyvo
Podělaní samozřejmě mysle možné si
jakub polá
orů, zklam
í variantou
pak se podě
si
.
Je dokonce jsou jak- vají a
vulgárnějš
Můžeme
kdy je pulátjak by si oni přáli
.
jen
sti,
námi
ně
uce
je za
je vlast
malověrno na jako tak,
revolucí
ál- ale
o českéFerdinand
ciální instit
í na s. 16
úvah
nevědí, co se kolem nich děje
Kamarád
píše
o ofi
kamarádovi,
je prou
krize,dutam
je dobře.
Perout- Proč
psátčován
o krizi
at, že
ovat optim Kdeho
prezentová
představov y schopné zajišť
že spí- Pokra
abí-odpor v roce 1922,
st klást
Nliteratury
o krizi
tší apologetka psal
opnočeské
atick
. Pomiňme,na V roce 1928 si vzal Ferdinand Peroutka na každá velká doba se má za ú
lhostejný
o lhostejné
nesch
lidí. vlast
si autom referent
dby, nost“
čnosti. I nejvě stěží můžepočátku
jednoho
zhumála
období, kdy česká paškál soudobou literární kritiku slovy, která tinská Anglie byla plná tvrdé
ech dní
i „náro
vaní
knize,
nula
o spole
nule.
Česká
jakásud
ů však
ní fungo
režim
ením - za světem a šla tehdy zněla jako provokace, zatímco dnes by tiky a nikde nevzniklo tolik n
plný dř
která se
literatura
klopýtat
a os přestala
ek moci
literatura
jeckých
v krizi,
nemají
o, ni
ěta žitek, vyjá is, tvor í
demokrati
ohnis
ssvním zá
ruku vněruce.ésArne Novák
popisoval kri- mohla viset v záhlaví kteréhokoliv literárního ných kázání jako u nás za Ka
en
ovat vznik
o
ignor
8 22:23:36
po braz
zájem
čtenáři
ve světě, ale už í o běhutezitický
krize
nastává tam, kde není
lyrického
básnictví
vedle Tomana, Dyka, časopisu: „Kamarád píše o kamarádovi, lhos- 20.1.200
lo pr ně
án
es v. By pro ž o zo
í
zn
ani doma. Takové názoryajsou
jš
prózy těsně po tejný referent o lhostejné knize, nula o nule. dokázal, směl nebo měl pod
re byloa Gellnera,
ne íckrizi
h. české
po
stně baŠrámka
víc
iěžně Vančury
ac Čapků,
nísedmdesát
výso ů a Švejkovi
a Dury- Nechce se nic, všechno se připouští. Tvoří se nat; tedy tam, kde se o ní ml
ti a o nica znovu
aktuální už minimálně
situ za
nejb insp
duzelo e, verš ušenoscha.
o třetím
za jeZápisníku
ují
ho
,svého
Přesto – píšeme-li dnes o k
roze- papírové pyramidy a publikum se krmí referátých ročníku
let. Text uvozující
nešl Ve
anou číslo osvětluje
urči přesah tvorby ale prvtanc ní zk m bral
X.é Šalda íkrizi inteligence
ito ání v F. er
i
o,
ob
imov této „krize“
ají ořai-stýskal si, ty, které laskavě napsal ten nebo onen, jenž je tury, není to proto, že bych
klady a zápory
sam doby
kt vadeln o jeho
kdes o os u. A př jednže t,intelektuálové
zdec
hled užtvnehýbou
spo- ve styku s nakladatelem. Mizí měřítka. O pod- čeni o její skvělé kondici. Tam
ící
vi
bo ého
dl
ení uléh
tilečností
s ohledem
na am
poezii,
beletrii,
a dijako
e ně dření,Netušil, že dnes průměrné knize se píše touž terminologií dostane podmínky k růstu, r
vaza
a
avuj
sk
ak
Palackého.
rz
di
in
dl
pr
ou
dr
m
va žují ty. Sk vyjá y.
a
zk o- lid ůrci dibudeme
uz ěka. i literární
Masarykův
be stát pokládat za příklad jako o díle mistrovském.“ Na hozenou ruka- nic zásadního nebrání, tam p
lo
Tv ání
ek kritiku
tech vědu.
vadl
ci
pova emen st se py hr
třed o člov ání di ch le o začagie, so vé,
ci inteligencí. Jan átGrossdemokracie
vici odpovídal a krizi kritiky připouštěl v prv- ské tvořivosti roste. I u nás
í el
chápvní ne
tý
no vedené
íh
dl
pros
go
lo
prin
tivn uveřejnil
na odern vním šedesá diva ycho holo tňomož bo zásadní
povsvliteratuo
stať o krizi
ním čísle prvního ročníku Zápisníku i Šalda, to sledovat, škoda jen, že jej
rati tituman
se i ps
yc upla
ků, la pr ,
či
ity,
í ne
při- ši m at ve štefan
ve
kons ritu
ch
ví
ta trochu
kdb.y p. švec ň ps
řealv roce
přičemž ani jeden z nich netušil, že za osmde- jsou mnohem pomalejší, zak
svát začala
znán 1956, kdy se konečně
lety la
Obr sátý bě, etodam rove začali ltury řestí, e přes ečenst nky
de
do i m
zá
a po
sáti vsta
st
ku
é
uvolňovat
svěrací kazajka
a rozkvésát let se bude díky nim dvěma, Arne Nováko- a jaksi uskřípnutější než všu
te
avno edělrežimu
spol í, ale Je
v pa etí. V ním ogie a ogov delní a rozo atra- vosti
vade lu vy doby
z sl
tuál sdružená
N
ol
tala generace
Kvěvi, Václavu Černému, Bedřichu Fučíkovi, Fran- Radost z dnešní české literat
.
er
té omíět
ů. kolem
ti de Divad
a ri ětě be
itek časopisu
diva íření ost, te
stol mod tropol trop
nost
ož
tuáljako
hé tišku Götzovi a spoustě dalších psát o kritice citná, asi jako když sledujet
ji svotiskl
eka tentýž
py
sv
í
desá rafu. část do ed pr filan
ten,
text
aktuální
Host
eč
ri
pr
zš
at
ln
ci
no
át
an
é
ol
a
m
a
m ea
lid sp
m
sv
Sv m
é
e ve vdů
k ro vade
prin
i os biog lká la př ebat z ceho se ánaše
jako no
ndu. jejich doby v superlativech.
ně, které se tři týdny po svý
roce 1964,
když
literatura
pro
je domu
logi ologov ky a Došlo o, di alog. e nově člo- Žido
di
kým ou
tř
. Ve
en
obřa tovat
M zaklád stí, o víke
.
e
dl
at
di
ci
uj
to
nadechovala
k
jednomu
z
největších
rozmaNemylme se, František X. Š., Ferdinand P. konečně staví na útlé panoži
h.
ch
va
ity
něja novink ence posa silo vs nkur lidé
uz
aiř
so pozn ec
ný
exis mun již ne záleži uženéh
ů di e nebo rozš být po předst - chů
or
Před ět s konkur ika se poku elo ko ěji si ě ji
ani ostatní zmínění pánové nebyli tuponi, kteří Pokračování na s. 16
vat h ob pojm
ac
m mou odlo
násve 20.
sv
bl
o ne e na dlo návště
a kostoletí.
tu
sá
dl
ýc
si
šel valá o pu lo se si udrž t pozd masov už
ic
ce
pr
ro
sv
ek
an
le, i diva můž diva rní , jimž
ob
ad
a
sla
svát a souk dnem
nebý delníh . Div n aby tek le vizi sti. To hdy
če
rní hr hra, ro nost jem
to
m s. 16
sí
kové v ši
te
no
no
va
jmem u ve
o čí
ní
, je
do
tele
:22
na
ím ditací plát se dalo pár denku – domáctelevize bezděč - lita,Ve skutečTento pod po dinovodovy. Ře ímali a ná- - osobposlední
kéh
22:30
ání
08
atic dy na odenn i,
ho
co
bu
t. O í novi každé a. I z okrát objevo jen ačov
ice. ý si
je vn átkem álos
.3.20
m
u,
ou
os
16
an
né
a,
m
te hle
li
dl
žd last
pn
hr
nt
dalš do
kter ba dv sobe vadl ně sv ně ud o ně
diva
Pokr
ka rt diva lo. Te e zača odli vky,
scho leli
text é po la v ka i ob ali.
věk, zhru uzpů lez di pro pro
lo pr učelo
sm se da se al rozh a pr višu
zn
an ek
je, vymysířili takř
dní
lo
. By o po
vyná By
vuje tom
co
ho
je
vala
se ožky
za stech. m. By polis ýtal
k
Úvo náší rů í divad hává a neč ukazu
si
rozš lašo ejalo, dle to kteří
sl
lé
Sk
vu íme
dném dé
t ty
islo obřade se ce ostí.
při gován evyneco třeb ánky aleko
se oh dlo př tíc. Ve ůrci,
isti a práz dál. Li siče.
vděč souv
jící
udál
m
diva nech lní tv at“: oč né. N
šel lní no ždý
fun tě; n om h ími čl ění d é,
ších nský , týka šující
a
ně divade hnizov zbyt Pokrok digitá si ka ten
bože řejnou a vzru
živo bych ostatn to um chápan
,
es
vat „odtec pro něherec. rnet a dn no. V xně
tí ve bavou
te
kde lu s toho ičně sály.
ki
la
o
e
do
í
dl é jsou uz če, in zova mác
i zá
inu
para
Spo smysl trad vřené
kter stal popočíta letari é do talo u skup jako
sv
že sahuje a uza
ti zů ysleli se zpro ořit o přes o úzko ížet
pohl
vym nika a vytv divadl us pr
pře ezené
ně
m
Tech e do se ale onism na
om
á
se
můž žik anachr číná
ilov
mus
okamt jako
a za
tina
jevi znivců
mar
blou
átý
Osmašedes
Krize české literatury
orm
perf e
07,
nnal
20
. 6. adrie
y, 21 é qu
stým ažsk
: Ko r, Pr
ira
ge
Pere Selin
uel hal
2
Mig Mic -454
Foto 1801
ISSN
ance
na
Ke každému ročnímu předplatnému
navíc získáte dárek:
legendární zápisník MOLESKINE.
5S
a
adl
div
o
m
mi
ročn
o
adl
div
cen
4
Kč,
2008
Karel Jerie,
Ilustrace
4542
ISSN 1801-
Stačí poslat jednu SMS ve tvaru:
„A2 04 Jmeno Prijmeni Adresa“
na 605 202 115 a do schránky
budete dostávat ukázková čísla
po dobu jednoho měsíce.
12
200
5
a2
ročník IV cena 25 Kč, 45 Skzáhla
tyd
Pár povrchních marketingových keců
t
ova
din
aor
ze n
neilvadla
ý
r
d
te sti
, k ožno
Léektušené m
N
Cena SMS dle vašeho tarifu a mobilního operátora. Akce platí pro objednání do 31. 5. 2008.
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, Eva Bořutová korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže
– budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tiskárna: Europrint a.s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
www.tydenikA2.cz
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
ŽLOUTENKU tak snadno nepoznáte.
Nebo Vy snad ANO?
ŽLUTÉ
TÝDNY SE
BLÍŽÍ!
Víte, kdo před Vámi
nakupoval s tímto vozíkem?
V květnu po celé ČR:
Ostrava 7. – 10. 5. | Brno a Olomouc 14. – 17. 5. | Hradec Králové
a Plzeň 21. – 24. 5. | Praha, České Budějovice a Jihlava 28. – 31. 5.
Dozvíte se, jak se nejlépe
i výhodně chránit
proti žloutence.
Více na www.zloutenky.cz
Vakcína TWINRIX ADULT, PAEDIATRIC, injekční suspenze, vakcína proti hepatitidě A (inaktivovaná) a proti hepatitidě B (rDNA) (HAB), adsorbovaná, je pouze na lékařský předpis.
Přečtěte si pozorně příbalovou informaci. GlaxoSmithKline s.r.o. | Na Pankráci 17/1685, 140 21 Praha 4 | tel.: 222 001 111, fax: 222 001 444 | www.gsk.cz
TW01020408